10 (1) ETOLOGIE Představuje mladý vědní obor biologie zkoumající chování živočichů. Obecná etologie – studuje základy životních projevů a jejich genetickou a fyziologickou

podstatu. (Zkoumá například to, jak nervová soustava nebo žlázy s vnitřní sekrecí ovlivňují chování živočichů.) Speciální etologie – studuje specifické formy a zákonitosti chování jednotlivých zvířecích druhů – např. způsob získávání potravy, způsoby pohybu, péči o

čistotu těla, sexuální chování, společenské vztahy zvířat apod. � Etologie využívá především pozorovací metody a veškerou dokumentační a záznamovou techniku. V menší míře se v etologii využívá také experimentů. � Uplatnění etologie je značně rozsáhlé, ale největší význam má v oblasti ochrany

divoce žijících živočichů a chovu hospodářských, domácích i exotických zvířat. Jen pokud dobře poznáme přirozené životní projevy jednotlivých organismů,

můžeme je efektivně chránit, chovat nebo je hospodářsky využívat. Svůj význam má etologie také při ochraně lesních porostů a polí před škůdci. � V neposlední řadě mají znalosti chování zvířat svůj význam také pro psychologii a psychiatrii, neboť množství projevů pozorovaných u vyšších živočichů, je známo také u člověka.

ZÁKLADNÍ FORMY CHOVÁNÍ ŽIVOČICHŮ: Rytmy Denní rytmus - BIORITMUS � Vyplývá ze střídání aktivit a odpočinku během dne. � Je řízen epifýzou (šišinkou). � Jako aktivitu zde rozumíme celou řadu činností např. péče o potomstvo, péče o tělní pokryv, lov, páření atd. � Podstatou denních rytmů je především střídání světla a tmy. Narušením denních rytmů vyvolává stresové reakce. Monofázická zvířata – 1 období odpočinku (noční spánek) 1 období aktivity (denní činnost) – běžné u ptáků, opic i lidí atd. Polyfázická zvířata – střídají během 24 hodin několik fází odpočinku a několik fází aktivit – hraboši, rejsci, psi atd. Sezónní rytmus � Představuje střídání aktivit jedince během roku. V našich zeměpisných podmínkách tento rytmus výrazně ovlivňuje střídání ročních dob.

� Velmi markantní je sezónní rytmus především u živočichů žijících v mírných a polárních oblastech s velkými výkyvy klimatu během roku. To se projevuje především u tažných ptáků, studenokrevných živočichů a hibernujících savců. Ropucha obecná – duben (páření, kladení vajíček),

květen – září (noční shánění potravy a migrace po

okolí střídá denní odpočinek) říjen – březen (zimní spánek – hibernace).

Obranné reakce Patří mezi nejběžnější projevy chování zvířat, jejich znalost je zásadní podmínkou každého úspěšného chovatele. Obranné reakce rozdělujeme do několika skupin: Preventivní � Typický projev může být rozhlížení po krajině, větření psa, panáčkování zajíce nebo i africké surikaty. � Na preventivní vyhledávání možných nebezpečí navazuje vydávání varovných signálů. Nejčastěji jsou to zvukové (pískání, dupání, křičení apod.) popřípadě i optické signály. Útěk � Je již aktivní, většinou preventivní reakce, při které zvíře uniká potencionálnímu nepříteli. � Vzdálenost, po jejímž prolomení začne zvíře téměř vždy prchat nazýváme - útěková (úniková) vzdálenost. Liší se podle druhu a záleží také na „osobních zkušenostech“ s nepřítelem. � Nejčastěji se uvádí úniková vzdálenost zvířat při střetnutí s člověkem. � Čáp 30m, volavka 80m, žirafa 150m (útěková vzdálenost od aut je u žiraf na safari pouze 20 m. � U některých volně žijících zvířat může úniková vzdálenost zcela vymizet. Např. krmené divoké kachny nebo labutě. � Základním principem domestikace je zkrácení, nebo úplné vymizení únikové vzdálenosti. Aktivní obranné reakce � Mnohdy je aktivní obrannou reakcí zvířat ustrnutí, popřípadě předstírání smrti – akinézie (hmyz, sova pálená, užovka, ropucha, kuňka, vačice). Téměř do dokonalosti to dotáhla užovka obojková, která krom strnulosti vyloučí ještě část ostře čpících výměšků, kterými velmi zdařile předstírá rozklad. � U ještěrů pozorujeme - autonomii – odvržení částí těla – ocas u ještěrek, končetina u kraba. � Známou obrannou reakcí celé řady živočichů jsou také mimikry. (Strašilky, pakobylky, chameleoni atd.) � Svérázné je také používání velmi ostře páchnoucích výměšků – např. skunk.

� Někteří živočichové se při útoku predátora sestavují do těsných skupin – kolektivní obranná reakce - Hejno, popřípadě stádo je sestaveno tak, že zdatní mohutní jedinci brání slabší, nebo svou koncentrací znemožňují predátorovi zaútočit – bizoni, buvoli, hejna ptáků nebo ryb apod. � V kritické až bezvýchodné situaci pod vlivem silného stresu se zvířata odhodlávají k nečekanému útoku proti nepříteli. Nejčastěji se jedná o znemožnění útěku, popřípadě přiblížení ke zvířeti na kritickou vzdálenost. Zvíře vnímá situaci jako boj o život a většinou se po krátkém ataku snaží utéct.

Získávání potravy � Většinou se jedná o složitý soubor projevů, které jsou řízeny z mozku a podmíněny podněty vnějšími i vnitřními. � Živočichové se často musí toto chování učit od rodičů. (Např. tygři proto zůstávají s matkou až dva roky než se osamostatní. Bez její pomoci a loveckých zkušeností by mladí tygři pravděpodobně uhynuli hladem.) � Množství přijaté potravy většinou odpovídá aktuálním potřebám živočichů a jen v některých případech a u některých živočichů dochází k výrazným výkyvům. (Např. živočichové, kteří ulehají k zimnímu spánku (hibernaci) - ježci, medvědi, jezevci, netopýři, popřípadě ptáci před odletem do teplých krajin shromažďují značné tukové zásoby.) Způsob, jak živočichové vyhledávají potravu je rozmanitý. Vždy souvisí dominantním

smyslovým orgánem. Ptáci – zrak, savci – čich, zrak nebo sluch, ryby – zrak, čich a

hmat, plazi – zrak, čich, termoreceptory, obojživelníci – zrak, čich.

Hygiena zvířat � Jsou spojené s péčí o tělní pokryv. � Většina zvířat hygieně věnuje významnou část dne. Perfektní stav tělního pokryvu je důležitý pro ochranu před predátorem (mimikry), chladem, smáčením vodou atd. V době páření je významným znakem poukazujícím na zdraví a fyzickou kondici jedince. � U savců souvisí s pozorováním takovýchto projevů – drbání, olizování jazykem, koupání, válení, kalištění (u divokých prasat), odírání, bahnění apod. � U ptáků pozorujeme - popelení, čechrání peří, mazání (u vodních ptáků tuk z kostrční

žlázy zabraňuje smáčení peří) a mravenčení (sojky, straky, špačci apod. - ptáci lezou do mraveniště a nechávají se prostříkat kys. mravenčí, která napomáhá odstraňování ektoparazitů.) � Pro mnohé živočichy je očista tělního pokryvu a jeho bezvadný stav zásadní podmínkou úspěšného shánění potravy a mnohdy i přežití. (Špatně promaštěné peří vodních ptáků je nasákavé a ptákům hrozí neschopnost letu, nebo i utopení.)

Společenský život Souvisí s potřebou živočichů zaujímat určitý prostor. Z tohoto důvodu rozlišujeme několik klíčových pojmů:

Areál - každý druh je rozšířen v určitém prostoru (areálu) - například lesy střední Evropy. Areál může být značně rozsáhlý. V areálu však živočich obývá jen určitý vymezený prostor s přesně danými podmínkami. Biotop – (bydliště) např. jehličnatý horský les. Charakteristický prostor, kde se daný živočich obvykle vyskytuje. (horský potok – biotop pstruha, savana – biotop slonů, antilop…atd.) Biotop bývá rozdělen na menší oblasti – teritoria. Teritorium – prostor, který obývá jedinec buď sám, nebo v rámci rodiny. Tento prostor zajišťuje danému počtu jedinců (jedinci) dostatek potravy. Velikost teritoria ovlivňuje především velikost živočicha. Ještěrka – 30 – 40 m2, srnec 0,1 km2, tygr 200km2. Teritorium si zvířata střeží a jeho hranice značkují pomocí stop – pachové stopy - močením, kálením, výměšky pachových žláz, optické stopy - drásáním drápy, zvukové stopy - zpěvem – ptáci. U velké skupiny zvířat se setkáváme s přirozenou tendencí se sdružovat s jedinci stejného druhu. Typy zvířecích společenstev: Otevřený anonymní svazek – zvířata se vzájemně neznají – hejno špačků, stádo jelení zvěře. Jedinec se může kdykoli odpojit i připojit. Výhodou je větší bezpečí před nepřítelem. Uzavřený anonymní svazek – velké rodiny hlodavců – potkani. Vzniká z původně menší rodiny. Nepřijímají mezi sebe cizí jedince. Patří sem i hmyzí stát – včely, mravenci, všekazi (termiti). Kolonie – sdružování párů za účelem hnízdění a vyvedení mláďat.

Individuální svazky neanonymní – všichni členové se bezpečně znají. Často v nich bývá vyvinuta hierarchie s jedním dominantním jedincem - tlupa, rodina. (vlci, opice, lidoopy apod.) V rámci všech svazků pak rozlišujeme jedince na: distančního typu – zachovávají si neustále určitou minimální vzdálenost (tělesný kontakt jim vadí nebo ho nevyhledávají – vlaštovky) kontaktního typu - tělesný kontakt vyhledávají (opice, hlodavci, psi, papoušci atd.)

Rozmnožování Je to základní, většinou sezónní projev životního rytmu. Podle četnosti říjí rozdělujeme živočichy do několika skupin – monoestričtí – říje jen 1X za rok (jelení a srnčí zvěř), diestřičtí (říje 2X do roka – mnozí ptáci zahnízdí během jara a léta dvakrát, je to běžné také u králíků, zajíců, psů a koček), polyestričtí živočichové – říje mnohokrát do roka (hlodavci, primáti, člověk a jiní). Rozmnožování je vždy o složité instinktivní chování, které má tři fáze: obsazení teritoria, namlouvání a páření. Namlouvání – toto chování je pro zachování druhu velmi důležité a sleduje několik cílů. Především zabraňuje mezidruhovému křížení a umožňuje selekci (pohlavní výběr) vhodných a fyzicky zdatných jedinců. Ptáci – tok, savci – říje. Velmi často je toto období spojeno s charakteristickými projevy samců – imponování

(krocan, páv), souboje (jelení zvěř, ploutvonožci, gorily apod.), předávání darů samici (pavouci, rybáci, brkoslavové apod.) Páření - představuje následný proces, při kterém dochází ke kopulaci obou zvířat. Do rozmnožování zvířat patří i následná péče o potomstvo. Na ní se podílejí někdy pouze matky – kachny, jindy pouze otcové – nandu, mořští koníci, nebo oba partneři – labutě, pěvci, dravci. V některých případech i další členové širší rodiny, kteří se nepáří. Typické je to pro vlky, primáty apod.