1.2 Případ práva průchod přes indické území (Portugalsko v. Indie), MSD 12/4/1960

Tématický okruh: vznik obyčejových pravidel, existence bilaterálního obyčeje

Portugalské území Daman na indickém poloostrově zahrnovalo – kromě pobřežního území – rovněž dvě části zcela obklopené indickým územím, enklávy Dadra a Nagar-Aveli. Portugalsko získalo tato území již v 18. století. Tato situace byla Velkou Británií tolerována. Po získání nezávislosti respektovala tuto situaci rovněž Indie. V roce 1945 došlo v obou enklávách ke vzpouře. Indie poté odmítla nadále povolovat průchod portugalským vojenským složkám a civilním představitelům státní portugalské správy přes své území do enkláv. Portugalsko se obrátilo na MSD a položilo mu otázku existence práva průchodu přes indické území, bez kterého byla znemožněna komunikace mezi těmito enklávami navzájem a mezi nimi a Damanem.Portugalsko požadovalo právo průchodu přes indické území v rozsahu nezbytném pro výkon svrchovaných práv nad enklávami a tvrdilo, že Indie má povinnost vykonávat své právo kontroly a regulace nad průchodem přes své území jen v takovém rozsahu, aby nebránila výkonu svrchovaných práv Portugalska. Portugalsko opíralo své právo průchodu o místní obyčej, ustanovený na základě dlouhodobé praxe (Velká Británie povolila Portugalsku průchod přes své území již na počátku 19. století). Indie popírá tuto argumentaci s tím, že žádný obyčej nemůže vzniknout pouze mezi dvěma státy. Soud posoudil následující spor a uvedl:

Portugalsko žádá právo průjezdu... v rozsahu nutnému pro vykonávání jeho svrchovanosti nad enklávami, podléhající indickému právu regulace a kontroly nad požadovaným průjezdem a bez jakýchkoli výsad ve prospěch Portugalska. Dále tvrdí, že Indie má povinnost vykonávat své právo regulace a kontroly tak, aby nebránila průjezdu nezbytnému k výkonu portugalské svrchovanosti nad enklávami.

Pokud se týče portugalské žádosti práva průjezdu, jak jej formulovala na základě místního obyčeje, existuje námitka ve prospěch Indie, že žádný místní obyčej nemůže vzniknout pouze mezi dvěma státy. Je těžké porozumět, proč počet států, mezi kterými může vzniknout na základě dlouhodobé praxe místní obyčej, musí být nezbytně větší než dva. Soud neshledává žádný důvod, proč dlouhodobě trvající praxe mezi dvěma státy, jimi uznávaná jako úprava svých vztahů, by neměla tvořit základ vzájemných práv a povinností mezi dvěma státy.

Soud... usuzuje, že ohledně soukromých osob, státních úředníků a zboží vůbec, existovala během britského a po-britského období stálá a jednotná praxe, dovolující volný průjezd mezi Damanem a enklávami. Tato praxe pokračovala více než jeden a čtvrt století neovlivněna změnou režimu, pokud se týče zásahu do oblasti, který nastal, když se Indie stala nezávislou, Soud je se zřetelem na všechny okolnosti případu přesvědčený, že praxe byla státy přijata za právo a dala vzniknout vzájemným právům a povinnostem...Pokud se týče armády, vojenské policie, zbraní a munice, je postoj odlišný... Během britského a po-britského období, portugalská armáda a vojenská policie neprojížděla mezi Damanem a enklávami na základě práva, a tak po roce 1878 mohly být takovéto průjezdy uskutečněny až s předcházejícím povolením Británií a později Indií, buď v souladu s přijatou vzájemnou dohodou, nebo v jednotlivých případech. S přihlédnutím k zvláštním okolnostem tohoto případu, nutnost povolení předcházejícího průjezdu by mohla založit, před zraky soudu, odmítnutí průjezdu jako právo. Praxe dokazuje, že územní výsost měla plnou moc vzít zpět či odmítnout povolení. Argumentace, že povolení bylo vždy uděleno, podle názoru Soudu, nemá vliv na právní stav.

Na základě uvedených důvodů vyslovil MSD názor, že Portugalsko nebylo na základě obyčeje oprávněno k průchodu vojenských a ozbrojených složek přes indické území (poměr hlasů 8:7).

1.3 Diplomatický azyl (Kolumbie v. Peru), MSD 20/11/1950

Tématický okruh: vznik obyčejových pravidel, partikulární obyčej

Po neúspěšném povstání v Peru v roce 1948 byl na jednoho z jeho vůdců, Haya de la Torre, peruánského státního občana, vydán zatykač a Haya de la Torre byl obžalován z trestného činu za účast na povstání. Kolumbijská ambasáda v Limě mu poskytla azyl. Kolumbie se pokoušela najít pokojný způsob, který by umožnil Hayovi de la Torre odchod ze země, ale Peru to odmítlo. Kolumbie předložila tento případ MSD s žádostí, aby rozhodl, že:Kolumbie jako země, která azyl poskytuje, je oprávněna posoudit povahu činu pro účely zmíněného azylu (to znamená v tomto případě určit, zda se jedná o politický trestný čin či nikoliv). Na podporu svého tvrzení argumentovala americkým partikulárním právem obecně a smluvním právem (Montevidejské úmluvy z roku 1933 a 1939).

1

Soud posoudil oprávněnost kolumbijského argumentu následovně:

Kolumbijská vláda se nakonec dovolává... údajného regionálního či místního obyčeje vlastního Latinsko-Americkým státům.Strana, která se opírá o obyčej tohoto druhu, musí prokázat, že tento obyčej vznikl takovým způsobem, že se stal závazným pro další účastníky. Kolumbijská vláda musí dokázat, že pravidlo, kterého se dovolává, je v souladu se stálým a jednotným zvykem vykonávaným státy o nějž jde a že tento zvyk je vyjádřením práva státu poskytnout azyl a povinností spočívající na místním státu. Toto vyplývá z článku 38 Statutu Soudu, který odkazuje na mezinárodní obyčej „jakožto důkaz obecné praxe uznávané za právo“....Kolumbijská vláda poukazuje na velké množství případů, ve kterých byl diplomatický azyl vskutku udělený a respektovaný. Ale toto neprokazuje, že údajné pravidlo jednostranného a definitivního posouzení bylo použito, nebo... že to bylo, bez ohledu na obvyklé dohody, použito státy poskytujícím azyl jako právo které jim přísluší a je respektováno místním státem jako povinnost spočívající na něm a ne jenom z důvodů politické prospěšnosti. Skutečnosti dané na vědomost Soudu odhalily tak mnoho neurčitosti a rozpornosti, tak mnoho výkyvů a nesouladů ve výkonu diplomatického azylu i v oficiálních názorech vyjádřených při různých událostech bylo tak mnoho rozporností v prudkém sledu úmluv o azylu, ratifikovaných některými státy a odmítnutých jinými, a praxe byla natolik ovlivněna zvažováním politické prospěšnosti v různých případech, že v nich všech není možné rozpoznat jakoukoliv stálost a jednotnost použití, přijatých jako právo, pokud se týče údajného pravidla jednostranného a definitivního posouzení zločinu.Soud proto nemůže prohlásit, že Kolumbijská vláda prokázala existenci takovéhoto obyčeje. Ale i kdyby bylo možné předpokládat že takovýto obyčej existoval mezi určitými Latinsko-Americkými státy, nemohl by být použit vůči Peru, které se svým postojem od něj drží daleko, naopak ho odmítlo upuštěním od ratifikace Montevidejských úmluv z roků 1933 a 1939, které jako první zahrnovaly pravidla týkající se posouzení zločinů ve věcech diplomatického azylu.

1.4 Kontinentální šelf Severního moře, MSD 20/02/1969

Tématický okruh: vztah obyčejových a smluvních pravidel, problematika kontinentálního šelfu.

Mezi SRN a Dánskem a mezi SRN a Nizozemím byly uzavřeny dvě dohody, které se týkaly rozdělení kontinentálního šelfu Severního moře. Obě tyto dohody však pouze vycházely z bodu, ve kterém se stýkaly pozemní hranice sousedících států s tím, že tato hranice byla prodloužena směrem do moře. Jakákoli další dohoda se ukázala jako nemožná. Proto se dotyčné státy obrátily na MSD s otázkou: „Jaká jsou pravidla mezinárodního práva aplikovatelná na případy určení hranic kontinentálního šelfu Severního moře mezi přímořské státy?“Dánsko s Holandskem argumentovaly principem zakotveným v Ženevské úmluvě o pevninské mělčině z roku 1958 – pravidlem stejných vzdáleností. SRN toto pravidlo odmítala a prosazovala princip „spravedlivých a stejných podílů“. V případě aplikace principu stejných vzdáleností by SRN získala menší podíl na kontinentálním šelfu než v případě použití jiných rozhraničovacích pravidel.

Soud musí nyní přistoupit k poslední části sporu ve prospěch Dánska a Nizozemí. To má za smysl že dokonce jestliže nebylo v době Ženevských konvencí žádné pravidlo obyčejového mezinárodního práva ve prospěch principu stejných vzdáleností a žádné takové pravidlo se nevytříbilo v článku 6 Konvence, přesto takové pravidlo vzniklo od doby Konvence , částečně kvůli svému vlastnímu účinku, částečně na základě pozdější státní praxe, a že toto pravidlo, které je nyní pravidlem obyčejového mezinárodního práva závazné pro všechny státy, zahrnujíc proto i Federální republiku, by mělo být vyhlášeno aplikovatelným ke stanovení hranic mezi stranami vztahujíc se na oblast kontinentálního šelfu v Severním moři.Tak jak tento spor je založen na pohledu že článek 6 Konvence působil a účinkoval, jasně zahrnuje úmluvu že článek jako normotvorné opatření které konstituuje základ nebo plodí pravidlo které když bylo pouze sporné nebo smluvní ve svém původu, bylo od té doby zahrnuto do obecného těla mezinárodního práva a je nyní akceptováno jak opinio iuris, tak se stalo závazným dokonce pro země, které nikdy nebyly a nebudou stranami Konvence.

2

Na prvním místě by mělo být nevyhnutelné, že opatření by mělo ve všech potencionálních případech mít základní normotvorný charakter, tak jako by se mělo týkat toho, jak formovat základ obecného pravidla práva. Považováno abstraktně, princip stejných vzdáleností by mohl být považován za splnění tohoto požadavku. Už v částečné formě ve které je vtělen v článku 6 Ženevské konvence a s ohledem ke vztahu tohoto článku k dalším opatřením Konvence, toto musí být otevřeno pochybnostem. Na prvním místě, článek 6 je stavěn tak, že pokládá druhotně závazek použití principu stejných vzdáleností po primárním závazku k vyznačení hranic souhlasem. Takový primární závazek zadává nezvyklý příklad, ke kterému se nárokuje potenciální obecné pravidlo práva. Stále méně se zastavuje nad otázkou ius cogens, je srozuměno, že v praxi pravidla mezinárodního práva mohou být souhlasem derogovány v jednotlivých případech nebo mezi jednotlivými stranami, ale není to normálně předmět žádného opatření, jak je to v článku 6 Ženevské konvence. Za druhé k části představující zvláštní okolnosti vztahující se k principu stejných vzdáleností, jak je vtěleno v článku 6 a velmi významné, stále nevyřešené sporné body, jaké je přesné mínění a rozsah pojmu, musí vzniknout bližší pochybnosti,stejně jako potencionální normotvorný charakter pravidla. Nakonec schopnost dělat výhrady k článku 6, když nemůže být chráněno samo pravidlo stejných vzdáleností být případně uznáváno jako obecné právo, přidává se ke složitosti výsledku na základě Konvence: tak dlouho jak tato schopnost pokračuje v existenci a není předmětem žádné revize v důsledku požadavku v článku 13 Konvence , která nyní není žádným oficiálním údajem je to sama Konvence která by pro důvody již udané zdá se popřít opatření článku 6 stejného normotvorného charakteru jako má článek 1 a 2.S ohledem na ostatní prvky, obvykle považovány jako důležité před obvyklým pravidlem, může být považováno za vznik obecného pravidla mezinárodního práva, že dokonce bez přijetí žádné významné periody času, velmi obecně rozšířená a zastupitelská účast v úmluvě může stačit sama, za předpokladu, že zahrnovala takové státy, jejichž zájmy byly zvláště ovlivněny. V současném případě, nicméně soud poznamenává, že dokonce, jestliže povolení je uděláno pro státy, jímž účast v Ženevské konvenci není otevřena, nebo které z důvodu vzdálenosti vnitrozemských států, by neměli zájem na stát se stranami, počet ratifikací a přidružení je zajištěn ačkoli seriózně, těžko je postačující. Neratifikace může někdy být následkem faktorů jiných než aktivního nesouhlasu s příslušnou úmluvou, může těžko konstituovat základ, na kterém kladná akceptace jeho principů může být samozřejmá: důvody jsou spekulativní ale fakta zůstávají.S ohledem na časový prvek, soud poznamenává, že je to již přes 10 let, co byla konvence podepsána, ale že nyní dokonce méně než 5, od kdy nabyla moci v červnu 1964, a že když současné projednávání bylo vzneseno, bylo to méně než 3 roky, méně než jeden uplynul v době, kdy příslušné jednání mezi federální republikou a ostatními dvěmi stranami pro kompletní vymezení hranic spadlo na otázce aplikace principu stejných vzdáleností. Přesto schválení jen krátké časové periody není nutné nebo samo tvoří překážku uplatnění práva vytvoření nového pravidla obyčejového mezinárodního práva na základě, který byl původně čistě obvyklým pravidlem, nepostradatelný požadavek by byl že během periody v otázce, ačkoli může být krátká, státní praxe zahrnující že státy jejichž zájmy jsou zvláště ovlivněny, mělo by být obojí značné a skutečně jednotné ve smyslu uplatňovaného opatření; a mělo by mimoto se vyskytovat v takovém způsobu jak ukazovat obecné uznání, že pravidlo práva nebo právní závazek je zahrnut.Soud musí nyní posoudit, zda praxe států v záležitosti vymezení hranic kontinentálního šelfu, následující po Ženevské konvenci, byla takového druhu, aby uspokojila tento požadavek. Ponecháme vedle případy, které pro rozličné důvody soud nepovažuje za odpovídající jako precedenty, stejně jako vymezení hranic sjednané mezi současnými stranami samotnými, nebo nevztahující se k mezinárodním hranicím, asi 15 případů bylo citováno v rámci tohoto jednání, přicházejí na mysl hlavně od podepsání Ženevské konvence 1958, ve které hranice kontinentálního šelfu byly vytyčeny podle principu stejných vzdáleností - ve většině případů souhlasem, v několika jiných unilaterálně nebo vytyčení bylo nastíněno ale ještě nebylo provedeno. Mezi těmito 15 jsou 4 vytyčení hranic v Severním moři UK/Norsko, Dánsko, Nizozemí a Norsko/Dánsko, jak je už zmíněno v paragrafu 4 tohoto rozhodnutí. Ale dokonce jestliže rozličné případy konstituovaly více než velmi malý podíl vytyčení hranic ve světě, soud nepovažuje za nutné vypočítávat nebo hodnotit je odděleně, protože je a priori několik území, které je zbavují váhy jako precedentů v tomto kontextu.Začít s více než polovinou států zainteresovaných, zda bylo jednání unilaterální nebo společné, byly nebo se za krátko staly strany Ženevské konvence a proto podle všeho, tak daleko jak byly zainteresovány, jednali opravdu nebo potenciálně podle Konvence. Z jejich jednání nevyplývá logicky oprávněnost vytvoření existence pravidla obyčejového mezinárodního práva ve prospěch principu stejných vzdáleností. Na druhou stranu pokud se týče těch států, které nebyly a nestaly se stranami Konvence, základ jejich jednání může být jen problematický a musí zůstat zcela spekulativní. Jasně neaplikovaly Konvenci. Ale z tohoto nevyplývá, že by nevěřily sami v aplikování závazného pravidla obyčejového mezinárodního práva. Není ani zlomek důkazu že to udělaly a že jak je vidět (§ 22 a 23) nejsou jiné důvody pro použití principu stejných vzdáleností, takže jednání nebo souhlas s jednáním v určitém způsobu nedemonstruje nic z právní povahy.Podstatný bod v tomto spojení a zdá se důležitý je to, že dokonce jestliže tyto příklady jednání nestranami Konvence byly mnohem početnější než ve skutečnosti jsou, nebyly by dokonce v úhrnu stačily sami o sobě k vytvoření opinio iuris, pro dosažení výsledku musí být splněny dvě podmínky. Zainteresované akty musí nejen

3

usilovat o usedlou praxi, ale musí být zavedeny tak, aby byl důkaz víry, že tato praxe je poskytována povinně existencí pravidla práva požadujícího to. Nutnost takové víry, např. existence subjektivního prvku, je předpokládaná ve většině představ o opinio iuris sive necessitatis. Zainteresované státy musí proto cítit, že jsou vyhovující k jakému množství právního závazku. Frekvence nebo dokonce obvyklý charakter aktů nestačí. Je mnoho mezinárodních aktů, např. na poli ceremonií a protokolu, které se představují skoro pravidelně, ale které jsou motivovány jen oplacením zdvořilosti, příhodnosti nebo tradice, a ne smyslu právní povinnosti.Aplikujíc toto dictum k tomuto případu, pozice je jednoduchá že v určitých případech ne velký počet zainteresovaných států souhlasili sestavit hranice podle principu stejných vzdáleností. Není důkaz, že tak jednali protože se cítili právně přinuceni sestavit je takto bez důvodu pravidla obyčejového práva zavazujíc je udělat to, zvláště posuzuje-li se, že mohli být motivováni jinými faktory.

1.5 Případ sporu anglických a norských rybářů (Norsko v. Velká Británie), MSD 18/12/1951

Tématický okruh: trvalý odpůrce (persistent objector)

V roce 1935 vydalo Norsko dekret, kterým vyhradilo důležité rybářské oblasti ležící při svém severním břehu pro své vlastní rybáře (4 námořní míle). Tento dekret vycházel z linie spojující body nejvíce vyčnívající do moře. Velká Británie nechtěla tuto metodu uznat, protože neodpovídala tradičním pravidlům mezinárodního práva.

As has been said, the United Kingdom Government concedes that Norway is entitled to claims as internal waters of fjords and sunds which fall within the conception of a bay as defined in international law whether the closing line of the indentation is more of less then ten sea miles long. But he United Kingdom Government concedes this only on the basis of historic title; it must therefore be taken that that Government has not abandoned its contention that the ten-mile rule is to be regarded as a rule of international law.In these circumstances the Court deems it necessary to point out that although the ten-mile rule has been adopted by certain States both in their national law and in their treaties and conventions, and although certain arbitral decisions have applied it as between these States, other States have adopted a different limit. Consequently, the ten-mile rule has been not acquired the authority of a general rule of international law.In any event the ten-mile rule would appear to be inapplicable as against Norway inasmuch as she has always opposed any attempt to apply it to the Norwegian coast.

1.6 Případ Chrám Preah Vihear (Kambodža versus Thajsko), MSD 15/6/1962

Tematický okruh: státní území, problematika omylu, definitivní platnost hranic

Starobylý chrám Preah Vihear stojí na skále, která je součástí pohoří Dank Rek, tvořící hranici mezi Thajskem a Kambodžou. Smlouvou z roku 1904 Thajsko (tehdy Siam) s Francií (tehdy protektor nad Kambodžou), že na území kolem chrámů bude hranice sledovat vodní předěl pohoří Dank Rek a že přesná hranice bude určena smíšenou francouzsko-siamskou komisí. Ta vyhotovila mapy s hranicemi, které byly publikovány v Paříži a poslány také siamské vládě. Na těchto mapách byla zakreslena oblast kolem chrámu na území Kambodže. Později se ale ukázalo, že při přesném vyměření hranic leží chrám na straně Thajska. V roce 1958 vypukl spor mezi Kambodžou a Thajskem, který byl předložen MSD.

Okolnosti volaly po reakci během přiměřené doby na stranu Siamských orgánů, jestliže si přály nesouhlasit s mapou nebo měly důležitou otázku k vyslovení k tomuto problému. Neudělaly tak ani po mnoho let a tímto musí držet mlčky daný souhlas.Nyní však se tvrdí v zastoupení Thajska, že v problému sporného pozemku Preah Vihear, byl spáchán omyl, kterého si Siamské orgány nebyly vědomy v době, kdy přistoupily na mapu. Je zakotvené právní pravidlo, že spor o omylu nemůže být přípustný jako prvek způsobující neplatnost souhlasu, jestliže strana žalující přispěla svým vlastním chováním k omylu a mohli se jí vyhnout nebo pokud okolnosti byly takové, protože strana vypověděla na základě možného omylu.S jednou nebo dvěma důležitými vyjímkami právě zmíněnými, zainteresované akty byly výhradně akty lokálních, regionálních orgánů. V rozsahu, v kterém se tyto aktivity nacházely, není jasné, zda měly kompetenci k jednání o

4

chrámu na hoře Preah Vihear, spíše než k místům někde v okolí. Avšak soud nachází složitým k považování takových lokálních aktů jako převažujících a negativních k ucelenému a neodchýlitelnému chování centrálních Siamských orgánů k hraniční čáře, jak bylo zmapováno.Obecně, když dvě země ustaví hranici mezi nimi, jedním z prvotních předmětů je dosáhnutí stability a konečnosti. To je nemožné, jestliže hranice takto ustavená může v každém momentu a na základě nepřetržitě dosažitelného procesu být zpochybněna a její oprava nárokována, kdykoli je objevena jakákoli nepřesnost v rozhodčí doložce v rodičovské smlouvě. Takový proces může pokračovat nekonečně a konečnost by nikdy nebyla dosažena tak dlouho, jak by stále případné omyly zůstávaly k objevení. Taková hranice, která je daleko od toho, aby byla stálá, by byla riskantní.

1.7 Případ Nottebohm (Lichtenštejnso versus Guatemala), MSD 06/04/1955

Tematický okruh: státní občanství, diplomatická ochrana

Německý státní občan Nottebohm žil od roku 1905 v Guatemale, kde působil jako obchodník. V Guatemale měl též trvalý pobyt. Občas obchodně navštěvoval Německo a také Lichtenštejnsko, kde žil jeho bratr. Těsně po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 odjel do Lichtenštejnska, kde mu na jeho žádost bylo uděleno státní občanství. To mu bylo uděleno, aniž by splnil podmínku trvalého pobytu v rozsahu 3 let, která mohla být prominuta výjimečně v případech hodných zvláštního zřetele. Nottebohm žádné zvláštní okolnosti ve své žádosti neuvedl, pouze požádal o prominutí této podmínky. V okamžiku nabytí státního občanství Lichtenštejnska pozbyl Nottebohm německé státní občanství. Lichtenštejnsko bylo v té době neutrální zemí. S lichtenštejnským pasem se vrátil do Guatemaly. Po vstupu Guatemaly do druhé světové války na něj bylo nahlíženo jako na německého občana, byl internován, a jeho majetek byl konfiskován (v roce 1943). Když se po ukončení druhé světové války pokusilo Lichtenštejnsko vykonat ve prospěch Nottebohma diplomatickou ochranu, vyskytla se otázka, bylo-li nabytí lichtenštejnského státního občanství z hlediska mezinárodního práva platné.

Podle praxe států, arbitrárních a soudních rozhodnutí a názorů spisovatelů, státní občanství je právně zaručeno společenským faktem připojením, pravým spojením existence zájmů a citů, společně s existencí vzájemných práv a povinností. Založení právního vyjádření faktu, že jedinec, jemuž je uděleno, ať přímo právem nebo jako výsledek aktu státních orgánů, ve skutečnosti uzavřeněji souvisí s obyvatelstvem státu udělujícím státní občanství než jakýmkoli jiným státem. Udělení státem, to jen opravňuje stát k výkonu ochrany naproti jiným státům, jestliže konstituuje přenos do právních podmínek jedincova spojení se státem, který mu udělil jeho občanství.Soud musí rozhodnout zda státní občanství udělené Nottebohmovi prostřednictvím naturalizace má tento charakter nebo jinými slovy, zda faktické spojení mezi Nottebohmem a Lichtenštejnskem v před tím, současně a následovně jako naturalizace se objevuje jako dostatečně uzavřený, převažováno v relaci k jakémukoli spojení, které mohlo existovat mezi ním a jakýmkoli jiným státem, že je možné považovat státní občanství jemu udělené za reálné a efektivní, jako přesné právní vyjádření společenského faktu spojení, který existoval před tím nebo vzniknul až potom.Naturalizace byla žádána ne toliko přes důvod získání právního uznání Nottebohmova členství v obyvatelstvu Lichtenštejnska, bylo nemožné nahradit jeho status válčícího státu občanstvím státu neutrálního s jediným cílem tohoto vstoupení v rámci ochrany Lichtenštejnska, ale nestalo se sezdaným s jeho tradicemi, zájmy, způsobem života nebo přijmutím závazků - jiných než finančních - a výkonem práv patřícím ke statusu jež je získán.Guatemala není zavázána k právnímu uznání státního občanství uděleného za takových okolností. V důsledku toho Lichtenštejnsko není oprávněno k rozšíření jeho ochrany na Nottebohma naproti Guatemale a jeho nárok musí z tohoto důvodu být považován za nepřípustný.

1.8 Případ Barcelona Traction, Light and Power Co. (Belgie vs.Španělsko), MSD 05/02/1970

Tématický okruh: státní příslušnost právnických osob, diplomatická ochrana

Barcelona Traction byla akciová společnost zřízená v roce 1911 podle kanadského práva v souvislosti s vývojem elektrických komponentů ve Španělsku. Společnost byla registrována v Kanadě a zde měla i své obchodní sídlo. V roce 1948 nad ní španělský soud vyhlásil bankrot a další španělské orgány podnikly kroky k likvidaci společnosti. Po celou dobu existence společnosti bylo 88% akciového kapitálu společnosti ve vlastnictví belgických osob. Kanada intervenovala ve prospěch společnosti, ale v zápětí své námitky stáhla. Belgie se

5

pokusila uplatnit u Španělska nárok na náhradu škody, která byla způsobena jejím státním příslušníkům, jenž vlastnili akcie společnosti.Koncept a struktura společnosti je ovlivněna a založena na firemním rozdílu mezi oddělenou entitou společnosti a akcionáři, každý s rozdílným souborem práv. Oddělení vlastnických práv mezi společnost a akcionáře je důležitou manifestací tohoto rozdílu. Tak dlouho jak společnost existuje, nemá akcionář právo k jmění společnosti.Nehledě na oddělenou právní subjektivitu společnosti, špatné závazky ke společnosti pravidelně zapříčiňují předsudky k akcionářům. Ale fakt, že škodu utrpěli oba jak společnost, tak akcionáři, neimplikuje, že oba jsou oprávněni k nároku na kompenzaci.V rozvržení právnické osoby ke státu pro účely diplomatické ochrany, je mezinárodní právo založeno, ale jen do určité míry, na analogii s pravidly vztahujícími se k občanství jednotlivců. Tradiční pravidla připisují právo diplomatické ochrany právnické osoby státu podle práva, které je inkorporováno a v kterém území má registrační úřad. Tato dvě kritéria byla potvrzena dlouhodobou praxí s početnými nástroji mezinárodního práva. Nehledě na to bližší nebo odlišné spojení je někdy považováno za vyžadované v příkazu, že právo diplomatické ochrany existuje. Vskutku praxe některých států dává společnosti inkorporované podle jejich práva diplomatickou ochranu, ale jen tehdy, když má své sídlo nebo vedení nebo centrum kontroly ve svém území nebo když většina nebo podstatná část společníků je vlastněna občany zainteresovaného státu. To bylo dodržováno pouze tehdy, kdy existuje mezi korporací a státem otázka skutečného spojení druhu domácího od ostatních odvětví mezinárodního práva. Avšak na určitém poli diplomatické ochrany právnických osob není absolutní test „skutečného spojení“. Takové testy, jak byly aplikovány, mají relativní povahu a někdy se spojují s jedním státem jsouc váženy proti ostatním. V tomto spojení bylo rozhodnuto v případě Nottebohm. Ve skutečnosti strany požádaly o posouzení v aspektu ochrany v současném případě je soud názoru vydaném v tomto případě.Soud bere v úvahu, že adopce teorie diplomatické ochrany akcionářů jako taková, je otevřením dveří k soutěžení diplomatických nároků a může vytvořit atmosféru zmatku a nejistoty v mezinárodních ekonomických vztazích. Nebezpečí by bylo největší vzhledem k tomu, že společníci společnosti, jejichž aktivita je mezinárodní, jsou roztříštěni a neustále se mění.Soud by zde poznamenal, že během limitů předepsaných mezinárodním právem stát může vykonávat diplomatickou ochranu na cokoli co považuje za vhodné. U fyzických a právnických osob, v jejichž zájmu jedná, musí brát v úvahu že jejich práva nejsou adekvátně chráněná, nemají opravný prostředek v mezinárodním právu. Všechno, co mohou dělat, je uchýlit se k domácímu právu, jestliže prostředky jsou dostupné k přiblížení jejich případu nebo získání nápravy. Vnitrostátní zákonodárce může položit na stát závazek k ochraně jeho občanů v zahraničí a může také udělit právo s odpovídajícími sankcemi. Avšak tyto úvahy zůstávají v rámci vnitrostátního práva a neovlivňují pozici mezinárodní.Stát musí být viděn jako jediný soudce k rozhodnutí, zda jeho ochrana bude garantována, do jakého rozsahu bude garantována a kdy přestane. Ponechá si v tomto ohledu diskreční pravomoc k výkonu, který může být ovlivněn úvahami politické nebo jiné povahy, které se nevztahují k určitému případu. Od té doby nárok státu není identický s nárokem jednotlivce nebo právnické osoby, jejíž věc je dána, stát požívá kompletní svobody jednání… Byl vyjádřen názor, že nárok může obdobně vzniknout, když investice státních občanů v zahraničí jsou částí národního státního ekonomického zájmu státu. Vlády je známá zásahem za takovýchto okolností nejen když její zájmy byly ovlivněny, ale také když byly ohroženy. Avšak musí být dáno, že tento typ jednání je zcela jiný než vnější pole diplomatické ochrany …. Pravá otázka je, zda právo bylo porušeno, které právo může jen být právem státu požívat jisté zacházení garantované obecným mezinárodním právem.Z tohoto vyplývá, že kde je otázka neprávního jednání spáchaného proti společnosti reprezentující cizí kapitál, obecné pravidlo mezinárodního práva autorizuje stát společnosti vznést nárok… Když se zakládá společnost v cizí zemi, její zakladatelé jsou běžně vedeni určitými úvahami, je to většinou otázka daně nebo jiných výhod navržených státem. Nezdá se v žádném případě nespravedlivé, že výhody takto získané by měly být vyvažovány rizikem vzniklým v důsledku faktu, že ochrana společnosti a tím jejích akcionářů je tím svěřena státu jinému než státu akcionářů.

1.9 Případ Bernadotte, MSD 11/04/1949

Tematický okruh: subjektivita mezinárodních organizací, náhrada škody, implicitní pravomoci (iplied powers)

Dne 17.září 1948 byl hrabě Bernadotte, švédský občan, zabit skupinou teroristů, která působila v nové části Jeruzaléma (New City). New City byla tehdy pod kontrolou izraelského státu. Hrabě Bernadotte pracoval v oblasti jako zprostředkovatel OSN (Chief United Nations Truce Negotiator). Po jeho smrti se Generální tajemník OSN obrátil na MSD s otázkou, jaká opatření ze strany OSN přicházejí v daném případě v úvahu.

6

První otázka položená soudu:V případě agenta Spojených národů ve výkonu jeho povinností, kdy utrpěl zranění za okolností zahrnujících odpovědnost státu, mají Spojené národy jako Organizace oprávnění vznést mezinárodní nárok proti vládě oprávněné de iure nebo de facto k získání reparační povinnosti v ohledu k újmě způsobené a) Spojeným národům b) oběti nebo osobám oprávněným skrze ni?Subjekty práva v jakémkoli právním systému nejsou nutně identické ve své povaze nebo v rozsahu jejich práv a jejich povaha záleží na potřebách společenství. V historii, vývoj mezinárodního práva byl ovlivněn požadavky mezinárodního života a zvyšování pokroku v kolektivním jednání států nechalo vzniknout v mnoha příkladech jednání na mezinárodní úrovni jistým entitám, které nejsou státy. Tento vývoj kulminoval v červnu 1945 založením mezinárodní organizace, jejíž cíle a principy jsou specifikovány v Chartě Spojených národů. Ale k dosažení těchto konců je mezinárodní subjektivita nepostradatelná.Podle názoru soudu, Organizace měla v úmyslu vykonávat a požívat práva a ve skutečnosti je vykonává a požívá, funkce a práva, která mohou být pouze vysvětlena na základě vlastnictví vysoké míry mezinárodní subjektivity a oprávněním jednat na mezinárodní úrovni. V současnosti nejvyšší druh mezinárodní organizace by nemohl vykonat záměry jeho zakladatelů, jestliže by byl zbaven mezinárodní subjektivity. Nutno přiznat, že členové svěřením jistých funkcí a průvodní povinností a odpovědností oblékly toto do kompetence, která by zrušila znemožnění těchto funkcí.V souvislosti s tím soud došel k názoru, že Organizace je mezinárodní osobou. To není stejné jako říci, že je to stát, který to jistě není nebo jeho právní subjektivita a práva a povinnosti jsou stejné jako státu. Ještě méně je to stejné, jako kdyby se řeklo, že je to „superstát“, cokoli ten výraz může znamenat. Dokonce to neimplikuje, že všechna jeho práva a povinnosti musí být na mezinárodní úrovni o nic víc, než že všechna práva a povinnosti státu musí být na této úrovni. Znamená to, že je to subjekt mezinárodního práva a je schopný vlastnit mezinárodní práva a povinnosti a že má subjektivitu k zachování jeho práv na vznesení mezinárodních nároků.

Další otázka je, zda suma mezinárodních práv Organizace zahrnuje práva ke vznesení druhu mezinárodního nároku popsaném v Žádosti o názor. To je nárok proti státu k získání reparace v ohledu na škodu způsobenou zraněním agenta Organizace v průběhu výkonu jeho povinností. Vzhledem k tomu, že stát vlastní celková mezinárodní práva a povinnosti rozpoznaná mezinárodním právem, práva a povinnosti entity jako je Organizace musí záležet na jejích cílech a funkcích, jak je specifikováno nebo implikováno v jeho konstituujících dokumentech a rozvíjeno praxí. Funkce Organizace jsou takového charakteru, že nemohou být efektivně zrušeny, jestliže zahrnují souběžnou žalobu na mezinárodní úrovni, 58 nebo více cizích úřadech a soud dovozuje, že členové obdařily Organizaci subjektivitou vznést nároky, když nutné zrušením jeho funkcí…Charta výslovně neudělila Organizaci subjektivitu k zahrnutí do jejího nároku na reparaci škodu způsobenou oběti nebo osobám oprávněným skrze ni. Soud musí proto začít enquiring, zda opatření Charty, týkající se funkcí Organizace a části představovaná jejími agenty ve výkonu těchto funkcí, implikuje pro Organizaci moc poskytovat jejím agentům limitovanou ochranu, která by spočívala na vznesení nároku na reparaci za škodu utrpěnou za takových okolností. Podle mezinárodního práva Organizace se musí domnívat, že má takovou moc, která ačkoli není výslovně zajištěna Chartou, je jí udělena implikací, jak je podstatné k výkonu jejích povinností. Tento princip byl aplikován Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti na Mezinárodní organizaci práce v jeho Poradním názoru č.13 z 23.června 1926 a musí být aplikován na Spojené národy.Přihlížejíc k jejím cílům a funkcím už zmiňovaným, Organizace to může shledat důležitým a ve skutečnosti to shledala důležitým, svěřit svým agentům důležité mise k vykonávání v přidělených částech světa. Mnoho misí, z jejich povahy, zahrnuje neobvyklé nebezpečí, jemuž osoby nejsou normálně vystaveny. Z tohoto důvodu zranění způsobená agentům za těchto okolností se někdy přihodí takovým způsobem, že jejich národní stát by nebyl oprávněn vznést nárok na reparaci na poli diplomatické ochrany nebo by se k tomu necítil oprávněn. Obojí zajišťuje efektivní a nezávislý výkon těchto misí a poskytnutí efektivní podpory agentům, Organizace jim musí zřídit adekvátní ochranu.

V posuzování tohoto aspektu otázky 1 (a) a (b) je důležité uchovat na mysli důvody, které vedly soud k tomu dát kladnou odpověď, když druhá strana stát je členem Organizace. Bylo nyní ustaveno, že Organizace má subjektivitu vznést nároky na mezinárodní úrovni a že vlastní právo funkční ochrany v ohledu na agenty. Tady je soud opět autorizován předpokládat, že utrpěná škoda zahrnuje odpovědnost státu a ten není volán k vyjádření názoru nad různými způsoby jak může být zavázán. Zároveň je otázka, zda Organizace má subjektivitu vznést nárok proti státu na náhradu s ohledem na škodu, nebo zda naopak, tento stát, když není členem, je oprávněn ke vznesení námitky, že Organizace postrádá subjektivitu ke vznesení mezinárodního nároku. V tomto bodě názor soudu je, že 50 států, reprezentujících velkou většinu členů mezinárodního společenství má sílu v konformitě

7

s mezinárodním právem nechat vzniknout entitu, vlastnící objektivní mezinárodní subjektivitu a jen subjektivitu uznávanou jimi samotnými společně se subjektivitou k vznesení mezinárodního nároku.Soud odpověděl na otázku 1 (a) jednomyslně a na 1 (b) 11 hlasy ku 4 kladně.

1.10 Případ Namibie

platnost rezoluce RB 276 - ekonomické embargoPrvní námitka je, že dva stálí členové Rady bezpečnosti se zdrželi volby. Je tvrzeno, že rezoluce nebyla důsledně adoptována souhlasnou volbou 9 členů, včetně souhlasných hlasů stálých členů, jak je vyžadováno článkem 27 §3 Charty OSN. Přesto jednání Rady bezpečnosti po dlouhou dobu poskytuje hojné důkazy, že presidentské vládnutí a pozice členů Rady, zvláště stálých členů, byly důsledně jednotně vykládány praxí dobrovolného zdržení se stálých členů. Zdržením se, člen nepodepisuje svou námitku ke schválení toho, co bylo navrženo; za účelem ochrany adopce rezoluce požadující jednotnost stálých členů, stálý člen může pouze volit proti. Tato procedura byla akceptována členy OSN a obecnou praxí organizace.

Čeho se týkala první námitka proti rezoluci RB 276?Při zkoumání této žaloby Valným shromážděním je příslušné brát ohled na obecné principy mezinárodního práva upravující ukončení smluvních vztahů na základě porušení.

1.11 Případ Korfského kanálu (Velká Británie vs.Albánie), MSD 09/04/1949

Tematický okruh: odpovědnost státu, náležitá opatrnost (due diligence), hranice svépomoci.

V květnu roku 1946 byly britské lodě při průjezdu Korfským kanálem ostřelovány albánským vojskem. VB protestovala u albánské vlády a dovolávala se práva na svobodný průjezd průlivem podle mezinárodního práva. Albánská vláda uvedla, že cizí vojenské a obchodní lodě nemají právo projíždět albánskými teritoriálními vodami bez předchozího oznámení a povolení ze strany albánských orgánů. V říjnu 1946 byla k průjezdu korfským kanálem vyslána eskadra britských válečných lodí. V zápětí narazila na miny a některé z nich byly těžce poškozeny a došlo ke ztrátám na životech. O tři týdny později byly do průplavu vyslány britské lodě, které odstranily 22 min. V říjnu 1944 byl kanál prohledán britským loďstvem a nebyly nalezeny žádné miny. V lednu a únoru roku 1945 byl kanál znovu prohledán a opět nebyly nalezeny žádné miny.Došlo ke sporu mezi Velkou Británií a Albánií o odpovědnosti Albánie za škodu a ztrátu na životech způsobenou výbuchy a o případné povinnosti k náhradě škody. Hlavním britským argumentem bylo, že miny byly položeny mezi květnem a říjnem 1946 se souhlasem albánské vlády a že Albánie nedostála své povinnosti zajistit pokojný průjezd přes mezinárodní vodní cesty. Albánie namítala, že Velká Británie porušila územní nedotknutelnost Albánie tím, že vyslala k průjezdu průlivem vojenské lodě bez předchozího povolení a svévolně z něj odstranila miny.

Je jasné, že znalost uložení min nemůže být přisuzována albánské vládě pouze z toho důvodu, že minové pole objevené v albánských teritoriálních vodách způsobilo výbuchy, jejichž obětmi se staly britské válečné lodě. Je pravda, že mezinárodní praxe ukazuje, že stát na jehož území nebo v jehož vodách se stal akt odporující mezinárodnímu právu, může být volán k vysvětlení. Je také pravda, že stát se nemůže vyhýbat takovému požadavku, omezujíc se na odpověď, že byl neinformovaný o okolnostech aktu a jeho původců.Ale z toho se nemůže vyvozovat pouze fakt, že stát vykonávající kontrolu nad svým územím a vodami nutně musí vědět o každém protiprávním činu, stejně jako o jeho původcích. Tento fakt sám a odděleně od okolností nezahrnuje ani prima facie odpovědnost ani přenesení důkazního břemena. Tento nepřímý důkaz je přípustný ve všech systémech práva a jeho užívání je potvrzeno mezinárodními rozhodnutími. Musí se brát na zřetel, když je to založeno na sérii faktů spojených dohromady a vedoucích v logický závěr… Ze všech faktů a pozorování zmíněných výše, soud usuzuje, že uložení minového pole, které způsobilo výbuchy 22. 10. 1946, nemohlo být provedeno bez vědomí albánské vlády.Závazky úřadujících albánských autorit se skládaly z úředních oznámení o právu lodí obecně, o existenci minového pole v albánských teritoriálních vodách a výstraze k blížícím se britským lodím o bezprostředním nebezpečí, které hrozí minovým polem. Takové závazky nejsou ukotveny v Haagské konvenci z roku 1907 č. VIII., která se aplikuje v čase války, ale na obecných a dobře známých principech, jmenovitě: základní ohledy na humanitu, dokonce víc v míru než války, princip svobody mořské komunikace a závazek každého státu vědomě nedovolit, aby jeho území bylo použito pro akty v rozporu s právy jiných zemí.Musí být vyvozeno, že položení min, jakéhokoli bylo data, bylo provedeno v době, kdy Albánie prováděla dozor nad úžinou. Pokud by se předpokládalo, že se to konalo v posledním možném okamžiku … jediný úsudek k vyvození by bylo obecné sdělení … bylo by složité, možná dokonce nemožné. Ale to by samozřejmě neochránilo

8

albánské autority od provedení, jak měly udělat, všech důležitých kroků k varování lodí blízko nebezpečné zóny. Ve skutečnosti albánské autority se nepokusily o nic k odvrácení katastrofy.To je názor soudu, obecně známý a v souladu s mezinárodním obyčejem, že státy v době míru mají právo poslat své válečné lodě přes úžinu používanou pro mezinárodní plavbu mezi dvěmi částmi moře bez předchozí autorizace pobřežního státu, jestliže průchod je pokojný. Pokud jinak nestanoví mezinárodní úmluva, není právo pobřežního státu zastavit takový průchod úžinou v době míru.Zmocněnec Velké Británie ve svém projevu na odpověď blíže specifikoval „operaci retail“ mezi metody sebeochrany a sebepomoci. Soud nemůže připustit tuto ochranu. Mezi nezávislými státy respektování územní suverenity je základ mezinárodních vztahů. Soud poznává, že albánská vláda pochybila ve výkonu svých povinností po explozích a zdržovací povaha jejích diplomatických nót je polehčující okolnost k akci vlády VB. Ale k zajištění respektování mezinárodního práva, soud musí prohlásit, že jednání britského loďstva založilo porušení albánské suverenity.Toto prohlášení je v souladu s požadavkem vzneseným Albánií a je pro ni přijatelnou satisfakcí.

Odlišné stanovisko soudce Krylova:

Nalézajíc, že nebylo dokázáno, že Albánie mlčky schválila položení min nebo věděla o jejich přítomnosti, soudce Krylov pokračuje:Ale možná je to případ, kdy albánské autority měly vidět nebo slyšet operaci pokládání min? K odpovědi na tuto otázku, podle mého názoru, kladně by bylo nalézt albánskou odpovědnost za teorie viny. Beru v úvahu, že termíny římského práva a současně občanského a trestního práva mohou být použity v mezinárodním právu, ale s jistou pružností a bez dělání příliš jemných rozdílů. Není potřeba přenést rozdíly, které někdy potkáváme v jistých systémem vnitrostátního práva, do systému mezinárodního práva. Je potom možné nalézt mezinárodní odpovědnost Albánie v případě viny? Může být argumentováno, že Albánie selhala ve výkonu péče (diligence) požadované mezinárodním právem k ochraně před položením min v Korfském kanálu? Může být trváno na tom, že mezinárodní právo zahrnuje závazek pro pobřežní stát k ochraně před položením min v jeho teritoriálních vodách? Nemyslím si to. Přesto jak dokonale může být organizováno sledování pobřeží pobřežním státem, tajné položení min nemůže být považováno za nemožné, zvláště, když se může dodat, že v době míru pobřežní hlídky nejsou ve stavu permanentní připravenosti. Ale historie námořní války přináší mnoho příkladů tajného položení min.Tady mám jednu poznámku. Odpovědnost státu v důsledku mezinárodního porušení práva předpokládá přinejmenším vinu na straně státu. Nemůže být nalezena mezinárodní odpovědnost státu argumentem, že akt, z kterého je stát obviněn se stal v jeho teritoriu - územním, mořském nebo vzdušném. Nemůže se přenést teorie risku, která se vyvinula ve vnitrostátním právu některých států, do oblasti mezinárodního práva. Za účelem nalezení odpovědnosti státu musí být předpoklad viny. Obracím se na slavného anglického autora Oppenheima. V jeho díle o mezinárodním právu píše, že koncepce mezinárodního provinění předpokládá, že stát jednal úmyslně a ve zlém úmyslu, nebo v případech jednání se zaviněnou nedbalostí. V pohledu předchozího a dlužícího neadekvátnost důkazů předložených Brity, nejsem schopen dosáhnout výsledku, že Albánie byla zodpovědná za výbuchy, které se staly 22.10.1946 v albánských vodách. Nemůžeme zatratit stát na základě možnosti. K založení mezinárodní odpovědnosti musí být jasné a nezpochybnitelné důkazy. V tomto případě chybí.

Odlišné stanovisko soudce Azeveda:Předpoklad viny je vždy proměnlivý a podstupuje pomalý proces vývoje; pohybování se od klasických prvků nerozvážnosti a nedbalosti, blíží se k systému objektivní odpovědnosti; a to vedlo některé dnešní autory k popření, že vina je definitivně oddělena v ohledu k teorii založené pouze na riziku.

1.12 Nikaragua versus USA, MSD 27/06/1986

Tématický okruh: donucení v MP, sebeobrana. použití síly. princip nevměšování

V roce 1984 zažalovala Nikaragua před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu Spojené státy americké pro porušení mezinárodního práva. Dle jejího tvrzení k němu došlo užitím síly proti Nikaragui a dále vměšováním se do nikaragujských vnitřních záležitostí. Ze strany USA se jednalo konkrétně o podporu povstalců usilujících o svržení nikaragujské vlády, zaminování přístavů, ekonomické sankce a jiné vojenské a polovojenské akce USA.Nikaragua se odvolávala na porušení článku 2, odst. 4 Charty OSN a mezinárodního práva obyčejového, které zakazuje hrozbu nebo použití síly proti územní svrchovanosti a celistvosti jiného státu, a obyčejového pravidla o zákazu vměšování se do vnitřních záležitostí druhých států.

9

Zásada nepoužití sílySoud konstatuje, že obě strany pohlížejí na principy k použití síly inkorporované do Charty OSN (čl.2) jako korespondující s těmi v obecném mezinárodním právu: čl.2/4 – Všichni členové se zdrží v mezinárodních vztazích hrozby nebo použití síly proti územní integritě nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu nebo jiných způsobů neslučitelných s účely Charty OSN.

Soud avšak uspokojuje, že existuje v obyčejovém právu opinio iuris zavazující pro takové zdržení se. Takové opinio iuris může být vydedukováno z chování stran a chování států vůči jistým rezolucím VS a zejména k rezoluci 2625 (XXV) nazvané „Deklarace zásad mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy“. Účinek souhlasu s textem takové rezoluce nemůže být považován pouze za „opakování a objasnění“ smluvního závazku z Charty .. může být považován za přijmutí platnosti pravidla .. deklarovaného rezolucí. Zásada nepoužití síly .. může tedy být považována za zásadu obecného mezinárodního práva.

Vyjímka ze zákazu použití síly – výkon práva na sebeobranu a práva kolektivní sebeobrany: .. soud poznamenává, že v jazyku čl. 51 Charty OSN, že zkladní právo, které má každý stát v případě ozbrojeného útoku, je jak právo na kolektivní tak na individuální sebeobranu. Tak Charta sama potvrzuje existenci práva na kolektivní sebeobranu v obecném mezinárodním právu... státy nemají právo kolektivní ozbrojené odpovědi na jednání, která nekonstituují ozbrojený útok.

Vymezení pojmu ozbrojený útok:Může být považováno za odsouhlasené, že ozbrojený útok musí být považován za takový, který zahrnuje nejen pouhou akci ozbrojených sil přes mezinárodní hranici, ale také vyslání by or on behalf ozbrojených skupin, žoldáků, kteří založí akty ozbrojené síly proti jinému státu, takové závažnosti, že způsobí ozbrojený útok řízený běžnými silami, nebo jejich podstatný zásah. Tento popis, obsažený v čl.3 §g definice agrese připojený k rezoluci VS 3314 (XXIX), odráží obecné mezinárodní právo.

Použití síly proti třetímu státu:.. pro stát použití síly proti jinému státu na základě toho, že stát spáchal protiprávní akt síly proti třetímu státu, je považován za protiprávní, s vyjímkou pouze když protiprávní akt vyprovokoval ozbrojený útok jako odpověď.

Princip kolektivní sebeobrany:.. je také jasné, že je to stát, který je obětí ozbrojeného útoku, kdo musí deklarovat, že byl napaden. Není pravidlo obecného mezinárodního práva dovolující jinému státu vykonávat právo kolektivní sebeobrany na základě svého zhodnocení situace... soud shledává, že v obecném mezinárodním právu není pravidlo dovolující výkon kolektivní sebeobrany bez žádosti státu, který se považuje za oběť ozbrojeného útoku.

Zákaz zasahovat do vnitřních či vnějších záležitostí jiného státu:Tento princip .. není jako takový upřesněn v Chartě. Ale nikdy nebylo zamýšleno, aby Charta vtělila psané potvrzení každého podstatného principu mezinárodního práva. Existence opinio iuris u principu neintervence je opřen o založenou a skutečnou praxi.Tento princip se odrazil v mnoha deklaracích .. např. v Deklaraci schválené rezolucí 2625 (XXV): .. Žádný stát ani skupina států nemá právo intervenovat, přímo nebo nepřímo, z jakéhokoli důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jakéhokoli státu. Tudíž, ozbrojená intervence a všechny jiné formy intervence nebo útočné hrozby proti charakteru státu nebo proti jeho politickým, ekonomickým nebo kulturním prvkům, jsou porušením mezinárodního práva.Prvek donucení, který definuje a formuje podstatu zakázané intervence, je částečně pochopitelný v případě intervence, která použije sílu jak ve formě vojenské akce, tak nepřímo podporou rozvratných a teroristických ozbrojených aktivit v jiném státu. Rezoluce VS 2625(XXV) rovná pomoc takového druhu s užitím síly státu, když se to stane v jiném státě za hrozbu nebo použití síly. Tyto formy jednání jsou tedy protiprávní ve světle obou principů nepoužití síly a neintervence.Musí se posoudit, zda může být náznak praxe takového druhu obecného pravidla pro státy intervenovat, přímo nebo nepřímo, s nebo bez ozbrojené síly, pro podporu vnitřní opozice v jiném státě, jejíž příčinou jsou důvody politické a morální povahy... aby se vytvořilo nové obyčejové právo, musí případy vytvořit nejen dostatečnou praxi, ale musí být provázeny opinio iuris sive necessitatis ..… soud.. shledává, že takové pravidlo intervence pro podporu jakékoli opozice v jiném státě, existuje v současném mezinárodním právu. Akty konstitující porušení obecného principu neintervence by také, pokud přímo zahrnují použití síly, konstituovaly porušení principu nepoužití síly ..

10

Závěry:Z větší části stížnosti Nikaragui byly na použití síly proti ní USA. Z aktů, které soud shledal, že jsou přičítány vládě USA, následující jsou v tomto ohledu přípustné:

položení min v teritoriálních a vnitřních vodách Nikaragui v roce 1984 jisté útoky na Nikaragujské přístavy, ropná zařízení a námořní základny

USA spáchaly prima facie porušení principu nepoužití síly podporou proti Nikaragui, organizováním nebo podporováním organizace ozbrojených skupin .. pro proniknutí na území jiného státu a účastí na aktech civilních sporů v jiném státě podle pojmů rezoluce VS 2625 (XXV). Z pohledu soudu, protože zbrojení a trénování druhé strany může být považováno za hrozbu nebo použití síly proti Nikaragui, není to tak ale ve všech případech podpory dané vládou USA. Soud považuje pouhé dodávání kapitálu druhé straně, netvoří samo použití síly.S ohledem na El Salvador soud shledává, že je přesvědčen, že mezi červnem 1979 a začátkem roku 1981 přerušovaný tok zbraní směřoval na území Nikaragui k ozbrojené opozici. Soud avšak není přesvědčen, že podpora dosáhla salvadorské ozbrojené opozice do začátku roku 1981 nebo, že vláda Nikaragui byla odpovědná za jakýkoli tak zbraní v dané době. Dokonce, když přijmeme, že dodávky zbraní opozici mohou být považovány za přisuzované vládě Nikaragui k ospravedlnění prosby o právo kolektivní sebeobrany v obecném mezinárodním právu, opatření zbraní opozici v jiném státě zakládá ozbrojený útok na takový stát.Výkon práva kolektivní sebeobrany předpokládá, že se ozbrojený útok stal; a je evidentní, že obětí je stát .. Je evidentní, že pokud si oběť přeje příchod jiného státu na pomoc ve výkonu práva kolektivní sebeobrany, vyjádřila by výslovný požadavek. Soud nevidí žádný důkaz, že chování těchto států bylo odpovídající situaci.Prohlášení a požadavek El Salvadora, zveřejněn poprvé v srpnu 1984, nepodporuje tvrzení, že v roce 1981 proběhl ozbrojený útok, který by odpovídal právnímu základu pro USA aktivity, které začaly v druhé polovině roku.Soud shledává, že v obecném mezinárodním právu není pravidlo dovolující výkon kolektivní sebeobrany bez požadavku státu, který se shledá obětí ozbrojeného útoku.K otázce nezbytnosti, soud poznamenává, že prostředky USA z prosince 1981 nemohou být považovány za nezbytnost, ospravedlňující akci USA proti Nikaragui na základě podpory dané Nikaraguou ozbrojené opozici v El Salvadoru … tyto prostředky byly dány a začaly účinkovat několik měsíců po ofenzívě ozbrojené opozice proti vládě El Salvadoru, která byla potlačena a akce opozice zredukovány do důsledku. .. Bylo možné eliminovat nebezpečí bez angažování se USA… Zda byla nebo nebyla pomoc druhé straně kriteriem přiměřenosti, soud nemůže považovat USA aktivity vztahující se k zaminování přístavů v Nikaragui a útokům na ně, ropná zařízení … jako uspokojující kriterium.Soudu se zdá být jasné, co USA zamýšlela podporou druhé strany, donutit vládu Nikaragui k respektování věcí, které si každý stát rozhoduje sám na základě principu suverenity, a za druhé úmyslem druhé strany bylo svrhnout současnou vládu Nikaragui.Soud proto shledává, že podpora daná USA na konci září 1984 vojenským a polovojenským aktivitám proti Nikaragui, finanční pomocí, výcvikem, dodávkami zbraní … založilo porušení principu neintervence.Nikaragua trvá na tom, že USA je odpovědná za nepřímou formu intervence do jeho vnitřních záležitostí, stejně jako za znevýhodnění Nikaragui některými ekonomickými akcemi.Soud nemůže hledět na takové ekonomické akce jako na porušení obyčejového pravidla neintervence.… položením min USA porušilo svůj závazek neintervenovat podle obyčejového mezinárodního práva.

1.13 Případ diplomatického a konzulárního personálu USA v   Teheránu, MSD 24/05/1980

Tematický okruh: diplomatické právo, odpovědnost stáu

Dne 4.listopadu 1979 odpoledne během demonstrace zhruba 3000 osob pronikla do ohrazeného prostoru velvyslanectví Spojených států v Teheránu ozbrojená skupina několika set osob. Demonstranti obsadili budovu. Během útoku byli všichni členové diplomatického a konzulárního personálu zajati jako rukojmí a drženi v prostoru velvyslanectví, později byli členové personálu, jakož i jiný příslušník USA, zadrženi jinde v Teheránu, dovezeni na velvyslanectví a připojeni k rukojmím. Íránské bezpečnostní síly neučinily nic, aby zabránily útoku na velvyslanectví Spojených států. Íránská vláda navíc odmítla s reprezentanty USA o nastalé situaci jednat.Spojené státy se obrátili na MSD, který v rámci předběžných opatření nařídil Íránu mimo jiné propustit rukojmí. Írán to odmítl a popíral kompetenci MSD v daném případě. Dále argumentoval tím, že velvyslanectví Spojených států před zmíněnými událostmi vyvíjelo kriminální aktivity proti Íránu.

11

V jakémkoli případě, dokonce i když údajné kriminální aktivity Spojených států budeme považovat za pravdivé, otázka zůstává, zda mohou být posuzovány soudem jako tvořící ospravedlnění íránského chování a tím obrany Spojených států, jak tvrdí tento případ. Soud avšak není schopný akceptovat toto nahlížení. A to kvůli tomu, že diplomatické právo samo obsahuje nutné prostředky obrany a sankce za nezákonné jednání způsobené členy diplomatických nebo konzulárních misí.Vídeňská úmluva z roku 1961 a 1963 obsahuje opatření k případu, kdy se členové zaměstnanců ambasády, chráněni diplomatickými výsadami a imunitami, účastní zneužívání jejich funkcí ke špionáži nebo zásahům do vnitřních věcí druhého státu. Je jasné, že možnost takových zneužití upravuje čl.41 §1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích a čl.55 §1 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích.„ Bez předsudků k jejich výsadám a imunitám je povinností všech osob užívajících takové výsady a imunity respektovat zákony a nařízení přijímajícího státu. Také mají povinnost nezasahovat do vnitřních věci tohoto státu.“§3 čl.41 Úmluvy z roku 1961 blíže stanoví: „ Předpoklady mise nesmí být využity v žádném případě neslučitelně s funkcemi mise…“ Analogické opatření s ohledem na konzulární předpoklady je v čl.55 §2 Úmluvy z roku 1963. Pravidla diplomatického práva zakládají režim, který pokládá přijímajícímu státu povinnost hlídat příslušenství, privilegia a imunity, aby byly ve shodě s diplomatickou misí a na druhou stranu předvídat možné zneužívání členů mise a specifikovat prostředky jejich odstranění, aby se vypořádal s takovým zneužitím. Tyto prostředky jsou, podle jejich povahy, zcela působivé, pokud vysílající stát neodvolá člena mise okamžitě, výhled okamžité ztráty jeho imunit a privilegií v praxi přinutí takovou osobu ve vlastním zájmu odjet. Ale princip nedotknutelnosti diplomatického personálu a areálu je jedním ze základů dlouho zavedeného režimu, k jehož vývoji podstatně přispěly islámské tradice. Základ principu nedotknutelnosti je navíc stanoven opatřeními čl. 44 a 45 Úmluvy z roku 1961 (a čl. 26 a 27 Úmluvy z roku 1963). Dokonce v případě ozbrojeného konfliktu nebo v případě přerušení diplomatických vztahů tato opatření požadují, aby nedotknutelnost členů diplomatické mise a jejích budov, majetku a archivů byla respektována přijímajícím státem. Přirozeně dodržování tohoto principu neznamená (a žadatelská vláda to vysloveně uznala), že diplomatický člen chycen při spáchání trestného činu nesmí být uvězněn policií přijímajícího státu za účelem zabránění spáchání trestného činu. Ale taková možnost netvoří vztah na všechno, co se stalo v tomto případě.Na základě předchozího detailního vyšetřování podstaty případu, Soud shledává, že Irán, spácháním následujících a pokračujících porušení závazku podle Vídeňské Úmluvy z roku 1961 a 1963 o diplomatických a konzulárních vztazích, Smlouvy o přátelství, ekonomických vztazích a konzulárních právech z roku 1955 a aplikovatelných pravidel obecného mezinárodního práva, založil odpovědnost vůči Spojeným státům. Důsledek takového nálezu jasně znamená závazek na straně iránského státu odškodnit škodu způsobenou Spojeným státům. Avšak protože iránské porušování jeho závazků stále pokračuje, forma a množství takového odškodnění nemůže být stanoveno nyní.Zároveň soud shledává sám sebe být vázán v tlaku na kumulující se porušování iránských závazků. Zřetelná eskalace těchto porušení se mohla stát v přechodné fázi od pochybení na straně iránských autorit v opozici k ozbrojenému útoku militantů 4.11.1979 a zmocnění se majetku a zaměstnanců ambasády, k téměř okamžitému souhlasu těchto autorit v takové situaci a tím k jejich úmyslné podpoře po mnoho měsíců při okupaci ambasády a zadržení jejího personálu skupinou ozbrojených militantů, jednajících jménem státu za účelem donucení Spojených států sklonit se jistým požadavkům. Neprávem připravila lidské bytosti o svobodu a podřídila je fyzickému nátlaku v podmínkách strádání a to je samo neslučitelné s principy Charty OSN stejně jako se základními principy Všeobecné deklarace lidských práv. Nad to nade vše se musí zdůraznit rozsah a závažnost konfliktu mezi jednáním iránského státu a jeho závazky podle mezinárodního práva (jehož částí je i diplomatické a konzulární právo), pravidel základního charakteru, které zde musí soud silně zdůraznit. V jeho nařízení z 15.12.1979 soud poznamenal, že závazky podle Vídeňských úmluv jsou kardinální důležitosti pro zachování dobrých vztahů mezi státy v dnešním nezávislém světě. „ Nejsou podstatnější předpoklady pro chování států v jejich vztazích“, říká soud, „než nedotknutelnost diplomatických vyslanců a ambasád, takže během historie států všech vyznání a kultur jsou zachovávány reciproční závazky za tímto účelem.“ Institut diplomacie dokázal, že je „instrumentem podstatným pro efektivní spolupráci v mezinárodním společenství a pro umožnění státům dosáhnout vzájemného porozumění a vyřešit jejich problémy mírovými prostředky, bez ohledu na jejich rozdílné ústavní a sociální systémy.“Je velikou lítosti, že situace, které se stala nebyla napravena. S ohledem na důležitost soud považuje za podstatné opakovat toto v tomto rozsudku. Frekvence, s jakou principy mezinárodního práva řídící diplomatické a konzulární vztahy se stávají zbytečnou, je žalostná díky jednotlivcům nebo skupinám jednotlivců. Ale tento případ je unikátní a velmi významný, protože zde to jsou nejen soukromé osoby nebo skupiny těchto osob, které porušily nedotknutelnost ambasády, ale také vláda přijímajícího státu. Proto se vyvolává opět extrémní důležitost principů práva, které měly být aplikovány v tomto případě, soud považuje za svou povinnost obrátit pozornost celého mezinárodního společenství, jehož členem je Irán od nepaměti, k nenapravitelné škodě, která může být způsobena událostmi tohoto druhu. Takové události nemůžou podrýt stavbu práva pečlivě

12

konstruovanou lidstvem po mnoho staletí, jejíž zachování je důležité pro bezpečnost a blahobyt celého mezinárodního společenství.

1.14 Případ Gabčíkovo - Nagymaros

Tematický okruh: právo mezinárodních smluv

Dunaj je druhou největší řekou Evropy a tvoří hranici mezi Maďarskem a Slovenskou republikou. V roce 1977 uzavřelo Maďarsko a Československá socialistická republika smlouvu o vybudování a provozu systémů hrází na části toku Dunaje mezi Gabčíkovem a Nagymaros. Jednalo se o úsek dlouhý přibližně 200 km. Obě strany se ve smlouvě zavázaly, že se napříště dohodnou o využívání vodních zdrojů, energie, dopravy, zemědělství a o dalších otázkách, které by se mohly vyskytnout v souvislosti s výstavbou a provozem vodního díla Gabčíkovo- Nagymaros. Dále se zavázaly k financování těchto projektů rovným dílem. Podle smlouvy mělo jít o vybudování dvou hrází, jedné u Gabčíkova a druhé u Nagymaros, které by tvořily jednotný a neoddělitelný systém („ a single and indivisible operational system of works“). Stavba měla sloužit k získávání hydroenergie, ke zlepšení vodní dopravy a k ochraně proti povodním. S realizací výstavby se začalo v roce 1978. Od počátku osmdesátých let, v souvislosti se změnou politické situace v Maďarsku, sílila v této zemi kritika projektu ze strany ekologických hnutí. Poukazovala na ekologické nebezpečí, které stavba představuje. Nakonec v červenci 1989 zastavilo Maďarsko práce na výstavbě hráze Nagymaros a rozhodlo se provést další ekologická šetření o dopadu stavby na přírodu. Československo proti tomuto kroku protestovalo a začalo zvažovat jiné varianty realizace stavby bez účasti Maďarska. Tak zvaná „varianta C“ předpokládala dokončení systému hrází a vedení využívaného toku Dunaje jen na československém území. Poté, co bilaterální jednání nedospěla k dohodě, přistoupilo Československo k realizace varianty C. V květnu 1992 následovalo vypovězení smlouvy ze strany Maďarska.

Soud byl požádán , aby rozhodl, co jsou právní důsledky sdělení z 19. 5. 1992 o ukončení Smlouvy Maďarskem. Během řízení Maďarsko prezentovalo 5 argumentů k podpoře plnoprávnosti a tím účinnosti jeho sdělení o ukončení. Byla to existence stavu nutnosti, nemožnost splnění smlouvy, výskyt základní změny okolností, materiální porušení Smlouvy Československem a konečně vývoj nových norem Mezinárodního práva životného prostředí.Vídeňská konvence není přímo aplikovatelná na Smlouvu 1977 vzhledem k tomu, že oba státy ratifikovaly Konvenci pouze pro uzavření smlouvy. V důsledku toho pouze ta pravidla, která jsou deklaratorním obyčejovým právem, jsou aplikovatelná na Smlouvu 1977. Jak soud již uvedl výše (§46), je to případ v mnoha ohledech podle čl. 60 - 62 Vídeňské konvence, vztahující se na ukončení nebo suspenzi činnosti smlouvy.Smlouva 1977 neobsahuje žádné opatření vztahující se k jejímu ukončení. Stejně tak tam není žádný údaj, že strany zamýšlejí připustit možnost vypovězení nebo zpětvzetí. Naproti tomu Smlouva zakládá dlouhotrvající trvalý režim společných investic a společné činnosti. V důsledku toho strany na druhou stranu neuzavřely souhlas, že Smlouva může být ukončena pouze na limitovaných základech vyjmenovaných Vídeňskou konvencí.Soud bude trvat na tom, že přesto, že stav nutnosti byl nalezen, že existuje, není to základ pro ukončení Smlouvy. Může pouze být použit ke zproštění odpovědnosti státu, který přestal realizovat Smlouvu. Přestože toto bylo ospravedlněno, neukončuje to Smlouvu, Smlouva může být neúčinná tak dlouho, jak dlouho existují podmínky nutnosti , může být ve skutečnosti nečinná, ale pokud strany neukončily vzájemným souhlasem Smlouvu, existuje dál. Hned jak stav nutnosti skončí, povinnost podrobit se závazkům Smlouvy znovuožívá.Maďarsko deklarovalo, že nemohlo být „zavázáno splnit prakticky nemožný úkol, jmenovitě zkonstruovat systém přehrad ve vlastnictví území, který by způsobil nenapravitelné poškození životního prostředí“. Usuzuje se, že „květnem 1992 podstatný předmět smlouvy - společné ekonomické investice, které byly v souladu s ochranou životního prostředí a které byly činěny oběma stranami společně - trvale zmizely a smlouva se proto stala nemožnou splnit“. Z maďarského pohledu „předmět nepostradatelný k výkonu smlouvy“, jehož zmizení nebo zničení bylo požadováno čl. 61 Vídeňské konvence, nemusí být fyzický předmět, ale může také zahrnovat slovy Mezinárodní právní komise „právní situaci, která byla raison d´etre práv a závazků“.Slovensko tvrdí, že čl. 61 byl jediným základem uplatňování nemožnosti splnění jako základu pro ukončení, §1 tohoto článku jasně zamýšlí fyzické „zmizení nebo zničení“ předmětu a že v každém případě §2 předem zabraňuje uplatnění nemožnosti „ jestliže nemožnost je výsledek porušení strany …. závazku podle smlouvy“.Maďarsko také spoléhalo na princip nemožnosti splnění, jak dáno čl. 61 Vídeňské konvence o smluvním právu. Maďarská interpretace znění čl. 61 avšak není v souladu s okolnostmi tohoto článku.Maďarsko tvrdilo, že podstatný předmět smlouvy - společné ekonomické investice, které byly v souladu s ochranou životního prostředí a které byly činěny oběma smluvními stranami společně - měly trvale zmizet a že smlouva se proto stala nemožnou ke splnění. Pro soud není důležité určit, zda termín „předmět“ v čl. 61 může

13

být rozuměn také k zahrnutí právního režimu, což by muselo znamenat, že v příkladě takového režimu definitivně neskončil. Smlouva 1977 - a zejména její čl. 15, 19 a 20 - znamená, pokračovat v každém případě chováním vedoucím k požadovanému novému přepracování mezi ekonomickým a ekologickým imperativem. Soud by přidal, že jestliže společné využití investic nebylo déle možné, protože Maďarsko neprovedlo většinu prací, ke kterým bylo zavázáno podle Smlouvy 1977.Maďarsko určilo množství „samostatných prvků“ představených v uzavření Smlouvy 1977, které mluví o podstatné změně. To zahrnovalo představu „sociální integrace“, pro kterou smlouva byla původně nositelem, ale která zmizela, „jednoduchý a nedílný operační systém“, který měl být přemístěn unilaterálním schématem, fakt, že základ plánovaných společných investic byl předělán náhlými nepředvídatelnými událostmi v obou státech směrem k tržní ekonomice; chování Československa, které změnilo „systém smlouvy“ na „neměnnou normu“ a konečně, transformace smlouvy v souladu s ochranou životního prostředí na „předpis na ekologickou katastrofu“.Maďarsko dál argumentovalo, že bylo oprávněno uplatňovat množství případů, které kumulativně by konstituovaly podstatnou změnu okolností. V tomto ohledu to stanovilo vážné změny politické povahy, projektové snížení ekonomické životaschopnosti, pokrok ekologických znalostí a vývoj nových norem a předpisy mezinárodního práva životního prostředí. Převažující politická situace byla jistě relevantní pro uzavření Smlouvy 1977, ale soud připomíná, že smlouva stanovila společný program investic pro produkci energie, kontrolu záplav a zlepšení plavby po Dunaji. Z pohledu soudu převažující politické podmínky nebyly proto úplně spojeny s předmětem a účelem smlouvy, konstituovaly podstatný základ souhlasu stran v měnícím se, radikálně upraveném rozsahu závazků ke splnění. Stejně držela zboží pro ekonomický systém v síle v době uzavření Smlouvy 1977. Vedle toho, přesto že odhadovaná ziskovost projektu se mohla projevit méně v roce 1992 než v roce 1977, neobjevuje se od záznamu před soudem, že by to bylo závazné ke snížení takového rozsahu, že smlouva závazků stran by se radikálně změnila stejně tak jako výsledek. Soud nepovažuje, že nový vývoj stavu znalosti životního prostředí a práva životného prostředí může, být považován za úplně nepředvídatelný. Co je víc, formulace čl. 15, 19 a 20, navrhovanými k ukotvení změn, umožněním pro strany účtovat takový vývoj a aplikovat je, když provádějí tyto opatření smlouvy.Změněné okolnosti dané předem Maďarskem jsou, z pohledu soudu, ne takové povahy, ani individuální ani kolektivní, aby jejich účinek mohl radikálně změnit rozsah závazků, které jsou jistě ke splnění v pořádku k provedení projektu. Podstatná změna okolností v době uzavření smlouvy musela konstituovat základ souhlasu stran, aby byl závazný smlouvou. Negativní a podmínečné znění čl. 62 Vídeňské konvence o smluvním právu jasně označuje, že stabilita smluvních vtahů požaduje, aby obhajoba podstatných změn okolností byla aplikována jen ve vyjímečných případech.Maďarsko tvrdilo, že Československo porušilo čl. 15, 19 a 20 Smlouvy odmítnutím vstoupení do jednání s Maďarskem za účelem přizpůsobení se Společnému smluvnímu plánu, novému vědeckému a právnímu vývoji hlídajícímu životní prostředí. Čl. 15, 19 a 20 zavazují strany společně na postupném základě příslušných opatření důležitých pro ochranu kvality vody, přírody nebo ryb.Čl. 15, 19 výrazně stanoví, že závazky, které obsahují, mají být prováděny ve smyslu specifikovaném Společným smluvním plánem. Neúspěch stran domluvit se na tomto smyslu nemohlo na základě záznamu před soudem, být přisouzeno jen jedné straně. Soud nenalezl dostačující důkaz k posouzení, zda Československo mělo důsledně odmítnout konzultaci s Maďarskem o žádoucnosti nebo nutnosti opatření pro záchranu životního prostředí. Záznam spíše ukazuje, že když obě strany vyjádřily v zásadě ochotu ujmout se bližších studií, v praxi Československo odmítlo nečinně přihlížet zastavení prací v Gabčíkovu a později na variantě C, když Maďarsko požadovalo zastavení jako prioritní podmínku vyšetřování životního prostředí, protože tvrdilo, že pokračování práce by uškodilo výsledku jednání. V tomto ohledu se může nechat stranou, že Maďarsko samo, zastavením prací v Nagymaros a Gabčíkovo, přispělo k vytvoření situace, která nebyla napomáhající k vedení úspěšných jednání.Maďarský největší argument pro uplatnění materiálního porušení smlouvy bylo vytvoření a uvedení do činnosti varianty C. Jak soud nalezl v §79 výše, Československo porušilo smlouvu pouze, když zpronevěřilo vody Dunaje do mimojdoucího kanálu v říjnu 1992. Ve vytváření prací, které by vedly k uvedení do činnosti varianty C, Československo nejednalo protiprávně.V tomto ohledu, by mělo být zmíněno, že v souladu s maďarskou deklarací z 19. 5. 1992 ukončení smlouvy 1977 mělo nabýt účinnosti od 25. 5. 1992, což je jen o 6 dní později. Obě strany souhlasí, že čl. 65 - 67 Vídeňské konvence o smluvním právu, jestliže nekodifikované obyčejové právo, přinejmenším obecně reflektovaná obyčejová pravidla mezinárodního práva a obsahuje jisté procedurální principy, které jsou založeny na závazku jednat v dobré víře… Ukončení smlouvy Maďarskem mělo nabýt účinnosti 6 dní po oznámení. V žádném z těchto dat neutrpělo Maďarsko újmu vyplývající z jednání Československa. Soud musí proto potvrdit, že ukončení smlouvy Maďarskem 19. 5. 1992 bylo předčasné.Předchozí existující závazek nezpůsobil škody na území jiného státu, Maďarsko požadovalo, vyvinutí do erga omnes závazku prevence škod na základě „preventivního principu“. Na tomto základě Maďarsko argumentovalo, že jeho ukončení bylo „vynuceno odmítnutím druhé strany ukončení práce na variantě C“.

14

Soud si přeje poukázat, že nově vyvinuté normy práva životného prostředí jsou přípustné pro uskutečňování smlouvy a že je strany mohly souhlasem inkorporovat aplikací čl. 15, 19 a 20 smlouvy. Tyto články neobsahují specifické závazky splnění, ale požadují strany k provedení jejich závazků k ujištění, že kvalita vody v Dunaji nebyla poškozena a že příroda je chráněna, k vzetí v úvahu nových norem práva životního prostředí, když souhlasily s prostředky specifikovanými ve Společném smluvním plánu. Vsunutím těchto rozvinutých opatření do smlouvy strany rozpoznaly potenciální nutnost k přijetí projektu. V důsledku toho, smlouva není statická a je otevřená k přijetí mimořádných norem mezinárodního práva. Prostředky čl. 15 a 19, nové normy životného prostředí mohou být inkorporovány do Společného smluvního plánu. Odpovědnost udělat to byla společnou odpovědností.Konečně Maďarsko trvalo na tom, že jejich chováním strany odmítly smlouvu a že bilaterální smlouvy odmítnuté oběma stranami nemohu přežít. Soud je avšak toho názoru, že přestože bylo nalezeno, že jak Maďarsko tak Československo se nedokázalo podrobit svým závazkům podle Smlouvy 1977, toto vzájemné protiprávní chování nedovedlo smlouvu ke konci ani neospravedlnily její ukončení.Soud nachází, že oznámení o ukončení smlouvy Maďarskem z 19. 5. 1992 nemělo právní účinek.

2.2 Chorzów (Německo v. Polsko), Stálý dvůr mez. spravedlnosti 1928Tématický okruh: odpovědnost státu

Případ se týkal německé továrny v Chorzówě vyvlastněné Polskem v rozporu s Ženevskou úmluvou z roku 1922, kterou uzavřelo Polsko a Německo v Horním Slezsku. Německo se obrátilo na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti s žádostí o poskytnutí náhrady za škodu způsobenou nezákonným vyvlastněním.

Jednání Polska, které soud posoudil, že je v rozporu s Ženevskou úmluvou není jen vyvlastňovacím břemenem, které by požadovalo spravedlivou kompenzaci; je to přivlastnění majetku, práv a zájmů, které nemohou být vyvlastněny dokonce ani proti kompenzaci, které jsou chráněny podmínkami stanovenými čl. 7 Úmluvy…Následuje, že kompenzace dlužná německé vládě není nutně limitována ceně závazku v okamžiku vyvlastnění plus zájmům ke dni platby. Tato limitace by byla jen přípustná, kdyby polská vláda měla právo k vyvlastnění a kdyby její špatný akt se skládal pouze z neplacení dvěma společnostem pravé ceny, která byla vyvlastněna; v současném případě taková limitace může vyústit v předložení německé vlády a zájmů chráněných Ženevskou úmluvou, jejímž jménem Německo jedná v situaci více nepříznivé, než v které by Německo a tyto zájmy byly, kdyby Polsko respektovalo Úmluvu. Takový důsledek by nebyl pouze nespravedlivý ale také nade všechnu neslučitelnost s cílem čl. 6 a následujících článků Úmluvy - v principu zákaz likvidace majetku, práv a zájmů německých občanů a společností kontrolovaných německými občany v Horním Slezsku - protože by tse to rovnalo poskytnutí právní likvidace a protiprávního vyvlastnění nerozlišeně tak daleko jak jsou zahrnuty finanční výsledky… je to princip mezinárodního práva a dokonce obecné pravidlo práva, které každé porušení závazku zahrnuje do povinnosti učinit reparaci. V rozhodnutí č.8 soud již uvedl, že reparace je nepostradatelnou částí pochybení při aplikaci Úmluvy a že není žádná nutnost, aby toto samo bylo uvedeno v Úmluvě.Podstatný princip obsažený v aktuální představě o nelegálním aktu - princip, který vypadá, že byl založen mezinárodní praxí a částečně rozhodnutími arbitrážních soudů - je to, že reparace musí jak jen to jde zahrnout všechny důsledky nelegálního aktu a znovu založit situaci, která by existovala, kdyby se akt nestal. Restituce nebo zaplacení odpovídající sumy, které by nebylo pokryto - takové principy, které by měly sloužit k ovlivnění výše kompenzace za akt porušující mezinárodní právo.Vyvlastnění průmyslových závazků - vyvlastnění, které je zakázáno Ženevskou úmluvou - potom zahrnuje závazek obnovit předchozí závazky, pokud to není možné - zaplatit odškodnění. K tomuto závazku podle obecných principů mezinárodního práva musí být dodána kompenzace způsobených škod v důsledku konfiskace. Nemožnost obnovit Chorzóvskou továrnu, jak obě strany souhlasí, by neměla mít další efekt než náhradu platbou ceny závazku za restituci; nebylo by v souladu ani s principy práva ani s přáním stran odvodit z toho, že souhlas, že otázka kompenzace musí proto být vyřízena.

2.3 Východní Grónsko (Stálý dvůr mezinár.spravedlnosti, Dánsko versus Norsko, 1933)

Tématický okruh: státní orgány pro mezinárodní styky, nabývání státního území, jednostranná prohlášení

Norsko a Dánsko náležely v letech 1380 až 1814 ke stejnému království. V roce 1814 Dánsko postoupilo Norsko Švédsku, avšak bez Grónska. Dánsko si činilo nárok na svrchovanost nad Východním Grónskem z titulu okupace. Argumentovalo rovněž tím, že Norsko jeho svrchovanost nad ostrovem uznalo v tzv.Ihlenově deklaraci.

15

Ihlen byl norským ministrem zahraničních věcí. V rozhovoru ze 14.7.1919 dánský vyslanec norskému ministrovi sdělil, že Dánsko nebude vznášet jakékoli námitky proti norskému nároku na Špicberské ostrovy. Dánský vyslanec dále prohlásil, že jeho vláda hodlá vyřešit otázku svrchovanosti nad Východním Grónskem na Pařížské mírové konferenci, a počítá s tím, že Norsko tomu nebude klást žádné překážky. O několik dní později, den 19.července 1919, informoval norský ministr zahraničních věcí, pan Ihlen, v ústním rozhovoru dánského vyslance o tom, že: „norská vláda nebude činit žádné potíže při řešení této otázky“.Norsko ovšem v roce 1931 odmítlo uznat dánskou svrchovanost nad celým ostrovem. Deklarací z července 1931 Norsko oficiálně potvrdilo převzetí svrchovanosti nad nekolonizovanou částí Východního Grónska. Argumentovalo tím, že toto území má charakter terra nullis. Ve všech ostatních částech kolonizovalo ostrov (Grónsko) Dánsko a Norsko jeho svrchovanost na kolonizovaných územích nezpochybňovalo. Dánsko argumentovalo před soudem tím, že Ihlenova deklarace ze dne 19.července 1919 představuje definitivní a závazné uznání dánské svrchovanosti nad Východním Grónskem ze strany Norska. Dánsko zdůrazňovalo, že uznalo norskou svrchovanost nad Špicberskými ostrovy pouze výměnou za tuto tzv.Ihlenovu deklaraci.

Za účelem vznesení nároku nad Grónskem v tomto případu na základě okupace …, Dánsko také argumentovalo, že Norsko uznalo suverenitu Dánska nad ostrovem Ihlenovou deklarací. Pan Ihlen byl norský ministr zahraničí. V rozhovoru 14.6.1919 s dánským ministrem pověřeným pro Norsko, tento navrhl Ihlenovi, že Dánsko nevznese žádné protesty proti nároku, který by Norsko mělo na Pařížské mírové konferenci na Špicberky, pokud by Norsko nestálo proti nároku Dánska na celé Grónsko. 22.6.1919 pan Ihlen v průběhu další konverzace s dánským ministrem prohlásil, že „norská vláda nebude činit žádné potíže“ ohledně nároku Dánska. Toto byla slova použita Ihlenem, jak bylo zaprotokolováno pro účely jeho vlastní vlády. Dánsko argumentovalo před soudem přenesením závazku na Norsko. Soudce Anzilotti souhlasil v tomto bodě se soudem.

Na toto prohlášení pana Ihlena spoléhalo Dánsko jako na uznání dánské suverenity nad Grónskem. Soud nemůže toto akceptovat. Pečlivé zkoumání slov použitých za daných okolností, stejně jako následný vývoj, ukazuje, že pan Ihlen nemohl mínit to, že dává definitivní uznání dánské suverenity nad Grónskem a ukazuje také, že to tak nemohlo být pochopeno dánskou vládou. V textu zápisu (pořízeného norskou vládou), který nebyl zpochybněn dánskou vládou, fráze použita panem Ihlenem formuluje v budoucím čase: „ne fera pas de difficultes“; informuje, že to byla Pařížská mírová konference, kde dánská vláda zamýšlela vznést otázku: a 2 roky později, když obdrželi ujištění spojeneckých sil, dánská vláda podala žádost norské vládě, aby dostala uznání dánské suverenity nad celým ostrovem. Přesto bod, o kterém se musíme zmínit, je, zda Ihlenova deklarace – i když nekonstituovala definitivní uznání dánské suverenity – nekonstituovala závazek pro Norsko zdržet se okupace jakékoli části Grónska. Je jasné z relevantních dánských dokumentů, které předcházely demarši dánského ministra 14.6. 1919, že dánský přístup k otázce Špicberků a norský přístup k otázce Grónska, byly Dánskem považovány za závislé a tato závislost se objevuje také v zápisu Ihlenova rozhovoru. I pokud by tato závislost, která z pohledu kladné odpovědi norské vlády, jejímž jménem ministr zahraničí mluvil, by založila bilaterální závazek, nebere se to za základ, těžko může být popřeno, že to, co Dánsko chtělo po Norsku, bylo ekvivalentem tomu, co označilo za připravenost udělat ústupek v otázce Špicberků. Co Dánsko chtělo od Norska bylo, že Norsko neudělá nic k bránění dánským plánům ohledně Grónska. Deklarace, kterou prohlásil ministr zahraničí 22.7.1919 jménem norské vlády byla definitivně kladná.

Soud se domnívá, že odpověď této povahy daná ministrem zahraničí jménem jeho vlády jako odpověď na požadavek diplomatického zástupce jiného státu, s ohledem na otázku patřící do jeho oboru, je zavazující pro jeho zemi.

Z toho tedy vyplývá, že jako výsledek Ihlenovy deklarace z 22.7.1919, Norsko má závazek zdržet se sporu o dánskou suverenitu nad Grónskem jako celkem a a fortiori i okupace části Norska.

4.2 Irsko versus UK (ESLP)

V roce 1971 učinilo Irsko u Evropské komise pro lidská práva první podání proti Velké Británii. To se týkalo zavedení a praktikování politiky internace v Severním Irsku na základě ustanovení Civil Authorities Act /N.I.1922/. Velká Británie v souvislosti se vzrůstající aktivitou I.R.A. internovala bez rozhodnutí soudu osoby podezřelé ze závažných teroristických činů. Dále uplatňovala praxi zadržování osob z důvodu výslechu po dobu delší než 48 hodin. Při první operaci v roce 1971 bylo zatčeno asi 350 osob, z nich 104 bylo propuštěno do 48 hodin, další osoby byly zadrženy déle a 12 jich bylo posláno do neidentifikovatelných středisek za účelem tzv. „hloubkového výslechu“. Ten zahrnoval 5 speciálních technik (viz rozsudek). Tato politika byla ze strany Velké Británie intenzivně používána v období 1971 až 1975. Podání Irska z roku 1971 bylo přijato ve vztahu k tvrzenému porušení článku 1, 3, 5 a 6 a článku 14 zkoumaného v souvislosti s čl. 5 EÚLP.

16

K faktům:Vyšlo najevo, že techniky, skládající se z :

a) stání u stěny: přinucení zadrženého zůstat po dobu několika hodin v „napjaté pozici“b) kapuce: zadržený dostal přes hlavu černý nebo tmavě modrý pytel a přinejmenším ho měl po dobu

výslechuc) hluk: během výslechu, drželi zadrženého v místnosti, kde byl nepřetržitý hluk d) zabránění ve spánkue) zabránění v jídle a pití

Od začátku bylo uznáno obhajující se vládou, že použití těchto technik bylo schváleno vyššími místmi. Avšak nikdy nedošlo k sepsání nebo schválení jakéhokoli dokumentu, techniky se učily členové RUC ústně v EIC na semináři v dubnu 1971.Zprávy o údajné psychické brutalitě a špatném zacházení byly publikovány bezpečnostními službami… Výbor pro vyšetřování pod vedením sira Edmunda Comptona byl vytvořen UK vládou … jeho nálezy byly, že výslechy podle těchto technik konstituovaly psychické špatné zacházení ale ne psychickou brutalitu jak je srozuměn tento termín. Comptonova zpráva došlo v UK kritiky … byl sestaven výbor pod vedením lorda Parkera z Waddingtonu, aby posoudil „zda a pokud ano tak jak, procedura schválených výslechů osob podezřelých z terorismu a jejich zadržení se podrobila požadovaným výslechům.“Parkerova zpráva, která byla přijata 31.1.1972, obsahovala většinový a menšinový názor. Většinový názor vyvodil, že aplikace technik, podřízených doporučeným zárukám proti nadměrnému používání nemusí vyloučit morální základ. Na druhou stranu menšinová zpráva lorda Gardinera nesouhlasila, že takový způsob výslechu je morálně ospravedlnitelný, dokonce i za nouzových podmínek při terorismu. Jak většinová tak menšinová strana posoudily techniky za ilegální podle domácího práva, přestože většinová omezila svůj názor na anglické právo a „na některé z technik“.Stejného dne premiér UK prohlásil v Parlamentu: „Vláda bere zřetel na celou věc velmi pečlivě a s ohledem na budoucí operace rozhodla, že všechny techniky … nebudou použity v budoucnosti jako pomůcka pro výslech.“Při slyšení před soudem 8.2.1977 UK zástupce vydal následující prohlášení: „Vláda UK rozhodla otázku použití pěti technik s velkou péčí a s ohledem na čl.3 Úmluvy. Nyní dává nekvalifikované předsevzetí, že pět technik nebude v žádném případě znovu zavedeno jako pomůcka výslechu.

K meritu rozsudku:Praxe neslučitelná s Úmluvou spočívá v nahromadění identických nebo analogických porušení, které jsou dostatečně početné a propojené, aby to neznamenalo izolované chování nebo vyjímky ale propojený systém; praxe sama o sobě nekonstituuje nedodržení oddělené od takových porušení.Jak bylo zdůrazněno Komisí, špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně přísnosti pokud má spadnout pod čl.3. Míra tohoto minima je podle povahy věci relativní; záleží na všech okolnostech případu, jako trvání, fyzické a psychické účinky a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti,…Pět technik bylo aplikováno v kombinaci, s promyšleností a po několik hodin; způsobilo pokud ne ublížení na těle tak alespoň fyzickou a mentální újmu osobám, které mu byly podrobeny a také vedlo k naléhavým duševním poruchám během výslechu. Podle toho spadají do kategorie nehumánního zacházení podle čl.3. Techniky byly také ponižující, protože byly takové, že podnítily v obětech pocity strachu, úzkosti a podřízenosti a ponížily je tak, aby zlomily jejich fyzickou nebo morální odolnost… Aby se zjistilo, zda pět technik by mělo být bráno jako mučení, soud musí brát ohled na odlišnosti vtělené do čl.3 mezi touto představou a nehumánním nebo ponižujícím zacházením. Z pohledu soudu odlišnosti se odvozují z rozdílu v intenzitě způsobeného utrpení. Soud se domnívá, že zatímco na jedné straně existuje násilí, které je odsouditelné jak na morálním základě tak podle domácího práva smluvních států, ale které nespadá do čl.3 Úmluvy, na druhé straně se objevuje, že záměrem Úmluvy při odlišování mučení a nehumánního nebo ponižujícího zacházení by měl první z pojmů připojit speciální znamení nehumánního zacházení způsobujícího velmi vážné a kruté utrpení. Ačkoli pět technik bylo aplikováno kombinovaně , nepochybně způsobilo nehumánní a ponižující zacházení, ačkoli objektem bylo získání doznání, jmen ostatních nebo informací a ačkoli byly používány systematicky nezpůsobily utrpení takové intenzity a krutosti, jak by implikoval pojem mučení.Toto porušení, které se opakovalo na stejném místě a ve stejných formách neobnášelo izolované incidenty; vytvořilo praxi. Také vedlo k intenzivnímu utrpení a fyzickým zraněním; proto spadá do kategorie nehumánního zacházení.Soud podle čl.3 .. rozhodl 16 hlasy proti jednomu, že použití pěti technik v srpnu a říjnu 1971 vytvořilo praxi nehumánního a ponižujícího zacházení, která byla porušením čl.3; .. rozhodl 13 hlasy proti 4, že řečené použití technik nezaložilo mučení podle čl.3; … rozhodl jednomyslně, že existovala v Palace Barracks v říjnu 1971 praxe nehumánního zacházení, která byla porušením čl.3; … rozhodl 14 hlasy proti 3, že posledně zmiňovaná praxe nebyla mučením podle čl.3; rozhodl jednomyslně, že nemůže nařídit, aby obhajující se strana založila

17

trestní nebo disciplinární řízení proti těm členům bezpečnostních sil, kteří porušili čl.3 a proti těm , kdo prominuli nebo tolerovali takové porušení;Žadatelská vláda trvá na tom, že síly vztahující se k mimosoudnímu zbavení svobody, jak bylo aplikováno ….. nebyly v souladu s čl.15 a porušily proto čl.5.Při „veřejném ohrožení života národa“ čl.15 povoluje pouze „v době války nebo jiného veřejného ohrožení života národa“. Existence takového ohrožení je jasná z faktů shromážděných výše a nebyla zpochybňována nikým jak před Komisí tak před soudem. Krize v této době zasáhla 6 okresů a proto byla v souladu s čl.15.„Rozsah přísně požadován“ .. Smluvní státy mohou použít svých derogačních práv jen „v přísně stanoveném rozsahu v neodkladné situaci“.K rozhodnutí, zda život byl ohrožen „veřejným ohrožením“ a pokud ano, jak daleko je nutno jít při pokusu při překročení ohrožení. Důvodem jejich přímého a neustálého kontaktu s naléhavými potřebami v té době, státní autority jsou v lepší pozici než mezinárodní soudce , který má rozhodnout jak o takovém ohrožení, tak o povaze a rozsahu derogace důležité k odvrácení ohrožení. K této věci čl.15 §1 ponechává autoritám široké rozpětí k uvážení.Nicméně státy neužívají neomezené moci v tomto ohledu. Soud je oprávněn rozhodnout, kde šly státy nad „požadovaný rozsah v neodkladné situaci“. Pro tento účel soud musí prozkoumat nutnost zbavení svobody proti §1 čl.5 na jedné straně a pochybení garancí k dosažení dané úrovně na straně druhé podle §2 až 4.Záměr byl bojovat s organizací, která hraje značně rozvratnou roli … a proto, částečné dosažení a odvrácení nebezpečí územní integrity UK… Při konfrontaci s masivní vlnou násilí a zastrašení .. britská vláda byla důvodně oprávněna posoudit, že normální legislativa nabízí nedostatečné postihy pro kampaň proti terorismu a že postih je mimo rámec obvyklého práva.Tento druh vězení může ospravedlnitelný pouze ve velmi výjimečných situacích, ale okolnosti převažující v Severním Irsku spadaly do této kategorie.K nutnosti derogace podle §2 až 4 čl.5. Když stát bojuje s veřejným ohrožením, bylo by bezbranné, pokud bychom požadovali dosažení všeho najednou, poskytnutí všech prostředků usmíření pro správné fungování a obnovu míru v komunitě. Výklad čl.15 musí nechat prostor pro progresivní přizpůsobení. Soud došel k názoru, že jelikož byly splněny požadavky čl.15, derogace čl.5 nebyla za daných okolností porušením Úmluvy.K čl. 14 společně s čl.5 … prostředky byly aplikovány proti republikánskému terorismu ve větším rozsahu než proti loajálnímu terorismu … tyto kritéria jsou aplikovatelná jen, kde obhajující se stát připustí rozdíl mezi zacházením a kde je rozdíl výslovně povolen legislativou; avšak britská vláda se obhajuje před Komisí … ale raději kompletní absencí takového rozdílu a nerovností nalezenou ve zprávě z 25.1.1976, vzniklé z aplikace práva, které samo vytvořilo nerovnost; proto Komise byla na omylu v aplikováni tohoto kritéria; soud by se měl odchýlit a spoléhat na množství závěrů, které z pohledu žadatelské vlády indikovaly, že tyto nerovnosti byly diskriminací.Žadatelská vláda uznává rozdíl v zacházení v otázce nezbytnosti „objektivního a důvodného ospravedlnění“. Soud nachází, že byly opravdové rozdíly mezi republikánským a loajalistickým terorismem.Proto mimosoudní odnětí svobody bylo použito k boji proti terorismu jako takové… Z hlediska faktu prostředky nebyly aplikovány proti loajalistickým teroristům v žádném rozsahu oproti členům IRA, ale IRA stále páchala většinu aktů terorismu. Dále, u loajálních teroristů byla možnost dostat je před soud jednodušší než u republikánských… Soud nemůže vytýkat UK pokus vyhovět si, jak jen bylo možné, v proceduře podle běžného práva. Když vezmeme v úvahu, že většina takových procesů v právu byla aplikována proti 2 kategoriím terorismu, soud nachází, že počáteční rozdíl v zacházení nepokračoval v pozdější době.Soud nepovažuje za důležité dát rozhodnutí v tomto bodě. Žadatelská vláda si zde stěžuje na stejné prostředky jako v čl.5. Avšak za předpokladu čl.6, derogace záruk soudní povahy poskytuje podle čl.5 nutnost

4.3 Případ Soering (ESLP 1989)

Tematický okruh: zákaz nelidského chování, extradice

Jens Soering se narodil v roce 1966 v Německu a v 11 letech se jako německý státní příslušník odstěhoval s rodiči do USA. V roce 1986 byl obviněn, že v březnu 1985 zavraždil rodiče své přítelkyně v jejich domě ve státě Virginia, USA. V té době se nalézal ve vězení ve Velké Británii.V červenci 1986 požádala vláda USA o jeho vydání v termínu stanoveném ve smlouvě o extradici mezi oběma státy. V březnu 1987 požádala o jeho vydání rovněž vláda SRN, aby mohl být podroben vyšetřování z téhož trestného činu. Trest smrti byl v Německu zrušen 1.července 1987. Státní žalobce státu Virginia ujistil Velkou Británii, že pan Soering bude souzen pro trestný čin dokonané vraždy, zároveň potvrdil svůj záměr žádat v tomto

18

případě pro obžalovaného trest smrti. Při řízení o vydání ve Velké Británii předložil pan Soering důkazy, že v době spáchání trestného činu trpěl vážnou duševní poruchou, soud však rozhodl, že v tomto případě existuje dostatek důvodů pro jeho vydání.V rámci řízení ve Velké Británii vyčerpal Jens Soering všechny dostupné opravné prostředky. Dne 8.července 1988 se obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva a dovolával se porušení článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Dne 3.srpna 1988 podepsalo ministerstvo vnitra Velké Británie příkaz k vydání pana Soeringa do USA, ale podle ustanovení Štrasburských protokolů I.B a I.C o prozatímních krocích nebyl pan Soering do USA vydán.

Přípustné domácí právo ve státě Virginie – právo vztahující se k vraždě podle čl.18.2-31 Virginijského zákoníku říká, že 8 typů usmrcení člověka zakládá těžkou vraždu. Trest za první stupeň zločinu je smrt nebo vězení. Vražda a těžká vražda je klasifikována jako vražda prvního stupně nebo vražda druhého stupně a je trestná různými druhy vězení.Podmínky vězení v Mecklenburském nápravném centru:Velikost cely smrti je 3m na 22m. Vězni mají možnost asi 7 hodinové rekreace za týden v létě a asi 6 hodin týdně v zimě, pokud počasí dovolí. Areál má dva rekreační dvory oba vybavené basketbalovými hřišti a jeden vybavený posilovnou. Chovanci mohou opustit cely i za jiných příležitostí, jako návštěvy, návštěva právnické knihovny nebo návštěva vězeňské ošetřovny. Žadatel uvádí více důkazů extrémního stresu, psychického úpadku a risku homosexuálního zneužívání a psychologických útoků vězňů v zařízeních pro vrahy včetně Mecklenburského nápravného centra. Důkazy byly silně popřeny vládou UK na základě přísežného prohlášení správců Virginijského oddělení pro nápravu. Vězňové (za vraždu) jsou přesunuti do domu smrti 15 dní před popravou. Dům smrti je vedle komory smrti, kde je elektrické křeslo. V době, kdy je vězeň v domu smrti je pozorován 24 hodin denně. Je izolován a nemá v cele světlo. Světlo zvenku je zapnuto nepřetržitě. Vězeň, který se odvolává může být v domě smrti několikrát.Závěr vyjádřený komisí byl, že stupeň přísnosti předvídaný čl.3 by nebyl dosažen.Ve své zprávě Komise znovu potvrdila, že deportace osoby nebo extradice může způsobit vznik důsledku podle čl.3 Úmluvy, kde jsou vážné důvody věřit, že jednotlivec bude v přijímajícím státě podroben zacházení v rozporu s čl.3. Žadatel navíc uvedl, že čl.3 nejen zakazuje smluvním stranám způsobit nelidské nebo ponižující jednání nebo trest v jejich jurisdikci ale také vtěluje související závazek nedostat osobu na pozici, kde by mohla utrpět takové zacházení nebo trest z rukou jiného státu.S ohledem na extradici není práva nebýt extradován jak je chráněno Úmluvou.Dále Úmluva neřídí jednání státu, které nejsou smluvními stranami, stejně jako neznamená, že prostředky požadované smluvními státy k uložení standardů Úmluvy i na jiné státy. Čl.1 nemůže být brán jako ospravedlnění obecných principů k takovému účinku, že nehledě na extradiční závazky, smluvní státy se nemusí vzdát jednotlivci pokud nejsou ujištěny, že podmínky čekající ho v zemi určení jsou plně v souladu se všemi zárukami Úmluvy. Vskutku jak vláda UK potvrdila, benefiční účel extradice je zabránit prchajícím pachatelům ve vyhnutí se spravedlnosti a ten nemůže být ignorován při zjištění rozsahu použití Úmluvy a čl.3.Při výkladu Úmluvy musí být brán ohled na její specifický charakter jako na smlouvu kolektivního vynucení lidských práv a základních svobod. Tímto předmět a účel Úmluvy jako nástroje ochrany jednotlivého lidského bytí vyžaduje, aby tyto opatření byla interpretována a aplikována tak, aby chránila prakticky a efektivně.V součtu rozhodnutí smluvních států k extradici prchajícího může dát vznik k vydání podle čl.3 a proto zavazuje odpovědností státu Úmluvy, kde základ byl projeven pro víru, že zainteresovaná osoba, pokud bude extradována, čelí reálnému risku z toho, že bude podrobena mučení nebo nehumánnímu nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu v žádající zemi. Založení takové odpovědnosti nevyhnutelně zahrnuje soubor podmínek v žádající zemi proti standardu čl.3 Úmluvy. Není otázka rozhodnutí nebo založení odpovědnosti přijímající země, zda je založena podle obecného mezinárodního práva, podle Úmluvy nebo jinak. Tak daleko jak vznikla odpovědnost podle Úmluvy, je odpovědnost vzniklá extradicí smluvního státu důvodem jednání, které má přímý důsledek k vystavení jednotlivce špatnému zacházení.Zda v okolnostech risku vystavení středisku smrti by byla extradice porušením čl.3. Jak je založeno právem případů soudu, špatné zacházení, včetně trestu, musí dosáhnout minimálního stupně přísnosti pokud má spadat do rozsahu čl.3 . Rozsah tohoto minima je v podstatě věci relativní; záleží na všech okolnostech případu jako povaha a kontext zacházení nebo trestu, způsob a metoda jeho výkonu, jeho trvání, jeho psychické nebo mentální účinky a ¨někdy pohlaví, stáří a zdravotní stav oběti.Zacházení je považována za nehumánní, protože je úmyslné, bylo aplikováno několik hodin přepjatě a způsobilo pokud ne ublížení na těle tak přinejmenším intenzivní psychickou a mentální újmu a také bylo degradující, protože mělo podnítit u oběti pocity strachu, muka a podřízenost způsobující ponížení a pokořit jej a zlomit jeho psychickou nebo morální odolnost. Za účelem trestu nebo jednání spojeného s ním , trpění nebo ponížení musí v každém případě být nevítaným prvkem. V této souvislosti vysvětlení musí být podáno nejen ohledně utrpěné psychické bolesti ale také tam, kde je možné odložení trestu exekuce, kvůli mentálnímu strachu odsouzeného.

19

Období, které odsouzená osoba může předpokládat, že stráví ve středisku smrti ve Virginii před popravou je přibližně 6 až 8 let. Délka doby čekajících na smrt je podle Komise a UK vlády zmiňována, ve smyslu převážně toho, že vězni mohou využít všech příležitostí na odvolání, které poskytuje právo státu Virginie. Avšak důsledky jsou, že odsouzený vězeň musí snášet mnoho let podmínky střediska smrti a muka a rostoucí napětí před vyhlídkou na smrt.Pro každého vězně odsouzeného na smrt některé prvky odkladu mezi uložením a výkonem trestu a zkušenost s tvrdými podmínkami nutnými pro přísné uvěznění jsou nevyhnutelné. Avšak soud s ohledem na velmi dlouhé časové období strávené ve středisku smrti v takto extrémních podmínkách, se stálou přítomností a vzrůstajícím strachem z očekávané exekuce a k osobním okolnostem žadatele, zvláště jeho věku a mentálního stavu v době v době činu, žadatelova extradice do USA by ho vystavila reálnému riziku zacházení nad rámec čl.3. Bližší uvážení přípustnosti je, že ve zvláštní situaci legitimním účelem extradice by bylo dosaženo jiného prostředku, který by nedosáhl určené intenzity. Rozhodnutí k extradici žadatele do USA by bylo porušením čl.3

4.4 Vogtová versus Německo

Tematický okruh: svoboda projevu, loajalita státních zaměstnanců

Německá občanka Dorothea Vogt se již během univerzitních studií stala členkou Německé komunistické strany. V roce 1977 získala místo učitelky na gymnáziu. V hodnocení z roku 1981 bylo uvedeno, že její schopnosti a práce jsou plně vyhovující. V roce 1982 bylo proti ní zahájeno disciplinární řízení z důvodu, že porušila povinnost politické loajality, jíž byla vázána jako státní zaměstnanec podle §61 (2) Zákona o státní službě Dolního Saska. V tomto i dalších obviněních jí bylo kladeno za vinu, že se účastnila mítinků strany, rozšiřovala její letáky, byla funkcionářkou strany a kandidovala za ni ve federálních a zemských volbách. Příkazem z 12.8.1986 byla dočasně suspendována ze svého místa. V řízení před disciplinární komorou Správního soudu v Olenburgu se bránila, že neporušila povinnosti státního zaměstnance, ale pouze využila práva všech občanů zapojit se do politické činnosti, a to v mezích daných Ústavou. Soud odmítl argumenty stěžovatelky a rozhodl o jejím propuštění jakožto disciplinárním opatření. Aktivní členství v politické straně, která měla v programu protiústavní cíle, není slučitelné s povinností politické loajality státních zaměstnanců, jež je jedním z principů, na něž odkazuj Ústava. Dne 18.3. 1988 se stěžovatelka odvolala k Disciplinárnímu soudu Dolního Saska, který však 31.10.1989 potvrdil rozsudek správního soudu. Dne 7.8.1990 odmítl Spolkový ústavní soud přijmout její ústavní stížnost z 22.12.1989 z důvodu, že neměla vyhlídky na úspěch. Paní Vogt se obrátila na Evropskou komisi se stížností na porušení článku 10 a 11 Evropské úmluvy. Komise konstatovala jejich porušení ve své zprávě ze dne 30.11.1993.

Soud znovu zdůrazňuje základní principy ze svého rozsudku týkajícího se čl. 10:…(ii) Přídavné jméno „ nutný “ (neccessary) v mínění čl.10 §2 implikuje existenci „tlačící sociální potřeby “. Smluvní státy mají jisté hranice oceňování hodnoty zda potřeba existuje, ale toto jde ruku v ruce s evropským dohledem zahrnujícím jak právo tak rozhodnutí při jeho aplikování, dokonce i ty rozhodnuté nezávislými soudy. Soud je proto oprávněn dát konečné řešení, zda „restrikce“ je v souladu se svobodou vyjádření, jež je ochráněna čl.10.Tyto principy se aplikují také na civilní zaměstnance. Přestože je legitimní, aby stát uložil na své zaměstnance na úkor jejich postavení povinnost rozhodnutí, zaměstnanci jsou jednotlivci a jako takoví jsou pod ochranou čl.10 Úmluvy. Připadá proto soudu, když bere v úvahu okolnosti každého případu, rozhodnout zda byla porušena rovnováha mezi základním právem jednotlivce na vyjádření a legitimním zájmem demokratického státu na ujištění, že jeho služby se přibližují účelům vyjmenovaným v čl.10 §2.Soud pokračuje na základě toho, že demokratický stát je oprávněn požadovat na svých zaměstnancích loajalitu k ústavním principům, na kterých je založen …. Přesto absolutní povaha takové povinnosti, jak je konstruována německými soudy, je překvapující. Každý zaměstnanec dluží stát ohled na jeho funkce a společenské postavení … Nedovoluje to rozdíly mezi službou a soukromým životem; povinnost je vždy dluhem v jakémkoli kontextu.60. .. je několik důvodů pro posouzení propuštění středoškolské učitelky cestou disciplinárního potrestání za porušení povinnosti velmi přísných opatření. To je prvně kvůli tomu účinku, že takový prostředek má vliv na reputaci dané osoby a za druhé protože středoškolští učitelé propuštěni touto cestou ztrácejí své živobytí… Konečně středoškolští učitelé v této situaci těžko najdou jinou práci učitele, protože v Německu post učitele mimo státní službu je velmi vzácný. V důsledku toho nebudou mít možnost vykonávat svou profesi, kterou mají jako své povolání, pro kterou jsou vycvičeni a pro kterou získali zkušenosti a znalosti. Druhý aspekt, který by měl být zmíněn, je ten, že paní Vogtová byla učitelkou němčiny a francouzštiny na střední škole - na postu, který nevykazuje bezpečnostní riziko. Riziko leží v možnosti, že v rozporu se speciálními povinnostmi a odpovědností učitelů by využila pozice nebo vlivu na studenty během hodin. Tato stížnost se ale dosud neobjevila … není důkaz, že paní Vogtová dokonce mimo práci ve škole dělala neústavní prohlášení nebo samo zastávala nějaký

20

protiústavní postoj. Závěrečné zamyšlení je, že DKP nebyla zakázána Federálním ústavním soudem a důsledně aktivity původce byly zcela po právu.

4.5 Bowmanová versus UK

Tematický okruh: ochrana svobody projevu

Britská státní příslušnice paní P.Bowmanová, generální tajemnice Společnosti pro ochranu dětí, distribuovala během období před parlamentními volbami v roce 1992 jeden a půl miliónu letáků, na nichž byly popsány postoje jednotlivých kandidátů k problematice umělého přerušení těhotenství a pokusů na lidském embryu. Následně byla obviněna, že její jednání bylo v rozporu s čl.75 volebního zákona z roku 1983, který zakazuje osobám bez povolení věnovat v předvolebním období více než 5 britských liber na šíření informací, jež mají za cíl upřednostňovat zvolení některého z kandidátů. Stíhání bylo později zastaveno, jelikož obžalovaná nebyla předvolána ve lhůtě stanovené zákonem.Dne 11.3.1994 podala paní Bowmanová stížnost k Evropské komisi pro lidská práva, v níž uvádí, že zahájení trestního řízení proti ní bylo porušením čl.10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na svobodu projevu.Komise stížnost přijala 4.12. 1995 a ve své zprávě z 12.9.1996 vyjádřila názor, že článek 10 Úmluvy byl porušen. Dne 19.10.1996 postoupila Komise stížnost Evropskému soudu pro lidská práva.Vláda Spojeného království předložila věc soudu 7.1.1997.Během řízení podala vláda předběžnou námitku, v níž tvrdí, že se paní Bowmanová nemůže prohlašovat za oběť porušení Úmluvy ve smyslu článku 25, který zní: „Komise může přijímat stížnosti....od osoby...prohlašující se za obět porušení práv přiznaných Úmluvou jednou z Vysokých smluvních stran...“. Vláda tvrdila, že právo paní Bowmanové na svobodu projevu nebyl omezeno, vzhledem k tomu, že volební zákon omezuje pro osobu nemající povolení pouze možnost vynaložit finanční prostředky za účelem podpory některého z kandidátů, ne však svobodu vyjadřovat názory nebo obecně šířit informace. Záměrem této právní úpravy je znemožnit majetným třetím osobám vést kampaň pro či proti jinému kandidátovi stanovením horní hranice nákladů a přispět tak k rovným podmínkám mezi kandidáty. Podle vyjádření vlády existují jiné možnosti šíření informací, které měla paní Bowmanová k dispozici.Stěžovatelka uvedla, že trpěla úzkostí a ponížením a nesla náklady spojené s policejním výslechem. Charakterizovala zásah jako nepřiměřený. Dále uvádí, že distribuované letáky nezvýhodňovaly žádného kandidáta, protože sdělované informace mohly podnítit jak stoupence tak i odpůrce různých potratových politik. Navíc zákon neomezuje například moc médií při zveřejňování informací o kandidátech.

Soud poznamenává, že prostředek provedení, jmenovitě žaloba, byla vznesena proti paní Bowmanové. Přesto, že byla osvobozena, bylo to kvůli technickým důvodům, že předvolání nebylo vydáno v zákonné lhůtě. Fakt, že žalující autority se rozhodly začít jednání proti žadatelce, je přinejmenším silným impulsem pro ní, že pokud nezmění své chování během budoucích voleb, bude riskovat opět žalobu a možné odsouzení a potrestání.Za těchto okolností Soud myslí, že paní Bowmanová mohla správně nárokovat, že byla přímo ovlivněna právem a proto, že je obětí porušení Úmluvy v čl.25 §1.Úvodní námitka vlády je proto opuštěna.Soud poznamenává, že část 75 zákona 1983 se přímo netýká zadržování svobody projevu, ale místo toho limitu 5 liber jako množství peněz, které jsou dovoleny osobám bez povolení vydat na publikace a jiné prostředky komunikace během volebního období. Navíc to neomezuje vydání informací nebo názorů obecně, ale pouze těch vzniklých během přípustné doby „s ohledem na podporu a prosazení některého z kandidátů“.Nemůže být pochybnosti, že omezení obsažené v čl.75 obnáší omezení svobody projevu, které přímo ovlivnilo paní Bowmanovou.Soud poznamenává na prvním místě, že omezení vydávání podle čl.75 zákona 1983 je jen jedním z mnoha podrobných brzd a rovnovah, které tvoří britské volební právo. V takovém kontextu je důležité posoudit svobodu projevu vyjádřenou čl.10 ve světle práva na svobodné volby chráněné čl.3 Protokolu č.1 Úmluvy.Za jistých okolností tyto dvě svobody mohou vyústit v konflikt a může se považovat za důležité v době před nebo během voleb udělat jistá omezení takového typu, který by normálně nebyl přijatelný, svobody projevu za účelem ochránit „svobodný projev názoru lidí při volbě zákonodárného sboru“. Soud uznává, že při střetu rovnováhy mezi těmito dvěma svobodami, smluvní státy mají volný prostor pro posouzení, jak obecně dělají s ohledem na organizaci svého volebního systému…Z přihlédnutím k okolnostem tohoto případu úkol soudu je zjistit, zda v těchto okolnostech omezení svobody projevu paní Bowmanové bylo přiměřené k legitimnímu cíli a zda důvody uvedené národními autoritami k ospravedlnění byly relevantní a dostačující.

21

Celkově proto soud nachází, že čl.75 zákona 1983 účinkoval jako totální bariéra k vydání informací paní Bowmanovou s ohledem na ovlivnění voličů Halifaxu ve prospěch kandidátů, kteří jsou proti potratu. Není uspokojující, že to bylo nutné a tak limitovat její vydání 5 librami za účelem dosažení legitimního cíle ochrany rovnosti mezi kandidáty zvláště z pohledu faktu, že nebyly učiněny žádné omezení pro svobodu tisku k podpoře nebo proti volbám k reklamě na národní nebo regionální úrovni, provedlo, že takové oznámení nezamýšlelo ovlivnit nebo poškodit volební šance jednotlivých kandidátů. Podle toho se usuzuje, že omezení v otázce bylo nepřiměřené zamýšlenému cíli.Pro tyto důvody soud rozhodl 14 hlasy proti 6, že došlo k porušení čl.10 Úmluvy.

5.2 Šimůnkovi versus Česká republika (Výbor OSN pro lidská práva)

Alina a Jaroslav Šimůnkovi byli československými stáními občany, kteří v roce 1987 emigrovali do Kanady. Podle tehdejších zákonů byl jejich majetek konfiskován. V červenci 1990 se manželé Šimůnkovi vrátili do Československa s cílem požádat o navrácení konfiskovaného majetku. Ukázalo se ovšem, že veškerý jejich majetek byl v období od září 1989 až do února 1990 oceněn a prodán v dražbě. Neprodejné součásti majetku byly zničeny. 13.února 1990 byly jejich nemovitosti převedeny na Sklárny Jablonec, pro které Jaroslav Šimůnek po dvacet let pracoval. 18.července 1990 podali Šimůnkovi stížnost u příslušného národního výboru proti převodu jejich majetku na Sklárny Jablonec. Dále požádali prokurátora o přešetřeni celé záležitosti na základě jejich tvrzení, že celý převod byl ilegální (v důsledku převodu bez soudního rozhodnutí nebo řízení). Příslušné orgány dospěly dne 17.září 1990 k závěru, že nedošlo k nezákonnému převodu majetku.2.února 1991 byl přijat zákon č.87/1991 o mimosoudních rehabilitacích, který nabyl účinnosti 1.dubna 1991. Upravoval podmínky restituce nebo kompenzace za majetek, který byl zkonfiskován v době komunistického režimu. O restituce podle tohoto zákona mohly požádat jen osoby, které byly státními občany ČSFR a měly na jejím území trvalé bydliště.Alina a Jaroslav Šimůnkovi se obrátili na Výbor OSN pro lidská práva s tvrzení, že ze strany ČSFR došlo k porušení jejich lidských práv, zakotvených v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (MPOPP) z roku 1966, který zavazuje rovněž ČSFR (120/1976), neboť aplikací zákona č.87!1991 došlo k nezákonné diskriminaci, zakázané podle článku 26 MPOPP.

26.10.1993 bylo podáno oznámení na stranu státu podle pravidla 91 procedurálních pravidel Výboru pro lidská práva. Stát k tomuto nezaslal žádné prohlášení, přestože došlo k upomínce. Původci byli rovně žádáni o provedení mnoha ujasnění; podrobili se tomuto požadavku….. Na svém 51. zasedání Výbor posoudil přípustnost ujasnění. S lítostí zaznamenal, že strana státu nezajistila informace a poznámky k otázce přípustnosti oznámení. Nehledě na tuto mezeru ve spolupráci na straně státu, Výbor dokázal rozhodnout, zda podmínky přípustnosti podle Opčního protokolu byly uspokojeny.Výbor poznamenal, že konfiskace a prodej majetku autoritami Československa probíhal v 70. a 80. letech. Bez ohledu na to, že tyto události se konaly před datem, kdy vstoupil v platnost Opční protokol pro Českou republiku, Výbor připomíná, že právo na majetek jako takové není chráněno Dohodou.Avšak výbor poznamenal, že původci si stěžovali na diskriminační efekt opatření zákona 87/1991, v tom smyslu, že byl aplikován jen na osoby protiprávně připravené o jejich majetek za předchozího režimu, které mají nyní trvalé bydliště v České republice a jsou českými občany. Takže otázka před Výborem byla, zda právo může být bráno diskriminatorně v rámci smyslu článku 26 Dohody.Výbor poznamenal, že závazky státu podle Dohody byly aplikovány od data vstupu v platnost. Jiný problém vzniká, zda je v kompetenci Výboru posoudit stížnost o údajném porušení Dohody podle Opčního protokolu. Ve své jurisprudenci podle Opčního protokolu, Výbor trvale zastává stanovisko, že nemůže posoudit údajné porušení Dohody, které se stalo před vstupem v platnost Opčního protokolu pro daný stát, pokud by porušení nepokračovalo po tomto vstupu v platnost. Pokračující porušování má být vykládáno jako potvrzení předchozího porušení ze strany státu.Vysvětlení státu: Stát argumentuje, že otázka legislativy není diskriminatorní. Otáčí to pozornost Výboru na fakt vztahující se k čl. 11, část 2 Listiny základních práv a svobod, která je částí Ústavy České republiky, „ .. zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice.“ …. Přesto byla slíbena jistá kritéria pro restituce zkonfiskovaného majetku, účel takových požadavků neměl záměr porušit lidská práva. Česká republika nemůže a nebude diktovat nikomu, kde může žít. Restituce konfiskovaného majetku jsou velmi komplikovaným a bezprecedentním případem a proto nemůžeme předpokládat náhradu všech škod a uspokojení všech lidí poškozených komunistickým režimem.Co se týká restitucí propadlého a zkonfiskovaného majetku stát říká, že Alena a Jaroslav Šimůnkovi nesplnili požadavek občanství České a Slovenské Federativní Republiky a trvalého pobytu na jejím území. V důsledku toho nemůže být na ně nahlíženo jako na osoby oprávněné k restitucím.

22

Původci komentují vyjádření státu: Dopisem z 21.2.1995 Alena a Jaroslav Šimůnkovi tvrdí, že stát se nevyjádřil k jejich oznámení o nediskriminačním požadavku čl. 26 Dohody. Tvrdí, že čeští funkcionáři (hard-liners) jsou stále ve svých úřadech a nemají zájem na konfiskovaném majetku, protože z něj sami měli užitek. Správná restituční práva by měla být založena na demokratických principech a nedovolovat restrikce, které by vyloučily dřívější české občany a české občany žijící v zahraničí.

Posudek výboru:Jak už Výbor vysvětlil ve svém rozhodnutí o přípustnosti práva na majetek , to jako takové není chráněno Dohodou. Avšak konfiskace soukromého majetku a neschopnost státu zaplatit kompenzaci za takovou konfiskaci může stále stanovit porušení Dohody, jestliže relevantní akt nebo omisivní byl založen na diskriminaci porušením článku 26 Dohody.Otázka před Výborem je, zda aplikace zákona 87/1991 původcům založila porušení jejich práv k rovnosti před právem a k rovné ochraně práv. Původci tvrdí, že tento zákon znovu potvrdil dřívější diskriminační konfiskaci. Výbor poznamenal, že konfiskace sama není zde otázkou ale spíše popřením právního prostředku původců, kdežto jiní nárokující získali zpět svůj majetek nebo kompenzaci.Otázka před Výborem proto je, zda tyto podmínky k restituci nebo kompenzaci jsou v souladu s nediskriminačním požadavkem článku 26 Dohody. V tomto kontextu Výbor znovu zdůrazňuje svou jurisprudencí, že ne všechny odchylky od smlouvy mohu být brány za diskriminační podle čl. 26. Odchylky, které jsou v souladu s opatřeními Dohody a jsou založeny na rozumném základě nečiní diskriminaci podle čl. 26. Ve zkoumání, zda podmínky pro restituci nebo kompenzaci jsou v souladu s Dohodou, Výbor musí posoudit všechny relevantní faktory včetně původního oprávnění původců k majetku a povahy konfiskace. Stát sám uznává, že konfiskace byly diskriminací a toto je důvod, proč byly přijaty zvláštní zákony k provedení restituce. Výbor poznamenává, že takové zákony nesmí diskriminovat mezi obětmi předchozích konfiskací, protože všechny oběti jsou oprávněny k nápravě bez arbitrážních rozdílů. Když vezmeme na mysl, že původní oprávnění původců na jejich majetek nebylo přisouzeno ani na občanství ani na bydliště, Výbor nachází, že podmínky občanství a bydliště v zákoně 87/1991 nejsou důvodné. V tomto spojení Výbor poznamenává, že stát nezaopatřil nic, co by ospravedlňovalo tato omezení. Nadto bylo prohlášeno, že původci a mnoho jiných v jejich situaci opustilo Československo kvůli jejich politickému názoru a že jejich majetek byl konfiskován buď kvůli jejich politickému přesvědčení nebo kvůli tomu, že emigrovali ze země. Tyto oběti politické perzekuce nalezli obydlí a občanství v jiných zemích. Když vezmeme v potaz, že stát sám je odpovědný za odjezd původců, bylo by neslučitelné s Dohodou požadovat po nich návrat do země jako předpoklad pro restituci jejich majetku nebo zaplacení příslušné kompenzace.Stát tvrdí, že není žádné porušení Dohody, protože čeští a slovenští zákonodárci nezamýšleli diskriminovat, když přijímali zákon 87/1991. Výbor je toho názoru, že úmysl zákonodárců není sám dispozitivní v určení porušení čl. 26.Ve světle těchto skutečností Výbor vyvozuje, že zákon 87/1991 způsobil původcům porušení jejich práv podle čl. 26.Stát má závazek dát původcům odpovídající náhradu, která může být kompenzací, pokud není možné vrátit zpět majetek.Stát se zavazuje zajistit všem osobám v rámci svého území a subjektům v jeho jurisdikci práva uznaná Dohodou a provést efektivní a vynutitelnou náhradu v případě porušení, Výbor si přeje od státu získat do 90 dnů informace o prostředcích, které vykonaly, co Výbor rozhodl.

6.2 Případ marockého občana v   Nizozemí (Výbor OSN pro odstranění všech forem rasové diskriminace)

Tematický okruh: rasová diskriminace

Výbor pro odstranění všech forem rasové diskriminace založený podle čl. 8 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace přijal následující:

1. Původce oznámení (z 6.12.1991) je L.K., marocký občan v současné době žijící v Utrechtu v Nizozemí. Tvrdí, že se stal obětí nizozemského porušení čl.2 §1(d); 4 písm.c, 5 písm.d (i) a písm.e (iii); a 6 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.

Fakta uvedená stěžovatelem:9.8.1989 původce, který je částečně neschopný, navštívil dům, na který jemu a jeho rodině byl nabídnut nájem v Nicholas Ruychaverstraat, ulici s městskou dotací na bydlení v Utrechtu. Byl doprovázen přítelem A.B.. Když

23

přijeli, asi dvacet lidí se seběhlo kolem domu. Během návštěvy původce slyšel několik z nich říkat a křičet: „ Už žádní cizinci.“ Další ho zastrašovali tím, že kdyby přijal dům, zapálí ho a zničí mu auto. Původce a A.B. se vrátili na Městský úřad pro bydlení a žádali úředníka o doprovod. Tam několik místních obyvatel řeklo úředníkovi, že nemohou připustit původce jako jejich souseda, následkem předpokládaného pravidla, že ne víc než 5% obyvatel ulice mohou být cizinci. Po tom, co bylo obyvatelům ulice řečeno, že takové pravidlo není, obyvatelé ulice sepsali petici, kde bylo, že původce nepřijmou a doporučení, aby si našel jiný dům.Ve stejný den původce sepsal stížnost s městskou policií v Utrechtu na základě toho, že byl obětí rasové diskriminace podle článku 137 (písm. a a d) Trestního zákoníku (Wetboek van Strafrecht). Stížnost byla směřována proti všem, kteří podepsali petici a těm, kdo se seběhli kolem domu. Předložil to ihned, policejní úředník odmítl registrovat stížnost a stalo se to předmětem zájmu médií místní anti - diskriminační skupiny než policie souhlasila s přípravou zprávy.

Fakta uvedená holandským státem:Státní verze se do velké míry shoduje s verzí původce s několika odlišnostmi. Podle státu původce navštívil dům jemu přidělený městem Utrecht dvakrát, jednou 8.8.1989 společně s úředníkem utrechtského Městského úřadu pro bydlení a znovu 9.8.1989 s přítelem. Během první návštěvy úředník začal hovořit s místní obyvatelkou, ženou, která namítala proti původci jako nájemci a budoucímu sousedovi. Během rozhovoru se přiblížilo několik dalších obyvatel a dělali poznámky jako: „Máme dost cizinců v této ulici.“ a „Mávají kolem noži a necítíte se bezpečně ani ve své vlastní ulici.“ Zatímco původce nebyl přítomen těmto poznámkám, úředníkovi bylo řečeno, že zapálí dům, hned jak skončí nájem předchozího nájemníka. Na druhé návštěvě, je předloženo, že když původce přijel k domu s přítelem A.B., skupina místních obyvatel se už seběhla k protestům proti potencionálnímu příjezdu dalšího cizince. Když původce zůstal zdráhavý k odmítnutí nabídky, obyvatelé shromáždili podpisy na petici. Podepsána 28 místními obyvateli říkala: „Nepřijato kvůli chudobě? Další dům pro rodinu prosím?“, a byla zaslána vedoucímu úředníkovi bydlení.V odpovědi na stížnost z 9.8.1989 policie připravila zprávu o incidentu 25.8.1989; podle státu 17 z 28 obyvatel, kteří podepsali petici, byly vyslechnuti policií a 11 se nepovedlo před dokončením zprávy kontaktovat. Původce předložil, že poznámky a výroky obyvatel ulice založily akty rasové diskriminace podle čl.1 §1 Úmluvy.Čl. 1: V této Úmluvě termín rasová diskriminace znamená jakékoli rozlišování, vylučování, omezení nebo upřednostnění založené na rase, barvě, původu nebo národní a etnické příslušnosti, které má účel nebo výsledek nulovat nebo poškodit uznání, užívání nebo výkon na rovném základě lidských práv a základních svobod na politickém, ekonomickém, sociálním, kulturním nebo jiném poli veřejného života.stejně jako čl. 137 písm. c,d a e nizozemského Trestního zákoníku; pozdější opatření zastavuje veřejné urážky skupiny lidí pouze na základě jejich rasy, veřejné podněcování k rasové nenávisti proti lidem na základě jejich rasy a publikaci dokumentů obsahujících rasové urážky skupiny lidí.

Stanovisko Výboru:Výbor nachází na základě informací, že než došlo k poznámkám a hrozbám 8. a 9.8.1989, byl založeno podněcování k rasové nenávisti a akty násilí proti osobám jiné barvy nebo etnického původu, v rozporu s čl. 4(a) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace a že vyšetřování těchto incidentů policií a trestní stíhání bylo nekompletní.Výbor nemůže akceptovat žádné tvrzení, že uzákonění zákona dělajícího rasovou diskriminaci trestným činem samo reprezentuje plnou součinnost se závazky států Úmluvy.Když jsou hrozby rasového násilí a speciálně když jsou veřejné a ve skupině, je to úřadující osoba státu, kdo to má vyšetřit s nejvyšší pečlivostí. V tomto případě to stát nedokázal.Výbor nachází, že z tohoto pohledu neadekvátní odpovědi k incidentu, policie a soud v tomto případě nedosáhl aplikování efektivní ochrany podle čl. 6 Úmluvy.Výbor doporučuje, aby stát přezkoumal svou politiku a proceduru týkající se rozhodnutí v trestním stíhání případů rasové diskriminace ve světle jeho závazků podle čl.4 Úmluvy.Výbor dále doporučuje, aby stát provedl žadatelovi náhradu morální újmy, jež utrpěl.Na základě pravidla 95,§5, svých procedurálních pravidel Výbor zve stát v další periodické zprávě podle čl.9, §1 Úmluvy k informování Výboru o jakémkoli jednání, které proběhlo podle doporučení.

24