„Ale mělo to být o Dukle…“ svět. To ostatní je ...aluze.cz/2007_01/13_Recenze.pdfAndrzej Stasiuk. Dukla. Olomouc, Periplum 2006. Přeložila Jolanta Kamińska. V polském

„Ale mělo to být o Dukle…“

Andrzej Stasiuk. Dukla.Olomouc, Periplum 2006.Přeložila Jolanta Kamińska.

V polském slovníku „dukla“ znamená„malou šachtu vyhloubenou za účelemprozkoumání, vyhledání ložiska, ventilačníotvor nebo komín pro primitivní způsobtěžby rudy“.

Takže hlavním hrdinou knihy jeměstečko v hornatém zapadlém cípu Pol-ska, jehož název má pro českého čtenářečetné asociace, od generála Sachera až pofotbalový klub, na jehož hráče se volávalo:„Dukla pukla!“ (představte si, že by k námjezdili francouzští hráči pod názvem Aus-terlitz…). Jistěže k propagandistickému vy-užití přispěla i zvukomalebnost jména, ne-komplikovaného různými w, cz a ę, působí-cími na české oči dost nemístně (a viceversa, pochopitelně, vtipy na češtinu jsouv Polsku velmi oblíbené). Zdá se těžkopředstavitelné, že na místě tak historickypoznačeném může někdo vést normálníživot. Ale život je zřejmě nezničitelnější,než předpokládají maximalistické intelek-tuální teorie.

Prologem knihy je krátký popis cestypod názvem „Polovina léta, vysočina“, paknásleduje vlastní rozsáhlá novela „Dukla“.Stasiuk popisuje to, co zná čtenář dů-kladně ze své empirie: nehybnost malo-městského nedělního odpoledne, palčivostprvní lásky nebo tupost pro Polsko bohuželtypického militantního katolicismu. Zá-roveň ale jde pod povrch věcí umí z této„šachty“ vytěžit nový detail, drobnouzměnu osvětlení, která dokáže podnítitčtenářovu fantazii: „Vlastně nedělám nicjiného, než že jen popisuju vlastní fyzio-logii. Proměny elektrického pole na sítnici,kolísání teploty, různé stupně koncentracepachových částeček ve vzduchu, oscilacefrekvence zvukových vln. Z toho se skládá

svět. To ostatní je zformalizované šílenstvínebo historie lidstva.“

Je-li dilematem současné prózy rozpormezi klasickým vypravěčstvím realistické-ho románu a introspekcí ve stylu Joyce čiProusta, pak Stasiuk dokáže spojovatpřednosti obého. Není to ovšem kalkul,jeho řeč plyne přirozeně. Stále je plná vy-broušených postřehů: „Tak vypadá nebe:život tu sice existuje, ale pro všechny pří-pady nenabývá žádné formy.“ Stasiuk jepřemýšlivý i plebejský – to není efektní pa-radox, ale vědomí toho, že skutečná moud-rost vždy potřebuje ukotvení ve všednosti.Nabízí se tu srovnání s BohumilemHrabalem, ovšem Stasiuk je vážnější, ne-libuje si tolik v bizarnostech. S LudvíkemVaculíkem zase spojuje Andrzeje Stasiukapozorné uvažování nad banalitami, kterédokáže povýšit třeba nečekaným ar-chaismem; naštěstí nesdílí Vaculíkův sklonvynášet nad spatřeným neodvratné soudy.Místy se připomene i jiný haličský rodák,Bruno Schulz. I Stasiuk má v sobě určitoumíru éteričnosti, aniž by ztratil schopnostkontaktu s opileckými figurkami vůkol.Zmínit se dá v této souvislosti současná li-terární hvězda Andrzej Pilipiuk, popisujícíjihovýchod Polska jako kraj ilegálně pálenékořalky a okultních jevů, kde visí v hospo-dě heslo: „Vítejte v krajině, kde cizák za-hyne.“ Je to zkrátka kraj nepřívětivý, jemužvšak nelze upřít genius loci. Lidé zde žijísice všelijak, ale aspoň bez závislosti naprefabrikovaných globálních trendech.

Knihu zakončují krátké impresionis-tické texty, zachycující autorovo pozo-rování přírody. Trochu připomínají De-mlovy Moje přátele hlubokým zájmemo nepatrné tvory a respektem k nim, kterýčiší z každé věty. Jsou to však spíše skicinež plnohodnotné prózy. Někdy by se ažchtělo autorovi doporučit, aby tolik nesur-foval na své současné popularitě, zastavilse a nabral dech. Petr Hrbáč se ve své re-cenzi na Haličské povídky ve Welesu 15,6pozastavil nad tím, že spisovatel může

[ 107 ]

[recenze] ALUZE 1/2007 – Revue pro literaturu filozofii a jiné

užívat výrazy jako „Locus Solus“ a přitomneztratit zemitost a přesvědčivost. Teďpodobných komplikovaností přibylo a po-tvrzují obavu, že autoru Stasiukova natu-relu občas hrozí, že začne místo literaturypsát filozofii. Podlehne své mluvnosti a za-bředne do digresí natolik, až se musí za-razit: Ale mělo to být o Dukle… A na jinémmístě: Ale tohle mělo být o žábách, neo živlech.

Snad ještě poznámka k překladu:u Stasiuka jsou vždy určitým problémemreálie. Zatímco Haličské povídky vycházelyčtenáři vstříc až zbytečně (chuť populáreksi představí i čtenář, který je nikdy ne-kouřil), tentokrát si musíme mnohédomýšlet. Například na straně 29 se setká-me s lahvovým vyškovským pivem. Jde nej-spíš o Wyszków u Varšavy, ale patriot sepřestane soustředit na text a ponoří se doúvah o možnosti, že by se neblaze proslulýDžbán z moravského Vyškova dostal napočátku sedmdesátých let až do spřáte-lené ciziny. Ale i to má svoje kouzlo; Polskojistě není natolik nedostupné, aby čtenářnepocítil touhu vypravit se na místo a ově-řit si, zda vypravěč nepřehání (Stasiukovypopisy krajiny jsou podmanivé, ale ne vždyspolehlivé – například se mi nezdá, že bytopoly mohly kvést v dubnu). A to má jistěsvůj smysl.

Je jen málo současných spisovatelů,kteří by byli do češtiny překládáni tak ná-ruživě, až se nabízí otázka, zda už u násnení poněkud „přestasiukováno“. Napoví-dá tomu i skutečnost, že oproti Haličskýmpovídkám přibylo popisů a ubylo děje,i kompozice knihy nepůsobí tak promyš-leně. Ale snad to souvisí s mentalitou sou-časného člověka, která neustále vyžadujenové podněty. Stasiukovy knihy přinášejíhodnoty nadčasové. To potvrzuje tato kni-ha, jež přes všechny své nedostatkyukazuje autora jako všestranného pozo-rovatele, který neztratil hloubku vhledu.A závěrečná scéna Dukly, odehrávající sev nočním kostele, je jednoduše skvělá.

Jakub Grombíř

„,Permanentní krevní výron skrzkůži let‘“

Oksana Zabužko. Sestro, sestro.Praha, Argo 2006. Přel. Rita Kindlerová.

Český čtenář už dostal možnost sezná-mit se s tvorbou Oksany Zabužko. Polní vý-zkum ukrajinského sexu (česky Praha, OneWoman Press 2001) se stal jednímz nejdiskutovanějších děl a rozčeřil jinakcelkem poklidnou, a tak trochu i zarostlouhladinu ukrajinského literárního i kulturní-ho rybníčku. Je třeba však poznamenat, žečeská kritika tuhle rybu nechala spíšeplavat. Proč se kromě souboru kratšíchpróz Sestro, sestro zmiňovat právě o tétoknize? Jednak představuje klíčové místov autorčině tvorbě, a pak nám posloužíjako odrazový blok k porovnávání a bilan-cování.

Oksana Zabužko bývá řazena do tzv.generace osmdesátníků, tj. autorů naro-zených v padesátých či šedesátých letech,kteří se začali literárně prosazovat v osm-desátých letech v době gorbačovské pe-restrojky a glasnosti, jež pro ně znamenalarelativní svobodu projevu. Kromě data na-rození je spojuje také vliv, který na něměla předešlá generace šedesátníků.Někdo autory tohoto pokolení symbolickycharakterizuje černobylským syndromem(skrytá apokalyptičnost, fragmentárnost,všudypřítomná ironie, zhroucený mýtuso všemohoucnosti člověka…). Tato histo-rická ukotvenost, jak se ukazuje, je protvorbu Oksany Zabužko zásadní. Ukrajin-ská literární tradice má ve zvyku stavětspisovatele nejen do role tvůrce beletrie,ale také do pozice aktivního společenské-ho činitele. Zabužko kromě psaní krásné li-teratury má co říct i svou esejistikou naaktuální politická a kulturní témata (k sou-časné ukrajinské literární, a vůbec kulturníprodukci zaujímá velice kritický postoj),svojí autoritou podpořila oranžovou revo-luci na Ukrajině v letech 2004/5 (byla při-zvána k tzv. kulatým stolům).

Autorka začínala s psaním poezie užjako dítě, ale až koncem osmdesátých letsi vyzkoušela prózu (její prozaická prvotina„Mimozemšťanka“ je součástí recen-zovaného souboru a jako by jej signifikan-tně uzavírá – nepočítáme-li subjektivněstylizovaný „Životopis“ za plnokrevnou li-terární formu, ale spíš za jakýsi medailonpro nepoučeného čtenáře). A právě„román“ Polní výzkum ukrajinského sexu

[ 108 ]


(1998) stanovil laťku nejen pro autorkusamu. Ono nazývat tento text románem jeponěkud ošemetná věc – jde o experiment,který ve způsobu zacházení s větou, jejímaž násilně přerušovaným rytmem a rozdrá-sanou plynulostí tématu nenaplňuje kla-sická žánrová očekávání. Text je polytema-tický – vypravěčkou je žena intelektuálka,žena partnerka, žena emigrantka, ženaUkrajinka, osamocená žena, žena sama seve všech svých podobách stává i objektemvnitřní promluvy; tématem je současněi konkrétní mužská postava ve své tě-lesnosti i muž jako nositel rodové (i ná-rodní) viny a stigmatu méněcennosti, vyry-tého střepem neustálého ponižování zestrany mocnějších národů, pozdějibolševických institucí. Tématem se takstává i latentní, permanentně přítomnýstrach a pocit bezmoci střídá na soběznovudobývaná potřeba vzdorovat jaké-mukoliv nátlaku. Kruh se uzavírá do sebea pokračuje masochistickou pitvou v hle-dání (ztracené?) vlastní (ženské?) identity.Individuální a historický čas a prostor sez vychrlených fragmentů vzpomínek, úvaha prožitků slévá v mohutný proud souvis-lostí bez rozpoznatelného konce. Text jekvůli složité stavbě vět s někdy až zby-tečnými poznámkami v závorkách, vsuv-kami v rozsahu odstavců, komentářik vlastním úvahám, ale i přeskoky mezi té-maty apod. těžko čitelný, rozpadá se a ob-čas hrozí ztráta pozornosti i chuti pokra-čovat. Nicméně to všechno je součástíuměleckého stylu Zabužko a čtenář na tytopodmínky přistoupí, nebo nic. Je třeba při-pomenout, že tvorba této autorky bývá za-řazovaná do ženské literatury, dokonce dofeministické (zmiňovaný mužský komplexméněcennosti spolu s historickou „dě-dičností“ a patriarchální povahou ukrajin-ské společnosti se tak v konečném dů-sledku projevuje na sociálním statusuženy). Sama Zabužko ale říká, že „nepíšejménem ženy, ale jménem člověka, který ježena“.

V kratších prózách výboru Sestro, se-stro mnohé z této Zabužko zůstalo, jiné seproměnilo nebo zůstalo v šuplíku. Jisté je,že se opět dostáváme k základnímuproblému – hledání identity.

V tomto souboru, v porovnání s před-chozí Zabužčinou knihou v češtině, už tex-ty svojí stavbou nepřipomínají roztříštěnézrcadlo znovu slepené dohromady. Už jsouvíc vnitřně scelené, jednolité, ačkoli stálerozbrázděné přebíhavými vnitřními

promluvami nebo poznámkami přímov textu. Kratší prozaický útvar novely nebopovídky neumožňuje v takové míře prolí-nání žánrů a stylů (v Polním výzkumuukrajinského sexu se čtenář ocitalv „plovoucích“ hranicích, jednou ve vodáchpsychologickém románu, hned v eseji natéma ukrajinská patriarchální mentalitaa její defétismus, aby se dočkal i didak-tických komentářů nebo existenciálníchponorů). Jednotlivé povídky jsou orámová-ny relativně pevnými syžety (vzpomínky nadětství pod dozorem KGB, školní létaa první láska ke spolužačce, pohádkovémotivy ukrajinského folkloru, příběh sym-bolického šílenství televizní hlasatelkyatd.), které neposkytují už tak velkýprostor pro polyfonii hlasů a témat. Spi-sovatelka ale dál píše svým charakteris-tickým způsobem – vypravěčka používá2. a 3. gramatickou osobu, mluví k sobě,o sobě i o postavách a střídáním tématpromluvy sledujeme tok vzpomínek, myš-lenek a přání, které posléze vytvářejí novéasociace a interpretace vlastní minulosti,ale hlavně přítomnosti. Občas tak mámepocit, že jsme se ocitli v ordinaci s kana-pem.

Ačkoli i ve zmiňovaném románu jejedním z hlavních témat žena (mimo jinévše zprostředkovává perspektiva vypravěč-ky) jako taková i jako konkrétní fikční po-stava, objevuje se v něm i téma muže cobyjakýsi protipól, který je možné s trochounadsázky pojmenovat analogicky „hommefatal“. A tady se udála změna, kterou užpředznamenává název naší knihy – Sestro,sestro je opravdu voláním po ženské linii,tady jsou soustředěny příběhy, kde hlavníi vedlejší role patří ženám a ženě, dívce,holčičce, manželce, dceři, sestře… Muži vesvětech těchto ženských próz (opět nahlí-ženo pouze vypravěčkami) existují, ale zů-stávají dál v pozadí, už se k nim ženské vě-domí nevztahuje tolik, aby mohli tvořit osujejich života.

Kniha Sestro, sestro obsahuje šest po-vídek nebo novel a jeden stylizovaný„Životopis“, o kterém už byla řeč.O prvních dvou kratších prózách můžemeříci, že na sebe navazují. Ve stejnojmennénovele „Sestro, sestro“ se skrze vzpomínkyocitáme v raném dětství vypravěčky, v je-jím vnitřním světě, který je i přes nízký věkdítěte citově bohatý. Tento svět ale koexis-tuje s dalším, materiálnějším a řekněmehistoricky reálnějším, jenž má troufalosta moc nabourávat se do intimního prosto-

[ 109 ]


ru člověka. Jsme na sovětské Ukrajinězpátky v tuhých podmínkách neustálýchkontrol tajné policie. Všudypřítomnýstrach a vědomí, že neexistuje možnostněco změnit, se posléze přelévá do pocitunevysvětlitelné viny za to, co je a jak to je.Strach o dítě, o rodinu, o sebe, strach o bu-doucnost – vyčerpání, ruce svěšené z náhlérezignace… a nekonečný pocit viny navzdo-ry všem racionálním argumentům. A to jeto dědictví, varování a výzva. Ale budou ví-tězové a budou poražení…? Vypravěčkajako dospělá žena i jako dítě cítí už pouhousvojí existencí vinu za smrt nenarozené se-stry.

V pořadí druhá povídka „Holčičky“ ja-koby chronologicky navazuje na předešlounovelu a životní etapu její hlavní postavy.Znovu se z přítomnosti tady a teď dostává-me vzpomínkami do minulosti školních let.Impulzem je blížící se sraz dřívějších spolu-žáků a tvář zahlédnutá v trolejbuse, připo-mínající bývalou lásku a probouzející sta-ré (?) křivdy. Tady se ukazuje jiná tvář dítě-te, možná spíše změna holčičky v dívku,když zažívá svoji první a snad i největší lás-ku (ke spolužačce) a zklamání a současněpro sebe hledá prostor mezi osamělou výji-mečností a otupělým splynutím s davem.Její perspektiva nabízí jednu z podob lásky– naprosto oddanou, ale také majetnickoua mstivou, a další kousek do mozaikyvlastního já. S nadhledem let i životníchzkušeností se před hlavní postavou otevírábezedná průrva záchodové mísy –(z)účtování se sebou samým („[…] ale nor-mální život se skrz nás valí tím tmavohně-dým, rosolovitým, mastným proudem, jense podívej, jak se leskne v míse, a dokoncei na stěnách jsou nahnědlé kapky, a vodahučí jako Niagara, a chlad je jako z onohosvěta, protože jsi ze sebe vyvrhla celýživot, potácíš se po klozetu jako Židovkav plynové komoře, bezmocně se opírajíco okachlíkovanou stěnu, zalitá slzami a vevlastních exkrementech, s odkrvenými ko-nečky prstů, prázdná, prázdná jako po po-tratu, a ti, které jsi milovala, z tebe vy-šuměli – dolů, dolů do kanalizačních tru-bek.“).

„Pohádka o kalinové píšťalce“ je au-torskou variací na ukrajinský slovesnýfolklor. Podržuje si základní konflikt – zá-vist a „sestrovraždu“, zatímco jeho naplně-ní osciluje mezi fantastickou povídkoua psychologickým románem. Autorka na-bízí další podobu biblického příběhu Kainaa Ábela, které Bůh zpodobnil ve skvrnách

na měsíci, aby lidé nezapomněli na svéviny. Ale slova hlavní postavy Hanky nena-bízí jednoznačnou odpověď na otázku, kdože je vlastně vinen. Je to Bůh, který neza-hrnul svojí přízní oba bratry (sestry)stejně…? Na tomto místě vyvstává i jináotázka po právu, jak se říká, „vzít osud dovlastních rukou“. Samozřejmě že ani tadyu Zabužko nezůstane nic bez následkůa odpovědnosti.

Tyto tři zmíněné prózy by bylo možnétaké zahrnout do užšího celku, kde by kri-tériem byla hlavně tematická rovina, tedyuž ne tolik formální zpracování. „Průběžný-mi tématy“ by se pak staly vina, odpo-vědnost za zděděné křivdy i vlastní činy,„sestrovražda“ v konkrétním i metafo-rickém významu.

Nejslabší text knihy je povídka „Já, Mi-lena“ (2000). Snaží se upozornit na jev, kdyse současná média (hlavně televizní vysí-lání) potichu plíží do našich nejintim-nějších prostorů a vztahů, ovládají je a to-tálně devastují iluzemi a iluzornostísamou. Přičemž autorka používá až po-někud obligátní motivy schizofrenie (virtu-ální a reálný subjekt) a fantasmagorie.Žádné nové téma to není, dneska spíš užomleté, než aby někoho víc zaujalo. A tvar,jaký mu autorka vtiskla, balancuje nahraně klišé a poněkud trapné ironie.A pokud bylo snahou spisovatelky ukázat,jak se osamělí lidé vyrovnávají se svou bo-lestí a hanbou, šlo to udělat lépe. Pokudhlavní postava, televizní moderátorka Mi-lena povzbuzuje osamělé ženy k síle a na-bízí jim rámě opory v ženském (opravdujen ženském?) údělu, pak neopomíná takérozhazovat kolem sebe urážlivé typizacenamířené proti mužům obecně. Kroměgenderových stereotypů, které fungujíi obráceně, používá také kýčovité slovníformulace („pomoci-ukrajinské-ženě-najít--samu-sebe-v-naší-složité-době“), nadkterými čtenář zůstává v rozpacích, jestlijsou myšleny sebeironicky, anebo vážně(text je věnován ukrajinské feministické li-terární kritičce Solomiji Pavlyčko). Povídkaje rozvláčná, s množstvím zbytečných slova odboček. Vytváří dojem, že vznikla jakoreakce na nějakou aktuální situaci, ale v nítaké zůstala. S poslední větou se rozplývá.Je docela možné, že tímto textem Zabužkozareagovala na ohlasy na svůj rozporuplněpřijímaný román z devadesátého osméhoroku a poukazuje tak na jedné straně nafikčnost literárního textu, na druhé straně

[ 110 ]


upozorňuje na autentické rysy vlastní tvor-by.

V další kratší novele „Tenisový trenér“už vyprávění ubíhá o mnoho plynuleji. Syn-tax není překombinovaná a vypravěčskářeč si drží více méně jeden hlavní směr.Příběh se odvíjí (opět reflexe hlavní po-stavy Marty) jako pravidelná výměna míčemezi tím, co je, a tím, co bylo. Tady už seneprovádí vivisekce života s urputnou sna-hou najít příčinu nebo cíl. Tady věci vystu-pují jakoby ve své přirozenosti a čtenář senecítí být pod tlakem jediné možnosti, mávětší volnost vybrat si to důležité. Téma-tem se ale nijak zvlášť nemění – je jímkrize středního věku, pochybnostiz dlouhodobého vztahu, otázka vlastní při-rozenosti. Ale i tady se zdá, že autorkasklouzává k stereotypům ve vztazích mužea ženy, i když je sama odmítá.

Už zmiňovaná „Mimozemšťanka“ je au-torčinou prozaickou prvotinou – a je toznát. Pocit, že musíme říct něco důleži-tého, něco, na co jsme přišli sami a jenommy a co znamená ten pravý vhled do pod-staty věcí hraničící s mystickým zážitkem,určuje ráz této meditativní povídky (dialogs Poslem – alter egem). Stejně tak určujícíje i rozmáchlý styl s až dětsky naivnímireplikami, mudrlantskými konstatováními(„[…] víš, takoví už my lidé jsme.“, „Na tom-to světě nikdo kromě lidí neuměl lhát.“,„[…] i tak tušil [Posel], že ji jeho zjevení ne-udivilo – prostě vešel do jejího ranníhobezeslovného porozumění se světem taklehce, jako se vchází do otevřených dveří.“apod.) a množstvím patetických epiteta přirovnání, která mají text udělat poetič-tějším.

Otázkou je, proč se tato povídka ocitáv této knize a jako prozaická prvotina jidokonce uzavírá. Vracíme se tak zase nazačátek, pohybujeme se ve spirále? Anebosi máme představit cestu, kterou autorkaurazila na své spisovatelské pouti? Jejítvorba určitě doznala výrazných změn, kte-ré jsou důsledkem nabytých zkušenostía které, jak by řekl Bohumil Hrabal, jsouumazané životem. Ale to podstatné protvorbu Zabužko, myslím, zůstává – snahavystavit sám sebe neuhýbavému pohledui za cenu toho, že si nezřídka vypomůžetřeba i skalpelem, v naději, že přece jennajde pevný bod vlastního já. Je to autorčinstyl, který na většině míst složitými souvě-tími v délce stránky ztvárňuje proud myš-lenek, meditaci, zpověď… Nicméně jindyzase poznámky, komentáře etc. spíše ruší

svojí nadbytečností, než aby fungovalyjako místa navozující konkrétní vjem nebodojem z připomínaného okamžiku minu-losti. Autorka také občas a priori sklouzávák povrchní typizaci „mužského světa“. Vý-bor je vlastně jakýmsi průřezem autorčinyprozaické tvorby, v němž první dva textyjsou podle mého názoru nejlepší. Ne proto,že by přinášely pro Zabužko něco nového,ale spíše proto, že v tomhle nejspíš spočívá(zatím) síla spisovatelky. Nebude bez sou-vislosti, že je Zabužko napsala v době, kdypracovala na svém zatím asi nejsilnějšímrománu (což je vidět mimo jiné i na stylu,složitosti stavby věty a vyprávěcím postu-pu).

Ladislav Petráš

„Kdyby nic, Vaše uznání mi stačí…“

Lukáš Průša (ed.): Korespondence FrantiškaLazeckého Mojmíru Trávníčkovi z let 1972–1984.Ostrava, Ediční středisko OU 2005.

Nepochybně ubývá tradičně rea-lizované korespondence. Zastupují a na-hrazují ji jiné, moderní komunikačníprostředky. Rychlejší, levnější a bezpro-střednější, jejichž stopy se v případě potře-by mnohem snáze zahlazují. Přesto se zdá,že úměrně s tímto úbytkem neubývá, banaopak narůstá jak badatelský, přesnějieditorský zájem o ni, tak také její oblibačtenářská. Původ a motivace důvodů toho-to zájmu o epistolografické projevyu jedněch i druhých vyrůstají z pohnutekvelmi různorodých. Je dále jisto, žesamotná editorská praxe nezůstává státa ovšem se dosti živě vyvíjí. Odhlédne-li seod technické stránky věci, jež je svou pod-statou vyčíslitelná výrobními náklady, jevíse jako nejsilnější, tudíž zároveň nejzrani-telnější stránkou každého edičního počinuosobnost editora. Bylo štěstím Korespon-dence Františka Lazeckého MojmíruTrávníčkovi z let 1972–1984, že se jejíediční přípravy ujal Lukáš Průša, který setím stal prvním editorem básníkovy ko-respondence. Přinejmenším v daném roz-sahu. Naopak zdaleka nejde o první edicikorespondence Mojmíra Trávníčka s čes-kým literárním světem. Významný signálv tomto směru udal Jiří Hrabal Listovnímipříležitostmi. Dopisy Bedřicha Fučíka

[ 111 ]


Mojmíru Trávníčkovi (Aluze, Olomouc2003), které podobně jako přítomná edicePrůšova předkládají vztah asymetricky,pouze edicí textů Trávníčkovi adre-sovaných, nikoli edicí textů Trávníčkových.Vyplývá z postoje, který Mojmír Trávníčekse skromností sobě vlastní přesvědčivě vy-jádřil v úvodu k souboru: „Nepovažovaljsem za vhodné zveřejňování tohoto sou-boru kvůli některým, nikoli ojedinělým do-pisům sice rázu povýtce pracovního, alev nichž se dostává příliš do popředí mojeosoba: dopisům, v nichž pisatel považovalza potřebné různým způsobem mne nadálku povzbuzovat, podněcovat a mo-tivovat k literární práci a jako zkušený pe-dagog užíval nejosvědčenějšího povzbuzu-jícího prostředku, pochvaly a uznání. S od-stupem času a po smazání konkrétníchokolností a živé situace mezi korespon-denty ztrácejí listovní reakce svůj aktuálnícharakter, přirozeně vybledne pedago-gické poslání slov upřílišněné chválya může vzniknout dojem, že adresát –ještě žijící – má k dispozici materiálk marnivé sebeoslavě.“ (s. 5–6.) Své míněníMojmír Trávníček nezměnil, třebaže v pří-padě korespondence s VladimíremVokolkem svolil, aby ji editorka Zuzana Re-sslová pojala ve své diplomové práci na Ka-tedře bohemistiky Filozofické fakultyUniverzity Palackého (2005) jako ko-respondenci vzájemnou. (Ukázky s krát-kým úvodním slovem editorky otiskla podtitulem „Není všem dnům konec…“ Aluze 9,2005, č. 3, s. 202–213.)

František Lazecký náležel a dosud stálenáleží k básníkům, k nimž literární vědanenašla dost přístupových cest, a proto jejídluh u nich stále vzrůstá. František La-zecký nebyl jen redaktorem významnérevue české katolické intelektuální elityŘád. Jeho vklad do českého kulturníhoživota byl podstatnější a jeho literární životse ubíral jak stezkami beletristickýchžánrů, tak i cestami vědeckých publikacíz oboru knihovnictví. Větší část jeho belet-ristického díla zůstala z politických důvodův rukopisech nebo ve složitě dos-tupných exemplářích ineditních iniciativ.V současnosti jejímu vydávání již nebráníněkdejší politické důvody, avšak objevilyse zábrany jiné, neboť v tomto ohledu sesituace nijak podstatně nezměnila. A toLazecký k literární tvorbě pro dospělé při-pojil po druhé světové válce jako jiní i tvor-bu pro dětské čtenáře. Shodou okolnostíčasový záběr Průšovy edice ve více méně

souvislém časovém pásmu upozorňujeprávě na ni. Písemná pozůstalost FrantiškaLazeckého v Literárním archivu Památníkunárodního písemnictví čítá celých sto kar-tonů. Obsahuje korespondenci, vlastníi cizí rukopisy, tisky, výstřižky, fotografieatd. a zůstává nadále neprobádaná. Prů-šova „Ediční poznámka“ (s. 104) ji však aninezmiňuje; podrobnější zpráva by přitomzcela jistě byla cenná. Prameny edice Prů-ša shledával pravděpodobně jen v sou-kromých knihovnách a archivech.

Korespondencí Františka Lazeckého setrvale prolínají tři tematické okruhy: lite-rární tvorba, zaniklá i dosud trvající lite-rární přátelství a vzpomínky na ně, někdyspontánní, většinou však vyvolané Trávníč-kovými přímými dotazy, a prožívání osobníi společenské situace v sedmdesátýcha osmdesátých letech minulého století.Většinu dopisů doprovázela kopie strojopi-su básně. V době, kdy putovaly zásilkymezi Novým Hrozenkovem a Prahou, pra-coval František Lazecký především nasvých knihách pro dětské čtenáře (Kvítkoze skleněné hory, Černá princezna a ptá-ček Konypáček, Sedm Janků a drak Sed-mihlavec aj.). Dařilo se mu je totiž vydávatv ostravském nakladatelství Profil, kterémohlo pro jejich publikování argumen-tovat odkazem na sepětí s regionem Slez-ska. Tuto šťastnější kapitolu života Fran-tiška Lazeckého i ostravského Profilu lzez korespondence sledovat poměrněúspěšně. S verši pro dospělé však mělLazecký svízel. Nakladatelství je odmítala,proto s pomocí přátel musel vyhledávatpublikační možnosti v bibliofilských kapa-citách.

Hned první dopis Františka Lazeckéhoz 27. dubna 1972 dává jasně na srozumě-nou, že v Trávníčkovi odhalil nejen kul-tivovaného čtenáře, ale také znalce a vní-mavého kritika poezie: „Vážený paneTrávníčku, velmi jste mě potěšil svým do-pisem, takové autoři málokdy dostávají.Vidím z něho, že vlastně znáte celé médílo, a to nijak povrchně. Třeba to, co jstenapsal o mém vztahu k Velikonocím.“(s. 5.) Následujícího roku, 18. prosince1973, mu děkuje za jeho „poslední dopis,který obsahoval tak cenné připomínky“(s. 22) k dodnes nevydané básnické sbírceSluneční džbány. Ani editor v poznámkáchk dopisu nesděluje nic o rozsahu těchto„připomínek“ a jejich konkrétního obsahu.Zde tedy absence oboustrannosti vztahurušivě zasahuje to nejpodstatnější: sděl-

[ 112 ]


nost textu a vůbec možnost hlubšího poro-zumění. Dne 9. července 1974 děkuje zapoznámky k nevydané sbírce Krásní svěd-kové, která jen tak mimochodem není uve-dena v soupisu Díla Františka Lazeckého(s. 112–113), a vysvětluje: „Byl jste prvníčtenář, jemuž jsem ji půjčil. Předpokládaljsem, že s těmi básněmi budete zápasit,ale chtěl jsem slyšet aspoň jeden hlas kul-tivovaného čtenáře.“ (s. 27.)

A při tom i zůstalo. K dnešku počítáno,více než třicet let.

Průšova edice připomíná, že nadešelčas to změnit.

Petr Hora

„Literatura jako pěna života: hnutíhusarů“

Petr Kyloušek: Literární hnutí husarů ve Fran-cii po roce 1945.Brno, Masarykova univerzita. Spisy Filozofic-ké fakulty č. 341, 2002.

Monografie brněnského badatele Petra

Kylouška Literární hnutí husarů ve Franciipo roce 1945 seznamuje s jednou z po-měrně méně známých kapitol vývoje fran-couzské literatury ve druhé polovině dva-cátého století. V období, které následujepo druhé světové válce, zcela právem do-minuje existencialismus, a to nejen vesvých konturách literárních a uměleckých,ale také svým působením v oblasti poli-ticko-kulturní, úsilí poválečných avantgardpak ve Francii reprezentují autoři kolemnového románu. A právě zhruba na přelo-mu čtyřicátých a padesátých let se na lite-rárním poli objevuje nová generačníplatforma, označovaná jako hnutí husarů,jejíž souvislosti historické, literární a este-tické Kyloušek vymezuje jako „pohyb lite-rární struktury v daném dějinnémokamžiku“ (s. 10). Jádro hnutí situuje autordo rámce literární a publicistické činnostiRogera Nimiera, Antoina Blondina, Jacque-se Laurenta a Michela Déona, jejichž tvor-bu považuje za generačně i umělecky in-tegrující. Z dostatečného časového odstu-pu lze dnes hnutí husarů vidět zcela jedno-značně v charakteristických diferenci-ačních znacích, k nimž patří v prvé řadě zá-měrná opozice především vůči sartrovské-mu existencialismu, a to jak v rovině umě-

lecké, tak v přirozené opozici politické,resp. ideologické: cíle husarů nespočívajív metafyzickém a angažovaném projektuliteratury jako například u Sartra(v jednom z důležitých generačních textůPaul et Jean-Paul z roku 1951 jde JacquesLaurent dokonce tak daleko, že Sartrovy li-terárně-filozofické koncepce otevřeně ze-směšňuje) a časopis La Parisienne pro-hlašuje, že „ctižádostí generace není vést,ale svádět“. Proto bývá hnutí někdy ozna-čováno také termínem littérature dégagée(v záměrném protikladu vůči Sartrově po-jetí) nebo s příznačnou provokativnostíjako škola přezírání (école de la désinvol-ture).

Generační nonkonformismus husarůjako jeden ze zmíněných rozlišujících zna-ků je nutno v daných souvislostech spat-řovat také v jeho identifikaci s politickoupravicí, což lze vidět jednak z hlediskaprofilace poválečného politického kontex-tu ve Francii, jednak z přímého prožitkuhusarů jako generace nezkompromitovanéa zároveň rozčarované z tzv. selhání otců,jež je podmíněno historickým traumatemz rozpadu hodnot Třetí republikya kompromitující zkušeností z vichystické-ho režimu. V konkrétních podmínkách setak ve francouzském prostředí vytváří syn-drom uprázdněného prostoru, a toto místopo stoupencích meziválečné kulturnípravice, jak ji ve francouzském prostředíreprezentovalo zejména působení Maurra-sovy Action francaise, zaujímají právěhusaři. V těchto souvislostech sehrává dů-ležitou úlohu aktu generační identifikaceNimierova stať „Dvacet let v roce 1945“(„Vingt ans en 45“), uveřejněná v roce1949 časopise La Table Ronde. Nimier zdemimo jiné píše: „Bylo nám dvacet let a ob-lak nad Hirošimou nás učil, že svět není aniopravdový, ani trvalý […]. Nahněváni natuto zemi (tj. Francii), nespokojeni s její fa-lešnou slávou, měli jsme před sebouvolnou cestu k revoltě. Vše nás k tomu po-volání ponoukalo: trosky […], Vzpomínkana Vichy, která tak snadno vyvolávalaopačné názory.“

Vedle jednoznačně formulovaných vý-chodisek politických hledají představiteléhnutí také mezigenerační kontinuitu. Tro-jici literárních otců v tomto ohledu před-stavují Georges Bernanos, André Malrauxa François Mauriac. Součástí kulturní poli-tiky v rámci zmíněného mezigeneračníhodialogu na stránkách periodik jako na-příklad La Table Ronde, Opéra, La Parisi-

[ 113 ]


enne nebo revue Arts, abychom zmínilialespoň nejvýznamnější tiskové orgány,byly mimo jiné také snahy o rehabilitaci poválce proskribovaných spisovatelů (Mo-rand, Jouhandeau, Marceau, Aymé, Giono).Nimier jako redaktor nakladatelství Galli-mard se na přelomu padesátých a šedesá-tých let zaslouží o opětovné vydávání dělCélinových. Za přímý politický akt lze pova-žovat mnohdy až spektakulární zájemhusarů o literáty odsouzené v poválečnýchprocesech za kolaboraci: Robert Brasillacha Pierre Drieu La Rochelle se ve svém gestusmrti stávají v očích husarů symboly kultuoběti jako etické a estetické vzpoury protistávajícímu řádu.

Bezesporu integrální součást výkladupředstavují kapitoly věnované konkrétnímliterárním estetickým koncepcím husarů.V nejobecnějších konturách lze v danémkontextu uvažovat o odmítnutí tzv. velké-ho dějinného determinismu, jak to vesvých esejích formuluje snad nejzřetelnějiJacques Laurent. Nechuť k sartrovskémupojetí angažované literatury pak vedek přirozenému pólu kantovského chápáníuměleckého díla ve smyslu konfrontaceryze estetického proti dějinnému. Hledánítéto alternativy pak ve vlastní umělecképraxi husarů vede k zajímavému napětímezi potřebou řádu (kánonu) a vzpourou.V těchto souvislostech by bylo rovněž uži-tečné zmínit odmítání základních koncepcímeziválečné avantgardy, především jejísurrealistické odnože, a zejména v těchtosouvislostech lze vidět možné opodstatně-ní potřeby řádu a tradice, dokonce vesmyslu hledání jistého modelu klasicismujako naplnění nezpochybnitelných civi-lizačních hodnot. Husaři mimo jiné takéneustále zpochybňují jeden z tehdejšíchkulturně-sociálních postojů, který označujíjako „filmovo-džezovou kulturu“ (culturecino- jazz) a jenž je podle jejich názoru in-spirován především plytkostí tehdejšíhoexistencialismu.

Druhou stranou napjatého vztahu meziřádem a vzpourou je hledání alternativ,z nichž tou první je dandysmus jakoprojekt autostylizace a estetizace života(v konkrétní vestimentární podobě sejedná o důraz na eleganci, okázalostvnějších životních forem, zálibu v rychlýcha drahých autech), dalším východiskem jepak ústřední koncept estetického kóduhusarského hnutí, který bývá označovánjako subverzivní poetika, jejíž projevy za-sahují všechny struktury literárního textu:

od roviny jazykové, přes jinakost dis-kurzivní výstavby textu (zde je nutno zmí-nit například Nimierovu zálibu v kul-tivovaném jazyku francouzské prózy se-dmnáctého a osmnáctého století) až kesložkám narativním (záměrné posilovánípříběhovosti např. v protikladu k experi-mentu nového románu, příkladem je beze-sporu Nimierův Modrý husar, který se staltéměř kultovním dílem hnutí) a oblasti ná-mětové (rozpornost světa mládía adolescence, znovuoživení zájmuo typologii stendhalovských postav apod.).

V rámci interkulturních kontaktů lzejistě zmínit poměrně živou spoluprácihusarů s filmem. Zhruba v polovině pa-desátých let poskytuje na stránkách tý-deníku Arts Jacques Laurent publikačníprostor tehdy mladým filmařům (Truffaut,Rohmer, Godard). Laurent se také podílí nasérii tří komerčně úspěšných filmů o Mi-láčkovi Karolíně, vyšší umělecké ambicepak mají jeho společné projekty s reži-sérem Jeanem Aurelem v šedesátých le-tech. Roger Nimier již od padesátých letspolupracuje s Michelangelem Antonionimna filmech Poražení (I vinti) a Noc (La Not-te) a ke známému snímku Louise MalleaVýtah na popraviště (Ascenseur pour l´échaufaud, 1957) napíše scénář a dialogy.

Z metodologického hlediska seKylouškova monografie opírá spíše o tra-diční způsob interpretace (aspekty fakto-grafické převládají nad prvkyanalytickými). Členění látky do tematickyzaměřených kapitol občas způsobuje dílčí„křížení“ a opakování informací. Nicméněv celkovém pojetí a v přístupnosti stylu lzeKylouškovu studii považovat jak za pří-nosnou a atraktivní vysokoškolskouučebnici, tak za text, který může danouproblematiku přiblížit i širší veřejnosti.

Hana Bednaříková

[ 114 ]


„Co je vypravěč?“

Tomáš Kubíček: Vypravěč. Kategorie nara-tivní analýzy.Brno, Host 2007. Edice Studium.

„Povězte mi, Fulvie, kdo se podle vás budeucházet o profesuru Uneska?“

Pokrčila rameny. „To nevím. Možná Tar-dieu.“

„Ten naratolog? Není už trochu passé? Na-ratologie se nosila před deseti lety – aktanty,funkce, mytémy atakdál – ale dnes…“

(David Lodge, Svět je malý, přel. A. Přidal,Praha, Odeon 1988, s. 170.)

Ačkoli od vydání Lodgeova románuuběhlo už třiadvacet let, vypadá to, že seFulvia Morganová mýlila. Naratologie „ne-vyšla z módy“, pouze se od hledání hloub-kových struktur a popisu gramatiky vy-právění obrátila ke zkoumání narativníhodiskurzu a odtud k narativní pragmatice,tj. např. ke zkoumání toho, jaké kognitivnímechanismy u sebe musí čtenář na zákla-dě pokynů textu aktivovat, aby mu porozu-měl či aby dokázal spolukonstruovat jehosmysl. Podobně se už dlouho nezabývápouze narativy verbálními, ale i filmem,komiksem či malířstvím. V důsledku „na-rativního obratu“ dokonce její metodya přístupy expandují do oblasti jiných mé-dií a disciplín (blíže viz např. Alice Jedlič-ková, „Nové směry [a staré mezery] v teoriivyprávění“, Česká literatura 53, 2005,s. 78–100).

Situace naratologické větve české lite-rární vědy je samozřejmě jiná. Vinoumnohaleté izolace od západního literárně-teoretického myšlení zůstává ještě dnesjedním z hlavních úkolů hrstky českých na-ratologů-profesionálů uvádět do našehoprostředí poznatky reprezentativníchpředstavitelů klasické i postklasické ang-lo-americké, francouzské a německé nara-tivní teorie, kriticky je zhodnocovat a vy-tvářet předpoklady pro jejich praktickéuplatnění. Asi nejvýznamnější část tétozprostředkující činnosti tvoří překlady re-levantních prací z oboru. Pokud jdeo kvantitu, není překladová žeň uplynulýchsedmnácti let rozhodně hubená. Řada pra-cí (např. Cohnové, Bromanové, Hamburge-rové) vyšla časopisecky, významné textyfrancouzských strukturalistů obsáhl výborZnak, struktura, vyprávění (2002), Triádavydala Todorovovu Poetiku prózy (2000),edice Theoretica přináší drobnější studieCullerovy, Schmidovy, Hermanovy atd.

Avšak rozsáhlejší knižní studii či repre-zentativní západní naratologickou syntézuzatím k dispozici nemáme. Chatmanovyznamenité, spíše však problémově pojatéDohodnuté termíny (2000) patří bohuželk našim vůbec nejhorším odborným pře-kladům a Poetika vyprávění (1983) Rim-mon-Kenanové, jakkoli užitečnáa komplexní, představuje spíše kompilaciděl autorčiných předchůdců – Balové,Genetta, Chatmana aj. Je proto potěšující,že se v současné době pracuje na překladunejvýznamnějších prací dvou poslednězmíněných, totiž na Discours de récit(spolu s Noveau discours de récit, 1972a 1982) a Story and Discourse (1978). Brzyby měla vzniknout také česká verze Prin-ceova naratologického slovníku z roku1988. A hostovská teoretická knihovna při-pravuje k vydání stěžejní práce Uspenské-ho (Poetika kompozicii [1970]) a Ker-modea (The Sense of an Ending [1967]).Nejen literární teoretikové, nýbrž i historicia filozofové by však jistě uvítali také po-češtění Metahistory (1973) Haydena Whi-tea, z jehož tří dosud u nás otištěných stu-dií stojí co do rozsahu i významu za řeč to-liko jediná („Historicismus, historie a figu-rativní obraznost“, přel. V. Urbánek, Re-flexe 1996, č. 16). Než se jí dočkáme, bude-me mít díky nakladatelství Karolinum conevidět k dispozici alespoň mladší Tropicsof Discourse (1978).

Více než dvousetstránkovou prací To-máše Kubíčka Vypravěč. Kategorie nara-tivní analýzy se nám – po kolektivních dí-lech, jako jsou …na okraji chaosu… (2001)či Na cestě ke smyslu (2005) – dostává dorukou první rozsáhlejší domácí pojednánío narativu, v tomto případě soustředěnékolem vypravěče, klíčové složky narativní-ho diskurzu, „systém[u] znakového kódu,jímž se vyjadřuje intence vyprávění“ (s. 12)a díky němuž jsme jako čtenáři schopni re-konstruovat fikční svět.

První část knihy tvoří komentovanýpřehled vývoje koncepcí vypravěče zhrubaod počátku dvacátého století do sou-časnosti. Autor jím splácí daň výše zmíně-né mnohaleté izolaci českého myšlení o li-teratuře a připravuje si půdu pro následují-cí dva oddíly, v nichž mu na rozdíl od větši-ny jeho předchůdců nejde o vytvoření dalšívypravěčské typologie, nýbrž, za prvé,o zpřesnění, zúžení i rozšíření konceptutzv. nespolehlivosti a, za druhé, o analýzunarativu z komunikačního či recepčníhohlediska, v níž se centrální otázkou stává

[ 115 ]


úloha čtenáře a specificky pojaté mimésispři konstrukci fikčního světa.

Úvodní historický pohled svědčío Kubíčkově dokonalé obeznámenosti s vý-znamnými koncepcemi všech velkých jazy-kových oblastí. Za obzvlášť cenné poklá-dám jeho pojednání o německém nara-tologickém i protonaratologickém myšlení,jež v našem prostředí není na rozdíl odteorií anglosaských a francouzskýchdostatečně známé. Mám na mysli např.práce K. Friedmannové, R. Petsche či W.Kaysera. Autorova perspektiva však neníúzce naratologická. Kniha nepomíjí např.významný příspěvek Romana Ingardena,kterého s touto problematikou primárněnespojujeme. Přesto do studie o vypravěčipatří, zejména s ohledem na své rozhodnéoddělení vypravěče a autora. „Vypravěče,“resumuje Kubíček v závěru příslušné kapi-toly jádro Ingardenova přínosu, „můžeme[…] vnímat jako entitu zcela realizovanoutextem, která jako funkce současně řídíproces konkretizace a ‚má v dosahu‘všechny potenciální textové významy“ (s.34).

Postupně přicházejí na řadu i J. Pouillonse svou typologií hledisek (vision), N.Friedman, který ve studii „Point of View inFiction“ (1955) stanovil osm – někdyproblematických – typů vypravěčskýchzpůsobů (neutrální vševědoucnost, „já“jako svědek, mnohostná selektivní vševě-doucnost, kamera atd.), „otec“ impli-kovaného autora W. Booth, G. Genette, M.Balová, D. Cohnová aj. Jak naznačujezmínka o Friedmanovi a Pouillonovi, Kubí-ček se při výkladu striktně nedrží (a ani ne-můžu držet) pouze kategorie vypravěče,ale nutně si všímá také rozmanitě chá-pané, různě označované a některými bada-teli i vnitřně dále diferencované „perspek-tivy“. Tak např. pro německého slavistuWolfa Schmida je „výsledná komplexníperspektiva vyprávění“ (s. 101) rezultátemsouhry perspektivy prostorové, ideolo-gické, časové, jazykové a perceptivní. Kaž-dá z nich může náležet buď vypravěči (ne-diegetickému či diegetickému), nebo po-stavě. Schmidův model, vycházející pře-devším z pozoruhodné teorie BoriseUspenského, kterou Kubíček rovněž ne-opomíjí (s. 67–73), tedy pojímá perspek-tivu jako „základní konstrukční princip na-rativu“ (s. 105) a nanejvýš výstižně po-stihuje komplexní a mnohorozměrný pro-ces utváření smyslu výpravné fikcei non-fikce.

Dosavadní vývoj teorie vypravěče Kubí-ček v závěru charakterizuje jako postupnýpřechod od „jeho deskripce v podobě,v jaké se vyskytuje ve vyprávění, směremk jeho zachycení jako strategie, kteráutváří rozumění vyprávění, která rozvrhujenarativní svět jako hodnotový a noetickýkonstrukt a která řídí operace, jimiž sečtenář účastní na jeho produkci“ (s. 109).Velmi lakonicky a zjednodušeně lze uve-dený vývoj shrnout jako pohyb od „poetikyk estetice vyprávění“ (s. 110).

Stručný přehled obsahu úvodní částisnad ukázal, že přinejmenším ona mápředpoklady (vypůjčím-li si slova P. A. Bílkaze záložky) stát se „základním kompendi-em pro oblast teorie vyprávění“. K auto-rovým přednostem bohužel nepatří přesnévyjadřování, což se někdy projevuje už narovině terminologické. Začíná toúsměvným tvrzením, že Nabokovův Hum-bert Humbert je „pederast“ (s. 116). Netu-ším dále, kdo napsal román Velvyslanec (s.81) (že by Henry James?), co je to „deik-tický shifter“, „diegetické vyprávění“ (s.48) či „perlokuční výrok“ (s. 165). Hodí seoznačovat vnímání postav jako „recepci“(s. 147)? Gérarda Genetta by také sotva po-těšilo, že je ve Vypravěči změna typu foka-lizace ve dvou ze tří případů nazvána „ali-terací“ (s. 83 a 104). Podobně nepovažujiza šťastné, mluví-li se v knize někdyo implikovaném a jindy zase o implicitnímautorovi (což je výraz, jemuž Tomáš Kubí-ček dává přednost). Ačkoli jsou tyto termí-ny v podstatě zaměnitelné, např. Genettemluví téměř výhradně o „auteur impliqué“,nikoli „auteur implicite“, což je původnětermín Wolfganga Isera – právě s níma s německou literární vědou si ho většinaz nás asociuje. Tvrzení, že „termín implicit-ní autor Genette odmítá používat“ (s. 86,poznámka 46), tudíž neodpovídá sku-tečnosti. Rovněž Gerald Prince hovoří vesvém slovníku výslovně o „implied author“(A Dictionary of Narratology, Lincoln – Lon-don, University of Nebraska Press 2003, s.103). Překládat tento výraz v citaci z jedi-ného hesla dvojím způsobem (s. 119) mipřipadá matoucí. Absurdní je pak na-hrazení běžného českého překladu ang-lického „narratee“ – totiž výrazů „narativníadresát“ či „naratář“ – adjektivem „vy-právěný“ (s. 120). To má s originálem povýznamové stránce pramálo společného.Závěrečná poznámka vyjadřující přesvěd-čení, že se autorovi s pomocí kolegů po-dařilo „dohledat adekvátní podobu termi-

[ 116 ]


nologického aparátu, který tím byl ošetřenpro české literárněvědné prostředí“ (s.239), tak bohužel zůstává daleko od prav-dy.

K jisté kontaminaci dvou odlišnýchkoncepcí došlo podle mého názoru vestručném výkladu o již zmíněné Pouillo-nově typologii hledisek v Temps et roman(1946). Ačkoli jsem Pouillonovu knihu ne-četl, Kubíčkův výklad mi připadá podivný.Jedním dechem autor říká, že jednotlivétypy uvedené trichotomie (přehled, sou-hled, vnější pohled) určuje míra vědění vy-pravěče o vnitřním světě postav, a vzápětímluví (navíc Stanzelovým slovníkem)o „kritéri[u] totožnosti existenciálních ob-lastí vypravěče a postavy“ (s. 49). Znamenáto, že jsou tato kritéria zaměnitelná? Sou-hled (vision avec) má označovat situaci,kdy „vypravěč ví jen tolik, kolik ví postava“(tamtéž). Odpovídá-li přehled (vision parderrièrre) vševědoucnosti, která je atribu-tem vypravěče „bez těla“, u souhledu byměla být „existenciální oblast“ vypravěčea postavy totožná. Jenže tak tomu přecečasto není. Ledaže by Pouillon pojímal„vševědoucnost“ stejně jako o mnoho letpozději Meir Sternberg, který za vševědou-cího považuje i takového vypravěče, jenžnás zpravuje o myšlení a pocitech jedinépostavy, což je mimochodem názor, kterýTomáš Kubíček sdílí a který tvoří součástjeho teorie „nespolehlivého vyprávění“,o níž bude řeč níže. Pojímá ji tak ale oprav-du? Kubíček dodává, že se zde Pouillon„nesoustřeďuje na […] protiklad prvnía třetí osoby“ (tamtéž), takže – chápu-li tosprávně – s první a druhou osobou se můžesetkat jak u přehledu, tak u souhledu. Totozjištění se tak zdá znovu potvrzovat moupředchozí námitku: může-li „souhledná“situace nastat jak u Er-formy, tak u Ich--formy, je zřejmé, že mezi jednotlivýmitypy nejde o protiklad totožnosti/neto-tožnosti existenciálních oblastí vypravěčea postavy. Možná je to všechno mnohemjednodušší a uvedené nedorozumění způ-sobil nepřesný, kusý výklad. Problém tímvšak nemizí.

Poslední poznámka k první části knihyplatí i pro její zbytek: ačkoli modelů nara-tivní struktury existuje celá řada, TomášKubíček nám nesdělí, kterému dávápřednost. Mluví o příběhu, vyprávění (ja-kožto naraci i výsledku narace), narativu,a někdy dokonce i o diskurzu (s. 121a 156), přímé vysvětlení těchto význam-ných pojmů nám však neposkytne. Text se

tím zejména ve druhé části často poněkudznejasňuje.

Na stranách 112–180 předkládá autororiginální teorii nespolehlivosti, která vý-znam tohoto od Boothových časů běžněpoužívaného termínu současně zužujei rozšiřuje. Autor rozlišuje (1) částečnounespolehlivost, (2) nespolehlivost na rovi-ně příběhu a (3) nespolehlivost na roviněvyprávění. V prvním případě se jedná o vy-pravěče „s omezenými vědomostmi, inte-lektuálně omezeného, mentálně posti-ženého, zaujatého, nemorálního apod.“ (s.135). Nespolehlivý vypravěč sensu strictonaproti tomu „vědomě či úmyslně omezuječtenáři přísun informací, které by mohlyzpochybnit jeho pojetí příběhu“ (s. 116).Nespolehlivý však může být podle Kubíčkarovněž vypravěč heterodiegetický, jenž bylaž dosud vůči takové kvalifikaci imunní. Zapříklady tohoto typu slouží ve Vypravěči„Týden v tichém domě“ (1876), Valčík narozloučenou (1971) a Hordubal (1933). Vevšech těchto dílech rozpoznává Kubíčeknespolehlivost jakožto „komplexnírománov[ou] strategi[i]“ (s. 169). Např.Kunderův vypravěč se přes svou zjevnou„vševědoucnost“, od níž čtenář automa-ticky očekává objektivitu, zříká „příméhohodnocení fikčního světa prostřednictvímhodnotících komentářů“ (s. 170) a v pod-statě se omezuje na tlumočení názorůjedné skupiny postav a jejich postoje vůčizdravotní sestře Růženě. Čtenář zprvu při-jímá „jednoduchou románovou optiku“ (s.168), tj. padá za oběť vypravěčově ironickéhře založené na rafinované selekci a sub-jektivní perspektivizaci informacío fikčním světě. Jemné náznaky v textua především závěrečné nepotrestání Rů-ženiny vraždy však ukazují, že se věci majíponěkud jinak, než se mohlo zdát.

V případě nespolehlivosti homodiege-tického vypravěče se Kubíček rozhodněstaví proti koncepci Ansgara Nünninga,který na konci devadesátých let kategoriinespolehlivého vypravěče „re-konceptua-lizoval“ v kategorii recepční. Hodnocení vy-pravěče jako spolehlivého či nespolehlivé-ho závisí podle německého teoretika natom, shodují-li se vypravěčův hodnotovýsystém a vnímání světa s hodnotami a hle-diskem čtenáře, nebo ne. Proti tomu hájíKubíček starší, „imanentistické“ pozice:nespolehlivost je „implicitní kategorií a jeinherentní textu literárního díla, pro jejírozpoznání není možné aktivovat kontext,který dílu není vlastní“ (s. 172). Z toho ply-

[ 117 ]


ne, že budeme-li v důsledku změny hodnotposuzovat např. vypravěče Goldsmithovarománu Farář wakefieldský (The Vicar ofWakefield, 1766) jako nespolehlivého, jakto ukázala Vera Nünningová (s. 121), roz-cházíme se s intencí díla a rušíme jehoidentitu.

Teorie nespolehlivosti a předevšímkoncepce „nespolehlivého vyprávění“, jakje představena ve Vypravěči, nabízí velmibystrý pohled na významové dění někte-rých narativů a umožňuje pojmovéuchopení jedné dosti časté narativní stra-tegie. Odmítnutí pragmaticky definovanénespolehlivosti má za cíl potvrdit autorituliterárního textu a regulovat chování pub-lika. Obávám se nicméně, že autor úplněsprávně a v celé potenciální složitosti ne-postihuje význam extratextuálních faktorůpro stanovení jak „částečné ne-spolehlivosti“, tak návazně nespolehlivostina rovině vyprávění.

Lze snad mít za to, že literární textpředpokládá určitý hodnotový systém,s nímž se vypravěč či reflektor ocitá v roz-poru a stává se tak v našich očích, přidrž-me se autorova zjemňujícího názvosloví,pouze „částečně spolehlivým“. Tento sys-tém může text z čtenářova hlediska za-hrnovat jen natolik, nakolik se jako domi-nantní uplatňuje v reálném světě, anižovšem text jeho závaznost přímo ozna-čuje. Překrývání hodnotového horizontutextu s hodnotovým horizontem čtenářepak představuje podmínku adekvátní in-terpretace. Jestliže dojde k zániku pů-vodního kontextu, nezbývá než se hopokusit rekonstruovat. Není-li to možné,původní textovou intenci nelze s jistotouidentifikovat, leda snad v rámci širokéhopole eventualit.

Ideologická, axiologická či evaluační„omylnost“, jak Chatman ne zcela šťastněnazývá veškerou, tedy nikoli jen faktickou„nespolehlivost“ na rovině postav (Do-hodnuté termíny, s. 140), bude tedy nejspíšv řadě případů v podstatě pragmatickou,vnětextovou kategorií. Ale může se jí státi Kubíčkova „nespolehlivost vyprávění“v případě, že vypravěč narativus „omylným filtrem“ zůstane důsledněskrytý a nedá nám signál „omylnosti“ po-stavy. Uvedu jeden příklad, kdy tomu takpodle mého soudu je. Známý román jihoaf-rického spisovatele a držitele Nobelovyceny J. M. Coetzeeho Disgrace (1999) (ang-lického názvu užívám záměrně, neboť čes-ký překlad titulu neodpovídá klíčové více-

značnosti originálu. Celý text byl ostatněpřeložen nevalně, srov. např. translatolo-gické rozbory F. Schilly na stránkách Brit-ských listů) je napsán ve třetí osobě. Vy-pravěč však zůstává skryt, v popředí sezcela ocitá reflektor – David Lurie. (Kubí-ček by tedy v souvislosti s Disgrace nejspíšmluvil o „nespolehlivém vyprávění“.) Conás však vede k tomu, že Lurieho vnímámejako „omylného“ a celé vyprávění, řečenos Kubíčkem, jako nespolehlivé? Čím námto text, jehož fikční svět je myšlenkověi perceptivně plně perspektivizován právěLuriem, signalizuje? I když jsme vyprávěnínazvali „nespolehlivým“, signály této ne-spolehlivosti a Lurieho „omylnosti“ byv textu měly být přítomny. Já se však do-mnívám, že tomu tak v tomto případěnení. Kdyby byl autor dal přednost Ich-for-mě, zcela jistě bychom zpozorněli. Třetíosoba, zdá se mi, na jedné straně zakládájistou distanci mezi skrytým vyprávěčema reflektorem (tato distance sama k od-halení protagonistovy „omylnosti“ roz-hodně nestačí), na straně druhé nicméněposiluje naši důvěřivost vůči fokalizujícípostavě (což ale neznamená, jak se do-mnívá Kubíček, že jí vypravěč automaticky„straní“ [srov. s. 94, poznámka 50]). Lurienic nevypráví, nýbrž vnímá, přemýšlí,hodnotí. Pouze pokud čtenář sdílí autorůvhypotetický étos životní autenticity, doká-že odhalit Lurieho zejména počáteční„omylnost“ a návazně i „nespolehlivost vy-právění“ jakožto celkovou narativní stra-tegii. Není-li publikum takříkajíc stejněeticky ustrojeno, bude Lurieho, obviněné-ho ze zneužití pravomoci učitele a ze se-xuálního obtěžování, v první části románuvnímat spíše jako oběť než jako viníka.A to je právě, troufám si tvrdit, záměremCoetzeeho fascinujícího textu: nechatčtenáře, aby si s ním dělal, co umí a může.V tom smyslu se Chatmanova „omylnost“jeví v případě postavy stejně problema-tická jako „částečná spolehlivost“ v sou-vislosti s vypravěčovým nebo hrdinovýmhodnocením či konceptualizací. Oba tytotermíny implikují existenci nějakéhopevného hodnotového standardu, jímž vy-pravěče či postavu poměřujeme. Můževšak text s nějakým takovým standardemsdíleným čtenáři vždy počítat? Jedná seo stabilní faktor? Není u takovýchto textůinterpretace mimořádně nejistýmpodnikem?

Můj příklad má bohužel drobnou nevý-hodu. Samotný název knihy, jak jsem na-

[ 118 ]


značil výše, nabízí přinejmenším tři možnézpůsoby čtení (které se ovšem nevylučují).Abychom ho však četli (i) jako příběho „hanebnosti“, jak zní česká verze názvu,musíme k tomu být nějak „náchylní“. Tutonáchylnost, ať už pramení z čehokoli, sipřinášíme s sebou. A záleží vůbecv podobných případech na množství tex-tových pokynů? Dokážeme číst text samisobě proti srsti prostě proto, že text takovýzpůsob čtení vyžaduje? K tomuto re-cepčněestetickému problému se v této re-cenzi ještě jednou vrátím.

Ve třetím oddílu knihy, nazvaném „In-tersubjektivita“, jehož menší část se loniobjevila v „českém čísle“ prestižního ame-rického literárněteoretického časopisuStyle, je Kubíček mírně kritický k LubomíruDoleželovi, když upozorňuje, že mimésis,jak ji pojímají a odsuzují Heterocosmica(2003), dnes už vlastně téměř nikdo z vý-znamnějších literárních vědců tímto způ-sobem nechápe. Pro Kubíčka představujemimésis životem a četbou získanou „syn-tax“ fikčního světa, podmínku našeho ro-zumění fikčnímu světu, souhrn kogni-tivních rámců, které jakýkoli text – i ten„sebenemimetičtější“ – u čtenáře spouštía které mu umožňují tomuto textu porozu-mět. K tomuto dílem postulovanému sou-boru nadindividuálních kognitivních rámcůsamozřejmě odkazuje prefix „inter-“v titulu třetí části. Kubíček si však uvědo-muje, že jednotlivý akt rozumění nemůženebýt z hlediska „významov[ého] potenci-ál[u] fikčního světa“ (s. 196) reduktivní:„jen v této podobě jsou nám fikční světydostupné“ (tamtéž), neboť „text vždyckymusí nějak konkrétně znamenat. A totoznamenání je naše subjektivní (časověa prostorově determinované) rozumění“(tamtéž). Smysl, k němuž konkrétní čtenářdospívá, představuje podle Kubíčka, odvo-lávajícího se zde na myšlení Pražské školy,ale např. i na Jana Patočku, výsledek jakrekonstrukční, tak i konstrukční práce. Dopřetrvávajícího literárního textu projektuječtenář v míře a způsobem, jakým mu totext dovoluje, hodnoty, které jsou pro nějaktuální a významné.

Jenže – a jasnou odpověď na tuto otáz-ku v knize Tomáše Kubíčka nenalezneme –které posuny ve smyslu, které proměnyv konkretizaci literárního díla nebo ještějinak, které hodnotové projekce čtenářůutvářející smysl díla a související s promě-nou kontextu jsou přípustné, a které ne?Vrátíme-li se k tématu druhého oddílu re-

cenzované publikace, ztráta vypravěčskéspolehlivosti, jak o ní uvažuje VeraNünningová, nepochybně odráží proměnuhodnotové situace – a přesto hodnocenívypravěče jako nespolehlivého v důsledkuzměn v reálném světě Kubíček odmítáa považuje je za popírání identity díla.Otázkou ovšem je, zda jsme při čtení ča-sově či kulturně vzdáleného narativu, je-hož vypravěč se nám z našeho hlediskajeví mravně či ideologicky„problematický“, „pochybný“ nebo „odsou-zeníhodný“, od tohoto postoje s ohledemna vlastní integritu vůbec schopni abs-trahovat. A jestliže ano, zda tím závažněneredukujeme interpretační potenciál pří-slušného díla či zda eventuálně přímo ne-potlačujeme jeho (řečeno Kubíčkovýmislovy) „významovou dominantu“. Čtenářčasto nepochybně může interpretovat textsám za sebe, z hlediska svých hodnot,např. vnímat vypravěče jako nějakým způ-sobem „nespolehlivého“ – text to snad pří-mo nepožaduje, ale umožňuje to. A jehointerpretace se tím rozhodně prohlubuje.Humbert Humbert je vzdor své inteligenci,imponujícímu intelektuálnímu vybaveníi noblese z mnoha důvodů zavrženíhodnáosoba, třebaže svůj příběh záměrně ne-zkresluje. Podobně mnohé vypravěče velmistarých textů prostě dnešní čtenář ne-dokáže přijímat bez „nedůvěry“. Např.k většině středověkých legend lze jentěžko přistupovat bez předistancování.Text je pro nás mrtvý, nehovoří, míjíme ses ním. Může to samozřejmě platit třebai pro texty brakové literatury. Vnímáme-lipříslušného vypravěče jako ideologicky,hodnotově apod. nespolehlivého, není tatonespolehlivost sice založena textově, nýbržpřinesena zvnějšku, je to však, řekl bych,jediný způsob, jak text „přimět k řeči“,„zvýznamnit“ ho, byť se pak literární dílotřeba proměňuje v pouhý (?) historicko--kulturní doklad, projev ideologie apod.

Těmito (pouze improvizovanýmia nutně dílčími) poznámkami jsme se všakpřece jen dostali poněkud za rámec re-cenzované knihy – byť je inspirovala právěona.

Kubíčkův (redakčně naneštěstí velmišpatně připravený) text nenabízí žádnounarativní systematiku, nové typologie vy-pravěčů a hledisek, žádné vlastní efektnípojmosloví. Zejména ve druhé a třetí částise stává výstižným teoretickým zrcadlemdynamického sémanticko-pragmatickéhoprocesu utváření smyslu narativního díla,

[ 119 ]


který chce co nejvýstižněji a conejkomplexněji postihnout. Už citovaný P.A. Bílek o Vypravěči právem poznamenal,že kniha zkoumá specifickou situaci, „kdyvyprávění vstupuje do světa a domáhá serozumění“ (přebal). Monografii jako celekvnímám coby jeden z výsledků osobnícesty za pochopením, uchopením a poj-menováním celého komplexu problémůspjatých s narativem, narativitou a „děnímsmyslu“ narativního díla, které už léta tvoříhlavní předmět autorova badatelskéhozájmu a jimž se výhradně na konkrétníchtextech věnoval i ve své dizertacio románech Milana Kundery; jeden z vý-sledků, nikoli završení. Neboť věřím, že To-máš Kubíček ve svých budoucích pracíchunikne pokušení, jemuž (jak v osobnímrozhovoru žertem podotkl v souvislostis poslední knihou Franze Stanzela) jsmečasem všichni vystaveni – pokušení vykrá-dat sám sebe.

Milan Orálek

„Banalýza českého dějepisectví“

Milan Řepa: Poetika českého dějepisectví.Brno, Host 2006. Edice Studium.

V posledním loňském čísle Dějin a sou-časnosti recenzoval Petr Čornej knihubrněnského historika, držitele Ceny JosefaHlávky, Milana Řepy Poetika českého dě-jepisectví, kterou jako osmnáctý svazekedice Studium vydalo v červnu téhož rokunakladatelství Host. Čornej sice přes jistévýhrady označil publikaci za průkopnickoua její vydání přivítal, na jednom místě všakpíše: „Člověk, který hledá v knize první po-učení o praktickém uplatnění metod tzv.lingvistického obratu či dnes tolik módnínaratologie, asi nebude zklamán. Kdo seale jen trochu zajímá o literární vědu, brzyzjistí, že se autor ve svých rozborech více-méně opřel o základní pojmy a postupy,známé studentům bohemistiky a literaturyze standardních učebnic literární teorie“(DaS, 2006, č. 12, s. 45). Ačkoli si nejsemjist, dá-li se mluvit o nějakých „metodáchtzv. lingvistického obratu“, s Čornejovýmhodnocením v podstatě souhlasím. Dokon-ce se domnívám, že je ve své kritice přílišmírný. V následujícím textu bych to rádprokázal.

Začněme zmiňovaným dopadem obra-tu k jazyku na myšlení o psaní dějin, tedyzpochybněním neutrality a transpa-rentnosti jazyka a narativity jakožtoprostředků reprezentace skutečnosti,a teoriemi, které jsou na tomto předpokla-du založeny. Jak bylo řečeno, podle Čornejenabízí Poetika českého dějepisectví pou-čení o praktickém uplatnění „metod tzv.lingvistického obratu“. Je tomu tak aleskutečně? Milan Řepa opravdu v úvodu svéknihy a v kapitole „Vyprávění“, vedleshrnutí dosavadních polemik a úvahohledně vztahu historie a vědy (německýMethodenstreit, spor C. Hempela s W. H.Drayem) či historie a literatury (např. Min-kovo zdůraznění imaginativní stránky dě-jepiscovy práce), podává stručný přehleddebat týkajících se vztahu dějepisu a reali-ty, přičemž se zmiňuje např. o paradigma-tických textech Rolanda Barthesa (článek„Le discours de l‘histoire“ z roku 1967)a Haydena Whitea (Metahistory z roku1973). Pravda je ovšem taková, že jehovlastní přístup k dílům starších českýchhistoriků (Palacký, Šusta, Pekař, Odložilíkaj.) zůstává těmito myšlenkami takřka ne-poznamenán.

Jestliže White byl přesvědčen, že „nara-tivní struktury, do jejichž rámce historiciuspořádávají své poznatky o minulosti,jsou totožné se zápletkami, které vytvářejíromanopisci ve svých fiktivních vyprávě-ních“ (s. 146), Řepa tento názor sice, jak vi-díme, registruje, otázku jeho oprávněnostisi však neklade. Narativ pro něj evidentněnepředstavuje žádný kognitivní či epis-temologický problém. Zajímají ho čistějeho formální aspekty. Zabývá se tak po-stavou, časem, „pohledem“ a dějem. Užtento výčet, odpovídající pořadí, v němžjsou uvedené kategorie probírány, i ná-zvům příslušných podkapitol, vzbuzuje po-chyby. Nacházejí se „pohled“ a děj na téžeúrovni narativu? Jsou děj a postavajednotky téhož řádu, nebo by bylovhodnější mluvit spíše o postavě a události(akci, jednání, dění)?

V případě konkrétních oddílů se zdrá-hám mluvit o analýze. Rozhodně o ni nejdev případě postav, u nichž se Řepaspokojuje s tím, že je po forsterovsku roz-dělí na plastické a ploché s odůvodněním,že by bylo „nadbytečné a poněkud samoú-čelné vytvářet pro potřeby této prácetypologii historických postav“ (s. 157).Podle mého soudu je to spíše naopak. Od-halení hloubkové struktury některého

[ 120 ]


z probíraných narativů by leccos vypovědě-lo o způsobu, jakým historik uchopuje lát-ku, jak ji nahlíží a strukturuje, jak ji ob-dařuje smyslem, ať už na základě nějakýchnadčasových apriorních schémat, či v zá-vislosti na své konkrétní historickéa hodnotové situaci.

Asi nejdiskutovanější narativní katego-rii, pohled (point of view), chápe Řepajednoduše jako „hledisko, z něhož autornechává čtenáře sledovat děj nebopředmět výkladu či popisu“ (s. 184). Taktotriviální pojetí mj. vůbec nebere v úvahuroli perspektivy ve fázi „zpříběhování“ mi-nulosti, tedy při výběru, spojování a nara-tivním zhodnocování historických událostí,ačkoli se to v souvislostí s historikovouprací přímo nabízí. Vždyť už sám pojemudálosti je nesamozřejmý. Jak upozornil jižJurij Lotman, o tom, co je a co není udá-lost, rozhoduje příslušná kultura. Pokudzvolíme příklad z fikce, pak vestředověkém rytířském románu měla smrtstatus události pouze tehdy, byla-li hrdin-ská, nebo naopak potupná (srov. J. M.Lotman, „Problém sujetu“, in: týž, Štruktú-ra umeleckého textu, přel. M. Hamada,Bratislava, Tatran 1990).

Naprosto vágní zůstává u Řepy „děj“.Není vůbec zřejmé, v jakém vztahu je k fa-buli a syžetu, které autor volí pro popis na-rativní struktury. Také se domnívám, želépe než tato formalistická dyáda by Řepo-vi, mutatis mutandis, posloužila Schmi-dova čtveřice dění – příběh – vyprávění –prezentace vyprávění. Možná by ho i při-měla položit si otázky, které, jak už jsempoznamenal, nechal v podstatě bez po-všimnutí, např. jakým způsobem se ne-strukturované dění, filtrované historickýmidokumenty, mění díky dějepisci v příběh(fabuli), atd.

O fabuli se autor nejprve vyjadřuje tak,jako by šlo o něco, co historikově kon-strukční práci předchází a co nám historikpouze zprostředkovává: „Dějiny poskytujíjejich [sic] vypravěčům nepřeberné bohat-ství atraktivních fabulí“ (s. 192). Ale užtato formulace implikuje zřetelný rozdílmezi dějinami jako kontinuem a fabulíjako něčím z tohoto kontinua někým nějakvyděleným. O dvě strany dál se ostatněv rozporu s předchozím říká: „S fabulípracuje historik v první fázi své práce, fa-bule se mu formuje během studia pra-menů, z nichž těží fakty.“ (s. 194) Protějš-kem fabule je syžet. Jeho explicitní definicinám však autor kupodivu neposkytne. Zdá

se, že od fabule se v Řepově pojetí odlišujepředevším rozvedením motivací postava jistou subjektivizací, které ji „zpestřují“(s. 193). Blízko k fabuli mají prý kronikaa anály, jež však pouze „evidují fakty“ (s.194) a oproti nimž fabule představuje „bo-hatší útvar“ (tamtéž). Toto konstatování jedůležité. Je-li totiž fabule „bohatší útvar“než anály, vyplývá z toho, že stupeň zpra-cování „skutečnosti“ v letopisných zázna-mech musí být menší. Fabule tak logickyve větší míře tvoří výsledek selekční, kon-strukční a evaluační aktivity. Ukazuje se toostatně i v Palackého morálně perspek-tivizované synopsi prvního a druhéhočlánku VII. knihy jeho Dějin, kterou autorcituje jako ukázku fabule (srov. s. 192).Řepa ale o „inteligibilitu v nahodilém“a „obecninu v singulárním“ vyjevující or-ganizaci (s. 194, citát z P. Ricoeura) hovoříaž v souvislosti se „zápletkou“. Přitom sezdá, že objektem této organizující aktivityje právě fabule, „sled událostí, tedy pře-chodů od jedné situace ke druhé“(tamtéž). Jak jsme však ukázali, představafabule coby nahodilého sledu událostí jemylná, neboť i ona už představuje ztvárně-ní této nahodilosti. Navíc se kamsi vytratilsyžet. Jaké ten zaujímá místo v takto poja-tém narativu? Jak se liší od „zápletky“? Od-povídá jí? „Zápletku“ chápe autor jako„prvek, který mění výchozí situaci, uvádíděj v pohyb a zároveň jej organizuje“ (tam-též). Frapantnější zmatení pojmů si snadani nelze představit. Slovo „zápletka“ zdetotiž bez rozlišení figuruje v obou svých vý-znamech, jednak ve smyslu dramatické„kolize“ (1), jednak ve významu „osnovy“(plot) (2). První význam („zápletka“ jakoforma vysvětlení) ilustruje Řepa na Whi-teově čtyřdílné typologii, k níž však anizde, ani na jiném místě nezaujímá žádnýpostoj – jako by myšlenka „sdějování“určitých historických událostí do podobyromance, satiry, tragédie či komedie bylavlastně docela bezproblémová a nezne-pokojivá. „Zápletka“ jako fáze děje figu-ruje znovu v následující pasáži: „Počátekpříběhu českých dějin vidí Palacký v naru-šení původního, rovnostářského soužitístarých Slovanů, jeho zápletku pak tvořípotýkání s narušitelem, peripetií je přejí-mání německých řádů Slovany […]“ (s.198). O rozdílu mezi oběma významy „zá-pletky“ se Řepa nikde explicitně nezmiňu-je. Obávám se, že si ho ani není vědom.

Vidíme, že autor v knize kombinujeteorie a termíny, která do sebe často vů-

[ 121 ]


bec nezapadají. Tradiční pojmy zůstávajív jeho pojetí mlhavé, protože je řádně ne-definuje (děj), jiné jsou dvojznačné (zá-pletka), nově zavedené termíny neostré(spád). Kusé zmínky o vlivných teoriích,jako je ta Whiteova, jsou spíše na škodu,neboť se z nich prakticky nic nedozvíme,neznalé znepokojují, v horším případě jenmatou (srov. s. 127). O jednotlivých nara-tivních kategoriích pojednává Řepazjednodušeně a povrchně, v podstatě jejen představuje na početných a obšírnýchukázkách.

Věnoval jsem velký prostor naratolo-gické problematice, jelikož ji v diskurzivníanalýze historického textu pokládám zaprvořadou. Vznikl tak ovšem jistý optickýklam. Větší část Poetiky českého dějepi-sectví totiž, jak upozornil už Petr Čornej,spadá spíše do oblasti stylistiky a rétoriky.Řepa pojednává o básnických a stylis-tických prostředcích, které přispívají k po-etizaci dějepisného díla – o figurácha tropech, funkčních stylech a slohovýchpostupech i o autorské strategii. Ve všechkapitolách podléhá obsesi nahrazovatběžně užívaná slova vlastními termíny,pokud možno nejasnými a neobjek-tivizovatelnými. V souvislosti se stylem takmluví o zážitkovosti, spojitosti, spletitosti,uměřenosti. V oddílu o kompozici ve svémzápalu pro vytváření nových, zbytečnýchsynonym používá místo průhledného „tex-tový typ“ výraz „kompoziční řád“, místo„narativu“ mluví o „epice“, „argument“ na-hrazuje „rozpravou“ a „deskripci“ „ob-razem“. Neúčelnou a matoucí neologizacíse však jeho přínos vyčerpává, neboť jinakse omezuje na definování a úmorné ilu-strování běžných kategorií. Např. aby vy-světlil, co je to popis, uvádí dvacet pět citá-tů, některé až o dvou stech slovech (srov.s. 106–123). Titul Poetika tudíž klame, Čí-tanka by byla lepší.

Zejména v souvislosti s tropy a figura-mi autor neustále zdůrazňuje „čtenářskouatraktivitu“ či „působivosti“ toho kteréhoprostředku. Odhaluje tak, který z přístupůzmiňovaných v úvodu je mu bližší – zdahledání odpovědi na otázku, jestli „jazy-kové či literární struktury předurčujísamotné myšlení o historii, způsob výběru,uspořádání i interpretaci historického ma-teriálu“ (s. 10), nebo pohled čtenáře „ob-divující[ho] stylistické finesy, odvážnémetafory, napínavé zápletky, dramatickékonflikty, barvitě vykreslená prostředínebo mistrně charakterizované postavy“

(s. 9, všechna klišé jsou původní). Není sepotom co divit jeho zjištění o metaforách:starší čeští historikové používají ve svýchtextech metafory; funkce těchto metaforje jednak estetická, jednak poznávací;někdy odhaluje politickou či dějinnou filo-zofii svého tvůrce. Co ale s tím? Co dál?Způsob, jakým Řepa o tropech pojednává,odporuje jeho úvodnímu upozornění, žetropy zdaleka nejsou jen „ornamentální,příznaková složka díla“ (s. 27), nýbrž „dů-ležité nástroje, které usnadňují, spoluvy-tvářejí, ne-li dokonce předurčují naše myš-lení o světě“ (tamtéž). Jaká jsou tedy úskalímetafor (jichž se, podle Lakoffa, nemůže-me vystříhat)? Nesugerují určitou in-terpretaci minulosti? Mohou mítmanipulativní efekt? Nebylo by užitečnépátrat po skrytě metaforické povaze ně-kterých zdánlivě samozřejmých histo-rických koncepcí? Tyto otázky si Řepa ne-klade. Jen v části o metonymii pozna-menává, jak označení jako doba předhu-sitská či pobělohorská „nabízejí pojítko,které umožní protkat na první pohleddisparátní fakty sítí časově-příčinných sou-vislostí, které neodvratitelně směřujík předpokládanému cíli, ať už je jím válka,revoluce nebo jiný historický jev“ (s. 45).To je ovšem výjimka. Jenže právě toutocestou se měl Milan Řepa podle mého ná-zoru dát. Z tohoto a z několika jiných ná-znaků je zřejmé, že k hlubšímu průzkumuzpůsobu vzniku historického obrazu a jehopoměru k hypotetické předtextové realitězřejmě má předpoklady. Spokojil sevšak s povrchní, učebnicovou prezentacíjevů poetizujících historikův texta prvoplánovým popisem zjednodušeněpojatých narativních prvků.

Přes všechny tyto výhrady se snad dásouhlasit s autorovým závěrečným konsta-továním, že Poetika českého dějepisectvínabízí jisté nástroje a pojmosloví k rozboruhistorického textu (s. 247). Působí však ažsměšně, sděluje-li nám tónem objevitele,že „Kniha o Kosti nejen čtenáře poučí, aletaké pobaví“ nebo že „čeští historici sev ukázkách představili jako strhující vy-pravěči“ nebo když téměř slavnostně vy-hlašuje vítěze jakési soutěže O nejpoetič-tějšího českého historika: „Autor sinetroufá odpovědět na otázku […]: Kdoz českých historiků je literárně nejatrak-tivnější, nejčtivější, nejpoetičtější? […]Palacký, Pekař, Šusta“ (s. 248).

Výčet nedostatků Řepovy knihy bymohl pokračovat. Právem by se dalo auto-

[ 122 ]


rovi vytknout, že při pojednání o textovékoherenci odvolává na Mathesia a ignorujeklíčové práce Danešovy, že nezná Doleže-lovu studii o fikčním a historickém nara-tivu, že i při samozřejmých konstatováníchškolometsky odkazuje na literaturu, jakoby i zde přejímal poznatky od jiných bada-telů. To jsou však jen drobnosti. Tatotrapná „poetika“, jejíž přínos se praktickyvyčerpává úvodní kapitolou a proti níž jeschematická Hrabákova příručka téhožjména bezmála excelentní opus, totiž vů-bec neměla vyjít.

Třeba se od Milana Řepy v budoucnudočkáme poučenější, hlubší, truismy neo-mílající a nespočtem nadbytečných citátůnezahlcené práce o díle jediného, třebai současného českého historika, která na-bídne analýzu historického diskurzu vevšech jeho aspektech – a bude tudíž mít narozdíl od Poetiky českého dějepisectví ně-jakou cenu. Moc bych na to ale nesázel.

Milan Orálek

„Teorie významu či filozofie komu-nikace?“Petr Koťátko: Interpretace a subjektivita.Praha, Filosofia 2006.

Tak nám vydali monografii analytické-ho filozofa, milí čtenáři!

Podobně jako Švejk byste mohli opáčit:„A kterého, pane recenzent? Já znám…,“neboť počet autorů, kteří u nás v této ob-lasti vydávají původní filozofické práce, jesnadno vyčíslitelný. Tentokrát se jednáo Petra Koťátka, který si nedávným vy-dáním knihy s názvem Interpretace a sub-jektivita (IaS) vyryl další velký zářez do své-ho autorského pera; první tam má jižz roku 1998 za publikaci Význam a komu-nikace (VaK).

Jak ví čtenáři VaK i mnoha článků,navazuje autor na filozofickou tradici, kte-rá do popředí svého zájmu staví přirozenýjazyk a jeho každodenní užívání v běžnýchi méně běžných komunikativních situa-cích. Na rozdíl od těch sémantiků, kteří vesvých analýzách vycházejí od výrazů (vět)daného jazyka (jazykového systému), jimžse snaží přiřadit odpovídající významy,jsou východiskem Koťátkových analýz ak-tuální promluvy komunikujících lidskýchjedinců. Namísto otázek typu: „Co je vý-

znamem výrazu a v jazyce L?“ tedy může-me čekat spíše pokusy o zodpovězeníotázek typu: „Co míní mluvčí, když do ko-munikace uvede ty a ty zvuky?“ „Jaké ob-sahy můžeme jakožto interpreti připsatpromluvám mluvčího?“ Případně: „Jaké po-stoje mluvčí zaujímá k těmto obsahům,chová-li se v určité komunikativní situacitak a tak?“ Dále si ještě všimneme, jakédůvody Koťátka k takovémuto důsledněpragmatickému přístupu k analýze význa-mů vedou a co mu vadí na přístupuprvním.

Principy determinace významupromluv se Koťátko zabýval již ve VaK, kdev polemice s intencionální sémantikou Gri-ce či Schiffera odmítl názor, podle nějž sena determinaci významu promluv nějakýmzásadním způsobem podílejí aktuální in-tence mluvčího, a namísto toho nabídl ta-kové pojetí, které chápe význam promluvyjako soubor normativních závazků na nějuvalených. Mluvčí vykonáním mluvníhoaktu určité záměry, přesvědčení atd.manifestuje a nezastává-li postoj, který jemanifestován v jeho aktu, je možné jejsankcionovat. Následné otázce, kde se be-rou tyto normativní principy, jaký je statustěchto norem a v jakém smyslu se na prin-cipu determinace významu podílejí jazy-kové konvence, se již ve VaK nedostalorozsáhlejší diskuze, byť se autor přihlásilk lewisovskému pojetí vzniku jazykovýchkonvencí.

Dále si čtenáři VaK možná vzpomenouna ne příliš povzbudivý závěr knihy, kde seKoťátko přiznal, že nezná nějaké dobré vý-chodisko z Wittgensteinových skeptickýchúvah o řízení se pravidlem a že krom ob-vyklého konstatování, že skeptikova pozi-ce se sama vyvrací, dovedeme-li ji ad ab-surdum, může nabídnout pouze hypote-tický imperativ: Chceš-li vůbec formulovatnějaká pravidla řídící komunikaci a ne-chceš-li zproblematizovat samotnou svojipozici, musíš přistoupit na elementární ko-munikativní shodu (viz VaK, s. 228n.).I kdyby byl Koťátko přesvědčen, že jeho ře-šení této skepse je v podstatě wittgenstei-novské, můžeme zde pozorovat poměrněvýrazný posun. To, na čem se oba autořishodnou, je skutečnost, že jazykovápravidla se musí odvozovat z nějaké ele-mentární shody či – v terminologii bližšíWittgensteinovi – ze společensky sdílenéformy života, která je konstitutivní pod-mínkou jakýchkoli pravidel, tedy tím, covůbec představu pravidla umožňuje, a ne

[ 123 ]


naopak. To, kde se oba autoři rozcházejí, jenázor na možnost exaktní formulace těch-to sémantických pravidel. Zatímco pro Ko-ťátka není problém vyvinout nějaký me-tajazyk, ve kterém bude formulovatpravidla, jimiž se řídí účastníci této shody(jinak bychom asi jeho pokusům o defi-niční vymezení různých úspěšně vyko-naných mluvních aktů museli připsat sta-tus skutečně tajuplný), je pro Wittgenstei-na i vyvinutí takového metajazyka problé-mem, neboť je opět napadnutelné jehoregresovým argumentem. Formulovat ex-plicitní pravidla je pro něj zkrátkanemožné, jakákoli sémantika je nevyjádři-telná, a to proto, že i užívání tohoto me-tajazyka musí být založeno na sdílené for-mě života. Zatímco tedy konstatování sho-dy na úrovni praxe je pro Wittgensteinakonečným bodem analýzy, který vede k sé-mantickému kvietismu, je toto konsta-tování pro Koťátka jakýmsi výchozímbodem, který nám umožní uvědomit simeze jakékoli nabízené teorie významu.

V IaS se Koťátko snaží splatit některéintelektuální dluhy, které mu zůstávajíz předchozí knihy a – jak sám říká – nasto-lit určitou rovnováhu v tom smyslu, že za-tímco dříve svoji pozici vymezoval vůči ra-dikálnímu intencionalismu a individualis-mu, pokusil se nyní ubránit i její druhoustranu, a sice před nebezpečím rigidníhokonvencionalismu. Jak již název napovídá,bude se zabývat především tím, jak může-me v interpretaci připisovat myslícímua komunikujícímu subjektu obsahy jehopostojů a v jakém smyslu individuum mínísvá tvrzení či zastává svá přesvědčení (vizs. 13). Jeho úkol se tedy na první pohledzdá snadný: ubránit intuitivně poměrněpřitažlivou představu, podle níž jsou účast-níci komunikace jejími subjekty (komuni-kované obsahy jsou obsahy jejich promluv,oni svými promluvami něco míní atd.),oproti odpudivému rigidně konvencionalis-tickému obrázku, podle nějž vystupujíúčastníci komunikace spíše jako loutkyřízené nějakým nadosobním systémem(jazyka), a to v tom smyslu, že v komunika-ci pouze vybírají prostředky z rezervoárutohoto systému a řídí se pravidly, kteréjsou tomuto systému vlastní. Na druhoustranu nesmí upadnout zpět do libovůle,kterou nastoluje intencionalismus a kterávede k tomu, že jakákoli promluva můžeznamenat cokoli v závislosti na tom, co jíaktuálně míní mluvčí. Tento úkol ovšemnení tak snadný, jak vypadá, neboť aby Ko-

ťátko mohl svoji pozici mezi těmitoextrémy vůbec vymezit, musí se věnovatřadě pádných argumentů a kličkovat meziřadou dalších pozic v různých sporech, kte-ré byly rozpracovány mnoha prominentní-mi filozofy a jejichž důsledkem se častozdá být to, že tato intuitivní představa ko-munikace je neudržitelná. Podívejme setedy na Koťátkův postup výkladu a argu-mentace v IaS blíže.

Koťátko po řadě diskutuje několikargumentů, které by mohly ohrozit roli in-dividua v komunikaci, přičemž pozici, kte-rou hodlá hájit, charakterizuje třemi body:(naivní) realismus, internalismusa (umírněně intencionalistický) individua-lismus. Realistou je údajně z holé ne-zbytnosti, internalistou proto, že mu tatopozice „umožňuje sladit externí podmíně-nost obsahů myšlenkových a komunika-tivních aktů s jejich subjektivitou“ a indivi-dualismus prohlašuje (pouze) za „prak-tický postoj […] připisování mentálníchstavů a identifikace významů promluv,“ je-hož motivaci se snaží obhájit poukazem nameze konvencionalismu (viz s. 19).

Práce začíná obecným výkladem naiv-ního realismu, což je pozice, podle níž jejazyk zkrátka nástrojem komunikace mezireálnými lidmi v reálném světě a podle nížje nám svět a věci v něm naprosto běžněa bezprostředně epistemologicky pří-stupný tak, jak je o sobě. Výklad této pozi-ce je dále upřesněn polemikou s jazy-kovým konstruktivismem, v níž Koťátkonapř. explicitně vystupuje vůči Quinověteorii positů. V další části první kapitoly seautor snaží vyvrátit pojetí mentálníchstavů jako bytostně privátních a nepří-stupných objektivní analýze. Tvrdí, že při-pisování mentálních stavů druhým jestejně (ne)problematické jako jakékoli jinéempirické soudy a že popírat to by zna-menalo i popřít jakoukoli možnost objek-tivního poznání vůbec (opírá se mimo jinéo Davidsonovy úvahy o intersubjektivní po-vaze poznání). Tímto manévrem se snažívzít vítr z plachet radikálnímu antipsycho-logismu a obhájit masivní užívání intencio-nálního slovníku v teorii významu, což bydle něj mělo být následkem naivně realis-tického postoje.

V další kapitole Koťátko předestírá svo-ji teorii deskripcí (běžně „určitých“, dlejeho terminologie „identifikačních“), na nížbude dále záviset jeho obhajoba internalis-mu. Nejprve poukáže na rozdíl mezischopností identifikovat význam promluvy

[ 124 ]


a porozuměním této promluvě – jakýkolifaktor umožňující interpretovi identifi-kovat význam promluvy (ať už se jednáo vnímání zvuků, jejich identifikaci jako fo-nologického útvaru, spojení tohoto útvarus určitým významem či interpretaci užitívěty s tímto významem coby určitéhomluvního aktu) není nutnou podmínkoutoho, aby jí porozuměl. Vždy lze podle Ko-ťátka nalézt protipříklad, v němž interpret„rozumí“ promluvě, aniž by byl s to iden-tifikovat její význam, a to třeba tehdy,má-li k dispozici pouze deskriptivní určenítéto promluvy. Tyto úvahy mají pro Koťát-ka dva důsledky: Prvním je, že deskripcesice mohou usnadnit identifikaci významunějaké promluvy, ale zároveň pak hrozí„vyprázdnění interpretace“. Druhým je, že„nárok na titul ‚rozumění‘ si může dělatjen takové připisování obsahu (a síly)promluvám, které nám umožňuje přizpů-sobit své jednání a uvažování faktu, žemluvčí vykonal mluvní akt s tím a tím pro-pozičním obsahem ( a výpovědní silou). Ja-kékoli specifičtější nároky na způsob iden-tifikace propozičního obsahu se odvozujíod zvláštních interpretačních problémů,které řešíme v konkrétních komunika-tivních situacích.“ (s. 101n.).

Následuje vlastní obhajoba určitýchdeskripcí jakožto referenčních výrazů,srovnatelných ve své identifikační funkcis „výsostně“ referenčními výrazy, jako jsouvlastní jména či demonstrativa. Tato pozi-ce s sebou nese mnoho problémů, jimiž sezde však nemohu detailněji zabývat (mi-mochodem již její obhajoba z pera Koťát-kova – spolu s obhajobou internalismu –vyvolala polemickou reakci M. Zouhara; viz„Externalistická výzva P. Koťátkovi“, Filo-sofický časopis 55, 2007, 2, s. 247–259.).

V následující kapitole se Koťátko pouštído něčeho, co bude nejspíš valné většiněsoučasných analytických filozofů (i kdyžtento odhad samozřejmě nemám podloženžádným statistickým výzkumem) připadatjako nejkontroverznější část jeho pozice –totiž do obhajoby internalismu. Na auto-rově výkladu ovšem není zajímavá pouzetato kontroverze, nýbrž i argumentačnístrategie, kterou volí. Namísto aby sepokusil odbýt externalistické argumentya vyvrátit tak oponentovu pozici ze zákla-dů, což by byl jistě úkol nad míru obtížný,vezme naopak vše, co říká externalista,vážně a nabídne protitah, v němž veškeréexterní faktory, které dle externalisů nere-dukovatelně zasahují do určení propoziční-

ho obsahu, internalizuje. Po řadě probírárůzné varianty externalismu (argumentz indexických výrazů, sociální externalis-mus T. Burge, individualistický A. Bilgrami-ho, teorii kauzálního komunikačního ře-tězce v sémantice vlastních jmen S. Kripkaaj.) a tvrdí, že vždy lze příslušné externífaktory internalizovat pomocí jejich (me-tajazykové či sebereferenční) deskriptivníidentifikace mluvčím, čímž je zahrneme doosobní perspektivy komunikujícího subjek-tu. Tvrdí-li například sociální externalista,že význam nějakého výrazu je bytostně ur-čen vztahy v příslušném jazykovém spole-čenství (viz např. Putnamova slavná dělbajazykové práce či užívání tzv. diferenčněosvojených pojmů), vždy lze tyto vztahy za-pojit do postoje mluvčího tím způsobem,že ten rozumí výrazu x tak, že x znamenáto, jak výrazu x užívají kompetentníčlenové mého společenství, resp. x zna-mená to, co výrazem x kompetentní čle-nové označují. Tento manévr pomocídeskriptivní internalizace umožňuje Koťát-kovi vyhnout se jedné z nepříjemných obtí-ží externalismu, a to té, že někdy zkrátkanemusíme vědět, co znamenají slova, kte-rá užíváme. Toto je ovšem poněkud oše-metné, chceme-li, aby naše teorie význa-mu (resp. propozičního obsahu) měla něcospolečného s tím, jak mluvčím připisujemeobsahy jejich myšlenek či jejich postojů,a předpokládáme-li, že slova, která mluvčíužívá, jsou pro interpreta klíčem k tomutopřipisování (viz opět Putnamův příklads Bertem, který tvrdí, že se jeho „artritida“rozšířila už i do stehna). Na závěr kapitolyKoťátko upozorňuje, že tím, co řekl o in-ternalizaci, „se nijak nereviduje ani neo-slabuje externí realita těchto vztahů [tj.externích vztahů, v nichž se nachází myslí-cí subjekt – pozn. P. S.]: popírá se jen, žezasahují do vymezení obsahu interně ne-zprostředkovaným způsobem.“ (s. 213)

V předposlední kapitole se s Koťátkoopětovně věnuje sporu intencionalistůa konvencionalistů a čtenáři VaK v ní takmohou nalézt jak známé momenty, takjejich částečnou revizi. Nejprve poněkudspěšně konstatuje, že „[j]e zřejmé, že sku-tečný spor se týká významu promluvy,“ (s.255) a formuluje obě protichůdná stano-viska ve formě tezí, které ovšem nechápejako teoretické doktríny, ale spíše jako vý-razy dvou typů interpretačních postojů pří-tomných v reálné komunikaci. Takovýtopohled na celý spor má ovšem své dů-sledky, o nichž za chvíli.

[ 125 ]


Poté si Koťátko všímá metafory jazykajako hry, z níž dle něj často čerpají konven-cionalisté, kteří by měli tvrdit, že významnějakého jazykového prvku je dán pravidlysystému jazyka asi tak, jako je význam(funkce) herního kamene dán pravidly hrya uvedení tohoto prvku do reálné komu-nikace, resp. kamene do reálné praxehraní není řízeno ničím jiným. Pomocí tex-tové evidence z děl dvou původců tétometafory, de Saussura a Wittgensteina,ukazuje, že jejich původní užití tétometafory neodpovídají jejímu konvencio-nalistickému čtení.

V následné pasáži autor poněkud de-tailněji než ve VaK rozebírá wittgenstei-novsko-kripkovské téma řízení se pravidly.Jak již bylo zmíněno, interpretuje tutoargumentaci tak, že jazykové jednání senemůže řídit nějakým neosobním systé-mem pravidel, ale že musíme předpoklá-dat komunikativní shodu na úrovni jazy-kové praxe, která zakládá samu představupravidla. Tyto argumenty, spolu s přijetímnaivního realismu, jsou dle Koťátka nej-lepším způsobem, jak se zbavit představyjazyka jakožto systému řízeného auto-nomními, na reálné praxi nezávislýmipravidly.

Dále autor po snadném odmítnutírigidního konvencionalismu odmítá i jeholiberalizovanou variantu a dospívá k závě-ru, že i v ní dostaneme teorii, která je neú-měrně složitá vzhledem k běžné komuni-kativní praxi, tedy alespoň „kdybychom sepokusili explicitně formulovat princip(nebo spíš celou síť principů), který by prokaždou možnou situaci určil propoziční ob-sah promluvy vykonané užitím věty V1.“(s. 289)

Poté přechází k pojetí významupromluvy jako shody intence a interpreta-ce a přiznává, že jeho dřívější argumentproti němu, který spočíval v nastolení fik-tivní situace, v níž došlo k úspěšné komu-nikaci tak říkajíc náhodou, byl slabý (nebose mu zde pouze nehodí?) a že „můžemepodržet pojetí významu promluvy jakosouboru jejích normativních důsledků […],aniž by nás to zavazovalo k institucionalis-tickému předpokladu, že význam promluvymusí být determinován principy přesahují-cími aktuální interakci mezi mluvčím a ad-resátem.“ (s. 299)

Skutečným závěrem kapitoly, před-cházejícím konečnému shrnutí různýchpozic v tomto sporu, je konstatování o jis-tém vyprázdnění běžného pojmu jazyka:

„Je evidentní, že komunikace probíhajícív rámci našeho společenství zdalekapřesahuje sféru významových přiřazení,v nichž se předem shodneme.“ (s. 301)a u Koťátka ne příliš překvapivé tvrzení, že„[n]aše dosavadní diskuse spíše podporujezávěr, že nevystačíme s jedním principem:musíme připustit rozmanitost způsobů de-terminace významů promluv, odpovídajícírozmanitosti typu diskursu, resp. komuni-kativních situací. A hledáme-li obecný po-jem významu promluvy, měl by být sluči-telný s touto rozmanitostí, místo aby jia priori redukoval.“ (s.304).

Zájemce o literární teorii pak potěší, žepo této kapitole následuje ještě jedna, kdese snaží Koťátko své výsledky aplikovatv případě literární interpretace. Namístonemístného prodlužovaní již tak dlouhé re-cenze jejím výkladem bych se rád pokusilformulovat několik otázek, které mne přičetbě této velice podnětné knihy napadaly.

Přeskočím zde kapitolu první, po-jednávající o naivním realismu, který pova-žuji za stejně neotřesitelnou pozici jakoKoťátko, tedy alespoň v jeho obecné for-mulaci, která tvrdí, že jazyk je zkrátka ná-strojem komunikace mezi reálnými lidmiv reálném světě atd., přestože si nejsemzdaleka tak jistý tím, zda závěry, kteréz přijetí této pozice vyvozuje Koťátko, jsoupodobně neotřesitelné, a zda je z přijetípodobné pozice vůbec vyvozovat lze. (Ať užse to týká závěrů o užitečnosti pojmu jazy-kového systému či obhajoby užívání inten-cionálního slovníku v sémantice.)

Naopak bych se rád na chvíli zastavilu Koťátkovy teorie deskripcí, kterou jsemv předcházejícím shrnutí poněkud odbyl,a u jeho obhajoby internalismu. Za prvé sizde nemohu nevšimnout jednoho argu-mentu, který se mi zdá být v lecčems proKoťátka příznačný. Když se snaží odrazitnámitku, že do určení pravdivostních pod-mínek vět s určitými deskripcemi nijak ne-přispívá konkrétní individuum (jež vdaném možném světě splňuje danoudeskripci), která má být argumentem protireferenční funkci deskripcí, tvrdí, že ne-dává smysl tento truismus zopakovat naúrovni promluvy. Proč? Prostě proto, že„pravdivostní podmínky věty nejsou nic ji-ného než obecný návod pro specifikacipravdivostních podmínek promluv, v nichžje užita“ (s. 113), a chceme-li tvrdit, že propravdivostní podmínky promluvy je ire-levantní, kdo (aktuálně) splňuje danoudeskripci, musíme předpokládat, že „věta

[ 126 ]


je užita, aniž by byl zafixován možný svět,na nějž se aplikuje deskripce“ (tamtéž),což je na úrovni promluv, které jsou ex de-finitione užitími vět v daném možném svě-tě za určitých okolností, zřejmě nedosaži-telné. Z toho Koťátkovi vychází: „Uznáme-lideskripci jako referenční výraz, mínímetím, že může být užita k referování, nikolito, že referent má deskripce jako taková:to chceme tvrdit jen o jejich užitích.“(s. 117) Přestože nejsem v dané oblasti od-borníkem, pochybuji, že by kterýkoli ze za-interesovaných teoretiků popíral fakt, žeaktuálním užitím deskripce se mluvčísnaží referovat k právě jednomu individuua že se mu to v naprosté většině případůdaří právě proto, že parametry promluvyjsou fixovány. Nemýlím-li se, týká se jejichargumentace toho, jak zachytit významdeskripcí jakožto funkci, která je na jejichaktuálních užitích nezávislá – významdeskripce „nejkrásnější dívka na světě“ jenezávislý na tom, kdo je touto dívkou ak-tuálně, a pravdivostní podmínky věty„Nejkrásnější dívka na světě je Češka“ senemění napříč možnými světy, přestože semění pravdivostní hodnota, kterou užitítéto věty nabývá za různých okolností(v různých možných světech). Nic na tomnemění ani to, zda se v dané větě vysky-tuje deskripce v supozici de re či de dicto.Nejsem si proto jist, zda rozumím Koťát-kovu obratu „pravdivostní podmínkypromluvy“, neboť pravdivostní podmínky jeběžné chápat jako specifikaci různýchpravdivostních hodnot v různých možnýchstavech světa, což u promluvy nepřicházív úvahu, neboť máme pouze jeden danýstav světa, v němž je promluva pronesena.V jedné z poznámek připojených k výšeuvedeným pasážím sice Koťátko na něcopodobného naráží: „Nabízí se možnost od-dělit úvahy o logické analýze vět s deskrip-cemi od úvah o jejich komunikativnímfungování a referenční roli deskripcí chá-pat jako čistě pragmatický fenomén,“ alepovažuje to za „neodůvodněný ústupekodpůrcům referenčního pojetí deskripcí.“(s. 141) Dovolil bych si říci, že se rozhodněnejedná o ústupek neodůvodněný a že totoodlišování je poměrně silně teoreticky mo-tivováno snahou o udržení logické séman-tiky jako seriózní disciplíny, ba dokonce sezdá, že toto rozlišování není důsledkemodmítnutí referenční funkce deskripcí, ný-brž že je tomu právě naopak.

Podobným směrem by mohly směřovati námitky vůči Koťátkově internalizaci ex-

terních faktorů, která je, jak již bylo ře-čeno, na jeho teorii deskripcí závislá.Padla-li by obhajoba deskripcí jako refe-renčních výrazů, nebude fungovat ani tatointernalizace, neboť pak se bude obsahpřesvědčení bez deskriptivní parafráze lišitod obsahu přesvědčení s touto parafrázínatolik podstatně, že minimálně nebudemožné mluvit o přesvědčení s tímtéž ob-sahem a nepůjde tedy samozřejmě anio totéž přesvědčení. Vrátíme-li se ke Ko-ťátkovu tvrzení, že existuje rozdíl meziidentifikací významu promluvy a porozu-mění jí, podle nějž lze promluvě rozuměti tehdy, má-li interpret k dispozici pouzejejí deskriptivní určení (např. „promluvapronesená dne toho a toho tam a tam…“)a identifikuje tedy jiný význam, lze se ptát,zda pak ještě dává smysl říci, že rozumítéto promluvě. Podle čeho v Koťátkově po-jetí poznáme, čemu tedy interpret rozumí?

Další možná námitka se snad ukáže naKoťátkově postoji ke Kripkově teoriikauzálního řetězce. Ta obsahuje dva mo-menty: prvotní křest, při němž se nějaké-mu individuu, které se právě nachází v per-cepčním poli křtitele, udělí jméno (dub-bing), a následné předávání tohoto jménav kauzálním řetězci od jednoho uživatelek druhému, přičemž ten, který jméno pře-bírá, musí dle Kripka zamýšlet užívat jmé-na stejně jako ten, od nějž jméno přebral.Vidíme tedy, že tato teorie v sobě obsahujejak percepční, tak sociální aspekt externa-listických teorií. V prvním momentu Koťát-ko nabídne sebereferenční deskriptivní pa-rafrázi k vjemům křtitele à la Searle, vedruhém pak pouze deskriptivně explikujeintenci toho, kdo přebírá jméno. „V našempřípadě jsme deskriptivní identifikaci refe-rentu jména, která je k dispozici indivi-duálnímu mluvčímu, získali prostě tím, žejsme explicitně vymezili obsah intence,kterou Kripke chápe jako podmínku zapo-jení individuálního mluvčího do řetězceužívání jména.“ (s. 176) Potíž je v tom, žeoba externí faktory, které Koťátko interna-lizuje, jsou pro Kripka pouhými okolnostmipříslušných komunikačních jevů, a roz-hodně je nelze považovat za konceptuálnísložky podílející se na identifikaci referen-tu jména. Odtud též pochází jeho námitkaStrawsonovi a jemu podobným deskrip-tivistům, že v takovém případě by ten, kdojméno přebírá, musel vědět, od koho jepřebral, což často zkrátka nevíme. Tutonámitku snad Koťátko odráží, dokáži si alepředstavit určitou její generalizaci. Má-li

[ 127 ]


podle deskriptivisty obsahovat významjména nějakou konceptuální složku ve for-mě deskriptivní parafráze, musímeu uživatele jména předpokládat alespoňnějaké jazykové prostředky, jimiž tutokonceptuální složku může explikovat veformě příslušné deskripce. Pokud toovšem uděláme, začne se nám uživatel,jenž se učí zacházet se jmény prvníhojazyka, který si osvojuje, jevit tak troškujako Anselmovo dítě známé všem z prvníchparagrafů Filosofických zkoumání: učí sejazyku tak, jako by již nějaký jazyk mělo.Zatímco tedy externalistické teorie námnabízejí alespoň možnost (třeba i kauzální-ho) výkladu toho, jak dospíváme k jazykupouze v externích vztazích, v nichž seběžně nacházíme, má důsledný internalis-ta tuto cestu zavřenou. Cituje-li Koťátko kekonci své diskuze Kripkovy teorie sou-hlasně Loarův aforismus, že metajazykováteorie „je kauzální teorie, která nabyla se-bevědomí“ (s. 181), mohli bychom vestejném duchu opáčit, že pak už to těžkobude kauzální teorie, neboť vědomí (natožpak sebevědomí) je pojem kauzálně dostiobtížně vysvětlitelný.

Pominu-li diskuzi o Koťátkově výkladuproblému řízení se pravidlem, vyvstávajípřed námi v konvencionalismu věnovanékapitole též některé závažné otázky. Roz-paky především budí to, jakým způsobembude v autorově důsledně pragmatickémpojetí, zdůrazňujícím reálnou komunika-tivní shodu, rozšířen pojem jazyka a v zá-vislosti na něm i pojem významu (k tomuviz např. s. 300). Příznačná je tato jehořečnická otázka: „A je možné zdůvodnitnějaký pojem správnosti (užívání jazy-kových výrazů), který by teorie významumohla nadřadit pojmu komunikativníhoúspěchu?“ (s. 338) Konstatování, že pojemvýznamu je v nějakém smyslu vázán na po-jem jazyka, je samozřejmě banální. Jeovšem zajímavé sledovat, jak se podle typusémantické teorie, kterou propaguje tenkterý sémantik, mění právě pojem jazyka,se kterým pracuje. Zatímco tedy ty séman-tické teorie, které pracují s funkcionálnímpojetím významu, mají problém omezit po-jem jazyka tak, aby jim jako jazyk nevyšlojakékoli funkcionální přiřazení (třeba funk-ce z mraků do pravdivostních hodnot),a jsou pak terčem námitek, že jejich pojetíneodpovídá tomu jazyku, který běžně uží-vají lidé nám podobní, mají ty sémantickéteorie, které kladou důraz naopak právě nareálnou komunikativní praxi nějakého

společenství, problém s tím, jak v tétopraxi rozlišit ty aspekty, které jsou jazy-kové, od těch, které jazykové nejsou (růz-né na jazyk v běžném smyslu nevázané ko-munikační strategie apod.), což by mohlbýt právě problém Koťátkův.

Podivným se zdá být též závěr kapitoly,kdy se principy determinace významupromluv omezí na typy diskurzu, v nichž sepromluvy vyskytují. Tento přístup podlemne stojí před závažnou otázkou: Lze zatěchto omezujících podmínek mluvit o de-terminaci významu? Jinými slovy, může býtvýznam nějakého výrazu, který se vysky-tuje v dané promluvě (u Koťátka zřejmě vý-razy získávají svůj význam ze svých roz-ličných užitích v promluvách, a ne naopak)vázán na tento typ kontextu jeho výskytu?Pokud ano, museli bychom přiznat, že vý-znam určitého výrazu se mění v závislostina tomto kontextu (typu diskurzu), což byvedlo k naprostému rozmělnění toho, cobychom za význam výrazu mohli pova-žovat. Zřejmě se nabízí tento manévr: spe-cifikovat pojem významu tak, že vymezímejeho kontextově závislé složky a složkykontextově nezávislé. Žádný podobnýmanévr u Koťátka nenacházím, spíše to vy-padá, jako by nám v případě, kdy přijmemejeho pozici, žádná kontextově nezávislásložka významu nezbývala. Stejně tak bymohl někdo mít sklony využít vůči na-bízenému závěru nějaký transcendetálníargument à la Davidson: principy determi-nace významu se zkrátka nemohou vázatna typ diskurzu, neboť aby nějaký diskurzvůbec mohl probíhat, musí již docházet keshodě a pojem významu (či alespoň poro-zumění) musí předcházet pojmu diskurzu.

Na úplný závěr recenze bych se snadještě měl zmínit o některých drobných ne-dostatcích v jak autorské, tak redakční pří-pravě textu knihy. Začněme však po-chvalou. Co se týče autorova výkladu, mu-síme oproti VaK konstatovat jistý posun kečtenářsky vstřícnějšímu stylu. V IaS na-štěstí autor omezil např. neustálé kupenístále absurdnějších příkladů komunika-tivních situací, které ve VaK užíval jakoprotipříklady vůči návrhům redukce význa-mu promluv na aktuální intence mluvčího.Těžko říci, zda si to vyžádalo téma, či zdase tentokrát autor s poukazem na vznikregresu ad infinitum spokojil, namístotoho, aby kupil další instance tohoto regre-su ad nauseam. V IaS jednoznačně nad fa-bulační stránkou výstavby argumentů vy-hrává stránka věcná.

[ 128 ]


Oproti tomu zůstává aktivována auto-rova záliba v extenzivním poznámkovémaparátu, který leckdy svým rozsahem pře-sáhne rozsah hlavního textu kapitoly, najejíž konec je zařazen. Vlastní text kapitolyA např. zabírá 33 stran textu, zatímco pří-slušný poznámkový aparát si vyžádá stran31 (samozřejmě sázených drobnějšímfontem). Autor se sice čtenáři omlouvá, žezkrátka udělal, „co bylo v [jeho] silách,[aby] odlehčil hlavnímu textu“ (s. 19), a žeje na čtenáři, zda podstoupí únavné lis-tování při četbě poznámek (stává se, žek jedné straně textu patří až pět poznámekv rozsahu cca tří stran), nemohu se ovšemubránit přesvědčení, že některé poznámkyby si zkrátka svým obsahem i rozsahemzasloužily zapracování do vlastního textu.

Ptát se též můžeme po důvodech za-řazení slovníku klíčových pojmů (v rozsahu72 stran) na konec publikace. Zatímcopodobný manévr ve VaK zdůvodňoval Ko-ťátko tím, že knihu lze číst „i jako (velmijednostranný) úvod do filosofie jazyka“(VaK, s. 9), těžko si dokážu představit, žeby takto bylo možné číst i IaS. Zvláště po-divný se tento manévr zdá být ve světlepříslibu, že většina těchto hesel má v brzkédobě vyjít v připravovaném Slovníku poj-mů z analytické filosofie editorů J. Hvo-reckého a T. Marvana.

Určitou míru nedbalosti v jinak preciz-ně zpracované knize jsem též zaznamenalpři zařazování dříve publikovaných pracído textu. Kapitola A. I např. obsahuje po-měrně rozsáhlé pasáže z článku „Realis-mus a jazykový konstruktivismus“ (Or-ganon F XII, 2005, č.4, s. 377–396.), které,

jak se zdá, byly do textu knihy pouzezkopírovány bez jakéhokoli výraznějšíhozásahu. V úvodu, pravda, čteme, že dřívepublikované výsledky vstoupily do knihy„s většími či menšími úpravami, případněbez nich, pokud jsem nenašel důvody kezměně názorů nebo formulací.“ (s. 20). Ne-podezřívám Koťátka z toho, že by změnilnějak zásadně svůj názor na naivní či ro-bustní realismus, jejž považuje za doktrí-nu, která nemá racionálně zdůvodnitelnoualternativu (viz s. 19), ale trošku mě pře-kvapuje, že na s. 42 píše o pozici, „kterouzde označuj[e] jako robustní či přímočarýrealismus“, aniž bych si tohoto označovánídosud jakkoli všiml; zatím jsme mohli čístpouze o realismu „naivním“. První od-stavec s. 42, téměř slovo od slova shodnýs pasáží z článku z Organonu F (s. 388n),ostatně obsahuje též výraz „v této stati“a skutečně mi není jasné, ke které „stati“pak tento výraz referuje.

Pokud bych si chtěl hrát na recenzenta--hnidopicha, musel bych na úplný závěr re-cenze podat výčet různých redakčních ne-dbalostí, nachytat korektora ležícího spící-ho, ale myslím, že bude lepší čtenáře těch-to drůbků ušetřit a nechat jejich přebíránína svědomí redakce. Jeden za všechny siovšem neodpustím: Na s. 142 se uvádí ja-kási Davidsonova kniha z roku 1984 ne-soucí název Inquiries into Meaning andTruth. Podle všeho se nejedná o záměnujména autora a můžeme být tedy rádi, žena přebalu Koťátkovy knihy nečteme Sub-jektivita a význam.

Petr Stojan

[ 129 ]

Documents

„Ale mělo to být o Dukle…“ svět. To ostatní je ...aluze.cz/2007_01/13_Recenze.pdfAndrzej Stasiuk. Dukla. Olomouc, Periplum 2006. Přeložila Jolanta Kamińska. V polském