Copyright © Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., Milano

Translation © Zdeňka Nováková, 2014

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014

ISBN 978-80-7462-555-8

9

Každá věc má nějakou barvu. I každý pocit má nějakou

barvu. Třeba ticho je bílé. A bílá je barva, kterou nesná-

ším, protože nikde nekončí. Nezamhouřil oka až do bí-

lého rána, marně čekala na prince na bílém koni, mávali

bílou vlajkou poražených, našel si první bílý vlas… Bílá

vlastně ani není barva. Není to nic, stejně jako ticho. Nic,

beze slov a bez hudby. Být v tichu je jako být utopený

v bílé. Nedokážu vydržet v tichu ani o samotě, což je to

samé. Vždycky mě začne bolet v břiše nebo někde kou-

sek nad ním, nevím vlastně přesně kde, a pak musím

nahodit ten svůj batmoped, teď už polorozpadlý a bez

brzd (nevím, kdy se konečně donutím dát ho spravit),

a jezdím bez cíle po městě a snažím se zachytit pohle-

dy kolemjdoucích holek, abych věděl, že nejsem úplně

sám. Když se na mě některá z nich podívá, vím, že žiju.

Proč musím být právě takovej? Neodkážu se ovlá-

dat. Neumím být sám. Potřebuju… ani nevím co. Sakra!

Ještě že mám iPod. Protože když vyrazím z domu a vím,

že mě čeká další školní den s příchutí betonu a pak tunel

nekonečné nudy mezi úkoly, rodiči a psem a pak zase

pěkně od začátku, dokud nás smrt nerozdělí, může mě

zachránit jen ta správná zvuková kulisa. Nacpu si špun-

ty do uší a dostanu se do jiné dimenze. Do pocitu, co má

10

tu správnou barvu. Když se chci cítit zamilovaně, pus-

tím si melodický rock. Když se potřebuju dobít, pustím

si tvrdý a hrdý metal. Když se potřebuju nabušit, pus-

tím si rap a další drsňárny, hlavně když je v nich hodně

sprostých slov. A tak nezůstanu sám, v bílé. Někdo mi

dělá společnost a probarví mi den.

Ne že bych se někdy nudil. Protože mám stovky

nápadů, deset tisíc přání, milión snů, které bych mohl

uskutečnit, a miliardu věcí, do kterých bych se mohl

pustit. Ale pak nezačnu ani s jednou z nich, protože

stejně nikoho než mě nezajímají. Vždycky si nakonec

řeknu: Sakra, Leo, a kdo tě do toho jako nutí? Vykašli

se na to, užívej si to, co máš.

Život mám jen jeden, a když celý zbělá, přiliju mu

barvy přes můj počítač – vždycky najdu někoho, s kým

si můžu pokecat (můj nick je Pirát, podle Johnnyho

Deppa). Protože tohle mi jde, naslouchat ostatním.

Dělá mi to dobře. Anebo nasednu na svůj nebrzdící

batmoped a jezdím bez cíle po městě. A někdy zajedu

k Nikovi a zahrajeme si jeden dva songy, on na basov-

ku a já na elektriku. Jednou budeme slavní, budeme

mít vlastní kapelu, která se bude jmenovat Pakáž. Niko

tvrdí, že bych měl zpívat, že prý mám fajn hlas, ale já se

stydím. Na kytaru zpívají prsty a prsty se nečervenají.

Kytaristu nikdo nevypíská, ale zpěváka…

Když Niko nemůže, zajdu za ostatníma na zastáv-

ku. Na tu zastávku autobusu před školou, tu, na kterou

se snad každej zamilovanej kluk vypsal světu ze své

lásky. Vždycky tam někoho potkám, sem tam i holky.

A občas i Beatrici, kvůli které na tuhle zastávku před

školou chodím já.

11

Je zvláštní, že dopoledne se každý těší, až ze školy

vypadne, ale odpoledne tam stejně všichni zůstanou.

To proto, že odpoledne už tam nejsou upíři, tedy vy-

učující – pijáci krve, co se po návratu domů znovu za-

vřou do svých rakví, aby si odpočali před novým úto-

kem na nevinné oběti. I když na rozdíl od upírů ožívají

profesoři ve dne.

Ale když je před školou Beatrice, je všechno jinak.

Stačí, že zamrká svýma zelenýma očima, a nedokážu

vidět nic jiného. A když pohodí těmi svými rudými vla-

sy, jejich záře mě úplně oslní. Mluví málo, ale k věci.

Kdyby byla fi lm, byl by to úplně nový žánr. A kdyby

byla vůně, voněla by jako písek po ránu, kdy jsou spo-

lu pláž a moře ještě sami. A kdyby byla barva? Byla by

rudá. Jako láska je rudá. Jako bouřka. Jako uragán, co

mě smete. Zemětřesení, co mě rozdrobí na kousíčky.

Takhle se cítím pokaždé, když ji vidím. Ona to ještě

neví, ale jednou jí o tom povím.

Jednou jí povím, že ona byla stvořená pro mě a já

pro ni. A pak už nebude úniku. Až to pochopí, bude

všechno dokonalé, jako ve fi lmu. Jen musím najít vhod-

nou chvíli a tu správnou frizúru. Protože podle mě by

mohla být potíž hlavně v mých vlasech. Ostříhal bych

se jedině, kdyby mě o to požádala Beatrice. Ale co kdy-

bych pak ztratil všechnu sílu jako ten z toho příběhu?

Ne, Pirát si vlasy stříhat nebude. Lev bez hřívy není lev.

A já se nejmenuju Leo pro nic za nic.

12

Jednou jsem koukal na dokument o lvech. Z houští se

vynořil samec s obří hřívou a příjemný hlas do toho

říkal: „Král savany nese svou korunu.“ A takové jsou

i moje vlasy – nespoutané a vznešené.

Stejně je nejpohodlnější nosit je jako lvi. Nemuset je

nikdy česat a představovat si, že si žijou svým vlastním

životem, jako by to byly myšlenky, co mi zrajou v hlavě,

pak občas vybuchnou a vystřelí ven. A já se o ty myšlen-

ky rád podělím, jako o bublinky z právě otevřené koly,

co vydávají ten chvějivě praskavý zvuk. Vyjadřuju svými

vlasy hromadu věcí. Tak nějak to bude.

Všichni mi rozumí díky mým vlasům. Teda aspoň

všichni ze školy, další pakáž, ostatní Piráti: Houbák,

Bidlo i Čupřin. Táta už to dávno vzdal. Máma moje vla-

sy nemůže vystát. A když se vidím s babčou, vždycky

z nich málem dostane infarkt (ale to je to nejmenší,

když je vám devadesát).

Nechápu, co jim na těch mých vlasech tolik vadí.

Nejdřív mě nabádají, musíš být svůj, musíš se vyjádřit, mu-

síš být sám sebou! Pak, když se teda snažím být sám se-

bou, ztratil jsi sám sebe, chováš se jako všichni ostatní. Co

to je jako za uvažování? Nechápu. Buď jsem sám sebou,

nebo jsem jako všichni ostatní. Ale oni stejně nebudou

13

spokojení nikdy. A podle mě je to tak, že jednoduše závi-

dí. Hlavně ti holohlaví. Jestli vypelichám, zabiju se.

Jenže pokud se Beatrici moje vlasy líbit nebudou,

budu si je muset nechat ostříhat. Ale je třeba si to

dobře promyslet. Protože právě v nich by mohla sídlit

moje síla. Hele, Beatrice, buď mě budeš milovat tak,

jak jsem, s těmahle vlasama, nebo nic, protože jestli si

nerozumíme v takových drobnostech, jak bysme kdy

mohli být spolu? Každý musí být sám sebou a přijímat

tak i toho druhého – aspoň to tak vždycky říkají v telce.

Co by to jinak bylo za lásku? No tak, Beatrice, proč to

nedokážeš pochopit? Navíc, ty jsi podle mě dokonalá,

a tak máš hned na začátku výhodu.

Holky mají vždycky náskok. Jak je možné, že vždyc-

ky vyhrávají? Když jsou to krasavice, svět jim leží u no-

hou, vyberou si, koho chtějí, dělají, co chtějí, oblíkají si,

co chtějí… a je to úplně fuk, protože je stejně všichni

dál zbožňujou. Prostě klika.

A já mám zatím dny, kdy bych nejradši nevylezl

z domu. Připadám si tak hnusnej, že bych se zabariká-

doval v pokojíku a do zrcadla ani nemrkl. Bílej. S bílým

obličejem. Bez barvy. Fakt trýzeň. A pak jsou dny, kdy

i já mám rudou barvu. Chlapec k pohledání! Hodím na

sebe tu správnou košili, natáhnu džíny, co mi dobře

sedí, a je ze mě bůh – Zac Efron by mi mohl dělat leda

tak nohsleda. Vyrazím do ulic. Klidně bych první krás-

ce na potkání řekl: „Hele, kočko, dneska večer si spolu

vyrazíme, tuhle jedinečnou příležitost nesmíš propás-

nout. Protože až nás spolu uvidí, všichni si řeknou: ty

vole, jak se jí podařilo ho dostat?! A všechny tvoje ká-

mošky zezelenají závistí.“

14

Jsem bůh! A pořád ve středu dění. Ani na chvíli se

nezastavím. Nebýt školy, byl bych navíc odpočatější,

hezčí a slavnější.

15

Moje škola se jmenuje stejně jako jedna postavička

z Mickey Mouse – Horác. Má oprýskané zdi, ubohé

učebny, tabule spíš šedé než černé a mapy tak odr-

bané, že je vlastně jedno, že kontinenty na nich jsou

vybledlé a státy dávno neplatí… Zdi mají dvě barvy –

bílou a hnědou jako smetanová zmrzka s nutelou, ale

škola tak dobře nechutná. Leda když se rozezní zvo-

nek na konci vyučování, jako by volal: „Ztratil jsi mezi

těmi dvoubarevnými stěnami další den svého života!

Mazej pryč!“

Jen v málo případech škola k něčemu je, a to když

mě přepadne depka a propadnu se do bílých myšle-

nek. Ptám se sám sebe, kam vlastně směřuju, co budu

dělat, jestli se mi kdy bude dařit, jestli… Ale naštěstí

je škola jako panoptikum s nejhustší koncentrací po-

dobných případů, jako jsem já. Všechno pěkně roze-

bereme a přitom zapomeneme na tyhle úvahy a bílé

myšlenky, co stejně nikam nevedou a je potřeba se jich

zbavit.

Sedíme v Mekáči, co smrdí jako Mekáč. Já se cpu

čerstvými hranolky, zatímco Niko skřípe plastovým

brčkem o víčko obřího kelímku koly.

„Nemysli na bílou.“

16

To mi Niko říká vždycky. A vždycky má pravdu.

Není to náhoda, že zrovna on je můj nejlepší kámoš.

Je něco jako Will Turner pro Jacka Sparrowa. Aspoň

jednou měsíčně si vzájemně zachráníme krk, protože

přesně od toho kamarádi jsou. Já si svoje kamarády vy-

bírám. Což je na kamarádech to pozitivní. Že si je sám

vyberu a je mi s nimi dobře, protože jsem si je vybral

přesně pro sebe. Naopak spolužáky si vyberu jen těž-

ko. Člověk je prostě dostane, a často je to pěkná pruda.

Niko je v béčku (já jsem v déčku) a oba hrajeme

za stejný školní fotbalový tým – za Piráty. A oba jsme

hvězdy. V lavici ale sedím s Elektrou, největší neuro-

tičkou ve škole. S takovým jménem snad ani jiná být

nemůže.

Někteří rodiče svým dětem předurčí osud už při vý-

běru jména. Já se jmenuju Leo a to jméno mi sedí. Měl

jsem štígro. Když se řekne Leo, člověk si hned předsta-

ví někoho mužného, silného, někoho, kdo kráčí buší

jako král nesoucí svou korunu. Někoho, kdo řve straš-

ným hlasem. Teda aspoň o mně platí i tohle… Bohužel

je to tak, že každý má už ve svém jméně zakódovaný

svůj osud. Třeba Elektra. Co to je za jméno? Je jako

elektřina, kopne tě už jen tím jménem. Není se co divit,

že je pořád jak pod vysokým napětím.

A pak je tu náš prudič z povolání: Giacomo řeče-

ný Smraďoch. Další jméno, co nosí smůlu! Protože

křestní jméno Giacomo měl i Leopardi, co měl taky

hrb, ale zato neměl kamarády a k tomu to byl básník.

S Giacomem se nikdo nebaví. Smrdí. A nikdo nemá

odvahu mu to říct. Zato já, co jsem se zamiloval do

Beatrice, se sprchuju každý den a holím jednou za

17

měsíc. Nakonec, je to stejně jeho věc, jestli se myje,

nebo ne. Ale aspoň jeho máma by mu to říct mohla.

A přitom nic. Co s tím, mně to může být ukradený. Celej

svět stejně nezachráním. Od toho je tu Spiderman.

Nikův grganec mě přivolá zpátky na zem a já mu se

smíchem říkám:

„Máš pravdu. Na bílou myslet nemusím…“

Niko mi dá herdu do zad:

„Zítra tě chci vidět pěkně nadupanýho. Musíme ty

chudáky pořádně ztrestat!“

Rozzářím se jako slunko:

Co by byla škola bez turnaje ve fotbálku?

18

„Nevím, proč jsem to udělal, nevím, proč mě to tak ba-

vilo, a nevím, proč to udělám zas.“ Moji životní fi lozofi i

shrnul v téhle osvícené hlášce Bart Simpson, můj jedi-

ný mistr a rádce. Tak například dneska. Profesorka na

děják a fi lozofi i je marod. Jo! Přijde ženská na supl. Ta

stejná lúzryně jako vždycky.

To se neříká!

Zaduní mi v hlavě mámina varovná slova, ale já si

to řeknu i tak. Když musíš, tak musíš. Supl je už ze své

podstaty koncentrací vesmírného lúzrovství.

Jednak: zastupuje hlavního vyučujícího, což je tra-

páctví samo o sobě, a tím pádem je zástup lúzr na

druhou.

A dále: proč vůbec dělá supla? Co to je za kariéru,

zastupovat za někoho, kdo onemocněl? Takže: nesta-

čí, že on sám je lúzr, ale navíc přináší smůlu i ostatním!

Lúzr na třetí.

Číhali jsme na ni v záloze, na učitelku hnusnou jako

noc v jejím neforemném fi alovém obleku, abychom ji

zasypali řádně nasliněnými papírovými kuličkami vy-

střelovanými s přesností snajpra z prázdných versatilek.

Ale místo ní vejde do třídy mladý chlap. Sako a ko-

šile. Upravený. Na můj vkus až moc černé oči. A stejně

19

tak černé brýle, nasazené na dlouhém nose. Bágl plný

knížek. Ten typ, co tvrdí, že miluje svou práci. Supr,

chyběl nám tu už jen někdo, kdo tomuhle fakt věří.

Takoví jsou nejhorší.

Nepamatuju si, jak se jmenuje. Představil se, ale

mluvil jsem zrovna se Silvií.

Se Silvií mluvím o všem. Mám ji dost rád a často se

i objímáme. Vím, že jí to dělá radost, no a mně vlast-

ně taky. Ale není můj typ. Teda, ona je vážně správná –

můžu se s ní bavit o všem a dokonce mě poslouchá

a umí i poradit. Ale něco jí chybí – šťáva, kouzlo. Přesně

to, co nechybí Beatrici. A nemá Beatriciny rudé vlasy.

Beatrice mě jediným pohledem přiměje snít. Beatrice

je rudá. Silvia je modrá jako všichni opravdoví přátelé.

A ten supl je jen černá kaňka na jinak nevyléčitelně bí-

lém dni.

Posraná smůla.