- 2 -

- 3 -

David Brabec

MINCE ZPOD JAZYKA

Plzeň 2014

- 4 -

©David Brabec, 2014 Illustrations ©Michal Dodo Urban, 2014 Epilogue ©Vladimír Novotný, 2014

- 5 -

Ráno Je první den nového roku. Jsou staré naděje a vtělení ústrků, jsou nevyřčená odpuštění. Je první den nového roku. Jsou korky ze šumivých vín, černé plivance rachejtlí, bílé zbytky sněhu. Je první den nového roku.

- 6 -

Druhý měsíc Rok o den delší. O únorový. O den prosvětleného smutku i ztemnělé naděje. Rok o den bohatší. Neokradený. Úplný a celý... Rok o den silnější, ve slabosti, pýše, vzdoru.

- 7 -

Jeden tón Ten zvuk stěží přeslechnutelný. Jeden tón, jedna oktáva, jedna Richterova stupnice. Rákosová podesta. Nahé žárovky roztříštěné na tisíc kousků na podlaze. I na parketách, které už dávno vzdaly boj s cihlami.

- 8 -

Není stín Už ani v aleji topolů není stín. Cesta kolem nich je zavátá prachem. Ticho. Mlčí i koruny stromů. Na horizontu poslední záblesky červánků z podvečera. Bolestné ticho.

- 9 -

Noc Žár noci, plamen prořízl tmu. Bez skrupulí, bez vyzvání, bez zaklepání. Žár noci, světlo půlměsíce. Světlo tmy, temnota záře. Žár noci klame. Potají.

- 10 -

Kaple Rozpuštěné vlasy a cejch smutku. Plechové píšťaly varhan. Zpovědnice, světice i parádnice. Samolibá, i pokorná skrýš zapomenutých tajemství, slov a vzdechů.

- 11 -

Kaple II. Zvony nevyzvání. Pět hvězd nad hlavou torza sochy světce zmizelo. Srdce zvonů mlčí. Z kříže zmizel spasitel i cedulka INRI. Litinový kříž ještě odolává. A zvony? Zmizela zpovědnice. Není touhy po rozhřešení. Zvony nevyzvání.

- 12 -

Brázdy ve tmě Vane do polí a tma s bílou maskou neomylně zakrývá brázdy. Jsou neznatelné, neučesané, nemohoucí. Bránit se? Tmě, která černou kápí přikryla poslední hroudy bílé oranice?

- 13 -

- 14 -

Oči k zemi Bosá, v kostýmu baleríny, v bílé haleně schovaná, schoulená. Křehká. Postava k podpírání, mrazem stvořená, nocí živená, smířená, bílá. Leze za nehty, klopí oči k promrzlé zemi.

- 15 -

Brázdy v zimě Vane z polí a rozoraná zem už nikdy nebude jako dřív. Je poznamenaná je prostá studu. Její znamení není pro ostudu. Vane z polí, z cest a mezí. Šlépěje vran mizí v zapomnění.

- 16 -

První listí Vlhký pach zmoklého spáleniště se nese přes pole. Přes rozbitou polní cestu, přes vypuštěný rybník, přes rozpadlou zídku u kostela. Vlhko se mísí s popelem, bláto s prachem. Na zem tiše dopadá první listí, Něžně se dotýká šedivé země.

- 17 -

Mapa domu Okenice s oprýskanou barvou, skleněné tabulky vzala voda. Hlasitě oddechující okapy. A dveře s kvílejícími panty a chybějící vizitkou se kloní pod náporem prachu. Ztrouchnivělé podlahy, zastřené vzdechy armatur, vyluštěné křížovky. Tři patra. Pod propadlou střechou... sklep.

- 18 -

Střepy na břidlici Popel v kamnech dávno nesálá, střepy kachliček na podlaze z břidlice. Pohozená ošatka s ohnilými okraji. Myší pelech. Rámy oken prohrály boj s větrem, časem, deštěm, sněhem.

- 19 -

Mapa pole Tažení drátů - struny pole. Nahrbené sloupy krčí rameny. A pod nimi, ve spálených kopřivách, mezi střepy ulit a křemenů, šupiny slídy, pláty starých pneumatik, oceloví hadi. K čemu? V rozorané hlíně polámané žaludové eso.

- 20 -

Brázdy mlčení Brázdy vrásek v poli pokryté mrazivou krustou. Brázdy pokory, brázdy mlčení, doufání. Rozrytá země, rozbité kamení. Kůl na mezi olizuje z návětrné strany lišejník.

- 21 -

Spáleniště Spálené pahýly stromů. Reliéf zapomnění. Stráň je pokryta zuhelnatělými zbytky těl kmenů, mezi kterými korzují štěnice. Blízký pocit zmaru vzdálené mapy krajiny.

- 22 -

Cejch v paži Mezi oblázky a sutí, mezi dvěma cestami, mezi křížem z rozlámaných božích muk a černým igelitem. Střepy z rozbitého nádobí. Cejch v paži krajiny. Rozpáraný cár tkaniny se chvěje.

- 23 -

- 24 -

Na hladině Tabulka skla na tisíc kousků. Střepy prořezávají hladinu řeky, po které plují v neutěšeném rytmu torza hvězd, fragmenty měsíce, střepy slunce. Tisíce kousků na hladině i pod ní žalují.

- 25 -

Pod hladinou Ostrá zákoutí řeky. Pod podemletým břehem se rozpadají klepeta raka. Ostré hroty neohlazených oblázků. třpyt slídy, zmáčené listí, pět kroků ke břehu, šestý do bezedné temnoty. Ostrá zákoutí oblázků, Neohlazené, neučesané břehy.

- 26 -

V kaluži Ornament dešťovky na dně kaluže, mrtvé tělo, mrtvá duše. Prší už desátý den... Deset sychravých dní. Oblaka, nebe bez duhy, nebe bez konce. Planá jablka, plané naděje...

- 27 -

V zahradě Pach nevětraného sklepa. Rozbitý skleněný cylindr petrolejky. Pach petroleje vyprchal. Zlomená motyka. Na děravém plotě děravý hrnec s oprýskaným smaltem. V rohu zahrady na prázdnou láhev od bezinkového sirupu dosedla můra. Noc a den se míjejí.

- 28 -

Dvanáct Keramický ciferník hodin, jimž dávno ...kdosi... ulámal ruce, vyrval vnitřnosti. Rozkutálel ozubená kola po dřevěném stole, který už není. Dvanáct číslic, dvanáct římských apoštolů. Nezbyl čas na modlení.

- 29 -

Čas z mosazi Ustal tikot. Dávno už. Závaží ztratila smysl, dopadla, na zpráchnivělá prkna. Jen malý obláček prachu se zvedl, aby znovu dosedl na zmokvané dřevo. Čas tíží i bez zátěže z mosazi...

- 30 -

Torzo Větve stromu, ruce, které češou hvězdy. Pokřivené prsty, kůže rozpraskaná. Rouby trýzněné artrózou a zásahy nože. Nekonečně dlouhé ruce. Omotané břečťanem. Kořeny dávno uhnilé. Netřeba stínu, slunce dávno není.

- 31 -

Klenba nebe Ranní mlha trvá do večera. Kroky do bílé tmy, zhroucená klenba nebe. Další den bez duhy a mraků. Další noc bez hvězd, bez měsíce. Kolik takových, bez útěchy, v odevzdání. Měsíce? Hodiny?

- 32 -

Ze země není vidět Klubko ostnatého drátu rezaví v dešti meteorů, které rozrývají hladinu mléčné dráhy. Souhvězdí krkavce pluje mořem planet. Osaměle. Ze země není vidět, jak si čechrá peří. Ze země není vidět, jak sám sobě vykloval oko.

- 33 -

Mlčení ryb Déšť neustává, Archa nestojí. Není, kdo by otesal kmeny z polomů. Není seker. Není víry v navrátivší ratolest. Déšť neustává, křik ptáků ustal. Na zvedající se hladině se pohupuje polámaná kůra z borovice. Déšť neustává a ryby k tomu mlčí.

- 34 -

Podzimní moment Na poli tlí nesklizená pšenice. Nad polem krouží osamocená vrána. Husy táhnou na jih. Nebo na sever? Vítr vane od východu. Na poli se kloní stébla k zemi. Zmáčeny lijavci, bičovány větrem. Bříza na mezi opadala.

- 35 -

- 36 -

Bez klepání Čekání na první sníh. Znavené dny se podvolily noci. Tma přichází nerušeně. Bez ohlášení. Nebloudí po slepé mapě listopadu, po vrstevnicích hnijícího listí. Tma přichází, bez optání, bez klepání.

- 37 -

U domu Zrezlý klíč v rozpadlých vratech. Pavučina na zámku se chvěje. Poslední zbytky světla dopadají na ledovou krustu kaluže. Na pískovcové zídce usychá mech. Na dně zamrzlé kaluže je hnědé opadané listí.

- 38 -

Smíření Jen mlčení a ticho, jako když pukne kámen beze svědků. Doufají tváře kamenů, letokruhy pařezů, torza zdí. Je starý den, konec, smutek a smíření smrti. Je nový den, začátek, radost a úzkost zrodu.

- 39 -

První sníh Daleko do rána. Na krajinu dopadá první sníh. Nevšední noblesa vloček studí na vyoraných brázdách. Je daleko do rána, je daleko od půlnoci. První sníh taje, přijde další.

- 40 -

- 41 -

Mince slov jak do barev přibité Čtěme dychtivě mezi řádky, leč básníkův svět Davida Brabce nikde a nikterak nerozpoznáváme, natolik je před našimi smysly záměrně skryt a před naší mysli cíleně ztajen. Přesto o něm víme málem vše, neboť v každém verši a v každé strofě mladý autor jako kdyby rukama vzepnutýma před sebou až velebně třímal polomagickou scenérii svého básnického všehomíru. V něm spočívají pravdy, které sice nemusejí dolehnout k básníkovu sluchu a k čtenářovu zraku, přesto se tato moudra stávají tím, z čeho je ukován nebo utkán ritus předkládané autorovy výpovědi. Tak, jak se to sluší, všechno tu jako by spočívalo na dvou sloupech či na dvojím sloupořadí. Ohniskem či těžištěm Brabcova psaní poezie je úderná, byť půlbarevná vizualita nebo též dvojbarevnost jeho básnického vidění. A poté i životního prostranství, v němž se pohybuje či po němž spolu s ním zarputile kráčíme: vždyť i naděje je zde ztemnělá, i smutek je tu prosvětlen, ba i zbytky jsou tady bílé, i ty plivance jsou pouze černé, baže, a země? Ta autorova je šedivá. Co barvy, jaké jsou barvy? Jaké jiné než oprýskané, už ani svou barevnost nemají, žádná zelená, žádná červená, tyto barvy tu být ani nemohou. Brabcův prostor je totiž bytostně oxymorický, hroužíme se napořád do temnoty záře a zároveň se noříme i do světla tmy. Takové hroužení a noření se zde jistěže děje v čase, ergo právě prožitek času se stává nejcennější mincí, již autor může vylovit zpod jazyka. Leč opět právě jedině čas si je vědom, my nikoli, zda ve skutečnosti nekráčí o falešný peníz. Navíc i čas tíží, každý čas nutně tíží, ať jsme daleko od rána, ať jsme ještě víc daleko od půlnoci, aťsi dlíme v nebarevné hodině mezi psem a vlkem. V Brabcově básnickém světě též zápolíme s větrem, jakož i se živly půdy a se živly vody – a co čas? To je zde oheň, to je zkouška nejzávažnější i nejne-slitovnější. Co se ale stane, když ve zkoušce času čili ohně ve světelné tmě našeho naživubytí obstojíme? Nuže, všechny mince pak zpod jazyka básnicky vzlétnou: stanou se poezií. A o to víc, až napadne další sníh.

Vladimír Novotný

- 42 -

- 43 -

Obsah Ráno ................................................................... 5 Druhý měsíc ........................................................ 6 Jeden tón ........................................................... 7 Není stín .............................................................. 8 Noc ..................................................................... 9 Kaple .................................................................. 10 Kaple II ............................................................... 11 Brázdy ve tmě ..................................................... 12 Oči k zemi ........................................................... 14 Brázdy v zimě .................................................... 15 První listí ............................................................ 16 Mapa domu .......................................................... 17 Střepy na břidlici .............................................. 18 Mapa pole .......................................................... 19 Brázdy mlčení .................................................... 20 Spáleniště .......................................................... 21 Cejch v paži ........................................................ 22 Na hladině ......................................................... 24 Pod hladinou ....................................................... 25 V kaluži ............................................................... 26 V zahradě ........................................................... 27 Dvanáct .............................................................. 28 Čas z mosazi ....................................................... 29 Torzo ................................................................. 30 Klenba nebe ...................................................... 31 Ze země není vidět ............................................. 32 Mlčení ryb ........................................................... 33 Podzimní moment ............................................. 34 Bez klepání ......................................................... 36 U domu .............................................................. 37 Smíření ................................................................ 38 První sníh .......................................................... 39 Mince slov jak do barev přibité (Vladimír Novotný) .......................................... 41

- 44 -

Edice Ulita

Svazek 35

David Brabec

Mince zpod jazyka

Vydalo Pro libris za finanční podpory Města Plzně

Edici řídí Vladimír Novotný Ilustrace Michal Dodo Urban

Doslov Vladimír Novotný Redakce Vladimír Gardavský a Jana Horáková

Tisk Vladimír Hanzar, Přeštice

Plzeň 2014

Náklad 200 ks

ISBN 978-80- 86446- 72-1

- 45 -

Mince zpod jazyka

David Brabec