14. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 14. kapitola Iveta Jansová

2/58

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/58

14. Kapitola „Budíček, Tobiasi, honem!“ Ne, to neznělo pěkně. Hlava mi třeštila bolestí

z nevyspání. Damien stál za mými dveřmi a bušil do nich už pěknou chvíli. Nebylo to k vydržení.

Počítal jsem s hlídkami. Ale ne s tak četnými. „Dělej, takhle z tebe Jezdec nikdy nebude. Vstáváš už?

Neslyším pohyb.“ Evidentně měl dobrou náladu. „Vždyť už vstávám. Dej mi dvacet minut,“ houkl jsem

na něho. „Opovaž se. Snídani ani sprchu nepotřebuješ. Prostě

nástup!“ Poslušně jsem se tedy oblékl, prohrábl vlasy prsty

a pokusil se dostat je do trochu méně rozcuchaného stavu a vyrazil jsem do spárů toho ranního ptáčete.

„No to je dost,“ ulevil si, když mě spatřil. Vzápětí se otočil a vyrazil dolů. Prostě jsem ho následoval.

„Dnes, Tobiasi, dostaneš další důležitý úkol. Budeš trénovat z obyčejných mužů bojovníky. Času je málo, nebezpečí obrovské. Musíme s tím začít co nejdřív.“

„Neumím nikoho něco učit. Tohle nadání mi lehce chybí.“

„To nevadí. My nemáme čas na shánění kvalifikovaných učitelů. S většinou Jezdců máme sraz na nádvoří, jen minimální počet hlídá hranice.“

„Mám asi problém, Damiene,“ začal jsem. Nebylo to příjemné, ale bylo zapotřebí, aby to on věděl.

„Sem s ním.“ „Tristan mi včera odmítl poslušnost. Dokonce se pokusil

zaútočit. Nejsem si jistý, jestli bude chtít plnit naše příkazy.“


4/58

„Chceš pomoci s jeho zlomením?“ zeptal se jednoduše, jako by se ptal, jestli si nedám něco k jídlu.

„Ne, to nikdy!“ zhrozil jsem se. Tohle bych mu nikdy neudělal.

„Tak chceš jiného Moorlia? Můžeš ho přivolat už dnes.“ „NE! To ne, pane. Jenom mi připadalo správné ti to říct.

Abys o tom věděl. Kdyby něco.“ Vrhl na mě pochybovačný pohled. „Dobře, jak myslíš, ale

mysli na to, že já tě varoval. Jestli odmítne poslušnost při obraně, nedopadne to dobře.“

„Ano.“ „Jdi napřed. Za chvíli tam dorazím, jenom si ještě musím

něco zařídit,“ rozhodl se najednou a otočil se čelem vzad a spěšně vyrazil opačným směrem než já.

* Probrala jsem se ve své posteli. Tedy ve své moondrorské

posteli. Neměla jsem zdání, kdo se se mnou táhl z kina až sem, ale byla jsem mu vděčná.

Pohled na hodiny mě trochu vyděsil. Bylo teprve po šesté. Hlasitě jsem zívla a přemýšlela, co mě to probudilo. Pohled na zafuněnou okenní tabulku mi to připomněl.

Tady v Moondroru měli mnohem větší balkóny než v Targarossu. Přesto dva obří Moorliové na něm zvládli zabrat veškerý prostor. Tísnili se tam nalepení jeden na druhém, hlavy nalepené na skle a svým dechem ho celé orosili.

I přes svou depresi jsem se musela usmát. Vyskočila jsem z postele, hodila na sebe dlouhý župan

a otevřela jim. Rozhodně nebylo samo sebou, aby se dva zavilí nepřátelé, navíc už od přírody samotářští tvorové, tísnili na pár čtverečních metrech. Se svými rozměry!


5/58

Ke každému jsem natáhla ruku s jednou sušenkou. „Co vy dva tady?“ zeptala jsem se, jakmile mě nechali dotknout se jich.

Přišli jsme tě jenom povzbudit, poslal mi Tristan. Já tě chtěla jít povzbudit a on trval na tom, že půjde taky,

povzdechla si Kassey. Tristan se na ni pobouřeně podíval. Vždyť už mlčím.

„Jste hodní a tipuji, že to nijak nesouviselo s mými sušenkami?“

Ne-e, prohlásili unisono. Byli vážně roztomilí. Statečně stáli vedle sebe, i když se nemuseli, a nechali se ode mě hladit. Jistě, stálo mě to pár sušenek, ale zafungovalo to na mou psychiku lépe než nejzkušenější psycholog.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Tami? Spíš? Slyšela jsem tě mluvit. Jsi v pořádku?“ Byla to Lilian.

„Honem, Lil, pojď dál,“ volala jsem. Vidět tuhle béžovo-černou kombinaci na mém balkóně stálo za to.

Dveře se rozletěly a kamarádka vběhla dovnitř. Moorliové ovšem jako na povel usoudili, že ve vzájemné těsné blízkosti setrvávali dost dlouho, a rozhodli se zmizet.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně. „M ěla jsem tu Kassey s Tristanem. Oba dva společně na

jednom balkóně,“ řekla jsem pravdivě. Věnovala mi vykulený pohled. „Vážně? Tak příště volej

dřív, než stihnou utéct.“ „Neboj, chuť na sušenky je zase přiláká.“ „Jak je ti?“ zeptala se najednou zase smutně. Uvědomila

jsem si, co se děje, a svedla krutý boj sama se sebou. Jestli se začít litovat, nebo proklínat Tobiase a Jezdce.

„Vlastně nevím. Nejsem si jistá, jestli mi depresivní stav nějak pomůže.“


6/58

„Myslím, že určitě ne. Navíc, chtěla jsi najít Aramata, nemám pravdu?“ připomněla mi můj včerejší nápad.

„Jo, určitě. Počkej, než na sebe něco hodím, a můžeme vyrazit.“

„Mám zatím skočit pro Violu s Lukem?“ zeptala se skrz dveře koupelny, kam jsem ze sebe šla udělat člověka.

„Asi ne, už takhle budeme podezřelé, že se tak brzy ráno touláme cizím hradem.“

„Takže se oblékneme do tmavého a zahrajeme si na Sherlocka Holmese?“ vyzvídala.

„Ano, Watsone. Pátrání může začít,“ zvolala jsem a vylezla z koupelny s vlasy staženými do culíku a v tmavém oblečení. „Jenom chviličku počkej.“ Vrhla jsem se ke svým skříním a vyhrabala bezvadnou golfovou čapku. „Ještě dýmku a můžeme do akce.“

„Prosím tě, neblbni,“ usmála se a čepici mi strhla. „Zničila jsi mi účes.“ „Stejně za moc nestál.“ „Máš rýpavou, co?“ snažila jsem se uhladit neposedné

prameny, které už se draly ven z gumičky. Obě jsme byly nervózní. Nebyla to taková ta uvolněná

zábava, která mezi námi celou tu dobu panovala. Obě nás něco trápilo a to něco se vehementně snažilo prorazit na povrch.

„Tami,“ začala najednou zcela vážně. „Mohla bys mě vzít s sebou? K vám domů? Nejsem si jistá, že tady chci zůstat.“ Zarazila mě.

„Lil, v ěř mi, k nám bys nechtěla. Tenhle svět je možná špatný a zlý, ale u nás je to mnohem horší. Není oč stát. Lidé se nezmění, umí být jen horší.“

„Ale stejně. Nevraždí tam celé vesnice, rozhodně netrpíš ztrátou všech příbuzných. Nezemřete hladem ani zimou.“


7/58

„Lilian, vážně, tohle nemůžeme řešit. Děje se to u nás všechno. Já možná patřila mezi ty šťastné, ale potkat tě může cokoli. Možná bych tě mohla vzít někdy na výlet, ale rozhodně tě tam nenechám zůstat.“

Zatvářila se zklamaně, ale dál mi neoponovala. „Tak pojď. Máš potuchy, kde začneme?“ „V ůbec ne,“ přiznala jsem. „No tak prostě vyrazíme a uvidíme, co objevíme. I jehla

v kupce sena se dá najít, když má člověk trpělivost,“ rozhodla, vyrazila z pokoje a mě táhla za sebou.

Jenže kde v cizím hradě hledat starého čaroděje? Mohly tu být stovky pokojů a my neměly právo otevřít dveře kteréhokoli z nich. Stále jsme tu byly hosté. Bylo zapotřebí najít někoho, kdo nám řekne, kam jít.

Lili se zkusila jednoho z mužů v brnění zeptat na čaroděje, ale odpovědí jí bylo jen mlčení. Ze strážců, kteří se včera tak družili a udělali by pro nás první poslední, se staly mlčící sochy. Možná to byli jiní muži. Těžko se to odhadovalo. V brnění vypadali všichni stejně.

Najednou mě odvaha začínala opouštět. Byl to hloupý nápad. Když vtom se ze stínů vynořila černá postava. Proti nám kráčel Damien.

„Zdravím tě,“ pronesla Lili přátelsky, on však jen němě kývl hlavou a pokračoval v chůzi.

„Zastav!“ křikla jsem za ním a doběhla ho. Postava se překvapeně zarazila, ale nepohlédla na nás.

„Prosím?“ nedařilo se mu skrýt údiv, jak si někdo mohl dovolit na něj promluvit takovým tónem. Došla jsem k němu a postavila se k Damienovi čelem.

„Chci s tebou mluvit,“ pronesla jsem klidně, ačkoli mi srdce splašeně bušilo. Měla jsem z něj strach, jak se zdálo, jeho rozkazy byly všemocné.


8/58

„Obávám se, že na tvé milostné problémy nemám čas,“ odpověděl a zase vykročil. Tohle mě vytočilo. Neměl v sobě krapet slušnosti.

Automaticky jsem se po něm natáhla a chytila ho za ruku. Vzápětí jsme oba zděšeně ucukli. On proto, že nebyl zvyklý na cizí doteky a takovou opovážlivost, které jsem se právě dopustila. Já spíš zděšením nad následky, které z toho budou plynout. Přece jen byl nejvýše postavenou osobou v této zemi. Nedosažitelný, nedotknutelný...

„Nechci řešit milostné problémy,“ rozhodla jsem se mluvit, to nejlépe zakrylo trapné napětí, které se mezi námi objevilo. „Hledám Aramata. Netvař se tak překvapeně...“ Opravdu jsem ucítila, že pozvedl obočí, ačkoli pod kápí nebylo nic vidět.

„Nemůžeš tušit, jak se tvářím,“ odsekl. „Ale ano, můžu.“ Vybavila jsem si v mysli jeho obraz,

který mi poslal předevčírem na plese, a dokreslila mu překvapený výraz. Hotové dílko bylo myšlenkami odesláno k adresátovi. Zprvu narazilo na neproniknutelnou bariéru, ale pak ho opatrně přijal. Jeho výraz se nezměnil. Rozhodl se udržet si kamennou tvář za každou cenu.

„Prostě mi řekni, kde je,“ trvala jsem na svém. Všimla jsem si Lilian nervózně stojící kousek od nás. Na první pohled bylo patrné, jak se chvěje.

„Co mu chceš?“ „Je to můj učitel,“ rozhodla jsem se pro pravdu.

„Potřebuji si s ním ujasnit některé věci.“ „Myslíš si, že Jezdci stojí o to, aby ses ještě víc

zdokonalovala v magii a jednou se pak postavila pro nim?“ „Nebo po jejich boku a bojovala proti Zdamwolfu? Ano,

kvůli tomu si myslím, že bys mě k němu měl zavést.“


9/58

Vypadal, že o tom snad vážně uvažuje. „Dáš mi svou přísahu, že se proti nám nepostavíš? Nikdy?“ Copak jsem mohla?

Než ze mě vypadla nějaká odpověď, vyrazili dva další Jezdci hledat svého vůdce. Jestli jste čekali, že jeden z nich bude Tobias, trefili jste se. Na náhody nevěřím, musel to být Damienův plán.

„Něco se děje, pane?“ ozval se ten sametový hlas, který jsem tak milovala. Omyl, který stále tak miluji. Musela jsem si připomenout, že už pro něj nic neznamenám, že šlo jen o úkol, a najít v sobě poslední zbytky sil, abych to setkání přežila.

„Tobiasi, jak milé překvapení. Tady Tamara by ráda viděla svého učitele, Aramata. Co myslíš, měli bychom ji k němu zavést?“ Zvuk jeho jména zabolel jako bodnutí nožem. Pohlédl na mě jen krátkým zastřeným pohledem a pak rezolutně zakroutil hlavou. Odpověď byla jasná.

„Ne, pane,“ řekl. Na mě se už ani nepodíval, ostatně já na něj také ne. Neunesla bych to. Vykašlat se na mě je jedna věc, ale takhle sprostě mě podrazit? Jak to mohl udělat? Nemusel ke mně nic cítit, ale nemohl být tak zlý a necitelný.

Zapíchla jsem oči do Damiena. Nezáleželo na Tobiasově reakci.

„Jeden z mých Jezdců se vyjádřil, nemohu činit nic proti vůli svého druha, omlouvám se, Tamaro.“ Bezva, takže velký vůdce byl z obliga.

„Pane, pojďme odsud, nemá cenu zdržovat se tu s nimi,“ řekl T... a to „nimi“ řekl s takovým opovržením, až mě zamrazilo. Tohle snad ani nebyl on.

*


10/58

Cítil jsem, že kouzla jsem použil až moc. Přesto mi pohled na Tami působil obrovskou bolest. Ale nesměla teď vidět Aramata. Jednak měl moc práce s péčí kolem Davida a hlavně, nemohl jen tak mluvit s někým z Targarossu, protože by třeba změnil názor. A my ho přitom zoufale potřebovali.

Každý mág na naší straně byl důležitý. Nesměl se stýkat s ostatními lidmi, přesto neměl tušení, že je mu něco upíráno.

Nevydržel jsem ten pohled. Nedalo se stát tak blízko ní a nevzít ji do náruče, ačkoli jsem byl nadopovaný ignorovacím kouzlem. Právě kvůli němu jsem možná trochu přehnal intonaci při výzvě k odchodu.

Neunikl mi její zaskočený pohled. „Už jdu. Tamaro, Lilian, pokud vám mohu radit, nepleťte

se do věcí, do nichž vám nic není. Navíc byste měly zůstat v bezpečí svých komnat a společenských místností. Takhle se potulovat po hradě by někomu mohlo přijít trochu podezřelé,“ řekl Damien a vyrazili jsme k nádvoří.

Šimon šel klidně za námi. Takový tichý divák. Celkově se málokdy nějak výrazněji projevil, přesto působil velmi klidně a vyrovnaně.

„A heleďme se, my o vlku a vlk...“ zamračil se Damien a kývl směrem dopředu. Po chodbě se totiž procházel samotný Aramat. Nevěřícně jsem na něj zůstal zírat. Jak si mohl dovolit jen tak se tu svobodně pohybovat v době, kdy tu byli vyslanci z Targarossu?

„Dobré ráno, čaroději, co tak brzy na chodbách?“ zeptal se vůdce neutrálním tónem. Nechtěl si to s ním rozházet, takže to zkusil mile.

„Také tě zdravím, Damiene, copak se už ani projít nemohu?“ odpověděl stařík klidně a vstřícně se na nás usmál.

„To samozřejmě můžeš, ale mám pocit, že během cesty do Davidova pokoje se naprocházíš až až.“


11/58

„Ale no tak, snad se nic nestalo, Jezdče? Snad bys mě tu nechtěl zavírat?“ zeptal se Aramat a i přes jeho usměvavou tvář byla patrná výhružka, kterou za ní skrýval.

„To určitě ne, nemusíš se bát. Jenom mi to nepřišlo bezpečné. Navíc by ses měl šetřit, už tak tě musí zmáhat péče o jednoho z mých věrných.“

„Zase tak starý ještě nejsem,“ obořil se na něj. To tvrzení si trochu protiřečilo s jeho vzhledem, který prozrazoval vysoký věk.

„Stejně by bylo lepší, kdyby ses věnoval pouze svým povinnostem a ve zbytku času odpočíval.“

„Neříkej mi, co mám dělat!“ zaburácel. Damien ustoupil. Ačkoli hrozba od stařičkého muže nezněla nijak děsivě, stále jsme měli na paměti Aramatovu slavnou minulost a i ve svém věku byl stále nepochybně plný magické síly.

„Dobrá, ale Aramate, předpovědi nelžou. Víš sám, že v nich stojí, že už svou pravnučku nikdy neuvidíš. Nemůžeš se protivit osudu.“

„Damiene! Kdo z nás dvou tu zná cesty osudu a vidí budoucnost?“ Vůdce jen tiše sklopil hlavu. „Tvé nadání je jen zrnkem písku v moři, které ovládám. Tak buď tak laskav a neříkej mi, co nás čeká.“

Překvapovalo mě, jak jsou poslední dobou všichni napružení. Každého rozčílila úplná hloupost.

„Fajn, takže co teď chceš dělat?“ vyhrkl Damien, který když už nemohl věci ovládat, tak alespoň potřeboval mít přehled o dění v království.

„Musím ji najít.“ „Ale to přeci...“ Vůdce viditelně zbledl. Pak nám

posunkem přikázal stát a odtáhl čaroděje kus od nás.


12/58

„To přeci nesmíš. Víš, co se stane, pokud porušíš předpověď. Ty nesmíš změnit osud,“ šeptal vztekle a zoufale zároveň můj pán.

Fangar nevypadal překvapeně. Prostě si jen dopřál jeden klidný dlouhý nádech a odpověděl: „Musím jí pomoci, ať to bude stát cokoli. Navíc, varoval jsi mě už před jejím prvním přivoláním. Vzepřeli jsme se osudu a jak vidíš, tak se nic nestalo.“

Damien se zachvěl vztekem, byl skoro nepříčetný. Tak jsem ho neznal.

„Aramate, vychoval jsi mě. Nedělej to. Nesmíš to pokoušet. Prosím.“

Co se to tu dělo? Asi mi něco unikalo. O jakém osudu to mluvili? Že by jejich vize nebyly tak stoprocentní?

„T řeba to s ní neplatí. Je také Fangar. I ona může ovládat svou budoucnost. Možná ji ona sama změnila. To nezjistíme, dokud s ní nepromluvím. Přesto potřebuje znát základy bojových kouzel. Pokud se naplní mé vize, bude to potřebovat a vy ještě víc. Jedním jsem si totiž opravu jistý, ten, kdo vám v boji pomůže, už nebudu já.“

„NE, tak to nesmí být.“ „Damiene, zvládneme to. Ty sám to zvládneš. Teď jděte.

Ti nebožáci potřebují výcvik jako sůl, nenechte je čekat. Večer se za tebou zastavím, hochu,“ řekl povzbudivě a poplácal Damiena po zádech. Takový dotyk nebyl přijatelný mezi čarodějem a vůdcem Jezdců, přesto oba dělali, jako by se nic nestalo.

Aramat se poté otočil a dál pokračoval ve své cestě. Damien se vydal směrem k východu, mě se Šimonem ignoroval. Vyrazili jsme za ním a museli jsme skoro běžet, abychom mu stačili.


13/58

Něco mi tu unikalo. Už to, že tenhle rozhovor jsem neměl slyšet. Můj pán byl najednou úplně mimo sebe. Takhle jsem ho ještě nezažil, bylo to zvláštní.

Než jsme dorazili na nádvoří, tak se trochu sebral, takže nám mohl udávat příkazy. První Moorliové už se slétali mezi nás, když vtom mi přímo před nosem přistál Tristan.

Vůbec jsem nečekal, že by mohl přiletět tak brzy. Zvlášť po těch posledních několika hádkách, které jsme spolu vedli.

„Ahoj,“ začal jsem nervózně a nenápadně se mu prohrábl hřívou.

Ahoj, tak nasedej, na co čekáš? „Přemýšlím, jestli jsi na mě tak milý proto, abys mě

vzápětí shodil z pořádné výšky, nebo mi unikl nějaký důvod pro tvé přátelské chování?“

Dneska jsem byl za Tami a myslím, že ti mohu odpustit, protože jsi to ty, kdo bude nakonec trpět, ne ona.

„Cože? Jak jsi na to přišel?“ Je mnohem vyrovnanější, než bys myslel. Ona to bez tebe

nakonec zvládne, ty bez ní nikdy. „Co to plácáš?“ Jen pravdu a teď se soustřeď, nebo spadneš, řekl klidně

a vyrazili jsme za ostatními, kteří už stihli nabrat náskok. Jenom změnil taktiku, nebo byl opravdu za ní? A vážně

Tami dokáže tak snadno existovat beze mě? Já to bez ní vážně sotva zvládám.

* Naštval mě. Je jedna věc se rozejít a ignorovat mě, ale takhle mi

podrazit nohy? Zvlášť, když věděl, co by pro mne setkání s mým čarodějem znamenalo.


14/58

„Co to jako mělo být?“ nevydržela to Lili. „To je takový... ani nevím, jak ho nazvat. Jak by se mu řeklo tam u vás?“

K tomu mě nemusela ponoukat víckrát. Vypočítala jsem jí všechny nadávky, které mě napadly, a rozhodně jsme se shodly, že v tomto směru mám velmi bohatý slovník. Vida, jak se to hodilo.

„Teda, fascinující. Budu si to muset někam napsat.“ „Nejsem si jistá, jestli by ses zrovna tohle měla učit.“ „Tady to stejně nemá význam. Nikdo nebude vědět, co to

znamená.“ „Taky fakt.“ „A co teď, půjdeme najít čaroděje?“ zeptala se Lilian. „Já vlastně nevím. Mám z toho všeho divný pocit, Lil.

Vůbec to nechápu.“ Zase se začala ozývat ta deprimující nálada. Potřebovala jsem se jí zbavit za každou cenu.

„Právě proto ho musíme najít. Tak kde začneme s prohledáváním?“

„Sklepení?“ navrhla jsem. „Nejsem si jistá, jestli ho tady drží na stejném místě, jako

my v Caer Darossu.“ „Tak někde ve věži?“ „Možná bychom se mohly prostě zeptat Olivera. Teď si

to u mě musí žehlit, tak jsem si jistá, že by nám pomohl.“ „A ť žije dobrodružství!“ zvolala jsem a prostě někam

vykročila. Nikdo nám tu nenabídl prohlídku, což byla škoda. Lili m ě následovala a zadala směr naší cesty. Procházely

jsme dlouhou chodbou plnou obrazů nehezkých lidí, kteří se na malíře museli hodně šklebit, protože takhle snad v realitě nemohli vypadat.

„Koukni na tohohle,“ ukázala jsem na jednu obzvlášť povedenou podobiznu.


15/58

„Strašný knír, ještě víc umocňuje ten jeho obří nos.“ „Nebo tenhle, taky ti tak děsně moc připomíná kozla?“ „Myslíš, že tu někde bude i Konrád?“ „Rozhodně by bezvadně zapadl.“ „Jak vy dvě můžete tak bezstarostně debatovat nad

místními předky, když se schyluje k tolika důležitým věcem?“ ozval se najednou za námi známý hlas.

Nemohla jsem věřit svým uším. Bleskově jsem se otočila a skočila svému čaroději kolem krku.

„Aramate, jak jsi nás našel? Stýkalo se mi. Právě jsme tě chtěly jít hledat. Jak je ti? Netýrají tě tu? Máš dost jídla? Nenudíš se? Nevyužívají tě?“

„Dost těch otázek, holčičko,“ uťal mě a potom se ode mě trochu odtáhl, aby si mě mohl prohlédnout. „Vypadáš dobře, ale trochu smutně. Copak se stalo? Musíme si potom všechno říct. A hele, Lilian,“ všiml si kamarádky. „Připravuješ se na svatbu? Myslím, že bys za pár minut měla mít první zkoušku na šaty, nemám pravdu?“

„Ježkovy oči!“ vyk řikla blondýnka. „Úplně jsem na to zapomněla, je to všechno tak nové. Musím letět, Tami, zvládneš to?“

„Samozřejmě, klidně běž,“ usmála jsem se. Aramat byl balzám na nervy. Najednou všechny problémy prostě zmizely. „A co podnikneme my?“ nevydržela jsem to.

„Chtěla bys podnikat něco konkrétního?“ zeptal se překvapivě. S ním cokoli. Byl mým čarodějem, vzorem, rodinou, přítelem.

„Cokoli,“ vydechla jsem. Stále mě ještě opájelo nadšení. „Skvěle, tak bych začal důkladným probráním novinek

a zodpovězením tvých dotazů. Co se jít projít do parku? Zdejším zdem se nedá věřit. Mají totiž uši. Doslova.“ Překvapeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde ani živáčka.


16/58

Tady nás přece nikdo nemohl poslouchat. Zdi byly tlusté dobrých dvacet centimetrů, naprosto zvukotěsné, přesto by mě ani nenapadlo Aramatovi odporovat.

Vyšli jsme ven do krásného listopadového dne. Tedy ne že by se sluníčko nějak překonávalo, ale stromy hýřily barvami a část jejich listí nám poskytla měkký koberec.

„Je trochu chladno, asi bychom se měli obléknout do něčeho teplejšího,“ uvědomil si najednou.

„Mohu skočit do hradu a přinést nějaké kabáty,“ navrhla jsem.

„Myslím, že to nebude zapotřebí, pokud se spokojíš s tímhle,“ řekl a mávl rukou. Vzápětí jsem byla oblečena do teplého černého kabátu ke kolenům. Čaroděj vykouzlil ještě kožich pro sebe.

Zůstala jsem překvapeně zírat. „To jde? Vyčarovat věci jen tak z ničeho?“ Usmál se. „Samozřejmě, že to jde. Ovšem v tuto chvíli to

nebylo zapotřebí. Použil jsem jenom přemisťovací kouzlo a přesunul sem naše nové oblečení z jedné šatní skříně na hradě.“

„Neviděla jsem je letět,“ protestovala jsem. Tohle mi hlava stále ještě nebrala.

„Možná jsi se nedívala v té správné sféře,“ mrkl na mě. Musela jsem se usmát. Byla jsem překvapivě moc v klidu. A pak mi to došlo.

„Použil jsi na mě nějaké uklidňující kouzlo?“ „Ano,“ přiznal. „Když jsem viděl, že se držíš jenom silou

vůle, bylo by proti mému přesvědčení, kdybych ti trochu neulevil. Není ti snad lépe?“

Samozřejmě, že bylo. Jenom jsem se bála toho procitnutí, až se dostanu mimo jeho dosah.


17/58

„Nevím, jestli je to správné. Připadne mi to, jako bych byla nadrogovaná.“ Překvapeně se na mě podíval. „Tedy, nemám s tím vlastní zkušenosti, ale knih jsem na tohle téma přečetla hodně a mám strach, jak moc bude bolet pád do reality?“

„Neboj se, než k tomu dojde, může být dávno všechno jinak. Navíc Tobias používá stejné kouzlo, dokonce v mnohem větší míře. Jestli by ses měla o někoho obávat, měl by to být on.“

„Aramate, nemluv o něm, prosím,“ úplně jsem cítila, jak se do mého, uměle vytvořeného, klidu vkrádá pocit bolesti nad Tobiho ztrátou.

„Děvče moje, vím, co se stalo, ale věř mi, že všechno bude v pořádku, jednou. Musíš jen vydržet, on se uklidní, zase to bude dobré.“

„Pokud to bude dobré, proč jsi řekl, že se vrátím domů? A proč mě pronásledují vidiny toho, co dělám doma? Vím už, že jde o budoucnost, protože jde o věci, které jsem ještě nezažila. Vůbec jsi mě nevaroval,“ vyčetla jsem mu. Nechtěla jsem hned začít tak zhurta, ale s ním člověk nikdy neví, kolik společného času máme, a já to ze sebe potřebovala dostat.

„Tamaro, jsem tu, abych ti pomohl, ne zodpovídal tvé dotazy. Už tím, že tady s tebou právě teď mluvím, jsem porušil tolik zákonů, jak magických tak královských, že mě jen to pomyšlení na následky děsí. Proto ti mohu říct jen to nejnutnější a tvůj dotaz je s prominutím hloupost, na kterou odpověď znát nepotřebuješ. Popřemýšlej, jestli se opravdu na něco podstatného chceš zeptat?“

Málem jsem se urazila. Rozhodně mi to nepřišlo jako pitomost, ale vzhledem k mým zkušenostem s Aramatem bylo jasné, že pravdivost jeho slov pochopím až časem.


18/58

Byla jsem si jistá spoustou dotazů, které se mi mohly honit hlavou, ale žádný, na který bych se odvážila zeptat, mě prostě nenapadl.

Kdo zabil a pohřbil babičku? Dělá to všechno Tobias jen kvůli Jezdcům? Co mám dělat? Nešlo by to udělat nějak jinak, aby si Lili nemusela vzít Olivera? A spousta dalších.

Měla bych přestat myslet jen na sebe. „Jak moc zlý bude ten boj, který se blíží? Nikdo mi tu nic

neřekne, jako bych byla vzduch. Nevím, co se děje, a když nic netuším, nemohu jim pomoci.“

„Taky moc nechápu, proč se snaží držet tě stranou toho všeho. Snad aby ses nedostala do rukou nepřátel. Víš, ono to zatím všechno vypadá jako nevinné hraní tří starých králů. Ano, nepleteš se, i zdamwolfský vůdce už je v důchodovém věku. Ale cítím, že už ti říkám věci, které jsi neměla vědět ode mne.“

„Copak je to tajné? To se snad dá zjistit v nějaké kronice, ne?“

„To nepochybně ano, kdyby ses nudila, můžeš se po tom podívat, jinou radu ti asi nebudu moci dát.“ Najednou se zastavil a ztěžka dýchal. Potom přímo před námi vykouzlil obyčejnou dřevěnou lavičku. „Heleďme se, lavička. Neposadíme se, Tamaro?“

„Je ti dobře?“ zeptala jsem se s obavou. Vypadal velmi vyčerpaně. Zničeně se posadil a pokynul mi, abych ho následovala.

„Moje zdraví teď není důležité.“ „Ale ano, je,“ trvala jsem na svém. Klidně se usmál

a snažil se skrýt své nepravidelné dýchání. „Tamaro, nemůžeme plýtvat časem, který spolu máme,

na hádky tohoto typu.“


19/58

„Ubližuje ti to, to že jsi tady se mnou. Měl bys raději odejít. Já to nějak zvládnu sama.“

„Nechci ti ublížit, ale nejsem tu kvůli tobě, ale pro svou zemi. Pro obě své země. Pro kontinent. Jenom ty je můžeš zachránit a já ti musím ukázat, jak,“ dostal ze sebe a pak se předklonil a zhluboka dýchal. Bylo mi ho líto, chtěla jsem pomoci, ale netušila jsem jak.

„Musíš se vrátit k nám, do dvacátého prvního století. Medicína se posunula o neuvěřitelný kus dopředu, oni ti pomohou.“

„Tamaro, laskavě toho nech. Kdybych potřeboval pomoc od doktorů, vím, kde ji najdu. Teď mi pověz, co všechno jsi se zvládla naučit za dobu mé nepřítomnosti.“

Poslušně jsem tedy vyjmenovala to málo, co už umím. Tedy telepatii a vše související s přenosem myšlenek, ovládání ohně a větru na pokročilé úrovni. Průměrné ovládnutí vody a naprosto základní znalosti magie přírody.

„Výborně. A co léčení?“ pokračoval v klidu a na jeho obličeji se krom známek bolesti neobjevilo vůbec nic.

Najednou jsem si nebyla jistá, jestli mu říkat o čaroději, kterého jsem zachránila ve Vinarech. Vůbec mi už nepřipadalo správné, že jsem ho vyléčila a pomohla mu.

Nakonec tahle záležitost zůstala mým tajemstvím. Možná to nebylo správné, lhát svému učiteli, ale v hloubi duše jsem si byla jistá, že je to tak správně.

„Myslím, že něco málo bych zvládla,“ přiznala jsem. Aramat se usmál a než jsem si uvědomila, co to dělá,

vytáhl ze svého pláště pod kabátem dýku a řízl se jí do paže. „Proboha! Co to vyvádíš?“ „Uzdrav to,“ přikázal. „Cože?“ nechápala jsem.


20/58

„Ztrácím spoustu krve,“ řekl klidně a já si s hrůzou uvědomila, jak se rudá tekutina vpíjí do jeho pláště, až zcela změnil barvu.

Rozklepala jsem se. Nezkoušela jsem to nikdy na někom, na kom by mi záleželo. Nebyla to už moje vlastní ruka, ani cizí raněný čaroděj. Byl to můj praděda.

„No tak děvče, musíš něco udělat.“ „Nejde to,“ bránila jsem se. „Spěchej, prosím.“ Snažila jsem se, ale magie jako by se

mi bránila. Odpuzovala jsem ji jako otočený magnet. „Nemohu, musíš si to vyléčit sám, honem.“ „Ne, Tamaro, já už jsem starý, nezvládnu to, klidně mě

nechej vykrvácet, o nic nejde, jsem už starý.“ Soustředila jsem se, snažila se vybavit si léčivou sílu,

magické zlaté jiskry, které uměly léčit, ale ony nepřicházely. No tak, honem! Musím mu přeci pomoct. Bylo mi jasné, že to jenom

nahrál, určitě by si to zvládl vyléčit sám. Tedy aspoň jsem se tím ujišťovala.

„Nejsem schopná čarovat v neplánovaných krizových situacích.“

„Tak se to koukej naučit, v brzké době to budeš potřebovat hodně často. A teď bych vážně ocenil, kdyby sis pospíšila, jak vidíš, za chvíli se v té kaluži budeme moci koupat.“ S děsem jsem se dívala na mokrou skvrnu pod námi, která se stále víc rozšiřovala.

Dobře, prostě ho hned teď vyléčím. Nadechla jsem se a silou vůle přiměla ty zákeřné jiskřičky, aby se objevily a vrhly se na Aramatovo zranění. A ony, světe div se, se mi zjevily pod prsty a doopravdy mého učitele uzdravily.


21/58

„No že to ale trvalo, takhle by ti pět lidí zemřelo, Tamaro, musíš s tím něco udělat. Je zapotřebí, abys víc cvičila,“ zlobil se.

„Na kom se asi tak mám cvičit?“ „M ůžeš na svých přátelích, strážcích, zvířatech...“ začal

vyjmenovávat. „Nikomu z nich bych neublížila,“ oponovala jsem mu. „Tamaro, ale trénovat potřebuješ. Musíš, je to důležité,

velký boj je blíž, než si myslíš.“ „Jak moc blízko je?“ „Au, myslím, že to bych ti řekl až moc informací. Mám

vážně málo času, holčičko moje. Musíš proto pokračovat v tréninku léčení, najdi si nějakého léčitele a pomáhej mu.“

„Dobře,“ souhlasila jsem automaticky. „Teď je čas se zvednout, musím tě ještě obeznámit se

dvěma důležitými věcmi, které potřebuješ znát,“ řekl a začal se pomalu zvedat z lavičky. Bylo vidět, jak je vysílený, doslova bojoval o každý nádech, přesto si nenechal pomoci.

„Kam půjdeme?“ „Do hradu,“ zavelel. Nedalo mi to a podepřela jsem ho.

Šli jsme mnohem pomaleji, než po cestě sem. Nejraději bych ho viděla v péči lékařů.

Došlo mi, že ho právě moje přítomnost tolik vyčerpává. Teď tu neměl být. Neměli jsme se už potkat. Přesto se to

dělo a já děkovala za každou vteřinu s ním. U vstupní brány k němu přiběhl jeden z Jezdců

a podepřel ho z druhé strany. „Aramate, mám vám pomoci s čímkoli, co budete potřebovat.“

„Doveď nás za Davidem, Michaeli,“ prohlásil čaroděj. Jezdec se zarazil. Tohle evidentně sahalo za cokoli, které

mohl podle Damiena Aramat potřebovat. „Nejsem si jistý, jestli smí jít Fangarka s vámi, pane.“


22/58

„Musí jít se mnou,“ rozhodl klidně starý muž. „Zeptám se Damiena.“ „Dělej si, co chceš, ale Tamara půjde dovnitř.“ Procházeli jsme spletitou sítí chodeb a sama bych tam

rozhodně nikdy netrefila. Na tohle nemám orientační smysl. Ztratila bych se už za druhou zatáčkou.

Jezdec se celou dobu tvářil, jako by měl žaludeční potíže. I přes kápi bylo vidět, jak se stále usilovně napíná, a hádala jsem, jak při tom musí krčit čelo.

Konečně jsme zastavili před jedněmi dveřmi, které hlídalo hned několik strážců a z nichž právě vycházel jeden Jezdec.

„Tohle se Damienovi nebude líbit, Michaeli,“ prohlásil ke svému druhovi, co podpíral Aramata. „Ta dívka by tu neměla být.“

„Vím o tom, ale nemáme na výběr. Nevím, co se to děje, ale nedaří se mi s ním spojit, ani s tebou,“ odpověděl náš doprovod.

„Také se mi to s tebou nedaří, asi to bude tvým porušeným poutem s Moorliem.“

„Mé pouto není porušené,“ zaskřípal zuby Michael. „Nemůžeš létat, ani komunikovat, nějaká spojitost tam

být musí.“ Bavili se, jako bychom tam s Aramatem ani nebyli. „Tak Damien souhlasil s tím, že Fangarka smí dovnitř,“

prohlásil nakonec překvapeně Filip. „Konečně moudrá slova, už jsem se bál, že váš vůdce to

v hlavě nemá v pořádku,“ usmál se Aramat a provedl mě přes strážce dovnitř.

Vešli jsme do velikého pokoje, v jehož středu stála postel z masivního dřeva. Někdo v ní ležel. Někdo, kdo vůbec nevypadal živě.


23/58

„On je... mrtvý?“ dostala jsem ze sebe opatrně. Oba dva Jezdci se na sebe vyděšeně podívali. „Zatím ne,“ odpověděl ustaraně Aramat, „ale kdybych

nezakročil, už by byl. Zatím je jen zmrazený v jakémsi transu. Jde o velmi složité kouzlo. Něco jako kdybys ho vážně dala do kusu ledu, ovšem s použitím ohně a větru ho stále udržuji v teple a klidu. Jeho srdce nebije, Tamaro, proto jsem kolem toho hocha zastavil čas, než přijdeme na způsob, jak mu pomoci. Ale obávám se, že pokud se nějaký zdamwolfský čaroděj nepřidá na naši stranu, bude bez šance. Takhle ho tu nemůžeme udržovat věčně.“

„Aha,“ pronesla jsem zaraženě. Bylo to zvláštní. Tohle už byla opravdu vysoká magie, na tu jsem rozhodně neměla síly.

Jak jsem si jen mohla myslet, že už umím všechno? „Chci, abyste nás tu s ním nechali o samotě,“ promluvil

Aramat k Jezdcům tónem, který nepřipouštěl odpor. „Ale pane, to nejde,“ řekli oba a kývli směrem ke mně. Nevěřili mi. „VYPADNĚTE!“ zařval čaroděj a oba Jezdci ve vteřině

zmizeli za dveřmi. O tom, že oba měli uši přilepené ke zdi, jsem nepochybovala.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Naznačil mi, ať jdu blíž. Udělala jsem tedy ty tři kroky

a sklonila svou hlavu k němu. Byl přece jen o něco nižší než já. Přitáhl si mě ještě blíž a zašeptal:

„Nevím, jak dlouho tu ještě budu. Proto tě musím naučit to kouzlo udržovat, kdybych...“ zarazil se, „kdybych zemřel.“

„Ty nezemřeš,“ protestovala jsem. „Tamaro, nebuď jak malá, vím sám nejlépe, kdy přijde

můj čas, ačkoli jakýmsi zázrakem dostávám víc, než bych měl.“ Chtěla jsem začít protestovat, ale stiskl mi pevně ruku a umlčel mě.


24/58

„Potřebuji ti teď něco říct, aby to neslyšel nikdo, kdo nemá, ten proces mě unavuje, proto tě poprosím o snížení tvé bariéry, co nejvíc to půjde.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Chtěl po mně věc, která se nežádá. Prostě je to proti dobrým mravům. Něco jako v našem světě, kde se motorky a ženské nepůjčují, tak tady prostě nikdo nemohl žádat snížení bariéry, byť by šlo o nejlepšího přítele nebo milence.

Nezdálo se mi to, proto jsem s bariérou ani nehnula. Možná o nic nešlo, možná šlo o všechno. Ale poslední dobou jsem se naučila spoléhat jen sama na sebe. Každý mi tu mohl ublížit, i ten, komu jsem nejvíc věřila, tedy Tobias.

Aramat si bariéry všiml, přesto neřekl ani slovo. Přijala jsem jeho zprávu, ačkoli až po ujištění, že se čaroději nepodaří proniknout do mých myšlenek.

Nemám čas tě cokoli naučit, nestihla bys to ovládnout v takové dokonalosti, aby to David přežil, proto ti své znalosti dám.

„To jde?“ nechápala jsem. „Pst. Nemusí nás každý slyšet,“ začal a vzápětí se

přepojil do myšlenkové sféry. Samozřejmě, že to jde, mohu sdílet své znalosti, jenom mě to asi bude stát další značkou dávku energie, které už nemám moc. Ale udělat to musíme.

‚Dobrá,‘ odpověděla jsem stejnou formou. ‚Bude to bolet?‘ zeptala jsem se stejnou formou na nejstupidnější otázku, kterou jsem mohla vybrat.

Obávám se, že ano, ale pokud nám chceš pomoci a naplnit svůj osud, bude to nutné. Nestihneš se všechno naučit sama, budeš potřebovat část mých znalostí. Čas totiž uhání neskutečnou rychlostí.

‚Dobře, dej se do toho,‘ rozhodla jsem se.


25/58

Už jsem o tomhle přenosu znalostí četla, ačkoli všechny informace byly pouze v teoretických mezích. Proč musím všechno zkusit jako první?

Aramat mě chytil za obě ruce. Vzápětí se v astrální sféře objevily tenké modré provázky, které omotaly naše spojené ruce a pevně je svázaly.

Měla jsem silné nutkání ruce vytrhnout. Byl to zvláštní pocit, jako by se vám po ruce rozléval sliz, který však pálil holou kůži.

A pak to přišlo. Nával prudké energie na mě zaútočil plnou silou. Nešlo tomu nijak zabránit, protože jsem svou mysl – konkrétně některé její části – Aramatovi otevřela. Přesto se ve mně najednou objevil silný pud sebezáchovy, který se rozhodl utéct od toho.

Bolelo to. Neskutečně. Vůbec mě na to nepřipravil. Tohle už byla hodně vysoká magie, ke které jsem se

v samostudiu ještě ani nedostala, takže jsem netušila, co od toho čekat. V hlavě mi třeštilo, jako by mi kdosi do spánků bušil ohromným kladivem.

Jen klid, holčičko, už to bude, pronesl ke mně neslyšně. Cítila jsem, jak se mi rozechvěly ruce. Nevysvětlitelný

třas vzápětí postoupil do celého těla. Klepala jsem se jako osika, čaroděj však stál bez hnutí. Jediný pevný bod v okolí.

Podlaha se mi začala houpat pod nohama. Kouzlo se pomalu přelévalo z Aramata na mou osobu. Zvláštní pocit.

Začal se mi zvedat žaludek z toho všeho pohybu kolem nás.

Navíc to tak neskutečně bolelo. Stálo to vůbec za to? Kvůli pomoci Jezdcům, které jsem

nesnášela? Kteří mi sebrali Tobiase? Kteří ničili tuto zemi? Protože, i když by to nikdy nepřiznali, podle mě by Zdamwolf


26/58

vůbec neútočil, kdyby tu Jezdci nebyli. Určitě musel Damien tamního krále nějak vyprovokovat.

Tohle není pravda! – zakřičel mi Aramat v hlavě. Máš naprosto nedostačující informace, takže je nesmíš soudit.

„Nečti mé myšlenky!“ Tak se braň! „Nejde to, hrozně to bolí,“ zaskučela jsem a vzápětí se

mé okolí znovu zatřáslo. Můžeš se uzamknout před tou bolestí, snaž se. „Ne, nejde to. Chci, abys s tím přenosem přestal, už to

nevydržím.“ Už to bude, vydrž. „NE!“ A najednou bylo po všem. Tedy bylo po přenosu, rozhodně to tím však neskončilo.

V hlavě mi vířil nový nával informací, které bylo zapotřebí zpracovat. Zatočila se mi hlava a já se svezla do tureckého sedu na zem.

Jen tak jsem seděla se zavřenýma očima a snažila se ovládnout bolest. Šlo to těžko, nikdo mi nedal trénink tohoto druhu a můj oblíbený čaj z kozlíku tady nebyl.

Až pak mě napadlo podívat se na Aramata. Stál opřený o sloupek Davidovy postele a ztěžka, přerývaně dýchal.

Namáhavě jsem se postavila a podepřela ho. „Jsi v pořádku?“ Neodpověděl. Možná to už na něj bylo až moc. Neměl to

dělat. Trvalo několik hodin, než byl schopný normálně

reagovat. Mezitím jsem mu zavolala léčitele, který mu doplnil energii a pomáhal mu s regenerací.


27/58

Doopravdy jsem se o Aramata bála. Ale teď už naštěstí vypadal úplně v pořádku. Možná oči mu zůstaly unavené, ale jinak připomínal muže, kterého jsem poznala v Targarossu.

„Tak, a teď ta druhá část,“ rozhodl se najednou. „Cože?“ nechápala jsem. „Řekl jsem, že s tebou musím projít dvě podstatné věci.

Tou první bylo předání péče o Davida. Musíš vědět, jak mu pomoci, kdyby se mi něco stalo.“

„Myslím, že to stačilo. Nepotřebuji znát další věc, která tě málem zabije a mně způsobí takové bolesti, že na to ani myslet nechci.“

„Obávám se, holčičko, že tohle byla ta snadnější věc. Teď musíme probrat základy boje.“

Právě mi zaskočil kousek zásnubního dortu, který jsme s Aramatem jedli k čaji. Vzápětí mi na zádech přistálo několik ran pěstí, když se mi snažil zachránit život.

Popravdě mě málem udusila spíš jeho rána, než kousek dortu. Ale nemohla jsem mu upřít snahu.

„Základy čeho?“ zopakovala jsem poté, co mě přešel kašel.

„Boje,“ zopakoval v klidu. „Nechci je znát.“ „Nebudeš mít na výběr. Musíš se umět bránit, Tamaro.“ „Je mi to fuk. Nechci umět bojovat. Nezajímá mě to.“ „No tak, chovej se rozumně. Musíš to znát, i kdybys to

nepoužila. Nikdo jiný tě to nenaučí. Tedy pokud nějak nedonutíš Damiena, aby tě vzal k Jezdcům.“

„Blbej vtip.“ „Tamaro, nemám už moc času a musím tě toho ještě tolik

naučit.“ „A co když nechci?“ „A co když prostě musíš?“


28/58

„Aramate...“ „Tamaro!“ „Dobře,“ povzdechla jsem si. Bude snazší nechat si

vysvětlit ty jeho základy boje a pak mít pokoj, než se s ním pohádat. To jsem vážně nechtěla.

„Konečně rozumná odpověď,“ pochvaloval si a nadšeně si mnul ruce. Nevěřila jsem, že tohle gesto ještě někdo používá.

„Tak se dejme do toho,“ pobídla jsem ho a pohodlně se usadila v křesle.

„V tom případě se zvedni a jdeme na to.“ „Nebude lepší sedět?“ Rozhodně mi připadalo lepší

vstřebávat informace v pohodlné pozici v sedě než stát a koukat se na sebe. Všiml by si, že nedávám pozor.

„S tím rozhodně souhlasím, sezení je ideální poloha, ovšem na Moorliovi. Začni přivolávat,“ prohlásil klidně a hlavou kývl směrem k oknu.

„Ne, to ne. Kassey do toho tahat nebudu. Ještě by chytila nějaké bojovné myšlenky.“

Vzápětí mnou opět proplula uklidňující vlna. Aramat se snažil. Ale možná to tak bylo lepší.

Vlastně to nebylo tak zlé. Aspoň mě naučí, jak se bránit, kdyby nás někdo napadl. Rozhodně se to může hodit.

„No tak, nechej toho ovlivňování! Proč si najednou myslím, že trénink boje je vlastně celkem fajn?“

„Dost, tohle nemá cenu. Já vím, co je pro tebe nejlepší, tak, prosím, přivolej Kassey a ber to jako výlet. Půjdeme se společně proletět.“

Byla jsem naštvaná. Pořád jsem tu jenom někomu dělala

loutku. Nikdo se neptal na můj názor. Všichni stále vyžadovali poslušnost, ale moje pocity a přání nikoho nezajímaly.


29/58

Přes to všechno jsem zavolala Kassey. Asi bylo mou povinností tu pomáhat. Když už jsem se do tohohle divného světa dostala, musím se řídit jeho pravidly.

Za zvědavost se holt platí. Takže hurá do toho. V klidu jsme došli na nádvoří a čekali. Kassey přiletěla zároveň s Aramatovým Moorliem.

Společně tvořili impozantní dvojici. Obrovský, sněžně bílý samec zářil do dálky. Hřívu už měl

stářím úplně šedou, přesto působil majestátněji než kterýkoli jiný Moorlio na tomto kontinentě.

Kassey, ačkoli byla nádherná, na velkého samce prostě neměla.

„Má nějaké jméno?“ zeptala jsem se Aramata. „Ano,“ odpověděl klidně, zatímco stál vedle mě

a pozoroval, jak se k nám dvojice blíží. „Jaké?“ nevydržela jsem to. „To ti nemohu říct. Ohledně Moorliů jsem zastánce

starých pravidel, proto ke svému druhovi přistupuji s úctou a jeho jméno zůstane jen mezi jím a mnou.“

„Takže žádné doteky? Povídání si? Sušenky?“ „Ne,“ čaroděj vypadal zděšeně. Bylo to zvláštní, nikdy

mu nevadilo, jak postupuji s výcvikem Kassey, nebo to aspoň nedal najevo.

Když tvorové přistáli na nádvoří, bylo zvláštní Aramata pozorovat.

Nebylo to jako u mě s Kassey, které jsme se přivítaly sušenkou a pohlazením. Čaroděj se před Moorliem uklonil v dostatečné vzdálenosti. Tvor kývl hlavou a nechal k sobě staříka přistoupit. Žádné doteky ani vlídná slova. Čišela z toho intimita jejich vztahu – stačil jim pouhý oční kontakt.

Muselo být neskutečně obtížné takového tvora přivolat a posléze i vycvičit. Zdál se velmi silný i inteligentní.


30/58

Majestátní, dominantní... při jeho popisu by mi slova rozhodně nedocházela, ale já se musela soustředit na Kassey.

Stále to ještě byla nebezpečná příšerka a bylo zapotřebí být neustále ve střehu.

‚Ahoj, krásko,‘ začala jsem neslyšně. Najednou mi to nepřišlo vhodné, před Aramatovým tvorem toho svého oslovovat nahlas. ‚Asi je hloupé nabídnout mu sušenku, co?‘

Kassey se viditelně oklepala děsem. To nesmíš, mluvit takhle o králi Moorliů.

‚Máte svého krále?‘ zeptala jsem se překvapeně. Aramatův tvor se mezitím poslušně sklonil a čekal, až

jeho pán nasedne. Něco na ten způsob, odpověděla Kassey. Je to složité a

teď není čas ti to vysvětlovat. Musíme se před ním snažit, takže se hlavně nepředváděj a omez všechny důvěrnosti, kterých se na mně běžně dopouštíš.

‚Rozkaz, provedu.‘ Tak koukej nasednout a jdeme na to. ‚Jsi si jistá, že víš, co nás teď čeká?‘ Zajisté. Musíš se naučit bojovat. ‚A ty nemusíš?‘ Jsem Moorlio, většinu toho znám už ze své podstaty. Tady

jde o to, abys ty udávala rozkazy, vyhýbala se střelám a sama posílala ohnivé koule na nepřátele. Moje role je tu jen dopravní prostředek.

„No bezva,“ povzdechla jsem si nahlas. Aramat po mně hodil překvapený pohled. Jen jsem

zakroutila hlavou a vyšplhala se na Kassey. Sotva jsem se usadila, oba tvorové vyrazili do vzduchu.

„Kam letíme?“ křikla jsem na svého učitele.


31/58

„Uvidíš, zkus se připravit na všechno, tohle je totiž rychlokurz!“ zavolal zpátky a než jsem se nedála, letěli jsme vzhůru nohama.

„Uáááá,“ vykřikla jsem a rychle přitiskla kolena ke Kassey a prsty jí zabořila do hřívy. „Nemůžeš mě příště varovat?“ dostala jsem ze sebe, když už jsme konečně zase letěli hlavou vzhůru.

„Varování jsi dostala. No a teď myslím, že jsme dost daleko od hradu, abychom mohli začít trénovat.“

* Doletěli jsme do Stormville. Byla tu více než polovina

Jezdců, krom Michaela s Filipem, kteří zůstali na hradě. A dalšími chybějícími byli Dominik, Jakub a Patrik, kteří hlídali na různých hranicích naší země a pak samozřejmě David.

Pokud mě tedy mé matematické znalosti neklamou, zbylo tu šest Jezdců a já, abychom vycvičili partu chlapů, kteří v ruce nedrželi nic nebezpečnějšího než vidle.

„Vítám vás, moji drazí obyvatelé Moondroru. Jsem rád, že jste tu v tak hojném počtu,“ začal Damien poté, co si stoupl na asi metr vysoký oblý balvan.

Muži se začali shlukovat kolem něj. Musel jsem uznat, že jich sem už dorazila opravdu spousta. Možná něco kolem stovky. Tyhle odhady mi moc nešly.

„Je mi jasné, že tu nikdo z vás nechce být, ale nastal čas, kdy je zapotřebí postavit se za svou zemi a bránit ji. Čeká nás boj, nebudu to před vámi tajit. Bude to zlé a nebude to beze ztrát, ale Jezdci stojí na vaší straně, na straně Moondroru. Jsme tu pro vás! Začneme cvičit. Jste rozděleni do skupin, každá z nich dostane jednoho z mých Jezdců, který vám bude


32/58

nápomocný. Společně s ním půjdete do boje. On vás bude chránit ze vzduchu, vy jeho ze země.“ Damien byl trpělivý řečník. Všechno jim vysvětloval dost polopaticky, takže jsme tím proslovem strávili spoustu času, ale muži jej poslouchali s naprostým zaujetím.

My čekali, až Damienova řeč skončí. Muži potřebovali vědět, za kým jít. Nevím, jestli tušili, že jich většina nemá šanci přežít. Nijak se nemohli bránit před ohnivou smrští čarodějů a Jezdci je všechny nikdy nezvládnou zaštítit.

Jejich úkolem bude zabít co nejvíc vlků a pokud Zdamwolf použije i nějaké pěšáky, tak se musí poprat s nimi. Ovšem Damien to zaobalil tak, že budou dělat tu nejdůležitější práci. Vlastně to byla pravda. Potřebovali jsme je. Nutně.

Na konci vůdcovy řeči následoval hlasitý nadšený řev. Muži křičeli a tleskali tak hlasitě, že mi není jasné, jak mohli rozumět instrukcím, které jim Damien dával.

Každý z nich dostal masivní dřevěnou hůl. Nebyla tak těžká jako meč, ale potřebovali jsme je udržet naživu co nejdéle. V této fázi výcviku by si jimi mohli tak akorát ublížit.

Několik strážců z hradu se tu staralo o pořádek mezi muži. Rozdávali hole, vedli záznamy o jednotlivcích a určovali, který Jezdec dostane koho do skupiny.

Tak jsem se najednou octl na malém, mně vyhrazeném prostranství, s tuctem mladých mužů, kterým odhodlání čišelo z očí. Tak tohle měl být můj oddíl. Byl jsem na sebe hrdý, ačkoli zatím ještě nebylo na co.

Přejel jsem je pohledem. Viseli mi na rtech. Čekali, co řeknu. Projela mnou vlna

nervozity. Co si jen počnu s partou mladých kluků? Jako nejmladší

člen Jezdců, vlastně budoucí člen, jsem dostal ty nejslabší


33/58

muže. Kdybych něco zkazil, tak aby nedošlo ke znatelným škodám. Bylo to celkem jasné. Sám bych to udělal stejně, být na Damienově místě.

Mohlo jim být maximálně o něco víc než šestnáct let. Připomněli mi mě samotného před třemi lety. Kdyby nastala stejná situace, hnal bych se do boje jako divý. Se stejným nadšením jako oni, bez jakékoli šance uvědomit si nebezpečí celé akce.

Jak mi teď přišly mé dřívější sny stupidní. „Ahm, takže... Jmenuji se Tobias a budu vaším velitelem.

Měli bychom začít s tréninkem. Rozdělte se do dvojic...“ Nemělo cenu začínat s nějakými bojovými technikami.

Prostě jsem je jen chvíli nechal do sebe bušit holemi. Nebyli tak neschopní, jak vypadali. I bez mých rad to začalo vypadat celkem jako boj.

Zvlášť jedna dvojice vynikala. Opravdu se to podobalo boji. Jakmile jeden prováděl útok, druhý celkem obstojně kryl svou osobu, a obráceně.

„Hej, vy dva, jak se jmenujete?“ houkl jsem po chvíli a ukázal na ně.

Oba jako na povel nechali své hole klesnout a opřeli je o zem.

„Já jsem Dean, pane, a tohle je můj přítel Sebastian,“ prohlásil ten vyšší. Takový vyzáblý kluk s delšími světle hnědými vlasy. Rozhodně nevypadal na nějakého zdatného bojovníka, přesto byl tím nejlepším, co se v mé skupině nacházelo.

Sebastian měřil o pár čísel méně, přesto na něm byly jisté dispozice k boji patrné. Evidentně hodně běhal a možná i jinak cvičil, protože pod volnou košilí se mu rýsovalo vypracované tělo. Vlasy měl ostříhané úplně na krátko, skoro bych ho nazval holohlavým. Vypadal stejně odhodlaně jako jeho kamarád.


34/58

„Výborně. Chci, abyste ostatním předvedli, jak bojujete, a já na vás vysvětlím nějaké chyby, kterých se dopouštíte,“ řekl jsem a svou holí jsem na zemi nakreslil velký kruh, ve kterém měli cvičit. Někdo by se možná divil, proč jsem měl také hůl a ne meč, který mi visel na zádech. Ale přišlo mi to víc fér, mít stejnou zbraň jako oni.

Oba mladíci nadšeně skočili do kruhu a vrhli se jeden na druhého. Bojovali s vervou, přesto tak, aby jeden druhého nezranili.

Upozornil jsem je na každou chybu a zbytek mého týmu na ně fascinovaně zíral. Jako by najednou sledovali nějaké významné bojovníky a nikoli své kamarády ze školy.

„Tak, a teď vy dva,“ ukázal jsem na další dvojici a Dean se Sebastianem dostali chvilku na oddech.

* „Oheň vyvolat umíš,“ začal Aramat poté, co jsme zvládli

neskutečnou překážkovou dráhu, která byla původně tvořena jen pro Moorlia, ovšem čaroděj rozhodl, že to proletíme s nimi. „S koulemi to není o mnoho těžší. Prostě si jen představíš kouli, do které živel umístíš, a potom jej pošleš proti nepříteli.“

„Ale jak jej mám vytvořit? Umím to jen se svíčkou nebo dřevem, které oheň živí. Ale nemohu si jej přece vytvořit v rukou. Spálím se,“ protestovala jsem. Měla jsem toho už za dnešek dost. Docházel mi dech, svaly mě bolestí pálily a já už vážně neměla sílu na nějakou novou magii.

„Až budeš mít vlastní magickou hůl, bude to snazší, ale jde to i bez ní, věř mi. Oheň je tvůj přítel, nesmíš se ho bát. Prostě to zkus, pokud se spálíš, nechám tě už být, slibuji.“ Bála jsem se to zkusit, ale jistota, že by mi neublížil, byla silnější.


35/58

‚Kassey, teď tady bude trochu ohně, tak se, prosím, nelekni,‘ varovala jsem radši svou okřídlenou přítelkyni. Nerada bych se zabila pádem z takové výšky. Právě jsme se totiž nacházely pěkných pár metrů nad nejvyššími smrky nějakého lesa.

Za co mě máš? Nelekám se ohně. Navíc to tu Aramat zdůraznil několikrát. Hlavně mi nepopal křídla, víc nechci.

„Neboj se,“ vydechla jsem. Jak pro Kassey, tak sama pro sebe.

Natáhla jsem ruku před sebe, dlaní nahoru, a vybavila si na ní plamínek uvězněný ve skleněné kouli, akorát bez skla. Nedá se to dost přesně popsat.

Najednou jsem vyjekla hrůzou a rukou zatřepala. On se opravdu objevil. Malinká rudá kulička. Šlo z ní horko, ale nepálilo to tak, že by se nedala udržet.

Přesto jsem se lekla a nechala ji zmizet. „Výborně,“ radoval se čaroděj a téměř bych přísahala, že

tiše zatleskal. Jistá jsem si nebyla, protože jsem neměla čas na sledování svého učitele. Dalo mi dost práce zvládnout sama sebe. „Zkus to znovu.“

Opět jsem se tedy soustředila na svou dlaň. Už jsem věděla, co čekat, takže to nebylo tak děsivé.

Malá rudá kulička se nejistě objevila. „Tak, a teď mysli na její zvětšení.“ „Jak má být velká?“ zeptala jsem se roztřeseně. „Asi jako tenisový míček,“ křikl nadšeně, přesto se svým

tvorem trochu zvětšili vzdálenost mezi námi. Podívala jsem na svou kuličku velikosti malého hopíku

a postupně ji zvětšila až do velikosti tenisáku. Šlo to překvapivě snadno.

„Co teď s tím?“ zaskřehotala jsem a vyděšeně pozorovala oheň ve své ruce.


36/58

„Namiř ji na vrcholek tamté skály a zkus se trefit,“ řekl čaroděj klidně.

Tohle byl ale opravdu oříšek. Jak namířit něco, co vám leží v dlani, a hodit tím na neskutečnou dálku, když při tom ruku nemohu otočit?

„Nejde to,“ protestovala jsem. „Tak v téhle pozici těžko, zvedni tu ruku,“ radil mi. „Víš, asi bych se měla přiznat, tělák nikdy nebyla moje

silná stránka. Jsem postrach všech tělocvikářů, věř mi. Rozhodně nejsem vhodný kandidát na vrhače ohně. Můžu někomu ublížit.“

„Nestěžuj si pořád, děvče. Vodu už jsi zvládla a vzhledem k tomu, že tady hrozí tak maximálně požár, víš, jak ho uhasit. Honem, hoď ji.“

Pomalu a velmi opatrně jsem tedy zvedla dlaň a napřáhla se. Ohnivá koule se pohybovala zároveň s rukou, což bylo sice fajn, ale netušila jsem, jak docítit toho, aby se mě to pustilo.

A pak jsem tím prostě mrštila směrem ke skále. K mému neskutečnému překvapení jsem se trefila přesně do vrcholku, kam jsem měla. Kolem se rozprskla sprška jisker. Vypadalo to naprosto úchvatně.

„Výborně,“ radoval se můj učitel. I Kassey vypadala potěšeně, takže jsem na sebe byla

opravdu hrdá – hned napoprvé takový úspěch. Kdo by to byl čekal?

„Zkus to znovu.“ A tak jsem to zkusila a netrefila se, odnesl to vysoký

smrk několik metrů od skály. Asi jen štěstí začátečníka. „Dobře, tak poleť, uděláme to jinak,“ řekl a společně se

svým dokonalým tvorem vyrazili bleskovou rychlostí kamsi do neznáma a než jsem se nadála, vypálila Kassey za nimi.


37/58

Naším cílem bylo jezero. Zůstali jsme pěkně vysoko nad hladinou a já čekala, co se bude dít.

„A co teď?“ nechápala jsem, protože se nic nestalo. Jen jsme stáli na místě a zírali dolů. Tedy já zírala, kdežto Aramat měl zavřené oči a buď přemýšlel, nebo usnul.

Pomaličku rozlepil víčka a podíval se na mě. „Promiň, holčičko, poslední dobou mi to všechno dá mnohem víc práce než kdykoli předtím.“

„Co všechno? Tak toho můžeme nechat, máme přistát na zemi?“

„Ne, ne,“ bránil se rychle, „konečně jsem to dokončil,“ dodal pyšně.

Podívej se na hladinu, poradila mi Kassey. Sklouzla jsem tedy pohledem dolů a spatřila pět velkých modrých kruhů v různých velikostech od zhruba jednoho a půl metru po dvacet centimetrů.

„Asi ti nemusím radit, co s nimi, ne?“ ujistil se Aramat. Zakroutila jsem hlavou. Nechala si v dlani objevit

ohnivou kouli a mrštila jí do největšího kruhu. Netrefila jsem jenom o pár metrů.

Asi je zbytečné popisovat tu každý můj hod. Bylo jich hrozně moc a většina naprosto neúspěšná. Záviděla jsem Aramatovi jeho trpělivost. Klidně seděl bez hnutí a celou dobu čekal. Nijak mé neúspěchy nekritizoval.

Až po dlouhé době na mě mávl, že už by to pro dnešek stačilo. Nechal kruhy na jezeře jeden po druhém zmizet. A zase někam vyrazil. Nic neřekl, ale evidentně očekával, že poletíme za ním. Takže jsme letěly.

„Víš, Tamaro, musíš to trénovat, vím, že máš odpor ke všemu, co souvisí s bojem, ale představ si, že se někdy budeš muset trefit na velmi přesně na velkou vzdálenost. Co když bude bojovat tvůj přítel blízko vlka? Budeš muset vlka zabít


38/58

a netrefit kamaráda. Je to vážné, proto tě prosím, nevykašli se na to, až tu nebudu.“

Přikývla jsem. Nebude to takový problém, celkem mě to bavilo.

„Jak se cítíš, holčičko? Jsi unavená?“ zeptal se najednou. „Vlastně je mi celkem fajn,“ přiznala jsem. „V hlavě mi

buší kladiva a mám pocit, že už nedokážu vyčarovat ani ň, ale jinak jsem úplně v pohodě. Najednou jako bych měla strašně moc energie, jako když se člověk celý den učí a nehne se z bytu. Večer pak má energie, že by mohl běžet maratón,“ nějak jsem se rozmluvila.

Najednou se mi chtělo nějak ze sebe tu energii vybít. Jakkoli. Klidně si dát znovu tu opičí dráhu, která mě předtím málem stála život.

„Výborně,“ pochválil si. Pokusil se vykouzlit veselý úsměv, kterým skrýval únavu. „Jsme na tom stejně. Moje tělo se potřebuje protáhnout, co říkáš malému tréninku? Byla by to zároveň už poslední věc, kterou tě mohu a chci naučit.“

Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Konečně mi skončí namáhavý výukový den, ale taky přijdu o Aramata.

„Fajn, udělám, cokoli budeš chtít.“ „Výborně,“ řekl, ale dál se nic nedělo. Stále jsme seděli

na svých Moorliích vysoko nad jezerem. Čaroděj nevyrazil žádným směrem a já nevěděla, co dělat.

„Takže?“ kývla jsem na něj vyzývavě. „Takže?“ zeptal se zmateně a zakroutil hlavou, jako by se

probral z hlubokého zamyšlení. „Ano, jasně, Stormville, letíme,“ zavelel a pobídl svého tvora. Ten se naprosto klidně vznesl ještě o pár metrů výš a prudce vyrazil kupředu.

„Stormville?“ křikla jsem na něj. „Tam se shromažďuje moondrorská armáda, ne?“ Aramat se však jenom nenápadně


39/58

usmál. „No tak! Přece nepoletíme mezi vojsko? ARAMATE! Chci vědět, kam letíme.“

„Souhlasila jsi s tím, že uděláš, cokoli budu chtít, a já tě chci ochránit, takže letíme do Stormville.“

Je to rozumný nápad, přidala se Kassey. I já bych chtěla vědět, jak se tady bojuje, protože jestli budeme muset pomoct, a já si myslím, že ta chvíle nastane, tak chci vědět, kdo bude stát na naší straně.

„Tak fajn. Pokud to tak chceš, poleťme tam.“ Pokud ti to udělá radost, dodala jsem v duchu. Tento den se rozhodl naučit mě všechno, co mohl, a já mu k tomu prostě musela dát šanci. Bylo by dětinské stavět se na hlavu a zarputile proti tomu protestovat.

Aramat nereagoval a dál letěl svým směrem. Nepochybovala jsem o tom, že by to dopadlo stejně, i kdybych se bránila.

„Kolik je vůbec hodin?“ zeptala jsem se najednou. Mé hodinky zůstaly ležet někde u Lilian v pokoji a poznat čas podle pohybu Slunce jsem jaksi nezvládala.

„Něco po páté, proč?“ pootočil hlavu doprava, aby na mě lépe viděl, a vzápětí se mu po tváři mihl výraz zděšení. „Proboha, tys celý den nic nejedla! Musíš hlady umírat.“

Měl pravdu, i když mi to došlo až teď. Žaludek se mi zachvěl v bolestivé křeči. „Myslím, že stihneme večeři, najíš se až tam, rozhodně tam budou podávat něco lepšího než obyčejný chleba, který ti mohu vyčarovat já.“ Najednou se zdál opravdu ustaraný. Vyčítal si, že mě zapomněl nakrmit. Přitom sám také celý den nepozřel ani sousto.

Stormville byla malinkatá vesnička, obehnaná provizorní

dřevěnou hradbou, kolem níž nebylo nic krom polí. Na jednu stranu byli úplně na ráně, ovšem na stranu druhou je tu nepřítel


40/58

nikdy nemohl překvapit. Věděli o něm dlouho předtím, než se dostal na dostřel.

Už z dáli jsme proto i my viděli mumraj, který se ve vesnici odehrával. Někteří muži běhali mezi domky a nepochybně čerstvě postavenými velkými stany. Zhruba polovina právě večeřela u dlouhých stolů. Seděli na hrubě opracovaných dřevěných lavicích a cpali se nějakou kaší ze svých ešusů. A zbytek se jen tak povaloval po okolí.

Překvapilo mě, že nevypadali jako pravá armáda. Spíš jako houf chlapů, které někdo sebral ve stájích a na polích a nahnal je sem, bránit svou zem.

Jeden Jezdec kroužil ve vzduchu a hlídal. Musel nás vidět, přesto to nedal nijak najevo a dál pokračoval ve své práci.

Kassey vypadala vzrušeně. Poslední dobou zažívala tolik nových věcí. A bavilo ji to. Už kvůli ní jsem to musela udělat. Jako jediná dívka. Poslechnout Aramata, svého učitele, a klesnout mezi ně a řídit se jeho příkazy.

Víc efektivní přistání jsme si naplánovat nemohli. Naši Moorliové se dotkli země přesně ve stejnou chvíli. Snesli se přesně na malé náměstíčko, které sousedilo s improvizovanou jídelnou.

Nemám na tohle odhad, ale dobrých sto hlav se na nás otočilo a fascinovaně pozorovalo Aramatova tvora, jehož srst zářila do dáli a který v pomalu, ale jistě zapadajícím slunci vypadal naprosto dokonale. I když se mi to těžko přiznávalo, dalece převyšoval Kassey. A hlavně, on měl slavnou minulost. Dokázal věci, které nikdo jiný. Byl to prostě král, chápala jsem jejich údiv.

Přesto mě nejvíc zarazil výraz Damiena, vůdce Jezdců. Vždy tak vyrovnaný člověk, jako on, najednou střídal emoce jako na běžícím pásu. Ani si nedával pozor na to, že už nedrží


41/58

svou věčně kamennou tvář. Možná spoléhal na ochranu své kapuce, ovšem ani ta neskryla všechno. Ne, pokud se na něj člověk zaměřil.

Vypadal zmateně, překvapeně, najednou mu tělem projela viditelná vlna úlevy a vzápětí se zase stáhl do obranné pozice. Byl z toho mimo. Rozhodně nás tu nečekal. Tedy hlavně Aramata. Dost jsem pochybovala o tom, jestli si vůbec všiml, že tam jsem i já. Měl oči jen pro mého učitele.

A teď to nemyslím nijak zle. Vzhlížel k němu s obdivem, to bylo jasné z každého jeho pohledu.

Aramat počkal, až se všichni smíří se šokem z našeho příjezdu, začnou dělat jakoby nic a vrátí se ke svému jídlu. Trvalo to asi minutu, která se mi zdála nekonečně dlouhá. Až potom pomalu sesedl a mně pokynul, abych ho napodobila.

Zhluboka jsem se nadechla a seskočila. Zem se mi pod nohama podivně zachvěla. Poprvé po minimálně osmi hodinách jsem stála zase na vlastních. Přišlo mi neskutečné, že jsem strávila tak dlouhou dobu na hřbetě Kassey.

Určitě musela být hrozně unavená. A hladová. „Budeme je teď potřebovat? Myslím, že si potřebuje

odpočinout,“ podívala jsem se na Aramata. U stolu to zašumělo. Jak jsem si mohla dovolit mluvit

s největším čarodějem jen tak? Usmála jsem se. Kassey varovně zachrčela. Kdybych se jí právě dotýkala,

nepochybně mi by rázně vysvětlila, že ona rozhodně unavená ani hladová není. Že je přeci Moorlio a ti něco vydrží, když na to přijde.

„Ne, prozatím je propustíme,“ odpověděl. „Ale buďte na blízku,“ dodal ke svému tvorovi a nechal ho letět. Bílý Moorlio moudře kývl hlavou a neslyšně se vznesl. Zůstal tu po něm jenom oblak prachu, který se pomalu snášel zpátky na zem.


42/58

Kassey se nechtělo. I když by to nepřiznala, chtěla vědět, co se tu bude dít. Co se tu se mnou bude dít.

Dotkla jsem se jí a předstírala, že utahuji řemen brašny, a přitom jí poslala zprávu: ‚Jen leť, Aramat by nedopustil, aby se mi něco stalo. Navíc se můžeš kdykoli vrátit, jen si trochu odpočni, ano?‘

Jestli se lev dokáže tvářit znechuceně, pak Kassey právě předváděla přesně tuto grimasu. Vážně se jí moc nechtělo, ale já neměla čas ji přemlouvat. Moorlio tu způsoboval moc velký poprask.

Dobrá, rozhodla se nakonec, ale dlužíš mi sušenku! Přikývla jsem a vzápětí se béžový lvíček vydal za svým

bílým vzorem. * Má skupina nakonec nebyla tak k zahození, jak se zprvu

zdálo. Zvlášť moji dva vytipovaní kluci. Dean a Sebastian. Byli opravdu dobří. Stačilo je jen maličko postrčit a hned si s novou technikou věděli rady. Mít takové všechny, byla by to radost, někoho cvičit.

Oproti nim jsem schytal i jejich naprostý protiklad - Algiho. Nezažil jsem větší nemehlo. Stál mě spoustu času a přesto se dostavovaly jen velmi mizerné výsledky.

Ovšem byla to výzva, se kterou jsem se musel popasovat. Damien kolem nás celou dobu obcházel a kontroloval, jak

cvičíme. Zprvu mi to bylo nepříjemné, ale časem jsem ho přestal vnímat. Nikdy nepromluvil, nevyrušil žádným zvukem, jenom se díval, takže s tím nebyl problém. Přesto to bylo zvláštní. Nebyl ve své kůži. To bylo zřejmé.

Trénink to byl dlouhý a úmorný.


43/58

Ani oběd nám nedokázal zvednout náladu, neboť ta šlichta nebyla k jídlu. I přes neskutečný hlad jsem snědl jen něco málo a zbytek nechal. Ostatní na tom byli podobně, i když rozhodně byli zvyklí na obyčejnější jídla než já.

Po obědě přišla chvilka klidu na oddech. Normálně bych ji strávil s Tristanem, ale teď jsem se neodvážil ho k sobě volat. Stejně by nepřišel. Stále ještě se na mě zlobil.

Hodil jsem sebou do trávy, pozoroval měnící se oblaka a snažil se vypudit z hlavy myšlenky na Tamaru. I přes stále větší spotřebu uklidňovacího kouzla bylo těžší a těžší se jí zbavit. Byla dotěrná.

V jednu chvíli jen tak seděla v trnitém keři a se zájmem mě pozorovala. Hned poté do mě vrazila onu noc, kdy jsme spolu poprvé mluvili. Následoval tanec, polibek, společná noc. Na to prostě nešlo nemyslet.

Opravdu jsem ji miloval. Odpočítával jsem sekundy do chvíle, než za ní zase budu moct jít a udobřit se. Než přejde tahle poslední odporná zkouška. Než zase budeme moci být spolu.

Ale rozhodl jsem se, že do té doby se jí prostě musím vyhýbat za každou cenu.

Vzápětí jako by do mě uhodil blesk. Ve vteřině jsem se postavil a stále se snažil nechat obraz

před sebou zmizet. Musel jsem to vážně přehnat s tím kouzlem, protože postava Tamary uprostřed Stormville byla nereálná. Nikdy by sem jen tak nemohla doletět. Sem ženy nesměly.

Přesto stále zůstávala pár desítek metrů ode mě a trochu nervózně se usmívala kolem sebe. Čekala, než si Aramat promluví s Damienem.

Věděla o mně, přesto se vyhýbala mému pohledu. Nepochybně přemýšlela, jak se zachovat, ale najednou se na


44/58

mě přímo podívala a neuhnula. Ani nemrkla. Nechala mě tuhle bitvu prohrát.

* Byl to slaboch. Nevěděl, co chce, a ještě se mi ani do očí pořádně

nepodíval. Naštvalo mě to, tím spíš jsem byla rozhodnutá se mu postavit.

Tedy rozhodnutá jsem byla do chvíle, než jsem uslyšela Damiena říkat: „... V tom nevidím problém. V Tobiasově skupině pro ni bude dostatek prostoru ke cvičení.“

„Kdeže?“ zopakovala jsem překvapeně a stočila pohled k vůdci Jezdců, kterému se na tváři objevil pobavený úsměv.

„Aramat mi říkal, že bys potřebovala natrénovat alespoň minimum boje, poznat základy, zbytek ti poradí tvá fangarská podstata. A Tobias má u sebe naprosté nováčky, bude to tam pro tebe vhodné. Navíc jsem si jistý, že tě bude na rozdíl od ostatních mých Jezdců šetřit.“

„Nemůžeš mi to prostě vysvětlit ty? Abych se těch zlatých rad dočkala přímo od odborníka?“

Od stolu to zašumělo potlačovaným smíchem. „Tobiasi? Viď, že Tamaře rád pomůžeš s tréninkem

bojových technik? Se začátečníky to umíš,“ zavolal na svého Jezdce a pak se podíval zpátky na mě. „A ty jsi přece nikdy nechtěla speciální zacházení, tak co tak najednou?“

„Možná jsem si to rozmyslela. Chci, abys mě učil.“ „Tak to nepůjde, krásko, Tobias je na srovnatelné úrovni,

naučí tě to samé.“ „NE!“ prohlásili jsme s Tobiasem současně. Ozvala se

další salva smíchu. Jasně, ohromně vtipné.


45/58

„Potřebuji si s Damienem promluvit, děvče,“ vmísil se do hovoru Aramat. „Nemysli na to, že je to on, dělej, jako by šlo o obyčejného člověka, učitele, kterého už nikdy neuvidíš,“ zašeptal. Ne, neuměla bych si představit, že ho už neuvidím. I když jsme teď byli ve fázi nenávisti, možná ignorace z jeho strany, rozhodně to pro mě nebyla konečná stanice našeho vztahu. Takhle to dopadnout prostě nemohlo.

Trvalo mi, než jsem kývla. Koneckonců, bylo to hlavně pro Aramata. Chtěl to po mně z nějakého důvodu a já mu byla vděčná za všechno, co mě naučil.

„Tak fajn.“ Pomyslný míč přistál na Tobiasově straně. Otočil se k nám zády a promnul si spánky. Jako by už

delší čas kloudně nespal a ničila ho silná bolest hlavy. Jako když jsem já začínala s magií.

„Dobře, udělám to, pane,“ zašklebil se na Damiena. „Začneme za dvacet minut,“ řekl směrem ke mně, ale pohled mým směrem už neriskl.

* Doufal jsem, že za tu dobu něco vymyslím, ale čas běžel

jako splašený a najednou tu stála moje skupinka, rozšířená o nového člena, připravená na mé příkazy.

Jediné, v čem jsem sám sebe ujistil, bylo, že se jí nesmím dotknout, musím věnovat Tamaře jen minimum pohledů a po celou dobu se držet dál. A hlavně, nesmí se jí nic stát.

„Na, chytej,“ rozhodl jsem a hodil jí hůl, kterou měla místo meče. Předejít zraněním při tréninku, Damienovo první pravidlo. Na železo a krev bude dost času později.

Nečekala to, přesto ji hbitě chytila a ještě si stihla odfouknout pramen vlasů, co se jí dostal do očí.


46/58

„Algi, budeš ve dvojici s Tamarou,“ rozhodl jsem. Dvě mouchy jednou ranou. Algi ji nezraní a já se ho aspoň zbavím – víc času pro kluky, kteří mají budoucnost.

Chlapec se na mě překvapeně podíval. „Já a bojovat s Fangarem?“ zeptal se nevěřícně. „Chcete mě zabít hned na začátku, pane?“

„Já půjdu místo něj,“ nabídl se Sebastian a postoupil k Tamaře.

„Ne,“ rozhodl jsem rázně. „Díky, Basty, ale zůstane to, jak jsem řekl. Ty budeš trénovat s Deanem. Algi s Tamarou, ostatní skupinky zůstanou stejné jako dopoledne. K večeru se vystřídáte, ať zkusíte i jiné protivníky, ale zatím musíte aspoň něco znát.“ Nevypadal nijak překvapeně, že jsem nezměnil názor, přesto bylo vidět, že ho mrzí, že to on nebyl vyvolen k boji s Fangarem.

„Musím ještě něco zařídit, můžeš mě proto zatím nahradit a vysvětlit našemu novému členovi, co jsme probrali dopoledne,“ napadlo mě nakonec a vzdálil jsem se k Lionellovi a strašně důležitě s ním řešil, jak postupovat.

Pravda byla, že jsem věděl přesně, jak dál, ale nezvládl bych být v její blízkosti a vysvětlovat jenom jí to, co jsme už probírali. Po očku jsem sledoval, jestli dostává správné instrukce, a když Sebastian skončil, vrátil jsem se.

„Je to jasné?“ zeptal jsem se jí, ačkoli můj pohled směřoval víc k Algimu, než k Tamaře.

„Ano, pane,“ zašklebila se ironicky. Můj útěk jí došel a rozesmíval. Užívala si pozici na koni. Měla navrch.

Ignoroval jsem to. Aspoň navenek. „Zaujměte pozice a na teď začnete. Připravit, pozor, teď.“

Kolem mě se začaly ozývat rány holemi.


47/58

Trvalo to přesně jedenáct vteřin, než se ozvalo první „au“. A pokud by někdo hádal, že šlo od Algiho, uhodl by. I když jsem se snažil držet dál, teď jsem k nim prostě musel.

Hoch ležel na zemi, Tami na něj vítězoslavně mířila svou holí a tvářila se trochu překvapeně.

„Já, omlouvám se,“ začala, ale Algi ji přehlušil. „Určitě jsem si do ruky zadřel třísku. Teď mi to vyhnisá.

Musím s tím na ošetřovnu!“ „Opovaž se! Jsi chlap, tak bojuj, přece tě neporazí holka,

co nikdy nedržela meč v ruce.“ „Ještě aby tak měla meč. Já to věděl, že se nemám pouštět

do křížku s Fangarem, nevěstí to nic dobrého, to vám říkám.“ „Tak nemel a zvedej se!“ rozhodl jsem. Tami mezitím natáhla ruku a pomohla nebohému Algimu

nahoru. „Díky,“ zaskřehotal a už si to štrádoval na ošetřovnu. „Tak jestli budete kvůli každé třísce běhat za doktorem,

tak v tom boji asi nakonec zůstaneme jen my, Jezdci,“ povzdechl jsem si.

Za celé odpoledne jsem u Tamary vystřídal všechny kromě Sebastiana s Deanem a samozřejmě sebe. Ovšem u všech stejný scénář. Skončili na zemi s holí blízko u krku.

Proti své vůli jsem musel uznat, že fangarské dědictví odvádělo skvělou práci. Možná až moc. Bylo to zvláštní, skoro jako by jí někdo předal část svého vědění a zkušeností a ona si to všechno potřebovala jen ověřit, připomenout, než najela na jakési předprogramování.

A tím někým nemohl být nikdo jiný než Aramat. Ten se ale jako naschvál ztratil i s Damienem z dohledu.

*


48/58

Bylo to zvláštní, ale od momentu, kdy mi hodil tu hůl, mi bylo, jako bych si připomněla nějakou činnost, kterou dávno umím, jen jsem ji dlouho nedělala.

Prostě stačilo jen opakovat předem naučené pohyby. Bylo to až podivně snadné. Během pár minut jsem vyřadila každého, koho mi Tobias přidělil do dvojice.

Bylo to tím fangarstvím? Opravdu jsem předurčená k tomu být vraždícím monstrem?

„Dobře, tak Sebastiane, Deane, vy dva teď budete ve skupině s Tamarou. Vy dva proti ní,“ vyhrkl najednou Tobias.

„Chceš mě zabít?“ vyjekla jsem překvapeně. Nejdřív se zdálo, že mě od nejsilnějších drží stranou, a teď je na mě poštve oba dva?

Nereagoval a jeho dva žáci uposlechli a postavili se přede mě. Ale i oni se cítili nesví. Jít dva na jednu holku? To nebylo fér.

Ostatní kolem nás vytvořili hlouček, každý chtěl vědět, jak to dopadne.

Začali jsme. Dean vyrazil zleva, Sebastian zprava. Jeden zaútočil na trup, druhý se mi pokusil podrazit nohy. Netuším, jak se mi to povedlo, ale najednou jsem cítila, jak se mé tělo dalo do pohybu. Holí jsem vyrazila proti Sebastianově zbrani u země, zatímco má levá noha vykopla proti Deanovu improvizovaném meči, který mu vyletěl z ruky.

Dřevo narazilo na dřevo a já měla pár sekund čas, než Dean sebere svou hůl, a mohla jsem vyřídit Sebastiana. Basty vteřinku fascinovaně zíral na můj akrobatický výkon, ale vzchopil se rychle a zase pozvedl svou zbraň. Následovalo několik výpadů – zaútočil – vykryla jsem to, zaútočila jsem já – strefila jsem jen jeho hůl.

Vtom už byl v plné pohotovosti i Dean, vyrazil kupředu a já v sebeobraně předvedla rychlý kotrmelec dopředu a díky


49/58

tomu do sebe oba kluci narazili holemi a opět přemýšleli, jak postupovat dál.

Možná by to takhle pokračovalo do nekonečna, když vtom mezi nás vběhl Damien.

„Co to tu vyvádíš, Tobiasi? Býčí zápasy? Mají trénovat a ne pozorovat boj dvou mužů proti Fangarovi, byť by to byla sebelákavější podívaná.“

Boj tímto skončil. Oddechla jsem si a snažila se uklidnit, zhluboka dýchat a přestat se chvět. Celá zadýchaná a zpocená jsem se posadila do trávy a pozorovala Damiena křičícího na Tobiase. Na jednu stranu mě všechno nutilo se ho zastat a pomoci mu, ale vzápětí se ozval silnější hlásek, který mi připomněl, jak se ke mně můj, teď už bývalý, Tobi choval.

* Když konečně přišla ta spásná věta, tedy: „Dneska už by

to stačilo, Tamaro, poletíme domů,“ sotva jsem ještě mohl reálně myslet. Kouzlo mi obestíralo všechny myšlenky vztahující se k Tamaře a to mě vysilovalo. Špatně se mi pak pracovalo.

Nadšeně přikývla a bez jediného slova, pohledu zmizela na nebi. Tedy lhal bych, kdybych tvrdil, že to bylo bez jediného slova. Se všemi svými spolužáky se přátelsky rozloučila, jen u mě naprostá ignorace.

Ale zasloužil jsem si to chování. Ještě pár dní to budu muset vydržet, než se všechno bude moct vrátit do normálu.

Pak si mě Damien zavolal k sobě. „Výborně, Tobiasi, pokusil jsem se ti dnešek trochu ztížit,

ale ustál jsi to. Ovšem nemohl jsem si nevšimnout, že trochu podvádíš. S tím kouzlem, kterého používáš až přespříliš, nám zrovna nedokazuješ, jak ti na ní nezáleží.“


50/58

Neměl jsem sílu se hádat nebo nějak reagovat. Už bylo rozhodnuto.

„Takže od zítřka bez magie, anebo bez Jezdců, trosku závislou na kouzle mezi sebou nepotřebujeme.“

„NEJSEM ZÁVISLÝ!“ „Prvním krokem je přiznat si problém.“ „A když žádný nemám?“ „V tom případě pro tebe nemůže být problém, když ti

zakážu používat magii, že ne?“ „Ne, nebude to problém,“ zalhal jsem. Ani jsem se lež

nepokoušel maskovat. Znal pravdu.. „To jsem rád. Teď už dej svým mužům volno.

Pokračovat budeme zase zítra. A pak popozítří, po svatbě.“ „Dobrá, dám jim volno, ale co mám dělat já? Mám letět

hlídkovat?“ „Asi hádám správně, že chceš cokoli krom dostatku

volného času?“ Přikývl jsem. „Dobře, tak si vezmi Lionella a leťte na sever. V šest ráno

vás někdo vystřídá a pak už budeš mít volno, musíš být svému bratrovi oporou, Tobiasi.“

Nikdy jsem nepochopil, jak mohl být Damien tak skvělým vůdcem. Byl jen o něco málo starší než já a přesto vždycky dokonale zvládl situaci.

* Zpátky na hrad jsem se těšila. Především na představu

své velké pohodlné postele, kam jsem hodlala zapadnout, jen co dám Kassey volnost. O to víc mnou zacloumalo překvapení, že jsem zapomněla na Liliinu svatbu, která se měla konat už pozítří.


51/58

Kamarádka mě vyhlížela z okna a jen co nás spatřila, vyrazila dolů k nádvoří bleskovou rychlostí.

„Tamaro! Kde jsi byla tak dlouho? Potřebuji tě tady. Naprosto nic nestíháme. Šaty mi šije několik švadlen najednou, do kuchyně je zákaz vstupu a k večeři máme jen chléb se sýrem. Nikdo nemá čas nám vařit, protože každý, kdo je toho schopen, peče dorty a kuchtí různé dobroty. Ale je to všechno tak rychlé.“ Tolik toho stihla říct, než jsem sesedla ze svého Moorlia a padla jí do náruče.

„Obyčejně se svatba plánuje alespoň půl roku od zásnub, a ne tři dny! Pro všechny hosty byli posláni Moorliové, aby mohli dorazit. Vítek s Matějem tu budou co nevidět. A kde jsi teda byla?“ uvědomila si najednou a trochu ode mě odstoupila, aby si mohla prohlédnout, jak vypadám.

„Zdáš se unavená,“ prohodila neklidně. Chápala, jak mi je. Byla citlivá. Ale nikdy bych ji v tom nemohla nechat samotnou.

„To je v pohodě,“ zalhala jsem. „Co všechno je zapotřebí udělat? Mám pomoct s výzdobou nebo tak něco?“

Lil se zářivě usmála. „Díky, Tami. Viola pomáhá nějakým ženám s úpravou kaple. Musíme vybrat květiny, Alžběta mě chce ještě odchytit na zkoušku účesu a do toho ta spousta rituálů, které musím absolvovat.“ A už se dala skoro do běhu a mě táhla za sebou.

„Stůj, Lili. Jen na chvilku se ještě zastav.“ Neochotně se na mě otočila a donutila se setrvat na místě.

„Tak ale rychle,“ připustila. Podívala jsem se jí zblízka do očí, abych si byla jistá její

reakcí. „Opravdu si jsi jistá, že si chceš vzít Olivera za muže?

I když víš, že on miluje někoho jiného?“ Vím, že to bylo drsné, ale muselo to být. Znala pravdu, ale slyšet ji nahlas je někdy


52/58

ještě bolestivější. Ovšem tady šlo o svatbu, o spojení dvou životů, musela si být úplně jistá, že to chce udělat.

Lili ml čela. Vypadala odhodlaně, přesto ji to trápilo. „Mluvila jsi s ním o tom? No tak, Lili, ještě to jde zrušit,

pokud to ani jeden nechcete.“ „Nemluvila jsem s ním, ale všechno zůstalo stejné. My

dva se vzít musíme. Nechováme proti sobě nějakou zášť nebo něco takového. Můžeme žít spolu. A třeba se jednou i budeme moct mít rádi.“

Je tak mladá. Copak v patnácti letech může něco vědět o manželství? O vztazích? Láska se nemůže jen tak objevit. Buď je tam už od začátku, a nebo nepřijde nikdy.

Tomuhle jejímu postoji jsem moc nerozuměla, ale jaké jsem měla právo měnit jejich mentalitu svými, z jejich pohledu feministickými, názory?

„Co tomu říká Viola?“ Lili zaváhala. „No?“ pobídla jsem ji. „Ví, že je to nezbytné. Nelíbí se jí, jak je do celé věci

zainteresovaná Adéla. Podle sestry by ještě mohla dělat problémy. Jak mně, tak Oliverovi.“

„S tím musím souhlasit.“ „Oliver s ní ještě promluví. Víš, možná by mi ani

nevadilo, kdyby s ní byl. Abych já byla jen ta druhá žena, víš? Aby ji měl bokem jako milenku.“

„Lily?“ vyt řeštila jsem na ni oči. Něco takového bych nikdy nesnesla.

„Nemiluji ho, Tamaro. Ani on necítí lásku ke mně. Nemohu po něm chtít, aby ten vzácný cit, který chová k Adéle, zašlapal do země jen kvůli záchraně našich zemí.“

„A to chceš být až do konce života na druhé koleji?“


53/58

„Vím, že to nebude lehké a pokud bych já měla milence a veřejnost na to přišla, nejspíš bych šla na pranýř, nebo něco takového. Vlastně se tu nikdy nic takového nestalo. Byla bych první, odstrašující případ.“

„Nic takového se tu ještě nestalo?“ žasla jsem. „Nejsi odtud, nechápeš, jak to tu chodí.“ „To, že nejsem zdejší, snad neznamená, že musím

souhlasit s tím, že se máš vdát a respektovat milenku svého muže.“

„ALE MY SE NEMILUJEME,“ zakřičela a konečně se rozplakala. Zase to byla ta malá holčička, která je okolnostmi nucena hrát si na dospělou.

„Děje se něco?“ objevil se na chodbě ženich. „Olivere,“ vyhrkly jsme obě dvě. Ovšem každá

s naprosto jinou intonací. Lilian s úlevou a já dostatečně dopáleně.

„Vidím, že jsem přišel právě včas.“ „S tím souhlasím,“ přikývla jsem. „Myslím, že byste si

ty, Lili a Adéla měli promluvit o tom, jak chcete pokračovat v tomhle milostném trojúhelníku po svatbě.“

„A já myslím, že ti do toho nic není,“ odbyl mě. Přesto přišel až k nám a postavil se za Lilian, aby jí dal najevo svou podporu.

„Je to má kamarádka, nechci, aby trpěla.“ „Umí mluvit, Tamaro, začni se konečně starat sama

o sebe a cizí životy přenechej jiným. Já si Lili musím vzít. Děláme to pro dobro našich zemí. A pokud tě to zajímá, s Adélou je konec. Ona si zaslouží něco víc než ženatého muže a tajný vztah. Nemohl bych to udělat ani jí, ani Lilian. Jsem syn krále a podle toho se musím chovat. Má země především.“


54/58

Lilian se konečně nadechla. Bylo vidět, jak se jí tělem rozlévá vlna úlevy. Oliver jí podal svůj kapesník a ona se na něj vděčně podívala.

Třeba to i má budoucnost. Možná spolu mohou být šťastní. I když jejich vztah nebude plný lásky a vášně, jako by býval mohl být, kdyby si každý z nich vzal někoho jiného.

„Tami, Lil,“ ozval se od dveří veselý hlas. Nemusela jsem se otáčet, abych ho poznala. Působil tak nadšeně, že se napětí mezi námi třemi znatelně snížilo.

„Vítku!“ M ěla jsem takovou radost, že jsem kamarádovi skočila kolem krku. „Matěji!“ všimla jsem si i jeho kamaráda, který už se ale rozhlížel po Viole. Proti jeho vůli jsem ho objala taky.

„Tak jsme tu na tu velkou slávu. Kdepak mám nevěstinku?“ ohlásil se a vyměnil mě za Lilian. „Teda Lili, tobě to opravdu sluší, budeš ta nejkrásnější nevěsta, jakou Moondror viděl.“

„Snad i Targaross, ne?“ zeptala se, chudinka, umačkaná mezi Vítkem a jeho kamarádem.

„Targaross teprve uvidí, ale prvenství si nechá pro Violku,“ usmál se šibalsky Matěj.

„Ty ji snad chceš...?“ nedořekla jsem překvapeně. „Tak, je na to vhodná doba, ne?“ zakřenil se na mě, ale

přiložil si prst k ústím, zatím o tom nesmí nikdo vědět. Hlavně ne Viola.

Jim dvěma bych veselku pořádala s mnohem větší chutí. Oni byli jeden pro druhého jako stvoření.

„Jistě máte hlad, pojďte, postarám se vám o něco k jídlu,“ ujal se slova Oliver, který se doposud držel v pozadí, a odvedl oba kluky do jídelny, kde se to hemžilo spoustou lidí různých povolání. Od uklízečky, přes zahradníka, po švadlenu.


55/58

Lili zatím doběhla pro Violu a já musela vyprávět všechny novinky, na které jsem si vzpomněla. Bylo to fajn, ale jen do chvíle, než přišla otázka, která prostě přijít musela.

„A co vlastně Tobias? Kde je?“ – přišla od Matěje. Jen tak čistě mezi řečí ji položil s pusou plnou jídla.

S Oliverem jsme ztuhli. „Něco se stalo?“ zeptal se překvapeně Vítek a svůj krajíc

chleba zase položil zpátky na talíř. „Vlastně jo. Nevím, kde je, a je mi to fuk... Už spolu

nejsme,“ dostala jsem ze sebe těžce. Čiré překvapení jim přímo křičelo z obličejů. Nechápali,

ale Oliver naznačil, ať to neřeší. Přesto se oba dva podívali na mou ruku. Přetáhla jsem si přes předloktí dlouhý rukáv mikiny, ale nemělo to žádný význam, znamení viděli.

Na čelech měli ještě větší otazníky než před chviličkou. Dokonce si ani nevšimli Violy, která přiběhla za sestrou

a vrhla se na svého milého. „Maty, jsi v pořádku?“ zeptala se, když se nedočkala

takové odezvy, jakou si představovala. Tázaný se na mě ještě chvíli díval a pak se jakoby probral. Zatřepal hlavou a podíval se na Violu.

„Jo, jasně. Jen mi pak budeš muset vysvětlit, co se to tu k čertu stalo,“ řekl a nenápadně se podíval na mě. Kamarádka jen přikývla a pak už se dočkala vášnivého polibku, kterého jsme my ostatní byli nechtěnými svědky.

A ještě než jsme se stihli dostat z trapného ticha, se ve dveřích jídelny objevila další pohroma. Zhmotněná do dvojice Alžběta – Jindřich.

„Tak tady jste!“ vykřikli oba najednou. „Máme spoustu práce, slečno Lilian, a vy si tu

vysedáváte? Honem, honem, už ať jste nahoře,“ hubovala a odtáhla nevěstu pryč. Ani se nestihla rozloučit.


56/58

„Violo, nemůžete mi jen tak utéct, je zapotřebí napsat ještě obrovskou spoustu jmenovek na slavnostní tabuli a času ubývá,“ ujal se příležitosti Jindřich a už se po dívce sápal.

Rozesmáli jsme se, když se Matěj, který byl jednou tak vysoký než Jindřich, zvedl z lavice a postavil se před mistra etikety.

„Takhle se k Viole chovat nebudete. Jestli chcete pomoct, tak stačí slušně požádat. Sám byste toho přeci o slušnosti měl vědět nejvíc.“

„Ale,“ zarazil se mužík a nervózně poklepával svou hůlkou o zem.

Bylo mi ho líto, přesto mě zachvátila vlna smíchu. Jindřich se však brzy vzpamatoval. „Dobrá tedy, mládeži.

Nevypadáte nijak zatíženě. Mohl bych vás poprosit o malou pomoc s psaním kartiček se jmény? Tedy až na pana Olivera, samozřejmě, ten má teď na starost jiné věci.“

„Vlastně myslím, že pomůžeme všichni rádi,“ odpověděl mu ženich a než jsme se nadáli, stála před námi hora kartiček, která čekala na popsání.

Konrád měl připraven speciální inkoust, který vypadal na světle skoro jako zlatý. Horší byla pera, která nám dali na psaní. Aby to vypadalo staře, museli jsme dostat i staré psací nástroje – takže jsem vykouzlila víc kaněk, než písmenek.

„Teda, neměli to lehké, ti naši předkové,“ posteskla jsem si a vyhodila další zničený pokus o jmenovku.

Ostatní se na mě pobaveně podívali. Sami před sebou už měli pěknou hromádku skvostných výtvorů, jim se to smálo.

Zničeně jsem zívla a natáhla se pro nový pokus. „Nechce někdo kafe?“ uvědomil si Oliver, že je hostitel,

a hned se zvedl. Zvedly se čtyři ruce – Matěj, Vítek a Viola pro jistotu zvedla obě.

„Ty si nedáš, Tami?“


57/58

„Ne, díky, kafe nepiju.“ „Tami si totiž dá něco ostřejšího, nemám pravdu?“

zamrkal na mě Oliver. „To jo, dala bych si ostřejší vodu, kdyby byla.“ „Jasně, píšu si, jednu vodku pro Tamaru, dvě kávy pro

Violu a tomu zbytku po jedné. Mám to správně?“ „No, hlavně abys donesl aspoň něco,“ usmála se Via

a zničeně se opřela o Matěje. „Dneska už toho asi moc nenapíšeme, co?“ ujistila jsem

se a s radostí upustila ten odporný psací nástroj. „NENAPÍŠEME?“ rozesmál se Vítek. „Žes toho ale

napsala, viď?“ podíval se na mou ubohou kupičku pěti kartiček.

„Tak fajn, nenapíšete.“ „Ale uznávám, že už mě ruka brní bolestí,“ přidala se

Viola a zamávala nám svou dlaní před obličeji. Nakonec s ní ale pohladila svého přítele po tváři a zase se začalo schylovat k něčemu víc.

„Ale no tak, nechte si to na dobu, až spolu budete sami,“ bránil se Vítek pohledům na ten páreček.

Ten den vážně neměl konce. Ale nezbývalo mi moc sil na

uvědomění si, co všechno se pak ještě událo. Vím jen, že Oliver přinesl láhev vodky a whisky a za ním šli dva sluhové. Jeden se skleničkami na alkohol, druhý nesl čtyři horké kávy.

Viola se zatvářila zděšeně, když před ni Oliver opravdu dvě z nich postavil. Pak si ale jednu přitáhl před sebe a naházel do ní několik kostek cukru.

Potom přiběhla Lilian, abychom jí zkontrolovali a pochválili účes. Vím, že vypadala úžasně, ale hlava už mi únavou klimbala, takže jsem jen souhlasila s ostatními.

„Tak kdo z vás ji dovede do postele?“ zeptala se Viola.


58/58

Než mi došlo, co se děje, táhl mě Oliver s Vítkem nahoru.

Documents

14. Kapitola Tajemství Targarossu