SLUNCE – JAZYKOVÝ OBRAZ SVĚTA

Lexikálně-sémantický rozbor slova SLUNCE a jeho významové

začlenění do systému českého jazyka1

Denis Jerie

Motto: „Světlem možno býti ve tmě, nikdy však tmou ve světle.“

(Josef Váchal)

1.ÚVOD

Existuje zásadní rozdíl mezi lidskou zkušeností založenou na běžném,

každodenním styku se světem, ve kterém žijeme, a mezi zkušenostmi

odvíjejícími se od specializovaných či nějakým způsobem ozvláštněných

pohledů na svět. Každý jev je součástí celku tvořeného jinými jevy a jejich

vzájemnými vztahy. Tedy i slunce, ať už jako fyzikální jev, nebo jako kulturní

symbol vyjadřující významy zřetelné v rámci dané společnosti, je třeba chápat

v návaznosti na další prvky daného systému.

Jaký bezprostřední vztah zaujímáme k slunci? Jeho aktivita má pro nás

zásadní význam. Je doslova „nad slunce jasné“, že bez jeho světla a tepla,

bez periodičnosti jeho aktivity by život na naší planetě nemohl existovat. Slunce

se váže k představám radosti, štěstí, veselí, ale i univerzality, absolutna,

stálosti, dokonalosti, pravidelného střídání fází dne i ročních období,

představuje pro nás statičnost i dynamičnost života zároveň.

Hovoříme-li o přirozeném přístupu ke světu, je třeba se zamyslet nad tím,

do jaké míry je naše každodenní, bezprostřední vnímání a chápání světa

1 Tento článek zkracuje můj příspěvek na toto téma, který byl publikován v pátém čísle sborníku řady „Opera linguae bohemicae studentium“. Ve sborniku InterFaces jsem se pokusil rozšířit pohled na problematiku jazykového obrazu světa o srovnání významového kontextu motivu „slunce“ v českém, polském a německém jazyce.

1

zasaženo a vědomě či nevědomě určováno znalostmi získanými

zprostředkovaně. Je totiž mnohdy složité rozlišit hranice. Například: Jeví se nám

Slunce bezprostředně jako těleso, tedy trojrozměrné? Z pohledu ze Země - a

naše přímá zkušenost jiná není - nám Slunce může připomínat spíše okrouhlou

plochu, jakýsi disk, kolo nebo kotouč. Nepůsobí zde vedle astronomických

poznatků také naše vědomí, že ve skutečnosti je každý hmotný jev

trojrozměrný?

Nepochybně existují v různých jazycích odlišná pojetí slunce. Každý

přirozený jazyk je jedinečným obrazem světa utvářeným nejen přírodními

podmínkami té části povrchu naší planety, kde dotyčné společenství žije, ale i

kulturními zvyklostmi, tradicemi, náboženstvím a mýty.

2. DEFINICE SLUNCE VE VÝKLADOVÝCH SLOVNÍCÍCH

ČESKÉHO JAZYKA

SSJČ (obdobně jako SSČ) definuje slunce za prvé jako „nebeské těleso

vyzařující na Zemi světlo a teplo“, tedy jako kosmické těleso z hlediska jeho

poměru k planetě Zemi a funkcí, které jsou pro zdejší život rozhodující. Jejich

posloupnost považuji také za významnou, neboť slunce rozhodně vždy svítí,

nemusí však vždy hřát. Druhý význam je „světlo nebo teplo tímto tělesem

vyzařované“. Odtud se dostáváme blíže do oblasti smyslového vnímání slunce

(zrak-světlo a hmat-teplo). Třetí definice vyjadřuje pojmenování přenesené na

astronomické jevy stejné kategorie – „centrální hvězda jiných planetárních

systémů“. Čtvrtá definice je opět metafora, ale v širším rozsahu – „co nějak

slunce připomíná“ (např. horské slunce). Pátá definice potom vyjadřuje další

významy v astronomii (první střední Slunce – myšlený bod, který se pohybuje

rovnoměrně po ekliptice) a meteorologii.

PSJČ definuje slunce poněkud odlišně. Za prvé jako „nebeské těleso,

které vyzařuje světlo a teplo na naši zeměkouli a na ostatní planety t. zv.

sluneční soustavy“. Již v první definici je tedy zdůrazněn širší rozsah slunečního

2

působení (neomezený jen na naši planetu). Druhá definice v podstatě upřesňuje

astronomický pohled – „těleso nebeské tvořící střed naší soustavy oběžnic“.

Třetí se pak týká jevů, které se k Slunci vztahují metaforicky – „horské slunce

umělé,…“. Poslední, čtvrtý význam se váže k slunečnímu působení – „sluneční

světlo, teplo“. Tento význam je v SSČ a SSJČ uveden jako druhý v pořadí.

Slovník česko-německý Josefa Jungmanna nám dává nahlédnout do doby

zhruba sto sedmdesát let vzdálené. Definice jsou poněkud odlišné: Za prvé –

„hvězda své vlastní světlo mající, zvláště ta, která nám den působí“, druhý

význam je „světlo, paprsky sluneční“, za třetí „místo sluncem osvícené,

výsluní“ a poslední, čtvrtý význam – „slunce = den“.

3. SLUNCE A SLOVA OD NĚHO ODVOZENÁ

Výchozím pojmem, základní lexikální jednotkou je SLUNCE. Jedná se

o substantivum, neutrum. Tato podoba je bezpříznaková, a ačkoli se jedná

původně o deminutivum, tohoto významu již zcela pozbyla. Pavel Eisner ve své

knize „Čeština poklepem a poslechem“ praví:

Měli bychom slunci říkat slun, ale dáváme mu jméno zdrobnělé a nevíme ani o tom...dvě slova

tak ústřední pro veškerý život, srdce, slunce a jsou to zdrobněliny, znamenají vlastně srdíčko,

sluníčko – to je dosti divné. A dosti dojemné. [Eisner 1996: 240]

Čeština i polština jsou schopny odvozovat od podstatných jmen

deminutiva. V českém jazyce se používá nejčastěji tvar sluníčko, méně již

slunko, slunečko nebo slunéčko.

V současné češtině se velmi často používá tvar sluníčko místo tvaru

slunce, aniž by mluvčí zamýšlel vyjádřit význam zdrobnělosti. Dá se říci, že toto

deminutivum se mnohdy stává bezpříznakovým, zatímco původní tvar slunce

získává rys augmentativa. Působí zde snad jakási bázeň před dojmem tohoto

dominantního nebeského tělesa, nebo se mluvčím nezamlouvá neobvyklá

3

zvukomalebnost slova slunce? Svou roli zde může hrát zvyk českých (a obecně

slovanských) mluvčí na deminutiva, popř. významový aspekt radosti, štěstí,

příjemné a milé nálady, který k použití tohoto tvaru svádí.

Jmenný rod sehrává v chápání významu slova slunce také jistou roli.

V češtině, polštině i v jiných slovanských jazycích má tvar ve středním rodě.

Tím je jeho význam poněkud neutralizován a ve své zdrobnělé podobě

připomíná výrazy z oblasti světa dětí a pohádek (sluníčko jako klubíčko,

autíčko, jablíčko, ale i děťátko, štěňátko,…).2

V němčině je slunce rodu ženského. Existuje zde např. poetické sousloví

„Frau Sonne“. Ve francouzštině je slunce naopak rodu mužského, čemuž velmi

dobře odpovídá smysl přízviska krále Ludvíka XIV. „le roi Soleil“.3

Od původního kořene slun je v češtině odvozena celá řada kompozit,

ve kterých se první část sluno- spojuje s jiným slovem a jeho význam se spojuje

s významem slova slunce, a to: 1. jako s jejím předmětem (slunomilný - milující

slunce), 2. jako s její bližší okolností (slunojasný - jasný jako slunce). Tato

slova mají velmi často charakter poetismů, které byly užívány českými básníky

zejména v druhé polovině 19. století.

Od substantiva slunce jsou odvozena adjektiva sluneční a slunečný. Obě

mají dvojí význam, u každého je však prvořadý jiný. Význam tvaru sluneční je

primárně odvozen od významu slunce, který je v SSJČ uveden jako první, tedy

„nebeské těleso vyzařující na Zemi světlo a teplo“, sekundárně se vztahuje k

významu v pořadí druhému, tedy „světlu nebo teplu tímto tělesem

vyzařovanému“. U adjektiva slunečný (slunný) je tomu přesně naopak.

2 Známý je např. dětský časopis „Sluníčko“. Sluníčko také často vystupuje v pohádkách jako nestranný pozorovatel, který v rozhodnou chvíli zasahuje do děje příběhu na straně představitelů dobra.3

? Na příkladu tohoto slovního spojení si můžeme ukázat úskalí překladů víceslovných pojmenování z  jednoho jazyka do druhého. Do němčiny se „král Slunce“ překládá jako „der Sonnenkönig“. Toto kompozitum se do češtiny dá přeložit také jako „sluneční král“, což však nevyjadřuje správně původní význam. „Král Slunce“ znamená ztotožnění obou významů, kdežto v slovním spojení „sluneční král“ se jedná o vztah „krále“ k slunci, či jeho působení, o jakousi formu závislosti.

4

Ve starší češtině byl tento významový rozdíl zastřen a používalo se obou tvarů

bez rozlišení.

Od adjektiva slunečný je odvozeno substantivum slunečno, adverbium

slunečně a substantivum slunečnost, jejichž význam  se opět týká sluneční

aktivity, světla a tepla. Adjektivum slunný má v SSJČ zaprvé uveden význam

slunečný, zadruhé význam knižní a expresivně zabarvený, radostný, veselý,

šťastný. Od kořene slun je dále odvozeno sloveso sluniti se ve významu

vystavovat se slunečním paprskům, vyhřívat se, ležet na slunci. Obdobný

význam má činný tvar sluniti.

4. POJMENOVÁNÍ ODVOZENÁ OD LEXÉMU SLUNCE A

PŘENESENÁ NA PRVKY JINÝCH JEVOVÝCH ÚROVNÍ – výběr (SSJČ,

není-li uvedeno jinak):

A. názvy rostlin

sluncovka – bylina (příbuzná máku) s žlutými květy

slunečnice – vysoká bylina s velikými úbory žlutých květů, pěstovaná

pro olejnaté plody

slunomilné – rostliny, které s oblibou rostou na výslunných místech [PSJČ]

B. živočichové

slunečnice – severoamerická ryba z příbuzenstva okouna

sluníčko (slunéčko) - brouček, jehož nejhojnější druhy mají žlutočervené

okrouhlé krovky s černými tečkami

slunivka – prvok s pevnou schránkou, jejímiž otvory vysílá proudečky plazmy

slunka – štíhlá stříbrolesklá rybka našich vod

C. lidské výrobky

slunečník – deštník (zpravidla ze světlé látky) k ochraně proti slunci, pův.

sluník (zdrobnělina slunečníček)

slunolam – několikadílná zástěna před oknem k zastínění a chlazení interiérusluneční brýle - brýle k ochraně očí proti slunci

5

D. další

sluniště – místo určené k slunění

výsluní – místo, kam svítí slunce [PSJČ]

slunečnice (zast. úpal) – neduh očí od slunce [SČN]

5. VÝZNAMOVÉ OKRUHY LEXÉMU SLUNCE

Slovo slunce vytváří v českém jazyce různá spojení s dalšími slovy, která

od něho nejsou přímo slovotvorně odvozená. Podle charakteru těchto spojení

můžeme vyčlenit několik významových okruhů, které se týkají jednak vnější

přírodní reality, jednak odrážejí svět kulturního prostředí uživatelů daného

jazyka. Většinu víceslovných pojmenování a větných i nevětných frazémů lze

však zahrnout do více skupin. Jedná se zhruba o tyto významové okruhy: světlo,

teplo, moc, stálost, dokonalost, čas a prostor (každý má pozitivní i negativní

konotace).

A. světlo, jas, zář, třpyt, paprsek (zrak)

Primárně se jedná o fyzikální vlastnost, sluneční aktivitu. Existuje zde

bohatá škála variant konstituovaných derivací (světlo, světelný, svítit, zář,

jasný, třpytit se) nebo kompozit (slunojas, slunolesklý, slunotřpytně,...)

poskytujících zejména v krásné literatuře kýžená významová odstínění. [PSJČ]

Na tomto základě se tvoří slovní spojení (slunce – jasné, světlé, zářící, zářivé,

nebo sluneční – jas, paprsek, světlo, zář, záření) a ustálená přirovnání (svítit /

zářit jako slunce). Přímo od slova slunce jsou odvozeny výrazy prosluněný,

oslnit, výsluní, apod.

Přenesených významů spojených se slunečním světlem je mnoho a mají

většinou pozitivní význam. Můžeme rozlišit následující významové okruhy:

krása – sluneční jas, záře, krajina zalitá sluncem, slunný den

sláva – „slunce slávy“ (sluneční světlo při veřejných oslavách), „Chopin,

slunce na hudebním nebi“ [SSJČ]

6

naděje – východ slunce, úsvit, „vzešlo slunce svobody“, vítězství.

Můžeme sem zařadit i pořekadlo „pro jedno kvítí slunce nesvítí, [SSJČ] kde

trvání sluneční aktivity dává naději na „uzdravení se“ ze zklamaného milostného

vztahu. Zapadající slunce se naopak spojuje se zmarem a ztrátou nadějí.

svoboda – slunce svobody. Svobody se mnohdy dovolávají ti, kteří jsou,

ať už v jakémkoli smyslu, uvězněni. Slunce je v takovém případě spojováno

s volným prostorem pod širým nebem.

štěstí, radost, láska – slunce štěstí. Lexikální tvar „slunný“ přímo

vyjadřuje významy veselosti, štěstí, radosti, podobně též zdrobnělina sluníčko.

Do této skupiny se dají zařadit frazémy „zářit jako sluníčko (jásat)“,

„nejdražší bytost pod sluncem“, „být něčím sluníčkem / někoho“ (např. dítě je

naše sluníčko), ztotožňující slunce / sluníčko jednoznačně s pozitivními

významy [SČFI] a frazém „být nejšťastnější (člověk) pod sluncem / na světě“.

Ten ztotožňuje představu slunce s příjemným, šťastným životem.

úsměv, smích – „usměvavé slunce“. Přirovnání „usmívat se jako

sluníčko“ vyjadřuje optimismus, dobromyslnost povahy, mít velmi milý,

příjemný úsměv. [SČFI]

Negativní významy mají slova jako zaslepit (fyzicky i mentálně), oslepit,

ozářit.

Ve významu poznání se uplatňují výrazy jako ozřejmit, vyjasnit, objasnit,

osvětlit (nějaký problém, svoje stanovisko), nebo pojem osvícenost (duševní,

rozumová vyspělost, vzdělanost, moudrost, rozvaha).

Z barev se k slunci pojí nejčastěji zlatá (zlaté slunce), méně již žlutá.

K slunci se často přiřazují odstíny červené barvy – purpurová, brunátná.

Červánky objevující se při východu nebo západu slunce by samy vydaly na

samostatnou kapitolu.

Bledé světlo se váže většinou k měsíci nebo ke hvězdám, pokud se

nejedná o zimní (mrazivé, chladné) nebo podzimní slunce.

7

B. teplo, horko (vnímání teplotních rozdílů)

teplo – teplé sluneční paprsky (zejm. na jaře a v létě)

hřát – slunce hřeje, prohřívá, ohřívá (Slunce je tak daleko a přesto jej můžeme

cítit na vlastním těle!). Dále sem patří výrazy „slunit se, ohřívat, prosluňovat,

opalovat se na slunci, tvář sluncem opálená, expresivní výrazy žhnout, výheň“.

Pozitivní význam příjemného působení slunečních paprsků vyjadřuje

frazém: „vyhřívat se na slunci / sluníčku“.

Nebezpečí ohrožení zdraví vyjadřují výrazy „spálit se (na slunci), úpal,

úžeh“ a frazémy „péct se na slunci“ – nechat se nepříjemně prudkým sluncem

opalovat, [SČFI] a „přebrat sluníčko / sluníčka“ – příliš rychle se opálit nebo

spálit / dostat úžeh, horečku. [SČFI]

Oproti světlu se význam tepla úžeji váže k lidskému tělu.

C. moc, vláda, důstojnost, absolutismus

Výrazy jako „král Slunce“ (přízvisko Ludvíka XIV., představitele

„osvícenského(!) absolutismu“) nebo „Slavkovské slunce“ (poukaz na vítěznou

bitvu Napoleona Bonaparta) jasně odkazují na mocenský význam.

Absolutistická vláda svým charakterem také odpovídala atributům

neomezenosti, univerzalismu, absolutismu a zbožšťování. K tomuto

významovému okruhu se blíží následující frazémy: „usilovat o místo na slunci“

– chtít dosáhnout významného postavení a „být na výsluní slávy (přízně,

štěstí)“ – za krajně příznivé situace pro někoho, kdo se těší uznání nebo

náklonnosti. [SČFI] Před stinnými stránkami významného, vynikajícího

postavení varuje pořekadlo „Kdo na slunci chodí, toho stín následuje“. [SSJČ]

Také obrazné pojmenování Japonska – „Země vycházejícího slunce“

dodává této exotické říši oslnivého lesku.

8

Význam zlaté barvy při oslavách, ztotožňování panovníka se sluncem,

slunce jako záštita při nějaké vítězné události – to všechno a ještě mnohem víc

jsou zřetelné příklady úzkého spojení slunce s významy dominance a vlády.4

D. stálost, jistota, samozřejmost

Frazém „být nad slunce jasnější / jasné“ (logické, zákonité, prosté)

[SČFI] prohlašuje slunce za jistotu, kterou se můžeme zaštítit, a již lze „přebít“

pouze naším přesvědčením.

Majíce absolutní jistotu (často morální) můžeme v českém jazyce zvolat:

„Je to jisté, jako že je slunce nade mnou“ nebo „je to tak / pravda, jako že je

slunce nade mnou“. [SČFI] Slunce zde vystupuje jako symbol morální jistoty a

neporušitelnosti, nedotknutelnosti, věčnosti, před jehož paprsky není úniku.

E. dokonalost, univerzalita, osvícení

Je-li někdo / něco „nej(Adj/Adv) (S) pod sluncem / na celém světě“,

přisuzuje se mu / tomu příslušná vlastnost ve velké míře, ve srovnání s jinými

téhož druhu v největší míře vůbec. [SČFI] V češtině se takto vyjadřuje nějaký

pozitivní význam. Odtud pak je už jen krůček k pořekadlu „nic nového pod

sluncem“, jenž má své kořeny v latinském „Nihil novi sub sole“ a vyjadřuje

pesimistické přesvědčení o neměnnosti dění (zejm. lidského) ve světě. Slunce se

zde stává absolutním završením nám známého světa, přímo se s ním ztotožňuje.

Významu narodit se je ekvivalentní „spatřit světlo světa“. Pojetí slunce

jako ohraničení počátku i konce našeho života je snad nejvelkolepějším

příkladem lidského vědomí si významu slunce pro život.

4 Zajímavé téma je například význam slunce při bojových (či sportovních) událostech pod širým nebem. Ve středověku mohly sluneční paprsky za vhodných meteorologických podmínek zásadním způsobem ovlivnit průběh bitvy, i celé války (např. bitva u Kresčaku). „Hrát proti slunci“ (např. v kopané) může mužstvo přivést k porážce, zatímco protivníkovi dopomoci k vítězství.

9

Slunce pro nás představuje nejen dokonalý tvar koule, ale zároveň

dokonale jasný a čistý obraz. I tato dokonalost se však může jevit jako relativní,

uvědomíme-li si například existenci „skvrn na Slunci“.

Představa „osvícenosti“ jako rozumové vyspělosti (osvícenský

racionalismus) či duchovního prozření (náboženství, mystika) má svůj

negativní protipól ve fanatismu, „zaslepeném“ idealismu či vše

prostupujícím totalitarismu.5

F. čas a prostor – časoprostor

K představě času se vztahují frazémy „(dělat / pracovat) od slunka

(východu) do slunka (západu)“ – nepřetržitě po celý den, od časných hodin do

pozdního večera) nebo „vstávat se sluncem / sluníčkem / se slunce východem,

před slunce východem“.

Ale i vynález slunečních hodin, je výmluvným svědectvím o významu,

jaký má slunce pro naše vnímání času. Existuje doslova časoprostorová

provázanost. Podle prostorového výskytu Slunce odvozujeme části dne (den

jako označení doby, kdy je slunce nad obzorem) i roční období (obdobně

měsíční fáze podle Měsíce). Světové strany odkazují na významy se světlem a

zejména s teplem:

– jih (prostor) slunný a teplý - léto, poledne (čas)

– sever (prostor) chladný - zima, půlnoc (čas)

– východ (ráno) a západ (večer) - fáze dne (čas) a světové strany (prostor)

zároveň

V českých frazémech se často zaměňují slova „den“ (Denice) a „svět“

(světlo… světlo světa …pod sluncem / na světě).

5 Zde se například nabízí možnost porovnat různá slovní spojení, ve kterých se slunce objevuje v ideologicky (před)pojatých textech (východy slunce jako naděje a předzvěst nových, lepších (jak jinak) zítřků, „totální“ vliv slunce, slunce jako jednotící bod, z jehož moci není úniku). Zajímavé je také porovnat motiv „slunce“ a „hvězd“. Slunce je však působivější, snad proto, že hvězd je mnoho, dají se snadno zaměnit, jsou mnohem vzdálenější a nemají nás natolik v moci.

10

G. Slova, která jsou vůči slunci ve významovém protikladu, jsou

zejména tato: tma – nepřítomnost slunečního světla, chlad – nepřítomnost

slunečního tepla, noc – intimní část dne, kdy je Slunce pod obzorem (den –

veřejný), Měsíc – hlavní protihráč Slunce, proměnlivý (Slunce – stálost),

spojován se šílenstvím, blouznivostí, náměsíčností (bledé měsíční světlo oproti

jasnému slunečnímu), hvězdy, stín, atd.

Provázání dne se sluncem a noci s měsícem dokládá i polské pořekadlo

„Tęskna nocka bez miesiączka, dzionek bez słoneczka.“ [BARTMIŃSKI 1996 :

132]

6. ZÁVĚR

Krásná literatura nabízí překypující bohatství významů souvisejících se

sluncem, které však vycházejí nejen ze zdrojů mateřského jazyka, ale i

z individuálních schopností jednotlivých tvůrců vytvářet originální umělecká

díla (právě toho si na nich ceníme především). Jinými slovy se dá říci, že vedle

češtiny společné všem Čechům, existuje čeština Máchova, Nerudova,

Březinova, Nezvalova, … A tyto jazykové světy mají své vlastní zákonitosti,

svá slovní spojení, přirovnání, metafory, která náš společný jazyk – češtinu –

obohacují, ale zároveň se z něho vyčleňují. Do jaké míry se může některé

takové originální vyjádření (například Nerudovo přirovnání Slunce ke kolébce

a hrobu) „vžít“ do českého jazyka? To záleží na mnoha často tajemných a

podivuhodných okolnostech. Možná, že právě v této chvíli se kdesi utváří nové

přirovnání a zapouští své kořínky do prostředí českých mluvčí.6

6 Porovnáváme-li z tohoto hlediska umělecké texty jednotlivých autorů, uvědomíme si, jak jsou pro jejich tvorbu určité výrazy a významové roviny charakteristické. Slovo „slunce“ se u některých autorů téměř neobjevuje, u jiných naopak velmi často, vždy s jiným významovým odstíněním - například v básních Karla Tomana (např. báseň „Podzimní pozdrav slunci“) nebo Otokara Březiny (mystické významy, např. „Svítání na západě“). V básních Josefa Čapka, které vznikaly v době jeho zajetí v koncentračním táboře je slunce často spojováno s významy „svobody, volnosti, naděje a životní síly“ a stavěno do kontrastu s vězeňským prostředím tábora.

11

Porovnání významů v různých specializovaných či ozvláštněných

pohledech na svět umožňují hlubší a mnohostranné poznání slunce nejen jako

vnější objektivní reality, ale i jako principu, na který se váže celá škála

významových odstínů souvisejících s naším pocitovým i intelektuálním,

duševním i duchovním prožíváním a chápáním reality. Z hlediska jazykového

systému tvoří slovo SLUNCE nejrůznější vztahy se slovy, která jsou mu buď

významově blízká, nebo vzdálená, popř. jsou s ním ve významovém

protikladu. Můžeme tak nahlédnout do nekonečného procesu rozvíjení

významových rovin, škál i nepatrných odstínů.

SUMMARY

THE SUN – LINGUISTIC PICTURE OF THE WORLDLexical-semantic analysis of the word „sun“ and its semantic amalgamation into the system of the Czech language. The intention of this article is to create the picture of a reflect of the extra-language reality of the „sun“ in the linguistic system of the Czech language. The sun is understood partly as the physical phenomenon, partly as the set of different meanings in the cultural and social context. The main question is: To what extent is our understanding of the „sun“ caused by our direct experience and to what extent is it formed indirectly by different spheres of the special human activities (natural sciences, religion, myths, belles lettres).

SEZNAM ZKRATEK

PSJČ – Příruční slovník jazyka českéhoSČFI – Slovník české frazeologie a idiomatikySČN – Slovník česko-německý (Josefa Jungmanna)SSČ – Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnostSSJČ – Slovník spisovného jazyka českého

12

PRAMENY

ČERMÁK, František a kol. (red.). Slovník české frazeologie a idiomatiky - Přirovnání. Praha 1983.- Výrazy neslovesné. Praha 1988.

- Výrazy slovesné, R-Ž. Praha 1994. EISNER, Pavel (1996). Čeština poklepem a poslechem. Praha. FILIPEC, Josef a kol. (1994). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha.HALLER, Jiří (1968). Český slovník věcný a synonymický. Praha.HAVRÁNEK, Bohumil (red.) (1935-1957). Příruční slovník jazyka českého.HAVRÁNEK, Bohumil (hl.red.) (1988,1989). Slovník spisovného jazyka českého. Praha.JUNGMANN, Josef (1835-1838, reprint 1990). Slovník česko-německý. Praha.

LITERATURA

BARTMIŃSKI, Jerzy (1996). Słownik stereotypów i symboli ludowych. Tom 1. Kosmos. Lublin.

FILIPEC, Josef (1998). Lexém-sémém, oblast jeho užití a typ neurčitosti. In Slovo a slovesnost, roč. LIX, s.81-95.

GREPL, Miroslav a kol. (1995). Příruční mluvnice češtiny. Brno.PETR, Jan a kol. (1985). Mluvnice češtiny I. Praha.ŠMILAUER, Vladimír (1971). Novočeské tvoření slov. Praha.VAŇKOVÁ, Irena (1999). Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa. In Slovo a

slovesnost, roč. LX, s.283-292.

Denis JERIE: student českého jazyka a literatury a historie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha.

Bibliografie tohoto textuTento text v původním rozsahu naleznete v: Opera linguae bohemicae studnetium – V., Academia, Praha 2002InterFaces, Academia, Praha 2002

13