http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001 109

l Archetypy evropské kulturní krajiny. Po sezná-mení s termíny (výšiny – nížiny, mořské pobřeží, za-pojený les, sídelní zóny) následují základní typy lid-ských areálů v krajině: zemědělské zóny, města, for-tifikace, kultovní areály, exploatační – výrobní areá-ly. Necelé dvě desítky stran věnoval M. Gojda shr-nutí výsledků archeologického studia krajiny: sché-ma čtyř vrstev (archetypů) viditelných v současnéevropské krajině. Rozlišení pravěké, římské, středo-věké a novověké krajiny se jistě v budoucnu dočkádalšího chronologického a regionálního upřesňová-ní. Jsem přesvědčen, že např. mezi krajinou neoli-tickou a krajinou doby bronzové bude časem možnéshledat kvalitativní rozdíly odpovídající rozdílůmnapř. mezi krajinou středověkou a současnou; dů-ležité bude studium regionálního vývoje krajiny –např. archetyp římské krajiny nemá rozhodně celo-evropský význam apod. Diskusi ovšem nepochybněvyvolá i chronologické vymezení předmětu Gojdovyknihy: neolit – současnost. Krajinu jako „lidský fe-nomén“, jako „určité vidění domova, vizualizaci nássamých v horizontu místa, které je vykrojeno, vevztahu, k němuž rozumíme svému zde a nyní“ zcelaurčitě znali i lidé v paleolitu a mezolitu. V Čecháchproto s pojmem krajiny musíme počítat téměř dvamiliony let. Čtenáři doporučuji, aby si po přečteníposledního oddílu knihy osvěžil prostřední metodic-kou část. To, že nám posledních osm tisíc let země-dělské a průmyslové krajiny připadá zjevnější nežstovky tisíc let předchozí krajiny lovecké a sběrač-

RICHARD DAWKINS: Unweaving the Rainbow. Science,Delusion and Appetite for WonderHoughton Mifflin Company, Boston & New York 1998, 352 stran

O čem je klasický Dawkins, to už asi řada čtenářůví. Vše se točí kolem toho, jak Slepý hodinář (1986)selektuje prostřednictvím Rozšířeného fenotypu(1982) Sobecký gen (1976). I další dvě knihy – Řekaz ráje (1995) a Výstup na horu nepravděpodobna(1996)** – jsou dobře napsány, ale autor v nich jenpřežvykuje to, co napsal (mnohdy lépe) už dřív. Potěchto relativně slabých výtvorech jsem od Rozplé-tání duhy nic moc nečekal a kniha ležela na poličcepůl roku nepovšimnuta. Už první řádky však dávalytušit, že neoprávněně.

Pokud jde o styl, je tato kniha asi nejvybroušenějšíDawkinsovou prací. Důvodem je jistě i snaha o to, abyz textu tolik nevyčnívaly desítky citátů básní J. Keat-se, W. Blakea a dalších. Že by se známý „cynika redukcionista“ dal na stará kolena na opěvování krás

* Knihu jsem četl v době, kdy jsme se studenty obecné antropologiev lesích na Tachovsku (mezi Planou a Černošínem) hledali reliktyzaniklé zemědělské krajiny, v níž se roku 1647 po tři týdny odehrá-valy boje švédské a císařské armády (viz též Vesmír 79, 17, 2000/1).Nachodili jsme desítky kilometrů, nalezli, zaměřili a zakreslili kilo-metry mezí a zaniklých cest – a po večerech společně četli GojdovuArcheologii krajiny. Ideálnější situaci pro její četbu si snad ani nelzepředstavit. Škoda jen, že se příliš nehodí k tomu, aby si ji člověkpřibalil do rance a podle potřeby v ní zalistoval na louce, na poli nebov lese. Přimlouvám se proto za další (paperbackové) vydání.

Trojnásobný příkop pravěkého stáří u Hrušovan nad Jevišovkou vokresu Znojmo. Teprve využití leteckého průzkumu (viz Vesmír 79,337, 2000/6) přineslo zásadní průlom do představ archeologů o tom,jak často byl v pravěku ohrazován prostor. Ještě v nedávné dobějsme tento fenomén považovali za typický pro západoevropské pro-středí. Dnes víme, že i po krajině střední Evropy jsou roztroušenystovky hrazení vymezujících různě velké plochy jednotlivými i více-násobnými příkopy. Oba snímky © Martin Gojda

** Recenze tří posledně jmenovaných knih viz Vesmír 78, 218,1999/4; 75, 343, 1996/6; 78, 435, 1999/8.

NA

D K

NIH

OU

ské, je dáno nejen odlišným charakterem zeměděl-ské a lovecké krajiny a rozdílným časovým odstu-pem, který nás dnes od těchto krajin dělí, ale takévýběrem metod studia, které nám „nasvětlují“ odliš-né složky a vrstvy (archetypy) krajiny. Toho si je všakautor vědom a svou knihu koncipuje jako úvod doproblematiky. Záměr „předložit knihu poučnoua zároveň atraktivní“ se mu vskutku podařil.*

Václav Matoušek, Fakulta humanitních studií

110 VESMÍR 80, únor 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

tohoto světa? Ale kdež! Klíčem ke knize je známá cita-ce jedné z Keatsových básní, kde slavný bard smutnínad tím, jak Newton zničil krásu duhy tím, že její světlo„rozpletl“ na spektrální barvy. Keats se sotva mohl mýlitvíce, poznamenává Dawkins. Věřím, že uspořádanývesmír, lhostejný k lidským předpojatostem, v němž mávše své vysvětlení, i když máme před sebou dlouhoucestu, než je najdeme, je krásnější a mnohem úžasněj-ší místo než vesmír vyšperkovaný podle potřeby nevy-počitatelnými kouzly. Hlavní myšlenka, kterou se sna-ží Dawkins propagovat, je jakási symbióza mezi vědoua poezií. Pochopitelně mu nejde o to, aby vědecv laboratoři blouznil o bledém svitu luny, nýbrž o to,aby se poezie inspirovala vědou, která jí může nabíd-nout víc zázraků než astrologové a jiní šarlatáni. Vědaby se naopak mohla inspirovat poezií, tj. její poetic-kou představivostí a metaforičností.

Ústředním tématem knihy je role vědy ve společ-nosti. Za obecný nezájem o vědu podle Dawkinsemůže to, čemu trefně říká anestetikum samozřejmostia sedativum obyčejnosti. Na svět kolem sebe jsmetak zvyklí, že většinu lidí vytrhnou z otupělosti jenmimořádné a šokující události. Ty skutečné zázra-ky se však skrývají ve věcech, které máme denně naočích. Neschopnost si to uvědomit zřejmě vyvěrá zeznámého etologického fenoménu habituace – na cosi zvykneme, to nám pak připadá samozřejmé a bránínám v tom, abychom viděli „obyčejné“ zázraky. Tose snaží Dawkins dokázat ve třech kapitolách, kdeukazuje, že pocit údivu naplněného posvátnou úctou,který nám může věda dát, je jedním z nejintenzivněj-ších zážitků, jichž je lidský duch schopen. Již tradič-ně Dawkins uvádí řadu nesmírně zajímavých pozo-rování a svůj úkol, alespoň podle mne, splnil na vý-tečnou. Po přečtení těchto kapitol snad bude čtenářsouhlasit, že záhady neztrácejí své kouzlo tím, že jevyřešíme... často se ukáže, že řešení je krásnější nežzáhada sama (s. 41).

V knize je věnována pozornost řadě závažných té-mat. Dawkins vtipně kritizuje vulgární popularizacivědy v médiích, postmoderní kritiku vědy a nevyhý-bá se ani problematice politické korektnosti: Z něja-kého důvodu se řada lidí pohoršuje nad myšlenkou,že někteří jedinci jsou geneticky chytřejší než ti ostat-ní. Tomu ovšem nemohlo být jinak, když evoluce vedlak zvětšování velikosti lidského mozku. Není žádnýdůvod očekávat, že se fakta náhle změní jen proto,aby se přizpůsobila politicky korektní přecitlivělosti(s. 289). Dawkins dále reflektuje antropomorfizmusa hledání kořenů našeho morálního chováníu primátů: Živočichové tady nejsou od toho, aby námsloužili jako morální vzory. Jsou tu proto, aby žilia množili se (s. 211).

Autorova kritika přebujelého paranormalizmua mysticizmu v médiích může působit poněkud ne-patřičně, dokud si ovšem neuvědomíme rozdíl v si-tuaci u nás a „na Západě“. Kritika jasnovidek, ast-rologů, šarlatánů nebo třeba seriálu Akta X, kterýbyl vysílán i u nás, se může zdát malicherná. Ne-musím snad ale zdůrazňovat, jak mohutný vliv majímédia na každého člověka – myslím si, že veškerálegrace končí v okamžiku, kdy se vědeckých pracov-níků zeptá nikoli stáří, ale daňový poplatník (viz takéVesmír 78, 467, 1999/8).

Při kritice paranormálních jevů se Dawkins pohy-buje na velmi tenkém ledě a ví to – argumentovattím, že je současná věda nedokáže vysvětlit, je naiv-ní. Dawkins si je dobře vědom toho, že v nynější doběse tyčí vědecká stavba na troskách teorií, které kdy-si platívaly za neotřesitelné, a že za nějakých sto letnás budou mít za vědecké vetešníky, za povrchní bří-

dily, jak to hezky napsal někdy kolem roku 1900španělský histolog a nositel Nobelovy ceny S. Ramóny Cajal ve své knížce Pravidla a rady k vědeckémubádání: Dogmatická nedůvěra ke všemu, co je nezná-mé a dosud nevysvětlené, není ctnost. Jak ale mámepoznat, kdy je skepticizmus na místě a kdy jde jeno dogmatickou, netolerantní krátkozrakost? ptá seDawkins. Jeho odpověď vychází ze dvou zdrojů.1) Z třetího zákona A. C. Clarka: Jakákoliv dostateč-ně pokročilá technologie není odlišitelná od kouzla.To jistě platí. Opak tohoto zákona, tj. Jakékoliv tvr-zení o kouzlu, které kdokoli kdykoli řekne, je nerozli-šitelné od technologického pokroku v budoucnosti,však pochopitelně neplatí, resp. neplatí alespoň provšechna taková tvrzení. 2) Z maximy D. Humea: Žád-né svědectví není dostatečné k dokázání zázraku, po-kud nejde o takové svědectví, jehož nepravdivost bybyla větším zázrakem než to, co se snaží dokázat.Na základě pravděpodobnostní analýzy jevů pakDawkins ukazuje, že mnohé „zázraky“ a „neuvěřitel-né náhody“ jsou nutným důsledkem počtu příleži-tostí, kdy se daný jev může udát.

Dawkins vystihl jádro problému paranormalizmu,když píše: Potřebujeme méně lapat po dechu překvape-ním a více přemýšlet (s. 147). Pokud lze mnohé „záha-dy“ vysvětlit na základě teorie pravděpodobnosti jakoněco ne-nadpřirozeného, zůstává ještě jedna důležitáotázka: Proč mají lidé tendenci nechat se obalamutitšarlatány? Dawkins se domnívá, že hlavní příčinou jedůvěřivost. Ta je samozřejmě silně adaptivní v dětskémvěku (je nutným předpokladem pro přežití dítěte a jehozačlenění do společnosti), ale pokud přetrvává do do-spělosti, je přinejmenším nezdravá a škodí. (Dawkinsto sice nezmiňuje, ale každého snad napadne souvis-lost s neotenií, viz Vesmír 76, 648, 1997/11.)

Dalším zajímavým jevem je pověrčivé chování – oddrobných rituálů při hře v kostky po oběti bohům.Proč se lidé chovají tak nesmyslně, proč nacházejíkauzální vztahy tam, kde nejsou? Problémem je to,že všichni podvědomě hledáme souvislosti a záko-nitosti úplně všude – naše mysl je kauzální. Je všaktěžké navigovat mezi Scyllou rozpoznání zákonitostitam, kde není, a Charybdou neschopnosti poznat zá-konitost tam, kde je (s. 160). Proč mají lidé tak sil-nou tendenci k tomu prvnímu? Odpověď dlí v doběkamenné: Naše ochota nechat se ohromit shodamináhod je možná vedlejším produktem toho, že našedivení je nastaveno na míru náhodnosti v malýchspolečnostech o přibližně 150 lidech. Díky médiímse ale doslechneme o obrovském množství náhod,které by nám za normálních okolností zůstaly uta-jeny. V dnešní době máme také mnohem více příle-žitostí náhodné a zároveň překvapivé události zažít– netrávíme celý život okopáváním jednoho políčkase zeleninou, ale lítáme Boeingy kolem světa. Nutněv nás pak začíná hlodat podezření, že těch náhod jepodezřele moc. Zcela zásadní roli zde hraje známýfakt, že všichni si pamatujeme např. náhodné se-tkání s člověkem, na kterého jsme právě mysleli, ne-bereme však v úvahu obrovské množství situací, kdyjsme na někoho mysleli, ale nepotkali ho (a naopak).Brilantně to vystihl americký psycholog P. Watzla-wick: Prostřednictvím selektivní pozornosti se naševidění světa stává sebepotvrzujícím. Kromě toho simyslím, že dalším důležitým faktorem by mohlo býtto, že nerozpoznání existující zákonitosti má pro or-ganizmus mnohem horší následky než „rozpoznání“té neexistující. Selekce pak zákonitě musí preferovatmysl, která je „překauzalizovaná“.

Jedna kapitola je věnována kritice literatury, kterouDawkins nazývá bad scientific poetry. Dobrá vědecká

NA

D K

NIH

OU

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001 111

„poezie“ podle něj přispívá k pochopení tématu laikem.Naopak špatná vědecká „poezie“ prostřednictvím ná-silných analogií a neadekvátních metafor často zaml-žuje a zkresluje. Nikoho asi nepřekvapí, že terčem kri-tiky se staly především některé eseje S. J. Goulda.

Ve dvou kapitolách se autor vrací i ke své teoriisobeckého genu. Problém je zde vysvětlen tak jasněa jednoduše, že by se čtenář musel vzedmoutk opravdu nevídaným intelektuálním nížinám, abynepochopil, o co jde.

Poslední část knihy se věnuje našemu vnímání svě-ta. S využitím psychologické literatury Dawkins veli-ce zajímavě ukazuje, jak mnohé silné smyslové zážit-ky (zjevení svatých, vidiny andělů či bohů) mohouvznikat jako vedlejší produkty uspořádání našehomozku. Ten na základě velmi neúplného smyslovéhovstupu vytváří jakousi vnitřní virtuální realitu, kterávzbuzuje iluzi celostního vnímání světa. Velmi ilustra-tivní je v tomto kontextu halucinace, ke které dochá-zí při sledování tzv. Neckerovy krychle (viz např. So-becký gen, s. 8): Při sledování dvourozměrné struk-tury inkoustu na papíře mozek automaticky „počítá“s tím, že krychle je trojrozměrná, a dokonce lehcepřechází mezi dvěma alternativními interpretacemi

informace, kterou získává ze smyslových orgánů. Oběinterpretace (kostka jakoby přecvakává do roviny předstránkou a za ní) jsou kompatibilní se smyslovýmvstupem, ale obě „lžou“. Dawkins pak rozebírá dalšísložitější a přesvědčivější halucinace, které mohly mítvýznamný vliv na evoluci religiózních memů.

Závěrečným tématem knihy je záhada velikosti lid-ského mozku. Dawkins se domnívá, že extrémní ná-růst objemu lidského mozku by snad bylo možné vy-světlit mechanizmem „samoposilující se“ koevolucemezi hardwarem (mozkem) a softwarem (řečí, čtenímmap, jemné koordinace pohybů ruky a memy), kte-rá je doplněna působením sexuální selekce.

Před knížkou Rozplétání duhy jsem náhodou četlAdaptation and Natural Selection od G. C. Williamse,o němž se plným právem říká, že je „second only toDarwin“. Četba Dawkinsovy nové knihy mě vedlak otázce, jestli Dawkins není „second only to Wil-liams“. Kniha je sice těhotná myšlenkami, ale její čet-ba přesto není spojena s porodními bolestmi, ba prá-vě naopak. Potěšilo mě, že Dawkins konečně po vel-mi dlouhé době napsal knihu, která se může smělezařadit vedle klasické „svaté trojice“ gen, fenotyp &hodinář. Knihu, kterou je radost číst. Tomáš Grim

Život s epidemií VOJTĚCH NOVOTNÝ

ČLÁNKY VE VESMÍRU ZABÝVAJÍCÍ SE CHOROBAMI PŘENÁŠENÝMI KOMÁRY

J. Chalupský: Nenápadné výročí, Vesmír 57, 247, 1978/8J. Chalupský: Na co zemřel lord Byron, Vesmír 59, 348, 1980/11P. Hošek: O „zbraňových systémech“ malarických plazmodií,

Vesmír 73, 148, 1994/3J. Chalupský: Příletištní malárie, Vesmír 73, 152, 1994/3J. Chalupský: „Komárový“ Patrick Manson, Vesmír 73, 431, 1994/8J. Chalupský: Žlutá zimnice, Vesmír 76, 31, 1997/1Z. Hubálek: Viry přenášené komáry, Vesmír 78, 432, 1999/8

První silnice do vnitrozemí Nové Guineje byla dokon-čena před padesáti lety a otevřela drobným pěstite-lům netušené obchodní možnosti, zejména vývozpobřežního betelu, kokosových ořechů a jamů dohorských oblastí ve vnitrozemí, a naopak vývozbrambor, batátů, paprik, cibule, kapusty a dalšíchhorských zelenin z Vysočiny do nížin (viz též Vesmír78, 314, 1999/6). Od té doby obchodní výměna je-nom kvete, nicméně zatímco horalové podnikají dlou-hé obchodní výpravy do cizokrajných nížin, kde pro-dávají své výpěstky a nakupují místní produkcik prodeji doma, obyvatelé nížin se omezují na ob-chodní transakce na tržišti, které je nejblíže jejichdomovu.

Horské populace se nadšeně vrhly do víru komer-ce a dalších kapitalistických aktivit vzápětí po prv-ním kontaktu s okolním, již převážně kapitalistickýmsvětem ve 30. letech 20. století, kdežto pobřežní po-pulace, vystavené jeho vlivům o celé století déle, tak

dodnes činí jenom váhavě a vlažně. Prapříčinou to-hoto do očí bijícího rozdílu, jenž má zásadní důsled-ky pro ekonomický a sociální vývoj jak horských, takpobřežních společností, je mikroskopický krevní pa-razit Plasmodium.

Tento parazit je původcem malárie, choroby přená-šené komáry, jež je v novoguinejských nížinách vše-obecně rozšířená a dodnes často smrtelná. Lidské

V domku ve vesnici Mambuan, ležící na severním pobřeží nedalekoBogie, nepotřebujete koberec, postel ani matrace. Vše nahrazuje tep-lý bílý písek. Občas nasypete na podlahu novou vrstvu a je uklizeno.Váš klidný spánek pak hlídají duchové předků majitele domu. Mají toblízko, protože těla příbuzných jsou pohřbívána pod kůly, na nichždům stojí. V popředí plodící chlebovník Artocarpus communis.

ES

EJ