10 / Georg Baselitz v Rudolfinu28 / Rozhovor s Milenou Bartlovou36 / Zapomenutá malířka Tita

09 září 200990 Kč / 4,32 ¤ / 130 Sk

Georg B

aselitz / Milena B

artlová / Muzeum

Kolumba / D

avid Böhm

/ Olaf B

reuning / Kamil Lhoták / In-fi

nitum / M

onument transform

ace09

Praha Revoluční 23, OC Nový Smíchov, Plzeňská 8, Václavské nám. 60, Ant. Staška 28, Bubenečská 10, OC Galerie Butovice, Radlická 117; Francouzská 30, OC Novodvorská Plaza; OC DBK Budějovická, Letiště Praha Ruzyně, Zenklova 305/11, OC Vinohradský pavilon, Vestibul Metra A/B Můstek, OC Galerie Fénix - Freyova 35, Spálená 47, Brno OC Avion Shopping Park (Ikea); Veselá 4; Campus Square, Netroufalky 770/14; Hradec Králové Dukelská 95; Karlovy Vary Zeyerova 13; Kladno nám. Sítná 3113 (hotel Kladno); Liberec Pražská 140/20; OC NISA LIBEREC, České Mládeže 456; Mladá Boleslav OC Bondy, Tř. Václava Klementa 1459; Olo-mouc 8. května 10; Ostrava 28. října 21/23; OC Kaufl and, Výškovicka 44; Pardubice OC Grand, Nám. Repub-liky 1400; Plzeň Jungmannova 6; OC GLOBUS, Chotíkov 385; OC Olympia, Písecká 972/1; Tábor tř. 9. května 736; Zlín OC Čepkov - Kaufl and, Tyršovo nábř. 5496; Děčín Čs. Legií 204/13; České Budějovice Hroznová 26; Kolín Kouřimská 103; Teplice 28. října 1/419; Opava OC Silesia – Tesco, Těšínská 44; Havířov OC Kaufl and II., U Stadionu 1640/1; Valašské Meziříčí OC Kaufl and, U Nákladového nádraží 848; Prostějov OC Kaufl and, Okružní 10; Jihlava Grand hotel, Husova 1; Chomutov Globus, Černovická 5430; Příbram Milínská 134; Trut-nov Horská 647; Beroun, Palackého 94; Ústí nad Labem, Klíšská 8; Kroměříž, Farní 95; Znojmo, Kovářská 16; Česká Lípa, Moskevská 81; Vsetín, Smetanova 1462; Jablonec nad Nisou, Generála Mrázka 4; Písek, Žižkova třída 282/39; Veselí nad Moravou, Masarykova 114; Benešov, Malé náměstí 1783; Frýdek-Místek, Nádražní 1100; Uherské Hradiště, Mariánské náměstí 123; Strakonice, Palackého nám. 86; Havlíčkův Brod, Dolní 227

Nejnovější nabídku zájezdů na San Andrés najdete v katalogu EXIM TOURS - EXOTIKA2009-10

www.eximtours.cz

SLEVY AŽ 15%

Katalog zájezdů pro období

zima 2009 - 2010 1. vydání EXOTIKA

San Andrés Kostarika Panama El Salvador Roatan Chile Peru Dominikánská republika Mexiko Kuba Isla Margarita Kapverdské ostrovy Spojené arabské emiráty Plavby v Karibiku Thajsko USA www

San Andrés Kostarika Panama El Salvador Roatan Chile Peru Dominikánská republika Mexiko Kuba Isla Margarita Kapverdské ostrovy Spojené arabské emiráty Plavby v Karibiku Thajsko USA

SAN ANDRÉS

San Andrés Kostarika Panama El Salvador Roatan Chile Peru Dominikánská republika Mexiko

Kuba Isla Margarita Kapverdské ostrovy Spojené arabské emiráty Plavby v Karibiku Thajsko USA

CALL CENTRUM: 8 41 115 115 WWW.EXIMTOURS.CZ

ARTantiques-SAN ANDRÉS.indd 1 28.8.2009 10:22:08

Obsah 09

Umění žít s uměním

2 / úhel > Vizuální diskurzMiroslav Petříček

4 / depeše > Villa GesellMarkéta Pilátová

5 / depeše > Linz 2009Jan Skřivánek

6 / zprávy

10 / výstava > Baselitz v RudolfinuKatřina Tučková

17 / aukce

24 / na trhu > Kamil LhotákMichal Šimek

26 / portfolio > David BöhmKateřina Černá

28 / rozhovor > Milena BartlováJan Skřivánek, Karolina Jirkalová

36 / téma > TitaAnna Pravdová

44 / profil > Olaf BreuningSilvie Šeborová

46 / staveniště

48 / architektura > KolumbaKarolina Jirkalová

54 / architektura > Neznámý sv. VítAndrea Poláčková

57 / nové knihy

58 / knižní recenze > Zastihla je nocHana Rousová

60 / starožitnosti > TabatěrkyLucie Zadražilová

66 / zahraniční výstava > In-finitumZdenek Felix

71 / manuál > Day AfterOndřej Chrobák

72 / recenze > Monument transformaceJiří Suk

74 / tipy a artmix

80 / komiks > Tomáš KučerovskýTomáš Prokůpek

obálka > GeorG Ba sel i t z : aU t op or t ré t hl Upák a (selBs t p or t r a i t

DUmmkopf ) / 1997 / olej na plátně / 200 x 165 cm / soukromá sbírka

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artplus.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redakce: Kateřina Černá, Eliška Kapounová, Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artplus.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Zdenek Felix, Ondřej Chrobák, Miroslav Petříček, Markéta Pilátová, Andrea Poláčková, Anna Pravdová, Tomáš Prokůpek, Hana Rousová, Jiří Suk, Silvie Šeborová, Michal Šimek, Kateřina Tučková, Lucie Zadražilová / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 252 427; redakce@artplus.cz / Předplatné: Art+Antiques, Na Střelnici 48, 77900 Olomouc; 585 203 697, fax: 585 203 721; predplatne@artantiques.cz, www.artplus.cz / Předplatné v SR: Mediaprint - Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 4. září. Veškerá práva vyhrazena. www.artantiques.cz

editorial / Propadliště času„Náměstí by mělo mít určitý étos, kulturní rozměr,“ řekl mi před časem

v rozhovoru architekt Jan Sedlák. „Problém je, že ničemu nevěříme. Proto

taky neumíme postavit pomník.“ Pomníky a památníky nám skutečně

ani po revoluci moc nejdou. Většina z nich jako by byla úplně prázdných,

nevyvolávají žádné vzpomínky, asociace, myšlenky ani emoce.

Vzorovou ukázkou promarněné pomníkové příležitosti je smíchovské

náměstí Kinských. Naznačuje ji i lidové označení tohoto místa – „U tan-

ku“. Co si přát lepšího, než aby lidé nazývali náměstí podle pomníku,

který na něm stojí. Sovětský tank, který byl na náměstí instalován už

v červenci 1945, se postupně proměnil ve výmluvnou kroniku Českoslo-

venska druhé poloviny 20. století.

Už od počátku byl trochu falešný: na podstavec totiž nebyl umístěn

legendární tank T 23, ale stroj jiný, dokonce odlišného typu. To ovšem

nebránilo tomu, aby se dostal do literatury, filmů, a dokonce i do

čítanky pro třetí ročník základních škol. Po roce 1968 dostal tank jiný

rozměr – nepřipomínal lidem osvobození, ale invazi. Po listopadu 89 se

pak začaly ozývat hlasy pro jeho odstranění. V noci z 27. na 28. dubna

1991 student VŠUP David Černý spolu s přáteli přetřel tank růžovým

balakrylem. Černý byl zatčen pro výtržnictví a úřady nechaly tři dny nato

natřít tank opět na zeleno. Skupina poslanců v čele s Janem Rumlem

však využila své poslanecké imunity a 12. května tank opět přetřela na

růžovo. Výtvarník byl po interpelacích propuštěn, tanku byl odňat status

národní kulturní památky a v červnu 1991 byl odstraněn.

Na jaře roku 2001, deset let po odstranění tanku, navrhl David

Černý umístit na původním místě torzo růžového tanku nořícího se do

hlíny. Rada městské části Prahy 5 návrh schválila, ovšem po protestech

Miloše Zemana a ruského velvyslance Jakovleva změnila své rozhodnutí

a projekt zamítla. Na místě pak pro jistotu nechala vybudovat fontánu

s nechtěně trefným názvem „Propadliště času“.

Černý se však své myšlenky nevzdal a v rámci performance ke

čtyřicátému výročí spojenecké invaze torzo tanku v srpnu 2008 bez

povolení na náměstí instaloval. Mělo navíc bílý pruh, stejný, jako vozidla

invazních vojsk Varšavské smlouvy. Letošního výročí se už růžové torzo

nedočkalo – koncem června bylo odstraněno.

Zato jen pár metrů odtud, ukrytá za zastávkou tramvaje, se rozkročila

socha nová. Zobrazuje ukrajinského básníka 19. století Tarase Ševčenka.

Odhalil ji sám ukrajinský prezident Viktor Juščenko – jaká čest pro sta-

rostu Jančíka, který její osazení v rekordně krátké době protáhl všemi

schvalovacími procesy. Přece bychom se místo toho nechtěli u torza tanku

zneklidňovat úvahami nad vlastní historií, nořící se pod zem...

Karolina Jirkalová

4 art + antiquesdepeše

Písek kam se podíváš. Duny, které rámu-je nekonečný oceán. A na vrcholku jedné z nich dům se čtyřmi vchody. Před ním bizardní, rezavá nádrž na vodu a řídký bo-rovicový lesík, který tady na konci světa vzdoruje všudypřítomnému větru.

Do Vánoc roku 1931 chybělo jenom čtrnáct dní, slunce nemilosrdně pražilo a vítr foukal víc než kdy jindy. Carlos Gesell, německý imigrant, jehož otec byl slavný ekonom Silvio Gesell, tohle místo šest hodin jízdy od Buenos Aires miloval. Duny a nekonečný oceán. Bylo mu čtyřicet a začínal mít plné zuby vedení firmy s dětským zbožím „Casa Gesell“. Měl šest dětí a život ho začínal unavovat. Chtěl zmizet, někde se znova nadechnout. A tohle bylo ono místo. Jenže jak tady žít na dunách?

Nejdřív koupil do argentinského státu 16 kilometrů čtverečních podle všech na-

Kdyby to starý Gesell viděltext: Markéta Pilátová

Autorka je spisovatelka

a novinářka,

v současnosti žije v Buenos Aires.

prosto zbytečných a neobyvatelných dun. Začal na nich trpělivě vysazovat nejrůznější druhy borovic, eukalyptů, které přivezl z Austrálie, akátů a tamarišků. Pak postavil dům se čtyřmi vchody, aby když divoký vítr v noci nafoukal dunovou závěj písku, mohla jeho početná rodina vylézt dalším vchodem.

Po deseti letech vyrost na dunách zá-rodek dnešního lesa a Carlos Gesell, který původně neuvažoval, že by se z jeho nápadu mohlo zrodit městečko, začal do oblasti zvát tzv. „pionýry“, kteří si v blízkosti bo-rovic stavěli jednoduché domky, žili v jakési přírodní komunitě veganů a nudistů a dál rozšiřovali les.

Později, když začali do lesa na dunách přijíždět první zvědavci z Buenos Aires, začal Gesell uvažovat o tom, že by se mohla

osada stát přírodními lázněmi. Důsledně ale všem neustále opakoval, že za žádných okolností nesmí ve Villa Gesell, jak se mís-tu začalo říkat, vyrůst betonové věžáky hotelů.

V šedesátých letech starého Gesella, jak se otci zakladateli přezdívalo, následova-ly komunity hippies, které po hotelech rozhodně neprahli. Když ale Carlos Gesell v roce 1979 zemřel, urbanistický boom a tu-ristický potenciál místa, kam dnes jezdí na prázdniny polovina Buenos Aires, se rozhořel naplno.

Gesellův borovicový ráj je dnes ne-milosrdně ztracený v objetí betonových činžáků. Nikdo ho dál nevysazuje a beto-novým monstrům dokážou dnes odolávat jen kořeny stromů a nezpevněné, divoké písečné duny.

5

text: Jan Skřivánek

Tzv. Bilbao efekt je dnes už v podstatě ter-minus technicus. Rozumí se jím pozitivní společenský a hospodářský efekt, který při-nášejí investice do kultury. Projekt každého nového muzea, koncertní síně či knihovny dnes provázejí propočty, kolik nových ná-vštěvníků stavba do města přiláká a kolik peněz to ve výsledku přinese místní ekono-mice. Baskické Bilbao je modelovým příkla-dem: Zanedbané průmyslové město se téměř jak mávnutím kouzelného proutku před je-denácti lety proměnilo v jednu z nejvyhledá-vanějších turistických destinací Španělska. A to všechno – či tak se to aspoň říká – jen díky tomu, že zde svou pobočku otevřelo americké Guggenheimovo muzeum.

Změna, kterou Bilbao v posledním dese-tiletí prodělalo, je nepopiratelná. Představa, že za to všechno vděčí jedinému extravagant-nímu baráku, je zavádějící. Není koneckonců náhodou, že žádnému dalšímu muzeu se úspěch Guggenheimu zatím nepodařilo zopa-kovat. Gehryho budova je pro Bilbao jistě dů-ležitá, za úspěchem města je však především promyšlená a dlouhodobá strategie rozvoje, kterou radnice začala prosazovat dřív, než muzeum vůbec oslovila. Investice do kultury nepochybně mohou mít pozitivní ekonomický efekt, je však potřeba, aby nešlo pouze o jed-norázové hurá akce ve stylu „postavme něco divného, na co se všichni budou chtít přijet podívat“, ale aby byly součástí dlouhodobější koncepce. Městem, které tuto lekci pochopilo dosud asi nejlépe, je hornorakouský Linec.

Město, dlouho vnímané jen jako nevlídná a nezajímavá zastávka na cestě do Vídně či Salcburku, prošlo v posledních letech pozoru-hodnou proměnou. Linec si nehraje na něco, čím není, netváří se jako kdovíjaká metropole, svůj v podstatě provinční charakter i proble-matické historické dědictví ale dokázal obrátit ve svůj prospěch. Coby důležité středisko zbrojní výroby byl za války těžce poškozen bombardováním. Poválečný rozvoj brzdilo i stigma Hitlerova města. Adolf Hitler zde

Der Linz Effekt

prožil dětství a ve svých plánech počítal s Lin-cem jako s jedním z center třetí říše. Dnes je Linec moderním městem se spoustou zeleně a bohatou kulturní nabídkou.

Novou identitu město našlo v příklonu k novým médiím a k moderní architektu-ře. V parku na břehu Dunaje v posledních letech vyrostly dvě pozoruhodné muzejní budovy – muzeum umění Lentos a centrum Ars Electronica, které spolu s koncertní síní Brucknerhause ze 70. let nyní tvoří tzv. Kul-turmeile, kulturní míli. Seznam zajímavých novostaveb letos v létě doplnila ještě futu-ristická dostavba jižního křídla zámku nad městem, který byl poškozen za války a nyní slouží jako zemské muzeum. Také centrum Ars Electronica, pojmenované podle festivalu nových médií, který se v Linci koná každé září již od roku 1979, prošlo začátkem letošního roku rekonstrukcí. Třináct let stará budova dostala novou působivou světelnou fasádu.

Linec se letos honosí titulem Evropské město kultury a i způsob, jakým organizátoři k tomuto projektu přistoupili, naznačuje, že podpora kultury je skutečně součástí života města, nikoliv jen příležitostí „ukázat

se“. Místo bombastických výstav a koncertů k přilákání turistů se pořadatelé soustředili na menší akce, často s přímou vazbou na město samé. Mimořádně zdařilý byl napří-klad projekt In situ připomínající nacistickou minulost Lince. Před 65 vybranými domy byly na chodníku bílou barvou napsány informa-ce o lidech, kteří v nich za války žili: oběti nacistického teroru, sympatizanti režimu i váleční zločinci a vrazi. Stačilo málo – jen sprej a pár šablon – a zdánlivě zapomenutá minulost najednou znovu ožila.

Zajímavým počinem je i výstava Zelený pás Evropy – Hranice, divočina, budoucnost, která je v zámeckém muzeu k vidění do ledna příští-ho roku a která se zabývá možnostmi dalšího rozvoje přírodních rezervací vzniklých v pásu podél někdejší železné opony. Při předložení jízdenky z libovolného českého města do Lince mají zákazníci Českých drah nárok na slevu na soubornou jednodenní či třídenní vstupenku Linz 09. Návštěvu lze zvlášť doporučit zástup-cům Plzně a Ostravy. Tato dvě města se totiž ucházejí o titul Evropské město kultury 2015 a příklad Lince by pro ně mohl být v mnohém inspirací.

10 art + antiquesvýstava

Málokdo by si se jménem Georga Baselitze (1938) nespojil obra-zy pojednané vzhůru nohama, hlavou dolů, naopak. Po vyslovení jména Baselitz zkrátka nenásleduje vizuální tápání. I to je jeden z důvodů, proč právě tento autor patří na umělecký Olymp. Při-čemž cesta na něj, zdá se, jako by Baselitzovým řízením vedla ne-obvykle přímo. Už první výstava teprve pětadvacetiletého autora vzbudila rozruch, kterým na sebe upozornil a nadlouho si udržel pozornost umělecké obce. Z výstavy, která se konala v říjnu 1963 v Galerii Werner & Katz v tehdejším západním Berlíně, byla státním prokurátorem zabavena díla Die grosse Nacht im Eimer (Velká noc v kanále) zobrazující masturbujícího muže s gigantickým penisem a malba mužského aktu s erekcí nazvaná Der Nackte Man (Nahý muž). Následující soudní řízení trvalo až do roku 1965, kdy byla díla autorovi vrácena.

Peripetie, které do té chvíle Baselitz podstoupil, aby mohl svo-bodně malovat a vystavovat, nebyly jednoduché. Poté, co odešel z rodného Deutschbaselitzu, po němž autor narozený jako Hans-Georg Bruno Kern přijal i svůj pseudonym, začal studovat na Akademii výtvarných umění ve východním Berlíně v malířském ateliéru Waltera Womacky a Herberta Behrens-Hanglera. Bylo obtížné smířit se s výu-kou v mezích socialistického realismu, a tedy i s nucenými oficiálními parametry malby. Jeho martyrium ale nemělo dlouhého trvání – po dvou semestrech byl vyloučen pro „politickou nezralost“ a jeho cesta se stočila do Západního Berlína. Tam byl přijat do ateliéru Hanna Triera na Akademii výtvarných umění. Absolvoval v roce 1963 a zdálo se, že jeho kariéra bude bez větších problémů pokračovat. Ale to by nebyl

Baselitz, aby si na konzervativní měšťanské společnosti nechtěl své místo na slunci svobodného uměleckého výrazu vybojovat.

Revolta na prvním místěStejně jako se Baselitz radikálně postavil vůči socialistickému rea-lismu, zaujal distanc i vůči soudobé převládající tendenci tašismu a lyrické abstrakce, která rezonovala v Evropě i v západoněmeckém umění. Spolu se Schönebeckem a ostatními se postavil do opozice vůči první poválečné vlně malířů a problém uměleckých forem se stal také problémem generačním. Přidruženým tématem se stalo také popření internacionalismu (zaměřeného především na Paříž a New York), ke kterému postnacistické Německo ve vlastním pokání muselo nutně směřovat.

Pro umělce nové generace, který se necítil zodpovědný za vá-lečné eskapády země, se mohl stát revoltou jediný krok: obrácení k dědictví vlastní země a odmítnutí poplatnosti internacionalismu tvářícímu se jako nová avantgarda. Logickým krokem v Baselitzově tvorbě byl pak příklon k německé umělecké tradici – k modernistické malbě, která byla nacistickou vládou odsouzena jako zvrhlé umění. Zásadními zdroji se mu stali expresionističtí umělci ze skupiny Die Brücke, Ludwig Meidner a Oskar Kokoschka.

Byl to určitý model kontinuity, a přesto inovace za každou cenu, který se ve své tvorbě Baselitz rozhodl od počátku sledovat. Nutily

Georg BaselitzDivoký umělec v Rudolfinu

text: Kateřina Tučková

Autorka je stálou

spolupracovnicí redakce.

Legenda světového moderního umění, buditel evropské poválečné figurativní malby, jehož jméno je synonymem pro uměleckou svobodu, v minulém roce oslavil sedmdesáté narozeniny. S nimi přišla retrospektivní výstava, která má zastávku i v České republice – do začátku prosince Baselitzovu tvorbu představuje Galerie Rudolfinum.

Ž e n a z v ý c h o D U i i / 1983 / olej na plátně / 250 × 200 cm

Kunstmuseum Winterthur

11

24 art + antiquesna trhu

Kamil Lhotáktext: Michal Šimek

Autor je stálým

spolupracovníkem redakce.

V zářijové aukci společnosti Dorotheum se objeví obraz Můj syn, který Lhoták namalo-val v roce 1948. Jedná se o typickou ukázku jeho jedinečné portrétní tvorby. Podobných podobizen na přelomu 40. a 50. let vytvořil několik, většinou se ale jedná o díla, která se nacházejí ve sbírkách státních institucí. Malba byla publikována ve Lhotákově mo-nografii z roku 1985, kterou napsal znalec Skupiny 42 František Dvořák. A je zmíně-na i v poslední velké umělcově monografii z roku 2000. Expert společnosti Dorotheum Jan Nízký odhaduje cenu obrazu na 1,2 mi-lionu korun. Dražba však začne na částce 840 tisíc korun (všechny ceny jsou uváděny včetně aukční provize).

I kdyby se obraz prodal jen za vyvolávací cenu, zařadil by se mezi nejdražší Lhotákova díla. Milionovou hranici dosud překonaly jen čtyři autorovy malby. Cenový rekord drží obraz Bonneville (Solné jezero) z roku 1945, který byl letos v březnu na večerní aukci společnosti 1. Art Consulting vydražen za 2 miliony korun. Na květnové aukci téže společnosti byl za 1,12 milionu korun prodán obraz Pouštění draka z roku 1955. Za stejnou částku se již v roce 2007 na aukci 1. Art Consulting prodal obraz Krajina. Seznam

Kamil Lhoták patří mezi nejvyhledávanější autory své generace a jeho díla jsou na aukcích velice žádaným artiklem. A to ve všech cenových relacích – od příležitostných grafik za pár desítek korun až po milionové obrazy. Lhoták byl velmi plodným autorem, takže o jeho díla není na trhu nouze. To však platí, pouze pokud nebudeme rozlišovat různá období jeho dlouhé tvorby. Nabízeny jsou hlavně práce z 60. až 80. let, zatímco ranější díla jsou poměrně vzácná.

milionových položek doplňuje ještě obraz Cyklistický závod z roku 1939, vydražený společností Dorotheum loni v květnu za 1,44 milionu korun.

Z letos dražených Lhotákových obrazů je třeba dále zmínit tři malby, které byly na

společné dubnové aukci galerií Kodl a Vlta-vín vydraženy za částky v rozmezí od 480 do 580 tisíc korun. Největším překvapením byl úspěch obrazu Modrý stroj pouště, drobného oleje z roku 1979, jehož cena se vyšplhala z 320 na 480 tisíc korun. Takto vysokých cen

k a m i l l h o tá k : B o n n e v i l l e (s o l n é j e z e r o) / 1945

olej na plátně / 50,5 × 65 cm / cena: 2 006 000 Kč (1. Art Consulting 25. 3. 2009)

25

k a m i l l h o t á k :

m ů j s y n / 1 9 4 8

technika: olej na plátně

rozměry: 58 × 44,5 cm

vyvolávací cena: 700 000 Kč

(bez 20% aukční provize)

většinou dosahují jen Lhotákova starší díla. Za víc než půl milionu byla letos vydražena ještě Krajina s drakem z roku 1965, která se na březnové aukci společnosti 1. Art Consul-ting prodala za 566 tisíc korun.

Kamil Lhoták se narodil roku 1912 v Pra-ze. Přestože od dětství projevoval výtvarný talent, po absolvování gymnázia se na přá-ní matky místo na akademii přihlásil na

právnickou fakultu. Svou první výstavu měl v roce 1939 v Beaufortově galerii v Praze. Od roku 1940 byl členem Umělecké besedy a roku 1942 stál u vzniku Skupiny 42. Lho-tákova tvorba od 40. let až do konce jeho života (zemřel v říjnu 1990) se vyznačuje osobitou poetikou a vnitřní jednolitostí. Možná i proto jsou nejvíce ceněna právě jeho nejstarší díla.

26 art + antiquesportfolio

text: Kateřina Černá

Během studia v malířském ateliéru Vladimí-ra Skrepla, které letos zdárně ukončil, psal David Böhm i do obrazů. Pak ale malování víceméně nechal. Obrazy vznikají pomalu a malování vyžaduje určitou denní rutinu, kterou není při svých rodinných a pracov-ních povinnostech schopen dodržet. Jako zodpovědný otec tří dětí se má co ohánět.

V současnosti Böhm hlavně kreslí. Ať jde o vlastní kresby, které poskytuje jako ilustra-ce kulturnímu čtrnáctideníku A2, komerč-ní zakázky, nebo společné projekty s Jiřím Frantou. Obrázek má hotový velmi rychle, většinou do 5 minut. „Kresba tužkou mi trvá

David Böhm„Každému se někdy něco přihodilo,“ píše David Böhm na jedné starší kresbě. Pro podobná banální moudra má zvláštní slabost a používá je i při společné práci s Jiřím Frantou. Jejich velkoformátové nástěnné kresby se za poslední 3 roky staly fenoménem české výtvarné scény a dvojice je za ně po zásluze nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

zhruba tak dlouho, jak o ní přemýšlím,“ říká. Bleskový záznam se přitom u něj nevylučuje s dlouhodobým sbíráním materiálu.

Na stole v ateliéru má třeba padesáti-metrovou roli papíru, kterou nárazově plní kresbami. Začal v lednu a v lednu také skončí. V diplomové práci se zase ukázalo, že se každý rok v den svých narozenin fotí nebo že už šest let sbírá průkazové fotografie lidí, které zná. Řady, které takto vznikají, jsou možná hlavně osobní souřadnice. David Böhm sbírá sám sebe.

Časosběrný princip uplatňuje i při práci s Jiřím Frantou. Jejich první společnou akcí

tohoto typu byla výstava Není to to, co by to mohlo být v roce 2006. Autoři při ní po dobu sedmi týdnů docházeli do galerie NoD a každý den tu na zeď zaznamenávali svoje nápady. Jediným omezením bylo černobílé provedení. Stejný princip pak použili loni na výstavě Snadná danost v Rakouském kultur-ním fóru. Omezení ale bylo striktnější: námě-ty mohli čerpat pouze ze dvou nejčtenějších novin (Blesku a MF Dnes).

V případě NoDu byl důležitý i závěr akce, kdy Böhm s Frantou přetřeli zdi, na kterých skoro dva měsíce pracovali, zpátky na bílo. Gesto buddhistických mnichů rozprašujících hotovou mandalu není u dvojice ojedinělé. Ještě doslovněji ho provedli na výstavě Do-slov, kde na zemi vysypávali kresbu uhlím, pískem a pigmentem. Do konce vernisáže byla rozšlapána.

„Není mi líto věcí, které takhle zanik-nou,“ tvrdí David Böhm. „Důležitější je pro mě proces toho dělání, to, že ta věc vzniká a je živá.“ Na společných kresbách dvojice Franta-Böhm je výjimečná právě jejich živost, aktuálnost (daná tím, že autoři zachycují to, co se ten den děje), důraz na samotný proces kreslení (na rozdíl od hotového díla) a to, že vznikají přímo na místě.

Určité riziko ovšem spočívá v tom, že původní nápad je až příliš snadno přenos-ný a dvojici hrozí, že se stane robotem na výrobu zábavných stěn. „O to důležitější je

27

pro nás dělat jiný typ výstav,“ říká Böhm. A daří se. Začátkem roku proběhla v Brně výstava Z ničeho nic, která svou netradiční instalací přesvědčila, že Franta s Böhmem umí víc než jen jeden trik.

Zarámované kresby nevisely jako obvykle na zdech, ale byly fixovány ke stropu laťkami, na nichž byly nápisy, které vznikají jako poznámky při tvorbě. Texty tak podpíraly kresby mentálně i fyzicky. Objevila se mezi nimi také otázka „Jak se to stane, že člověka něco napadne?“, na niž odpovídal název výstavy: z ničeho nic.

Pobýváme-li v prostoru vyzdobeném dvo-jicí Franta-Böhm, nutně nás napadne, co je čí. Přestože umělci nyní pěstují jakousi kolek-tivní identitu, s níž má Jiří Franta zkušenost ze skupiny Rafani, je jasné, že každý je jiný. Zatímco Frantovy kresby jsou propracovanější a naštvanější, Böhmovy se vyznačují jedno-duchou linkou a větším klidem.

Ze současných umělců se Böhm hlásí k Rumunovi Danu Perjovskému, kterému asistoval při výzdobě nově otevřené Národní technické knihovny, nebo ke Švýcarovi Olafu Breuningovi, jehož fotografie můžeme do konce září vidět v galerii Langhans.

Böhm kreslí především figury, které se vymykají běžným proporcím. Mají buď příliš krátké nohy, nebo příliš dlouhé ruce. Občas

mají více hlav nebo obličej v obličeji. Tělesná deformace ukazuje na pokřivený charak-ter. Expresivní zkreslení odkazuje zpátky do Skreplova ateliéru. „U Vladimíra je hodně lidí, kteří kreslí podobným způsobem,“ vysvětluje Böhm. „Myslím, že to souvisí s naladěním ateliéru, ale o to víc je potřeba podívat se na to kriticky a ptát se po důvodu.“

Na kresbách se také často objevuje více postav nebo předmětů, které jsou navzájem propojeny, čímž vznikají hybridy upomínající na groteskní fresky. Ačkoli jsou obrázky vtipné, nejsou příliš veselé. Společenské

z n i č e h o n i c / 2009 s n a D n á D a n o s t / 2008 / foto: Ondřej Polák

vztahy jsou tu ukázány ve své zvrácené nebo nefunkční podobě: postavy nehrají své role příliš přesvědčivě.

Kromě kreslení Böhm také fotografuje. Loni absolvoval stáž u Aleny Kotzmannové a letos byly jeho snímky vystaveny v rámci Měsíce české fotografie v Krakově. Protože své fotografie nearanžuje, ale nachází po-různu ve svém okolí, říká jim samosběry. Samostatnou kapitolu v tomto ohledu tvoří série běžných výjevů skrývajících písmena abecedy, která byla k vidění na výstavě Vezán v galerii 35 m2.

28 art + antiquesrozhovor

k čemu jsou dějiny umění vlastně dobré?Myslím, že společnost si pořizuje a platí historika umění ke dvěma věcem: Zaprvé aby si lidé všimli, kde co pěkného stojí za vidění, čeho by si normálně nevšimli. A zadruhé aby určoval pro trh, které obrazy jsou pravé a které ne.

zrovna znalectví ale v rámci českých dějin umění na moc vysoké úrovni není.

To je dáno tím, že se u nás za minulého režimu odborná práce zcela odloučila od trhu. Ještě se to nestihlo vrátit do normálních proporcí, ale myslím, že je to cesta, kterou se půjde. Už proto, že stále více absolventů bude hledat uplatnění. Dnešní stav má samozřejmě da-leko k tomu, aby byl uspokojivý, ono je zodpovědné znalectví docela náročná práce a vyžaduje hodně zkušeností. Když se ale ptáte obecně, k čemu jsou dějiny umění ve společnosti, tak k těmhle dvěma věcem.

ta otázka směřovala spíš k tomu, nakolik dějiny umění dokážou oslovovat širší veřejnost.

O umění se nedá mluvit

S Milenou Bartlovou o dějinách umění

text: Jan Skřivánek,

Karolina Jirkalová

foto (portrét): Jan Rasch

Profesorka Milena Bartlová je jednou z nejvýraznějších postav současné české kunsthistorie. Její hlavní specializací je umění středověku, náš rozhovor je ale nakonec spíš o tom, jaká je role umění a dějin umění v dnešní společnosti. Středověké a současné umění mají podle Bartlové beztak mnoho společného.

Dovolím si ocitovat českého filozofa Zdeňka Kratochvíla, který mi kdysi řekl, že když čte, co publikují naši historici umění, mívá pocit, jako kdyby od něj filharmonie vybírala peníze za to, že mu bude přehrávat, jak zkouší. To odborné, co se píše a čemu rozumějí pouze další historici umění a nikdo jiný, je nutné a potřebné, ale je to jako zkouška orchestru. Zkoušky jsou nezbytné a je jich potřeba hodně, ale konečným výsledkem by mělo být něco víc. Texty, které jsou sou-časně odborné i ke čtení.

Řada historiků umění něco takového odmítá téměř ze zásady.To je přece známé, že moc se nejlépe udržuje tak, že dáváme naje-vo svou nadřazenost – vy jste tak hloupí, že nám nerozumíte… Ta pověstná kunsthistorická hantýrka není věcí jazyka, ale věcí myš-lení. Představu, že jedni dělají vysokou, čistou vědu, a jiní ji potom zpopularizují, to jest zjednoduší a rozmělní, považuji v humanitních oborech za hloupost. Popularizace není zhloupnutí myšlenky, ale její překlad do jiného vyjadřovacího systému bez ztráty kvality výpovědi. Měli by jí být schopni i ti nejpřednější odborníci.

36 art + antiquestéma

Členové surrealistické skupiny, shromáždění kolem Andrého Breto-na, dlouho před vypuknutím války neskrývali svou nenávist k nacis-mu, nacionalismu a antisemitismu. Pro své individuální i kolektivní postoje byli proto pro režim nastolený po obsazení Paříže německou armádou nežádoucí. Téměř všichni hlavní město tedy raději opus-tili. Několik mladých příznivců Bretonova hnutí však považovalo za důležité udržet surrealismus při životě i v obsazené Francii. Po odchodu většiny členů pařížského surrealistického hnutí do exilu založili v Paříži skupinu La Main à plume.

Nové uskupení se začalo formovat v srpnu 1940. K jeho hlavním účastníkům patřili básníci Jean-François Chabrun a Noël Arnaud, na setkání docházel i malíř a básník José Manuel Viola, který bojoval ve Španělsku a později byl jako většina interbrigadistů internován ve francouzských táborech. Odtud se mu podařilo uprchnout a dostat se do Paříže. Dny trávil v kavárnách na Montparnassu, hlavně v Café du Dôme, a právě tam poznal Editu Hirschovou, která si přivydělá-vala kreslením portrétů kavárenských hostů. Tak začal vztah mezi českou malířkou a španělským výtvarníkem a básníkem. Jeho pro-střednictvím pak Edita navázala kontakt se surrealisty scházejícími se kolem Benjamina Péreta a spolu s nimi stála u zrodu skupiny La Main à plume.

Edita alias TitaInformací o životě a díle Edity Hirschové je velmi málo a z období před rokem 1939 o ní víme pouze několik základních informací: na-

TitaSkupina La Main à plume a Edita Hirschová

Text: Anna Pravdová

Autorka je historička

umění, kurátorka

Sbírky kresby Národní

galerie v Praze.

Zastihla je noc – tak se jmenuje kniha Anny Pravdové o českých umělcích, kteří během 2. světové války odešli do Francie. Z publikace, která vychází v těchto dnech, přetiskujeme zkrácenou kapitolu věnovanou výtvarnici Editě Hirschové a jejímu působení v surrealistické skupině La Main à plume.

rodila se 6. června 1909 v Praze na Královských Vinohradech v rodině obchodníka Karla Hirsche. Vystudovala gymnázium a ve třicátých le-tech si v Praze na Národní třídě založila živnost pod názvem Malířství vlastních originálů k účelům reklamním. Podle archivních záznamů se v roce 1934 ze svého bydliště odhlásila a odjela do Paříže, od srpna 1936 byla opět hlášena v Praze u matky, v roce 1937 odjela do Anglie. Pak její stopu nacházíme až ve válečné Paříži.

Michel Fauré, autor studie věnované surrealismu v dobách německé okupace, ji ve své knize charakterizoval slovy: „Tita je Češka židovského původu. Vysoká, s krátkými vlnitými tmavými vlasy, které jí spadají do čela, s pravidelnými rysy a vážnou tváří, je krásná, dokonce vznešená. K neštěstí svému i svých blízkých je postižena silnou hluchotou, která však jistě znásobuje její výji-mečné kreslířské schopnosti a mladý výtvarný talent.“ Fauré svou knihu psal především na základě svědectví básníka Noëla Arnauda, který patřil k Editiným nejbližším francouzským přátelům. I ostatní svědkové, kteří ji osobně znali, se shodují na tom, že Tita ― tak ji oslovovali a tak také signovala svá díla ― byla neobyčejně krásná a talentovaná. Přesto, zřejmě i vinou jejího handicapu, vědí o jejím osobním životě i o její minulosti velice málo. Navíc doba, kdy měli možnost se s ní stýkat, byla příliš krátká: poznali ji v roce 1940, když se začala rozvíjet činnost skupiny La Main à plume a připravovalo se první číslo společného časopisu; Titina účast na aktivitách skupiny byla brutálně přervána jejím zatčením v červnu 1942 a následnou deportací do Osvětimi.

37

p r v ň á c i p Ř e D o B r a z y v i k t o r a p i v o va r o va v e v e l e t r Ž n í m pa l á c i / foto: Jan Rasch

Skupinový časopisSurrealisté, kteří v obsazené Paříži zůstali, začali pociťovat naléha-vou potřebu vlastního časopisu, který by jim umožnil sjednotit dosud roztříštěnou činnost a stal se publikační platformou členů a příznivců skupiny pobývajících v okupovaném pásmu. První číslo vyšlo v květnu 1941 pod názvem La Main à plume, převzatým ze známé Rimbaudovy věty „La Main à plume vaut la main à charrue“ (Ruka držící pero se vyrovná ruce držící pluh). Titul dal posléze jméno i skupině umělců, kteří se kolem časopisu sdružili. Jeho jednotlivá čísla se však odlišo-vala svými názvy; byl to způsob, jak se vyhnout německé cenzuře, jíž

podléhaly všechny periodické tisky. Jedna ze čtyř kreseb doplňujících básně a teoretické texty prvního čísla byla dílem Edity Hirschové.

Skupina se definitivně ustavila při přípravě druhého čísla na-zvaného Géographie nocturne. Od třetího čísla se řady přispěvatelů rozrostly. Vědomi si své historické úlohy chtěli aktéři La Main à plume shromáždit a sjednotit rozptýlené členy původní surrealistické sku-piny dosud pobývající v obsazeném pásmu, a to i navzdory dřívějším rozepřím. Tak se na obálce třetího čísla, nazvaného Transfusion du Verbe a datovaného 23. prosince 1941, objevuje i jméno Paula Éluarda, který se se surrealistickou skupinou v roce 1938 rozešel. Obrazový

B e z n á z v U / 1942 / tuš, kvaš, karton / 18,7 × 13,7 cm / Bibliothèque Paul Destribat, Paříž

44 art + antiquesprofil

text: Silvie Šeborová Autorka je editorkou

internetového časopisu www.artalk.cz.

Když si na internetu otevřete umělcovy stránky, objeví se před vámi fotografie newyorské ulice a ruka, která drží ceduli s červeným kolečkem a nápisem „click here“. Pokud na kolečko kliknete, ocitnete se před vchodem do jednoho z domů na oné ulici a před vámi je opět stejná ruka se stejnou cedulí, se stejným nápisem. Tak vás Breu-ning postupně provádí po schodišti domu až ke konkrétním dveřím, jednotlivými po-

Perfektní dítě postmoderny

Za perfektní dítě postmoderny označil sám sebe švýcarský umělec Olaf Breuning v rozhovoru publikovaném v časopise Umělec u příležitosti Mezinárodního bienále současného umění ve Veletržním paláci v roce 2005, na kterém byl promítán jeden z jeho filmů. Letošní léto se Breuning do České republiky vrátil, tentokrát se samostatnou výstavou, kterou mu uspořádala Langhans Galerie Praha.

koji se pak dostanete až do jeho ateliéru. Že vám to připomíná dětskou hru na sto-povanou, při které jste si na zem malovali šipky, jež nakonec vedly až k pokladu? Ano, správně, vítejte ve světě Olafa Breuninga.

Dětskýma očimaDevětatřicetiletý Olaf Breuning v rodném Švýcarsku vystudoval fotografii. Možná proto, aby si splnil pubertální sen, kdy

chtěl být druhým Cartierem-Bressonem a ve vesnici svého strýce fotografoval na černo-bílý film portréty Francouzů. Dnes se však kromě fotografie věnuje i instalacím, videu, kresbám a sochařství. Ať se však vyjadřuje v jakémkoli médiu, velmi často se v jeho práci setkáme s infantilními legráckami: bramborám přidělává oči, z umělohmot-ných citronů vytváří zvířátka, na části těla domalovává obličeje.

Přirovnání k dítěti tak má v jeho pří-padě své oprávnění, i když si odmyslíme vymezení dobou postmoderny. Sám Breu-ning říká, že ho děti příliš nezajímají, ale že je fascinován naivním způsobem, jakým vnímají svět. Tento postoj se odráží v jeho práci, svůj infantilní humor však aplikuje na témata z nedětského prostředí. Dotýká se sexuálních motivů, aktuálních politických témat i otázek zabývajících se problémy globalizace a moci médií.

Umění jako deníkSamotný proces tvorby Breuning přirovnává k psaní deníku. Médiem, které mu v tomto ohledu nejlépe vyhovuje, je video. Místo na papír své postřehy a komentáře zazname-nává tak, že je pronáší přímo na kameru.

h o me 2 / 2007 / záběr z videa / © Olaf Breuning

45

V roli vypravěče a průvodce však nevystupu-je samotný umělec, ale jeho kmenový herec Brian Kerstetter. Breuning si na videu navíc cení i toho, že je prostřednictvím jednoho díla schopen vyjádřit mnohem více názorů, než je tomu u sochy nebo u fotografie.

Za autorova nejcharakterističtější díla lze v tomto směru považovat dvojici filmů Home 1 (2004) a Home 2 (2007). Jejich hrdinou je na-ivní mladý muž, který nedokáže poznat, kudy vede hranice mezi realitou a fikcí, a s dětskou přímočarostí vypráví divákům své zážitky a roztodivné historky. V Home 2 coby turista cestuje po exotických zemích. V konfrontaci s cizími kulturami dostávají jeho přihlouplé nápady a vtípky nový rozměr. Nadšeně se seznamuje s novými lidmi, touha porozumět jim je však jen předstíraná a domorodci se stávají obětí jeho her. Když ho člověk vidí, jak se po Nové Guineji se prochází v masce gorily a v tričku s nápisem AC/DC, váhá, zda se má spíš smát, nebo stydět.

Breuning se zde otevřeně stává kritikem novodobého maloměšťáctví a svou tvorbou nastavuje zrcadlo dnešní západní civilizaci a našemu způsobu života. Útočí na citlivou stránku soudobé společnosti, což se pochopi-telně nemusí každému líbit. Není proto divu, že na loňském Whitney Biennial v New Yorku vzbudil film Home 2 značný ohlas.

Možnosti inscenaceRok 2008 byl pro Olafa Breuninga výstavně velmi úspěšný. Kromě účasti na již zmíně-ném Whitney Biennial se na podzim v New Yorku představil ještě samostatnou výsta-vou v Metro Pictures Gallery. Mezi autory této galerie, která funguje již od začátku 80. let a nevyhýbá se ani dílům kontroverz-ním a provokativním, patří mimo jiné i Cin-dy Sherman. Výstava jejích nejnovějších fotografií mimochodem následovala hned po té Breuningově.

Společná galerie však není jediným pojítkem mezi oběma umělci. Zabývají se především inscenovanou fotografií, kdy sa-motné zmáčknutí spouště je již jen pouhým zakončením většinou dosti komplikovaného procesu příprav. Breuning podobně jako Cindy Sherman ve svých snímcích komentuje nejrůznější témata postmoderního světa, k čemuž stejně jako o generaci starší fo-

tografka využívá masky, paruky, kostýmy a rekvizity z různých období.

Jistá shoda mezi oběma autory by se dala najít i v jejich estetice. U obou najdeme foto-grafie, které pozornost diváka přitahují pri-márně svojí děsivostí. Snímky lidských mon-ster či monster poskládaných z napodobenin lidského těla. Explicitním příkladem takové-hoto díla je v Breuningově případě fotografie Sibylle (1997) či její mužský protějšek Brian (2008). Obě zachycují postavy, kterým umě-lec nainstaloval zohavená těla a strašidelné masky. Breuninga však nezajímají jednotlivé výrazné typy, modelové a modelky jsou pro něj mnohem spíše nástrojem či materiálem k vyjádření vlastních postojů.

YouTube generaceTo platí zejména o posledním Breuningově fotografickém cyklu Color Studies (2009). Některé nápady v této sérii umělec recyk-luje ze svých dřívějších fotografií (člověk zasypaný špagetami, pomalovávání částí lidského těla usmívajícími se obličeji), na všech však hraje důležitou roli žlutá, čer-vená, modrá a zelená. Jsou to sice barvy, které nalezneme i v té nejobyčejnější sadě pastelek, jedná se ale také o barvy, které ve svém logu používá Google. A možná že tato shoda nebude zase až tak náhodná. Tvorba

Olafa Breuninga totiž bývá často spojována s mediální a digitální realitou.

Obrázkové vtipy kolující po internetu jsou nejen součástí Breuningova smyslu pro hu-mor, ale přímo je využil i ve svém díle Colage Familly (2007). Jedná se o koláž zachycující rodinku s psíkem, na které jsou jednotlivé postavy poskládány právě z rozesílaných vtipů, na břichu dítka například nalezneme reprodukci Mony Lisy s tělem topmodelky, která odhaluje bujné poprsí.

Jednoduché scénky, jež mají vyvolat reakci v nic netušících kolemjdoucích, jsou zase jednou z hlavních součástí příspěvků na You-Tube. Zde by se tedy dala hledat inspirace pro Breuningova videa. Je jasné, že výtvarný svět Olafa Breuninga a svět internetu jsou silně propojeny. Breuningova tvorba by bez inter-netu byla vtipná a hravá, velmi pravděpodobně by však postrádala svůj globální rozměr.

o l a f B r e U n i n G

pořadatel: Langhans Galerie Praha

koncepce výstavy: Olaf Breuning,

David Korecký, Rolf Wismer

termín: 19. 6. – 27. 9. 2009

www.langhansgalerie.cz

o Bl i č e j e , z c y k l U c o l o r s t U D i e s / 2009 / fotografie / © Olaf Breuning

48 art + antiquesarchitektura

Když přicházíte od řeky, narazíte nejprve na opršelé červené cihly ruin obvodových zdí bývalé sakristie. Pokračujete podél kamenných oblou-ků gotických oken, které vystřídá jemný rastr nového režného zdiva z úzkých šedých cihliček. Za rohem další část gotického kostela a hned vedle velké bloky černého pórovitého kamene kaple z 50. let minulého století. A jste u cíle – skleněných dveří s nápisem Kolumba. Organický slepenec věků, materiálů, funkcí a významů začíná dostávat smysl.

Toto místo nebylo pro nové arcidiecézní muzeum zvoleno náho-dou, jsou tu koncentrovány stopy nejen duchovních dějin Kolína nad Rýnem. Stával tu pozdně gotický kostel svatého Kolumby, sídlo nejdůležitější kolínské farnosti, který byl za 2. světové války zničen nálety. Začátkem 50. let zde architekt Gottfried Böhm postavil malou kapli Panny Marie v sutinách. Archeologický průzkum později odhalil ještě starší paměť – pozůstatky sakrálních i profánních staveb z doby románské a pozdně antické.

Peter ZumthorMezinárodní architektonickou soutěž na řešení nového muzea vy-psalo arcibiskupství v roce 1996. Mezi 167 návrhy byl porotou jed-noznačně vybrán projekt švýcarského architekta Petera Zumthora, jednoho z nejrespektovanějších světových architektů, který v té době zrovna dokončil realizaci jednoho ze svých klíčových projek-tů – termálních lázní ve švýcarském Valsu. I na dalších místech se objevila známá jména – švýcarská dvojice Gigon/Guyer či britský architekt David Chipperfield.

Amalgám věkůKolumba – arcidiecézní muzeum v Kolíně nad Rýnem

text a foto: Karolina Jirkalová Většina historických staveb v centru Kolína nad Rýnem podlehla náletům 2. světové války. V rozložení domů, nenadálých zákrutech ulic či klidných pláccích je však stále cítit středověké založení. Stejně nenuceně vyrůstá z ruin gotického kostela sv. Kolumby novostavba arcidiecézního muzea.

Pro Zumthora představovala stavba arcidiecézního muzea, která v sobě měla integrovat všechny zachované části původních sta-veb, ideální zakázku. Mohl zde těžit ze svých zkušeností nejen se sakrálními prostory (kaple sv. Benedikta ve švýcarské vesnici Sumvitg, 1988) či muzejními institucemi (Kunsthaus Bregenz, 1997), ale také s archeologickými expozicemi (zastřešení římských vykopávek ve švýcarském Churu, 1986). V prostředí historických staveb se Zumthor pohyboval už od konce 60. let, kdy pracoval jako architekt na památkovém úřadě švýcarského kantonu Graubünden. Také jeho pojetí domu jako místa „nádherného ticha“, které pojí s „vyrovnaností, samozřejmostí, stálostí, bytím a integritou“, i jeho zdůrazňování smyslovosti a hlubokého prožitku paměti místa se zadáním velmi konvenovalo.

Na tiskové konferenci k otevření muzea Zumthor vtipkoval, že i on je součástí příběhu Kolumby – narodil se totiž ve stejném roce, kdy byl původní kostel vybombardován. S vážnější tváří pak mluvil o tom, že práce na muzeu mu otevřela nový pohled na staré umění, které ho dříve nudilo a nevěnoval mu pozornost. „Na tomto místě ale není rozdíl mezi starým a novým uměním,“ říká Zumthor. „A budova Kolumby tuto mou zkušenost obsahuje.“

Zpřítomnit uměníZumthorova slova poukazují ke koncepci arcibiskupa Joachima Meisnera a ředitele muzea, historika umění Joachima A. Plotzeka. Jejich cílem je, aby se v prostoru Kolumby umění „zpřítomňovalo“,

54 art + antiques

mi díly zhodnotil především interiéry řady chrámových staveb.

Královská galerieVysoká umělecká kvalita se očekávala u soch králů pod baldachýny opěrného systému, je-jichž autoři byli pečlivě vybíráni. V královské galerii měli být zastoupeni Přemyslovci, Lu-cemburkové, Habsburkové a členové dalších rodů (Jiřík z Poděbrad, Vladislav II.), kteří se počínaje 11. stoletím zasloužili o budová-ní chrámu. Program rozvrhl stavitel Hilbert a konkrétně jej měl sestavit konzervátor He-rain. Pro zhotovení prvních pěti přemyslov-ských soch byli Hilbertem navrženi umělci Stanislav Sucharda, Jan Kastner, Ladislav Šaloun, Alois Rieber a Emil Halman. Před-pokládalo se, že přes léto 1906 budou sochy provedeny a do Vánoc osazeny. Z plánu však z finančních důvodů sešlo a až šedesáté vý-ročí vlády Františka Josefa I. v roce 1908 bylo podnětem k objednání alespoň dvou soch z tohoto programu – Karla IV. jako za-kladatele staré části katedrály u Stanislava Suchardy a císaře Františka Josefa jako za-kladatele a největšího podporovatele nové části u Aloise Riebera. 2. prosince 1908 byly sochy vysoké 2,6 m odhaleny.

Ke zhotovení ostatních soch už bohužel nikdy nedošlo. Postava rakouského císaře byla nadto v roce 1918 jako nežádoucí od-straněna a teprve roku 1951 – a přiznejme,

Příběh jednoho průčelí

text: Andrea Poláčková

Autorka je publicistka.

Článek vznikl na základě

její bakalářské práce.

foto: Petr Vitvar

Před osmdesáti lety, 28. září 1929, u příležitosti svatováclavského milénia, se slavnostně otevřela vrata do rekonstruované a dostavěné katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Zdaleka ne všechno ale bylo hotovo a ne všechno pak bylo realizováno.

Čtrnáct soch světců a dva andělé, kteří lemují západní věže v úrovni, kde se uzavírá rozeta, pochází z konkurzu, který Jednota pro dostavění chrámu vypsala roku 1902 a z něhož vyšlo šest vítězů (účastníků bylo 26). Ikonografie byla předem dána. Šlo o so-chy učitelů východní církve: sv. Atanasia, Basilia, Jana Zlatoústého, Cyrila Alexandrij-ského, Jana Damašského, Řehoře Nysského a Cyrila Jeruzalémského. Tyto v provedení Františka Hergesela, Josefa Kalvody a Čeňka Vosmíka byly v létě 1903 vyzdviženy na seve-rozápadní věž. Zatímco pro jihozápadní věž byly určeny sochy řádových světců-zaklada-telů sv. Bernarda, Kláry, Kateřiny, Benedik-ta, Františka z Assisi, Norberta a Dominika (vyzvednuty byly v listopadu toho roku) od Emila Halmana, Jana Kastnera a Štěpána Zálešáka – od téhož pocházejí také sochy dvou andělů, které byly přidány v květnu 1904.

Podle jednoho pramene Jednoty pro dostavění chrámu se vždy uvádí, že tyto figury byly vzhledem ke svému umístění ve značné výšce chápány spíše jako dekorativní záležitost. Mnohé však tuto rovinu směle překračují, už jen propracováním detailů, které návštěvník nemá šanci vidět – zdobení a záhyby šatů nebo úl sv. Bernarda se včelami či detail monstrance sv. Kláry. Obě citovaná díla ostatně patří Janu Kastnerovi, jemuž náboženská plastika byla blízká a který svý-

architektura

Čerstvě zavěšená bronzová vrata se toho dne blýskala novotou, tympanony, které se stále nedařilo osadit reliéfy, byly už tři roky zazděny a z královské galerie shlížel na davy jenom osiřelý otec vlasti Karel s řadou světců nad hlavou. Pomineme-li divotvaré chrliče jako prvky kamenické, vítala prv-ní návštěvníky především řada podstavců s baldachýny zejících prázdnotou. Ne že by se od té doby příliš změnilo.

Mockerův ideálNynější základní podoba západního průčelí katedrály vznikala za Josefa Mockera v letech 1872–76, novější návrhy pocházejí z 80. let, stejně jako základní program sochařské vý-zdoby. Ve svém celkovém pojetí stavby Mocker vyšel z ideálu klasické francouzské katedrály, kde nejhonosnější je právě západní průčelí s dvojicí věží, velkým oknem s kružbou, třemi portály a bohatou sochařskou výzdobou. Její původní rozvrh byl vskutku velkorysý: sochy v různých úrovních průčelí – domácí světci, evangelisté, proroci, madona na trumeau; figurální reliéfy v tympanonech i ve cviklech štítů; umělecké ztvárnění vrat figurálními motivy. Na ikonografickém obsahu Mocker spolupracoval s biskupem Františkem Krás-lem. Přes několikeré pozdější pokusy byl ale tento program realizován minimálně, a to až s příchodem nového století, za Kamila Hil-berta (1899–1933).

55

že z nouze – nahrazena sochou arcibiskupa Arnošta z Pardubic (ta měla původně stát v ochozu kolem presbytáře) jako protějšku Karla IV. od Ladislava J. Kofránka. Se so-chařskou výzdobou portálů, nejen v tym-panonech, ale i na středním pilíři a ostění se ještě ve dvacátých letech stále počítalo

– zmínky o tom se nacházejí v záznamech poroty hodnotící návrhy na bronzové dve-ře (1926) a posuzující je právě i ve vztahu k zamýšlené výzdobě. A ještě roku 1949 se Lidová demokracie ptala, zdali se nalezne mecenáš, který umožní dokončení „sošnické výzdoby“ západních portálů…

Nakonec došlo alespoň na vyplnění tym-panonů, které bylo podobně jako náhrada sochy rakouského císaře dlouho z finančních i technických důvodů nedostižné. Roku 1954 byl osazen střední tympanon reliéfy podle návrhu Karla Dvořáka s náměty Ukřižování, Vrhání kostek o roucho Kristovo a Oplaká-vání. Na postranních portálech jsou reliéfy s Narozením (sever) a Nanebevstoupením (jih). Oba dokončil až roku 1963 V. Žák.

Včelám na odivVýjimečnou prací v novodobé výzdobě dómu vůbec jsou monumentální bronzová vrata ke třem portálům západního průčelí katedrály, a to jak po ikonografické stránce, tak co se týče uměleckého a technického provedení. Spolu s vraty karlínského koste-la sv. Cyrila a Metoděje podle návrhu Josefa Mánesa jsou také ojedinělým dílem tohoto druhu u nás. Na jejich provedení byla roku 1926 vypsána soutěž, kde ikonografie i způ-sob výzdoby záležely na soutěžících. Mezi osmnácti projekty bezkonkurenčně vynikal návrh Otakara Španiela a Václava H. Brun-nera, který v hlavních dveřích připomíná dvojí přenesení ostatků sv. Víta a dvojí výstavbu kostela, v postranních pak téma dvou zemských světců, které se v různých obměnách v katedrále opakuje: levé dveře jsou věnovány životu sv. Vojtěcha, pravé sv. Václava. Dveře odlila firma Franty Anýže a byly zavěšeny čtrnáct dní před otevřením nové katedrály. Náročnou realizaci umožnil štědrý příspěvek Živnostenské banky.

K jedněm z posledních sochařských prací západního průčelí patří dvojice polopostav od Vojtěcha Suchardy, které od roku 1934 zdobí cvikly pod rozetou. Jde o podobizny stavitelů Mockera a Hilberta na jižní straně a Františka Kysely, autora dekorativního skla růžice, a historika umění Zdeňka Wirtha, dlouholetého činitele uměleckého odboru jednoty, na straně severní, s příslušnými atributy a ve stylově civilistním pojetí. Byl to právě Wirth, kdo navrhl plasticky po-jednat tento prostor pod rozetou. Nicméně už Hilbert ve svém návrhu rozety zamýšlel umístit do levého cviklu podobiznu Mockera a do pravého svoji.

Sochařská výzdoba západního průčelí svatovítské katedrály zůstala, jak patrno, torzem. Škoda že vedení jednoty prokázalo malou prozíravost a postupovalo v realizaci původních představ odshora, škoda že po-hled na to, co bylo uskutečněno beze zbytku, totiž na galerii světců, takřka láme vaz, ško-da že úl svatého Bernarda vytvořil profesor Kastner opravdu jen včelám na odiv.

č e n Ě k v o s m í k : s o c h y c í r k e v n í c h o t c ů n a s e v e r n í v Ě Ž i z á pa D n í h o p r ů č e l í / sv. Cyril Alexandrijský, sv. Basilius Veliký, sv. Jan Zlatoústý / 1903 / výška 220-230 cm;

fotografie z rekonstrukce v roce 2004

56 art + antiques

Kompletní ročník 2008 za 200 KčPoštovné a balné činí 100 Kč. Při osobním odběru v redakci je uváděná cena konečná. Jednotlivá čísla jsou nabízena po 40 Kč. Za stejných podmínek jsou k dispozici i ročníky 2005 až 2007.

jak objednat?

na webu: www.artantiques.cz emailem: predplatne@artantiques.cz telefonicky: +420 585 203 697faxem: +420 585 203 721 poštou: Art+Antiques, Na Střelnici 48, 779 00 Olomoucosobně: Klicperova 8, 150 00 Praha 5; tel: 222 352 579

předplatné

Roční: 825 KčPůlroční: 500 Kč

S předplatným Art+Antiques získáte slevu na vstupném do partnerských galerií a tři starší čísla časopisu zdarma.

57nové knihy

Kristova trnová korunapeter kováč a kol.

Milovníky středověku určitě potěší podrobná

monografie o pařížské Sainte-Chapelle. Gotickou

kapli, kterou se inspirovala i naše Zlatá koruna,

nechal postavit Ludvík IX. jako schránu na jeden

z nejcennějších křesťanských ostatků – Kristovu

trnovou korunu. Základem knihy je široce pojatá

studie Petera Kováče, která se věnuje osudu

kaple od získání relikvie roku 1239 dodnes. Do

monografie dále přispělo sedm zahraničních

specialistů a raritou publikace jsou překlady

dobových latinských textů.

Ars Auro Prior, Praha 2009,

384 stran, 458 Kč

Burian-KřivinkaSpolek Obecní dům Brno vydává od konce

90. let česko-anglické publikace, které se

věnují jak zlaté éře brněnské předválečné

architektury, tak její absolutní současnosti.

K druhé skupině patří aktuální monografie

ateliéru Burian-Křivinka, který si vybudoval

renomé díky nemocničním stavbám především

v rámci Masarykova onkologického ústavu.

Všechny projekty ateliéru spojuje podle teore-

tičky Judith Solt kultivovaná veselost a vážný,

ale optimistický půvab.

Obecní dům Brno, Brno 2008,

170 stran, 630 Kč

Médium kurátorDavid korecký (ed.)

Ojedinělý a nadmíru zábavný pokus temati-

zovat roli kurátora v současném výtvarném

provozu. Co by měl kurátor určitě dělat a čeho

by se naopak měl vyvarovat? To jsou jen dvě

z 15 anketních otázek, na které odpovídalo

28 vybraných českých kurátorů a kurátorských

uskupení. Odpovědi nemají vždy přísně dotaz-

níkovou formu a jejich osobitost je zvýrazněna

grafickou úpravou, za kterou stojí 10 studentů

Ateliéru grafického designu a nových médií na

VŠUP.

Agite/Fra a VŠUP, Praha 2006/9,

280 stran, 359 Kč

Jackson Pollock stanislav kolíbal (ed.)

V češtině kupodivu neexistuje jediná Pollockova

monografie. Proto je třeba přivítat knihu „výro-

ků a rozhovorů“, které se týkají tohoto slavného

abstraktního expresionisty. Radost z úhledného

svazku dnes již klasické edice De Arte ovšem

místy kalí problematický výbor textů vycháze-

jících z 10 let staré antologie newyorské Momy,

i jejich ne zcela srozumitelný překlad. Rozhovor

s pětasedmdesátiletou galeristkou Betty Par-

sons pak vypovídá více o svérázu staré paní než

o Pollockově malbě.

Arbor Vitae, Praha 2009, 117 stran, 195 Kč

Promrdané roky IIItomáš pospiszyl

Třetí, nejaktuálnější verzi katalogu Davida Černého

můžeme číst jako příběh velkého přátelství teore-

tika a jeho umělce. Věčně učesaný Pospiszyl potkal

věčně rozcuchaného Černého v páté třídě základní

školy a od té doby spolu hodně zažili, naposledy

kolotoč kolem Entropy. Jejich symbióza prostupuje

vzpomínkami na všechna Černého stěžejní díla,

počínaje kostrou pod bývalým Stalinovým pomní-

kem. Katalog je oproti starším vydáním ochuzen

o manifest skupiny Úchvatní, ale zato je doplněn

dokumentací kauz, které Černého provázejí.

Respekt, Praha 2009, 120 stran, 300 Kč

Listování nikolas proksch (ed.)

Vizuálně příjemný katalog k olomoucké výstavě

moderní knižní kultury Listování zrovna láká ke

čtení. Grafikovi Petru Šmalcovi se podařilo vytvo-

řit důstojného bratříčka Baladránovy instalace.

A my se díky němu můžeme s klidem ponořit do

olomouckých sbírek autorské knihy, prohlédnout

si typografii avantgardy a moderny ze sbírky Kniha

20. století nebo se podívat, co muzejní knihovna

získala díky Ottovi F. Bablerovi nebo Raineru Pret-

zellovi. Výstava v Olomouci potrvá do 11. října.

MUO, Olomouc 2009, 192 stran, 400 Kč

/ připravuje kateřina černá

60 art + antiquesantiques

Přestože schránky sloužící k ukládání nej-různějších věcí patřily již k výbavě pravěké-ho člověka, z našeho hlediska jsou zajímavé až dózy, u nichž je praktický účel druhotný a které byly používány a oceňovány hlav-ně jako luxusní módní doplněk. Začaly se zhotovovat koncem 17. století a zlatou érou jejich výroby, užívání i sbírání bylo 18. sto-

Krása v krabičcetext: Lucie Zadražilová

Autorka je kurátorkou

Uměleckoprůmyslového

musea v Praze.

foto: Ondřej Kocourek

Dózy a tabatěrky jsou již téměř po čtyři století vděčným sběratelským artiklem. Krom řemeslného umu, elegance a vynalézavosti, s nimiž byly vyrobeny, přitahuje sběratele rozmanitost forem, technik a použitých materiálů; v neposlední řadě je fascinující, jak vysoké částky byly na výrobu těchto luxusních drobností vynakládány. Málokterý umělecký předmět tak dobře reflektuje proměny vkusu i duchovní klima a hospodářské poměry té které doby.

letí, a to především ve Francii a Německu, ale také v Anglii, Rakousku a Rusku. Dózy tohoto typu bývají někdy také označovány jako „děti rokoka“.

Zprvu byly oblíbené především v panov-nických a vyšších kruzích, od nichž tuto zálibu s jistým zpožděním převzalo měšťan-stvo. Doloženy jsou i v mnoha klášterních

inventářích; dávaly se darem, u panov-nických dvorů sloužily k vyznamenává-ní šlechticů nebo jako drobná pozornost diplomatům a samozřejmě byly i žádaným vývozním artiklem. Patřilo k dobrému tónu nosit s sebou jako módní doplněk hned několik dóziček a při různých společen-ských příležitostech je nechávat kolovat mezi spolustolovníky, kteří pak mohli ne-rušeně obdivovat jejich krásu, jak to ve svých pamětech popisuje známý italský dobrodruh a spisovatel 18. století Giacomo Casanova.

Dózy a tabatěrky se zhotovovaly z nej-různějších materiálů. Ty vzácné byly vy-robeny ze zlata, stříbra nebo mědi, z po-lodrahokamů, porcelánu, skla, slonoviny, želvoviny, jantaru nebo perleti a zdobily se emaily, drahokamy, rytinami, inkrustací drahými kameny, případně perlami a často rovněž miniaturami s portrétními vyobra-zeními či krajinnými výjevy, malovanými na slonovině, mědi, pergamenu. Ty méně luxusní pak najdeme v provedení z mosazi, cínu, dřeva (často z ořechu nebo z kořene břízy), rohoviny nebo kosti s jednodu-chým dekorem v podobě šachovnice či pruhů. Mnoho dóz a tabatěrek je dílem anonymních řemeslníků, u jiných se dá určit výrobce či výrobci, nejčastěji z řad D Ó z a / Paříž, kolem roku 1780 / zlato, modrý smalt, brilianty / UPM Praha

61

zlatníků, stříbrníků, rytců, emailérů a ma-lířů miniatur.

Tabatěrky pro všechnyUvádí se, že vůbec první dózy tohoto typu byly vyrobeny v době „krále slunce“ Lud-víka XIV. (1638–1715) ve Francii, protože právě tato epocha s hospodářskou politikou merkantilismu a velkým důrazem kladeným na přepych vyvolala zájem o vzácné a rafi-nované předměty. První dózy měly ještě ryze praktický účel, protože reagovaly na dobovou módu šňupání parfémovaného tabáku, rozšířenou mezi muži i ženami a sloužily k jeho ukládání, byly to tedy tabatěrky. V průběhu 18. století se dózy rychle osvobodily od jednoho konkrétního účelu a nastalo období jejich obrovského boomu, jinak řečeno začaly žít vlastním ži-votem. Tabatěrky se samozřejmě vyráběly i nadále, protože kouření tabáku se stalo

velmi populárním a rozšířilo se mezi všech-ny společenské vrstvy, téměř všichni včetně žen vlastnili dýmku.

V Německu byly pro tyto širší vrstvy určeny zvláštní dózy na tabák, které se zhotovovaly ve velkém, a nebyly proto tak drahé. Jejich výroba spadá do krátkého časového úseku let 1755–1780 a její počátky souvisejí s bouřlivým rozvojem těžkého průmyslu v německém městě Iserlohnu v Porúří, kde se zakládaly slévárny železa, ocelárny a také továrny na zboží z mosa-zi. Místní rytec a cizelér Johann Heinrich Giese (1716–1761), v dobových pramenech označovaný jako „známý umělec a továrník, specializující se na výrobu dóz“, začal vy-rábět tabatěrky z mosazného plechu, které měly obdélníkový tvar se zaoblenými rohy, byly zhruba 13–16 cm dlouhé, asi 5 cm ši-roké a 3 cm vysoké. Jejich víka byla bohatě zdobena reliéfním dekorem, zhotovovaným

většinou technikou, která se používala při ražbě mincí.

Co do námětu byla výzdoba buď čis-tě ornamentální, nebo častěji zahrnovala široké spektrum témat od loveckých, spo-lečenských či biblických výjevů přes měst-ské veduty až k námětům příležitostným, jako byly dobové politické události. Tyto motivy byly většinou komentovány nápisy a pořekadly. Konec výroby „iserlohnských“ dóz souvisel s proměnou dobového vkusu; žádané začaly být spíše jednodušší formy a materiály, jakým byl například pocínovaný plech. O účelu dóz se dlouho diskutovalo; to, že sloužily k uložení tabáku, dokládá, že na mnoha z nich jsou vyobrazeny po-stavy s dýmkou a také pořekadla a průpo-vídky oslavující tabák. Zajímavostí je, že se dochovala dóza, jejíž výzdoba souvisí s děním v našich zemích. Jedná se o scény bombardování Prahy pruskými vojsky 30.

ta B at Ě r k a / Johann Heinrich Giese, Německo, 2. pol. 18. stol. / mosazný plech, ražený dekor / UPM Praha

64 art + antiquesantiques

pr av o sl av n á ik o n a : 12 mĚ s íc ů Rusko, 19. století dřevo, levkas, tempera, zlacení / 69 × 54 cm Cena: 123 000 Kč (Antik Olomouc)

j iŘ í a nDer l e : 10 × Dí v k a z f l or e n c ie lept / 39,5 × 38 cm Cena: 18 000 Kč (Aukční síň Vltavín)

c y r il B o UDa : pr a h a lept / 29,5 × 63 cm Cena: 20 000 Kč (Aukční síň Vltavín)

pa l eč n ic e / Německo, konec 17. století železo kované, profilovaná dřevěná základna základna 41 × 24 cm, výška 47 cm / funkční Cena: 95 000 Kč (Meissner-Neumann)

hoDi n y s t ol n í / Rakousko, 20. léta 20. století stříbro, částečně zlacené, ryzost 935/000, číselník tvořen pohyblivým minutovým a hodinovým prstencem, stroj švýcarský výška celkem 18 cm Cena: 150 000 Kč (Meissner-Neumann)

p o Uz Dr o n a v i z i t k y / 19. století slonovina / 10 × 5,5 cm

Cena: 28 000 Kč (Antik Olomouc)

65

a n t i k o l o m o U c

Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc

tel: 585 232 462, 602 585 735

email: antikolomouc@post.cz

www.antikolomouc.w1.cz

a U k č n í s í ň v l t a v í n

Ostrovní 6, 110 00 Praha 1

tel: 224 930 340, 605 285 471

email: info@galerie-vltavin.cz

www.auctions-art.cz

G a l e r i e p i c t U r a

Na Zderaze 6, 120 00 Praha 2

tel: 224 233 810, 603 741 674

email: galerie@pictura.cz

www.pictura.cz

m e i s s n e r - n e U m a n n

Jugoslávských partyzánů 20, 160 00 Praha 6

tel: 233 343 194

email: info@aukce-neumann.cz

www.aukce-neumann.cz

o s t r a v s k á a n t i k v a s . r . o .

Střelniční 1, 702 00 Moravská Ostrava

tel. 596 138 707, 603 213 643

email: oantik@seznam.cz

www.oantik.cz

inzerce

j a n Š va nk m a jer : pŘ ír oD op i s lept / 64 × 49 cm Cena: 21 000 Kč (Aukční síň Vltavín)

m a r t i n k Ur i Š : BUDk a olej na plátně / 73 × 85 cm Cena: 40 000 Kč (Galerie Pictura)

a nDr e j BĚl o c v Ě t o v: Dí v k a s p er l a m i počátek 60. let / olej, lepenka / 86 × 63 cm Cena: 90 000 Kč (Galerie Pictura)

m í Še ň sk é s v íc n y / 19. století výška 40 cm Cena 47 000 Kč (Ostravská antikva)

m a l o va n ý sec e s n í pŘ íB or n ík konec 19. století výška 205 cm, šířka 138 cm, hloubka 49 cm Cena: 45 000 Kč (Ostravská antikva)

ne z n á m ý aU t or / okolo roku 1700 olej na plátně, zezadu dvě šlechtické pečetě / 55 × 66 cm Cena: 85 000 Kč (Ostravská antikva)

80 art + antiqueskomiks

TOMáš KučEROVSKý (*1974)

Absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně. Pra-

coval jako hlavní grafik herní společnosti Altar

Interactive, v současné době se živí jako výtvarník

na volné noze. Podílel se na počítačových hrách

Original War, UFO: Aftermath, Moscow Rhapsody

ad. Jeho ilustrace se objevily v časopisech jako

Ikarie, Fantázia či Rozrazil, na knižních obálkách

pracoval pro nakladatelství Návrat, Straky na

vrbě, Albatros aj. Příležitostně navrhuje obaly

hudebních CD a plakáty pro brněnské HaDivadlo.

V roce 2001 spoluzaložil komiksový sborník AAR-

GH!, jehož je dodnes editorem.

Pro Kučerovského komiksovou tvorbu je

charakteristické minimální užívání textu, časté

střídání technik a poetické, lyrizující náměty.

Komiksy otiskl v časopisech Tamto, Reflex, Crew

nebo Era 21, delší čas spolupracoval s novinami

Deník, pro něž kreslil stripovou sérii Fanto-

mas. Jeho kreslené příběhy dále vyšly v Polsku,

Makedonii, Itálii, Japonsku a Singapuru; zážitky

z mezinárodního komiksového workshopu v po-

slední ze zmiňovaných zemí později zpracoval

v samostatném komiksovém albu.

V antologii Inseminátor otiskl příběh Vzlety

a pády, za který v roce 2005 získal českou ko-

miksovou cenu pro nejlepšího kreslíře. Kromě

toho obdržel ocenění za kulturu výtvarného

projevu na Mezinárodním festivalu komiksu 2002

v Lodži, cenu pro nejlepší alternativní komiks

na Mezinárodním salonu mladého komiksu 2003

v Bělehradě a Encouragement Award na Euroco-

nu 2005 v Glasgow. / tomáš prokůpek

ŠPATNé STOLETí