Barbara Cartland Urozeny Sluha

8/15/2019 Barbara Cartland Urozeny Sluha

1/87

Název: Urozený sluhaAutor: Barbara CartlandNakladatelství: Baronet, 2003Stav: od nakladateleTato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.

Doplňující informace naleznete v p

řiloženém souboru.* * *

POZNÁMKA AUTORKYPřísná hierarchie, vládnoucí mezi služebnictvem, sev Anglii udržela až do druhé světové války.Když jsem se v roce 1927 provdala, švagrová bylao dvanáct let starší než můj manžel. Její komorná zuřila,že se musela vzdát svého čestného místa po pravici majordomave prospěch mé komorné. Vzešlo z toho hodně zlé krve.Má tchyně zaměstnávala přímo v domě osmnáct lidí,ale ve skutečně velkých domácnostech bývalo často ažčtyřicet nebo padesát sluhů.Jak mi jednou řekla jedna komorná, bylo náramně příjemné tančit s lokaji, protože ti byli vybíráni podlevzhledu a výšky – museli měřit alespoň šest stop.Ve dvacátých letech se přihodilo, že jistý mladý muž,který sloužil u námořnictva a byl velice zámožný, vlastnilletadlo. Pilot, který se o tento stroj staral, dělal onomumladíkovi i komorníka. Tento můj přítel jednou letěldo Skotska, aby zde pobyl na hradě Dunrobin u vévodyze Sutherlandu.Na druhý den ráno pravil pilot svému zaměstnavateli:"Bavil jste se dobře, pane?"Můj přítel odvětil: "Celkem nuda. Na večeři bylo jenpár lidí a potom jsme hráli bridž.""Ó, to bych tedy pánovi přál, aby byl s námi dole!"7

na to pilot. "My jsme si užili báječný večer! Pilo se šampaňskéa tancovalo se až do jedné v noci!"Počátkem tohoto století vyplácel vévoda z Bedforduve Woburnu týden co týden mzdu dvěma tisícům lidísloužících v domě i mimo dům. Jak sám podotkl, byl tostát ve státě, protože se všemi těmi zedníky, kameníky, tesaři,lakýrníky, pradlenami a ostatními bylo jeho panstvíprakticky soběstačné.8

11818

Markýz z Mounteagle vystoupil ze svého kočárua pravil kočímu:"Vraťte se sem za hodinu.""Jak si přejete, můj pane."Markýz vystoupal po schodišti vedoucímu do Whiteovaklubu, kde ho nesmírně uctivě pozdravil vrátný.Otevřenými dveřmi dopoledního salonu spatřil, žemuž, kterého hledá, sedí v jedné z hlubokých koženýchlenošek.Užuž se chystal, že se k němu vydá, když tu náhlezaslechl, jak kousek od něj kdosi zcela zřetelnýmšeptem pronesl: "Podívejte se, támhle jde Mounteagle!Pro Boha živého, jenom ať se nedívá do knihy

sázek!"Markýz mimoděk strnul.


2/87

Obdivuhodným způsobem se ovládl natolik, že se nepodívalsměrem, odkud hlas zazněl.Namísto toho se dal na opačné straně místnosti záměrně do hovoru s jedním členem klubu, jehož zahlédlnedávno v Newmarketu."Uhádl jste tenkrát vítěze?" zeptal se ho.

"Neměl jsem vaše št

ěstí," ozvalo se v odpov

ěď.Potom se markýz otočil napravo a uviděl, kdo to předtím

šeptal.99

Aniž by hnul brvou, zamířil vzápětí tam, kde už naněj čekal jeho přítel, lord Charles Carrington."Jdeš pozdě, Johnnie!" prohlásil dotyčný. "Už jsem sizačínal myslet, že jsi uvázl v náručí nějaké té krásné čarodějky!""I kdepak, jenom jsem se zkrátka trochu zdržel, protožejsem musel napsat jeden vzkaz," odpověděl markýz."Nech mě, prosím tě, třikrát hádat, komu jsi asi takmohl psát!" pravil lord Charles."Na hádání zapomeň," opáčil markýz, "a hleď si pěkně svého!"Jeho přítel se rozesmál, zavolal číšníka a objednal siláhev šampaňského. Když se s ní číšník vrátil, markýzmu řekl: "Doneste mi knihu sázek!""Jak si přejete, pane."Kniha sázek u Whiteových, to byla hotová legenda –vždyť ji začali psát před více než sto lety!Členové klubu, což byli všichni do jednoho hráči milujícísázky, ji střežili jako oko v hlavě a den co den doní nějaký ten nový zápis přičinili.Sotva číšník odešel, aby vyplnil markýzovu žádost,lord Charles řekl: "Předpokládám, že by bylo lepší, kdybyses do knihy raději nekoukal."Markýz na něj zůstal zírat."Co tím myslíš?""Mohlo by tě to rozrušit, a koneckonců, co oči nevidí,to srdce nebolí.""Nemám sice ponětí, o čem to mluvíš," prohlásil příkřemarkýz, "ale když jsem procházel dveřmi, slyšeljsem, jak Perceval šeptá: ‚Pro Boha živého, jenom ať senepodívá do knihy sázek!‘ Co tím chtěl říct?""Vím, co tím chtěl říct," odvětil lord Charles, "a jakjsem ti už jednou povídal, dej na mě. Až ti číšník tu knihupřinese, neměl by ses do ní dívat.""Mám dojem, že ses zbláznil!" odsekl markýz. "Jestlije tam zapsaná sázka, která se mě nějak týká, potom

1010

mám pochopitelně v úmyslu za každou cenu si to přečíst,a pokud je to nějaká nactiutrhačná pomluva, urazímPercevalovi hlavu!"Lord Charles se znovu uvelebil ve svém lenošce a usrkltrochu šampaňského."Myslím, Johnnie, že by sis z takové nuly jako je Percevalneměl nic dělat!" řekl. "A vůbec, pro mě je dalekodůležitější, abych si s tebou poklábosil o koních."Odmlčel se a pak pokračoval: "U Tattershallovýchjsem právě viděl jedno zvíře a byl by to skvělý přírůstekdo tvých stájí."

"Tvůj zájem vskutku oceňuji," odvětil markýz, "aleteď jsem hlavně zvědavý, co stojí v té knize sázek."


3/87

Lord Charles udělal jednou rukou výmluvné gesto."No tak dobrá, ale následky si potom přičti sám," řekl."Já osobně jsem vždycky zastával názor, že by člověkneměl dráždit spícího lva.""Ty jsi dnes samé přísloví!" prohodil markýz. "Toznamená, že tě vyvádí z míry to, co se tam dočtu. Znám

tě od dob, kdy jsme spole

čně studovali v Etonu, takževím, že když začneš mít plnou pusu pořekadel, nevěstí

to nic dobrého."Lord Charles se poněkud žalostně zasmál.Než se zmohl na odpověď, číšník už markýzi podávalknihu sázek.Byla tak letitá, že kůže vazby byla poněkud svraštělá,ale zlatá písmena, jež na ní stála, hlásala jasně a čitelně:WHITEOVIKNIHA SÁZEK1713Markýz knihu otevřel, přeskočil stránky se starými sázkami,zapsanými skoro nečitelnými klikyháky, až došelk zápisům z poslední doby.1111

Pod záhlavím předchozích let, kdy spolu on a Charlesbojovali proti Napoleonovi, tu stálo několik zápisů. Okomu na chviličku utkvělo na roce, kdy se uskutečnila bitvau Waterloo.15. března 1815Kapitán Capel sází proti panu Brummellovi pět guinejí,že ode dneška za deset dnů už Napoleon nebude státv čele francouzské vlády.George BrummellDalší sázka byla uzavřena čtyři dny nato a podepsali sepod ni tři členové klubu:19. března 1815Sir George Talbot sází proti panu W. Howardovi padesátguinejí proti pěti, že Bonaparte nebude za tři měsíce veVídni.W. HowardG. TalbotMarkýz otočil další stránku.Stálo tam několik zápisů, které se týkaly sportovníchvýsledků.A potom s překvapením četl:29. dubna 1818Lord Perceval sází proti panu Hattonovi padesát guinejí,že jistý vznešený markýz nebude mocen utrhnout líbezný

kvítek, dokud nebude jasné, zda vévoda z D. zůstane naživu,nebo zemře.Než se markýz zmohl na slovo, přečetl si těch několikřádků hned dvakrát. Potom pronesl: "Jestli to znamenáto, co si myslím, je to nebetyčná urážka a já ho vyzvu nasouboj!"1212

"V tom případě ze sebe uděláš pěkného blázna," pravillord Charles."Proč? Co tím myslíš?"Na chvilku zavládlo ticho a teprve potom lord Charlesodpověděl: "Podívej se, Johnnie, jsi můj kamarád a já

bych rozhodně nerad, kdyby naše přátelství mělo mítnějakou trhlinu. Říkám ti jen jedno: odlož tu knihu a dělej,


4/87

žes ji nikdy neviděl.""Proč bych měl něco takového dělat?" vyptával semarkýz rozzlobeně. "Je naprosto jasné, že jde o narážkuna Fleur. A co s ní má, u všech rohatých, společného vévodaz Dorsetu?!"Lord Charles pevně sevřel rty a neřekl ani slovo.

"Ale no tak, Charlesi!" naléhal markýz. "Ať už miřekneš cokoliv, na tebe se přece zlobit nebudu. To ten

mrňavý holomek Perceval, jehož nemůžu ani cítit! Je toprvotřídní klevetník, a když už nemá po ruce žádnou nestoudnouhistorku, kterou by mohl člověka znectít, nějakousi vycucá z prstu.""Přesně tak! A právě tohle teď udělal!" řekl lordCharles.Naneštěstí to však pronesl příliš kvapně, takže markýzpochopil, že mu přítel lže."Řekni mi pravdu, Charlesi!" vyzval ho.Lord Charles si povzdechl."No tak tedy dobrá," odpověděl, "ale jestli si myslíš,že se s tebou pustím do křížku, jsi na omylu. Už jsi miaž moc často dal na pamětnou.""Nebuď jako malý kluk," odtušil markýz. "Nebudu sebít s tebou, ale s Percevalem.""Výborně!" vzdal to konečně lord Charles. "To, na cosi Perceval přisadil, je bohužel pravda!"Markýz zůstal hledět na přítele, v očích čirý úžas."Tak ty mi tu tedy tvrdíš," pronesl zvolna, jako by jenuvažoval nahlas, "že Fleur otálí s přijetím mé nabídkyk sňatku, protože má v úmyslu vzít si Settingtona v pří-1313

padě, že vévoda z Dorsetu zemře a Settington zdědí jehotitul?""Odjakživa jsem věděl, že ti to rychle pálí," prohlásillord Charles."Tomu nevěřím!" zvolal markýz. "Ona mě miluje, říkalami to snad stokrát, a naše zasnoubení drží v tajnostijenom proto, že jí stůně babička.""Pokud je mi známo, její babička stůně zhruba tak poslednítři roky," podotkl lord Charles.Markýz mohutně nabral vzduch do plic."Ale zrovna Settington?! Vždyť víš, co jsme si o němvždycky mysleli!""Vévoda je vévoda," zamumlal lord Charles.Markýz dopil svou sklenku šampaňského a nalil sidalší.

Potom prohlásil: "Chci vědět jedno: jak se o tomhlePerceval vůbec mohl dozvědět? Ani slůvkem jsem se živéduši nezmínil o tom, co k Fleur cítím a co cítí ona kemně – nikomu kromě tebe!""Inu, já jsem v tom ovšem nevinně," pospíšil si s odpovědílord Charles."A kdo v tom tedy má prsty?""Líbit se ti to asi nebude, ale Percevalův komorník situ a tam vyjde na špacír s Fleuřinou komornou.""Chceš tím snad říct, že ta ženská řekla tomu chlapíkovi,co se děje, třebaže se své paní zavázala mlčenlivostí?""Ale co tě nemá, můj milý Johnnie, služebnictvo přecemluví!" řekl lord Charles. "Je prokazatelné, že zdrojem

skoro všech drbů, které kolují mezi lidmi z dobréspolečnosti, je vlastně jídelna pro služebnictvo každého


5/87

většího domu.""Tohle by mě jaktěživo ani ve snu nenapadlo!" vykřiklmarkýz."Ale samo sebou, je to tak," řekl lord Charles. "Kdotedy podle tebe vynesl na světlo světa ty Henryho pletky14

14s tou malou hrabivou Kypřankou, kvůli níž málem rozfofrovalmajetek, který mu odkázal strýček?""Tenkrát mi dost vrtalo hlavou, kdo vlastně tu kočkudo holubníku pustil!" pravil markýz."Služebnictvo je zkrátka služebnictvo, a protože Percevalůvkomorník je žvanil, nedal bych ani zlámanougrešli za to, že by se v téhle místnosti našel jediný člověk,který by o tobě a o Fleur v téhle chvíli nevěděl."Markýz zaťal na okamžik pěsti. Vzápětí se však s vypětímvšech sil přiměl ke klidu.Fleur Munroeová ho přitahovala tak mocně, jak se to aždosud nepovedlo žádné z neprovdaných dívek před ní.Je tomu už dávno, co se zapřisáhl, že ho ani nenapadne,aby se ženil dřív, než mu na dveře zaklepe čtyřicítka.Potom se s upřímným potěšením bavil s kultivovanýmia okouzlujícími krasavicemi, jež se houfovaly kolemprince regenta.Všechny byly vdané a měly manžely, kteří byli spokojenísami se sebou a před honbou za rozkoší, jež posedlaLondýn v okamžiku, kdy skončila válka, dávalipřednost zájmům země.Markýz si pochopitelně dopřál nemálo žhavých románků plných vášně. Nemívaly dlouhého trvání, ale dokudtrvaly, bývaly námětem k hovoru na všech společenskýchdýcháncích.Jakmile se markýz z Mounteagle setkal s Fleur Munroeovou,porušil veškeré své zásady a sotva tři týdny poté,co se poprvé viděli, náhle zjistil, že se mu na rtechchvěje nabídka k sňatku.Fleur byla starší, než debutantky zpravidla bývají.V Londýně se objevila teprve ve svých devatenácti letech– v čase, kdy nosila hluboký smutek za svého zesnuléhootce.Byla krásná.Pokud šlo o markýze a spoustu dalších mužů, skutečnost,že Fleur zdědila značný majetek, nehrála žádnou roli.1515

Markýze napadlo, že pouto mezi nimi vzniklo v tom

okamžiku, kdy se poznali.Táhlo je to k sobě magnetickou silou, jíž se nedaloodolat.Diskrétnost především, to je naprostá nezbytnost, jakho přesvědčovala Fleur.Nikdo se nesmí nic dozvědět, dokud se i ten posledníměsíc jejího smutku nenachýlí ke konci."Víte přece, jak by každého šokovalo," řekla mu tichounce,"kdybych své zasnoubení oznámila ještě předtím,než odložím smuteční šaty a začnu se zase strojit dojasných barev."Markýz to chápal.Do Londýna přijela dřív vlastně jenom proto, že se od

ní očekávalo, že složí poklonu při prvním oficiálním přijímacímdni, jenž se měl v této společenské sezoně konat


6/87

v Buckinghamském paláci. Kdyby to neudělala, považovaloby se to za urážku prince regenta, to markýzvěděl.Fleur tudíž trvala na tom, aby se k ní vždycky, kdykolise potkají na veřejnosti, markýz choval co nejlhostejněji.Jestliže se však vloudil do domu neviděn, mohli být

spolu v soukromí.Markýz shledával, že je roztomilé najít ženu, která senevychloubá svým dobyvatelským úspěchem od prvníhookamžiku, kdy nějaký muž upře zraky jejím směrem.Ve skutečnosti ho docela bavilo, když se mohl vkrástdo zahrady v Park Street, kde Fleur bydlela. Otevíralafrancouzské okno v přízemí, aby ho pustila do domu.A on ji potom líbal, dokud oba nezůstali úplně bez dechu.A než ho zase poslala pryč, dělali si plány do budoucna."Už mám všeho toho tajnůstkaření dost," řekl jí – neníto ani dva dny. "Miluji vás, má drahá, a chci, aby celýsvět věděl, že jste jenom moje."1616

"A já miluji vás," pronesla Fleur měkce. "Jste takhezký, tak chytrý a v každém ohledu o tolik lepší než jakýkolimuž, kterého jsem kdy poznala!""Věřte mi, že v budoucnu těch mužů poznáte co nejméně,"řekl jí markýz. "Dohání mě k šílenství vidět vás,jak tančíte se všemi těmi pošetilci, zatímco máte být semnou!"Odmlčel se, aby ji mohl políbit, a pak opět pokračoval:"Stačí mi jen pomyslet, že nasloucháte, jak s vámi švitořío lásce, a nejraději bych jim prohnal hlavou kulku!""Ach, Johnnie, Johnnie! Jak jen jste pánovitý!" zamumlalaFleur. "Ale dobře to víte sám: mám-li se státvaší ženou, byla by nesmírná chyba nechat lidi, abyo mně mluvili nějak nelaskavě."Maličko si povzdechla."Obávám se, že někteří lidé žárlí.""Samozřejmě, že žárlí – jak jinak, když jste takúchvatná!" prohlásil markýz, jak se od něj ostatně očekávalo.Zjistil ovšem, že je pro něj jednodušší vyjádřit své citypolibky místo slovy.Jakmile ji opouštěl, poněvadž mu řekla, že se musízačít oblékat na večeři, zářily jí oči. Vyhlížela tak líbezně,že se mu zdálo prakticky nemožné, aby se od ní dokázalodtrhnout.Pustila ho z domu tímtéž oknem, kterým předtímvklouzl dovnitř. Přitom mu řekla šeptem: "Buďte prosím

velmi, velmi opatrný! Byla by to veliká chyba, kdyby sio mně lidé začali něco šuškat.""Na mě se přece můžete spolehnout, má drahá."Chvatně přeběhl zahradu. Dvířka na ulici si odemklklíčem, který mu Fleur svěřila.Teprve když kráčel zpátky do svého domu na Berkeleyskémnáměstí, uvědomil si, že se jí zapomněl zeptat,ke komu že to vlastně na tu večeři jde. Jestliže se jednáo večírek, který se pořádá před nějakým plesem, mohl si1717

být celkem jistý, že dokáže získat pozvánku a bude sek Fleur moci připojit později.

Přinejmenším se mu naskytne příležitost zatančit sis ní.


7/87

Potom si ovšem uvědomil, že kdyby tančil s neprovdanoudívkou, pomlouvačné jazyky by si na nich bezpochybysmlsly.Jak se zdá, on sám pro ně nepřestává být tučnýmsoustem.Kdyby se proslechlo, třeba jen v sebemenším náznaku,

že se chystá uzavřít manželství, byla by ve

řejnostvzrušením bez sebe.

"Radši si zajedu do klubu," řekl si v duchu.Opominul alespoň pět pozvánek, které mu jeho tajemníknechal na toaletním stolku, takže byl nyní nucen si jepročíst.Minulý týden však viděl Fleur na dvou plesech.A když tak o tom přemýšlel teď, uvědomil si, že tančilas hrabětem ze Settingtonu, což byl dědic vévody z Dorsetu.Settington byl vcelku obyčejný mladík, jehož markýzviděl na dostizích, kde v jednom ze závodů běžel kůň jehootce.A často se vyskytoval u Whiteových v nepříjemně podroušeném stavu. Markýz ani Charles ho nepřijali dokroužku svých blízkých přátel.Markýze z Mounteagle nikdy ani na okamžik nenapadlo,že by on sám mohl být v případě Fleur tím, kdodoběhne až jako druhý v pořadí. Existovala spousta mužů,kteří se jí dvořili a všemožně jí nadbíhali, to věděl.Ale ti v životě nedosáhli markýzova postavení, nemělijeho majetek ani pověst sportovce.Byl si proto značně jistý, že mu v tomto směru nehrozížádné nebezpečí.A teď najednou Perceval – ze všech lidí právě on! – vío něm a o Fleur.1818

Skutečnost, že by se Fleur poohlížela po zvučnějšímtitulu, než nosí on sám, byla hrozná. Strašnější než cokoliv,co by si vůbec kdy troufl předpokládat.Tohle všechno prolétlo markýzi hlavou a on si uvědomil,že přítel na něj hledí s porozuměním."Ať už teď cítíš cokoliv, Johnny," řekl mu, "scénu tuudělat nemůžeš.""Nic takového mě ani ve snu nenapadlo," opáčil markýz,"ale chci znát pravdu, Charlesi, celou pravdu –i kdybych ji měl z tebe vymáčknout násilím!""Já věděl, že se budeš zlobit," pronesl nešťastně lordCharles."Samozřejmě, že se zlobím!" odsekl markýz. "A chci,

abys mě ještě jednou přesvědčil, že to není pravda.""Bojím se, že ti takovéhle ujištění rozhodně dát nemohu.""Tím chceš tedy říct… že je to pravda?""Obávám se, že ano.""Jak to můžeš vědět tak jistě?"Markýz se cítil jako tonoucí, který se chytá posledníhostébla, aby se zachránil před utonutím.Nemohl uvěřit – vždyť to přece není možné! – že byho Fleur oklamala.Jak by mohl připustit, že její vyznání lásky jsou falešná,že způsob, jímž se vzdává jeho polibkům, je skrznaskrzjen klam?A lord Charles, jako by mu četl myšlenky, řekl: "Z toho,

co se ke mně doneslo, vyplývá, že tě Fleur skutečně miluje,ale prostě nedokáže odolat pokušení, že by se mohla


8/87

stát vévodkyní.""Jak tohle všechno víš?" vyptával se podrážděně markýz.Lord Charles na chviličku zaváhal, ale pak prohlásil:"Majordomus mé matky je strýcem Percevalova komorníka.""Dobrý Bože!" zvolal markýz. "A víc klepů z kuchyně už nemáš?"

1919

"Víš stejně dobře jako já," odpověděl na to lord Charles,"že služebnictvo, jež pracuje v nejlepších rodinách,si své úkoly předává z generace na generaci a že všechnyjejich děti, jejich bratranci a sestřenice a snad i jejichvnoučata, hádal bych, si hledají místa v domácnostechšlechticů. Třebaže Percevala nemáš rád, připusť, že rodokmenmá stejně dlouhý jako ty!""Vždycky jsem slýchal, že sluhové jsou ti nejhoršísnobové pod sluncem," řekl markýz, "jenomže jsem tomunikdy pořádně nevěřil.""To proto, že jsi je nemusel sám přijímat do zaměstnání,"odtušil lord Charles. "Zato tvůj tajemník, ten by tipověděl, jak dlouho a bedlivě zkoumá každé doporučení,než se novému příchozímu dostane výsady vůbecpřekročit tvůj práh."Lord Charles viděl, že markýz poslouchá, a pokračovaldál: "Tvůj personál se většinou rekrutuje z vesničanů,kteří žijí na tvých pozemcích a jsou už od dvanácti let cepováni,aby k tobě vzhlíželi s úctou a posvátnou bázní!""Hele, sklapni už!" odsekl markýz.Současně si však uvědomoval, že jeho přítel mluví rozumně.Když o tom teď uvažoval, napadlo ho, že v Eagles,v jeho rodinném sídle, zastávají jisté rodiny svá postavenískutečně už po celé generace.Vzpomněl si, že dokud byl ještě malý hoch, otec hobrával i do jiných částí panství, kde poznal tesaře, zedníky,dřevorubce a natěrače.Personál pracující přímo v domě čítal čas od času vícenež padesát lidí."Jsme stát ve státě," řekl mu tehdy otec, "a ty musíšmít, Johnnie, pořád na paměti, že tohle jsou tví lidé a žese o ně musíš zkrátka postarat, dohlédnout na ně, a pokudto jde, zabránit jim, aby se dopouštěli omylů."A právě o to se markýz vždycky snažil – od chvíle,kdy se ujal svého dědictví.2020

Jak pravil Wellington v jednom ze svých hlášení,markýz byl vynikající velitel.O svůj vojenský oddíl pečoval stejně, jako dohlížel nasvé hajné, zahradníky, podomky a žokeje.Ale teď mu blesklo hlavou, že o něm tihle všichnimožná klevetí stejným způsobem, jako to dělá na účetsvého pána Percevalův komorník."K zuřivosti mě ovšem přivádí," řekl nahlas, "že jsemsvému služebnictvu vždycky věřil. Nikdy by mě nenapadlo,že by se něco z toho, s čím se u večeře anebo při oblékánísvěřím komorníkovi, mohlo vynést ven z domu.""To jsi tedy notně naivní," poznamenal lord Charles."Na to vezmi jed, že mluví – a vůbec je nenapadne, že

by se snad chovali neloajálně, pokud něco řeknou bratrům,sestrám, bratránkům či jiným příbuzným, protože


9/87

to přece zůstane v rodině!""No, na to se dá říct jen jedno – že je to div divoucí,jestli nám dodnes zbyla nějaká státní tajemství!"Lord Charles se zasmál."Musíš si uvědomit, Johnnie, že Napoleon měl špehyvšude, a pokud je dostal do domácnosti nějakého šlechtice,

dozvěděl se daleko víc, než kdyby jen

čmuchal kolemministerských úřadů."

"To je vážně pravda?" zeptal se ho markýz."Špionem byl i jeden z lokajů v Carltonu," řekl lordCharles. "Celé se to ututlalo, ale teprve potom, co se Napoleondozvěděl spoustu věcí z nediskrétní konverzaceregentových hostů. Vlastně teprve potom dotyčného vyzvědačeobjevili a odstranili.""Ale to je hrozné!" vykřikl markýz."Jsem si jistý, že mnoho bitev bylo prohráno a mnohovojáků pobito kvůli neopatrnosti v hovoru, jemuž naslouchaloslužebnictvo!" podotkl lord Charles.Na to markýz neřekl nic a lord Charles po chvilce pokračoval:"Můj otec vždycky říkával, že lidé, které považujemeza sluhy, jsou hluší a němí, ale třebaže je to po-2121

někud zvláštní, jsou to přesto stejné lidské bytosti jakokdokoli jiný!""Já jsem se pouze vždycky domníval," prohlásil markýz,"že konverzace, která se odehrává na Eagles a v domě na Berkeleyském náměstí, rozhodně není určená procizí uši – že se týká jen mne samotného a těch několikahostů, kterým se dá důvěřovat!""Jenže majordomus a lokajové, kteří na tebe čekají,za dveřmi nepochybně špicují uši a taková prohlášeníse jim náramně zamlouvají!" poznamenal lordCharles."To ti nevěřím!" zvolal markýz. "To si všechno vymýšlíš!""Kéž by," prohlásil lord Charles. "Pravdou ovšem je,že pokud jde o tu Percevalovu sázku, Fleur nepřijmetvou nabídku k sňatku dřív, než bude jasné, zda vévodapookřeje a bude si vesele žít ještě dalších pár let."Markýz se posadil do křesla."Půjdu za ní a dostanu z ní pravdu!""Zapře to – pochopitelně, že všechno zapře," pravillord Charles, "ale čistě mezi námi, Johnnie, k ničemu tonepovede a jenom tě to ještě víc rozčílí.""Rozčilený? Jistěže jsem rozčilený!" vyštěkl markýz.Popadl svou skleničku se šampaňským a vzápětí ji opět

odložil."Opít se, to přece není řešení," řekl. "Musím si to spíšpromyslet."Lord Charles na něj hleděl se soucitem v oku. Neřeklvšak nic, dokud se ho markýz poněkud odlišným tónemnezeptal: "Co mám dělat, Charlesi? Je ti přece jasné, žepokud se vévoda uzdraví a Fleur si mě vezme, nikdy jíuž nebudu důvěřovat. Vlastně se mi zdá, že ji budu nenávidět,protože zničila mé ideály.""Hádám, že teď vlastně říkáš jediné," odpověděl lordCharles. "Chceš být zkrátka milován kvůli sobě samému,ne pro svůj titul nebo majetek."22

22"Samozřejmě! To je přesně to, co si přeji!" přisvědčil


10/87

markýz. "Snad si nemyslíš, že jsem si nevšiml, jak mě po celé roky uhání kdejaká ctižádostivá matinka s dcerouna vdávání?"Na chvilku se odmlčel. Teprve potom pokračoval:"Když tak uvažuji o tom, jak si přede mnou vykračujíjako ročkové na jarních dražbách, nemohu se ubránit pomyšlení,

jakého pitomce jsem ze sebe asi udělal.""Ničemu se nediv, spiklo se proti tobě všechno," řekl

soucitně lord Charles. "Fleur je velice půvabná a rovněžvelice chytrá.""Natolik chytrá, aby mě podvedla!" pronesl markýzhořce. "Já jsem jí věřil – skutečně věřil, Charlesi!""Musíš se nějak vypořádat se skutečností," odpovědělmu přítel, "že pro každou ženu je obtížné hledět na tebe,a přitom nevidět třpyt šlechtické korunky a slunce, odrážejícíse ve stovkách oken tvého Eagles.""Takže ty mi tedy se vší vážností tvrdíš, že mě nikdynikdo nebude milovat jen kvůli tomu, jaký jsem?" zeptalse ho markýz."Samosebou, že tě lidé budou milovat," opáčil lordCharles. "Už ses o tom přece mohl dostatečně přesvědčit.Avšak ty se vlastně ptáš na to, jestli by si tě některážena vzala, kdybys byl pouhý obyčejný chlapík,jehož jediným bohatstvím by byla jeho tvář a osobnost."Než mu markýz odpověděl, chvilku přemýšlel."Ano, tak to je. A řekl bych, že právě po tomhle toužíkaždý muž: aby byl milován jako muž, a ne kvůli něčemujinému."Lord Charles se usmál."Proč si to neověřit?""Co tím myslíš?""Proč jednoduše nezjistit, za co by stál tenhle svět,kdybys nebyl velevznešený markýz z Mounteagle, alejenom obyčejný pan Dlouhonoska."2323

"Jméno jako Dlouhonoska ovšem odmítám!" odfrklmarkýz."Klidně si říkej, jak ti je libo," odpověděl lord Charles."Poslouchej, Johnnie, uzavřeme sázku!"Uvažoval a potom zvolna pronesl: "Vsadím svého koně Stříbrného sokola, kterého tak obdivuješ, proti tvémuhřebci Vichrovi, že nevydržíš být dva týdny obyčejnýmchlapíkem – že hodíš flintu do žita, protože dáváš přednosttomu, jak tvůj život vypadá teď.""Panebože, Charlesi, tuhle sázku ti vážně nezávidím!

Samozřejmě, že bych dokázal být obyčejným člověkem!Po všech těchhle parádičkách by se mi ani v nejmenšímnestýskalo. Vždyť když jsme byli ve válce, ty a já, zažilijsme nepohodlí ažaž!""Jenže to jsi byl pořád velitel, pořád jsi dával rozkazy,pořád tě tvoje mužstvo obdivovalo – a generalita koneckonců také!""No tak dobrá. Kolik nepohodlí bys mi tedy přisoudil?"Lord Charles chvilku přemýšlel a pak řekl: "Právě jsi připustil, že nevíš nic o tom, jak to chodí mezislužebnictvem. Takže co kdyby ses stal na dva týdnyjedním ze sluhů? Součástí sázky je pochopitelně podmínka,že tě zaměstnavatel nesmí vyhodit pro neschopnost."

"Jak se vůbec odvažuješ předpokládat, že by mě mohlivyhodit pro neschopnost?" žasl markýz. "Žít jako sluha


11/87

přece není nic těžkého!""To si jenom myslíš, protože jsi sluhou nikdy nebyl,"odsekl lord Charles. "Nezdá se mi, že bys uměl leštitstříbro stejně dovedně jako Mullins!"Mullins byl markýzův majordomus na Eagles a mezijeho přáteli byl přímo vyhlášenou osobností.

"Kdybych už musel být sluha,"řekl markýz, "rad

ějibych dělal něco s koňmi. Při tomhle by mě alespoň nikdo

nenachytal!"2424

"To je pravda," připustil lord Charles. "Poskytuje ti tosice nespravedlivou výhodu, ale přesto ti dovoluji, abyses stal kočím.""No to je tedy něco, to ti řeknu!" uchechtl se markýz."Stříbrného sokola jsem odjakživa obdivoval a bude minejvětším potěšením uvést ho do mé vlastní stáje.""Chvástáš se jen což," řekl lord Charles. "Ale já siprvní projížďku na svém Vichrovi jaksepatří užiju."Oba se rozesmáli a markýz nalil lordu Charlesovi dalšísklenku šampaňského. Potom vracel láhev zpět dochladicí nádoby a zeptal se: "Ty to ovšem nemyslíš vážně,viď?""Proč by ne?" zeptal se ho lord Charles. "Především:jestliže se teď setkáš s Fleur, jsi povinen seznámit ji s tím,co cítíš. A musíš připustit, že pokud ses dozvěděl pravduz drbů služebnictva, staví tě to na roveň Percevalovi."Markýzovy rty se sevřely do úzké čárky."Tohle by byla ta poslední urážka!" pravil. "A zároveň něco, co naprosto nemám v úmyslu udělat.""Výborně. Potom tedy přijmi mou sázku a pojď ji zapsatdo knihy sázek."Markýz natáhl ruku po koženém fasciklu, jenž leželna křesle vedle něj. Vzápětí však změnil názor. Místotoho řekl: "Lidé by se začali zbytečně starat. A my musímeudělat jednu věc: přísahat při všem, co je nám svaté,že se o tomhle nedozví ani živá duše."Krátce se zasmál, avšak v tom zvuku nebyla ani špetkaveselí."Umíš si představit, jak by si klevetné jazyky smlslyna takové historce? To bychom jaktěživi nedokázaliustát!""To je ovšem pravda," připustil lord Charles. "A slibujiti, Johnnie, že já budu mít ústa na zámek.""Já také," řekl markýz. "A povím ti, že teď, když jsimi otevřel oči, se už nikdy nebudu moci podívat na sluhu,

aniž by mě přitom nenapadlo, že je to vyzvědač."2525

"Budeš tak mít alespoň příležitost poznat na vlastní kůži,jak žije druhá polovina lidstva," odtušil lord Charles.Přestože to na sobě nedal znát, ve skutečnosti se munesmírně ulevilo, že se markýz pro pravdu o Fleur Munroeovénerozběsnil daleko víc. Markýz byl totiž zamilovanýtak, jak to lord Charles u něj dosud ještě nikdy nezažil.Obával se proto, že jeho přítel odhodí veškerouopatrnost a vyzve Percevala na souboj.Tím by pochopitelně rozpoutal skandál, který byvzrušil celý Londýn. Protože markýz během válečného

konfliktu prokázal takovou udatnost, vévoda z Wellingtonuho při každé příležitosti velice chválil. Markýze


12/87

proto obdivovala spousta lidí, jejichž názory se těšilyznačné úctě.Záviděli mu pouze ti, kteří věděli, že se mu nikdy nemohouvyrovnat.Lord Charles měl od samého počátku podezření, žeFleur Munroeová je příliš dokonalá, než aby to mohla

být pravda. Jakmile zjistil, že se to děvče schází s hrab

ětemze Settingtonu úplně stejně jako s markýzem,

upřímně se vyděsil.První impulz mu velel, aby přítele bez meškání informovalo dívčině proradnosti. Vlastně byl nakonec vděčný,že ho této nepříjemnosti ušetřila Percevalova neomalenásázka.Nicméně mu bylo jasné, že markýz je zasažen dohloubi duše. Chvilku mu potrvá, než se zotaví z toho, cobude už navždy považovat za ženskou zradu.Kdyby se teď na nějaký čásek ztratil ze scény, bylo byto asi nejlepší, co by mohl udělat. A potom se lorduCharlesovi zčistajasna vylíhl v hlavě ten nápad, aby semarkýz vydával za sluhu.Lord Charles si říkal, že tohle ho určitě zabaví natolik,že se nebude zaobírat ženou, jež ho oklamala.A možná mu to současně umožní nahlédnout do životalidí, kteří na tom nebyli tak dobře jako on sám.2626

Markýz měl všechno.Jenom stěží by dokázal pochopit, že ostatní mohou trpěta mají k tomu stovky dobrých důvodů.A o těchto důvodech nemá markýz ani ponětí.Lord Charles markýze obdivoval od dob, kdy spolubyli v Etonu. Markýz vynikal v kdejakém sportu a bylonaprosto nespravedlivé – jak si přinejmenším někteřímysleli – že si odnáší mnoho cen i za intelektuálnívýkony.Kdepak, Johnnie se nenarodil se stříbrnou lžičkouv ústech! řekl si v duchu lord Charles. Ta jeho lžička bylapřímo posázená diamanty!"Tak, a teď si to musíme promyslet, Johnnie," proneslnahlas. "Nejdříve ze všeho, jak jistě víš, ti budeme musetnajít nějaké vhodné místo. Takže je třeba zfalšovattvoje doporučení."Markýz, jenž vyhlížel poněkud sklesle, se rozveselil."Celou tu věc naplánujeme tak důkladně, jako by sejednalo o válečné tažení," prohlásil."To je ostatně něco, co tě vždycky bavilo," připomněl

mu lord Charles."Hádám, že tohle mě bude bavit stejně," řekl markýz,"ale můj převlek musí být absolutně bezchybný.""Jak jinak!" přitakal lord Charles. "Jinak bys přeceprohrál sázku a Vichr by byl můj!""I ty chlape zpropadená!" zaklel markýz. "Ty sis svouvěcí nějak náramně jistý! Kdybych se nedokázal proměnitve velmi schopného a žádaného kočího, musel bychse hanbit sám před sebou!"Usmál se a potom dodal: "Pokud si vzpomínáš, Charlesi,v Etonu jsem býval po čertech dobrý herec. Přecejsi nezapomněl, jak jsme hráli Shakespeara, nebo ano?Byl jsem Shylock jako vystřižený!"

"Vlastně jsem si vždycky říkal, že jsi byl lepší jakoKlubko ve Snu noci svatojánské!"


13/87

"Teď mě ovšem schválně urážíš!" namítl markýz. "A já2727

mám sto chutí přinutit tě, abys šel hezky se mnou jakomůj poskok!""To by ovšem byla chyba," prohlásil kvapně lord

Charles, "protože já bych udělal všechno pro to, aby seti nepodařilo uzmout mi Stříbrného sokola."

"Celý ten nápad je skrznaskrz bláznivý!" usmál semarkýz. "Pojď si na něj ještě jednou připít!"Lord Charles pozvedl sklenku. "Tak tedy na nejhezčíhokočího, který kdy v rukou třímal opratě!" řekl."Dal bych přednost jinému popisu – na kočího, kterýs těmi opratěmi umí zacházet jako nikdo!" zavrčelmarkýz.Potom klidně dopil šampaňské, a marně se sám sebetázal, který čert ho přesvědčil, aby se vrhl po hlavě dotakové pošetilosti.2828

2Sotva se pak markýz vrátil do svého domu na Berkeleyskémnáměstí, posadil se, aby si naplánoval, dočeho by se teď vlastně měl pustit. Uvědomil si, že Charlesmá pravdu, jestliže mu tvrdí, že by se měl vzdálitz Londýna.Byla by velká chyba, setkat se nyní s Fleur.Ačkoliv cítil, že ji nenávidí, nějaká část jeho osobnosti,což bylo, jak se domníval, jeho raněné srdce, po ní zároveň mocně toužila.Vždyť je tak krásná, jemná a poddajná!Sotva se dalo uvěřit, že by se pod tím přelíbezným zevnějškemmohla skrývat obratná pletichářka cílevědomě šplhající po společenském žebříčku.Zjistil, že nedokáže v klidu sedět.Vstal, aby se prošel po své studovně, jež byla obloženáknihami. Třebaže by tím asi bylo mnoho lidí velmipřekvapeno, markýz byl náruživý čtenář.Zničehonic ho přepadla chuť rozjet se někam za hranicea navštívit místa, která ještě nikdy předtím neviděl.Potom si však uvědomil, že nemá v úmyslu přenechatCharlesovi svého Vichra."Nejprve vyhraju Stříbrného sokola – a pak, pokudzjistím, že se nedokážu setkat s Fleur tváří v tvář, prozkoumámkouty světa, o nichž jsem až dosud jenom četl."29

29Usadil se za stůl a zazvonil na zvonek.Neprodleně přispěchal lokaj."Chci mluvit s Waltersem," řekl markýz."Jak si přejete, pane."Jak markýz věděl, lokaj prošel dveřmi v zadní částidomu, jež vedly dozadu ke stájím.Walters byl jeho londýnský kočí. Byl to mládenec, kterýse bez obtíží vyrovnal hlavnímu kočímu z markýzovasídla Eagles, jenž sloužil ve stájích už dvaatřicet let.Zatímco markýz čekal, bubnoval prsty na desku stolu.Jeho mozek však pracoval, jako by měl naplánovat taženímarkýzových oddílů proti Napoleonovým vojenským

silám, které mají převahu.Ve válce markýz zaznamenal tolik úspěchů, že ho to


14/87

překvapilo stejně jako muže, kteří pod jeho velenímsloužili. Jenomže tenkrát, řekl si v duchu, jsem byl velitelema přinejmenším jsem věděl, kdo je můj nepřítel.Určitě to nebyla půvabná tvářička, lživý jazyk a velikánskéoči, jež skrývají vše, z čeho by se dala vytušitpravda.

Trvalo to pouze pár chvil. Otevřely se dve

ře a lokajpronesl: "Pan Walters, Vaše Lordstvo."

Do místnosti vkročil kočí.Markýz na něj upřel pohled, který se podstatně lišilod toho, jejž svému sluhovi obvykle věnoval.Walters byl vysoký muž – bezmála stejně vysoký jakosám markýz. Přestože se v jeho rysech tajilo cosi poněkuddrsného, byl to muž nepochybně pohledný. Tmavévlasy měl ze širokého čela shrnuté dozadu.Zůstal uctivě stát hned za dveřmi, dokud markýz neřekl:"Chtěl jsem vás vidět, Waltersi.""Prosím, pane.""Pojďte blíž, protože to, co vám musím říct, je přísně tajné," pravil markýz.Walters pokročil vpřed a došel až před stůl, za nímžseděl markýz.3030

"Jeden můj přítel," začal markýz pomaloučku, "sevsadil o slušnou sumičku a potřebuje vaši pomoc."Walters vypadal trochu popleteně, ale neřekl dosudani slovo, zatímco markýz pokračoval: "Vsadil se s jinýmnaším přítelem o to, že po celé dva týdny dokážejezdit se čtyřspřežím, na což je mimochodem odborník,jakožto obyčejný kočí, a za celou tu dobu nikdo nepostřehne,že tenhle člověk je vlastně šlechtic."Walters naslouchal a markýz v jeho zraku náhle postřehlzáblesk porozumění."Tak, a já chci, abyste tomu mému příteli poskytl veškeroupomoc," řekl markýz. "Chci, abyste mu obstaralmísto kočího.""A kerak že bych to moh zmáknout, pane?" zeptal seWalters."Nemělo by to být nic obtížného," odpověděl markýz."Předpokládám, že znáte lidi od fochu nebo nějakouagenturu, u níž si většina lidí ze společnosti najímá služebnictvo.""To jó, pane. Tohle sou Huntovi v Mount Street. Tamsme tehdá splašili toho náhradníka, dyž Billa pokopaljeden z koňů.""Ano, vzpomínám si na to," prohlásil markýz, "třebaže

jsem tenkrát neměl ponětí, kde jste toho muže sehnal.""Není marnej," pravil Walters. "A já si mysim, že ažod nás zasejc pude, pan Barrett mu dá primovní doporučení."Pan Barrett byl markýzův tajemník. Markýz ani v nejmenšímnestál o to, aby se pan Barrett dozvěděl o sázce,kterou údajně uzavřel jakýsi přítel jeho pána. Barrett byltotiž velmi důvtipný a pravděpodobně by uhádl, že secelá věc nějak týká samotného markýze."Takže to, co jsem vám právě sdělil," řekl markýz, "jenaprosto tajné. Důvěřuji vám. Věřím, že o tom, oč jsemvás jménem svého přítele požádal, nepovíte nikomu– a tím myslím opravdu nikomu."31

31"Nepovim vo tom živý duši, pane," odvětil Walters,


15/87

"jenomže dyž já eště ani nevim, vo co mě vlastně VašeLordstvo žádá."Beze spěchu a velmi podrobně, aby v žádném případě nemohlo dojít k mýlce, mu markýz všechno vyložil, a tojednoslabičnými slovy.Walters se měl vypravit do agentury a požádat o práci

pro sebe."Vysvětlíte jim," řekl, "že v mých službách zastávátepostavení pouhého druhého kočího a vrchní kočí, kterýje služebně nad vámi, je dosud tak mladý, že bude jezdits mými koňmi ještě hodně dlouho."Odmlčel se a vzápětí dále pokračoval: "A vy se protochcete stát vrchním kočím, což je postavení, k němužvás – podle vašeho vlastního přesvědčení – předurčujízkušenosti, které jste získal.""Jó, tomu bych rozuměl, pane," řekl Walters, "ale esise mezi lidma roznese, že si hledám jinej flek, budou sivšicky myslet, že mě Vaše Lordstvo vyhazuje ze služby.""Ale ono se to neroznese," prohlásil markýz, "protoževy přece nepoužijete své skutečné jméno.""Že nepoužiju svý skutečný méno?" opakoval po němWalters užasle."Samozřejmě, že ne!" opáčil markýz. "V té agentuřejste přece nikdy předtím nebyl, protože pokud si dobřevzpomínám, jste v mých službách od té doby, co jste bylčeledínem ve stáji, potom jste sloužil jako stájník a nakonecjako druhý kočí. Není tudíž pravděpodobné, že byvás tam někdo mohl poznat.""Ne, to dozajista ne, pane."Walters začínal vypadat o něco veseleji.A potom – přesně jak to markýz očekával – se zeptal:"Jaký méno bych teda měl uvíst, pane?""Jedno jsem pro vás vymyslel," odpověděl markýz."Mělo by to být něco jednoduchého. Co třeba JohnLyon?"3232

"Ale jó, to vypadá vobstojně!" zakřenil se potěšeně Walters.Markýz záměrně použil své skutečné křestní jméno,k čemuž ho přivedla prostá úvaha: kdyby ho totiž někdozničehonic oslovil jiným jménem, mohlo by se snadnostát, že by se k němu zapomněl hlásit. Rovněž ho napadlo,že by v jiné situaci třeba udal své skutečné jménodřív, než by mu došlo, co dělá.Takže křestní jméno by souhlasilo – a než se dostane

k příjmení, vzpamatuje se a uvědomí si, že vlastně vystupujev přestrojení.Pokoušel se předem odhadnout veškerá úskalí, nanichž by mohl případně ztroskotat.Povšiml si také, že Walters je klidný, neukvapený,a ještě než promluví, chvíli rozvažuje.Ano, právě takhle to musím dělat i já, řekl si markýzv duchu."Bezvýhradně věřím, Waltersi," pronesl vzápětí nahlas,"že to dokážete zařídit ihned, ještě během tohotoodpoledne. Přesvědčte se, že nikdo z domu ani ze stájínemá ani potuchy o tom, kam jste odešel.""Já vobčas chodívám na špacír dočista sám, to dyž mi

Vaše Lordstvo už neráčí dát žádnej jinej rozkaz," odpovědělWalters.


16/87

Markýz odhadoval, že Walters chodívá do nálevnyv Pastýřských stájích anebo do hospody v Hertfortskéulici, kam pravidelně dochází spousta kočích, jak bylomarkýzovi známo. Pronesl: "Až do večera pro vás nemámžádné jiné rozkazy, takže se okamžitě vydejte zjistit,co pro mne můžete udělat."

Zničehonic ho napadlo, co ud

ělá, pokud žádné volnémísto nesežene.

Z koženého stojánku na stole vzal arch svého hlavičkovéhodopisního papíru a položil si ho před sebe.Chopil se čerstvě naostřeného brku a dal se do psanínadšeného doporučení pro pana Johna Lyona.3333

Tento muž, napsal, byl v mých službách více než dvaroky. Potom pokračoval:Je to člověk poctivý, spolehlivý, vynikající. Skutečně bez váhání a ochotně mu nyní dávám doporučení,aby mohl získat postavení vyšší nežli to, kterézastává v této chvíli.Podepsal se, čerstvý inkoust vysušil pískem z posýpátkaa podal papír Waltersovi.Ve chvíli, kdy to udělal, pochopil ze způsobu, jímž seWalters na doporučení podíval, že tenhle muž to číst nebude.Napřáhl ruku a ten list papíru mu opět vzal."Přečtu vám, Waltersi, co jsem tady napsal," řekl,"a chci vám říct jediné: kdybyste někdy zatoužil odejítz mých služeb, napíšu vám doporučení ještě lepší!""Ó, tohle bych nikdá neuďál, pane!" široce se na nějusmál Walters. "Ne dřív, než budu takovej dědek plesnivá,že už neuvidím na tu cestu před sebou!""Jenom abych do té doby tak nezestárl, že bych vámto doporučení už ani nedokázal sesmolit," usmál se markýz."Mimochodem, kolik je vám let?""Třicet pět, pane."Protože markýzovi bylo o tři roky méně, řekl si, žeudělal terno – Walters se za něj bude vydávat s úspěchem.Propustil kočího, ale předtím mu dal ještě instrukce,jak si má počínat, až se vrátí. Měl požádat svého pánao rozhovor pod záminkou, že se jedná o jednoho z koní.Markýz věděl, že pokud by si nenašel vhodný důvod,celá domácnost by si hned začala šuškat, jak je to divné,že pán má nějaké kšefty s Waltersem."Budu si to pamatovat, pane," řekl Walters, když odcházelze studovny. Zaklapl za sebou dveře.V okamžiku, kdy to udělal, markýz zauvažoval, jestli

majordomus nebo některý z lokajů náhodou neposlouchaliza dveřmi. Podobná myšlenka ho nikdy předtím3434

ani ve snu nenapadla a docela ho znepokojovalo pomyšlení,že by tomu od nynějška mělo být jinak."V budoucnu už nikdy nebudu chovat ke svému služebnictvustejné city jako dřív!" řekl si rozzlobeně.Vždycky byl nesmírně pyšný na to, jak zdatné služebníkymá, a na to, že ve všech jeho domácnostech jdevšechno jako na drátkách.Věděl, že z velké části je tomu tak zásluhou pana Barretta.A současně to bylo i tím, jak mu připomněl Charles,

že všichni jeho sluhové pocházejí z rodin, v nichž sepracovní povinnosti předávají z generace na generaci.


17/87

Stát se čističem nožů na Eagles, to bylo prestižní postavení.Každý vesnický kluk, který dovršil věk dvanácti let,o tohle místo usiloval. Děvčata zase chtěla být pomocnýmikomornými.Každý z nich si mohl oči vyplakat, když ono kýženémísto ve Velkém domě právě nebylo volné.

V takovém případ

ě si doty

čný nebo doty

čná muselihledat zaměstnání někde jinde na venkově – ba co hůř:

v Londýně.Walters byl pryč sotva pár vteřin, když markýz nečekaně otevřel dveře studovny. Upřel zrak na lokaje, kteříměli službu u haly.Pomyslel si, že kdyby je přistihl, jak si spolu něcošeptají, bylo by jasné, že probírají to, co zrovna nepozorovaně vyslechli za dveřmi.Tím okamžikem by bylo jeho tajemství nenávratně ztraceno.K markýzově úlevě však oba lokajové stáli bez hnutí,každý po jedné straně dveří. Nerozprávěli spolu, vypadalipouze notně znuděně.Opět dveře zavřel.Současně ho popudila představa, že by se měl v jednomkuse chovat takhle podezřívavě.3535

Hněval se, neboť klid jeho mysli byl narušen.Byl si jistý, že se už nikdy nebude cítit doopravdyv bezpečí.Bude nastražený, ať už se bude milovat s hezkou ženou,nebo si bude vyměňovat tajné informace s politiky,v kterýchžto činnostech si odjakživa liboval.Celé je to jako zlý sen! řekl si v duchu.Jeho logicky uvažující mozek se tázal, jaká jiná alternativapřipadá v úvahu.Obejít se bez služebnictva? To je přece nemyslitelné.Dva hodiny nato si již začal říkat, že Walters zřejmě neuspěl. Potom se však náhle otevřely dveře studovnya vstoupil majordomus Hanson."Pokud by vám to nebylo na obtíž, pane, Walters by sis Vaším Lordstvem rád pohovořil o Červené hvězdě.""O Červené hvězdě?" zvolal markýz s dobře sehranýmpřekvapením. "Doufám, že se tomu zvířeti nic nepřihodilo!""To by mohl být jeden z důvodů, pane.""Tak to mi sem Walterse raději pošlete!" přikázalmarkýz.A už o minutku později vcházel Walters do studovny.

Tvář měl sice poněkud zarudlou, ale očividně byl spokojensám se sebou.Ještě než stačil pronést první slovo, markýz si položilprst na rty. Přešel přes místnost a stanul u okna, jež bylotrochu dál ode dveří. Vzápětí pokynul Waltersovi, abyse k němu připojil.Jakmile Walters popošel blíž k němu, markýz řekl:"Mluvte potichu! Nechci, aby nás někdo potají vyslechl.""Samosebou, pane.""Podařilo se vám to?""Jo, jo, pane! A hádám, že sem pro toho džentlmenasplašil báječnej flek!""Kde to je?" otázal se markýz.

3636


18/87

Walters se pohrabal v kapsách a celkem neohrabaně vytáhl kousek papíru, na němž stálo:Lady Horncliffová,Islington House,Islingtonské náměstí.Markýz to jméno dlouho a bedlivě zkoumal a nakonec si

s uspokojením uvědomil, že o žádné lady Horncliffovév životě neslyšel.

"Říkáte tedy, že jste to místo dostal?" vyptával semarkýz."No jó, pane, dostal. Zaměstnali mě v tu ránu, poniváč kočí milostivý paní si zlámal nohu."Markýz přikývl a Walters pokračoval: "Tajemník povidá,že madam odjíždí zejtra hnedka po ránu do Herefordshirua já mám bejt ve stájích nachlup přesně vevosum!"Markýz potlačil výkřik překvapení. A současně bylpotěšen.Jde to ještě rychleji, než si vůbec troufl očekávat.To znamená, že bude z Londýna pryč dřív, než si toněkdo stačí uvědomit.A nechá Charlese, ať si výmluvy pro jeho nepřítomnostvymýšlí hezky sám.Věděl rovněž, že tohle zmate Fleur – a doufal, že budeznepokojená.Potom se přinutil myslet zase na to, co říká Walters."Protože to je dlouhá cesta, pane, madam cestuje seštyrma koňma v zavřeným kočáře. Zavazadla se povezouv bryčce se šestispřežím, a to hned časně zrána."Odmlčel se, aby mohl nabrat dech, a potom dodal:"Budou tam dva chlapi jako jízdní doprovod, pane.""Tahle urozená dáma evidentně cestuje ve velkémstylu!" poznamenal markýz.Pořád ještě si lámal hlavu nad tím jménem a říkal si,3737

že o žádné lady Horncliffové dosud ještě nikdy neslyšel.Koneckonců, v Islingtonu neznal vůbec nikoho.Islington se v poslední době stal módní londýnskoučtvrtí."Zatímco jste byl venku, Waltersi," zeptal se, "nepodařilose vám náhodou zjistit o madam něco bližšího?""Jenom to, že je náramně bohatá, pane, ale s penízkamaže se loučí hodně nerada!"Markýz se usmál.Tohle byla informace přesně toho druhu, který potřeboval,

takže se vyptával dále: "A ještě něco?""Ten tajemník toho moc neřek, pane, ale stájníci povídali,že jsou rádi, že na tu cestu sami nemusej, poniváč i kousek jízdy s madam vydá za putování na konec světa!"Markýz se rozesmál."Jsem si jistý, že až se můj přítel dozví, co jste zjistil,bude vám velice vděčný," řekl. "Díky tomu bude pro nějjednodušší sehrát tu roli kočího.""Já se na ty její koně dobře kouk, pane," prohlásil Walters."Nic špatnýho se s nima neděje, sou v pořádku."Markýze napadlo, že mu to každopádně značně ulehčíživot, ale nahlas na to neřekl ani slovo."Vím, jak dobrý jste v tomto ohledu soudce, Waltersi,"

pravil. "Pokud se jedná o koně, neunikne vám ani ň!""Doufám, že máte pravdu, pane. Myslim, že ten


19/87

džentlmen, kerej je bude řídit, zjistí, že je s nima snadnýpořízení – tedy jesi běhají tak dobře, jako vypadaj."Markýz si tuto informaci uložil do paměti a pak Waltersoviještě jednou poděkoval za to, že mu přispěl pomocí."Můj přítel vám bude velice vděčný za pomoc," řekl."Požádal mě, abych vám předal tohle."

Strčil Waltersovi do dlan

ě t

ři guineje, ko

čí si je vzala upřel na markýze rozzářené oči.

"To je štědrý, vážně štědrý, pane, a já tomu džentlmenovimockrát děkuju a přeju mu hodně štěstí!"3838

"Myslím, že ho bude potřebovat," podotkl markýz."Ale pamatujte: stačí, jestliže někde řeknete slovo, a jehopřestrojení bude odhaleno, takže prohraje sázku!""Budu mlčet jako hrob!" přislíbil Walters.Markýz se od něj odvrátil a Walters řekl: "A dá miVaše Lordstvo vědět, esi ten džentlmen vyhraje?""Samozřejmě, dám," odvětil markýz, "ale na to si ještě musíme dva týdny počkat.""Rozumím, pane a eště jednou děkuju!"Walters se rukou dotkl čela a opustil studovnu.Markýz si pečlivě pročítal papírek s adresou ladyHorncliffové."V osm hodin zítra ráno," řekl si a strčil lístek do kapsy.Vzápětí vyslal posla do bytu lorda Charlese, aby muvyřídil, že ho pán dnes čeká na večeři.Na večer si žádné zvláštní plány nedělal, protoženetušil, kdy se Walters asi tak může vrátit. Kdyby kočíneuspěl, musel by ho poslat na jiná místa v Londýně.Nyní by si rád popovídal s Charlesem – nechtělo semu sedět o samotě s vlastními myšlenkami.Pohlédl na hodiny.Fleur a jeho návštěva u ní, v jejím domě v ParkStreet… Touhle dobou se už o hodinu a půl opozdil.Bude čekat u okna, aby viděla, až se zahradní brankaotevře.A podiví se, co ho asi zdrželo a proč jí nedal vědět.Jestliže jí chtěl něco sdělit, posílal jí vzkaz, který adresovaljejí komorné.Jak ho Fleur pořád dokola ujišťovala, Jonesová bylajediným člověkem na světě, jenž tušil, jaká je pravá povahajejich vzájemných citů.Nyní se mohl zbláznit vzteky při pomyšlení, že se tatoJonesová se vším, co dělali, svěřovala Percevalovu komorníkovi."Čert tu ženskou vem! Je to stejná zrádkyně jako její

paní!" řekl si markýz.3939

Několikrát během dne zauvažoval, zda už vévodaz Dorsetu náhodou nezemřel.A pokud ano, jak by mu Fleur asi sdělila, že už spolunejsou nadále zasnoubeni? Dopisem? Anebo by mu tořekla osobně?Nesnesitelně ho zraňovala představa, jak se tato dívkapoddává Settingtonovým polibkům, stejně jako se kdysipoddávala jeho něžnostem.Sdělila mu také tím svým měkkým, sladkým, nevinnýmhláskem, že ho miluje?

Dokázal i Settington vyvolat v jejím těle ona drobnázachvění?


20/87

"Proklínám ji! Bude mě pronásledovat navždy!" prohlásildivoce markýz. "A já už nikdy, nikdy nebuduschopen věřit jiné ženě!"Byl by naprostý blázen, kdyby si neuvědomil, jaký tov jeho případě bude mít společenský dopad.Věděl, že stát se markýzou z Mounteagle a mít při

slavnostním otevření parlamentu ve vlasech úchvatnourodinnou čelenku, to by pro každou ženu znamenalo nesmírně

mnoho.Vždycky se domníval, že až jednou bude mít manželku,bude tato žena stejnou ozdobou jeho tabule, jako jeteď jeho matka.Vybavoval si, jak ji jako malý hošík potají sledovalz minstrelské galerie. Jestliže se na Eagles pořádala velikáslavnost, jeho matka vypadala jako královna z pohádky.S těmi diamanty, jež se jí třpytily na hlavě a kolemšíje, bývala nádherná.Zíral na ni jako u vytržení, jež se dostavovalo i tehdy,když za ním matka přišla do ložnice, aby mu dala polibekna dobrou noc."A ta slavnost dnes večer, maminko… Je hodně, hodně důležitá?" Vzpomněl si, že jí jednou položil takovoutootázku."Hodně důležitá, miláčku," řekla mu tehdy matka,4040

"a mezi tatínkovými hosty je i jeden král s královnou zezámořských krajů a předseda anglické vlády.""Chtěl bych povečeřet s tebou," řekl jí tehdy.Matka ho vroucně objala. Potom pravila: "Jednohodne, můj chlapečku znejmilejší, budeš sedět na tatínkově místě a na mém křesle bude sedět, jak doufám, tvojemanželka, která bude velice krásná a bude tě velicemilovat.""Nikdy nemůže být tak krásná jako jsi ty, maminko!"prohlásil tenkrát oddaně.Matka se zasmála."Doufám, že bude ještě krásnější a že tě bude milovatjako já!"Políbila ho na dobrou noc a on tam potom ještě dlouhoudobu ležel a nemohl usnout.Inu, řekl si nyní v duchu, zdá se, že se maminčinopřání nikdy nevyplní.Ženy se za něj chtějí provdat, protože sedává na místě svého otce.A ona si přála sedět v křesle jeho matky s její tiárou

na své pletichářské hlavičce."Nikdy se neožením!" zapřisáhl se.Pronesl tato slova nahlas a přitom mu táhlo hlavou, žese to týká nejen Fleur, ale všech žen na světě.Potom v zoufalství pochopil, že dříve či později si budemuset nějakou manželku najít. Musí mít dědice, kterýse stane příštím markýzem a nositelem rodových tradic.Bude muset respektovat tradiční způsoby těch, kteřímají šlechtický predikát.Až současný lord místodržitel Oxfordu odejde na odpočinek,markýz postoupí na jeho místo. Už nyní bylšlechtic-dvořan a čestný pobočník prince regenta.Každá markýza z Mounteagle se stává dvorní dámou.

Existoval ještě další tucet postů, jež by měl markýz automatickyzaplnit – a to vše z toho prostého důvodu, že


21/87

4141

obul boty svého otce. Samozřejmě, že chtěl být poslušnýmsynem, který – až nastane čas – vykročí v otcovskýchšlépějích. Avšak v této chvíli se pomyšlení na sňatekupřímně lekal.

A stejně tak se lekal i žen, protože pohled na kteroukoliz nich mu bude připomínat, jak se ho Fleur pokoušela

oklamat.A jak mu lhala a lhala a lhala…Pořád ještě přecházel sem a tam po studovně, když sevrátil lokaj se vzkazem od lorda Charlese.Stálo v něm, že se k němu jeho přítel dostaví před osmouhodinou večer.Markýz zamířil nahoru, aby se převlékl.Komorník už na něj čekal.I tohle byl rodinný služebník, který začínal na Eaglesa jeho osobním komorníkem se stal, jakmile markýz vyšelz Etonu.Markýze by těšilo, kdyby mu komorníka mohl dělatjeho bývalý vojenský sluha, jenž s ním byl kdysi v Portugalskua ve Francii. Věděl však, že by tento návrhvzbudil pocity silné zášti – jak by mohl nějaký cizí člověkzastávat jedno z nejdůležitějších míst v celé domácnosti?Markýz se proto musel s milým Hawkinsem rozloučita zabezpečit ho na zbytek života solidním důchodem.Našel mu rovněž zaměstnání u jednoho ze svých přátel,jehož domácnost nebyla tak zatěžkaná břemenem rodinnýchslužebníků.Muž, jenž mu dělal osobního komorníka teď, ve svépráci vynikal a byl vůči němu, jak se markýz vždyckydomníval, výjimečně loajální. Ale teď se markýz jensám sebe ptal, jestli je možné Stortonovi důvěřovat doopravdy.Co když se prochází s komornou některé ze společenskýchkrásek a opakuje pro její ouška všechno, co potajívyslechl?4242

Protože pouhé pomyšlení na to přivádělo markýzek zuřivosti, raději se svlékl a odbyl si svou koupel v kamennémmlčení.To Stortona přimělo, aby markýzi věnoval zkoumavýpohled.Nechápal, co jeho pána znepokojuje.A markýze znenadání napadlo, že je pravděpodobné,že Storton ví o Fleur!

Kdyby se tudíž zdálo, že markýz vyhlíží nějak zkroušeně nebo zoufale, vzbudilo by to podezření.Ach, můj ty Bože! řekl si v duchu. Kde je konec tohozašmodrchaného klubka? A je možné, abych se ještě vůbecněkdy choval přirozeně?Vzpomněl si, že Storton vlastně ještě netuší, že jehopán utíká.Kolik nedbalého úsilí musel vyvinout, aby při vylézáníz vany dokázal nedbale prohodit: "Ach, vidíte, Stortone,zapomněl jsem vám to oznámit! Na den na dva odjíždímna venkov s lordem Charlesem. Chce, abych sepodíval na nějaké koně, které on osobně považuje za báječnoukoupi, ale byla by zřejmě chyba, kdyby se jejich

majitel dozvěděl, s kým vlastně jedná."Storton na něj udiveně pohlédl.


22/87

"Jak tomu Jeho Lordstvo dokáže zabránit?" zeptal se."Je to zjevně dost jednoduchý, nepříliš významný člověk.Jakmile však dojde na cenu, za kterou má prodat,má filipa ažaž."Storton se vesele zašklebil."Takoví jsou všichni, pane!"

"Já vím," přisv

ědčil markýz. "Zabalte mi jen pár v

ěcí,které budou nezbytné, ale nic příliš elegantního, rozumíte?"

"Ano, ovšem, pane. A kdy Vaše Lordstvo hodlá odcestovat?""Zhruba v sedm hodin zítra ráno," odpověděl markýz."Vzbuďte mě tedy, prosím, o hodinu dřív. Lord Charles4343

se tu pro mě zastaví – a vy se mnou, samozřejmě, nepojedete.""To je mi líto, pane.""Očekávám, že si v mé nepřítomnosti už něco na prácinajdete," poznamenal markýz.Zatímco to říkal, všiml si, jak se Storton uculil, a bylsi naprosto jistý, že je v tom žena. Náhle zatoužil zeptatse ho, jestli se jedná o komornou nějaké urozené dámya kdo je ta její paní.Vzápětí ho napadlo, že pokládat takovéto otázky, kterési Storton může později snadno vybavit, by bylo pořádnýmšlápnutím vedle."Zabalte mi všechno ještě dnes večer," řekl, kdyžse dooblékl. "A pochopitelně si s sebou neberusvůj kožený kufr ani nic jiného, na čem by byla korunka.""Budu na to dbát, pane. Ale předpokládám, že s sebousamozřejmě budete chtít svůj jezdecký úbor.""Ano, jak jinak," přitakal markýz, "a pro případ, žebychom museli ven za každého počasí, raději bych siměl vzít i svou jezdeckou pláštěnku.""Jak jsem již Vašemu Lordstvu sdělil, začíná být veliceobnošená!" pravil Storton."To bude na této cestě jen k prospěchu celé věci," řeklmarkýz. "Ale až se vrátím, připomeňte mi, abych si objednalpláštěnku novou.""Udělám, jak si Vaše Lordstvo přeje."Markýz znovu sešel po schodišti dolů.Charles už na něj bude čekat, avšak markýz dospělk rozhodnutí, že mají-li si s přítelem popovídat, byla bychyba, kdyby se tento rozhovor odbýval v domě.Poté, až by se spolu uchýlili do studovny, by mohlisluhové poslouchat za dveřmi.Mám pocit, jako bych žil v cizí zemi, napadlo markýze.Za celý život se mi až dosud nestalo, že bych podezříval

někoho ze svého okolí, nedůvěřoval kdejaké ženě 4444

anebo cítil, že muž se zvučnějším titulem, než je tenmůj, je beze vší pochybnosti mým nepřítelem.Vstoupil do studovny a lord Charles ho už očekával.A poprvé za celou dobu, kdy trvalo jejich přátelství,lord Charles spatřil, že markýzovy rty křiví cynickýúšklebek.* * *Nazítří ráno v sedm hodin dorazil markýz do stájí příslušejícíchk Horncliffe House. Přesně podle předchozíúmluvy to Charles provedl tak, že ho tam dopravil

v drožce. Zdálo se, že proti markýzovým ohnivým konímse drožkářova kobylka vleče jako šnek.


23/87

"Je něco nového?" otázal se markýz, když ho přítelvyzvedl na berkeleyském náměstí.Lord Charles se nesnažil předstírat, že neví, o čemje řeč."Sotva jsi odešel, dorazil do klubu Settington," odpověděl,"a já jsem zaslechl, jak se ho kdosi ptá, jak se vede

jeho otci.""Co na to odpověděl?" vyptával se markýz."‚Zatím žádné zlepšení,‘ povídá Settington, ‚ale ještě se nevzdáváme naděje.‘"Markýz si škodolibě pomyslel, že alespoň tohle ponecháFleur ještě chvíli v nejistotách.Bezpochyby se pokusí nějak se s ním spojit.Bude chtít vyzvědět, proč se nedostavil na schůzku,jak jí slíbil."Co řekneš, pokud se Fleur a s ní pochopitelně i spoustaostatních známých začne vyptávat, kam jsem se poděl?"otázal se lorda Charlese."Ještě jsem se doopravdy nerozhodl," odvětil lordCharles. "Možná, že jsi odcestoval na venkov – ne naEagles, ale do jednoho ze svých dalších domů, protože tipřišla zpráva, že tam došlo k nějakému vloupání."4545

"Co tam měli ukrást?" zeptal se markýz."To není důležité," odpověděl lord Charles. "Vloupáníse bojí každý, a než se dostanu k tomu, že bych měl říctněco o tvých potížích, začnou všichni vykládat o těchsvých a o tom, jaká bezpečnostní opatření udělali."Markýz se zasmál, ale příliš nenuceně to neznělo."Takže jinými slovy, ty se domníváš, že si ohledně ménepřítomnosti nebude dělat živá duše starosti?""Jedině Fleur. A jestliže se vévoda uzdraví, bude celážhavá, aby tě lapila do osidel!""Tak ji udržuj v patřičných mezích, dokud se nevrátím.""A co uděláš potom?" dotazoval se lord Charles."Ještě jsem se nerozhodl," odvětil markýz, "ale zřejmě se vydám za hranice.""Chceš, abych jel s tebou?""Samozřejmě! A napadlo mě, že bychom mohli prozkoumatkraje, které jsme zatím neviděli.""No, řeknu ti, že tohle je něco, po čem jsem vždyckytoužil," odpověděl lord Charles, "ale nikdy jsem nebyls to odtrhnout tě od tvého milovaného Eagles a od koní,kteří pro tebe – tedy alespoň podle mého názoru – odjakživaznamenali víc než kterákoli žena."

"Právě to jsem si myslel také, dokud jsem nepoznalFleur," opáčil markýz."Musíš na ni zapomenout," pronesl klidně lord Charles,"a poněvadž mám podobnou patálii za sebou i jásám, mám pro tebe jedinou útěchu: čas všechno zahojí.""Řekl bych, že máš pravdu," souhlasil s ním markýz,"ale než k tomu dojde, setsakramentsky to bolí.""Však já vím," pravil Charles, "ale mysli na to, o kolikbolestivější by to bylo, kdybys tohle všechno zjistilaž poté, co by ses s ní oženil!"Markýz pochopil, že přítel mu ve skutečnosti naznačuje,že Fleur by mu byla nevěrná. A on by s tím nemohlnic dělat – pokud by si ovšem nepřál rozpoutat skandál.

4646


24/87

"Máš pravdu, Charlesi," prohlásil po chvilce mlčení,"a já jsem si velmi dobře vědom toho, proč mě teď posílášpryč po téhle falešné stopě!"Znovu se odmlčel a potom pokračoval: "Ale jestli tochceš vědět, moje tělo bude zakoušet nepohodlí tohovšeho, zatímco má mysl se bude stále zmítat v šoku!"

"Ale no tak, vzmuž se, starý brachu!" odpověděl mulord Charles. "Třeba zjistíš, že je to zajímavé dobrodružství.

A koneckonců, nikdy jsem nezažil, že bys přes překážkyskákal jinak než s noblesou, nebo že by ses podělalstrachy!"Markýz se zasmál."No tak dobrá, Charlesi, vyhrál jsi! Vím, že se snažíšvytáhnout mě z té černé studny beznaděje na slunečnísvětlo, jenomže abych pravdu řekl, celá ta záležitost semi jeví jako špinavá a nepříjemná!""To si piš, že taková je!" přisvědčil lord Charles. "Aleve skutečnosti děkuji nebesům, že jsem tě před tím dokázalzachránit!""Jsi dobrý přítel," prohlásil markýz. "A jednou ti snadza tuhle pošetilou a nanejvýš ztřeštěnou eskapádu – nemůžusi pomoci, pořád se mi to honí hlavou – buduvděčný!"Drožka zastavila na konci uličky, vedoucí ke stájím.Lord Charles se naklonil a otevřel dvířka."Hodně štěstí a dávej na sebe pozor! Kdyby to bylohodně nepříjemné, vždycky přece můžeš hodit ručník doringu.""Cože? Abych ti jen tak beze všeho přenechal svéhoVichra? Čert mě vem, jestli něco takového udělám!"opáčil energicky markýz.Lord Charles se zasmál. Zvuk jeho smíchu provázelmarkýze, jenž si nesl zavazadlo, na cestě uličkou ke stájím.Byl oblečený do jezdeckého úboru a přes něj měl přehozenýsvůj notně ošuntělý jezdecký plášť. Ano, Storton4747

si možná myslí, že ten plášť už není žádná sláva, ale zatoho šil mistr krejčí.Ve skutečnosti však markýz ve svém vysokém klobouku,který si posadil maličko na stranu, a ve svých naleštěnýchbotách vypadal velice elegantně. Tyhle boty bylyprakticky stejné jako ty, do nichž se obouvali markýzovikočí, a právě přicházely do módy. A ten klobouk ve tvaruloďky se stále ještě objevoval na hlavách služebníků ovdovělých šlechtičen a nosívali ho i starší aristokraté.

Byl k nerozeznání od klobouku, jenž v každé karikatuřepřikreslili na hlavu Napoleonu Bonapartovi. Markýz tyhleklobouky, jež náležely k livreji jeho sluhů, nechal dojednoho zničit ihned poté, co se vrátil domů z války.Jediný rozdíl mezi markýzovým kloboukem a tím,jejž nosívali jeho kočí, spočíval v tom, že Walters mělvepředu vetknutou kokardu. Kokarda se směla nositpouze v případě, že majitel, k jehož domácnosti dotyčnálivrej patřila, byl oprávněn nosit šlechtický erb. A jelikožmarkýz neměl ani ponětí, zda lady Horncliffová totoprávo má či nikoliv, nemohl si k ní jen tak zničehonicpřikvačit a kokardu už mít na klobouku.Vlastně by se jí měl vzdát ještě předtím, než odešel od

svého posledního pána, což byl údajně markýz z Mounteagle.Podobně se přece i komorníci vzdávali své pruhované


25/87

vesty a fráčku opatřeného stříbrnými knoflíky,na nichž byl markýzův erb.Walters markýzovi řekl, že stáje lady Horncliffovéjsou někde na půli cesty této zadní uličky."Mají to tam natřený na tmavozeleno, pane, a je tamaspoň tucet stání a v nich koně."

Markýzi nečinilo žádné potíže zmín

ěné místo najít.Opřel se do vrat a viděl, jak se na něj zpytavě dívají čtyři

čeledíni."Dobrejtro!" řekl, přičemž se pokoušel mluvit s lehkýmakcentem. "Jsem nějakej John Lyon a myslím, žeuž na mě čekáte."4848

"To sme rádi, že vás poznáváme!" zvolal nejstaršíz čeledínů a popadl markýze za ruku. "Dete v pravej čas,madam chce vodject co nejdřív a my už sme se báli, žetohle koňstvo bude muset vodrazit bez vás!"Zasmál se vlastnímu žertu a markýzi se podařilo zasmátse s ním."Jak moc jsem se zpozdil?" zeptal se."Ó jé, to přece nic nedělá!" provolával starší muž."S ní je to dycinky na jedno kopyto: večír nám dá rozkazya ráno je zasejc zruší, dokud čověku nezačne jít hlavakolem, až si nakonec není jistej, esi stojí na nohách nebona uších! Ale na to brzičko přijdete sám!""Připadá mi to nějak náročný," prohodil markýz, "alehádám, že se staršíma dámama to takhle chodívá vždycky,ne?"Čeledín na něj zůstal upřeně civět. Vzápětí jedenz ostatních tří pronesl: "Pročpak si myslíte, že je našepaní starší?""Po tom, co jste mi tu povídali, jsem si pomyslel, žeuž má dozajista pár křížků na krku," odpověděl markýz.Čeledíni se rozchechtali jako jeden muž."No, tak to teda pro vás bude parádní překvápko!" poznamenalnejstarší čeledín. "Naší paní je sotva pětadvacet,ani vo den víc! A pěkná je jako vobrázek ve zlatýmrámu. Chcete se teď eště na něco voptat?"Markýz se usmál."To jste mě teda ale namouduši překvapil!" řekl.494950

3Markýz zajel s kočárem, který byl – pokud ho zrak

neklamal – nový, nákladný a dobře klenutý,k přednímu vchodu.V okamžiku, kdy se poprvé chopil opratí, si uvědomil,že tito koně jsou výjimečně dobří a že jezdit s nimipro něj bude potěšením.U předních dveří byl červený běhoun, čtyři lokajovéve zlato-červených livrejích a všudypřítomná atmosféranapětí. Příčinu toho všeho markýz pochopil, jakmilek jeho sluchu dolehl odněkud zevnitř domu pronikavý,velmi rozzlobený hlas.Někdo tam uděloval rozkazy a zároveň komusi hubovalza něco, co patrně nebylo podle jeho představ.Markýz uhodl, že ječící hlas patří jeho zaměstnavatelce.

Byl natolik chytrý, že k ní neotočil hlavu, ale zahledělse přímo před sebe. Sklonil bradu níž, aby se


26/87

ujistil, že mu vysoký límec pláště zčásti zakrývá obličej.Potom postřehl, že na něj zespodu mluví nějakýmuž.Jediný pohled mu prozradil, že ho oslovil tajemník,který přijímal Walterse."Tady máte instrukce, Lyone," říkal mu právě. "Předpokládám,

žečíst umíte.""Ano, pane."

5151

Markýz tato slova jen zamumlal a doufal přitom, že toznělo jako Waltersova dosti huhňavá výslovnost."Madam po vás požaduje, abyste jel rychle, ale bezpečně.Neriskujte!""Jak si přejete, pane."Uchopil těch několik papírů, jež mu tajemník podával,a krátce je přelétl pohledem. Uvědomil si, že přesně podle očekávání má vyjet z Londýna po silnici, která jenakonec zavede do Oxfordu.Dokud tam pobýval jako student, což bylo tři rokypředtím, než se připojil ke svému pluku, znával tuto cestudobře. Napadlo ho, že díky tomu, že jim počasí přeje,bude cesta v dobrém stavu.Komorník, který si k němu za chvíli přisedne nakozlík, nyní stál koním u hlavy, což bylo předběžnéopatření, jež jim mělo zabránit v tom, aby se pohnulivpřed dřív, než se lady Horncliffová patřičně uvelebív kočáru.Aniž to kdo postřehl, markýz nepatrně pohnul hlavou.Dokázal očima zachytit lady Horncliffovou, která právě vycházela z haly domu.Čeledíni měli pravdu: byla hezká, ale jakýmsi podivně okázalým způsobem. Měla zlaté vlasy s nádechemdoruda a v oválné tváři příliš veliké modré oči. Její rtyvděčily za svou barvu karmínovému líčidlu.Aby na sebe upoutala pozornost, nasadila si čepecs vysokou krempou ozdobený menšími pštrosími pery.Od šperků, jež měla v uších a na krku, se odrazila slunečnízáře.Markýz kvapně odvrátil hlavu.Na tváři mu nicméně pohrával úsměv.Pomyslel si, že Charlese bezpochyby pobaví, až zjistí,jak markýzova zaměstnavatelka vypadá.Lady Horncliffová nastoupila do kočáru, přičemžsvým pronikavým hlasem ještě vydávala řadu pokynů určených tajemníkovi. Za ní šla ještě jedna žena.

5252

Jakmile se usadily a sloužící jim přikryli kolena cestovnímplédem, jeden lokaj zaklapl dvířka kočáru.To byl signál pro muže držícího koně, aby se co nejrychlejivyškrábal na kozlík vedle markýze.Poté, co tajemník, majordomus a lokajové vyseklipřehlubokou poklonu, kočár vyrazil na cestu.Markýz ještě ani nedojel příliš daleko, když lokaj sedícípo jeho boku, který se jmenoval Jack, pronesl:"Doufám, že znáte cestu. Esi zabloudíme, paní bude řáditjako tajfun.""Já cestu znám," odpověděl markýz.

Mrkl ještě jednou do svých psaných instrukcí a pak jezastrčil zpátky do kapsy. Zjistil, kde mají zastavit na


27/87

oběd – podle jeho odhadu to zřejmě byla jakási zájezdníhospoda. To místo bylo nyní asi patnáct mil daleko.Protože vyrazili na puntík přesně, spočítal si, že tutovzdálenost zvládne bez obtíží. Nebude tudíž muset čelitvýtkám, že mají zpoždění.Slunce svítilo a ve vzduchu se chvěla svěžest, kterou

velice oceňoval. Uvelebil se proto tak, aby mohl kon

ě pohodlně vést, a jen si vychutnával jízdu.

Byl šťastný, že nemusí být zavřený v kočáře, což odjakživaupřímně nesnášel.Konečně si našel práci, která mu umožňuje pobývatna čerstvém vzduchu!Jakmile vyjeli z Londýna a dostali se na venkovskécesty, markýz, jemuž zvědavost nedávala pokoje, se Jackazeptal: "Jste u Její Milosti už dlouho?""Dva roky, i když mi vobčas připadá, že je to o dostdýl, poněváč vona je pěkná čertice, když jí něco přeletípřes nos!"Markýze to pobavilo."Co se stalo s jejím manželem?""Je mrtvej. Proto vona vlastně přišla do Londýna.""Hádal bych, že byl starší než ona," podotkl markýzpo chvilce ticha.5353

"Jak jste to uhod?""A taky myslím, že byl dost bohatej.""I kdepak, to byly i její prachy!"Tohle markýzi připadalo překvapivé. Jenomže koně mezitím přidali do kroku, takže se musel soustředit na ně.Řekl si v duchu, že se víc o tomto bodu dozví později.Dokud jeli po Islingtonském náměstí, jezdci, kteří jena cestě doprovázeli, se drželi vzadu za kočárem. Alenyní, když už nebyl tak hustý provoz, jeli vedle nich popolích – každý po jedné straně cesty. Jak si markýz povšiml,oba to byli mladí muži. Koně, na nichž jeli, byliživení a ošetřovaní stejně dobře jako ti, jež měl teď nadruhém konci opratí."Co se ale koní týče, to má teda paní dobrej vkus!"Spíš své myšlenky pouze vyslovil nahlas, tomu muži,jenž seděl vedle něj, vlastně ani nebyly určeny, avšakJack odpověděl: "Jenomže vona je sama nevybírala. Topán – jó, ten poznal dobrýho koně, dyž ňákýho viděl!Tyhle si vybíral sám eště jako hříbata."Markýz měl pocit, jako by kousek po kousku dávaldohromady jakousi skládačku. Ten obrázek, který postupně

vznikal v jeho mysli, bude nakonec kompletní.Dorazili k zájezdnímu hostinci, jenž ležel těsně předUxbridgem. Rozmáchlým gestem dovedl spřežení naveliký dvůr a vzápětí kočár zastavil.Jack seskočil dolů z kozlíku, aby kvapně otevřel dveře.Markýz zauvažoval, zda jeho zaměstnavatelka budenějak komentovat jízdu, nebo zda mu náhodou neřekne,že něco udělal špatně.Avšak Její Milost vklouzla do hostince, kde ji už očekávaluklánějící se hostinský.Za ní kráčela její společnice, jež měla – jak si markýzpovšiml – mladistvou, útlou postavu. Viděl ji však pouzezezadu, tvář zůstala před jeho zraky skrytá.

Ještě jednou mrkl na instrukce, které dostal od tajemníka.54


28/87

54Dnes večer měli v zájezdní hospodě s názvem Drakpřepřáhnout – koně tedy byli očividně posláni napřed.Pokud si dobře vzpomínal, tato zastávka ležela poblížvesnice High Wycombe.V této chvíli měl před sebou pouze jedinou povinnost:

napojit koně a odvést je do stínu."Nemáte hlad?" zeptal se Jacka. "Bude tu pro nás nachystáno

něco k snědku?""No, něco tu asi bude," odtušil Jack, "ale nic kór slavnýhobych nečekal. Vona moc nerada platí."Markýz pozvedl obočí.Bývalo totiž zvykem, že pokud se cestovalo na delšívzdálenost, zaměstnavatel obstaral pro kočího a jezdcez doprovodu k obědu a k večeři nejenom dobré jídlo, alei nějaký ten máz piva.Markýz však zjištěnou skutečnost nijak nekomentoval.Omezil se na to, že řekl podkonímu z hostince, abydohlédl na jejich koně.Potom se vydal za ostatními třemi muži, kteří už zašlidovnitř. Nalezl je ve špinavém pokojíku, určeném projízdní průvodce. Markýz z vlastní zkušenosti věděl, želady Horncliffová dostane soukromý salonek. Ostatnícestující poobědvají v jídelně.Tři muži seděli u starého stolu. Na něm markýz spatřilpořádný špalek sýra, bochník chleba a hrudku poněkudpochybně vyhlížejícího másla."Víc nedostaneme?" zeptal se, když se sám soukal zastůl."Tohle je všecko, co za nás paní zatáhne!" odpovědělJack.Jeden z jejich jízdních průvodců; markýz se dozvěděl,že se jmenuje Ben; si ukrojil velký kus sýra."Dyž já mám takovej hroznej hlad!" prohlásil naříkavě."No, když tak o tom uvažuju, jsem na tom stejně,"odvětil markýz. "A kouknu se, co se s tím dá dělat!"5555

Vyšel z místnosti a našel hostinského, který zrovnapřicházel ze soukromého salonku. Ve chvíli, kdy se potkali,proběhla kolem nich služka v čepečku, nesoucírozměrný podnos, na němž byl celý losos a nadívaná husička.Za ní chvátala další služebná se dvěma pečenýmikuřaty a s kančí hlavou.Jakmile hostinský postřehl, že se markýz hladově dívána všechno to jídlo, pravil hezky zostra: "Dal jsem vám

na stůl to, co mi poručili!""To já sice vím," opáčil markýz, "jenomže my jsmepřece jen něco ujeli a ještě nás čeká dalších patnáct mil.Určitě uznáte, že jsme celkem mladí chlapi a že mámehlad!"Hostinský pokrčil rameny."Mám svoje rozkazy!""Přineste mi šunku, jazyk a tu kančí hlavu, jestli ji JejíMilost nebude chtít. Rozdíl zaplatím ze svého," prohlásilmarkýz.Hostinský se na něj s překvapením zadíval."No, vy teda penězma nešetříte, jen co je pravda!"poznamenal. "Ale koneckonců, to přece není moje starost!"

"To tedy ne!" přisvědčil markýz. "Ale pozor: chci jento nejlepší maso, a ne něco, co ostatní hosté odmítli!"


29/87

Hostinský na něj upřel pronikavý pohled, jako by mělv úmyslu pronést nějakou hrubost. Vzápětí si to všakevidentně rozmyslel. I proti jeho vůli na něj zapůsobilmarkýzův zjev."Za co si zaplatíte, to taky dostanete!" prohlásil poněkudmrzoutským tónem. Odporoučel se do kuchyně.

Zanedlouho jim služka přinesla šunku, z níž bylo jenmaličko odkrojeno, a studeného krocana. Později k nim

ze salonku doputovala i kančí hlava, jež jezdce i Jackavelice potěšila."Todle je vod vás vážně laskavý," řekl Ben. "Cejtímse teď jako dočista novej člověk!"5656

Skutečně teď vypadá nějak lépe, pomyslel si markýz.Z obličeje jako by chlapci zmizela jistá vyzáblost, ježbyla podle markýzova přesvědčení způsobena podvýživou.Tato úvaha přivedla markýze do stavu zuřivosti – jakjen někdo může být taková držgrešle?Sám vždycky trval na tom, aby každý z jeho personáludostával chutné jídlo a aby ho měl dost.Nyní zaplatil za to, co společně snědli, i za ty džbánkyležáku, jež pro ně všechny objednal. Díky jeho velkorysostise z těchto mužů stali jeho přátelé a jejich postojk němu se změnil.Až nyní si uvědomil, že když ho viděli úplně poprvé,chovali se k němu poněkud nepřátelsky. Zásluhou zevnějšku,jímž se od nich tolik lišil, se domnívali, že nosínos nahoru, jak by dozajista řekl Charles.Ale teď prokázal, že je jedním z nich. Rozprávělis ním zcela uvolněně.Uznale se vyjádřili o jeho chytrosti, protože jim řekl,že přišel k penězům, poněvadž si vsadil na koně, jenžpočátkem týdne vyhrál na dostizích v Epsomu."Kdybych já vsadil na ňákýho koně víc než penci,"prohlásil Jack, "padne na hubu hned na první proutěnce!""Příště vám dám dobrý tip," odvětil markýz. "Povímvám, co je třeba, ale varuju vás: sázení je obvykle nejsnazšízpůsob, jak o peníze přijít!""S milováním se to přece má nachlup stejně!" zavtipkovalBen. "A kdo z nás by byl ochotnej říct ne?"Tomuhle se zasmáli svorně všichni.Vzápětí se Jack zadíval na markýze a řekl: "Je čas vyrazitdál."Markýz si uvědomil, že vzhledem k tomu, že vystupujejako kočí, je na něm, aby všechno připravil na další

cestu, než se objeví lady Horncliffová.Jakmile jejich velitelka vykročila ze dveří, markýz užseděl na kozlíku a jezdci nasedali na koně. Markýz očeká-5757

val, že paní nastoupí rovnou do kočáru jako předtím. Alek jeho značnému překvapení popošla kupředu, zvedlak němu oči a prohlásila: "Spěchám, abych se k cíli určení,který máte na seznamu příkazů, dostala včas. Takže tentokrátse neloudejte!"Markýz se jedním prstem dotkl klobouku, ale neřeklani slovo.Lady Horncliffová po několika vteřinách pronesla ještě

ostřeji: "Rozumíte tomu, co říkám? Jestli jako kočí zaněco stojíte, budeme tam o čtvrt hodiny dříve!"


30/87

Markýz se znovu jen dotkl klobouku, stále však neodpovídal.Lady Horncliffová si prudce škubla za sukně, pohodilahlavou a nastoupila do kočáru. Sotva dvířka zaklapla,Jack se opět vydrápal na kozlík vedle markýze a bez dalšíchprůtahů vyjeli.Markýzovi došlo, že na něm lady hledala chybu za

každou cenu – jenom aby ji našla. Vždyť kdo chce psabít, hůl si vždycky najde! Řídil proto spřežení ne o mnoho

rychleji než dopoledne, ale přece jen jeli natolik zčerstva,aby se kočár poněkud rozhoupal. Tohle sám nenávidělze všeho nejvíc.Do vesnice High Wycombe, kde měli zůstat přes noc,dorazili v rekordním čase.Zájezdní hostinec vyhlížel docela působivě, ale nebyltak veliký jako ten, v němž se předtím zastavili na oběd.Jakmile markýz přitáhl koním opratě, aby zastavili nadvoře, u dveří se objevil hostinský.Jack se škrábal dolů z kozlíku.Lady Horncliffová vystoupila z kočáru a přešla dopředuke kozlíku, aby mu vytkla: "Příliš rychle a příliš nebezpečně!Jestli pokaždé řídíte takhle, budete si nejspíšbrzy hledat nové zaměstnání!"Nečekala, že jí na to nějak odpoví, ani na to, že by sezase jen tak beze slova dotkl klobouku. Zašla do hostince.5858

Podkoní jim ukázal stáje stojící na jedné straně dvora.Markýz zjistil, že stání jsou poměrně čistá a seno že ječerstvé.Jejich jízdní průvodci ustájili své koně a potom mu šlipomoci s těmi, kteří byli zapřažení do kočáru.Během napoleonské války se markýz o svého válečnéhooře vždycky postaral sám. Nedůvěřoval vojákůmze stájí, kteří občas bývali velice nedbalí, protože koně si na ně nemohli nikomu postěžovat. Pomohl proto i nynísundat postroje koním, které dnes vedl po cestách,a vytřel je dosucha.Přesvědčil se, že mají žlaby dobře zasypané pící, kterousi přivezli s sebou. Potom ještě zkontroloval, zda jevoda ve vědrech čistá a čerstvá.Ben k němu přistoupil s přátelským úsměvem a markýzpoznamenal: "Hádám, že už zase máte hlad jako vlci!""Já bych zbaštil celýho vola i s rohama!" odpovědělBen.Markýz se rozesmál."Tak se tedy pojďme podívat, jestli nějakého náhodou

nenajdeme!"Zašli společně do hostince.Zjistili, že mají být ubytováni stejně jako při obědě –tedy v místnosti zvlášť vyhrazené pro sluhy.Už tady seděli jiní dva kočí, ale ti odjeli brzy poté, cosem markýz s přáteli vstoupil."To sem teda celej žádostivej, co nám dneska donesou,"podotkl Ben s nadějí v hlase.Nemuseli ani čekat příliš dlouho.Postarší služka, vyhlížející značně uštvaně, před ně nastůl s prásknutím položila podnos. Byl na něm nevelkýkousek vařeného skopového a mísa plná špatně oloupanýchbrambor.

"To má bejt jako všecko?" otázal se zklamaně Ben.Ještě dostali pecen chleba, který byl notně okoralý,


31/87


32/87

pohodlně."Děkuji vám," řekl.Uvažoval, jestli jí nemá dát spropitné, ale potom siřekl, že by to od něj jako od sluhy působilo prapodivně.Namísto toho se na ni ještě jednou usmál.Než za sebou zavřela dveře, postřehl v jejích očích

pohled, v němž nepopirateln

ě problesklo ocen

ění. P

ředtímnesla svíčku, aby mohli bez úrazu dojít nahoru,

a nyní ji nechala stát na toaletce. Markýz si od této svícepřipálil další.Hloubal nad tím, zda by si Charles nepomyslel, že porušilpravidla hry, protože nešel spolu s ostatními spát napůdu."Nemůžu nějak přijít na to, proč jsem vlastně přistoupilna takovou směšnou sázku!" řekl si v duchu.6161

Odpověď na tuto otázku ho ovšem přiměla, aby pomyslelna Fleur.Popošel k oknu a shrnul kartounové záclony. Venkupadal soumrak a na obloze už vycházely hvězdy.To mu připomnělo, jak teprve přede dvěma dny líbalFleur na zahradě za jejím domem. Vyprovázela ho ažk brance, která vedla ze zahrady do zadní uličky. Předtímspolu strávili bezmála dvě hodiny v obývacím pokoji.Cítil tehdy, že nikdo na světě nemůže být jemnější,sladší a zbožňováníhodnější.Líbal ji, dokud mu ve spáncích nepulzovala krev a tělomu nehořelo ohněm touhy.Jakmile potom došli ke vrátkům vedoucím ven ze zahrady,ještě jednou

Documents

Barbara Cartland Urozeny Sluha