Buchtová,B Nezaměstnanost Psychologický, Ekonomický a Sociální Problém

8 / NEZAMĚSTNANOST

Naše i zahraniční poznatky potvrzují, že ztráta práce znamená pro jedince nejen pokles životní úrovně (hraničící často až s chudobou), ale také řadu dalších negativních osobnostních změn. Psychologické výzkumy dlouhodobě nezaměst-naných lidí zjišťují jejich hlubokou deprivaci (strádání) ze ztráty práce, pokles sebevědomí a sebeúcty, pocity neužitečnosti a beznaděje. Současně dochází k poklesu sociálního statusu nezaměstnaného, který je často doprovázen jeho ponižující stigmatizací. Nezaměstnanost samozřejmě působí selektivně a posti-huje především tzv. rizikové skupiny lidí. Přispívá tím ke vzniku současné třídy deklasovaných, tj. lidí se zkušeností dlouhodobé nezaměstnanosti, bez kvalifika-ce a pracovních dovedností, kteří žijí mimo pracovní trh a jsou trvale závislí na systému podpor.

Bez nároku na přesnost lze říci, že ztráta práce vyvolává patologické symptomy na dvou úrovních: v rovině jedince to mohou být dezintegrace osobnosti, výrazně dysfunkční chování, zdravotně psychické i tělesné potíže, problémy v rodině; v rovině společnosti se projevují zvýšenou konzumací alkoholu, nikotinu a drog (zejména u mladých lidí), vyšší nemocností a spotřebou léků, vyšším výskytem sebevražedných pokusů, zvýšenou kriminalitou a násilím, rasovými a meziskupi-novými konflikty.

Ke spolupráci na komplexním problému nezaměstnanosti, který u nás zatím nebyl z širšího hlediska posuzován, jsem pozvala odborníky, kteří fenomén práce a její ztráty přibližují jak v jeho historii, tak v jeho filozofickém, antropologickém a sociokulturním kontextu.1 Čtenář se tak může postupně seznámit se studiemi o významu práce pro člověka a společnost, o historii nezaměstnanosti v České republice, o reflexi nezaměstnanosti v klasických ekonomických teoriích, o vlivu nezaměstnanosti na životní běh člověka. Hlavní pozornost je však věnována psychologickým a zdravotním důsledkům dlouhodobé ztráty práce pro člověka.--

Analýza problému nezaměstnanosti je rozšířena o ukázky textů z klasických studií a literatury z období Velké hospodářské krize třicátých let 20. století.

Publikace je určena studentům společenskovědních oborů, pracovníkům ve státní správě, vedoucím pracovníkům na všech stupních řízení, ale i všem obča-nům České republiky, kteří se zneklidňují nejasnou perspektivou člověka a kul-tury na Zemi a kteří se potřebují orientovat na dnešním trhu práce.

Božena Buchtová

Za příspěvek k řešení nezaměstnanosti u firmy Baťa děkuji doc. Ing. et Ing. Miroslavu No-váčkovi z ESF MU v Brně a za pomoc při jazykové úpravě PhDr. Heleně Pavlincové, PhD z FF MU v Brně.

PRÁCE - TÉMA K ZAMYŠLENÍ / 9

1. PRÁCE - TÉMA K ZAMYŠLENÍ (Josef Smajs)

Poměrně nízký zájem společenských věd, politiky i hromadných sdělovacích prostředků o velké existenciální problémy lidstva, mezi které nepochybně patří i lidsky a sociálně citlivý problém úbytku příležitostí k plnohodnotné lidské práci,1 bude jistě složitě podmíněn. Jedním z důvodů malého zájmu o pochopení role a významu práce může být opuštění kdysi samozřejmého pohledu na společ-nost zdola, z hlediska průměrného člověka. Významnějším faktorem však bude zahalení systémové struktury nynější protipřírodní civilizace (kultury) akademic-kým a masmediálním obrazem světa úspěšných lidí - tzv. celebrit.2 Tato skrytě ideologická interpretace dílčích lidských zájmů z vrcholu společenské pyramidy si totiž všímá hlavně ekonomického růstu, nové svobody a nových výhod, které pro mocenskou a intelektuální elitu přinášejí spontánní globalizační procesy. Téměř vůbec nereflektuje velké existenciální hrozby současnosti: proces odumí-rání lidskosti;3 problémy lidí starých, hendikepovaných a nevyléčitelně nemoc-ných; možnou ztrátu obyvatelnosti Země; prohlubující se konflikt mezi bohat-stvím a chudobou; pokračující trend oddělování moci od státu, území i závazků.4

„Na konci roku 1998 bylo celosvětově nezaměstnáno nejméně 150 milionů lidí. Významnou část z tohoto množství představuje dlouhodobá strukturální nezaměstnanost, tj. taková, jíž nelze snadno snížit pouhými cyklickými konjunkturami ekonomiky." Renner, M.: Tvorba pracovních příležitostí a ochrana životního prostředí. In: Stav světa. Praha, Hynek 2000, s. 264. Celebrity „...přicházejíze světa politiky, sportu, vědy, šoubyznysu nebojsou zkrátka uznava-nými informačními specialisty. Ať už ale... celebrity pocházejí odkudkoli, všechny vystavují na odiv svět celebrit... Bez ohledu na to, co tito lidé z éteru prohlašují, sdělují poselství o celkovém způsobu života. Jejich života, jejich způsobu života." Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá fronta 1998, s. 66.

3 Srovnej Lorenz, K.: Odumírání lidskosti. Praha, Mladá fronta 1997. v^/ Na místo toho nám dnešní noviny, časopisy a televize nabízejí vyvážené zpravodajství a ko-mentáře k vybraným domácím a zahraničním událostem.

4

10 / NEZAMĚSTNANOST

Plíživě narůstající lhostejnost k širším a časově vzdálenějším problémům (so-ciálním i ekologickým) bude mít však ještě hlubší, patrně ontickou příčinu: relativní nezávislost vývoje a sebestrukturace kultury jak na lidských individuál-ních potřebách a osudech, tak na potřebách a osudu hostitelského systému přírody. Rostoucí netransparentnost umělého kulturního systému přitom odpo-vídá vrozené psychické predispozici člověka žít v málo přehledných poměrech, které v nynější kultuře svou funkční komplexitou zdaleka ještě nedosáhly úrovně složitosti původních ekosystémů. Samozřejmě že svébytnost, malá průhlednost a složitost kultury, která komplikuje poznávání i život obyčejných občanů, ne-omezuje okamžité komerční zájmy lokálně neukotvených podnikatelů a mobilní kosmopolitní elity bohatých a mocných.5

Rovněž snaha o lacinou antropologickou reflexi vztahu přírody a kultury, tj. redukce ekologických problémů na otázky vhodnější výchovy, vzdělání a hodnot, neposiluje zájem společenských věd i filozofie o studium kdysi základního novověkého tématu - lidské produktivní práce. V kombinaci s antropomorfním pohledem na proces globalizace shora mohou sice etizující přístupy spolu se zájmy stoupenců globalizačních tendencí obhajovat i abstraktní „práva" pozemského biotického společenství, ale nikoli již stejně snadno reálné zájmy většiny prostých lidí práce. Snad i proto je zapomenut slavný slogan anglické školy politické ekonomie, formulovaný již Williamem Pettym, že příroda je matkou a práce otcem bohatství.6 Také myšlenku A. Smithe, účelově zaměřenou proti fyziokra-tům, že „původním zdrojem všech nutných životních prostředků a věcí zpříjem-ňujících život, které každý národ ročně spotřebuje, je jeho roční práce", už dnes téměř nikdo nepřipomíná ani nekritizuje.7

Jde o neradostné zjištění zejména proto, že ani v dnešní spotřební společnosti, arogantně označované jen jako informační či jako společnost třetí civilizační vlny,8

5 „Mobilita, již získávají lidé, kteří investují-ti kteří mají kapitál, peníze, jichž je k investování třeba - , znamená nové a ve své bytostné nepodmíněnosti vskutku bezprecedentní oddělení moci od závazků: od povinnosti vůči zaměstnancům, ale také vůči mladším a slabším, vůči dosud nenarozeným generacím a vůči sebereprodukci životních podmínek všech." Bauman, Z.: Globalizace..., s. 18.

6 Petty, W.: A Treatise on Taxes and Contributions. London 1667, s. 47. 7 Smith, A.: Pojednání o původu a podstatě bohatství národů. Praha, SNPL 1958, s. 29. Sluší se

připomenout, že už K. Marx v Kritice Gothajského programu myšlenku o práci jako jediném zdroji bohatství ostře kritizoval: „Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce, která sama je jen projevem jedné přírodní síly, lidské pracovní síly." Marx, K.: Kritika Gothajského progra-mu. In: Vybrané spisy. Díl II, Praha, SNPL 1954, s. 13.

8 „Nejvýznamnějším politickým konfliktem dneška není totiž střet mezi bohatými a chudými... Rozhodující zápas dneška se odehrává mezi těmi, kteří se snaží podporovat a uchovávat industriální společnost, a těmi, kdo jsou ochotni ji překročit. Toffler, A., Tofflerová H.: Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky. Praha, Dokořán 2001, s. 104.

PRÁCE - TÉMA K ZAMYŠLENÍ / 1 1

se na platnosti Pettyho konstatování nic podstatného změnit nemohlo. Od počát-ku kultury totiž existují jen dva základní zdroje bohatství, dva způsoby vzniku a reprodukce nových struktur na planetě Zemi. Vedle spontánní aktivity přiroze-né, která spolu s organismem člověka reprodukuje i všechny ostatní formy živé (a částečně i neživé) přírody, je lidská sociokulturní aktivita původcem všech ostatních přírodou nevytvářených statků. A přestože jsou dnes díky vědě v prů-myslu, v dopravě i v rozšiřující se spotřebě a službách hromadně využívány vyspělé abiotické technologie, v zemědělství, pastevectví a rybářství - v odvět-vích, která patrně nikdy nemohou být plně nahrazena lidskou prací - se přirozené způsoby tvorby bohatství, jako jsou úrodnost půdy, růst rostlin a živočichů, nezměnily vůbec.

Z dnešního hlediska je zajímavé, že význam práce jako druhé základní aktivity vytvářející společenské bohatství byl formulován v době, kdy ani prostým lidem, ani vlastníkům půdy, manufaktur a továren nebylo třeba zvlášť připomínat její pozitivní ekonomický přínos.9 I bez teoretického zdůvodnění bylo totiž zřejmé, že zemědělská a řemeslná práce spolu s přírodou, která je rovněž onticky tvořivým procesem, produkují všechny užitné hodnoty. Historicky oprávněný ekonomický důraz na práci byl ovšem už ve Smithově a Ricardově době jednostranný a zkres-lující. Byly to první ekonomické interpretace práce, které sledovaly požadavek optimálního fungování hospodářství ve zdravé biosféře, a nikoli význam práce pro život lidí a rovnováhu kultury s přírodou. Také protestantská etika odříkání a práce, jak ji známe z interpretace sociologa Maxe Webera, která byla závazná pro dělníky i podnikatele a v níž zahálka a mrhání časem byly nejtěžšími hříchy vůbec, neobjasňovala ambivalentní roli práce v kultuře. I když idealistický filozof Hegcl pojal práci jako skutečnou konstitutivní aktivitu člověka a dějin, přírodní stránkou problému se rovněž nezabýval. Ve Fenomenologii ducha na známé dialek-tice pána a raba však ukázal, že nikoli panský postoj, ale obyčejná lidská práce vytváří lidské vědomí i skutečné podmínky svobody člověka.10

Dnešní filozofický biologicky poučený pohled na práci by ovšem její přírodní a lidské účinky přehlížet neměl. I když je práce pro člověka časově náročná, namáhavá a vyčerpávající, na druhé straně mu zajišťuje osobnostní rozvoj, pocit uspokojení a životního smyslu. Práce jako přírodní i kulturní aktivita, jako jednota fyzické a duchovní námahy, totiž odpovídá hlubinné biologické potřebě člověka přiměřeně zatěžovat bytostné síly, konfrontovat je s rodově příbuznými silami a strukturami přírody. Proto nezaměstnaný člověk, který může a chce pracovat, se souhrnným negativním účinkem práce a protipřírodní kultury na planetu bez

9 „Začátkem devatenáctého století jen málokdo potřeboval, aby mu nějaký další člověk připo-mínal, co vlastně potřebuje." Galbraith, J. K.: Společnost hojnosti. Praha, Svoboda 1976, s. 24.

10 Srovnej Hegel, G. W. F.: Fenomenologie ducha (kap. Panství a rabství). Praha, Svoboda 1960.


vážných vnitřních konfliktů zabývat nemůže. Práce mu totiž přinášela obživu, uznání společností, pocit elementární sebeúcty, a do jisté míry udržovala i jeho fyzické a duševní zdraví.

V globálně integrované informační společnosti bez kouřících komínů, tj. podle A. Tofflera ve třetí civilizační vlně, jsou ovšem obsah i role lidské produktivní práce do té míry technologicky a společensky zprostředkované, že veřejnost jejich souhrnné účinky na lidský život bez pomoci teoretické interpretace pochopit nemůže. I když i v této fázi kulturního vývoje nepřestává být lidská práce nejdůležitější sociokulturní aktivitou, náplní a smyslem lidského života, její stále složitější organizační zprostředkování, nasycení informačními technologiemi a té-měř nepřehledná dělba práce zakrývají její podstatu: příbuznost s ostatními tvořivými procesy přírody; její kulturotvornou ontickou roli, nejhlubší motiv prá-ce v lidské biologické přirozenosti. Fakticky až v okamžiku její ztráty se může postiženým lidem negativně ukázat nejen její viditelná a uznávaná funkce eko-nomická, nýbrž i její skrytá a přehlížená funkce seberealizaěnv-osobnostně konstitutivní, a význam práce pro jejich štěstí a zdraví.

Z poznatků současné biologie a antropologie však vyplývá, že příliš vysoké tempo sociokulturních proměn, které spontánně přetvářejí strukturu prostředí lidského života a které na lidskou práci kladou příliš flexibilní intelektuální nároky, může být pro část obtížně vzdělavatelné populace nepřiměřené, sociálně diskriminující, frustrující a stresující. Dostává se totiž do rozporu s konzervativ-ním lidským genomem, který ignoruje sociokulturní změny a lidskou přirozenost včetně programu ontogeneze kóduje stále tak, jak to kdysi odpovídalo pozdně třetihorním ekosystémům.11 Ba co víc. Na pozadí této skutečnosti mohou rychlé změny životních a pracovních podmínek v rámci jediného lidského života částeč-ně znehodnocovat anticipativní obsah a smysl formativní fáze lidské ontogeneze. Starší lidé, kteří většinou dospívali v období druhé civilizační vlny (mechanizace), nebo dokonce na venkově ještě před kolektivizací zemědělství, se ve srovnání s nynější mladou generací nejsou s to tak snadno adaptovat na informační tech-nologie, symbolické procedury, internet atp.12 Mohou sice v třetí civilizační vlně relativně úspěšně žít i pracovat, ale zpravidla již nemohou předat část své životní zkušenosti mladým.

11 „V tomto ohledu se Homo sapiens řídil podle základního principu organické evoluce, totiž že všechny druhy dávají přednost a jsou přitahovány tím prostředím, v němž byly poskládány jejich geny." Wilson, E.: Kosilience. Jednota vědění. Praha, Lidové noviny 1999, s. 312.

12 V důsledku nasycenosti většiny profesí informačními technologiemi mohou dnes právě mladí lidé, kteří se v senzitivní fázi své ontogeneze na informační společnost adaptovali v podstatě biologicky, rychlostí reakcí, dovednostmi i celkovým sociokulturním přehledem dominovat nad lidmi s tradiční životní zkušeností. Vzniká paradox, který nikdy dříve v masovém měřítku neexistoval: mladí předávají své zkušenosti starým.


Nejedná se ovšem jen o ztrácející se zkušenost bezprostředně technologickou. Současně s tím jde bohužel o tradiční hodnoty a zkušenost obecně lidskou, zkušenost společenskou, hodnotu důvěrného kontaktu s přírodou. Vždyť ještě před padesáti lety většina naší populace obdělávala půdu a děti v té době vyrůs-taly v úzké součinnosti s prací rodičů a širší rodiny, v úzkém kontaktu s půdou a volnou přírodou. Blahodárný, geneticky předpokládaný osobnostně formativní vliv přírody na první senzitivní fáze lidské ontogeneze je však pro dnešní městské počítačové děti téměř nedostupný. Protože si např. bez dozoru rodičů či školy nemohou hrát s kamarády ve volné přírodě, nýbrž převážně jen v bytech a s po-čítači, trpí současná mladá generace deprivací (strádáním) z nedostatku osob-nostně konstitutivních podnětů. Ale poprvé v lidských dějinách nejde o chudé podnětové pole vnějších vlivů kulturní povahy, nýbrž o nedostatek mnohem závažnějších osobnostně konstitutivních podnětů povahy přírodní.13

Vzniká tak paradox, o jehož podstatě jsme se již částečně zmínili. Počítačové hry a hledání na internetu v umělém bytovém prostředí, jakkoli herní motiv těchto aktivit je patrně hlubinně biologický, mohou sice na jedné straně „kvali-fikovat" dospívající generaci pro řadu potenciálních profesí ve společnosti třetí vlny, ale na druhé straně ji mohou nevratně celoživotně poškozovat. Absence vrstevníků (kamarádů) a přirozeného prostředí v geneticky anticipované herní aktivitě, typické pro většinu sociálních, člověku blízkých živočichů, nemůže pochopitelně rozvinout takový komplex motorických dovedností, psychických vlastností, emocí a hodnot, který by odpovídal obvyklé normální struktuře osob-nosti - biologicky predeterminované lidskosti.14

Také to jsou důvody, proč je nezbytné téma lidské práce v globalizující se kultuře znovu otevřít a teoreticky přezkoumat. Vedle tradičního úzce ekonomic-kého vlivu práce na člověka a kulturu je ovšem poprvé třeba téma lidské práce posoudit také v širokém antropologickém a přírodně biologickém kontextu: s ohledem na to, co existenci člověka a kultury předcházelo a co ji i dnes umožňuje - s přihlédnutím k udržení podmínek lidského zdraví a přirozené vzestupné evoluce biosféry. Problém už proto nestojí tak, jak byl kdysi, v době platnosti tzv. Ricardova železného zákona mzdového, postaven T. R. Malthusem: že totiž planeta Země nebude s to uživit geometricky rostoucí lidskou populaci.15

Tím se ovšem ocitáme v obtížně řešitelné situaci. Přírodní, kulturou nenahraditelné podněty, očekávané konzervativním programem lidské ontogeneze, jsou psychosomaticky fundamen-tální. Zdá se, že spolurozhodují o normální emocionální struktuře osobnosti, o normálních pohybových, rozumových a estetických schopnostech. Zejména počátek životní dráhy jedin-ce, tzv. první senzitivní faze jeho ontogeneze, který tradičně zakládal jeho zdravý osobnostní vývoj, se zvolna proměňuje v nebezpečné období nevratné celoživotní deformace lidskosti. O vtištění (imprintingu) přírody v senzitivní fázi lidské ontogeneze pojednává Šmajs, J.: Gnoseologické implikace evoluční ontologie. Brno, Torzo 2001, s. 43-78. Srovnej Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNPL 1956, s. 61-62.


Klasická otázka střetu potravních nároků geometricky rostoucí populace s arit-meticky rostoucími prostředky obživy, formulovaná v době, kdy ekonomové předpokládali, že naprostá většina lidí, má-li se zachovat ekonomický růst, musí trvale zůstat chudá, by dnes měla být nově formulována. Na jedné straně je třeba vzít v úvahu, že problém chudoby pro část světa již jakoby neexistuje, a na druhé straně, že právě tento problém novým způsobem strukturuje celou planetu: jen zdánlivě se týká pouze technicky méně rozvinutých zemí.

Ve společnosti hojnosti (Galbraith), kde rostoucí všeobecná spotřeba se stává právě takovou podmínkou rostoucí výroby, jakou byla kdysi všeobecná chudoba, se bohužel objevují mnohem závažnější příznaky její celkové neadekvátnosti přírodě. Svými prostorovými, energetickými a látkovými nároky vyvolává proti-přírodní spotřebitelská kultura už dnes takovou devastaci svého hostitelského prostředí, že tato fáze její expanze může být právem označena za šestou geologic-kou etapu hromadného vymírání biologických druhů.16 Poprvé je třeba se ptát, jaký typ práce a dlouhodobě možné kultury zajistí přiměřený lidský rozvoj, aniž zničí již zčásti narušené podmínky obyvatelnosti Země.

Již jsme nepřímo naznačili, že nezaměstnanost, vynucená spontánní sebe-strukturací nynějšího typu protipřírodní kultury, nepřináší konkrétnímu člověku ani konkrétní společnosti snadno zjistitelné újmy a problémy. K tomu, abychom ambivalentní roli práce i její ztráty lépe pochopili, pokusíme se částečně objasnit tři spolu spojené problémy: 1. vztah práce ke konzervativní lidské přirozenosti; 2. proměny technologického obsahu práce; 3. souvislost práce s kulturou a způ-sobem lidského života.

1.1 Práce a lidská přirozenost

Ještě bezprostřední biologický předchůdce člověka byl patrně bytostí zcela pří-rodní. Díky zvláštním okolnostem, které dobře neznáme, se však člověk brzy prosadil jako onticky tvořivý živočišný druh. Jako jediný druh se totiž přirozené-mu prostředí přizpůsobuje tím, že se mu jakoby „nepřizpůsobuje", že mezi sebe a přírodu vsouvá kulturu - druhovou aktivitou vytvářené umělé prostředí. Vyjád-říme-li to poněkud jinak, v důsledku biologické predispozice k ofenzivní adap-tivní strategii se člověku podařilo vytvořit nebiologický systém - nadosobní vnější tělo, jímž se mnohem pružněji než vlastním biologickým tělem adaptuje na proměny pozemské přírody. Ale otázka lidské adaptace na změny prostředí tím

16 „Snad nejdokonalejším indikátorem zdraví naší planety je počet existujících biologických druhů. Během evoluce počet rostlinných a živočišných druhů většinou postupně rostl, až dosáhl neuvěřitelně rozmanitosti, kterou známe nyní. Dnes jsme však svědky největšího decimování rostlinného a živočišného života za posledních šedesát pět milionů let." Stav světa na přelomu tisíciletí. Praha, Hynek 1999, s. 25.


pochopitelně vyřešena není. Rozvojem umělého světa kultury vzniká totiž nejen problém přiměřené lidské adaptace na vznik a rozvoj nové nepřírodní skutečnos-ti. Problém adaptace na vznik a rozvoj této skutečnosti vzniká i pro celou biosféru. A právě ta, jak víme, by při větším poškození či nerovnováze mohla lidskou kulturní epopej předčasně ukončit.17

Zjednodušeně řečeno, lidská aktivita, stimulovaná sociokulturním poznáním, zažehla tedy druhý pozemský onticky tvořivý proces - kulturní evoluci. Podobně jako aktivita přirozená produkuje i aktivita lidská (práce) reálné životní prostředí člověka (ale i všech živých systémů planety Země): všechny umělé kulturní struktury a statky, duchovní i materiální, instituce i organizace, regulativy i tech-niku. Aktivní účast na procesu vytváření umělého kulturního prostředí se spolu s trvalým zpětným působením kultury na člověka, pomineme-li právě tak důle-žitou osobnostně konstitutivní roli přírody, stávají výraznými polidšťujícími pro-cedurami lidského individuálního života.

Z výše uvedených souvislostí současně vyplývá, že přirozená, spontánně kon-stitutivní aktivita přírody byla sice s to vytvořit jedinečný biologický organismus dnešního člověka (včetně struktury jeho psychiky), ale nikoli již dnešní determi-nační základnu jeho osobnostního rozvoje. Lze to říci také tak, že genetická paměť našeho druhu, která je biologicky anticipativní, protože rámcově kóduje i proces lidské ontogeneze, jakoby „očekává", že se člověk setká nejen s přirozeným prostředím, nýbrž i s prostředím kulturním: vytvářeným kumulativní aktivitou lidské populace. Snad i proto část lidských vlastností a naprostá většina kulturních potřeb vzniká až v důsledku práce, až v důsledku zpětného působení kultury na člověka.18 Ovšem také globální charakter kultury a její opozice vůči systému pozemské přírody vzniká, jak jsme již naznačili, jako důsledek lidské práce -jejího zaměření i kumulativního charakteru jejích výsledků.

Hájíme tedy názor, že se člověk díky kultuře, tj. fakticky díky práci, prosadil jako jediný onticky tvořivý živočich vůbec, jako druhý pozemský tvůrce skuteč-nosti, jako malý bůh. Kardinální problém, který pozitivní sociokulturní roli lidské práce oslabuje či za jistých podmínek dokonce hodnotově převrací, souvisí ovšem s tím, že lidská kulturní tvořivost se odehrává v přirozeně uspořádaném světě, že musí tento svět v zájmu požadované změny také destruovat. Materiál i energii pro výstavbu kulturního systému lze totiž čerpat jen z vysoce uspořádaných

17 Podrobněji o tomto problému Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Praha, Hynek 1997. 18 Dnes už jen málokdo pochybuje o tom, že část lidských potřeb vzniká až procesem jejich

uspokojování, až jako výsledek zpětného působení kultury na člověka. V případě tzv. lidských vlastností, znalostí a dovedností je to pochopitelně komplikovanější. Vrozené a naučené však u člověka nestojí v protikladu, jak se občas soudí, protože i naučené předpokládá fylogeneticky vytvořený program. Zdá se, že konzervativní přirozenost člověka, fixovaná a reprodukovaná biologicky, zatím nebrání jeho intelektuální sociokulturní adaptaci. V somatické a fyziologické oblasti, které jsou evolučně starší, však adaptační obtíže zjišťujeme již dnes.

1 6 / NEZAMĚSTNANOST

živých a neživých struktur Země. Takže, lapidárně řečeno, práce sice byla tím, co formovalo nynějšího člověka i kulturu, ale mohla by být bohužel i tím -ponecháme-li vše slepému spontánnímu vývoji co člověka i kulturu zničí. Onticky tvořivou prací totiž člověk nebezpečně konkuruje tvořivosti přirozené, Evoluci či Bohu s velkými písmeny.19

V pozadí výjimečné onticky tvořivé schopnosti člověka jako druhu stojí patr-ně velké ekosystémové změny na konci třetihor: ústup pralesních ekosystémů a vznik otevřené savany v tehdejší, relativně uzavřené oblasti východní Afriky. Geneticky reprodukované kulturní preadaptace našich biologických předků, k nimž patří intenzivní sociální způsob života, vzpřímená chůze, barevné stereo-skopické vidění, uvolnění předních končetin od lokomoce a schopnost přesné koordinace pohybů rukou vysoce výkonným mozkem, byly patrně evoluční odpovědí na tyto změny. Následné zvětšení mozku bylo sice také důležitou evoluční inovací, ale, zdá se, nemohlo být prvotním impulsem velké strukturní přestavby lidského organismu.20

V dlouhém období lovectví a sběračství, jistě spojeném s namáhavým sledo-váním pohybu lovených zvířat, práce s nástrojem patrně nezabírala tak výraznou část každodenní aktivity lidí. Vznikem zemědělství se však způsob života kvali-tativně mění. Pastevectví a primitivní obdělávání půdy už vyžadovaly práci po větší část dne. A již někde zde patrně vzniká nejen výraznější společenská dělba práce (např. mezi zemědělstvím a domáckým řemeslem), nýbrž i silná pozitivní vazba člověka na práci, nová sociokulturní potřeba, či přesněji závislost, posilova-ná stavy biologické libosti. Libost jako zvláštní psychická odměna za pracovní námahu může částečně kompenzovat vynaložené úsilí, může vyvolávat pocit sladké únavy po těžké či zajímavé práci. Proto také odčerpávání nadbytečné životní energie víceméně trvalou prací mužské části populace mohlo předcházet (podobně jako časově neohraničený sex) možným sporům uvnitř společenství, mohlo přispívat k integraci tehdejších ne příliš početných lidských skupin. Ze-mědělská a průmyslová (řemeslná) práce nebyly však až do vytvoření manufaktur nikdy zcela oddělené.

19 Tento problém vyjádříme raději obrazným příměrem: Přirozená i kulturní tvořivost jako dva velcí planetární pekaři nutně pečou z téže mouky (z prachu dávných hvězd). Ta ovšem po vzniku Země a života už není rozptýlená po vesmíru ani složená v pytlích někde na Zemi, nýbrž je vpečená (vestavěná) ve vysoce uspořádaných abiotických a biotických strukturách Země. Ale zatímco přirozená biotická konstruologie zahrnuje přirozený rozpad, tj. využívá chemických prvků uvolněných z pozemských abiotických i vlastních struktur, kulturní sys-tém, který integruje odlišná konstitutivní informace (duchovní kultura), vytváří své struktury především na úkor výsledků přirozené evoluce.

20 S. J. Gould je přesvědčen, že je třeba docenit sociokulturní význam somatické přestavby člověka. „Vzpřímený postoj je to překvapení, ta nesnadná záležitost, ona prudká přestavba naší anatomie. Následné zvětšení mozku je, anatomickou mluvou řečeno, sekundární pří-znak..." Gould, S. J.: Pandin palec. Praha, Mladá fronta 1988, s. 132.


V zemědělství patrně vzniká a v různých morálních a náboženských regulati-vech se fixuje společenská potřeba, či dokonce povinnost člověka pracovat. Vedle majetkové struktury odvozené z držby půdy jako základního výrobního prostřed-ku zemědělských formací se tu objevuje závislost společnosti i jedince na práci a jejích výsledcích. Po období deset tisíc let trvající převahy zemědělství (po skončení první civilizační vlny - Toffler), s nímž byly na jeho konci dobře sluči-telné feudální poměry, vznikají však v novověké Evropě první kapitalistické manufaktury.

Manufaktura sice navazuje na instrumentální charakter abiotické řemeslné práce, extrémně rozvíjí její dělbu na dílčí operace a posiluje společenský obsah práce, ale, jak ještě dále ukážeme, neznamená technologickou revoluci. Manu-faktury však už v 17. století produkovaly první historické formy nezaměstnanos-ti městských řemeslníků, kteří jim nemohli konkurovat pro vysoké výrobní ná-klady.21

Shrneme-li vztah práce a lidské přirozenosti formálně jednoduchým způso-bem, můžeme říci, že potřeba pracovat, onticky přetvářet okolní svět, nemůže být jen výsledkem výchovy a stimulujícího vlivu rodinného či sociokulturního prostředí. Zdá se, že jako součást lidské přirozenosti musela být zakotvena již v konzervativním genomu člověka. Tak jako každý normální a zdravý organismus pasivně nečeká na podněty z vnějšího světa, nýbrž je spontánně sebezáchovně aktivní, také normální zdravý člověk má vedle hladu a žízně nutkavou potřebu účelové aktivity spojené s poznáváním, hrou a námahou - potřebu práce. Za normálních podmínek pociťuje přetlak vnitřních sil, nereflektované vyhledává to, co lze ve vnějším prostředí poznat, technologicky využít a změnit. Jeho energetický přísun ve formě potravy jako by trvale převyšoval nároky organismu v tzv. režimu chodu naprázdno. Práce - fyzická i duševní - však patrně působí i jako droga. Může lidský organismus přetěžovat, ale také zjednávat jeho dočas-nou rovnováhu v celkové dynamické nerovnováze, vyrovnávat některé vnitřní tenze a produkovat nové, probouzet provokativní nejistoty, zajímavé otázky i po-vznášející stavy lidské mysli.

1.2 Proměny technologického obsahu práce

Již jsme uvedli, že lidská produktivní práce byla od počátku kultury základní ontickou aktivitou člověka. Poznávání, myšlení a jazyková komunikace, které se rozvíjely v jednotě s prací i relativně samostatně, se pochopitelně na této sou-

21 A. Smith spatřuje důvody vyšší produktivity manufaktur především v dělbě práce. „Práci, kterou v nerozvinuté společnosti dělá jeden člověk, vykonává ve společnosti pokročilé několik lidí..." Dělba práce „...způsobuje v každém řemesle úměrné zvýšení produktivní síly práce." Smith, A.: Pojednání o původu..., s. 30.


hrnné aktivitě podílely. Přirozené bytostné síly člověka, spojené s emocemi a vů-lí, se při práci, orientované vědomím (sociokulturním poznáním), obracejí proti ostatním silám a strukturám vnějšího prostředí. V historicky první formě práce totiž člověk sám, nebo jen s pomocí jednoduchého nástroje, onticky působí jako živý, tj. přírodou vytvořený a plně automatizovaný produktivní systém. Jedná jako převážně přírodní, avšak nástrojem doplněný a sociokulturně orientovaný antro-po-technický systém. Živý člověk, jemuž v pracovním cyklu náleží funkční pře-vaha, tu sám vstupuje do látkové výměny ostatních živých systémů (např. v ze-mědělství), pozměňuje formy přírodních látek (např. v řemesle), nově strukturuje přirozeně zformované přírodní prostředí. Prací ovšem nemění jen formy přírod-ních látek a původní přirozené prostředí. Novým kulturním uspořádáním pří-rodních struktur (např. zemědělské krajiny, lesních ekosystémů, své animální sociální organizace) vytváří pro sebe i pro ostatní živé systémy prostředí kulturní, umě- lé. Prací a životem v umělém prostředí rozvíjí a mění své fyzické i duchovní schopnosti, svoji biologicky danou přirozenost.

Skutečnost, že každý normální člověk poznává v přírodním prostředí některé možnosti jeho kulturního využití a přeměny, že lidské neuronální poznání (vě-domí) je s to anticipovat záměry a cíle v souladu s přírodou samou, zakládá tendenci směřující k pozdějšímu plně technickému ovládnutí některých abiotic-kých přírodních sil.22

Lov, pastevectví, zemědělství i domácké řemeslo jako první historické formy produktivní „spolupráce" (látkové výměny) kultury s přírodou jsou téměř výluč-ně založeny na látkové a energetické bázi živé přírody - na účelném produktivním osvojení různých forem přirozené ekosystémové energie (slunečního záření) a spontánních procesů tvorby biomasy. Pomineme-li důmyslné využití někte-rých vlastností živých systémů v prvních biotických technologiích (sběru, lovu, rybářství, zemědělství, úpravě potravin), také první stupeň technologie abiotic-ké - instrumentalizace - , spočívá z energetického hlediska hlavně na uplatnění přirozené ekosystémové energie - svalové síly člověka. V obou typech těchto technologií, jakkoli biotická technologie byla z velké části sestavena přírodou samou, však nutně dominuje člověk jako nositel sociokulturního účelu, jako přírodní procesy jinak orientující a usměrňující síla.23

22 Touto vrozenou, víceméně animální schopností také vysvětlíme, proč je lidská biotická i abiotická technika přibližně tak stará jako člověk sám, jako kultura.

23 Lidská schopnost obracet „přírodu proti přírodě" musela být pochopitelně rámcově determi-nována už přirozenou evolucí člověka. Do této biologické predispozice ovšem výrazně zasáhla kultura. Podstata problému spočívá v tom, že lidské neuronální poznání, které je v hrubých rysech nastaveno lidským genomem, se v důsledku schopnosti jazykové komunikace a stimu-lujícího vlivu kulturního prostředí nejen rychle rozvíjelo, nýbrž také nově obsahově struktu-rovalo. Výsledek známe: člověku se jako jedinému druhu živočichů podařilo zakódovat, kumulovat a dále rozvíjet neuronální poznání. Tak vznikla spojitě se rozvíjející vnitřní


Na počátku dějin přitom zjišťujeme jakoby technologický paradox. Čím méně člověk komplexní struktuře přírodních systémů rozuměl fakticky, dnes bychom řekli věcně či teoreticky, tím více se je snažil ovlivnit prakticky. Vždyť velmi složité technologické ovládnutí mnoha druhů původně volně žijících zvířat (do-mestikace, kterou jsme ani dnes nedokázali rozšířit) a rostlin výrazně časově předcházelo exploataci relativně jednodušších abiotických procesů a sil - průmys-lové revoluci.

Používané nástroje i lidské zásahy do přirozených biotických procesů byly sice z dnešního hlediska jednoduché, ale byly s to reprodukovat příslušnou regionální kulturu jako umělý nebiologický systém udržovaný souvislou lidskou prací. Zejména nástroje ruční práce, jejichž komplikované výrobě bylo třeba se dlouho učit a jejichž rozměry a tvary byly nejen přizpůsobeny člověku a přírodní látce, nýbrž i kulturou standardizovány, se v čase vyvíjely jen málo. „Jakmile je empi-ricky nalezena odpovídající forma nástroje, zkostnatí i pracovní nástroj, jak do-kazuje to, že často po tisíciletí přechází z generace na generaci."24 Na bázi dřevěných, kostěných a kamenných nástrojů se kulturní technologické procesy - biotické i abiotické - realizovaly několik desítek či stovek tisíciletí. Ale i tak byly zdokonalování a diferenciace nástrojů, včetně pomalého vývoje informační složky použité technologie, nejspolehlivějším ukazatelem rostoucí produktivní síly práce.

Podívejme se však podrobněji na dominantní abiotickou technologii - na linii instrumentalizace, mechanizace, automatizace - , která dnes vrcholí tzv. postindust-riální technologií třetí vlny. Protože v prvním typu antropo-technického systému (člověk-nástroj) spočívá funkční těžiště na straně člověka, produktivní síla ruční individuální práce je ohraničena především biologicky. Tím, že nástroj není ani pří-rodní proces, ani technický systém, nýbrž pouhý předmět, vnější příroda v něm obsažená působí při práci pasivně a parciálně, stupeň využití člověku vnějších přírodních procesů a sil je při abiotické instrumentální práci nepatrný. Závisí hlav-ně na zkušenosti, rychlosti a obratnosti výrobce, který jako svérázný biologický automat v každém okamžiku nese, vede a usměrňuje nástroj proti přírodní látce.

Klasická instrumentální práce má pro řemeslníka obvykle celistvý charakter, je bohatá na tvůrčí prvky, spojují se v ní intelektuální, fyzické, emotivní i este-tické potence. Celý pracovní proces tu zpravidla patří pracujícímu člověku. Vyžaduje na něm znalosti, zkušenost, zručnost, hravost, cit, fantazii i vynaléza-vost. I když i tato práce může být monotónní, namáhavá a vyčerpávající, většinou se zakládá na celoživotním učení a vzdělávání. Bezděčně tak rozvíjí celek lidské bytosti, eliminuje deformující účinky s prací spojené fyzické dřiny. Morální

informace nebiologického systému kultury, jeho specifický genom. Podrobněji o tomto prob-lému Šmajs, J.: Drama evoluce. Fragment evoluční ontologie. Praha, Hynek 2000, s. 107-158.

24 Marx, K.: Kapitál I, Praha, SNPL 1953, s. 516.


a osobnostně kultivující funkce klasické instrumentální práce je dána také tím, že jde o přímou ontickou spolupráci člověka jako přírodního systému s obdobný-mi silami a strukturami přírody. A ta podle Leonarda da Vinci „neporušuje své zákony", takže instrumentální práce je vlastně soupeřením či hrou s „čestným bohem" (Einstein).

Na instrumentální technologické úrovni bylo však nakonec dosaženo značné-ho zvýšení produktivní síly práce. Organizovaná práce velkého počtu osob v ka-pitalistické manufaktuře umožnila totiž zapojit do produktivního procesu zcela nové síly - produktivní síly plynoucí z dělby práce a kooperace.25 Tyto síly, které uvnitř produktivního procesu vznikají převážně samovolně a které majitel manu-faktury sice využívá, ale neplatí (podobně jako dnes mobilní kapitál neplatí síly mezinárodní dělby práce a spolupráce v rámci globalizující se kultury), se už zde stavějí na stranu nadosobního produktivního procesu, tj. obracejí se proti dělní-kovi jako síly technologického a sociálního útlaku.

Přeměna individuální pracovní činnosti (řemesla) ve společenský produktivní proces (manufakturu) byla tedy provázena technologickým i sociálním útlakem lidí. Tím, že v manufaktuře ještě chybí nadosobní strojová kostra výroby, všechny dílčí operace připadají lidem a konečný efekt je složitou kombinací výkonů a sil, které vznikají v procesu společného působení dělníků. „V manufaktuře" - jak napsal už A. Smith - „nedělá příroda nic, všechno dělá člověk."26 Manufaktura je jakoby továrna, ale jejími pracovními stroji jsou živí lidé. Psychosomatické ustrojení člověka determinuje možnosti dělby práce, je překážkou dalšího zvyšo-vání její intenzity. Manufaktura sice do produktivního procesu zapojila také síly dělby práce a kooperace, ale ještě nikoli produktivní sílu vědy.27 Právě proto je na řemeslné a manufakturní úrovni významnější vykořisťování lidské práce než analogické vykořisťování ostatních přírodních sil. Produktivita manufaktury má pochopitelně hranice biologické, v psychofyzickém uspořádání a funkcích lidského organismu.

Skutečný technologický převrat, srovnatelný s neolitickou revolucí, která zvý-šila úživnost přirozených ekosystémů pro člověka přibližně tisíckrát, přináší průmyslová revoluce. V podobě mechanicky propojených strojů poprvé vzniká

25 Tento problém pěkně ilustroval už A. Smith: „Větší zručnost dělníka nesporně zvyšuje množ-ství práce, kterou může vykonat... Kovář, který sice hřebíky dělat dovede, ale hřebikářství nebylo až dosud jeho jediným nebo hlavním zaměstnáním, málokdy dokáže, i když se sebevíc přičiní, vyrobit za den osm set až tisíc hřebíků. Viděl jsem několik chlapců mladších dvacíti let, kteří se nikdy nevěnovali žádnému jinému oboru než hřebikářství, a když si popílili, dokázal každý z nich vyrobit za den více než dva tisíce tři sta hřebíků." Smith, A.: Pojednání o původu..., s. 32.

26 Smith, A.: Tamtéž, s. 348. 27 Bez vědy lze abiotickou přírodu jako produktivní sílu vykořisťovat jen omezeně. Protože však

podobné omezení neplatí pro většinu živých přírodních sil včetně pracovní síly člověka, byly lidské bytostné síly vhodným předmětem vykořisťování již na počátku kultury.


abiotická kostra nadosobního výrobního procesu, i když ještě nikoli plně auto-matizovaný abiotický proces. Vzniká totiž pouze strojový mechanismus, pomocí kterého lze hromadně využívat vědou a technikou ovládnuté abiotické síly přírody. Toto zvláštní technologické vykořisťování aktivity pozemské přírody, které majitele továren znovu nic nestojí, nebylo sice s to zlikvidovat řemeslo, ale způsobilo hluboké změny ve společnosti i v povaze lidské práce.28 „V manufak-tuře a řemesle nutí dělník nástroj, aby mu sloužil, v továrně slouží dělník stroji. Tam vychází pohyb pracovního nástroje od něho, zde musí jeho pohyb sledovat. V manufaktuře tvoří dělníci články jednoho živého mechanismu. V továrně exis-tuje mrtvý mechanismus nezávisle na nich a dělníci jsou k němu připojeni jako živé přívěsky."29

Protože stroje nejsou ještě výrobními automaty, nemohou pracovat bez člově-ka, a živá práce musí být připojena k práci mrtvé. Kolik strojů, tolik dělníků. Zvýšení produktivní síly práce se tu ovšem dosahuje tak, že stroje lidskou práci nejen nahrazují a násobí, ale také - zbavují jejího někdejšího emocionálního a intelektuálního obsahu. Spolu s řemeslnou dovedností lidí odstraňují potřebu celoživotního učení a estetického prožívání práce. V továrně před zavedením automatizace musel totiž člověk velmi často vykonávat operace srovnatelné s operacemi strojů. A obvykle přitom platilo, že čím dokonalejší byl stroj, tím jednodušší mohla být obsluha. Věda zpředmětněná ve strojové technice tak vedle ulehčení práce přinášela zcela novou formu útlaku - útlak technologický. Nežá-dalo se vědění, dovednosti či umělecký cit, nýbrž - obrazně řečeno - fungování. Abiotické přírodní síly ovládnuté vědou tu však jako výrobní síly mohly působit pouze tak, že se v továrně, patřící kapitálu, propojily s živými přírodními silami lidí. Vznikl tak opět kombinovaný (antropo-technický) systém, ale tentokrát s funkční převahou na straně strojů, techniky. Člověk v něm prováděl pouze úkony, které nemohly být vykonány stroji. Dovedením tohoto modelu až k běží-címu pásu se postupně vyčerpávají vnitřní zdroje původní mechanické úrovně technického pokroku. Ale tím, že lidé zůstali nutnou součástí technologie, mož-nosti rozvoje strojového systému, který již mnohem výrazněji využívá abiotické síly přírody, jsou znovu omezeny - opět koneckonců biologicky ?()

Teprve vědecko-technické osvojení elektromagnetických jevů, molekulárních a atomárních procesů, které lze snadněji využít pro řízení, zpracování a přenos

28 I když kvalitativně vyšší úroveň techniky vzniká jako výsledek technické revoluce, nelze se domnívat, že nová technika (např. mechanická) vstřebala všechny pozitivní momenty nižší úrovně. Adjektiva nižší-vyšší se tu vztahují pouze na jednu složku výsledného antropo-tech-nického systému - na umělý technický prostředek.

29 Marx, K.: Kapitál I..., s. 450-451. 30 Rychlosti lidských obslužných, kontrolních a řídicích zásahů jsou ovšem brzy nepostačující.

Ve srovnání se strojem, jenž může být téměř neomezeně zdokonalován, je člověk pomalý a nespolehlivý, dělá chyby, brzy se unaví a musí být vystřídán.


informací, zbavuje abiotický produktivní proces biologického omezení ze strany člověka. Vznikají podmínky pro mnohem širší využití přírodních sil ve výrobě i ve společnosti. Některé výrobní a obslužné procesy získávají ráz samočinných tech-nologických cyklů, v nichž jsou zaplněny všechny bývalé technologické mezery, a v nichž proto není místo pro přímou účast člověka. Uvolňování lidské pracovní síly z některých odvětví výroby - ztráta pracovních příležitostí - je tedy přímým důsledkem nynějšího způsobu uplatnění vědy ve výrobě a nemůže mu snadno zabránit žádná firma, která musí nízkými náklady konkurovat ostatním výrobcům daného sortimentu zboží.

Ale ani vytvoření plně technických výrobních automatů, tj. úplné nahraze-ní původních funkcí člověka-řemeslníka vědecko-technicky ovládnutými silami abiotické přírody, nepřineslo pouze zvýšení produktivní síly práce a ztrátu pra-covních míst ve výrobním cyklu. Účinek automatizace a nových informačních technologií na člověka a společnost je v této civilizační etapě nepoměrně širší a hlubší. Přesahuje rámec produktivních technologií už proto, že klasické pro-duktivní procesy (zemědělství a průmysl) se z hlediska počtu v nich zaměstna-ných lidí ocitají v roli menšinového společenského sektoru.

Navzdory výrazně spotřebnímu charakteru nynější liberálně tržní společnosti, tj. v rozporu s tím, že předmětem konečné osobní spotřeby jsou dnes vedle potravin a ošacení také nejvyspělejší formy techniky - osobní automobily, chlad-ničky, pračky, televizory, počítače přehrávače atp. - , není v obou tradičních pro-duktivních sektorech zaměstnána ani třetina veškeré práceschopné populace. Na jedné straně je to důkaz, že spotřebního zboží je pro populaci technicky vyspělých zemí dostatek a že výroba přestala být pro část lidstva hlavním ekonomickým problémem. Na druhé straně to signalizuje změnu předmětu ekonomické vědy i změnu obsahu politiky. Není-li již hlavním zdrojem společenského bohatství živá lidská práce, nýbrž vědecko-technicky obelstěná aktivita pozemské přírody, předmět ekonomie se nutně rozšiřuje o konflikt přírody a kultury, a také politika přestává být pouze tradiční koncentrovanou ekonomikou.

Podobně jako v případě mechanizace, která nebyla s to odstranit řemeslo, ani vysoce automatizované provozy a další bezprostředně nevýrobní formy automati-zované techniky nenahrazují veškerou techniku mechanickou a lidskou spoluprá-ci se stroji a nástroji.31 Automaty, stroje a přístroje s vysokým podílem elektroniky

Při vzniku globální technosféry dochází totiž k prolínání, soupeření i k pozitivní technické symbióze všech úrovní a forem technických řešení. Technická tvořivost se s každým nově objeveným technickým principem potenciálně rozšiřuje, roste tempo i rozsah technické evoluce. Současně s tím se zachovává i cosi konzervativního: staré osvědčené principy a tech-nické formy se v evolučním procesu techniky v nezměněné podobě dále reprodukují. Připo-míná to biosféru. Jako by nové technické fenotypy samovolně vyplňovaly mezery v rychle rostoucím planetárním systému technosféry. Obsazují volné sociokulturní niky podobně jako populace rostlin a živočichů v evoluci ekosystémů.


(např. počítače, televizory, automobily, letadla atp.) obsazují volné sociokulturní niky i mimo produktivní sféru a jako prvky globální, stále ještě mechanické technosféry se stávají kvalitativně novými spotřebními komoditami.32 A přítom-nost vyspělé abiotické techniky v domácnostech obyčejných lidí jako by převra-cela vztah člověka k vědě, který se vytvořil po průmyslové revoluci. S vědou, zpředmětněnou ve strojové technologii, se pracující člověk poprvé setkal až v továrně. Do jeho mimopracovního způsobu života věda před elektrifikací do-mácností příliš zasahovat nemohla. Ale protože prodejnost veškeré spotřební techniky dnes závisí na míře uplatnění nejnovějších vědecko-technických inova-cí, již velmi malé děti se mohou ve svých rodinách seznámit s aplikacemi poslední úrovně vědecko-technického pokroku. Takže často až v práci, pokud si ovšem zvolí tradiční práci řemeslnou, pečovatelskou či pěstitelskou, budou naopak vystaveny přímému blahodárnému působení přírody na své vlastní bytostné síly.

1.3 Souvislost práce s kulturou a způsobem lidského života

Výše uvedené argumenty spíše než konečné ujasnění původu, významu a tech-nologického obsahu práce evokují řadu dalších otázek, na které není jednoduché odpovídat. Např. otázku role lidské produktivní práce v technotronní spotřební společnosti, otázku zdroje společenského bohatství v informační ekonomice, a také - kardinální otázku přípustné přeměny pozemské přírody kulturou. Zdá se totiž, že další vědecko-technický pokrok bez lidského úsilí o biofilní transfor-maci nynější protipřírodní kultury sám o sobě nepřinese ani nové pracovní příležitosti, ani smíření kultury s přírodou a bude bohužel směřovat k tzv. dvou-třetinové společnosti33 a ke kultuře sociálně i ekologicky ohrožené.

Začněme však tím, co jsme již naznačili. Živá lidská práce téměř po celou dobu existence kultury generovala její evoluci. Instrumentální aktivita totiž spojovala intelektuální i fyzické operace, byla bohatá na tvůrčí prvky, a přestože v ní obvykle dominovala tělesná námaha, formovala kulturní prostředí příznivé pro lidský rozvoj. Její deformující účinek na člověka byl minimální. Instrumentální

32 Nezávisle na dnešním rychlém postupu třetí civilizační vlny má abiotická technika od prů-myslové revoluce objektivní tendenci vytvářet silně energeticky integrované subsystémy abiotické technosféry. Na bázi fosilních paliv tak vznikly dva globální abiotické subsystémy: a) převážně stacionární strojový subsystém: tepelná elektrárna - rozvodná soustava elektrické energie - pracovní stroje a další stacionární mechanické technické prostředky; b) převážně mobilní strojový subsystém: rafinérie ropy - světová síť čerpadel ropných produktů - mobilní pracovní stroje v zemědělství a stavebnictví, různé dopravní prostředky včetně dnes oblíbe-ných osobních automobilů.

33 Podrobněji k problému dvoutřetinové společnosti, tj. k očekávanému stavu, kdy přibližně jedna třetina všech práceschopných lidí bude trvale bez práce, viz čtvrtou kapitolu této monografie: Psychologie nezaměstnanosti.


i strojová práce byly lidskými pilíři výroby v první i ve druhé civilizační vlně. Výroba byla hlavním problémem nejen zemědělské, nýbrž i průmyslové společ-nosti, a protože lidstvo bylo po větší část své historie chudé, pohotově pohlcovala přírůstek veškeré práceschopné populace. Zemědělská práce, zejména ta, jež byla spojena s vlastnictvím půdy, připoutávala člověka k půdě, krajině, sídlu a lokální komunitě.

Také průmysl, v němž motorická složka lidské práce byla částečně nahrazena a znásobena stroji, připoutával člověka k místu a k prostředkům výroby - k továr-ně. Po větší část průmyslové epochy, jejíž neukončená historie však zahrnuje pouhá tři staletí, existovala nejen dlouhá pracovní doba, nýbrž i téměř plná zaměstnanost. I v celospolečenském měřítku se tak potvrzovalo to, že bez živé lidské práce stroje jako mrtvé abiotické mechanismy funkci nové produktivní síly plnit nemohou.34

Zemědělská i průmyslová práce, do jisté míry nezávisle na stupni technologic-kého a sociálního útlaku člověka, dávaly lidskému životu řád, důstojnost a smysl. Členily den, týden, měsíc i rok, tvořily osu životního způsobu lidí, podílely se na biologicky příjemném rytmu námahy a odpočinku. Zemědělská práce sice vzda-lovala člověka teoretickému vědění, které se rozvíjelo zejména ve městech, ale na druhé straně zajišťovala jeho úzký kontakt s přírodou. Práce v továrně člověka naopak přibližovala technologickým aplikacím vědy, umožňovala mu sdružování s jinými lidmi, ale fakticky ho odcizovala přírodě i vědě.

Již jsme také uvedli, že dominantní technologie první ani druhé vlny nezanikly nástupem informační ekonomiky vlny třetí. Tofflerův koncept střídání civilizač-ních vln je zjednodušený proto, že se patrně opírá o hledisko hlavního finančního toku, tj. o to, že příslušným odvětvím ekonomiky protéká v určité civilizační fázi nejvíce kapitálu. Podle A. Tofflera započala třetí civilizační vlna v okamžiku, „...kdy počet bílých límečků a zaměstnanců služeb poprvé v dějinách převýšil počet dělnických modrých límečků." 3 5

Vznik třetí civilizační vlny, tj. informační společnosti či supersymbolické ekonomiky, nás ovšem provokuje k položení otázky, kde a jak se v této civilizační vlně vytváří společenské bohatství, co zůstává a co se ztrácí z tradičního obsahu, významu a smyslu lidské práce.

Abychom mohli částečně odpovědět, musíme si nejprve vypomoci krátkou úvahou o evoluci vůbec. Přirozená evoluce, jejímž energetickým a inovačním

„Dílčí dovednost vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací... Pánovy stroje hrají fakticky mnohem důležitější úlohu ve výrobě než práce a dovednost dělníka, jíž se lze naučit za šest měsíců a jíž se může naučit každý čeledín." Marx, K.: Kapitál 1..., s. 451-452. Toffler, A., Tofflerová, H.: Nová civilizace...., s. 19. „Dnes mají všechny země, které dosáhly high-tech (rozvinuté, vrcholné technologie), zamotanou hlavu ze střetu mezi třetí vlnou a zastaralými, zatuhlými ekonomikami a institucemi vlny druhé." Tamtéž, s. 19.


zdrojem (výživou i nabídkou nových mutací jako „informačních hypotéz") je zbytková aktivita velkého třesku (pro planetu Zemi je to dnes zejména sluneční záření), je velkým spontánním konstitutivním procesem v rámci širšího procesu růstu entropie, tj. rozpínání a ochlazování vesmíru. Tato evoluce postupně stvořila nejen celý vesmír, nýbrž i naši planetu, její biosféru a v jejím rámci i biologického předka dnešního člověka. Přirozená evoluce ovšem neprodukuje ani látku, ani energii, protože pro ně platí fyzikální zákony zachování, nýbrž produkuje uspo-řádanost, struktury, tvary - přirozenou informaci.36

Kulturní evoluce, kterou se podařilo zažehnout pouze člověku, je rovněž onticky tvořivým konstitutivním procesem. Protože však započala relativně ne-dávno, tj. až ve vysoce uspořádaném prostředí Země, jejím energetickým a ino-vačním zdrojem nemohla být pouze přirozená energie slunečníhio záření, která vyživuje a rozvíjí biosféru. Kulturní evoluci musí generovat specifická nebiolo-gická aktivita lidí. Teprve tato aktivita, zahrnující a produkující zcela nový typ onticky konstitutivní informace (duchovní kulturu), může využít relativně vol-ných i „zkrystalizovaných" přírodních zdrojů, nutit přírodu spolupracovat na reprodukci a stavbě kulturního systému. Kulturní evoluce, která je podobně slepá jako evoluce přirozená, rovněž nemůže produkovat látku ani energii, protože i pro ni platí zákony zachování. Produkuje a kumuluje novou nepřírodní uspořádanost, struktury, tvary - sociokulturní informaci.37

Mezi přirozenou a kulturní evolucí je ovšem antagonismus či přesněji konflikt, na jehož ontickou podstatu jsme již v tomto textu upozornili příměrem dvou pekařů v poznámce pod čarou. Tento konflikt spočívá v tom, že kulturní evoluce, s částečnou výjimkou pro některé útvary duchovní kultury, vytváří své ontické

36 Patrně je nezbytné zdůraznit, že uspořádanost a informace jsou vlastně dvě různá jména pro stejnou stránku skutečnosti. Skutečnost, jak víme ze středoškolské fyziky, má stránku látko-vou a energetickou. Ale již na konci devatenáctého století (Boltzmann) bylo v termodynamice částečně známo, že existuje ještě jedna podivná stránka skutečnosti, tzv. entropie jako míra rostoucí neuspořádanosti systémů. Proto se podle tehdejších názorů mohla hodnota entropie v uzavřených systémech samovolně pouze zvyšovat (druhý zákon termodynamiky). Teprve ve druhé polovině dvacátého století byla teoreticky doložena souvislost mezi entropií a infor-mací a bylo prokázáno, že uspořádanost skutečnosti (informace) se může za jistých podmínek (v tzv. otevřených nelineárních systémech) také samovolně zvyšovat.

37 Z výše uvedených formulací, že přirozená i kulturní evoluce koneckonců produkují uspořá-danost, informaci, by se ovšem mohlo zdát, že oba tyto konstitutivní procesy jsou víceméně onticky rovnocenné. Odvozenost, malou objektivitu a pomíjivost sociokulturní informace, pochopitelně včetně nejvyšší teoretické úrovně dnešní informace vědecké (relativně volné i zpředmětněné), si můžeme plně uvědomit na představě možného zániku člověka jako druhu. V takovém případě by spontánní přírodní procesy veškerou sociokulturní informaci, materia-lizovanou či akumulovanou v různých formách společenské paměti, smyly a destruovaly až na prvky periodické soustavy. Tyto procesy, které mohou pozitivně spolupracovat s vlastní biotickou (genetickou) informací, nejsou prostě s to onticky využít žádný lidmi učiněný objev, žádnou, jakkoli kdysi významnou a převratnou informaci sociokulturní (neuronální).


struktury přestavbou a na místě vysoce uspořádaných struktur přirozených. Každá větší kulturní konstrukce (město, továrna, letiště či dálnice) znamená proto de-strukci životních podmínek mnoha vzácných organismů i jemného přediva vztahů konkrétního ekosystému. Ekologicky přezíravou ekonomickou mluvou řečeno, výroba užitných hodnot však mění jen „formy přírodních látek".

Podívejme se však ještě jednou na málo objasněný vztah inovační {informační) a fyzické (energetické) složky lidské aktivity v kulturní evoluci - ve vývoji tech-nologického obsahu práce. V procesu vytváření společenského bohatství, tedy konkrétních užitných hodnot, člověk nejprve působil nejen jako nositel záinéru, představy či ideje výrobku (anticipativní technologické hypotézy, konstitutivní informace), nýbrž i jako její realizátor, jako „sociokulturně informovaná" přírodní síla. S ohledem na abiotickou a biotickou ruční práci, v níž se ještě organicky pro-línají intelektuální (informační) a fyzické (energetické) operace, se tvorba spole-čenského bohatství zakládá buď na víceméně spojitém působení pracovní síly na přírodní látky, struktury a procesy (v řemeslné výrobě), nebo na působení přeru-šovaném a občasném (v zemědělství). Přitom zemědělství, v němž sociokulturně poučený (informovaný) člověk na čas vstupuje do přirozeného produktivního procesu živých systémů, lidskou pracovní sílu z trvalého působení ve svém přirozeném výrobním cyklu částečně technologicky osvobozuje.38

Je tedy zřejmé, že stupeň kulturního využití spontánních přírodních procesů v zemědělství je od jeho počátku poměrně vysoký a že právě zemědělská tech-nologie, spočívající na přirozené tvořivé schopnosti živých systémů, nám může posloužit jako obecný model i pro pochopení zvláštností spojitě fungující tech-nologie abiotické. Rozdíl mezi těmito dvěma technologiemi je ovšem zásadní. Spočívá v tom, že prvky přirozené biotické technologie (kulturní rostliny i zvířata) jsou relativně autonomními „výrobními jednotkami" s vertikálně předávanou vnitřní informací, že jsou energeticky a látkově propojeny s ekosystémem Země a že ke své produktivní funkci v podstatě nepotřebují žádný další horizontální informační přenos. Prostě řečeno, simultánní hromadná reprodukce biomasy na Zemi probíhá i bez lidské účasti ve všech živých systémech.

Abiotický plně automatizovaný cyklus mohl ovšem vzniknout pouze jako výsledek dlouhého období protipřírodní kulturní evoluce. Předpokládá záměrné využití nejvyšší úrovně účelového technologického poznání přírody, složitou technickou aplikaci rozpoznaných přírodních zákonitostí. Ale proto, že ani nejvy-spělejší technické systémy nemohou být v plném slova smyslu oživeny, tj. proto, že nemají vlastní schopnost reprodukce a evoluce, vlastní vnitřní konstitutivní

38 Patrně také proto mohla být zemědělská práce v lidské historii doplňována a propojována s prací řemeslnou. A snad i proto mohl být mechanický princip (biotická forma mechanizace polních prací za pomoci tažných zvířat) v zemědělství uplatněn mnohem dříve než v abiotické strojové výrobě - v továrně průmyslové revoluce.


informaci, spontánní technologický vývoj nenápadně připravuje velkou celospo-lečenskou změnu. Tím, že vysoce automatizovaná výrobní, dopravní, spotřební i vědecká technika může vznikat jen za určitých sociokulturních podmínek, tj. jen na určitých místech Země, její výroba, prodej, provoz, seřizování, opravy, nahrazování atp. vyžadují obrovské množství horizontálně šířené sociokulturní informace.39 Takže v našem zjištění, že přirozená evoluce, která zatím bezchybně reprodukuje člověka i celou biosféru, nemůže informačně integrovat, a tím ani pozitivně látkově a energeticky podporovat abiotické automatizované procesy, je třeba hledat klíč k odpovědi na otázku, proč vlastně musela vzniknout dnešní složitá informační společnost.

A nyní se již můžeme věnovat komplikované otázce, kde a jak ve třetí civili-zační vlně vzniká společenské bohatství. Zdá se, máme-li na mysli klasický tovární abiotický proces, že toto bohatství vzniká po stisknutí příslušného tlačítka pře-vážně samovolně, spojitým chodem automatizovaného technického systému.40

Odhlížíme ovšem od toho, že i tato dominantní technologie nutně zahrnuje jak prvky technologie první a druhé vlny, tak také hromadné využívání vyspělé pomocné a obslužné techniky. Neobejde se tedy bez manažerů, bez vysoce i mé-ně kvalifikované pracovní síly. Ale i tak se proces vzniku bohatství nápadně podobá přirozené produktivitě živé přírody. Jako by je skutečně vytvářel kulturou sestavený a nastavený proces, jehož samovolná činnost nevyžaduje trvalou pří-tomnost člověka - podobně jako ji po zasetí obilí již nevyžaduje jeho růst a zrání na poli. Je to však podobnost převážně jevová. Podstatné je totiž to, že automa-tizovaný abiotický produktivní proces, který vznikl zpředmětněním protipřírodní sociokulturní informace, a který proto nutně pracuje pro kulturu nynějšího typu, nemůže obvykle pracovat pro původní přírodu. 41

Nástup informačních technologií v produktivní oblasti však ukazuje, že ze dvou tradičních složek lidské práce (ze složky fyzické a mentální) bude stále více využívána a zatěžována složka mentální, informační. A v této chvíli není podstat-né, zda půjde o informační aktivity inovační, skutečně tvůrčí a poměrně vzácné,

Nechceme tu zacházet do podrobností, a proto připomínáme pouze to, co je zřejmé z našeho příkladu. Přirozená genetická informace (kódovaná jazykem nukleových kyselin) se předává (replikuje) téměř výhradně vertikálně, z generace na generaci (pochopitelně v příslušné fylogenetické linii). Sociokulturní informace neuronální (kódovaná lidským etnickým jazy-kem) se sice může díky písemnictví a dalším formám sociokulturní paměti předávat také z generace na generaci, ale její doménou zůstává i dnes horizontální přenos. Podrobněji o ontické roli informace viz Šmajs, J.: Drama evoluce..., s. 107-158. Pochopitelně tu příliš nezdůrazňujeme, že také automatické zařízení muselo být vyrobeno, že spotřebovává energii a provozní látky, že musí být seřizováno, udržováno, opravováno a nako-nec obnoveno atp. V principu však propřírodní (biofilní) automatizovaná abiotická technika vznikat může. Zá-sadní otázkou je sociokulturní nastavení, tj. problém informační (např. automatizovaná čistička odpadních vod).


či o šíření, zpracování a využívání informací již dříve někomu známých.42 Zvý-raznění mentální složky lidské aktivity v informační společnosti je v souladu s tím, že energetické, motorické i mechanické řídicí funkce člověka ve výrobě mohou být téměř zcela nahrazeny vědecko-technicky ovládnutými přírodními procesy. A to pochopitelně dramaticky zužuje možnosti uplatnění méně biologicky dispo-novaných, méně odolných a kvalifikovaných lidí na trhu práce.

Z této úvahy zároveň vyplývá, že jak přírodní, tak také společenské vědy, jejichž podíl na vytváření volné i vestavěné sociokulturní informace43 se zvyšuje, se jakoby vlamují do trezoru před člověkem kdysi uzamčených potenciálně produktivních přírodních sil. Snad to současně potvrzuje náš základní předpo-klad, že příroda není předmětnost, látka, nýbrž spontánní tvořivá aktivita a že kultura - protipřírodně orientovaná aktivita jednoho biologického druhu - má zcela jinou konstitutivní informaci než příroda.44 Také proto nalézání, zpracování a horizontální rozšiřování sociokulturní informace bude nutně hrát stále význam-nější roli v účelové produktivitě nynější informační ekonomiky.

To zjištění ovšem evokuje provokativní otázku, koho či co dnes globálně mobilní kapitál vykořisťuje. Pokud jde o tradiční lidský zdroj bohatství, o živou lidskou práci, mobilní kapitál samozřejmě i nadále vykořisťuje levnou pracovní sílu v technicky méně rozvinutých zemích i dobře placenou a zpravidla intelek-tuálně náročnou práci v zemích bohatých. Pokud jde o jeho přírodní zdroj, spo-lečenské bohatství je dnes ve stále větší míře získáváno vědecko-technicky

42 Spontánní produktivita živé přírody na planetě Zemi (asi 200 miliard tun biomasy v sušině) je přece také založena na vysoce konzervativní biotické informaci, která nijak dramaticky nepřirůstá, ale kterou - na rozdíl od dnešních lidí jako spotřebitelů - mají ve svém genomu trvale k dispozici všechny „produkující" jednotky živého systému biosféry. Samovolný vznik informační společnosti se z tohoto záměrně jednostranného pohledu jeví jako akt synchroni-zace dnešních vyspělých abiotických technologií. Povede totiž k uvolňování dodatečných produktivních sil, které spontánně vznikají v procesu kooperace mnoha rozptýlených prvků globálního výrobního systému a které si jako bezplatně získané bohatství - jakoby po vzoru kapitalistické manufaktury - bude přivlastňovat dnešní mobilní kapitál.

43 Celková sociokulturní informace (společenská duchovní kultura), která je produktem i před-pokladem kulturní evoluce, není pochopitelně tvořena pouze teoretickými poznatky. I v dneš-ní informační společnosti se ve struktuře této souhrnné informace prosazuje větší ontická síla neteoretických složek duchovní kultury - emocí, nálad, ideologií a nereflektovaných politic-kých postojů veřejnosti.

44 Pomineme-li abiotickou přírodu, kde je problém přirozené konstitutivní informace méně průkazný, pak je zřejmé, že celá biosféra je slabě integrovaná jednotně kódovanou přirozenou informací. Jde o informaci (paměť) genetickou, která se předává vertikálně a která plní roli konstitutivní informace všech živých systémů. Znovu ale v této souvislosti připomínáme, že tato informace, která je produktem přirozené biotické evoluce, konstitutivní informací kul-turního systému být nemůže. Kulturní systém musí mít svou vlastní konstitutivní informaci, která vzniká v průběhu kulturní evoluce z přirozené biotické informace neuronální a která se už jako informace animální šířila převážně horizontálně.


zprostředkovanou formou exploatace vybraných procesů neživé i živé přírody. Získává se rafinovaným informačním obelstěním, tj. jen zdánlivě hodnotově neutrálním nastavením původně zcela přírodních sil, aktivit a struktur planety Země.45 A přestože se všechno hromadně vyráběné zboží včetně látkově a ener-geticky náročné spotřební techniky (např. luxusních osobních automobilů) nako-nec přemění v odpad, přestože víme, že tento odpad znovu vážně přírodě ublíží, jen jednou dané přírodní struktury - dřevo deštných pralesů, fosilní paliva či jiné vzácné surovinové zdroje - protipřírodní kultura arogantně znovu a znovu zcizuje matce všeho bohatství - pozemské přírodě.

Před úplným závěrem se ještě vraťme k myšlence, kterou jsme již jednou připomínali jako svérázný historický paradox. Proč vlastně mohou dnes mladí lidé učit staré? Proč se tak rychle znehodnocuje kvalifikace, kterou člověk získal vzděláním a vyučením v mladém věku? Již jsme uvedli, že člověk jako druh ke své existenci a reprodukci potřebuje dvě kvalitativně odlišná prostředí - přírodu i kulturu. Kdyby se mu kulturu nepodařilo vytvořit, patrně by zůstal součástí přirozených ekosystémů dnešní východní Afriky. I dnes je sice bytostí přírodní, ale ani vysoce konzervativní lidská přirozenost mu nebrání reprodukovat a rozví-jet informační společnost. Je to dáno tím, že neuronální sociokulturní informace, kterou jeho prostřednictvím produkuje i využívá proces kulturní evoluce, je v lidském organismu ukládána v jiné paměťové struktuře, než ve které je uložen jeho genom.46

Obě prostředí, která člověk ke svému rozvoji potřebuje a do nichž se jako mladý jedinec narodí, si biologicky osvojuje jako jedno předem dané a nerozdě-lené vnější prostředí, a na to se také fyzicky adaptuje. Dnešní mladí lidé mají tedy výjimečnou příležitost nereflektované se adaptovat na informační technologie, mohou si je osvojovat již v útlém věku hrou i záměrnou intencionální aktivitou v rodině či ve škole. Bohužel nemají obvykle příležitost stejně nereflektované se adaptovat na krajinu, volně žijící či domestikovaná zvířata, na rostliny, stromy a ostatní struktury živého a neživého přírodního prostředí Země. Tuto příleži-tost měli ovšem příslušníci generací jejich předků, včetně těch téměř současných, kteří ještě hospodařili na půdě. O těžko vyjádřitelnou osobnostní ztrátu jde však

Také tyto procesy nepřímo potvrzují lidské fylogenetické sobectví, které musí být jako jeden z obecných předpokladů přežití vlastní všem organismům. Důvod přísného oddělení dvou různých paměťových struktur u živočichů - genomu a neuro-nální paměti - má patrně hluboký biologický smysl. Není totiž žádoucí, a ani biologicky možné, aby se zkušenost konkrétního individua, získávaná v průběhu jeho ontogeneze, zapisovala do genomu. Operativní, málo objektivní a nespojitou individuální neuronální paměť dokázal však člověk v průběhu kulturní evoluce přeměnit na značně objektivní, spojitý a samovolně se rozvíjející genom kultury.


zejména proto, že biologicky není možné (vzhledem k imprintingu, tj. nejdelší formě neuronální analogové paměti) někdy později, během života, tuto ztrátu z dětství nahradit.47

Na vývoji technologického obsahu práce jsme částečně naznačili, že lidská práce byla vždy závisle proměnnou veličinou, že citlivě reagovala nejen na vývoj a uplatnění vědy ve společnosti, nýbrž i na vývoj nabídky pracovních příležitostí a na ostatní sociokulturní změny a regulativy. Také dnes obsah a potřeba práce citlivě odrážejí globalizační procesy, lokální změny strukturně sociální a demo-grafické, nové informační technologie. A právě tato skutečnost kdysi ustále-ný vztah práce a způsobu života obrací. Práce, která po staletí určovala obsah i strukturu lidského života, dávala obyčejnému životu širší nadosobní smysl, étos a transcendenci, je dnes v mnohem větší míře sama pod vlivem proměňujícího se způsobu života, který člověku vnucuje neovladatelný anonymní systém globa-lizující se kultury.48

Spotřební charakter kultury přitom určuje obsah průměrného lidského života mnohem víc než časově omezená, nejistá, občasná i málo zajímavá práce.49

Všudypřítomné pobídky ke spotřebě nutí člověka ke koupi stále méně nezbyt-ných věcí a služeb, vybízejí ho k fyzickým kompenzačním aktivitám po práci, která byla předtím zbavena jakékoli užitečné fyzické námahy. Ale co je závažněj-ší. Hromadné rozšíření energeticky, materiálově a provozně náročné spotřební techniky (zejména osobního automobilismu), které je jednou z podmínek dnešní vysoké efektivity investic, celou spotřebitelskou obec rafinovaně vtahuje do riskantního procesu pustošení Země.

A také proto se hroutí četné tradiční vztahy a hodnoty. Vysoká osobní spotřeba, kterou si v období relativně zdravé biosféry mohla dovolit pouze úzká vrstva aristokracie, učinila - paradoxně ve vývojové fázi biosféry vyčerpané, přetížené a destabilizované - z veřejnosti vyspělých zemí rukojmí zájmů globálního nadná-rodního kapitálu. Protože spotřeba je nutnou podmínkou dalšího ekonomického růstu, všeobecné marnotratné plýtvání se skrytě stává obecně platnou normou

47 Zdá se, že absence úzkého neverbálního kontaktu člověka s přírodním prostředím v útlém věku (a naopak rané vtištění nepřírodního prostředí umělého, kulturního) zakládá nejen možné poruchy ve struktuře osobnosti, nýbrž i pozdější trvale přezíravý vztah člověka k pří-rodě vůbec.

48 „Dnes módní pojem globalizace vyjadřuje... nepříjemný dojem, ,že se nám věci vymykají z rukou'. V nejhlubším významu tlumočeném ideou globalizace se odráží neurčitost a neuspo-řádanost světové situace, která se žene kupředu vlastní setrvačností; absence centra, nějakého ovládacího panelu, správní rady, řídícího úřadu." Bauman, Z.: Globalizace..., s. 75.

49 Souhlasíme s názorem, že stále není jasné, „...zda počítače a mikroelektronika dodají práci na zajímavosti, nebo zda naopak nezvýší její stresovost; zda přinesou zaměstnání, která budou obsahovat většinou rutinní úkony, místo aby vyžadovala dovednosti k řešení problémů, které stimulují lidskou tvořivost, a zda nepovedou ke stále větší polarizaci pracovní síly na dobře a málo placené zaměstnance." Renner, M.: Tvorba pracovních příležitostí..., s. 265.


lidského přístupu k přírodě. Úzkostlivá, práci, čas, energii i materiál šetřící výroba zboží, ono pružné, o vědu opřené mobilní podnikání, které s ohledem na úspory výrobních nákladů a minimalizaci odpovědnosti za následky je připraveno firmu kdykoli přemístit jinam, ostře kontrastuje s předpokladem absurdně vysoké, neregulované a téměř neohraničené osobní spotřeby všech. Jako by dnešní akcio-náři velkých výrobních, těžařských, obchodních a pojišťovacích společností dobře věděli, že už brzy nebude kde investovat.50

Navzdory vysoké osobní spotřebě lidí bude však ekonomika technicky vyspě-lých zemí, ovládaná současným globálně mobilním kapitálem, tradiční lidskou práci potřebovat stále méně.51 V důsledku protipřírodně orientovaného vědec-ko-technického pokroku se totiž daří efektivněji exploatovat anonymní přírodní síly než zákony lépe chráněnou lidskou práci. Globální ekonomika tak stále více žije nikoli z živé lidské práce, nýbrž z „práce mrtvé", která ve formě nejvyspělejší techniky umí rovněž osvobodit v přírodě dřímající produktivní síly. A to znovu potvrzuje, že lidská práce i příroda jsou analogickými procesy a že i vyspělá civilizace může po jistou dobu žít také přímo z „práce a kapitálu přírody", tj. na úkor nenarozených generací a budoucí zhoršené obyvatelnosti Země.

Ale přibližně v míře, v jaké je tradiční lidská práce nahrazována prací obelstěné přírody, tak jak práce přestává být hlavní ekonomickou kategorií, stává se bohužel kategorií psychologickou a medicínsko-terapeutickou. Nezhroutí-li se svět, může se stát, že jednou bude na lékařský předpis. Plnohodnotnou práci, kterou dnes stále méně potřebuje globalizující se ekonomika, stále více potřebuje člověk jako živá bytost z masa a kostí, jako vysoce konzervativní biologický druh, jemuž práce patrně poskytuje i ničím nenahraditelnou funkční slast.

Prozíravá národní politika, jejíž role v globalizující se kultuře není ovšem k zá-vidění, by měla vážně uvažovat nejen o systému opatření na podporu lidí, kteří na čas ztratili či brzy ztratí stálou práci, nýbrž také o takových perspektivních změnách v systému nynější protipřírodní kultury, které budou lidskou práci do ekonomiky znovu vřazovat.

50 „Je na nich, zda přemístí společnost tam, kde vyslídí nebo vytipují šanci na vyšší dividendy; na všech ostatních - místně vázaných - pak je lízat si rány, napravovat škody a likvidovat odpad. Společnost se může přemístit, ale důsledky tohoto přemístění musí zůstat. Každý, kdo může z lokality utéci, může utéci od důsledků." Bauman, Z.: Globalizace..., s. 18.

51 V úvaze nad knihou sociologa Pierra Bourdieu (Contre-feux. Paris 2001) tuto myšlenku autora výstižně zdůraznil Jan Keller: „Skutečnými pány světové ekonomiky jsou správci mamutích penzijních fondů, silných pojišťoven a dalších kolosů, ovládajících velký finanční kapitál... Zcela jim postačí pohlídat si výši minimálního garantovaného příjmu z kapitálu. Snaží se vyždímat z investovaného kapitálu 12, 15, ba i 18 procent. Aby těchto zisků dosáhli, musejí se více snažit manažeři. Aby manažeři svůj úkol splnili, musejí se více snažit zaměstnanci. Profit akcionářů bývá pravidelně zvyšován zeštíhlováním firem. To se děje buď snižováním počtu zaměstnanců, stlačováním jejich platů, anebo současně obojím." Právo, Salon 7. 2. 2002.


Různá opatření ekologického charakteru, jako je např. úspora fosilních paliv v tepelných elektrárnách zaváděním elektráren větrných či slunečních,52 mohou sice přinášet některé nové pracovní příležitosti, ale zásadní řešení problému ztráty pracovních míst patrně neposkytnou.

Na závěr si proto dovolím malé osobní vyznání. Již řadu let se v souvislosti s ekologicky ohroženou kulturou a s problémem plíživého odumírání lidskosti snažím formulovat a šířit důvody naléhavé biofilní transformace nynější protipří-rodní kultury. Zdá se však, že žádné obecné a časově vzdálené nebezpečí není pro dnešní pragmatickou veřejnost a ekologicky bezzubou politiku dostatečně varovné. Pokud ovšem k objektivně nutné biofilní rekonstrukci krajiny, měst a současné materiální kultury vůbec připojíme i naléhavý pragmatický požadavek vytvoření nových pracovních příležitostí pro lidi, kteří bez vlastního zavinění ztratili, či dokonce nikdy ani neměli plnohodnotnou práci, a kteří se právě proto nenaučili ani normálně pracovat, ani normálně žít, můžeme, zdá se, očekávat alespoň tichou podporu. V kombinaci s poznáním, že spontánní procesy globali-zace, bez naší schopnosti je korigovat, dál nebezpečně komplikují rozvoj biolo-gicky determinované struktury lidskosti, že nevratně ubližují křehké psychice našich dětí, to snad může být ona pověstná kapka, kterou přeteče pohár nynější lhostejnosti veřejnosti k obecným existenciálním problémům.

Litera tura

oauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá fronta 1999 Galbraith, J. K.: Společnost hojnosti. Praha, Svoboda 1976 Gould, S. J.: Pandin palec. Praha, Mladá fronta 1988 Hartmann, N.: Neue Wege der Ontologie. Stuttgart, Kohlhammer 1964 Hegel, G. W. F.: Fenomenologie ducha. Praha, Svoboda 1960 Hofstadter, D. R.: Godel, Escher, Bach: ein Endloses Geflochtenes Band. Stuttgart 1985 Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha, Academia

Lem, S.: Summa technologiae. Praha, Magnet-Press 1995 Lorenz, K.: Odumírání lidskosti. Praha, Mladá fronta 1997 Lovelock, J.: The Ages of Gaia. New York 1988

52 „Dánský průmysl větrných turbín zabezpečil v roce 1995 asi 16 000 pracovních míst (včetně 4000 míst při jejich instalování). Dánští výrobci větrných turbín dodávají asi polovinu celosvě-tové výrobní kapacity, a Evropská komise tak odhaduje, že celosvětově bylo v polovině devadesátých let v průmyslu větrné energie přímo zaměstnáno 30 000 až 35 000... pracovníků. Odvětví solární energetiky dnes v USA přímo zaměstnávají téměř 20 000 lidí a podporují 150 000 dalších míst v tak rozmanitých oblastech, jako je výroba skla a oceli, elektroinstalace a klempířství, architektura a navrhování systémů, výroba baterií a elektrických spotřebičů." Renner, M.: Tvorba pracovních příležitostí..., s. 279-280.

1972

ČESKOSLOVENSKÁ NEZAMĚSTNANOST 30. LET DVACÁTÉHO STOLETÍ / 3 5

2. ČESKOSLOVENSKÁ NEZAMĚSTNANOST 30. LET DVACÁTÉHO STOLETÍ

(Zdeněk Kárník)

2.1 O vztahu hospodářské krize a hromadné nezaměstnanost i

Je docela běžné, ba jaksi automatické považovat nezaměstnanost za jeden z ná-sledků hospodářské krize (ať už volíme pro tuto fázi hospodářského cyklu jakýkoli termín). V historiografii (ale nejen v oblasti této vědní disciplíny) se tak děje jistě proto, že teprve tehdy upoutává naši pozornost, a to tak okatě, že je nutné ji řešit jako samostatný problém.

Ve skutečnosti byl určitý stupeň nezaměstnanosti příznačný pro všechny fáze výrobního cyklu rozvinutého kapitalistického systému. V době prosperity (kon-junktury), kdy je pracovních sil nedostatek, je zcela marginálním jevem, který není sociálně významný. Hospodářsky je ale vlivná (soudím, že v této fázi jí nejvíce přináleží termín disponibilní). Setkáme se s ní i v totalitních ekonomic-kých systémech, jež se honosí tím, že nezaměstnanost zlikvidovaly. Ve skuteč-nosti jsou ekonomicky natolik špatně organizovány, že je (a v nemalé míře) ne-zaměstnanost zakomponována do jejich výrobní organizace. Navíc je uměle činěna neviditelnou z důvodů státněpolicejních (aby bylo možné každého podro-bit kontrole, musí být pracovně evidován, i když jeho „práce" společensky nic neprodukuje).

Hospodářské cykly klasického kapitalismu na sebe soustřeďovaly vždy určitou pozornost, byly však považovány za běžný a přirozený průvodní jev prudkého rozmachu výroby a vůbec civilizační expanze moderní společnosti. Totéž se týkalo nezaměstnanosti.

Ve 20. století, a výrazně po ohromujícím průběhu Velké války, se mnohé změnilo. Nejvíce vlivem válečného angažmá Japonska a především USA překro-čila ekonomika ve světě poprvé práh globalizace. V důsledku toho se sice urychlil


vývoj techniky a technologie tzv. civilizovaného světa, zároveň však ekonomický cyklus nejvyspělejších států zasáhl ve stejných obdobích svými důsledky celý svět. Přitom industrializující se společnost (a společnost industriální ještě více) byla na něm stále víc závislá; jako samostatné přestávaly fungovat sféry, kam by se dalo uniknout. Na druhou stranu minuly už doby „divokého kapitalismu" i proto, že masy výrobců, především průmyslové dělnictvo jako jejich jádro, se zorganizovaly v sociální třídu schopnou hájit efektivně vlastní zájmy. Organizo-vané dělnictvo zatarasilo únikový východ, kterým byl doposud celkem beztrestně vypouštěn podnikatelský neúspěch do jejích řad.

Když potom až neuvěřitelně rozsáhlé ničení úspěchů civilizace za Velké války (se všemi jejich výsledky) podnítilo dosud nebývalý rozmach výroby ve dvacátých letech 20. století, dostavil se přirozený trest: Velká hospodářská krize, krize, jakou svět ještě nepoznal. To vše muselo mít za následek, že se dostavila i nezaměst-nanost, jakou svět ještě nepoznal.

V USA, mateřské zemi globalizace, poklesla v roce 1932 výroba na 53,8 % stavu k roku 1929 a strhla za sebou výrobu kapitalistického světa na 63 % konjunkturní úrovně. Protože tato čísla nemají potřebnou výpovědní hodnotu, je nutno je ještě doplnit podobnými: výroba výrobních prostředků tehdy dosáhla v USA 27,6 % roku 1929 a v ekonomicky nejvyspělejší zemi evropského kontinentu, v Němec-ku, 34,4 %} Nezaměstnanost dosáhla tehdy dosud nebývalé úrovně. Její celková výše byla odhadována na 30-40 milionů nezaměstnaných, čísla byla ale ve sku-tečnosti o mnoho vyšší. Údaje, které dnes nevyhlížejí katastrofálně, je však nutno doplnit následující základní informací: Prakticky ani jeden z tehdejších států, třeba sociálně a politicky nejvyspělejších (těch bylo minimum), nebyl na řešení problému masové nezaměstnanosti připraven a navíc neměl na účinná řešení po-třebné prostředky. Neméně významný byl aspekt psychologický: Nikdo „naho-ře" ani „dole" nepočítal s tím, že by se mohla dostavit hospodářská krize tak zničující hloubky.

Někde proto mohla hromadná nezaměstnanost postoupit mezi klíčově vý-znamné sociální jevy a spoluurčovat ve více či méně podstatné míře běh událostí ve všech sférách života společnosti, tj. např. i v politické a kulturní. Všeobsáhlost dopadu Velké hospodářské krize a její nezaměstnanosti se nemohla vyhnout ani problémům etnickým, národním. Záviselo to na specifických podmínkách vývoje v jednotlivých zemích, a to podmínkách jak hospodářských, tak sociálních a po-litických.

Hospodářské dopady a následky nezaměstnanosti vzniklé za Velké hospodář-ské krize se staly evidentně jednou z hlavních příčin sociálněpolitických a národ-

Olšovský, R. a kol.: Přehled hospodářského vývoje Československa 1918-1945. Praha, SNPL 1963, s. 314-315; Lacina, V.: Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934. Praha, Academia 1984, s. 73.


nepolitických neúspěchů vývoje tzv. civilizované společnosti. Nelze je opome-nout ani při hledání důvodů vedoucích ke druhé světové válce, jež přivedla lidstvo až na práh zničení nejdůležitějších civilizačních hodnot. Také je zřejmé, že to byla Velká hospodářská krize z 30. let, která se „zasloužila" o to, že se ve 20. století zpomalily ve srovnání se stoletím 19. dlouhodobé perspektivy rozvoje průmyslové výroby, růst národního důchodu atd.

Neodpustíme si ani poznámku terminologickou. Světová hospodářská krize třicátých let 20. století se stala solitérním pojmem a jako taková si vysloužila i ná-zev (jméno vlastní) „Velká hospodářská krize". Vzhledem k mimořádným sociál-něpolitickým a národněpolitickým negativním dopadům by měla být takto „po-výšena" na historický solitér i nezaměstnanost, kterou zplodila; pak by si také zasloužila název - „Velká nezaměstnanost".

Soubor jevů, jež byly heslovitě připomenuty, měl i pozitivní následky. Ohro-žení, jež Velká krize celému světu přinesla, si doslova vynutila obrovský rozmach (někde teprve založení) specializovaných ekonomických věd; teprve tehdy se vyvinuly ve zcela samostatný vědní obor, který se v letech po 2. světové válce posunul mezi nejvíce prestižní. Ne náhodou právě tento rozmach dovedl správce Nobelových cen k jejich instalování mezi ostatní oceňované vědy (oficiálně až v roce 1969). Snad není třeba zvlášť zdůrazňovat, že jde o jedinou tzv. společen-skou vědu, které se dostalo takové pocty.

Nejsme historičtí pesimisté a nedáme se odstrašit zprofanováním vazby „his-torické poučení". Naopak připomínáme: Sotva lze pochybovat o tom, že nástup široce pojatých ekonomických věd přišel v nouzi nejvyšší a přinesl pozitivní výsledky. Na přelomu 20. a 21. století si už nelze vzestupný vývoj nejen ekono-miky, ale celého společenského systému bez „poučení z Velké krize" (a dodejme rovněž bez „poučení z Velké nezaměstnanosti") ani představit.

2.2 Velká hospodářská krize v Československu

Velká krize se pochopitelně Československu vyhnout nemohla. Když proběhl už téměř rok a krize stále nebyla v republice dost patrná (za celý rok 1930 se vyhoupla nezaměstnanost do maximální výše 239 534 osob - to byla však stále jen větší polovina nezaměstnanosti za malé poválečné hospodářské krize), mysleli si i ně-kteří kapitáni československého hospodářství, že jde o malou přechodnou depre-si. Tak bídné byly znalosti o zákonitostech vývoje krize, tak vysoké mínění panovalo o zvláštnostech ČSR. Vždyť některé hospodářské a sociální programy republiky (např. elektrifikace venkova, výstavba bytů, tzv. nouzové práce atd.) a také vývoj některých odvětví výroby po určitý čas propad vyrovnávaly; existo-vala i odvětví, jež kulminovala produkcí až v roce 1930. Tato zvláštnost se ukázala být ale velmi krátkodechou.


Brzy se mělo ukázat, že převládat budou spíše zvláštnosti negativní. Česko-slovenský stát se formoval v dlouhodobě pojaté éře zvolnění hospodářského rozvoje, jeho průmysl byl na tehdejší středoevropské poměry předimenzován a měl nevýhodnou strukturu. Stát se nutně stal exportním a přitom mu chyběl velký trh bývalé monarchie. Protože zoufalství vedlo státy za krize ke zvyšování cel, maximálnímu omezení importů a preferování vlastní výroby (bez ohledu na její efektivitu), stalo se hospodářství republiky na krizové jevy mimořádně citlivé. Tak se stalo, že se v nejhlubším bodu krize, asi v březnu 1933, propadla českoslo-venská ekonomika do stejné propasti jako např. USA, na 56 % produkce roku 1929, avšak vysloveně exportní odvětví, např. sklářství, se dostalo na 48,5 %, por-celánky dokonce na 41,4 % úrovně roku 1929. „Ocelová páteř" ekonomiky se téměř zhroutila; surové železo propadlo na 27,3 % roku 1929, surová ocel na 30,9 % roku 1930, kdy byla výroba nejvyšší. Československý export byl za popsané situace postižen z průmyslově vyspělejších a vyspělých států nejvíce-v roce 1933 klesl na 28,5 % roku 1929. Byl předstižen pouze USA (24,9 %), kde však nehrál takovou roli.

Jakojpříklad uvedená čísla nevedou ještě k poznání, že by Velká hospodářská krize v Československu se svým atributem nezaměstnanosti vytvořila jakýsi nový, výjimečný obraz. Nezaměstnanost (přesněji evidovaný počet neumístěných v za-městnání) se dostala v roce 1930 na roční průměr 105 000, r. 1931 na 291 000, r. 1932 na 554 000, a v roce 1933 dosáhla nejvyššího ročního průměru 738 000 osob. Nic zásadního se na tomto obraze nezmění ani tehdy, budeme-li sledovat měsíce s nejvyšší nezaměstnaností. K uvedeným létům půjde nejprve o prosinec toho kterého roku (240 000, 486 000, 746 000) a v případě nejhlubšího propadu o únor 1933 (920 000). Míra zaměstnanosti se v roce 1933 dostala na úroveň 75,4 %.2

Velká krize srazila Československo v důsledku jeho hospodářského postavení mezi země nejvíce postižené.

Snad je tu na místě poznamenat, že nezaměstnanost byla ve skutečnosti vyšší, než uvádějí připomenuté statistiky (zvláště směrem na východ). Jednak v závis-losti na hustotě zprostředkovatelen práce, které poskytovaly příslušné informace, a také na tom, kolik lidí bez zaměstnání se u nich neevidovalo ze subjektivních důvodů. Podle některých odhadů se nejvyšší skutečné číslo nezaměstnaných blížilo k 1 milionu a 200 tisícům a spolu s rodinnými příslušníky postihovala nezaměstnanost zprostředkovaně asi 3 miliony občanů ČSR. Kromě toho zvyšo-vala nezaměstnanost tlak na mzdy. V těchto faktorech byly však poměry v ČSR srovnatelné s jinými státy.

Opožděný vstup Velké krize do ČSR nebyl výjimečný. Dostavil se i ve státech, s jejichž ekonomikou (a zvláště finančnictvím) bylo Československo propojeno,

2 Lacina, V.: Velká hospodářská krize..., s. 197, Olšovský, R. a kol.: Přehled hospodářského vývoje..., s. 43.

ČESKOSLOVENSKÁ NEZAMĚSTNANOST 30. L E T DVACÁTÉHO STOLETÍ / 3 9

jako např. ve Francii. Naproti tomu v případě Německa k opoždění nedošlo. Krize tam začala již roku 1930 a nejhlubšího bodu dosáhla už v roce 1932 - obé v souladu s vývojem v USA. Na první pohled byl poněkud nižší krizový propad např. Německa. Ten činil podle posledních výzkumů v roce 1932 59 % roku 1929 (v následujícím roce se dostavil již malý vzestup). Stačí však celoněmecké číslo 0 počtu nezaměstnaných v okamžiku nejhlubší krize (únor 1932), aby bylo zřej-mé, že jde o rovnomocné výsledky. Nezaměstnaných bylo tehdy podle úředních statistik v Německu 6 128 000, tj. 6,6x více než v ČSR.3 V relativních počtech jde tedy o čísla téměř identická.

Připomenutá celková československá specifika přesto v jednom směru zřejmě vliv měla. Nikoli v hloubce propadu výroby, nýbrž v neschopnosti ho brzy a včas překonat a zbrojit k nové konjunktuře. Šlo opět o jev s markantními sociálními dopady, protože se bída země tak prohlubovala. Zatímco poměrně krátkodobý úpadek mohli lidé a rodiny a vůbec širší než rodinná společenství v podstatné části přežít a přetrpět tím, že se dosazovalo z rezerv a zásob, že se sáhlo na úspory (a byly např. odloženy nákupy do domácnosti, u zemědělců nákupy strojů a umě-lých hnojiv, byly odloženy opravy a stavby domků a bytů atd.), při dlouhodobém propadu výroby a setrvalé vysoké nezaměstnanosti už nebylo z čeho brát.

V této fázi vývoje navíc negativně působila „pozitivní funkce" hospodářských krizí - totiž to, že odsoudila k pádu zaostávající techniky a technologie (samozřej-mě včetně jejich podnikatelských nositelů) a nahrazovala je výrobami s vyšší produktivitou práce i vyšší technickou úrovní. Ukáže to tabelární přehled, sledu-jící průmyslový rozvoj Československa od roku 1933 do roku 1938, tedy v období, kdy (pomyslný) celek států s kapitalistickým uspořádáním zaznamenával již pokrizový vzestup až k nové konjunktuře. Čísla jsou to sice už přesnější (výpočty pocházejí z konce 80. let), za definitivní nelze však považovat ani je; to platí ostatně o všech údajích. Základní tendenci osvětlují ale dobře (uvedena jsou 1 čísla za první dva kvartály roku 1938, třebaže je nutno počítat s tím, že pro mi-mořádné poměry oněch měsíců poněkud očerňují skutečnost).

l a b . 2.1 Pokrizový vývoj průmyslu a zaměstnanosti v CSR (1929=100)

Rok 1933 1934 1935 1936 1937 1938/1. Q 1938/2. Q Výroba 60,2 66,5 70,1 80,2 96,3 86,5 87,8 Zaměstnanost 75,4 75 76,6 82,3 90,0 93,4 91,5

3 Srv. Bracher, K. D., Funke, M., Jakobsen, H. A.: Die Weimeier Republik 1918-1933. Bonn, Bundeszencrale fiir politisehe Bildung 1987, s. 637. Jak obtížná a nepřesná jsou mezistátní srovnání, plyne i z tohoto příkladu. Německá konjunktura byla sice podobně prudká jako československá, navazovala však na hlubší rozklad za poválečné krize, takže za srovnatelné číslo je v Německu považován nezřídka rok 1913.

4 Lacina, V.: Velká hospodářská krize..., s. 188.

4 0 / N E Z A M Ě S T N A N O S T

Aby bylo učiněno zadost alespoň poněkud mezinárodnímu srovnání, bude připomenut faktor vývoje národního důchodu (opět 1929=100). Roku 1937 činil v CSR 91,7 bodu, ve Velké Británii 125,5 a v Německu 117,7 bodu; pouze u Francie, propadající se do hospodářského a politického marasmu, rok 1937 přinesl nový pokles na 88,6 bodu.^

Co bylo přirozeně v případě Československa nejvíce aktuální, to byl vývoj nezaměstnanosti v republice a v nacistickém Německu. Vztah německé menšiny v českých zemích k československému státu se totiž ve 20. letech podstatně měnil. K pozitivnímu obratu v názorech došlo především pod vlivem hospodářské konsolidace státu. Nesporné úspěchy československé prosperity se projevily v tom, že za tzv. aktivistickými německými politickými stranami šlo na 70 % německých voličů v Československu.

Následující čísla o nezaměstnaných se týkají let 1933-1936, ve kterých měla otázka nezaměstnanosti mimořádný význam, (rok 1937 byl v československém hospodářství 30. let nejúspěšnější i po této stránce). Jde o čísla absolutní i relativní.

Tab . 2.2 Měsíční průměry nezaměstnaných v ČSR a v Německu absolutně a v % z počtu obyvatel5

Stát 1933 1934 1935 1936

Stát (tisíc) (%) (tisíc) (%) (tisíc) (%) (tisíc) (%)

ČSR 738 5,01 677 4,60 686 4,66 623 4,23 Německo 4804 7,26 2718 4,11 2151 3,25 1593 2,41

Z tabulky lze snadno vyčíst několik základních informací. Obratná a masivní nacistická kampaň, vychvalující Hitlerův režim za to, jak zázračně zlikvidoval nezaměstnanost, tedy očividně lhala. V Německu, jež nebylo ve vývoji krize ve srovnání s USA opožděno o rok jako Československo, začala nezaměstnanost klesat už před Hitlerovým Machtlibernahme. Na druhé straně zjistíme pro mnohé až překvapující skutečnost, že poměrná roční nezaměstnanost v ČSR klesla v roce 1934 jen málo a v roce 1935 byla dokonce vyšší než v roce předcházejícím a že i v roce 1936 poklesla jen málo. Ve srovnání s nejhlubším rokem ekonomického propadu v poměrném čísle celkem jen o 0,78 %!

Zatím v sousedním Německu bylo docíleno už v roce 1934 příznivého obratu, a ten pokračoval. Meziročně klesala poměrná nezaměstnanost v zemi asi o 0,8 %, a to už vystačilo k tomu, aby propaganda oslavující Hitlerův režim působila dů-věryhodně. Zvláště za hranicemi. Vždy je tomu tak, že postup k lepšímu budí

Kural, V.: Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě (1918 až 1938). Praha, Ustav mezinárodních vztahů 1993, s. 116.


v e l k é naděje a lepší nálady. Nacionalistická a šovinistická propaganda navíc c e l k e m úspěšně zahlazovala (ba obracela v klad) podstatu říšskoněmeckého vý-stupu z krize, tj. zbrojení, které sahalo na devizové rezervy, omezovalo např. sortiment spotřebního zboží. Stejně jako vynášela nacistické „řešení" nezaměst-n a n o s t i , jež přinášelo svého druhu nucené práce. Vše se dělo pod heslem zmrt-výchvstání Velkoněmecké říše a nástupu Němců do čela dějin.

Na druhé straně se vlastně ještě v roce 1936 Československo v krizi bezvý-c h o d n ě potácelo a nezaměstnanost ve státě se zásadně nelišila od té, která byla signifikantní pro nejhlubší dopad krize roku 1933. Jistý obrat nastal až v roce 1937, který se naráz stal v Československu konjunkturním. Ale i tak Československo náleželo mezi ty evropské státy, které se ve 30. letech vyvíjely hospodářsky volněji a s problémy. Patřilo mezi další specificky se vyvíjející státy. Podobné potíže měly rozlohou a počtem obyvatel menší a malé státy, zatímco tzv. „velké ekonomiky", zvláště německá a americká, zvládaly situaci přece jen snáze a hlavně rychleji.

Sociálněpolitické a národněpolitické problémy, jež byly s připomenutým kri-zovým vývojem ČSR spojeny, měly tedy svůj zřejmý hospodářský a sociální základ, ve kterém hromadná nezaměstnanost hrála nemalou roli.

Přesto však fakta, jež byla dosud uvedena, podstatu věci ještě dobře neosvět-lují.

2.3 Národní specifika Velké hospodářské krize a nezaměstnanosti v Československu

Národním aspektům vývoje nezaměstnanosti a její společenské funkce nelze porozumět bez stručného náhledu do vývoje hospodářství českých zemí před Velkou válkou, po ní, i v následující meziválečné době.

Pro předválečná, válečná a poválečná léta nebyl ještě příznačný tzv. nadnárod-ní kapitál a podnikání. Až 20. léta přinesla větší změny, stále však šlo o pronikání národně určeného velmocenského kapitálu, např. především francouzského, do CSR a amerického do Německa. Český kapitál se zmocnil většiny podnikatel-ských aktivit prostřednictvím nostrifikace podniků a repatriace akcií. Dělo se to v českých zemích hlavně na úkor trojjediného kapitálu německého (vídeňského, regionálního a říšskoněmeckého). Německý kapitál českých zemí vsadil také na špatnou inflační kartu sousedních německých zemí a procesu bohemizace kapi-tálu v českých zemích ještě pomohl.

Maximum investiční činnosti českého a spřízněného (zvláště francouzského) kapitálu se soustředilo do zbrojního a strojírenského průmyslu (např. i leteckého a automobilového) a také do chemického, jež byly nejvíce perspektivní. Český a „spřízněný" kapitál ovládal posléze strojírenství ČSR např. z 82 %, výrobu ze-mědělských strojů z 80 %, zbraní z 95 %, výrobu letadel kompletně, tj. ze 100 %.


Neprávem poněkud stranou pozornosti zůstává skutečnost, že svého druhu nost-rifikaci přinesla i pozemková reforma v oblasti zemědělské výroby vůbec a země-dělského průmyslu zvláště; především v cukrovarnictví a lihovarnictví (v menšině zůstali čeští podnikatelé pouze ve chmelařství).

To tam bylo staré rozvržení národních kapitálových držav v českých zemích. Komplikovaná byla sice situace v největší průmyslové oblasti státu, na Ostravsku, v zásadě však vnitrozemí v čele se strojírenstvím ovládal kapitál český, zatímco taková odvětví jako textilnictví a sklářství se silným, ba převažujícím podílem německého kapitálu byla umístěna v pohraničních oblastech, obývaných převáž-ně českými Němci. V odvětví textilu měl německý a spřízněný kapitál v rukách asi 89 % výroby, ve sklářství 80 %, ve výrobě barviv 70 %, v keramickém průmyslu 90 %. Šlo jistě o odvětví lukrativní, ale zároveň ne tolik perspektivní.

Zatímco se počet obyvatel německé národnosti v českých zemích pohyboval kolem jedné třetiny, v textilním průmyslu, který náležel v ČSR, pokud jde o zaměstnanost, mezi největší vůbec (třebaže byl dlouhodobě na ústupu), jich bylo zaměstnáno 55 %, tzv. v povolání činných osob. Tento průmysl byl také z 56-57 % umístěn v pohraničních oblastech. Odvětví sklářství a bižuterie byly rozmístěny v pohraničí z 58-60 % a Němců v nich bylo zaměstnáno 69,3 %. Okrajová odvětví (pro ČSR však příznačná a důležitá), jako výroba hudebních nástrojů, zaměstnávala 54 % Němců, hračkářství dokonce 77 %.

Problém tkvěl v tom, že připomenutá odvětví tzv. lehkého průmyslu, soupis by bylo možné rozšiřovat (tady byly uvedeny jen příklady), s nadprůměrným počtem zaměstnaných německých dělníků a vůbec personálu - a také ovládané z většiny německými podnikateli a kapitálem - byla z velké části odkázána na export. Již připomenuté číslo o propadu československého exportu naznačilo, že muselo jít za Velké hospodářské krize o katastrofu, která se musela markantně projevit i ve sledovaném jevu - nezaměstnanosti. Byla tu v zásadě jediná výjimka. V podstatné části byla totiž exportním odvětvím i nemalá část strojírenství a v něm především zbrojní průmysl a jeho přidružené výroby. Z nich asi nejvýznamnější byla výroba specializovaných dopravních prostředků, jmenovat by však bylo možné i další, např. výrobu optických prostředků atd.

Právě zde se uplatnil specificky československý výstup z hospodářské krize. Výroba se za krize až do roku 1937 sotva vzpamatovávala a export za ní ještě pokulhával. S téměř jedinou zásadní výjimkou - zbrojního a přidruženého prů-myslu. Vedle nich se uplatnila především výroba elektřiny, která se v roce 1937 dostala dokonce na úroveň 138,69 % roku 1929. Šlo ale především o (opět jen re-lativní) civilizační úspěch dlouhodobého státního programu elektrizace státu. Do konjunkturní polohy se dostaly v roce 1937 i výroby surového železa a oceli. Ex-port zbraní od roku 1936 prudce rostl (vrcholil v roce 1938!). Úspěšně byly expor-továny kromě zbraní i těžké nákladní vozy, tahače (děl) moderní koncepce, letadla (stíhačky). Úspěch exportu byl pro zbrojařský kapitál tak velký, že v kritickém

ČESKOSLOVENSKÁ N E Z A M Ě S T N A N O S T 30. L E T DVACÁTÉHO S T O L E T Í / 4 3

roce 1938 jej musel stát po marných snahách omezit a ve prospěch vlastního zbro-jení dokonce sáhnout k zabavování pro export určených rozpracovaných výrob.

Už z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že sociální dopad nezaměstnanosti za Velké hospodářské krize v Československu musel mít národněpolitické násled-ky. Nelze ho chápat zjednodušeně, jak se často v dějepisectví dělo. Vždyť (stručně naznačený) průběh krize postihoval německé dělnictvo, ale nejen to, nýbrž i ně-mecký administrativní a technický personál podniků včetně managementu a je-ho špiček, a na vrcholu sociální pyramidy také německý kapitál. V různých odvětvích to bylo různé. Ze to bude mít zvlášť těžké následky např. na Jablonecku (ve výrobě tzv. „jabloneckého zboží") či v textilním království barona Theodora Liebiga na Liberecku, bylo téměř jisté.

V době, kdy se průmysl ve vnitrozemí vlivem připomenutých faktorů vzpa-matovával, v pohraničních územích jako by byla krize zakonzervována. Pro poli-tiku Sudetendeutsche Partei to bylo výborné. Mohla tvrdit, že český kapitál systematicky ochuzuje české Němce, ba odsuzuje je k živoření, pronásleduje a ničí, zatímco Čechy preferuje. Že SdP pečuje o zájmy německého národního společenství v českých zemích („deutsche Volksgemeinschaft") v jeho celku a politika třídního sobectví že je jí cizí. A skutečně, během času (historicky vzato velmi krátkého) se jí podařilo získat pro svůj program nejen střední vrstvy ve městech a na venkově a podstatnou část dělnictva, ale i převážnou část podnika-telů. Bylo to samozřejmě neobyčejně významné nejen pro financování strany (byla pravidelně placena především z Německa), ale i proto, že získala přízeň pro svou činnost v závodech a časem i vyslovené preference, „vyvážené" pronásledo-váním Čechů a demokratických Němců.

K prosinci 1936 vyhlížela situace v otázce zaměstnanosti (a nezaměstnanosti) totiž velmi černobíle. Není zapotřebí odkazovat na vyjádření tehdejšího předsta-vitele německého kapitálu v ČSR Josepha Kislingera (generálního tajemníka Zentralverband/u/ der deutschen Industrie in der Tschechoslowakischen Repub-lik), který někdy na zlomu let 1936/1937 psal o dýmajících komínech ve vnitro-zemí a mrtvé krajině stojících továren v pohraničí. Je možné se opřít o výrazně funkční statistické zpracování.

Tab. 2.3 Počet nezaměstnaných na 1000 obyvatel v okresech podle procen-tuálního podílu německých obyvatel - k 31. prosinci 19366

Okresy s podílem německého obyvatelstva Všechny okresy

100-80 % 80-50 % 50-20 % 20 - 0 %

153,0 146,4 88,5 69,6 96,0

Podle: Dobrý, A.: Hospodářská krize československého průmyslu ve vztahu k Mnichovu. Praha, ČSAV 1959, s. 124.


Protože nejdůležitější pro politiku SdP bylo získat na svou stranu německý lid, a z něj především dělnictvo, jež bylo jeho nejlépe organizovanou složkou, naskýtala se jí skvělá příležitost prohlašovat na základě neoddiskutovatelných faktů, že český kapitál záměrně ničí německý lid v republice. Rozdíly mezi nezaměstnaností v českých a německých okresech byly, zjednodušeně řečeno, křiklavě rozdílné. Nezaměstnanost v německých okresech byla více než dvojná-sobná! Sociální následky této skutečnosti byly děsivé.

Němečtí aktivisté, v tomto případě především sociálně demokratické odbory a strana, vypracovali v létě 1936 pro kancelář prezidenta republiky Edvarda Beneše, u kterého doufali najít pevnější oporu, než jakou skýtal agrární premiér Milan Hodža, memorandum k otázce nezaměstnanosti. Aby problém zvýraznili, srovnávali počet nezaměstnaných v nejvíce odlišných převážně českých a převáž-ně německých okresech nikoli v poměru k počtu obyvatel, jak je běžné, ale v poměru k 1000 zaměstnaných. Rozdíly pak opravdu vynikly. Pro naše účely po-stačí uvedení vždy prvních pěti nejvíce a nejméně nezaměstnaností postižených okresů. Příznačně se mezi nejvíce postiženými okresy neobjevil ani jeden český a mezi nejméně postiženými ani jeden německý.

Tab . 2.4 Počet nezaměstnaných z 1000 zaměstnaných ve vybraných, nezaměst-naností nejvíce a nejméně postižených (německých a českých) okresech v červnu 19367

Okresy s nejvyšší nezaměstnaností Okresy s nejnižší nezaměstnaností Kraslice 336 Jičín 5 Šternberk 308 Zlín 6 Přísečnice 287 Slaný 8 Rýmařov 279 Dačice 12 Karlovy Vary 268 Kralupy n.Vlt. 14

Účelů autoři podání dosáhli: V takto provedeném srovnání jsou totiž rozdíly mezi českými a německými okresy nebetyčné. V německých okresech byl neza-městnán v šestém (!) roce krize stále ještě v poměru k zaměstnaným každý třetí, čtvrtý. Obyvatelé takového regionu se už nepochybně vydali ze všech rezerv, žili takzvaně z podstaty, na úkor vlastního zdraví, vzdělání dětí atp., a podle své letory neměli asi daleko k bezmocné zášti, namířené proti těm, jež považovali za viníky.

7 Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937-1948. Praha, Ustav mezinárodních vztahů 1997, s. 14-15. Memorandum, podepsané předsedou odborové centrály Antonem Roscherem, zdůrazňuje, že tabelární přehled a výklad jsou opřeny o úřední statistická zjištění.


Samozřejmě že nelze vše připisovat efektu nezaměstnanosti. Působily tu i v řadě generací zakořeněné společenské a myšlenkové stereotypy, mezi nimiž nemalou roli vždy hrálo sociálně motivované a usměrňované přesvědčení němec-kého obyvatelstva o mimořádném civilizačním poslání německého národa ve středu Evropy, ba v Evropě celé. Beznaděj, jakou tato zdánlivě zcela bezvýchod-ná situace mezi lidmi šířila, musela být obrovská. Byli pak ochotni chytit se světélka naděje, jež nabídl bezuzdný nacionalismus a šovinismus, třeba i henlei-novsko-hitlerovský.

Na druhé straně příklady českých okresů svědčí o naprostém opaku; jen s mírnou nadsázkou lze tvrdit, že lidé v uvedených okresech se po prožitém utrpení hospodářské krize o nezaměstnanosti dozvídali v roce 1936 téměř výhrad-ně z novin a rozhlasu. Ve svém okolí ji téměř neviděli a právě tato zkušenost formovala jejich názory zvlášť silně. A jistě se při posuzování těch, kteří byli dále nezaměstnaní, uplatnil i despekt, namířený proti těm, kteří nebyli schopni (nebo nechtěli) se přizpůsobit situaci a po práci ani příliš netoužili. Určité procento takových se totiž najde vždy a všude.

Průmyslová skladba okresů v jádru odpovídala výše uvedeným odvětvím. Německé okresy musely v mnohém připomínat „hladovou zemi", zatímco české trpěly snad až příliš nízkou úrovní i jen „disponzibilní" nezaměstnanosti, jaká je pro potřebné výrobní a kvalifikační přesuny vždy nutná. Při detailním průzkumu by se asi prokázalo, že zaměstnanost v podobných okresech k sobě přitahovala i nezaměstnané z okresů sousedních. Mobilita pracovní síly v českých zemích ne-byla na vysoké úrovni, v takovýchto meziokresních rozměrech se s ní však počítat dá. Některé české okresy se přirozenou cestou stávaly ohnisky zaměstnanosti, stejně jako se okresy německé stávaly ohnisky nezaměstnanosti.

Snad je na místě připomenout některá absolutní čísla o nezaměstnanosti, aby vynikla závažnost připomenutého jevu (či jeho význam pouze okrajový). Zatím-co okres Kraslice měl 6920 nezaměstnaných, Šternberk 9276, Přísečnice 4250, Rýmařov 3997 a Karlovy Vary 13 321, bylo v okrese Jičín 152 nezaměstnaných, ve Zlíně 116, ve Slaném 128, v Dačicích 253 a v Kralupech n. Vltavou 249. I absolutní čísla, jež ovšem naše poznání také posunují do jiné roviny, vypovídají tedy o rozdílech velmi výrazně.

2.3.1 Podpory v nezaměstnanosti v Československu a jejich sociální i politická funkce

Německá sociální demokracie a k ní přináležející odbory, spojené s Odborovým sdružením československým společnou nadstavbou, byly pro Sudetendeutsche Partei největší překážkou a protivníkem. Měly ovšem na své straně (zároveň s potížemi z toho plynoucími) jediný obecně podle zákona platný systém řešení problému nezaměstnanosti v ČSR. Ten v realizaci záležel od roku 1925 na tzv. gentském systému, který v principu zněl: Státní podporu obdrží odborově orga-


nizovaný zaměstnanec, oficiálně se přihlásivší jako nezaměstnaný, a to ve výši, jakou mu poskytne v nezaměstnanosti jeho odborová organizace.

Toto řešení, propracované v ČSR do důsledků, bylo považováno za velký úspěch, a také jím doopravdy bylo. Stručně uvedeno - lze (bez nadsázky, jen se zjednodušením v našem případě nutným) zjistit, že především díky jemu se podařilo vytrhnout zpolitizované hnutí nezaměstnaných z rukou komunistů. Ti v něm spatřovali nástroj přiblížení konečného boje za svržení parlamentní demo-kracie v ČSR a nastolení „diktatury proletariátu" (jež by byla ovšem především diktaturou jejich strany) a zpočátku dosahovali velkých úspěchů. Dokázali hnutí inspirovat a řídit, aniž v něm měli oficiální většinu. Z téhož důvodu se nedařilo na hnutí nezaměstnaných déle profitovat (hlavně od roku 1933) ani druhému extré-mu v ČSR, Národní obci fašistické, a především hakenkreuzlerům, tj. DNSAP (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei).

Gentský systém trpěl ovšem nemalými nedostatky. Předně připoutával odbory ke státní politice, i když přispíval na druhé straně zvláště za Velké hospodářské krize k vysoké odborové organizovanosti. Nebylo se co divit, že počty odborářů i v této těžké době rostly.

Jisté bylo, že principiálním řešením gentský systém nebyl.8 Stručná informace o vývoji gentského systému v ČSR za Velké hospodářské krize je ovšem na místě, protože bez ní těžko některým problémům porozumíme.9

V době konjunktury měly být na pořadu reformy gentského systému, mířící k rozšíření práva na podporu i její zvýšení. Až do roku 1929 byly však kromě drobností neúspěšné. Hospodářská krize situaci zásadně změnila v několika smě-rech. Předně začaly vládnout tzv. koncentrační vlády, ve kterých socialistické strany dokázaly prosadit do vládních programů podstatné reformy podpor v ne-zaměstnanosti. Také musely být podstatně rozvinuty jiné formy podpory neza-městnaných než ty, jež byly udělovány podle gentského systému. Ukazovalo se totiž, že prudce narůstá počet těch, na které se gentský systém nevztahoval. Byly to např. různé státní stravovací akce, od systematických a plošných až po nárazové (budiž tu připomenuto, že např. v roce 1933 činily výdaje státu jen na vánoční příspěvek brutto 10 000 000 Kč), nebo i regionálně zaměřené. Důležitosti nabyla tzv. produktivní péče o nezaměstnané, jež spočívala v poměrně širokém progra-mu nouzových prací (budování silnic, vodovodů apod.). Organizovaly je obce,

8 Dosud nejpodrobněji a věcně se zabývá především právními otázkami (tj. i gentským systé-mem, jeho reformami i diskusí o pojištění) nezaměstnanosti v první ČSR v r. 2001 na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze obhájená diplomová práce Jakuba Rákosníka Nezaměstnaní v Československu v letech 1918-1938 a efektivita systému státní péče.

9 Bude se týkat téměř výhradně finanční stránky věci. Záležitosti právních předpokladů a pod-mínek jak žadatelů o podporu, tak odborových organizací budou zmíněny jen v nejnutnější míře. Připomenu zde jen to, že se pamatovalo též na případy zneužití podpory, které mohlo být trestáno i odnětím svobody.


a těm podle stanoveného rádu přispíval na mzdy stát. Nezaměstnaní dostali práci a minimální mzdu, obce mohly uskutečnit své někdy už staré plány.

První podstatnou změnu gentského systému si hospodářská krize vynutila už brzy, vlastně v předstihu. Nápor gentského systému na odborové pokladny by totiž musel záhy vést ke kolapsu i těch nejlépe vybudovaných odborových centrál. Podle odborářských statistik totiž jejich náklady na odborářské podpory neza-městnaným činily v roce 1930 26 milionů Kč, následujícího roku již 47 milionů, v roce 1932 95 milionů a v následujícím roce nejhlubší krize dokonce 137 milionů Kč. A to vše po zákonné reformě systému, provedené podle zákona z 5. června 1930. Byla jí kromě jiného prodloužena doba podpory na 26 týdnů a především byla zvýšena kvóta státního příspěvku na trojnásobek (!) podpory vyplácené odborovou organizací. Za omezujících podmínek byla nezaměstnanému vyživu-jícímu děti zvýšena dokonce na čtyřnásobek. Právní předpisy podpor, jež měly zabránit zneužití, byly propracovány do detailů a odboroví pokladníci je samo-zřejmě dobře střežili.

Drama systému za krize tím nekončilo. Především republikánští a národně-demokratičtí ministři vedli proti přílišným nákladům na podpory kampaň (a so-cialisté je hájili). Protože nápor na státní pokladnu byl ale opravdu značný, museli socialisté za Malypetrovy vlády nakonec přistoupit na kompromisní snížení podpor a také zostřit podmínky pro jejich přidělování. Ve skutečnosti šlo spíše o porážku než kompromis. Stalo se tak vládním nařízením z 29. července 1933 (tedy krátce po tom, co krize kulminovala), ohlášeným jako přechodné opatření. Pro představu o poměrně složitém systému budiž připomenuto, že šlo např. o prodloužení doby členství v odborové organizaci (jež bylo podmínkou pro udělení podpory) ze tří měsíců na šest; byla též vyloučena jakákoli forma zaku-pování tohoto členství - např. zpětným splacením příspěvků, zpřísněn byl předpis o možnosti odmítnutí zaměstnání nabízeného zprostředkovatelnou práce atd.

Nejpodstatnější však bylo to, že státní příspěvek, který odborová organizace dostávala na podporu nezaměstnaných, byl snížen na dvojnásobek (a dvaapůlná-sobek u ženatého, resp. trojnásobek u toho, jenž pečoval o více než jednu další osobu). Byla také snížena částka maximální výše státního příspěvku. Následkem bylo celkové snížení podpory v nezaměstnanosti, jež bylo ovšem u různých organizací a rozdílných kategorií dělnictva a zaměstnanců rozdílné. Zpravidla činilo snížení 20 % a často i více. Neméně podstatné bylo, že toto dočasné vládní nařízení bylo stále prodlužováno, takže se dočkalo i posledních dnů první repub-liky v září 1938.

Uvedený systém podpor (jemuž by bylo třeba věnovat podstatně větší místo) byl samozřejmě napadán z obou stran politického spektra, a nejvíce od pravého a levého extrému. Komunisté bouřili proti vládě finančního kapitálu a zbohatlíků, zavedli mj. pro vyživovací přípěvek těch, kteří nepobírali podporu podle gent-ského systému, název „žebračenka" (který se dost ujal). Široce rozšířenou nevoli


budilo především bezvýchodné postavení mladých. Přicházeli ze škol a nezřídka se rovnou zařazovali mezi nezaměstnané. Zvláště kritická byla situace na východě republiky. Na Podkarpatské Rusi ústila nezřídka v existenční katastrofy. Ne náhodně docházelo právě v pohraničních oblastech českých zemí a na východě republiky ke střetům se státním aparátem, v některých případech s tragickými následky.10

2.3.2 Podpory nezaměstnaných v převážně německých oblastech českých zemí

Zmíněné memorandum německých sociálnědemokratických odborářů odkázalo na rychlý pokles nezaměstnanosti v českých okresech. Činil do srpna 1936 v Če-chách 47 %, zatímco v německých okresech jen 22 %. V zemi Moravskoslezské to bylo 26 % a 41 %. Po něm následoval podrobný rozbor finančních následků pro jednotlivé odborové centrály, který byl vlastně odpovědí na restrikci státních příspěvků k podporám v nezaměstnanosti podle gentského systému.

Tab . 2.5 Počet podporovaných ze 100 členů nejdůležitějších odborových centrál v lednu a květnu 193611

OSČ DGB ČOD RÚZ KO-ČS KO-VCG

Leden 1936 19,6 31,5 12,5 10,2 14,6 25,2

Květen 1936 13,6 27,6 8,5 8,9 14,6 12,2

České oblasti nebyly totiž popsanou restrikcí tolik postiženy, protože tu nezaměstnanost prudce klesala. V převážně německých oblastech tomu tak ne-bylo. Prodloužená hospodářská krize, provázená nadále vysokou nezaměstnanos-tí, doléhala proto na odborové svazy sdružující německé nebo převážně německé dělnictvo stále tak silně, že je to už v sedmém (!) roce hospodářské (a sociální)

10 Odrazilo se to, nikoli paradoxně, i v krásné literatuře. Ivan Olbracht např. napsal, inspirován situací na Podkarpatské Rusi, jedny z nejpůsobivějších děl, jež o této zemi máme.

11 Trpký úděl.. . , s. 18. - Zjednodušené zkratky a vysvětlení k politické přináležitosti odborové centrály: OSC - Odborové sdružení československé (ČSSD - Československá sociálně demokratická strana dělnická); DGB - Deutscher Gewerkschaftsbund (DSAP - Deutsche sozialdemokra-tische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik); Č O D - Čsl. obec dělnická (CSNS - Československá strana národně socialistická); R U Z - Republikánské ústředí zaměst-nanecké (RSVML - Republikánská strana venkova a malorolnického lidu, tzv. čsl. agrární strana); KO-ČS - Křesťanské odbory (přesněji: Říšská odborová rada křesťanských organizací) - České svazy (ČSL - Československá strana lidová); KO-VCG - Křesťanské odbory -Verband der christlichen Gewerkschaften (DCVP - Deutsche christlichsoziale Volkspartei).


krize (v německých oblastech o krizi stále šlo) přivádělo na pokraj finančního krachu. Především se to týkalo německých sociálních demokratů, kteří byli ovšem páteří německé aktivistické politiky v první republice vůbec.

Zatížení německé sociálně demokratické centrály bylo ve srovnání s její čes-koslovenskou sestrou tedy více než dvojnásobné - o ostatních centrálách nemlu-vě. Podstata věci však vysvitne až při uvedení absolutních čísel. V květnu 1936 podporoval DGB 50 949 nezaměstnaných, zatímco více než dvojnásobně početná OSC 61 000. Součet všech čtyř dále uvedených (vybrány byly nejvýznamnější) činil jen 48 861 nezaměstnaných.

Otázky nezaměstnanosti a podpor nezaměstnaných nelze ovšem od ostatních problémů izolovat. Na podrobnější rozbor, který by tu byl na místě, nemáme ovšem prostor, a proto bude následovat v zásadě jen výčet problémů, jimž by bylo třeba věnovat pozornost.

2,3.3 Baťovo řešení problému nezaměstnanosti (Miroslav Nováček)

Svou podnikatelskou odvahu řešit problém nezaměstnanosti s ohledem na své zaměstnance dokázal Tomáš Baťa v období hospodářské krize v roce 1922. Čes-koslovenská vláda se totiž rozhodla zabránit nebezpečí inflace, která se rychle rozšířila ve všech okolních státech, znehodnocením koruny. Revalvace měny však snížila export přibližně o polovinu. Rostla nezaměstnanost a domácí trh trpěl výrazným nedostatkem kupní síly obyvatelstva. Podniky se ocitly v obtížně řešitelné situaci. Ty firmy, které v předcházejícím období získaly úvěry, byly nyní nuceny je splácet v několikanásobně znehodnocené měně.

Na konferenci svých vedoucích pracovníků analyzoval T. Baťa situaci firmy lapidárním konstatováním, že firma má přeplněné sklady zbožím, prodej stagnu-je, export se hroutí, výroba je na nízkém stupni, lidé potřebují obuv, ale nemají peníze. Je zbytečné požadovat od státu úlevy na daních, clech apod. Nelze ani propouštět dělníky, kteří budou následně po státu požadovat podporu v neza-městnanosti. Výrobu je nezbytné udržet za každou cenu.

Po dohodě se zaměstnanci (spolupracovníky) snížil Baťa od 1. 9. 1922 ceny obu-vi o 50 % a mzdy o 40 %.12 Současně svým zaměstnancům zaručil vedle práce také prodej potravin, oděvů a ostatních nejnutnějších potřeb za polovinu běžných cen.

Je zřejmé, že Baťa ve chvíli svého rozhodnutí nevěděl, kde získá ve výrobě 50% úspory, protože snížení mezd uspořilo jen 12-14 % nákladů. Bylo mu patrně zřejmé, že velká krize se nedá řešit drobnými úpravami a že problémy musíme zvládnout, i když jsme je nezavinili. Hájil názor, že v hospodářství nejde o to, poměrům rozumět, ale o to, vyřešit problémy.

12 Průměrné týdenní mzdy byly však u Bati vyšší než v ČSR: odborní kvalifikovaní dělníci v roce 1931 v ČSR 270 Kč, Baťa 400 Kč; nekvalifikovaní pracovníci 150 Kě, Baťa 280 Kč.


Zdá se, že Baťova odvážná a originální terapie byla účinná. Obyvatelstvo využilo mimořádně vysoké slevy, vzrostla poptávka po obuvi, sklady se vyprázd-nily a firma mohla začít vyrábět. Krize byla zažehnána a podnik získal nový impulz k dalšímu rozvoji.1''

Baťa byl ovšem za své riskantní rozhodnutí postižen nemalými ztrátami (boty byly prodávány hluboko pod výrobní cenou) a stal se terčem kritiky ostatních podnikatelů. Tato jeho zdánlivě nelogická a nákladná rozhodnutí však přispěla k zajištění plynulé výroby, ke sjednocení spolupracovníků a stala se počátkem zvyšování produkce. Ztráta se firmě změnila v zisk. I přes kritiku části podnika-telů, určitých kruhů veřejnosti, a zejména levicových dogmatiků o vykořisťova-telských metodách firmy zavádí Baťa jako jediný podnikatel ve své firmě rozsáh-lou demokratizaci.

Poněkud jiné bylo ovšem Baťovo řešení v případě Velké hospodářské krize vyvolané krachem na burze v New Yorku v roce 1929. Tehdy většina zemí zavedla zvýšená cla na dovoz obuvi. Firma Baťa na to reagovala zakládáním sesterských společností v zahraničí včetně sítě maloobchodních prodejen. V roce 1931 byly Baťovy závody přeměněny na akciovou společnost a kapitál firmy se začal přelévat i do zahraničí. Například koncem roku 1932 bylo otevřeno 666 prodejen ve 37 zemích.

Také hospodářské problémy 30. let firma Baťa přečkala snadněji než jiné podniky. I po Baťově smrti14 se v jeho firmě rozvíjel ojedinělý sociální program pro boj s nezaměstnaností.15

2.3.4 Podmínky a faktory zápasu o německé nezaměstnané v českých zemích

Sudetendeutsche Partei měla na odborovou organizaci téměř zanedbatelný vliv (podporovala 2947 nezaměstnaných). Řešila proto svoji politiku v oblasti neza-městnanosti sobě příznačným způsobem. V praxi už tvořila součást nacistické politiky Velkoněmecké říše, a tak strádajícím rodinám z říše podloudně dodávala dárkové balíčky v rámci akce, jež byla v Německu hromadně organizována v du-

13 Pro ilustraci uvádíme, že v baťovském konzumu se platilo za 1 kg chleba 1,70 Kč (jinde 4 Kč), za 1 kg masa 9 Kč (18 Kč), za 1 kg brambor 0,60 Kč (1,40 Kč), za 1 ručník 4 Kč (8,50 Kč), obdobné slevy byly i v poplatcích za ubytování a elektrický proud.

14 Dne 12. července 1932 se Baťa spolu se svým pilotem, panem Broučkem, vydal na cestu do Švýcarska. Krátce po startu jeho letadlo havarovalo. T. Baťa (57 let), stejně jako jeho pilot, byl na místě mrtev. Vedení firmy se ujímá J. A. Baťa, nevlastní bratr zakladatele.

15 Snad bude užitečné připomenout úryvek z promoční řeči J. A. Bati na Vysoké škole technické dr. E. Beneše v Brně dne 26. 3. 1938. „Ty miliardy podpor v nezaměstnanosti, ty almužny nedůstojné lidského ducha dosvědčují pouze naši nedostatečnost. To nebylo to, po čem lidé opravdu dychtili, po čem prahli. Oni toužili po práci a dostávali - almužnu... Almužna, podpora, není projevem lidskosti, to je ubíjení duše člověka. To je korumpování slabých..."


chu nacistické propagandy mezi Němci v zahraničí. V Československu měly balíčky sloužit jako jakási propagandistická příprava náporu na Československo a jeho integritu a existenci vůbec. SdP je distribuovala pomocí své stranické sítě (a zástupců strany v obecní, resp. městské samosprávě). Příznačné přitom bylo, že ve Třetí říši se v té době začal už projevovat nedostatek spotřebního zboží. V totalitním systému říše nebylo samozřejmě obtížné zorganizovat takovou akci v masovém rozsahu i tak.

Ve spojení s různými „zimními akcemi", podporami, jež poskytovali podnika-telé sympatizující s Henleinovou stranou, a hlavně s masivní propagandou, které podléhala velká většina německého obyvatelstva v pohraničí, se SdP dařilo budit dojem, že je to ona, a ne československý stát a nenávidění „marxisté" (sociální demokraté), nýbrž ona a posvátná Hitlerova říše, která je zachraňuje před hladem. S jejími ohlasy je ostatně možné se setkat i po desetiletích.

Ve velkou aféru se podařilo SdP rozvinout záležitost tzv. Machníkova výnosu, podepsaného ministrem národní obrany Františkem Machníkem v lednu 1936. Základem opatření byly státní zakázky a jejich přidělování německým firmám. Sotva mohlo být totiž pochyb, že jejich pomocí mohla být nezaměstnanost v pohraničí zmírněna. Nešlo o běžné veřejně prospěšné práce, jež byly přidělo-vány okresním orgánům a obcím proporčně. Problémem byly zakázky tak či onak související se zbrojením. Právě jejich množství a sumy na ně vynaložené tvořily stále podstatnější část ze všech.

SdP v rámci svého promyšleného postupu učinit ze „sudetského problému" mezinárodní záležitost (šlo především o získání britských konzervativců - ale nejen jich - pro podporu strany) podala 24. dubna 1936 Spojeným národům v Ženevě oficiální stížnost na československou vládu pro porušování mezinárod-ních závazků o ochraně menšin. Tento krok zdůvodnila tím, že z etnických (národních) důvodů jsou Němci v ČSR při přidělování státních zakázek záměrně opomíjeni. Byl to dobře vymyšlený tah. Hitler krátce předtím ze SN demonstra-tivně vystoupil, a tak žádost henleinovců nepřímo demonstrovala jejich nezávis-lost na Třetí říši (byť pravý opak byl pravdou). Na druhé straně bylo Českoslo-vensko prestižně vázáno na ochranu menšin (Edvard Beneš podstatu zákona SN formuloval a ČSR byla hrdá na to, že ho jako jedna z mála plní) a bylo jisté, že se stane z věci velká mezinárodní aféra. A skutečně - SN vzaly stížnost vážně a celý rok trvalo, než byla ve prospěch republiky vyřešena.

Československá vláda se dostala do postavení, ze kterého nebylo, zdálo se, východiska. Tehdy už kvalitní československá vojenská špionáž a kontrašpionáž přinášela množství informací o tom, že právě členové SdP jsou hromadně zapo-jováni do špionážní sítě Velkoněmecké říše, a to jak Abwehru, tak Gestapa (resp. SD). Řady těch, kteří byli odhaleni, usvědčeni a právoplatně odsouzeni, rostly. Současně se SdP za pomoci svých právníků vehementně hájila před obviněními, že je ve skutečnosti vůči státu neloajální a že je pátou kolonou ve státě. Navíc


II. oddělení generálního štábu Čs. armády v té době už vědělo, že plány na vy-budování hraničních opevnění jsou známy německé špionáži (a ověřilo si to špionážní protihrou).

Armádní kontrašpionáž proto informovala náčelníka generálního štábu, armád-ního generála Ludvíka Krejčího, a ten nového rezortního ministra, republikána Františka Machníka, který ve vládě prosadil zmíněné opatření. Zadávání zakázek probíhalo v té době podle dost přesných a přísných regulí, tj. konkurzem, před-výběrem a výběrem firmy na základě předběžné kalkulace, jež šla do značných detailů.16 Šlo o velké peníze, a tak vše provázely i nešvary. Věc byla vážná, protože státní zakázky byly v soukromém kapitalistickém systému jednou z nejdůležitěj-ších pák operativního ovlivňování ekonomiky, ne-li vůbec nejvlivnější.

Tzv. Machníkův výnos stanovil např. dost neobratně, aby v závodě, jemuž byla zakázka svěřena, byli zastoupeni čeští zaměstnanci v míře, v jaké obývali přísluš-nou obytnou aglomeraci. Na zakázkách dále neměly pracovat „iredentistické živly". Mělo se tím čelit stále masivnějšímu propouštění českých dělníků a stou-penců německé sociální demokracie z některých podniků, ovládaných již henlei-novci. V případě, že byly takové jevy zjištěny, následoval systém sankcí, vrcholící po lhůtě dvou let (!) odebráním zakázky. Rozhodující byl ovšem požadavek státní spolehlivosti, který vylučoval v případě její absence zakázky v zóně přímé zbroj-ní výroby. (Při stavbě opevnění však neprověřené osoby mohly dostat zakázky a účastnit se některých zemních prací.)

Napadený systém přidělování zakázek byl hájen složitým dokazováním, že omezení nejsou etnická (národní), nýbrž státně bezpečnostní, na které má přece stát právo. Rozbory, vypracovávané většinou aparátem ministerstva národní obra-ny, to dokazovaly prostřednictvím statistik o počtu zaměstnanců, příslušníků a stoupenců německé sociální demokracie (existující až do posledních dnů první republiky) a německé agrární strany či strany křesťansko sociální (dokud do března 1938 existovaly). Jiné elaboráty dokazovaly, že se drží uvedeného principu přidělování zakázek a obsahovaly soupisy zakázek, přidělených německým fir-mám z výrob, souvisejících se zbrojením jen nepřímo. V publicistických polemi-kách z té doby samozřejmě nechyběly kromě henleinovských obvinění ani hlasy poukazující na to, že kromě objektivních krizových potíží, jež jsou na vládní po-litice nezávislé a s nimiž musí zápasit i ona, spočívá vina především na Hitlero-vě Německu a na Sudetendeutsche Partei a jejich politice.17

16 Nešlo např. jen o přijetí závazných technik a technologií a jejich aplikaci v případě stavby pevností, ale i o mzdové rozpočty (stát, resp. čs. armáda, stanovil pro stavby pevností minimální mzdy). Přijaty nebyly např. finančně nejvýhodnější nabídky v případech, kdy nebyly vzaty v úvahu mzdové rezervy pro mimořádné situace, protože v tomto směru zákonem ě. 1 byla sociální dohoda a vyloučení konfliktů. Předpokládalo se, že by mohly mít bezpečnostní následky.

17 Nejpodrobněji a se znalostí (třebaže se nevyvaroval jednostranností) se věnoval problému


Postižení průmyslu v pohraničních územích měla kromě připomenutých vlivů i jiné příčiny, které s věcí zdánlivě vůbec nesouvisely, jež nelze ale opomenout. Exportní průmysl byl např. oslabován budováním potravinové soběstačnosti republiky, na níž měla eminentní zájem republikánská strana, která se řídila pro-myšleně hospodářskou politikou ochrany československého zemědělství. Stejný vliv měla deflační finanční politika státu, u jejíhož zrodu stál Alois Rašín a kruhy Cs. národní demokracie. Po roce 1933 přistoupil prudký pokles obchodu se sousedním Německem a posléze uzavření hranic, jež provedlo totalitní Německo, i pronásledování Židů v této zemi, připomeneme-li jen to nejdůležitější. Tři posledně připomenuté „říšskoněmecké" faktory totiž působily jakoby cíleně (byť cílené asi nebyly) přímo na převážně německé pohraniční okresy českých zemí. A to počínaje některými specializacemi výrobních odvětví a konče např. pro pohraničí českých zemí zásadně významným pohostinstvím a lázeňstvím.18

2.4 Závěr

Všechny připomenuté příčiny vývoje nezaměstnanosti v CSR měly za následek, že nezaměstnanost v pohraničních územích nebyla zanedbatelným jevem ani v roce 1937, který přinesl československé ekonomice překonání konjunkturní špičky z roku 1929 (a zároveň naznačil nové krizové zakolísání). V létě toho roku sice nezaměstnanost poklesla až na 230 692 neumístěných žadatelů o práci, ale v následující zimě se opět vyšplhala (leden 1938) na 519 002 neumístěných. Až léto přineslo opět vlnu poklesu, která šla pod pokles předcházející. V červenci 1938 se dostala nezaměstnanost na číslo 184 118.19

Převratné události dalších měsíců měly za následek nejen mimořádné poměry v zaměstnanosti, ale i v údajích o ní. Odhady předpokládaly jistý nárůst, avšak čísla, jež by bylo možné považovat za spolehlivá, nejsou k dispozici. Tím víc se to týká nezaměstnanosti v pohraničních územích, resp. od října 1938 na území Reichsgau Sudetenland. Údaje, jež pocházejí z říšskoněmeckých zdrojů, měly propagandistický charakter, a i ten, který přijal po kritice J. Bartoš (ke konci listopadu 1938 196 000 nezaměstnaných), nebudí vzhledem k jiným číslům

Christoph Boyer v obsáhlé studii: Přidělování státních zakázek v ČSR ve 30. letech - prostře-dek likvidace německého hospodářství? (cit. in: Ztroskotání spolužití. Češi, Němci, Slováci v první republice, 1918-1938. Praha, Ministerstvo zahraničí 1993, eds. Jórg Hoensch a Dušan Kováč (s. 118-181). Téma nelze považovat za zpracované a bylo by na místě, kdyby se mu věnovali i čeští a slovenští historici.

18 Rozebrat věcně a podrobněji tyto faktory nedovedu. Vycházím z různých zmínek a krátkých pasáží v soudobé a sekundární literatuře. Pokud vím, odborně založené historické studie nebyly na tato témata napsány.

19 Rákosník, J.: Nezaměstnaní v Československu..., s. 192-193.


důvěru; zcela jistě muselo být skutečné číslo podstatně nižší, nebo musela být čísla o počtech nezaměstnaných na území druhé republiky podstatně vyšší.20

Stačí snad zjištění, že velká, hromadná nezaměstnanost nebyla ze života Němců, žijících v létě 1938 v pohraničních oblastech českých zemí, stále ještě vymazána.

Rekordně dlouho trvající masová nezaměstnanost a její sociální a politické důsledky se jistě podílely na tom, že čeští Němci propadli Henleinovi a Hitlerovi. „Nezaměstnanost, všeobecná tíseň byly hlavní a základní příčinou, proč sudeto-německé obyvatelstvo počalo se hlásit pod prapor Konráda Henleina," napsal roku 1939 R. Brož,21 přece jen však asi pod dojmem současné situace trochu nadsazoval. Ovšem jen v tom, když záležitosti tkvící v ekonomice považoval výlučně za základní. Zůstaneme-li v jejich okruhu, tj. budeme-li hledat příčiny pouze v hospodářských podmínkách života německých obyvatel pohraničí čes-kých zemí ve třicátých letech 20. století (přesněji v jejich druhé polovině), pak měl nepochybně pravdu.

Bylo by to však jednostranné. Existovaly jiné příčiny, jak bylo připomenuto, sahající k roku 1918 a k prohrané Velké válce, jež pohřbila ve svých výsledcích všechny sny o nadvládě Němců ve střední Evropě. Další příčiny vedly ke zlomu 19. a 20. století, kdy selhaly všechny pokusy o demokratické německo-české vyrovnání v českých zemích, jež by zlomilo starou nadvládu Němců v Předlitav-sku, a jiné zase až k polovině 19. století, kdy vznikl sen o tom, že pouze a jen německá revoluce je klíčem k nástupu moderních časů v Evropě.

Během pouhých deseti let do propuknutí Velké hospodářské krize, tedy za dobu historicky vzato až nepatrnou, se podařilo Československu a jeho nejvyšším představitelům otupit zásadně nepřátelské a odmítavé stanovisko českých Něm-ců k československému státu. Na konci 20. let měly za sebou německé politické strany, které se rozhodly aktivně podporovat politiku československé vlády pro zdar svůj i tohoto státu, už na 70 % německých voličů. Byla to jistě většina vratká. Měla být teprve potvrzena a upevněna.

Stal se však pravý opak. Republika ve zkoušce ohněm, jakou přinesla Velká hospodářská krize, neobstála. Jistě i proto, že nenalezla dostatek opory u těch, kteří jí pomohli na svět. Skutečnost, že USA se stáhly opět do své izolacionistické uzavřenosti, vykonala své. Rozhodující ale bylo, že evropský Západ, především

20 Bartoš, J.: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945, Praha, ČSPB 1986, s. 50. Z dělnictva mělo být nezaměstnaných 176 000, z toho jen textilního asi 25 000. Předcházející listopadová čísla zněla 510 205 (1936) a 332 000 (1937). I když snížení v roce 1938 nebylo asi tak markantní, dá se předpokládat, že činilo kolem 250 000. Jestliže by číslo týkající se Sude-tengau platilo, zbývalo by na celé ostatní Československo jen 50-60 000 nezaměstnaných, a to je absurdní. Ríšskoněmecké číslo z roku 1941, uvádějící k říjnu v Sudetengau číslo 255 000 nezaměstnaných, zní přímo báchorečně.

21 Brož, R.: Hospodářské příčiny naší pohromy. Praha, ČSAV 1939, s. 67; cit. in: Dobrý, A.: Hospodářská krize..., s. 127.


Velká Británie, se dal na politiku appeasementu, tj. usmiřování agresivního Hitlerova Německa na účet svrchovanosti a integrity československé demokracie. Tato zrada středoevropské demokracie se sice zle vymstila a vedla až na práh existenčního ohrožení civilizačního poslání demokratického uspořádání, první republiku však stála život.

Působení hromadné nezaměstnanosti v pohraničních územích českých zemí v druhé polovině 30. let vyhlíží vedle těchto historických katastrof světového dosahu jako bezvýznamná epizoda. Nicméně je nutné takové shrnutí brát „cum grano salis".

Nemůže být totiž pochyb, že dlouhá, bezútěšnost a bezvýchodnost plodící masová nezaměstnanost v českém pohraničí byla nacismem obratně využita, aby nechala padnout dosud chatrnou stavbu vzájemného pochopení obou národů a na-opak podnítila oživení starých temných vášní, které mezi oba národy znovu postavily bariéry nedůvěry a v brzké době i nenávisti.

I zdánlivě bezvýznamné jevy, jakým byla nadprůměrná nezaměstnanost v po-hraničních územích českých zemí od poloviny třicátých let 20. století do léta 1938, mohou mít někdy velké - a v tomto případě ničivé a dlouhodobé následky.

Literatura

Bartoš, J.: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha, ČSPB 1986 Boyer, Ch.: Přidělování státních zakázek v ČSR ve 30. letech - prostředek likvidace

německého hospodářství? In: Hoensch, J., Kováč, D. (eds.): Ztroskotání spolužití. Češi, Němci, Slováci v první republice, 1918-1938. Praha, Ministerstvo zahraničí 1993

Bracher, K. D., Funke, M., Jakobsen, H. A.: Die Weimarer Republik 1918-1933. Bonn, Bundeszentrale fur politische Bildung 1987

Brož, R.: Hospodářské příčiny naší pohromy. Praha, 1939 Dobrý, A.: Hospodářské krize československého průmyslu ve vztahu k Mnichovu. Praha,

ČSAV 1959 Kural, V.: Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě (1918—

1938). Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1997 Lacina, V.: Velká hospodářská krize v Československu 1929-1934. Praha, Academia 1984 Olšovský, R. a kol.: Přehled hospodářského vývoje Československa 1918-1945. Praha,

SNPL 1963 Rákosník, J.: Nezaměstnaní v Československu v letech 1918-1938 a efektivita systému

státní péče. Praha, FF UK 2001 (diplomová práce) Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech

1937-1948. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1997

NEZAMĚSTNANOST V EKONOMICKÉ TEORII / 5 7

3. NEZAMĚSTNANOST V EKONOMICKÉ TEORII (Kamil Fuchs)

Nezaměstnanost patří k jevům, kterým je v moderní ekonomii věnována zvýšená pozornost. O jejím významu svědčí i to, že od třicátých let 20. století je nezaměst-nanost jedním z prioritních témat, na které se orientuje hospodářská politika. Současně je nutno upozornit na skutečnost, že tomuto jevu je přiznávána různá váha v závislosti na tom, o který směr ekonomické teorie se jedná.

Které okolnosti ovlivňují místo a důležitost, jež jsou tomuto problému přizná-vány, a je v ekonomii skutečně vnímána jako problém? • Ekonomie přelomu 20. a 21. století se rozvíjí ve směrech, které se odlišují šíří

pojednávaných ekonomických otázek. Od přístupů preferujících úzce tech-nicko-ekonomické souvislosti až po přístupy zohledňující skutečnost, že hos-podářství je strukturou, kterou si společnost vytvořila a ve které se musí prosazovat nejen ekonomické cíle v úzkém smyslu, ale i prospěch ve spole-čenském kontextu.

• Jednotlivé ekonomické směry a proudy se ve vztahu k hospodářství liší tím, zda preferují přístup makroekonomický (pojednávají o ekonomice jako celku, analyzují její vlastnosti a zákonitosti jejího vývoje), nebo mikroekonomický (zabývají se především problematikou motivace jednání subjektů v hospodář-ství). Zvolený pohled předurčuje místo a kontext, ve kterém jsou jednotlivé jevy zkoumány.

• Důležitou okolností je také to, zda ekonomická teorie je koncipována jako pozitivní, nebo normativní.1 Pozitivní ekonomie popisuje fakta a chování v eko-nomice, soustřeďuje se na popisnou stránku hospodářství. Zjišťovaná fakta se mohou týkat např. změn ve výkonu ekonomiky, struktury výdajů domác-

1 Blíže o pozitivní a normativní ekonomii např. v učebnici Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Praha, Svoboda 1991, s. 11.


ností, relací mezi růstem mezd a výší cenové hladiny, ale také počtu nezaměst-naných. Zajímají ji výroky schopné verifikace, popisuje stav hospodářství a zákonitosti, které v něm působí. Normativní ekonomie zkoumá pochopitelně také hospodářství a jeho podobu.®Vedle popisu a konstatování však obsahuje i etiku a hodnotové soudy. Klade si např. otázky, zda přerozdělovat více prostředků ve prospěch příjmově slabších domácností, zda má vláda přijmout programy preferující vytváření pracovních míst pro určitou věkovou skupinu, zda snižovat deficit státního rozpočtu a pomocí kterých nástrojů atd. Zpravidla tak činí srovnáním s nějakou modelovou konstrukcí představující významnou hodnotovou složku; otázky se často dotýkají hodnot, které si společnost osvo-jila. Nekonstatuje pouze, jaká je úroveň nezaměstnanosti, případně jaká je její struktura, ale klade si otázky, zda je úroveň uspokojivá, nebo je nutno učinit opatření pro její zlepšení. Proto její závěry vyúsťují v doporučení pro hospo-dářskou politiku, a tím tento přístup otevírá prostor pro morální soudy.2

Normativní ekonomie vychází při analýze hospodářství ze zkoumání hospo-dářské reality, která se však stává pouze východiskem hodnotových soudů zahrnujících i otázky etické a sociální. Na základě hodnotových soudů propra-covává konstrukci zdokonalení ekonomického systému a vypracovává přísluš-ná doporučení.3

Mezi kořeny nezaměstnanosti a ekonomie existuje velmi blízký vztah. Je to dáno tím, že tytéž proměny, které se podílely na vzniku samostatné vědy o hos-podářství, vyústily po několika dalších desetiletích do stadia, které je charakte-ristické existencí nezaměstnanosti. V poměrně raném stadiu svého vývoje byla ekonomie nucena reagovat na existenci nezaměstnanosti. Ve skutečnosti však oním původním jevem, který poutal pozornost, nebyla nezaměstnanost, ale zhor-šování sociálních podmínek širokých vrstev a rostoucí bída, tedy jevy, které provázely průmyslovou revoluci, resp. zavádění strojů do výroby. Těmito změna-mi se dostal pod silný tlak trh práce, který sehrává v tržním hospodářství nezastu-pitelnou a klíčovou roli.

2 Vznik pozitivně orientované neoklasické ekonomie na konci 19. století byl motivován mimo jiné i skutečností, že morální hodnotové soudy se snadno stávají předmětem ideologických a politických sporů, s rizikem zneužití poznatků ekonomické vědy. Řešení nastolených prob-lémů musí být věcí politických rozhodnutí, nikoliv ekonomické vědy. Pokud ovšem ekonomie zaujme čistě pozitivní přístup k hospodářství, vyúsťuje její výklad do úzce technicistického pohledu, ve kterém ponechává hodnocení hospodářství, které zkoumá, jiným oborům.

3 Vnitřní diferenciace v soudobé ekonomii je spojena především s názory náležejícími do výlučně normativní oblasti. Mikroekonomická teorie trhu a cen je spíše tím, co jednotlivé proudy spojuje, makroekonomické otázky (zejména peněžní problematika) naopak tím, v čem se odlišují.


3.1 T r h práce

Tržní hospodářství se skládá z různých, relativně samostatných, ale vzájemně propojených a závislých trhů. Z hlediska funkce, kterou hospodářství plní, se jako dominující jeví trh výrobků a služeb, na kterém spotřebitelé (společnost) mohou nakupovat statky k uspokojování potřeb. Tvorba tržní produkce předpokládá užití zdrojů, kterými jsou práce, půda a kapitál. Již z uvedené souvislosti plynou některé závažné závěry: • Práce je výrobním faktorem, který je nezastupitelný při výrobě statků. Prů-

myslová revoluce dovedla proces rozvoje do stadia, které práci nezbavilo nezastupitelnosti ve výrobách, ale na druhé straně významně proměnilo její postavení mezi výrobními faktory. Práce opustila dominující postavení, kte-ré jí bylo přiznáváno v řemeslných výrobách.4 Její vynakládání se stalo závislé na strojovém vybavení provozů. Podmínka nezastupitelnosti práce je dosud obecně platná pro hospodářské soustavy bez ohledu na jejich konkrétní formu uspořádání (např. tržní či naturální systém, plánované hospodářství atd.).

• Moderní hospodářství jsou založena na tržním uspořádání, tzn. o způsobu užití výrobních faktorů na výrobu statků se rozhoduje prostřednictvím cenového, tedy tržního mechanismu. O tom, jaké statky a jak efektivně se budou vyrábět, se rozhoduje na trzích výrobních faktorů. Trh práce je jedním ze vzájemně propojených segmentů tržního hospodářství. Vývoj na trhu práce je pod vlivem stejných tržních zákonitostí jako ostatní trhy, ale má řadu specifických rysů, které jsou projevem výjimečnosti výrobního faktoru práce. Práce je jedním ze zdrojů, ale neexistuje sama o sobě. Práci konají lidé, nositelé schopnosti pracovat (pracovní síly).

• Význam trhu práce je zvýrazněn některými dalšími základními souvislostmi ekonomik. Jedná se především o skutečnost, že v ekonomice jako celku je trh práce převodovým mechanismem mezi procesy výroby (nabídky, tzn. tvorby statků) a spotřeby (poptávky, které dávají užití výrobních faktorů smysl a objek-tivizují ho). Práce je vynakládání výrobního faktoru, který se nakupuje, a tím ovlivňuje náklady výroby, a mzdy, vyplácené za vynakládání práce, jsou současně základním segmentem na straně poptávky v ekonomice. Od vzájem-

4 Práce v zemědělství byla už v antickém období ctěna jako nejprospěšnější, ale současně vždy byl uznáván dominující vliv přírody na tvorbu zemědělské produkce (ještě na počátku 19. století základní a rozhodující odvětví výroby národních ekonomik i nejvyspělejších zemí světa). Vztah k práci obchodníků prodělal vývoj od původně přezíravého a odmítavého postoje antických myslitelů přes toleranci, pokud nebylo smyslem práce obchodníka dosažení zisku. Až ve 13. století se dočkala uznání v koncepci spravedlivé ceny (iustum pretium) kanonistů, zejména T. Akvinského. Obchodníkovi byl v ceně přiznán zisk přiměřený jeho nákladům a společenskému postavení jako křesťanský, stal se výrazem ocenění prospěšnosti práce obchodníka.


ných závislostí obou stran se odvíjejí takové významné okolnosti, jako je výše cenové hladiny v ekonomice, koupěschopnost důchodů, základní rozsah kou-pěschopnosti společnosti, vytvářející rámec rozsahu výrob atd. Ve skutečnosti je jen málo makroekonomických jevů, u kterých bychom

nebyli schopni identifikovat vztah k otázce vynakládání práce, zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Předmětem tržní transakce na trhu práce je koupě a prodej výrobního faktoru práce za cenu, kterou je mzda. Vztah nezaměstnanosti a výše mzdy se stal jedním z prvních analyzovaných vztahů při úvahách o nezaměstna-nosti.

Na půdě klasické politické ekonomie5 se utvářely první pokusy o teoretické postižení nezaměstnanosti, neboť její generace působící v 19. století zaznamená-valy sociální důsledky průmyslové revoluce. Rovněž musely čelit kritickým útokům na samy základy svobodného tržního hospodářství, které byly vedeny nejen z pozic různých kolektivistických platforem a socialistických učení. Už u A. Smitha je výklad ekonomie rozvinut do teorie výroby a teorie rozdělování, a proto věnuje pozornost mzdě. Její přirozenou výši odvozoval od existenčního (fyzického) minima a tržní mzdu chápal jako veličinu kolem tohoto základu oscilující. Smith byl ovlivněn francouzskými fyziokraty a chápal kapitál jako zálohy (prostředky, které musí vlastník vynaložit, aby se mu vrátily zhodnoceny o příslušný důchod po realizaci produkce). Z tohoto pohledu se pak kapitál dělí na fixní (stroje, budovy, zařízení) a oběžný (zásoby zboží a zálohy na mzdy).6 Kdo najímá práci, musí mít zálohy ve výši mzdového fondu, ze kterého bude dělníky vyplácet, než se mu vrátí prostředky realizací produkce. Tím se poprvé formulo-vala odpověď na otázku, čím je dán rozsah pracovních míst a na čem závisí jeho zvyšování, a rovněž co bude důsledkem růstu mezd, nebo naopak růstu najaté práce. Je-li dán mzdový fond (část kapitálu) a výše mzdy je závislá na existenčním minimu, pak vytváření dodatečných pracovních příležitostí předpokládá, že po-roste mzdový fond. Proto u Smitha je zaměstnanost funkcí akumulace kapitálu. Větší (akumulovaný) kapitál vytváří podmínky pro větší mzdový fond a možnost zaměstnat více dělníků.

5 Klasická politická ekonomie představuje první teoretický výklad ekonomie a s jejím vznikem je spojován i zrod ekonomie jako vědy. Mezníkem v jejím konstituování se stal rok 1776, kdy vyšlo dílo A. Smitha (1723-1790) Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Na rozdíl od předchozí merkantilistické doktríny se učení rozvíjelo jako nauka, která za skutečné bohatství společnosti považovala statky a výrobu zdůraznila jako sféru tvorby bohatství. Učení klasické politické ekonomie bylo založeno na liberálních základech zdůrazňujících nevměšo-vání státu do hospodářství a soustředilo se na odhalení autoregulačního mechanismu fungování hospodářství. Představiteli druhé generace byliT. R. Malthus, D. RicardoaJ. B.Say. Završení vývoje v 60. letech 19. století je spojováno s osobností J. St. Milla.

6 Blíže: Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Svazek I. Praha, SNPL 1958, s. 347.


V podstatě obdobná je interpretace T. R.Malthuse, který si všímal spíše zá-kladních souvislostí zhoršování životních podmínek dělnictva a zabýval se vzá-jemným vztahem vývoje možností obživy a růstu populace. Jeho závěry o rych-lejším růstu populace, vyjádřené populačním zákonem, však Smithův pohled rozšířily. Smith a jeho pokračovatelé vycházeli z představy, že mzda je dána poměrem mzdového fondu a počtu zaměstnaných dělníků. Mzdový fond se může zvyšovat akumulací, ale podle Malthuse je tempo růstu populace tak vysoké, že eliminuje pozitivní důsledky akumulace kapitálu na vývoj zaměstnanosti a mezd.

Příspěvkem k problematice nezaměstnanosti se stalo i dílo D. Ricarda,7 který si všímal vlivu zavádění strojů na nezaměstnanost. Z pohledu teorie mzdového fondu věnoval zvláštní pozornost možnému snížení mzdového fondu v důsledku nákupu nových strojů. Větší část kapitálu bude vázána v hmotných kapitálových statcích (fixní kapitál). Výklad mzdového fondu byl na půdě klasické politické ekonomie doveden do jednoznačné interpretace v díle J. St. Milla: „...výše mzdy závist v zásadě odpoptávky po pracovní síle a její nabídce, nebo, jak se zpravidla uvádí, na vztahu mezi populací a kapitálem. Populací rozumíme zde pouze třídu pracujících, přesněji řečeno lidi pracující v námezdním poměru, a kapitálem pouze oběžný kapitál, ...a pouze tu jeho část, která je vynakládána na nájem pracovní síly... Jsou-li pojmy takto vymezeny, mzdy nejenom že závisí na poměru množství kapitálu a populace, nýbrž nemohou v podmínkách konkurence záviset na ničem jiném. "8

Počátkem sedmdesátých let 19. století nastal významný obrat ve vývoji eko-nomické teorie. Učení klasické politické ekonomie bylo nahrazeno neoklasickou ekonomii\ která se vyznačovala nejen mikroekonomickým charakterem a pozitiv-ním výkladem, ale položila důraz na utváření rovnovážné ceny na trhu. Tím byl položen základ nového výkladu teorie rozdělování v neoklasické ekonomii, včet-ně mzdy, což se projevilo i novým chápáním a interpretací nezaměstnanosti.

I v neoklasické ekonomii se stalo východiskem hledání odpovědi na otázku, jak se utváří mzda. Odpověď je založena na motivaci chování obou stran trhu. Toho, kdo práci nabízí - domácností, a kdo práci poptává - firmy.

Výklad poptávky po práci je vysvětlován pomoc \ teorie mezní produktivity, která se opírá o zákon klesajících výnosů-. Používáme-li x jednotek výrobního faktoru, kapitál (Kx) a y jednotek práce (Ly), dosáhneme výstupu (výnos, produkt), jehož rozměr označíme V I . Zvýšíme-li množství použitého množství práce o jednotku, tzn. použijeme (y+1) jednotek práce a množství kapitálu a půdy se nezmění, pak pro dosažený produkt V 2 platí:

V 2 > VI

7 Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNPL 1956. 8 Mill, J. St.: Osnovy političeskoj ekonomii. II. Moskva, Progress 1980, s. 41-42.


Celkový produkt se zvýšil zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru práce - pro přírůstek celkového produktu dosažený za uvedených podmínek budeme používat označení mezní produkt, v tomto případě mezní produkt práce. Zákon klesajících výnosů vyjadřuje skutečnost, že růst celkového produktu je doprovázen poklesem mezního produktu příslušného výrobního faktoru. Platí, že mezní produkt dodatečné jednotky výrobního faktoru je klesající. Jest-liže přírůstek celkového produktu dosažený x-tou jednotkou práce označíme M P L x a přírůstek dosažený x+1 jednotkou práce M P L x+1, pak platí nerovnost:

M P L x > M P L x + 1

Neoklasická ekonomie vycházela z předpokladu, že tato zákonitost se prosa-zuje obecně s každou další jednotkou. Např. člověk obdělávající určitou půdu dosahuje určitý výnos. Jestliže v následném období bude spolu s ním pracovat další člověk, zvýší se celkový výnos, ale produkt připadající na každého z nich bude menší. Je zřejmé, že takto chápaná souvislost vychází z předpokladu, že kvalita dodatečných jednotek výrobního faktoru se nemění. Jestliže se mění výnos z dodatečné jednotky výrobního faktoru, pak se mění i výnosnost daného výrobního faktoru. K vyjádření výnosnosti výrobního faktoru slouží tzv. průměrný produkt, který získáme podělením celkového produktu počtem jednotek použi-tého výrobního faktoru.

Je-li kvalita dodatečných jednotek výrobního faktoru shodná, zůstává ještě problém poměru mezi používanými výrobními faktory. Je-li v našem případě rozsah půdy dán, pak při dané kvalitě kapitálu existuje právě určité množství práce potřebné k jejímu obdělávání, po jehož překročení mezní produkt práce začne klesat (klesá výnosnost dodatečné jednotky práce) - prosazuje se působení zákona klesajících výnosů. Výnosnost výrobního faktoru práce však ještě poroste, ale klesající mezní produkt dodatečných jednotek si vynutí i pokles výnosnosti výrobního faktoru.

Zákon se prosazuje v krátkém období. Zároveň platí, že při dané kvalitě vý-robních faktorů se výrobce snaží o dosažení jejich optimální kombinace (optimál-ní v rámci nejrůznějších reálných omezení, např. peněžní, umožňující pořídit pouze určité množství výrobních faktorů). Změní-li se kvalita faktorů nebo omezení, pak se optimalizace přesouvá do nových podmínek a zákonitost se může prosazovat v jiných proporcích. Zákon klesajících výnosů se vztahuje výlučné k případům zvyšování množství používaného jednoho faktoru. Vytváří možnost odpovědět na otázku, které množství práce bude k danému rozsahu kapitálu najato (tzn. na čem závisí počet zaměstnaných).

Poptávka po práci je určena, tak jako u každého výrobního faktoru, mezním produktem, tedy mezním produktem práce. Podnikatel je ochoten a má zájem najímat práci, jestliže příjem z mezního produktu9 bude větší než náklady na její


získání. Dojde-li k rovnosti, nemá zájem o dodatečné jednotky práce. Poptávka se utváří v závislosti na množství ostatních výrobních faktorů a jejich vzájemných poměrech.

Nabídka práce je na trhu zastoupena domácnostmi, a i v tomto případě platí, že ochota pracovat je výrazem poznání, že efekt, který z konání práce plyne, je větší nebo roven oběti, která je spojena s jejím konáním. Efektem vynakládání práce je mzda, peněžní ocenění vynaložené práce, resp. jejího mezního produktu. Východiskem porovnávání, o které se opírá rozhodnutí o tom, zda práce bude nabídnuta, není suma peněžních prostředků, tedy nominální mzda, ale tzv. reálná mzda. Ta vyjadřuje koupěschopnost nominální mzdy, kolik zboží a služeb si může její příjemce nakoupit. Každá nabídka je v ekonomii chápána jako funkční vztah mezi cenou a nabízeným množstvím, přičemž obecně platí, že s rostoucí cenou se zvyšuje nabízené množství. V případě nabídky práce jde o ochotu pracovat a výše uvedená vlastnost nabídky platí i pro nabídku práce, neplatí však pro ni obecně. Tvar nabídky je specifický, při určité výši mzdy se nabídková křivka zalamuje.

Jestliže w je reálná mzda a L množství práce na trhu, potom průběh nabídkové křivky ukazuje, že s rostoucí reálnou mzdou roste i množství nabízené práce. Nabídka práce je pod vlivem tzv. substitučního efektu. Domácnosti jsou rostoucím důchodem motivovány a zvyšují nabízené množství práce. Tento vývoj je zasta-

w ÁV

A

0

Graf 1 Nabídka práce

> L

9 Příjem z mezního produktu práce je přírůstek celkové tržby, který vznikne realizací dodatečné produkce, která byla vytvořena zapojením dodatečné jednotky práce do výroby (obsluhy kapitálu).


ven při určité výši reálné mzdy (wa ) , dochází ke zlomu a rostoucí reálná mzda způsobuje omezování nabídky práce. Co je příčinou tohoto jevu?

Odpověď získáme, budeme-li na nabídku práce pohlížet skutečně jako na nabídku domácností, nikoliv jako na nabídku jednotlivce. Jestliže se domácnost dostane do situace, kdy její člen (členové) pobírají vysokou reálnou mzdu, dochází k běžnému jevu - domácnost upřednostní u svého člena „volný čas" před nabídkou práce. „Volný čas" je využit na práce spojené se zabezpečením chodu domácnosti, na péči o děti atd. Toto upřednostnění může být dočasné (než důvody pominou). Uvedený jev je způsoben důchodovým efektem, který se od určité výše důchodu múze diferencované projevovat a statisticky je zjistitelný.

Volba mezi volným časem a prací představuje základní rámec analýzy nabídky v neoklasické ekonomii a moderní ekonomii obecně. Je zde rozvinut hedonistic-ký motiv chování, který se objevil již ve výkladu zakladatele teorie mezní užitečnosti W. H. Gossena (1810-1858), který zdůraznil, že každá další jednotka vynakládané práce přináší člověku menší uspokojení. Je obětí, která s každou další jednotkou práce roste, a současně (podle teorie mezní užitečnosti) každá další jednotka spotřeby přináší menší užitek.10

Situaci na trhu práce můžeme ilustrovat aparátem nabídkové a poptávkové křivky jako na kterémkoliv jiném trhu. I na trhu práce platí, že vyrovnání poptáv-ky s nabídkou vyjadřuje rovnovážnou situaci. Rovnováha na trhu práce je však provázena existencí nezaměstnanosti, která je od trhu práce neoddělitelná. Je pro-duktem protichůdných tendencí nabídky (s rostoucí mzdou ochota nabízet větší množství práce) a poptávky (s klesající mzdou se vyplácí najímat - je ochota najímat větší množství práce). Je i důsledkem odlišných faktorů působících na utváření nabídky a poptávky.

3.2 Nezaměstnanos t

Nezaměstnanost představuje historicky i v současnosti jeden z nejsledovanějších a nejdiskutovanějších jevů tržních hospodářství. Na základní kontext ekonomic-ký a společenský i jejich složitost poukázal K. Engliš: „Proti proměnlivé linii, v níž probíhá hospodářský život průběhem roku, je dělnictvo veličinou celkem pevnou, nepružnou, jež se nemění s proměnami linie hospodářského života, nýbrž na ně naráží, a z nesouladu toho vzniká nezaměstnanost, jako nezbytný sociální zjev. S neodvratnou nutností upadá v jistých dobách určitá část dělnictva do nezaměst-nanosti naprosto beze své viny, důsledkem neúprosného hospodářsko-sociálního zřízení, v němž žijeme, neboť ve velkém národohospodářském organismu je dělník podřízeným článkem... V rámci platných hospodářsko-právních řádů není

10 Mezní užitek - užitek pociťovaný při spotřebě dodatečné jednotky statku je klesající.


však nikomu zaručeno právo na existenci a pro ty, kdož mají jedině v práci podklad existence, ztrácí se nezaměstnaností celý podklad existence. Platný právní řád neposkytuje, a nemá-li se ve svých základech otřásti, ani nemůže poskytovati práva na práci, ač nebylo by důležitějšího práva, jež by se mělo uskuteěniti než toto, kdybychom věděli jak, rozuměj arci v rámci platných práv-ních řádů... Ale pokud trvá platný právní řád, zůstane problém ten nerozřešen: bude nezaměstnanost a nebude práva na práci."11

V ekonomii se za nezaměstnané považují osoby produktivního věku, které splňují dvě podmínky: • nemají placené zaměstnání ani příjem ze sebezaměstnání, jsou dočasně uvol-

něny z práce a očekávají, že budou znovu zaměstnány; • aktivně hledají práci a jsou ochotny do práce nastoupit.

Spolu se zaměstnanými (obyvatelstvo, které má placené zaměstnání nebo sebezaměstnání, včetně osob v práci nepřítomných, ale majících vazbu na zaměst-nání - nemoc, mateřská dovolená aj.) tvoří ekonomicky aktivní obyvatelstvo — pra-covní sílu země. Nezaměstnanost se vyjadřuje ukazatelem míry nezaměstnanosti:

n = —. 100 (%) L

kde n je míra nezaměstnanosti, N počet nezaměstnaných a L celkový počet práceschopných, kteří pracují nebo se ucházejí o.místo, tzn. ekonomicky aktivní obyvatelstvo.

Problematika nezaměstnanosti, její existence a příčiny, patří po dlouhá dese-tiletí ke sledovaným problémům a její pojetí se vyvíjí. Neoklasická ekonomie dospěla k teorii dobrovolné nezaměstnanosti, která vychází z následujících bodů: • z výše uvedeného chápání nabídky práce a poptávky po práci; • subjekt nabízející práci je v pozici volby mezi vynakládáním práce a volným

časem; • na rozhodování subjektů má vliv reálná mzdová sazba.

Dobrovolná nezaměstnanost znamená, že je upřednostněn volný čas před konáním práce. Dobrovolně nezaměstnaní mohou mít nabídky pracovních příle-žitostí, ale aktivně hledají jiné, např. lépe placené místo. Pokud by trh práce byl dokonale konkurenční, pak by utváření rovnováhy dospělo k řešení, kdy neza-městnanost by byla pouze dobrovolná, neboť rovnováha trhu (vyrovnání nabídky s poptávkou) nastává v situaci, kdy část ekonomicky aktivního obyvatelstva je nezaměstnaná. Budeme-li přesně interpretovat nabídkovou křivku, pak ale platí, že jsou to ti, kteří jsou ochotni pracovat (proto tvoří nabídku práce), ale pouze při

11 Engliš, K.: Národní hospodářství. (Příručka). Brno, Nakladatelství Fr. Borový v Praze 1924, s. 401.


vyšší mzdě. Dobrovolně upřednostňují volný čas před prací, která je oceněna mzdou, za kterou nejsou ochotni podstoupit vynakládání práce.

Graf 2 Dobrovolná nezaměstnanost

Počet zaměstnaných je znázorněn úsečkou OLe. Úsečka L e L ' zobrazuje rozsah dobrovolné nezaměstnanosti, tzn. ty, kteří při dané mzdě nejsou ochotni pracovat. L' je ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Termín dobrovolná nezaměst-nanost je často užíván pro označení stavu, kdy počet nezaměstnaných je nižší nebo roven počtu volných pracovních míst, tedy situace, kdy ten, kdo hledá práci, ji také může najít. V grafickém zobrazení je však zřejmé, že pracovní trh je schopen nabídnout počet pracovních míst odpovídajících rozsahu ekonomicky aktivního obyvatelstva, ale mzdové sazby by byly pro větší část těch, kteří se o prá-ci ucházejí, nepřijatelné.

Analýza trhu práce v neoklasické ekonomii byla prováděna pro dlouhé období, což bylo doprovázeno předpokladem, že mzdové sazby jsou pružné. Za uvede-ných předpokladů sice fungoval tržní přizpůsobovací mechanismus, ale nevylu-čoval, že na trhu mohou existovat ti, jejichž pozice není dobrovolnou nezaměst-naností vysvětlena. Proto při vysvětlování příčin vzniku nezaměstnanosti byly již v neoklasické ekonomii rozlišovány: • Frikčnínezaměstnanost, která vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi

místy či pracovními příležitostmi. Vždy existují na trhu ti, kteří byli propuštěni v důsledku skutečnosti, že firmy vznikají a zanikají, dochází k technologickým změnám, organizačním změnám, které mohou vést k likvidaci pracovišť. Do této skupiny patří i ti, kteří dobrovolně opustili pracovní místo a hledají jinou, zpravidla lépe placenou práci. Lidé opouštějí místo i z důvodu stěhování a hle-


dají pracovní příležitost v novém bydlišti. Do této skupiny je možno zařadit i ty, kteří hledají první zaměstnání. Z výše uvedených důvodů však také vzni-kají nová pracovní místa. Svou roli zde hraje i nedostatečná informovanost osob hledajících práci o nabídce vhodných pracovních příležitostí. Frikční neza-městnanost však není vnímána jako závažný problém, neboť po určité době nezaměstnaní nalézají uplatnění. V případě frikční nezaměstnanosti se před-pokládá, že jak profesní orientace, tak regionální rozmístění je na straně po-ptávky a nabídky v souladu.

• Strukturální nezaměstnanost představuje složitější poruchu. Postihuje některá odvětví či výroby a je vyvolána nedostatečnou (klesající) poptávkou po určité produkci statků. Důsledkem je klesající poptávka po práci v odvětví produ-kujícím výše uvedené statky a útlum těchto výrob. Útlum jedněch odvětví či výrob je doprovázen růstem výrob v jiných odvětvích či výrobách. Nezaměst-nanost, která vzniká v důsledku útlumu některých výrob je však charakteris-tická tím, že uvolňovaná pracovní síla nalézá na trhu práce možnost uplatnění na pracovních místech vyžadujících jinou kvalifikaci. Přestože v ekonomice může být počet těch, kteří práci hledají, shodný s počtem volných míst, znamená strukturální nezaměstnanost nerovnováhu regionálních trhů práce. Strukturální nezaměstnanost může být podmíněna existencí bariér v pohybu pracovní síly (dopravní omezení, bydlení atd.) a je hlavním faktorem ovlivňu-jícím regionální rozdíly míry nezaměstnanosti na trhu práce.

• Cyklická nezaměstnanost, která souvisí s cyklickým poklesem výkonu ekonomi-ky. V období hospodářských poklesů tato složka narůstá, naopak při růstu výkonnosti ekonomiky je potlačována. Vznik cyklické nezaměstnanosti je spjat s poklesem agregátní (celkové) poptávky v ekonomice. V neoklasické ekonomii ani cyklická nezaměstnanost nepředstavuje závažný problém, ale konfrontace výkladu založeného na předpokladu pružných mezd a cen v eko-nomice s realitou ukazovala, že nezaměstnanost, zejména ve fázích hospodář-ské recese, není možno vysvětlovat pouze jako dobrovolnou.12

Vedle uvedených vlivů je možno vymezit i některé další, např. sezónní práce působící na vývoj nezaměstnanosti a růst nabídky práce v určitých časových obdobích.

Od vydání Keynesovy Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936) se teorie ekonomie rozšířila o pojetí tzv. nedobrovolně nezaměstnanosti.

Existence nepružných mezd vyvolává poruchu v podobě nedobrovolné neza-městnanosti. Je porušen čisticí efekt na trhu práce. Dochází k situaci, že stav, do kterého trh vyúsťuje, neodpovídá obsahu rovnovážné situace; existují takové

12 Blíže např. představitel cambridgeské neoklasické ekonomie Pigou, A. C.: The Economics of Welfare. London, Macmillan and Co 1924.


subjekty, které při ceně na trhu jsou ochotny uskutečnit tržní transakci (koupi či prodej), ale nemohou. Pokud se podíváme na následující graf, snadno můžeme identifikovat skutečnost, která nastane, pokud např. mzdy setrvají na vyšší hladině, než odpovídá stavu rovnováhy trhu práce. Vyšší mzdová hladina (reálná mzdová sazba) je v grafu označena W. Vidíme, že je především zaměstnáno méně populace než při volných mzdách, kterým by odpovídalo utvoření rovnováhy v průsečíku nabídky a poptávky. Současně však vzniká přebytek nabídky práce, který zobrazuje ty, kteří jsou ochotni při této mzdové sazbě pracovat, ale neexistuje pro ně pracovní příležitost. W X jsou zaměstnaní, X Y je rozsah nedobrovolné neza-městnanosti a Y Z jsou ti, kteří nejsou při dané mzdě ochotni pracovat, tedy představují dobrovolnou nezaměstnanost.

Graf 3 Vznik nedobrovolné nezaměstnanosti jako důsledek nepružných mezd

Jaké příčiny mohou vyvolat nedobrovolnou nezaměstnanost? Na grafu je patrné, že příčinou je vyšší reálná mzdová sazba, než odpovídá úrovni rovnovážné reálné mzdové sazby (v tomto případě by se utvořila rovnováha trhu práce v bo-dě E; platilo by, že ti, kteří nepracují, nejsou ochotní pracovat při rovnovážné mzdové sazbě). Na skutečnost, že reálné mzdové sazby reagují opožděně a spíše v dlouhém období, upozorňovali již na počátku 20. století i někteří neoklasičtí ekonomové.13 Důsledná interpretace je však spojena až s osobností Keynese, který svůj přístup propracoval zejména pod vlivem hospodářské krize let 1929 až 1933. V pojetí nezaměstnanosti a příčin jejího vzniku zdůraznil proti neoklasické ekonomii, že:

13 Mimo jiné i A. C. Pigou v uvedené knize z roku 1924.


• nominální mzdové sazby jsou velmi nepružné, • zaměstnanost je závislá především na úrovni poptávky v ekonomice, • nedobrovolná nezaměstnanost může v ekonomice existovat dlouho, déle než

si neoklasikové připouštěli.

V keynesiánské ekonomii se postupně propracovávala argumentace, proč jsou nominální mzdové sazby nepružné. Jejich vývoj ovlivňuje zejména to, že: • jsou ve firmách stanovovány zpravidla administrativně na základě schválených

platových stupnic, a pokud se v čase mění, pak srovnatelně u všech skupin; • jsou stanovovány na základě vyjednávání dlouhodobými dohodami mezi za-

městnavateli a odbory. Právě dohody s odbory téměř vylučují možnost poklesu nominálních mezd;

• za významnou okolnost trhu práce považují mnozí ekonomové skutečnost, že vyjednávání firem o mzdách se uskutečňuje mezi zaměstnavateli a zaměstnan-ci (insidery), nikoliv s nezaměstnanými (outsidery). Nezaměstnaní, hledající pracovní uplatnění, nemají vliv na stanovení mzdové sazby ani v případě vyšší úrovně nezaměstnanosti;

• v nové keynesiánské ekonomii se uplatňuje i tzv. teorie efektivních mezd, zdů-razňující, že pokud firmy platí svým zaměstnancům vyšší mzdy, než by odpovídalo rovnovážné mzdové sazbě na trhu, dostávají zaměstnanci podnět k vyššímu pracovnímu nasazení. To v konečném důsledku vede k vyšší zis-kovosti firem. Pokud pracovní nasazení neodpovídá vyššímu ocenění, je za-městnanec propuštěn.

O nedokonalostech trhu projevujících se na trhu práce hovořila řada ekonomů již v 19. století. V 70. letech upozorňoval John Elliot Cairnes na segmentaci trhu práce, jejímž důsledkem je existence vzájemně si nekonkurujících skupin (lékař a skladník si na trhu práce nekonkurují). Ale již A. Smith poukazoval na práce různé složitosti, čímž je vzájemná zastupitelnost omezována. Trh práce byl průkazně nedokonalý dávno před tím, než ekonomická teorie věnovala pozornost problematice nedokonalosti. Reálný trh práce je významně ovlivněn tím, že mzda je specifickou cenou, která plní významnou reprodukční funkci člověka, domác-nosti, i z pohledu společenského. Z těchto důvodů je silně omezen možný pohyb mzdové sazby směrem dolů, mzda nemá tendenci oscilovat, naopak prostřednic-tvím smluv je vyvíjen silný tlak minimálně na uchování výše reálných mezd.

Fakticky od průmyslové revoluce, která vytvořila předpoklady pro nabídku nekvalifikované pracovní síly, byl provázen trh práce převahou nabídky nad po-ptávkou. K důležitým faktorům ovlivňujícím celkovou situaci na trhu práce patří to, že: • vynakládání práce je prostředkem získání statků nutných k uspokojování

potřeb;


• nabídka práce je podmíněna vývojem mimoekonomických faktorů (zejména demografických a sociálních);

• poptávka po práci je determinována výslovně technologickými a ekonomický-mi souvislostmi plynoucími z využívání práce v kombinaci s ostatními výrob-ními faktory.

Volba na straně těch, kteří práci nabízejí, je výrazně omezená, pokud nebude-me přihlížet k výše popsanému důchodovému efektu a jeho souvislostem. Pokud nastanou výjimky, a mohou být v určité situaci vcelku běžné, jde o situace nežá-doucí z hlediska fungování sociálně-ekonomického systému. Např. část populace se rozhodne získat prostředky jinou cestou než legální aktivitou v hospodářství. Jiný nežádoucí případ představuje situace, kdy výše sociálních podpor se natolik přibližuje mzdě, že rozdíl mezi nimi nemotivuje k vynakládání práce. Význam-ným faktorem působícím na trhu práce jsou i odbory, které usilují o prosazení svého vlivu na utváření mzdy, a mzdová problematika je rovněž pod vlivem státní regulace. Důsledkem jsou nepružnosti (strnulosti), projevující se jak na straně nabídky, tak i na straně poptávky. Pod vlivem ekonomických, sociálních i politických faktorii se na trhu práce prosazuje nepružnost mzdy směrem dolů.

I přes výše uvedené omezující vlivy však tržní mechanismus na trhu práce funguje, což si můžeme ilustrovat na jednom z typických příkladů reálného trhu práce, kde se velmi často projevuje snaha odborů o zvýšení mzdy. Podívejme se, jaké důsledky takové opatření vyvolá.

Graf 4 Změna rovnováhy při zákonném zvýšení mzdy

Na grafu 4 je L práce a w je mzda. Původní mzdová sazba je wl , po zákonném opatření vzrostla na hodnotu w2. Množství původně poptávané práce je L i , při nové mzdové hladině L2- E l je bod původní rovnováhy. Při vyšší mzdové sazbě bude poptáváno množství práce v rozsahu L2. Pokud by trh měl být v rovnováze,


odpovídalo by to bodu E2, což by předpokládalo pokles nabídky, ke kterému ovšem nedošlo. V důsledku toho se zvyšuje na trhu převaha nabídky práce nad poptávkou po práci v podobě nedobrovolné nezaměstnanosti.

Jestliže dochází k vnějšímu zásahu do tržního prostředí, následuje adaptace systému na zásah, která zpochybní původní dopad sledovaný opatřením. V našem případě byla při množství L l zvýšena mzda na úroveň w2. Firma se přizpůsobuje tím, že omezí poptávku po práci na rozměr L2 . Výsledkem jsou tedy vyšší mzdy, ale pro méně zaměstnanců. Jestliže omezení poptávky není možno realizovat (např. je znemožněno kolektivními smlouvami), bude si firma hledat kompenzaci růstu mzdových nákladů snižováním nemzdových výdajů v oblasti širších pracov-ních podmínek. Dopad výše uvedeného zásahu závisí i na pružnosti poptávkové křivky.

3.3 Nezaměstnanos t a doporučení pro hospodářskou politiku

I když na trhu práce působí tržní mechanismus, není vývoji nezaměstnanosti ponechán volný průběh. Nezaměstnanost je společností vnímána jako významná porucha představující sociální i politický problém (na rozdíl od ekonomické teorie, pro kterou se problémem stává za určitých podmínek, resp. při určitých charakteristikách). Zejména pod vlivem historických podmínek vývoje trhu práce v 19. století se od počátku 20. století považovalo za nezastupitelné intervenování vlád moderních států do zmírňování sociálních tvrdostí provázejících vývoj na trhu práce. Novodobá hospodářská politika, opírající se o Keynesovu ekonomii, zařadila úroveň zaměstnanosti mezi sledované cíle. Projevovala se kroky směřu-jícími k vytváření předpokladů pro co nejnižší úroveň ukazatele míry nezaměst-nanosti.

Pro posouzení role vlády a sledovaných záměrů v oblasti zaměstnanosti je nutno doplnit pojmový aparát o dva základní pojmy, kterými jsou plná zaměstna-nost přirozená míra nezaměstnanosti. Oba pojmy spolu úzce souvisejí a odrážejí shodný stav v ekonomice. Výchozím z pojmů (historicky) je pojem plná zaměst-nanost, který není vždy užíván jednotně, ale vyjadřuje úroveň zaměstnanosti, při níž neexistuje nebo je zanedbatelná nedobrovolná nezaměstnanost. Proto se ve formulaci cílů keynesiánské politiky prosadila orientace na dosažení plné zaměst-nanosti. Zaměstnanost vyjadřuje úroveň zapojení práce jako výrobního faktoru, užití výrobních faktorů vyúsťuje do výkonu ekonomiky. Cíl zaměstnanost vyjad-řuje i požadavek na úroveň výkonu. Stav plné zaměstnanosti odpovídá úrovni zaměstnanosti při rovnováze na trhu práce, tedy ekonomika alokuje to množství práce, které je vzhledem k rozsahu a kvalitě ostatních výrobních faktorů při dané nabídce práce a poptávce po práci optimální. Politika plné zaměstnanosti odpo-vídala koncepci stabilizační hospodářské politiky, která usilovala o stabilizaci


výkonu ekonomiky, oslabení cyklických oscilací výkonu a s tím spojených prob-lémů v oblasti sociální a politické. Cyklické oscilace ve fázi poklesu, poté, kdy ekonomika vstoupila do hospodářské recese, byly provázeny růstem cyklické ne-zaměstnanosti. Keynesova ekonomie navíc zdůrazňovala, že kapitalistická eko-nomika vnitřními silami automaticky nevytváří takovou úroveň celkové (agregát-ní) poptávky, aby ekonomika mohla produkovat výkon při plné zaměstnanosti, proto může i po delší období setrvávat úroveň zaměstnanosti pod hranicí plné zaměstnanosti. Odtud byla odvozena nezastupitelná funkce státu (vlády) při ovlivňování (stimulování) agregátní poptávky pomocí nástrojů fiskální politiky (státní nákupy, progresivní zdanění a přerozdělování důchodů ve prospěch sub-jektů s vysokým sklonem ke spotřebě) a měnové politiky (snižováním úrokových měr stimulovat soukromé investice, které jsou složkou agregátní poptávky). Růst agregátní poptávky vytváří prostor pro růst výroby a zvyšování úrovně zaměstna-nosti na rozsah plné zaměstnanosti.

V posledních desetiletích je v moderní ekonomii preferován termín přirozená míra nezaměstnanosti, který představuje určitou analogii, neboť přirozenou mírou nezaměstnanosti se rozumí míra nezaměstnanosti odpovídající stavu rovnováhy na trhu práce. Můžeme ji tedy chápat jako míru nezaměstnanosti, která by vznikla půso-bením tržních sil, a kterou tedy není možno dlouhodobě ovlivňovat nástroji fis-kální a měnové politiky. Dnešní ekonomická teorie i hospodářská politika prefe-rují při interpretaci nezaměstnanosti v makroekonomickém kontextu její vztah k inflaci.14 Přirozená míra nezaměstnanosti odpovídá úrovni zaměstnanosti, při které je míra inflace stabilní, neroste ani neklesá. Keynesiánská ekonomie i hos-podářská politika formulovaly zaměstnanost a stabilitu cenové hladiny jako dva základní cíle. Přitom využívaly k vyjádření jejich vzájemného vztahu aparát Phillipsovy křivky, který vyjadřoval zaměnitelnost míry nezaměstnanosti a míry inflace. Tedy nástroj, kterým se stimulovala zaměstnanost (snižovala míra neza-městnanosti), vyvolával růst cenové hladiny (inflace), a naopak. V kontroverzi s keynesiánským výkladem využil v roce 1967 M. Friedman hypotézu přirozené míry nezaměstnanosti a pomocí ní přehodnotil Phillipsovu křivku. Kritika se opírá o tzv. adaptivní inflační očekávání a peněžní iluzi.

Friedman zdůrazňuje, že krátkodobě je sice pozorovatelná zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, ale je důsledkem tzv. peněžní iluze, do které upadají ekonomické subjekty. Ty nejsou schopny v krátkém období rozlišovat mezi nominálními a reálnými mzdami a cenami. Jestliže centrální banka zvýší nabídku peněz a dojde k růstu nominálních mezd, je vzestup vnímán jako růst reálných

14 Inflací se rozumí všeobecný vzestup cenové hladiny. K inflaci dochází, pokud tempo růstu peněz v ekonomice (peněžní zásoby) je vyšší než tempo růstu reálného produktu ekonomiky. Inflace znamená, že za daný soubor zboží (reprezentativní koš) musíme zaplatit více peněz než v předchozím období. Klesá kupní síla peněžní jednotky.


mezd. Důsledkem je růst nabízeného množství práce - při vyšší mzdě jsou ochot-ni pracovat další uchazeči o práci.

Obdobně ani firmy zpočátku nerozeznávají, že jde pouze o inflační růst cenové hladiny, a zvyšují produkci. Proto jsou ochotny najímat dodatečnou práci. Dů-sledkem růstu inflace je růst produkce a snížení míry nezaměstnanosti. Došlo k peněžní iluzi, ale ta v průběhu několika měsíců (6-9) vyprchá. Firmy a zaměst-nanci si uvědomují, že jde o pouhou inflaci, a snižují nabídku. Zaměstnanci roz-poznávají, že došlo pouze k nominálnímu růstu jejich mezd, pobírají více peněz, ale vzrostly i ceny statků a služeb, reálná kupní síla důchodů se nezměnila. Nezaměstnanost se vrací na výchozí úroveň - na přirozenou míru nezaměstna-nosti. Současně se však projeví vliv tzv. adaptivních inflačních očekávání.

Jestliže inflace určitou dobu trvá, promítne se do inflačních očekávání a eko-nomické subjekty se tomu přizpůsobují. Očekávání se přenáší do uzavíraných dlouhodobých kontraktů jako cenové požadavky. Očekávaná inflace se přemě-ňuje v inflaci skutečnou. Důsledkem je návrat k přirozené míře nezaměstnanosti (u'), který ale není doprovázen snížením inflace na předchozí úroveň; inflace setrvačně zůstává.

Graf 5 Schopnost ekonomiky udržovat přirozenou míru nezaměstnanosti

Po 6-9 měsících vyprchá peněžní iluze a ekonomika se vrátí na původní úroveň míry nezaměstnanosti se setrvačnou inflací. Neexistuje dlouhodobá zaměnitelnost inflace a míry nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti odpovídá takové úrovni zaměstnanosti, při které není akcelerována inflace. Míra inflace je stálá, protože se nemění inflační očekávání. Je to návrat k teorii dobrovolné nezaměst-nanosti a neoklasické teorii trhu práce, který se čistí (vyčisťuje se) pohybem reálné mzdové sazby.


Politika tzv. plné zaměstnanosti usiluje o udržování ukazatele na úrovni při-rozené míry nezaměstnanosti, a ta představuje nejvyšší udržitelnou úroveň za-městnanosti. Je to míra nezaměstnanosti v podmínkách, kdy ekonomika optima-lizuje svůj výkon. Jestliže keynesiánská ekonomie předpokládala, že k dosažení optimálního výkonu a tomu odpovídající úrovně zaměstnanosti je nutno ekono-miku povzbudit stimulací agregátní poptávky, pak v přístupech opírajících se o neo-klasické teoretické základy je ekonomice přiznána schopnost vnitřními tržními silami zabezpečit dosažení optimální úrovně výkonu a přirozené míry nezaměst-nanosti. Funkce státu se omezuje na vytváření tak kvalitního tržního prostředí, aby autoregulační tržní síly tuto schopnost mohly prokázat. Problematika neza-městnanosti se přesouvá do odpovědnosti jednotlivého subjektu za sebe sama.

Litera tura

Engliš, K.: Národní hospodářství. (Příručka). Brno, Fr. Borový v Praze 1924 Fuchs, K.: Makroekonomie. Brno, Masarykova univerzita 2001 Helísek, M.: Makroekonomie. Základní kurz. Slaný, Melandrium 2000 Keynes, J. M.: The General Theory of Employment Interst and Money. London,

Macmillan and Co 1936 Mill, J. St.: Osnovy političeskoj ekonomii. II. Moskva, Progress 1980 Pigou, A. C.: The Economics of Welfare. London, Macmillan and Co 1924 Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNPL 1956 Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Praha, Svoboda 1991 Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Svazek I. Praha, SNPL 1958

PSYCHOLOGIE NEZAMĚSTNANOSTI / 7 5

4. PSYCHOLOGIE NEZAMĚSTNANOSTI (Božena Buchtová)

4.1 V ý z n a m práce pro člověka

Práce zaujímá v životě člověka nezastupitelné postavení. Je důležitou podmín-kou jeho důstojné existence, přináší mu nejen materiální prospěch, ale současně mu dává pocit seberealizace a společenské užitečnosti. Vřazuje člověka do řádu sociálních vztahů, uspokojuje jeho potřeby ctižádosti, sebeuplatnění a scbeúcty.

Práce tedy. neslouží pouze k výrobě statků nebo k vykonávání služeb, ale vytváří sociální pole strukturovaných kontaktů s možností vést rozhovory, potkám, vat jiné lidi a uzavírat přátelství) Při zvládání svých pracovních úkolů může jednotlivec objektivizovat své schopnosti a získat pocit odborné kompetence. Skupinová práce nabízí sociální prostředí, ve kterém se člověk hodnotí a srovnává s ostatními l idmi^konkrétní práci, k níž jsou nezbytné znalosti, schopnosti a do-vednosti, se rozvijí lidská osobní identita/Z mentálněhygienického hlediska umocňuje pracovní úsilí odvod přebytečné duševní a tělesné energie.

y kontextu životní dráhy člověka práce určuje začátek i konec ekonomické aktivity. Prací ukazujeme dětem, které teprve vychováváme, platné hodnoty. Na-bízíme jim možnost ztotožnění, nápodoby a osobního příkladu^Děti sice v dnešní době nevidí tak často rodiče pracovat, ale spoluprožívají jejich pracovní úspěchy i nezdary.

V české kultuře je téma práce zastoupeno i v řadě lidových přísloví, která prozrazují hlubokou moudrost našich předků. Například: „Bez_práce nejsou koláče", „S prací nejdál dojdeš", „Komu se nelení, tomu se zelení"! I pro mnoho nenábožensky smýšlejících lidí určuje práce časovou strukturu dne, týdne, měsí-ce i doby svátků. Explicitně je to např. vyjádřeno v křesťanství, kde v desateru božích přikázání třetí přikázání říká: „Pomni, abys den sváteční světil." Také z vyprávění starších spoluobčanů víme, že naši předkové tuto zásadu ctili a že


sváteční den byl pro ně spojen nejen s návštěvou kostela, ale i s řadou dalších nenáboženských rituálů.

Náhlá, neočekávaná ztráta práce je v naší kultuře velkým zásahem do života lidí, je dokonce traumatizujícím existenciálním zážitkem (B. Buchtová, 1999). Je tomu tak i přesto, že dnes žijeme v demokratickém sociálním státě, který umož-ňuje i relativně slušný život bez dočasné odměny (mzdy) za práci. Je tomu tak i přesto, že nezaměstnanému odpadají „zatěžující" faktory práce, že mu přibývá množství volného času, že vzniká nová šance pro soužití s partnerem, se členy rodiny a s přáteli a že se objevuje i naděje na nový začátek pracovní kariéry. Naprostá většina lidí nebere práci jen jako nutný životní úděl, s nímž je potřebné se smířit, ale pracuje s jistou samozřejmostí, která přináší radost a uspokojení. Skutečnou hodnotu práce člověk obvykle poznává,.až když ji ztratí. Nedobrovol-né vyřazení práce z osobního života člověka má totiž podle našich i zahraničních poznatků průkazné negativní sociální, psychologické, ale i zdravotní důsledky. Dlouhodobou ztrátou placeného zaměstnání mizí odměna jako hlavní zdroj uspo-kojování životních potřeb, vzniká osobní i rodinná ekonomická nejistota, ničí se obvyklé časové rozvržení pracovníhojJne, ztrácí se možnost získávání a udržování pracovních návyků a dovedností. Dlouhodobou nezaměstnaností se vytrácí smysl života, dochází k omezení sociálních kontaktů s přáteli a spolupracovníky, nastá-vá postupný rozklad integrity osobnosti. Vytrácejí se aktivity, které byly pravi-delnou součástí denního pracovního rytmu člověka.

Ocitne-li se člověk dlouhodobě bez práce, ztratí nejsilnější pojítko s realitou, zmocní se ho nejistota a strach z budoucnosti, později i pochybnosti o vlastních schopnostech. A tak ztratit práci ve společnosti, kde je placená práce stále ještě spojována s vysokou společenskou i osobní hodnotou a kde je zaměstnání klíčem k životním aspiracím i zdrojem identity a sebeúcty člověka, přináší stresující životní událost. Tento subjektivně stresující zážitek je navíc okolím stále ještě vnímán jako znamení životního selhání jedince.

/ 4.2 Historie sociálněpsychologických výzkumů nezaměstnanost i

4.2.1 Nezaměstnanost a světová hospodářská krize Výsledky studií ze zemí s rozvinutou tržní ekonomikou opakovaně ukazují, že ztráta práce nebo jen obavy a strach z této ztráty jsou zdrojem frustrací s negativ-ním dopadem na duševní zdraví člověka (S. V. Kasl et al., 1975; P. B. Warr, 1983c; P. B. Warr, P. R. Jackson, 1985; R. C. Kessler et al., 1988b; J. D. Cook et al., 1982; E. Kirchler, 1984; D. Fryer, R. L. Payne, 1986; P. Sheeran, E. McCarthy, 1992; B. Buchtová, 1999). a / 4 * * . V *

Pro lepší porozumění důsledkům nezaměstnanosti, které s přechodem na tržní ekonomiku po 60 letech znovu pociťují i lidé v České republice, jsou pro nás


aktuální závěry výzkumů z období třicátých let 20. století. I když se tato šetření konala v době světové hospodářské krize, některé studie dodnes poskytují důle-žitá metodologická poučení a poznatky.

Z w i c k e r o v a s tud ie o sociologi i n e z a m ě s t n a n o s t i Pod vedením prof. I. A. Bláhy, ředitele sociologického semináře Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, se ve třicátých letech realizoval výzkum, jehož cílem bylo postižení materiálních, psychologických a sociálních dopadů nezaměstnanosti ve „Velkém Brně". Komplexní obraz o výzkumu podal Bruno Zwicker v Sociologické revui v roce 1934-1935. Ze studie vyplývá jednoznačný metodologický požadavek „...poznat situaci nezaměstnanosti v celé šíři její spo-lečenské podmíněnosti, vztažnosti a dosažnosti". Součástí výzkumu byla proto i výzva k nezaměstnaným, aby napsali o svém nynějším životě. Odpověď přinesla důležité informace o jejich způsobu reakce na ztrátu sociální jistoty.

Ztráta práce mění podle Zwickera duševní a společenský život nezaměstna-ného, ovlivňuje jeho „psychosociální habitus". „Svými účinky postihuje neza-městnanost celou psychičnost nezaměstnaného člověka, jeho intelektuálnost, citovost i oblast vůle."

Z psychosociálních účinků dlouhodobé ztráty práce autor zdůrazňuje pojem „pracovní vůle", spojený s postupnou ztrátou odborné kvalifikace a s celkovým odvykáním si od práce. Z výzkumu vyplynulo, že jedna polovina všech nezaměst-naných pociťovala „celkovou ochablost" nebo její příznaky.

Důsledkem náhlé ztráty práce bylo porušení vazby ke společnosti, kterou vnímala intelektuálně vyspělejší vrstva nezaměstnaných jako „vyřazení ze spo-lečnosti", „sociální deklasaci" a „nejtěžší sociální příkoří".

Obsahová analýza výpovědí 200 případů nezaměstnaných z regionu „Velkého Brna" poskytuje údaje i o jejich zhoršeném zdravotním stavu, obtížném zvládání rodinného života (zejména u mladých dělnických domácností) a o negativním hodnocení péče o nezaměstnané ze strany státu (nedostatečná výše sociální podpory).

M a r i e n t h a l s k á s tud ie Bohatým zdrojem myšlenek pro následné výzkumy psychologických účinků nezaměstnanosti byla a stále je klasická sociografická studie známá pod názvem Marienthal (Jahoda, Marie, et. al., 1974).1 Pracovníci Výzkumného střediska pro

1 První vydání Marienthalu v roce 1933 v Lipsku je nejčastěji citováno pod jmény Marie Jahodové, provdané Lazarsťeldové, a Hanse Ziesela. Studie vyšla jako pátý svazek řady psychologických monografií, zpracovaný výzkumníky Vídeňského centra pro hospodářskou psychologii, a byla zaštítěna Karlem Búhlerem, ředitelem Psychologického institutu Vídeňské univerzity. V době vydání Marienthalu kniha tří židovských autorů neměla ve fašistickém Německu naději. Teprve v 70. letech, v době zvýšené nezaměstnanosti a zájmu o sociální


hospodářskou psychologii (Wirtschaftspsychologische Forschungsstelle) při Ví-deňské univerzitě - Paul Lazarsfeld, sociální psycholog a zakladatel střediska, sociální psycholožka Marie Jahodová a statistik Hans Ziesel - v této studii detailně popisují situaci ve vesnici Marienthal v Dolním Rakousku, jejíž obyvatelé se po uzavření jediné místní továrny (přádelny lnu založené v r. 1830) stali hromadně nezaměstnanými. Nezaměstnanost v naprosté většině postihla celé rodiny.

Rozsáhlý hloubkový výzkum nezaměstnaných probíhal od podzimu roku 1931 do května 1932 v úzké participaci autorů studie na životních útrapách marienthal-ského společenství. Jejich snahou bylo pomoci lidem zvládnout náročnou životní situaci. Jedinečnost marienthalské studie spočívá v analýze, která kombinuje exaktní kvantitativní postupy s přímým 120denním detailním pozorováním živo-ta v malé komunitě.2

V původní publikaci autoři uvádějí (1933, s. 2), že hlavním poznatkem psycho-logických důsledků nezaměstnanosti bylo následné „...snížení aktivity, narušené vnímání času a ustavičné upadání do apatie, projevující se v různých stádiích a postojích". V reakci na ztrátu zaměstnání rozlišili autoři čtyři typy rodin neza-městnaných - rezignované, nezlomené, zoufalé a apatické. Z hlediska typu jejich reakce na deprivaci způsobenou ztrátou práce (M. Jahoda et. al., 1960, s. 89) tuto deskriptivní klasifikaci později popisují následovně: „Pomalu, ale jistě stoupá materiální tlak. Životní nároky se čím dál více snižují, okruh věcí a zařízení, kte-ré lidé navštěvují, se čím dál tím více omezuje, energie, která ještě zbývá, se kon-centruje na udržení životního prostoru, který se neustále zmenšuje... a teď nakonec jsme poznali, že paralelně se zúžením ekonomických možností těch-to lidí se smršťuje i jejich psychický život. Na konci tohoto výčtu je ruina a zoufalství."

Neočekávaná ztráta práce ničí obvyklé časové struktury pracovního dne, vytrácí se smysl života, dochází k omezení sociálních společenských kontaktů, nastává postupná ztráta identity a úpadek statusu osobnosti, atrofují činnosti, které byly součástí denního života jedince v době zaměstnání. V životní situaci nezaměstnaných obyvatel Marienthalu patřily mezi nejzávažnější zjištění - ne-zájem až apatie, absence plánů do budoucnosti, ale současně zachování šancí pro děti.

problémy, se studie dostala do popředí pozornosti a zařadila se mezi klasické výzkumy. 2 P. Lazarsfeld již v roce 1933 formuloval čtyři metodické zásady, které se snažili v Marienthalu

při výzkumu nezaměstnaných dodržovat: 1. pro každý studovaný jev je třeba získat objektivní pozorování právě tak jako perspektivní zprávy, 2. případové studie vhodně kombinovat se statistickými informacemi, 3. informace o současnosti doplnit informacemi o dřívějších fázích vývoje studovaného jevu, 4. kombinovat přirozená data (získávaná ze všedního života lidí bez zásahu výzkumníka) s experimentálními daty, tj. s používáním dotazníků výběrových šetření. (M. Jahoda, P. Lazarsfeld, H. Ziesel, 1974.) '

PSYCHOLOGIE NEZAMĚSTNANOSTI / 79

Autoři Marienthalu dospěli k závěru, že psychologické a zdravotní důsledky nezaměstnanosti úzce souvisejí s důsledky chudoby. Tento důraz, kladený v ma-rienthalské studii na propojenost ekonomického nedostatku a postupného nárůs-tu psychologické tísně spojené s nezaměstnaností, je nedostatečně oceněn mo-derními výzkumy. Ty mají spíše sklon přisuzovat vznik psychologického strádání z nezaměstnanosti úbytku tzv. skrytých (latentních) funkcí placeného zaměstná-ní než viditelné funkci být zaměstnán, která je spojena s možností vydělávat si na živobytí.

W a l e s k á s t u d i e Šest let po výzkumu v Marienthalu v Rakousku, na podzim v roce 1937, Marie Jahodová po vypovězení z fašistického Rakouska pokračovala v exilu ve výzkumu psychologických důsledků dlouhodobé ztráty práce. Zkoumala rodiny nezaměst-naných kvakerů v Monmouthshiru v jižním Walesu ve Velké Británii. Výzkum byl založený na zúčastněném pozorování a analyzoval osudy společenství, které se rozhodlo řešit nezaměstnanost svépomocí (Jahoda, M., 1989). Ve srovnání s marienthalskou studií, která popisuje proces postupné rezignace nezaměstna-ných od beznaděje až po naprostou apatii, v této studii převažoval u nezaměstna-ných postoj rezignace. Autorka vysvětluje, že reakci jedinců v hornické lokalitě ovlivnila zejména větší výše a vyšší četnost dávek v nezaměstnanosti.

Zatímco v Marienthalu došlo naráz k uzavření spádové textilní továrny na zpracování lnu a nastala masová nezaměstnanost, v Monmouthshiru bylo soustav-né psychické napětí i během práce na šachtách a stálá úzkost o budoucnost vytvářela depresivní atmosféru. Jahodová se domnívala, že důvodem zjištěného zoufalství a apatie rodin nezaměstnaných horníků byla hlavně výše a četnost výskytu nezaměstnanosti ve Walesu.

B i o g r a f i c k á s tud i e n e z a m ě s t n a n ý c h z V a r š a v y V době, kdy byla vydána marienthalská studie, publikovali polský sociolog Bohdan Zawadski a Paul Lazarsfeld (1935) práci o důsledcích ztráty práce v pol-ském prostředí. Práce vešla ve známost pod názvem Varšavská studie. Na varšavské univerzitě byla vypsána soutěž o ceny, které se mohli zúčastnit i neza-městnaní. Nezaměstnaní měli podat informace o způsobu zabezpečování živoby-tí, o vlivu ztráty práce na zdravotní stav, o objemu zastavených věcí, o svém zadlužení a rozsahu příležitostných prací. Ze 774 zúčastněných bylo vybráno 57 životopisů nezaměstnaných Poláků k další analýze. Byl studován jejich způsob života a existenční podmínky, jejich individuální zkušenost se ztrátou práce a také jejich vnímání problému nezaměstnanosti ve společenském kontextu.

Tak jako v práci M. Jahodové a kol. (1960), je i život varšavských nezaměstna-ných z velké části určován jejich materiální situací. Pro mnohé se stalo problémem každodenní opatřování potravin. Ve více než polovině odpovědí bylo uváděno


kratší nebo dlouhé období hladu a studená zima přiměla mnohé k tomu, že zůstávali přes den v posteli, aby se zahřáli a ušetřili za uhlí a světlo.

Ve výpovědích autoři identifikovali typickou formu průběhu emocionálních reakcí na ztrátu práce. Nezaměstnanost provokuje nejdříve silné emocionální stavy vzrušení a kolísání nálad, které sahají od panického strachu přes smutek až po pocity pomsty a otevřené nenávisti. Bezvýchodnost situace a zkušenost indi-viduální bezmocnosti, způsobující nejprve celkové psychické ochromení, přechá-zely později do fáze relativního uklidnění.

Postižení se přizpůsobili změněným životním podmínkám a žili nadějí, že opět najdou práci. Pokud byla tato naděje přes výraznou snahu o získání pracovního místa opakovaně zklamána, přecházeli nezaměstnaní do stavu beznaděje. Tento stav se zostřil, když se vyčerpaly finanční zdroje. Situace druhotné bezvýchod-nosti vedla znovu do fáze negativního citového prožívání, hraničila se zoufalstvím. Tentokrát se však afektivní rozrušení často zaměřovalo proti vlastní osobě. Pocity strachu a depresivní rozladění provázely myšlenky na sebevraždu a nezřídka končily i pokusy o ni. Překlenutím této fáze se nezaměstnaní dostávali do stavu hluboké apatie. Rezignovali a byli tak neúčastně vydáni svému osudu.

Nezaměstnanost ve varšavském prostředí vedla, podle výpovědí nezaměstna-ných, ke ztrátě sebehodnoty a k sociální diskriminaci, k násilnému vyčlenění ze společnosti. Pro zvládnutí nezaměstnanosti v Polsku byla podniknuta řada opat-ření ze strany státu. Stát měl zasáhnout do hospodářského vývoje a pomocí zákonů bojovat proti krizi. Příčiny nezaměstnanosti se však hledaly v dílčích faktorech. Například ve snížení cen spotřebního zboží, ve snížení platů zaměstnanců, v ra-cionalizačních výrobních opatřeních průmyslových podniků nebo v omezení dovozu zboží z jiných zemí či v zákazu práce zahraničních dělníků. Souvislost mezi kapitalistickým výrobním způsobem a nezaměstnaností nebyla v popředí pozornosti.

Většina nezaměstnaných byla politicky pasivní, nikoliv radikálně solidární, takže Zawadski a Lazarsfeld (1935) mluví o rozplynutí pocitu solidarity a o roz-štěpení mas. Nezaměstnaností se roztrhlo pouto, které v dělnících udržovalo pocit soudržnosti.

Pro studium psychologických důsledků ztráty práce jsou dále významné monografie E. W. Bakkeho (1933, 1940). Jeho zkoumání zahrnovala pět zdrojů informací: 1. rozhovory s nezaměstnanými dělníky; 2. rozhovory s dalšími členy komunity; 3. dobové deníky, které si vedl velký počet nezaměstnaných mužů; 4. autorovo pozorování životních podmínek nezaměstnaných po dobu jeho života

mezi nimi; 5. statistické informace týkající se základních biografických údajů.


Bakke uvádí, že příčinou vzniku životního postoje se sníženou odpovědností za svůj osud je neustálý pocit nejistoty, provázený nedostatkem bezpečí a obavou z vnější kontroly.

V Greenwichské studii uvádí, že existují odlišné reakce mezi kvalifikovaný-mi a nekvalifikovanými nezaměstnanými dělníky. Pro nekvalifikované dělníky byla hlavním uspokojením z práce okamžitá výplata mzdy, zatímco dělníci s kva-lifikací nacházeli větší uspokojení ve své práci, což přímo nesouviselo s odměnou za práci. Dlouhodobě nezaměstnané provázel pocit nejistoty a menší sebedůvěry, proto postupně docházelo ke snížení jejich sociální aktivity.

Poznatky, které jsme uvedli z prací Jahodové et al. a Bakkeho nalezly teore-tickou podporu i ve výzkumu Pilgrima Trusta (1938). Autor zkoumal psychologic-ké důsledky dlouhodobě nezaměstnaných a zaměřil pozornost na negativní do-pady chudoby jako příčiny úzkosti a v některých případech i fyzického strádání.

Souhrnně můžeme říci, že nezaměstnanost ve třicátých letech 20. století měla pro postižené katastrofální důsledky, které se stupňovaly s trváním nezaměstna-nosti a s vyčerpáváním finančních zdrojů. Ve výsledcích výzkumů nalézáme svědectví o prožívání úzkosti, nedostatku odpočinku, stavech nervozity, deprese, beznaděje a apatie, o pocitech smutku a sociální izolace. V dalších pracích z doby velké hospodářské krize (G. P. Eisenberg, P. Lazarsfeld, 1938; A. Gatti, 1937; M. Komarovsky, 1971; M. Robb, 1934) se uvedené důsledky ztráty práce do značné míry opakují.

4.2.2 Nezaměstnanost 70. a 80. let 20. století Zatímco sociálněpsychologické studie nezaměstnanosti se v minulosti zabývaly především následky finančního strádání a zaměřovaly se na sociálně-ekologické popisy prostředí, dochází v 70. a 80. letech k intenzivnímu využívání nových poznatků obecné psychologie (zejména motivace lidského chování), vývojové psychologie a sociální psychologie. Současně s „psychologizací" problému dochá-zí i ke změnám v organizaci výzkumu nezaměstnanosti směrem k interdiscipli-nárně zkoumání. Z metod jsou nejčastěji využívány ankety, dotazníky, rozhovory, různé druhy stupnic k měření psychické pohody, životního uspokojení, sebedů-věry, úzkosti, deprese, kvality života, pracovních hodnot apod. Kvalifikovaná šetření jdou za hranice verbalizace problému, obsahují hloubkové analýzy pod-mínek sociálního prostředí i různá fyziologická měření (O. Brien, 1986; D. Fryer, R. L. Payne, 1986; P. B. Warr, 1987; D. Fryer, 1988).

I když není možné srovnávat situaci nezaměstnaných v době hospodářské krize ve 30. letech s dnešními nezaměstnanými, finanční těžkosti provázejí jedince se ztrátou práce i dnes (W. W. Daniel, 1974; C. Brinkmann, 1976; B. Buch-tová, 1992). Ovšem i přes relativně lepší současnou materiální situaci je dnes psychická zátěž nezaměstnaných srovnatelná s dobou před více než šesti deseti-letími. Tehdy i dnes ztráta práce a vykolejení ze zažitého životního rytmu střídání


práce a odpočinku způsobuje problémy v organizaci denního života. I dnes je vyřazení ze společenského pracovního procesu spojeno s hlubokým znejistěním životní perspekdvy jednotlivce a se zkušeností sociální izolace, individuální závislosti a bezmoci v jednání. Kdo se dnes nechová podle ekonomického diktátu, sice nezahyne, ale na horizontu se rýsuje jeho deklasování (T. W. Adorno, 1972).

Důsledky současné ztráty práce pro člověka, které mají nepříznivý vliv na osobnost, citují psychologické profesní organizace v časopise Psychologie Heute (E. Kirchler, 1993, s. 49-51): „Kromě ekonomického strádání a sociálního sestupu, které se týkají mnoha nezaměstnaných, potvrzuje výzkum četné psychologické důsledky ztráty práce. V závislosti na vzestupu hromadné nezaměstnanosti byly zjištěny tyto důsledky: • zvýšení kriminality, zvláště mladistvých, • nárůst drogové závislosti, pokusů o sebevraždu a depresivních symptomů, • zvýšení počtu pacientů přijatých do psychiatrických klinik, • nárůst psychosomatických onemocnění (srdeční choroby, žaludeční vředy,

kloubní revmatismus), • zhoršení psychických poruch.

U jedince vede současná ztráta práce: • k poklesu sebedůvěry, ke snížení pocitu vlastní hodnoty, k poklesu důvěry

vůči ostatním lidem; • k depresi, fatalismu a k apatii jako poslednímu stupni psychického strádání

dlouhodobě nezaměstnaných, který je spojen s pocitem ztráty vlastní hodnoty a s beznadějí;

• k nárůstu sociální izolace; • k obviňování vlastní rodiny ze ztráty práce.

U rodinných příslušníků nezaměstnaných byly pozorovány tyto důsledky: • nárůst konfliktů v rodině v důsledku odchodu člena rodiny z pracovního a spo-

lečenského života, • u dětí nezaměstnaných rodičů nárůst vývojových poruch (např. emoční labili-

ta, antisociální chování), slabé výkony ve škole a zhoršení prospěchu, problé-my ve vztazích v rodině (např. ztráta autority nezaměstnaného otce).

U zaměstnaných vede zkušenost s masovou nezaměstnaností a s tím spojený strach z hrozícího propuštění k: • zesílení tlaku na výkon, • zvýšení konkurenčního tlaku, což způsobuje ztrátu solidarity zaměstnanců

podniku, • omezení oprávněných odchodů na nemocenskou a k omezení žádostí o lázeň-

ské pobyty."


4.3 Nezaměs tnan í v České republice po roce 1990

Nedobrovolný odchod ze zaměstnání je nyní podrobně studován i v České republice, kde s přechodem na tržní ekonomiku poprvé po šedesáti letech vznikla

"stnanost.

výzkumné práci jsme se v roce 1992 (B. Buchtová, 1992) zaměřili na zkoumání sociálně psychologických důsledků aktuální i potenciální ztráty práce v regionu, v němž došlo k omezení výroby s postupným snižováním počtu pra-covních míst. Soustředili jsme pozornost na organizaci, která poskytovala v měst-ské lokalitě a pro spádovou oblast zaměstnání pro 4500 pracovníků. Propuštění z práce bez zajištění náhradních pracovních příležitostí bylo velkým zásahem do života lidí.

Cílem práce bylo zjistit: • postoje pracovníků ke ztrátě vlastní práce, • subjektivní prožívání této ztráty, • životní strategie nezaměstnaných při překonávání zátěžové situace.

Ke zjišťování názorů a postojů potenciálně nezaměstnaných pracovníků jsme uskutečnili řízený rozhovor. Zahrnoval 14 položek, bez časového limitu na odpo-věď. Otázky byly formulovány jako otevřené se zaměřením získat co největší variabilitu odpovědí:

1. Co se Vám líbilo na Vašem povolání, v čem jste nacházel/a největší uspoko-jení?

2. Co jste považoval/a za důležité pro svůj vztah ke každodenní práci? 3. Co bylo nejčastějším zdrojem Vaší nespokojenosti v práci? 4. Jak Vám byla předána zpráva o výpovědi ze zaměstnání? 5. Jak jste přijal/a tuto zprávu? 6. Jak prožíváte svoji současnou životní situaci provázenou výpovědí ze zaměst-

nání? 7. Jak přijala zprávu o Vaší výpovědi ze zaměstnání Vaše rodina? 8. Které životní situace se stanou pro Vás nyní obtížněji zvládnutelné (lépe

zvládnutelné)? 9. Kdo je v současné době vaší největší oporou?

10. Jaký je Váš současný zdravotní stav? 11. Které ze svých schopností si nejvíce považujete? Pro co máte dobré předpo-

klady, co umíte lépe než jiní lidé?

4.3.1 /Autoreflexe aktuální a potenciální ztráty práce


12. Přemýšlel/a jste o způsobu nalezení nové práce? Za jakých podmínek jste ochoten přizpůsobit se požadavkům nového zaměstnání - změnit svoji pro-fesi, změnit bydliště, pracovat odloučeně od rodiny, soukromě podnikat, pracovat v zahraničí?

13. Byl/a jste informován o povinnostech nezaměstnaného? 14. Jak byste zhodnotil/a v době vašeho odchodu z organizace vztah vedoucích

pracovníků ke spolupracovníkům, dále informovanost pracovníků, vztahy mezi lidmi...?

Z druhé vlny propouštěných pracovníků jsme do výzkumného souboru ná-hodným výběrem zařadili každého pátého pracovníka. Soubor tvořilo 68 pracov-níků, z toho 22 mužů a 46 žen. Průměrný věk respondentů byl 41,14 roku. Základní vzdělání (v celém souboru) mělo 13,24 %, vyučených bylo 52,94 %, vyučených s maturitou bylo 30,88 % a vysokoškolské vzdělání mělo 2,94 %. Podle délky praxe byla nejpočetněji zastoupena skupina pracovníků v rozmezí 21 až 30 roků - 44,12 %, dále 31 a více roků - 23,52 %, 11 až 20 roků - 14,71 % a do 10 let 17,65 %. V partnerském vztahu žilo 83,8 % respondentů, 16,2 % žilo osamoceně (rozvod, svobodný), 17,7 % respondentů bylo pracovně zařazeno v kategorii technicko-hospodářských pracovníků a 82,3 % v dělnické kategorii.

Výsledky rozhovorů jsme zpracovávali kvantitativní i kvalitativní analýzou obsahu odpovědí. O zachycení vztahů mezi indikátory prožívané zátěžové situace a nezávisle proměnnými faktory (pohlaví, věk, profese, vzdělání, délka praxe) jsme se pokusili uplatněním systémového přístupu. Cílem obsahové analýzy bylo předejít ztrátě mnohých cenných informací a podnětů.

Zjistili jsme: • výraznou subjektivní podmíněnost vnímání komplexu faktorů ztráty práce; • regionální, podnikovou a individuální nepřipravenost na fenomén nezaměst-

nanosti; • nezbytnost celospolečenské, regionální a rodinné podpory pro zvládnutí frust-

race ze ztráty práce; • nezbytnost výchovy k potenciální nezaměstnanosti.

I . S u b j e k t i v n í p o d m í n ě n o s t v n í m á n í k o m p l e x u f a k t o r ů z á t ě ž o v é s i t u a c e při z t r á t ě p r á c e

Faktory, které podmiňují vnímání a prožívání situace ztráty zaměstnání, rozumí-me: osobní dispozice, věk, pohlaví, výše dosaženého vzdělání, typ kvalifikace, rodinné zázemí. Tyto faktory problematizují každý nedostatečně diferencovaný přístup, ale i pomoc psychologického rázu.


1. Typy reakcí na zprávu výpovědi ze zaměstnání Psychický šok Z celého souboru skupina 44,1 % pracovníků přiznávala psychickou náročnost situace ztráty zaměstnání a popisovala ji stavem psychického šoku. Tato reakce byla převažující u žen (55,6 %) ve srovnání s 18,2 % u mužů.

Pasivita a rezignace Nechuť až apatii k práci, provázenou ztrátou motivace ke společenské aktivitě, jsme zjistili u 17,7 % pracovníků. Výpovědní lhůta zahrnovala dobu dvou měsíců a u mnoha pracovníků byla provázena neochotou podílet se na dalším plnění jakýchkoli úkolů organizace. Tato reakce byla důsledkem neinformo-vanosti pracovníků o situaci v organizaci i důsledkem špatných mezilidských vztahů.

Obranný postoj Zaujímání obranného postoje bylo výrazněji zastoupeno u mužů (27,8 %) než u žen (10,9 %) a pozitivně korelovalo s dlouholetou praxí v organizaci. Aktivita pracovníků se projevovala snahou diskutovat o problému, nalézat vysvětlení své výpovědi, nesmiřovat se s direktivním rozhodnutím organizace, která podle jejich mínění nezvážila jejich schopnosti a mnohaleté zkušenosti spolu s bohatým „know-how". Podle výpovědi pracovníků nedocenění jejich schop-ností i omezená možnost projevit a obhájit vlastní názor vedly ke ztrátě sebedůvěry, a někdy dokonce až k pocitům studu a zbytečnosti.

Výzva k hledání nové práce Čtvrtá skupina zahrnovala jedince s aktivní reakcí na ztrátu zaměstnání. Zjis-tili jsme, že u mužů byla ztráta práce daleko častěji výzvou k hledání nového zaměstnání (33,8 %) než u žen (8,7 %). Aktivní přístup byl charakteristický pro mladší věkové kategorie pracovníků do 30 roků a mezi 31-40 roky. U této skupiny se však často objevila snaha využít co nejvíce dosavadní podmínky zaměstnání a na úkor organizace řešit nové pracovní uplatnění.

2. Individuální prožívání ztráty zaměstnání Zhruba čtvrtina pracovníků prožívala stavy bezmocnosti se sebou samým, stej-nou část souboru provázely pocity strachu, tísně a nejistoty. Lidé se často vyjadřovali obsahově neurčitými metaforami, např. „vidím vše černě", „jsem zdrcený", „nic mne netěší", „je mi nanic" apod., což bylo obtížné kategorizo-vat. Další čtvrtina reagovala ztrátou zájmu o práci. Výpovědi o prožívání ztráty zaměstnání nepřinesly průkazné rozdíly mezi muži a ženami. Z hlediska věku byla ztráta zaměstnání nejzávažnější pro věkovou skupinu mezi 41-50 roky a dále pro pracovníky předdůchodového věku (5 let před odchodem do dů-chodu). Tyto skupiny pracovníků prožívaly pocity bezradnosti spojené se


strachem, tísní a nejistotou, s postupnou ztrátou sebedůvěry. Častěji než pracovníci v jiných věkových skupinách reagovali tito lidé ztrátou motivace k práci. Spolu s pracovní rezignací se projevila i rezignace na společenskou aktivitu, kterou pracovníci vyjadřovali slovy „stáhnu se do ulity", „jsem teď raději sám se sebou", „vyhýbám se známým", „cítím se vyřazený ze života". Obecný vzorec chování tedy představoval uzavírání se do sebe, redukci akti-vity a sociálních kontaktů.

3. Přeceňování faktorů vnější determinace ztráty práce Subjektivní nadhodnocení vnějších faktorů (snížení životní úrovně, dočasná závislost na společnosti) vyvolalo u nezaměstnaných (jak mužů, tak žen) silné narušení vazby ke společnosti.

4. Bariéry v adaptaci nezaměstnaných pracovníků Nejvíce vystoupila do popředí neschopnost reagovat na nové podmínky trhu práce, která byla způsobena dlouhodobým kolektivní soužitím. Zvyklosti z kolektivního života (padesáti- až osmdesátičlenné skupiny pracovníků), vznikající pracovní návazností jednotlivých operací a upevňované následnými sociálními aktivitami - společným stravováním, oslavou životních jubileí, sdílením rodinných starostí, zdravotních problémů, apod. - , byly jedinci (ze-jména ženami) vnímány a popisovány jako součást jejich „pocitu bezpečí". I když tyto návyky z kolektivního soužití byly pro nezaměstnané ostře proží-vanou ztrátou, zdá se, že později by mohly být také novým motivujícím prvkem k získání větší samostatnosti a průbojnosti při hledání nového zaměst-nání.

5. Obavy nezaměstnaných z budoucího zvládání životních situací Prohloubení ekonomické nejistoty Pro více než polovinu pracovníků byla ztráta práce spojena s představou poklesu životní úrovně (57,4 %). Ekonomická deprivace nezaměstnaných navazovala na hlubší kvalitativní proměny jejich jednání a chování a zasahovala do rodinného života.

Ztráta pracovní aktivity Ztráta pracovní funkce byla závažnější pro muže než pro ženy (22,7 %: 10,9 %). Při analýze obsahu odpovědí jsme zjistili, že ztráta práce byla spojována nejen s uvědoměním si definitivního konce mnohaleté pracovní činnosti v dosavad-ním profesním okruhu, ale i se ztrátou funkce sociálně kooperační, s obavou před sociální izolací. V určitém zobecnění vyjádřili pracovníci obtížně zvlád-nutelnou životní situaci výrazy „připadám si jako vyřazený ze života", „uzav-řela jsem se sama do sebe", „postihl mne nezasloužený trest".


Problémy v rodinném soužití Vzrůst rodinného napětí vyvolaného ztrátou práce pociťovalo 20,6 % respon-dentů, z toho daleko častěji muži (27,3 %) než ženy (17,4 %). Zvýšené rodinné napětí se projevovalo hlavně u mladších věkových kategorií (67,5 %). Bylo vnímáno především ve spojitosti s ekonomickou zátěží. Zejména u mužů vznikaly obavy z toho, jak jejich okolí přijme fakt, že ztratili roli živitele rodiny. Muži se obávali zvláště ztráty autority u svých dospívajících dětí. Zeny (ze-jména starší věkové kategorie 51a více roků) uváděly v souvislosti se ztrátou práce i dočasnou výhodu, že mohou více pečovat o domácnost a rodinu. Dále jsme se setkali i s úvahami, že řešením ekonomického strádání z nezaměstna-nosti by mohlo být přesunutí péče o staré a mladé lidi z rodiny na stát (umístění starých lidí do ústavů, studujících do kolejí, využívání menz).

6. Zhoršení zdravotního stavu nezaměstnaných Téměř čtvrtina respondentů (v rovnoměrném zastoupení mužů i žen) uváděla aktuální subjektivní příznaky neurotických potíží, spojených se zvýšenou úna-vou, nespavostí, stavy úzkosti, celkovým napětím a vnitřním neklidem. Sedm-náct celých sedm desetin procenta respondentů, z nichž někteří byli zařazeni v dosavadním zaměstnání mezi pracovníky se změněnou pracovní schopností, mělo vážné zdravotní problémy. Neurotické příznaky se projevovaly nejvíce u věkové kategorie pracovníků 41-50 roků (23,5 %) a u pracovníků předdů-chodového věku (8,8 %). Značným zdravotním hendikepem, tíživým zejména pro starší ženy, které byly propuštěny ze zaměstnání, bylo snížení zrakové ostrosti způsobené dlouhodobým vykonáváním pracovní činnosti příliš zatě-žující zrakový orgán.

7. Postoje nezaměstnaných k hledání nového zaměstnání Aktivní postoj Spočíval v rozhodnutí pro soukromé podnikání, spojené popřípadě se zahra-niční spoluprací a občasným odloučením se od rodiny - 20,6 % pracovníků, s větším zastoupením mužů než žen (36,4 % : 23,1 %).

Postoj „přizpůsobení se" Více než polovina respondentů byla při přijetí podmínek nového zaměstnání ochotna změnit svoji původní profesi (jak muži, tak i ženy), v ojedinělých případech změnit i své bydliště.

Pasivní postoj U 14,7 % žen se ukázala bezradnost při rozhodování o jiných podmínkách zaměstnání. Doufaly, že se jim podaří nalézt zaměstnání i se stávající profesní kvalifikací a při zachování předchozích životních podmínek.


I I . R e g i o n á l n í , p o d n i k o v á a i n d i v i d u á l n í n e p ř i p r a v e n o s t na f e n o m é n n e z a m ě s t n a n o s t i

1. Odborná nekompetentnost vedoucích pracovníků v práci s lidmi Zbavování se odpovědnosti Zprávu o výpovědi z pracovního poměru obdrželo 82,4 % pracovníků doporu-čenou poštovní zásilkou (i když ještě v organizaci pracovali), všeobecně lidmi označovanou „bílá obálka". Byla bohužel zaslána i lidem se změněnou pracov-ní schopností, ženám na mateřské dovolené, mužům na základní vojenské službě i všem práce neschopným z důvodu nemoci. To mělo rozhodující vliv na počáteční reakci na ztrátu zaměstnání i na pozdější chování nezaměstnané-ho. Mnozí z pracovníků odpracovali v organizaci 30 a více roků, plně se podři-zovali jejím zájmům a aktivně spolupracovali při náročném zvládání pracov-ních úkolů. Neosobní způsob předání výpovědi hodnotili pracovníci ve svých výpovědích velmi negativně, často s pocity křivdy a zatrpklosti. Z analýzy obsahu rozhovorů také vyplynulo, že mnozí neznali skutečný důvod svého odchodu, nikdo jim ho patřičně nevysvětlil. Zcela jiné byly výpovědi respon-dentů z pracoviště, kde odpovědný vedoucí pracovník spolu s mistrem a zá-stupcem odborové organizace pozvali jednotlivě pracovníky k rozhovoru na odchodnou a ocenili jejich dosavadní pracovní úsilí.

Tendence k alibismu Ve výpovědích pracovníků jsme se setkali s tzv. „alibismem" ze strany vedou-cích pracovníků organizace. Docházelo k tomu, že výpověď byla zaslána k urči-tému dni všem pracovníkům a v průběhu výpovědní lhůty vedoucí pracovníci nabídli vybraným pracovníkům znovu návrat do práce. Zbavili se tak odpo-vědnosti za případné vysvětlení, proč došlo pouze u některých lidí k ukončení pracovního poměru. Rada kvalifikovaných pracovníků však nepřistoupila na tuto „hru s lidmi" a raději nadobro odešla z organizace. Podnik tak postupně ztrácel vysoce kvalifikované a výkonné pracovníky. Zamýšleli jsme se také nad obsahem výpovědí těch, kteří dojížděli za prací do organizace z okolních vesnic. Forma zaslání výpovědi ze zaměstnání doporučenou poštovní zásilkou byla „signálem do terénu". Všichni ve vesnici věděli, že dotyčný obdržel „bí-lou obálku" a bude bez práce. Stal se „označkovaným" člověkem, protože nezaměstnanost byla v té době a stále ještě je u většiny lidí spojována s před-stavou neschopnosti a lajdáckosti.

Nezájem o perspektivu organizace a hledání cest k vlastnímu prospěchu Setkali jsem se také s reakcí některých pracovníků, kteří se snažili využít vzniklou situaci v organizaci co nejvíce ve svůj prospěch. Hledali cesty k vlast-nímu obohacení, ale ne vždy správné a morálně čisté. Ke konfliktu sociálních


zájmů tak docházelo mezi pracovníky, kteří zůstali v organizaci, a pracovníky, snažícími se z „odumírajícího těla" organizace získat výhody pro budoucí podnikání.

2. Negativní podnikové sociální klima Špatné mezilidské vztahy Ke zhoršení mezilidských vztahů v organizaci docházelo s postupným snižo-váním stavu pracovníků v důsledku odbytové nezajištěnosti produkce podni-ku v tuzemsku i v zahraničí, včetně konverze zbrojní výroby. V organizaci nastoupilo nové vedení, které se soustředilo na organizační změny, avšak zvýšení produkce, a tím i odbytu, nenastalo. Podle výpovědí dotazovaných se patrně projevila i nízká kompetence nových vedoucích pracovníků. Neinfor-movanost řadových pracovníků o současné situaci v podniku a jeho perspek-tivě vytvářela atmosféru napětí a pracovní nejistoty. Lidé chodili celé měsíce do práce s napětím, strachem a obavami před budoucností. Potlačovaný strach ze ztráty zaměstnání snižoval tvořivost a efektivnost pracovníků, které by jinak bylo možno využít ve prospěch jednotlivce i organizace. Do mezilidských vztahů se promítaly i střety stoupenců minulého režimu a současných spole-čenských a politických změn. Ve verbálním hodnocení mezilidských vztahů se často vyskytovala slova „pokrytectví, neúcta jednoho ke druhému, závist, sobectví, bezohlednost".

Neinformovanost pracovníků o situaci v organizaci Neinformovanost pracovníků o změnách v podniku a jejich dopadu na ně vyvolávala pocity rozmrzelosti nad tím, že oni sami nestojí za to, aby byli infor-mováni. Nepřímo tak vyjadřovali přirozenou „potřebu uznání". Direktivní roz-hodování o změnách ve výrobním programu, uspořádání pracovišť a o mzdo-vých podmínkách vyvolávalo u lidí odpor i tehdy, když změny byly nezbytné a užitečné. Hrozba ztráty zaměstnání u řadových kvalifikovaných pracovníků bránila rozvoji jejich iniciativy a tvořivosti i dalšímu vzdělávání, a spíše vedla k hledání jistoty mimo hlavní zaměstnání, popřípadě k využívání možností vedlejších příjmů.

Malá aktivita odborového hnutí Strukturální změny v organizaci a jejich dopad na zaměstnanost pracovníků vyžadovaly prodiskutování řady problémů na úrovni dvou partnerů - vedení organizace a zástupce pracujících (odborového hnutí). Pracovníci často vyslo-vovali názor o naprosté nefunkčnosti odborové organizace, charakterizovaný pozicí „nerovnocenného partnera". Při řešení citlivých personálních otázek (viz předání výpovědi o nadbytečnosti, neinformovanost pracovníků atp.) převažovala ze strany vedení organizace direktivní opatření.


Propouštění kvalifikovaných pracovníků K závažným závěrům patřilo zjištění, že nezaměstnanost v organizaci postihla jak vysoce kvalifikované dělníky, tak často i celé kvalifikované kolektivy. Rozpad vysoce kvalifikovaných dělnických kolektivů znamenal ztrátu výrob-ního potenciálu, který se stal v období oživení ekonomického rozvoje těžko nahraditelný.

3. Odborná nekompetentnost pracovníků úřadů práce v jednání s lidmi Setkání s úřadem práce hodnotila téměř polovina pracovníků s nedůvěrou v tuto instituci: charakterizovali ji jako „neosobní úřad" s vysvětlením, že poprvé zde prožili pocity „člověka bez minulosti". Formou určitého zobecnění mohou být slova 471etého muže: „Nikdo se nezajímal, co jsem za člověka, jak jsem si v životě doposud vedl, jak jsem byl úspěšný v práci, co rodina, zdra-ví..." Úřad práce však přesto lidem nabízí práci. Ale zcela jinou než původní, neodpovídající jejich kvalifikaci a méně placenou. Z rozboru obsahu výpovědí vyplynulo, že lidé argumentačně nezvládají situaci nezaměstnaného, že ne-umějí zvážit, vyslovit a obhájit své kvalifikační předpoklady. Proto jsou dez-orientováni a psychicky frustrováni. Většina aktuálně nezaměstnaných se chtěla do práce vrátit a lidé postupně zvažovali podmínky, za nichž by novou práci přijali. Jejich podmínky pro přijetí nové práce byly však příliš zatíženy představou vlastních odborných schopností, potvrzených v minulém zaměstnání. To nezřídka vytvářelo zábra-ny přijmout jinou, méně placenou nebo nízko ceněnou práci.

4. Nedostatečné právní vědomí propouštěných pracovníků Více než polovina pracovníků (66,2 %) neměla jakékoliv informace o právech a povinnostech nezaměstnaného. Zbývající část (v rovnoměrném zastoupení mužů i žen) získala informace prostřednictvím masmédií (17,7 %). Na úřadech práce obdrželi bližší informace o povinnostech nezaměstnaného spíše ženy (19,6 %) než muži (9,1 %). Nedostatečné právní vědomí propuštěných pracov-níků často způsobovalo jejich obtížnou orientaci v nové životní situaci a při-spívalo k jejich zbytečné nervozitě a úzkosti.

5. Snížený pocit osobní odpovědnosti V důsledku dlouhodobé závislosti jedince na direktivních rozhodnutích socia-listického režimu došlo u mnoha pracovníků k oslabení pocitu sebedůvěry. Centralistické rozhodování v minulosti posilovalo závislost jedince na společ-nosti. Produkovalo sníženou potřebu starat se o své životní podmínky, nezájem být odpovědný sám za sebe. Z rozhovorů s nezaměstnanými bylo zřejmé, že jejich vlastní sebehodnocení pracovních schopností je značně neobjektivní. Snažili jsme se často společně uvažovat o jejich pracovních předpokladech pro trh práce. I když velká většina


lidí uznávala potřebu odpovídat na otázku „co můžete nabídnout na součas-ném trhu práce", tázaní současně přiznávali, že je to jejich první vážnější sebereflexe. V odpovědi byli často bezradní.

I I I o l e č e n s k á , r e g i o n á l n í a r o d i n n á p o d p o r a p ro utí f r u s t r a c e ze z t r á t y p r á c e

1. Formy pomoci ze strany rodiny Pro téměř 67,7 % nezaměstnaných byl životní partner nejvíce pociťovanou duševní oporou v zátěžové situaci při ztrátě životní jistoty. Pro 13,2 % respon-dentů to byly především děti, 10,3 % mužů a žen uvádělo přátele a 8,8 % respondentů nalézalo pochopení u svých příbuzných. V těchto výpovědích jsme nezjistili průkaznou rozdílnost mezi muži a ženami. Ve 38,2 % nezaměst-naní uváděli, že rodinné zázemí jim pomáhalo významně překonávat obtížnou životní situaci ztráty zaměstnání. Ve výpovědích mužů a žen se často opakovalo „člověk potřebuje vědět, že není v této situaci sám, že má někoho, o koho se může opnV.ÍKonstruktivní přístup k řešení situace ze strany rodinných pří-slušníků, spojený s pomocí při hledání nového zaměstnání, uvádělo 20,6 % nezaměstnaných. V obou zmíněných odpovědích opět nebyl zjištěn průkazný rozdíl mezi muži a ženami. Často jsme se setkávali s názorem, že důležitou roli ve vzájemném pochopení prožívané ztráty zaměstnání vytvářela skutečnost, že v organizaci pracovali spolu s nezaměstnanými i jejich rodinní příslušníci, kteří však propuštěni nebyli. Ti byli seznámeni s novou situací v organizaci, a to přispívalo k poci-tům sounáležitosti a vzájemného pochopení^

2. Pracovně profesní a psychologické poradenství při úřadech práce Z rozhovorů s nezaměstnanými lidmi vyplynula společenská potřeba pracovně profesního a psychologického poradenství. Zvýšenou potřebu této služby vyžadovaly zejména rizikové skupiny nezaměstnaných, mezi které jsme ve výzkumném šetření zařadili mladší věkové skupiny do 30 let, starší občany, ženy, občany se změněnou pracovní schopností, nekvalifikované pracovníky a minoritní skupinu Romů. Pracovně profesní a psychologické poradenství při úřadech práce, jak se uká-Tálo, nemělo charakter individuálního přístupu. Také posuzování situace nezaměstnaného nenavazovalo na spolupráci s dalšími psychologickými a in-terními službami v rámci úřadů práce. Poslání poradenství tohoto typu spat-řujeme v prevenci, která spočívá v předcházení a zvládání psychicky i životně náročných komplikací ze ztráty práce. Ekonomicky rozvinuté země, které mají s dlouhodobou nezaměstnaností zku-šenost, se snaží jak o její regulaci, tak o zmírnění negativních dopadů ztráty práce na člověka a společnost. Věnují pozornost i duševní stránce zdraví,


nepodceňují služby psychologů, poradenských center a krizových linek, kam se lidé mohou obrátit o pomoc. Opomíjení péče o problémy dlouhodobě nezaměstnaných lidí vede často k jejich ambulantnímu léčení a hospitaliza-cím, což stojí společnost daleko více prostředků. V ojedinělých případech může zanedbání této péče vést i k sebevražedným pokusům.

3. Finanční a morální podpora ženám, starším pracovníkům a pracovníkům se změněnou pracovní schopností Podobně jako v jiných rozvinutých zemích Evropy i dosavadní vývoj neza-městnanosti u nás ukázal, že ekonomické strádání postihlo větší měrou někte-ré sociálnědemografické a socioprofesní skupiny. Jde zejména o ženy s malými dětmi (samoživitelky), skupiny lidí předdůchodového věku a pracovníky s narušeným zdravím, kteří by ještě byli schopni se zařadit do pracovního procesu. Vzhledem ke snížené schopnosti adaptace je uplatnění těchto skupin na trhu práce obtížné (dále viz rizikové skupiny nezaměstnaných).

I V . P ř í p r a v a na m o ž n o s t z t r á t y p r á c e Závěry našeho výzkumu nás v té době vedly k přesvědčení, že je nezbytné pro-fesionálně se zabývat preventivní přípravou lidí na možnost ztráty práce - vycho-vávat občany k potenciální nezaměstnanosti. Zdálo se nám, že je potřebné lidem připomínat a vysvětlovat, že nezaměstnanost je součástí strukturních přeměn ekonomiky postmoderní společnosti. Zjistili jsme, že školní výuka a výchova mladých lidí nezahrnuje přípravu na možnost ztráty práce, že je nevede k prů-běžnému získávání nových poznatků a k rozvoji tvořivého myšlení tak, aby mohli později přijímat společenské systémové změny. Také management firem by se měl poučit z první vlny naší nezaměstnanosti a případné další propouštění pra-covníků chápat jako výzvu k dodržování etických pravidel v rámci nově pojaté firemní kultury.

Na rozdíl od psychologických výzkumů nezaměstnanosti v zemích s rozvinu-tou ekonomikou jsme se v našich podmínkách setkali s rysy nezaměstnanosti, které byly ovlivněny faktory z minulého vývoje naší společnosti. Ukázalo se, že tyto faktory se dosud výrazně podílejí na chování lidí a omezují jejich schopnost racionálně reagovat na nové podmínky. V osobnostní rovině jde o nedostatečnou profesní sebereflexi, o snížený pocit odpovědnosti za rozvoj vlastních schopností, o myšlenkovou rigiditu. Jde však také o neprožitou zkušenost změny zaměstnání a ztráty práce, o chybějící schopnost vyrovnat se s pocity méněcennosti při ztrátě zaměstnání. Vzhledem k odlišné sociální zkušenosti chybí většině našich star-ších lidí osobní odvaha a ochota investovat do vlastní kvalifikace, schopnost s nadhledem zvládat nepřízně. Aby překonali problémy spojené se ztrátou práce, budou lidé nuceni změnit přístup k pracovnímu i životnímu uplatnění. Bude to patrně vyžadovat průběžné odborné studium, neustálé úsilí o rozvoj vlastních schopností.


4.3.2 Širší kontext výzkumu aktuální ztráty práce Z výsledků pohovorů s lidmi se ztrátou práce vyplynulo, že vysoce aktuálním úkolem nezaměstnaných je naučit se odpovědně jednat sám za sebe. Americký odborník v oblasti obchodu Phil Laut (1992) příznačně uvádí, že pro některé lidi znamená zaměstnání po citové stránce pokračování dětství. Tehdy jsme se nauči-li, že dobré věci pocházejí od jediného člověka - od maminky. Vyvolává-li v nás ztráta zaměstnání paniku, jsme na svém zaměstnavateli stejně závislí jako v dět-ství na mamince. Naše závislost může být ještě širší, může se vztahovat až na současná opatření státu, která často ztěžují přechod od dřívější kolektivní a pa-ternalistické závislosti k individuální odpovědnosti.

Náš stát se snaží důsledky nezaměstnanosti zmírnit vytvářením umělých pracovních příležitostí, které však neposkytují pracovní jistotu. Řešením není ani předčasný odchod do penze, protože předčasně propuštěné pracovníky provázejí podobné psychické problémy jako nezaměstnané. A navíc odchod do předčasné-ho důchodu dnes znamená i finanční ztrátu ve vyplácené celoživotní penzi. Diskutabilní je i zkušenost s vytvářením „sociálních sítí", podpor v nezaměstna-nosti, které mají zeslabit bezprostřední dopad ztráty práce. Finanční podpora v nezaměstnanosti totiž nezabrání psychosociálním a zdravotním důsledkům dlouhodobé ztráty práce, které mají ekonomické příčiny jen zčásti. U mladých lidí pak vysoká podpora v nezaměstnanosti snižuje motivaci k hledání práce.

Vzhledem k nezaměstnaným je ze strany politiků a představitelů státní správy (zastoupených úřady práce) nevhodné obvyklé tvrzení o všeobecném dostatku pracovních míst, tj. např. formulace, že ten, kdo chce, si vždy práci najde. U mnoha lidí (zejména v regionech s vysokou nezaměstnaností) vyvolávají tato prohlášení ještě silněji pocit vlastní neschopnosti najít si nové zaměstnání. Pocity sebeobvi-ňování a deprese se dostaví nejen při vlastním neúspěchu v hledání nové práce, ale také v důsledku neschopnosti osvojit si složité postupy při tomto hledání. Odstoupení z trhu práce bývá často způsobeno ztrátou odvahy po předchozím neúspěchu hledat nové zaměstnání. Společnost, zejména regionální státní správa, také dosud plně neprosadila výhodný daňový systém pro podnikatele, kteří umějí vytvořit pracovní místa pro další zaměstnance nebo najít uplatnění pro nezaměst-nané dobrovolnými nevýdělečnými charitativními činnostmi.

Zkušenosti z terénního šetření ukázaly, že lidé reagují na ekonomické a so-ciální podmínky tržního hospodářství velmi diferencovaně. Vyšší dynamiku ži-votních podmínek chápou mnozí jako příležitost měnit své životní podmínky vlastní aktivitou. Plánují soukromé podnikání, zvyšují si kvalifikaci, hledají nové zaměstnání, rozvíjejí své zájmy a aktivity mimo pracovní trh (například dobrovol-nou prací pro obec) a rozšiřují si vlastní síť sociálních styků. S konstruktivní adaptací jsme se častěji setkali u nezaměstnaných s dobrým rodinným zázemím. Velké skupiny lidí však podléhají nejistotě, depresi, nezájmu až neschopnosti měnit naučené stereotypy chování z období vlády minulých ekonomických vzta-


hů. Jejich pracovní pasivita spojená s kritikou změn vede tak často k defenzivní životní strategii.

Záleží na obranných reakcích jedince, na jeho vnitřní odolnosti, na sociálním zázemí, na tom, zda a v jaké míře jsou postiženy jednotlivé složky psychického života. Někteří lidé jsou pravděpodobně více disponováni k tomu, aby ztráta zaměstnání postihla jejich psychickou rovnováhu. Při výzkumech dlouhodobé nezaměstnanosti M. White zjistil (1985), že psychické potíže byly častější u lidí, kteří měli zdravotní nesnáze ještě před ztrátou práce. Také chronické zdravotní potíže korelují s následným zhoršením zdravotního stavu po ztrátě životní jistoty. Warrův výzkum (1987), zaměřený na retrospektivní hodnocení lidí, kteří zaujali při ztrátě práce konstruktivní adaptivní strategii, prokázal, že tito jedinci byli již v průběhu života predisponováni svými vlastnostmi.

V našem šetření jsme se pokusili identifikovat některé způsoby prožívání a vyrovnávání se s náhlou ztrátou zaměstnání v regionálních podmínkách. Poučná tu může být zkušenost z holandského výzkumu, zabývajícího se dlouhodobou nezaměstnaností uvnitř městského prostředí (G. Engbersen, K. Schuyt, J. Tim-mer, 1990). Výsledky tohoto výzkumu potvrzují, že stálé zaměstnání před ztrátou práce vede k dlouhodobé nezaměstnanosti. Dojde-li totiž k útlumu celých prů-myslových odvětví (u nás například v 90. letech elektrotechnický průmysl), lidé s celoživotním zaměstnáním v těchto odvětvích mají větší tendenci stát se neza-městnanými (jestliže není již předtím systematicky hledána a rozvíjena možnost alternativního zaměstnání jako například ve Švédsku). Úpadek průmyslových odvětví tedy přináší nezaměstnanost pro ty, kdo měli dříve stabilizované zaměst-nání. Pro tyto jedince se v holandském prostředí neobjevily žádné alternativy.

Klíčovým údajem, uváděným v souvislosti s reakcemi na nezaměstnanost, je spokojenost s prací v předcházejícím zaměstnání. Má-li pracovník z minulé práce pocit, že jeho schopnosti a dovednosti nebyly plně využívány a že nemohl aktivně ovlivňovat průběh pracovního procesu, projeví se tyto formovací efekty z minu-lého zaměstnání dvojím způsobem. Za prvé nemusí být příliš stresován tím, že práci ztratil. Za druhé se jeho zkušenost promítne do apriorního negativního postoje ke každému budoucímu zaměstnavateli. Proto také větší stresovou zátěž spojenou se ztrátou zaměstnání prožívají ti lidé, jejichž motivace k práci v přede-šlém zaměstnání byla vysoká, popřípadě ti, kteří byli v práci dlouhodobě úspěšní.

Z hlediska psychického prožívání ztráty zaměstnání by bylo možné provést typologické rozlišení reakcí pracovníků na ztrátu sociální jistoty - například typ apatický, rezignující, depresivní atp. K vymezení a posouzení těchto typů by však byl nezbytný rozsáhlý výzkum s bohatou dokumentací, hledající odpověď na podmíněnost typologie situačními proměnnými a vnitřními dispozicemi jedince, jeho zkušenostmi, ale i kulturou, jíž je součástí. V průběhu času se mění životní podmínky i jeho sociální příležitosti. Tuto typologii však komplikuje i to, že podstatnou úlohu zde sehrává délka doby ztráty zaměstnání (viz již zmíněná


holandská studie G. Engbersena, K. Schuyta, J. Timmera Kultury nezaměstna-nosti, Leyden 1990).

Poznali jsme, že na ztrátu práce si jedinci vytvářejí různé obranné mechanis-my. Nejčastější příčinou jejich duševního strádání je strach z toho, „co bude dál", provokující stálou sebeanalýzu a úzkostné stavy. Někteří lidé považují změny dané ztrátou práce (např. materiální situaci) za ponižující a obracejí se proti so-bě samým a celé společnosti. Mnohdy rozbití vnitřní harmonie, nespokojenost a strach vedou ke vzniku duševních krizí.

Ukazuje se, že v souvislosti s nezaměstnaností je důležité (kromě již zmíněné problematické typologie) i zkoumání proměny časové perspektivy jedince. Při každodenní produktivní práci má jedinec před sebou jednoznačný obraz časové struktury svých činností v průběhu dnů, týdnů a let - celého svého života. Při náhlé ztrátě práce se často projevuje dezorientace způsobená tím, že dosud jednoznačný průběh profesní i společenské činnosti náhle skončí a nastává prázdno, nejistota a úzkost: člověk neví, jak tuto novou situaci zvládnout. Neza-městnaní a jejich rodiny se zvýšenou měrou soustřeďují na minulost a současnost, ale pro budoucnost se u nich objevuje nechápavý až zmatený smysl. Pasivní


chování ve volném čase (např. polehávání na pohovce, které nevede k aktivnímu hledání nové práce) roste s délkou nezaměstnanosti. Toto ochromení časové perspektivy potvrzují i poznatky z oboru gerontologie: vyplývá z nich, že lidé, kteří si v životě staví odvážné plány a cíle (dle Vygotského tzv. „perspektivní zónu jedince") a kteří usilují o jejich splnění, nacházejí v životě mnohem dříve novou rovnováhu. Naopak lidé orientovaní jen do světa práce nabývají při náhlé ztrátě zaměstnání pocit, že přicházejí o „pevnou půdu pod nohama" a že život pro ně už nemá smysl.

Lidé předdůchodového věku byli v českých podnicích často propouštěni v první fázi. Tato neuvážená direktivní opatření ostře kontrastují s praxí v zápa-doevropských zemích i s poznatky gerontologie. U. Lehrová (1984, s. 45) v této souvislosti píše, že „...nucené zkracování doby profesionálního působení člověka je nejnákladnějším způsobem získávání pracovních míst. Sice se ušetří na částce vyplácené nezaměstnaným, za to se však nejen zvýší náklady na starobní důchod, ale navíc se zatíží rozpočet na zdravotnictví a na sociální služby. Zmizí totiž tak významný ,tréninkový faktor', jakým je prokazatelně zaměstnání a jeho prostředí pro udržení tělesných a duševních schopností u osob vyššího věku". Výsledky výzkumu potvrzují jednak značné rozdíly mezi staršími lidmi ve výkonnosti, odpovědnosti a sebekontrole, jednak přinášejí doklad o tom, že starší lidé mívají velmi dobré výsledky a výkonnost. Také počet absencí je u starších pracovníků ve srovnání s mladšími pracovníky nižší. Z tohoto hlediska je současná pracovní politika krátkozraká, ekonomicky nákladná a sociálně necitlivá. Často nucený odchod do důchodu je diskriminací starších pracovníků na trhu práce.

Důvody, které vedou vyspělé země k prodloužení pracovního poměru starších občanů, souvisejí i se skutečností, že každým rokem dochází k růstu nákladů na starobní důchody a zhoršuje se poměr mezi počtem ekonomicky aktivních a eko-nomicky neaktivních obyvatel. Podobný vývoj s časovým horizontem roku 2025 se vlivem nárůstu počtu starších osob uskutečňuje na celém světě.

Důležitá byla v našem výzkumu zjištění týkající se zdravotního stavu pracov-níků. Následkem ztráty zaměstnání docházelo ke zhoršení zdravotního stavu ve všech věkových skupinách lidí. Zpočátku subjektivně pociťované neurotické potíže jsou prvními symptomy závažnějších onemocnění (empirická zkušenost potvrzená v řadě výzkumů v souvislosti s dlouhodobou nezaměstnaností: P. B. Warr, P. R. Jackson, 1984; R. L. Payne, P. B. Warr, J. Hartley, 1984 a další).

Výsledky empirického šetření také ukázaly, jaké důsledky pro duševní zdraví propuštěných pracovníků může mít nekompetentnost managementu. Bez přimě-řené představy o strukturálních změnách v podniku žili pracovníci v neustálém napětí, úzkosti, bez možnosti předvídat a plánovat svoji budoucnost. Dokonce záměrně nebyla včas sdělena informace ani těm pracovníkům z vlny propouště-ných, kteří byli předem vybráni pro setrvání v organizaci. Zahraniční zkušenosti


s nezaměstnaností potvrzují obecný psychologický poznatek o negativním vlivu nejasné vlastní budoucnosti na zdraví jedince (P. B. Warr, 1987).

Snižování početního stavu pracovníků vyvolává vždy negativní reakce, a to nejen u propouštěných, ale často i u těch, kteří v organizaci zůstali. Proto řada západních společností ve vlastní zemi volí cestu uvolňování pracovníků jen v nejnutnějším případě a s velkou citlivostí. Spolu s odbory hledají alternativní řešení úspor nákladů, např. zkrácením týdenní pracovní doby. Jiné společnosti finančně dotují program snižování stavu svých pracovníků, např. finančním zvý-hodňováním těch, kteří dobrovolně odešli, nabízejí pomoc těm, kteří zvolili aktivní cestu k založení vlastní firmy. Některé společnosti dorovnávají hranici důchodových dávek zaměstnancům propuštěným do předčasného důchodu, dá-vají možnost ponechat si na čas služební auto, platí nemocenské a sociální pojiš-tění po dobu, než si člověk najde práci atp. Propouštění pracovníků se vyhýbají zejména japonští podnikatelé. Aby neztratili důvěru svých zaměstnanců, pro něž je firma druhou rodinou vyžadující absolutní celoživotní loajalitu k zaměstnava-teli, volí jinou cestu, i za cenu krátkodobého snížení zisků. Ve firemní kultuře je zde hluboce zakotven princip seniority, založený na myšlence celoživotní kariéry v jediné firmě.

Snižování početního stavu pracovníků však u nás často probíhá bez včasného vysvětlení skutečných důvodů odchodu, bez předchozího plánu. Procedurální a obsahová nekorektnost propouštění proto vyvolává pracovní nejistotu, vzájem-nou nedůvěru, pokles výkonnosti, navozuje stavy tenzí a úzkosti, poškozuje psychické zdraví jedince.

Dojde-li management podniku k závěru o nutnosti propouštění, pak by to měl být eticky přijatelný proces nejen pro ty, kteří odcházejí, ale i pro ty, kteří zůstávají. Neměl by být výsledkem pouhé ekonomické hry, boje o moc a vliv, nekalého tahu konkurence či lhostejnosti orgánů státní správy. Nutné je proce-durální promyšlení celé akce - přesné a včasné naplánování, vysvětlení rozsahu a důvodu propouštění. Teprve pak je možné realizovat (externě nebo interně) tzv. outplacementový program. Může jej připravit i personální oddělení, které ve spolupráci s úřadem práce a s firmami v regionu zváží možnosti uplatnění lidí bez práce a bezplatně nabídne propouštěným lidem školení. Jeho obsahem by napří-klad mělo být poučení, jak se připravit na hledání dalšího pracovního uplatnění - j a k psát životopis, jak si zpracovat přehled toho, co umím a znám, co jsem dosud nevyužil, jak zvládnout přijímací pohovor, jak se dobře prezentovat u budoucího zaměstnavatele atd. Problém propouštění je totiž nejen otázkou administrativní, právní, etickou a psychologickou, ale také zkouškou aktivity a strategie odborů, vyjadřuje úroveň firemní kultury.

Poznatky z našeho výzkumu ukazují, že náhlá ztráta práce je spojena s nega-tivními psychickými a zdravotními dopady na jedince a celé skupiny obyvatel regionu. Opakované výzkumy nezaměstnanosti ve světě vedou k rozdílným


závěrům prožívání ztráty zaměstnání při regionální nezaměstnanosti. Za prvé se předpokládá, že její vysoká hladina může být spojena se zhoršeným duševním a tělesným zdravím lidí a dalšími faktory provázejícími vysokou nezaměstnanost. Za druhé mohou lidé hromadně postižení náhlou ztrátou životní jistoty tuto situaci prožívat s relativně lepším fyzickým zdravím, protože nezaměstnanost postihla mnoho lidí v regionu, je společná a snáze lze odpovědnost za ztrátu práce přičíst vnějším faktorům. Zdá se, jako by naše zjištění korespondovala více se závěry prvního předpokladu. Domníváme se však, že v našem výzkumném šet-ření bylo prožívání dopadu ztráty práce významně ovlivněno i faktory z minulé paternalistické závislosti jedince a celých skupin na státu.

4.3.3 Autoreflexe dlouhodobé nezaměstnanosti Od doby našeho prvního výzkumu psychologických důsledků aktuální a poten-ciální ztráty práce uplynulo téměř deset let. V České republice postupně v řadě regionů přibývá lidí, kteří dlouhodobě nenalézají na trhu práce uplatnění, a při-tom by velká většina z nich pracovat chtěla. Stávají se po roce bez práce dlouho-době nezaměstnanými (absolventi škol, kteří nenašli na trhu práce uplatnění po šesti měsících).

V našich výzkumech jsme se v roce 1992 (B. Buchtová, 1992) a v roce 1999 (B. Buchtová a kol., 1999) zaměřili na zkoumání psychologických a zdravotních důsledků dlouhodobé ztráty práce. Opět jsme zvolili metodu řízených rozhovorů, které probíhaly v soukromí a v prostorách úřadů práce. I když generalizace účinků dlouhodobé ztráty práce je obtížná (vzhledem k individuální podmíněnosti pro-žitku a důsledků nezaměstnanosti), pokusíme se zobecnit některé poznatky.

Prožívání ztráty práce je pro většinu lidí závažnou psychosociální zátěží, a to i za předpokladu, že pracovníci jsou o propuštění předem informováni. Dlouhodobá ztráta zaměstnání postihuje celou psychiku člověka. Chování lidí je často provázeno sociální izolovaností, uzavíráním se do sebe a úbytkem sociálních kontaktů.

Výpověď muže, 50 let, vyučen, 8 měsíců bez práce: „Stávám se melancholickým, přemítám, jak situaci změnit. Cítím se zbytečný a nepotřeb-ný, jako kdybych se propadl do propasti, ze které se už nedostanu. Někdy mě napadají i chmurné myšlenky týkající se smrti. Většinou nevím, čemu dát přednost. Častokrát přemýšlím, zda jsem se dopustil chyby já, nebo zda je chyba v novém společenském způsobu života. Je to moje velké trápení, které mě přímo dusí."

Výpověď ženy, 31 let, základní vzdělání, 1 rok bez práce: „Jsem velmi lítostivá, práci, kterou doma dělám, dělám s odporem. Jsem často náladová a bezdůvodně podrážděná. Moje změny nejvíce odnášejí děti a manžel. Začala jsem brát prášky na zklidnění nervů. Začala jsem více kouřit."


Potřeba dostatečně dlouhé a společensky náležitě oceňované tělesné a du-chovní aktivity, potřeba práce v rámci ostatních kulturně uznávaných činností -je u člověka silná a obtížně odstranitelná, patří do struktury lidské přirozenosti. Oznámit člověku propuštění z práce bez důkazu jeho vážného občanského po-chybení nebo selhání jeho zdraví (o kterém by ovšem musel rozhodnout lékař nebo soud), to má váhu - zejména v naší společnosti s trvalou dlouholetou zaměstnaností všech - zprávy o nálezu nevyléčitelné nemoci.

Už v roce 1934 upozornil M. Robb na to, že beznadějný boj spojený s pocity bezcennosti a viny přivede některé lidi až k sebevraždě. Jiní lidé se podle autora s vlastní tíživou situací vyrovnají tak, že otupí a přizpůsobí se sníženému život-nímu standardu, až skončí jako bezdomovci, tuláci nebo zločinci. Mnozí neza-městnaní nacházejí dostatečnou oporu ve svém náboženství. Další proklamují myšlenky velikášství, kterými kompenzují svoji degradaci způsobenou neza-městnaností.

Neúspěšné pokusy sehnat práci vedou k apatii a vyvolávají negativní pocity. Střídání naděje a zklamání na trhu práce přispívá k emocionální labilitě a způsobuje deprese zejména u lidí bez perspektivy (J. Bollová, 2001). Beznaděj se v průběhu času utužuje a následně ochromuje cíle-vědomé aktivity vedoucí k návratu do pracovního procesu. Zkušenost se ztrá-tou práce ale neprobíhá u všech neza-městnaných stejně. Srozumitelné se re-akce postižených stávají až na pozadí jejich individuálních zvláštností.

Zvládání situace ztráty práce je velmi individuální a je podmíněno řa-dou faktorů.

Jednak je podmíněno odolností kon-krétního člověka vůči psychické zá-těži vůbec. Konstruktivní adaptivní stra-tegii zaujímají obyčejně lidé, kteří jsou již v průběhu života predisponováni svými osobnostními vlastnostmi. Zdá se také, že lépe se vyrovnávají se ztrátou práce ti, kteří navzdory běžnému mínění hledají příčinu u sebe, a ne ve vnějších faktorech. Nepod-léhají tolik panice, jsou aktivnější při hle-dání práce, vidí svou situaci konkrétněji, méně trpí psychosomatickými obtížemi, jsou méně podrážděni a stresováni než jejich osudu odevzdaní spolupracovníci.


Lépe také zvládají nezaměstnanost lidé, kteří vidí ve ztrátě práce spíše novou osobní šanci, tj. příležitost díky okolnostem měnit své životní podmínky vlastní aktivitou. Tuto schopnost však mají především lidé, kteří umějí prohrávat (např. ze sportu) a po neúspěchu neztrácejí sebevědomí, ale zaujímají postoj očekávání nové šance. Jejich konstruktivní adaptivní strategie zahrnuje plánování soukro-mého podnikání, zvyšování kvalifikace, hledání nového zaměstnání, rozvíjení nových zájmů a aktivit mimo pracovní trh, rozšiřování sítě sociálních vztahů.

Ukazuje se, že rozhodující je věk jedince. S věkem korelují finanční povin-nosti, sociální a rodinná očekávání, touha po kariéře, šance na znovuzaměstnání, potíže zaučit se v novém zaměstnání nebo udržet jednou získané schopnosti a dovednosti. Věk ovšem spolurozhoduje i o nalezení nového zaměstnání. Již ve 30. letech se P. Lazarsfeldovi (1975) při jeho studijním pobytu ve Spojených státech podařilo dokázat, že na celkovou výši nezaměstnanosti nemá rozhodující vliv formální stupeň dosaženého vzdělání, ale že podstatnější je věk lidí.

V našem výzkumu nejtíživěji nesli dlouhodobou ztrátu zaměstnání lidé ve věku 41-50 let, s malou perspektivou najít novou práci.Také W. W. Daniel (1974) a S. J. Hepworth (1980) ve svých výzkumech zjistili, že nejtíživěji vnímají ztrátu práce lidé ve věku 45-55 let, ale také 25— 451etí, kteří mají finanční odpovědnost za rodinu. Podle Warrových a Jacksonových výzkumů (1984) byli nejméně zatí-ženi ztrátou práce lidé ve věku 60-64 let, poté následovali 16—191etí a 50-591etí. Skupina ve věku 20-49 let pociťovala nezaměstnanost jako obzvláště silnou zátěž.

Z celospolečenského pohledu je důležité, zda nezaměstnaní dokáží udržet svá očekávání a požadavky na práci. S. Empson-Warner a H. Krahn (1992) zjistili, že nezaměstnaní absolventi škol redukují své požadavky, pokud po ukončení školy nemají pozitivní výhled na získání práce. A právě pokles nároků na práci, popří-padě vykonávání práce bez uplatnění získané kvalifikace, je značnou ztrátou pro společnost.

Důležitým faktorem je pohlaví, které má psychologický a sociální vý-znam. Ztratí-li žena práci, na změnu její role se nahlíží jinak než na změnu role muže jako živitele rodiny. Rodina podle některých autorů představuje pro ženu alternativní pracovní pole, které tlumí zátěž z nezaměstnanosti (R. M. Gohn, 1978; B. Buchtová, 1992). V. Brandes (1977, s. 220) dodává, že žena má vždy možnost stáhnout se v době ztráty práce do rodinné oblasti a najít tam sebereali-zaci. Nezaměstnanost ženy je tedy z tohoto pohledu méně zatěžující než neza-městnanost muže, a to (z finančního hlediska) i pro rodinu. Také podle C. Brink-manna (1976) byla psychosociální zátěž u nezaměstnaných mužů podstatně silnější než u nezaměstnaných žen.

Avšak hlavní význam pohlaví se patrně projevuje v hodnotě životní spoko-jenosti a společenského uznání. Nezaměstnané ženy více než muži u v á d ě j í (E. Kirchler, C. Nowy, 1988), že se cítí podrážděné, unavené, depresivní a sklí-čené. Zřídka se cítí v dobré náladě, uvolněně, často jsou nervózní, a především

PSYCHOLOGIE NEZAMĚSTNANOSTI / 1 0 1

jsou více nespokojeny se svým vzděláním a zdravím než muži. Nezaměstnaní muži se jeví jako relativně méně postižení.

Také v České republice jsme v našem výzkumu, v době, kdy byly šance na znovuzaměstnání žen malé a doba nezaměstnanosti se prodlužovala, došli k po-dobným závěrům. Z pozice našich zkušeností však namítáme, že muži jsou méně ochotni mluvit o svých pocitech strachu, tísně a nejistoty a že často mají tendenci své prožitky bagatelizovat. Ukazuje se, že objektivní podmínky znovuzaměstná-ní, které jsou u mužů a žen odlišné, se jeví důležitější než skutečné pohlavím podmíněné rozdíly.

Rozhodující roli má dosažená kvalifikace, protože nekvalifikovaní lidé snadněji přijdou o práci a obtížně ji znovu nacházej í (B. Buchtová, 1999). Ve srovnání s vysoce kvalifikovanými pracovníky podléhají pracující s převahou praktických schopností a celkově nižší úrovní kvalifikace častěji pocitu, že se stali obětí technologických a společenských změn. Mají často sníženou schopnost vlastního aktivního a iniciativního jednání. S. J. Hepworth (1980) uvádí, že pracovníci na kvalitativně horších pracovních pozicích vykazovali v době neza-městnanosti nižší sebeuznání a větší psychickou zátěž než pracovníci, kteří ztratili zaměstnání na vyšší pozici. Také nebezpečí dlouhodobé ztráty práce úspěšně čelí kvalifikovaní iniciativní jedinci, kteří kvůli nově získané pracovní příleži-tosti absolvují doškolovací nebo rekvalifikační program. B. Thomas a B. Madi-gan (1974) ve svém výzkumu potvrdili, že zaměstnanci s vyšší kvalifikací se cítili na začátku nezaměstnanosti psychicky lépe než pracovníci s nižší kvalifikací. D. Frohlich (1979) došel k závěru, že u vyučených a nevyučených dělníků byli častější zdravotní potíže (29 %) než u odborných pracovníků a nižších úředníků (22,5 %), nebo u středních a vyšších úředníků (12,7 %). Frohlichovy závěry jsou překvapivé, protože by se dalo předpokládat, že pracovníci na nižších pozicích se na počátku své nezaměstnanosti nejprve zdravotně zotaví a odpočinou si. Naproti tomu patrně finanční obavy vyvolané ztrátou práce právě u zdravotně oslabených osob vyvolávaly zhoršení psychického i fyzického stavu ve srovnání s nezaměst-nanými pracovníky na předešlých vyšších pozicích.

Zvládání ztráty práce je podstatně ovlivněno finančními možnostmi nezaměstnaného. O vztahu mezi disponibilními finančními zdroji a psychickou zátěží během nezaměstnanosti pojednává řada studií z třicátých let. M. Jahodová a kol. (1960) uvádí, že dramatické může být působení stoupající finanční nouze na už tak obtížnou situaci nezaměstnaných. Znalost termínu vyplácení měsíční finanční podpory stačila k tomu, aby se dala předpovídat nálada a chování neza-městnaných v Marienthalu.

I když se dnes ztráta práce už nemusí rovnat bídě, stále se i v dnešních podmín-kách s rostoucí dobou nezaměstnanosti vyhrocuje finanční strádání. W. W. Daniel (1974) a A. Sinfield (1974) došli ve svých výzkumech k závěru, že deprivace nezaměstnaných byla a je převážně hospodářské povahy. Finanční obavy často


způsobují zátěž i nepřímo. Úsporná opatření v době ztráty práce omezují napří-klad aktivity volného času, což může vyvolávat nepříjemné pocity v rámci dosa-vadního plnohodnotného životního stylu (J. Schultz-Gambard, H. J. Balz, 1988). T. Klein (1978) upozorňuje především na to, že riziko zchudnutí a míra sociálního poklesu závisejí na povinnostech k nezaopatřeným členům rodiny. S rostoucí velikostí rodiny silně vzrůstá materiální chudnutí nezaměstnaných.

V době ztráty zaměstnání nabývá na významu smysluplná osobní aktivita ve volném čase. Zatímco v pracovním životě slouží volný čas především k zota-vení z námahy pracovního dne a k nabrání sil pro další pracovní nasazení, v době ztráty práce se mění rozsah i smysl osobní aktivity ve volném čase. Ztrátou zaměstnání nastává značný přírůstek volného času. Čím smysluplněji může být volný čas strukturován a využíván, tím menší je psychická zátěž během nezaměst-nanosti (P. B. Warr, R. L. Payne, 1982), tím udržitelnější je nadějná životní per-spektiva (B. Buchtová, 1992). Přírůstek volného času ale vždy neznamená přírůs-tek času volna, nýbrž přírůstek času, který se slovy M. Jahodové (1960) rozpíná jako „tuhá hmota" a ubíjí únavou a čekáním. Pokud se lidé se ztrátou práce stanou méně aktivními, ať už vlivem nižších finančních možností, nedostatečných osob-ních schopností nebo chybějících sociálních vztahů, jsou důsledky nezaměstna-


nosti zvláště tíživé (D. Fryer, R. L. Payne, 1982; S. J. Hepworth, 1980; L. Pelz-mann, 1989).

Již v době velké hospodářské krize byl rozpoznán význam délky nezaměst-nanosti. B. Zawadski a P. Lazarsfeld (1935) objevili ve zprávách varšavských nezaměstnaných proces „přizpůsobení se" nezaměstnaných svému osudu. G. P. Eisenberg a P. Lazarsfeld (1938) popsali ětyřfázový model adaptace na ztrátu práce. Ztráta práce je nejprve požívána jako šok, který vede k pocitu beznaděje, apatie a rezignace. Poté se nezaměstnaní jakoby zotaví a stanou se optimistický-mi, intenzivně se snaží získat práci. Po neúspěšných pokusech znovu prožívají pocity strachu a rezignace, které vystřídá nakonec stav, ve kterém je nezaměst-nanost brána jako nezaměnitelný osud. Další podobné fázové modely byly po-psány např. R. Harrisonem (1976), J. Hillem (1978), H. R. Hilpertem (1981), E. Kirchlerem (1984). Šest měsíců po ztrátě práce se lidem stále obtížněji daří uspokojovat psychické potřeby, potřeby sociálních kontaktů, potřeby nových zkušeností, aktivity a výkonu (B. Buchtová a kol., 1999). M. Frese (1979) ve svých výzkumech uvádí, že po době delší než šest měsíců zanechává nezaměstnanost trvalé následky v psychice člověka spolu s poruchami spánku, celkovou labilitou, ztrátou dlouhodobých cílů a stavy deprese. Také výzkum J. Bollové (2001) potvrdil, že dlouhodobě nezaměstnaní trpí masivními depresemi, které se proje-vují nadměrnou únavou i bez předchozí pracovní zátěže. Tyto symptomy mají tendenci v menší míře přetrvávat, i když si nezaměstnaný již našel novou práci. Kromě těchto symptomů se u nezaměstnaného dostavují i poruchy sebeřízení a volního jednání. Objevuje se pasivita, která brání najít si na pracovním trhu novou pracovní šanci.

Uvedli jsme důležité proměnné, které ovlivňují zvládání situace dlouhodobé ztráty práce. Do hry pochopitelně vstupují i zkušenosti jedince, jeho profesní rigidita či pružnost, sociální i emoční opora, regionální míra nezaměstnanosti, společenská stigmatizace nezaměstnaných a další faktory.

Ve výzkumu jsme dále zjistili zhoršení zdravotního stavu dlouhodobě nezaměstnaných jedinců. Více než polovina dlouhodobě nezaměstnaných (53,9 %) v našem výzkumu (B. Buchtová a kol., 1999) uváděla subjektivní přízna-ky neurotických potíží, projevující se úzkostí, vnitřním neklidem, podrážděností, bolestmi hlavy, nespavostí, zvýšenou únavou, žaludečními potížemi. Častěji se neurotické příznaky vyskytovaly u žen (60,3 %). To ovšem neodpovídalo zdra-votnímu stavu před ztrátou práce, protože více mužů (25 %) než žen (14,3 %) uvádělo zdravotní problémy již v této době. Ovšem muži i ženy vypovídali o zhor-šení zdravotního stavu následkem ztráty práce (hypertenze, žaludeční vředy, onemocnění srdce, problémy s páteří atd.). U dlouhodobě nezaměstnaných je-dinců se také projevila silná závislost výskytu neurotických příznaků na věku. Tyto potíže se ve skupině nad 40 let vyskytovaly častěji u mužů (77,7 %) než u žen (40 %).


Souvislost mezi nezaměstnaností a zhoršením zdravotního stavu jedinců po-pisuje řada výzkumných studií. Například výzkumy vlivu nezaměstnanosti na duševní zdraví, které byly realizovány v rámci britského trhu práce, odhalily významné zhoršení celkového stavu u lidí všech věkových skupin. Z rozsáhlého výzkumného šetření vyplynuly tři významné závěry: • Nezaměstnaní pociťují vyšší hladinu obecné psychické nepohody, deprese

a úzkosti spolu s nižší sebeúctou a sebedůvěrou. Ukazuje se, že pokračující dlouhodobá nezaměstnanost je spojená s další redukcí zdraví a pohody, zejmé-na u lidí středních let, zatímco starší a mladší věkové skupiny se stabilizují rychleji.

• Nezaměstnanost není prožívána jednotným způsobem a v jejím vlivu na člo-věka je možné identifikovat několik zprostředkujících faktorů. Lidé s větší oddaností svému zaměstnání většinou vykazují horší duševní zdraví během ztráty práce. Nezaměstnaní muži středního věku trpí většími psychickými problémy než mladší a starší skupiny, což odráží jejich vyšší odpovědnost a fi-nanční závazky vyplývající z jejich role v rodině.

• Schopnost nezaměstnaného vyrovnat se se ztrátou práce závisí na tom, jakou hodnotu připisoval ztracenému zaměstnání a jak mu byl oddán. Psychické zdraví pozitivně ovlivňují i určité rysy sociálního prostředí, jako je například četnost mezilidských kontaktů, míra emocionální opory okolí, možnost parti-cipace na kolektivní práci. V prostředí amerických velkoměst zkoumali C. D. Dooley a R. A. Catalano

(1984) vztah mezi výkyvy výše nezaměstnanosti a prožívanými depresemi u lidí v dané lokalitě. Byla nalezena významná korelace mezi nárůstem nezaměstna-nosti a výskytem depresí, které se ovšem objevovaly s dvouměsíčním zpožděním. V dalším výzkumu zjišťovali autoři vliv místní výše nezaměstnanosti a vliv nega-tivních pracovních a finančních událostí poslední doby na prožívání úzkosti. Mezi tyto události patřilo 15 položek vztahujících se k nezaměstnanosti, finančním těžkostem, k poklesu v podnikové hierarchii a k dluhům. Autoři zjistili, že poci-ťovanou úzkost neovlivňovaly pouze události osobního života, ale že významný vliv měla také výše nezaměstnanosti. Ukazuje se tedy, že kvalitu emoční duševní pohody lidí ovlivňují změny ekonomického klimatu, ať už jedinec sám zažije nepříjemné události týkající se zaměstnání, nebo ne. Autoři zdůrazňují, že zvý-šená míra nezaměstnanosti ovlivňuje duševní zdraví populace nejen proto, že konkrétnímu jedinci způsobí ztrátu práce, ale také širším vlivem na zaměstnané: „Ztráta práce je kritickým zážitkem, který postihuje relativně malé procento populace... Ale dopad změn celkové ekonomické situace může jemnějším a po-zvolnějším způsobem ovlivnit mnohem více lidí. Pracující, kteří opustí svoji práci, sice mohou bezprostředně nastoupit jinde, ovšem za cenu psychické zátěže ze změny prostředí a nutnosti nového zaučení. Jejich sociální status tedy poklesne.


Lidé, kteří práci neztratili, mohou trpět úzkostí z předpokládané ztráty nebo jsou nuceni pokračovat v práci v neuspokojivých pracovních podmínkách. Pracující také poznali, že jejich vyjednávači pozice o výši platu je oslabována výší neza-městnanosti. Pokles státních výnosů během recese se promítne do škrtů v sociál-ních službách, které pomáhají mnoha lidem bez práce. Ekonomický indikátor, jímž je nezaměstnanost, může být tedy chápán jako odraz negativních změn v ce-lé populaci" (C. D. Dooley, R. Catalano, 1984, s. 396).

Důsledky hospodářských krizí na psychické a fyzické zdraví obyvatelstva zkoumal po několik desetiletí ve státě New York H. Brenner (1979). Míra neza-městnanosti sloužila jako indikátor hospodářských změn a počet nově přijatých pacientů do psychiatrických klinik jako míra zdravotního stavu obyvatelstva. Psychické poruchy silně korelovaly s hospodářskou situací, a dokonce i s mírou mortality na srdeční choroby. Růst nezaměstnanosti o 1 % za období šesti roků vedl ve Spojených státech k 37 000 předčasným úmrtím (P. A. Samuelson, 1992).

Nezaměstnanost jako příčina tělesných obtíží byla mnohokrát zkoumána a identifikována jako stresor (S. Cobb, 1974; D. Marsden, E. Duff, 1975; S. Gore, 1978; H. R. Hilpert, 1981; P. R. Jackson, P. B. Warr, 1983). Nezaměstnanost totiž vede k četným fyziologickým reakcím, které vyvolávají psychosomatické poru-chy. Ekonomické krize a nezaměstnanost, jak jsme uvedli na příkladu z americ-kého prostředí, mají negativní dopad nejen na zdravotní stav lidí, kteří ztratili práci, nýbrž i na chování a zdraví lidí zaměstnaných. V krizových letech jsou zaměstnanci jakoby zdravější než v době hospodářské konjunktury. Ve skuteč-nosti tu však působí strach z represí ze strany zaměstnavatele: zaměstnanci se bojí, aby nepřišli o pracovní místo, a proto odsunují návštěvy lékařů, léčení v nemocnici a pobyty v lázních až za nejzazší možnou dobu. Bojí se o své pracovní místo. Po jisté době krize pak utajovaný zdravotní stav nezadržitelně vypluje na povrch.

Souvislost mezi nezaměstnaností a zdravím popisuje H. Háfner (1987). Podle individuálních dispozic jedince může být dlouhodobá ztráta práce spouštěcím faktorem onemocnění. 1. Nepřímé zdravotní riziko způsobuje nadměrné požívání nikotinu, alkoholu

nebo drog během doby nezaměstnanosti. 2. Nepřímý vliv má také vzrůstající finanční nouze a problémy v partnerství. 3. V obdobích hospodářských krizí jsou méně zdraví jedinci v oslabeném posta-

vení na trhu práce. 4. Dlouhodobě nezaměstnaní mají sice časté zdravotní problémy, ale uznaných

nemocí mezi nimi bývá obvykle více, než jich je ve skutečnosti. Podnikoví lékaři, ale i rodinní příslušníci nezaměstnaných spíše přiznávají nemoc lidem bez zaměstnání než lidem zdravým.

Nezaměstnanost vede k negativnímu subjektivnímu hodnocení zdravotního stavu, které je podle P. B. Warra ( 1 9 8 3 , 1 9 8 7 b ) charakterizováno strachem, depresí


a smutkem, ztrátou autonomie, neschopností zvládat problémy každodenního života a nespokojeností se sebou i sociálním okolím.

Závažným zjištěním byly negativní důsledky opakovaného neúspěchu při hledání práce pro osobní život, rodinu a zdraví. V České republice ve druhé polovině 90. let přibylo lidí, kteří dlouhodobě nenalézají na trhu práce uplatnění. Většina dotázaných lidí vypovídala o stavu bezmocnosti a o pocitu vyřazení ze společnosti. S touto frustrující zkušeností z opakovaného neúspěchu při hledání práce jednak sílí stres z finančního napětí, jednak se ztrácí životní orientace. Již jsme ukázali, že tento typ zátěže se týká především lidí, kteří se výrazně orientují na svět práce. Při její náhlé ztrátě totiž jakoby přicházejí o „pevnou půdu pod nohama", život pro ně ztrácí smysl. Dlouhodobá ztráta práce pak postupně oslabuje jejich důvěru ve vlastní profesionální i osobní schopnosti, ztrácejí sebe-úctu. Jestliže bylo dřívější pracovní místo spojeno s adekvátní životní pozicí a zaměstnaný člověk se identifikoval s obsahem práce, ztrátu pracovního místa pociťuje jako tragický obrat osudu. Uvedené poznatky se potvrzují i v řadě dalších výzkumů - například P. B. Warr (1987), E. Stafford, P. R. Jackson, E. Banks (1979), D. Fróhlich (1979). Také R. L. Payne, P. B. Warr a J. Hartley (1983) dospěli k závěrům, že nezaměstnaní, kteří si práce vysoce cení, reagují s vyšší pravděpodobností sklíčeností, špatným zdravotním stavem a ztrátou pocitu vlast-ní hodnoty, stávají se jakoby „bezcennými". Pocit vlastní užitečnosti pro společ-nost je u pracovně orientovaných lidí přímo úměrný vykonávané pracovní činnosti.

V této souvislosti C. Brinkmann (1976) uvádí, že odborníci, úředníci, vyučení i nevyučení dělníci se při pro-puštění ze zaměstnání výrazně neliší v pozitivním hodnocení své vlastní předešlé práce. Lidé mají totiž při ztrátě práce tendenci hodnotit ji pozi-tivněji než dříve. A tak jsou často v ret-rospektivě i méně humánní pracovní činnosti ceněny lépe. Nezaměstnaní, kteří vykonávali „nižší" práce, mají tendenci hodnotit svoji práci také jako hodnotnou.

Důležitým faktorem ve výzkumu krátkodobé i dlouhodobé nezaměst-nanosti byl ochranný vliv emoční a sociální opory. Většina dlouhodo-bě nezaměstnaných uváděla, že ro-dinné zázemí je pro ně hlavní životní oporou, která jim významně pomáhá


překonávat obtížnou životní situaci. U skupiny svobodných mužů a žen to byli zejména rodiče a příbuzní, ve skupině nezaměstnaných ženatých mužů a vdaných žen byl nejvíce pociťovanou duševní oporou životní partner a děti, jedna třetina nezaměstnaných nalézala pochopení u svých přátel a kamarádů. V této souvislosti se projevila délka nezaměstnanosti. U dlouhodobě nezaměstnaných byly největší oporou zejména životní partner a děti, tedy lidé žijící v bezprostřední blízkosti nezaměstnaného člověka. U jedinců s kratší dobou ztráty práce byly oporou především příbuzní, přátelé a kamarádi. Sociální opora ze strany rodiny, zejména životního partnera, patří mezi důležité faktory, které pomáhají zvládnout tuto zátěžovou situaci. Dlouhodobě nezaměstnaný člen rodiny ovlivní rodinné soužití. Protože tato situace prověřuje kvalitu rodinných vztahů, lépe ji zvládají lidé, kteří se mají o koho opřít, kteří mají možnost otevřeně o své situaci hovořit se svými blízkými, a to bez výčitek a bez planého litování.

Vědomí, že člověk je ostatními lidmi milován a akceptován takový, jaký je, a ne takový, jaký by mohl být, je podmínkou kvalitních emočních vztahů, může být základem pro společné soužití s ostatními. Sociální opora, jejímž prostřednic-tvím se člověku dostává pomoci od ostatních lidí, má svůj význam především tam, kde se jedinec dostává do těžké životní situace a bojuje s ní, tj. snaží se ji zvládnout (G. R. Pierce, B. R. Sarason, I. G. Sarason, 1991; J. Křivohlavý, 1999). Potom má dobrá sociální opora funkci „nárazníku" či „tlumiče nárazů" (tzv. buffering effect). Podle Sarasona je sociální opora moderátorem stresu. Chrání jedince proti negativnímu vlivu stresogenní životní události, v případě ztráty práce tlumí šo-kovou reakci. Opora životního partnera a rodiny, která je některými autory považována za oporu emoční, je však právě tak důležitá. Zejména emoční opora se totiž podílí na udržení sebeúcty člověka v době ztráty práce.

J. Křivohlavý (1999) zahrnuje mezi účinné komponenty sociální opory sociální potřeby, jejichž neuspokojení může být podnětem k žádosti o sociální oporu a jejichž uspokojení je naopak měřítkem účinnosti poskytované sociální opory. V situaci nezaměstnaného člověka jde zejména o potřebu sociálního kontaktu, potřebu přátelského vztahu, potřebu sociální vzájemnosti (být v něčí péči), po-třebu sociální komunikace (možnost podělit se o své pocity a myšlenky), potřebu spolupráce - kooperace, potřebu zajištění sociálního bezpečí (ochrany proti úto-kům druhých lidí), potřebu sociální identity (být „někým" v rozmezí dané sociální skupiny, např. rodiny), potřebu kladného sociálního hodnocení (positive generál sociál self-esteem) - obecně formulovanou jako potřebu lásky - být milován, vážen, uznáván apod.

S. V. Kasl (1982) se domnívá, že opora působí jako nárazník teprve tehdy, když jsou šance nezaměstnaného na znovuzískání práce malé a postižení hledají po-chopení pro vlastní situaci v rodině a v kruhu přátel. Příliš velké porozumění může být ovšem ambivalentní: mohlo by příliš „utěšit", a jedinec by pak obtížně chápal svoji nepříznivou situaci a mohl by se neoprávněně cítit spokojený.


Ochranný vliv emoční, rodinné a sociální opory prokazuje více prací. Například výzkum S. Goreho (1978), který se zabýval stem nezaměstnaných mužů, ukázal výrazný vliv opory ze strany manželek s pozitivními fyziologickými následky (nižší hladina cholesterolu). Podobně se při studiu následků havárie jaderného reaktoru zjistilo, že lidé s nízkou sociální oporou měli daleko více psychických a somatických potíží. Ovšem i přes prokazatelný ochranný pozitivní dopad emoč-ní, rodinné a sociální podpory se ukazuje, že daleko účinnější je „vnitřní opora", vnitřní zdroje člověka, jeho aktivní přístup k životním změnám. Pocit vlastní schopnosti zvládat situace (personál competence), který se ovšem obtížně objek-tivizuje, byl ve většině výzkumných šetření silnějším ochranným faktorem než vnější opora. Tzv. nezdolnost člověka („hardiness" podle S. C. Kobasové a kol., 1981), která je pravděpodobně podmíněna geneticky, provokuje aktivní přístup k sobě i ke světu. Překážky v životě jsou pak pro tyto lidi spíše výzvou k nové aktivitě. Schopnost odolávat situaci, vnější sociální opora a vlastní (vnitřní) pozi-tivní životní koncepce jsou výraznými faktory, které zmírňují vliv nezaměstna-nosti na zdraví člověka.

Výzkum dlouhodobé ztráty práce prokázal negativní vliv nezaměs tnaného jedince na rodinu. Nezaměstnaný člen rodiny téměř vždy ovlivní rodinné soužití. Dochází ke změnám personálních vztahů, změnám v distribuci domácích prací, změnám v postavení a statusu nezaměstnaného člena rodiny. Obtížná je situace v rodinách, kde jsou dospívající děti, které vnímají otce jako autoritu zajišťující živobytí i pro ně. Ztráta práce otce je pak někdy i snížením jeho posta-vení v rodině, které může vyústit v závažné psychologické problémy u ostatních členů rodiny. Poznatky z našich výzkumů ukazují, že v některých případech se neurotické potíže přenášejí z nezaměstnaného na zaměstnaného partnera. Přená-šejí se dokonce i na děti (např. ve formě poruch chování). Jsou-li v rodině dva členové bez práce, což byl častý případ našich regionálních výzkumů, stresy působící na rodinu se často násobily.

Rada studií potvrzuje, že nezaměstnanost s sebou přináší významný negativní zásah do rodinného života. Nezaměstnanost otce rodiny zvyšuje hladinu napětí v rodině (L. E. Thomas a kol, 1980; L. Fagin, M. Little, 1984; J. P. Grayson, 1985). Problémy v rodinných vztazích, které pramení z finančních těžkostí během ne-zaměstnanosti, popisuje D. Binns a G. Z. Mars (1984), J. K. Likér a G. H. Elder (1983) a L. McKee a C. Bell (1985). R. Cochrane a M. Stoppes-Roe (1981) zjistili souvislost mezi ztrátou práce manžela a vyšší hladinou úzkosti a deprese u man-želek. S. J. South (1985) zkoumal ve Spojených státech dlouhodobě vztah mezi nezaměstnaností a počtem rozvodů. Byla nalezena signifikantní pozitivní korela-ce mezi výší nezaměstnanosti a vzestupem rozvodovosti v následujícím roce: v době ekonomické recese vzrostl počet rozvodů a klesal (nebo rostl pomaleji) během ekonomické expanze. Tyto závěry však spolehlivě neprokazují, že prav-děpodobnost rozvodů je u nezaměstnaných vyšší. D. Gill (1971) uvádí, že v rodi-


nách s nezaměstnaným otcem dochází častěji k zanedbávání a zneužívání dětí. Interpretace příčin s přihlédnutím k významné korelaci mezi špatnou péčí a růz-nými projevy sociální deprivace následkem nezaměstnanosti je však složitá. Údaje oficiálních úřadů nejsou příliš spolehlivé a výzkumní pracovníci mají obvykle problémy v přístupu k nezaměstnaným lidem, protože většina z nich rozhovor odmítá. Následky nezaměstnanosti zasahující do rodinného života jsou pravděpodobně vážnější, než odhaduje většina výzkumů.

Ztráta práce je pro mnohé jedince zraňující zkušeností. Nezaměstnanost je pro postiženého bolestná, ba dokonce traumatizující událost a zůstávají po ní trvalé psychické rány nebo jizvy. Prozrazují to výpovědi znovuzaměstnaných, a to nezávisle na kvalitě nalezených zaměstnání. Někteří mluví o trvalých následcích - stigmatech, která jsou hluboce vryta do jejich vědomí. Pocit osobního neúspě-chu přetrvává, vracejí se pochybnosti o vlastních schopnostech. Někteří popisují změny vlastního chování v důsledku přímé zkušenosti s nezaměstnaností. Přizná-vají např. mnohem menší odevzdanost sebe sama organizaci, značnou pozornost věnují tomu, aby nebyli „zviditelňováni", např. tím, že kritizují jiné či firmu. Prostě se snaží, aby zapadli. Hodnoty přežití a bezpečí u nich dominují nad jejich zájmy, úspěchy a postavením. Cítí daleko větší odpovědnost za rodinu, která jim vytvořila v době ztráty práce sociální oporu. Samozřejmě že nezaměstnanost mohla mít také pozitivní dopad na toho, kdo cítil potřebu se osvobodit ze stresového nebo svazujícího prostředí svého předcházejícího zaměstnání. Dědic-tví nezaměstnanosti tedy může být výjimečně i pozitivní.

4.4 Rizikové skupiny nezaměstnaných zy

Uplatnění člověka na trhu práce je podmíněné řadou charakteristik (věk, zdra-votní stav, vzdělání, pohlaví, příslušnost k etnické skupině), které vyčleňují skupiny lidí s větším rizikem ztráty práce a předurčují je pro dlouhodobou nezaměstnanost. Tyto skupiny jsou také vystaveny riziku opakované nezaměst-nanosti. Jejich příslušníci nacházejí uplatnění spíše na sekundárním trhu práce a na méně placených pracích s nejistou budoucností. Nezaměstnanost tak více ohrožuje určité skupiny populace, což potvrzuje zkušenost téměř ze všech prů-myslově vyspělých zemí. Je zřejmé, že právě na tyto skupiny musí být zaměřena politika zaměstnanosti. U nás k nim patří mladí lidé, ženy s malými dětmi, zdravotně postižení občané, starší lidé, lidé s nízkým vzděláním, romské etnikum a přicházející imigranti (B. Buchtová, 1992, 2000).

Některé z tzv. cílových skupin (z anglického target groups) potřebují také zvýšenou pomoc pracovně profesního a psychologického poradenství. Všeobecné tlaky dlouhodobé nezaměstnanosti mohou sice sdílet s ostatními nezaměstnaný-mi, ale s odlišnými psychologickými, sociálními a zdravotními následky. Důsled-


ky ztráty práce mohou být pro některé jedince enormně bolestivé, protože v prvé řadě nesouvisejí s jejich pracovním zařazením.

Mladší věkové skupiny do 30 let Absolventi středních a vysokých škol, kteří se ucházejí o své první zaměstnání, jsou v konkurenci s ostatními uchazeči značně znevýhodněni. Nemají praktické zkušenosti a základní pracovní návyky, ale také postrádají určité pracovní kon-takty usnadňující lepší orientaci na trhu práce. V současné době míra nezaměst-nanosti absolventů škol značně převyšuje nynější úroveň nezaměstnanosti. U neza-městnaných absolventů vysokých škol vystupuje do popředí zejména ekonomic-ké hledisko, protože mnozí z nich zakládají nebo již žijí ve svých rodinách. Nedostatečný příjem jednoho člena rodiny tak postihuje více osob.

S nezaměstnaností absolventů středních škol a mladistvých bez zájmu o zís-kání zaměstnání se objevují i závažné výchovné a psychologické problémy. Pokud si tito mladí lidé ve správném čase neosvojí potřebné pracovní návyky, nebudou schopni pracovat ani v dospělosti a nuda je pak povede k sociálně patologickému chování, k vyřazování ze společnosti. Prodlužování adolescence nezaměstnaností má negativní důsledky pro jedince i pro společnost. Podle závěrů studie L. B. Hendryho z Aberdeen Univerzity (1983) prodloužená adolescence ohrožuje roz-voj osobní identity, identity mužství a ženství, dosažení nezávislosti na rodičích, akceptaci rodinných hodnot a hodnot společnosti. Ohrožuje i rozvoj profesionální role a schopnost navazovat a udržovat přátelství. Podnětné tu mohou být poznatky z dvouletého programu výcviku mladistvých (od 16 do 18 let) ve Velké Británii, který poskytuje kvalifikaci a první zkušenosti pro získání trvalého zaměstnání. Pro mladé lidi od 18 do 20 let je zde zaveden systém podpor pro zaměstnavatele, kteří je přijmou do zaměstnání. Další program poskytuje mladistvým dočasné zaměstnání ve veřejně prospěšných pracích se souběžným studiem. Cílem těchto programů ve Velké Británii je předcházet psychosociálním důsledkům nezaměst-nanosti v adolescenci cestou řízeného osvojování pracovních návyků.

Mladým lidem, kteří teprve vstupují na trh práce, by měla společnost i něko-likrát za sebou nabídnout různé rekvalifikace i jazykové kurzy. Tím se jim prodlouží období vzdělávání a pobyt v cyklu „střídání práce a volného času". Takový přístup přináší ovšem i výše zmíněná rizika.

Zvyšování nezaměstnanosti spolu s všeobecně pomalým růstem platů jsou často překážkou v emancipaci dospívajících jedinců. Z výzkumů v ekonomicky rozvinutých zemích vyplývá, že v posledních letech dochází k 10% nárůstu osob ve věku 18-34 let, kteří se vracejí do rodiny a žijí se svými rodiči. Také u nás v řadě rodin zůstane bez zaměstnání dospívající dítě, na které rodiče přestali pobírat přídavky či jiné sociální dávky. V případě, že je dospívající absolventem střední školy, má nárok na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání. To je často téměř tak vysoké jako nástupní plat. V případech mladistvého po

PSYCHOLOGIE NEZAMĚSTNANOSTI / 79

ukončení základní školy nevzniká nárok na hmotné zabezpečení a navíc je zde podstatně nižší šance na získání zaměstnání. Do této kategorie patří i mladí lidé, kteří začali, ale nedokončili střední školu. V obou případech, ve druhém však více, vznikají rodině mimo ekonomické problémy i vážné problémy psychologické a výchovné.

Výzkum K. Robertse a kol. (1982), který zahrnoval 551 mladých lidí bez práce, prokázal, že vysoké procento jich dávalo přednost nezaměstnanosti před neuspo-kojivými pracovními místy. Jejich hlavními problémy byla nuda a nedostatek peněz, ale sebeúcta byla narušena zřídkakdy. G. Stokes (1983) však zjistil, že značná část lidí z jeho vzorků mladých nezaměstnaných se chovala apaticky a ztratila motivaci podílet se na společenské dělbě práce.

Zatrpknutí v pohledu na svět a na sebe sama může nastat zejména u mladých lidí, kteří v nedávné době ukončili vzdělání v méně „módních" a méně žádaných oborech praxe, a nemají tak dostatečně vhodnou kvalifikaci pro úspěšné uplat-nění na trhu práce. Pracovní vyhlídky jsou pro ně mizivé a nezaměstnanost se pro ně může stát jediným možným způsobem života. Připojují se tak k vysoce kvalifikované a draze vzdělané části populace, která se ztotožňuje s pohledem na sebe sama jako na oběť ekonomické prosperity ještě před tím, než zjistí, co je být skutečně nezaměstnaný. Nejsou jim často nabídnuty žádné pracovní příleži-tosti, v nichž by mohli uplatnit svoji kvalifikaci a schopnosti. C. Layton (1986) došel v dlouhodobém průzkumu britských absolventů škol k závěru, že ti absol-venti, kteří nenašli práci, vykazovali významný pokles sebevědomí.

Období rané kariéry je také často obdobím finanční závislosti, kdy příjem je relativně nízký a vydání a dluhy vysoké. Vynucené vyloučení z trhu práce může vést i k panice a k přijetí neuspokojivé pracovní nabídky, která se právě naskytne a která později přináší spíše lítost a zklamání z ukvapeného rozhodnutí. Ukazuje se však, že pro udržení pracovní vitality, nabytých vědomostí a schopností je důležité vzít na čas i práci méně placenou.

Například u australských nezaměstnaných absolventů škol byl N. T. Feathe-rem a G. E. 0'Brienem (1986) zjištěn pokles získaných schopností, zpomalení poznávacích aktivit a aktivit zaměřených na řešení problémů. Někteří nezaměst-naní muži v britské studii D. M. Fryera a P. B. Warra (1984) uváděli, že jim nyní trvá všechno delší dobu než dříve (37 %), a jiní, že se v činnostech, které dříve dobře zvládali, cítí „neohrabaně" (30 %).

Starší lidé Jak jsme již uvedli, nejtíživěji prožívají ztrátu zaměstnání lidé ve věku 41-50 roků (B. Buchtová, 1992). Tyto skupiny pracovníků provázely pocity bezradnosti spojené se strachem, psychickou tenzí, nejistotou a s postupnou ztrátou sebedů-věry. Spolu s pracovní rezignací se projevila i rezignace na společenskou aktivitu.


Jestliže nezaměstnanému jedinci činí problém získat zaměstnání ve středním období pracovní kariéry, v pozdním stadiu kariéry jsou jeho možnosti ještě menší a řada lidí musí navíc čelit krizi základních jistot. Ve velmi krátké době (někdy téměř „přes noc") se člověk, který zastával významnou funkci, může ocitnout natrvalo oddělen od výsledků mnohaletého úsilí, od svého postavení, kolegů i přiměřeného příjmu. Pro zaměstnavatele se starší lidé jeví jako horší „investice" ve srovnání s mladými. To často způsobuje u znovuzaměstnaného staršího jedin-ce přetrvávající pocity neuspokojení a nevyužití. Takový člověk se pak uzavírá do své práce s pocity sebelítosti. Lidé se stávají úzkostlivě opatrnými, hlídají a promýšlejí si své jednání a chování, snaží se, pokud je to možné, nevytvářet situace, které by mohly zavdat důvod k jejich negativnímu hodnocení okolím. Ovšem tím, že minimalizují riziko, zmenšuje se jejich kreativita v pracovním zapojení. Jejich celková aktivita je defenzivní, poskytuje především „ochranu" proti ztrátě získaného zaměstnání.

Jednou z možností pro nezaměstnaného v pozdním stadiu kariéry je samostat-né podnikání. Tato strategie může vést velmi rychle ke znovuzískání pocitu kontroly nad vlastním osudem. Na druhé straně však může být ve starším věku fyzická a psychická námaha spojená se začátkem vlastního podnikání příliš vysoká.

Čím je člověk starší, tím pevnější jsou jeho návykové stereotypy, a tím i obtíž-něji a pomaleji se přizpůsobuje novým životním situacím. Již jsme uvedli, že pro každého člověka znamená náhlá ztráta zaměstnání rozhodující životní přeorien-taci. Ta bývá provázena poklesem příjmu a životní úrovně, měnící se rodinnou situací, úbytkem kontaktů, ztrátou kvalifikace, poklesem sebedůvěry a často i zhoršením zdravotního stavu. Jak dalece je starší člověk schopen přizpůsobit se změněným podmínkám a jak tyto změny prožívá, to závisí na řadě faktorů. Vedle primární úlohy osobnosti tu vystupují do popředí různé životní okolnosti, úroveň inteligence, společenské postavení a rodinné poměry. Mnohé zkušenosti z oblasti gerontologie ukázaly, že přestavění života a vypracování nových životních stylů by vyžadovalo takové úsilí, které by přesáhlo možnosti lidí. Důležitou roli zde totiž sehrává orientace na budoucnost, která, pokud chybí, nemůže zabránit tomu, aby se setkání s náročnou stresovou situací (jíž je ztráta zaměstnání) stalo příčinou celkové životní rezignace.

Výzkumy „důchodového konce" na trhu pracovních sil ukázaly důležitost životních stylů propojujících zaměstnání a volno. A. E. McGoldrick (1983) spolu s W. Grossinem (1986) konstatují, že propojení zaměstnání a zájmových aktivit v životním stylu před odchodem do důchodu je důležité nejen pro úspěšnou adaptaci v důchodě, ale také tehdy, ztratí-li člověk v této fázi života práci. Stejně jako M. Jahodová „objevila" latentní funkce práce, obdobné funkce mohou být identifikovány i v aktivitách mimo zaměstnání. Patří mezi ně např. společenské styky, pomoc druhým lidem, vědomé rozvíjení tvořivosti, učení a duševní akti-


vity, aktivní relaxace apod. J. Long a E. Wimbush (1985) zjistili ve výzkumu 129 mužu v době předduchodověho věku, a pak opakovaně v době důchodu, že pocit životní spokojenosti snižují: úbytek zdraví a pohyblivosti, nižší příjmy, finanční problémy, ztráta společenských kontaktů, neschopnost racionálně vypl-nit volný čas, absence pravidelných činností, absence potřeby něčím se zabývat. Muži, kteří zažívali zlepšení životní spokojenosti, byli převážně zdraví a bez finančních problémů, měli několik pravidelných povinností a angažovali se v řadě činností.

Zeny Nepříznivé postavení žen na trhu práce je způsobené tím, že zaměstnavatelé upřednostňují mužskou pracovní sílu pro její větší územní mobilitu a nezatíženost starostmi o domácnost. Zaměstnavatelé většinou nevytvářejí pracovní místa se zkrácenou pracovní dobou, ale dávají přednost vícesměnným provozům.

S nadměrnou celodenní zaměstnaností žen však souvisí řada dalších problémů. Matky s malými dětmi mají časté pracovní absence narušující plynulost pracov-ního procesu, což způsobuje jejich negativní hodnocení a snižuje ochotu je zaměstnávat. Ekonomicky ohrožené jsou v současné době zejména neúplné rodiny. Nezaměstnanost a liberalizace cen vytváří pro značnou část neúplných rodin obtížnou sociální a životní situaci.

Zaměstnanost žen je závažným celosvětovým problémem. Je totiž obtížné skloubit pracovní a mateřské povinnosti, dosáhnout přiměřené společenské an-gažovanosti žen. V řadě vyspělých zemí se hledá řešení v rozsáhlé nabídce zkrá-cených pracovních úvazků, v zavádění pružné pracovní doby, v dostupné péči o děti. Cesta k řešení v naší společnosti patrně povede přes nutné legislativní úpravy až k politické a finanční podpoře žen.

Zdravotně postižení lidé U lidí se změněnou pracovní schopností (ZPS) vystupují do popředí nejen ekonomické, sociální a psychické problémy, ale zejména problém přiměřeného smyslu života, problém pocitu lidské důstojnosti. Vzhledem ke stále většímu důrazu na produktivitu práce a výkon mají tito lidé v současné společnosti čím dále menší šanci se uplatnit na trhu práce. Doba jejich evidence na úřadech práce převyšuje několikanásobně dobu evidence zdravých jedinců. Dostávají se často do bezvýchodné životní situace a pro jejich rodiny to znamená starost o nezaměst-naného postiženého rodinného příslušníka. I když dosavadní systém sociálního zabezpečení se podílí na zajišťování jejich základních materiálních potřeb, spole-čenská integrace skupiny zdravotně postižených lidí závisí z velké části na širších sociálních, ekonomických a legislativních podmínkách.


Lidé bez kvalifikace V současné struktuře dlouhodobě nezaměstnaných jsou největší skupinou ne-kvalifikovaní pracovníci (asi 1/3 všech nezaměstnaných), jejichž část tvoří i absol-venti základních škol. Jde zejména o mladé lidi obtížně vzdělavatelné, často s malým zájmem o zaměstnání. Patří sem i lidé, kteří se podílejí na společensky nežádoucím deviantním chování (alkoholici, recidivisté, lidé propuštění z ná-pravných zařízení a další lidé sociálně nepřizpůsobiví). Převážně jde o lidi se specifickými charakteristikami individuálního a rodinného života. Zvláštní ná-klonnosti a charakteristiky přispívají k jejich „vydělování se" ze společnosti a vedou k vytváření tzv. „nové třídy deklasovaných" („new-underclass"), která žije jakoby „uvnitř systému podpor" sociálního zabezpečení, v „subkultuře" trvalé závislosti na státu. Proces utváření této skupiny nezaměstnaných se speci-fickou kulturou - pasivitou, apatií a častým deviantním chováním - souvisí však i s délkou nezaměstnanosti a s dalšími faktory sociálního prostředí.3

Holandský sociolog Schuyt Kees (1991) dochází na základě empirických šetření k poznatku, že další ekonomický rozvoj sjednocené Evropy bude spojen se vznikem trvalé třídy lidí, kteří i při vynaložení značného úsilí a rozhodných opatření ze strany společnosti budou permanentně vyloučeni z pracovního trhu a v širším slova smyslu i ze společenského života. Její členové budou žít v trvalé závislosti na státu s možným propadem do formující se třídy deklasovaných.

Úroveň kvalifikace a profesionálních dovedností bude při hledání pracovní příležitosti rozhodující. Více dovedností totiž znamená větší možnost volby pro zaměstnavatele i pro pracovníka. Pracovníci s nízkou kvalifikací budou postupně stále více vytlačováni levnějšími a přesnějšími stroji. O práci nekvalifikovaných lidí nebude zájem a oni sami se stanou potenciálním kriminálním problémem pro společnost.

Romské etnikum Vzhledem ke zvyšujícím se nárokům uplatnění pracovní síly na trhu práce, kde výraznou roli sehrává výše kvalifikace a rozsah a kvalita sociálních dovedností, bude romské etnikum stále obtížněji získávat zaměstnání. Většina Romů totiž absolvuje pouze základní vzdělání a nezískává další kvalifikaci; značná část žáků v této populaci dokonce neukončí ani základní vzdělání.

3 Jak uvádí německý sociolog R. Dahrendorf, rozvoj státu se sociálním zabezpečením měl za následek vytvoření tzv. nové třídy deklasovaných. Problém rozpracovává v knize Law and Order (1985) a The Modem Sociál Conflict (1990). Odhaduje, že tuto skupinu bude v budouc-nosti tvořit 1/3 všech pracujících a současně varuje před dělením společnosti na tzv. Zwei -Drittel - Gesellschaft, kde se jedna třetina lidí ocitá v nebezpečí své degradace na druhořadé občany bez práce, bez politické a společenské aktivity, s vysokým rizikem podílu kriminální činnosti.


Romové byli zaměstnáni v profesích, které vlivem ekonomické reformy pro-cházejí výraznými změnami kvalifikačních požadavků. Romové žijí pod tlakem vlastních kulturních vzorců chování a hodnot i pod zvýšeným tlakem majoritní populace, která je zatím plně neintegrovala. Jejich šance uplatnění na trhu práce je tedy minimální. Zvýšená koncentrace romských obyvatel ve vymezených oblastech vytváří lokality s vyhrocenými sociálními problémy, s vysokou krimi-nalitou a s rostoucí závislostí na prostředcích poskytovaných státní sociální sítí.

Integrace různých sociálních skupin (včetně tzv. skupin rizikových) do majo-ritní společnosti je jednou ze součástí tzv. integrujícího systému, který popsal K. Boulding (O. Mesároš, 1991). Systém zahrnuje různé společenské skupiny se sociálními rozdíly a usiluje o snížení rozdílů mezi nimi. Vedle požadavku posky-tování sociálního minima, který se nepovažuje za jediné řešení, se tu vytyčuje komplexní přístup týkající se různých aspektů života jedince nebo celé sociálně slabé skupiny (za předpokladu nenarušení funkcí tržního mechanismu). Patří sem diferenciace podmínek vykonávání povolání, rozptyl spotřebních preferencí, rozvoj specifických druhů služeb a rozvoj různých forem seberealizace. Cílem je nejen snížit rozdíly mezi skupinami, ale také vytvořit širokou diferencovanou škálu životních podmínek. <

Ve svém přístupu k pojetí sociální spravedlnosti a řádu užívá F. A. Hayek (1991) termín „komunitativní spravedlnost". Charakteristické rysy této sprave-dlnosti spočívají v uplatnění stejných pravidel chování pro účastníky trhu. Co slouží k vyšší efektivnosti systému, slouží také všem jedincům. Autor tu poněkud jednostranně zdůrazňuje, že ekonomická etika doprovázející tržní řád není vý-sledkem určité volby, ale dlouhodobým procesem adaptace lidí. Soudí, že eko-nomický růst, technický rozvoj a růst úrovně vzdělání v konečných důsledcích sníží míru nerovnosti ve společnosti.

4.5 Nezaměs tnanos t a sociálně patologické jevy

Vysoké procento dlouhodobé nezaměstnanosti má ovšem nežádoucí vliv nejen na jednotlivce, nýbrž i na celou společnost. Takto postiženou společnost provází zvýšený výskyt sociálně patologických jevů, což zjišťujeme spíše nepřímo: zvý-šenou konzumací alkoholu, nikotinu a drog (zejména u mladých lidí), vyšší nemocností a rostoucí spotřebou léků, vyšším výskytem sebevražedných pokusů. Také v České republice stoupá počet případů sebevražd v souvislosti se ztrátou práce. Nepřímo to potvrzuje statistika z roku 1998, která ukázala (Právo, 16. 2. 2000), že nejčastěji u nás dobrovolně odcházejí ze života lidé ve věku 40 až 50 let, a teprve potom starší občané. Nejpočetnější skupinou v rámci sebevražd ze sociálních příčin jsou právě nezaměstnaní (57,4 %). Výzkumná šetření prokázala, že při zvýšení nezaměstnanosti o 1 % se zvyšuje kriminalita o 5,7 %, sebevražed-


nost o 4,1 % a počet přijatých do státních nemocnic o 3,4 %. Zákeřnost této věci spočívá v tom, že zpočátku může být i nezaměstnanost prožívaná jako určitá forma „dovolené", jako období, v němž má člověk příležitost zamyslet se nad svým dosavadním životem. Později, při opakovaném neúspěchu najít si práci, narůstá vědomí nemožnosti ovlivňovat osobní situaci, vzniká pesimistický postoj s pocity nepotřebnosti, marnosti a beznaděje. Průvodními jevy vysoké dlouhodobé neza-městnanosti jsou zvýšená míra kriminality a násilí, rasových i meziskupinových konfliktů, krizí v rodině a v sociálních institucích. Nezaměstnanost provází i ztrá-ta úcty k politickým stranám a autoritám, vznik tzv. třídy deklasovaných, tj. lidí se zkušeností dlouhodobé nezaměstnanosti, bez kvalifikace a pracovních doved-ností, kteří žijí mimo pracovní trh a jsou trvale závislí na systému podpor.

V následujícím textu uvádíme některá závažná zjištění o vztahu mezi neza-městnaností a zneužíváním návykových látek (cit. dle P. Kachlík, 2000).

Podle C. Kellinghause a kol. je v Německu trvale 200 000 bezdomovců, z nichž 35 000 žije na ulici. Trpí nezaměstnaností, chudobou, sociální izolací a fyzickými potížemi. Více než dvě třetiny z nich trpí mentálními poruchami. Převažuje u nich zneužívání drog, ale také schizofrenické a afektivní potíže a povahové změny, které se tu vyskytují častěji než v běžné populaci. Psychiatrická péče o bezdomovce není dostatečná. Zvláště americké zkušenosti ukazují, že lepší ambulantní péče a specifické programy pro bezdomovce s duševními poruchami mohou zlepšit jejich fyzické a duševní zdraví.

T. Leder, S. Volk, K. Georgi a B. Pflug vyšetřili vzorek 71 mužů-bezdomovců ve Frankfurtu nad Mohanem pomocí standardizovaného interview. Jejich prů-měrný věk byl 35,4 roku. Byla u nich pozorována nízká sociodemografická úroveň, nízké vzdělání, vysoká nezaměstnanost a nízký příjem. Příjem byl získáván především z pravidelných sociálních dávek. Respondenti byli většinou svobodní, bezdětní, zřídka udávali stabilní partnerský vztah. Jednou z nejdůležitějších příčin jejich nezaměstnanosti byly psychosociální konflikty (v 59,2 %). Konfliktní mezilidské vztahy, související s propuštěním a ztrátou zaměstnání, přispěly nej-více k jejich ztrátě domova. Téměř polovina z nich (42,3 %) byla v minulosti léčena pro nadměrné pití alkoholu. Ukazuje se, že bezdomovci prožijí zkušenost se sociální izolací často už během dospívání a že je u nich vyšší frekvence psychiatrických potíží.

A. Hammarstrom konstatuje, že nezaměstnanost mladých lidí se stává ožeha-vým společenským i zdravotním problémem. Byla provedena prospektivní studie ve městech severního Švédska, kde se nezaměstnanost u mladistvých pohybuje mezi 6-8 %. Jeden tisíc osmdesát tři žáci oslovení v posledním roce povinné školní docházky byli sledováni (dotazníky, interview) a vyšetřováni (krevní tlak) po dobu následujících pěti let. Byl zjištěn častější výskyt fyzických a psychických potíží, konzumace tabáku a konopí u dlouhodobě nezaměstnaných mladých lidí oproti skupině postižené krátkodobou nezaměstnaností. U dlouhodobě neza-


městnaných hochů byly pozorovány vyšší hodnoty systolického krevního tlaku, pití alkoholu a nárůst zločinnosti oproti ostatním.

Další Hammarstromova práce je věnována možným změnám zdravotního stavu v důsledku nezaměstnanosti u mladistvých s ohledem na pohlaví. Byla nalezena silná závislost mezi nezaměstnaností a manifestací lehčích psychických poruch. Některé studie sledovaly i fyzické zdraví, ale bylo pozorováno zhoršení psychických potíží, zvláště pak u nezaměstnaných dívek. Vzrostla potřeba pos-kytovat jim zdravotnickou péči. Zdá se, že nezaměstnanost představuje význam-ný faktor pro zvýšenou konzumaci alkoholu, zvláště u hochů. Je rovněž spojena se zvýšením spotřeby tabáku, nelegálních drog a zhoršením úrovně pozitivních zdravotních návyků. Úmrtnost je významně vyšší u skupin nezaměstnaných hochů i dívek, a to jak následkem sebevražd, tak následkem úrazů. Sociálními následky nezaměstnanosti jsou odcizení, pokles finančních zdrojů (příjmů), kri-minalita, budoucí vyloučení z trhu práce. Prokazatelně ochranný efekt na zdraví měly sociální opora, vysoká úroveň zaměstnanosti, vysoký stupeň sebeovládání.

U. Janlert popisuje existenci příčinné souvislosti mezi nezaměstnaností a zhor-šením zdravotního stavu. Je pak dílem přirozeného výběru, zda tito lidé se zdra-votními potížemi budou mít více problémů, až získají nové zaměstnání. Neza-městnaní muži, zvláště mladí, jsou ohroženi zvýšenou konzumací alkoholu oproti zaměstnaným. Nezaměstnané osoby častěji a více kouří a kuřáci zase mají větší pravděpodobnost, že ztratí práci. Ztráta a získání zaměstnání mají velký vliv na psychiatrické příznaky a pocit pohody. U nezaměstnaných je pozorována též vyšší úmrtnost.

Finští autoři J. Liira a T. Leino-Arjas (Helsinky) se zaměřili na indikátory zdraví, pracovních podmínek a životního stylu, které mohou předpovědět násled-nou nezaměstnanost a její dopady na zdraví a způsob života. Pomocí dotazníku bylo v období 1989-1994 vyšetřeno 781 mužů ze stavebnictví a 877 mužů z les-nických profesí. Stáří mužů ve vzorku se pohybovalo mezi 20-49 lety, na počátku sledování všichni pracovali, skupiny byly průběžně sledovány. Byly vytvořeny čtyři skupiny dle zaměstnanosti a jejího charakteru: nepřetržitě zaměstnaní, znovu (opakovaně) zaměstnaní, krátkodobě nezaměstnaní (méně než 2 roky) a dlouhodobě nezaměstnaní (více než 2 roky). Dlouhodobou nezaměstnanost ve stavebnictví předpovídaly tyto faktory: věk nad 40 let, subjektivní stížnosti na zdraví, kouření, častější konzumace většího množství alkoholu, nízké uspokojení z práce, svobodný stav a nezaměstnanost v roce předcházejícím úvodnímu šetře-ní. Mezi pracujícími v lesnictví to byly následující faktory: věk nad 40 let, časté příznaky stresu a předchozí nezaměstnanost. Kromě toho však kouření předpo-vídalo budoucí nezaměstnanost u osob v lesnictví i bez předchozí zkušenosti se ztrátou práce.

B. Claussen hodnotí výsledky dvouleté follow-up studie, prováděné v prů-běhu dvou let na reprezentativním vzorku nezaměstnaných. Výzkum sestával


z interview, klinického vyšetření, lékařského nálezu a doporučení. Do studie byly zařazeny čtyři městské oblasti v severním Norsku (Grónsko). Věk nezaměstna-ných se pohyboval mezi 16-63 lety, na úřadech práce byli registrováni dvanáct a více týdnů. Ve skupině nezaměstnaných se častěji vyskytovala různá onemoc-nění oproti běžné populaci. Nejčastěji byly hlášeny poruchy pohybového aparátu a duševní onemocnění. Kuřáctví se vyskytovalo u nezaměstnaných téměř dvakrát častěji než ve srovnávací skupině, vysoká spotřeba alkoholu převažovala u neza-městnaných mužů. U nezaměstnaných byly naměřeny nižší hodnoty krevního tlaku než u srovnávací skupiny, ale naopak vyšší hladina cholesterolu, zvláště u žen. Stanovená lékařská diagnóza snižovala šanci pozdější opětovné zaměstna-nosti. Dlouhodobě nezaměstnané osoby představují rizikovou skupinu s vysokou nemocností a nezdravým životním stylem. Praktičtí lékaři by tyto poznatky měli brát v úvahu a zúročovat je v preventivní práci.

C. D. Dooley a J. Prause (Univ. of California, USA) poznamenávají, že ztráta zaměstnání může vést ke zneužívání alkoholu, ale že získání výhodného zaměst-nání nemusí vždy znamenat řešení. Je iluzí, že dobré pracovní místo poskytuje automaticky pomoc při potížích s alkoholovým návykem. Byla užita National Longitudinal Survey of Youth a v letech 1985 a 1989 byli sledováni mladí dospělí s částečnou zaměstnaností (podzaměstnaností) nebo úplnou nezaměstnaností. Ukázalo se, že efekt částečné zaměstnanosti se velmi podobá situaci v nezaměst-nanosti. Proto je třeba velké opatrnosti při manipulaci se vžitým názorem, že pozitivní působení jakékoli práce ochrání člověka před závislostí.

K. P. Pages a kol. (Univ. of Washington, Seattle, USA) testovali hypotézu souvislosti zneužívání drog, životních problémů s tím spojených, diagnózy nepsy-chotické těžké depresivní poruchy a sebevražedných představ. U hospitalizova-ných pacientů byly provedeny psychiatrické testy. Zjištěné výsledky byly ve shodě s dosavadními literárními údaji. Existuje prokazatelná souvislost mezi diagnózou depresivní poruchy, beznadějí, depresivní náladou, mužským pohla-vím, nezaměstnaností, nedobrovolným léčením, problémy s alkoholem (či s jiný-mi drogami) a vyšší úrovní sebevražedných představ.

D. M. Fergusson, L. J. Horwood a M. T. Lynskey (Nový Zéland) sledovali vliv nezaměstnanosti na výskyt psychiatrických onemocnění u mladých dospě-lých. Byla provedena kohortová studie. U osmnáctiletých dospělých byla hodno-cena délka nezaměstnanosti od jejich 16 let, výskyt závažné deprese dle DSM-IV, pocity strachu, poruchy chování, závislost na nikotinu a na jiných návykových látkách a sebevražedné pokusy. Autoři zjistili, že zvýšená expozice nezaměstna-nosti je spojena se zvýšeným rizikem psychiatrických onemocnění v dospívání. Půlroční a delší vystavení nezaměstnanosti vede k nárůstu rizika onemocnění l,5x až 5,4x oproti zaměstnaným. Ale z největší části je toto zvýšené riziko vysvětlováno rodinnými a osobními faktory přítomnými v době školní docházky.


Přesto je statisticky prokázáno, že expozice nezaměstnanosti zvyšuje míru rizika zneužívání návykových látek a výskyt úzkostných stavů.

S. L. Morrell, R. J. Taylor a C. B. Kerr (Universita Sydney, Austrálie) zveřejnili výsledky zkoumání vztahu mezi nezaměstnaností a psychickými a tělesnými onemocněními u mladých 15-241etých lidí. Vyplynulo z nich, že nezaměstnanost a sebevraždy u mladých osob úzce souvisejí. Nezaměstnanost je u nich spojena také s psychickými problémy (deprese, ztráta sebedůvěry). Tělesné potíže neby-ly studovány tak podrobně, ale ukázala se spojitost se zvýšením krevního tlaku. Výskyt rizikových faktorů životního stylu (užívání marihuany, tabáku a alkoholu) je u nezaměstnaných vyšší oproti skupině mladých zaměstnaných.

Ukazuje se, že sepětí zdravotních problémů, zneužívání drog a nezaměstna-nosti je velmi úzké. Nezaměstnanost je tak spíše problémem psychologickým a sociálním než problémem ekonomickým. Z ekonomického hlediska se dlouho-dobá nezaměstnanost negativně projevuje zvýšenými nároky na státní rozpočet (na dávky v nezaměstnanosti a na další podpory), na zdravotní a na sociální služby. Je provázena ztrátami na neodvedených daních, ale společenský dopad nezaměst-nanosti je komplexní: oslabuje nejen adaptační schopnosti člověka, nýbrž i adap-tační schopnosti společnosti a ekonomického systému jako celku.

Nezaměstnanost se může stát i nebezpečným problémem politickým. Zejmé-na vysoké procento dlouhodobě nezaměstnaných mladých lidí, u nichž se proje-vuje zvýšený výskyt sociálně patologických jevů, tvoří nebezpečný zárodek budoucího negativního vývoje společnosti. J. Bollová (2001) v této souvislosti připomíná současný vývoj ve východním Německu, kde mladí lidé do 30 let jsou postiženi dvacetiprocentní nezaměstnaností a vstupují do neofašistických spolků s perspektivou, že neofašismus vyřeší jejich problémy. Také v Severním Irsku nezaměstnanost postihuje již třetí generaci a mladí lidé se zde dostávají do často bezvýchodné situace, která je podhoubím sociálních a náboženských protestů.

4.6 Psychologický intervenční program pro nezaměstnané

Lidé bez práce mohou mít pocit, že nikam nepatří. Jsou vyvrženi na okraj společnosti mezi ostatní ztroskotance, které nikdo nepotřebuje. Jako občané nemají v mnoha případech všechna práva. Nezaměstnanost se proto může proje-vit i na zhoršení jejich zdravotního stavu.

Cílem psychologického intervenčního programu pro nezaměstnané je redukce stresu nezaměstnaného, podnícení jeho aktivity k větší flexibilitě, k získání se-bejistoty, k osvojení si potřebných sociálních dovedností. Například jde o doved-nost hledat novou práci, o schopnost představit se a nabídnout se na trhu práce. Jde také o problém, co dělat, je-li žádost o zaměstnání odmítnuta, o problém, jak a jakým konkrétním způsobem řešit aktuální i dlouhodobou ztrátu práce.


Podle našich zkušeností s nezaměstnanými lidmi (B. Buchtová, 1992, 1999, 2000) k efektivní osobní strategii pro překonání krizového období ztráty práce patří: • Neztrácet naději a nepodléhat tlaku nepříznivé situace. Je důležité, aby

se člověk nedal odradit i případným neúspěchem v hledání práce.; Žádost o nové pracovní místo je vždy spojena s možností odmítnutí. To ale v mnoha případech nevypovídá o odborných a osobních kvalitách člověka. I u nás jsou již dnes častější změny pracovního místa a nezaměstnanost se stává běžným jevem. Předsudky spojené s kritickým odsouzením člověka, že nemá nebo že mění práci, se stávají minulostí. Potřebné je vážit si sebe i svého života, uchovat si sebedůvěru a zdravou hrdost.

• Naplánovat si pravidelné denní aktivity. Zejména péčí o sebe sama, o svůj zevnějšek, což prospívá zdravému sebevědomí. Péčí o vzdělání - rozšiřováním své kvalifikace a získáváním dovedností, které budou užitečné ve vzdálenější budoucnosti. Patří sem různé kvalifikační kurzy, studium jazyků, získání řemeslných dovedností apod. Mít neustále na paměti, že život není sprint, ale běh na dlouhou trať. Péče o koníčky, tzv. volnočasové aktivity, pokud to umožní finanční náklady. Kvalitní zájmy rozvíjejí tvořivé schopnosti člověka, zvyšují jeho sebevědomí a jsou zdrojem potěšení. Také zapojení do různých zájmových nebo společenských organizací může dát nezaměstnanému člově-ku oprávněný pocit životního naplnění, může přispět k rozvoji schopností a navázání užitečných kontaktů. Péče o rodinu a své blízké - zejména péče 0 dobré vztahy, v nichž může nezaměstnaný nalézt podporu, která mu může pomoci čelit tlaku nepříznivé životní situace.

• Využít čas k možnosti zhodnocení dosavadních životních a pracovních zkušeností . Zpracovat si osobní audit svých vědomostí, znalostí, schopností a dovedností (co všechno znám a umím, a co jsem doposud nevyužil). Strach 1 úzkost, které se často objevují v kontaktu s novým zaměstnavatelem, je možné snížit tím, že se na rozhovor dobře připravíme.

• Rozšířit si právní vědomí a dobře znát práva a povinnosti nezaměstna-ného. Vědět, že při skončení zaměstnání mám právo na vydání posudku o pracovní činnosti (pracovní posudek), což jsou veškeré písemnosti týkající se hodnocení mojí práce, kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu mé práce. Dále je zaměstnavatel povinen vydat mi pí-semnosti týkající se osobních údajů (například kopie diplomu a vysvědčení, životopis, výpis z rejstříku trestů) a potvrzení o zaměstnání, tzv. zápočtový list. Ten by měl obsahovat údaje o odpracované době a o výši průměrného výdělku.4

4 Pracovat je právem občana, a nikoliv jeho povinností. Rozhodne-li se člověk své právo realizovat, může při hledání nového vhodného zaměstnání využít služeb úřadu práce, který zprostředkovává zaměstnání bezplatně. Uchazečem o zaměstnání se může stát občan, který


Obrátím-li se na úřad práce, je jeho povinností poučit mne o mých právech a povinnostech při realizaci práva na zaměstnání, které je právem náležejícím občanům, kteří chtějí a mohou pracovat a kteří se o práci skutečně zajímají. Vědět, že mým základním právem v žádosti o zaměstnání jsou právo na zpro-středkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, právo na rekvali-fikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění, právo na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání i v případě ztráty zaměstnání. Důležité je znát, že hmotné zabezpečení při ztrátě práce se poskytuje nejdéle po dobu šesti měsíců, a to po dobu prvních tří měsíců ve výši 50 % průměrného měsíčního čistého výdělku dosaženého v posledním zaměstnání, po zbývající dobu ve výši 40 %, při nástupu na rekvalifikaci pak hmotné zabezpečení činí 60 % po celou dobu rekvalifikace až do jejího ukončení. Nevznikne-li mi jako uchazeči o zaměstnání nárok na hmotné zabezpečení nebo nedosahuje-li výše přiznaného hmotného zabezpečení životního minima anebo nejsem-li jako občan veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a zároveň můj příjem nedosahuje životního minima, mám právo si na příslušném obec-ním úřadu požádat (za splnění podmínek tzv. sociální potřebnosti) o poskyto-vání dávek sociální péče.

• Neuzavírat se do sebe, ale sledovat dění kolem sebe, udržovat neustálý kontakt s trhem práce a s širším sociálním okolím, které je jedním z nej-významnějších zdrojů včasné a kvalitní informace o možnosti zaměstnání.

• Na přechodnou dobu si najít práci i méně placenou, tzv. pod svojí kvalifikací (třeba i na částečný pracovní úvazek), jen nezůstávat v nečinnosti.

• Promyslet si úspornou životní strategii. Finanční nedostatek je příležitostí přehodnotit dosavadní životní hodnoty. I u nás existují ekologická hnutí často spojená se snahou zjednodušit svůj dosavadní životní styl (tzv. voluntary simplicity). Drahý automobil, plýtvání energií, nesmyslné hromadění předmě-tů a podobně nemusí být denní nutností a navíc prospějeme i životnímu prostředí.

• Důsledně pečovat o své zdraví. Obavy ze ztráty práce anebo nezaměstna-nost jsou často provázeny pocity úzkosti, smutku a depresemi. Ty se mohou po čase somatizovat a vyvolat některé z tzv. psychosomatických onemocnění. Přičemž nepříznivé duševní stavy provázené ztrátou práce se dají zmírnit přiměřeným tělesným cvičením, relaxací nebo psychoterapií. Dobrý zdravotní stav pomáhá také udržovat dostatek odpočinku a aktivity. I když v době ztráty

není v pracovním či obdobném poměru, nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, ani se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání, a přihlásí se osobně písemnou formou - žádostí o zprostředkování zaměstnání - u příslušného úřadu práce dle svého trvalého pobytu. Učiní-li tak do tří pracovních dnů po skončení zaměstnání, je zařazen do evidence uchazečů o zaměst-nání.


práce absentuje dříve pravidelný denní rytmus, je potřebné ho udržovat i na-dále přiměřeným naplánovaným denním programem. Uvedená doporučení jsou velmi důležitá zejména pro mladé lidi - mladistvé,

vyučené, absolventy středních a vysokých škol, kteří nenašli uplatnění na trhu práce a doposud si neosvojili pracovní návyky. Životní styl, který si v této době zvolí, často rozhoduje o jejich úspěšném uplatnění nejen na trhu práce, ale i v ce-lém jejich budoucím životě.

Litera tura

Adorno, T. W.: Zum Verhaltnis von Soziologie und Psychologie. Gesammelte Schriften, Band 8. Frankfurt am Main, Suhrkamp 1972

Bakke, E. W.: The unemployed man: A sociál study. London, Nisbet 1933 Bakke, E. W.: The unemployed worker. New Haven, Yale University Press 1940 Binns, D., Mars, G.: Family, community and unemployment: A study in change. Sociolo-

gical Review 32, 1984, s. 662-695 Bolla, J.: Arbeitslosigkeit und psychische Folgen. Nepublikovaná disertační práce. Brno,

Psychologický ústav FF MU 2001 Brandes, V.: Arbeitslosigkeit in der Bundesrepublik- Erscheinungsformen, Auswirkun-

gen, Verarbeitungsformen und Abwehrperspektiven. Gesellschaft. Beitrage zur mar-xistischen Theorie, 10, 1977

Brenner, H. H.: Wirtschaftskrisen, Arbeitslosigkeit und psychische Erkrankung. Miin-chen, Urban & Schwarzenberg 1979

Brinkmann, C.: Finanzielle und psycho-soziale Belastungen wahrend der Arbeitslosig-keit. Mitteilungen aus der Arbeitsmarkt- und Berufsforschung 9, 1976, s. 397-413

Buchtová, B. a kol.: Nezaměstnanost a zdraví. Pilotní projekt. Brno, ESF MU 1999 Buchtová, B.: K psychologické dimenzi nezaměstnanosti. Habilitační práce. Brno, FF MU

1992 Buchtová, B.: K psychologické dimenzi nezaměstnanosti. Psychologie v ekonomické

praxi 30, 1995, 2, s. 1-17 Buchtová, B.: Nezaměstnanost a zdraví. Psychologie dnes 6, 2000, 5, s. 24-26 Buchtová, B.: Nezaměstnanost je jako nevyléčitelná nemoc. Psychologie dnes 5, 1999, 5,

s. 8-11 Buchtová, B.: Podání ruky na odchodnou. Ekonom 63, 1999, 39, s. 66-67 Buchtová, B.: Sebereflexe dlouhodobé ztráty zaměstnání. Sociální politika 1998, 24,

s. 12-14 Buchtová, B.: Sociální psychologie nezaměstnanosti. In: Výrost, J., Slaměník, I. (eds.):

Aplikovaná sociální psychologie II: Člověk v sociálním kontextu. Praha, Grada 2000, s. 81-108

Buchtová, B.: Vývoj a analýza psychologických výzkumů nezaměstnanosti. Českosloven-ská psychologie 38, 1994, 2, s. 119-130

NEZAMĚSTNANOST A ZDRAVÍ / 1 2 9

5. NEZAMĚSTNANOST A ZDRAVÍ (Zdeněk Boleloucký)

5.1 Úvod

Vyřazení jedince z pracovního procesu přináší kromě problémů sociálních i dů-sledky zdravotní. Dnes jsou celkem známy biologické, psychologické a sociální faktory, které činí práci jako takovou pro člověka nezbytnou. Obecně je akcep-továno, že práce je první a základní podmínkou lidské existence. Většina lidí má symbiotický vztah k práci i k pracovišti. Porušení tohoto vztahu - trvalejší nejistota v zaměstnání či jeho přerušení - bývá prožíváno jako skutečná separace a ztráta. To se odráží na úrovních biologické, psychologické a sociální. Ve svých důsledcích pak ovlivňuje zdravotní stav jednotlivce či postižené populace. Těm-to otázkám věnovalo v posledních desetiletích pozornost více autorů (Tannay, E.,1983; Sasseville, M„ Grunberg, F„ 1987; Iversen, L., 1987; Bland, R. C. et al„ 1988 a řada dalších). I u nás proběhla na toto téma symposia (Buchtová, B., 2000).

Ekonomické krize současného světa se stávají zdrojem problémů a různých následků, jedním z nich je prudký nástup často neočekávané nezaměstnanosti, nejistoty práce a podobně. Ztráta možnosti vykonávat zaměstnání nebo pracovat ve vlastní profesi může vést nejen ke ztrátě příjmu, ale také k narušení emoční pohody, rodinné rovnováhy, sociálních vztahů, kvality života, a dokonce i zdraví.

Co to je nezaměstnanost? Encyclopaedia Britannica ji definuje jako stav, ve kterém jedinec schopný práce práci aktivně hledá, ale není schopen ji najít. Současně dodává, že aby byl člověk považován za nezaměstnaného, musí být aktivní pracovní silou a odměňovanou práci hledat.

První poznatky o důsledcích nezaměstnanosti na postižené obyvatelstvo byly publikovány mimo jiné v souvislosti se světovou hospodářskou krizí třicátých let. Nejčastěji citovanou publikací je kniha Die Arbeitslosen von Marienthal autorů Marie Jahodové a P. Lazarsfelda (1933). Ta se stala znovu aktuální v souvislosti s určitou hospodářskou recesí a rezultující nezaměstnaností osmdesátých let.


V SRN došlo k novému vydání citované knihy v letech 1960 a 1975 (Finzen, A., 1985).

Český chirurg E. Vintrich v polovině třicátých let popisoval v jiné souvislosti obecně komplikovanější pooperaění průběh, doprovázený horečnatými krizemi nejasné etiologie, někdy končící smrtí u oslabených nezaměstnaných nemoc-ných. Rány se operovaným podle něho obtížněji hojily v důsledku vyčerpání obranyschopnosti organismu. Pokud jde o duševní stav, autor psal: „Beznaděj, bída, osamocenost donutila lidi... přes marné logičtější přemýšlení do slepé uličky důvěry v síly nekontrolovatelné a nepodléhající pozemským řádům." Psal o tom, jak pacienti vyhledávají často naivním způsobem styky se záhrobím a pěstují okultismus. Jejich příliš reálným požadavkům nestačily běžně nabízené nábožen-ské soustavy, chtěli „slyšet přímo, nejen věřit". Pokud byly tyto zájmy skryté, projevily se případně typickými projevy při deliriu v souvislosti s chloroform-éte-rovou narkózou (Vintrich, E., 1935).

5.2 Obecně o nezaměstnanosti a zdraví

Ztráta zaměstnání a nezaměstnanost mají řadu důsledků jak somatických, tak i psychických. Následný negativní dopad na jedince se projeví různě. Zhoršení tělesného zdraví bylo doloženo jak přítomností tělesných příznaků, tak i zvýše-ným využíváním zdravotnických služeb nezaměstnanými (Kraut, A., 2000). Dlou-hodobé vlivy zahrnují vyšší pravděpodobnost rozvoje kardiovaskulárních one-mocnění, bronchiálních poruch, vysokých hodnot cholesterolu v séru a vysokého krevního tlaku, vyšší úmrtnosti. Tuberkulóza se ve vzorku indické populace z Delhi ukázala jako významná příčina nezaměstnanosti a ztráty výdělku zvláště u nekvalifikovaných dělníků (Joshi, T. K., 1999). Jako duševní následky neza-městnanosti se uvádějí např. deprese, alkoholismus, poruchy chování, sebevra-žedné pokusy, sebevraždy, domácí násilí aj. Vysoká morbidita v oblasti problémů duševního zdraví mezi nezaměstnanými lidmi je většinou vysvětlována příčinnou hypotézou. Toto je výzva pro preventivní medicínu. Nemocným nezaměstnaným lidem by měla být věnována zvláštní pozornost (Claussen, B., 1999 a řada dalších). Zhoršení duševního zdraví bylo doloženo také subjektivními doklady a zvýšeným využitím psychiatrických zařízení. Nálezy zahrnují sníženou sebeúctu, mizí ob-vykle pocit zdraví a uspokojení, přibývá depresivní symptomatologie a psycho-somatických onemocnění, zvyšuje se hostilita a úzkost, je zhoršena kvalita života (Ytterdahl, T., Fugelli, P„ 2000 a jiní).

V souvislosti se stresem pak dochází například k časným úmrtím, ať již v ná-vaznosti na násilné činy či v návaznosti na sekundární somatická onemocnění. Prohlubující se ekonomická nerovnost lidí narušuje sociální kohezi, ztěžuje kontrolu deviantního zdravotního chování, trestné činnosti i vzájemnou pomoc


členů společnosti. Trvalejší vzrůst nezaměstnanosti vede ke ztrátám odborné kvalifikace vyřazených z práce, kognitivních schopností a motivace. Situace se stává zdrojem akutního stresu v důsledku mj. ztráty sebeúcty, vzniku pocitu vlastní nepotřebnosti, pocitu závislosti na druhých, postrádání své sociální role a strachu z budoucnosti (Wilson, S. H., Walker, G. M., 1993; Berla, E. P. et al., 1999; Buffat, J., 2000; Giovanni, A., 2001, ad.).

Ztráta zaměstnání je životní událost, ve které je jedinec nedobrovolně zbaven placené práce. Pokud nedojde bezprostředně k nástupu do nového zaměstnání, následuje období nezaměstnanosti. Zatímco ztráta zaměstnání je událost, neza-městnanost je lépe chápat jako stav.

Výzkum dopadu ztráty zaměstnání se soustřeďuje na tři oblasti: a) kvalitativní výzkum popisující reakce, emoční traumata a neštěstí; b) kvantitativní výzkum spojující ztrátu zaměstnání a specifické symptomy

stresu; c) koncepční modely ztráty zaměstnání, zkoumající proměnné jako mechanis-

mus coping1 (Latack, J. C., Kinicky, A. J., Prussia, G. E.,1995, dle Berla, E. P. et al., 1999).

5.3 Životní události a zdraví

5.3.1 Životní události Události měnící život jsou součástí normální lidské existence. Říká se, že „žít znamená být ve stresu". Dlouho je ale známo, že negativní životní události mohou ovlivňovat tělesné a duševní zdraví lidí. Vědecké studie stresujících životních událostí se objevily až ve 20. století. Brzy se ukázalo, že vztahy mezi stresujícími životními událostmi a zdravím nejsou prosté. V současnosti je přesvědčivě proká-záno, že trvalé katastrofální životní události, jako jsou válka, krajní nouze a věz-nění v koncentračním táboře, mohou skutečně způsobit tělesné a/nebo duševní poškození postižených. Do jaké míry se ale mohou odrážet na zdraví postiženého stresující události běžného života, např. smrt rodičů, rozvod, nezaměstnanost, je problém, který se stal předmětem diskusí.

Mnoho badatelů upozornilo na souvislosti mezi stresujícími životními událost-mi a chorobami tělesnými i duševními. Příčinné spojení mezi specifickou životní událostí a nějakým onemocněním bylo ale v kontrolovaných studiích málokdy jednoznačně prokázáno. Při studiu otázek vztahu životních událostí a chorob se setkáváme s metodologickými problémy. Je to např. otázka spolehlivosti retro-

1 Anglický termín „coping" se překládá jako „ zvládat něco, vypořádat se s něčím, vědět si rady". Termín se všeobecně definuje jako úsilí vynaložené na zvládnutí, tolerování nebo redukování požadavků, které zatěžují anebo převyšují psychické zdroje člověka.


spektivní informace, kterou získáváme z anamnézy, odlišení objektivní reality od dojmu, který v nás zanechá výpověď pacienta. Je také nutno si položit otázku, zda byly dané stresující události skutečně vyvolány stavy, o kterých se předpokládá, že je způsobily. Jde o „příčiny sociálních situací". Jestli stresující životní události vskutku přispívají k poškození zdraví, musí to být prokázáno po vyloučení ostatních biologických nebo psychologických proměnných. Kupříkladu spojení mezi stresujícím dětstvím a následujícím alkoholismem je pravděpodobně zpro-středkováno výrazněji genetickým vlivem alkoholismu rodičů než stresem z dět-ství, který vytvořil alkoholismus těchto rodičů. Jsou proto důležité dlouhodobé systematické prospektivní studie.

Již dávno se uvažovalo o existenci vztahu mezi životními změnami a zdravím. Až ve 20. století se objevily snahy o řešení otázky. Např. fyziolog W. B. Cannon umožnil experimentální výzkum mezních zátěží (stresu) a účinků, které mají při vzniku a udržování nemoci. A. Meyer (1931) začal ve třicátých letech do svých záznamů o průběhu života pacientů systematicky zaznamenávat životní osudy a všiml si, že nejen mimořádné a katastrofické, ale i běžné změny a události, které člověka potkaly, měly vztah k tělesným poruchám. V roce 1949 proběhla konfe-rence Životní mezní zátěže a tělesná onemocnění, která shrnula tehdejší stav poznatků. Formální označování změn v lidském životě takovými pojmy jako životní událost začalo výzkumy autorů Holmese a Raheho, kteří vytvořili metodu škálování intenzity životních změn: dotazník SRRS (Sociál Readjustment Rating Scale - Dotazník sociálního znovupřizpůsobení, Holmes, T. H., Rahe, R. H., 1967).

Pojmy v této oblasti jsou životní události (life events), životní změny (life changes), zátěžové životní události (stressful life events). Odlišujeme zátěžové události bezprostředně předcházející patologii od anamnestických událostí a si-tuací, které působily po delší dobu v dětství v dávné minulosti. Ty mohly daného jedince zchoulostivět, případně otužit vůči účinku zátěžových životních událostí (Dohrenwend, B. P., 2000, a tam citované práce). Další pojmy jsou čerstvé životní události (recent life events) - události relativně krátkého trvání, předcházejí vzniku sledovaného stavu, dále čerstvé životní události s minulými životními problémy. Ty se liší od životních událostí delším trváním. Minulé ztráty jsou anamnestické události typu odloučení, odchodu, resp. úmrtí, k nimž došlo před mnoha lety (Skoda, C., 1985 aj.).

Různé dotazníky životních událostí obsahují hlavní typy událostí každoden-ního života, které pro jedince znamenají určitou změnu navyklého způsobu života a vyžadují určité úsilí k novému přizpůsobení se situaci. Jde o změny v nukleární rodině (příchod, odchod člena rodiny, narození, úmrtí), změny v osobním životě (sňatek, mimomanželský vztah, odloučení od partnera, rozvod, začátek, ukončení studia, nástup zaměstnání, změna zaměstnání, ztráta zaměstnání, nezaměstna-


nost, odchod do důchodu), finanční problematiku, změny zdravotního stavu subjektu nebo blízkých osob, změny pobytu, právní události.

Dotazník SRRS tvoří seznam 43 životních událostí obvykle udávaných ja-ko stresující, identifikovaných z klinických psychologických zkušeností autorů (Holmes, T . H., Rahe, R. H). Každá položka vyžaduje určité osobní přizpůsobení. Položky se týkají hlavních oblastí funkčního významu v sociální struktuře běž-ného způsobu života, události se týkají schématu rodiny, manželství, zaměstnání, ekonomiky, bydliště, vztahů se skupinou a vrstevníky, vzdělání, náboženství, rekreace a zdraví. Každá životní událost byla vybrána podle stupně požadované změny, ne žádoucnosti psychologické, emoční nebo sociální.

Při vývoji SRRS byl požádán náhodný vzorek o zhodnocení relativního úsilí přizpůsobení. Události „manželství" byla přiřazena arbitrární hodnota 500. Účast-níci u každé další životní události posuzovali, zda vyžaduje větší nebo menší stupeň nového přizpůsobení se než manželství, a přiřadili jí úměrně větší nebo menší hodnoty.

Tento nástroj použila pak řada studií z oblasti poruch tělesného zdraví. S Mi-lanem Horváthem jsme tento dotazník přeložili a spolu s dotazníkem SCL-90 (Boleloucký, Z., Horváth, M., 1974, 1975) od r. 1971 používali ve státním zdravot-ním ústavu při výzkumu zdravotního stavu souboru pražských vědeckých pracov-níků. Modifikovanou verzi jsme uplatnili při sledování pacientů s chronickou bronchitidou (Coufal, K. et al.,1976), u onkologických pacientů (Baštecký, J. et al., 1993) a u pacientů s Meniérovou chorobou (Novotný, M. et al., 1997). Přes četné kritiky zůstává dotazník SRRS jedním z nejvíce citovaných měřicích nástrojů v literatuře o stresu. Je považován za užitečný nástroj jak pro badatele v oblasti stresu, tak pro praxi, a je dále propracováván (Scully, J. A., 2000).

B. P. Dohrenwend, jeden z nejvýznamnějších autorů epidemiologických po-pulačních studií psychosociálních aspektů morbidity, nově shrnul své dosavadní výsledky a názory v oblasti (Dohrenwend, B. P., 2000). U životních událostí rozlišil následující obecné dimenze: Valence - pozitivní/negativní - zisk/ztráta. Osudovost - rozsah, ve kterém je životní událost neovlivněna chováním

jedince. Predikovatelnost - pravděpodobnost, že většina lidí podobnou událost prožije

také. Velikost - rozsah změn v obvyklých aktivitách většiny lidí, kteří proži-

jí podobnou událost. Centralita - vztah aktivit ovlivněných událostí k udržení či dosažení nej-

důležitějších cílů většiny lidí, kteří prožijí podobnou událost. Tělesný dopad - pravděpodobnost, že změny budou fyzicky vyčerpávající pro

většinu lidí, kteří prožijí podobnou událost.

1 3 4 / N E Z A M Ě S T N A N O S T

K v y j á d ř e n í kvality životních událostí jak v extrémních, tak i běžnějších životních situacích Dohrenwend použil pojem „adversity" (neštěstí, nepřízeň osudu). Adjektivum „adverse" znamená „jednat proti nebo v opačném směru", v o s o b n ě j š í m významu „protikladný k vlastním zájmům". Substantivum „adver-sity" se souhlasně vztahuje k „nešťastné, neblahé (calamitous) nebo katastrofální, zhoubné (disastrous) zkušenosti". Všeobecnější synonymum pro „adversity" (česky překládáno též jako protivenství, bída) je „misfortune (neštěstí, smůla, osud)". „Adversity" samo o sobě se týká „stavu závažného nebo trvalého neštěstí (misfortune)", třebaže odlišitelného od „nehody, nešťastné náhody (mishap)", která se týká „banálních případů smůly (bad luck)". Životní události mohou být vý-znamným projevem neštěstí, nešťastné nebo katastrofální zkušenosti (adversity).

Ve výzkumu vlivu životních událostí na zdraví člověka Dohrenwend rozlišil tři linie: 1. studie extrémních situací, 2. epidemiologické výzkumy vztahů mezi socioekonomickým postavením (SES)

a duševními poruchami, 3. experimentální testování vztahu sociální podmíněnosti a sociální selekce na

podkladě nálezů inverze vztahu mezi SES a různými typy psychopatologie z epidemiologických studií.

Výzkumy z uvedených typů studií poskytly přesvědčivý důkaz, že nepříznivé prostředí (bída apod., environmental adversity) je důležité nejen z hlediska výskytu posttraumatické stresové poruchy (PTSD), ale také ostatních typů psy-chopatologie, včetně závažné deprese, alkoholismu, poruch vyvolaných účinkem psychoaktivních látek, disociální poruchy osobnosti i nespecifikovaných dušev-ních poruch.

Na podkladě uvedené trojice studií byly vypracovány základní teze o význa-mu nepříznivého prostředí a stresu pro zdraví jedince. Pravděpodobnost počátku výše uvedených typů duševních poruch se zvyšuje podle Dohrenwenda dvěma faktory: 1. Množstvím obvyklých aktivit jedince, ve kterých se objeví v důsledku hlavní

negativní události nekontrolovatelné negativní změny. 2. Stupněm důležitosti nekontrolovatelných změn pro splnění významných cílů

a hodnot postiženého jedince. Úloha nepříznivého prostředí při vzniku těchto nekontrolovatelných změn kolísá podle pohlaví, etnického/rasového a socio-ekonomického statusu (SES) v rámci soudobé společnosti. Takto vzniklé psychopatologie a jejich průběh kolísají v závislosti na typu neštěstí (např. zda jde o ohrožení života) a na osobní predispozici jednotlivců postižených neštěs-tím a stresem (např. rodinná anamnéza specifických typů psychopatologie).


I když behaviorální genetické studie ukazují, že genetické faktory přispívají k uvedeným poruchám, současně také ukazují, že samy o sobě nemohou tyto poruchy vysvětlit.

Negativní životní události v extrémních situacích mají s negativními životními událostmi v běžnějších životních situacích společné to, že mohou vést (i když často různými cestami) k nekontrolovatelným negativním změnám vlastních, ak-tuálně probíhajících, cíleně zaměřených aktivit postiženého jedince. Např. v ex-trémních situacích (jako jsou třeba bojové situace za války) bývají osudové katastrofální negativní události hlavní, resp. jediné determinanty nekontrolova-telných negativních změn. Z tohoto hlediska se podobné extrémní situace podo-bají laboratorním pokusům se stresem u zvířat.

Povaha a účinky negativních událostí běžných situací u obecné populace v době míru jsou obvykle jiné. V těchto případech nemívají nepříznivé události kvalitu negativních událostí extrémních situací, které ohrožují život. Jejich závaž-nost je obvykle objektivně menší. K následným nekontrolovatelným negativním změnám přispívají vulnerabilita jedince i jeho osobní predispozice. Nekontrolo-vatelné negativní změny vedou ke dvěma typům psychologických následků: 1. k „pocitu ztráty osobní kontroly", „nedostatku mistrovství" nebo „fatalismu", 2. k nesmyslnému, bezúčelnému a iracionálnímu chování, jež často souvisí

s projevy duševní poruchy. Předpokládaná úloha nekontrolovatelných nega-tivních změn může pomoci dle Dohrenwenda integrovat tři výše uvedené typy výzkumných přístupů k problematice. Pravděpodobnost výskytu duševní poruchy v důsledku nekontrolovatelných

negativních změn trvalé situace závisí na výraznosti těchto změn (na jejich centrálnosti, na proporci zasažení konkrétních aktivit jedince apod.). Nekontro-lovatelné negativní změny v trvalé situaci bývají pak častou konečnou cestou, která vede k psychiatrickým poruchám. Jde o různé zdroje nekontrolovatelnosti prostředí a predispozice v extrémních či více obvyklých situacích, kde se objeví náhlé neštěstí, katastrofa.

Životní události jsou spouštěči procesů vedoucích k nekontrolovatelným změ-nám. Situaci vyjadřuje Dohrenwend v často citovaných, v průběhu let propraco-vávaných schématech.

Ve schématu 5.1 vidíme tři možné důsledky životních událostí: „pozitivní změna v činnosti a zdraví", „žádná podstatná změna" a „nepříznivá změna v čin-nosti a zdraví". Je zde zařazena i „osobní predispozice" jako součást komplexu procesů, ve kterých životní události přispívají k jejich vyústění.


Schéma 5.1 Vztahy životních událostí\ osobní predispozice a trvalé situace k širšímu prostředí, biologickému pozadí, procesu coping a výslednému zdravotnímu stavu (Doh-renwend\ B. P., 2000, upraveno)

S c h é m a 5.2 Vztahy mezi životními událostmi a dalšími faktory ve vztahu k nástupu a průběhu následné poruchy (Dohrenwend, B. P., 2000, upraveno)

Osobní predispozice je vyjádřením vlivu dřívějšího neštěstí nebo vlivu gene-tické dědičnosti na osobnost, případně jejich spojením. Dopad nekatastrofálních negativních životních událostí na jedince může být v rámci takto chápané predis-pozice pod genetickou kontrolou (Kendler, 1998, cit. dle Dohrenwenda). Neosu-dové, nekatastrofální negativní životní události pravděpodobně přispívají v závis-


losti na osobní predispozici nejen k počátečnímu výskytu poruchy, ale také k jejímu přetrvávání nebo recidivě. Některé životní události mohou mít i funkci ochrany proti vulnerabilitě, což někteří nazývají zbytkovým stresem, resp. stre-sem mírnícím funkci.

Druhé Dohrenwendovo schéma vychází z prvního a zařazuje na počátku stresových situací vztahy životních událostí s protektivními faktory a faktory vulnerability. Na konci procesu pak vidíme reziduální stresové faktory a faktory stres postupně likvidující ve vztahu k následným poruchám.

5.3.2 Model životního stresu Stresem nazýváme celkovou neurohumorální obrannou odpověď organismu na mimořádně silný podnět, tzv. stresor. Cílem je příprava organismu na zvýšený výdej energie, tj. na útok nebo útěk. Změny jsou zahájeny tzv. poplachovou reakcí, při níž je aktivována osa hypothalamus - hypofýza - nadledviny. Projevují se zvýšenou aktivitou sympatiku, vysokým výdejem adrenokortikotropního hor-monu (ACTH), vyplavováním katecholaminů z dřeně nadledvin a kortikoidů z kůry nadledvin. Zrychluje se srdeční tep, zvyšuje krevní oběh a tlak, prohlubuje se dýchání a mobilizují se zdroje energie (glukóza, mastné kyseliny). Krví je přednostně zásobován mozek, srdce a kosterní svalstvo. Výsledkem dlouhodobé-ho stresu je buď adaptace organismu na stresor, nebo vyčerpání a smrt. Fyziolo-gická připravenost organismu na zvýšený výdej energie zůstává v současnosti u člověka většinou nevyužita. Opakovaný stres bez fyzického výkonu proto často vede k chorobným změnám.

Stresorem rozumíme mimořádně silný podnět přicházející z vnějšího prostře-dí - fyzikální, chemický, biologický, psychologický, sociální aj. (např. nedostatek potravy, hluk, fyzická nebo psychická traumata), který ohrožuje udržování ho-meostázy organismu nebo život jedince. Vyvolává v organismu stav stresu nebo stresovou reakci. Ačkoli jsou stresory označovány za negativní činitele, určitá míra stresu je nezbytnou podmínkou pro „životní otužování" jedince (Diderot, 2001). Přehled současných neuroendokrinologických poznatků o stresu v rámci popisu společných mechanismů stresu a bolesti podává A. Yamamotová se spolupracov-níky (2001).

Obecný model propojení mezi vnějšími požadavky (psychologickými stresory) a zdravím je znázorněn ve schématu 5.3.

Když konfrontujeme vnější požadavky, jedinci kognitivně zhodnotí, zda je událost ohrožuje nebo je pomocí jejich existujících mechanismů coping poten-ciálně nepřekonatelná. Jsou-li vnější požadavky náročné nebo ohrožující a sou-časně prostředky obranných mechanismů coping se jeví neadekvátní, cítíme se jako ve stresové situaci. Tento subjektivní pocit považujeme za výsledek nega-tivních emočních stavů včetně strachu, hněvu, úzkosti a deprese. Změny v beha-viorálních a emočních stavech, které doprovázejí vnímání a snahu adaptovat se na


Schéma 5.3 Integrace biologických a psychologických účinků požadavků prostředí jako ilustrace biopsychosociálního modelu stresu (Cohen, H. T., 1993, cit. dle Wright, R. /., 1998, upraveno)

vnější okolnosti, jsou doprovázeny komplexem vzorců neuroendokrinních a imu-nologických změn.

Jak trvání, tak i frekvence prožitého stresu jsou důležité determinanty jeho dopadu na zdraví a nemoc.

Psychologické stresy a jejich biologické průvodní jevy mohou trvat od několika minut do několika let. Chroniěnost je do jistého stupně založená na trvající přítomnosti externích podnětů, které spouštějí stresovou odpověď - např. pokra-čující nezaměstnanost, nouze, život v nebezpečném okolním prostředí. Závisí ale také na dlouhodobém úspěchu individuálních zdrojů coping. Navíc události, které trvají velmi krátký čas, mohou mít velmi dlouhodobý stresový účinek a trva-lé fyziologické odezvy mohou být udržovány vracejícími se „dotěrnými" myšlen-kami o minulých událostech. Měnitelná odezva na akutní vyzvání umístěná na chronické stresory může dostat rozmanité významy v projevech dalších onemoc-nění.

Horšící se životní prostředí představuje významný zdroj pokračujícího napětí, které může mít podstatný účinek na tělesné a duševní zdraví místních obyvatel. Tento názor je podporován malým, ale rostoucím množstvím studií. Např. nálezy ze široce citované Alameda County Study prozradily, že bydliště v chudých


oblastech jsou důležitější determinantou úmrtnosti než příjem a vzdělání nebo další osobní ukazatelé socioekonomického postavení. V novější době výsledky výzkumů ukazují, že starší dospělí, kteří bydlí v chudším sousedství, popisují více tělesných zdravotních problémů než starší lidé, kteří bydlí v lepším hmotném prostředí (Krause, N., 1998 aj.).

Kontrolované studie ukazují, že negativní životní události ovlivňují více du-ševní zdraví než zdraví tělesné a že spolu s biologickými a psychologickými proměnnými významně přispívají k vývoji poruchy v oblasti afektivního spektra, tedy deprese.

Referovaný výzkum nepotvrdil tradiční pozorování těsného spojení, negativ-ních životních událostí a různých somatických chorob. Podobné negativní nálezy musíme ale interpretovat opatrně.

Většina studií se snaží demonstrovat, že negativní životní události přispívají k počátku a udržování deprese, exacerbaci deprese a/nebo relapsu deprese. Jiné studie ukazují, že deprese přispívá ke stresujícím životním událostem. (Cui, Xiang-jia, Vaillant, G. E„ 1996 ad.).

5.4 Duševní onemocnění

V tomto oddíle si všimneme některých konkrétních psychiatrických jednotek, o kterých se více hovoří ve spojitosti s následky nezaměstnanosti, případně užší-mi či širšími souvislostmi s ní. Východiskem je třídění z kapitoly F Meziná-rodní klasifikace nemocí, její 10. revize. Přehled diagnostických skupin je v ta-bulce 5.1.

Tabulka 5.1 Přehled diagnostických skupin podle Mezinárodní klasifika-ce nemocí - 10. revize, kapitola F

Kódy Hlavní diagnostické skupiny klasifikace MSK-10 F00-F09 Organické duševní poruchy, včetně symptomatických F10-F19 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek F20-F29 Schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy F30-F39 Poruchy nálady (afektivní poruchy) F40-F49 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy F50-F59 Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory F60-F69 Poruchy osobnosti a chování u dospělých F70-F79 Mentální retardace (duševní opoždéní) F80-F89 Poruchy psychického vývoje F90-F98 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v adolescenci F 99 Nespecifikovaná duševní porucha


Je nutno předeslat, že otázka následků faktu nezaměstnanosti na duševní zdraví zůstává nadále zčásti nezodpovězena, ačkoli souvislost mezi přesunem do nového zaměstnání (re-employment) a zlepšením duševního zdraví (i zde vychá-zejí doklady z relativně malého množství spolehlivých studií) je zřejmě evi-dentní. Budoucí výzkum by měl přinejmenším pokračovat v použití standardi-zovaných sebeposuzovacích vyšetřovacích metod (jako např. General Health Questionnary - GHQ, SCL-90 apod.). Měl by být upřesněn vztah zvýšeného skóre screeningových dotazníkových metod ke skutečným pocitům jednotlivce nebo k jeho chování. Dále pak otázka vztahu výsledků podobného screeningu a skutečné potřeby intervencí klinickými odborníky nebo dalšími profesionální-mi službami. Někteří doporučují studovat soubory nezaměstnaných i v závislosti na jejich věku: mladí < 25roků, střední věk 24-45 roků a zralejší pracovníci 46 a více roků (Murphy, G. C. et al., 1999).

Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktiv-ních látek (F10-F19)

Problematiku závislostí popisuje u nás bohatá literatura i periodika. V současnosti nejde již jen o alkoholismus, poněvadž se setkáváme se všemi formami toxiko-manie. Alkohol má stanovenou kulturní a rekreační funkci. Pokud je konzumo-vaný v malých množstvích, může být u určitých skupin i prospěšný zdraví. Je ale také silnou drogou vytvářející návyk, a hlavní příčinou narušeného zdraví a dal-ších škod ve společnosti. Množství somatických nemocí souvisí přímo s nadměr-ným požíváním alkoholu. Navíc se jeho zneužíváním dostávají rodiny do streso-vých situací, které vyúsťují v rozpad rodiny a negativní psychologické následky u dětí. Alkohol také vede ve svých důsledcích k nezaměstnanosti i bezdomovec-tví. Na širší populaci se odráží v podobě násilí, nepořádku a různých neštěstí. I když existují hospodářské výhody spojené s lihovarským průmyslem, finanční výdaje společnosti za zneužívání alkoholu jsou značné. Zahrnují zdravotnictví, sociální péči i náklady trestního soudnictví (McKibben, M. A., 1999).

Zvláště mladí nezaměstnaní zvyšují v porovnání se zaměstnanými vrstevníky svoji konzumaci alkoholu. Jsou rovněž častěji kuřáky. Kuřáci mají vyšší riziko stát se nezaměstnanými. Existuje kauzální spojení mezi nezaměstnaností a zhoršením zdraví. Současně lidé se zdravotními problémy hůře hledají nové zaměstnání. Nezaměstnanost má pak vliv na duševní stav i na mortalitu (Janlert, U., 1997, ad.).

U žen bývají důsledky alkoholismu a dalšího zneužívání drog vážné a někdy ohrožující život. Sebevražedné pokusy jsou v porovnání s abstinentkami a nedro-gujícími ženami běžnější zejména mezi mladými ženami zneužívajícími etanol společně s ostatními drogami. U žen se zvyšují počty uvěznění pro přestupky související s drogami, narůstají případy zanedbání nebo zneužívání d ě t í z a v i n ě n é

drogami. Stoupá počet žen angažujících se v souvislosti s drogami v prostituci a přibývá dopravních přestupků pod vlivem alkoholu. Toxikomanie mezi ženami


také souvisí, vedle nárůstu potratů a rozvodů, s nestabilitou v práci, a zvláště s nezaměstnaností (Lex, Barbara W., 1994).

Ke zvýšenému zneužívání látek mohou přispívat ekonomické problémy. Na-příklad počty úmrtí v důsledku cirhózy jater (často způsobené zvýšeným abúzem alkoholu) mají tendenci se zvyšovat v souvislosti s nárůstem nezaměstnanosti (Legere, Theresa D., 2000).

Další oblastí jsou „inhalační látky". Jde o termín volně aplikovaný na rozma-nité skupiny prchavých, psychoaktivních substancí, které jsou součástí běžných výrobků, např. benzinu, organických rozpouštědel laků, prostředků k odstranění laku na nehty, korekčních barev k psacímu stroji, syntetických lepidel aj. Většina látek zneužívaných k inhalaci jsou relativně prosté uhlovodíky, které se čichají -„sniffing" (nosní inhalace) nebo vdechují - „huffing" (dýchání výparů z rozpouš-tědlem nasáklé textilie nacpané do úst) a „bagging" (dýchání výparů ze substancí umístěných v plastikovém sáčku drženém pevně poblíž ústa). Hladiny inhalované látky v krvi dosahují vrcholu minuty po inhalaci a sloučeniny jsou rychle absor-bovány do tělesného tuku. Inhalované látky bývají děleny podle svých charakte-ristik do tří skupin: 1. prchavé dusitany (např. amylnitrit indikovaný u anginy pectoris); 2. kysličník dusný (rajský plyn); 3. organická rozpouštědla (toluen aj.).

Nitrity působí relaxaci hladkých svalů a periferní rozšíření cév, které má za následek dramatické snížení krevního tlaku a pocity tepla, červenání a závrať. Tyto fyziologické odezvy mohou vysvětlit omamné účinky nitritů, ačkoli přímé účinky na mozek také nemohou být vyloučeny. Sociální podmíněnost užívání inhalačních látek byla demonstrována např. na původním kanadském obyvatel-stvu, které je zasaženo chudobou, špatně bydlí, trpí vysokou nezaměstnaností, pobyty ve vězení, vyskytují se zde epidemie cukrovky, HIV/AIDS a vysoká míra invalidity spolu s nedostatečnou zdravotní péčí (Weir, Erica, 2001).

Pokud jde o ostatní látky této oblasti, zvláště tzv. tvrdé drogy, odkazujeme na příslušnou literaturu.

Poruchy nálady (afektivní poruchy) (F30-F39) K afektivním poruchám patří deprese, mánie, smíšené afektivní poruchy (jejich bližší dělení je v učebnicích). Mimo tuto skupinu se depresivní stavy objevují jako příznak i v dalších diagnostických skupinách (např. neurotické poruchy).

Deprese z pracovní deprivace E. Tannay (1983) navrhl pojem deprese z pracovní deprivace. Rozumí jím fyziologické, psychologické a sociální důsledky nechtěné ztráty práce, projevu-

1 4 2 / NEZAMĚSTNANOST

jící se depresí. Odlišil současně první depresivní reakci na novou situaci, kterou hodnotil z hlediska adaptačních mechanismů osobnosti. Vlastní chorobný mal-adaptační proces se projevuje vleklou depresí. Význam uvedeného odlišení krátkodobé depresivní reakce a protrahovaných reaktivních stavů s depresemi souvisí např. s některými odlišnostmi v terapii. Individuální obraz odpovědi na ztrátu zaměstnání a dlouhodobou nezaměstnanost samozřejmě kolísá od jedince k jedinci a je rovněž rozdílný u mužů a žen. Deprese z nezaměstnanosti je tím hlubší, čím více se jedinec cítí osobně vinen za svoji nezaměstnanost, čím méně může ovlivnit svoji situaci (pocit bezmocnosti), čím má menší vyhlídky na novou práci, čím méně si dovede vytvořit do budoucna realistickou perspektivu (indi-viduální iniciativy, přeškolení se, kolektivní koordinované akce aj.), čím je horší finanční situace, čím má méně osobních zkušeností s ovlivňováním svých záleži-tostí a podobných situací, čím má menší podporu v rodinném a nejbližším sociálním zázemí.

Z hlediska jednotlivých období nezaměstnanosti v souvislosti s popisovanými bio-psycho-sociálními problémy se hovoří o první fázi - do šesti neděl nezaměst-nanosti, o druhé fázi - do čtyř měsíců, o třetí fázi - do šesti měsíců, o čtvrté fázi - nad šest měsíců nezaměstnanosti.

Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy (F40-F49) Většina lidí se v průběhu života naučila mechanismům, kterými zvládá různé životní zátěže a události, nyní obvykle nazývané stres. Někteří ale tyto mecha-nismy zvládání stresu, vyrovnání se se stresem nezískali. Mohou potom na zvý-šenou zátěž prostředí reagovat mimo jiné i tělesnými příznaky. Jde o tělesné obtíže, které nemají somatický podklad. Navenek se to projeví tím, že postižený tráví delší čas hovorem o svých obtížích, na druhé straně může opakovaně hledat pomoc. Hovoří se zde o somatizaci. Somatoformní poruchy jsou skupina stavů, při kterých je přítomna somatizace. Somatoformní poruchy se rozdělují na někte-ré samostatné jednotky.

Somatizace může být definována jako proces, ve kterém jedinec sděluje své psychologické problémy tělesnými příznaky. Somatizace je nevědomý mechanis-mus, nejde o simulaci. Může mít v pozadí sekundární cíl, zisk z onemocnění v podobě přitáhnutí pozornosti, manipulace druhými. Pro některé může být i so-matizace vyústěním snížené obratnosti kontaktu s druhými.

Somatickými potížemi se mohou projevit psychogenní (neurotická) poruchy, afektivní poruchy (deprese), ale i některé poruchy psychotické.


poruchy osobnosti a chování u dospělých (F60-F69) Současná klasifikace v kapitole F6 - poruchy osobnosti a chování popisuje oblast, která byla dříve zařazována do kapitoly psychopatie. Tento oddíl zahrnuje roz-manité klinicky významné stavy a vzorce chování, které mají sklon přetrvávat a jsou vyjádřením charakteristického životního stylu jedince a jeho vztahu k sobě i k druhým. Některé z těchto stavů a vzorců chování se objevují časně v průběhu individuálního vývoje jako výsledek konstitucionálních faktorů a sociálních zku-šeností, jiné se získávají později v životě.

Ke specifickým poruchám osobnosti patří osobnosti paranoidní, schizoidní, disociální, emočně nestabilní (impulzivní a hraniční typy), histrionské, anankas-tické a úzkostné. Abychom u vyšetřovaného diagnostikovali specifickou poruchu osobnosti, musí splňovat obecná diagnostická kritéria poruchy osobnosti.

Mezi nezaměstnanými se mohou vyskytovat určité problémové osobnosti, které pak ve společnosti narážejí. Často se v této souvislosti hovoří o disociální a emočně nestabilní osobnosti, ke které patří i hraniční porucha osobnosti. Zde odkazuji na naši knihu Hraniční stavy v psychiatrii (Boleloucký, Z. a kol., 1993). Převážně z této oblasti psychopatologie pak vycházejí nejen nezaměstnané osoby, páchající např. trestné činy formou násilí vůči druhým.

Muži charakterizovaní násilným, abuzivním chováním byli vystaveni větší míře násilí během dětství (jako oběti i jako pachatelé), většímu vlivu alkoholu, nižšímu obecnému i pracovnímu vzdělání, vyšší míře neštěstí, více manželské nepřizpůsobivosti, vyšší míře poruch osobnosti (zvláště hraniční a antisociální), postojům větší tolerance k partnerovu útoku a vyššímu rozsahu impulzivního chování (impulzivní násilí, zneužívání drog, autonehody). Kromě toho inzultující pachatel závažného násilí mívá často značnou kriminální anamnézu, zneužívání v minulosti a nestabilní životní styl (např. častá nezaměstnanost, mnohonásobné krátkodobé vztahy), páchá násilí jak v rodině, tak i mimo ni. Jiné studie charak-terizují muže, kteří napadají druhé, jako osoby s projevy hněvu, násilí a pocity subjektivního neštěstí (Hage, S. M., 2000).

K rizikovým faktorům pozdější nezaměstnanosti patří i agresivita v dětství. Původně agresivní osmileté děti se stávaly ve škole v době dospívání (ve věku 14 let) obtížně přizpůsobivými až nepřizpůsobivými. Později v dospělosti (ve věku okolo 27 let) bylo v této skupině více především dlouhodobě nezaměstnaných. Z uvedeného nálezu vychází doporučení věnovat preventivně pozornost dětem se zvýšenou agresivitou i z těchto důvodů (Kokko, K. et al., 2000).

Jedním z aspektů soudobé společnosti je suicidální chování. Nejde jen o prob-lém osobnosti. Zasahují zde i jiné oblasti psychopatologie a rovněž problematika sociologická a sociální. Ke klasikům této oblasti patří i T. G. Masaryk.

Studie zaměřené na vztahy sociálních tříd a sebevražednosti jak v USA, tak ve Velké Britanii ukázaly, že nejnižší společenské třídy mají mj. vyšší sebevražed-nost ve srovnání s ostatními společenskými třídami. Ačkoli vyšší sebevražednost


mezi méně zvýhodněnými vrstvami obyvatelstva může být odrazem chronického duševního onemocnění a následujícího sociálního hendikepu, dopad chudoby a materiálního nedostatku včetně nezaměstnanosti jako přitěžujícího faktoru těmto nálezům dostatečně přispívají.

Chudoba je důležitý rizikový faktor jak pro vývoj, tak i pro výsledek duševního onemocnění. Proto není překvapující, že osoba nízkého socioekonomického statusu je v nebezpečí jak duševní poruchy, tak i nezaměstnanosti. V obecné populaci se nízká společenská třída rodičů ukázala jako rizikový faktor sebevraždy a předčasné smrti. S tím souvisí i dosažení nízkého akademického vzdělání, které může mít v pozadí nepříznivé okolnosti v dětství a v pubertě. Bylo zjištěno, že osoby, které páchaly vážné sebevražedné pokusy, byly častěji nezaměstnané než osoby kontrolních souborů. U těch osob, které přežily násilný suicidální pokus, se ukázalo, že se sebevražedným pokusem významně souvisely nepříznivé sociál-ní a rodinné faktory, které předcházely vlastní nezaměstnanosti. Velká část asociace mezi nezaměstnaností a sebevražedným chováním ve sledovaném vzor-ku populace byla přisuzovaná faktorům předcházejícím jak začátku nezaměstna-nosti, tak i sebevražednému pokusu. Šlo např. o nedostatek formální kvalifikace, chudý vztah s rodiči a nízkou úroveň rodičovské péče. Všechny tyto faktory ale byly přítomny spíše mezi lidmi nízkého socioekonomického postavení. Když byla srovnávací skupina rozvrstvena podle věku a pohlaví, ale ne podle společenské třídy, popsaný aspekt se ztratil.

Zatím není jasný význam společenské třídy pro zprostředkování spojení mezi ztrátou zaměstnání a sebevraždou a úloha nezaměstnanosti v řetězu událostí, vedoucích k sebevražedné krizi. Několik prací se zabývalo významem duševní poruchy v souvislosti s vyšším rizikem sebevraždy mezi nezaměstnanými. Neza-městnanost je podle těchto prací příčinou sebevražd jen u velmi malého zlomku ohrožených. Přispívá spíše k horšímu průběhu duševní poruchy nebo následkům poruchy jako takové. Ztráta zaměstnání znamená významnou změnu časového uspořádání denního života právě zúžením sociální sítě osobních kontaktů. Ome-zení dohledu nad ním spolu s dostupností potenciálně smrtících prostředků může být dalším klíčovým prvkem uskutečnění sebevraždy, zvláště mezi duševně narušenými lidmi. Proto nezaměstnanost při podezření z duševní poruchy by měla být brána v úvahu jako rizikový faktor sebevraždy. Nezaměstnanost nega-tivně ovlivňuje sebehodnocení, úctu k sobě i schopnost účinně využít sociální podpůrné sítě. Nezaměstnanost je významný zdroj sociálního stresu vedoucího ke zvýšenému rodinnému napětí, zvýšené izolaci od druhých a ztrátě sebeúcty a sebedůvěry. Navíc nedostatek finančních prostředků jako důsledek nezaměst-nanosti redukuje možnost použití sociálních a zdravotních služeb. Toto může poškodit „compliance" vůči předepsanému léčení, a tím přispět ke zhoršení prů-běhu duševní poruchy (Platt, S„ 1986; Preti, A., Miotto, P., 1999; Gunnell, D. et al., 1999; Hawton, K„ 2001 aj.).


Mezi významnými samostatnými rizikovými faktory suicidia a suicidálního chování se objevuje i adolescentní věk. Mladí lidé uvádějí v 15-40 % některé rysy deprese. Samozřejmě ne všichni splňují diagnostická kritéria deprese, ale jsou rizikovou skupinou tzv. „velkých depresí", špatné socializace, sebepoškozujícího chování, drogových závislostí, poruch příjmu potravy, dosažení nižšího vzdělání a nezaměstnanosti. V posledních 30 letech se např. v Austrálii zvýšil počet sebevražd u mladých mužů 3x a u žen 2x (věk 15-24 let). V roce 1995 byla sebe-vražda příčinou úmrtí u mladých mužů ve 25 % (Sawyer, Susan M. et al., 1999).

5.5 Somatická onemocnění

Emoční poruchy se mohou ve svých důsledcích projevovat jako tělesná onemoc-nění. Studiem a léčením těch emočních poruch, které se manifestují jako tělesné poruchy, se zabývá psychosomatická medicína. Termín psychosomatický zdůraz-ňuje základní jednotu psychiky a těla, spojení pramenící ze staré řecké medicíny. Podle klasických názorů zahrnují běžné poruchy způsobené alespoň zčásti psy-chologickými faktory astma, některé gastrointestinální potíže a poruchy, vysoký krevní tlak, endokrinní poruchy, cukrovku a v konečných důsledcích dokonce srdeční choroby. Ve většině psychosomatických poruch je nějaké spolupůsobení mezi psychologickými faktory a fyziologickou dispozicí k nemoci.

Nejnovější oblastí výzkumu v oblasti psychosomatiky je psychoneuroimuno-logie, studium spolupůsobení endokrinního systému, centrálního nervového systému a imunitního systému (Baštecký, J. a kol., 1993; Ahrens, S., 1997; Danzer, G., 2001; Columbia Electronic Encyclopedia, 2000 aj.).

Somatickými potížemi se může manifestovat psychogenní (neurotická, F4, F5) porucha, afektivní porucha (deprese, F3), dále pak některé poruchy psycho-tické (F2). Odmyslíme-li poruchy konverzní (hysterická neuróza, konverzní typ), hypochondrické, neurastenii, poruchy příjmu jídla a podobně, zůstávají pro hod-nocení pacientů se somatickými obtížemi bez organického podkladu relevantní dvě oblasti. Je to z hlediska klasifikace MSK-10 jednak oblast funkčních poruch, zařazených v oddíle Somatoformní poruchy (F45), zvláště pak diagnostická třída Somatoformní vegetativní dysfunkce (F45.3), a oblast psychosomatických poruch ve vlastním slova smyslu z oddílu Psychické a behaviorální faktory spojené s poruchami nebo chorobami klasifikovanými jinde (F54). Tuto oblast psychoso-matiky bychom měli probírat spíše mezi duševními onemocněními. S ohledem na to, že nám v této části textu jde o souvislosti nezaměstnanosti se somatickými obtížemi a chorobami (které do psychiatrie přímo nepatří), probíráme je společně. Nejdříve si všimneme otázky zvýšené mortality v souvislosti se sociálními pod-mínkami a nezaměstnaností, pak následují vybraná onemocnění (diabetes -E10-E14, hypertenze-110-115, astma-J45, vředová c h o r o b a žaludku a dvanáct-níku - K25-K28, nemoci kůže - L0-L9).


Nezaměstnanost je spojena se zvýšenými zdravotními riziky, projevujícími se např. větší potřebou zdravotnických služeb, mortalitou a psychologicky podmí-něnými potížemi. Na druhé straně se ukázalo, že i přesčasová práce přispívá mj. zvýšením hladin stresových hormonů k nárůstu mortality na kardiovaskulární onemocnění apod.

Nová práce švédských autorů ukázala na podkladě rozboru vybraného souboru ze švédského registru dvojčat narozených v letech 1926-1958 a sledovaného od r. 1973 z hlediska mortality ve vztahu k nezaměstnanosti, částečné zaměstnanosti, práci přes čas (nad 5 hodin týdně) a vedlejší práce, že nezaměstnanost a některé časové aspekty práce byly spojeny s následnou zvýšenou mortalitou jak u žen, tak u mužů (Nylen, L. et al., 2001).

Ačkoli důležitým cílem veřejného zdravotnictví je snaha omezit u populace s nízkým příjmem chování, které je pro její zdraví rizikové, souvisí socioekono-mické rozdíly v úmrtnosti se širší řadou faktorů. Výsledky studie ukázaly, že jak zdravé chování, tak socioekonomické faktory jsou důležité determinanty morta-lity. Přestože zdravé chování souvisí jak s příjmem, tak i se vzděláním, odpovídá za malý podíl pozorovaných socioekonomických rozdílů v úmrtnosti. Také pro-blém životního stylu a úmrtnosti není jen záležitost nepřiměřeného vzdělání nebo příjmu a problém socioekonomických rozdílů v úmrtnosti není jen problém zvoleného životního stylu. Musí se směřovat k širší řadě vysvětlujících rizikových faktorů včetně strukturálních elementů společnosti (Lantz, Paula M. et al., 1998).

Nezaměstnanost je považována za klíčovou socioekonomickou determinantu zdraví. Významná část pracovní síly byla v posledních třiceti letech v různých obdobích nezaměstnaná. Existuje bohatá literatura z nejrůznějších medicínských oblastí ve vztahu k nezaměstnanosti (Wilson, S. H., Walker, G. M., 1993). Týká se to i ekonomických poměrů v souvislosti se zvýšenou incidencí nádorových onemocnění (Catalano, R. A., 1998; Lynge, E., 1997; Swan, Judith et al., 1999). Studie z Anglie a Walesu přináší významné doklady o tom, že jsou na tom významně hůře lidé s nádorovými onemocněními žijící v chudých regionech než pacienti ze zámožných regionů (Coleman, M. P. et al., 2001). Ztráta prá-ce může ztížit přístup ke zdravotnickým službám a strach ze ztráty práce také může u žen ovlivnit účast na preventivních onkologických programech (Catalano, R. A., 1998).

Cukrovka (E10-E14) Již delší dobu je známo, že psychosociální faktory mohou ovlivňovat průběh cukrovky. Etiologický význam psychosociálních faktorů u cukrovky ale nebyl prokázán. Cukrovkou se zabýval i klasik psychosomatiky F. Alexander a po něm řada dalších (Alexander, F., Bennedek, T. 1987; Honzák, R., cit. in: Baštecký, J. a kol., 1993; Plevová, J„ 1996).


Jsou dva odlišné typy cukrovky: diabetes mellitus závislý na inzulínu (typ 1) a diabetes mellitus nezávislý na inzulínu (typ 2).

Cukrovka nezávislá na inzulínu, také někdy nazývaná cukrovka dospělých, vzniká z neschopnosti buněk v těle reagovat na inzulin. Okolo 90 % diabetiků má tuto formu, která se obvykle vyskytuje ve věku po čtyřicítce. Ačkoli příčina choroby není úplně známá, existují genetické faktory a 90 % zasažených jsou otylí. Jako u diabetu typu 1 léčení zahrnuje fyzickou aktivitu a dietu s nízkým množ-stvím uhlovodanů a nasycených tuků. Někteří potřebují inzulin, mnohým stačí perorální léky.

Cukrovka je na celém světě jedním z vážných, velmi často se vyskytujících chronických onemocnění. Např. ve Spojených státech trpí cukrovkou téměř 16 milionů lidí. To zvyšuje celkové výdaje za léčení. Některé vrstvy nemají z důvodů nízkého příjmu prostředky na adekvátní výživu. Za nedostatkem vhod-né stravy není ale jen nízký příjem. Jde i o vzdálenost potravinářských prodejen, omezenou tělesnou pohyblivost, nedostatečnou dopravu, náhlou nezaměstna-nost, ztrátu domova, nedostatečný rozpočet atp. To vede k narušování diety nemocných.

K porušování diety navíc přispívá konzumace alkoholu, abúzus drog a léků. Významný faktor u diabetu je nedostatek pohybu. Cvičení zlepšuje glykémii, hladiny cholesterolu, kardiovaskulární zdatnost, tělesnou sílu a flexibilitu. Snižu-je krevní tlak a podporuje pokles váhy. Doporučuje se alespoň třicet minut středního tělesného pohybu denně.

V nedávné americké epidemiologické studii bylo procento nezaměstnaných u osob s cukrovkou 16 % ve srovnání s 3 % u kontrolní skupiny. Její autoři také zjistili, že 71 % osob s cukrovkou mělo roční příjem menší než 20 000 US dolarů ve srovnání s 59 % kontrolní skupinou respondentů (uvedené rozdíly byly statis-ticky vysoce významné). Porovnáním nákladů a režie nemocných s cukrovkou s kontrolami z hlediska ekonomického postavení, invalidity a bariér zdravotnické péče (odrážejících se v práci, příjmu, dnech pracovní neschopnosti, obecném zdravotním stavu a přístupu k lékařské péči) se ukázalo, že osoby s cukrovkou na tom byly významně hůře ve všech ekonomických, invalidních a vstupních měřít-cích (Valdmanis, V. et al., 2001).

Jiná práce si stanovila za cíl porovnat v prospektivní studii soubor 25 554 osob v aktivním věku (18-64 let) bez cukrovky s odpovídajícím souborem 608 osob s cukrovkou (z nich 242 mělo komplikaci onemocnění) z hlediska dvou proměn-ných - příjmů a zaměstnání. Jednalo se o osoby z Kanady, ze státu Manitoba. Ukázalo se, že diabetici s komplikacemi byli dvakrát častěji vedeni jako neza-městnaní, než by odpovídalo pravděpodobnosti v porovnání s jednotlivci bez diabetu. Tento rozdíl nebyl patrný pro diabetiky bez komplikací, kteří měli příj-my jako osoby bez diabetu. Celkový příjem diabetika s komplikacemi byl 72 %


příjmu osoby bez diabetu. Když byla analýza omezena jen na osoby zaměstnané, dělníci s diabetem s komplikacemi měli jen 85 % příjmů nediabetických lidí.

Zjištěný výsledek - ovlivnění výdělečné schopnosti nemocných s komplika-cemi cukrovky v porovnání s lidmi bez cukrovky neplatil pro tamní domorodé obyvatelstvo provincie.

V současnosti roste počet jednotlivců, kteří žijí a pracují s cukrovkou. Cukrov-ka může ovlivnit zaměstnání a příležitosti získat příjem různými způsoby. Nej-výraznější projev diabetu nastává tehdy, když diabetické komplikace omezí práceschopnost postiženého. Pozdní diabetické komplikace jsou pak podle růz-ných studií důvodem méně časté zaměstnanosti, častějšího sdělování problémů, obtíží se získáním zaměstnání, změny práce v důsledku onemocnění, příčinou nižších průměrných příjmů, vyšší pravděpodobnosti nástupu invalidního důcho-du apod. Cukrovka může také ovlivnit možnost získat zaměstnání „citlivé na bezpečnost". Hlavním problémem je riziko hypoglykémie, zvláště u jedinců beroucích inzulin (Kraut, A. et al., 2001).

Riziko smrti v souvislosti s cukrovkou významně korelovalo s nezaměstnanos-tí v kraji a se sociální stratifikací. Při každém vzrůstu úrovně nezaměstnanosti v oblasti o 1 % se riziko úmrtí v souvislosti s cukrovkou zvýšilo o 2,5 % (DiLiberti, J. H„ Lorenz, R. A., 2001).

U populací s nižším ekonomickým příjmem se častěji vyskytuje nadváha, resp. otylost. Ve vzorku štýrské populace venkovských oblastí z let 1989-1993 bylo 4,1 % nezaměstnaných. Vyšetření nezaměstnaní měli více rizikového chování než zaměstnaní. Šlo o menší motivace k redukci váhy, ke změně dietních zvyků. Více trpěli úzkostí, poruchami spánku a nechutenstvím. Z tělesných chorob měli častěji chronická jaterní, plicní a gastrointestinální onemocnění. Častěji využívali medicínské služby (Rásky, E. et al., 1996).

Nezaměstnanost patří u diabetiků spolu s nižší sociální vrstvou, příslušností k etnické minoritě, středním věkem a ženským pohlavím k rizikovým faktorům vzniku deprese (Fisher, L. et al., 2001).

Vysoký krevní tlak (110-115) Systematický výklad psychosomatické problematiky v kardiologii lze najít v pří-slušných psychosomatických monografiích (Rattner, J., cit. in: Danzer, G., 2001; Šimek, J., cit. in: Baštecký, J. a kol., 1993; Lamprecht, F., cit. in: Ahrens, S., 1997; Haynal, A., Pasini, W., 1984 aj.). Zde si všimneme prací, souvisejících s problema-tikou nezaměstnanosti. Psychosociální stresory v několika kohortových studiích populace předpovídaly hypertenzi. Nebylo v nich ale dostatečně přihlédnuto k závažným parametrům, jako jsou pohlavní rozdíly nebo interakce se standard-lími rizikovými faktory. Proto byly snahy toto napravit. Ze vzorku 2357 dospě-ých osob populačního vzorku z Alameda County v Kalifornii, které netrpěly r r. 1974 hypertenzí, se po 20 letech (v r. 1994) léčilo s vysokým krevním tlakem


27,9 % mužů a 26,3 % žen. Použitím multivariačních statistických přístupů byly sledovány vlivy výchozích psychosociálních, behaviorálních a sociodemografic-kých faktorů na výskyt následné léčené hypertenze. Ukázalo se, že nízké vzdě-lání, afroamerická rasa, nízká pracovní prestiž, starosti s nedostatečnou jistotou zaměstnání, nedostatečné uspokojení ve vlastním zaměstnání, sociální odcizení a depresivní symptomy významně souvisely i s věkem (P05) a s pozdějším výsky-tem zvýšeného krevního tlaku. Vztah byl oslabován přihlédnutím k indexu tělesné hmotnosti BMI, konzumací alkoholu, kuřáctvím a tělesnou aktivitou ve volném čase, přidružením projevů anémie a deprese, který přetrvával u žen, ale ne u mužů. V multivariačním modelu se uplatňovaly faktory jako pracovní nejistota, nezaměstnanost a jedinci udávaný nízký pracovní výkon, jež zůstaly nezávislými prediktory zvýšeného krevního tlaku u mužů. Nízký status práce byl nezávislým prediktorem zvýšeného tlaku u žen. Autoři studie shrnuli, že v obecné populaci nízké postavení v práci, nízký výkon a pohrůžka nebo fakt nezaměstna-nosti zvyšují pravděpodobnost rozvoje hypertenze, zvláště mezi muži, a to nezá-visle na demografických a behaviorálních rizikových faktorech. Psychologické potíže a sociální odcizení mohou zvláště u žen také zvýšit výskyt hypertenze, a to hlavně ve spojitosti s chováním ohrožujícím zdraví. Z dalších zdravotních poruch byly nejnápadnějšími prediktory nezaměstnanosti žaludeční nebo duodenální vředy, alergický ekzém, oční nemoci aj. Autoři nepozorovali žádné souvislosti mezi specifickými onemocněními a trváním nezaměstnanosti (Paivi, Leino-Ar-jas R. et al., 1999).

Nízké postavení v práci, nízký výkon, ohrožení nebo fakt nezaměstnanosti tedy zvyšuje (nezávisle na demografických a behaviorálních rizikových faktorech) u obecné, zvláště mužské populace pravděpodobnost rozvoje vyššího krevního tlaku. U žen psychologické potíže a sociální odcizení (ve spojení s přidruženým chováním ohrožujícím zdraví) mohou rovněž zvýšit výskyt hypertenze (Leven-stein, Susan et al., 2001).

Astma (J45) Při sledování literatury a rešerší k problematice nezaměstnanosti a zdraví překva-pí množství odkazů k tomuto onemocnění. Není to ale náhoda. Astma patří ke klasickým psychosomatickým chorobám. V r. 1903 napsala významná autorita doby, lékař sir William Osler: „Všichni autoři souhlasí s tím, že u většiny případů průduškového astmatu je silný neurotický prvek. Mnozí chorobu považují za neurózu." V r. 1966 autoři oblíbené lékařské učebnice (Houston, J. C. et al., 1966) konstatovali, že „psychologické vlivy se svým způsobem projevily u téměř kaž-dého astmatika a mnohdy jsou spouštěcím mechanismem astmatu, nebo se ales-poň podílejí na jeho udržování. Různé úzkosti, pocit frustrace nebo časté neshody a atmosféra domácího napětí často tvoří základ patologických změn v průduškách. Léčba není asi dostatečná, pokud tyto vlivy nejsou uznány a s pacientem není


jednáno s dostatečným porozuměním, taktem a pevností a potíže nejsou klidně-ny, jak jen je možné" (Harrison, B. D. W., 1998).

Více studií se v poslední době zabývalo faktory, souvisejícími s předčasným úmrtím astmatiků. Přehled těchto faktorů je ve schématu 5.4.

V chorobopisech pacientů, kteří předčasně zemřeli na astma, bylo např. zjiš-těno, že měli psychosociální problémy významně častěji než kontrolní skupiny. Tyto problémy dle dokumentace zahrnovaly mimo abúzus alkoholu, poruchy osobnosti, deprese, nedávné úmrtí v rodině i nezaměstnanost.

Faktory, které přispívaly u astmatiků k úmrtí, byly podle jiné studie např. sociální izolace, zneužívání v dětském věku, neurotická onemocnění, manželské nebo soudní problémy a abúzus alkoholu. Charakteristickými rysy užitečnými pro identifikaci pacientů ohrožených závažným nebo fatálním astmatem byly: nedostatek spolupráce (compliance), hněv nebo frustrace způsobená astmatic-kým onemocněním, závažnější životní události včetně úmrtí blízkých, rozvod, stěhování, emoční poruchy, deprese, zneužívání prášků a rovněž ztráta zaměst-nání (Harrison, B. D. W., 1998).

Schéma 5.4 Astma - psychosociální aspekty morbidity a mortality (Harrison, B. D. W., 1998, upraveno)


Jiní autoři konstatují, že koexistence psychosociálních faktorů s astmatem je rizikový faktor vážnějšího průběhu onemocnění. Je známo, že někteří pacienti dostávají epizody dušnosti v akutních stresujících situacích. K zátěžovým fakto-rům u astmatu patří mimo nezaměstnanost duševní poruchy osobnosti, deprese atd.), nadměrná citlivost k separaci nebo ztrátě, zneužívání prášků, konflikt rodič -d í t ě nebo rodinné dysfunkce a krize atd. (Lemanske, R. L., Busse, W. W., 1997).

Prevalence astmatu celosvětově roste bez ohledu na lepšící se vědomosti o je-ho patofyziologii a etiologii. Ačkoli zvýšená úmrtnost na toto onemocnění, pozo-rovaná v minulém desetiletí, podnítila hodně diskusí i výzkumů, zůstávají stále spory o tom, které faktory přispívají ke zvýšené prevalenci i úmrtnosti na toto onemocnění. Předpokládá se více faktorů, které se zde podílejí. Jde především o genetickou predispozici k vývoji závažného astmatu, vystavení alergenům, ex-pozici částečkám prachu začátkem života, tabákový kouř, nedostatek edukace o astmatu a přístupu k podpůrným skupinám, neadekvátní léčení lékaři primární péče, nedostatečnou dosažitelnost specialistů, podcenění významu časné inter-vence a sledování bronchiálních zánětů. Studie autorů Ray et al. (cit. in: Nsouli, T. L., 1999) např. naznačila, že frekvence hospitalizace pro astma u Američanů afrického původu byla (s přihlédnutím k věku, sociálnímu stavu, geografickým aspektům apod.) čtyřikrát vyšší než u ostatní populace. Toto bylo nezávislé na finančních příjmech. Nouze byla nejdůležitějším izolovaným rizikovým faktorem hospitalizace astmatických nemocných bez ohledu na rasu. Pokud jde o etnické rozdíly, celoživotní prevalence astmatu byla 12 % pro černochy a 6 % pro bílé. Rizikovými faktory astmatiků vyžadujících intubaci byly mimo nezaměstnanost nízký socioekonomický status, dysfunkční rodina, expozice tabákovému kouři a/nebo kouření a jazyková bariéra. Tyto parametry mohou být důležité determi-nanty rizika úmrtí na astma a jejich rozpoznání může mít význam pro preventivní opatření (Nsouli, T. L„ 1999).

Tři nové trendy v lékařském výzkumu vedly jak kliniky, tak výzkumníky k přehodnocení role psychosociálního stresu u astmatu. 1. Tradiční vnější rizikové faktory dosud plně nevysvětlily statistické trendy

vzestupu prevalence a závažnosti astmatu. 2. Objevily se doklady významných interakcí mezi behaviorálními, nervovými,

endokrinními a imunologickými procesy, poskytujícími nový pohled do způ-sobů, kterými psychosociální stresory mohou ovlivňovat vývoj a výraz zánětli-vých onemocnění.

3. Na významu získaly obecně hypotézy o podstatné úloze sociálního prostředí a sociální integrace ve zdraví i nemoci. Zvláště prospektivní epidemiologické studie demonstrovaly spojení mezi životním stresem, sociálním postavením nebo stavem a kvalitou sociálních vztahů. Jde o sociální sítě, v a z b y jedince


kpřátelům, rodině, práci a veřejnosti prostřednictvím sociálních skupin, včet-ně náboženských, a zdravotnictví (Wright, Rosalind J. et al., 1998).

Vředová choroba žaludku a dvanáctníku (K25-K28) Klasická psychosomatika si všímala nejen vředové choroby. Šlo jí o celou škálu funkčních onemocnění zažívacího (gastrointestinálního) traktu.

Ač bylo extenzivně studováno spojení sociální třídy se zdravím, přesto zůstaly téměř neprozkoumány vztahy mezi gastrointestinálními symptomy a společen-skou třídou. Proto si daly některé práce za úkol zkoumat uvedené vztahy v popu-lačním vzorku. Např. P. Bytzer a spolupracovníci zjišťovali pomocí poštou roze-slaného dotazníku příznaky z oblasti gastroenterologie (ezofageální příznaky, horní příznaky dysmotility, střevní příznaky, průjem a zácpa). Respondenti studie byli zařazeni do sociálních tříd podle ukazatele „relativního socioekonomického znevýhodnění" (IRSD; Australská úřadovna statistiky). Výsledky byly vztaženy k nejvíce sociálně zvýhodněné společenské třídě. Z výsledků vyplývaly jasné trendy zvýšení výskytu všech gastrointestinálních symptomů v souvislosti s kle-sající společenskou třídou. Tyto trendy byly zvláště výrazné pro pět zmíněných symptomových kategorií. Příslušnost k nižší sociální třídě souvisela vysoce vý-znamně s větším množstvím symptomů ve smyslu celkového hodnocení a s vyš-ším zastoupením jedinců, udávajících 1-2 symptomy a více než pět symptomů. Nízká socioekonomická třída může být považována za rizikový faktor gastroin-testinálních symptomů (Bytzer, P. et al., 2001).

Jiná práce se zabývala vztahy různých faktorů, včetně psychosociálních, k re-cidivám vředové choroby. Nezaměstnanost a rodinná anamnéza vředového one-mocnění byly identifikovány jako nezávislé prediktory recidivy vředové choroby. Podle multivariační analýzy predikovaly recidivu vředové choroby tyto faktory: nezaměstnanost, rodinná anamnéza vředového onemocnění a úspěch léčení po-užitého k eradikaci Helicobacter pylori (Fallone, Carol A. et al., 1999).

Kožní choroby (L0-L9) Možnost příčinného vlivu emočního stresu, zvláště stresujících životních událostí, na průběh různých kožních nemocí byla vyslovena již dávno. Klinická moudrost a zkušenost stejně jako mnoho individuálních pozorování a nekontrolované studie tuto zkušenost podporují. Dosažitelné údaje o funkci stresujících životních událostí při spouštění nebo exacerbaci kožních chorob zhodnotili autoři A. Picardi a D. Abeni (2001). Autoři došli k závěru, že byly dosud publikovány jen předběž-né důkazy o úloze stresujících životních události při vzniku nebo zhoršení něja-kých dermatologických onemocnění.


5.6 Léčení

Problematice psychosociálních intervencí a vlastnímu léčení nezaměstnaných by bylo možno věnovat celou monografii. Mnoho by v ní ale bylo společného i s ji-nými oblastmi psychiatrie, případně lékařské psychologie. Pokud jde o zdravot-nické, medicínské aspekty intervencí u nezaměstnaných, na prvním místě je diagnostika. Na podkladě diagnostických závěrů je možno navrhnout terapeutic-ký plán. Ten by měl být komplexní; zahrnovat jak sociální, tak psychosociální zásahy, vhodně indikovanou psychoterapii a farmakoterapii. Tyto tři složky jsou rovnocenné, některý jedinec může ale potřebovat více psychofarmaka, jiný více sociálních zásahů, někdo přivítá psychoterapii. Následující text je spíše míněn jako orientační pro další studium.

5.6.1 Psychoterapie Psychoterapie je dnes u nás široká oblast, která má své samostatné odborné spo-lečnosti. Existují u nás akreditované, státem uznané skupiny či školy, oprávněné poskytovat odborníkům výcvik v oblasti psychoterapie. Je možnost získat osvěd-čení o funkční specializaci v psychoterapii, samostatně léčit na podkladě smlouvy s pojišťovnami, nebo za přímou úhradu soukromě. Je již dost literatury i v češtině. Obecně lze říci, že nejsou lepší či horší psychoterapeutické metody. Je důležité, aby daný terapeut pracoval metodou, která mu vyhovuje a kterou ovládá, dále aby léčil pacienty, kterým vyhovuje on i jeho metoda. Z množství literatury doporučuji pozornosti především učebnice a příručky Stanislava Kratochvíla, kterých je na trhu dostatek. Osobně patřím ke škole manželů Knoblochových, a proto doporučuji jejich integrovanou psychoterapii. Obě skupiny jdou v zásadě stejným směrem. Nepodceňují v psychoterapii individuální přístupy, ale pracují především s malými skupinami. Využívají přitom v daném kontextu aplikovatel-ných poznatků dalších škol a směrů. Tyto přístupy jsou použitelné i u problémů nezaměstnaných.

5.6.2 Farmakoterapie V psychiatrii mluvíme v souvislosti s léčením léky o klinické psychofarmakologii a psychofarmakoterapii. Jde o obor rozvíjející se zvláště od konce padesátých let, kdy byl zaveden do praxe lék Chlorpromazin. Ten znamenal převrat v léčbě psychotických onemocnění v tom smyslu, že byl schopen mimo jiné příznivě ovlivnit kvalitativní poruchy myšlení ve smyslu bludů a poruchy vnímání ve smyslu halucinací. Stal se základem skupiny neuroleptik. Brzy po něm se objevil imipramin, první zástupce skupiny léků ovlivňujících patologické depresivní stavy, dnešních antidepresiv. Počátkem šedesátých let 20. století dala na trh basilejská firma Hoffmann La Roche první benzodiazepinové preparáty, které se


staly základem skupiny anxiolytik či antifobik, léků mimo jiné proti úzkosti. Ve stejné době se objevila moderní nebarbiturátová hypnotika (opuštěný lék Sédor-mid Roche byl používán již ve 30. letech). V současné době jsou mimo jiné aktuální tzv. kognitiva, léky zpomalující intelektový úpadek u Alzheimerovy demence.

Nezaměstnané tak jako jiné nemocné léčíme farmaky podle cílových syndro-mů. Předepisujeme léky, na které nemusí pacient doplácet. Léčíme tak, abychom nevyvolávali závislost na léku. S ohledem na vysoké procento depresí v dané po-pulaci budeme léčit především antidepresivy. Asi budeme podávat v běžné praxi dnes spíše antidepresiva 3. generace, to je antidepresiva selektivně inhibující reuptake serotoninu (S.S.R.I.), například citalopram (Citalec) než/nebo zaběhnu-tý tricyklický dosulepin (Prothiaden). Někdy mohou být výhodné selektivní a reverzibilní inhibitory enzymu monoaminooxydázy (IMAO-A) jako moclobe-mid (například v psychosomatice). S antidepresivy vyšších generací budou v da-né oblasti pracovat spíše psychiatři. Pokud jde o literaturu, z českých pramenů lze doporučit publikace Oldřicha Vinaře, Jaromíra Švestky a dalších. Naše mono-grafie se týká léčení starších nemocných (Plevová, J., Boleloucký, Z., 2000).

5.6.3 Sociální opatření K sociálním opatřením v psychiatrii patří oblast sociální rehabilitace, např. reha-bilitační přístupy typu pracovní terapie ve zdravotnických zařízeních, zajištění práce v chráněných dílnách, případně i chráněné byty. Jsou to oblasti, které je nutno rozvíjet. K sociálním opatřením patří i psychologické poradenství, různé formy telefonické pomoci, linky důvěry, naděje a další formy.

5.7 Závěr

Referovali jsme o obecných problémech důsledků nezaměstnanosti na zdraví postiženého z hlediska současných názorů, o vlivu psychosociálního stresu, kon-krétně nepříznivých životních událostí na organismus. Jde o jeden aspekt oboru pracovního lékařství, který se někdy zabývá spíše tělesnými chorobami. Starší studie nezaměstnanosti se soustřeďovaly spíše na psychologicko-psychiatrické stránky dopadu ztráty práce na zdraví člověka. Zde jsme se patrně nečekaně vě-novali mimo psychiatrickou problematiku více i některým somatickým onemoc-něním. Je to tím, že ve světovém písemnictví posledních několika let je hodně prací na toto téma. Souvisí to se zvýšenou pozorností zdravotnictví k psychoso-ciální problematice. Mimo jiné byly psychosociální zátěže zařazeny do oficiálních psychiatrických klasifikací (DSM III, IV) v podobě tzv. psychosociální diagnos-tické osy. Na šestistupňové škále intenzity je psychosociální zátěž způsobená nezaměstnaností hodnocena čtvrtým stupněm. Mezinárodní statistická klasifika-


ce nemocí MSK-10 (SZO 1992) umožnila zachycovat psychosociální události kódem „Z". Problémy spojené např. se zaměstnáním a s nezaměstnaností zde vyjadřuje kód Z56. Zachycení psychosociálních aspektů v epidemiologických studiích pak přináší při zpracování výsledků vhodnými statistickými metodami nové poznatky.

Litera tura

Arens, S. (ed.): Lehrbuch der psychotherapeutischen Medizin. Stuttgart, New York, Schattauer 1997

Alexander, F., Benedek, Therese: Psychosomatic Medicine, its Principles and Applica-tions. New York, Norton 1987

Baštecký, J. a kol.: Psychosomatická medicína. Praha, Grada 1993 Baštecký, J., Tondlová, H., Veselá, J., Boleloucký, Z.: Psychosocial risk factors in patients

with gastrointestinal cancer and funcdonal gastrointestinal disorders. Psychooncology letters 4, 1993, 2 (april, june), s. 47-52

Berla, E. P., Andrews, P., Berla, Kathryn A.: Loss of pleasure of life: Conceptual, vocatio-nal, and forensic perspectives. Journal of Career Assessment (Odessa) 7, 1999, 3

Bland, R. C., Newman, S. C., Orn, Helene: Epidemiology of psychiatrie disorder in Edmonton. Acta Psychiatrica Scandinavica 77, 1998, Suppl. 338

Bland, R. C., Stebelsky, G. et al.: Psychiatrie disorders and unemployment in Edmonton. In: Bland, R. C. et al., 1998

Boleloucký, Z., Horváth, M.: SCL-90 rating scale: first experience with the Czech version in healthy male scientifíc workers. Act. Nerv. Super. (Praha) 16, 1974, 2

Boleloucký, Z., Horváth, M.: Zkušenosti s dotazníkem autorů Rahe a Holmes u skupiny vědeckých pracovníků. Sborník referátů 9. celostátní psychoterapeutické konference (Luhačovice 1974). Kroměříž, Psychiatr, léčebna, MSRV 1975

Boleloucký, Z.: Lidský faktor v průmyslové psychiatrii. Ztráta práce jako biopsychoso-ciální událost (psychiatricko psychologické aspekty nezaměstnanosti). Přednáška na 8. polsko-československé psychiatrické konferenci, Krakov 24.-28. srpna 1986

Boleloucký, Z. a kol.: Hraniční stavy v psychiatrii. Praha, Grada 1993 Boleloucký, Z.: Psychosomatická onemocnění v gastroenterologii. Interní medicína pro

praxi 2, 2000, 9 Boleloucký, Z.: Psychologické a medicínské aspekty nezaměstnanosti. In: Buchtová, B.

(ed.): Psychologické a medicínské aspekty nezaměstnanosti - Psychological and me-dical aspects of unemployment. Brno, Masarykova Universita 2000, s. 31-39

Buffat, J.: Unemployment and health. Revien Medical Suisse Romande 120, 2000, 4, s. 379-383

Bytzer, P., Howell, S., Leemon, M., Young, L. R. et al.: Low socioeconomic class is a risk factor for upper and lower gastrointestinal symptoms: A population based study in 15 000 Australian adults. Gut (London) 49, 2001, 1

BIODROMÁLNÍ ASPEKTY NEZAMĚSTNANOSTI / 1 6 1

6. BIODROMÁLNÍ ASPEKTY NEZAMĚSTNANOSTI

(Josef Švancara)

6.1 Úvod

Otázka věkových zvláštností subjektivního reflektování a prožívání ztráty za-městnání je v obecné rovině vyjádřením ekologického přístupu moderní vývojo-vé psychologie k naléhavým společenským, potřebám dneška a k nejbližší bu-doucnosti. Pojednat o prožívání nezaměstnanosti z hlediska vývoje osobnosti v jednotlivých věkových etapách je bezpochyby náročný úkol, pro který nachá-zíme jen málo podkladů v empiricky fundovaných vývojověpsychologických pracích (srov. publikace uvedené v seznamu literatury). V jediné z kapitol této knihy můžeme přispět k řešení daného tématu pouze rámcově: poukázat na klíčové problémy, na rizika pro vývoj osobnosti a na možnosti psychologické intervence. „

6.1.1 Co rozumíme biodromálním hlediskem? Moderní vývojová psychologie směřuje k zachycení celé životní dráhy člověka. Vyjádřením tohoto zaměření byla již monografie vídeňské psycholožky Charlotty Búhlerové (1933), v níž se chápe běh celého života jako psychologický problém. Termín biodromální, jak jej navrhl slovenský psycholog J. Koščo, je přesným překladem takového vymezení celého životního cyklu člověka. Ke změně orien-tace na celou životní dráhu (lifespan development) došlo v polovině 20. století. Četnými empirickými výsledky bylo možné doložit, že jednotlivá období dospě-losti nepředstavují - jak se dříve předpokládalo - jakési vývojové plato, kdy se osobnost a jednotlivé psychické funkce nemění. Naopak, podobně jako v dětství a v dospívání, můžeme celý věk dospělosti rozčlenit do jednotlivých etap, stadií, mezi kterými jsou krátké úseky, během nichž „se toho s jedincem velmi mnoho


děje". Jednou z takových životních etap, v nichž dochází k nahromadění vývojo-vých změn a která se jeví jako uzlová, klíčová, kritická, je přechod z adolescence do dospělosti. Kdy k této vývojové přeměně dochází? Ve kterém věku dorostl jedinec k životní maturitě? I když se neobejdeme bez věkových norem, je třeba brát v úvahu, že různí jedinci dosahují dospělosti v různém věku a že některé složky osobnosti mohou „dozrávat" dříve než jiné.

Lze vycházet z toho, že v současné době dosahují naši mladí lidé dospělosti na začátku třetího desetiletí života (decennia). Záleží však na kritériích dospělosti. Všeobecně se jedinec považuje za dospělého, jestliže je s to převzít sociální odpovědnost jako muž nebo jako žena. V rozvinutých civilizacích se tak děje později než v méně vyvinutých společenstvích. V čem se nejvíce liší osobnost dospělého od osobnosti adolescenta? Uvidíme, že je to zejména vyšší stupeň konzistence jednotlivých vlastností osobnosti a více vyhraněný a uvědomělý vztah k manželství a uplatnění v pracovní oblasti.

6.2 Periodizace životní dráhy v dospělosti

Z teoretických i praktických důvodů se celý životní cyklus rozčleňuje na jednot-livé etapy, periody. V odborné literatuře se můžeme setkat s nejednotným ohraničením jednotlivých věkových období. Není to otázka přesnosti nebo ne-přesnosti, ale spíše rozdílnosti kritérií (jednou se klade větší důraz na faktory biologické, jindy psychologické, pedagogické nebo faktory sociálního a kulturní-ho začlenění), na základě nichž byly stanoveny intervaly životního cyklu.

Pozoruhodné hledisko uplatnil D. J. Levinson (cit. podle Birren, 1990), který rozděluje životní cyklus v dospělosti do čtyř etap: mladší dospělost (17-45 let), střední dospělost (40-65 let), pozdní dospělost (60-85 let) a vysoký věk (od 80 let do smrti). Je podnětné, že tento autor předpokládá existenci asi pětiletých přechodných období mezi jednotlivými etapami; tato přechodná období jsou kon-cem i začátkem, odchodem i příchodem, setkáváním minulosti a budoucnosti. Mohli bychom se zastavit u dalších periodizací dospělosti a stárnutí. Na tomto místě je však třeba si uvědomit, že periodizační systémy mají platnost v daných geografických a kulturních podmínkách a v historické epoše, v níž byly vytvořeny. Akcelerace dospívání a adolescence na jedné straně a prodlužování lidského života na druhé straně patří k nejzávažnějším činitelům, jež vedly k revizi periodizačních systémů v průběhu 20. století.

6.2.1 Základní princip biodromálního vývoje: selektivní adaptace a kompenzace

Za jeden z důležitých zřetelů při aplikaci poznatků o životní dráze člověka pova-žuje moderní vývojová psychologie takovou průběžnou adaptaci jedince, aby se


v jednotlivých věkových etapách dokázal vyrovnat s podmínkami lidského sou-žití a práce. Rámcové podmínky zahrnují vývoj organismu a funkcí osobnosti i aktuální sociálně-ekonomickou a kulturní úroveň společnosti v dané historické etapě. Věkově odstupňované normativní faktory zahrnují zejména biologické změny vyvíjejícího se organismu i sociálně a kulturně stanovené požadavky na vzdělání a profesní průpravu; tyto normativní faktory se uplatňují nejvýrazněji ve vývoji osobnosti od dospívání až do období mladé dospělosti. V dalších životních etapách přistupují stále více vlivy, které nejsou normativní, nejsou univerzální, nýbrž často jsou to nepředvídatelné a idiosynkratické faktory. Kritické životní události, k nimž patří ztráta zaměstnání, poznamenávají v posledním století stále častěji vývoj osobnosti pracovníků nejen ve středním věku, nýbrž hrozivým způsobem již v adolescenci nebo na prahu mladé dospělosti. Specifické, věkově odstupňované normativní faktory vstupují do interakce „nabídka pracovních příležitostí-osobní předpoklady uchazečů" silněji opět ve starší dospělosti. Svým výrokem, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, vyjádřil Herakleitos, že vše plyne a mění se. Tak se v průběhu ontogeneze mění i způsob usuzování o funkci práce v životě a nepochybně také osobní rovnice nezaměstnanosti - tedy „moje, tvoje nezaměstnanost", což zahrnuje celé předivo kognitivních i emočních a motivač-ních složek osobnosti.

6.2.2 Adolescence a mladá dospělost Po dovršení pubescence postupuje další vývoj osobnosti do období adolescence, jejíž začátek se obvykle vymezuje věkem přibližně 15 roků. (Ínterindividuální variabilita je značná, adaptační nesnáze mohou být důsledkem retardace i akce-lerace individuálního vývoje v dospívání, obojí může probíhat synchronně, ale také asynchronně - pokud jde o maturaci jednotlivých složek organismu a osob-nosti.) Další vývoj v adolescenci směřuje k plné fyzické a psychické zralosti v dospělosti, kdy se mladý muž a mladá žena stávají adultus, adulta. Zatímco v průběhu puberty vystupovaly v rámci vývoje osobnosti do popředí fyziologické změny organismu, adolescence je mimořádně senzibilním obdobím životního cyklu pro vývoj optimálních vztahů ve třech klíčových oblastech životní orientace: 1. práce, 2. společenství s životním partnerem, 3. občanská kompetence. R. Havighurst (1964, 1982) je známý svými „vývojovými úkoly" pro jednotlivé věkové etapy od dětství do stáří. Vyčleňuje také stadia vývoje k profesní činnosti. Věk 15-25 roků označuje jako etapu „získání profesní identity"; k tomuto cíli směřuje vývojový úkol „volba povolání a příprava na ně". Další věková etapa 25-40 roků znamená stát se „produktivním jedincem"; vývojovým úkolem k to-mu je „plné zvládnutí vlastní profese". Nepřihlíží se zde k náročnosti ani k délce


průpravy v jednotlivých profesích, nicméně je zde zdůrazněn význam celoživotní pracovní činnosti, o níž se již filozof B. Pascal domníval, že je nejdůležitějším faktorem života. Jestliže do těchto etap profesní činnosti zasáhne ztráta zaměst-nání, je na základě toho, co jsme uvedli, zcela zřetelné, že to znamená zásah do bytostně důležité orientace jedince. Vždyť pracovní činnost má zejména ve svých začátcích nezastupitelnou „pořádací" funkci: • podílí se na upevňování řádu života, lidských vztahů a vědomí odpovědnosti

za odvedenou práci; • je činitelem individuace mladého muže a ženy.

Takto rozvinutá individualita představuje vysokou hodnotu pro společnost. Pracovní činnost spolupůsobí na vytváření životního stylu, který je takříkajíc signaturou osobnosti. Delší přerušení zaměstnání představuje mimo jiné diskon-tinuitu vývoje osobnosti a je tím závažnějším zásahem, čím je pracovník mladší.

V období mladé dospělosti, vymezené přibližně třetím decenniem života, jsou sice již všechny základní psychologické funkce plně rozvinuty, avšak ve vývoji osobnosti dosud probíhá stabilizace a integrace temperamentových a charaktero-vých vlastností. Tato vývojová specifika nacházejí výraz také ve všech oblastech pracovní činnosti. Je to stadium vrcholné vitality, projevující se nezřídka impul-zivitou, silnou aktivitou a tendencí k sebeprosazování (zejména u mužů). Vysoká činorodost však není vždy spojena s pevnými cíli. Naopak, bývá to období hledání vlastního zaměření, při němž se střetávají vlastní síly a aspirace s možnostmi realizace. S diskrepancemi se v této oblasti setkáváme častěji u mužů než u žen. Zatímco u mnohých žen dochází v mladé dospělosti k plnému uspokojení mateř-ského instinktu, zejména může-li se žena svému dítěti plně věnovat, muž bývá daleko více zneklidňován ctižádostí po úspěchu v povolání a vzestupu svého curricula. U ženy současné epochy, zejména získá-li vyšší profesní kvalifikaci, patří k nejzávažnějším „vývojovým úkolům" tohoto stadia sladit povinnosti vyplývající z úlohy manželky a matky s požadavky, které klade na ženy zaměst-nání. Ke zmírnění nerovnoměrného zatížení žen v této věkové etapě napomáhá daleko větší zapojení mladých mužů do péče o rodinu, než tomu bylo u dřívějších generací. Vztah k vlastnímu dítěti je u mladé ženy od začátku zakotven v instink-tivních složkách osobnosti, ve větší míře se u ní uplatňuje emocionální rezonance a empatie, zatímco u muže se prolíná vědomí odpovědnosti s postupným rozví-jením citového vztahu k dítěti; tento vztah se rozvíjí tím intenzivněji, čím více je mladý otec zapojen do péče o dítě.

Třetí decennium života je tedy senzibilním obdobím jak pro vztah k profesní činnosti, tak pro rozvinutí rodičovských vlastností a citů; nedojde-li v tomto věku ke stimulaci odpovídajících dispozic, může to nepříznivě poznamenat vývoj sebe-realizace; je stěží možné nedostatek identifikace s pracovní činností a role v man-želství kompenzovat angažovaností v jiných oblastech společenského života.


Do období mladé dospělosti tedy vstupuje jedinec, kterému společnost po-skytuje široký rozsah kompetencí: je právně odpovědný, má volební právo, nese ekonomickou odpovědnost za rodinu, v mnoha případech má dílčí odpovědnost za své pracoviště, případně také odpovědnost za obranu vlasti. Sociální kontakty bývají v tomto věku široké, snadno se navazují nová přátelství. Intenzivní jsou rovněž vztahy k různým pracovním činnostem a k pracovním problémům. Z em-pirických výzkumů (např. Havighurst, Dooley ad.) vyplývá, že spokojenost v za-městnání bývá u mladých pracovníků všeobecně nižší než u starších: bývají méně spokojeni s platem, s postupem, s nadřízenými a rovněž se svou profesí per se. Není však snadné spolehlivě interpretovat zdroje těchto věkových rozdílů. Vzhle-dem k tomu, že většina výzkumů je průřezových, mnohé zjištěné rozdíly mohou vyjadřovat kohortové zvláštnosti v hodnocení práce i nezaměstnanosti. Silně emočně je sycen vztah k přírodě, ke kultuře a sportu. V některých druzích sportu se již v období mladé dospělosti dosahuje vrcholných výkonů. Vcelku je toto ontogenetické stadium velmi dynamické, expanzivní, ponejvíce dosud s převa-žujícím optimistickým výhledem do budoucnosti. To vše se promítá do pracovní činnosti a pracovních vztahů. Jestliže dojde ke ztrátě zaměstnání, pak je v tomto období prožívána afektivně, bouřlivě, často silně extrapunitivně, s tendencí na-cházet důvody ztráty zaměstnání mimo sebe, ve vnějších podmínkách. Je zde velké riziko anomie - stavu neuspokojivé sociální integrace s tendencí k atribuci sociálních konfliktů. Déletrvající nezaměstnanost narušuje časovou perspektivu, perspektivní zónu budoucnosti, která má centrální význam v chování a jednání zejména u mladých lidí.

6.2.3 Střední dospělost Ve srovnání s předchozí věkovou etapou je střední dospělost obdobím, které můžeme charakterizovat jako postupující stabilizaci. Projevy temperamentu ne-překračují tak často do afektivní oblasti. Po stránce charakterové je člověk v tomto období pevnější, zásadovější a spolehlivější. Životní a profesionální zaměření bývá poměrně ustálené. Muž má obvykle zajištěno plné uplatnění ve svém povolání a je lépe disponován prožívat všechny kladné hodnoty rodinného života. Ženy někdy (a často ke své škodě) zapomínají samy na sebe a žijí plně pro manžela a děti, popř. ještě pro svou práci a veřejnou činnost. Manželé už dobře vědí, co mohou jeden od druhého očekávat, jejich láska se v kladných případech stává pevnější. Někdy se výstižně říká, že prožívají vrcholné léto svého života. Jedinci v tomto stadiu nezřídka dospívají k optimálnímu rozvoji svých profesních schop-ností, získávají vedoucí funkce, a to díky stále se zvyšující kvalifikaci i vlivem svého věku. Obvykle nepociťují lehký deficit některých fyzických a intelekto-vých funkcí, i když je nepochybné, že v některých oblastech se již dejme tomu čtyřicátník nepohybuje na úrovni maxima, kterého dosáhl v předchozích letech. Z hlediska pracovního uplatnění, případně opětovného nástupu do zaměstnání


po delší době nezaměstnanosti, je třeba brát v úvahu, že již od 25 let věku lze zachytit velmi pozvolné ubývání svalové síly a zpomalení rychlosti pohybů. Ztráta zrakové ostrosti činí ke konci třetího decennia asi 5 %, senzibilita sluchového analyzátoru se snižuje zejména u zvuků vysoké frekvence asi od 30 let a ve srovnání s 201etými činí ztráta ve 30 letech 10 dB, ve 40 letech 20 dB. Při řešení inteligenčních testů lze již ve věku 30-35 let zaznamenat stabilizaci a poté pokles performančních schopností, který už je ve 40 letech zřetelný. Slovně logické schopnosti však vykazují vzestup i po 40 letech věku. Při nepřerušeném zaměst-nání si mnoho pracovníků tyto počáteční signály percepčně-motorického deficitu vůbec neuvědomuje. Vyvstávají však více při několikaleté nezaměstnanosti. Petrohradský psycholog B. G. Anaňjev (1970) upozornil na to, že funkce tzv. druhé signální soustavy, zahrnující výkony na úrovni řeč - myšlení, patří k tomu, co ke konci střední dospělosti nejvíce vzdoruje všeobecnému poklesu výkonnos-ti. Ve funkčním profilu pracovníků je patrné, že slovní fluidita může být při nepřerušeném zaměstnání na vysoké úrovni i v pátém decenniu. Střední dospě-lost je podle Anaňjeva důležitým obdobím pro „senzibilizaci psychických funkcí v praktické (pracovní) činnosti člověka". Společným působením biologických a společenských činitelů je dán dvoufázový proces vývoje týchž psychických funkcí v průběhu ontogeneze. V první fázi - v mládí, v mladé dospělosti a na začátku střední dospělosti - probíhá podle Anaňjeva frontální proces jednotlivých funkcí. Ve střední dospělosti obvykle také dochází k vyvrcholení dílčích schop-ností v jejich nejobecnější, ještě nespecializované formě. Druhá fáze těchto schopností je jejich specializace v z vztahu k určitým předmětům a činnostem. Tato druhá fáze nastupuje teprve na nejvyšší úrovni funkční výkonnosti první fáze a vtiskuje se na ni. Takový protichůdný souběh můžeme pozorovat na rozhraní čtvrtého a pátého decennia v oblasti vnímání, paměti i myšlení. Např. můžeme sledovat vzrůstající rozsah a strukturaci paměti v okruhu pracovní činnosti jedince v době, kdy již lze prokázat pokles schopnosti bezprostředního zapamatování. Trvání druhé fáze závisí na stupni aktivity člověka a na jeho podílu na řešení hodnotných úkolů. Tento dvoufázový vývoj funkcí je do značné míry v souladu s rozdílným trendem výkonů vázaných na fluidní a krystalizovanou složku inteli-gence, jak je rozpracoval P. Baltes ad. (fluidní inteligence představuje v Baltesově pojetí mechaniku, zatímco krystalizovaná složka je pragmatikou inteligence). Em-pirické údaje o tvořivých výkonech vědeckých a technických pracovníků dospí-vají k závěru, že asi 80 % se jich datuje z třetího a čtvrtého decennia. (U f i lozo fů a historiků se distribuce posunuje směrem k vyššímu věku, u umělců se rozšiřuje oběma směry, a to v závislosti na oboru činnosti.)

Jestliže dojde ke ztrátě zaměstnání v tomto období, pak to většinou předsta-vuje daleko závažnější distres než u mladého jedince, vzhledem ke specia l izaci pracovních schopností a kompetence a vzhledem ke statusu, který si muž nebo žena do té doby vytvořili, do značné míry vlivem svého profesního uplatnění.


6.2.4 Starší dospělost Věk přibližně od 45 do 65 roků bývá označován jako starší, zralá, případně pozdní dospělost, poslední fáze tohoto období také jako presenium. V této etapě životní dráhy vystoupí opět do popředí normativní změny: změny organismu i zákonné limity pro odchod do důchodu. Na rozdíl od řady teorií stárnutí, jejichž východis-kem jsou změny organismu, zdůrazňuje německý psycholog H. Thomae sociální determinaci: „Stárnutí je především funkcí sociálních podmínek, reakcí člověka na soubor ekonomických, pracovních, sociologických a sociálně-psychologických daností." Zdůraznění vlivu prostředí na osobnost je lapidárně vyjádřeno již v po-jetí K. Lewina, autora teorie životního pole; podle něho je vývoj osobnosti v pod-statě vývojem způsobu „vnímání prostředí". Toto vnímání se dalekosáhle mění během nezaměstnanosti.

V průběhu starší dospělosti dochází k závažným změnám pracovního a sociál-ního začlenění jedinců i ke změně struktury jejich rodin.

Moderní vývojová psychologie dává přednost termínu gerontogeneze, v jejímž rámci se hodnotí nejen deficit jednotlivých funkcí, ale také pozitivní změny osobnosti i dílčích schopností ve starší dospělosti. Pokles evidovaných tvořivých „výkonů" nemusí být důsledkem snížení pracovní produktivity. Těžiště činností se totiž ve starší dospělosti nezřídka přesunuje do jiných oblastí: organizační, výchovné a reprezentační; pro tyto nové funkce mají pracovníci vhodné předpo-klady v tom, že mohou spojovat bohaté životní a pracovní zkušenosti s dosud dobrými schopnostmi adaptace. Krystalizovaná inteligence vykazuje v tomto vě-ku stále vzestupnou tendenci, neboť se může zvyšovat vlivem tvořivé pracovní činnosti a dalším vzděláváním, osvojováním nových metod, umožňujících zhod-notit dosavadní zkušenosti. Ukazuje se, že mnozí zaměstnavatelé přistupují k uchazečům vyššího věku s předsudky o frontálním snížení výkonových schop-ností ve střední dospělosti, tedy z úhlu pohledu překonaného deficitního modelu, a nedoceňují hodnotu zkušeností a odpovědnosti starších pracovníků.

Rada autorů poukazuje na zvýšení intelektuální činnosti a tvořivosti u žen po odeznění klimakteria, což je třeba chápat jako specifičnost biodromálního vývoje kognitivních schopností, ne pouze z hlediska fyziologického; uvádí se například, že ženy literárně činné dosahují zenitu své tvorby v průměru kolem 55. roku života.

K nejzávažnějším změnám života v preseniu, které vystupují do popředí životních příběhů, patří sňatek dětí, popř. jejich odchod z domova, úmrtí život-ního partnera a odchod do důchodu. Častější než v dřívějším věku bývají různé zdravotní obtíže. Na pozadí těchto změn si jedinec nezřídka začíná uvědomovat blížící se stáří. Citlivěji reaguje na běžné problémy, pro mnohé se trápí a dělá si více starostí než v mladším věku. Vzrůstá u něho vědomí odpovědnosti. Někteří pracovníci přepínají své síly, aby dostáli pracovním a společenským závazkům. Čím je člověk starší, tím více si přeje, aby se jeho život opíral o jistoty. Jestliže do


běhu života vstoupí ztráta zaměstnání, pak bývá taková životní krize zpracovává-na s velkou odpovědností za vývoj rodiny a s obavami o uplatnění v konkurenci s mladšími uchazeči na trhu pracovních příležitostí. Jestliže se v krajním případě rozvine stav anomie v průběhu přetrvávající nezaměstnanosti, pak se na rozdíl od mladších nezaměstnaných vyznačuje častěji pocity osamocenosti a bezmocnosti.

Z hlediska udržení úrovně výkonů a kompetence představuje déletrvající nezaměstnanost vždy závažnou cézuru v řadě činností a stereotypů. Pro zkoumání facilitace obnovené pracovní činnosti by bylo možné využít zkušeností s vzácnými případy, kdy se pracovníci po určité době strávené v důchodu vracejí do původ-ního zaměstnání především z toho důvodu, aby získali osobní uspokojení z pra-covních výsledků a intelektuální stimulaci, nikoli pouze z finančních důvodů.

6.3 Psychologické problémy vztahů mezi generacemi

Dynamika současného života vyžaduje i v pracovní oblasti široké kontakty uvnitř generací i mezi generacemi při vzájemném respektování zvláštností každého věku. Z hlediska genetické posloupnosti patří každý jedinec ke generaci dětí, rodičů, prarodičů, popřípadě praprarodičů. V modelovém zjednodušení můžeme vycházet ze tří generací, které také nezřídka žijí společně v jedné domácnosti, ale také leckdy na jednom pracovišti. Tyto tři generace se liší především rozsahem a zpracováním životních zkušeností. I když popíráme tezi o nezbytnosti generač-ních antagonismů, víme, že může docházet ke konfliktům, které vyplývají z vě-kových rozdílů v názorech, v postojích a v motivaci. Pro dobré soužití v rodině i v pracovních kolektivech je třeba, aby se všichni snažili porozumět zvláštnostem jednotlivých věkových skupin. Ukazuje se, že například sociální percepce pří-slušníků jiné generace může být ovlivněna předsudky.

Na jednom technickém pracovišti jsme mohli vidět, jak mladý pracovník charakteri-zoval svého staršího spolupracovníka jako „příliš opatrného, nepřizpůsobivého, příliš důsledného, pedantského, přezíravého a staromódního", zatímco ten percipoval svého mladého kolegu jako „nezkušeného, poněkud lehkomyslného, nestálého, nedočkavého, citově labilního", přestože oba jsou zhruba typickými představiteli své generace.

Jak jsme již naznačili, starší jedinci, ať v zaměstnání nebo třeba v roli dědečků a babiček, bývají vždy opatrnější, mívají vyšší pocit odpovědnosti, obtížněji se rozhodují riskovat, dovedou čekat na vhodnou příležitost a za stejných okolnosti dovedou snadněji mlčet než v mladí. Na druhé straně se také častěji drží zajeté šablony „osvědčených zkušeností" a méně plynule se přizpůsobují změnám, s věkem se stávají autoritativnější, popř. také dogmatičtější a rigidnější. Při z m ě n ě

pracovních, rodinných a výchovných situací je pro mladé jedince daleko s n a d n ě j š í

se přizpůsobit; starší generace obvykle lpí na řadě zvyklostí a nesnadno mění svá přesvědčení. Pracovník v předdůchodovém období, stále velmi úspěšný, může

BIODROMÁLNÍ ASPEKTY NEZAMĚSTNANOSTI / 111

být schopen vidět v práci mladších spolupracovníků pokračování svého díla a radovat se z jejich úspěchů, z úspěchů, k nimž jim dopomohl; v opačném případě může v tomto svém kritickém období před odchodem do důchodu žárlivě sledo-vat úspěchy mladších kolegů, s osobním zadostiučiněním registrovat jejich chyby a nedostatky a snažit se do posledních chvil svého zaměstnání udržet si výsadní postavení. Záleží na kvalitě osobnosti, na hodnotě sebevýchovného úsilí, která alternativa motivace nabude převahy.

6.4 Nezaměstnanos t v kontextu životního příběhu

Současná narativnípsychologie se opírá o kvalitativní zpracování „životního příbě-hu", který v daném případě - v situaci nezaměstnanosti - umožňuje odkrýt význam, který jedinec této životní krizi přikládá. Jak uvádí Čermák (1999), tento příběh, jako subjektivní perspektiva světa, který reprezentuje, vyjevuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu vyprávějícího. O analýzu biografických údajů významných osobností i prostých lidí se opírala Ch. Búhlerová (1933) ve zmíněné práci. Autorce tehdy nešlo tolik o charakteristiku psychických funkcí v jednotli-vých etapách životní dráhy jako spíše o zachycení postojů respondentů a jejich společenských rolí v závislosti na věku. Podle Búhlerové se životní postoje mění tak, jak jedinec prochází jednotlivými životními etapami. Stadia životní dráhy lze chápat jako „pořádající princip". Búhlerová směřovala ke zjištění, ve kterém věku dosáhly zkoumané osoby „vrcholu života" podle kritéria pracovní produktivity, úrovně tvořivých schopností a úspěšnosti. Ač vyvstaly metodologické pochybnos-ti, nelze tomuto zkoumání upřít, že přispělo ke zdůraznění kontinuity životní dráhy a jednoty života a práce.

M. Jahodová (1991), která rozvinula ve třicátých letech v malé rakouské vesnici Marienthal průkopnické zkoumání o efektu nezaměstnanosti, navázala v jednom ze svých posledních interview na tento výzkum při odpovědi na otázku, co soudí o funkcích práce v lidském životě. Uvedla, že pracovní činnosti poskytují pět základních zkušeností, pět prožitků, které člověk potřebuje, a ť má svou práci rád, nebo nikoli: (1) časové členění nebo strukturování průběhu dne; (2) zkušenost, že dělba práce a kooperace jsou v naší společnosti nutné, neboť jsou úkoly, které jedinec nemůže zvládnout; stává se součástí většího kolektivu; (3) obohacují se sociální zkušenosti, rozšiřuje se lidský horizont; (4) definuje se status a identita člověka v naší společnosti především skrze práci; (5) práce poskytuje - i když to může znít banálně - pravidelnou aktivitu. Jahodová je přesvědčena, že psychické strádání, k němuž vede nezaměstnanost, lze měřit na těchto pěti funkcích práce v lidském životě. Souhlasně se S. Freudem k tomu dodává, že ztráta práce znamená také ztráty ve vztahu nezaměstnaného ke skutečnosti. Se zřetelem k zaměření naší studie bychom k bodům M. Jahodové připojili další otázku: Mění


se váha těchto funkcí práce v jednotlivých etapách životní dráhy ělověka? Hledání odpovědi na tuto otázku nutně vede k přípravě takových projektů zkoumání, jež by mohly doložit věkové rozdíly ve zvládání a prožívání nezaměstnanosti.

6.4.1 Věkově odstupňovaná psychologická intervence Vzhledem k riziku, které představuje nezaměstnanost pro vývoj osobnosti, by se cílená psychologická intervence měla zaměřovat především na věkovou kategorii adolescentů a mladých dospělých. Pro interdisciplinárně koncipovanou péči o tuto věkovou etapu je však třeba pokročit v organizačních opatřeních státní správy a v iniciativách nadací.

Pozoruhodný program pro starší nezaměstnané rozvinuli roku 1997 v kantonu Solothurn ve Švýcarsku. Jak uvádí Kilchherr (1998), hlavním cílem tohoto pro-gramu evision je začlenění co možná největšího počtu nezaměstnaných starších 50 let do činností, v nichž by měli příležitost uplatnit svou profesní průpravu a ži-votní zkušenosti. Nezaměstnaní se obvykle podílejí na šestiměsíčních, ale také na kratších projektech. Dosažené výsledky jsou transparentní a svědčí o mož-nostech profesní reintegrace nezaměstnaných. Řešení projektů je zajištěno pod-porou inovačního švýcarského fondu Pro Senectute. Příkladem takového projektu je inventarizace uměleckých nebo historických předmětů v muzeích, nemocni-cích a domovech.

Zajistit si přístup ke zkoumání psychologických problémů nezaměstnaných může být nesnadné. V uvedeném kantonu se J. Bollové (2001) podařilo získat (korespondenčním způsobem) podklady pro zkoumání psychologických důsled-ků, k nimž vede dlouhodobá ztráta práce; v rámci vícedimenzionálního zpracová-ní konstatuje relativně vysoké procento depresivity u starších nezaměstnaných, jestliže jsou bez perspektivy dalšího zaměstnání, a vyšší podíl situační (namísto činnostní) orientace. Tím záslužnější je výše uvedený intervenční program.

J. P. Gordus (1986) se ve svém Employment Transition Program zaměřuje také na relativně specifické potřeby nezaměstnaných, např. na podporu při získávání informací na trhu práce, na nepatřičné vágní očekávání, snížené sebehodnocení, zvýšené pocity viny a obavy z blamáže. Slibné je longitudinální zkoumání neza-městnaných, které sleduje v Kalifornii D. Dooley et al. (1996).

6.4.2 Bilance ztrát a zisků v nezaměstnanosti Náznak, že by nezaměstnanost mohla vést k nějakým ziskům, bude patrně přijat s pochybností, i když to v jednotlivých případech není vyloučeno. Ukazuje se však, že v oblasti psychologické téměř vždy převažuje miska ztrát. V každé další věkové etapě, která následuje po nechtěné nezaměstnanosti, jedinec udržuje „svou" nezaměstnanost začleněnou do vědomých i nevědomých obsahů a kono-tací, aby se k ní kdykoli vracel při rozhovoru, ve své fantazii, při činnosti, při

BIODROMÁLNÍ ASPEKTY NEZAMĚSTNANOSTI / 112

přípravě nejrůznějších akcí. Dokladem toho jsou každodenní rozhovory i vyprá-vění životního příběhu těchto jedinců. Vědomí a prožívání ztráty práce je jizvou na kmeni života a - jako každá jizva - v určitém období se stává citlivější. Déle-trvající nezaměstnanost je bezpochyby jedním z velkých životních problémů. C. G. Jung (1994) moudře konstatuje, že velké životní problémy nejsou nikdy vyřešeny jednou provždy, a jsou-li zdánlivě vyřešeny, že je to vždycky ztráta. Naznačuje, že smysl a účel těchto problémů nespočívá v jejich řešení, nýbrž v tom, že na nich stále pracujeme. I když reflexe nezaměstnanosti může být bolestná, překonávání této specifické deprivace dospělého věku směřuje k tomu, aby se nezaměstnaný „přihlásil" ke kvalitě života, která odpovídá jeho bytostné-mu já. Jednoduše formuluje stupně kvality života polský psycholog T. Toma-szewski (1976). Podle něho lze kvalitu života hodnotit podle toho, nakolik se v jednání uplatňuje: 1. převaha vlastního prožívání, 2. uvědomělost, 3. činorodost, 4. tvořivost, 5. společenství s druhými. Pořadí těchto kategorií vyjadřuje vzestupný trend rozvoje osobnosti a gradienty autoregulace. Linii tohoto pátého bodu rozvíjí V. Frankl (1994) a ve své knize Vůle ke smyslu zdůrazňuje schopnost sebetranscendence, která znamená, že člověk je zaměřen na něco jiného než na sebe sama, jmenovitě na smysl, který má být naplněn, nebo na jiné lidi, s nimiž by se v lásce setkal. Pěknou knížku na toto téma napsal J. Křivohlavý (1995): Mít pro co žít. Tím se dostáváme k otázce, která v nezaměstnanosti vyvstává zejména lidem středního a staršího věku: napl-nění života. Patří vědomí a prožitek naplnění života pouze k mimořádným životním situacím, které vedou k autoreflexi a k bilancování? Do pojmu naplnění života je třeba zahrnout celou subjektivní skutečnost, zejména sebereflexi, sebe-hodnocení, prožitky kladné i záporné, i usilování o naplnění života. Je to téma, k němuž najdeme málo nápověd například v současné početné produkci americ-kých publikací, ač se zde dočteme mnoho o zkoumání životní spokojenosti. V Havighurstových (1963) často citovaných pěti kritériích životní spokojenosti nenajdeme nic, co by se vztahovalo k naplnění života láskou a prací. Chceme-li se dostat k hlubším stavům vědomí a prožívání, nežli je life satisfaction nebo well-being, nemůžeme nechat stranou specifika hlubokých životní krizí, k nimž patří nezaměstnanost. Na rozdíl od závěrů zkoumání, bazírujících pouze na skóre life-satisfaction a determinantách tohoto konstruktu, najdeme například u Mrkvič-ky (1984) pěknou formulaci, že o integritu, celistvost je třeba zápasit v napětí mezi životním naplněním a životní prázdnotou. Ano, naplnění a prázdnota - to jsou


polarity života nezaměstnaného, které vystupují tím více do popředí sebeuvědo-mění a sebeprožívání, čím je nezaměstnaný jedinec starší. V nezaměstnanosti může skutečně narůstat napětí mezi naplněným a nenaplněným časem, napětí mezi pocitem rychle plynoucího času a potřeby po jeho naplnění. K tomu však V. Frankl (1994) přesvědčivě poznamenal, že jedinci v sebesvízelnější situaci vždy ještě zbývá určitý akční rádius k tomu, aby mohl strukturovat svůj čas způsobem, jaký nejvíce umožňuje naplňování života. Neboť, jak říká Eric Berne, Time is not going, we are going through the time.

Litera tura

Ananjev, B. G.: Člověk ako predmet poznania. Bratislava, Psychodiagnostika 1980 Birren, J. E., Schaie, K. W.: Handbook of the psychology of aging. New York, Academie

Press 31990 Bolla, J.: Arbeitslosigkeit und psychische Folgen. Nepublikovaná disertační práce. Brno,

Psychologický ústav FF MU, 2001 Bollová, J.: Nezaměstnanost je načasovaný dynamit. Psychologie dnes 7, 2001, 10 Buchtová, B.: Nezaměstnanost a zdraví. Psychologie dnes 6, 2000, 5, s. 24-26 Biihler, Ch.: Der menschliche Lebenslauf als psychologisches Problém. Leipzig, Hirzel

1933 Coan, R. W.: Optimální osobnost a duševní zdraví. Praha, Grada 1999 Čermák, I.: Hermeneuticko-narativní přístup k validitě interpretace nálezu v kvalitativně

pojatém psychologickém výzkumu. In: Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. (eds.): Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha, Psychologický ústav AV ČR aČMPS 1999, s. 42-51

Dooley, D., Fielding, J., Levi, L.: Health and unemployment. Annual Review of Public Health 17, 1996, s. 449^165

Golovacha, E. I., Kronik, A. A.: Psichologičeskoje vremja ličnosti. Kiev, Naukova dumka 1984

Gordus, J. P.: Coping with involuntary job Ioss and buildinga new career. Journal ofCareer Development 12, 1986, s. 316-326 (cit. podle Thomas, J. L„ 1996)

Havighurst, R.: Developmental task and education. New York, Davis McKay 31982 Heckhausen, J.: Psychische Entwicklung im Lebenslauf. Psychomed 2, 1990, 2/3, s. 144

až 149 Heckhausen, J.: Man solíte seine Energien zur richtigen Zeit investieren. Psychologie

Heute 11, 2001, s. 42-47 Holub, V., Švancara, J.: Problematika výchovy a volby povolání u epilepsie dětí a dorostu.

Československá neurologie 23, 1960, 4, s. 258-265 Holub, V., Švancara, J.: Mladiství s ranou mozkovou obrnou v pracovním procesu. Sociální

revue, 1961, 3^1, s. 115-125

VYBRANÉ TEXTY K FENOMÉNU NEZAMĚSTNANOSTI / 177

7. VYBRANÉ TEXTY K FENOMÉNU NEZAMĚSTNANOSTI Z KLASICKÉ

VĚDECKÉ LITERATURY

7.1 Marienthal (Marie Jahodová, Paul Lazars-feld, Hans Ziesel)

Kolik toho vlastně víme o dopadech nezaměst-nanosti? Existují statistiky o míře nezaměstna-nosti a o výši poskytované podpory a tyto údaje jsou příležitostně konkretizovány podle věku, pohlaví, povolání a místních podmínek. Tak-též existuje literatura zabývající se sociálními problémy - novináři a jiní autoři účinně zpro-středkovávají obraz života nezaměstnaných těm, kterých se nezaměstnanost zatím nedo-tkla. Ovšem strohá čísla a skutečnost od sebe často odděluje široká propast, neboť obojí trva-le podléhá všemožnému náhodnému vlivu. Naše studie o rakouské vesnici Marienthal se pokouší tuto propast překlenout.

Naším úmyslem bylo zvolit takové postupy, jež by kombinovaly použití číselných údajů se vžitím se (sich einleben) do situace. Za tím účelem bylo nezbytné navázat s obyvateli Marienthalu tak úzký kontakt, abychom mohli poznávat i nej-Jemnější podrobnosti z jejich soukromého života. Zároveň bylo nutné vnímat každý jednotlivý den tak, abychom ho byli schopni objektivně rekonstruovat.


A konečně bylo třeba pro celou studii vyvinout takový systém, jenž by umožňoval sledovat všechny podrobnosti jako projevy minimálního počtu základních syn-dromů.

Naším cílem nebylo zabývat se problémem nezaměstnanosti v jeho celistvosti. Předmětem našeho zkoumání bylo celé společenství nezaměstnaných, nikoli jeden nezaměstnaný jedinec. Naše studie se věnovala jen neznatelně osobnost-ním rysům, zcela opomíjela celou oblast psychopatologie a životopisem jednot-livců se zabývala pouze tam, kde bylo možno vysledovat určitou příčinnou souvislost mezi minulostí a přítomností. Tato studie však v žádném případě není nějakým příliš všeobecným průzkumem. Zajímal nás nezaměstnaný manuální pracovník v daném odvětví, v dané vesnici, v dané roční době. Takovýto průzkum dané společnosti má své výhody i nevýhody.

Chtěli bychom upozornit zvláště na jedno zaměření naší studie, neboť vedlo k zajímavým důsledkům. Předmětem našeho zkoumání byla obec s maximální nezaměstnaností. Jelikož chybí srovnávací studie obcí s pouze částečnou neza-městnaností, nelze s určitostí říci, do jaké míry se nezaměstnaný jednotlivec, jenž je součástí jinak fungující společnosti - např. ve velkém městě - , liší od nezaměst-naného jednotlivce žijícího v místě, kde nemá práci téměř nikdo. Nicméně pečlivým zkoumáním našich údajů lze dojít k následujícímu závěru: V Marien-thalu jsme neobjevili žádné extrémní příznaky hromadné neurózy, jaké byly pozorovány mezi německými nezaměstnanými. To by mohlo svědčit o tom, že uzavřená vesnická společnost se z různých důvodů s déletrvající nezaměstnaností vypořádává snáze.

Zde předkládáme přehled údajů, které jsme měli při naší studii k dispozici, a způsob, jakým jsme je získávali:

Záznamy o rodinách: O každé ze 478 marienthalských rodin byly vedeny podrobné záznamy. Každý člen rodiny měl svou zvláštní složku, kde byly uvede-ny jeho osobní údaje, forma podpory v nezaměstnanosti atd. Složka taktéž obsa-hovala veškeré informace týkající se podmínek ubytování, rodinného života, domácího řádu a tak podobně. Kromě toho pro nás každá rodina vedla vlastní deník.

Životopisy: Získali jsme podrobné životopisy 32 mužů a 30 žen. Význam těchto životopisů spočívá především v tom, že jednotlivci sami popisovali celý svůj život. Když tedy při popisování svého života dospěli až k období nezaměstnanosti, jejich vypravěčské schopnosti byly již lépe rozvinuty, a proto své prožitky z nezaměst-nanosti vyjadřovali snáze. Do té chvíle totiž popisovali dřívější část svého života, která jim mohla posloužit jako základ pro srovnávání. Pokud bychom se byli na jejich současnou situaci dotazovali přímo, výsledkem by zřejmě bylo rozpačité ticho nebo prázdné fráze.

VYBRANÉ TEXTY K FENOMÉNU NEZAMĚSTNANOSTI / 1 7 7

Časové přehledy dne: Osmdesát osob vyplnilo dotazník s ohledem na to, jakým způsobem strávili svůj čas během daného dne.

Oznámení a stížnosti: Studovali jsme oznámení a stížnosti, které byly v průběhu několika posledních let podány na pracovní úřad v okresu Wiener Neustadt, do kterého Marienthal spadá.

Školní písemné práce: Několik dětí na základních a středních školách napsalo školní písemné práce na následující témata: „Co si přeji ze všeho nejvíce", „Čím chci být", „Co si přeji na Vánoce".

Soutěž písemných prací: Několik dospívajících dětí napsalo práce na téma „Jak vidím svou budoucnost".

Zázna?ny o jídle: Čtyřicet rodin vedlo po celý týden záznamy o svém jídle, včetně toho, jaké svačiny si děti brávaly do školy den předtím, než byla rodinám vyplacena podpora v nezaměstnanosti, a den poté.

Rozmanité zprávy: Shromáždili jsme informace od osmdesáti malých dětí o tom, jaké dostaly vánoční dárky, dále informace o tom, jaká témata se probírají v hos-tincích a jaká činnost je tam provozována, informace o problémech rodičů při výchově dětí (prostřednictvím poznámek z návštěv v ordinaci lékaře), lékařské testy, informace učitelů o prospěchu žáků, informace o všeobecné sociálně pro-spěšné činnosti vyvíjené sociálními úřady, továrnou, farářem, atd., informace o tom, kolik peněz lidé utrácejí v hostinci, u holiče, řezníka, řezníka prodávajícího koňské maso, ševce, krejčího, cukráře, a informace od různých politických sesku-pení a jiných organizací.

Statistické údaje: Sem patří účetní údaje družstevní prodejny, údaje o půjčování knih ve veřejné knihovně, údaje o předplatném různých tiskovin, o počtech členství ve společenských seskupeních, údaje o volebních výsledcích, věkovém rozložení, o porodech, úmrtích, sňatcích a údaje o migraci.

Statistika o hospodaření v domácnostech: Do Marienthalu přijel pracovník ob-chodní komory se zvláštním úkolem shromáždit statistické údaje o hospodaření v domácnostech, ovšem kvůli technickým problémům tyto údaje shromáždil pouze u několika rodin.

Naše studie však nespočívala pouze ve shromažďování těchto údajů. Pokud měla dopadnout úspěšně, bylo třeba průzkum provádět naprosto zvláštním způ-sobem: řídili jsme se důsledně zásadou, že žádný z našich výzkumných pracov-níků nesmí v Marienthalu působit jen jako pouhý referent či vnější pozorovatel. Bylo třeba, aby se každý přirozeně zapojil do společenského života tím, že se bude účastnit nějaké činnosti, která bude pro místní společnost obecně prospěšná. To se ukázalo být nejproblematičtější v případě výzkumného pracovníka, který v Marienthalu skutečně bydlel. Nicméně i tento problém se podařilo vyřešit překvapivě úspěšně s pomocí nejrůznějších zvláštních projektů, jako například:


Bezplatná dodávka ošacení: Prostřednictvím soukromých sbírek ve Vídni se nám podařilo shromáždit přibližně dvě stě kusů šatstva.

Politická činnost: Věděli jsme, že aktivní elementy obyvatelstva jsou politicky organizovány, a proto jsme se snažili s nimi navázat politické kontakty.

Kurz textilního návrhářství: Dvakrát týdně po dobu dvou měsíců lidé docházeli do kurzu textilního návrhářství. Byl přístupný pro všechny a účastnilo se ho přibližně padesát žen. Význam kurzu spočíval v tom, že uspokojoval potřebu nějakého druhu činnosti, která by byla společná pro všechny nezaměstnané.

Lékařská péče: Každou sobotu odpoledne zde zdarma ordinovaly dvě lékařky -jedna porodní lékařka a jedna dětská lékařka.

Kurz gymnastiky pro dívky: Abychom navázali kontakt s mladými dívkami, zorganizovali jsme pro ně kurz gymnastiky. Jelikož chlapci byli obyčejně činní v místních organizacích, s většinou dospívajících hochů jsme byli ve styku právě prostřednictvím těchto organizací.

Rodičovské poradenství: Umožňovali jsme matkám, aby se nám, částečně ve spojení s lékařskými prohlídkami, částečně po přednáškách, svěřovaly s problé-my, se kterými se setkaly při výchově svých dětí.

Nakonec zde uvádíme část instrukcí, jež od nás obdržel náš výzkumný tým jako vodítka pro plánování své práce.

Klíčové otázky naší studie

A. Postoj k nezaměstnanosti • Jaká byla první reakce na nezaměstnanost? • Jaké úsilí daný jedinec vyvinul, aby si našel práci? • Kdo nalezl práci mimo svůj okres a jakými prostředky? • Jakým pracím se nyní lidé věnují místo dřívějšího zaměstnání (např. chov

králíků, zemědělské práce, apod.)? • Jaký postoj lidé zaujímají k přechodnému zaměstnání a obzvláště k možnosti

odstěhovat se? • Jaké jsou typy a fáze vývoje postoje lidí? • Jaké plány lidé dosud mají? Jsou v tomto směru nějaké rozdíly mezi dospělými

a dospívajícími? • Jaké jsou rozdíly mezi zaměstnanými a nezaměstnanými? • Jaký je postoj lidí k sociálním úřadům? • Jaké „přebytečné" aktivity lidé dosud vyvíjejí?

B. Dopad nezaměstnanosti • Jaký je dopad na fyzickou kondici obyvatelstva? • Jaký je dopad na prospěch dětí ve škole? • Jaký je dopad na kriminalitu?


• Má nezaměstnanost rodičů větší dopad na starší, nebo mladší děti? • Nastaly nějaké problémy v rodinách, v nichž opět někdo nalezl práci? • Zvýšila se, nebo snížila rozdílnost politických názorů? • Změnil se postoj k náboženství? • Došlo k nějaké všeobecné změně z hlediska zájmů obyvatelstva? • K jakým změnám došlo u obyvatelstva z hlediska vnímání času? • Změnily se vzájemné vztahy lidí? • Panuje mezi obyvatelstvem spíše atmosféra soupeření, či spolupráce? • Došlo k nějakým změnám uvnitř rodin?

Předběžné práce a diskuse započaly na podzim roku 1931. Dr. Danziger žil v Marienthalu od počátku prosince 1931 do poloviny ledna 1932. Během tohoto období byla také shromážděna většina příslušného psychologického materiálu. Individuální projekty pokračovaly až do poloviny května a do této doby probíhala i dodatečná pozorování a shromažďování statistického materiálu. Teprve potom jsme započali s tříděním našich údajů, které trvalo přes půl roku. Během výzkumu samého se tým scházel jedenkrát či dvakrát týdně, především za účelem výměny zkušeností, prodiskutování jednotlivých pozorování a přípravy pro následující dny. Celkem jsme v Marienthalu strávili přibližně 120 pracovních dnů a nashro-mážděná dokumentace měla hmotnost přes třicet kilogramů.

Samozřejmě jsme ani zdaleka nenalezli odpovědi na všechny naše otázky. Například z důvodu nedostatku financí bylo upuštěno od psychologického testu školáků. Na druhé straně během výzkumné práce se objevily i další otázky, které jsme původně zkoumat nezamýšleli - například spojitost mezi schopností čelit dopadům nezaměstnanosti, příjmem a dřívějšími životními zkušenostmi. Někte-ré projekty zase nepřinesly námi zamýšlený výsledek - soutěž písemných prací mezi mladými lidmi nenalezla náležitou odezvu.

Užitečnost našich metod je třeba soudit podle jejich výsledků. Jaké místo ve vývoji sociografie jim podle našeho přesvědčení náleží, jsme se pokusili nastínit v doslovu na konci tohoto svazku.

Průmyslová vesnice Marienthal je (veškeré statistické údaje pocházejí z ledna 1932) malá průmyslová obec ležící na řece Fischa-Dagnitz v rakouském okresu Steinfeld. Z nejbližšího nádraží Grammat-Neusiedl, kam jízda vlakem z Vídně trvá pětatřicet minut, je to do vesnice přibližně půl hodiny pěšky rovinatou krajinou. Roku 1830 přišel do Marienthalu Hermann Todesko, který zde založil závody na zpracování lnu, a za prací se sem sjížděli i dělníci z Cech, Moravy a Německa.

Počet obyvatel Marienthalu je 1486 lidí (712 mužů a 774 žen), přičemž 318 z nich nedosahuje věku čtrnácti let (veškeré statistické údaje pocházejí z ledna 1932). Všechny domy v Marienthalu patří společnosti Marienthal-Trumauer AG, přičemž zde žijící rodiny mají se společností podepsány kolektivní smlouvy


o pronájmu. Domky mají v průměru jeden pokoj a kuchyň. Rodiny zde platí čtyři šilinky měsíčně, přičemž dříve, kdy zde nebyla nezaměstnanost, platily pět šilinků. Za menší domky (jeden pokoj s předsíní) platí tři šilinky (dříve čtyři) a za větší (pokoj, kuchyně a jedna malá ložnice) platí šest šilinků (dříve sedm). Marienthal nemá vlastní kostel a lidé musí na bohoslužby docházet do nedaleké-ho Grammat-Neusiedl.

Životní úroveň Den, kdy je vyplácena čtrnáctidenní podpora v nezaměstnanosti, je nejdůležitěj-ším dnem v životě vesnice. Celý její ekonomický život se pohybuje v tomto čtrnáctidenním cyklu. Tento den jsou v co nejvyšší možné míře spláceny dluhy a nakupovány nejnutnější potraviny, jako je mouka, brambory a sádlo. Tento den také mívají v rodinách lepší jídlo než obvykle, a děti, které tento cyklus ve své stravě pociťují velmi výrazně, se na den výplaty podpory těší jako na svátky.

Polovina dětí si ke konci čtrnáctidenního období nosí do školy postupně stále chudší svačinu a stejné výkyvy lze pravděpodobně zaznamenat i při stravování v rodinách. Nicméně stává se, že některým rodinám je právě v tento den podpora snížena, nebo dokonce zcela zastavena, což v jejich životě představuje skutečně vážný zlom, jak bude patrné z pozdějších údajů.

Vyplácení podpory nezaměstnaným podléhá v Rakousku zákonu z března 1920 a jeho osmadvaceti dodatkům. Výška podpory je závislá na délce období, po které byl jednotlivec zaměstnán, na výši jeho předešlé mzdy a na velikosti jeho rodiny. Aby žadateli vznikl nárok na vyplácení podpory, musí prokázat, že měl za posledních dvanáct měsíců pracovní poměr po dobu nejméně dvaceti týdnů a že ztráta mzdy pro něj představuje vážné ohrožení jeho existence.

Náklady na podporu v nezaměstnanosti nese společně zaměstnavatel, zaměst-nanci a místní pracovní úřad. Podpora je vyplácena po dobu od dvaceti do třiceti týdnů. Poté nárok na podporu končí a od této chvíle může dělník požádat pouze o mimořádnou sociální výpomoc, která obyčejně dosahuje výše 80 procent pravi-delné podpory v nezaměstnanosti a jejíž vyplácení vyprší po dvaadvaceti až dvaapadesáti týdnech. Poté nárok na mimořádnou sociální výpomoc končí.

Existují dvě různé sazby pravidelné podpory v nezaměstnanosti. Vyšší je vyplácena nezaměstnaným živitelům rodin a nezaměstnaným jednotlivcům žijí-cím bez rodiny, zatímco nižší je pro nezaměstnané členy rodin. Vyšší sazba se pohybuje od 0,76 do 3,50 šilinku na den, zatímco nižší sazba od 0,72 do 2,30 šilinku na den. Celková výše podpory v nezaměstnanosti nesmí přesáhnout 80 procent týdenní mzdy, kterou dotyčný pobíral v předešlém zaměstnání.

Do jaké míry je Marienthal závislý na podpoře v nezaměstnanosti, vyplyne z následujících údajů. Celkem je v Marienthalu 478 rodin. Z toho je 358 rodin, v nichž ani jediný člen není zaměstnán, přičemž nejméně jeden člen pobírá podporu v nezaměstnanosti nebo mimořádnou sociální výpomoc. Je zde devět rodin, v nichž ani jediný člen není zaměstnán, přičemž žádný z členů nepobírá


podporu v nezaměstnanosti (buď proto, že jim skončil nárok na její pobírání, nebo že pro ni nesplnili podmínky). V 93 rodinách je alespoň jeden člen zaměstnán. Z toho ve 22 případech jsou dotyční zaměstnáni v Marienthalu, v 56 případech dojíždějí do práce do Vídně a v 15 případech do okolních vesnic. Jiný finanční příjem či důchod má 18 rodin.

Tři čtvrtiny marienthalských rodin jsou tak plně závislé na podpoře v neza-městnanosti. Většina z 18 rodin, které žijí z jiného příjmu či důchodu, jsou rodiny penzionovaných železničářů. K oněm 22 zaměstnaným živitelům rodin, kteří pracují v Marienthalu, patří starosta, kostelník, tři policisté, hospodský, porodní bába, učitel, tesař, příštipkář, dva obchodníci, řezník, dva prodavači, pošťák a šest dělníků dosud zaměstnaných v továrně na různé údržbářské práce. Průměrný příjem všech 358 rodin, které pobírají podporu v nezaměstnanosti, je 1,40 šilinku na spotřebitele na den (spotřebitele definujeme následovně: dítě do 14 let před-stavuje 0,6 spotřebitele, dospívající od 14 do 21 let 0,8 spotřebitele, dospělá žena 0,8 spotřebitele a dospělý muž 1,0 spotřebitele). Některé rodiny, obzvláště však svobodní jedinci, jsou na tom lépe a jejich příjem někdy činí až 3,38 šilinku na spotřebitele na den. Na druhé straně některé rodiny vůbec žádnou podporu nepobírají, protože na ni ztratily nárok, a zároveň jsou bez jakékoli práce. Nejniž-ší míra podpory v nezaměstnanosti v Marienthalu je 0,26 šilinku na spotřebitele na den.

Proto rodiny, jejichž příjem na spotřebitele na den činí 0,66 šilinku (20 šilinků měsíčně), budeme označovat jako rodiny s minimálním příjmem, a ty, které mají více než 2,00 šilinku na spotřebitele na den (60 šilinků měsíčně), jako rodiny s maximálním příjmem. Pro názornost zde uvádíme průměrné ceny některých základních potravin: 1 kg mouky podřadné kvality 0,65 šilinku, 1 kg melty 0,96 šilinku, 1 kg soli 0,70 šilinku, 1 kg fazolí 0,56 šilinku, 1 kg koňského masa 1,80 šilinku, 1 litr mléka 0,38 šilinku.

V Marienthalu je třicet chovatelů králíků, kteří jsou organizováni ve Svazu chovatelů králíků, a kromě toho ještě přibližně dalších 150 nezávislých chovatelů. Počet králíků (kteří jsou určeni především pro domácí spotřebu) kolísá v ročních obdobích v závislosti na dostupnosti píce. V zimě, kdy je píce nedostatek, se jejich počet všeobecně snižuje.

Obecní sociální výpomoc téměř úplně zanikla, protože pokladnice obce je stejně prázdná jako kapsy jejího obyvatelstva, nicméně například roku 1930 dostala každá rodina na Vánoce potravinový balíček se 3 kg mouky, 0,5 kg margarínu a 0,5 kg cukru. Pětičlenné rodiny dostaly balíčky dva a sedmičlenné rodiny balíčky tři. Podobná výpomoc proběhla i o Velikonocích a svatodušních svátcích roku 1931. Jediným skutečným řešením pro obyvatele Marienthalu by však samozřejmě bylo získání pravidelného zaměstnání.


Jídelníček a rozpočet V této kapitole bychom chtěli podrobněji rozebrat stravu a jiné položky v rozpoč-tu domácnosti. Naše údaje pocházejí ze tří různých zdrojů - 1) od 41 rodin, které po dobu jednoho týdne vedly záznamy o svém jídelníčku, 2) z rozhovorů při lékařských konzultacích, které do jisté míry umožňovaly ověřovat údaje v zázna-mech o jídelníčku, 3) z několika rodinných účetních přehledů, které si některé rodiny vedly.

Pokud vynásobíme 41 rodinných záznamů o jídelníčku sedmi dny v týdnu, dostaneme celkový počet 287 dní. Ve 2 % dní z tohoto celkového počtu jedli v rodinách pouze 2x denně, v 73 % dní 3x denně a v 25 % dní 4x denně. 15 % rodin nemělo v týdnu ani jednu masitou stravu, 54 % ji mělo v týdnu jednou, 19 % dvakrát, 5 % třikrát a 7 % čtyřikrát. Rodiny, které měly masitou stravu jednou týdně (54 %), ji měly všechny v neděli. Padesát šest jídel z těch, které rodiny během týdne měly, bylo masitých, z toho 34 jídel obsahovalo koňské maso, 18 jídel maso králičí, 2 jídla maso hovězí, 1 jídlo se skládalo ze sekané a 1 obsahovalo vepřové maso. Jeden nezaměstnaný se přiznal k tomu, že v rodině běžně jídávali maso z kočky. Konzumovalo se jak maso kočičí, tak psí. Především byl ale v konzumaci viditelný znatelný posun od masa vepřového a hovězího k masu koňskému, což se projevilo i tím, že v obci začal fungovat vedle prvního výseku koňského masa i druhý. Zpočátku se uživily oba, ale později se ukázalo, že dva výseky koňského masa jsou na obec moc, a zatímco ten, který byl otevřen později, přežil, první musel živnost zavřít.

Večeře se z 85 % skládala buď ze zbytků od oběda nebo z chleba a kávy, která se pila pravidelně i ke snídani. Menší děti pily kávu s mlékem nebo kakao vařené z vody. Některé rodiny uvedly, že dva roky již nemají v domácnosti cukr, a aby ušetřily, používají místo něj sacharin, který, i když chutná stejně jako cukr, nemá žádnou výživnou hodnotu.

I když z důvodu nízkého rozpočtu jsme si nemohli dovolit podrobně sledovat statistiku hospodaření ve více než několika rodinách, předkládáme zde ukázku rodinného rozpočtu v průměrné rodině za období dvou týdnů. Na začátku tohoto dvoutýdenního období, těsně před výplatou podpory, byly již téměř všechny potraviny snědeny a ke konci tohoto období již v kuchyni opět nezbylo nic, kromě trošky sádla, čtvrt kila soli a pár kilogramů uhlí.

Jedná se o údaje sedmičlenné rodiny (4,8 spotřebitele: dva dospělí a pět dětí do čtrnácti let). Rodina dostávala podporu ve výši 49 šilinků na 14 dní, neboli 0,73 šilinku na spotřebitele na den (tj. 0,44 šilinku na každé dítě), což je stále nad úrovní rodin s minimálním příjmem.

Především je třeba uvést, že kromě 6 šilinků bylo všech 49 šilinků utraceno za potraviny - tzn. 88 % z celkového rozpočtu. Dále zde byla pochopitelně vysoká spotřeba uhlohydrátů: kromě rýže, chleba a pečiva i 5,5 kg mouky. Na druhé straně zelenina se kupovala jen zřídka, evidentně kvůli její vysoké ceně v daném


ročním období - sledované dvoutýdenní období trvalo od 14. do 27. května. Na první neděli tohoto období rodina koupila malý kus hovězího s kostmi a druhou neděli, kdy již byl v rodině evidentní nedostatek financí, se z obraných kostí vařila polévka. Zajímavá je pravidelně vysoká spotřeba relativně drahého mléka (2 litry na den), které bylo kupováno především pro děti.

Následující údaje o prodeji potravin v družstevní prodejně jen potvrzují, že stravovací návyky v rodinách se změnily. Prodej mouky, která byla poměrně levná a byla používána jako náhrada za jiné potraviny, vzrostl vletech 1928-1930 o 12 %. Také byl zaznamenán pokles zájmu o dražší pšeničnou mouku ve prospěch levnější žitné mouky. Značný je také pokles zájmu o máslo ve prospěch margarí-nu. Zatímco v roce 1928 byl poměr prodeje másla a margarínu 1 : 1, v roce 1929 to bylo 6,9 : 16 a v roce 1930 to bylo již 3,8 : 19,2. Podobné to bylo i v případě kávy a relativně levnějšího kakaa. Zatímco roku 1928 byl poměr prodeje kávy a kakaa 1:1, roku 1929 to bylo 7,5 : 11,8 a roku 1930 to bylo 6,3 : 14,1. Spotřeba čokolády klesla o 57 %. Stejný pokles zaznamenal i cukrář v Grammat-Neusiedlu. Od po-čátku nezaměstnanosti poklesl jeho odbyt o 75 %. Jeho nedělní zisk z prodeje se snížil ze 30-40 šilinků na 16-17 šilinků. Dražší značky čokolády a sladkostí se zcela přestávaly prodávat a na odbyt jdou pouze levné tabulky čokolády za 10 gro-šů (1 groš = 1/100 šilinku). Zatímco prodej všech ostatních druhů čokolády a sladkostí poklesl, spotřeba levných čokoládových odřezků stoupla z 5 kg na 15 kg za měsíc. V den, kdy je vyplácena podpora, zde prodej zase naopak značně stoupl.

Aby byla rodina schopna vyjít s příjmem, který činí pouhou čtvrtinu běžného platu, je třeba pečlivě plánovat rodinný rozpočet. Uvádíme zde pro ilustraci několik příkladů.

Paní P. R. má podporu celkem 55 šilinků na dva týdny. Pět šilinků odkládá stranou na tabák a příležitostně na maso. Sedm a půl šilinku jde na mléko a zbytek na ostatní potraviny. Boty opravuje rodině manžel. Na Vánoce koupila synovi límeček za 1,5 šilinku a 3 šilinky utratila za vánoční stromek. Babička koupila dětem punčochy a rukavice. Dluhy této rodiny v družstevní prodejně dosáhly výše 30 šilinků, ale splatila je z ročních dividend.

Paní M. L. vždy plánuje rodinný rozpočet velice pečlivě spolu s manželem. Během dvou týdnů utratí 35 šilinků v družstevní prodejně za potraviny a uhlí. Nikdy nebere nic na dluh. Kdykoli je třeba opravit boty či něco podobného, částku zaplatí z peněz na jídlo.

Paní N. Z. má tři děti ve věku 8,6 a 3 roky. Manžel pracoval v místní továrně až do zastavení provozu; ona sama zde byla zaměstnána jen do roku 1927, proto její nárok na podporu v nezaměstnanosti již vypršel. Není pro ni lehké vyjít s 22 šilinky na týden. Mléko a chleba platí každých čtrnáct dní, vše ostatní oka-mžitě. Takto má přehled o tom, kolik peněz jí ještě zbývá. Nemůže si dovolit


kupovat nic na dluh, protože by nebyla schopna ho splatit. Každých čtrnáct dní utratí 24 šilinků za potraviny, 6 šilinků za uhlí a 6 šilinků za mléko. Chleba si peče sama. Pár šilinků, které zbývají, dává stranou na opravy obuvi.

To, s jakou přesností tyto ženy uvádějí, kolik peněz utratí za jakým účelem, svědčí o tom, jak pečlivě rodinný rozpočet plánují a jak málo finančních prostřed-ků jim zbývá na mimořádné výdaje. Je pochopitelné, že dodržování společen-ských povinností či uspokojování nejzákladnějších kulturních potřeb za tako-výchto podmínek nepřichází v úvahu. Skutečné potíže nastávají, když začne dosluhovat oděv či nábytek. Jeden nezaměstnaný uvedl: „Zpočátku jsme si mys-leli, že to nebude trvat dlouho, a nedostatek peněz jsme nijak citelně nevnímali, neboť jsme měli věci z dřívějška. Nyní je ale naše šatstvo již obnošené, a na to, abychom si koupili nové, nemáme peníze."

Místní učitel k tomu poznamenává: „Typický dvanáctiletý žák naší školy má pouze jediný pár bot, či lépe řečeno pár sešitých kusů kůže, které mu na nohou plandají a které se naprosto nehodí do deště či sněhu. Po vyučování mu otec zakazuje chodit ven, aby tyto ubohé křápy při hraní na ulici ještě více neopotře-boval."

Rodiče například zakazovali dětem hrát kopanou, protože ta obyčejně před-stavovala pro oděv i obuv dětí naprostou pohromu.

Paní S. se nám svěřila s problémy, které má se svým synem, jenž má potíže s páteří a musí nosit sádrový korzet. Měl by také více jíst, ale rodina si to prostě nemůže dovolit. Zpočátku byla nucena se kvůli synovu léčení zadlužit. Dříve s ním musela jednou týdně jezdit za lékařem do Vídně a peníze na jízdné, které si nemohla dovolit, musela brát z peněz na domácnost. Poslední dva týdny dostává na dítě výpomoc ve výši 5 šilinků. Nyní musí jezdit do Vídně pouze jedenkrát měsíčně a jízdné jí hradí sociální péče.

Prašné prostředí přádelen lidem zdravotně nijak zvlášť nesvědčilo, a jakmile po uzavření továrny začali trávit více času na čerstvém vzduchu a nemuseli fyzicky pracovat, celkový zdravotní stav v Marienthalu se paradoxně zlepšil. To však platí pouze o dospělých, a nikoli o dětech. Naše údaje o zdravotním stavu dětí pochá-zejí ze dvou lékařských prohlídek. Skutečný zdravotní stav dětí v Marienthalu je ale pravděpodobně horší, než naznačují níže uvedené údaje, neboť na lékařské prohlídky se neobtěžovaly přijít právě děti z nejchudších rodin.

Podle zubařské prohlídky mělo zdravý chrup pouze 8 % dětí, 63 % mělo jeden až tři zubní kazy a 29 % mělo více než tři kazy.

Obecná vyčerpanost Abychom mohli stanovit, do jaké míry nezaměstnanost ovlivnila život v Marien-thalu, museli jsme se dozvědět něco o životě a atmosféře, která v obci panovala dříve, než k nezaměstnanosti došlo. O časech, kdy Marienthal ještě prosperoval, nám lidé vyprávěli velmi ochotně.


Paní P.: „Dříve se v Marienthalu žilo bá ječně. V létě jsme chodili na procházky a taky tancovat. Dnes ani nemám náladu někam chodit."

Paní L.: „S manželem jsme se poznali v Brucku, kde sloužil v armádě. Já tam tenkrát byla s naším fotbalovým klubem. Celý Marienthal tehdy jezdíval podpořit svůj klub i na hřiště soupeřů."

Paní S.: „Za starých časů děti vždy dostávaly krásné dárky, oblečení a hračky, měly všechno, co chtěly. Před Vánocemi jsem vždy jezdila nakupovat do Vídně."

Pan E.: „Často jsme si s manželkou vyšli zatancovat. Tenkrát to tady v Marien-thalu žilo. Teď jako by to tu vymřelo."

Kontakty Marienthalu s Vídní byly velice úzké. Každý vážený občan Marien-thalu jezdíval se svou ženou do Vídně nejméně jedenkrát týdně, ať již do divadla či za jiným povyražením. Zvláště před Vánocemi lidé jezdívali do Vídně nakupo-vat a mnoho dětí bylo do hlavního města posíláno na studia. Sám Marienthal byl plný života - obec se v okolí brzy proslavila svými trhy a plesy, zvláště v období masopustu. Marienthal byl dokonce mezi okolními vesnicemi pokládán za jakési centrum módy.

Také politický život zde byl velmi bohatý. Lidé hodně četli, náruživě se pouštěli do debat a organizovali celou řadu společenských událostí. Střediskem veškerého dění byla zdejší továrna, která nebyla považována za pouhé místo pracovních povinností, ale také za centrum společenského života.

Pan L.: „Když jsem se sem vrátil, nechtěl jsem už dál pracovat jako příštipkář, ale chtěl jsem do továrny. Bylo to tam lepší. Jako příštipkář sedíte celý den doma pořád s těmi stejnými dvěma, třemi lidmi, zatímco v továrně je to jiné, práce je tam rozmanitější, a když je po práci, máte volno a můžete si trochu užít."

Paní W.: „I když jsem musela v továrně tvrdě pracovat, líbilo se mi tam. Práce mě bavila a nemusela jsem aspoň pořád dřepět doma."

To vše ale vzalo za své. V továrně se rozhostilo ticho a občas je z ní slyšet jen demoliční techniku. To je poslední práce, kterou továrna pár lidem poskytuje.

Naproti továrně se nachází park, který dříve náležel k panskému sídlu. Ma-rienthalští občané na něj bývali velmi hrdí. O nedělích zde posedávali na lavičkách u pečlivě zastřižených keřů nebo se procházeli po udržovaném chodníku. Dnes je park zanedbaný, chodníky jsou zarostlé plevelem a trávníky zničené. Nikdo se o park nestará, i když mají v Marienthalu všichni dostatek volného času. Kvůli tomu, že si obec nemohla dovolit platit učitelku, byly uzavřeny i jesle, které zde pro své děti postavili marienthalští dělníci. Hračky a hry jsou uskladněny zabalené v kufru v dělnickém klubu.

Zpočátku obyvatelé Marienthalu věřili, že tento stav nebude dlouho trvat. Ještě donedávna se proslýchalo, že nějaký český průmyslník má zájem o obnovení zdejší výroby. Dnes tomu však již nikdo nevěří, nikdo nedoufá v žádnou změnu.


Z některých rozhovorů, jež jsme vedli s pracovníky kulturních institucí v Ma-rienthalu, je zřejmé, jaký má tento obecný úpadek vliv na nejrůznější kulturní čin-nost nezaměstnaných. Například vedoucí pracovník divadelního spolku nám řekl:

„Největší rozdíl mezi dřívějškem a dneškem je ten, že herci ztratili do hraní chuť, kterou měli dříve. Musíte je k hraní skoro nutit. Někteří z lepších herců s divadlem skončili úplně. I když lidé nyní mají na divadlo daleko více času, ztratili o ně zájem. Divadelní spolek sice pokračuje, ale je stále obtížnější k ně-čemu lidi přimět."

Také záznamy Marienthalské dělnické knihovny vykazují úpadek zájmu. Počet výpůjček klesl v období 1929-1931 o 49 %, i když dřívější půjčovné bylo nyní zrušeno. Především se snížil počet lidí, kteří do knihovny docházejí. Ale i ti, kteří si zde knihy dosud půjčují, čtou méně než dříve. Zatímco roku 1929 si jeden čtenář půjčoval průměrně 3,23 knihy, roku 1930 to bylo 2,3 knihy a roku 1931 to bylo již jen 1,6 knihy. Na vině je však úpadek zájmu o čtení, nikoli nedostatek nových knih, neboť těsně před uzavřením továrny byla místní knihovna oboha-cena o sbírku knihovny ze sousední vesnice. Lidé sami k tomu říkají:

Pan S.: „Většinu času trávím doma. I když nechodím do práce, skoro vůbec nečtu. Člověk na to už ani nemá náladu."

Paní S.: „Dříve jsem četla hodně, znala jsem v knihovně skoro všechny knihy. Teď čtu méně. Bůh ví, že dnes máme jiné starosti."

Úpadek kulturního života se zřetelně podepsal i na. změnách v řadě institucí, které se výrazně promítly do soukromého života nezaměstnaných. Nejpatrnější byly změny v politické oblasti. Jistý přední marienthalský politický funkcionář k tomu poznamenává:

„Dříve jsem čítával Arbeitzeitung (list rakouské sociálně demokratické strany) od začátku až do konce. Nyní ho odložím již po krátkém prolistování, i když mám na čtení více času."

Počet předplatitelů Arbeitzeitungu poklesl od roku 1927 do roku 1930 o 60 %. Tento pokles nelze přičítat pouze ekonomickým důvodům, jak by se dalo před-pokládat {Arbeitzeitung nabízí zvláštní předplatné pro nezaměstnané za cenu pouhé 4 groše za číslo), ale spíše úpadku zájmu o politiku. List Kleine Blatt, jenž je stejného politického zaměření, ale zaměřuje se více na zábavu, ztratil pouze 27 % předplatitelů, a to přes svou vyšší cenu (10 grošů za číslo).

Také jsme si všímali dopadu nezaměstnanosti na počet členů různých organi-zací v Marienthalu. Je třeba mít na paměti, že většina těchto organizací je politické povahy a úzce napojena na příslušné politické strany. Důkladnou politickou organizací disponuje pouze sociální demokracie, zatímco ostatní strany využívají nejrůznějších kulturních spolků. Všechny tyto organizace a spolky ztratily mezi lety 1927 a 1931 značnou část členstva. Jelikož všechny snížily členské příspěvky pro nezaměstnané na minimální úroveň, nelze za rozhodující faktor považovat ekonomické důvody.


Pěstní potyčky po stranických schůzích nebyly v Marienthalu dříve ničím zvláštním. Ovšem při poslední volební kampani v roce 1932 byly pouze občas strhávány plakáty a jinak celá kampaň proběhla velmi klidně.

Na druhé straně na některé organizace nezaměstnanost velký dopad neměla. Členská základna socialistických Přátel (////poklesla v období 1927-1931 pouze o 25 % a členská základna dělnického cyklistického spolku žádný pokles nezazname-nala. Dvěma organizacím členská základna dokonce značně vzrostla. Šlo o kato-lickou organizaci Šťastné dětství a sociálnědemokratický Spolek přátel žehu, Die Flamme, který v tomto období zaznamenal nárůst dokonce o 19 %.

Tyto údaje není nijak obtížné analyzovat. Poslední tři jmenované organizace nabízejí svým členům více či méně přímé finanční výhody. Cyklistický spolek přispívá svým členům na povinné pojištění (podle rakouského zákona platí pro cyklisty stejná povinnost pojištění jako pro motoristy). Jelikož si nikdo nyní nemůže dovolit cestovat železnicí, zůstává zde bicykl jediným dostupným do-pravním prostředkem a jediným spojovacím článkem s okolním světem, ve kte-rém je možné sehnat nějakou práci. Organizace Šťastné dětství provozuje jesle a nízké členské příspěvky Spolku přátel žehu pro lidi znamenají preventivní řešení možných finančních problémů v případě úmrtí.

Z toho jednoznačně vyplývá, že se vzrůstající chudobou přestává být člen-ství v organizacích záležitostí přesvědčení a začíná být předmětem finančních zájmů.

Úpadek kulturní úrovně se navíc projevuje i ve vzrůstající primitivní nesná-šenlivosti motivované osobní záští. O té svědčí především anonymní udání na nezaměstnané, kteří pobírají podporu, a přitom si vydělávají příležitostnou prací. Kromě osobní zášti však mezi lidmi zůstává dostatek solidarity a ochoty ke vzájemné pomoci.

Reakce na nouzi Náš výzkum v Marienthalu započal návštěvami v domácnostech zhruba u jedné stovky rodin. Pod záminkou zjišťování jejich potřeb v souvislosti s chystanou bezplatnou dodávkou ošacení jsme získali základní informace o stavu v těchto rodinách. Clen rodiny, který si poté přišel ošacení vyzvednout, byl požádán, aby nám vyprávěl o svém dosavadním životě, což lidé většinou činili ochotně. Místní lidé byli navíc pozorováni v různém prostředí - hovořili jsme o nich s nimi na našich kurzech i na politických schůzích a o všech rozhovorech jsme vedli záznamy. Z těchto záznamů a informací získaných ze záznamů o jídle, časových přehledů atd. byly nakonec sestaveny podrobné popisy všech rodin. Zde jsou výňatky z našich záznamů o dvou typických rodinách:


Rodina 366: manžel, manželka, pět dětí Celkem 5,0 spotřebitele. Manželova podpora v nezaměstnanosti činí 49 šilinků, manželčina 22,40 šilinků na 14 dní. Celkový příjem na spotřebitele na den tedy činí 1,02 šilinku. Mají k dispozici zahradu.

Byt se skládá z jednoho malého pokoje a velké kuchyně s pečlivě udržovaným obývacím pokojem. Přes stísněný prostor je vše pečlivě uklizeno. Děti jsou čisté a je o ně dobře pečováno, matka nám sdělila, že jim sama opravuje a zašívá ošacení. Potřeba nového oblečení však přesto začíná být akutní. Ve spojitosti s bezplatnou dodávkou ošacení se nás matka zeptala, zda by nemohla dostat kabát pro čtrnác-tiletého syna. Před nedávnem byla rodina nucena prodat rozhlasový přijímač a přestala odebírat noviny, protože si to nemohla finančně dovolit. S domácností manželce pomáhá někdy manžel a také děti.

Když měl manžel zaměstnání, byl vedoucím kapely a tomuto koníčku se věnoval s velkým zaujetím. Dělá tak s menší intenzitou dodnes, i když nyní si již lidé nemohou dovolit za hudbu platit. Často jezdíval na koncerty do Vídně a o so-botních večerech chodíval do hospody. To vše přirozeně vzalo za své. Už nevěří, že by se situace v Marienthalu mohla zlepšit. Podle něj za ni může vláda, proto je její povinností platit mu podporu. Kromě toho nedává najevo příliš velké zklamání: „Člověk se s tím nějak vypořádá. Svobodní jsou na tom lépe, mohou se odstěhovat. Ale co my, kteří máme rodinu?... Chtěl bych dětem zajistit vzdělání, ale v současnosti jsme rádi, když pro ně vůbec máme něco k jídlu."

Manžel je členem socialistické strany, ale o politiku se příliš nezajímá. Rád chodívá na procházky a často hraje v dělnickém klubu karty. Jeho žena se s velkým nadšením účastnila našeho kurzu textilního návrhářství a nevynechala jedinou hodinu. Také spravuje svému muži oblečení. Jejich děti nosí do školy stále stejnou svačinu (chléb se sádlem) bez ohledu na to, zda je den před výplatou podpory, nebo den po výplatě. Ze záznamů o jídle vyplývá, že jediným masitým pokrmem v rodině je guláš z koňského masa (jedenkrát týdně).

Rodina 23: manžel, manželka, tři děti Celkem 3,6 spotřebitele. Manželova podpora v nezaměstnanosti činí: 47,40 šilin-ku, manželčina 22,40 šilinku na 14 dní. Příjem na spotřebitele na den je 1,38 ši-linku. Mají k dispozici zahradu.

Domácnost - velký pokoj, kuchyně, předsíň - je čistá a uklizená. Děti jsou umyté a dobře oblečené. V souvislosti s bezplatnou dodávkou ošacení si manžel-ka přála sako pro manžela. Sdělila nám, že si nemůže dovolit hledat ani nějakou práci na poloviční úvazek, protože děti jsou ještě příliš malé. Stěžuje si, že jí manžel nepomáhá s domácími pracemi. Nevěří, že se život v Marienthalu kdy zlepší, a proto nemá ani žádné plány do budoucna. Je podle ní ale třeba nějak se protlouci. Rodina se právě chystala k obědu, k němuž byly fazole v omáčce.


Manžel chtěl být řezníkem, ale jeho otec byl proti. Jako školák si tedy umínil, že když nemůže být řezníkem, nevyučí se ničím, a šel po škole jako nevyučený dělník rovnou do továrny. Za války byl v ruském zajetí. „Bylo mi tam lépe než kdekoli jinde." Byl by tam zůstal, ale „koneckonců, člověk patří do své vlasti". Od roku 1921 žije v Marienthalu. Přemýšlel, že by se vrátil do Ruska, ale dosud v tom nic nepodnikl. „Pořád ještě není úplně nejhůř," říká.

Manželka si vždy přála být učitelkou ručních prací, což však nyní nepřipadá v úvahu. Její první dítě, které měla v sedmnácti letech, brzy zemřelo. Od té doby pracovala v továrně až do jejího zavření. Často se hádá s manželem, protože se o nic nestará. Před nezaměstnaností to nebylo tak hrozné, ale nyní je manžel skoro pořád pryč.

Manžel tráví většinu času v dělnickém klubu nebo si čte časopisy a romány. Má vždy dobrou náladu, a proto je u všech velmi oblíbený. Často ho zvou do hospody, protože je s ním zábava. Stejně jako ostatní rodiny v Marienthalu i tato se snaží ušetřit nejvíce na jídle.

Rodina 141: manžel, manželka, dvě děti Celkem 3,0 spotřebitele. Manželova podpora v nezaměstnanosti činí 42,60 šilin-ku, tj. 1 šilink na spotřebitele na den. Mají k dispozici zahradu a chovají králíky.

Domácnost - jeden pokoj, malá ložnice, kuchyně - je udržovaná a čistá. Děti jsou čistě oblečeny a zdá se, že je o ně dobře pečováno. Manželka se omlouvala, že nestihla uklidit, i když vše se zdálo být čisté. V souvislosti s bezplatnou dodávkou ošacení požádala o cokoli pro svého devítiletého syna. Na oběd měli zbytky králíka z neděle.

Manžel za války narukoval. Nabízené povýšení odmítl, neboť byl přesvědčený pacifista. Dostal se do italského zajetí a naučil se výborně italsky. Po návratu do Marienthalu se oženil s dívkou, s níž se znal už ze školy. V továrně se brzy stal dělnickým mluvčím a později vykonával několik politických funkcí. Měl v plánu absolvovat krejčovský kurz a otevřít si ve Vídni krejčovství. Je vášnivým čtenářem. Byl by se rád odstěhoval do Francie, ale manželka byla proti. Nyní je rád, že se rozhodli zůstat, protože jeho kolegům se tam nedaří.

Současnou situaci pokládá za snesitelnou. Díky své politické práci je dostateč-ně vytížený a dosud velmi oblíbený.

Manželka opakovaně vodila děti na lékařské prohlídky a přesně se řídila všemi radami lékaře. Taktéž se účastnila téměř všech ostatních společenských událostí v Marienthalu.

Ve srovnání s oběma předcházejícími rodinami, jejichž situaci lze považovat za průměrnou, je třeba si v posledně jmenované rodině povšimnout především úzkostlivé péče o domácnost a atmosféry spokojenosti, která dosud v rodině panuje. Otec vnímá situaci optimisticky a má řadu plánů, včetně těch, které se týkají vzdělání jeho syna. Situaci v této rodině lze označit za nadprůměrnou.

Ve dvou následujících rodinách je však situace podprůměrná:


Rodina 363: manžel, manželka, čtyři děti Celkem 4,2 spotřebitele. Vyplácení manželčiny podpory bylo nedávno zastaveno, údajně proto, že manžel je schopen si najít práci. Proto je v současnosti jejich příjem podle jejich vlastního vyjádření nulový. Chovají králíky.

Domácnost - chatrč s jedním pokojem, kuchyní a předsíní - je v hrozném stavu. Všude je špína a neuklizeno. Děti a rodiče doslova nemají co na sebe. Matka i děti jsou špinavé a po celé domácnosti se povalují zbytky neupotřebitelných svršků. Manželka si stěžuje, že manžel nic nedělá a je pro rodinu jen přítěží. V souvislosti s bezplatnou dodávkou ošacení si přála pouze „něco teplého" pro kohokoli z rodiny.

Manželka měla od mládí těžký život. Ihned po škole začala pracovat v továrně. V Marienthalu žije od roku 1925. Její manželství dříve fungovalo lépe, ovšem dnes je vyloženě nešťastné. Manžel nemá nárok na podporu, protože nikdy neměl pravidelné zaměstnání. Poté, co přišel o práci, nenamáhal se už hledat si žádné jiné zaměstnání a nechává veškerou starost o domácnost na manželce. Často chodí do biografu, rozprodává různé její věci nebo tráví čas tlacháním a karbanem. Manželce nepomůže ani se štípáním dříví.

Manželka nám řekla: „Kdybych mohla dát děcka lidem ze sociálního, udělala bych to."

Manželé jsou známi neustálými hádkami. Zena mezi lidmi příliš oblíbená není. Muž, válečný invalida, není špatný člověk, ale je absolutně neschopný.

Tato rodina je naprosto odlišná od těch, které jsme popisovali dříve. Je tu patrná rezignace a absence jakékoli snahy o vytvoření nějakého systému hodnot. Vše je ponecháno svému osudu. Děti i domácnost jsou v zuboženém stavu.

V následující rodině panuje situace stejně tíživá, ovšem poněkud jiného druhu.

Rodina 467: Manžel, manželka, dvě děti Celkem 3,0 spotřebitele. Manželova podpora činí 42 šilinků, tj. 1,0 šilinku na spotřebitele na den. Mají k dispozici zahradu.

Manželka byla velmi nervózní. Když jsme rodinu navštívili, začala okamžitě plakat. Domácnost - jeden pokoj, malá ložnice a kuchyň - byla velmi čistá a udr-žovaná. Oblečení členů rodiny se zdálo být čisté a v dobrém stavu. V souvislosti s bezplatnou dodávkou ošacení manžel prosil o šaty pro děti. Řekl nám: „Nejhorší je, že člověk si nemůže dovolit dětem nic koupit." Projevil obavy o jejich možnou retardaci.

Manžel byl vždy velmi náročný a sebevědomý. Studoval, pracoval a vždy se dokázal uplatnit, takže byl přesvědčen, že nezaměstnanost jej postihnout nemů-že. Během prvního roku nezaměstnanosti napsal 130 žádostí o práci, ovšem ani jedna nebyla vyslyšena. Nyní mu již docházejí síly. Polovinu dne tráví v posteli,


aby ušetřili za snídani a topení. Z domu vychází jen zřídka. Jeho zoufalství dosahuje vrcholu: „Lépe být nemůže, jenom hůř." Vše se podle něj zhroutí. „Snesu všechno, jen když toho budou ušetřeny děti."

Rodina má stále kvalitní ošacení z dřívějška a žena se velmi pečlivě stará o děti, které jsou pravidelně posílány na prázdninový pobyt. Manžel sedí celé dny doma a nedělá nic, téměř se nestýká ani s ostatními lidmi.

Pro tuto rodinu je typický silný smysl pro pořádek. Přes svůj ekonomický úpadek se rodina snaží vést domácnost co nejlépe. Tato spořádanost je však těsně spjata se zoufalstvím. Od předešlé rodiny se tato liší pouze pořádkumilovností, od průměru ji však dělí hluboká sklíčenost.

K nejtypičtějším marienthalským rodinám patří první dvě popisované. Pro tyto rodiny je charakteristická rezignace a lhostejné přežívání ze dne na den bez jakýchkoli nadějí do budoucna. Přes veškerou rezignaci však tyto rodiny pečlivě udržují domácnost, starají se o děti a celkově mají pocit, že se jim vede relativně dobře. Jedním slovem je lze snad nejlépe označit jako rezignované.

Od tohoto typu rodin se odlišuje rodina 141, která vykazuje větší činorodost. Její domácnost je stejně pečlivě udržovaná jako u prvního typu rodin, ale její potřeby jsou méně omezeny, mají více optimismu a energie. Není snadné najít pro ně jednoslovné označení, ale snad nejlépe se hodí termín nezlomené.

Dvě zbývající popisované rodiny lze označit jako zlomené, i když i mezi nimi vzájemně je tak značný rozdíl, že jsme se rozhodli posuzovat je jako dvě odlišné kategorie. Tento rozdíl spočívá především v povaze jejich úpadku. Zatímco v rodině 363 je to absence snahy o udržování domácnosti, u rodiny 467 jde o du-ševní zoufalství.

Nejdříve se zaměříme na druhou kategorii, jejíž způsob života se po hmotné stránce příliš neliší od rezignovaných či nezlomených rodin. Rozdíl však spočívá v subjektivním vnímání reality. Tuto kategorii rodin lze nazývat zoufalé. Stejně jako nezlomené či rezignované rodiny udržují domácnost v pořádku a pečují o své děti, ale zároveň jsou plny zoufalství a beznaděje, pocitu, že nemá smysl se o nic snažit, a proto také jejich členové nevyvíjejí žádné úsilí, aby si nalezli práci nebo aby svou situaci jakkoli zlepšili. Namísto toho svou současnou situaci konfrontují s dřívějšími lepšími časy.

Čtvrtá kategorie se od ostatních liší zanedbanou péčí o domácnost a nejlépe ji lze označit jako apatickou. Je pro ni typická naprostá pasivita, absence jakéhokoli úsilí. Domácnost i děti jsou zanedbané, po duševní stránce v těchto lidech nepřevládá zoufalost, ale prostá lhostejnost. Nemají žádné plány do budoucna, žádnou naději. Domácnost je v tak zanedbaném stavu, že stěží uspokojuje základ-ní potřeby. Do této kategorie spadá většina marienthalských alkoholiků. Rodinný život je v rozkladu, průvodními jevy jsou hádky, žebrání a krádeže. Podpora je většinou utracena během prvních několika dnů, aniž se rodina příliš stará, z čeho vyžije do příští podpory.


První tři kategorie rodin se vyznačují pečlivým sestavováním rodinného roz-počtu. Z našich rozhovorů se ženami bylo patrné, že neustále přemýšlejí, jak co nejlépe naložit s tím málem peněz, které mají. Setkali jsme se však také se znám-kami naprosto iracionálního utrácení. Takovéto „rozhazování" bývá často první známkou dezintegrace rodin, ovšem někdy jde pouze o projev nostalgie po starších, lepších časech, kdy si lidé mohli takovou okázalost dovolit. Není vždy snadné určit, o který z těchto případů jde. Uvádíme zde několik příkladů podob-ného iracionálního utrácení:

Lidé například na zahrádkách místo brambor a zeleniny pěstují květiny. Když jsme se jich tázali proč, dostávali jsme následující odpověď: „Člověk není živ jenom z jídla, ale potřebuje i něco pro duši. Je pěkné mít doma ve váze květiny."

Jedna rodina, jejíž nárok na podporu vypršel již před rokem, která kvůli nedostatku peněz musela přestat kupovat cukr a používá pouze sacharin a jejíž děti jsou naprosto zanedbané, si od podomního prodejce koupila obrázek Bená-tek, i když jen za pouhých 30 grošů.

Jiná rodina, která žije pouze z mimořádné sociální výpomoci, utratila po úmrtí příbuzného značné peníze za smuteční šaty. A jistá padesátiletá žena si znenadání koupila na splátky dvě kulmy na vlasy.

Podobné případy se velmi často objevují ve spojitosti s frustrovanou láskou k dětem. Dvanáctiletý hoch, který s sebou ve škole den před výplatou podpory neměl na svačinu ani sousto, si druhý den přinesl sendvič se salámem, dvě koblihy a kus čokolády.

Prodejce novin, který zároveň prodává i obrázkové knihy a nástěnné kalendá-ře, nám řekl, že prodej obrázkových knih v žádném případě nepoklesl v takové míře jako prodej kalendářů. Dokonce získal některé nové zákaznice, které pro děti kupují obrázkovou knihu jako dárek k narozeninám či k jiné sváteční příle-žitosti.

Při rozvrstvování rodin do jednotlivých kategorií jsme vycházeli ze vzorku sta rodin, o nichž jsme měli informace z různých zdrojů. Těchto sto rodin bylo rozděleno následovně:

Nezlomené 16 Rezignované 48 Zoufalé 11 Apatické 25

Je však třeba mít na paměti, že tyto rodiny netvoří reprezentativní průřez marienthalské společnosti, ale byly nám označeny jako ty, které potřebují pomoc nejvíce. Později, když jsme se v průběhu našeho výzkumu seznámili s celkovou populací obce, zjistili jsme, že mezi těmito sto rodinami byly zahrnuty všechny, které bylo možno označit za zlomené, ale pouze část rodin rezignovaných a nezlome-ných. Těchto 11 zoufalých a 25 apatických rodin tvoří 2 % a 5 % z celkového


obyvatelstva. V době našeho průzkumu tedy tlaku nezaměstnanosti podlehlo přibližně 7 % obyvatelstva, zatímco ostatní rodiny spadaly do kategorie nezlome-ných nebo rezignovaných, a to přibližně ve stejném poměru, v jakém byly zastou-peny mezi zmíněnou stovkou rodin.

Rozdíly v životním stylu mezi jednotlivými rodinami jsou nepatrné, a proto velkou část z uvedené stovky rodin je možno považovat za typické průměrné marienthalské rodiny. Pokud kategorie apatické a zoufalé shrneme pod společné označení zlomené, je rozvrstvení všech rodin v obci do jednotlivých kategorií následující:

Nezlomené 23 % Rezignované 70 % Zlomené 7 %

Nezlomených zůstává tedy méně než jedna čtvrtina všech rodin v obci. Příči-nou toho může být kromě všeobecného stavu zdejší společnosti také skutečnost, že ty nejčinorodější rodiny se odtud odstěhovaly již před naším příchodem do Marienthalu.

Tyto rodiny přitom rozhodně nepřesidlovaly do sousedních vesnic. Většina z rodin, které se odstěhovaly natrvalo, odešla do Československa, zatímco ty, které se odstěhovaly pouze dočasně, zamířily většinou do Rumunska. Od roku 1930 emigrovalo téměř 60 osob. Práci v Rumunsku má možnost získat i několik dalších místních dělníků, ale ti se k odchodu nedokáží odhodlat. Lidé věří, že patří sem, a zde také počkají na lepší časy, neboť kdo ví, jak by se jim vedlo jinde? V tomto názoru je utvrzují nešťastné zkušenosti několika marienthalských rodin, které odešly do Francie.

Celkově lze říci, že odcházejí především mladí lidé. Z 60 obyvatel, kteří se odstěhovali, pouze 13 dosahovalo věku čtyřiceti let. Jak je tedy patrné, v našem průzkumu nefiguruje značná část marienthalské mladé generace - pravděpodob-ně ta nejzdravější a nejčinorodější - , protože zde již v době našeho průzkumu nežila.

Pokud člověk může usuzovat z přímého kontaktu s lidmi, je život obce pozna-menán rezignací více než ze 70 %, o kterých hovoří číselné údaje. Jelikož vliv nezlomených a zlomených rodin na společnost není z různých příčin tak patrný, vzniká dojem, že zdejší společnost je absolutně rezignovaná.

Dalším důvodem, proč je rezignace v obci tak výrazně patrná, je skutečnost, že do velké míry postihuje i děti a dospívající. To lze doložit několika číselnými údaji.

Z písemných prací dětí na téma „Co si přeji na Vánoce" jsme vypočítali průměrnou cenu dárků, které děti touží nalézt pod vánočním stromečkem. Zatímco děti z Marienthalu si přály vánoční dárky v průměrné hodnotě 12 šilinků, děti z okolních vesnic si přály dostat dárky v průměrné hodnotě 36 šilinků. I když


marienthalské děti toužily po dárcích průměrně třikrát levnějších než jiné děti, ani tato svá skromná přání se neodvážily vyslovit otevřeně a téměř třetina všech marienthalských písemných prací byla psána v konjunktivu. Úvodní věta obyčej-ně zněla: „Kdyby rodiče nebyli nezaměstnaní..."

Ovšem i děti, které před Vánoci rezignované nebyly, po Štědrém dnu rezig-novaly, neboť Vánoce pro ně místo radosti a překvapení znamenaly zklamání. Jen 11 % marienthalských dětí dostalo dárky hodnotnější, než očekávalo (oproti 18 % z okolních vesnic), 20 % marienthalských dětí dostalo přibližně stejně hodnotné dárky, jako si přálo (oproti 44 % dětí z okolních vesnic), a 69 % jich dostalo dárky méně hodnotné (oproti 38 % dětí z okolních vesnic), i když průměrná hodnota dárků, které si marienthalské děti přály, byla, jak jsme již uvedli, podstatně nižší než u ostatních dětí.

Dalším doprovodným jevem rezignace je absence dlouhodobých plánů. Ta-to bezcílnost byla nejpatrnější tehdy, když nám lidé vyprávěli o svém životě. Z 28 mužů a 29 žen jich mělo nějaké plány do budoucna pouze 15. Většina z nich se týkala odstěhování se z vesnice, ovšem až na jedinou výjimku nikdo z nich neudělal pro uskutečnění svých plánů vůbec nic. (Je však třeba si uvědomit, že 60 lidí se již dříve odstěhovalo, což znamená, že lidé, kteří v Marienthalu zůstali, patřili mezi méně činorodé.)

Byl velký rozdíl v tom, jak ve svých písemných pracích popisovali nezaměst-nanost děti z Marienthalu a děti z ostatních vesnic, neboť děti z Marienthalu o ní psali z vlastní zkušenosti. Jeden dvanáctiletý chlapec napsal: „Chtěl bych být letec, kapitán ponorky, indiánský náčelník a mechanik. Ale bojím se, že bude těžké najít vůbec nějakou práci." Čím je dítě starší, tím více se pro něj nezaměst-nanost stává osobním problémem, a to i v případě, kdy jí dítě není přímo posti-ženo. Děti se bojí budoucnosti a mají strach, že po škole nemusí najít práci. Třináctiletá dívka napsala: „Chtěla bych být švadlenou, ale bojím se, že nenajdu žádnou práci a nebudu mít co jíst."

Stejné obavy a rezignaci bylo možno zaznamenat i mezi dospívajícími. Uspo-řádali jsme pro starší děti soutěž o nejlepší písemnou práci na téma „Jak vidím svou budoucnost". Přes lákavou cenu (nové kalhoty) byl výsledek soutěže pou-hých 15 prací, což svědčilo o nedostatku zájmu o dané téma. Ze zmíněných pat-nácti písemných prací jich pět pocházelo od učňů. Rozdíl mezi jejich pracemi a pracemi dětí, které nepracovaly, byl ohromující. Učni rozvíjeli konkrétní, indi-viduální plány do budoucna z hlediska řemesla, kterému se učili, zatímco ostatní děti vyjadřovaly pouze obecné naděje, psaly o lepší budoucnosti, o socialismu, kde nikdo „nebude brát vyšší mzdu než 300 šilinků měsíčně", o světové revoluci, která osvobodí utlačované, avšak nic o své vlastní budoucnosti.

Význam času Každý, komu je známo, jak vytrvale dělnická třída bojuje za větší míru volného času a kratší pracovní dobu, si pravděpodobně pomyslí, že i přes nouzi v neza-


městnanosti lidé svého neomezeného volného času maximálně využívají. Při bližším zkoumání však vychází najevo, že tomu tak není. Marienthalští dělníci po ztrátě práce a kontaktu s okolním světem ztratili k využívání svého volného času materiální i morální pohnutky. Nyní, když se nenacházejí pod žádným tlakem, nepouštějí se do žádné nové činnosti a jejich dříve spořádaná existence se pomalu stává neuspořádanou a prázdnou.

Lidé postávají na ulici o samotě či v malých skupinkách, opírají se o zeď domu či o zábradlí na mostě, a pokud kolem nich projede automobil, netečně se za ním otočí. Někteří kouří dýmky. Vedou spolu nezávazný hovor, na který mají neome-zenou spoustu času. Zapomněli, co je to spěch.

K poledni, kdy ruch v Marienthalu nepatrně vzroste, jsme pozorovali 300 met-rů dlouhý úsek hlavní ulice v obci. Téměř dvě třetiny mužů se na své cestě po tomto úseku nejméně dvakrát zastavily a pouze každý desátý kráčel ke svému cíli přímo, bez zastavení. Pozorování u žen nabídlo nápadně jiný obraz - na své cestě se dvakrát či vícekrát zastavila pouze jedna šestina žen. Jak uvidíme z pozdějších údajů, měly toho na práci daleko více než muži. O tom svědčí i daleko vyšší tempo chůze u žen než u mužů. Jelikož na zhruba stovku lidí, kteří se v daném okamžiku vyskytovali na hlavní třídě, připadalo vždy přibližně třicet postávajících, průměrná rychlost chůze byla extrémně nízká. Mimochodem, jediný, kdo se zde pohyboval poklusem, byl vesnický blázen.

Čas v Marienthalu má dvojí povahu - dělí se na čas pro muže a čas pro ženy. Pro muže ztratilo dělení dne na hodiny jakýkoli smysl. Ze 100 mužů jich 88 ne-nosilo hodinky a pouze jedna třetina z nich vůbec nějaké hodinky vlastnila. Jedinými rozlišitelnými časovými body každého dne pro ně zůstalo ranní vstávání, oběd a ulehnutí k večernímu spánku. Mezitím čas ubíhal v nečinnosti. Toto je časový přehled dne třiatřicetiletého nezaměstnaného muže:

6-7 hod. Vstávám. 7-8 Probudím děti, aby nezmeškaly školu. 8-9 Když odejdou, jdu do kůlny pro dříví a vodu. 9-10 Když se vrátím domů, žena se mě vždy ptá, co má uvařit. Abych se

s ní o tom nemusel bavit, jdu se procházet do polí. 10-11 Mezitím se blíží poledne. 11-12 Nedělám nic. 12-13 Obědváme ve 13.00. V tu dobu totiž chodí děti ze školy. 13-14 Po obědě se podívám do novin. 14-15 Jdu ven. 15-16 Zajdu si do obchodu. 16-17 Koukám, jak v parku kácejí stromy. Je mi jich líto. 17-18 Jdu domů. 18-19 Večeře - nudle s krupicovou kaší. 19-20 Jdu spát.


Ze srovnání s denním časovým přehledem zaměstnaného muže vyplývá, že zatímco u nezaměstnaného den trvá 13,5 hodiny, u zaměstnaného je to 17 hodin. Pár hodin volného času, které má zaměstnaný muž k dispozici, využívá obyčejně daleko účelněji a cíleněji než nezaměstnaný. Probuzení dětí nemůže v žádném případě zabrat celou hodinu. Také obchod, kde dotyčný nezaměstnaný údajně tráví čas od 15 do 16 hod., se nachází pouhé tři minuty chůze od jeho domu a park, kde se mezi 17 až 18 hod. zastavuje, aby se podíval, jak tam kácejí stromy, leží od jeho bydliště přibližně 300 metrů. Co tedy celou tu dobu dělá? U všech nezaměst-naných je to stejné - při vyplňování denních časových přehledů jsou si schopni vzpomenout pouze na pár „událostí" z celého dne.

Muži tedy většinu dne tráví nečinně. Následující tabulka ukazuje, jak svůj volný čas přes den tráví stovka mužů.

Dopoledne Odpoledne

Nečinnost Vysedávání doma, procházky, postávání na ulici

35 41

Čas strávený v dělnickém klubu V zimě hraní karet nebo šachů, při pěkném počasí vysedávání a tlachání

14 16

Nečinnost a drobné domácí práce 31 21

Větší domácí práce Sbírání a štípání dřeva, práce na zahradě, spravování obuvi atd.

12 15

Hlídání dětí 6 5

Drobná činnost, poslouchání rozhlasu, ruční práce 2 2

Následující tabulka znázorňuje, čím, na rozdíl od mužů, tráví svůj čas přes den stovka žen:

Dopoledne Odpoledne

Domácí práce 75 42

Praní 10 8

Péče o děti 6 12

Drobné domácí práce (zašívání atd.) a nečinnost 9 38

Zde je časový přehled dne jedné ženy: 6-7 hod. Obléknu se, zatopím, připravím snídani. 7-8 Umyji děti, připravím je, obléknu a odvedu do školy. 8-9 Umyji nádobí, jdu nakoupit. 9-10 Uklidím v pokojích.


10--11 Začnu chystat oběd. 11--12 Dokončím oběd a potom obědváme. 12--13 Umyji nádobí a uklidím v kuchyni. 13--14 Vezmu děti do školky. 14--17 Zašívám a spravuji oblečení a ponožky. 17--18 Vyzvednu děti. 18--19 Večeříme. 19--20 Svléknu děti, umyji je a uložím. 20--22 Zašívám. 22--23 Jdu spát.

Ženy tedy tráví dny prací. Vaří, štupují ponožky, starají se o děti, řídí domácí rozpočet... Naprosto rozdílné vnímání času u nezaměstnaného muže a jeho ženy vede k příležitostným domácím neshodám. Jedna žena píše:

„I když teď toho mám přes den na práci méně než dříve, ve skutečnosti jsem po celý den v jednom kole a ani na chvíli si neodpočinu. Dříve jsme si mohli dovolit kupovat dětem nové šaty, ale nyní trávím celé dny zašíváním a spravová-ním oblečení, aby k něčemu vypadalo. Manžel nadává, protože s tím nikdy nejsem hotová. Říká, že jiné ženské klidně klábosí na ulici, a mně trvá všechno tak dlouho. Vůbec nechápe, co je to neustále spravovat dětem šaty tak, aby se za ně nemusely stydět."

Jiná žena: „V poslední době se u oběda vždycky pohádáme, protože manžel nikdy

nepřijde včas, i když předtím býval přesný jako hodinky." Muži zkrátka nedokáží dodržovat ani základní dochvilnost, neboť ve světě,

v němž není nutno dělat nic, pro ně přesnost ztrácí smysl. Zdá se neuvěřitelné, že ženy všechnu tuto práci zvládaly i dříve, při svém

osmihodinovém denním zaměstnání v továrně. I když domácí práce jsou pro ně nyní obtížnější a časově náročnější, dříve musely vynakládat daleko větší fyzické úsilí. Zeny to vědí a téměř všechny ve svých životopisech uvádějí, že dříve po dni stráveném v továrně dodělávaly domácí práce dlouho do noci. Ovšem téměř ve všech životopisech zároveň také najdete větu „Kdybych se tak mohla vrátit do práce". To je zcela pochopitelné z finančního hlediska, ale ženy opakovaně tvrdí, že jediným důvodem nejsou peníze. Ženám na současném stavu vadí, že jsou zavřeny mezi čtyřmi stěnami a postrádají společenský život. Na rozdíl od mužů však ženy neztratily pojem o čase.

Obecný rytmus života se ve vesnici změnil. Neděle a svátky ztratily na původním významu. Například knihovník uvádí, že dříve si lidé v Marienthalu, jako kdekoli jinde, chodili půjčovat nejvíce knih o nedělích a svátcích, zatímco dnes je nějaký rozdíl mezi všedními dny a svátky stěží patrný. Rytmus života obce


diktují dny, kdy je jednou za 14 dní vyplácena podpora v nezaměstnanosti. Tyto dny převzaly roli nedělí a konce měsíce. Pouze děti stále do značné míry žijí v týdenním cyklu a toto vnímání času částečně přenášejí i na rodiny.

Na druhé straně naopak vzrostl význam ročních období. Konec zimy je totiž v domácnosti spojen s menší potřebou svítit a topit, je opět možné na zahrádkách pěstovat zeleninu apod.

Jak život obce, tak i život jednotlivce dokazují, že Marienthal se vrátil k pri-mitivnějšímu, méně diferencovanému vnímání času. Život, který je co do potřeb a činnosti chudší, se postupně začíná řídit stejně chudým časovým harmonogra-mem.

Ztráta stability Podívejme se nyní ještě jednou krátce do minulosti. Zdá se, že zavření továrny v roce 1929 znamenalo pro Marienthal skutečný šok. Život v obci se naráz změnil. Zpočátku ženy propadaly panice. Za co povedou domácnost? Jak budou platit nájem z příjmu, který dosahuje pouze čtvrtiny výše dřívějšího platu? Mnoho žen se zpočátku nevyhnulo dluhům, než se naučilo z podpory vyžít.

Muži zpočátku měli pocit, že sedět nečinně doma bude k nevydržení. Vzpo-meňme si na případ muže, který v prvních měsících nezaměstnanosti poslal 130 žádostí o práci. Tento rok již neposlal ani jedinou - dnes již šetří i na poštov-ném. Podmínky se nyní znatelně zhoršily-zásoby došly, šaty jsou obnošené, výše podpory se snížila a mnoho lidí již nedostává vůbec žádnou. Přesto byly nejzou-falejší a nejiracionálnější reakce právě na začátku, bezprostředně po zavření továrny. Například roku 1929 místní divadelní spolek odehrál pouhá čtyři před-stavení. Lidé se báli, že umřou hlady. Nyní si již všichni zvykli a například roku 1930 odehrál spolek deset představení.

V prvních měsících nezaměstnanosti měla na obec daleko zhoubnější účinky beznaděj než ekonomické potíže. Například zápasnický klub se rozpadl, ovšem následujícího roku byl opět obnoven. Naprosto stejně tomu bylo i s fotbalovým klubem.

S postupem času se situace uklidnila, neboť životní úroveň se ustálila na poněkud vyšším stupni, než jakého se lidé původně obávali. Otázkou však zůstává, zda to tak bude i nadále. Z údajů námi nashromážděných vyplývá, že ekonomické podmínky se neustále zhoršují, což je přímý důsledek zákona o pod-poře v nezaměstnanosti. Po jisté době je totiž podpora nahrazena mimořádnou sociální výpomocí, která je postupně snižována a může být nakonec zcela zasta-vena. Ovšem snižující se podpora v nezaměstnanosti je pouze příčinou zhoršující se ekonomické situace. Tento proces je významně urychlován také přiměřeným opotřebováváním veškerého osobního majetku, neboť průměrná marienthalská domácnost nemá leckdy prostředky ani na jeho opravu a údržbu, natož na nákup nových věcí. Pokud se rozbije nádobí, není na nové. Pokud někdo v rodině těžce onemocní, celá rodina se za chvíli kvůli nákladné léčbě topí v dluzích.


Opotřebování ošacení nebylo v Marienthalu zpočátku takovou pohromou, neboť lidé se předtím obyčejně zásobili zbytky látek z továrny, které bylo možno později používat na záplaty. Nejvíce pochopitelně trpělo dětské oblečení a také brzy začal být nedostatek spodního prádla. Na druhé straně ručníky a povlečení nesou znaky opotřebení jen minimálně. Z toho důvodu dodnes v rodinách vidíme například povlečení s krajkami a mnoho jiných podobných svatebních darů, jež se od té doby používaly jen minimálně. Nemálo žen dnes již z povlečení šije věci pro děti.

Děti jsou zpravidla lépe oblečeny než dospělí. Zeny to vysvětlují tím, že právě děti jsou nejčastěji obdarovávány z jakýchkoli charitativních akcí (veřejných i soukromých). Navíc oděv pro dospělého lze přesít na oděv dětský, ale nikoli již obráceně. Například stav šatníku rodiny 363 (manžel, manželka a 5 dětí) je následující:

11 chlapeckých košil (6 z nich matka přešila ze starých manželových košil), osmerý chlapecké spodky, šesterý pletené spodky, 4 pletené nátělníky, 18 dět-ských košilek a spodních nátělníků se spodky, 6 kapesníků, jedno mužské veslařské tílko, 12 měkkých límečků (s knoflíky na připnutí ke košilím bez límečku), 2 bílé spodničky s krajkami (jedna z nich již přešitá), jedna ženská halenka, jedna pletená ženská spodnička. V kuchyni jsme ve stejné rodině nalezli pouze tři vidličky a jediný nůž. Jelikož

kameninová mísa na polévku se nedávno rozbila, používal se místo ní kastrol. Ten však byl starý 18 let, již mnohokrát byl letován, a jelikož opět teče, není jisté, jestli půjde znovu spravit.

Jelikož se ekonomické podmínky neustále zhoršují, těžko se nálada v obci změní k lepšímu. Uveďme si nyní opět jednotlivé kategorie rodin z hlediska toho, jak čelí nezaměstnanosti. V následující tabulce je u každé z kategorií uveden průměrný příjem na spotřebitele.

Částka v šilincích na měsíc

Rodiny nezlomené 34

Rodiny rezignované 30

Rodiny zlomené, zoufalé 25

Rodiny zlomené, apatické 19

Tato tabulka není významná pouze tím, že vyjadřuje spojitost mezi duševním stavem rodiny a její ekonomickou situací, ale především nám umožňuje předví-dat, v jakém přibližném bodě při snižování příjmu rodiny dochází k jejímu kles-nutí do nižší kategorie. Například i pouhý rozdíl pěti šilinků v měsíčním příjmu znamená, zda si může rodina dovolit kupovat cukr, nebo při vaření používat pouze sacharin, zda si může dovolit nechat dětem spravit boty, nebo jim zakazovat, aby


si chodily hrát ven, zda si muž může dovolit z času na čas cigaretu, nebo musí na ulici sbírat nedopalky. Tento rozdíl však zároveň definuje vzájemný rozdíl mezi nezlomenými, rezignovanými, zoufalými a apatickými rodinami.

Ukazuje se také, že výše příjmu má přímou spojitost se zdravotním stavem, což vyplývá ze záznamů lékařských prohlídek školních dětí, jež byly poté porov-nány s ekonomickou situací v jejich rodinách. V následující tabulce je zdravotní stav dětí rozdělen do tří kategorií, od dobrého po špatný:

Zdravotní stav dětí Kolik otců v rodinách má zaměstnání

Dobrý 38%

Průměrný 9 %

Špatný 0 %

Lidé taktéž postupně ztrácejí spojitost se svým řemeslem a povoláním a na-místo něj se hlásí k povolání novému - nezaměstnaný. Tento jev není tak výrazný u mladých lidí, kteří se právě vyučili, ani u starých, v jejichž mysli je tradice jejich povolání hluboce zakořeněna, ale především u střední generace mužů, které navíc z jejich zaměstnání předtím již jednou vytrhla první světová válka. Důkaz o této skutečnosti jsme získali zcela náhodně. V záhlaví časových rozpisů, které jsme v Marienthalu rozdali, měli lidé vyplnit svůj věk, pohlaví a povolání. Tuto poslední kolonku muži vyplňovali následovně: 25 % jich uvedlo své povolání, 23 % jich uvedlo své povolání s poznámkou „nyní nezaměstnaný" a 52 % uvedlo pouze „nezaměstnaný". Polovinu z těch, kteří bez jakékoli poznámky uvedli své povolání, tvořili nedávno vyučení a zbytek byli většinou lidé nad padesát let. Pouze zhruba 10 % z této skupiny byli lidé mezi jedenadvaceti a padesáti lety. Právě tito lidé se postupem času se svým povoláním přestávají ztotožňovat.

Pro nezaměstnaného jednotlivce má velký význam do budoucna také otázka, jak nezaměstnanost ovlivňuje jeho osobní vztahy. Je jisté, že nezaměstnanost tlumí politické vášně a jitří osobní nevraživost, ale zároveň může vést leckdy až k dojemné láskyplnosti, zejména k dětem. V jednom případě se muž dokonce pod tlakem nových okolností vzdal alkoholu. Jedna z žen uvedla, že celkově nyní s manželem vychází lépe, protože jí více pomáhá s domácností a s dětmi. Na děti je nyní hodnější než dříve.

Na druhé straně však v mnoha rodinách vede nezaměstnanost k nervozitě a občasným hádkám. Celkově lze říci, že zlepšení vztahů mezi manželem a man-želkou v důsledku nezaměstnanosti je naprosto výjimečné.

Naopak vztahy rodičů s dětmi nezaznamenaly žádné výrazné změny. Neměli jsme pocit, že by v Marienthalu bylo více problémových dětí než v jiných obcích, a tuto skutečnost nám potvrdili i učitelé. Ukázalo se tedy, že osobní vztahy jsou v těchto podmínkách stabilnější než vztah k práci či sociálním institucím.


Tento průzkum přinesl podrobné údaje o materiálních zdrojích, jež jsou oby-vatelům Marienthalu dostupné, a o způsobu, jakými je využívají. Odhalil také, že ekonomické tlaky zde pomalu, ale neúprosně vzrůstají. Životní potřeby neza-městnaných stále klesají, okruh společenských institucí a událostí, jichž se účast-ní, se zužuje. Tento proces nejlépe odráží způsob, jakým lidé vnímají čas. Nedot-čeny se zdají být pouze osobní vztahy. Definovali jsme čtyři různé kategorie psychického stavu rodin - nejpočetnější kategorií jsou rodiny rezignované, čino-rodější rodiny jsme pojmenovali jako nezlomené a dvě zbývající kategorie se vy-značují zoufalstvím a apatií. Nyní se nám ovšem zdá, že tyto dvě poslední kategorie jsou pouze dvěma rozdílnými fázemi procesu psychologického úpadku, jenž probíhá souběžně se slábnutím ekonomických zdrojů a postupným opotřebová-váním osobního majetku. Na konci tohoto procesu čeká jen zkáza a zoufalství.

Lidé, kteří byli v minulosti dobře zaopatřeni a nyní nemají sílu této nové situaci nějak výrazně čelit, se navíc vyznačují naprostým nedostatkem přizpůsobivosti. Jejich život se zhroutil, protože nebyli schopni pochopit a unést ten obrovský rozdíl mezi minulostí a přítomností. Sok u těchto lidí nakonec přechází v rezig-naci. U některých však natolik převládá pocit nespravedlnosti, že se ani zdaleka nejsou schopni se svou novou situací smířit, a tito jedinci se, mnohem dříve než zbytek obce, dostávají do tragického psychologického stavu, jenž ve velkých městech často končívá sebevraždou nebo podobným katastrofickým činem.

Lidé, jejichž situace byla špatná i v minulosti, nadále náleží ke zlomeným rodinám, anebo se zařadí mezi rezignované, povzbuzeni útěchou, že i ostatní rodiny jsou na tom špatně. Ovšem do některých rodin, v nichž dříve vládla naprostá chudoba a které vždy náležely ke zlomeným, vnesla nezaměstnanost jistou úlevu. To platí třeba v případě matky tří dětí, která těsně po svatbě přišla o manžela. Vždy svou životní úroveň porovnávala s životní úrovní svých vrstevnic a v součas-nosti pro ni toto srovnání nedopadá tak nevýhodně jako dříve.

A nakonec jsou zde i ti, kteří v minulosti žili obyčejným pracovním životem, a tito lidé se vyskytují ve všech zmíněných kategoriích. Do které kategorie tito lidé jednotlivě spadají, závisí na takových individuálních faktorech, jako je věk, příjem a povahové rysy.

Předkládáme tak čtenáři živý obraz některých lidí, s nimiž jsme byli po několik měsíců v těsném kontaktu. Přijeli jsme do Marienthalu jako vědci a odjíždíme odsud s jediným přáním - aby již nikdo nikdy neměl k podobné studii tak tragickou příležitost jako my.

Marie Jahoda, Paul F. Lazarsfeld, Hans Zeisel: Marienthal. T h e Study of Unemploy-ment Community. London, Tavistock 1974, s. 1-98 (kráceno). Vybral a uspořádal PhDr. Aleš Sekot, CSc. Přeložil Mgr. Petr Pálenský


7.2 N a dně v Paříži a Londýně (George Orwell)

...První kontakt s bídou je skrz naskrz zvláštní. Tolik jste o bídě přemýšleli - je to to, čeho jste se celý život báli, o čem jste věděli, že se vám může dříve nebo později přihodit; a přece je to všechno úplně jinak. Mysleli jste si, že to bude docela jednoduché, a ono je to mimořádně slo-žité. Mysleli jste si, že to bude strašné; je to jenom odporné a nudné. Jako první objevíte zvláštní poníženost bídy; triky, do kterých vás nutí, složitou lakotu, obracení každé kůrky.

Mimo jiné objevíte tajemství spojená s bí-dou. Z ničeho nic jste odkázáni na příjem šesti franků denně. Samozřejmě ale nestojíte o to, aby se to rozkřiklo - musíte předstírat, že žijete docela normálně. Od počátku se tím zamotáváte do sítě lží, a i s nimi to těžko zvládáte. Přestanete posílat prádlo do prádelny, a pradlena vás chytne na ulici a ptá se proč; něco zamumláte a ona bude vaším nepřítelem až do nejdelší smrti, protože si myslí, že své prádlo posíláte jinam. Trafikant se neustále vyptává, proč jste přestali kouřit. Chcete odpovědět na řadu dopisů, ale nemůžete, protože známky jsou příliš drahé. A pak je tu jídlo - jídlo představuje největší problém. Každý den v době oběda odcházíte; před-stíráte, že do restaurace, a celou hodinu bloumáte po Lucemburské zahradě a pozorujete holuby. Potom propašujete nějaké jídlo domů po kapsách. Jíte chléb s margarínem nebo chléb s vínem, a dokonce i složení jídla se musí podřídit vašim lžím. Místo domácího chleba musíte kupovat žitný, který je sice dražší, ale jeho kulaté bochníky se dají propašovat v kapse. To vás stojí jeden frank denně. Abyste zachovali vnější dojem, musíte si občas koupit za šedesát centimů něco k pití a o to méně můžete utratit za jídlo. Začínáte mít špinavé ložní prádlo a dojde vám mýdlo a žiletky. Vaše vlasy potřebují ostříhat; snažíte se to zvládnout sami s tak strašným výsledkem, že stejně musíte zajít k holiči a utratíte celodenní příděl na jídlo. Celý den lžete a lhaní je drahé.

Objevíte ošidnost svých šesti franků na den. Zažijete drobné katastrofy, které vás připraví o jídlo. Zaplatili jste posledních osmdesát centimů za půl litru mléka a vaříte ho nad lihovým kahanem. Zatímco se vaří, leze vám po předloktí štěnice; cvrnknete do ní nehtem a ona spadne - hop! - přímo do mléka. Nezbude vám nic jiného než mléko vylít a zůstat o hladu.

Jdete k pekaři pro půl kila chleba a čekáte, zatímco prodavačka krájí stejné množství pro jiného zákazníka. Je nešikovná a ukrojí o něco víc. „Pardon, mon-sieur," řekne, „nebude vám vadit, když to bude o dva sou více?" Půl kila chleba


je za frank a vy máte přesně jeden frank. Když pomyslíte, že by vás mohla také požádat, abyste zaplatili o dva sou víc, a vy byste museli přiznat, že to nejde, popadne vás panika a utečete. Než se k pekaři opět odvážíte, uplynou celé hodiny.

Jdete k zelináři a chcete si za svůj frank koupit kilo brambor. Ale jedna z vašich mincí je belgická a obchodník ji odmítne. Vytratíte se z obchodu a už tam nikdy znovu nemůžete.

Zabloudili jste do zámožné čtvrti a vidíte, jak proti vám jde úspěšný přítel. Abyste se mu vyhnuli, vejdete do nejbližší kavárny. Když jste v kavárně, musíte si něco koupit, a tak utratíte posledních padesát centimů za sklenici černé kávy, ve které plave mrtvá moucha. Takové katastrofy se dají počítat na stovky. Jsou prostě součástí vaší finanční situace.

Zjistíte, co to znamená, když má někdo hlad. S chlebem a margarínem v ža-ludku jdete na procházku a díváte se do výkladů. Všude na vás útočí jídlo, kterým se tu plýtvá v ohromném, nadměrném množství; celá zabitá prasata, koše teplých bochníků chleba, velké žluté kvádry másla, věnce vuřtů, hory brambor, ementál-ské sýry jako mlýnská kola. Při pohledu na to množství jídla vás přepadne plačtivá sebelítost. Plánujete, že ukradnete bochník chleba, utečete a sníte ho dřív, než vás chytnou; neuděláte to jenom ze strachu.

Objevíte nudu, kterou nelze od bídy oddělit; chvíle, kdy nemáte co dělat, a protože jste hladoví, nemáte o nic zájem. Půl dne v jednom kuse proležíte v posteli jako jeune squelette z jedné Baudelairovy básně. Z nečinnosti by vás vyburcovalo jenom jídlo. Zjistíte, že člověk, který strávil pouhý týden o chlebu s margarínem, už není člověk, ale jenom břicho s několika přídavnými orgány.

Toto - dalo by se to popisovat dále, ale bylo by to stále v témže duchu - je život o šesti francích na den. Žijí tak tisíce lidí v Paříži - živořící umělci a studenti, prostitutky, jejichž hvězda už pohasla, nezaměstnaní lidé všeho druhu. Je to jakoby předměstí chudoby...

...Poplatek v Bozově ubytovně činil devět pencí za noc. Bylo to rozlehlé pře-cpané zařízení, které poskytovalo nocleh pěti stovkám mužů; pravidelně se tu setkávali tuláci, žebráci i drobní zlodějíčci. Za rovných podmínek tu byly promí-chány všechny rasy, dokonce i černí a bílí. Byli tu Indové, a když jsem s jedním z nich mluvil lámanou urdštinou, oslovoval mě „tum" - něco, co by v Indii člo-věkem zalomcovalo. Dostali jsme se pod hranici rasových předsudků. Člověk tu potkal zajímavé životní osudy. Byl tu „Děda", asi sedmdesátiletý tulák, který strávil život nebo alespoň jeho podstatnou část tím, že sbíral nedopalky a tabák prodával po třech pencích za unci. „Doktor" - to byl zase opravdový doktor, který kvůli nějakému přestupku přišel o licenci; vedle prodeje novin poskytoval za několik pencí lékařské rady. Námořníček z indického Chittagongu, bosý a vyhla-dovělý, který dezertoval ze své lodi a po mnoho dní bloudil Londýnem; tak nechápavý a bezmocný, že ani nevěděl, jak se jmenuje město, ve kterém je -dokud jsem mu to neřekl, myslel si, že je v Liverpoolu. Pisatel prosebných dopisů,


Bozův přítel, který psal dojemné žádosti o finanční příspěvek na pohřeb manžel-ky, a když nějaký dopis uspěl, nacpal do sebe obrovskou hromadu chleba s mar-garínem. Bylo to odporné hyenovité stvoření. Mluvil jsem s ním a zjistil jsem, že stejně jako jiní podvodníci většině svých lží sám věří. Ubytovna byla pro podobné typy Alsacií.

Po dobu, kterou jsme spolu strávili, mě Bozo naučil ledacos o metodách lon-dýnských žebráků. Je to složitější, než by si člověk pomyslel. Žebráci se navzájem velmi liší a existuje ostrý společenský předěl mezi těmi, kteří jenom loudí, a těmi, kteří se za peníze snaží nabídnout nějakou hodnotu. Také se liší částka, kterou si člověk různými triky vydělá. V nedělních novinách uveřejňované příběhy o žeb-rácích, kteří umírají se dvěma tisíci liber zašitými do kalhot, jsou samozřejmě ne-pravdivé; ale lepší třída žebráků skutečně mívá šťastná období, kdy si najednou vydělají na živobytí na mnoho týdnů. Mezi žebráky se nejlépe daří pouličním akrobatům a pouličním fotografům. Na dobrém místě - například u fronty před divadlem - si pouliční akrobat často vydělá i pět liber týdně. Pouliční fotografové si mohou vydělat přibližně totéž, ale jsou závislí na pěkném počasí. Mají různé mazané triky, jak povzbudit své obchody. Když vidí přicházet možnou oběť, jeden z nich rychle běží za fotoaparát a předstírá, že fotografuje. Když k nim oběť přijde, začnou křičet:

„Tady to máte, pane, hezky sem vás vyfotil. Dostanu šilas." „Ale já vás nežádal, abyste mě fotografoval," protestuje oběť. „Cože, vy ste nechtěl vyfotit? My sme si mysleli, že nám ukazujete rukou.

Zase jedna zkažená deska! To nás teda přídě na šest pencí." V tu chvíli oběť obvykle pocítí lítost a řekne, že si tedy přece jenom tu fotografii

vezme. Fotografové si prohlédnou desku a řeknou, že je zkažená, ale že zdarma pořídí novou. Samozřejmě že poprvé nic nefotografovali, a tak o nic nepřijdou, i když si to oběť rozmyslí.

Flašinetáři jsou, podobně jako akrobaté, považováni spíše za umělce než za žebráky. Jeden Bozův přítel, který se jmenoval Shorty a hrál na flašinet, mi o své živnosti vyprávěl. Se svým parťákem „dělal" kavárny a hospůdky kolem White-chapelu a Commercial Road. Je chybou si myslet, že flašinetáři si vydělávají na živobytí na ulici; devět desetin výdělku dostanou v kavárnách a v hospodách -jenom v levných hospůdkách, protože do těch dobrých je nepustí. Shorty se nejdřív zastavil před hospodou a zahrál jednu písničku; potom jeho parťák, který měl dřevěnou nohu a dokázal vyvolat soucit, vešel dovnitř a obešel lokál s klo-boukem. Shorty si zakládal na tom, že když mu „káplo", zahrál ještě něco jiného, jakoby přídavek; mělo to ukazovat, že je opravdový kumštýř a nedostává peníze jenom proto, aby šel pryč. Za týden se s přítelem podělili o dvě nebo tři libry, ale protože museli zaplatit patnáct šilinků týdně za pronájem kolovrátku, měl každý z nich týdně něco kolem jedné libry. Byli na ulici od osmi hodin ráno do deseti večer, v sobotu ještě déle.


Screever může být někdy nazýván umělcem, a někdy ne. Bozo mě seznámil s jedním, který byl „opravdový" umělec - to jest, vystudoval umění v Paříži a své-ho času mu přijali obrazy i do Salonu. Jeho oborem byly kopie starých mistrů, které dělal skvěle, pokud vezmeme v úvahu, že kreslil na dlažbu. Vyprávěl mi, jak začínal jako screever.

„Zena a děti neměly co jíst. Chodil jsem domů pozdě večer a nosil spoustu kreseb, které jsem celý den nabízel překupníkům. Přemýšlel jsem, jak k čertu sehnat jeden nebo dva šilinky. A pak jsem uviděl na Strandu chlapíka, jak klečí na zemi, maluje na chodník a lidé mu házejí mince. Když jsem ho míjel, vstal a šel do hospody. ,Ksakru,' pomyslel jsem si, ,když si takhle může vydělávat on, tak já také.' V tu chvíli jsem si klekl a začal kreslit jeho křídami. Jenom nebesa vědí, jak mě to napadlo; musela se mi z hladu točit hlava. Zvláštní bylo, že jsem pastelové barvy nikdy předtím nepoužíval, musel jsem se tu techniku naučit, když jsem šel kolem. Lidé se začali zastavovat a říkali, že mé kresby nejsou špatné; dali mi dohromady devět pencí. V tu chvíli vyšel z hospody ten malíř. ,Co tu -děláš na mým fleku?' rozčílil se. Vysvětlil jsem mu, že mám hlad a musím si něco vydělat. ,Ach tak,' řekl, ,pojď si se mnou dát loka.' Dal jsem si loka a od té doby jsem screever. Vydělávám libru týdně. Z jedné libry týdně neuživíš šest dětí, ale žena si bere domů šití a naštěstí taky něco vydělá.

Na tomhle životě je nejhorší zima a druhou nejhorší věcí, se kterou se musíš vyrovnat, je, že se ti do toho lidi pletou. Zpočátku jsem občas nakreslil na chodník nějaký akt, protože mi chyběly lepší nápady. První z nich jsem nakreslil před kostelem svatého Martina v polích. Nějaký člověk v černém - myslím, že to byl starší církve nebo někdo podobný - vyběhl ven rudý vzteky.,Myslíš si, že takovou sprosťárnu můžeme nechat před posvátným chrámem Páně?' křičel. A tak jsem to musel umýt. Byla to kopie Botticelliho Venuše. Jindy jsem překreslil tentýž obraz na nábřeží. Policista, který šel kolem, se na něj podíval a pak ho bez jediného slova smazal svou velikou plochou nohou."

...Po screeverech přicházejí zpěváci žalmů a lidé, kteří prodávají zápalky nebo tkaničky do bot nebo obálky s několika zrnky levandule - eufemisticky to nazývají parfém. Všichni tito lidé jsou ve skutečnosti opravdoví žebráci, ukazují svůj bídný zevnějšek a žádný z nich si za den nevydělá v průměru víc než dva nebo tři šilinky. Důvodem, proč musí předstírat, že prodávají zápalky a podobně, místo aby rovnou žebrali, je, že to vyžaduje absurdní anglický zákon o žebrotě. Protože v zákoně stojí, že pokud přistoupíte k neznámému člověku a požádáte o dvoupenci, může na vás zavolat policistu a dostanete sedm dní za žebrotu. Ale když zamoříte vzduch odporným bručením „V tebeť, Hospodine, doufám" nebo když načmáráte křídou nějaké mazaniny na chodník nebo když se někde posta-víte s podnosem plným zápalek - zkrátka když se s něčím otravujete - , má se za to, že provozujete poctivé řemeslo a nežebráte. Prodej zápalek a pouliční zpívání jsou prostě legální zločiny. Je to však dost nevýnosné; v Londýně neexistuje


zpěvák nebo prodavač zápalek, který by měl zaručeno 50 liber za rok - hubený vý-dělek za to, že stojíte osmdesát čtyři hodin týdně někde na kraji chodníku a o záda se vám otírají auta.

Stojí za to, abych řekl něco o sociálním postavení žebráků, protože když se s nimi člověk spřátelí a pozná, že to jsou normální lidské bytosti, musí se ho nutně dotknout zvláštní postoj, který k nim společnost zaujímá. Zdá se, že lidé cítí podstatný rozdíl mezi žebráky a normálními „pracujícími" lidmi. Žebráci tvoří samostatnou kastu - jsou to vyděděnci stejně jako zločinci nebo prostitutky. Pracující lidé „pracují", žebráci „nepracují"; jsou to parazité, už ve své podstatě bezcenní. Považuje se za samozřejmé, že žebráci si na své živobytí „nevydělávají", zatímco zedník nebo literární kritik si na ně „vydělává". Jsou pouhým vředem společnosti; tolerovaným, protože žijeme v humánní době, ale ve své podstatě zavrženíhodným.

Když se na to ovšem člověk podívá blíže, zjistí, že mezi živobytím žebráků a nespočetné řady úctyhodných lidí není žádný podstatný rozdíl. Říká se, že žeb-ráci nepracují;^ ale co je to vlastně práce? Nádeník pracuje, když se rozmachuje krumpáčem. Účetní pracuje, když sčítá čísla. Žebrák pracuje, když stojí venku za každého počasí a dostává křečové žíly, chronické bronchitidy apod. Je to řemeslo jako každé jiné; ano, je zcela neužitečné, ale vždyť spousta úctyhodných povolání je také bez užitku. A jako sociální typ může být žebrák dobře přirovnán k mnoha jiným. Ve srovnání s prodavači většiny patentovaných léků je poctivý, ve srovná-ní s majiteli nedělních novin je ušlechtilý, ve srovnání s lidmi, kteří vám vnucu-jí své zboží na splátky, je laskavý - zkrátka je to parazit, to ano, ale docela neškod-ný. Jen zřídkakdy získá od společnosti víc než na holé živobytí a navíc, což by ho mělo podle našich etických ideálů ospravedlňovat, za to zas a zas platí svým utrpením. Nemyslím si, že by na žebrákovi bylo něco, co by ho řadilo do jiné třídy, než jsou normální lidé, nebo co by dávalo většině moderních lidí právo, aby jím opovrhovali.

Pak ale vzniká otázka: Proč se žebráky opovrhuje? Všeobecně se jimi totiž opovrhuje. Myslím, že je to z toho prostého důvodu, že se jim nedaří vydělat si na slušné živobytí. V praxi se nikdo nestará o to, jestli je nějaká práce užitečná nebo zbytečná, produktivní nebo parazitická; požaduje se jedině, aby byla výnos-ná. Jaký jiný význam mají všechny ty moderní řeči o energii, efektivitě, sociální pomoci a podobných věcech než „získat peníze, získat je legálně a získat jich spoustu"? Peníze se staly hlavní zkouškou počestnosti. V této zkoušce žebráci propadli, a proto se jimi opovrhuje. Kdyby si dokázali vydělat zpočátku třeba jen deset liber týdně, bylo by z toho hned úctyhodné povolání. Pokud se na to podíváme realisticky, je žebrák prostě obchodník, který si, stejně jako jiní lidé v obchodě, vydělává na živobytí způsobem, jaký se mu zrovna naskytne. Nepro-dal svoji čest o nic víc než většina moderních lidí; pouze udělal tu chybu, že si vybral řemeslo, v němž nelze zbohatnout.


...Jednou jsme se pokoušeli dostat práci jako „chodící reklamy". V pět ráno jsme šli do průchodu za nějakými kancelářemi, ale čekala tam už fronta třiceti nebo čtyřiceti lidí a po dvou hodinách nám bylo řečeno, že pro nás žádnou práci nemají. O moc jsme nepřišli, protože nosiči reklam mají nezáviděníhodnou úlohu. Dostávají asi tři šilinky denně za desetihodinovou práci - je to těžká dřina, zejména za větrného počasí, a nedá se při ní ulejvat, protože inspektoři chodí každou chvíli kontrolovat, jestli je každý na svém místě. Nosiči reklam jsou navíc najímáni na jeden den, výjimečně na tři dny, nikdy ne na celý týden, a tak musí každé ráno čekat celé hodiny, než práci dostanou. Velký počet nezaměstnaných, kteří jsou to ochotni dělat, znemožňuje jakoukoli snahu o lepší zacházení. Jiná činnost, po které všichni nosiči reklam prahnou, je rozdávání letáků; to je placeno obdobně. Když vidíte, jak někdo rozdává letáky, uděláte pro něho dobrý skutek, když si jeden vezmete; jeho povinnosti končí, když všechny letáky rozdá.

Zatím jsme stále žili na ubytovně - mizerný život bez událostí, plný tíživé nudy. Celé dlouhé dny tu nebylo nic na práci, jen sedět v podzemní kuchyni, číst včerejší noviny nebo, pokud se k němu člověk dostal, staré číslo obrázkového magazínu. Většinu času pršelo a z každého, kdo přišel, se pářilo, takže v kuchyni byl strašný smrad. Jediným vzrušením tu pro člověka byl pravidelný čaj se dvěma krajíci. Nevím, kolik lidí v Londýně takto žije - určitě jich jsou alespoň tisíce. Co se týče Paddyho, pro něho to byl ve skutečnosti nejlepší život, jaký za poslední dva roky poznal. Období, kdy se netoulal, kdy se nějak dostal k několika šilinkům, si byla podobná; samo toulání bylo o něco horší. Když člověk poslouchal jeho ufňukaný hlas - stále fňukal, pokud zrovna nejedl - , uvědomil si, jaká muka mu musí působit, že je bez práce. Lidé se mýlí, když si myslí, že se nezaměstnaný člověk souží jenom kvůli ztrátě výdělku. Právě naopak; nevzdělaný člověk, který má pracovní návyky zažrané hluboko pod kůží, potřebuje práci dokonce ještě víc než peníze. Vzdělaný člověk se dokáže vyrovnat s vynucenou nečinností, která je asi nejhorším zlem chudoby. Ale člověk jako Paddy, který si nemá čím vyplnit čas, se bez práce cítí stejně mizerně jako pes na řetězu. Z tohoto důvodu je naprostým nesmyslem předstírat, že by měl člověk litovat především ty, kteří nějak ztroskotali. Člověk, který si opravdu zaslouží lítost, je ten, který byl na dně od počátku a čelí chudobě s nepopsanou myslí bez fantazie.

...Když jsme dorazili do Lower Binfieldu, natáhli jsme se do trávy a dlouhou dobu odpočívali; majitelé domků vyšli na zápraží a sledovali nás. Přišel pastor s dcerou, chvíli na nás mlčky civěli jako na rybičky v akváriu, a pak zase odešli. ...Paddy si vyplnil čas tím, že u zadních vchodů žádal o práci. V jednom domě dostal několik beden, aby je rozštípal na dříví do krbu, a když řekl, že má venku kamaráda, mohl mě vzít s sebou dál a udělali jsme to společně. Když jsme byli hotovi, řekl pan domácí služce, aby nám donesla hrnek čaje. Pamatuji si, jak byla vyděšená, když nám ho nesla, a pak když ztratila odvahu, postavila hrnky na cestu, utekla zpátky do domu a zavřela se v kuchyni. Tak hrůzostrašně zní slovo „tulák".

2 0 8 / N E Z A M Ě S T N A N O S T

...Čekalo nás tu celkem několik desítek. Byli tu William s Fredem, stále ještě zpívali, a ten člověk, který se pral, a žebravý Bili. Pokoušel se něco vytáhnout z pekařů a měl spoustu tvrdého chleba, který si nacpal mezi kabát a své nahé tělo. Podělil se o něj a všichni jsme to ocenili. Byla mezi námi také jedna žena, první tulačka, jakou jsem kdy potkal. Byla to tlustá, ztrhaná, velice špinavá šedesátnice v dlouhé černé sukni až na zem. Tvářila se velmi povýšeně, a když si někdo sedl do její blízkosti, ohrnula nos a odsedla si dál.

„Kam máte namířeno, missis?" zavolal na ni jeden tulák. Zena jenom zvedla nos a dívala se do ztracena.

„Ale, ale, missis," řekl tulák, „usmějte se. Buďte kamarád. Tady jsme všichni na jedné lodi."

„Děkuju pěkně," řekla žena nevlídně. „Až si budu chtít něco začít s partou tuláků, dám vám vědět."

S chutí jsem sledoval, jak řekla „tuláků". Zdálo se mi, že ten okamžik ukázal celou její duši; malou ženskou dušičku s klapkami na očích, která se za celá ta léta tulačení nic nenaučila. Bezpochyby to bývala důstojná vdova, ze které se nějakou absurdní shodou okolností stala tulačka.

Spike1 se otvíral v šest. Byla sobota a my měli zůstat zavřeni uvnitř přes celý víkend, což je obvyklá praxe; nevím proč, snad jen z neurčitého pocitu, že neděle vyžaduje něco nepříjemného. Když jsme se zapisovali, uvedl jsem, že jsem „novinář". Bylo to pravdivější než „malíř", protože jsem si už párkrát vydělal trochu peněz psaním článků do novin, ale bylo hloupé, že jsem to řekl, protože jsem zákonitě musel absolvovat výslech. Jakmile jsme byli uvnitř špiku a seřadili nás k prohlídce, zavolal si mě tulácký starosta. Byl to rezervovaný čtyřicátník s vojenským vystupováním, který vůbec nevypadal na teror, jenž zde reprezen-toval, ale zato měl v sobě nevrlost vysloužilého veterána. Ostře se zeptal:

„Kdo z vás je Blank?" (Zapomněl jsem, jaké jméno jsem udal.) „Já, pane." „Tak vy jste novinář?" „Ano, pane," řekl jsem zajíkavě. Po pár otázkách by vyšlo najevo, že jsem

zalhal; to mohlo znamenat vězení. Ale trampský starosta si mě jenom změřil od hlavy k patě a řekl:

„Vy jste teda gentleman?" „Myslím, že ano." Ještě jednou se na mne dlouze podíval. „ Well, to je teda zatracená smůla, šéfe,"

řekl, „opravdu zatracená smůla." A od té chvíle mě neúměrně protěžoval a do-konce mi určitým způsobem projevoval úctu. Neprohledával mě a v umývárně mi dokonce dal čistý ručník - neslýchaný luxus. Tak mocné je slovo „,gentleman" pro ucho vysloužilého vojáka.

1 Spike je slangový výraz pro útulek pro bezdomovce.


Zhltali jsme chleba a čaj a před sedmou jsme už byli na celách. Spali jsme v celách po jednom a měli jsme postele se slamníky, takže se tu člověk teoreticky mohl dobře vyspat. Ale žádný spike není dokonalý; Lower Binfield se vyznačoval zimou. Trubky topení byly studené a dvě přikrývky, které jsme dostali, byly tenké bavlněné hadry a nebyly nám téměř k ničemu. Byl teprve podzim, ale zima už byla vlezlá. Člověk strávil dlouhých nočních dvanáct hodin převalováním ze strany na stranu, vždy na pár minut usnul a pak se zase probudil, jak se třásl zimou. Nemohli jsme kouřit, protože tabák, který se nám podařilo propašovat dovnitř, jsme měli ve svých šatech, a ty nám měli vrátit až ráno. V celé chodbě bylo slyšet vzdychání a úpění a občas i hlasité zaklení. Myslím si, že nikdo nespal víc než jednu nebo dvě hodiny.

Ráno po snídani a lékařské prohlídce nás všechny tulácký starosta nahnal do jídelny a zavřel za námi dveře. Byla to bezútěšná místnost s kamennou podlahou, se stěnami nabílenými vápnem a s lavicemi a stoly z nehoblovaných fošen, a smr-dělo to tam jako ve vězení. Zamřížovaná okna byla příliš vysoko, aby z nich bylo vidět ven, a nebyla tam žádná výzdoba kromě hodin a jednoho výtisku domovního řádu chudobince. Seděli jsme na lavicích namačkáni jeden vedle druhého a už jsme byli k smrti znuděni, i když bylo teprve osm hodin ráno. Nebylo co dělat, nebylo o čem mluvit, nebylo místo k jakémukoli pohybu. Jedinou útěchou bylo, že jsme mohli kouřit, protože kouření bylo mlčky trpěno, dokud někoho nechytili při činu. Scotty, malý zarostlý tulák z Glasgowa s přízvukem rodilého Londýňana, neměl vůbec žádný tabák, protože mu při prohlídce vypadla piksla s nedopalky z boty a byla zabavena. Nechal jsem ho, aby si ubalil cigaretu. Kouřili jsme pokradmu, a když přicházel tulácký starosta, strkali jsme cigarety do kapsy jako školáci.

Většina tuláků strávila deset nepřetržitých hodin v této pusté a bezútěšné místnosti. Bůh ví, jak se s tím vyrovnali. Já měl větší štěstí než ostatní, protože v deset hodin přišel tulácký starosta a poslal několik mužů dělat různé práce a vybral mě, abych pomáhal v kuchyni chudobince; to byla práce, po které všichni nejvíc prahli. Stejně jako čistý ručník způsobilo to kouzlo slovo „gentleman".

V kuchyni nebylo nic na práci a já se vytratil do malé kůlny, která se používala jako sklad brambor a kde se několik žebráků z chudobince skrývalo, aby se vyhnuli nedělním bohoslužbám. Byly tu pohodlné přepravky, na kterých se dalo sedět, několik starých čísel Family Heraldu, a dokonce jedna knížka o Rafflesovi z knihovny chudobince. Žebráci zajímavě vyprávěli o životě v chudobinci. Mimo jiné mi řekli, že jednou z věcí, které opravdu nemohou v chudobinci vystát, jsou uniformy - jako stigma dobročinnosti; když lidé mohou nosit své vlastní šaty, nebo dokonce své vlastní šátky nebo čepice, nevadí jim, že patří do chudobince. Obědval jsem spolu s lidmi z chudobince a bylo to jídlo, které by stačilo pro hroznýše královského - největší jídlo, jaké jsem jedl od svého prvního dne v hotelu X. Žebráci říkali, že se v neděli obvykle nacpou k prasknutí a zbytek


týdne mají hlad. Po obědě mě kuchař poslal umýt nádobí a řekl mi, že jídlo, které zbylo, mám vyhodit. To plýtvání mě udivilo a vzhledem k okolnostem i šokovalo. Nedojedené kusy masa a kýble nalámaného chleba a zeleniny se vyhazovaly mezi odpadky a pak se na to hodily vyluhované lístky čaje. Naplnil jsem docela poživatelným jídlem pět popelnic až po víko. A zatím sedělo vedle ve špiku padesát tuláků a v břiše měli tamější oběd, který se skládal z chleba se sýrem; možná že každý dostal na počest neděle dvě studené vařené brambory. Podle obyvatel chudobince se jídlo úmyslně vyhazovalo místo toho, aby ho dali tulákům.

Ve tři jsem šel zpátky do špiku. Tuláci tu seděli od osmi hodin, měli sotva místo na to, aby pohnuli rukou, a byli téměř šílení nudou. Už se ani nekouřilo, protože tulák kouří nedopalky, a když se několik hodin nedostane na chodník, tabák mu dojde. Většina mužů byla tak znuděná, že si už ani nepovídali; jenom seděli namačkáni na lavicích, civěli do prázdna a jejich zarostlé obličeje byly od velikého zívání rozpůleny. Místnost zapáchala nudou.

Paddy byl v ufňukané náladě, zadek ho bolel od tvrdé lavice, a aby mu utekl čas, povídal si s poměrně nadprůměrným tulákem. Byl to mladý tesař, měl košili s vázankou a toulal se, jak říkal, protože mu chybělo nářadí. Držel se trochu stranou od ostatních tuláků a považoval se spíše za nezávislého člověka než za potulného žebráka. Měl také literární choutky a z kapsy mu koukal výtisk Quen-tina Durwarda. Řekl mi, že nikdy nejde do špiku, pokud ho tam nezažene hlad, a že raději spí pod živými ploty nebo ve stohu. Jednou také strávil několik týdnů na jižním pobřeží; přes den žebral a v noci přespával v altánech na pláži.

Bavili jsme se o tuláckém životě. Kritizoval systém, který tuláka nutí, aby strávil čtrnáct hodin denně ve špiku a dalších deset hodin pochodováním a skrý-váním se před policií. Vyprávěl mi o svém případu - šest měsíců žil na státní útraty za to, že zatoužil po nářadí v ceně několika liber. Pěkná blbost, říkal.

Pak jsem mu řekl o plýtvání jídlem v kuchyni chudobince, a co si o tom myslím. A v tu chvíli se tón jeho hlasu okamžitě změnil. Viděl jsem, že se v něm probudil nájemce kostelních lavic, který dříme v každém anglickém dělníkovi. I když stejně jako ostatní umíral hlady, najednou viděl důvody, proč to jídlo museli vyhodit místo toho, aby ho dali tulákům. Přísně mě napomenul.

„Musí to tak dělat," řekl. „Kdyby tato místa byla příliš pohodlná, shromažďo-vala by se v nich spodina z celé země. Jenom špatné jídlo udrží všechno to bahno vně. Tihle tuláci, kteří jsou tady, jsou jenom příliš líní, aby pracovali; to je to jediné, co s nimi je. Nemá cenu dodávat jim odvahu. Je to spodina."

Uvedl jsem řadu důvodů, abych mu dokázal, že nemá pravdu, ale on nepo-slouchal. Stále opakoval:

„Tady těch tuláků ti vůbec nemusí být l í to - j e to spodina. Nemůžeš je posu-zovat podle stejných měřítek jako sebe nebo mne. Je to spodina, jenom spodina."


Zaujal mě jemný způsob, jakým se distancoval od „tady těch tuláků". Už se toulal šest měsíců, ale zdálo se, že si myslí, že v očích Hospodina tulákem není. Umím si představit, že existuje spousta tuláků, kteří děkují Bohu, že nejsou tuláky. Jsou jako turisté, kteří vyprávějí jedovaté historky o turistech.

Tři hodiny se strašně vlekly. V šest jsme dostali večeři a zjistili jsme, že vůbec není k jídlu; chléb, už ráno dost zatvrdlý (nakrájeli ho v sobotu večer), byl teď tvrdý jako lodní suchary. Naštěstí ho potřeli vypečeným tukem a my ten tuk stírali a jedli samotný; bylo to lepší než nic. Ve tři čtvrtě na sedm nás poslali spát. Přicházeli noví tuláci, a aby se tuláci z různých dnů nepomíchali (vedení špiku se bálo infekčních onemocnění), dali nové tuláky na cely a nás do společných ložnic. Naše ložnice vypadala jako stodola; bylo v ní třicet postelí namačkaných na sebe a škopek, který měl sloužit jako společný nočník. Odporně to tu smrdělo a starší muži celou noc kašlali a vstávali. Ale protože nás bylo tolik pohromadě, místnost se zahřála, a tak jsme se trochu vyspali.

Rozprchli jsme se v deset ráno po nové lékařské prohlídce; každý dostal na oběd kus chleba se sýrem. William a Fred - bohatí, protože měli šilink - narazili chleba na plot spiku\ říkali, že na protest. Byl to už druhý spike v Kentu, kde pro ně byla jejich vlastním přičiněním horká půda, a oni sami to považovali za výborný vtip. Na tuláky to byly šťastné povahy. Náš idiot (v každé skupině tuláků je nějaký idiot) řekl, že je příliš unaven na to, aby šel dál, a držel se plotu, až ho tulácký starosta musel sundat a nakopnout, aby odtáhl. Zamířili jsme s Paddym na sever do Londýna. Většina ostatních pokračovala do Ide Hillu; říkalo se, že je to nejhorší spike v Anglii.

Bylo zase příjemné podzimní počasí a na silnici byl klid; projelo jenom několik aut. Po špiku, který byl cítit směsí potu, mýdla a kanálu, nám vzduch voněl po růžích. Zdálo se, že jsme jediní dva tuláci na světě. Pak jsem za sebou uslyšel rychlé kroky a volání. Byl to Scotty, tulák z Glasgowa, který za námi s funěním utíkal. Vytáhl z kapsy rezavou plechovku. Mile se usmíval jako někdo, kdo splácí svůj dluh.

„Vem si, kámo," řekl srdečně. „Dlužím ti pár špačků. Včera si mně dal zakouřit. Tulácký starosta mi vrátil moji pikslu, dyž sme ráno odcházeli. Dobrý skutek si zaslouží oplátku - vem si."

A dal mi do ruky čtyři promočené, zkroucené, odporné nedopalky.

#

...Chtěl bych sepsat několik obecných poznámek o tulácích. Když o tom člověk začne přemýšlet, uvědomí si, že tuláci jsou podivný produkt doby a že stojí za to trochu se nad nimi zamyslet. Je zvláštní, že by určitá skupina lidí, která má několik desítek tisíc členů, měla pochodovat Anglií sem a tam jako věční židé. Ale ačkoli si ten případ zaslouží určitou pozornost, člověk se jím nemůže začít zabývat,


dokud se nezbaví určitých předsudků. Tyto předsudky vycházejí z názoru, že každý tulák je ipso facto ničema. V dětství nás učili, že tuláci jsou lumpové a v dů-sledku toho jsme si v mysli vytvořili obraz vzorového či typického tuláka -odpudivého, do určité míry nebezpečného stvoření, které by raději zemřelo, než by pracovalo nebo než by se umylo, a které má zájem jenom žebrat, chlastat a vy-krádat kurníky. Tato tulácká příšera nemá se skutečným životem společného nic víc než hrozivý Číňan z novinových seriálů, ale velice těžko se jí zbavujeme. Už samo slovo „tulák" navozuje tuto představu. A víra v ni zakrývá skutečné prob-lémy tuláctví.

Vezměme základní otázku tuláctví: Proč vůbec tuláci existují? Je to zvláštní, ale velice málo lidí ví, co člověka přiměje, aby se stal tulákem. A vzhledem k víře v tuláckou příšeru si lidé představují ty nejpodivnější příčiny. Říká se například, že se tuláci toulají, aby se vyhnuli práci, aby mohli snadněji žebrat, aby mohli vyhledávat příležitosti ke zločinu, nebo dokonce proto - to je ten nejméně pravděpodobný důvod - , že se jim tuláctví líbí. V kriminologických knihách jsem se vždy dočetl, že tuláctví je atavismus, návrat k nomádskému, kočovnému období lidského vývoje. A přitom naprosto zřejmý důvod tuláctví přímo bije do očí. Tulák samozřejmě není atavismem z nomádských dob-zrovna tak by se dalo říct, že atavismem je i obchodní cestující. Tulák se netoulá, protože se mu to líbí, ale ze stejného důvodu, z jakého v Anglii jezdí auta vlevo; protože existuje zákon, který ho k tomu nutí. Člověk bez prostředků, pokud nepobírá sociální dávky, najde jedinou pomoc v útulcích pro bezdomovce, a protože ho každý takový útulek přijme pouze na jednu noc, je automaticky udržován v pohybu. Je tulá-kem, protože vzhledem k zákonům má jinak na vybranou už jenom smrt hladem. Ale lidé byli vychováni ve víře v tuláckou příšeru, a tak si raději myslí, že pro tuláctví musí existovat nějaký víceméně darebácký důvod.

Ve skutečnosti skoro celá tulácká příšera vezme za své, když se na to podíváme blíže. Vezměme obecně přijatou představu, že tuláci jsou nebezpečná individua. I bez jakýchkoli zkušeností se dá a priori říct, že jenom velice málo tuláků je nebezpečných, protože pokud by byli nebezpeční, zacházelo by se s nimi podle toho. Útulek pro bezdomovce přijme často na jednu noc i stovku tuláků a starají se o ně nanejvýš tři vrátní. Stovku násilníků by tři neozbrojení muži nezvládli. Opravdu, když člověk vidí, jak se tuláci nechají buzerovat zaměstnanci chudo-bince, je zřejmé, že jsou to ta nejposlušnější zlomená stvoření, jaká si lze vůbec představit. Nebo vezměme představu, že všichni tuláci jsou opilci - ta představa je směšná už na první pohled. Mnoho tuláků by nepochybně pilo, kdyby měli tu možnost, ale už sama podstata věci takovou možnost vylučuje. V tuto chvíli je v Anglii pouhá pinta vybledlé vodnaté tekutiny zvané pivo za sedm pencí. Pokud by se tím chtěl člověk opít, stálo by ho to alespoň dva a půl šilinku, a člověk, který může často utratit dva a půl šilinku, není rozhodně žádný tulák. Představa, že tuláci jsou nestydatí sociální paraziti („siláci, kteří se štítí práce"), není úplně


nepodložená, ale platí jen v malém procentu případů. Záměrné cynické příživ-fiictví, o jakém se dočtete v Londonových knihách o amerických tulácích, neod-povídá anglické povaze. Angličané jsou národem, který je pronásledován svým svědomím a který má silně vyvinutý cit pro hříšnost chudoby. Člověk si nedovede představit průměrného Angličana, který by se záměrně stal příživníkem, a tato národní vlastnost se nezmění, ani když někoho vyhodí z práce. Opravdu, když si člověk uvědomí, že tulák je jenom spoluobčan, který je nezaměstnaný a kterého zákony přinutily, aby žil jako tulák a vagabund, pak tulácká příšera zmizí. Samo-zřejmě netvrdím, že většina tuláků má dokonalý charakter; pouze tvrdím, že to jsou normální lidské bytosti, a pokud jsou horší než jiní lidé, pak je to důsledek, a nikoli příčina jejich způsobu života.

Z toho plyne, že postoj „mají, co chtěli", se kterým se obvykle k tulákům přistupuje, není o nic spravedlivější, než by byl vůči mrzákům a invalidům. Když si to člověk uvědomí, začne si představovat, co by sám dělal na místě tuláka, a trochu porozumí tomu, o jaký život tu jde. Je to mimořádně jalový, palčivě nepříjemný život. Popsal jsem útulky pro bezdomovce - obvyklou náplň dne tuláka - , ale existují tři zvláštní druhy zla, u kterých se musíme zastavit. Prvním je hlad, který je téměř obecným osudem tuláků. V útulku dostávají dávky, které nejspíš ani nemají být dostatečné, a cokoli dalšího si musí získat žebrotou - tedy porušením zákonů. Výsledkem je, že téměř každý tulák má podlomené zdraví z podvýživy; abychom se o tom přesvědčili, stačí se jenom podívat na muže, kteří se řadí před kterýmkoli útulkem. Druhé největší zlo tuláckého života — na první pohled to tak nevypadá, ale opravdu patří na dobré druhé místo - je to, že nemá naprosto žádný styk s ženami. Tento bod vyžaduje, abych ho rozvedl.

Tuláci jsou odříznuti od žen v prvé řadě proto, že na jejich společenské úrovni jich žije jen velmi málo. Člověk by si představoval, že mezi lidmi, kteří zůstali bez prostředků, budou obě pohlaví zastoupena stejně jako kdekoli jinde. Ale tak tomu není; ve skutečnosti se dá říct, že pod určitou úrovní je společnost výlučně mužská. Následující údaje z nočního sčítání ze 13. února 1931, které zveřejnila Rada londýnského hrabství, ukazují poměr mužů a žen bez prostředků:

Na ulici strávilo noc: 60 mužů, 18 žen. V přístřešcích a domech, které nemají statut noclehárny: 1057 mužů, 137 žen. V kryptě kostela sv. Martina v polích: 88 mužů, 12 žen. V útulcích pro bezdomovce a v ubytovnách, které patří Radě: 674 mužů,

15 žen. Z těchto čísel je vidět, že poměr mužů a žen závislých na charitě je asi deset

ku jedné. Pravděpodobným důvodem bude, že nezaměstnanost postihuje ženy méně než muže; v krajní nouzi se každá slušná žena případně může připoutat k nějakému muži. Pro tuláka z toho plyne, že je odsouzen k trvalému celibátu. Jistě není třeba říkat, že pokud tulák nenajde ženu na své úrovni, ty o něco výše - třeba jen o trošičku výše - jsou pro něho stejně vzdálené jako měsíc. Nemá cenu,

abych pro to uváděl důvody; není ale žádných pochyb, že se ženy nikdy, nebo téměř nikdy, nesníží k mužům, kteří jsou mnohem chudší než ony samy. Tulák proto žije v celibátu od chvíle, kdy se začne toulat. Nemá naprosto žádnou naději, že bude mít manželku, milenku nebo jakoukoli jinou ženu kromě prostitutky, a i to velice zřídka, jen když si může dovolit utratit několik šilinků.

Je jasné, jaké to má důsledky: například homosexualitu a občasná znásilnění. Ale ještě horší je ponížení muže, který ví, že ho ani nepovažují za způsobilého pro manželství. Sexuální pud, aniž ho jakkoli zdůrazňuji, patří mezi základní pudy, a pokud člověk v této oblasti hladoví, může to být téměř stejně demorali-zující jako skutečný hlad. Zlo chudoby není ani tak v tom, že člověk kvůli ní trpí, jako v tom, že ho fyzicky i duševně ničí. A není pochyb, že sexuální hladovění přispívá k tomuto rozkladnému procesu. Tulák je odříznut od celého ženského pokolení, a má proto pocit, že je degradován na úroveň mrzáků a bláznů. Žádné ponížení nemůže mužům více podkopat jejich sebeúctu.

Dalším zlem tuláckého života je zvýšená nečinnost. V našich zákonech o po-tulce je to zařízeno tak, že když tulák nepochoduje, sedí někde v cele; nebo v mezidobí leží na zemi a čeká, až mu otevřou útulek. Je jasné, že je to deprimující a demoralizující způsob života, zejména pro lidi bez vzdělání.

Kromě toho bych mohl jmenovat další desítky zlých drobností; uveďme alespoň jednu z nich - nepohodlí, které je neoddělitelné od tuláckého života. Je třeba si uvědomit, že průměrný tulák nemá jiné šaty než ty, které má na sobě, nosí boty, které mají jinou velikost, a po celé dlouhé měsíce se neposadí na židli. Přitom je však důležité, že všechno to utrpení tuláků je naprosto k ničemu. Prožívají neskutečně nepříjemný život a prožívají ho naprosto bezúčelně. Ve skutečnosti by nikdo nedokázal vymyslet prázdnější a zbytečnější rutinu než po-chodování od vězení k vězení a trávení možná osmnácti hodin denně na cestě a v cele. V Anglii určitě existuje přinejmenším několik desítek tisíc tuláků. Každý den spotřebují bezpočet joulů energie, která by stačila na zorání tisíců hektarů, na vybudování kilometrů silnic, postavení desítek domů - a to na pouhé neuži-tečné chození. Každý den promarní dohromady možná až deset let zíráním do zdí svých cel. Každý z tuláků stojí společnost alespoň libru týdně a nic jí za to nevrací. Pokračuje stále dokola v nekonečně nudné hře na škatule škatule hejbejte se, která nemá žádný smysl, a nikdo se ani nedomnívá, že by nějaký smysl mít měla. Zákon to všechno udržuje v chodu a my jsme si na to už tak zvykli, že nás to ani nepřekvapuje. Je to však velmi hloupé.

Pokud připustíme, že život tuláků nemá smysl, vyvstává otázka, jestli se dá něco podniknout, aby se zlepšil. Samozřejmě by to šlo, například udělat útulky trochu obyvatelnější, a v některých případech se to i děje. Během posledního roku se některé útulky pro bezdomovce zlepšily - pokud jsou zprávy pravdivé, pak k nepoznání - a mluví se o tom, že totéž proběhne ve všech ostatních. Ale to neřeší jádro problému. Problém je, jak udělat ze znuděného živořícího tuláka


lidskou bytost, která si bude sama sebe vážit. Pouhým zvýšením komfortu toho nedocílíme. I kdyby útulky byly najednou opravdu přepychové (a to se nikdy nestane), život tuláka bude stejně promarněn. Stále to bude žebrák, který bude odříznut od manželství a rodinného života, a společnost ho bude považovat za ztroskotance. To, co je třeba udělat, je pozvednout ho z chudoby, a to je možné pouze tak, že mu najdeme práci - nikoli pouze práci pro práci, ale práci, která mu bude svým přínosem působit radost. V současné době ve většině útulků tuláci vůbec nepracují. Svého času museli za stravu lámat kámen, ale skončilo to tím, že nalámali dost kamene na léta dopředu a připravili o práci kameníky. Nyní jsou udržováni v nečinnosti, protože pro ně zdánlivě žádná práce neexistuje. Přitom se nabízí způsob, jak je nechat dělat něco užitečného: každý chudobinec by mohl provozovat malé hospodářství nebo alespoň zahrádku, kde by se pěstovala zele-nina do kuchyně, a každý schopný tulák, který se ohlásí, by tam musel jeden den pilně pracovat. Potraviny, které by se v hospodářství vyprodukovaly, by mohly být použity k nasycení tuláků; přinejhorším by to bylo lepší než ta odporná dieta o chlebu, margarínu a čaji. Útulky samozřejmě nikdy nemohou být soběstačné, ale mohou se k tomu velmi přiblížit a z dlouhodobého pohledu by se to pravdě-podobně zúročilo. Je třeba mít na paměti, že v současné době jsou tuláci pro stát do takové míry odepsaní, že to už asi ani víc není možné, protože nejen že nepracují, ale mají takovou stravu, která nutně podlamuje jejich zdraví; stát tedy ztrácí jak životy, tak peníze. Systém, který by tuláky slušně nakrmil a donutil je, aby si alespoň část své stravy sami vypěstovali, by stál alespoň za pokus.

Lze namítnout, že hospodářství, nebo dokonce zahradu nelze provozovat na základě příležitostné práce. Ale neexistuje žádný skutečný důvod, proč by tuláci měli zůstávat v každém útulku pouze na jednu noc; mohli by zůstat celý měsíc, nebo dokonce rok, kdyby tam pro ně byla nějaká práce. Neustálé přesouvání tuláků je něco naprosto umělého. V současné době tulák, kterého je třeba živit, představuje výdaje, a proto je snahou každého chudobince postrčit ho o krok dále; odtud pramení pravidlo, že může zůstat pouze na jednu noc. Jestliže se během jednoho měsíce vrátí zpět, je mu za trest na týden omezen pohyb, a protože je to úplně totéž jako být ve vězení, tulák se samozřejmě stále přesouvá. Ale kdyby pro chudobinec představoval pracovní sílu a kdyby chudobinec pro něho zname-nal vydatné jídlo, bylo by to něco úplně jiného. Chudobinec by se přeměnil na částečně soběstačnou organizaci a tuláci, kteří by se tu a tam usadili podle toho, jestli by je tam potřebovali, by přestávali být tuláky. Dělali by něco, co je poměrně užitečné, dostávali by slušné jídlo a žili by usedlým životem. Kdyby ten systém dobře pracoval, mohli by dokonce do určité míry přestat být považováni za žebráky a mohli by se oženit a zaujmout vážené místo ve společnosti.

To jsou pouze hrubé rysy této myšlenky, ke které existuje samozřejmě i řada výhrad. V každém případě je to však návrh způsobu, jak zlepšit postavení tuláků, aniž vzniknou nová břemena sociálních dávek. A opravdové řešení se musí v kaž-


dém případě ubírat tímto směrem. Protože na otázku, co dělat s muži, kteří jsou podvyživení a nečinní, se automaticky vnucuje odpověď: nechat je, aby si stravu vypěstovali sami.

George Orwell.: Na dně v Paříži a Londýně. Brno, Votobia 1996, s. 17-19, 174-180, 186-187, 199 (zkráceno), 201-207, 208-215. Vybrala a uspořádala Doc. PhDr. Božena Buchtová, CSc.

7.3 K sociologii nezaměstnanosti (Bruno Zwicker)

Sociální problematika nezaměstnanosti zů-stávala omezena převážně na svou stránku hospodářskou a sociálněpolitickou tak dlou-ho, pokud se jevila jako přechodný průvodní následek periodické poruchy v hospodář-ském systému... Ale totální řešení nezaměst-nanosti žádá si pak zároveň, aby bylo fun-dováno objektivním poznáním celé situace nezaměstnanosti, tj. v celé její společenské podmíněnosti, vztažnosti a do sažnosti...

Malým příspěvkem k orientaci po prob-lému chce být šetření, jež v rámci svých vel-mi skrovných možností konal sociologický seminář Masarykovy univerzity v Brně...

Ředitelství semináře se obrátilo - zvláště za laskavé pomoci a prostřednictví Městské-ho osvětového sboru (v rámci jeho akce kulturní pomoci nezaměstnaným), ředi-telství Červeného kříže a YWCA v Brně - k nezaměstnaným s výzvou, aby napsali o svém životě. Výzva byla upravena ve formě stručného dotazníku (o 14 bodech), jehož hlavní oddíly - kromě nutných dat základních - měly zjišťovati: povšechnou úroveň života hmotného (výživu, bydlení, šacení), příjmové zdroje a vydání (spec. hlavní položky spotřebního hospodářství a jejich omezení v důsledku nezaměst-nanosti), zadlužení, zdravotní stav, péči o dítě, celkový stav rodinného života, nejhorší následky nezaměstnanosti (subjektivně nazírané), účinky ztráty pracov-ního zařazení v dosavadním povolání, nynější způsob denního „zaměstnání", účast na životě společenském (politickém, náboženském, spolkovém, poměr k ostatní společnosti vůbec), poměr k péči o nezaměstnané, názor na dnešní tíseň a (subjektivně viděné) vyhlídky do budoucna...


Nezaměstnaní pocházeli ze 7/8 (172) z oblasti Velkého Brna, resp. obcí nejblí-že přilehlých k brněnské městské aglomeraci; jen jedna osmina (26) bydlila v několika menších průmyslových místech moravských. Z celkového počtu bylo 170 mužů, 28 žen; ženatých, resp. vdaných 150, svobodných 48. Až na tři Němce byli všichni nezaměstnaní národnosti české (soudíc podle jazyka písemného projevu).

Asi ze dvou třetin náleželi naši nezaměstnaní k dělníkům pomocným, nekva-lifikovaným a polokvalifikovaným; jenom jedna třetina připadala na dělníky kvalifikované a na příslušníky jiných povolání. Shodně s tím jeví se jejich prů-měrná životní úroveň velmi nízkou. Jestliže z úhrnu veškerých nezaměstnaných v CSR asi 35 % připadá na odborově podporované podle gentského systému a chráněné tak do jisté míry před nejhorším poklesem životní úrovně, dostávala z pozorovaných nezaměstnaných jen necelá jedna desetina (17 jedinců) podporu podle gentské soustavy, a to jen v průměrné výši 60 Kč týdně (maximum 84 Kč, minimum 30 Kč). Všichni ostatní zůstávali odkázáni na státní a městskou stravo-vací akci, jež poskytovala týdně ženatým 4 poukázky v úhrnné hodnotě 40 Kč, svobodným pak 2 v hodnotě 20 Kč. (Na venkově byl tento příděl většinou nižší, někde i pouhá polovina městského.) Vedle toho přicházely do rodin s několika dětmi menší peněžité podpory od sociální péče. Výdělek z příležitostných prací obnášel, pokud byl jejich peněžitý výsledek v několika případech přesněji při-znán, průměrně 300 až 500 Kč ročně; obnosy 800 až 1000 Kč se objevily jen výji-mečně. Příležitostné práce jsou totiž velmi krátkodobé a nepravidelné, nízko placené a některým kvalifikovanějším dělníkům aspoň na počátku jejich neza-městnanosti pro svou polo- či zcela nádenickou povahu málo přijatelné. Pravidel-něji se naskytnou jen některým dělníkům, jako krejčovským, obuvnickým, zámečnickým apod., kteří mohou po živnostensku („na černo") prováděti menší řemeslné úkony. Ale i zde se výnos pohybuje jen mezi 10-30 Kč týdně. Daleko více znamenaly organizované práce nouzové, trvaly-li aspoň poněkud delší obdo-bí; dávaly týdenní mzdu kol 100 Kč a zařazovaly přece jen na čas do pravidelné práce. Jejich výhod však se dostávalo ani ne 5 % nezaměstnaných, a to jen otcům nejpočetnějších rodin. S velkou houževnatostí snažily se pomoci příležitostnými pracemi svým rodinám ženy; posluhy, praní prádla apod. vynáší jim 50 až 120 Kč měsíčně, ale i této pracovní příležitosti, jak si opětovně stěžují, stále ubývalo. Práce ženy přispívala k snesitelnějšímu životu asi v jedné osmině rodin. V ojedi-nělých případech objevil se ještě příjem jiného původu (renta invalidní, starobní).

Tak jak nám byly tyto příjmové zdroje přiznány, nedosahovaly u celých tří čtvrtin všech nezaměstnaných ani nutného existenčního minima, byt: i velmi skoupě vyměřeného, a spotřební hospodářství na této základně nemohlo by přiměřeně ukojovat - zhola nikoliv u početnějších rodin (průměrný počet dětí v rodinách byl kol 3, v pětině případů víc než 3) - základních fyziologických potřeb lidského organismu, kdyby tu nebylo ještě bývalo některých akcí pomoc-


ných. Bylo to především stravování, jež ve formě obědů zdarma poskytoval brněnský Červený kříž, YWCA, Philantropia. Dva až tři obědy, jež takto každo-denně do rodiny - podle její početnosti - přicházely, tvořily základ hlavního jídla denního. Ostatní výživu pak doplňovaly: brambory, chléb, lůj a laciné umělé tuky, levné zeleniny; z nich připravovány polévky a jiná laciná jídla; káva většinou černá; maso a moučníky sváteční výjimkou. Přesnější obraz (co do kvanta potravy) nemohl být dotazníkovým výzkumem získán. Všichni nezaměstnaní si stěžují na nepostačující výživu, velmi mnozí (asi dvě třetiny) na podvýživu, kterou zname-nají také vždy u svých dětí (především nedostatek mléka). U dětí doplňovala ještě domácí výživu strava zdarma podávaná dětem nezaměstnaných ve školách. (Ne-byla však kupodivu ve většině případů vůbec doznána.) Vyskytlo se (zatím jen ojediněle, dvakráte) tvrzení, že rodina je nucena už sbírat různé odpadky k jídlu. Hlavní nedostatek výživy jest vedle sníženého kvanta (na které jsou stížnosti už i u chleba, „najím se jen jednou denně") hygienicky závadná jednostrannost jejího složení.

Nejtíživější hospodářské břemeno klade na všechny nezaměstnané bydlení. Dělníci těch kategorií nekvalifikovaných a polokvalifikovaných, k nimž patří shora vyznačená většina pozorovaných nezaměstnaných, bydleli i za normální hospodářské situace hodně stísněně v malých bytech (o 1 nebo 2 místnostech), převážně na dělnické periferii Velkého Brna (Židenice, Husovice). Činže (prů-měrně 70-150 Kč, v menšině případů i více) stala se položkou zcela se vymykající nad rozpočet nezaměstnaného. Vynakládá na ni svůj příležitostný výdělek, po-stupuje velmi často za tím účelem i několik stravovacích poukázek a nakonec přece jen bývá nucen (i pod nátlakem soudní exekuce) byt vyklidit. Na kolik (co do kvantitativního rozsahu) se tento sestup na ještě nižší úroveň bydlení už dostavil nebo dostavuje, vyžadovalo by samostatného výzkumu. Mohli jsme jen konstatovati tuto tendenci k postupnému sestupu u dělníků, jejichž doba neza-městnanosti přesahuje 1 rok. Šťastnější části dělníků dostane se nového přístřeší v městských nouzových barácích, kde skoro většina zůstává činži dlužna, očeká-vajíc, že ji město nakonec vůbec promine; někteří si najdou ještě lacinější a ještě nepoměrně závadnější sklepní, vlhké byty (nebo podnájem) někde v dělnickém předměstí anebo v koloniích nouzových domků (těch, kdo ještě z lepších dob vlastnili nouzový neb jiný domek, bylo mezi nezaměstnanými jen málo [ n e c e l ý c h 5%]). Ale i pak „nájemné se musí sehnat nejdřív, třeba není co jíst, aby člověka nevyhodili na dlažbu, poněvadž v takovém případě nenajde nikoho, kdo by se ho zastal", „nikdo se nezeptá, děláš, neděláš, jen zaplatit, vem, kde vem," píse nezaměstnaný zahradní dělník; anebo nezbývá než žádat městskou sociální péci, aby zachránila před nuceným vystěhováním, a čekat s úzkostí, nedojde-li m e z i t í m k nejhoršímu. „Čekáme každou chvíli soudní výpověď." Dobře jsou na tom jeste ti, kdož v tísni mohli se uchýlit k příbuzným (např. dospělý syn se nastěhoval opet


k starým rodičům, celá rodina se ubytovala u rodičů ženy apod.). Volný byt stává se vůbec výhodou velmi oceňovanou. (Ženatý elektromontér mluví o „štěstí, že je domovníkem".)

Otop si opatřují všichni nezaměstnaní hlavně svépomocí (dříví se sbírá v lese, opatřování uhlí děje se cestami zhusta už dost pochybnými). Přesto zakusili v zimě hodně chladu (stížnosti se opakují po té stránce také na městské baráky). Příděly uhlí pro nezaměstnané byly v zimě 1932 až 1933 naprosto nedostačující; dostalo se jich jen malé menšině rodin a to opět jen v malém množství.

Ošacení nezaměstnaných jest zcela závislé na tom, co jim zůstalo z lepších dob normální hospodářské situace. Nebylo toho v chudších a nyní právě nejvíc pot-řebných rodinách mnoho. Nákupy jakýchkoliv součástek šatstva nebo prádla ustaly od počátku nezaměstnanosti u všech kategorií nezaměstnaných. „Na nové není vůbec pomyšlení", „chodíme v poslední", „škoda vůbec mluvit" - to cha-rakterizuje situaci. Pomoc z příbuzenského okruhu (tj. darování odloženého šat-stva a prádla) je tu - pro svou nenákladnost - dost hojná, právě tak jako podarování dětí součástkami šatstva a obuví ve škole. Zato však pomocné akce pro dospělé, pokud byly při nich rozdávány staré obnošené kusy oděvu nevalné hodnoty, budily u nezaměstnaných jen víc roztrpčení i výsměchu („pár starých hader" apod.).

Ze širšího okruhu rodinného a příbuzenského vůbec dostávalo se rodinám nezaměstnaných nějaké podpory jen v malé menšině; pokud ano, tedy to byla podpora buď naturální povahy nebo zápůjčky (hlavně u nezaměstnaných úřední-ků). Nasvědčovalo by to tomu, že rodiny buď neměly příbuzenstva hospodářsky silnějšího (výklad pro většinu našich případů skutečnosti asi nejbližší), nebo že možná pomoc byla už dříve vyčerpána, anebo že snad tu byla příbuzenská solidarita slaběji vyvinuta či vlivem poměrů otupena.

Úspory nepřinášejí si do období nezaměstnanosti dělníci - s výjimkou nejlépe situovaných kvalifikovaných dělníků (nepřihlížíme tu ovšem k úředníkům) -buďto žádné, nebo tak malé, že v době našeho šetření byly až na dvě, tři výjimky vyčerpány i u těch, u nichž doba nezaměstnanosti nedosahovala ještě ani půl roku. Životní úroveň nekvalifikovaného dělnictva pohybovala se už v dobách zaměst-nanosti nízko nad existenčním minimem a poklesla ještě, jak výslovně uvádějí, před započetím vlastní nezaměstnanosti snižováním mezd, postupným omezová-ním pracovní doby, střídavým vysazováním z práce, o kterém jako o neblahé předzvěsti mluví velmi výrazně řada našich dokumentů. Kvalifikovanému dělní-ku kdysi vyššího životního standardu bylo vždy prožívati trpké zklamání, musil-li sáhnout na úspory, těžce a k jinému účelu ušetřené. (Kvalifikovaný kovodělník, 16 měsíců bez zaměstnání: „Dokud byla nějaká korunka uschovaná, tak to ještě jakž takž šlo, až jsem vybral vše, i dceři peníze, které jsme jí schovávali.")

Více než tři čtvrtiny nezaměstnaných mají dluhy a přiznávají je zcela bez ostychu. Dosahují různé výše, od několika set až k několika tisícům korun


(u úředníků, ale i zde vyšší úvěr získán jen u příbuzných), průměrně však zřídka přesahují obnos 1000 Kč. Úvěrové možnosti nezaměstnaného jsou velmi omezené a bývají vyčerpány brzy po ztrátě pracovního místa. Není pak ostatně málo těch, u nichž platí slovo kovodělníka 14 měsíců nezaměstnaného: „Dluhy nemám z té jednoduché příčiny, že mi žádný nic nepůjčí a nic na dluh neprodá." Hlavní položky dluhů vznikají za potraviny (pokud obchodník na úvěr dával, což je zřídka víc než 500 Kč) a pak kumulujícím se neplacením nájemného; nejvyšší položky nájemného dluží nezaměstnaní městu (srv. výše). Menší dluhy (do 1000 Kč) váznou i na některých nouzových domcích. Velmi zle jsou na tom někteří dříve dobře situovaní dělníci (tři a jeden úředník), jejichž domky, koupené kdysi za pracovní konjunktury, jsou zatíženy při dnešní situaci pro ně naprosto neumoři-telnými pohledávkami až nad 10 000 Kč. Umořování i úrokování zastavili hned na počátku nezaměstnanosti a hledí do budoucnosti s předtuchou nejhoršího, že pozbudou i úspory do domku vložené. Tragicky zní přiznání nezaměstnaného svrškařského dělníka, který pamatuje lepší časy: „Domek dojídám."

Nejkrutěj i -hmotně i psychicky-jsou postiženy mladé dělnické domácnosti, založené s touhou po hmotném i společenském vzestupu a s nadějemi do budouc-nosti. Zadluženy zčásti už od dřívějška (zakládání domácnosti!), pozbývají nuce-ným prodejem trochu toho lepšího zařízení bytového, které si ve svém „hospo-dářském optimismu" opatřovaly splátkovými nákupy, jejichž podmínek nyní v nezaměstnanosti dodržeti nemohly. („Lidé jsou tak neuznalí, že po mně žádají lístky, co dostávám na potraviny, na zaplacení splátek.") Ale i ve starších rodinách s lepší hospodářskou minulostí mohli jsme opětovně zjistiti, jak se postupně stěhuje - hlavně na zaplacení nájemného - lepší kus bytového zařízení, sváteční šat, rodinný šperk i chystaná výbava do zastavárny, aby už nebyly vyplaceny.

Zdravotní stav a morbiditu nezaměstnaných lze objektivně zjistiti jen přímým šetřením lékařským a osvětliti studiem hygienických poměrů jejich životního prostředí a životosprávy. Přesto jsou velmi příznačné stížnosti na subjektivní příznaky churavění, jež se opakují u více jak poloviny nezaměstnaných našeho výzkumu, kdežto uspokojivé zdraví výslovně konstatuje sotva jedna desetina. Nejčastěji se opakuje: podvýživa (skoro u všech; „jsme hladem pořád nemocní"), tuberkulóza (ve většině případů však tu jistě nejde o tuberkulózu, nýbrž spíše o chronické, neléčené záněty dýchacích cest), záchvaty, „závrati" (častěji u žen), poruchy zažívání (velmi pravděpodobný důsledek jednostranného stravování), chudokrevnost (u dětí), různé neuropatické stavy. Velmi živé a bolestně prožíva-né je u všech rodičů bez výjimky vědomí, jak jest hmotnou bídou ohrožen vyspívající organismus jejich dětí ve svém zdravotním stavu i vývoji. („Stále pokašlávají", „mají různé boláky", „ještě že lékař zdarma poradí, ale zase víc nic , „špatně prospívají ve škole, nemají žádnou paměť".) S tím vším pak tím trpčeji kontrastuje vědomí vlastní bezmocnosti k účinné nápravě nebo aspoň z l e p š e n i -

Lékař zjišťuje u churavé ženy továrního zámečníka (téměř tři roky n e z a m ě s t n á -


ného) pokročilou chronickou podvýživu a doporučuje dobrou stravu. A muž nemůže leč dodati: „Ano, to jsem já též věděl a cítil to na sobě, ale co dělat...?" Někteří nezaměstnaní uvedli i úbytek na tělesné váze, své vlastní nebo ženy, dětí (u mužů udán pokles až o 15 kg). Chronická churavění vykládají si pesimisticky jako předzvěst úplného zdravotního zhroucení („padneme vysílením a nemocí", „tuberkulóza"), při němž se jim nedostane ani lékařské pomoci. V době naše-ho šetření počínala se teprve organizovati akce bezplatné léčebné péče o neza-městnané.

Naznačili jsme hlavní účinky nezaměstnanosti na hmotný sloh života. I přes částečnost tohoto šetření jest odtud snad sdostatek patrno, že jsou jí zasaženy všechny složky životní úrovně, a to už i do té míry, že jsou omezovány základní potřeby lidského organismu, pokud se týče i výživy i bydlení i šacení a ochrany zdraví. Uvážíme-li všechny životní okolnosti nezaměstnaných našeho výzkumu, nejeví se nám u naprosté většiny z nich nikterak nadsazující frází, opakují-li se se stereotypní pravidelností, že se musí omezovati „ve všem, hlavně v jídle, a to ostatní jest samozřejmé", říkají-li o tom, co jen nepatrně přesahuje úroveň existenčního, ne-li fyziologického minima: „vše ostatní je pro mne nyní nedosa-žitelný přepych", či pronášejí-li dokonce nechtěně a bolestně paradoxní přiznání: „Neomezuji se v ničem, protože již nemám v čem."

Nezaměstnanost konstituuje novou hmotnou základnu, jež spolu s podstatně pozměněnou společenskou situací přetváří duševní a společenský život neza-městnaného člověka, a trvá-li déle, stupňuje své účinky tak, že navozuje i hlubší, kvalitativní proměny v jeho psychosociálním ustrojení, jednání a chování vůbec.

Její vlivy zasahují především do funkcí života rodinného. Přímá sociologická analýza změn, jichž vlivem nezaměstnanosti doznávají, musila by vycházet z po-drobnější znalosti rodinné situace v období normální zaměstnanosti a z pečlivého porovnání se změnami vlivy nezaměstnanosti v rodině navozenými. Neznáme-li, jak tomu jest při našem šetření, všech příslušných antecedencí, můžeme některé účinky nezaměstnanosti na rodinný život sledovat spíše jen nepřímo. Hmotná tíseň vnáší do rodiny ovzduší stále nejistoty a obav existenčních. (Stavební dělník, 5 měsíců bez zaměstnání, říká: „Celý život rodinný je ubohý, samé dohadování, co bude zítra...") Je-li rodina zdravě konsolidovaná, dovede někdy i z této nejis-toty ještě víc utužit své vnitřní svazky. (Kovodělník píše: „Na rodinný život u mne to nepůsobí, poněvadž mám manželku, která uzná, že nejsem vinen tímto pořád-kem v dnešní společnosti, snášíme to spolu, ve dvou se to lépe táhne.") Na druhé straně však bezvýhledně se vlekoucí neukojenost potřeb hmotných nakonec vysiluje a rozrušuje spojení rodinné. (Holič, půl roku bez zaměstnání, přiznává poruchy ve svém životě rodinném a vysvětluje: „Rodinný stav je pořád nervózní a štvaní od honby za chlebem;" šofér, 11 měsíců bez práce, stěžuje si roztrpčeně: „O nějakém rodinném štěstí není možno vůbec mluvit, mám rodinný život rozvrácený, přestože jsem abstinent a skromný v požadavcích na život.") Číselný


poměr rodin úspěšně tísni odolávajících a těch, jež nezaměstnaností utrpěly na svém vnitřním spojení, nelze z našeho materiálu bezpečněji stanovit. Jako příčina rozvodu jest nezaměstnanost uvedena jen v jednom případě („nezaměstnanost učinila z mé ženy prostitutku"). Konkrétní změny v rodinných zvyklostech líčí poněkud názorněji jen některé ženy, ne však natolik, aby o nich mohlo být zvláště pojednáno. Omezování natality, motivované hmotným nedostatkem v nezaměst-nanosti i částečně rodičovskou zodpovědností za osud dítěte, bylo přiznáno ve 3 mladších rodinách (ač dotazník této otázky vůbec nekladl). Zedník, 261etý, 2 roky nezaměstnaný, doznává: „Jsem ženat už tři roky, ale dětí nemám, protože nemám sám co jíst a žena taky nechce... Člověk musí počítat sám na sebe a ženu. A trápit děti hladem, to nechci." Charakteristická pro náladu v rodině mechanika, 1 a půl roku nezaměstnaného, před narozením třetího dítěte, jest motivace pokusu o potrat: „Protože by žena nerada zplodila skomírajícího tvora, příští nové břemeno lidské společnosti."

Pokud se týče péče o děti, naprostá většina nezaměstnaných rodičů si ve svých projevech uvědomuje, pravidelně se silným citovým zaujetím, svou rodičovskou zodpovědnost, zavazující, ale i tíživou za okolností tak nepříznivých. Že se rodiče všude ve svých potřebách omezují ve prospěch dítěte, jest skutečností u našich nezaměstnaných všeobecně zdůrazňovanou. („Prvně musíme dítěti popřát a my už se musíme spokojit s tím, co na nás zbude"; „co se může sehnat, všecko se dá dětem".) A přesto přese vše jim nezbývá než si roztrpčeně a s lítostí (matky!) stěžovat, že i tak se dětem nedostává, čeho by k svému zdravému vývoji potře-bovaly, „k čemu tak bezmocně musím přihlížet a pomoci nemohu"; „ta bída a vlhký byt účinkuje". V rodině, jež už stojí na hranicích žebroty, se bojí, že děti „budou to mít v krvi", když dospějí; jinde zase otec pronáší obavy, že „takové dítě pochytne ledaco z různých nesvárů..." Při veškeré tísni zůstává dítě v nor-málních rodinách činitelem posilujícím a dávajícím v zlém postavení životním útěchu aspoň doma v rodině. („Kdybych neměl moje dítě, tak bych už můj stav tak klidně nevydržel.")

Rodinný život doznává další změny, když matka odchází do světa výdělečné práce mimo domov, všude tam, kde tomu dosud tak nebylo. Přebírá-li pak muž na sebe některé funkce domácnostní, až potud ženě vlastní, neuchraňuje se tím přece rodinný život, zvláště péče o děti, různých větších či menších poruch. Ti z nezaměstnaných, kdož byli uvyklí na poněkud vyšší úroveň životní, dopouštějí odchod ženy-matky do profesionální práce jen z naléhavého nezbytí, byť i hmot-nou pomoc takto přinášenou velmi oceňovali.

#

Hmotná základna a hmotný sloh životní, daný nezaměstnaností, jež jsme se pokusili vystihnout v hlavních složkách v prvé části tohoto článku, jsou jednou


podstatnou součástí sociální situace nezaměstnaného člověka, která přetvářejíc jeho život duševní a společenský směřuje ve svých důsledcích k postupnému pozměňování jeho psychosociálního habitu. Stejného významu je pro jeho pro-měnu ztráta pracovní funkce ve vlastním slova smyslu. Ztráta pracovní funkce v povolání znamená nejen přerušení činnosti v dosavadním profesionálním okru-hu, nýbrž jest poruchou základní funkce sociálně-kooperaění a navozuje násled-kem toho i stav částečné sociální izolace, záležející ve vyřazení ze značné části normálních vztahů a činností společenských na straně jedné, jež však je provázeno v případě nezaměstnanosti vznikem odlišných vztahů nové závislosti na straně druhé.

Souhrnně lze z tohoto hlediska říci o nezaměstnaných, kteří byli předmětem našeho výzkumu, tolik: Nenalézají - bez výjimky - žádné náhradní funkce, která by rovnocenně nastoupila na místo funkce pracovní. To, co s jistými výhradami bylo by lze nazvat denním jejich zaměstnáním, nevyznačuje se nějakými trvalej-šími pravidelnostmi. Není tu žádného sociálně fixovaného bodu, kol něhož by se trvaleji seskupovaly jednotlivé fáze jejich denního života. Příležitostné a pomoc-né práce v rodině (mezi nimi i některé tradičně ryze „ženské"), různé pochůzky, hledání práce (zvláště čekání u staveb a podobné podnikání, kde je trochu naděje na příležitostné práce), obcházení bez velkých nadějí („aby čas ubíhal a člověk nemusil myslit na zítřek"), postávání a schůzkování známých v dělnických čtvr-tích, před administracemi novin, na nádraží apod., opatřování otopu pro domác-nost, četba novin (u politicky uvědomělých pravidelná), i knih, trochu sportu (u mladších), návštěva vzdělávacích kursů (skoro 1/10 našich nezaměstnaných) -to jsou hlavní kategorie činností, jež nezaměstnaní - v míře různě odstupňované -uvádějí. Postrádají veskrze sociální vztažnosti profesionální.

Jak působí tento nedostatek činné profesionální zařazenosti spolu s hmotnou stísněností na psychičnost nezaměstnaného? Usuzujeme-li o tom podle vlastních výroků nezaměstnaných, musíme počítat především s jednou okolností: Prostý člověk nedovede vždy pojmově zachytit a zvláště přesněji diferencovat vlastní stav duševní, tím méně, jde-li o stavy značného emotivního, citového přízvuku. Vyjadřuje se často schématy, obsahově ne dost určitými (v našem případě nejčas-těji: nervozita, trapné, k zoufání, něco mi schází apod.). Charakteristickým psy-chickým rysem, společným nejrůznějším projevům, jest v prvé řadě u nezaměst-naných proti životnímu normálu jistá duševní neustálenost a neklid: „schází soustředěnost"; „stále něco hledám"; „člověk nemá stálou myšlenku"; „něco mi schází"; „nemám nikde stání"; „člověk je jako bezhlavý"; „nemá žádný smysl"; „je těkavý". Druhým, ještě důrazněji vytýkaným stavem psychickým jest celková „skleslost", „deprese", ve které „pozbývám veškeré chuti na další život" - říká obchodní příručí, 261etý, 11 roku nezaměstnaný; „je to živoření, malátnost nejen duševní, ale i tělesná" (zedník, 371etý, 7 měsíců nezaměstnaný: „jsem slabý, malátný, jako bych se nevyspal"; příležitostný dělník, 291etý, 1 roku nezaměst-

159 / N E Z A M Ě S T N A N O S T

naný: „člověk je unaven jako po těžké práci"). Nezaměstnaní si stěžují na rychlou únavnost, která se jistě nedá vysvětliti jen nedostatkem hmotným, nýbrž jest značnou měrou korelátem ochablosti psychické (strojní zámečník, 281etý, 3 roky nezaměstnaný: „z nás zdravých, schopných zbyla ruina"; dělnice, 421etá, 2 roky nezaměstnaná: „cítím se stále slabá"). Tato ochablost nabývá však svého vlastního specifického rázu téměř stereotypně v projevech nezaměstnaných připojovanou „nervozitou", citovou předrážděností a dráždivostí, stupňující se namnoze v chro-nickou „rozčilenost" (zedník, 371etý, 7 měsíců nezaměstnaný: „já jsem nikdy nevěděl, co je to nervozita, teď se mnou není k vydržení, tak aspoň mi říká žena ..."; textilní dělník, 381etý, 9 měsíců nezaměstnaný, líčí, jak stále roste jeho nervozita, „čímž potom trpí celá rodina, aniž mi kdo ublížil"). Jako zdroj chronické podrážděnosti nezaměstnaní sami uvádějí nečinnost, „dlouhou chvíli", trvalou tíhu starostí hmotných, celou životní nejistotu. Trvá-li nezaměstnanost delší dobu, střídá se anebo se zvláštním způsobem s chronickou předrážděností spojuje lhostejnost, vyúsťující dále v apatii, otupělost a nakonec někdy zas propukající v zoufalství (pekařský dělník, 371etý, rok nezaměstnaný: „zdá se mně kolikrát, že mně nervy vypoví službu, někdy klesá rozum tak, že se stávám lhostejným k životu, a zdá se mně, když tak nečinně žiju, že nemusím žít"). Z tohoto hlediska bylo by zapotřebí provést typologické rozlišení nezaměstnaných (např. typ pře-drážděného reagování, typ apatický, rezignující apod.). Náš materiál neposkytuje dostatek dokumentace, abychom mohli tyto typy přesněji vymeziti a posouditi, nakolik jsou určovány situací nezaměstnanosti a nakolik jsou snad podmíněny 1 vnitřními dispozicemi. Časový moment (trvání nezaměstnanosti) tu bude velmi důležitý. Případů celkové apatie jest asi 1. Asi u 5 % všech případů objevují se příznaky vážnějších neurotických poruch. Podvrácení existenční základny a ztráta pracovního zařazení jako by odnímaly veškeren smysl života. Zedník, 261etý, 2 roky nezaměstnaný, vystihuje to slovy: „Tak to není vůbec život lidský, jak má být. To je tak na smrt podobné." Skladník, 381etý: „Pokládám takový život za bezcenný a žádné radosti z něho nemám."

Nezaměstnanost postihuje svými účinky, jak patrno, celou psychičnost neza-městnaného člověka, jeho intelektuálnost, citovost i oblast vůle. Ale účinky, jak jsme je shora vyznačili, nesmějí být generalizovány ani kvalitativně ani kvantita-tivně. Záleží na obranných reakcích lidského jedince, na vnitřní jeho odolnosti, na vnějších oporách, zda a jakou měrou jsou jednotlivé složky duševního života postiženy. V našem případě jsme mohli zjistit celkovou ochablost nebo aspoň silnější její příznaky u více než jednoho ze všech nezaměstnaných. Ale i u zbýva-jící části objevují se postupně symptomy, svědčící, že i sem zasahují vlivy desin-tegrující. Pěkně je tento jejich růst patrný z výpovědi úředníka, 421etého, 18 mě-síců nezaměstnaného, který prvního období své nezaměstnanosti pilně v y u ž í v a l k e studiu cizí řeči. Ale „teď, když pozoruji, ž e toho sotva budu moci p o t ř e b o v a t i , netěší mne to již a hledám raději něco jako ti ostatní, co chodí bez cíle po ulicích,


tj. flákám se a přemýšlím, jak a co kde ,vydělat'". Pozoruhodný jest i výrok několika inteligentních dělníků a zaměstnanců: „Trpím víc duševně než těles-ně." Pětkrát se objevila u nezaměstnaných více méně určitá narážka o myšlen-kách, případně i přímém úmyslu sebevražedném. Z pouhé této „slovní reakce" („že si něco udělám") nelze se však odvážit závěru o skutečné sklonnosti k se-bevražednosti. Ale svědčí s řadou jiných projevů o naprosté životní bezútěšnosti a bezradnosti jisté části (v našem případě asi 1/5) nezaměstnaných. Jejich situaci charakterizují slova: „Jsem celá blázen", „už se mi život omrzuje nadobro", „bloudím jako stín člověka" apod. Celou mnohost a rozdílnost působení neza-městnanosti vystihuje případně stolařský dělník, 281etý, 3 měsíce nezaměstnaný: „Nezaměstnanost je zrovna choroba ještě nepojmenovaná, ačkoliv jsou to choroby současně všechny pohromadě."

Z otázek o psychosociálních účincích nezaměstnanosti, jejichž praktický do-sah bývá často diskutován, je snad nejdůležitější problém pracovní vůle při nezaměstnanosti déletrvající. Po této stránce jeví se naši nezaměstnaní ve světle příznivém. Výrazné stanovisko zaujímá především skupina kvalifikovaných děl-níků a zaměstnanců. Snad s trochou idealizace (v dnešní jejich situaci velmi pochopitelné) vzpomínají na svůj radostně prožívaný poměr k práci („práce mi byla jakousi vzpruhou života"), na její hodnotu odbornou a hospodářskou. Kovo-dělník, 351etý, 16 měsíců nezaměstnaný, vypráví: „Nic mě netěší a hledím černě do budoucnosti; byl jsem zvyklý práci, nyní abych jen poslouchal, jak továrny hučí začátek a konec práce... Když by to mělo dlouho potrvat, vyjde člověk z cviku a nebude umět, jak se říká, držet pilník a kladivo." Obavy z úbytku odborné kvalifikace pracovní vyslovují kvalifikovaní dělníci velmi často. Jejich pracovní vůle je neotřesena, ač ovšem aspoň z počátku nezaměstnanosti je zaměřena k vlastní, dříve vykonávané pracovní funkci, nikoliv k práci méně kvalifikované nebo jiného oboru. (Stolařský dílovedoucí, 321etý, 10 měsíců nezaměstnaný: „Nádeničinu neumím, svoje nalézti nemohu.") Ale i u ostatních kategorií našich nezaměstnaných (aspoň u devíti desítin) je pracovní vůle v podstatě ještě úplně zachována. Motivace je však - na rozdíl od nejkvalifikovanějších - spíše hospo-dářská (práce živí) anebo zvyková („moje tělo bylo zvyklé práci a teď musí tak zahálet"), ač tím nijak nechceme vylučovat touhu po vlastním uspokojení pracov-ním. Je tu méně obav z poklesu pracovní kvalifikace, jako spíše z toho, že člověk odvyká práci. Někdy jsou tyto obavy samy o sobě už nepříznivým symptomem, říká-li např. obuvnický dělník, 351etý, 6 měsíců nezaměstnaný: „nebudem po čase práce schopní"; zato jsou méně kvalifikovaní dělníci spíše připraveni přijmouti práci nekvalifikovanou nebo i z oboru jim dosud cizího („přijal bych, ať by to bylo cokoliv"). V prvých letech hospodářské tísně bylo, jak dělníci uvádějí, profesio-nální přeskupování, pracovní mobilita dosti možná, ač už tehdy měla ráz pracov-ního sestupu (k pracím pomocným, nádenickým). Ale deprese na pracovním trhu se stále prohlubuje, hledání práce stává se v hlavních oborech výrobních zoufale


bezvýsledným; marné hledání a jeho deprimující účinky líčí dělníci velmi názor-ně: „Přijdete domů s nepořízenou, žena vás přivítá s pláčem, co už si počnem..."; „sháním práci, hlava bolí, nohy bolí a pořád nic, někdy bych plakal, někdy zuřím..." Hlášení o práci u zprostředkovatelen stává se - aspoň u některých povolání - bezvýznamnou formalitou. Trvá-li pak nezaměstnanost delší dobu, objevují se a množí příznaky ochablosti pracovní vůle. Zatím tomu tak bylo u ne-celé desítiny vyšetřovaných nezaměstnaných, ale přírůstek symptomů s prodlu-žující se nezaměstnaností je nesporný. Tovární dělník, 491etý, 3 léta nezaměst-naný, píše: „Připadá mně to asi tak, jako by se mně ani nechtělo pracovat, jak to činívali pověstní povaleči"; tovární dělník, 341etý, 15 měsíců nezaměstnaný: „Odvykám a zapomínám, že jsem kdy pracoval"; „člověk znervózní, ztratí chuť k další práci".

Na udržení pracovní vůle působí nepříznivě také okolnost, že nezaměstnaný je nucen přijímati práci, když se naskytne, za podmínek daleko nepříznivějších, nežli byl jeho dřívější normál, anebo jakých se ještě teď dostává dělníku trvale zaměstnanému. Nezaměstnaný stojí nechráněn solidaritou dřívějšího pracovního kolektivu, zaručující lepší úpravu pracovního poměru. („Vyskytnou se lidé, kteří si myslí, že nezaměstnaný člověk je povinen pracovat za nemožnou mzdu.")

Poměr nezaměstnaných ke společnosti. Ztratí-li pracující člověk, zvláště děl-ník, svou funkci pracovní, je porušena nejdůležitější vazba v jeho vztažnosti ke společnosti. Tuto poruchu pociťuje celá intelektuálně vyspělejší vrstva nezaměst-naných jako „vyřadění ze společnosti" a sociální deklasaci. Ztráta činné profesio-nální funkce, snížení životní úrovně, závislost na společnosti, jednostranně určo-vaná soustavou podpůrnou, vyplývající ze sociálně-ekonomické situace naší společnosti, aniž mají v ohromné převaze všech případů jakékoliv subjektivní podmínění, tím méně pak zapříčinění ze strany nezaměstnaného. Tuto ryze vnější determinaci své životní situace, jíž nemůže téměř nikdy čelit ani svrcho-vaným vypětím svých schopností, pociťuje nezaměstnaný jako nejtěžší sociální příkoří. (Stolařský dělník, 281etý, 3 měsíce nezaměstnaný: „Pohlížím na s e b e , jako bych byl trestán, aniž bych věděl za co.") Zdá se mu, že kromě újmy hmotné byl zneceněn i sociálně. Strojní zámečník, 311etý, 3 měsíce nezaměstnaný, to vyjad-řuje typickým způsobem za mnohé: „Člověk se cítí vyřáděn z života jako nepo-třebná součástka." Často se opakuje také výrok: „Myslím, že do společnosti v této bídě již nepatřím." V nejrůznějších situacích si nezaměstnaný uvědomuje, jak společnost přikládá jiná měřítka na hmotnou i společenskou potřebnost neza-městnaných nežli ostatních, a přece „každý máme ve XX. století právo na život důstojný člověka". Právo na práci přechází z ideologické sféry do sociální s k u t e č -

nosti a stává se požadavkem pronášeným s nejsilnějším zaujetím, protože „kazay člověk je stvořen k práci", protože „lidská společnost... jest povinna k a ž d é m u jednotlivci opatřit práci, zrovna tak jako každý jednotlivec jest povinen pro bia no celku pracovat" (úředník, 271etý, 8 měsíců nezaměstnaný). N e z a m ě s t n a n o s t


zvyšuje a zahrocuje nedůvěřivost i nepřátelské zaujetí k vrstvám lépe postaveným (kovodělník, SOletý, 14 měsíců nezaměstnaný: „Je nám všem trapno, že nás vrstvy lépe situované považují za vyžíraěe společnosti"); nezaměstnaný pozoruje a cítí třídní protivy daleko vyhrocenější, zvláště v prostředí městském a velkoměst-ském. Velmi pozoruhodné jest, že se v některých našich případech rozevírá i jistá společenská distance uvnitř téže třídy, resp. profesionální skupiny, mezi neza-městnanými a zaměstnanými. Vymoženosti společnosti, kultury jeví se nezaměst-nanému nedostupnými a ztrácí o ně všechen zájem. („Nač je nám dnešní technika a nač nám dnešní kultura, když je pro nás nedosažitelná? Pro nás zase nic.")...

Péče o nezaměstnané, tak jak byla organizována v době výzkumu, měla u na-šich nezaměstnaných ráz po výtce represivní. Poskytovala na jedné straně hodně nízko vyměřené minimum existenční, na druhé straně uváděla nezaměstnané v poměr odvislosti, jež je zbavovala hospodářské samostatnosti a negativně posti-hovala jejich sociální sebevědomí. Oběma okolnostmi je determinován poměr, jaký nezaměstnaní k pomocným akcím zaujímají, i způsob, jak je hodnotí. Bez-výhradně kladný poměr má k péči o nezaměstnané stěží jedna desítina z vyšet-řovaných nezaměstnaných. Uznávají, že se společnost stará obětavě, seč jest, a projevují vděčnost za každou, byť i malou pomoc, jež do jejich domácnosti přichází. Je mezi nimi poměrně více žen.

Daleko významnější jest skupina druhá, zahrnující do sebe necelou třetinu nezaměstnaných. Její poměr k péči o nezaměstnané bylo by lze označit jako kritický, beroucí v úvahu jak kladné, tak i záporné její stránky a následky. Přiro-zené ovšem je, že u většiny jsou více zdůrazněny jednotlivé nedostatky. Tito nezaměstnaní uznávají, že se společnost o nezaměstnané stará, že má dobrou vůli a že její úkol je velký a obtížný. Vytýkají však hned, že úroveň hmotné pomoci je příliš nízká, že nepostačuje zvláště početnějším rodinám, jež jsou už ohroženy hladem. Požadují její zvýšení, ale zároveň si téměř všichni uvědomují, že podpora není východiskem k řešení jejich situace, „je jen slabý lék na tu chorobu". „Dejte nám práci a nebudeme se musit hanbit, že jsme odkázáni na podpory." Podle některých se neměly podpory vůbec vyplácet, hned se mělo začíti s nouzovými pracemi. Další výhrady vůči péči o nezaměstnané nejsou už tak zásadní povahy. Týkají se spíše organizační stránky podpůrných akcí, případů byrokratické neši-kovnosti spíše nežli zlé vůle, jež však musí nezaměstnané silně vydražďovati („ke všemu tomu ještě úřady dbají pečlivě, abychom si mohli vždy na co stěžovat..."). ChváH-li nezaměstnaní dobrou vůli společnosti, dodávají pravidelně, že toto po-rozumění mají hlavně ti, kteří jsou nezaměstnaným blíže svým sociálním posta-vením; žádají naléhavě víc pochopení a účinnější pomoc také od „vyšších tříd".

Nejpočetnější skupina nezaměstnaných (kolem 60 %) zaujímá k péči o neza-městnané postoj veskrze negativní. Vytýkají, že výše podpory je zcela neposta-čující, je to „almužna", která „udržuje nejvýš při nuzném živoření", „na umřití mnoho a k životu málo" - jest oblíbená fráze; je to jen „injekce nemocnému, aby-


chom jemu prodloužili o nějakou dobu život. Trvalé ceny to nemá." Co společnost poskytuje, dává jen z donucení, aby dnešní řád nebyl ohrožen. Je tu i nedůvěra k samému rozdílení. Kdyby se spravedlivě podpora udělovala, snad by nebylo tolik bídy. Rozjitření těchto nezaměstnaných je ještě víc podněcováno, slyší-li o různých úsporných opatřeních v péči o nezaměstnané. Společným kladným rysem, spojujícím všechny tři skupiny, jest v podstatě dosud neoslabená vůle pracovní, neboť „prací vyplněn jest život" a „s prací přijde i to ostatní".

Bruno Zwicker: K sociologii nezaměstnanosti. Sociologická revue 4 1934, č. 4, s. 296-305; Sociologická revue 5 1935, č. 1-2, s. 35—43 (kráceno).

Documents

Buchtová,B Nezaměstnanost Psychologický, Ekonomický a Sociální Problém