12/2012

Slovo úvodem

Krásný zimní den, milí spolužáci, naši čtenáři,

ráda bych vás přivítala u již druhého vydání našeho školního časopisu Velká

přestávka. Jsem ráda, že se s vámi tímto způsobem mohu dorozumívat. Toto

číslo je poněkud neobyčejné, je totiž vánoční. Následující stránky se tedy

ponesou ve svátečním duchu. V tomto čísle se můžete těšit na článek

o vánočních tradicích, fotosoutěž, křížovky, dvě povídky inspirované Vánocemi

a mnoho dalšího. Doufám, že se vám toto číslo bude líbit a budete se na to další

těšit stejně, jako se vždy těšíme i my v redakci.

Tereza Hendrychová, šéfredaktorka

REPORTÁŽ

Hornická desítka

V sobotu 3.listopadu jsme se vydali na Hornickou desítku, která se konala u starého autobusového nádraží v Místku. Pro ty, kteří to třeba náhodou ještě neví, Hornická desítka je veliká běžecká soutěž pro všechny věkové kategorie. Sraz jsme měli v 9:45 před školou. Jakmile všichni dorazili, vydali jsme se společně na nádraží. Do Frýdku jsme dojeli vlakem a dále jsme už museli pěšky. Po chvíli čekání jsme se mohli jít konečně zaregistrovat, kde každý dostal lísteček a cedulku se svým jménem a startovním číslem, kterou si připevnil na hruď. Poté jsme šli společně obejít okruh, na kterém jsme měli za chvíli závodit. Každý se před svým startem mohl jít rozcvičit do parku. Závod odstartovali ti nejmladší. Nejlepších výsledků z našich reprezentantů dosáhli Petra Pavlásková ze 7.A, která získala bronzovou medaili, a Jan Tesarčík z 8.C, který vybojoval zlatou medaili.

Jako škola jsme získali ocenění za nejvyšší počet zúčastněných běžců ze všech ostatních škol. Byla nás opravdu síla – 148 žáků. Získali jsme sportovní vybavení v hodnotě Kč 7000,- a 5 kg sladkostí. Bohužel jsme odjeli ještě před

tombolou. Naši učitelé nám sice slíbili, že nám ceny vyzvednou, ale pořadatelé jim je nechtěli předat. To nám bylo trochu líto. I přes to, že jsme se domů vraceli dost unaveni, měli jsme skvělé zážitky a mnozí z nás se už určitě těší na příští ročník.

Lucie Sobková, 8. A

Kupředu, Radime, vítězství tě nemine!

Záhady hlavolamu Tajemné ovoce

Když doplníš chybějící písmenka, dostaneš názvy ovoce:

_A_L_O

_N_N_S

_E_O_N

_R_Š_A

_V_S_K_

Popletená města

Jaká česká města skrývají tato popletená slovíčka?

a) AHPAR

b) RAVATSO

c) NORB

Ke které zemi patří tato vlajka?

USA, Británie, Francie, Česká republika, Kanada, Řecko, Slovensko, Německo,

Španělsko

Osmisměrka

Po vyškrtání slov všemi směry vypiš písmenka, která zbyla. Poskládáš-li je k sobě dozvíš se jméno komiksového a filmového hrdiny, který má nadpřirozené schopnosti a bojuje na straně dobra a spravedlnosti. Jeho jméno je _____________________________ .

Slova k vyškrtání: antilopa, auto, koza, panda, Ota, tápe, kuna, krása, kalina, atrapa,

kapr, klasik, karta, plát, luk, pára

E K S P A K A U

P R L Á A Z P L Á Á P R N K O U

T S T A I A L K

O A A S L P I E R T A P A R T A

O L U M K U N A

K A P A N D A N

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

13 14

15 16

17

18 19

20

Nápověda: ak, aneke,

asteroid, bóje, it, jež, olaf, póly, poor, tágo, tenor,

urgovat

Vesmírné těleso

Zjednodušiti

S

Ukazovací

zájmeno

Římsky "1000"

L

7 13 2

17

Zemské točny

19 Synonymum k "ona"

Bušit

A

Bývalý český

skokan na lyžích

11 Lehnutí

5

Fotbalista

Arsenalu Chucks...

N

Římsky "50"

Cizí mužské jméno

Středo

vá

přím

ka

Sloven

sky

"jestli" Rodné číslo (zkratka) 16. a 10. písmeno abecedy

20 15

Anglicky "to"

Poslední písmeno

9, 16

Mužský hlas

T

Skupina ovocných

stromů 4 18

Velké zídky

12

Předložka

Spaní 10 6

Předložka

Tvoje osoba

Upomínat 8 Opak "do"

MPZ Maďarska

Anglicky "chudý"

14 Tesat P 3

Křížovka

Koně mají velmi citlivý sluch i čich - mnohem lepší než lidé. Mohou slyšet zvuky vzdálené až 4 kilometry. Čich používají k tomu... (viz tajenka). Podle čichu poznají svou matku už malá hříbátka.

Anglická křížovka – Zvířata

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

1. kočka, 2. morče, 3. rybka, 4.křeček, 5. králík, 6. lev, 7. želva

Tuto rubriku připravila Barbora Bednárková, 8. C.

VTIP Policajt zastaví sedláka a říká:„Co to vezeš?“ Sedlák odpoví: „Ale nic, jen banánovou šťávu.“ Policajt se ptá dál: „Aha, mohu ochutnat?“ A sedlák: „No … jen si poslužte.“ Policajt ochutná, zašklebí se a volá: „Fuj! Vždyť

to chutná jako koňská moč!“ A sedlák švihne bičem a řekne: „Hyjé, Banáne ...“

Vtip nám poslala Noemi Pěkníková, 8. C.

Jan Tesarčík v 7 otázkách

Jan Tesarčík z 8.C nám ukázal své výkony na Hornické desítce, kdy vyhrál

1. místo, ale i na běžeckých soutěžích, které se konaly na podzim. Zeptali jsme se ho na pár otázek a přinášíme jeho odpovědi:

Jaký je to pocit být nejlepším běžcem na naší škole?

Tessi: Tak určitěěěě! (smích). Ne, vážně, je to úžasný pocit reprezentovat naši školu v běžeckých soutěžích a být nejlepším sportovcem na škole.

Jaký sport tě nejvíc baví?

Tessi: Nejvíce mě baví atletika, v zimě hokej, a celoročně také chodím do fotbalu.

Chceš se i v dospělosti věnovat sportu, nebo to bude jen koníček?

Tessi: Ano chtěl bych se věnovat sportu i nadále, ale spíše jen atletice, chci si tak i vydělávat a třeba budu jednou i slavný.

Cítíš se nějak výjimečný díky tomu, co jsi dokázal?

Tessi: Možná trochu ano potom všem, co jsem dokázal.

Máš nějaký vzor mezi sportovci?

Tessi: Můj vzor je jamajský sprinter Usain Bolt.

Jsi díky svým sportovním úspěchům oblíbenější ve třídě?

Tessi: Nevím, možná jsem více oblíbený než před tím, ale nijak to nevyužívám.

Co rád děláš ve volném čase? Tessi: Ve volném čase jsou pro mě písničky a procházky venku nejlepší zábavou.

Otázky kladla Margareta Baranová, 7. B.

Fotografování

Už kdysi dávno toužili lidé zaznamenávat důležité rodinné okamžiky, zážitky s přáteli nebo jenom krásu krajiny. Lidská touha zachytit nějaký obraz přetrvává dodnes a mnozí z nás si dnešní svět bez fotografií nedokáží představit. Kdybych se tady rozepsala o historii fotoaparátů a fotografií, mohla bych napsat cokoli a nejspíš by to nikoho nezajímalo.

A přeci alespoň za zmínku stojí toto: Od prvního primitivního fotoaparátu jsme urazili ve vývoji těchto „zaznamenávacích zařízení“ opravdu neuvěřitelně dlouhou cestu. Nejenže dnešní moderní fotografování z minulosti vzešlo, ale často se ještě základy starých fotografických technik využívají i dnes a pak vznikají opravdu pozoruhodná, doslova umělecká díla.

***************************************************************

FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ

Téma: zima, Vánoce, Silvestr (Mohou to být momentky, koláže, fotky krajiny. Neposílejte fotografie jenom obličejů!)

Výtvory zasílejte na e-mailovou adresu: velka.prestavka@seznam.cz do konce ledna 2013, nezapomeňte se podepsat a napsat třídu, do které chodíte.

Nejpovedenější fotografie otiskneme v dalším čísle časopisu Velká přestávka.

Markéta Sobková, 9. B

Vánoční zvyky

Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista. V České republice je vrcholem Vánoc Štědrý den, který se slaví 24. prosince. Mezi tradice patří například zdobení vánočního stromečku, určitě víte, o čem mluvím. Jsem si jistá, že jste alespoň jednou spolu s rodiči,

ať už s maminkou či tatínkem, zdobili stromeček a k tomu si zpívali nebo poslouchali vánoční koledy. K Vánocům patří také cukroví, myslím si, že Vánoce si bez cukroví nedokážete představit. Mezi méně

známé zvyky patří třeba pouštění lodiček z ořechových skořápek, které většinou zaujme spíše děti. S tímto zvykem se spojuje i mnoho pověr, které

se váží s gesty, které tyto lodičky udělají, např. když loďka sama dopluje k druhému břehu,

tak získáte to, po čem toužíte. Ještě bych se chtěla zmínit o krájení jablka, tuto tradici dodržovali již naší předci, kteří

pak z rozkrojeného jádřince určovali, zda budou zdraví či nemocní. Dalším méně známým zvykem je šupina pod talířem, která má přinášet peníze a hojnost. U nás doma tuto tradici dodržujeme. Tak si také nezapomeňte pod talíř dát šupinu pro štěstí…;) Na Štědrý den lidé podle tradice nesmí celý den nic jíst, aby viděli zlaté prasátko. Každá rodina se večer sejde u prostřeného stolu a společně povečeří. Většinou se podává kapr nebo řízek s bramborovým salátem. Po večeři zazvoní zvoneček a pod stromečkem jsou dárečky, které přinesl Ježíšek.

Wojnarová Markéta 9.C

Vánoční přání

Viky, desetiletá dívka s hlavou věčně v oblacích, se jedné mrazivé noci probudila s prazvláštním pocitem. Jakási neviditelná síla ji donutila vstát a přejít k oknu, za nímž se tiše snášel nespočet sněhových vloček. Malebná vesnička tak pod vrstvou sněhu nabrala na kouzelné kráse. V mnoha zahradách se teď vyjímaly stromky svítící všemožnými barvami a vůbec celá scenérie ji připomínala rychle se blížící Vánoce.

Zatoužila otevřít okno a poslechnout si ticho té kouzelné noci, ale tak by jistě vzbudila spící maminku s tatínkem anebo svou o tři roky mladší sestru Emu. Rozhodla se tak k neuváženému činu. Z opěradla židle popadla bundu a nepozorovaně se vyplížila z hlavní části malého domečku, v němž bydleli. Netušila, co jí to popadlo za bláznivý nápad, ale v tu chvíli o tom neuměla přemýšlet.

Jakmile konečně došla do předsíně, zavřela za sebou opatrně dveře a nazula si teplé boty. Poté otočila ledovým klíčem v zámku, stiskla kliku a vkročila do zimní noci. Mráz jí ošlehl líčka dosud vyhřátá teplem domu a drobné vločky se rozpouštěly na jejích černých vlasech.

Rozhlédla se kolem sebe a pohled jí spočinul na světélkující kouli v nejtmavším rohu zahrady.Okamžitě chtěla onu věc prozkoumat pečlivěji. Ukázalo se, že je to jemně zářící skleněná koule s fialovomodrým kouřem uvnitř. Když se jí Víky dotkla, všechno se s ní zatočilo a ona padala a padala. Chtěla vykřiknout, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Teprve až s lehkostí dopadla na zem a stačila se zorientovat, pochopila, že skleněná koule ji odnesla do jakéhosi jiného světa. Stála uprostřed prostranství hned vedle lesa, v němž jako by zahlédla létající tvory a všude kolem pobíhali skřítci a všemožní kouzelní tvorové. Jeden z nich se zastavil a vyšplhal po nohavici až do Viktoriiných rukou. Na hlavě měl ledabyle posazený otrhaný klobouček a kulatý přátelský obličej zdobil široký úsměv.

„Co by sis přála, Viky?“ zeptal se skřítek pištivým hláskem s očima vykulenýma dokořán.

„No…“ Ono bylo docela těžké přemýšlet v tomto magickém rozjaření o nějakém přání. Do její mysli se však pomalu, ale jistě vkrádala jedna tichá myšlenka. V hloubi duše si totiž Viktorka přála, aby k nim na Vánoce přijela

na návštěvu babička Věra, kterou z jakéhosi neznámého důvodu už celý rok neviděla. Od samého počátku dětství ji měla Viky moc ráda a nechápala, proč

jednou babička už prostě nepřišla. V mezilidských vztazích se zrovna nevyznala, ale pochopila, že jak to v mnoha

rodinách občas bývá, nebyly ani tady názory mezi dívčinými rodiči a babičkou shodné.

Než však stačila celé své přání zformulovat do souvislé věty, vracela se rychlým pádem zpátky

domů. Ještě předtím ale zahlédla skřítkův chápající úsměv a nepatrné pokývání hlavou.

Věřte nebo ne, ale ještě před polednem na Štědrý den někdo u nich doma zazvonil, což nebylo zrovna zvykem – obvykle nečekali tak brzy žádné návštěvy. Za dveřmi stála babička Věra a jako zázrakem se všechno urovnalo a bylo jako dřív…

Denisa Rojíčková, 9. B

Vánoční dárek

Bylo ráno. Za okny se pomalu snášely sněhové vločky. Posadila jsem se na posteli a protáhla se. Dnes je 23. prosince, pomyslela jsem si a šla mámě popřát dobré jitro. Seběhla jsem po schodech do obýváku, ale tam nikdo nebyl. Bylo to zvláštní, vždy tam totiž sedává maminka. Podívala jsem se do ostatních místností domu, ale nikdo nikde. Jen můj kocourek Mufík ležel na křesle u krbu a spokojeně předl. Šla jsem zpět do svého pokoje a popadla mobil,že zavolám mamince. Klikla jsem na displej, světe, div se, měla jsem jednu nepřečtenou zprávu. Ve zprávě stálo: „Dobré ráno, Andreo, buď dnes v 10 na rybníku u lesa, čeká tě tam překvapení. Tvůj Santa.“ Koukala jsem se na tu zprávu ještě asi 3 minuty. Když jsem se konečně vzpamatovala a mrkla na hodiny, bylo za deset minut deset. Rychle jsem se oblékla a vlasy stáhla do copu. Vyběhla jsem ven z domu a na chodníku jsem narazila do mamky. „Andreo, kam zas běžíš?“ křikla naštvaně mamka. „K rybníku,“ řekla jsem a chtěla běžet dále. „Nikam nejdeš,“ zarazila mne maminka. „Musíš pohlídat Adámka, jedu koupit vánoční stromeček“. „Tak ho vezmu s sebou,“ chytla jsem brášku a zakřičela na mamku: „Do oběda jsme doma, ahoj!“ Běželi jsme parkem, ale jelikož můj bráška má malé nožičky,jsou mu teprve čtyři, naložila jsem si ho na záda a běžela jsem spíš já.

Když jsme se dotrmáceli k rybníku, nikdo tam nebyl, jenom na břehuležela velká krabice. „Ájo, co je v té krabici?“ zeptal se malý bráška. „To já nevím, jdeme to zjistit, pojď.“ Sunula jsem se pomalu ke krabici. „Ájo, já se bojím,“rozplakal se Adámek. „A čeho prosím tě?“ chytla jsem ho za ruku a spolu jsme dokráčeli až ke krabici. Pomalu jsem sundala víko a hned navrchu ležel dopis: „Vidím, že jsi dorazila. Doufám, že jsi zvědavá, kdo jsem. Nechal jsem ti tady šaty a boty. Tímto bych tě chtěl požádat, jestli bys semnou nešla na Vánoční ples, který se bude konat 26.prosince v Obecním domě. Na odpověď máš čas. Uvidíme se až večer. Tvůj Santa.“ Odhrnula jsem balicí papíry a pod nimi ležely ty nejkrásnější šaty,které jsem kdy viděla. “Ájo, to jsi dostala od Ježíška dříve, abys mohla jít na ples?“ zeptal se malý a na tváři měl ten svůj roztomilý vševědoucí úsměv. „Asi ano, já nevím,“ vrátila jsem

mu úsměv. Když jsem si chtěla prohlédnout boty, zapípala mi smska. „Doufám, že se ti můj dárek líbí. Pokud ano, přijď ve 14:00 na nádraží. Santa.“ „Ájo, kdo ti píše?“ koukal Adámek do mobilu. „Já nevím.“ „Ájo, ty nic nevíš!“ křikl a rozesmál se. „No tak pojď, ty Einsteine, jdeme domů.“ Chytla jsem ho za ruku a šli jsme. Celou cestu domů jsem uvažovala, kdo by to mohl být. Nikdo mě nenapadal. „Ájo, haló,“ probudil mě z přemýšlení Adam. „Ano?“„Jenom jsem ti chtěl říct, že tě mám rád,“ usmál se a dal mi pusu. „ Já tebe taky, ty moje zlatíčko.“ Už jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem ve svém přemýšlení skončila, mávla jsem nad tím rukou a shodila jsem brášku do sněhu.“Ájo, co je?“ divil se Adam smutně, jak to umí jen on. „Koulovačka!“ zakřičela jsem a začala po něm metat sněhové koule. On těma malýma ručičkama taky zkoušel nabírat sníh. Moc mu to teda nešlo, ale než jsme došli domů, byli jsme oba promočení až na kost.

Rychle jsem z malého sundala všechno to mokré oblečení a převlékla ho, aby se nenachladil. Uvařila jsem nám čaj a zavřeli jsme se do mého pokoje. Pustila jsem Adámkovi pohádky a sama jsem si sedla k počítači a šla na internet. Hledala jsem tam, jestli se stalo už někomu něco podobného. Nikoho jsem tam nenašla. Najednou se pootevřely dveře do pokoje. „Mami!“ zakřičel malý a rozběhl se ke dveřím. Když je ale otevřel, nestála tam máma, ale můj pravý otec. Naši se rozvedli, když mi bylo dvanáct. Už tři roky mi táta osobě nedal vědět. Myslela jsem si, že umřel. „Ájo, pomoc, zloděj!“ zakřičel Adámek a schoval se za mě. Já si ho vzala na klin. „Ahoj, Andreo,“ řekl táta. Já sundala Adámka z klína a běžela ho obejmout. „Ahoj, tati,“ řekla jsem se slzami v očích.„Chtěl jsem tě vidět, tvoje máma mi zakázala se s tebou vídat i ti psát.“ Teď už plakal i on.

O něco později jsem uhodila na mamku. „Mami, byl tu táta. Jak to, že jsi mu zakázala se se mnou vídat?“ Máma se tvářila vyděšeně, snažila se mi to vysvětlovat, ale já to stejně nepochopila. Byla jsem na ní naštvaná. Velmi naštvaná. Koukla jsem se na hodiny a bylo půl druhé. Šla jsem se převlíknout, abych mohla vyrazit. Státou a Adámkem jsme byli na obědě, takže jsem neměla hlad.„Kam jdeš?“zeptala se ustaraně máma. „Doufám, že nejdeš k tátovi.“ Ne, mami, neboj, nejdu, jdu se jenom projít.“ Vyšla jsem z domu se sluchátky na uších. K nádraží jsem přišla ještě s pětiminutovým náskokem. Tajně jsem doufala, že někoho uvidím. Doufala jsem mylně, nikoho nebylo vidět. Nový pohled na hodinky, přesně dvě. Vyšla jsem ven z nádraží a tam na parapetu ležela zalepená obálka. V obálce se ukrýval složený lístek: „Vidím, že jsi zase přišla. Tím jsi mne ujistila, že vážně chceš vědět, kdo jsem. Jestli to opravdu chceš zjistit, jdi do telefonní budky a v telefonním seznamu najdi zakroužkované číslo. Když tam zavoláš, řeknou ti co dál. Tvůj Santa.“

Rychle jsem utíkala k telefonní budce a tam našla zakroužkované číslo. S bušícím srdcem jsem ho namačkala a v telefonu se mi ozval cizí hlas. „Dobrý den, vy musíte být slečna Andrea. Volal nám tady jeden mladík a říkal, ať vám vzkážeme, že máte jít až na konec ulice a pak doprava. Zbytek cesty už bude

značený červenými růžemi.“ „Děkuji vám mockrát,nashledanou,“ odpověděla jsem a vrátila sluchátko na své místo, běžela jsem na konec ulice a zahnula jsem doprava. Nevěřícně jsem kráčela a opravdu na chodníkuležela rudá růže. Když jsem došla k poslední, měla jsem jich v ruce už osm. Na zemi ležel dopis. „ Ahoj, ty jsi vážně tady? Jestli ano, vejdi do jediného červeného domu v ulici,někdo tam na tebe čeká. Tvůj Santa.“

Rychle jsem pohledem našla červený dům a vstoupila dovnitř. Nebylo zamčeno. V kuchyni seděla nějaká paní. „Dobrý den. Prosím vás jsem tady správně?“ Zeptala jsem se. „Jestli jste slečna Andrea, tak ano. Já jsem Dagmar a jsem kosmetička a módní poradkyně. Jeden mladý a krásný chlapec mě požádal, abych vás krásně namalovala a oblékla. Ale ne, abyste si to brala špatně,říkal že jste nádherná. Jo a prosím vás, napište zprávu vaší mamince, že se vrátíte až kolem půlnoci, aby o vás neměla strach.“ Jen jsem němě přikývla a vzala mobil do ruky. Zkontrolovala jsem čas a celé to cestování mi zabralo skoro 3 hodiny. Napsala jsem mamce, ať na mě nečeká a ona mi napsala dlouhou smsku s tím, jak se mám večer sama chovat. Odepsala jsem jí, že tak jako tak sama nebudu.

Paní Dagmar mi udělala dlouhou zkrášlovací proceduru a potom mně namalovala, učesala a vybraly jsme správné šaty.Než jsem se nadála, bylo osm. „A jsme hotovi, je čas vyrazit,“ oznámila mi Dagmar. „Ale já nevím, kam mám jít,“ sdělila jsem jí upřímně a trochu nešťastně. „Nebojte, venku už na vás čeká auto. Mějte se hezky a ať to dobře dopadne,nashledanou.“ Rozloučily jsme se, a když jsem vyšla ven, před domem stála bílá limuzína.

Nastoupila jsem a řidič mě odvezl do krásné restaurace. Vystoupila jsem a vešla dovnitř. Nikdo tam nebyl, jen číšníci. Jeden ke mě přistoupil a zeptal se. „Dobrý den, vy jste slečna Andrea?“ „Ano, jsem,“ řekla jsem nervózně. „Pan ... pan Jakoubek už na vás čeká.“ Jakoubek? Zeptala jsem se sama sebe. Já znám přece jenom jednoho Jakoubka a ten je z vyššího ročníku. Lukáš se myslím jmenuje. Číšník mě dovedl ke dveřím a řekl: „Vstupte a užijte si dnešní večer.“ Otočil se a odešel.

Když jsem otevřela dveře, stála jsem jako smyslu zbavená. Všude po zemi byly rozházené bílé, červené a růžové růže. Byla z nich udělaná ulička, která vedla ke stolu, kde seděl. Došla jsem až tam. Lukáš se postavil. „Ahoj, Andreo“ řekl a začaly mu rudnout tváře. „Ahoj. Jak tě tohle napadlo a proč?“ zeptala jsem se ho. Měla jsem na jazyku tolik otázek, ale z pusy mi vyšly jen tyhle dvě. „No víš, přemýšlel jsem, kdy ti to mám říct a napadlo mě, že pře Vánocemi jako můj dárek pro tebe. Chtěl jsem ti říct, že Tě miluju z celého svého srdce. Od té doby, co jsem tě poprvé uviděl.“ Koukl se těma svýma čokoládovýma očima přímo do těch mých. V jeho očích jsem viděla dokonalou upřímnost. Usmála jsem se na něj a dala mu pusu. Zbytek večera jsme jen tak seděli, povídali si a drželi se za ruce.

Přesně o půlnoci jsem dorazila domů. Snažila jsem se usnout, ale něco mi říkalo, že ještě nemám jít spát. Byla jsem vzhůru asi do dvou hodin. Potom

mi přišla sms. „Krásné Vánoce přeji tobě a celé tvé rodině. Tvůj Santa.“ Usmála jsem se a usnula.

Ráno jsem se vzbudila až skoro před obědem. Rychle jsem vyskočila z postele, opláchla si obličej a utíkala pomoct mamce s přípravami. Když jsem seběhla dolů k mému, překvapení tam v kuchyni stál Lukáš s mojí mamkou a dělali kapra. „Ahoj, mami. Ahoj, Lukáši, co tady děláš?“ zeptala jsem se ho. „Věděl jsem, že si dnes asi přispíš, rozhodl jsem se tedy pomoct tvé mámě.“ „To jsi zlatý,“ usmála jsem se a dala mu velkou pusu ...

Zuzana Hrabinská, 9. C

Vyhlášení výsledků soutěží z minulého čísla

Do kreslířské soutěže nám přišlo jen několik málo příspěvků :(. Vybrali jsme dvě vítězky, obě z třídy 1. C. Holky získávají sladkou cenu v podobě balíčku gumových medvídků! Blahopřejeme!

Foldynová Julie

Tararíková Karolína

Do básnické soutěže nám přišel bohužel jen jediný příspěvek, avšak velmi zajímavý. Jeho autorem je pan Květoslav Romanidis, kterého můžeme vídávat u školního bufetu U Mlsné kočičky.

Připomínáme, že v zadání soutěže bylo napsat báseň nebo příběh s klíčovými slovy podzim, poklad, deštník, soutěž, kaluž, počasí.

Nemám rád ... podzim

Nemám rád ... poklad

Nemám rád ... deštník

Nemám rád ... soutěž

Nemám rád ... kaluž

Nemám rád ... počasí

Váš mrzout

Dnes je soutěž o poklad,

počasí jsem neodhad.

Podzim se už kvapem blíží,

přes kaluž skáču bez obtíží.

Poklad jsem dnes nevyhrál

a svůj deštník promrhal.

Plácni sebou do kaluže,

zúčastni se té soutěže.

Na počasí, podzim nehleď,

poklad ti dá děda Vševěd.

Pod deštník tě sudí schová,

doma si tě máma srovná.

Podzimní deštíček,

počasí pokazí,

vezmi si děštníček,

soutěž se vydaří,

kaluž jsem neodhad,

na dně byl poklad.

Velká přestávka - školní časopis

při ZŠ v Dobré

Šéfredaktorka: Tereza Hendrychová, 9. C

Editace a grafická úprava: Filip Syřínek, 9. C

Příspěvky ve formátu doc zasílejte na e-mailovou

adresu: jlorinc@zsdobra.cz.