„Ale já mu chtěla dát umě-lé dýchání! Komplikovala mi to chybějící hlava...“ strana 55

text & design & photo © 2004, 2013 BVÚilustrations © 2004, 2013 Danglár© 2013 Krásné nakladatelství

ISBN 978-80-85958-12-6

9

9

1.

Neměl jsem to brát.Bylo mi 34 a měl jsem na víc, než stát v kvě-

tovaných šatech a blond paruce před barem Tagada – světové povyražení za tuzemské ceny. Neměl jsem brát většinu kšeftů, které mě živily, neměl jsem se nechat odírat.

Zrovna jako dopoledne.Pil jsem kafe, když vrzly dveře a do mojí

kanceláře vpadl chlápek s knírkem.„Jste pan Zebra?“ povídá.„Ne,“ já na to.„Ale na dveřích máte napsáno Valentino Ze-

bra, soukromý detektiv.“„Vy taky vypadáte na první pohled jako do-

cela slušnej chlap.“Chlápek mlaskl, pak z kapsy vytáhl hopík

a praštil jím o zem. Okamžitě jsem po hopíku vystartoval.

„Tak přece jste Zebra,“ zašklebil se chlá-pek.

Chytil jsem poskakující míček a uložil ho do bedny za sebou. Byla jich tam slušná sbírka.

„Pro vás pan Zebra,“ řekl jsem znechuceně.„Jsem právní zástupce tady paní Denisové,“

zapráskal knírkem chlápek. „Chceme si vás na-jmout.“

„Nevěry nedělám,“ povídám. „Dveře jsou za váma. Spouštějí se klikou.“

„Žádná nevěra,“ zapráskal knírek. „Jde o fi-nanční delikt. Její manžel zešílel. Tahá se s mla-

10 11

dejma vodníma pólistama. Zve je na drahý veče-ře do baru Tagada. Kupuje si oranžový hedváb-ný prádýlko. Za jejich společný peníze. Vy to vy-šetříte. Zmáčknete ho a my ho pak vyždímem.“

Neměl jsem rád chlápky s knírkem.Neměl jsem rád oranžový prádýlko.Měl jsem toho rád pramálo.„Pane úhoři, nebo jak se jmenujete,“ poví-

dám. „Jste na špatný adrese! Já teď piju kafe, po obědě budu pít kafe a večer si dám taky kafe. Jasný?“

„Sledujte, Zebro,“ řekl chlápek.Sáhl do aktovky a hodil mi na stůl nějaké

xeroxy.„Co to je?“„Vaše licence. Propadla vám před pěti

lety.“„Tím mě tak dojmete.“„Detektivní praxe načerno je za pět let

v chládku,“ podotkl.Moje nenávist k chlápkům s knírem se pro-

hloubila.„Takže zítra v pět budu mít na stole fotky,“

zakončil řeč, položil na stůl digitál a Denisovu podobenku.

„Potřebuju šek!“„Já nikdy neplatím předem,“ ujistil mě

právník. Pak vypadl.„Pitomec,“ pomyslel jsem si. Nechal jsem

svojí hlavou proběhnout představu Právník na-fukovaný hadicí od mého osobního vysavače a vy-klusal s digitálem rovnou do zastavárny.

10 11

„Jdu vyplatit svůj řidičák,“ hlásil jsem hned od vchodu.

Seržio, který seděl za pultem a nudil se, zve-dl oči.

„Kurva, Zebro! Tys mě podfouk!“ vybuchl. „Ten řidičák je propadlej!“

„Právě proto si pro něj jdu. Hele!“Hodil jsem na pult digitál.„Funglovka. Dal mi ho Lachapelle. Jede do

Norska, nebude ho potřebovat.“Seržio si vzdychnul.„Zatraceně Zebro, co to zase zkoušíš? Kšefty

s tebou jsou k ničemu! Dřív možná, ale dnes-ka? Děláš pejskaře a nevěry!“

„S tím jsem právě seknul,“ povídám. „Na stole mám bytelnou zakázku. Životní kšeft! Po-třebuju řidičák, dámskou kabelku, blond paru-ku, tři litry naturalu. Chci tak moc za bytelnej digitál?“

„Zebro, Zebro,“ řekl Seržio, když už jsem stál se všema požadovanýma věcma ve dve-řích. „Už sem nelez. Nebo k tobě pošlu Bebe-ho s letlampama. Je to dobrej kluk a má dobrý letlampy. Ne jako ty dnešní, plastový, co skoro nehřejou!“

Neměl jsem to brát. Bar Tagada zel prázd-notou, naproti se nudil chlápek v okně. Mířil na mě divadelní kukátko, oči mu mohly vypad-nout. Denis nepřicházel, vodní pólisti taky ne. Koktejlky od Kamily mě škrtily, kabelka z vý-chodoněmeckého plastu mi působila pásový opar, v lodičkách jsem se dvakrát přerazil.

12 13

„Jak v tom ty ženský můžou chodit?!“Vyndal jsem z kapsy hopík a zkusmo ho ho-

dil na obrubník. Hopík mě přečůral: odrazil se od obrubníku přímo do kandelábru, od něj do kontejneru, od kontejneru do trabantu a zmizel ve křoví za billboardem Sisters Stein — Nako-pej svýmu klukovi zadek.

„Do háje!“Klekl jsem si a snažil se vyšťourat hopíka

klackem.„S-s!“ ozvalo se za mnou.Stál tam čtrnáctiletý výrostek. Gestikuloval

na mě.„Za kolik jdeš?“„To jsou fóry,“ zavrčel jsem. „Zajeď!“„Tak kolik? Moh bys zajímat mýho fotra!“Popadl jsem kámen a hodil ho po výrostko-

vi.„Mazej!“Výrostek si to nedal líbit a švihnul kámen

zpátky. Trefil mě do hlavy. Sebral jsem hopík, strčil ho do kabelky, vytáhl zrcátko. Šminky byly rozmazané.

„Pitomec!“Vyhledal jsem pudr.V osm dorazily dvě děvky. Ječely, že to je je-

jich plac a že mi vyškrábou oči. Nedal jsem se a přetáhl je kabelkou.

Ve čtvrt na devět přijeli policajti a sebrali nás všechny.

12 13

2.

Vůbec se mi to nelíbilo. Podle všech výpo-čtů jsem se měl už pět let válet v Karibiku a ne vymýšlet, kde seženu peníze na nový digitál. Rvačka s děvkama mě stála poslední tisícovku jako úplatek policajtům.

„Komický převlek!“ vysvětloval jsem jim. „Mám agenturu Žerty až do domu. Najmuli mě, abych pobavil jednoho chlápka! Paruka, kabelka, válel by se smíchy po zemi. Vy jste to posrali, pánové.“ atd.

Klepl jsem hopíkem o imitaci mramoru. Se-děl jsem s Batmanem a růžovou jahodou v bis-tru supermarketu a tahal z nich rozumy.

„Takže to shrňme,“ řekl jsem. „Vaše choť vás zřezala násadou od vysavače. Byla silně opilá a tou dobou už těhotná s vaším nevlastním sy-nem. A vy teď cítíte něco jako křivdu.“

„Spíš nedorozumění,“ řekl Batman.„Aha,“ řekl jsem a předstíral, že si píšu do

notýsku. „Dobře. A teď se vrátíme zpátky k va-ší kolegyni Pacinové.“

„Už jsem vám řekl, že ji neznám,“ řekl Batman.

„Ale vy ji znáte?“ obrátil jsem se k růžové jahodě.

„Já jsem tady jenom brigádník,“ ozvalo se z jahody. „Chodím tady jak debil v jahodě, mám co dělat, abych něco neshodil, myslíte si, že mám chuť se starat o nějakou idiotskou pro-davačku?“

14 15

„Neříkejte mi, že když vás hostím kafem za padesát, že mi nepíchnete! To už jsem si mohl pozvat rovnou támhletoho číšníka!“

„Přejete si?“ zeptal se číšník.„Sodovku za dvacet!“ řekl jsem. „Už jsem vám jednou říkal, že sodovku pro-

dáváme jenom ke kafi.“„Ale proč, když chci sodovku za dvacet, si

musím dát šlichtu za padesát?“„Právě o to jde!“ řekl číšník bojovně.Zpoza sloupu se vynořil šlachovitý manažer

supermarketu.„Tak tady jste,“ zavřískal na Batmana s ja-

hodou. „Si myslíte, že si tady budete nalejvat břicha, když máte makat na place? Tohle vás, vy zapráskaný vyžírkové, bude mrzet. Marš dolu!“

Mí informátoři se zvedli a zmizeli.„Třistapadesát,“ zavrčel číšník.Vysypal jsem z peněženky na stůl všechny

drobný.„Co je to?“„Když chceš ode mě třistapadesát, musíš

si to vzít ve dvoukorunách. Jdi a přemýšlej o tom!“

Poslední minci jsem vrazil do telefonního automatu.

„Haló, Pacina,“ ozvalo se na druhé straně.„Tady nejlepší detektiv na světě,“ řekl jsem.

„Pane Pacino, vaše paní v tom skutečně jede! Zjistil jsem šokující skutečnosti.“

„Vážně?“

14 15

„Jo! Ale měl jsem strašný vydání. Při po-slední sledovačce jsem zavadil o trafiku, teď se to celý utrhlo, slítla lampa, vlítlo mi to na haubnu, předek je vyřízenej. Ten debil v servi-su mi prorazil chladič, já v tom už nemůžu jez-dit, takže potřebuju další zálohu.“

„Cože?!“„Z-á-l-o-h-u.“„Ale tu jste si už bral dvakrát!“„Je to hrozně komplikovaný! Je v tom namo-

čenej jeden ředitel banky a nějaký velvyslanci. Dáte mi dva tácy a zejtra je mám připoutaný u stolu, jak štěbetaj doznání.“

„To by asi nešlo, pane Zebro.“„Jak nešlo?! Víte, co stojí satelitový jiště-

ní? Neprůstřelný vesty? Tři tisíce a zejtra jsou u nohy libovolnýho stolu!“

„Říkal jste dva!“„Říkal jsem čtyři.“„Ale pane Zebro...“„Těch pět tisíc mi doneste do kanceláře a já

vám řeknu, kde je vaše paní.“„Doma, blbče,“ řekl Pacina a zavěsil.Seděl jsem v autě za supermarketem a uva-

žoval, co dál. Do kanclu se mi nechtělo. Bylo tam vedro, klimatizace nefungovala, protože mi ráno odpojili elektriku. V nádrži jsem měl litr a půl benzinu. Nulu na hotovosti. Přípa-dy se komplikovaly. Nikde se nerýsovalo žád-né řešení. A to jsem měl ještě za úkol vypátrat bytné psa. Šerednou chlupatou bestii, kterou se mi podařilo minulý týden konečně naložit

16 17

do zaparkované dodávky s jogurtama a poslat ji do mléčné budoucnosti.

Vyndal jsem z kapsy pruhovaný hopík.Dopoledne jsem ho vykroutil z automatu

a pak kopnutím získal i dvě desetikoruny. Dob-rá práce. Mnohem lepší než moje budoucnost. Čekal jsem kšeft století. Už roky. Ale nebyl jsem nebyl na seznamu.

Zvedl jsem hopík k očím, abych prozkoumal kvalitu zpracování, když se auto zhouplo nečeka-ným nárazem a dovnitř vpadla zakrvácená žen-ská s devítkovou berettou a černýma deskama.

„Go!“ zavřískala. „Lets go! Hurry up!“Měl jsem rád jasná sdělení. Možná ani ne-

musela vřískat. Stačilo, kdyby ukázala berettu. Měla nádherné tvary, šaramantní kovový lesk. Byl jsem okamžitě strachy bez sebe.

3.

„Proboha, jeďte! Proč jste zastavil?“Řešil jsem toho moc: jak dostát všem náro-

kům dokonalého muže a nezcvoknout se z to-ho, jak získat zpátky propadlou licenci a jak dostat z auta šílenou Američanku šermující be-rettou.

Nepůsobila dojmem člověka, který má svoje náboje pod kontrolou. Stáli jsme asi 750 met-rů za supermarketem. Ženská se mohla pomi-nout.

„A co asi mám dělat?“ povídám anglicky. „Není benzin! Šlus. Mohla byste mířit mimo

16 17

vůz? Tedy, mohla byste vystoupit a pak mířit mimo vůz?“

Ženská mi zaryla hlaveň zespoda do krku.„Aha,“ povídám. „Asi nemohla. Mluvíte an-

glicky?“„Well! Já mluvím anglicky! Vy rozumíte an-

glicky?“„Já rozumím anglicky. Ale vy nerozumíte

anglicky! Není benzin, není jízda! Vyschlo to. Rozstříleli jste Saddáma, máte prd!“

Ženská zaváhala. Využil jsem toho a odsunul pistoli od své hlavy. Kolem se prořítili houkají-cí policajti ve škodovce. Za nima druzí. Ženská propadla panice.

„Jeďte!“„Do háje! Není benzin! To nejezdí na

vzduch! Máte řidičák?“„Ne.“„Tak držte hubu.“„Ale vy jste v pozici rukojmího. Vy poslou-

cháte a já přikazuju.“Sebral jsem jí pistoli a položil na přístrojo-

vou desku.„Je to teď lepší?“Bylo jí tak osmadvacet. Vypadala líp než mí

klienti. Většina lidí vypadá líp než mí klien-ti. Ona ale vypadala opravdu senzačně. Kolem projeli třetí policajti. Auto se zhouplo, pistole slítla na podlahu.

„Do háje!“Měl jsem být účetní v čistírně, nebo mana-

žer pražené kukuřice v autokině, tohle mě zmá-

18

halo. Opatrně jsem nohou strčil do pistole. Ml-čela. Sehnul jsem se pro ni.

„Hele,“ povídám zpod volantu. „Žádný bl-bosti. Můžem se dohodnout. Jsem soukromej detektiv. Největší eso v Praze. Je vám to jas-ný?“

Ženská přikývla a vypálila z auta.Dohnal jsem ji až na světlech. Z kapsy mi

vypadl tečkovaný hopík a odskákal do křižo-vatky. Chvíli jsem zvažoval, koho zachraňovat dřív, pak jsem hmátl po ženské.

„Jste normální?“ Držel jsem ji za loket a táhl zpátky do auta. „Říkám žádný blbosti. Podívejte se, jak vy-

padáte!“Šaty měla od krve, chyběly jí boty.„Neupraveně?“„Jako někdo, kdo právě vystřílel mužstvo

vodních pólistů!“Usadil jsem ji na sedadle a zabouchl dve-

ře. Hopík na druhé straně ulice zatím statečně bojoval s pneumatikama osmitunky, pak zapa-dl do kanálu. Bylo mi ho líto. Sedl jsem si za volant.

„Valentino Zebra, prvotřídní detektiv,“ představil jsem se. „Mezinárodní reference, stovky děkovných dopisů. Beru patnáct tisíc za vyřešený případ plus diety.“

„Dolarů?“„Ne. Euro. Leda by byl švýcarský frank.“Ženská zvedla rty.„S tímhle vrakem berete patnáct tisíc?“

18

„Tak bacha, holčičko. Je to kopie plymouthu z osmapadesátého. Všechno jako originál.“

Ženská se vyplašeně rozhlédla kolem sebe. Netušila, že to je plymouth 1958.

„Takže,“ řekl jsem. „Vy mi sdělíte, v jakým lítáte průšvihu, já vás z toho vysekám, vy mi dáte patnáct táců a můžem si na Vánoce a na Den díkůvzdání telefonovat.“

„Ale to nejde. Vy nemáte benzin! Vy jste vy-řízený!“

„Já že nemám benzin? Všude kolem mám benzin,“ řekl jsem. „Brodím se v benzinu!“

Mlaskl jsem a sáhl do kapsy ve dveřích pro seříznutý tenisák a plastovou hadičku. Zezadu jsem vylovil kanystr. Hned za námi stál stejšn. Vyrazil jsem tenisákem centrální zámek a pus-til stejšnovi žilou.

„To je ale neamerické,“ zaprotestovala ženská.„To je improvizace po česku.“