Afghánský konflikt

„Pokud se ti nelíbí tvář v zrcadle, nenič zrcadlo, ale svou tvář.“ (perské přísloví)

„Afghánistán není jenom zrcadlo Afghánců, je to zrcadlo světa.“ (Barnett R. Rubin)

Slavomír HorákAfghánský konflikt

Mé věnování patří všem Afgháncům, kteří v této zemi i mimo nidoufají, že se jejich vlast přece jen někdy vymaní z kolotoče násilí, i těm,kteří se tohoto okamžiku již nedožijí. A existuje ještě jedna kategorie lidí, kteří si tuto knihu zaslouží.Jsou to mladí i staří lidé z celého světa, kteří tvrdě pracují v rámci projektůhumanitárních a jiných mezinárodních organizací na obnově životav Afghánistánu.

ÚVOD

Veřejné mínění u nás často považuje Afghánce za neúnavnéválečníky. Ze záběrů televize nebo z některých reportáží v tiskuvzniká dojem, že každý Afghánec vlastní zbraň a každé malé dítěumí střílet. A že tomu tak koneckonců bylo vždy. „Afghánci stejněneumějí dělat nic jiného než válčit,“ říkávají lidé, kteří většinou vživotě žádného Afghánce neviděli. Občanská válka s celou řadousvědectví o krutostech spáchaných afghánskými mudžáhidy(bojovníky) tuto tezi pouze podpořila. Stejně jako jinde ve světě všakobyčejní lidé v Afghánistánu chtějí žít svým životem, ať jižtradičním venkovským nebo městským, a válka je pro ně spíšeproblémem a přítěží. Afghánci tak nejsou pouze vousatí muži skalašnikovem na rameni, ačkoli se tento obrázek stal nejhloubějizakořeněným stereotypem o této zemi a tato kniha je převážněo nich. Oni vousatí mužové jsou totiž jinak normálními otci rodin,kteří pracují na svém poli nebo se třeba věnují obchodu. Jako každá rozvojová země je i Afghánistán zemí mnoha protikladů.Na jedné straně pulzuje město Kábul s nejnovějšími výstřelkymoderní techniky, na druhé straně pomalu žije svůj životní rytmusvenkov, kde i rádio na baterie představuje luxus jen pro někoho. V jedné části Kábulu stojí výstavné čtvrti, v druhé části města ležítrosky kdysi honosných paláců, domů a tříd. A je až neuvěřitelné,že v těch troskách nyní vzkvétá nový život. Kábul bude zřejmě ještědlouho smutným pomníkem světem zapomenutého a jenom občasznovu objeveného konfliktu. Konfliktu, v jehož historii možná ještě nebyly napsány poslednístránky. Zbraní bylo do země v posledních desetiletích dovezenopříliš mnoho, stejně jako v ní vyrostlo příliš mnoho lidí ochotnýchválčit. Válečný mor bloudí po Afghánistánu už více než 25 let a zatu dobu se ozbrojený boj dotkl prakticky každého obyvatele země -od bohatých obchodníků až po rolníka v nejzapadlejší obci, odkudcesta k silnici trvá na koni nebo oslu mnoho hodin či dokonce dní.V Kábulu i za hranicemi Afghánistánu vystudovali lidé, kteří chtělisvou zemi změnit pomocí různých ideologií. Mimo velká města však

-5-

zůstala většina modernizačních pokusů nepochopena. Žádný reform-átor nakonec nedokázal obyvatelstvo přesvědčit o smyslu přísluš-ných změn jinak než represivními metodami. Jeden z reformníchpokusů pak skončil zažehnutím válečného požáru, který trvá dourčité míry dodnes.Proč? To je snad základní otázka, kterou si zvídavý člověk klade.I když je tato kniha pokusem odpovědět na všechna „proč“, určitěse to nepodařilo. Nejde to. V srpnu 2002 jsem opustil tuto nešťast-nou zemi po Mostu přátelství, spojujícím Afghánistán a Uzbekistán.Stejnou cestou, jakou se valily sem i zpět sovětské tanky. Přijel jsemdo Afghánistánu pochopit ono „proč“, ale místo odpovědí mi vrtajív hlavě nové otázky. Spousta kamínků obrovské mozaiky konfliktu chybí a již nikdynebudou dodány. Snad si ale i z následujících stránek bude možnéučinit představu o válce, která ovlivnila životy několika desítek mili-onů lidí.Válka v Afghánistánu prošla v průběhu více jak čtvrtstoletí význam-nými změnami, jak pokud jde o příčiny, tak i o samotný vývoj.Logicky ji lze rozdělit do čtyř základních fází:

-4-

Období komunistické vlády od převratu v dubnu roku 1978 až dopádu komunistického režimu v březnu 1992. V jeho rámci jenutno výrazně odlišit dobu přítomnosti sovětského kontingentu(prosinec 1979 – únor 1989), která dala konfliktu nový impulz. Stínsovětské okupace ležel na Afghánistánu i po odchodu posledníhosovětského vojáka.

Islamistická vláda v letech 1992-1996. Toto období lze charakterizovat jako období velkého chaosu v zemi. O kontrolu nad Kábulem a ostatními regiony bojovaloněkolik větších a množství menších skupin.

Vláda Tálibánu v Kábulu v období od září 1996 do prosince 2001.V této fázi lze pozorovat postupnou centralizaci státu, avšak pouze

1.

2.

3..

-5-

za pomoci represivního režimu, který vzbuzoval na velké částidobytých území odpor obyvatelstva. Formální jednota země (tálibovéovládali ve vrcholných fázích až 90% území Afghánistánu) takskončila při prvním velkém zásahu zvenčí.

Období určité stabilizace po pádu tálibánského režimu v roce 2001a po příchodu mezinárodního kontingentu. V současné době se naprvní pohled zdá, že je situace relativně klidná. Tento klid je všakpouze zdánlivý, neboť jeho základy jsou stále příliš vratké.

4.

Celou knihou se prolíná snaha přiblížit čtenáři nejenom vlastníkonflikt, ale také vidět za abstraktními pojmy konkrétního jedno-tlivce. Proto je do textu zařazeno několik rámečků, které líčí osudyjednotlivých lidí nebo obsahují zápisky z deníku, které se snaží při-blížit čtenáři jak pocity Evropana projíždějícího zemí, tak i postojea názory samotných Afghánců. Stejně tak byly zařazeny úryvky z knih, které dokreslují atmosféru Afghánistánu popisované doby. K přehlednější orientaci slouží také přílohy, především přehled vý-znamných osobností zmiňovaných v textu.

ZÁKLADNÍ FAKTAPočet obyvatel: 27 milionů (odhad z roku 2002), přírůstek 3,5% ročně.

Etnické složení: Paštuni 38%, Tádžikové 25% (včetně persky mluvícíhoobyvatelstva na severozápadě země), Hazárové 19%,Uzbekové 6%, Turkmeni 4%, další etnika (Ajmakové,Balúčové, Núristánci) 8%.

Jazyky: darí/perština/tádžičtina 50%, paštština (paštu) 35%, turkickéjazyky (zejm. turkmenština, uzbečtina) 11%, ostatní (cca 30jazyků) 4%.

Náboženství: sunnitský islám 84%, šíitský islám 15%, ostatní (převážně hinduismus) 1%.

Urbanizace: městské obyvatelstvo 21%, vesnické obyvatelstvo 79%.

-6-

Zdroj: Texas University Library

Zdroj: Encarta Encyclopedia, 2002.

I. AFGHÁNSKÝ „TAVICÍ KOTEL“

Afghánistán se dá přirovnat k tygří kůži pokryté různými odstíny,které představují odlišná etnika, náboženské směry či sociálnícharakteristiky, jež se potom promítají do politiky celého státu i jehojednotlivých regionů. Přestože šlo v konfliktu především o přeroz-dělení moci nejrůznějších politických skupin, uvedené rozdíly jsouse vznikem a průběhem konfliktu neodmyslitelně spjaty. Jednotlivéaspekty (etnické, sociální i náboženské) se přitom vzájemně prolínajía s přispěním vnějších vlivů není těžké vyvolat rozpory, které byvedly k rozpoutání války. Odstínům oné tygří kůže a jejich odrazuna afghánské politické scéně je proto nutné věnovat značnoupozornost ještě před popisem samotného konfliktu. Jaký tedy vlastně byl afghánský konflikt - etnický, náboženský,sociální? Následující kapitola se pokouší na tuto otázku odpovědět.

ETNICKÁ MOZAIKA AFGHÁNISTÁNU

„Hlavní město Kábul zemi nerozumí a mnohý ze vzdělanýchafghánských úředníků, který snad vedle perštiny mluví ještě některouevropskou řečí, se nenaučil své vlastní. Trvání tohoto stavu vedlo by nezbytně k národnímu odcizenívládnoucí vzdělané vrstvy a k vytvoření propasti mezi národema vládou. Tento stav stmeluje sice Tádžiky s Afghánci píšícími perskya vytváří kulturu oběma společnou, avšak tato kultura zůstává cizíkmenům žijícím mimo hlavní město. Kmeny jdou svou vlastní cestou.Jsou to však právě tyto kmeny, které jsou nositeli národního životaa tvoří most k afghánským kmenům za hranicemi, které mluvívýhradně nářečím paštu.Kdyby byla země „poíránštěna“, znamenalo by to stálou duchovnízávislost na sousedním šiitském Íránu a přerušení alespoň kulturníchvztahů k bratřím za hranicemi. Nesmí se zapomínati, že Pešavár jebaštou nářečí paštu a hlavním městem praotce nynějšího královskéhorodu.“ (Ze vzpomínek německého velvyslance, který působil v Afghán-istánu ve 30. letech)1

-7-

Afghánistán je zemí mnoha národů. Neexistuje jednotný afghánskýnárod a s ním spojený afghánský jazyk. Existuje pouze Afghánistán,se kterým se většina Afghánců identifikuje na prvním místě,především ve vztahu k vnějšímu světu. Evropská literatura v minu-losti spojovala Afghánce s Paštuny, což je však značně zavádějícía nesprávné.Afghánci samotní jsou z hlediska vlastní identity poněkudrozdvojeni. Když se cizinec zeptá na národnost, většinou se naprvním místě ozve „man afghániam“ (jsem Afghánec). Když všakstejnou otázku položí samotný Afghánec, dotázaný se většinoupřihlásí ke své národnosti (Paštun, Tádžik, Uzbek), případně k místunarození. Slabší infrastruktura země omezující pohyb obyvatel a taképrávě poměrně silná identifikace s místem narození způsobuje, ževíce než jinde lidé považují svůj region za klíč k Afghánistánu nebodokonce k celému světu (kelíd-i džahán - klíč ke světu).

V oblastech Šolgara nebo Dara-i Súf, které leží v horách na jih odMazár-e Šarífu, se člověk může dozvědět, že právě odtud začínalozbrojený odpor vůči cizím okupantům (sovětským vojskům neboorganizaci al-Qáida). Když jsme sjížděli z těchto hor, místní řidičzastavil v poslední soutěsce před vjezdem do plání okolo Mazár-e Šarífu a ukázal nám místo, kde údajně probíhaly posledníboje s Tálibánem. Hodnověrnost tohoto faktu je sice sporná, ale promístní lidi je podstatné samotné tvrzení, o jehož správnosti jsouneochvějně přesvědčeni. Pandžšír je místem, které se stalo symbolem odporu proti Tálibánu.Pro afghánské Tádžiky představuje hlavní základnu jejich hrdiny -Ahmada Šáha Masúda. I zde se objevil termín „klíč k Afghánistánu“,jímž je toto asi 300 km dlouhé údolí nazýváno.

Rozpolcenost identity se stala jedním z nejvýznamnějších zdrojůcelého konfliktu. Následující přehled hlavních národností, jejichstruktury, vnitřních rozporů a politických ambicí představitelůjednotlivých etnik se snaží vnést určité světlo na jedny z nej-složitějších gordických uzlů afghánského konfliktu.

-8-8-

Paštunové Paštunové (také Pachtuni, Patani) představují nejpočetnější etnickouskupinu v Afghánistánu. Většina paštunské populace žije na jihua východě země. Na počátku kapitoly bylo zmíněno, že dřívějšíevropská literatura označovala Paštuny obecnějším termínemAfghánec - souviselo to s jejich vůdčí rolí ve vedení říše od 18.století, kdy byly položeny základy moderního afghánského státu. Z hlediska tradičního života je významným spojovacím článkemPaštunů jejich právní a etický kodex - tzv. paštunvalí. Úcta kekodexu je postavena na roveň příslušnosti k Paštunům. Tento kodexnese celou řadu prvků pastevecké společnosti - povinnost přijetía ochrany hosta, založenou na očekávání vzájemné pomoci, ale taképomstu v případě vnějšího napadení nebo ohrožení.Pojem Paštun neoznačuje ani tak jednotný národ jako spíšepaštunská kmenová společenství, kterých lze napočítat až 380.2Největší podíl mezi nimi mají na jihu Afghánistánu (Kandahár,Herát, Farah) společenství Abdalí/Durrání, zatímco ve východní částipřevažují příslušníci společenství Ghilzájí (Nangarhár, Paktija).Rivalita mezi oběma největšími paštunskými kmenovými společen-stvími se táhne celými dějinami země. V rámci kmenových společen-ství pak existuje další členění na jednotlivé klany a rody, které mezisebou již tradičně uzavírají koalice nebo spolu naopak soupeří, cožse ukázalo i v době občanské války. Rozdělení obou hlavníchkmenů pochází přibližně ze 16. století, kdy území Paštunů ovládalana jedné straně Safíjovská říše v Persii (z Paštunů na tomto územívznikly svazy Abdalí/Durrání) a na straně druhé Mughalskéimpérium v Indii, na jehož území se zformovalo pozdější kmenovéspolečenství Ghilzájí. Íránští Safíjovci předali správu „svého“regionu do rukou nejmocnějších rodů společenství Durrání -Sádozájí a Muhammadzájí, které později uzurpovaly moc na celémúzemí dnešního Afghánistánu a vytvořily poměrně konsolidovanoustátní strukturu. Mughalský stát, ve kterém jednotlivým regionůmvládli správcové jmenovaní z centra, naopak nestimuloval vytvořenítak výrazné identity s kmenovým společenstvím, a dodnes je tak vrámci společenství Ghilzájí patrná menší konsolidovanost.Od poloviny 18. století stanuli v čele tehdy nově vzniklého

-9-

afghánského státu reprezentanti společenství Abdalí, přejmeno-vaného na Durrání (Perla věků). První panovník této dynastie -Ahmad Šáh Durrání (vládl v letech 1747-1773) - je považován zazakladatele moderního Afghánistánu. Jeho hrobka v Kandaháru jevýznamnou památkou afghánské architektury a jedním z důležitýchmíst identifikace obyvatel Afghánistánu s rodnou zemí. Až dokomunistické revoluce v roce 1978 se střídaly u moci v zemi dva jižzmíněné rody - Muhammadzájí (vládl v letech 1826-1919, 1929-1978)a Sádozájí (1747-1826, 1919-1929). Všichni vůdci komunistů po revoluci 1978 (Háfizulláh Amín, NúrMuhammad Tarakí, Babrak Karmal i Muhammad Nadžíbulláh)ovšem pocházeli z kmene Ghilzájí. Je proto logické, že paštunskáopoziční hnutí se zakládala i na kmenové příslušnosti ke kmeniDurrání, ačkoliv etnický faktor nebyl jedinou příčinou následnéhoozbrojeného odporu a v samotném vedení komunistů bylo několikvlivných příslušníků Durrání. Občanská válka v 90. letech prohloubila rozdělení paštunskéhoobyvatelstva. Ve vedení jednotlivých politických frakcí byli Paštunirůzných kmenů zastoupeni jak mezi příznivci kábulských komunistů,tak i mezi přívrženci opozičních sil. V opozici se přitom objevovalijednak stoupenci tradicionalistických kruhů (harakat-i islámí,hizb-i islámí pod vedením Junuse Chálese), jednak islámská hnutíodporu (hizb-i islámí v čele s velitelem Gulbuddínem Hekmatjárem).Rozpolcenost opozičních hnutí vedla po roce 1992 k významnýmstřetům mezi jednotlivými veliteli. Přestože nejvýznamnějšímuskupením byla islámská strana Gulbuddína Hekmatjára, ostatnískupiny jej ohrožovaly na regionální úrovni, což bylo v doběobčanské války a faktického rozpadu státu mnohem důležitější.Islamista Hekmatjár byl přijímán tradicionalisty jako hrozba vůčipostavení místních a regionálních vůdců, a to zejména kvůliambicím sjednotit všechny Paštuny. Z kmenového hlediska to všakpro něj nebylo možné - pocházel totiž ze severu země (území mimotradiční oblasti usídlení Paštunů) a proto nebyl pro většinupaštunského obyvatelstva jako vůdce přijatelný. Vojenské neúspěchyHekmatjára v boji o Kábul a také snaha sjednotit paštunské kmenybyly navíc problémem pro Pákistán, který jej původně podporoval.

-10-

Mimo jiné i proto začaly pákistánské tajné služby hledatv Afghánistánu nového partnera pro realizaci svých zájmů.V roce 1994 se tímto partnerem stalo tradicionalistické hnutíTálibán, které bylo rovněž jednou z menších vojenských skupinPaštunů s vlivem v okolí města Kandahár. Jeho vůdcové ovšempocházeli opět z kmene Ghilzájí. Ovládnutí Kábulu Tálibánem v roce1996 a jeho postupná paštunizace (postupně na celém území podkontrolou hnutí) přesto načas vytvořily mezi paštunskými kmenypocit jednoty, i když dirigované seshora v rámci velmi tvrdéhorežimu.Když byla na podzim 2001 Spojenými státy dosazena nová figurapaštunského vůdce ze společenství Durrání Hamída Karzájího,většina velitelů, kteří se k tomuto společenství hlásili, se logickyobrátila k této síle. Naopak větší část území, kterou v Afghánistánukontrolovalo hnutí Tálibán (především na jihovýchodě země), jepovažována za tradiční baštu kmenového společenství Ghilzájí.Kmenová příslušnost je sice významným příznakem paštunskéidentity, avšak pro samotné Paštuny je důležitá i identita spojenás místem narození nebo dlouhodobého pobytu - např. Kandahárí,Nangarhárí aj.3. V průběhu minulého století ztratila část Paštunůsvou kmenovou identifikaci v důsledku přesídlování do měst a dojiných regionů (zejména na sever země, příkladem byl právěGulbuddín Hekmatjár). U nové paštunské elity z velkých měst(Kábul, Džalálábád, Kandahár nebo Balch) už není příslušnostk vlastnímu rodu tak patrná a na místech s výraznou koncentracípersky mluvícího obyvatelstva (tzv. fársíwán dokonce mnozí Paštunipřijali jako svůj hlavní jazyk darí/perštinu. Kmenový faktor si však i dnes zachovává silný vliv a v procesujakéhokoli uspořádání Afghánistánu je s ním nutno počítat.

Tádžikové a další fársíwán

Druhou nejvýznamnější národností v Aghánistánu jsou Tádžikové,kteří tradičně obývají severní oblasti (hranice s bývalými sovětskýmirepublikami Střední Asie) a také severozápad země (Herát). Většinaměst v zemi byla zároveň i centry tádžického obyvatelstva. Jazyk

-11-

darí, tedy afghánský dialekt perštiny, je mateřským jazykem nejenpro Tádžiky, ale také pro Hazáry a některé další národnostnískupiny, které se z tohoto důvodu označují souhrnně fársíwán.V Afghánistánu se tak objevuje celá řada dialektů darí.

Ve městech jsem většinou nemíval problémy s rozhovory v perštině.Na návštěvě v horách u místního vojenského velitele jsme sice jakovždy používali tlumočníka, ale bylo dobré ukázat, že alespoň jedenz nás umí trochu persky. Proto jsem během rozhovoru proneslv perštině krátký pozdrav. Velitel se však k mému překvapení obrátilna našeho tlumočníka se otázkou: „Či migé?“ (Co říká?). Náštlumočník mu můj krátký proslov převedl do jeho dialektu, aby vůbecpochopil jeho smysl, který byl, podle slov překladatele, srozumitelný.

Mezi perštinou, darí a tádžičtinou existují relativně malé rozdíly.Darí, respektive perština, byla vždy hlavním dorozumívacím jazykemna dvoře afghánských emírů a králů. Jak poznamenal ve 30. letech20. století německý velvyslanec v zemi Ziemke: „Dvůr a vláda mluví persky, afghánské kmeny naproti tomu nářečímpaštu. Noviny vycházejí v kábulské perštině, která je cizí Afghánciz Kandaháru a obyvatelům hor, perština je úřední řečí úřadů, avšakarmádě se velí v nářečí paštu, literatura je perská, ale národ básnía zpívá v nářečí paštu.“4. V politické správě země představovali Tádžikové nižší úřednickévrstvy, avšak jejich vliv na reálné rozhodování na převážněpaštunském dvoře byl poměrně slabý. Tádžikové vládli zemiv moderních dějinách pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo v roce 1929v době povstání proti reformám krále Amanulláha, podporovanéhopředevším nepaštunskými národy. V čele revolty stanul tádžickývůdce Bača-i Sakao, oficiálně titulovaný jako Habíbulláh II., kterýprosazoval program negující výsledky modernizačních reforemsvrženého krále. Toto povstání však brzy přineslo rozčarování mezi samotnýmistoupenci Bača-i Sakaa, on sám byl vzápětí poražen paštunskýmvelitelem a budoucím králem Muhammadem Nádirem Šáhem. Podruhé se Tádžikové dostali ve větší míře do vedení země v roce

-12-

1992. Islámská společnost Afghánistánu (džamíját-i islámí-i Afghánistán) pod vedením tádžického profesora a prezidentaBurhánuddína Rabbáního tehdy držela kormidlo moci v Kábulu vícenež čtyři roky. Bylo tomu však v době, kdy v zemi zuřila občanskáválka, takže fakticky tato tádžická vláda kontrolovala pouze částzemě. Třetí období přítomnosti vlivného tádžického tábora v nejvyššípolitice začalo ustavením prozatímní vlády v prosinci 2001, kdypředstavitelé tzv. „pandžšírské kliky“ z vedení bývalé Severní aliancezaujali klíčové ministerské posty.

Hazárové „Hazárové jsou podobní Číňanům a Japoncům, ale rozdíl je v jazyce,kultuře i náboženství. Je to jako zelený a černý čaj, takový je rozdílmezi Číňany a Hazáry.“(Bámiján, léto 2002)

Hazárové obývají většinu centrálních oblastí Afghánistánu - tzv.Hazáradžátu. Celá oblast je značně hornatá, s nepříliš dobrýmipodmínkami pro zemědělství. Proto Hazárové často odcházeli dovelkých měst, v nichž se však pro svou nízkou kvalifikaci řadili mezinejnižší sociální vrstvy (služebníci, otroci). Ve městech se tímvytvořil stereotyp typického Hazáry jako chudého a málovzdělaného venkovana. Hazárové jsou navíc většinou šíitskéhovyznání, což se v minulosti stalo zdrojem konfliktů s většinovousunnitskou populací.Po roce 1979 zahájili Hazárové jako jedni z prvních ozbrojený odporproti komunistické vládě. Poměrně kompaktní osídlení v málopřístupných oblastech centrálního Afghánistánu předurčovalopřípadné sjednocené hazárské hnutí ke značným vojenskýmúspěchům. Zpočátku se odpor Hazárů soustřeďoval okolotradicionalistického islámského hnutí šúrá-ji inghiláb-i ittifáq-i islámí-i Afghánistán (Revoluční rada islámské jednoty Afghánistánu).Situace se změnila v souvislosti s islámskou revolucí v Íránu.S podporou nového islamistického režimu byla založena organizacesázmán-i nasr-i Afghánistán (Organizace vítězství Afghánistánu),

-13-

která propagovala radikální šíitský islám podle vzoru Chomejníhokoncepce islámského státu.Obě skupiny, šúrá i nasr, začaly ještě na počátku 80. let soupeřito vliv mezi místním obyvatelstvem, což vedlo k vypuknutíozbrojeného konfliktu. Podle některých odborníků se jednaloo modelovou ukázku pozdější občanské války. Přes tyto rozporykontrolovaly hazárské skupiny větší část Hazáradžátu po celou dobukomunistické vlády. V době občanské války fungovala v centruoblasti Bámijánu i univerzita, kde vyučovali hazárští učitelé, většinouuprchlíci z Kábulu. Skupina nasr se od Íránu postupně distancovala, Teherán protopodpořil a vyzbrojil novou skupinu hizb-i wahdát (Strana jednoty)pod vedením významného hazárského polního velitele AlíhoMazárího. V srpnu 1997 zahájil Tálibán v rámci svého postupu na sever zeměblokádu vzdorujícího středního Afghánistánu. Obklíčení a zabloko-vání přístupových cest z východu a jihu vytvořilo z oblasti

Hazárové v okolí Dara-i Súfu v horách na jih od Mazár-e Šarífu (foto autor)

-14-

uzavřenou enklávu bez možnosti zásobování a dodávek potravin.Jednání o průjezdu konvojů mezinárodních humanitárníchorganizací byla neúspěšná. Poprvé od začátku konfliktu došlov Afghánistánu k použití tzv. „potravinové zbraně“, což mělo naobklíčených územích katastrofální důsledky v podobě hladomoru.Dobytí severních regionů Afghánistánu a především Mazár-e Šarífu,který byl zčásti kontrolován stoupenci hnutí hizb-i wahdát KarímaChalílího (nástupce Mazárího), pak rozpoutalo masakry hazárskéhoobyvatelstva v severních provinciích. V září 1998 navíc jednotkyTálibánu vstoupily i do Bámijánu a kontrolovaly jej s malýmipřestávkami více než tři roky. Přestože v některých fázích občanskéválky (1994-1995) existovala určitá koalice mezi wahdátema Tálibánem, po ustavení tálibánské moci v Kábulu se Hazárové stalijedněmi z největších nepřátel nové vlády. Pro své šíitské vyznáníbyli považováni za agenty nábožensky spřízněného Íránu, který byljedním z nejtvrdších odpůrců Tálibánu. Významnou událostí, kteráantihazárské cítění vůdců Tálibánu ještě vystupňovala, se stalaporážka tálibánských vojsk v Mazár-e Šarífu v roce 1997, na níž měliklíčovou zásluhu právě hazárští bojovníci z hizb-i wahdát.Ideologická zaslepenost a občasné vojenské neúspěchy Tálibánu sestaly důvodem pronásledování Hazárů, jehož příkladem mohou býtmasakry civilistů v Bámijánu a Jakowlangu v letech 1999-2001.Likvidace bámijánských Buddhů - záběry, které obletěly celý svět -byla patrně vedena podobnými pohnutkami.Vláda Tálibánu nad Hazáry skončila v době nástupu Severní aliancena podzim 2001, kdy se jednotky Karíma Chalílího přidalyk ofenzivě protitálibánských sil, podporované zvenčí spojeneckýmiúdery. Armáda hizb-i wahdát pak donutila demoralizované tálibyk ústupu. Dnes jsou po celém Hazáradžátu rozesety portréty obou hazárskýchmoderních hrdinů, Chalílího i Mazárího. Strana wahdát se stalarozhodující hazárskou silou a prezentuje se jako jediný zástupceHazárů na celoafghánské scéně. Poprvé v historii se také Hazárůmdostalo vysokých postů ve státní správě. Hazárové jsou zastoupeniv současném, byť značně formálním vedení země a samotný vůdcehizb-i wahdát byl jmenován jedním z náměstků prezidenta

-15-

Karzájího. Uzbekové, Turkmeni a ostatní etnikaTyto národy žijí v Afghánistánu v oblastech hraničících s jejich„mateřskými“ středoasijskými zeměmi. Podíl tohoto obyvatelstva sev zemi výrazně zvýšil po ovládnutí středoasijského prostoru bolše-viky ve 20. a 30. letech 20. století. Mezi uprchlíky z území podsovětskou kontrolou bylo tehdy mnoho těch, kteří bojovali protikomunistům (tzv. basmačové). Vzpomínka na basmačské hnutí všakhrála v době sovětské okupace relativně slabou roli. Mnoho Uzbekůnebo Turkmenů vystudovalo v sovětské Střední Asii, proto sesovětská armáda nesetkala ze strany těchto národů s většímodporem. Na konci komunistického období se do čela politicky a vojenskynejúspěšnější skupiny postavil Uzbek Abdul Rašíd Dostúm, původněgenerál komunistické armády na severu Afghánistánu. Právě tentomuž zatloukl jeden z posledních hřebíčků do rakve rozkládající sekomunistické vlády prezidenta Nadžíbulláha v roce 1992, kdyžtěsně před jejím pádem „převlékl kabát“ a se svými jednotkamipřestoupil k opozičním silám. Podobné zvraty se pro Dostúma stalytypické i v dalších letech občanské války. V roce 1996 jednotky (tzv.džunbiší) tohoto „politického turisty“ nejprve bojovaly s Tálibánemproti Masúdovi, později však přestoupily na druhou stranu a staly sesoučástí protitálibánské koalice. Přestože byla Dostúmova armádapovažována za jednu z nejlépe vycvičených, nepodařilo se jí zabránitprůniku Tálibánu na sever země. V roce 1998 tak musel Dostúmutéci nejprve do uzbeckého, později do tureckého exilu. Na podzim2001 byl s podporou Uzbekistánu opět ustaven do čela čtyřseverních provincií. Především jeho zásluhou je v současné vládězastoupeno několik Uzbeků a Turkmenů.Kromě uvedených národností žijí v Afghánistánu i představitelédalších etnik, která však měla jen malý vliv na politické dění v zemia na samotný konflikt. Nejvýznamnějšími z nich jsou Ajmakové naseverozápadě, Balúčové na jihozápadě a Núristánci na východězemě. Ve Wachánském koridoru mezi Tádžikistánem a Pákistánemkočují nevelké skupiny Kyrgyzů, bodově jsou po celé zemirozmístěni i příslušníci dalších národností (např. Mongolové,

-16-

Sikhové, Hindové, Arabové).

Národnostní a jazyková politika - paštunizace a bilingvismusDo 20. let 20. století existovala v Afghánistánu jazyková dualita -většina dvora byla paštunská, ale hovořilo se především persky.Královská moc však začala od 30. let 20. století využívat naciona-listický, tj. afghánský ideologický faktor. Ve stejné době se objevila snaha o ideologické vytvoření jednotnéhoafghánského národa. Státem podporované archeologické výzkumyměly dokázat společný původ většiny obyvatel země (tj. předevšímodstranit rozdíly mezi Paštuny a Tádžiky). Zároveň byl posilovánvliv paštštiny, která byla prohlášena za státní jazyk a postavena nastejnou úroveň jako jazyk darí, blízký perštině. Ve školách bylapaštština zavedena jako povinný vyučovací jazyk.5Silné vlny paštunizace provázely i vládu Muhammada Daúda v 50.a 70. letech. Perskojazyčnou státní správu, tvořenou vesměs Tádžikynebo Paštuny hovořícími jazykem darí, se však přes veškerépaštunizační vlny nepodařilo oslabit. Represivní podoby nabyla paštunizace v období krátké vládyHáfizulláha Amína (v letech 1978-1979), která byla spojena s prefe-rencí některých paštunských kmenů a vedla k přechodné paštunsképodpoře komunistické vlády. Proto také představitelé nepaštunskýchnárodů v severních provinciích svržení Amína přivítali, stejně jakoumírněnější národnostní politiku nového předsedy strany BabrakaKarmala. Integrace severních oblastí do obchodu se Sovětskýmsvazem znamenala pro místní Uzbeky, Tádžiky nebo Turkmenynavíc ekonomické výhody a rozšířené možnosti studia v sovětskéStřední Asii či jinde v SSSR. Mnoho lidí v Mazár-e Šarífu a jinýchvelkých městech dnes proto vzpomíná na 80. léta jako na obdobírelativního blahobytu. Z tohoto důvodu byla také severní částAfghánistánu v době komunistické vlády k tehdejšímu režimuloajální.Další a zatím poslední vlnu paštunizace vyvolalo hnutí Tálibán. Jehojádro tvořili lidé z paštunských oblastí na jihu země a snahao nadvládu paštunského etnika se tak stala jednou z klíčovýchsoučástí ideologie režimu. Tento postoj se projevil především po

-17-

dobytí etnicky pestrých severních provincií, po němž byla významnáprivilegia (např. výnosné a režimem částečně tolerované pěstováníopia) přiznána pouze Paštunům. Po pádu tálibánského režimu vzrostla v paštunských oblastech obavao budoucí místo a roli tohoto etnika v životě země. Do klíčovýchpozic ve vládě se totiž prosadili zástupci nejvýznamnějších stranprotitálibánského odporu, z větší části nepaštunského původu.V počátečních fázích afghánského konfliktu se etnický faktor nezdálbýt rozhodující. Důležitější roli ve společnosti zapojené do válkyhrála tehdy především identifikace s prokomunistickým táboremnebo s jeho protivníky (za výjimku může být v tomto směrupovažována první revolta Hazárů proti novému komunistickémurežimu v roce 1978). Latentně byl ovšem tento aspekt přítomen - jsounapříklad zaznamenány případy, kdy persky mluvící vojáciv pravidelné komunistické armádě odmítali sloužit pod paštunskýmiveliteli a naopak, což bylo důvodem pro dezerci. V roce 1992 se naopak národnostní otázka stala jedním ze základ-ních hybných momentů občanské války. Jednotlivé strany konfliktuse začaly rozdělovat nejen na základě loajality k příslušnému vůdci,ale i k jeho národnosti. V době kolapsu státu se ukázalo, že lidemje bližší velitel ze stejného etnického či jazykového prostředí, kterýje navíc v daném místě dostatečně známý a požívá větší autority nežcentrální vláda v Kábulu. Lokální elity, které využívaly válkyk prosazení vlastních mocenských ambicí v regionu, mohly prodosažení svého cíle velmi snadno vyvolat nenávist právě nanárodnostním základě. Podobně jako v jiných etnických konfliktech ve světě (Kavkaz,střední Afrika) se při mobilizaci obyvatelstva kladl důraz na etnickérozdíly. Propaganda vždy podtrhovala negativní vlastnosti „těchdruhých“. K tomu sloužily například místní události nebo spory meziobyvateli, ať již smyšlené, přibarvené nebo skutečné, které vytvářely„správný“ obraz nepřítele. Dlouhodobá převaha tádžického etnikav centrálních strukturách v Kábulu navíc vyvolávala silný odpormezi paštunským obyvatelstvem a oživovala také vzpomínky nakrátké, ale kruté období vlády Bača-i Sakaa, tádžického vůdcepřevratu v roce 1929. S nástupem hnutí Tálibán se role etnického

-18-

faktoru v konfliktu nezmenšila, spíše naopak. Protežovánípaštunského etnika ještě více posílilo národnostní identifikaciobyvatelstva, která je patrná i dnes.Nehledě na skutečnost, že etnický faktor byl jednou z nejvýznam-nějších příčin konfliktu, nelze občanskou válku v Afghánistánuv žádném případě hodnotit jako čistě etnickou. Přehlížely by se tímdalší faktory, především sociální a v menší míře i náboženské.

MODERNITA PROTI TRADICI. MĚSTO PROTI VENKOVU

Rozpor mezi tradičními venkovskými oblastmi a relativně modernímměstem v sociální i ekonomické sféře a pokračující rozevírání nůžekmezi nimi jsou charakteristické pro mnoho zemí rozvojového světa.Definice „tradiční venkov“ a „moderní město“ není pochopitelnězcela přesná, protože nezahrnuje celou řadu mezistupňů, kdy se obapóly (modernita a tradice) vzájemně prolínají. V Afghánistánu všakobě vrstvy - tradiční i moderní - existovaly poměrně silně odděleny.Přesto zůstává otázkou, proč se tento rozpor stal právěv Afghánistánu jednou z příčin konfliktu. Rozdíly mezi tradičním a moderním světem se v zemích třetího světaobvykle nejvíce projeví v době snah o modernizaci a reformu. Cílemtěchto změn je většinou moderní centralizovaný stát s omezenímvlivu tradičních struktur, pro něž jakákoliv změna představujeohrožení jejich postavení. Tuto tradiční, nebo také konzervativní čiprotireformní skupinu tvořily v různých zemích různé vrstvy.V sousedním Íránu se například na největší odpor protimodernizačním reformám v 60. letech postavilo konzervativníduchovenstvo a celý konflikt vyústil na konci 70. let v islámskourevoluci. V Afghánistánu patřily k tomuto tradičnímu světu většinouvenkovské elity - islámští duchovní, kmenoví vůdci nebo statkáři(chánové), přičemž tyto tři skupiny byly často vzájemně příbuzenskyprovázány. Rozdíly mezi městem a venkovem se začaly zvětšovatv první polovině 20. století - opatrné reformy zahájili král Habíbulláh(1901-1919), jejich radikálnější fáze probíhala v době jeho nástupce- krále Amanulláha - ve 20. letech 20. století. Oba panovníci si

-19-

uvědomovali zaostávání země zejména v oblasti, kterou považovaliza klíčovou - totiž v armádě. Za Habíbulláha proto vznikla prvnísvětská škola - vojenská akademie, na které vyučovali odborníciz Indie. Vybraní Afghánci pak byli posíláni do Indie nebo doEvropy, aby získali moderní vojenské vzdělání. Postupně začaliodjíždět za vzděláním i studenti dalších oborů. Za Amanulláha bylypotom otevírány první významnější školy v samotném Afghánistánu. Školství se tak stalo důležitou sférou střetu tradiční a moderníspolečnosti. S moderními západními školami přicházely do zeměi nové myšlenky a ideologie, které byly v přímém rozporu s poznatkyvyučovanými v tradičních náboženských školách, madrasách, ježměly do zahájení reforem v zemi monopol na vzdělání.6 Kroměteologických otázek se na nich přednášeli a memorovali tradičníautoři islámské literatury, matematiky, medicíny a dalších věd. Nadogmatech těchto autorit se sice ve středověku rozvinula islámskácivilizace, ale na přelomu 19. a 20. století již byly mnohé jejich tezedávno překonány moderními objevy. Rozpory mezi oběma světy vzdělání později vyústily ve spor mezidvěma typy vzdělané elity. Inteligence vzdělaná západním neboalespoň indickým prostředím zůstávala ve městech, protože jinde proni nebylo uplatnění. Představitelé městské elity mohli přitomvyužívat všech relativně moderních prostředků, konkurenčníprostředí měst navíc stimulovalo i jejich další vývoj. Neměnnostvenkova, kde nebyla jakákoliv modernizace vítána, jen prohlubovalapropast mezi oběma světy v ekonomické, sociální i psychologickérovině. Pro afghánský venkov byl a dodnes zůstává charakteristickývysoký podíl negramotné populace, stejně jako obtížná dostupnostmnoha osad. Sociální struktura vesnice byla ještě v nedávné minulosti silněhierarchizovaná. V čele stály autoritativní osoby představující elitu.Především se jednalo o duchovní (molly, imámy), tedy většinouinteligenci vzdělanou v náboženském systému madras. Tato vrstvautvrzovala ve venkovské společnosti tradiční vzorce a stereotypya odmítala městský „zkažený“ život, který představoval hrozbu jejichdominantnímu postavení. Na druhou stranu nemohla zabránitmigraci z venkova do měst, která v očích venkovské společnosti

-20-

představovala lepší život a bohatství. Tradiční elity, předevšímduchovenstvo, si navíc většinou uvědomovaly postupný rozkladživota, kterým žila vesnice po staletí a který jim přinášel vůdčípostavení. Proto se u nich objevil pocit frustrace, spojený častos posilováním snah o návrat k původním kořenům společnosti (tedyfundamentalismus).Konflikt obou prostředí se promítl i do politiky, jejíž určitáliberalizace od 60. let 20. století dala vzniknout nejrůznějšímpolitickým hnutím a proudům. Jádro většiny z nich se skládaloz obyvatel měst, avšak ideologie „importované“ nezřídka ze zahraničíbylo nutné převést do afghánského prostředí. Zdaleka ne všechnyideologické směry byly však přijatelné pro všechny sociální vrstvyzemě. Islamistická hnutí byla schopná díky svému založení operovatprakticky po celém území - na konzervativním venkově a (ve svéumírněné podobě) i ve městech. Naopak západní proudy - komu-nistický, demokratický nebo nacionalistický - oslovovaly pouzeobyvatele měst, zatímco ve styku s tradiční společností na venkověbyly jejich šance na prosazení velmi slabé. Pokud by v 60. letechdošlo ke skutečně demokratickým volbám, zřejmě by v afghánskémprostředí zvítězily tradicionalistické skupiny, které by více oslovilykonzervativního voliče na venkově. Prohloubení zmíněného rozporu se naplno projevilo pokomunistickém převratu v roce 1978. K moci se dostala ideologie,která se svým charakterem (ateismus) nemohla mezi většinoupopulace prosadit. Proto se také mezi hlavními opozičními silamiobjevily především islamistické skupiny, jejichž vůdci patřili většinouk inteligenci vychované již ve městech, ale původem mimoetablované městské prostředí. Myšlenky, které tyto skupinyprosazovaly, však byly přijatelné i v konzervativním prostředíafghánského venkova. Tím spíše, že se islamisté stavěli do opozicevůči režimu, který stál v přímém konfliktu s tradiční společností.Z hlediska Afghánistánu představovala komunistická ideologiemodernizační hnutí. Propagátoři marxismu-leninismu v zemi mělipřed očima příklad vnějších rozdílů mezi Afghánistánem a sovětskouStřední Asií, tedy regiony, které byly na počátku 20. stoletíekonomicky i sociálně na podobné úrovni. Po několika desítkách let

-21-

je však rozdíl například mezi severním Afghánistánem a jižnímUzbekistánem více než markantní, alespoň na první pohled: většinaulic na sever od řeky Amudarja je asfaltovaná, všude fungujeelektřina, teče voda, lidé umějí číst a psát, téměř každý na vesnicimá doma televizi (obsah programu je v tomto směru druhořadýmproblémem), ženy mají na první pohled více volnosti, atd. ProměnitAfghánistán ve fungující socialistickou Střední Asii tehdejších letvšak byl příliš náročný úkol pro relativně malou skupinkuintelektuálů, vojáků a politiků. Komunistická strana v Kábulu nebylatakovou údernou silou jako její předchůdkyně ve Střední Asii ve 20.letech a také se nerozšířila po celé zemi. Nebylo proto možnéovládnout celé území ani ideologicky, ani vojensky. Sovětskáokupace, která podpořila komunistickou „vládu nevěřících“, nadáleprohloubila nevraživost tradičních elit vůči novému režimu, kterýv jejich očích dostal nálepku ateismu a tudíž nepřítele islámu.Přítomnost cizí armády v zemi navíc vyvolala vzpomínku naimperiální snahy britských vojsk v 19. a 20. století, které se třikrátneúspěšně pokoušely ovládnout Afghánistán.Většina tzv. pokrokových reforem komunistů, které přímo zasahovalydo struktury venkova, končila neúspěchem, podobně jako většinadřívějších pokusů o zvýšení vlivu centra na venkově. Často se přitomkopírovaly zahraniční (v případě komunistů sovětské) zkušenosti bezjejich adaptace na místní poměry. Slabá schopnost ústředí tytozměny provádět navíc umožnila venkovským elitám, aby zabránilyjejich realizaci. Jako příklad lze uvést agrární reformu komunistůzahájenou v roce 1979. Ve své době se jednalo zřejměo nejvýraznější pokus o modernizaci venkovského prostředí, kterýměl za cíl přerozdělení půdy náboženských nadací (tzv. wakfů)a bohatých vlastníků do rukou drobného rolnictva. Většina půdyvšak skončila zpět v rukou chánů nebo místních bohatých elit. Krachtéto reformy pouze prohloubil pocit nepochopení mezi centrem(městem) a periferií (vesnicí), čehož místní konzervativní elita, častojiž v čele ozbrojených skupin odporu, dokázala využít ve svépropagandě. Městské obyvatelstvo zažívalo naproti tomu v době komunistickévlády relativní ekonomický rozvoj, spojený se sovětskou

-22-

hospodářskou a finanční pomocí a investicemi, které se projevilypředevším ve druhé polovině 80. let 20. století. I v současné dobětak lze mezi obyvateli velkých měst objevit nostalgii po tomto obdobía zklamání z nadvlády islamistů (ať již převážně tádžickéhoIslámského společenství Afghánistánu prezidenta Rabbáního napočátku 90. let, nebo paštunského hnutí Tálibán v letech 1996-2001).Rozdíl mezi tradičním a moderním světem se ukázal jako klíčovýv době, kdy docházelo k výraznějšímu přílivu ozbrojenýchvenkovských bojovníků do měst. Vzájemná interakce dvou zcelaodlišných prostředí byla náhlá a neočekávaná. V době afghánskéhokonfliktu lze o tomto problému hovořit v letech 1992-1996 a zejménaza vlády Tálibánu. Když v roce 1992 padla vláda komunistickéhoprezidenta Nadžíbulláha a moc převzaly islámské strany, města bylazaplavena lidmi z venkova, kteří se často ocitli ve velkém městěpoprvé. U těchto bojovníků často převládl zmatek z nepoznanéhoa na první pohled neuchopitelného městského světa. Podobný pocitse objevoval i na opačné straně - městská populace nebylapřipravena na konfrontaci s venkovskými stereotypy (tím spíše najejich nadvládu, která do té doby existovala pouze krátce v roce1929 při revoltě Bača-i Sakaa). Ozbrojenci potom v mnoha případechpřekonávali neznalost prostředí destrukcí. Podobná situace nastala s příchodem jednotek Tálibánu do kulturněodlišných měst (Herát v roce 1995, Kábul v roce 1996, Mazár-e Šarífv letech 1997 a 1998). Bojovníci a především vůdci hnutí prosazovalivelmi konzervativní vnímání společnosti tak jak na ně byli zvyklí zesvého původního prostředí. Tvrdě vynucované zákony podle přísnéinterpretace šaríje (islámského práva) se logicky neslučovalys mnohem volnějšími zvyky městské „civilizace“ v Kábulu neboMazár-e Šarífu. K tomu přistupoval i etnický faktor - pro bojovníkyjednotlivých frakcí totiž představovali obyvatelé měst předevšímpříslušníky jiných národností. Z kulturního šoku tedy kromě jinéhovyplývalo množství spontánních akcí mezietnického teroru (Paštunůnebo Hazárů proti Tádžikům, Tádžiků nebo Hazárů proti Paštunůmapod.).

Jízdu z Bámijánu do Kábulu jsme měli relativně dobrou. Řidič byl

-23-

velmi zkušený a bravurně vedl svůj vůz přes horské průsmykya údolí, okolo minových polí a děr na silnici (v našich poměrechkamenité polní cestě). Jízda na těchto silnicích vyžaduje častépřejíždění z jednoho pruhu do druhého. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme dojeli na hlavní afghánskousilnici mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem, která byla vystavěnav polovině 60. let 20. století sovětskými inženýry. Zde náš řidič zcelaznejistěl, protože jak se později ukázalo, se poprvé dostal na asfalt.Dědictví minulých válek zde zanechalo množství děr a výmolů, kterébylo nutno objíždět. Náš řidič to řešil svým klasickým stereotypem,ale neuvědomil si, že provoz je mnohem hustší než na jaký byl zvyklýna cestě do Bámijánu, a také že občasné rovné úseky dovolujímnohem větší rychlost. Řízení bylo na pravé straně a nebýt našehoprůvodce, který občasným „motár“ nebo „motár níst“ upozornilřidiče, zda jede nebo nejede auto, asi by tyto řádky ani nevznikly. Natomto příkladu jsme si uvědomili, jak asi muselo být vesnickýmvojákům, kteří poprvé spatřili asfalt, osvětlené město a zábavu až dovečera. Takový kulturní šok mohl způsobit frustraci, která vedla ažk averzi vůči nositelům civilizace. Těmito nositeli se stali Tádžikové,kteří z větší části obývali velká města jako Kábul, Mazár-e Šaríf neboHerát. (Z deníku autorovy cesty do Afghánistánu v létě 2002, léto 2002)

Rozpor mezi modernitou a tradicionalismem, spolu se slabýmcentrálním státem, stál v pozadí neúspěchu prozatím všechreformátorských pokusů v dějinách země. Zatím poslední pokusprosadit v Afghánistánu změny, tentokrát v socialistickém duchu,navíc ještě podnítil válečný konflikt v zemi. Bez překonání zmíněného rozporu není možné vytvořit modernífungující stát. Nelze tak učinit bez komunikace mezi oběma častozcela paralelními světy, které tvoří na jedné straně nejnovější DVDpřehrávače a CD-ROMy v kábulských obchodech, na druhé straněnegramotná venkovská populace s malou šancí na vzdělání a lepšíživot.Občanská válka však paradoxně znamenala v tomto směru posun.V důsledku větší mobility obyvatelstva (přesuny bojovníků

-24-

i uprchlíků) došlo k výraznější interakci mezi městem a venkovem.Vzájemný kontakt sice zpočátku vyvolal i nepřátelské reakce naobou stranách, postupně však došlo k růstu vzájemnému pochopení.Život v uprchlických táborech také často změnil tradiční vesnickévztahy s dominancí několika tradičních figur (duchovní, chán). Meziuznávanými autoritami se na vesnici objevili noví vůdcové (polnívelitelé), kteří byli schopni využít výhod „civilizace“ (byť se jednaločasto jen o dodávky zbraní), spojených s nutností komunikovats městským prostředím. Dá se předpokládat, že v případě určitéstabilizace v zemi nebudou nově navázané vztahy zpřetrhánya poslouží k rozvoji afghánské vesnice. Příkladem zmíněné tendenceje například současná vysoká poptávka po vzdělání dětí na venkově,která může v budoucnu oslabit potenciál, jenž afghánský konflikt jenrozdmýchával.

ISLÁM JAKO JEDEN Z KOŘENŮ AFGHÁNSKÉHO KONFLIKTU

„Jako v každé zemi, tak také v Afghánistánu náboženstvíspoluvytvářelo ducha. Islámská víra snad více než křesťanstvíudávala směr myšlení, neboť tato víra je zákonem a mravem zároveňa řídí průběh denního života až do nejmenších podrobností. Jezvláštním rysem mohamedánského učení, že pozdvihuje sice svéstoupence na vyšší stupeň, avšak potom jim znemožňuje každý dalšívzestup. Spokojuje se s tím, čeho již bylo dosaženo, je spokojenosamo se sebou a je odpůrcem všeho pokroku. V Afghánistánu se toprojevilo tím důrazněji, že země až do dnešního dne je příliš věřícía dodržování náboženských předpisů je vynucováno státem. Rubemtéto přísné náboženskosti je ovšem neomezená moc duchovních, kteříse stavějí v cestu probouzející se státní moci, chce-li vláda jen trochupootevřít dveře evropské kultuře a čeliti dalším škodlivým následkůmzaostalosti. Amanulláh pocítil dostatečně sílu afghánských molláhů.Společná víra byla však zároveň i přítelem země, neboť tvořila poutomezi různými kmeny, pouto, které vláda bude moci nahraditi teprvetehdy, až se vytvoří všeobecné státní cítění, jež nepotřebujenáboženské opory. V boji proti nevěřícímu Angličanu působilonáboženské slovo silněji než národní a ještě dnes je to mnohdy

-25-

mohamedánský molláh, který v „zemi nikoho“ podněcuje horskékmeny proti Angličanům.“7

Náboženská otázka jako bezprostřední hybný faktor války je siceponěkud méně významná, ale islám zasáhl do bojů natolikpodstatnou měrou, že jej při hledání konfliktních zdrojů nelzevynechat. Z hlediska občanské války v Afghánistánu jsou významnépředevším dva aspekty - mobilizační síla duchovenstva a role isla-mistických hnutí. Následující řádky proto popisují vývojislamistických skupin, a to výlučně v období do zahájení bojů. Dalšívývoj těchto skupin je již nedílnou součástí konfliktu a mapují jej ažnásledující kapitoly.

Mobilizace ve jménu Boha milosrdného a slitovnéhoZ hlediska islámského světa patřil Afghánistán k okrajovýmoblastem, kde kromě několika výjimek (Herát) neexistovala význam-nější centra islámské kultury (které bylo možné najít napříkladv dnešní Střední Asii, Íránu nebo Indii). Přesto islám hlubocezakořenil ve všech sociálních vrstvách a etnikách afghánskéspolečnosti (s výjimkou okrajových skupin hinduistů, Arménůa Židů). Na mnoha místech si dokonce zachoval stejnou podobu jakopřed několika staletími. Jak ukázala předchozí kapitola, v tradiční společnosti hrálivýznamnou roli islámští duchovní. V důsledku slabé centralizacezemě požívala tato skupina jak značné autonomie vzhledem ke státnímoci, tak i silné autority ve společnosti. Vzhledem ke stále vysokénegramotnosti na většině území Afghánistánu jsou vesničtí mollovéčasto i dnes jedinými lidmi v okruhu několika vesnic, kteří umějíalespoň částečně číst a psát. Z těchto důvodů se většinou podílejí narozhodovacích procesech v místních záležitostech (soudní spory,administrativní správa, hlasování) i při zastupování dané vesnicenebo regionu navenek, což jim dává do rukou výraznou moc. Jak jevidět z citátu německého diplomata a orientalisty z poloviny 30. let,v případě vnějšího ohrožení hrálo duchovenstvo velmi silnoumobilizační roli. V době ozbrojeného boje proti zahraničním inter-ventům (nevěřícím) měl panovník jeho loajalitu zaručenu. Projevilose to například během pokusů o britskou invazi v 19. a 20. století.

-26-

V případě obav z oslabení vlastní moci v důsledku reforem všakduchovenstvo neváhalo použít svou mobilizační sílu proti centru.V roce 1929 tak konzervativní duchovní výrazně podpořili povstáníproti králi Amanulláhovi, jehož reformy podle vzoru Turecka neboÍránu vedly náboženské činitele k obavám o ztrátu postavení vespolečnosti. V čele povstání tehdy stanul málo vzdělaný Tádžik Bača-i Sakao, korunovaný jako emír Habíbulláh. Po svém nástupu všakneuspokojil požadavky duchovenstva na zvýšení podílu na státnísprávě, což také byla jedna z příčin jeho pádu.Podobně se duchovenstvo zachovalo i v roce 1978, kdy odmítlokomunistický převrat a poněkud stereotypně jej označilo zaateistický. Nová ideologie, podpořená navíc sovětskou (a tedyateistickou) armádou, mobilizovala duchovní proti kábulskémurežimu. Díky přirozené autoritě se mollové často dostávali dovelitelských funkcí nově vznikajících skupin odporu. Tím sepostupně vytvořila velmi silná ozbrojená vrstva bojovníků protikábulskému režimu, kteří se hlásili k islámskému uspořádání státu.V islámském světě se jim dostalo široce rozšířeného termínumudžáhidé (tj. ti, kteří jsou na cestě džihádu). V Afghánistánu bylooznačení mudžáhidín používáno dosti paušálně - označovali se jími příslušníci hnutí, která využívala islám pouze pro své loupeživénebo mocenské ambice, případně islámskou rétorikou získávalapodporu ze zahraničí.

Politický islám, jeho kořeny a vývojNehledě na výraznou roli duchovních ve společnosti byl jejichpřístup do vysoké politiky tradičně značně omezený. Afghánský dvůrsice uznával jejich společenskou úlohu, avšak vrcholná politika bylavýlučně záležitostí královské rodiny. Snahy islámských politickýchaktivistů (např. Sibghatulláha Modžaddadího v 50. letech) o většípodíl duchovenstva na moci byly většinou tvrdě potlačovány. Předpoklady pro politickou aktivitu stoupenců islamismu se objevilyaž s celkovým uvolněním poměrů v zemi po pádu první vládyMuhammada Daúda v 60. letech 20. století. Islamismus se v rámciomezené liberalizace (viz dále přehled moderních dějin) stal logickyjedním ze základních ideologických proudů. Jeho sociální základnu

-27-

tvořili většinou noví přistěhovalci do měst, kteří odcházeli z venkovaza vzděláním. Tito lidé se často ocitali v jakémsi psychologickéma duchovním vakuu. Následkem dlouhodobého pobytu ve městě se odcizili od venkovského světa, ve kterém vyrostli, ale zároveň senedokázali plně integrovat mezi městskou elitu, v níž nemělivytvořeny silné vazby nutné pro získání pozice odpovídající jejichkvalifikaci. Městská intelektuální vrstva 60. let se ideologicky klonilaspíše k prozápadním proudům (liberálnímu nebo komunistickému),se kterými se noví přesídlenci nebyli schopni ztotožňovat. Svouidentitu tak tito lidé nacházeli v politických kroužcích vedenýchstarší generací duchovních (především z teologické fakulty Kábulskéuniversity), kteří byli ovlivněni novými islamistickými proudy vesvětě. K takovým patřil například Ghulam Muhammad Nijází neboprofesor Burhánuddín Rabbání či Abdul Rasúl (později významnépostavy afghánské politiky a občanské války). Mezi první moderní islámská politická hnutí patřila organizacedžamíját-i islámí (Islámská společnost), založená ilegálně ještě nakonci 50. let. Od konce 60. let se výrazněji prosadila studentskáodnož této skupiny - sázmán-i džavánán-i mosalmán (Organizacemuslimské mládeže). Kromě studentů teologické fakulty se zdenejčastěji objevovali posluchači polytechniky (Ahmad Šáh Masúd)nebo strojírenské fakulty (Gulbuddín Hekmatjár).Po revoluci roku 1973 a nástupu vojenského a světského režimuMuhammada Daúda byla většina členů hnutí perzekvována nebomusela odejít. Do čela uprchlíků se postavil bývalý profesorteologické fakulty Kábulské university Burhánuddín Rabbání. V exiluse od džamíját-i islámí odštěpila skupina mladých radikálů, kterápožadovala organizování ozbrojených akcí proti Daúdově režimu.Podporu získali u tehdejšího pákistánského prezidenta ZulfikaraAlího Bhutta (otce pozdější pákistánské premiérky BenazírBhuttové), který jim umožnil vojenský výcvik v pákistánské armádě.Vrcholem činnosti této skupiny byla vojenská kampaň v létě 1975 vevýchodním Afghánistánu, která však skončila neúspěchem.Po této akci se strana definitivně rozdělila na umírněnější část podvedením Burhánuddína Rabbáního a na část, která požadovalaokamžitý džihád proti stávající vládě v Kábulu. Posledně zmíněná

-28-

skupina - hizb-i islámí (Islámská strana) - pod vedením GulbuddínaHekmatjára si záhy získala podporu pákistánské armády a vlivnéislámské pákistánské strany džamaat-i islámí (Islámská společnost).Pákistánští představitelé oceňovali především Hekmatjárovuradikální rétoriku o islámském nadnárodním státě. Sliby o brzkémnávratu domů si Hekmatjár získal mnoho přívrženců meziafghánskými exulanty v Pákistánu. S pomocí přívrženců Muslimskémládeže, většinou Paštunů, dokázal vybudovat velmi disciplinovanoua pevnou stranu. Od skupiny se oddělila pouze část členů podvedením ambiciózního vůdce Junuse Chálese, který posléze založilstranu se stejným názvem - hizb-i islámí.Afghánští islámští aktivisté v pákistánském exilu vytvořili v 70.letech základnu pro pozdější hlavní skupiny odporu v občanskéválce, vedeného pod islámskými hesly. Budoucí vůdci jednotlivýchstran a hnutí zde získávali kontakty se světem, vojenský výcvika také bojovníky, kteří se rekrutovali z uprchlických táborů,vznikajících od konce 70. let. Komunistický převrat v dubnu 1978 zahájil tvrdou represivníkampaň proti „nepřátelům revoluce“, mezi nimiž na čelních místechfigurovaly i místní duchovní autority. Před popravčí četou takskončil například vlivný náboženský předák Modžaddadí, cožpopudilo proti vládě i příslušníky městských muslimských elit.Následný mocenský vzestup nekompromisního Háfizulláha Amínav roce 1979 represe ještě zesílil.Některé kroky komunistického režimu (např. zrušení kalymu, tj.poplatku za nevěstu, z října 1978) bouraly zaběhlé stereotypy většinyafghánské populace, a tak islámská rétorika logicky získala největšípodporu mezi obyvatelstvem. Většině populace byla totiž heslao obraně islámu bližší než sliby socialistického ráje.8 V letech 1978-1979 dostali islamisté vzácnou možnost získat nevídanou moc, neboťmohli využít například chyb nové vlády ve vnitřní politice, ochotyislámských zemí i Západu pomoci „bojovníkům za svobodu“i celkového mezinárodně politického klimatu období studené války.Právě v první fázi občanské války, tedy po nástupu komunistů v roce1978, se islám stal jedním z důležitých faktorů zahájení ozbrojenýchbojů proti „ateistickému“ režimu. Rétorika džihádu proti nevěřícím

-29-

umožňovala získávat v zahraničí finanční prostředky pro ozbrojenýboj a především mobilizovat obyvatelstvo k odporu proti nové vládě,a to až do převzetí moci islamistickými stranami. Získaný potenciálvšak islamisté dokázali v průběhu dalších let promarnit ve vnitřnímboji o moc.Konflikt v Afghánistánu se rozhodně nedá zařadit do jednépřihrádky a charakterizovat jako čistě etnický nebo sociální, pouzenáboženský či jen politický. Vnitřní předpoklady konfliktu vycházelyze všech těchto faktorů, které se navzájem prolínají a doplňují.V každé fázi vývoje určitá stránka převažovala. V prvním období sejednalo především o boj sociální a politický. Opozice k těmtopředpokladům přidala islámskou ideologii, kterou posílila sovětskáokupace. Po odchodu okupačních vojsk a pádu komunistickéhorežimu převládly etnické a sociální aspekty, spojené s mocenskýmiambicemi vůdců jednotlivých islamistických frakcí. Hnutí Tálibánv letech 1996-2001 potom postavilo konflikt především na etnickém,sociálním a částečně náboženském základě. Posledně jmenovanéhledisko se však netýkalo boje proti vnější neislámské síle, alezahrnovalo především vnitřní konflikt na základě nevraživostisunnitů k šíitům.Analýza předpokladů konfliktu by však nebyla úplná bez přihlédnutík vnějším zásahům, které hrály v rozpoutání a průběhu celéafghánské války přinejmenším stejnou roli jako faktory vnitřní.Politika velmocí, které v určitých obdobích projevovaly o Afghá-nistán zájem, se stala jedním z hlavních impulsů zahájeníozbrojených bojů. Nebýt zdrojů zvenčí, stal by se afghánský konfliktv nejlepším případě jednou z mnoha menších lokálních válek, kteréby zřejmě neměly dlouhého trvání.

-30-

II. VELMOCI SE RVOU O HUBENOU KOŘIST

„THE GREAT GAME“

Území dnešního Afghánistánu mělo od starověku význam předevšímjako tranzitní oblast, přes kterou se přepravovalo zboží meziindickým subkontinentem, Čínou, Íránem, zeměmi Blízkéhovýchodu, Střední Asie a Ruskem.V době vzniku Afghánistánu v jeho současných hranicích, tj.přibližně v polovině 18. století, procházela většina okolních státůobdobím úpadku (nebo se přímo rozpadala). Na sever odAfghánistánu se rozkládaly politicky slabé státní útvary Střední Asie- Bucharský emirát, Chivský chanát a Kokandský chanát. Společnouhranici s Afghánistánem měl z nich pouze Bucharský emirát, alemocensko-politický význam Buchary byl za hranicemi regionunulový, přestože byla obchodní výměna mezi oběma státy poměrněintenzivní. Na západě ležela Perská říše, zmítaná dynastickýmistřety, které vynesly k moci novou dynastii Kádžárovců. Sociálnía ekonomický rozvoj Persie přitom stagnoval, stejně jako její územnírozmach. Na východě se pak nacházela řada států indickéhosubkontinentu vzniklých po rozpadu Mughalské říše. Afghánskéúzemí tak bylo obklopeno hráči, kteří měli jen málo významnépostavení na mocenské šachovnici asijského kontinentu.Konec 18. století, především ale celé 19. století se nesly ve znameníkoloniální expanze evropských mocností. Velká Británie v průběhu19. století postupně ovládla indický subkontinent a projevovalazájem i o vliv v Afghánistánu, a to vzhledem k jeho strategicképoloze. Po celé století se tak mezi Británií a Afghánistánem střídalaobdobí války a spolupráce. Nejprve se Britové pokusili obsadit zemivojensky v tzv. první britsko-afghánské válce v letech 1838-1842.Utrpěli však těžkou porážku. Kábulský emír Dúst Muhammad Chánnaopak v dalších letech upevnil svou autoritu a rozšířil své državyo strategicky významná města Kandahár a Herát.9Pokoření středoasijských chanátů carským Ruskem v průběhu 60.a 70. let 19. století a posun hranic carského impéria až k afghán-

-31-

ským hranicím vyvolaly ve Velké Británii obavy z možného postupuruských vojsk až k břehům Indického oceánu. Obě tehdejší velmocise tak již v roce 1873 dohodly na rámcovém vytyčení hranice sférzájmů, jež probíhala podél toku řeky Amudarja (Oxus) na územídnešního severu Afghánistánu. Pod vlivem postupu carských oddílůk této hranici přistoupili Britové na konci 70. let ke druhému pokusuo ovládnutí Afghánistánu, tentokrát pod záminkou údajného zajištěníafghánských hranic proti ruské expanzi. Jakmile se ale britská vojskav Indii začala připravovat na obsazení Afghánistánu, podepsaltehdejší afghánský emír Šer Alí s Ruskem smlouvu o přátelstvía spolupráci. Pro Brity to znamenalo bezprostřední důvod k zahájenívojenských operací. Vypukla tak druhá britsko-afghánská válka(1878-1880), která skončila vojenskou porážkou Britů. Emír byl přestodonucen podepsat smlouvu, která sice zachovávala Afghánistánusvrchovanost ve vnitřní politice, předávala však do britských rukouzahraniční politiku země. Afghánistán se tím stal fakticky součástíbritské zájmové oblasti. Ruská diplomacie naopak nepovažovalaAfghánistán za oblast svého vlivu a o všech afghánskýchzáležitostech jednala s britskou správou v Indii.10 V roce 1893 navícBritánie donutila emíra Abdar Rahmána podepsat smlouvuo východních hranicích Afghánistánu (tzv. Durrandova linie), jížbylo v praxi stvrzeno rozdělení území tzv. Paštunistánu meziAfghánistán a Britskou Indii. Rozdělení oblasti se pak mělo ve 20.století stát zdrojem četných sporů mezi Afghánistánem a Pákistánem.Nový problém s Ruskem nastal roku 1885, kdy carská vojskadefinitivně porazila odbojné turkmenské kmeny a pronikla ažk pevnosti Kuška v nejjižnějším bodě dnešního Turkmenistánu.Tažení carských vojsk vyvolalo ostrou krizi s Velkou Británií. Celýspor byl vyřešen v roce 1895, kdy obě velmoci podepsaly protokolo rozhraničení daného území s přesným vymezením sfér vlivu.Afghánskému emírovi byla předána oblast tzv. Wachánskéhokoridoru, který měl v souladu se snahami Velké Británie oddělovatruská a britská zájmová území.11 Definitivní tečku za britsko-ruskýmsoupeřením v oblasti pak učinila dohoda obou velmocío rozhraničení sfér vlivu z roku 1907. V literatuře se pro uvedenévelmocenské soupeření postupně vžil výraz Velká hra (The Great

-32-

Game, Boľšaja igra), poprvé použitý již v roce 1831 britskýmporučíkem Arthurem Conollym (poručík Conolly v této doběpravděpodobně jako první Evropan podrobně prozkoumal větší částodlehlých oblastí Afghánistánu a Střední Asie).12

Nezávislý Afghánistán ve hře světových velmocí (1919-1978)Status quo, založený smlouvou z roku 1907, přetrval až do páduruského impéria a Říjnové revoluce v roce 1917. Nová bolševickámoc neměla zpočátku teritoria Střední Asie pod kontrolou, cožznovu vzbuzovalo ve Velké Británii zájem o průnik do tohotoregionu skrze Afghánistán. Po uzavření příměří s Německem v roce1918 operovaly britské jednotky i agenti v oblasti Střední Asienadále, a to s cílem ustavit v regionu režimy, které by mohly býtzačleněny do britské sféry vlivu. V únoru 1919 však v Afghánistánuproběhl úspěšný atentát na emíra Habíbulláha a jeho nástupce emírAmanulláh vyhlásil nezávislost Afghánistánu. Nový stát byl záhyuznán sovětskou vládou a hrozilo nebezpečí, že sovětské Rusko budechtít kontrolovat situaci v zemi. Britové proti Amanulláhovi vyslalisvá vojska, čímž vypukla třetí britsko-afghánská válka. Nepokojev Indii i v tzv. severních pohraničních územích, obývaných zejménaetnickými Paštuny, stejně jako nezdar britské intervence v oblastiZakaspicka a vojenské neúspěchy v Afghánistánu, donutily britskéhovicekrále v Indii podepsat v srpnu 1919 smlouvu o uznánínezávislosti afghánského státu.Změna situace v regionu po první světové válce postavilaAfghánistán opět spíše na okraj zájmu velmocí, zvláště po likvidacinejvětších ohnisek antibolševického odporu ve Střední Asii. Afghán-istán navázal přátelské styky s novou sovětskou mocí, což bylopodepřeno smlouvou mezi oběma státy z roku 1921.13 Nicméně proSovětský svaz byl Afghánistán i nadále místem, kde nacházeli svouzákladnu uprchlí basmači a také poslední bucharský emír SajjídÁlim Chán. Obavy Moskvy se naplnily za vlády Tádžika HabíbulláhaII. (Bača-i Sakao) v roce 1929, který poskytoval útočiště basmačůma nebránil jejich nájezdům na sever. Jedním z důvodů vyhlášeníTádžické SSR tak mohla být právě reakce na zvýšení aktivitybasmačů uprchlých do Afghánistánu.14

-33-

Zahraniční velmoci se v menší míře zapojily do dodávek a investic,především v době reforem ve 20. a 30. letech 20. století. Největšíinvestoři přicházeli většinou z Turecka, Německa, Francie neboJaponska, ale i z tehdejšího Československa. Pro hitlerovskéNěmecko byl Afghánistán důležitý jako nástupiště proti Britské Indiii proti „citlivému podbřišku SSSR“ ve Střední Asii. S tímto cílembyla také na konci roku 1933 vyslána do země zastupitelská mise,vedená německým orientalistou a diplomatem Kurtem Ziemkem.V letech 1939-1941 se Němcům podařilo ustanovit dobré vztahys protibritskou opozicí v Afghánistánu výměnou za slib, žeAfghánistánu budou navrácena území za Durrandovou linií a zemězíská přístup k moři. V roce 1941 ovšem Sovětský svaz a VelkáBritánie vyhostily německou rezidenturu v Teheránu a následněokupovali celý Írán. Afghánský král Nádir Šáh proto veškerouspolupráci s Německem přerušil. Shromáždění afghánských kmenů(tzv. Loja džirga) v listopadu 1941 pak potvrdilo neutralituAfghánistánu ve druhé světové válce.Osamostatnění Indie a Pákistánu v roce 1947 zcela změnilo geo-politické postavení Afghánistánu, který se vytratil ze zorného úhlubritských, německých a japonských zájmů. Klíčovým partnerem prozemi se stal Pákistán, se kterým bylo nutno řešit všechny problémyspojené s tranzitem afghánského zboží k mořským přístavům. Vesnaze nalézt zahraniční pomoc pro nastartování ekonomického růstua financování reforem se královský dvůr obrátil nejprve keSpojeným státům. Washington se v době druhé světové války stalhlavním obchodním partnerem země. Pro novou supervelmoc všakAfghánistán nebyl až do konce 70. let příliš atraktivní zemí. Mnohemvýznamnějším partnerem v regionu se stal Pákistán. Jednánío dodávkách zbraní mezi Kábulem a Washingtonem byla přerušenav době zhoršení afghánsko-pákistánských vztahů na přelomu 40.a 50. let, jež bylo vyvoláno zejména požadavky tehdejšího premiéraAfghánistánu Muhammada Daúda na revizi tzv. Durrandovy liniea přičlenění paštunských území na severu Pákistánu k Afghánistánu.Spojené státy se v tomto sporu přiklonily na stranu svého spojencev Islámábádu. Neúspěchem Američanů skončila rovněž snaha o to,aby Afghánistán přistoupil k tzv. Bagdádskému paktu, významné

-34-

protisovětské alianci, jejímiž členy se postupně staly mimo jinéPákistán, Irák, Írán a Turecko. Afghánistán však v té doběpreferoval dobré vztahy se Sovětským svazem. V ohnisku zájmu USA se Afghánistán ocitl ve větší míře až popřevratu v roce 1973 a nástupu Muhammada Daúda do čela státu.Americká zpravodajská agentura CIA začala navazovat kontaktys afghánskými emigranty, kteří utekli ze země před Daúdovýmrežimem. Jednalo se především o představitele islamistických stran.Když však ve druhé polovině 70. let Daúd změnil do té doby značněprosovětskou zahraniční politiku, americká podpora exilovýchislamistů poklesla a Washington byl ochoten zvýšit rozvojovoupomoc pro republikánský režim. Strategický význam Afghánistánunicméně vzrostl především v souvislosti s nástupem komunistickévlády v Kábulu v dubnu 1978 a vpádem sovětských vojsk do zeměo rok a půl později. Po pádu šáhova proamerického režimu v Íránuzůstal Afghánistán spolu s Tureckem jedinou zemí, která se mohlastát nástupištěm proti Sovětskému svazu z jihu (před tímtonebezpečím ostatně sovětští analytici ještě před vpádem sovětskýchvojsk mnohokrát varovali).15Sovětský svaz na přelomu 40. a 50. let velmi záhy zvedl „rukavici“,kterou mu zanechal Washington, a vyslyšel afghánské volání popomoci. Již v roce 1950 byla uzavřena obchodní dohoda - doAfghánistánu putovala ropa, bavlna, oděvy, cukr, zatímco opačnýmsměrem putovaly (formou barteru) zejména vlna (karakul), ovocea oříšky. Afghánistán navíc získal možnost bezcelního tranzitu přessovětské území. V 60. letech byla sovětskými (a mj.i československými) inženýry vybudována strategická silnice meziKábulem a Mazár-e Šarífem, která zkrátila cestu mezi severema jihem země na několik hodin. Uvedená spojnice se později ukázalajako klíčová během konfliktu v 80. a 90. letech.Moskva také podpořila Kábul v době krize s Pákistánem. Sovětskévedení bylo ochotno vyhovět afghánským požadavkům na dodávkyvojenské techniky a na úvěry. Do sovětských vojenských škol odjeloza vzděláním značné množství afghánských studentů, kteří sepozději stali významnou oporou prezidenta Muhammada Daúda. Dorozvojové pomoci zemi se podobným způsobem zapojilo i mnoho

-35-

dalších států sovětského bloku včetně Československa. Pokud jde o ostatní státy, Afghánistán byl až do 70. let důležitýzvláště pro sousední Pákistán a Írán. Klíčové byly přitom vztahys Pákistánem, který byl významným obchodním partnerem Afghán-istánu. Značná část afghánského zboží putovala do pákistánskéhopřístavu Karáčí. Obě země totiž uzavřely dohodu o volném tranzituafghánských nákladů přes Pákistán. V politické rovině však zůstávalyvztahy od začátku existence samostatného Pákistánu poměrněnapjaté. Hlavním problémem byl neurovnaný konflikt o Paštunistán,který byl koncem 19. století rozdělen mezi Britskou Indiia Afghánistán.Pozice Íránu vůči Afghánistánu se do roku 1979 odvíjela v závislostina americké politice v regionu. Íránský šáh Mohamed Rezá Pahlavíse zapojil do investičních projektů v Afghánistánu především v 50.letech. Ve stejné době potvrdily Spojené státy postavení Íránu jakohlavní velmoci na Středním východě. Šáh měl ambiciózní plány naovládnutí Afghánistánu a dalších částí regionu. V roce 1974 bylamezi Íránem a Afghánistánem podepsána velkolepá smlouva, kterázajišťovala kábulskému režimu finanční pomoc v celkové výši dvoumiliard dolarů. Větší část těchto financí přitom měla směřovat dovýstavby železnice Kábul-Kandahár-Herát-Mašhad, což by Afghá-nistánu poskytovalo možnost alternativních cest pro export zboží nasvětové trhy. Kromě toho Írán pomáhal Daúdově režimu přibudování aparátu tajných služeb.16 Představovalo to ovšem jednuz mála reálných podob pomoci šáhova režimu. Šáh totiž zjistil, ženemá prostředky na plnění svých slibů. Vliv Íránu v zemi tak zůstalnepatrný. V době emigrace islámských skupin do Pákistánu začaly o děnív Afghánistánu projevovat zájem i některé arabské monarchie v oblastiPerského zálivu. Podpora některých islamistických skupinv Afghánistánu přicházela především ze Saúdské Arábie. Jakkoli mohlabýt tato pomoc v období před sovětskou okupací Afghánistánumizivá, položila základ pro pozdější masovou asistenci Saúdů přináboru zahraničních bojovníků do Afghánistánu v 80. a 90. letech.

-36-

SOVĚTSKÝ VIETNAM 1979-1989

Sovětská okupace Afghánistánu v roce 1979 potvrdila platnostjednoho z nepsaných pravidel geopolitického řádu na Střednímvýchodě - narušení rovnováhy vlivu vyvolá mezinárodní krizipřinejmenším na regionální úrovni. Vpád sovětských vojsk do zeměje považován za definitivní tečku za obdobím relativního oteplenísovětsko-amerických vztahů, pro něž se v politologické literatuřevžilo označení détente. Spojené státy a většina jejich spojencůsovětskou intervenci ostře odsoudily. Zmrazení vztahů vedlonapříklad k bojkotu olympijských her v Moskvě v roce 1980 zestrany sportovců z USA i jiných zemí. Na politické úrovni pak bylypřerušeny rozhovory o odzbrojení a americký Senát odmítlratifikovat smlouvu o omezení strategických útočných zbraní SALT-2. Konec 70. let vůbec značně zkomplikoval americké pozicena Středním východě. Necelý rok po komunistickém puči v Kábuluproběhla v Íránu islámská revoluce pod vedením ajjatolláhaChomejního, jež měla silné protiamerické zaměření. Šáh byl nucenemigrovat a zhroutil se režim, který Američané považovali za svéhoklíčového spojence v oblasti. Citelně se tím narušil řetěz států najižním okraji SSSR, které byly ochotny s Washingtonemspolupracovat. Následná sovětská okupace Afghánistánu pouzezesílila pocit ohrožení amerického postavení na Středním východě.Podpora, kterou Američané poskytovali mudžáhidínůmv Afghánistánu (stejně jako pomoc, kterou poskytovali SaddámuHusajnovi ve válce proti Íránu) se v tomto světle jeví jako pokuso návrat do dočasně vyklizených pozic. Ani v jednom případě všaknebyli Američané úspěšní. Írán se iráckým útokům ubránil,Afghánistán zabředl do marasmu občanské války. V Iráku se navícpozději zrodil režim, proti němuž se Spojené státy a jejich spojencirozhodli vojensky zasáhnout. V Afghánistánu samotném se americká pomoc soustředila předevšímna sunnitské skupiny odporu. Spolu se zbraněmi přicházelo doAfghánistánu množství humanitární pomoci, která se dostávala právědo oblastí, které zmíněné skupiny odporu kontrolovaly. Uvedenápomoc však vyžadovala těsnou spolupráci s konkrétními místními

-37-

veliteli, což pouze zesílilo fragmentaci země. V polovině 80. let seproto Reaganova administrativa rozhodla pro nová opatření,preferující politické řešení konfliktu. To však CIA nebránilo v dalšímdodávání nových zbraní pro afghánské mudžáhidíny včetněprotiletadlových střel Stinger, které předznamenaly konec absolutnípřevahy Sovětů ve vzdušném prostoru.Sílil i diplomatický tlak na Moskvu. V polovině 80. let zahájilivedoucí představitelé Sovětského svazu a Spojených států rozhovoryo likvidaci raket středního a krátkého doletu. Afghánistán byl stálousoučástí těchto rozhovorů, přestože stažení sovětských vojsk bylospíše důsledkem vnitřních problémů v samotném SSSR než nátlakuamerické administrativy. Rozhodnutí o „bratrské“ vojenské pomoci Afghánistánu ze stranySovětského svazu mělo především politický podtext. Podle dostup-ných pramenů za ním stáli někteří členové ústředního výboru KSSSa lidé z okolí Leonida Brežněva. Především experti, armádnígenerálové a rozvědka se stavěli proti vstupu byť jen omezenéhokontingentu vojsk. V průběhu roku 1979 však bylo stále jasnější, žebez sovětské pomoci komunistický režim v Afghánistánu dříve nebopozději padne, čímž by mohla být ohrožena i bezpečnost jižníhranice Sovětského svazu. Sověti se totiž obávali, že by se mocipodobně jako v sousedním Íránu ujali islamisté, kteří nejenže nebyliMoskvě přátelsky nakloněni, ale mohli i ovlivňovat veřejné míněnív sovětských středoasijských republikách. Sovětský svaz přitom od50. let doslova „nalil“ do afghánské ekonomiky obrovské investice,počínaje komunikacemi a konče výzbrojí armády. Do února 1979,než vypukla revoluce v Íránu, tak hrozilo vážné nebezpečí, že Sověti„ztratí“ jedinou zemi na své jižní hranici, která nebyla proamerickynaladěná (Turecko bylo členským státem NATO, obdobně těsnévztahy s Američany udržoval šáhovský Írán) nebo nebyla v tichémkonfliktu s Moskvou (Čína). Vláda, která se chopila moci po svrženííránského šáha, rovněž nebyla SSSR přátelsky nakloněna.V první polovině 80. let diktovala politiku vůči Kábulu zcelajednoznačně sovětská vojenská přítomnost v zemi. Politicky řídiliAfghánistán sovětští poradci v čele s velvyslancem SSSRv Afghánistánu Alexandrem Puzanovem, vojensky pak vrchní velení

-38-

tzv. omezeného kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu(Ograničennyj kontingent sovětskich vojsk v Afganistane - OKSVA).Afghánský prezident Karmal se stal prakticky vazalem těchto dvouinstitucí, které přijímaly zásadní politická i vojenská rozhodnutí.S nástupem Michaila Gorbačova byly postupně připravovány krokyk odchodu sovětských vojsk. Program glasnosti umožnil šířitpravdivější informace o skutečném dění v Afghánistánu. Začalyvycházet necenzurované vzpomínky účastníků afghánské války,v nichž jejich autoři otevřeně psali o reálných poměrech, ve kterýchsovětští vojáci žili. Objevovala se první hnutí a sdružení, zastupujícízájmy „afghánců“, ať již byla zakládána samotnými veterány nebojejich rodinami. „Afghánská vlna“ se zřejmě stala jedním z prvníchprojevů občanské společnosti v Sovětském svazu. Nátlak veřejnéhomínění tak v mnohém přispěl k rozhodnutí o konečném odsunusovětských vojsk z Afghánistánu. Současně s probíhajícím odchodem vojsk ze země tlačilo sovětskévedení na prezidenta Nadžíbulláha, aby se s opozičními i exilovýmistranami dohodl na novém uspořádání země. Pod záštitou Sovětůbylo uspořádáno několik schůzek vlivných opozičních velitelů,zástupců komunistické vlády a také představitelů svrženého králeZáhira Šáha, který ani v italském exilu nepřestával projevovat zájemo návrat do afghánské politiky. Komunistická strana měla nicméněnadále zaručen přísun zbraní, vesměs z arzenálu vyřazovanévýzbroje sovětské armády.Právní rámec pro mírové uspořádání Afghánistánu poskytovaly tzv.Ženevské dohody podepsané mezi komunistickým vedenímAfghánistánu, Pákistánem, Spojenými státy a Sovětským svazem dne14. dubna 1988. Dohody stanovovaly datum pro odchod sovětskýchvojsk z Afghánistánu. Všechny strany v nich rovněž deklarovaly svůjzájem na vytvoření přechodné afghánské vlády s účastí vícepolitických stran. Jakkoli se její sestavení již nezdařilo, hlavní boddohod byl splněn: poslední sovětský voják překročil afghánskouhranici dne 15. února 1989.

-39-

GEOPOLITICKÁ „ČERNÁ DÍRA“?

Na přelomu 80. a 90. let se Afghánistán opět ocitl na okraji zájmuvelmocí. Sovětský svaz sice nadále podporoval marxistický režimNadžíbulláha, což pouze prodlužovalo agónii komunistické vládyv Kábulu, ale s rozpadem SSSR na sklonku roku 1991 byloukončeno i sovětské angažmá v zemi.Reaganova administrativa koncem 80. let postupně přesouvala inici-ativu v otázkách Afghánistánu na půdu OSN, neboť odchodemsovětských vojsk z Afghánistánu dosáhla svého hlavního cíle.Zároveň byla omezována americká pomoc pro Afghánistán. Klesajícízájem Američanů podtrhovala i přetrvávající absence diplomatickémise USA v Kábulu: velvyslanectví USA zůstalo prázdné od února1979, kdy byl unesen a následně zavražděn americký velvyslanecAdolph Dubs, až do roku 2002.Velmocenské soupeření, nejprve mezi carským Ruskem a VelkouBritánií a později mezi Sovětským svazem a Spojenými státy,Afghánistánu dlouhou dobu zajišťovalo přísun finančních zdrojů,které pomáhaly udržovat rozpočet afghánského státu a modernizovatinfrastrukturu země. V 90. letech ale vzniklo v okolí Afghánistánumocensko-politické vakuum, které poměrně rychle zaplnilyregionální velmoci. Jednalo se především o Írán, Indii, Pákistán,Saúdskou Arábii, po roce 1992 i o nově nezávislý Uzbekistán.Většina jmenovaných států měla své zájmy na jedné nebo druhéstraně barikády. Írán v 80. letech podporoval šíitské strany odporuve snaze o vývoz islámské revoluce východním směrem. Po smrtiChomejního v roce 1989 se však íránská politika soustředila spíše nazískání co největšího vlivu v zemi. Kromě šíitských stran byli protopodporováni i lokální velitelé, kteří se zdáli být schopni zabezpečitstabilitu íránsko-afghánské hranice. Významným příjemcem íránsképomoci se tak stal například guvernér Herátu Ismaíl Chán, pod jehožkontrolou se po roce 1992 nacházela větší část hranice mezi Íránema Afghánistánem.Saúdská Arábie a Pákistán naproti tomu vyzbrojovaly sunnitskéskupiny. Podporovaly přitom zřizování afghánských uprchlickýchtáborů včetně zakládání madras, které se v některých případech

-40-

proměňovaly ve výcvikové tábory afghánských bojovníků. Doafghánských záležitostí se promítlo íránsko-saúdské soupeření o vlivv oblasti Středního východu a Perského zálivu (které mělo dopadi na řadu jiných regionálních záležitostí, jako byla íránsko-iráckáválka, válka v Zálivu v roce 1991 nebo soupeření regionálníchvelmocí ve Střední Asii na počátku 90. let). Zájmy Pákistánuv Afghánistánu v 90. letech určovala snaha o zajištění neklidnýchpaštunských území na pákistánské straně tzv. Durrandovy liniea také o vytvoření transportního koridoru do nově nezávislých státůpostsovětské Střední Asie. Islámábád proto dával přednost zachovánícelistvého a stabilního Afghánistánu, nejlépe pod paštunskounadvládou. Z tohoto důvodu pákistánská armáda a tajná službapodporovaly nejprve Hekmatjára s jeho programem sjednocenípaštunských národů a později hnutí Tálibán. Na postoj Indie k Afghánistánu měly dopad dlouholetý konflikts Pákistánem o oblast Kašmíru stejně jako pákistánsko-indickárivalita obecně, která v 90. letech 20. století místy přerůstalav otevřené závody ve zbrojení. Indie proto v Afghánistánupodporovala skupiny, které se stavěly proti Pákistánu. Spojenectví seSovětským svazem a později s Ruskem vedlo Indii k podpořemarxistického režimu v 80. letech a v době vlády Tálibánu pakk podpoře Severní aliance, zvláště Masúda. Činnost Uzbekistánu, který se od počátku své existence považovalza regionální mocnost, se v 90. letech zaměřovala na oblast sever-ního Afghánistánu. Ideologicky Taškent svou podporu zdůvodňoval„ochranou“ uzbecké populace. Ve skutečnosti byl zájem Uzbekistánudiktován nutností zabezpečit své jižní hranice. RoztříštěnýAfghánistán nepředstavoval pro uzbecké vedení nepřekonatelnýproblém, důležité bylo zachování stability na severu Afghánistánu.Z tohoto důvodu také uzbecká strana poskytovala podporuuzbeckému generálovi Abdulu Rašídu Dostúmovi, který dokázalv první polovině 90. let udržet situaci v severních oblastechAfghánistánu pod kontrolou. Afghánské trhy se navíc staly solidnímodbytištěm pro spotřební zboží z Uzbekistánu. „Západní“ druhyzboží, jako jsou balené nápoje, trvanlivé potraviny nebo toaletnípotřeby, pocházejí v severních provinciích Afghánistánu většinou

-41-

z Uzbekistánu. Jednostranná politická i vojenská podpora Taškentuve prospěch jediné válečné strany mírovému řešení afghánskéhokonfliktu rozhodně neprospěla. Podobné důvody přiměly k podpoře Masúda i Rusko a Tádžikistán,především dokud hrozilo nebezpečí (byť málo pravděpodobné)vpádu tálibánských vojsk na území republik bývalého Sovětskéhosvazu. S výjimkou Tádžikistánu, kde došlo k neúspěšnému pokusuo nastolení islámského státu, zůstaly tamější země po rozpadusovětského impéria sekulární. Po nástupu Tálibánu se v poněkudjiném světle představil pouze Turkmenistán, který s tímto hnutímspolupracoval ve snaze vybudovat alternativní transportní trasy proexport turkmenského plynu na světové trhy. Oba režimy takéspojoval zájem na obchodu s afghánskými drogami, do něhož bylturkmenský prezident s největší pravděpodobností zapojen osobně.Vláda Tálibánu ve druhé polovině 90. let potom představovala příméohrožení především států postsovětské Střední Asie. Na územích podkontrolou hnutí vybudovaly své základny skupiny, které měly za cíllikvidaci nově ustavených středoasijských režimů. Příkladem můžebýt především Islámské hnutí Uzbekistánu, které se v letech 1999a 2000 pokusilo o průnik do Uzbekistánu s ideologickým cílemvyhlášení islámského státu ve Střední Asii. Přestože ve skutečnostizřejmě šlo „jen“ o zajištění bezpečného tranzitu drog z afghánskéhoúzemí dále do Ruska a na evropské trhy, tato akce posloužilastředoasijským režimům jako důvod pro mimořádně tvrdá represivníopatření, směřující k odstranění všech domnělých i skutečnýchnepřátel. Soupeření několika regionálních mocností v 90. letecho vliv v Afghánistánu rozdělilo jeho území na kolbiště mnoha táborů,které se vzájemně spojovaly do krátkodobých koalicí, na něž mělyvliv i momentální aspirace jednotlivých „patronů“. Úsilímezinárodních organizací typu OSN, které měly teoretickystimulovat mírový proces v zemi, se ve světle rivality afghánskýchregionů a okolních států ukázalo jako zcela neefektivní a nepružné.Mírovému řešení konfliktu v 90. letech nepomohly anizprostředkovatelské mise zvláštního vyslance generálního tajemníkaOSN Lachdara Brahímího, ani několik pokusů o zprostředkovánímírových jednání ze strany okolních států. Přestože byla z iniciativy

-42-

sousedních států (Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán,Pákistán, Čína) a dvou klíčových velmocí (Ruska a USA) založenainiciativní skupina (tzv. 6+2 Group), její pokusy o mírové rozhovorybyly zakončeny pouze nenaplněnými deklaracemi.Vnější faktor hrál v Afghánistánu od 19. století vždy poměrnědůležitou roli a v době afghánského konfliktu se tato skutečnostprojevila v plné míře. Světové i regionální velmoci pomáhalyudržovat celý konflikt při životě, ať již prostřednictvím dodávekzbraní, výuky kádrů nebo jenom poskytování základen pro činnostjednotlivých válčících stran. Z vojenského hlediska potom afghánskýkonflikt znamenal také možnost vyzkoušet v praxi nové zbraňovésystémy a válečnou taktiku. Platilo to zejména v 80. letech prosovětskou armádu, pro niž byla válka v Afghánistánu z tohotohlediska velmi „přínosná“, přestože bylo zřejmé, že angažmásovětské armády v zemi bude provázeno vysokými ztrátami. V první fázi konfliktu do stažení sovětských vojsk v roce 1989ovlivňovaly konflikt dvě světové supervelmoci. V 90. letech, kdyjejich zájem o Afghánistán klesl, se v zemi angažovaly předevšímokolní státy, které se tak snažily prosadit své politické a ekonomickézájmy (Turkmenistán) nebo zajistit svou bezpečnost (Uzbekistán,Írán, Pákistán).Po událostech 11. září 2001 se Afghánistán stal jedním z hlavníchobjektů americké zahraniční politiky. Pro administrativu prezidentaGeorge Bushe se však prioritou stal hon na Usámu bin Ládína. Roka půl po zahájení operace Trvalá svoboda jako odpověď na atentátyv New Yorku a Washingtonu však přišla další operace v Iráku

-43-

Podpis Ženevských dohod (foto ČTK)

a zpravodajství z Afghánistánu překrylo nové, mnohem významnějšíohnisko konfliktu. Afghánistán se tak, s výjimkou operací protipříslušníkům organizace al-Qáida, opět stává geopolitickou černoudírou. Své zájmy zde uplatňují především regionální velmoci,zatímco pro globální mocnosti zůstává tato země na relativním okrajijejich zahraničně-politických koncepcí.

III. TRNITÉ CESTY MODERNÍCH AFGHÁNSKÝCH DĚJIN

„Dekrety jsou od sultána, hory jsou naše“ (Dadal Oglu).

AFGHÁNISTÁN OD POČÁTKU 20. STOLETÍ - PRVNÍ POKUSY O REFORMY

Pro vývoj Afghánistánu bylo po celé 20. století typické střídáníobdobí reformních pokusů s obdobími vlády konzervativních sil nanáboženském, etnickém či klanovém základě. Situace Afghánistánupřesto byla v mnohém specifická. Vzhledem k tomu, že Afghánistánnikdy v moderních dějinách nebyl předmětem koloniální expanze,neexistoval ani vnější tlak na rozbití nebo alespoň modernizacitradičních struktur, podobně jako se to stalo například v ruskéStřední Asii nebo v Britské Indii. Stejně tak nebyla v Afghánistánuvybudována ani patřičná infrastruktura. Nezachovala se anistruktura koloniální správy, kterou by bylo možné převzít podosažení nezávislosti, jako tomu bylo v Britské Indii. Afghánistán aninenastoupil cestu k vymýcení negramotnosti či k vybudováníprůmyslové základny, což byl mj. případ sovětské Střední Asie a dourčité míry i Indie. Místní elity obdobně neměly ani možnostodchodu za obchodem nebo za vzděláním do koloniálních metropolí.Na počátku 20. století bylo místním moderněji smýšlejícím králůmzřejmé, že je v Afghánistánu nutné provést reformy směřujícíalespoň k částečnému odstranění zaostalosti země. Konsolidace státu,která byla provedena na konci 19. století za krále Abd ar-Rahmána,vytvořila pro prosazení reforem příznivé podmínky. Většina územípod vládou kábulského monarchy se totiž více nebo méněpodřizovala centrálnímu vedení. Jako první se z afghánskýchpanovníků k takovým opatřením odhodlal nástupce Abd ar-Rahmána- emír Habíbulláh I. Týkalo se to zejména sféry vojenství a armády,která měla být zárukou zachování celistvosti a samostatnosti země.Faktor armády stál ostatně za většinou modernizačních pokusův první polovině 20. století. Proto také první vyšší škola světského

-44-

charakteru, otevřená roku 1903, byla vojenská akademie, tzv.Habíbíja. Pro potřeby armády byla rovněž zahájena stavba pevnýchcest, které měly být sjízdné pro automobily. Ve stejné době pak bylav Kábulu postavena první nemocnice a elektrárna. V politické roviněemír umožnil návrat několika významných afghánských emigrantů,kteří museli opustit zemi před pronásledováním režimu jeho otce.Byl mezi nimi např. Mahmúd Beg Tarzím (syn známého afghánskéhoexilového básníka a intelektuála), který žil v osmanské říšipovažované tehdy za nejvyspělejší část islámského světa. Uvolněnírežimu v Afghánistánu umožnilo i zakládání prvních politickýchskupin, které hledaly inspiraci právě v reformách osmanské říše.Především se jednalo o tzv. mladoafghánské hnutí, které sedovolávalo vyhlášení ústavy ať již podle osmanského, perského nebočínského vzoru. Podle evropských vzorů se Tarzí i mladoafghánciodvolávali především na nacionalismus, který měl v jejich podánípředevším paštunské zaměření.Své přívržence našlo toto nepočetné hnutí mezi nejvyššími elitamiv Kábulu včetně královské rodiny. V únoru 1919 byl zavražděn emírHabíbulláh a po krátkých bojích se trůnu ujal jeho třetí synAmanulláh. Tento stoupenec reforem a mladoafghánského hnutíubránil zemi proti britskému vpádu, v důsledku čehož Británieuznala úplnou nezávislost Afghánistánu.Dvacátá léta byla pod vedením krále Amanulláha prvním skutečnýmpokusem o vybudování moderního afghánského státu. Vrcholempřeměn bylo přijetí afghánské ústavy v roce 1923. Poprvé v nínapříklad byla uznána práva šíitských muslimů a dalších menšíchnáboženství, což následně Amanulláhovi zaručilo podporu Hazárů.Kromě jiného Amanulláh inicioval například reformu zemědělství -poprvé byly v této sféře daně povinně vybírány v penězícha rozdělovány centrálně z Kábulu, což mělo především omezit vlivmístních hodnostářů. Na druhé straně se posiloval vliv paštunskýchmajitelů půdy. Reforma školství, spojená se zakládáním světskýchškol, dále omezovala vliv duchovenstva a náboženských učilišť.Vojenská reforma pak měla být provedena rovněž podle osmanskéhovzoru. Zamýšlený profesionální sbor, placený v naturáliích, se všakvytvořit nepodařilo. Armáda se ocitla bez tradiční opory kmenových

-45-

vůdců, kteří většinou rozhodovali o nasazení svých mužů do zbraně.Na konci 20. let se tak vojsko stalo jednou z příčin svržení mladéhokrále. Zákony o světském soudnictví, stejně jako zákony o rodině(stanovení minimálního věku pro uzavírání sňatku u dívek) z roku1928 znamenaly navíc přímý zásah do dosavadních výsadduchovenstva. Amanulláhova politika však byla vedena v duchuafghánského (tj. paštunského) nacionalismu, což v konečnémdůsledku vedlo k odporu nepaštunských národností vůči centrálnívládě. Všechny tyto kroky se negativně dotkly části vlivných kruhůa v konečném důsledku vyvolaly vůči králi otevřené nepřátelství.Sjednocení konzervativních prvků ve společnosti pak vyústilokoncem roku 1928 ve faktický kolaps Amanulláhova státu. V tomtoroce vypuklo paštunské a tádžické povstání proti centrální vládě.Následného chaosu v zemi využil jeden z předních velitelů TádžikBača-i Sakao (v doslovném překladu „Syn nosiče vody“), aby zapodpory duchovních uskutečnil převrat. Se svými oddíly porazilšpatně vycvičenou regulérní afghánskou armádu. Amanulláha zbytek královské rodiny byli nuceni prchnout ze země, čímžskončil první výraznější modernizační pokus v dějináchAfghánistánu. Král Amanulláh je však dodnes považován zazakladatele novodobého afghánského státu a jeho úsilí se stalovzorem jak pro reformy krále Záhira Šáha v 60. letech, tak prokomunistické vedení v 70.-80. letech. Reformně naladěnémupanovníkovi se podařilo přilákat do země množství zahraničníchinvestic. Některé čtvrti Kábulu se dodnes honosí architekturou z 20.let minulého století, svědčící o nebývalém rozvoji hlavního města.Podobně jako v dalších případech, ale pozitivní dopad reforemprakticky nepřekročil hranice Kábulu a větších měst, v nichž žilarelativně nepatrná část obyvatel.Habíbulláh II., jak se nechal Syn nosiče vody titulovat, vydržel natrůně pouhých devět měsíců a již v říjnu 1929 byl svržen generálemNádirem Šáhem z paštunského klanu Musáhibán, kmene Durrání,který si dokázal naklonit na svou stranu východní paštunské kmenya také Velkou Británii. Po svém nástupu na trůn Nádir Šáh vyhlásilprogram postupných reforem. Za čtyři a půl roku vlády se mu

-46-

podařilo znovuobnovit královskou moc na většině územíAfghánistánu a zabránit tak občanské válce. Nádir Šáh postupnězavedl novou ústavu (1931), umožnil otevření některých světskýchškol, stál u zrodu moderních státních institucí. Kromě toho se mupodařilo do správy státu zapojit duchovenstvo a lokální velitele(chány), když jim vyhradil stálý podíl na pravidelném shromážděníkmenů Loja džirga.Atentát na jeho osobu spáchaný v roce 1933 přívrženci králeAmanulláha však Nádirovy modernizační snahy přerušil.

ZÁHIR ŠÁH - POSLEDNÍ AFGHÁNSKÝ KRÁL

Regentské obdobíKdyž byl Nádir Šáh zavražděn, bylo jeho synovi Záhiru Šáhoviteprve devatenáct let. Není proto divu, že až do 60. let byl pouhoufigurkou, kterou manipuloval zbytek královské rodiny. Nejvýznam-nějším mužem ve státě byl tehdy ministerský předseda. V prvnímobdobí řídil zemi Záhirův strýc Muhammad Hášim Chán. Přestožejeho vláda nepostrádala autoritativní rysy, pokračovala v zaváděníinovací především ve sféře ekonomiky. Za vlády Hášima Chána takbyl vybudován standardní bankovní systém, regulovaný státemprostřednictvím vlastní centrální banky, jež byla založena NádiremŠáhem již roku 1932. Byly upevněny obchodní vztahy se sovětskouStřední Asií, Britskou Indií a také evropskými zeměmi. Základnívývozní artikl Afghánistánu představovala zvláště vlna karakulskýchovcí, suché plody (oříšky), sušené ovoce a koberce. Důležitousložkou městské společnosti se stali obchodníci. Válka omezovalaimport zboží z Evropy, což umožňovalo snížit obchodní deficitAfghánistánu a stabilizovat fiskální rezervy. Zároveň se státu dařilonavyšovat produkci karakulské vlny na export do Spojených státůa Sovětského svazu. Pád světových cen vlny po druhé světové válcestejně jako rostoucí import ovšem způsobily hlubokou ekonomickoukrizi, což se ukázalo jako rozhodující důvod k odvoláníministerského předsedy. Do premiérské funkce jmenoval Záhir Šáhv roce 1946 svého dalšího strýce Šáha Mahmúda Chána. Mladý králse tímto jmenováním pokusil vzít do svých rukou reálnou moc, avšak

-47-

Šáh Mahmúd, který sám intrikami přispěl k odvolání bratra, brzypokračoval ve stopách svého předchůdce. Většina klíčovýchrozhodnutí pak byla určována právě jím.Šáh Mahmúd byl stoupencem uvolnění režimu, ale na královskémdvoře se proti němu postavilo konzervativní křídlo z okruhubývalého premiéra Muhammada Hášima Chána, které podporovalokrálova bratrance a tehdejšího ministra obrany Muhammada Daúda.Mezi příslušníky tohoto konzervativního křídla se nacházela i řadapozdějších prominentních figur levicové scény, například BabrakKarmal. Daúdův vliv se zvyšoval úměrně tomu, jak slábla pozicestávajícího premiéra, lavírujícího mezi jednotlivými frakcemi. PodDaúdovým tlakem byl Šáh Mahmúd postupně nucen nastoupenýkurz liberalizace politického života přehodnocovat a následněi odstoupit. Do čela nové vlády byl pak jmenován sám MuhammadDaúd, „lstivý muž, který se nebál jít přes mrtvoly“.17 Na rozdíl odrelativně bouřlivého politického života v Kábulu zůstával afghánskývenkov probíhajícími změnami v metropoli prakticky nedotčen.Nadále zde panovali představitelé místních autorit (chánové), kteřínastoupenou liberalizaci poměrů v Kábulu sledovali spíšes nedůvěrou. Většina lokálních elit proto příchod Daúda k mociuvítala. Pro široké vrstvy obyvatel byla přitom jednotícím symbolemAfghánistánu postava krále Záhira Šáha a o zákulisních bojíchv Kábulu věděl pouze úzký kruh zasvěcených. Personální změny napremiérském postu se tudíž na venkově nesetkaly s vážnou reakcí.Stejně jako o půlstoletí dříve v případě emíra Habíbulláha bylaoporou nového premiéra armáda, sloužící jako nástroj k potlačenípřípadných povstání. Když se Afghánistán nedohodl na podmínkáchdodávek zbraní se Spojenými státy, obrátil se Daúd se stejnoužádostí na Sovětský svaz. Moskva dokázala uspokojit poptávku povojenské technice v Afghánistánu a s tím spojený výcvik kádrů navojenských akademiích. Zlepšení podmínek v armádě přinesloDaúdovi zvýšení loajality důstojnického sboru vůči jeho osobě.Zakládání vojenských škol v Afghánistánu umožňovalo bezplatnýpřístup ke vzdělání pro střední a nižší třídy obyvatelstva.18 Armádabyla také jedním z nejvýznamnějších nástrojů tzv. paštunizacestátních struktur, kterou Daúd prosazoval. Plody vojenské reformy

-48-

sklidil Daúd při převratu v roce 1973, kdy se armáda postavila najeho stranu. Politika nového premiéra byla zaměřena na zvládnutí neutěšenéhospodářské situace. Daúd usiloval o zatraktivnění země prozahraniční investice, značná pozornost byla věnována budováníprůmyslové infrastruktury a ozdravění státních financí. Na počátku60. let byla za asistence SSSR a USA vytvořena v Afghánistánuzákladní silniční síť, která poprvé umožňovala celoroční spojení meziseverem a jihem země přes průsmyky Hindúkuše. Výsledkem bylosjednocení trhu severních a jižních oblastí, a tím i větší konkurencev obchodě. Zároveň se tím otevřela cesta pro sovětské zboží najihoasijské trhy. Vybudování silnic mezi Herátem a Kandahárema mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem mělo nejen obchodní, ale jak seukázalo v roce 1979, i vojensko-strategický význam.Z rozvojových projektů těžila i jižní část země. Paštuni v okolíKandaháru získali stavbou zavodňovacích kanálů v povodí řekyHilmand desetitisíce hektarů zemědělské půdy pro pěstování bavlny,zatímco východní paštunské kmeny, hlavní opora Daúdova režimu,ovládly legální i ilegální obchod s Pákistánem.Větší kontrola státních financí i směřování rozvojové pomoci naúroveň regionů znamenaly snížení příjmů dvora. To zesílilo opozicivůči Daúdovi uvnitř královské rodiny. Nevyřešeným problémemzůstávaly i chladné vztahy Afghánistánu se sousedním Pákistánem.Příčinou byl spor obou zemí o tzv. Paštunistán, který vyvrcholil napočátku 60. let 20. století přerušením vzájemných diplomatickýchstyků a uzavřením hranic. Opatření, které postihlo zájmy mnohačlenů královského dvora, paradoxně posílilo pozici krále ZáhiraŠáha, kterému se otevřela cesta k převzetí moci. Tečkou za obdobímvlády jeho regentů se stalo odvolání premiéra Muhamada Daúdav roce 1963.

Období tzv. „nové demokracie“Období určité politické liberalizace druhé poloviny 60. a počátku 70.let 20. století dalo vyniknout silám a osobnostem, které později hrályklíčovou roli během konfliktu v 80. a 90. letech. Rozhodujícímkrokem k uvolnění režimu se stalo vypracování nové ústavy, jež byla

-49-

definitivně přijata na Loja džirze v roce 1964. Ústava omezovala vlivkrálovské rodiny v řízení státu. Členové královského rodu nesmělibýt zároveň členy vlády, parlamentu ani nejvyšších soudů. Byly dálerozšířeny pravomoci parlamentu, jehož role byla dosud spíšeformální. Soudnictví se, alespoň podle základního zákona, stalonezávislým. Volby do parlamentu v letech 1965 a 1969 potéumožnily zformování hlavních ideových proudů na afghánsképolitické scéně, jimiž byly proud „prozápadní“, ať již levicový(socialistický, vesměs prosovětský) nebo pravicový s vazbamipředevším na západní Evropu a USA, a tradicionalistický,reprezentovaný především islamistickými nebo monarchistickýmiskupinami. Nutno ovšem mít na pamětí, že většina politických stran a hnutí bylazáležitostí především Kábulu, popř. dalších větších měst. Zpravidlase jednalo o relativně málo početné skupiny s několika desítkami,maximálně stovkami stoupenců, které se soustřeďovaly na boj o mocv Kábulu. Jelikož neexistoval ani žádný právní rámec pro činnostpolitických stran, uvedená hnutí fungovala v podstatě v pololegálnímpostavení. Jak je zřejmé z tabulky č. 2, většina z politických strana hnutí působících v Afghán-istánu vznikala předevšímv akademickém nebo úřednickém prostředí, zatímco podnikatelskékruhy se do politického života země zapojovaly v menší míře.Nejradikálnější složky politického života vytvářeli studenti.V průběhu 60. let tak došlo k několika studentským demonstracím,které byly vedeny většinou levicovými aktivisty. Král Záhir Šáh sev této situaci snažil vystupovat v roli jakéhosi „dozorčího“ nadprocesem liberalizace poměrů v zemi. Tuto roli však ne zcela zvládla postupně ztrácel nad kabinetem, parlamentem, armádoua představiteli politických seskupení kontrolu. Zůstával sice nadálehlavním sjednocujícím faktorem pro většinu obyvatel země, nicméněregiony a venkov měly na dění v centru pouze minimální vliv. Napočátku 70. let již bylo evidentní, že většina rozhodujících sil v zemisi přeje změnu na trůnu, třebaže tato otázka byla často tím jediným,co různorodé zájmové skupiny spojovalo. Přitom právě vevzájemných rozporech a ve snaze získat co nejvíce z dědictvípředchozího období lze vypozorovat zárodek budoucího konfliktu.

-50-

Bezprostřední příčinou pádu králova režimu se nakonec stalyekonomické problémy země a katastrofální sucho, které zemipostihlo v letech 1971-1972. Proti králi nejvíce agitoval bývalýpremiér Muhammad Daúd, jenž se těšil silnému postavení v armádě,ale i komunisté, kteří byli již tehdy podporováni Sovětským svazem.Podle některých autorů19 jednal Daúd v přímém kontaktu s Moskvou,která se obávala stoupajícího vlivu Spojených států v Afghánistánu

prostřednictvím íránského šáha. Ve skutečnosti se spíše jednaloo výsledek ambicí samotného Daúda, který pro realizaci svých plánůhledal nutnou podporu zvenčí.

-51-

Král Muhammad Záhir Šáh na vrcholu moci(foto ČTK)

OD MONARCHIE K RUDÉ ZÁŘI

17. července 1973 byl v Kábulu proveden úspěšný nekrvavý převrat,který vynesl do čela státu někdejšího premiéra a králova bratranceMuha-mmada Daúda. Odstavení krále Záhir Šáha, který byl v tédobě na léčení v Itálii, přineslo změnu státního zří-zení narepubliku, jejímž se stal Daúd prvním prezidentem především díkypodpoře komunistů a armády. Tyto dva faktory byly navzájem silně propojeny, jelikož značná částarmádních důstojníků byla infiltrována právě komunistickouideologií, kterou si mohli osvojit během předchozího studia navojenských akademiích v SSSR i v jiných socialistických zemích.Převrat byl nejen v Kábulu, ale i mimo něj přijat klidně. Vzhledemk příslušnosti nové hlavy státu ke královskému rodu se totiž provětšinu venkova jednalo o výměnu v rámci královské rodiny. Provětšinu obyvatel etnicky a nábožensky pestrého Afghánistánu takDaúd nadále představoval sjednocující prvek. Účastníci mítinkův provinciích dokonce vítali Daúda jako nového krále.20V zahraniční politice se Daúd snažil, aby se Afghánistán nedostal dojednostranné závislosti na jakékoliv mocnosti. Proto byla navázánatěsná spolupráce se šáhovým Íránem, který přislíbil peníze nafinancování výstavby první afghánské železnice, vedoucí doíránského přístavu v Bandar-e Abássu, ale také s celou řadouarabských států. Armádní důstojníci se stále více vzdělávali v Indiinebo v Egyptě. V politice vůči Sovětskému svazu byla patrná snahaudržet korektní vztahy, především v otázkách ekonomickéspolupráce. Na druhé straně to nebránilo oslabování vlivuafghánských komunistů, podporovaných Moskvou. Ideologicky seDaúd vrátil ke starému způsobu vládnutí z let 1953-1963. Důraz bylkladen na pomalý přechod k reformám s výrazným zasahovánímstátu do řízení ekonomiky. Objevovala se i snaha o reformudaňového systému, upřednostňující více přímé daně, což by sereálně dotklo i drobných zemědělců, tedy těch, kteří teoreticky mělido státní pokladny odvádět nejvíce. Podobné úvahy však logickyvzbudily odpor venkova a Daúd tak v polovině 70. let velmi rychleztrácel podporu. Ve stejné době došlo k aktivizaci agitace islámských

-52-

-53-

StranaVůdce

IdeologieRok založení Sociální a

etnická základna

Lidově demokratická strana

Afghánistánu (LD

SA)

- frakce halk(Lid)

Lidově demokratická strana

Afghánistánu (LD

SA)

- frakce parčam(Z

namení)

Núr M

uhamm

adTarakí;Háfizulláh A

mín

radikálně levicová,m

arxistická,prosovětská

19651967 - rozděleníLD

SA

studenti původem z

vesnického prostředí, armáda;

silně paštunská frakce

Babrak K

armal

umírněně levicová,

marxistická,

prosovětská

19651967 - rozděleníLD

SA

studenti kábulské univerzity, většina m

ěstské inteligence, arm

áda; mnohonárodnostní

setám-i m

ellí(N

árodní hněv)Táher B

adachšílev. radikálové, vzor: C

heGuevara, palestinští rad.

aíránští fedájíni (bojovníci)

1968 (odtržení od halku)

národnosti severního Afghánistánu

šoále-ji džavíd(V

ěčný oheň)Rahím

Mahm

údílevicoví extrem

isté, boj proti„am

erickému im

perialismu“

i„sovětského revizionism

u“

1965radikální studenti a

učitelé kábulské univerzity;m

nohonárodnostní

džámíját-i islám

í(M

uslimská společnost);

sázmán-i

džavánán-iislám

í(organizace m

uslimské

mládeže) - studentská

odnož

Burhánuddín

Rabbání;

Abdul R

asúlSajjáf;Gulbuddín

Hekm

atjár

boj proti idejímkom

unismu;

vazba na Muslim

skébratrstvo

1965studenti a

profesoři teologické fakulty kábulské univerzity; m

nohonárodnostní

afghán mellíját

(Afghánský národ)

G. M

. Faradsociální dem

okratéafghánští, resp. paštunštínacionalisté

1968střední vrstvy inteligence,studenti;Paštuni

mosavát (R

ovnost)M

uhamm

adHáším

Majvandal

progresivní demokraté,

stoupenci západnídem

okracie; populisté

1966liberální obchodnické kruhya

inteligence; velmi různorodá

společnost sociálně ietnicky

sedá-ji avam(H

las mas)

A. K

. Farzán levicová, um

írněná, národně dem

okratická1968

kábulská aherátská

inteligence

ittihád-im

ellí (N

árodní jednota)Chálid C

halílím

onarchistická, centristická

1966vyšší úřednictvo, vyšší obchodní kruhy

Upraveno podle R

ubin, Barnett R

.: The Fragm

entastion of Afghanistan a

Korgun, V

. G.: A

fganistan: politika ipolitiki.

opozičních skupin, jejichž část se v roce 1975 pokusila o ozbrojenoukonfrontaci s režimem. Na několika místech země vypuklo povstánípod vedením radikálních struktur emigrantských stran. Povstání všakskončilo neúspěchem a islamisté se začali štěpit do několika proudů.Jedinou silou, která se mohla postavit Daúdově režimuv Afghánistánu, tak zůstala komunistická strana. Na počátkuDaúdovy vlády se sice obě křídla komunistické Lidově demokratickéstrany Afghánistánu (LDSA) postavila za nového prezidenta,sledovala tím však své vlastní politické cíle. V rámci novéhoDaúdova režimu získala silné pozice zvláště frakce parčam, jejížčlenové obsadili některé ministerské posty. Druhá z frakcí Lidovědemokratické strany Afghánistánu, tzv. halkisté, neměla po převratuprakticky žádný vliv a byla fakticky nucena působit v ilegalitě.V polovině 70. let Daúd upevnil své pozice ve vedení zeměa postupně se začal parčamistů ve státní správě zbavovat. Postaveníkomunistických sil bylo dále podlomeno novou ústavou z roku 1977,která fakticky zaváděla monopol pro Daúdem založenou Stranunárodní revoluce. (Vzor byl převzat od jiných blízkovýchodníchrežimů.) V reakci na tento krok komunisté zesílili snahu o opětovnéspojení obou křídel LDSA, na kterou tlačil především Ústřední výborKomunistické strany Sovětského svazu. K oficiálnímu sjednocenístrany ale došlo až v červenci 1977. Cílem již nebyla podporaDaúdova režimu, ale naopak jeho svržení. Počítalo se především

-54-

Bankovka 10 afghání z roku 1977/1978 s portrétem prezidenta Daúda

s pomocí armády, ve které se strana soustředila zvlášť na agitačnípráci. Na tomto poli se velmi dobře osvědčil ambiciózní přívrženeckřídla halk Háfizulláh Amín. Na jaře 1978 vedení sjednocené stranyvypracovalo plán převzetí nejvyšší moci ve státě vojenskou cestou.Bezprostřední příčinou k otevřenému vystoupení proti prezidentuDaúdovi se stalo zatčení vůdců stany Tarakího a Karmala běhemprotirežimních demonstrací v dubnu 1978. Amín, který jako jedinýzůstal pouze v domácím vězení, pak uskutečnil připravený plánpřevratu, k němuž došlo 27. dubna 1978.

-55-

IV. AFGHÁNISTÁN MEZI RUDÝMI A ZELENÝMIPRAPORY

Revoluce roku 1978 znamenala v moderních dějinách Afghánistánudůležitý mezník. Především učinila tečku za více než dvě stoletítrvající existencí monarchie, jejímž byl Daúd poslednímpředstavitelem (nehledě na jím provedené odstranění královskéhozřízení, které překáželo jeho mocenským ambicím). Zároveň převratrozbil přes sto let budovanou křehkou jednotu Afghánistánu. Do čelastátu se dostalo hnutí, které se nemohlo opřít o výraznější vnitřnípodporu. Komunisté mohli počítat nejvýše s několika tisícovkamiaktivních příznivců v Kábulu a v některých větších městech. Vnějšípodpora ze Sovětského svazu, na kterou se představitelé afghánskékomunistické strany spoléhali, zase nemohla pomoci nový režimlegitimovat, naopak spíše vyvolávala u širokých vrstev populace pocitzasahování cizích sil do vnitřních záležitostí země. Modernizačníprogram Lidově demokratické strany Afghánistánu (LDSA) bylpřitom založen na ideologii, jejíž aplikace předpokládala zlomenímoci vlivných konzervativních kruhů. Často násilné zavádění tohotoprogramu bylo navíc příčinou růstu odporu, na jehož potlačeníneměla nová vláda dostatek prostředků. Ve stejné době jakokomunisté se připravovaly k převratu proti Daúdovi i jiné skupiny,prosazující zejména islamistickou ideologii, která byla pro většinuafghánské populace mnohem přitažlivější a pochopitelnější.Brzy po převratu se ukázalo, že komunisté nejsou schopni prosaditsvou moc. Stále více oblastí se vymykalo kontrole Kábulu. Na těchtoúzemích nastávalo obvykle bezvládí, dokud v něm dokázal prosaditsvoje osobní ambice některý z místních vůdců. Výsledkem bylapostupná fragmentace země a občanská válka, ve které by komunistébez zásahu zvenčí zřejmě brzy podlehli. Vojenské angažmá Moskvyovšem dodalo rozbíhajícímu se konfliktu globální rozměr a soust-ředilo k němu pozornost celého světa. Podpora ze zahraničí nicméněsměřovala ke všem válčícím stranám a pouze přilila olej do ohně,který hoří již více jak čtvrtstoletí.AFGHÁNšTÍ SOUDRUZI PřICHÁZEJÍ.

-56-

SAURSKÁ REVOLUCE 1978 A AMÍNOVA DIKTATURA

Tzv. saurská revoluce (podle měsíce saur afghánského kalendáře)vypukla 27. dubna 1978 přesně podle nepsaných pravidel vojenskéhopřevratu charakteristických pro Blízký východ. Armádní jednotkyvěrné LDSA pod vedením plukovníka Abdula Kádira Núristáníhozahájily útok na prezidentský palác, při němž byl prezident Daúd sesvou rodinou a několika ministry zabit. Zároveň byly obsazenybudovy telekomunikací, rozhlasu, letiště a velitelství vzdušné obrany.Z vězení byli osvobozeni komunisté, včetně nejvyšších předákůBabraka Karmala a Núr Muhammada Tarakího. V prohlášení prorozhlas tzv. Revoluční rada vojenských sil v čele s Núristánímoznámila svržení Daúdovy diktatury a deklarovala Afghánistán jakodemokratickou republiku. Zároveň vyhlásila záměry nového vedení,které se měly zakládat na principu ochrany islámu (pro uklidněnívětšiny obyvatelstva), demokracie, svobody a bezpečnosti občanů.21Tři dny po převratu byl vydán tzv. Dekret č. 1 „O nejvyšším vedenízemě“, podle něhož se nejvyšší moci ve státě ujímala Revoluční rada.Předsedou rady byl prozatímně jmenován Núr Muhammad Tarakí,její členové pak byli vybíráni z řad LDSA. Podobně tomu bylo i sesložením nové vlády, ve které si nejvyšší funkce rozdělila víceméněvyváženě obě křídla strany. Revoluce ale začala brzy požírat své děti.Mocenský boj mezi oběma křídly strany a především ambice jejíchjednotlivých vůdců záhy převážily nad jednotou strany. V první vlně tohoto boje, která proběhla během léta 1978, byli odmoci odstaveni členové frakce parčam. V případě nejvyššího vedeníse ještě postupovalo relativně „civilizovaně“. Většina vedení (včetněBabraka Karmala, pozdějšího prezidenta Nadžíbulláha a dalšíchvysoce postavených) byla odeslána do zahraničí na velvyslanecképosty. Na nižších úrovních ovšem byla často prováděna fyzickálikvidace stoupenců frakce. Mocenský boj ale vzplanul i uvnitř druhé frakce LDSA - halku.Odehrával se především mezi stoupenci Núr Muhammada Tarakího,který byl považován za velkého vůdce saurské revoluce,a ambiciózního Háfizulláha Amína, který měl pod svou kontrolouozbrojené síly a také zvláštní službu KAM (Dělnická informační

-57-

služba). S pomocí těchto složek se Amínovi podařilo odstranitnejprve většinu Tarakího stoupenců a na podzim 1979 se pak zbaviti svého nepohodlného konkurenta. Tarakí byl „ze zdravotníchdůvodů“ odvolán a následně popraven. Ve skutečnosti se totiž Amíndozvěděl o vnitrostranickém puči, který Tarakí se sovětskoupodporou připravoval. Odstranění parčamistů a halkistů ale měloi další zajímavé následky. Změnila se etnická struktura nové vlády,v níž nyní nově zaujali většinu příslušníci Amínovi loajálníchpaštunských kmenových společenství Ghilzájí a Paktija.Prostého Afghánce většinou málo zajímaly „dvorní intriky“, kterénavíc prosakovaly na veřejnost v kusé podobě, v oficiálníchprohlášení vedoucích činitelů režimu. Mnohem více se každéhoobyvatele dotýkaly dekrety, jimiž LDSA začala realizovat svůjreformní program. Mezi prvními byl podepsán dekret o rovno-právnosti mužů a žen, o likvidaci negramotnosti, o pozemkovéreformě (dekret o půdě) aj. Reformy postihovaly značnou část do té doby velmi vlivných kruhů.V první řadě se jednalo o velké vlastníky půdy, kteří často navenkově suplovali státní moc. Záhy po převratu byla část tradičníchvenkovských elit nucena prchnout do zahraničí a takto vzniklémocenské vakuum nedokázal režim halkistů vyplnit. Prázdná místabyla záhy vyplněna místními samozvanými veliteli, podporovanýmičasto některou z opozičních skupin, a stala se tak základnamiodporu proti komunistickému režimu. Změny zasáhly i další významnou vrstvu obyvatelstva - duchoven-stvo. Islámští duchovní byli na venkově často spjati majetkovýminebo rodinnými pouty s majiteli půdy. V souladu se svýmateistickým viděním světa pronásledovala komunistická strananáboženské představitele jako „agenty světového imperialismua překážku na cestě progresivního rozvoje vlasti“.22 V únoru 1979byla vyvražděna větší část vlivného náboženského klanuModžaddadí. Komunistům se proto dostalo stereotypní nálepkyateistů, čehož dokázali duchovní využít při opoziční agitaci. Dělo setak především při páteční modlitbě, která je v muslimském světěpříležitostí promluvit o aktuálních problémech k širokým vrstvámobyvatel. Promluv se často účastnili negramotní lidé, kteří většinou

-58-

málo chápali důsledky mocenských změn v centru a pro něžduchovní představovali jedinou uznávanou autoritu. Komunistickáagitace se navíc často dotýkala místních hluboce zakořeněnýchtradic. Vedli ji většinou mladí představitelé LDSA vychovaní veměstech, kteří si nemohli získat mezi širokými vrstvami obyvateldůvěru. Tento fakt spolu s neefektivním a násilným prováděnímprosazovaných opatření měl za následek hlubokou nedůvěru vůčinovému systému. Stoupající nespokojenost s režimem LDSA mimohlavní město stála u zrodu řady spontánních povstání, která pozdějipřerostla v organizovaný odpor, sponzorovaný řadou velmocí(především Íránem, Pákistánem, Saúdskou Arábií, postupněi Spojenými státy nebo Čínou) a soukromých nadací (většinouislámského původu). Jako první vystoupili proti centrální vládě Hazárové v centrální částiAfghánistánu (Hazáradžát) a Núristánci na východě země.V Hazáradžátu byl vyhlášen nezávislý „islámský šíitský stát“.Projevily se zde již některé důležité aspekty charakteristické procelou první fázi konfliktu. Ideologicky se značná část hazársképopulace neztotožnila s režimem, který podle mínění obyvatelstvaprosazoval ateismus, tj. odstraňoval náboženství. Přitom právě šíitskýislám je jednou ze základních součástí identity, jíž se Hazárovévymezují vůči ostatním afghánským etnikům. Kromě toho komunistélikvidovali starý systém státní správy, včetně úřednictva. Na místaúředníků byli nově jmenováni lidé většinou paštunského původu.Etnicky motivovaná nevraživost Hazárů vůči revolučnímu režimu,který byl v důsledku zmiňovaných kroků považován za paštunský,se později promítla i do paštunsko-hazárských konfliktů, včetněvzájemných masakrů v průběhu 90. let.Proti komunistické vládě se záhy po revoluci začaly vytvářetozbrojené skupiny. Zpravidla měly dvacet až sto mužů, jež nezřídkapojily příbuzenské vztahy. Pod tlakem komunistických nebosovětských vojsk se jednotky odporu postupně slučovaly ve většíuskupení s propracovanější organizační strukturou. Prostředky profinancování prvních vystoupení proti novému režimu pocházelypředevším z místních zdrojů - z náboženských daní (zakát),nepřímých daní (na územích, kde bylo možné vybírat např. „mýtné“

-59-

u hlavních cest), z výroby koberců a v další fázi i z výtěžkůz pěstování opia a darů místní bohaté vrstvy. Zahraniční peníze stályv počáteční fázi bojů na druhém místě. „Daně“ byly vybíránydobrovolně (často po kázání v mešitách, tzv. chutbě), ale v případějejich nedostatku si místní velitelé vynucovali prostředky k vedeníválky zabíráním majetku v okolních vesnicích. V pohraničníchpaštunských oblastech bylo mimo to významným a tradičnímzdrojem příjmů pro financování povstání pašování zboží přespákistánskou hranici.Vnitřních střetů nezůstala ušetřena ani armáda, z níž revolucepůvodně vzešla. Převrat podpořili především mladší důstojníci, kteřídoufali, že budou moci v čelních funkcích vystřídat dosavadnívelitele. Někteří z velitelů se však odmítli se svým odvoláním smířita postavili se proti novému režimu. Takovým způsobem začalanapříklad vzpoura v Herátu, kterou vedl později proslulý guvernértohoto města a provincie Ismaíl Chán, stejně jako revolta v hlavnívojenské pevnosti Kábulu Bálá Hissar.23 S růstem zahraniční pomocise do akcí stále více zapojovali i představitelé afghánské emigrantskéopozice. Ozbrojenou revoltu proti komunistickému režimu zahájilii příslušníci vzdělané městské elity především z řad studentstva.V dubnu 1979 vypukly nepokoje na univerzitě v Kábulu, jež bylypodníceny na jedné straně maoisty, na druhé straně pak islamisty,kteří vyzývali k džihádu. K povstání došlo například i v oblastiBadachšánu, v níž se projevil vliv levicové politické organizacesetám-i mellí (viz tabulka č. 1). V průběhu roku 1978 se k odporupostupně připojily i ostatní oblasti Afghánistánu - předevšímseverovýchod země s převahou tádžické populace. Největší podpořese zde těšila Islámská společnost (džamíját-i islámí) pod vedenímtádžického profesora Burhánuddína Rabbáního. Po zavražděníTarakího se k boji přidaly i paštunské kmeny, které sympatizovalys odstraněným generálním tajemníkem. Režim LDSA praktickypřestal kontrolovat značnou část území Afghánistánu. TvrdáAmínova ruka dále rozšiřovala řady nepřátel nového systému.Halkisté pod Amínovým vedením se tak v roce 1979 mohlispolehnout pouze na menší část armády. Vývoj událostí nakonec

-60-

vedl Amína a do podzimu 1979 i Tarakího k žádosti o „bratrskoupomoc“ z Moskvy. Většina sovětských agentů v Afghánistánua znalců regionu nicméně s těmito požadavky nesouhlasila, protožesi byla vědoma rizik spojených s případným zásahem protiodhodlaným skupinám opozice.Na podzim 1979 již byla situace afghánského režimu neudržitelná.Teror rozpoutaný Amínem přerůstal v masové vraždy byť jenpotenciálních nepřátel režimu. Do bojů proti vládě se zapojilo asi 40tisíc mudžáhidínů, vedly se již i v okolí hlavního města. Všechnytyto okolnosti přiměly Amína k opakovaným prosbám o vysláníomezeného sovětského kontingentu do země. Sověti však jižpřestávali věřit, že autokratický Amín dokáže udržet halkistickouvládu u moci. Proto připravovali s Núr Muhammadem Tarakím jižzmíněný převrat ve straně a její nové sjednocení. Jakmile byl tentoplán prozrazen a Tarakí fyzicky zneškodněn, obrátila se pozornostMoskvy na tehdejšího velvyslance Afghánistánu v ČeskoslovenskuBabraka Karmala. Rozhodnutím politbyra ÚV KSSS byly začátkemprosince 1979 z Moskvy vyslány na leteckou základnu Bagramseverně od Kábulu dva prapory elitních jednotek. S nimi tajněpřiletěl i Babrak Karmal, který byl mezitím sovětským vedenímvybrán za budoucího vládce země.

MEZI SOVĚTSKÝMI TANKY A OZBROJENOU OPOZICÍ

Stranický převrat a prosovětský režim Babraka Karmala

Odstranění Amína 27. prosince 1979 večer se konala v prezidentském paláci Darulamán(který byl postaven již králem Amanulláhem) vládní recepce. Amínna ní zářil optimismem z dalšího vývoje. Po poslední misi jehotajemníka Pandžšírího do Moskvy se zdálo, že ozbrojená pomoc je nacestě. Skutečně tomu tak bylo. Jednotky dosud pro Západ neznáméhoSPECNAZU (síly zvláštního určení) se již blížily k prezidentskémupaláci. Nikoli však kvůli ochraně afghánského diktátora. Jejich cílembyla naopak Amínova likvidace. Když do paláce vtrhly sovětskéjednotky, bylo to pro prezidenta velké překvapení. V první chvíli se

-61-

domníval, že to jsou oddíly povstalců z afghánské armády, kteříhodlají vyvolat státní převrat pod vedením politických činitelůodstavených na podzim 1979. Jednalo se však o sovětské jednotky,které jej jediným výstřelem zneškodnily. Mezitím už byly obsazenyklíčové budovy v zemi jako silová ministerstva, budova ústředníhovýboru LDSA, komunikace. V sídle vlády se ujal moci Babrak Karmal.(Podle knihy Tomáše Řezáče: Afghánistán. Peklo paradoxů.)

Koncem roku 1979 byl v Afghánistánu proveden již třetí převrat zaposlední dva roky. Změna vlády se tentokrát odehrála za asistencesovětských jednotek. V samotné LDSA se v souvislosti s přechodemmoci k parčamistickému křídlu strany v čele s Babrakem Karmalemrozpoutala čistka, jíž byla odstraněna většina Amínových přívrženců.V řídících orgánech země (Revoluční rada, ústřední výbor LDSA)měli parčamisté přibližně dvoutřetinové zastoupení. Křídlo halk siale zachovalo určité postavení v armádě a také větší část členskézákladny LDSA se hlásila k této frakci. Sověti rovněž prosazovali,nehledě na jejich podporu ve prospěch Karmala, výraznějšízastoupení halkistů v rámci stranického aparátu. V nové vládě seobjevili i bezpartijní ministři, pod tlakem stoupenců křídla halk všakz ní byli postupně vytlačeni. Etnicky se vláda až na výjimky skládalaz Paštunů. Z hlediska sociálního složení pak LDSA procházelazměnami, které přetvořily původní stranu intelektuálů na vojenskoustrukturu. V ústředním výboru strany se prosazovali představitelésilových struktur jako armády, policie a zvláštních služeb. Zaposledně jmenované byl do ÚV zvolen i pozdější prezidentNadžíbulláh. Napjatá atmosféra vyvolávala konflikty mezistrukturami vedenými frakcí parčam (chadámat-i ittilát-i dowlati;státní informační služba) a halk (armáda). Halkističtí důstojnícia poddůstojníci v regionech se odmítali podřizovat parčamistickýmvelitelům, kteří se stávali nezřídka obětmi útoků druhé strany(většinou připsaných na vrub opozice). Rozpor mezi oběmaskupinami v LDSA se tak stal dodatečnou válečnou frontou, kterátříštila již tak ochromenou sílu armády v boji proti opozici. SamotnýKarmal byl mistrem intrik a lavíroval mezi oběma křídly. Vnitrostranický konflikt se snažilo tlumit několik tisíc sovětských

-62-

poradců, kteří byli přítomni na většině významnějších civilnícha vojenských úřadů. Kromě lidí z Moskvy zde působila i řadaporadců z Uzbekistánu (především v kulturní oblasti a při výcvikuvojenských důstojníků afghánské armády) a z Tádžikistánu (styks veřejností a tlu-močnické pozice). Mezi jednotlivými sovětskýmirezidenturami v samotném Afghánistánu (velvyslanectví, vojenskévelení, poradci na místním ministerstvu vnitra a obrany, KGB) všakexistovalo soupeření, do něhož se promítaly paralelní konfliktyuvnitř stranického aparátu v Moskvě. V některých složkách,například v tajných službách, dále působili poradci z NDRa Bulharska. Na územích kontrolovaných LDSA získal Sovětský svaza jeho spojenci hlavní slovo v ekonomické oblasti. Státní rozpočetkomunistického Afghánistánu byl dotován ze zahraniční pomoci,která v první polovině 80. let dosahovala až 60% procent celkovýchstátních výdajů. Pomoc byla směřována hlavně do sektorukomunikací. Most přes řeku Amudarju na hraničním přechoduTermez-Hajraton na severu země, postavený v roce 1982, se staljednou z hlavních bran, kudy proudila vojenská i civilní pomoc doAfghánistánu. Zlepšeny byly silnice mezi Mazár-e Šarífema Kábulem a modernizace se dočkalo i kábulské letiště. S pomocíSovětského svazu, NDR a Československa byly vybudovány novézávody a elektrárny. Nabízená práce ve státním sektoru bylateoreticky spojena s výhodami v podobě přístupu k nedostatkovémuzboží nebo benzínu. Válečné operace a s tím spojená nutnostzřizování kontrolních stanovišť na silnicích ale oslabovaly obchodnívýměnu mezi městem a venkovem. Emigrace venkovskéhoobyvatelstva způsobila prudký pokles zemědělské produkce, která takmusela být dovážena. Území ovládané Demokratickou republikouAfghánistán se stalo jakousi další sovětskou republikou, jež bylaštědře dotována z moskevského centra.Výhod prosovětského režimu nicméně mohla prakticky využívatpouze malá část obyvatelstva Afghánistánu, jako byli prověřenípracovníci univerzit, studenti, členové vládnoucí strany apod.Většina ostatních složek populace byla vůči novému režimu značněindiferentní. Jednalo se především o státní úředníky, kteří nebyliangažovaní ve straně, obchodníky, drobné řemeslníky, malé a střední

-63-

podnikatele nebo loajální duchovenstvo. Tito lidé většinou pociťovalizměny jen minimálně a nadále žili svým předchozím životem, pokudjim to bylo umožněno represivními orgány nového režimu.

Na frontě mezi vládou a opozicí

Vrátíme se

Nepohřbívejte svých synůPocítíme domova objetíAle na koho svést vinuZa třetí rok zajetí Za naše zbytečné rányDaleko od rodných políPotřebují nás naše mámy, Syny, co zpět doma stojí

Léta jdou a můj děd je stár, Nezapomněls a neodpustils, Ale neznáš město PešawárZato já vím, kde je Salaspils. Tady je poušť a tam je les Půlstoletí zeje mezi nimi, Červený kříži, kde jsi dnesNebyls a nejsi také nyní.

Neplakejte nad smrtí těchCo ztraceni jsou v údolích horCo padli v hliněných zdech, Kde skrývá se nepřátel vzdorNepohřbívejte svých synůPocítíme domova objetíAle na koho svést vinuZa třetí rok zajetí. (Alexandr Rozenbaum - sbírka Opravdový voják, překlad autora)Převrat ve straně ani příchod sovětské armády nedokázaly zvrátit

-64-

skutečnost, že kábulský režim ovládal nanejvýš asi třetinu země. Posovětském vpádu do Afghánistánu se aktivita opozičních hnutí ještězvýšila. Důležitou roli hrálo posílení pomoci zvenčí. V mnohaoblastech probudila sovětská okupace vzpomínky na britskouintervenci v roce 1919, třebaže na území pod kontrolou LDSA nebyliSověti zpočátku přijímáni jako okupanti. Vojenské jednotky sesoustřeďovaly především v okolí velkých měst. Jejich obyvatelé mohlinabýt dojmu, že právě sovětská vojska mohou ukončit rostoucíintenzitu občanské války. Afghánská armáda nebyla přes masivní sovětskou podporu schopnaefektivně bojovat s rostoucími řadami opozice. Stavy komunistickéarmády snižovaly časté dezerce, rozpory mezi veliteli i odmítáníposlušnosti. Velmi záhy byla proto sovětská vojska nucena se zapojitdo bojů s opozičními jednotkami, což logicky mělo za následekposilování sovětského kontingentu. V letech 1980-1982 se početvojáků „omezeného kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu“(OKSVA) a 40. armády SSSR vyšplhal na více než 100 tisíc mužů.Pro srovnání, v roce 1983 měla afghánská komunistická armádak dispozici přibližně 300 tisíc vojáků. Sověti si tím postupně získalipověst okupační armády spojené se stále méně oblíbeným režimemLDSA.V prvním období válečných operací (1980-1982) se sovětská 40.armáda soustřeďovala především na zajištění velkých města hlavních komunikačních tepen. V této etapě Sověti provádělimasivní útoky, vedené elitními vojenskými jednotkami s podporou zevzduchu. Jejich protivníci nebyli připraveni klást otevřený odpor,takže se Sovětům podařilo zajistit kontrolu nad většinou důležitýchcenter a spojnic mezi nimi. Problém pro opoziční oddílypředstavovaly zvláště vzdušné útoky, proti nimž neměly do poloviny80. let mnoho protileteckých zbraní. Mudžáhidíni (tento termín sepro afghánské bojovníky objevuje právě v této době) ale poměrněrychle přizpůsobili taktiku vzniklé situaci a zahájili partyzánské boje,zpočátku každoročně v období od jara do podzimu. V zimě sebojovníci stahovali do pákistánských uprchlických táborů, kde sedoplňovalo střelivo, zbraně, ale i noví lidé.Ve druhém období válečného konfliktu (přibližně v letech 1983-1985)

-65-

se Sověti soustředili na systematickou likvidaci ekonomickýcha sociálních základen tzv. dušmanů (v perštině došman = nepřítel,označení mudžáhidínů mezi sovětskými vojáky). V praxi byl tentopostup spojen s vyvražďováním dobytka a vypalováním polía vyvolal uprchlické vlny. Efekt byl sice rovněž zničující, ale značnéškody páchané na civilním obyvatelstvu definitivně připravily Sovětyo poslední zbytky podpory, které ještě centrální vláda v některýchvenkovských oblastech měla. Část místních chánů se sice vzdávalakábulskému režimu, ale většina raději uprchla za hranice spolu sesvými „poddanými“. Celé oblasti tak zpustly a stávaly se místem bojůmezi opozičními silami a sovětskou armádou. Mudžáhidíni v tétodobě používali taktiku lehce vyzbrojených a velmi mobilníchpartyzánských oddílů, které znaly místní terén mnohem lépe nežSověti. Postupně se partyzáni přestali stahovat do pákistánskýchtáborů, nýbrž zůstávali v údolích, odkud organizovali překvapivéútoky na pozice sovětské a pravidelné afghánské armády. Proto sevládním a sovětským jednotkám nepodařilo trvaleji se usídlit nadobytých územích a fronta se od sovětské invaze změnila poměrněmálo.

Opozice proti režimu i proti soběVstup sovětských vojsk do Afghánistánu dále rozšířil řadyopozičních sil. Pravidelná armáda kábulského režimu bylav důsledku etnických, klanových, ale i politických rozbrojů máloakceschopná, řada vojáků i celých jednotek přebíhala s cennouvýzbrojí do tábora protivníka. Na mnoha místech Afghánistánu takpočáteční spontánní vystoupení proti okupaci přerůstala v dobřeorganizovaný odpor se štědrou podporou ze zahraničí, jejímžpříjemcem byly především strany působící od 70. let v pákistánskémexilu (tabulka č. 2). Zahraniční dárci, především Saúdská Arábie,tlačili na jejich sjednocení. V roce 1981 došlo k formálnímu ustaveníaliance nazvané Islámský svaz afghánských mudžáhidínů (ittihad-i islámí-i mudžáhidín-i afghánistán) Vydržela ale pouze krátce,protože se od ní odtrhla trojice tradicionalistických stran, kteránesouhlasila s korupčními praktikami Saúdy podporovaného AbdulaRasúla Sajjáfa. Tyto strany (harakat, džabha, maház) pak vytvořily

-66-

alianci, která podporovala nominální vůdcovství bývalého králeZáhira Šáha. Zbývající strany (tzv. „Aliance sedmi“) oznámily nakonferenci v Ráwalpindí v květnu 1982 vytvoření nové koalice.Hlavním představitelem této koalice byl zvolen Abdul Rasúl Sajjáf,což znamenalo vítězství saúdské lobby. Každá ze stran se snažilautrhnout co nejvíce z koláče zahraniční pomoci a rozdělit ji meziloajální místní velitele. Protože se většinou jednalo o islámské strany(s výjimkou méně vyzbrojených nacionalistických stran),prostředníky mezi těmito jednotkami a politickými stranami se častostali představitelé duchovenstva. Tradiční držitelé moci na venkově- vlastníci půdy (chánové) - tím postupně ztráceli své výsadnípostavení. Rozklad tradičních bohatých vrstev byl později uspíšenútoky sovětských vojsk. Válečnými operacemi se snižovaly stavydomácího zvířectva, mnohá pole zůstávala neobdělávaná, ničenybyly systémy zavlažování, které živily tzv. rozdělovače vody. Na některých místech se vytvořily místní rady (šúrá), případnědočasné koalice místních velitelů (islámský termín šúrá jev Afghánistánu používán namísto paštunského termínu džirga).S dalším vývojem války, kdy se ukázala nutnost koordinace bojovýchaktivit, začaly politické strany v exilu samy přebírat velení nadmístními veliteli a zřizovat stálé základny mudžáhidínů. Ve vytvářenívlastních struktur došel nejdále Ahmad Šáh Masúd, vojenský velitela stoupenec strany džamíját-i islámí, se základnou v údolí Pandžšír.Na kontrolovaném území vytvořil systém organizačních struktur,které měly na starosti vojenské záležitosti, ekonomické, humanitárnía sociální programy stejně jako policejní a soudní moc. Zřídil takékomise pro místní administraci v oblasti financí, ekonomiky, vzdělánía kultury, zdravotnictví, politických a zahraničních věcí,zpravodajských služeb a kábulských záležitostí, které suplovalyfunkci ministerstev. Masúd rovněž nejvíce ze všech velitelůspolupracoval s místními autoritami (šúrami). Postupné vytlačeníkonkurenčních opozičních stran - především Hekmatjárovy hizb-i islámí - umožnilo Masúdovi rozšířit pole působnosti po celémseveru. V roce 1985 pak byla vytvořena Dozorčí rada severu (šúrá-ji nazár-i šomálí), složená z velitelů - stoupenců džamíjátu. Masúd si uvědomoval i roli médií v celém konfliktu a proto vedl

-67-

masivní propagandu zaměřenou na zahraničí. Jeho konvoje bylydoprovázeny arabskými a evropskými novináři. Vlivem cílenépropagandy i značných vojenských úspěchů v jím kontrolovanýchoblastech se jeho jméno stalo jedním z nezaměnitelných symbolůafghánského odporu proti sovětské okupaci a později v bojích protihnutí Tálibán. Mediální označení „Lev z Pandžšíru“ je tohovýsledkem.

Pandžšír a jeho lviZa velikého šáha Mahmúda z Ghazzny (11. století) existovalo v centruAfghánistánu velké jezero. Šáh se rozhodl rozdělit je na několik částí.Na tomto díle pracovalo mnoho lidí, ale nemohli si s ním nijakporadit. Tehdy šáh vyslal své vojáky do dnešního Pandžšíru a řekljim: „Jděte do údolí, odkud vytéká velká řeka, kde žilo vždy mnohovelkých mužů. Přiveďte odtud schopné lidi, kteří mi jezero rozdělí.“Vojáci nalezli pět mužů urostlých postav se statnými obličeji. Těm seskutečně podařilo jezero rozdělit. Od té doby šáh nazýval oblast jejichpůvodu „pět lvů“ (Pandž šír). Postupně se tak začalo říkat celémuúdolí stejnojmenné řeky. (Přezdívka Masúda „Lev z Pandžšíru“ (šír az Pandžšír) je tak slovní hříčkoutádžického jazyka. Vyprávění zachyceno v Pandžšíru v létě 2002.)

V době bojů proti sovětské okupaci se oblast Pandžšírského údolístala symbolem odporu mudžáhidínů. Pandžšír byl ovládánskupinami Islámské společnosti Afghánistánu (džámíját-i islámí) podvojenským velením Ahmada Šáha Masúda. Ústí více než 100 kmdlouhého údolí vede přímo k důležité silnici pod průsmykem Salangna silnici z Kábulu do Mazár-e Šarífu a dále k sovětským hranicím.Nedaleko pod horami leží i významná letecká základna v Bagramu.Oba komunikační uzly se stávaly častým terčem ostřelování zestrany Masúdových vojsk.Sovětská a afghánská vojska několikrát zaútočila na pozice Masúdav údolí. Čím dále však bylo údolí obsazeno, tím hůře bylo možnézásobovat jednotky. Čelo útočících sil stále více trpělo rychlýminájezdy Masúdových partyzánů a bylo nuceno se postupně vzdátdalšího postupu. Vojska roztažená po celé délce údolí se stávala

-68-

snadnějším terčem mudžáhidínů, proto po nějaké době již nebylomožné celé údolí udržet a následoval ústup. Za dobu války byloprovedeno osm soustředěných pozemních útoků na Pandžšírskéúdolí, ale ani jeden z nich nebyl korunován trvalejšími územnímizisky.Jiné oblasti pod kontrolou opozice postrádaly podobnou organizacia často se staly místem vzájemných střetů jednotlivých opozičníchskupin. Na severu Afghánistánu mezi sebou bojovaly frakceMasudovy šúry, Hekmatjárova džámíját-i islámí a harakatu (viztabulka č. 2). Západní část země byla ovládána Ismaílem Chánem.Celá oblast přitom tradičně tíhla k Íránu, čehož tento bývalý velitel17. divize afghánské armády uměl využít. Na území pod svoukontrolou (především okolí Herátu) vytvořil vlastní vojenský režims poměrně pevnými organizačními strukturami, jakkoli civilní složkyjeho správy zdaleka nedosahovaly úrovně Masúdovy Dozorčí radySeveru (šúrá-ji nazár-i šomálí). V organizaci kontrolovaných oblastínicméně Ismaíl Chán dosáhl patrných úspěchů a způsobovalsovětským jednotkám značné ztráty.Mezi Paštuny na jihu se nejvíce udržel tradiční klanový systém.Vláda kontrolovala jižní oblasti pouze z několika základenpodporovaných leteckým mostem (např. posádka na letištiv Kandaháru). Nedocházelo zde k větším ozbrojeným střetům jakov centru a na severu země, ale výsledkem válečného stavu byl spíšerozklad centrální státní správy. Celá oblast se rozpadla na sféry vlivujednotlivých velitelů podle klanové příslušnosti. Většina z nich sesice formálně hlásila k některé exilové skupině, ale činila takpředevším kvůli přísunu zbraní. Největšího vlivu zde dosáhlatradicionalistická Gíláního Národní islámská fronta (viz tabulka č. 2).Samostatnou kapitolu představovalo údolí řeky Hilmand, kde bylytradiční klanové svazky narušeny stavbami přehrad a zavlažovacíchkanálů. Zhroucení státních struktur zde otevřelo prostor pro osobnídiktaturu místního náboženského předáka mollá NásimaÁchundzádeho, jehož bohatství plynulo především z pěstovánía prodeje opia.24 Na východě země byl významným velitelem Džámílur-Rahmán, mollá z kmene Sáfí, který velel převážně v provinciiKunár. Vedl těžké boje se sovětskou armádou snažící se dobýt území

-69-

podél strategické silnice z Kábulu k pákistánským hranicím. Zdrojemfinancování Rahmánových operací se staly saúdské a kuvajtskéfondy, díky čemuž se v řadách jeho bojovníků objevilo mnohoarabských dobrovolníků, včetně příslušníků různých teroristickýchskupin.

NADŽÍBULLÁH. MARNÁ SNAHA O AFGHÁNSKOU PERESTROJKU

Pomalý rozklad stranyMichail Gorbačov, který nastoupil do funkce generálního tajemníkaÚV KSSS v dubnu 1985, se zasadil o přehodnocení dosavadníhopřístupu Sovětského svazu k Afghánistánu, k LDSA i k vojensképřítomnosti Sovětů v zemi. Za překážku možného řešení konfliktubyl v Moskvě považován intrikánský Babrak Karmal. Jeho labutípísní byl pokus o formální zrušení mocenského monopolu LDSA.V září 1985 vydal Karmal tzv. „Deset tezí“, které předpokládaly většízastoupení nestraníků ve vedení země. Jednalo se však pouzeo kosmetické změny, které nemohly uspokojit Sověty, natož pakostatní politické síly v samotném Afghánistánu. V dubnu 1986 odjel Karmal na „léčení“ do Sovětského svazu.Mezitím byl svolán mimořádný sjezd LDSA, který jednomyslně„zvolil“ do čela strany bývalého šéfa tajných služeb ChAD a ministranárodní bezpečnosti Muhammada Nadžíbulláha (tehdy se ještěnechával nazývat Nadžíb). Nový generální tajemník LDSA se pokusilstranu konsolidovat, postupoval však přitom stejně jako všichni jehopředchůdci. Do vedení jmenoval své stoupence a současně odstranilpočetnou část Karmalových příznivců nepaštůnského původu.Jestliže se Paštuni v křídle parčam postavili za nového generálníhotajemníka, halkisté novou Nadžíbulláhovu linii nepodpořili, a tak se„národní usmíření“ prosazovalo jen velmi těžko.Nadžíbulláh byl Gorbačovovým mužem. Po svém nástupu zahájil nanátlak Moskvy proces usmíření znepřátelených stran. V prosinci1986 byla svolána Loja džirga, která vyhlásila novou ústavua symbolicky odstranila z názvu země přívlastek „demokratická“,který byl příliš spojen se zkompromitovaným obdobím vlády LDSA.

-70-

Loja džirga také zvolila Nadžíbulláha prezidentem RepublikyAfghánistán. Islám se stal státním náboženstvím, což znamenalodalší symbolický posun v politice kábulského režimu. Ateistickénálepky v očích obyvatelstva se tím ovšem strana nezbavila. Přesvšechny ústupky si LDSA nadále zachovala rozhodující pozice vevedení země. Předpokládaná liberalizace režimu tak znamenalapředevším legalizaci menších levicových a nacionalistických stranloajálních režimu. Se zástupci opozice, která ostatně jakékoli návrhyna usmíření bojkotovala, se v novém uspořádání fakticky nepočítalo.Nadžíbulláh neuspěl ani s vyhlášením jednostranného půlročníhopříměří na počátku roku 1987.V dubnu 1988 proběhly po mnoha letech první volby do parlamentu,které bylo možné označit v daném kontextu za svobodné. Přestožese hlasovalo v oblastech, které se nacházely pod kontrolou Kábulu,vládnoucí strana v nich oficiálně získala pouze 22% hlasů. Neuspělyani ostatní levicové strany, které dohromady obdržely 24% hlasů.Zbylá křesla ve dvoukomorovém parlamentu byla rozdělena mezinestraníky, většinou představitele kábulské inteligence. Nadžíbulláhsestavil novou vládu na základě koalice levicových stran.„Demokratizace“ a uvolňování režimu však zahájily proces štěpeníLDSA do mnoha frakcí pod vedením významných politických figurzpravidla se silnými ekonomickými zájmy. K nejvlivnějším takovýmklanům patřila tzv. chazarejská obchodní skupina v čele s bývalýmpředsedou vlády Sultánem Alím Kištmandem. Po odchodusovětských vojsk skupina kontrolovala překupnictví se sovětskýmproviantem. Z dalších vlivných osobností je třeba jmenovat ministrapro pohraniční otázky a místopředsedu LDSA Sulajmána La'iqa,napojeného na paštunské obchodní kruhy. K jeho soukromému„impériu“ se hlásili lidé na ministerstvu zahraničí, ústředním výborustrany, v akademii věd, v redakcích novin a časopisů. Známá jei jeho spřízněnost s vůdcem jedné z opozičních stran SibghatulláhemModžaddadím. Navzdory Nadžibulláhovu úsilí se tak vládnoucístrana pomalu dále rozkládala. Změny kábulského režimu neřešilyzákladní problém země, která se pomalu utápěla v potocích krveobčanské války. Léta 1985-1987 lze z vojenského hlediskacharakterizovat jako udržovací fázi. Sovětská vojska nedosahovala

-71-

výraznějších úspěchů, naproti tomu aktivita opozičních sil postupněvzrůstala. Příčinou byla zvýšená zahraniční pomoc Spojených států,která v letech 1986-87 dosáhla svého maxima (za rok 1987 se jednaloo 630 milionů dolarů oproti 30 milionům v roce 1980). Pomocnavazovala na Reaganovu Směrnici o národní bezpečnosti č. 166z dubna 1985, která měla donutit Sověty k odsunu „všemi možnýmiprostředky“.25 V praxi to znamenalo posílení vojenských dodávekopozici, zahrnujících, kromě jiného, i raketové komplexy Stingerk protivzdušné obraně, která byla dosud nejslabším místemopozičního odporu. Vedení SSSR v čele Michailem Gorbačovemv této době již odsun sovětských vojsk z Afghánistánu samopřipravovalo.V době přípravy a realizace odsunu v letech 1987-1988 se velenísovětského kontingentu soustředilo především na ochranusovětských posádek (Pol-i Chumri na severu země, letecká základnaBagram u Kábulu, strategické město Džalálábád na cestě z Kábuluk pákistánským hranicím) a komunikačních cest nutných pro odsun.Za tímto účelem byly podnikány výpady do oblastí okolo hlavnísilnice z Kábulu na sever a z Herátu směrem k afghánsko-sovětskýmhranicím. V této době se masivně kladly nebo shazovaly miny, ježjsou nejzákeřnějším dědictvím afghánského konfliktu. Miny bylypokládány podél hlavních cest a shazovány do závěrů údolí, kteráústila na hlavní silnice. Výsledkem je dodnes rozmístění několikamilionů nevybuchlých a nezmapovaných min po celém územíAfghánistánu.

Strasti sjednocené opozice Představitelé opozičních stran v pákistánském exilu se v druhépolovině 80. let octli pod diplomatickým tlakem zvenčí. Zmíněnásměrnice Ronalda Reagana č. 166 dokonce vázala poskytnutí pomocina nutnost spolupráce a koordinace jednotlivých stran. Již měsíc pojejím schválení svolal prezident Pákistánu Zijá ul-Hakk konferencisedmi Pákistánem uznávaných sunnitských stran. Pod tlakem USAa islámských zemí tak byla dotvořena tzv. „Aliance sedmi“, alespoňpokud jde o zastupování Afghánistánu na mezinárodních fórech,především na půdě Organizace islámské konference. Delegace

-72-

afghánských mudžáhidínů se zúčastnila zasedání organizace v lednu1987, avšak nebyl jí přiznán ani status pozorovatele. V souvislosti s postupným odchodem sovětských vojsk „Aliancesedmi“ zintenzivnila snahu o diplomatické uznání mezinárodníhospolečenství. Uznání de facto se jí dostalo na sklonku roku 1988, kdybyla delegace Aliance (vedená Burhánuddínem Rabbáním) přijataprezidentem USA Ronaldem Reaganem a generálním tajemníkemOSN Javierem Pérezem de Cuellarem. V návaznosti na tyto návštěvybyla v únoru 1989 svolána „šúra“ složená z představitelů všechsedmi stran. Jejím cílem mělo být zformování přechodné afghánskévlády. V tomto procesu se naplno projevily i rozpory mezi vnějšímisilami - jako příklad může sloužit úsilí Íránu o zapojení hazárskýchšíitských stran do jednání o postkomunistickém uspořádání země,proti čemuž se naopak stavěla Saúdská Arábie, protože se obávalanepřiměřeného vzrůstu vlivu Íránu v zemi. Stejně tak byla patrnásnaha vyloučit z tohoto procesu stoupence bývalého krále ZáhiraŠáha. Do nově vytvořené opoziční vlády se tak dostali pouzezástupci „Aliance sedmi“. Jako budoucí prezident byl vybrán vůdcenejslabší z bojujících stran Sibghatulláh Modžaddadí džabha),premiérem se stal Saúdskou Arábií podporovaný Abdul Rasúl Sajjáf(ittihád) a ministrem zahraničí byl jmenován Gulbuddín Hekmatjár(džámíját-i islámí). Rozhodnutí však vyvolalo odpor v řadách mnohaválčících stran a na mnoha místech Afghánistánu byly vyhlašoványnezávislé vlády a šúry - nejvýznamnější z nich byla zřejmě Radakmene Durrání, složená ze stoupenců svrženého krále Záhira Šáha.V některých regionech vytvořili místní velitelé nebo spojenectvívelitelů svá „údělná knížectví“. Příkladem může být napříkladvyhlášení Islámského emirátu Kunár v lednu 1991 již zmíněnýmvelitelem Džámílem ur-Rahmánem. Tento „stát“ vydržel do koncetéhož roku, kdy jej Hekmatjárovy jednotky dostaly pod svoukontroluDalší pokračování občanské války lze charakterizovat jakoklasický boj o moc v zemi, v níž se za deset let války ocitlo mnohemvíce zbraní než kdykoli předtím v historii a kde si místní velitelézvykli na správu vlastních „protostátů“. Jediným společnýmjmenovatelem opozice se tak v letech 1989-1992 stala existencerozkládajícího se komunistického režimu v Kábulu.

-73-

MARXISTICKÝ EPILOG

Odchod sovětských vojsk z Afghánistánu k 15. únoru 1989 postavilrežim prezidenta Nadžíbulláha před nutnost stabilizace jemupodřízených oblastí vlastními silami. Už tři dny po odchoduposledního sovětského vojáka přes řeku Amudarju do uzbeckéhoTermezu byl zaveden výjimečný stav, jímž LDSA fakticky přebíralaabsolutní moc v zemi. Rozklad strany započatý v předchozím obdobíse však stával neudržitelným. Prezident Nadžíbulláh se pokusildodat jí image strany působící na celém území Afghánistánu. Nastranické konferenci v červnu 1990 přejmenoval LDSA na Stranuvlasti (hizb-i watan). Avšak právě na této konferenci vystoupili protiNadžíbulláhově křídlu jak stoupenci bývalého vůdce strany Karmala,kteří zásadně nesouhlasili s jakýmkoli usmířením s opozicí, taki halkisté, soustředění okolo ministra obrany Tanájího. Tento mužzřejmě stál za předchozím neúspěšným pokusem o vojenský převratv prosinci 1989 a za otevřenou vzpourou proti prezidentovi v březnu1990. Nadžíbulláhovi se díky materiální pomoci ze Sovětského svazupodařilo soustředit obranu své moci do rukou policejních jednotek,které se nepodřizovaly vedení ministerstva obrany. Tanájíhomocenské ambice byly potlačeny a jeho stoupenci utekli doPákistánu, kde se přidali na Hekmatjárovu stranu. Následovalomasové zatýkání lidí obviněných z účasti na povstání.Byl to však poslední vítězný tah prezidenta Nadžíbulláha. Ukázalose, že jeho protivníků je příliš mnoho. V letech 1990-1991 se od nějpostupně odvrátila většina jeho stoupenců. Mnoho nepřátel získalNadžíbulláh odvoláním zkorumpovaného premiéra Kištmanda, kterýbyl významnou postavou kábulských obchodních kruhů a k jehož„klientům“ patřila celá řada vlivných osobností. Těžkou ránudožívajícímu režimu zasadil puč v Moskvě v srpnu 1991, kterýizoloval Nadžíbulláhova největšího spojence v sovětském vedeníMichaila Gorbačova. Na stranu pučistů se přidali odpůrciNadžíbulláha, včetně Babraka Karmala, který dokonce přiletělz Moskvy do Kábulu, aby demonstroval připravenost spolupracovats novou vládou moskevských pučistů.

-74-

Téměř okamžitě po odchodu sovětských vojsk v únoru 1989znásobili mudžáhidíni útoky proti vládě. Jejich aktivita souvisela sezmíněnou snahou o mezinárodní uznání nové přechodné vládyz Pešawáru, jež byla ustavena v únoru 1989. Pokus o dobytíDžalálábádu v březnu 1989 sice skončil neúspěchem opozičních sil,stejně jako podobná akce u města Chóst v září téhož roku, miskyvah se však postupně nakláněly na stranu opozice. V roce 1989 bylav jejích rukou většina pákistánsko-afghánské hranice, včetně dvouklíčových hraničních přechodů Torcham na cestě z Džalálábádu doPešawáru (Chajbarský průsmyk) a Spin Boldak v průsmyku Čamanna cestě z Kandaháru do Kvéty (Quetta). Pod kontroloumudžáhidínů se rovněž ocitly oblasti okolo Kunduzu a Tálikánu naseverovýchodě země, Dara-i Súfu v horách na jih od Mazáre Šarífu.Od letní ofenzívy v roce 1989 ovládaly území na severua severovýchodě země jednotky šúrá Ahmada Šáha Masúda.Bámiján v Hazáradžátu přešel definitivně pod kontrolu hazárskýchšúr. Významné centrum Herát bylo od roku 1990 pod kontrolougenerála Ismaíla Chána (Islámská společnost Afghánistánu - tzv.džamíját). Město Chóst na východě země padlo do rukou opozicev březnu 1991.Ukončení sovětské pomoci, která v letech 1989-1991 dosahovala tří

miliarddolarů

r o č n ě , 2 6Odsun sovětských vojsk přes Most přátelství meziafghánským Hajratonem a uzbeckým Termezem (foto ČTK)

-75-

v důsledku rozpadu SSSR se stalo pro Nadžíbulláha osudným. Napřelomu let 1991 a 1992 přecházely další regiony pod kontrolumístních velitelů opozičních sil, vládní vojáci často prodávali svouvýzbroj nebo zcela otevřeně přebíhali na stranu opozice. Na obranuKábulu byl převeden elitní prapor uzbeckého generála Dostúmao síle patnácti tisíc mužů. Agónii režimu to ale neodvrátilo.Poslední úder režimu zasadil sám generál Abdul Rašíd Dostúm, kterýopustil prezidenta i s dobře vycvičenými oddíly 53. pěší divizeafghánské armády. K němu se připojili i ismaílité ze severu země,kteří byli vždy poměrně loajální vůči komunistickému režimu, a takénepaštunské vedení LDSA složené většinou ze stoupenců BabrakaKarmala. Po ukončení dodávek pro kábulskou vládu ze Sovětského svazua navázání spolupráce s Uzbekistánem přestalo být pro Dostúmazajímavé spolupracovat s upadajícím Nadžíbulláhovým režimem.V březnu 1992 proto uzbecký generál vytvořil v severníchprovinciích vlastní strukturu - Národní islámské hnutí Afghánistánu(džunbiš-i millí-i islámí). Ve spolupráci s dalšími veliteli na severuzemě (především s veliteli šúrá a šíitského wahdátu) dostal podkontrolu všechny oblasti, které sousedily s nově nezávislými státybývalého Sovětského svazu. V dubnu 1992 Nadžíbulláh oznámil svou ochotu odstoupit. Iniciativupřevzali jeho nejvěrnější lidé a začali vyjednávat s velitelimudžáhidínů. Ministr zahraničí Abdul Vakíl se klonil na Masúdovustranu, zatímco viceprezident Muhammad Ráfí začal jednats Hekmatjárem. Prezident zrazený všemi stoupenci měl v úmyslupředat vládu do rukou nově vytvořené přechodné vlády, ale neměljiž příležitost tento krok učinit. Valčík na rozloučenou v taktusamopalu zahrála opozice Nadžíbulláhovi a zbytkům LDSA svýmvstupem do Kábulu 28. dubna 1992. Tento krok byl předemdojednán s veliteli posledních provládních kasáren v Kábuluovládaných parčamisty pod Dostúmovým velením. Fakticky bylKábul ovládán těmito jednotkami již téměř dva týdny.Nadžíbulláh sám se pokusil uniknout za svou rodinou letadlem, alebyl zadržen na letišti oddíly džunbiši generála Dostúma. Posledníkomunistický prezident nalezl azyl v komplexu OSN v Kábulu,

-76-

ŠÍITSK

É STR

AN

Y(podporované Íránem

)

Revoluční rada islám

ské jednoty A

fghánistánušúrá-ji inqiláb-i

ittifáq-iislám

í-ji afghánistán

Sajjíd Beheští

(stoupenecajatolláhaChó'ího

zNadžafu)

SajjídM

uhamm

adDžargán

(vojenskývelitel)

ŠíitéSekularisté (m

ladíintelektuálové); tradicionalisté (sajjídové); islam

isté(íránští duchovní)

Podpora různýchislám

ských agen-tur z

Íránuspolupráces

Gíláního

Národní islám

sk-ou frontou

Hazáradžát,

Ghazní

Tabulka č. 2:Opoziční strany m

udžáhidín

Skupina dohlížitelů islám-

ského džihádugurúh-i

pásdarán-i

džihád-iislám

í

Nejradikál

nější šíitskástrana

Íránci, Hazárové

Írán -sipáh-i

pásdarán(R

evolučnígardy)

Hazáradžát

Vítězná organizace afghán-

ského islámu sázm

án-inasr-

iislám

í-ji afghánistán

Pod vlivemíránskéhoajatolláhaM

ontazerího

Radikální

stoupencivývozuislám

skérevoluce,dobřeozbrojenáa

vycvičenáskupina,hazárštínacionalisté

Hazárové

Silné vazbyna stoupencetvrdéhokřídla islám

-ské revoluce.Podpora írán-ských tajnýchslužeb

Hazáradžát

Islámské hnutí

harakat-iislám

íajatolláh Á

lifM

uhsínístoupenecajatolláhaChó'ího a

aja-tolláha Šaríat-m

ada-ríhoz

Tabrízu

Um

írněníislam

isté,Šíitská alter-nativadžam

íjátu

Hazárové

Slabé, Muhsíní

byl ve špatnýchvztazíchs

Chom

ejním(byl v

Íránuvězněn)

Hazáradžát

Pod vlivem Íránu se všechny strany spojily v

roce 1988 do jedné Strany jednoty (hizb-iwahdát) pod vedením

Alího M

azárího

-77-

Strana (vzávorkách česká

zkratka, resp. zkrácení v

originále, používané vtextu)

VůdceIdeologie

Etnický a

sociální původM

ezinárodnívztahy

Oblasti

bojových operací

SUN

NIT

SKÉ ST

RA

NY

(uznávané Pákistánem)

Národní islám

ská frontaA

fghánistánu (NIFA

)m

aház-im

ellí-iislám

í-i

afghánistán (maház)

Sajjíd Ahm

adGílání

Prozápadní,roajalisté,nacionalisté

Většinou Paštuni se

západním vzděláním

,km

enoví chánové

Slabé, nejvíceUSA

Okolí

Kábulu,

východ

Afghánská národní fronta

osvobození (AN

FO)

džabha-inidžat-i

mellí-

iafghánistán (džabha)

SibghatulláhM

odžaddadíTradicionalisté a

nacionalisté

Většinou Paštuni se

západním vzděláním

Slabé Jih, okolíKábulu

asever

Islámské revoluční hnutí

(IRH

)harakat-i

inghiláb-iislám

í-ji afghánistán (harakat)

Muham

mad

Nabí

Muham

madí

Islámští tradi-

cionalistéSoukrom

ě vzdělaní mollové,

většinou Paštuni, velitelépocházeli ze sekulárních elitDaúdova režim

u

Slabé Převážnějih, okolíKábulu

Islámská strana

Afghánistánu (ISA

H)

hizb-iislám

i iafghánistán,

Hekm

atjár (hizb-iH

ekmatjár)

Gulbuddín

Hekm

atjárRadikální

islamisté,

avšak vprvní

fázi stoupencisekulárníhostátu

Sekularizovanáinteligence, vesm

ěsPaštuni

Silné vazby naPákistán (ISI),arabské islam

i-stické kruhy

Severovýchod(Badachšán),Kábul, východ,

jih

Islámská strana

Afghánistánu (ISA

CH

)hizb-i

islámi-

iafghánistán, C

háles

JunusCháles

Islamisté,

stoupenciislám

skéhostátu,protišíitští

Paštuni, většinouduchovenstvo se silným

kmenovým

avůdcovským

cítěním

Silné vazbyna ISI, C

IAKábul,

východ, jih

Islámská společnost

Afghánistánu (ISO

)džam

íját-iislám

i-i

afghánistán (džamíját)

BurhánuddínRabbání

Um

írněníislam

isté,stoupenciislám

skéhostátu

Státem vzdělaní islám

štíduchovní, sekularizovanáinteligence, většinouTádžikové, částečněPaštuni a

Uzbekové

Určité

kontakty sISI

aUSA

Severovýchod(Pandžšír),sever, západ

Islámské sjednocení pro

osvobození Afghánistánu

(ISOA

) ittihád-iislám

í bará-jiázadi-i

afghánistán (ittihád)

Abdul R

asúlSajjáf

Radikální

islamisté, silně

protišíitskástrana

Většinou Paštuni z

prov.Paghm

an, Arabové

odporovaníbohatým

i arab-ským

i nadacemi

zPerského zálivu

Převážněvýchod,okolíKábulu

-78-

v němž se ukrýval až do roku 1996, kdy ho odtud unesli vojáciTálibánu a zastřelili na místním sportovním stadionu. Jeho zohavenétělo pak pověsili na dávno nefunkční pouliční lampě.V posledním období moci komunistického režimu v Afghánistánu takMuhammad Nadžíbulláh sehrál smutnou úlohu muže, který mělsnahu řešit nevýhodné postavení kábulského režimu po odchodusovětských vojsk cestou národního usmíření. Na jedné i na druhéstraně fronty však bylo málo stoupenců tohoto směru. Místonárodního sjednocení bylo možné uvnitř jednotlivých stranpozorovat spíše rozkol. Jednota byla rozbíjena přílišnými ambicemi vůdců různorodýchproudů a uskupení v řadách bývalé komunistické strany i meziopozičními skupinami. Klesající zájem velmocí o dění v zemik usmíření rovněž nepřispěl. Léta 1989-1992 tak zřejmě určila vývojAfghánistánu na následující desetiletí, během něhož se zeměproměnila na bojiště několika znesvářených skupin. Přestože jednastrana konfliktu byla zlikvidována, vítězové dokázali o svou výhru

-79-

Zóny pod kontrolou komunistické vlády v roce 1989

Zdroj: Dorronsoro, 2000

pouze válčit až do téměř totálního zničení celé země.První fáze občanské války skončila faktickým rozkladem jakékolivcentrální struktury s působností na celém území Afghánistánu.Komunistický režim takovou strukturu za čtrnáct let své vládynedokázal vytvořit a spory jednotlivých místních či regionálníchvelitelů rozdělily zemi na místní „knížectví“. Existence paralelníchzón v zemi (komunistického a opozičního Afghánistánu) v průběhu80. let, které žily v průběhu války vlastní existencí a málo záviselyjedna na druhé, tento pocit fragmentace dále posílila. V zemipůsobilo několik vlivných skupin, z nichž žádná neměla dost sil nato, aby si vynutila jakýmkoli způsobem autoritu na většině územíAfghánistánu a tím se pokusila uhasit zažehnutý válečný požár.Roztříštěnost Afghánistánu se tak stala charakteristickou i pro dalšíobdobí konfliktu. V této situaci bylo pouze otázkou času, kdyjednotlivé regionální frakce začnou bojovat mezi sebou o dědictví,které zanechal komunistický režim. Vzhledem k tomu, že většinaafghánského území byla již víceméně rozdělena na jednotlivé sféryvlivu, hlavní nápor se v další fázi války soustředil na Kábul, kterýzůstal do roku 1992 ničivých válečných operací ušetřen. Na tutolákavou kořist se sletěly prakticky téměř všechny vlivné síly, kterév zemi operovaly.

-80-

V. SUPI SI DĚLÍ KOŘIST.OBČANSKÁ VÁLKA V LETECH 1992-1996

BOJ O KÁBUL

28. dubna 1992 vstoupili mudžáhidíni bez boje do Kábulu. Moc bylaz rukou posledních úředníků komunistického režimu slavnostněpředána Sibghatulláhu Modžaddadímu, který byl vybrán zabudoucího prezidenta na jednání šúry opozičních stran v Pešawáruv únoru 1989. Těsně před vstupem do Kábulu se rozhodující stranydohodly, že Modžaddadí setrvá na postu prezidenta dva měsícea poté předá nejvyšší funkci ve státě vůdci nejvýznamnějšíhouskupení (džámíjátu) profesoru Burhánuddínu Rabbánímu.Rabbáního autorita se opírala o vojenské úspěchy Ahmada ŠáhaMasúda, který byl jmenován do vlivné funkce ministra obrany.Krátce po definitivním pádu komunistického režimu byl Afghánistánoficiálně vyhlášen islámským státem (dowlat-i islámí-i afghánistán).Reálně však tato vláda, stejně jako dohody, jichž bylo dosaženov Pešawáru, zůstala pouze na papíře. Hlavní město se ocitlo ve vírutěžkých bojů mezi koalicí generála Dostúma, Masúda a wahdátuproti Hekmatjárovu paštunskému uskupení hizb-i islámí a zbytkůmhalkistických vojsk, které přešly na stranu hizb-i islámí. Kontrolunad městem si nakonec rozdělily čtyři hlavní skupiny. Džamíját podvedením Ahmada Šáha Masúda ovládal severozápadní a centrálníčást města s prezidentským palácem. Na jihu a na kopcích v okolíKábulu vládl Gulbuddín Hekmatjár a jeho hizb-i islámí. Ostřelováníměsta ze strany jeho jednotek způsobilo Kábulu v průběhu dalšíchčtyř let značné škody. Civilní letiště a část jižních oblastí města senacházely pod kontrolou jednotek džunbiší generála Dostúma.Konečně jihozápad obsadila vojska wahdát, tedy šíitské skupinyvytvořené v roce 1990 s íránskou podporou pod vedením AlíhoMazárího.V té chvíli se jasně ukázalo, že v Afghánistánu nejvícechybí osobnost charismatického vůdce, který by byl schopensjednotit různorodá etnika, klany, kmeny a především různé zájmyněkdejších Nadžíbulláhových protivníků po celé zemi. Přes

-81-

islámskou propagandu, o kterou se mudžáhidíni opírali v boji protiSovětům, se spíše jednalo o spojení opozičních stran pod praporemislámu proti cizímu vměšování do vnitřních záležitostí Afghánistánu.Islám byl sice nosnou myšlenkou v protisovětském odboji, ale reálněšlo o boj o moc v zemi. Tento fakt dokumentuje právě vývojAfghánistánu po roce 1992, kdy vítězství islámské opozice a nasto-lení islámského režimu vedlo ke znovuobnovení bojů, tentokrátideologicky založených převážně na podněcování etnické nevra-živosti.Gulbuddín Hekmatjár v tomto smyslu zaujal pozici vůdcea sjednotitele všech paštunských kmenů a těšil se zároveň podpořePákistánu a arabských států. Rabbání a jeho ministr obrany AhmadŠáh Masúd se stali symbolem pro tádžickou populaci a jejichpodpora pocházela převážně ze severu země, z Ruska a Tádži-kistánu. Rusko se fakticky distancovalo od politiky Sovětského svazu,když poskytovalo pomoc Burhánuddínu Rabbánímu a potažmoi bývalému největšímu nepříteli Ahmadu Šáhovi Masúdovi. Generál

-82-

Nad bortícím se Kábulem. Dva mudžáhidé hrají „páku“ nad bortícím seKábulem (www.afghan-web.com)

Abdul Rašíd Dostúm svou stranu definoval jako zástupce „všechnárodů severu“. Vzhledem k podpoře z Uzbekistánu však prosazovalpředevším uzbeckou populaci. Generál Alí Mazárí ze strany hizb-i wahdát se stal uznávaným mluvčím převážně hazárské populacea svůj zahraniční „patronát“ nalezl v Teheránu. Wahdát se protoprofilovala spíše jako šíitská než jako nacionalistická strana Hazárů. Obyvatelstvo se pod vlivem propagandy začalo více identifikovats příslušnými národnostmi a stranami „reprezentujícími“ jednotliváetnika. Na všech stranách konfliktu se vynořily stereotypy o „těchdruhých“. Mazarího šíité tak byli ostatními většinou považováni zavesničany, kteří přišli do města a poprvé spatřili asfalt či světla veměstech, a byla jim přisuzována aureola divokých bojovníků(výpověď obyvatel v Kábulu, léto 2002). Podobný stereotyppanoval o Hekmatjárových Paštunech. Oba stereotypy mají svoulogiku, neboť Mazárího i Hekmatjárovy jednotky byly často tvořenylidmi, kteří do té doby bojovali v horských podmínkách protikomunistické armádě nebo sovětským vojskům, případně se cvičilive výcvikových táborech v Íránu a Pákistánu. BojovníciHekmatjárovy hizb-i islámí pocházeli většinou z prostředí paštun-ských kmenů Ghilzájí nebo Paktijawalí (provincie na jihovýchodězemě). Tádžikové byli naopak považováni za městskou elitu, která siuzurpovala moc a zdroje na úkor ostatních národů, předevšímPaštunů. Proto se násilí páchané netádžickými skupinami (wahdát,hizb-i islámí Hekmatjára) stočilo v této době hlavně proti tádžickýmčtvrtím.

„Válka začala příjezdem Uzbeků a Hazárů. Tádžikové byli lidéz města, ale Hazárové třeba z Bámijánu přijeli a dlouho se dívali, kdese vlastně ocitli, rozhlíželi se sem a tam. Potom došli na ulici, v nížžili Tádžikové. Jako divocí začali zabíjet všechny muže a ženy a dětibrali s sebou. Než člověka zabili, uřezali mu hlavu, nohy nebo ruce,stáhli jej z kůže, upálili a nakonec pověsili na vnitřní stěny domůjako v muzeu. Potom ty stěny fotili……Nejdivočejší byli Mazárího Hazárové a Hekmatjárovi Paštuni…(Fáma jednoho Pandžšířana o válečném běsnění v době občanské války,Kábul 2002)

-83-

Nové kolo bojů propuklo v létě 1992. Bývalí velitelé jednotlivýchfrakcí LDSA vytvářeli koalice s klíčovými islamistickými silami. A takse zpočátku spojili generál Dostúm a většina bývalých parčamistic-

-84-

Ob

do

bí

Po

dp

ora

Rab

bán

ího

O

po

zic

e p

roti R

ab

bán

ímu

léto 1992M

asúd, Dostúm

, Ismaíl C

hán**Hekm

atjár, Sajjáf, Cháles

počátek 1993M

asúd, Dostúm

*, Náderí

(ismaílité), Ism

aíl Chán**,

Modžaddadí, G

ílání

Hekm

atjár, Mazárí (w

ahdát),Cháles, Sajjáf

leden 1994M

asúd, Sajjáf, Náderí, Ism

aíl Chán**

Hekm

atjár, Mazárí, D

ostúm, C

háles

leden 1995M

asúd Hekm

atjár, Modžaddadí,

hizb-i wahdát, D

ostúm, Tálibán

léto 1995M

asúd, část hizb-i wahdátu

(frakce Akbarí)

Tálibán, Dostúm

, část hizb-iw

ahdátu (frakace Mazárí

- proti Tálibům i

Masúdovi)

*Dostúm

nesouhlasil sprodloužením

prezidentského mandátu R

abbáního, v

bojích vKábului

vregionech v

tomto období však podporoval M

asúda. **

Ismaíl C

hán sice formálně podporoval R

abbáního aspolupracoval s

Masúdem

, ale vojensky se bojů o

Kábul účastnil pouze m

inimálně.

Tabulka č. 3. Koalice jednotlivých vůdců v

průběhu občanské války

kých vojenských velitelů s Masúdem, zatímco na straně Hekmatjára,který politické dohody z Pešawáru neuznával, stanuli předevšímbývalí halkisté. Hekmatjár sám požadoval pro svou osobu nejvyššípost v zemi. Vedle této hlavní linie konfliktu vypukly ve městěsrážky mezi šíitskými oddíly wahdátu a příslušníky SajjáfovaIslámského svazu pro osvobození Afghánistánu (ittihádu). Častovšak probíhaly střety i mezi stoupenci Mazarího wahdátua Masúdova džamíjátu. Podle mo-mentální situace docházelok přeskupování mezi jednotlivými „koalicemi“, což konflikt ještě vícezamotalo.Rivalita mezi veliteli jednotlivých stran měla zničující následky. Doté doby rušné město se širokými bulváry, trolejbusy (české výroby),bazary a obchody se proměnilo ve město duchů a ruin. V troskáchse ocitla především reprezentativní vládní čtvrť s palácemDarulamán z doby krále Amanulláha. Obyvatelstvo začalo městohoufně opouštět. Předpokládá se, že z více než dvou milionůobyvatel Kábulu na přelomu 80. a 90. let jich do konce roku 1992uprchlo přes milion. Hlavní město se rovněž začalo silně islamizovat.Jedním z prvních nařízení nové kábulské vlády byl zákaz prodejealkoholu a drog a spojený s uvalením přísných trestů na narušitelenařízení. Na ulicích měst se stále častěji objevovaly zahalené ženy,nejen kvůli zpřísňování islámských zvyků, ale i v důsledku silnékriminalizace života v hlavním městě. Ozbrojené skupiny, kterékontrolovaly jednotlivé městské čtvrti, nezřídka přepadávalyjednotlivé domy nebo rodiny, ženy a dívky byly přitom unášenya znásilňovány. Podobné věci byly na denním pořádku i na ulicích.Parandža (oblečení, které ženu zahaluje) se tak stala jednímz nutných prostředků obrany proti násilí a kriminalitě. V kábulskýchškolách, kde se do té doby vyučovalo ve smíšených třídách, došlok rozdělení tříd podle pohlaví, jakkoli v situaci pokračujících bojůzůstalo otevřeno poměrně málo škol.Na konci roku 1992 se objevily náznaky snahy o politické řešeníkrize. Rabbání převzal podle dohody koncem června 1992prezidentský post. Hekmatjár a některá další politicko-vojenskáuskupení tento krok odmítli. Na podzim 1992 byla svolána novášúrá, která se odehrála již zcela v režii Rabbáního a jeho spojenců.

-85-

Z celkového počtu1335 delegátů, kteříse zasedání zúčast-nili, se pouze dese-tina hlásila k táborugenerála Dostúmaa několik dalšíchjednotlivců „zastu-povalo“ zájmy ostat-ních regionů. Mandát prezidentaRabbáního bylprodloužen o dalšíchosmnáct měsíců.V souvislosti se svoláním shro-máždění se vyostřilyvztahy meziMasúdema wahdátem, kdyžprvně jmenovanýhodlal obsadit prozasedání komplexKábulské univerzity,která se nacházelapod kontrolou šíitů.Masúd zahájil proti

jednotkám wahdátu ozbrojený útok, který znamenal konecspolupráce Masúdových a Mazárího velitelů. Rozporů využilHekmatjár, který na počátku roku 1993 uzavřel koalici s hizb-iwahdát. Dalšímu Rabbáního spojenci generálu Dostúmovi senedostalo vysokých postů, které za své spojenectví s Masúdempožadoval, a s Rabbáním (nikoli však ještě s Masúdem) se politickyrozešel.V březnu 1993 se sešli zástupci většiny stran (s výjimkou Rabbáníhoa Chálese) v pákistánské metropoli Islámábádu k jednáním o nové

-86-

Burhánuddín Rabbání (foto ČTK)

vládě, která zprostředkovala Saúdská Arábie. Hekmatjár byl naschůzce jmenován premiérem, avšak jím navrženou vládu prezidentRabbání odmítl zejména proto, že v ní nefiguroval ministr obranyMasúd. Situace vyvolala novou vlnu bojů o Kábul především meziMasúdovými vojsky s oddíly džunbiší generála Dostúma a silamiHekmatjára. Dostúm začal v průběhu roku 1993 uplatňovat nárok nauznání svého výlučného a fakticky autonomního postavení na severuzemě. Začal se proto stavět do role prostředníka mezi oběmasoupeřícími stranami. Na počátku roku 1994 však nabyl dojmu, žespolupráce s Hekmatjárem pro něj bude výhodnější a definitivně sepřidal na stranu protivníků prezidenta Rabbáního. V průběhu roku1994 se země definitivně roztříštila na několik poměrněkonsolidovaných autonomních jednotek pod vládou příslušnýchvůdců. Fragmentaci země napomáhaly i některé vnější síly. Ruskua Uzbekistánu vyhovovalo ustavení režimu jimi podporovanýchregionálních struktur na severu země (Masúd, resp. Dostúm).Rozdělený Afghánistán naopak nevyhovoval Pákistánu, který usilovalo otevření koridoru do Střední Asie. Proto nejvyšší pákistánskékruhy podporovaly skupiny, které by byly schopny zemi opětsjednotit. Dědictví rozdělení země z let 1992-1994 je patrné dodnesa přináší značné problémy při snahách o centralizaci země. Vůdcovéjednotlivých regionů totiž disponují mnohem významnějšími zdroji,než má k dispozici centrální vláda.

PROVINCIE POD VLÁDOU MÍSTNÍCH „CHÁNŮ“

Jednotlivé skupiny se nesoustřeďovaly pouze na boj o Kábul, ale takéna upevnění moci v regionech, ve kterých se nacházela jejich hlavnízákladna. Teritoriální rozdělení Afghánistánu v roce 1992 přibližněukazuje mapa na následující stránce.Na většině nepaštunských území přešla vládní vojska i místnívelitelé (warlordi) poměrně hladce pod kontrolu některé skupinykontrolující danou oblast. Od tohoto kroku si velitelé slibovalipředevším přísun materiální pomoci. Skupiny džunbiší, džamíjátu,wahdátu i jednotky Ismaíla Chána na severozápadě země dostávalysilnou podporu ze zahraničí a mohly si dovolit materiálně

-87-

podporovat podřízené jednotky. Tím se vytvářela vzájemná závislost:místní velitelé potřebovali prostředky pro udržení svého vlivu,zatímco vůdci jednotlivých oblastí potřebovali pevné a loajálnízázemí.K mnohem většímu roztříštění sil došlo na jihu země mezipaštunskými kmeny. Jednotlivé skupiny zde byly menší, jejich sféravlivu se omezovala na nevelké území a neexistovaly zde anivybudované administrativní struktury tak, jako tomu bylo v severníma centrálním Afghánistánu.

Sever. „Republika generála Dostúma“Severní oblasti, odpovídající přibližně provinciím Balch, Džauzdžán,Farjáb a Samangán, se v letech 1992-1998 ocitly převážně podkontrolou uzbeckého generála Abdula Rašída Dostúma. K tomutoúzemí lze započítat ještě oblast provincie Baghlan, která byla podkontrolou ismáílitského hnutí generála Sajjída Mansúra Náderího.Ten ve městě Baghlan a Pol-i Chumri v roce 1992 ustavil vlastnívojenský režim. Pol-i Chumri bylo významné město spojené v 80.

-88-

letech s velkou sovětskou posádkou, proto se mu také říkalo„afghánská Moskva“. Město svým charakterem připomínalo menšíměsta v sovětské Střední Asii s hotely, nevěstinci a velkým bazarem,kde byl vždy dostatek nejen místních, ale i sovětských výrobků. Celáprovincie je také poměrně bohatá na vodu, což umožňuje intenzivnízemědělství. Důležitým zemědělským artiklem regionu je rýže,nepostradatelná složka afghánské kuchyně. Hlavní zdroj Náderíhopříjmů však spočíval ve vybírání „mýtného“ na silnici Mazár-e Šaríf- Pol-i Chumri - průsmyk Salang - Kábul.Nejvýznamnější podíl moci na severu země ovšem připadl generáluDostúmovi. Finanční prostředky z Uzbekistánu do oblasti přilákalyvětší část místních polních velitelů. Pod Dostúmovým vedením se takocitli velitelé nejrůznějšího původu, od bývalých parčamistůa halkistů, kteří buď zůstali na místě své dislokace na severu a dřívevládní vojsko přeměnili na soukromé armády, nebo utekli z jihupoté, co byly jejich jednotky rozbity. Útočiště zde našel napříkladi bývalý prezident Afghánistánu a předseda LDSA Babrak Karmal.Pod velením uzbeckého generála se sešli rovněž ismaílitští velitelégenerála Náderího a místní warlordi, dříve příslušníci džamíjátua hizb-i islámí. Vznikla tak nejlépe vyzbrojená armáda v celémtehdejším Afghánistánu, která čítala až 120 tisíc mužů ve zbrani.V průběhu roku 1993 byla na severu země ustavena faktickyseparátní republika s vlastní samosprávou, zřejmě nejorganizovanějšícelek v rámci tehdejšího Afghánistánu. Pod kontrolou Dostúma seocitl důležitý hraniční přechod Hajraton se strategickým mostempřes řeku Amudarju na hranici s Uzbekistánem, odkud plynulynejen značné zisky z cel, ale přicházela i uzbecká „pomoc“.Opačným směrem proudily zásilky narkotik, které putovaly s největšípravděpodobností prostřednictvím poradce prezidenta UzbekistánuDžurabekova dále do Evropy (tento fakt ale tehdy nebyl přílišznámý). V okolí města Andchój, nedaleko afghánsko-turkmenskýchhranic, se navíc nalézají významná ložiska ropy a zemního plynu,která mohou uspokojit alespoň část místní poptávky. Kromě podporyz Uzbekistánu se Dostúmovi dostalo diplomatického „uznání“ i zestrany jiných zemí. V Mazár-e Šarífu postupně otevřely svékonzuláty Írán, Saúdská Arábie, Pákistán, Turecko, Uzbekistán,

-89-

Turkmenistán a Tádžikistán, svou styčnou misi zde mělo Rusko, doklidnějšího Mazáru byla z Kábulu přenesena i hlavní kancelář OSN.V souvislosti s válkou v Tádžikistánu byly v okolí Mazár-e Šarífuvybudovány tábory pro tádžické uprchlíky. Spolupráce Dostúmas orgány OSN, především s Vysokým komisariátem OSN prouprchlíky (UNHCR), mu vynesla další kladné body na mezinárodníscéně. Ekonomicky se jednalo o zřejmě nejlépe prosperující oblastzemě, která nebyla, alespoň pokud jde o velká města, zničenaválečným konfliktem. Kábulská vláda prezidenta Rabbáního ovšemDostúmovi odmítla vydělit z centrální banky afghánské peníze(afghaní), na což Dostúm reagoval tiskem vlastních peněz (tzv.džunbiší), které byly téměř identické s vládními penězi (tzv. dowlatí).Obě měny se záhy rozdělily i kurzově, takže v oběhu byla faktickydvojí měna. Jednalo se o jedinou oblast v Afghánistánu, v níž bylystátní kábulské peníze přijímány pouze omezeně. Měnové rozděleníparadoxně zůstalo nedotčeno i v době vlády Tálibánu na severuzemě v letech 1998-2001 a přetrvalo až do měnové reformy v roce2002. Dostúm vytvořil vlastní silný stát, který mu umožňoval zasahovat dozáležitostí v Kábulu. A přestože uznával existenci jednotnéhoAfghánistánu (své separatistické sklony opustil velmi záhy), kábulskávláda neměla na jeho území žádný vliv. Není bez zajímavosti, žeDostúm vládl přibližně stejnému území jako v 19. století odbojnýuzbecký chán Murad Beg, podporovaný bucharským emírem.27Nicméně i na tomto relativně konsolidovaném území vznikal prostori pro realizaci ambicí místních velitelů. Jedním z takových bylzástupce Dostúma generál Rasúl Pahlawán. Po jeho násilné smrtiv červnu 1996 se funkce „druhého muže“ v severní republice ujaljeho bratr Málik. Tento krok se později Dostúmovi stal osudným,protože to byl právě generál Málik, který předal severní provinciedo rukou Tálibánu.

Masúdovský severovýchodPo Dostúmově severní „republice“ se největší organizovaností mohlachlubit severovýchodní část Afghánistánu. Hlavní moc zde bylasoustředěna do rukou tzv. Dozorčí rady severu (šúrá-ji nazár-

-90-

i šomálí), tvořené nejvýznamnějšími veliteli džamíjátu v čeles uznávanou autoritou Ahmadem Šáhem Masúdem. Přestožeformálně Masúd zastával „pouze“ funkci ministra obrany, v tehdejšícentrální vládě se jednalo o klíčovou pozici. Masúd byl faktickypravou rukou Rabbáního. Šúrá byla sice složena převážně z Tádžiků,Masúd sám však etnický faktor neprosazoval a jeho ambicí bylouznání jeho zásluh v celoafghánském měřítku. Jeho systém státnísprávy fungoval stejně jako v předchozím období odporu protisovětské okupaci.Zdroje pro financování administrativně vojenské mašinériepocházely zejména z arabských zemí a postupem času i z Ruska,které poskytovalo Masúdovi pomoc prostřednictvím Tádžikistánus cílem vytvořit podél jižních hranic bývalého Sovětského svazubezpečnostní pás relativně stabilních území. Americká pomoc „Lvoviz Pandžšíru“ byla po roce 1992 prakticky přerušena, favoritem CIAbyl spíše Hekmatjár. Celá oblast se potýkala s ohromným přílivem uprchlíků z hlavníhoměsta, v němž vyvíjelo své aktivity množství obyvatel s kořenyv Pandžšíru. V létě 1992 také vypukla občanská válka v Tádži-kistánu, která vyhnala z této postsovětské republiky několik desítektisíc lidí, z nichž většina uprchnula do Afghánistánu na Masúdovoteritorium. V centru Masúdovy administrativy ve městě Tálikánrozbila rovněž svůj hlavní stan tádžická opozice proti centrální vláděv Dušanbe v čele s předáky Islámské strany obrody Tádžikistánu.Kromě severovýchodních území a částí Kábulu držel Masúdvýznamný strategický bod - leteckou vojenskou základnu v Bagramuna sever od Kábulu, která proslula prvním výsadkem sovětskýchokupačních jednotek a o kterou se v budoucnu měly ještě odehrátmezi Masúdem a hnutím Tálibán těžké boje.Výjimku z mocenského monopolu džamíjátu na severovýchoděAfghánistánu představovalo město Kunduz a okolí, které bylo podkontrolou Sajjáfova ittihádu, zastoupeného Amírem Čughajem. Tentovelitel kontroloval pro severovýchodní Afghánistán jednuz klíčových zemědělských oblastí s výrazným podílem pěstováníbavlny. Čughaj byl podporován arabskými fondy, které v Kunduzuzřídily své pobočky. Město Kunduz navíc leží na jediné použitelné

-91-

cestě z afghánskéhoBadachšánu do ostatníchčástí země. Celá oblastokolo Kunduzu je zároveňhustě osídlena Paštuny.Jejich sídla se táhnou ažna hranici s Tádžikistá-nem, kde je jejich centremměstečko Imám Sahíb, (mj.rodiště Hekmatjára). Na severu Afghánistánu sev průběhu let 1993-1994rovněž odehrávaly těžkéboje mezi džámíjátema Dostúmem o důležitýpřístav nahraniční řecePjandž a jediný použitelnýpřechod do jižního Tádži-kistánu Bandar-i Šér Chán.Masivní příliv uprchlíků,neexistence bezpeč-néhosilničního spojení s vnitro-zemím Afghánistánu, neza-jištěný přístup ke státníhranici se spřáteleným

Tádžikistánem, stejně jako nedostatek vnitřních zdrojů byly faktory,které způsobovaly regionu pod správou šúry značné ekonomicképroblémy.

Západ. „Emirát“ Ismaíla ChánaKompaktně ovládané území představovala rovněž západní částAfghánistánu s centrem v Herátu. Moci se zde bez boje chopil IsmaílChán, do té doby jeden z velitelů džamíjátu. V prvních dnech poodstranění Nadžíbulláha od moci v Kábulu v dubnu 1992 převzalIsmaíl Chán kontrolu nad 17. divizí armády komunistickéhoAfghánistánu a reorganizoval ji pro potřeby svého regionu.

-92-

Ahmad Šáh Masúd v 90. letech. (foto ČTK)

Strategickým bodem v oblasti byla někdejší sovětská leteckázákladna v jeho rodném Šindánu. Ismaíl Chán podporoval Masúda,avšak bojů o Kábul se nezúčastnil. Do nástupu Tálibánu v roce 1995vedl tento velitel Herátu ozbrojené střety pouze na východě svého„emirátu“ v provincii Farjáb, o kterou se dělil spolu s Dostúmem.Ismaílu Chánovi byla podřízena i území na jihozápadě Afghánistánuv provincii Hilmand.Z hlediska správního uspořádání vládla na západních územích tzv.herátská šúra, která držela pod relativně pevnou vojenskoukontrolou větší část západního Afghánistánu (provincie Nimród,Farah, Herát, Badghís a částečně i Farjáb). Z hlediska ekonomikybylo důležité otevření hranic se sousedním Íránem a takés Turkmenistánem (mezi městy Torgundi a Kuška). Proudilo tudyzvláště zboží z Pákistánu do Střední Asie, stejně jako částafghánského opia. Turkmenskému vedení však později vícevyhovoval režim Tálibánu, který ovládal souvislé území mezipákistánskou a turkmenskou hranicí.

Východ. Roztříštěný Afghánistán v malémJestliže předchozí regiony bylo možné charakterizovat jako více neboméně celistvé s jistou strukturou správy, východní Afghánistán bylrozdělen na řadu menších celků pod kontrolou místních velitelů,kteří byli často spřízněni s některou z hlavních stran konfliktu.Politicky zde byly vytvářeny místní šúry, které formálně vykonávalystátní správu na kontrolovaném území. Většinou se však jednaloo slabé struktury, jejich administrativní vliv se opíral pouzeo vojenskou moc příslušného velitele.V celoafghánském měřítku se jako klíčová ukazovala kontrola nadsilnicí vedoucí z Kábulu přes Džalálábád do Chajbarského průsmykuna hranici Afghánistánu s Pákistánem. Kontrola nad jednotlivýmiúseky silnice byla rozdělena mezi několik skupin. První část navýchod od Kábulu ještě držela pod kontrolou Masúdova vojska.Zóna vlivu džamíjátu končila nedaleko města Surob, které mástrategický význam pro hlavní město Kábul. Nedaleko města bylatotiž na soutoku řek Pandžšír a Kábul v 60. letech vybudovánaMajparská přehradní nádrž, dodávající podstatnou část elektrické

-93-

energie do Kábulu. Elektrárnu držel ovšem v rukou paštunský kmenAhmadzájí podporovaný Hekmatjárem.Na další zastávce na cestě do Pákistánu leží město Džalálábád, kterébylo v té době ovládáno tzv. džalálábádskou šúrou pod vedenímkoalice Gíláního maházu a Chálesovou hizb-i islámí. Jejím nejvyššímpředstavitelem byl guvernér Džalálábádu Šamálí, velitel maházuz paštunského kmene Ahmadzájí. Ten však byl v roce 1993 zabita moci ve městě se chopil mluvčí šúry a přívrženec Junuse CháleseHadží Abdul Kádir. V reakci na to představitelé kmene Ahmadzájípřešli na stranu Hekmatjára. V oblasti operovali i příslušníci ittiháduAbdula Rasúla Sajjáfa s množstvím arabských vojenských oddílů,které procházely vojenským výcvikem na Blízkém východě, včetněpřípravy teroristických akcí.Oblasti mimo hlavní cestu, především v provincii Kunar, Lagman(Núristán) a Paktija, se staly centrem bojů mezi lokálními veliteli.Křehkost místních administrativních a vojenských struktur se naplnoukázala v roce 1996, kdy celou oblast obsadilo poměrně hladce hnutíTálibán.

Jih. Než všem bojům udělali přítrž studenti… Hlavní centrum jižního Afghánistánu Kandahár trochu připomínaloKábul. V důsledku bojů mezi několika vojenskými skupinamipanovalo ve městě bezvládí. Celá oblast byla totálně roztříštěna nadrobná území pod vlivem některého z lokálních velitelů. Neexistencevyššího velení byla příčinou chaosu, v němž každý z velitelů hledaljakýkoli způsob obživy pro sebe a pro svá vojska. Velitelé z úrodnéoblasti okolo řeky Hilmand založili svou „živnost“ na pěstovánía prodeji opia. Nejvýznamnější z nich byl fundamentalistický vůdcemaulána Áchundzáde (mollá Násim), který se s pomocí IsmaílaChána zapojil i do bojů o Kandahár. Právě spojenectví s velitelemseverozápadních provincií jej přivedlo do tábora stoupencůprezidenta Rabbáního. Výnosnou obživou se stalo i vybírání„mýtného“ na silnicích nebo prosté okrádání automobilůa cestujících. Banditismem tohoto typu zvláště proslul napříkladIsmat Muslim z paštunského klanu Achakzájí, který „kontroloval“strategickou silnici z průsmyku Čaman na afghánsko-pákistánské

-94-

hranici do Kandaháru. Ostatní velitelé si „přivydělávali“ předevšímobchodem s rozkradeným zbožím všeho druhu. Únosy lidí čiznásilňování mladých dívek a chlapců byly rovněž běžnýmobrázkem těchto dní. Absolutní anarchie vyvolala nový prouduprchlíků přes hranice do Pákistánu. Jednou ze skupin, která sepokusila zastavit tento kolotoč násilí a chaosu, se stalo konzervativníuskupení Tálibán pod vedením mollá Muhammada Omara.

HazáradžátV centrálních oblastech země, obydlených převážně hazárskoupopulací šíitského vyznání, se vytvořil režim pod formálním vedenímstrany wahdát, podporované Íránem. Po odchodu sovětských vojskse s pomocí íránského „staršího bratra“ podařilo šíitům proniknouti do centrální vlády v Kábulu, v níž byli Hazárové vždy zastoupenipouze okrajově. Na nátlak Íránu, který měl zájem na alianciRabbáního s vůdcem hizb-i wahdát Mazárím, se v kábulské vláděpostupně objevilo pět hazárských ministrů. Prezident Rabbání šíitůmpříliš nedůvěřoval a ministr obrany Masúd doslova instruoval svévelitele, aby vyvolávali konflikty na konfesionálním nebo etnickémzákladě s cílem odstranit Hazáry z Kábulu. Výsledkem této politikybyly vzájemné masakry Tádžiků a Hazárů v Kábulu. Wahdát se stal v bojích o Kábul jazýčkem na vahách meziHekmatjárem a Masúdem. Alí Mazárí se následně přiklonilk Hekmatjárovi, který proti Hazárům přinejmenším nepodnikalvýpady. Masúdova vojska nakonec podnikla několik vpádů docentrálního Afghánistánu a podařilo se jim přetáhnout na svoustranu některé šíitské vůdce, z nichž nejvýraznější postavou bylajatolláh Muhsíní, paštunský vůdce šíitské strany harakat-i islámí.„Šíitští roajalisté“, jak se jim přezdívalo, se usídlili převážněv Kábulu, zatímco ve vlastním Hazáradžátu měli poměrně nízkouautoritu a z vojenského hlediska za nimi stála pouze hrstka polníchvelitelů. Naopak wahdát se díky propagandistické kampani v duchuhazárského nacionalismu těšil poměrně široké podpoře místníhoobyvatelstva. Alí Mazárí vybudoval v Bámijánu universitu, na kteréshromáždil většinu hazárských učitelů kábulské univerzity, vymohlsi materiální pomoc (včetně jídla a zbraní) z Íránu a vyjednával

-95-

Vojenské velitelství v Bámijánu s portrétem bývlého vůdce Hazárů AlímMazárím (napravo) (foto autor)

s Hekmatjárem a později i Tálibánem o uvolnění zahraničníhoobchodu s Pákistánem nebo Íránem. V roce 1995 se Mazárí připojilke koalici Tálibánu a Dostúma, což v Teheránu vyvolalo negativníreakci. Od Mazárího wahdátu se následně odtrhla skupina podvedením Alího Akbarího, která se naopak paktovala s Masúdem.Po třech letech bojů v letech 1992-1995 byla vojska wahdátuv Kábulu již silně oslabena. Mazárí vyslal svého posla k Tálibánu sežádostí o pomoc při obraně hazárských čtvrtí Kábulu. Kábul tehdyjiž pomalu obkličovala tálibánská vojska a Gulbuddín Hekmatjáropustil své posty v okolí města. Mazárí ovšem špatně odhadltálibánskou ideologii, založenou na radikálním sunnitském islámu (tj.protišíitskou) a neméně radikálním paštunském nacionalismu. molláBodržání, který hazárskou delegaci přijal, si vyžádal jednání sesamotným Mazárím. Když ale vůdce wahdátu přijel do tálibánského

-96-

tábora, byl zajat a 12. března 1995 popraven.

TÁLIBÁN. „NEČEKANÝ OBJEV?“

Kandahár 1994. Co je to Tálibán? V jedné malé vesnici nedaleko Kandaháru provozoval svou madrasubývalý bojovník mudžáhidínů mollá Muhammad Omar, jednookýPaštun, o jehož kmenovém původu se dodnes vedou spory. Podlenejpravděpodobnější z mnoha pověstí, které obestírají počátky hnutíTálibán, se Muhammad Omar zapojil do boje proti anarchii na jihuzemě někdy na jaře 1994. V jeho vesnici tehdy byly místnímvelitelem uneseny a znásilněny dvě dívky. Na žádost sousedůnásledně Muhammad Omar shromáždil několik studentů (tálibán),kterým se podařilo dívky vysvobodit. Celá skupina se zapojila i dodalších podobných akcí s poměrně jednoduchou, ale účinnouideologií - zastavit boje, odzbrojit „špatné“ velitele, a naopakpodporovat „dobré“ velitele, kteří dodržovali „pravé“ islámskéhodnoty. V průběhu roku 1994 tak tito tálibáni několikrát zasáhliproti zvůli místních velitelů. Postava Muhmmada Omara se stalamístní živou legendou, jakýmsi Robinem Hoodem.28Prvním větším úspěchem skupiny bylo dobytí pohraniční vesniceSpin Boldak v říjnu 1994, která se stala centrem pašeráckéhoobchodu mezi Pákistánem a Afghánistánem. Akci zřejmě podpořiladopravní a pašerácká mafie, která měla zájem na „vyčištění“ silnicez Pákistánu do Kandaháru a na volném pohybu zboží bez nutnostiplatit na postu každého velitele „mýtné“. Tálibánu se skutečněpodařilo s pomocí peněz místní mafie získat kontrolu nad větší částísilnice až téměř do Kandaháru. Až do této chvíle se jednalo pouzeo jedno z mnoha přeskupení sil, která se děla v rámci občanskéválky a všeobecného chaosu v zemi. Zatím nic nenasvědčovalotomu, že jen o několik měsíců později se hnutí Tálibán proslaví pocelém světě a zapíše jednu z dalších krvavých kapitol do dějinAfghánistánu.Svým přístupem a vojenskými úspěchy zaujalo nové hnutípákistánské představitele, kteří uvažovali o otevření obchodní trasypřes Kandahár směrem do Střední Asie. První demonstrativní akcí

-97-

pákistánské vlády bylo vyslání kolony nákladních automobilůz Pákistánu do Turkmenistánu na konci října 1994. Ministr vnitraPákistánu generál Nasrulláh Babar svěřil ochranu konvoje právěhnutí Tálibán, které na tuto akci obdrželo od pákistánské tajnéslužby ISI zbraně a finanční prostředky. Pro zajištění volnéhoprůjezdu konvoje se Tálibánu podařilo na počátku listopadu 1994dobýt Kandahár. Strategická silnice a centrum oblasti byly nyníkontrolovány jediným hnutím, které určovalo přesné poplatky za„ochranu“ konvojů po silnici. Dopravní „mafie“, pákistánské vedeníi obyvatelstvo jižního Afghánistánu novou vládu vítaly. Po letechtěžkých bojů mezi místními veliteli zavládl ve městě relativní klid.Přísná opatření hnutí poměrně rychle odstranila pouliční anarchiia nastolila určitý pořádek.Pákistán, s pomocí Saúdské Arábie a americké CIA, definitivněobrátil pozornost směrem k Tálibánu. Pokračující boje o Kábul totižuzavřely jeden z klíčových silničních koridorů. Cílem Pákistánu seproto stala snaha instalovat v Kábulu loajální režim, který bykontroloval všechny klíčové obchodní cesty. Gulbuddín Hekmatjár,který se do té doby těšil přízni Islámábádu, nebyl schopendosáhnout konečného vítězství nad Masúdem. Nepomohl ani obratgenerála Dostúma směrem k vůdci hizb-i islámí iniciovanýUzbekistánem, který měl rovněž zájem na otevření obchodních trask jižním mořím. Do hry o Afghánistán se dále zapojil Turkmenistán,který právě na podzim zintenzivnil styky s Pákistánem ve zřejmésouvislosti s vývojem v Afghánistánu.Islámábád podpořil vyslání několika skupin bojovníků do jižníhoAfghánistánu, kteří se zpravidla rekrutovaly z uprchlických táborův Pákistánu. V nich, podobně jako v samotném Afghánistánu, sehlavní výchovnou institucí stala madrasa, na které většinou působiliradikálně orientovaní učitelé. Radikalizace měla své vnější i vnitřnípříčiny. Zvnějšku přicházely impulzy z arabských kruhů, a tovětšinou poměrně striktního wahhábistického směru islámskéhomyšlení. Vnitřní vliv pak vyplýval z kolapsu afghánské společnostia ekonomiky. Islámští duchovní v madrasách zůstali pro mnohéuprchlíky jedinými garanty vzdělání. Legendy o spravedlnostia čestnosti velitele nového hnutí Tálibán vzbuzovaly u mnohých

-98-

uprchlíků naději na ukončení dlouholeté války polních velitelů.Proto do konce roku 1994 výrazně vzrostla na jihu země podporahnutí. Několik tisíc afghánských uprchlíků překročilo hraniciz Pákistánu do Afghánistánu, aby se přidalo k tálibánským oddílům.K počátečním úspěchům radikálních islamistů tak přispěla shodaokolností vnějšího i vnitřního charakteru. Pákistán a středoasijskézemě přivítaly zjednodušení dopravního spojení mezi oběmaregiony. Srozumitelná ideologie, příslib znovuobnovení pořádku napodřízených teritoriích, stejně jako nejednotnost místních velitelůstály za domácí podporou nového režimu. Tyto okolnosti umožnilysjednocení roztříštěného jihu země pod novou silou v afghánskémkonfliktu. Vůdcové Tálibánu však zatím nebyli připraveni vládnoutrozsáhlým územím a uvědomit si geopolitické souvislosti svéhovzestupu.

Dvě tálibánské ofenzivy. Pád Herátu a KábuluPo dobytí Kandaháru se hnutí Tálibán podařilo během prvníchměsíců roku 1995 ovládnout přibližně třetinu afghánského území.S podporou Pákistánu kontrolovali tálibové větší část strategickécesty z průsmyku Čaman na pákistánsko-afghánské hranici doHerátu. Pákistánským nákladům bylo umožněno vjíždět na územíjižního Afghánistánu a „mýtné“ za průjezd se od té doby vybíralopouze do rukou hnutí Tálibán. Podle Ahmeda Rašída se celková výšepoplatků za konvoj několika desítek nákladních vozů s turkmenskoubavlnou do pákistánské Kvéty pohybovala okolo 5000 americkýchdolarů.S pákistánskou podporou zahájili tálibové tažení ve dvou směrech -na Kábul a na Herát. Nejprve se jim podařilo sjednotit jižní částAfghánistánu. Místní velitelé se často vzdávali sami a obyvatelstvov oblasti většinou vítalo táliby jako sílu, která slibovala ukončitněkolikaleté období anarchie a bojů. S největším odporem na jihuse Tálibán setkal v Hilmandu, který bránili vojáci klanuÁchundzáde. Pomocí zbraní a úplatků, což byla později klasickátaktika hnutí, byl nakonec odpor v „opiovém údolí“ zlomena sjednocení jižního Afghánistánu bylo dovršeno. Během prvních tří měsíců roku 1995 postup hnutí Tálibán dospěl až

-99-

na hranice držav Masúda v Kábulu a Ismaíla Chána v Herátu.Hekmatjára tálibové zcela vytlačili z okolí Kábulu, což ulehčiloMasúdovu situaci v Kábulu. Ostřelování Kábulu ustalo, Hekmatjáruprchnul ke svým spojencům na východ země do Surobua Masúdovi se uvolnily ruce k vyhnání Mazárího Hazárů z hlavníhoměsta. Celá akce byla doprovázena těžkými masakry Hazárů zestrany Tádžiků. Mnozí Tádžikové se mstily za hazárské masakrytádžické populace na počátku období občanské války. Mazárí bylnucen vyjednávat s Tálibánem. Tato iniciativa skončila jeho smrtía v koalici proti Masúdovi se začala projevovat stará nevraživostmezi Paštuny a Hazáry, resp. mezi sunnity a šíity. Vzájemnánevraživost se projevila ještě několikrát v průběhu dalších let, ať jižmasakry tálibů ze strany Hazárů nebo opačně. Tálibán si takézavražděním Mazárího definitivně znepřátelil Írán, který Mazáríhopodporoval.Rychlý postup Tálibánu na jihu země v průběhu roku 1995 byl načaszastaven vojsky Ismaíla Chána a Masúda. Poslednímu se podařilovytlačit jednotky Tálibánu z předměstí Kábulu a Ismaíl Chán nazápadě země dobyl zpět Táliby dříve ovládaná území, předevšímstrategickou leteckou základnu Šindand. Ukázaly se tak prvníslabiny hnutí. Především v něm neexistovala pevná organizačnístruktura, jednotné velení ani koordinace mezi jednotlivými veliteli.Svou roli sehrály i první projevy nespokojenosti obyvatelstvas řádem, které hnutí na dobytých územích zavádělo. Obyvatelstvojižního Afghánistánu poměrně záhy poznalo, že Tálibán nenío mnoho lepší než ostatní ozbrojené skupiny.Tálibové si během léta 1995 podrželi kontrolu nad osmi provinciemina jihu. Táliby v této době podpořil Dostúm, který jim pomohls opravou letounů ukořistěných v Kandaháru. Největší vliv naMuhammada Omara ale měla pákistánská ISI, která se podílela navybudování vojenské struktury hnutí. Pákistán rovněž zásobovaltálibánská vojska zbraněmi a municí. Do hnutí byly infiltroványi jednotky pákistánské pravidelné armády. Tento fakt dal vzniknoutmnožství legend o cizincích v řadách Tálibánu. Cizinci většinouTálibánu veleli, čímž se afghánští vojáci v řadách hnutí stali v očíchobyvatelstva pouhými loutkami. Proto se také po pádu tálibánského

-100-

režimu vojáci nestali předmětem všeobecného lynčování. Nejhoršízvěrstva byla totiž podle místních představ páchána cizinci: „Poznalijsme, že mezi táliby jsou cizinci, Arabové, Pákistánci a Čečenci.Nedorozuměli jsme se s nimi a navíc začali ihned zabíjeta podpalovat domy. To by Afghánec nikdy neudělal.“ (Výpověďi z Bámijánu a celé řady dalších míst, léto 2002)

Ismaíl Chán, zřejmě povzbuzen úspěchem v bojích proti tálibánskýmbojovníkům, se na sklonku léta 1995 pokusil zaútočit na pozicehnutí v údolí Hilmandu. Důvodem se staly především místníekonomické zdroje. Ismaíl Chán byl nucen bojovat v Herátu sezvýšenou korupcí a nedostatkem prostředků pro armádu. Při svémútoku však již narazil na mnohem lépe vyzbrojené a vycvičenéoddíly. Vojska Ismaíla Chána sice postoupila až téměř ke Kandaháru,ale protiofenzíva tálibů v září skončila 1995 dobytím Herátu. Tímpadla jedna ze dvou nejvýznamnějších bašt hnutí džamíját (viztabulka č. 2). Sám Ismaíl Chán utekl do Íránu a spolu s ními desítky tisíc Tádžiků ze západního Afghánistánu. V Íránu se takpo různých migračních vlnách shromáždilo na dva miliónyafghánských uprchlíků, kteří byli íránskou populací hlubocepřezíráni a využíváni jako laciná pomocná pracovní síla. Tentopostoj skvěle vyjádřil íránský režisér Kijarostámí ve snímků Cyklista,pojednávajícím o bývalém afghánském reprezentantu v cyklistice,který se uvolil jezdit týden bez zastavení a odpočinku, jen aby získalpeníze na operaci své manželky.Dobytí Herátu otevřelo pákistánským dopravcům cestu doTurkmenistánu. Klíčová pozemní trasa byla nyní pod kontroloutálibů a odpadlo tak zdlouhavé vyjednávání s místními veliteli.Turkmenistán a Pákistán zahájily jednání ohledně vybudovánítransafghánského plynovodu, od kterého si Turkmenistán slibovaldiverzifikaci tras svého hlavního exportního artiklu. V souvislostis postupem hnutí Tálibán se znovu aktivizoval zájem velmocí o děnív Afghánistánu. Rusko a Tádžikistán podporovali vládu prezidentaRabbáního a Ahmada Šáha Masúda, který byl v souvislostis Tálibánem považován za hráz proti šíření islámskéhofundamentalismu do Střední Asie. Na leteckou základnu Bagram

-101-

přistávaly ruské dopravní letouny s materiální pomocí pro tehdejšíkábulskou vládu. Írán vytvořil podobný letecký most do Hazáradžátua poskytl na svém území azyl Ismaílu Chánovi. Indie přispělakábulské vládě opravami leteckého parku národní letecké společnostiAriana. Stroje měly sloužit především pro nákladní dopravu. Na druhé straně barikády stály tradičně Pákistán a Saúdská Arábie.Pákistán poskytoval především logistickou pomoc a zajišťoval výcvikvojenských jednotek Tálibánu. Z pákistánských uprchlických táborůbyli rekrutováni noví odvedenci do řad tálibánské armády. Letištěv Kandaháru prošlo opravami stejně jako letecký park tálibánskéarmády. Saúdská Arábie pak poskytla finanční prostředky na nákupmunice, zbraní, ale také nákladních a osobních vozidel. Velká částpickupů, které dodnes brázdí afghánské cesty, pochází z dodávky zeSaúdské Arábie, často ještě s evidenčními čísly Spojených arabskýchemirátů.Spojené státy se snažily o zachování určité vyvážené pozice. Zvláštnípředstavitel ministra zahraničí pro jižní Asii Robin Raphel jednal setřemi hlavními stranami afghánského konfliktu v Kábulu, Kandahárua Mazár-e Šarífu. Nicméně některé kroky ze strany USA naznačují,že oficiální američtí představitelé a zástupci lobbystických skupin seklonili spíše na stranu Tálibánu. Ten tehdy ovládal území vhodnépro stavbu plynovodů a ropovodů ze Střední Asie. Navíc se stavělnepřátelsky k Íránu, což byl postoj, který americké administrativěvyhovoval.Diplomatická aktivizace byla patrná i na vnitroafghánské frontě. Oběhlavní strany (Tálibán a Rabbání) za nátlaku svých zahraničníchpatronů jednaly o možných koalicích s dalšími stranami konfliktu. Rabbání vedl úspěšná jednání o vzájemné podpoře s bývalýmnepřítelem Hekmatjárem, který poprvé od ukončení komunistickévlády přijel do Kábulu a ujal se oficiálně funkce ministerskéhopředsedy, do níž byl jmenován v roce 1993. V nové kábulské vládězaujali jeho stoupenci devět křesel. Po čase ovšem Hekmatjár zjistil,že ministerské křeslo není pro něj nejvhodnější, a vrátil se na svouzákladnu v Surobu. Umožnil však kábulské vládě volný průjezdz Kábulu do Džalálábádu a dále do Pákistánu. Abdul Rašíd Dostúmopět přešel na druhou stranu barikády a zahájil jednání o podpoře

-102-

Rabbáního a Masúda. Uvolnil také severní stranu tunelu Salang,čímž byla umožněna výměna zboží mezi severem Afghánistánua Kábulem.Zima a první polovina roku 1996 proběhla v tálibánském táboře veznamení příprav ke konečnému dobytí Kábulu. Rozhodující akcezačala koncem srpna 1996 překvapivým útokem Tálibánu nadžalálábádskou šúru v čele s Abdulem Kádirem. Podle některýchzdrojů dostal tento vůdce s podporou Islámábádu úplatek v podobědeseti milionů dolarů a bezpečného útočiště v Pákistánu zaodstoupení strategického města.29 Abdul Kádir skutečně 10. září1996 uprchnul a Tálibán se při vstupu do města setkal pouzes malým odporem. Během několika dnů Tálibán dobyl všechnyvýchodní provincie a obklíčil tak Kábul ze tří stran. Za této situaceMasúd pochopil, že obrana Kábulu by byla krajně obtížná. 26. září1996 proto ministr obrany nařídil evakuaci svých jednotek. Ve stejnýden do města vstoupily první oddíly Tálibánu. Obyvatelstvo Kábuluse v prvních hodinách chovalo vůči tálibům poměrně vstřícně.Masúdova armáda v posledních měsících před pádem Rabbáníhorežimu v Kábulu pozbyla na popularitě, když mnozí z vojáků zcelabezostyšně kradli a znásilňovali. V Kábulu zavedlo hnutí s okamžitou platností režim stejný jakov Kandaháru. Nejvíce pronásledováni byli představitelé bývalýchkomunistů, kteří se včas nepřidali na stranu studentů. Vrcholemřádění tálibánských vojsk bylo flagrantní porušení mezinárodníchnorem při obsazení a vyplenění základny OSN. Odvlečen z ní bylposlední prezident Nadžíbulláh. Jeho zohavené tělo bylo po exekucivystaveno na pouliční lampě spolu s ostatky dalších bývalých členůLDSA, které se podařilo dopadnout.Masúd se stáhl do své základny v údolí Pandžšíru. Tálibové sepřiblížili až k průsmyku Salang, kde byli zastaveni Dostúmovýmivojáky. Jeho jednání se ukázalo pro další vývoj klíčové. Uzbeckýgenerál si uvědomil, že další spolupráce s Tálibánem není možná,zvláště poté co mu vůdcové „studentů“ odmítli poskytnoutautonomii. Již v první polovině října se tak sešli Masúd, Rabbání,Dostúm a také nový vůdce hizb-i wahdát Karím Chalílí a vytvořilitzv. Nejvyšší radu pro obranu vlasti (šúrá-ji álí-i defá-ji wataní). Tím

-103-

byly položeny základy pro sjednocení opozičních sil v boji protiTálibánu, které v následujících letech dostalo název Severní aliance.Dobytím Kábulu se dovršila první fáze tažení Tálibánu. Kontrola nadtradičním hlavním městem Afghánistánu se po čtyřech letechtádžické vlády vrátila opět do paštunských rukou, byť velmiextremistických z pohledu kábulského městského obyvatelstva.Kábulané, většinou Tádžikové, sice přivítali ukončení bojů ve městě,ale systematická paštunizace města většinu z nich hlubocerozčarovala, zvláště poté co se k tomuto procesu připojiloi pronásledování na etnickém principu. Rozpor mezi Paštunya ostatními národy se projevil nejenom v Kábulu, ale i v dalšíchprovinciích dosud neobsazených táliby. Aktivizace nepaštunskýchpolních velitelů, která odrážela jejich strach z nové nadvládyPaštunů na severu a v centru země, je toho jen důkazem.V náboženské rovině se prohloubila propast především mezisunnitským a šíitským obyvatelstvem. V etnické rovině to znamenalovzájemnou a hlubokou nevraživost mezi sunnitskými Paštuny

-104-

a šíitskými Hazáry. Všechny uvedené faktory - sociální, etnickýi náboženský - sehrály v následujících pěti letech bojů meziTálibánem a zbytky opozice významnou roli.

-105-

VI. TAJEMNÉ BRATRSTVO STUDENTU NA SCÉNĚ

„Představme si staré hodiny, které jdou špatně, ale přece. Bylorozhodnuto je opravit a dodat malou moderní součástku. Hodiny seihned zastaví. K témuž došlo i v Afghánistánu. Země se začalarozpadat, přestože se sovětská vojska stala hlavní oporou vlády.Mechanismus, který byl tehdy porouchán, se dodnes nalézáv nenormálním stavu. Jedinou silou, která dnes, podle mého názoru,znovu obrozuje tento mechanismus, je paštunské hnutí Tálibán, kterékontroluje 90% území Afghánistánu. Mudžáhidé, kteří přišli k mocipo odchodu Nadžíbulláha, nebyli schopni Afghánistán sjednotit.Nyní to dělají tálibové.”(Ruský expert na Afghánistan Alexandr Umnov, 1990)

A STŘELBA POKRAČUJE DÁL…

Při pronásledování Masúdových vojsk po obsazení Kábulu Tálibánpronikl až ke strategickému tunelu pod průsmykem Salang, který bylhlavní komunikační tepnou spojující metropoli se severnímAfghánistánem. Na jeho druhé straně ale prozatím stála Dostúmovavojska džunbiší. Ahmad Šáh Masúd rovněž ztěžoval tálibům postuptím, že vyhazoval do povětří všechny mosty, kterých je v této oblastivzhledem k hornatému terénu bohatému na vodu mnoho. Novémukábulskému režimu se nikdy nepodařilo obě strany průsmyku zcelaovládnout a tím uvolnit jedinou významnější spojnici mezi severema jihem země. Masúd naopak, nehledě na přicházející zimu, využil zúžení frontyna horská údolí pod Salangem. Terén mu umožnil přejítk partyzánskému způsobu boje, v němž byl někdejší ministr obranyskutečným mistrem. Protiofenzivami v listopadu a prosinci 1996 semu podařilo vytlačit Tálibán až na okraj Kábulu a znovu ovládnoutBagram. Podobné posuny fronty mezi Bagramem a nástupem naSalang se staly v dalších letech pro tuto oblast příznačné. Ještě dopříchodu zimy téhož roku Masúd Bagram opět ztratil a byl vytlačenaž do Pandžšíru.

-106-

1997. První tažení tálibů na severNa počátku roku 1997 vůdce Tálibánu Muhammad Omar anipákistánští představitelé nijak neskrývali, že jejich cílem je dobytícelého Afghánistánu. Na řadě bylo válečné tažení na sever, jehožklíčová města ovládal uzbecký generál Abdul Rašíd Dostúm a stranawahdát. Další problém pro Tálibán nadále představoval Ismaíl Chán,který se s podporou Íránu usadil v severní provincii Farjáb, odkudměl v plánu dobýt zpět „svůj” Herát. Proti íránským snahám se alepostavil Pákistán, odkud nadále proudila novému hnutí vojenskápomoc a zástupy uprchlíků, kteří se k tálibům přidávali. Odhadujese, že řady hnutí se během zimy 1997 rozšířily o několik desítek tisícmužů.V táboře generála Dostúma naopak panoval nepokoj. Uzbecký vůdcejiž několik měsíců nevyplácel svým vojskům žold a svou touhu pomoci demonstrovali další velitelé, včetně Dostúmova zástupcegenerála Málika Pahlawána. Když v květnu 1997 začala ofenzivaTálibánu na sever, uzavřel Málik s Tálibánem dohodu o spojenectvív naději na získání autonomního postavení (a tím i vysokých příjmů)na severu Afghánistánu. V tom se však přepočítal, protože vůdcihnutí i Pákistán, který jim stál za zády, si velmi dobře uvědomovalinestabilitu decentralizovaného Afghánistánu. Zatím však Málik donutil generála Dostúma k útěku a vydal dorukou hnutí také oddíly Ismaíla Chána. Tálibán tak prakticky bezboje vstoupil do hlavního centra severu Mazár-e Šarífu. Vojska hnutízahájila svou klasickou taktiku odzbrojování netálibánských velitelů.Když se o podobný krok pokusila u hazárských jednotek hizb-iwahdát, postavila se tato skupina na ozbrojený odpor, který přerostlv masovou revoltu. Tálibánské jednotky nebyly na rozdíl od Hazárůa Tádžiků vycvičeny pro boj ve městě, což spolu s jejich neznalostíterénu uvrhlo Mazár do několikadenního kolotoče násilností, přikterých Hazárové uspořádali doslova hon na nenáviděné táliby. K Hazárům se přidal i zklamaný generál Málik Pahlawán, který bylpřístupem vedení fundamentalistického hnutí rozčarován. Jakoodměnu za otevření průchodu do Mazáru dostal od vedení hnutímožnost pracovat jako náměstek ministra zahraničí, což rozhodněneodpovídalo jeho ambicím. Jako mstu rozpoutal těžké masakry

-107-

zajatých tálibů. Zřejmě poprvé zde byla vyzkoušena metodalikvidace protivníků obzvláště krutým způsobem, kdy zajatci bylidoslova namačkáni do kontejnerů, které byly následně vyvezeny dopouště. Oběti se tak buď udusily, nebo doslova uškvařily v ažpadesátistupňovém horku. Pro urychlení této popravy se podkontejnery často rozdělával oheň. Stejné metody pak používalTálibán při svém vítězném tažení na sever o rok později.Tálibánská vojska, doplněná o několik tisíc vojáků ze sousedníhoPákistánu a další dobrovolníky arabského původu, se ocitla v izolaci.Přesto se jim podařilo udržet okolí Kunduzu, včetně tamního letiště,kterým byla fronta zásobována z „mateřského území” hnutí. Předníoddíly tálibů ještě před nástupem zimy znovu obsadily městoTaškurgan, poslední větší sídlo před Mazár-e Šarífem. V něm se pakrozhořely boje mezi Málikem a oddíly věrnými Dostúmovi, který sepo neúspěchu letní kampaně Tálibánu vrátil do země. Podařilo semu nejen porazit Málikovy stoupence, ale i vytlačit Tálibán z okolíMazáru.Masúd využil dočasného oslabení fronty pro svou vlastní ofenzivu.Dobyl jižní vjezd do tunelu Salang a následně jej vyhodil do povětří,čímž znemožnil jakýkoli ústup vojsk Tálibánu ze severu. Navíc semu podařilo znovu obsadit letiště v Bagramu, které mělo klíčovývýznam pro zásobování oblasti. Situace využil i vůdce hizb-i wahdát Karím Chalílí a vytlačiltálibánské síly z údolí Bámijánu. Wahdáti přitom od západupostoupili až ke Kábulu. V srpnu však bylo obklíčení Kábuluproraženo a Hazárové byli zahnáni zpět do centrálního Hazáradžátu.Tálibán následně zahájil totální blokádu celé oblasti. Všechnydostupné průsmyky do centra země z jihu, západu i východu bylyzablokovány. Humanitárním konvojům s dodávkami potravin nebylumožněn průjezd do Bámijánu a centrálních provincií. Cesta nasever byla uzavřena v důsledku bojů v okolí Mazáru a poslézenastupující zimy, která uzavřela i poslední přístupové cesty. Promilion lidí v Hazáradžátu to znamenalo hladomor. Jednalo se o dalšízákeřnou zbraň válečného běsnění.V celkovém měřítku Tálibán sice utrpěl porážku, ale upevnil se naseveru země a vytvořil si předpolí pro novou ofenzivu. Vůdcové

-108-

Tálibánu i místní velitelé však sezonu 1997 považovali za porážku,což se promítlo i ve vnitřní struktuře hnutí. Celá řada předníchčinitelů Tálibánu byla zabita nebo zajata na frontě. Tálibán bylnucen odvádět stále více bojovníků i z jiných oblastí, než byl jižníAfghánistán, což se nelíbilo paštunským kmenům. Někteří velitelévyhlásili revoltu, a to i v samotném srdci tálibů v okolí Kandaháru.Místní stařešinové a velitelé odmítali dále posílat své svěřence nafrontu.Ofenziva Tálibánu na sever země vyvolala pocit ohrožení ve státechpostsovětské Střední Asie. V Tádžikistánu, kde již pět let probíhalaobčanská válka, byla pod tlakem postupu hnutí urychlena jednánímezi znepřátelenými stranami a na konci června 1997 bylapodepsána mírová smlouva. V regionu také vypukla krizev souvislosti s dalším přívalem uprchlíků do Střední Asie, Íránu, alei s jejich pohybem uvnitř Afghánistánu. Činnost mezinárodníchorganizací však byla omezena probíhajícími boji. Tálibán i Málikhumanitární organizace z Mazáru a okolí dokonce vyhnali. VedeníTálibánu systematicky mařilo úsilí OSN o zprostředkování rozhovorůo uzavření příměří. Spojené národy se staly v Afghánistánuorganizací, jež se těší nulové autoritě. Diplomatická imunita OSNneznamenala prakticky žádnou ochranu.

1998. Tálibové na vrcholuZima 1998 postihla především sever země. Jestliže se do předchozíhoroku jednalo o klidnou a ekonomicky poměrně kvetoucí oblast, rokbojů s Tálibánem a vzájemné půtky mezi znesvářenými stranami jipřeměnily ve velmi nestabilní region s omezenou centrální kontroloua zvýšenou kriminalitou. Sjednocená opozice vůči tálibánskémurežimu se rozpadala, nehledě na angažovanost zahraničních státůvčetně Íránu, Uzbekistánu a Ruska.Tálibové byli ve svém válečném tažení podporováni mnohem více.Saudská Arábie poslala v roce 1998 kromě finanční pomoci takénovou várku pickupů. Pákistánci zajistili logistickou podporu a naTálibánem dobytých územích začaly stavební firmy Usámy binLádína rekonstruovat zničenou infrastrukturu. Jednalo se předevšímo opravu hlavní okružní silnice. Dodnes představují úseky z Kábulu

-109-

na jih a větší část cesty z Kandaháru do Herátu relativně dobřespravené asfaltové cesty. Nové tažení na sever země zahájil Tálibán v červenci 1998. Slabýmčlánkem v opozičním řetězu se opět ukázal Dostúm. Jeho jednotkyprohrály klíčovou bitvu u města Majmana, centra provincie Farjáb,což Tálibánu otevřelo cestu do sídla uzbeckého generála ve městěŠibirgán. Někteří z jeho generálů znovu nechali svého velitelev úzkých, když se nechali uplatit druhou stranou nebo sami přešlina stranu „studentů”, od kterých čekali větší výhody. Kdyžtálibánská vojska 1. srpna 1998 obsadila Šibirgán, Dostúm, jako jižv předchozím roce, emigroval do Uzbekistánu a později se usadilv Turecku. Současně s postupem Tálibánu na Šibirgán se otevřela fronta i zesměru Kunduzu. Oblast okolo Mazár-e Šarífu, která se nacházelapřevážně pod kontrolou hazárského wahdátu, se tak ocitlav kleštích. Přes úpornou obranu začala vojska Tálibánu 8. srpna1998 vítězně vjíždět do Mazáru. Tentokrát se tálibové připravili naútok mnohem lépe než při minulé ofenzivě. Pod hesly vykořeněníšíitů ze severního Afghánistánu jednotky vyhledávaly předevšímhazárské obyvatelstvo. Jedním ze způsobů likvidace nepřátel byly jižzmíněné kontejnery, ve kterých nyní končili převážně hazárštíbojovníci. Komando tálibů zaútočilo i na budovu íránskéhokonzulátu a zastřelilo jedenáct íránských diplomatů a několiknovinářů. Válka tím nabyla nebezpečných rozměrů. Hrozilovypuknutí otevřeného konfliktu mezi Íránem a Afghánistánem,respektive Íránem a Pákistánem. Na stejnou dobu, 7. srpna 1998,načasovali teroristé, zřejmě podporovaní Usámou bin Ládínem,bombové útoky proti budovám amerických ambasád v Kenia Tanzanii. Zřejmě se již nikdy nedozvíme, zda se jednalo o záměrči náhodu. Tálibánský režim a s ním i jeho podporovatelé sekaždopádně ocitli pod silným mezinárodním tlakem, který vyvrcholilodvetnými raketovými údery Spojených států na teroristickézákladny v Afghánistánu.Nehledě na napjatou mezinárodní situaci pokračovalo obsazováníseverního Afghánistánu. Kromě strategického Mazár-e Šarífujednotky Tálibánu poměrně snadno obsadily území až po hranici

-110-

-111-

s Uzbekistánem, včetně pohraničního přechodu Hajraton.Z Kunduzu tálibové postoupili na sever proti oddílům Masúdovadžamíjátu a převzali pod svou kontrolu část hranices Tádžikistánem. Celá akce vyvolala v Uzbekistánu a Tádžikistánuobavy z možného napadení hranic, přestože bylo ve skutečnostitakové tažení málo pravděpodobné. Pro táliby by to bylo zřejměpříliš velkým soustem, navíc to nevyhovovalo pákistánským zájmům.V tomto tažení utrpěla Severní aliance nejtěžší porážku od páduKábulu. Operační prostor pro Masúda se značně zúžil. Dostúmovyjednotky byly prakticky zdecimovány, vzdaly se nebo přešly nastranu tálibů. Jedinou stranou, která ještě dočasně vzdorovala, byliwahdáti Karíma Chalílího. Když se ukázalo, že americký útok navýcvikové tábory v Afghánistánu byl jedinou odpovědí nateroristické činy bin Ládína, mohlo vítězné tažení mollů v září 1998úspěšně pokračovat v Hazáradžátu. 15. září 1998 byl po těžkýchbojích dobyt Bámiján a vůdce wahdátu Karím Chalílí utekl doíránského exilu. Ve městě samotném propukla vlna etnických čistekproti Hazárům, která byla spojena již „nejenom” s vyvražďovánímcivilního obyvatelstva, ale i s ničením unikátních památek světovékultury - soch Buddhů. V roce 1999 tálibové zničili „pouze” částihlavy a fresky v okolních jeskyních. K definitivní likvidaci sochdošlo po potlačení povstání Hazárů v Bámijánu v lednu 2001.

„Když přijeli tálibové, mysleli si, že sochy Buddhů postavili Hazárovéa že se k těmto Buddhům modlí. Obličeje soch byly skutečně podobnéHazárům, oblečení měli také jako Hazárové. Tálibánci nám dalivybrat: Můžete jet do Íránu, protože jste šíité, nebo zůstanete zde, alestanete se opravdovými muslimy. Když to nebudete chtít udělat,budete nám platit džizju (náboženská „daň z hlavy”, určenáv klasickém islámu pro nemuslimy - pozn. aut.).”„Říkali nám také, že nejsme muslimové, protože jsme potomciČingize. Nechápali, že jsme příbuzní s Íránci, a to jsou potomciÁrijců stejně jako Tádžikové.” (Výpověď obyvatel města Jakowlang, léto 2002)

Skutečnost byla ovšem zřejmě mnohem horší, jak dokládá svědectví

imáma v bámijánské mešitě: „Když tálibové přijeli, nevšímali siTádžiků, ale brali hazárské muže, kteří nestačili uprchnout do hor,vzali je po 10-15 lidech do některého hazárského domu a tam je polilibenzinem a zapálili, řezali jim hlavy nebo zaživa stahovali z kůže.”(Výpověď obyvatel města Bámiján, léto 2002)

Dobytí Bámijánu vyprovokovalo ostrou reakci Teheránu, kterýzahájil demonstrativní vojenská cvičení podél hranices Afghánistánem. Většina ostatních států sice nesdílela válečnéchoutky Íránu, ale ostře protitálibánská pozice spojovala (s výjimkouPákistánu, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátůa Turkmenistánu) většinu států v regionu. V samotném Afghánistánu ještě na sklonku bojové sezony Masúd,nyní jediný velitel, který byl schopen vést organizovaný odpor protiTálibánu, v protiofenzivě vytlačil jednotky hnutí od hranics Tádžikistánem, kudy vedla jeho klíčová zásobovací tepna. Vojskadžamíjátu obsadila severní vjezd do tunelu pod průsmykem Salang.Masúd tak v zimní sezoně kontroloval oba vstupy do tunelu. Ani tento dílčí úspěch ale nemohl zastřít základní fakt uplynulébojové sezony. Tálibán obsadil téměř 90% území Afghánistánua s výjimkou Masúda se mu podařilo odstranit většinu skupinodporu. Zdálo se, že je pouze otázkou času, kdy dojde k úplnémusjednocení Afghánistánu pod vedením kandahárského režimu.

1999-2001. Tálibové se učí vyjednávatPo ovládnutí větší části země charakterizovaly další vývojtálibánského režimu dvě hlavní tendence. Navenek byla patrnásnaha o uznání hnutí Tálibán ve světě, zatímco na vnitřní scéně seo klíčová místa vedly lokální boje.Diplomatickou prioritou Tálibánu bylo získání křesla v OSN namístouznávané vlády Afghánistánu v čele s prezidentem Rabbáním a takéobnovení rozhovorů s Turkmenistánem a Pákistánem o stavbětransafghánského plynovodu. Delegace hnutí vedly jednánís představiteli Íránu, Turkmenistánu, Velké Británie, Japonska čiUSA. Ani v jednom případě však nebyly přijaty na nejvyšší úrovnia otázka jejich uznání tak byla odsunuta vždy na druhou kolej.

-112-

Největších úspěchů bylo dosaženo při jednáních s Turkmenistánems ohledem na zájem obou partnerů na tranzitu narkotik do Evropya také s Čínou. Její delegace dohodla v Kábulu například otevřeníkomerčních letů do Urumči. V souvislosti s aktivizací ujgurskéhoseparatistického hnutí v severozápadní Číně a jeho napojením nahnutí Tálibán byly však lety záhy zastaveny.K překvapení všech zainteresovaných států se role mírovéhozprostředkovatele mezi oběma stranami konfliktu na čas ujal totalitníTurkmenistán. V únoru a březnu 1999 proběhly v Ašghabatu dvěschůzky hlavních znepřátelených stran. Ani na jedné straně všaknebyla ochota ke kompromisu. Tálibán totiž neústupně trval napožadavku, že se opoziční síly mohou pouze včlenit do již existujícístruktury hnutí, což představitelé Severní aliance stejně kategorickyodmítali.Zřejmě nejvýznamnější schůzka mezi účastníky mezinárodní koalicepro řešení afghánského problému (skupina 6+2) se pak konalav červenci 1999 v Taškentu. Schůzka skončila podepsáním tzv.Taškentské deklarace, vyzývající obě strany ke smíření a vytvořeníkoaliční vlády, avšak její obsah zůstal pouze na papíře a nepřispělk jakémukoli posunu k míru.Větší ohlas u vůdců hnutí Tálibán vyvolalo zavedení sankcí ze stranyUSA, jež byly vyhlášeny přibližně ve stejném období. Týkaly se sicepouze obchodu a investic, což se obojí rovnalo téměř nule, přestoznamenaly těžkou porážku tálibánské diplomacie, usilujícío mezinárodní uznání.Z Ruska a středoasijských zemí nadáleproudila podpora Masúdovi, avšak její intenzita byla často závislá namíře pocitu ohrožení podporujících stran. V době, kdy nebyloaktuální nebezpečí, že mohou síly Tálibánu ohrozit Střední Asii nebojiné oblasti světa, proud humanitární a materiální pomoci zeslaboval.Pomoc naopak rostla v době aktivizace skupin, u nichž sepředpokládalo napojení na Tálibán či Usámu bin Ládína a kterédokázaly operovat přímo v příslušných regionech jako například veStřední Asii nebo v Kašmíru. Hrozbu pro režimy v republikáchpostsovětské Střední Asie představovalo především tzv. Islámskéhnutí Uzbekistánu pod vedením Džumambaje (Džumy)Namangáního. Jeho dva neúspěšné ozbrojené vpády na území

-113-

jižního Kyrgyzstánu a jižního Uzbekistánu v letech 1999 a 2000stejně jako existence základen v Tádžikistánu měly mj. za následekzvýšení podpory Masúda s cílem prevence dalších útoků. V letech2000-2001 bylo z Ruska dodáno větší množství zbraní, většinouz oblastí, odkud se ruská armáda stahovala (Podněsteří, Kavkaz). Zestrany Uzbekistánu se objevovala snaha o nový výsadek generálaDostúma v regionu severního Afghánistánu a vytlačenínepohodlného Tálibánu od uzbeckých hranic. Na březích Amudarjitotiž často docházelo k přestřelkám mezi bojovníky Tálibánua uzbeckými pohraničními silami. Neúspěch jednání mezi poradciprezidenta Karimova a Tálibánem o možnostech tranzitu narkotikpřes Uzbekistán vedl prezidenta Karimova k definitivnímurozhodnutí o uzavření hranic. Kašmír se stal druhým územím, nakterém operovali bojovníci vycvičení ve výcvikových táborechAfghánistánu. Většina těchto lidí byla členy extremistickýchorganizací jako al ansár nebo laškar at-tauba, které nechvalně

Bojovníci Tálibánu v Mazár-e Šarífu v roce 1998 (foto ČTK)

-114-

prosluly teroristickými útoky v Kašmíru i dalších částech Indie.

1999-2001. Válka „krok sem, krok tam”Pravidelná jarní ofenziva v roce 1999, stejně jako vyprovokovánísrážek na obou stranách i v dalších letech ukázaly, že diplomacie jev afghánském konfliktu pouze zastíracím manévrem. Mezinárodníkoalice států či OSN nedokázaly problém řešit mírovou cestou.Žádná z válčících stran potom nepřikládala diplomatickému úsilívalný význam. Stávající fáze občanské války se tak měla odehrávatpouze na válečném poli.Boje se soustřeďovaly především na tři oblasti - Hazáradžát, centrálnífrontu v oblasti Salanžského průsmyku a severovýchodní část země.Postupy stran byly většinou pouze lokálního charakteru a jenněkterá důležitá centra přecházela z jedněch rukou do druhých.

Hazáradžátská frontaV centru země vyvolaly oddíly wahdátu několik povstání, která mělaza cíl opětovné ovládnutí Hazáradžátu. Ve jmenované oblasti ležídvě významná centra - Bámiján a 60 km dále na západ Jakowlang.Podobně strategický význam měly i dva průsmyky, které umožňujívstup do údolí Bámijánu. Z jihu se do regionu přijíždělo ze sedlaHadži Gak, kudy vede stará obchodní cesta z Kábulu na sever.V době uzavření tunelu na Salangu se jednalo o jedinou možnost,jak se po zemi dostat z hlavního města do Mazár-e Šarífu, přičemžtaková cesta trvala v lepším případě dva dny a v zimním období,kdy byly průsmyky pod několikametrovou vrstvou sněhu, byla zcelaneprůjezdná. Druhým významným průsmykem byl Šibar na cestěz Bámijánského údolí do údolí řeky Pandžšír. V případě jehoovládnutí se Hazárům, uzavřeným a izolovaným v klínu hor,otevírala cesta k vojskům Ahmada Šáha Masúda.Hazárové z hizb-i wahdát zahájili ofenzívu i v oblasti Dara-i Súf,centrální části horské oblasti na jih od Mazár-e Šarífu. Tímtoregionem se smíšeným tádžickým a hazárským obyvatelstvemprocházela jedna ze dvou hlavních, byť jen těžko sjízdných spojnicmezi Kábulem, Bámijánem a severem země. Scénář bojů v letech1999-2001 byl vždy podobný. Oddíly wahdátu zaútočily na pozice

-115-

Tálibánu s cílem vytlačit hnutí z Bámijánu a přerušit cestu ze severuna jih. Největší povstání vypuklo na přelomu roku 2000 a 2001.Hazárští bojovníci na několik dní ovládli Bámiján a tálibové bylinuceni stáhnout se až na sedlo Hadži Gak. Na určitou dobu bylapropojena trasa z Pandžšíru do Bámijánu. Tálibánská vojska všakpřipravila prudký protiútok, s největší pravděpodobností s pomocíněkolika stovek arabských či pákistánských dobrovolníků i vojáků.Podařilo se jim dobýt zpět hlavní hazárské centrum a takéJakowlang. Výsledkem byl nový masakr několika set Hazárů.

„Když přijeli tálibové do Bámijánu, shromáždili všechny mužev mešitě. Tam jim řekli, že je nechají na pokoji, ale potom všechnyzastřelili.” „Dva dny nebylo pro dým nic vidět. Když jsme se vrátili z hor, bylo na bazaru asi 200 mrtvol, některé měly uřezané hlavy nebo uši.”„Tady v Jakowlangu přijeli a začali podpalovat domy. Lidé, kteří z domů vybíhali, byli zastřeleni.”(Výpovědi z Bámijánu a Jakowlangu, léto 2002)

Zřejmě to byla až tato ofenziva, která pomohla upevnit pozice tálibův Bámijánu. Byl při ní vypálen starý bámijánský bazar nedalekohistorického komplexu soch a na konci února 2001 nařídilMuhammad Omar definitivní likvidaci Buddhů nad městem.V březnu pak byla po sérii několika výbuchů drtivá většina hmotyobou soch vyhozena do povětří. Celá akce zničení Buddhův Bámijánu tak měla reálně spíše charakter pomsty vůči místnípopulaci a jejich symbolům, ačkoliv oficiální propaganda tento činvydávala za snahu odstranit „nemuslimské” památky v zemi.

Likvidace bámijánských BuddhůSochy Buddhů v Bámijánu byly vybudovány pravděpodobně ve 4.století v době Kúšánské říše. Tato zřejmě nejvýznamnější památkaAfghánistánu, zapsaná do Seznamu světového kulturního dědictvíUNESCO, v sobě spojovala vzácnou kombinaci buddhistickéhoumění s doznívající helénistickou kulturou řecko-baktrijského státu(obě sochy byly oblečeny podle řeckého způsobu). Nehledě na

-116-

islamizaci celé oblasti zůstaly sochy pro místní Hazáry symbolemjejich regionu. Dokonce jsou zaznamenány případy, kdy se místníobyvatelé, hlásící se k islámu, přicházeli k sochám modlit. Proto byliBuddhové pro bojovníky i velitele Tálibánu od počátku okupacetrnem v oku. Vůdcové fundamentalistického hnutí správněpředpokládali, že sochy jsou jedním z hlavním jednotících prvkůhazárského obyvatelstva a symbolem odporu proti vnější (tálibánské)okupaci.

„Pro nás byli Buddhové v Bámijánu symbolem našeho domova. Odpradávna na nás obě sochy shlížely. Chodili jsme se k nim modlit.Naši lidé žili v jeskyních okolo soch. Když však přišel Tálibán, našilidé byli z jeskyní vyhnáni. Mnoho z nich bylo zabito. Tálibové násnenáviděli, protože jsme šíité, zatímco oni jsou sunnité. Sochy zničili,protože pro Hazáry znamenaly jejich jednotu.”(Výpověď z Bámijánu, léto 2002)

Hazárové tak přišli o svůj symbol. Přesto nejsou dnes místní obyvateléjednotní v názoru, zda památníky znovu obnovit či nikoli. Podobněneurčitě se k této otázce staví i světová odborná veřejnost. Na jednéstraně stojí snaha zrekonstruovat sochy, obnovit tradiční symbolyhazárského národa a zároveň přilákat cestovní ruch do celé oblasti.Na straně druhé je zdůrazňována historická kontinuita místa čipamátky, která považuje obnovu soch za umělý zásah do přirozenéhovývoje. Protivníci obnovení soch argumentují také tím, že duch místazůstal zachován i přes likvidaci památky.

Centrální frontaHlavním úkolem Tálibánu v letech 1999-2001 zůstávalo otevřeníklíčové silnice přes průsmyk Salang a obsazení afghánsko-tádžickéhranice, čímž by byla odříznuta nejdůležitější cesta pro zásobováníMasúdových jednotek. Silnice na sever od Kábulu nejprve vedeúrodnými planinami Šomálí s centrem ve městě Čarikar. V mírovýchdobách se do těchto míst jezdila rekreovat kábulská elita, vyrostlyzde honosné domy, vinohrady a díky vydatným vodním zdrojům sedařilo i zemědělství. V důsledku několika přechodů fronty je dnes

-117-

většina domů srovnána se zemí, množství ostatních je zaminovánoa vinohrady zplaněly. V bojích v této oblasti se ukázala jakostrategicky důležitá především dvě městečka ležící vedle sebe -Džabal as-Serádž a Gulbahár. První z nich leží na křižovatce cest.Jedná se o poslední významnější obec před průsmykem Salanga z hlavní silnice tady odbočují cesty na průsmyk Šibar a Bámiján.Přes Gulbahár pak vede cesta směrem do Pandžšírského údolí. Jižněkolikrát také byla zmíněna letecká základna Bagram, ležící asi 30km na sever od Kábulu. Tálibán měl odtud skvělou příležitost vysílatletadla k bombardování Masúdových pozic v Pandžšíru. Problémembylo nejenom ovládnutí letecké základny, ale i okolních hor, zekterých mohl Masúd vést dělostřeleckou palbu proti tálibánskémuletectvu, sestávajícímu z několika desítek letadel MIG-21 a Su-22.Masúd měl naopak k dispozici pouze několik vrtulníků, jejichžlikvidace by znamenala zrušení operativního spojení Pandžšírus okolním světem. V době, kdy celou oblast na planině Šomálía okolí Bagramu ovládal Masúd, měl možnost přímo ostřelovattálibánský Kábul. Několikeré přelévání fronty způsobilo masovéútěky místního obyvatelstva. Většina z nich utekla buď do Kábulu,nebo do Pandžšíru, v němž jsou dodnes patrné stopy po velkýchtáborech.

Severní frontaNa sever od průsmyku Salang se hlavní část bojů soustřeďovala napásmo mezi městy Kunduz a Tálikán, který sloužil jako Masúdovosídlo mimo Pandžšír. Dalším cílem byla tádžická hranicea strategický přístav Bandar-i Šer Chán na řece Pjandž, kde začínalazásobovací cesta Masúdových jednotek. Přístav byl definitivně dobytv rámci ofenzivy Tálibánu v září 1999. Důležitými městy na severnífrontě se staly Imám Sahíb (mj. rodiště Hekmatjára, v tomto obdobížijícího v Íránu) a Dašt-i Arči, obě města s výraznou převahouPaštunů, a také vojenské letiště ve městě Hodžagar, vhodné i propřistávání zásobovacích letounů.Po úporných bojích v září 2000 Tálikán padl. Ostatní města regionuse pod kontrolu tálibánských a také pákistánských sil dostala pouzev době pravidelných útoků proti pozicím Masúda. Pákistánci

-118-

a Tálibán však nikdy nedokázali udržet hranici s Tádžikistánemcelou. Strategie Masúdova džamíjátu totiž usilovala o totéž co jehoprotivník - přerušit kontrolu nad zásobovacími trasami. Masúdovi toumožňovaly územní „kapsy” pod jeho kontrolou, byť byly z většíčásti obklíčeny tálibánským územím.Nehledě na místy těžké boje, které se ve všech třech zmíněnýchoblastech vedly, nedošlo k žádnému zásadnímu posunu na jednu čidruhou stranu. Konflikt v této fázi připomínal boj zápasníkůvyčerpaných vlastním zápasem a zaklesnutých do sebe v očekávání,že jedna nebo druhá strana povolí... Na jedné straně stála tvrdá rukahnutí, které reálně kontrolovalo drtivou většinu území, které bylopotřeba bránit. Na druhé straně stála oslabená opozice, zatos podporou místního obyvatelstva na severu země, kde měl Tálibánpouze slabé zázemí. Pro místní lidi bylo hnutí symbolem počátkuválky až genocidy v dříve relativně vzkvétající oblasti.Kromě podrobněji popsaných tří regionů na severu a v centru zeměse v průběhu let 1999-2001 bojovalo i na územích obsazenýchTálibánem. Většinou se jednalo o povstání v paštunských regionechkmene Ghilzájí na východě země, která byla vyvolána stále novýmiodvody místních lidí na frontu.

„MULLOKRACIE” TÁLIBÁNU

Ovládnutí tří čtvrtin Afghánistánu hnutím Tálibán bylo doprovázenoupevňováním moci a definitivním zformováním politickýchi vojenských struktur hnutí. Co však vedlo k tomu, že právě Tálibánse stal z jedné z mnoha malých skupin na pět let hlavní silouv zemi?Vlna násilí a totálního rozkladu státních struktur uvrhla Afghánistándo naprosté anarchie a rozvratu, který neměl v moderních dějináchzemě obdoby. Z tohoto důvodu se pro mnohé Afghánce zavedenípořádku spojovalo s vládou „silné ruky“. Podobná reakce nenív historii nijak výjimečná. Chaos doprovázející rozpad Sovětskéhosvazu v první polovině 90. let rovněž vzbudil mezi nejširšímivrstvami obyvatel iluzi o potřebě „silné ruky”.Není ani náhodou, že hnutí vzniklo v paštunské části Afghánistánu,

-119-

navíc v oblasti okolo Kandaháru. Jak bylo poznamenáno v předchozíkapitole, centrum jižního Afghánistánu trpělo chronickouroztříštěností mezi několik paštunských warlordů. Zatímco v jinýchregionech dokázali místní vedoucí síly (Dostúmovy jednotkydžunbiší, Mazárího wahdát, šúrá vedená Ismaílem Chánem čiMasúdův džamíját) vytvořit určitou organizovanou strukturu,paštunská území se velmi silně atomizovala na „údělná knížectví”jednotlivých polních velitelů.Samotné hnutí Tálibán potom vzniklo z venkovské inteligence, narozdíl od většiny ostatních skupin, jejichž elity se zformovalypřevážně v prostředí města (královský režim, komunisté, islamisté).Raketový nástup Tálibánu i ve městech byl umožněn zklamánímobyvatel z této tzv. městské elity, která umožnila nejprve vzestuprepubliky na základě monarchistického režimu, následněkomunistický převrat a ještě později ničivou válku mezi městskýmiskupinami islamistů. Příklon k jakoby „nezkaženému” venkovskémuprostředí jako poslednímu garantu stability a určitého řádu jev tomto světle zcela logický, přestože o několik let dříve byliobyvatelé Kábulu z příchodu „venkovanů” do měst v kulturním šoku.„Vláda venkova“, který Tálibán představoval a která byla spojenas nuceným zaváděním konzervativního způsobu života do měst,vyvolala u městského obyvatelstva nový šok. Rozdíly mezi relativněsekularizovanou a moderně smýšlející populací ve městecha venkovskými, z hlediska města anachronickými modely života seukázaly mnohem silnější, než by se po několika letech války mohlozdát. Opět se zde projevil rozpor mezi tradicemi a modernitou.Tradiční vztahy na venkově byly určovány vlastníkem půdy a taképředstavitelem nižšího duchovenstva, nezřídka pologramotným, alev kontextu vesnice nejvzdělanějším člověkem - mullou, okolo něhožse shromažďovaly skupiny studentů (tálibů). Ti se ve venkovskýchškolách scházeli nejenom v rámci vyučování, v reakci na probíhajícíválku se z nich stávali kompaktní skupiny, kterým madrasaposkytovala základní potřeby a jistoty - ubytování a stravu.S působením tradiční autority učitele se tak v madrase vytvářelypřirozené klientské vztahy a také základy pozdějších bojovýchjednotek. Učitelé se potom stávali přirozenými autoritami

-120-

v politickém a ozbrojeném boji proti komunistické vládě a sovětskéokupaci. V důsledku monopolizace vlastní moci i vzhledemk extrémnějším náladám v populaci vyvolaným válkou se obvykletaké radikalizovali.Podobná situace vládla i v pákistánských uprchlických táborech.Duchovní se v nich opět stávali jedinými garanty alespoň základníhovzdělání. Více než na afghánském venkově se zde projevoval vlivideologií do té doby Afgháncům cizích - saúdsko-arabskéhowahhábismu, extrémních islamistických proudů. Extremistickéorganizace nebo wahhábisté také mnohdy podporovali zakládáníškol v uprchlických táborech. Příklon širokých vrstev populacek radikálním formám islámu tak byl opět pouze logickým vyústěnímsituace.Z těchto dvou zdrojů se později rodily oddíly stoupenců hnutíTálibán, které slibovalo přinést jednotu do paštunských řad.Fundamentalistická ideologie hnutí (tj. snaha o návrat ke kořenům,v tomto případě ke starým venkovským tradicím) přitom dokázalapřilákat nové přívržence.

Severní vjezd do tunelu pod strategickým průsmykem Salang (foto autor)

-121-

Bez masivní zahraniční pomoci, zejména z Pákistánu a nejrůznějšícharabských kruhů, by bylo rozšíření hnutí sotva vůbec možné. Bezcizí podpory a tlaku na centralizaci Afghánistánu, kteroupákistánské kruhy považovaly za svůj prvořadý národní zájem, by setálibům nepodařilo ovládnout nepaštunské oblasti. Na mapě tehdej-šího Afghánistánu, roztříštěného na malé autonomní celky, bypřibyla pouze nová významná síla. Rozšířením Tálibánu téměř nacelou zemi se historie afghánského státu vracela do původních kolejí- po letech nadvlády Tádžiků moc opět převzali Paštuni, ovšem jejichnižší a radikálnější vrstvy.

Ideologie hnutí TálibánHnutí tálibán-i hakk lze klasifikovat především jako hnutífundamentalistické, které se řadí mezi mnoho dalších skupinv islámském světě, usilujících o očištění islámu. Jediným „čistým”náboženství je pro ně původní Muhammadovo společenství.30Samotný termín tálibán-i Hakk je odvozen od arabského slova tálib,které znamená „student” nebo přesněji „ten, který hledá”, a slovahakk, jehož význam je „pravda” nebo „správná cesta”.Ideologie hnutí není nijak zvlášť originální. Opakuje totiž teze,kterými mnoho jiných islamistických hnutí (šíitského i sunnitskéhosměru) zdůvodňuje své mocenské ambice. Základním ideologickýmprvkem hnutí je Boží univerzalismus, který hlásá, že Boží právo jeplatné po celé planetě a že poskytuje odpovědi na všechny otázkylidského i politického života. V prohlášeních vůdce TálibánuMuhammada Omara se uvádělo, že není nutné hledat nové politickéuspořádání, protože existuje příklad daný přímo Bohem a seslanýlidem v koránu. Ideologie hnutí navíc byla silně ovlivněna indickýmfundamentalistickým hnutím deobandí, jehož představitelé častopůsobili v uprchlických táborech v Pákistánu.Duchovenstvo je pak podle fundamentalistické ideologie jedinouvrstvou v islámu, která disponuje dostatečnou kvalifikací, aby mohlavést obec věřících (ummu). Ideál státního uspořádání je spatřovánv období prvních chalífů na počátku islámských dějin. V čele ummyby měl stát tzv. amír al-mumínín (doslova „velitel pravověrných”), zakterého byl mollá Omar zvolen na shromáždění paštunských kmenů

-122-

v roce 1996 jen několik týdnů před rozhodující ofenzivou na Kábul.Zhruba ve stejné době Muhammad Omar na shromážděnítálibánských bojovníků v Kandaháru ukázal plášť prorokaMuhammada, jednu z nejvzácnějších islámských relikvií, která sev Afghánistánu nachází a která je ukazována pouze ve výjimečnýchpřípadech. Zástupy jej spontánně prohlásily za amír al-mumínín.31Ideologie obestřela Muhammada Omara celou řadou mýtů a legend.Podle nich se mu například zjevil prorok Muhammad, který jejvyzýval k ustavení míru v Afghánistánu. Jindy to zase bylMuhammad Omar, který díky usilovným modlitbám dokázal v doběsucha přivolat déšť. Jeho sny byly vykládány jako Boží vůle.32 Právězvolení Omara „velitelem pravověrných” ukázalo univerzalismushnutí, alespoň v ideologické rovině (sjednocení všech muslimů). Najiž zrušené stránce Tálibánu www.taliban.com bylo možné se dočístmj. následující větu: „Naše touha je konečné sjednocení všechmuslimských zemí světa do jediného a nedělitelného islámskéhochalífátu.” Přes veškerý proklamovaný univerzalismus však hnutí odpočátku ctilo více afghánské či přesněji řečeno paštunské tradice.Poté co mu byl udělen titul amír al-mumínín, zorganizoval Omartradiční afghánskou přísahu věrnosti (baját), kterou museli pronéstpolní velitelé, duchovenstvo, kmenoví starešinové, rady stařešinů, alei obyčejní bojovníci. Tím se tento jednooký velitel stal absolutnímvládcem nad jím kontrolovaným územím. Všechna důležitějšípolitická, náboženská i vojenská rozhodnutí byla činěna „velitelemvěřících”, který své závěry většinou shrnoval v dekretech (firmán).Formálně sice zůstaly zachovány standardní instituty moci jakovláda s ministry (vazír) a měl fungovat i určitý „zákonodárný sbor”.Podle vzoru z počátků islámského chalífátu by tato šúrá (tj. poradnísbor) měla čistě konzultativní funkci. Takový „parlament” všaktálibové nestačili svolat.

Struktura TálibánuIdeologie se jako vždy ukázala být pouhou zástěrkou, která krylatotalitní sklony vedení systému. Ještě po prvních úspěšnýchofenzívách se rozhodnutí přijímala dohodou mnoha velitelů a podlouhých diskusích.33 S rozšiřováním základny hnutí se ale přístup

-123-

k nejužšímu vedení stále více omezoval. Projevil se zde klasickýstereotyp podobných politických uskupení, která jsou ve svýchpočátcích relativně otevřená, ale v momentě, kdy je nutno řešitúkoly s mnohem větším počtem lidí, se vedení skupiny izolujea stává se stále více autoritářským. Velitel může zpočátku objíždětcelý region pod svou kontrolou (což dělají v Afghánistánu čas odčasu všichni lokální warlordi). S rozšířením působnosti však již tatomožnost přestává být realizovatelná a vzrůstající množství problémůnutí vůdce setrvávat v určitém centru, což posiluje tendenci k dalšíkoncentraci moci. Vznikají neformální vazby mezi těmi, kteří majítěsný vztah s velitelem a mohou rozhodovat, kdo další bude k němupřipuštěn. Tato skupina se potom uzavírá do sebe při obraně svýchúzkých zájmů a celé uspořádání začíná připomínat spíše sektu, v nížjsou vzájemné vztahy založeny na vůdcovském principu.Podobný systém se postupně utvořil i uvnitř Tálibánu. Vedení hnutíse soustřeďovalo v tzv. Nejvyšší radě (šúrá), jejíž jádro se skládaloz nejvěrnějších přátel mollá Omara. Zasedání šúry se však většinouúčastnili i polní velitelé, představitelé duchovenstva nebo kmenovínáčelníci. S jedinou výjimkou všichni stálí členové šúry pocházeliz Kandaháru a jeho okolí. Ani po ovládnutí většiny nepaštunskýchoblastí se její složení nezměnilo. Tito kandahárí, jak se mollům vevedení říkalo, vládli tvrdou rukou i ostatním národnostnímmenšinám. Šúrá sice měla pod sebou další formální struktury, alevětšina rozhodnutí se soustřeďovala pouze v jejích rukou bez ohleduna rozhodnutí nižších instancí. V rámci šúry bylo potom konečnérozhodnutí na amír al-mumínín mudžáhid mollá MuhammaduOmarovi. Postupně se mu nikdo neodvážil oponovat, a to aniv rámci nejužšího kruhu.Nejvyšší šúře byly podřízeny dvě další důležité složky. Výkonnoumoc představovala tzv. kábulská šúrá, v níž se scházeli resortníministři. Přestože kábulská vláda jakoby reprezentovala tálibánskýrežim navenek, většina rozhodnutí byla konzultována s Nejvyššíšúrou v Kandaháru. Kábulskou vládu vedl Muhammad Rabbání(není příbuzný s prezidentem Afghánistánu z řad etnickýchTádžiků), který patřil k relativně umírněnému křídlu Tálibánu,i když mu někteří autoři připisují podíl na vraždě bývalého

-124-

prezidenta Nadžíbulláha. Rabbání vládl kábulské šúře s několikapřestávkami, během kterých odcházel na frontu. Po neúspěchu tálibůna severu Afghánistánu byl v roce 1997 na několik měsíců „uklizen“do Kandaháru, údajně v souvislosti s povstáním v jeho základně veměstě Džalálábád. Mezi přední osobnosti kábulské amr bí-l-maruf waan-nahian al-munkir dále patřili například ministr zahraničíMuhammad Gaus Áchundzáde, stoupenec tvrdého křídla Tálibánu.Po jeho zajetí na severu země po neúspěšné ofenzivě v roce 1997vedl ministerstvo zahraničí Ahmad Wakíl Muttawakíl z relativněumírněného křídla hnutí. Postrachem každého obyvatele pak bylo především ministerstvo promravnost (amr bí-l-maruf wa an-nahian al-munkir, v doslovnémpřekladu z arabštiny „vedení dobra a pronásledování zla”). Dohlíželona dodržování tzv. morálních zákonů, např. na vycházení žen naulici s mužským doprovodem, zahalení, délku vousů u mužů, školnívzdělání a propagandu. Hlídky ministerstva měly právo okamžitéhovýkonu trestu proti narušiteli tvrdých zákonů. Do další sférykompetencí této šúry spadala především koordinace bojové činnostina kábulské frontě a státní správa v Kábulu a okolí. Politickáreprezentace byla velmi úzce spojena s vojenskými složkami. Většinaministrů byla na určitou dobu odeslána na frontu, zvláště pokudMuhammad Omar nabyl dojmu, že se příslušný činitel stal přílišmocným. Správa země podobnými přesuny velmi trpěla, na některázásadní rozhodnutí se v určitém ministerstvu čekalo dlouhou dobu.Oblasti pod kontrolou Tálibánu tak byly často bez vlády nebo bylyvedeny značně nárazově a chaoticky. K tomu se přidávala tradičníkorupce a klientelismus, bez nichž v Afghánistánu, podobně jakov mnoha dalších asijských zemích, není možné čehokoli dosáhnout.Kábulská ministerstva, na kterých do té doby jako nižší a středníúředníci pracovali většinou Tádžikové, byla zaplňována častonekompetentními kádry paštunského původu. Váha kábulské vládyse navíc v průběhu doby stále více snižovala - byla prakticky vevšem podřízena šúře v Kandaháru a osobně „veliteli věřících”Muhammadu Omarovi. Druhou mocenskou složkou po kábulské administrativě bylavojenská rada (šúrá-ji askarí). V jejím čele stál samotný mollá

-125-

Muhammad Omar. Byly jí podřízeny další složky jako velenípozemní armády nebo vzdušných sil. Armáda Tálibánu a vojenskáhierarchie nebyla nikdy tak pevná a stálá jako hiearchie vojskAhmada Šáha Masúda na druhé straně fronty. Příčinou byly stálépřesuny na nejvyšších postech. Lidé byli odsud často posílánírovnou na frontu a jejich místo zaujímali polní velitelé. Větší částarmády potom tvořily jednotky pod velením místních vůdců, kteříměli pravomoci k verbování nových bojovníků a rozdělovánímateriálních zdrojů z centra. Místní bojovníci rovněž často odcházelina sezonu domů kvůli sklizním. Kromě bojovníků odvedenýchz vesnic působili v tálibánské armádě i bývalí vojáci komunistickéarmády, kteří byli mnohem lépe vycvičeni a dokázali ovládat bojováletadla a tanky. Tito lidé sloužili na profesionální bázi. KroměAfghánců byly tálibánské oddíly doplňovány dobrovolníkyz Pákistánu, nebo dokonce přímo jednotkami pravidelné pákistánskéarmády. Pákistánská tajná služba ISI, která režim tálibů štědředotovala, vysílala na různá místa v Afghánistánu styčné důstojníky.S několika výjimkami tedy nelze v případě Tálibánu hovořito pravidelné armádě, ale spíše o uskupení jednotlivých velitelů,které hnutí svými dodávkami zbraní a finančních zdrojů fakticky„živilo”.Na regionální a lokální úrovni vykonávaly vůli Nejvyšší šúry místnírady. Ve městech v nich rovněž dominovali tzv. kandahárí, ať jižjako vůdcové těchto orgánů nebo guvernéři provincií. Většinou všakpatřili k nižším kádrům v rámci hnutí a jejich pravomoci bylyznačně omezené. Navíc byli často přesouváni z jedné provincie dodruhé, aby si nestačili vybudovat okolo sebe vlastní mocenskouzákladnu. Na místní úrovni fungoval Tálibánu věrný velitel jakohlavní správce pro určitou oblast. K dispozici měl menší posádkybojovníků v každé větší vesnici. Jejich přítomnost byla mnohemsilnější na severu, kde měl Tálibán pouze malou podporu místníchnepaštunských etnik.

Tálibánští bojovníci ve vesnicíchVe vesnicích v Hazáradžátu i v okolí Mazár-e Šarífu, kde jsme sepohybovali, nám ukazovali dům, kde sídlila posádka tálibů. Většinou

-126-

jich nebylo mnoho - údajně okolo deseti až patnácti. Byli všakjedinými lidmi v okolí, kteří vlastnili zbraně (pro všechny ostatní bylodržení zbraní přísně zakázáno, ostatně kde by je také chudí rolnícivzali). I takto malá posádka však znamenala velkou zátěž proekonomiku celé vesnice, která je musela vyživovat, samozřejměnejlepším jídlem, které na chudých políčkách bylo k dispozici.Následkem toho byl ve vesnicích často hlad. Vojáci se podle výpovědívesničanů nechovali vždy přátelsky. V zimě, když bylo potřeba teplo,brali i dřevo ze střech místních vesnických domů. V Afghánistánuvzácná a drahá surovina, která byla často vysazována pro domy synůnebo vnuků, tak mnohdy končila v pecích tálibánských vojáků bezohledu na potřeby místních lidí.Vyprávění, která jsme od místních lidí slyšeli, se určitě alespoň zčástizakládala na pravdě. Jistě, tálibové, nebo snad dokonce cizinci,o kterých se nám také zmiňovali, rozhodně nejednali v rukavičkách,respektive chovali se jako typičtí vojáci. Na druhou stranu si dovedulehce představit, že podobné věci se děly i na druhé straně barikády.V nepaštunských oblastech, ve kterých byl Tálibán spíše cizím živlem,však byli tito bojovníci vetřelci a útočníky. Bez viny v této válce všaknení nikdo, ani místní lidé, ani tálibánci, stejně jako velmoci.(Z afghánského deníku autora, léto 2002)

Tálibánská ekonomika. „Vítejte v zemi opia”„Jestliže nám svět nic nedá, musíme si pomoci sami. Jediná možnost, jak si zajistit stabilní přísun prostředků, je pěstováníopia.” (Mollá Muhammad Gaus, bývalý ministr zahraničí Tálibánu)

Pěstování opia bylo do války poměrně vzácnou záležitostí. Největšíosevní plochy se nacházely v údolí Hilmandu na jihua v Badachšánu na severovýchodě země, jednalo se však o krajněřídký způsob výdělku. Zemědělství sice nebylo na dostatečné úrovni,avšak ročně bylo možné vyprodukovat až 5 miliónů tun obilí.S narkotiky se místní lidé poprvé ve větší míře setkali u cizinců,kteří v 70. letech přes Afghánistán hojně proudili do vyhlášenýchopiových center Indie a Nepálu.

-127-

Opiový mák se začal ve větší míře pěstovat a pašovat až v doběsovětské okupace. Největší část produkce se v této době pěstovalapředevším na jihu země, kde tato plodina nahradila při obživěsovětskými vojsky vypleněné ovocné sady. Nebylo výjimkou, že sisovětští vojáci odcházející domů odváželi s sebou i značné dávkynarkotik. V tehdejším Sovětském svazu byla představa o drogácha jejich působení poměrně mlhavá. (V tomto smyslu se jakoprůkopnický uvádí román kyrgyzského spisovatele ČingizeAjtmatova Popraviště. Měl podobný efekt jako v tehdejšímČeskoslovensku Memento Radka Johna.) V době válkyv Afghánistánu se lidé v Sovětském svazu poprvé ve větší mířestřetli s obchodem s drogami, laboratořemi na výrobu heroinua dalšími neduhy současného světa. Frustrovaní afghánští veteráničasto propadali drogám, v nichž hledali zapomenutí na válečnéútrapy.Postupně se tak pro mnohé afghánské velitele staly zisky ze„zdaňování” opiových výnosů jedním z hlavních zdrojů financování

Sběr opia v okolí Kandaháru (foto ČTK)

-128-

vojenských operací. Afghánistán začali ve větší míře vyhledávatpřekupníci z Pákistánu, kteří v zemi s počínajícím chaosem občanskéválky objevili doslova ráj pro své obchody. Místním velitelůmi obchodníkům začaly zisky z prodeje drog přinášet leckdypohádkové jmění. V klidném zázemí pákistánského Pešawáru rostlyhonosné domy nových zbohatlíků jako houby po dešti.Zisk byl nakonec zaručen pro všechny zainteresované strany. Propolní velitele, kteří vybírali přímo „daň z prodeje”, stejně jako proty, kteří bohatli na „silničních kontrolách”. Vydělávali také místnílidé, kteří našli relativně výnosnou zemědělskou plodinu, která bylaschopna uživit jejich rodinu. Pěstování se soustřeďovalo většinou dopaštunských oblastí na jihu a na východě země. Zejména údolí řekyHilmand s dostatkem vody bylo pro pěstování této plodiny téměřideální. Občanská válka současně byla paradoxně i překážkoumasivního rozšíření pěstování máku.Když v roce 1996 Tálibán dobyl Kábul a východní Afghánistán,ocitlo se pod jeho kontrolou okolo 95% opiových polí v zemi. Tvrdávláda hnutí pomohla zlikvidovat většinu silničních zátarasůa přinesla na afghánské silnice pořádek, který na nich nepanovalpřinejmenším od pádu komunistické vlády. Tento fakt stimuloval naúzemích pod kontrolou Tálibánu rozvoj obchodu, dopravních služeba také s tím spojených možností přepravy heroinu či opia. V letech1996-1999 narostla osevní plocha máku téměř na dvojnásobek. Dopěstování se zapojovali především uprchlíci, kteří válku přečkávaliv pákistánském exilu a po zavedení relativního pořádku v jižnímAfghánistánu se vraceli domů.Přes svůj počáteční odpor k drogám Muhammad Omar a jeho šúrázměnili během několika měsíců názor a zavedli přísnou kontroluprodukce opia. Zemědělci byli zdaňováni desetiprocentní sazbouz výnosů, zatímco zdanění obchodníků bylo stanoveno nadvojnásobek. Posledně jmenovanou daň se sice nepodařilo vybírat vevšech oblastech pod kontrolou tálibánského režimu, přesto se čistýzisk mollů v Kandaháru pohyboval v řádech desítek milionů dolarůročně. Nutno říci, že tyto výnosy se staly jedním z mála příspěvkůvnitřní ekonomiky do tálibánského rozpočtu. Dokonce byla uvedenado praxe i některá opatření, která měla zemědělce připoutat

-129-

k obchodu narkotiky. Jedna z propagačních akcí například podzáminkou získání vysoce kvalitních léků ze stromů pistácií nebovinohradů umožnila omezit odpovídající produkci a namísto stromůprosadit pěstování opiového máků.Opium z tálibánských oblastí se vyváželo třemi hlavními směry.Jedna část vedla do Íránu směrem na západ, druhá do pákistánskýchpřístavů v Indickém oceánu a odtud dále do Evropy, třetí pak přesHerát do Turkmenistánu. V důsledku velmi přísných opatřenípřijatých íránskou stranou ve druhé polovině 90. let se proudnarkotik v prvním směru poněkud snížil a dealeři se stále vícepřeorientovávali na relativně propustné hranice postsovětskýchstředoasijských zemí. V první fázi to byl zejména Turkmenistán,jehož hranice byly velmi slabě hlídané kvůli nízkému počtu beztakzkorumpovaných pohraničníků. Podle svědectví bývalých státníchturkmenských činitelů byl na turkmenské straně do obchoduzapleten osobně i samotný prezident Türkmenbašy, jehož syn a jehostruktury měly na tranzit afghánského opia přes územíTurkmenistánu monopol.Plantáže opia se rozkládaly i na severu země, na územích podkontrolou uzbeckého generála Dostúma, který podle některýchvěrohodných zdrojů z Uzbekistánu udržoval dobré styky s největšímiuzbeckými mafiány, resp. státními činiteli. Drogy ze severníhoAfghánistánu obvykle putovaly pod ochranou Dostúma přes Mostpřátelství do uzbeckého pohraničního Termezu, odkud sepřepravovaly dále do Ruska a do Evropy. Proud afghánského opia ještě zesílil po dobytí severních oblastíAfghánistánu Tálibánem. V roce 1999, tedy rok po ovládnutí severuzemě, produkce opia prudce vzrostla, nehledě na počínající neúrodu.Uvedený rok bylo sklizeno více než 4500 tun opia, cožpředstavovalo zhruba 75% světové produkce. Vzhledem k tomu, žedrtivá většina se přepravovala na sever, lze odhadnout, že přesStřední Asii procházely na přelomu tisíciletí skoro dvě třetinycelosvětové produkce drog.Mezinárodní společenství začalo vyvíjet nátlak na omezení osevníchploch. Agentury OSN se snažily přimět vůdce Tálibánu, aby přestalipěstovaní opia tolerovat. Vedení hnutí však většinou podmiňovalo

-130

omezení produkce mezinárodním uznáním režimu. V roce 2000Muhammad Omar skutečně nařídil zákaz pěstování opia a pole osetáopiovým mákem mizela. Na druhé straně Tálibán toleroval pěstovánídrog pouze v oblastech, v nichž sídlily paštunské kmeny. V oázeBalch nedaleko Mazár-e Šarífu, obývané především paštunskýmobyvatelstvem, tak byli například přísně trestáni Tádžikové neboHazárové, kteří na svých políčcích pěstovali opiový mák. Sníženíprodukce však bylo viditelné i v paštunských oblastech na jihuAfghánistánu. Za rok 2000 celoafghánská produkce klesla pod 3000tun a o rok později se držela v těchto hranicích. Těžiště produkcea vývozu této látky v letech 2000-2001 se tak přeneslo do oblastí podkontrolou Severní aliance, odkud se v tomto období exportovalozhruba třikrát více opia než z tálibánského Afghánistánu. Drogy sepotom dopravovaly přes jižní Tádžikistán a tádžický Badachšán dokyrgyzského Oše, který se stal významným překladištěm pro dalšídopravu narkotik do světa.Zajištění „bezpečnosti“ přepravy narkotik bylo v letech 1999 a 2000jednou z příčin ozbrojeného konfliktu v této části Střední Asie.Místní narkobaron a vůdce Islámského hnutí Uzbekistánu DžumaNamangání se zde na pochodu za vyhlášením islámského emirátu veStřední Asii střetl s pravidelnou kyrgyzskou a uzbeckou armádou. Příliv a dostupnost narkotik způsobila ve Střední Asii vážné sociálníproblémy. Do závislosti na drogách upadá dodnes stále většímnožství mladistvých a nezaměstnaných lidí. Mnoho obyvatelstředoasijských republik, silně postižených ekonomickým úpadkempo rozpadu SSSR, se ke zdánlivě výnosným obchodům rovněžnechalo zlákat. Pro počáteční investici jim byl poskytnut úvěr odmístních drogových mafiánů, který však, jak se postupně ukázalo,nebyla celá řada drobných obchodníků a dopravců schopna splácet.V Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu se proto vyskytly případyúnosů, prodeje do otroctví a s tím související donucování lidí k dalšítrestné činnosti nebo prostituci.Trh s afghánským heroinem radikálně změnila válka v roce 2001a pád Tálibánu, spojený s odstraněním tálibánských zákazů. Na jaře2002 tak rolníci začali znovu vysazovat opiový mák. V prvním rocepo válce opiové sazeničky pouze nesměle vykukovaly v řádcích mezi

-131-

poli. I tak se produkce za rok 2002 vyšplhala na 3400 tun opia, cožpředstavovalo tři čtvrtiny světové produkce. Anarchie, která po páduTálibánu nastala, tak naplno otevřela stavidla opiové hráze. V roce2003 se na celém území Afghánistánu zvyšovala rozloha osevníchploch. Celkové výnosy za tento rok se proto odhadovaly až na 3600tun opia. V roce 2004 se odhaduje, že by se celková produkce mohlapřiblížit hranici 4000 tun. I když tato čísla ještě nedosahují rekordníúrody z roku 1999, stoupající tendence svědčí o neúspěšném bojicentrální vlády a mezinárodních organizací na tomto poli. Produkcenarkotických látek tak zůstává jedním z mnoha problémů, na jejichžřešení se bude muset výraznou měrou podílet i mezinárodníspolečenství. Řešení problému bude vyžadovat ohromné investice doafghánského zemědělství s cílem změnit strukturu tamní produkce.Podobně bude nutno zvrátit myšlení prostých rolníků, kteří si již zaposlední dvě sezony zvykli na zvýšené výdělky na jinak chudémafghánském venkově.

CIZINCI V AFGHÁNISTÁNU ANEB JAK SE DĚLÁ MEZINÁRODNÍ DŽIHÁD

„Bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšaknečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezprávídopouštějí.” (Korán, 2:190)Zabíjejte je všude, kde je zastihnete, a vyžeňte je z míst, odkud onivás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití…” (Korán, 2:191)„Jestliže však přestanou… tedy Bůh je věru odpouštějící a slitovný!”(Korán, 2:192)„A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokudnebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pakskončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.” (Korán, 2:193)

Samostatnou kapitolu ve válce v Afghánistánu tvořili cizinci. Od 80.let začali do Afghánistánu přicházet dobrovolníci ze všech koutůislámského světa. Často to byli příslušníci radikálních skupin, kteříbyli nezřídka podporováni pákistánskou tajnou službou ISI nebodokonce CIA. Válečný Afghánistán byl pro ně ideálním výcvikovým

-132-

táborem. Do roku 1992 se v zemi vystřídalo přes 30 000 bojovníkůz oblasti Blízkého východu, jižní a jihovýchodní Asie. Přicházeli semnejenom za výcvikem, ale často kvůli splnění muslimské povinnostibojovat na stezce džihádu. V Afghánistánu rovněž působilo množství mezinárodních organizací,které se zabývaly čistě humanitární pomocí (Červený půlměsíc),stejně jako organizace, které měly v popisu práce výcvikmudžáhidínů, paradoxně často pod hlavičkou humanitární pomoci.Jedním z výrazných hnutí druhého typu byla například Islámskákoordinační rada pod vedením absolventa Káhirské univerzityPalestince Abdulláha Azzama. Po jeho smrti v roce 1989 převzalvedení této radikální wahhábistické organizace nechvalně proslulýUsáma bin Ládín. Narůstající rozkoly mezi skupinami jednotlivých afghánskýchmudžáhidínů na přelomu 80. a 90. let a občanská válka mezi nimi,která vypukla v roce 1992, uvrhly část zahraničních bojovníků dovíru vnitřního konfliktu. Protože výcvikové tábory byly z větší částifinancovány Saúdskou Arábií a Pákistánem, většina cizinců sepřidala na stranu vůdců, kteří byli podporováni z těchto zemí. Protose zástupy Arabů, Pákistánců a dalších národností ocitly v roce 1992v řadách hizb-i islámí Gulbuddína Hekmatjára či Sajjáfova ittihádu.Občanská válka poskytovala nově vycvičeným bojovníkůmpotřebnou „praxi” a pro své vynikající „zkušenosti” nacházeli titolidé „uplatnění” v mnoha válečných zónách muslimského světa.„Afghánce” tak bylo možné nalézt v Alžíru, v Jemenu, v Egyptě,v tureckém nebo iráckém Kurdistánu, v Palestině, v Čečensku,v Bosně, na Filipínách, v Indonésii, v Kašmíru i na dalších„horkých” místech, kde se objevovaly výzvy k muslimskémudžihádu. První útok na světové obchodní centrum v New Yorkuv roce 1993 měl rovněž své kořeny mezi afghánskými bojovníky.Ahmed Rashid k tomuto fenoménu afghánských teroristůpoznamenává následující: „Jestliže afghánský džihád porazil jednusupervelmoc, Sovětský svaz, nemohl by také porazit dalšísupervelmoc, tedy Spojené státy a další režimy? Logika těchtoargumentů byla založena na jednoduchém předpokladu, žeafghánský džihád samotný položil sovětský stát na kolena. Byly

-133-

ignorovány mnohé vnitřní kořeny kolapsu sovětského systému, jehožbyl džihád v Afghánistánu pouze jednou z příčin.”34

Po nástupu Tálibánu přesunuly Pákistán a Saúdská Arábie, jakonejvětší patroni výcvikových táborů afghánských uprchlíkůa cizinců, svou pozornost na toto hnutí. Noví bojovníci se protoobjevovali na frontě v řadách tálibánských vojsk. Hlavnímkoordinátorem činnosti těchto cizinců se postupně stal dnesnejhledanější terorista světa Usáma bin Ládín.

Al-Qáida a bin Ládín Usáma bin Ládín se do afghánského konfliktu pravděpodobnězapojil hned na počátku 80. let. Tehdy měl na starosti rozdělovánísaúdské pomoci mudžáhidínům. Jeho stavební firmy pak pracovalyna inženýrských pracích pro protisovětskou opozici. Usáma taképomáhal založit několik výcvikových táborů, jež byly podporoványPákistánem a USA. V roce 1989 založil organizaci pro arabskédobrovolníky pro boj v Afghánistánu, jejíž název se o necelých desetlet později měl stát symbolem terorismu - al-Qáida. Protožepodporoval radikální paštunská křídla, bylo logické i jeho počátečníspojení s Gulbuddínem Hekmatjárem i s Abdulem Rasúlem Sajjáfem.Zároveň se stal úhlavním nepří-telem nepaštunských a nesun-nitských skupin v Afghánistánu. Po několikaletém intermezzu v letech 1990-1996, které strávilv Saúdské Arábii a Súdánu, se Usáma vrátil do Afghánistánu.Pomáhal zde založit několik výcvikových táborů, zejména v okolíměsta Chóst ve východním Afghánistánu, který se nacházel podkontrolou chráněnce arabských organizací Sajjáfa. Tyto táborysloužily k výcviku především kašmírských extremistů a byly protosilně podporovány Pákistánem. Po dobytí celé oblasti Tálibánem bylUsáma představen vedení hnutí.Pro Tálibán znamenal bin Ládín zvláště spolehlivý přísun bojovníkůa finančních prostředků pro vedení války proti zbytkům opozice.Postupně vybudované těsné styky s vedením hnutí byly stvrzenysňatkem dcery Muhammada Omara s Usámou bin Ládínem.Z hlediska paštunvalí (nepsaného paštunského morálního kodexu) setak Usáma stal nedotknutelným hostem a jakékoli zlo, které by proti

-134-

němu bylo učiněno, by se osobně dotýkalo i cti samotnéhojednookého velitele tálibů. Proto nemohl být za žádnou cenu vydánkomukoli, ačkoli o to Spojené státy po teroristických útocích navelvyslanectví v Keni a v Tanzanii v roce 1998 usilovaly. Vydánímsvého hosta a rodinného příbuzného by se Muhammad Omar

Usáma bin Ládín (foto ČTK)

-135-

připravil o jakoukoli autoritu svých věrných.Finanční zdroje pomohly bin Ládínovi do značné míry ovládnoutrozhodovací procesy uvnitř hnutí Tálibán. Oddíly arabskýchmudžáhidínů hrály důležitou roli při dobývání severníhoAfghánistánu v roce 1998. Usáma bin Ládín s sebou přivezl do zeměi několik tisíc „afghánců” sdružených v jeho militantní organizaci al-Qáida pod hlavičkou tzv. Brigády 055. Pro bin Ládína představovalAfghánistán skvělou základnu pro přípravu jeho teroristických činůproti západnímu světu. Do září 2001 nejvíce „prosluly” útoky navelvyslanectví USA v Keni a Tanzanii v roce 1998, po kterýchnásledoval útok amerických raket na některé výcvikové základnyv Afghánistánu. Tyto rakety však zabily pouze několik bojovníků,většinou z kašmírské extremistické organizace al-Ansár, a několikvýcvikových táborů částečně poškodily.Pro svou nesmiřitelnost se západním světem byl Usáma mnohýmimuslimy ve světě považován za hrdinu, který bojuje za islámskouvěc. Navíc si budoval pověst velmi skromného a puritánského muže,což mu v očích řadového muslima nadále přidávalo na vážnosti.Kromě ideje pro něj byly válka a terorismus výnosnými obchodnímia marketingovými nástroji.V Afghánistánu samotném platily jednotky jeho cizinců za spolehlivéa nepodléhající místním velitelům, kteří mohli přecházet podlemomentální výhody od jedné válčící strany ke druhé. Cizinci takénepovažovali Afghánistán za svůj domov, proto při vojenskýchoperacích prosluli mnohem větší krutostí než oddíly místníchvelitelů. Jejich bojovníci totiž mohli být poznáni a na jejich rod pakmohla být uvalena krevní msta.

…„Když přijeli tálibové, mysleli jsme si, že to jsou opravdoví studenti.Říkali nám, že chtějí vybudovat islámský stát. Potom ale začalipodpalovat domy, zabíjet lidi nebo odvádět muže.”…„Kdo to byli tálibové?”„Většinou Arabové, Pákistánci, Čečenci. Poznali jsme, že jsou cizinci,protože zabíjeli, stahovali z kůže, řezali hlavy a podpalovali domy. To

-136-

by Afghánec nikdy neudělal. A také jsme jim nerozuměli.”„ Jak jste poznali, že mezi nimi jsou Čečenci?”„Řekli nám to. Pákistánce jsme poznali podle jazyka, ale Čečencům jsme nerozuměli. Zeptali jsme se, kdo to je, a řekli nám, že to jsou Čečenci.”…„Afghánští tálibové nikdy nezabíjeli, zabíjeli jenom cizinci.”…„Co to byla al-Qáida? Jaký byl rozdíl mezi ní a Tálibánem?”„al-Qáida byla totéž co Tálibán. Nebyli to muslimové, protože muslimové nezabíjejí své bratry. „A kdo to byl Usáma bin Ládín?” „Usáma vedl Tálibán i al-Qáidu.”…„Tálibán - to byli studenti al-Qáidy. al-Qáida, to byli cizinci, kteří pracovali v Afghánistánu. Slyšel jsem, že je vedl Usáma binLádín.”…„Mollá Omar je studentem (tálibem pozn. aut.) al-Qáidy a Usámy binLádína. Dělal všechno, co Usáma řekl.”(Úryvky z rozhovorů s místními lidmi v Afghánistánu, léto 2002)

Fakt zvěrstev cizinců je nesporný, ale jak uvádí přední český sociálníantropolog Radovan Haluzík, ve vyprávěních místních lidí se můžejednat o snahu svést válečné hrůzy na cizí, neafghánský element: „V porovnání s většinou militantních hnutí, co jich jen na světě je, bylTálibán neobvykle původní. Levicové guerilly se opírajío implantovaný marxismus, popř. maoismus, ozbrojení nacionalistézase o importovanou představu evropského romantismu o národua jeho právu na sebeurčení, případně o pomoc „svého etnika” zestátu, kde tvoří většinu. Tálibán byl proti tomu dost samostatné hnutía vyrůstal z místních kořenů. Proč dostal nálepku přivandrovaléhovetřelce? Jde o obvyklý lidový pokus o ideologické příměří, jaké jsemtěsně po válce zaznamenal i v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze.Pracovně jsem si jej nazval tvorbou třetí skupiny - obětního beránka.

-137-

Po válečné propagandě, která líčí sousedy jako krvelačné bestie,přichází najednou příměří a s ním představa, že nejsou žádní MYa ONI, že všechno zavinil někdo třetí.“

JEDNOTA A NEJEDNOTA PROTITÁLIBÁNSKÉ OPOZICE

Na zbylém území Afghánistánu, které nebylo obsazeno táliby, sevytvořila čtyři významná centra. Největším z nich byl až do roku1998 Mazár-e Šaríf, který se stal druhým hlavním městem země. Svékonzulární zastoupení zde měly Uzbekistán, Turkmenistán, Rusko,Írán a Turecko, tedy většina vnějších mocenských center, kteráspolupůsobila v afghánském konfliktu.V samotném Mazár-e Šarífu se na scéně opět objevily konflikty mezistejnými skupinami jako v Kábulu - tj. Dostúmovými jednotkamidžunbiší, jednotkami šíitského wahdátu a Masúdova džamíjátu. Abybyla situace ještě složitější, všechny skupiny byly navíc rozděleny doněkolika frakcí, které spolu čas od času rovněž soupeřily.Nejpatrnější rozkol nastal v rámci džunbiší mezi Dostúmem a jehozástupcem generálem Ghulamem Rasúlem Pahlawánem. Hlavní vůdcové měli potom svá oddělená sídla. Generál Dostúmsídlil ve městě Šibirgán asi 180 km na západ od Mazár-e Šarífu,které bylo centrem provincie Džauzdžan. Hlavním sídlem Masúdovyšúrá-ji nazár-i šomálí (Dozorčí rada severu) se stalo město Tálikán,centrum provincie Tochár. Zde bylo umístěno tádžické diplomatickézastoupení. Nejizolovanějším centrem odporu byl Bámiján, kterýsloužil jako rezidence hlavního velitele wahdátu Karíma Chalílího.Právě Hazáradžát a zvláště Bámiján se staly centrem masakrůtádžické populace, jichž se dopouštěli Hazárové, kteří se navrátiliz Kábulu a mstili se za útoky Masúdových vojsk na hazárské čtvrti.Přes některá společná jednání tak zůstávaly vztahy mezi velitelijednotlivých opozičních stran poměrně chladné.Po dobytí Kábulu Tálibánem rozpory mezi ozbrojenou opozicíustoupily snaze o společný postup, vyvolané existencí společnéhonepřítele. V této souvislosti sehrál důležitou roli Dostúm, pro jehožseverní provincie Tálibán představoval mnohem větší nebezpečí nežpro Masúda. Několik dní po ústupu z Kábulu, 10. října 1996,

-138-

proběhla schůzka mezi hlavními vůdci opozičních skupin nedalekostrategického tunelu Salang, na níž byla založena tzv. Nejvyšší radapro obranu vlasti (šúrá-ji álí-ji defá-ji wataní).Útok Tálibánu na severní Afghánistán posílil jednotu opozičních sil.V polovině června 1997 byla vytvořena politická strukturasjednocené opozice - tzv. Sjednocená fronta pro záchranuAfghánistánu (maház-i ittihádí), pro kterou se později vžil názevSeverní aliance (ittiláf-i šomálí, ittihád-i šomálí). Dočasným sídlemnové vlády se stal Mazár-e Šaríf. Do aliance záhy vstoupily téměřvšechny nejdůležitější strany konfliktu bojující proti Tálibánu.Ústřední místo v ní měl džamíját, jehož vůdce Burhánuddín Rabbáníbyl i nadále mezinárodně uznáván jako prezident Afghánistánu.Ahmad Šáh Masúd si podržel klíčové křeslo ministra obrany. Aliancese v prvních týdnech dokázala shodnout i na osobě premiéra. MístoHekmatjára, který účast ve Sjednocené frontě odmítl, se jím stalAbdul Rahím Ghaffurzájí, Paštun z kmene Muhammadzájía především velmi zkušený diplomat s četnými styky v zahraničí.V srpnu 1997 však spolu s dalšími asi čtyřiceti významnýmiopozičními představiteli zahynul při letecké havárii. Aliance se nanovém premiérovi již nikdy neshodla.Vytvoření formální politické struktury bylo důležité předevšímz hlediska mezinárodního uznání státoprávní kontinuity Islámskéhostátu Afghánistán. Aliance si tak například zachovala křeslo v OSNa její velvyslanectví byla nadále uznávána jako diplomatické miselegitimního afghánského státu.Rozpory v triu Dostúm/Málik - Masúd - Chalílí však nově utvořenoustrukturu značně rozmělňovaly. V důsledku dalších porážek seAliance stala pouze papírovou strukturou, o jejíž oživení se vůdcovéstran pokoušeli zejména v letech 1999-2000, kdy se vedla mírovájednání s představiteli Tálibánu, a také v době relativních úspěchůopozice v bojích proti „mullokracii”. Rozbití souvislého pásu územímimo tálibánskou kontrolu rovněž silně komplikovalo vzájemnousoučinnost opozičních skupin. Teprve na konci roku 1998 proběhlyprvní schůzky představitelů všech skupin, které měly za cílkoordinovat vojenské akce proti hnutí Tálibán pod sjednocenýmvelením. Na počátku roku 1999 byla na schůzce v Tálikánu

-139-

vytvořena Nejvyšší vojenská rada (šúrá-ji alí-ji askarí). V březnutéhož roku byla vytvořena tzv. Koordinační rada, v níž našlyzastoupení všechny protitálibánské skupiny. K uskupení se připojili Hekmatjár, který do té doby jakýkoli kontakt se Severní aliancíodmítal. Jediným mužem s reálnou mocí byl přesto Ahmad ŠáhMasúd.

KONEC TÁLIBÁNU V AFGHÁNISTÁNU...?

Rok 2001 začal dobytím hazárského města Jakowlang, jež bylospojeno s těžkými masakry místního obyvatelstva. Jmenovanéudálosti uspíšily přípravu rezoluce OSN, jíž byly zavedeny sankcea embargo na dodávky zbraní na území kontrolované Tálibánem.Rezoluce byla přijata 19. ledna 2001 pod číslem 1333. Zájemsvětových médií ale vzbudilo teprve pozdější zničení Buddhův Bámijánu.Kromě této halasné, ale málo efektivní kampaně se jednalo na jinýchúrovních. Ahmad Šáh Masúd a uznávaný prezident AfghánistánuBurhánuddín Rabbání se pokusili o sjednocení všech existujícíchprotitálibánských sil. Na jaře 2001 proto rozvinuli širokoudiplomatickou aktivitu jak s okolními státy, tak s vůdci některýchopozičních skupin. Na mezinárodní úrovni se pravděpodobnýmvrcholem stala Masúdova řeč na zasedání Evropského parlamentuve Štrasburku v dubnu 2001. Prezident Rabbání byl pak přijat nanejvyšší úrovni ve všech zainteresovaných zemích, včetně Ruska,USA, Francie nebo Velké Británie.V rámci návštěv okolních zemí proběhly i schůzky s představitelijednotlivých skupin. Během své návštěvy Íránu se Masúd setkals Karímem Chalílím, Ismaílem Chánem a také s Hekmatjárem.V Uzbekistánu zase jednal ministr obrany s generálem Dostúmem.Poprvé přitom připustil i možnost zapojení bývalého krále ZáhiraŠáha, přebývajícího v italské emigraci, do protitálibánské koalice.Výsledkem těchto aktivit byl výsadek generála Dostúma a IsmaílaChána v severním, respektive v severozápadním Afghánistánu. Obadostali od svých sponzorů finanční prostředky, s jejichž pomocí sepodařilo podpořit několik místních velitelů, kteří v té době vytvářeli

-140-

ohniska odporu proti Tálibánu. Masúd připustil i jednánís představiteli Paštunů, mezi jejichž nejvýznamnějšími postavy patřilivůdcové mudžáhidínských skupin Abdul hakk z provincieNangarhár ve východním Afghánistánu, napojený na osobu králeZáhira Šáha, a Hamíd Karzájí, který se v té době těšil stále rostoucípodpoře na jihu Afghánistánu.Masúdovo diplomatické úsilí přimělo vůdce Tálibánu i síť al-Qáidak odvetnému kroku. Existovalo totiž nebezpečí, že takto širokákoalice se může stát vážnou hrozbou nejen na frontových liniích.Vedení Tálibánu si přitom uvědomovalo rostoucí diplomatickouizolaci svého režimu, stejně jako mezinárodní tlak vyvíjený naPákistán, jehož cílem bylo ukončení podpory tehdejšího kábulskéhoa kandahárského režimu Islámabádem. Organizaci al-Qáida se 9. září 2001 podařilo uskutečnit úspěšnýatentát na Ahmada Šáha Masúda. Podle interpretace mnohýchAfghánců to byl právě tento čin, který vyprovokoval Spojené státya další země k odvetným opatřením proti Tálibánu. Akce všakproběhla v předvečer jiného útoku, který se měl stát zlomovýmmomentem nejen pro další vývoj Afghánistánu, ale i pro vývojmezinárodních vztahů v globálním měřítku.

Afghánistán po 11. září 2001Teroristické útoky na budovy Světového obchodního centra, kterébyly připsány organizaci al-Qáida, nevyvolaly v první fáziv Afghánistánu takový rozruch jako v celém světě. V očích prostéhoAfghánce se nejednalo o zásadní tragédii. Obyvatelé vesnic častovnímali celou událost měřítky Afghánistánu, kde se většinou nevy-skytují více než několikapatrové budovy, a i ty pouze ve městech.Překlad výrazu World Trade Center (bazár-i džajhán-i bozorg, tj.velký světový bazar) přispěl rovněž ke zlehčení významu celé akce.Útoky tak byly vnímány spíše jako zničení většího tržiště, což bylav probíhající válce celkem běžná záležitost. Málokdo v Afghánistánusi dokázal představit dopady tohoto činu v globálním měřítku. Zeměspíše žila zprávami o smrti legendárního „Lva z Pandžšíru”. Většinapopulace, která Masúda skrytě nebo otevřeně podporovala, přijímalacelou událost jako záminku k utužení režimu tálibů, a nikoli jako

-141-

předzvěst jeho pádu.Spojené státy reagovaly na události 11. září 2001 vytvořenímprotiteroristické koalice, k níž se měly připojit prakticky všechnyklíčové velmoci. Již 20. září vydal prezident George Bush ultimátumhnutí Tálibán, podle něhož měli být Spojeným státům vydáni vůdcial-Qáidy v čele s Usámou bin Ládínem. Toto ultimátum bylotálibánským vedením odmítnuto, což se v Bílém domě posuzovalojako záminka k válce.Již několik dní po útocích na New York a Washington byly proto naafghánském území vysazeny zvláštní britské a americké oddílyrozvědky. Ve druhé polovině září 2001 také začal přesun vojsk USA,Velké Británie a Austrálie, které vyslaly do regionu Arabského mořecelkem 13 letadlových lodí. Pro Spojené státy měly velký význami postsovětské státy Střední Asie. Bez jejich alespoň částečné účastiby neměla válka smysl. Washington se navíc již delší dobu pokoušelproniknout do tohoto regionu nejen ekonomicky, ale i politickya vojensky. Jako problém při jednáních o vstupu amerických vojskdo této oblasti se ukázala její složitá geopolitická situace, v níždominovaly zájmy Ruska a v menší míře Číny. Vojenská přítomnostUSA zcela zvrátila stávající stav v regionu. Přestože se ruskýprezident Vladimír Putin téměř okamžitě po 11. září přihlásil kespojenectví s USA, nebylo jisté, zda své rozhodnutí dokáže obhájitpřed vlivnými vojenskými kruhy. Střední Asie je dodnes mnohýmičiniteli v Moskvě považována za výlučnou sféru ruského působení. Z pěti států Střední Asie nakonec získala americká přítomnostnejvětší podporu v uzbeckých vládnoucích kruzích, které se již odroku 1998, kdy tálibové dosáhli hraniční řeky Amudarji, obávalypokračování vojenské kampaně kandahárského režimu směrem doStřední Asie.Taškent navíc využil příležitosti ukázat své velmocenské ambice vestředoasijském prostoru a nezávislost na Rusku. K výhodámUzbekistánu lze přiřadit i jeho neúčast na zá-kladních proruskýchbezpečnostních systémech a smlouvách v regionu. Vedenív Taškentu navíc lákaly bezpečnostní garance a především slibovanáfinanční pomoc Washingtonu. Uzbecká armáda navíc byla v regionurelativně nejvíce bojeschopná, včetně zkušeností s přestřelkami

-142-

z tálibánské strany hranice. Těsně před zahájením bojů tak bylodosaženo dohody, která umožnila umístit leteckou základnu USAv jiho-uzbeckém Chánábádu nedaleko afghánských hranic. Moskvanakonec nebránila ani přesunu amerických leteckých sil namezinárodní letiště Manas v kyrgyzském hlavním městě Biškek čivojenské přítomnosti mezinárodních sil na letecké základněv jihotádžickém Kuljóbu. Pro účely vojenské operace v Afghánistánu však bylo potřeba získatpředevším Pákistán, přes jehož území vedla hlavní část leteckýchkoridorů z letadlových lodí v Arabském moři. Režim Tálibánu bylfakticky plodem pákistánské zahraniční politiky a jeho likvidacepředstavovala pro tamější politiky velmi citlivou záležitost. Pákistánztratil v dů-sledku pádu přátelsky nakloněné paštunské vládyv Kábulu vliv na větší části afghánského území. Kromě tohoexistovalo nebezpečí růstu protivládních nálad v důsledku spojenís USA - pro některé opoziční (zejména islamistické) kruhy v zemisymbolizovaly Spojené státy nepřítele číslo jedna. Na druhé straněby odmítnutí spolupráce s Washingtonem znamenalo i nebezpečípřiřazení Pákistánu do skupiny států podporujících terorismus.Američané spolu s Velkou Británii a Japonskem slíbili Pákistánupomoc v celkové výši 2,5 miliard dolarů, která byla určenapředevším na rozvoj ve vojenské oblasti.35 Tato pomoc umožnilaprezidentu Mušarrafovi zachovat si podporu vládnoucích vojenskýchkruhů. Dohoda nakonec zaručovala i pákistánský vliv na paštunskémjihu Afghánistánu a zřejmě i „zavření očí“ nad přítomnostípákistánské armády v tálibánských jednotkách a součinnost při jejímodsunu v době porážky hnutí. Vůdci Pákistánu měli rovněžpřesvědčit vedení Tálibánu ke složení vlády.Další spojenci tálibánského režimu - Saúdská Arábie a Spojenéarabské emiráty - přestali uznávat Tálibán ještě v září, což mj.umožnilo Spojeným státům využívat pro útoky i svých základenv Perském zálivu.Přes velké diplomatické i vojenské úsilí USA přijala značná částodborné veřejnosti možnost vedení války za použití přesných zbranís rozpaky. Názory se spíše přikláněly k tomu, že se mezinárodníjednotky mohou dostat do podobné pasti jako předchozí dvě cizí

-143-

armády (britská a sovětská), které Afghánistánem prošly. V tétosouvislosti však bylo podceněno několik faktorů. Afghánskéobyvatelstvo především pociťovalo únavu z dlouholetého konfliktua na celém území Afghánistánu se objevovaly silné protitálibánskénálady. Přítomnost hnutí především v nepaštunských oblastechznamenala citelný zásah do místní ekonomiky.Oproti sovětské armádě 80. let měla také tentokrát v Afghánistánubojovat vysoce přesná a efektivní technika s pomocí počítačůa satelitního navádění, která nebyla ve světě v minulosti k dispozici.Jednoduše vyzbrojená vojska Tálibánu neměla prakticky žádnoušanci se této technice bránit nebo ji dokonce likvidovat. Nicménětechnická převaha sama o sobě nemohla zaručit zhroucení režimu,pokud by neexistovala součinnost a podpora protivníků hnutí.Lokální boje totiž měly provádět jednotky protitálibánské koalice,které vnesly do bojů dlouholeté zkušenosti s vedením válkyv afghánském prostředí a fakticky vykonaly „černou práci“ připozemních operacích.S blížícím se americkým útokem se proto aktivizovala činnostopozičních polních velitelů, která byla podpořena finančnía vojenskou pomocí především z Ruska a USA. Mezi lidmiv Afghánistánu dodnes kolují vyprávění o pytlích dolarů a afghání,které generál Dostúm, velitelé džamíjátu nebo wahdátu rozdávalijednotlivým velitelům. V době zahájení raketových a leteckých útokůna pozice Tálibánu a výcvikové základny al-Qáidy byla většinabývalých velitelů opozice v zemi a aktivně se zapojila do bojů.Na sever Afghánistánu se vrátil generál Dostúm, v západní částizemě obnovoval s pomocí Íránu své postavení Ismaíl Chán. Vevýchodních provinciích (Kunár, Laghman, Nangarhár) zaujímalvýznamná postavení spojenec Severní aliance generál Abdul Kádira jeho přibližně 15 tisíc vojáků, převážně z řad Paštunů. Tuto frontupodporoval Pákistán ve spolupráci s USA.Do čela Severní aliance se po smrti Masúda dostal autoritativnígenerál Muhammad Fahím, původně velitel rozvědky, tj. jedenz nejvýše postavených velitelů v rámci vojenské hierarchiedžamíjátu. Jelikož ale tento muž, nehledě na své vojenskéschopnosti, již zdaleka nezískal takové charisma jako Masúd, hrozilo

-144-

nebezpečí rozpadu pracně budované protitálibánské koalice, dědictvíaktivní Masúdovy diplomatické činnosti za poslední rok jeho života.„Černou vránou” v protitálibánské koalici se stal Hekmatjár, kterýz íránského exilu odsoudil útoky na Afghánistán i jakékolivměšování se cizích armád do vnitřních záležitostí Afghánistánu. Zasvou „chybnou” taktiku později zaplatil při rozdělování funkcív nové vládě, v níž nezískal žádné křeslo. Po pádu Tálibánu senejspíše přiklonil ke svým bývalým soupeřům z Tálibánua v současné době je údajně ve spojení s nejvyššími špičkami hnutíi organizace al-Qáida. Celkově však po 11. září nebyla vojska Severní aliance o mnohosilnější než před teroristickými útoky v USA a bez pomoci zvenčí byse jim nepodařilo vytlačit Tálibán z jeho pozic. Svědčí o tomnapříklad pokus o dobytí Mazár-e Šarífu v předvečer zahájeníleteckých útoků amerických a britských vojsk. Sjednocení všech silbylo navíc dáno existencí společného nepřítele a mnozí analytici seobávali, že po porážce fundamentalistického hnutí ztratí širokáa různorodá koalice svůj raison d'etre a vypukne nové kolo občanskéválky. Avšak do zničení základních opor Tálibánu se zájmy většinyafghánských skupin i Spojených států, Velké Británie a jejichspojenců shodovaly.

Rozhodující taženíVojenská operace „Trvalá svoboda“ začala v Afghánistánu pozděvečer 7. října 2001. O jejím průběhu existují v rámci jednotlivýchsvědectví velmi rozporuplné zprávy o po-sunech jednotlivých fronta úspěšnosti či neúspěšnosti amerických a britských náletů.Samotné vedení Aliance i jejich spojenců bylo zřejmě dobřeinformováno o přípravách a zahájení útoku. Se začátkem pozemníchoperací se tak čekalo právě na rozkazy z amerického velení. V prvnífázi se útoky amerických letounů a raket soustředily na vojenskouinfrastrukturu Tálibánu a techniku, která mohla být eventuálníhrozbou pro bombardování. Především tak byly téměř kompletnězničeny letecké síly Tálibánu sestávající se z několika desítekletounů Mig-21. Spolu s nimi byla zničena i příslušná letiště - nejvíceškod utrpěly letecké základny Šindan u Herátu a Mazár-e Šaríf.

-145-

Z větší části se podařilo eliminovat i protileteckou obranu, kterámohla byť i teoreticky ublížit spojeneckým letadlům. K těmto cílůmse ještě během prvního týdne přidaly i vojenské základny,administrativní budovy a další strategické objekty Tálibánu.Několikrát byly bombardovány i předpokládané štáby vojsk hnutía místa předpokládaného soustředění žoldnéřů 55. brigádyorganizace al-Qáida.Vysoce přesná technika, proti níž neměly zbraněhnutí žádnou naději, dala vzniknout legendám o zázračnýchlétajících strojích B-52.

„Američané používali „letadla s počítači“. Počítače jsou bytosti, kterépřesně věděly, kdo je dobrý a kdo je špatný.“ (Nejkurióznější reflexe amerického bombardování na afghánském venkově,léto 2002)

Nehledě na tuto zázračnost se ne vždy podařilo přesně zasáhnoutcíle a bombardování napáchalo značné škody i na civilníchobjektech - ve druhém týdnu bombardování tak byly kupříkladusrovnány se zemí dva humanitární sklady OSN, některé civilní čtvrtiv Kábulu či Kandaháru. V některých případech polní velitelé, kteřípředávali zprávy o možných cílech bombardování, naváděliamerické rakety na základny svých lokálních nebo regionálníchpolitických rivalů. Několikrát se proto stalo, že byly zničenyi jednotky amerických spojenců. Zároveň s bombardováním bylopřistoupeno ke shazování informačně propagandistických letáků,které však měly smysl pouze v městských oblastech, tj. v místechvětší koncentrace gramotných lidí. Problematické se rovněž ukázalyvýsledky shazování humanitární pomoci obyvatelstvu, které se vevětšině případů minulo cílem, případně se pomoc nedostala tam, kdejí bylo skutečně potřeba.Další propagandistická fronta byla otevřena v Praze, odkud začalavysílat afghánská redakce Rádia Svoboda (Rádio Ázádí), na jejížprovoz americký Kongres vyčlenil přes 14 milionů dolarů. Od 1.listopadu 2001 se také podařilo narušit rádiové signály tálibánskéhoRádia Šariat a zahájit vysílání vlastní stanice Sedá-i Afghnistán (HlasAfghánistánu). Americká a afghánská propaganda zkreslovala zprávy

-146-

- podtrhoval se význam leteckých a raketových útoků, zatímcozahájení pozemních útoků se podle oficiálních vyjádření odkládalos ohledem na údajnou nutnost dlouhodobější přípravy.Mezitím však začaly přípravy k rozhodující pozemní operaci. Vedruhé polovině října se letecké a raketové útoky zaměřovaly na cílespojené s přípravou pozemního útoku Severní aliance. Především sejednalo o likvidaci mobilních jednotek Tálibánu podél frontové linieobou táborů. Operace „Volný lov“ (Free Hunting) dávala pilotům„volnou ruku“ při útocích na tanky a další mobilní jednotkyTálibánu.Rusko v této době urychlilo dodávky zbraní Fahímovi. Uzbekistáns Američany v zádech podporoval generála Dostúma a Írán vyzbrojilsvé chráněnce Ismaíla Chána a Karíma Chalílího na západěa v centru země. Americká pomoc směřovala k paštunským kmenůmna jihu, v jejichž čele se objevil Hamíd Karzájí, v Afghánistánurelativně málo známý „ministr zahraničí“ ve skupině bývalého králeZáhira Šáha. Pákistánu se s největší pravděpodobností podařilopřesvědčit tálibánské vůdce ke složení zbraní výměnou za poskytnutíbezpečného azylu v poválečném období.Ani americká pozemní vojska nezůstala stranou pozemních bojovýchakcí. Od poloviny října 2001 se na některých místech objevilyamerické výsadkové jednotky, které postupně budovaly stálejšízákladny v jižní části Afghánistánu. Jejich cílem byla průzkumnáčinnost a výpady proti tálibánským kolonám. Od konce října 2001 se Američané přidali k masivnímu vyzbrojovánítádžických a hazárských vojsk, většinou ruskou a sovětskoutechnikou, s níž byli afghánští bojovníci velmi dobře obeznámeni.Neustávající nálety navíc zlikvidovaly prakticky kompletněprotivzdušnou obranu Tálibánu a výpady proti tálibánskýmvojenským kolonám především okolo frontové linie silně omezilymanévrovací prostor vojsk hnutí. Do začátku pozemní operace bylafronta tímto způsobem doslova „vyčištěna“.Rozhodující fáze operace začala 8. listopadu 2001. Do pohybu sedaly všechny složky protitálibánské koalice. Jako prvníz významných afghánských měst musel Tálibán postoupit městoMazár-e Šaríf, které zabrala vojska generála Dostúma a velitele

-147-

džámijátu Ustáda Atty. Město Kunduz na severovýchoděAfghánistánu zůstalo poslední významnou baštou pod kontrolouTálibánu na sever od hlavního hřebenu Hindúkúše. V centrální části země jednotky generála Fahíma zaútočily z leteckézákladny Bagram na Kábul, z něhož tálibové ustoupili 12. listopadu.Následující ráno se v hlavním městě objevily jednotky džamíjátua ve stejný den se vzdal i strategický Džalálábád na cestě meziKábulem a pákistánskou hranicí. A „černý den“ Tálibánu završil nazápadě země Ismaíl Chán, který získal do svých rukou své bývalésídlo - město Herát. Pouze na jihu země v Kandaháru a okolí,v severní části v provincii Balch a v okolí Kunduzu a dále v oblastimezi Džalálábádem a pákistánskou hranici nadále zůstávaly většískupiny o několika tisících bojovníků, které zřejmě měly držetpozice do doby „vyvezení“ většiny zahraničních vojáků, předevšímz Pákistánu. Tato akce se zcela jistě neobešla bez souhlasuamerického a britského velení, které mělo tehdy afghánský vzdušnýprostor pod kontrolou. Pákistán se tak zbavil důkazů o bojích jehov podstatě řádné armády v řadách Tálibánu. Stejným způsobemzřejmě zmizely stopy i po údajných Arabech, Čečencích a dalšíchnárodnostech, které údajně na straně hnutí bojovaly, avšak nikdoz nich nepadl do zajetí Severní aliance ani jiných sil. Jakmile byltento úkol vyplněn, nebylo již nutné bránit Kunduz, který byl také24.-26. listopadu po krátkých bojích obsazen oddíly Severní aliance.Největší síly Tálibánu (odhaduje se okolo 17 tisíc) tak zůstaly na jihuAfghánistánu. Na tálibánské pozice útočily americké letecké náletyz letadlových lodí v Arabském zálivu a ze základen ve Střední Asii.Pozemní útoky prováděly povstalé paštunské kmeny pod vedenímstoupenců bývalého krále Záhira Šáha. Do jejich čela se formálněpostavil americký favorit Hamíd Karzájí. V okolí Kandahárurozvinula svou činnost americká námořní pěchota, která zasahovalav místech složitějších úkolů (např. zajištění starého vojenskéholetiště pod Kandahárem). Tálibové 13. listopadu 2001 opustili i své hlavní centrumv Kandaháru. Vstupem protitálibánských paštunských kmenů doměsta se završila pětiletá vláda fundamentalistického režimu. V okolíměsta se však nadále vedly intenzivní boje, které měly patrně krýt

-148-

ústup hlavních vůdců Tálibánu i al-Qáidy. Muhammad Omar, Usámabin Ládín a další špičky hnutí Tálibán se tak údajně dostali dosousedního Pákistánu (podle některých neověřených zpráv zapomoci pákistánských tajných služeb). Jejich stopa zmizela a o místě,či spíše o místech jejich pobytu neexistují věrohodné informace.

Rychlý ústup Tálibánu poněkud připomínal poslední pádafghánského hlavního města z roku 1996, avšak lze jej vysvětlitněkolika důvody. Z vojenského hlediska by udržení měst stálo hnutípříliš mnoho sil, které znatelně ubývaly s tím, jak se šířily dezercea odpírání poslušnosti v řadách velitelů loajálních mullokratickémurežimu. Severní aliance tak byla v poslední chvíli posílena značnýmmnožstvím bojovníků. Své vykonala i několikatýdenní práceamerické rozvědky, která fakticky celou operaci koordinovala, byť seoficiálně hovořilo o společném úsilí afghánské protitálibánskékoalice. Tálibánské vedení učinilo v dané situaci zřejmě jedinémožné rozhodnutí. Vojska byla vyvedena z měst a boj mělpokračovat partyzánským způsobem v menších skupinách.Avšak hnutí Tálibán ani al-Qáida z Afghánistánu nebo z afghánsko-pákistánského pomezí nezmizely. Řada velitelů zůstala vůdcům hnutívěrná a podporu našli především na východě a jihovýchodě zeměv provinciích Paktijá či Chóst. Na hornatém území s množstvímúnikových cest, přechodů a těžko dostupných údolí tradičně vládlymístní paštunské kmenové svazy pod vedením stařešinů a jakákoliafghánská vláda nikdy nebyla schopna kontrolovat toto území.Ostatně na pákistánské straně hranice je situace podobná - animnohem pevnější vláda v Islámábádu zde nebyla schopna uplatnitsvůj vliv.Pro Spojené státy a jejich další spojence se tak konec vlády Tálibánuna většině afghánského území stal pouze jedním z válečných cílů.Hlavní úsilí největší světové velmoci se soustřeďovalo na pátrání pozbytcích bojovníků al-Qáidy a především po Usámovi bin Ládínovi.Jeho síť, která sestávala většinou z nájemných vojáků různýchnárodností, se ale s největší pravděpodobností stáhla do těchto míst,případně se rozpustila do menších buněk v různých koutech muslim-ského světa. Ještě v době bojů o Kandahár se objevovaly zprávy

-149-

o tisících zahraničních vojáků bránících hlavní stan tálibánskéhovedení, zatímco reálně nebyl téměř žádný z takových bojovníkůdopaden.Od podzimu 2001 tak americké a britské zvláštní jednotky pátralypo největším světovém teroristovi. Jako první byl podniknut útok naúdajnou hlavní skrýš Usámy bin Ládína v pevnosti Tora-Bora navýchodě Afghánistánu, samotný terorista číslo jedna po sobě zanechalpouze nepřímé stopy v podobě opuštěných jeskyní či úkrytů, kterésloužily jako sklady, případně se jednalo o televizní nahrávky nakatarské populární televizní stanici Al-Džazíra.

Období vlády Tálibánu je třeba posuzovat jako reakci na neutěšenousituaci a absolutní chaos, který vyprodukovala krvavá občanskáválka v letech 1992-1996. Velmi přísně pojaté islámské zákony, kterépanovaly a dodnes panují na konzervativním paštunském venkově,vnutilo hnutí obyvatelům měst s jinou kulturní tradicí. Paštunskýnacionalismus až šovinismus zase vyvolával etnickou nenávistdruhých národů. V širším kontextu dějin země znamenal Tálibánnávrat k tradiční nadvládě na etnickém základě. Po několika letechformální vlády Tádžiků v čele s Rabbáním a Masúdem, která vyústilav občanskou válku a zostření mezietnických vztahů, se moc opětvrátila do rukou Paštunů. Ani z hlediska náboženského neznamenala vláda tálibů v moderníhistorii Afghánistánu výjimku. Povstání tádžického vůdce Bača-i Sakaa (Habíbulláha II.) v roce 1929 bylo podporováno podobnouvrstvou venkovských mollů jako hnutí studentů.Pokud by Tálibán nechtěl aplikovat svůj režim na zbytkuAfghánistánu a zachoval si svůj vliv pouze v určitých oblastechjižního Afghánistánu, v nichž měl svou základnu, stal by sepravděpodobně jednou z několika stran občanské války s možnostídlouhodobé existence. Jeho růst a šíření vlivu „koránema kalašnikovem” do ostatních oblastí měly za následek zavedenítotalitní diktatury extrémního náboženského a propaštunskéhostřihu. Pro mnohé obyvatele byl tento způsob vlády již nepřijatelný.Nutnost násilně udržovat moc v oblastech, kde se hnutí setkalos otevřeným odporem (sever a centrum), vyžadovala nákladné

-150-

budování represivního aparátu, postupný růst korupce, špionstvía donašečství. Vydržování vojenských útvarů téměř v každéobsazené vesnici bylo postupně nad síly hnutí navzdory pomocimnoha tisíců neafghánských bojovníků i nezanedbatelné materiálníasistenci ze zahraničí.Z tohoto důvodu bylo jisté, že se Tálibán mohl udržet pouze dokudbyl podporován z vnějšku. V tomto směru tak nepředstavovalo hnutížádnou výjimku v dějinách země. Centrální vláda byla silná pouzev případě dostatku zdrojů zvenku. Ke zhroucení režimu došlo vždyv momentě, kdy se zahraniční pomoc omezila. Tato teze se potvrdilana podzim 2001, kdy pákistánští představitelé pochopili ne-udržitelnost protežování tálibánského režimu. Analogickýmpříkladem může být pád komunistické vlády Nadžíbulláha poukončení sovětské, resp. ruské pomoci. Podobné příklady lze najítv celé historii moderního Afghánistánu od 18. století. Mezinárodnípomoc Tálibánu však tentokrát pocházela kromě jiného i od skupiny,jež byla ve světě považována za teroristickou. V tomto směru bylozřejmě pouze otázkou času, kdy dojde k činu, který vyprovokujepádnou odpověď postiženého státu, případně mezinárodníhospolečenství.

-151-

VII. ANI VÁLKA, ANI MÍR. HLEDÁNÍ LEPŠÍCH ZÍTŘKŮ?

POLITICKÁ REKONSTRUKCE ZEMĚ

Ahmad Šáh Masúd se sice nedočkal konce tálibánského režimu,avšak jeho jednání vedená v průběhu roku 2001 postavila základypro koaliční spolupráci všech zainteresovaných protitálibánských sil.Nejsilnější z nich byla Severní aliance, kterou po Masúdově smrtivedl generál Muhammad Fahím - svou autoritou se však nemohl„Lvovi z Pandžšíru“ vyrovnat. K této alianci se přidala stranadžunbiši Abdula Rašída Dostúma a také wahdát pod vedení KarímaChalílího. V průběhu podzimu 2001 se pak pod nátlakem zvenčíspojili proti Tálibánu někteří paštunští velitelé. Do jejich čela sepostavil Hamíd Karzájí, který se v rámci protiteroristické koalice stalpreferovaným kandidátem na nového vůdce země, v něhož sevkládaly naděje na případné sjednocení Afghánistánu. Karzájí bylmj. napojen i na nejvýznamnější emigrantskou skupinu okolobývalého krále Záhir Šáha (tzv. římská skupina). Do jednánío posttálibánském vývoji země se poté zapojily i dvě menšíemigrantské skupiny - tzv. kyperská a pešawárská skupina. Jakákolivjednání o novém uspořádání Afghánistánu naopak odmítl Hekmatjár,který z íránského exilu vyzýval k ozbrojenému džihádu proti„okupačním“ silám.Bonnské rozhovory o novém uspořádání Afghánistánu v prosinci2001 ukázaly, že bývalý král Záhir Šáh již nemá šanci stát se novýmsjednotitelem Afghánistánu. Ambice velitelů jednotlivých vojenskýchseskupení mu neumožnily návrat. Přesto sehrál důležitou úlohu přisjednávání kompromisu ohledně složení přechodné vlády. Jehopříjezd do země na jaře 2002 i následný pohřeb jeho manželky sestaly demonstrací podpory obyvatel Kábulu stařičkému ex-monarchovi. Za politické nitky nového Afghánistánu však již tahalijiní lidé.Jednání v Německu vyústila v tzv. Bonnskou dohodu „o dočasnýchmechanismech do ustavení stálých vládních orgánů v Afghánistánu“.Dočasnou hlavou státu se stal Hamíd Karzájí, příslušník paštun-

-166-

ského klanu Popolzájí v rámcikmenového svazu Durrání.Tím se tomuto kmenovémuspolečenství po 25 letechalespoň formálně navrátilavedoucí role v zemi. Situacev zemi po dlouholetémkonfliktu se však zásadněodlišovala od relativně klid-ného období MuhammadaDaúda. Tehdy (tj. v obdobíkomunistického experimentua vlastně i v době vlády hnutíTálibán) se hlavní část mocidostala do rukou kmenovéhospolečenství Ghilzájí.Následná občanská válka všakpostupně odstranila nebozdiskreditovala většinu paštun-ských vůdců. Paštuni takv rozhodující době nedis-

ponovali vhodnými „kandidáty“ na hlavu státu s výjimkou Karzájího- ten však byl produktem zahraniční intervence a byl závislý nazahraničních zdrojích (včetně počáteční podpory emigrantskýchkruhů okolo bývalého krále).Na protitálibánském tažení na podzim 2001 se největší měroupodílely nepaštunské elity, které sice byly také podporované zvenčí,avšak stála za nimi i značná podpora „zevnitř“ země. Své popularitytak využili vůdci Severní aliance, kteří obsadili v nové přechodnévládě klíčové pozice - obranu (generál Fahím), bezpečnostní složkya rozvědku (ministr vnitra Junus Kánúní) a zahraniční politiku(ministr zahraničí Abdulló Abdulló). Kromě křesel v centrální vláděsi však místní velitelé především podrželi svá „údělná knížectví“. Tuto faktickou situaci v zemi potvrdila i Loja džirga uspořádanáv červnu 2002 v areálu kábulské polytechniky. Zúčastnilo se jíněkolik tisíc delegátů z celého Afghánistánu. Jak se později ukázalo,

-153-

Hamíd Karzájí (foto ČTK)

jejich výběr odpovídal především zájmům nejvýznamnějších velitelů.Obyvatelé vesnic si sice vybraly předáky, kterým důvěřovali, avšakvětšina z nich nebyla schválena vedením příslušné oblasti, takže naLoja džirgu zpravidla odjel někdo úplně jiný. Na shromáždění se takstřetly velmi protichůdné zájmy, které by nemohly vést k žádnémuhmatatelnému výsledku. Většina řečníků sice formálně uznávalavedení Karzájího, ale během dlouhých proslovů nepadla snad jedinákonstruktivní myšlenka či návrh na složení vlády. Na poslední chvílise tak situace řešila autoritativním zásahem dočasného vůdce zeměKarzájího, který 19. června 2002 představil svůj seznam 14 členůvlády. Navržený kabinet byl schválen na závěrečném zasedání Lojadžirga. Poté jmenoval Karzájí doplněnou vládu s 28 ministry a pojejí přísaze byl 24. června doplněn post ministryně pro otázky žen. V nejvyšší funkci byl Loja džirgou potvrzen dočasný prezidentKarzájí. Viceprezidenty se stali představitelé největších etnickýchskupin - Tádžik Muhammad Fahím, zástupce Hazárů Karím Chalílíči Abdul Kádir jako Paštun. Na něj však byl 6. července 2002úspěšně spáchán atentát. Za uzbeckou menšinu byl (poté, co Dostúm odmítl funkci náměstka)jmenován Nematulláh Šáhrání. Původně jmenovaný viceprezidenta velitel Herátu Ismaíl Chán nabízené křeslo rovněž nepřijal a místoněj byl zvláštním poradcem pro bezpečnost jmenován tádžický (lépeřečeno pandžšírský) představitel Junus Kánúní. Z dalších známých polních velitelů zasedli ve vládě například velitelwahdátu na severu země Muhammad Mohaqiq (ministerstvoplánování) nebo rovněž známý velitel wahdátu Sajjíd Husajn Anvarí(ministr zemědělství - ten proslul svými neshodami s KarímemChalílím, kvůli kterým se v roce 1996 spojil i s Tálibánem). Přestoženová vláda na první pohled odrážela podíl jednotlivých národností,kontrolu nad hlavními mocenskými složkami si zachovali veliteléSeverní aliance. Kromě Fahíma a Kánúního si udržel významný postAbdulló Abdulló, který zůstal ministrem zahraničí. Na velitelsképosty policejních stanic v Kábulu byli většinou také dosazenipředstavitelé Pandžšíru, post velitele rozvědky byl rovněž obsazenPandžšírcem - Muhammadem Árifem, kritizovaným před konánímLoja džirgy za zastrašování delegátů sjezdu. Na druhé straně byli

-154-

z afghánské politické hry vyšachováni stoupenci bývalého králeZáhira Šáha, jehož dodnes afghánský tisk označuje nejvýše čestnýmtitulem „otec lidu“ (bábá-je mellat).Jmenováním centrální vlády se situace v zemi začala alespoňzdánlivě stabilizovat. Většina stran uznala Hamída Karzájího zaformálního vůdce země. V lidovém měřítku se tato skutečnostobjevila v podobě desítek tisíců obrázků Karzájího, které bylyumísťovány spontánně na oknech aut, v obchodech či v prodejnáchnovin.Problém rozdělené země se však nevyřešil. Reálná moc centrálnívlády dodnes nesahá příliš daleko za hranice Kábulu. Za ní začínáúzemí pod kontrolou místních velitelů, z nichž někteří jsou zároveňčleny vlády. Podle některých údajů je dnes ve zbrani až 400 tisíclidí vedených místními nebo regionálními veliteli. Snahao odzbrojení, rozpuštění místních armád, případně jejich začleněnído nově vznikající centrální armády se nesetkává s úspěchem.Odevzdávání zbraní, které započalo v říjnu 2003, postupuje jenvelmi pozvolna. Generál Fahím tak nadále drží pod kontrolou svouvojenskou techniku v Pandžšírském údolí, vojenské postyDostúmových džunbiší nadále kontrolují auta v severníchprovinciích a Ismaíl Chán odmítá odzbrojit svou 25tisícovou armádu.Paštunští velitelé na jihu se naopak obávají, že odevzdáním zbraníby se stali bezmocnými proti ministru obrany Fahímovi.Problémem centrální vlády je také nedostatek financí, předevšímz vnitřních zdrojů. Příjmy rozpočtu, který byl schválen pro rok 2003,byly naplněny přibližně z dvaceti procent. Zbytek zatím neníministerstvo financí schopno vybrat. Z větší části se navíc jednáo výběry cla na hranicích, další vnitřní příjmy jsou minimální.V květnu 2004 byl schválen zákon o daních, podle něhož by každý,kdo vydělává více než 200 dolarů měsíčně, měl platit daň ve výši10-20%. Příjmy drtivé většiny afghánské populace se však pohybujípod touto hranicí a z těch, kteří mají příjmy vyšší, se budou daněvymáhat jen velmi těžko. Největší příjmy přitom lidem plynouz obchodu s narkotiky, jehož rozměry a nekontrolovatelnost jsoujedním ze základních problémů centrální vlády. Odhaduje se, žepříjmy z narkotik v roce 2003 přesáhly 30 miliard dolarů, což je

-155-

částka stopadesátkrát převyšující vnitřní příjmy státu. Vláda se protomusí spoléhat na zahraniční pomoc, s níž se však nedá počítat jakose stálou položkou rozpočtu. Problém pro centrální vládupředstavuje i katastrofální nedostatek profesionálních vládníchúředníků, kteří by postupně upevnili autoritu centra. Současní státnízaměstnanci nejsou schopni a často ani ochotni rozhodovat o všechpotřebných věcech, nehledě na jejich nízké platy a z toho vyplývajícívšeobecný sklon ke korupci. Většinou tito úředníci tvrdí, ženemohou nic dělat, neboť konečnou instancí v daném regionuzůstává místní velitel. Z velké části je tomu skutečně tak, avšakproblém fragmentace země se tím nijak neřeší.Moc místních velitelů a jejich aparátu je v rámci jim podřízenýchoblastí skutečně rozhodující, ovšem většina z nich uznává centrálnívládu jen deklarativně. V jejich rukou se ocitla i mnohamilionovápomoc ze zahraničí, která zčásti dodnes plyne do jejich kapes.Výnosný obchod s narkotiky jim umožňuje vydržovat vlastní armádymnohem lépe a efektivněji než centrální vláda. Velitelé mají navícv regionu v osobním majetku mnohé „obchodní řetězce“, zejména naprodej benzinu, z nichž vybírají poplatky za nájem. Hlavní složkupříjmů však tvoří „daně“ z pěstování opia, případně přímé obchodys ním.Čas od času se mezi jednotlivými regionálními uskupeními rozhoříboje o některé sporné oblasti. Nejčastěji se ve zprávách objevujejméno uzbeckého generála Dostúma, jehož jednotky džunbiší ovlá-dají venkovské oblasti okolo Mazár-e Šarífu a planiny severníhoAfghánistánu až k uzbecké a turkmenské hranici. Proti nim stojíobvykle vojska džamíjátu, představovaná v Mazár-e Šarífu velitelemUstádem Attou, jež zaujímají pozice v horských oblastech meziMazár-e Šarífem a centrálním Hazáradžátem. Boj o rozdělení sférvlivu se vede jednak o výnosné zemědělské oblasti, kde je možnépěstovat mák, jednak o město Mazár-e Šaríf. Někdy se vojskadžámíjátu pokoušejí získat pod kontrolu i hraniční přechod Hajratonna hranici s Uzbekistánem, odkud plynou značné příjmy z výběrucelních poplatků.Převážně šíitský a hazárský wahdát kontroluje části severních oblastípod vedením Muhammada Mohaqiqa, člena centrální vlády, Bámiján

-156-

a Hazáradžát ovládá velitel Chalílí. Severozápad kontroluje IsmaílChán, který sice rovněž oficiálně uznává centrální vládu v zemi, alena svém území je neomezeným vládcem. Severovýchodní provincieBadachšán a Pandžšír (nově vytvořena v dubnu 2004) jsou plně podkontrolou generála džámíjátu a zároveň ministra obrany Fahíma.V severovýchodním Afghánistánu směrem k tádžickým hranicím paknadvládu velitele džámíjátu Daúd Chána narušují „državy“některých uzbeckých generálů v provinciích Tochár a Kunduz nebov pohraničním městě Imám Sahíb.Složitější situace se vytvořila na paštunském jihu země, který bylrozdroben mezi několik místních velitelů. Chaos po pádu Tálibánu(stejně jako předchozí neúspěch komunistického a islamistickéhoexperimentu) ještě více posílil staré kmenové svazy a struktury. Nadruhé straně je nutno mít na paměti, že rozdělení území mezi místnívelitele vždy neodpovídá kmenovému nebo klanovému členění. Částpaštunských velitelů se sice formálně staví za prezidenta Karzájího,avšak ve skutečnosti jedná nezávisle na guvernérech jmenovanýchz Kábulu. Značný vliv nepaštunů v centrální vládě je stálým zdrojemnapětí na jihu země. Objevují se názory, které srovnávají současnouvládu s Rabbáního tádžickým kabinetem po roce 1992, v němžhlavní roli rovněž hrála tzv. Pandžírská klika. V oblasti paštunskéhokmenového svazu Ghilzájí proto zůstává patrný vliv stoupencůTálibánu, kteří mohou být nadále placeni ze zdrojů teroristické sítěal-Qáida. Skupiny přívrženců tohoto hnutí jsou nadále připravenykdykoli vytáhnout do nového tažení proti centrální vládě. Když bylv létě 2002 zabit jeden z významných provládních velitelů AbdulKádir a v září téhož roku vybuchla bomba nedaleko samotnéhoprezidenta Karzájího při návštěvě v Kandaháru, byly z obou útokůobviněny zbytky hnutí Tálibán, ačkoli se zdaleka nemuselo jednato jeho stoupence. Většina dalších útoků na vysoké afghánské činiteletaké proběhla v paštunských oblastech.Do situace vstupují i jednotky mezinárodního společenství, kterýmijsou v afghánské interpretaci především Američané. Před nimi másice stále mnoho lidí respekt, protože se všichni na podzim 2001mohli přesvědčit o síle a přesnosti úderů amerických letadel. Nadruhé straně lze pozorovat vzrůstající pasivní, ale i aktivní projevy

-157-

-158-

Jeden z polních velitelů se suitou na obchůzce „svého“ území (foto autor)

nesouhlasu s přítomností „amerických“ vojáků, zejména v oblastechbojových operací na jihu a západě země. Moc místních velitelů je navíc podporována i zvenčí. Rusko nadáleposílá vojenskou pomoc a techniku afghánské vládě, respektiveafghánskému ministerstvu obrany. Ministr obrany Fahím si potom jižhlídá, aby většina techniky skončila v Pandžšíru. O vliv u generálaDostúma soupeří Rusko a Uzbekistán. Rusové mají v rukoudokumenty o geologických výzkumech v severním Afghánistánu ze70. let, které mapovaly ložiska ropy a zemního plynu na severuzemě. Uzbecký prezident Karimov dodal uzbeckému generálovi svéosobní strážce a část vojenské techniky. Neustává ani proudvojenské a finanční pomoci z Íránu do rukou gubernátora HerátuIsmaíla Chána. Íránská strana zahájila v oblasti rozsáhlé investicedo infrastruktury, elektrifikace a rekonstrukce. Blízkost íránskéhranice a s tím spojený rozvoj pašeráckých aktivit činí z herátské

provincie jednu z nejrozvinutějších oblastí Afghánistánu.Saudská Arábie nadále tajně zabezpečuje zbytky hnutí Tálibánv Pákistánu i Afghánistánu - stejně jako v minulosti tak činí podrouškou humanitární pomoci. Diplomatické úsilí vyvíjí i Indie, kterásleduje své partikulární zájmy v konfliktu s Pákistánem. Stabilní a nepříliš propákistánský Afghánistán má totiž pro Dillí velký význam.Indičtí emisaři tak pomáhají při výcviku nové afghánské armády,z Indie do Kábulu putuje letecká technika, autobusy či léky. Nehleděna spojenectví s USA Pákistán nadále tiše podporuje bojovníkyTálibánu v operacích na afghánsko-pákistánském pomezí nebo jimalespoň nebrání. Přestože se jedné části pákistánské rozvědkypodařilo v zemi dopadnout několik vlivných tálibánských činitelů,její druhá část rozdmýchává paštunský nacionalismus na jihuAfghánistánu a otevřeně brání Tálibán. Výsledkem je dislokace téměř70 000 vojáků pákistánské armády na severozápadních hranicíchzemě, kteří jsou připraveni na boj se zbytky Tálibánu a al-Qáidy. Tijsou však většinou o chystaných akcích informováni předem. Tatoschizofrenní situace rozhodně není v zájmu Spojených států - ty majízájem na likvidaci ohniska mezinárodního terorismu. V samotnémAfghánistánu se však Američané v očích místních lidí pomalu stávajíokupační silou. Očividná americká podpora navíc začíná Karzájímuubírat na popularitě a nynější prezident je tak někdy označován zaloutku amerického okupačního režimu.Situaci při budování státního aparátu paradoxně komplikujíi mezinárodní a humanitární organizace. Ty v Afghánistánuvytvořily paralelní svět moci, ve kterém se rozhoduje, kam přijdouprostředky určené na obnovu země. S místními orgány, které byměly představovat centrální vládu, totiž není možná koordinacehumanitárních projektů. V zájmu efektivity jsou tak humanitárníorganizace nuceny spolupracovat na místě s příslušnými veliteli, cožjim sice na jednu stranu zajišťuje bezpečnost pro působení naurčitém teritoriu, na druhé straně jsou tímto postojem místní veliteléutvrzováni ve svém postavení.K posilování moci centrální vlády dochází pomalu a spíše jenzdánlivě. Svědčí o tom i průběh druhé Loja džirgy na přelomu let2003 a 2004, která měla za úkol schválit novou afghánskou ústavu.

-159

Jejímu přijetí nakonec předcházely ostré debaty, v nichž proti soběstály zájmy jednotlivých velitelů a Karzájího představy centra-lizované ústavy. Hlavním problémem byly široké pravomociprezidenta republiky, které navrhoval Karzájí a jež podpořilypaštunské skupiny, zatímco opozice z řad národnostních menšin,především bývalé Severní aliance, usilovala o posílení roleparlamentu. Text ústavy přijatý na počátku roku 2004 se nakonec stal vítězstvímKarzájího představy prezidentského státu. Hlava státu získalapoměrně silné pravomoci - soustřeďuje do svých rukou i funkciministerského předsedy a je volena v přímých volbách. Zároveň jeodpovědná parlamentu. Nejvyšší státní představitel je rovněžhlavním velitelem nově se rodící afghánské armády. Klíčovéproblémy však byly řešeny na základě chatrného kompromisu, kterýmůže přerůst v konflikt ve chvíli, kdy se některé články ústavyzačnou zavádět do praxe. Přijetí základního zákona tak nevyřešilo reálnou fragmentaci země.Otázkou proto zůstává, do jaké míry se podaří moc nové ústavy,stejně jako moc nového prezidenta, prosadit v regionech.Prezidentské volby byly již několikrát odloženy, posledním termínemje 6. říjen 2004. Hlavním kandidátem na tento post zůstává stávajícípředseda přechodné afghánské administrace Hamíd Karzájí. Jezřejmé, že v celostátním měřítku jej pouze těžko může ohrozit někdoz dalších kandidátů. Mezi nimi ovšem nechybí významní politici čivelitelé jako generál Dostúm či Muhammad Fahím. Společnáprohlášení kandidátů o nedemokratičnosti voleb, která bylo možnézaslechnout v průběhu srpna 2004, a vytvoření faktického blokuproti Karzájímu sice není důkazem jejich jednoty, ale může být proKarzájího vážným problémem při dalším uplatňování centrální mociv regionech.V posttálibánském Afghánistánu se pod křehkou mírovou pokličkouformují nová nebo staronová seskupení, která budou v nejbližšíchletech nejvíce zapojena do bojů o moc. Nikdo přitom dnes nemůžezaručit, že se tento boj nezvrhne v nové kolo občanské války. Formálně největší možnosti dnes má prezident Hamíd Karzájí, kterýse s pomocí zahraničních fondů snaží udržet alespoň zdánlivou

-160-

jednotu a navenek posiluje své postavení. Přijatá ústava se však jakojiž v mnoha předchozích případech může stát cárem papíru, stejnějako mohou být mezinárodní jednotky i s Karzájím vtaženy donového boje o Afghánistán. Karzájí se alespoň prozatím může opříto podporu obyvatel jak ve velkých městech, tak v okolí Kábulu čiv některých paštunských oblastech sympatizujících s úsilímo rekonstrukci země. Karzájí postupně prosazuje politiku paštunizace centrálních orgánů.Jako příklad může sloužit reforma ministerstva obrany v září 2003,kdy byli na místa několika významných Pandžšírců z Fahímovatábora jmenováni především paštunští generálové. V létě 2004opustil svůj post i samotný Fahím. V březnu 2004 byl ze svého křeslauvolněn dosavadní ministr plánování a významný velitel HazárůMuhammad Mohaqiq a do jeho křesla usedl Paštun RamazánBašárdóst. Karzájí také s podporou Spojených států vstoupil dokontaktu s některými příslušníky bývalého umírněného křídla hnutíTálibán. V této souvislosti byl například propuštěn bývalý ministrzahraničí tálibánské vlády Abdul Wakíl Muttawakíl. Paštunizace vedení země je sice pragmatickým krokem, který máKarzájímu zajistit jeho zvolení prezidentem v říjnu 2004, nicméněreálná moc je stále spíše na straně bývalé Severní aliance. Topotvrdily události v březnu 2004, kdy byl zavražděn ministr civilníholetectví a cestovního ruchu Mohammed Mírvaís Sádiq, syn IsmaílaChána. Po tomto incidentu se rozhořely boje mezi vládnímijednotkami na západě země a vojskem gubernátora Herátu, kterénedopadly pro Karzájího dobře. O měsíc později musel pod nátlakemDostúmových jednotek odstoupit guvernér severní provincie Farjáb.Uzbecký generál nakonec umožnil jeho návrat, nicméně jasnědemonstroval slabost centrální vlády v provinciích. Poslednímpříkladem je odzbrojení policistů centrální vlády velitelemdžámijátských vojsk na severu země Ustádem Attou, které proběhlov červenci 2004 v okolí Mazár-e Šarífu. V případě nového kolavětších ozbrojených srážek by se proto Karzájí mohl stát prvnímobětním beránkem, kterému bude v lepším případě umožněn „čestnýexil“.Nejsilnější skupinu, která by mohla Karzájího významně ohrozit,

-161-

tvoří velitelé bývalé Severní aliance. Silnou pozici zde zastává vůdcepandžšírského klanu Muhammad Fahím. Celou alianci silně spojilaLoja džirga v lednu 2004, na níž právě představitelé národnostníchmenšin na severu země nejvíce protestovali proti zavedeníprezidentského systému v zemi. Ke spojenectví s touto skupinou sepřihlásili také Ismaíl Chán a hazárský velitel Karím Chalílí. Otázkouzůstává postoj generála Dostúma na severu země, který by se mohlpřidat prakticky k jakékoli skupině, podle momentální výhody nebopodle postoje jeho patrona v Taškentu. Podpora zvenčí přicházítomuto nesourodému uskupení hlavně z Ruska (nezřídkaprostřednictvím Tádžikistánu a Uzbekistánu) a Íránu. V zemisamotné je Fahím podporován nově vzniklou komunistickou stranou(Sjednocená národní strana Afghánistánu), která sdružuje kromějiného mnohé důstojníky bývalé komunistické armády. Konfliktyuvnitř této koalice, především na severu země, jsou však její slaboustránkou, stejně jako rostoucí nepopularita mezi určitou částípopulace. Fahím, Ismaíl Chán i Dostúm drží svou moc předevšímdíky soukromým armádám, které jsou, na rozdíl od vládních vojsk,schopné udržet na svých územích relativní klid. Všichni zmíněnívelitelé sice navenek souhlasí s odzbrojovacím programem, avšak jakmezinárodní jednotky, tak prezident země to s jeho realizacínebudou mít snadné. Ideologickou základnou zmíněné skupiny sestal boj proti plíživé centralizaci a Karzájím uskutečňovanépaštunizaci. Hlavní velitelé se rovněž přihlásili do bojeo prezidentský úřad, avšak na jednotném kandidátovi se shodnoutnedokázali. Reálně se však zdá, že místní vůdci nepovažujíz hlediska vlastního postavení volbu hlavy státu za příliš důležitou.Třetí vlivnou silou na jihu země se stává rostoucí počet stoupencůhnutí Tálibán. Vedení hnutí zdaleka nesložilo zbraně, navíc se můžespolehnout na podporu části pákistánské rozvědky. Uvnitř země jedůležitá podpora paštunského duchovenstva, které se z velké částistaví jak proti přítomnosti mezinárodních „okupačních“ sil, taki proti samotnému Karzájímu. Výrazným spojencem Tálibánu se stalpo roce 2001 ambiciózní vojenský velitel a bývalý premiérGulbuddín Hekmatjár. Nejasným zůstává vnitřní vývoj v hnutíTálibán i v rámci al-Qáidy. Podle některých neověřených zpráv byl

-162-

jednooký vůdce fundamentalistického hnutí Muhammad Omarzbaven své vůdčí role, některé zprávy hovoří o jeho zranění v bojíchproti mezinárodním jednotkám, avšak všechny podobné informace sepohybují spíše v rovině spekulací. Stejně rozporuplné jsou i zprávyo jeho pokračující spolupráci s teroristickou organizací al-Qáida(jednu dobu se hovořilo o přerušení veškerých styků). Navzdorytěmto spekulacím se zdá, že obě skupiny pokračují v plodnéspolupráci, a to nehledě na snížení podpory al-Qáidy Tálibánu popřenesení některých jejích aktivit do Iráku a jiných zemí. Přestožebyly v průběhu posledních let zatčeny některé významné postavyz vedení hnutí (např. mullá Rahmatulláh či Abú Zubejda, jedenz nejbližších spolupracovníků Usámy bin Ládína), celkovou strukturuobou uskupení se rozbít nepodařilo. V rámci al-Qáidy se hovořío nové „pravé ruce“ Usámy bin Ládína - doktoru Ajmanovi az-Zawáhirím, údajném rodákovi z palestinské Gazy, jenž se považujei za eventuálního Ládínova nástupce. Pátrání po tomto muži rovněžnepřineslo více než nepřímé stopy. Vedení Tálibánu může počítat nejen s tichou podporou pákistánskérozvědky, ale i se vstřícným postojem šesti pákistánských muslim-ských stran, které fakticky ovládají pohraniční teritoria(Severozápadní pohraniční provincie Pákistánu). V této oblastiexistuje již dnes přísný šaríátský režim a místní univerzita jepřiléhavě nazývána „univerzitou džihádu“. Výše popsaná ilegální„koalice“ (al-Qáida - Tálibán - Hekmatjár) je schopna v okamžikudestabilizace země zaujmout významné pozice na jihu Afghánistánua stát se velkou hrozbou nynějšímu křehkému míru. Boj centra a regionů, do něhož mohou být zapojena i extremistickáhnutí typu Tálibánu, bude zřejmě hlavním faktorem přítomným naafghánské politické scéně v nejbližších letech. Výsledek tohoto bojeje zatím velmi nejasný. Situaci v zemi tak zřejmě ještě dlouhonebude možné nazvat stabilizovanou.

HON NA USÁMU BIN LÁDÍNA

Zprávy o Usámovi bin Ládínovi a nejvyšší špičkách teroristickéorganizace al-Qáida se čas od času objevují v médiích snad na celém

-163-

světě. Hmatatelná stopa po bin Ládínovi se však ztratila zhrubav prosinci 2001, kdy americké zvláštní síly zachytily několik útržkůz rozkazů bin Ládína jeho podřízeným. Od té doby není známomísto jeho pobytu. Nejčastěji se v této souvislosti skloňují pohraničníoblasti mezi Afghánistánem a Pákistánem, které jsou protkané těžkodostupnými údolími. V centru pozornosti jsou i oblastijihoafghánského Uruzgánu, domova Muhammada Omara. Od konceválky proti Tálibánu se však objevilo i mnoho dalších „zaručených“svědectví o tom, kde byl zřejmě nejhledanější muž světa spatřen.Na základě informací o místě, kde měl Usáma bin Ládín přebývat,podnikly americké i další mezinárodní síly několik vojenskýchoperací. Informace o jejich průběhu a výsledcích jsou však značněútržkovité a někdy si i protiřečí. Sestavení úplnějšího obrázku honbyza Usámou bin Ládínem pouze na základě veřejných zdrojů takpředstavuje téměř nemožný úkol.Jednou z prvních akcí, která měla podle americké administrativyvyústit v likvidaci bojovníků Tálibánu a al-Qáidy a v dopadeníUsámy bin Ládína, byla operace Anakonda z března 2002. V jejímrámci se odehrály těžké boje v horách východního Afghánistánu,avšak výsledkem bylo pouze zabití neznámého počtu bojovníků.Podle některých informací utrpěl bin Ládín několik zranění, ovšempřesnější informace nebyly k dispozici. V průběhu dalších měsíců seve zpravodajství nejrůznějších tiskových agentur objevovaly zprávyo tom, že Usáma bin Ládín je naživu. Sám terorista se takéněkolikrát objevil na videozáznamech, které měla k dispozici arabskátelevizní stanice al-Džazíra. Údajné fonetické rozbory těchtonahrávek vždy nakonec potvrdily pravost bin Ládínova hlasu.V květnu 2002 proběhla další operace pod názvem „Horský levhart“,tentokrát i za účasti britských commandos a australskýcha kanadských zvláštních jednotek. Za zmínku stojí i účast jednotkyčeské armády, která na konci roku 2003 odletěla do Afghánistánu,avšak pouze s ročním mandátem.Kromě al-Qáidy se v centru pozornosti protiteroristické kampaněobjevil i bývalý americký a pákistánský favorit Gulbuddín Hekmatjár,jehož jednotky bojují přibližně od ledna 2003 proti mezinárodnímzvláštním silám v jižním Afghánistánu.

-164-

Boje proti přítomnosti mezinárodních jednotek zesílily v souvislostise zahájením války v Iráku na jaře 2003, kdy oddíly Tálibánua Hekmatjára dobyly poměrně rozsáhlá území. Pod jejich kontrolouse ocitla větší část provincie Zábol, přes kterou prochází klíčovákomunikace Kábul - Ghazní - Kandahár. Na určitou dobu se podařiloobsadit i několik měst v provincii Hilmand na západ od Kandaháru.Srážky s mezinárodními vojsky i s vládními afghánskými jednotkamivšak vypukly po celém území jihovýchodní a jižní hranices Pákistánem. Přestože tyto výpady měly a stále mají spíšepartyzánský charakter, jejich frekvence a rozsah se mohou dobudoucna nadále zvyšovat.Na jaře 2003 ohlásil americký ministr obrany Donald Rumsfeldukončení všech větších operací, bylo to však velmi předčasné. Jižo rok později posílil americký kontingent v Afghánistánu o dalších2000 mužů. Avšak ani další operace, které měly „zaručeně“ polapitvůdce Tálibánu a al-Qáidy, zatím neskončily úspěšně. Nepomohla anizměna taktiky na přelomu let 2003 a 2004, kdy se přistoupilok budování malých vojenských základen v krizových oblastechnamísto výsadků mobilních jednotek. Američané sebevědomě prohlašují, že nejhledanějšího muže světadopadnou do konce roku 2004. V polovině března 2004 se proto napákistánsko-afghánské hranici rozběhla největší operace od páduTálibánu nazvaná „Bouře v poušti“, která měla, podle oficiálníchzdrojů z amerického velení v Afghánistánu, definitivně uzavřítsmyčku okolo Usámy bin Ládína. Celá akce je dávána do souvislostis předvolební kampaní George Bushe, pro něhož by hlavanejhledanějšího teroristy světa byla významnou vzpruhou předprezidentskými volbami. V samotném jižním Afghánistánu však každé další americkébombardování a operace, které si občas vyžádají i oběti z řadcivilistů, pouze přilévá olej do ohně nevraživosti vůči cizím vojskůmv zemi. Nedostatečně ověřené zdroje dokonce hovoří o tom, žemezinárodní armáda je využívána v lokálních konfliktech mezistařešiny místních klanů. Ti se na jedné straně tváří, že podporujímírové uspořádání a kábulskou vládu, na druhé straně však sledujívlastní zájmy a mocenské posty, na něž by mohli dosadit své

-165--165-

kandidáty. Příkladem tohoto tvrzení může být bombardování kolonyúdajných teroristů z al-Qáidy americkými vzdušnými silami v oblastiGardezu (provincie Paktija) v dubnu 2002. Posléze se ukázalo, že šloo kolonu aut vezoucí osoby blízké místnímu guvernérovi, kterámířila do Kábulu. Informaci o koloně americkým jednotkám předalv patřičné „formě“ soupeřící klan, který předtím neuspěl v krvavýchbojích o guvernérské křeslo. Klasickým selháním na základědezinformace, které přerostlo v mezinárodní skandál, se pak stalobombardování svatební hostiny v provincii Uruzgán v červenci 2002.Je samozřejmé, že podobné události rozhodně nepřispívají k růstudůvěry ve Spojené státy ani mezi Paštuny.V souvislosti se zhoršením situace a neschopností vlády a meziná-rodních jednotek ji zvládnout upozorňují někteří analytici naparalely se sovětskou okupací a varují před opakováním starýchchyb, které vedou k nenávisti velké části obyvatel vůči cizímjednotkám. Zatím se však zdá, že touha po získání vůdců al-Qáidy

Američtí vojáci pátrají po vojácích Tálibánu a vůdcích al-Qáidyu pohraničního města Spin Boldak

-166--166-

bude v očích Spojených států (jako nejsilněji zastoupené mocnostiv zemi) převažovat nad hlubší snahou o proklamovanou demo-kratizaci a stabilizaci situace v Afghánistánu.

-167-

VIII. ZÁVĚR

„Jestliže mezinárodní společenství nenalezne cestu k rekonstrukciAfghánistánu, proud zbraní, peněz a kontrabandu bude pokračovatskrz propustné státní hranice a svět bude méně bezpečný“. (Americký expert na Aghanistán Barnett R. Rubin)36

V dějinách Afghánistánu se již několikrát ukázalo, že vliv centrálnívlády na většině území se může posilovat v době, kdy do zeměproudí zahraniční pomoc a panovník či prezident je určitou formoupodporován zvenčí. Jakmile byla tato pomoc ukončena, přicházelnaopak často rozvrat, v němž centrální vláda nebyla schopna udržetpod kontrolou ambiciózní předáky v regionech a země se rozdělilana několik menších „států ve státě“. Podobnou situaci lze pozorovati dnes. Centrální vláda je závislá na pomoci ze zahraničí, a to včetněurčité formy vojenské přítomnosti. Přesun zájmu světové veřejnostik jiným oblastem s sebou přináší i oslabování této pomoci.V samotném Afghánistánu existují na jedné straně lidé, kteří seobávají odchodu zahraničních vojsk („Až Američané odejdou,velitelé začnou znovu válčit.“). Na straně druhé však stále roste počettěch, kteří se k zahraniční, resp. americké vojenské přítomnosti stavínegativně („Naše země byla vždy svobodná a žádná cizí vojska zdenevydržela příliš dlouho.“). Přesto je nutné vyzdvihnout už samotnýfakt, že centrální vláda vůbec existuje. Čím delší dobu se podařítento kabinet udržet, tím větší je šance na upevnění jeho postavení.V prvních letech po pádu Tálibánu a po vytvoření přechodné vládyse zatím dařilo vybalancovat zájmy jednotlivých mocných velitelů,kteří současnou stabilitu spíše vítají (byť s ní mají své vlastníúmysly). Momentálně však v regionech nadále drží moc místní předáci. Jejichzdroje často pocházejí rovněž ze zahraničí a vyschnutí těchto tokůmůže vést k dezintegraci daného regionu. Pokud by místní velitelépřestali být loajální vyššímu regionálnímu vedení, byl by regionv lepším případě obsazen jinou skupinou, v tom horším by serozdělil na množství velmi malých území, na nichž by místní velitelé

-168-

soupeřili.V každém případě však současné dvojvládí nelze prodlužovatdonekonečna. Větší jednoty Afghánistánu lze dosáhnout buď tím, že budou zlikvidována současná centra moci v regionech (případněse více zapojí do centrálních struktur), nebo tím, že dojde k určitéfederalizací moci, přinejmenším na přechodnou dobu. Dlouholetáválka zamíchala i s etnickým faktorem, který byl její nedílnousoučástí (především v 90. letech 20. století). Přestože je dnes možnévidět paštun-ské kočovníky, jak ženou svá stáda přes tádžickýPandžšír,37 stereotypy o jednotlivých národnostech a někdy velmihrůzné činy, které „ti druzí“ napáchali příslušníkům určitého etnika,zůstávají v myslích lidí živé a často jsou i nadále živeny místnípropagandou. Do vypuknutí občanské války v roce 1992 se lidéidentifikovali především s pojmem Afghánec, národnost byla až nadruhém místě. V současné době si však lidé mnohem více uvědomujírozdíly mezi jednotlivými etniky a také to, jak během války jednala.Hnutí Tálibán je spojováno především s Paštuny, ačkoliv v jehořadách bojovala celá řada Tádžiků. Představitele hnutí wahdát sivětšina lidí představí jako typického Hazára, džamíjáty se myslípředevším Tádžikové. Etnické napětí ve spojení s jednotlivýmistranami tak stále skrývá vysoký potenciál ke konfliktu.Nadále přetrvává markantní rozdíl mezi venkovem a městem, a tonehledě na fakt, že interakce obou světů, třebaže vyvolaná válkou,vedla k určitému vzájemnému pochopení. Během dlouhých let válkyse také radikálně snížila již v minulosti nízká úroveň gramotnosti.Většina vzdělané elity emigrovala ze země a s návratem nijaknespěchá. Afghánistán tak bude potřebovat ještě mnoho let stability,aby vyrostla nová, již alespoň částečně vzdělaná generace, jejížvzpomínky na válku nebudou příliš živé a citlivé. Proto jsounezbytné masivní investice do vzdělání. Místní vlády, aleani jednotliví velitelé v regionech, však zatím nejsou schopni čiochotni podobné prostředky vynaložit.V průběhu konfliktu vyrostly prakticky dvě generace, které za svůjživot nepoznaly nic jiného než válku. Právě tito lidé dodnes vlastnívelkou část zbraní a jsou u moci, byť v regionálním měřítku. Pomaluse rozbíhající proces odzbrojení u nich může vyvolat prudkou reakci,

-169-

-170-

neboť služba „ve zbrani“ je mnohdy jejich jedinou obživou. DnešníAfghánistán se tak nachází v několika bludných kruzích, které lzeznázornit např. takto:

Neefektivita státní správy nutnost rychle reagovat na potřebyobnovy země rozhodnutí mezinárodních organizací s formálnímsouhlasem státní nebo regionální správy nefunkčnost státníhoaparátu slabost vlády neefektivita státní správy.

Slabost centrální vlády existence silných regionálních politickýcha vojenských velitelů účast alespoň části těchto velitelů ve vládě

faktické oslabování centrální vlády.Silné pozice regionálních vůdců nutnost jejich odstranění

existence těchto lidí ve vládě posílení pozic vůdců v regionech.

Paštun ženoucí své stádo přes Pandžšír (foto autor)

Rozetnutí těchto kruhů není vubec snadné. Uvnitř Afghánistánu aniza jeho hranicemi v současnosti neexistuje reálně vlivná síla, kteráby byla schopna tyto kruhy rozetnout. Celý konflikt zůstává nadálepropletencem zájmů mnoha stran, a to jak na mezinárodním, taki na vnitroafghánském poli. Zahraniční pozorovatelé, humanitárnípracovníci i vojáci často nedokáží včas rozeznat drobné jemnostiafghánské spletité politiky, založené na klanech, vůdcích bojujícíchskupin či stařešinech rodů. Mezinárodní společenství proto neníschopno systematicky a spravedlivě pomáhat při obnově země.Většina rezolucí a prohlášení zůstává pouze na papíře, čehož dokážívnitřní hráči na afghánské politické scéně velmi dobře využívat provlastní účely - ať již pro obohacení, upevnění své moci či kombinaceobojího.Současný Afghánistán tak připomíná zrcadlo, které dlouholetá válkarozbila na malé kousíčky. Dnes se jej snaží slepovat mnoho lidí - tidávají některé kousky dohromady, ale zároveň šlapou ve střepech.Pomyslné zrcadlo nyní drží pohromadě díky „lepidlu“mezinárodních jednotek a také jisté většinové vůli po míru. Dozrcadla se dokonce lze i dívat, ale stále v něm chybí mnohokousíčků a celkový obraz je rozmazaný. A nebezpečí otřesů, které bytakto křehký předmět mohly opět rozbít, je poměrně velké. (Praha, srpen 2004)

-171-