6
Balkán jako refugium To, že Balkánský poloostrov posloužil jako významné glaciální refugium, se uvádělo ještě v éře před vznikem disciplíny fylo- geografie na konci 80. let. Teprve s de- tailnějším poodhalením fylogeografie jed- notlivých druhů jsme ale mohli zjistit přítomnost vícenásobných mikrorefugií. Jsou typická především pro organismy s relativně omezenou schopností šířit se mezi bariérami, tedy právě pro obojživel- níky a plazy. Proto byl navržen koncept „refugií uvnitř refugia“ (Goméz a Lunt 2007), v kterých se populace určitého dru- hu fragmentuje (jednotlivé populace zís- kají samostatná útočiště), a dochází tak k alopatrické speciaci (vzniku taxonů) nebo divergenci (rozrůznění genetických linií). Kromě balkánského refugia a dvou dalších hlavních jihoevropských na Apeninském a Iberském poloostrově existovala ve vý- chodní Evropě nebo v dosahu evropského kontinentu i refugia (či předpleistocenní speciační centra) v pontické a kaspické oblasti, v severní Africe a na Blízkém vý- chodě. I ta v různých časových epochách přibližně od miocénu obohacovala jiho- evropskou faunu některými prvky, jak si ještě přiblížíme později. V Evropě před- stavovala podobná samostatná centra s vyšší druhovou rozmanitostí tyrhénská oblast (Sardinie, Korsika) nebo v rámci Apeninského poloostrova užší region již- ní Itálie a Sicílie. Dnes se zde vyskytuje mnoho jedinečných endemických druhů i rodů – na tyrhénských ostrovech např. čolci rodu Euproctus, ještěrky rodu Ar- chaeolacerta nebo různé druhy mločíků (Speleomantes), na jihu apeninského re- gionu želva sicilská (Emys trinacris), ješ- těrka sicilská (Podarcis waglerianus) nebo užovka italská (Zamenis lineatus). Je však potřeba rozlišovat mezi starými refugii, jež se podílela na vzniku samostatných druhů (miocén-pliocén), a mladšími mikrorefugii, která vedla ke genetickému rozrůznění populací již existujících druhů (pleistocén). Na Balkáně můžeme identifikovat ně- kolik předpleistocenních a pleistocenních refugiálních oblastí, jež sloužily jako úto- čiště většího množství druhů obojživel- níků a plazů. Názorné schéma možné souvislosti vzniku endemismu a bohaté vnitrodruhové genetické variability na souběžném alopatrickém vývoji populací a topografii poloostrova (kde jsou hory členitější, existuje při vhodných klimatic- kých podmínkách větší pravděpodobnost vzniku refugia) lze vysledovat např. u sle- pýšů rodu Anguis (obr. 1 a 8, Jablonski a kol. 2016). Jižní a jihozápadní partie Bal- kánu (členěné horským systémem Hele- nid) a Peloponés zahrnovaly pravděpo- dobně různě stará refugia pro endemické slepýše – peloponéského (A. cephallonica) a řeckého (A. graeca). U druhého jmeno- vaného autoři identifikovali nejméně 8 ge- netických evolučních podlinií, které mohou korespondovat s historickými mikrorefu- gii. Dále se tento region stal významným pro některé populace čolka horského (Ich- thyosaura alpestris), u něhož se zde před- pokládá asi 6 mikrorefugií. Opomenout nelze útočiště pro endemické druhy ještě- rek, např. j. řeckou (Hellenolacerta graeca), j. peloponéskou (P. peloponnesiacus), j. Er- hardovu ( P. erhardii) nebo třeba různé zástupce taxonomicky dosud nedořeše- ných druhových komplexů ještěrky zelené (Lacerta viridis, obr. 3) a j. jónské (P. ioni- cus; podrobný seznam doporučené litera- tury o jednotlivých druzích uvádíme na webové stránce Živy). Z hadů na jihu až jihozápadě Balkánu přežily západní po- pulace štíhlovky kaspické (Dolichophis caspius) nebo řecká evoluční linie užovky stromové (Z. longissimus, obr. na 3. str. obál- ky). Původ tu dále mají řecká a evropská ziva.avcr.cz 314 živa 6/2017 Daniel Jablonski Biogeografie a druhová rozmanitost obojživelníků a plazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření a charakter genetické diverzity mnoha druhů obojživelníků a plazů na Balkánském poloostrově, zvláště pak endemických taxonů nebo populací s vysokou vnitrodruhovou genetickou variabilitou (příklady jsme si přiblížili v Živě 2017, 4: 184–188) poukazují na evolučně významný fenomén – možnost existence větších glaciálních (případně interglaciálních) refugií (útočišť), ale i menších a izolovaných mikrorefugií v různých částech poloostrova. Balkán také představoval pro obojživelníky a plazy na jejich trasách při rozšiřování areálů spojnici na pomezí Evropy a Asie, kudy se některé asijské (ale i africké) prvky dostaly do Evropy a naopak. Z informací založených na studiu moleku- lární biogeografie můžeme předpokládat, že se právě z Balkánského poloostro- va rozšířilo při rekolonizaci v poledové době do střední a východní Evropy množství druhů obojživelníků a plazů. 2 1 slepýš křehký (Anguis fragilis) Dinaridy Karpaty Balkanidy Helenidy slepýš řecký (A. graeca) slepýš peloponéský (A. cephallonica) slepýš východní (A. colchica) © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

  • Upload
    others

  • View
    8

  • Download
    0

Embed Size (px)

Citation preview

Page 1: Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

Balkán jako refugiumTo, že Balkánský poloostrov posloužil jakovýznamné glaciální refugium, se uváděloještě v éře před vznikem disciplíny fylo-geografie na konci 80. let. Teprve s de -tailnějším poodhalením fylogeografie jed -notlivých druhů jsme ale mohli zjistitpřítomnost vícenásobných mikrorefugií.Jsou typická především pro organismys relativně omezenou schopností šířit semezi bariérami, tedy právě pro obojživel-níky a plazy. Proto byl navržen koncept„refugií uvnitř refugia“ (Goméz a Lunt2007), v kterých se populace určitého dru-hu fragmentuje (jednotlivé populace zís-kají samostatná útočiště), a dochází takk alopatrické speciaci (vzniku taxonů) nebodivergenci (rozrůznění genetických linií).

Kromě balkánského refugia a dvou dalšíchhlavních jihoevropských na Apeninskéma Iberském poloostrově existovala ve vý -chodní Evropě nebo v dosahu evropskéhokontinentu i refugia (či předpleistocenníspeciační centra) v pontické a kaspickéoblasti, v severní Africe a na Blízkém vý -chodě. I ta v různých časových epocháchpřibližně od miocénu obohacovala jiho -evropskou faunu některými prvky, jak siještě přiblížíme později. V Evropě před-stavovala podobná samostatná centras vyšší druhovou rozmanitostí tyrhénskáoblast (Sardinie, Korsika) nebo v rámciApeninského poloostrova užší region již-ní Itálie a Sicílie. Dnes se zde vyskytujemnoho jedinečných endemických druhůi rodů – na tyrhénských ostrovech např.

čolci rodu Euproctus, ještěrky rodu Ar -chaeolacerta nebo různé druhy mločíků(Speleomantes), na jihu apeninského re -gionu želva sicilská (Emys trinacris), ješ-těrka sicilská (Podarcis waglerianus) neboužovka italská (Zamenis lineatus). Je všakpotřeba rozlišovat mezi starými refugii, ježse podílela na vzniku samostatných druhů(miocén-pliocén), a mladšími mikrorefugii,která vedla ke genetickému rozrůzněnípopulací již existujících druhů (pleistocén).

Na Balkáně můžeme identifikovat ně -kolik předpleistocenních a pleistocenníchrefugiálních oblastí, jež sloužily jako úto-čiště většího množství druhů obojživel -níků a plazů. Názorné schéma možnésouvislosti vzniku endemismu a bohatévnitrodruhové genetické variability nasouběžném alopatrickém vývoji populacía topografii poloostrova (kde jsou horyčlenitější, existuje při vhodných klimatic-kých podmínkách větší pravděpodobnostvzniku refugia) lze vysledovat např. u sle-pýšů rodu Anguis (obr. 1 a 8, Jablonskia kol. 2016). Jižní a jihozápadní partie Bal-kánu (členěné horským systémem Hele-nid) a Peloponés zahrnovaly pravděpo-dobně různě stará refugia pro endemickéslepýše – peloponéského (A. cephallonica)a řeckého (A. graeca). U druhého jmeno -vaného autoři identifikovali nejméně 8 ge -netických evolučních podlinií, které mohoukorespondovat s historickými mikrorefu-gii. Dále se tento region stal významnýmpro některé populace čolka horského (Ich -thyosaura alpestris), u něhož se zde před-pokládá asi 6 mikrorefugií. Opomenoutnelze útočiště pro endemické druhy ještě -rek, např. j. řeckou (Hellenolacerta graeca),j. peloponéskou (P. peloponnesiacus), j. Er -hardovu (P. erhardii) nebo třeba různézástupce taxonomicky dosud nedořeše-ných druhových komplexů ještěrky zelené(Lacerta viridis, obr. 3) a j. jónské (P. ioni-cus; podrobný seznam doporučené litera-tury o jednotlivých druzích uvádíme nawebové stránce Živy). Z hadů na jihu ažjihozápadě Balkánu přežily západní po -pulace štíhlovky kaspické (Dolichophiscaspius) nebo řecká evoluční linie užovkystromové (Z. longissimus, obr. na 3. str. obál-ky). Původ tu dále mají řecká a evropská

ziva.avcr.cz 314 živa 6/2017

Daniel Jablonski

Biogeografie a druhovározmanitost obojživelníků a plazůBalkánského poloostrova 2.

Rozšíření a charakter genetické diverzity mnoha druhů obojživelníků a plazůna Balkánském poloostrově, zvláště pak endemických taxonů nebo populacís vysokou vnitrodruhovou genetickou variabilitou (příklady jsme si přiblížiliv Živě 2017, 4: 184–188) poukazují na evolučně významný fenomén – možnostexistence větších glaciálních (případně interglaciálních) refugií (útočišť), alei menších a izolovaných mikrorefugií v různých částech poloostrova. Balkántaké představoval pro obojživelníky a plazy na jejich trasách při rozšiřováníareálů spojnici na pomezí Evropy a Asie, kudy se některé asijské (ale i africké)prvky dostaly do Evropy a naopak. Z informací založených na studiu moleku-lární biogeografie můžeme předpokládat, že se právě z Balkánského poloostro -va rozšířilo při rekolonizaci v poledové době do střední a východní Evropymnožství druhů obojživelníků a plazů.

21

slepýš křehký(Anguis fragilis)

Dinaridy

Karpaty

Balkanidy

Helenidy

slepýš řecký(A. graeca)

slepýš peloponéský (A. cephallonica)

slepýš východní(A. colchica)

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Page 2: Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

linie (dnes zastupující všechny populacena sever od Řecka) užovky podplamaté(Natrix tessellata), najdeme zde endemic-kou linii u. obojkové (N. natrix). Oproti do -savadnímu tradičnímu členění menšíhopočtu poddruhů zmije růžkaté (Viperaammodytes) zjistily genetické studie va -riabilitu mnoha často výrazně diferenco-vaných evolučních linií (podrobněji dále),z nichž na jihu Balkánu měla pravděpo-dobná refugia peloponéská a jihozápadnílinie.

Jadranská oblast izolovaná Dinárskýmpohořím (Dinaridami) se stala útočištěmnapř. balkánských populací mloka černé-ho (Salamandra atra, obr. 4), rosničky ze -lené (Hyla arborea, obr. 5), černohorskéa severozápadní linie zmije růžkaté a v ne -poslední řadě endemických rodů ještěrekDinarolacerta a Dalmatolacerta nebo rov-něž endemické ještěrky jadranské (P. meli-sellensis, obr. 6). Vysoká genetická variabi -lita nalezená u několika druhů zejménav pobřežních oblastech Jaderského mořenaznačuje, že zde lokalizovaná refugiabyla nejspíše oddělena různými přechod-nými bariérami (pobřežními mokřady, mě -nící se strukturou mořských zálivů, ka nálůa ostrovů rozdílně izolovaných při kolí-sání hladiny), které nebyly díky salinitěsnadno překonatelné. Příklady nabízejízmíněné druhy ještěrek a různá míra izo-lovanosti úseků balkánského pobřeží Ja -derského moře včetně přilehlých ostrovů.Ve vrcholných fázích posledního glaciálu(před více než 20 tisíci let) poklesla moř-ská hladina až o 120 m, přičemž průměr-ná hloubka severních a centrálních částíJaderského moře dosahuje pouze 50 až

150 m, takže většina ostrovů se spojilas pevninou. Jen některé skupiny dalmat-ských ostrovů kvůli větší hloubce zůstalyod pevniny izolovány (souostroví Lastovoa Vis a několik dalších menších ostrovůjako Sušac, Mala Palagruža aj.). A právě nanich byly na základě mitrochondriálníDNA identifikovány unikátní genetickéevoluční linie. U ještěrky jadranské jdeo tři linie – jedna ze souostroví Lastovo(možný dosud nepopsaný poddruh P. me -lisellensis ssp.), druhá ze souostroví Vis(P. m. melisellensis) a třetí široce rozšířenálinie na jadranské pevnině a mnoha dřívepropojených kvarnerských a dalmatskýchostrovech (P. m. fiumanus). Podobná si -tuace nastala u ještěrky dalmatské (Dal-matolacerta oxycephala) – dvě genetickyvýrazně rozdílné linie (jedna z nich před-stavuje možný samostatný druh), zjedno-dušeně pevninská a ostrovní (původemzřejmě z Lastova nebo Visu), přičemž oběse posléze rozšířily i na některé další ostro-vy. Zajímavá byla zjištění u ještěrky italské(P. siculus) obývající hlavně Apeninskýpoloostrov, Sicílii a přilehlé oblasti. Nazápadním Balkáně existují čtyři linie, z nichale pouze jedna (sušacká) pochází z míst-ního refugia – izolo vaných dalmatskýchostrovů Sušac a Mala Palagruža. Nevelkáhloubka Jaderského moře pravděpodobněumožnila rychlou kolonizaci Dalmácie,Istrie a přilehlých ostrovů z jihozápadujadranskou evoluční linií ještěrky italské,která jinak obývá východ Apeninskéhopoloostrova. Vše nasvědčuje jejímu rychlé-mu rozšíření a možnosti proniknutí z Ape-ninského poloostrova buď přirozenoucestou v pleistocénu (při snížené hladině

živa 6/2017 315 ziva.avcr.cz

1 Mapa Balkánského poloostrova sesoučasným rozšířením slepýšů roduAnguis podle analýzy mitochondriálníDNA a pozice jejich pravděpodobnýchpleistocenních mikrorefugií. Upravenopodle: D. Jablonski a kol. (2016), orig. M. Chumchalová2 Jižní části Dinarid a pohoří Biokovojsou domovem mnohých druhů plazů,včetně endemické ještěrky mosorské(Dinarolacerta mosorensis).3 Oblast východní Albánie, severníhoŘecka a západní Makedonie se vyznačujeznačnou genetickou diverzitou druhovéhokomplexu ještěrky zelené (Lacerta viridis). Na obr. jedinec z Albánie představující potenciální kryptický taxon4 Mlok černý (Salamandra atra) patřímezi druhy tolerující chlad a na Balkáněmá v současnosti roztroušený areál. Je zde znám i poddruh S. a. prenjensis,jenž zřejmě prodělal vlastní evolučnívývoj v jednom z balkánských interglaciálních refugií (v teplých dobách meziledových). Na snímku poddruh S. a. atra z národního parkuTriglav (Slovinsko), který obývá převážně středoevropské Alpy.5 Rosnička zelená (Hyla arborea) se do střední Evropy dostala nejspíšez refugia ležícího někde na jihozápaděBalkánu. Skřehotající samec z jihovýchodní Albánie6 Na západě Balkánu endemická ještěrka jadranská (Podarcis melisellen-sis) představuje případ, kdy k alopatric-kému rozrůznění populací došlo zřejměvlivem kolísání mořské hladiny a ostrovní izolace. Albánie

43

65

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Page 3: Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

moře), nebo případně zavlečením lodnídopravou. Na severu balkánské části Jadra-nu žije ještě populace z nedaleké Pádskénížiny. Nepůvodní a člověkem neúmyslněintrodukované jsou malé populace druhuv některých přístavech (Dubrovník, Ko -tor, Athény, Istanbul), které příslušejí jed-né z linií jihu Apeninského poloostrova.Přitom ještě koncem 20. stol. se z balkán-ské části Jaderského moře rozlišovalo podlezbarvení a podobných znaků asi 20 lokál-ně endemických ostrovních poddruhů ješ-těrky jadranské a více než 20 poddruhůj. italské (např. Živa 1991, 5: 226–227).Výše popsané fylogenetické výsledky aletoto pojetí radikálně změnily.

Na západě a jihozápadě Balkánu najde-me i zajímavé případy, které lze označitjako interglaciální refugia chladnomil-ných druhů. Pro ně bylo typické zvětšo-vání areálů v ledových dobách a jejichzmenšování a členění do izolovaných hor-ských mikrorefugií v teplých dobách mezi-ledových, což je i současná situace. Jdenapř. o zmíněného mloka černého, o ješ-těrky rodu Dinarolacerta, zmiji V. graecanebo horské poddruhy zmije Ursiniho(jako V. ursinii macrops).

Refugia však neexistovala pouze na jihuEvropy ve Středozemí. Označují se jakoextramediteránní (ležící mimo Středoze-mí) a byla zatím objevena např. ve střed-ní Francii, ale také v jižních Karpatecha Panonské nížině (např. Mráz a Ronikier2016; obr. 1), v některých případech i vevýchodních a dokonce západních Karpa-tech (např. Zieliński a kol. 2014, takév Živě 2009, 5: 194–198). Určité druhyv nich přežívaly nepříznivá období gla -

ciálu, protože zde přetrvávaly podmínkybez zalednění a tedy teplotně vyhovují-cí. I u nich se mnohdy vyvinula značnámíra genetické variability populací. Naseverovýchodním pomezí Balkánu sehrá-la hlavní roli v tomto směru východní částPanonské nížiny (někteří obojživelníci mělimikrorefugium i v západní části), jižníoblast Karpatského oblouku (obr. 7) a při-lehlé horské systémy, např. Apuseni. Gla-ciální refugia zde s velkou pravděpodob-ností našly mnohé populace a evolučnílinie různých druhů, které se v poledovédobě šířily do střední Evropy. Jako vybranépříklady můžeme zmínit čolka karpat-ského (Lissotriton montandoni) nebo takéč. obecného (L. vulgaris), ještěrku obecnou(L. agilis) a j. živorodou (Zootoca vivipa-ra), dále třeba slepýše východního (A. col-chica) či zmiji obecnou (V. berus). Ke kon-krétním příkladům jejich pronikání dostřední Evropy se ještě vrátíme.

Kolonizace Balkánu z okolních oblastíBalkánský poloostrov znamenal pro her-petofaunu významné území na trasách připostupném rozšiřování areálů, kdy se ně -které asijské, ale i africké prvky dostalydo Evropy. Díky geografické pozici (časo-vě omezené, ale opakované spojení meziEvropou a Malou Asií, blízkost Apenin-ského poloostrova, sousedství s kavkaz-ským a kaspickým regionem apod.) bylafauna poloostrova z těchto oblastí ovliv-ňována. Mnoho druhů sem proniklo z ra -diačních center (pravděpodobně stará mio-cenní refugia) v Anatólii, na Kavkazu nebodokonce ze severní Afriky.

Scink tečkovaný (Ophiomorus puncta-tissimus, obr. 10), jehož dnešní izolovanébalkánské populace jsou omezeny pouzena řecká území Peloponésu, Attiky a ost-rova Kythira, oddělené v miocénu vývo-jem Středoegejského příkopu od populacívýchodních, pocházejí právě z Anatólie.Tento druh představuje zajímavý vzor, kdyizolovaná populace na Peloponésu je vý -sledkem přirozeného šíření a následnégeologické separace, nikoli náhodné intro -dukce. Krátkonožka evropská (Ablepha-rus kitaibelii) kolonizovala Balkán rovněžz Malé Asie a zároveň je výjimečným pří-kladem, kdy se blízkovýchodní rod plazadostal až do střední Evropy – do Maďarskaa na jižní Slovensko. Z východu na západse z kavkazské oblasti šířili čolci z dru -hového komplexu Triturus karelinii, kdypodél Černého moře na severu pronikli naKrym (T. karelinii) a na jihu přes Anatólii(T. anatolicus) až na Balkán (T. ivanbure -schi). Z regionu Kavkazu se na Balkándostala také želva žlutohnědá (Testudograeca), ještěrka obecná (fylogenetickynejstarší současné populace se vyskytujív oblasti Gruzie a Arménie) a region se stalradiačním centrem druhového komplexuropuchy obecné (Bufo bufo). Scénář kolo-nizace Balkánu z Malé Asie můžeme před-pokládat u řady dalších druhů, jako blat-nice syrské (Pelobates syriacus), ještěrkybalkánské (L. trilineata), hadiočka úhled-ného (Ophisops elegans) nebo blavora žlu-tého (Pseudopus apodus). Z hadů šlo např.o slepáka nažloutlého (Xerotyphlops ver-micularis, obr, 11), hroznýška tureckého(Eryx jaculus), štíhlovky rodu Platycepsnebo třeba zmiji tureckou (Montivipera

ziva.avcr.cz 316 živa 6/2017

87

109

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Page 4: Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

xanthina). Zajímavý vzor šíření byl zazna-menán u želvy tmavobřiché (Mauremysrivulata), jejíž nízká genetická variabili-ta populací vyskytujících se západně odvlastních radiačních center (Blízký vý -chod) svědčí o schopnosti rychlého úspěš-ného šíření. Díky částečné toleranci sla-ného prostředí moří se tato želva dostalaaž na vzdálená území včetně některýchostrovů, např. na Krétu nebo Kypr. Ne -mnohé druhy postupovaly i opačným smě-rem z Balkánu do Malé Asie – ještěrkazední (P. muralis), j. travní (P. tauricus), zmi-je růžkatá a patrně i užovka stromová.

I původně africké prvky se rozšířily ažna Balkán. Z východního Maghrebu (po -mezí Alžírska a Tuniska) v období končí-cího miocénu pocházel předek dnešníchhadů šírohlavce východního (Malpoloninsignitus, obr. 12) a š. ještěrčího (M. mon -spessulanus) s pozoruhodně velkým areá -lem. Šírohlavec ještěrčí osídlil západníMaghreb (Maroko a okolí) a západoevrop-skou část Středozemí (Iberský poloostrov

i jižní Francii). Šírohlavec východní sepřes severní Afriku dostal na Blízký vý -chod a následně přes Malou Asii až naBalkán, kde žije v pobřežní části poloost-rova (na severozápadě až po Istrii), alenedostal se na tehdy již izolované Kyklad-ské souostroví a na Krétu. Nízká genetic-ká divergence populací tohoto hada můžebýt výsledkem rychlé kolonizace v pole-dové době.

Herpetofaunu Balkánu obohatily rov-něž druhy z Apeninského poloostrovaa západní Evropy, vedle zmíněné ještěrkyitalské např. štíhlovka Hierophis carbona-rius (tradičně poddruh š. žlutozelené –H. viridiflavus, ale morfologické, genetic-ké a dokonce cytogenetické analýzy tvaruchromozomů podporují postavení samo-statného druhu). Obývá jih a severovýchodApeninského poloostrova, Sicílii a Mal-tu, na Balkáně pak Istrii nebo ostrov Krk.Na sousedním ostrově Cres zase najdemeizolovanou populaci západoevropské a ape-ninské ještěrky dvoupruhé (L. bilineata).Původní předpoklad o jejím výskytu rov-něž na Istrii, případně dalších částech zá -padního Balkánu, se geneticky nepotvrdil(Marzahn a kol. 2016), jde o jiný, dosudnepojmenovaný taxon z druhového kom-plexu ještěrky zelené.

Jak jsme uvedli v prvním dílu, u něko-lika druhů se o současný výskyt na polo-ostrově výraznou měrou zasloužil člověk.Dva příklady lze uvést u gekonů, k jejichžintrodukci na Balkán došlo poměrně ne -dávno. Všechny evropské populace geko-na tureckého (Hemidactylus turcicus) bylydo Evropy zavlečeny antropogenní čin-ností (pravděpodobně starověkou lodnídopravou) z Blízkého východu. Gekonzední (Tarentola mauritanica), pocházejí-cí ze severozápadní Afriky a Iberskéhopoloostrova, se dostal do velké části stře-dozemní, převážně západní Evropy. Cha-rakter rozšíření tohoto druhu na Balkáně(roztroušené po západním pobřeží, chybě-jící ve východní části a na většině egej-ských ostrovů) naznačuje, že výskyt je zdevýsledkem náhodných introdukcí (Mačáta kol. 2014). Trochu odlišný případ pozo-rujeme u scinka válcovitého (Chalcidesocellatus), jenž kombinuje přirozené šíře-ní s introdukcí člověkem. Pravděpodob-ně v pliocénu expandoval ze severoafric-kého Maghrebu východním směrem. Odlybijské Kyrenaiky dále na východ všakgeograficko-genetická struktura popula-cí nevykazuje shodu s fylogeografickou

hypotézou, a proto se P. Kornilios a kol.(2010) domnívají, že do zbytku areálu (včet-ně jižního Balkánu) byl zavlečen, zřejměspolu s pěstováním okrasných rostlin,v jejichž zemině se mohl ukrývat.

Šíření z Balkánu do střední EvropyVzhledem ke složení herpetofauny střed-ní Evropy a informacím získaným ze stu-dia molekulární biogeografie můžeme tvr-dit, že množství druhů tohoto regionu mápůvod na Balkánském poloostrově, dalšípak z přilehlých oblastí Karpat. K výjim-kám patří např. čolek horský, jehož stře-doevropské populace pocházejí nejspíšez panonského refugia východně od Alp,ropucha krátkonohá (Epidalea calamita)ze západní Evropy nebo blatnice skvrnitá(P. fuscus) z refugia na severu Černéhomoře a z mikrorefugií na západě Panonskénížiny a z Pádské nížiny.

Předpokládaných tras šíření z Balkánudo střední Evropy bylo několik. Jednak šloo vnější oblouk Karpat, Valašsko-dunaj-skou nížinu a sousedící oblast Dobrudži.Tudy pronikaly druhy do severních částíKarpat, nebo do východo- a středoevrop-ských plošin a nížin v současné Ukraji-ně, Bělorusku a Polsku, a kam se zároveňšířily i druhy z pontických a jihoruskýchrefugií (dříve se tato trasa označovala jakosarmátská cesta, Živa 2009, 4: 146–149).Za druhé šlo o vnitřní oblouk Karpata území napříč Panonskou nížinou (dřívedácká cesta), která ve spojení s aluviemDunaje vytvářela hlavní koridory vedoucíz Balkánu do střední Evropy (např. Jogera kol. 2010). A konečně podél předhůříAlp a západní částí Panonie se šířily ně -které druhy ze západních oblastí Balkánu(tzv. ilyrská cesta). Z Balkánu tak podélValašsko-dunajské nížiny a vnějšího oblou-ku Karpat pronikla na sever např. rosnič-ka H. orientalis, kterou dnes najdeme až vevýchodním a severním Polsku. Naopak jejípříbuzná rosnička zelená vy užila nejspí-še vnitřní oblouk Karpat a Panonskou níži-nu a osídlila i naše území (Gvoždík a kol.2015). Podobný vzor sledujeme u dvousesterských balkánských evolučních liniíželvy bahenní, kdy jedna obývá v součas-nosti Polsko nebo Litvu a pronikala zeseveru také do Slezska na území Českérepubliky, a druhá žije v Panonii včetněSlovenska a (spíše historicky) jižní Moravy.

Některé druhy v holocénu nejen rychlekolonizovaly střední Evropu, ale také dalšíčásti svého dnes značně rozsáhlého areálu.

živa 6/2017 317 ziva.avcr.cz

1211

7 Členitý terén a rozsáhlá údolí Karpatse otiskly v dnes zaznamenatelné gene-tické diverzitě populací nejen u oboj -živelníků a plazů. Karpatský region je tak jedním z nejvýznamnějších mimomediteránních refugií v Evropě. Část pohoří Lătoritei, Rumunsko8 Pontická linie slepýše východního(A. colchica), zasahující z Anatólie dojihovýchodního Bulharska, je v kontextutaxonomie druhu zatím nepopsanýmpoddruhem. Kondolovo, Bulharsko9 Balkánská linie zmije obecné (Viperaberus bosniensis) – charakteristickágeneticky, morfologicky, ale i složenímjedu. Pohoří Vitoša, Bulharsko10 Scink tečkovaný (Ophiomoruspunctatissimus) připomínající slepýše se v Evropě vyskytuje pouze v nej -jižnějším Řecku. Poloostrov Mani11 Slepák nažloutlý (Xerotyphlops vermicularis) je zajímavým příkladem druhu, který i při skrytém podzemnímzpůsobu života dokázal kolonizovat Balkán a široký region Íránu a StředníAsie z oblasti východní Anatólie (Korni-lios a kol. 2017). Dojran, Makedonie12 Šírohlavec východní (Malpolon insignitus) pronikl podél pobřeží Středozemního moře do severovýchodníAfriky, na Blízký východ a Balkán ažz oblasti Maghrebu. Na snímku jedinecz Bulharska. Snímky: D. Jablonski

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Page 5: Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

Jde např. o ještěrku živorodou nebo zmijiobecnou, které žijí od Britských ostrovů poasijský Dálný východ a od balkánskýchpohoří po Skandinávii. Glaciální refugiaještěrky živorodé byla lokalizována v ob -lastech dnešního Chorvatska, Bulharska,Srbska, Černé Hory a Rumunska, odkudv případě dvou nejrozšířenějších liniídošlo koncem pleistocénu k expanzi doEvropy a dále do Asie. Zmije obecná v prv-ní vlně kolonizace ve středním pleistocé-nu začala postupovat z refugií na severuApeninského poloostrova (a byla zadrže-na Alpami – tzv. italská nebo též alpskáevoluční linie, pravděpodobně specific-ký taxon), z jihozápadního Balkánu (kte-rá osídlila horské oblasti Balkánu a dalavzniknout poddruhu V. berus bosniensis,obr. 9) a z doposud neupřesněného územív rumunských Karpatech na sever, při-čemž nejvíce se šířily populace právěz Karpat, korespondující s tzv. severnílinií. V období svrchního pleistocénu seseverní linie diverzifikovala, což pouka-zuje na existenci dalších glaciálních mi -krorefugií mimo Středozemí, z nichž sezmije obecná mohla šířit v druhé vlněkolonizace do zbylé části areálu. Např. naSlovensku se proto dnes vyskytují dvě růz-né podlinie (karpatská a východní) pochá-zející z odlišných mikrorefugií (např. Živa2015, 2: 85–86).

Když zůstaneme u zmijí, tak z. růžkatáse do střední Evropy (Slovinsko, jižní Ra -

kousko) a přilehlé oblasti v severní Itáliidostala z balkánského jadranského refu-gia. Její předek nejspíše vznikl na Balkáněv miocénu, případně poloostrov v té doběosídlil z jiného centra. Rozrůznění popu-lací pak proběhlo relativně rychle v plio-cénu. Následný opakovaný vliv pleisto-cenních glaciálních cyklů měl za následekrozdrobení populací do několika refugiípo celém Balkáně (příklady jsme již uved-li výše). Ke kolonizaci střední Evropy pakpřispěla severozápadní linie, šířící se po -dél Jadranu dvěma možnými trasami. Jed-na vedla v blízkosti dnešních Kvarnerskýchostrovů přes Istrii do severního Slovinskaa jižního Rakouska, druhá dosáhla severo-východní Itálie napříč Jaderskou pánví,která v té době byla pevninou.

Jak jsme zmínili, hned z několika refu-gií severního Balkánu a karpatské oblastipocházejí středoevropské populace sle -pýše křehkého a s. východního. Zřejměz jihovýchodního Řecka či Bulharska sev poledové době do střední Evropy rozší-řila ještěrka zelená. Až do Maďarska pro-nikla štíhlovka kaspická. Rychlá disperz-ní schopnost užovky stromové pomohlavýchodní linii druhu kolonizovat po skon-čení posledního ledovcového maximastřední a severní Evropu z balkánskéhoútočiště, zatímco zbytek evropského areá-lu obsadily populace z apeninského re -fugia (Musilová a kol. 2010). Užovka pod-plamatá pro cestu do střední Evropy

využila zřejmě nivu Dunaje, což potvrzu-jí identické typy mitochondriální DNAu bulharských a západoněmeckých popu-lací i kosterní pozůstatky holocenního stá-ří. K těmto kolonizacím muselo docházetrychle, jak svědčí hlavně fosilní data zestřední Evropy a jižní Skandinávie u tep-lotně náročnějších druhů (např. želva ba -henní, užovka stromová), které se v doběklimatického optima holocénu vyskytova-ly do konce severněji než v současnosti.

Z hlediska genetické diverzity herpeto-fauny nepředstavuje střední Evropa přílišvýznamný region, protože kvůli efektuzakladatele (šíření se účastnila jen ome-zená část populace a jejich potomků) majístředoevropské populace obvykle nižšígenetickou variabilitu. Výjimku předsta-vují čolek obecný, slepýši, užovka oboj-ková nebo zmije obecná, protože jejichstředoevropské populace pocházejí z víceevolučních linií původem z různých gla-ciálních refugií. Ve střední Evropě se pakstýkají a vytvářejí kontaktní a hybridnízóny (např. Kindler a kol. 2017). To už jeale téma na jiný článek.

Práce vznikla za podpory Agentury provědu a výzkum Slovenské republiky podčíslem APVV-15-0147.

Seznam použité a doporučené literaturynajdete na webové stránce Živy.

Jedna z pracovních skupin, která se zabý-vá podzemními savci, funguje i na Příro-dovědecké fakultě Jihočeské univerzityv Českých Budějovicích. Kromě laborator-ních studií zaměřených především na fy -ziologii a chování různých druhů hlodav-ců, např. rypošů (čeleď Bathyergidae) zesavan východní a jižní Afriky, patří mezi

naše zajímavé práce z terénu i výzkumaktivity a chování fosoriálního hlodavcehlodouna velkého (Tachyoryctes macro-cephalus). Přinesl mnoho nových poznat-ků o tomto endemickém druhu Etiopskévysočiny, o kterém se příliš nevědělo,a zároveň poskytl možnost zasadit tytopoznatky do kontextu dalších studií.

Aktivita fosoriálních hlodavcůJedním ze základních aspektů biologiekaždého druhu je denní pohybová akti -vita, její množství, typ a rozvržení během24hodinového cyklu. Správné načasová-ní aktivity a odpočinku je pro savce z hle-diska přežití zcela zásadní a vliv na něj mámnoho vnějších abiotických i biotickýchfaktorů, které utvářejí u většiny druhůkonkrétní vzorec aktivity. U podzemníchsavců se dříve předpokládala nepravidel-ná aktivita, protože jsou životem pod zemíizolováni od cyklických změn prostředía vnějších podnětů (hlavně střídání a dél-ky světla a tmy), které běžně aktivitu řídí.Bylo ale prokázáno, že i oni vykazují urči-tý vzorec. Podle čeho se tedy v tmavýchpodzemních tunelech orientují? Jednouz možností je, že se řídí podle teploty, ježi pod zemí v průběhu dne mírně kolísá(např. Šklíba a kol. 2014). U některých foso-riálních hlodavců, kteří většinu času trá-ví v podzemních tunelových systémech,ale krmí se převážně na povrchu, se aledá předpokládat, že jejich aktivitu budeovlivňovat kombinace faktorů z podzem-ního i nadzemního prostředí. Abychomnalezli rozhodující faktory, je užitečné stu-dovat chování druhů žijících na nehostin-ných místech, jako jsou např. vysokohor-ské nebo chladné biotopy s extrémnímipodmínkami. Třeba cokor čínský (Eospa-lax fontanierii) z Tibetské plošiny na chlada nedostatek potravy reaguje tak, že šetříenergii a zůstává po většinu dne ve svémhnízdě (Zhang 2007). Dalším příkladembehaviorální adaptace může být změnanačasování aktivity známá u svišťů a sys-lů z horských oblastí a stepí Eurasie a Se -verní Ameriky. Ti během horkých dnů

ziva.avcr.cz 318 živa 6/2017

Tereza Vlasatá

Jak se žije hlodounům v etiopskémpohoří Bale? Telemetrická studiejedinečného podzemního hlodavce

Studiu hlodavců s podzemní (fosoriální) aktivitou se věnuje mnoho vědeckýchskupin po celém světě. Specifické vlastnosti podzemního prostředí, jako je níz-ká koncentrace kyslíku, vysoká koncentrace oxidu uhličitého nebo absencevnějších podnětů běžně používaných k orientaci v prostoru, vystavují všechnytyto hlodavce obdobným selekčním tlakům, díky čemuž se stali ideálním mode-lem pro výzkum mozaikovité konvergentní evoluce (Nevo 1999). Jejich speciali -zace na život v podzemí se projevuje modifikovanou morfologií, fyziologií, alei chováním (viz např. seriál v Živě 1996, 1–4), a proto výzkum těchto hlodavcůpřesahuje do mnoha vědních oborů. Např. v medicíně se badatelé věnují pře-devším studiu jejich dlouhověkosti a odolnosti proti rakovině.

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2017. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Page 6: Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů … · 2017-12-06 · Biogeografie adruhová rozmanitost obojživelníků aplazů Balkánského poloostrova 2. Rozšíření

Krasec Lamprodila decipiens je relativně„novým“ druhem na území našeho hlavního města. Ke svému vývoji vyžaduje chřadnoucíkmeny a silnější větvevrby jívy (Salix caprea),nejlépe okolo cest a ruderálních porostůnebo v neudržovaných zahradách. Praha-Malešice.

Foto R. Rejzek(k článku na str. 300)

Populace užovky stromové (Zamenis longissimus) v jižnímŘecku si zaslouží bližšípozornost, protože zdebyla zjištěna linie, kteráse zdá být geneticky výrazně odlišná od ostatních populacídruhu v Evropě i Asii.Tento fakt podtrhuje historický významregionu na jihuBalkánského poloostrova z hlediskaspeciačních procesůa genetické diferenciacepopulací obojživelníkůa plazů i jiných skupin živočichů. Na snímku nedospělý jedinec.

Foto D. Jablonski(k článku na str. 314)

Provazovka nejdelší (Usnea longissima) vyhynula na našem území nejspíše už v první polovině20. stol. V současné době roste v celé střední Evropě na několika posledních lokalitách v Rakouskua ve Švýcarsku. Na Kavkaze, odkud pochází i tento snímek, patří k dominantním lišejníkům. Foto J. Malíček (k článku na str. 290)

IV. obálka