68
1

media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

  • Upload
    others

  • View
    19

  • Download
    0

Embed Size (px)

Citation preview

Page 1: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

1

Page 2: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Zrozen k věčné noci

Každou noc a každý denv bídě někdo narozen.Každé ráno, každou noc.Rodí se, kdo mají moc.Rodí se, kdo mají moc.Rodí se pro věčnou noc.

- „Proroctví nevinnosti,“ William Blake

Magnus věřil, že mnohé staré věci byly výtvory trvalé krásy. Pyramidy. Michelangelův David. Versailles. Magnus sám.

Nicméně, jen to, že něco bylo staré a prodchnuté tradicí, z toho nedělalo umělecké dílo. A to ani když jste byli Nephilim a mysleli jste si, že kvůli tomu, že máte krev Anděla, jste lepší než kdokoli jiný.

Akademie lovců stínů nebyla výtvorem trvalé krásy. Akademie lovců stínů byla smetištěm.

Magnus si neužíval krajiny na začátku jara, přestože zima už skutečně skončila. Celá krajina byla černobílá jako starý film, bez vyprávěcí energie. Pod světle šedou oblohou se do daleka táhla tmavě šedá pole a holé stromy se svými šedými pařáty natahovaly k dešťovým mrakům. Akademie skvěle zapadala do svého okolí, dřepala v krajině jako velká kamenná ropucha.

Magnus tu byl už několikrát předtím, na návštěvě u přátel. Neměl to tu vůbec rád. Vzpomínal si, jak před lety procházel pod chladnýma očima studentů, kteří se učili temným, úzkoprsým způsobům Spolku a Úmluvy a kteří byli příliš mladí na to, aby si uvědomili, že svět může být mnohem složitější.

Tehdy aspoň nehrozilo, že to místo spadne lidem na hlavu. Magnus zíral na jednu z štíhlých věží, které stály na každém ze čtyř rohů Akademie. Nestála rovně; ve skutečnosti vypadala jako chudá příbuzná Šikmé věže v Pise.

Magnus na ni soustředěně zíral a luskl prsty. Věž poskočila na místě, jako by to byla krčící se osoba, která se náhle narovná. Z oken věže se ozvalo několik tlumených výkřiků. Magnus si neuvědomil, že uvnitř byli lidé. To mu připadalo celkem nebezpečné.

No což, obyvatelé dříve naklánějící se věže si brzy uvědomí, že jim prokázal laskavost. Magnus se podíval na anděla ve vitrážovém okně nad dveřmi. Anděl zíral přímo na něj, s planoucím mečem a přísnou tváří, jako by nesouhlasil s Magnusovým smyslem pro módu a chystal se ho požádat, ať to změní.

Magnus s tichým pískáním prošel pod kritickým andělem, do kamenné síně. Chodba byla prázdná. Bylo ještě hodně brzy ráno, což snad vysvětlovalo trochu té všudypřítomné šedi. Magnus doufal, že před Alekovým příjezdem se den vyjasní.

Zanechal svého přítele v Alicante, v domě jeho otce. Zůstala tam i Alekova sestra, Isabela. Magnus spal včera v noci v inkvizitorově domě dost neklidně, a řekl si, že je nechá se nasnídat o samotě – jen jako rodinu. Celá léta on a Robert a Marysa Lightwoodovi žili své

2

Page 3: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

životy tak, že se navzájem vůbec nevídali, až na takzvané službičky nebo vysoké platby v hotovosti, když na ně Magnus kývl.

Magnus si byl celkem jistý, že se Robertovi a Maryse po těchto dnech stýskalo a přáli si, aby se ta doba vrátila. Věděl, že by si ho nikdy za svého syna nevybrali, a když už jejich syn chodil s mužem, dali by přednost tomu, aby to nebyl podsvěťan, a už vůbec ne podsvěťan, který je znal za doby Valentýnova Kruhu a viděl je v období jejich životů, na které teď nebyli ani trochu hrdí.

Sám Magnus na to nikdy nezapomněl. Možná miloval jednoho lovce stínů, ale nebylo možné je mít rád všechny. Očekával mnoho let zdvořilého vyhýbání a v případě nutnosti zdvořilého tolerování Alekových rodičů. To byla velice malá cena za to, být s Alekem.

Právě teď unikl Robertu Lightwoodovi a měl možnost prohlédnout si pokoje, které pro něj na jeho žádost na Akademii připravili. Ze stavu zbytku Akademie měl Magnus, co se týče těch pokojů, temné, zlé tušení.

Lehce vyběhl po schodech nahoru, v tom tichém místě, kde se rozléhala ozvěna. Věděl, kam jde. Souhlasil, že sem přijde a na žádost své staré kamarádky odpřednáší několik lekcí, ale koneckonců byl Nejvyšší čaroděj brooklynský a měl jisté standardy. Neměl v úmyslu svého přítele opustit na celé týdny. Dal jasně najevo, že vyžaduje apartmá pro sebe a pro Aleka, a že to apartmá musí zahrnovat kuchyň. Nehodlal sníst cokoli z jídel, která mu Catarina popsala ve svých dopisech. Pokud to bude možné, měl v úmyslu se i vyhnout jakémukoli pohledu na jídla, která Catarina popsala.

Mapa, kterou mu Catarina nakreslila, byla přesná: Našel své pokoje v horní části budovy. Magnus hádal, že propojené podkrovní pokoje se případně daly počítat jako apartmá. A byla tam i malá kuchyňka, i když se Magnus obával toho, že nebyla přestavěna minimálně od padesátých let. Dokonce ve dřezu našel mrtvou myš.

Možná že ji tam pro něj někdo nechal na uvítanou. Možná to byl slavnostní dárek.Magnus procházel místností a mávl rukou, čímž povzbudil okna a stoly, aby se samy

umyly. Luskl prsty a mrtvou myš poslal jako dárek své kočce, Předsedovi Mňau. V jeho nepřítomnosti se o něj starala Maia Robertsová, vůdkyně newyorské vlkodlačí smečky. Magnus doufal, že si Maia bude myslet, že je Předseda Mňau silný lovec.

Pak otevřel malou ledničku. Těžké dveře spadly na zem, ale Magnus je sjel přísným pohledem a ony skočily zpět na své místo. Magnus se podíval dovnitř chladničky, mávl volnou rukou a ke své spokojenosti viděl, že je nyní plná spousty jídla z jeho oblíbené restaurace Celá jídla.

Alek se to nemusí nikdy dozvědět a Magnus později této restauraci pošle peníze. Ještě jednou mávl rukou přes místnost a přidal na holé, smutné dřevěné židle polštáře a na křivou postel s nebesy navršil jejich vícebarevné přikrývky z domova.

Když byla Nouzová zdobící mise splněna a pokoje byly hned mnohem veselejší, Magnussestoupil do hlavního sálu Akademie v naději, že najde Catarinu nebo uvidí přicházet Aleka. Neviděl žádnou známku aktivity, takže i navzdory svým strašným obavám se vydal hledat Catarinu do jídelny.

Nebyla tam, ale zahlédl v jídelně snídat několik rozptýlených nephilimských studentů. Magnus předpokládal, že ta ubohá stvoření musela vstávat tak brzy, aby vrhali oštěpy nebo dělali další nechutné věci.

3

Page 4: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

V jídelně si hubená blondýnka na talíř vršila jakousi šedou substanci, která mohla být kaší nebo vajíčky. Magnus s tichou hrůzou sledoval, jak si to odnáší ke stolu, jako kdyby to opravdu měla v úmyslu sníst.

Pak si všimla Magnuse.„Ach, ahoj,“ řekla blondýna, když se náhle zastavila v chůzi, jako by byla sražená

krásným náklaďákem. Věnoval jí svůj nejvíce okouzlující úsměv. Proč ne? „Ahoj.“Magnus používal tenhle pohled ještě předtím, než byl takový pohled vynalezen. Věděl, co

ten pohled znamená. Lidé ho svlékali očima. Byl ohromený intenzitou tohoto konkrétního pohledu. Pro lidi bylo vzácnější, aby jen

svým pohledem servali jeho oblečení a rozházeli ho do různých koutů místnosti.Přitom na sobě ani neměl nijak zvlášť vzrušující oblečení. Rozhodl se oblékat s tichou

důstojností, jak se slušelo na vychovatele, takže měl teď na sobě černou košili a kalhoty na míru. Aby doplnil svůj pedagogický dojem, oblékl si přes košili také krátké roucho, ale třpytivá zlatá nit zdobící roucho byla velmi jemná.

„Vy musíte být Magnus Bane,“ řekla blondýnka. „Simon o vás hodně mluvil.“ „Nemůžu ho za to vychloubání vinit,“ řekl Magnus.„Jsme hrozně rádi, že vás tady máme,“ pokračovala blondýna. „Jmenuju se Julie. Jsem

prakticky Simonova nejlepší kamarádka. S podsvěťany jsem fakt v pohodě.“ „Jaké to my, podsvěťané, máme štěstí,“ zamumlal Magnus. „Jsem hrozně nadšená z vašich přednášek. A ze společně stráveného času. Vy, já a

Simon.“ „Nebude to zrovna večírek,“ řekl Magnus.Přinejmenším se snažila, což se rozhodně nedalo říct o všech Nephilim. A s každým

dalším nádechem zmínila Simona, přestože byl Simon civil. Kromě toho ta pozornost byla lichotivá. Magnusův úsměv se ještě o stupínek zvětšil.

„Těším se, až tě lépe poznám, Julie.“ Bylo možné, že špatně odhadl úsměv. Julie natáhla ruku, jako by chtěla chytit tu

Magnusovu, a upustila tác. Ona a Magnus se podívali na rozbitou misku a smutný, šedý obsah.

„Takhle je to mnohem lepší,“ řekl Magnus s přesvědčením. Mávl rukou a celý nepořádek zmizel. Pak ukázal na Juliinu nataženou ruku a zničehonic

se v ní objevila sklenice borůvkového jogurtu s malou lžičkou. „Ach!“ vykřikla Julie. „Ach, páni, děkuju.“ „No, protože jiná možnost je vrátit se a vzít si víc jídla Akademie,“ řekl Magnus,

„myslím, že mi toho hodně dlužíš. Možná mi dlužíš svého prvorozeného. Ale neboj se, neobchoduju s ničím prvorozeným.“

Julie se zahihňala. „Chcete si sednout?“„Děkuji za nabídku, ale ve skutečnosti někoho hledám.“ Magnus se rozhlédl po místnosti, která se pomalu zaplňovala. Pořád ještě nikde neviděl

Catarinu, ale u dveří spatřil Aleka, s ovzduším někoho nově příchozího, kde zrovna mluvil s lidským indickým chlapcem, který vypadal tak na šestnáct.

Zachytil Alekův pohled a usmál se. „Tady je můj někdo,“ řekl. „Bylo moc příjemné se s tebou setkat, Julie.“

4

Page 5: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Nápodobně, Magnusi,“ ujistila ho.Když se Magnus přiblížil k Alekovi, chlapec Alekovi zrovna potřásal rukou. „Jen jsem ti

chtěl poděkovat,“ řekl chlapec a před odchodem kývl na Magnuse.„Ty ho znáš?“ zeptal se Magnus.Alek vypadal mírně omámeně. „Ne,“ řekl. „Ale on věděl všechno o mně. Povídali jsme si

o – všech způsobech, jak být lovcem stínů, víš?“ „To je v pořádku,“ řekl Magnus. „Můj slavný přítel, inspirace pro masy.“Alek se usmál, z menší části v rozpacích, ale z větší pobaveně. „Takže, ta holka s tebou

flirtovala.“ „Opravdu?“ zeptal se Magnus. „Jak to vůbec můžeš říct?“ Alek na něj vrhl skeptický pohled.„No, občas se to stává. Žiju už hodně dlouhou dobu,“ řekl Magnus. „A taky jsem dlouhou

dobu úžasný.“ „Je to tak?“ řekl Alek.„Je po mně velká poptávka. Co s tím hodláš dělat?“ Ještě před rokem Aleka nemohl a nechtěl škládlit. Alek byl nová láska, klopýtal přes svůj

vlastní strach, kým byl a jak se cítil, a Magnus s ním jednal opatrně, protože věděl, jaké to bylo, protože se bál, aby Alekovi neublížil a aby nezničil všechny ty pocity, které mezi nimi byly, které byly pro Magnuse stejně nové jako pro Aleka.

Ale teď bylo úžasné, moci Aleka škádlit, vědět, že už Alekovi neublíží, vidět Aleka stát jiným způsobem než dřív, lehce a neformálně a sebevědomě ve své vlastní kůži, bez špetky naparování svého parabatai, ale s klidnou sebejistotou.

Matně osvětlená kamenná jídelna, hluk snídání a klábosení studentů, to všechno vybledlo, nezůstalo nic než Alekův úsměv.

„Tohle,“ řekl Alek. Natáhl ruku a přitáhl si k sobě Magnuse za předek jeho róby, zády se opřel o rám dveří a pomalu Magnuse políbil.

Alekovy rty byly měkké a jisté, polibek pomalý, jeho silné ruce Magnuse pevně držely a tiskly ho k teplé linii jeho těla. Za Magnusovými zavřenými víčky se ráno projasnilo z šedi do zlata.

Alek byl tady. Dokonce i pekelná dimenze, na kterou si Magnus vzpomínal, byla mnohem lepší díky Alekově přítomnosti. Akademie lovců stínů bude hračka.

* * *

Simon přišel na snídani pozdě, a zjistil, že Julie nebyla schopná mluvit o ničem jiném než o Magnusovi Baneovi.

„Čarodějové jsou sexy,“ řekla tónem někoho, kdo měl zjevení. „Slečna Loss je naše učitelka a já se tu snažím jíst.“ Beatriz sklíčeně zírala na svůj talíř. „Upíři jsou hrubí a mrtví, vlkodlaci jsou hrubí a chlupatí, a víly jsou zrádné a budou spát

s tvojí mámou,“ řekla Julie. „Čarodějové jsou sexy podsvěťani. Přemýšlejte o tom. Ti všichni mají problémy s taťkou. A Magnus Bane je nejvíc sexy ze všech. Může být Nejvyšším čarodějem mých kalhot.“

„Ehm, Magnus má přítele,“ řekl Simon.

5

Page 6: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

V Juliiných očích se objevil děsivý záblesk. „Existují hory, na které pořád chceš vylézt, i když tam jsou nápisy Nepovoleným vstup zakázán.“

„Myslím si, že tohle je hrubý,“ řekl Simon. „Víš, to, co si myslíš o upírech.“ Julie se na něj zašklebila. „Jsi tak citlivý, Simone. Proč musíš být vždycky tak citlivý?“ „Jsi tak hrozná, Julie,“ řekl Simon. „Proč musíš být vždycky tak hrozná?“ Alek byl s Magnusem, oznámil Julii. Simon se znovu zamyslel nad Juliinou hrozností,

která nebyla ničím novým. Alek zůstane na Akademii několik týdnů. Obvykle Aleka viděl v davu lidí, což mu nikdy nepřipadalo jako vhodný čas na to, aby si s ním promluvil. Teď byl ten pravý čas. Bylo na čase spolu probrat problém, který mezi sebou měli a o kterém Jace mluvil tak temně. Nechtěl, aby bylo něco v nepořádku mezi ním a Alekem, který podle toho, co si Simon pamatoval, vypadal jako dobrý chlap. Alek byl Isabelin velký bratr, a Isabela byla – o čem si byl téměř jistý – Simonova přítelkyně.

Chtěl, aby jí byla. „Měli bychom si před hodinou zkusit dát malou lekci lukostřelby?“ zeptal se George.„Zas ten tvůj skotský přízvuk, Georgi,“ řekl Simon. „Požádal jsem tě, abys to přestal

dělat. Ale jistě.“ Všichni vstali, odsunuli své misky stranou a vydali se k předním dveřím Akademie,

odkud chtěli zamířit na cvičiště. Takový byl aspoň plán, ale nikdo z nich se ten den na cvičiště nedostal. Nikdo z nich

nepřekročil práh Akademie. Všichni se zastavili na schodech, ve zděšeném hloučku. Na kamenných schodech ležel raneček, zabalený v chlupaté žluté dece. Simona zradily

oči způsobem, který neměl nic společného s brýlemi, nýbrž za to mohla panika, odmítání přiznat si, co to před ním ve skutečnosti leží. Je to balík odpadků, říkal si Simon. Někdo na jejich prahu nechal balík odpadků.

Až na to, že se balíček hýbal, drobnými nenápadnými pohyby. Simon sledoval rozmrzelé vrtění pod přikrývkou, zářící oči vykukující z kokonu chlupaté žluté barvy a jeho mysl konečně přijala, co vidí, a pak přišel další šok. Z přikrývky se vynořila drobná pěstička a zamávala, jako by na protest proti všemu, co se mohlo přihodit.

Ta pěstička byla modrá, sytá tmavě modrá barva moře, které je hluboké, a vy jste na lodi, když padne noc. Modrá jako oblek Kapitána Ameriky.

„Je to dítě,“ vydechla Beatriz. „Je to čarodějné dítě.“K dětské žluté přikrývce byl připíchnutý lístek. Simon ho zahlédl přesně v okamžiku, kdy

ho vítr zachytil, odtrhl ho z deky a chystal se ho odvlát pryč. Simon vytrhl papír z chladného sevření větru a podíval se na vzkaz, spěšně načmáraný na roztrhaném kusu papíru.

Vzkaz zněl: Kdo by to vůbec mohl milovat?

* * *

„Ach ne, to dítě je modrý,“ řekl George. „Co budeme dělat nyní?“ Zamračil se, jako kdyby neměl v úmyslu rýmovat. Pak poklekl, protože George byl ne tak

tajný drahoušek celé skupiny, a neobratně vzal žlutý balíček do náruče. Vstal, s tváří popelavou a dítětem v náručí.

„Co budeme dělat?“ vydechla Beatriz a napodobila tak George. „Co budeme dělat?“

6

Page 7: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Julie se přitiskla ke dveřím. Simon ji osobně viděl uříznout hlavu obrovskému démonovi malinkým nožem, ale teď vypadala, jako by umřela hrůzou, kdyby ji někdo požádal, ať to dítě podrží.

„Já vím, co dělat,“ řekl Simon.Půjde najít Magnuse, pomyslel si. Věděl, že Magnus a Alek už dorazili a byli vzhůru.

Stejně si potřeboval s Alekem promluvit. Magnus napravil Simonovu démonní amnézii. Magnus žil už celé staletí. Byl ten nejvíce dospělý dospělý, jakého Simon znal. Čarodějné dítě zanechané v pevnosti lovců stínů byl problém, o kterém sám vůbec netušil, jak ho vyřešit, a cítil, že potřebuje někoho dospělého. Už se otáčel k odchodu.

„Měl bych tomu dítěti dát dýchání z úst do úst?“ zeptal se George.Simon ztuhl. „Ne, to nedělej. To dítě dýchá. Dýchá to dítě, že jo?“ Všichni stáli a zírali na malý raneček. Dítě znovu zamávalo pěstí. Když se to dítě hýbe,

pomyslel si Simon, musí dýchat. Tentokrát ani na chvíli nepomyslel na zombie děti. „Měl bych tomu dítěti dát láhev horké vody?“ zeptal se George.Simon se zhluboka nadechl. „Georgi, neztrácej hlavu,“ řekl. „To dítě není modrý proto,

že je mu zima, nebo proto, že nemůže dýchat. Děti civilů nejsou takhle modrý. Tohle dítě je modrý proto, že je čaroděj, stejně jako Catarina.“

„Ne přesně jako paní Loss,“ řekla Beatriz vysokým hlasem. „Slečna Loss je spíš nebesky modrá, kdežto tohle dítě je spíš námořnicky modrý.“

„Zdáš se dost dobře informovaná,“ usoudil George. „Mělas bys to dítě podržet.“ „Ne!“ zavřeštěla Beatriz. Ona a Julie v kapitulaci rozhodily rukama. Pokud se jich týkalo, bylo jasné, že George

měl držet dítě a nedělat nic ukvapeného. „Všichni zůstaňte, kde jste,“ řekl Simon, snažící se udržet klidný hlas.Julie ožila. „Ach, Simone,“ řekla. „Dobrý nápad.“Simon se rozběhl chodbou a nahoru po schodech, takovým tempem, které by ohromilo

jeho příšerného stínoloveckého učitele tělocviku. Scarsbury mu nikdy neposkytl takovouhle motivaci.

Věděl, že Magnus a Alek jsou ubytováni v nóbl apartmá v podkroví. Zřejmě tam měli dokonce i samostatnou kuchyň. Simon pořád směřoval nahoru, protože věděl, že musí v určitém okamžiku narazit na podkroví.

Když k němu konečně doběhl, slyšel zpoza dveří mumlání a nějaký pohyb a otevřel dveře dokořán.

Pak se zastavil, zaražený toho dne už na druhém prahu. Alek a Magnus přes sebe měli přehozenou deku, ale i tak toho Simon viděl dost. Viděl

Alekova bílá, runami pokrytá ramena a Magnusovy divoké černé vlasy rozprostřené na polštáři. Viděl, jak Alek ztuhl, pak otočil hlavu a střelil po Simonovi pohledem absolutní hrůzy.

Magnusovy zlaté kočičí oči zazářily zpoza Alekova bledého ramene. Zněl téměř pobaveně, když se zeptal: „Můžeme ti nějak pomoct?“

„Ach můj bože,“ řekl Simon. „Ach páni. Ach, fakt se omlouvám.“ „Prosím, odejdi,“ řekl Alek napjatým, kontrolovaným hlasem. „Jasně!“ řekl Simon. „Samozřejmě!“ Zarazil se. „Nemůžu odejít.“„Věř mi,“ řekl Alek. „Můžeš.“

7

Page 8: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Na předních schodech Akademie leží opuštěný dítě a myslím si, že je to čaroděj!“ vyhrkl Simon.

„Proč si myslíš, že je to dítě čaroděj?“ zeptal se Magnus. Byl v pokoji jediný klidný. „Hm, protože to dítě je tmavě modrý.“ „To je docela přesvědčivý důkaz,“ uznal Magnus. „Mohl bys nám dát chvilku, abychom

se oblékli?“„Jo! Samozřejmě!“ vyhrkl Simon. „Fakt se znovu hrozně omlouvám.“ „Hned odejdi,“ doporučil mu Alek. Tak Simon šel.Po krátké chvíli se z podkrovního bytu vynořil Magnus oblečený v černém přiléhavém

oblečení a třpytivém zlatém rouchu. Pořád měl šíleně rozcuchané vlasy, mířící do všech stran, jako by byl polapený v malé osobní bouřce, ale Simon se nehodlal se svým potenciálním zachráncem dohadovat o vlasech.

„Vážně se znovu omlouvám,“ řekl Simon.Magnus líně mávl rukou. „Vidět tvůj obličej nebyla nejlepší chvíle mého dne, Simone,

ale takové věci se stávají. Je pravda, že Alekovi se to ještě nikdy dřív nestalo, takže potřebuje ještě pár minut. Ukaž mi, kde je to dítě.“

„Pojďte za mnou,“ řekl Simon.Běžel po schodech dolů tak rychle, jako když běžel nahoru, i teď je bral po dvou

najednou. Na prahu našel ten stejný výjev, jaký tam předtím zanechal, Beatriz a Julie s hrůzou přihlížející Georgeově vyděšenému a neodbornému držení dítěte. Raneček teď vydával tichý, žalostný zvuk.

„Co ti trvalo tak dlouho?“ zasyčela Beatriz.Julie stále vypadala dost otřeseně, ale podařilo se jí říct: „Dobrý den, Magnusi.“ „Ahoj, Julie,“ řekl Magnus, znovu jediná klidná osoba v místnosti. „Dej mi to dítě.“ „Ach, děkuju vám,“ vydechl George. „Ne že bych neměl rád děti. Ale vůbec nemám

ponětí, co s ním dělat.“George vypadal, že si za dobu, co Simonovi trvalo vyběhnout schody nahoru a dolů,

k dítěti vytvořil pouto. Podíval se rozněžněle dolů na dítě, ještě na okamžik dítě sevřel v náručí, pak neobratně podal dítě Magnusovi a málem ho upustil na kamennou podlahu.

„U Anděla!“ vykřikla Julie s rukou přitisknutou k hrudi.Magnus dítě zachytil a přitiskl si raneček zabalený v dece ke své zlatem vyšívané hrudi.

Držel dítě mnohem zkušeněji než George, což znamenalo, že podpíral hlavičku dítěte, a zdálo se, že dítě už jednou či dvakrát v životě držel. George se netvářil, jako by chtěl vyhrát nějaké mistrovství v držení dětí.

Rukou s blyštícími se prsteny Magnus odsunul deku trochu dozadu a Simon zadržel dech. Magnusovy oči cestovaly přes dítě, jeho neuvěřitelně malé ruce a nohy, široké oči v jeho malém obličeji, kadeře na hlavě, tak tmavě modré, až byly téměř černé. Dětský tichý, neutichající zvuk stížnosti ještě trochu narostl, stěžoval si teď silněji, a Magnus uhladil deku zpátky na místo.

„Je to kluk,“ řekl Magnus.„Ach, chlapec,“ řekl George.

8

Page 9: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Je mu asi tak osm měsíců, řekl bych,“ pokračoval Magnus. „Někdo ho vychovával, ale pak už to nedokázali snést a myslím, že po náboru civilů na Akademii někoho napadlo, že znají místo, kam dát dítě, které nechtějí.“

„Ale nikdo by přece nechtěl opustit svoje dítě…“ začal George, a pod Magnusovým upřeným pohledem zmlkl.

„Lidé ano. Lidé to dělají. A volby lidí jsou s čarodějnými dětmi jiné,“ řekl Magnus. Jeho hlas byl tichý.

„Takže neexistuje šance, že by se pro něj někdo vrátil,“ řekla Beatriz.Simon vzal vzkaz, který našel složený na dece dítěte, a podal ho Magnusovi. Když se tak

díval do Magnusovy tváře, cítil, že ho nemohl dát nikomu jinému. Magnus se podíval na vzkaz a přikývl. Kdo by to vůbec mohl milovat? mihlo se mu mezi prsty, a pak si ho zastrčil do roucha.

Kolem nich se začali shromažďovat ostatní studenti a rostl tak hluk a zmatek. Simon si myslel, že pokud by byl v New Yorku, lidé by si dítě fotili svými telefony. Trochu se cítil jako na výstavě v zoo, a byl vážně vděčný za to, že tam byl Magnus.

„Co se tu děje?“ zeptal se hlas z horní části schodiště. Stála tam děkanka Penhallowová, s jahodově blond vlasy volně spadajícími na ramena,

kroutícími se kolem její černé hedvábné róby s vyšívanými draky. Po jejím boku stála Catarina, oblečená v džínách a bílé halence.

„Vypadá to, že tu někdo místo lahví mléka nechal dítě,“ řekla. „To bylo neopatrné. Vítejte, Magnusi.“

Magnus jí zamával volnou rukou a věnoval jí ironický úsměv.„Cože? Proč? Proč by někdo něco takového dělal? Co s ním máme dělat?“ zeptala se

děkanka.Někdy Simon zapomínal, že na učitelku byla děkanka Penhallowová opravdu mladá,

natož na děkanku. Jindy mu to něco důrazně připomnělo. Vypadala, že panikaří stejně, jako Beatriz a Julie.

„To dítě je příliš mladé na to, aby učilo,“ řekl Scarsbury, jak se tak díval dolů z přeplněného schodiště. „Možná bychom se měli obrátit na Spolek.“

„Pokud to dítě potřebuje postel,“ nabídl George, „Simon a já bychom pro něj mohli vyklidit náš šuplík s ponožkami.“

Simon vrhl na George zděšený pohled. George vypadal zoufale.Alek Lightwood se pohyboval davem studentů jako stín, s hlavou a rameny nad většinou

z nich, ale nikoho neodstrkával stranou. Pohyboval se tiše a vytrvale, dokud nebyl tam, kde chtěl být: po Magnusově boku.

Když Magnus spatřil Aleka, celé jeho tělo se uvolnilo. Simon si ani nebyl vědomý napětí, které celou dobu svíralo Magnusova ramena, dokud neuviděl ten okamžik, kdy se jeho uvolněnost a klid vrátily.

„To je to čarodějné dítě, o kterém Simon mluvil,“ řekl Alek tichým hlasem a kývl směrem k dítěti.

„Jak vidíte,“ řekl Magnus. „To dítě nelze vydávat za civila. Jeho matka ho zjevně nechce. Je teď v hnízdě Nephilim, a nemyslím si, že mezi vílami, lovci stínů nebo vlkodlaky existuje na světě místo, kam by případně mohlo patřit.“

9

Page 10: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Magnusův klid a pobavení, které se ještě před několika minutami zdály nekonečné, zmizely. Teď Simon slyšel, jak se jeho hlas třepí, jako lano, které je příliš napjaté a které musí brzy prasknout.

Alek položil Magnusovi ruku na horní část paže, těsně nad loket. Pevně sevřel Magnusovu paži, čímž mu téměř nepřítomně poskytoval tichou podporu. Podíval se na Magnuse a pak dolů, na dlouhý, přemýšlivý okamžik, na dítě.

„Můžu si ho pochovat?“ zeptal se Alek.Po Magnusově tváři přelétl výraz překvapení, ale hned zmizel. „Jasně,“ řekl a položil dítě

do Alekovy náruče. Možná to bylo proto, že Alek držel dítě před kratší dobou než Magnus, a určitě častěji

než George. Možná to bylo proto, že Alek měl na sobě něco, co vypadalo jako neuvěřitelně starověký svetr, nošený celé roky, takže změkl a vybledl z tmavě zelené na šedou, po původní barvě zůstalo jen sem tam několik stop.

Ať byl důvod jakýkoliv, jakmile Alek převzal dítě, neustávající tichý nářek ustal. Stále se na obou koncích chodby ozývalo bzučení urgentního šeptání, ale malá skupinka obklopující dítě se náhle ocitla v kapse naprostého ticha.

Dítě vzhlédlo k Alekovi vážnými očima jen o odstín tmavšíma než Alekovy vlastní. Alek se zadíval na dítě. Stejně jako všichni ostatní vypadal překvapený tím, že dítě náhle utichlo.

„Takže,“ řekl Delaney Scarsbury. „Měli bychom kontaktovat Spolek a nechat na nich, ať tuhle záležitost vyřeší, ne?“

Magnus se otočil ve víru zlata a zabodl se do Scarsburyho pohledem, který ho přiměl přitisknout se zády ke zdi.

„Nemám v úmyslu nechat čarodějné dítě na milost a nemilost Spolku,“ prohlásil Magnus mimořádně chladným hlasem. „My si ho zatím vezmeme, viď, Aleku?“

Alek se stále díval dolů na dítě. Vzhlédl, když ho Magnus oslovil, jeho tvář vypadala na kratičký moment omámeně, jako když se člověk probudí ze sna, ale jeho výraz ztvrdl náhlým odhodláním.

„Jo,“ odpověděl. „To uděláme.“ Magnus zrcadlil pohyb, který předtím udělal Alek, sevřel Alekovu paži v tichém

poděkování nebo ukázce podpory. Alek se znovu vrátil pohledem k dítěti. Simon měl pocit, jako kdyby se mu z hrudi zvedlo obrovské závaží. Nebylo to proto, že

byl by se předtím vážně bál toho, že by s Georgem museli to dítě vychovávat v šuplíku s ponožkami – no dobře, možná se toho trochu bál – ale byl to přízrak obrovské zodpovědnosti, která se před ním tyčila. Tohle bylo bezmocné, opuštěné malé dítě. Simon věděl moc dobře, jak se na podsvěťany dívají lovci stínů. Sám vůbec netušil, co dělat. Magnus na sebe převzal odpovědnost. Vzal si od nich dítě, obrazně i ve skutečnosti. Nehnul ani brvou, jako by to nic nebylo. Nechoval se, jako by to byl velký problém.

Magnus byl opravdu skvělý chlap.Simon věděl, že Isabela přespávala v Alicante, že ona a Alek budou na jednu noc

s otcem. Šla do domu, kde kdysi žil Ragnor Fell a kde byl fungující telefon. Catarina v Akademii zřídila další telefon a řekla, že by ho pro tentokrát mohl použít. Takže měli rande po telefonu. Simon jí plánoval říct, jak skvělí Magnus a její bratr byli.

* * *

10

Page 11: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Magnus si myslel, že se možná stane úplně prvním čarodějem v dějinách, který bude mít infarkt.

Procházel se tu noc po cvičišti Akademie lovců stínů, protože tam už nedokázal zůstat adýchat dusivý vzduch se stovkami Nephilim.

To ubohé dítě. Magnus byl sotva schopný se na něj podívat, bylo tak malé a úplně bezmocné. Nedokázal dělat nic jiného, než přemýšlet o tom, jak zranitelné to dítě bylo, a jak hluboká musela být bída a bolest jeho matky. Věděl, jaký druh temnoty padne na rodiče, když se jim narodí čaroděj. Catarinu vychovala milující rodina, která věděla, čím je, a která z ní vychovala toho člověka, kterým teď byla. Magnus teď už byl schopný považovat se za člověka.

Magnus věděl, co se dělo s čarodějnými dětmi, které se narodily s viditelnými známkami, jež ohlašovaly, že nejsou lidmi, a které jejich matky a celý svět nedokázal přijmout mezi sebe. Nemohl by ani spočítat, kolik dětí během toho temného věku světa zemřelo, které mohly být magické, které mohly být nesmrtelné, ale které nikdy nedostaly šanci žít. Děti opuštěné stejně jako tohle, nebo utopené, jako byl téměř i sám Magnus, děti, které nikdy ve světě nezanechaly jasnou magickou stopu, které nikdy nedostaly nebo nedaly lásku, které nikdy nebyly ničím jiným, než šepotem ztrácejícím se ve větru, vzpomínkou na bolest a zoufalství blednoucí ve tmě. Nic jiného z těch ztracených dětí nezůstalo, žádné kouzlo, žádný smích, žádný polibek.

Bez štěstí by i sám Magnus byl ztracený. Bez lásky by i Catarina a Ragnor byli mezi ztracenými.

Magnus neměl ponětí, co s tímhle nejnověji ztraceným dítětem dělat. Poděkoval, ne poprvé, za to podivné, krásné štěstí, které mu seslalo Aleka. Alek byl ten,

kdo čarodějné dítě vynesl po schodech do podkroví, a když Magnus vykouzlil postýlku, Alek byl tím, kdo do ní dítě něžně položil.

Pak, když dítě začalo křičet, Alek ho zvedl z postýlky a procházel se s ním po podlaze, plácal ho po zádech a něco mu šeptal. Magnus mu vyčaroval potřebné věci a snažil se připravit kojenecké mléko. Někde četl, že člověk testuje, jak je mléko horké, na sobě samém, a dopadl tak, že si popálil zápěstí.

Dítě plakalo hodiny a hodiny a hodiny. Magnus předpokládal, že tu malou ztracenou duši nemohl vinit.

Dítě teď konečně usnulo, právě když slunce za malými podkrovními okny zapadlo a celý den byl pryč. Alek napůl spal, opřený o dětskou postýlku, a Magnus cítil, že se musí dostat pryč. Alek jednoduše přikývl, když mu řekl, že jde na chvíli na čerstvý vzduch. Možná byl Alek příliš vyčerpaný, aby se zajímal o to, co Magnus dělal.

Měsíc zářil, kulatý jako perla, měnící vlasy vitrážového anděla na stříbro a holé zimní pole do nekonečného prostoru světla. Magnus byl v pokušení výt na měsíc jako vlkodlak.

Nemohl přijít na kohokoli, kdo by si dítě vzal, komu by to dítě mohl svěřit, kdo by ho chtěl, kdo by ho mohl milovat. Jen stěží dokázal vymyslet v tomhle nepřátelském světě nějaké místo, kde by to dítě mohlo být v bezpečí.

Zaslechl zvýšené hlasy a spěchající kroky, takhle pozdě, v přední části Akademie. Další stav nouze, pomyslel si Magnus. Jsem tu jen jeden den, a tímhle tempem mě Akademie zabije. Přeběhl z cvičiště k předním dveřím, kde spatřil tu úplně poslední osobu, kterou by čekal v Idris: Lily Chen, vůdkyni newyorského klanu upírů, s modrými pruhy ve vlasech,

11

Page 12: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

které ladily s její modrou vestou a vysokými podpatky zanechávajícími v blátě hluboké zářezy.

„Bane,“ řekla. „Potřebuju pomoc. Kde je?“ Magnus byl příliš unavený, než aby se s ní hádal. „Pojď za mnou,“ řekl Magnus, a vedl ji nahoru po schodech. Dokonce i když šel,

přemýšlel o tom, že ten hluk, který slyšel z Akademie, nemohl pocházet jen od Lily. Myslel si to, ale netušil, co mělo přijít. Magnus za sebou zanechal spící dítě a svého

vyčerpaného přítele, a otevřel dveře do scény absolutního chaosu. Na chvíli se zdálo, že v jeho pokoji bylo tisíc lidí, a pak si uvědomil, že skutečná situace byla mnohem horší.

Byl tam každý z rodiny Lightwoodových, každý z nich způsoboval dost hluku za deset lidí. Byl tam Robert Lightwood a něco říkal svým dunivým hlasem. Marysa Lightwoodová držela láhev a mávala s ní kolem sebe, jako by pronášela proslov. Isabela Lightwoodová stála na židli, aniž by Magnus někde viděl jakýkoli důvod jejího chování. Byl tam i Jace Herondale, dokonce ještě tajemnější, který ležel na kamenné podlaze a zřejmě s sebou přivezl i Clary, která se na Magnuse dívala, jako by byla jeho přítomností zmatená.

Alek stál ve středu místnosti, ve středu lidské bouře, kterou tvořila jeho rodina, a ochranitelsky si tiskl dítě k hrudi. Magnus nemohl uvěřit tomu, že bylo možné, aby jeho srdce kleslo ještě níž, ale nějak mu připadalo jako největší katastrofa na světě to, že dítě bylo vzhůru.

Magnus se zastavil na prahu, zíral na chaos a vůbec nevěděl, co dělat dál.Lily nijak neváhala.„LIGHTWOODOVI!“ zařvala Lily do chaosu. „Ach ano, Lily Chen, je to tak?“ řekl Robert Lightwood, když se k ní otočil s důstojností

inkvizitora a bez známky překvapení. „Pamatuju si, že jste byla na nějaký čas prozatímní zástupce upírů v Radě. Rád vás zase vidím. Co pro vás můžu udělat?“

Robert zřejmě dělal, co mohl, aby důležitému upířímu vůdci projevil co největší zdvořilost. Magnus to oceňoval, trochu.

Lily to bylo jedno. „Vy ne!“ vyštěkla. „Kdo vůbec jste?“ Silné černé obočí vystřelilo až do nebe.„Jsem inkvizitor?“ řekl Robert. „Víc než deset let jsem byl hlavou newyorského

Institutu?“ Lily zvedla tmavé oči. „Ach, gratuluju, chcete medaili? Potřebuju Alexandra

Lightwooda, samozřejmě,“ řekla Lily a protáhla se kolem zírajícího Roberta a Marysy k jejich synovi. „Aleku! Znáš toho vílího prodejce, Mordecaie? Na okraji Central Parku civilům prodával ovoce. Znovu! Dělá to znovu! A pak Elliott kousl civila, který kus toho ovoce snědl.“

„Odhalil někomu pod vlivem alkoholu svou upíří podstatu?“ zeptal se Robert ostře.Lily po něm střelila zničujícím pohledem, jako by přemýšlela, proč je ještě tady, pak se

zase začala soustředit na Aleka. „Elliott na Times Square předvedl tanec s názvem Tanec osmadvaceti závojů. Je to na YouTube. Hodně komentářů to popsalo jako ten nejnudnější erotický tanec v dějinách světa. Ještě nikdy ve svém neživotě jsem se necítila tak trapně. Přemýšlím o tom, že přestanu být vůdcem klanu a stanu se upíří jeptiškou.“

Magnus si všiml, že Marysa a Robert, kteří neměli nejlepší vztahy a sotva spolu někdy promluvili, spolu teď řešili, co může být YouTube.

12

Page 13: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Jako současná vůdkyně newyorského Institutu,“ řekla Marysa, s pokusem znít pevně, „pokud se děje nelegální podsvěťanská aktivita, měla by být oznámena mně.“

„Nechci o záležitostech podsvěťanů mluvit s Nephilim,“ řekla Lily přísně. Rodiče Lightwoodových na ni zírali, pak synchronně otočili hlavu a zírali na svého syna. Lily mávla odmítavě rukou jejich směrem. „Až na Aleka, on je zvláštní případ. Zbytek

z vás lovců stínů jen přijdete, oháníte se tím svým drahocenným Zákonem a sekáte lidem hlavy. My podsvěťané dokážeme svoje záležitosti zvládnout sami. Vy Nephilim si klidně zůstaňte u sekání hlav démonů a já za vámi přijdu, jakmile dojde k dalšímu velkému zlu, namísto příští velké nepříjemnosti, ke které dojde pravděpodobně v úterý a kterou já, Maia a Alek vyřešíme. Děkuju. Prosím, přestaňte mě přerušovat. Aleku, můžu těm lidem vůbec věřit?“

„Jsou to moji rodiče,“ řekl Alek. „Vím o tom vílím ovoci. Víly poslední dobou čím dál víc riskují. Už jsem Maie poslal vzkaz. Přidělila Batovi a dalším klukům části parku, aby je prošli. Batovi přátelé s Mordechajem; můžou mu domluvit. A ty udrž Elliotta dál od parku. Víš, jak to chodí s vílím ovocem. Víš, že toho civila kousl schválně.“

„Mohla to být nehoda,“ zamumlala Lily.Alek věnoval Lily hluboce skeptický pohled. „Hm, mohla to být jeho sedmnáctá nehoda?

Musí přestat, nebo pod vlivem ztratí kontrolu a někoho zabije. Nezabil člověka, že ne?“ „Ne,“ řekla Lily mrzutě. „Zastavila jsem Elliotta včas. Věděla jsem, že bys ho zabil, a

taky jsem věděla, že bys na mě vrhnul ten svůj zklamaný pohled.“ Odmlčela se. „Jsi si jistý, že to mají vlkodlaci pevně v rukou?“

„Ano,“ řekl Alek. „Nemusela jsi vyrážet do Idris a řešit podsvěťanské záležitosti před celou mojí rodinou.“

„Pokud jsou tvoje rodina, vědí, že takovéhle maličkosti dokážeš skvěle zvládnout,“ řekla Lily přezíravě. Projela si oběma rukama elegantní černé vlasy a načechrala si je. „To je taková úleva. Ach,“ dodala, jako by si toho všimla až teď. „Držíš dítě.“

Lily měla zřejmě laserové vidění.Po válce se Sebastianem se lovci stínů zabývali hlavně zradou víl a krizí, kolik Institutů

padlo a kolik Nephilim bylo proměněno v Temné lovce stínů a kolik jich zemřelo, v druhé válce v témže roku.

Nebyli ve stavu, aby bedlivě sledovali podsvěťany, ale podsvěťané toho taky hodně ztratili. Staré struktury, které jejich společnost držely na místě po celá staletí, jako Praetor Lupus, byly ve válce zničeny. Víly čekaly na vzpouru. A vlkodlačí a upíří klany New Yorku měly oba zbrusu nové vůdce. Lily i Maia byly na vůdkyně dost mladé a staly se jimi zcela neočekávaně. Obě se ocitly, vzhledem k nezkušenosti a nikoli nedostatkem snahy, v nesnázích.

Maia zavolala Magnusovi a zeptala se ho, jestli by ho mohla navštívit, aby ho požádala o radu ohledně několika věcí. Když se objevila, přitáhla s sebou Lily.

Lily, Maia, a Magnus pak seděli kolem Magnusova konferenčního stolku a celé hodiny na sebe křičeli.

„Nemůžeš někoho jen tak zabít, Lily!“ říkala Maia pořád dokola.Lily pořád opakovala: „Vysvětlete mi, proč.“ Alek byl toho dne rozmrzelý, protože si v boji s dračím démonem vykloubil rameno.

Opíral se o kuchyňskou linku, poslouchal, ošetřoval si rameno a psal Jaceovi SMS zprávy

13

Page 14: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

jako třeba Y DO U SAY THINGS R XTINCT WHEN THINGS R NOT XTINCT and Y R U THEWAY THAT U R, než mu došla trpělivost.

„Víš, Lily,“ řekl chladným hlasem, když odložil telefon, „že jsi strávila víc než polovinu času tím, že jsi trápila Magnuse a Maiu, místo toho, abys nabídla nějaké návrhy? A že jsi strávila přibližně stejné množství času tím, že jsi úplně nesmyslně argumentujovala? Takže děláš všechno dvakrát tak dlouho. Což znamená, že marníš čas každého. To vážně není zrovna účinný způsob, jak se má vůdce chovat.“

Lily byla tak překvapená, že na chvíli vypadala skoro nevinně, skoro opravdu mladě, než zasyčela: „Nikdo se tě neptal, lovče stínů.“

„Jsem lovec stínů,“ řekl Alek, stále klidný. „Máš problém s mořskými pannami. Institut v Riu de Janeiru měl před pár lety stejný problém. Vím o tom všechno. Chceš, abych ti o tom řekl? Nebo chceš skončit s půl tuctem utopených turistů na lodi na Staten Islandu a poslouchat, jak ti budou lovci stínů pokládat nepříjemné otázky, a malý hlásek v tvojí hlavě ti bude říkat: „Páni, kéž bych poslechla Aleka Lightwooda, když jsem měla šanci?“

Rozhostilo se ticho. Maia si strčila do pusy celou sušenku, zatímco čekali. Lily pořád měla překřížené ruce na hrudi a tvářila se rozmrzele.

„Nemarni svůj čas, Lily,“ řekl Alek. „Co tedy chceš?“„Chci, aby sis sednul a pomohl mi, předpokládám,“ zabručela Lily.Alek se posadil.Magnus nečekal, že se ta schůzka bude opakovat víc než jen párkrát, natož že uvidí, jak

mezi Alekem a Lily vznikne harmonický vztah. Alek se kdysi v přítomnosti upírů necítil zrovna klidně a svůj. Ale vždycky odpověděl, vždycky na něj bylo spolehnutí, vždycky se na něj Lily mohla obrátit. Kdykoliv k němu Lily přišla s problémem, nejdříve povýšeně a s výrazem nechuti a později s náročnou důvěrou, Alek neměl klid, dokud to nevyřešil.

Jednou ve čtvrtek večer Magnus slyšel zvonek u dveří a vyšel z ložnice, aby našel Aleka, jak připravuje sklenice, a uvědomil si, že občasné mimořádné schůzky se staly pravidelnými setkáními. Viděl, že Maia, Lily a Alek měli před sebou rozvinutou mapu New Yorku, snažili se určit problémové oblasti a vášnivě debatovali, že Lily dělala ošklivé vlkodlačí vtipy, a každý z nich volal těm ostatním, když měli nějaký problém, který neuměli vyřešit. Že podsvěťané a lovci stínů přicházeli do New Yorku, protože věděli, že tam je skupina podsvěťanů a lovců stínů, kteří mají moc a spolupracují při řešení problémů. Přicházeli se poradit a zjistit, jestli jim tahle skupina může taky pomoct.

Magnus si uvědomil, že takový byl teď jeho život a on by to jinak ani nechtěl. „Mám Aleka hrozně ráda,“ řekla Lily Magnusovi na večírku o měsíc později. „Zvlášť

když mě kritizuje. Připomíná mi Raphaela.“ „Jak se opovažuješ,“ odpověděl Magnus. „Mluvíš o muži, kterého miluju.“ Dělal barmana. Jeho smoking měl vestu zářící ve tmě, která mu v rafinovaném šeru

večírku trochu ulehčovala barmanskou práci. Jako obvykle mluvil bez přemýšlení a pak se zastavil, sklenička v jeho ruce ve světlech večírku házela tyrkysové odlesky. Už o Raphaelovi mluvili snadno, nenuceně si z něj utahovali, jako by byl ještě naživu.

Lily byla po celá desetiletí Raphaelovým spojencem a podporou. Byla mu naprosto loajální.

14

Page 15: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„No, milovala jsem Raphaela,“ řekla Lily. „A Raphael nikdy nikoho nemiloval, to moc dobře vím. Ale byl to můj vůdce. Když někoho přirovnám k Rafaelovi, je to kompliment. Mám Aleka ráda. A mám ráda i Maiu.“ Pozorovala Magnuse s vykulenýma očima, zorničky se jí zvětšovaly, dokud nebyly téměř černé. „Tebe jsem nikdy nijak zvlášť v lásce neměla. Kromě toho, že Raphael vždycky říkal, že jsi idiot, ale dá se ti věřit.“

Magnus věděl, že Raphael miloval spoustu lidí. Miloval svou smrtelnou rodinu. Možná o nich Lily nevěděla: Raphael na ně pořád dával pozor. Magnus si myslel, že Raphael Lily možná miloval, i když ne tak, jak to chtěla.

Věděl, že Raphael jí důvěřoval. A Raphael věřil Magnusovi. Byli v tom společně, dva lidé, kterým Raphael věřil, v jedné z těch hrozných chvílích tichého vzpomínání na mrtvého a vědomí, že ho už nikdy znovu neuvidí.

„Chceš další drink?“ zeptal se Magnus. „Věřím, že si dáš ještě další drink.“ „Vezmi příště na večírek O negativní, mám chuť si hrát,“ řekla mu Lily. Zatímco jí

Magnus dělal drink, zírala do dálky, oči upřené na spršku třpytek, které v intervalech padaly ze stropu, ale neviděla je. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset vést klan. Myslela jsem si, že tu Raphael bude vždycky. Kdybych neměla ty schůzky s Alekem a Maiou, nevěděla bych, co polovinu toho času dělat. Vlkodlak a lovec stínů. Myslíš, že by se za mě Raphael styděl?“

Magnus poslal Lily po baru drink. „Myslím, že ne,“ řekl jí.Lily se usmála, záblesk špičáků pod její švestkovou rtěnkou, vzala sklenici do ruky a

zamířila k Alekovi.Teď Lily stála vedle Aleka, když ho následovala do Idris, a dívala se na dítě v jeho

náručí. „Ahoj, děťátko,“ zašeptala Lily, vznášející nad dítětem. Vycenila směrem k dítěti tesáky.

Jace se lehce vyhoupl z podlahy na nohy. Robert, Marysa a Isabela položili ruce na své zbraně. Lily znovu zaskřípala zuby, zcela nevědomá si Lightwoodovic rodiny, která byla jednoznačně připravená se zmobilizovat a roztrhat ji na kusy. Alek se přes Lilyinu hlavu podíval na svou rodinu a zavrtěl hlavou v drobném, neústupném gestu. Dítě vzhlédlo k Lilyiným lesknoucím se špičákům a zasmálo se. Lily na něj znovu cvakla zuby a ono se znovu zasmálo.

„Co je?“ zeptala se Lily, když vzhlédla k Alekovi a zněla náhle plaše. „Vždycky jsem měla ráda děti, když jsem byla ještě naživu. Lidé říkali, že mi to s nimi jde.“ Zasmála se, trochu sebevědomě. „Už je to nějaký čas.“

„To je skvělý,“ řekl Alek. „Pak určitě budeš ochotná ho občas pohlídat.“ „Ha-ha, jsem hlavou newyorského upířího klanu a jsem moc důležitá,“ řekla mu Lily.

„Ale uvidím ho vždycky, když k vám zaskočím.“ Magnus uvažoval, jak dlouho si Alek představoval, že to bude trvat, než najdou dítěti

nějaký domov. Alek si musí myslet, že to nějakou dobu potrvá, a Magnus se obával, že má Alekpravdu.

Sledoval Aleka, jak má hlavu skloněnou nad dítětem v náručí, jak se naklání k Lily, když na dítě spolu tiše mluvili. Alek se nezdál být moc unavený, pomyslel si. Byla to Lily, která obklopená dětským žvatláním začala vypadat trochu nesvá.

„Napadá mě, že jsem vám možná něco přerušila,“ řekla Lily.„Ach, vážně?“ zeptala se Isabela se založenýma rukama. „Myslíš?“

15

Page 16: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Promiň, Aleku,“ řekla Lily a ostentativně se neomlouvala nikomu jinému. „Uvidíme se v New Yorku. Vrať se brzy, nebo ti nějaký blázen podpálí byt. Sbohem, Magnusi, náhodní další Lightwoodovi. Pa pa, děťátko. Sbohem, mimčo.“

Stoupla si na svých botách s vysokými podpatky na špičky, políbil Aleka na tvář a odešla. „Vůbec se mi nelíbí chování té upírky,“ řekl Robert do ticha, které následovalo po Lilyině odchodu.

„Lily je v pohodě,“ řekl Alek mírně.Robert už proti Lily neřekl ani slovo. Jednal teď se svým synem dost opatrně, jak si

Magnus všiml, bolestně opatrně, ale Robert byl člověk, který nevyhnutelně způsoboval bolest. V minulosti se ke svému synovi choval dost bezohledně. Bude to dlouhá doba bolesti a starosti, dokud to mezi nimi nebude úplně v pořádku.

Robert i Alek se snažili. To byl důvod, proč Alek dnes ráno zůstal se svým otcem na snídani.

I když si Magnus vůbec nebyl jistý, co Robert Lightwood za temné noci dělá na Akademii lovců stínů.

Natož Marysa, která by měla vést newyorský Institut. A co teprve Isabela a Jace.Clary Magnus vždycky viděl rád.„Ahoj, koláčku,“ řekl.Clary se protáhla ke dveřím a zašklebila se na něj, tisíc galonů potíží v tak malém těle.

„Ahoj.“„Co se–“ Magnus se chystal nenápadně zeptat, co se k čertu děje, ale přerušil ho Jace, který si

znovu lehl na podlahu. Magnus se podíval trochu roztěkaně dolů. „Co to děláš?“„Vycpávám trhliny kousky materiálu,“ řekl Jace. „Byl to Isabelin nápad.“„Roztrhala jsem jedno z tvých triček, abychom to udělali,“ řekla mu Isabela. „Ne jedno

z těch tvých pěkných triček, samozřejmě. Jedno z triček, který nenosíš a který by sis už ani nikdy neměl vzít na sebe.“

Svět se před Magnusovýma očima na krátko rozmazal. „Cože jsi udělala?“ Isabela na něj shlížela ze židle, na které stála, ruce v bok. „Zabezpečujeme celý apartmá, aby si tu dítě neublížilo. Teda pokud se tomu vůbec dá

říkat apartmá. Celá tahle Akademie je pro dítě jedna velká smrtící past. Až to tady doděláme, chceme taky zabezpečit váš byt.“

„Do našeho bytu nesmíš,“ řekl jí Magnus.„Alek mi dal sadu klíčů, která říká něco jiného,“ oznámila mu Isabela. „Udělal jsem to,“ řekl Alek. „Nechal jsem jí udělat klíče. Odpusť mi, Magnusi, miluju tě,

nevěděl jsem, že udělá něco takového.“ Obvykle Robert vypadal trochu nesvůj, kdykoli Alek Magnusovi vyjádřil náklonnost.

Nicméně tentokrát upřeně zíral na čarodějné dítě, dokonce se zdálo, že je neslyšel. Magnuse začínaly neustálé zvraty dnešního večera čím dál víc znepokojovat. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se Magnus Isabely. „Proč?“„Přemýšlej o tom,“ řekla Isabela. „Museli jsme se s těmi prasklinami vypořádat. Dítě by

mohlo procházet kolem a mohla by mu v té prasklině uvíznout ruka nebo noha! Mohlo by si ublížit. Přece nechceš, aby si to dítě ublížilo, že ne?“

16

Page 17: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Ne,“ řekl Magnus. „Ale neměl jsem v úmyslu roztrhat celý svůj život na proužky a přeorganizovat ho kvůli dítěti.“

To, co řekl, mu znělo neobyčejně rozumně. Takže ho ohromilo, když se Robert a Marysa rozesmáli.

„Ach, vzpomínám si, že jsem říkala to samé,“ řekla Marysa. „To se naučíš, Magnusi.“ Na způsobu, jakým s ním mluvila, bylo něco divného. Zněla laskavě. Obvykle byla pečlivě zdvořilá nebo věcná. Nikdy dřív nebyla milá a laskavá.

„Čekala jsem to,“ prohlásila Isabela. „Simon mi po telefonu řekl o tom dítěti všechno. Věděla jsem, že kluci budou v šoku a nebudou vědět, co dělat. Tak jsem sehnala mámu a ona kontaktovala Jace, a Jace byl s Clary, a všichni jsme hned přišli přiložit ruku k dílu.“

„To je od vás vážně hezký,“ řekl Alek.Měl kolem sebe ovzduší překvapení, které Magnus plně chápal, ale vypadal dojatě, což

Magnus nechápal vůbec. „Ach, je nám potěšením,“ řekla jí Marysa. Přesunovala se k Alekovi s nataženými

rukama. Připomínala Magnusovi dravce, pařáty natažené, přemožená hladem. „Co říkáš,“ řekla znepokojivě sladkým hlasem, „dovolil bys mi si to dítě pochovat? Koneckonců jsem v této místnosti ta s největšími zkušenostmi s dětmi.“

„To není pravda, Aleku,“ řekl Robert. „To není pravda! Taky jsem se o vás hodně staral, když jste byli malí. Jde mi to s dětmi úžasně.“

Alek zamrkal na svého otce, který se objevil po Alekově boku s rychlostí lovců stínů. „Pokud si vzpomínám,“ řekla Marysa, „házel jsi s nimi.“ „To děti milují,“ tvrdil Robert. „Děti milují házení a skákání.“ „Z házení a skákán se můžou děti poblinkat.“ „Z házení a skákání se dítě poblinká radostí,“ řekl Robert.Magnus několik okamžiků věřil, že jediným možným vysvětlením je to, že je celá rodina

opilá. Teď došel k mnohem horšímu závěru. Isabela sem vtrhla jako organizační tornádo, aby pro dítě zabezpečila celý byt. Dokázala

přesvědčit Jace a Clary, aby přišli a taky všechno zajistili dětskou pojistkou. A Marysa s partnerem svého syna mluvila s láskou, kterou nikdy dřív neprojevovala, a teď si chtěla pochovat dítě.

Marysa naplno prožívala babičkovskou horečku. Lightwoodovi si mysleli, že on a Alek si to dítě nechají. „Musím si sednout,“ řekl Magnus dutým hlasem. Držel se rámu dveří, aby nespadl dolů.Alek se na něj podíval, překvapeně a starostlivě. Jeho rodiče se chopili šance, natáhli ruce

pro dítě a Alek o krok ustoupil. Jace vyskočil z podlahy, postavil se za svého parabatai, a Alek viditelně došel k rozhodnutí a vložil dítě do náruče svého parabatai, aby měl volné ruce, aby zahnal své rodiče.

„Mami a tati, možná se k němu tolik netlačte,“ slyšel Magnus Aleka navrhovat. Magnus se přistihl, že z nějakého důvodu jeho vlastní pozornost sklouzla k dítěti. Byly to

přirozené obavy, říkal si. Každého by to znepokojilo. Jace, pokud Magnus věděl, nebyl zvyklý na děti. Nebylo to tak, že by lovci stínů měli s hlídáním dětí moc zkušeností.

Jace držel dítě poněkud rozpačitě. Jeho zlatá hlava, vlasy plné chomáčků prachu a nečistoty z toho, jak ležel na zemi a vypořádával se s trhlinami, byla skloněná nad dítětem, jak zíral dolů do vážné dětské tváře.

17

Page 18: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Magnus viděl, že dítě bylo oblečené. Mělo na sobě oranžovou kombinézu, jejíž nohy byly ušity tak, aby vypadaly jako liščí tlapky. Jace mnul jednu z liščích tlapek svou opálenou rukou, zjizvenými prsty bojovníka a štíhlými jako hudebník, a dítě se náhle a energicky zavrtělo.

Magnus se rozběhl a uvědomil si, že se pohybuje, až když byl už v půlce pokoje. Taky si uvědomil, že se i všichni ostatní vrhli vpřed, aby dítě chytili.

Až na to, že Jace dítě udržel i navzdory vrtění a kroucení. Jace se na minutu tvářil absolutně zděšeně, pak se uvolnil a rozhlédl se po všech se svým

obvyklým dojmem mírné povýšenosti. „Je v pořádku,“ řekl jim Jace. „Je těžký.“ Podíval se na Roberta, očividně si vzpomněl na jeho dřívější slova a opatrně s  dítětem

poskočil. Dítě kolem sebe zamávalo a jedna malá pěstička dopadla na Jaceovu tvář. „To bylo dobrý,“ podpořil ho Jace. „To bylo správně. Možná příště trochu tvrději.

Démony do obličeje nikde nemlátíme. Chceš praštit démony do tváře se mnou a Alekem? Chceš? Ano, chceš.“

„Jaci, miláčku,“ vrkala Marysa. „Dej mi to dítě.“ „Chceš si to dítě pochovat, Clary?“ zeptal se Jace tónem, jako by své milované paní

nabízel obrovskou laskavost. „Jsem v pohodě,“ řekla Clary.Lightwoodovi, včetně Jace, na ni všichni zírali v jakémsi smutném údivu, jako by právě

prokázala, že je tragicky šílená.Ve chvíli, kdy se všichni vrhli dopředu, připravení dítě chytit, seskočila ze židle i Isabela.

A teď se dívala na Magnuse. „Chceš svým rodičům podrazit nohy, aby sis mohla dítě pochovat?“ zeptal se Magnus.Isabela se lehce zasmála. „Ne, samozřejmě že ne. Brzo bude jeho kojenecká výživa

hotová. A pak…“ Isabelina tvář se proměnila, získala výraz děsivého odhodlání. „Půjdu dítě nakrmit. Do té doby můžu počkat a pomoct vám, kluci, vymyslet pro dítě perfektní jméno.“

„Už jsme to trochu probírali při cestě z Alicante,“ řekla Marysa nedočkavým hlasem. Robert udělal další ze svých lehkých, kočičích a znepokojujících pohybů a tentokrát se

postavil vedle Magnuse. Položil těžkou ruku na Magnusovo rameno. Magnus se podíval na Robertovu ruku a cítil hluboké znepokojení.

„Samozřejmě je to na tobě a Alekovi,“ ujistil ho Robert.„Samozřejmě,“ řekla Marysa, která nikdy v ničem s Robertem nesouhlasila. „A určitě

nechceme, abyste dělali něco, co je vám nepříjemné. Nikdy bych nechtěla, aby to malé zlatíčko mělo jméno spojené s – se smutkem, spíš než s radostí, navíc cítím, že byste to měli udělat vy. Ale mysleli jsme si, že do té doby…no, čarodějové si vybírají příjmení až o něco později, takže „Bane“ není součástí rodinné tradice…Mysleli jsme si, že byste o tom možná mohli uvažovat, na památku, ale ne jako břemeno…“

Isabela pak řekla jasným hlasem: „Max Lightwood.“ Magnus se přistihl, že mrká, částečně v rozpacích a částečně kvůli dalšímu pocitu, který

nedokázal tak úplně definovat. Jeho vidění se opět rozmazalo a v hrudi se mu něco sevřelo. To, co Lightwoodovi řekli, bylo směšné, přesto si Magnus nemohl pomoct a byl jejich

nabídkou a tím, jak skutečné a upřímné to bylo, ohromený.

18

Page 19: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Bylo to čarodějné dítě a oni všichni byli lovci stínů. Lightwoodovi bylo staré, hrdé jméno lovců stínů. Max Lightwood byl nejmladším synem Lightwoodových. Bylo to jméno pro někoho z jejich vlastních řad.

„Nebo pokud se vám to nelíbí…Michael. Michael je hezké jméno,“ pronesl Robert do dlouhého ticha. Po těch slovech si odkašlal a vyhlédl z okna podkroví, do lesa obklopujícího Akademii.

„Nebo to můžete spojit,“ řekla Isabela možná až příliš veselým hlasem. „Lightwood-Banenebo Bane-Lightwood?“

Alek se pohnul a natáhl se, ne aby si dítě vzal, ale aby se ho dotkl. Dítě vyhodilo ruce do vzduchu a drobné prstíky se omotaly kolem Alekova prstu, jako by si ho přitahovalo zpátky. Alekova tvář, zasažená zmínkou bratrova jména, se rozzářila náhlým lehkým úsměvem.

„Magnus a já jsme o tom ještě nemluvili, ale uděláme to,“ řekl tiše. Jeho hlas měl autoritu, i když byl tichý. Magnus viděl Roberta a Marysu, jak oba přikývli, téměř nevědomky. „Ale možná jsem o Maxovi taky přemýšlel.“

Tehdy si Magnus uvědomil rozsah celé té situace. Nebyl to jen divoký závěr, ke kterému došla Isabela a zcela nepravděpodobně o něm přesvědčila i všechny ostatní. Nešlo jen o Lightwoodovy.

I Alek si myslel, že si s Magnusem to dítě nechají. Magnus si sedl na jednu z vratkých židlí s polštářem, který si přivezl z domu. Necítil

prsty. Myslel si, že by mohl být v šoku.Robert Lightwood ho následoval.„Nemohl jsem si nevšimnout, že to dítě je modré,“ řekl Robert. „Alekovy oči jsou modré.

A když děláte,“ řekl a udělal zvláštní a znepokojující gesto, a pak vydal zvuk huš huš, „magii, někdy se tam objeví modré světlo.“

Magnus na něj zíral. „Nějak v tom nevidím pointu.“ „Pokud byste si s Alekem chtěl udělat dítě…můžete mi to říct,“ řekl Robert. „Jsem velice

tolerantní člověk. Nebo – se jím snažím být. Chtěl bych jím být. Pochopil bych to.“ „Kdybych si chtěl…udělat… dítě…“ opakoval Magnus. Nebyl si jistý, kde začít. Představil si Roberta Lightwooda říkat, že ví, jak se dělají děti. „Magicky,“ zašeptal Robert.„Budu předstírat, že jste mi to nikdy neřekl,“ řekl Magnus. „Budu předstírat, že jsme o

tom nikdy nemluvili.“ Robert mrkl, jako by si rozuměli. Magnus neměl slov.Lightwoodovi pokračovali ve své výpravě za zabezpečením apartmá pro dítě, nakrmili

dítě, a všichni si ho jednou pochovali. Čarodějné světlo na každé straně naplňovalo malý prostor podkroví, plálo a pálilo v Magnusových očích.

Alek si mysleli, že si to dítě nechají. Chtěl ho pojmenovat Max.

* * *

„Viděla jsem na chodbě Magnuse Bane s nějakou sexy upírkou,“ oznámila Marisol, když prošla kolem Simonova stolu.

Jon Cartwright nesl tác a skoro ho upustil. „Upír,“ opakoval. „V Akademii?“Marisol se podívala do jeho pohoršeného obličeje a přikývla. „A navíc sexy.“

19

Page 20: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„To je ten nejhorší druh,“ vydechl Jon.„V tom případě jsi nebyl tak zlý, Simone,“ poznamenala Julie, když Marisol pokračovala

v chůzi a dál rozšiřovala příběh přitažlivých upírů.„Víš,“ řekl Simon, „někdy si myslím, že Marisol zachází příliš daleko. Vím, že se jí líbí si

z Jona utahovat, ale nikdo není tak hloupý, aby uvěřil tomu, že tu ve stejný den byla upírka a čarodějné dítě. Je to prostě příliš. Nedává to smysl. Jon se nechá tak lehce nachytat.“

Šťouchl do tajemného knedlíku ve svém guláši. Večeře byla velmi pozdě večer a velmi ztuhlá. Marisol vymýšlející si příběhy o upírech mu musela tu myšlenku nasadit do hlavy: Simon si vzpomněl na pití krve, a pomyslel si, že to nemohlo být tak zlé, jako tohle.

„Člověk by si myslel, že měla na jeden den dost vzrušení,“ souhlasil George. „Zajímalo by mě, jak se to ubohé dítě má. Přemýšlel jsem o něm, myslíš, že umí měnit barvy jako chameleon? Jak hustý by to asi bylo?“

Simon se rozzářil. „Fakt hustý.“„Mimoni,“ řekla Julie.Simon to bral jako pochvalu. Měl pocit, že George pod jeho vedením skutečně dělá

pokroky. Dokonce si dobrovolně koupil grafické romány, když byl ve Skotsku na Vánoce. Možná, že se jednoho dne student stane mistrem.

„To je fakt smůla, Simone,“ řekl George. „Vím, že jsi chtěl mluvit s Alekem.“ Simonův krátký okamžik radosti se vytratil, a on se zhroutil obličejem na stůl. „Na

mluvení s Alekem můžu zapomenout. Když jsem jim šel říct o dítěti, přistihl jsem Aleka a Magnuse. Pokud mě Alek neměl rád předtím, teď mě rozhodně nenávidí.“

Simonovou myslí se mihla další stará vzpomínka, naprosto nevítaná: Alekova bledá, rozzuřená tvář, když se díval dolů na Clary. Možná že Alek nenáviděl i Clary. Možná ho jednou tak naštvali, že na to nikdy nezapomněl, nikdy jim to neodpustil, a už navždycky je bude oba nenávidět.

Jeho odporné představy byly přerušeny pozdvižením u jejich stolu.„Cože? Kde? Kdy? Jak? Zdál se ti Magnus jako fyzicky zdatný a něžný milenec?“

zeptala se Julie. „Julie!“ okřikla ji Beatriz.„Děkuju, Beatriz,“ řekl Simon.„Neříkej ani slovo, Simone,“ řekla Beatriz. „Ne, dokud si nenajdu tužku a papír, abych si

mohla napsat všechno, co řekneš. Promiň, Simone, ale oni jsou slavní a celebrity se musejí vyrovnat se zájmem o jejich milostný život. Jsou jako Brangelina.“

Beatriz se hrabala v kabelce, dokud nenašla notýsek, pak ho otevřela a zahleděla se s očekáváním na Simona.

Julie, která se narodila a vyrostla v Idris, se zašklebila. „Co je to Brangelina? Zní to jakonázev démona.“

„To není!“ protestoval George. „Věřím v jejich lásku.“ „Oni nejsou jako Brangelina,“ prohlásil Simon. „Jak byste jim vůbec říkali? Algnus? To

zní jako nemoc nohou.“ „Samozřejmě bys jim říkal Malec,“ řekla Beatriz. „Copak jsi hloupý, Simone?“„Nenechám se rozptylovat!“ řekla Julie. „Má Magnus piercing? Samozřejmě, že ano; kdy

si nechal ujít příležitost zazářit?“ „Nevšiml jsem si, a i kdybych si toho všiml, nemluvil bych o tom,“ řekl Simon.

20

Page 21: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Ach, protože lidé ve světě civilů nejsou nikdy posedlí celebritami a jejich milostným životem,“ řekla Beatriz. „Podívej se na Brangelinu. A co ta klučičí kapela, kterou je posedlý George. Má o jejich románcích spoustu teorií.“

„Cože…chlapecká kapela…kterou je George posedlý?“ zeptal se Simon pomalu.George se tvářil vyhýbavě. „Nechci o tom mluvit. Kapela teď prochází těžkým obdobím

a mně je z toho moc smutno.“ Simonovi se dneska stalo příliš mnoho znepokojujících a zneklidňujících věcí. Rozhodl

se přestat myslet na George a chlapeckou kapelu.„Vyrostl jsem stanici metra od Broadwaye, takže vím, že to lidé se zájmem o celebrity

přehání,“ řekl. „Ale prostě mi přijde divný, když jsou holky posedlé Jacem nebo Magnusem. Je divný, když Jon sleduje Isabelu s jazykem na vestě.“

„Takže Georgeova zamilovanost do Clary je taky divná?“ zeptala se Beatriz.„Copak je dneska Den zrady George, Beatriz?“ zeptal se George. „Si, možná jsem měl

jisté myšlenky o určitých kapesních liskáš, ale nikdy ti o nich neřeknu! Nechci, aby to bylo divný!“

„Kapesní lišky?“ Simon na něj zíral. „Gratuluju, teď je to vážně divný.“ George v hanbě svěsil hlavu.„Přijde mi to divný proto, že všichni se chovají, jako by znali slavný lidi, ale já ty lidi

opravdu znám. Nejsou to obrázky, jako plakáty, který bych si měl pověsit na zeď. Vůbec nejsou takoví, jak si myslíte, že jsou. Mají právo na soukromí. Je to divný proto, že vidím, že se všichni chovají, jako by věděli, kdo mí přátelé jsou, když z nich znají jen malý kousíček, a je to divný i proto, že vidím, jak se každý chová, jako by měl na mé přátele a jejich životy nějaký nárok.“

Beatriz zaváhala, a pak odložila pero. „Dobře,“ řekla. „Chápu, že je to pro tebe divný, ale – tahle se prostě chovají lidi, které je obdivují za to, co všechno udělali. Lidé se chovají, jako že je znají, protože je chtějí poznat. A být obdivován znamená, že mají velký vliv na ostatní lidi. Můžou toho takhle hodně dokázat. Alek Lightwood je Sunilova inspirace, proč být lovcem stínů. A ty, Simone. Hodně lidí tě následuje, protože tě obdivují. Možná že když člověk někoho takhle obdivuje, může do toho být zamíchaná i nějaká divnost, ale myslím si, že je v tom pořád víc dobrého.“

„No, pro mě to prostě není stejný,“ zamumlal Simon. „Chci říct, že si to ani nepamatuju. Myslím tím svoje přátele. Včetně Aleka, který je…můj kamarád, který mě nemá rád. Jsou výjimeční.“

Neuměl být v pohodě a sebevědomý jako Magnus nebo Jace. Nevěděl, o čem Beatriz mluvila. Taky se náhle cítil paranoidně kvůli tomu, že by lidi mohli uvažovat nad tím, jestli má on sám nějaký piercing.

Simon neměl žádné piercingy. Býval hudebníkem v Brooklynu. Možná by měl mít nějaký piercing.

Beatriz na další okamžik zaváhala, pak vytrhla stránku, na kterou psala, a zmačkala ji do kuličky. „Ty jsi taky výjimečný, Simone,“ řekla a zčervenala. „Každý to ví.“

Simon se díval na její červenou tvář a vzpomněl si na Georgeovu zmínku o tom, že je do něj někdo zamilovaný. Na chvíli si myslel, že by to mohla být Julie, a i když by bylo bizarní a bizarně lichotivé změnit srdce stínolovecké ledové princezny svým mužným šarmem, usoudil, že Beatriz dávala větší smysl. On a Beatriz byli opravdu dobří přátelé. Beatriz měla nejlepší

21

Page 22: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

úsměv v Akademii. Když by byl ještě v Brooklynu, byl by nadšený, že se do něj zamilovala atraktivní dívka, se kterou se kamarádil.

Teď se cítil hlavně trapně. Přemýšlel, jestli by si o tom s Beatriz měl promluvit. Julie si odkašlala. „A jen abys věděl…“ řekla, „šířily se tu o tobě určitý otázky. Taky tu

byl incident, kdy se někdo pokusil ukrást jednu z tvých použitých ponožek a nechat si ji jako trofej.“

„Kdo byl ten ponožkový zloděj?“ zeptal se Simon. „To je fakt nechutný.“„Nikdy jsme jim nic neřekli,“ řekla Julie. „A možná se nás párkrát ptali, ale znovu se už

nezeptají.“ Ohrnula rty a vycenila zuby, takže vypadala jako vrčící blond tygřice. „Protože jsi pro nás skutečná osoba, Simone. A jsi náš přítel.“

Natáhla se přes stůl a dotkla se Simonovy ruky, pak ji stáhla zpátky, jako by se spálila. Beatriz popadla Juliinu ruku hned, jak ji stáhla zpátky, a odtáhla ji z židle a do rohu místnosti, kde se vydávalo jídlo.

Ani jedna z nich nepotřebovala víc jídla. Sotva se svého guláše dotkly. Simon sledoval, jak se v rohu zastavily a něco si tam napjatě šeptaly.

„No, obě vypadají podivně rozrušeně.“ George obrátil oči v sloup. „No tak, Si, nebuď tak natvrdlý.“ „To nemůžeš myslet vážně…“ začal Simon. „Nemůžu se přece líbit – jim oběma?“Nastalo dlouhé ticho.„Žádné z nich se nelíbím?“ řekl Simon. „Tak spolupracuj. A! Máš skotský přízvuk.“ „Nešťourej se v tom. Možná, že se mě holky bojí, protože moje bystré oči vidí příliš

hluboko do jejich duší,“ řekl George. „Nebo je možná zastrašuje můj dobrý vzhled. Nebo možná…Prosím, nenuť mě mluvit o tom, jak osamělý idiot jsem.“

Díval se na Julii a Beatriz trochu toužebně a posmutněle. Simon nedokázal říct, jestli George touží po Julii nebo Beatriz, nebo jednoduše touží po lásce obecně. Neměl tušení, že jsou jeho přátelé zapojeni do takového emocionálního zmatku.

Byl překvapený. Cítil se trapně. A necítil nic jiného.Beatriz měl hodně rád. Julie byla strašná, ale Simon pomyslel na to, jak mu vyprávěla o

své sestře, a musel uznat, že Julie byla strašná, ale stejně ji měl rád. Obě byly krásné a pohodářky, a nenesly s sebou břemeno ztracených vzpomínek a zamotaných emocí.

Ani trochu ho netěšilo, že se jim líbí. Nebyl ani trochu v pokušení.Přál si, se soustředěnou intenzitou, aby tady byla Isabela – ne jen v dopise, nebo v

telefonu, ale přímo tady. Podíval se na Georgeův smutný obličej a nabídl: „Chceš si promluvit o tom, kdy Magnus

a Alek odejdou a my ukradneme jejich apartmá a uděláme si vlastní jídlo v naší vlastní malé kuchyni?“

George si povzdechl. „To bychom vážně mohli, Simone, nebo je to příliš krásný sen? Každý den by byla báseň. Všechno, co chci, je udělat si sendvič, Simone. Jen obyčejný sendvič, se šunkou, sýrem, možná trochou…ach můj bože.“

Simon přemýšlel, jak může kousíček „ach můj bože“ chutnat. George ztuhl s lžící u pusy, oči vykulené na bod nad Simonovým ramenem.

Simon se otočil na židli a ve dveřích jídelny Akademie spatřil Isabelu. Měla na sobě dlouhé šaty barvy kosatců a roztažené paže se zářícími náramky. Čas jako by se zpomalil,

22

Page 23: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

jako ve filmu, jako mávnutím kouzelného proutku, jako by byla džin, který se může objevit v obláčku třpytivého kouře a nabídnout přání, a každé přání je ona.

„Překvapení,“ řekla Isabela. „Chyběla jsem ti?“ Simon vyskočil na nohy. Možná nechtěně odhodil svoji misku přes stůl, přímo Georgeovi

do klína. Mrzelo ho to, ale vynahradí mu to později. „Isabelo,“ řekl. „Co tady děláš?“ „Gratuluju, Simone, to je fakt romantická otázka,“ řekla mu Isabela. „Mám to brát jako

´Ne, nechyběla jsi mi, a vidíš všechny ty ostatní holky? Pokud ano, nedělej si s tím starosti. Proč se trápit, když je život tak krátký? Konkrétně tvůj život, protože ti useknu hlavu.“

„Jsem zmatený tím, co jsi řekla,“ řekl jí Simon. Isabela zvedla obočí a otevřela pusu, ale než mohla promluvit, Simon ji chytil kolem pasu

a přitáhl si ji k sobě, pak ji na překvapená ústa políbil. Isabeliny rty se uvolnily a stočily se pod těmi jeho. Objala ho rukama kolem krku a najednou ho taky líbala, smyslně a energicky, femme fatale1 a válečnická princezna, všechny vysněné dívky jeho mimoňské fantazie v jednom. Simon se na chvíli odtáhl, aby se podíval do Isabeliných jako noc tmavých očí.

„Nebyl jsem si vědomý toho,“ řekl Simon, „že na světě existují jiné holky než ty.“ Styděl se, jakmile to řekl. V žádném případě to nebyla dobrá hláška. Byla to patetická,

upřímná snaha Isabele říct to, co si až teď sám uvědomil. Ale viděl, jak se Isabele rozzářily oči jako nově vyšlé noční hvězdy, cítil, jak ho jednou rukou omotanou kolem jeho krku přitahuje dolů pro další polibek, a pomyslel si, že ta hláška možná byla přeci jen dobrá. Koneckonců získala mu dívku, tu dívku. Jedinou dívku, kterou Simon chtěl.

* * *

Než Magnus dostal všechny Lightwoodovy z jejich apartmá, byla půlnoc. Isabela odešla už chvíli předtím, aby se viděla se Simonem, a Clary a Jace se jako obvykle přesvědčili, že půjdou společně, ale na chvíli si myslel, že na Marysu a Roberta bude muset použít magii. Vystrčil je ze dveří, zatímco mu stále dávali užitečné dětské tipy.

Jakmile byli pryč, Alek doklopýtal k posteli, padl do ní po hlavě a okamžitě usnul. Magnus zůstal s dítětem.

Bylo možné, že i dítě bylo ohromené Lightwoody. Leželo v postýlce a zíralo na svět vykulenýma očima. Postýlka stála pod oknem, v malé kaluži světla, měsíční svit se mihotal na jeho zmačkané dece a jeho malých baculatých nožičkách. Magnus se naklonil nad postýlku a sledoval ho, čekal na další výbuch křiku, který by znamenal, že potřebuje přebalit a nakrmit. Místo toho taky usnulo, s otevřenou pusou, jako malé modré poupě.

Kdo by to vůbec mohl milovat? napsala matka dítěte, ale dítě to zatím nevědělo. Spalo, nevinně a klidně jako každé dítě v bezpečí lásky. Magnusova matka si možná myslela ta stejná zoufalá slova.

Alek si myslel, že si ho nechají. Magnuse ani na okamžik nenapadlo si ho nechat. Myslel si, že žil život ve víře, že měl

před sebou otevřené tisíce možností, ale nemyslel si, že tahle možnost je pro něj otevřená: rodinný život, jako civilové a Nephilim, milovat tak bezpečně, že by to mohli sdílet i s narozeným dítětem, neznalým světa a bezmocným. 1 přitažlivá a svůdná žena schopná svým šarmem až nadpřirozeně okouzlit muže a podmanit si je

23

Page 24: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Snažil se té myšlenky hned zbavit. Nechat si ho. Nechat si dítě. Mít dítě, s Alekem. Míjely hodiny. Magnus si toho sotva všiml, čas plynul tak tiše, jako by někdo položil

koberec noci, který tlumil kroky času. Nevnímal nic jiného než drobný obličej, dokud neucítil na rameni lehký dotek.

Magnus nevstal, ale otočil se, aby našel Aleka, jak se na něj dívá. Měsíční svit dodal Alekově kůži stříbrný nádech a jeho očím temnější, hlubší modrou, nekonečnou něhu.

„Pokud sis myslel, že tě požádám, aby sis to dítě nechal,“ řekl Magnus, „Tak nepožádám.“

Alek vytřeštil oči. Mlčky to vstřebával. „Jsi…pořád hrozně mladý,“ řekl Magnus. „Omlouvám se, jestli to někdy vypadá, že na to

zapomínám. Je to pro mě divné – být nesmrtelný znamená být zároveň mladý i starý, což je divné. Vím, že ti někdy musím připadat divný.“

Alek přikývl, přemýšlivě a nedotčeně. „To ano,“ řekl a sklonil ruku, kterou svíral stranu postýlky, dotkl se Magnusových vlasů a dal mu polibek lehký jako měsíční světlo. „A já jsem nikdy nechtěl nic jiného než tohle. Už nechci o nic méně podivnou lásku.“

„Ale nemusíš se bát, že tě někdy opustím,“ řekl Magnus. „Nemusíš se bát toho, co se dítěti stane nebo že se zraním, protože to dítě – je čaroděj, a to nechtěné. Nemusíš se cítit v pasti. Nemusíš se bát a nemusíš dělat tohle.“

Alek poklekl ve stínu na holou, zaprášenou podlahu podkroví, vedle postýlky a tváří v tvář Magnusovi.

„A co když to chci?“ zeptal se. „Jsem lovec stínů. Bereme se hodně mladí, a máme děti hodně mladí, protože bychom mohli zemřít mladí, protože chceme splnit svou povinnost světu a mít všechnu lásku na světě, kterou jen můžeme. Kdysi jsem si myslel…myslel jsem si, že se mi tohle nikdy nepodaří. Kdysi jsem se cítil v pasti. Teď už se v pasti necítím. Nikdy bych tě nežádal, abys se mnou žil v Institutu, a ani bych to nechtěl. Chci zůstat v New Yorku, s tebou, a s Lily a Maiou. Chci pokračovat v tom, co děláme. Chci, aby po mé matce vedl Institut Jace, a chci s ním spolupracovat. Chci být součástí spojení mezi Institutem a podsvěťany. Tak dlouho jsem si myslel, že nikdy nebudu mít žádnou z těch věcí, které jsem chtěl, kromě toho, že snad udržím Jace a Isabelu v bezpečí. Myslel jsem si, že bych jim v boji mohl krýt záda. Teď mám víc a víc lidí, na kterých mi záleží a …chci, aby všichni lidé, na kterých mi záleží – chci, aby lidé, které neznám, chci, aby všichni z nich – věděli, že si navzájem kryjeme záda, takže nemusíme bojovat sami. Nejsem v pasti. Jsem šťastný. Jsem přesně tam, kde chci být. Vím, co chci, a mám život, který chci. Nebojím se žádné z těch věcí, o kterých jsi mluvil.“

Magnus se zhluboka nadechl. Bylo lepší se Aleka zeptat, než aby si pořád představoval špatné věci. „A čeho se tedy bojíš?“

„Vzpomínáš si, jak máma pro dítě navrhla jméno Max?“ Magnus přikývl, ostražitě potichu. Nikdy Alekova malého bratra, Maxe, nepoznal. Robert a Marysa Lightwoodovi se vždy

snažili udržet své děti od podsvěťanů dál, a Max byl příliš malý, aby neuposlechl.Alekův hlas byl tichý, jak kvůli dítěti, tak kvůli vzpomínce. „Nikdy jsem nebyl ten

skvělý, klidný starší bratr. Pamatuju si, jak mě máma nechala s Maxem samotného, když byl ještě hodně malý, teprve se učil chodit, a já se pořád bál, že spadne a bude to moje chyba.

24

Page 25: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Pořád jsem se ho snažil naučit poslouchat pravidla a dělat to, co říká máma. Isabele to s ním šlo skvěle, vždycky ho dokázala rozesmát, a u Anděla, Max chtěl být přesně jako Jace. Myslel si, že Jace byl nejpohodovější, nejlepší lovec stínů, který kdy žil, že s ním vychází a zapadá slunce. Jace mu dal malého vojáčka a Max si ho vždycky bral do postele. Vždycky jsem žárlil na to, jak moc tu hračku Max miloval. Dával jsem mu další věci, hračky, o kterých jsem si myslel, že jsou lepší, ale on vždycky nejvíc miloval toho vojáčka. Zemřel s tou hračkou v ruce, aby mu dodala pocit bezpečí. Jsem hrozně rád, že ji měl, že měl něco, co miloval, s čím se cítil v bezpečí. Bylo hloupé a malicherné žárlit.“

Magnus zavrtěl hlavou. Alek mu věnoval smutný úsměv, pak sklonil černovlasou hlavu a podíval se na podlahu.

„Vždycky jsem si myslel, že bude víc času,“ řekl Alek. „Myslel jsem, že až Max trochu vyroste, bude s námi víc trénovat a já mu s tréninkem budu pomáhat. Myslel jsem si, že s námi bude chodit na mise a já mu budu krýt záda, stejně jako jsem se je vždycky snažil krýt Jaceovi a Isabele. Věděl jsem, že pak pro něj bude jeho starší nudný bratr k něčemu dobrý. Věděl by, že se na mě může spolehnout, bez ohledu na cokoliv. Spoléhal by na mě.“

„Spoléhal se na tebe,“ řekl Magnus. „Vím, že ano. Věděl to. Nikdo, kdo se s tebou někdy setkal, by to o tom nepochyboval.“

„Nikdy se nedozví, že jsem gay,“ řekl Alek. „Nebo že tě miluju. Přál bych si, aby tě mohl poznat.“

„Kéž bych se s ním mohl setkat,“ řekl Magnus. „Ale znal tě. Miloval tě. Víš to, že ano?“ „Ano, vím,“ řekl Alek. „Já jen…vždycky jsem si přál, abych pro něj mohl udělat víc,

abych pro něj mohl být.“„Vždycky se snažíš dělat víc a být víc, pro všechny, které miluješ,“ řekl Magnus.

„Nevidíš, jak se na tebe celá tvoje rodina obrací, jak na tebe spoléhají. I já na tebe spoléhám. Pro rány boží, dokonce i Lily se na tebe spoléhá. Miluješ lidi, miluješ je tak moc, že pro ně chceš být nemožný ideál. Neuvědomuješ si, že jsi víc než dost dobrý.“

Alek pokrčil rameny, trochu bezmocně. „Ptal ses mě, čeho se bojím. Bojím se toho, že nebude jako já,“ řekl Alek. „Bojím se

toho, že ho zklamu. Ale chci se snažit tu pro něj být. Chci jeho. Chápeš?“ „Nečekal jsem ho,“ řekl Magnus. „Nečekal jsem, že se mi něco takového stane. Dokonce

i když jsem někdy přemýšlel, jaké by to bylo, kdybychom ty a já měli rodinu. Myslel jsem, že to bude trvat roky. Ale ano. Ano, taky to chci zkusit.“

Alek se usmál, tak zářivým úsměvem, že si Magnus uvědomil, jak moc se mu ulevilo, a opožděně si uvědomil, jak moc se Alek bál, že by Magnus řekl ne.

„Je to rychlé,“ připustil Alek. „Přemýšlel jsem o tom, mít rodinu, ale vždycky jsem si myslel…no, myslel jsem si, že se něčeho takového nedočkám dřív, než se vezmeme.“

„Cože?“ vyhrkl Magnus.Alek na něj jen zíral. Jednu dlouhou, silnou, lukostřeleckou ruku měl položenou na

dětské postýlce, ale soustředil se jen na Magnuse, jeho tmavě modré oči byly teď ještě temnější, jeden Alekův pohled byl důležitější než polibek kohokoli jiného. Magnus viděl, že to myslel vážně.

„Aleku,“ řekl. „Můj Aleku. Musíš vědět, že to není možné.“ Alek vypadal omráčeně a zděšeně. Magnus začal mluvit, slova z něj tryskala stále

rychleji a rychleji, snažil se Aleka přimět, aby to pochopil.

25

Page 26: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Lovci stínů si můžou vzít podsvěťany, v podsvě´tanském nebo civilním obřadu. Viděl jsem, jak se to už párkrát stalo. Viděl jsem, jak to manželství ostatní lovci stínů zamítli, jako by to nic neznamenalo, a viděl jsem, jak se někteří lovci stínů ohýbali pod tím tlakem a okovy slibu, který složili. Vím, že ty by ses nikdy neohnul ani nezlomil. Vím, že to manželství by pro mě znamenalo tolik, co pro tebe. Vím, že všechny sliby, které jsi mi dal, jsi vždycky splnil. Ale byl jsem naživu ještě před Dohodami. Seděl jsem a jedl jsem a mluvil jsem s lovci stínů o míru mezi našimi lidmi, a pak ti samí lovci stínů vyhodili talíře, ze kterých jsem jedl, protože si mysleli, že jsem nenapravitelně pošpinil všechno, čeho jsem se dotkl. Nebudu mít obřad, na který se ostatní dívají jako na menší a horší. Nechci, abys měl méně, než obřad, který si zasloužíš, na počest svých slibů jako lovec stínů. Už mám dost dělání kompromisů ve jménu snahy vytvořit mír. Chci Zákon změnit. Nechci se oženit, dokud se nebudeme brát ve zlaté.“

Alek mlčel, s hlavou skloněnou.„Chápeš?“ zeptal se Magnus s téměř zoufalstvím. „Není to tak, že bych to nechtěl. Není

to tak, že bych tě nemiloval.“ „Chápu,“ řekl Alek. Zhluboka se nadechl a vzhlédl. „Změna Zákona může chvíli trvat,“

řekl prostě.„To může,“ řekl Magnus.Oba chvíli mlčeli.„Můžu ti něco říct?“ zeptal se Magnus. „Nikdo si mě nikdy nechtěl vzít.“ Měl jiné lásky, ale žádná z nich se ho na to nikdy nezeptala, a věděl, s chladným,

skličujícím pocitem, že by bylo zbytečné se jich zeptat. Ať už to bylo proto, že neměli pocit, že by mohli slíbit, že je až do smrti nic nerozdělí, když Magnus nezemře, nebo že Magnuse nebrali vážně, nebo si mysleli, že proto, že je Magnus nesmrtelný, on nebere vážně je. Nikdy neznal důvody, proč si ho nechtěli vzít, ale tak to prostě bylo: Měl lásky, které s ním byly ochotné zemřít, ale nikdo nechtěl přísahat, že s ním prožije každý den, dokud budou naživu.

Nikdo až na tohoto lovce stínů. „Nikdy předtím jsem se nikoho nezeptal, jestli si mě vezme,“ řekl Alek. „Takže je to ne?“ Zasmál se, když se ptal, měkký smích, unavený, ale šťastný. Alek se vždy snažil dát těm,

které miloval, cestu nebo otevřené dveře; snažil se dát těm, které miloval, vše, co chtěli. Společně tam seděli, opření o postýlku jejich dítěte.

Magnus zvedl ruku, Alek ji chytil ve vzduchu a propletl si s ním prsty. Magnusovy prsteny se zaleskly a Alekovy jizvy zazářily v měsíčním svitu. Vzájemně se drželi.

„Je to ano, jednoho dne,“ řekl Magnus. „Pro tebe, Aleku, to bude vždycky ano.“

* * *

Po vyučování druhý den Simon seděl ve svém vlhkém sklepním pokoji, bojoval s téměř neodolatelným pokušením najít Isabelu, a sbíral odvahu.

Vypochodoval četná schodiště a zaklepal na dveře Alekova a Magnusova pokoje. Dveře otevřel Magnus. Měl na sobě džíny a volné, roztřepené tričko, v náručí držel dítě a

vypadal strašně unaveně.„Jak jsi věděla, že se právě probudil z dřímoty?“ zeptal se Magnus, když otvíral dveře. „Ehm, nevěděl jsem to,“ řekl Simon.

26

Page 27: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Magnus na něj zamrkal, pomalým způsobem, jak to unavení lidé dělají, jako by se nad mrkáním musel hluboce zamýšlet. „Ach, omlouvám se,“ řekl. „Myslel jsem, že jsi Marysa.“

„Isabelina mám je tady?“ vykřikl Simon.„Šššššš!“ vyhrkl Magnus. „Mohla by tě slyšet.“ Dítě zakňouralo, nebyl to tak docela pláč, spíš vydalo zvuk jako malý, nešťastný traktor.

Otřel si vlhkou tvář o Magnusovo rameno.„Vážně se omlouvám, že ruším,“ řekl Simon. „Napadlo mě, jestli bych si nemohl o

samotě provit s Alekem.“ „Alek spí,“ řekl Magnus rozhodně a začal zavírat dveře.Ještě než se dveře úplně zavřely, zazněl zpoza nich Alekův hlas. Znělo to, jako by napůl

zíval. „Ne, nespím. Jsem vzhůru. Můžu si se Simonem promluvit.“ Objevil se ve dveřích a znovu je naplno otevřel. „Jdi ven a dej si dlouhou procházku. Nadýchej se čerstvého vzduchu. Trochu tě to probere.“

„Je mi skvěle,“ řekl Magnus. „Nepotřebuju spát. Nebo se probrat. Cítím se skvěle.“Dítě zamávalo baculatýma ručkama Alekovým směrem, gesto nepřesné a

nekoordinované, ale nezaměnitelné. Alek vypadal překvapeně, ale usmál se, náhlým a nečekaně krásným úsměvem, a natáhl ruku, aby si dítě pochoval. Jakmile to udělal, dítě přestalo kňourat.

Magnus dítěti před obličejem zamával prstem. „Tvůj postoj mi připadá urážlivý,“ informoval ho. Krátce Aleka políbil. „Nebudu pryč dlouho.“

„Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ,“ řekl Alek. „Mám ten pocit, že moji rodiče nám dost brzy přijdou pomoct.“

Magnus odešel, Alek odstoupil od dveří a postavil se i s dítětem k oknu. „Takže,“ řekl Alek. Měl pomačkanou košili, ve které určitě spal, a pohupoval s dítětem.Simon měl špatný pocit z toho, že ho otravuje. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ „Vážně se omlouvám za to, co se stalo minule,“ řekl mu Simon. Pak ho napadlo, jestli bylo hrozné, že se před Alekovým dítětem zmiňuje o sexu. Možná,

že byl Simon prostě odsouzený k tomu, aby Aleka smrtelně urážel, znovu a znovu. Navždy.„To je v pohodě,“ řekl Alek. „Jednou jsem přistihnul tebe a Isabelu. Hádám, že teď jsme

si kvit.“ Zamračil se. „I když vy dva jste zrovna byli v mém pokoji, takže si myslím, že mi pořád něco dlužíš.“

Simon byl zděšený. „Ty jsi přistihl mě a Isabelu? Ale my jsme neměli…chci říct, že jsme to nedělali…nebo jo?“ To by bylo pro jeho život typické, pomyslel si. Ze všech věcí na světě by zapomněl právě tohle.

Alek se tvářil nervózně a znepokojeně, že vede tuhle konverzaci, ale Simon na něj vrhl prosebný pohled a Alekovi se zřejmě jeho velké dojemnosti zželelo.

„Já nevím,“ řekl Alek nakonec. „Jak si vzpomínám, zrovna ses svlékal. A snažím se na to zapomenout. A zdálo se, že hrajete nějaké role.“

„Ach. Páni. Jako pokročilé hraní rolí? Byly tam kostýmy? Byly tam rekvizity? Co Isabela přesně očekává?“

„O tomhle se s tebou nebudu bavit,“ řekl Alek.„Ale kdybys mi mohl dát malý náznak…“ „Vypadni odsud, Simone,“ řekl Alek.Simon strhl sám sebe od okraje paniky z hraní rolí a dal se dohromady.

27

Page 28: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Tohle bylo víc slov, než kolik si s Alekem za ten rok řekli. Ačkoli ho Alek právě vyhodil z pokoje, takže si Simon musel přiznat, že to nejde tak

úplně dobře. „Omlouvám se,“ řekl Simon. „Chci říct, že se omlouvám za nevhodné otázky. A

omlouvám se za to, že jsem vás přistihl, ehm, včera ráno. Omlouvám se za všechno. Omlouvám seza cokoli, co se mezi námi stalo. Za cokoli, kvůli čemu jsi na mě naštvaný. Upřímně, nevzpomínám si na to, ale pamatuju si, jaký jsi, když se zlobíš, a nechci, aby to mezi námi bylo takový. Pamatuju si, že nemáš rád Clary.“

Alek se na Simona podíval, jako by byl blázen. „Mám rád Clary. Clary je jedna z mých nejlepších přátel.“ „Aha,“ řekl Simon. „Omlouvám se. Myslel jsem, že si vzpomínám…musel jsem to

špatně pochopit.“ Alek se zhluboka nadechl a přiznal: „Ne, nepochopil jsi to špatně. Nejdřív jsem Clary

neměl rád. Byl jsem – jednou jsem ni byl dost hnusný. Praštil jsem s ní o zeď. Bouchla se o ni hlavou. Byl jsem trénovaný bojovník a ona tehdy neměla vůbec žádný trénink. Jsem dvakrát tak velký, než ona.“

Simon sem přišel, aby se s Alekem usmířil, takže nebyl připravený na silnou touhu s ním praštit o zem. Nemohl to udělat. Alek držel dítě.

Jediné, co mohl udělat, bylo zírat na něj v zuřivém mlčení, při pouhé myšlence, že se někdo dotkl jeho nejlepší kamarádky.

„Není pro to žádná omluva,“ pokračoval Alek. „Ale bál jsem se. Věděla, že jsem gay, a řekla mi, že to ví. Neřekla mi nic, co jsem už nevěděl, ale bál jsem se jí, protože jsem ji neznal. Nebyla tehdy moje kamarádka. Byla prostě jen nějaký civil, který vpadl do mé rodiny, a znal jsem lovce stínů, přátelil jsem se s lovci stínů, kteří, kdyby to zjistili – hned by to běželi říct mým rodičům, aby se mi to rodiče pokusili rozmluvit. Řekli by to všem. Mysleli by si, že dělají správnou věc.“

„To by nebyla správná věc,“ řekl Simon, stále rozzuřený, ale teď i otřesený. „Clary by nikdy něco takového neudělala. Neřekla to dokonce ani mně.“

„Tehdy jsem ji vůbec neznal,“ řekl Alek. „Máš pravdu. Nikomu o tom nikdy neřekla, o ničem z toho. Měla plné právo říct, že jsem na ni byl hrubý. Jace by mě za to praštil do obličeje, kdyby to věděl. Byl jsem vyděšený, že Jaceovi řekne, že jsem gay, protože jsem nebyl připravený na to, aby to o mně Jace věděl. Ale máš pravdu. Nikdy to neudělá, a neudělala.“ Podíval se z okna, zatímco hladil dítě po zádech. „Mám Clary rád,“ řekl prostě. „Vždycky se snaží udělat to, co je správné, a nikdy si od nikoho nenechá říkat, co je správné. Připomíná mému parabatai, že chce žít. Občas si přeju, aby tak šíleně neriskovala, ale pokud bych nenáviděl bezhlavé, bláznivě statečné lidi, nenáviděl bych…“

„Nech mě hádat,“ řekl Simon. „Jeho jméno se rýmuje s Face Herringfail.“ Alek se zasmál a Simon si v duchu blahopřál. „Takže máš rád Clary,“ řekl Simon. „Takže jsem jediný, koho nemáš rád. Co jsem

udělal? Vím, že toho máš před sebou hodně, ale kdybys mi mohl říct, co jsem udělal, mohl bych se za to omluvit a pak bychom mohli být v pohodě, fakt bych to ocenil.“

Alek na něj zíral, pak se otočil a přešel k jednomu z křesel v podkroví. Stály tam dvě vratké dřevěné židle, na kterých byly polštáře s vyšitými pávy, a pohovka. Pohovka byla

28

Page 29: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

trochu křivá. Alek si sedl na jednu ze židlí a Simon, který se rozhodl neriskovat pohovku, si sedl na tu druhou.

Alek si dítě posadil na kolena, s jednou paží starostlivě omotanou kolem jeho drobného, baculatého těla. Volnou rukou si hrál s dětskýma drobnýma ručkama, lehoučce do nich plácal, jako by ho učil hrát paci paci pacičky. Zjevně se chystal na přiznání.

Simon se zhluboka nadechl a připravil se na to, co mělo přijít, ať je to cokoliv. Věděl, že to možná bude dost zlé. Musel být připraven.

„Co jsi udělal?“ zeptal se Alek. „Zachránil jsi Magnusovi život.“ Simon byl v rozpacích. Omluva mu nepřišla vhodná.„Magnus byl unesený, a já jsem šel do pekelné dimenze, abych ho zachránil. To byl

celý můj plán. Všechno, co jsem chtěl udělat, bylo zachránit ho. Na cestě byla Isabela těžce zraněná. Celý svůj život jsem vždycky chtěl chránit lidi, které jsem miloval, zajistit, že budou v bezpečí. Měl jsem to zvládnout. Ale nedokázal jsem to. Nebyl jsem schopný pomoci ani jednomu z nich. To ty jsi to udělal. Zachránil jsi Isabele život. Když byl Magnusův otec rozhodnutý zabít ho, a nebylo nic, co bych mohl udělat, vůbec nic, vložil ses do toho ty. V minulosti jsem tě podceňoval a ty jsi pak udělal všechno, co jsem kdy chtěl udělat já, a pak jsi odešel. Isabela byla úplně zničená. Clary na tom byla ještě hůř. Jace byl tak rozrušený. Magnus se cítil provinile. Každý byl tak raněný, a já jsem jim chtěl pomoct, a ty ses pak vrátil, ale nepamatoval sis, co jsi udělal. Nevycházím s cizinci moc dobře, a ty jsi byl opravdu komplikovaný cizinec. Nemohl jsem s tebou mluvit. Nebylo to proto, že bys udělal něco špatně. Nebylo nic, co bych mohl udělat, abych to mezi námi spravil. Dlužil jsem ti víc, než jsem ti mohl kdy splatit, a vůbec jsem nevěděl, jak ti poděkovat. Už by to nic neznamenalo. Protože ty sis to nepamatoval.“

„Aha,“ řekl Simon. „Páni.“Bylo zvláštní přemýšlet o anonymním cizinci jako o hrdinovi. Ještě divnější bylo, že Alek

Lightwood, o kterém si myslel, že ho nesnáší, o něm mluví jako o hrdinovi.„Takže není pravda, že mě nenávidíš, a ani Clary. Není nikdo, koho nenávidíš.“ „Nesnáším lidi, kteří mě nutí mluvit o mých pocitech,“ řekl Alek. Simon na něj chvíli zíral, s omluvou na rtech, ale nakonec nic neřekl. Místo toho se usmál

a Alek mu úsměv plaše opětoval. „Stalo se toho tolik za dobu, co jsem na Akademii.“ „To si dovedu představit,“ řekl Simon.Nebyl si jistý, co se s dítětem, o které se teď Alek s Magnusem starají, stane, ale podle

všeho, co mu Isabela řekla, si byla jistá, že si ho nechají. To chtělo probrat. „Byl bych rád,“ řekl Alek, „kdybychom o pocitech aspoň rok nemluvili. Taky bych se

možná rád i na rok vyspal. Copak děti nikdy nespí?“„Kdysi jsem chodil děti hlídat,“ řekl Simon. „Pokud si dobře vzpomínám, děti spí hodně,

ale když to nejméně čekáš. Děti jsou jako Španělská inkvizice víc, než si myslíš.“ Alek přikývl, i když vypadal zmateně. Simon si v duchu poznamenal, že teď, když byl

Alek jeho přítel, bylo jeho povinností zavést ho co nejdříve do Monty Python. Dítě se zahihňalo, jako by ho to srovnání potěšilo.

„Hej,“ řekl Alek. „Mrzí mě, že sis myslel, že jsem na tebe naštvaný jen proto, že jsem nevěděl, co říct.“

„No,“ řekl Simon. „Takže to je ono. Bylo to teda úplně jinak, než jsem předpokládal.“

29

Page 30: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Alek přestal hrát s dítětem paci paci pacičky. Překvapeně vzhlédl. „Co tím myslíš?“ „Vůbec jsi se mnou nemluvil, takže jsem si s tím dělal docela starosti,“ vysvětlil Simon.

„Tak jsem se zeptal kamaráda, mezi námi chlapy, jestli se mnou máš nějaký problém. Zeptal jsem se svého dobrého přítele Jace.“

Nastala pauza, kdy Alek tu zprávu vstřebával. „To jsi udělal.“ „A Jace,“ řekl Simon. „Jace mi řekl, že je mezi námi nějaké velký, temný, tajný problém.

Řekl, že není na něm, aby mi to řekl.“ Dítě se podívalo na Simona, pak zpátky na Aleka. Jeho malý obličej vypadal zamyšleně,

jako by potřásal hlavou a říkal: „Co udělá tenhle Jace příště?“ „Nech to na mně,“ řekl klidně Alek. „Je to můj parabatai a máme spolu posvátné pouto a

to všechno, ale teď zašel příliš daleko.“ „To je v pohodě,“ řekl Simon. „Prosím, vymysli pro něj nějakou hroznou pomstu za nás

oba, protože jsem si jistý, že by mě v boji přepral.“ Alek přikývl, uznal tak tuhle naprosto pravdivou skutečnost. Simon nemohl uvěřit tomu,

že se Aleka Lightwooda tak bál. Alek byl skvělý.„Takže,“ řekl Alek. „Jak jsem řekl…dlužím ti.“ Simon mávl rukou. „Ne. Jsme si kvit.“

* * *

Magnus byl tak unavený, že vklopýtal do jídelny Akademie lovců stínů a přemýšlel o tom, že se tady nají.

Pak se konečně skutečně podíval na jídlo a přišel k rozumu.Nebyl čas večeře, ale i když to Magnus neočekával, bylo tady takhle brzy shromážděno

několik studentů, kteří se hrnuli pro slizké lasagne. Magnus spatřil u jednoho stolu Julii a její přátele. Julie si prohlédla Magnuse odshora dolů, včetně rozcuchaných vlasů a Alekova trika, a Magnus vyčetl z její tváře hluboké rozčarování.

Takže sny té mladé dívky právě zemřely. Magnus připustil, po probdělé noci a nošení jednoho z Alekových triček, protože Isabela zničila několik jeho vlastních a dítě pozvracelo několik dalších, že teď možná není úplně okouzlující.

Pro Julii bylo pravděpodobně dobré čelit realitě, i když byl Magnus odhodlaný si někdy v budoucnu dát sprchu, vzít si na sebe lepší tričko a oslnit dítě svou září.

Magnus Ragnora na Akademii párkrát navštívil a věděl, jak to tam s jídlem chodí. Přimhouřil oči a snažil se přijít na to, které stoly patřily elitě a které spodině, lidem, kteří se toužili stát se Nephilim, ale nebyli pro ně až do Zasvěcení dost dobří. Magnus si vždycky myslel, že spodina prokazovala obrovskou sebekázeň tím, že se nevzepřela aroganci lovců stínů, nevypálila Akademii a neprchla do noci.

Bylo možné, že Spolek měl pravdu, když Magnuse nazval povstalcem. Nicméně nedokázal poznat, který stůl je čí. Před lety to bylo naprosto jasné, ale byl si

jistý, že blondýnka a bruneta, které Simon znal, byli Nephilim, a téměř jistý, že ten nádherný idiot, který chtěl se Simonem vychovávat dítě v šuplíku na ponožky, jím určitě nebyl.

Magnusovu pozornost přitáhl hluboký, panovačný hlas přicházející od latinské dívky, která vypadala maximálně na patnáct. Byla civil, to Magnus poznal na první pohled. Už od

30

Page 31: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

pohledu by mohl říct ještě něco dalšího: Za pár let, ať už projde Zasvěcením nebo ne, bude hotovým postrachem.

„Jone,“ řekla klukovi u protějšího stolu. „Nakopla jsem si palec a strašně to bolí! Potřebuju aspirin.“

„Co je aspirin?“ zeptal se chlapec a zněl hrozně zpanikařeně. Očividně to byl Nephilim, a to skrz naskrz. Magnus to mohl říct, aniž by potřeboval vidět

jeho runy. Ve skutečnosti by se klidně vsadil, že ten kluk byl Cartwright. Magnus v průběhu staletí poznal několik Cartwrightů. Všichni Cartwrightové měli takové zoufale tlusté krky.

„Koupíš mi ho v lékárně,“ řekla dívka. „Ne, neříkej mi, že nevíš, co je to lékárna. Copak jsi nikdy v životě neopustil Idris?“

„Ano!“ řekl Jon, možná Cartwright. „Na mnoho misí týkajících se lovení démonů. A jednou mě máma s tátou vzali na pláž do Francie!“

„Úžasné,“ řekla dívka. „Myslela jsem si to. Takže ti teď vysvětlím všechny zázraky moderní medicíny.“

„Prosím, nedělej to, Marisol,“ řekl Jon. „Necítil jsem se dobře potom, co jsi mi vysvětlovala apendektomii. Nemohl jsem jíst.“

Marisol se zašklebila do svého talíře. „Takže říkáš, že jsem ti udělala velkou laskavost.“„Rád jím,“ řekl Jon smutně.„Správně,“ řekla Marisol. „Takže, já ti nebudu vysvětlovat moderní medicínu, a ty mi za

to poskytneš neodkladnou zdravotní péči. Mohla by to vyřešit malá první pomoc, ale ty ji neznáš, takže umřu. Kvůli tobě. Tohle chceš, Jone?“

„Ne,“ řekl Jon. „Co je první pomoc? Existuje nějaká…druhá pomoc?“ „Nemůžu uvěřit tomu, že mě necháš umřít, když by ses mohl mojí smrti tak jednoduše

vyhnout, pokud bys mě prostě poslouchal,“ pokračovala Marisol nemilosrdně.„Dobře, dobře! Budu poslouchat.“ „Skvělý. Přines mi nějaký džus, protože budu nějakou chvíli mluvit. Pořád jsem dotčená,

že jsi vůbec zvažoval, že mě necháš umřít,“ dodala Marisol, když se Jon vyškrábal nahoru a vydal se na druhou stranu místnosti, kde se vydávalo nechutné jídlo a potenciálně jedovaté nápoje. „Myslela jsem, že je svatou povinností lovců stínů chránit civily!“ křikla za ním Marisol. „Pomerančový džus ne. Chci jablečný džus!“

„Věřil bys,“ řekla Catarina, když se objevila u Magnusova lokte, „že ten Cartwrightovic kluk byl největší tyran v Akademii?“

„Vypadá to, že potkal většího tyrana,“ zamumlal Magnus.Blahopřál si za svůj správný Cartwrightovský odhad. U rodin lovců stínů bylo těžké být

si jistý. Některé rysy jako by probíhaly celou rodinnou linií, dědily se po generace, ale vždy existovaly výjimky.

Například Lightwoodovi Manusovi připadaly celkem zapomenutelní. Některé z nich měl rád – Annu Lightwoodovou a její průvod mladých dam se zlomeným srdcem, ChristopheraLightwooda s jeho výbuchy, a nyní Isabelu, ale nikdy se žádný Lightwood nedotkl jeho srdce tak, jako někteří lovci stínů: Will Herondale nebo Henry Branwell nebo Clary Frayová.

Dokud nepoznal Lightwooda, který byl nezapomenutelný; Lightwooda, který nejenže sedotkl jeho srdce, ale zcela mu ho ukradl.

„Proč se usmíváš sám pro sebe?“ zeptala se Catarina podezřívavě.

31

Page 32: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Jen jsem přemýšlel, že život je plný překvapení,“ řekl Magnus. „Co se na téhle Akademii stalo?“

Všední dívka nemohla šikanovat Cartwrightovic chlapce, leda by chlapci záleželo na tom, co se jí stane – ledaže by ji viděl jako člověka, a nezavrhl ji tak, jak Magnus viděl nespočet Nephilim zavrhnout civily a podsvěťany.

Catarina zaváhala. „Pojď se mnou,“ řekla. „Chci ti něco ukázat.“ Vzala ho za ruku a vedla ho ven z jídelny Akademie, její modré prsty se propletly s jeho

rukou s modrými prsteny. Magnus si vzpomněl na dítě a přistihl se, že se znovu usmívá. Vždycky si myslel, že modrá je nejkrásnější barva.

„Spala jsem v Ragnorově starém pokoji,“ řekla Catarina.Zmínila jejich starého přítele energicky a prakticky, bez náznaku citů. Magnus sevřel její

ruku o něco silněji, jak šli po schodech nahoru a dolů kamennými chodbami. Na stěnách visely tapiserie ilustrující velké činy lovců stínů. V několika tapisériích už byly díry, včetnějedné, která tak zanechala Anděla Raziela bez hlavy. Magnus se obával, že za tu svatokrádež mohly myši.

Catarina otevřela velké dveře z tmavého dubového dřeva a zavedla ho do klenuté kamenné místnosti, kde na stěnách viselo několik obrazů, které Magnus poznal jako Ragnorovy: kresba opice, krajina s pirátskou lodí. Vyřezávaná dubová postel byla pokrytá Catarininými těžkými bílými nemocničními prostěradly, ale záclony prožrané od molů tvořil zelený samet, a na stole umístěném pod jediným velkým oknem místnosti byla zelená kožená intarzie.

Byla na něm mince, kruh mědi ztmavlý věkem, a dva zažloutlé kusy papíru, na rozích ohnuté.

„Probírala jsem se papíry v Ragnorově stole, když jsem našla tenhle dopis,“ řekla Catarina. „Byla to jediná opravdu osobní věc v místnosti. Myslel jsem si, že by sis ho možná chtěl přečíst.“

„To bych chtěl,“ řekl Magnus, takže mu ho podala. Magnus rozložil dopis a podíval se na špičaté černé písmo, hluboce zaryté do žlutého

povrchu, jako kdyby samotného autora každá stránka rozčilovala. Měl pocit, jako kdyby naslouchal hlasu, o kterém si myslel, že umlčel navždy.

Pro Ragnora Fella, vynikajícího pedagoga na Akademii lovců stínů a bývalého nejvyššího čaroděje Londýna:

Promiň, ale nepřekvapuje mě, že slyším, že nejnovější úroda stínoloveckých spratků je stejně neperspektivní jako ti poslední. Nephilim, kterým chybí představivost a intelektuální zvědavost? Ty mě ohromuješ.

Přikládám minci s vyrytým věncem, symbolem vzdělání ve starověkém světě. Bylo mi řečeno, že na ni víla umístila štěstí, a ty ho budeš určitě potřebovat hodně, abys reformoval lovce stínů.

Jsem jako vždy ohromen tvou trpělivostí, oddaností své práci a tvým neutuchajícím optimismem, že se tvoji studenti můžou něco naučit. Kéž bych měl tvůj zářivý pohled na život, ale bohužel si nemůžu pomoct, a když se rozhlédnu po světě, vidím, že jsme obklopeni idioty. Kdybych učil děti Nephilim, dovedu si představit, že bych byl někdy nucený mluvit s nimiostře a občas jim vysát všechnu krev. (Poznámka pro jakékoliv Nephilim, který si nelegálně

32

Page 33: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

čte dopisy pana Fella a narušuje jeho soukromí: Samozřejmě jsem žertoval. Jsem hrozný šašek a šprýmař.)

Ptáš se, jaký je život v New Yorku, a můžu ti říct to, co obvykle: páchnoucí, přeplněné a téměř celé obydlené jen maniaky. Na jednom večírku čarodějů a vlkodlaků na Bowery mě skoro srazili na zem. Jeden konkrétní čaroděj byl vpředu a mával třpytivým fialovým dámským péřovým boa, které měl kolem hlavy, jako vlajkou. Je mi trapně, že ho znám. Někdy jsem před ostatními podsvěťany předstíral, že ho neznám. Doufám, že mi to věří.

Hlavním důvodem, proč ti píšu, je samozřejmě to, abychom mohli pokračovat v tvých lekcích španělštiny. Přikládám čerstvý seznam španělských slov a ujišťuju tě, že děláš úžasné pokroky. Pokud někdy učiníš to strašné rozhodnutí, znovu do Peru doprovázet jistého špatně oblečeného čaroděje, kterého oba známe, budeš tentokrát připravený.

Se srdečným pozdravem,Raphael Santiago

„Ragnor nevěděl, že se Akademie po útoku Valentýnova Kruhu na Spolek zavře,“ řekla Catarina. „Nechal tu dopis, aby se mohl učit španělsky, a pak už nikdy nebyl schopný se pro něj vrátit. Z toho dopisu je vidět, že si psali poměrně často. Ragnor musel ty ostatní spálit, protože obsahovaly komentáře, které by Raphaela Santiaga dostaly do problémů. Vím, že Ragnor měl toho malého upíra s ostrým jazykem rád.“ Naklonila hlavu proti Magnusově ramenu. „A vím, že ty taky.“

Magnus zavřel na chvíli oči a vzpomněl si na Raphaela, který mu kdysi prokázal laskavost; Raphael, který pro něj zemřel na oplátku. Znal ho, když se stal upírem, to ironické dítě s železnou vůlí, a znal ho i v průběhu let, kdy Raphael neoficiálně vedl upíří klan. Magnus Ragnora neznal, když byl mladý. Ragnor byl starší než Magnus a v době, kdy se seznámili, už byl tak permanentně rozmrzelý. Ragnor křičel na děti, aby vypadly z jeho trávníku ještě předtím, než byly trávníky vynalezeny. Vždycky byl k Magnusovi laskavý, ochotný pustit se do jakýchkoli Magnusových plánů a pak si celou tu dobu stěžoval.

Přesto, navzdory jeho temnému pohledu na život obecně a lovce stínů konkrétně, přišel Ragnor do Idris učit lovce stínů. I poté, co byla Akademie uzavřena, zůstal ve svém malém domku mimo Skleněné město a snažil se učit Nephilim, kteří se byli ochotni učit. Vždycky v to doufal, i když to odmítal přiznat.

Ragnor a Raphael. Oba měli být nesmrtelní. Magnus si myslel, že budou žít navěky, tak jako on, celá staletí, že budou další setkání a další šance. Ale byli pryč, a smrtelníci, které Magnus miloval, žili dál. Byla to lekce, pomyslel si Magnus, že člověk má milovat, dokud může, milovat to, co je křehké, krásné a ohrožené. Nikdo nic nemohl zaručit navždy.

Ragnor a Magnus už znovu do Peru nejeli, a nikdy už ani nepojedou. Samozřejmě byl Magnus vykázán z Peru, takže by tam tak jako tak nemohl jet.

„Přišla jsi na Akademii kvůli Ragnorovi,“ řekl Magnus Catarině. „Kvůli Ragnorovým snům, abys viděla, jestli se můžou lovci stínů něco naučit a jestli se můžou změnit. Tentokrát to tu vypadá nějak jinak. Myslíš, že jsi uspěla?“

„Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla,“ řekla Catarina. „To byl vždycky Ragnorův sen. Udělala jsem to pro něj, a ne pro lovce stínů. Vždycky jsem si myslela, že Ragnorovo učení bylo pošetilé. Nemůžeš lidi nic naučit, pokud se učit nechtějí.“

„Co změnilo tvůj názor?“

33

Page 34: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Nezměnila jsem názor,“ řekla Catarina. „Tentokrát se chtějí učit. Ale sama bych to nezvládla.“

„Kdo ti pomohl?“ zeptal se Magnus. Catarina se usmála. „Náš bývalý Světlomilec, Simon Lewis. Je to sladký chlapec. Mohl

z toho všeho vybruslit jako hrdina války, ale on se prohlásil za člena spodiny, a neustále se hlasitě ozývá, i když z toho sám nic nemá. Snažila jsem se mu pomoct, ale to bylo všechno, co jsem mohla udělat, a mohla jsem jen doufat, že to bude stačit. Jeden za druhým studenti následovali jeho příkladu a začali upouštět od přísných způsobů Nephilim, jako sada vzpurného domina. George Lovelace se Simonem přestěhoval na kolej spodiny. Beatriz Velez Mendozová a Julie Beauvaleová s nimi sedávají při jídle. Marisol Rojas Garzaová a Sunil Sadasivan začali s elitními dětmi při každé příležitosti bojovat. Dva proudy se staly skupinou, staly se týmem – dokonce i Jonathan Cartwright. Nejde jen o Simona. Jsou to děti, které vědí,že lovci stínů bojovali bok po boku s podsvěťany, když Valentýn zaútočil na Alicante. Jsou to děti, které viděly děkanku Penhallowovou, jak mě vítá na jejich Akademii. Jsou to děti neustále se měnícího světa. Ale myslím si, že tu potřebovali Simona, aby byl jejich katalyzátorem.“

„A ty jsi tu proto, abys byla jejich učitelka,“ řekl Magnus. „Myslíš, že jsi ve výuce našla svoje nové poslání?“

Díval se na ni, štíhlou a nebesky modrou, ve starém kamenném a zeleném pokoji jejich přítele. Strašlivě se zašklebila.

„Sakra ne,“ řekla Catarina Loss. „Jedinou horší věcí, než zdejší jídlo, jsou všichni ti strašní, ukňouraní teenageři. Uvidím Simona bezpečně projít Zasvěcením a pak odsud padám, zpátky do mé nemocnice, kde se dají problémy vyřešit stejně lehce jako gangréna. Ragnormusel být blázen.“

Magnus zvedl Catarininu ruku, kterou stále držel, ke rtům. „Ragnor by byl hrdý.“„Nech toho,“ řekla Catarina a odstrčila ho. „Od doby, co ses zamiloval, jsi strašně

sentimentální. A teď to s tebou bude ještě horší, protože máš dítě. Vzpomínám si, jaké to bylo. Jsou tak malé a vkládáš do nich tolik naděje.“

Magnus se na ni překvapeně podíval. Téměř nikdy nemluvila o dítěti, které vychovávala, dítěti Tobiase Herondala. Částečně proto, že to nebylo bezpečné: Nebylo to tajemství, které by se měli Nephilim někdy dozvědět, nebyl to hřích, který by někdy odpustili. Magnus měl vždycky podezření, že Catarina o něm částečně nemluvila proto, že ji to příliš bolí.

Catarina zachytila jeho pohled. „Řekla jsem o něm Simonovi,“ řekla. „O mém chlapci.“ „To musíš Simonovi skutečně důvěřovat,“ řekl Magnus pomalu.„A víš, že jo?“ řekla Catarina. „Opravdu mu věřím. Tady, vezmi si tohle. Chci, abys to

měl. Skončila jsem s nimi.“ Zvedla ze stolu starou minci a vložila ji do Magnusovy ruky, ve které stále ještě držel

Raphaelův dopis pro Ragnora. Magnus se podíval na mince a dopis.„Jsi si jistá?“ „Jsem si jistá,“ řekla Catarina. „Během prvního roku na Akademii jsem ten dopis četla

hodněkrát, abych si připomněla, co tu vlastně dělám a co by Ragnor chtěl. Uctila jsem svého přítele. Už jsem téměř dokončila svůj úkol. Vezmi si je.“

Magnus si je strčil do kapsy, dopis i talisman pro štěstí, poslaný jedním z jeho mrtvých přátel druhému.

34

Page 35: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Společně vyšli z Ragnorova pokoje. Catarina řekla, že se jde navečeřet, o čem si Magnus myslel, že je od ní nesmírně lehkovážné.

„Nemůžeš dělat něco bezpečného a uklidňujícího, jako třeba bungee jumping?“ zeptal se, ale trvala na svém. Políbil ji na tvář. „Přijď později do podkroví. Budou tam Lightwoodovi, takže potřebuju ochranu. Uděláme si večírek.“

Otočil se a dost neochotně ji nechal vstoupit do jídelny a k další porci slizkých lasagní. Když zamířil po schodech nahoru, potkal Simona, který právě scházel dolů.

Magnus se na Simona přemýšlivě zadíval. Zdálo se, že to Simona znepokojuje. „Pojď se mnou, Simone Lewisi,“ poručil mu Magnus. „Pojďme si popovídat.“

* * *

Simon stál s Magnusem Banem v horní části jedné z věží Akademie, díval se na blížící se soumrak a cítil se nejasně nesvůj.

„Mohl bych přísahat, že ta věž bývala křivá.“ „Hm,“ řekl Magnus. „Vnímání je legrační věc.“Simon si nebyl ani trochu jistý, co Magnus chtěl. Měl Magnuse rád. Ještě s Magnusem

nikdy nevedl řeč od srdce, a teď mu Magnus věnoval pohled, který říkal, co máš za problém, Simone Lewisi? Magnus způsobil, že i ošuntělá šedá košile, kterou měl na sobě, vypadala celkem stylově. Byl si docela jistý, že Magnus byl příliš cool, aby se o to staral.

Podíval se na Magnuse, který stál u jednoho z velkých oken věže, které bylo bez skla, takže mu vítr odfoukával vlasy dozadu.

„Kdysi jsem ti řekl,“ začal Magnus, „že jednoho dne ze všech lidí, které známe, možná zbudeme jen my dva.“

„Na to si nevzpomínám,“ řekl Simon.„A proč bys měl?“ zeptal se Magnus. „Kromě toho, ničivé tornádo, které smete všechny,

které milujeme, už není pravda. Ty jsi teď smrtelný. A dokonce i nesmrtelní můžou být zabiti. Možná, že se tahle věž zhroutí a všichni po nás budou truchlit.“

Pohled z věže, hvězdy nad lesy, byl krásný. Simon se chtěl dostat na zem. Magnus sáhl do kapsy a vytáhl starou, vyřezávanou minci. Simon ve tmě nedokázal

přečíst nápis, který na ní stál, ale dokázal zahlédnout, že tam nějaký je. „Kdysi to patřilo Raphaelovi. Vzpomínáš si na Raphaela?“ zeptal se Magnus. „Upíra,

který tě proměnil.“ „Jen v útržcích,“ řekl Simon. „Pamatuju si, jak mi říkal, že Isabela je mimo moji ligu.“ Magnus odvrátil tvář, ale stejně se mu nepodařilo úplně skrýt úsměv. „To zní jako

Raphael.“ „Pamatuju si – jak jsem se cítil, když zemřel,“ řekl Simon, hlas mu uvízl v hrdle. To bylo

na jeho ukradených vzpomínkách nejhorší, že zůstala váha vzpomínky, když všechno ostatní zmizelo, že cítil ztrátu, aniž by věděl, co ztratil. „Něco pro mě znamenal, ale nevím, jestli mě měl rád. Ani nevím, jestli jsem měl rád já jeho.“

„Cítil se za tebe zodpovědný,“ řekl Magnus. „Dneska mě napadlo, že bych se za tebe možná měl taky cítit zodpovědný. Byl jsem ten, kdo provedl kouzlo, které ti vrátilo vzpomínky; Byl jsem ten, kdo tě vyslal na cestu do Akademie lovců stínů. Raphael byl první, kdo tě přivedl do jiného světa, ale já jsem tě taky přivedl do jiného světa.“

35

Page 36: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Udělal jsem vlastní rozhodnutí,“ řekl Simon. „Dal jste mi šanci to udělat. Nemrzí mě, že jste to udělal. Nebo vás mrzí, že jste mi obnovil vzpomínky?“

Magnus se usmál. „Ne, nemrzí mě to. Catarina mě trochu obeznámila s tím, co se na Akademii děje. Vypadá to, že se ti dařilo dělat dobrá rozhodnutí i beze mě.“

„Snažil jsem se,“ řekl Simon. Byl šokovaný, když ho Alek chválil, a rozhodně něco takového nečekal od Magnuse. Ale

cítil, jak ho Magnusova slova zahřála u srdce, najednou mu bylo teplo, a to navzdory větru vanoucímu z krystalicky chladné oblohy. Magnus nemluvil o útržcích jeho napůl zapomenuté minulosti, ale o tom, kým byl teď a co udělal se svým časem od té doby.

Nebylo to nic pozoruhodného, ale snažil se. „Také jsem slyšel, že jsi zažil takové menší dobrodružství v Říši víl,“ řekl Magnus. „Také

jsme v New Yorku měli problém s prodejcem vílího ovoce. Za část vílí divokosti může sám Studený mír. Lidé, kterým ostatní nevěří, se stanou nedůvěryhodnými. Ale děje se i něco dalšího. Říše víl není země bez pravidel, bez vládců. Královna, která byla Sebastianovým spojencem, zmizela a o důvodu jejího zmizení koluje spousta temných zvěstí. O žádné z nich jsem se nezmínil Spolku, protože by jen vílám uložily tvrdší tresty. Jsou stále tvrdší a víly divočejší, a nenávist mezi oběma stranami každým dnem roste. Máš za sebou mnohé bouře, Simone. Ale přichází další a ještě větší bouře. Všechna stará pravidla přestávají platit. Jsi připravený na další bouři?“

Simon byl zticha. Nevěděl, jak na to odpovědět.„Viděl jsem tě s Clary a s Isabelou,“ pokračoval Magnus. „Vím, že jsi na cestě k

Zasvěcení, že budeš mít parabatai a lásku lovce stínů. Jsi takhle šťastný? Jsi si tím vším jistý?“

„Nevím, jestli jsem si jistý,“ řekl Simon. „Ani nevím, jestli jsem připravený. Nemůžu říct, že jsem neměl pochybnosti, že jsem nepřemýšlel o tom, že bych se vrátil a byl zase tím klukem v kapele v Brooklynu. Myslím si, že někdy je příliš těžké věřit v sebe sama. Někdy člověk prostě dělá věci, o kterých si není jistý, že na to má. Prostě jedná, přestože si není jistý.Nevěřím, že můžu změnit svět – zní trapně dokonce o tom jen mluvit – ale chci to zkusit.“

„Všichni měníme svět, každým dnem života v něm,“ řekl Magnus. „Musíš se rozhodnout, jak ten svět chceš změnit. Přivedl jsem tě do tohoto světa, podruhé, a i když děláš vlastní rozhodnutí, mám za tebe určitou zodpovědnost. Dokonce i když ses zavázal, máš další možnosti.Mohl bych zařídit, aby z tebe byl znovu upír, nebo vlkodlak. Oboje je riskantní, ale ne tak riskantní, jako Zasvěcení.“

„Ano. Chci se pokusit změnit svět jako lovec stínů,“ řekl Simon. „Opravdu to chci udělat. Chci se o to pokusit a změnit Spolek zevnitř. Chci tuhle konkrétní moc, abych mohl pomoci lidem. Stojí to za to riziko.“

Magnus přikývl.Simon si pomyslel, že tohle měl na mysli, když řekl, že Simonovy volby jsou jeho

vlastní. Nechal to na Simonovi, ten den v Brooklynu, když se on a Isabela objevili před Simonovou školou. A nyní Simona nezpochybňoval, i když se Simon bál, že když se rozhodne být lovcem stínů a ne podsvěťanem, tak ho možná urazí. Nechtěl být jako lovci stínů, kteří se chovali, jako by byli lepší než podsvěťani. Chtěl být úplně odlišným druhem lovce stínů.

36

Page 37: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Magnus nevypadal uraženě. Stál na vrcholu věže, na kamenné podlaze ve světle hvězd a znovu a znovu v prstech otáčel mincí, která patřila mrtvému. Vypadal zamyšleně.

„Už jsi přemýšlel o svém jméně jako lovce stínů?“ „Hm…,“ řekl Simon plaše. „Trochu. Vlastně jsem přemýšlel – jaké je vaše skutečné

jméno?“ Magnus se na něj podíval koutkem oka. Nikdo nedává takový postranní pohled jako

člověk s kočičíma očima. „Magnus Bane,“ řekl. „Vím, že jsi toho hodně zapomněl, Smedley, ale no tak.“

Simon přijal jemné pokárání. Chápal, proč Magnus protestoval proti myšlence, že jméno, které si vybral, aby ho definovalo, které používal celé roky a které bylo neslavné i slavné zároveň, nebylo skutečné.

„Omlouvám se,“ řekl. „Jde jen o to, že moje mysl se pořád vrací ke jménům. Pokud přežiju Zasvěcení, budu si muset vybrat jméno lovce stínů. Nevím, jak si vybrat to pravé – nevím, jak vybrat to jméno, které bude něco znamenat, které bude znamenat víc než jiná jména.“

Magnus se zamračil.„Nejsem si jistý, že jsem ten pravý, abych ti v tomhle mohl poradit. Možná bych měl

nosit falešný bílý plnovous, abych přesvědčil sám sebe, že jsem mudrc. Vyber si to, které ti připadá správné, a nedělej si s tím příliš starostí,“ řekl Magnus nakonec. „Bude to tvoje jméno. Budeš s ním žít. To ty mu dodáš význam, ne naopak.“

„Budu se o to snažit,“ řekl Simon. „Existuje nějaký důvod, proč bylo právě jméno ´Magnus Bane´ to pravé?“

„Magnus Bane mi přišlo správné z mnoha důvodů,“ řekl Magnus, který mu ve skutečnosti neodpověděl. Zdálo se, že vycítil Simonovo zklamání a slitoval se nad ním. „Tohle je jedno.“

Magnus začal v prstech převracet minci, přehazoval si ji nad i pod prsty, kroužek kovu se pohyboval stále rychleji a rychleji. Modré linky magie jakoby vyskakovaly z jeho prstů, v Magnusově dlani se rozpoutala malá bouře a zachytila minci v síti blesků.

Pak ji hodil z věže, do nočního větru. Simon viděl, jak mince padá, stále obklopená modrým ohněm, a letí daleko za hranice pozemků Akademie.

„Existuje fyzikální jev popisující, co se stane, když je objekt v pohybu. Myslíš si, že víš přesně, jakou cestou zamíří a kde skončí. Pak náhle, bez jakéhokoliv důvodu, můžeš vidět…že se směr změní. Zamíří někam, kam bys to nikdy nečekal.“

Magnus luskl prsty, mince kličkovala ve vzduchu a vrátila se k nim, zatímco Simon zíral, s pocitem, jako by magii viděl poprvé. Upustil minci do Simonovy ruky a usmál se, planoucí rebelský úsměv a oči zlaté jako nově objevený poklad.

„Říká se tomu efekt Magnus,“ řekl.

* * *

„Bzzzz,“ řekla Clary a její jasně červená hlava se vznášela nad malým tmavě modrým dítětem. Vtiskla mu na tváře drobné polibky, bzučela jako včela, a dítě se smálo a chytalo její kadeře. „Bzzzz, bzzz, bzzzz. Nevím, co dělám. Nikdy jsem si s dětmi nebyla blízká. Šestnáct

37

Page 38: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

let jsem si myslela, že jsem jedináček, zlatíčko. A potom, mimčo, nechtěj vědět, co jsem si myslela. Prosím, odpusť mi, jestli to dělám špatně, mimčo. Líbím se ti, mimčo? Ty mně jo.“

„Dej mi to dítě,“ řekla Marysa žárlivě. „Měla jsi ho celé čtyři minuty, Clarisso.“ Byli na večírku v Magnusově and Alekově apartmá a hráli hru Dej mi dítě. Každý si ho

chtěl podržet. Simon se nestydatě snažil podlézat Isabelině otci, tím, že učil Roberta Lightwooda, jak se používají Simonovy digitální hodinky jako stopky. Robert teď držel hodinky ve smrtícím sevření a pečlivě je studoval. Za šestnáct minut na něj měla přijít řada s dítětem a on sevřel Simonovo rameno a řekl: „Díky, synu,“ což Simon bral jako požehnání k randění s Robertovou dcerou. Takže nelitoval ztráty svých hodinek.

Clary se vzdala dítěte a zabořila se zpátky do pohovky mezi Simona a Jace. Když si sedla, pohovka nebezpečně zaskřípala. Simon se možná v dříve křivé věži cítil bezpečněji, ale

byl ochotný ocitnout se v nebezpečí, pokud to znamenalo, že mohl zůstat vedle Clary.„Je tak sladký,“ pošeptala Clary Jaceovi a Simonovi. „I když je divný o něm přemýšlet

jako o Alekově a Magnusově dítěti. Chci říct, dokážete si to představit?“ „Není to divný,“ řekl Jace. „Chci říct, že si to dokážu představit.“Na jeho vysokých lícních kostech rozkvetla červeň. Odsunul se do rohu pohovky, když se

na něj Simon a Clary s vykulenýma očima otočili. Clary a Simon na něj dál zkoumavě zírali. Což Simonovi přinášelo obrovský pocit štěstí a

radosti. Společné posuzování lidí bylo základní součástí nejlepšího přátelství.Pak se Clary naklonila a políbila Jace.„Pojďme se k tomuhle rozhovoru vrátit tak za deset let,“ řekla. „Možná ještě za dýl! Jdu

si zatancovat s holkama.“ Připojila se k Isabele, která už tančila na tlumenou hudbu uprostřed kruhu obdivovatelů,

kteří přišli, protože se doslechli, že je zpátky. První místo mezi nimi zaujímala Marisol, o které si byl Simon docela dost jistý, že se rozhodla, že až vyroste, bude jako Isabela.

Oslava Lightwoodovic dítěte byla v plném proudu. Simon s úsměvem sledoval Clary. Vzpomínal si na několik okamžiků, kdy byla v přítomnosti ostatních dívek ostražitá, a teď do sebe byly místo toho zaklesnuté. Bylo hezké vidět Isabelu, jak ke Clary natáhla ruce, a Clary, jak je bez váhání uchopila.

„Jaci,“ řekl Simon, zatímco Jace sledoval Clary a usmíval se. Jace se na něj podíval a tvářil se otráveně. „Pamatuješ, jak jsi mi řekl, že by sis přál, abych si vzpomněl?“

„Proč se mě ptáš, jestli si něco pamatuju?“ zeptal se Jace a znělo to rozhodně otráveně.„Já nejsem ten, kdo má problémy s pamětí. Vzpomínáš?“

„Jen jsem přemýšlel, co jsi tím myslel.“ Simon čekal a dával tak Jaceovi šanci využít jeho démonní amnézie a říct mu další

falešné tajemství. Místo toho Jace vypadal neuvěřitelně nesvůj. „Nic,“ řekl. „Co bych tím měl myslet? Nic.“„Řekl jsi právě, že bys chtěl, abych si minulost pamatoval obecně?“ zeptal se Simon.

„Abych si vzpomněl na všechna dobrodružství, která jsme zažili a mužská pouta, která jsme spolu navázali?“

Jace se dál tvářil stísněně. Simon si vzpomněl, že Alek řekl, že Jace byl hrozně rozrušený.„Počkej, takže je to pravda?“ zeptal se Simon nevěřícně. „Chyběl jsem ti?“

38

Page 39: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

„Samozřejmě, že ne!“ vyštěkl Jace. „Nikdy jsi mi nechyběl a chybět nebudeš. Já, ehm, mluvil jsem o něčem konkrétním.“

„Dobře. Takže, na co konkrétního bys chtěl, abych si vzpomněl?“ zeptal se Simon. Změřil si Jace podezíravým pohledem. „Bylo to kousání?“

„Ne!“ řekl Jace.„Tak jaký je ten pro tebe tak mimořádný okamžik?“ zeptal se Simon. „Ten, který chceš,

abych si pamatoval, že jsme sdíleli?“ „Zapamatuj si tuhle chvíli,“ řekl Jace. „Hned při další možné příležitosti tě nechám umřít

na dně nějaké zlé lodi. Chci, aby sis pamatoval, proč.“ Simon se usmál. „Ne, to bys neudělal. Nikdy bys mě nenechal umřít na dně zlé lodi,“

zamumlal, když Alek přišel ke křivé pohovce a Jace se tvářil pobouřený tím, co slyšel.„Simone, normálně je mi potěšením s tebou mluvit,“ řekl Alek. „Ale mohl bych si

promluvit s Jacem?“ „Jo, jasně,“ řekl Simon. „Jaci, zapomněl jsem, co jsem se ti snažil říct. Ale teď si to

vybavuju úplně jasně. Alek a já jsme si trochu popovídali o jeho problému se mnou. Víš, o tom, který jsi řekl, že spolu máme. To strašné tajemství.“

Jaceovy zlaté oči potemněly. „Aha,“ řekl. „Myslíš, že jsi vtipný, viď?“ „I když si uvědomuju, že jste na mě oba trochu naštvaní, a tohle možná není vhodná doba

sám sebe zahrnout chválou,“ řekl Jace pomalu, „upřímnost mě nutí říct: Ano. Ano, myslím si, že jsem vtipný. ´Tady přichází Jace Herondale,´ říkají. ´S pronikavým důvtipem a taky absolutně sexy. Je to břemeno, kterému Simon nikdy neporozumí.´“

„Alek tě zabije,“ informoval ho Simon a poplácal ho po rameni. „A myslím, že je to fér. Za zmínku stojí, že mi budeš chybět, kámo.“

Vstal z pohovky. Alek vykročil k Jaceovi.Simon Alekovi důvěřoval, že teď vykoná strašlivou pomstu za ně oba. Promarnil dost

času nad Jaceovými hloupými vtipy.George tancoval s Julií a Beatriz, šaškoval a snažil se je rozesmát. Beatriz se už smála, a

Simon věřil, že Julie se brzy taky rozesměje.„No tak, tancování se mnou není tak špatný,“ řekl George Julii. „Možná nejsem Magnus

Bane…“ Odmlčel se a podíval se na Magnuse, který se převlékl do černého gázového trička s modrými flitry, které při pohybu jiskřily. „Rozhodně jsem to ještě nedokázal,“ dodal. „Ale pracuju na tom. A mám skotský přízvuk.“

„Víte, že je to pravda,“ řekl Simon. Plácl si s Georgem a usmál se na dívky, ale to už je míjel a mířil do středu tanečníků.

Mířil k Isabele.Přistoupil k ní a položil jí ruku kolem pasu. Opřela se o něj. Měla na sobě šaty, které si

oblékla i v den, kdy ji poprvé potkal, znovu poprvé, a ve kterých mu připomínala hvězdnou noc nad Akademií lovců stínů.

„Ahoj,“ zašeptal. „Chci ti něco říct.“ „A co to je?“ pošeptala mu Isabela zpátky. Simon ji k sobě otočil čelem a ona ho nechala. Myslel si, že by tuhle konverzaci měli vést

tváří v tvář.

39

Page 40: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Za ní viděl Jace a Aleka. Objímali se a Alek se smál. Jace ho blahopřejně poplácal po zádech. Tolik ke strašlivé pomstě, i když Simon nemohl říct, že by se doopravdy zlobil.

„Chtěl jsem ti to říct ještě předtím, než se pokusím o Zasvěcení,“ řekl.Úsměv z Isabeliny tváře zmizel. „Jestli je tohle ten typ řeči pokud-umřu, nechci to

slyšet,“ řekla divoce. „Tohle mi nedělej. Ani neuvažuj o umírání. Budeš v pořádku.“ „Ne,“ řekl Simon. „Špatně jsi to pochopila. Chtěl jsem ti to říct teď, protože až projdu

Zasvěcením, dostanu zpátky svoje vzpomínky.“ Isabela vypadala spíš zmateně, než naštvaně, což bylo rozhodně zlepšení. „Takže co mi

teda chceš říct?“ „Nezáleží na tom, jestli dostanu svoje vzpomínky zpátky, nebo ne,“ řekl Simon.

„Nezáleží na tom, jestli mi zítra další démon způsobí amnézii. Znám tě: Přijdeš mě znovu najít, přijdeš mě zachránit bez ohledu na to, co se stane. Přijdeš si pro mě, a já tě zase znovu poznám. Miluju tě. Miluju tě, i bez vzpomínek. Miluju tě právě teď.“

Nastala pauza, narušovaná nepodstatnými věcmi, jako je hudba a šumění lidí všude kolem. Nedokázal úplně porozumět výrazu na Isabelině tváři.

Pak Isabela řekla klidným hlasem: „Já vím.“Simon na ni zíral. „Byl to…“ řekl pomalu. „Byl to odkaz na Star Wars? Protože jestli jo,

vyznal bych ti lásku znovu.“ „Tak do toho,“ řekla Isabela. „Myslím to vážně. Řekni to znovu. Na tu chvíli jsem

čekala.“ „Miluju tě,“ řekl Simon.Isabela se rozesmála. Simon si pomyslel, že by měl být zděšený, že řekl dívce tahle slova

a ona se rozesmála. Ale Isabela ho pořád překvapovala. Nemohl se na ni přestat dívat. „Opravdu?“ zeptala se a oči jí zářily. „Opravdu?“

„Opravdu,“ řekl Simon. Přitáhl ji k sobě, a pak spolu tančili, v nejvyšším patře Akademie, v srdci její rodiny. A

protože na tu chvíli čekala, říkal ji to znovu a znovu.

* * *

Magnus svoje dítě pořád někam zašantročoval. Což se nezdálo jako dobré znamení pro budoucnost. Magnus si byl jistý, že by člověk měl vždycky vědět, kde právě jsou.

Nakonec dítě našel s Marysou, která se ho vítězoslavně zmocnila a utekla cukrovat nad svým pokladem do kuchyně.

„Ach, ahoj,“ řekla Marysa a tvářila se trochu provinile. „Dobrý den vám,“ řekl Magnus, obtočil ruku kolem malé modré hlavičky a cítil jemné

kadeře. „A ahoj tobě.“ Dítě podrážděně zanaříkalo. Magnus si pomyslel, že se učí rozlišovat mezi různými

naříkáními a kňouráním a vykouzlil láhev s už připravenou kojeneckou výživou. Natáhl ruce a Marysa viditelně sbírala sílu vůle, aby se dítěte vzdala.

„Jde ti to s ním,“ řekla Marysa, když si ho Magnus uložil do ohbí lokte a strčil mu do jeho drobných úst láhev.

„Alek je v tom lepší,“ řekl Magnus.

40

Page 41: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Marysa se usmála a zatvářila se pyšně. „Je na svůj věk hodně vyspělý,“ řekla láskyplně azaváhala. „Já…v jeho věku taková nebyla, když jsem byla mladá matka. Ne…nechovala jsem se tak, jak bych chtěla, aby mě některé z mých dětí vidělo. Pro to neexistuje žádná omluva.“

Magnus se díval do Marysiny tváře. Vzpomněl si, jak jí kdysi čelil, oba na opačných stranách, když byla jedním z Valentýnových učedníků, a cítil, že ji i všechny, kteří s ní budou mít co do činění, bude navždy nenávidět.

Také si vzpomněl na své rozhodnutí odpustit jiné ženě, která stála na Valentýnově straně, a která k němu přišla s dítětem v náručí a chtěla po něm, aby dal věci do pořádku. Tou ženou byla Jocelyn a z dítěte vyrostla Clary, první a jediné dítě, které kdy Magnus viděl vyrůstat.

Nikdy ho nenapadlo, že bude mít vlastní dítě, které uvidí vyrůstat. Marysa mu pohled vracela, vysoká a s rovnými zády. Možná, že jeho předpoklad

o tom, jak se po celé ty roky cítila, byl špatný; Možná že se nikdy nerozhodla ignorovatminulost a myslela s Nephilimskou pýchou, kdy musel následovat její vedení. Možná se vždycky chtěla omluvit, ale vždycky byla příliš hrdá.

„Ach, Maryso,“ řekl Magnus. „Zapomeň na to. Myslím to vážně, už o tom nikdy nemluv. Nikdy jsem nečekal, že budeme rodina. Právě kvůli všem těm krásným překvapením života stojí za to žít.“

„Pořád tě ještě něco dokáže překvapit?“ „Každý den,“ řekl Magnus. „Zvlášť od chvíle, kdy jsem potkal tvého syna.“ Vyšel z kuchyně se svým synem v náručí a Marysou za zády zpátky na večírek. Svého milovaného Aleka, vzor dospělosti, našel, jak opakovaně bije svého parabatai

do hlavy. Naposledy je Magnus viděl, jak se objímali, takže předpokládal, že Jace udělal jeden z jeho mnoha ubohých vtipů.

„Co je to s tebou?“ zeptal se Alek. Smál se a pořád mlátil Jace, který se kolem sebe oháněl rukama, a rozhazoval při tom polštáře, obraz stínolovecké elegance. „Vážně, Jaci, co je to s tebou?“

To Magnusovi připadalo jako rozumná otázka. Rozhlédl se po místnosti. Simon tancoval s Isabelou, dost hrozně. Zdálo se, že si toho

Isabela snad ani nevšimla. Clary skákala nahoru a dolů s Marisol, stěží vyšší než mladší dívka. Catarina vypadala, že u okna obírá Jona Cartwrighta v kartách.

Robert Lightwood stál přímo vedle Magnuse. Robert se bude muset přestat takhle přikrádat k lidem. Než z toho někdo dostane infarkt.

„Ahoj, mladý muži,“ řekl Robert. „Kam jste zmizeli?“Střelil po Maryse podezíravým pohledem a ona obrátila oči v sloup.„Magnus a já jsme si promluvili,“ řekla a dotkla se Magnusovy paže.Její chování dávalo Magnusovi perfektní smysl: když si nakloní svého zetě, získá větší

přístup k vnoučeti. Už dříve tenhle druh rodinných interakcí viděl, ale nikdy, naprosto nikdy si nemyslel, že bude jejich součástí.

„Ano?“ řekl Robert dychtivě. „Už jste se rozhodli, jak ho pojmenujete?“ Když Robert tu otázku položil, právě dohrála poslední píseň. Jeho dunivý hlas zazněl do

ticha. Alek seskočil z Jace a přes opěradlo pohovky a postavil se vedle Magnuse. Pohovka se

zhroutila, s Jacem stále uvězněným v polštářích.

41

Page 42: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

Magnus se podíval na Aleka, který mu pohled opětoval a z jehož tváře vyzařovala naděje. To bylo jedna z věcí, které se na Alekovi za dobu, co byli spolu, vůbec nezměnila. Neměl v sobě ani špetku záludnosti, nepoužíval žádné triky, aby skryl to, co cítil. Tohle Magnus nikdy nechtěl ztratit.

„Ve skutečnosti jsme o tom už mluvili,“ řekl Magnus. „A myslíme si, že jste měli správný nápad.“

„Chceš říct…“ řekla Marysa. Magnus sklonil hlavu a uklonil se tak nízko, jak jen mohl s dítětem v náručí. „S

potěšením vám všem představuji,“ řekl, „Maxe Lightwooda.“ Magnus cítil, jak mu na zádech spočinula Alekova ruka, teplá, vděčná a jistá stejně jako

jeho láska. Podíval se dolů na tvář dítěte. Zdálo se, že se dítě mnohem víc zajímá o svou láhev, než o své jméno.

Možná přijde čas, kdy si dítě, až se opravdu stane čarodějem, bude chtít vybrat své vlastní jméno, které si ponese v průběhu staletí. Než přijde čas, kdy bude dost starý, aby si zvolil, kým chce být, myslel si Magnus, že mohl vybrat mnohem horší jméno, než je tohle jméno, tohle znamení lásky a přijetí, zármutku a naděje.

Max Lightwood.Jedno z krásných překvapení života.Pokojem se neslo šumící, potěšené ticho, s mumláním radosti a schválení. Pak se Marysa

a Robert začali dohadovat o prostředním jménu.„Michael,“ opakoval Robert tvrdohlavě. Catarina se vydala k němu a zastrčila si do podprsenky svazek bankovek, takže

nevypadala zrovna jako nejvhodnější učitelka v historii. „A co třeba Ragnor?“ zeptala se.„Clary,“ řekl Jace ze zhroucené pohovky. „Pomoz mi. Je tu hrozná tma.“ Magnus se vzdálil od debaty, protože Maxova láhev byla téměř prázdná a Max začal

plakat.„Nevykouzluj láhev, připrav skutečnou,“ řekl Alek. „Jestli si zvykne, že ho nakrmíš

rychleji než ostatní, budeš ho muset krmit pořád jen ty.“ „To je vydírání! Neplač,“ pobídl Magnus svého syna, když ho nesl zpátky do kuchyně,

aby mu mohl připravit láhev ručně.Připravit kojeneckou výživu nebylo tak těžké. Magnus to viděl Aleka dělat už několikrát,

a zjistil, že je schopný Alekův postup napodobit. „Neplač,“ přemlouval Maxe znovu, zatímco ohříval mléko. „Neplač, a nepoblinkej mi

košili. Pokud nějakou z těch věcí uděláš, odpustím ti to, ale budu naštvaný. Chci, abychom spolu vycházeli.“

Max plakal dál. Magnus nad tváří dítěte zakmital prsty volné ruky a přál si, aby existovalo kouzlo, kterým by dítě utišil a které by mohl bez Alekových námitek použít.

K jeho překvapení Max přestal plakat, stejně jako když ho včera předal do Alekovy náruče. Zíral se zájmem na jiskry vyskakující z Magnusových prstenů na jeho tvář.

„Vidíš?“ řekl Magnus a vrátil Maxovi znovu plnou láhev. „Věděl jsem, že spolu budeme vycházet.“

Vyrazil a zastavil se ve dveřích kuchyně, kolébal Maxe v náručí a díval se na večírek. Před třemi lety by si nepomyslel, že se něco z toho může stát. V té místnosti bylo tolik lidí, se kterými se cítil dobře a propojený. Tolik se toho změnilo a stále existovalo tolik potenciálu

42

Page 43: media0.webgarden.namemedia0.webgarden.name/files/media0:562f009f3e263.docx.upl... · Web viewRodí se, kdo mají moc

pro změnu. Bylo děsivé myslet na všechno, co mohl ztratit, a vzrušující a radostné myslet na vše, co získal.

Podíval se na Aleka, který stál mezi svými rodiči, jeho postoj sebejistý a uvolněný, ústa prohnutá v úsměvu nad něčím, co jeden z nich řekl.

„Možná že jednoho dne to bude jen ty a já, moje malá borůvko,“ řekl Magnus konverzačním tónem. „Ale ne na dlouhou, opravdu dlouhou dobu. Budeme se o něj starat, ty a já. Jo?“

Max Lightwood vydal šťastný bublavý zvuk, který Magnus bral jako souhlas.Tenhle teplý, světlý pokoj nebyl špatný výchozí bod pro cestu jeho dítěte za poznáním, že

existuje mnoho věcí, kvůli kterým stojí za to žít, víc než lidé kdy poznají, že je na světě nekonečná láska, kterou pozná, a čas, který objeví. Magnus věřil, že bude pro něj, pro jeho syna, pro jeho milované, pro všechny zářící, chřadnoucí smrtelníky a stálé, bojující nesmrtelné, které znal, bude dost času.

Položil láhev na stůl a políbil svého syna do chundelatých kadeří. Slyšel, jak mu Max zažvatlal do ucha. „Neboj se,“ zašeptal mu Magnus zpátky. „Jsme v tom všichni společně.“

43