TP SZK

1

1.Pojem práva. Právo objektivní a Subjektivní. Pr. pozitivismus 19. století

Pojem práva

= soubor předpisů regulujících ţivot lidské společnosti – dříve splývalo v jedno s dalšími

normativními systémy, zejm. s morálkou a náboţenstvím právo = soubor norem vytvořených nebo

uznaných státem opírajících se o státní donucení

tak, jak je známe dnes, vzniklo v Římě – „Ars boni et aequi.“

právo = multidimenzionální fenomén nelze ho vymezit jednou větou, ale popisem jeho

jednotlivých úrovní

normativní aspekt právo = specifický systém pravidel regulujících chování lidí

společenský aspekt právo vzniká ve společnosti ,ovlivňuje chování lidí ve společnosti

axiologický aspekt právo vytváří hodnoty hodnota = konečný účel práva

mocenský aspekt právo = prostředek realizace moci, zejm. moci státní

psychologický aspekt právo přichází z vnějšku – k jeho vznitřnění dochází postupně

informační aspekt právo = nositel informací pro adresáty neznalost zákona neomlouvá

FUNKCE práva

regulativní, ochranná, integrativní, selektivní

PRÁVO OBJEKTIVNÍ

právo v normativním smyslu; law

soubor právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných

státem (resp. mez. společenstvím států)

objektivní pozitivní právo

hlavní znaky právní normy formální určitost, publikace v oficiální sbírce

klíčová je relativní stabilita práva (právo přeţívá svého tvůrce) předpoklad právní jistoty

PRÁVO SUBJEKTIVNÍ

oprávnění moţnost chování zaručená objektivním právem (nemůţe existovat mimo ně) a jeho

normami a tomu odpovídající právní povinnost jiného subjektu;right

V. Knapp subjektivní právo = oprávnění určité osoby fyzické nebo právnické nějakým

způsobem se chovat (str. 193); výlučně kontinentální termín

subjektivní pozitivní právo = nakolik je tato moţnost chování státem mocensky uznána a zaručena

,řada práv vyţaduje aktivní činnost někoho jiného, zejm. státu – např. volební právo, právo na vzdělání

poměr obou práv

právní pozitivismus subjektivní práva a povinnosti vyplývají z objektivního práva

přirozenoprávní teorie subjektivní právo předchází normativní úpravě právo objektivní je

tvořeno na základě práv subjektivních (iura cognata = práva vrozená, iura aquisita = práva nabytá)

PRÁVNĚ SOCIOLOGICKÝ PŘÍSTUP

zásadní je působení práva ve společnosti účelnost a efektivita práva

právo = fungující sociální systém vytvořené člověkem

nový dualismuslaw in books = právo v knihách zákony

law in action = ţivé právo poněkud odlišné od

TP SZK

2

Pr. pozitivismus 19. Století

vznik spojujeme s Johnem Austinem (v kontinentální Evropě Karl Bergbohm).

Právněpozitivistický přístup (juspozitivismus)

vychází z právního monismu: právo je jen to, co uzná stát za závazné

právem jsou jen ty normy, které stát vynucuje

zabývá se studiem platného práva, zákonných textů, je to směr právně monistický

předmětem zájmu je současné dané pozitivní právo, ve své době šlo o nesmírně pokrokový směr

V 19. století se vytvořily tři základní směry:

Francouzská škola , Německá škola, škola ve Velké Británii

Francouzská škola právní exegese

východiskem se stal Code civil z roku 1804, který vytvořila kodifikační komise,

Základní myšlenky ex. právního pozitivismu, které ovládaly Francii:

výchozí ideou je ztotoţnění práva se zákonem, druhou ideou je princip dělby moci

zákon dává lid, parlament ho přijme jako zástupce lidu

třetí ideou je představa o úplnosti právního systému

k tomu slouţí zásada: co není zakázáno, je dovoleno

Německý pozitivismus

staví na recepci římského práva -Historickoprávní škola

doba sebeuvědomování si německého národa hlavní představitel je Friedrich Carl von Savigny

Vlastní právní pozitivismus v Německu

právo pochází od státu, důsledkem je ztotoţnění práva se zákonem

Vývoj německého pozitivismu:jednu linii tvoří K. Bergbohm , druhou linii reprezentuje G. Jellinek

konec německého pozitivismu znamenalo učení R. Iheringa

Georg Jellinek

pokusy o psychologický výklad práva, předchůdce normativní právní teorie

odmítá přirozenoprávní koncepci, Systém subjektivních veřejných práv“

právní normy definuje jako: vnější chování mezi lidmi, pocházejí od uznané vnější autority

závaznost kterých je zaručena vnější mocí

Anglický pozitivismus

můţeme rozdělit na tři etapy:empirický pozitivismus (Blackstone), analytický právní pozitivismus

(Bentham, Austin) a konečně jejich nástupci (Austina)

Jeremy Bentham

zakladatel analytického směru v právní vědě,právo je projev vůle suverénního

John Austin

1)právo se dělí na tři skupiny:boţské právo,vrchnostenská pravidla,pravidla pozitivní morálky

jádrem pravidla je rozkaz, ne kaţdý rozkaz se můţe stát pravidlem

musí být doprovázen sankcí, která musí stav zhoršit

TP SZK

3

2. Právní norma – pojem, obecné a spec. rysy pr. norem, jejich struktura

Právní jazyk – charakteristické vlastnosti a náleţitosti právní terminologie.

podstata normativnosti = každá norma má preskriptivní charakter (stanoví, co má být)

nutno rozlišovat to, co má být (presktiptivní, regulativní) a to, co je (deskriptivní, popisný)

pojem právní norma

Obecně závazné pravidlo chování stanovené nebo uznané státem, jehoţ porušení stát

sankcionizuje a dodrţování zabezpečuje státním donucením.

obecné = jejich působnost dopadá na celé území státu, na všechny subjekty a není předem výslovně

omezena na určité časové období

zvláštní = stanoví pravidla, co do působnosti omezená na určitou část území, nebo pro určitou

specifickou kategorii subjektů nebo pro časové období, v němţ nastaly a trvají určité mimořádné

okolnosti.

Specifické rysy právních norem.

Právní normy jsou obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená nebo uznaná státem (resp.

mezinárodním společenstvím států), jejichţ Z uvedené definice vyplývá, ţe právní normy mají tyto

specifické rysy:

Závaznost, Formální určitost, Obecnost, Vynutitelnost

Ad. 1) Právní norma je závazné pravidlo chování, neboť stanoví oprávnění a povinnost.

Oprávnění vymezujeme jako moţnost určitého chování, povinnost pak jako nutnost určitého chování

pod hrozbou sankce. Závazný charakter norem jako pravidel chování však není vţdy stejný

Ad. 2) Stát uznává normy v určité právní formě a v takové formy musí být norma i vyjádřena.

Formou se rozumí pramen práva , určitá vnější podoba práva. státem uznaná

Ad. 3) Právo platí pro všechny subjekty na území státu (princip teritoriality) . Právní norma

upravuje chování druhově určených subjektů (adresátů) a rovněţ jejich oprávnění a povinnosti

a i sankce jsou stanoveny obecně. Právní norma se týká neurčitého počtu případů téhoţ druhu.

Ad. 4) Pokud právní norma ukládá určité povinnosti a stanoví i hrozbu sankcí v případě jejich

nedodrţení, lze zpravidla vynutit splnění jak primární povinnosti, tak i sekundární povinnosti sankční

povahy. Vynucování normy je zabezpečeno orgány státní mocí. Jestliţe stát určitou normu uzná, měl

by ji, stanoví-li povinnosti, téţ vynucovat. Normy, které nemají sankci, jsou imperfektní ( neúplné,

nedokonalé).

Struktura právních norem :

Struktura právní normy je trichotomická ( trojčlenná) a má podobu podmíněné věty (implikace) :

jestliţe je h (hypotéza), pak nastává d ( dispozice), není-li d, nastupuje s (jinak s – sankce).

Hypotéza -- dispozice

Porušení dispozice – sankce

Hypotéza je ta část právní normy, která stanoví podmínky , za nichţ nastane dispozice a popř. sankce.

V hypotéze je zejména vymezen okruh adresátů normy, její časová působnost a jsou v ní uvedeny

právní skutečnosti, s nimiţ norma spojuje vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a právních

povinností. V hypotéze tedy najdeme podmínky, které musí nastat, aby pravidlo působilo a mohlo se

uplatnit na jednotlivé případy.

TP SZK

4

Dispozice tj. vlastní pravidlo chování je jádrem normy. V dispozici nalezneme jednotlivé ţádoucí

modality chování, tj. z hlediska normotvůrce příkaz, zákaz, dovolení a z hlediska adresáta oprávnění

a povinnost. Dispozice nemůţe u normy absentovat, jinak by ztratila smysl.

Sankce je ta část právní normy, v níţ je stanovena újma (postih) za porušení právních povinností

stanovených v dispozici právní normy.

Dělení hypotéz, dispozic a sankcí.

z hlediska míry abstraktnosti formulace

relativně abstraktní formulace H,D,S – vytváří větší prostor pro uváţení soudu a dalších orgánů

veřejné moci aplikujících normy

relativně konkrétní formulace H,D,S – formulace hypotézy (stanovení podmínek) a dispozice (práv a

povinností), popř. sankce je velmi konkrétní. Nevytváří prostor pro uváţení při aplikaci. Přináší větší

míru právní jistoty pro adresáty norem.

z hlediska kumulativnosti nebo alternativnosti formulace . Jde o to , zda musí být

splněny všechny podmínky, splněny všechny povinnosti, vyuţita všechna oprávnění

nebo uděleny všechny sankce, nebo zda stačí pouze jedna z nich.

kumulativní charakter formulace H, D, S - spojka „ a „ a obdobné např. „ jakoţ i „ , „ i „ , „

rovněţ“ ve významu slučovacím.

alternativní charakter H, D, S - spojka „ nebo „ a obdobné „ anebo“.

3) z hlediska úplnosti či neúplnosti vymezení H, D, S

taxativní (úplný, uzavřený ) výčet – nelze přihlédnout k jiným neţ

uvedeným podmínkám, nelze ukládat jiné neţ uvedené sankce apod.

demonstrativní (příkladmý) výčet – pouţívají se obraty typu „zejména“, „ například“, „ jiné

okolnosti“. Vytváří prostor pro uváţení pro soudy a další orgány veřejné moci aplikující právní

normy. Často pouţívané zákonodárcem u hypotéz, kdy orgán aplikující právo můţe přihlédnout i

k jiným podmínkám, resp. okolnostem, neţ jsou uvedeny v zákoně.

PRÁVNÍ JAZYK – CHARAKTERISTICKÉ VLASTNOSTI A NÁLEŢITOSTI PRÁVNÍ

TERMINOLOGIE

komunikace mezi právotvorným subjektem („zákonodárcem“) a adresáty se uskutečňuje výlučně

jazykem ,tento jazyk má některé zvláštnosti, kterými se odlišuje od tzv. obecného základu spisovného

jazyka, hlavní zvláštností právního jazyka se týkají jeho slovníku a jeho stylu

právní jazyk se vyjadřuje především větami

preskriptivními, jimiţ jsou adresátům právní normy komunikovány právní příkazy, zákazy a dovolení

a větami deskriptivními ,těmi vyjadřuje právní jazyk skutkové podstaty právních norem

v právním jazyku mají zvláštní význam výrazy, které samy působí právní následky, které mají

charakter jazykových aktů, např. „vlastník je povinen strpět, aby..“ → není to jen informace o tom, ţe

je vlastník povinen něco strpět, a co je povinen strpět, ale také obecné uloţení povinnosti vlastníkům,

aby to za zákonných předpokladů strpěli

jazyk právní je jazyk přirozený, je to oficiální jazyk národní

ve státech v nichţ je oficiálních národních jazyků víc, bývá právo simultánně komunikováno ve více

jazycích (např. bývalé Československo, nynější Švýcarsko)

právo je komunikováno jazykem spisovným.ten obsahuje obecný základ

TP SZK

5

Právní jazyk má několik variant, jimiţ jsou zejména:

jazyk právních předpisů (jazyk zákonný, legislativní)

jazyk soudního rozhodování

jazyk správního zastupování

speciálních právních pojmů a jim odpovídajících termínů

tyto pojmy a termíny jsou základní zvláštností právního jazyka a tvoří součást jeho slovníku a

terminologie,důleţitým znakem je její konstantnost týkající se základních právních pojmů

právní norma jako jazykový výraz stanoví typicky příkazy, zákazy a dovolení lidského chování, tzn.

stanoví to, co má být nebo co nemá být

příkazy, zákazy a dovolení právní normou dané zavazují lidi v nějaké právní normou předvídané a

někdy výslovně vyjádřené faktické situaci

designaci vlastních příkazů, zákazů a dovolení provádí právní jazyk větami preskriptivními

(normativními), které jsou obecně charakterizovány jako věty vyjadřující, ţe něco má být

skutkovou podstatu, tj. tzv. hypotézu právních norem vyjadřuje právo větami deskriptivními, tj.

větami, které vypovídají o tom, co jest

v právním jazyku se -zejména v oblasti práva soukromého- často pouţívá vět sloţených, a to

konkrétně podmínkových

hlavní zvláštnosti právního jazyka spočívají v jeho slovníku

Právní jazyk:

pouţívá slov obecného základu, či nepouţívání slov, která netvoří součást obecného základu

(neopomenutelný dědic, postupník atd.)

nepouţívá některých slov, která tvoří součást obecného základu, jako např. odvaha, přítel, tma .

Sémantické vlastnosti právního jazyka

mnoho pojmů pouţívaných právními předpisy má v obecném základu ve větší či menší míře neurčitý,

neostrý význam, jejich designáty nemívají zřetelné kontury

někdy se liší i podle emocionálního obsahu a pojmu atd.

naproti tomu právní jazyk vyţaduje pouţívání pojmů se zcela jasným designátem a prostých zabarvení

např. pojem „otec“, který se v obecném základu spisovného jazyka chápe zpravidla biologicky

v právu je naproti tomu pojem otce striktně vymezen právními domněnkami podle §51 an.ZOR

Jednoznačnost pojmů

dalším poţadavkem právního jazyka je jednoznačnost designatace

sémantickou vlastností právního jazyka je především nepřípustnost pouţívání souznačných slov

(synonym)

právní jazyk se vzpírá i polysémům (víceznačným výrazům), k nimţ patří i homonyma

z poţadavku jednoznačnosti pouţitých výrazů vyplývá i poţadavek stálosti

Stručné shrnutí:hlavní poţadavky na právní jazyk:

a)jednoznačnost

kaţdý výraz má jen jeden význam

b)konstantnost

pouţívat v rámci zákona a právního odvětví stejné pojmy a nepouţívat pojmy synonymní

c)srozumitelnost

právo je informační a normativní prostředek určený veřejnosti

TP SZK

6

3. Druhy právních norem ,Problematika legitimity a legality v soudobém právu

Právní normy lze klasifikovat podle různých kritérií.

1.) Kritérium právní síly.

Právní síla je vlastnost, která spočívá v relevanci (vztahu) mezi normami, coţ odpovídá

jejich postavení v hierarchii norem. Jedná se o formální kritérium dělení právních norem, tedy

dělení podle forem čili pramenů práva, ve kterých jsou tyto právní normy obsaţeny.

a) norma niţší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly.

b) Norma můţe být měněna, nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly.

V rámci vnitrostátního práva dělíme normy na ústavní, zákonné , podzákonné. Nejvyšší právní

sílu mají ústavní zákony. Hierarchie právních norem má velký význam pro rozlišení jejich závaznosti

z hlediska postavení různých adresátů právních norem a systému kontroly ústavnosti a zákonnosti.

Normami všech stupňů (celým právním řádem) jsou vázány všechny fyzické i právnické osoby a

orgány veřejné správy. Zákonnými normami a normami vyšší právní síly (ústavními normami,

normami mezinárodního práva )jsou vázány soudy. Ty rozhodují o tom, zda podzákonné normy jsou

v souladu se zákonnými. Pokud soud dojde k závěru, ţe podzákonný předpis není v souladu se

zákonem či ústavním zákonem, nepouţije jej a aplikuje přímo zákon. Zákonodárce se řídí

zákonnými normami ( a vyššími- ústavní, mezinárodního práva)- zákonné normy však můţe měnit a

rušit.Ústavní soud je vázán pouze ústavními normami a prameny práva, které jsou na stejné úrovni,

jakoţ i zákonem o ústavním soudu. Nálezy Ústavního soudu mají právní sílu zákona. Ústavní soud

můţe rušit zákony nebo podzákonné předpisy, nemůţe je však měnit ani měnit nebo rušit normy na

ústavní úrovni.

ústavu rigidní , pak je třeba k její změně např. větší kvérům neţ je třeba pro příjímání obyčejných

zákonů. Jde-li o ústavu flexibilní , je změnitelná v zásadě stejnou procedurou jako obyčejné zákony.

2. Kritérium vlastního charakteru právní normy , tj. podle dispozice právní normy.

a) Normy s klasickou strukturou ( H - D - S )

Zavazující a opravňující . Opravňující normy stanoví výslovně pouze oprávnění.

Zavazující normy stanoví explicitně povinnosti, ať uţ ve formě příkazu – norma přikazující či

zákazu – norma zakazující.

dispozitivní a kogentní.

Dispozitivní normy nestanoví buď vůbec vlastní pravidlo chování, nebo ho stanoví pouze

subsidiárně a nechávají na adresátech, aby se jej stanovili sami, tj. aby upravili vzájemné vztahy svým

vlastním projevem vůle. Jestliţe tak neučiní, slouţí ustanovení v normě jako návod pro soudce, aby

věděl, jak rozhodnou. Dispozitivní normy se ponejvíce vyskytují v občanském a obchodním právu.

Kogentní (kategorické ) normy stanoví pravidlo chování , tj. práva a povinnosti, neponechávají

prostor pro vůli adresáta , nemá moţnost odchýlit od poţadavků normy vlastním projevem vůle.

Kogentní právní normy jsou typické pro oblast veřejného práva včetně práva procesního, mají však

místo i v právu soukromém.

TP SZK

7

b) Normy bez klasické struktury - zvláštní normy.

blanketové normy ( bílé , nevyplněné normy)

Taková to norma neobsahuje vlastní pravidlo chování , nýbrţ ve své dispozici zmocňuje příslušný

státní orgán nebo nestátní orgán veřejné moci k vydání prováděcího předpisu, kde teprve bude

stanovena vlastní normativní úprava. Od norem blanketových je nutno odlišit odkazující ustanovení

v zákonech. Ty za pouţití legislativní zkratky odkazují na konkrétní pramen práva v té době jiţ

platný.Nevytváří pravidlo chování a to ani pro tvůrce norem.

kolizní normy. Tvoří náplň mezinárodního práva soukromého a stanoví hraniční ukazatele, jimiţ jsou určeny

normy, podle nichţ se řeší soukromoprávní vztah s cizím prvkem, tj. případy, kdy je nutné řešit

právní vztah mezi subjekty , které podléhají různým vnitrostátním řádům a je třeba určit, který právní

řád má být na tento právní vztah aplikován.

kompetenční normy. Stanoví kompetence, tj. vymezují rozsah pravomoci a působnosti orgánů veřejné moci. Nalezneme

je např. v ústavách států a v tzv. kompetenčních zákonech.

teleologické (finální ) normy. Jsou opakem norem s klasickou strukturou, necharakterizují normativně ţádoucí chování, nýbrţ

vytyčují toliko ţádoucí cíle, aniţ by normovaly způsob, jak k cíli dospět. ( např. normy v zákoně o

státním rozpočtu).Významnou roli hrají tyto normy v právu Evropských společenství, které stanoví,

jaké cíle mají jednotlivé členské státy dosáhnout, v uváţení jednotlivých států, jakým způsobem to

provést.

doporučující normy.

Lze je označit jako quasinormy, nestanoví totiţ, jak vyplývá z jejich označení, závazné pravidlo

chování , ale doporučení. Vyskytují se zřídka.

TP SZK

8

Problematika legitimity a legality v soudobém právu

LEGALITA = ZÁKONNOST

všeobecná vázanost zákony a zachovávání platného práva

2 základní poţadavky

poţadavek tvorby práva regulace určitých vztahů právem

poţadavek zachovávání práva zabezpečení dodrţování práva

LEGITIMITA = OSPRAVEDLNITELNOST

poţadavek na ospravedlnitelnost samotného platného práva

legitimita práva jako celku ≠ legitimita konkrétního právního rozhodnutí

fašismus, nacismus, komunismus přehodnocení legalistiké koncepce doplněna o kritériu

legitimity

3 legitimizační kritéria moderního práva

legitimita legalitou = právní pozitivizmus – co je legální, je i legitimní

legitimita hodnotami / lidskými právy – vyţaduje dodrţování lidských práv

legitimita vůlí lidu = vůle lidu jako tvůrce práva

Legitimita

Legitimitou označujeme poţadavek ospravedlnitelnosti především samého platného práva. Vzniká

otázka, na kolik je právo výtvorem státní moci.

Je rozdíl mezi legitimitou celku a legitimitou konkrétního právního rozhodnutí. Právo jako celek můţe

být legitimní, ale jeho jednotlivá rozhodnutí nikoli. Kdyţ ve státě mechanismy, jak odstranit

nelegitimní rozhodnutí, nelze zpochybnit legitimitu práva jako celku.

Rozeznáváme tři legitimizační kritéria:

legitimitu legalitou – pro právní pozitivizmus platilo, ţe co bylo legální, bylo i legitimní.

legitimita hodnotami (lidskými práva) – svobodou, jistotou, rovností, spravedlností.

legitimita vůlí lidu – kdyţ lid vystupuje jako tvůrce práva.

Problémy nastanou při kolizi těchto kritérií.

Legalita (zákonnost)

Legalita má dva základní poţadavky:

aspekt legislativní – relevantní společenské vztahy jsou regulovány právem.

aplikační aspekt – zachovávání práva.

Ve státě se uplatňuje zákonnost, jestliţe státní moc zabezpečuje jak právní regulaci relevantních

společenských vztahů, tak realizaci práva.

TP SZK

9

4. Věcná, osobní, prostorová a časová působnost právních norem. Retroaktivita v právu

Právní pozitivismus a přirozené právo ve 20. století (Radbruch, Hart, Fuller, Dworkin)

VĚCNÁ, OSOBNÍ, PROSTOROVÁ A ČASOVÁ PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM

Působnost právní normy se rozumí vymezení rozsahu realizace a aplikace právní normy.

Rozlišují se čtyři roviny působností právních norem :

věcná , prostorová ,osobní ,časová působnost

Věcná působnost – týká se skutkové charakteristiky případů, které právní norma upravuje. Je dána

předmětem, na který působí (věcnou problematikou , která je normou upravena).

Podle věcné působnosti se normy dělí na :

- obecné –(s obecnou působností) – leges generales – vztahují se na větší počet stejných případů.

- speciální - (se zvláštní působností) –leges speciales – upravují odlišně věcně shodnou

problematiku.

Pro předpisy stejné právní síly platí: norma má přednost před obecnou, pokud však v určité

problematice není zvláštní úprava, pouţijeme obecnou.

Normy působí v komplexech :

právní institut – niţší komplex norem, které ve svém souhrnu upravují jeden určitý druh

společenského vztahu (např. manţelství, vlastnictví,dědictví)

právní odvětví - vyšší komplex – soubor právních norem upravujících souhrn souvisejících

společenských vztahů.

Prostorová působnost – bývá označována jako působnost místní či teritoriální. Řeší otázku, kde lze

konkrétní právní normu pouţít z aspektu místa, tedy na jakém území právní norma platí, resp. je

účinná, v jaké míře platí a je účinná nad tímto územím.

Prostorová působnost vychází z teritoriální působnosti orgánů veřejné moci, které vydávají či

oficiálně uznávají příslušné právní normy. Rozlišujeme normy s celostátní působností a lokální právní

normy.

Soudobé právo stojí na principu teritoriality, který platí primárně. Oproti němu stojí princip

personality. Podle principu teritoriality působí právo na všechny osoby na území státu, pod jehoţ

jurisdikcí se nacházejí. Kaţdý , kdo se nachází na území státu , se musí řídit jeho právem. Princip

teritoriality je modifikován principem personality např.

- u fyzických osob – institutem státního občanství, občané se musí řídit i ze hranicemi státu právním

řádem svého domovského státu. Můţe přitom dojít ke kolizi s právním řádem státu, na jehoţ území se

nacházejí, coţ řeší kolizní normy nebo stále častěji mezinárodní smlouvy.

- u právnických osob - moţnost dohodou na volbě soukromého práva. To zpravidla neplatí u

veřejného práva (placení daní, sociálního a zdravotního pojištění)

Zákony a právní předpisy vlády, prezidenta republiky, ministerstev a jiných správních úřadů

s celostátní působností mají samozřejmě celostátní teritoriální působnost.

Mimo stát působí jeho právo : - na občana státu, který vycestoval za hranice,

- při kolizní úpravě,

- na základě mezinárodní smlouvy,

- v oblasti trestního práva při posuzování trestnosti činu

spáchaného v cizině za podmínek stanovených trestním

zákonem.

TP SZK

10

Osobní působnost – je zaloţena na principu rovnosti před zákonem a spočívá v druhovém vymezení

právních subjektů v hypotéze právní normy. Odpovídá na otázku, pro které osoby platí právní norma.

Tato koncepce dopadá do dvou oblastí :

a) v oblasti působnosti právní normy pro cizí státní příslušníky a pro vlastní státní

příslušníky v cizině.

b) jak širokému spektru subjektů je právní norma určena. Kritéria mohou být např. státní

občanství, dosaţení určitého věku, dosaţení určitého stupně kvalifikace apod.

Součástí problematiky osobní působnosti právních norem je i moţnost stanovit iminitu a exempce

pro určité skupiny právních subjektů. Rozsah imunity a exempcí je dán především postavením

(funkcí) osoby a je stanoven v normách mezinárodního, ale i vnitrostátního práva. Lze tak vymezit

jednotlivé typy imunity.

- absolutní (idemnita) – hlava státu – monarcha či prezident

- diplomatičtí zástupci – diplomat můţe být vyhoštěn

jako persona non grata (osoba neţádoucí)

- členové zákonodárného sboru.

- relativní - členové zákonodárného sboru, pokud jde o moţnost trestního stíhání,

stíhání za přestupek nebo za jejich projevy bývá v různém rozsahu podmíněna

souhlasem příslušného zákonodárného sboru či komory, resp. je omezena moţnost

postihu pouze na disciplinární odpovědnost.

- soudci ústavního soudu mají obdobný rozsah imunity a reţim

trestní, popř. přestupkové odpovědnosti jako členové zákonodárného sboru.

Důsledkem imunity je exempce, tj. vynětí z působnosti příslušných orgánů.

Cizinci se řídí cizineckým reţimem . Cizinci mají všechna práva a povinnosti s výjimkou těch,

která jsou přiznána občanům státu na základě institutu státního občanství. Zejména jsou jim zaručena

základní lidská práva(např. právo na ţivot, na lidskou důstojnost, rovnost v právech, ochrana soukromí

apod. ) Oproti občanům však i zde mohou být určitá omezení – např. ve svobodě pohybu , ve

vlastnictví. Cizincům s trvalým pobytem lze naopak přiznat i některá práva, která mají jinak jen

občané státu.

Časová působnost – souvisí jednak s platností a účinností právního předpisu, jednak s moţností

retroaktivity, tj. jeho zpětné účinnosti a nakonec s otázkou intertemporality právní normy, tedy

přechodných ustanovení právního předpisu.

Problematika platnosti právní normy směřuje k otázkám samotné existence normy (bytí normy).

Vymezuje dobu, po kterou právní norma existuje, je součástí právního řádu.

Pokud jde o časovou posloupnost vzniku právní normy, na výchozí hranici stojí právní norma

schválená. Reálně existuje, ale není dosud schopna vyvolat právní účinky sledované zákonodárcem.

Platnou se právní norma stává v okamţiku, kdy v procesu normotvorný byly splněny všechny povinné

náleţitosti, zejména byla vydána příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci a byla předepsaným

způsobem publikována , jedná se o pozitivně právní kritéria platnosti normy.

Historicky se objevily dvě základní formy publikace :

a) materiální – historicky starší forma, např. vybubnováním.

b) formální – zveřejnění v úřední sbírce či jiným zákonem předpokládaným způsobem.

Časová působnost normy se nekryje s platností právní normy. Platnost začíná včleněním normy

do právního řádu (publikací ) a končí jejímvyřazením z právního řádu , tj. výslovnou derogací

(zrušením).

TP SZK

11

RETROAKTIVITA PRÁVA

zpětná účinnost zákona

V. Knapp právní fikce, ţe něco v minulosti bylo po právu, co po právu nebylo (str. 210)

lex retro non agit = zákon nepůsobí nazpět retroaktivita narušuje právní jistotu, je v rozporu

s ochranou důvěry občana v právo a není ţádoucí

výjimkou je-li nová úprava ve prospěch právního subjektu

výjimkou závaţné zločiny

poţadavek nepřípustnosti retroaktivity platí expressis verbis jen pro TrestP (Čl. 40 odst. 6 Listiny)

V. Knapp obecný zákaz retroaktivity vyplývá z pojmu právního státu (Čl. 1 Ústavy)

pravá retroaktivita

účinnost právního předpisu nastane dříve neţ jeho platnost zpětně mění právní poměry a zasahuje

do minulosti

např. Norimberský proces, retribuční dekrety

nepravá retroaktivita

účinnost právního předpisu nenastává dříve neţ jeho platnost nezasahuje do minulosti a mění právní

poměry do budoucna řeší časový střet 2 právních norem

V. Knapp teorie nabytých práv (iura quaesita) = zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým

jednou nabytá mu byla dodatečně odňata (nabyté právo = jakýkoli právní stav, který je někomu ku

prospěchu; str. 209)

vznik právního úkonu podle tehdy platné právní úpravy

obsah a trvání právního úkonu podle nové právní úpravy

příklad: zavedení školného pravá retroaktivita = musí zaplatit všichni, vč. těch, co jiţ nestudují

nepravá retroaktivita = platí pouze nově příchozí + ti, co ještě studují ţádná retroaktivita = platí

pouze ti, co nastoupí po účinnosti nové právní úpravy

Právní pozitivismus a přirozené právo ve 20. století (Radbruch, Hart, Fuller, Dworkin)

.Hlavní tendence a směry v recentním právním myšlení

Po druhé světové válce je typické úsilí o syntézu různých metodologických přístupů k právu.

Obnovuje se jusnaturalizmus, rozvíjí se moderní juspozitivizmus, oby často v interakci s přístupy

sociologickými a psychologickými. Do právního myšlení se promítají rovněţ ideje liberalismu, resp.

neoliberalismu a socialismu.

7.1. Recentní představitelé právní teorie a právní filozofie

Mezi nejvýznamnější představitele právní teorie a právní filozofie po druhé světové válce patří:

Gustav Radbruch.H.L.A. Hart.,Ronald M. Dworkin. , Fuller.,John Rawls, Robert Nozick.

,Fridrich von Hayek., Jean Carbonnier. ,Norberto Bobbio.

7.1.1. Gustav Radbruch (1878-1949)

Německý právní filozof, původně představitel právního pozitivizmu. V souvislosti s nacistickou

ideologií a praxí se zamýšlí nad vztahem platného práva a spravedlnosti.

V raných pracích Radbruch vyzvedává zejména hodnotu právní jistoty. Pod vlivem diskreditace

právního pozitivizmu v nacistickém právu vytváří učení o neplatnosti bezpráví ve formě zákona

(zákonného nepráva) a o nadzákonném právu, které ho nahrazuje.

Jeho stanovisko z článku „Zákonné bezpráví a nadzákonné právo“ z roku 1946 je známé pod názvem

Radbruchova formule (do určité míry připouští obsahově nespravedlivé právo, ale pouze do určité

hranice).

TP SZK

12

7.1.2. Herbert Lionel Adolphus Hart (1907-1992)

Je představitelem analytické právní vědy, navazující kriticky na imperativní teorii Johna Austina.

Nejváţnější Hartova námitka proti imperativní teorii vychází z teze o dvojí povaze právních norem,

které podle Harta nejen ukládají povinnosti, ale dávají také oprávnění. Tento přístup tvoří základ

Hartovy teorie struktury práva.

Hart rozlišuje prvotní normy (primary rules) a druhotné normy (secondary rules). Prvotní normy

jsou takové, které bez ohledu na vůli adresáta ukládají povinnost a stojí za nimi hrozba sankce.

Druhotnými normami jsou ty, které udělují veřejnou nebo soukromou moc. Tyto normy závisí na vůli

adresáta. Druhotné normy Hart dělí na:

normy změny.normy rozhodování (rules of adjudication).normy uznání (rulse of recognition).

Pro Harta je charakteristické, ţe akceptuje tak zvaný minimální morální obsah práva (co je totálně

nemorální n nemůţe být ani právem, ani po právu, protoţe člověk má přirozené právo na širokou

svobodu). Nejdůleţitější Hartovy práce jsou „Pojem práva a „Právo, svoboda a morálka

7.1.3. Ronald Myles Dworkin (1931)

Dworkin vystupuje jako reformátor právní teorie a kritik právního pozitivizmu. Dworkinova kritika

pozitivizmu spočívá v tom, ţe model systému norem povaţuje za jednostranný a nedostatečný. Podle

něj, kdyţ právníci uvaţují o právech a povinnostech, především v těch sloţitých případech, kde se

problémy s těmito pojmy zdají být nejaktuálnější, uplatňují kritéria, které nefungují jako normy, ale

odlišné principy, politické direktivy nebo jiné druhy kritérií. Podle Dworkina se právní normy aplikují

způsobem vše nebo nic, zatímco pro principy je charakteristické, ţe se vyuţívají. Pokud dva principy

vedou k odlišným závěrům, soudce musí posoudit relativní význam kaţdého z nich a rozhodnout,

který princip je v konkrétním případě významnější. Normy podle něho takovou vlastnost nemají,

pokud existuje rozpor mezi dvěma normami, pouze jedna z nich můţe být platná.

Dworkin tvrdí, ţe právní systém jako celek je tvořen z tří prvků:

Norem,. principů, .politické morálky.

Pokud na daný případ se nevztahuje ţádná norma, soudce si má při rozhodování pomoci právními

principy. Pokud ani principy nejsou dost jasné, má se opřít o institucionalizovanou morálku (

Mezi jeho pracemi je třeba uvést zejména díle „Práva braná váţně (1977)“, „Záleţitosti principů

(1985) a „Říše práva (1986)“.

7.1.4. Lon Luvois Fuller (1902-1978)

V díle „Morálka práva (1964)“ vysvětluje, jaké znaky musí splňovat právní systém. Formuluje

vlastnosti práva, které označuje jako vnitřní morálku práva. Podle něho je občan povinen

zachovávat právo jen tehdy, být věrný právu, pokud jsou dodrţeny dané znaky vnitřní morálky práva.

Zákon musí být:

všeobecný (nikoli vytvořen ad hoc).zveřejněný.prospektivní (nikoli retroaktivní). srozumitelný.

důsledný.schopný přizpůsobení.stabilní (bez nevhodných změn).pouţívaný při zprávě společnosti.

TP SZK

13

7.2. Představitelé recentní české teorie práva

V období mezi světovými válkami a po druhé světoví válce dosáhli širší evropské proslulosti zejména

následující představitelé české právní teorie.

7.2.1. Victor Knapp (1913-1996)

Byl profesorem na UK a ZČU, hostoval v Paříţi, Řezně a v Lipsku, přednášel na Mezinárodní

univerzitě srovnávacího práva ve Štrasburku. Publikoval v oboru teorie práva, právní informatiky,

právní logiky, srovnávací právní vědy a občanského práva. Z díle: „Problémy nacistické právní

filozofie (1947)“, „O moţnosti vyuţití kybernetických metod v právu (1963)“, „Filozofické problémy

socialistického práva (1967)“ a „Velké právní systémy“.

7.2.2. Vladimír Kubeš (1908-1988)

7.2.3. Bohuslav Tomsa (1888-1977)

7.2.4. Ota Weinberger (1919)

7.2.5. František Weyr (1879-1951)

Působil na UK a na Masarykově univerzitě v Brně. Byl hlavním představitelem brněnské normativní

právní školy. Zabýval se teorií práva, ústavním právem a správním právem. Z díla: „Teorie práva

(1936)“, „Československé právo ústavní“.

6.2. Právněpozitivistický přístup (iuspozitivizmus)

Vychází z právního monismu, právo je jen to, co uzná stát za závazné. Morální, politická či jiná

norma, která není uznána státem, není právem. Právem jsou jen ty normy, které stát vynucuje.

Angličan Hart v knize „Pojem práva“ píše v paralele s Radbruchem: „Co je totálně nemorální,

nemůţe být ani právem, ani po právu, protoţe člověk má přirozené právo na širokou svobodu.“ Také

R. Dworkin v díle „Brát právo váţně píše“: „Právní principy jsou i ty, které nemají dostatečnou

institucionální podobu, avšak platí v důsledku svého obsahu, protoţe jsou součástí společensky

platné obecné morálky.“

TP SZK

14

5. Tvorba právních norem (konvenční, konsensuální a imperativní forma vzniku právních

norem).

Normativní teorie práva – ryzí nauka právní (Kelsen), brněnská škola (Weyr)

Tvorbu právních norem lze vymezit jako vytváření právních norem jakoţto obecně závazných

pravidel, uznaných a vynucovaných státem.(resp. společenstvím států). Vznikají zpravidla

rozhodnutím rozhodujícího orgánu veř.moci,ve formě normativní právní smlouvy,nebo spontánně ,v

podobě práv. obyčeje na zákl.dlouhodobé tradice, avšak i zde prostřednictvím uznáním ze strany státu

či jeho společenství.V kontinentálním právu je hlavním způsobem tvorby práva legislativní

proces.Tvorbu práva je třeba odlišit od interpretace práva.

Tvorba práv. norem :

1).imperativně(autoritativně)- vznikají v legislativním procesu( apriori stanoví závazné pravidlo

chování),nebo v rámci rozhodování soudů-soudní precedenty.

2.)konsensuálně-na základě konsensu,v podobě normativních práv.smluv

3.)konvencí (spontánně)-u právních obyčejů a práv.principů nepsaného práva.

Právo psané-právo vytvořené v legislativním procesu(zákony,právní předpisy,norm.práv

smlouvy)

Právo nepsané-právní normy v podobě práv. obyčejů a soudních precedentů.

dle V. Knappa

Autonomní tvorba práva-právo vytvořené samotnými nositeli práv a povinností. Heteronomní

tvorba práva-právo vytvářené nezávisle na nositelích práv a povinností.

ZPŮSOB VYTVÁŘENÍ PRÁVNÍCH NOREM

autoritativně / imperativně

v legislativním procesu

ex ante

právní předpisy

rozhodovací činností soudů

ex post

soudní precedens

konsenzuálně

normativní právní smlouvy

tvorba právních norem na základě communis opinio doctorum

spontánně konvencí

právní obyčej

právo psané

vytvářené v legislativním procesu zákony a jiné právní předpisy

normativní právní smlouvy

právo nepsané

právní obyčeje

soudní precedenty

právní principy

ţivé právo v sociologickém pojetí

TP SZK

15

Právní normativizmus

Filozofické základy normativizmu

Dnes převládá názor, ţe normativismus byl pokračovatelem a dovršením pozitivizmu. Z hlediska

teorie, se kterou přišel, byl ale jeho protikladem. Je více propracovaný neţ tradiční pozitivizmus, je v

něm obsaţeno daleko více teorií. Existuje několik filosofických zdrojů normativismu:

Kant, R. Stammler, H. Kelsen (vídeňská škola).

Kant, Shoppenhauer, F. Weyr (brněnská škola).

D. Hume, J. Austin, H. Kelsen (tato větev je však pouhou spekulací).

Předchůdci normativizmu

Snaţí se nalézt odpověď na otázku, jak odůvodnit právní vědu. Na konci 19. stol. se rozvíjí učení

novokantovců (R. Stammler „Teorie právní vědy“, 1911Vše začíná u D. Huma, v jeho „Zkoumání

lidského rozumu“. Líčí zde svoji skepsi k lidskému poznání. Říká:tento svět je nepoznatelný.nelze

věřit přírodním zákonům (jsou postaveny na principu kauzality, z toho, ţe něco je, nelze odvodit něco,

co bude).také nelze odvodit z něčeho, co je, ţe něco má být.

Normativismus říká, ţe na základě racionalistických metod, lze konstruovat ideální teorii

právních norem (vypjatá racionalistická teorie). Kontinentální Evropa navazuje myšlenkově na

Kanta, Anglie na Huma. N

Normativismus je kritizován ze všech stran:

z pozice marxistů - je to teorie ahistorická, nezabývá se sociologií, je antirevoluční.

z liberálních pozic - je to jen racionalistická technika manipulace s lidmi.

z politických pozic - kritika jak doleva (inspiroval reţim v SSSR), tak i doprava (inspirace španělské

diktatury generála Franca).

Školy právního normativizmu

Jádro normativní teorie je ve striktním oddělení světa mětí (sollen) a bytí (sein). Existují dvě školy:

vídeňská - H. Kelsen, Verdross (mezinárodní právo), Merkel (správní právo).

brněnská - F. Weyr, Sedláček (civilista), Procházka, Neubauer (státověda), Engliš (ekonom), Kalab

(trestní právo), Kubeš (právní filozofie, představitel mladší generace).

Brněnská škola je širší neţ vídeňská (patří do ní i politologové, ekonomové). Zatímco u Kelsena se

norma vztahuje pouze na lidské chování, Weyr říká, ţe norma se můţe vztahovat na cokoliv. Chce

vybudovat teorii norem vůbec (platnou pro všechny systémy). Weyr je radikálnější neţ Kelsen. Rozdíl

obou škol je také v tom, ţe Kelsen navazuje na novokantovce (rozdělení přírodních a společenských

věd), zatímco Weyr odděluje teorii od praxe (poznání a chtění).

Co mají obě školy společné? Chtějí definovat právo bez hodnotových předpokladů.

Normativismus nezajímá působení práva ve společnosti (normy nemají pravdivostní hodnotu,

pouze platí nebo neplatí). Smyslem výzkumu je zkoumat právo jaké je, ne jaké má být (kdo zkoumá,

nemá právo dělat, odtrţení teorie od praxe). Právo se definuje tak, ţe je to norma, popřípadě

normativní řád. Kdyţ normě neodpovídá realita, norma nepadne (narozdíl od přírodního zákona, který

přestane platit, pokud mu neodpovídá realita). Norma v podstatě vyţaduje, aby realita byla jiná. Pokud

by se nelišila, nebyly by normy vůbec potřeba. Příčinnost (kauzalita přírodních zákonů) je nahrazena

pojmem přičítatelnost (Zurechnung). Přičítáme fakta k normě a kvalifikujeme jednání (přitom nás

nezajímá proč k určitému jednání došlo, jaké jsou jeho motivy a sociální determinanty). Do právní

vědy totiţ nepatří ţádná sociologie (jak právo působí), psychologie (proč vzniká), nebo ekonomie.

TP SZK

16

Hans Kelsen (1881-1973)

Kelsen říká, ţe právo je donucovací prostředek lidského chování. Rozeznává dva aspekty práva:

statický - soubor platných norem (zde a teď), normy samy o sobě.

dynamický - tvorba a aplikace práva. Mezi tvorbou a aplikací není rozdíl (je to proces konkretizace

právní normy).

Právní věda musí být striktně odlišena od přírodních věd. Norma je platná, kdyţ existuje. Platnost

se nebere od Boha, ale od jiné normy. Nejvyšší norma (Grundnorma) nemá ţádný obsah, kaţdý

zákonodárce si tam můţe dosadit, co chce (nejvyšší norma nemůţe být pevným bodem, protoţe tato

teorie má být velmi abstraktní a pouţitelná všude, v kaţdé zemi, v kaţdém reţimu). Kelsen tím staví

pyramidu norem (subordinace norem):

nejvýše stojí konstituce, ústava - znovu bez obsahu.

obecné normy a obyčeje.

individuální soudní rozhodnutí a rozhodnutí administrativních orgánů (pro normativisty není znakem

normy její obecnost).

K vydání normy musí mít subjekt normativní kompetenci. Hierarchie norem musí být bezrozporná a

konzistentní. Musí se proto vytvořit pravidla, která případné kolize odstraní a udrţí normy v

bezrozpornosti. Normativisté nerozeznávají rozdíly mezi státem a právem. Ruší pojem státu, pro

ně je to jen organizační struktura, soubor norem (normu staví před stát).

Kelsen dává naprostý primát mezinárodnímu právu. Říká, ţe logika právního řádu musí být všude

stejná. Mezinárodní právo stojí nad právem vnitrostátním.

Čistá právní věda H. Kelsena je nejdůleţitější variací normativního pozitivizmu, který měl za cíl

zbavit právní vědu všech cizích prvků. Psychologický a sociologický přístup vůbec nepovaţoval za

právní vědu, protoţe se zabýval pouze skutečnosti. Právní věda je podle Kelsena spjata s normami.

Čistá právní věda se má věnovat jen preskriptivnímu (normativnímu) zkoumání. Jejím předmětem jsou

jen formální struktury právních norem, nikoli jejich obsah.

Nejdůleţitějším dílem Kelsena je „Ryzí právní věda“ (1934). Posmrtně byla vydána „Všeobecná teorie

norem“ (1979).

Shrnutí normativní teorie

kritická, metodologická (připravuje metody k poznání práva).

přísně ahistorická, snaţí se vytvořit racionalistický systém (konstruktivismus).

právo je specifickou technikou donucování.

římské právo nemá nárok aspirovat na systém a nemá co dělat v teorii práva, v právní vědě.

odmítnut dualismus ve vztahu stát a právo, veřejné právo a soukromé právo, mezinárodní právo a

soukromé právo.

ukazuje, ţe není ţádný rozdíl mezi povinností a příkazem určitého chování (jedno, zda je to příkaz či

zákaz).

princip přičítatelnosti.

ve vrcholu teorie stojí Grundnorma (bez obsahu), právní řád je pyramidou.

dynamický a statický prvek práva (konkretizace právní normy x soubor norem).

odmítnutí metodologického synkretismu v právní vědě (tj. vlivů sociologických a psychologických),

podle normativistů je základ sociologických úvah přirozenoprávní.

TP SZK

17

6. Právní řád (pojem, struktura). Princip právní síly.

Důvěra v právo. Právní jistota, zásada nabytých práv, legalita

Pojem právního řádu

Právním řádem se rozumí systém pramenů práva, obsahujících právní normy určitého státu. Právní

řád je tedy souhrnem pramenů práva platných v daném státě, nebo v rámci mezinárodního

společenství.

Systém pramenů práva je uspořádán podle právní síly. Stanovení formálně závazných pramenů práva,

zpravidla v ústavě daného státu, je důleţité z hlediska legality jako jednoho ze stěţejních atributů

právního státu.

Právní řád České republiky

Právní řád České republiky, který patří ke kontinentálnímu typu právní kultury, je zaloţen na psaném

právu a je tvořen zákony a dalšími právní předpisy, ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními

smlouvami o lidských právech a základních svobodách a nálezy Ústavního soudu, kterými zrušil

určitý zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení.

Systém pramenů práva je uspořádán podle právní síly. Nejvyšší právní sílu má ústava.

Základem vnitrostátních právních řádů je ústava. Celou problematiku právního řádu upravuje Ústava,

Právní předpisy se třídí podle toho:kdo je vydává, kde všude a na koho působí.jakou mají právní sílu..

V České republice mají pravomoc vydávat normativní akty tyto orgány: Parlament (ústavní

zákony,zákony, zákonná opatření Senátu), určité orgány výkonné moci (v mezích působnosti

rozhodnutí prezidenta, nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů), určité

orgány územních samosprávných celků (obecně závazné vyhlášky)

Zákonodárné akty

ústavní zákony – Jsou zvláštním druhem zákonů, potřebují ke schválení více hlasů. Základem je rů)..

zákony – viz. otázka číslo……..

zákonodárná opatření Senátu –

Normativní akty orgánů výkonné moci

určitá rozhodnutí prezidenta republiky.

udělení amnestie (udělení milosti je individuální akt) – nutnost vyhlášení ve sbírce zákonů,

spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena.

přenos pravomocí sjednávat mezinárodní smlouvy které vyţadují kontrasignaci

nařízení vlády – Nařízení vlády lze vydávat jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích (

právní předpisy ministerstev a jiných správních orgánů – lze je vydávat na základě a v mezích

nařízení okresních úřadů – musí být v souladu se zákony, vládními nařízeními a právními předpisy

ministerstev a jiných ústředních správních orgánů. Nutno vyvěsit na úřední desce okresního úřadu (a

Vyhlášky orgánů územních samosprávných celků

vyhlášky, jejichţ vydávání patří do samostatné působnosti obcí – Mají niţší právní sílu neţ

zákony, nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a jiných ústředních správních orgánů,

vyhlášky vydávané v obcích na základě zmocnění v zákoně – územní samospráva vydáním takové

vyhlášky vykonává státní správu. Jsou to sekundární právní předpisy.

Mezinárodní smlouvy ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a

základních svobodách - jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem pramen práva

TP SZK

18

ostatní mezinárodní smlouvy - schválené Parlamentem, ratifikované a vyhlášené ve Sbírce

mezinárodních smluv, mají obdobný reţim jako zákony. Pozor - nařízení a směrnice komise EU jsou

právními předpisy bezprostředně závaznými pro členy EU, nejsou smlouvami. Nařízení jsou plně

závazná, nadřízená vnitrostátním úpravám vyjma Ústavy. Směrnice stanoví účel, ale neříkají, jak ho

dosáhnout. Pokud vnitrostátní zákon odkáţe na mezinárodní smlouvu, aplikuje se místo zákona. Ale

pramenem práva je stále odkazující zákon.

33.3. Ústavní soudnictví

Typické pro kontinentální typ práva je ústavní soudnictví. Rozhodnutí Ústavních soudů (u nás

nálezy) by neměly být precedenty. Ústavní soudy rozhodují o ochraně ústavnosti (viz. čl. 87 Ústavy).

Mohou např. rušit právní předpisy, tj. abstraktní kontrola ústavnosti. Tato rozhodnutí nejsou

individuálními právními akty, jsou normativní povahyNálezy abstraktní kontroly ústavnosti mají

stejnou právní sílu jako zákony. Jsou obecně závazné. Je však třeba rozlišit mezi závaznost petitu

rozhodnutí, tj. vlastního výroku a odůvodnění rozhodnutí.

Další dělení právních předpisů

Právní předpisy jsou přijímány zákonodárnými sbory, na základě zákonného zmocnění orgány moci

výkonné a v mezích samostatné působnosti orgány samosprávy. Rozlišujeme právní předpisy:

originální (původní) povahy – v České republice se jedná o zákony a zákonná opatření Senátu (musí

dojít k dodatečné ratihabici, schválení), obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obcí.

derivativní (odvozené) povahy - jedná se o právní předpisy odvozené předpisy od zákonů.V České

republice se jedná zejména o nařízení vlády, právní předpisy prezidenty republiky, právní předpisy

ministerstev a jiných správních úřadů, nařízení krajských a obecních rad v přenesené působnosti. Musí

být vydány secundum et intra legem. Jedná se o extenzi exekutivy do legislativy na základě

blanketové normy (tzv. delegované zákonodárství, předání zákonodárné moci do rukou moci

výkonné). V současnosti by bylo neústavní, kdy zákon byl zcela blanketní povahy.

V ČR rozlišujeme dvě úrovně podzákonných právních předpisů:

předpisy vlády a hlavy státu.

právní předpisy ministerstev a jiných správních orgánů včetně právních předpisů orgánů územní

samosprávy v rámci přenesené působnosti. Obecně závazná vyhláška obcí v samostatné působnosti má

nejniţší právní sílu, ale v jistém smyslu je originální povahy.

33.5. Vnitřní struktura právního předpisu

Je dána logickým uspořádáním problematiky:

část obecná, část zvláštní (typické pro kodexy a zákoníky, souhrnné upravení problematiky jednoho

odvětví).hlavy zákona.oddíly.paragrafy (nebo články, např. Ústava a mezinárodní smlouvy).

odstavce.věty (případně označeny písmeny).

Z legislativního hlediska je třeba klást zvláštní důraz na poslední hlavu zákona (ustanovení závěrečná,

společná, přechodná). Poslední ustanovení zákona stanoví jeho účinnost, předposlední obsahuje

derogační klauzuli, třetí od konce je zařazeno zmocňující ustanovení.

Přechodná (intertemporální) ustanovení stanoví eventuální moţnost pouţití jiţ derogovaného právního

předpisu po určitou dobu a za určitých podmínek na určité případy.

V případě novelizace zákona je nutno dodrţet jeho systematiku. Vloţené paragrafy se označují

malými písmeny (např. §1a).

TP SZK

19

Důvěra v právo. Právní jistota, zásada nabytých práv, legalita

jedním ze základních znaků právního státu a zároveň právní jistoty je takové uspořádání státu,

v němţ kaţdý můţe mít důvěru v právo

podstata právní jistoty spočívá v tom, ţe kaţdý můţe spoléhat na to, ţe mu stát poskytne

efektivní ochranu v jeho právech

právní jistota spočívá dále v tom, ţe kaţdý můţe spoléhat na to, ţe v podobné věci bude

rozhodnuto podobně a v různé věci různě

o věci bude rozhodovat ten orgán, který je k rozhodování příslušný

prostředkem posilujícím právní jistotu jsou právní domněnky a fikce, konstantní judikatura, literatura a

konečně i některá právní pravidla

základní komponentou právní jistoty je jistota občana, ţe vůči němu bude zachováno právo

v rozporu s principem právní jistoty a tím i právního státu by bylo i takové omezení základních

občanských práv a svobod zákonem, které by překročilo meze přiměřenosti

tak by bylo nepřiměřeným omezením nedotknutelnosti obydlí, kdyby zákon např. připustil

provedení domovní prohlídky pro podezření z přestupku apod.

nutnou, nikoli však dostatečnou podmínkou právní jistoty je obecná přístupnost právních předpisů a

jasnost právních norem i jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vţdy jasno,

které jeho chování je po právu a které je proti právu

právní jistota souvisí se zásadou, ţe neznalost práva neomlouvá

Nabytá práva

- teorie nabytých práv spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým

podle zákona nabytá mu byla dodatečně odňata

- pojem „nabyté právo“ vykládá extenzivně a rozumí se jím jakýkoli právní stav, který je

někomu ku prospěchu

- uvedená ochrana nabytých práv nejen nedovoluje, aby např. důchodcům byl se zpětnou

platností sníţen důchod, ale ani to, aby někomu, kdo nabyl státní občanství, bylo se zpětnou účinností

odňato

Zákonnost

- zákonnost (legalita) má dva aspekty: aplikační a legislativní

aplikační aspekt

- kaţdý je povinen dodrţovat právo a bude stiţen zákonem předvídanou sankcí, jestliţe je

poruší

- to platí i pro stát sám

- i stát, tj. kaţdý státní orgán a kaţdý, kdo je oprávněn jednat jménem státu, musí dodrţovat

právo

legislativní aspekt

- právní normu můţe vydávat jen ten orgán, která je k tomu zákonem pověřen

- podle našeho práva můţe být zákonodárné oprávnění uděleno jen zákonem ústavním

- obdobným pojem jako zákonnost (legalita) je ústavnost

- kromě analogického významu jako zákonnost však ústavnost znamená i soulad zákonů a

podzákonných právních předpisů s ústavouPlatí nepřímý vztah úměrnosti potřeby a hodnoty - v

popředí ţebříčku jsou ty hodnoty, jejichţ potřeba není uspokojena, které jsou nedostatkové (naopak

např. kyslík, nezbytná potřeba k ţivotu, se na ţebříčku nevyskytuje vůbec, nebo pouze ve spodních

patrech).Rozlišujeme mezi:hodnotami materiálními – hodnotami duchovními – např. ţivot, zdraví,

důstojnost. Z hlediska práva jsou významné oboje. Z duchovních hodnot jsou nejdůleţitější pro právo:

svoboda, rovnost, jistota; spravedlnost, jako syntetický výsledek působení předchozích tří. Proč jsou

ústřední? Představují východisko moderního práva, které je na nich zaloţeno. Ve zjednodušené

podobě je můţeme povaţovat za základní regulativní ideje práva

TP SZK

20

7. Právní předpis jako pramen práva.

Klasické teorie přirozeného práva do 19. Století

Právní předpis je výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces (v širokém slova

smyslu), jedná se o takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem

daná pravidla chování. Typický je, na rozdíl od soudcovského práva, apriorní způsob tvorby práva

(právní normy jsou vytvářeny jako předem daná pravidla chování).

Právní předpis je obecně závazným normativně právním aktem. Právní předpis je rozhodujícím

pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňuje se však i v angloamerickém

(v podobě tzv. statute law) a islámském typu právní kultury. Příznačná je hierarchická výstavba

soustavy právních předpisů. V rámci této soustavy mají právní předpisy (ve smyslu ústavního

zákona, nebo mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy) nejvyšší právní sílu. Jejich hlavní výhodou je

přehlednost a dostupnost. Určitou nevýhodou je menší pruţnost takto zaloţeného práva.

Právní předpis je určen svými formálními znaky:

je vydáván orgánem k tomu zmocněným.

je vydáván stanoveným (zákonným) postupem.

má náleţitou právem předepsanou formu a je náleţitě publikován.

Jedem právní předpis můţe obsahovat více právních norem, jedna právní norma můţe být vyjádřena

ve více právních předpisech (např. sankce jinde). Obsah právního předpisu nemusí tvořit pouze právní

norma (např. různé preambule), je to ovšem neţádoucí. Nemůţe však existovat právní předpis, který

by neobsahoval ţádno právní normu.

Právní předpisy dělíme:

originální (původní) – právní předpis nevyţaduje zmocnění v jiném právním předpisu, není od něj

odvozen. Např. zákon (můţe řešit i to, co nestanovuje ústava), rovněţ samosprávy v mezích své

působnosti mohou přijímat originální vyhlášky.

odvozený – musí vycházet ze zmocnění v jiném právním předpisu zpravidla vyšší právní síly (např.

vládní nařízení, vyhlášky ministerstev)

Právní předpisy musí odlišit od individuálních právní aktů (např. rozsudků, trestních příkazů,

platebních rozkazů), které nejsou pramenem práva ve formálním smyslu. Jedná se pouze o aplikaci

obecně závazných normativních právních aktů na konkrétní případy.

Existují i interní normativní akty, které také nejsou prameny práva, i kdyţ mají normativní charakter

(tvoří právní systém). Jsou závazné na základě právních předpisů. Jedná se o směrnice, instrukce. Jsou

závazné je pro toho, kdo je na základě zákona účastníkem určitého vztahu, kterého se předpisy týkají.

Právní předpisy ve formě zákonů mají, pokud jde o hlavní právní odvětví, podobu kodexů. Kodex

(zákoníky) upravují uceleně právní problematiku určitého právního odvětví. Jejich výhodou je

přehlednost, systematičnost a nerozpornost právního odvětví. Právní síla kodexů je stejná jako jiných

zákonů (problém tzv. nepřímé novelizace pomocí zásady lex specialis derogat legi generali).

VZTAH POJMŮ PRÁVNÍ PŘEDPIS A PRÁVNÍ NORMA

právní předpis a právní norma se obsahově i rozsahem kryjí

výjimečně právní předpis obsahuje jen 1 právní normu

právní předpis obsahuje více právních norem

běţně sdruţování právních norem dle systémových a logických kritérií do kodexů, zákonů atd.

jedna právní norma je obsaţena ve své celistvosti ve více právních předpisech

např. ustanovení o sankcích v jiném předpisu

TP SZK

21

Klasické teorie přirozeného práva do 19. století

2.2. Přirozenoprávní přístup (iusnaturalismus)

Tato teorie staví na právním dualismu, vychází z představy ţe existuje:

platné právo - právo dané státem, které je vytvořeno nebo uznáno státem.

přirozené právo – právo existující nezávisle na státu. Jde o souhrn určitých právních principů nebo

obecných právních norem se silným hodnotovým významem (přirozené právo v objektivním smyslu)

nebo o soubor určitých hodnotových východisek zdůvodňujících poţadavky ţádoucího chování

(přirozené právo v subjektivním smyslu).

Teorie přirozené práva (ius naturale) tedy vychází z předpokladu existence nepsaného a neměnného

práva, jeţ odpovídá přirozenému řádu věcí a je v tomto smyslu nadřazeno právu pozitivnímu. Klíčový

pojem, na kterém přirozenoprávní přístup staví, je legitimita (je právo ospravedlnitelné), přičemţ

platné právo a lidské chování je hodnoceno z pohledu přirozeného práva.

Teorie přirozeného práva vystupovala ve své historii v různých variantách, které se lišily ve

vysvětlování jeho původu (v legitimizačních kritériích, tj. v kritériích původu):

teologický základ přirozeného práva (ius divinum, lex aeterna) – právo je výrazem boţího záměru.

Boţí právo je lidmi v plném smyslu nepostiţitelné, neboť je pouze zprostředkováno, proto chování lidí

bude ve svém konečném důsledku podrobeno boţímu soudu, kde se teprve prokáţe, zda se lidé

chovali správně.

Příkladem teologické koncepce můţe slouţit pojetí přirozeného práva v středověké křesťanské

Evropě. Produktem této koncepce je tzv. poddanská smlouva, kterou uzavřel Bůh a lidi. Ta určuje

hierarchii lidí, kteří si jsou rovni pouze před Bohem, v reálném světě je přirozená nerovnost, přičemţ

kaţdý člověk, bez ohledu na své postavení plní boţí poslání.

naturalistická koncepce (ius naturale) – usiluje o odboţštění, vznikla v 16. stol., snaţí se o teistický

aţ ateistický přístup. Přirozené právo by existovalo i bez boţí vůle (Bůh pouze jako prvohybatel),

protoţe v přírodě jsou zákony, které se musí dodrţovat.

racionalistická koncepce (viz ot č 9 teorie spol .smlouvy) (ius rationale) – rozvíjí se od 17. století a

plně se projevuje v 18. stol., v době osvícenství. Rozchází se s boţím základem práva. Zdůrazňuje se,

ţe obsah základních principů práva je seznatelný samým rozumem (racionálně zdůvodnitelný a

pochopitelný). Místo teorie poddanské smlouvy nastupuje teorie společenské smlouvy, která mění

hodnotový základ práva. Východiskem se stává svoboda člověka, realizujícího své představy a

záměry. Mezi lidmi existuje rovnost, chápána jako rovnoprávnost (rovnost v právech). Společenská

smlouva zabezpečuje svobody navzájem (dohoda o omezení svobod). Je to smlouva učiněná mlčky

(konkludentní), která stála u základů civilizace.

Ve všech těchto výše uvedených koncepcích je přirozené právo chápáno jako věčné, univerzální,

neměnné, nehistorické. Představy o spravedlivém a správném obsahu práva však ukázaly, ţe je třeba

brát v potaz i historické souvislosti.

Teorie přirozeného práva

Přirozenoprávní teorie je zaloţena na dualismu práva přirozeného (ius naturale, jehoţ zdroj je

mimostátní) a práva pozitivního (které je tvořeno státem).

TP SZK

22

3.1. Teologická koncepce

Kořeny přirozenoprávní teorie nacházíme jiţ ve starém Řecku. Poprvé ji můţeme vidět jiţ v

Antice, v Sofoklově dramatu Antigona (boţí právo je zde nadřazeno právu danému panovníkem, boţí

zákony jsou věčné).

Kořeny přirozenoprávní teorie nacházíme u Aristotela a Platóna (4. stol. před n.l.). Platón

(428-348 před n.l.) ve svém díle „Ústava“ zdůrazňuje přirozenost rozdělení lidí na stavy.

Podle Aristotela (384-322před n.l.) je člověk od přírody společenská, politická bytost (zon

physei politikon), coţ ho vede k vytvoření rodiny a obce. Přestoţe je přirozená nerovnost mezi lidmi,

má být ve správné obci kladen důraz na mír. Aristoteles vychází z toho, ţe ten, kdo je příliš urozený a

bohatý nebo slabý a chudý, se těţko chová rozumně. Za nejstabilnější povaţuje polis opírající se o

početnou střední vrstvu.

Ze společenské přirozenosti člověka vychází i římský politický filozof, řečník a státník

Marcus Tullius Cicero (106-43 před n.l.), který se domníval ţe všechny národy v kaţdé době ovládá

jediný, věčný a neměnný zákon. Tento přirozený zákon není moţné vyhlásit za neplatný, ani ho

omezit nebo zrušit, přirozené je jinému neškodit. Naplněním přirozeného práva musí být jak ius civile,

tak ius gentium, jinak se nejedná o skutečné právo, ale o svévolné příkazy.

Přirozenoprávní prvky najdeme i v učení představitelů klasické římské jurisprudence.

Například Domitius Ulpianus (zemřel 228) vidí spojení přirozeného práva s právem národů a

civilním právem v tom, ţe přirozené právo je společné všem ţivým tvorům a lidem.

Z myšlenek Platona a Aristotela vychází i středověká křesťanská teologie, která zdroj

přirozeného práva vidí v Bohu. Představitelem prvního období rozvoje křesťanské filozofie (tzv.

patristiky) je sv. Augustin (Augustinus Aurelius 354 – 430 n.l.). Jeho hlavním dílem je „Boţí stát“

(De civitate dei). Pravý věčný zákon je Boţí rozum nebo Boţí vůle, přirozenému právu dává

jednoznačně teologický základ. Lex aeterna (tj. věčný Boţí zákon) ve smyslu Nového zákona zní:

Vše co chcete, aby vám činili, čiňte i vy jim. Světské právo označuje jako lex temporalis (právo

dočasné). Věčné Boţí právo určuje hranice pro kaţdé světské právo, avšak světské právo dovoluje víc

neţ Boţí právo. Podle Augustina co Boţí právo nezakazuje a lidské právo, je dovoleno.

Nejvýznamnějším představitelem katolické filozofie a teologie Tomáš Akvinský (1225 –

1274, zakladatel tomismu) dovršil syntézu učení Aristotela s křesťanstvím. Z hlediska přirozeného

práva rozlišoval tři (čtyři) druhy zákonů:

zákony věčné (lex aeterna, Bohem ustavené), zákony boţské (kanonické).

zákony přirozené (lex naturalis) – obyčeje, tradice.

zákony lidské (lex humana) – vědomě člověkem, panovníkem vytvořené.

Všechny tyto skupiny zákonů chápal jako hierarchicky uspořádané (niţší stupeň zákona musí

odpovídat vyššímu stupni). Nejvyšší principy Boţího práva, tak jak byly vyjádřeny ve Starém a

Novém zákoně, ztělesňují láska k Bohu a láska k bliţnímu. Nespravedlivý zákon stejně jako Augistin,

nepovaţoval za zákon. Podle něj jde v takovém případě o odstranění zákona, tedy lex coruppta.

Jeho největším dílem je „Suma teologická“, určená věřícím a studentům teologie. Základem

přirozeného práva je zde boţí vůle, proto také obhajuje myšlenku, ţe církev stojí nad státem.

TP SZK

23

3.2. Racionalistická koncepce (17. a 18. stol., jusnaturalismus)

Hlavními představiteli tohoto směru jusnaturalismu, úzce spojeného s obdobím osvícenství,

kontraktualistickou teorií a myšlenkovou přípravou revolucí proti stávajícímu řádu jsou:

Hugo Grotius (1583-1645).

Thomas Hobbes (1588-1679).

John Locke (1632-1704).

Samuel Pufendorf (1632-1694).

Charlec Luis Montesquiu (1689-1755).

Thomas Jefferson (1743-1826).

A.N. Radiščev (1749-1802).

V 17. a 18. stol. se teorie přirozeného práva stává součástí osvícenského myšlení. Místo

boţského řádu se východiskem přirozeného práva stala rozumem seznatelná přirozená lidská práva

(vrozená, nezadatelná lidská práva). Mezi tato základní práva je zahrnováno právo na ţivot, na osobní

svobodu, rovnoprávnost (rovnost před zákonem), resp. i právo na odpor proti státu, který základní

lidská práva potlačuje.

Tato teorie říká, ţe není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a

jejich rovnost. Její představitelé argumentují přirozeným stavem, který existoval před vznikem

civilizace. Protoţe si lidé chtějí chránit svoji svobodu, uzavírají tzv. společenskou smlouvu (toto je

další kontraktualistická teorie). Lidé se dohodli na omezení svobody, jako na nutnosti pro zachování

civilizace, nezbytnosti pro rozvoj občanské společnosti. V různé míře tito představitelé kritizují daný

stav jako odporující představě racionálně uspořádané, spravedlivé, tedy na přirozených základech

stojící společnosti.

TP SZK

24

8. Soudní precedens jako pramen práva

Právní věda a jiná odvětví – sociologie, psychologie, logika, ekonomie

PRÁVNÍ PRECEDENTY

druh judikátu (soudního rozhodnutí), který je prvním řešením daného případu dosud právem

neupraveného závazným pro obdobné případy v budoucnosti

formální pramen práva v angloamerickém systému a v mez. právu

struktura precedentu

ratio decidendi = normativní věty závazné pro další obdobné případy

obiter dictum = obecně nezávazné věty týkající se konkrétního případu

znaky precedentu

prvotnost / originálnost řešení případu dosud neregulovaného

formální obecná závaznost pro obdobné případy

kazuistika individuální právní akt řešící konkrétní případ

stěţejní zásady

zásada stare decisis = setrvat při rozhodnutém právní jistota rovného posuzování případů stejného

druhu od rozhodnutí se lze odchýlit jen výjimečně

metoda distinkce / rozlišování = skutková podstata precedenčně jiţ vyřešená ač podobná, je nicméně

jiná věc lze odlišit od případu precedenčně jiţ rozhodnutého a rozhodnout jej nezávisle na něm

(uvolňuje rigiditu )

zásada rebus sic stantibus = jestliţe se podstatně změnily okolnosti, za nichţ byl daný precedenční

případ přijat

overruling / vyřazení pravidla z uţívání = pro zásadní změnu okolností můţe soud, který

precedenční rozhodnutí vydal, toto rozhodnutí vyřadit z uţívání

výhody a nevýhody precedentu

pruţnost rozhodování (moţnost vyplnit mezery v právu de lege ferenda)

niţší míra právní jistoty

menší předvídatelnost práva

precedenční doktrína

které soudy jsou precedenty vázány

VB soud, který precedens vydal, a všechny soudy niţší (od 1966 se od vlastního rozhodnutí můţe

odchýlit jen Sněmovna lordů)

USA instančně podřízené soudy (nejvyšší soudy se mohou od svých rozhodnutí odchýlit)

podmínky, za nichţ se lze od precedentu odchýlit

změna skutkových okolností (distinkce), překonání precedentu časem, veřejný zájem, ekvita,

nesouhlas soudce s aplikací precedentu

poměr legislativy a precedentu

VB zákon – vyšší právní síla precedens mu nesmí odporovat

USA moţnost přezkoumat ústavnost legislativy nejvyššími soudy

SOUDCOVSKÉ PRÁVO

soudní precedens = druh judikátu, který je prvním řešením daného případu dosud právem

neupraveného závazným pro obdobné případy v budoucnosti

quasiprecedens = judikát vyššího soudu (vč. ÚS), který není obecně závazný, ale působí podobně

jako precedens (jeho nedodrţení není sankcionováno)

rozhodnutí soudu normativní povahy = soudní zásah do právního řádu z důvodu ochrany ústavnosti

a legality – u nás ÚS a NSS

VÝZNAM SOUDNÍ JUDIKATURY V KONTINENTÁLNÍM PRÁVU

soudní precedens ≠ pramen práva, soudce právo netvoří, ale jen vykládá

judikatura vyšších soudů má na rozhodování soudů niţších výrazný vliv

TP SZK

25

Právní věda a jiná odvětví – sociologie, psychologie, logika, ekonomie

Právní věda

(předmět a vývoj jeho poznání, systém soudobé právní vědy, teorie práva v systému právní vědy)

Právní věda

Vymezení předmětu právní vědy záleţí na teoretickém přístupu k právu jako základnímu předmětu

jeho poznání (teorie přirozenoprávní, pozitivistická, sociologická).

Předmětem právní vědy jsou:

právní jevy – právo jako normativní systém.

právní vztahy.

subjektivní práva.

subjektivní povinnosti.

ostatní právní jevy - vznik práva ve společnosti.

tvorba práva.

společenské působení práva.

chování člověka podle práva nebo proti právu.

právní jazyk.

právní informatika.

Stát není většinou povaţován za předmět právní vědy (kromě marxistické teorie a ryzí nauky právní,

resp. normativní teorie). Stát je zařazován do státovědy, ale obě tyto vědní disciplíny se místy

překrývají.

Historie právní vědy

Právní věda je velmi stará. Vyvinula se z univerzální řecké vědy (filozofie). Tehdejší vědci byli

polyhistoři, tj. zabývali se všemi oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pozoruhodné úvahy o

státu a právu se najdou jiţ v předsokratovské řecké filozofii, ale hlavně později u Platona a Aristotela.

V římském právu bylo vědění spojeno s aplikací práva.

Pro právní myšlení měla velký význam i katolická teologie, zejména díla sv. Augustina a Tomáše

Akvinského.

Počátky právní vědy (zdaleka ovšem ještě ne v dnešním smyslu) lze patně klást do doby, kdy se

vědecké zkoumání práva a jeho výuka oddělily od právní praxe. To se stalo počátkem 11. stol. na

renesančních italských univerzitách (Bologna, Padova).

Velkého rozmachu se dostalo právní vědě v 17. stol. dílem holandského právníka Hugo Grotia, který

se stal zakladatelem novodobé teorie přirozených práv (ve skutečnosti byl její obnovitel).

K plné institucionální organizaci právní vědy dochází aţ na přelomu 18. a 19. stol. (rodí se ideál

základních práv a svobod člověka a občana, humanizace trestního práva, vznikají první novodobé

kodifikace, vznikají různé právní školy a směry).

Kantovství ontologicky a gnozeologicky rozlišuje co je a co má být, rozlišuje přírodu a morálku.

Základem mravnosti je kategorický imperativ (vrozený osobní příkaz mravního chování).

Novokantovci dovedli tuto myšlenku do extrému (postavili mezi to co je a to co má být

nepřekonatelnou hranici), z toho co jest nelze odvodit, ţe něco má být. Právo je pouze to, co má být

(navázala ryzí nauka právní v čele s Hansenem Kelsenem a normativní teorie v čele s Františkem

Weyrem).

TP SZK

26

Proti spekulativnímu novokantovství se v 19. stol. postavil právní pozitivismus, jehoţ vznik

spojujeme s Johnem Austinem (v kontinentální Evropě Karl Bergbohm). Veškerou vědeckou

pozornost soustředí na jevovou stránku práva (tj. na oblast psaného práva, nezajímá se o sociální

podmínky a působení).

Jednostrannost novokantovství i pozitivismu se však záhy stala neudrţitelnou a právní věda začala

směřovat svou pozornost k sociálnímu působení státu a práva (vzniká sociologie práva v čele

s E.Durkheimem a v Evropě s Eugenem Ehrlichem).

Moderní právní věda je ovlivněna sociologií a psychologií. Vznikla řada právních teorií a škol, např.:

volnoprávní škola – Kantorowitz, větší autonomie soudce.

zájmová jurisprudence – Heck, překlenutí propasti mezi bytím a mětím.

psychologická právní škola – Petrazicki.

marxistická teorie práva – Marx, Engels, Lenin (teorie státu a práva, zničení státovědy).

sociologická teorie – právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí skupiny podmíněná ţivotními

podmínkami společnosti, právo je nadstavbou ekonomiky společnosti.

Systém právní vědy

Soudobá právní věda se dělí na různé obory. Vertikálně se právní věda třídí na:

právní filozofie - zabývá se obecnými otázkami práva a souvisejících sociálních jevů, usiluje o

poznání podstaty práva, zejména o metodologii poznání práva, jeho justifikaci a legitimizaci.

teorie práva – se pokládá za obecnou a úvodní část právní vědy. Někdy se překrývá nebo i ztotoţňuje

s právní filozofií, protoţe se rovněţ zabývá teoretickými otázkami práva, které překračují rámec

jednotlivých právních odvětví. Vztah teorie a filozofie není ještě dostatečně vyřešen, vychází z historie

a je ovlivněn dřívějším reţimem, který pojmu teorie práva pouţíval, ale nevymezil jej. Z nynějšího

pohledu je moţné teorii práva chápat jako nauku zkoumající problémy obecné všemu právu a

podávající o nich poučení.

právní dogmatika - omezuje předmět svého poznání na právo jako normativní systém a neklade si za

cíl víc, neţ poznat jeho obsah. Jednou z metod je exegeze (analýza právních textů) a z této metody

vyplývá, ţe se vlastně svým předmětem a cílem poznání ztotoţňuje s pozitivizmem.

právní sociologie – zkoumá interakci práva a společnosti.

právní psychologie – zkoumá především psychologický mechanismus působení práva, a to jak

z hlediska individuálního, tak i z hlediska sociální psychologie.

právní politika – zabývá se primárními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska potřeby budoucích

právních norem pro ovlivňování společenského vývoje.

teorie tvorby práva (teorie legislativy) –zkoumá proces tvorby právních norem od vzniku

legislativního záměru aţ po vstoupení právní normy v účinnost.

výzkum právního jazyka – zaměření především na sémantiku právních norem a pragmatiku

(komunikace mezi tvůrcem právní normy a jejím adresátem).

právní logika – se zabývá formami a postupy právního myšlení.

TP SZK

27

právní informatika – se zabývá právem jako informačním systémem.

právní etnografie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur.

právní historie – např. právní romanistika, právní kanonistika, právní historiografie.

právní komparatistika – věnuje se srovnávání právních řádů, velkých právních systémů a

jednotlivých právních institutů.

Právní věda se třídí i horizontálně, např. na vědu práva ústavního, práva občanského atd. Vědy se

běţně u nás třídí na vědy přírodní, technické a společenské. Toto třídění Je vysloveně pragmatické a

v podrobnostech nepřesné (např. filozofie je povaţována za vědu společenskou, přestoţe řeší i otázky

ohledně přírody). Dle pragmatického hlediska lze společenské vědy rozdělit na vědy o společnosti,

vědy duchovní a vědy humanitní, právní věda pak patří mezi vědy o společnosti.

Na konci 19.stol. vypracoval německý novokantovec W. Windelbandem třídění věd na základě

opakovatelnosti v přírodě. Vědy nomotetické zkoumají objektivní zákonitosti (vědy přírodní a

matematické). Právní věda ve Windelbandově klasifikaci náleţí do věd ideografických, které

zkoumají jednotlivé události a jejich sled.

Právní věda je v úzkém spojení s jinými vědami (s filozofií, logikou, sociologií, historií). Pokud jde o

právo soukromé, tak je s právní vědou spojena i politická ekonomie, k právu veřejnému se vztahuje

politologie.

Protikladem právní vědy je právní praxe. Právní praxí se rozumí činnost právníků a popř. i jiných

osob (např. úředníků) spočívající v aplikaci, resp. v profesionálním pouţívání práva. Právníci v praxi

nalézají uplatnění jako soudcové, notáři, správní úředníci, státní zástupci, advokáti, soukromí

zaměstnanci pouţívající k plnění svých úkolů právo.

Ve své výšeuvedené činnosti se právníci řídí nejen zákonem, ale i profesionální právnickou etikou.

Jejími základními zásadami jsou:

nestrannost rozhodování.

rovné nakládání se spornými stranami.

nepřípustnost poskytovat právní pomoc vzájemně protistojícím subjektům.

neslučitelnost některých profesí s právnickým povoláním.

TP SZK

28

9. Subjekty práva. Druhy způsobilosti.

Teorie společenské smlouvy (Hobbes, Locke, Rousseau, Rawls)

SUBJEKTY PRÁVA.

= nositelé subjektivních práv a povinností mající právní subjektivitu / způsobilost k právům a

povinnostem

DRUHY PRÁVNÍ ZPŮSOBILOSTI

A)způsobilost k právům a povinnostem / právní subjektivita

způsobilost mít práva a povinnosti

FO vzniká narozením (+nasciturus), končí smrtí

PO vznik ze zákona, nebo na základě zákona (registrace / evidence)

neomezená a neomezitelná!!!

B)způsobilost k právnímu jednání / úkonům

způsobilost vlastními úkony brát na sebe práva a povinnosti

FO nabývá se postupně – plná způsobilost ve věku 18 / 16 let PO dle charakteru a předmětu

činnosti

FO lze ji omezit, nebo zbavit

C)způsobilost k protiprávnímu jednání / deliktní způsobilost

způsobilost nést právní odpovědnost za delikty

FO vázána na věk (15let) a duševní stav v době spáchání deliktu (nepříčetnost vylučuje trestní

odpovědnost)

D)procesní způsobilost

způsobilost samostatně jednat v řízení před orgány veřejné moci

FYZICKÉ OSOBY

přirozené osoby nikdy nemohou být objektem práva

veřejné právo občan / lidé, kaţdý

soukromé právo FO

PRÁVNICKÉ OSOBY

umělé / fiktivní / právem vytvořené osoby

vznik: přímo ze zákona veřejnoprávní korporace a instituce

na základě zákona soukromoprávní – stanoveny podmínky (registrace / evidence)

zánik: vlastním, nebo úředním rozhodnutím

soukromoprávní

korporace

personální substrát – sdruţení osob

spolky

k jiným neţ podnikatelským účelům

politické strany

církve

náboţenské společnosti

společnosti k podnikatelským účelům

osobní

vysoká míra ručení, osobní účast na činnosti společnosti

k. s., v. o. s., s. r. o.

TP SZK

29

kapitálové

neručí se osobním majetkem, profesionální řízení společnosti

s.

nadace / fondy

majetkový substrát – účelové sdruţení majetku

např. Pozemkový fond ČR, Státní fond kultury

veřejnoprávní

veřejnoprávní korporace

zřizovány podle veřejného práva

způsobilost rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob v rámci zákonem stanovené pravomoci

stát

veřejnoprávní korporace sui generis

státní moc = nejvyšší moc ve státě

státní území, státní obyvatelstvo, státní orgány

územní samosprávné celky

profesní komory

povinné členství

např. lékařská, stomatologická, advokatní

veřejné VŠ

veřejnoprávní instituce

smíšené povahy

např. VZP, ČT, církve

KLASIFIKACE SUBJEKTŮ PRÁVA

z hlediska objektivního práva

subjekty právotvorné / normotvorné

subjekty, jimţ je právo určeno – adresáti / recipienti

z hlediska subjektivního práva

subjekty nadané právní subjektivitou i způsobilostí k právnímu jednání

subjekty nadané pouze právní subjektivitou (nemohou samostatně jednat)

z hlediska realizace právních norem

osoby soukromoprávní povahy (osoby)

veřejnoprávní korporace uplatňující na základě a v mezích zákona veřejnou moc (orgány)

TP SZK

30

DRUHY PRÁVNÍ ZPŮSOBILOSTI.

ZPŮSOBILOST K PRÁVŮM A POVINNOSTEM / PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA

způsobilost mít práva a povinnosti

neomezená a neomezitelná!!!

FO

vzniká narozením (+nasciturus)

končí smrtí

PO – vznik, resp. zánik

ze zákona

na základě zákona (stanovení podmínek – registrace / evidence)

zásada rovnosti před zákonem (u všech osob je právní subjektivita stejná)

zásada legální licence

ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ / ÚKONŮM

způsobilost vlastními úkony brát na sebe práva a povinnosti

FO

nabývá se postupně (právní úkon musí být přiměřený věku a duševním schopnostem)

v plném rozsahu se nabývá zletilostí (18 / 16 let; do té doby za FO jedná zákonný zástupce)

můţe být omezena, nebo FO můţe být způsobilosti zcela zbavena opatrovník

PO

rozsah závisí na charakteru a předmětu činnosti

jménem PO jedná statutární orgán

ZPŮSOBILOST K PROTIPRÁVNÍMU JEDNÁNÍ / DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST

způsobilost nést právní odpovědnost za delikty

FO

vázána na věk (15let) a duševní stav v době spáchání deliktu (nepříčetnost vylučuje trestní

odpovědnost)

příčetnost = způsobilost být z hlediska duševního stavu pachatelem trestního činu

PO

rozlišování odpovědnost za delikty soukromoprávní povahy a správní delikty

soukromé právo PO má deliktní odpovědnost

veřejné právo odpovědnost nese FO, která za PO jednala

PROCESNÍ ZPŮSOBILOST

způsobilost samostatně jednat v řízení před orgány veřejné moci

pojem se překrývá se způsobilostí k právnímu jednání můţe ji však mít i osoba, která způsobilost

k právnímu jednání nemá

ZPŮSOBILOST K VEŘEJNOPRÁVNÍM AKTŮM = PRAVOMOC A PŮSOBNOST

pravomoc = prostředky k zabezpečení věcné působnosti orgánu (např. zákonodárná, výkonná, soudní)

působnost / kompetence = věcně, personálně, teritoriálně a časově vymezený okruh vztahů, v nichţ

se realizuje pravomoc

TP SZK

31

Teorie společenské smlouvy (Hobbes, Locke, Rousseau, Rawls)

Předtím viz ot č 7

Racionalistická koncepce

- tato teorie říká, ţe není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a

jejich rovnost

- protoţe si lidé chtějí chránit svoji svobodu, uzavírají tzv. společenskou smlouvu

Hlavními představiteli jsou:

- Hugo Grotius (1583-1645)Thomas Hobbes (1588-1679)John Locke (1632-1704)

- Samuel Pufendorf (1689-1755)Jean Jacques Rousseau (172-1778)Thomas Jefferson (1743-

1826)A.N.Radiščev (1749-1802)

Společenská smlouva

- je legitimizačním základem státu-moc státu pochází z lidu

- upravila vztahy mezi lidmi ve smyslu ochrany jejich práv

- lid sám rozhoduje o svém omezení, které musí být odůvodněno zájmy lidu

Hugo Grotius

- systematický pokus o racionalistickou a osvícenskou interpretaci teorie přirozeného práva

- těţištěm jeho díla je problematika mezinárodního práva (O právu válečném a mírovém)

- domníval se, ţe mezinárodní právo není čistě právem pozitivním, aleje prostoupeno řadou

přirozenoprávních principů

- klíčovým mezi nimi je princip pacta sunt servanda (smlouvy musejí být dodrţovány)

Thomas Hobbes

- „člověk je bytost touţící po slávě“

- přirozeným stavem lidí před vznikem společnosti byla válka proti všem

- stav neomezené svobody je stavem anarchie

John Locke

- byl stoupencem anglické revoluce

- kritizuje Hobbese

- říká, ţe lidé uzavírají společenskou smlouvu dobrovolně, aby ochránili svoji svobodu

- „Druhé pojednání o pravdě“

Jean Jacques Rousseau

- přirozený stav je pro něho stavem ideálním

- v prvotním přirozeném právu byli lidé nejen svobodni, ale rovni i v majetku

- v přirozeném stavu neexistovalo soukromé vlastnictví, ani státní moc

Charles Louis Montesquieu

- je stoupencem racionalismu

- není zastánce smluvní teorie vzniku státu

- jeho základním dílem je práce O duchu zákonů, v nichţ se snaţí dokázat, ţe zákony kaţdého

národa musejí odpovídat geografickým podmínkám

Význam racionalistického pojetí přirozeného práva

- přijetí politickoprávních deklarací, prohlašujících jako přirozené právo na ţivot, na svobodu

aj.„Deklarace práv člověka a občana“ (1789)

- deklarace zdůraznila význam přirozených a nezadatelných lidských práv a moţnost jejich

omezení pouze před zákonem

TP SZK

32

10. Právo soukromé a veřejné, hmotné a procesní.

Doktrína právního státu a její historický vývoj („Rechtsstaat“ a „rule of law“). Formální

a materiální právní stát.

PRÁVO SOUKROMÉ A VEŘEJNÉ

klasifikace dle metody právní úpravy (pouze v kontinentálním právu)

východiskem ŘP – ius privatum a ius publicum

3 základní teorie tohoto dělení

zájmová teorie – Ulpianus

veřejné právo je to, co se týká římského státu, soukromé to, které se týká prospěchu jednotlivců

soukromé právo reguluje majetkové a osobní vztahy mezi jednotlivci veřejné právo reguluje

poměry jednotlivců vůči státu

východiskem nadřazenost státu nad občanem dnes neobstojí

subordinační teorie – teorie nadřazenosti a podřazenosti subjektů (19. st.)

východiskem zájmová teorie, ale obrácení příčiny a důsledku tam, kde jsou subjekty nerovné =

veřejné právo tam, kde jsou si subjekty rovny = soukromé právo

organická / subjektová teorie (současnost)

veřejné právo = právní vztahy, kde je jedním ze subjektů orgán veřejné moci, který (secundum et

intra legem) rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech FO a PO ostatní právní vztahy =

právo soukromé

PRÁVO SOUKROMÉ

rovné postavení subjektů

právní normy dispozitivní

právní povinnost vzniká na základě smluvní autonomie, konsenzem (právní úkony)

ochrana 3. subjekt (soudce, rozhodce, arbitr)

sankce slouţí k vyrovnání vztahů – majetkový charakter újmy restituce, reparace, satisfakce

princip ekvivalence (výjimkou darování)

hlavní právní odvětví: ObčP, ObchP, RodP, PracP, MPS, MPO

PRÁVO VEŘEJNÉ

nerovné postavení subjektů (rovnost pouze před soudem)

právní normy kogentní

právní povinnost vzniká na základě jednostranného právního aktu orgánu veřejné moci

ochrana správní a ústavní soudnictví

sankce slouţí k represi a prevenci

hlavní právní odvětví: Ústavko, Správa, TrestP, FinP, PSZ, ProcP

PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ

klasifikace dle účelu právní normy – vztah účelu a prostředku

nejde však o subsidiární systémy – nevyčerpávají se všechny normy beze zbytku

PRÁVO HMOTNÉ

bezprostředně směřuje k naplnění účelu zákona V. Knapp stanoví, jaká práva a povinnosti

mají adresáti právních norem (str. 67)

přímá úprava vztahů mezi subjekty práva

souhrn právních norem a subjektivních práv

PRÁVO PROCESNÍ

zprostředkovaně směřuje k naplnění účelu zákona V. Knapp jakým formálním způsobem, tj.

jakým procesem, mohou být práva uplatněna (str. 67)

úprava metod, jakými soud rozhoduje o závazcích vyplývajících z hmotného práva

souhrn metod postupů orgánů veřejné moci

např. OSŘ, TŘ, SprŘ, Zákon o soudech a soudcích, Zákon o ÚS

TP SZK

33

Vývoj koncepce právního státu

první zárodečné rysy ideje právního státu najdeme v řeckém filozofickém myšlení (Platón,

Aristoteles)řadu praktických podnětů a kroků přinesl historický vývoj v Anglii, od dob přijetí Habeas

Corpus Act (1676), a ve Francii po Velké francouzské revoluci v souvislostech kodifikačních

pracív technickém smyslu je právní stát produktem právního pozitivismu 19. století v Evropě. Pojem

právní stát se objevuje v poslední třetině 19. století v německé právní literatuře.Jedná se o doktrinální

pojem je ovlivněn konkrétními historickými podmínkami v Německu se označuje jako Rechtsstaat, ve

Francii jako l´etat de droit „právní stát“ je kontinentálním protějškem anglosaskému pojmu „panství

práva“ (rule of law)pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus a stalinismus a tzv delegované

zákonodárství ( přsouvání moci zákonodárné do rukou moci výkonné )

Historické souvislosti formování právního státu

právní stát se vymezil jako negace pojmu „policejní stát“

to bylo negativní označení státu, ve kterém dochází k nekontrolovanému zneuţívání státní moci,velký

význam měl liberalismus jako sociálně-politická doktrína

občanská společnost má být vybavena širokou autonomií

Krize právního státu

přichází s krizí liberalismu na přelomu 19. a 20. Století, pod vlivem extrémních sil dochází

k delegovanému zákonodárství→ parlament přenáší zákonodárnou pravomoc na výkonné orgány,

vystupuje se s kritikou demokracie, minimálního státu, liberalismu

reakce na krizi přišla po druhé světové válce, vytvořila se materiální koncepce právního státu

Rozdíl v pojetí „Rechtsstaat“ a „rule of law“

právní stát vychází z myšlenky dominance (svrchovanosti) zákona

zákon je projevem vůle zákonodárného sboru

parlament je tvůrcem práva a bez zákona jako formy, nelze mluvit o právním státu

důvody důrazu na zákon:

zákon je přijímán zákonodárným sborem, který je volen lidem, a proto je k přijímání zákonů

legitimován ,na zákonech postavený právní řád je přehlednější, neţ ten, který vychází z mnohosti

pramenů práva, zákon je progresivní prostředek potřebné změny společenských poměrů,v zákoně je

předem moţné říci, co je dobré a co špatné a tedy vytvořit ideální normativní svět

uvedené přístupy se neprosadily v zemích angloamerického práva

angloamerický svět je plný neustálých střetů zájmů, které se projevují i v právu

ideál správného a spravedlivého se hledá stále znovu v dynamice společenských vztahů

klade se důraz na tradici – literatura a obyčeje

otázkou zůstává nezávislost soudce a nakolik je prostředníkem prosazování politických zájmů

v kontinentálním pojetí právního státu je stát vázán právem, zákonem

je moţné říci, co je dovoleno a co ne a tím jsou vázány všechny orgány

později se vyvíjí představa o moţnosti vázat zákonodárce ústavními předpisy

TP SZK

34

Základní rysy materiálního státu:

vázanost státu právem

lidská práva

dělba moci

demokratický charakter státu

Sepětí práva se státem se naplňuje ve dvou rovinách: formální a materiální

formální rovina

právními normami jsou jen ty normy, které stát uznává v předem stanovených formách (pramenech

práva)

pouze na základě těchto forem se lze domáhat účinné ochrany subjektivních práv od státu

materiální rovinu

donucení ke splnění povinnosti, vyplývající z právní normy a poskytující ochranu normou zaručeným

právům

Stát

- Stát lze vymezit jako politickou formu organizace společnosti

- je to základní instituce ve spol. – kde existují politické vztahy, musí existovat i stát

- jedná se o hlavní mocenský subjekt ve společnosti, zvl. formu org. veřejné moci

základním organizačním elementem je státní moc (druh veřejné moci)

v demokratických státech je zdrojem a nositelem státní moci lid

výkon státní moci je lidem přenášen na státní orgány (zejména zákonodárné)

institucionálně je stát představován státním aparátem, tvořeným souhrnném státních orgánů

státní orgány se vyznačují pravomocí a působností (mohou v mezích zákonů rozhodovat o

subjektivních právech a právních povinnostech FO a PO)

soudobý demokratický právní stát je legitimován nejen legalitou, ale i naplňováním zásady suverenity

lidu

navenek se suverenita státu projevuje v samostatnosti státní politiky, včetně vytváření státních orgánů

právní stát je moţno vymezit jako stát, ve kterém se uplatňuje legalita, a to i vůči orgánům

veřejné moci

PRÁVNÍ STÁT A VLÁDA PRÁVA.

PRÁVNÍ STÁT

Rechstaat – termín pocházející z německé právní literatury 19. st.

právní stát = stát, který je vázán pozitivním právem / stát, jehoţ orgány jsou vázány pozitivním

právem princip vázanosti státních orgánů právními normami státní orgány mohou postupovat

jen na základě zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem)

2 koncepce právního státu

formální / legalistické pojetí právního státu (19. st.)

stát, ve kterém se uplatňuje legalita

vázanost státních orgánů právem

fašismus, nacismus, komunismus

TP SZK

35

materiální pojetí právního státu (20. st.)

stát, ve kterém se uplatňuje legalita a legitimita

vázanost státu právem

lidská práva - nezadatelná, nezrušitelná, nezcizitelná, nepromlčitelná

princip dělby moci

demokratický charakter státu

otázka vázanosti

občané zásada legální licence = dovoleno je vše, co není zákonem výslovně zakázáno

státní orgány dovoleno je jen to, co výslovně stanoví zákon

ústavní soud vázán jen ústavousoudy vázány ústavou a zákony

správní orgány vázány ústavou, zákony i podzákonnými normami

VLÁDA PRÁVA – RULE OF LAW

nejvýznamnější pramenem práva precedens platné právo není výtvorem státu, ale vzniká

nezávisle na něm – významná role soudců ,důraz na spontánnost řešení ad hoc

PRÁVNÍ STÁT VLÁDA PRÁVA K – PRÁVNÍ STÁT AA – VLÁDA PRÁVA

SOUDOBÝ DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT

chápán nejen ve smyslu formálním, ale i materiálním (demokratickém) smyslu

základní lidská práva chápána jako přirozená, dosaţená na základě mezinárodního konsenzu

nejsou nadále odstranitelná státem, ani kdyby konsenzus zanikl, ani kdyby to odpovídalo vůli lidu

atd.

LEGALITA = ZÁKONNOST

všeobecná vázanost zákony a zachovávání platného práva

2 základní poţadavky

poţadavek tvorby práva regulace určitých vztahů právem

poţadavek zachovávání práva zabezpečení dodrţování práva

LEGITIMITA = OSPRAVEDLNITELNOST

poţadavek na ospravedlnitelnost samotného platného práva

legitimita práva jako celku ≠ legitimita konkrétního právního rozhodnutí

fašismus, nacismus, komunismus přehodnocení legalistiké koncepce doplněna o kritériu

legitimity

3 legitimizační kritéria moderního práva

legitimita legalitou = právní pozitivizmus – co je legální, je i legitimní

legitimita hodnotami / lidskými právy – vyţaduje dodrţování lidských práv

legitimita vůlí lidu = vůle lidu jako tvůrce práva

TP SZK

36

11.Pojem a prameny práva mezinárodního, vztah práva vnitrostátního a mezinárodního.

Pojem lidských práv a vývoj koncepce lidských práv.

Pojem mezinárodního práva /veřejného/

= soubor pr. norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mez. společenství;

=soubor pr. norem upravující chování států a jiných subjektů MP v mez. vztazích;

mez. společenství je společenstvím států (definitivně po Vestfálském kongresu 1648; je geograficky

determinované a početně omezené; od 2. pol. 19. stol. jeho součástí i mez. mezivládní organizace).

Právem mez. společenství je MP - to předpokládá vzájemné styky a spolupráci, rozpory mezi státy

znamenají stagnaci MP (zejm. Západ vs. Východ, nyní zejm. Sever vs. Jih).

PŮV. MP UPRAVOVALO JEN VZTAHY MEZI CIVILIZOVANÝMI STÁTY, DNES ZAHRNUJE VŠECHNY

(OBECNÉ MP); HL. SUBJEKTY MP JSOU SUVERÉNNÍ STÁTY. VZTAHY MEZI STÁTY POSTAVENY NA

ZÁSADĚ SVRCHOVANÉ ROVNOSTI (TEORIE SUVERENITY - J. BODIN, T. HOBBES - ORIENTOVÁNY NA

POMĚRY UVNITŘ STÁTU; NEJVYŠŠÍ MOC JE NEPODŘÍZENÁ A NEZÁVISLÁ NA JINÉ MOCI) - SUVERENITA

(PRÁVO VNITROSTÁTNÍ) PŮSOBÍ DEZINTEGRAČNĚ NA MEZ. SPOLUPRÁCI (MP), NARÁŢÍ VŠAK NA

SUVERENITU JINÝCH - TAK DOCHÁZÍ K TOLERUJÍCÍ RECIPROCITĚ

Prameny HLAVNí : zmíněno v CHARTě OSN

Mezinárodní smlouvy a obyčej jako základní prameny MP

Mez. smlouva = ujednání 2 a více subjektů MP, které má z vůle těchto subjektů MP účinky a

řídí se mez. právem (z hlediska práva obyčejového); pacta sunt servanda; jen smlouvy, které buď

stanoví nová pravidla MP nebo potvrzují, mění či ruší stávající obyčejová či smluvní pravidla

(právotvorné smlouvy, které stanoví všeobecná a trvalá pravidla; x kontraktuální smlouvy);

ujednání - projevy vůle stran završené konsensem o obsahu dohody; názvy např. i pakt, konvence,

charta, statut, deklarace, ústava, protokol apod.; dohody moţné i konkludentní formou

směřuje k MP účinkům dohody; naproti tomu čistě politická jednání takové účinky nemají

(např. i dohody z Jalty a Postupimi 1945; Závěrečný akt KBSE v Helsinkách 1975).

Vídeňská úmluva o smluvním právu 1969 definuje smlouvu jako „mez. dohodu, která je uzavřena

mezi státy písemnou formou a řídí se mez. právem.

V ČR se rozlišují:

smlouvy, které nepotřebují souhlas Parlamentu,

smlouvy, které takový souhlas vyžadují (o lid. právech, politické smlouvy, hospodářské smlouvy

Mez. obyčej = forma práva, která uděluje obsahu normy pr. platnost a v níţ subjekty i aplikující

orgány pr.pravidlo poznávají; ex factis ius oritur; nejstarší a pův. pramen. Skládá se z: 1) usus

longaevus (prvek materiální),

2) opinio iuris (prvek subjektivní).

Usus longaevus - kvalifikovaná praxe subjektů MP, zejm. jako precedenty (činy či opomenutí

subjektů MP, praxe musí být opakovaná (apod.), nepřetrţitá, rozšířená a reprezentativní

Opinio iuris - přesvědčení států o pr. závaznosti určitého pravidla; obvykle jako deklarování jeho

závaznosti; ve smlouvě se poukáţe na urč. obyčej jako závazný; stát jej respektuje, i kdyţ je to pro něj

nevýhodné; odchylka od praxe vyvolá u jiných států poţadavek reparace (x zvyklostem chybí opinio

iuris sive necessitatis). Změna obyčeje: a) protichůdnou praxí, nepouţíváním - norma se stane

obsoletní.

TP SZK

37

Poměr smlouvy a obyčeje - do 19. stol. převaţovaly obyčeje, od té doby smlouvy;

konsensuální teorie pak význam obyčeje ještě více zrelativizovala (8); oba prameny jsou však

rovnocenné

Pomocné prameny MP

Obecné zásady právní - za podmínek, ţe se:

uplatňují všeobecně ve vnitrostátních pr. řádech (dostatečně široké a reprezentativní

uplatňování ve většině států),

nejde o zásady MP. Např. z. dobré víry, z. restitutio in integrum, reparace damnum emergens i lucrum

cessans, nemo plus iuris transferre potest, nemo iudex in causa sua, ne bis in idem, audiatur et altera

pars etc.; jsou pramenem doplňkovým, jejich vliv se sniţuje.

Jednostranné pr. akty - význam roste;

akty států - . notifikace (veřej. formální oznámení urč. skutečnosti, jestliţe podmiňuje platnost jiných

navazujících aktů; např,uznání ,protest, zřeknutí se , příslib

akty organizací - závazné normy (regulující dovnitř či vůči členským státům, platnost však

odvozena od mez. smlouvy), interpretace smluvní normotvorby, součást

obyčejotvorného procesu (deklarují existenci opinio iuris), právně nezávazná

doporučení (i ty mohou mít jisté následky jako soft law).

Soudní rozhodnutí - podpůrný pramen; akt aplikace práva na konkrétní případ; rozsudky závazné jen

pro tento případ inter partes; (i rozsudky národních soudů); neexistuje stare decisis; významné zejm.:

rozsudky MSD - mají silný vliv na tvorbu obyčejového práva, jako inspirace kodifikací,

rozsudky Evropského soudu pro lidská práva - zavazují jen strany v konkrétní kauze,

Názory nauky MP - více v minulosti a v systému germánsko-románské pr. kultury.

Ekvita - pokud s tím strany souhlasí, lze rozhodnout výlučně ex aequo et bono; nebyla nikdy

uplatněna; spíše se uţije jako výkladové pravidlo.

Mez. zdvořilost a morálka - a) zdvořilost - na jejím základě si státy poskytují urč. sluţby a výhody

(princip reciprocity); chybí zde přesvědčení států o její pr. závaznosti. Je mezistupněm mezi zvyklostí

a obyčejem.

PRÁVO MEZINÁRODNÍ A PRÁVO VNITROSTÁTNÍ.

vztah 2 právních systémů (resp. 2 větví téhoţ právního systému – monismus)

MONISTICKÝ PŘÍSTUP KE VZTAHU VP – MP

VP a MP = 1 nedílný právní řád, kde VP je jen autonomní částí MP

MP nadřazeno VP státní orgány mohou vydávat právní akty jen na základě a v mezích zmocnění

normami MP

nezbytné, aby normy VP a normy MP byly v souladu

DUALISTICKÝ PŘÍSTUP KE VZTAHU VP – MP

princip suverenity státní moc je nezávislá na jakékoliv jiné moci uvnitř i vně státu

VP a MP = 2 právní systémy, navzájem oddělené a na sobě nezávislé

MP upravuje pouze vztahy mezi státy a pouze státy zavazuje (FO zcela výjimečně) aby z MP

vyplývala práva a povinnosti i FO, nutno přenést normy MP do VP

TP SZK

38

dualismus nejde o 1 systém nezbytná recepce pramenů MP do VP způsoby recepce

transformace = vyhlášení doslovného textu normy MP v prameni práva VP

adaptace = vyhlášení nedoslovného obsahu normy MP v prameni práva VP

inkorporace = přenesení normy MP do VP na základě inkorporační normy

adopce = osvojen normy MP v rozhodovací činnosti soudce

základní zásady, které mají zajistit fungování VP – MP

MP – niţší právní síla

MP – aplikační přednost

posuzování souladu mez. smlouvy s ústavním pořádkem

podřízení se instanci střeţící dodrţování smlouvy

Čl. 10a Ústavy součástí právního řádu všechny vyhlášené mez. smlouvy, jimiţ je ČR vázána, a

k jejichţ ratifikaci dal parlament souhlas monismus ostatní smlouvy musí být do právního řádu

ČR recipovány dualismus

PRÁVO MEZINÁRODNÍ

subjektem suverénní státy, mez. organizace, povstalci, výjimečně jednotlivci (ochrana LP atd.)

zásada svrchované rovnosti subjektů horizontální hierarchie

decentralizace ohniskem centralizovaného donucení RB OSN, MSD, MTS

neexistence hierarchie norem

pramenem smlouva a obyčej

mladší systém

převaha hmotněprávních norem

PRÁVO VNITROSTÁTNÍ

subjektem FO a PO

vztah nadřazenosti a podřazenosti vertikální hierarchie

centralizace

existence hierarchie norem

pramenem zejm. zákon

starší systém

zhruba stejné mnoţství hmotněprávních i procesněprávních norem

Pojem lidských práv a vývoj koncepce lidských práv.

20.2.2. Lidská práva

Lidská práva či základní práva a svobody představují nejdůleţitější subjektivní práva, která jsou

v ústavě zaručena (V ČR zejména Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami

podle čl.10 Ústavy). Rozsah těchto základních práv a svobod není uzavřený a není ani dán Listinou či

pozitivním právem vůbec. Jejich zaručení na úrovni právních norem pozitivního práva (nejen

vnitrostátního, ale i mezinárodního) má význam z hlediska ochrany jiných práv a z hlediska veřejného

zájmu.

Po druhé světové válce se objevuje snaha vrátit se ke koncepci lidských práva a provést kodifikaci na

mezinárodní úrovni. Výsledkem je přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948. Na jejím

základě byly vypracovány dva základní mezinárodní právní dokumenty v oblasti lidských práv:

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských,

sociálních a kulturních právech (v tehdejší ČSSR vyhláška pod č.120/1976).

V koncepci lidských práv se vychází z toho, ţe tato základní práva a svobody jsou nezadatelné,

nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních

svobodách jsou bezprostředně závazným vnitrostátním pramenem práva a mají vedle jejich ústavní

úpravy značný význam.

TP SZK

39

Jednotlivé atributy základní práva a svobody:

nezadatelnost - nejsou výtvorem státní moci, stát je však musí uznat, aby měly poz.právní charakter.

nezrušitelnost - stát je nemůţe platně zrušit.

nezcizitelnost - mají kogentní povahu, vzdání se jich ze strany jejich nositele nemá právní povahu,

přenesení práva na jiného je neplatné.

nepromlčitelnost - jsou trvale vymáhatelná, uplynutí času na tom nic nemění.

Nejedná se o práva neomezitelná. Omezena mohou být pouze zákonem, přičemţ musí být šetřeno

jejich podstaty a smyslu, a to ze dvou důvodů:

kdyţ je to nezbytné pro výkon jiných práv (kolize s jinými základními právy, ochrana jiných práv).

z důvodu veřejného zájmu (např. ochrana zdraví, musí být blíţe uvedeno).

Ochranu práv poskytují obecné soudy za podmínek stanovených v normách pozitivního práva je

moţná ústavní a eventuálně i mezinárodní soudní ochrana těchto práv (Evropský soud pro lidská práva

ve Štrasburku na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Vývoj

pozice těchto práv je determinován společenským konsensem. Ten jim dává dynamiku, je nejen

nelegitimní, ale i nelegální vracet je zpět. Důleţitá je rovnoprávnost.

Jejich klasifikace je moţná z více hledisek. Důleţité je zejména jejich rozlišení na základní lidská

práva (osobní povahy), politická práva, práva národnostních, etnických a eventuálně i jiných menšin,

hospodářská, sociální a kulturní. Právo domáhat se ochrany těchto základních práv a svobod je rovněţ

samo základním právem.

Z tohoto pohledu jde o dělení práv na tzv. generace podle jejich historického vývoje:

první generace - existují od 18. století, mají osobní povahu (např. právo na ţivot, svobodu).

druhé generace - politická práva, plně (tj. bez dřívějších omezení) byla přijata aţ od konce 19. století

(např. volební právo).

třetí generace - sociální, hospodářská a kulturní práva. Od 20 aţ 30tých let 20. stol. a zejména po

druhé světové válce.

čtvrté generace - uznáno právo na příznivé ţivotní prostředí, ochrana před zneuţitím informací. Od 70.

let 20. století, souvisí s postindustriálním vývojem.

V jejich komplexu je zabezpečen právní status a sociální rovnost v právech a lidské důstojnosti.

Lidská práva stojí ve středu koncepce recentního demokratického právního státu. Mají význam i

z hlediska interpretace. Platí, ţe kdyţ zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv.

TP SZK

40

12. Metody interpretace právního textu – jazyková, logická, systematická, teleologická,

historická aj. Text, úmysl a účel při interpretaci.

Právo a morálka, jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu.

Interpretací práva se rozumí výklad práva tj. právního textu. Cílem je objasnit smysl textu,

který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práv či jiné

formy realizace práva. Interpretace však nemusí sledovat praktické účely, ale můţe být prováděna i

z důvodu pedagogických a vědeckých.

Subjektem interpretace můţe být kaţdý člověk se základní rozumovou dispozicí a schopností číst

a pochopit smysl textu. Od tohoto laického výkladu je třeba odlišit doktrinální výklad, prováděný

právními odborníky.

Podle míry závaznosti interpretačních stanovisek lze provést klasifikaci subjektů interpretace : -

laický výklad – nedokonalý , nepouţívá interpretační metody, neodborný.

- doktrinální výklad – odborný, vědecký, vyskytuje se v odborné literatuře.

- Legální výklad –je výkladem zákonodárce, je výkladem obecně závazným.

- Výklad Ústavního soudu – rozsah rozhodovací a interpr.pravomoci ÚS je dán čl 87 a 89 Ústavy.

- Výklad orgánů aplikujících právo – tento výklad je závazný v daném případě.

- Výklad vyšších soudů (judikatura)- ( Nejvyšší, vrchní a krajský soud), není právně závazný, a to

ani pro niţší soudy. Přesto však interpretační stanoviska mají fakticky značný význam a vliv,

jednak pro věcnou autoritu těchto stanovisek, jednak pro moţnost přezkoumání soudních

rozhodnutí niţších soudů soudy vyššími zákonem stanoveným postupem.

- Sluţební (interní ) výklad – je pouţívaný ve veřejné správě v rámci vztahů nadřízenosti a

podřízenosti. Je obsaţen zejména v interních směrnicích a je sluţebně závazný.

- Autentický výklad – ten je prováděn orgánem veřejné moci, který vydal normativní právní text,

jenţ je předmětem interpretace.

-

Smyslem interpretace je pokud moţno zajisti v zásadě jednotný postup soudů a jiných rgánů

aplikujících právní normy.

Objektem interpretace je především normativní text, sekundárním objektem interpretace mohou být

právní skutečnosti, zejména smlouvy, statuty.

Metody interpretace jsou postupy či způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu.

Metody interpretace se rozdělují do dvou velkých skupin :

- standardní metody – jazykový, logický, systematický výklad

- nadstandardní metody – historický, teleologický, komparativní výklad.

Z hlediska legality je důleţité, ţe pomocí metod interpretace lze eventuálně vyplňovat i mezery

v právu de lege lata, nikoliv však de lege ferenda. V tom leţí hranice mezi interpretací a tvorbou

práva.

Standardní metody interpretace.

A)Jazyková – zaměřuje se na jazykovou stránku textu, spočívá na gramatické a sématické analýze

právního textu. Pomocí této metody dospíváme k základním poznatkům o smyslu jednotlivých slov.

Zkoumá sloţení věty, význam jednotlivých slov ve spojení s jinými. Právní jazyk by měl být

jednoduchý a stereotypní, střídmý. Pojmy musí být přesně definovány, vymezen jejich obsah.

Povinnosti a sankce by měly být přesně dané , u dispozic a hypotéz můţe být větší volnost.

B)Logického výkladu – interpretace se opírají o poznatky klasické formální logiky aplikované

v oboru právo a zaměřují se na logickou strukturu textu. Jedná se o jádro interpretačních metod.

Vyuţívají se pravidla formální logiky, která se opírají o základní Aristotelovy zákony-zákon

totoţnosti, zákon sporu, zákon vyloučení třetího . Při logickém výkladu se pouţívají nejčastěji tyto

argumenty :

TP SZK

41

základní logické argumenty

argumentum a contrario = důkaz opaku

nemůţe platit negace platné normy

argumentum per eliminationem = důkaz vyloučením

uplatnění v případě taxativního výčtu

argumentum per analogiam = důkaz podle analogie / podobnosti

platí-li něco pro určitou skutečnost, platí to i pro skutečnost podobnou

zakázána v TrestP a veřejném právu

per analogiam legis = analogie zákona (běţné) řeší mezeru v zákoně

per analogiam iuris = analogie práva (výjimečné) řeší mezeru v právu

argumentum a fortiori = důkaz síly / významu- 2 podoby :

a minori ad maius = od menšího k většímu

a maiori ad minus = od většího k menšímu

argumentum ad absurdum = dovedení do absurdity

dovedou-li nás 2 prameny ke 2 různým významům zjevně nesprávný se odmítne

argumentum a silentio legis = mlčení zákona

zásada legální licence – dovoleno je vše, co není zákonem zakázáno

C)Systematického výkladu - představuje výklad zákona, jiného právního předpisu, smlouvy apod.

zaloţený na posouzení jazykového a logického kontextu. Normativní právní text je třeba vykládat

v kontextu právního řádu jako celku. Z tohoto hlediska mají značný význam pro interpretaci právních

norem uvozovací ustanovení, případně obecné části u rozsáhlejších zákonů či zákoníků, dále

ustanovení společná, přechodná a závěrečná.Systematický výklad tedy vychází z metody srovnávací a

zahrnuje speciální právní poznatky. Zaměřuje se na celek. Přecházíme od jednotlivých ustanovení

k jejich komplexů a souvislostem.

výklad adekvátní (doslovný) – na smyslu ustanovení se nic nemění.

výklad extenzívní (rozšiřující) – dochází k rozšíření smys ustanovení.

výklad restriktivní (zuţující) – smysl ustanovení se zúţí oproti doslovnému výkladu, toto nelze dělat

volnou úvahou, ale pouze na základěporovnání a výkladu.

Argumentum a rubrica – tento argument pouţijeme v případech, kdy určitá věc se má řešit podle

určité části zákona. (hlava, oddíl, článek, atd)Často se pouţívá při kontextových definicích v tr. právu.

Nadstandardní metody interpretace.

a) Výklad historický – pomocí něj zjišťujeme smysl zákona z hlediska úmyslu zákonodárce.

Zvláště důleţitá jsou z interpretačního hlediska obecná ustanovení zákona, a preambule.

V některých případech je však vhodné a potřebné vyjít rovněţ z důvodové zpráva k zákonu a

dalších dokumentů, které jeho vznik provázely. Při historickém výkladu se vyţijí všechny výše

uvedené postupy, rozšiřuje se objekt a cíle interpretace.

b) Výklad teleologický - jeho pomocí soud či jiný orgán interpretující a následně aplikující

normu usiluje o postiţení smyslu, cíle právní normy v souvislosti s nejvšeobecnějšími podmínkami,

v nichţ se má norma realizovat. Postup těchto orgánů je zde poměrně volný, jsou však vázány

právním řádem, mírou konkrétnosti či abstraktnosti formulací zákonů, jakoţ i základními zásadami

a hodnotami právní kultury. Moţnost a hranice teleologického výkladu stanoví zákonodárce či

ústavodárce. Důleţité je , ţe účel zákona se přizpůsobuje měnícím se podmínkám, tj. nemusí se

měnit text zákona, ale mění se smysl zákona a jeho dopad vzhledem k jiné sociální situaci.

c) Komparativní (srovnávací ) výklad – znamená výklad, který srovnává postup týkající se

obdobných institutů v právních řádech jiných států. Můţe mít význam zvláště v případě , ţe se

právní úprava domácí inspiruje právní úpravou cizího státu nebo vychází z mezinárodního práva.

Společné pro všechny tří nadstandardní výkladové postupy je argumentace e katione legis –

argumentace rozumem, smyslem, duchem, účelem zákona. Závěry obstojí, nejsou-li v rozporu

s textem a výsledky dosaţenými standardními metodami.

TP SZK

42

Argumentace v právu.

Argumentace znamená uvádění důvodů pro určité tvrzení. V právu existují dvě roviny

argumentace :

1) skutková – otázky , kdo spáchal tr. čin, proč, kdo je dluţník,zda je více pachatelů, atd.

Pouţívají se důkazní prostředky – např. svědectví, listinné důkazy, znalecké posudky

atd.Postupuje se induktivně, tj. vyvozují se určité závěry z faktických poznatků.

2) právní – provádí se subsumpcí činu pod konkrétní právní normu. Postupuje se

deduktivně. Pouţívá se argumentace : -textem zákona

- standardními interpretačními metodami,

- nadstandardními interpr.metodami.

Argumentace pomocí interpretačních metod můţe být omezena zákonodárcem.

Právo a morálka, jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu.

Právo a morálka

(jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu)

14.1. Právo a morálka

Je právo minimum morálky (tak jak tvrdí Jellinek)? V. Knapp toto popírá, říká, ţe právo a morálka

jsou dva navzájem se pronikající systémy. Je také rozdíl mezi právní a morální odpovědností (ta je

vágní, např. odsouzení veřejným míněním). Ne všechny právní normy mají morální atribut.

Ale z hlediska zásady legální licence (je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno) právo vystupuje

jako minimum morálky. Platí maxima: Non omnes quod licet, honestu est (ne vše, co je dovolené, je

také čestné). Je moţné jednání proti dobrým mravům (contra bonor mores), které má právní důsledky

(např. § 32 Občanského zákoníku prohlašuje za neplatný ten úkon, který je proti dobrým mravům).

- rozdíl mezi právem a morálku bývá spatřován v tom, ţe právo je heteronomní (zavazuje

člověka „zvenčí“), kdeţto morálka je autonomní

- Kantův výrok: „Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mne“

- v právu se citují tzv. dobré mravy, to ale neznamená normativní systém, ale měřítko etického

hodnocení

- systém práva a systém morálky se liší kvalitativně nikoli kvantitativně

- kaţdá právní norma není normou morální, jak by vyplývalo z definice, přkladem je norma

určující jízdu na pravé straně silnice

- mohou se svým předmětem i obsahem shodovat, ale i rozcházet

- morální normativní systém je sys.hodnotící lid.chování, z hlediska toho, jaké by mělo být

Morálka na rozdíl od práva můţe být: obecná, skupinová, individuální.

Právo je heteronomní (závisí na jiném neţ vlastním mravním přesvědčení), kdeţto morálka je

autonomní.

Jiné normativní systémy

Normativní systém je soustava pravidle, určující, ţe něco má být. Jsou to uspořádané systémy

normativních věd. Právo má mezi normativními systémy specifické postavení, protoţe jako jediné je

vynucováno státní mocí a je tvořeno výlučně státem.

K jiným normativním systémům patří: právní vědomí. , spravedlnost., nespravedlnost, hodnotový

ţebříček člověka., náboţenská pravidla. , pravidla pravopisu.

Viz ot.č………………………………………………………………………………………

TP SZK

43

13. Druhy interpretace podle subjektů, provádějících výklad. Rozlišení „závaznosti“

a „významnosti“ výsledků interpretace.

Právo a právní vědomí

Pojem interpretace práva

Interpretace práva znamená výklad právních normativních textů (ústavy, zákonů, podzákonných

předpisů, normativních smluv, popřípadě interpretace důkazů, pravomoc orgánů veřejné moci nelze

vyvodit pouze interpretací, musí být dána jasně). Cílem je objasnit smysl textu, který vystupuje jako

objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práva či jiné formy realizace práva.

Zvláštní význam má výklad smluv v případě sporu o jejich obsah, je-li zákonná úprava dispozitivního

charakteru.

Objekty interpretace dělíme na:

primární objekty - normativní text, tento objekt interpretace převládá

sekundární objekty – právní skutečnosti (např. smlouvy, výpovědi svědků, odůvodnění

rozsudku, doličné předměty).

Subjektem interpretace můţe být kaţdý člověk se základní rozumovou dispozicí a schopností číst

a pochopit smysl textu. Od tohoto laického výkladu je třeba odlišit doktrinální výklad, prováděný

právními odborníky.

Podle míry závaznosti interpretačních stanovisek lze provést klasifikaci subjektů interpretace : -

laický výklad – nedokonalý , nepouţívá interpretační metody, neodborný.

- doktrinální výklad – odborný, vědecký, vyskytuje se v odborné literatuře.

- Legální výklad –je výkladem zákonodárce, je výkladem obecně závazným.

- Výklad Ústavního soudu – rozsah rozhodovací a interpr.pravomoci ÚS je dán čl 87 a 89 Ústavy.

- Výklad orgánů aplikujících právo – tento výklad je závazný v daném případě.

- Výklad vyšších soudů (judikatura)- ( Nejvyšší, vrchní a krajský soud), není právně závazný, a to

ani pro niţší soudy. Přesto však interpretační stanoviska mají fakticky značný význam a vliv,

jednak pro věcnou autoritu těchto stanovisek, jednak pro moţnost přezkoumání soudních

rozhodnutí niţších soudů soudy vyššími zákonem stanoveným postupem.

- Sluţební (interní ) výklad – je pouţívaný ve veřejné správě v rámci vztahů nadřízenosti a

podřízenosti. Je obsaţen zejména v interních směrnicích a je sluţebně závazný.

- Autentický výklad – ten je prováděn orgánem veřejné moci, který vydal normativní právní text,

jenţ je předmětem interpretace.

-

Smyslem interpretace je pokud moţno zajisti v zásadě jednotný postup soudů a jiných rgánů

aplikujících právní normy.

Objektem interpretace je především normativní text, sekundárním objektem interpretace mohou být

právní skutečnosti, zejména smlouvy, statuty.

Metody interpretace jsou postupy či způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu.

Metody interpretace se rozdělují do dvou velkých skupin :

- standardní metody – jazykový, logický, systematický výklad

- nadstandardní metody – historický, teleologický, komparativní výklad.

Z hlediska legality je důleţité, ţe pomocí metod interpretace lze eventuálně vyplňovat i mezery

v právu de lege lata, nikoliv však de lege ferenda. V tom leţí hranice mezi interpretací a tvorbou

práva.

TP SZK

44

Právo a právní vědomí

Základní otázkou zní, co je to právo. Právo je obtíţně definovatelný abstraktní pojem (omnis definitio

periculosa, tj. kaţdá definice je nebezpečená).

Právo má dva významy:

právo jako normativní systém – objektivní právo.

právo jako oprávnění – subjektivní právo.

Existují dvě cesty definování práva:

definice vymezují podstatu práva- kde se právo bere?

definice vymezující jevovou stránku - jak je právo člověkem vnímáno?

Na obě otázky lze shodně odpovědět, ţe právo je formálně sdělný společenský normativní systém

regulující lidské chování a jeho normy jsou vynutitelné státní mocí. Tento systém se v daném státu

nazývá právní řád. Právo je vytvářeno státem.

Právo lze tedy vymezit několika znaky:

normativnost.

regulativnost.

účelnost.

sdělnost.

Právo je formálně sdělný společenský normativní a regulativní systém. Tento systém právních norem

je zpravidla (v ČR):

otevřený.

-dynamický.

-cílený.

Právo tedy sniţuje míru entropie ve společnosti, harmonizuje mnoţství individuálních zájmů.

Právní vědomí

Kromě práva můţeme rozlišovat i roviny právní vědomí. Lidé se ve svém chování řídí nejen právem

(to často ani neznají), ale i svým právním vědomím.

- lidé se ve svém chování řídí nejen právem, ale i svým právním vědomím

- existuje právní vědomí společenské, skupinové a individuální

- v civilizované společnosti není člověka, který by neměl alespoň nějaké právní vědomí

- základem právního vědomí je idea práva

- tato idea práva nemá daleko od ideje spravedlnosti

- právní vědomí je ve vztahu k právu systémem hodnotícím, kdeţto právo je systémem hodnoceným

- na rozdíl od znalosti práva, které je vědomím de lege lata, tj. vědomím, ţe něco jako právo platí, je

právní vědomí vědomím de lege ferenda, tj. vědomím, ţe by mělo něco jako právo platit, bez

zřetele na to, zda to skutečně platí či neplatí

- rozdíl mezi právem jako normativním systémem a právním vědomím je i v tom, ţe právo je ve

společnosti zpravidla jedno, kdeţto systémů právních vědomí můţe být v téţe společnosti víc

- velmi sporná je v literatuře otázka, zda součástí právního vědomí je i znalost práva

- většinou je podávána odpověď kladná

- je známo, ţe ti, kdo právo vědomě porušují, je zpravidla znají (alespoň některé jeho části) velmi

dobře, a to proto, aby co nejméně riskovali jeho porušováním

TP SZK

45

Některá obecná pravidla právní

- v průběhu věků se při pouţívání práva vytvořila obecná pravidla, který jsou obecně uznávána jako

zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliţe nejsou normativně vyjádřena v daném právním řádu

Pacta sunt servanda – smlouvy mají být dodrţovány

Nemo iudex in causa sua – nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci

Neminem laedere – nikomu neškodit

Ignorantia iuris non excusat – neznalost zákona neomlouvá

Audiatur et altera pars – je třeba vţdy slyšet i druhou stranu

Iustitia nemini neganda – spravedlnost nemá být nikomu odepřena

In dubio mitius – v pochybnostech mírněji

Quieta non movere – nehýbat tím, co je v klidu

Právní vědomí je empiricky vzniklé vědomí, ţe ve společnosti existuje právo. Je ovšem obtíţné je

definovat a vysvětlit jeho původ. Základem právního vědomí je idea práva, tzn. teoreticky na platném

právu nezávislá představa, co je po právu. Je to tedy především vědomí existence práva, systém

hodnotových soudů o lidském chování. Právní vědomí se můţe na hodnocení daného chování

shodnout s platným právem nebo s ním být v rozporu. Z tohoto vzájemného vztahu můţe pak vyvodit i

hodnocení práva jako takového.

Rozlišujeme právní vědomí:

de lege lata (podle platného práva, něco podle práva platí) – určuje, co má být po platném právu, co je

v souladu s právem a co je protiprávní. Právní vědomí de lege lata odpovídá postupu, který spočívá

v dodrţování právních norem pozitivního prává nebo ve vědomí jeho porušování (lze hovořit o

znalosti práva). To můţe znamenat, ţe právní norma platí a je zpravidla i dodrţována, ale je

dodrţována v rozporu s právním vědomím (a tedy i v rozporu se svědomím) toho, kdo ji dodrţuje. To

můţe vést aţ k tzv. civilní neposlušnosti.

de lege ferenda (něco by podle práva mělo platit) – spočívá v hodnocení pozitivního práva z hlediska

jeho správnosti a spravedlnosti. Z toho mohou vycházet představy o moţných změnách v právních

předpisech (něco by jako právo mělo platit).

Rozdíl mezi právem jako normativním systémem a právním vědomím je i v tom, ţe právo je ve

společnosti zpravidla jedno, kdeţto systémů právních vědomí můţe být v téţe společnosti víc. Existuje

právní vědomí společenské, skupinové a individuální. V civilizované společnosti není člověka, který

by neměl alespoň nějaké právní vědomí.

TP SZK

46

14. Právo EU a jeho členění.

Kontinentální právní kultura

Evropské právo představuje v současné době svébytný systém práva , které zahrnuje jak právo

Evropských společenství tzv. právo komunitání, nadnárodní, tak právo Evropské unie (unijní právo,

vzniklé v rámci mezivládní spolupráce členských států Unie.) Komunitární právo vzniklé jako právo

tří Evropských společenství je zaloţeno na třech zakládajících smlouvách z roku 1951 a 1957.

Zahrnuje právo EHS, Evrop.spol.uhlí a oceli, Evrop.spol. atom. energie.

Za sekundární (odvozené) komunitární akty Evropských společenství jsou povaţovány ty, které

byly přijaty na základě citovaných tří zákládajících smluv Evropských společenství normotvornou

činností příslušných orgánů společenství, kterými jsou Rada nebo Evropská komise.

Typické formy komunitárních právních aktů :

1. nařízení - má přímý účinek a bezprostředně tak zavazuje všechny subjekty.

2. směrnice - závazná pro kaţdý členský stát,kterému je určena,ale pouze co do výsledku ,

kterého má být dosaţeno , volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

3. rozhodnutí – představuje závazný akt obdobný nařízení ES, ale nemá obecnou platnost.

4. doporučení a stanoviska – představují právně nezávazné akty Společenství.,předpokládají

dobrovolné plnění a nejsou soudně vynutitelné.

Akty třetího pilíře – mají pouze mezivládní charakter, jsou přijímány jednomyslně zástupci vlád

členských států v radě. Právními akty EU nazývané právní akty třetího pilíře jsou rámcová rozhodnutí,

společné postoje, úmluvy a tzv. opatření k provádění rozhodnutí a úmluv.

Formy právních aktů třetího pilíře jsou :

a) rámcová rozhodnutí - účelem je sbliţování práv.předpisů člen.států Unie.

b) rozhodnutí - jiný účel neţ sbliţování právních předpisů.

c) společné postoje - vymezují přístup Unie k určité otázce, má pouze doporučující charakter. d)

úmluvy - následně doporučeny k přijetí člen. stát. Unie v souladu s jejich ústavněprávními

předpisy (ratifikace).

Texty evropského práva jsou publikovány v Ústředním věstníku Evrop.Společenství, které

představuje obdobu naší Sbírky zákonů.

EVROPSKÉ PRÁVO A JEHO ČLENĚNÍ. PRAMENY EVROPSKÉHO PRÁVA

EP = specifická součást mez. práva s federativními prvky

právo EHS, ESUO a Euratom (= ES = komunitární právo) doplněné o unijní právo na základě

Maastrichtské smlouvy (EU ≠ mez. organizace, pouze politická dohoda)

Úřední věstník Evropských společenství

EVROPSKÉ KOMUNITÁRNÍ PRÁVO

primární právo

tvořeno sérií klíčových smluv

4 zakládací smlouvy

ESUO (1952)

EHS (1957) – Římské smlouvy

Euratom (1957) – Římské smlouvy

ES (1967) – Jednotný evropský akt

Smlouva o přistoupení ČR k EU (č. 44/2004 Sb. m. s., účinnost od 1. 5. 2004)

TP SZK

47

sekundární právo

nařízení bezprostředně / přímo závazné (netřeba transformace)

směrnice závazná pro státy, jimţ je určena; pouze stanovení cíle

rozhodnutí závazné, ale není obecně platné

doporučení a stanoviska právně nezávazné, nevynutitelné, dobrovolné

Lisabonská smlouva – po ratifikaci všemi členskými státy má sjednotit (odstranit dualismus) a

nahradit právo ES/EU

EVROPSKÉ UNIJNÍ PRÁVO

není bezprostředně závazné nutná transformace do vnitrostátního práva prostřednictvím

zákona

Maastrichtská smlouva / Smlouva o EU (1993)

cílem vytvoření politické, hospodářské a měnové unie

tvořena chrámovou strukturou

pilíř = ekonomie

pilíř = mezinárodní a bezpečnostní politika

pilíř = justice a policie v trestních věcech

novelizace

Amsterodamská smlouva

Smlouva z Nice

akty 3. pilíře / akty práva EU

mezivládní charakter

rámcové rozhodnutí cílem přibliţování právních předpisů

rozhodnutí cílem jiný účel neţ

společný postoj doporučující povaha

úmluva státům je doporučeno ji přijmout

ORGÁNY EU

Evropská rada prezidenti a premiéři; klíčová politická rozhodnutí

Rada ministrů hl. rozhodovací politický orgán; obecná legislativní pravomoc

Evropská komise výkonný orgán

Evropský parlament 785 poslanců; legislativní pravomoc

ESD

ţaloby týkající se porušování primárního a sekundárního práva

2 stěţejní zásady evropského komunitárního práva

rozsudek Vosta vs. E.N.E.L. (1964) zásada aplikační přednosti práva ES před právem

národním

v případě kolize národního práva a s právem evropským má vţdy přednost právo evropské

neuplatní se zásada lex posterior derogat priori

rozsudek Van Gen den Loos (1963) zásada bezprostředního účinku

primární a sekundární právo je bezprostředně / přímo závazné ve vztahu k vnitrostátním subjektům

směrnice – není-li implementována řádně a včas, pouţije se přímo, pokud to její povaha připouští

TP SZK

48

Kontinentální právní systém

Systémem kontinentálním zde nazýváme systém občanského práva, který se vyvinul pod vlivem

římskoprávní tradice a přirozenoprávní teorie v její racionalistické podobě na přelomu 18. a 19. století.

na základě recepce práva římského. Vznikl v kontinentální Evropě (ve Francii), někdy je nesprávně téţ

označován jako systém románskogermánský. Geograficky je rozšířen nejen v kontinentální Evropě,

ale v modifikované podobě i ve většině států světa (Asii, Africe, Latinské Americe, kde se od 19. stol.

projevilo působení tehdejších koloniálních mocností, zejména Francie, Španělska, Belgie, Holandska a

Portugalska).

U kontinentálního systému rozlišujeme několik subsystémů:

románsko-germánský, skandinávský (přiklání se více k angloamerickému systému).

Východoevropský, balkánský okruh, bývalé koloniální země.

Několik okruhů:

právo francouzské – je prototypem kontinentálního právního systém, má nejrozsáhlejší vliv i za

hranice své domovské země (Latinská Amerika, země Blízkého i Dálného východu, jihovýchodní

Asie, africké státy). Základním pramenem je občanský zákoník Code civil z roku 1804. Byl

vypracován pod zřetelným vlivem J. J. Rousseaua, hlavním redaktorem byl Jean Portalis. V článku 4.

stanovuje, ţe soudce nesmí odmítnout rozhodnout ani pod záminkou nejasnosti, neúplnosti či mlčení

zákona. Zároveň však článek 5. výslovně vylučuje precedenční působení soudního rozhodnutí.

právo rakouské – výrazněji nepřekročilo hranice (bývalé rakousko-uherské území). Opírá se o

obecný občanský zákoník Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (obvyklá zkratka ABGB) z roku

1811, jehoţ posledním redaktorem byl F.v. Zeiller. Podle něho má kaţdý člověk přirozená, jiţ samým

rozumem seznatelná práva a jest ho tudíţ povaţovat za osobu.

právo německé – Jeho základem je občanský zákoník BGB z roku 1896 (účinný od 1.1.1900). Má

vliv i za hranice (zejména země Dálného východu, předrevoluční Čína a Japonsko), postrádá ale

filozofický základ.

právo švýcarské – jeho hlavním pramenem je občanský zákoník ZGB skládající se z občanského

zákoníku z roku 1907 a ze zákona o obligacích z roku 1911 (oba vstoupily v účinnost 1912). Má vliv

za hranice (Turecko, některé země Blízkého východu).

právo skandinávských zemí – neusiluje o vyčerpávající úpravu látky, ale ponechává značný prostor

pro aplikaci práva obyčejového a zejména pro soudcovskou tvorbu práva (ale nikoliv podobě

závazných precedentů jako v Anglii, pouze jako důleţitý pramen práva).

Od angloamerického typu právní kultury se odlišuje:

právní terminologií., dělením práva na soukromé a veřejné, systém psaného práva, vylučuje

soudcovskou tvorbu práva, základním pramenem práva je zákon, snaha o shrnutí do velkých kodexů.

specifické pojetí legality (koncepce právního státu).

Po druhé světové válce probíhá proces postupného sbliţování dříve značně odlišných dvou typů právní

kultury, coţ se projevuje mimo jiné růstem významu soudcovského práva v kontinentálním právním

systému.

Právní řád ČR patří do okruhu románsko-germánského a vychází z práva rakouského. Vyznačuje se

důrazem na psané právo.

TP SZK

49

15. Subjektivní práva a právní povinnosti - pojem, druhy (absolutní a relativní)

Základní právní zásady (právní principy) v soudobém právu.

Subjektivní právo (oprávnění)- představuje míru moţného a dovoleného chování subjektu práva

chovat se způsobem objektivním právem nezakázaným, tj. secundum et intra legem, nebo prater

legem.

Subjektivní právo má tři roviny: -moţnost chovat se nezakázaným způsobem,

moţnost poţadovat odpovídající chování do jiného ,

- moţnost poţadovat ochranu práva, resp.moţnost svépomoci.

Právní povinnost – rozumí se jí nutnost, vyplývající bezprostředně nebo zprostředkovaně pro právní

subjekty z právních norem, chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce.

Právní povinnost stanoví tedy buď přímo norma nebo akt aplikace práva nebo dobrovolný

závazek subjektu (smlouva). Lze je rozdělit na povinnosti spočívající v nutnosti aktivní činnosti –

něco dát či konat, nebo v nutnosti nečinnosti – něco strpět či něco nekonat. Porušení právní povinnosti

je deliktem, s nimiţ právo spojuje sankční následky, zejména vznik právní odpovědnosti.

Distinkce subjektivního práva a právní povinnosti a jejich vzájemná relace. Tuto moţnost chování musíme odlišit od vlastního chování, od výkonu práva (pokud je v souladu s normami objektivního práva). Moţnost určitého jednání můţe a nemusí být vyuţita, např. právo volit. Výkon práva je věcí kaţdého jedince. Ale u výkonu práva mohou existovat právní limity: 1. omezení výkonu smlouvou(vlastník pronajme svoji věc) 2. nucené omezení výkonu

na základě právní skutečnosti (individuální právní akt) ze zákona (zákonná překáţka výkonu), z důvodu ochrany jiných práv či veřejného zájmu (

např. zdraví, bezpečnost státu, veřejný pořádek atd.) např. u volebního práva dnes existují dvě – zbavení způsobilosti k právním úkonům (pro aktivní a pasivní volební právo), umístění v zařízení ochranné léčby .

Musíme odlišit subjektivní práva v juristickém slova smyslu (ve smyslu pozitivního práva) a práva přirozená, morální. Jestliţe jsou práva zaručena normami pozitivního práva, znamená to, ţe jsou zakotvena v platném právu, ale také, ţe existuje reálná moţnost vymáhat povinnosti odpovídající těmto právům. Moţnost určitým způsobem se chovat, musí být vţdy spojena s povinnostmi jiného chovat se adekvátně (tomu odpovídajícím způsobem), ţádné právo bez povinnosti.

právní povinnosti: dare - jednorázový úkon,( něco dát,) - aktivní činnost facere -opakované plnění,( něco konat),- aktivní činnost non facere = omittere (nekonat),- pasivní činnost pati - strpět, - pasivní činnost podle obsahu subjektivního práva, podle jeho charakteru dělíme na: absolutní právo – spojeno s non facere. Ostatní subjekty nesmí zasahovat do výkonu práv, toto

právo působí vůči všem (erga omnes). Jedná se např. o právo na ţivot, na osobní svobodu, na jméno, vlastnictví, na příznivé ţivotní prostředí.

TP SZK

50

Relativní právo – spojeno s dare, facere a někdy i pati (plyne z něho nutnost aktivní činnosti). Je uplatňováno v relaci, ve vztahu ke konkrétnímu subjektu. Působí mezi stranami (inter partes). Je to např. právo na zdravotní péči, na vzdělání, na zaplacení pohledávky, nájemní právo.

Rozdíl mezi absolutním a relativním právem nelze přeceňovat. Např. právo na vzdělání, které je relativní povahy, ale jeho naplňování je spojeno s prvky absolutními. Kdyţ se u absolutního práva někdo dopustí deliktu (zasahuje do jeho plnění), právo se mění na relativní, konkretizuje se na osobu delikventa, vytváří se nový odpovědnostní právní vztah.

DRUHY SUBJEKTIVNÍCH PRÁV

absolutní relativní ,

absolutní erga omnes, spojeno s non facere (např. právo na ţivot, věcná práva)

relativní inter partes, spojeno s dare, facere a někdy pati

rozdíl mezi nimi nelze absolutizovat – dopustí-li se někdo u absolutního práva deliktu, změní se

toto právo na právo relativní, neboť z erga omnes se konkretizuje na osobu delikventa

ústavně zaručená zákonná praeter legem

ústavně zaručená = základní lidská práva a svobody nezadatelná, nezcizitelná atd.

zákonná

práva praeter legem na základě legální licence = dovoleno je vše, co není zákonem zakázáno

soukromá veřejná

soukromá na základě smlouvy subjekt s nimi můţe disponovat

veřejná zajišťována státem

hmotná procesní

hmotná hmotná práva (např. právo na ţivot)

procesní proces (např. právo na advokáta)

hlavní vedlejší

hlavní samostatně existující, akcesorická povaha

vedlejší závislá na právu hlavním zanikají zároveň s ním

přechodná nepřechodná

přechodná lze převést na jiný subjekt, většina (např. majetková práva)

nepřechodná nepřevoditelná na jiný subjekt (např. právo nosit vyznamenání)

nejvýznamnější subjektivní práva = základní lidská práva a svobody (práva veřejná)

paternalistické pojetí svobody jedince = ochrana jedince i proti jeho vlastní vůli

liberální pojetí svobody jedince = omezování svobody jen v nezbytné míře

ZPŮSOBY OCHRANY SUBJEKTIVNÍCH PRÁV

stát – donucovací monopol

soudní soudy obecné, správní ústavní, mezinárodní

správní policie, obecní a jiné úřady

instanční postup

ombudsman

svémoc nutná obrana, krajné nouze, právo na odpor

PRÁVNÍ NÁROKY / NÁROKOVÁ PRÁVA / DOSPĚLÁ PRÁVA

takové stádium realizace práva, ve kterém lze plnění právem dané vymáhat

dospěje-li subjektivní právo do stádia právního nároku = dospělé právo (např. dospělá pohledávka)

= práva relativní (v okamţiku narušení absolutního práva dochází k jeho změně v právo relativní)

nenároková práva např. jednání, které je v rozporu s platným právem, právo promlčené, právo

zaniklé (prekluze), diskreční oprávnění (např. prezidentská milost)

TP SZK

51

Základní právní zásady v soudobém právuV. Knapp právní principy = obecná pravidla obecně

uznávaná jako zásady spravedlnosti (i tehdy, kdyţ nejsou normativně vyjádřena v právním řádu

PRÁVNÍ PRINCIPY A PRÁVNÍ NORMY

typické znaky právních principů

vysoká míra obecnosti

relativně univerzální obsah

více méně společné všem zemím dané právní kultury

nezrušitelnost

společné znaky PP a PN

preskriptivní charakter

závaznost musí být uznána státem

odlišné znaky PP a PN

míra obecnosti

PP – vyšší míra obecnosti

PN – menší míra obecnosti

vzájemná rozpornost / nerozpornost

PP – mohou být v rozporu

metoda proporcionality poměřování významu principu v dané situaci

metoda specifikace omezení platnosti principu pro určitý případ

PN – musí být v souladu

vznik

PP – vznik spontánně činností jurisprudence či soudnictvíPN – vznik záměrně v legislativním procesu

ne / zakládání práv a povinností

PP – nezakládají ţádná práva, ani povinnosti

PN – zakládají práva a povinnosti

ne / zrušitelnost

PP – mohou být zákonodárcem vyloučeny či omezeny, ale ne zrušeny

PN - aţ na výjimky zrušitelné

prozařování ústavních principů celým právním řádem

slouţí zejména jako interpretační pravidla při aplikaci práva ve sloţitých případech a při vyplňování

mezer v právu

MPV a EP principy obsaţeny v judikatuře MSD, ESD, ESLP atd.

DĚLENÍ PRÁVNÍCH PRINCIPŮ

tradiční moderní

tradiční více méně přítomny ve všech právních systémech (většinou latisnky) např. pacta sunt

servanda, neminem laedere, audiatur et altera pars, nemo iudex in causa sua

moderní např. ignorantia legis non excusat, nullum crimen, nulla poena sine lege, zásada rovnosti

před zákonem, zásada proporcionality, zásada přiměřenosti, zásada enumerativnosti veřejnoprávních

pretenzí

univerzální platné jen v určitých právních odvětvích

např. nulla poena, nullum crimen sine lege v TrestP

hmotněprávní procesněprávní

hmotněprávní např. neminem laedere, nullum crimen, nulla poena, zásada legální licence

procesněprávní nemo iudex in causa sua, nullus processus criminalis sine lege

TP SZK

52

NEZRUŠITELLNÉ PRINCIPY

principy, bez nichţ by právo nebylo funkční (ve smyslu dané právní kultury)

principy, jejichţ zrušením by zákonodárce překročil přirozené meze práva

principy, jejichţ zrušení by narušilo efektivnost právního systému

např. lex retro non agit, ignorantia legis non excusat, pacta sunt servanda, impossibilium nulla

obligatio, de similibus idem est iudicandum, nemo iudex in causa sua, neminem laedere, nullum

crimen, zásada rovnosti před zákonem

PRINCIPY, KTERÉ NE / JSOU PRAVIDLEM

principy, které jsou pravidlem

pozitivní principy explicitně formulovány v textu zákona

implicitní principy premisy či důsledky zákonných norem

extrasystémové principy přestoţe nejsou součástí daného systému, jsou s ním spjaty (např. dobré

mravy, zásady poctivého obchodního styku)

principy, které nejsou pravidlem

názvy charakterizující podstatné znaky právního institutu či právní úpravy např. smluvní

svoboda, dobrá víra

principy konstrukce práva účely sledované zákonodárcem při tvorbě práva

Audiatur et altera pars. Je třeba vţdy slyšet i druhou stranu.

In dubio mitius. V pochybnostech mírněji.

In dubio pro reo. V pochybnostech ve prospěch obţalovaného.

Ingnoratia legis non excusat. Neznalost zákona neomlouvá.

Iura novit curia. Soud zná právo.

Iustitia nemini neganda. Spravedlnost nemá být nikomu odepřena.

Nasciturus pro iam nato habetur. Ten, kdo se má narodit, se povaţuje jiţ za

narozeného.

Ne bis in idem. Ne dvakrát o tomtéţ.

Neminen laedere. Nikomu neškodit.

Nemo iudex in causa sua. Nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci.

Nemo iudex sine actore. Není soudce bez ţalobce.

Nemo ultra posse obligatur. K nemoţnému není nikdo zavázán.

Non omne quod licet honestum est. Ne vše, co je dovolené, je také čestné.

Nullum crimen, nulla poena, nullus processus

criminalis sine lege.

Není zločinu, není trestu, nestanoví-li tak zákon,

jen podle zákona se můţe konat trestní řízení.

Pacta sunt servanda. Smlouvy mají být dodrţovány.

Quae lex non prohibet, debent permissa viderit. Co zákon nezakazuje, má se pokládat za dovolené.

Quieta non movere. Nehýbat tím, co je v klidu.

Sensus verborum est anima legis. Význam slov je duchem zákona.

Suum cuique. Kaţdému, co jeho jest.

Ubi ius incertum, ibi ius nullum. Kde je právo neurčité, tam není práva.

TP SZK

53

16. Právní vztah a jeho prvky, vznik, změna a zánik právního vztahu (ex lege a na základě

tzv. právních skutečností). Druhy právních skutečností.

Tradiční a náboţenské právní systémy - islámské právo

Právní vztah je společenský vztah mezi nejméně dvěma konkrétně určenými subjekty, upravený právními normami, v němţ jeho účastníci jsou nositeli vzájemně spjatých subjektivních práv a právních povinností, které vznikají těmto subjektům přímo nebo zprostředkovaně na základě právních norem. Právní vztah má 3 znaky: musí ho se účastnit nejméně dva subjekty, jsou, zde objekty právních vztahů – právem chráněné vztahy obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti jejich subjektů ve vztahu k objektu (objektům) právního vztahu. Obecným předpokladem vzniku právního vztahu je především platná a účinná právní norma, která ve své dispozici buď přímo stanoví určitou povinnost nebo dává určité oprávnění v kogentní (kategorické) podobě nebo dává dispozici účastníkům právního vztahu, aby oprávnění a povinnosti stanovili v právním úkonu, jímţ je právní vztah zaloţen. Ke vzniku, změně či zániku konkrétního právního vztahu zpravidla nestačí sama existence normy, nýbrţ musí nastat okolnosti , se kterou právní norma spojuje vznik, změnu či zánik právního vztahu. Tyto okolnosti nazýváme právní skutečnosti. Právní skutečnosti jsou konkrétním předpokladem vzniku, změny nebo zániku určitého právního vztahu. Předpokladem právního vztahu jsou tedy právní norma a právní skutečnost, jeho elementy tvoří

subjekty, objekt a obsah právního vztahu.

vznik ex lege (ze zákona) – není to tak časté, ale např. vlastnické právo na budovu Sněmovny, ukončení pracovního poměru všech učitelů na VŠ v roce 1993 = tyto vztahy zasahují do autonomie smluvních stran na základě právní skutečnosti – nejčastější případ (skutečnost, která musí nastat, aby se někdo stal subjektem oprávnění a povinností, které jsou stanoveny v zákoně Třídění právních skutečností. Právní skutečností se rozumí okolnost, s níţ právní norma spojuje vznik, změnu a zánik právního vztahu, tj. subjektivních práv a právních povinností. Právní skutečnosti dělíme ze dvou hledisek : - z hlediska jejich souladu nebo rozporu s objektivním právem, - z hlediska zda jsou projevem vůle nebo nastávají mimovolně. Touto kombinací dostáváme čtyři druhy právních skutečností. právní jednání , které je projevem vůle souladným s normami práva a které dělíme na právní úkony fyzických a právnických osob a individuální právní akty orgánů veřejné moci. Protiprávní jednání (delikty), které je projevem vůle v rozporu s normami práva. Právní události, která je mimovolní skutečností v souladu s normami práva. Protiprávní stav, který je mimovolní skutečnost v rozporu s normami práva.

v souladu s právem v rozporu s právem

právní jednání protiprávní jednání projevem vůle

právní události protiprávní stav mimovolní povahy

Právní jednání – projev vůle určitého subjektu (účastníků) směřující ke vzniku , změně nebo zániku právního vztahu, jenţ je v souladu s právem. Dělí se na : - právní úkony individuální právní akt.

TP SZK

54

Právní úkony – jsou druhem právní skutečnosti, spočívající v projevu vůle fyzické nebo právnické osoby, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv. Právní úkony, které nesplňují zákonem stanovené obsahové a formální náleţitosti, jsou neplatné. Jsou to volní projevy, které si ale subjekt nemusí plně uvědomovat v jeho následcích, přesto je právní úkon platný , i kdyţ subjekt nezná přesně následky s ním spojené . Musí však k vyvolání právních následků směřovat. Dělení právních úkonů : dvoustranné ( vícestranné) právní úkony (smlouvy) – Skládá se ze dvou jednostranných právních úkonů – oferty (nabídka) a akceptace (přijetí), přičemţ smlouva vzniká v okamţiku souhlasu vůle obou stran. Smlouvy se dělí podle formy – verbální (ústní), - literární (písemné),konkludentní (mlčky činěné) jednostranné právní úkony –jednostranný projev vůle fyzické či právnické osoby, který vede ke vzniku změně nebo zániku subjektivního práva nebo právní povinnosti. Dělíme je na úkony: - procesní povahy (ţaloba, odvolání ) hmotně-právní povahy (materiální) –např. závěť,vyhlášení veřejné soutěţe, atd. Individuální právní akty Jsou to projevy vůle orgánů veřejné moci v soulad s právem. Jedná se o výsledek aplikace práva. Pro individuální právní akty platí presumpce správnosti (domněnka správnosti), pokud není dokázán opak, je akt platný, i kdyţ je vadný (pro právní úkony domněnka neplatí). Mají povahu: konstitutivní – jsou právními skutečnostmi (působí ex nunc – od nynějška), konstituují nové právní poměry. Jedná se o všechna rozhodnutí ve veřejnoprávní oblasti – rozsudek v trestní věci, rozhodnutí o přijetí na školu,...). V soukromoprávních vztazích jsou to rozhodnutí jen některá (např. rozvod). deklaratorní – nejsou právními skutečnostmi (působí ex tunc – od tehdy), oficiálně deklarují právní poměry, ale sami je nezakládají a neruší a nemají tudíţ hmotně právní skutečnost. Protiprávní jednání ( delikty ) Spočívá v projevu vůle, který je v rozporu s právními zákony, tzv. delikty. Podle charakteru chování (jednání) subjektu dělíme delikty na komisivní (aktivní činnost delikventa, někdo činí to, co dělat nemá – porušení zákazu) omisivní (nečinnost, která je porušováním norem práva, někdo je nečinný, ale má povinnost jednat – porušení příkazu) podle závaţnosti deliktu se dělí na: soukromoprávní delikty –tvoří homogennější skupinu, i kdyţ vnitřně členěnou. Vzniká zde vztah právní odpovědnosti mezi delikventem a poškozeným. Jedná se převáţně o delikty majetkoprávního charakteru – někomu vzniká majetková újma, způsobení škody, škody z prodlení, bezdůvodné obohacení. Také sankce je typicky majetková, směřuje k reparaci (odškodnění) nebo k restituci (obnově). Po určité době můţe dojít k promlčení deliktu, zaniká vymahatelnost, která je spojená jen s aktivní činností delikventa. Vymáhání probíhá soudní cestou. U soudu můţe delikvent podat námitku pro promlčení, vznikne naturální obligace (přirozený závazek) = závazek právně nevymahatelný. veřejnoprávní delikty – vzniká, zde odpovědnost delikventa vůči subjektu, který není poškozený (stát). Majetkový charakter není tak výrazný. Ale v tomto směru není rozlišení od soukromoprávních deliktů nijak jednoduché. Např. existuje majetkový veřejnoprávní delikt, delikt směřující proti ochraně osobnosti. Na prvním místě stojí represivní sankce – postih, delikventa. Zároveň se působí preventivně. Je to jednak individuální prevence vůči delikventovi, ale také generální prevence, která je spojena s obecným působením na veřejné mínění společnosti. Narozdíl od soukromoprávních deliktů, zde není promlčení spojeno s aktivní činností delikventa. Promlčení, zde znamená zánik moţnosti někoho postihnout. Existují:trestný čin (rozdíl trestného činu a přestupku je ve společenské závaţnosti, nebezpečnosti. Tato závaţnost není úplně exaktně stanovitelná, je proměnlivá v čase. K rozlišení se pouţívá téţ vymezení pozitivních a negativních znaků deliktu. Trestný čin je jednání pro společnost nebezpečné (materiální stránka deliktu), jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně (formální stránka deliktu). Přestupek je jednání pro společnost škodlivé, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně.

TP SZK

55

rozdíl mezi trestným činem a přestupkem: formální rozdíl (TČ naleznem v Trestním zákoně, přestupky v Přestupkovém zákoně) o TČ rozhodují soudy, o přestupcích rozhodují správní úřady (např. policie, okresní úřady) za TČ lzde udělit trest odnětí svobody i trest smrti, coţ za přestupek nejde u Tčů hovoříme o sankcích jako o trestech, u přestupků o opatřeních u přestupků neplatí zásada kontradiktorního řízení (není zde spor stran, ţalobce vs. ţalovaný, který by rozhodoval někdo třetí) u trestního řízení ano, aţ soud můţe udělit trest) Právní událost. je druh mimovolní právní skutečnosti, která nastává objektivně(mimo vůli účastníků právního vztahu), přičemţ následky, které jsou s ní je spojeny( vznik, změna nebo zánik právního vztahu tj. oprávnění a povinnosti) jsou v souladu s normami práva. Není, ale projevem vůle, je mimovolní povahy. Typickou právní událostí je narození nebo smrt člověka, k dalším patří třeba pojistná událost. Člověku jiţ narozením vznikají určitá práva a povinnosti (vztah k rodičům,..). Naopak smrtí toto zaniká (např. manţelství, poslanecký mandát,..). Také uplynutí časové lhůty je právní událostí, je předvídáno v právní normě. Následky mohou být: promlčení – znamená zánik vymahatelnosti práv a povinností, právo sice trvá, ale nelze se jej dovolat u soudu, vznese-li povinná strana námitku promlčení, promlčený vztah trvá pouze v podobě tzv. naturální obligace. Tj. plnění povinné osoby z promlčeného závazku bude stále v souladu s objektivním pozitivním právem. prekluze (zánik práv a povinností) vydrţení práv a povinností (po uplynutí časové lhůty vznikají práva a povinnosti , např. vlastnické právo k věci.) Protiprávní stav. je porušením právní povinnosti, přičemţ nemá povahu projevu vůle. Je to stav objektivně nastalý a je v rozporu s právem. Nastane určitá okolnost, která je v rozporu s právem, ale není vyvolaná ničím volním jednáním. Právní normy spojují sankce (objektivní právní odpovědnost) s určitým subjektem. Typické příklady protiprávních stavů jsou ţivelní pohromy. Je zde moţnost liberace (osvobození) – uvaţuje se, nakolik to není příliš tvrdé vůči tomu, kdo nese objektivní odpovědnost. Liberačním úvodem (kdy lze zbavit odpovědnosti za protiprávní stav) je to, pokud subjekt prokáţe, ţe i kdyby vyvinul veškeré úsilí, kterého je schopen (které lze od něj vyţadovat), následky by stejně nastaly, pak je osvobozen od objektivní odpovědnosti (např. při vis maior – vyšší moc – záplavy). Existuje však i absolutní objektivní odpovědnost, bez liberace. Subjekt pak nese odpovědnost třeba i za vis maior. Při prokazování protiprávního stavu, nese důkazní břemeno ten, kdo nese odpovědnost.

42.4. Prvky právního vztahu

Prvky právního vztahu jsou:

jeho subjekt – tj. subjekt subjektivních práv a povinností. Mohou jím být všechny subjekty

objektivního práva (fyzické i právnické osoby). Nutným předpokladem je právní subjektivita

(způsobilost k právům a povinnostem) a způsobilost k právním úkonům (můţe být omezena, např.

zákonní zástupci), deliktní způsobilost můţe některým osobám chybět.

obsah- vzájemná práva a povinnosti subjektů.

předmět – věci, práva, nehmotné statky, transplantáty. Můţe existovat i tzv. bezpředmětný právní

vztah (např. smlouva o dopravě osob). Primárním předmětem bývá lidské chování, sekundárním věc.

jeho subjekty, obsah a předmět.

TP SZK

56

Tradiční a náboţenské právní systémy - islámské právo

8.5.3. Islámský systém práva

Islámský typ právní kultury je právní systém, pro něhoţ je typické úzké sepětí i islámským

náboţenstvím a prolínání právních pravidel a s pravidly náboţenskými a etickými. Je to systém práva

historicky nejmladší a nejobtíţněji adaptabilní na moderní vývoj společnosti.

Islámské boţí právo (šaría) není totoţné s právem islámských zemí, zpravidla tvoří jen jeho část,

platící v různé míře vedle kodifikovaného práva převzatého z dřívějšího práva koloniálních mocností.

V procesu kolonizace docházelo k westernizaci (k převzetí západních vzorů). V posledních 20 aţ 30ti

letech se začíná šaría opět prosazovat.

Šaría má kauzuistický charakter, netvoří ucelený systém. Jediným zákonodárcem v islámském pojetí

je Alláh a jediným islámským boţím právem je šaría (lidské právo je označováno jako fikh, nejedná

se tvorbu, ale o nalézání práva).

Islámské právo se rozlišuje na právo sunnitské (ortodoxní, existují čtyři školy: malikovců, hanafijců,

šafijovců, hanbalovců) a právo šíitské (heterodoxní). Formálními prameny islámského boţího práva

jsou:

korán.

sunna (tradice o výrocích a skutcích proroka Mohameda).

idţma (právní principy zakotvené v právním vědo islámského společenství).

kijás (tj. analogie, základní schémata uvaţování).

Přestoţe v islámské právu platí zásada taklíd, tj. absolutní neměnnost islámského práva (je boţím

právem), a je tedy na podmínky moderní společnosti obtíţně adaptovatelné, pomocí interpretace se

nicméně do určité míry přizpůsobuje měnícím se podmínkám, v nichţ se jeho pravidla uplatňují.

8.5.4. Některé další právní systémy

Rozlišujeme systémy práva náboţenského (islám) o práva tradičního (africké kmeny).

TP SZK

57

17. Pojem právní odpovědnosti. Subjektivní a objektivní právní odpovědnost. Problematika

zavinění

Stát – pojem, vztah státu a práva. Pravomoc, působnost, příslušnost.

Právní odpovědnost Je to zvláštní forma právního vztahu, ve kterém dochází na základě porušení právní povinnosti ke vzniku nové právní povinnosti sankční povahy (toto je pro právní odpovědnost typické). Ke vzniku právní odpovědnosti dochází na základě tohoto schématu: Existuje primární právní povinnost ---dochází k porušení primární povinnosti --- --- vzniká sekundární (téţ sankční) právní povinnost. Pojem právní odpovědnost má svůj konkrétní obsah a zahrnuje : předvídané nepříznivé právní následky (ten kdo nedodrţí právní povinnost bude zatíţen předvídanými právními následky konkrétních systémů) prvek státního donucení, který je excentrickým znakem právní normy a kvalitativně ji tak vyčleňuje z jiných druhů, systémů norem. Právní teorie rozeznává : ba) donucení nepřímé – hrozba sankce (vznik práv. odpověd) bb) donucení přímé – nucené splnění právní povinnosti(exekuce). Pr. skutečnostmi, jimiţ vzniká právní odpovědnost, jsou protiprávní jednání a protiprávní stav. Druhy porušení právní povinnosti rozlišujeme : - komisivní – ten , kdo porušil právní pravidlo chování a jednání se chovat , jak neměl, - omisivní - ten , kdo porušil právní pravidlo chování a jednání se nechoval jak měl. Právní následky porušení právní povinnosti vţdy směřují k dvěma základním cílům, i kdyţ mají různou povahu i vnější formu : a) obsahují preventivní moment –cílem je minimalizovat případy porušení právní povinnosti. b) pokud jiţ k porušení právní povinnosti došlo, směřují k nápravě neţádoucího stavu v závislosti na konkrétním případu. Sankční postihy při porušení právní povinnosti ( druhy právních následků porušení právní povinnosti) trvání původní ( primární) povinnosti a moţnosti vynutit ji právem předvídaným a upraveným způsobem. Zde se uplatňuje zásada ne bis in idem (ne dvakrát, ne znovu). Subjekt nemůţe být dvakrát souzen pro stejnou věc.Musíme ale odlišit primární povinnost, ta trvá i po porušení povinnosti a u většiny případů je vymahatelná. vznik nové (sekundární) povinnosti (sankce, která tvoří obsah právní odpovědnosti). Vzniká sekundární povinnost, kterou nelze směšovat s primární povinností a s jejím vymáháním. U soukromoprávních deliktů se klade větší důraz na vymáhání , u veřejnoprávních deliktů je důleţitější sankční postih. Sekundární povinnost představuje vţdy tíţivý následek, který je přímým výsledkem skutečnosti, ţe se subjekt práva nechoval v souladu s platným právem. Jiné následky porušení právní povinnosti. – neplatnost právního úkonu – sankce za to , ţe právní úkon není v souladu se zákonem. zánik práva – koresponduje s porušením povinností. Funkce právní odpovědnosti. funkce reparační (kompenzační) - naturální restituce, - odškodnění funkce satisfakční např. omluva v tisku, oblast práva na ochranu osobnosti atd. funkce preventivní – předcházení vzniku porušení právní povinnosti. Funkce represivní – jejím obsahem je újma, která vzniká tomu, kdo porušil právní povinnost. Funkce další – např. signalizační = statistické údaje.

TP SZK

58

Druhy právní odpovědnosti V soukromoprávní oblasti vzniká vztah mezi poškozeným a delikventem: odpovědnost za škodu odpovědnost za prodlení odpovědnost z bezdůvodného obohacení odpovědnost za vadu věci odpovědnost za zásah do nehmotného statku ( např. čest, důstojnost, obchodní prestiţ) Ve veřejnoprávní oblasti jsou to tradiční odpovědnosti: trestní správní (administrativní) – odpovědnost za správní delikty (ţalobce je zároveň i soudce) disciplinární – přechod k soukromoprávní sféře, odpovědnost za porušení disciplíny v rámci interních vztahů (porušení paraprávních předpisů). Zde neplatí zásada ne bis in idem. V této oblasti jsou také netypické odpovědnosti: ústavní- upraveny normami ústavního práva mezinárodněprávní - mezi státy, ( rozhoduje mezinárodní soudní dvůr v Haagu při OSN),stát vůči fyzické i právnické osobě při porušení mezinárodních úmluv o základních lidských právech a svobodách (Evropský soud pro ochranu lidských práv ve Štrasburku ustavení podle Evropské úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod). Soukromoprávní delikty – jedná se převáţně o delikty majetkoprávní charakteru – způsobení škody, placení dluhů, bezdůvodné obohacování atd. Veřejnoprávní delikty – delikvent vůči subjektu, kterým není poškozený (stát, veřejnoprávní korporace). Na prvním místě stojí represivní sankce-postih delikventa.Jsou jimi : - trestné činy – jednání pro společnost nebezpečné, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně, přestupek je jednání pro společnost škodlivé, které není tr. činem a jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně. přestupky a jiné správní delikty – sankce za ně ukládají správní úřady, jsou vymezeny v přestupkovém zákoně a jiných zákonech správního práva. Rozlišujeme : přestupky, správní delikty fyzických osob, u nichţ se vyţaduje zavinění, správní delikty fyzických osob a právnických osob , u nichţ se zavinění nevyţaduje, správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty. disciplinární delikty – jednání porušující zvýšenou disciplínu v určitých oblastech společenského ţivota ( např. porušení disciplíny poslanců, senátorů, soudců, státních zástupců, policistů , vojáků, advokátů, notářů, lékařů, studentů apod. ) ústavní delikty – je jí např. velezrada prezidenta republiky. mezinárodněprávní delikty - jsou delikty států, ale i jednotlivců podle mezinárodního práva. Odpovědnost vyvozují a sankce ukládají orgány mezinárodních organizací ( OSN atd.). Stránky deliktu a jeho následku Otázka subjektivní odpovědnosti je konstruována na principu zavinění. Vţdy je třeba prokázat existenci i míru zavinění. Mluvíme o 4 prvcích zavinění: objektivní stránka deliktu = navenek projevené jednání a jeho následek. Např. vraţda, zkoumá se způsob spáchání (škrcení, střílení), následkem je smrt člověka. Mezi jednáním a následkem musí být prokázána bezprostřední příčinná souvislost (kauzální nexus). Uvaţujeme ve stavu umělé izolace jevů, vydělujeme určité jednání a určitý následek (ne vţdy musí následek nastat, záleţí na tom, zda to vyţaduje právní úprava, např. při ohroţovacích deliktech stačí pouze jednání). Můţe také nastat řetěz jednání a následků, následek nastane z jiné příčiny (např. střelba někoho vyděsí a ten zemře v důsledku infarktu). Důleţité jsou okolnosti vylučující protiprávnost jednání, např. nutná obrana, krajní nouze, souhlas poškozeného, čl. 23 Listiny – právo na odpor vůči státu).

TP SZK

59

objekt deliktu = právem chráněný zájem, na který delikvent útočí Rozlišujeme veřejný a soukromý zájem. Útok na veřejný zájem je druhem veřejnoprávního deliktu, bude záleţet na dalších okolnostech. Jedním jednáním můţe být způsobeno několik deliktů. Druhy objektů z právních vztahů platí i pro právní odpovědnost. subjekt deliktu – ten , kdo se protiprávního jednání dopustil. Musíme posuzovat dvě kategorie: zda můţe být nositelem právní odpovědnosti jen fyzická, nebo i právnická osoba (včetně veřejnoprávních korporací) Např. trestní odpovědnost a odpovědnost za přestupky u nás nesou pouze fyzické osoby. Jiné druhy odpovědnosti mohou nést i právnické osoby (nejčastěji nesou odpovědnost u soukromoprávních deliktů, mohou nést i odpovědnost správní). U veřejnoprávní korporace záleţí na tom, jak je odpovědnost konstituována, existuje např. odpovědnost za škodu způsobenou i nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (např. nezákonné vzetí do vazby). u fyzické osoby musí být splněny dvě podmínky, aby mohla nést odpovědnost: věk (např. 15 u trestní odpovědnosti), není-li splněn, odpovídá někdo jiný (zákonný zástupce), nebo není odpovědnost vyvozena. psychický stav v době spáchání deliktu,- zda je delikvent schopen rozlišit následky jednání zda je schopen jednání ovládnout. Zavádí se pojem příčetnost. Psychický stav je obecnější podmínka neţ věk. subjektivní stránka deliktu Je vymezena třemi prvky: motiv (dlouhodobá pozitivní či negativní orientace delikventa, polehčující x přitěţující) pohnutka (momentální podnět k jednání) zavinění (je rozhodující, musíme prokázat, zda je a jeho míru. Je to vnitřní psychický vztah delikventa k jednání a následku, pokud je to vyţadováno. U zavinění zkoumáme dvě sloţky – vědomí a vůli. Delikvent si musí být svého jednání vědom – otázka dokazování. U vůle je to sloţitější, jak byl jeho skutečný psychický vztah k jednání a následku – chtěl x nechtěl. Např. ví, ţe se dopouští deliktu, ale není schopen jednání ovládnout (reflexivní pohyb). Druhy zavinění: jednání úmyslné – dolózní přímý úmysl (zlý úmysl) – dolus directus, delikvent ví, ţe je to protiprávní, a chce to udělat nepřímý úmysl – dolus eventualis, delikvent ví, ţe se dopouští deliktu,a následkem je srozuměn (např. při rvačce nechce protivníka zabít, ale pouţívá takové chvaty, které zabít mohou) nedbalostní jednání – culpa hrubá nedbalost (vědomá) – culpa levis, delikvent ví, ţe se dopouští deliktu, a bez přiměřených důvodů (nepřiměřeně) spoléhá na to, ţe následek nenastane. nevědomá, (lehká) nedbalost – culpa lata, delikvent neví, ţe se dopustil deliktu, ačkoliv to vědět měl a mohl. Toto např. u disciplinární odpovědnosti. Zde se uplatňuje zásada „neznalost zákona neomlouvá“(týká se obecně přístupných právních norem, publikace je podmínkou platnosti). U jiných norem neţ právních tento princip neplatí, tam, kde se odpovědnost dokazuje,musí se dokázat, ţe vnitřní předpis byl vydán, ţe se k němu delikvent zavázal. Také můţe být jistá znalost spojena s určitou kvalifikací, postup lege artis, porušení tohoto principu bude mít často následek disciplinární odpovědnost (porušení norem, které souvisí s výkonem jisté činnosti).

subjektivní odpovědnost objektivní odpovědnost

objekt

subjekt

objektivní stránka

protiprávní jednání

škodlivý následek

příčinná souvislost mezi jednáním a následkem

subjektivní stránka

– zaviněné (úmysl, nedbalost)

objekt

subjekt

objektivní stránka

protiprávní stav, protiprávní jednání jiné osoby

neexistence subjektivní stránky

TP SZK

60

Stát – pojem, vztah státu a práva. Pravomoc, působnost, příslušnost.

pojem Stát – Trvalý organický svazek lidstva ,jisté teritorium obývajícího s jedinou vůlí a mocí

nejvyšší ,jehoţ účelem je napomáhat dosaţení všech ţivotních úkolů lidu takto spojeného.

(prof.Praţák)

3 prvková definice (Jellinek)– st.území ,st.moc ,st.obyvatelstvo

Stát

- Stát lze vymezit jako politickou formu organizace společnosti

- je to základní instituce ve spol. – kde existují politické vztahy, musí existovat i stát

- jedná se o hlavní mocenský subjekt ve společnosti, zvl. formu org. veřejné moci

základním organizačním elementem je státní moc (druh veřejné moci)

v demokratických státech je zdrojem a nositelem státní moci lid

výkon státní moci je lidem přenášen na státní orgány (zejména zákonodárné)

institucionálně je stát představován státním aparátem, tvořeným souhrnném státních orgánů

státní orgány se vyznačují pravomocí a působností (mohou v mezích zákonů rozhodovat o

subjektivních právech a právních povinnostech FO a PO)

soudobý demokratický právní stát je legitimován nejen legalitou, ale i naplňováním zásady suverenity

lidu

navenek se suverenita státu projevuje v samostatnosti státní politiky, včetně vytváření státních orgánů

právní stát je moţno vymezit jako stát, ve kterém se uplatňuje legalita, a to i vůči orgánům

veřejné moci

SOUDOBÝ DEMOKRATICKÝ PRÁVNÍ STÁT – ATRIBUTY A GARANCE

Vázanost státu právem

Soudobé právo vychází ze tří legitimizačních zdrojů.

Jsou jimi:

vůle lidu

hodnotová orientace – vychází ze svobody a rovnosti

princip legality – právní normy se musí dodrţovat v tvorbě i aplikaci

Základní principy právního státu: viz ústavní právo Principy napiš sem !

-většina těchto principů zachycena v Ústavách států

- suverenita lidu

- vytyčena v pracích Locha a Rousseaua

- zásada: legitimním zdrojem svrchované státní moci je vţdy lid

- priorita občana před státem

- zákonnost –legalita*

- bezvýjimečná a bezvýhradní závaznost práva pro všechny subjekty práva

- zákonnost je minimální koncepce právního státu

- státní moc netrpí porušování práva, ale zároveň uţívá státní donucení jen v případě porušení práva

- garantování základních práv a svobod

- základní práva a svobody odvozeny od přirozených práv člověka

- zakotveny v ústavách a mezinárodních smlouvách- př.: Evropská úmluva o ochraně lidských práv a

svobod

TP SZK

61

- právní jistota*

- moţnost předvídat postup a rozhodnutí státních orgánů

- vyloučení nahodilosti a vůle st. orgánů

- základem je stabilita pr. řádu*

- minimalizace zásahů do svobody jedince

- jedinci je dovoleno vše co není zákonem zakazováno

- státní moc můţe zasáhnout jen na základě a v mezích zákona míra svobody

jedince je kritériem hodnocení pr. Státu

- dělba a kontrola moci

- dělba moci v triádu formulována CH. Montesquieu (moc zákonodárná, výkonná a soudní )

- sloţky moci jsou nezávislé a kontrolovatelné

- nejdůleţitější je nezávislé soudnictví

- legitimita státní moci a demokratismus činnosti státních orgánů

- ústavní a zákonné uznání oprávnění st. orgánů k výkonu st. moci

- výkon st. moci je realizován na demokratických principech

Hierarchicky uspořádaným platným právem jsou vázány státní orgány, správní úřady aj.

Soudy jsou vázány jen zákony a prameny práva vyšší právní síly

Ústavní zákon je vázán jen ústavními zákony a eventuelně mezinárodními smlouvami

Záleţí na státu,jak dalece připustí vnitrostátní závaznost norem mezinárodního práva

Působení mezinárodního společenství vede k uzavírání mezinárodních smluv

Pravomoc, působnost, příslušnost.

Pravomocí rozumíme prostředky k zabezpečení věčné působnosti orgánu (pravomoc zákonodárná,

výkonná, soudní, bankovní a jiná).

Působností (kompetencí) se rozumí okruh vztahů, v nichţ je realizována pravomoc (je vymezena

věcně, teritoriálně, personálně, časově).

Pojem Dle ÚP –

Pravomoc – způsobilost státního Orgánu ,stanovená primárně ústavou ,vykonávat v rámci dělby moci

, určitý okruh moci – zákonodárné, výkonné, soudní

Působnost(kompetence) vyznačuje rozsah pravomocí , v němţ ji mohou jednotlivé státní orgány

provádět.Kompetence má dimenze prostorové , časové a věcné .

příslušnost – Odpovídá na otázku ,které st .orgány mají záleţitost řešit (soudy ,správní org. Policie..

TP SZK

62

18. Právní ochrana subjektivních práv, význam soudní ochrany, jiné subjekty právní

ochrany, svépomoc, právní pomoc při ochraně práv.

Právo a spravedlnost – vyrovnávací (korektivní, diortotická), rozdělovací (distributivní),

sociální, retributivní, procedurální.

Zabezpečení a poskytování právní ochrany je jedním ze základních povinností právního státu. Mluvíme o právní jistotě. Součástí právní jistoty je právo kaţdého dovolat se právní ochrany svého subjektivního práva a zároveň jistota, ţe se mu této ochrany dostane. Kaţdý tedy má právo na ochranu svého práva. Je to jedno ze základních práv a povinnost ochranu poskytnout má stát. Právo na ochranu je tedy subjektivním právem vůči státu. Čl. 36 Listiny odst. 1 se praví „kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“. Z uvedeného ustanovení zároveň vyplývá, ţe poskytování právní ochrany je nejen povinností, ale i výlučným právem státu. Nikdo jiný neţ státní orgán, tj. soud nebo jiný podle zákona příslušný státní orgán, není oprávněn a není způsobilý takovouto právní ochranu poskytovat. Mluví se proto o státním monopolu poskytování právní ochrany. Z tohoto monopolu vyplývá obecný zákaz svépomoci. Nikdo není oprávněn svémocně si dopomáhat k svému právu, ani svémocně chránit své právo, bylo-li porušeno.V obou případech se má obrátit na příslušný státní orgán a poţádat jej, aby mu právní ochranu poskytl. Příslušný státní orgán je povinen tak učinit. Jsou, ale i výjimky: a) čl. 23 Listiny, jenţ dává občanům právo „postavit se na odpor kaţdému, kdo by odstraňoval

demokratický řád lidských práv a svobod..., jestliţe činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny“.

b) svépomoc dovolená přiměřenými prostředky proti útoku bezprostředně hrozícímu nebo trvajícímu, jejímţ specifickým případem je nutná obrana (sebeobrana a popř. i obrana jiného)

c) jednání v krajní nouzi, tj. ve stavu, způsobeném jinak neţ útokem člověka, kdy někomu hrozí takové bezprostřední nebezpečí, které sám nevyvolal, ţe nelze vyčkat státní ochrany, a nebezpečí nelze odvrátit jinak neţ nikoli nepřiměřeným poškozením cizího práva

Ten, kdo by se mimo uvedené případy svémocně dopomáhal ke svému právu, nebo je svémocně chránil, se sám dopouští protiprávního jednání.

Právní ochranu poskytuje státní orgán podle významu věci

z vlastního podnětu, tak je tomu zejména v případě trestných činů, kdy platí zásada legality, tj. povinnost státního orgánu stíhat trestné činy,

na ţádost toho, kdo se ochrany domáhá, coţ je pravidlem ve věcech soukromoprávních Druhy ochrany preventivní – spočívá v opatřeních majících předejít porušení subjektivního práva jako je např. zákaz

sousedovy činnosti rušící řádné uţívání pozemku,ale i trest, který má izolovat pachatele trestného činu a zabránit mu v dalším páchání trestných činů atd.

následná- nastupuje tehdy, bylo-li právo jiţ porušeno. Tou je např. soudní příkaz, aby byl splněn nesplněný závazek, aby byl odstraněn následek protiprávního chování atd., ale i uloţení sankce, jako např. uloţení povinnosti nahradit škodu či uloţení trestu.

Prostředky následné ochrany: - restituce in integrum, tj. obnovení předešlého stavu - reparace, tj. náhrada porušením práva způsobené újmy - satisfakce, jíţ je poskytnutí zadostiučinění za způsobenou újmu - represe, tj. postiţení toho, kdo právo porušil, trestem nebo újmou podobného charakteru

TP SZK

63

Předmětem právní ochrany je subjektivní právo. To můţe být porušeno: - nekonáním, tj. především nesplněním, resp. nenáleţitým splněním povinnosti subjektivnímu právu

odpovídající - konáním, tj. aktivním porušením subjektivního práva

Tomuto třídění zhruba odpovídá porušení práva:

- relativního, zejména ze smlouvy (excontractu), nesplněním nebo nenáleţitým splněním smluvní povinnosti

- absolutního, tj. porušením obecné povinnosti nerušit nikoho v jeho právech, čemuţ se říká delikt (civilní nebo trestní), tu tedy nastávají ve vztahu k rušiteli práva následky ex delicto

Soudní ochrana

Poskytuje se v řízení trestním a civilním (v civilním sporu převládá zásada dispozitivní, podle které je navrhovatel dominus litis (pán sporu), obecná zásada iudex ne eat ultra petita partium, tzn. soud má rozhodovat jen o tom, oč byl stranami poţádán, v trestním řízení na návrh státního zástupce, zásada oficiality).

Jednou ze základních zásad soudního řízení je, ţe nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,

tzn. nepřípustnost zřizování zvláštních soudů. Další je zákaz odepření rozhodnutí, tzn. ţe soudce, který

by odmítl rozhodnutí ve věci, ke které je příslušný, z důvodu mlčení, nejasnosti nebo neúplnosti

zákona, se dopouští odmítnutí spravedlnosti. Zásada rovnosti stran řízení,z níţ splývá i zásada audiatur

et altera pars, zn. ţe s kaţdým tvrzením jedné strany sporu je vţdy třeba seznámit i druhou stranu

sporu a dát jí moţnost se k tomu vyjádřiti.

Právní ochrana subjektivních práv

(práva na spravedlivý proces, význam soudní ochrany, jiné subjekty právní ochrany, svémoc, právní

pomoc při ochraně práv)

Vymahatelnost a ochrana subjektivních práv

U subjektivního práva je důleţitá vymahatelnost. Jestliţe existuje právní nárok, pak je právo

vymáhatelné, je dospělé. Subjekt práva má nárok na donucení jiného subjektu splnit povinnost.

Některá práva jsou zaručena, ale nejsou vymáhatelná. Jsou to např. promlčená práva, přestávají být

nárokem, existují v podobě přirozeného závazku (naturální obligace, tj. povinnost, která není

vymáhatelná, záleţí čistě na povinném subjektu, zda např. zaplatí dluh, nebo ne).

Uvedu příklad. Půjčím 10 000 Kč. Od této doby začnou běţet dvě lhůty:

splatnost - po uplynutí vzniká právo vymáhat.

promlčení - po zákonem stanovené době se částka promlčí, nastane právní událost promlčení. Teď uţ

záleţí pouze na tom, komu jsem půjčil, zda mi peníze vrátí.

Vymahatelnost práv je tedy spojena s ochranou práv ze strany státu za podmínek stanovených

normami pozitivního práva.

Jakým způsobem můţe vymáhání probíhat:

prostřednictvím státu (pouţití veřejné moci) - stát je tu od toho, aby garantoval práva a donucoval ke

splnění povinností. Rozhodující částí systému mocenské ochrany subjektivních práv je soudní ochrana

práv, dále prostřednictvím správních úřadů, veřejného ochránce práv, státního zástupce, policie apod.

Soudní ochrana práv, která musí být nezávislá a nestranná, má tři typy. Základní lidská práva a

svobody nelze zbavit soudní ochrany.

TP SZK

64

ochrana obecnými soudy - rozhodují zejména soukromoprávní spory, rozhoduje o trestných činech a

ukládá za ně tresty.

ochrana správními soudy – v případě rozhodnutí správním orgánem je povolen přezkum zákonnosti,

eventuálně účelnosti (v ČR zatím ne) tohoto správního rozhodnutí.

ochrana Ústavním soudem - buď jsou všechna ústavní práva zaručena, všichni se mohou domoci

práv v Ústavě zakotvených (princip oficiality), nebo se uplatňuje princip oportunity, tj. Ústavní soud si

vybere ze všech případů několik a o těch rozhodne (je to silnější ochrana, co do dopadu rozhodnutí, ale

slabší ochrana pro individuální případ). V České republice se můţe kaţdá fyzická a v určitém případě

i právnická osoba pomocí ústavní stíţnosti domáhat ochrany u Ústavního soudu v případě rozhodnutí

či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

moţnost ochrany u mezinárodních soudů – je moţná je, je-li stát signatářem mezinárodní smlouvy,

z níţ tato moţnost vyplývá a jsou-li vyčerpány vnitrostátní prostředky právní ochrany.

svémocí (donucení vlastními silami) - typická pro případy oslabení moci státu, pro civilizovaný

moderní stát není typická. Primárně je třeba obracet se na státní orgány, ale i moderní právo zná

svémoc:

jednání v nutné obraně (bráníme se proti útoku vůči právu na ţivot).

jednání v krajní nouzi (při povodni, poţáru, ohroţení ţivota v důsledku infarktu atd.).

zadrţení věci - právo zadrţet věc ke splnění povinnosti (kdyţ dluţník neplatí, lze mu zadrţet

adekvátně drahou věc).

Při ochraně práv je důleţitá také právní pomoc. Kvalifikovaná právní pomoc je sluţba ze strany

advokátů, která probíhá zásadně za úplatu. Pro určité skupiny lidí existuje moţnost bezplatné právní

pomoci (např. řízení před Ústavním soudem je bezplatné). Je zde také moţnost prominutí soudních

poplatků.

Bezplatné zastupování advokátem je moţné ve dvou případech:

ex offo - trestní obhajoba (je-li zákonem stanovena nutná obhajoba a obviněný si sám neurčí obhájce).

přidělení advokáta advokátní komorou - komora uhradí pouze vzniklé náklady.

Právo na právní pomoc patří mezi ústavně zaručená práva.

TP SZK

65

Právo a spravedlnost – vyrovnávací (korektivní, diortotická), rozdělovací (distributivní),

sociální, retributivní, procedurální.

Právo a spravedlnost

Spravedlnost nemá čistě racionální základ, má téţ intuitivní charakter. Její definicí se zabývalo jiţ

mnoho filosofů. Jedním z prvních a dosud asi nejcitovanějších je Aristoteles, který spravedlnost

rozděluje do dvou podskupin:

diortotická spravedlnost (zarovnávací, komutativní, retribuční) - obnovení rovnováţného stavu,

odčinění negativní skutečnosti.

distributivní spravedlnost (rozdělovací) - rozdělování podle stejného měřítka.

Jinou definicí je ta, kterou uvádějí např. římský právník Ulpianus, nebo sv. Tomáš Akvinský. Podle

nich je spravedlnost pevná trvalá vůle přiznávat kaţdému, co mu právem náleţí. Ve starověkém

Římě byla tato poučka součástí zásad ţivota Římanů. Zásady byly celkem tři:

neminem laedere - nikomu neškodit.

honeste vivere - počestně ţít (nemá v právu význam).

suum cuique tribuere - kaţdému dát, co jeho jest.

Nikomu neškodit můţeme dát do relace s Aristotelovou diortotickou spravedlností, stejně tak, jako

zásadu suum cuique tribuere s distributivní spravedlností.

Také moderní právo přišlo se svými koncepcemi spravedlnosti. Angličan Hart např. říká, ţe stejné

případy se mají posuzovat stejně, rozdílné případy rozdílně. Rezignuje tak na substanciální stránku

spravedlnosti, důleţitá je pro něho procesní činnost. V. Knapp toto pojetí kritizuje.

S trochu sloţitější koncepcí přichází Američan J. Rawls, který uvádí dvě roviny:

kaţdá osoba má mít stejné právo na co nejširší systém základních svobod, které jsou slučitelné s

obdobnými svobodami pro jiné lidi.

sociální a ekonomické nerovnosti mají být upraveny tak, aby.

se u obou dalo rozumně očekávat, ţe budou k prospěchu kohokoliv.

byly spjaty s pozicemi a úřady přístupnými pro všechny.

Tento druhý bod bych vysvětlil na příkladu nějakého podniku. Kaţdý její zaměstnanec můţe přijít se

zlepšovacím návrhem. Kdyţ je zaveden do praxe, zvýší se produktivita práce a také odměny všech

pracovníků. O něco více dostane zaměstnanec, který s návrhem přišel.

Připomenout je třeba také libertenistickou nárokovou teorii spravedlnosti Nozicka, který povaţuje

za základní otázku spravedlnosti oprávněnost vlastnického titulu jednotlivého vlastnictví. Spočívá v:

spravedlivém nabytí vlastnictví (originální vznik vlastnictví k věci a dědictví).

spravedlivém převodu vlastnictví (vznik vlastnictví koupí nebo darem, ne krádeţí či podvodem).

spravedlivé nápravě v případě porušení jedné ze dvou uvedených zásad.

Odpůrcem sociální spravedlnosti je představitel neoliberelismu von Hayek. Podle něj je za

spravedlivé moţno označit jen takové lidské chování nebo pravidla tohoto chování. Odmítá chiméru

sociální spravedlnosti, neboť spontánní trţní řád nemá vlastnosti ţivé bytosti a proto nemůţe být ani

spravedlivý, ani nespravedlivý. Distributivní spravedlnost je podle něj v rozporu s vládou zákona a

svobodou, kterou má právní stát zabezpečit.

TP SZK

66

Vztah právní a sociální rovnosti

Německý právní teoretik R. Ihering říká jiţ v 19. stol. proč má právo směřovat k rovnosti lidí, kdyţ

vše směřuje k jejich nerovnosti, právo má tuto nerovnost zmírňovat. Právo je tu proto, aby silnější

nemohli všechno. Právo nemůţe být zaloţeno pouze na formální rovnosti.

Univerzální řešení tohoto problému neexistuje. Bude záviset na vývoji společenského vědomí.

Spravedlnost dnes chápeme ne jako apriorní jednou pro vţdy danou kategorii, ale jako kategorii

historickou, procházející vývojem. To, co přetrvává, jsou některá východiska vycházející z

Aristotelova dělení:

obnovení rovnováţného stavu - teoreticky se do ní nepromítají sociální aspekty (je to pouze vztah

deliktu a odpovídající sankce). Sankce ale nebude vţdy pro kaţdého stejná, náhrada škody můţe být

zmírněna (podle sociální situace, prosazení individualismu).

distributivní spravedlnost – Ve většině případů má být rozdělováno podle stejného měřítka, ne ale

tak, ţe všichni dostanou stejně. Důleţitá je volba kritéria. Zásada „všem stejně“ je kritérium spjaté s

výsledkem. Můţeme však rozdělovat podle výkonů, stavu (zvýhodnění určité skupiny), příleţitostí

(losuje se, kdo je lepší, je v osudí vícekrát), potřeb (rozhoduje sociální situace lidí, oblast sociálního

zabezpečení), pořadí (kdo dříve přijde).

Závěr: musíme od sebe oddělit diortotickou a distributivní spravedlnost. U rozdělování musí být

kritérium přiměřené problému. Výběr kritéria je dán konsensem (nebo většinovým rozhodnutím),

které se promítá do zákonných norem a rozhodnutí soudů.

Formální a obsahové pojetí spravedlnosti

Máme tato dvě pojetí spravedlnosti rozlišovat? Kdyţ budeme pod pojme formální spravedlnost

rozumět zákonnou spravedlnost, pak to význam má, pak do sebe formální spravedlnost zahrnuje

obsahová kritéria. Je zaloţena na principu legality. Ale to, co je formálně spravedlivé, nemusí být

spravedlivé pro veřejnost (není to spravedlivé z hlediska obsahové spravedlnosti).

TP SZK

67

19. Aplikace právních norem (pojem, stádia procesu aplikace, akty aplikace práva).

Základní rozdíly mezi jednotlivými druhy aplikace právních norem.

Rovnost a diskriminace, svoboda (pozitivní a negativní)

Pojem aplikace práva

Rozumí se tím kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níţ

dochází k podřazení konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou

v právní normě.Výsledkem jsou akty aplikace práva .

V nich soudy, správní úřady a jiné orgány rozhodují o subjektivních právech a právních povinnostech

fyzických a právnických osob.

Podstatou aplikace právní normy je subsumpce (podřazení) konkrétní skutkové podstaty pod

abstraktní skutkovou podstatu.

V procesu aplikace práva je třeba zodpovědět dva druhy otázek:

Faktické (skutkové)otázky -questiones facti –zjišťuje se přímým vnímáním a dokazováním

Právní otázky – questiones iuris – podle jaké právní normy se případ posoudí

Druhy procesů aplikace práva

Uvaţuje se o nich v rámci kontinentálního práva.V ČR je diferencována na tyto hlavní druhy řízení:

1) Občanské soudní řízení(civilní řízení): Upravuje ho občanský soudní řád. Soudy rozhodují o

právech osob, převaţuje charakter sporu.Rozlišuje se řízení nalézací, odvolací, dovolací a exekuční

2) Trestní řízení – upraveno trestním řádem. Má několik stádií a v posledním rozhoduje soud.

- přípravné trestní řízení – vyšetřování, vychází z důkazních prostředků,

- sestavení obţaloby – provádí státní zástupce

- rozhodování soudu – hlavní líčení

- případně odvolací řízení

- exekuce (v případě odsouzení)

3) Správní řízení – upraveno správním řádem . V tomto řízení rozhodují správní orgány(orgány

veřejné správy).Patří sem např. řízení o stavebním povolení, daňové a celní řízení, řízení na vysokou

školu apod.

4) Některé typy řízení před Ústavním soudem . Nepatří sem abstraktní kontrola ústavnosti.Je to

např. rozhodování o velezradě prezidenta, o ústavních stíţnostech, o platnosti volby poslance nebo

senátora atd.

5) Zvláštní typy řízení. Např. řízení o konkurz a vyrovnání.

Kdy nejde o proces aplikace práva?

- Kdyţ nerozhoduje orgán veřejné moci,

- i kdyţ zde vystupuje orgán veřejné moci, musíme od aplikace práva odlišit proces tvorby práva,

jakoţ i abstraktní kontrolu ústavnosti

- není to ani vlastní řídící činnost orgánu veřejné moci dovnitř,

- není to ani přezkum zákonnosti rozhodnutí

Stadia procesu aplikace práva

Má tři stadia:

1. Zjišťování skutkového stavu (questiones facti)

2.Řešení otázek právních (questiones iuris)

3. Rozhodnutí ve věci samotné

TP SZK

68

1) Zjišťování skutkového stavu (questiones facti)

První stádium spočívá ve zjišťování skutkového stavu prostřednictvím dokazování, pokud ovšem

není tato skutečnost nazírána bezprostředně, přímo.

Důkazními prostředky jsou zejména svědecké výpovědi, výpovědi účastníků řízení, doličné

předměty aj.Přičemţ platí zásada volného hodnocení důkazů ze strany orgánu aplikujícího právo.

Věrohodnost důkazů a důkazní hodnota je dána ve vztahu k jednotlivým případům.

Opakem zásady volného hodnocení by byla zásada formálního hodnocení důkazů.

Důkazy jsou předem rozděleny, mají různou povahu, význam, je stanovena hierarchie.

V určitých případech je dokazování usnadněno tzv. právními domněnkami a fikcemi.

Pro právní domněnky je charakteristické, ţe vycházejí z obecné ţivotní zkušenosti.

V závislosti na přípustnosti důkazu opaku rozlišujeme:

- domněnky vyvratitelné (důkaz opaku je připuštěn)

- domněnky nevyvratitelné (důkaz opaku vyloučen, jsou výjimečné)

Typicky pouţívané důkazní prostředky

1) Výpovědi – Účastníků, svědecké

2) listinné důkazy

veřejné – osvědčení

soukromé – důkazní hodnota niţší, záleţí na konkr. kauze, neplatí presumpce správnosti.

3) Znalecké posudky - Lékařský, technický,- finálně mají listinnou podobu, ale znalec můţe být

vyslýchán ústně.

4) Doličné předměty, ohledání místa činu, rekonstrukce trestného činu apod.

Co není třeba dokazovat?

- právní předpisy, prameny práva, které jsou publikovány ve Sbírce zákonů, platí zde zásada, ţe

soud zná právo (iura novit curia)

- není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé a známé orgánu aplikujícímu právo z jeho činnosti

, tvz. notoriety.

Rozdíly mezi druhy řízení ve zjišťování skutkové podstaty:

a) Trestní řízení

Jsou zde na dokazování kladeny nejsilnější poţadavky.Uplatňuje se zásada objektivní

(materiální) pravdy, která vylučuje pouţívání nezákonných důkazů, důkazní prostředky mají

prokázat, ţe je obţalovaný pachatelem trestného činu.V případě pochybností se uvaţuje ve prospěch

obţalovaného ( in dubio pro reo) –promítnutí zásady presumpce neviny.

Opakem zásada materiální pravdy je zásada formální pravdy. Zásada formální pravdy

vychází z dodrţení určitých pevně stanovených forem ( formulí), na jejichţ dodrţení závisí výsledek

presumpce neviny.

Důleţitá je zásada legality –příslušné orgány činné v trestním řízení jsou povinny stíhat

jakoukoli trestnou činnost, o které se dozvědí. Důkazní břemeno nese stát.

b) Civilní řízení

Neplatí zde zásada in dibio pro reo – jsou zde určité prvky formální pravdy – postačí určitá

pravděpodobnost toho, ţe je to pravda. Mohou být vydány rozsudek pro uznání nebo pro zmeškání :

Rozsudek pro uznání

- Jestliţe obţalovaný uzná ţalobu v plném rozsahu, pak zpravidla řízení končí a

důkazní řízení se neprovádí¨

TP SZK

69

Rozsudek pro zmeškání

- Pokud obžalovaný zmešká první stání ve věci, soud vyhoví žalobě

Neplatí zde presumpce neviny. Vychází se z toho, ţe ţalobce musí prokázat to, co tvrdí. Ţalobce je

pánem sporu, z čehoţ plyne, ţe můţe změnit ţalobu, v průběhu řízení s disponovat. Soudce je vázán

návrhy stran, zásadně nemůţe navrhovat důkazy, ale nemusí provést všechny, které předloţí účastníci

řízení. Řízení ovládá zásada projednací,- soud ukončí řízení, jakmile je projednáno, co projednáno

být mělo.

d) Správní řízení

Důraz je kladen na objektivní pravdu, neplatí zásada in dibio pro reo. Není zde však

soukromoprávní charakter, důkazní řízení provádí orgán ex offo. Toto řízení má převáţně písemný

charakter. Typická je poměrně velká diferencovanost u jednotlivých druhů správního řízení.

2.Řešení otázek právních (questiones iuris)

Druhé stádium je zaměřeno a právní aspekty problematiky Spočívá v nalezení právních norem,

které budou aplikovány na danou skutkovou podstatu, posuzování otázek jejich platnosti a

účinnosti, jejich interpretace ve vztahu k dané věci. V případě mezer v právu de lege lata je

výjimečně možné za určitých podmínek použít analogii.Je zakázáno odepření spravedlnosti.

Musí se posoudit nakolik jsou zákony a jiné právní předpisy, které chceme pouţít zákonné a

platné. Vznik právního vztahu je třeba vţdy posoudit podle zákona účinného v době jeho vzniku.

Rozpory v právním řádu je nutno řešit zejména podle právní síly předpisů a dalších pramenů

práva.Mají-li shodnou právní sílu, pouţije se ten z nich, který nabyl účinnosti později, anebo ten, který

představuje zvláštní právní úpravu, odchylnou od obecného právního řeţimu.

Postupuje se podle těchto pravidel:

- lex superior děrovat inferiorit - vyšší má přednost před niţším

- lex posteriori děrovat priori - pozdější ruší dřívější

- lex specialit děrovat generali - speciální ruší obecný

Soudce je vázán zákony a můţe je vykládat. Správní orgány tuto moţnost nemají, jsou vázány

interními předpisy. Pro orgány veřejné správy je to nutnost přihlíţet k rozhodnutí vyšších soudů.

Součástí řešení právních otázek je i interpretace právních norem.Zákonodárce vyzývá k pouţití

obdobného zákona pro podobný případ. Je třeba rozlišit dvě analogie :

Per analogiam legis (analogie zákona) - existuje mezera v právu, která musí být vyplněna.

Vše je zaloţeno na podobnosti – mezeru vyplníme podobnou normou

Per analogiam iuris (analogie práva) - je mezera v právu, ale nenajdeme podobnou právní

normu.Norma je vytvořena ad hoc (tvoří ji ten, kdo aplikuje, nejčastěji soud). Jde o činnost obdobnou

vytváření soudních precedentů. Ale norma vytvořená analogií práva není obecně závazná, je

pouţitelná pouze pro tento konkrétní případ.

Postup obou analogií lez pouţít zejména v soukromoprávní oblasti, kde platí zásada legální licence.

Nelze ji pouţít ve veřejném právu, pokud jde o pravomoc a působnost orgánů veřejné moci, skutkové

podstaty tr. činů a druhu trestů.

Postup při aplikaci per analogiam legis

zjištění situace, která není právem řešena, ale někdo se domáhá rozhodnutí ve věci,

úvaha, zda existuje podobná úprava – nutno zjistit podobné znaky,

úvaha, zda je ta mezera v právu relevantní – jestli opravdu existuje,

aplikace per analogiam nelze provést, je-li zakázána.

TP SZK

70

3. Rozhodnutí ve věci samotné

Třetím stadiem je vydání aktu aplikace práva. Konkrétní názvy aktů aplikace jsou různé,

například: rozsudek, platební rozkaz, trestní příkaz apod.

Akt aplikace práva(individuální právní akt) představuje rozhodnutí o konkrétních právech a

povinnostech účastníků.

Obsahuje:

- výrok – vlastní rozhodnutí,

- odůvodnění

- poučení o pravých prostředcích

Akt aplikace práva nabývá postupně a) účinnosti, b) právní moci , c) vykonatelnosti.

Ad. a) Účinnost aktu aplikace práva

Znamená schopnost vyvolat zamýšlené následky – i akt vadný je účinný, funguje jako bezvadný.

Existují však nicotné právní akty, které nejsou účinné – pakty.

Jsou dva případy nicotnosti:

- akt aplikace vydá orgán, který není orgánem veřejné moci,nebo nemá příslušnou pravomoc,

- akt byl sice vydán orgánem veřejné moci, ale je zcela zjevně neústavní nebo nelegální.

Nicotný akt právně neexistuje, nenabude právní moci, je nevykonatelný, nemá schopnost

vyvolávat následky.

Jinak platí presumpce správnosti veřejnoprávních aktů.Vadné akty lze napadnout řádnými

opravnými prostředky. Pokud je akt aplikace potvrzen odvolací instancí nebo opravné prostředky

nejsou přípustné či byla zmeškána lhůta k jejich uplatnění, nabude právní moci.

Ad. B) Právní moc aktu aplikace práva

Když nabude právní akt právní moci ,je závazný (materiální stránka právní moci)a

nezměnitelný (formální stránka právní moci).

Právní moc aktu aplikace nastává pokud proti němu nelze podat řádný opravný prostředek.

Jestliţe nenabyl právní moci, lze pouţít řádné opravné prostředky.Lhůta pro jejich podání běţí od

okamţiku doručení aktu a má prekluzivní charakter.

Uplatnění takového prostředku má dva účinky:

Devolutivní – Přesun rozhodnutí na vyšší právní instanci.

Suspenzívní – odklad jeho závaznosti.

Rozlišujeme několik soustav opravného řízení:

Apelace

Opravný orgán smí přezkoumat napadené rozhodnutí jak po stránce skutkové, tak i právní a podle

výsledku opravného řízení napadené rozhodnutí potvrdit, změnit nebo zrušit.

V českém právu se uplatňuje princip úplné či neúplné apelace při odvolání jako řádném opravném

prostředku.

Kasace

Druh opravného řízení, při kterém činnost opravného orgánu je zaměřena pouze na přezkoumání

napadeného rozhodnutí po stránce právní. Vychází přitom ze skutečnosti a důkazů, které byly

uplatněny před orgánem, který vydal napadené rozhodnutí. Zjistí-li opravný orgán právní vady, zruší

rozhodnutí v napadené části a věc vrátí niţší instanci k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

TP SZK

71

Revize

Opravný orgán stejně jako u kasace přezkoumává napadené rozhodnutí pouze po stránce právní, ale

rozsah přezkoumávání je širší,neţ který navrhuje strana podávající opravný prostředek.Shledá-li

opravný prostředek důvodným, zruší napadené rozhodnutí a buď vrátí věc niţší instanci k dalšímu

řízení a k novému rozhodnutí nebo sám vydá nové rozhodnutí.

Res iudicata pravomocně rozhodnutá věc. Vzniká překáţka rei uidecatae - překáţka věci

pravomocně rozhodnuté. Nelze o ní znovu jednat. Existují však výjimky:

- pokud jsou zjištěny základní vady z hlediska skutkového stavu

- pokud jsou zjištěny závaţné právní vady

Důsledkem je moţnost mimořádných opravných prostředků. Pravomocné rozhodnutí lze

téţ přezkoumat z hlediska ochrany ústavnosti. Vedle překáţky věci pravomocně rozhodnuté

v procesech aplikace důleţitá překáţka litispendence (překáţka zahájeného procesu). Znamená to, ţe

jakmile bylo v dané věci započato řízení, není moţné zahájit totéţ řízení např. u jiného soudu, a to aţ

do skončení onoho prvního řízení. Končí-li řízení pravomocným rozhodnutím ve věci samé, mění se

překáţka lispendence v překáţku rei iudicatae.

Ad. C) Vykonatelnost aktu aplikace práva

Vykonavatelnost aktu znamená možnost vynucení povinnosti, tedy okamžik, kdy lze přistoupit

k donucení, ke splnění povinnosti uložených v aktu, k exekuci.

Vykonavatelnost je zpravidla moţná aţ po nabytí právní moci a uplynutím lhůty k dobrovolnému

splnění povinnosti. ,

4. Druhy aktů aplikace

Konstitutivní akt

Má procesní i hmotněprávní důsledky, spočívající ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních

práv a právních povinnosti. V tom smyslu je právní skutečností. Příkladem jsou rozsudky soudů

v trestních věcech, v občanském soudním řízení jsou to například: rozsudek o rozvodu manţelství

nebo rozsudek o osvojení.Tento akt působí ex nunc (od nyní)

Deklaratorní akt

Nestanoví nová subjektivní práva, ale pouze je prohlašuje.V rovině práva hmotného není právní

skutečností.Působí ex tunc (od tehdy).Např. rozsudek určení rodičovství – určuje rodičovství od

narození dítěte.

Dále se akty aplikace dají dělit na rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí procesní.

Rozhodnutí ve věci samé – vydání je smyslem samotného řízení, ať má povahu rozhodnutí

deklaratorního nebo konstitutivního.

Rozhodnutí procesní upravuje pouze samotné řízení a v samotném výsledku řízení se nepromítne. Je

to např. rozhodnutí o odročení jednání, o připuštění změny ţaloby apod.

TP SZK

72

Rovnost a diskriminace, svoboda (pozitivní a negativní)

Rovnost a diskriminace – něco vymysli a napiš

Právo a rovnost

Svoboda a rovnost jsou ve vzájemně neoddělitelné relaci, neboť omezení svobody musí platit pro

všechny stejně (rovnoprávnost, rovnost před zákonem). Důleţitým je zde moment právní jistoty, tj.

všichni stejně omezeni, nemohu být postiţen, kdyţ se chovám dovoleně, a vţdy se domohu ochrany,

pokud někdo zasáhne do prostoru svobody právem garantované. Z hlediska jedince platí: čím větší

svoboda, tím menší jistota.

Existují i nerovná omezení, musí se rozlišit dimenze sociální a právní rovnosti (R. Ihering, rovnost

můţe být i rovností bídy). Právo nemůţe nepřihlíţet k biologické a sociální nerovnosti. Je třena

reagovat, vzniká problém privilegií a diskriminace (v čistě liberálním státě tyto problémy nejsou, dnes

je takový stát povaţován nespravedlivý). Právo musí tyto problémy řešit, právo musí zmírňovat

handicapy (někomu dá víc práv neţ jiným). Nebude se jednat o privilegium, pokud se jedná o

odstranění handicapu (objektivně daného a obecně přijímaného). Úkolem státu je chránit prostor

svobody.

Isaiah Berlin“Dvě pojetí Svobody”

Bližší informace: Pozitivní a negativní práva

Isaiah Berlin je nejlépe známý pro svou esej “Dvě pojetí Svobody”, z roku 1958 jako jeho

inaugurační přednáška panu Chichele profesoru společenské a politické teorie Oxfordu. I.Berlin

definoval negativní svobodu jako nepřítomnost omezení nebo překáţek a moţné akce. Větší

“negativní svoboda” znamená méně omezení moţného chování lidí. Berlin sdruţil pozitivní svobodu s

myšlenkou na sebeovládání či schopnosti stanovit si sám, kontrolovat svůj něčího osudu. Zatímco

Berlín uznal, ţe obě představy o svobodě představují platné lidské ideály, jako věc historie pozitivní

pojetí svobody ukázalo se zvláště citlivé na politické zneuţívání.

Filozofická představa negativní svoboda se odkazuje na svobodu jednotlivce od bytí vystaveného k

autoritě jiní. V tomto negativním smyslu, jeden je zvaţován volný k rozsahu ke kterému ţádná osoba

překáţí jeho nebo její aktivita. Podle Thomase Hobbes, například, “volný muţ je on to... je ne překáţel

dělat co on hath vůli dělat.”

Rozdíl mezi negativní svobodou a pozitivní svobodaou byli kresleni Isaiah Berlin v jeho přednášce

opravňovaný “dvě pojetí SVOBody.” Podle Berlína, tento rozdíl je hluboce vloţený v politické tradici:

ponětí o negativním svobodném bytí stýkalo se nejvíce silně s klasickými britskýma politickými

filozofy (např. Locke, Hobbes, Smith, a Mill) a pozitivní svoboda s kontinentálními evropskými

mysliteli takový jako Hegel, Rousseau, Herder, a Marx.

Pozitivní svoboda je myšlenka, kterou poprvé vyslovil a analyzoval jako oddělené pojetí svobody

John Stuart Mill, avšak podrobněji se jí věnoval aţ Isaiah Berlin. To se odkazuje na příleţitost a

schopnost jednat splnit něčí vlastní potenciál, jak protilehlý k negativní svoboda, který se odkazuje na

osvobození od donucování.

Pozitivní svoboda je často popisován jako svoboda k dosáhnout jistých cílů, zatímco negativní

svoboda je popisován jak od externí donucování. Myšlenka na pozitivní svobodu je často zdůrazněna

těmi na levicový politického spektra, zatímco negativní svoboda je nejvíce důleţitá pro ty kdo se

přiklonit k libertarianismu.

TP SZK

73

20. Právní věda – předmět, struktura, její vztah k právu.

Angloamerická právní kultura.

Právní věda

(předmět a vývoj jeho poznání, systém soudobé právní vědy, teorie práva v systému právní vědy)

Právní věda

Vymezení předmětu právní vědy záleţí na teoretickém přístupu k právu jako základnímu předmětu

jeho poznání (teorie přirozenoprávní, pozitivistická, sociologická).

Předmětem právní vědy jsou:

právní jevy – právo jako normativní systém.

právní vztahy.

subjektivní práva.

subjektivní povinnosti.

ostatní právní jevy - vznik práva ve společnosti.

tvorba práva.

společenské působení práva.

chování člověka podle práva nebo proti právu.

právní jazyk.

právní informatika.

Stát není většinou povaţován za předmět právní vědy (kromě marxistické teorie a ryzí nauky právní,

resp. normativní teorie). Stát je zařazován do státovědy, ale obě tyto vědní disciplíny se místy

překrývají.

Historie právní vědy

Právní věda je velmi stará. Vyvinula se z univerzální řecké vědy (filozofie). Tehdejší vědci byli

polyhistoři, tj. zabývali se všemi oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pozoruhodné úvahy o

státu a právu se najdou jiţ v předsokratovské řecké filozofii, ale hlavně později u Platona a Aristotela.

V římském právu bylo vědění spojeno s aplikací práva.

Pro právní myšlení měla velký význam i katolická teologie, zejména díla sv. Augustina a Tomáše

Akvinského.

Počátky právní vědy (zdaleka ovšem ještě ne v dnešním smyslu) lze patně klást do doby, kdy se

vědecké zkoumání práva a jeho výuka oddělily od právní praxe. To se stalo počátkem 11. stol. na

renesančních italských univerzitách (Bologna, Padova).

Velkého rozmachu se dostalo právní vědě v 17. stol. dílem holandského právníka Hugo Grotia, který

se stal zakladatelem novodobé teorie přirozených práv (ve skutečnosti byl její obnovitel).

K plné institucionální organizaci právní vědy dochází aţ na přelomu 18. a 19. stol. (rodí se ideál

základních práv a svobod člověka a občana, humanizace trestního práva, vznikají první novodobé

kodifikace, vznikají různé právní školy a směry).

Kantovství ontologicky a gnozeologicky rozlišuje co je a co má být, rozlišuje přírodu a morálku.

Základem mravnosti je kategorický imperativ (vrozený osobní příkaz mravního chování).

Novokantovci dovedli tuto myšlenku do extrému (postavili mezi to co je a to co má být

nepřekonatelnou hranici), z toho co jest nelze odvodit, ţe něco má být. Právo je pouze to, co má být

(navázala ryzí nauka právní v čele s Hansenem Kelsenem a normativní teorie v čele s Františkem

Weyrem).

TP SZK

74

Proti spekulativnímu novokantovství se v 19. stol. postavil právní pozitivismus, jehoţ vznik

spojujeme s Johnem Austinem (v kontinentální Evropě Karl Bergbohm). Veškerou vědeckou

pozornost soustředí na jevovou stránku práva (tj. na oblast psaného práva, nezajímá se o sociální

podmínky a působení). Jednostrannost novokantovství i pozitivismu se však záhy stala neudrţitelnou a

právní věda začala směřovat svou pozornost k sociálnímu působení státu a práva (vzniká sociologie

práva v čele s E.Durkheimem a v Evropě s Eugenem Ehrlichem).

Moderní právní věda je ovlivněna sociologií a psychologií. Vznikla řada právních teorií a škol, např.:

volnoprávní škola – Kantorowitz, větší autonomie soudce.

zájmová jurisprudence – Heck, překlenutí propasti mezi bytím a mětím.

psychologická právní škola – Petrazicki.

marxistická teorie práva – Marx, Engels, Lenin (teorie státu a práva, zničení státovědy).

sociologická teorie – právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí skupiny podmíněná ţivotními

podmínkami společnosti, právo je nadstavbou ekonomiky společnosti.

Systém právní vědy

Soudobá právní věda se dělí na různé obory. Vertikálně se právní věda třídí na:

právní filozofie - zabývá se obecnými otázkami práva a souvisejících sociálních jevů, usiluje o

poznání podstaty práva, zejména o metodologii poznání práva, jeho justifikaci a legitimizaci.

teorie práva – se pokládá za obecnou a úvodní část právní vědy. Někdy se překrývá nebo i ztotoţňuje

s právní filozofií, protoţe se rovněţ zabývá teoretickými otázkami práva, které překračují rámec

jednotlivých právních odvětví. Vztah teorie a filozofie není ještě dostatečně vyřešen, vychází z historie

a je ovlivněn dřívějším reţimem, který pojmu teorie práva pouţíval, ale nevymezil jej. Z nynějšího

pohledu je moţné teorii práva chápat jako nauku zkoumající problémy obecné všemu právu a

podávající o nich poučení.

právní dogmatika - omezuje předmět svého poznání na právo jako normativní systém a neklade si za

cíl víc, neţ poznat jeho obsah. Jednou z metod je exegeze (analýza právních textů) a z této metody

vyplývá, ţe se vlastně svým předmětem a cílem poznání ztotoţňuje s pozitivizmem.

právní sociologie – zkoumá interakci práva a společnosti.

právní psychologie – zkoumá především psychologický mechanismus působení práva, a to jak

z hlediska individuálního, tak i z hlediska sociální psychologie.

právní politika – zabývá se primárními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska potřeby budoucích

právních norem pro ovlivňování společenského vývoje.

teorie tvorby práva (teorie legislativy) –zkoumá proces tvorby právních norem od vzniku

legislativního záměru aţ po vstoupení právní normy v účinnost.

výzkum právního jazyka – zaměření především na sémantiku právních norem a pragmatiku

(komunikace mezi tvůrcem právní normy a jejím adresátem).

právní logika – se zabývá formami a postupy právního myšlení.

právní informatika – se zabývá právem jako informačním systémem.

právní etnografie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur.

právní historie – např. právní romanistika, právní kanonistika, právní historiografie.

právní komparatistika – věnuje se srovnávání právních řádů, velkých právních systémů a

jednotlivých právních institutů.

Právní věda se třídí i horizontálně, např. na vědu práva ústavního, práva občanského atd. Vědy se

běţně u nás třídí na vědy přírodní, technické a společenské. Toto třídění Je vysloveně pragmatické a

v podrobnostech nepřesné (např. filozofie je povaţována za vědu společenskou, přestoţe řeší i otázky

ohledně přírody). Dle pragmatického hlediska lze společenské vědy rozdělit na vědy o společnosti,

vědy duchovní a vědy humanitní, právní věda pak patří mezi vědy o společnosti.

TP SZK

75

Na konci 19.stol. vypracoval německý novokantovec W. Windelbandem třídění věd na základě

opakovatelnosti v přírodě. Vědy nomotetické zkoumají objektivní zákonitosti (vědy přírodní a

matematické). Právní věda ve Windelbandově klasifikaci náleţí do věd ideografických, které

zkoumají jednotlivé události a jejich sled.

Právní věda je v úzkém spojení s jinými vědami (s filozofií, logikou, sociologií, historií). Pokud jde o

právo soukromé, tak je s právní vědou spojena i politická ekonomie, k právu veřejnému se vztahuje

politologie.

Protikladem právní vědy je právní praxe. Právní praxí se rozumí činnost právníků a popř. i jiných

osob (např. úředníků) spočívající v aplikaci, resp. v profesionálním pouţívání práva. Právníci v praxi

nalézají uplatnění jako soudcové, notáři, správní úředníci, státní zástupci, advokáti, soukromí

zaměstnanci pouţívající k plnění svých úkolů právo.

Ve své výšeuvedené činnosti se právníci řídí nejen zákonem, ale i profesionální právnickou etikou.

Jejími základními zásadami jsou:

nestrannost rozhodování.

rovné nakládání se spornými stranami.

nepřípustnost poskytovat právní pomoc vzájemně protistojícím subjektům.

neslučitelnost některých profesí s právnickým povoláním.

Angloamerický typ právní kultury

Angloamerický typ právní kultury je geograficky rozšířen zejména ve Velké Británii, USA, Kanadě,

Austrálii a na Novém Zélandu, v modifikované podobě i v dalších státech. Historicky vznikl ve

středověké Anglii zejména na základě common law a equity. Tento systém někdy bývá nesprávně

označován jako systémem common law.

Vyznačuje se:

mnohostí pramenů.

vedle psaného práva (statute law, legislation) se uplatňuje i soudcovské právo (soudní precedenty,

case law, judge made law), případně právní obyčeje a právní literatura.

absence dělení práva na soukromé a veřejné.

odlišná právní terminologie.

odlišné pojetí legality (prosazuje rule of law). .

Rozlišujeme:

anglické právo – Do okruhu anglického práva patří právo kanadské, australské, novozélandskéa a

právo zemí Britského společenství.

V Anglii existuje více pramenů práva, základním z nich je právo soudcovské, které vzniklo ze dvou

pramenů a rozlišuje se v common law a equity. Soudní precedenty ale nejsou výlučnými prameny

práva, platí i řada velmi starých i nových zákonů. Prameny anglického práva lze tedy třídit takto:

právo soudcovské (má v praxi větší váhu neţ právo zákonné).

právo zákonné (chápáno jako základ soudcovského práva).

právo obyčejové (obecné, místní).

právní literatura (podruţný pramen práva).

TP SZK

76

Právo soudcovské se začalo vyvíjet za vlády Jinřicha II.(1154-1189) jako právo obecné, nahrazující

dosavadní práva partikulární. Aplikovaly jej královské soudy na základě writů. Roku 1285 se ale další

rozmnoţování zastavilo, a tím se zastavil i vývoj common law. Co nebylo upraveno writy rozhodoval

podle spravedlnosti lord vysoký kancléř, tak se začalo utvářet právo eqiuty.

U precedentů platí zásada stare decisis, tj. setrvat u rozhodnutého. Precedent zavazuje jednak soud,

který ho vydal (od 1966 platí výjimka pro Sněmovnu lordů) a dále zavazuje všechny niţší soudy.

Soudce subsumuje konkrétní skutkovou podstatu skutkové podstatě abstraktní, tj. precedenční.

V Anglii (ač ne zcela důsledně) jsou od sebe institucionálně odlišeny civilní a trestní soudy. Soudy

rozlišujeme na vytvářející precedenty (Nejvyšší soudní dvůr se skládá ze dvou instancí, z Odvolacího

soudu a z Vysokého soudního dvora, Vysoký soudní dvůr se dělí na Oddělení královniny lavice,

Kancléřské oddělení a Rodinné oddělení). Nejvyšším soudem Anglie je Sněmovna lordů. Kromě

uvedených soudů má soudní pravomoc i Právní komise královna (nejvyšší soudní orgán ve vztahu

k rozsudkům zemí Britského společenství, jeho rozhodnutí nemají precedenční závaznost).

právo USA – V USA jsou za prameny práva zpravidla uznávány:

psaná ústava a zákony.

právo soudcovské.

právní obyčeje zpravidla nejsou pramenem práva.

Převzaté common law se zde vyvíjelo dále samostatnou cestou, dělení soudcovského práva na

common law a equita ztratilo význam.

Právo v USA se vytváří na dvou úrovních, tj. federální a právo jednotlivých států (viz. případ

Tompkinson z roku 1938). V USA je podíl zákonného práva znatelně vetší neţ v Anglii, a naopak

závaznost precedentů je menší, zásada stare decisis platí v omezené míře (Nejvyšší soudy jí nejsou

vázány vůbec).

Kontinentální a angloamerický právní systém se od sebe liší i rozdílnými právními institucemi,

rozdílnou terminologií, chápáním práva. Na kontinentě se stát chápán jako právní stát,

v angloamerickém systému se prosazuje vláda práva (rule of law).