https://translate.google.com/

Learn Ček with ♥ 2

Karel Hynek Mácha: Máj Karel Hynek Mácha: May

1

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vždy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině

1

Late evening, on the first of May – The twilit May – the time of love. Meltingly called the turtle-dove, Where rich and sweet pinewoods lay. Whispered of love the mosses frail, The flowering tree as sweetly lied, The rose's fragrant sigh replied To love-songs of the nightingale. In shadowy woods the burnished lake Darkly complained a secret pain, By circling shores embraced again; And heaven's clear sun leaned down to take A road astray in azure deeps, Like burning tears the lover weeps.

A haze of stars in heaven hovers – That church of endless love's communion – Each jewel blanches and recovers As blanch and burn long-parted lovers In the high rapture of reunion. How clear, to her full beauty grown, How pale, how clear, the moon above, Like maiden seeking for her love, A rosy halo round her thrown! Her mirrored image she espied, And of self-love, beholding, died. Forth from the farms pale shadows strayed, Lengthening longing to their kind, Till they embraced, and close entwined, Coiled low into the lap of shade, Grown all one twilight unity. Tree in the shadows writhes to tree. In the far mountains' dark confine Pine leans to birch and birch to pine. Wave baunting wave the streamlets move. For love's sake – in the time of love – Anguished goes every living thing.

A fair girl at the rim of land Watches the evening's rosy phases; Under the oak-tree by the strand Far out across the lakes she gazes. Blue to her feet it coils and glimmers, And green beyond, and greener, sleeps, Till in the distances and deeps In clear, pale light all melts and shimmers. Over the wide and watery plain

Learn Ček with ♥ 3

umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde – již se nevrátí! – Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle – kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří,

The girl has fixed her weary gaze; Over the wide and watery plain Only the glint of starlight plays. A lovely girl, an angel ravaged, A bud that April winds have savaged, In her pale cheeks doomed beauty hastens. One hour has swallowed up her morrow, One hour her promise chills and chastens, Marries her May to grief and sorrow.

Of twenty days the last has died; Still dreams the quiet countryside. The last light hastens to its close, And heaven, like a great, clear rose, Over the deep blue mountains flushes. “He comes not! Ah, such anguish takes me! Another spoiled, and he forsakes me!” A heavy sigh her sad voice bushes, Her aching heart burns in her breast, And with the water's plaint unsleeping Mingles the note of bitter weeping. Snared in her tears the stars find rest, Down her pale cheeks like bright sparks flowing Till like quenched stars they burn to shades there, On her cold countenance briefly glowing. And where they fall, the blossom fades there.

At the rock's rim she glimmers whitely; A silken standard flies her gown, In evening zephyrs fluttering lightly. Her eyes on distance fix and frown – In haste she dries her blinding tears, Beneath her shading hand she peers, And on the distant shore she fastens, Where in the hills the lake creeps hiding; Over the waves live sparks go gliding, Star after watery starlet bastens.

Even as snow-white virgin doves Against dark wastes of cloud in flight, On water-lily flowering white On deepest blue – so something moves – Where in the hills the lake creeps hiding – Over the dark waves nearer gliding, Nearer in haste. A moment proves Now as the stork's grave flight it looms, No dove so flies nor lily blooms, But a white sail rocked by hasting breezes. A slender oar the blue wave teases, With flaming furrows the surface bazing. The golden rose of heaven's hold, High in the mountain oakwoods blazing,

Learn Ček with ♥ 4

růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé za dub je skryta. – Vstříc mu běží, zaplesá – běží – dlouhý skok – již plavci, již na prsou leží – „Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví: „Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanbu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Gilds the ripples with rosy gold. “Swift litlle boat! Near, nearer bounding! 'Tis be! 'Tis be! Those plumes bright beaming, The hat, the eyes beneath it gleaming – His cloak – ” The boat in the beach is grounding.

Over the rocks his light step rings, By a known path he climbs and closes. The girl's pale face flowers into roses; From the tree's shade in wild hope flying She runs, high-calling, runs and springs, And on the rower's breast she's lying- “Alas, my heart!: The moonlight shows In its full flood a face she knows. Her pounding blood to terror knells her. Where is Vilem?”

“See, by the lake,” In low grim tone the boatman tells her, “Above the night the forests make Rises a tower, its image white Deep in the lake's heart drowned from sight; But deeper, see, at the water's rim, From a little window a lantern's gleam; This night to vigil Vilem is giving: Tomorrow sets him free from living. His heavy guilt and yours he carries: Deep your seducer's blood has stained him, That stroke a parricide arraigned him. Still, still revenge the avenger barries! A felon's death! Peace to him bring, Lord, when that face, the rose outshining, In its high place stands withering, And in the wheel his limbs are twining! So dies the dreaded Forest King! Bear for his guilt, and your own shame, My bitter curse, and the world's blame!”

He turns. His voice to silence falls; Down he climbs through the rocky walls, Outward his boat goes gliding. Swift as the stork's flight, beating fast, Dwindling, dwindling, a lily at last, Over the lake in the mountains hiding.

Hushed are the waters, dark, forlorn, In deep dusk all things crouch to cover. A white dress gleams on the waves that mourn Over her: “Jarmila!” like a lover, And the woods sigh: “Jarmila!” over and over.

Learn Ček with ♥ 5

Je pozdní večer první máj – večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

2

Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; padá v neskončené říše padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář; však hluboko u věži je temno pouhé; neb jasna měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletši se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá.

„Hluboká noc! ty rouškou svou teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den – vesele, jasně vzplane.“

Late evening, on the first of May – The twilit May-the time of love. To dalliance woos the turtle-dove: “Jarmila! Jarmila!! Jarmila!!!”

2

Out of heaven a star falls questing, Dying through the wastes of space, Endlessly it falls unresting Through its endless resting-place; From the unbounded grave wild crying Beats at heaven with bitter breath. “Is there then no end of dying?” Nowhere – never an end of death. Around the white tower breezes shiver, Beneath, the whispering wavelets quiver. On the blanched walls in silver glance The argent moon sheds radiance. But deep within the tower is darkness only, For the clear moon's pale wealth of light Through narrow window into the cell gropes lonely, And dims into the assault of night. Column by column the sombre vault's recesses Melt into darkness. The entering wind sighing Circles the cell like murdered felons crying, And stirs the prisoner's tresses. Beside a table hewn of stone, His head upon his hands inclining Half-sits, half-kneels this wretched one, To deeps of thought his soul resigning. As clouds the moon's face veil and cover, He draws their web his spirit over; Thought into thought flows undesigning.

“Deep night, now in your veiling hold My native village you enfold, And friends weep for my end there. Weep? – and for me? A dream outworn! Long since I have no friend there. The first gleam of tommorow's morn Over her forest breaking, Will send me to my death forlorn, And gild, as when her child was born, Her merry, mild awaking.”

Learn Ček with ♥ 6

Umlknul; po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá; až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé.

Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve svých snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; – marná to touha v zašlý svět.

Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam – zdá se mu – si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán, v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až poslez láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven již zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den.

Teď na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá; po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou, myšlenka myšlenkou umírá.

„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu?

Silent he falls; but through the night, About the high vault flying, Far, far his voice goes sighing, Till as with horror frozen in flight At the cell's end it chills there, And into darkness stills there.

The silence in the darkness grieving Calls back to heart the days departed; Again in waking dreams he's living The long-lost life of a boy light-hearted. Remembrance of green years and kind Brings back a young man's dreams to mind; The prisoner's eyes with tears are flowing, And in his heart a great pain growing – A lost world how shall the seeker find?

Mountain on mountain westward presses Beyond the lake high-piled And there in the pinewoods' sweet recesses, He dreams himself once more a child. Early thrust from his father's care, Bred up by brigands in strifes and stresses, Last to their leader fallen heir, Gallant and daring they acclaim him. Known to all men, thus all men name him, Lord of the Woods, a name of fear. Till the love of a broken rose inflames him; His hand, to bitter vengeance straying, Seeks the seducer, strikes him, claims him, His stranger father strangely slaying. Wherefore a prisoner he lies, Doomed to the wheel's embrace that kills; Lord of the Woods, at dawn he dies, At the first kindling of the hills.

Now at a table hewn of stone, His head upon his hands reposing, Half-sits, half-kneels this wretched one, The abyss of thought his soul enclosing: As clouds the moon's face veil and cover, He draws their web his spirit over, Thought evermore new thought disclosing.

“He, sire and foe!-I, death and seed! And he my love's betrayer! I knew him not! My fearful deed recoiled and slew the slayer. Why was I banished from his sight The lawless woods to barry? Whose crime does the dawn's death requite? Whose guilt is this I carry?

Learn Ček with ♥ 7

Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůli svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –“ Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen.

„Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –“ Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot a z mala okna vězně zrak zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín; i po jezeru hvězdný svit, co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach – zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá! A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak u tichu vše umírá.

Již od hor k horám mraku stín – ohromna ptáka peruť dlouhá – daleké noci přikryl klín, a šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, i noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk, tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas v krajinu noční vdechne;

Not mine! ab, surely I was bent A mute, unwitting instrument God's judgment to deliver. Not mine the deed! Why, then, ah, why Out to this hideous death go I So soon-and, ah, for ever? Soon, and for ever! Endless – death – ” For horror fails the prisoner's breath, Echoing from the dungeon wall; The voiceless shadow of the night In iron grip shuts sound and sight. A new dream holds his mind in thrall.

“Ah, she, my saint, my rose embowered! Why lost ere ever she was found? Why at my father's hands deflowered? Accursed I! – ” Deep anguish drowned The struggling words. With sudden sound Of clamorous chains he springs upright, And from the little window strains Over the waves his tortured sight. Cloud veils the moon, and shadow reigns Over the earth, but no shade mars The zenith glittering with stars; With points of fire the lake they stain, That flash and fade in waters hollow. Their glimmering flight his fixed eyes follow, And all his heart is wrenched with pain. “How fair the world! How rich the night! Silver and shade agreeing! Ah, tomorrow shuts my dying sight On all the bliss of seeing! And as grey cloud across the skies Far, far and wide goes flying, So – ” Down he sinks, his hungering eyes Torn from the scene, his chains' harsh cries Soon into silence dying.

A monstrous bird's extended wing, From peak to peak the cloud is driven, Under one vast pall gathering In blackest marriage earth and heaven. Hark! from the high hills lost to sight A poignant voice is trilling, A forest piper of the night, The song of heaven distilling. To all things which bave wakeful lain It charms down sleep's completeness; The prisoner in his mortal pain Finds Lethe in its sweetness. “How beautiful, dear voice, the song On the night's breast you're flinging!

Learn Ček with ♥ 8

než zítřejší – ach – mine čas, tu ucho mé ach nikdy zas těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk kobkou se rozestírá; – hluboké ticho. – V hloubi muk se opět srdce svírá, a dálné trouby sladký zvuk co jemný pláč umírá. – „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, a co neměla šírá zem, zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –

A opět mlčí. Tichá noc kol kolem vše přikrývá. Zhasla měsíce světlá moc, i hvězdný svit, a kol a kol je pouhé temno, šírý dol co hrob daleký zívá. Umlkl vítr, vody hluk, usnul i líbý trouby zvuk, a u vězení síni dlouhé je mrtvé ticho, temno pouhé. „Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc myšlenku překonává.

Hluboké ticho. – Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen, jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas.

„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – však delší mně nastává. – Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas svým pádem opět měří čas.

But one more night-ah, God, not long!- And deaf to your enchanted tongue, No more I'll hear such singing.” Again be sings-the clank of chains Rings through the cell, despairing- Deep silence. Once again the pains Of death his heart are tearing, And fading far the voice complains An anguish beyond bearing. “Time yet to come? Tomorrow's day? Still, still some dream will time repay, Or sleep too deep for dreaming? Perhaps this life which here I live Is but a sleep, and dawn will give Only another seeming? Or that best rose, long longed-for here, That fruit the wide earth did not bear, Will dawn and death disclose? Who knows? – Ah, no one knows!”

Silence again. The hush of night On all the earth is draped there. Quenched is the moon's benignant light, Quenched are the stars, and all around Is purest darkness, black, profound, As if the grave's mouth gaped there. No winds blow more, nor waves complain, Nor even the far, sweet pipe of pain, And in the bosom in the cell Dead silence, utter darkness dwell. “How deep the night-how dark the night! On me a darker closes – Away, thought!” Panic shuts from sight The grave his thought discloses.

Deep silence. From the streaming wall Flows down a small, slow river, And echoing drops the silence fret; Through the long cell their hollow fall, Measuring night's moments of regret, Chimes – ceases – chimes and ceases ever, Chimes – ceases – chimes and ceases yet.

“How long the night – how long the night! On me a longer closes – Away, thought!” Horror shuts from sight The grave his thought discloses. Deep silence. Once again the chime Of slow drops falling metes out time.

Learn Ček with ♥ 9

„Temnější noc! – Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí – tam – jen pustý stín, tam žádný – žádný – žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – vše bez konce – tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – bez konce dál – bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. – Bez konce ticho – žádný hlas – bez konce místo – noc – i čas – to smrtelný je mysle sen, toť, co se ‚nic‘ nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. –“ Vězeň i hlas omdlívá.

A lehounce si vlnky hrají jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají, jenž v hlubokých mrákotách leží.

Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání; se světlem vstoupil. – Lehký chod nevzbudil vězně z strašných zdání. Od sloupu k sloupu lampy svit dlouhou zalétá síní, vždy bledší – bledší její kmit, až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – jak by jej ještě halil mrak – zdá se, že nic nezírá; ač strážce lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář, a tma již prchla čírá. On za kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl znovu v mdlobách umírá; a jeví hlasu šepot mdlý, že trapnýť jeho sen i zlý.

“A darker night! Here in the womb Of veriest midnight shines some beam Of moon or star – there – hideous gloom, There never – never – never a gleam, Only the dark for ever. All's one there, without part-they send no hours, no moments to befriend, Night fails not, never dawns the day, For there time passes never. There never – never – never an end! From death that passes not away Who shall my soul deliver? “There utter emptiness, beneath, Around, above, the void of death, Quenching all live's endeavour. Unending silence – never a sound – Unending space, night, time, surround The dead mind dreaming on decay – Mere nothingness – for ever! And I to nothing – but one more day, And I to nothing am cast away – ” He faints, he falls aquiver.

Lightly the waves at play come springing Under the tower, their small spray flying, Ever a gentle murmur bringing, A cradle-song for captive singing, Who in a deep half-death is lying.

The fearful clash of chains awakes The guard, who with his lamp comes hasting; So light a step, it scarcely breaks The prisoner's trance of dread unresting. Pillar to pillar the lantern bright Puts forth its little gleaming: Still paler, paler grows its light, Till fails at last the exhausted spark, And absolute and moveless dark On all beyond lies dreaming. But still the prisoner's eyes, adaze As if night shrouded still their gaze, Strain forward, nothing seeing, Althought the lantern's reddening ray Lights his wan face, and drives away The timid shadows fleeing. Beside the table hewn of stone, His head upon his hands inclining, Half-sits, half-kneels the wredched one, To sick despair his soul resigning; And the faint whispering of his breath Tells forth tormenting dreams of death.

Learn Ček with ♥ 10

„Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, tu slova strašná ničím zas – jakž byla vyšla – hynou.

Přistoupí strážce, a lampy zář před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté, – po tváři slzy – pot a krev; v ustech spí šepot – tichý zpěv.

Tu k ustům vězně ucho své přiklonil strážce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vždy se níž a níž ku vězni kloní – blíž a blíž, až ucho s usty vězně spojí. ten šepce tíše – tíš a tíš, až zmlkne – jak by pevně spal.

Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal, a rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokud ještě žil – co slyšel, nikdy nezjevil, než navždy bledé jeho líce neusmály se nikdy více.

Za strážným opět temný stín zahalil dlouhé síně klín; hlubokou nocí kapky hlas svým pádem opět měřil čas.

A vězeň na kamenný stůl složený – klečí – sedí půl. Obličej jeho – strašný zjev – oko spočívá nehnuté, jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev.

A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv vězňovi blízký hlásá skon,

“Alas, my soul-Alas, my love-” Single and slow the sad words move Out of his shut lips sighing. Scarcely they reach the straining ear When, newly born in pain and fear, Already they are dying.

The gaoler's light before him goes, And on the prisoner's face it glows. The prisoner's face – ah, dread and pain! – His fixed eyes glare in wild distress After an end of endlessness, Tears, sweat and blood his pallor stain, For speech his lips contend in vain.

The frightened gaoler stoops to snare The thread of utterance from the air, Lighter than lightest breeze he hears The prisoner's tale of blood and tears. Lower he leans, and closer yet To the wan mouth his ear is set, Hard on the labouring lips now leaning, Till fainting, fainting, they forget Speech, as if sleep came unawares.

Still stands the guard in dreadful dreaming, Like bees in swarm his tears come teeming, Sorrow his heart within him sears. Long he stands frozen there aghast, Till thrusting off his helpless fears, Out of the cell he flies in haste. Long as he lived, he told no word Of what his ears this night had heard: Rather his whole life through thereafter His pale lips said farewell to laughter.

The guard is fled, fast-closed the door. Deep darkness shrouds the cell once more; And through the night once more the chime Of slow drops falling metes out time.

Beside the table hewn of stone Half-sits, half-kneels Vilem alone; His face a sight for fear and pain, With fixed eyes staring in distress After an end of endlessness – Tears, sweat and blood his pallor stain.

Incessantly the watery chime Of slow drops falling metes out time, And wind and wawes as one complain; To Vilem's ear of death they tell.

Learn Ček with ♥ 11

jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, a nad ním půlnoc bije zvon.

Intermezzo I

Půlnoc

(krajina)

V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, nad jezerem pahorek stojí. Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, nad tím se bílá lebka míhá, kol kola duchů dav se rojí; hrůzných to postav sbor se stíhá.

Sbor duchů

„V půlnočních ticho je dobách; světýlka bloudí po hrobách, a jejich modrá mrtvá zář svítí v dnes pohřbeného tvář, jenž na stráži – co druzí spí – o vlastní křížek opřený poslední z pohřbených zde dlí. V zenitu stojí šedý mrak a na něm měsíc složený v ztrhaný mrtvý strážce zrak, i v pootevřené huby přeskřípené svítí zuby.“

Jeden hlas

„Teď pravý čas! – připravte stán – neb zítra strašný lesů pán mezi nás bude uveden.“

Sbor duchů (sundávaje lebku)

„Z mrtvého kraje vystup ven, nabudiž život – přijmi hlas, buď mezi námi – vítej nám. Dlouho jsi tady bydlil sám,

He faints beneath the thought appalling. Far through the night an owl is calling, And louder beats the midnight bell.

Intermezzo I

Midnight

(a lonely place in the countryside)

In the wide plains sleeps sound the pale moon's argent light, Darkness is on the hills, the lake with stars is bright. A hillock by the lake-shore rises, A stake thereon, a wheel raised lightly, Whereon a bleached skull glistens whitely, While ghostly rout a dance devises, About the high wheel revelling rightly.

Chorus of Phantoms

“Silent the midnight graveyard lies; Through the graves the marshlight flies, Its dead blue radiance lights the head Of the newly-buried dead, Who, while his fellows sleep, stands guard, Last of the sepulchred, dead today, Beside his own cross keeping ward. A grey cloud in the zenith stays, No moon beneath it but the ray Of the dead man's glassy gaze, And through half-open lips beneath The glitter of his gnashing teeth.”

A Voice

“This is the hour! The place prepare! Lord of the Woods, the lord of fear, Is one with us at dawn of day.”

Chorus of Phantoms (lifting down the skull)

“From death's dim threshold come away, Inherit life – a voice receive. Be one among us, know us well, No more be doomed alone to dwell.

Learn Ček with ♥ 12

jiný tvé místo zajme zas.“

Lebka (mezi nimi kolem se točíc)

„Jaké to oudů toužení, chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, můj nový sen. – Můj nový sen! –“

Jeden hlas

„Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“

Sbor duchů

„Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“

Jeden hlas

„Rozlehlým polem leť můj hlas; pohřeb v půlnoční bude čas! Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“

Čekan s kolem

„Mrtvému rakví budu já.“

Žáby z bažiny

„My odbudem pohřební zpěv.“

Vichr po jezeru

„Pohřební hudbu vichr má.“

Měsíc v zenitu

„Já bílý příkrov tomu dám.“

Mlha po horách

„Já truchloroušky obstarám.“

Noc

Another must your place achieve.”

The Skull (joining in their dance)

“How my limbs long to join again In one whole creature, only one! What is this rout of terror and pain? My newest dream – I still dream on!”

Voice

“His place of honour ready see! When tomorrow's course is o'er The storm shall bear us here once more. Glorious may his burial be!”

Chorus of Phantoms

“His place of honour ready see! When tomorrow's course is o'er The storm shall bear us here once more. Glorious may his burial be!”

Voice

Fly, voice, across the fields with power! At midnight is the funeral hour. His votive gift let each make known!

The Stake and Wheel

“I'll be the coffin to his repose.”

Frogs in the Marsh

“The burial anthem we'll intone.”

Storm over the Lake

“The gale funeral music knows.”

The Moon in the Zenith

“I'll cover him with snow-white pall.”

Mist on the Mountains

“With veils I'll drape his funeral.”

Night

Learn Ček with ♥ 13

„Já černá roucha doručím.“

Hory v kolo krajiny

„Roucha i roušky dejte nám.“

Padající rosa

„A já vám slzy zapůjčím.“

Suchopar

„Pak já rozduji vonný dým.“

Zapadající mračno

„Já rakev deštěm pokropím.“

Padající květ

„Já k tomu věnce uviji.“

Lehké větry

„My na rakev je donesem.“

Svatojánské mušky

„My drobné svíce ponesem.“

Bouře z hluboka

„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“

Krtek pod zemí

„Já zatím hrob mu vyryji.“

Čas

„Náhrobkem já ho přikryji.“

Přes měsíc letící hejno nočního ptactva

„My na pohřební přijdem kvas.“

Jeden hlas

„Slavný mu pohřeb připraven. Ubledlý měsíc umírá, Jitřena brány otvírá,

“I'll give black weeds to mourn the dead.”

The Hills Standing Round

“Give veils and garments to us all.”

The Falling Dew

“And I will give you tears to shed.”

The Barren Soil

“I'll incense with sweet smoke his head.”

The Sinking Cloud

“With rain will I asperge his bed.”

The Falling Blossom

“I will weave garlands for his bier.”

Light Breezes

“We'll bear them to the coffin lightly.”

St John's Fireflies

“Our tiny candles shall burn up brightly.”

Thunder out of the Depths

“I'll wake the great bell's hollow tone.”

The Mole under the Earth

“I'll dig his grave, I, lowly here.”

Time

“Over his bones a tomb I'll rear.”

Flocks of Night-Birds Crossing the Moon

“We'll make the funeral feast our own.”

Voice

“All honour to his grave we pay! The moon pales in the heaven's heart, The gates of morning draw apart –

Learn Ček with ♥ 14

již je den, již je den!“

Sbor duchů

„Již je den, již je den!“

(zmizí)

3

Nad temné hory růžný den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol – lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; a v břehu jeho – v stínu hory – i šírým dolem – dál a dál – za lesy – všude bílé dvory se skvějí; až – co mocný král, ohromný jako noci stín v růžový strmě nebes klín – nejzáz vrchů nejvyšší stál.

Ledvaže však modré temeno hor brunatné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj, z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv mísí se u hlasy dolem bloudících děv; veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru ranního – co zpěvu – líbé vání tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, tam řídí nad lesy divokých husí let, tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, z nějž města malého i bílé věže stín hlubokoť stopený v zelený vody klín, náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá, a valný zástup se z bran mala města

It is day! It is day!”

Chorus of Phantoms (as they vanish)

“It is day! It is Day!”

3

Over the dark hills rosy day Arises, the May valley wakes; Above the woods, as morning breaks, Like mist lies long the dream of May. Out of the forests bluely lifting Faint vapours climb the rose-flushed sky, And on the lake more bluely drifting In delicate colours melt and die; And on the shore, and in the shadow Of hills and valleys flowering, Shine out white courts through wood and meadow, Waking; till like a mighty king – Colossal as the shade of night Against thwe heaven's rosy light – The highest peak stands towering.

But now the sun his first red blessing gives Over the blue, dark hills, and by that token Suddenly all the spell of dreams is broken, And joy possesses everything that lives. Whitely the lake's green glass the flight of birds receives, And fleets of little craft, and small, swift-rowing shallops, Pattern the dim blue waves with glancing, fiery scallops. Murmurous by the shore the pinewoods greet the day, Sweet with the song of birds, the thrush's shower of pearls, And mingling with their psalm the mirth of straying girls, As all that lives draws breath to praise the youthful May. The morning wind, like song, through the green valley blowing, Bears on its incensed breath a sweet white foam of flowers, And wild geese ride its flight above the forest bowers, And to its touch young trees unfold their eager growing. One scene, and only one, the fair young morn defaces, Where to the wide lake's heart a narrow isle goes straying, Bearing the little town, and the white tower, whose shade Deep in the waters green in quiveringly laid. Here wakes a clamorous cry, babel of human baying,

Learn Ček with ♥ 15

valí. Zdaleka spěchá lid – vždy větší zástup ten – vždy větší – větší jest – vždy roste tento pluk; nesmírné množství již. – Vždy větší jeho hluk. Nešťastný zločinec má býti vyveden.

Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: „To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“ Tak lidem ode všech voláno bylo strán; a větší vždy byl hluk – zbouřených jako vod – čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak. Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.

Na břehu jezera malý pahorek stojí, na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. U volném průvodu ku kapli přišel sbor; všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, by ještě popatřil do lůna temných hor, kde druhdy veselý dětinství trávil věk; by ještě jedenkrát v růžový nebe klín na horu vyveden, před bílé kaple stín, nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit.

As from the gates of the town the hungry man-pack races. From far the people haste, a swift stream rushing by, And ever swells the food, a river strongly rolling, A mighty multitude, its voice to thunder tolling; The unhappy felon comes, led forth at dawn to die.

Now from the little town a troop of guards comes swinging, In slow and sombre march the hapless prisoner bringing, Whose old, proud habit soon the eager watchers spy. The clamour stills around – a hush falls on the crowd – Till babel bursts anew, with many a cry and loud: “Tis he! The flowers, the plumes he's wearing, The hat, the eye beneath it glaring – His very cloak – 'Tis he,'tis he! The dreaded Forest King!” About him beats the cry, his old name echoing; And louder still it rings, as thundering waters clear, As with a heavy step the criminal draws near. Round him darkens the throng – like heavy clouds in heaven – A sword flames from the dark – as heaven's lightnings flare; Slowly the doomed man goes, his gaze to earth is given. The town bell tolls; the crowd pities and falls to prayer.

There stahd a little mound, on the lake-shore leaning lightly, A long stake raised thereon, a wheel above it rearing, A steep hill looms above, twin peaks its summit sharing, And on the higher point a chapel gleaming whitely. In sombre march thereto company is come; Now all men move aside – the felon stands alone. A last time led forth here, still he beholds his own, The dark, deep-breasted hills which were his early home, Where the lost coin was spent, the golden childhood days. Yet once more, only once, in the rosy dawning light, Let forth to the hills, a shade before the chapel white, To the lord of heaven and earth his reverence he pays. And deep compassion folds its hands on every heart. His grief their grief inflames, they suffer his despair, Fixing their eyes through tears on the summit where he stands

Learn Ček with ♥ 16

V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nyní zločinec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.

Vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barví tvář, a slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkém kolu sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků sbor, a malých člůnků rychlý běh, až kde jezero v temno hor v modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – věž – město – bílých ptáků rod – pahorky v kolo – temné hory – vše stopeno v lůno vod, jak v zrcadle se zhlíží. Tam v modré dálce skály lom květoucí břeh jezera tíží, na skále rozlehlý je strom – starý to dub – tam – onen čas, kde k lásce zval hrdliččin hlas, nikdy se nepřiblíží. – Nejblíže pahorek se zdvíhá, na něm se kůl a kolo míhá. Po hoře – na níž stojí – háj mladistvý hučí – smutný stesk – nad šírým dolem slunce lesk, a ranní rosa – jitřní máj.

To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

Adoring the fair earth well-fashioned at God's hands, A murderer praising God in the humbled hush of prayer.

The rising sun with ruddy grace Flushes the prisoner's pallid face; His eyes, through mists of weeping, A last love-tryst are keeping. Beneath him deep the lovely vale Dreams in its rugged mountain pale, By forests circled greenly. The lucid lake serenely Nursed in the flowering valley drowses. Blue to the shore it coils and glimmers, And green beyond, and greener, sleeps, Till in the distances and deeps In clear, pale light all melts and shimmers. About the wheel the white farmhouses Dimpling the sunlit lake-shore lie. Across the mirroring waters fast Flocks of white birds and small boats fly, Till bluely hides the lake at last, Far in the hills retreating. And white craft in the scalloped beaches – The tower-the town-the white birds' flight – Hillocks and shadowy mountain reaches – Gaze on that mirror with delight, Their deep-drowned beauty greeting. Rocks are piled heavy on that far shore Where flowering land and lake are meeting, And there an oak-tree old and hoar Roots in the rocks-once, once the dove Called there deliciously to love – Oh, fair lost hour and fleeting! Never again! The mound is nearing, The column an the wheel appearing. Beyond the hill there slips away A young wood, murmuring mournfully; Radiant the sun on vale and lea – The morning dew – the morning May.

Beauty once more the felon's eyes receive, Beauty which now for ever he must leave, And passionate regret his heart possesses: Deeply he sighs – tear after tear flows over – One last long look, lingering as looks the lover, Then to the sky his tear-dimmed eyes he raises. In the azure vault of heaven the blanching mists are dancing,

Learn Ček with ♥ 17

lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“ Umlkl již, slza s slzou se střídá. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk širokou stezkou v středu mlada borku, doleji – dole – již jsou na pahorku – a znovu ztichl šíra množství hluk.

Přichystán již popravce s mečem stojí, jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohlédl vůkolím – povzdechl – pak spustiv je zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle – pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

In light dissolving zephyrs tattered, And on the far horizon scattered White cloudlets over the placid sky go glancing. The grieving prisoner greets them as they race: “You clouds, who in your wandering course embrace Like secret circling arm the earth her own course keeping, You dissolutions of stars, shades in the blue of heaven, You mourners ever to mutual sorrow given, Who know so well the ways of silent weeping – Bear you my charge, of all things that have birth. Where you pass from me on your long, wide way To the distant shore, there for a moment stay, There, pilgrim clouds, greet reverently the earth. Ah, well-beloved earth, beautiful earth, My cradle and grave, the womb that gave me birth, My sweet, sole land, left to my spirit's keeping, Ah, vast and single of beauty as of worth!- Seek there that rock, and when your swift sails gain it – If you shall see – by the shore – a woman weeping – ”

There fails his voice, the strangling tears have slain it. Down from the height the guards their prisoner lead By a wide pathway through young pinewoods threading, Down and still down; now on the mound they're treading; And now the multitude is hushed indeed.

The executioner with his sword stands ready. Yet one more time the prisoner lifts his eyes, Worships the sweet, encircling world-once sighs- And on the approaching death his soul makes steady. His breast and throat he bares, kneeling to earth he leaves it; Back steps the headsman-an age the frozen mind believes it! – The sword flashes; a rapid forward stride – The sword circles; the bent white neck receives it – The head falls – a tremor – and yet a tremor beside – And falls the body after, one with the grieved earth growing. Into the earth, so beautiful, so beloved. His cradle and grave, the womb that gave him birth, His sweet, sole land, his heritage approved, In the generous earth, the single, holy earth, Into the mother's heart the blood of her son is flowing.

Learn Ček with ♥ 18

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, i hlava nad kolem svůj obdržela stán; tak skončil života dny strašný lesů pán; na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den nesmírné množství v kol mala pahorku stálo; teprv až k západu schýlivši slunce běh veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, utichl jezera šírý – večerní břeh.

Nad dálkou temných hor poslední požár plál; v hluboké ticho to měsíce vzešla zář, stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk! Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.

Je pozdní večer – druhý máj – večerní máj – je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

The prisoner's shattered shell, limb after long limb broken, Twined in the wheel's embrace is raised, a terrible token, And over the wheel his head, a blind, oblivious thing. So died the lord of the woods, the dreaded Forest King. On the dead countenance the last dream lingers still. Gazing upon his face, mute round the little hill The unquiet multitude awaits the long day's ending, Till the declining sun draws to the west once more, Into the head's blind eyes its gay last laughter sending. Hushed is the broad lake-hushed is the evening shore.

Above the far dark hills the last radiance blazed. The pale, dead face of the head is softly silvered o'er, Silvered the silent mound, hushed by the lake-shore, As in the evening hush the moon's fair face is raised. Distant are grown the towns, far as a cloud in air, Beyond to the edge of seeing the dead eyes steadily stare, To the edge of sight, to his youth-Oh, brief, bright childhood day!

Time in its headlong flight has carried that Spring away. Far fled is his dream, a shadow no more found, Like visions of white towns, deep in the waters drowned, The last indignant thoughts of the defeated dead, Their unremembered names, the clamour of old fights, The worn-out northern lights, after their gleam is fled, The untuned harp, whose strings distil no more delights, The deeds of time gone by, quenched starlight overhead, Heresy's pilgrimage, the loving, lovely dead, The deep forgotten grave, eternal board and bed; As the smoke of burned-out fires, as the shattered bell's chime, Are the dead years of the dead, their beautiful childhood time!

Late eve – the second eve of May – The twilit May – the time of love – Meltingly calls the turtle-dove: Vilem! Vilem! Vilem!!

Learn Ček with ♥ 19

Intermezzo II

Stojí hory proti sobě, z jedné k druhé mrak přepnutý je, co temný strop klenutý, jednu k druhé pevně víže. Ouvalem tím v pozdní době ticho, temno jako v hrobě. Za horami, kde pod mrakem ve vzdálí se rozestupují – v temné dálce, něco blíže než hory se sestupují, takže siným pod oblakem skály ouzkou bránu tvoří. Za tou v dálce pode mrakem temnorudý požár hoří, dlouhý pruh v plamenné záři západní rozvinut stranou, po jehožto rudé tváři noční ptactvo kola vedší, jako by plamennou branou nyní v dálku zalétalo. Hasnul požár – bledší – bledší, až se šírošíré nebe noční rosou rozplakalo, rozesmutnivši zem i sebe.

V hlubokém ouvalu klínu, ve stověkých dubů stínu, sbor u velkém kole sedí. Zahalení v pláště bílé jsou to druzi noční chvíle. Každý před se v zemi hledí beze slova, bez pohnutí, jak by kvapnou hrůzou jmutí v sochy byli proměnění. Večerních co krajin pění. tichý šepot – tiché lkání – nepohnutým kolem plynul, tichý šepot bez přestání: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

V kotouči jak vítr skučí, nepohnutým kolem zvučí: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Jako listů šepotání pode skálou při ozvěně, znělo kolem bez přestání,

Intermezzo II

Close the hills lean to each other, Underneath a dark cloud hiding, Like a vaulted ceiling riding Taut from one peak to his brother. Dark this place by evening gloom is, Dark and silent as the tomb is. In the portal deeply-shaded, Where the hills shrink back dividing, Sharp rocks in the opening spaces Steeply rear their frowning faces, Lower, narrower, blackly biding; Underneath the cloud dark-braided Shuts this gate of rocks and boulders. In the valley's heart deep-gladed, Darkly red a camp-fire smoulders, Broken from the west bright-beaming, A long sliver of the sunset; Round its red nocturnal gleaming Circle night-birds, wheeling, plaining, In a red and restless onset, Till the blue of night they borrow. Sinks the fire, still waning-waning, Till the broad and bounteous heaven Melts in nightly dews of sorrow, And the earth to grief is given.

Oaks a hundred years a-growing, Darkness within darkness throwing, Hide a company of friends there. Cloaked in white, as in the bright time, Sit the comrades of the night-time. Each before him groundward bends there, Wordless, motionless, his vision, As if terror's chill transition Into stone their flesh had stricken. Through the valley seems to quicken Whispered breath of lamentation Round the moveless men who plain him, Secretly, without cessation: “Lost, our leader! – they have slain him!”

And the wind, the smoke-wreaths plying, To the moveless men is crying: “Lost, our leader!-they have slain him!”

And the restless leaves aquiver Underneath the cold cliff-faces, Trembling, murmuring, utter ever

Learn Ček with ♥ 20

jednozvučně, neproměnně: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Zachvěly se lesy dalné, ozvaly se nářky valné: „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

4

Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ, a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas, podzim i zima též – i jaro vzešlo zas; až mnohá léta již přenesl časů let.

Byl asi sedmý rok, poslední v roce den; hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok právě se počínal. V vůkolí pevný sen, jen blíže jezera slyšeti koně krok. Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel; a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán dávno již obdržel přestrašný lesů pán, po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel. Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo, po dole, po horách, lesy, jezerem, polem, co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem. V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil, časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění, a větrem na kole kostlivce rachocení, že strach i ňadra má i mého koně oužil. A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm, i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal: starý mi hospodský ku pahorku ukázal, a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.

Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět, mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;

These insistent, changeless phrases: “Lost, our leader!-they have slain him!”

All the forests in their station Sound the great, sad accusation: “They have slain him – slain him!! – slain him – !!!”

4

Beautiful May is passed, withered the bloom of Spring; The summer fire burns high, wanes, and as soon is gone, Autumn, and winter after; another Spring comes on, As time bears off the years on its unresting wing.

The seventh year it was, the seventh year's last day; Deep on it lay the night, and with the midnight chime A new year would be born. The cold earth dreaming lay. Lone hoof-beats by the lake troubled the silent time. I was that wayfarer, bound for the town by night, Led by chance to the mound, where, long ago at rest, The dreaded Forest King lingered a quiet guest; There first I saw Vilem- a bare skull glistening white. There in the midnight land, far as the eye's reach ranging, Through valleys, over hills, by forest, lake and meadow, A wide, white pall of snow lay level and unchanging, Over the skull and wheel-all white without a shadow. Deep clouds hemmed in the moon, which seemed to droop and sicken; Sometimes the weird owl cried, ever the sad wind's shaking Plucked at the wheel above, and set the loud bones quaking, So that my horse and I with panic dread were stricken. Forward I spurred in fear, there where the safe town hailed me, And asked what wheel, what bones were these which grimly grew there, The old innkeeper told the story all men knew there- The story I have told-and on that wheel impaled me.

Far I went through the world-and the world has enough of pain, Many a storm of heart blew over me and bled me; But still this old, worn woe beckoned me back again,

Learn Ček with ♥ 21

leč smutná zpráva ta vždy vábila mě zpět, až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil. S západem slunce jsem tam na pahorku seděl, nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá; smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl, až tam, kde po horách mlha plynula šedá.

Byl opět večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas; hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol, co sestru brat ve hrách dětinných. A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář i s pod bradu svislou jí kůží. Vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý z hloubi smál. Sem tam polétal dlouhý vlas, jejž bílé lebce nechal čas, a rosné kapky zpod se rděly jako by lebky zraky duté, večerní krásou máje hnuté, se v žaluplných slzách skvěly.

Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář i mou i lebky té bledší činila tvář, a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá po dole – po lesích – po horách v dál se táhla. Časem se z daleka žežhulčino volání ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně; z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. V kol suchoparem je koření líbá vůně, pahorkem panny jsou slzičky zkvétající. Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;

Till in a young Spring season home to the mound it led me. Under the stake I sat, just as the sun descended, Under the wheel which bore the skeleton and skull there, Gazing sad-eyed on Spring, whose cup was fair and full there, Even to the misty rim where earth and heaven blended.

Evening once more, the first of May- The twilit May-the time of love. Meltingly called the turtle-dove, Where rich and sweet the pinewoods lay. Whispered of love the mosses frail, The flowering tree as sweetly lied The rose's fragrant sigh replied To love-songs of the nightingale. The lake within the dark woods straying Softly complained a secret pain, By circling shores embraced again As brother sister in their playing. About the head the sunset bright Lay like a wreath of roses growing, Gilding the bony face with light, On fretted skin and white jaw glowing. In the hollow skull the breezes sped As if grim laughter mocked the dead, and lifted lightly here and there What time had left of his long hair; Beneath his brows the dewdrops borrow The sunset light, as if, discerning The evening beauty of May's returning, His dead eyes brim with tears of sorrow.

There I sat on, until the young moon's light Blanched both my face and his with rays as pale as bright; Now like a snowy pall its whiteness spreads before him Over the vales and woods to the distant hills that bore him. Sometimes from far away the cuckoo's greeting sounds here, Flung from the flowering vale, sometimes the owl's grave warning; From many a farmyard near the bark of dogs rebounds here;

Learn Ček with ♥ 22

a mušky svítivé – co hvězdy létající – kol kola blysknavé u hře si kola vedou. Časem si některá zasedši v lebku bledou, vbrzku zas odletí co slza padající.

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk Nynější ale čas jinošství mého – je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému utěchy jaké dá? Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Out of the dust arises a sweet incense of mourning, The little tears of the Virgin upon the hill are flowering, Deep in the heart of the lake a secret light is burning; And the fireflies, shooting stars, about the wheel are showering, Glittering in their play, touching the pale skull brightly, Lighting to launch again, and launch again ac lightly, Like fiery falling tears, all his spent tears embowering.

And in my grieving eyes two hot tears rise and break, Glittering down my cheeks as sparks play in the lake; For my young years, mine too, my childhood golden-gay, Time in its headlong flight has seized and borne away. Far is that lost dream now, a shadow no more found, Like visions of white towns, deep in the waters drowned, The last indignant thoughts of the defeated dead, Their unremembered names, the clamour of old fights, The worn-out northern lights after their gleam is fled, The untuned harp, whose strings distil no more delights, The deeds of time gone by, quenched starlight overhead, Heresy's pilgrimage, the loving, lovely dead, The deep, forgotten grave, eternal board and bed, The smoke of burned-out fires, the scattered bell's chime – Like the song of dead swam, like Eden snatched away, So is my childhood time – But what of following time? My youth, alas, my youth! My season and song are May! An eventide of May on a rocky, desolate shore: Light laughter on the lips, deep grief in the heart's core.

See you the pilgrim there, hastening on his quest Through the long, sunset fields, beneath the dimming west? Strain your eyes as you will, the end you cannot see, As over the edge of vision he falters and finds no rest. Never-ah, never! And this is all life offers me! Comfort? Who comforts me? What charm this heart can move? Love is without an end! – And bitter is my love!

Late evening, on the first of May – The twilit May-the time of love – Meltingly calls the turtle-dove: “Hynek! Vilem! Ah, Jarmila!!!”

Translation: Edith Pargeter

Learn Ček with ♥ 23

♥