Kapitola šestá

Rozvodná skříňNa podzim roku 1939, za poněkud hysterického zmatku, který provází propuknutí války, zavedla Velká

Británie přísná pravidla zatemnění, aby zmařila jakékoliv vražedné plány Luftwaffe. Po tři měsíce bylo v  zásadě ilegální rozsvítit v noci viditelně sebeslabší světlo. Ti, kdo pravidla porušovali, mohli být zatčeni třeba i proto, když si průchodu zapalovali cigaretu nebo si sirkou svítili na uliční značení. Jeden muž dostal pokutu za to, že neskryl ohřívací světlo ve svém akváriu pro tropické ryby. Hotely a úřady věnovaly denně několik hodin nasazování a sundávání speciálních zatemňovacích okenic. Řidiči museli jezdit v téměř dokonalé neviditelnosti—dovolená nebyla ani světla na palubních deskách—proto museli hádat nejen, kde je asi cesta, ale i jako rychlostí zhruba jedou.

Nikdy od středověku nebyla v Británii taková tma a následky to mělo hlučné a hluboké. Aby auta nenarážela do chodníků nebo něčeho, co by bylo u nich zaparkované, držela se prostřední bílé čáry, což bylo v pořádku do té doby, než se potkala s protijedoucím vozem, který dělal přesně to stejné. Chodci se ocitali v neustávajícím ohrožení, protože z každého chodníku se stávala překážková dráha s neviděnými sloupy pouličního osvětlení, stromy a uličním vybavením. Zejména zneklidňující byly tramvaje, s respektem označované za „tichou zhoubu“. „Během prvních pěti měsíců války,“ uvádí Juliet Gardiner ve Wartime (V době války), „zahynulo na britských cestách celkem 4 133 lidí,“ což byl proti předchozímu roku stoprocentní nárůst. Téměř tři čtvrtiny obětí byli chodci. Jak suše podotkl British Medical Journal, Luftwaffe pobíjela šest set lidí měsíčně, aniž by svrhla jedinou bombu.

Věci se naštěstí brzy uklidnily a do života lidí se směla vrátit trocha osvětlení—tak akorát, aby to zabránilo většině masakrů—byla to ale prospěšná připomínka toho, nakolik si svět zvykl na hojné osvětlení.

Zapomněli jsme, jak palčivě byl svět před nástupem elektřiny ztemnělý. Jedna svíčka, dobrá svíčka, poskytovala sotva setinu osvětlení jediné stowatové žárovky. Otevřete jen dveře své ledničky a rozlije se víc světla, než bylo celkové množství, kterému se mohla těšit většina domácností v osmnáctém století. Po většinu dějin byl v noci svět skutečně velmi temným místem.

Občas můžeme do šera jakoby nahlédnout, když nacházíme popisy toho, co bylo ve své době považováno za okázalé, jako když Nomini Hill, návštěvou na jedné virginské plantáži, ve svém deníku žasne, jak „jasná a rozzářená“ byla jídelna během hostiny, protože tam hořelo sedm svící—čtyři na stole a tři jinde v místnosti. Pro něj to bylo žhnoucí světlo. Zhruba v téže době zanechal na druhé straně oceánu v Anglii nadaný amatérský umělec jménem John Harden soubor okouzlujících kreseb zachycujících rodinný život v jeho domově, Brathay Hall ve Westmorlandu. První, co nám padne do oka je, jak málo světla rodina očekávala nebo vyžadovala. Typická kresba ukazuje čtyři členy rodiny sedící družně kolem stolu, jak šijí, čtou si a hovoří spolu při světle jediné svíčky a z výjevu není cítit žádný dojem chudoby nebo nedostatku a rozhodně není ani stopy po zoufalém držení těla ve snaze, aby na stránku nebo výšivku dopadlo aspoň o trošku víc světla. Rembrandtova kresba Student u stolu při světle svíčky je realitě mnohem blíž. Ukazuje mladíka sedícího při stole, téměř ztraceného v hlubokém stínu a šeru, které jediná svíčka na stěně nemůže ani zdaleka pronikat. Přesto má v ruce noviny. Pravda je taková, že lidé setmělé večery snášeli, protože nic jiného neznali.i

Velmi rozšířené přesvědčení, že v předelektrickém světě chodili lidé spát se soumrakem, se zakládá podle všeho výlučně na předpokladu, že frustrace z chybějící silné osvětlení zažene každého do postele. Ve skutečnosti se ukazuje, že lidé nechodili spát nijak brzy—zdá se, že v časech před elektřinou bylo pro většinu lidi standardem uléhat v devět či deset večer a pro některé, zejména ve městech, byla běžná i pozdější hodina. Pro ty, kdo sami rozhodovali o své pracovní době, byl čas, kdy chodili spát a kdy vstávali přinejmenším stejně proměnlivý jak nyní a množství dostupného světla s tím mělo zřejmě jen málo společného. Samuel Pepys ve svém deníku na jednom místě zaznamenává, že vstával ve čtyři ráno, ale jinde píše, že šel ve čtyři ráno spát. Samuel Johnson byl proslulý tím, že pokud mohl, zůstával v posteli do poledne a to on zpravidla mohl. Spisovatel Joseph Addison v létě běžně vstával ve tři ráno (a někdy i dřív), ale v zimě ne dřív než v jedenáct. Se skončením dne rozhodně lidé nespěchali. Návštěvníci Londýna si v osmnáctém století často všímali, že obchody zůstávaly otevřené do deseti večer a je jisté, že bez nakupujících by otevřené nezůstávaly. Pokud byli přítomní hosté, servírovala se v deset večer běžně večeře a společnost zůstávala přibližně do půlnoci. Společenské večeře, když započítáme konversaci před jídlem a hudbu po něm, mohly trvat sedm hodin i déle. Plesy často trvaly do dvou nebo tří ráno, kdy se servírovala večeře. Lidé byli tak dychtiví chodit do společnosti a zůstávat vzhůru, že si hned tak něčím nenechali zkřížit cestu. V roce 1785 psala Louisa Stewart své sestře, že francouzského velvyslance „včera postihl záchvat mrtvice“, přesto se v jeho domě toho večera objevili hosté „a hráli faraa etc., jako by velvyslanec ve vedlejším pokoji neumíral. Jsme zvláštní lidé.“

Jelikož byla taková tma, bylo mnohem těžší pohybovat se po venku. Za nejtemnějších nocí nebylo nezvyklé, že klopýtající chodec „narážel hlavou do sloupu“ nebo utrpěl jiné bolestivé překvapení. Lidé si museli hledat cestu šátráním temnotou, i když někdy prostě šátrali v temnotě. Ještě v roce 1763 bylo osvětlení v Londýně tak mizerné, že si James Boswel mohl užívat sexu s prostitutkou na westminsterském mostě, což bylo jen sotva nejsoukromější místo pro takové pletky. Temnota znamenala také nebezpečí. Všude číhali zloději, a jak roku 1718 podotkl jeden londýnský činitel, lidé se často zdráhali v noci vycházet ven v obavě, že „mohou být oslepeni, sraženi k zemi, posekáni nebo pobodáni“. Aby se vyhnuli srážce s něčím, co neuhne, nebo přepadení lupiči, obstarávali si lidé často služby takzvaných linkboys—říkalo se jim tak proto, že nosili pochodně známé pod názvem links, které byly zhotoveny z kusů silného lana namočeného v pryskyřici nebo jiném zápalném materiálu—aby je doprovodili domů. Bohužel ani na linkboys nebyl vždy spoleh a někdy své zákazníky zavedli do zastrčených uliček, kde jim oni nebo jejich společníci pomohli od peněz nebo oblečení z jemných látek.

Dokonce i poté, co v polovině devatenáctého století začalo být široce dostupné plynové osvětlení, svět zůstával podle moderních standardů po soumraku hodně setmělý. Nejjasnější plynová lampa poskytovala méně světla než moderní pětadvacetiwattová žárovka. Navíc byly rozmístěny s většími rozestupy. Obyčejně mezi nimi leželo třicet yardů tmy (27 m), na některých cestách ale—například na Kings Road procházející londýnskou Chelsea—byly rozestupy sedmdesát yardů (64 m), a proto příliš neosvětlovaly, ale spíše poskytovaly jasné orientační body, ke kterým bylo možné zamířit. Přesto se v některých částech plynové lampy držely překvapivě dlouho. Ještě v polovině třicátých let dvacátého století měla plynové osvětlení téměř polovina londýnských ulic.

Pokud v předelektrickém světě něco nutilo lidi uléhat brzy, nebyla to nuda, ale vyčerpání. Mnozí lidé měli nesmírně dlouhý pracovní den. Alžbětinský zákon o řemeslnících z roku 1563 ukládal, že všichni řemeslníci a dělníci „musí být v práci a setrvávat v ní od páté hodiny ranní či dříve a pokračovat v práci a neodcházet až do času mezi sedmou a osmou hodinou večerní“, což představovalo pracovní týden v délce čtyřiaosmdesáti hodin. Současně je dobré mít na paměti, že typické londýnské divadlo, jako byl Shakespearův Globe, pojalo na dva tisíce lidí—asi jedno procento londýnské populace—z nichž velká část byli pracující lidé a že navíc v každou dobu fungovalo divadel několik a zrovna tak další alternativní formy zábavy jako bylo pouštění psů na medvědy nebo kohoutí zápasy. Ať už tedy zákony předepisovaly cokoliv, je zřejmé, že kterýkoliv den několik tisíc pracujících Londýňanů nesedělo v práci, ale užívali si někde venku.

Dlouhé pracovní dny stabilizovala nesporně průmyslová revoluce a vzestup systému továren. Tam se očekávalo, že dělnici budou na svých místech od sedmi ráno do sedmi do večera ve všední dny a od sedmi do dvou v sobotu, ale v nejrušnějších období roku—byla známá jako „svižné doby“—mohli být drženi u svých strojů od tří ráno do deseti večer, což představovalo devatenáctihodinový pracovní den. Do zavedení továrního zákona v roce 1833 musely tak dlouho pracovat i děti už od sedmi let věku. Není překvapením, že za takových okolností lidé spali jedli, kdy mohli.

Časový rozvrh bohatých byl jemnější. Když psala Fanny Burney v roce 1786 o venkovském životě, poznamenala: „Snídáme vždy v deset a vstáváme tak dlouho před tím, jak se nám zlíbí, obědváme přesně ve dvě, čaj pijeme kolem šesté a večeříme přesně v devět.“ Její rutina zní ozvěnou v nespočtu deníku a dopisů její třídy. „Popíšu vám jeden den a budete znát všechny,“ psala mladá korespondentka Edwardu Gibbonovi kolem roku 1780. Jak dále napsala, její den začínal o deváté, snídaně byla v deset. „A pak kolem jedenácté hraji na harpsichod, nebo kreslím, v jednu překládám, ve dvě jdu zase ven, ve tři si obyčejně čtu, a ve čtyři jdeme k obědu, potom hrajeme backgammon, v sedm pijeme čaj a do desíti pak pracuji nebo hraji na piáno, pak máme něco malého k večeři a v jedenáct jdu do postele.“

Osvětlení bylo mnoha typů, podle moderních standardů byl všechny dosti neuspokojivé. Nejzákladnější formou byly rákosová světla vyrobená z lučního rákosu nasekaného na pásy asi půldruhé stopy (46 cm) dlouhé a obalené ve zvířecím tuku, obyčejně skopovém. Ty se pak vložily do železného držadla a hořely jako svíčka. Obyčejně vydržely svítit patnáct až dvacet minut, pro dlouhý večer tedy bylo třeba trpělivosti a velké zásoby těchto svítidel. Rákosy se zpravidla sbíraly jednou ročně zjara, proto bylo nutné dosti pečlivě odhadnout, kolik osvětlení bude pro následujících dvanáct měsíců potřeba.

Pro zámožnější lidi byly běžnou formou osvětlení svíčky. Ty měly dva základní typy-lojové a voskové. Lojové se dělaly z taveného živočišného tuku a měly tu velkou výhodu, že je bylo možné udělat doma z tuku jakéhokoliv poraženého zvířete a byly proto levné—nebo tak tomu bylo alespoň do roku 1709, kdy parlament pod tlakem svíčkařských cechů schválil zákon, který domácí výrobu svíček zakazoval. To bylo na venkově zdrojem velké nespokojenosti a zákaz se nejspíš často porušoval, byť s tím bylo spojeno jisté riziko. Rákosová svítidla si lidé směli dělat dál, i když to často bývala jen formální svoboda. V časech nouze neměli rolníci žádná zvířata na porážku a rákosová světla vyžadovala zásobu zvířecího tuku a rolníci tak museli trávit večery nejen hladoví, ale také potmě.

Lůj byl materiál k uzoufání. Jelikož velmi rychle tál, svíčky neustále odkapávaly a bylo nutné je až

čtyřicetkrát za hodinu upravovat. Lůj také hořel nerovným světlem a zapáchal. Jelikož byl vlastně jen špalíkem rozkládající se organické hmoty, lojové svíčky páchly tím ošklivěji, čím byly starší. Svíčky ze včelího vosku byly mnohem lepší. Dávaly kvalitnější světlo a vyžadovaly menších úprav, stály ovšem zhruba čtyřnásobek, proto se zpravidla používaly jen pro nejlepší příležitosti. To, kolik si člověk dopřával osvětlení, bylo výmluvným indikátorem společenského postavení. Elizabeth Gaskell má v jednom ze svých románů postavu, jistou slečnu Jenkyns, která měla postavené dvě svíčky, ale nechávala hořet jen jednu a neustále je střídala, aby byly přesně stejně dlouhé. Pokud pak přišli hosté, neviděli žádné různě dlouhé svíčky a nemohli tak odhalit její zahanbující skrovné možnosti.

Tam, kde se nedostávalo konvenčních paliv, používali lidé, co se dalo: jalovce, kapradí, sušená lejna, vše, co hořelo. Na Shetlandských ostrovech byli podle Jamese Boswella, práci burňáci od přírody tak olejnatí, že lidé jim někdy prostě strčili do krku knot a zapálili. Obávám se ale, že Boswell byl poněkud příliš důvěřivý. Jinde ve Skotsku se shromažďoval a sušil trus k použití jako palivo a ke svícení. Ztráta hnoje vyživujícího pole zanechávala mnoho půdy zchudlé a říká se, že to ve Skotsku přispělo k úpadku zemědělství. Někteří lidé měli větší štěstí než ostatní. V okolí zátoky Kimmeridge v Dorsetu na olej bohatá břidlice z pláží hořela jako uhlí, dala se sbírat zadarmo a poskytovala i lepší světlo. Pro ty, kdo si to mohli dovolit, byly nejefektivnější volbou olejové lampy, jenže olej byl drahý a lampy se špinily a vyžadovaly každodenní čištění. Dokonce i během jediného večera ztrácela lampa až čtyřicet procent své osvělovací schopnosti s tím, jak se v komínku hromadily saze. Pokud se o ně řádně nepečovalo děsivě se špinily. Elisabeth Garret zaznamenává, jak jedno děvče, které se účastnilo večírku v Nové Anglii, kde kouřily lampy poté sdělovalo: „Všichni jsme měli černé nosy & naše šaty byly naprosto šedé a…docela zničené.“ Mnozí lidé proto zůstávali u svíček i poté, co začaly být dostupné další možností. Catherine Beecher a její sestra Herriet Beecher Stowe v The American Woman’s Home, jakési americké odpovědi na Book of Household Management paní Beeton, až do roku 1869 dál poskytovaly rady, jak vyrábět svíčky.

Kvalita osvětlení zůstávala nezměněná po zhruba tři tisíce let sž do sklonku osmnáctého století. V roce 1873 ale švýcarský fysik Ami Argand vynalezl lampu, která úroveň osvětlení dramaticky zvyšovala prostým vylepšením: plameni poskytovala více kyslíku. Argandovy lampy měly také knoflík, kterým uživatel mohl jasnost plamene regulovat—což byla novinka, která mnohým lidem vzala ze samého vděku řeč. K prvním nadšencům patřil i Thomas Jefferson, který si s upřímným obdivem všímal, že jedna Argandova lampa dokáže poskytnout osvětlení srovnatelné s půl tuctem svíček. Zapůsobilo to na něj natolik, že si v roce 1790 několik Argandových lamp odvezl s sebou při návratu z Paříže.

Sám Argand nikdy nedosáhl bohatství, které si zasloužil. Ve Francii nebyly jeho patenty uznávány, proto přesídlil do Anglie, ale nebyly uznávány ani tam, ostatně ani nikde jinde a Argand tak na své oddaném důvtipu nic nevydělal.

Vůbec nejlepší osvětlení poskytoval velrybí olej a nejlepší byl olej z hlavy vorvaně. Vorvani jsou tajuplná a prchavá zvířata, ve kterých se ještě i dnes málo vyznáme. Produkují a ukládají velké zásoby oleje—až tři tuny—v zejících dutinách svých lebek. Navzdory anglickému jménu spermaceti není tento olej spermatem a nemá reprodukční funkci, pokud je ale vystaven působení vzduchu, mění se z průsvitné vodnaté tekutiny na mléčne bílý krém, je tedy zřejmé, proč dali námořníci vorvaňům jméno jejích anglické jméno sperm-whale. Nikdo nikdy nepřišel na to k čemu je vorvaní olej dobrý. Může nějak pomáhat vztlaku a plovatelnosti, nebo může přispívat zpracování dusíku v krvi velryby. Vorvani se velmi rychle noří do obrovských hloubek—až jednu míli—aniž by jim to nějak zjevně škodilo a soudí se, že vorvaní olej může nějakým nepochopitelným způsobem přispívat k tomu, že netrpí kesonovou nemocí. Další teorie říká, že olej pomáhá samcům absorbovat údery a nárazy, když zápasí o práva páření. To by mohlo pomoci vysvětlit nechvalně známou zálibu vorvaňů narážet hlavou do velrybářských lodí, když se rozzuří, a to často se smrtícími následky. Není ovšem známo, zda vorvani ve skutečnosti naráží hlavami do sebe navzájem. Neméně tajemná byla po staletí další velmi ceněná komodita, kterou produkovali a která je známa pod jménem šedá ambra (anglický název ambergris pochází z francouzského označený „šedý jantar“ i když ve skutečnosti může být šedá ambra zrovna tak šedá jako černá). Šedá ambra se tvoří v trávicím systému vorvaňů—teprve nedávno bylo zjištěno, že vzniká ze zobců chobotnic, jediné části jejich těla, kterou vorvani nedokáží strávit—a je nepravidelně vyměšována. Po staletí se nacházela hladině moří nebo vyvržená na plážích a nikdo nevěděl, odkud látka pochází. Vyráběly se z  ní bezkonkurenční ustalovače pro parfémy, což jí dodávalo značnou cenu, i když lidé, kteří si to mohli dovolit, ji také jedli. Karel II. považoval šedou ambru s vejci za nejvybranější krmi na světě (chuť šedé ambry prý připomíná vanilku). Přítomnost šedé ambry dělala z vorvaňů, vedle všeho drahocenného vorvaního oleje, ohromně atraktivní kořist.

Stejně jako v případě dalších druhů velryb bažil po vorvaním oleji průmysl pro využití jako změkčovadla při výrobě mýdel a maziv pro stroje. Velryby také poskytovaly uspokojivé množství kostic, materiálu podobného kostem, získávaného z jejich horních čelistí, který poskytoval silný, ale pružný materiál do korzetů, drožkařskýc bičíků a dalších výrobků, které potřebovaly jistou přirozenou pružnost.

Velrybí olej byl americkou specialitou, jak v produkci, tak ve spotřebě. Právě velrybářství přineslo tolik brzkého bohatství novoanglickým přístavům, jako byl například Nantucket nebo Salem. V roce 1846 měla Amerika přes 650 velrybářských lodí, zhruba trojnásobek toho, co měl zbytek světa dohromady. Velrybí olej byl po celé Evropě podroben vysokým daním, lidé tam proto dávali přednost řepkovému oleji vyráběnému ze semen řepky (patří k čeledi brukvovitých) nebo bornanu, odvozenému od terpentýnu. Ten sice dával výtečné světlo, ale byl vysoce nestabilní a měl velmi zneklidňující sklony k explozím.

Nikdo neví, kolik bylo během velkého velrybářského věku pobito velryb, jeden odhad ale uvádí, že jich bylo během zhruba čtyř dekád do roku 1870 pozabíjeno kolem tří set tisíc. To nemusí vypadat jako obzvlášť vysoké číslo, jenže už samotná množství velryb nebyla nijak závratná. Lov v každém případě stačil k tomu, aby řadu druhů dohnal na pokraj vyhynutí. S tím, jak velryb ubývalo, byly velrybářské výpravy delší a delší—běžné začaly být až čtyřleté a pětileté nebyly neznámé—a velrybáři museli vyhledávat nejosamělejší kouty nejvzdálenějších moří. To vše se promítalo do vysoko rostoucích nákladů. Galon (3,8 litru) velrybího tuku se v polovině devatenáctého století prodával za 2,50 dolaru, což byla polovina průměrné týdenní mzdy dělníka—nelítostný lov přesto pokračoval. Mnohé druhy velryb, pokud ne všechny, by navždy vymizely, nebýt řady nepravděpodobných událostí, které začaly v roce 1846 na poloostrově Nova Scotia, když muž jménem Abraham Gesner vynalezl něco, co se stalo na jistou dobu nejcennějším produktem na Zemi.

Gesner byl profesí lékař, ale měl zvláštní zálibu v geologii uhlí a při experimentech s uhelným dehtem—neužitečným, lepkavým zbytkem ze zpracování uhlí na plyn—přišel na způsob, jak jej zkapalnit v zápalnou tekutinu, které říkal (z nejasných důvodů) petrolej (kerosen). Krásně hořel a vydával stejně silné a stabilní světlo jako velrybí olej, ale s potenciálem na mnohem levnější výrobu. Problém byl ovšem v tom, že velkovýroba se jevila jako nemožná. Gesner vyrobil dost k tomu, aby osvětlil ulice Halifaxu a posléze otevřel provoz v městě New Yorku. Díky této továrně dosáhl bezpečné zámožnosti, ale z uhlí vyždímaný petrolej měl ve světovém měřítku zůstat marginálním produktem. Koncem padesátých let devatenáctého století činila celková americká produkce jen šest set barelů denně (70,4 kubíků). (Uhelný dehet samotný naproti tomu našel brzy použití v  řadě rozmanitých produktů—barvách, mořidlech, pesticidech, léčivech a dalších věcech. Uhelný dehet se stal základem moderního chemického průmyslu.)

Do téhle bezradné situace vstoupil další neočekávaný hrdina—bystrý mladý muž jménem George Bissel, který po krátké ale význačné kariéře v oblasti veřejného vzdělávání zrovna opustil funkci superintendanta škol v New Orleans,. Když Bissel v roce 1853 zavítal do svého rodného města Hanoveru v New Hampshire navštívil jednoho profesora na Dartmouth College, své alma mater, a všiml si tam lahve minerálního oleje, kterou měl profesor na polici. Profesor mu řekl, že minerální olej, který bychom my dnes označili za surovou ropu—vyvěrá na povrch v západní Pennsylvánii. Pokud jste jím nechali nasáknout kus hadru, hořel, ale nikdo pro minerální olej nenašel jiné využití, než jako součást patentních léků. Bissell s  minerálním olejem provedl určité pokusy a zjistil, že by se z něj dalo udělat výtečné svítidlo, pokud by se ovšem dal extrahovat v průmyslovém měřítku.

Založil společnost nazvanou Pennsylvania Rock Oil Company a zakoupil nerostné pronájmy podél lenivé vodní cesty zvané Oil Creek poblíž Titusville v západní Pennsylvánii. Bisselův novátorský přístup spočíval v tom, že ropu dobýval vrtáním, jako byste vrtali kvůli vodě. Všichni před ním kopali. Aby věci rozhýbal, poslal do Titusville muže jménem Edwin Drake—v knihách o historii se o něm vždy mluví jako o „plukovníkovi“ Edwinu Drakeovi—s pokyny pro zahájení vrtání. Drake s vrty žádnou zkušenost neměl a plukovník nebyl. Byl průvodčím na železnici. Kvůli špatnému zdraví musel nedávno odejít do výslužby. Jeho jedinou výhodou pro celý podnik bylo to, že měl stále ještě železničářský průkaz a mohl po Pennsylvánii cestovat zdarma. Aby Bissel se svými společníky vylepšili Drakeovo postavení, adresovali své dopisy „Plukovníku E. L. Drakeovi“.

Za vypůjčené peníze Drake najal skupinu vrtačů, aby začali hledat ropu. Vrtači sice považovali Drakea za milého popletu, ale práci rádi přijali a začali podle jeho pokynů vrtat. Projekt se téměř ihned dostal do technických obtíží. Drake k všeobecnému úžasu projevil neočekávaný talent pro řečení mechanických problémů a dokázal se postarat, aby projekt běžel dál. Vrtali déle než půldruhého roku, ale ropu stále nenacházeli. V létě 1859 docházely Bisselovi a jeho společníkům peníze. Zdráhavě proto odeslali Drakeovi dopis s pokynem ukončit práce. Než ovšem dopis dorazil, narazil Drake a jeho muži 27. srpna 1859 v  hloubce necelých sedmdesát stop na ropu. Nebyl to vysoko tryskající proud, který si obyčejně s nálezem ropy spojujeme—tuhle ropu bylo nutné k povrchu namáhavě čerpat—ale vrt dával vytrvalý proud husté, vazké, modrozelené tekutiny.

A třebaže si to v tu chvíli nikdo z přítomných neuvědomoval, právě zcela a jednou provždy změnili svět.

První problémem, kterým se společnost musela zabývat, bylo, kde skladovat všechnu ropu, kterou vytěží. V místě nebylo k sehnání dostatečné množství barelů, po prvních několik týdnů proto ropu skladovali ve

vanách, umyvadlech, kbelících a vůbec všem, co dokázali najít a sehnat. Nakonec začali dělat vlastní barely s kapacitou dvaačtyřicet galonů (159 litrů) a ty dodnes zůstávají pro ropu standardní měrnou jednotkou. Další a ještě naléhavější otázka zněla, jak využít minerální olej ekonomicky. Ve svém přirozeném stavu to byl opravdu jen hrozný sajrajt. Bissel se z něj pokoušel vydestilovat něco čistšího. Zjistil přitom, že po přečištění je z oleje nejen vynikající mazivo, ale jako vedlejší efekt vzniká také značné množství benzínu a petroleje. ii Benzín byl naprosto k ničemu—byl příliš nestálý—a proto se vyléval, ale petrolej poskytoval, jak ostatně Bissel doufal, skvělé světlo, ovšem za mnohem nižších nákladů, než Genserův produkt ždímaný z uhlí. Svět konečně měl levný materiál ke svícení, který mohl konkurovat velrybímu oleji.

Jakmile ostatní zjistili, jak snadné je surovou ropu získávat a vyrábět z ní petrolej, začala hotová horečka. Brzy kolem Oil Creek vyrostly stovky těžních věží. „Do tří měsíců,“ poznamenává John McPhee v In Suspect Terrain, „narostlo obyvatelstvo líbezně pojmenovaného Pithole City z nuly na patnáct tisíc a v regionu se objevila další města—Oil City, Petroleum Center, Red Hot. Přišel sem i John Wilkes Booth, přišel o úspory, zase odešel a zabil presidenta.“

V roce Drakeova objevu Amerika produkovala dva tisíce barelů ropy, do deseti let to bylo víc než čtyři miliony a do čtyřiceti let to bylo šedesát milionů. Bohužel, Bissell, Drake a další investoři jeho společnosti (nyní přejmenované na Seneca Oil Company) nebohatli tak, jak by si představovali. Další vrty produkovaly mnohem větší objemy—jeden zvaný Pool Well dával denně tři tisíce barelů—a už jen prosté množství provozovaných nalezišť působilo na trhu takový přebytek, že se cena ropy katastrofálně propadala z deseti dolarů za barel v lednu 1861 na pouhých deset centů na konci roku. Byla to dobrá zpráva pro spotřebitele a velryby, pro olejáře ale už tak dobrá nebyla. S tím jak po boomu přišel krach, zhroutily se i ceny půdy. V roce 1878 se parcela v Pithole City prodávala za 4, 37 dolaru. Třináct let před tím by za ni prodejce utržil dva miliony.

Zatímco ostatní krachovali a zoufale se snažili s podnikáním s ropou skončit, malá firma z Clevelandu jménem Clark and Rockefeller, která obvykle obchodovala s vepřovým a dalšími farmářskými komoditami, se rozhodla, že se do něj naopak pustí. Začala skupovat neúspěšné pronájmy. V roce 1877, méně než dvacet let po objevení ropy v Pennsylvánii, Clark zmizel ze scény a John D. Rockefeller ovládal asi devadesát procent amerického ropného průmyslu. Ropa poskytovala nejen surovinu pro mimořádně lukrativní způsob osvětlení, ale reagovala také na zoufalou potřebu maziv pro všechny stroje a zařízení nového průmyslového věku Faktický monopol Rockefellerovi dovoloval udržovat stabilní ceny a současně dosáhnout fantastického bohatství. Koncem století rostlo jeho osobní jmění o miliardu dolarů ročně počítáno v dnešních penězích—a to ve věku bez daní z příjmu. V moderní době nebyla žádná lidská bytost bohatší.

Bissel se svými partnery měl smíšenější výsledky a v jednoznačně skromnějším měřítku. Seneca Oil Company po nějakou dobu vydělávala peníze, ale v roce 1864, už pět let po Drakeově vrtacím průlomu, nedokázala dál konkurovat a musela s podnikáním skončit. Drake peníze, které vydělal, promarnil a brzy na to zemřel, zchudlý a ochromený neuralgií. Bissleovi se vedlo mnohem lépe. Své výdělky investoval do bank a dalších podniků a získal menší jmění—dost na to, aby v Dartomouthu postavil menší gymnasium, které tam stojí dosud.

Zatímco zejména v malých městech a venkovských oblastech se petrolej zaváděl jako preferované osvětlení pro miliony domácností, ve větších městech mu konkuroval další z divů své doby: plyn. Pro zámožné obyvatele velkých měst byl plyn další možností na výběr zhruba od roku 1820. Převáženě se ovšem používal k osvětlení továren a ulic a v domácnostech začal být běžný až od poloviny století.

Plyn měl mnoho nevýhod. Lidé, kteří pracovali v kancelářích vybavených plynem, nebo chodili do divadel s plynovým osvětlením, si často stěžovali na bolesti hlavy a nevolnost. Pro minimalizaci tohoto problému se někdy plynová světla stavěla venku, před továrními okny. Uvnitř kvůli nim černaly stropy, látky ztrácely barvu, korodovaly kovy a na každém vodorovném povrchu zůstávaly vrstvy sazí. Květiny v jeho přítomnosti rychle vadly a většina rostlin žloutla, pokud nebyla izolována v teráriích. Vůči škodlivým účinkům plynu se zdály imunní pouze aspidistry, což vysvětluje jejich přítomnost na téměř všech viktoriánských ateliérových fotografiích. Plyn také při používání vyžadoval jistou péči. Většina dodavatelských firem snižovala během dne, kdyby byla nižší poptávka, průtok plynu svými potrubími. Když proto někdo chtěl zapálit plynovou lampu přes den, musel pořádně otevřít kohoutek, aby dostal slušné světlo. Když ale později během dne tlak stoupl, mohlo světlo nebezpečně zahořet, opálit stropy a pokud někdo zapomněl přitáhnou kohoutek, dokonce způsobit požáry. Plyn byl proto jednak špinavý, jednak nebezpečný

Plyn však měl jednu neodolatelnou přednost. Dával zářivě jasné světlo—alespoň ve srovnání s čímkoliv, co existovalo v předelektrickém světě. Průměrná místnost s plynovým osvětlením byla dvacetkrát jasnější než dříve. Nebylo to intimní světlo—na rozdíl od lampy jste si je nemohli přitáhnout blíž k  šití nebo ke knížce—ale poskytovalo nádherné celkové osvětlení. Příjemněji se při něm četlo, hrály karty i vedly hovory. Při jídle viděli, v jakém stavu je pokrm na talíři, poradili si s jemnými rybími kostmi a viděli kolik soli vysypali ze

solničky. Když někomu upadla jehla nemusel s jejím hledáním čekat na ráno. V policích knihovny se daly rozeznat názvy knih. Lidé více četli a zůstávali déle vzhůru. Není náhodou, že v  polovině devatenáctého století nastal náhlý a trvalý boom novin, časopisů, knih a hudebních not. Počet novin a dalších periodik v  Británii vyskočil z méně než sto padesáti na počátku století na téměř pět tisíc na jeho konci.

Plyn byl populární zejména v Americe a Británii. Kolem roku 1850 byl dostupný ve většině velkých měst obou zemí. Zůstával ovšem požitkem střední třídy. Chudí si jej nemohli dovolit a bohatí jím zpravidla opovrhovali, zčásti kvůli nákladům na instalaci a nepořádky s tím spojené, zčásti kvůli škodám, které působil na obrazech a vzácných látkách a zčásti také proto, že když už máte služebnictvo, které pro vás dělá všechno, nemáte tak naléhavou potřebu investovat do dalšího pohodlí. Ironickým výsledkem bylo, jak poznamenal Mark Girouard, že domovy střední třídy, ale také instituce typu útulků pro choromyslné či vězení bývaly lépe osvětlené—a když na to přišlo, také tepleji vytápěné—dávno před těmi nejpřepychovějšími z anglických panských sídel.

Udržovat se teple zůstávalo i během devatenáctého století pro většinu lidí problémem. Pan Marsham měl, vedle velké kuchyňské pece, krb prakticky v každé místnosti své fary, dokonce i oblékárně. Čistit, zakládat a udržovat tolik topenišť muselo představovat ohromnou spoustu práce, přesto byla po několik měsíců v roce v domě téměř jistě nepříjemná zima (A pořád je). Krby prostě nejsou dost efektivní na to, aby udržely v  teple cokoliv většího než velmi malé prostory. V zemi s tak mírným klimatem jako je Anglie to lze prakticky přehlédnout, ale za mrazivých zim ve většině severní Ameriky se nedostatečnost krbů při vyzařování tepla do místností ukázaly s ochromující zřejmostí. Thomas Jefferson si postěžoval, že musel jednoho večera přestat psát, protože mu v kalamáři zamrzl inkoust. Jistý George Templeton Strong si do svého deníku v zimě roku 1866 zapsal, že i se dvěma rozpálenými pecemi a všemi krby hořícími nemohl dostat teplotu ve svém bostonském domě přes osmatřicet stupňů (tři stupně celsia pozn. překl.)

Jak se dalo čekat, svou pozornost k celé záležitosti obrátil Benjamin Franklin a vynalezl kamna, která vešla ve známost jako Franklinova či pennsylvánská. Franklinova kamna představovala nesporné zlepšení, i když spíše na papíru než v praxi. V podstatě se jednalo o železná kamna vložená do krbu, doplněná ale o další trubky a průduchy, které důmyslně měnily proudění vzduchu a obracely více tepla do místnosti. Byla ovšem také složitá a do každé místnosti, kam měla být instalována, přinášela značná, a často nesnesitelná, narušení. Srdcem systému byla druhá, zadní roura, ze které nebylo možné, jak se ukázalo, vymést saze, pokud se zcela nerozebrala. Kamna rovněž vyžadovala průduch studeného vzduchu pod podlahou, což v praxi znamenalo, že je nebylo možné instalovat v místnostech v patře, nebo tam, kde byl suterén—což v mnoha domech zcela vylučovalo jejich použití. Franklinův návrh v Americe vylepšil Davit Rittenhouse a v Evropě Benjamin Thompson, hrabě Rumford, ale skutečné pohodlí přišlo teprve tehdy, když lidé své krby uzavřeli a do místnosti instalovali celá kamna. Tato kamna, známá jako holandská, byla sice cítit po rozžhaveném železe a vysoušela atmosféru, ale alespoň bylo lidem v místnosti teplo.

S tím, jak se Američané vydávali na západ do prérií a dál začala být problémem nepřítomnost palivového dříví. K topení se hojně užívali kukuřičné klasy a stejně tak sušené kravské výkaly, známé pod eufemistickým a docela kouzelným označením „povrchové uhlí“. V divočině Američané také topili vším možným tukem—kančím, jelením, medvědím, dokonce i tukem stěhovavých holubů—a rybím olejem, třebaže všechny kouřily a páchly.

Kamna se stala jakousi americkou posedlostí. Počátkem dvacátého století jich americký patentový úřad evidoval na sedm tisíc druhů. Všechny měly společné to, že udržovat je v chodu stálo velmi mnoho práce. Podle jedné bostonské studie z roku 1899 spálila jedna kamna týdně tři sta liber uhlí, vyprodukovala sedmadvacet liber popela a vyžadovala tři hodiny a jedenáct minut péče. Pokud měl někdo kamna v kuchyni i v obývacím pokoji a možná ještě nějaký otevřený oheň někde jinde, představovalo to mnoho práce navíc. Další významnou nevýhodnou uzavřených kamen bylo, že obírala místnost o značné množství světla.

Kombinace otevřených plamenů a zápalných materiálů přinášela do každého aspektu všednodenního života v předelektrickém světě prvek rozruchu a vzrušení. Samuel Pepys ve svém deníku zaznamenává, jak se při práci u svého stolu naklonil nad svíčkou a brzy poté si nejprve uvědomil hrozný, štiplavý zápach připomínají hořící vlnu a teprve pak mu došlo, že se působivě rozhořela jeho nová a velmi drahá paruka. Takové malé požáry byly běžnou záležitostí. V téměř každé místnosti každého domu hořel aspoň po nějakou dobu otevřený oheň a téměř každý dům byl úžasně zápalný, protože téměř všechno, co bylo v něm nebo na něm, od slaměných postelí po doškové střechy, bylo palivo čekající na rozžehnutí. Pro omezení nebezpečí v  noci se ohně pokrývaly jakousi vydutou pokličkou nazývanou couvre-feu (z toho pochází anglické slovo pro zavírací hodinu či zákaz nočního vycházení curfew), ale nebezpečí se nebylo možné nikdy zcela vyhnout.

Technologická zlepšení sice někdy zdokonalovala kvalitu světla, ale skoro stejně často zvyšovala nebezpečí ohně. Argadovy lampy byly vratké a jelikož jejich zásobníky paliva musely být nahoře, aby se snáz

dostávalo ke knotu, bylo snadné je překotit. Pokud se petrolej rozlil a začal hořet, nebylo ho téměř možné uhasit. V sedmdesátých letech devatenáctého století umíralo jen v Americe při petrolejových požárech ročně na šest tisíc lidí.

Velké obavy začaly být i z ohňů na veřejných místech, zejména po vynálezu dnes již zapomenuté, ale čile využívané formy veřejného osvětlení známé jako Drummondovo světlo. Jmenovalo se po Thomasi Drummondovi, příslušníkovi britských královských ženistů, kterému byl tento vynález z dvacátých let devatenáctého století s oblibou, leč mylně připisován. Ve skutečnosti je vynalezl jiný ženista sir Goldsworthy Gurney, vynálezce s pozoruhodným talentem. Drummond světlo jen popularizoval a nikdy netvrdil, že by je vynalezl sám, jaksi se ale stalo, že byl připsán jemu a tak už to zůstalo. Drummondovo, či vápenné světlo, jak se mu také říkalo, se zakládalo na již dlouho známém fenoménu, totiž, že pokud vezmete kus vápna nebo magnézia a spálíte je skutečně žhavým plamenem, bude zářit intenzivním bílým světlem. S použitím plamene z bohaté směsi kyslíku a alkoholu dokázal Gurney rozpálit kouli vápna ne větší než dětskou kostku tak efektivně, že její světlo bylo viditelné na vzdálenost šedesáti mil. Zařízení se úspěšně používalo v majácích, převzala je ale i divadla. Světlo bylo nejen stabilní a dokonalé, ale bylo je také možné soustředit do paprsku a zaměřit je na jednotlivé herce—odtud pochází anglický idiom pro ocitnout se ve světle ramp či záři reflektorů „in the limelight“. Nevýhodou bylo, že intenzivní žár tohoto světla působil mnoho požárů. V jediné dekádě vyhořelo v Americe přes čtyři sta divadel. Za celé devatenácté století zahynulo v Británii při požárech divadel podle zprávy publikované v roce 1899 Willamem Paulem Gerhardem, tehdejší přední autoritou pro požáry, téměř deset tisíc lidí.

Oheň byl nebezpečím i za pohybu—často dokonce ještě větším, protože možnosti úniku byly omezené či žádné. V roce 1858 začala na moři cestou do Spojených států hořet imigrační loď Australia a při požáruzahynulo hrozným způsobem téměř pět set lidí, kteří se na požárem zničené lodi plavili. Nebezpečné byly i vlaky. Vagony pro cestující měly od zhruba od roku 1840 v zimě kamna na uhlí či dřevo a lampy na čtení a prostor pro pohromy v kymácejícím se vlaku si lze snadno představit. Ještě v roce 1921 zahynulo při požáru vzniklém od kamen ve vlaku nedaleko Filadelfie sedmadvacet lidí.

Na pevné zemi vyvolávaly požáry největší obavy z toho, že se je nepodaří zvládnout, rozšíří se a zničí celé čtvrti. Nejslavnějším městským požárem v dějinách je téměř jistě velký požár Londýna v roce 1666, který začal malým ohněm v pekárně poblíž London Bridge, rychle se ala rozšířil, až zasáhl oblast o šíři půl míle. Dým bylo vidět až v Oxfordu a požár bylo slyšet jako mírný, zlověstný šepot. Požár zničil celkem 13 200 domů a 140 kostelů. Ovšem požár z roku 1666 byl ve skutečnosti druhým skutečně velkým požárem Londýna. Ten první, z roku 1212, byl mnohem ničivější. Rozsahem byl sice menší než ten z roku 1666, mnohem rychleji a zuřivěji se však šířil a ze střechy na střechu přeskakoval s takovou prudkostí, že dostihl a pohltil mnohé prchající občany, nebo jim odřízl únikové cesty. Celkem si vyžádal 12 000 životů. Při požáru z roku 1666 naproti tomu zahynulo, nakolik je známo, jen pět lidí. Požár z roku 1212 byl po 454 let znám jako Velký požár Londýna. A mělo by tak tomu vážně být dodnes.

Ničivé požáry postihovaly jednou za čas většinu měst, některá i opakovaně. V Bostonu řádily v letech 1653, 1676, 1679, 1711 a 1761. Pak byl klid až do zimy roku 1834, kdy jedné noci požár zničil 700 budov—většinou v centru města—a dosáhl takové zuřivosti, že se rozšířil na lodi kotvící v přístavu. Všechny městské požáry ale blednou ve srovnání s tím, který zachvátil jedné větrné noci v říjnu 1871 v Chicagu, kde prý kráva manželky pana Patricka O’Learyho kopnutím překotila petrolejovou lampu v dojícím přístěnku na DeKoven Street a pak rychle následovaly hrozné pohromy všeho druhu. Požár zničil osmnáct tisíc budov a ze sto padesáti tisíc lidí udělal bezdomovce. Škody přesáhly dvě stě milionů dolarů a zkrachovalo kvůli nim jednapadesát pojišťovacích společností.

Tam, kde byly, jako třeba v evropských městech, domy natěsnány blízko sebe, nemohl nikdo nic významnějšího udělat, i když s jedním užitečným opatřením stavitelé domů přišli. Stropní trámy v anglických řadových terasových domech vedly původně z jedné strany na druhou a ležely na dělících zdech mezi domy. To v podstatě vytvářelo souvislou řadu trámů položenou po celé délce ulice, což zvyšovalo riziko šíření požáru z jednoho domu na druhý. Od georgiánské doby se proto nosníky pokládaly v jednotlivých domech zepředu dozadu a z dělících zdí se tak staly překážky proti šíření požáru. Ovšem pokládání nosníků v jednotlivých domech zepředu dozadu znamenalo, že potřebovaly opěrné zdi a to zase určovalo velikost místností, což zase pro změnu určovalo, k čemu se jednotlivé místnosti užívaly a jak se v domech žilo.

Eliminovat všechna předchozí nebezpečí a nedostatky sliboval jeden přírodní fenoném: elektřina. Elektřina byla vzrušující záležitost, bylo ale těžké vymyslet způsoby, jak ji prakticky využít. Použitím žabích nožiček a elektřiny z obyčejných baterií Luigi Galvani ukázal, jak lze elektřinou rozechvívat svaly. Jeho synovec Giovanni Aldini pochopil, jak na tom lze vydělávat peníze a vymyslel představení, ve kterém elektřinu používal na oživování těl nedávno popravených vrahů a hlav obětí guilltoiny, u kterých působením elektřiny otevíral jejich oči a němě rozevíral jejich ústa. Nabízel se logický závěr, že pokud může elektřina rozhýbávat mrtvé, jak

asi může být užitečná živým. V malých dávkách (nebo alespoň můžeme doufat, že byly malé) se užívala na všechny možné nemoci, od léčení zácpy pro bránění mladým mužům v nežádoucích erekcích (nebo alespoň v tom, aby jim byly příjemné). Charles Darwin, kterého doháněla k zoufalství celoživotní tajuplná choroba, jež ho uváděla do chronické letargie, se běžně ovazoval zinkovými řetězy nabitými elektřinou, namáčel své tělo do octa a zachmuřeně snášel hodiny bezúčelného brnění v naději, že to přinese nějaké vylepšení. Nikdy to nepomohlo. President James Garfiled, umírající tehdy pomalu na zranění způsobená kulkou atentátníka, projevil slabé, třebaže viditelné zděšení, když zjistil, že ho Alexander Graham Bell ve snaze kulku lokalizovat obalil dráty nabitými elektřinou.

Co bylo skutečně potřeba, bylo praktické elektrické světlo. V roce 1846 si, poněkud znenadání, nechal muž jménem Frederick Hale Holmes patentovat elektrickou obloukovou lampu. Holmesovo světlo vznikalo vytvořením silného elektrického proudu donuceného pak skákat mezi dvěma karbonovými tyčemi---stejný trik předvedl už Humphry Davy před více než čtyřiceti lety, nedokázal z něj ale vytěžit žádný kapitál. V Holmesových rukou bylo výsledkem oslepující rudé světlo. O něm samotném se téměř nic neví—odkud pocházel, jaké měl vzdělání, jak s naučil ovládat elektřinu. Ví se jen tolik, že pracoval na Ecole Militaire v Bruselu, kde svůj nápad rozvinul spolu s profesorem Florisem Nolletem, pak se vrátil do Anglie a svůj vynález přinesl velkému Michaelu Faradayovi, který ihned pochopil, že může poskytnout perfektní světlo pro majáky.

První zařízení bylo instalováno na majáku Southern Foreland před Doverem a spuštěno 8. prosince 1858iii Fungovalo třináct let a další byly instalovány i jinde, ale obloukové světlo nemělo nikdy velký úspěch, protože bylo složité a drahé. Vyžadovalo elektromagnetický motor a parní stroj, které dohromady vážily dvě tuny a pro hladký chod vyžadovaly neustálý dohled.

Pokud měly obloukové lampy nějako výhodu, pak to jistě byla jejich úžasná záře. Nádraží St. Enoch v Glasgove bylo osvíceno šesti Cromptonovými lampami—jmenovaly se podle R.E: Cromptona, který je vyráběl—z nichž každá se chlubila silou šesti tisíc svíček. V Paříži vymyslel vynálezce ruského původu Paul Jablochkoff druh obloukového světla, který vešel ve známost jako Jablochkoffovy svíčky. V sedmdesátých letech devatenáctého století se používal k osvětlení mnoha pařížských ulic i pamětihodností a způsobily tehdy senzaci. Bohužel byl to složitý systém, který nefungoval příliš dobře. Světla byla zapojena v řadě a pokud některé selhalo, zhasla i všechna ostatní, jako u světel na vánočním stromku. A selhávala často. Po pouhých pěti letech Jablochkoffova firma zkrachovala.

Oblouková světla byla příliš jasná pro domácí použití. Bylo zapotřebí přijít s nějakým praktickým domácím žhavicím vláknem, které bude po dlouhou dobu vydávat setrvalé světlo. Už v roce 1840, sedm let před tím, než se narodil Thomas Edison, předvedl sir William Grove, právník a soudce, který byl též brilantním amatérským vědcem se zvláštní zálibou v elektřině, zářivou lampu, která fungovala několik hodin. Nikdo ovšem nechtěl žárovku, která stála spoustu peněz a vydržela jen několik hodin, Grove se proto dalšímu vývoji nevěnoval. Ukázku Groveho světla viděl v Newcastlu mladý lékárník a bystrý vynálezce jménem Joseph Swan, který pak udělal několik vlastních úspěšných experimentů, chyběla ovšem technologie, který by v žárovce vytvořila opravdu dobré vakuum. Bez vakua jakékoliv vlákno rychle vyhořelo, což z žárovek dělalo nákladný a chvilkový požitek. Swana mimoto zajímaly jiné věci, zejména fotografie, kde přišel s  mnoha důležitými příspěvky. Vynalezl fotografický papír s bromidem stříbrným, který umožnil výrobu prvních vysoce kvalitních fotografií, zdokonalil kolodiový proces a přispěl také několika vylepšeními fotografických chemikálií. Mezitím vzkvétalo i jeho lékárnické podnikání, kde se věnoval jak výrobě, tak prodeji. Roku 1867 zahynul při nešťastném incidentu při likvidaci nitroglicerínu na slatině za městem jeho švagr a partner v podnikání John Mawson. Pro Swana to byla zkrátka složitá doba, kdy nemohl na elektřinu soustředit pozornost a jeho zájmy se pak osvětlování na třicet let vzdálily.

Počátkem sedmdesátých let devatenáctého století pak Hermann Sprengel, německý drogista působící v Londýně, vynalezl zařízení, kterému se posléze začalo říkat Sprengelova rtuťová vývěva. To byl klíčový vynález, který vlastně umožnil vznik domácího osvětlení. Bohužel jen jediná osoba v dějinách byla toho názoru, že by si Hermann Sprengel zasloužil být lépe znám a to Sprengel sám. Sprengelova vývěva dokázala množství vzduchu ve skleněné komoře snížit na miliontinu normálního objemu, což umožnilo vláknu žhnout po stovky hodin. Jediné, co bylo nyní potřeba, bylo najít vhodný materiál pro vlákno.

Do nejusilovnějšího a nejlépe propagovaného hledání se pustil nejpřednější americký vynálezce Thomas Edison. Když si v roce 1877 dal úkol vyrobit komerčně úspěšné osvětlení, měl už Edison dobře nakročeno k tomu, aby vešel ve známost jako „Čaroděj z Menlo Parku“. Nebyl přitom tak docela přitažlivou lidskou bytostí. Nezdráhal se podvádět ani lhát a byl připraven krást patenty nebo podplácet novináře, aby o něm příznivě psali. Slovy jednoho ze současníků měl „tam, kde má být svědomí, vakuum“. Byl však také podnikavý, tvrdě pracoval a měl bezkonkurenční organizátorské schopnosti.

Edison rozeslal lidi do dalekých koutů světa, aby tam hledali látky, ze kterých by se dala udělat vlákna a

sestavil týmy pracující až na dvou stech padesáti materiálech současně v naději, že najde jeden, který bude mít nezbyté vlastnosti trvalé stálosti a odolnosti. Vyzkoušeli všechno možné, včetně vzorku ze skvostného rusého vousu rodinného přítele. Těsně před Dnem díkůvzdání v roce 1879 Edisonovi dělníci vytvořili kousek zuhelnatělé lepenky, zkroucený na úzko a pečlivě složený, který hořel až třináct hodin, což pořád nebylo dost na to, aby měl praktické použití. Posledního dne roku 1879 pozval Edison vybrané publikum, aby shlédlo ukázku jeho nového zářivého světla. Když dorazili do jeho sídla Menlo Park v New Jersey, ohromil je pohled na dvě teple zářící budovy. Nevšimli si ovšem, že světlo bylo převážně neelektrické. Edisonovi přepracovaní skláři dokázali připravit jen čtyřiatřicet žárovek, většina světla proto pocházela z pečlivě rozmístěných olejových lamp.

Swan se k elektrickému osvětlení vrátil teprve v roce 1877, ale vlastní prací dospěl nezávisle k víceméně stejnému osvětlovacímu systému. V lednu nebo únoru 1879 Swan veřejně předvedl svou novou elektrickou zářivou lampu v Newcastlu. Nejistota ohledně data plyne z toho, že není jisté, zda Swan svou lampu předvedl na veřejné přednášce v lednu, nebo zda tam o ní jen mluvil, v následujícím měsíci ji ale zcela jistě před uznalým publikem rozsvítil. V každém případě jeho ukázka přišla o nejméně osm měsíců dřív, než se na cokoliv zmohl Edison. Téhož roku instalovat Swan svá světla u sebe doma a v roce 1881 rozvedl elektřinu po domě velkého vědce lorda Kelvina v Glasgowě—opět s velkým předstihem, před čímkoliv, co dokázal Edison.

Ovšem, když přišla první Edisonova praktická instalace, byla mnohem prominentnější, a proto byl její význam trvalejší. Edison rozvedl elektřinu po celé oblasti dolního Manhattanu, v okolí Wall Street, kterou měla zásobovat elektrárna umístěná ve dvou polozpustlých budovách na Pearl Street. Během zimy a jara na přelomu let 1881 a 1882 položil Edison patnáct mil kabelů a fanaticky svůj systém opakovaně testoval. Ne všechno šlo hladce. Koně v okolí se chovali poplašeně, dokud nevyšlo najevo, že unikající elektřina působí, že je štípou podkovy. V dílnách přišlo několik jeho mužů o zuby kvůli otravě rtutí způsobené přílišným kontaktem se Sperngelovými rtuťovými vývěvami. Všechny problémy byly ale nakonec vyřešeny a odpoledne 4. září 1882 Edison, stojící v kanceláři finančníka J. P. Morgana, zapnul spínač, který rozsvítil osm set žárovek v pětaosmdesáti podnicích, které se do jeho projektu přihlásily.

To, v čem Edison skutečně vynikal, byla organizace systémů. Vynález světelné žárovky byl úžasná věc, ale dokud ji člověk neměl kam zašroubovat, neměla příliš praktického užitku. Edison a jeho neúnavní dělníci museli celý systém navrhnout a postavit úplně od základu, počínaje elektrárnami přes levné a spolehlivé rozvody po stojany lamp a vypínače. Během měsíců pak Edison po světě postavil celých 334 malých elektráren a do roka jeho elektrárny napájely třináct tisíc žárovek. Mazaně je umístil tam, kde měl zaručeno, že budou mít největší účinek: na newyorské burze, v hotelu Palmer House v Chicagu, v milánské opeře La Scala, v jídelně Dolní sněmovny v Londýně. Swan mezitím stále většinu své výroby prováděl u sebe doma. Neměl zkrátka žádnou velkou vizi. Dokonce vlastně ani nezažádal o patent. Edison si obstaral patenty všude, v listopadu 1879 také v Británii, a tím si zajistil své prvořadé postavení.

Podle moderních standardů byla tahle první světla docela chabá, ale pro lidi tehdejší doby bylo elektrické světlo žhnoucím zázrakem—„malá koule slunečního světla, skutečná Aladdinova lampa,“ jak referoval, poněkud bez dechu, reportér New York Heraldu. Je dnes těžké si představit jak jasný, čistý a tajuplně stálý se tehdy onen nový fenomén jevil. Když se v září 1882 rozsvítila světla Fulton Street, popsal užaslý reportér Heraldu svým čtenářům, jak obvyklé „matné blikotání plynu“ najednou ustoupilo zářivému „vytrvalému jasu…pevnému a neochvějnému.“ Bylo to vzrušující, ale bylo také zřejmé, že bude nějaký čas trvat, než si na to lidé zvyknou.

A elektřina samozřejmě měla využití daleko přesahující prosté poskytnutí osvětlení. Už v roce 1893 předvedla Kolumbovská výstava v Chicagu „vzorovou elektrickou kuchyni“. I to bylo vzrušující, ale zatím ne příliš praktické. Jelikož zatím dodávky elektřiny nebyly obecně rozšířené, bylo například nutné, aby si většina majitelů kvůli dodávkám nezbytné energie postavila své vlastní „elektrárny“. A i tehdy, když měli to štěstí, že byli připojeni k dodávkám z vnějšku, nestačilo to většinou na to, aby elektrické přístroje fungovaly opravdu dobře. Jen rozehřátí trouby trvalo hodinu. I tak nedokázala poskytnout víc než skromných šest set wattů tepla a navíc jste nemohli současně použít troubu a sporák. Byly tu také jisté projektové nedostatky. Knoflíky pro regulaci tepla vyly těsně nad podlahou. V moderních očích vypadají tahle nová elektrická kamna a trouby podivně, protože byly postaveny ze dřeva, zpravidla dubu, lemovaného zinkem, nebo jiným ochranným materiálem. Modely z bílého porcelánu se objevily až ve dvacátých letech dvacátého století—a byly tehdy považovány za cosi velmi podivného. Mnozí lidé si mysleli, že vypadají jako by patřily do nemocnice nebo továrny, ale ne do soukromého příbytku.

S tím, jak začala být elektřina volněji dostupná, zneklidňovala mnohé lidi představa, že by jejich pohodlí mělo záviset na neviditelné síle, která může tak rychle a tiše zabíjet. Většina elektrikářů za sebou měla jen rychlý výcvik a všichni byli nutně nezkušení, jejich řemeslo se proto stalo profesí pro opovážlivce. Pokaždé, když proud někoho z nich zabil, přinášely o tom noviny úplně a barvité zprávy, což se dělo docela běžně. Hillaire Belloc v Anglii napsal říkačku, která zachycovala náladu veřejnosti:

Some random touch – a hand’s imprudent slip –The Terminals – flash – a sound like ‘Zip!’A smell of burning fills the startled Air –The Electrician is no longer there! (náhlý dotek—ruky hloupý shyb/terminály—šleh—ozvalo se “zip!”/spáleninou telelí se vzduch/z elektrikáře zbyl jen duch)

V roce 1896 zabil proud bývalého Edisonova partnera Franklina Popea, když pracoval na rozvodu elektřiny ve svém domě a k potěšení mnoha lidí tím dokázal, že elektřina může být nebezpečná i pro experty. Neobvyklé nebyly ani požáry kvůli vadným žárovkám. Ty někdy vybuchovaly, což vždy způsobilo úlek a někdy i pohromu. Nový Dreamland Park na Coney Islandu vyhořel v roce 1911 poté, co se požár rozšířil od prasklé žárovky. Jiskry létající od špatných spojení způsobily ne zrovna málo výbuchů plynovodních řadů, což znamenalo, že člověk ani nemusel být připojený k dodávce elektřiny, aby ho vystavovala riziku.

Cosi z převažující dvojznačnosti na sobě ukázala manželka Cornelia Vanderbilta, která se vypravila na jistý maškarní bál převlečená za elektrickou žárovku, aby tak oslavila zavedení elektřiny do svého domu na Páté Avenue v New Yorku, kde pak ale musela celý systém odstranit, když se ocitl v podezření, že způsobil menší požár. Jiní nacházeli zlověstnější hrozby. Jistá autorita, jmenoval se S. F. Murphy, označila za původ celé spousty chorob právě elektřinu—únavu očí, bolesti hlavy, celkovou nezdravost a možná i „předčasné vyhasnutí života“. Jeden architekt si byl jistý, že elektřina vyvolává pihy.

Prvních několik let nikdo ani nepomyslel na šňůry a zásuvky a každý domácí elektrický přístroj proto musel být přímo zapojen do systému. Když se konečně na přelomu století zásuvky objevily, byly dostupné jen jako součást instalace stropního osvětlení, což znamenalo, že pro zapojení prvních přístrojů bylo nutné šplhat na žebřík nebo na židli. Zásuvky ve zdech brzy následovaly, nebyly ale dvakrát spolehlivé. Na Manderstonu, panském sídle ve Skotsku, bylo až dlouho do edwardiánských časů, podle Juliet Gardiner, zvykem po jedné obzvláště divoké zásuvce házet polštáři.

Nárůst spotřebitelů brzdila i ta skutečnost, že devadesátá léta devatenáctého století byla dobou deprese. Ovšem elektrické světlo bylo nakonec neodolatelné. Bylo čisté, stálé, snadno se udržovalo a bylo dostupné okamžitě a v neomezeném množství na jedno cvaknutí vypínače. Plynovému osvětlení trvalo půl století, než se prosadilo, elektrické světlo tolik času zdaleka nepotřebovalo. Už v roce 1900 bylo přinejmenším ve městech elektrické světlo čím dál víc normou—a elektrická zařízení nevyhnutně následovala: v roce 1891 elektrický větrák, v roce 1901 vysavač, v roce 1909 pračka a žehlička, v roce 1910 topinkovač, lednička a myčka na nádobí v roce 1918. Tou dobou už bylo v celkem běžném užívání kolem padesáti domácích přístrojů a elektrická udělátka byla tak módní, že výrobci nabízeli cokoliv je napadlo, od kulmy po elektrický přístroj na loupání brambor. Spotřeba elektřiny vzrostla ve Spojených státech ze 79 kilowatt hodin na hlavu v roce 1902 na 960 v roce 1929 až na více než 13 000 dnes.

Uznání za většinu z toho všeho po zásluze patří Thomasi Edisonovi, musíme ale současně mít na paměti, že jeho genialita se neprojevila při vynalézání elektrického světla, ale při tvorbě metod jeho výroby a dodávek ve velkém obchodním měřítku, což byla ve skutečnosti mnohem větší a náročnější ambice. Byla ale také nesmírně lukrativnější. Díky Thomasi Edisonovi se elektrické osvětlení stalo divem své doby. Je zajímavé, jak brzy uvidíme, že právě elektrické osvětlení se ukázalo jako jeden z pozoruhodně malého množství Edisonových vynálezů, který nakonec dělal to, co autor původně doufal, že dělat bude.

Joseph Swan byl Edisonem tak důkladně zastíněn, že mimo Anglii o něm slyšelo jen pár lidí, a ani tam není nijak zvlášť slavný. Britský Dictionary of National Bibliography mu věnuje skromné tři strany, méně než kurtizáně Kitty Fisher nebo mnoha zcela talentů prostým aristokratům. Je to ale na druhé straně mnohem víc, než v případě Fredericka Hale Holmese, o kterém slovník neříká vůbec nic. Tak už to s historií často bývá.

i Francouzi mají, podle Rogera Ekircha, zvláštní úsloví, které bez komentáře dávám dál: „Při světle svíčky vypadá i koza jako dáma“.ii Benzín i petrolej se zpočátku v angličtině psaly různě . Gesner svůj produkt v žádosti o patent z roku 1854 označoval jako „kerocene“. Vědci nesnáší nedůslednosti a ropní geologové se občas pokoušeli poslední slabiky obou slov uvést do souladu, zjevně ovšem bez úspěchu. Stejně bezvýsledná byla jejich snaha i pokud jde o uhlovodíky, jak vidíme u terpentýnu. Britové problém zčásti vyřešili tím, že pro petrolej začali místo kerosene používat slovo paraffin.iii Maják Southern Foreland, nyní ve správě National Trustu, rozhodně stojí za návštěvu. Proslavil se ještě jednou v roce 1899, když odsud Guglielmo

Marconi vyslal první mezinárodní radiový signál do Wimereux ve Francii.