2. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 2. kapitola Iveta Jansová

2/35

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/35

2. Kapitola

Probuzení nebylo zrovna příjemné. Viola běhala po našem provizorním táboře a jako šílená balila, co jí přišlo pod ruku. Lili v klidu krájela chleba a sýr. Naši dva průvodci se odběhli umýt k řece a já se zmateně rozhlížela kolem. Byla mi hrozná zima a ani teplá deka nemohla zabránit drkotání zubů. Protáhla jsem si ruce a prohrábla si jimi zcuchané vlasy. Otřásla mnou myšlenka na to, jak otřesně musím vypadat. Byla ovšem rychle přebita náhlou ostrou bolestí stehen. Namožené svalstvo rozhodně protestovalo proti dalšímu cestování.

„Au,“ ozvala jsem se při pokusu o vstávání. „Jé, už jsi se probudila,“ usmála se Lili a hned mi strkala

chléb se sýrem. Vděčně jsem se do něj zakousla a až potom jsem se zasekla v půli žvýkání. Je možné, že se to doopravdy stalo? Těžko! Muselo jít o sen. Rozhodně bych si nemohla nalhávat, že jsem zaujala toho cizího kluka natolik, že sem za mnou v noci přišel a letěli jsme na výlet. Přesto to bylo tak opravdové.

Zvedla jsem se a začala skládat deky. Když jsem zvedla tu, která mi nahrazovala polštář, všimla jsem si rudé růže pod ním skryté. Rozhodně nemohlo jít o náhodu. Pokrývka dopadla zpátky do trávy.

„Lili, myslíš, že by se mohlo stát, že by se tu v noci objevil Černý jezdec a nikdo nic nezjistil?“

„Všimla sis něčeho?“ ostražitě zareagovala. „Je to zvláštní, Matěj objevil jen kousek od nás spoustu stop po Moorliovi, ovšem nevíme, jestli tu nebyly ještě před naším příchodem. Viola byla nějak rozhozená,“ přiznala Lilian. „Hlavní je, že se nic nestalo.“


4/35

„To rozhodně.“ Nic se nestalo, jenom jsem se asi zamilovala! Zmoženě jsem se doploužila k řece a umyla si v ní alespoň obličej. Viola ke mně přiběhla se hřebenem.

„Tu máš, zkus si to aspoň trochu rozčesat,“ řekla. Poté jsem hodnou chvíli marně sváděla boj – hřeben versus mé vlasy – a vlasy jednoznačně vedly.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se z ničeho nic Vítek. Ani jsem se nebránila a hřeben mu dala. Moje nervy už málem přetekly a přitom výsledný efekt byl nulový. Poslušně jsem se sesula do vlhké trávy a nechala se česat.

„Co jsi vyváděla?“ zajímalo ho. „Stačí, když řeknu, že cestovala?“ „Rozhodně,“ ujistil mě. Trvalo to celkem dlouho, Viola

už kolem nás nervózně stepovala, ale já neměla chuť spěchat. Byla jsem unavená a čím déle nebudu muset vylézt na to hrozně se kolébající zvíře, tím lépe.

* Zvláštní noc. Zvláštní dívka. Chtěl jsem ji poznat, doufal

jsem, že bude protivná, nafoukaná a nebude problém ji unést k nám a vysvětlit jí pravidla po našem. Ale nešlo to. Něco mě zastavilo pokaždé, kdy bylo všechno na dobré cestě ke splnění mého cíle.

Byla tak zranitelná, tak snadná kořist. Stačilo se jí dotknout a rozbušilo se jí srdce. Stačilo se jí dotknout a rozbušilo se mi srdce.

Měl bych toho nechat a věnovat se své práci. Tristan je z mých úvah evidentně unavený. Doletěli jsme na hrad, kde jsem mu nachystal krmení a čerstvou vodu. Moorliové málokdy jedí u lidí, přesto si vzal aspoň trošku, ze zdvořilosti, a odletěl.


5/35

Čekal mě nepříjemný rozhovor s otcem. Musím mít dobrou výmluvu a čistou hlavu.

„Zklamal jsi mne, Tobiasi,“ začal, jakmile jsem se objevil uvnitř. Už tu na mě i s Oliverem a párem Černých jezdců čekal. „Počítali jsme s tím, že ho přivedeš.“

„Bohužel.“ „Víc neřekneš? Viděl jsi ho alespoň?“ pokračoval dál

vyčítavým hlasem. Lehce přitom podupával nohou a ten zvuk se rozléhal po celé hale. Velmi efektivní.

„Není to on, ale ona.“ „ONA?“ vykřikli sborově všichni čtyři. Nemělo cenu

zapírat, stejně by se to dověděli. „Ano, je to dívka, a ano, viděl jsem se s ní.“ Dal jsem jim

prostor smířit se s nastalým šokem. „Tak tedy dívka,“ usmál se Oliver. Bylo mi jasné, nač

myslí, ani jsem se mu nemusel dívat do hlavy. Jakmile někde zahlédl ženskou sukni, nic dalšího ho nezajímalo.

„Na to ani nemysli,“ zarazil jsem ho. Představa, že by se on ocitl v její blízkosti a využil plně svého šarmu k jejímu získání, mě naprosto zděsila.

„Řekni nám, co víš, Tobiasi,“ poručil otec hlasem, který nepřijímal námitek. Klapání nohou neustávalo, spíš ještě nervozitou zrychlilo.

„Dobrá, je to dívka, jmenuje se Tamara, má černé dlouhé vlasy, hnědé oči. Nosí znamení Targarossu. Je v péči Garlinových neteří a dvou mladíků, kteří se starají o Gungy.“

„Nějaké speciální schopnosti?“ zeptal se jeden z Jezdců. „Zjevná vnitřní síla, zatím nepřetvořená v něco určitého.

Ale rozhodně půjde o silného nepřítele, obrátí-li se někdy proti nám. A také jistá absence strachu, což ovšem mohu pokládat za pouhou neznalost pověsti kolující o Černých jezdcích, za kterého mě pokládala.“ Oba temní muži se zachvěli tou


6/35

opovážlivostí a urážkou. Málokdy mezi sebe přijímali nové členy a nikdo, ani syn krále, se nemohl vydávat za jednoho z nich. Přesto zůstali jen u toho a mlčky to přešli.

„Kde je právě teď?“ Zkontroloval jsem čas. „Pár mil od Caer Darossu. Už

nemá cenu pro ni letět.“ „Tak proč jsi ji sakra nepřivedl, dokud to šlo?“ „Protože to prostě nešlo!“ zakřičel jsem a vyběhl

z místnosti. Zničeně jsem se zřítil do postele a pokoušel se usnout.

Nešlo to. Vím, že jsem zklamal, ovšem nejhorší na tom všem bylo, že mi to celé bylo jedno. To by se člověku, jako jsem já, nemělo stávat.

V hlavě mi vířil rozhovor, který jsem s Tamarou vedl. Nechápu, proč jsem jí toho řekl tolik. Tolik nebezpečné pravdy, kterou může využít proti nám. Něco mi sice říkalo, že by to neudělala, ale copak jsem tu já za toho, kdo se vyzná v ženách? Na to máme Olivera.

* Cesta byla jedno nekonečné utrpení. Stěží jsem se držela

na Gungově hřbetě a cíl byl stále v nedohlednu. Neměla jsem chuť si povídat, a tak jsem nechala jet čtveřici přátel vepředu, kde se mohli nerušeně bavit, a já se zatím stihla utápět ve vlastní depresi.

Přesto jsme se po několika úmorných hodinách přiblížili ke hradu. Byl naprosto stejný jako v noci, i když teď vypadal možná ještě kouzelněji. Lili s Violou se vzájemně předháněly v popisu jednotlivých částí budovy, viditelných z dálky. Kdyby nemluvily jedna přes druhou, možná bych z toho měla i celkem hezký zážitek.


7/35

Konečně jsme dorazili do města. Všude se hemžily davy lidí, které nám nevěnovaly žádnou větší pozornost, pouze občas k nám zvedly zrak a pozdravily Lili s Violou či naše dva kamarády. Po chvíli jsme projeli branou a zastavili na nádvoří. Moje nohy nadšeně zaplesaly, jakmile se dotkly pevné země s ujištěním, že dnes už na ta zvířata nesedneme.

Po cestě jsem si nevšimla jediné stráže hlídající město nebo samotný hrad. Trochu zvláštní pro hlavní město země, jež je ovládaná nájezdy Černých jezdců. Matěj mě ujistil, že až sem by se Jezdci neodvážili, ovšem jak došel k této jistotě, radši nechci vědět. Až před vchodem do hradu jsme narazili na párek mužů se zbraněmi v rukou, kteří tu však stáli spíš pro parádu a plnili roli dvorních uvaděčů nebo jak se nazývají ti lidé, kteří oznamují návštěvy.

Vyžádali si naše jména, ačkoli Lilian s Violou nepochybně dobře znali, stejně tak jako kluky. Chvíli se nic nedělo, ovšem potom vyběhl ven starý muž. Na to, že už určitě bylo poledne, měl na sobě jenom pyžamo, přes něj přehozený župan a na nohou bačkory s bambulkami. Div, že neměl i takovou tu spací čepičku, kterou mají králové v pohádkách.

„Lilian, Violko, děvčata, vítám vás zpátky v Caer Darossu. A tohle musí být – můj ty bože – Tamara. Holčičko, to byla věčnost,“ usmál se a rychle mě objal. Celá zkoprnělá jsem v objetí vydržela, dokud se pán nesebral. Rychle rukou setřel slzy, aby si toho nikdo nevšiml, i když to samozřejmě nikomu z nás neuniklo a překvapeně jsme se po sobě podívali. Že by ho tak roztesknil pohled na nového Fangara?

„To je Garlin, náš král,“ zašeptala Lili, ačkoli to bylo zřejmé.

„Pánové, věnujte se své práci a postarejte se o naše věrné Gungy, vy děvčata račte dovnitř, ať nenastydnete, blíží se podzim, honem, honem,“ udával rozkazy a už mě strkal do


8/35

hradu. „Základem celého dne je dobrá snídaně, tu jsme nestihli, tak si dáme alespoň oběd.“

Hned nás uvedl do ohromné jídelny, kam by se vešlo asi tak třicet lidí. Až jsem se lekla, že budeme každý posazen na jiný konec stolu, jak to bývá ve filmech. Naštěstí má starý pán problémy se sluchem, takže si sám sedl do čela, já po jeho pravici, Viola po levici a Lili vedle ní.

Vzápětí přiběhli sloužící a začali nosit na stůl. Nevím, jestli nás čekali, nebo to tady tak vypadá denně, každopádně jsem byla překvapena. Lili s Violou se okamžitě pustily do polévky. Já počkala, až začne jíst Garlin, a až pak ochutnala. Bylo to výtečné a to nemluvím o druhém chodu – zapečených těstovinách – nikde žádná chemie, všechno naprosto bio. Tady by se mamce líbilo – napadlo mě.

Teprve, když jsme byli najedení, si král lehce poplácal rostoucí břicho, napil se vína a dal se do řeči.

„Už je to skoro padesát let, co se tu objevil poslední Fangar. Vždycky jsme věděli, že se objevíš u nás. Ano, trochu mě překvapilo, že jsi dívka, ovšem bylo jen otázkou času, kdy ten nekonečný zástup mužů přeruší žena. Vždycky se všude vecpou a rvou se o svá práva. Tím tě samozřejmě nechci nijak shazovat. Nepochybně budeš skvělým Fangarem.“ No, co mu na to asi tak říct?

„Ahm, strýčku, myslím, že bys nás měl nechat vydechnout a nechat nám chvíli o samotě v našich pokojích,“ rozhodla Lili.

„Lilian, mé milé dítě, drzá jako vždy, ovšem tentokrát máš pravdu. Nicolasi,“ zavolal na sluhu, „doveď dívky do jejich komnat, jistě už touží po sprše a měkké posteli. U večeře najdeme příležitost si v klidu pohovořit.“

S úlevou jsem se zvedla a následovala Lili s Violou, které vystřelily ohromnou rychlostí. Naším cílem byly tři veliké


9/35

pokoje, vzájemně propojené dveřmi, s vlastní koupelnou a balkónem plným květin.

Dominantou mého pokoje byla obrovská postel plná polštářů – jako pro princeznu. Vpravo byly dveře od balkónu a vlevo šatna a dveře do Violina království. Evidentně tu všichni čekali, že budu muž, protože celý pokoj – od koberce přes přikrývky po závěsy – byl sladěn do černošedé barvy. Taktéž v šatně byste asi nenašli nadýchané šaty, které bych si do této doby představila. Zato mě potěšilo několik párů kožených jezdeckých kalhot, košile, saka a kabáty. A samozřejmě myslivecký klobouček.

„Omlouvám se, slečno,“ ozval se za mnou sluha Nicolas, „ale ještě jsme nestihli změnit váš šatník na něco více... jak to říct... dívčího.“ Jeho rozpaky byly zjevné. „Toto oblečení ihned odneseme.“

„Vlastně, kdyby to nevadilo, klidně bych se spokojila s tím, co mám.“

„Obávám se, že to nebude možné, přeci tu nebudete chodit oblečená do kalhot.“

„Nějaký problém?“ objevila se nám za zády Viola. „Slečna by si ráda nechala pánský šatník,“ oznámil skoro

uraženě Nicolas. Viola se rozesmála. „To je tím, že neviděla ten dámský, pojď se podívat, oč

přicházíš,“ řekla a už mě táhla za ruku do svého pokoje. Rázem jsem se ocitla v salonu krásy. Všude byla zrcadla, líčidla a hřebeny, celý pokoj byl zahalen do lehce růžové barvy a ty šaty – och – opravdu úžasné. Mít tak takový výběr před maturitním plesem, to by bylo něco.

„Tak, co na to říkáš?“ zeptala se Lili, během poskakování kolem skříně.

„Strejda určitě uspořádá večírek na přivítanou, rozhodně budeš potřebovat dívčí šaty,“ trvala na svém Viola.


10/35

„Když já nevím, neříkám, možná bych JEDNY šaty ocenila, ale potřebuji také nějaké NORMÁLNÍ oblečení.“

„Snad by se dalo zařídit, že by vám jedny kalhoty zůstaly, ale musíte mi slíbit, že vás v nich nikdo neuvidí,“ napadl sluhu spásný kompromis. Sice bych to radši obráceně, ale myslím, že s tím budu moct žít. Alespoň pro tuto chvíli.

„Tak dobrá,“ souhlasila jsem nakonec. Navíc mi ještě zůstanou moje rifle – na ty mi nesáhnou, když si vezmu, kolik dní brigády na poště jsem musela odvést, abych na ně měla. „Ale teď bych vážně potřebovala sprchu a trochu se prospat,“ přiznala jsem. Věřte nebo ne, opravdu tu měli sprchu, nevím, jestli fungovala na stejném principu jako ta naše, každopádně stačilo otočit červeným kohoutkem a tekla teplá voda. Víc jsem ke štěstí prozatím nepotřebovala.

* Vstal jsem brzy. Ačkoli už vlastně bylo po poledni. Zhltl

jsem snídani a dal si dlouhou sprchu. Voda mi hučela kolem spánků, přesto jsem se nemohl zbavit vířících myšlenek. Musel jsem na ni myslet. Stále. A nešlo se toho zbavit. Sprcha evidentně nepomohla. Rozhodl jsem se jít si zaběhat.

Ve vstupní hale jsem zapískal na psa, který se mohl zbláznit radostí, že ho zase beru ven. Uznávám, že poslední dobou na domácí mazlíčky nebylo moc času. Měl bych se mu víc věnovat. Ale ani výčitky neměly dlouhého trvání. Ta dívka se mi úplně zažrala do myšlení.

Vyběhli jsme ven. Bylo krásně, slunce se snažilo posledními teplými paprsky ohřát zem. Bylo jasné, že tak do dvou hodin bude pršet. Tedy ne každému to bylo jasné, ale díky výcviku jsem mohl odhadovat počasí na týden dopředu,


11/35

na hodinu přesně, se stoprocentní úspěšností, ale nechci se chlubit.

„Možná trochu zmokneme, kámo, doufám, že ti to nevadí,“ křikl jsem na psa. Robin, tak se jmenoval, se zatvářil nechápavě, cože mu to říkám, každopádně se s vyplazeným jazykem hnal dál po hlavní cestě a já měl co dělat, abych mu stačil.

Běh uklidňuje, člověk si vyčistí hlavu a příjemně se unaví. Aspoň tak se to říká a většinou to tak i bývá, ovšem dneska to nezabíralo. Naši ohromnou zahradu jsme zdolali za méně než deset minut, následovalo přilehlé pole a následně už jenom louka a les. Robin už měl evidentně dost, pomalu, ale jistě zpomaloval a u řeky se na mě definitivně vykašlal a šel se v klidu napít.

Uznal jsem, že je čas dát si pauzu. Opřel jsem se o nejbližší kmen stromu a nakonec se sesunul k zemi. Nechal jsem psa dovádět ve vodě, dokud neuznal, že je dostatečně mokrý na to, aby se mohl přijít otřepat do mé blízkosti. Úžasně inteligentní stvoření, ti psi.

Mračna se začala stahovat, nebe přešlo z modré přes šedou až k temně kovové a první kapky začaly dopadat na zem. Super, byli jsme asi tak deset mil od hradu a ani jeden z nás už neměl chuť běhat. Vydali jsme se tedy pomalu zpátky.

Liják byl čím dál protivnější. Promokli jsme během pár minut, přesto jsem odmítl Tristanovu pomoc, když jsem ho ucítil nad námi. Už to, že letěl až sem, v dešti, který Moorliové nesnášejí, musela být velká oběť, proto jsem ho poslal domů. Stejně bych tu nemohl nechat psa samotného. Ne, že by netrefil, ale nebylo to fér. Není správné, aby vojevůdce při bitvě utekl do bezpečí a nechal své vojáky umírat. Uznávám, že to byla přehnaná metafora, ale odráží mou výchovu.


12/35

Každopádně cestu jsme si zkracovali, co nejvíc to šlo, třebas to znamenalo přebrodit řeku nebo přelézt zeď zahrady, kterou Robin podlezl v rozbořeném místě. Měli bychom ji spravit – pro příště. Ani následné prodírání se křovím zarostlou zahradou nebylo moc příjemné. Zvlášť, když všechno kolem nás bylo durch mokré.

Až u fontány jsem se zastavil. Ne, že by mě lákaly stavby tohoto typu, spíš keř růží mě zaujal. Déšť přišel tak náhle, že se květy nestihly semknout. Bezmyšlenkovitě jsem jeden utrhl a pokračoval dál.

Robin si musel myslet, že jsem blázen. Doběhli jsme dovnitř. Přikázal jsem sluhovi, aby se postaral o psa, a sám jsem se převlékl a složil se na postel. Růží jsem si mával před očima, s každým okvětním lístkem jsem si byl schopen vybavit něco o ní, jakoukoli maličkost. Tak zjevně nenápadnou a přesto podstatnou.

Na parapet bušily dešťové kapky, mé ruce si pohrávaly s růží a já se snažil nemyslet na ni.

* Na parapet bušily dešťové kapky, mé ruce si pohrávaly

s růží a já se snažila nemyslet na něj. Ani nevím, jak se mi ji podařilo propašovat do Gungova cestovního vaku a z něj následně až do svého pokoje. Byla lehce zvadlá, přesto stále voněla a měla svou barvu.

Večer se blížil a já nevěděla, co na sebe. Jak oficiální ta

večeře může být? Opatrně jsem zaklepala na Violu. Byla tam, ale nikdo neodpovídal, tak jsem se přesunula k Lili. Ta otevřela hned.

„Tami, copak se děje?“


13/35

„Vlastně jsem se chtěla poradit, co na sebe. Zkoušela jsem klepat na Violu, ale nikdo nereagoval,“ vyslovila jsem své obavy.

„Nejsem si stoprocentně jistá, ale zdálo se mi, že se kolem plížil Matěj, takže Violka má právě teď nejspíš spoustu práce. Jinak, k tomu oblečení. Šatník ti ještě neobměnili, že ne?“ zajímalo ji.

„Ještě to nestihli,“ ujistila jsem ji. Čapla mě za ruku a vtáhla k sobě do pokoje.

„Dobře, myslím, že bych ti mohla něco půjčit. Tak co tu máme... Krátké nebo dlouhé?“

„Rozhodně krátké,“ rozhodla jsem se. Možná, že by byly vhodnější dlouhé, ale vážně dnes nemám chuť hrát si na princeznu. Lili chvíli lovila mezi ramínky, načež vytáhla naprosto dokonalé šaty. Zlehka mi jimi zamávala před obličejem.

„Tak co na ně říkáš?“ zajímalo ji. Okouzleně jsem si prohlížela ty světle žluté, krátké, krajkové šaty bez ramínek se spoustou tylu všude kolem. Možná bych tu nechuť k princeznování mohla odložit na jindy.

„Jsou nádherné... Já... nemám slov.“ „No tak, zkus si je.“ A než jsem se nadála, už mě strkala

do mého pokoje i se šaty. Neodolala jsem a vyzkoušela je, sedly jako ulité. K nim dokonalé střevíčky stejné barvy a mohla jsem vyrazit. Vzápětí se ozvalo zaklepání, se kterým přišla Lilian společně se starší paní, která se hodlala chopit mých vlasů a vytvořit dokonalý účes. Navíc, stejně jako balíček dva v jednom, zvládala i kosmetiku a večerní líčení tu asi dělala denně.

„Jsi krásná,“ uznala Lili, když se na mně ta paní, mimochodem jmenuje se Alžběta, vyřádila.


14/35

„Nepřeháněj,“ bránila jsem se. Nicméně, tu dívku, která na mě zírala do zrcadla a předstírala, že je já, jsem nepoznávala. Opravdu byla krásná.

Poté se Alžběta pustila do Lilian, načež už byl čas vydat se na hostinu. Nebo taky na popravu, jak se to vezme.

„Kolik tam vlastně bude lidí?“ napadlo mě, když jsme scházely po dlouhých schodech dolů do velké jídelny. Nervozita se začínala hlásit o slovo.

„Asi tak hrozně hodně moc,“ zavýskla Viola, která nás nečekaně doběhla. Vlastně mě mohla varovat zářivá růžovofialová barva jejích šatů. Vlasy si jenom stáhla do jakéhosi drdolu. I tak jí to ohromně slušelo.

„Tak přesně takhle vypadá šťastný člověk, užij si to, dlouho jí to nevydrží,“ poučovala mě Lili se smíchem.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Je to fajn pocit, mít přátele, napadlo mě. „Nejdeme pozdě?“

„Dáma nikdy nejde pozdě, to jen ostatní přišli příliš brzy. Navíc na nového Fangara si určitě rádi počkají,“ rozhodla Lili a povytáhla si při tom své smaragdově zelené šaty trochu výš, aby o ně na schodech nebrnkala.

Vešly jsme do sálu plného hlučících lidí, stůl byl plně obsazen, služebnictvo běhalo od jednoho hosta ke druhému a všechno mi to přišlo až moc neuvěřitelné. Rázem nastalo ticho, všichni muži – jichž byla v místnosti většina – najednou povstali ze židlí a my tři kolem nich prošly na svá místa. Rozhodně mi neušlo, že si nás prohlížejí a většina zraků spočívá hlavně na mně. Možná jsem jen paranoidní, každopádně cesta na konec stolu mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Sluhové nám odsunuli židle a až poté, co jsme se usadily, si sedli i ostatní muži v místnosti.

Pak se zvedl Garlin, sedící v čele stolu po mé levici. „Dámy a pánové, je mi ctí vás všechny přivítat v Caer Darossu.


15/35

Konečně, po dlouhém půl století doufání, přišla chvíle, na kterou jsme čekali. Máme mezi sebou nového Fangara a dokonce v podobě této půvabné mladé dámy. Dovolte mi, abych vám představil nově nalezenou neteř, dceru z rodu Aramatů, Tamaru.“ Překvapením jsem zalapala po dechu. Já a jeho neteř? Ignorovala jsem nadšený potlesk a očekávání, že povstanu. Ale jakto? To není možné, nemůže být. Vyděšeně jsem se podívala na Lilian a Violu proti sobě. Obě se tvářily stejně překvapeně jako já.

„Ale jak je to možné? Nemůžu být vaše neteř,“ zašeptala jsem. Garlin se jen usmál. To mi to nemohl nejdřív říct někde v soukromí?

„Zjevně toho moc nevíš o své historii. Tvůj praděd, buď mu země lehká, se zde, po smrti tvé prababičky, znovu oženil a měl s ní mě a mou sestru Helenu, která, jak už ti asi došlo, je matkou tady Lilian a Violy.“ Byla jsem zmatená. Trvalo mi dobu několika nádechů a výdechů, než mi to došlo. Ale vždyť prababička ještě žije! Sice už musí být v domově důchodců, přesto se však ve svých devadesáti osmi letech těší pevnému zdraví. Děda musel být pěkný sukničkář, napadlo mě, ovšem tohle opravdu nebyla věc, kterou bylo vhodné řešit na veřejnosti.

Mezitím začali nosit na stůl. Nevím, jestli se ode mě čekal nějaký děkovný proslov, každopádně jsem se nezmohla na slovo a ačkoli na mě všichni napjatě zírali, v klidu jsem do sebe dostávala jeden chod za druhým. Byly totiž asi tak čtyři předkrmy, polévka a až u hlavního chodu se lidé konečně začali bavit mezi sebou a já tak unikla alespoň na chvíli jejich pohledům.

Po hlavním jídle se začaly řešit nájezdy Černých jezdců, ale nezdálo se, že by to někoho nějak zvlášť trápilo. Všeobecně se počítalo s tím, že po svatbě to bude dobré.


16/35

„Po jaké svatbě?“ podívala jsem se na holky sedící proti mně.

„Moondrorský král má dva syny, z nichž toho staršího chce oženit za jednu z nás a nastolit tím mír mezi našimi zeměmi. Už jsme ti o tom říkaly,“ ujistila mě Viola. Vlastně až teď mi jednotlivé věci začínaly doopravdy docházet. Tohle vážně nebyl sen. Ono se to dělo.

Neumím si to představit. Lilian, ta drobounká, mladičká Lili, že by se měla vdávat? Nebo Viola? Ta po uši zamilovaná holka, která vidí jen svého Matěje? To přece nemohl nikdo dopustit... Dobře, mohl, tady je možné všechno.

„To je strašné,“ soucítila jsem s nimi. Přestávalo mi být jedno, co se to tu děje za hrůzy. Pod prvotní slupkou, představující pohádkový život, se skrývala tvrdá realita.

„Ano, je strašné, s jakou nechutí do toho jdete, měly byste být hrdé, že se stanete manželkou budoucího krále,“ ozval se muž vedle mě, který tu měl být něco jako ministr zahraničí.

* Večeře byla celkem tichá. Vtom otec zvedl ruku, čímž si

zjednal ticho. „Vyšleme tam posla. Hned. Musíme si pospíšit a začít

budovat vzájemné vztahy, co nejdříve to půjde. Chci tu dívku poznat, nesmíme je nechat, aby na ni měli vliv. Přesně to uděláme, pošleme zprávu s oznámením naší návštěvy, aby se mladí měli možnost řádně poznat před zásnubami.“

„M ůžu letět, otče,“ hned jsem byl na nohou, připraven vyrazit.

„Ne, pojede jeden z Jezdců, nemohu se spoléhat na to, že zase zklameš.“ Ví, že jsem nejrychlejší, nejspolehlivější,


17/35

a přesto dá přednost jim? Snad až se stanu jedním z nich. Stále ještě doufám, že to bude lepší, že to konečně uzná.

„Otče, proč by nemohl letět?“ zastal se mě bratr. „Je to královský syn, přece nebude dělat posla!“ Jak

jinak, samozřejmě. Vždycky se najde nějaká výmluva, když ji potřebujeme.

„Nikdo nemusí vědět, kdo je, Jezdci nosí kápi,“ připomněl mu Oliver opět. Nechápu, co se bratrovi stalo, každopádně za tohle mu něco dlužím.

* Teoreticky poklidnou večeři, při které se řešily samé

relativně nezajímavé věci, přerušil náhlý vpád cizího hosta. Ohromným proskleným oknem jsem zahlédla černou skvrnu, která se mihla na obloze. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Je snad možné, že by se tu objevil?

Princ na černém Moorliovi, který vás přijde zachránit, když už si jednou hrajete na princeznu? Vzápětí přiběhl sluha a ohlásil, že na hrad právě dorazil Černý jezdec se vzkazem pro krále.

Už jen samotná zmínka o Černém jezdci mě rozechvěla. Garlin se zvedl ze židle.

„Omluvte mne, musím vyřídit jistou záležitost,“ pronesl. Společně s ním se zvedl ten muž vedle mě. Nevydržela jsem to, musím ho vidět, byla jsem si jistá, že je to on.

„Chci jít taky,“ rozhodla jsem se a rázně se zvedla. Lili s Violou mě okamžitě napodobily.

„Promiň, ale ženy se nemohou účastnit státních jednání.“ „V tom případě budete muset změnit zákon, chci vědět,

co se děje,“ trvala jsem na svém.


18/35

„Má pravdu, strýčku, jde i o naši budoucnost, chceme být u toho,“ přidala se ke mně Lili statečně.

„Snad mi tu nechcete vyhlásit dívčí válku. To nám tu tak chybělo. Dobrá pojďte, nebudeme se přít před lidmi,“ prohlásil Garlin nakonec. Poslušně jsme za ním došly do přijímacího sálu, jestli něco takového existuje. Král zaujal svou vladařskou pozici na trůně a my tři stály po straně, ministr za trůnem. Jak typické. To by chtělo fotku.

Konečně se rozevřely křídlové dveře a vstoupila postava v černé kápi. Srdce mi splašeně poskočilo. Uklonil se před trůnem a podal Garlinovi nějakou zapečetěnou listinu.

Ten si ji spěšně přečetl a pak ji podal ministrovi, snad pro kontrolu.

„Vy řiď svému pánovi, že ho rád uvidím a i s jeho syny je rád pohostím na mém hradě. Budou zde vítáni. Od dnešního dne za dva dny je budeme očekávat,“ promluvil král. Jezdec přikývl. Potom se na nás tři podíval kritickým pohledem a vyšel z místnosti. Proč měl zpropadeně tu kápi? Neměla jsem možnost podívat se do jeho obličeje. Do jeho dokonalého, ostře řezaného obličeje, do modrošedých očí.

Ani jsem si neuvědomovala, co dělám, a vyběhla za ním. „Počkej,“ zavolala jsem. Běhat v podpatkách není dobrý

nápad, zvlášť, když na ně nejste zvyklá, každopádně i přes kluzkou podlahu jsem to ustála.

Překvapeně se otočil a zastavil na místě. Byl jen kousek od svého Moorlia a mně v tu chvíli došlo, že tu něco nesedí. Možná se mi to jen zdálo, ale Tobiasův tvor je přeci mnohem větší, nebo ne? Přesto jsem nevěřila, že by nepřiletěl on, kdyby měl možnost.

„Máte nějaké přání, slečno?“ zeptal se zvláštním, nepřítomným hlasem. To byl někdo úplně cizí. To zjištění mnou viditelně otřáslo. „Měla byste jít dovnitř,“ podotkl, když


19/35

uviděl zimnici, která mnou otřásla. Nechápu, co mě tak dostalo. Vždyť o nic nešlo, jen jsem si vysnila někoho jiného.

„Vlastně... vlastně nic, děkuji,“ otočila jsem se a chtěla jít zpět, když v tom mě napadlo: „Přijede společně s králem některý z jezdců?“

„To nepochybně,“ potvrdil. „A nedalo by se zařídit, aby přijel i Tobias?“ Ani mi

nepřijde, že jsem to řekla nahlas, šlo spíš o tichou nevyslovenou otázku, on však odpověděl.

„Tobias rozhodně dorazí, madam,“ řekl s jistým pobavením, načež odletěl.

Zmatená a přesto trochu klidnější jsem se vrátila do jídelny. Naštěstí se už rozjel hovor a hluk po celé místnosti, takže si mého příchodu nikdo nevšiml. Samozřejmě krom Lilian a Violy.

„Co se stalo?“ ptaly se, jen co jsem si sedla. „Vlastně nic, s někým jsem si ho spletla.“ „Spletla?“ vykřikly sborově. „Vždyť tu nikoho neznáš,“ dodala Viola. „Ne... neznám, jen mi někoho připomněl, jsem utahaná,

omlouvám se, jestli se mi podařilo vás vyděsit.“ „Dáš si dezert a můžeš jít spát. Ta cesta tě musela

unavit.“ Vděčně jsem přikývla a pustila se do své části dortu,

který byl mimochodem opravdu výtečný. Zábava rostla, vína ve džbánech ubývalo a pánové se evidentně dobře bavili. Těch několik dam, které tu byly se svými muži, se tvářilo nadmíru znuděně. Ztěžka zvedaly víčka pod nánosem několika silných vrstev líčidel, na hlavách se jim až groteskně klimbaly vysoké paruky a vlastně celkově mi tahle společnost přišla dost mimo.

Ještě jsme chvilku počkaly, jestli třeba z Garlina nevypadne něco podobně podstatného, jako třeba to, že jsem


20/35

taky jeho neteř a Viola s Lilian mé sestřenice. Ovšem starý král buď mlčel, nebo se přese mě bavil s ministrem o věcech, které se ministrování nijak netýkají.

Via se k němu posléze naklonila a požádala o svolení odejít, s ujištěním, že budeme mít ještě spoustu času si popovídat. Zatvářil se zklamaně, nicméně nás propustil. Tentokrát se to neobešlo bez zaujatých pohledů, každopádně hlavně, že jsme mohly zmizet.

„Uf, tohle není nic pro mě,“ podotkla jsem už na schodech.

„To mi povídej,“ usmála se Viola. „Každopádně děvčata, doufám, že přežijete, když se ještě před spaním půjdu trochu projít.“

„Blázníš? Sama a takhle pozdě?“ neubránila jsem se překvapení.

„Rozhodně nebude sama,“ podotkla Lilian s úsměvem. * Přišlo mi, že už jsem do nádvoří musel vystát dolík. Jak

dlouho to trvá, doletět do Caer Darossu? Maximálně něco přes tři hodiny. Ovšem Jezdci jsou výjimečně dobří ve své práci a nikde se nezdržují. Je to šest hodin, co odletěl, a stále není zpátky. Šest hodin, co čekám na místě, a nic.

Tristanovi to už třikrát nedalo a přiletěl na nádvoří v domnění, že ho potřebuji, ačkoli mé volání postrádá bývalou profesionalitu. Byl trochu zmatený z toho všeho. Rád bych ho vzal ven, trochu se proletět, ovšem otcovo nařízení bylo jasné.

‚Zůstaneš doma, Tobiasi!‘ - víc říkat nemusel. Nemělo cenu něco namítat. Nijak by mi nepomohlo stavět se proti němu. Potřeboval jsem Jezdcům dokázat poslušnost. Jakmile se člověk stane jedním z nich, musí poslouchat svého vůdce


21/35

Damiena, ať se děje cokoli. Jsou to vlastně takové jeho loutky. Ovšem vysoce postavené loutky – elita tohoto světa, která skutečně vládne. Nejprestižnější místo hned po trůnu.

Snad i díky tomu je tak neuvěřitelně těžké se mezi ně dostat. Je jich málo a to je činí legendárními, nedosažitelnými. Navíc přijetím mezi ně se člověku dostane i nové schopnosti, pro kterou by mnozí vraždili. Jezdci jsou mezi sebou schopni komunikovat podobně jako já s Tristanem. Ano, zcela jednoduše umí s ostatními mluvit pomocí myšlenek a nijak jim to neubírá na magické síle. Mezi sebou si posílají vzpomínky, obrazy, nápady a jsou dokonce schopni vycítit nálady obyčejných lidí. Při silném rozrušení přečíst celou myšlenku. Dokonalá schopnost, se kterou se narodí naprosto zanedbatelné procento naší populace.

S takovou schopností není těžké ovlivnit krále k obrazu svému, zvlášť, stane-li se jím můj bratr. I proto se musím dostat mezi ně, abych ho mohl ochránit.

Obvykle trvá celý měsíc, než nováček projde všemi zkouškami a nástrahami Jezdců. Než splní požadavky a přivolá si nového Moorlia. Načež následují velké oslavy, protože se to opravdu neděje často.

Přesto by veškerou mou chvilkovou pozici na výsluní překryla bratrova svatba – největší svého druhu – která by spojila většinu kontinentu v jednu zemi. Byl by nastolen věčný mír. Bože, snad v to někdo opravdu nevěří? To se nikdy nemůže stát. Nikdy.

Konečně se na nebi objevil černý Moorlio. Ladně přistál

kousek ode mě, ovšem neměl žádného jezdce. „Sakra, Tristane, co tu zase děláš?“ nevydržel jsem to.

Tvor na mě zmateně zakoulel očima. Přistoupil jsem k němu a prsty mu projel hřívou. Bylo to zcela nenápadné, protože pro


22/35

Moorlia je neuvěřitelně ponižující byť jen takové bezdůvodné dotýkání se s lidmi. Tedy pro každého Moorlia krom Tristana, ten byl... prostě kamarád... můj jediný přítel.

Stačil dotek a už ke mně vysílal zmatené obrazy. Nechápal, proč stojím venku tak dlouho a přesto s ním nechci odletět. Strkal mi hlavou do ruky a chtěl se nechat aspoň drbat. Hrozně rád bych, ale takhle na veřejnosti to nešlo, kdykoli mohl někdo vyhlédnout z okna a vidět nás. Mně by se zavřela cesta k řádu Černých jezdců a Tristan by byl definitivně zavržen. Což bylo nemyslitelné.

Stejně jsem si nějak podvědomě plánoval, že bych dokázal projít přímo se svým Moorliem celým tréninkem i zkouškou a mohl si ho nechat i v budoucím povolání.

„Tobiasi?“ ozval se za mnou bratr. Bleskově jsem se otočil a hleděl mu zpříma do očí.

„Co chceš?“ „Neboj se, neprásknu na tebe, že se přátelíš s Moorliem.

Stejně to je takové veřejné tajemství,“ usmál se. „Proč jsi tu?“ „Potřeboval bych s někým mluvit. Vlastně, ne s někým,

potřebuji mluvit s bratrem, s přítelem,“ přiznal a nervózně pozoroval špičky svých bot. Můj úžas z jeho změny chování minutu od minuty rostl.

„Posaď se,“ nabídl jsem mu místo, kde obvykle vysedávají lidé přivolávající Moorlia. Zakroutil hlavou a zůstal stát. „Dobře, tak o co jde?“

„Tebe to neznervózňuje? Nikdo se mě ani nezeptal, jestli chci být králem nebo si vzít jednu z těch Garlinových neteří. Viděl jsi je? Jsou obě tak obyčejné. Jedné je sotva patnáct a druhá je až po uši zamilovaná do svého ochránce Gungů. Přece nikdo nemá právo zkazit život nám všem jenom pro vidinu lepšího života na kontinentě?“


23/35

„Kdyby to aspoň opravdu znamenalo mír a klid na zemi. Ovšem tady jde jen o další z výstředností našeho otce a pomateného Garlina, krále Targarossu. Nikdo nemůže věřit, že jedna svatba uklidní lid i Jezdce.“

„Zvlášť, když jde o nechtěnou svatbu.“ „Ale co chceš dělat, Olivere?“ nevydržel jsem to první. „Staneš se Černým jezdcem a nějakým způsobem je

zkrotíš, udržíš je na uzdě a my budeme moci v klidu uzavřít mír, pokud útoky nebudou pokračovat.“

„Růžovější představu nemáš? Jezdcem se rozhodně nemůžu stát před tvou korunovací. Otec mě na tu pozici nedoporučí a bez toho se tam prostě nedostanu. Obávám se, že v této oblasti se musím zcela spolehnout na tvou bratrskou solidaritu,“ přiznal jsem a ještě při tom sdělil neslyšně Tristanovi, že může letět.

„Tobiasi, půjde to, pojedeme do Caer Darrosu, přesvědčíme nového Fangara, že jde o dobrou věc. Pomůže nám, jsem si jistý.“

„Nemá jediný důvod nám věřit. Navíc krom potenciální silné energie, kroužící kolem ní, je zatím naprosto bezbranná. To ona potřebuje ochranu.“

„Dobrá, dobrá. Evidentně tě hodně zasáhla,“ neubránil se úsměvu. „Rozhodně by nebylo na škodu, kdyby ses s ní spřátelil víc a pomohl jí objevit v sobě skryté schopnosti.“

„Pochybuji, že se se mnou bude chtít dál bavit poté, co ji zasvětí Garlin. Ten starý prevít je schopný nechat tu dívku nepřímo přísahat věrnost Targarossu, aniž by poznala i jinou stranu, a pak bude stejně pozdě. A to se vsaď, že to stihne, ještě než tam dorazíme.“

„V tom případě vyrazíme hned,“ navrhl. Zmateně jsem se na něj podíval.

„Kdo jsi a cos udělal s mým bratrem?“


24/35

„Možná jsem dospěl, možná něco pochopil z knih, které tak nesnášíš, každopádně tohle by nemělo být divadlo, kde živí lidé hrají loutky dvou starých bláznů.“ Opravdu mě překvapoval. Zdá se chytřejší a dospělejší, než kdy dřív. Myslel jsem, že je netečný vůči všemu, co se děje. Že mu na trůnu nezáleží. A jeho přitom napadaly podobné myšlenky jako mě.

„Ne, nemůžeme teď letět, otec vydal zákaz opustit hrad. Nechci riskovat setkání s Jezdci.“

„V tom případě pošli zprávu,“ zakroutil nechápavě svou blonďatou hlavou.

„Nejdřív počkáme, až se vrátí Damien, pak uvidíme, jak se Garlin rozhodl.“ Ačkoli odpověď nám oběma byla jasná. Oba starouši na svatbě trvají.

Vzápětí se k nám jako na zavolanou snesl černý mrak v podobě mladého, energického Moorlia a jeho jezdce.

„Zdravím tě, nespěchal jsi,“ podotkl jsem. Oliver sklonil hlavu na pozdrav, Jezdec pohyb opakoval. Uzamkl jsem před ním své myšlenky a pokusil se co největší silou zastřít i bratrovy. Možná si toho všiml, možná ne, před větším počtem lidí z jeho řádu by to stejně nebylo nic platné a dostali by z nás cokoli. To mi jen připomnělo, že v tréninku musím pokračovat o to urputněji, než kdy dřív.

„Tobiasi, Olivere,“ oslovil nás a lehce se poklonil. Ačkoli to působilo lehce komicky, že on, nepsaný pán této země, sklání hlavu před námi dvěma. „Na jihu bylo zapotřebí potlačit jisté nepokoje, musel jsem volat posily,“ odpověděl na obranu. V duchu se mi vybavila další vypálená vesnice a spousta nových sirotků. Snad stihli utéct.

„To mě nezajímá, měl jsi vyřídit královskou záležitost, ne se zabývat nepokoji v pohraničí. Jaká je Garlinova odpověď?“ Zoufale jsem potřeboval slyšet, kdy ji zase uvidím. Vesnice teď musela jít stranou.


25/35

„Vrací vřelé pozdravy svému příteli, králi Moondroru, a rád vás uvítá v Caer Darossu za dva dny,“ opakoval zprávu znuděným hlasem.

„Děkuji, můžeš odejít,“ kývl jsem na něho. Během chvíle propustil svého Moorlia a zmizel uvnitř hradu.

„Nevěří nám,“ poznamenal Oliver. „Všiml jsem si,“ souhlasil jsem. „Musíš víc pracovat na

blokaci svých myšlenek, nedokázal jsem nás zablokovat oba.“ „Také jsem nás oba blokoval,“ bránil se. Museli jsme se

usmát. V některých věcech jsme vlastně byli úplně stejní. Podal mi papír a pero. Podotýkám, ne brk, jak byste

možná u obyvatele hradu čekali, nýbrž opravdové plnicí pero – i k nám občas zamíří výdobytky normálního světa.

Jenomže co jí napsat? Tady nejde použít hypnózu nebo můj neodolatelný šarm. Nemůžu Tamaře složit báseň ani ji ovlivnit pouhým dotekem.

„Neumím psát milostné dopisy, to je většinou tvoje práce,“ povzdechl jsem a vrátil mu pero zpátky.

„Taky jí nemáš vyznávat lásku, pitomče. Stačí napsat, ať se neúčastní žádných rituálů a neslibuje věrnost Targarossu – že se o to Garlin určitě pokusí.“

„Tak to přesně takhle napiš,“ souhlasil jsem. „No tak to ne, tvá dívka, tvůj dopis, já ti jen můžu

poradit, co psát.“ Milá Tamaro, Drahá Tamara, Ahoj Tamaro – všechno to

znělo tak neuvěřitelně divně. Tami, asi se divíš, že Ti píšu, ale potřebuji, abys věděla,

že je to opravdu důležité. Garlin se Tě ještě před naším příjezdem pokusí donutit složit přísahu jeho zemi. Prosím, nedělej to, alespoň ne do doby, než dorazíme a všechno Ti řádně vysvětlím. Musíš poznat obě strany a až pak se rozhodnout, kam chceš patřit. Děkuji Tobias


26/35

„Vidíš, ještě z tebe bude spisovatel,“ usmíval se Oliver, který mi zíral přes rameno. Stočil jsem dopis do ruličky a vložil ho do Tristanova cestovního vaku. Snad ho najde, nebo jí Moorlio pošle zprávu myšlenkou. Děkoval jsem bohu, že se mnou sdílí tuto schopnost právě tato dívka.

Moorlio věděl, kam letět, přesto jsem mu v myšlenkách poslal přesnou instruktáž. Nikdo kromě Tamary ho nesmí vidět. Měl ji uklidnit a v případě potřeby jí to podstatné vysvětlit pomocí zpráv v mysli.

Hlavně nesměla udělat žádnou hloupost. Oliverův plán byl nebezpečný a nestabilní jako domeček z karet, přesto to byla jediná možnost, jak se vyhnout sňatku, o který vlastně nikdo z aktérů nestál.

Popřál jsem mu štěstí a díval se, jak odlétá. Dnes to bude dlouhá noc, možná nakonec přece jen využiji jedno z křesel podél hradeb, dalších šest hodin bych tu stát přece jen nechtěl. Ne, že bych to nezvládl, ale nebyl k tomu důvod.

* „Řekni mi o něm,“ trvala si na svém Lilian, když se

usadila na mé posteli, jakmile Viola opustila svůj pokoj, takže nás nemohla poslouchat. Nevím proč, přesto mám k mladší sestře trochu blíž.

„Vlastně o něm nic nevím. Je to Černý jezdec.“ Lili se při tom potvrzení zachvěla. „Ale nemyslím si, že je zlý.“

„Jak vypadal?“ zajímalo kamarádku. Bylo vidět, jak se jí protiví mluvit o Jezdci jako o potenciálním příteli, ale snažila se.

„Skvěle. Vysoký, atletické postavy, černé, trochu delší vlasy, hluboké tmavé oči, ostře řezané rysy... Nevím, co víc říct, neumím moc popisovat.“


27/35

„Stejně mi nejde do hlavy, kdy jste se stihli seznámit?“ „Moc dlouho tu nejsem, včera v noci, když jste spali, se

tam najednou objevil.“ „A ty ses nebála?“ zavýskla. Musela jsem se usmát. Jak

bych se mohla bát jeho? Potom jsem jí vylíčila, co se dělo. Vynechala jsem všechny detaily o jeho pojmenování Moorlia, o jejich posílání myšlenek, ačkoli to patřilo k nejzajímavějším věcem.

„Cože? Tys nasedla na Moorlia? Víš, že jsi byla snad první žena, která na něm kdy seděla? Neuvěřitelné.“

„Pochybuji, že bych byla první.“ Přesto mě ten pocit zahřál u srdce.

„Tak nevím, jestli první, ale žádnou jinou neznám. Ale jestli někdy letěla, musela letět s mužem, tak jako ty. My nejsme schopny přivolat Moorlia. Nemáme k tomu vlastně ani možnost. Musíme se učit vyšívat a tančit a hrát na klavír. Není čas na trénink fyzických zdatností, abychom zvládly takové tvory řídit. Vlastně si myslím, že by nám ani nikdo neřekl, jak je přivolat. Muži jsou na tuto svou jedinečnost patřičně hrdí.“

„Tomu nerozumím. Chtěla bych to zkusit,“ rozhodla jsem se, načež se Lili rozchechtala. „Nech toho,“ mrskla jsem po ní polštář. Švihla mi ho zpátky.

„Jsi vážně vtipná. Jak toho asi docílíš?“ „Jednoduše, nebudu se ptát,“ rozhodla jsem a hodila

polštář zpátky na Lilian. Byla ovšem připravená a ve stejnou chvíli po mně mrštila jiný.

„Bitkááá,“ ozvala se od dveří Viola a vrhla se k nám do postele, bojovou zbraň plnou prachového peří sebrala za letu a opravdu jsme chvíli blbly jako malé.

„Vít ěz,“ zařvala Lili a práskla sebou do peřin. Kolem ní se zvedl oblak malých bílých peříček.


28/35

„Proč vlastně vznikl tenhle úporný boj?“ zeptala se Viola zmoženě.

„Tami se chce naučit přivolat Moorlia,“ chechtala se Lilian a její sestra vzápětí vyprskla smíchy.

„Máš ty tušení, jak náročné to je?“ „Tak když to zvládne on, tak proč ne já?“ „Kdo on?“ ožila Viola. „Tobias, Černý jezdec, se kterým se tady slečna už stihla

důvěrně seznámit,“ objasňovala Lili situaci. Via se na ni dívala dost nedůvěřivě. Nevěděla, jestli nejde jen o další žert, můj vážný výraz ji však ujistil o pravdivosti těch slov.

„Zpátky k Moorliovi... Nevím, proč bych to nemohla zvládnout?“ změnila jsem téma, když se starší sestra zasekla a nezmohla se na slovo.

„Vyžaduje to roky těžkého tréninku, hodiny a hodiny přivolávání, rozhodně ho nepřivoláš tím, že si stoupneš na balkón a zavoláš na něj. Navíc, když jsi žena.“

„Nezapomínej, že jsem Fangar, zvládnu všechno,“ dělala jsem si srandu.

„Všechno až na vyhrání polštářové bitky, co?“ „Jedna vyhraná bitva neznamená i vyhranou válku,“

poučila jsem ji chytře. „Pojďte to zkusit, třeba něco přivoláme,“ navrhla jsem a táhla holky na balkón.

„To není jen tak, a navíc, chybí nám tu židle,“ uvažovala Viola.

„Na co židle?“ nechápala jsem. „No, přivolávači obvykle sedí několik hodin, než něco

přivolají,“ konstatovala Lilian. „Tak to my židle nepotřebujeme, dávám tomu maximálně

deset minut,“ rozhodla jsem. „Co dál?“ „No teď nezbývá něž hloupě zírat na nebe a v duchu

Moorlia k sobě volat.“


29/35

„Žádné zaříkávadlo nebo tak?“ „Jestli jo, tak o žádném nevím,“ pokrčila Via rameny. „Dobře, zkusím to první, dívejte se na mistra,“ smála

jsem se. Vybrala jsem si jednu konkrétní hvězdu a v duchu volala na Tristana.

„Jedna – dvě – tři – čtyři – pět...“ počítaly holky tiše. „Sakra práce s váma, tady se nedá soustředit,“ vztekala

jsem se naoko. „Tady se fakt nedá pracovat, pro dnešek na to kašlem.“

„Rozumná řeč,“ protáhla Lili a už se pakovala, že půjde. Viola hned za ní. Vyprovodila jsem je tedy ke dveřím, popřála dobrou noc a zavřela za nimi.

Překvapeně jsem se zahleděla na mou noční róbu, kterou

představovala kraťoučká noční saténová košilka. Ahm, tak jestli mě v tomhle někdo uvidí, třeba jen stráže, tak to asi nepřežiji. Zajímavé, že sehnat zrovna tohle oblečení nebyl problém.

Unaveně jsem vyklepala z postele všechno peří a natáhla se na ni. Vtom něco narazilo do balkónových dveří. Ve vteřině jsem seděla na posteli, celá vyděšená. Nakonec se ve mně přece jen objevila nějaká ta odvaha a já se odvážila dojít k proskleným dveřím a podívat se ven.

A hrome! – ulevila jsem si. Na mém, jinak celkem velkém, balkóně se tísnil Moorlio.

Jestli jsem ho opravdu přivolala já, tak nechápu, proč s tím holky tolik nadělají. Otevřela jsem a vyšla ven. Už byla celkem zima, ale na to se v takových chvílích nemyslí.

„Tristane?“ oslovila jsem tvora opatrně. Moudře kývl hlavou, jak jen mu to malý prostor dovoloval. Měla jsem jen kousek místa, přesto jsem došla až k němu a pohladila ho po hebké srsti. Ozval se ten známý pocit spokojenosti, který


30/35

nepatřil mé osobě, nýbrž Moorliovi. „Ahoj, kamaráde, přišel jsi na návštěvu?“ Marně jsem si lámala hlavu, co bych mu tak mohla nabídnout dobrého. Vlastně vůbec netuším, co takový Moorlio může jíst, a rozhodně jsem ho nechtěla urazit špatnou volbou.

Ukázal mi v myšlenkách malou cestovní kapsičku, kterou měl připnutou kolem krku. Nechápavě jsem se na ni zadívala a až po chvilce mě napadlo ji otevřít.

On mi napsal! Nemohla jsem tomu uvěřit. Roztančila jsem se po balkóně, co to jen mezi Moorliem a zdí šlo. Musela jsem si ten kousek papíru přečíst asi třikrát, než jsem přestala pozorovat jeho podpis a začala vnímat text, kterým mi chtěl něco sdělit.

„Dobře, nebudu nikomu přísahat věrnost, ale... to je všechno? Víc nenapsal?“ Můj údiv neznal mezí. No tak, seber se, děvče. Přesto jsem to nechápala. Nikdy bych nepřísahala na něco, o čem nejsem skálopevně přesvědčená, že je správné. To by snad udělal každý, ale proč se namáhal psát mi dopis, kde stálo jenom tohle?

Zkoušela jsem číst mezi řádky, hledat nějakou šifru nebo něco, ale asi šlo opravdu jen o ten vzkaz, který jsem pochopila. Zřejmě to bylo opravdu tak důležité, že s ním nechal letět Tristana takovou dálku, ale už ne tak důležité, že by se objevil sám.

Byla mi zima, ozvala se ospalost, osamělost a celkové nervové vypětí. Potřebovala jsem někoho obejmout, ovšem na blízku byl pouze tvor velikosti slona s nesmírnou hrdostí, který by, kdybych ho nějak urazila, mohl zbourat celý balkón jediným mohutným nádechem. Přesto jsem se k němu přitulila a zabořila ruce do jeho hřívy kolem krku.

Vzápětí se mi v hlavě objevilo silné zmatení. Honem jsem se mu neslyšeně omlouvala, ovšem nemínila jsem se


31/35

pohnout. Prostě už toho bylo trochu moc, na jednu obyčejnou holku, která se z normálního světa dostala na naprosto poblázněný kontinent.

Ten uklidňující dotek byl nádherný. Tristan se opravdu snažil posílat mi optimistické myšlenky. Nakonec jsem usoudila, že už bych ho měla pustit a tak jsem spustila ruce dolů a trochu odstoupila. Opět se zdál překvapený a lehce do mě strčil ohromnou skloněnou hlavou.

„Promiň, zdržuji tě,“ pokusila jsem se usmát. Teď se jeho výraz změnil na lehce uražený.

Vůbec nespěchám, Moorlio by se nikdy nenechal zdržovat. – prohlásil neslyšně.

„Tak dobře, myslíš, že mám něco odepisovat?“ A jestli ano, tak co? Že děkuji? Zbytečné. Nebo vlastně nevím. Jsme vážně už tak navyklí zapomínat děkovat za zprávy, které pro nás nemají velkou hodnotu, i když byly míněny dobře? Jenom abychom ušetřili dvě koruny za esemesku? Nebo proto, že se nám nechce chodit na poštu? Nemám ráda svůj svět.

Doběhla jsem ke své mikině a vyhrabala z její klokaní kapsy propisku. Nosím ji s sebou všude, protože mě občas chytne psavá nálada a musím si ihned zaznamenat všechny současné myšlenky.

Ještě jednou jsem si vzkaz vypálila do mysli, otočila ho a napsala: Děkuji, hlavně za Tristana, Tamara

Papírek jsem složila a vložila ho zpátky do brašničky. A nakonec mi to přece jen nedalo a ještě jsem odběhla do pokoje a sebrala z talířku pár sušenek. Za zkoušku nic nedám.

„Na, ochutnej tohle,“ nabídla jsem mu a přistoupila k tvorovi s nataženou rukou, na níž ležela jedna sušenka. Tristan se na mě zajímavě podíval a potom opatrně přičichl k dlani. Dlouho se nic nedělo a potom do ní opatrně šťouchl nosem. Světe div se, nepohnula se. Opatrně otevřel tlamu a já


32/35

spatřila jeho ohromné zuby. Zlehka však dobrůtku nabral a vzápětí po ní nebylo ani památky, snad jen nějaká ta slina na mé dlani.

„Tak co, je to dobré?“ zeptala jsem se. Výmluvným pohledem se na mě díval a tlamou mi lehce ohledával ruku, jestli snad nezbyl nějaký drobeček. Podala jsem Moorliovi další, až jich nakonec spráskal šest. Ne že by to pro tvora jeho rozměrů mělo mít nějaký výraznější efekt. Ukázala jsem mu, že už naprosto nic nemám. Nevypadal přesvědčeně a stále zpoza mě nakukoval do pokoje.

„Zase příště,“ krotila jsem jeho choutky. „Musíš si to šetřit, nic by ti nezbylo. Měl bys letět, ať se o tebe Tobias nebojí.“

Moorlio opatrně vycouval ze dveří mého pokoje, kam až se stihl nacpat v touze po dalších sušenkách. Přesně věděl, co mu říkám, takže se namáhavě otočil a skočil z balkónu. V první chvíli mi zatrnulo. Zapomněla jsem na skutečnost, že umí létat, což předvedl vzápětí, když máváním svých křídel zvedl lehký vítr.

„Děkuji,“ zašeptala jsem do tmy, určitě mě slyšel, a zavřela dveře od pokoje. Poslintaná ruka si musela ještě projít umyvadlem a pak jsem konečně padla do peřin a na místě usnula.

* Tak co mu tak trvá? Oliver solidárně čekal se mnou,

ačkoli už byl značně otrávený. Sluha nám přinesl už třetí konvici horkého čaje. Odsud na Caer Darros to Tristanovi trvá maximálně dvě hodiny a to ještě se mnou. Je to nejrychlejší z Moorliů, co znám. Je však pryč už něco přes pět hodin.


33/35

Něco se muselo pokazit, přece by tam nezevloval tak dlouho, když ví, že měl spěchat. Samozřejmě, že není můj otrok, ale mohl by být trochu chápavější.

„Na co vlastně čekáme?“ zeptal se nakonec Oliver. „Stejně napíše maximálně ‚Děkuji‘, tak proč se nervovat a mrznout tu? Moorlio zvládne vzkaz doručit i dopoledne.“

Jako by to však zakřikl, Tristan se právě objevil na obloze. Během chviličky dosedl na nádvoří a s vyplazeným jazykem nás vítal. Byl uhnaný, určitě se po cestě neloudal. V duchu jsem se mu omluvil, i když bez doteku to nemělo smysl. Oliver se vrhl na brašnu se vzkazem, já spíš spěchal dotknout se Moorlia a opět ji vidět. Což bych ovšem před bratrem nikdy nepřiznal.

Tris ale snad úmyslně blokoval své myšlenky. Nechtěl jsem je z něj tahat násilím. Proto jsem nechal přicházet jen ty, co mi posílal. Časem mi určitě ukáže víc. Teď byl velmi unavený.

Nevím, jestli mu to náhodou nebralo víc energie, když mi to posílal ve stylu pokračujícího leporela, než aby mi vyjevil jednu celou vzpomínku, každopádně právě teď se rozhodl, že to udělá tak a ne jinak.

Nejdřív její překvapený radostný výraz, když otevírala balkónové dveře. Musel jsem se zhluboka nadechnout. Měla tak proklatě krátkou noční košilku, že jsem si až připadal jako šmírák. Asi měli nějakou uvítací akci, vlasy sice měla rozpuštěné, ale bylo na nich znát, že ještě před nedávnem tvořily nepochybně složitý společenský účes. – V dalším obraze zmateně četla mou zprávu. Určitě nemohla vyluštit moje písmo, měl jsem si dát víc záležet. Na tváři se jí vystřídalo několik výrazů. Měla tak bohatou mimiku. – Následovala změť myšlenek a pocitů... ona ho snad objala...?... Je normální? Vždyť ji mohl zabít! Bylo mi jasné, že Tristan


34/35

z toho objetí byl úplně stejně zmatený, ovšem nenašel jsem v něm ani známku agrese. – Posledních několik znázornění představovalo nataženou ruku se sušenkou... No, co to má sakra být? Ona z něj snad chce vychovat domácího mazlíčka? A ten trouba se ještě nechá.

Vtom Tristan zlostně švihl ocasem. Tak tohle už byla agrese. „Promiň, omlouvám se,“ zašeptal jsem.

„Na,“ strkal mi dopis Oliver, který netušil, jakého myšlenkového přenosu jsem byl právě účastníkem. Popadl jsem papírek a zíral na ta písmenka. Jen velmi pomalu a neochotně se začala spojovat ve slova a ta ještě pomaleji začala dávat smysl. Ať jsem se snažil sebevíc, musel jsem uznat, že opravdu nepíše krasopisně, navíc nějakým divným perem, taková vymoženost se k nám ještě nedostala.

Pochopil jsem díky, ovšem proč přímo za Tristana? Že by šlo o to něco, co mi ten tvrdohlavec odmítl vyjevit? „Au,“ vykřikl jsem poté, co se Tristan trefil. Jeho ocas naprosto přesně našel mou tvář.

Musel jsem zapomenout, že se tvora stále ještě dotýkám, protože jinak bych si myšlenky samozřejmě ohlídal. Oliver vybuchl v bouřlivém smíchu, ovšem v dostatečné vzdálenosti od Moorlia. Bolestivě jsem si třel levou tvář s vidinou nateklého obličeje minimálně po celý zítřek.

Na jeho obranu musím podotknout, že vzhledem k Tristanově velikosti šlo vlastně jenom o přátelské šťouchnutí trochu hrubší silou. Přesto bych se bez něj bez problémů obešel.

Odepnul jsem mu brašnu, poděkoval za let a pustil ho domů. Tristan se mi zmateně podíval na ruku, načež se sebral a odletěl. Snad nemyslel vážně, že bych mu dával pamlsky jako psovi?


35/35

Vzkaz jsem složil a zdánlivě automaticky si ho zastrčil do kapsy u kalhot. „Myslím, že můžeme jít spát, prozatím jsme mimo nebezpečí, Tamara nebude přísahat, dokud nedorazíme, to nám zatím musí stačit.“

„Nenapsala, že nebude přísahat, jen, že děkuje,“ upozornil mě Oliver.

„Šťourale!“ *

Documents

2. Kapitola Tajemství Targarossu