I. POSTAVÍM ZNOVU PŘESNĚ TO,

CO JSI MI VZAL

Pokud s ním budeš chtít skoncovat, samozřejmě ti pomohu. Můžeš se na mě spolehnout. Ostatně jako vždy. Stopy umím zahlazovat precizně, ty to víš nejlépe ze všech. Otázkou je, co bude pak. Co uděláš potom? Ano, můžeš se na mě spolehnout.

Pozorně sledoval intenzivní tep půlnoční metropole. Snažil se zachytit každou vibraci, pečlivě ji vnímat a analyzovat. Před ním se rýsovaly desítky mrakodrapů, prosklených majestátných obrů, kteří vzbuzovali ohromný respekt. Strážci města, dávající na odiv svá skálopevná těla, přímé linie a ostré úhly, na něž člověk v přírodě nenarazí. On sám stál nehybně na vrcholku jednoho z nich, dost možná se cítil jako jejich součást. Už v minulosti je vnímal jako symboly neutuchající lidské touhy, ješitnosti a sebevědomí. Věděl, že jejich základy byly i v jeho městě položeny na pilířích jedné velké katastrofy. Vzpomínal, jak mu ještě jeho otec vyprávěl o tom, kterak koncem 19. století zasáhl Gotham ohromný požár a právě poté, co bylo město z velké části zdevastováno, začali místní s výstavbou mrakodrapů. Chtěli tak vyjádřit svou pýchu a nepokořitelnou snahu vybudovat od základu znovu přesně to, co jim bylo násilným způsobem vzato.

Shlížel na chaos desítky metrů pod sebou. Město z té výšky vypadalo jako příliš zamotané neonové blu-diště, z něhož není možné se dostat ven. On sám moc dobře věděl, že to možné je. Několikrát se mu to podařilo. Lehký pocit klaustrofobie, kdy člověka z každé strany hlídají sklenění obři, mu nebyl cizí. Zvykl si na něho, naučil se s ním žít. Pohyb ve městě si nedovedl představit jinak.

Stál vzpřímeně, pomalu se začal naklánět a náhle se lehkým skokem vpřed vrhl dolů. Okamžitě ucítil, jak mu do části obličeje, který mu nekryla maska, prudce vrazil silný tlak a ledový vítr. Řítil se dolů příliš rych-le, z očí mu každou chvílí měly vytrysknout slzy. Prudce rozpažil, jeho černá kápě se ve vteřině zpevnila a v pádu ho zbrzdila. Znovu nabral potřebnou výšku, prudce se naklonil doleva, obletěl polovinu obří bu-dovy, z níž před okamžikem skočil, a pokračoval dál, přesně tam, kam chtěl on.

Ano, myslím, že to dokážu pochopit, ale stejně si nedovedu představit, jak beze mě budeš nadále existovat. Ale ano, myslím, že to dokážu pochopit. Na noční obloze působil jako netopýří humanoid zlověstně kroužící nad místem, kde se ukrývá potrava. Nikdo dole mu ale v danou chvíli pozornost nevěnoval. I kvůli tomu, jak moc si vždy zakládal na tom, aby byl rychlý, tichý a nenápadný. I kvůli tomu, že jeho kostým se proměňoval přesně dle barvy prostředí, v jehož těsné blízkosti se zrovna nacházel.

Opět nabral jiný směr, letěl rázně vpřed, směrem ke starým dokům. Vypadaly jako ztrouchnivělé pradávné ghetto odstrčené od přívětivějšího centra. Rozpadající se již několik let, kolem dokola obehnané obří zdí s ostnatými dráty a strážními věžemi. Svého času menší město ve městě, pozoruhodná země nikoho. Pro něho nepříjemná vzpomínka, pro jiné spíš noční můra. Z nejvyšší spálené budovy stoupal do nebe povědomý signál. Jen symbol netopýra překrýval nepřirozeně křečovitý škleb.

O jeden den později

II. POVAŽOVAL SE ZA BOHA

Batman v kostýmu sedí na židli ve strohé šedé výslechové místnosti osvícené ostrým bílým světlem. Spoutané ruce má položené na stole. Je klidný, trpělivý, nedává na sobě znát sebemenší známky ner-vozity. Zároveň zachmuřený; jediná světlejší věc je symbol na jeho hrudi, černý znak netopýra ve žlutém kruhu. Naproti němu sedí mohutný svalnatý muž s pleší, výraznými lícními kostmi a pronikavýma zelený-ma očima. Pečlivě upravený, vyvolávající sebevědomý dojem. Padnoucí černé sako, vínová kravata, bílá košile, prsten s tmavomodrým diamantem na pravém ukazováčku. Ruce rovněž na stole, podobně klidný, vyrovnaný. Pár metrů za ním stojí u vchodu dva vojáci se samopaly. Obě postavy se propalují upřenými pohledy. Intenzivní, dlouhá, nepříjemná chvíle.

MUŽ: Policie si prohlížela jeho tělo. Ležel tam v tom svém ujetém lunaparku v tratolišti vlastní krve. Zlo-mená žebra, zpřelámané ruce, zlomený vaz. Přitom ve tváři se pořád tak hnusně tlemil. Oblečený do nacistické uniformy, s hákovým křížem na pravé paži. A pak??

Batman na sekundu přivře oči, vzápětí je znovu otevře.

MUŽ: Pak zmizí. Beton se nějakým způsobem burácivě rozevře a země ho vtáhne dovnitř. Úplně stej-ně, jako se to stalo s Harveym. Úplně stejně, jako se to stalo s Guardianem, Freezem, Ratmanem nebo Exactem. Stejně jako se to stalo s vaším zámkem a s hroby vašich rodičů, pane Wayne.

Stále velice klidný, upřeně hledí na muže před ním.

MUŽ: Stejně, jako se to stalo s hrobem vašeho komorného Alfreda i vašich dětí Dicka a Barbary. Co se to s vámi děje, pane Wayne? Zahlazujete stopy? Chystáte se na důchod? Dramaticky vyhrocený odchod ze scény?

Pár vteřin vyčkává, na jeho tváři je po chvilce vidět lehký, ale opravdu jen lehký náznak úsměvu.

BATMAN: Vždy jsem byl mírně teatrální.

MUŽ: Proč jste se nechal zatknout?

BATMAN: Konečně dobrá otázka.

MUŽ: Oba dobře víme, že jste mohl uniknout, kdykoliv jste chtěl.

BATMAN: Chtěl jsem se vám osobně podívat do očí.

MUŽ: Prosím?

BATMAN: Chtěl jsem se naposledy podívat do očí člověka, který zabil mého přítele.

Muž se pousměje.

MUŽ: Jen kvůli tomu? Nebuďte patetický, Bruci.

BATMAN: Je pro to vhodná doba.

MUŽ: Podívejte se, lidé se rodí a zase umírají, je to přirozený koloběh života. Nikdo není nesmrtelný, kaž-dý jednou z tohoto světa odejde. Nikdo vlastně ani nemá právo žít věčně. K čemu by to bylo dobré? Nikdo si přece nemůže hrát na Boha.

BATMAN: Vy si na něho hrajete.

MUŽ: Bruci, jsem silně věřící člověk, takže ano, jsem pevně přesvědčený o tom, že nad námi má dohled nějaká vyšší bytost. Někdo jako Bůh. Na druhou stranu, už právě proto bych se za něho neodvažoval považovat.

BATMAN: Ale považujete. MUŽ: Váš přítel to dělal! Což byla ve výsledku také jeho osudová chyba.

BATMAN: Vaše osudová chyba spočívá v tom, že jste se mnou v jedné místnosti.

Muž se hlasitě zasměje, lehce zvedne ruku, luskne prsty a oba vojáci opustí místnost.

MUŽ: Kent byl mimozemšťan, který žil v domnění, že nám může říkat, co je správné a co ne. Myslel si, že za nás může rozhodovat. Ukončovat naše války, vytvářet umělé míry, zabraňovat krveprolití, zachra-ňovat nás před něčím, co je čistě naší volbou, lidskou přirozeností. On skutečně žil v obří iluzi, že je náš Bůh, spasitel, jemuž my máme... Ne, vlastně musíme naslouchat.

BATMAN: To je nesmysl.

LUTHOR: Pochopte, že mi nezbývalo nic jiného, Bruci. Musel jsem ho poučit, že to tak není. Musel jsem ho zabít, chápete?

BATMAN: Jediný, kdo žije v obří iluzi, jste ve skutečnosti vy sám, Lexi.

LUTHOR: Vy jste ale jiný, úplně jiný. Myslím jiný, než Kent. Vy jste zažil skutečnou bolest, víte, jaké to je ztratit své nejbližší. Proto vám také chci nabídnout, abyste přijal místo po mém boku v Ústavu pro meta-lidství.

Na malý moment zbystří, ale nereaguje.

LUTHOR: Velmi rád využiji vaše schopnosti, znalosti, vaše nadání. Byli bychom kongeniální duo. V tech-nologiích se vyznáte jako málokdo. Společně můžeme dohlížet, jak se rodí skuteční Bohové současnosti. Jak se rodí Bohové z lidí, kteří stejně jako vy a stejně jako já vědí, jaké to je strádat a trpět.

BATMAN: Šíleně si protiřečíte, Lexi. Tvrdíte, že Clarkovou chybou bylo to, že se považoval za našeho boha a právě teď mi vyprávíte o tom, jak chcete vytvářet další a nové božstvo. Je to další nesmysl, Lexi. Vaše slavné metalidství nebude mít dlouhé trvání a většina z vašich pokusných myší bude nadlidská jen dočasně. Clark měl v tomhle pravdu. Jako investigativní novinář byl výjimečný stejně jako Superman. Navíc, oba dobře víme, že nejste tolik oslňující vědec, za jakého vás média považují.

LUTHOR: No tak Bruci! Pokud jsou mé zdroje správné, tak v tomhle městě jste možná poslední člověk, který fakticky nemá žádné superschopnosti. Neumíte létat, neprocházíte zdmi, nevidíte do budoucnosti. Tohle všechno pro vás můžu změnit.

BATMAN: Problém je v tom, že se za něho považujete především vy sám.

LUTHOR: Už nebudete muset nosit masku, všechny tyhle staromilské doplňky budete moci hodit za hlavu. Už žádné kostýmy, žádná výjimečnost, člověk se prostě jen stane přirozenou součástí obdobně nadaného davu.

BATMAN: Skutečně lákavé, budu o tom určitě přemýšlet.

LUTHOR: Vždyť já vám dokonce mohu zařídit, abyste se mohl měnit ve skutečného netopýra, pokud tedy pořád tolik trváte na téhle havěti.

BATMAN: Čím víc mluvíte, tím více dokazujete, že jste jen další šílenec. Stejně jako Joker. Postradatelný a zbytečný.

LUTHOR: Neodolatelný idiot, Bruci, n-e-o-d-o-l-a-t-e-l-n-ý! A zároveň opakuji, že mi můžete rovnou začít asistovat v mém Ústavu pro metalidství, a pomoci mi tak vytvářet jedince, kteří půjdou ještě mnohem,

ale opravdu mnohem dál.

BATMAN: Něco jako armádu?

LUTHOR: Přesně tak, Bruci, naši armádu...

BATMAN: Tolik bohů najednou, to mi k vám nesedí.

LUTHOR: …která bude zabírat další města po celé Americe.

BATMAN: Stejně jako vy jste si ochočil Metropolis a před časem se vetřel i sem?

LUTHOR: Máte zastaralá fakta. Z Metropolis se stalo LEXCITY ONE, Gotham velmi brzy překřtíme na dvojku. V těch číslech budu mít časem asi chaos, ale věřte mi, že jedničku a dvojku budu mít ze srdce nejraději. Je to stejné asi jako s prvními dvěma dětmi.

BATMAN: S Gothamem to budete mít mnohem složitější. Bude vám dělat problémy.

LUTHOR: Mluvíte o tomhle chcípáckém doupěti skoro jako o živoucí bytosti. K psychopatům jste nikdy neměl příliš daleko, že?

BATMAN: Bude vám dělat skutečně velké, moc velké problémy.

LUTHOR: Ale no tak, Bruci, vzpamatujte se.

BATMAN: Ať už tu budu, nebo ne.

LUTHOR: Copak? Vy už se vážně chystáte k odchodu?

BATMAN: Ještě chvíli.

LUTHOR: A pak se propadnu do země i já? Anebo pro mě máte něco originálnějšího?

BATMAN: Jen pár vteřin.

LUTHOR: Ještě se u nás chvíli posaďte a prozraďte mi konečně, co říkáte na mou nabídku.

BATMAN: Kolik je hodin?

LUTHOR: Nudím vás?

BATMAN: Kolik je hodin?

LUTHOR: Panebože, vždyť už se…

Prostorem otřese silný výbuch, který rozpárá strop a místnost zasype kusy těžké oceli a betonu. Tlaková vlna smete Luthora k zemi, okamžitě zmizí v sutinách. Batman během vteřiny láme pouta, výbuch celou dobu očekával, je schopný se krýt a pohybovat se tak, aby ho nic nezasáhlo, případně se kryje svým pláštěm. Díra ve stropě odhaluje noční oblohu Gotham City. Je jasné, že se nachází v posledním patře výškové budovy. Do místnosti prudce vlétne černé vznášedlo pojmenované The Gargoyle. Designově velmi organické, padnoucí k Batmanovu kostýmu.

Kokpit se otevírá, Batman pomalu přistupuje, Luthor se hrabe ze sutin betonu. Je celý zaprášený, kom-pletně šedý, oči mu žhnou rudě, oblek už není tolik padnoucí, právě naopak se začíná postupně trhat s tím, jak Luthor nabírá na výšce a šířce. Působí jako Hulk, jímž cloumá zuřivost. Vzápětí promluví hlubo-kým a lehce chraplavým hlasem, který se již vůbec nepodobá tomu, jímž předtím rozmlouval s Batmanem.

LUTHOR: Nabídku ruším! Tohle tě bude bolet, Wayne.

Z kokpitu se do vzduchu vymrští futuristicky vyhlížející pistole přímo do pravačky Batmana. Okamžitě s ní zamíří na Luthera.

BATMAN: Bruce Wayne zemřel dávno.

Zmáčkne spoušť, z hlavně vyšlehne hutný zářící tmavomodrý paprsek, Lutherovi utrhne levou ruku z ra-mene. Okamžitě vystříkne krev.

BATMAN: Jsem Batman.

Luthor řve bolestí, popostoupí několik kroků dozadu a skácí se zpátky do sutin, kde se začne svíjet a držet si zkrvavený pahýl. Hustý prach se začne míchat s hutnou tmavou krví. Batman nastoupí do vznášedla, kokpit se uzavře, objekt vzlétne a zmizí v dáli, pohlcený potemnělou oblohou nad Gothamem.

III.AŤ JE TO DIVADELNÍ,

AŽ NA DŘEŇ

III.AŤ JE TO DIVADELNÍ,

AŽ NA DŘEŇ

Věděl, že ho budou pronásledovat. Teď se drží těsně za ním, v letu jsou mnohem rychlejší než jeho vznášedlo. Lutherovi poskoci, dočasně obdařeni jeho dávkou nadpřirozené síly. Pokusné myši Úřadu pro metalidství.

Nesnaží se uniknout. Počká, až ho doženou a zachytí se ho. Vzápětí se okamžitě katapultuje. Vznášed-lo exploduje. Další z ohňostrojů nad Gothamem, který ozáří hlídkující policejní zeppeliny skrývající se v temnotě.

Plášť opět uzpůsobí letu. Míří střemhlav dolů, obratně se vyhýbá hořícím kusům ze vznášedla. Vidí, že výbuch jeho protivníky neodstranil, pouze dočasně omezil, omráčil. Silnicí burácí jeho kolosální vůz po-dobný tanku. Obří batmobil působící jako mohutná bomba na kolech. Je neuvěřitelné, jak moc je na svou velikost a váhu rychlý a citlivý na ovládání.

Zbrzdí těsně nad otevřeným kokpitem, plášť povolí a on tak dosedne přímo na sedadlo řidiče. Kokpit se uzavře, on uchopí volant, jeho těžká bota hlasitě dopadne na pedál, ze zadku batmobilu prudce vytryskne další salva ohnivé energie. Z tanku se záhy stává téměř nepostřehnutelná pozemská raketa.

„Autopilot deaktivován. Vítejte zpátky, pane,“ ozve se postarší mužský hlas uvnitř.

Mohli jsme, ne, měli jsme se ho zbavit společně. Jednou provždy. Ty by si tu pak mohl zůstat. Měli jsme to celé vyřešit rychle, nenápadně, pro všechny ostatní záhadně a naprosto nepochopitelně. Měli jsme se ho zbavit společně. Jednou provždy.

Brzda-plyn-brzda-plyn. Řítí se ulicemi, které zná nazpaměť. Ve svém technologickém zázraku, který sta-tečně odolává drtivému náporu nadpřirozených sil. Prozatím. Těsně za ním je opět Lutherova dvojka, k níž se tentokrát přidalo zhruba 15 dalších metalidí. To, co se teď v Gothamu odehrává, připomíná rozmáchlou scénu z komiksového alba. Epický obraz minimálně na dvě stránky, který v sobě obsahuje téměř dokona-lou esenci toho všeho, co je na postmoderním superhrdinském komiksu magické. Umělecké ambice se třískají s absolutním brakem, přísná vážnost s odlehčenou nadsázkou, fyzická zemitá akce s překombino-vanou sci-fi . Robustní batmobil je vlevo v popředí, rozjetý na plné otáčky, zuřivě mířící vpřed. Situace by pro čtenáře skoro vyvolávala dojem, že vůz každou chvílí vyletí ze stránky přímo jemu do tváře. Hrozivě dynamické, reálné, tak trochu 3D.

Největší řež logicky dostává prostor v těsném závěsu za batmobilem. Pronásledující metalidé s vizáží běžných civilistů bez jakýchkoliv kostýmů pokrývají téměř celý prostor v pozadí. Ženou se za Batmanem prakticky ze všech stran a směrů. Jsou těsně za ním. Několik postav útočí v letu ze vzduchu, jiné blesku-rychle běží, nebo přeskakují z budovy na budovu. Některé do cesty metají ohnivé koule, jiné elektrizující výboje, další ve vteřinách staví mrazivé ledové stěny. Jedna z nich automobilu do cesty hází kusy betonu vytrhané ze silnice, další dosahuje enormní výšky, stojí na místě a po vozu se natahuje protaženými paže-mi, jiná se zase v běhu rozděluje na několik klonů, které chtějí auto za každou cenu obklíčit. To vše v po-chmurných a deštivých kulisách Gothamu, kde z těl jeho ocelových strážců do očí intenzivně pálí neonové reklamy. Masivní výjev, jenž zdůrazňuje fakt, že Batman, člověk bez jakýchkoliv nadlidských schopností, se stává uprchlíkem, který opouští město přeplněné prozatímními superlidmi. Zásadní moment, který vzá-pětí střídá další, vizuálně neméně působivý. S teatralitou měl pravdu. Ta už k tobě patří odjakživa. Stejně jako já. Pokud má tohle být odcházení, ať je tedy divadelní na maximum. Až na dřeň. Tohle jsme ještě nevyzkoušeli. Teď je na to ten pravý čas. S teatralitou měl vážně pravdu.

Ucítí intenzivní údery, batmobil je odhozen na levou stranu, srazí hned několik pouličních osvětlení a odpálí celou řadu zaparkovaných aut. Země se zuřivě chvěje. Zemětřesení. Silou dupne na plyn a začne obratně kličkovat mezi kusy betonu a asfaltu, které kolem začínají poletovat, jakoby se na Zemi proměnila gravitace.

Silnice se za ohlušujícího bordelu prudce zvedá a drtivě se roluje vpřed jako koberec. Přímo proti němu a jeho pronásledovatelům. Demolice prakticky všeho v nejbližším okolí.

Vyrvaná cesta je přímo nad ním, jakoby se chystala pohřbít jeho i všechny nadpřirozené jedince v pozadí. Vidí obří stín, který pokrývá celý batmobil. Nad Gothamem se roztahuje betonový mrak, z něhož prší auta, sklo, lampy, kanálové poklopy, všechno možné. Zmáčkne spínač na řadicí páce, za autem se rozplizne další ohnivý jazyk, batmobil vypálí zběsile kupředu, připomíná Supermana přecházejícího k nadzvukové rychlosti.

Prorazí zlámanou silniční stěnu, ta se vzápětí kompletně zřítí na pronásledující metalidi. Demoliční mrak je pryč, on je svobodný, nepronásledovaný, každým okamžikem za hranicemi svého města.

Věděl jsem, že to stihneš. Tohle se vážně povedlo. Bylo to dostatečně divadelní? Věděl jsem, že to stihneš.

IV.SO LONG,

GOODBYE GOTHAM

Stál vedle auta a pozoroval své město. Dělil ho od něho široký vodní kanál. Uvědomoval si, že takhle z dálky ho už delší dobu neviděl. Obydlený ostrov ponořený do půvabné temnoty a lehké mlhy. Dost možná ztracený někde v bezčasí. Fascinovala ho ta neuvěřitelná změť architektonických stylů, které se potkávaly a zase míjely jedině tady, v jeho městě, v Gothamu. Spatřoval současnou eklektickou metropoli s rozsáhlým mrakodrapovým jádrem, jež bylo na mnoho místech proložené starými zástavbami z gotham-ské minulosti. Gotické věže vzhlížely k přísným ocelovým konstrukcím, podmračené chrliče vyplazovaly své kamenné jazyky na štíhlé výškové budovy. Rozpínavé reklamní fasády ozařovaly do tmy schované industriální věže a tovární komíny, jež tu přežívaly ze strojírenských počátků města plných dusivého smo-gu a pálivého deště. Elegance se tvrdě srážela s uniformitou a špinavou historií. Své město chápal jako jedinečně nesourodé místo, jehož minulost se vždy dokázala prodrat zpět na výsluní. Nikdy ji nešlo, nejde a nikdy nepůjde odstrčit nadobro. Nikdy se ji nepodaří zastavět. Alespoň ne tady. Ne v Gothamu. Vzpo-mínal, jak Clark vždy říkal: „Když jsem tady, mám pocit, že jsem se ocitl zároveň v minulosti, současnosti i budoucnosti.“ Pozoruhodné místo k životu.

Bude tě hledat, ať už se vydáš kamkoliv. Vetře se do dalších měst. Měli jsme se ho vážně zbavit. Ne pouze dívat se do očí. Je to vrah. Bude tě hledat. Ať už se vydáš kamkoliv.

Stále poklidně stál a díval se. Přišlo mu, že jako jediný z Gothamu dokáže vnímat jak jeho tepavou chao-tičnost a nervy současnosti, tak klid a setrvačnost z minulosti. Město jako bájný Kamelot, on jako vyhnaný temný rytíř Lancelot.

Chápu ale, že chceš, aby se nejdřív prokázala jeho podlost a omyl. Aby svět zjistil, že je to lhář, podvodník a vrah. Žádný génius. Chápu, že jsi také chtěl na vlastní uši slyšet jeho plán. Chápu.

Nabízel se mu melancholicky rozostřený pohled na roztříštěnou oázu, jež ze svého centra několika reflek-tory odhalovala policejní vzducholodě plující noční oblohou.

Otázkou zůstává, zda se vrátíš. Teď jsi jeden z posledních a za chvíli budeš úplně poslední. Po-slední křižák s maskou, s převlekem. Vzpomínka na staré časy. Jediný člověk a hrdina bez nad-přirozených schopností. Odsouzený k několika letům vězení. Odepsaný. Vrátíš se za mnou ještě někdy? Vrátíš?

Vzpomínal, jak se kdysi v mracích vznášel i symbol netopýra. Jeho symbol.

Oba víme, že odhalení jeho lží bude trvat ještě dlouho. Ale můžeš se přece časem vrátit a dát zase vše do pořádku. Můžeme dát zase všechno do pořádku společně. Řekni, prosím, alespoň něco.

„Sbohem,“ řekl. Sklopil hlavu, nasedl zpět do batmobilu, zažehl motor a zmizel pryč. Všechna světla ve městě pohasla. Na obloze poletovalo hejno netopýrů. Gotham zavřel oči a na minutu se ponořil do ticha a temnoty.

THE END