(STÁLE) VEDEM

- 1 -

OBSAH:

1. ÚVODNÍK

2. O NÁS

3. DOPIS KLUKŮM DO TEREZÍNA

4. BÁSEŇ

5. LOULKY

6. CHVÁLA A HANA

7. NĚCO NAVÍC – ZAJÍMAVOSTI

ROZHOVOR S TÍM, KDO NEPŘEŽIL

Ahoj.

Dostáváte do rukou časopis, který chce být volným pokračováním časopisu Vedem.

Ten, jak možná víte, si vydávali kluci věznění v Terezíně během druhé světové války.

Asi tušíte, že nešlo o žádné výlupky potrestané za nevhodné chování. Jediné, co na

nich bylo nevhodné, tedy podle mínění Němců, byl jejich židovský původ.

Myslím si, že se kluci takto chtěli zaměstnat něčím užitečným, odreagovat se od hrůz,

které je obklopovaly, trošku se přiučit, zpříjemnit život sobě i ostatním čtenářům.

Byl bych rád, kdybych na jejich poselství aspoň trochu navázal.

- 2 -

O NÁS

Nadpis je trošku zavádějící. Správně by bylo potřeba napsat o mně. Jsem totiž jediným

tvůrcem časopisu (i když rodina mi pomáhala).

CO SI O SOBĚ MYSLÍM JÁ SÁM ?

- Jsem kamarádský

- Zajímá mě historie

- Rád hraju florbal a v oblibě mám i další sporty

- Letos se mi zalíbil společenský tanec díky tanečním

- Chodím rád do divadla, hlavně na muzikály

- Taky rád čtu

- Jsem trošku flegmatik

- Snad jsem sympatický

CO SI O MNĚ MYSLÍ MOJI NEJBLIŽŠÍ?

- Jsem líný, do učení se mi nechce

- Je se mnou legrace

- Jsem galantní, což se dnes (prý) moc nevidí

- Mohl bych být pořádnější

- Neplatí o mně, že je lepší mě šatit než živit. Obojí je náročné.

- 3 -

DOPIS KLUKŮM DO TEREZÍNA

Ahoj, kluci,

Tak jak se máte? Myslím si, že se nemusím ani ptát, protože dneska skoro všichni

víme, jak jste to měli za války těžké. Někdy přemýšlím nad tím, jak bych se choval na

vašem místě já. Co bych si s sebou vzal, kdybych musel opustit domov, na který jsem

zvyklý Odpověď hledám jen velmi těžko.

Ale vy se nenechte odradit ani zastrašit a pište dál do časopisu. Možná netušíte, že

mnohé další generace se k vašim dílům budou vracet, číst je a odpovídat si na otázky,

jaké to bylo v Terezíně, jací lidé tam byli vězněni.

Hlídejte se a opatrujte a všem tam u vás vyřiďte, že je zdraví jejich nový kamarád

Vítek

BÁSEŇ

Zimní

Slunce je stále níž a níž

Venku se brzo stmívá.

Ty nechceš, ale přesto víš,

Že chvil ti málo zbývá.

Zdálky hrozí zvuk kolejnic

Bojím se já i ti druzí

Lidí zas odvezou víc a víc

Do domů plných hrůzy.

Chceš život žít a zpívat

Chceš líbat dívčí ret

Přesto však budeš zmírat

A v drsné hlíně tlet!

- 4 -

LOULKY

Budu vám vyprávět příběh, který znám od svého dědy. Narodil se skoro rok před

začátkem 2. světové války, 8. října 1938. V době jeho narození nebyl jeho tatínek, můj

pradědeček doma. Tehdy, po Mnichovském diktátu, byla vyhlášena mobilizace, a proto

odvedli i jeho, aniž doma věděli kam a na jak dlouho.

Ale teď už se přesuneme až k samému konci války. V jarních měsících roku 1945 už

bylo všem jasné, že válka pomalu končí a Němcům nadobro došly síly. Ti prchali před

Sovětskou armádou. Její předvoj tvořila vojska Rumunů.

Vojáci už byli dlouhým pochodem unavení, a proto si Rudku, kde se tento příběh

odehrál, vybrali jako místo, kde se na několik dní zastaví. Utábořili se ve stodolách

zdejších sedláků a nic nedbali na jejich obavy z ohně. Balili si válečné cigarety a ty pak

ležící na kupách sena a slámy s chutí kouřili.

A museli také jíst! Potravu, masitou, se rozhodli opatřit si ve zdejším rybníce. Odjistili

pár granátů a bum bum! Zvedly se obrovské gejzíry vody a mrtvá těla ryb plavala po

hladině.

Ale ryba asi nemá moc výživné maso, vojáci měli hlad stále. Proto si přivlastnili

jednoho čuníka z cizího chléva. Zabili ho, ani ho neopařili, aby ho zbavili štětin. Opékali

ho nad slámou a snědli všechno, co se dalo.

Když pak odtáhli, nacházeli po nich zdejší lidé ve stodolách hodinky, zapalovače, ale

třeba i fotografie jejich blízkých. Škoda že se nic z toho nezachovalo.

- 5 -

CHVÁLA A HANA

Já tady a teď

Je vánoční čas a já bych měl mít dobrou náladu.

Vždyť:

Nemusím do školy

Ráno mohu spát tak dlouho, jak dlouho chci

Doma je teplo, světlo a spousta jídla

Potkávám se s kamarády

Máme na sebe víc času

Dostal jsem vytoužený dárek

A přesto mě přepadají chmury a splín.

Vždyť:

Do školy jdeme už za týden

Ráno se budím nezvykle brzy sám od sebe

Z jídla a nicnedělání akorát tloustnu

Pohádal jsem se s kamarádem

Rodiče mají víc času hlídat, jestli si čistím zuby

Vytoužený dárek se rozbil dřív, než jsem čekal

Ale mám být proč nešťastný? Určitě ne.

Vždyť:

Jsem doma

Mám svou vlastní postel

Nikomu nevadí barva mé pleti

Nikdo se neptá na mou víru

Nikdo se nade mnou nepovyšuje kvůli zákonům, jež si sám vytvořil

Nikdo mi nevyhrožuje a nenadává

To jsem se uměl narodit, viďte!

- 6 -

NĚCO NAVÍC:

ZAJÍMAVOSTI

Deníky nacistického lékaře Josefa Mengeleho byly v USA vydraženy za 245 000 dolarů

(téměř 4,2 miliónu korun). Zápisky "Anděla smrti z Osvětimi" se dražily v aukční síni

Alexander Autographs ve Stamfordu severně od New Yorku. Dohromady téměř 3400

popsaných stran mimo jiné i básně. Texty pocházejí až z poválečného období, kdy Mengele

žil v Paraguayi a Brazílii. Mengele v koncentračních táborech prováděl brutální experimenty

na lidech. Po válce byl zajat, byl omylem propuštěn a v roce 1949 uprchl do Jižní Ameriky.

Utopil se při koupání v roce 1979.

Heydrichův syn chce opravit otcovo sídlo v Panenských Břežanech Syn někdejšího

zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha by rád napomohl opravě zámku ve

středočeských Panenských Břežanech. Ten byl od roku 1942 Heydrichovým sídlem a Heider

Heydrich tam spolu s matkou a sourozenci pobýval až do konce války. Reinhard Heydrich

byl jedním z nejvyšších nacistů. Do Protektorátu byl vyslán, aby zlomil domácí odboj. Jeho

taktika "cukru a biče" byla úspěšná. Pro své metody bývá přezdíván "katem českého národa".

Heydrich byl rovněž jedním z architektů holokaustu.

ROZHOVOR S TÍM, KDO NEPŘEŽIL.

(Rozhovor s Anne Frankovou)

Anne, jaké to bylo – vyrůstat před druhou světovou válkou a během ní?

„Z útlého dětství si moc nepamatuji. Vím jen, že když mi byly asi čtyři roky, žila jsem se

svou rodinou u babičky v Cáchách. Tam se mi moc líbilo. Cáchy jsou krásné město, které

měl v oblibě už Karel Veliký, panovník franské říše. Dokonce zde byl korunován císařem.

Ale když mi bylo pět, přestěhovali jsme se do Amsterodamu, tatínek si tam našel práci.“

Chodila jsi do školy? Co tě bavilo?

„ Ano, do školy jsem chodila, ale moc dlouho ne. Nejprve jsem navštěvovala státní školu

Montessori. Ale po roce 1940, kdy bylo Nizozemí okupováno Němci, jsem musela tuto

školu opustit. Začala jsem navštěvovat židovské lyceum. Bavilo mě hlavně čtení a psaní,

prospěch jsem měla vynikající. Přála jsem si stát se novinářkou.“

Jak ti bylo, když jste se stěhovali do úkrytu?

„Já jsem se o tom, že se stěhujeme, dozvěděla jen několik dní předem. Rodiče mě asi

chtěli co nejdéle uchránit před strachem a obavami. Naše stěhování započalo 6. 7. 1942.

Tatínek schválně nechal po celém bytě rozházet naše věci. Napsal také falešný dopis o

tom, že se stěhujeme do Švýcarska.“

- 7 -