Aristotelés a MíléanéZvykli jsme si povaovat ti obyvatele msta Mílétos, ijící
tam mezi 7. a 6. stoletím p. Kr., za první pedstavitele
filosofie. Nkdy se mluví i o tzv. „mílétské škole“, akoli
by se tomuto spojení mlo nejspíše rozumt jako
generanímu propojení tí myslitel, kteí sdíleli podobné
myšlenkové koncepty. Jednotícím prvkem pitom bylo
zkoumání (ζηοπα) zaloené pedevším na astronomických
pozorováních, meteorologii nebo geometrii. V obecném
povdomí je to ovšem Aristotelova otázka po „poátku“,
„principu“ (πσ), která je s nimi obvykle neodmysliteln
spojována jako urující moment myšlení.
Od Thaléta, Anaximandra a Anaximena nás dlí více jak
dva a pl tisíce let. Jejich spisy se dávno ztratily a jsme tak
odkázáni pouze na reference od jiných autor. U ádného
z nich pitom nemáme jistotu, zda ml pvodní spisy
Míléan sám k dispozici. Pokud si v pípad Thaléta
tradice není jista, zda skuten napsal njaký spis, je to a
Anaximandros, u nho máme dochován „první filosofický
22
Simplikia. Cituje jej ale celých tisíc let po Anaximandrovi,
kdy komentuje Aristotelovu Fyziku a vyuívá pitom
Theofrastv spis Názory pírodovdc (Φςζικν δξαι).
Nememe si být proto jisti ani správným kontextem, ani
vyznním. Snad jen nkterými slovy a hrubým nástinem
myšlenky. Naše snahy by o rámcové pochopení zpsobu
mílétské reflexe svta tak mohou být pouze pomyslnou
sázkou.
Míléan je Aristotelés. Jeho svdectví tak mají naprosto
mimoádnou váhu. V této studii proto nahlédneme na
jednotlivá místa, kde na Míléany reaguje. Budeme se však
vnovat pouze pasáím, kde jsou uvedeni explicitn -
jménem, pestoe se k nim bezesporu vztahují i jiná místa.
Draz pitom budeme klást zejména na typickou
Aristotelovu stránku výkladu Míléan, kterou je otázka po
„poátku“, „principu“ (πσ). Zárove však poukáeme na
skutené jednotící spolené prvky typické pro iónské
zkoumání a archaickou filosofii vbec.
Tím, co bude nejvíce urující pro vytvoení obecného
obrazu o archaické filosofii a zvlášt Míléanech, je
zmínná otázka po „poátku“, „principu“ (πσ). Je
známou skuteností, e sama pitom byla poloena práv a
Aristotelem a e vychází z jeho pojetí píin. Kdy
23
píiny, vrací se ke svým pedchdcm, aby ukázal, e jeho
koncepce je vyvrcholením dosavadního myšlení. Domnívá
se, e i jeho pedchdci mli uívat „poátky a píiny“,
piem vtšina rozlišila pouze „poátky v podob látky“:
„Vtšina tch, kdo se první zabývali filosofií, se domnívala,
e poátky vcí jsou jen v podob látky. Nebo to, z eho
všechny vci jsou a z eho nejprve vznikají i do eho
nakonec zanikají - piem podstata trvá a mní se jen ve
svých stavech - to nazývají prvkem a poátkem jsoucen.
Proto se domnívají, e nic nevzniká, ani nehyne, jeliko se
vdy uchovává takováto pirozenost.“ i
Aristotelés u vtšiny pedsókratik nalézá pedevším
jedinou z jeho ty píin – ve smyslu látky. Existuje pouze
jedna podstata - pirozenost, ze které všechno vzniká a opt
do ní zaniká. Vznikání a zanikání jsou v dsledku pouze
zmny v kategorii podstaty, která má látkový charakter,
piem zstává v ádu svých promn nemnná. Jak
poznamenává G. S. Kirk, „poátek“ je tak vyloen jako
„pvodní konstitutivní látka vcí, která petrvává jako
jakýsi podklad a do ní vci zaniknou.“ Obecným
i Aristotelés, Met. I,3,983b3-11. Není-li uvedeno jinak, peklady antických
autor poídil na základ starších peklad V. Hladký a kol.
24
došlo k výraznému posunu mezi pvodními významy a
následným porozumním. i Navíc se zdá, e celý koncept u
vychází z eleatských úvah o nemonosti vzniku a zániku.
Pro by se Parmenidés jinak potýkal s bn postulovaným
vznikem a zánikem? ii
doby zásadní ji v rámci kosmogonických výklad.
Podobn meme tušit, e se za Aristotelovým výkladem ve
skutenosti skrývá pvodní artikulace dní v pírod, která
se svými promnami nevyerpává, a kdy se stále „osvuje“
a zachovává novými generacemi. Aristotelv pohled však
dále „naformátoval“ celou tradici. V obvyklém povdomí
jsou pedsókratici obecn vyloeni tak, e tzv. „hledali
pralátky“, piem se jedni od druhých liší zejména v tom,
kterou „látku“ pokládali za „poátek“. Z uebnic djin
filosofie pitom uvedený Aristotelv náhled díky svému
vlivu a dlouhému psobení hned nezmizí. iii
Akoli ji u
peripatetickou školu, lze nabídnout alternativu k látkovému
výkladu, jiné je to práv u Míléan, jejich textová
evidence vychází primárn práv z Aristotela a jeho áka
Theofrasta.
i Srov. KRS, 2004, s. 117-118. ii Srov. Graham, D. W., 2006, s. 65; Cherniss, H. F., 1971, s. 368. iii Srov. Graham, D. W., 2006, s. 50.
25
Thalés
Metafyziky doslova uvádí, e to byl Thalés z Mílétu, od
nho se zaala odvíjet filosofie. Tím jej de facto staví na
první místo v pípadných djinách filosofie:
„Musí toti být njaká pirozenost, a u jedna nebo vícero,
ze kterých vše jiné vzniká, jí udrováno. Poet a podobu
takového poátku neuvádjí ovšem všichni stejn. Thalés,
pvodce takovéto filosofie, íká, e je to voda (proto také
hlásal, e Zem leí na vod). Tuto domnnku moná
vyvodil z pozorování, e se všechno vyivuje z vlhka a i
samo teplo z vlhka vzniká a ije z nho (to, z eho všechno
vzniká, je poátkem všeho). Tuto domnnku pijal také
proto, e semena všech vcí mají vlhkou pirozenost a e
voda je poátkem pirozenosti vlhkých vcí. Nkteí, ti
nejstarší (...), kteí první vyprávli o bozích, mínili o
pirozenosti, e je takto zaloena. Ókeana a Téthydu uinili
otcem vznikání a písahou boh vodu, nazvanou u jejich
básník Styx. Nejctnjší je toti [u nich] to nejstarší,
nejctnjší je však písaha. Nedá se zjistit, zda tento výklad
pírody je pvodní a starobylý, ale o Tháletovi se opravdu
íká (λγεηαι), e se v tomto smyslu vyjádil o první píin
26
k jeho skromnému myšlení).“ i
Sám Aristotelés však evidentn neml k dispozici ádný
konkrétní Thalétv text, o který by mohl opít svá tvrzení,
kdy v závru uitím neosobního λγεηαι nezastírá svou
závislost na jiných autorech. ii
Akcent na vodu jako poátek ivota, výchozí
pirozenost, na ní se vše ostatní dále zakládá, je veden a
do nejstarších dob. První zetelnou postavou je pitom
zmínn práv a Thalés, který jakoby pedstavoval finální
postavu daného pochopení svta. Aristotelés jasn íká, e
není moné jednoznan urit tradici, pro ní byli pvodci
vzniku Ókeanos, Téthys (Homér, Il. XIV,201) a voda,
nazývaná básníky Styx (Homér, Il. XV,37). Hippóna,
kterého následn uvede, pitom odmítne z dvodu jeho
nevýrazného myšlení k uvedené tradici zapoítat. Navíc
tento léka z jihu Itálie pochází a z ran klasické doby.
Zdá se, e uvedené konkrétní dvody pochopení vody
jako „poátku“ dovozuje a sám Aristotelés. K Thalétovi se
pesto me vztahovat zejména motiv Zem spoívající na
vod, který Aristotelés uvádí pi jiné píleitosti znovu,
piem se s ním sám kriticky vypoádá (De caelo
i Aristotelés, Met. I,3,983b17 = DK 11 A 12. ii Srov. Guthrie, W. K. C., 1985, s. 45.
27
referátu pojednávajícího Thalétv princip, který souasn
obsahuje Theofrastovy paralely uvedených dvod pro
volbu vody za princip:
„Ty, kteí tvrdí, e poátek je jeden a pohyblivý, oznauje
[Aristotelés] jako fyziky ve vlastním slova smyslu. Jedni
tvrdí, e poátek je vymezený, jako teba Thalés Examyv
z Mílétu a Hippón, který se, jak se zdá, stal ateistou. Tvrdili,
e poátek je voda, k emu je pivedly jevy, které vnímali.
Teplé se toti iví vlhkým, mrtvé vci vysychají a semena
všeho jsou vlhká a veškerá potrava je šavnatá. Z eho pak
kadá vc je, tím se také pirozen iví. Voda je poátkem
vlhké pirozenosti a drí všechno [všechny vci]
pohromad. Proto usoudili, e poátkem všech vcí je voda
a tvrdili, e Zem leí na vod.“ i
V textu opt potkáváme zmínku o výiv teplého
vlhkým a vlhkosti semen. Nejspíše se pitom jedná
pedevším o naráku na semena ivoich. V podobném
smyslu bychom pak mohli pochopit Aristotelovo uvedení
pramene Styx, který Ferekýdés vyloí jako „proud
spermatu“: ii
i Simplikios, In Arist. Phys. 23,21 = DK 11 A 13. ii Srov. Kratochvíl, Z., 2010, s. 205.
28
tom, co je u Platóna eka Amelétos [Resp. X,621a], u
Hésioda a orfik Styx, u Ferekýda proud spermatu.“ i
Meme si pitom všimnout nápadné podobnosti mezi
obma zprávami, které tém opakují nkteré dvody pijetí
vody za princip. Souasn dávají významný akcent na
konkrétní pozorování. Ukazují tak nejen zpsob výkladu
pedchdc, ale zárove i typické znaky iónského zkoumání
pírody.
Anaximenés
Vrátíme-li se k textu Metafyziky, lze íci, e po uvedení
Thaléta bychom ekali, e bude zmínn Anaximandros a
pedstaven jeho údajný princip. Anaximandros však vbec
není v I. knize Metafyziky uveden. V rychlém sledu naopak
následují jména a „nauky“ rzných myslitel: Anaximenés
a Diogenés z Apollónie mli za princip pokládat vzduch,
Hippasos z Metapontu a Hérakleitos z Efesu zase ohe,
Empedoklés všechny tyi prvky a Anaxagorás z Klazomen
ml uznávat neomezené mnoství princip.
i Ferekýdés, DK 7 B 7.
29
k Anaximenovi, který následuje bezprostedn po referenci
o starých naukách uznávajících za princip vodu, tvrdí:
„Anaximenés a Diogenés [z Apollónie] pokládají vzduch za
dívjší ne vodu a povaují jej za hlavní princip
jednoduchých tles [ivl].“ i
Je pozoruhodné, e uvedený text je vším, co lze u
Aristotela explicitn nalézt v ohledu Anaximenova
principu. Pro lepší ilustraci si tak opt meme vypomoci
Simplikiem:
Anaximandrovým. I on tvrdí, e základní pirozenost je
jedna a bezmezná, stejn jako Anaximandros. Ne však
neuritá, jako u Anaximandra, ale uritá, nebo tvrdí, e je
jí vzduch. Vzduch se pak liší ídkostí nebo hustotou podle
podstat [prvk a dalších vcí]. Kdy vzduch ídne, vzniká
ohe, kdy houstne, vzniká vítr, dále pak oblak. Kdy ješt
více zhoustne, vzniká voda, pak zem, potom kámen, a vše
ostatní z tchto vcí. I on pedpokládá vný pohyb, kterým
se rovn dje pemna.“ ii
i Aristotelés, Met. I,3,984a5 = DK 13 A 4. ii Simplikios, In Arist. Phys. 24,26 = DK 13 A 5.
30
Anaximenovi se týkají kosmologických témat nebo
zemtesení. Zatím meme konstatovat, e díky
provedenému odlišení mezi principy obou Míléan nám
Simplikiv text zptn pomáhá porozumt Anaximandrovu
principu. Simplikios rovn zachovává popisy princip
Míléan v obvyklé chronologii Thalés – Anaximandros –
Anaximenés, kterou vzhledem k Aristotelovi v této studii
porušujeme.
Anaximandros
principu nezískáváme z Aristotelova textu ádné zprávy.
Pestoe se obvykle s Anaximandrem jako πσ pojí η
πειπον, „bezmezno“, je zjevné, e ve skutenosti k tomu
daná pasá nenabízí oporu. Dvodm Anaximandrovy
„absence“ v I. knize Metafyziky jsme vnovali širší
pozornost na jiném míst. i Celá další tradice, která referuje
o Anaximandrovi, je však v otázce jeho principu tém
jednotná. Ji Theofrastos, kterého zprostedkovává
i Srov. Koandrle, R., Pro Aristotelés neuvádí Anaximandra z Mílétu v I. knize
Metafyziky? Zasláno do Acta FF ZU.
31
pedstavuje:
„Mezi ty, kteí mluvili o [poátku] jakoto o jednu, jako o
pohyblivém a bezmezném, patí Anaximandros z Mílétu,
syn Praxiadv, ák a nástupce Thalétv. Za poátek a prvek
toho, co je, prohlásil bezmezno. Jako první dal poátku toto
jméno. íká, e poátkem není ani voda, ani ádný
z takzvaných prvk, nýbr jakási jiná pirozenost, která je
bezmezná, z ní vznikají všechna nebesa a svty v nich. Z
tch pak je jsoucím vcem vznik, do toho nastává i zánik,
podle nutnosti; navzájem si toti platí trest a pokutu za [své]
bezpráví, podle ádu asu. Takto to íká slovy dosti
básnickými. Je zejmé, e kdy pozoroval vzájemnou
promnu ty prvk, neuznal za podklad jeden z nich, ale
nco jiného mimo n. Podle nj vznik není psoben
promnou prvku, ale oddlováním protiklad skrze vný
pohyb. Proto jej Aristotelés zaadil k tm kolem
Anaxagory.“ i
V jednom z moných tení tetí z úvodních vt ml být
Anaximandros dokonce prvním, kdo nazval „poátek“
bezmeznem. Z Theofrastova popisu princip Míléan
i Simplikios, In Arist. Phys. 24,13 = DK 12 A 9.
32
vlastní Aristotelv zpsob kategorizace, který lze dobe
dokladovat ji následující pasáí z Fyziky, v ní principy
rozlišuje:
„Princip je nutn bu jeden, nebo jich jest více. Je-li jeden,
je bu bez pohnutí, jak tvrdí Parmenidés a Melissos, nebo
se pohybuje, jak íkají fyzikové; jedni z nich za první
princip prohlašují vzduch, druzí vodu. Paklie je princip
více, jsou bu v potu omezeném, nebo neomezeném. A
jestlie v potu omezeném, ale jest jich více ne jeden, jsou
bu dva nebo ti nebo tyi anebo njaký jiný poet, a
jestlie v potu neomezeném, je to bu tak, jak praví
Démokritos, e jsou jednoho rodu a rzní se pouze svou
podobou a tvarem, anebo i tak, e jsou v pomru protiv.“ i
Aristotelv výklad princip je tak v popisu u Simplikia
zeteln pítomný. Ten se pitom odvíjí od Thaléta: „Ty,
kteí tvrdí, e poátek je jeden a pohyblivý, oznauje
[Aristotelés] jako fyziky ve vlastním slova smyslu. Jedni
tvrdí, e poátek je vymezený, jako teba Thalés Examyv
z Mílétu...“ ii Anaximandrv princip ml být podobn jeden
i Aristotelés, Phys. I,2,184b15-21. Pekl. A. Kí. ii Simplikios, In Arist. Phys. 23,21 = DK 11 A 13.
33
pak podobn bezmezný, nikoli však neuritý, nýbr uritý.
Akoli Aristotelés na inkriminovaném míst I. knihy
Metafyziky Anaximandra nezmíní, oproti ostatním
Míléanm jej však co do otázky principu uvádí hned na
tech dalších místech. Pokud bychom zstali u Metafyziky,
je to 2. kapitola XII. knihy, kde je jmenovit zmínn.
Aristotelés zde ukazuje, e to, co vzniká, vzniká ze
jsoucího, které je v monosti. O tom, co je v monosti
následn uvádí:
„A toto [to v monosti] je ono Anaxagorovo jedno – nebo
to je lepší výraz ne jeho „všechno pospolu“ i ne
Empedokleova a Anaximandrova sms.“ i
Aristotelés sice zjevn pizná opravu „nauk“ svých
pedchdc, kdy „jednem“ nahradí pvodní „všechno
pospolu“, pesto se domnívá, e anticipovali jeho koncepci
první látky, která je jako podklad zmny pouze v monosti.
Aristotelés, který vysvtluje vznikání na základ látky,
která je podkladem, a dvou protiklad - tvaru a zbavenosti,
následn ve Fyzice zevšeobecuje, e všichni „badatelé o
pírod“ pokládali protiklady za principy (Phys.
I,5,188a26). Jejich myšlení ješt díve piblíí slovy:
i Aristotelés, Met. XII,2,1069b20-23 = DK 59 A 61.
34
[výkladu]. Jedni se toti domnívají, e [ivlové] tleso,
které je základem, je jedno, a u nkteré ze tí [ivlových
tles], nebo jiné, které je hustší ne ohe a jemnjší ne
vzduch. Ostatní vci se podle nich rodí zhušováním a
zeováním, ím vznikají mnohé vci. Toto jsou
protiklady, obecn vzato nadbytek a nedostatek, stejn jako
kdy Platón mluví o velkém a malém, a na to, e podle
Platóna tmi protiklady je látka a tvar, ale tvar je jedním,
zatímco podle badatel o pírod je látka to jedno v základu
a protiklady jsou rozdíly a formy. Další tvrdí, e protiklady
se vydlují z jedna, v nm jsou, jak tvrdí Anaximandros a
ti, kdo íkají, e je jedno a mnohé, jako Empedoklés a
Anaxagorás. I podle nich se toti všechno ostatní vydluje
ze smsi.“ i
Anaximena, kteí mli za „podklad“ pokládat jeden z prvk,
piem všechny „ostatní vci“ z nho vznikaly
zhušováním a zeováním. Anaximandros je ovšem
uveden jménem ve druhé skupin, která mla popisovat
vznik na principu vydlování protiklad z pvodního jedna.
Opt se tak ocitá v blízkosti Empedoklea a Anaxagory.
i Aristotelés, Phys. I,4,187a12-23 = DK 12 A 9 a DK 12 A 16.
35
pouze jako „jedno“ nebo „sms“.
Jedinou pasáí, v ní je Anaximandros explicitn zmínn
jménem a v ní je zárove uvedeno i η πειπον, je 4.
kapitola III. knihy Fyziky. Anaxagorás s Empedokleem jsou
v ní pitom z dvodu stanovení dodatených píin
vyloueni z okruhu myslitel, který je reprezentován práv
Anaximandrem:
vzniká, nutn postihne konec, a kadý zánik má svj konec.
Proto jak íkáme, tento [poátek] nemá poátek, ale zdá se,
e on sám je poátkem jiných vcí, e všechny vci objímá
a ídí; jak íkají ti, kdo vedle bezmezna nepedpokládají jiné
píiny, napíklad mysl nebo lásku. A bezmezno je
bostvím (to theion), nebo je nesmrtelné a nehynoucí, jak
praví Anaximandros a vtšina badatel o pírod.“ i
Jak jsme uvedli, uvedená pasá je jediným místem, kde
Aristotelés uvádí η πειπον v pímé spojitosti
s Anaximandrem. Oproti bnému pohledu, který zde
i Aristotelés, Phys. III,4,203b6-15 = DK 12 A 15 = DK 12 B 3.
36
vznést nkolik námitek.
V prvé ad je zjevné, e se jedná pouze o generalizaci
tématu bezmezna, kterému Aristotelés vnuje ve Fyzice
znaný prostor. Zkoumání bezmezna toti podle nho patí
do vdy o pírod, nebo se týká velikostí nebo pohybu a
asu, které jsou bu bezmezné, nebo omezené. i V dalším
textu navíc uvede, e badatelé o pírod pokládali η
πειπον za princip. ii Celý text je tak spíše zevšeobecnním.
Pestoe je v nm Anaximandros zmínn jménem, je
uveden v pímé souvislosti s „vtšinou badatel o pírod“,
tedy tém jako reprezentant celé skupiny. iii
Jako nejdleitjší se však me zdát, e se
k Anaximandrovi (a vtšin badatel o pírod) pímo
vztahuje a samotný závr s uvedením boství bezmezna
ne samotné urení bezmezna jako principu, jakkoli jde
práv o urení v tomto smyslu. H. Diels tak nejspíše
správn oznail slova „nesmrtelné a nehynoucí“ - boský
atribut bezmezna - za ozvnu pvodních Anaximandrových
slov, zlomek DK 12 B 3. Skuten se zdá, e práv akcent
na boství a nikoli problém poátku, by ml být tím, co
Aristotelés u Anaximandra zmiuje.
37
jako jeho principem se z tohoto dvodu me jevit
mimoádn sporné. Pokud bychom však hledali myslitele,
kteí η πειπον pokládali za πσ, jednalo by se v prvé
ad, na základ nám dostupné textové evidence, práv o
Anaximandra. Není však jisté, zda skuten výhradn o
nho. Jak se domnívá J. Barnes, je moné, e celá pasá je
spíše Aristotelovou smsicí rzných pedsókratovských
nauk, piem lze Anaximandrovi pipsat práv pouze
samotný závr. i Aristotelova generalizace by tak spíše
znamenala, e „badatelé o pírod“ mli chápat své poátky
jako „bezmezné“.
Anaximandrovu principu vyjaduje spíše jako o „jednu“
nebo „smsi“, piem udává jeho souvislost s „naukami“
Anaxagory a Empedoklea. Jedná se pochopiteln pouze o
dv místa ze tí, která se explicitn vztahují k popisu
Anaximandrova principu. Pokud bychom ale nemli
k dispozici celou další tradici, která vychází zejména
z Theofrasta, a mli k dispozici jen Aristotelova díla, je
nepravdpodobné, e by práv bezmezno bylo tak bn
uvádno jako Míléanv princip!
princip Míléan, meme nahlédnout rovn do pseudo-
i Srov. Barnes, J., 1982, s. 35-36.
38
ásti, která se vztahuje k Melissovi, není Anaximandros
tentokrát uvádn ve spojitosti s Anaxagorou i
Empedokleem, ale konen jedním z Míléan -
Anaximenem. Jedná se o jediné místo, kde jsou oba
Míléané uvádni dohromady:
„Nadto není nic, co by bránilo tomu, aby veškerenstvo bylo
ve svém tvaru jakousi jednou podstatou, jak íkají jednak
Anaximandros, jednak Anaximenés, z nich první tvrdí, e
veškerenstvo je voda, zatímco druhý, Anaximenés, e je to
vzduch; i všichni ostatní, kteí usoudili, e veškerenstvo je
v takovémto smyslu jedno. A toto pak [rznými] podobami,
mnostvím i malostí a tím, e se stává idším a hustším,
vytváí mnohé a [potem] nekonené vci, které jsou a které
se dji, a iní z nich celek.“ i
Anaximandrovi je však v textu pisouzena jako podstata
voda a zdá se tak, e je uveden omylem místo Thaléta.
Oprava daného místa v edici Diels-Kranz - nahrazení
Thaléta za Anaximandra - je proto nejspíše adekvátní.
Navíc se text zmiuje o zhušování a zeování. Ve výše
uvedené pasái z Fyziky (Phys. I,4,187a12-23) jsme pitom
vidli, e jsou jako principy vzniku uvedeny u první ze
i Pseudo-Aristotelés, MXG II,975b21-25.
koncepci vydlování protiklad z jedna, a tedy práv proti
Anaximandrovi. Sama povaha textu je navíc velmi
problematická. Jeho autor není znám a i datace spisu je
nejistá, nebo napíklad H. Diels jej umístil a do 1. století
po Kr. i
konstatovat, e místa Aristotelových spis, na nich je
Anaximandros explicitn uvádn jménem, jej s η πειπον
vlastn pímo nespojují a Anaximandrv princip je naopak
opakovan konceptuáln uvádn jako „jedno“ nebo „sms“.
Byl to moná a Theofrastos, který Míléana s η
πειπον svázal, snad v dsledku své kategorizace
pedchdc. ii A jak jsme na jiném míst poukázali,
Theofrastos pitom mohl být veden pvodním adjektivním
tvarem (πειπορ). iii
uvádn ve spolenosti ostatních dvou Míléan, akoli
práv oni mohou patit do „vtšiny badatel o pírod“
z Aristotelovy Fyziky. Ve skutenosti je dvakrát výslovn
zmínn spolu s Anaxagorou a Empedokleem. I v dovtku
v referátu DK 12 A 9 Simplikios pímo upozoruje na to, e
jej Aristotelés „zaadil k tm kolem Anaxagory“. Zmínnou
i Srov. Boháek, K., 2004, s. 20-21. ii Srov. Hobza, P., jr., 2004, s. 916-919. iii Srov. Koandrle, R., 2010, s. 192, 240.
40
Theofrastem zmiuje Simplikios ješt na dalším míst:
„A Theofrastos íká, e Anaxagorovo uení se v tomto
podobá Anaximandrovu. Anaxagorás toti tvrdí, e pi
vydlování z bezmezna se sourodé vci pohybují k sob a
e to, co bylo v [pvodním] celku zlatem, stává se zlatem, a
co bylo zemí, stává se zemí. A stejn je tomu i s kadou
jinou vcí: nevznikají, nýbr trvaly ji pedtím v [pvodním
celku]. Za píinu pohybu a vzniku povaoval Anaxagorás
mysl; a to, co se jejím psobením vydlilo, zrodilo svty a
pirozenost ostatních [vcí]. ‚A pi takovémto pojetí by se
zdálo„, íká [Theofrastos], ‚e Anaxagorás povauje látkové
poátky [potem?] za bezmezné, a e je jedna píina
pohybu a vzniku, toti mysl. Jestlie by se však nkdo
domníval, e sms všech [vcí] je jednou pirozeností,
neuritou jak tvarem, tak velikostí, vyplývá z toho, e tvrdí,
e jsou dva poátky: pirozenost bezmezna a mysl. Tak se
ukazuje, e pedpokládá tlesné prvky podobným zpsobem
jako Anaximandros.„“ i
154,14-23 = DK 12 A 9a). Podle Theofrasta lze Anaxagoru
i Simplikios, In Arist. Phys. 27,11-23 = ást DK 59 A 41.
41
uznával bezmezný poet princip a jednu pohybovou
píinu. Zde by všechny vci ji existovaly v pvodní
smsi, která by tak byla smsí nezmrného mnoství prvk.
Pokud bychom však ve druhém pípad pokládali sms
všeho za jedno, bude princip jedinou pirozeností, která je
neuritá tvarem a velikostí, a ve své podstat tak pjde
pouze o dva principy. Je pitom ale zejmé, e druhá
varianta je pouze odvozená z první. Není ovšem jasné, zda
podobnost mezi obma mysliteli spoívá práv v uvedené
monosti íst výklady dvma zpsoby, nebo jde práv o
druhou monost, kdy je princip jeden a neuritý – tedy
pesn takový, jak je Theofrastem popisován u
Anaximandra. Vzhledem k zaátku druhého z míst
Simplikiova komentáe: „Theofrastos dává dohromady
Anaxagoru a Anaximandra a vykládá to, co íká
Anaxagorás, zpsobem, e je to moné [pochopit] tak, e
podklad je jedna pirozenost. ...“ i se zdá, e se jedná práv o
o druhou z moností, které ml Theofrastos na mysli. ii
Zárove jsme v dovtku Simplikiova referátu DK 12 A 9
mohli vidt další z dvod, pro byl Anaximandros
peripatetiky azen po bok s Anaxagorou: „Podle nj vznik
není psoben promnou prvku, ale oddlováním protiklad
i Simplikios, In Arist. Phys. 154,14-23 = DK 12 A 9a. ii Srov. Gottschalk, H., 1965, s. 43; McDiarmid, J., 1953, s. 100.
42
ml Anaximandros – práv oproti ostatním Míléanm –
postulovat, nebo u nich se Aristotelés domníval, e
vysvtlují vznik v souvislosti s promnou prvku.
Anaximandros ml naproti tomu vysvtlovat vznik
„oddlováním protiklad“.
„Mílétská škola“
moment pro pochopení mílétského zpsobu myšlení.
Pestoe víme, e práv zprávy, které se týkají vzniku, jsou
poplatné Aristotelovým výkladm, nememe zde peci jen
vidt rozdíl mezi Míléany? Sice víme, e Aristotelés te
staré texty vlastní optikou a jeho zprávy piblíí pouze jeho
vlastní náhled, ale peci jen – pokud zde ukazuje diferenci,
existovala taková i ve skutenosti? Jakkoli odlišná od té
artikulované Aristotelem?
Dokonce na jednom z mála míst, kde uvede Anaximandra
jménem, tak iní práv v opozici nejspíše práv k druhým
dvma Míléanm ve výkladu vzniku (Phys. I,4,187a12-23
i Simplikios, In Arist. Phys. 24,13 = DK 12 A 9.
43
= DK 12 A 9 a DK 12 A 16). Navíc jeden z moných
dvod, pro není Anaximandros jmenován v I. knize
Metafyziky, me být ten, e pokud jej Aristotelés kladl
vedle Anaxagory, nejspíše by ho pak zmínil práv spolu
s ním – vzhledem ke strunosti popisu tak však neuinil.
Zakládají-li se naše závry na opodstatnných dvodech,
mli bychom si uvdomit, e kdy Aristotelés a
Theofrastos, bez ohledu na jejich vlastní koncepty, uvádjí
odlišné zpsoby vzniku u Anaximandra a ostatních dvou
Míléan, padá obvyklá pedstava o úzké myšlenkové
návaznosti Míléan, kdy v obecném povdomí
Anaximenés pouze nahradí neuritý Anaximandrv prvek
svým uritým vzduchem.
dostupný obraz mílétského myšlení, zdá se, e práv
v uvedených souvislostech zpsobu vzniku - který je pro
nho kardinální - zachovává zásadní poznatek. Jak dovozuje
i J. B. McDiarmid, i jakkoli se mohla Anaximandrova
koncepce lišit od koncepcí Anaxagory i Empedoklea, je na
peripatetické inklinaci spojovat Míléana s tmito mysliteli
zejmé, e jim byla patrn bliší ne koncepcím monist (i
kdy je moné koncepci smsi vykládat podle Aristotela
obojím zpsobem). Akoli byla mnohokrát ukázána
peripatetická dezinterpretace mílétského myšlení, mohli
i Srov. McDiarmid, J. B., 1953, s. 101.
44
jednat o peripatetické anachronické tení. Pesto meme
zváit, nakolik Aristotelés a následn Theofrastos práv zde
mimo jiné upozornili na dleitou skutenost zásadního
rozdílu mezi Míléany.
pvodního Anaximandrova akcentu na protiklady a
následného Anaximenova zdraznní vzduchu jako základu
vznikání, které zachovává Plútarchos:
a teplé za souást podstaty, ale za spolené stavy látky,
které nastávají pi jejích promnách. íká toti, e ta ást
z ní, která se kondenzuje [kontrahuje] a zhušuje, je
chladná, zatímco ta ást, která je ídká a rozvolnná – tak
njak to nazval i tímto slovem – je teplá.“ i
Protiklady jsou jasn odkázány na vedlejší kolej, nebo
se jedná pouze o dsledky promny substance (vzduchu),
která se v peripatetickém vidní svta stává podkladem,
z nho vše vzniká a opt zaniká. Protiklady jsou tak a
odvozené, závislé na jejích promnách. Akoli je jasn
patrné, e se celá myšlenka odehrává v rámci Aristotelovy
i Plútarchos, De prim. frig. 7,947f = DK 13 B 1.
45
Plútarchos mlhav zachoval monou Anaximenovu
„reakci“ na Anaximandra a zárove posun v pojetí vzniku u
obou Míléan. i
zaátku svého referátu k Anaxagorovi (z nho jsme výše
uvádli jen pasáe týkající se Anaximandra) zaznamenává,
e Anaxagorás ml sdílet Anaximenovu filosofii. ii
Anaxagorás je souasn mnohými autory pokládán za
Anaximenova áka, snad jako da problematické
návaznosti, poplatné pozdním schématm. Diogenés
Laertios, iii
Anaxagoru do „iónské vtve“ hned za Anaximena a
podobnou linii drí Klement Alexandrijský, iv
podle nho
V dochovaných textech se objevují i sporadické konkrétní
styné body „nauk“. v
dret charakteristický zpsob vzniku ve smyslu zhušování
i Srov. Koandrle, R., 2010, s. 243-244. ii Simplikios, In Arist. Phys. 27,2 = DK 59 A 41. iii DL I,13-14. iv Klement Alexandrijský, Strom. I,63 = DK 59 A 7. v Áetios, Plac. II,4,6 = DK 59 A 65; IV,3,2 = DK 59 A 93; Simplikios, In Arist.
De caelo 520,28 = DK 59 A 88; Aristotelés, De caelo II,13,294b13 = DK 13 A
20.
46
Anaximenés patrn vycházel z pvodního Anaximandrova
principu zmny v rámci povstalého svta, pišel s odlišným
konceptem. Od akcentu na „bezmeznou pirozenost“,
protiklady, jejich vnitní spojitost a souasn vzájemné
promny, poukázal na diferenciace všeobklopujícího
vzduchu, který je vše prostupující a oduševující silou.
Pestoe Aristotelés petlumoí myšlenky Míléan svou
vlastní optikou, piem nejspíše naprosto zmní pvodní
významy, meme si z jeho popis „princip“ peci jen
nco odnést. Lze pedpokládat, e Aristotelés neakcentuje
jednotlivé konkrétní principy v podob prvk (které se
pitom objevují v rámci „nauky“ a u Empedoklea a jako
konkrétní výkladové schéma pírody práv u Aristotela)
svévoln, i kdy je klade do vlastního konceptu, který se
s nkdejším míjí. Akoli nememe být konkrétní, lze se
domnívat, e zmínné prvky skuten hrály ve výkladech
Míléan svoji významnou roli, která Aristotela vedla
k tomu, aby na n upozornil. To pedstavují ji Aristotelovy
pokusy zasadit Anaximandrv princip do vlastní koncepce,
které jej jednou iní z jednoho hlediska „jednem“, z jiného
„smsí“ nebo jsou zmínny jeho boské atributy, ani by
pitom Aristotelés mohl konkrétn ukázat na nkterý
z prvk. Poukazují tak zárove k tomu, nakolik se s
i Simplikios, In Arist. Phys. 149,32 = DK 13 A 5.
47
je nkdy Anaximandros dáván do souvislosti, me být
spíše ukázkou peripatetického zpsobu kategorizace
pedsókratik.
se svým tématem „poátku“ a „principu“ ve smyslu látkové
píiny, ale zmiuje jednotlivé pedstavitele i v jiných
souvislostech. Ty jsou tém vdy velmi konkrétní, nebo
se týkají pedevším typických oblastí iónského zkoumání,
piem nejvýraznji vystupuje sféra kosmologie.
Thalés je uvádn dvakrát ve spise O duši, kde Aristotelés
upozoruje na roli duše jako vnitního hybného principu,
piem uívá typickou figuru spojenou s Míléany –
analogii s konkrétním píkladem, zde magnetitem:
„Zdá se, e i Thalés, podle toto, co se z jeho myšlenek
pipomíná, pokládal duši za cosi pohybujícího, kdy íkal,
e kámen [magnetovec] má duši, protoe hýbe elezem.“ i
i Aristotelés, De an. I,2,405a19 = DK 11 A 22.
48
zprávu dopluje s tím, e kamenem ml být magnetit a
navíc zmiuje i elektron (jantar), podobn jako jedna ze
sbírek scholií. i ivé bytosti dokáí pohybovat samy sebou, a
a v tomto duchu je rádi odlišujeme od „neivé“ pírody.
Thalés však ukazuje, e ivot má ve skutenosti daleko širší
projevy a psobnost. Obecnjší význam získá celá
myšlenka ješt na jiném míst, piem má i další paralely:
„Nkteí tvrdí, e duše je smíšena s vesmírem (s celkem
svta); snad proto Thalés myslel, e vše je plné boh.“ ii
Athénský host v Platónových Zákonech pitom ješt
ped Aristotelem podobn íká:
„A všechny hvzdy a msíc, roky a msíce a všechna roní
období - jaký jiný výklad o nich podáme neli tentý, e
kdy se jedna duše nebo více duší ukázalo píinou toho
všeho, a ty jsou dobré veškerou dobrostí, budeme je
pokládat za bohy, a u ídí všechen svt, sídlíce v tlech
jako ivoci, a u jakýmkoli zpsobem? Jest nkdo, kdo by
toto uznával, a pece snesl tvrzení, e není všechno plno
boh?“ iii
i DL I,24 = DK 11 A 1; Schol. Plat. Rem publ. 600a = DK 11 A 3. ii Aristotelés, De an. I,5,411a7 = DK 11 A 22. iii Platón, Leg. X,899b. Pekl. F. Novotný.
49
Thalés je tradicí rovn asto líen jako mudrc a ji
Platón jej adí mezi sedm mudrc. i Vidli jsme, e
Aristotelés jej adí na poátek filosofie, zatímco Diogenés
Laertios jej vnímá spíše jako pedchdce „iónské vtve“
filosofie. ii Aristotelés pak ukazuje povahu Thalétova
myšlení, které v sob nese jak znaky tradiního mudrctví,
tak poátek iónského zkoumání. V Etice Níkomachov
pedstavuje nkdejší rozdíl mezi moudrostí a rozumností
práv na píkladu Thaléta a Anaxagory:
„Proto Anaxagoru, Thaléta a jim podobné nazývají sice
moudrými, nikoli však rozumnými, kdy vidí, e neznají
vlastní prospch. íkají o nich, e sice znají vci
neobyejné, podivuhodné, obtíné a daimonské; avšak
neuitené, protoe nehledají vci dobré pro lidi.“ iii
Ukazuje pitom obecný náhled pokládající „zkoumání
pírody“ za neuitené a nepraktické pro poteby všedního
ivota. Zárove však zkoumání zhodnocuje v Politice iv
,
kdy v píbhu o pedpovdi bohaté sklizn oliv pedkládá i
konkrétní uitek, které me pinést. Dodává, e me vést
i Platón, Prot. 342e-343a. ii DL I,13. iii Aristotelés, Eth. Nic. VI,7,1141b3 = DK 59 A 30. iv Aristotelés, Pol. I,11,1259a6 = DK 11 A 10.
50
v problematickém kontextu zákonodárc jako Onomakrita a
„poslucha“ Lykúrga a Zaleuka. Sám pitom upozoruje,
e se jedná o údaje, které nezohledují asovou
posloupnost. ii
nebi, kde pibliuje výše uvedené pojetí vysvtlení stability
Zem:
„Jiní tvrdí, e [Zem] spoívá na vod. Takový jsme toti
pijali nejstarší výklad, podle kterého prý Thalés Mílétský
tvrdí, e [Zem] setrvává, nebo plave jako devo, nebo
nco jiného takového (nebo z tchto vcí ze své
pirozenosti nic nesetrvává na vzduchu, ale na vod), take
není stejné vysvtlení ohledn Zem a vody, která nese
Zemi. Voda toti ze své pirozenosti nesetrvává nahoe, ale
spoívá na nem.“ iii
textech a souasn zmínné zdvodnní stability Zem
v závru kritizuje, nebo by bylo nutné vysvtlit i co
i DL I,26 = DK 11 A 1. ii Aristotelés, Pol. 1274a28. iii Aristotelés, De caelo II,13,294a28 = DK 11 A 14.
51
vod uvádí ve spojitosti s Thalétem té v Metafyzice, kdy
jej dává do souvislosti s vodou jako principem. Je moné,
e se za celou pedstavou skrývají blízkovýchodní
kosmogonie nebo mytická role vody pipomenutá práv v
Metafyzice. Thalés ale nemusel vc konkrétn ešit,
podobn jako ani pozdji Xenofanés, i podle nho spodní
hranice Zem sahá do bezmezna. ii
Ve stejném spise Aristotelés zmíní naposledy rovn
Anaximandra. iní tak v závru k pojednávaným
koncepcím o stabilit Zem, piem jej ukazuje jako
pedstavitele myšlenky nehybného umístní Zem ve stedu
univerza z dvodu její rovnováhy vi okolí:
„Jsou však tací, kteí tvrdí, e Zem setrvává v klidu díky
rovnováze; jako ze starých myslitel Anaximandros. Nic,
co je usazeno ve stedu a je stejn vzdálené od kraj se
neme pohybovat spíše nahoru, dol nebo do stran.
Souasn je nemoné, aby se to pohybovalo
v protikladných smrech, take nutn setrvává v klidu.“ iii
Zmínný dvod pináší celou adu obtíí. V první ad
by mohl principiáln platit pouze v pípad Zem jako
i Achillés, Isag. 4, p. 34,11 = DK 21 B 28. ii Srov. Kratochvíl, Z., 2010, s. 199-200; KRS, 2004, s. 117-118. iii Aristotelés, De caelo II,13,295b10 = DK 12 A 26.
52
pedstava Anaximandrova univerza jako soustedných
kruh nebeských tles kolem ploché Zem tvaru válce ve
stedu, s kruhy stálic nejblíe Zemi, není argument platný.
Pesto se domníváme, e je teba vzít Aristotela ván. Jak
jsme jinde uvedli, daný argument me být reminiscencí
moné Anaximandrovy mapy univerza a odpovídat práv
nártu univerza z pdorysu. Navíc je moné, e svoji roli
hrálo i dodatené fyzikální vysvtlení, nebo lze
pedpokládat, e Zem spoívá na vzduchu, který vyploval
ji za raných fázích vzniku svta planoucí sféru. V úvahu
lze ovšem jist vzít i to, e samotný tvar Zem byl zanedbán
a jednalo se pouze o koncepci v rámci umístní tlesa do
soustedných prstenc hvzd (vytváejících dohromady
sféru). i
Anaximena:
„Anaximenés, Anaxagorás a Démokritos však tvrdí, e
píinou toho, e Zem stojí, je její plochost. Nerazí si cestu
vzduchem pod sebou, ale pikrývá jej jako poklice, co
plochá tlesa zjevn dlají. Ta jsou toti vi vtru nehybná
díky protitlaku. Tvrdí, e takto to iní i Zem svou plochostí
i Srov. Koandrle, R., 2010, s. 270-280.
53
vi vzduchu pod ní. Vzduch nemá dostatené místo, aby se
pohnul, zstává dole a v klidu, jako voda v klepsyde.“ i
Umístní Zem ve stedu univerza ji náhle nestaí na
vysvtlení její stability. Jakoby se naopak vracel Thalétv
motiv, který je ale zhodnocen v jiném ivlovém kontextu.
Plochost Zem je uvedena jako píina její stability spolu s
pedpokladem nehybnosti vzduchu, který neme nikam
uniknout. Zdá se však, e zpráva je ásten zmatená, nebo
bychom spíše pedpokládali, e vzduch, který je bezmezný,
slouí jako opora práv díky tomuto svému aspektu. Moná
je však práv vzduch výrazem hledané rovnováhy, nebo
všechny jeho promny zavdávají ke vzniku všeho ostatního.
V kadém pípad, všichni Míléané tak Aristotelovi slouí
za vzory rzných zpsob výkladu nehybného postavení
Zem v univerzu. Jedná se tak o jediný aspekt, kdy je
Aristotelés všechny postupn uvede. ii
Konen se me zdát pozoruhodné, e Anaximenés je
pouze jediným z Míléan, který je jmenovit uveden ve
spisu Meteorologika, vzhledem k tomu, jak zásadní je
v iónské tradici zkoumání meteorologických jev.
Odhlédneme-li od zprávy o pohybu Slunce kolem Zem,
kdy je noc psobena vysokou severní ástí Zem, iii
je zde
i Aristotelés, De caelo II,13,294b13 = DK 13 A 20. ii Srov. Kratochvíl, Z., 2010, s. 284-285; KRS, 2004, s. 197-198. iii Aristotelés, Meteor. II,1,354a27 = DK 13 A 14.
54
zemtesení:
vysušena, puká a pádem odlamovaných návrší se otásá.
Proto zemtesení nastávají v dobách horka, nebo zase za
velkých deš, nebo v dobách horka, jak bylo eeno,
vysušená zem puká a [naopak] píliš vlhká zem se
rozpadá.“ i
existovala pouze ti vysvtlení píin zemtesení:
„O zemtesení a pohybech zem je potom teba íci:
píina, která souvisí s touto událostí je tohoto druhu: a
dosud jsou ti výklady od tí autor. Vyjadovali se
Anaxagorás z Klazomen a pedtím Anaximenés z Mílétu a
pozdji Démokritos z Abdér.“ ii
Pesto se lze dvodn domnívat, e i Anaximandros
nabídl své vlastní vysvtlení, jak zaznamenává Ammianus
Marcellinus:
i Aristotelés, Meteor. II,7,365b6 = DK 13 A 21. ii Aristotelés, Meteor. II,7,365a14 = DK 68 A 7.
55
suchosti tepla vysychá, nebo zase po vlhku z deš, se
otevírají dosti velké štrbiny, do nich seshora proniká
prudký a silný vzduch. Skrze tyto štrbiny hýbe mocné
vanutí zemí, která se otásá ve svých základech. A z této
píiny dochází k zemtesení v dobách vypaování, nebo
psobením nesmírného rozlití nebeských vod. A proto staí
básníci a theologové nazvali Neptuna [Poseidóna], pána
vlhké podstaty, Zemtasem [Ennosigaión, Sisichthón].“ i
Autenticitu zprávy me podporovat Cicero, který
zachovává jednu ze zpráv, líících údajný Anaximandrv
pobyt ve Spart, podle ní ml Míléan pedpovdt
zemtesení, které Spartu následn i postihlo:
„Fyzik Anaximandros upozornil Lakedaimónské, aby
opustili msto a spali ozbrojeni v krajin, protoe hrozí
zemtesení. Bylo to tehdy, kdy bylo celé msto znieno a
kdy se z hory Táygetu odlomil vrcholek jako zá lodi.“ ii
Oba výklady zemtesení jsou zaloeny na podobných
pedpokladech vysušování nebo naopak silného zavlaení
zem a odlišují se zejména práv co do psobení vzduchu-
i Ammianus Marcellinus, Hist. XVII,7,12 = DK 12 A 28. ii Cicero, De div. I,50,112 = DK 12 A 5a.
56
by se dokonce mohlo zdát, e by mla spíše odpovídat
Anaximenovi. Ji k Ciceronov zmínce se lze pesto
domnívat, e Aristotelés Anaximandrv výklad skuten
pehlédl.
Závr
Aristotelova díla jist protkána odkazy na Míléany i na
jiných místech, zamili jsme se výhradn na pasáe, v
nich se jména jednotlivých Míléan pímo objevují.
Vidli jsme, e známý problém otázky po „poátku“
(πσ), tradin spojovaný s pedsókratovskými mysliteli,
meme spíše pokládat pouze za upozornní na významnou
roli toho kterého prvku v myšlení uvedených myslitel, ani
bychom však dostaten znali pvodní smysl a kontext.
Zjevné je to práv u Anaximandra, jeho „princip“ je
Aristotelem rzn zachycován a v rámci peripatetického
pojetí, kdy jako η πειπον mohl být formulován následn
a Theofrastem. Souasn lze konstatovat, e Aristotelovy
zmínky ve svém úhrnu v zásad odpovídají celkovému
dojmu z mílétského myšlení, který získáváme na
základ doxografie (by sama vychází práv z peripatetik).
Vedle problému „poátku“ zde dominují pedevším
57
meteorologická pozorování, tolik typická pro iónské
myšlení. Aristotelés tak ve svých dílech v základních rysech
zachovává typický obraz iónského zkoumání, jak jej známe.
Zkoumání, které spoívalo pedevším v prolínajících se
oblastech meteorologie, astronomie a geomet
58
Vorsokratiker. Griechisch und Deutsch, I-III, Zürich.
KRS - Kirk, G. S., Raven, J. E., Schofield, M., 2004, Pedsókratovští
filosofové. Kritické djiny s vybranými texty, pekl. F. Karfík, P. Kolev,
T. Vítek, Praha.
Ammianus Marcellinus
Hist. – Historiae
59
Cicero
Klement Alexandrijský
Strom. – Stromata
Scholia
Simplikios
In Arist. Phys. – In Aristotelis Physicorum libros commentaria
Seznam pouité literatury
Griechisch und Deutsch, I-III, Zürich.
eské peklady pramen
starších peklad V. Hladký a kol.
Aristotelés, 1996, Fyzika, pekl. A. Kí, Praha.
Platón, 1997, Zákony, pekl. F. Novotný, Praha.
Sekundární literatura
Boháek, K., 2004, Pro Gorgiás mluví. Úvod do filosofie nebytí,
Praha.
Gottschalk, H. B., 1965, Anaximanders Apeiron, Phronesis 10, s. 37–
53.
Graham, D. W., 2006, Explaining the Cosmos. The Ionian Tradition of
Scientific Philosophy, Princeton.
Guthrie, W. K. C., 1985, A History of Greek Philosophy, I, The Earlier
Presocratics and the Pythagoreans, Cambridge.
Hobza, P., jr., 2004, Aristotelés a Theofrastos jako tvrci mílétské
filosofie, Filosofický asopis 6, s. 889–924.
61
Cherniss, H. F., 1971, Aristotles Criticism of Presocratic Philosophy,
New York.
Kirk, G. S., Raven, J. E., Schofield, M., 2004, Pedsókratovští
filosofové. Kritické djiny s vybranými texty, pekl. F. Karfík, P. Kolev,
T. Vítek, Praha.
Koandrle, R., Pro Aristotelés neuvádí Anaximandra z Mílétu v I.
knize Metafyziky? Zasláno do Acta FF ZU.
Kratochvíl, Z., 2010, Mezi moem a nebem, Odkaz iónské archaické
vnímavosti, ervený Kostelec.