Upload
dinhdang
View
218
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dostává se vám do rukou sborník abstraktů prací Studentské vědecké a odborné
činnosti (SVOČ). Vědeckovýzkumná činnost je významnou součástí práce na
lékařských fakultách. Nejenže její výsledky ovlivňují hodnocení fakulty a její
prestiž, ale je důležitá i pro osobní a profesní rozvoj studentů. Naše fakulta
zapojování studentů do vědecké práce tradičně podporuje, a proto v letošním
akademickém roce 2017 / 2018 pořádáme na půdě Lékařské fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci již padesátou první konferenci SVOČ.
Studenti získají spoluprací na výzkumných projektech klinik a ústavů mnoho.
Setkají se s kolegy se stejnými zájmy, získají nové poznatky, své závěry mohou
konzultovat se špičkovými odborníky, zlepší se v prezentaci a v neposlední řadě
získají sebevědomí a motivaci pro své další kroky ve vědě.
Za tuto možnost patří velké díky všem školitelům, vedoucím a konzultantům,
kteří obětují svůj volný čas studentům a jsou vždy ochotni jim podat pomocnou
ruku v začátcích jejich vědecké práce.
Nicola Hromčíková
4
OBSAH:
KLINICKÉ OBORY Epidemiologie a rizikové faktory cévních mozkových příhod
Baštinská B. .......................................................................................................13
Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – karcinom ledviny
Borseník T. ........................................................................................................14
Analýza CNV u dětských pacientů s poruchami autistického spektra
Bortlíková L. ......................................................................................................15
Retrospektivní hodnocení výsledku léčby – karcinom prostaty
Bundzíková M. ..................................................................................................16
Vliv rekonstrukčního algoritmu CT obrazu na kvalitu dat a radiační zátěž CT
angiografie plicních žil před radiofrekvenční ablací
Dvořák D. ..........................................................................................................17
Náhlá smrt ve sportu
Filická M. ..........................................................................................................18
Biologické markery neurodegenerativních proteinopatií
Hemerková P. ....................................................................................................19
Radionuklidová detekce tumorózních nebo zánětlivých lézí - 18F-FDG PET/CT u
pacientů s primárním mediastinálním B-lymfomem
Hudson L., Sekaninová K. .................................................................................20
Vliv noční práce na zdravotní stav zdravotníků
Janošíková M. ....................................................................................................21
Juvenilní idiopatická artritida, hodnocení léčebného efektu metotrexátu,
možnosti predikce ukončení léčby
Krönerová I., Pytelová Z. ..................................................................................22
CT diagnostika patologií nadledvin
Kučera P. ...........................................................................................................23
Vyšetření kondenzátu vydechovaného vzduchu u pacientů s chronickým plicním
onemocněním – asthma bronchiale a cystická fibróza
Kučerová M., Lýsková Š. ..................................................................................24
Mechanická trombektomie akutního uzávěru bazilární tepny
Máchal D. ..........................................................................................................25
Cytoreduktivní chirurgie a HIPEC, úvodní zkušenosti KOC FNOL
Margitan M. .......................................................................................................26
5
Korelace jednotlivých klinických a laboratorních příznaků EAP s CTAG
nálezem EAP
Mitrovičová D....................................................................................................27
Kardiorespirační zdatnost u sportovců – je čas na novou populační studii?
Novotný M. ........................................................................................................28
Vliv kardiovaskulárních autonomních regulací a vybraných adipocytárních
hormonů na efektivitu bodyshapingu při metabolickém syndromu
Pumprla M. ........................................................................................................29
Prognostický význam SPECT myokardu v kombinaci se stanovením kalciového
skóre
Rafaj A...............................................................................................................30
Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – kolorektální karcinom
Schneiderová S. .................................................................................................31
Variabilita srdeční frekvence u nezralých novorozenců
Soukupová A. ....................................................................................................32
Stimulace lymfocytů od dětských pacientů a zdravých kontrol s nespecifickým
střevním zánětem před nasazenímléčby Bifidobacterium longum CCM
Sovják O. ...........................................................................................................33
Vyhodnocování výsledků invazivních vyšetření v závislosti na indikaci
Tejkalová K. ......................................................................................................34
Epidemiologie spalniček
Tkadlec T. ..........................................................................................................35
Poruchy srdečního rytmu ve fetálním období
Uvírová K. .........................................................................................................36
Přínos optické koherentní tomografie a automatické retinální oxymetrie při
diagnostice retrobulbární neuritidy
Vavříková T. ......................................................................................................37
Jak ovlivní informovanost rodičů a dětí perioperační období
Vinkler M., Inderská K. .....................................................................................38
Forenzní pedopatologie – problematika standardu pitvy
Žwaková T. ........................................................................................................39
6
KLINICKÉ OBORY – INTERNÍ
Gestační diabetes
Balošáková K., Beňová N. .................................................................................41
Analýza kvantitativních parametrů PET/CT u pacientů s mediastinálním
lymfomem
Buffa D. .............................................................................................................42
Funkční střevní dyspepsie – retrospektivní analýza dlouhodobého průběhu
Dvoran P., Ďurana V. ........................................................................................43
Orgánové manifestace jednotlivých typů vaskulitid
Dvořáková S. .....................................................................................................44
Má ve světle současných WHO diagnostických kritérií pro Ph negativní
myeloproliferace (pravou polycytemii) vyšetření objemu cirkulující krve ještě
nějaký diagnostický význam?
Gürtlerová C. .....................................................................................................45
Syndrom spánkové apnoe a plicní hypertenze
Hajný Ľ. .............................................................................................................46
Prognostické aspekty plicní hypertenze
Janošík M...........................................................................................................47
Biologické prediktory prognózy u nemocných lymfomem z buněk plášťové zóny
Jirkuvová A. ......................................................................................................48
Diagnostika rejekčních stavů po transplantaci plic
Kamasová M. .....................................................................................................49
Prognostické faktory u myelodysplastického syndromu a chronické
myelomonocytární leukemie
Krejčí K. ............................................................................................................50
Laboratorní diagnostika primárních hyperaldosteronismu
Křístková M., Opršalová T. ...............................................................................51
Sledování faktorů ovlivňujících úspěšnost léčby obézních pacientů
Kubová M. .........................................................................................................52
Sériové hladiny antihypertenziv
Kvapil T. ............................................................................................................53
Variabilita srdeční frekvence v dlouhodobé monitoraci osob
s kardiovaskulárním onemocněním
Kvapilová Z. ......................................................................................................54
7
Kardiovaskulární komplikace chronické obstrukční plicní nemoci
Ličková M. ........................................................................................................55
Psychologický profil pacientů se systémovými chorobami pojiva
Maiwaldová B....................................................................................................56
Analýza subpopulací mononukleárních buněk u nemocných s Hodgkinovým
lymfomem
Mnacakanová E. ................................................................................................57
Identifikace prognostických markerů u CHOPN
Ondrejčáková L. ................................................................................................58
Screening syndromu spánkové apnoe
Palyzová P. ........................................................................................................59
Analýza vztahů dyslipidémie a inzulinové rezistence u dyslipidemických
pacientů
Pivoňková L. ......................................................................................................60
Adherence k léčbě u pacientů s rezistentní a refrakterní hypertenzí
Ramík Z. ............................................................................................................61
Rizika gravidity u systémových chorob pojiva
Schovánková K. .................................................................................................62
Srovnání výsledků katetrizační ablace paroxysmální fibrilace síní při ablaci
v celkové anestezii a analgosedaci
Ševčík R.............................................................................................................63
Srovnání přítomnosti dormantního vedení do plicních žil po adenosine s jeho
následnou eliminací s primární absence dormantního vedení u pacientů po
katetrové izolaci plicních žil pro paroxysmální fibrilaci síní
Tkačik B. ...........................................................................................................64
Střední destičkový objem u pacientů se spánkovou apnoe
Žídková J. ..........................................................................................................65
KLINICKÉ OBORY – CHIRURGICKÉ
Chirurgická terapie karcinomu žaludku
Ambrož R. .........................................................................................................67
Léčba stenózy vnitřní karotické tepny pomocí ePTFE interponátu (zhodnocení
výsledků, především rizika perioperačního iktu/smrti a pozdního iktu u
nemocných, u nichž byla provedena karotická endartektomie s využítím ePTFE
náhrady ACI)
Baláž M. ............................................................................................................68
8
Normotenzní hydrocefalus – patofyziologie, terapie a léčba
Blažek F. ............................................................................................................69
Operační léčba sestupu pánevních orgánů
Brázdilová L. .....................................................................................................70
Morfologické změny v makule při léčbě vlhké formy věkem podmíněné
makulární degenerace
Čarnogurská I., Kohútová L. .............................................................................71
Perioperační sekvestrace trombocytů v kardiochirurgii
Česák O. ............................................................................................................72
Vliv hloubky celkové anestezie na výskyt pooperační kognitivní dysfunkce
Daněk F. ............................................................................................................73
Roboticky asistovaná parciální nefrektomie u nádorů ledvin
Dopitová V. .......................................................................................................74
Kvalita života po roboticky asistované radikální prostatektomii
Fialová E. ...........................................................................................................75
Profylaktická balónková okluze arteriae iliacae interna jako prevence
peripartálního krvácení či hysterktomie u rodiček s poruchou placentace
Galková M. ........................................................................................................76
Výsledky onkologické léčby karcinomu orofaryngu
Havriľak M., Lunga T. .......................................................................................77
Endovenozní operace varixů dolních končetin. Komplikace a recidiva
Horák P. .............................................................................................................78
Význam časné normalizace a EEG pro prognózu dětí s těžkou hypoxicko-
ischemickou encefalopatií (HIE) léčených hypotermií
Horňák M. ..........................................................................................................79
Výsledky a predikanty selhání V-A ECMO
Chudoba A. ........................................................................................................80
Přední uveitidy a jejich asociace s celkovým onemocněním
Klepárníková E. .................................................................................................81
Role adrenalektomie v terapii sekundární hypertenze
Kohutová K., Nesvadbová M. ...........................................................................82
Proteomika cervikálního hlenu a vztah k reprodukci
Konupková E. ....................................................................................................83
9
Tonsillectomy verzus tonsillotomy in childhood
Kumorová A. .....................................................................................................84
Tumory mediastina a jejich chirurgická léčba
Likavčan M., Šusterová K. ................................................................................85
Srovnání hodnoty hystereze před a po antiglaukomatózní operaci oka
Marešová K. ......................................................................................................86
Funkční výsledky rekonstrukčních operací středouší
Mateášiková Z. ..................................................................................................87
Význam sledování hladiny chromograninu A u nemocných po resekci pankreatu
pro vývodový karcinom pankreatu
Nguyen A-D. .....................................................................................................88
Přežívání nemocných po extirpaci jícnu v závislosti na stadiu choroby
Ochmanová P. ....................................................................................................89
Retrospektivní analýza léčby akutní apendicitis
Seichter P. ..........................................................................................................90
Výsledky po closed wedge osteotomii femuru u valgózních kolen
Sloviak M. .........................................................................................................91
Mozková aneuryzmata – srovnání endovaskulární a chirurgické terapie
Tomášek V. ........................................................................................................92
Vliv kondice stabilizátorů páteře na symptomatologii LS syndromů
Trzaskaliková H. ................................................................................................93
Nové možnosti medikamentózního ovlivnění sarkoidózy
Turková M. ........................................................................................................94
Výskyt inkontinence moči u pacientů s karcinomem prostaty před radikalní
prostatektomií
Vavreková M. ....................................................................................................95
Extrakce katarakty u pacientů operovaných pro rhegmatogenní odchlípení
sítnice
Wiesnerová M....................................................................................................96
Zhodnocení výsledků rekonstrukce prsu metodou transplantace autologní
tukové tkáně
Wolny D. ...........................................................................................................97
10
TEORETICKÉ A PRE-KLINICKÉ OBORY
Kardioprotektivní vlastnosti polyfenolů
Brozová N. .........................................................................................................99
Polyfarmacie a lékové interakce u geriatrických pacientů
Burdová Z. .......................................................................................................100
Sledování exprese nových potencionálních prediktorů lékové rezistence
u NSCLC
Čierna L. ..........................................................................................................101
Bakteriální původci novorozeneckých infekcí a možnosti antibiotické léčby
Fišerová K. ......................................................................................................102
Polékové akutní pankreatitidy
Hanicová M. ....................................................................................................103
Farmakokinetika profylaktických antibiotik během kardiochirurgických operací
s využitím mimotělního oběhu
Hansgutová V, Jurovicová B ...........................................................................104
Analýza obrazu v patologii
Hlava P. ...........................................................................................................105
Využití nanotechnologií v medicíně
Klepárník D. ....................................................................................................106
Sledování exprese vybraných prediktorů klinické odpovědi na imunoterapii u
pacientů s nádory plic
Klobušický T. ..................................................................................................107
Bakteriální původci sepsí
Košťálová G., Macková Š. ...............................................................................108
Videoprogram – část organologie
Krajčí L., Ulrich M. .........................................................................................109
Farmakokinetické modelování a PK/PD analýza dávkovacích režimů
vankomycinu
Lečbychová K. .................................................................................................110
Polymyxin B improves the efficiency of surfactant treatment in endotoxin
induced lung injury
Maťašová K. ....................................................................................................111
Biomarkery progrese u nádorů prostaty
Prachař D. ........................................................................................................112
11
ZUBNÍ LÉKAŘSTVÍ
3D analýza obličeje dětí ve věku 6 až 15 let
Lenochová M., Bednářová M. .........................................................................114
Pacienti s halitózou v ordinaci zubního lékaře
Belobradová J., Kováčová V. ..........................................................................115
Porovnání různých technik detekce kariézního dentinu in vivo
Borovcová J., Šaumanová M., Mráz M. ..........................................................116
Dynamika změn nutričních parametrů u dispenzarizovaných pacientů
s orofaciálními malignitami
Ďuricová A., Habláková M. .............................................................................117
Etiopatogeneze vnějších cervikálních resorpcí
Hocková B. ......................................................................................................118
Převislý skus
Husárová R. .....................................................................................................119
Úspěšnost implantací
Máša M., Škrabalová D., Vojtík V. .................................................................120
Anomálie progenního typu – srovnávací studie
Pařízková N., Mohammad R............................................................................121
Úspěšnost autotransplantací
Podolinský J. ....................................................................................................122
GENERAL MEDICINE
Radiological correlations of TNBC histomorphology
Adar G. ............................................................................................................126
Serum and CSF inflammatory markers in multiple sclerosis
Brezins, I., Ko. C-Ys .......................................................................................127
Molecular and clinical aspects of amyloidosis
Holm S. ............................................................................................................128
Characteristics and treatment of patients suspected of having stroke admitted in
emergency department in therapeutic window
Rokan N., Turner N. ........................................................................................129
KLINICKÉ OBORY
13
EPIDEMIOLOGIE A RIZIKOVÉ FAKTORY CÉVNÍCH
MOZKOVÝCH PŘÍHOD
Autor: Baštinská B.
Školitel: Šaňák D., doc. MUDr. Ph.D.
Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Ischemické cévní mozkové příhody (iCMP) představují stále jednu
z nejčastějších příčin morbidity a mortality ve vyspělých zemích včetně České
republiky a postihují také mladé jedince v produktivním věku. V souvislosti se
vznikem iCMP je známa celá řada různých epidemiologických
a socioekonomických charakteristik a vybraných aspektů životního stylu,
nicméně dosud chybí spolehlivé informace o těchto parametrech v populaci
mladých pacientů s iCMP.
Cíle: Cílem práce bylo stanovit pomocí strukturovaného dotazníku frekvenci
a spektrum vybraných epidemiologických a socioekonomických faktorů
a charakteristik životního stylu u pacientů s iCMP do 50 let věku.
Metodika: Do prospektivní studie byli zařazení konsekutivní pacienti s iCMP
do 50 let věku, kteří vyplnili anonymizovaný strukturovaný „multiple choice“
dotazník, který obsahoval celkem 49 položek týkajících se faktorů
socioekonomických, životního stylu a dalších onemocnění pacienta. Data byla
anonymně zpracována a vyhodnocena.
Výsledky: Dotazník vyplnilo celkem 220 pacientů (120 mužů). Průměrný věk
pacientů byl 41 let a průměrné BMI 27 (nadváha). Většina (53 %) pacientů žila
ve městě, nekuřáků bylo 72 % a 76 % respondentů pravidelně sportovalo. 55 %
dotazovaných uvedlo, že alkohol pije maximálně 2-8x měsíčně. Většina (57 %)
pacientek užívala před vznikem iCMP hormonální antikoncepci.
Závěr: Dle provedeného dotazníkového šetření i přes relativně vyšší průměrný
BMI (nadváha) většina pacientů vykazovala parametry relativně zdravého
životního stylu a dobré socioekonomické zázemí.
Práce byla podpořena granty IGA LF UP_018_2016, 010_2017 a 018_2018.
14
RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ LÉČBY –
KARCINOM LEDVINY
Autor: Borseník T.
Školitel: Študentová H., MUDr. Ph.D.
Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Karcinom ledvin je jednou z nejčastějších malignit urogenitálního
systému. Cílená léčba výrazně změnila pohled na jeho léčbu a to především
léčba inhibitory angiogeneze. Angiogeneze je nezbytná pro progresi nádoru
a jeho metastazovaní. Inhibitory angiogeneze působí nejen na buňky podílející
se na angiogenezi, ale mají také řadu nežádoucích účinků.
Cíle: Cílem práce bylo zjistit efekt léčby inhibitory angiogeneze u pacientů
s metastatickým renálním karcinomem na tloušťku stěny intima-medie cév
a změnu laboratorních hodnot jako je HDL a LDL, troponin T, myoglobin
a kreatinin, které jsou významné pro posuzovaní rizika vzniku aterosklerózy.
Metodika: Bylo pozorováno 11 pacientů s metastatickým karcinomem ledvin.
Všichni pacienti byli léčeni Sunitinibem. Tloušťka stěny intima-medie
a laboratorní hodnoty byly pozorovány před zahájením terapie a každé 3 měsíce
během terapie. Tloušťka stěny intima-medie karotid se stanovovala pomocí
dvoudimenzionální ultrasonografie. Laboratorní hodnoty byly stanovovány
z periferní krve.
Výsledky: Hodnota tloušťky stěny intima-medie konstantě narůstala po celou
dobu léčby (0.83±0.11 mm vs. 0.71±0.11 mm). Přechodně se zvýšením tlaku
byly zároveň pozorovány i zvýšené hodnoty troponinu T (0.012±0.004 μg/L vs.
0.011±0.0002 μg/L), myoglobinu (53±31 μmol/L vs. 35±14 μmol/L)
a kreatininu (93±18 μmol/L vs. 78±18 μmol/L). Byl pozorován pokles hodnot
LDL (2.50±0.82 mmol/L vs. 3.41±1.09 mmol/L) a celkového cholesterolu
(4.27±0.96 mmol/L vs. 5.15±1.23 mmol/L) zároveň s nárůstem hodnot CRP.
Závěr: Cílená terapie inhibitory angiogeneze vedla k vzestupu laboratorních
hodnot, které zvyšují riziko aterosklerózy. Léčba inhibitory může akcelerovat
její proces, čehož důkazem je nárůst hodnot tloušťky stěny intima-medie
karotických arterií.
15
ANALÝZA CNV U DĚTSKÝCH PACIENTŮ S PORUCHAMI
AUTISTICKÉHO SPEKTRA
Autor: Bortlíková L.
Školitel: Srovnal J., MUDr. Ph.D.
Ústav lékařské genetikyFN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Poruchy autistického spektra (ASD) představují heterogenní skupinu
onemocnění. Jedná se o narušení mentálního vývoje projevující se abnormální
sociální interakcí, problémy s komunikací a omezenými stereotypními vzorci
chování. Etiologie onemocnění je dosud u většiny pacientů nejasná,
předpokládaná je teorie mnohočetných zásahů.
Cíle: Detailní analýza CNVs (copy number variations – variabilita počtu kopií
genů) u 90 dětí s ASD a jejich rodinných příslušníků. Podrobná klinická
charakteristika pacientů (vytvoření fenotypových subtypů např. na základě
sdružení ASD s mentální retardací) a porovnání jejich CNVs s profily dětí, které
trpí mentální retardací nebo opožděním psychomotorického vývoje, ovšem bez
ASD.
Metodika: Jedná se o retrospektivní studii, do které bylo zahrnuto 90 dětských
pacientů s ASD. Z periferní krve byly získány vzorky DNA pacientů. Následně
byl vyšetřen karyotyp k odhalení chromozomálních změn a bylo provedeno
vyšetření metodou MLPA, která se využívá k detekci CNV. U většiny pacientů
s ASD nejsou tyto metody zcela dostatečné pro odhalení genetického pozadí
jejich poruchy. Proto bylo u pacientů provedeno také celogenomové vyšetření
metodou microarray.
Výsledky: Celkem bylo oběma metodami nalezeno 99 CNVs. Z toho 6 pacientů
(11%) neslo prokazatelně patogenní CNVs, dalších 6 pacientů (11%) CNVs
označované jako pravděpodobně patogenní. Význam ostatních CNVs je dosud
nejasný, spektrum mutací je extrémně variabilní. U pacientů s ASD převažovaly
zděděné varianty (80%) nad mutacemi vzniklých de novo. Převažovaly varianty
maternálního původu, našel se významný podíl přenosu z matky na syna.
Závěr: U velké části pacientů má nemoc genetický podklad, proto nacházení
nových mutací může velmi přispět k objasnění vzniku onemocnění. Stanovení
genotypu u postižených dětí je důležité pro poskytnutí vhodné individuální
péče. V navazujícím projektu budou pacienti vyšetřeni pomocí celogenomového
sekvenování.
16
RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKU LÉČBY –
KARCINOM PROSTATY
Autor: Bundzíková M.
Školitel: Študentová H., MUDr. Ph.D.
Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Karcinom prostaty představuje v České republice nejčastější nádor
v mužské populaci. U nemocných s prokázanými metastázami je úvodní léčbou
hormonální terapie. Časem však většina nemocných dospěje do fáze tzv.
kastračně rezistentního stádia karcinomu prostaty (CRPC). První volbou
v managementu symptomatického CRPC je chemoterapie. V první linii se
v současnosti používá docetaxel. Po selhání této chemoterapie jsou terapeutické
možnosti velmi omezené. Jednou z terapeutických alternativ je kombinace
paklitaxelu s karboplatinou.
Cíle: Zhodnotit účinnost a bezpečnost chemoterapie paklitaxelu v kombinaci
s karboplatinou u pacientů mCRPC po selhání standardní terapie.
Metodika: V našem souboru bylo hodnoceno 19 pacientů s histologicky
verifikovaným adenokarcinomem prostaty. Pacienti byli léčeni
chemoterapeutickým režimem s paklitaxelem v kombinaci s karboplatinou
po selhání terapie docetaxelem a většina nemocných byla rovněž předléčená
abirateronem či enzalutamidem . Ke statistickému zpracování dat jsme použili
program NCSS (Number Cruncher Statistical Systems, Kaysville, UT, USA).
Výsledky: Pacienti absolvovali několik cyklů chemoterapi. Hodnocením
léčebné odpovědi podle dynamiky PSA došlo u 33,33% pacientů k poklesu
hladin o více než 30% a u 16,63% nemocných k pokles hodnot PSA o více než
50%. Klinická odpověď nastala u 16,67% pacientů. Celkové přežití bylo
v průměru 4 měsíce, někteří pacienti měli z léčby významný profit.
Záver: U pacientů s mCRPC, kde selhala standardni léčba, představuje
kombinace paklitaxelu s karboplatinou velmi dobře tolerovaný režim
s příznivou odovědí PSA i klinickým benefitem. Další výzkum je třeba zaměřit
především na identifikaci prediktivních biomarkerů léčebné odpovědi a účinnost
chemoterapeutického režimu ověřit v prospektivní randomizované studii.
17
VLIV REKONSTRUKČNÍHO ALGORITMU CT OBRAZU NA
KVALITU DAT A RADIAČNÍ ZÁTĚŽ CT ANGIOGRAFIE
PLICNÍCH ŽIL PŘED RADIOFREKVENČNÍ ABLACÍ
Autor: Dvořák D.
Školitel: Tüdös Z., MUDr. Ph.D.
Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Před katetrizační radiofrekvenční ablaci (RFA) fibrilace síní se pro
upřesnění detailů plicních žil a levé síně rutinně používá fúze elektromagnetické
mapy (FAM) s 3D CT modelem. Moderní CT přístroje disponují technikou
iterativních rekonstrukcí CT obrazu ze surových dat, které redukují šum,
např.adaptive statistical iterative reconstruction (ASIR) nebo modernější model-
based iterative reconstruction (MBIR).
Cíl: Srovnat radiační zátěž dvou rekonstrukčních algoritmů a možný vliv
získaných CT obrazů na průběh a výsledek následné RFA.
Metodika: U první skupiny 111 pacientů vyšetřených od X/2015 do VIII/2017
byla pro rekonstrukci CT obrazů použita kombinace filtrované zpětné projekce
(FBP) a ASIR. U druhé skupiny 47 pacientů vyšetřené od IX/2017 do III/2018
byl pro rekonstrukci CT obrazů použit MBIR. Mezi oběma skupinami jsme
porovnali komorbidity, tělesné údaje (zastoupení pohlaví, věk, BMI, objem levé
síně), CT dozimetrické veličiny (CT Dose Index, CTDIvol; Dose Lenght
Product, DLP; efektivní dávka, ED) a parametry RFA (průměrná odchylka CT
modelu od FAM, CT/FAM; délka výkonu; skiaskopický čas a skiaskopická
dávka).
Výsledky: U všech pacientů bylo úspěšně dosaženo fúze CT s FAM a izolace
plicních žil v průběhu RFA. Byl zjištěn signifikantní rozdíl mezi skupinou 1 a 2
v dozimetrických veličinách – CTDIvol (11,38 vs. 1.16 mGy, p <0.00001), DLP
(203,35 vs. 20,64 mGy*cm, p <0.00001), ED (3,45 vs. 0,35 mSv, p <0.00001),
přičemž mezi skupinami nebyl významný rozdíl v průměrné odchylce CT/FAM
(2,29 vs. 2.36 mm, p=0.2), v délce RFA výkonu (123,1 vs. 112,3 min, p=0,25),
délce skiaskopie (283,6 vs. 290,3 s, p=0.251) ani skiaskopické dávce při RFA
(4431,4 vs. 5089,6 mGy*cm2, p=0.91).
Závěr: Technika MBIR umožňuje téměř 10násobné snížení radiační dávky CT
angiografie, přičemž data jsou plnohodnotně využitelná v průběhu RFA.
18
NÁHLÁ SMRT VE SPORTU
Autor: Filická M.
Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA
Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulárni rehabilitace
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Náhlé úmrtí je u sportovců dramatická událost. Rutinně prováděný
elektrokardiogram během screeningu může pomoci odhalit kardiovaskulární
choroby, a tak snížit mortalitu. Při hodnocení EKG je nutné myslet na to, že
sport mění srdce, a tudíž se EKG sportovce liší od EKG nesportovce. Čím více
je srdce vystaveno sportovní aktivitě, tím je na EKG vyšší výskyt patologických
změn. Proto byla v roce 2013 vydána nová kritéria pro posuzovaní EKG - tzv.
„Seattle“ kritéria, která odlišují EKG nálezy neznamenající riziko srdečního
postižení od těch, která jej značí. S použitím těchto kritérií můžeme snížit počet
falešně pozitivních nálezů.
Cíle: Cílem této práce bylo na základě použití Seattle kritérii z roku 2013 snížit
počet falešně negativních nálezů u sportovců vyšetřených na klinice
tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace v Olomouci mezi
říjnem 2015 a říjnem 2017.
Metodika: Analyzovali jsme 12svodové EKG u sportovců (5 - 76letých)
zaznamenaných na klinice tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární
rehabilitace v Olomouci, mezi říjnem 2015 a říjnem 2017.
Výsledky: Analyzovali jsme EKG záznamy 3413 sportovců, z nichž 47 EKG
záznamů (1,3%) bylo klasifikováno jako abnormální - 1 sportovec měl
prodloužený QT interval, 12 sportovců mělo komorové extrasystoly, u 14
sportovců jsme našli hypertrofii levé nebo pravé komory, 1 sportovec měl
preexcitaci a 19 sportovců mělo jiný patologický obraz. V následujícím
vyšetření srdce jsme u 12 sportovců detekovali základní onemocnění srdce. U 6
sportovců choroba srdce vedla ke krátké přestávce sportovní aktivity (v 2
případech se jednalo o myokarditidu, dále to byla paroxyzmální fibrilace síní,
atrioventrikulární nodální reentry tachykardie a Wolff Parkinson White
syndrom).
Závěr: Použití Seattle kriterií sníží počet patologických nálezů na EKG
u sportovců a sníží tak náklady na další vyšetření.
19
BIOLOGICKÉ MARKERY NEURODEGENERATIVNÍCH
PROTEINOPATIÍ
Autor: Hemerková P.
Školitel: Kaňovský P., prof. MUDr. CSc. FEAN
Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Diferenciální diagnostika parkinsonských syndromů je zejména
v časných fázích onemocnění velmi obtížná a široká. Parkinsonský syndrom
zahrnuje nejen idiopatickou Parkinsonovu nemoc (IPD), ale také atypické
parkinsonské syndromy (APS).
Cíle: Cílem naší práce bylo nalézt souvislost mezi koncentracemi specifických
markerů v likvoru (CSF) a jejich vzájemnými poměry s klinickou manifestací
neurodegenerativního onemocnění (ND).
Metodika: CSF byl vyšetřen u následujících skupin pacientů s klinickou
diagnózou: 10 pacientů s IPD, 10 pacientů s demencí s Lewyho tělísky (DLBD),
11 pacientů s multisystémovou atrofií (MSA), 10 pacientů s Alzheimerovou
demencí (AD), 10 pacientů s progresivní supranukleární paralýzou (PSP) a 4
pacienti – kontrolní skupina bez ND. Vyšetřované parametry: celkový
tauprotein, β-amyloid 42, index tau/beta, cystatin C, α-synuklein.
Výsledky: Byly zjištěny statisticky významně odlišné hladiny β-amyloidu 42 (p
= 0,024), indexu tau/beta (p = 0,022) a α-synukleinu (p = 0,026) v CSF
v porovnání s kontrolní skupinou. Rozdíl mezi hladinou β-amyloidu 42
u jednotlivých ND nebyl statisticky významný (p = 0,082). U hladin indexu
tau/beta bylo prokázáno, že pacienti s AD mají signifikantně vyšší hodnoty ve
srovnání s pacienty s MSA. Při vyšetření hladiny α-synukleinu nebyly
prokázány signifikantní rozdíly mezi skupinami.
Závěr: Hladiny β-amyloidu 42 ani tau proteinu v CSF nemohou sloužit jako
možný nástroj pro diferenciální diagnostiku APS. Slibným markerem se jeví
α-synuklein, nicméně naše pozorování je nutno ověřit na mnohem větším
souboru pacientů.
Práce byla podpořena grantem IGA_LF_2017_030.
20
RADIONUKLIDOVÁ DETEKCE TUMORÓZNÍCH NEBO
ZÁNĚTLIVÝCH LÉZÍ - 18F-FDG PET/CT U PACIENTŮ
S PRIMÁRNÍM MEDIASTINÁLNÍM B-LYMFOMEM
Autoři: Hudson L., Sekaninová K.
Školitel: Koranda P., doc. MUDr. Ph.D.
Klinika nukleární medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod. Primární mediastinální B-lymfom je podtypem difúzního
velkobuněčného B-lymfomu. Cílem práce bylo posoudit, zda pomocí
předterapeuticky provedeného 18F-FDG PET/CT lze u této nemoci odhadnout
prognózu nemocného. Druhým cílem bylo posoudit shodu semikvantitativního
vyhodnocení PET/CT nálezu pomocí zjednodušeného programu hodnotícího
maligní tkáně v jednom kroku (global) místo standardního hodnocení řady lézí
jednotlivě (standard).
Pacienti a metoda: Celkem bylo vyšetřeno 23 pacientů pomocí stážovacího 18F-FDG PET/CT provedeného v době stanovení diagnózy primárního
mediastinálního B-lymfomu. U všech pacientů byly stanoveny nejen hodnoty
maximálního „standard uptake value - SUVmax“, ale byly stanoveny
i parametry „metabolic tumor volume - MTV“ a „total lesion glycolysis - TLG“.
Pro hodnocení prognostického významu vyšetření byla použita Coxova regresní
analýza, pro zhodnocení shody a závislosti metod byl použit koeficient ICC
a Spearmanova korelační analýza.
Výsledky: Žádný ze sledovaných parametrů naměřených při stážovacím
vyšetření není signifikantním prediktorem doby celkového přežívání nebo
přežití bez známky nemoci. Pro parametr TLG byla prokázána velmi silná
závislost a výborná shoda mezi TLG-global a TLG-standard (korelační
koeficient 0,85, p < 0,0001, ICC koeficient 0,981). Pro parametr MTV byla
prokázána silná závislost a dobrá shoda mezi MTV-global a MTV-standard
(korelační koeficient 0,786, p < 0,0001, ICC koeficient 0,682). Při srovnání
absolutních hodnot je však zřejmé, že MTV-global mírně podhodnocuje reálné
hodnoty MTV, což omezuje přenositelnost hodnot mezi studiemi.
Závěr: Na základě stážovacího 18F-FDG PET/CT vyšetření nelze na
signifikantní úrovni posoudit prognózu pacienta. Prokázali jsme, že pro
stanovení parametru „total lesion glycolysis“, lze využít postupu hodnotícího
všechny léze současně, který výrazně zjednodušuje vyhodnocování PET/CT.
21
VLIV NOČNÍ PRÁCE NA ZDRAVOTNÍ STAV ZDRAVOTNÍKŮ
Autor: Janošíková M.
Školitel: Nakládalová M., doc. MUDr. Ph.D.
Klinika pracovního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Zdraví zdravotníků je vystaveno řadě rizikových faktorů, ke kterým se
řadí i noční práce. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny již v r. 2010
zařadila noční práci mezi pravděpodobné kancerogeny. Kromě toho se
předpokládá, že noční práce zvyšuje také riziko vzniku kardiovaskulárních
onemocnění (KVO).
Cíle: Cílem bylo zhodnotit, zda se liší výskyt endpointu kardiovaskulárních
onemocnění (EP) u zdravotníků vykonávajících a nevykonávajících noční práci,
a to i s ohledem na dříve stanovené riziko vzniku kardiovaskulárního
onemocnění.
Metodika: V r. 2002 – 2007 bylo u 3210 zaměstnanců velké nemocnice
stanoveno riziko vzniku KVO. Pro další hodnocení byla vybrána skupina
zdravotníků, kteří měli riziko KVO nad 10 % dle Framinghamské studie
(N=240). U těchto osob byly zjišťovány informace o výskytu EP po 10 – 15
letech, data byla přístupná u 175 osob. K tomuto souboru byl k odstranění vlivu
věku a pohlaví vybrán mačováním kontrolní soubor 175 osob s rizikem vzniku
KVO pod 10 %. Byl srovnáván výskyt EP u pracujících v noci a u nepracujících
v noci i s ohledem na celkové riziko KVO.
Výsledky: V souboru 175 pracovníků s rizikem KVO nad 10 % bylo 73 osob
pracujících v noci EP byl zaznamenán u 19,2 % z nich, ve skupině 102
zdravotníků, nepracujících v noci byl zaznamenán EP u 16,7 %, rozdíl nebyl
signifikantní. V kontrolním souboru vykonávalo noční práci 82 osob, EP byl
zjištěn u 11,0 % z nich, 93 osob tohoto souboru noční práci nevykonávalo, EP
byl shledán u 10,7 %, rozdíl nebyl statisticky významný. Větší rozdíl ve
výskytu EP byl při srovnání skupiny pracovníků s rizikem KVO nad 10 % a
navíc konajících noční služby (19,2 %) se skupinou osob s rizikem KVO pod
10 % a bez nočních služeb (10,7 %), ale ani tento rozdíl nebyl signikantní
(p=0,1255).
Závěr: Výskyt EP byl vyšší ve skupině pracujících v noci zejména ve spojení
s dalšími rizikovými faktory KVO, jednoznačná signifikantní souvislost však
prokázána nebyla. Omezením práce jsou zatím poměrně málo početné soubory.
22
JUVENILNÍ IDIOPATICKÁ ARTRITIDA, HODNOCENÍ
LÉČEBNÉHO EFEKTU METOTREXÁTU, MOŽNOSTI PREDIKCE
UKONČENÍ LÉČBY
Autoři: Krönerová I., Pytelová Z.
Školitel: Bouchalová K., MUDr. PhD.
Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Při aktivním onemocnění juvenilní idiopatickou artritidou (JIA) dochází
k vzestupu sérové koncentrace kalprotektinu (protein S100A8/A9). Jeho
hodnota může být prediktorem aktivity onemocnění, ale také účinku léčby
metotrexátem (MTX) či relapsu onemocnění po vysazení léčby.
Cíle: Dle studií (Foell et al., 2010, Rothmund et al., 2014) je stanovena cut-off
hodnota pro sérový kalprotektin 1,87 µg/ml. Cílem bylo ověřit, zda negativní
hodnoty odpovídají klinicky inaktivnímu onemocnění a vice versa. Dále jsme
sledovali vývoj sérových koncentrací po ukončení léčby.
Metodika: Práce zahrnuje 26 pacientů DK FNOL léčených pro JIA v období
6/2016 – 2/2018. Při kontrolách byl odebrán sérový kalprotektin, hodnocena
aktivita onemocnění a kvalita života dotazníkem CHAQ (The Childhood Health
Assessment Questionnaire).
Výsledky: Byl sestaven soubor 60 případů klinického i laboratorního vyšetření.
Z 22 případů klinicky aktivního onemocnění mělo 15 dětí kalprotektin
>1,87 µg/ml. Klinicky inaktivní onemocnění bylo u 38 případů, z toho 29 mělo
kalprotektin <1,87 µg/ml. Senzitivita testu byla 68,2 %, specificita 76,3 %,
pozitivní prediktivní hodnota 62,5 %, negativní prediktivní hodnota 80,6 %.
Nalezli jsme asociaci pozitivního kalprotektinu s aktivním onemocněním (p =
0,001). Během sledování byl MTX vysazen 7 pacientům. U 4 z nich došlo
alespoň jednou ke zvýšení kalprotektinu (u 2 dětí lehce zvýšené hodnoty do 2,2
µg/ml), z toho pouze 1 pacient měl klinicky lehkou artritidu. Po vysazení MTX
bylo 21 kontrol (2-9 měsíců po vysazení), u všech inaktivní onemocnění. U 12
kontrol s inaktivním onemocněním byl kalprotektin <1,87 µg/ml, u 9 kontrol
>1,87 µg/ml.
Závěr: Sérový kalprotektin je laboratorní ukazatel, který pomáhá při sledování
aktivity onemocnění u JIA. Pacienti s klinicky aktivním onemocněním mají
významně vyšší hodnoty než pacienti s inaktivním onemocněním. Pro predikci
vývoje klinické aktivity po vysazení MTX použitím koncentrace kalprotektinu
je potřeba prospektivního sledování většího množství pacientů.
23
CT DIAGNOSTIKA PATOLOGIÍ NADLEDVIN
Autor: Kučera P.
Školitel: Tüdös Z., MUDr. PhD.
Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Incidentalomy nadledvin jsou častým vedlejším nálezem při hodnocení
CT vyšetření. Pro další postup je klíčové odlišit benigní adenomy od tzv. non-
adenomů, mezi které řadíme metastázy, feochromocytomy a karcinomy, tedy
léze, které je nutno dále aktivně řešit.
Cíle: Cílem bylo ověřit optimální mez nativní denzity a počtu negativních
pixelů v CT histogramu tak, aby bylo možné co nejpřesněji odlišit adenomy
a non-adenomy v souboru histologicky ověřených nádorů nadledvin.
Metodika: Retrospektivně jsme hodnotili CT data pacientů operovaných
v letech 2002-2017. Celkem bylo provedeno 392 adrenalektomií. Z nich 136
nemělo k dispozici předoperační nativní CT. Dále byly z analýzy vyloučeny
hematomy (8), ryze cystické léze (8) a také léze menší než 10 mm (35).
K provedení analýzy zůstalo 205 nádorů. V programu GE Healthcare
Advantage Workstation v 4.4 jsem změřil velikost nádoru, zakreslil v lézi oblast
zájmu, zaznamenal průměrnou denzitu v Hounsfieldových jednotkách (HU) a
pomocí histogramu určil počet pixelů se zápornou hodnotou HU. Výsledky byly
porovnány s výslednou histologickou diagnózou. Byla vypočítána senzitivity
(Se), specificita (Sp) a pozitivní prediktivní hodnota (PPV) pro cut-off hodnoty
nativní denzity 10 a 15 HU a pro histogramovou hodnotu 10 a 5 % negativních
pixelů.
Výsledky: Při hodnotě denzity <10 HU bylo dosaženo Se 62,6 %, Sp 98,8 %
a PPV 98.7 %; při hodnotě denzity <15 HU Se 71,5 %, Sp 96,3 % a PPV 69,3
%. Pro histogram bylo dosaženo při hodnotě 10 % resp. 5 % negat. pixelů
dosaženo Se 84,8 resp. 88,6 %, Sp 97,6 resp. 75,6 % a PPV 98,1 reps. 84,5 %.
Závěr: Měření nativní denzity s mezní hodnotou 10 HU je nejjednodušší
a současně nejspecifičtější metodou k odlišení benigních adenomů
a myelopipomů od ostatních typů adrenálních nádorů. U lézí s nativní denzitou
>10 HU je vhodné doplnit časově náročnější histogramovou analýzu s mezní
hodnotou 10 % negativních pixelů.
Práce byla podpořena grantem AZV MZ ČR reg. č. 17-31847A.
24
VYŠETŘENÍ KONDENZÁTU VYDECHOVANÉHO VZDUCHU
U PACIENTŮ S CHRONICKÝM PLICNÍM ONEMOCNĚNÍM –
ASTHMA BRONCHIALE A CYSTICKÁ FIBRÓZA
Autoři: Kučerová M., Lýsková Š.
Školitel: Kopřiva F., prof. MUDr. Ph.D.
Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Vyšetření kondenzátu vydechovaného vzduchu je slibná, rozvíjející se
metoda, díky které lze zachytit zánět již v bezpříznakovém období. Využívá
kombinace plynové/kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií
k detekci látek, které se v kondenzátu nachází ve velmi nízkých koncentracích.
Jasnou výhodou je neinvazivnost a dobrá spolupráce i nejmenších pacientů,
neboť nejsou nuceni k usilovnému dýchání.
Cíle: Cílem naší práce bylo nalézt nové markery zánětu pomocí analýzy
bílkovinného spektra kondenzátu vydechovaného vzduchu, které by
v budoucnosti mohly pomoci ve včasné diagnostice a léčbě asthma bronchiale a
cystické fibrózy.
Metodika: V období leden 2014 - 2018 byly sestaveny skupiny pacientů Dětské
kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Vybraným pacientům ve věku 6-10 let
bylo každé tři měsíce provedeno vyšetření kondenzátu vydechovaného vzduchu
a následovala analýza zkoumaných složek kondenzátu v Ústavu molekulární
a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Výsledky: Bylo zanalyzováno 458 vzorků kondenzátu od 164 pacientů (69
astmatiků- 40 léčeno inhalačními kortikoidy a 29 léčeno antileukotrieny, 22
pacientů s cystickou fibrózou a 73 zdravých kontrol). Pomocí metody bylo
detekováno 3418 proteinů, z nichž 2729 mělo významně zvýšenou hladinu u
jednotlivých skupin. 1087 proteinů bylo specificky zvýšeno u pacientů
s asthmatem a 159 proteinů u pacientů s cystickou fibrózou.
Závěr: Analýza potvrdila, že při onemocnění asthma bronchiale a cystickou
fibrózou jsou významně zvýšené hladiny unikátních specifických proteinů
v kondenzátu vydechovaného vzduchu. Vyšetření hladiny těchto proteinů bude
pravděpodobně v budoucnu standardně používáno k časné detekci onemocnění
v bezpříznakové fázi a ke sledování tíže zánětu a odpovědi na léčbu.
25
MECHANICKÁ TROMBEKTOMIE AKUTNÍHO UZÁVĚRU
BAZILÁRNÍ TEPNY
Autor: Máchal D.
Školitel: Černá M., doc. MUDr. Ph.D.
Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Uzávěr arteria basilaris je specifický typ CMP s vysokou mortalitou
a morbiditou.
Cíle: Cílem naší práce byla analýza závislosti výsledného neurologického stavu
na době uplynulé od prvních příznaků k trombektomii a na technické úspěšnosti
rekanalizace.
Metodika: Do studie bylo zahrnuto 55 pacientů s uzávěrem a. basilaris,
léčených na intervenční radiologii FNOL mezi lety 2011 a 2018. Pacienti byli
rozděleni do skupin trombektomovaných do 4, do 6, respektive nad 6 hodin od
prvních příznaků. Dále se pomocí T-testu pozorovala technická úspěšnost
vlastní rekanalizace v závislosti na čase. Porovnáván byl výsledný neurologický
stav po 3 a více měsících hodnocený pomocí modifikované Rankinovy škály
(mRS). Dobrý a špatný výsledek byly definovány jako hodnoty 0-3 respektive
4-6 na této škále.
Výsledky: Dříve trombektomované skupiny pacientů měly lepší výsledný
neurologický stav oproti pacientům trombektomovaným později. U hranice 4
hodin statisticky signifikantně (do 4 hodin mělo mRS 0-3 50 % z 16 pacientů,
nad 4 hodiny 21% z 33 pacientů, p=0,041). U hranice 6 hodin statisticky
nesignifikantně (do 6 hodin 36% z 36 pacientů, nad 6 hodin 15% ze 13
pacientů, p=0,16). Pacienti po technicky neúspěšné trombektomii měli
statisticky nesignifikantně horší výsledný neurologický stav (mRS 0-3 u 12,5%)
než pacienti po úspěšné trombektomii (30,1%) ovšem statisticky signifikantně
(p=0,011) vyšší mortalitu (87,5% oproti 27,7%). Pravděpodobnost technické
neúspěšnosti rekanalizace statisticky signifikantně (p=0,005 síla testu 77%)
stoupala s časem uplynulým od prvních příznaků k rekanalizaci.
Závěr: Dle naší práce by pacientům signifikantní benefit přineslo zkrácení
časového intervalu od prvních příznaků k mechanické trombektomii alespoň
pod 4 hodiny. U pacientů s dlouhým intervalem od prvních příznaků
k trombektomii také stoupe riziko selhání mechanické trombektomie.
26
CYTOREDUKTIVNÍ CHIRURGIE A HIPEC, ÚVODNÍ
ZKUŠENOSTI KOC FNOL
Autor: Margitan M.
Školitel: Lemstrová R., MUDr.
Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Cytoreduktivní chirurgie (CRS) a hypertermická intraperitoneální
chemoterapie (HIPEC) je metoda léčby zhoubných nádorů postihujících
peritoneum s cílem chirurgického odstranění všech viditelných ložisek nádoru
a následnou aplikací lokální ohřívané chemoterapie.
Cíle: Cílem naší práce bylo hodnocení bezpečnosti CRS + HIPEC a sledování
doby do progrese nemoci dle jednotlivých druhů nádorů po provedení CRS +
HIPEC.
Metodika: Ve sledovaném období od 1. 1. 2016 do 1. 1. 2018 bylo
retrospektivně hodnoceno celkem 44 pacientů: 18 pacientek s karcinomem
ovarií, 9 pacientů s kolorektálním karcinomem, 8 pacientů s pseudomyxomem
peritonea a 9 pacientů s peritoneálním mezoteliomem. Bezpečnost léčby byla
hodnocena na podkladě perioperační mortality, perioperační morbidity dle
klasifikace Clavien-Dindo a průměrné doby pooperační hospitalizace. Doba do
progrese nemoci (PFS) byla definována jako doba od data provedení CRS +
HIPEC do data progrese nemoci.
Výsledky: Perioperační mortalita činila 2% (1/44), perioperační morbidita
dosahovala 11% (5/44). Průměrná doba hospitalizace na oddělení IPCHO
dosahovala 6 dnů a následně 7 dnů na standardním oddělení. V podskupině
pacientů s mezoteliomem peritonea došlo k progresi nemoci u 1 pacienta při
mediánu doby sledování 10 měsíců (1–22 měsíců), u žádného z pacientů
s pseudomyxomem peritonea nedošlo k progresi při mediánu doby sledování 7
měsíců (1–16 měsíců). V podskupině pacientek s karcinomem ovarií došlo
k progresi u 4 pacientek při mediánu doby sledování 7 měsíců (1–19 měsíců).
V podskupině pacientů s kolorektálním karcinomem dosáhl medián PFS 167
dnů (95% CI 83–175 dnů).
Závěr: CRS + HIPEC byla bezpečnou metodou s nízkou perioperační
mortalitou a morbiditou. Hodnocení PFS je v našem souboru obtížné pro
značnou heterogenitu. Hodnota PFS kolorektálního karcinomu odráží
předléčenost pacientů a rozsah nemoci s paliativní indikací. K hodnocení
účinnosti CRS + HIPEC je nutná delší doba sledování a větší soubor pacientů se
stratifikací jednotlivých podskupin.
27
KORELACE JEDNOTLIVÝCH KLINICKÝCH
A LABORATORNÍCH PŘÍZNAKŮ EAP S CTAG NÁLEZEM EAP
Autor: Mitrovičová D.
Školitel: Fiala H., MUDr. Ph.D.
Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Plicní embolie (EAP) patří mezi nejčastější onemocnění
kardiovaskulárního systému.
Cíle: Cílem této práce bylo zhodnotit, do jaké míry spolu korelují klinické
a laboratorní nálezy plicní embolie ve vztahu k nálezu na CTA plicnice.
Metodika: Retrospektivní observační studie: z informačního systému (IMPAX
Agfa) jsme vybrali 420 pacientů, u nichž bylo od 1.1. do 30.6. 2017 provedeno
vyšetření CTA plicnice pro podezření na EAP v rámci ošetření na OUP.
V nemocničním informačním systému (StaproMedea) jsme vyhledali informace
o příznacích a výsledky laboratorních vyšetření, které vedly k indikaci CTA
plicnice. Klinické příznaky jsme hodnotili dle zjednodušené verze
Revidovaného ženevského skóre (RŽS). Skóre jsme porovnali s CT nálezy. 13
osob, u nichž nebyla provedena všechna sledovaná vyšetření, jsme vyřadili.
Výsledky: Celkem 55 pacientů (24 mužů a 31 žen) mělo CTA potvrzenou
diagnózu plicní embolie. Všichni měli v různé míře hladinu D-dimerů zvýšenou
nad hranici normy. Korelace klinické pravděpodobnosti s CTA nálezem byla
v našem souboru následující: u 21 osob s potvrzenou EAP na CTA byla
diagnóza dle RŽS nepravděpodobná, naopak tento odhad koreloval s CTA u 34
pacientů. Ze získaných hodnot jsme zjistili, že byla-li diagnóza EAP dle RŽS
pravděpodobná, pak pravděpodobnost správného určení RŽS u pacienta s PE je
přibližně 24 %. Naopak byla-li PE nepravděpodobná, pak lze predikovat, že
pacient nemá PE s pravděpodobností 92 %.
Závěr: V různých doporučeních uváděné skórovací systémy, k nimž patří
i RŽS, mohou být pouze jednou z částí diagnostiky a není možno na ně
stoprocentně spoléhat. RŽS jen s určitou pravděpodobností vyloučí diagnózu
EAP. Nemůže sloužit k jejímu potvrzení a nasazení terapie nízkomolekulárním
heparinem. K tomu je nutné zobrazovací vyšetření (CTA plicnice).
28
KARDIORESPIRAČNÍ ZDATNOST U SPORTOVCŮ – JE ČAS
NA NOVOU POPULAČNÍ STUDII?
Autor: Novotný M.
Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA
Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Zátěžové testy patří mezi nejvýznamnější metody při klinickém
vyšetřování sportovců. Při zátěžových testech je nejdůležitější stanovení
parametru VO2max (ml/min.kg) - maximální spotřeba kyslíku, což je základní
ukazatel kardiorespirační zdatnosti daného jedince.
Cíle: Cílem této práce bylo zhodnotit kardiorespirační zdatnost u sportovců
vyšetřovaných v letech 2016 a 2017 na základě monitorování parametru
VO2max (ml/min.kg). Zároveň bylo cílem posoudit, jak se kardiorespirační
zdatnost při zátěžovém testu liší u sportovců a nesportovců. Dalším cílem bylo
zjistit nejčastější zastoupení sportů, u kterých bylo VO2max nad normou.
Metodika: Retrospektivní analýza zdravotní dokumentace u pacientů, kteří
v letech 2016 a 2017 navštívili kliniku tělovýchovného lékařství. V uvedené
době navštívilo kliniku 5218 pacientů. Ve věkovém rozmezí 11 – 59 let byla
spiroergometrie provedena u 748 pacientů (469 mužů) průměrného věku
29,6±15,4. V této skupině bylo zahrnuto 354 sportovců (264 mužů) průměrného
věku 22,8±11,9 a 394 nesportovců (205 mužů) průměrného věku 35,7±15,6.
Pacienti byli následně srovnáni dle normy VO2max (ml/min.kg) - v normě, pod
normou, nad normou.
Výsledky: Ve skupině 748 pacientů bylo VO2max v normě u 47,19 %, pod
normou 29,28 %, nad normou 23,53 %. Ve skupině sportovců bylo VO2max
v normě u 48,87 %, pod normou 7,34 %, nad normou 43,79 %. U nesportovců
bylo VO2max v normě u 45,69 %, pod normou 48,98 %, nad normou 5,33 %.
Sportovci, kteří měli VO2max nad normou (155 z 354), vykonávali nejčastěji
tyto sporty: fotbal (45), cyklistika (23), kanoistika (15), běh (14), lední hokej
(10), basketbal (7), florbal (6) a ostatní sporty (35).
Závěr: Z uvedených výsledků vyplývá, že sportovci mají VO2max podstatně
lepší, než nesportovci. Tyto závěry prokazují vyšší kardiorespirační zdatnost
u sportovců, která je dána především dlouhodobým vytrvalostním tréninkem.
29
VLIV KARDIOVASKULÁRNÍCH AUTONOMNÍCH REGULACÍ
A VYBRANÝCH ADIPOCYTÁRNÍCH HORMONŮ NA
EFEKTIVITU BODYSHAPINGU PŘI METABOLICKÉM
SYNDROMU
Autor: Pumprla M.
Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA
Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Neinvazivní redukce subkutánního abdominálního tuku pomocí
selektivního vysokofrekvenčního elektromagnetického záření nebo kryolipolýzy
(označováno jako “bodyshaping”) je druhým nejžádanějším ošetřením
v neinvazivní estetické medicíně. Účinnost a bezpečnost metod byla však
ověřena a publikována pouze u minima technologií.
Cíle: Analýza vlivu kardiovaskulárních autonomních regulací
a inzulinorezistence na účinnost radiofrekvenční technologie Vanquish ME®
(BTL) u pacientů s elementy metabolického syndromu.
Metodika: Retrospektivní analýza 35 pacientů (ž=32 /m=3, věk 49.6+10.0 let,
BMI 26.5+3.8 kg/m2, obvod pasu 93.6+7.4 cm, HOMA IR 1.20+0.52, krevní
tlak 133+17/83+9 mmHg), kteří absolvovali ošetření dle protokolu výrobce
(5.9+0.4 ošetření po 45 minutách) a dostavili se k follow-up vizitám 1 a 3
měsíce po ošetření. Kromě ověření kardiovaskulárních autonomních regulací
systémem VariaCardio TF5® jsme rovněž vyšetřili standardní laboratorní
parametry včetně adiponektinu, leptinu a C-peptidu.
Výsledky: Série ošetření vedla k statisticky významné redukci obvodu pasu
(-4.6+1.7%), měřeného v období ihned po ukončení ošetření, 1 a 3 měsíce poté
(p<0.02-0.001). Dosažená redukce obvodu pasu statisticky významně
korelovala se vstupním spektrálním výkonem variability srdeční frekvence
v pásmu VLF (r=0.58, p<0.001), které reflektuje sympatiko-termoregulační
aktivity organismu. Korelace rovněž zjištěna mezi hodnotou adiponektinu
a úbytkem obvodu pasu po ukončení ošetřování (r=0.45, p=0.04).
Závěr: Výsledky potvrzují významný podíl metabolických
a kardiovaskulárních regulačních procesů na efektivitě bodyshapingu
a problematice redukce nadváhy u pacientů s metabolickým syndromem. Jako
vysvětlení těchto asociací se zde nabízí antilipolytický vliv inzulinu
u hyperinzulinních/inzulinorezistentnějších pacientů. Hodnocení spektrálního
výkonu ve VLF pásmu může přinést bližší informace o podílu autonomního
systému na regulaci energetické bilance organismu.
30
PROGNOSTICKÝ VÝZNAM SPECT MYOKARDU V KOMBINACI
SE STANOVENÍM KALCIOVÉHO SKÓRE
Autor: Rafaj A.
Školitel: Kamínek M., prof., MUDr., Ph.D.
Klinika nukleární medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Zátěžový SPECT myokardiální perfuze umožňuje diagnostiku
ischemické choroby srdeční a posuzování její prognózy, nález však může být
ovlivněn při difuzním postižení všech tří hlavních epikardiálních koronárních
tepen, např. u diabetu (DM), chronické renální insuficience (CHRI) nebo
u dysfunkce levé komory.
Cíle: Posoudit přínos kombinace SPECT a koronárního kalciového skóre
(CAC) u pacientů s vysokým rizikem difuzní nemoci tří tepen.
Metodika: Retrospektivní analýza 408 po sobě jdoucích pacientů s DM
(n=241) a/nebo s CHRI (n=145) a/nebo s dysfunkcí levé komory (n=111), kteří
podstoupili zátěžový gated SPECT myokardu a CAC.
Výsledky: Během sledování 21 ± 17 měsíců jsme zaznamenali u 18
pacientů srdeční smrt a u 10 infarkt myokardu (IM). Riziko závažné
kardiální příhody bylo signifikantně nižší u pacientů s normální perfuzí
myokardu (p < 0,0001). U pacientů s normální resp. abnormální perfuzí
bylo riziko signifikantně nižší u pacientů s CAC < 1000 (viz tabulka).
n Smrt + IM (ročně) p
Normální perfuze 290 1,4% < 0,0001
Abnormální perfuze 118 10,2%
Normální perfuze + CAC ˂1000 230 0,5% 0,005
Normální perfuze + CAC ≥1000 60 4,8%
Abormální perfuze + CAC ˂1000 78 7,3% 0,048
Abnormální perfuze + CAC ≥1000 40 15,7%
Závěr: Koronární kalciové skóre umožňuje další stratifikaci rizika při
zátěžovém SPECT vyšetření myokardiální perfuze u pacientů s vysokým
rizikem difuzního postižení tří tepen.
31
RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ LÉČBY –
KOLOREKTÁLNÍ KARCINOM
Autor: Schneiderová S.
Školitel: Cwiertka K., MUDr. Ph.D.
Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Nádory tlustého střeva a konečníku patří v České republice mezi
nejčastější maligní nádory. Nejčastějším místem zhoubného bujení v trávicím
traktu je pak konečník. Základní léčebnou modalitou karcinomu konečníku je
terapie chirurgická, ve většině případů doplněna radioterapií nebo
chemoradioterapií, přednostně předoperační.
Cíle: Cílem této práce bylo retrospektivně zhodnotit výsledky léčby, výskyt
recidiv a předpokládanou dobu přežití bez recidivy u pacientů s karcinomem
rekta, kteří byli léčeni v období let 2008–2012 a zároveň podstoupili
neoadjuvantní chemoradioterapii.
Metodika: V klinickém informačním systému jsme vyhledali všechny pacienty
s diagnózou karcinomu rekta, kteří byli léčeni na Onkologické klinice FN
Olomouc v období od 2008 do 2012. Vyřazeni byli pacienti, u kterých nebyla
provedena neoadjuvantní léčba, pacienti s generalizací nádoru v době diagnózy,
neúplnou terapií, s více primárními nádory a ti, kteří nějakou část léčby odmítli.
Výsledky: Podmínkám výběru vyhovělo 114 pacientů s mediánem věku 64 (40-
84) let. Z celkového počtu bylo 88 mužů a 27 žen. Medián přežití bez recidivy
byl 69,2 měsíců. U časných nádorů bez uzlinových metastáz (T1-2) se recidivy
vyskytly v 31 %, u pokročilejších nádorů bez uzlinových metastáz (T3-4) v 25
%, u nádorů s metastázami v 1-3 lymfatických uzlinách (T2-4N1M0) ve 26 %,
u nádorů s metastázami ve 4 a více lymfatických uzlinách (T2-4N2M0) v 72 %.
Hladina C-reaktivního proteinu > 10 mg/l nebo karcinoembryonálního antigenu
> 10 ng/ml byla spojena s vyšším rizikem recidivy a kratší dobou do progrese.
Závěr: Neoadjuvantní chemoradioterapie je indikována ve shodě
s doporučeními u pacientů s karcinomem rekta s lokálně pokročilými nádory
nebo s metastatickým postižením uzlin. Vyšší hladina C-reaktivního proteinu
nebo karcinoembryonálního antigenu je spojena s vyšším rizikem návratu
onemocnění.
32
VARIABILITA SRDEČNÍ FREKVENCE U NEZRALÝCH
NOVOROZENCŮ
Autor: Soukupová A.
Školitel: Kantor L., MUDr. Ph.D.
Novorozenecké oddělení FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: V současné době nejsou známy detailní fyziologické hodnoty variability
srdeční frekvence u extrémně a středně nezralých novorozenců. Určení
fyziologických hodnot variability srdeční frekvence napomůže k analýze dalších
patologických stavů – nitrolební krvácení, infekce, hypotrofie, asfyxie, ikterus,
rehabilitace apod.
Cíle: Cílem studie je analýza hodnot variability srdeční frekvence u extrémně a
středně nezralých novorozenců a zjištění, zda je zvolená metodika dostatečně
průkazná. Dalším cílem je srovnání hodnot u extrémně nezralých novorozenců
s hodnotami u středně nezralých novorozenců.
Metodika: Do skupiny extrémně a velmi nezralých novorozenců je zařazeno 75
novorozenců (24 dívek a 51 chlapců) narozených ve 24+0 až 31+6 týdnu
gravidity. Ve skupině středně a lehce nezralých novorozenců je 81 novorozenců
(35 dívek a 46 chlapců) narozených ve 32+0 až 36+6 týdnu gravidity. Měření
probíhalo v prostředí s minimálním množstvím stimulačních podnětů přístrojem
CardioVaria TF 7 telemetricky. Bylo zaznamenáno 300 srdečních cyklů v 1
intervalu a byly provedeny 2 záznamy. Statisticky významné byly považovány
hodnoty p˂0,05.
Výsledky: Hlavním problémem měření variability srdeční frekvence naší
metodikou u novorozenců je vystihnutí potřebného stavu novorozence (teplo,
ticho, poloha dítěte) – řešitelné, ale časově náročné. Ukázalo se, že hodnoty
variability srdeční frekvence u extrémně nezralých novorozenců jsou
signifikantně nižší než variabilita srdeční frekvence u středně nezralých
novorozenců – rozdíly zejména v hodnotách Power VLF, Power LF, PSD VLF,
PSD LF, PSD HF, RR, CCV VLF, CCV LF, MSSD, Total power.
Závěr: Uvedený soubor novorozenců je statisticky hodnocen jako dostatečný
pro pilotní studii. Ukázalo se, že má smysl soubor nezralých novorozenců
nadále rozšiřovat a stratifikovat dle užších hodnot gestačního věku. Po
stanovení fyziologických hodnot bude možné pokračovat v porovnávání
s různými patologickými situacemi.
33
STIMULACE LYMFOCYTŮ OD DĚTSKÝCH PACIENTŮ
A ZDRAVÝCH KONTROL S NESPECIFICKÝM STŘEVNÍM
ZÁNĚTEM PŘED NASAZENÍMLÉČBY BIFIDOBACTERIUM
LONGUM CCM
Autor: Sovják O.
Školitel: Kopřiva F., prof. MUDr. Ph.D.
Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Lidský imunitní systém se skládá z množství buněčných a humorálních
elementů tvořících mezi sebou sofistikované vazby. Některé bakteriální kmeny
jsou schopné modulovat aktivitu imunokompetentních buněk a ovlivňovat tím
výsledný stav organismu.
Cíle: Srovnat efekt dvou bakteriálních kmenů Bifidobacterium longum na
stimulaci produkce vybraných cytokinů buňkami PBMC (Peripheral Blood
Mononuclear Cells, mononukleáry izolované z periferní krve).
Pacienti a metody: Observační kohortová studie zahrnující 17 pacientů (7 ve
skupině s alergií, 4 s kolitidou a 6 kontrol). Každému pacientovi bylo odebráno
10 ml krve, z níž byly odseparovány buňky PBMC. Ty byly dále po dobu 48
hodin kultivovány s bakteriemi Bifidobacterium longum kmene CCDM 367
a CCDM 372. Po kultivaci byly v supernatantu na přístoji Luminex (TYP?)
měřeny koncentrace cytokinů IL-1b, IL-6, TNF alfa a IL-10.
Výsledky: Srovnání bakteriálních kmenů – u zdravých kontrol došlo u kmene
367 oproti 372 k signifikantnímu nárůstu koncentrace cytokinu IL-10 (250
pg/ml u 367, 40pg/ml u 372), naopak koncentrace TNF alfa byla nesignifi-
kantně nižší. Hladiny IL-1b a IL-6 byly srovnatelné. Srovnání skupin pacientů –
skupina pacientů s kolitidou vykazuje po stimulaci podobné hladiny cytokinů,
jako skupina zdravých kontrol, kromě IL-10. Hladiny IL-10 nebyly u pacientů
s kolitidou zvýšené po stimulaci ani jedním bakteriálním kmenem.
Závěr: Výsledky potvrzují imunomodulační potenciál kmene CCDM 367.
Došlo k signifikantnímu nárůstu IL-10, sledujeme též trend poklesu TNF alfa.
Za povšimnutí stojí nemožnost stimulovat produkci IL-10 u pacientů s kolitidou
– je nutné dále pátrat po příčině tohoto fenoménu. Některé studie ukazují na
podskupinu střevních zánětlivých chorob vykazujících genetické abnormality
v produkci IL-10, které vedou k přehnané imunitní odpovědi na střevní bakterie
a k rozvoji onemocnění. Je také nutné experiment zopakovat na větší skupině
pacientů pro omezení vlivu chyby na výsledky.
34
VYHODNOCOVÁNÍ VÝSLEDKŮ INVAZIVNÍCH VYŠETŘENÍ
V ZÁVISLOSTI NA INDIKACI
Autor: Tejkalová K.
Školitel: Curtisová V., MUDr. MSc.
Ústav lékařské genetiky FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Invazivní vyšetření v graviditě (amniocentéza a odběr choriových klků)
slouží k diagnostice chromozomálních i monogenních aberací. Tato vyšetření
však zvyšují riziko potratu (o 1-2 %), proto by se k invazivnímu testování mělo
přistupovat pouze v indikovaných případech.
Cíle: Zhodnotit vliv indikace na pravděpodobnost patologického výsledku
(prediktivní pozitivní hodnota, PPV) genetického laboratorního vyšetření
v graviditě.
Metodika: Vyhodnocení proběhlo u kohorty prenatálních vzorků vyšetřených
v cytogenetické laboratoři Ústavu lékařské genetiky FNOL v roce 2017.
Kohortu jsme rozdělili na vzorky pacientek vyšetřených prenatálně mimo
FNOL, u kterých indikaci k odběru nebylo možno bezpečně dohledat,
a pacientky prenatálně vyšetřené ve FNOL. U nich jsme stanovili 5 indikačních
kritérií k invazivnímu vyšetření. U všech pacientek jsme dohledali počet
patologických výsledků vyšetření. Stanovili jsme PPV u vzorku pacientek
vyšetřených prenatálně mimo FNOL a vyšetřených ve FNOL z důvodu
patologického nálezu u plodu (indikace 1-3 a 5).
Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 195 vzorků. 53 (27%) pacientek bylo
prenatálně vyšetřeno mimo FNOL, patologie byla odhalena u 9 plodů (PPV
17%,). 142 těhotných bylo vyšetřeno ve FNOL. Indikací k invazivnímu
vyšetření byl 1) pozitivní screening 1. trimestru (100 vzorků, patologický nález
u 9 plodů, PPV 9%), 2) pozitivní triple test (7 vzorků, bez patologie), 3) vrozená
vývojová vada plodu (25 vzorků, 1 patologie), 4) pozitivní rodinná anamnéza (9
vzorků, bez patologie), a 5) věk matky (1 vzorek, bez patologie). U pacientek
vyšetřených ve FNOL (z důvodu patologie v graviditě) byla PPV 7,5%.
Patologickými nálezy v kohortě byla trizomie 21 (15x), trizomie 18 a 13 (obé
1x), smíšená gonadální dysgeneze (1x) a delece chromozomu 18q (1x).
Závěr: PPV byla víc než dvojnásobná u vzorku žen vyšetřených prenatálně
mimo FNOL (17% vs 7,5%). U pacientek vyšetřených ve FNOL byl nejčastější
indikací invazivního vyšetření (s nejvyšší PPV – 9%) screening 1. trimestru.
35
EPIDEMIOLOGIE SPALNIČEK
Autor: Tkadlec T.
Školitel: Vlčková J., MUDr. Ph.D.
Ústav preventivního lékařství LF UP v Olomouci
Úvod: Spalničky jsou vysoce nakažlivým onemocněním virového původu,
celosvětově rozšířeným, vyskytujícím se zejména v zemích s nízkou
proočkovaností. Hlavním způsobem jak lze vzniku tohoto onemocnění zabránit
je důsledné očkování celé populace podle platného očkovacího schématu. Při
snížení proočkovanosti pod 95% populace hrozí riziko vzniku epidemií.
Nepříznivá epidemiologická situace v některých evropských zemích, migrace,
turismus, vyvanutí postvakcinační imunity i odmítání očkování představují
rizika opětovného nárůstu incidence spalniček u nás.
Cíle: Analyzovat a zhodnotit stupeň proočkovanosti a epidemiologickou situaci
ve výskytu spalniček v České republice a v Evropě.
Metodika: K analýze byly využity údaje z databází Evropského centra pro
prevenci a kontrolu onemocnění, Světové zdravotnické organizace a Státního
zdravotního ústavu. Ke zhodnocení byla dále využita aktuální odborná literatura
a tematické publikace.
Výsledky: V období mezi roky 2010 a 2013 byl zaznamenán výrazný nárůst
incidence spalniček v řadě států Evropy, jehož příčinou byla nedostatečná
vakcinace populace dvěma dávkami očkovací látky MMR. V České republice
došlo mezi lety 2014 a 2017 ke dvěma významným ohniskům spalniček;
v Ústeckém kraji v roce 2014 a v Moravskoslezském kraji v roce 2017. Byl
vyvrácen předpoklad, že dostatečná proočkovanost dětské populace zabraňuje
epidemickému výskytu spalniček. V roce 2017 byl nejvyšší výskyt spalniček
v Rumunsku a Itálii, v Rumunsku jako důsledek antivakcinační kampaně
v předešlých letech.
Závěr: Jak potvrzují epidemie spalniček v zemích EU, je eliminace v současné
době významně ohrožena. V roce 2017 bylo v 30 zemích EU/EEA hlášeno
14 451 případů onemocnění. Pokles proočkovanosti vede ke vzniku
regionálních epidemií. Zatím neočkované děti může ochránit pouze vysoká
kolektivní imunita. Tyto důvody vedou k závěru, že nejlepší ochranou
obyvatelstva je udržet vysokou proočkovanost, a to nejméně 95 %.
Práce vznikla za podpory grantu IGA_LF_2018_030 Univerzity Palackého.
36
PORUCHY SRDEČNÍHO RYTMU VE FETÁLNÍM OBDOBÍ
Autor: Uvírová K.
Školitel: Klásková E., MUDr. Ph.D.
Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Poruchy srdečního rytmu plodu jsou přítomny u 1 až 2 % všech
těhotenství a mohou zásadně ovlivňovat morbiditu a mortalitu těchto plodů.
Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit klinický význam setrvalé bradykardie plodu
a její asociaci s případnými kardiálními a extrakardiálními abnormalitami.
Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 92 plodů z celkového počtu
7878 vyšetření gravidních žen (1,2%), u nichž byl v období 2014-2017
proveden kombinovaný screening I. trimestru, a/nebo superkonziliární
ultrazvukové vyšetření plodu v II. trimestru a byla u nich stanovena srdeční
frekvence (SF) nižší než 130 tepů za minutu.
Výsledky: Plody s bradykardií byly na základě hodnot SF rozděleny do tří
podskupin: A) s SF 110 pulsů/min, B) s SF 111-120 pulsů/min, C) s SF 121-
130 pulsů/min. Ve skupině A bylo 6 plodů s následujícími diagnózami: 1x
syndrom dlouhého QT intervalu, 1x atrioventrikulární blokáda (AVB) 3° bez
srdečního selhání, 1x AVB 3° se srdečním selháním, 1x Fallotova tetralogie
s růstovou restrikcí, 1x četné supraventrikulární extrasystoly, 1x četné
komorové extrasystoly. Skupina B zahrnovala 3 plody u nichž jsme zjistili: 1x
syndrom dlouhého QT intervalu, 1x intrauterinní růstovou retardaci s absenci
levé a. umbilicalis, 1x plod bez patologie. Do skupiny C s SF 121-130 tepů/min.
bylo zařazeno 83 plodů, abnormální nález byl zjištěn u 12 (14,5%): 4 plody
měly pozitivní riziko růstové restrikce v I. trimestru (4,8%), 2 plody byly
zároveň pozitivní na riziko preeklampsie (2,4%). U 1 plodu byla zjištěna
abnormálně probíhající podklíčková tepna a 7 plodů (8,4%) v této skupině mělo
pozitivní riziko trizomie 21. chromozomu, dále u 1 plodu bylo zjištěno pozitivní
riziko trizomie 18. chromozomu, avšak karyotyp těchto plodů byl fyziologický.
Závěr: Výsledky studie prokázaly, že bradykardie plodu 120/min je
asociována se závažnými arytmiemi ve smyslu AVB a syndromu dlouhého QT
intervalu. Skupina plodů s SF 121-130/min byla asociována s vyšším rizikem
chromozomálních aneuploidií, které však nebyly potvrzeny cytogenetickým
vyšetřením. Nebylo u nich prokázáno zvýšené riziko jiných vrozených vad
a růstové restrikce ve srovnání s běžnou populací.
37
PŘÍNOS OPTICKÉ KOHERENTNÍ TOMOGRAFIE
A AUTOMATICKÉ RETINÁLNÍ OXYMETRIE PŘI DIAGNOSTICE
RETROBULBÁRNÍ NEURITIDY
Autor: Vavříková T.
Školitel: Svrčinová T., MUDr.
Neurologická a oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Retrobulbární neuritida (RN) je zánět zrakového nervu, většinou
jednostranný, který se projeví poklesem zrakových funkcí až náhlou ztrátou
zraku. Často se jedná o první příznak roztroušené sklerózy (RS).
Cíle: Posouzení přínosu optické koherentní tomografie (OCT) a retinální
oxymetrie (OXY) v rámci diagnostiky a hodnocení progrese RN měřením
tloušťky vrstvy nervových vláken sítnice (retinal nerve fiber layer – RNFL)
a změn v saturaci O2 v retinálních cévách s určením arteriální a venózní saturace
a jejich diference (AVD).
Metodika: Jednalo se o prospektivní studii během let 2017/2018. Ve
sledovaném souboru 46 pacientů s příznaky RN v rámci onemocnění RS, bylo
17 mužů a 29 žen, průměrný věk byl 37,98 let. U všech pacientů bylo
binokulárně provedeno vyšetření OCT se změřením tloušťky RNFL při atace
RN a porovnáno s nálezem za 6 měsíců. U 41 z nich bylo provedeno i vyšetření
OXY a stanovena AVD na postiženém i nepostiženém oku.
Výsledky: Porovnání bylo provedeno neparametrickým Wilcoxonovým testem.
Nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v tloušťce RNFL při počátečním
vyšetření obou očí. Byl prokázán pouze statisticky významný (p<0,0001)
úbytek v tloušťce RNFL (medián 6µm) během 6 měsíců na postiženém oku
oproti oku zdravému, kde se tloušťka téměř nezměnila, naopak došlo k mírnému
zesílení vrstvy (medián 0,5µm). Dále byl zjištěn statisticky významný
(p<0,007) rozdíl v AVD mezi postiženým (medián 34,2%) a nepostiženým
okem (medián 31,6%).
Závěr: Změny detekované OCT jsou v začátku onemocnění neprůkazné,
mohou být zkresleny v důsledku edému nervové vrstvy. Přínos vyšetření
spočívá v možné kvantifikaci progrese onemocnění. Hodnoty AVD jsou
signifikantní již od počátku, ale i přes statisticky významný rozdíl u obou očí
není možné tento test doporučit pro včasnou diagnostiku. Nelze definovat mez,
od které je přítomnost zánětu prokazatelná a navíc u 9 pacientů byla pozorována
vyšší hodnota AVD u oka zdravého oproti postiženému.
38
JAK OVLIVNÍ INFORMOVANOST RODIČŮ A DĚTÍ
PERIOPERAČNÍ OBDOBÍ
Autoři: Vinkler M., Inderská K.
Školitel: Jurečková L., MUDr.
Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Olomouc,
LF UP v Olomouci
Úvod: Onemocnění a očekávaný operační výkon vytváří pro dětského pacienta
emočně vypjatou situaci. Nezastupitelnou úlohu zde hrají rodiče, kteří by měli
v mezích svých možností dítě na pobyt v nemocnici pečlivě připravit a poučit
jej formou přizpůsobenou jeho věku a povaze.
Cíle: Posouzení vlivu informovanosti rodičů a dětských pacientů na
perioperační období a jejich celková spokojenost s pobytem v nemocnici.
Zhodnocení efektu regionální anestezie a posouzení následné spotřeby analgetik
v perioperačním období.
Metodika: Soubor 32 dětských pacientů, kteří prodělali operační výkon
v celkové anestezii se současným využitím regionální anestezie. Během pobytu
v nemocnici děti s rodiči absolvovali pohovor s anesteziologem, následně po
operaci rodiče hodnotili péči, perioperační období a odpovídali na teoretické
otázky z pohovoru v rámci dotazníku. Dále jsme hodnotili výskyt komplikací,
bolestivost u pacientů a spotřebu analgetik.
Výsledky: Celkem jsme hodnotili 32 dotazníků, z nichž každý obsahoval tři
otázky k posouzení dostatečné teoretické informovanosti, v této části bylo
dosaženo úspěšnosti 81,25 %. Všichni rodiče potvrdili, že byli dostatečně
informováni o povaze výkonu, celkové anestezii a přípravě na výkon.
V bezprostředním pooperačním průběhu se u dětí nejčastěji vyskytoval neklid,
pláč, bolestivost a zvracení. Dále jsme posuzovali pooperační období z
dokumentace, celkem jsme měli k dispozici 30 karet operantů. Ve většině
případů bylo nutné po prodělané operaci podat analgetika, u 4 dětí byla
dostatečná regionální anestezie. Nejčastěji podávanými analgetiky na
standardním oddělení jsou paracetamol a novalgin.
Závěr: Příčiny pooperačního neklidu dětských pacientů mohou být spojeny
s celkovým nepohodlím, odloučením od rodičů, hladem, žízní, nejen pouze
samotnou bolestí související s operačním výkonem či zavedenými invazivními
vstupy. Bolesti je nutné předcházet a ne ji jen mírnit. Nejúčinnější metodou
zejména první pooperační den se jeví podávání analgetik v pravidelných
intervalech, dostatečných dávkách a ve vzájemně se doplňujících kombinacích.
Metodou volby je multimodální analgezie, kdy je kombinována regionální
anestezie s celkově podaným analgetikem.
39
FORENZNÍ PEDOPATOLOGIE – PROBLEMATIKA STANDARDU
PITVY
Autor: Žwaková T.
Školitel: Dobiáš M., MUDr. Ph.D.
Ústav soudního lékařství a medicínského práva FN Olomouc,
LF UP v Olomouci
Úvod: Zákon č. 372/2011 Sb. a č. 147/2016 Sb. vymezuje, kdy má být
provedena pitva dítěte zemřelého do 18 let věku a dítěte mrtvě narozeného, ale
v České republice neexistují žádné doporučené postupy, jak takové pitvy
provádět, jaké odebrat vzorky tkání, zda provést rentgenologické vyšetření,
nebo jiná další vyšetření nebo zda pořizovat během pitvy fotodokumentaci
a pokud ano, pak čeho.
Cíle: Cílem práce bylo nalézt standardy nebo doporučené postupy pro pitvu dětí
v jiných zemích a vytvořit kritický přehled současných informací
o doporučených postupech u pediatrických pitev.
Metodika: Stanovení rešeršní strategie a vyhledávání odborných článků
týkajících se pediatrických pitev v databázích PubMed, Guidelines International
Network (G-I-N) a Scholar Google. Vyhledání zahraničních odborných
společností oborů patologie a soudního lékařství, jejich mailové kontaktování za
účelem požádání o zaslání jejich doporučených postupů, popřípadě protokolů
pro pitvy dětí.
Výsledky: V rámci zmíněných databází jsme nalezli 8 odborných článků, které
se věnovaly doporučeným postupům pitvy kojenců a dětí starších 1 roku, dále
postupu pro hlášení o pitvě, srovnání konvenční a minimálně invazivní pitvy za
použití MRI a srovnání modelů vyšetřování syndromu náhlého úmrtí kojence.
Kontaktovali jsme 20 odborných společností z oborů patologie a soudního
lékařství, z toho 14 z USA, 3 z Velké Británie, jednu z Austrálie a jednu
z Kanady. Dále 6 expertů ze stejných oborů, z toho 3 z USA a 3 z Velké
Británie. Na pitvu dítěte do 1 roku věku existují závazné pokyny v Kalifornii,
Velké Británii, Austrálii a na Novém Zélandu. Protokol zahrnující děti do 18 let
jsme získali pouze z Kolumbie. The National Association of Medical Examiners
vydala doporučení pro pitvu dítěte se suspektním traumatem hlavy.
Závěr: Z výsledků práce je patrné, že vyjma výše uvedených zemí neexistují
žádné jednotné postupy pro pitvu dětí do 18 let, z čehož lze usuzovat, že většina
patologické a soudnílékařské společnosti nepoužívá žádné sjednocené postupy
v rámci pitev dětí do 18 let.
KLINICKÉ OBORY – INTERNÍ
41
GESTAČNÍ DIABETES
Autoři: Balošáková K., Beňová N.
Školitel: Krystyník O., MUDr.
III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Gestační diabetes mellitus (GDM) je porucha tolerance sacharidů, která
je poprvé diagnostikovaná v těhotenství a po porodu vymizí. Manifestuje se
nejčastěji v druhé polovině těhotenství a je spojena s vyšším rizikem komplikací
pro matku i plod.
Cíle: Posoudit vliv celkového denního energetického příjmu na vývoj
metabolické kompenzace u žen diagnostikován na základě vyšší lačné glykémie
(FPG) a žen s hyperglykémií po zátěži glukózou (IGT).
Metodika: Prospektivní sledování žen s GDM (n=27). Rozdělení do skupin,
podle způsobu stanovení diagnózy, na ženy s lačnou glykémií v I. trimestru
≧5,1mmol/l (n=8), a ženy s hyperglykémií v průběhu oGTT (n=19). Analýza
jídelníčku, analýza glykémií z glukometru - lačná glykémie (FPG), průměrná
glykémie (MPG), glykemická variabilita měření směrodatnou odchylkou (SD),
antropometrická měření (hmotnost, BMI).
Výsledky: Nebyl nalezen statisticky významný rozdíl v tělesné hmotnosti
(75±23,82 vs. 78,13±17,31kg) a BMI (27,20±7,77 vs. 27,59±6,06) na počátku
gravidity. Celkový energetický příjem byl u obou skupin srovnatelný
(6010,8±1262,33kJ vs. 6550,17±1779,41kJ). Nelišil se ani celkový obsah
sacharidů, tuků a bílkovin (165,2±39,20g vs. 186,83±33,81g; 59,7±14,28 vs.
66±26,0g; 65,2±15,61 vs. 78,17±21,26g). Průměrná hodnota glykémie
(5,63±0,46 vs. 5,4±0,29mmol/l), stejně jako hodnota HbA1c (32,5±3,82 vs.
30,05±3,63) byla srovnatelná. Byl však nalezen signifikantní rozdíl ve
variabilitě glykémií (SD 1,02±0,26 vs. 0,75±0,11mmol/l; p<0,05) v neprospěch
žen, diagnostikovaných na základě vyšší lačné glykémie. V této skupině byla
také nalezena korelace mezi celkovým energetickým příjmem, obsahem
sacharidů a průměrnou glykémií (r=0,9; p<0,05).
Závěr: Způsob stanovení diagnózy GDM není spojen s rozdílem v zastoupení
jednotlivých složek stravy a celkovým příjmem energie. U žen s vyšší lačnou
glykémií pozitivně koreluje celkový obsah energie a sacharidů ve stravě
s průměrnou glykémií. Tyto ženy rovněž vykazují významnější glykemickou
variabilitu.
42
ANALÝZA KVANTITATIVNÍCH PARAMETRŮ PET/CT
U PACIENTŮ S MEDIASTINÁLNÍM LYMFOMEM
Autor: Buffa D.
Školitel: Procházka V., doc. MUDr. PhD.
Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Primárně mediastinální velkobuněčný B-lymfom (PMBL) je poměrně
vzácnou jednotkou tvořící asi 2-4 % všech non-Hodgkinských lymfomů. Je
charakterizován velkou nádorovou masou v předním mediastinu tvořenou
thymem infiltrovaným nádorovými B-lymfocyty. Častěji postihuje ženy než
muže (poměr 2:1) a to zejména v mladším věku (medián 33 let). V léčbě se
využívá imunochemoterapie, případně imunochemoterapie v kombinaci
s radioterapií. 5 leté přežití nemocných se v současné době pohybuje okolo
80 %.
Cíle: Pomocí retrospektivní analýzy kvantitativních dat z PET/CT vyšetření
provedených před zahájením, po 2 cyklech a po dokončení chemoterapie určit
optimální hodnotu procentuálního poklesu metabolické aktivity 18F-FDG
v nádorové mase (Δ standardized uptake value - ΔSUVmax), která by se dala
využít v prognostické stratifikaci pacientů a vyselektování rizikové skupiny
pacientů vyžadující intenzivnější léčbu.
Metodika: Retrospektivně bylo hodnoceno 47 pacientů diagnostikovaných jako
PMBL v letech 2006-2017, u kterých bylo provedeno PET/CT před zahájením
léčby (27 pacientů) a interim PET/CT po 2 cyklech chemoterapie (43 pacientů).
Byla změřena metabolická aktivita 18F-FDG v nádorové mase (SUVmax) při
vstupním a interim vyšetření a následně byl vypočten jejich procentuální pokles
(ΔSUVmax), který byl vztažen k průměrné době přežití bez progrese nemoci
(mean Progression-free Survival – mean PFS).
Výsledky: Pomocí ROC analýzy byla pro náš soubor pacientů vypočtena
optimální cut-off hodnota ΔSUVmax na 68 %. Skupina pacientů
s ΔSUVmax > 68 % měla signifikantně delší průměrnou dobu přežití bez
progrese onemocnění oproti skupině s ΔSUVmax ≤ 68 % (mean PFS 108,3
měsíců oproti 40,9 měsícům, p = 0,014).
Závěr: Pokles metabolické aktivity v nádorové mase po 2 cyklech
chemoterapie o více než 68 % se v našem souboru pacietů jeví jako velmi dobrý
prognostický ukazatel, přičemž zmíněný pokles o více než 68 % svědčí pro
příznivý průběh onemocnění se signifikantně delší průměrnou dobou přežití bez
progrese onemocnění.
43
FUNKČNÍ STŘEVNÍ DYSPEPSIE – RETROSPEKTIVNÍ ANALÝZA
DLOUHODOBÉHO PRŮBĚHU
Autoři: Dvoran P., Ďurana V.
Školitel: Ehrmann J., prof. MUDr. CSc.
II. interní klinika – gastro-enterologická a hepatologická FN Olomouc,
LF UP v Olomouci
Úvod: Funkční poruchy trávicího traktu (FGP) definujeme jako soubor
izolovaných symptomů nebo jejich proměnlivé kombinace bez prokazatelných
organických, biochemických, ultrazvukových a dalších změn. Funkční střevní
dyspepsie je jednou se součástí FGP. Diagnostika FGP se opírá o tzv. Roma IV
kritéria. Z nich také vychází naše práce.
Cíle: Literatura uvádí, že FGP tvoří nemalou část spektra pacientů na
gastroenterologických odděleních. Je tomu skutečně tak? Cílem studie bylo
zaměřit se na pacienty s funkční střevní dyspepsií, popsat průběh jejich
onemocnění a na základě těchto faktů zjistit skutečnou prevalenci funkční
střevní dyspepsie u pacientů na II. interní klinice FNOL.
Metodika: V průběhu měsíců září až prosinec 2016 bylo provedeno klinické
a endoskopické vyšetření u 749 pacientů, kteří byli odesláni s dyspeptickými,
event. s dalšími potížemi. Kolonoskopii provádělo 7 lékařů s nejvyšší
kvalifikací, jejichž nálezy je tudíž možné považovat za rovnocenné. Z těchto
pacientů jsme vybrali ty, kteří byli vyšetřeni pro dyspeptické potíže a jejich
endoskopický nález byl negativní (tj. vyhovující Roma IV kritériím), event. jen
minimální. U těchto pacientů jsme pak sledovali jejich vývoj do března 2018.
Výsledky: Z celkového počtu 749 pacientů byly důvodem k vyšetření
dyspeptické obtíže u 80 (10.7%). Z nich u 17 (2.3%) byl endoskopický nález
negativní. Zvážili jsme také skupinu pacientů, u kterých byl organický nález jen
minimální (např. klidné hemoroidy atp.) – celkem 33 (4.4%). Při dalším
sledování vypadlo z této skupiny 10 pacientů (1.3%). Při započtení těchto údajů
by výsledný počet takovýchto pacientů byl 5.3%.
Závěr: Výsledky naší studie naznačují, že prevalence FGP je nižší, než je
uváděno v odborné literatuře. Máme za to, že je potřeba častěji sáhnout po
pokročilejších vyšetřovacích metodách, které v mnohých případech odhalí
skutečnou příčinu dosud neobjasněného problému, považovaného za FGP.
Takové objasnění je pro pacienta dobrou zprávou – jeho onemocnění je možné
následně léčit nejenom symptomaticky, ale taky kauzálně.
44
ORGÁNOVÉ MANIFESTACE JEDNOTLIVÝCH TYPŮ
VASKULITID
Autor: Dvořáková S.
Školitel: Horák P., prof. MUDr. CSc.
III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Vaskulitida je zánětlivé onemocnění cév neznámé etiologie, vedoucí
k jejich uzávěru a manifestující se symptomy z ischémie postižených orgánů
spolu s celkovými nespecifickými projevy zánětu.
Cíle: Zmapovat zastoupení a četnost jednotlivých typů vaskulitid léčených na
III. Interní klinice FNOL, jejich orgánovou manifestaci, výskyt komorbidit
a ovlivnění kvality života.
Metodika: Retrospektivní analýza dat z dokumentace pacientů léčených pro
vaskulitidu v letech 2007 – 2017 na lůžkovém oddělení III. Interní kliniky
FNOL (n= 122). Rozděleni jsou dle typu diagnózy a je provedeno zhodnocení
jejich orgánové manifestace v závislosti na pohlaví u nejčastěji zastoupených -
granulomatózy s polyangiitidou (GP) a obrovsko-buněčné arteriitis (OA).
Výsledky: Z celkového souboru (n=122), je nejvíce zastoupena GP (n=59)
a OA (n=42). GP postihuje více muže, v 6. dekádě, (59,32%), kteří mají častěji
než ženy postiženy ledviny (88,57% vs. 58,33%), plíce (74,28% vs. 66,66%),
HCD (62,85% vs. 54,16%), klouby (40% vs. 33,33%) a CNS (11,42% vs.
8,33%). Naproti tomu u žen je častější postižení oční, ušní a kožní. Muži
přicházejí s výrazně vyšší hodnotou kreatininu (305,5255 vs. 190,1216)
i urey (16,4612,44 vs. 109,46). 34, 28% mužů a 29,16% žen dospělo
k invalidnímu důchodu. OA častěji postihuje ženy (78,57%), v 7. dekádě, ty
mají častěji než muži postižení kloubů (39,3% vs. 22,2%), aorty (57,6% vs.
33,3%), oční (42,4% vs. 22,2%), ušní (12,1% vs. 0%) a plicní (15,1% vs. 0%),
u mužů je více než u žen postižení CNS, kůže, a ledvin.
Závěr: Nejčastější vaskulitidou v našem souboru je ANCA asociovaná GP
postihující více muže, u kterých je závažnější postižení ledvin oproti ženám
a v 1/3 všech případů je důvodem přiznání invalidního důchodu. Nejčastější
z ANCA neasociovaných je OA postihující častěji ženy.
Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_010
45
MÁ VE SVĚTLE SOUČASNÝCH WHO DIAGNOSTICKÝCH
KRITÉRIÍ PRO PH NEGATIVNÍ MYELOPROLIFERACE
(PRAVOU POLYCYTEMII) VYŠETŘENÍ OBJEMU CIRKULUJÍCÍ
KRVE JEŠTĚ NĚJAKÝ DIAGNOSTICKÝ VÝZNAM?
Autor: Gürtlerová C.
Školitel: Indrák K., prof. MUDr. DrSc.
Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Pravá polycytemie (PV) je charakterizovaná konstitutivní proliferaci
především erytroidní řady. Diagnóza PV je dle WHO 2016 stanovována pomocí
tzv. velkých a malých kritérií. K velkým kriteriím patří: Hb >165g/l u mužů a
>160g/l u žen nebo Hkt >0,49 u mužů a >0,48 u žen nebo zvýšení RCM >25%
průměru normy. Hodnoty Hb a Hkt určují RCM nepřímo. Přímé stanovení
RCM není dle WHO 2016 diagnostickou podmínkou.
Cíle: Zhodnocení základního diagnostického kritéria PV dle WHO 2016
Metodika: Retrospektivně jsme analyzovali sestavu 82 pacientů, kde 46
pacientů mělo dg. Ph- MPN a 36 pacientů mělo sek. polycytemii. Mezi pacienty
s PV jsme identifikovali 11 pacientů (29,7%), kteří nesplňovali Hb ani Hkt
kritéria pro dg. PV, ale měli RCM >125%. Ve skupině se sek. polycytemií mělo
12 pacientů (44,4%) s normálním RCM diagnosticky falešně zvýšené hodnoty
Hb a Hkt a 1 pacient s nezvýšenými hodnotami Hb i Hkt měl RCM >125%.
Univariantní analýzou jsme vyhodnotili korelaci Hb a Hkt s RCM. Pomocí
logistické regrese a ROC křivky jsme podle hodnot Hb a Hkt stanovili jejich
schopnost predikce zvýšení RCM.
Výsledky: Korelace mezi Hb a RCM byla u Ph- MPN slabá, ale významná
(p=0,04). Hkt koreluje s RCM lépe než Hb. Ukázali jsme, že predikce RCM jen
na základě Hb a Hkt je nespecifická, ROC křivky jsou blízko diagonále.
Specificita klasifikátorů s použitím Hb nebo Hkt klesá k nule.
Závěr: Bez vyšetření RCM by jen na podkladě hodnocení Hb nebo Hkt mohlo
dojít ke stanovení chybné dg. u 22 pacientů (34,4%) našeho souboru. Potvrdili
jsme, že vyšetření objemu cirkulující krve je stále přínosné a že univariantní
přístup WHO 2016 klasifikace, především v časných fázích PV, diagnostickou
specificitu nenaplňuje. Obejít vyšetření RCM by bylo možné kombinací hodnot
Hb a Hkt pomocí multivariantní logistické regrese se sp=0,74 a sn=0,76,
pomocí níž lze zvýšení RCM úspěšně předikovat.
Za spolupráci děkujeme doc. Korandovi, Ph.D. a RNDr. Fürstovi, Ph.D.
46
SYNDROM SPÁNKOVÉ APNOE A PLICNÍ HYPERTENZE
Autor: Hajný Ľ.
Školitel: Hutyra M., doc. MUDr. Ph.D. FESC
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Poruchy dýchání ve spánku jsou skupinou respiračních onemocnění,
které zahrnují obstrukční spánkovou apnoi, centrální spánkovou apnoi
a hypoventilaci spojenou se spánkem. Prevalence plicní hypertenze u pacientů
s poruchami dýchání ve spánku je uváděna v rozmezí 17-52%.
Cíle: Cílem této studie bylo stanovit prevalenci a rizikové faktory spánkové
apnoe u pacientů s nově diagnostikovanou prekapilární plicní hypertenzí.
Metodika: Prospektivně jsme zhodnotili 76 pacientů s plicní hypertenzí
(průměrný věk 54±16 let; 34/44.7 % muži). Všichni pacienti podstoupili
pravostrannou srdeční katetrizaci, klinické vyšetření, laboratorní testy,
spánkovou studii a hodnocení subjektivní spavosti pomocí Epworthské škály
spavosti. Ze 76 hodnocených pacientů byla u 48 (63%) jedinců stanovena
klinická diagnóza plicní arteriální hypertenze, plicní hypertenze asociovaná
s onemocněním plic/hypoxémií u 12 (16%) jedinců, chronická
tromboembolická plicní hypertenze u 8 pacientů (10.5%), a plicní hypertenze
multifaktoriální etiologie u 8 jedinců (10.5%).
Výsledky: Spánková apnoe (SA) – definovaná jako apnea-hypopnea index
(AHI) ≥ 5/h – byla přítomna u 76% (n = 58) pacientů vyšetřeného souboru.
Průměrný AHI v kohortě vyšetřených pacientů byl 22.1±19.4/h.
Z demografických charakteristik, vyšetřených hemodynamických
a laboratorních parametrů se skupiny se supekcí na SA a bez SA lišily pouze
v parametrech AHI (26.1±16.6 vs. 4.1±3.7/h; P=0.0011), ODI– oxygen
desaturation index (26.1±20.5 vs. 3.8±2.9/h; P=0.0011) a T90– doba spánku
strávená v saturacích pod 90% (55.4±41.6 vs. 34.1±44.6%; P=0.0011). Parametr
T90 byl signifikantně asociován s výskytem úmrtí (n=15, 19.7%) v průběhu
sledování (85.5±39.4 vs. 36.7±32.0%; P=0.0011). Na základě výsledku receiver
operating curve (ROC) analýzy byla stanovena cut-off hodnota T90 64.5%,
která predikovala výskyt úmrtí se senzitivitou 89%, specificitou 74%, odds ratio
(OR) 22.2. Plocha pod křivkou – area under curve (AUC) uvedené ROC
analýzy dosáhla hodnoty 0.86, p<0.0001.
Závěr: Výskyt syndromu spánkové apnoe je v populaci pacientů s prekapilární
plicní hypertenzí relativně vysoký s potenciálně závažným prognostickým
dopadem.
47
PROGNOSTICKÉ ASPEKTY PLICNÍ HYPERTENZE
Autor: Janošík M.
Školitel: Hutyra M., doc. MUDr. Ph.D. FESC
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Plicní hypertenze (PH) je klinický syndrom definovaný zvýšením
středního tlaku v plicnici nad 25 mm Hg v klidu. Velký důraz se aktuálně klade
na identifikaci parametrů schopných specificky indikovat patologický
mechanismus PH, závažnost onemocnění a odpověď na terapii.
Cíle: Cílem studie bylo stanovení významu klinických, hemodynamických
a laboratorních parametrů v predikci dlouhodobé mortality pacientů s PH.
Metody: Retrospektivně byla shromážděna data vyšetření pacientů
indikovaných k pravostranné srdeční katetrizaci. Do studie bylo zařazeno
celkem 112 pacientů (45 mužů, 67 žen, průměrný věk 55±16 let) dlouhodobě
sledovaných na endpoint celkovou mortalitu. Po průměrné době sledování 28
měsíců bylo zaznamenáno úmrtí u 21 pacientů (19%). Predikce výskytu celkové
mortality byla analyzována na základě výsledku klinických vyšetření, výsledků
kardiomarkerů a parametrů renálních funkcí.
Výsledky: Z klinicky relevantních parametrů bylo ženské pohlaví (OR 14.2
[1.5-87.4], P=0.0243) a WHO/NYHA funkční třída III/IV (OR 12.2 [1.9-54.4],
P=0.0243) asociovány s rizikem úmrtí. Z hemodynamických parametrů byly
hodnoty srdečního výdeje/index signifikantně asociovány s výskytem mortality
(P=0.0106). Z laboratorních parametrů cTnT (P=0.0002), NT-proBNP
(P=0.0039), urea (P=0.0002), kreatinin (P=0.0071), glomerulární filtrace
(P=0.0102), cystatin C (P=0.004) a kyselina močová (P=0.0001) predikovaly
celkovou mortalitu. Na základě výsledku receiver operating curve (ROC)
analýzy byla stanovena cut-off hodnota cTnT 23 ng/l, která predikovala výskyt
úmrtí se senzitivitou 77%, specificitou 68%, odds ratio (OR) 6.9, plocha pod
křivkou (AUC) 0.765. Cut-off hodnota cystatinu C 1.59 mg/l predikovala úmrtí
během sledování se senzitivitou 82%, specificitou 74% (OR 12.5, AUC 0.776,
P=0.001). Cut-off hodnota kyseliny močové 474 μmol/l predikovala úmrtí se
senzitivitou 70%, specificitou 82% (OR 10.4, AUC 0.773, P=0.001).
Závěr: U pacientů s PH jsou laboratorně stanovené kardiomarkery, markery
renálních funkcí a katetrizačně měřené hodnoty srdečního výdeje spojeny
s rizikem úmrtí a mohou být v praxi použity jako prediktory mortality.
48
BIOLOGICKÉ PREDIKTORY PROGNÓZY U NEMOCNÝCH
LYMFOMEM Z BUNĚK PLÁŠŤOVÉ ZÓNY
Autor: Jirkuvová A.
Školitel: Obr A., MUDr.
Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Lymfom z buněk plášťové zóny (MCL) patří mezi raritní subtyp
Nehodgkinova lymfomu z B-lymfocytů. Standartním prognostickým
ukazatelem pro MCL je index MIPI dělící pacienty do tří prognostických
skupin. Vzhledem k velké klinické variabilitě nemoci a největšímu zastoupení
pacientů ve skupině s vysokým rizikem dle MIPI je snaha identifikovat
a verifikovat nové prognostické ukazatele.
Cíle: Zhodnocení prognostického významu komplexních změn karyotypu
a mutací genu TP53 u pacientů s MCL.
Metodika: Unicentrická retrospektivní analýza 74 (56 mužů, 18 žen) pacientů
s diagnózou MCL dle WHO klasifikace z roku 2016 s dostupným biologickým
materiálem diagnostikovaných mezi lety 2005-2015 na HOK FNOL. Medián
věku v době diagnózy byl 66 let, 62 (84%) pacientů bylo v klinickém stádiu IV
dle Ann Arbor klasifikace a 43 (58%) pacientů bylo ve vysokém riziku dle
MIPI. Cytogenetika byla vyšetřována metodou FISH a za komplexní karyotyp
(KK) byla považována přítomnost tří a více chromozomálních aberací. Analýza
genu TP53 byla provedena pomocí sekvenování nové generace.
Výsledky: Při mediánu sledování 3,6 roku žije 40 (51%) pacientů. 3-leté OS
dosáhlo v našem souboru 62,7% (95% CI 0,51-0,74) nemocných. 3-leté PFS
50,2 % (95% CI 0,39-0,62) nemocných. U pacientů s přítomností KK bylo 3-
leté OS 30,8% (95% CI 0,06-0,56) oproti 73,5% (95% CI 0,61-0,86) u pacientů
bez KK. 3-leté PFS bylo u pacientů s KK 30,8% (95% CI 0,06-0,56) oproti
51,8% (95% CI 0,36-0,66) u druhé skupiny pacientů. Ve skupině s mutovaným
TP53 bylo 3-leté OS 26,7% (95% CI 0,04-0,49), s nemutovaným TP53 74,5%
(95% CI 0,62-0,87). 3-leté PFS dosáhlo u pacientů s mutací TP53 20,0% (95%
CI 0-0,40), u pacientů bez mutace 59,4 (95% CI 0,45-0,74).
Závěr: Pacienti s komplexním karyotypem mají signifikantně kratší OS
(p=0,001) a PFS (p=0,02) ve srovnání s pacienty bez komplexního karyotypu.
Rovněž mutace genu TP53 signifikantně zkracuje OS i PFS (p<0,001).
49
DIAGNOSTIKA REJEKČNÍCH STAVŮ PO TRANSPLANTACI
PLIC
Autor: Kamasová M.
Školitel: Jakubec P., MUDr. Ph.D.
Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Rejekce je závažný problém po transplantaci plic. Může se jednat
o hyperakutní, akutní (humorální a celulární) nebo chronickou rejekci.
Navzdory pokrokům v imunosupresivní léčbě má více než třetina pacientů
v prvním roku po transplantaci plic akutní rejekci. Příčin akutní rejekce je celá
řada. Léčba akutní rejekce je většinou farmakologická, ale se zvýšeným rizikem
vzniku chronické rejekce. Chronická rejekce se léčí obtížněji a je jedním
z nejčastějších důvodů mortality a morbidity. Na rejekci můžou poukázat
funkční (spirometrie) nebo zobrazovací (CT plic) vyšetřovací metody. Zlatým
standardem diagnostiky je biopsie plicní tkáně.
Cíle: Cílem naší práce je posoudit diagnostické metody rejekčních stavů po
transplantaci plic.
Metodika: Do našeho souboru bylo zařazeno celkem 16 pacientů po
transplantaci plic, z toho 9 mužů a 7 žen, průměrný věk byl 56 let. U všech
pacientů bylo provedeno histologické vyšetření biopsie plicní tkáně a dále byly
hodnoceny další parametry – CT vyšetření, ventilační funkce – FEV1,
přítomnost bakteriálních patogenů, plísní, cytomegaloviru. Pacienti byli
rozděleni do dvou skupin dle výskytu rejekce. Statisticky byla hodnocena
možná korelace mezi histologickým nálezem rejekce s některým z dalších
parametrů.
Výsledky: Rejekce se vyskytla u 12 (75%) pacientů. Statisticky nebyla
prokázána žádná významná korelace mezi histologickým nálezem rejekce
s jiným z dalších sledovaných parametrů.
Závěr: U žádného ze sledovaných parametrů nebyla prokázána statisticky
významná korelace s histologickým nálezem rejekce. Nicméně u skupiny
pacientů s histologicky potvrzenou rejekcí plic došlo k výraznějšímu poklesu
hodnoty FEV1 oproti skupině bez rejekce. Stejně tak u skupiny s rejekcí byl
častější výskyt bakteriálních patogenů v bronchoalveolární laváži oproti skupině
bez rejekce. Patologické nálezy zjištěné při CT vyšetření byly přibližně stejně
četné u obou skupin. Jediný pozitivní nález cytomegaloviru byl u pacienta
s histologicky prokázanou rejekci.
50
PROGNOSTICKÉ FAKTORY U MYELODYSPLASTICKÉHO
SYNDROMU A CHRONICKÉ MYELOMONOCYTÁRNÍ
LEUKEMIE
Autor: Krejčí K.
Školitel: Rohoň P, doc. MUDr. Ph.D.
Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Myelodysplastický syndrom (MDS) představuje různorodou skupinu
onemocnění krvetvorby, které se vyznačují periferní cytopenií, dysplastickými
změnami prekursorů krvinek v kostní dřeni a variabilním rizikem progrese do
akutní leukemie.
Cíle: Cílem práce je přinést informace z neselektovaného souboru MDS
pacientů se zaměřením na celkové přežití (OS) a jeho vztah k IPSS
(mezinárodnímu prognostickému skórovacímu systému), typu léčby, věku
a komorbiditám.
Metodika: Analyzovali jsme data 57 pacientů (26 mužů, 31 žen) s MDS, kteří
byli nově diagnostikováni a léčeni na HOK FNOL v letech 2012-2017. Data
byla získána zpětně z dokumentace pacientů k 1.9.2017, hodnotili jsme hlavně
věk při diagnóze, IPSS a léčebné modality. Porovnávané typy terapie jsou:
podpůrná léčba, lenalidomid, azacytidin a alogenní transplantace krvetvorných
buněk.
Výsledky: Věk pacientů při diagnóze MDS se pohyboval v rozmezí 24 až 84 let
s mediánem 68 let. Vliv věku se pro OS neukázal jako významný (p=0,1,
Coxova regrese). OS se naopak liší dle IPSS. „Low risk“ IPSS má nejlepší
prognózu, „high risk“ IPSS nejhorší, rozdíl mezi nejlepší a nejhorší skupinou je
statisticky signifikantní (p=0,003). Vzhledem k tomu, že terapii lenalidomidem
a transplantaci má pouze 4 a 6 pacientů, lze adekvátně porovnávat pouze
podpůrnou léčbu a azacytidin. Zde je zřejmý pozitivní efekt azacytidinu, který
ale není statisticky signifikantní.
Závěr: Prokázali jsme, že doba přežití úzce koreluje s IPSS. Věk pacienta při
diagnóze nemá jednoznačný dopad na OS, což je důležité pro individuální
indikaci léčby ve všech věkových skupinách. Alogenní transplantace má
v našem souboru pacientů jednoznačně nejlepší výsledky (nízký počet
hodnocených osob). Je zřejmý jasný pozitivní trend při léčbě azacytidinem.
51
LABORATORNÍ DIAGNOSTIKA PRIMÁRNÍCH
HYPERALDOSTERONISMU
Autorři: Křístková M., Opršalová T.
Školitel: Václavík J., doc. MUDr. Ph.D. FESC
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouoc, LF UP v Olomouci
Úvod: Pro stanovení diagnózy primárního hyperaldosteronismu (PHA) jsou
standardně prováděny nejprve skríningová vyšetření a následně konfirmační
testy. Dle nových doporučení by u části pacientů nemuselo být provádění
konfirmačních testů nezbytné.
Cíle: Cílem naší práce bylo pomocí srovnání výsledků screeningových
vyšetření a následných konfirmační testů zhodnotit, zda je pro potvrzení
diagnózy nezbytné provádět u všech pacientů konfirmační testy.
Metodika: Byla retrospektivně analyzována data pacientů, kteří podstoupili
screeningové vyšetření se stanovením plazmatické hladiny aldosteronu,
plazmatické reninové aktivity (PRA) a výpočtem poměru aldosteron/PRA
(ARR). Dále byl proveden konfirmační test. Při následné statistické analýze
byly srovnávány výsledky obou vyšetření se snahou identifikovat prediktory
PHA.
Výsledky: Do studie bylo zařazeno 312 pacientů, z toho 190 mužů (61 %).
Průměrný věk pacientů v souboru byl 54+- 14 let. Pacienti dlouhodobě užívali
průměrně kombinaci 4,0+-1,8 různých druhů antihypertenziv. V univariátní
analýze se jako významné prediktory PHA ukázaly: PRA < 0.63 (plocha pod
křivkou AUC ROC 0,63), aldosteron ≥ 165 ng/l (AUC 0,60), poměr ARR ≥ 43
(AUC 0,68), kalémie <4,0 mmol/l (AUC 0,68) a počet užívaných
antihypertenziv ≥ 4 (AUC 0.64), všechny s P<0,01. Kombinace hodnot
udávaných v doporučeních (aldosteron > 200 ng/l, K < 4,0 mmol/l) měla pro
predikci diagnózy PHA celkovou přesnost pouze 69%, kombinace poměru ARR
≥ 43 a kalémie < 4 mmol/l celkovou přesnost 75,6%.
Závěr: Provádění konfirmačních testů i nadále zůstává nedílnou součástí
diagnostiky primárního hyperaldosteronismu.
Práce byla podpořena grantem Univerzity Palackého v Olomouci
IGA_LF_2017_029.
52
SLEDOVÁNÍ FAKTORŮ OVLIVŇUJÍCÍCH ÚSPĚŠNOST LÉČBY
OBÉZNÍCH PACIENTŮ Autor: Kubová M.
Školitel: Cibičková L., MUDr. Ph.D.
III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Obezita je v dnešní době velkým zdravotním problémem zejména
z hlediska vzniku závažných komplikací. Při její terapii je apelováno na změnu
životního stylu. Zatím však není zcela jasné, které z doporučovaných změn mají
největší efekt na redukci hmotnosti. Cílem naší práce bylo zkoumání souvislostí
mezi vybranými sledovanými parametry a celkovou úspěšností léčby obezity.
Metodika: Do studie bylo zahrnuto 126 pacientů z obezitologické poradny. Při
přijetí do péče byli dotazováni na svou hmotnost v 18 letech, výskyt obezity
v rodině, vztah ke sportu, redukční pokusy v minulosti, jo-jo efekty, pohybová
omezení, přítomnost diabetu, léčbu kortikoidy a bylo provedeno základní
antropometrické vyšetření. Po pečlivé edukaci byl pacient pozván na kontrolu
za 3 a 6 měsíců, kde byl opět zvážen a přeměřen a bylo sledováno, zda využil
zapisování do elektronického jídelníčku a jaká další režimová opatření učinil.
Výsledky: Po statistickém zpracování námi sledovaných parametrů jsme zjistili,
že vyšší hmotnostní úbytek po 6 měsících byl pozorován u pacientů, kteří
v minulosti neměli jojo efekt (p = 0,052) a pacienti, kteří se v minulosti
nepokoušeli hubnout (p = 0,096). Ze statistického zpracováni také vyšel jasný
závěr, že pacienti léčeni kortikoidy hubli méně nebo vůbec oproti pacientům
bez léčby kortikoidy (p = 0,008). Naopak pohlaví, obezita v rodině, přítomnost
diabetu a sportovní aktivita v minulosti vliv na hubnutí neměli.
Závěr: Úspěšnost léčby obezity je dána zejména omezením energetického
příjmu, k čemuž našim pacientům dopomáhalo zapisování elektronického
jídelníčku. Ze studie jsme také zjistili, že lépe hubli pacienti, kteří se v minulosti
nepokoušeli redukovat svou hmotnost a tudíž neměli jojo efekty. U pacientů,
kteří se v minulosti pokoušeli hubnout, vedly jojo efekty ke ztrátě svalové tkáně
a tím pádem ke snížení bazálního energetického výdeje, což způsobuje následné
ztížení možnosti redukovat hmotnost.
53
SÉRIOVÉ HLADINY ANTIHYPERTENZIV
Autor: Kvapil T.
Školitel: Kociánová E., MUDr.
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Betablokátory jsou běžně používány ve farmakoterapii hypertenze.
Nonadherence k betablokátorům je v dostupných zdrojích popisována jako
velmi častá, ale srovnání nonadherence mezi jednotlivými typy betablokátorů
dosud provedeno nebylo. Míra selektivity k beta-1 receptorům je přitom často
užívaný argument pro volbu konkrétního betablokátoru i ve vztahu k lepší
toleranci pacientem.
Cíl: Cílem práce bylo stanovení míry nonadherence a rozdíly mezi jednotlivými
typy betablokátorů u pacientů s arteriální hypertenzí.
Metodika: Analyzovali jsme 421 sérových hladin betablokátorů u 261 pacientů
vyšetřených pro arteriální hypertenzi v centru pro hypertenzi FNOL v letech
2013–2016. Minimální odstup mezi měřeními byl 3 měsíce. Analyzovali jsme
hodnoty z prvních měření (n = 261) a také opakovaná měření u pacientů s více
dostupnými odběry (n = 421). Vzorek s nulovou hodnotou sledovaného
betablokátoru byl považován za důkaz nonadherence. Statisticky byl hodnocen
rozdíl v adherenci k betaxololu, bisoprololu, metoprololu a nebivololu.
Výsledky: Při prvním měření bylo 25,3 % pacientů nonadherentních
k předepsanému betablokátoru, při analýze všech dostupných měření 23,3 %.
Nejvyšší míra nonadherence byla zjištěna u pacientů, jimž byl předepisován
nebivolol (při analýze prvních měření 30,9 %, při analýze všech měření 33,7
%), nejnižší u pacientů s předepsaným betaxololem (15,9 % při prvních a 8,9 %
u všech měření), p < 0,001. Vztah mezi adherencí k léčbě betablokátory
a celkovým počtem užívaných léků proti hypertenzi nebyl statisticky
signifikantní (p = 0,46). Míra nonadherence v našem souboru nekorelovala
s mírou beta-1 selektivity betablokátorů.
Závěr: Nonadherence k léčbě betablokátory u pacientů s arteriální hypertenzí
byla v současném vzorku nižší, než očekávaná podle dostupné literatury a lišila
se mezi jednotlivými typy betablokátorů.
Podpořeno grantem: IGA_LF_2017_035
54
VARIABILITA SRDEČNÍ FREKVENCE V DLOUHODOBÉ
MONITORACI OSOB S KARDIOVASKULÁRNÍM
ONEMOCNĚNÍM
Autor: Kvapilová Z.
Školitel: Galuszka J., MUDr. Ph.D.
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Změny srdeční frekvence podléhají multifaktoriálním vlivům
zprostředkovaným působením autonomního nervového systému (ANS)
a můžeme je pozorovat v řádu minut - krátkodobé cykly i v řádu hodin -
dlouhodobé cykly. Parametry variability srdeční frekvence (VSF) jsou rutinně
analyzovány během Holterova EKG vyšetřování a jejich vychýlení od normy
signalizuje regulace srdeční činnosti.
Cíle: Cílem naší práce bylo posoudit změny VSF u pacientů s poškozením
centrálního nervového systému v důsledku akutní mozkové ischemie
Metodika: Byly porovnány 3 skupiny po 40 pacientech s akutní ischemickou
cévní mozkovou příhodou (iCMP), rozdělené dle lokalizace mozkové ischemie:
skupina 1: levá hemisféra, skupina 2: pravá hemisféra, skupina 3:
vertebrobazilární povodí. Vstupní kritérium byla hospitalizace pro akutní
mozkovou ischemii. Vylučovací kritéria: fibrilace síní, zvýšený počet síňových
či komorových ektopických stahů nad 1 %, prodloužení RR nad 2100 ms. Dále
byli vyřazeni pacienti, kteří již v minulosti iCMP prodělali v jiném povodí.
Parametry VSF (SDNN, TI, SDANN, RMSSD, LF/HF, HF) jsme hodnotili
v nočním intervalu, abychom eliminovali vliv stresu, pohybu a dalších vlivů.
Výsledky: V porovnání výsledků s normami pro VSF z dlouhodobého
24 hodinového záznamu vykazují nálezy pacientů s iCMP, bez rozdílu lokality,
snížený celkový spektrální výkon. V rámci našeho souboru byl nalezen
statisticky významný rozdíl mezi hodnotami SDNN u pacientů s iCMP v levé
hemisféře a ve VB povodí, kde byly hodnoty SDNN signifikantně nižší.
Jednotlivé skupiny pacientů se statisticky významně neliší v rozdílech pohlaví,
věku či výskytu rizikových faktorů.
Závěr: 1. Dle naší analýzy mají pacienti s mozkovou ischemií hodnoty
variability srdeční frekvence mimo hranice normálních mezí. 2. Zjistili jsme
statisticky významný rozdíl celkového spektrálního výkonu VSF mezi dvěma
odlišnými oblastmi mozkové ischemie. 3. Parametry VSF by mohly být využity
jako přídatné hodnotící kritérium u nemocných s iCMP.
55
KARDIOVASKULÁRNÍ KOMPLIKACE CHRONICKÉ
OBSTRUKČNÍ PLICNÍ NEMOCI
Autor: Ličková M.
Školitel: Sova M., MUDr. Ph.D.
Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) a arteriální hypertenze
(zejména rezistentní hypertenze) sdílí mnoho rizikových faktorů. Studie
PLURAL (Plicní funkce u pacientů s rezistentní arteriální hypertenzí) je
průřezová prevalenční studie CHOPN u pacientů s farmakorezistentní arteriální
hypertenzí.
Cíle: Cílem této průřezové studie je zjistit prevalenci CHOPN u pacientů
s rezistentní arteriální hypertenzí.
Metodika: V této studii bylo hodnoceno 38 pacientů (21 mužů) ve věku
průměrně 61,3±11,2 let s farmakorezistentní arteriální hypertenzí (užívající
alespoň tři antihypertenziva, z nichž alespoň jedno je diuretikum), kterým
nebyla nalezena porucha plicních funkcí v anamnéze. Všichni pacienti
podstoupili spirometrii, celotělovou pletysmografii a bronchodilatační test
(salbutamol). Poté byla hodnocena prevalence CHOPN (VCmax/FEV1 < 0,7).
Výsledky: CHOPN byla diagnostikována 5 (13,2%) pacientům s průměrnou
hodnotou FEV1 84,7%±14,0. U 3 pacientů byla hodnota FEV1 < 80%.
V porovnání s daty publikovanými Evropskou respirační společnostií byla
prevalence CHOPN vyšší (7,6%).
Závěr: Tato studie potvrzuje, že prevalence CHOPN u pacientů s rezistentní
arteriální hypertenzí je vyšší než u zdravé populace. Přesto je potřeba zhodnotit
více dat pro objasnění složitého vztahu mezi kardiovaskulárním onemocněním
a CHOPN.
56
PSYCHOLOGICKÝ PROFIL PACIENTŮ SE SYSTÉMOVÝMI
CHOROBAMI POJIVA
Autor: Maiwaldová B.
Školitel: Smržová A., MUDr. Ph.D.
III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická,
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Systémová sklerodermie (SSc), systémový lupus erythematodes (SLE)
a revmatoidní artritida (RA) patří mezi autoimunitní onemocnění, která jsou
charakterizována tvorbou autoprotilátek a imunitně navozeným poškozením
různých orgánů.
Cíle: Cílem této studie je zjistit, jaká je prevalence deprese mezi pacienty se
systémovým onemocněním pojiva a zmapovat přítomnost jiných
psychopatologických jevů. Dále chceme popsat, jak lze využít psychologické
testování pacientů k určení další léčby.
Metodika: Retrospektivně jsme vyhodnotili výsledky psychologických
dotazníků u pacientů se stanovenou diagnózou SSc, SLE a RA. Pacienti
vyplňovali 2 dotazníky, a to BDI-II a MMPI-II v období od března 2015 do
ledna 2018. K hodnocení výsledků testů jsme použili popisně statistických
metod.
Výsledky: Vyšetřili jsme celkem 104 pacientů, z toho 15 mužů a 89 žen.
Pacientů s diagnózou SSc bylo 64, s SLE 31 a s RA 9. Vyšetření BDI-II
ukázalo, že 34 pacientů se SSc vykazovalo depresi (53,1%) a 15 pacientů se
SLE (48,3%). MMPI-II hodnotí komplexní psychologický profil pacientů.
Všichni pacienti vykazovali vhodný profil pro psychologickou intervenci (tvar
L-F-K škál do střechy). Zvláště pacienti se sklerodermií vykazovali známky
neurotických příznaků (deprese, hypochondrie a hysterie mezi 23,4-57,8%),
pacienti s SLE mají tendenci k neurotickým poruchám také, ale statisticky
v menší míře.
Závěr: Dle dat WHO prevalence deprese ve všeobecné populaci činí asi 3,5% s
narůstající tendencí. Z literatury vyplývá, že přítomnost deprese u systémových
chorob pojiva je daleko vyšší. Podle našich dat prevalence deprese u SSc činila
53,1% a u SLE 48,3%. Pomocí dotazníku MMPI-II jsme potvrdili vysokou
prevalenci deprese, navíc pacienti s SSc i SLE vykazovali příznaky
neurotických poruch. Výsledky našeho pozorování jsou ve shodě s dostupnými
světovými studiemi. Nemocní se sklerodermií, by mohli mít specifický
psychologický profil hodnocený pomocí MMPI-II, a to kombinace neurotických
poruch, psychastenie a sociální introverze.
57
ANALÝZA SUBPOPULACÍ MONONUKLEÁRNÍCH BUNĚK
U NEMOCNÝCH S HODGKINOVÝM LYMFOMEM
Autor: Mnacakanová E.
Školitelé: Procházka V., doc. MUDr. Ph.D.1, Gabčová G., Mgr.2
1Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci 2Ústav imunologie LF UP v Olomouci
Úvod: Hodgkinův lymfom (HL) je nejčastější maligní nádor lymfatického
systému u osob mladších 30 let. Je popsán těsný vztah mezi nádorovou buňkou
a mikroprostředím lymfomu, které má významný dopad na citlivost lymfomu
k terapii a na přežití nemocných.
Cíle: Popsat imunitní profil (immune signature) subpopulací monocytů a T-
lymfocytů u pacientů s nově diagnostikovaným s HL a srovnat jej se zdravou
populací.
Metodika: Analyzovali jsme vzorky 23 nově diagnostikovaných pacientů.
Medián věku pacientů (P) v době diagnózy byl 47,8 let (21-78) poměr můžu
a žen byl 1:1,3. Srovnávací skupinou bylo 12 zdravých kontrol (Z), které byly
párovány co do pohlaví a věku. Vyšetření vzorků periferní krve proběhlo na
pracovišti OLGEN Ústavu imunologie metodou multiparametrické průtokové
cytometrie, kdy se hodnotilo 28 parametrů u monocytů a 8 parametrů
u lymfocytů.
Výsledky: Z 28 hodnocení subtypů monocytů u zdravých a nemocných byly
statisticky významné monocytů 6,7±2,5 (Z) vs 4,7±2,4 (P) p=0,041,
klasických monocytů CD14+CD16- 83,2±4,8 (Z) vs 77, 2±9,17 (P) p=0,030,
klasických monocytů 11b+ 99,99±0,2 (Z) vs 95,4±20,8 (P) p=0,013,
klasických monocytů HLA-DR+ 98,03±2,8 (Z) vs 86,1±21,6 (P) p=0,011,
klasických monocytů CD64+ 53,6±35,5 (Z) vs 88,2±14,3 (P) =0,0006,
intermediárních monocytů CD64+ 33,2±22,9 (Z) vs 76,3±16,1 (P) p=0,0001,
monocytů CD11b+ 96,4±1,5, (Z) vs 88,8±20,0 (P) p=0,009), monocytů
CD64+ 41,9±29,9 (Z) vs 73,8±15,3 (P) p=0,004, monocytů HLA-DR+ 95,
7±2,37 (Z) vs 82±19,55 (P) p=0,0002, neklasických monocytů CD64+ 3,
08±3, 09 (Z) vs 16,8±21,0 (P) p=0,001. Z lymfocytů bylo statisticky významné
CD3+ lymfocytů 35,01±12,7 (Z) vs 18,6±11,2 (P) p=0,001).
Závěr: Ačkoliv pacienti s HL mají převážně fyziologické hodnoty krevního
obrazu, z výsledků vyplývá významný rozdíl v imunitním milieu oproti
zdravým kontrolám.
58
IDENTIFIKACE PROGNOSTICKÝCH MARKERŮ U CHOPN
Autor: Ondrejčáková L.
Školitel: Zatloukal J., MUDr. Ph.D.
Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je časté onemocnění, které
je mimo jiné spojeno s postupnou progresí a s vysokou mortalitou. V současné
době je CHOPN třetí nejčastější příčinou úmrtí. Stále však nejsou zcela jasné
faktory predikující horší prognózu a vyšší mortalitu této nemoci, a proto je
v poslední době věnována velká snaha o jejich identifikaci.
Cíle: Identifikace prognostických markerů, které mohou predikovat vyšší
mortalitu pacientů s CHOPN.
Metodika: Z pacientů sledovaných na Plicní klinice FN Olomouc pro CHOPN,
u kterých byly k dispozici všechny potřebné údaje, jsme vytvořili databázi, tyto
pacienty jsme pak retrospektivně sledovali od zařazení po dobu 5 let. Při
zařazení jsme hodnotili plicní funkce podle spirometrie, stav výživy podle body
mass index (BMI) a fat mass index (FMI), úroveň symptomů podle dotazníků
CAT a CCQ, laboratorní známky zánětu (CRP, leukocytosa v krvi, neutrofilie
v krvi). Během následujících 5 let jsme pak sledovali četnost exacerbací
léčených ambulantně a vyžadujících hospitalizaci a mortalitu. Ke statistickému
hodnocení jsme použili Studentův t-test, za statisticky významné jsme
považovali hodnoty p<0,05.
Výsledky: Do naší databáze jsme zařadili 69 pacientů s CHOPN, z nichž 12
během sledování zemřelo. Pacienti, kteří během sledování zemřeli, měli při
zařazení signifikantně nižší BMI (p<0,001), FMI, horší hodnoty FEV1, měli
vyšší úroveň respiračních symptomů, signifikantně vyšší skóre deprese a během
sledování měli nesignifikantně vyšší četnost exacerbací vyžadujících
hospitalizaci. Naopak jsme nezjistili žádné rozdíly v úrovni laboratorních
známek zánětu.
Závěr: Zjistili jsme, že negativním prognostickým markerem, který vede ke
zvýšení mortality u CHOPN, je nižší tělesná hmotnost, zhoršený stav výživy,
deprese a vyšší četnost exacerbací vyžadujících hospitalizaci.
59
SCREENING SYNDROMU SPÁNKOVÉ APNOE
Autor: Palyzová P.
Školitel: Sova M., MUDr. Ph.D.
Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Screening syndromu spánkové apnoe je v dnešní době dostupnou
metodou, jíž mohou provádět praktičtí lékaři a jednotliví ambulantní specialisté.
Pro jasnou indikaci tohoto vyšetření by měly být klinické příznaky jako
nadměrná denní spavost a mikrospánky. Není ale zcela jasné, jaký poměr
pacientů následně monitorovaných ve spánkové laboratoři toto vyšetření
skutečně podstoupí a na základě jakých parametrů lze odhadnout vysokou
předtestovou pravděpodobnost pozitivního nálezu tohoto syndromu.
Cíle: Zhodnotit poměr pacientů, u nichž byl skríning SAS proveden a zhodnotit,
jaké parametry zvyšují pravděpodobnost pozitivního výsledku a stanovit
optimální cut-off hodnoty.
Metodika: Zařazeno bylo celkem 497 pacientů (363 mužů), průměrného věku
55,5 ± 12,3 roku. Tito pacienti byli během roku 2017 vyšetřeni ve spánkové
laboratoři pro suspektní SAS. U všech byla provedena noční monitorace a
hodnoceny antropometrické parametry (hmotnost, výška, BMI, obvod kru, pasu
a boků). Dále byly hodnoceny údaje o klinických potížích pacienta (přítomnost
nadměrné denní spavost, mikrospánku).
Výsledky: Ze skupiny 401 pacientů (80,7%), kteří screening nepodstoupili, byl
syndrom spánkové apnoe indikován k terapii prokázán u 227 pacientů (56,6%).
Naopak z 96 (19,3%) pacientů s provedeným screeningem, byl syndrom
spánkové apnoe indikován k terapii přetlakovým dýcháním u 76 z nich (79,2%).
Nejvýznamnějšími prediktory pozitivního výsledku a stanovené cut-off metody
jsou: obvod krku nad 42,3 cm (HR = 5,200), obvod boků nad 113,5 cm (HR =
3,615) a věk pacienta nad 55,5 let (HR = 3,338).
Závěr: Praktičtí lékaři a specialisté málo využívají možnost pacienty vyšetřit
pomocí screeningu při podezření na SAS. Přitom v kombinaci klinických
příznaků s cut-off hodnotami obvodu krku a boků je možné předem odhadnout
pravděpodobnost pozitivního výsledku noční monitorace. Značná část těchto
pacientů by tak nemusela vůbec spánkovou laboratoř navštívit, čímž by se
uvolnily kapacity, zkrátily se čekací doby a ušetřily nemalé finanční prostředky.
60
ANALÝZA VZTAHŮ DYSLIPIDÉMIE A INZULINOVÉ
REZISTENCE U DYSLIPIDEMICKÝCH PACIENTŮ
Autor: Pivoňková L.
Školitel: Cibičková L., MUDr. Ph.D.
III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Dyslipidémie je označení patologického složení lipidů a lipoproteinů
v plazmě. Inzulinová rezistence je definována jako normální hladina inzulinu
v plazmě, která vyvolává nižší biologickou odpověď organizmu. Oba tyto stavy
spadají pod pojem metabolický syndrom, který může vyústit ve smrtelné
komplikace: infarkt myokardu či cévní mozkovou příhodu.
Cíle: Stanovení míry korelace mezi základními parametry dyslipidémie
a inzulinové rezistence. Dále použitelnost obvodu pasu jako diagnostického
markeru metabolického syndromu.
Metodika: Do studie bylo zahrnuto 73 osob z toho 44 žen a 29 mužů
s diagnózou dyslipidémie, kteří byli diagnostikováni v období leden–prosinec
2017, dosud bez medikamentózní léčby hypolipidemiky. Hodnoceny byly
následující parametry: věk, kouření, BMI, obvod pasu, celkový cholesterol,
TAG, HDL, nonHDL, LDL, ApoB, glykémie nalačno, insulin, HOMA-R, C–
peptid, krevní tlak, diagnóza hypertenze, kyselina močová. U všech pacientů byl
stanovován metabolický syndrom podle Harmonizované definice z roku 2009
při přítomnosti alespoň 3 kritérií z následujících: zvětšený obvod pasu dle IDF
u europoidní populace (ženy ≥ 80, muži ≥ 94), zvýšené TAG ≥ 1,7 mmol/l,
snížený HDL (muži < 1,0 mmol/l, ženy < 1,3 mmol/l), zvýšený krevní tlak nebo
medikamentózní léčba hypertenze, zvýšená glykemie nalačno ≥ 5,6 mmol/l.
Výsledky: Byla potvrzena středně silná korelace mezi parametry inzulinové
rezistence (inzulin, HOMA-R, C-peptidem) a dyslipidémie (TAG, HDL).
Současně byla zjištěna silná korelace mezi parametry inzulinové rezistence
a obvodem pasu. Senzitivita záchytu metabolického syndromu na základě
stanovení obvodu pasu byla 93,3 %, specifita 78,9 %. Pozitivní prediktivní
hodnota 63,6 % a negativní prediktivní hodnota 96,8 %.
Závěr: Tato analýza prokázala přímou souvislost mezi parametry dyslipidémie,
typické pro metabolický syndrom, a inzulinové rezistence. Bylo prokázáno, že
stanovení zvětšeného obvodu pasu jako diagnostického markeru pro
metabolický syndrom má vysokou záchytnost.
61
ADHERENCE K LÉČBĚ U PACIENTŮ S REZISTENTNÍ
A REFRAKTERNÍ HYPERTENZÍ
Autor: Ramík Z.
Školitel: Václavík J., doc. MUDr. Ph.D. FESC
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Non-adherence k terapii je běžným jevem pozorovaným u různých
skupin antihypertenziv. Byla zjištěna nižší adherence k beta-blokátorům
a diuretikům než k ostatním skupinám. Využití moderních fixních kombinací
a selektivních beta-blokátorů by mohlo vést k dosažení lepších výsledků.
Cíle: Cílem studie bylo srovnání rozdílů adherence u různých skupin
antihypertenziv stanovením jejich koncentrace v séru.
Metodika: Bylo stanoveno 2056 koncentrací antihypertenziv v séru u 231
pacientů s rezistentní hypertenzí a ty byly porovnány s předepsanou medikací.
Adherence byla zhodnocena separátně u: nitrendipinu, amlodipinu, indapamidu,
telmisartanu, perindoprilu, ramiprilu, spironolaktonu a beta-blokátorů v období
od roku 2011 do roku 2017.
Výsledky: Zjištěnou míru adherence k různým antihypertenzivům ukazuje
Tabulka 1. U moderních antihypertenziv byla srovnatelná. Adherence ke
spironolaktonu byla sig. nižší ve srovnání s adherencí k amlodipinu (P=0.01),
indapamidu (P=0.028) a telmisartanu (P=0.01). Adherence k beta-blokátorům
byla nižší v porovnání s amlodipinem (P=0.01), indapamidem (P=0.008),
telmisartanem (P=0.002) a perindoprilem (P=0.028).
Tabulka 1: Míra adherence u jednotlivých léčiv
Látka % adherence Látka % adherence
Nitrendipin 87,3 % Telmisartan 86,4 %
Amlodipin 85,8 % Perindopril 84,1 %
Spironolakton 77,2 % Ramipril 80,6 %
Indapamid 85,3 % Beta-blokátory 77,3 %
Závěr: Souhrnná adherence k novým fixním kombinacím antihypertenziv
předčila očekávání. Adherence k diuretiku indapamidu byla srovnatelná
s jinými moderními antihypertenzivy. Nízká adherence k betablokátorům
přetrvávala navzdory použití selektivních látek.
Práce byla podpořena granty IGA_LF_2018_040 a IGA_LF_2018_045.
62
RIZIKA GRAVIDITY U SYSTÉMOVÝCH CHOROB POJIVA
Autor: Schovánková K.
Školitel: Skácelová M., MUDr. Ph.D.
III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická
FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Systémový lupus erythematodes je chronické autoimunitní onemocnění,
které postihuje především ženy ve fertilním věku a řadíme jej mezi systémové
choroby pojiva. Typický je pro něj výskyt autoprotilátek proti dsDNA, ANA
a ENA. Pokud je u těhotné ženy trpící lupusem zjištěn výskyt ENA protilátek
typu anti-Ro a/nebo anti-La, je dítě ohroženo vznikem neonatálního lupusu
a poruchou srdečního rytmu typu AV blokády. Častý je výskyt lupusu
s překryvnými syndromy, např. s antifosfolipidovým syndromem, u kterého je
zvýšené riziko potratovosti. Dále se vyskytuje vyšší prevalence např.
hypertenze a preeklampsie.
Cíle: Retrospektivně vyhodnotit data těhotných pacientek se systémovým
lupusem erythematodem léčených na revmatologickém oddělení III. interní
kliniky Fakultní nemocnice Olomouc od roku 2008 do roku 2018.
Metodika: U 35 pacientek, které v průběhu sledování systémového lupusu
otěhotněly, byly retrospektivně zpracovány následující parametry: počet
gravidit, medikace v těhotenství, přítomnost/hladina autoprotilátek, hladiny
komplementu, komplikace gravidity, potratovost a případné postižení dítěte.
Výsledky: Z 51 zdokumentovaných těhotenství se narodilo 47 zdravých dětí,
k potratu došlo ve 3 případech (6%), 2 děti se narodily s vrozenou AV blokádou
III. stupně, 8x se vyskytla preeklampsie (15,6 %). Pacientky byly nejčastěji
léčeny kortikosteroidy, antiagregancii a antikoagulancii. ANA protilátky byly
pozitivní u 37 těhotenství (77%), hladina dsDNA protilátek byla ve 30
případech pod 50 IU/ml (64%), v 17 nad 50 IU/ml (36%). Anti-Ro nebo anti-La
protilátky byly pozitivní ve 27 případech (53%). Lupus antikoagulans, ACA
nebo B2G protilátky byly pozitivní u 13 pacientek (54%).
Závěr: V našem vzorku pacientek jsme prokázali vyšší prevalenci preeklampsie
(15,6 %) než je udávána u zdravé populace (3-8 %) (p=0,0005) a silnou korelaci
s hraniční významností mezi současným výskytem anti-Ro i anti-La protilátek
a výskytem AV blokády (OR 18,6, p=0,07).
63
SROVNÁNÍ VÝSLEDKŮ KATETRIZAČNÍ ABLACE
PAROXYSMÁLNÍ FIBRILACE SÍNÍ PŘI ABLACI V CELKOVÉ
ANESTEZII A ANALGOSEDACI
Autor: Ševčík R.
Školitel: Skála T., MUDr. Ph.D., FESC
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Radiofrekvenční ablace (RFA) fibrilace síní je relativně zdlouhavý
invazivní zákrok a je základním výkonem v léčbě paroxysmální fibrilace síní .
Cíl: Katetrizační ablaci (RFA) fibrilace síní (FS) lze provést v analgosedaci
nebo v celkové anestezii. Přínos celkové anestezie na efektivitu RFA není zcela
jasný.
Metodika: 179 pacientů indikovaných k RFA paroxysmální FS bylo
prospektivně randomizováno k provedení výkonu v analgosedaci (skupina A,
n=94) nebo v celkové anestezii (skupina B, n=85). U všech byla provedena
point-by-point radiofrekvenční ablace s kompletní izolací plicních žil
a eliminací dormantního vedení po aplikaci adenosinu. Všem pacientům byla po
RFA vysazena antiarytmická medikace. Každé 3 měsíce po RFA byl všem
proveden týdenní Holter-EKG. Recidiva FS byla hodnocena jako jakákoliv
dokumentovaná FS během 12 měsíců od RFA.
Výsledky: Mezi oběma skupinami nebyl rozdíl v úspěšnosti RFA (67.1% vs.
72.9%, p=0.41). Ve skupině A byl významně delší celkový čas RFA (123±7 vs.
144±7 min., p ˂ 0.001), delší doba aplikace RF energie (29 vs. 37 min.,
p˂0.001) a kratší doba skiaskopie (4.4min±0.7 vs. 5.7±0.6, p˂0.0015).
Závěr: Katetrizační ablace fibrilace síní provedená v celkové anestezii je
v porovnání s analgosedací spojena s kratší dobou výkonu, kratší celkovou
dobou aplikace energie a kratším skiaskopickým časem, nicméně není spojena
se signifikantně vyšší úspěšností výkonu.
64
SROVNÁNÍ PŘÍTOMNOSTI DORMANTNÍHO VEDENÍ DO
PLICNÍCH ŽIL PO ADENOSINE S JEHO NÁSLEDNOU
ELIMINACÍ S PRIMÁRNÍ ABSENCE DORMANTNÍHO VEDENÍ U
PACIENTŮ PO KATETROVÉ IZOLACI PLICNÍCH ŽIL PRO
PAROXYSMÁLNÍ FIBRILACI SÍNÍ
Autor: Tkačik B.
Školitelé: Táborský M., prof. MUDr., CSc. FESC FACC MBA, Skála
T., MUDr. Ph.D., Vícha M., MUDr.
I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Základem katétrové ablace (RFA) paroxysmální fibrilace síní (FS) je
izolace plicních žil (PVI). Navzdory pokrokům v technologii ablace dochází
u 30-50% pacientů po ablaci k recidivě.
Cíle: Prognostický význam latentní rekondukce po aplikaci adenosinu je
nejasný. Výsledky studií posuzujících tuto problematiku jsou kontroverzní.
Prospektivně jsme zhodnotili pacienty s dormantním vedením mezi plicními
žilami a síní po adenosinu s následnou reablací do eliminace dormantního
vedení, s pacienty bez dormantního vedení po aplikaci adenosinu.
Metodika: : Do studie bylo zařazeno 179 pacientů s paroxysmální fibrilací síní
bez dřívější katétrové ablace. Ablace byla u všech provedena v celkové
anestezii. Ve všech případech byla použita point-by-point katetrová ablace
s mapovacím systémem CARTO3, řiditelnými sheathy a intrakardiální
echokardiografií. Za 30 minut od izolace plicních žil jsme podali adenosin
v dávce dostatečné k dosažení přechodné AV blokády (min. 18mg). Pokud bylo
přítomno latentní vedení (n=54) pokračovali jsme v další ablaci, dokud po další
dávce adenosinu nedošlo k vymizení dormantního vedení. Po ablaci byla všem
vysazena antiarytmická medikace. Pacienti byli sledováni po 12 měsíců se
čtyřmi 7-denními EKG Holterovskými monitoracemi.
Výsledky: 34 ze 125 pacientů bez latetní rekondukce mělo rekurenci fibrilace
síní (27,2%). Recidiva arytmie byla zachycena u 19 z 54 pacientů s rekondukcí
na adenosinu (35,2%). Rozdíl mezi oběmi skupinami nebyl signifikantní.
(p=0,28).
Závěr: : Mezi pacienty s přítomností dormantního vedení po adenosinu není
v případě další ablace až do eliminace dormantního vedení oproti pacientům
s absencí dormantního vedení významný rozdíl.
65
STŘEDNÍ DESTIČKOVÝ OBJEM U PACIENTŮ SE SPÁNKOVOU
APNOE
Autor: Žídková J.
Školitel: Genzor S., MUDr.
Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Obstrukční spánková apnoe (OSA) je nejčastější porucha dýchání ve
spánku. Je spojena s četnými závažnými komorbiditami, které mohou vést
i k snížení délky přežívání pacientů. Střední destičkový objem (mean platelet
volume - MPV) může být ukazatelem vyššího kardiovaskulárního (KV) rizika
u těchto pacientů.
Cíle: Zjistit vztahy mezi středním destičkovým objemem u pacientů s OSA
a parametry – zejména BMI, systolický a diastolický tlak, apnoe-hypopnoe
index, t90, CRP a další.
Metodika: Vyhledání dat v dokumentaci pacientů, vstupní kritéria: apnoe-
hypopnoe index (AHI) nad 15 (středně těžký až těžký syndrom spánkové
apnoe). Statistické zpracování dat - Pearsonův korelační koeficient (r), software
– Microsoft Excel 2016. Vylučovací kritéria: přítomnost jiných komorbidit
ovlivňujících MPV, kontraindikace k terapii CPAP.
Výsledky: Celkový počet pacientů v našem souboru – 115 z toho 97 mužů
(průměrný věk: 53let; BMI:32,6; AHI:45,6; MPV:10,73) a 18 žen (průměrný
věk: 60let; BMI:35,4; AHI:47,7; MPV:10,87).
Byla prokázaná slabá, ale statisticky významná korelace mezi MPV
a systolickým i diastolickým tlakem (r1 = 0,21, p1 = 0,03; r2 = 0,19, p2 = 0,04).
Korelace mezi MPV a AHI, t90, věkem a ani BMI nebyly statisticky významné.
Závěr: Vyšší MPV může mít spojitost se zvýšeným KV rizikem, což v našem
souboru ilustruje korelace mezi vyšším krevním tlakem a MPV. Terapie u
pacientů s OSA musí být komplexní a je nutno pomýšlet na častější výskyt KV
komplikací.
KLINICKÉ OBORY – CHIRURGICKÉ
67
CHIRURGICKÁ TERAPIE KARCINOMU ŽALUDKU
Autor: Ambrož R.
Školitel: Vrba R., doc. MUDr. Ph.D.
I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Karcinom žaludku je zhoubné nádorové onemocnění žaludeční sliznice.
V případě další progrese onemocnění jsou metastatickým procesem postiženy
lymfatické uzliny, játra, plíce, peritoneum. V časných stadiích je onemocnění
vyléčitelné radikální operací, nádor však poměrně často recidivuje. Pokročilejší
stádia jsou inoperabilní a nejsou vyléčitelná.
Cíle: Vyhodnocení výsledků operační terapie karcinomu žaludku.
Metodika: U všech nemocných bylo provedeno endoskopické vyšetření
s biopsií tumoru a PET/CT vyšetření k vyloučení generalizace onemocnění.
Pokud byla generalizace onemocnění vyloučena, byli nemocní indikováni
k chirurgické terapii. Operační terapie byla totální gastrektomie, nebo subtotální
gastrektomie. Totální gastrektomie je výkon, který volíme v případě postižení
kardie, při difuzní nadorové infiltraci žaludku, případně u nádoru v oblasti velké
křiviny s šířením k hilu sleziny. V rámci tohoto výkonu provádíme odstranění
žaludku, omenta, sleziny včetně perigastrických uzlin. Subtotální gastrektomie
je prováděna v případě lokalizace nádoru v antru a distálních partiích žaludku.
Výsledky: Totální gastrektomie byla provedena u 15 pacietů, subtotální
gastrektomie byla provedena u 5 pacientů. Většina pacientů se zhojila bez
komplikací. Z celkového počtu 20 nemocných byly u 3 zaznamenány tyto
komplikace: 1 byla zaznamenána dehiscence anastomózy, v 1 případě byl
zaznamenán absces v ráně a 1 pooperační pneumonie. Dle TMN klasifikace
byla zaznamenána mezi operovanými tato stádia onemocnění: IA (1), IB (5),
IIA (3), IIB (3), IIIA (3), IV (5).
Závěr: Karcinom žaludku je závažné maligní onemocnění, jedinou kurativní
terapií je radikální resekční a rekonstrukční výkon totální nebo subtotální
gastrektomie.
68
LÉČBA STENÓZY VNITŘNÍ KAROTICKÉ TEPNY POMOCÍ
EPTFE INTERPONÁTU (ZHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ,
PŘEDEVŠÍM RIZIKA PERIOPERAČNÍHO IKTU/SMRTI A
POZDNÍHO IKTU U NEMOCNÝCH, U NICHŽ BYLA PROVEDENA
KAROTICKÁ ENDARTEKTOMIE S VYUŽÍTÍM EPTFE
NÁHRADY ACI)
Autor: Baláž M.
Školitel: Dráč P., MUDr. Ph. D.
II. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Stenóza vnitřní krkavice je její zúžení. Za symptomatickou se považuje
stenóza, v jejímž povodí vznikla CMP, TIA nebo amaurosis fugax v posledních
6 měsících. Předmětem zájmu cévního chirurga je odstupová symptomatická
stenóza nad 50% a vybrané odstupové asymptomatické stenózy nad 80%.
Chirurgickým výkonem je karotická endartektomie. V případě nemožnosti
odstranění aterosklerotického plátu se volí resekce postižené vnitřní krkavice
a její náhrada žilou anebo ePTFE interponátem.
Cíle: Zhodnotit, zda náhrada postižené vnitřní krkavice pomocí ePTFE
interponátu má srovnatelné výsledky s konvenční karotickou endartektomií, a to
jak v období perioperačním tak i dlouhodobém.
Metodika: Retrospektivní studie pacientů, u kterých byla provedena karotická
endartektomie touto technikou v posledních 12 letech. U 23 pacientů bylo
možné dohledat dvouleté sledování. Hodnotili jsme perioperační (30denní)
výskyt ipsilaterální iCMP a úmrtí a v 2letém sledování výskyt ipsilaterální
iCMP a restenózy vnitřní krkavice nad 70 %.
Výsledky: Z celkového počtu 23 pacientů mělo 13 (56,52 %) pacientů stenózu
symptomatickou a 10 (43,47 %) asymptomatickou. U pacientů
asymptomatických se v perioperačním období vyskytla 1 ipsilaterální iCMP
(10%) a ve dvouletém sledování také jedna ipsilaterální iCMP (10%).
U symptomatických pacientů jsme tyto události nepozorovali. Restenóza
operované tepny nad 70% se v 2letém sledování ve skupině všech 23 pacientů
vyskytla 2x (8,69 %).
Závěr: Naše studie odpovídá výsledkům renomovaných studií u skupiny
symptomatických pacientů (riziko perioperačních komplikací 6 % a ispilaterální
iCMP ve dvou letech 9 %) a rovněž v míře restenóz (cca 10 %).
U asymptomatických pacientů byl výskyt komplikací vyšší, než uvádí studie
(riziko perioperačních komplikací 3 % a ispilaterální iCMP ve dvou letech
3 %). Vzhledem k malému počtu pacientů však nelze považovat výsledky za
validní.
69
NORMOTENZNÍ HYDROCEFALUS – PATOFYZIOLOGIE,
TERAPIE A LÉČBA
Autor: Blažek F.
Školitel: Krahulík D., doc. MUDr. Ph.D.
Neurochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Normotenzní hydrocefalus je jedna z forem komunikujícího hydrocefalu,
při které dochází k dilataci komor. Indikace k operační terapii se stanovuje na
podkladě přítomnosti Hakimovy trias - demence, poruchy chůze a inkontinence;
pozitivity lumbálního infuzního testu (>20 mm H2O) a absenci obstrukce
v komorovém systému při vyšetření na magnetické rezonanci nebo počítačové
tomografii.
Cíle: Komplexně zhodnotit problematiku normotenzního hydrocefalu, od jeho
vzniku až po terapii.
Metodika: Do prospektivní studie bylo zařazeno 34 pacientů s diagnózou
normotenzního hydrocefalu s typickými klinickými projevy, pozitivitou
lumbálního infuzního testu a vyloučenou obstrukcí v komorovém systému na
magnetické rezonanci. V rámci předoperačního vyšetření se hodnotil počet
kroků potřebných pro otočení o 360°, čas při chůzi na deset metrů a úroveň
psychomotorického tempa. U těchto pacientů byla v letech 2015-2018
provedena implantace ventrikulo-peritoneální shuntu Miethke proGAV
nastaveného na hodnoty tlaku 5/25cm H2O.
Výsledky: Ve sledovaném souboru byla před operací přítomna inkontinence
u 25 pacientů, průměrně potřebovali 15 sekund na ujití vzdálenosti 10 metrů
a 10,2 kroků na otočení o 360°. Bradypsychismus byl přítomen ve 30 případech.
Operační terapie u 23 pacientů problematiku inkontinence vyřešila úplně a ve 2
případech (8%) nedošlo ke zlepšení. Počet kroků na otočení byl snížen na
průměrně 6,7; čas chůze na 10 metrů na 9,9 sekundy. Pouze u 3 pacientů (10%)
nedošlo ke zlepšení psychomotorického tempa, 90% mělo výrazné zlepšení
a byli s výsledkem spokojeni. Bezprostřední komplikace po operaci se objevila
u jednoho pacienta (menší intrakraniální krvácení), v časném pooperačním
období (2 měsíce) se vyskytly komplikace u dvou pacientů (infekce a dislokace
distální části katetru).
Závěr: Včasná diagnostika normotenzního hydrocefalu umožňuje provedení
ventrikulo-peritoneální drenáže, která vede k výraznému zlepšení stavu
pacienta. Jedná se o jednoduchý zákrok s minimem komplikací, zlepšující
kvalitu života pacientů ve starším věku. Je proto nutné, aby ošetřující lékaři
a neurologové na tuto diagnózu mysleli a pacienti se k terapii dostali dříve, než
dojde k nevratné fixaci obtíží pacienta.
70
OPERAČNÍ LÉČBA SESTUPU PÁNEVNÍCH ORGÁNŮ
Autor: Brázdilová L.
Školitel: Gágyor D., MUDr.
Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Sestupy pánevních orgánů se vyskytují asi u 50 % žen nad 50 let věku.
Operační léčbu podstoupí asi 11 % žen. Pojmem apikální defekt označujeme
sestup středního kompartmentu, tedy děložního čípku, dělohy nebo pahýlu
pochvy po hysterektomii. Tento defekt se řeší nejčastěji fixací cervixu či
poševní klenby k pánevním strukturám nebo k sakrálnímu promontoriu. Mezi
používané operační techniky patří sakrospinózní fixace, při níž je pochva
transvaginálně fixována stehy k ligamentum sacrospinale; transvaginální mesh,
kdy je k fixaci použita polypropylenová síťka umístěna ve vesikovaginálním
nebo rektovaginálním septu; a sakropexe, při níž je apex transabdominálně
fixován síťkou k promontoriu.
Cíle: Cílem práce je retrospektivní srovnání demografických dat pacientek
operovaných z důvodu apikálního defektu na PGK FN Olomouc. Vyhodnotili
jsme pacientky po sakrospinózní fixaci operované v období 2016 – III/2018
a kompletní soubor pacientek po transvaginálním meshi a sakropexi
operovaných v letech 2006 - III/2018.
Metodika: V práci jsme srovnali demografická data 238 pacientek. Srovnávali
jsme věk, paritu a BMI. Hodnoty BMI byly zjištěny u 151 pacientek ze souboru.
Použili jsme údaje 54 pacientek po sakrospinózní fixaci, 89 pacientek po
transvaginálním meshi a 95 pacientek po sakropexi.
Výsledky: U pacientek po sakrospinózní fixaci (n = 54) je průměrný věk 75,11
let, průměrná parita 2,00 a průměrný BMI (n = 29) 26,63. U pacientek po
transvaginální meshi (n = 89) je průměrný věk 66,66 let, průměrná parita 2,25
a průměrný BMI (n = 51) 27,71. U pacientek po sakropexi (n = 95) je průměrný
věk 58,32, průměrná parita 2,29 a průměrný BMI (n = 71) 26,90.
Závěr: Průměrný věk pacientek je nejvyšší ve skupině po sakrospinózní fixaci,
což je metoda s nejvyšším procentem recidiv, ale také nejmenší invazivitou.
Nejnižší průměrný věk mají pacientky po sakropexi, což je metoda s vysokou
dlouhodobou úspěšností, ale vyšší pooperační morbiditou z důvodu zásahu do
peritoneální dutiny. Parita a BMI jsou ve všech skupinách srovnatelné. Výběr
vhodné metody by měl být proveden na základě preferencí pacientek
a zhodnocení věku, nálezu, konkomitantních obtíží a komorbidit.
71
MORFOLOGICKÉ ZMĚNY V MAKULE PŘI LÉČBĚ VLHKÉ
FORMY VĚKEM PODMÍNĚNÉ MAKULÁRNÍ DEGENERACE
Autoři: Čarnogurská I., Kohútová L.
Školitel: Chrapková B., MUDr.
Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Věkem podmíněná makulární degenerace je nejčastější příčinou slepoty
a praktické slepoty u osob starších 60 let. Vlhká forma této nemoci postihuje jen
10% osob, avšak až v 90 % způsobuje slepotu během krátké doby.
V současnosti je hlavní léčebnou metodou intravitreální aplikace blokátorů
vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (VEGF), která inhibuje
novotvorbu cév.
Cíle: Cílem studie bylo vyhodnotit, zda-li po třech aplikacích anti-VEGF léčiva
došlo k vymizení patologických změn na sítnici, které jsme sledovali na začátku
léčby.
Soubor a metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 148 pacientů (97
žen, 51 mužů), kteří v období 2016 - 2017 podstoupili léčbu anti-VEGF
preparátem na Oční klinice FN Olomouc. Preparátem Eylea bylo léčeno 74
pacientů (46 žen, 28 mužů), rovněž léčivem Lucentis bylo léčeno 74 pacientů
(51 žen, 23 mužů). Pomocí optické koherenční tomografie jsme sledovali
vymizení 3 patologických příznaků- ablace pigmentového listu makuly,
subretinální tekutiny a intraretinální cysty. K posouzení statistické významnosti
výsledků byl použit Mc-Nemarov test (alpha=0.05) a Fisherov exaktní test
(alpha = 0,05).
Výsledky: Bez rozlíšení aplikovaného léku u celého souboru pacientů došlo
k vymizení ablace pigmentového epitelu u 5,84% léčených. Subretinální
tekutina vymizela u 42,27% pacientů a intraretinální cysta u 53,57% pacientů.
U pacientů léčených preparátem Eylea vymizela ablace u 7,94% léčených,
subretinální tekutina u 47,46% a intraretinální cysta u 55,55% pacientů. Při
terapii Lucentisem vymizela ablace u 4,05% pacientů, subretinální tekutina
u 37,5% a intraretinální cysta u 51,28% léčených.
Závěr: Oba preparáty statisticky signifikantně redukují intraretinání cysty
a subretinální tekutinu (p<0,001), jejich vliv na redukci ablace retinálního
pigmentového epitelu je zřetelně menší.
72
PERIOPERAČNÍ SEKVESTRACE TROMBOCYTŮ
V KARDIOCHIRURGII
Autor: Česák O.
Školitel: Hájek R., MUDr. Ph.D.
Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Vzhledem k tomu, jak časté jsou poruchy hemokoagulace v souvislosti
s kardiochirurgickými výkony, je vhodné věnovat zvláštní pozornost
možnostem jejich prevence. Snaha minimalizovat krvácivé stavy po operacích
s použitým mimotělním oběhem s sebou přináší nové diagnostické
a terapeutické možnosti. Rutinně terapeuticky používaný směsný trombocytární
koncentrát je nákladný a zároveň může být i znatelně imunogenní. Perioperační
sekvestrace trombocytů představuje méně imunogenní a významně levnější
variantu terapie pooperačního krvácení.
Cíle: Cílem práce bylo posoudit vliv perioperační sekvestrace trombocytů na
rozdíl mezi před- a pooperačním počtem trombocytů a korelace jejich počtu
s jejich před- a pooperační funkcí (parametr MA trombelastografu).
Metodika: Soubor zahrnoval dvě skupiny pacientů - kontrolní (21 pac.)
a intervenovanou (11 pac.) - operovaných na kardiochirurgické klinice
s minimální dobou mimotělního oběhu 2h, s hematokritem > 35. Median věku
byl u obou skupin 67 let. Skupiny byly pomocí průtokové cytometrie
porovnávány z hlediska rozdílu před- a pooperačních hladin trombocytů.
Intervenované skupině bylo před výkonem odebráno 800ml plné krve, z níž
byly pomocí CellSaver® separovány trombocyty a po výkonu zpátky vráceny.
Analýza funkčnosti separovaných trombocytů u intervenované skupiny
proběhla pomocí TEGu, parametru MA – maximální amplitudy.
Výsledky: Rozdíl mezi před- a po- operačním počtem trombocytů je
u intervenované skupiny o 12,63 ×109 trombocytů na litr krve menší, než
u kontrolní. Pomocí trombelastografu se podařila prokázat korelace (statisticky
nevýznamná), kdy s klesáním rozdílu před a pooperačního počtu trombocytů
klesá také rozdíl hodnot před a pooperační parametru MA.
Závěr: Sekvestrace trombocytů ušetřila průměrně 12,63 ×109 trombocytů/l
krve. Prokázaná korelace mezi rozdílem trombocytů a parametrem MA ukázala
pevnost vzniklé sraženiny jako menší, než jsme předpokládali. Lze diskutovat,
že některé ušetřené destičky patrně nefungují tak, jak mají.
73
VLIV HLOUBKY CELKOVÉ ANESTEZIE NA VÝSKYT
POOPERAČNÍ KOGNITIVNÍ DYSFUNKCE
Autor: Daněk F.
Školitel: Hájek R., MUDr. Ph.D.
Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Kognitivní dysfunkce je reálnou pooperační komplikací
v kardiochirurgii. Její přesná etiologie není známa, uvažuje se ale o perfuzní
nerovnováze v oblasti mozku, endotelové dysfunkci či zvýšené permeabilitě
hemato-encefalické bariéry. Svoji roli tam ovšem může hrát i použití
benzodiazepinů v průběhu anestezie a dysbalance neurotransmiterů v mozku, zj.
převaha dopaminu, NA a serotoninu proti sníženému acetylcholinu. Vzhledem k
vágní definici kognitivní dysfunkce je její diagnostika obtížná.
Cíle: Ve studii jsme se zaměřili na zjištění výskytu pooperační kognitivní
dysfunkce u pacientů operovaných na mimotělním oběhu. Průměrná délka na
MO činila 84 minut. V praxi jsou na kardiochirurgických sálech užívány 2 typy
anestezie, a to vedení s přítomností benzodiazepinů v kombinované anestezii
a bez nich. Nás zajímalo porovnání výstupu těchto 2 skupin pacientů. Doufali
jsme, že by to mohlo odpovědět na otázku rizika kognitivní dysfunkce při
použití benzodiazepinů.
Metodika: Retrospektivně bylo do studie zahrnuto 28 pacientů, kteří v letech
2017 – 2018 podstoupili kardiochirurgickou operaci na MO. Pacientům byl před
operací, 2. a 6. pooperační den předkládán dotazník k hodnocení kognitivních
funkcí a jemné motoriky. Pacienti byli rozděleni do 2 skupin, anestezii s užitím
benzodiazepinů dostalo 16 pacientů a anestezii bez benzodiazepinů 12.
Následně jsme vyhodnotili změny v kognici.
Výsledky: Vyhodnocení odhalilo statisticky významný pokles kognitivních
funkcí a jemné motoriky 2. pooperační den a to v průměru o 8%. U jemné
motoriky ovšem musíme vzít v potaz velký počet kanyl a invazivní měření tlaku
na rukou pacientů. Dále byl 2. pooperační den nárůst sedovaných pacientů,
patrně na úkor doznívající anestezie. Všechny změny se 6. pooperační den
upravily ad integrum. Rozdíl mezi skupinou, která dostala benzodiazepiny
a tou, která nedostala nebyl statisticky významný.
Závěr: Z našich výsledků vyplývá, že pacienti operovaní na mimotělním oběhu
mají dočasné omezení kognitivních funkcí, které se ale restituuje ad integrum.
Rozdíl mezi 2 způsoby užívané anestezie jsme nenašli.
74
ROBOTICKY ASISTOVANÁ PARCIÁLNÍ NEFREKTOMIE U
NÁDORŮ LEDVIN
Autor: Dopitová V.
Školitel: Študent V., MUDr. Ph.D.
Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Česká republika zaujímá první místo na světě v incidenci karcinomu
ledvin a má stále stoupající trend. Tumory příznivého stadia a lokalizace lze
operovat tzv. záchovnou operací – resekcí. V současné době jsou tři způsoby
této operace. Otevřený přístup, laparoskopický přístup a roboticky asistovaný
výkon.
Cíle: Cílem této práce je porovnat otevřený a robotický způsob parciální
nefrektomie z hlediska délky operace, doby ischemie ledviny, krevních ztrát,
délky hospitalizace, četnosti komplikací a také změny funkce ledvin po operaci.
Metodika: Ve studii bylo restrospektivně hodnoceno 325 pacientů
s diagnostikovaným karcinomem ledviny, z toho 98 bylo indikováno
k robotické operaci a 227 k operaci otevřeným přístupem. Perioperativní data
obou souborů pacientů byla porovnána za použití standartní deskriptivní
statistiky. Statistická významnost byla vypočítána pomocí Mann Whitney U
test.
Výsledky: Robotická operace bývá delší průměrně o 6 minut (p=0,136). Doba
ischemie ledviny byla u robotické operace průměrně delší o 1 minutu (p=0,46).
Krevní ztráty byly větší u otevřené operace průměrně o 200 ml (p<0,001).
Délka hospitalizace byla kratší u robotické operace v průměru o 1 den
(p<0,001) z důvodu časnější mobilizace bez komplikací. Četnost komplikací
byla stejná – 8% u obou typů operace. Jednalo se o tyto komplikace:
Prosakování moči, krvácení z resekční plochy, absces, anémie s nutností podání
transfuze. U obou typů operací došlo po výkonu ke snížení glomerulární filtrace
a následnému postupnému zvyšování.
Závěr: Roboticky asistovaná operace karcinomu ledviny je pro pacienta
přínosnější, především kvůli menším krevním ztrátám a časnější mobilizaci.
Díky tomu je tato metoda stále více využívána.
75
KVALITA ŽIVOTA PO ROBOTICKY ASISTOVANÉ RADIKÁLNÍ
PROSTATEKTOMII
Autor: Fialová E.
Školitel: Študent V., MUDr. Ph.D.
Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Radikální roboticky asistovaná prostatektomie (RARP) je chirurgickou
léčebnou metodou k odstranění karcinomu prostaty za pomoci robotického
systému da Vinci. Po tomto operačním zákroku dochází ke 2 nejčastějším
komplikacím – erektilní dysfunkci (ED) a močové inkontinenci (UI), které se na
kvalitě života odráží.
Cíle: Cílem bylo zhodnotit vliv urologických potíží po prodělání RARP na
celkovou kvalitu života pacientů a případnou změnu potíží s odstupem více než
rok od operace.
Metodika: Ke zhodnocení bylo využito 5-ti dotazníků IPSS, ICIQ-SF, OAB
V8, IIEF 5 a EPIC-CP. Dotazníky pacienti vyplňují už před operací a 2 měsíce
po operaci. Po telefonu nebo e-mailem jsem je s pacienty znovu vyplnila
s odstupem 14 – 21 měsíců od operace.
Výsledky: Celkový soubor činil 83 pacientů. Po operaci došlo ke zmírnění
prostatických symptomů pacientů. Průměrná doba, za kterou pacienti dosáhli
stavu úplné nebo téměř úplné kontinence moči (ukapávání moči s frekvencí
maximálně 3x do týdne) byla 3 měsíce (rozmezí hned – 1 rok po operaci).
Pacientů s úplnou nebo téměř úplnou kontinencí moče bylo 52 (63%). I při UI
vyžadující 2 vložky denně udává 29% pacientů subjektivně velmi malé potíže.
Dle IIEF dotazníku bylo již před operací bez určitého stupně ED pouze 25
pacientů (30%), z nich je pak po operaci 4% bez ED, 20% s ED 4. stupně, 16%
s ED 3. stupně, 4% s ED 2. stupně a 56% s ED 1. stupně (nejtěžší stupeň).
Průměrný věk pacientů s určitým stupněm ED je 62 let.
Závěr: Z výsledků vyplývá pooperační benefit pro pacienta v možnosti zlepšení
prostatických mikčních potíží. I při vzniku pooperační UI je třeba pokračovat ve
cvičení svalů dna pánevního – tíže UI se může dlouhodobě upravovat. UI
jednoznačně neznamená špatnou kvalitu života. Velmi závisí na její tíži, kterou
lze objektivně zhodnotit pomocí množství vložek, které pacient denně
potřebuje. I vznik težké ED není u 36% pacientů považován za potíže – zřejmě
i díky věkovému spektru pacientů.
76
PROFYLAKTICKÁ BALÓNKOVÁ OKLUZE ARTERIAE ILIACAE
INTERNA JAKO PREVENCE PERIPARTÁLNÍHO KRVÁCENÍ ČI
HYSTERKTOMIE U RODIČEK S PORUCHOU PLACENTACE
Autor: Galková M.
Školitel: Huml K., MUDr.
Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Poruchy placentace jsou spojeny s vysokým rizikem mateřské a fetální
morbidity a mortality. Tyto patologické stavy, hlavně placenta accreta, ale
i placenta praevia, jsou spojeny s rizikem masivního krvácení. K bezpečnému
provedení porodu císařským řezem bez hysterektomie s minimalizací krevních
ztrát může přispět dočasný profylaktický uzávěr vnitřních iliakálních tepen.
Cíle: Vyhodnotit úspěšnost výkonu profylaktického uzávěru vnitřních ilických
tepen u rodiček s poruchou placentace, který byl proveden ve FN Olomouc od
listopadu 2015 do února 2018. Zhodnotit pooperační komplikace, krevní ztráty,
potřebu selektivní embolizace a hysterektomie.
Metodika: Hodnocení úspěšnosti profylaktického uzávěru vnitřních ilických
tepen na základě zpracování záznamů z operační knihy, chorobopisů pacientek
a účasti na daném operačním výkonu.
Výsledky: Profylaktický uzávěr vnitřních ilických tepen byl proveden u 27
pacientek. K tomuto výkonu byly indikovány pacientky s prenatálně
diagnostikovanou vcestnou placentou (placenta praevia centralis) a 8 pacientek
s podezřením na vrostlou placentu (placenta accreta). Selektivní embolizace
byla provedena celkem 10 krát. Hysterektomie byla provedena u 5 pacientek.
Krevní ztráty u jednotlivých pacientek byly různé, od 500ml do 3000ml.
Závěr: Profylaktický uzáveř vnitřních ilických tepen pomáhá snížit krevní
ztráty a rovnako také mateřskou a fetální morbiditu a mortalitu. Tahle metoda je
výhodná pro zachování fertility s možností další koncepce.
77
VÝSLEDKY ONKOLOGICKÉ LÉČBY KARCINOMU
OROFARYNGU
Autoři: Havriľak M., Lunga T.
Školitel: Brož M., MUDr. Ph.D.
Otolaryngologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Výskyt karcinomu orofaryngu vykazuje v posledních letech stoupající
tendenci. U mužů se tyto nádory vyskytují až 4× častěji než u žen. Mezi
rizikové faktory patří zejména kouření, alkohol a infekce high risk HPV.
Průměrný věk je mezi 50–60 lety. Aktuálně se hlavně HPV pozitivní karcinomy
vyskytují i u mladších pacientů. Nejčastěji se jedná o dlaždico-buněčný
karcinom patrové mandle a kořene jazyka.
Cíle:.Cílem práce bylo zhodnotit rizikové faktory, charakteristiku, léčbu
a prognózu nádoru v orofaryngeální oblasti za období 2012-2016 na ORL
klinice FNOL.
Metodika: Shromažďování dat probíhalo retrospektivně formou manuálního
vyhledávání z evidence tumorů pacientů s karcinomy v orofaryngeální oblasti
hospitalizovaných na ORL klinice FNOL v letech 2012 - 2016. Byly
vyhodnoceny následující informace získané ze zdravotní dokumentace - věk
pacienta, pohlaví, rizikový faktor - kouření, rozsah tumoru (TNM klasi-fikace),
sublokalizace orofaryngu postižená karcinomem, léčba a přežití. HPV pozitivita
ve sledovaném období nebyla standardně vyšetřována.
Výsledky: Celkově bylo sledováno 90 pacientů s karcinomem orofaryngu: 70
mužů, 20 žen, s věkovým průměrem 60,4 let. 65 pacientů (72%) udávalo
v anamnéze kouření, 22 (24%) pacientů nekouřilo, u 3 (4%) pacientů chyběly
údaje o kouření. U 67 pacientů byla postižena patrová tonzila, kořen jazyka u 44
pacientů a obě sublokalizace u 30 (33%) pacientů. Jako primární terapie byla
zvolena operace u 57 (63%) pacientů, přičemž v 51 (89%) případech byla
doplněna adjuvantní radioterapii. Primární radioterapie proběhla u 22 (24%)
pacientů. 11 (12%) pacientů onkologickou léčbu odmítlo. Z celkového počtu
zemřelo 35 pacientů (39%). Perkutánní endoskopická gastrostomie byla
provedena u 35 (39%) pacientů, nazogastrická sonda byla zavedena u 12 (13%)
pacientů a tracheostomii mělo 38 (42%) pacientů.
Závěr: Bylo provedeno srovnání výsledků léčby s údaji publikovanými
v literatuře. Dle publikovaných výsledků je roční přežití u pacientů s T3/T4
tumorem 47% a u T1/T2 pacientů je přežití do jednoho roku 72%. Podobné
výsledky byly zjištěny v naší studii. Z uvedených údajů je vidět zcela zásadní
vliv včasného stanovení diagnózy na přežití pacienta.
78
ENDOVENOZNÍ OPERACE VARIXŮ DOLNÍCH KONČETIN.
KOMPLIKACE A RECIDIVA
Autor: Horák P.
Školitel: Herman J., doc. MUDr. Ph.D.
II. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Varixy jsou jedním z projevů chronického žilního onemocnění.
Prevalence u evropské populace je 20–60 %. Dle závažnosti je indikována
konzervativní terapie, kompresivní skleroterapie nebo metoda chirurgická.
U rozsáhlých varixů by měla být léčbou první volby klasická chirurgická
intervence formou ligace a stripingu kmene safeny, nebo některá z metod
endovenózních. Mezi ty patří laserová a radiofrekvenční ablace. U námi
zkoumané radiofrekvenční ablace (RFA) se katetrem zavedeným do žíly
produkují vysokofrekvenční elektromagnetické vlny, které zevnitř tepelně
poškodí žílu a ta se následně změní ve vazivový pruh, který se vstřebá. Výkon
je rychlý, sonda je ve 20 s intervalech posouvána vždy o 7 cm a dosahuje
teploty 100 – 120 °C.
Cíle: Zhodnotit výhody a nevýhody radiofrekvenční ablace na základě délky
hospitalizace, počtu a typu komplikací a rizika recidivy.
Metodika: Retrospektivní studie z období 10/2010–1/2018 obsahovala 303
pacientů. 34 % mužů a 66 % žen. Vyhodnocovali jsme délku hospitalizace,
počet a typ komplikací a riziko recidivy.
Výsledky: Délka hospitalizace činila u 90 % pacientů 1 den, u 7 % 2 dny
a pouze 3 % pacientů strávila v nemocnici 3 dny. Třídenní hospitalizace byla
vždy uskutečněna na přání pacienta. Z 303 výkonů byla pooperační komplikace
diagnostikována u 7 pacientů (2,3 %). Z těchto pacientů 3 prodělali EHIT
(endovenous heat induced thrombosis), 1 pyodermii, 1 absces v třísle, 1 serom
v třísle a 1 tromboflebitidu. Recidiva, projevující se jako rekanalizace žíly, byla
zjištěna celkem u 3 pacientů (1 %).
Závěr: Vzhledem k příznivému procentu komplikací, délce hospitalizace
a nízkému počtu recidiv lze říci, že radiofrekvenční ablace je bezpečná
a spolehlivá metoda pro léčbu varixů dolních končetin.
79
VÝZNAM ČASNÉ NORMALIZACE A EEG PRO PROGNÓZU DĚTÍ
S TĚŽKOU HYPOXICKO-ISCHEMICKOU ENCEFALOPATIÍ
(HIE) LÉČENÝCH HYPOTERMIÍ
Autor: Horňák M.
Školitel: Hálek J., MUDr.
Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Hypoxicko-ischemickou encefalopatií se rozumí poškození mozku
novorozence, způsobené nedostatečným přívodem kyslíku nejčastěji z důvodu
perinatálni asfyxie. Řízená hypotermie je využívana jako standardní (pokud
pacient splňuje indikační kriteria) terapie s cílem zmírnit až eliminovat
negativní dopad na funkci centrální nervové soustavy. Jednou z metod
monitorování terapie je záznam aEEG, který může pomoci k určení prognózy.
Cíle: Cílem této práce je sumarizace dat o pacientech léčených hypotermií,
posouzení diagnostické přesnosti metody a zhodnocení prognózy na základě
normalizace aEEG záznamu v průběhu terapie.
Metodika: Celkově bylo zpracováno 60 záznamů pacientů, u kterých byl
hodnocen vývoj křivky aEEG v průběhu 72 hodin (tj. celková délka terapie
hypotermií) na základě výšky amplitudy voltáže jednotlivých záznamů
(klasifikace dle Naqeeb et. al). U každého byl zaznamenán čas normalizace. Pak
byly dohledány údaje o závažnosti neurologického deficitu (nebo smrti) v době
6-24 měsíců od iniciální terapie. Následně byla u části pacientů, u kterých
záznam se zlepšil, určena cut-off hodnota a statisticky stanovena diagnostická
přesnost metody.
Výsledky: Soubor byl rozdělen do dvou skupin. První tvořilo 32 novorozenců
(se zlepšením záznamu v průběhu léčby ), u 7 (21,8 %) z nich bylo zjištěno
neurologické postižení. Cut-off hodnota času normalizace záznamu byla
stanovena na 26,5 hod, se senzitivitou 71,43 a specificitou 72,0. Do druhé
skupiny bylo zařazeno 28 pacientů, u kterých se záznam vůbec nezlepšil.
Z toho 24 (85,7 %) mělo s odstupem času závažný deficit a 4 (14,3 %) byli
zdraví, nebo trpěli jen mírnou poruchou.
Závěr: I přesto, že daná metoda není v odhadu prognózy dětí podstupujících
terapeutickou hypotermii zcela spolehlivá, může výrazně dopomoci k určení
další prognózy pacienta, pokud se zkombinuje s dalšími metodikami, např.
neurologickým vyšetřením nebo zobrazení mozku magnetickou rezonancí.
80
VÝSLEDKY A PREDIKANTY SELHÁNÍ V-A ECMO
Autor: Chudoba A.
Školitel: Šimek M., MUDr. Ph.D.
Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Veno-arteriální extrakorporální membránová oxygenace je metoda
využívající se v intenzivní medicíně. Pacientům, často v kritickém stavu,
umožňuje dočasně nahradit funkci srdce a plic. Jedná se o systém fungující na
principu mimotělního oběhu, kdy se za pomocí kanyl a pumpy z venózního
řečiště odvádí krev odkysličená, následně se za pomoci oxygenátoru v systému
okysličuje a opět se vrací zpět do oběhu cestou řečiště arteriálního.
Cíle: Retrospektivní observační analýza základních zkušeností s ECMO
systémem ve FNOL.
Metodika: Během období od ledna 2011 do prosince 2016 bylo na V-A ECMO
celkově napojeno 40 pacientů (29 mužů a 11 žen). Indikace u těchto pacientů
byly následující: 19 STEMI/NSTEMI, 2 PCI komplikace, 7 myokarditid, 7
komplikace spojené s kardiotomií, 1 masivní plicní embolie, 3 chronická
srdeční selhání, a 1 arytmie. Všechny kanylace s vyjímkou tří byly provedeny
periferně, převážně perkutánním přístupem (81.4%). U periferních kanylací
byla perfúze distální části nohy primárně zabezpečena u 30 pacientů (75%),
a sekundárně u 5 pacientů (13.1%).
Výsledky: Průměrná délka ECMO podpory byla u těchto 40 pacientů
103,2 hodin, 24 (61%) z nichž bylo následně úspěšně od podpory odpojeno.
Během následného sledování bylo zjištěno 30-denní, 3-měsíční a 1-roční
přežívání, jejichž hodnoty činily popořadě 50%, 38% a 35%. Celkově došlo k
sedmi komplikacím spojených s kanylací (3 ischémie končetiny a 4 významná
krvácení z místa punkce).
Závěr: Technologie ECMO se stále vyvíjí a prodělala již spoustu inovací od
doby, kdy se začala poprvé používat. Výsledky této terapie, byť pořád
vypadajíce tristně, se stále zlepšují a indikace se rozšiřují. Je nutné si uvědomit,
že se jedná o rychlý nástroj pro resuscitaci pacientů s kardiorespiračním
selháním v kritickém stavu, u nichž by ve valné většině bez intervence ECMO
došlo ke smrti. Dosažené výsledky užívání ECMO systému ve FNOL s tímto
korelují a opodstatňují jeho význam.
81
PŘEDNÍ UVEITIDY A JEJICH ASOCIACE S CELKOVÝM
ONEMOCNĚNÍM
Autor: Klepárníková E.
Školitel: Vláčil O., MUDr.
Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Jako přední uveitidu označujeme zánětlivé onemocnění postihující
corpus ciliare a iris. Mezi infekční původce patří viry, bakterie, plísně
a parazité. Z neinfekčních příčin se přední uveitida vyskytuje u pacientů s HLA
B27 pozitivitou, při ankylozující spondylitidě, Reitrově chorobě, psoriáze
a idiopatických střevních zánětech i při dalších celkových onemocněních:
revmatoidní artritidě, sclerosis multiplex a jiných.
Cíle: Cílem práce bylo objasnit vztah mezi předními uveitidami a celkovým
onemocněním jednotlivých pacientů, zdůraznit sílu této vazby, vyzdvihnout
nejčastěji zastoupené choroby a zkoumat četnost pozitivity HLA B27 antigenu
u pacientů s přední uveitidou.
Metodika: Retrospektivní kvantitativní výzkum – shromáždění a analýza dat
pacientů ošetřených na Oční klinice FNOL v letech 2010-2013.
Výsledky: V letech 2010-2013 bylo na Oční klinice FNOL ošetřeno 192
pacientů s diagnózou přední uveitidy, mírně převažovaly ženy (55,7%).
Průměrný věk pacientů byl 42,6 let, medián věku činil 45,5 let. Zkoumaný HLA
B27 antigen byl pozitivní u 15,1% pacientů, negativní u 8,33%, nevyšetřený
u 76,6%. Co se týče systémových onemocnění, byli nejčastěji ošetřeni pacienti
s ankylozující spondylitidou – 20 (10,4%), 5 (2,6%) pacientů s psoriázou, 2
(1,04%) s ulcerózní kolitidou a jeden s Reiterovou chorobou (0,52%). Dále se
u pacientů častěji vyskytovala tyreopatie – 20 (10,4%) a revmatoidní artritida 8
(4,16%).
Závěr: Statisticky se uveitis anterior pojí s pozitivitou HLA B27 antigenu v 35-
83%. Ze vzorku Oční kliniky FNOL vyplývá asociace v pouhých 15%.
Výsledky mohou být zkresleny tím, že u pacientů, jež se dostavili pouze
k jednomu vyšetření, se tento antigen nezkoumal. Stejně tak nebyl zmíněn
u řady pacientů s již známým systémovým onemocněním. Vzhledem k tomu, že
až u 40% HLA B27-pozitivních pacientů dojde k rozvoji revmatologické
choroby, bylo by jistě vhodné s ohledem na anamnézu a klinický obraz
vyšetřovat pozitivitu HLA B27 u co největšího počtu pacientů. Jasně byla
prokázaná asociace s celkovými chorobami, a to zejména s ankylozující
spondylitidou, revmatoidní artritidou a psoriázou.
82
ROLE ADRENALEKTOMIE V TERAPII SEKUNDÁRNÍ
HYPERTENZE
Autoři: Kohutová K., Nesvadbová M.
Školitel: Hartmann, I., MUDr. PhD.
Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Na urologické klinice bylo provedeno v časovém období 2010-2017 74
jednostranných laparoskopických adrenalektomií pro primární
hyperaldosteronismus.
Cíle: Vyhodnocení účinnosti jednostranné laparoskopické adrenalektomie.
Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 45 pacientů, kteří v období
2010-2017 podstoupili jednostrannou laparoskopickou adrenalektomii pro
primární hyperaldosteronismus. Hodnotíme předoperační a pooperační
množství antihypertenzní terapie, sérové hladiny kalia, poměr ALD/PRA, počet
provedených selektivních katetrizací suprarenálních žil, jejich stranový poměr
sekrece aldosteronu a patologicko-anatomické výsledky bioptované tkáně.
Výsledky: Do studie bylo zařazeno 15 (33,3%) žen a 30 (66,7%) mužů,
průměrný věk byl 56,1 (38-73) let. Před indikací adrenalektomie užívali
průměrně 3,6 (2-7) druhů antihypertenziv. Průměrný podíl
aldosteron/plazmatická reninová aktivita byl před operací 532,9 (34-2682).
Předoperační hodnota kalemie před započetím farmakoterapie byla průměrně
3,41 (2,6-4,6) mmol/l, s terapií 3,67 mmol/l (1,99-4,7) mmol/l. Selektivní
katetrizace suprarenálních žil (AVS) byla provedena u 33/45 (73%) pacientů.
Průměrný stranový poměr sekrece aldosteronu byl 9,94:1 (1,35-31).
V bioptovaných vzorcích byla v 28/45 (62,2%) případech zastoupená
hyperplazie, v 17 (38,8%) případech adenom. Průměrná hodnota poměru
ALD/PRA byla 100,4 (0,6-386) pooperačně. Průměrná hodnota pooperační
kalemie byla 4,4 (3,61-5,6) mmol/l. Za 12 měsíců 4/45 (9%) pacientů
antihypertenziva kompletně vysadili, 26/45 (58%) pacientů antihypertenziva
redukovali, u 15/45 (33%) pacientů nebyl zaznamenán klinický efekt. Jestliže
předoperačně medikovali pacienti v průměru 3,6 typů farmak, tak 12 měsíců po
operaci to bylo již 3,08 (0-6).
Závěr: Primární hyperaldosteronismus vyvolaný jednostrannou hypersekrecí
aldosteronu je chirurgicky léčitelné onemocnění. Klinický efekt byl v našem
souboru zaznamenán u 67 % pacientů.
Práce byla podpořena grantem AZV MZ ČR reg. č. 17-31847A.
83
PROTEOMIKA CERVIKÁLNÍHO HLENU A VZTAH
K REPRODUKCI
Autor: Konupková E.
Školitel: Vodička J., MUDr.
Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Cervikální hlen má významnou úlohu v ochraně vnitřního prostředí
dělohy. Brání vzniku infekce, řídí průnik spermií do dělohy při ovulaci a mimo
ni a v těhotenství chrání i plod. Obsahuje vodu, ionty, enzymy, baktericidní
látky, proteiny a muciny. Podle předchozích výzkumů se obsah jednotlivých
látek výrazně mění v závislosti na fázi menstruačního cyklu či během gravidity.
Dále byly prokázány změny hladin konkrétních proteinů, které je možno spojit
s některými patologickými stavy v těhotenství.
Cíle: Cílem této studie je nalezení prediktivních proteinových biomarkerů, které
by bylo možno výhledově použít pro zvýšení šance úspěchu při in vitro
fertilizaci (IVF). To znamená, že pokud by v daném cyklu byl příznivý nález
těchto markerů, byl by proveden embryotransfer, v opačném případě by se
embrya kryokonzervovala a použila při dalším cyklu za vhodnějších podmínek.
Metodika: Do studie se prozatím zapojilo 15 pacientek, které podstoupily první
nebo druhý IVF cyklus s dlouhým analogovým protokolem, po kterém
následoval embryotransfer 1 embrya ve stadiu blastocysty, z toho 3 pacientky
byly vyřazeny již před analýzou z důvodu nesplnění přijímacích kritérií.
Zkoumáno tedy bylo 12 vzorků cervikálního hlenu. Otěhotnělo 6 pacientek, u 6
byl cyklus neúspěšný, z toho 3 byly vyloučeny až po analýze. Proteomické
profily jednotlivých cervikálních hlenů byly kvantifikovány bez izotopického
značení (label-free quantification) a analyzovány nesupervizovaným
hierarchickým klastrováním a analýzou hlavní komponenty. Analýza byla
provedena na ÚMTM LF UPOL.
Výsledky: Bylo identifikováno průměrně 596 proteinů ve vzorku. Ani jeden
z provedených testů nevedl k odlišení cervikálních hlenů pacientek
s receptivním endometriem.
Závěr: Z celkového souboru 100 pacientek, které by v budoucnu měla tato
studie hodnotit, bylo prozatím analyzováno 12 vzorků. V této fázi výzkumu
nebyl nalezen žádný biomarker, který by pomohl posoudit úspěšnost cyklu IVF.
Další statistické testy se bohužel nepodařilo do doby uzávěrky SVOČ provést.
84
TONSILLECTOMY VERZUS TONSILLOTOMY IN CHILDHOOD
Author: Kumorová A.
Supervisors: Bugová G., MUDr. Ph.D., Uhliarová B., MUDr. Ph.D.
Clinic of Otorhinolaryngology and Head and Neck Surgery, JFM in Martin,
CU in Bratislava
Introduction: The palatine tonsils are dense compact bodies of lymphoid tissue
and occupy the tonsillar fossa between the diverging palatoglossal and
palatopharyngeal arches. The medial surface of the tonsils consists of 20 – 30
tonsillar crypts covered by stratified squamous epithelium. Disrupted epithelium
of the crypts allows migration lymphocytes. Lymphocytes bring the antigen
information back and participate in the immune response of the organism.
Tonsillectomy (extracapsular) is a surgical procedure to remove the tonsils.
Tonsillotomy (intracapsular) is a partial excision of the tonsils.
Methods: Forty – eight children with diseases of palatine tonsils (recurrent
tonsillitis/tonsillar hypertrophy) indicated for their surgical treatment were
enrolled in the prospective study. Nasopharyngeal and tonsillar swab cultures
during their surgery and 3 months later were performed. Postoperative couse
included dysphagia, odynophagia, need for analgetics, occurence of
complications and return to usual acitivities were investigated.
Results: Before surgery in children with reccurent tonsillitis the isolated
pathogens were Streptococcus pyogenes and Stafylococcus aureus. After
surgery predominantly physiological microorganisms were detected. The most
common postoperative complications were odynophagia and dysphagia. There
were no more problems with snoring and air-way obstruction in children after
tonsillotomy. The least occuring complications were bleeding and infection.
Conclusion: The reason children need to have a tonsillectomy might be
reccurent tonsillitis, breathing problems related to swollen tonsils obstructive
sleep apnea syndrome or peritonsillar abscess. Due to the very intimate relation
of the tonsils to the large vessels and the airways, life-threatening complications
can occur. At present, there is a trend towards less invasive partial performance
– tonsillotomy especially in children. In particular the aim is to reduce the
incidence of complications. Tonsillotomy is the first line treatment for snoring.
85
TUMORY MEDIASTINA A JEJICH CHIRURGICKÁ LÉČBA
Autoři: Likavčan M., Šusterová K.
Školitel: Chudáček J., MUDr. Ph.D.
I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Mediastinum je komplexní prostor obsahující různorodé tkáně, které
mohou být základem pro mnoho typů nádorů. Z toho vyplývá i jejich složitější
klasifikace. Nejdůležitější je stanovení histologické povahy nádoru, podle toho
pak navazuje adekvátní léčba. Týká se to hlavně lymfomů, kde dominuje léčba
hematoonkologická. Chirurgické intervence rozdělujeme na diagnostické
a terapeutické, přičemž dominuje miniinvazivní technika – videothorakoskopie
(VTS) nebo mediastinoskopie.
Cíle: Zhodnocení četnosti jednotlivých tumorů mediastina a typu operačního
přístupu v jejich léčbě u pacientů I. chirurgické kliniky FNOL v rozmezí let
2008 – 2017.
Metodika: Retrospektivní analýza souboru 133 pacientů ve věku 18 – 82 let
(z toho 62 mužů a 71 žen) hospitalizovaných pro tumor mediastina.
Výsledky: Nejčastějšími tumory mediastina byly thymomy (celkem 35, tj. 26,3
%) a lymfomy (33, tj. 24,8 %). Mezi jednotlivými thymomy dominoval subtyp A
s počtem 14 (40 % všech thymomů), dále subtyp B1 s počtem 8 (23 %) a subtyp
AB s počtem 4 (11 %). Z celkového počtu 130 operací bylo 54 (42 %)
prováděno cestou VTS, dále sternotomií (22, čili 17 %), mediastinotomií (16,
čili 12 %) nebo dalšími, již méně užívanými přístupy.
Závěr: Thymomy v naší studii představují nejpočetnější skupinu tumorů
mediastina, na druhém místě jsou lymfomy, což odpovídá výsledkům světové
literatury. Léčba i diagnostika mediastinálních tumorů je i přes současné
pokroky v medicíně stále svízelná. Diagnostické operace jsou čím dál častěji
nahrazovány CT navigovanou biopsií, čímž se snižuje operační zátěž
nemocných. Světovým trendem v chirurgickém řešení těchto tumorů je využití
miniinvazivní techniky, což dokládáme našimi výsledky. Pacienty je nutno
soustředit do komplexních pneumo-onko-chirurgických center, kde jim lze
poskytnout terapii šitou na míru (tzv. target therapy), čímž lze dosáhnout
nejlepších možných výsledků jejich diagnostiky a léčby.
86
SROVNÁNÍ HODNOTY HYSTEREZE PŘED A PO
ANTIGLAUKOMATÓZNÍ OPERACI OKA
Autor: Marešová K.
Školitel: Marešová K., MUDr. Ph.D. FEBO
Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Hystereze rohovky je definována jako rozdíl mezi tlakem, při kterém se
rohovka ohýbá do konkávní konfigurace během vzduchové aplanace a tlakem,
při kterém se opět vrací do svého přirozeného konvexního tvaru. Tento rozdíl,
který je měřený v mmHg, je biomechanickou vlastností rohovky související
s její elasticitou. Rohovková hystereze je v současné době považována za jeden
z rizikových faktorů progrese glaukomu. Pokud je rohovková hystereze nízká,
oční tkáně se hůře adaptují na vyšší nitrooční tlak a dochází ke
glaukomovému poškození oka.
Cíle: Antiglaukomatózní operací dochází ke snížení nitroočního tlaku a tím by
mělo dojít i ke zvýšení rohovkové hystereze. Cílem naší práce bylo porovnat
hodnotu rohovkové hystereze u pacientů s glaukomem před operací a po
operaci.
Metodika: Do studie bylo zahrnuto 27 očí, 12 (44%) očí mužů a 15 (56%) očí
žen. Průměrné stáří pacientů se směrodatnou odchylkou bylo 62,0 ± 4,9 let,
věkové rozmezí 13,2 až 81,4 roky, hodnota mediánu 68,8 let. Všichni pacienti
byli léčeni pro glaukom na Oční klinice LF UP a FN Olomouc. U všech
pacientů byla provedena vyšetření centrální zrakové ostrosti, měření nitroočního
tlaku a rohovkové hystereze na přístroji ORA III před a po operaci. Všichni
pacienti podstoupili antiglaukomatózní operaci oka (trabekulektomii, případně
implantaci ExPress® glaukomového implantátu). Pro statistické porovnání byl
použit párový t-test.
Výsledky: Průměrná hodnota rohovkové hystereze se statisticky významně
zvýšila. Průměr před operací byl 7,5 mmHg a průměr po operaci byl 8,6 mmHg
(p = 0,022). Nitrooční tlak se statisticky významně snížil. Průměr před operací
byl 27,2 mmHg a průměr po operaci 18,5 mmHg (p = 0,002).
Závěr: Antiglaukomatózní operace vedla v našem souboru ke statisticky
významnému zvýšení rohovkové hystereze. Tato operace vede nejenom ke
snížení nitroočního tlaku, ale ovlivňuje i další z rizikových faktorů glaukomu –
rohovkovou hysterezi a tím zlepšuje prognózu tohoto onemocnění.
87
FUNKČNÍ VÝSLEDKY REKONSTRUKČNÍCH OPERACÍ
STŘEDOUŠÍ
Autor: Mateášiková Z.
Školitel: Salzman R., MUDr. Ph.D.
Otolaryngologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Rekonstrukční operace středouší jsou výkony v oblasti středního ucha,
které slouží k rekonstrukci poškozených struktur převodního systému. Starší
dělení středoušních operací rozlišovalo operace sanační a rekonstrukční.
V reálné praxi ale nelze úplně oddělit rekonstrukce a sanace, proto je
dohromady moderně nazýváme tympanoplastiky.
Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit výsledky rekonstrukčních operací středouší
na ORL FNOL
Metodika: Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 125 operací u 119 pacientů
(žen 71, mužů 49), kteří v období 2014-2015 podstoupili rekonstrukční operaci
uší (vlevo 56 a vpravo 68 uší) na ORL klinice FNOL. Všechny operace
provedlo 5 operatérů. Z celkového počtu bylo 27 operací (22%) provedeno
s pomocí otoendoskopu. Také jsme analyzovali výskyt pooperačních
komplikací.
Výsledky: Z rekonstrukčních operací jsme hodnotili 3 skupiny. První skupina
zahrnovala 25 pacientů, kteří podstoupili stapedoplastiky. U 9 pacientů došlo
k pooperačním komplikacím. Výborného výsledku při nekomplikovaném
průběhu (kostní rezerva <20dB) bylo dosaženo u 17 pacientů (68%). K
subjektivnímu zlepšení sluchu došlo u 20 operovaných. Druhou skupinu operací
tvořily myringoplastiky s počtem operantů 82. U 19 z nich se vyskytly
komplikace. Výborného výsledku bez komplikací (KR<20dB) bylo dosaženo u
62 pacientů (76%). K subjektivnímu zlepšení sluchu po operaci došlo u 55
operantů. Třetí skupinu operací tvořily osikuloplastiky s počtem 18 operantů. U
2 pacientů došlo ke komplikacím. Výborného výsledku (KD <20dB) jsme
dosáhli u 13 pacientů (72%). K subjektivnímu zlepšení sluchu po operaci došlo
u 12 pacientů. Průměrné zlepšení sluch ze všech typů operací je 11,5 dB.
Výstupem studie jsme prokázali v průměru 72% úspěšnost rekonstrukčních
operací středouší.
Závěr: Úspěšnost operací jsme zdokumentovali u 72 % našich pacientů,
u kterých bylo dosaženo suchého ucha s dobrým sluchovým ziskem. Do
budoucna se nabízí srovnání popsaných výsledků s auditem následujících let
2016 a 2017, ve kterých došlo k užší specializaci lékařů na ušní operace s cílem
zlepšení chirurgických výsledků.
88
VÝZNAM SLEDOVÁNÍ HLADINY CHROMOGRANINU A
U NEMOCNÝCH PO RESEKCI PANKREATU PRO VÝVODOVÝ
KARCINOM PANKREATU
Autor: Nguyen A-D.
Školitel: Loveček, M. MUDr. Ph.D.
I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Chromogranin A (CgA) je velmi specifickým onkomarkerem
u neuroendokrinních nádorů, včetně pankreatických. Vyskytuje se však ve vyšší
hladině i v některých nenádorových případech. Jak je to u pacientů
s vývodovým karcinomem pankreatu? Má jeho sledování význam pro včasnou
diagnostiku a léčbu recidiv či metastáz vývodového karcinomu?
Cíle: Cílem studie bylo zjistit význam sledování hladiny CgA u pacientů po
resekci pankreatu, případně i metastatických ložisek, a její změny během
pooperační léčby.
Metodika: V období 2014-2017 bylo provedeno 103 resekčních operací pro
vývodový karcinom pankreatu. Do studie byli zařazeni pacienti, kterým byly
prováděny minimálně tři odběry CgA, jejichž hodnota přesáhla 100ng/ml.
Z celého souboru splnilo vstupní kritéria 17 pacientů, jejich výsledky jsme dále
porovnávali s histologickým vyšetřením k potvrzení pozitivity a klasifikaci
nádoru. Hladiny CgA jsme dále porovnávali s hladinou CA 19-9.
Výsledky: Ze 17 pacientů s vývodovým karcinomem byla histologicky
prokázána neuroendokrinní diferenciace u jednoho pacienta. Ostatní měli
histologicky prokázaný adenokarcinom bez neuroendokrinní diferenciace
s hladinou CgA stále vyšší než 100ng/ml. U všech sledovaných pacientů
s adenokarcinomem stoupala a klesala hladina CgA nezávisle na čase a léčbě.
Závěr: U pacientů, kteří mají vývodový karcinom pankreatu s neuroendokrinní
diferenciací, je CgA klíčovým markerem pro stanovení diagnózy
a monitorování průběhu léčby tohoto typu nádoru, proto sledování jeho hladiny
má nezastupitelný význam. U pacientů s vývodovým karcinomem bez
neuroendokrinní diferenciace se hladina CgA pohybuje nezávisle na čase
a léčbě, proto je sledování hladiny CgA u těchto pacientů nevýznamná. Dle
odborných publikací se CgA zvýší i při iritačních gastrointestinálních
syndromech, při srdečních onemocněních, HN, DM I. i II. typu. Je
pravděpodobné, že vysoká hladina CgA našich pacientů byla způsobena těmito
komorbiditami.
89
PŘEŽÍVÁNÍ NEMOCNÝCH PO EXTIRPACI JÍCNU
V ZÁVISLOSTI NA STADIU CHOROBY
Autor: Ochmanová P.
Školitel: Aujeský R., doc. MUDr. CSc.
I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Karcinom jícnu patří mezi zhoubné nádory jícnu vyskytující nejčastěji ve
dvou histologických subtypech - adenokarcinom a spinocelulární karcinom.
Ačkoli se liší etiologií, patogenezí a lokalizací, léčebná strategie se řídí
rozsahem a stadiem nádorového onemocnění. Extirpace jícnu je
jedinou kurativní léčbou toho nádorového onemocnění.
Cíle: Zhodnocení celkového přežívání (OS) pacientů léčených pro karcinom
jícnu, kteří podstoupili extirpaci jícnu na I. chirurgické klinice LF UP a FN
Olomouc, v závislosti na stadiu nemocnění. Vedlejším cílem je i hodnocení
dalších prognostických faktorů ovlivňujících přežití.
Metodika: Do retrospektivní skupiny bylo zařazeno 231 pacientů, kteří letech
2006 až 2017 podstoupili extirpaci jícnu Pro analýzu přežití bylo ze studie
vyloučeno 10 pacientů, bez určeného stadia onemocnění a 16 pacientů
operovaných v roce 2017. Na základě histopatologického vyšetření
bioptovaných vzorků bylo stadium I stanoveno u 39 (17,65 %), stadium II u 81
(36,65 %), stadium III u 87 (39,37 %) a stadium IV u 14 (6,33 %) pacientů.
Studie se zabývá i dalšími prognostickými faktory ovlivňujícími přežívání
pacientů, mezi něž patří odpověď na neoadjuvantní terapii, přežití bez recidivy
(DFS) a podíl recidiv.
Výsledky: Medián přežití pacientů: stadium I 72 měsíců (95% IS
27,11-116,89), stadium II 36 měsíců (95% SI 20,70-51,30), stadiu III 21 měsíců
(95% SI 12,72-29,279), stadiu IV 10 měsíců (95% SI 0,00-26,50). Nejvyšší
podíl kompletní odpovědi i nulové odpovědi byl zaznamenán u stadia IV,
parciální odpovědi u stadia II. Podíl recidiv stoupal s pokročilostí stadia.
Hospitaliazační mortalita od roku 2006 do roku 2017 klesla na nulovou
hodnotu.
Závěr: Z výsledku studie vyplívá, že medián přežívání pacientů je nejvyšší ve
stadiu I, v dalších stadiích je podstatně nižší. Také DSF ve stadiu I a II je
výrazně vyšší oproti stadiu III a IV. Výsledky práce podtrhují význam diagnózy
onemocnění v jeho časných stadiích pro délku a kvalitu života pacientů.
90
RETROSPEKTIVNÍ ANALÝZA LÉČBY AKUTNÍ APENDICITIS
Autor: Seichter P.
Školitel: Riško J., MUDr.
I. chhirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Akutní apendicitida je nejčastější příčinou náhlých příhod břišních
s incidencí 100/100 000 obyvatel. Za rok 2015 bylo v České republice léčeno
10 175 pacientů na akutní apendicitidu, 13 pacientů zemřelo. V některých
případech lze léčit akutní apendicitidu konzervativně, zlatým standardem je ale
chirurgické odstranění apendixu. V chirurgii se používá klasická otevřená
procedura a moderní laparoskopický přístup.
Cíle: Zhodnocení výsledků poskytované péče u pacientů s akutní apendicitidou
ve FNOL.
Metodika: Jedná se o retrospektivní studii, do souboru byli zařazeni všichni
pacienti léčeni na I. Chirurgické Klinice pro akutní apendicitidu za rok 2015
a 2016. Celkem 322 dospělých a 105 dětí. Hodnotil se předoperační klinický
stav, paraklinické vyšetření, gynekologické vyšetření, typ operace, peroperační
a definitivní histologický nález, bakteriální stěr výpotku, výskyt Meckelova
divertiklu, pooperační komplikace. Výsledná data jsme statisticky vyhodnotili
a srovnali s výsledky metaanalýz.
Výsledky: Otevřená operace (405, 94,8%), laparoskopie (22, 5,17%)
Definitivní histologický nález u pacientů: simplexní (46), katarální (86),
flegmonózní (232), gangrenózní (19), chronický (44). Dospělí pacienti
s flegmonózní apendicitidou (187): medián věku (39 let), medián délky obtíží
(20 h), medián leukocytózy při příjmu (13 tis./ml), CRP (23 mg/l). Dětští
pacienti s flegmonózní apendicitidou (45): medián věku (12 let), medián délky
obtíží (24 h), medián leukocytózy při přijetí (14,3 tis./ml), CRP (20 mg/l).
Ultrazvukové vyšetření u dospělých (281, 90,5%) – senzitivita 49%, specifita
65%, PPH 94%, NPH 10%. Předoperační ultrazvukové vyšetření u dětí (92,
96,6%) – senzitivita 36,9%, specifita 88,8%, PPH 93%, NPH 25%. Pooperační
komplikace u 75 pacientů (17,56%). U pacientů s výskytem komplikací byla
zjištěny signifikantně vyšší hladina CRP (13:37,3 p=0,0003) vstupní a CRP 2.
pooperační den. (69,4:132,9 p=0,002)
Závěr: V léčbě nadále dominuje otevřený přístup nad laparoskopickým. Míra
komplikací se nevymyká v porovnaní se zahraničními pracovišti. Při CRP nad
132 mg/l druhý den po operaci je nutné předpokládat pooperační komplikaci.
91
VÝSLEDKY PO CLOSED WEDGE OSTEOTOMII FEMURU
U VALGÓZNÍCH KOLEN
Autor: Sloviak M.
Školitel: Lošťák J., MUDr. Ph.D.
Ortopedická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Closed wedge osteotomie (CW OT) distálního femuru představuje jednu
z operačních možností léčby osteoartrózy laterálního kompartmentu kolenního
kloubu spojené s jeho valgózním postavením. Při této operační metodě se
koriguje mechanická osa dolní končetiny vytnutím klínu v oblasti distálního
femuru s cílem přenést zátěž na nepoškozenou část kloubu. Etiologie genu
valgum je multifaktoriální a liší se u dětí a dospělých.
Cíle: V mé vědecké práci jsem hodnotil dlouhodobé výsledky closed wedge
varizační osteotomie distálního femuru, pokusil se popsat subjektivní dojmy
pacientů a zejména jejich spokojenost s výkonem. V neposlední řadě jsem se
snažil porovnat výsledky s recentní odbornou literaturou.
Metodika: Do studie bylo zařazeno celkem 31 pacientů, kterým byla na
Ortopedické klinice FNOL provedena closed wedge osteotomie distálního
femuru v období 2009-2017. Hodnocení výsledků probíhalo retrospektivně.
Výsledky: Soubor zahrnoval celkem 33 osteotomií u 31 pacientů. Průměrná
délka sledování byla 1,8 (±1,2) roku, průměrný věk pacientů byl 50 (±13,2)
roků a BMI 27,6 (±4,4). Pacienti udávali průměrnou délku bolestí kloubu před
operaci 5,7 roků (0,5 - 39). Předoperační osová odchylka byla 8,9° (± 6,0).
Operační výkon trval v průměru 1 hodinu. Výsledná operační korekce
dosahovala v průměru 9,6 ° (± 2,2). Spokojenost pacientů s operací dosahovala
71,8 % a udávali úlevu od bolesti o 2,7 bodu na škále VAS 1-10. U 24,2 % byla
provedena reASK (např. z důvodu verifikace regenerace chrupavky po
osteotomii či trvání bolesti kloubu po osteotomii). U 12,1 % nedošlo ke
kompletnímu zhojení osteotomie a došlo k vzniku pakloubu. Infekční
komplikace se pohybovaly kolem 3 %. U 9,1 % pacientů bylo potřeba provést
TEP kolena pro progresi artrotických změn i po osteotomii.
Závěr: U mladých aktivních lidí s valgózní osovou odchylkou je varizační
osteotomie metodou volby. Nespornou výhodou osteotomie je zachování
vlastního kloubu. Podle dostupných vědeckých důkazů může být osteotomie
definitivním řešení nebo může prodloužit období do potřeby totální náhrady
kloubu, zmírnit bolest a napomoct mladým lidem se vrátit zpět do aktivního
života včetně sportovních aktivit.
92
MOZKOVÁ ANEURYZMATA – SROVNÁNÍ ENDOVASKULÁRNÍ
A CHIRURGICKÉ TERAPIE
Autor: Tomášek V.
Školitel: Krahulík D., doc. MUDr. Ph.D. MBA
Neurochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Mozkové aneuryzma – či výduť- je získaná léze mozkové tepny. Jedná
se o slepý váček vznikající v místě oslabení cévní stěny. Etiologicky
rozlišujeme idiopatická, traumatická, infekční čí disekující aneuryzmata.
Prognosticky se jedná o velmi závažný stav, který ohrožuje pacienta vysokou
mortalitou a morbiditou. Existují dva způsoby léčby – endovaskulární
a chirurgická metoda.
Cíle: V naší práci jsme si kladli za cíl porovnat výše zmíněné terapie. V tomto
akademickém roce jsme se detailně zaměřili na pacienty, u kterých byla zvolena
endovaskulární terapie, v dalším roce bude naše pozornost věnována
chirurgické terapii a výslednému porovnání.
Metodika: Retrospektivně jsme vyhodnotili soubor 89 pacientů, kteří
podstoupili endovaskulární ošetření. Zajímal nás výsledný efekt léčby z pohledu
aneuryzmatu – tzn. zda bylo kompletně vyřazeno z oběhu (hodnoceno ze
snímků MRA dle klasifikace Raymond – Roy) a z pohledu průběhu
hospitalizace pacienta a ovlivnění jeho kvality života (hodnoceno z následné
prohlídky na ambulanci dle Glasgow Outcome Scale).
Výsledky: Soubor 89 pacientů – 54 žen, 35 mužů, průměrný věk 51,6 let
(rozpětí 14 – 77 let). 50 pacientů bylo ošetřeno jako akutní stav pro prasklé
aneuryzma, zbylým 39 pacientům ošetřeno neprasklé aneuryzma. Nejčastější
umístění výdutí na ACI (38 %), ACoA ( 36% ), AB ( 12%). Komplikovaný
průběh hospitalizace byl u 46% (23/50) pacientů s prasklým aneuryzmatem,
z nichž 3 pacienti zemřeli, naopak u pacientů s neprasklým aneuryzmatem
pouze v 15% (6/39) případů zaznamenány komplikace. U 53% (46/86) pacientů
aneuryzma kompletně vyřazeno z oběhu (RROC=1), zbývající pacienti
podrobeni observaci či intervenci. Po propuštění z nemocnice 81 % (70/86)
pacientů bylo schopno se zapojit do běžného života bez omezení (GOS=5).
Závěr: V posledních 20 letech stoupá trend endovaskulární metody, dnes již
převažuje počtem výkonů nad chirurgickou terapií. Výběr metody musí být
individuální pro každého pacienta po zvážení všech výhod/nevýhod.
93
VLIV KONDICE STABILIZÁTORŮ PÁTEŘE NA
SYMPTOMATOLOGII LS SYNDROMŮ
Autor: Trzaskaliková H.
Školitel: Holinka M., MUDr.
Ortopedická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Stabilizační systém bederní páteře se podílí na patogenezi
vertebrogenních bolestí jak u dospělýh (1) - degenerativní změny, tak u dětí (2)
- onemocnění postury.
Cíle: (1) Posoudit sonografickou tloušťku vybraných stabilizačních svalů páteře
u pacientů s chronickými vertebralgiemi na podkladě degenerativních změn
a porovnat výsledky se zdravou kontrolní skupinou. (2) Porovnat sonografickou
morfologii vybraných stabilizačních svalů páteře s mírou fyzické aktivity,
svalové vytrvalosti a hodnoty BMI u školních dětí.
Metodika: (1) Studie zahrnovala 63 pacientů (21-83 let) s chronickými
bolestmi bederní páteře (n=48) a mladých zdravých jedinců (n=15). V souboru
pacientů bylo provedeno klinické vyšetření, zhodnocení intenzity bolesti
a vyplnění OSWESTRY dotazníku. (2) Vyšetřili jsme 377 dětí (7-14 let) 1.-8.
třídy ZŠ. Zhodnotili jsme BMI, provedli jsme dotazníkové šetření míry fyzické
aktivity, svalové testy a změřili jsme šířku vybraných stabilizátorů páteře.
Výsledky: (1) U pacientů s chronickou bolestí bederní páteře byly u m.
obliquus abdominis internus, transversus abdominis a multifidus zjištěny jejich
průměrné tloušťky vždy menší než u kontrolní skupiny zdravých jedinců. (2)
Větší fyzická aktivita byla spojena s vyšší vytrvalostí a šířkou stabilizačních
svalů páteře. Každé zvýšení fyzické aktivity o hodnotu 1, znamenalo průměrný
nárůst svalové vytrvalosti o 6 až 8 sekund. Současně každé zvýšení fyzické
aktivity o hodnotu 1, znamenalo průměrný nárůst šířky sledovaných svalů o 0 –
0,06 cm. Současně se domníváme, že jsme u dětí s vyšší hodnotou BMI
zachytili nepřímé známky ektopické tukové infiltrace ve svalové tkáni
sledovaných stabilizátorů páteře.
Závěr: (1) U pacientů s různým typem a stupněm chronického onemocnění
bederní páteře jsme zjistili menší tloušťku vybraných stabilizačních svalů
bederní páteře v porovnání se zdravou kontrolní skupinou. (2) Ukázali jsme
reálný dopad fyzické aktivity na morfologii vybraných stabilizačních svalů
páteře u školních dětí. Zjištěné hodnoty svalové morfologie a vytrvalosti
poslouží k úpravě rehabilitačních programů pro děti s nadváhou a obezitou.
94
NOVÉ MOŽNOSTI MEDIKAMENTÓZNÍHO OVLIVNĚNÍ
SARKOIDÓZY
Autor: Turková M.
Školitel: Turková M., MUDr.
Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Sarkoidóza je multisystémové autoimunitní onemocnění neznámého
původu, nejčastěji postihuje plíce. Toto onemocnění má v populaci nízkou
prevalenci, avšak převážně postihuje ženy. Vzhledem k častému výskytu
sarkoidózy u žen v klimakteriu byla vyslovena hypotéza, zda úbytek estrogenů
nemá podíl na patogenezi této nemoci. Tato skutečnost vede k úvaze o možnosti
využití HRT v terapii sarkoidózy.
Cíle: Hlavním cílem této studie bylo srovnání vlivu HRT a kortikosteroidních
preparátů na průběh sarkoidózy u vzorku 6 žen trpících touto nemocí a současně
nacházejících se v období klimakteria. Následně byla sledována interakce
ženských pohlavních hormonů a autoimunitního procesu podílejícím se na
vzniku sarkoidózy. Prokázaný vliv HRT na regresi projevů sarkoidózy pak byl
srovnán s vlivem kortikosteroidů.
Metodika: Získané hodnoty hormonálních profilů a markerů sarkoidózy
pocházejí z odběru krve v rámci základního gynekologického
a pneumologického vyšetření. Tato data jsme sledovali u skupiny 30 pacientek,
z nichž jsme posléze vyselektovali ty, které trpěly sarkoidózou a současně
symptomy klimakterického syndromu. Po selekci zůstal soubor 6 pacientek,
u nichž bylo možné nasadit HRT. Následně jsme srovnávali hodnoty markerů
sarkoidózy u 3 skupin pacientek po 6 ženách: ty, které užívaly HRT, ty, které
užívaly kortikosteroidy a ty, které neužívaly žádnou léčbu.
Výsledky: Po analýze sledovaných výsledků byla u pacientek, které užívaly
HRT v průběhu dvou let léčby, zaznamenána regrese symptomů sarkoidózy jak
v klinickém, tak i v laboratorním obraze. U skupiny žen užívajících
kortikosteroidy a u těch, které žádnou léčbu neužívaly, nedošlo ve srovnání
s předchozí skupinou k tak markantnímu poklesu markerů sarkoidózy ani
klinickému zlepšení.
Závěr: Na základě první série výsledků se lze domnívat, že HRT má
pozitivnější terapeutický účinek než terapie kortikosteroidy.
95
VÝSKYT INKONTINENCE MOČI U PACIENTŮ S KARCINOMEM
PROSTATY PŘED RADIKALNÍ PROSTATEKTOMIÍ
Autor: Vavreková M.
Školitel: Burešová E., MUDr. PhD.
Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomoouci
Úvod: Karcinom prostaty (KP) je nejčastější malignitou u mužů. V případě
lokalizovaného onemocnění je terapií volby radikální radioterapie anebo
radikální prostatektomie (RP), která je preferována z onkologického hlediska.
Nejobávanější komplikací po RP je inkontinence moči, proto pacienti někdy
preferují ozařování před operační léčbou.
Cíl: Stanovit výskyt inkontinence moči u mužů s lokalizovaným KP před
roboticky asistovanou RP na základě vyplněných dotazníků. K hodnocení byl
použit dotazník ICIQ-SF (zkrácená verze dotazníku Mezinárodní konzultace
o kontinenci), který je určený k posouzení inkontinence moči.
Metodika: Do retrospektivní studie bylo od září 2014 do března 2018 zařazeno
celkem 584 mužů s KP (od 41 do 81 let). Všichni pacienti vyplnili ICIQ- SF
dotazník, rozlišující údaje o inkontinenci (počet úniků moči, množství moči,
dopad na kvalitu života a jednotlivé typy inkontinence). Dle celkového skóre (0-
21 bodů) se inkontinence dělí do 4 stupňů: 1. st. – mírná inkontinence (skóre 1-
5b), 2. st. – středně závažná (skóre 6-12b) a 3. – závažná (skóre 13-18b) a 4. st.
– velmi závažný únik moči (skóre 19-21b).
Výsledky: Podle dotazníku ICIQ-SF bylo před RP celkem 135 (23,1 %)
pacientů inkontinentních, z toho 79 (13,5 %) mělo mírnou inkontinenci, 50 (8,6
%) středně závažnou inkontinenci a 6 (1 %) pacientů trpělo těžkou inkontinencí.
Velmi závažná inkontinence se v našem souboru nevyskytla. Dle okolností
provázejících inkontinenci moči 10% pacientů uvedlo, že moč jim uniká před
návštěvou toalety, 1,7 % při kašli nebo kýchaní, 1 % při spánku, 1,7 % při
fyzické aktivitě/cvičení, 9,4 % po dokončení močení a po oblečení a 1,2 % bez
zjevné příčiny.
Závěr: V našem souboru bylo prokázáno, že přibližně každý 4. pacient
s lokalizovaným karcinomem prostaty trpí určitým stupněm inkontinence moči
už před radikální prostatektomií.
96
EXTRAKCE KATARAKTY U PACIENTŮ OPEROVANÝCH PRO
RHEGMATOGENNÍ ODCHLÍPENÍ SÍTNICE
Autor: Wiesnerová M., Bc.
Školitel: Chrapek O., MUDr. Ph.D.
Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Rhegmatogenní odchlípení sítnice je závažné onemocnění způsobené
trhlinou sítnice a ohrožující vízus pacienta. V rámci terapie rozlišujeme
kryochirurgický zevní přístup s lokalizací trhliny na skléře, její kryokoagulací
a episklerální plombáží nebo vnitřní pars plana vitrektomii (PPV) jako nitrooční
mikrochirurgický zákrok.
Cíle: Zhodnocení výskytu katarakty a časového intervalu indikace jejího
operačního řešení u pacientů operovaných pro rhegmatogenní odchlípení sítnice
PPV či kryochirurgicky.
Soubor a Metodika: Ve studii jsem retrospektivně hodnotila soubor 248
pacientů operovaných na Oční klinice FN a LF UP v Olomouci mezi lety 2003
a 2013 pro odchlípení sítnice, 127 pacientů (74 mužů, 53 žen), průměrného
věku 61,6 let, podstoupilo metodu PPV, 121 (68 mužů, 53 žen), průměrného
věku 58,3 let, výkon kryochirurgický. Srovnávala jsem četnost výskytu
katarakty v pooperačním období u jednotlivých operačních technik a časový
interval od provedení PPV/kryochirurgie do nutnosti operace katarakty.
Výsledky: U 43,3 % pacientů operovaných PPV se vyvinula pooperační
katarakta, kterou bylo nutno řešit do jednoho roku od PPV v 70,9 %, do dvou let
ve 20,0 %, do tří let v 3,7 %, do čtyř a více let v 5,4 %. Po kryochirurgii se
vyvinula katarakta u 14,1 % pacientů. Do jednoho roku bylo operováno 29,4 %
pacientů, do dvou let 41,2 %, do tří let 5,9 %, do čtyř a více let 23,5 % pacientů.
Závěr: Z práce vyplývá, že katarakta ohrožuje více pacienty po PPV než po
kryochirurgii (43,3 % resp. 14,1 %). Po PPV bylo nutno řešit kataraktu časně
během prvního roku u 70,9 % pacientů, zatímco po kryochirurgickém výkonu
byl rozvoj katarakty pozvolnější a většina pacientů (41,2 %) byla operována ve
druhém roce od primární operace sítnice. Z pohledu zachování čiré čočky
a akomodační funkce oka hodnotíme kryochirurgický operační přístup v řešení
rhegmatogenního odchlípení sítnice jako šetrnější, vhodný hlavně pro mladé
pacienty s čirou čočkou a funkční akomodací.
97
ZHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ REKONSTRUKCE PRSU METODOU
TRANSPLANTACE AUTOLOGNÍ TUKOVÉ TKÁNĚ
Autor: Wolny D.
Školitel: Zálešák B., MUDr. Ph.D.
Oddělení plastické a estetické chirurgie FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Transplantace autologní tukové tkáně (lipografting) je široce využívanou
metodou v plastické chirurgii ke zlepšení výsledků jak v rekonstrukční, tak
v estetické chirurgii. Tato metoda je používána z důvodu biokompatibility štěpu,
dostupnosti tukové tkáně, jednoduchého odběru a zpracování, přesné aplikace
v požadovaných množstvích a regeneračního působení tukové tkáně (změknutí
jizvy, snížení až vymizení bolestivosti u postradiačního syndromu po
radioterapii karcinomu prsu). Jako značná nevýhoda se jeví resorpce nebo
nekróza tukové tkáně, jenž může zapříčinit ztrátu až 60 % transplantovaného
objemu.
Cíle: Zhodnotit výsledky transplantace a na základě těchto údajů určit optimální
množství transplantované tukové tkáně v mililitrech. Pokusit se určit, po kolika
zákrocích dosáhneme uspokojivého výsledku pro pacientku a operatéra.
Metodika: Do retrospektivní studie bylo zařazeno 51 pacientek, jež podstoupily
transplantaci autologní tukové tkáně pro rekonstrukci prsu po ablaci v období
2014-2018. Z toho 27 pacientek podstoupilo přenos autologní tukové tkáně jako
primární a jedinou použitou metodu, u zbylých 24 byla použita kombinace
lipografting + implantát.
Výsledky: V souboru 51 pacientek s věkovým rozmezím 26-69 let bylo
průměrné množství aplikované tukové tkáně během jednoho zákroku 211,28 ml.
Průměr aplikovaného množství tukové tkáně během jednotlivých kol byl: 1.
kolo- 203,25 ml, 2. kolo- 276 ml, 3. kolo- 256,25 ml, 4. kolo-233 ml, 5. kolo-
242,5ml. Medián počtu zákroků byl roven 3, modus byl 3 a 5.
Závěr: Vyhodnotili jsme množství aplikované tukové tkáně na jednotlivá kola a
celkové množství aplikovaného tuku. Statisticky nejčastěji pacientky
podstoupily 3, respektive 5 kol lipograftingu, průměrné aplikované množství
tukové tkáně se pohybovalo v rozmezí 203,25 ml až 276 ml. Klinická
signifikance: K dosažení uspokojivého výsledku jsou potřebné ve většině
případů 3 výkony. Jedná se o zásadní informaci, která musí být pacientce
sdělena před výběrem rekonstrukční metody.
TEORETICKÉ A PRE-KLINICKÉ OBORY
99
KARDIOPROTEKTIVNÍ VLASTNOSTI POLYFENOLŮ
Autor: Brozová N.
Školitel: Gabrielová E., Ing. Ph.D.
Ústav lékařské chemie a biochemie LF UP v Olomouci
Úvod: Kardiovaskulární onemocnění se řadí mezi hlavní příčiny úmrtí v České
Republice i na Slovensku. Mezi látky s antioxidační aktivitou zařazujeme i
flavonolignany, kam patří mimo jiné i 2,3-dehydrosilybin (DHS). V malém
množství je obsažen v ostropestřci mariánském (Silybum marianum). Účinky
DHS byly testovány na srdcích potkanů na modelu postkondice za využití
Langendorffova přístroje, což umožnilo studium fyziologických
a biochemických parametrů srdce v laboratorních podmínkách.
Cíle: Cílem práce bylo optimalizovat metodu perfuze srdce dle Langendorffa,
ověřit kardioprotektivní účinky DHS prostřednictvím vybraných parametrů
a zpracovat získaná data.
Metodika: K pokusům byli využiti potkani kmene Wistar (váha přibližně 300 g
a stáří 10 týdnů). Potkani byli uspáni intraperitoneální (i. p.) injekcí směsi (2%
Rometar 0,5 ml + 1% Narkamon 10 ml). Poté byla aplikována i. p. injekce
heparinu (500 IU). Srdce byla následně disekována, nasazena na Langendorffův
přístroj a perfundována roztokem Krebs-Henseleit (pH 7,4). Perfuzát byl
saturován na 95 % O2 a 5 % CO2. Srdce byla perfundována 10 min pro
stabilizaci, následovala 30 min ischemická fáze, poté jsme přidali příměs
testované látky DHS (100 nM) nebo kvercetinu (QUE; 500 nM) a následně
nastala reperfuze pufrem po dobu 60 min. Kontraktilita, krevní tlak a tlak na
konci diastoly v levé komoře byly určeny pomocí záznamového zařízení. Srdce
byla využita ke stanovení viability barvením řezů a perfuzát ke stanovení
aktivity enzymů.
Výsledky: 100 nM DHS vykazuje postkondiční účinky, což bylo ověřeno
prostřednictvím aktivity laktátdehydrogenasy a stanovením viability barvením
řezů (1% TTC).
Závěr: Látka má potenciál ve využití pro snížení poškození myokardu.
Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_012 a NPU LO1304.
100
POLYFARMACIE A LÉKOVÉ INTERAKCE U GERIATRICKÝCH
PACIENTŮ
Autor: Burdová Z.
Školitel: Urbánek K., doc. MUDr. Ph.D.
Ústav farmakologie LF UP v Olomouci
Úvod: Vyšší věk je častěji spojen s polymorbiditou a chronickými
onemocněními. Následkem toho je dlouhodobé užívání většího počtů léků,
doprovázené zvýšeným rizikem výskytu nežádoucích účinků a lékových
interakcí. Většina prací, zaměřených na tuto problematiku je zaměřena na celou
populaci starší 65 let, nejrizikovější jsou však pacienti nad 75 let.
Cíle: Zjistit prevalenci polyfarmacie a identifikovat počet a nejčastější klinicky
významné potenciální lékové interakce u pacientů věkové kategorie nad 75 let
ve FN Olomouc.
Metodika: Vyhodnocen byl soubor 200 pacientů starších 75 let přijatých k
hospitalizaci ve FN Olomouc v období od 1. 1. 2017 do 5. 1. 2017.
Z dokumentace v nemocničním informačním systému byly vyhledány
demografické údaje, informace o farmakologické anamnéze a nežádoucích
účincích. Potenciální závažné lékové interakce v jejich chronické medikaci byly
identifikovány za použití programu Lexicomp® Drug Interactions.
Výsledky: Polyfarmacie (současné užívání 6 a víc léků) byla zjištěna u 131
(65,5 %) pacientů. Průměrný počet léků při přijetí byl u žen 7,4 ± 3,8, u mužů
6,5 ± 3,7, při propuštění byl u žen 8,7 ± 3,8, u mužů 7,7 ± 4,7. Největší počet
pacientů (26) užíval 7 léků. Největší počet užívaných léků při přijetí byl 23 u 1
pacientky. V souboru bylo zjištěno 573 unikátních potenciálních závažných
lékových interakcí. Počet těchto interakcí z léků při přijetí byl 967 (84,3 %)
v kategorii C (mírně závažné), 157 (13,7 %) v kategorii D (středně závažné)
a 23 (2,0 %) v kategorii X (velmi závažné). Nejčastější zjištěné potenciální
interakce byly mezi alopurinolem a furosemidem (2,2 %) v kategorii C, mezi
alopurinolem a warfarinem (6,4 %) v kategorii D a mezi ipratropiem
a tiotropiem (26,1 %) v kategorii X.
Závěr: Polyfarmacie u pacientů starších 75 let FN Olomouc dosahuje vysoké
prevalence (65,5%). Prakticky u každého pacienta se v dlouhodobé medikaci
vyskytuje nejméně jedna potenciální závažná léková interakce. Zároveň je však
zřejmé, že databáze lékových interakcí vyhodnocuje jako závažné z hlediska
interakcí i z klinického hlediska opodstatněné a správné kombinace léků. Nelze
ji tedy využívat bez následné odborné analýzy.
101
SLEDOVÁNÍ EXPRESE NOVÝCH POTENCIONÁLNÍCH
PREDIKTORŮ LÉKOVÉ REZISTENCE U NSCLC
Autor: Čierna L.
Školitel: Škarda J., doc. MUDr. et MVDr. Ph.D.
Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci
Úvod: Nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC) představuje přibližně 85%
všech případů rakoviny plic, která je hlavní příčinou úmrtnosti související
s rakovinou ve světě. Adjuvantní terapie na bázi platiny zvyšuje přežití pacientů
s NSCLC stádií IB-III. Avšak vícero buněčných mechanismů se podílí na
vzniku in vivo MDR. Lipidový metabolismus, včetně metabolitů sfingolipidů,
hraje důležitou roli v patogenezi, v terapii a v predikci lékové rezistence
u NSCLC.
Cíle: Cílem práce bylo určení prognostické a prediktivní úlohy sfingosin kinázy
1 (SphK1) sfingosin-1-fosfát lyázy (S1P lyázy), dvou klíčových enzymů řídících
metabolismus sfingosin-1-fosfátu u pacientů s NSCLC léčených adjuvantní
chemoterapií na bázi karboplatiny a navelbinu.
Metodika: Do práce bylo vybráno 176 vzorků od pacientů s NSCLC (stadium I
– IV) z FNOL, kteří podstoupili radikální operační zákrok. 94 z těchto pacientů
obdrželo adjuvantní chemoterapii složenou z kombinace karboplatiny
a navelbinu. Klasicky barvené vzorky byly podrobeny reexaminaci
a reklasifikaci podle WHO (2015). Imunohistochemicky zpracované vzorky
byly ohodnoceny histoscore metodou. Korelace mezi hladinami zkoumaných
enzymů a parametry přežití pacientů byly analyzovány pomocí statistického
softwaru IBM SPSS Statistics 22.
Výsledky: Kaplan – Meierova analýza prokázala, že nadměrná exprese SphK1
byla spojená s nízkým celkovým přežitím pacientů s NSCLC léčených
chemoterapií na bázi platiny. Souvislost mezi expresí S1P lyázy a celkovým
přežitím nebyla prokázána.
Závěr: NSCLC prokazuje zvýšenou imunohistochemickou expresi SphK1, která
koreluje s klinickým stagingem a TNM klasifikací. Ukázalo se, že celkové
přežití pacientů s vysokou expresí SphK1 je kratší než u pacientů s nižší expresí
tohoto enzymu.
102
BAKTERIÁLNÍ PŮVODCI NOVOROZENECKÝCH INFEKCÍ A
MOŽNOSTI ANTIBIOTICKÉ LÉČBY
Autor: Fišerová K.
Školitel: Kolář M., prof. MUDr. Ph.D.
Ústav mikrobiologie LF UP v Olomouci
Úvod: Novorozenecké infekce lze definovat jako infekční onemocnění
novorozenců vzniklá během 4 týdnů po porodu. Dělí se na časné (vzniklé
během prvních sedmi dní), kde se nejčastěji uplatňují E. coli, S. agalactiae a L.
monocytogenes, popř. chlamydie a mykoplasmata, a pozdní (rozvíjející se od 8.
dne), které jsou vyvolány nozokomiálními, často multirezistentními bakteriemi,
např. S. aureus, K. pneumoniae a P. aeruginosa.
Cíle: Cílem práce bylo stanovení nejčastějších bakteriálních původců
novorozeneckých infekcí, včetně jejich rezistence k antibakteriálním léčivům
a doporučení adekvátní antibioterapie.
Metodika: Z biologického materiálu novorozenců hospitalizovaných na
Novorozeneckém oddělení Fakultní nemocnice Olomouc v roce 2017 s klinicky
prokázanou infekcí byly izolovány standardním postupem jednotlivé bakteriální
kmeny. Identifikace bakteriálních izolátů byla provedena pomocí MALDI-TOF
MS. Citlivost k antibiotikům byla testována diluční mikrometodou dle
doporučení EUCAST.
Výsledky: Novorozenecká infekce byla prokázána u 118 dětí a bylo izolováno
celkem 89 bakteriálních patogenů. Nejčastějšími etiologickými agens byly
enterobakterie (64%) a S. aureus (8%). Pozitivním zjištěním je, že S. aureus byl
ve 100% citlivý k oxacilinu, tudíž nebyl prokázán MRSA. Naopak špatnou
zprávou je výskyt multirezistentní S. maltophilia, která představuje závažný
terapeutický problém. Překvapující je, že S. agalactiae způsobil infekci pouze
u 3% novorozenců.
Závěr: Na základě získaných výsledků je zřejmé, že iniciální antibioterapie
musí vycházet z charakteru infekce. V případě časných infekcí lze doporučit
kombinaci ampicilin + gentamicin, u pozdních je nutné použít amoxicilin/kys.
klavulanová + gentamicin. Je vhodné zdůraznit nezbytnost mikrobiologického
vyšetření, které ve většině případů prokáže bakteriálního původce a umožní
cílenou antibiotickou léčbu, včetně aplikace širokospektrých antibiotik
v případě průkazu multirezistentních bakterií.
Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_019.
103
POLÉKOVÉ AKUTNÍ PANKREATITIDY
Autor: Hanicová M.
Školitel: Urbánek K., doc. MUDr. Ph.D.
Ústav farmakologie LF UP v Olomouci
Úvod: Poléková akutní pankreatitida patří k poměrně vzácným onemocněním. Je
to zánět pankreatu vyvolán nežádoucími účinky léčiv. Většinou má lehký průběh
a po vysazení léčiva rychle ustupuje.
Cíle: Zjistit výskyt, etiologii a závažnost polékové akutní pankreatitidy ve
FNOL v letech 2006–2010.
Metodika: Pomocí nemocničního informačního systému FNOL vyhledání
a sumarizace všech pacientů s diagnózou akutní pankreatitidy za dané období,
s cílem objasnění etiologie vzniku pankreatitid. U polékových následně určit
rizikové skupiny pacientů s rizikovou medikací.
Výsledky: Od roku 2006 do roku 2010 bylo zaznamenáno 453 akutních
pankreatitid, z toho bylo 5,5 % polékových. Ženy tvořily 220 (48,5 %) a muži
233 (51,4 %) případů. Průměrný věk celé kohorty byl 56,8 let (2-95 let) a poměr
ženy/muži byl 1/1,05. Z celého souboru bylo 51,6 % biliárních a 48,4 %
nebiliárních. Z nebiliárních bylo nejvíc toxonutritivních 52 %, idiopatických
22,9 % a 3. nejčastější byla poléková etiologie 11,4 % (25 případů).
U polékových akutních pankreatitid byl průměrný věk 36,8 let (2-82 let), poměr
ženy/muži byl 1,08/1. Co se týče závažnosti onemocnění, v celkovém souboru
pacientů měla pankreatitida v 75,5 % lehký průběh a mortalita dosáhla 6,4 %,
u léky indukované pankreatitidy lehce proběhlo 88 % případů a mortalita byla
0 %. Nejčastějšími léky způsobujícími pankreatitidu v tomto souboru pacientů
jsou: azathioprin (7), mesalazin (3), dexamethazon (3), methylprednisolon (2),
další léky jako valproát, liraglutid, ramipril, cytarabin, atorvastatin způsobily
onemocnění pouze jednou. Celkově nejčastějšími diagnózami, pro které pacienti
léky užívali, byly IBD (11), z toho Morbus Crohn (5), ulcerózní kolitida (6),
dále onkologické onemocnění (4), z toho ALL (2), folikulární lymfom (1)
a embryonální karcinom (1).
Závěr: I přes nesporné pokroky v medicíně zůstává diagnostika tohoto
onemocnění obtížná a výskyt akutních polékových pankreatitid je v populaci
zřejmě značně podceňován. Možné zlepšení do budoucna je závislé hlavně na
lékařích. Je důležité, aby mysleli i na tuto diagnózu a znali léky, které by mohli
způsobit akutní polékovou pankreatitidou.
104
FARMAKOKINETIKA PROFYLAKTICKÝCH ANTIBIOTIK
BĚHEM KARDIOCHIRURGICKÝCH OPERACÍ S VYUŽITÍM
MIMOTĚLNÍHO OBĚHU
Autoři: Hansgutová V, Jurovicová B
Školitel: Strojil J, MUDr. Ph.D.
Ústav farmakologie LF UP v Olomouci
Úvod: Mimotělní oběh svým systémem filtrů a semipermeabilních membrán
mění farmakokinetiku antibiotik. Mění se zejména distribuční objem (Vd), jak
podáváním infuzních roztoků, tak kvůli změnám vnitřního prostředí. Pacienti
podstupující kardiochirurgické výkony na otevřeném srdci jsou také
v hypotermii, která snižuje metabolické nároky tkání na kyslík. Před operací
byla každému pacientovi podána profylaktická dávka cefazolinu či ampicilinu.
Cíle: Popsat a kvantifikovat změny farmakokinetiky profylaktických antibiotik
podávaných u kardiochirurgických operací s využitím mimotělního oběhu.
Metodika: Prospektivní neintervenční kontrolovaná farmakokinetická studie
zahrnující populaci pacientů podstupujících plánovaný kardiochirurgický
výkon. Během operačního výkonu byly v předem specifikovaných časech
odebrány vzorky krve pro stanovení hladin antibiotika pomocí HPLC s UV
detekcí na vlnové délce 210 nm. Jako vnitřní standard byl použit meropenem.
Z dokumentace byly získány hodnoty váhy, výšky, údaje o komorbiditách,
farmakoterapie a laboratorní výsledky pacienta.
Výsledky: Pacienti byli rozděleni do čtyř skupin podle použitého antibiotika
(ampicilin 5, cefazolin 9) a podle toho, zda byli napojeni na pumpu, či nikoli.
Průměrná podaná dávka ampicilinu byla 34,1 mg/kg t.h., v případě cefazolinu to
bylo 24,8 mg/kg t.h. Trvání operace bylo mezi 2,05 hodiny a 4,4 hodiny.
Mimotělní oběh byl použit u 12 ze 14 pacientů (86 %).
Závěr: Předběžné výsledky naznačují, že vzhledem k rozptylu hodnot dávek
vztažených k trvání operace lze předpokládat variabilní dosažení účinných
profylaktických koncentrací.
V další fázi řešení projektu bude vytvořen populační farmakokinetický model
ke zhodnocení účinnosti léčby.
Práce vznikla za podpory grantu AZV 17-31540A.
105
ANALÝZA OBRAZU V PATOLOGII
Autor: Hlava P.
Školitel: Überall I., Ing. Mgr. Ph.D.
Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci
Úvod: Manuální (okometrické) hodnocení histopatologických preparátů je
semi-kvantitativní a je zatíženo subjektivní chybou pracovníka, který provádí
hodnocení. Proto je snaha o zavedení méně subjektivních metod do procesu
hodnocení patologických nálezů. Jednou z těchto metod je počítačová analýza
obrazu.
Cíle: Cílem práce bylo seznámit se a otestovat spektrum programů navržených
pro analýzu obrazu, a to jak programy volně dostupné, tak placené firemní
produkty a následně doporučit vhodný typ.
Metodika: Jako testovací materiál byl využit proliferační marker Ki67 (jaderná
pozitivita), jehož zvýšená exprese koresponduje se špatnou prognózou
onkologicky nemocných pacientů a receptor Her2/neu (membránová pozitivita),
který má prognostický a prediktivní význam u karcinomů mammy. Oba
proteiny byly imunohistochemicky naznačeny a reprezentativní oblasti byly
nasnímány kamerou .slide (Olympus, Japan) na mikroskopu BX43 (Olympus,
Japan). Následně byly snímky analyzovány dvěma typy programů na analýzu
obrazu a sice Image-Pro Premier (Media Cybernetics) a ImageJ (National
Institutes of Health).
Výsledky: Analýza v programu Image-Pro Premier nabízela mnohem více
možnosti oproti ImageJ, ovšem Image-Pro Premier je placený program. ImageJ
je volně dostupný program. Pro ImageJ je dostupné velké množství pluginů.
V naší práci jsme pracovali s pluginy, přímo zaměřenými na hodnocení
proliferačního markeru Ki-67 (plugin ImmunoRatio) a na hodnocení
membránové pozitivity HER2/neu (plugin ImmunoMembrane).
Závěr: Z výsledků vyplynulo, že nelze najít univerzální platformu pro
kvantifikaci proteinových markerů pomocí obrazové analýzy. Každý typ
markeru je charakteristický nejen svojí lokalizací v rámci tkáně, ale i v rámci
buňky. Rovněž míra exprese toho kterého markeru ovlivňuje volbu softwaru,
a tím i jeho optimální využití, což se odráží na validitě získaných výsledků.
Analýza obrazu je sice vhodným, avšak pouze doplňkovým nástrojem, zejména
v oblastech patologie, kterou je charakteristika nádorového prostředí s přímým
dopadem na terapii pacientů.
106
VYUŽITÍ NANOTECHNOLOGIÍ V MEDICÍNĚ
Autor: Klepárník D.
Školitel: Kolářová H., prof. RNDr. CSc.
Ústav lékařské biofyziky LF UP v Olomouci
Úvod: Nanotechnologie mohou být využity v mnoha odvětvích medicíny. Mezi
nanočástice se řadí objekty jejichž rozměry jsou menší než 100 nm. Vzhledem
k tomu, že jsou nanočástice již ve velké míře využívány v praxi, je nutné znát
jejich základní vlastnosti a potencionální toxické účinky.
Cíle: Cílem této práce bylo charakterizovat vlastnosti nanočástic stříbra (Ag-
NP), které jsme získali od Státního zdravotního ústavu (SZÚ), a stanovit jejich
vliv na nenádorové buněčné linie in vitro.
Metody a materiál: Velikost nanočástic jsme určili pomocí mikroskopu
atomárních sil (AFM). Původní koncentrace roztoku Ag-NP byla 7,5 mg/ml.
Použili jsme ředění 1:100. Po nanesení vzorků jsme nechali sklíčka vysušit při
60˚C. K měření byl použit přístroj AFM Bioscope Catalyst s transmisním
mikroskopem Olympus IX81 a hrot ScanAsyst-Air s rezonanční frekvencí 45-
85 kHz a konstantní silou 0,4 N m-1. Byly pořízeny snímky s frekvencí skenu
0,3 Hz o velikosti 10 × 10 μm. Obrázky byly vyhodnoceny pomocí programu
Gwyddion 2.40. Dále bylo stanoveno absorpční maximum pomocí přístroje
Synergy HT reader v rozmezí zkoumaných vlnových délek od 300 do 750 nm.
MTT test byl proveden na buněčné linii NIH 3T3 (myší fibroblasty). Buňky
byly kultivovány 24 hodin při 37 ˚C a 5 % CO2 a dalších 24 hodin byly
inkubovány s Ag-NP za stejných podmínek. Následně byl proveden MTT test
životnosti měřením absorbance na Synergy HT Multi-Mode Microplate Readeru
(570/690 nm) a poté stanovena hodnota IC50 pomocí softwaru Phototox verze
2.0.
Výsledky: Pomocí AFM jsme určili střední hodnotu velikosti nanočástic, jež
činila 43,5 nm. Medián byl 42,7 nm a maximum bylo 170,23 nm. Absorpční
maximum bylo stanoveno na 430 nm, což odpovídá velikosti nanočástic.
Hodnota IC50 byla stanovena na 0,0025mg/ml.
Závěr: Z výsledků vyplývá, že vzorek obsahoval nanočástice Ag-NP
(<100nm), nicméně v něm byly detekovány také agregáty. Pomocí MTT testu
jsme stanovili hodnotu IC50 a závislost životnosti na použitých koncentracích.
Výsledky budou doplněny dalšími testy s cílem identifikace případných
zdravotních rizik u nanomateriálů ve spotřebních výrobcích.
107
SLEDOVÁNÍ EXPRESE VYBRANÝCH PREDIKTORŮ KLINICKÉ
ODPOVĚDI NA IMUNOTERAPII U PACIENTŮ S NÁDORY PLIC
Autor: Klobušický T.
Školitel: Škarda J., doc. MUDr. MVDr. Ph.D.
Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci
Úvod: „Stone-like structures“ (SLSs) jsou jednou z forem LC3 proteinu, který
signalizuje v buňkách autofagickou aktivitu. Autofagie je proces, který
probíhá buňkách mnohých agresívních epiteliálních tumorů, mezi jinými
i v buňkách nemalobuněčného karcinomu plic. Jde o aktivaci alternativních
metabolických drah na zabezpečení energie pro nádorovou tkáň v situaci, kdy je
dodávka kyslíku a glukózy nedostatečná.
Cíle: Cílem naší práce bylo prozkoumat vztah mezi výskytem „stone like
structures“ (SLSs) a délkou přežití pacientu s nemalobuněčným karcinomem
plic.
Metodika: Sledovaná skupina obsahovala 116 pacientů s nemalobuněčným
karcinomem plic. Vzorky tkáně byli barvené a značené použitím standartních
imunohistochemických metod, s použitím protilátky proti autofagickému
proteinu LC3A. Přítomnost autofagických SLSs byla zjišťována v 10 zorných
polích, a dále membranózní a cytoplasmatická přítomnost LC3A byla
zohledněná pomocí histoskóre (Hscore) (procento pozitivních buněk x intenzita
zbarvení (1, nízká; 2, střední; and 3, vysoká)). Výsledné histoskóre sa
pohybovalo od 0 (minimum) do 300 (maximum).
Výsledky: Ze 116, 88 vzorků bylo použitelných na konečné hodnocení. Bylo
zjištěné, že vyšší počet LC3 SLSs (˃20) je signifikantně spojený s kratším
celkovým přežitím a kratším časem do objevení metastáz.
Závěr: Výsledky naší práce značí, že zvýšený výskyt SLSs u pacientů
s nemalobuněčným karcinomem je důležitý prognostický faktorem a jeho
význam by měl být dále zkoumán.
108
BAKTERIÁLNÍ PŮVODCI SEPSÍ
Autoři: Košťálová G., Macková Š.
Školitel: Kolář M., prof. MUDr. Ph.D.
Ústav mikrobiologie LF UP v Olomouci
Úvod: Sepse je definována jako život ohrožující orgánová dysfunkce způsobená
nepřiměřenou odpovědí makroorganismu na infekci. Septické stavy patří
k závažným medicínským problémům z důvodu jejich vysoké mortality.
Cíle: Stanovení souboru septických pacientů na základě nové definice a nových
kritérií sepse (sepsis-3). Zjištění nejčastějších bakteriálních patogenů
a nejběžnější antibiotické léčby první volby.
Metodika: Byli identifikováni pacienti v sepsi v průběhu hospitalizace na
Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) ve Fakultní
nemocnici Olomouc v roce 2017. Kritériem pro stanovení sepse bylo quick
SOFA skóre a SOFA skóre ≥ 2 svědčící pro orgánovou dysfunkci.
U jednotlivých pacientů byly hodnoceny následující parametry - mortalita, zdroj
a druh sepse, antibiotická léčba a pozitivní hemokultury.
Výsledky: Z celkového počtu 398 pacientů byla u 215 prokázána sepse,
přičemž zdroj byl určen v 91,6 %. Muži byli zastoupeni v 52,6%, zatímco ženy
tvořily 47,4% sledovaného souboru. Průměrný věk septických pacientů činil
65,7 let. Nejčastějším zdrojem sepse byla pneumonie. Celková mortalita
pacientů se sepsí činila 32,1%. Celkem 29 (13,5 %) pacientů mělo pozitivní
hemokulturu. Z hlediska bakteriálních patogenů byly z hemokultur nejčastěji
izolovány koaguláza-negativní stafylokoky, enterobakterie a enterokoky.
V iniciální antibiotické léčbě byly aplikovány především aminopeniciliny
kombinované s inhibitory bakteriálních beta-laktamáz nebo piperacilin
s tazobaktamem, přičemž u řady pacientů byl současně použit gentamicin.
Závěr: Z výsledků vyplývá, že septické stavy v intenzivní péči patří k velmi
obávaným diagnózám s vysokou mortalitou. V případě KARIM byla sepse
identifikována u více než poloviny pacientů. Zajímavou otázkou je význam
koaguláza-negativních stafylokoků, u kterých není možné jednoznačně vyloučit,
že se jedná o klinicky nesignifikantní nález. Důležitou součástí terapie zůstává
nadále velmi pečlivá interpretace mikrobiologických výsledků a na jejich
základě případná modifikace antibiotické léčby.
Práce vznikla za podpory projektu IGA_LF_2018_019.
109
VIDEOPROGRAM – ČÁST ORGANOLOGIE
Autoři: Krajčí L., Ulrich M.
Školitel: Holibková A., doc. MUDr. CSc.
Ústav normální anatomie LF UP v Olomouci
Úvod: Vzhledem k tomu, že játra a jejich funkce jsou pro studium medicíny,
zvláště pak anatomie, dosti náročné, rozhodli jsme se připravit videoprezentaci
tohoto orgánu. Videoprezentace má celkem dvě části. První část se zabývá
makroskopickým popisem jater a jejich topografií. Obsahem druhé části je
mikroskopický popis a funkce tohoto orgánu.
Cíle: Našimi cíli bylo vytvoření studijního materiálu, který bude dostupný na
internetových stránkách lékařské fakulty. Pokusili jsme se koncipovat video tak,
aby bylo srozumitelné, názorné a poutavé a tím zjednodušit problematiku studia
anatomie, histologie a fyziologie jater.
Metodika: První díl videoprojektu byl natáčen v prostorách pitevny na
kadaverózním materiálu a následně sestříhán a doplněn o komentář.
Kadaverózní materiál byl poskytnut ústavem normální anatomie. Druhý díl byl
zpracován pouze v počítači, protože se jedná o mikroskopický a funkční popis
jater. Nezbytným prvkem druhé části byla animace.
Výsledky: Obě videa ukazují názorně anatomický popis, stavbu a funkci jater
pochopitelným způsobem. Oba díly budou studentům k dispozici na
internetových stránkách fakulty.
Závěr: Doplnili jsme těmito videi sérii výukových filmů Videoatlasu anatomie,
který slouží pro usnadnění studia anatomie.
110
FARMAKOKINETICKÉ MODELOVÁNÍ A PK/PD ANALÝZA
DÁVKOVACÍCH REŽIMŮ VANKOMYCINU
Autor: Lečbychová K.
Školitel: Suchánková H., MUDr. Ph.D.
Ústav farmakologie LF UP v Olomouci
Úvod: Vankomycin je baktericidní antibiotikum, pro jehož ideální dávkovací
režim je vhodné pravidelné měření hladin včetně
farmakokinetické/farmakodynamické (PK/PD) analýzy.
Cíle: Cílem analýzy bylo zjistit nejčastější dávkovací režimy ve Fakultní
nemocnici Olomouc (FNOL) a pomocí PK/PD analýzy změřených hladin
navrhnout optimální dávkovací režim včetně jeho predikce.
Metodika: Provedla se retrospektivní analýza změřených sérových hladin
vankomycinu u pacientů z FNOL z období 2012-2016. Ze souboru byli vyřazeni
pacienti, u nichž chyběly údaje nutné k interpretaci hladin a hemodialyzovaní.
Sérové hladiny vankomycinu byly anonymně zpracovány v programu
MwPharm++, který umožnil na základě individuálních farmakokinetických
parametrů pacienta vypočítat plochu pod křivkou za 24 hod (AUC0-24).
Výsledné hodnoty získané z MwPharm++ s ohledem na MIC patogenu byly
porovnány s nejnovějšími doporučeními.
Výsledky: Bylo provedeno 799 měření hladin u 380 pacientů. Nejčastější
dávkovací režim byl 1g b.i.d. (63%) následovaný 1g t.i.d (15%). Po provedení
PK/PD analýzy bylo zjištěno, že optimální iniciální dávkování by v 31%
případů bylo 1g b.i.d., ve 23% 1g t.i.d. a v 13% 0,5 b.i.d resp. t.i.d.
Nejvhodnější parametr pro predikci byla clearance kreatininu (p=0,05).
Konzultace klinického farmakologa byla vyžádána v 12% případů.
Závěr: Hodnotit účinnost terapie vankomycinu pouze na základě údolních
koncentrací, jak uvádí nová doporučení, je nepřesné, často vede k neúměrnému
zvyšování dávek a tím i rizika toxicity. Jako nejvhodnější parametr pro volbu
optimálního dávkovacího režimu se jeví clearance kreatininu.
Studie byla podpořena vnitřním grantem č. IGA UPOL 2017_LF_012 a byla
schválena Etickou komisí FNOL č. 183/14.
111
POLYMYXIN B IMPROVES THE EFFICIENCY OF SURFACTANT
TREATMENT IN ENDOTOXIN INDUCED LUNG INJURY
Author: Maťašová K.
Supervisors: Kolomazník M., RNDr. PhD., Kopincová J., RNDr., PhD.,
Čalkovská A., prof. MUDr. DrSc.
Department of Physiology and Biomedical Center Martin, JFM in Martin,
CU in Bratislava
Introduction: Intratracheal (i.t.) administration of pulmonary surfactant (SF)
mitigates inflammation caused by endotoxin (lipopolysaccharide, LPS) from
Gram-negative bacteria. Polymyxin B (PxB) binds to SF phospholipids and
increases resistance of SF to inactivation.
Aim: We hypothesized that combined therapy with SF+PxB can be more
effective in reducing the LPS-induced inflammatory response in the lungs than
SF treatment alone.
Methods: In adult male rats (Wistar, n=26, b.w. 320±10g) acute lung injury
was induced by i.t. instillation of LPS (500 μg/kg b.w.; 2.2 ml/kg b.w; E.coli,
055:B5). Controls received sterile saline at the same dose. Animals with LPS
were treated i.t. with exogenous SF (Curosurf®, 50 mg of PL/kg b.w.) or SF
with PxB 1% w.w. (SF+PxB). After 5 hrs of artificial ventilation they were
overdosed by anaesthetics and the markers of inflammation and oxidative
damage were determined in homogenized lung (HL) tissue (right lung) and
bronchoalveolar lavage fluid (BALF) from left lung. Lung oedema was
expressed as wet/dry weight ratio.
Results: LPS increases lung oedema formation (p<0.001), oxidative stress
(p<0.01) and the levels of IL-1β, IL-6, TNF-α and MCP-1 in HL and BALF. In
LPS-treated animals, SF administration significantly reduces lung oedema,
oxidative stress (both p<0.05) in HL and IL-6 (p<0.01) in BALF. With
exception of lung oedema, this effect is potentiated when PxB is added to SF. In
addition, SF+PxB reduces also IL-1β and MCP-1 (p<0.05) in BALF and TNF-α
and MCP-1 (p<0.01) in HL.
Conclusion: Enrichment of exogenous surfactant with PxB potentiates the
effect of surfactant therapy in LPS-induced acute lung injury by mitigating lung
inflammation and oxidative stress. The results indicate the potential of
surfactant preparations to carry the drugs directly to the site of its action.
Supported by VEGA 1/0469/16, APVV-0435-11, APVV-15-0075 and BioMed
262202201.
112
BIOMARKERY PROGRESE U NÁDORŮ PROSTATY
Autor: Prachař D.
Školitel: Kurfürstová D., MUDr. Ph.D.
Ústav klinické a molekulární patologie LF UP v Olomouci
Úvod: Adenokarcinom prostaty je nejčastější malignitou v mužské populaci
České republiky. Diagnostika tohoto onemocnění se odvíjí od sérových hladin
PSA, vyšetření per rectum a biopsie. V léčbě má nezastupitelné místo
chirurgieirurgie. U starších rizikových pacientů s malými nádory spadajícími do
low grade skupiny a příznivými prediktivními znaky je výhodnější observace.
Jedním z možných prognostických markerů karcinomu prostaty je proliferační
znak Ki67.
Cíle: Cílem naší práce je stanovit proliferační aktivitu Ki67 v punkčních
proužcích i v tkáni po prostatektomii a zhodnotit ji ve vztahu ke stádiu
a gradingu karcinomu, což může pomoci ke správnému zařazení pacientů do
skupiny vhodné k observaci, či k operaci.
Metodika: Studovali jsme proliferační aktivitu Ki67 u náhodně vybraných
pacientů, kteří byli vyšetřováni a operováni ve Fakultní nemocnici Olomouc
v letech 2017 a 2018. Proliferační aktivita byla hodnocena pomocí
imunohistochemie Ki67 jak v punkčních proužcích tkáně prostaty (N=35), tak
ve tkáni z radikální prostatektomie (N=96). Procento Ki67 pozitivních buněk
bylo hodnoceno ve dvou místech vždy ve 300 buňkách. Výsledky byly
statisticky vyhodnoceny.
Výsledky: Nalezli jsme vztah proliferační aktivity Ki67 vzhledem ke Gleason
skóre. V biopsiích u pacientů s GS >4+3 byla aktivita Ki67 vyšší než u pacientů
s GS <3+4. Zjistili jsme vztah mezi procentem pozitivních vzorků
s karcinomem prostaty a GS. Skupina pacientů s GS >4+3 měla procentuálně
více pozitivních vzorků než skupina GS <3+4 (viz. Graf 1 a 2). U radikálních
prostatektomií byla nalezena korelace mezi nejvyšším Ki67 a GS a také stádiem
nemoci. Pacienti s GS >4+3 měli vyšší maximální hladiny Ki67 než pacienti
s GS <3+4. Vyšší maximální Ki67 znamenalo také větší karcinom.
Závěr: Ki67 se jeví jako dobrý prognostický znak pro karcinom prostaty. Jeho
exprese ve vzorcích karcinomu prostaty dobře odráží stádium a grading nádoru
a ukazuje tak skutečné vyhlídky pacientů. Stanovování jeho aktivity
v karcinomu prostaty je tedy opodstatněno a mělo by být rutinně prováděno.
ZUBNÍ LÉKAŘSTVÍ
114
3D ANALÝZA OBLIČEJE DĚTÍ VE VĚKU 6 AŽ 15 LET
Autoři: Lenochová M., Bednářová M.
Školitel: Dírer P., MDDr.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: 3D technologie jsou v dnešní době na vzestupu od 3D skenerů po
tiskárny a pomáhají nám zjednodušit lékařskou dokumentaci – například
v ortodoncii, chirurgii a antropologii. Díky 3D fotoaparátům a technologiím
můžeme zrychlit a zefektivnit analýzu získaných dat. Toho bylo využito v této
práci, ve které byl sledován růst a změny proporcí obličeje dětí ve věku 6 – 15
let.
Cíle: Cílem naší práce bylo zjištění průměrných přírůstků v různých částech
obličeje v průběhu jednoho roku u skupiny dětí ve věku 6 – 15 let a porovnání
těchto přírůstků u námi určených skupin – mladší a starší děti, chlapci a dívky.
Dalším cílem bylo vyhodnocení symetrie obličeje dětí a změny v symetrii po
jednom roce.
Metodika: Z databáze 3D fotografií právě probíhající longitudinální kohortové
studie, která byla schválená Etickou komisí FN a LF UP Olomouc bylo vybráno
50 dětí narozených v letech 2003 – 2010. U těchto dětí byly k dispozici alespoň
dvě 3D fotografie tváře s minimálním odstupem jednoho roku a zároveň údaje o
jejich celkové tělesné výšce. Do studie byly vybrány děti, u kterých byla
zaznamenána největší změna tělesné výšky během jednoho roku. Kvůli tomuto
výraznějšímu růstu se u nich předpokládaly také nejvýraznější změny v růstu
obličeje. Snímky byly analyzovány v programech Face Sculptor® a Mirror 3D
Analysis, kde se pomocí antropometrických bodů zjistily jejich jednotlivé
vzdálenosti a proporcionální poměry obličeje.
Výsledky: Při sledování symetrie obličeje bylo zjištěno, že s přibývajícím
věkem se obličej stává více symetrickým a to v případě jak horizontálních třetin
tak i vertikálních pětin, které byly určeny danými antropometrickými body. Při
hodnocení lineárních vzdáleností jsme zjistily, že k větším růstovým změnám
dochází více u starších dětí (v naší studii se jedná o děti ve věku 12 – 15 let) než
u mladších.
Závěr: Větší změny v růstu byly zaznamenány obecně u starších dětí, což je
možné vysvětlit vstupem dětí do období puberty a následným zrychleným
růstem. V případě rozdílů mezi pohlavími nemůžeme výsledky zobecnit,
některé rozměry se více měnily u chlapců, jiné u dívek.
115
PACIENTI S HALITÓZOU V ORDINACI ZUBNÍHO LÉKAŘE
Autoři: Belobradová J., Kováčová V.
Školitel: Morozova Y., Stomatolog Ph.D.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Naše práce se věnuje problematice halitózy a jejím různým příčinám.
Halitóza, anebo zápach z úst, je v dnešní době tabuizované téma. Halitóza může
mít celou řadu příčin, jejichž původ se netýká jen dutiny ústní. Za zápachem
z úst se často skrývají celková onemocnění, avitaminózy anebo užívání
některých léků.
Cíle: Cílem naší práce je zjistit výskyt halitózy u jedinců různého věku
a pohlaví, stanovit vztah mezi výskytem halitózy a stavem orálního zdraví,
přítomností celkového onemocnění či užíváním různých látek (léky, alkohol,
káva, kouření).
Metodika: Pacienti vyplnili dotazník (celková onemocnění, užívání léků,
kouření, stravovací návyky, orální hygiena). Poté následovalo vyšetření dutiny
ústní, organoleptické a chromatografické (OralChroma) měření halitózy. Na
závěr proběhlo zpracování výsledků měření.
Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 229 pacientů (89 mužů a 140 žen) ve věku
18–91 let. Organolepticky byla halitóza zjištěna u 10,5 % jedinců, pomocí
OralChroma u 11,8 % jedinců. Nejčastější celková onemocnění u pacientů
s halitózou byl diabetes, reflux či onemocnění plic. Kouření, zvýšená
konzumace kávy, nedostatečný příjem tekutin ani čištění zubů více než dvakrát
denně nemělo signifikantní význam na výskyt halitózy.
Závěr: Halitóza je stále choulostivé téma pro pacienty, kteří tento problém řeší
bez pomoci lékaře neúspěšně několik let. Detekcí halitózy a její terapií můžeme
výrazně zvýšit komfort společenského života pacienta.
116
POROVNÁNÍ RŮZNÝCH TECHNIK DETEKCE KARIÉZNÍHO
DENTINU IN VIVO
Autoři: Borovcová J., Šaumanová M., Mráz M.
Školitel: Morozova Y., Stomatolog Ph.D.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Důkladná exkavace kariézního dentinu je jedním ze zásadních principů
ošetřování kariézních lézí. V kavitované kariézní lézi se rozlišuje infikovaný
dentin, který musí být úplně odstraněn, a afektovaný (demineralizovaný) dentin,
jehož struktura je zachována. Na jejich odlišení lze použít několik způsobů: od
základních (vizuální a taktilní detekce) až po náročnější (použití speciálních
barviv či přístrojů fungujících na principu kvantitované světlem indukované
fluorescence-QLF).
Cíle: Zjistit a porovnat efektivitu různých způsobů detekce infikovaného
dentinu při preparaci kariézních lézí.
Metodika: Celkem bylo ošetřeno 64 kavitovaných kariézních lézí. Po otevření
kariézního ložiska následovala exkavace infikovaného dentinu, na jehož detekci
byly použity čtyři způsoby: vizuální hodnocení, taktilní hodnocení, aplikace
caries detektoru a prosvícení přístrojem SiroInspect. Na závěr proběhlo
zpracování výsledků měření.
Výsledky: Byla zjištěna signifikantně častější pozitivita detekce při použití
caries detektoru a SiroInspect v porovnání s vizuálním a taktilním vyšetřením.
Přitom mezi caries detektorem a Sirolnspectem signifikantní rozdíl prokázán
nebyl (McNemarův test, p 0,05).
Závěr: Pouhé vizuální a taktilní detekce je při exkavaci kariézního dentinu
nedostačující. Aplikace caries detektoru anebo použití QLF výrazně zvyšuje
efektivitu detekce infikovaného dentinu.
117
DYNAMIKA ZMĚN NUTRIČNÍCH PARAMETRŮ U
DISPENZARIZOVANÝCH PACIENTŮ S OROFACIÁLNÍMI
MALIGNITAMI
Autoři: Ďuricová A., Habláková M.
Školitel: Chytilová K., MUDr. Ph.D.
Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie FN Olomouc,
LF UP v Olomouci
Úvod: Vzhledem k tomu, že nádorová onemocnění vedou často k poklesu
tělesné hmotnosti a úbytku svalové a tukové hmoty, má nutriční podpora
a nutriční screening v terapii přímo zásadní význam.
Cíle: Cílem této práce je u vybraných onkologických pacientů sledovat
a vyhodnotit stav výživy v závislosti na jednotlivých způsobech stravování
v delším časovém horizontu.
Metodika: Do studie bylo zařazeno 48 pacientů (39 mužů, 9 žen) ve věku 41-
86 let s diagnostikovaným tumorem v orofaciální oblasti. Pacienty jsme
sledovali během dvou kontrol a rozdělili do skupin dle způsobu výživy: pacienti
s perorálním příjmem potravy, pacienti živeni přes PEG a pacienti
s kombinovaným příjmem (PEG a perorální příjem). Na sledování stavu výživy
jsme použili následující parametry: výška, váha, BMI, obvod paže, svalová síla
(handgrip).
Výsledky: U mužů s perorálním příjmem se zvýšilo procento pacientů
s normálními hodnotami (+ 16,3%) na úkor pacientů se sníženou hodnotou
obvodu paže.
Při porovnávání hodnot handgripu v závislosti na stravě, jsme zjistili, že
u pacientů s perorálním příjmem se procento pacientů s velmi slabým stiskem
zvýšilo o 10,4%, u pacientů s PEG o 8,3% a u pacientů s kombinovaným
příjmem o 16,7%.
Závěr: Na základě výsledků hodnot obvodu paže jsme zjistili, že hodnoty byly
ovlivněny typem stravy, kde pacienti s perorálním příjmem vykazovali nejvyšší
procentuální nárůst zlepšení hodnot.
Podle výsledků handgripu jsme zjistili, že skupiny s perorálními přijmeme
a s PEG měli srovnatelné výsledky svalové síly, což znamená, že nutriční
příjem byl u obou skupin během první a druhé kontroly stejný. U kombinované
skupiny je procentuální nárůst pacientů s velmi slabým stiskem vyšší, což může
být do určité míry ovlivněno menším počtem pacientů ve skupině, ale
poukazuje zároveň na fakt, že skupina pacientů s kombinovaným příjmem je
z nutričního hlediska nejrizikovější.
118
ETIOPATOGENEZE VNĚJŠÍCH CERVIKÁLNÍCH RESORPCÍ
Autor: Hocková B.
Školitel: Šedý J., MDDr. MUDr. Ph.D. MBA
Ústav normální anatomie LF UP v Olomouci
Úvod: Invazivní cervikální resorpce (ICR) je jev, vyskytující se velmi vzácně,
přibližně u 0,02 % populace. Doposud byly zveřejněné jen dvě studie
s významně velkým počtem pacientů s ICR. Z etiologického hlediska je
nejčastější známou příčinou cervikální resorpce předchozí ortodontická léčba,
která se vyskytuje až u 24,1 % těchto pacientů. Některé typy resorpcí mohou
být však způsobeny herpetickými viry, zejména kočičím herpes virem typu 1,
který je přenosný z domácích koček na člověka.
Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit možné etiologické faktory podílející se na
vzniku ICR, protože podle studií až 16,4 % analyzovaných případů nemá
predisponující faktory určeny.
Metodika: Součástí byla praktická část, sestávající z průzkumu pacientů s ICR
pomocí dotazníku. V dotaznících jsme se snažili zabrat co největší spektrum
etiologických faktorů, které by mohly ICR u daného případu způsobit. Zatím
jsme získali deset pacientů, sedm mužů a tři ženy, u kterých byla ICR
diagnostikována.
Výsledky: Výsledkem studie byla analýza etiologických faktoru u deseti
pacientů s cervikální resorpci. U 80 % pacientů byla ICR lokalizována jen na
jednom zubu, a tedy izolovaná, u dvou pacientů byla ICR mnohočetná. Celkem
30% pacientů mělo predisponující faktor invazivního cervikální resorpce,
ortodontickou léčbu. Často dochází ke vzniku ICR na podkladě působení více
etiologických faktorů současně, z čehož nejčastěji je to kombinace bělení
a ortodontické léčby nebo bělení a traumata, která se u pacientů v naší
dotazníkové studii objevila u 10 % pacientů.
Závěr: ICR se vyskytuje velmi vzácně. Jednou z hlavních obav týkajících se
ICR je, že je často nesprávně diagnostikovaná. Podle výsledků dotazníkové
studie vyplývá, že cervikální resorpce se vyskytuje spíše izolovaně než
mnohočetně. U přibližně jedné třetiny pacientů je etiologickým faktorem
ortodontická léčba, a u patnácti procent trauma zubů.
119
PŘEVISLÝ SKUS
Autor: Husárová R.
Školitel: Štefková M., MUDr. CSc.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Převislý skus je ortodontická anomálie charakterizovaná hlubokým
skusem s retruzí horních řezáků. Proto při léčbě této ortodontické anomálie
provádíme sagitální expanzi v horním a dolním zubním oblouku a torzi horních
řezáků. Převislý skus bývá obvykle u II. ale i I. Angleovy třidy. Tato anomálie
je dědičná a má celý život tendenci k recidivě. Diagnózu a plán léčby děláme
vždy až po analýze celé dokumentace včetně kefalometrického snímku.
Cíle: Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jak se léčbou změnila poloha dolního
a horního řezáku v profilu obličeje.
Metodika: Pro naši studii byla použita dokumentace 124 pacientů s převislým
skusem, léčených fixním ortodontickým aparátom na ortodontickém odděleni
Kliniky zubního lékařství v Olomouci, v době od roku 1996 do roku 2017.
V databázi bylo 83 žen a 41 mužů, ve veku od 11 do 36 let. Pro účely studie
byla na kefalometrických snímcích prováděná kefalometrická analýza. Následně
byly údaje zpracovány statisticky.
Výsledky: Prokázali jsme významné změny v poloze a sklonu horních i dolních
řezáku. Oba řezáky byly protrudovány a tím se zmenšil interincizivální uhel.
Poloha dolního řezáku k APo se změnila téměř o 3 mm.
Závěr: Byla dokázána statisticky významná změna v poloze řezáků, jak
dolních, tak i horních. Vyklonění dolního řezáku je výrazně vetší než při léčbě
jiných ortodontických anomálii. Vzhledem k této nestabilní poloze
a genetickému podkladu anomálie je nutná prakticky celoživotní retence
dosáhnutého léčebného výsledku.
120
ÚSPĚŠNOST IMPLANTACÍ
Autoři: Máša M., Škrabalová D., Vojtík V.
Školitel: Starosta M., doc. MUDr. PhD.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Ošetření mezer v zubním oblouku zubními implantáty, představuje
v posledních letech oblíbené řešení. Tato metoda nabízí mnohé benefity od
vysoké estetiky, stability, až po dentoalveolární přenos mastikačního tlaku.
Velký význam má pro životnost implantátu stav dentální hygieny pacienta, jak
před zavedením, tak zejména po něm. V případě nedostatečné péče o implantát
dochází v jeho okolí k mukositidě, tedy „reversibilní zánětlivé reakci v měkkých
tkáních obklopujících funkční implantát“ (Albrektsson, Isidor, 1994)
a periimplantitidě, tedy „zánětlivé reakci s úbytkem podpůrné kosti v tkáních
obklopujících funkční implantát“ (Lindhe, Meyle, 2008). Tento stav může
vyústit až v explantaci.
Cíle: Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jaká je životnost implantátů
v závislosti na kvalitě hygieny a jaká je průměrná doba vzniku komplikací.
Metodika: Statistické zpracování pacientů dispenzarizovaných na
Parodontologickém oddělení KZL FNOL, kterým byl zaveden implantát na
tomtéž oddělení. Získávaní informací o roku implantace, hygienických indexech
(PLI, CPITN), přítomnosti nebo nepřítomnosti periimplantitis, případně doby
vzniku zánětu. Na základě hodnot hygienických indexů sestavena stupnice pro
hodnocení celkové hygieny.
Výsledky: Statistický soubor tvoří 69 pacientů, kterým bylo zavedeno
dohromady 200 implantátů. U 65 implantátů byl klinický nález periimplantitis,
ta se objevila v průměru za 3,68 let po implantaci. Zbylých 135 implantátů bylo
bez klinického nálezu. Pacienti byli rozděleni do 3 skupin podle stupně hygieny,
ze statistiky vyplynulo, že ze 65 implantátů, u kterých byla periimplantitis, 6
implantátů patřilo pacientům s vysokou úrovní hygieny, 41 implantátů patřilo
do skupiny průměrné hygieny a 18 implantátů patřilo pacientům s nízkou úrovní
hygieny.
Závěr: Obecně je klinická úspěšnost implantací 100% za 3,68 roku, přičemž
byl jednoznačně prokázán vztah kvality orální hygieny a životností implantátu.
U 33% pacientů se po dané době vyskytla periimplantitis.
121
ANOMÁLIE PROGENNÍHO TYPU – SROVNÁVACÍ STUDIE
Autoři: Pařízková N., Mohammad R.
Školitel: Štefková M., MUDr. CSc.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Anomálie progenního typu jsou ortodontické vady postavení zubů,
čelistních kostí nebo jejich kombinace. Jsou definované jako meziookluze neboli
III. Angleova třída, tedy takový vztah zubních oblouků, kdy je dolní zubní
oblouk posunut relativně dopředu vzhledem k hornímu zubnímu oblouku.
Příčina anomálie může spočívat v postavení zubů – dentální vada, čelistí –
skeletální vada, nebo v jejich kombinaci.
Léčba závisí na typu vady. Buď je možná pouze ortodontická (nechirurgická)
léčba, která spočívá v úpravě skusu do polohy, kde horní řezáky částečně
přesahují přes dolní řezáky ve směru vertikálním a horizontálně jsou uloženy
před nimi. Nebo se jedná o léčbu kombinovanou ortodonticko-chirurgickou.
Cíle: Cílem naší studie bylo nalézt kraniometrické hodnoty na kefalogramu,
které se nejvíce mění mezi operačními a neoperačními pacienty před a po léčbě
a mohly by tak pomoci určit, kdy bude pacient léčen pouze fixním aparátem
nebo už bude potřebná chirurgická terapie.
Metodika: Z dokumentace 265 pacientů jsme do naší studie zařadili soubor 146
jedinců. Vybraní pacienti splňovali následující kritéria: léčba mezi lety 1992 až
2017, dokončená léčba (chirurgická nebo nechirurgická), dokumentace
obsahující kefalometrické snímky na počátku a na konci léčby a u operačních
pacientů i předoperační snímek.
Výsledky: Celkem jsme vyšetřili 52 mužů (36 %) a 94 žen (64 %). Ze všech
pacientů jich podstoupilo ortodontickou (neoperační) léčbu 64 (44 %)
a ortodonticko-chirurgickou (operační) léčbu 82 (56 %). Průměrná délka léčby
u nechirurgických pacientů byla dva roky, u chirurgických byla léčba o rok
delší. Operaci podstupovali pacienti průměrně ve věku 21 let (rozmezí 17–35
let).
Závěr: Výrazný rozdíl mezi skupinou operačních a neoperačních pacientů jsme
zaznamenali zejména v hodnotě WITS, která popisuje vztah vrcholových částí
bází čelistí vzhledem k chrupu a v hodnotě 1+NPo, tj. vzdálenosti hrany
horních řezáků od obličejové roviny. Z výsledků naší práce plyne, že tyto dva
kraniometrické rozměry jsou důležité při rozhodnutí o operační či neoperační
léčbě.
122
ÚSPĚŠNOST AUTOTRANSPLANTACÍ
Autor: Podolinský J.
Školitel: Starosta M., doc. MUDr. Ph.D.
Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci
Úvod: Autotransplantace je jednou z mnoha metod využívajících se k náhradě
chybějících zubů. Představují přenos zubu z dárcovského místa na místo
příjmové. Většinou jsou indikovány u pacientů v období skeletálního růstu
a v mnoha případech jsou následované endodontickým ošetřením kořenového
systému zubu.
Cíle: Cílem studie bylo zhodnotit prognózu autotransplantovaných zubů
z dlouhodobého hlediska, observační doba byla v rozmezí 1 – 6 let. Taktéž
posoudit přítomnost nebo nepřítomnost resorpce tvrdých tkání zubu.
Metodika: Výzkumu se zúčastnilo 21 pacientů ve věku od 14 do 48 let, z nichž
každý absolvoval klinické vyšetření a byl mu zhotoven intraorální snímek.
Celkově bylo vzato do studie 29 transplantovaných zubů, z toho 22 premolárů,
6 molárů a 1 řezák. Na snímcích jsme popisovali stav tvrdých zubních tkání,
stav kosti, periodontální štěrbinu, obliteraci pulpální dutiny připadne přítomnost
endodontického ošetření.
Výsledky: Z celkového souboru byl k extrakci indikován jediný zub, teda
hovoříme o 96,6 % přežiti (survival rate). V 13 případech byla zhotovená
kořenová výplň, z toho v 3 případech byla přítomna apikální resorpce tkání
kořene v rozsahu maximálně do 3 mm. V ostatních 16 případech, bez
endodontického ošetření, byla pozorována apikální resorpce kořene v 5
případech v rozsahu maximálně do 3 mm. Obliterace dřeňové dutiny byla
pozorována v 14 případech (87,5 %). Průměrná hloubka gingiválního sulku byla
1,6 mm. Z dané práce vyplývá, že se procento přežití rovná procentu úspěšnosti.
Závěr: Autotransplantace zubů má prediktabilní výsledky, pokud je dodržen
pracovní postup a indikace výkonu. Z této práce vyplývá, že autotransplantace
je úspěšnou a spolehlivou klinickou metodou v indikovaných případech.
GENERAL MEDICINE
126
RADIOLOGICAL CORRELATIONS OF TNBC
HISTOMORPHOLOGY
Author: Adar G.
Supervisors: Kolečková M., MUDr.1, Chmelová J., doc. MUDr. Ph.D.2
1Department of Clinical and Molecular Pathology FMD PU Olomouc 2Department of RadiologyUH of Olomouc, FMD PU Olomouc
Introduction: Triple-negative breast cancer (TNBC) is heterogeneous group of
breast cancer with aggressive biological behavior, lacking the expression of
hormonal receptors and human epidermal grow factor receptor 2 protein. It is
associated with younger age at the time of diagnosis and poor prognosis with
early recurrence.
Objectives: Correlation of the relationship between histopathological and
mammographic findings associated with TNBC in premenopausal female
patients.
Methods: From March 2010 to June 2014, 28 premenopausal female patients
(mean age, 41 years; range, 26 - 50 years) were diagnosed with TNBC and
received individual therapeutic modality at our institution. Clinical records
including age, symptoms, therapeutic approach, BRCA 1/2 mutation, diagnostic
time intervals were reviewed. Histopathological findings (tumor type, tumor
size and volume, stage, grade) as well as mammographic features (breast
density, tumor mass and borders) were re-examined.
Results: Clinically, TNBC was most commonly presented as palpable mass
with mammographic findings of tumor mass and obscured margin type.
Alternatively, it was demonstrated as calcifications associated with a mass or
focal asymmetry. TNBC was predominantly represented histologically by
invasive (ductal) carcinoma NST, higher tumor grade, advanced pathological
stage, BRCA 1/2 association and necessity of neoadjuvant therapeutic options.
Correlation was found between calculated mass volume bigger than 1000mm3
and radiological finding in half of the samples.
Conclusion: In premenopausal female patients, TNBC presents specific
histopathological and mammographic findings, lacking typical features of breast
cancer, namely microlobulated or spiculated margins and associated suspicious
calcifications. The efficiency of a functioning breast cancer management, breast
cancer general knowledge as well as further research for new therapeutic
molecular targets is crucial for TNBC prognosis.
127
SERUM AND CSF INFLAMMATORY MARKERS IN MULTIPLE
SCLEROSIS
Authors: Brezins, I., Ko. C-Ys
Supervisor: Matejčíková, Z., MUDr. Ph.D.
Department of Neurology UH of Olomouc, FMD PU Olomouc
Introduction: Multiple sclerosis (MS) is an inflammatory-demyelinating
autoimmune disease of central nervous system (CNS). We hypothesized that the
levels of some markers could be changed in MS in comparison with controls.
We studied 3 markers (interleukin-6, interleukin-8, interleukin-10).
Methods: The study was based on CSF and serum examination in patients with
MS and control group (patients with non-inflammatory disease). In the MS
patients, the lumbar puncture was indicated and performed at the time of the
first clinical symptoms compatible with MS. None of our patients had been
treated by corticosteroids before lumbar puncture. The aim of the study was to
assess CSF and serum levels of inflammatory markers and compare these levels
between MS group and control group. We tried to find inflammatory changes in
early stage of MS. We then correlated these results with Q-alb.
Results: No statistically significant differences in demographic data between
MS patients and control group were found. Significantly higher CSF levels of
IL-8 (p<0.0001, Mann-Whitney U test) in MS patients group were found.
Significantly lower serum levels of IL-8 (median 8,00, p=0,018, Mann-Whitney
U test) were found. Correlation analysis proved a significant correlation
between levels of IL-8 and Q-alb.
Conclusion: We confirm the presence of inflammatory processes in CNS in
early stages of MS. We identified increased CSF levels of IL-8 and decreased
serum levels of IL-8 in the MS patients in comparison to the controls. We
identified a positive correlation between CSF levels of IL-8 and Q-alb in the
second comparison. Q-alb is a dimensionless index expressing the degree of the
damage of the BBB. Based on our results, we hypothesized that IL-8 could
partially come from the periphery, and that IL-8 could penetrate through the
damaged BBB. This may be the reason that IL-8 is increased in CSF and
decreased in serum in patients with MS.
128
MOLECULAR AND CLINICAL ASPECTS OF AMYLOIDOSIS
Author: Holm S.
Supervisor: Flodr P., MUDr. Ph.D.
Department of Clinical and Molecular Pathology FMD PU Olomouc
Introduction: The cardiac amyloidosis is characterized by an extracellular
accumulation of insoluble amyloid deposits with an alteration of the myocardial
tissue and an impairment of organ function. The heart involvement is
concurrently the most important prognostic factor in patients with systemic
amyloidosis. Cardiac amyloidosis could be of AL (Ig light chains), ATTR
(transthyretin) or rarely of other type.
Objectives: To make an overall comparison using the chosen diagnostic
methods.
Methods: In this pilot study we included twenty-one autoptic cases, thirteen
men and eight women aged 49 to 93. The diagnostic process encompassed
histological and immunohistochemical examination and proteomic analysis
(based on laser microdissection and liquid chromatography/mass spectrometry
method).
Results: Ten patients (five men and five women aged 68 to 93) were diagnosed
with ATTR of senile type. In eleven cases the diagnosis of AL amyloidosis was
detected, three women and eight men aged 49 to 84. In ten of those patients the
diagnosis of monoclonal gammopathy was previously known. We found out
some difficulties in nine false positive staining in anti-amyloid A antibody and
in six cases among ATTR patient, where two of them were with clinical
diagnosis not-avoiding AA. We observed that there were only two false
negative staining anti-Ig kappa in patients with known AL kappa amyloidosis.
Likewise, anti-transthyretin showed also false positivity in seven cases. But the
100% success rate in correct diagnosis was reached using proteomic analysis
that was in agreement with clinical findings.
Conclusion: Our study surprisingly showed the difficulties with AA-false
positive staining in comparison with light-chain staining, which is widely
reported to be the most problematic. The most beneficial and profitable
diagnostic approach in amyloidosis is using immunohistochemistry supplied by
mass-spectrometry based proteomic analysis in complicated cases.
Supported by grants from the Ministry of Health of the Czech Republic (15-
31156A) and the Faculty of Medicine and Dentistry Palacky University
Olomouc (IGA_LF_2017_021).
129
CHARACTERISTICS AND TREATMENT OF PATIENTS
SUSPECTED OF HAVING STROKE ADMITTED IN EMERGENCY
DEPARTMENT IN THERAPEUTIC WINDOW
Authors: Rokan N., Turner N.
Supervisor: Přibyl P., MUDr.
Department of Urgent Medicine UH of Olomouc, FMD PU Olomouc
Introduction: Strokes affect 17 million people worldwide each year and are the
second most common cause of mortality. Acute stroke occurs due to
interruption of blood flow to part of the brain resulting in cell death. It is
characterised by the rapid onset of focal deficits in brain function. Commonly
acute strokes are caused by cerebral ischemic, a blockage of an artery or vessel
occlusion, or by intracranial haemorrhage. Clinical evaluation and imaging
methods, are used to find the cause and localisation of strokes and help plan
appropriate therapy.
Objectives: To analyse the quantity, quality and treatment of stroke patients
admitted to emergency department at University Hospital Olomouc.
Methods: This is a retrospective cross-sectional study of medical records of
patients admitted for suspected acute stroke over a 103 day period.
Results: Following clinical assessment and imaging of 175 suspected acute
strokes, 150 cases were confirmed; 71 female and 79 male. Most of the 150
patients, 86%, were diagnosed with acute ischemic strokes, and 14% with acute
haemorrhagic strokes. This mirrors reports stating that ischemic strokes are
more common (87%) than haemorrhagic strokes (13%). Within the acute
ischemic strokes, left middle cerebral artery strokes were most frequent, then
right middle cerebral artery and vertebrobasilar. Acute stroke treatment consists
of intravenous thrombolysis and/or thrombectomy, neurosurgical treatment or
no specific treatment indicated and transferal to neurology or other
departments/hospitals; 32.7% were treated with IVT and/or thrombectomy,
6.0% required neurosurgery, 49.3% were transferred to the neurology
department, 0.7% had IVT and further neurosurgical treatment and the
remaining 11.3% were moved to other departments/hospitals.
Conclusion: Following analysis of results, stroke has also been observed to
associate with older age. The mean, mode and median age of all stroke patients
was greater than 73 years. There was little variation between age and sex and no
signification relationship between age and type of stroke. Clinical assessment
and imaging are competent for diagnosing acute stroke and and patients are then
transferred to the neurology department for further analysis.