10Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník IV / Číslo 10

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Portrét PlžeIvo Fencl: Lorencův stroj lásky ...................................................2I. F. (auto-laudatio)

PoezieAlena Vávrová: Brečím docela potichu .......................................6Pavla Přesličková: A jeho srdce zaplálo ......................................8

FejetonBohumil Jirásek: Dobytek ........................................................10

PrózaMilan Čechura: František ........................................................12Vojtěch Němec: Umírat je lidské, zabíjet je ještě lidštější .........14

Listy Ason-klubu

Svetr MUDr. ZuzanyIvo Fencl: Herbert George Wells ..............................................17

Vetřelec PlžeDavid Rejchrt: Balada o baladě a další balady ..........................20

Kapky deštěJiří Č. Ulrich: Plot ....................................................................22

O obyčejných věcechLuboš Vinš: Šuplík ...................................................................24

ŠumavaMiroslav Berka: Vodník............................................................25

RašeníMatouš Vinš: Oheň, to veliké srdce hořící láskou .....................26

Plž smajlíkJan Hučka: O zapomenutých písmenech..................................28

Z českých rovů a hájůViktor Viktora: Pax iiscum - Plzeň: Ústřední hřbitov II.................29

(Ne)kritickyJiří Staněk: Alena Vávrová: Záložky .........................................30

Něco se staloGratulujeme! (red.)..................................................................30

KPKK zve do Polanovy síně .....................................................31

Autoři Plže č. 10 .......................................................................32

Editorial

Před třemi lety, v říjnu 2002, vyšelplzeňský a západočeský literární měsíčníkPlž poprvé. Mnozí mu věštili nedlouhouexistenci, soudili, že krátký bude jeho svět.Věděli, co říkají, neboť euforie nebývábezedná. Prozatím se však víc dařilo nežnedařilo: časopis vychází už čtvrtýmrokem, má kvalitní a velice početné au-torské zázemí, těší se podpoře Minister-stva kultury ČR, Nadace Českého literár-ního fondu a především Města Plzně: bezvzácného porozumění plzeňské radnice bymohl existovat jen stěží.

Proto také Plž vychází, ačkoli to stojíredakci čím dál víc energie. Proto se při-pravilo i nynější desáté, tj. říjnové číslo.V prestižní rubrice Portrét Plže se před-stavuje jeden z kmenových autorů měsíč-níku, Ivo Fencl, tentokrát opět jako pro-zaik, třebaže si jeho jméno asi podvědoměvíc spojujeme s rubrikami Triko paní Ivanya poté Svetr MUDr. Zuzany. Západočes-kou prozaickou produkci v Plži dále za-stupují plzeňský Milan Čechura a chebskýVojtěch Němec - a žádnými novými tváře-mi na stránkách časopisu nejsou ani bás-nířky Alena Vávrová z Františkových Láz-ní, autorka několika sbírek, ani nadějnáa slibná Pavla Přesličková, studentka

plzeňského „Peďáku“. Na pomezí mezipoezií a prózou (básnickou) je „kapkadeště“ dramatika a všeuměla Jiřího Č.Ulricha - a pobavit nás chce Jan Hučkapojednáním o písmenech, z nichž jednozvlášť ošemetné pohříchu nedovedu nasvém PC napsat. Samozřejmě bychomneměli opomenout naše zasloužilé fejeto-nisty Bohumila Jiráska a Luboše Vinše,ačkoli se oba vyznají i v jiných žánrech,píší i krásnou prózu... Do každého číslazařazujeme texty z pera mladších, resp.začínajících autorů - a v případě blaten-ského Matouše Vinše tak činíme už po-druhé: mladičký literát nám dělá radostnejenom tím, že je to pořád nejmladší au-tor Plže v dějinách. Jednou bude možná psát i fejetony!

Proč také ne, bude-li ovšem Plž ještě nasvětě. Redakci ubývá sil a každá pomocnáruka by přišla vhod. Vydávat literární časopis připomíná sbírání drahokámků,přispívajících svým jasem ke kráse kul-turní klenby, leč i při této činnosti se tou-žívá po odpočinku. Na ten však není čas,má-li Plž vycházet dál.

Vladimír Novotný

1

HAIKU

Plží úsměvynad básněmi klenou seduze podobné

Zdeňka Líbalová

Portrét Plže2

Zážitky z cestování, která si vydobyla 1. cenuv klání Všude dobře, tak co doma (2003).

Text Vlasta Javořická byl oceněn zvláštnícenou soutěže Kraj ostružin a šípků a vyšel vesborníku Moje Vysočina (2005). Tzv. Frýbes-tům přispěl potrhlý Fencl i prý svou vůbec nej-lepší povídkou Pohádka o Frýbovi.

Pošetilý IF realizoval i řadu rozhovorů s mi-lovanými autory svého dětství (Ondřej Neff,Vojtěch Steklač, Svatopluk Hrnčíř, Zdeněk K.Slabý); nejvíc si cení odpovědí komiksovétvůrkyně Lucie Lomové a televizní hvězdyAnny „Dajdou“ Gleisnerové. V MF Plus publi-koval i přehršli svých ujetých pseudotestů typuDoplň slavné trojice! či Znáte scénky FelixeHolzmanna. Dále přispíval mj. i do SalonuPráva (Jedna povídka z pošty pana Lorence,Osobní oddělení), trampských časopisů (Pu-chejř, Řádky) a do Tvaru (Kulturní krmítko).

V edici Tvary publikoval kratší verzi svéhorománu Smíš zůstat mrtev (3/2003) a prózuRanní sny (15/1998), která je pokračovánímknihy Jiřího Navrátila Kamilův život po mat-čině smrti (1983). Titul Smíš zůstat mrtev za-ujal krátce po napsání Alexandra Klimentaa umístil se v soutěži Knižního klubu. Zatímvšak byla pouze malá jeho část zpracovánarozhlasem.

Fencl je spoluautorem minisouboru veršůLáska je poezie života a Malé milostné básňo-viny (obě Ason-klub 2001) a publikace Obrazyobrazů (2001, vyšlo též německy). Knihu Smízůstat, Kynžvart (Luboš Falout - Perseus2001) připsal Ladislavu Fuksovi (se kterým sesetkal pouze jedinkrát) a Kalendář plzeňský2004 (Fraus 2003) herci Charlesi Bronsonovi.Z obou publikací vznikly i rozhlasové seriálya pro rozhlas Ivo Fencl také sepsal část seriáluo rozličných osobnostech O kom si povídáme(1999, s Ludmilou Randákovou). V rukopisezůstávají průvodce Smíš zůstat, Anglie, dětskýDomek pana Stilburyho, foglarovské dobro-družství Žiji, ježek v kleci, autobiografickýromán z poštovního prostředí Haraš a černýromán hrůzy Gotická kobka aneb Třináct mi-lionů způsobů jak zemřít.

I. F.

Ivo Fencl (16. 4. 1964 v Plzni) žije ve Sta-rém Plzenci a nezaměňujme ho s jeho otcemPhDr. Ivem Fenclem, CSc. (5. 2. 1938 v Roky-canech), literárním badatelem, pedagogem,publicistou a autorem knihy Vize a iluze sku-piny Květen (1993).

Fencl mladší „vydal“ od svých deseti rokůdo prvního ročníku gymnázia 116 čísel časopi-su Rodina (která psal i kreslil), dále pak 10svazečků „edice Dobrodružství“ či 6 „romá-nů“ o tiché smrti pralesa Mgvě, africké kočko-vité šelmě a o dodnes nerozluštěné hádancekryptozoologie.

Vedle komiksů a všelikých próz tvořil v mlá-dí neúmorný Fencl i texty pro amatérskérockové kapely Infarkt a Závislost a přispívaltaktéž do amatérského časopisu Fireball(např. stať Rock a černá magie, 1992). Za-tímco na střední škole Fenclík po francouz-ském vzoru organizoval recesní Klub přátelFantomase, na ČVUT už „jen“ Fanklub F. R.Čecha. Snad i proto nedokončil ani tuto školu,ani pak Pedagogickou fakultu UK.

Pracoval jako učitel, zeměměřič, pošťáka skladník, přičemž tč. „propaguje“ tiskárnuČeský Kuvert, což ho však neodrazuje od psa-ní. Je mj. spoluautorem Úvodu do čtyřlístkolo-gie (Mladá fronta Plus 6. 2. 2004, s JanemNejedlým) a členem České společnosti Sher-locka Holmese.

Roku 1993 debutoval v Rodokapsu prózouŽena s velkou puškou, tam publikoval i povíd-ky Stvoření z jeskyně (1995) o mládí H. P. Lo-vecrafta a Světlo na konci jeskyně (1998).Tajnosti Starého Plzence (Mladý svět 1996)následovala próza Stroj na vraždy (Nemesis1996) inspirovaná filmografií herce PeteraCushinga. Po roce 2000 Fencl publikoval v ča-sopise Spektrum a od roku 2002 v Plži, a tohlavně co autor rubrik Triko paní Ivanya Svetr MUDr. Zuzany. Pro přílohu Plže při-pravil reedici Spiessova hrůzostrašnéhorománu Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílévěže (2003).

Napsal také esej Robinson v šumu příboje,jenž získal 2. místo v soutěži Literární akade-mie Čtenář třetího tisíciletí (2002), a prózu

Portrét Plže 3

1. Pláň a dům a v něm ti dva. Ti dva mi-lenci, a tak sami. Celí vyčerpaní, zato ne-vyčerpatelná třetí světová okolo. A kořánímraků poutá od požárů zrudlé nebe a zablikotajícím obzorem dunění. Stálé plošnézáblesky. Pomilionté se milovali a svlačcena pláni drmolily v něžném větru.

Dům čněl jako vykotlaný zub a ti dva žiliuvnitř už dlouho. A víc než sami, co jim

Lorencůvstrojlásky

holčička umřela na syndrom toxickéhošoku, ale pokoj byl útulný. I knížky a kaze-ty se starými filmy studia Universal a nejentoho. Seděli strnule proti sobě, každý naopačném konci světnice, a další dva týdnyuplynuly. Muž a žena s tvářemi vašich přá-tel, dva lidé, s nimiž byste poobědvali. Aleválka je stlačila k sobě najednou až moc.

„Už mě bolí zadek,“ vstala.

Ivo Fencl

Portrét Plže4

nuté neviditelným hřebenem plynuly nadokoralým domem. Zasmušile vzpomínalana poštu (svou práci), kde se kdysi denněmilovala s razítkem a třídila dopisy. A pakšmik! Palačinka světa se nyní roztéká napánvi a není zla mimo slabosti a dobra mi-mo síly. Vnímala to. Neustávalo duněnía kmity letěly po nebi.

„Už prostě nepřijde,“ zopakovala Ivana.Vtom někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ T. R. Lorenc vešel z chladu, jakoby vypadl z brakového románu.

„Chválabohu,“ řekla. Na vteřinu a půlho objala. „To ti to ale trvalo.“

„Jste v pořádku?“ „A ty? Máš vůbecještě nějaké přátele?“ Neodpovídal. „Mněse po tobě docela stýskalo.“

„Mně po vás taky. Asi tak vždycky jed-nou za rok,“ zkusil humor, ale ochable.Ivan se stejně usmál: „Lorenci, co tězdrželo?“ „Překážky.“ „Pavouka máš?“vyhrkla Ivana.

Vytáhl z rukávu svůj vynález. Vypadaljako deux ex machina. Ne, jako chromovělesklý lis na citrony. Nohy lisu se pitvorněkrčily. Ti tři vaničku po mrtvé naplnilivodou a přisolili. Lorenc, trochu sklerotik,pak četl recept a Ivana krájela citron, takjako praktičtější lidé zatím zeměkouli, užtaky žlutou nenávistí.

Ripley Lorenc byl amatérským alchy-mistou a pro ty dva mág. „A louhy míchat,síru dýchat,“ říkával pobaveně. Pak si ro-zebrali plátky a společně je vychutnávali.Zbytky brzy vyplivli do vody, která užbublala. S léty se domy a vztahy rozpadají,ale teď našli naději. Dívali se na Lorence.

2. Nedorazil snadno. Byl taky pošťáka po celý kalný den, v kterém se neozvaljediný hlásek a v němž tísnivá mračna

Hrála si roztržitě se šňůrkou rolety.Světlé vlasy měla čerstvě umyté a jemnéjako prach. Žili bez pošty, bez internetu,bez telefonu, bez jakéhokoli kontaktus přáteli. Existovali v izolaci. Mrtvi a po-hřbeni. Z celého jejího vzezření vyzařovalaodevzdaná únava a Ivan byl taky rezigno-vaný. Z domu nemělo cenu ani povyjít,svět už kvapně spěchal ke konci. „Tady toale známe,“ říkala a často se na sebe usmá-li. Navzájem se dotýkali, jenže už to trvalopříliš dlouho a mrtvola čekání tlela v duti-ně uprostřed.

Stála pořád u okna. „Nikdy nepřijde,“zkřehle prorazila slovy skleněnou tabulku.

Zavrtěl hlavou. Jeho milé vlasy sklouzlypřes čelo. Na kulečníkovém poli venku sezatím smrákalo.

Znovu pustila video, protože v budověbývala specializovaná videopůjčovna. Taktřeba herec Petr Cushing, názvy jehožfilmů se skládaly do zaříkávadla. Magickýžár a Nemilosrdný čas a Frankensteinovakletba a Hřiště násilí a Kužel ticha a Běs-nění v pašerákově zátoce… Kapitán Clegga Muž, který konečně zemřel a Satanův agent. Gorgona. Zahrada tortury. FilmyNěkteří smějí i přežít a Teror krvavé bestie.Spektákl Křič a křič a křič. Upíří milenci.Dům, z něhož odkapávala krev a mistrnádíla Nic, jenom noc a Dotírající hrůza.Titul Nyní nastane vřískot! a Legendao sedmi zlatých upírech. Nárazy vln… Celádimenze strachu, původně celuloidového,ale jak vlídná v porovnání s realitou.A nevinný Lugosi. A Boris. A Christopher.Claude Rains, hlavně však Ivanin sir Petr.Celá ta naivně kašírovaná záchrana Ivanudenně vybízela k útěku a sir Petr navícuklidňoval - a ty jeho očistné tůně.

Zatímco venku? Jen řasy mraků rozčís-

Portrét Plže 5

vyprahle splývala z blikotající oblohy,procházel zcela sám neobyčejně pustoukončinou země, aby až s večerními stínydorazil ne k domu Usherů, ale ke stavenís věčnými milenci. Proč? K chemické reak-ci potřeboval lásku, a ta už jinde nekvetla.

Přesněji řečeno žádal fenyletylamin, kte-rý se vylučuje společně s něhou, a kůry ci-tronu se proto nyní kroutily a bublinkypukaly jako omletá srdce. Vůně nelenila.Vstřebala se jim do hypofýzy uprostředhlav, všem třem, a podvěsek mozkovýreagoval u každého na uvolněné feromony.Hned byli ještě zamilovanější - a vodakolotala jako při sabatu. Ivana už tančila.Euforie! Jen Lorenc se udržoval potlačený,ostatně byl od jisté chvíle také jen slisova-ným citronem. A svistot střel venku užnepřetržitý. Nezbývalo moc času.

Ivana celou dobu držela pavouka něžně,asi jako když v míru vždycky myla svouholčičku Lídu, ale v bocích domu to praš-tělo. „A dál?“ ptala se plaše Lorence.

„Strč ho do vody.“ A poslepu vylovilz poličky videokazetu. Namátkou, protožejen princip náhody mohl aktivizovat pro-ces. To už znal z laboratoře. Táhl znovu,i jednu knížku, a četl. Místo, které se muotevřelo, zatímco zdi pukaly, a nezaříkávaltím dům podmetaný obřím koštětem, alesvatou trojici. A dál pršely střely a mumrajohňostrojů se táhl od obzoru k obzoru.

Magický pavouk se zatím převracela sténal jak surově vařený krab. Najednouvšak i sršel energií. Ach, buďme blaženi,myslila si Ivana. Ach, tato má sladkáseance. Oči jí zářily. A přece dál slyšelai houby růst a vlnění svlačců z pláně a sva-ly zabijáků hýbajících pákami. Stop! Míst-nost plnily jen salvy ticha. Lorenc zničeho-nic dočetl. A propadneme se do básničky?

čekala Ivana a mládla. Anebo radši rovnoudo mých snů?

3. Před domem, když vyšli, se na prvnípohled nic nezměnilo, ale obzor pohasl.Teď se zdál plný válející se mlhy. Ivanav kloubech cítila jaro. Poprvé.

Úleva? Podívala se z profilu na Lorence.„Už to je? To tedy koukám.“

Proskočili opravdu jinam? Stěna dimen-zí se na chvíli pootevřela? Nebo ne? Loren-covy oči klouzaly plání s matnou obavou.A pak je uviděl.

Ubíraly se k nim stíny, ale ne, některése spíš sunuly. Ze všech stran a běžel semi pes. Bylo jich bezpočet.

„Propána, z čeho jsi předčítal?“ vyjeklIvan a vytrhl kartu osudu z Lorencovýchprstů. Filmový slovník Ondřeje Neffa. Ivanvzhlédl. Už poznával blížící se přízraky.Táhlé zavytí z plání zmrazilo každý dalšípohyb těch tří a oba muži se chvěli jakochlapci. Jenže Ivaně byl ten jekot spíš raj-skou hudbou. „A křič a křič a křič!“

Právě proto byla tak výjimečná, že odkoje-na filmovou vlčicí, a únava staletého čekáníz ní naráz odplynula omyta. Chtěli jsme uté-ci před hrůzami skutečného světa? Tak tadyto máme. A zdejší hrůza už se také začínalahromadit, ale jen aby kompenzovala tu, kte-rou známe všichni. Ivana chladnokrevněvykročila. V ústrety netvorům. „Vítejte.“

Vítejte, mí staří známí... Protože napros-to nezůstala včerejší a neměla v oblibě jena pouze Ivana a Lorence. Tahle ženskávelkolepě tíhla i k siru Petrovi. A nakazímtou svou láskou už brzy i dva poděšenékluky, umínila si jako zodpovědná mamin-ka - a oni ji následovali. A šli. Vedle nía stále pevněji. Jako by dokázali pochopit,že se právě stali celuloidovými básníky.

Poezie6

Brečím docelapotichu

Před zimouvymetám ze sebe

slovanavršenána kopy

ticha přesliček mě vábítygří okajeřabinyzámlky

Bolestiholko ostroloktá

bído zláchtěla bych tě sto sáhů pod zem

zakopatale ty jsi hluboko

JeseniádaZ mízy bříz i já toužím pít

ten nápoj pro posílení zesláblýchta zima falešná a dlouhá

K bříze v bělostné řízeChci do trávy A hladitprostou bílou košilku

Sergeje Jesenina

Sakrálníčervené

jablko na stopce...Přemýšlíš o hrobce

Životje krátký

nekonečný kruhvrátíme se zpátky

HořímHořím touhou hořím

Umýt své bolavénožičky mollové

v mořipísničkovém

Tolik se mi stýskáJe mlha

a luna samašašek a blázen

po stromech šplháMlha téměř perleťově

Bílá mlha

Alena Vávrová

Poezie 7

SetkáníUf, šeptni

zúfalému: BAOBAB(jistěže: CHLAP!)Měsíc HRUDEN

Kdesi Kdosis grimasou stáhl

na LunuA kdosi jiný

ho vzal a vložildo guslí

a cifroval

RánoRáno ráno ranušenko

DětiVšechno krásné tak

Letí Letí LetíNejvíc Moc

NOCve které NIC

Nebolí

Ze všech rozbouřených moří

Vrací se loďz rozbouřených moří

a zvonek klim klim klim zvonív ráhnoví plachtoví v podpalubí

na paluběvšude cítit rum

voníklim klim klim lodní zvonek

už i já jedu lodíK l i m a k t e r i u m

Trychtýřje obrácená pyramida

a z nebe pyramidou na násluna šedivá setřetím očkem

dívá

Na mrtvé kobylena mrtvé kobyle jedu

a nesesednu a nesesednujedujedu jedu ke dnuHned jak odrazím se

zazpívám si:„Dolů mě nedostanou

Držím se hvězdDolů me nedostanou

Držím se Fest!“

Dívej se mi do očíkdyž s tebou mluvím

Agresoři útočína můj BagdádNa krk míří mi

Mými vlastními mečiBrečím docela potichu

PostarodávnuPíšu na stroji

Pomuslimsku klečímčelem o zem biji

Poezie8

Ajeho

srdcezaplálo

Pavla Přesličková

Kosti andělíMůj anděl se hrozí

je slyšet praskot kostíjak si křečovitě, štíhlou, jemnou rukou

drtí čelist

Anděl se hrozíkam zas mířím

kam zas zoufale a těžcedopadají má chodidla

A když ta čelist praskla- nadvakrát -

a anděl už nemohl promluvitještě chvíli se za ni držel

pak rozpřáhl své něžné rozsáhlé těloovinul ten uzel vsedě zmuchlaný

a jeho srdce zaplálo

Ze mě se vynořili dva bílí hadizářivě vypluli z úst

ovinuli srdcea spočinuli na svých místech

Ze mě vypluli,z niterných vod,

a spasili mou cestu

TygřiceJejí tělo je utkáno z duše

tiše vystupuje z bušez trav se vynořuje

pach natahujetemná tygřice

Žíhaná srst se plíží mezi stéblylist po listu se obrací a tiskne k zemi

měkce našlapujenelituje

trháa žije

Jantarové břity těla pro okolí splynoučerné linky od nozder k lícím strnoupak se pohnou s krajinou obezřetně

tělo vystřelí nenávratnězachvátí udatně

Jde s hlasem po všech stezkáchjde přímo, k obzoru se řítí

listy rozhrnujeničeho nelituje

zasahuježije

Poezie 9

MokřinaNikdo nevkračuje do mokřin

- jsou tichéa duch se vznáší nad vodami

Nikdo nevstupuje do mokřinmrtvá, napučená tráva

měkne pod chodidlykotníky jiskří v ledovosti vody

Není radno státnení moudré váhat

je šílené spěchatnelze jinak než vidět celým tělem

Suché vysoké trávynetečně podléhají proudům větru

po očkus chutí

s jistotou sledujía čekají na zkázu

Houpá se vražedněcelou svou masou

houpá se měkce, mokřinastraží pasti bláhovým.

Nikdy nevkračují do mokřina když vstoupí

bezbranní nevědoucnostív jistotě svých očekávání

rašelina slízne jejich nohyi břicha

a nakrmí jim bíláotevřená ústa svým masem

Není radno státnení radno váhat

Napolo vtisklélesknoucí se vodou

naplněné řasami a mechemvybělené ulity po hlemýždích

Dech chladný a ostrýjak jazyk baziliška

po jeho břitvách kloužou strakya rachocení jejich hrdel

je zvukem vyschlých kostí v nádobě

Smrt vraždí bláhovostidává ostražitosti

chrání živoucí moudrosti

PokáníJsem původcem bolesti

Teď ve své malostiSdírám si kosti

Jen v největším žaluzvíře přestává žrát

je to pudNajednou i hlava je tak

útládlouhá

roste do nebe

Zády ke mnětváří v tvář zoufalství

v tichostisám

bez stížnostiv své velikosti

tráví své bolesti.

Fejeton10

Před dávnými lety, hluboko v minulémrežimu, se jedné mé kolegyni narodilaholčička. Byla podle všech úkazů naprostodětsky normální. Teprve s velkým časovýmodstupem dodatečně poznávám, že bylanadnormální. Hned to zdůvodním. Před-stavte si, že asi tříletá chodila po gaučia s pracovním nadšením vyrývala tužkoudo zdi ornamenty. Vypadalo prý to dětskyneuměle, ale co bychom měli chtít od ma-lého dítěte. Musíme být také soudní.I dnešní sprejeři musí nějak začínat. Kdy-by tehdy v rodině i ve společnosti bylo vícepochopení pro rané umělecké aktivity dí-těte, mohl se podchytit talent a z děvčátkamohla být dnes nejen nadnormální žena,ale možná novodobý Picasso, nebo ta nej-lepší sgrafitka, která by se zviditelňovalana všech pražských ulicích. Nikdo by ne-hudral na to, že máme počmárané pane-láky, vodily by se do těchto ulic i meziná-rodní zájezdy a delegace a chlubili bychomse svým Picassem, přesněji řečeno svou

Picasskou. Ale všechno dopadlo jinak. Aninevím, co je dnes z té holčičky. Zapadla asido šedi našeho života.

Dětská tvořivost se tehdy ani netolero-vala, ani nepodporovala, ani neoceňovala.Ba naopak. Maminka, zdrcena tím, že dítěpočmáralo draze vymalovanou zeď, ji vý-chovně stroze usměrnila výrokem: „Tys aledobytek!“ Protože byla maminka kultivo-vaná, nesáhla po fyzickém trestu. HolčičkaAnička si však slovní pokárání vzala k srd-ci jako vnímavé děcko, ale talent se tímpotlačil, lépe řečeno nebylo mu dovoleno,aby se uplatnil a rozvíjel. Zůstal tu však aktmorálního vítězství. To je přece také dobréa užitečné. Dívenka nic neřekla, neodpo-rovala, naopak v tichosti přijala kritikua začala ji vnímat jako užitečně prožíva-nou sebekritiku. A to nečekala až dodospělosti, ale reagovala téměř ihned.

Nepodceňujme tedy děti. Jsou lepší nežmy dospělí. Jsou totiž nezkažené. A mámzase důkaz. Druhý den holčička Anička

DobytekJirásek

Bohumil

Fejeton 11

zareagovala na vyzvánějící telefon, zdvihlaho dříve, než přiskočila maminka od plot-ny, a jak už to okoukala od rodičů, slušněse do sluchátka představila: „Tady je do-bytek.“ Maminka byla z toho vyjevená, aleco se dalo dělat. Už to šlo do éteru. Muselapak s rozpaky do telefonu vysvětlovat, žejejí dítko bere slova dospělých a jejichmorální lekce příliš doslova a vážně.

A tak jsem začal meditovat nad světemdětí a dospělých a nad světem zvířat a lidí.Došel jsem k závěru, že lidé by měli choditdo politiky mnohem dříve, tedy už v útlémdětském věku. Zatímco právníci jsou dotřicítky ještě holobrádkové, politici by v tomvěku měli už chodit do důchodu. Moudrostprezidentů bych si zase ověřoval ve věkunad osmdesát let. Představte si, jak by bylomilé, kdyby takový politik upřímně a sebe-kriticky řekl: Já jsem dobytek. Já se chtělnečestně obohatit, já jsem vás chtěl pod-vést a zneužil toho, že jsem právě u koryta.Já jsem chtěl jen průměrný plat, abychdokázal, že chci sloužit lidem nezištně, bezosobního prospěchu, a to jen proto, žejsem altruista a mám lidi rád. Já za tonemohu, že mi v hlasování proti mé vůlivnutili vysoký plat. Já přece... Co já? Já chcidělat poctivou politiku pro vás! A zatímmám snad teď ostudně zpívat lidovou pí-seň à la Já mám v Praze tři domy? Nenuťtemě zpívat. Nemám hudební sluch. A pročbych měl zpívat nějaké chátře jako žebrákna ulici? Vždyť ty časy jsou pryč. Nejsemžebrák a kolovrátky dnes už také nevyrábí-me. Tak mě pyšně neponižujte. Snad užvíte, co je lidská hrdost a dějiny vám dalydosti důkazů o jejím častém nerespekto-vání. Vždyť jste si mě zvolili jako nejlepšíhoze svých řad. Kdybyste byli lepší, tak bystebyli na mém místě. No ne? A navíc: v lido-

vé písni se ten blbec jen vychloubá, že máv Praze tři domy, ale - „až je koupím, bu-dou mý“. A to není můj případ, opravdu,opravdu né! Já špinavé peníze nemáma neznám. Prosím vás, co to je?

Politika dětí by byla mnohem průhled-nější. A nám by pak bylo jedno, jestli ječlověk hubený nebo tlustý, jestli je vrabecnebo kalousek, jestli je malý nebo velký,jestli je popelář nebo mlynář. Hlavně že bybyli všichni poctiví a chtěli by tam nahořeza mne (lenocha) a pro mne (občana) něcodobrého udělat. A pro naše jméno ve světě.Abychom podali důkaz, že nejsme nějakoubandou darebáků uprostřed Evropy.

Zatím jsem se dostal k meditování o svě-tě dětí a dospělých. Na meditaci o světězvířat a lidí už nedojde. Je málo místa. A je to dobře. Porovnání by bůhví jak do-padlo. Raději to nechci domýšlet. Alespoňvám prozradím, že mám zvířata rád. Zdáse mi, že při spravedlivém rozhořčení by-chom v nadávkách neměli zneužívat jmenzvířat - ale využívat jmen lidí. Bylo by totrefnější.

Zvířata mě nikdy nezklamala. Jsou věr-ná a milá. Ta, která se nechají důvěřivě po-hladit, se ke mně hlásí a přátelsky se přitu-lí. A ta, která mi nedůvěřují a mohu se naně v přírodě jen z dálky podívat, jako by mitiše říkala: Dokaž, že jsi můj přítel. Já tineublížím, ale nevím, jak ty se zachováš kemně.

Protože patřím (snad) do té lidské říše,vidím všechno jinak než zvířata, snažím sevšak krotit onu pošetilou lidskou domýšli-vost a povýšenost, a tak se vžívám do těchpocitů ohrožených zvířat a v duchu si ří-kám, dívaje se s nimi tam nahoru: Dokaž,že jsi můj přítel. Já ti neublížím, ale nevím,jak ty se zachováš ke mně.

Próza12

Františku, netvař se jak debil, povzdech-la si občas maminka, když už se jeho cho-vání nedalo snést. Ale František debil byl,to se nedalo nic dělat, měl to dokonce i vezdravotní dokumentaci, se kterou se po-chopitelně rodiče nikde nechlubili. Jehonejoblíbenější činností bylo ukazování vě-cí, které nosil po kapsách. Vždycky k ně-komu přiskočil, vyrazil radostný výkřik,strčil ruce do kapes a pak je zavřené v pěstvytáhl a jako na povel obě najednou otev-řel. A v dlaních míval různé poklady. Špi-navý kapesník, zmuchlaný papír s nečitel-nými znaky, pár drobných a mnoho dal-ších předmětů. Obsah kapes se někdy mě-nil, ale jedna věc spatřila světlo světa vždy-cky. Velká duhová kulička. Bůhví, kde jinašel. Patřilo k dobrému zvyku ji vždy po-chválit, jak je krásná. A obyvatelé vesnice,ve které Františkova rodina žila, to dobřevěděli a nikdy nezapomněli zdůraznit jejívelikost a nádherné barvy. Majiteli kuličkyse pak vždy na chvíli rozjasnily oči a běželk mamince, která ho pohladila po vlasecha měla radost, že je šťastný.

Nikdo nevěděl, kolik je Františkovi let.Starousedlíci říkali, že mu může být něcomezi třiceti a čtyřiceti, ale s jistotou to říci

nemohl nikdo. Byl součástí vesnice jakotřeba kostel nebo hospoda. Všichni na nějbyli zvyklí, a když někdy onemocněl a párdnů se neukázal, měli pocit, že jim něcoschází, a rozhlíželi se celí nesví kolemsebe. Měli ho prostě rádi.

A tak běžel čas, někteří starší obyvatelévsi odešli na věčnost, Františkově mamin-ce zestříbřely vlasy a tatínkovi viditelnědocházely síly.

„Co s tím naším klukem bude, až umře-me?“ ptala se někdy maminka a po tváříchjí tekly slzy. Tatínek ji hladil po ruce, aletaké nevěděl. Žádné jiné dítě neměli, a takdoufali, že se o Františka postarají hodnílidé, a tomu věřili velmi silně. Tak silně, žese s tou myšlenkou po čase sžili a pomáha-la jim v utrpení. A jejich synek mezitímběhal po vsi a obracel kapsy naruby.

Ale hodní lidé jako by se pomalu vytrá-celi. Ti hrubější začínali mít navrch a býtk někomu ohleduplný už nebylo na žebříč-ku hodnot nahoře. Slova starších už skoroneplatila a každý se staral sám o sebe.

A to je vždy podhoubí pro vyklíčení ně-čeho špatného. A tak vznikla parta výrost-ků, kteří se z nudy poflakovali. Začínalis převracením popelnic, když se vraceli

Fran tiš ekMilanČechura

Próza 13

naprosto opilí z hospody, a když zjistili, žese jim nic nestalo, přitvrdili. Časem bylonaprosto jisté, že jejich návraty nepřežijevelká část veřejného osvětlení anebo autzaparkovaných na trase, kudy táhli. Poli-cie, která občas přijela, jen krčila ramenya parta, vědoma si své převahy, sílila a roz-bíjení luceren ji přestalo bavit.

Když František zrovna neběhal po návsi,lehával na stráni za chalupou a pozorovalletící oblaka nebo broučky lezoucí v trávě.Lehával tam, protože se mu to líbilo a pro-tože ho to, když byl malý, naučila mamin-ka, aby ho alespoň chvíli měla na očích.

„Poběž, už je jídlo,“ volala vždy z oknanaproti stráni a on se rychle zvedl a svoutrošku klopýtavou chůzí za ní pospíchal.

V ten osudný den sedělo tvrdé jádro par-ty v hospodě už od dopoledne a připravo-valo se na vyzkoušení svého plánu.

„Baterky máš nabitý?“ zeptal se vůdce.„Jasně,“ přikývl dotázaný.„Tak dopít a jdeme na to.“Zvedli se a vyrazili. Byli tři. Červencové

odpoledne bylo jedno z nejhezčích v tomtoroce. František ležel na své stráni a pozo-roval beránky na obloze. A tam ho ti tři za-stihli. Nejdřív do něj všichni několikrátkopli a pak jeden vytáhl kameru a začalpočínání těch zbývajících dvou filmovat.Zřejmě si tím chtěli krátit chvíle za dlou-hých večerů. Zdvihli toho ubožáka z trávya začali si ho mezi sebou posílat, jako by tobyl hadrový panák. A každé postrčení pro-vázeli ranou a nadávkou.

Když se maminka podívala z okna, zhro-zila se. Nemohla uvěřit tomu, co dělají její-mu Františkovi. Vykřikla, čímž vzbudilatatínka, který podřimoval v křesle, a anižse jen chviličku rozmýšlela, vyběhla na pomoc svému dítěti. Ale proti síle těch

grázlů neměla šanci. Mávnutím ruky ji je-den z nich odhodil a ona, jak upadla, uho-dila se hlavou o kámen a zůstala bezvládněležet.

Pak jejich vypitým mozkům konečnědošlo, že to přehnali, a chtěli se vypařit. Alev cestě jim stál tatínek, který se přibelhalchvíli za maminkou a v ruce držel brokov-nici. Naposledy z ní vystřelil asi před pětilety na honu. Ale pak mu bolavé nohy ne-dovolily chodit po lese nebo po poli a sestřílením byl konec. Původně chtěl ty lum-py jen postrašit, koneckonců všechny je znal odmala, ale když uviděl svoji ženua svého syna, jak leží na zemi, něco sev něm zlomilo. Broky zasáhly vůdce doprsou a ten se svalil mezi své oběti. To užpřiběhli první sousedé a někdo mezitím za-volal policii. Ta přijela neobvykle rychlea poměrně přesně zhodnotila situaci.

„Tak pojďte, pane,“ řekli tatínkovi, kdyžmu předtím celkem šetrně odebrali bro-kovnici. Zbývající dva členy party odvezlijiní policisté a ruch pomalu utichl. Franti-šek se posadil a uviděl vedle sebe ležetčlověka. Maminky si také všiml, ale taodpočívala a věděl, že ji nesmí rušit. Sáhltedy do kapsy, vytáhl všechny své poklady,mezi nimi i duhovou kuličku, a strčil ji to-mu ležícímu před oči. Pochvala ale nepřiš-la, a tak se František, smutný z toho od-mítnutí, vyhrabal na nohy a zřízencůmsanitky, kteří ho jemně postrkovali do je-jích útrob, už kuličku neukázal.

Tatínek ani František se do vesnicenikdy nevrátili, ale protože už tisíce letplatí, že všechno špatné je k něčemu do-bré, ujal se tam takový zvyk, že když se dvajejí obyvatelé někde potkali, jeden vytáhlz kapsy duhovou kuličku a ten druhý řekl:

„Jé, ta je krásná.“

Próza14

I. MasakrVejdi do dveří. Nepokoušej se setřást ty

nitě! (Stejně je nevidíš.) Měj na paměti, žejedině takoví jako ty mají právo zemřít.Hej! Neotáčej se! Sleduj mé neviditelné tě-lo! Buď v kontaktu se Stvořitelem! Ne!Neodcházej! Slyš má slova a zůstaň!

... : První dramatické tři tečky a dvoj-tečka.

Zase. Voni mě nikdy neposlouchaj. Dyc-ky se tváří jako osvícený entity, zbožňujousvůj život, zdaj se bejt tak manipulovatel-ný, a pak bác ho! Ignorujou mě. Ale to sivypijou! Do dna...

Z okna jsem viděla chlapíka na kole, jakjede kolem, auta jezdila, ano, a pak tambyla ta sanitka, jo, a hm, jela dost rychle.Houkala, blikala, jela na červenou. Něcoakutního, pomyslela jsem si. Zrovinkajsem seděla nad šálkem kafe. Jo, a potomjsem to uslyšela. Taková hrozná rána! Lidiřvali. Celej čas se zpomalil. Vyhlídla semz vokna. Byl krásnej den, polojasno, teplo,na střechách se děli (nebo seděli?) holubi,kočky se chystaly k invazi na silnici zlodě-jů, babky se trousily s pozdními nákupy,žáci se hnali po padlých kočičích hlavách,psi štěkali na pouliční umělce, kamelotys páskama na koberce přes tlamy, studentiluštili kryptogramy za pochodů, volnývstupenky na Velké čekání na Boha lítalyve víru, víra ležela pohřbená pod asfaltem,

betonem, olovem, azbestem, pod vzácnýmplynem, pod matečnou horninou...

Na ulici byl Masakr. Tu a tam leží v prázd-nu obří kočárek, zadní skla ječící do při-cházejícího soumraku: „Pozor, dítě jede!“povýšená na pouhý shluk narušených mří-žek, leží list novin, leží vizitka, leží kabel-ka, leží peněženka, leží přístroj, leží klíč.Do toho nadreálného ticha prosvítal pachkovu, organického i anorganického půvo-du. Visela hrozba smrti, všude nad po-kroucenými plechy, nad pokroucenými,sténajícími těly. Chvilkové soužití masaa oceli, oleje a tkáňového moku, vnitřnostía drátů zplodilo obraz nezvyklé zřejmostinebo jisté obvyklosti (jak je libo, neboť čte-nář nesmí být manipulován autorem).Autor ukazuje obrazy, ale svou myšlenkunevnucuje. Nezneužívá svou fantazii. Nenínástrojem Ovládání... Jó jó jó! Mý podvě-domí zase kecá! Ale už sem tady! Autor,Duch svobody, přišel. Pověsil kabát navěšák, položil klobouk na stůl, sednul si zastůl a teď s úsměvem očekává, co bude dál.Nic nebude. Číšník mu ukáže cestu ke dve-řím, zahraje divadýlko, autor taky zahrajedivadýlko a s pitvořením se oblékne a ode-jde. (Ach, jak je ten svět absurdní!).

1. ˇ=(;°0é... & :Autor je autor bude autor byl v úzkých.

Autor tu byl protože mu prostě nic jinýhonezbejvalo. Autor je aby řešil aby konal.

Vojtěch NěmecUmírat je lidské,zabíjet

je ještě lidštější

Próza 15

Autor bude pořád stejně malichernej jakovopicéééééééééé... A co dělá teď se svýmnitrem? Alegorizuje? A kdo mu pomůžes Vyrovnáváním? Aleluja! A co odkazymoudrosti? Aluze! A kdo je ten v kápi nadhrobem? Aliteratura! A co to dělá ten tý-pek s hákem? Aliterace! A kdo se mu lepína aischylovky? Azyl! A co jako? Aha!A kdo jako? Ach!

II. Blasphemy - popření obsahuZase mu škubalo obočí. Já jsem Stvoři-

tel svých neumělých postav a... S tím senedá nic dělat. Čtenářů, protože beze mneby „mí čtenáři“ nemohli existovat. Nervy,to budou nervy... Narušovat tok vyprávěníje hloupost, protože... Cvokař mu přede-psal pilulky.Cejtimsejakšílenejkuchařsamoukprokládámhovězíšpekamapískámsiveseloupísničku-abychnevyšelzecvikuprotožejámusimfurt-cvičitprouditkaddiškadim... Dívá se nalahvičku, čte popisky, vedlejší účinky, hm-mm, ano taková a taková látka, ano takovéa takové problémy, nemá, hmmm, anotakové a takové stavy nemá... Pozítří budemít bratr svatbu. Už se moc těším, jelikožuž vidím ty hody. Fermentované rostlinnénápoje, hory cukrů a tuků, máselnatépříbuzné, fronty na záchodcích, teplékněze-pedofily, zvony v uších, úsměvy -pravé i nepravé, dveře... ó, jaký to krásnýportál kostela - pohlavní orgán katolickésymboliky, vycházející šťastná dvojice jejak ve snu, nechtějte vidět mé sny, jsouv nich podobní lidé, občas, taky vycházejíze dveří do dveří, okna, taky okna, můjpsychoanalytik mi sdělil diagnózu, rakovi-nu jater má moje tetička.Strouhaljsemjablkaucítiljsemkrevzmýchru-kouporaniljsemseostruhadlobudumítštrů-

dlskrvinkamaabělinkamatroubajájepřipra-vená... Já a mé tety: Popření obsahu jemožnost improvizace. Kapitola sama...V improvizaci je jistá síla. Pro sebe. Jájsem rakovinové bujení postmoderny!

... : Druhá dramatická trojtečka a dvětečky.

Humanismus neexistuje. Pokud tvrdí, ževálka (ničení lidského života) je špatná, takpopírá sám sebe, protože válka (a agresevůbec) je s lidstvem přímo spjata stejně,jako je lidstvo spjato se vzdělaností. Pokudbudu tyto výroky brát vážně, nemohu s hu-manismem souhlasit. Neexistuje pro mne,a tedy o něm ani nemohu přemýšlet... anipsát... ééé... Je to takovej začarovanej kruh...

III. Fragment skutečnostiObjevil se přímo před kavárnou: Hledím

do prázdna a shledávám, že žádné prázdnotu není. Nemůže být. Kominíci; sešlí Mo-rem, odhodlaní slézat všechny vrcholy svě-ta, schopní vstupovat na zakázané Zahra-dy zapomnění, odhodlaní krást jablka zeStromu světa, stejně jako horolezci srostlís jaky, nesoucí své vaky, platící otroky, do-byvatelé řídkého vzduchu, snílci, kteří sedomnívají, že už to horší nebude - ani veskupinových terapiích, kdy polomrtví sy-nové a dcery komunikují s naslouchající-mi; pohrdali chodci ve své pýše, ve svénadřazenosti, ve svém panovnictví dočas-né moci. Šlapky na ulicích se ptají, kolik jehodin, jako by nevěděly, že vím, že okradlybohaté překupníky dětí o švýcarský malýzázrak, který je tak ohleduplný k obětemholocaustu, tam, za městem, v kolébají-cích se džípech. Sanitky; poslové smrti,s nervózními a polomrtvými pasažéry če-kajícími na konečný rozsudek, na tabu

Próza16

bytí, na cestu do prázdna, na spirálu ne-konečna, na mystérium smrtelné nedosa-žitelnosti; krátí vzdálenosti rychlostí kami-kadze, včetně perníkového opojení, vstřícjasnému prokrvení. Dívky; ty divinickéobrazy Molocha, jak praví Teplej klasik,ty vzory fyzické krásy dnešních konzumnězaložených dívek s malým dé; kráčejí pomolu naproti vysněnému šejkovi. Mladíci;s tvrdou pěstí pokroku, stále připravenik rozhodujícímu kroku. Rozdrcení, stálemoudřejší, stále chytřejší, stále více se od-dalující svému původnímu jménu; v soběpokrytecky pěstují Nedotknutelnost, tupravou víru v lepší, čistý život, pěstujív sobě smrt. Patriarchové jsou minulostí,přestože se drží zuby-nehty Nového života,Nového milénia, netušíce, že další začátekna troskách je blízko, nevěří mým myšlen-kám. Mnohem víc starostí mi dělají pope-láři, ti Hybatelé odpadu, ti intelektuálovébudoucnosti. Neví, co se doopravdy stane,když se jim ten bordel společnosti v rukáchpromění ve zbraně. Potkani, věrní souput-níci Klína Velkých Opic, čekají na svou vel-kou příležitost, kdy vylezou ze svých mok-rých, zmrzlých skrýší, kanálů. Královskárasa krys je bude všechny podporovatz podzemních trůnních sálů... Vykročilv rytmu ječící barevné rychlosti, nevnímaluž tu bolest, zapomněl na ni. Puls. Rucev kapsách. Radost. Nevysvětlitelná, ne-předvídatelná radost pramenící z nedoko-nalosti lidského mozku byla hnacím moto-rem jeho těla, jeho tělesné, hmotné strán-ky bytosti. Udržovala ho při životě...

2. ;´=(o)!¨./... & :Básnickým prostředkem může být i for-

ma literárního díla. Ééé... Tetička dělávýborné bábovky. Tudle si pořídila novou

formu a to byl hukot! Normálně, nová for-ma jejích bábovek byla přijata příbuzen-stvem velice příznivě. Dokonce i Opovrho-vačem... Kapesní nový nový román se blížík uskutečnění! Nebudete tomu věřit, milíčtenáři, ale přestože si klepete na čelo, takjá, kacíř slova, nesečtělý, stěží člověk, jsemschopen experimentovat se vším, co se midostane pod ruku, přestože jsem přečetltak málo knih. Všechno, všecičko znám jenz učebnic. Jsem dokonalý samouk formy...Dříve tetička dělávala bábovku hodně vy-sokou, skoro se celá nevešla do pusy - teďzačala dělat nižší bábovky. Rodina se užtěší na další svátky... Chci být svůj, to zna-mená, že nechci být epigonem. Nečtu, pro-tože nechci být ovlivňován nikým jinýmnež svým pohledem na svět, než svým svě-tem, než svým pohledem...

IV. VerdiktSledovači těchto řádků, ať jsi kdo jsi,

věz, že smysl umírání a zabíjení je v těchtoslovech, znacích, obrazech. Autor, zabíje-jící svůj výplod imaginace, a cyklista, tenhlavní faktor krveprolití na ulici, sledovanýženou držící v křeči šálek kávy. To všechnomá smysl. To ano. Nechme tedy už býtAutora s kouřící hlavní, stojícího nadzkrouceným tělem nově zplozené, psycho-logicky nevykreslené postavy, nechme býtbujení židlí v prachu a zkáze symfoniekovů, vytěsněme ty představy z mysli. Ano.Pryč, čtenáři, nech to plavat. Pokračujv líbezné cestě napříč překrásnou kraji-nou, kterou tak velkoryse vytvořili novíGoebbelsové. Jéje. Už brzy přijdou časy,kdy čtenáři budou na své autory posílatpsychology, psychiatry, analytiky, kritiky,řezníky, nájemné vrahy, vymahače dluhů,noční můry, svědomí atd...

Svetr MUDr. Zuzany 17

V dětství na mne udělal největší dojemze všech spisovatelů. Objevil jsem ho v pra-vém věku. Uhranul. Filmové vidění (mělho už před vynalezením biografu) nenívším, často právě naopak, nicméně kdyžv Pionýru vyšla Válka světů, byl jsem u vytr-žení. Znovu i nad výborem Povídky s x.Kdopak ještě jiný umí fikce tak plastickylíčit?

Wells (1866-1946) byl čtvrtým, nechtě-ným dítětem služebné a o třináct let mlad-šího zahradníka-učitele kriketu. V sedmiletech se stal díky zlomené noze lačnýmčtenářem. Deptán prázdnotou všední rea-lity prchal v mládí z pracovních míst, ježmu nacházela matka, a nejdéle, „dva rokypekla“, vydržel prodávat látky. Toužil pra-covat hlavou a uchytil se jako učitel. Už odpěti ráno denně studoval a v osmnácti zís-kal stipendium. Třetím ročníkem vysokéškoly však neprošel, a tak znovu učil. Je-den žák ho při ragby kopl do ledvin, kterého pak zlobily pořád. Trpíval i krvácenímdo plic. Bolesti tlumil morfiem. Právěv takto vzniklých snech tkví původ půso-bivých příběhů jiných dimenzí o Plattne-rovi či Elveshamovi, povídka Ukradené tě-lo i symbolistní Dveře ve zdi.

Studia dokončil Wells večerně. Stal sebakalářem Londýnské univerzity (1890)a ke konci života získal i doktorát. Ale na-šel se v psaní.

V samém závěru 19. století sugestivněformuloval většinu témat, na nichž dnesstojí vědecká fantastika, a svou básnivouimaginaci prodal díky fotografickému hy-perrealismu. Nejvěrohodněji líčí to nejfan-tasknější a neúprosně vyvozuje důsledky.Wells, ten totálně přesvědčivý sadista. Je-ho Stroj času (1893) je první knihou o ří-zené cestě „čtvrtou dimenzí“. V budoucnužijí v podzemí lidožraví Morlokové, po-tomci proletariátu. Inspirovali Tolkienovyskřety. (Pokračování Muž, který milovalMorloky publikoval v r.1980 David Lake.)

Stvoření člověka pánem bohem HGWkrutě parodoval v darwinovském hororuOstrov doktora Moreaua (1896), díle, ježovlivnilo Čapkovo drama R. U. R., alev Anglii vyvolalo skandál. „Vy, profesorodpornosti,“ četl o sobě Wells. „Ta zvrhlostnikdy neměla být napsána.“ Místy ještě„zvrhlejší“ pokračování roku 1980 publi-koval Brian W. Aldiss.

Ve Wellsově Moreauovi nás děsí „zvěro-lidé“: Prasečí žena, Leopardí, Ocelotí, Pu-

WellsGeorge

Herbert

Ivo Fencl

Svetr MUDr. Zuzany18

ta kniha přivedla k práci na atomové pu-mě. Na mne udělali víc dojem První lidé naMěsíci (1901) a nevadí (zvlášť ve sci-fi jeto regulérní), nakolik autor i zde navazo-val, tentokrát hned na dvě knihy. V Letu naMěsíc (1827) George Tuckera (1775-1861)se poprvé píše o antigravitačním kovu -a Percy Greg (1836-1889) v Napříč zvěro-kruhem (1880), příběhu neúspěšnéhorekordu letí díky antigravitaci až na Mars.HGW ji užil ke kratšímu letu, když vymys-lil skleněnou kouli pokrytou tzv. cavori-tem, kovem rušícím přitažlivost, jenž užpředtím v rukou hrdinů skoro zavinil odsá-tí veškeré atmosféry do vesmíru, pak všakzkrocen slouží objevům. A zatímco k Mor-lokům stačilo sestoupit pod zem, za hmyzí-mi Selenity už museli čtenáři putovat mi-liony chodbiček „úlu“, jímž se ukázala býtnaše oběžnice. „Nemají žádná práva, jenfunkce. To dělba práce je mrzačí.“ Skvělýromán vrcholí sérií zpráv odvysílaných za-jatým Cavorem přímo z lunárního jádra,než je umlčen uprostřed divné věty „vez-měte ztečné...“ Pokračování Mravenčí lidéz Tibetu (1995) vytvořil Stephen Barter,ale odbočme teď k nám. Už roku 1972publikoval Ludvík Souček časopisecky sci-fi Blázni z Hepteridy. Obyvatelé předvádějítitulní planetu vybraným pozemšťanůma unášejí je, aby lidé po návratu popsalizdejší aspekty života a odvrátili tím válku.Uloví i Jamese Hiltona (1900-1954), poz-dějšího autora románu Ztracený obzor(1933) o tibetském klášteře Šangri-la,a polapí i H. G. Wellse, který zážitek pře-taví v utopii Lidé jako bozi (1923). Třebažesi Souček notně vymýšlel, zmíněný románje opravdu v mnohém klíčový. Odvolává se(už tenkrát) na „Einsteinův stín“ a pozem-šťané (včetně karikovaného Churchilla) tu

mí, Opí a Psí muž, Medvědobýk, Hyeno-svině, Koňonosorožec a Satyr. Cosi je pojís Morloky. Co? Snad sublimovaný odpork následkům ubíjející práce i chudoby,jimž autor sám unikal. Jde o podvědomépřetavení hnusu a překvapivě i skrytý od-por k proletářům, kteří si „stejně chtějíjenom naplnit břich“, nicméně ve swiftov-sky laděném finále autor sune rovnítkovýš. Vkládá ho až mezi zvěrolidi a lidstvo:„nad každým Londýňanem se otřásámjako nad jeho zvířecím předkem...“ Následoval gotický horor Neviditelný (1897)s raskolnikovským hrdinou Griffinema pak Válka světů (1898). Než ji začal psát,projel Wells na kole okolí Wokingu, kdetehdy žil s druhou ženou, a pak sedl a okr-sek „od stolu zničil a rozkotal. Své sousedyjsem pobil: krajně bolestivými, výstřední-mi způsoby...“ Jistě! Ale onu vizi gigantic-kých „trojnožek“ postupujících k Londýnulze číst i jako metaforu nebo jako vzpomín-ku na Angličany zaviněné vymření Tas-mánců (1869). Česky vyšel i rozhlasovýscénář Války od Howarda Kocha, realizo-vaný Orsonem Wellesem (1938), nicméněvnímám, o kolik víc než románem je inspi-rován tehdejší reportáží z katastrofy vzdu-cholodi Hindenburg (1937). Také původníVálka světů ovšem byla ovlivněna masověčteným dílem George Chesneyho Bitvau Dorkingu (1871), jež líčí německou in-vazi na Ostrovy, a sám Wells ji parafrázo-val v „první tankové povídce dějin“ Obr-něnci (1904). Dodejme, že tanky byly po-prvé užity až v bitvě na Sommě (1916).A vize bojů mu pak už nešly z mysli. Válkave vzduchu (1908) plasticky zobrazila útokNěmecka na New York pomocí vzducholo-dí. Osvobození světa (1914) zná dokoncejaderné údery - a Leo Szilard tvrdil, že ho

Svetr MUDr. Zuzany 19

o plodu stromu poznání a věrohodnostípoutá Pan Skelmersdale v říši vil. Tatáž efek-tní metoda (využitá u nás Karlem Michalemv Bubácích pro všední den, 1961) už bohu-žel nefunguje u románů Mořská panna(1902) či Podivuhodná návštěva (1895),píšící o andělovi. Ale ani čerty Wells nepo-míjí, jak dokládají Divocí oslové pekelnía Harringayovo pokušení, příběh na témaObrazu Doriana Graye, odrazivší se pak ažv Meyrinkově Preparátu či Lerouxově hřeMuž, který viděl ďábla.

Wellsovy rady Winstonu Churchillovitypu „zdokonalte pásy tanků“ či „užijteu zákopů lanovku“ vedly k rozpakům.Spekulativní literaturu však totálně změ-nil. Vdechl jí úžas i své vlastní okouzlení.A vyslovil na sto trefných předpovědí.Přesto klesají snahy o hlubší reflexe jehoděl často jen do slepých uliček. Asi že sek výpovědi tak otrocky odrážel od formy.A od vnějšího nazírání. „Z vyššího hle-diska však nebyl vpád Marťanů bez užit-ku. Vzal lidstvu bezstarostnou důvěruv budoucnost, která je pramenem úpad-ku,“ napsal nejlepší sci-fi autor všech dob(jak ho označuje Isaac Asimov), ale pade-sát let poté ho najdeme na dně propastné-ho zoufalství. „Jako lidstvo jsme nepolep-šitelní,“ říká - a jeho Bůh v knize Všichnina palubu, letíme na Ararat (1941) prosíNoea, aby do archy raději ani nevstupoval.V pamfletu Rozum v koncích (listopad1945) hovoří Wells týmiž slovy. O soběi o světě: „Konec života je blízko a za-bránit mu nelze. Historie? Jen závod mezivzděláváním a katastrofou. Ta zvítězí.“Tady už se netřpytí ostny humoru, s nímžkdysi navrhoval, aby mu na pomník vyte-sali: „Jděte všichni k čertu, já vám to přeceříkal.“

chtějí utopii jiné dimenze dobýt „jakoCortéz Mexiko“. Nakonec není třeba. Jsoutýmiž bacilonosiči, jakými bylo už lidstvovůči Marťanům ve Válce světů.

S Wellsovými romány si nezadají ani jehopovídky. Současný klasik sci-fi Arthur C.Clarke k malým klenotům řadí Hvězdu a Ze-mi slepců, příběh kmene z Ekvádoru, jenžpovažuje vlastní údolí za jeskyni. Smysly di-vochů jsou s výjimkou zraku tak vyvinuty, ževidoucí hrdina zde neobstojí a nejen z láskyk dívce si chce vypíchat oči. A to už připo-míná četné Wellsovy příběhy, v nichž před-kládá k úvaze, zda jde vůbec o fantazii, takžeje lze číst i jako popisy zešílení (próza Porróo muži pronásledovaném hlavou člena msti-vé sekty). „Mnohé jeho povídky jsou jenčirými sadismy,“ ulevuje si Clarke - a nelže.Naštěstí sadismy s vizí. Ve Vládě mravencůjsme varováni před jedovatým oceánemtělíček od Amazonky: „Roku 1960 objevíEvropu a ovládnou svět,“ a kryptozoologickénáměty má i Údolí pavouků (souboj nešťast-níků s hnusem z poletujících zámotků), Útok z moře (lidé masakrováni obřímichobotnicemi), Úspěchy vycpavače zvířat(o ptáku Moa) či Aepyornisův ostrov.Propast ovlivnila atmosférou H. P. Love-crafta, když líčí sestup až na samé dno Pacifi-ku roku 1896, ačkoli Piccard kótu dobyl až1960. Pozoruhodný případ Davidsonovýchočí pojednává o muži hledícím na druhoustranu světa, obdobné Křišťálové vejce jezas průzorem odkrývajícím při pohleduz londýnského krámku povrch Marsu.A Superstimulátor? Zrychluje životní po-chody. Tolik, že půlvteřinu vnímáme co ho-dinu a svět se „zastaví“. Rozběhneme se?Vzplaneme! „Já tu povídku napsal za pětminut,“ bájí autor - a sci-fi charakter umělvtisknout i artefaktům pohádek. „Jablko“ je

Vetřelec Plže20

Balada o baladěDost nerad dědím. Neumím se starat

o správný odlesk všech rodinných šperků.Nesvůj jsem v kole nabádání a radco stojí co a co nutně mít v merku,

ať nepřijdem už ani o hašlerku,co říkat nahlas, jaké zprávy ředit,kde cenu zvýšit a kde zase slevit.

Villonské formě sotva budu stačit,o to však víc ji urputně chci dědit.Přijímám zákaz obsah do ní tlačit.

Do jakých hloubek budu muset sfárata místo zlata nosit kýble štěrku?Převládá prach a nikde ani karát,spolehnout nelze ani na baterku -

celý ten podnik zbytečný je vcelku.Nahoře možná právě toto řve lid -

vymydlen čerstvě nebo dlouho nemyt -a jeho vůdci útočí mu na cit.

Balada ničím nemůže to přebít.Přijímám zákaz obsah do ní tlačit.

Obsah je kmotr. Pochlebenství má rád.Ze skvostné klisny vytvoří si herku,

mocenské plány s chutí bude spřádat,kam sám nemůže, vyšle svoji dcerku

a tu, když selže, smění za utěrku.V takových handlech těžko podíl nemít -

regály plné jitrnic a jelit -hrdlo si výskne, jak moc bude ráčit.Co zmůže forma? Její klidný neklid?

Přijímám zákaz obsah do ní tlačit.Poslání:

Trosky a ruiny nejdou snadno scelit,což je dost známé, to dokonce je hit -netřeba proto moudrou kaši svačit.V zděděné formě nelehké je nebýt.Přijímám zákaz obsah do ní tlačit.

DavidRejchrt

Baladaobaladěadalšíbalady

Vetřelec Plže 21

Balada o reálném životěKdyž cenným věcem snižuje se váha,

všichni jsou pro a nikdo není proti,zimniční pravda v oděvu je nahá.Slavnostní hosté do alb si ji fotí,vždyť její portrét malíř nevypotí.

Kdejaký zevloun poťouchle se směje,neví, že záhy umře na kurděječi jinou nemoc, která kosí lidi.

Kdo svůj třas zvládá, pohár nepřeleje.Úrodu hojnou do stodoly sklidí.

Kam vůbec vetchá síla verše sahá?Snad v jejím rytmu tamboři se srotí?

Jaký je dopad? A jaká je dráha?Školáček pilně fyziku se šrotí.

V podchodech ztichlých křičí kamelotia přičerňují beztak černé děje.

Náhodný chodec ani nezakleje,podoben slepci, který občas vidí.

Ten, kdo včas pozná, že už zase zle je,úrodu hojnou do stodoly sklidí.Jsou věci, které rozum neosahá,

ač lomozí se, usilovně potí.S předčasným soudem uvážlivě váhá

a ostré hroty dále nevyhrotí,podivné touhy přesto sotva zkrotí.

netřeba vzývat staré obyčeje.Duch kam chce, bez všech zábran věje,

marně pak člověk po důvodech slídí.I ten, kdo zavčas plevel nevypleje,

úrodu hojnou do stodoly sklidí.Poslání:

Kdo správné zrno v správnou brázdu seje,jen z doslechu zná příliv beznaděje,

kdo správnou kliku ve správný čas cídí,kdo správnou píseň chlebodárci pěje,

úrodu hojnou do stodoly sklidí.

Balada o sociální empatiiPohodlím znaven, nikdy v nedostatku,v skuhrání stálém, jak se vede špatně,nuzáka potkám - a propadám zmatku:

on svoji bídu neodkládá v šatně.Ona s ním bydlí - tvrdě, nevývratně.

On se jí bojí - a zčásti ji hájí.Proti ní proces nikdy nezahájí.

Čeká ho posměch, přesycených říhot.Já aspoň beknu, když ostatní lají:

Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.V hospodě piju. Vždycky mám svou zlatku.

A když ne, na zdroj vzpomenu si matně.Nemusím chodit svačit do odpadků.

Ve srovnání si vedu velmi zdatně -mohu si dopřát jednat neúplatně.

Já nejsem ten, co s jedním pivem spájínezbytnost loudit. Nejsem na okraji.

V moci mám možnost připisovat si bod.Slavnostně říkám, co všichni už znají:

Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.Z řádných jsem lidí, co ctí otce, matku,

obživu svoji zajišťují chvatně.Pěstují pokoj, nehledají hádkua sváří-li se, jenom nevydatně.

Zdánlivě bědní kradou víc než pádně.Chtěli by žít jak ve ztraceném ráji.

To nelze trpět. Takhle nevyzrají.Týká se lidí, zvěře, ptáků i vod.

Odpovím znovu, když se všichni ptají:Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.

Poslání:Nejeden dumá, zda se dneska nají,

když neví, jestli do kelímku dají.Dost se chce křičet. Co však? Čehý či hot?

Něco je špatně. Snad všechno je v háji.Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.

Kapky deště22

Muž seděl na břehu řeky, za jejímž ohy-bem bylo možno tušit nekonečnou pláňmoře.

U jeho nohou šplouchaly vlnky, naráže-jící na malou loďku, v které ležel splasklýtlumok.

Muž vrostlý do soumraku opuštěné kra-jiny čekal na ráno, aby dokončil posledníčást cesty.

Nechtěl spát. Jeho noční sny byly divokéa zlé. Toužil vymyslet příjemný a uklidňu-jící ranní sen. Snad se mu to teď konečněpodaří.

Muž celý svůj dlouhý život věřil na ta-jemství. Jako mladík se vydával do nepro-

stupných lesů, aby ho našel, aby objevilždibíček prostoru jen pro sebe. Brzy poz-nal: čím víc se vzdaluji od jedněch lidí, tímvíc vstupuji do teritoria jiných. Vzdalováníse odněkud je současně přibližování jinam,a on naneštěstí míjel své vysněné, očeká-vané cíle.

Stal se fotografem, aby mohl zadržetčas, aby mohl napomoci pochopit tentosvět. Poznal, jak se zeměkoule smršťuje,uzavřena do sítě map, obrazů kamer a ne-viditelných očí družic. Fotografoval lidskétváře. Okamžiky citu, okamžiky překva-pení, radosti i bolesti. Užuž měl tajemstvípolapeno, ale bohužel, jen se v lidských

Jiří Č. Ulrich

Pl

o t

Kapky deště 23

tělech zastavilo, zčeřilo jejich tvář, abyvandrovalo zase dál a zanechalo za sebouprázdnotu a stereotypní a bezduchouprůhlednost.

Ke stáru fotografoval dveře. Ano, dveře,i zchátralé u chatrčí, i honosné u paláců.Snad najde ty, které vedou… kam, to sámnevěděl, kéž by do jiných tajemnějšíchživotů! Kde bude moci i on sám... Někdyklepal na některé z těch dveří. Ano, změ-něné světlo, tváře, slova, vůně domova...jen na chvíli. Pak pocit opakování, vědomí,že je cizincem a že přišel pozdě. Autoport-réty? Dlaň naplňující se štěstím a láskou,aby v okamžiku, kdy chtěl spouští fotoapa-rátu zachytit plnost a trvalost, všechnoproteklo mezi prsty jako zrnka na tomtopísčitém břehu. City? Dávno mu byly ukra-deny a zapsány do cizích knih příběhůa veršů. Hrdinství... jen na televizníchobrazovkách.Teď ležela jeho leica v skrom-ném pokojíku daleko od ústí téhle širokéřeky. Teď, když se jeho pohyb konečně za-stavil, on sám se stal nehybným sním-kem… kohosi. Součástí noční krajiny,stromů, vody a mizejícího času.

A připomínka vhodného snu nepřichá-zela. Až nyní! Po tolika letech! Přistěhovalise s matkou do onoho městečka (jeho jmé-no už si nepamatuje) a na první cestě zeškoly ho spatřil, u kopřiv vzrostlejších nežon, vzadu za budovou. Plot s vysokýmiplaňkami těsně u sebe, na obou stranáchkončící u strmého železničního náspu.Proč nemohl najít ta vrata? Otvorem posuku zahlédl uvnitř bujný porost a obrysypodivných věcí. Zítra, za měsíční noci,vytrhne dvě plaňky, proleze a uvidí. Mno-hem víc, než mohou zachytit oči lidí z okenrychlíků řítících se po náspu. Ano, zde zaplotem bude jeho pastvina duše, jeho,

a přece spojená s těmi venku.Večer dostali telegram: dědeček těžce

nemocen. Matka ho musela jet ošetřovata on s ní. Dědečka měl rád, dlouhé hodinyposlouchával, jak hraje na trumpetu. Teďse nezmohl na jediný tón. Za večerů s mat-kou si už tehdy neměli co říci, a tak se vy-trácel ven. Plížil se nočním lesíkem, před-stavoval si, že již prolezl svým plotem,a trénoval splynutí s tím báječným svobod-ným světem. Nebylo to ono! Když dědečekzemřel a s matkou se vrátili do městečka,nemohl uvěřit vlastním očím. Plot zmizel,na planině až k náspu udusával parní válecvrstvu beztvaré zeminy. Ten večer promá-čel celý polštář a pak dlouhé dny mlčel.

Ráno bylo nádherné, hláď řeky se jenblyštěla. Loďka proplula ústím, muž poč-kal, až ji donese mořský proud na nedo-hled od pevniny, pak položil utrmácenéstaré tělo na dno loďky a zavřel oči. Vidělse, jak odtrhává plaňky plotu a prolézáotvorem. Přivítala ho milosrdná zeleň,ucítil teplý přátelský dech jakéhosi zvířát-ka. Měsíčním svitem ozářené předmětymu kynuly, pohlaď si nás, ještě nejsmemrtvé. Byl šťastný, chystal se prostoupitzelenou clonou dál. Snad uvidí na palouč-ku tančit rusalky. Již voňavý vánek od je-jich závojů... Náhle se mu chtělo spát, bezesnů. Byl doma. A poznal tajemství. A ko-nejšivou tmu. Železniční násep? Vlaky honeodvezou, že? Bledá tvář měsíce se usmí-vala a z ní se do usínání rozezněly stříbrnétóny dědovy trumpety. Hvězdný prach.Jako vlahý déšť. Už ho nedocítil.

Proud unášel loďku pod rozžhavenýmsluncem, a vzdaloval ji potápějící se tuběod prášků, tak podobné zázračné rybce,která už nemůže splnit žádné dalšípřání…

O obyčejných věcech24

Napadá mne, že po dveřích, postelia skříni by měl přijít na řadu šuplík. Máterádi tajemství? Není třeba podkopávatpyramidy, stačí otevřít obyčejný šuplík. Copokladů skrývá! Od dlouho hledanéhorodného listu, dopisů z vojny nebo již ože-leného poste restante po perníkové srdcez pouti. Odvážnější naleznou třeba re-volver. Co vzácných suvenýrů, milostnýchdopisů spí v zapomenutých zásuvkách.Kolik ledabyle nalíznutých Hradčan dlí nadně nešťastně opuštěných šuplíků.

Šuplík může skrývat i výčitku: Zase jsemnebyl schopen svůj šuplíček uklidit! Listinyutřídit pěkně po modernu do pořadačů,zbytek vyhodit. Ale jako bychom bylischopni uklidit svoje nitro! Snad vás na-

padne, že ve světě ostře sledovaných tre-zorů, informačních databází a bank prostýšuplíček nemá místo. Jak se mýlíte! Kamjinam by pisálkové odkládali svoje stesky?Kde by nalezla místa sdělení, že on ji márád a ona ho ráda nemá? Kam jinam byhospodyně dávaly ponožky? Třeba zrovnave vašem šuplíku čeká překvapení v podo-bě plyšové žirafky z pouti, starého kružít-ka. A nedivte se, když po otevření tajné zá-suvky vyjukne na vás hladová tma či jenomnezbedná myška, která za ten úlek vůbecnestojí. Z šuplíku v babiččině skříni vy-hrkne nepřátelsky svazek molů, vykutálíse stužka milostných dopisů. Zasaženipoznáním, že babička byla kdysi mladouženou s vlastním osudem, strneme. Čas,zastaven na úvrati, se nám čímsi podobá.

Šuplíky v mém psacím stole jsou kapito-la sama pro sebe. Již léta se snažíme jimdát nějaký řád, ale ony si neústupně vedousvou. Namísto pečlivě shromažďovanýchúčtů, výpisů a úředních lejster ocitají sekdoví proč pohromadě dětské kresby s kan-celářskými potřebami. Cédéčka a disketyse tvrdohlavě mísí s dopisy a tak dále. Jistěznáte ty šoky, když potřebujete nutně rych-le něco najít a milý šuplík si postaví hlavu.Někdy musíme vynaložit veškerou trpě-livost, aby jej nepotkal osud kůlničky nadříví. Nakonec, když po hodinách vypjaté-ho úsilí povoluje, hledaná věc se samozřej-mě nachází v šuplíku druhém. Ten, jako byse nám vysmíval, jde otevřít hladce.

Sedím u starého kuchyňského stolu nazahradě. Jeho šuplík jistě nikdo dlouhoneotevřel. Otevírám jej tedy, avšak namís-to tajemství jenom závan zatuchliny. Ještěpřebíhá opozdivší se škvor a je ticho. Zí-rám na holá prkna a nemohu uvěřit. Nic,vůbec nic?

Šupl

íkLu

boš V

inš

Šumava 25

V rybníce pod lomeckou tvrzí se již létaletoucí neukázal vodník. Jedni říkali, že seodstěhoval do Vacova, druzí, že ho viděliv rybníčcích pod Čihádkem, a jiní, že je jis-tojistě v Úhlavě u Rohozna. Přece to není jentak samosebou, že se tam u Granátky utopilprášek ze mlýna, který uměl plavat jako mník. Lomeckým se po tom brachu z mokréčtvrti ani moc nestýskalo. Měli klid. Děti,mládež i dospělí se mohli bezstarostně v létěv rybníce vymáchat a kočové ze statku i koněvybrodit, aniž se museli dívat, zda na něněkde v sítině nečíhá hastrman.

Jak se však říká, všeho do času. Jednohodne se tu opět objevil vodník i se ženou. Alevodnice nebyla jen tak ledajaká. Byla černá.Lidé se vodníka a jeho ženy báli. Vodník všaknikomu neškodil, ba naopak, kde mohl, po-mohl. Když tuhle Pepíkovi Soběhartů spadldo rybníka zlaťák, který tátovi tajně vzal z ka-sičky, aby se s ním pochlubil ostatním klu-kům, vylovil mu ho z rybníka, a tak Pepíkazachránil od pořádného výprasku. Víte, coby to bylo za melu, až by starý Soběhart při-šel na to, že Pepík z kasičky zlaťák vzal a ztra-til ho?! Takové peníze! Darmo pomyslet!Pepík se s tím samozřejmě nepochlubil, alei když zapřísahal ostatní kluky, aby o tomneřekli ani muk, ještě ten den o tom vědělacelá vesnice. Jindy zase šafářovic Andulka,která ještě neuměla plavat, spadla do rybní-ka a vodník ji vysadil na břeh. Tím si získaldůvěru lidí a semtam mu někdo přinesl i ně-co na zub a zastavil se na kus řeči. Přišla při-tom řeč i na vodníkovou, odkud že je a jak sestalo, že je černá.

A vodník vyprávěl.Jako mladý vodník jsem chtěl poznat svět,

a tak jsem se pustil potoky, říčkami, řekami

a veletoky, až jsem se dostal do vod, kde ne-bylo vidět na druhý břeh a voda byla slaná.Říkali tomu moře. Tam jsem se schoval najedné velké lodi v podpalubí a s tou lodí jsemse dostal přes to nekonečné moře do země,kde byli všichni lidé černí, jako naviksovaníčerným krémem na boty. Já jsem byl mezinimi jako bílá vrána a musel jsem se dobřeschovávat, aby mě nechytili a nevystavovalipo tržištích jako velkou atrakci. V jednomměstě jsem viděl, jak kejklíři ukazují v kádikrásnou vodní žínku, také tak černou, jakobyli všichni kolem. Její oči se na mě dívalypřesmutně a prosily mě o vysvobození z to-ho jejího vězení. Počkal jsem si, až kejklířibudou večer vyměňovat vodu v kádi a stáhljsem je do moře. Jejich černé duše jsemnechal v té slané vodě a vodní žínku jsemvysvobodil. Odešli jsme spolu a již jsme senerozloučili. Stala se mou ženou.

Dlouho jsme putovali teplými krajinami.Bylo nám dobře, ale mně se najednou začalostýskat po domově. Nastoupili jsme zpátečnícestu z moře do veletoků, z nich do řek a po-toků, až jsme se dostali sem do vašeho rybní-ka. Dokud jsme byli v teplých vodách, bylodobře, ale jak voda začala chladnout, žena za-čala chřadnout. Nyní, když listí opadává, je jístále zima a chřadne a chřadne. A co bude, ažpřijde opravdová zima, napadne sníh a rybníkzamrzne? To by byla její smrt. Budeme semuset vrátit na jih, kde je celý rok teplo.

Vodník skončil své vyprávění, ještě chvílise sousedy poseděl a odešel za svou ženou.Druhý den se neukázal. Neukázal se ani třetíden, ani potom. Odešel se svou černou že-nou za teplým jižním sluncem.

Rybník v Lomci osiřel a od těch dob jižžádný vodník k němu cestu nenašel.

VodníkMiroslavBerka

Rašení26

Podoby ohněOheň, ta rozpálená výheň, plameny sahající k nebi,

asi se snaží stáhnout si anděla

Oheň, ten živel, má velikou moc,když se mu zachce, může spálit všechen život,

může ničit, může to být malé slunce, u kterého se můžeme ohřát

Oheň, to veliké srdce hořící láskou

HájovnaStará opuštěná hájovna, stojící u tří borovic, je zima a všude je bílo.

Dnes se okolo mlsně prochází liška a brodí se hlubokým sněhem, chystá se hostina, bude veselice.

Dnes si sem přijela skupinka skautíků.

Je noc, na oblohu se vyhoupla luna a ladně se prochází po nočním nebi,hvězdy jí hrají na malé píšťalky.

V hájovně zhasla petrolejka a skupinka skautíků se ukládá ke spánku,liška dojídá poslední zbytek salámu.

Najednou přibíhá od lesa vychytralý lišák, ale liška se nedá, utíká do lesa,nejde to, propadá se do sněhu.

Lišák už ji skoro má a najednou hop z lesa vyskočil zdivočelý pes.Bere lišce salám a utíká, utíká pryč od lišek a pak se spokojeně krmí

kusem salámu.

Matouš VinšOheň,to veliké srdce

hořící láskou

Rašení 27

AnténaTelevizní anténa, houpe se ve větru. Lidé se dívají, anténa přijímá radiové

vlny. Televize mění vlny na ostrý obraz. 60. výročí druhé světové války.Vojenská technika vjíždí do Prahy, lidé jásají, konec války je na dosah.

Německo podepsalo kapitulační smlouvu, ale v Pacifiku stále ještě zuří boje.Na to již čeští lidé nemyslí, jen jásají a jásají.

Venku prší, najednou se zablýskne, ozve se rána, televize hoří. Do antényudeřil blesk.

Hoří, Hoří!! ozývá se bytem, pán v černých kalhotách popadá práškový hasicípřístroj a snaží se požár uhasit. Požár je ale již přiliš silný,

hasicí přístroj je prázdný. Paní v nedělních šatech zvedá telefon a volá hasiče.

Za chvíli se zvenku ozývá houkání hasičů a hučení motoru hasičského auta.Dovnitř vbíhají hasiči s hadicemi a nosítky, odnášejí pána s paní do

sanitky, ta je odváží. Mají jen lehké popáleniny, ale musí zůstat 1 den v nemocnici, mezitím hasiči již požár uhasili a odjíždí. Hned po návratu

z nemocnice jde pán do pojišťovny nahlásit škodu, která činí 2 500 000. Paní zaokénkem nevěří, vysílá kontrolní komisi. Asi za 3 hodiny se komise vrátila a

zjistila, že statika domu je porušena a musí se zbořit. Pojišťovna jim tedyvyplatila žádanou částku a pán s paní si postavili nový domeček.

Je květen a pán s paní se dívají na TV a anténa opět přijímá signál a v televizi běží oslavy 61.

výročí druhé světové války.

Socha milencůSocha, ta studená věc, která nemůže doopravdy milovat,

ten ubohý výtvor nemá srdce, nemá duši.Má jen ubohé tělo z kamene nebo hlíny.

Sochař může dílo nazvat třeba „Milenci“, ale nikdy se doopravdy milovatnebudou.

Plž smajlík28

Některá písmena se používají často, jinájen zřídka. Mezi ty druhé patří také písme-no Q. Není asi v oblibě, protože je ho vídatstále méně. Kdysi byl Quido častějším jmé-nem, dnes téměř vymizel, nepatrný zbytekse dokonce začal psát Kvído. Dříve se jakojednotka váhy používala značka q, kteráznamenala metrický cent, později fyzikovéváhu zakázali (nahradila ji hmotnost)a současně se tím ztratilo i Q. Udělejmeproto malou renesanci tohoto krásnéhopísmene. Jako příklad můžeme uvést ná-zev známého časopisu, který by se mohl psát Qěty, oblíbenou zeleninou je qěták,některé slepice se stávají qočnami, protožeqokají. Milenci se procházejí qečeru qětno-vým qetoucím parkem. Při návštěvě ZOOnás upoutává ukazatel směřující Qopicím,vedle jsou v ohradě qíčaly, mořské aqári-um nás zve Qelrybám. O obojetnosti Qsvědčí to, že u rychle zastavujícího autaqílejí brzdy, kdežto reportér se připravujeqysílání.

Druhým takovým písmenem je X, kteréPravidla českého pravopisu povolují jen veslovech cizího původu. Mezi nimi je to tře-ba hudební nástroj xylofon nebo křestníjméno Xaver, obojí však stále víc mizí(z druhého zůstává alespoň odvozený ná-zev slepičí farmy). Ze zbylých slov živýchpronikají snahy o počešťování jako u slovataksík. Aby písmeno X nevymizelo z abe-

cedy vůbec, o to se pilně starají matema-tikové, kteří písmenem X označují vše,o čem nic nevědí. Fyzikové zase písmenemX značí paprsky, o nichž můžeme pochy-bovat, protože nejsou vidět. V současnémobdobí racionalizace se nabízí použití pís-mene X jako zkratky v písemném projevu.Lidovým výrazem pro batoh je přece ru-xak, sušence říkáme kex, krásně vypadázaklení xakru!, nehledě na nespisovná slo-va xicht nebo xindl. Abychom uspokojilihudbymilovné, můžeme uvést předložkovýtvar v heslu Zpěvem xrdci. Jak je zřejmé,písmeno X je také obojetné. Jazykovědciby však měli předložit veřejnosti příslušnávyjmenovaná slova (což se týká i písmeneX).

Písmeno X̌ však Pravidla vůbec neznají.A je to škoda, neboť jde o písmeno velice li-bozvučné. Vždyť šle nenazýváme jinak nežx̌andy, příliš vlasatý porost hlavy je x̌tice,literární historikové uvítají zmínku o Ko-menského spisu x̌aft, estétům nebudemeraději připomínat slova x̌ilt, x̌íry nebo x̌eft.Děti velmi potěší, až přijde princ x̌ípkovéRůžence a vysvobodí ji ze spánku. Málo seví i to, že použití tohoto písmene jako cito-slovce znali již klasikové, což je zřejméz věty: „X̌, x̌, odháněla právě Barunkaslepice ze zahrady, když vyšla babička nazápraží.“ Povídání uzavřeme konstatová-ním, že písmeno X̌ je výhradně měkké.

Jan

Hučkapísm

O zapomenutýche n e c h

Z českých rovů a hájů 29

Potemnělá, hrubě opracovaná kamennádeska nedaleko hrobu P. Nebeského připo-míná medailovým reliéfem stavitele RudolfaŠtecha (1858-1908, tak se podepisoval, i kdyžna plaketě má jeho jméno podobu Štech), bra-tra spisovatele Václava Štecha a strýce slav-ného uměleckého historika Václava VilémaStecha. Sám neprojektoval, zato vyřizovalmnoho zakázek na realizaci stavebníchnávrhů především v Plzni. Zajišťoval napří-klad stavbu synagogy (třetí největší na světě),budovu hlavního nádraží, hlavní pošty... Na touž se zapomíná. Ale nejvýznamnějším jehopočinem bylo, že do Plzně pozval MikolášeAlše. Ten pak v letech 1892-1898 pro většinujeho staveb navrhoval sgrafitovou výzdobu.Plzeň tak má - bohužel poničenu - jedinečnougalerii Alšových sgrafit. M. Aleš naposledyv roce 1904 zaslal dva kartony se svatým Jiříma prosící princeznou. Spolu s pásem orna-mentů zdobí Stechovu vilu (rohový dům protiSvazáčku, dříve Tivoli). Brzy nato berní úřadzasáhl při vymáhání dlužných daní a Stecho-va kancelář se zhroutila. Sám stavitel se za-střelil v budově synagogy, ve své první monu-mentální stavbě.

Náhrobky v arkádách za oddělením UA 1hlásají slávu zámožných rodin. Dvě osobnostipřekračují jejich honosný rámec svým odka-zem. Františka Schwarze (1840-1906), vzdě-laného novináře, do Plzně vyslala z Prahyv roce 1864 na podnět Jana Nerudy mlado-česká reprezentace. Vynikajícím způsobem sezhostil svého poslání - organizovat politickýživot města. Ihned založil Plzeňské novinya o rok později se stal tajemníkem zastupitel-stva plzeňského okresu, kde jako uznávaný

Pax iiscum - Plzeň - Ústřední hřbitov IIodborník v otázkách samosprávy excelovala položil základy jedinečné kvalitě působeníměstských rad. Publicisticky se angažoval veprospěch uznávání pravosti Rukopisů králo-védvorského a zelenohorského. Druhou osob-ností je hudební skladatel Viktor RomanMoser (1864-1939), charakterizovaný jakovýrazný eklektik. Do povědomí hudební histo-rie se zapsaly jeho komorní skladby, zvláštěsmyčcové kvartety.

Proti arkádám (oddělení 2) je v prostémhrobě rodiny Zdeňkovy uložena urna MirkoZdeňka (1924-1980), vzdělaného teoretikaa historika výtvarného umění. Jeho dokonalápřipravenost k výkladovým syntézám doplňo-vala vlastní malířský zájem - energickou, ex-presivní malbu blížící se k abstrakci.

Sledujeme-li prostranství okolo hřbitovníhokostela sv . Václava, setkáme se v oddělení 3s novogotickým náhrobkem Karla Votlučky (1896-1963) proslulého jako jedinečnéhomalíře staveb. Za první okupace dostal úkoldokumentárně zpracovat významné stavebnímonumenty v Německu. Nemohl odmítnout.Po roce 1945 byl málem postižen malým prezi-dentovým dekretem. V oddělení 9 připomínápřidaná skromná deska Miloše Macháčka(1917-1994), profesora plzeňské konzerva-toře a houslového virtuóza. O oddělení níže(U15), se v areálu honosné hrobky rodinyGuldenerovy nedá přehlédnout urna HeřmanaŠikla (1888-1955), profesora Fakulty vše-obecného lékařství Karlovy univerzity, zakla-datele moderní české patologické anatomie.Proslul svými výzkumy karcinomu plic a vro-zených anomálií srdce.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky / Něco se stalo30

Čtrnáct skvostných básnických miniaturAlenky Vávrové, básnířky s již nepřehlédnutel-ným renomé, bylo představeno autorkou a Ji-řím Hlobilem a pokřtěno za tradičně velkéhozájmu publika v jednom z plzeňských kultur-ních svatostánků - v Polanově síni.

Po verších rodinných (Rodinné balení, 2001)a vinných, požehnaných Mistrem Horníčkem(Modrý Pierot, 2001) tedy Záložky - v netra-diční podobě tradičních knižních záložek na pů-dorysu několika centimetrů. Leč co nabídnuto!

Již v kompozici tohoto miniprostoru je zjev-né naléhavé až úzkostné úsilí ubránit křehkoučistotu slova: „Živote můj/ Mé každodenní/Pozdvihování/ slova“ (Navzdory zpívám)a „Vážiti slova/ na vážkách vážiti slova/ Naprůsvitných křídlech Modravých vážek/Černého rybníka/ dětství/ vážiti slova“ (Nocslov), „Vymetám ze sebe/ slova/ navršená/nakopy“ (Před zimou), protějškem slov jsou pak„ticha přesliček“, „zámlky“ či „Kinžál mlče-ní/ Potřísněný krví“.

Hudebnost. Nikoliv jen přítomností „jazzo-vé lodě Jany Koubkové“, „jazzového parníku“,„houslí“ či poklonou Bachovi a Janáčkovi („ažzbyde po nás/ jenom tónů pár/ a všechny stat-ky/ obrátí se v prach/ nad němou hluchotou/vznášeti se budou/ Janáček a Bach“ ), ale ažverlainovská melodičnost a obraznost: „Je ml-

ha/ a luna sama/ šašek a blázen/ po stromechšplhá/ Mlha/ Téměř perleťově bílá/ Mlha“(Tolik se mi stýská), „vzduch houstne/ kdesihluboko/ slyšet/ z černého javora/ housle“.

Možno se potěšit hříčkami („už zas - úžas“,vážiti slova// Neb jejich moc/ Neb je jich moc“,„Vážiti slova/ na vážkách vážiti slova/ Naprůsvitných křídlech/ Modravých vážek…“),grafickou úpravou některých textů (Už zas,Na mrtvé kobyle), nechat se orosit kapkaminostalgie (Tolik se mi stýská), impresí, smí-řením: „Bez ustání JE/ Ačkoliv zpíváme/Tančíme/ Milujeme se// Smutek v nás/ Bezustání/ JE“ (Smutek v nás), vzpomínkou:„Čas nachýlil se/ a někdy sama/ potmě pijuvíno// šípkové víno/ sladkohořké/ maminčinovíno“ (Čas nachýlil se), zklidněním i nadějí:„Živote můj/ Mé každodenní/ Pozdvihování/Slova// Zpívám Navzdory/ Písně - amulety/pro posilu/ začít/ znova (Navzdory zpívám).

A čas. Kéž by se zastavil, ale plyne „jaklabutě kolem nás“ (Je podzimní čas). Všeuzavřeno skvostnou holanovskou pointou:„Sotva se rozbřesklo/ Je večer“ (Sotva).

Nejen toto na třinácti stránečkách (nepočí-tám-li onu úvodní) - každý text vybaven konge-niální, ojedinělou výtvarnou miniaturou. Publi-kaci k vydání připravilo vydavatelství KAMPE.

Jiří Staněk

Alena Vávrová: Záložky

V ústraní od plzeňského literárního hemže-ní (v Karlových Varech) žije člen Střediska zá-padočeských spisovatelů, vlastivědný badatela publicista, odborný pracovník Karlovarské-ho muzea Stanislav Burachovič. Rozhodně sevšak o něm nedá říct, že by žil v tvůrčí nečin-nosti. Pohledem do letos vydaného soupisu15 let Střediska západočeských spisovatelů(Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kra-je) zjistíme, že Burachovič je co do počtu titulů

autorem nejplodnějším - a také autorem ne-jpřekládanějším do cizích jazyků. Píše totižpřevážně průvodce - bedekry mapující právěKarlovarsko, a to i ze stránky literární.

A píše je na jedničku, ačkoli mu Plž dnespřipomíná dvě pětky. Přidělil mu je čas.13. října slaví Stanislav Burachovič své55. narozeniny. Tříletý Plž mu upřímně gratuluje.

(red.)

Gratulujeme!

KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzněa Ministerstva kultury ČR.

ŘÍJE

N 2

005

Literární výlet: Lužanyprovází Viktor Viktora, sraz na hlavním nádraží v 10.55

Plzeňský Literární deštníkvyhodnocení 3. ročníku soutěže literárních miniaturuvádí Vladimír Novotný, hudební doprovod Jan Pouska

Být známý, slavný, první – být Vergilius14. díl cyklu Antická literatura připravila a uvádí Ilona Gruberová

Proti proudu I.první díl nového cyklu o poezii písňových textů od současnosti do minulosti - účinkuje Jiří Hlobil a hosté

křest publikace: Kalendář plzeňský 2006autora Luboše Vinše a Václava Malinu uvádí Vladimír Novotnýhudba: Anna Malinová

Připravujeme na listopad:

Poutník po záhrobís Viktorem Viktorou po českých hřbitovech

Pozvání Knihovny města Plzně:

Jiří Mrázek: Struktura jablkaúčinkují Jan Vlasák, Milan Friedl a Jan Doležel (varhany)

5. 10. - 19.00

12. 10. - 19.00

19. 10. - 19.00

26. 10. - 19.00

2. 11. - 19.00

18. 11. - 17.00

1. 10.

Autoři Plže č. 1032

MIROSLAV BERKANarozen 1927 v Klatovech, kde žije. Důchodce.V soutěži Literární Šumava 2004 získal hlavnícenu.

MILAN ČECHURANarozen 1949 v Ústí nad Labem. Žije v Plzni.Absolvoval SPŠ stavební. Pracuje jako prodavačdřevovýroby. Psal písňové texty, nyní píše poe-zii, povídky a pohádky, publikuje v Plzeňskémdeníku.

IVO FENCLNarozen 1964 v Plzni. V r. 2001 vydal prózuSmí zůstat, Kynžvart a v r. 2003 Kalendářplzeňský. Žije a pracuje ve Starém Plzenci.

JAN HUČKANarozen 1930 ve Starém Městě (okr. Frýdek-Místek). Vystudoval Vysokou školu technickouv Brně. Od roku 1952 žije v Plzni, kde učil naVŠSE a pracoval také ve Škodě Plzeň. Publi-koval v odborném tisku.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Odroku 1965 žije v Plzni a působí jako bohemistana FPE ZČU. V roce 2002 získal Cenu Plže zaprózu.

ZDEŇKA LÍBALOVÁNarozena 1966 v Mělníce, kde žije. Studovalazde gymnázium a v Praze Lidovou konzervatoř.Invalidní důchodkyně. Účastnila se řady lite-rárních soutěží, publikuje v tisku a ve sborní-cích.

VOJTĚCH NĚMECNarozen 1983 v Chebu, kde žije. Po maturitě studuje PF UJEP v Ústí nad Labem (čeština -angličtina. Publikoval ve studentském sborníku.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Vystudoval ruštinu a dě-jepis na FF UK. Věnuje se literární kritice a his-torii. Od r. 1990 v ÚČL AV ČR, zároveň na FSVUK. Od r. 1999 přednáší českou literaturu naFPE ZČU. Působí též na Literární akademiiv Praze, kde žije.

PAVLA PŘESLIČKOVÁNarozena 1982 ve Strakonicích. Studuje naFPE ZČU v Plzni (čeština - angličtina). Píšebásně a krátké prózy. V edici Malých knížekAson-klubu jí vyšla sbírka Mazlíčci jeho (2002),publikovala v Listech Ason-klubu a v regionál-ním tisku.

DAVID REJCHRTNarozen 1966 v Jilemnici. Vystudoval Konzer-vatoř v Praze, kde žije a působí jako violoncel-lista. Dosud nepublikoval.

JIŘÍ STANĚKNarozen 1948 v Karlových Varech. AbsolvovalFTVS UK (obor čeština - tělesná výchova), učilv Třeboni a v Ostrově nad Ohří, od r. 1986 pů-sobí na katedře českého jazyka a literatury FPEZČU, v r. 2003-2004 byl lektorem v Sankt-Petěrburgu.

JIŘÍ Č. ULRICHNarozen 1936 ve Strakonicích. VystudovalVŠCHT. Od r. 1971 žije v Plzni. Pracoval jakovýzkumný pracovník ve Škodovce, píše povídky,poezii a texty pro divadlo jednoho herce.

ALENA VÁVROVÁNarozena 1952 v Dolním Žandově na Chebsku.Po studiu na SVVŠ absolvovala PF UK v Praze(čeština - výtvarná výchova). Píše poezii. Žijea podniká ve Františkových Lázních.

VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na FF UK v Praze vystu-doval český jazyk a dějepis. Od r. 1968 působína katedře českého jazyka a literatury FPE ZČUv Plzni. Zabývá se starší českou literaturou,věnuje se divadelní kritice.

LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. Vystudoval v Plzni naVOŠ knihovnictví. Nyní žije opět ve svém ro-dišti, kde pracuje jako soukromý překladatela učitel angličtiny. Píše poezii i prózu.

MATOUŠ VINŠNarozen 1994 v Plzni. Je žákem základní školyv Blatné, kde žije se svými rodiči. Debutoval v Plži.

Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Českého literárního fondu.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Tamara Kopřivová

Básně Svatavy Heinlové

Prózu Zdeňka Huspeka

Imprese Jiřího Koláře o Otavě v Sušici

Fejetony Bohumila Jiráska a Luboše Vinše

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: VladimírGardavský, Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž - Plzeňský literární život,ročník IV, č. 10, říjen 2005

www.kmp.plzen-city.cz

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany