1

“Když cestuješ, prožíváš velice prakticky akt znovuzrození. Ocitáš se

v úplně nových situacích, den plyne pomaleji a většinou nerozumíš

jazyku, jímž se kolem Tebe mluví. Přesně jako dítě, které opustilo

mateřské lůno. Začínáš tedy přikládat mnohem větší význam věcem,

které tě obklopují, protože na nich závisí tvoje přežití. Začínáš se

chovat k lidem vstřícněji, neboť právě oni ti mohou pomoci

v obtížných situacích. A sebemenší přízeň bohů přijímáš

s nesmírnou radostí, jako by to bylo něco, nač budeš vzpomínat do

konce života…” Paulo Coelho- Poutník, Mágův deník.

Motto:

„Navrať se domů se silou v sobě.“

Opět poutní cesta do Santiaga de Compostela

4. - 16. 5. 2015

„Každé ráno se dáváme na cestu,

každé ráno jdeme dál.

Den za dnem nás volá naše pouť,

jdem za hlasem Compostely.

Dál, dál, výš a výš! Bůh nám pomáhej!“

Volný překlad části hymny francouzských poutníků.

Už osmkrát jsem viděl při svých poutních cestách španělskou přírodu, vinice,

nádherné paláce, malebné vesničky; šel po horských stezkách či jel po

asfaltových či kamenitých silnicích a cestách, pozoroval poutníky dojaté k slzám

při mši v katedrále v Santiagu; skoro pokaždé jsem měnil svou poutní trasu.

V plánu jsem měl Camino primitivo, původní „Hvězdnou cestu“, ale rozhodnutí

jsem změnil podle trasy řidiče, který vezl zboží do oblasti Madridu. Vystoupil

jsem před městem Burgos, kudy vede nejznámější Camino francese z Pyrenejí

do Santiaga.

2

Santiago je hned po Jeruzalému a Římě třetí nejdůležitější svatyní křesťanů.

Nejvyhledávanější stavbou města je katedrála, kde je ukryt hrob apoštola Sv.

Jakuba, kam putují poutníci ze všech koutů světa. Každá takováto pěší cesta

stojí úsilí jak fyzické tak duševní, kdy získáme nový pohled na věci. Putování

umožňuje porozumět lidskému životu a je takovým druhem „wellness“ pro tělo

a ducha, umožňuje více se zabývat sám sebou, otevírá bránu k sobě samému.

Už v 17. století J. A. Komenský, když cestoval po světě, doporučoval putování a

psal o české touze cestovatelské: „Nestačí jen obdivovat moře, hory, města a

stavby, ale především se stýkat s moudrými lidmi a učit se od nich“. V tomto

duchu si také já užívám putování posledních devět let. Svět je pro mne kniha,

v které si rád čtu.

V pondělí 4. 5. jsem odjel

zrychleným vlakem z Jičína přes

Nymburk do Prahy, kde na mne

čekal před Billou řidič kamionu

CS Cargo Mirek Hansl.

Společně jsme metrem odjeli do

Zličína a pěšky k jeho

zaparkovanému, naloženému autu

značky Volvo papírem ze Štětí.

Od začátku mladý sympaťák

z Chlumce nad Cidlinou, 32 let,

který byl dobrým řidičem i společníkem. Cesta začala po dálnici přes Plzeň a

hraniční přechod Rozvadov do Německa, kde byla první krátká bezpečností

přestávka. Využili jsme ji k ohřátí výborné „Číny“ od Jitky s rýží a moc nám

chutnalo. Po dálnici jsme pokračovali přes Manheim a Strassburg, a cestu jsme

ukončili v půl osmé večer u Mulhause ve Francii. Zde jsme večeřeli, popíjeli

víno a sledovali film s Vlastou Burianem, u kterého jsem usnul po 22. hodině.

3

V úterý 5. 5. po ranní hygieně jsme snídali výborný moučník od manželky a za

drobného mrholení se vydali po dálnici přes Besancon kopcovitou krajinou

připomínající naši Vysočinu. Po 3 hodinách jsme zastavili z důvodů

bezpečnostní přestávky, kterou jsme využili k obědu v blízkém městě Moulins.

Pohodlná plynulá jízda s max. rychlostí 85 km za hodinu mne po vypití

plzeňského piva spíše uspávala. Členitá krajina kolem dálnice měla sytě zelenou

barvu, a na loukách se pásla stáda čistě bílých krav. Kolem dálnice byly žlutě

kvetoucí keře, zřejmě zlatý déšť. Po dalších 3 hodinách u města Limoges opět

bezpečnostní přestávka a v údolí rozlitá řeka po vydatných deštích

v předchozích dnech. Venku se ochladilo na pouhých 15°C a foukal studený

vítr. Po ujetí 683 km jsme cestu ukončili v půl sedmé večer u Angouleme a po

večeři jsme se bavili při filmu „Škola základ života“.

Ve středu 6. 5. jsme vstali už před 4. hodinou a pokračovali přes ještě spící

město Bordeaux, neboť jsme se chtěli vyhnout ranní špičce při průjezdu městem.

Posnídali jsme až na novém moderním parkovišti v půl osmé před španělskou

hranicí a využili i moderní sociální zařízení včetně sprch. Po tříproudové dálnici

jsme se přiblížili Biskajskému zálivu a městu Bayonne, a v Irunu překročili

hranici do Španělska. Zde už slunce velmi příjemně hřálo a my pokračovali po

neplacené dálnici „autovia“ přes hřeben Pyrenejí ve výšce 650 m n.m. do města

Vitoria před Burgos, kde jsem vystoupil. Bylo to dalších 580 km kamionem. Ve

13 hodin jsem začal svou další poutní cestu na kole do Santiaga.

4

Parkoviště u benzinky – Burgos 10 km – Tarjados 22 km – Villasandino 48

km – Castrojeriz 58 km – Boadilla del Camino 77 km – Frómista 85 km.

Před odjezdem

jsem ještě lehce

poobědval,

převlékl se do

cyklistického

oblečení, připevnil

zavazadla na kolo,

rozloučil se

s řidičem Mirkem

a po půl hodině

cesty s velmi silným

provozem, který mi

vyhovuje, už byl u

katedrály v Burgosu.

Je to obrovská katedrála, která mi

pokaždé bere dech; gotická nádhera

se sochami, kterou stavěly tři

generace německého stavitele Hans

– Juana. Zde byl můj slavnostní start

poutní cesty v metropoli Kastilie.

5

Pokračoval

jsem branou

Panny Marie,

perlou mezi

gotickými

branami u řeky

Rio Arizón.

Podél této řeky

jsem po pohodlné cyklostezce opustil město a začal stoupat do Tarjadosu,

pradávné předkřesťanské vesnice, kde kdysi býval útulek pro poutníky u kostela

San Juan. Odtud jsem zvolil novou cestu do Ormilos de Sasamon, kde je

romantická pevnost z 15. století. Poté ve Villasandinu jsem opustil silnici N 120

6

vedoucí do Leonu a odbočil na úzkou asfaltku bez provozu do Castrojerízu, kde

byl už z dálky vidět starý hrad ze 14. století, ale já zamířil úzkými uličkami ke

kostelu. Cestu jsem si užíval až k řece

Pisuerga a přes starý románský most

7

vstoupil do provincie Palencia.

Zcela bez provozu byla cesta

do Boadilla del Camino, kde

biskup Antonio de Rojas

založil v 16. století jeho první

útulek pro poutníky. Jen pár

minut už zbývalo na předměstí

Frómisty, kde je kanál Castila,

poblíž kterého jsem se v bývalé

nádražní budově, dnes albergu pro

poutníky, ubytoval. Nové městské

albergo, kde jsem bydlel dříve, bylo

v 18 hodin už zcela obsazeno. Naproti je překrásný románský kostel San Martín

a jsou zde zajímavé skulptury. Večer vystoupila teplota na příjemných 20°C, vítr

se utišil, a tak

jsem večeřel

a popíjel

červené víno

na vyhřáté

terase alberga

a klábosil

s poutníky.

8

Čt 7. 5. Frómista – Villalcázar de Sirga 15 km – Carrión de los Condes 20

km – Sahagún 63 km – Matalana 94 km – Mansila 111 km - León 131 km.

Ráno jsem si přispal do 7 hodin, posnídal, a po osmé hodině se vydal na druhou

etapu směr León. Od rána byla modrá obloha, slunce svítilo, ale teplota jen 15°C

a vítr zatím mírný. Také tento den jsem zvolil jinou trasu než většina poutníků a

já při předcházejících cestách,

abych poznal jinou krajinu a

jiné památky, i když se od sebe

moc neliší. První zastávka byla

u kostela s kaplí Santa Maria la

Blanca ze 13. století ve

Villalcázaru.

Další v Carriónu de los

Condes, kde jsem vzpomínal

na Mirka, na kterého jsem tu

tehdy dlouho čekal. Je to

středověké město, ve kterém

mělo dvůr mnoho králů a

královen. Je tu románský

kostel Santa Maria del

Camino, opatství Santa Clara

9

a na konci města klášter Zoilo. Město

jsem opustil po starém kamenném

románském mostě přes řeku Carrion. Do

Sahagúnu jsem zvolil trasu po silnici N

120 a připojil se poté ke klasické poutní

cestě. Opustil jsem

Palencii a vjel do

provincie León

v Sahagúnu. Toto

historické město se stalo

významným místem

díky Svatojakubské cestě. Jsou tu

ruiny Benediktinského kláštera

z 12. století a vedle je překrásná

brána, u níž jsem v malém parku

poobědval. Překrásné jsou

románské cihlové kostely San

Tirso a San Lorenzo, které mají

ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými okny. Sahagún jsem opustil po

10

románském mostě přes řeku Cea a

pokračoval do Mansille de las Mulas,

což je vesnice s opevněním a věžemi.

Známý je kostel San Martín z 11.

století. Na zdejším náměstí jsem opět

fotil „ocelovou mušli“ na kamenném

podstavci, symbol poutníka Sv. Jakuba.

Část cesty vedla proti silnému

větru a dala mi dost zabrat.

Odměnou už byl snadný a rychlý

dojezd do Leónu. Také zde první

cesta směřovala jako vždy ke

katedrále, gotickému klenotu a

mistrovskému dílu architektury.

Budova byla vystavěna ve 13. a

14. století a ve století minulém

11

zrekonstruována. Ubytoval jsem se v albergu vedle kostela Santa Maria de

Carbajal na Cale Escurial. Už po 16.

hodině jsem se sprchoval, potom

nakupoval, toulal se po historickém

městě a těšil se na večer s poutníky.

Příjemný večer s teplotou ještě 20°C

jsem strávil s Brazilkami, které si užívají

Camino stejně jako já; ony však pěšky

dva měsíce a já asi dva týdny na kole.

Elise bydlí v Rio de Janeiro a Odesa

v městě Frorir Nedoli. Ještě dobře, že

jsem koupil dvě láhve výborného

červeného „Abadia Mantrus“ a Tinto

13.5%, a k tomu typickou sladkost „Magdalenas“. Bavili jsme se výborně,

zvláště když se přidaly ještě místní Španělky. Zdejší jídelna měla skromné

vybavení a tak mi ostatní poutníci záviděli teplé jídlo, které jsem si mohl ohřát

na svém vařiči. Připadal jsem si tu jako král.

Pá 8. 5. León - Hospital de Órbigo 33 km – Astorga 50 km – Santa Colomba

de Samoza 67 km – El Acebo 90 km – Molinaseca 100 km – Ponferrada 107

km.

Vstával jsem mezi

posledními v 7

hodin, neboť

většina chce ujít

cestu za chládku

dopoledne. Ráno

drobně pršelo a tak

jsem se ještě

projížděl městem;

nejprve k románské

12

bazilice San Isidoro, ve

které se nachází hrobka

leonských králů. Město

jsem opouštěl u

obrovského

přenádherného špitálu,

100 m dlouhého

kláštera San Markos,

před kterým byl pěkně

upravený park

s květinami. Z kláštera je dnes luxusní hotel a ubytování zde stojí 100 € za

pokoj. Protože déšť

zesílil, zastavil jsem u

blízké knihovny, kde

jsem v suchu a teple

skoro hodinu vyřizoval

mailovou poštu. Když

vysvitlo slunce,

pokračoval jsem do

San Martína

del Camino a

zastavil se až

v Hospital de

Órbigo.

V tomto městě,

kde se konala

známá rytířská

klání, stojí

13

kostel San Juan postavený

z milosrdných darů rytířů. Cestou

jsem fotil velká čapí hnízda na

věžích kostelů. Poblíž čapích hnízd

byl skoro pokaždé nějaký

rybník, kde bylo slyšet kvákání

žab. Mezi městy ale pustina, jen

kvetoucí trávy a keře; jinde ještě ovocné sady a vinice. Na oběd jsem přijel do

města Astorga, kde se setkávají Camino francese a Camino de la Plata, kterou

jsem absolvoval na kole v roce 2009. Byla to má nejtěžší poutní cesta z Granady

14

přes Santiago do Irunu na francouzských hranicích; za 17 dní jsem tehdy ujel na

kole 2303 km, tj. denní průměr 135 km. V Astorze jsem nakoupil

v Supermercadu a obědval přímo před

Gaudího biskupským palácem, kde je

muzeum Svatojakubské cesty. Vedle

stojí pozdně gotická katedrála a radnice.

Mnoho poutníků mne oslovilo a

přálo dobrou chuť. Pokračoval jsem

v cestě do Santa Colomba de

Samoza, kde jsem předjížděl pěší

poutníky i poutníky na kolech, neboť

cesta stoupala stále vzhůru do

Leonských hor, na kterých ještě ležel

sníh. Nejtěžší bylo stoupání z Rabanalu del Camino do Foncebadónu, kde jsem

se zdravil a fotil s japonskými poutníky. O několik kilometrů dále po zdolání

15

kopce, který Římané zasvětili Mercurovi, je železný kříž Cruz de Ferro na

násadě zaražené do hromady kamení. Je zvykem, že turisté přinesou kámen

z místa, odkud pocházejí a uloží ho na hromadu. Odtud se naskýtá překrásný

výhled do krajiny

a na barevné keře

na stráních.

Dlouhý je sjezd

do El Aceba, kde

domy mají

břidlicové střechy

a venkovní

schodiště.

Odměnou mi byl

dlouhý sjezd až do

Molinaseca, kde jsem přešel po úzkém kamenném románském mostě a

vzpomínal na předcházející pobyty v tomto úžasném kamenném městečku.

Cestu jsem dokončil až v 18 hodin ve městě Ponferrada, kterým jsem projížděl

loni při poutní cestě z Portugalska v době mistrovství světa v cyklistice.

Ubytoval jsem se v pěkném městském albergu zdarma a o to více jsem utratil za

16

pivo a víno na večer.

Šťastný a spokojený jsem

dlouho vařil ve velké

jídelně, kde mne do party

k jednomu velkému stolu

pozvali poutníci

z Argentiny, Mexika,

Španělska, Anglie a Itálie.

Překrásný večer při kytaře

byl skvělým zakončením

dne. Dnešní červené

Fidencio, La Mancha 2011 a

k tomu oblíbený sýr mé

ženy Azul a olivy, to byla

nejlepší „třešnička na dortu“

celého večera.

„Víno mi dává lásku,

odvahu a zpěv“.

So 9. 5. Ponferrada – Cacabelos 18 km – Villafranca del Birzo 27 km –

Trabadelo 35 km – La Faba 51 km – O Cebreiro 55 km – Alto do Poio

(1335) – Alto do San Rogue (1270) – Triacastella 77 km – Samos 88 km –

Sarria 100 km

Ráno jsem si opět přispal a snídal s děvčaty z Benátek, které mne dle italského

cyklistického dresu pokládaly za krajana. Kromě vajíček jsem s nimi chutnal

čerstvé jahody a povídali jsme si tak dlouho, až nás personál upozornil, že

musíme albergo opustit, aby jej dle poutnických pravidel opět do 13ti hodin

připravili pro poutníky, kteří přijdou odpoledne. Slunečné ráno bylo moc

příjemné a tak jsem se ještě vrátil do historického centra Ponferrady, kde je

17

románský hrad a barokní radnice. Kroužil

jsem kolem baziliky Seňora de la Encina a

barokního kostela San Andrés. Odtud

jsem se vydal na cestu do Villafranca

del Bierzo, města z 11. století. Tam

jsem navštívil kostel

Santa Maria s dřevěnou

soškou Panny Marie a

další kostely Santiago a

San Nikolas. Předtím jsem

minul fabriku, kde prodávají

skvělé víno, které jsme chutnali

s Mirkem při společné poutní

cestě. Krátká byla zastávka

v Cacabelos, kde je pěkný

kostel a vedle něho albergo, kde

jsem několikrát spal.

18

Za příjemného počasí s teplotou přes 20°C jsem pokračoval do vesničky

Trabadelo, které už patří do Galície. Náročné bylo stoupání do vsi La Faba,

odkud je v dálce vidět O Cebreiro, poslední vesnice v provincii León. Tuto trasu

jsem s Mirkem vynechal. Zdatně jsem se zde posilnil, abych vytlačil své kolo

cca 3 km nahoru kamenitou a hlinitou cestou k překrásnému O Cebreiru, kde

jsou nádherné staré opravené kamenné domy se slaměnými střechami a v nich

útulné hospůdky nebo obchody se suvenýry. Je to skupina „pallozas“, kulatých

předrománských domů s nerománským chrámem z 9. století, z nichž zněla

vážná hudba. Zde jsem se opravdu zastavil a vychutnával nádhernou atmosféru a

vzpomínal na

všechny doma,

skoro 3000 km

odtud. Kdo to

nezažil, neuvěří,

jak silný je to

zážitek.

Překrásné jsou

odtud výhledy

do krajiny. Také

jsem se fotil

s cyklistickou partou sympatických Korejců v nadmořské výšce 1300 m.

19

Než jsem začal klesat dolů, bylo nutné vystoupat ještě na dva průsmyky.

Odměnou byl nádherný dlouhý sjezd do Triacastella, kde jsem se po prázdné

široké asfaltové

silnici řítil dolů

rychlostí až 55 km

za hodinu. Pěkná je

zdejší květena

barevných keřů,

kvetoucích fialových vřesovců, snoubící

se na obzoru s modrou oblohou. Mému

oku lahodily žluté květy janovců či bílý

koberec trsů drobných devaterníků a

malebná krajina plná dubů a kaštanů. Co

pohled, to krása. Za chvilku jsem přijel do

města Samos, kde je velký klášter a v něm

poutní ubytovna. Jako pokaždé jsem dal

přednost lepšímu ubytování v nedalekém

městě Sarria poblíž kostela Salvador, kde

jsem stihl večerní bohoslužbu. Předtím

jsem v supermarketu nakoupil hlavně pití,

neboť žízeň po dnešní horské etapě s převýšením více jak 1000 m byla veliká.

20

V penzionu Blasones na pěší zóně nás bylo velmi málo, a tak jsem v klidu

odpočíval a doplňoval tekutiny. Zvládl jsem též údržbu kola a vyprání všeho

propoceného oblečení. Ještě ve 20 hodin bylo na teploměru neuvěřitelných

25°C a překvapivě bezvětří. Popíjel jsem červené Rioja, Mendizábal - a

chutnalo. Před spaním jsem odpovídal na četné dotazy poutnice z Berlína, která

jako jediná se mnou sdílela pokoj. Byla to spíše hodina němčiny .

Ne 10. 5. Sarria - Portomarín 23 km – Palas de Rei 48 km – Melide 61 km –

Arzúa 77 km – Salceda 89 km + 8 km pěšky

Ráno jsem vstával s „paní učitelkou němčiny“, uvařil pro ni čaj a dlouho jsme

se loučili. Nejraději bych s ní šel pěšky, jak byla sympatická a milá. Odešla a já

později jel stejnou trasou těžkým terénem za ní. Vzpomínal jsem, jak mi za tuto

trasu Mirek nadával, neboť zde jsou místa, kde je nutné kolo tlačit; cesta lesem

strmá, kamenitá i blátivá. Tentokrát mi nabídl pomoc mladší Němec Gerhard.

Trochu jsme si povídali, když tlačil mé kolo a nakonec si mne fotil. Já chtěl na

památku také jeho foto, ale můj fotoaparát chyběl. Bylo to asi 4 km od alberga a

tak jsem se rozhodl ponechat kolo v lese, vzít sebou jen pas a peníze a vrátit se,

že ho snad někde po cestě nebo v albergu najdu. Čím více jsem se ubytovně

blížil, tím více jsem pochyboval, že by

tam mohl zůstat. K mé velké radosti

ležel osamocený na černých kamnech,

s kterými splývalo jeho černé pouzdro.

Šťastný a usměvavý jsem se vrátil za

necelou hodinu ke svému kolu. Když

jsem předjížděl Gerharda a jeho

přítele, moc jsme se všichni radovali a

znovu se navzájem fotili. Potrestal

jsem se tím, že jsem celou náročnou

cestu do Portomarínu pokračoval

těžkým terénem s mnoha potoky vody.

Nebyl jsem o moc rychlejší než pěší

21

poutníci, kterých bylo

v neděli opravdu hodně,

zvláště španělských dětí či

studentů. Na oběd jsem

zastavil na pěkné prosluněné

louce u restaurace, kde

se vyhřívalo mnoho poutníků

se stejným záměrem. Více

jak hodinu jsem odpočíval a

mluvil s mladšími Italkami z Bordighery. Do té doby jsem ujel a ušel pouhých

38 km! Dobře naladěný po rozhovoru s nimi jsem pokračoval s mladou

manželskou dvojicí cyklistů z Verony, kteří však jeli příliš pomalu. Před

Portomarínem, kde jsou bukové lesy, jsem se s nimi rozloučil a improvizovanou

cestou bez značení přijel až k jezeru. Starý Portomarín leží pod hladinou

přehrady postavené v roce

1962. Před zatopením bylo

mnoho památek kámen po

kameni přemístěno. Díky

dvouhodinovému zdržení

hledáním foťáku jsem si

odpustil zastávku ve městě nad

jezerem a pokračoval náročným

terénem až do Palas de Rei,

resp. až do Melide, kde jsem

zastavil v uličce, kde byla jedna

pivnice vedle druhé. Já se

přidal k domácím a popíjel

s nimi v družné zábavě cervezu

(pivo). V Melide se setkávají

Camino francese a Camino

primitivo, které jsem šel pěšky v roce 2012. Cestu jsem ukončil před Santiagem

22

v malé vesničce Salceda, kde je pěkné malé soukromé albergo de Boni. Za

dnešní náročný den jsem dopil poslední domácí slivovici a k večeři si dopřál

poutnické menu v blízké restauraci.

Po 11. 5. Salceda – Monte de Gozo 29 km - Santiago 35 km – Arzúa 74 km

– Palas de Rei 104 km

Po snídani jsem v 8 hodin odjel z alberga poprvé za husté mlhy do cíle cesty, tj.

Santiaga de Compostela. Moc jsem se na závěr putování těšil a chtěl jsem si

cestu co nejvíce vychutnat. Vybral jsem si proto společně s pěšáky náročnější

cestu vonícími eukalyptovými lesy a poli se sušáky na kukuřici. Jsou zde

kamenné „kašny“ na praní prádla, upravené zahrady a v nich fuchsie a kamélie,

ale také stáda dobytka. Přes Santiagem

jsem dojel německého cyklistu, který už

jel na kole 31 dní, neboť vyjel

z Konstance a připomněl mi mistra Jana

Husa. Doprovodil jsem ho až na letiště u

Santiaga, kde si ověřoval zítřejší odlet

domů. Poté už sám jsem pokračoval na

Monte de Gozo, Horu radosti, s velkou

sochou na počest papežovy

návštěvy v Santiagu. Stále

trvající mlha mne odradila od

focení. Po předměstí jsem

pokračoval do cíle, ke katedrále

sv. Jakuba. Na těchto

posledních kilometrech jsem

předjížděl neskutečné množství

poutníků pěších i na kolech.

23

Bylo 10 hodin, když jsem přijel

už za sluníčka na velké náměstí

k 97 m dlouhé a 22 m vysoké

katedrále, ale nyní hodně

zakryté lešením. Katedrála byla

v průběhu staletí přestavována

a přistavována, a na její

konečné podobě se podepsali

především mistři baroka. Moc

jsem se těšil na toto ohromující

vysněné náměstí. Znovu mi tu vlhly oči jako pokaždé. Je to nádherný pocit, být

zde, kde jsou všichni kolem přátelé s úsměvem ve tváři. Nakonec jsem si

vyzvedl můj devátý „Credencial“ – osvědčení o absolvování poutní cesty - a

začal se těšit na návrat domů, do stejně krásného Českého ráje za svými

blízkými a přáteli. Má priorita je stále rodina; pohoda z ní se přenáší na moji

spokojenost, mé štěstí. Nikdy nebylo mojí prioritou vydělávání peněz; proto

jsem už 15 let spokojený v penzi. Nic kromě lásky nepotřebuji.

24

Na kole jsem dojel jako vždy do

blízké knihovny, kde jsem odeslal

několik mailů svým drahým a

přátelům, a spěchal na mši v kostele.

Každý den v pravé poledne se slouží

mše za poutníky, kteří vykonali

Svatojakubskou pouť a přišli uctít

památku apoštola Jakuba. Předtím

jsem ještě zažehl několik svíček pro

Jitku a některé přátele. Těšil jsem se,

až mniši rozhoupou obrovskou

kadidelnici, botafumeiro, kdy se všem zastaví dech.

Původně jsem hned po mši chtěl zajít na oběd do

restaurace, abych se odměnil za těch nádherných

550 km do Santiaga. Počasí bylo však moc

příjemné, že jsem raději uskutečnil nákup ve

velkém supermarketu a dopřál si kvalitní oběd

v pěkném parku s kašnou. Přišla mi první gratulace

od Jirky Matese, který mi bude zajišťovat návrat

domů. Po obědě jsem se začal vracet trochu

25

odlišnou cestou nahoru a dolů do Palas de Rei. Cestou jsem zastavil v knihovně

Arzúa, kde mi už odpovídali přátelé mailem a nejvíce mne potěšila zpráva od

mé ženy s fotografií naší rozkvetlé zahrádky. Tato cizina mi znovu otevřela oči

pro nevnímanou krásu doma, která mne moc dojímala; děkuji moc, říkal jsem

polohlasem a slzy jsem měl na krajíčku. Opět jsem se ujistil, že nejsem sám, ale

zde s poutníky celého světa a snad i s průvodcem sv. Jakubem, patronem

poutníků. „Chudoba cti netratí – zvláště ve

Španělsku.“ Vracel jsem se nejhezčím

španělským krajem, což je zelená Galicie

s množstvím borovic, eukalyptů a zvláštních

zásobníků na kukuřici či zeleninu, které

připomínají chaloupky na kuřích nožkách.

Cestou zpět jsem se zastavil v obci Salceda,

kde jsem spal předcházející noc v albergu u

sympatického Boniho, který mne rád přivítal

na své zahrádce a nabídl studené pivo;

okamžité přátelství na pohled. Pokračoval

jsem v cestě za teploty 25°C do Melide, kde jsem si odpočal v baru a ukončil ji

až pozdě ve městě Palas de Rei v městském albergu, které jsem znal. Nakoupil

jsem mnoho dobrot a byl jsem pozván k velkému stolu, kde seděla děvčata jak

z Madridu, tak Italky z Bologne. Moc sympatická mi byla 45 letá Monika, ale

26

ještě hezčí byla mladá kráska z Koreje mluvící

španělsky. Zábava byla neuvěřitelně družná a milá. Do

toho přišel po týdnu první telefon z Čech od Mabel,

který potěšil o to více, že byl z našeho domu, kde se

na pozvání Jitky saunovala děvčata ze skupiny přátel

hor. Jak je ten svět malý a propojený, jsem si říkal.

Večer jsem zjistil, že mi chybí hodinky, ale nemohl

jsem s tím nic dělat; jenom jsem to vzal na vědomí a

posloužil mi mobil. Jak mi napsal Mirek, už potřebuji

průvodce a ochránce . Před spaním přišly mimo jiné

SMS od Gábiny ze Slovenska, jejímž přáním je jít tuto poutní cestu do Santiaga

též. Nedávno na společném výletě na Spišském hradě poprvé viděla poutní

mušli a žlutou šipku značící tuto trasu a vyslovila přání, abych za ni zažehl

svíčku v katedrále sv. Jakuba, což jsem rád udělal. Ze tří odpovědí si dovolím

alespoň jednu ocitovat: „Drahy Ivan. Dakujem velmi pekne ze si to pre mna

urobil. Jedného dna i ja navštívím Compostelu a spravím také iste vynimocné

gesto jako Ty pre mna. Mam ta velmi rada a zo srdca Ti dakujem za vsetko co

pre mna robis. Za Tvoje myslienky, ktore k mojmu srdcu priletia vzdusnym

vankom. Gabina.“

Út 12. 5. Palas de Rei – Lugo 40 km.

Ráno jsem hledal ve spacáku

špunty do uší a kromě nich

jsem tam našel včera

postrádané hodinky, které si

na spacák odkládám před

sprchováním. Nějaký

způsobem zapadly dovnitř!

Po snídani jsem skoro

poslední opustil albergo a

pokračoval v cestě domů směrem na Portomarín, kde voněly eukalyptové lesy a

27

na silnici skoro nikdo nejel. Po hodině cesty přišla SMS od Jirky z Carga, zda

mám možnost přijet za kamionem poblíž Vitorie zítra dopoledne, kdy tam budou

nakládat zboží do Jablonce. Z mapy bylo patrné, že je to cca 600 km a tak jsem

sdělil, že odpovím do 11 hodin z Luga. Okamžitě jsem změnil trasu a cestoval

na sever Španělska. Stoupal jsem více jak 300 metrů, abych překonal zdejší

pohoří a svezl se do města, kterým jsem procházel pěšky před 3 roky při poutní

cestě Camino primitivo z Ovieda do Santiaga. Posledních 10 km jsem skoro

letěl z kopce dolů, abych zjistil, zda a kdy se dostanu do Vitoria – Gasteiz. Mířil

jsem přes celé město rovnou na vlakové nádraží, kde mi v pokladně sdělili, že

odtud ve vlaku s kolem cestovat nelze! Moc smutný jsem se vrátil do centra na

autobusové nádraží, kde mi prodali jízdenku za 34 €, ale jen do Burgosu včetně

jízdenky pro kolo za 10 €. Bus však odjížděl až v 17.20 hodin, a tak jsem mohl

zbývající čas věnovat

prohlídce města.

Z Carga mi sdělili

přesnou adresu

nakládky, což bylo

ještě asi 50 km od

Vitorie, kam jsem

musel dojet na kole.

V knihovně jsem vyřídil

nezbytnou mailovou poštu,

nakoupil v obchodním domě

Cadís dobroty na oběd i na

noční cestu, a v zahradě

knihovny poobědval.

Následovala projížďka na

kole po historickém městě.

Teplota však stále stoupala až

k neuvěřitelným 32°C v 16 hodin. Raději jsem se vrátil do chládku v knihovně a

odpočíval na zahradě, neboť mne čekala náročná cesta celou noc.

28

Trochu jsem se bál, jak dopadne

nakládka mého kola, když jsem na

jízdence vyčetl, že kolo musí být v obalu,

který jsem pochopitelně neměl. Přijel

řidič s busem na lince Santiago –

Barcelona a odmítl kolo bez obalu

naložit, což mne vyděsilo. Zavedl mne

však k pokladně firmy ALSA, kde mi za

10 € prodali cyklistický vak, a stačilo jen

odmontovat přední kolo a vše bylo OK;

to jsem si oddychl. V autobuse bylo jen 8

cestujících, většinou starších lidí. Já měl

přidělené místo vedle dámy cestující do Barcelony. Vracela se z poutní cesty

pěšky z Ponferrady do Santiaga, což je asi 220 km. Ještě ve 21 hodin ukazoval

teploměr 27°C, o půlnoci, kdy jsem v Burgosu vystoupil, už jen 23°C! Předtím

mne moc potěšila má žena, když mi do autobusu telefonovala a ještě sdělila

výsledky z MS v hokeji. Zatím co cestující v busu do Burgosu večeřeli na jedné

40ti minutové zastávce v restauraci, já sledoval v TV fotbal Bayern Mnichov –

Barcelona. Večeřel jsem až ve veliké, ale téměř prázdné autobusové hale od

půlnoci při čekání na další přípoj do Vitorie, kterým jsem odjel v půl čtvrté.

S pomocí dozorčího nádraží firmy Alsa jsem si koupil v automatu před

odjezdem

jízdenku do

Vitorie za 8 €,

pro kolo jsem

uplatnil dříve

koupenou

jízdenku

v Lugu, což

řidič toleroval.

29

St 13. 5. Vitoria – Otxandio 35 km – Pas Urxiola (700) 42 km – Durango 56

km

V 5 hodin jsem vystoupil jako jediný cestující na moderním nádraží ve Vitorii,

smontoval kolo, udělal nezbytnou hygienu, dobíjel telefon, vařil čaj, snídal a

čekal, až se rozední. Teprve v 7 hodin jsem se vydal na kole kolem vodní nádrže

zásobující pitnou

vodou velká města

Bilbao a Vitoria za

řidičem kamionu

Mírou Maxou do

Atxonda. Cesta byla

téměř bez provozu

až do poutního

městečka Otxandio, které jsem už dříve projížděl na kole. Odtud jsem po pěkné

silnici dlouho stoupal do

průsmyku Urxiola, odkud

jsem raději pomalu klesal

strmou cestou se spádem

více jak 14 % a prudkými

zatáčkami na úroveň moře.

Přivítalo mne nesmírně

chladné počasí a foukal

silný studený severní vítr

od moře; navíc bylo mlhavo, nevlídno, pravý opak předchozích dnů. K obědu

jsem si dopřál moc chutné „polio asádo“ (grilované kuře). Řidič Mirek navrhl

setkání nikoliv ve firmě v Atxondě, ale před obchodním domem „Hyper Simpy“

ve městě Durango, což bylo příjemnější. Zde jsem si nakoupil jídlo na cestu

domů. V době, kdy jsem právě vycházel z obchodního domu, přijížděl kamion

Carga; neuvěřitelná náhoda, sejít se takto současně. Společně jsme cestovali do

Francie, kde jsme po 591 km zaparkovali před Guaretem. Večeřeli jsme a

povídali si až do hodiny po půlnoci.

30

Čt 14. 5. Vzhledem ke

statním svátkům ve Francii a

Německu jsme celý den

odpočívali a teprve ve 22

hodin jsme mohli pokračovat

v cestě domů. Celý den bylo

zataženo a teplota nepřesáhla

17°C, dokonce večer se

ochladilo na 12°C. Já s chutí

vařil a četl si v časopisech; prostě velká nuda.

Pá 15. 5. Po 3.5 hodinách noční jízdy byla první bezpečnostní zastávka, kde po

dlouhé době popíjím s řidičem černou kávu a k ní chutnáme španělské sladkosti.

Další přestávka 45 minut byla v 7 hodin, a to jsme snídali před Štrasburgem.

Konečná velká devítihodinová zastávka byla v Helbroinu po ujetí 813 km za 10

hodin jízdy. Celou cestu pršelo a teplota jen 12°C, ale minimální provoz na

dálnici.

Ve dne jsme moc nespali, neboť se vyčasilo a slunce vyhřívalo naši kabinu až

moc. Do Čech v Rozvadově jsme přijeli před půlnocí a vystoupil jsem

v Turnově po třetí hodině ráno. Ujeto dalších 600 km.

So 16. 5. Turnov – Jičín 28 km

Rozloučil jsem se s řidičem Mírou, který pokračoval na vykládku do Jablonce,

nasedl na kolo a za tmy s osvětleným kolem dojel domů. Byla dost velká zima,

v Turnově ve 3.30 hodin jen 5°C a v Jičíně ve 4.45 hodin 7°C.

Náklady na cestu za 12 dní:

Doprava – autobus ve Španělsku + vak 34+10+8+10 = 62 €

Ubytování 12 – 6 = 6 dní x 7 € = 42 €

Stravování 10 dní x 10 € = 100 €

Celkem 204 € x 27.50 = 5610 Kč

+ jídlo a pití z domova 290 Kč

Celkem 5900 Kč

31

Přehled ujetých km na kole:

6.5. Burgos – Frómista 85 km

7.5. Frómista – León 131 km

8.5. León - Ponferrada 107 km

9.5. Ponferrada – Sarria 100 km

10.5.Sarria – Salceda 89 km

11.5.Salceda –Palas de Rei 104 km

12.5.Palas de Rei – Lugo 40 km

13.5.Vitoria –Durango 56 km

16.5. Turnov – Jičín 28 km

Celkem 740 km

pěšky 10 km

kamionem 1924 + 2004 3928 km

autobusem 450 + 140 590 km

vlakem 100 km

metrem 28 km

Závěr:

Každý má svoji osobní cestu, svůj vlastní příběh a své zážitky, proto je cesta pro

každého jedinečnou osobní zkušeností. Má cesta nemá duchovní rozměr, ale

trochu si dávám do těla, zjišťuji, jak jsem na tom ještě fyzicky, rád se bavím

s poutníky, zajímá mne všechno kolem. Na cestě se raduji z každé přízně, mám

čas sledovat maličkosti, přírodu, zvířata, jsem citlivější k ostatním lidem.

Pokaždé mám krásný pocit při dojetí do cíle v Santiagu, kdy mne zalije

nesmírná euforie; to přece stojí za to. Na Caminu se vše zjednoduší. Jediná

starost je to, kde složím hlavu a co budu dnes večer jíst. Ostatní ztrácí na

důležitosti. Člověk ve stresu a spěchu moderní doby zapomíná zpomalit a užít si

kouzlo okamžiku. Pouť do Santiaga má mnoho odstínů – atmosféra společných

útrap cesty, nová přátelství, setkání se zajímavými lidmi – a tak myslím na to,

kdy se sem znovu vrátím. Pro mne je to cesta pokory, vytrvalosti a otevřenosti.

Když končí, už se těším na další poutní cestu, pokud budu ještě živý. Vrátil jsem

se domů po 12 dnech a ujetí 740 km bez jediného problému s kolem či tělem.

Rád bych šel ještě příště, už po desáté.

Poznámka na konec:

Zjistil jsem, že 216 000 poutníků podniklo cestu v roce 2014, z toho 27 000 bylo

cyklistů. Nejvíce bylo Španělů, následují Němci, Italové a také 770 Čechů.

Posledních 8 let mezi ně patřím také já. Rekordní byl rok 2010, kdy bylo

poutníků celkem 272 000.

V Jičíně 18. 5. 2015 I v a n

Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2015