Upload
others
View
3
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická Fakulta
Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie
BURAKUMIN, VYLOUČENÍ
BURAKUMIN, THE OUTCASTS
Bakalářská diplomová práce
Lucie Sehnálková
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Veselský, Ph.D.
Olomouc 2014
1
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní
veškerou literaturu a ostatní zdroje, ze kterých jsem čerpala.
…………………………………
V Olomouci dne 27. 2. 2014
2
Obsah
Úvod ............................................................................................................... 3
1. Vývoj označení burakumin ........................................................................ 6
2. Pojem kegare .............................................................................................. 9
3. Historický vývoj ....................................................................................... 11
4. Identita burakumin ................................................................................... 18
5. Diskriminace burakumin .......................................................................... 21
5.1. Vzdělání ............................................................................................. 23
5.2. Zaměstnání ......................................................................................... 26
5.3. Manželství .......................................................................................... 27
6. Burakumin komunity ................................................................................ 31
6.1. Shin-machi, 50. léta 20. století ........................................................... 32
6.2. Projekty zaměřené na přestavbu buraku ............................................ 34
6.3. Kuromatsu a Takagawa ...................................................................... 36
7. Strategie burakumin pro zapojení se do společnosti ................................ 40
8. Hnutí burakumin ....................................................................................... 45
Shrnutí .......................................................................................................... 52
Závěr ............................................................................................................. 55
Anotace ......................................................................................................... 57
Abstract ........................................................................................................ 58
Použitá literatura ........................................................................................... 59
3
Úvod
„Burakumin, zemři!“
„Lidský odpad!“
Nekonečné diskriminační graffiti a telefonáty.
Jeden člověk stojí proti jinému, říká: „Zemři!“.
Jaké hrozné věci. (...)
Maeda Katsumasa (1989)1
Snad každá země světa se potýká s určitou formou diskriminace
a snaží se ji řešit. Diskriminovány mohou být menšiny, kultury, subkultury
i jednotlivci. Přestože se Japonsko snaží prezentovat jako etnicky
homogenní země, žije zde několik menšin – Korejci, Číňané, Ainu, lidé
z Okinawy, přistěhovalci z Brazílie či Peru ad.2 Nejpočetnější skupinou
vydělenou z majoritní společnosti jsou burakumin3, kteří se však paradoxně
od zbytku japonského obyvatelstva rasově ani národnostně nijak neliší.
Burakumin (部落民 ) je pojem skládající se ze slov buraku,
znamenající vesnice, a min, lidé. Takto je označována skupina žijící v tzv.
tokushoku buraku, speciálních vesnicích nebo městských čtvrtích, které
mohou být či nemusí být na první pohled rozpoznatelné jako buraku (někdy
nazývané také jako mura4). Tato menšina, přestože složena z etnických
Japonců, čelí diskriminaci v oblasti vzdělání, zaměstnání a volbě životního
partnera, což ústí v mnohé další problémy, jakými jsou například špatná
ekonomická situace a slabší sociální vztahy mimo komunitu.
Téma burakumin představuje pro japonskou veřejnost značný
problém. Samotný pojem má v japonské společnosti negativní konotace. Na
veřejnosti je nepsaným tabu o něm diskutovat5, tím spíše někoho označit
jako burakumin, což je považováno za urážku dané osoby (viz případ
1 AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 1.
2 MORGAN, Ch. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 31.
3 pozn. autora: V této práci je pojem burakumin užíván jako neutrální pojem bez jakékoli
negativní konotace. 4 GORDON, J. From Liberation to Human Rights, s. 191.
5 Tamtéž, s. 184.
4
politiků Nonaka Harumi, Hashimoto Tōru) a otevřenou diskriminaci.6 Tato
mlčenlivost však způsobila kuriózní efekt, kdy dochází k tomu, že někteří
lidé pochybují i o samotné existenci burakumin.7
V akademických kruzích je toto téma zkoumáno nejen japonskými,
ale také západními vědci, kteří se nejčastěji zabývají původem burakumin
a jejich současnou situací. Dle J. Davise je však tématu burakumin „stále
chabě porozuměno – částečně proto, že je stále tématem, na které je
v Japonsku složité zavést řeč, a částečně protože je těžké nalézt obdobné
situace v jiných částech světa.“8
Specifičnost burakumin tkví v důvodu
jejich diskriminace, o němž bude řečeno v dalších kapitolách.
Toto téma jsem si zvolila kvůli jeho blízkosti s tématy kulturní
antropologie – sociální vyloučení, diskriminace, pojetí vlastní identity a vliv
okolí na toto pojetí aj., to vše obsahuje problematika japonských
vyloučených. Přestože mezi burakumin a jinými marginalizovanými
skupinami ve světě i v českém prostředí lze najít některé podobnosti, situace
burakumin v japonské společnosti je specifická, ať už se jedná o důvod
jejich vyloučení nebo samotný fakt, že japonská veřejnost o existenci
burakumin často odmítá mluvit. Problematikou burakumin a dalších
diskriminovaných skupin a minorit v Japonsku se zabývají nejen zahraniční
vědci, ale je také jedním z center pozornosti japonské antropologie
i organizací, které se věnují lidským právům a boji proti diskriminaci na
národní i mezinárodní úrovni.
Burakumin je v českém prostředí neznámým tématem. Zmínek
o japonských vyloučených je v česky psané literatuře velmi málo
a povědomí české veřejnosti o existenci burakumin je minimální. Celá tato
práce proto čerpá z anglicky psané literatury, především od západních
autorů, nebo anglických překladů japonské literatury. Asi nejvíce
odkazovanou knihou v literatuře na téma burakumin je studie An Inquiry
Concerning the Origin, Development, and Present Situation of the Eta in
6When Talking About Burakumin, NEVER SAY "BURAKUMIN!" [online]. [Cit. 2. 8.
2013]. Dostupné z: http://www.hikosaemon.com/2011/11/when-talking-about-burakumin-
never-say.html 7 GORDON, J.A. From Liberation to Human Right, s. 184.
8 DAVIS, J. New Writing on the Buraku Issue, s. 249.
5
Relation to the History of Social Classes in Japan (Shigeaki Ninomiya,
1933), popisující teorie vzniku a vývoje burakumin jako vyloučené skupiny,
a také rozsáhlá kniha Japan’s Invisible Race: Caste in Culture and
Personality (Wagatsuma; De Vos, 1966), která komplexně popisuje
problematiku burakumin do začátku druhé poloviny 20. století. Přestože oba
prameny již nejsou plně aktuální a životní podmínky burakumin se zásadně
změnily, stále přestavují cenné zdroje informací. Současnou situaci
burakumin popisuje mnoho článků a studií zabývajících se např. identitou,
diskriminací či komunitami vyloučených.
Tato práce se věnuje burakumin, skupině nečistých, vyloučených ze
společnosti a diskriminovaných v soukromém i veřejném životě. Cílem je
popis vzniku této skupiny, jejího vývoje, současné situace, ve které se
nachází, a způsobech jejího řešení. Téma je rozděleno do osmi kapitol: (1)
první kapitola představuje historické a moderní názvy, které sloužily
k označení burakumin, jejich vznik a užívání; (2) na ni navazuje část
pojímající o kegare, znečištění, kterým jsou burakumin podle japonské
společnosti zatíženi, čímž někteří dodnes zdůvodňují jejich vyloučení ze
společnosti; (3) následuje historický vývoj mapující několik teorií o vzniku
burakumin a jejich proměně až do současnosti; (4) další kapitola popisuje
problematiku identity burakumin, představuje teorii o typech identity na
základě jejího projevu a také to, jak burakumin se svou identitou
vyloučeného nakládají vzhledem k diskriminaci, které mohou čelit; (5)
diskriminace je pak dalším tématem, a to především vzhledem ke vzdělání,
zaměstnání a manželství, kde jsou vyloučení omezováni; (6) šestá kapitola
se věnuje životu komunit burakumin a jejich vztahy s majoritou, s čímž úzce
souvisí sebe-pojetí komunity a tendence skrývat či naopak upozorňovat na
svou identitu vyloučených; (7) k tomu se váží integrační a asimilační
strategie komunit i jednotlivců z řad burakumin a jejich způsobů, jak se
zapojit do majoritní společnosti, což je složitá a dlouhá cesta, s ne vždy
úspěšným koncem; (8) poslední kapitola se zabývá vývojem organizací
obhajujících práva burakumin a bojujících proti jejich diskriminaci, jimiž
jsou Suiheisha a Buraku Liberation League.
6
1. Vývoj označení burakumin
První problém, na který narazíte při studiu burakumin, je jeho
označení. Již od začátku se totiž setkáváte s různými názvy, jako jsou eta,
hinin či dōwa, které jsou s celou problematikou této vyloučené skupiny
pevně a nedílně spjaty. Burakumin je skupinou, která má značně dlouhou
historii, avšak její název pochází z konce 19. století a začátku 20. století,
z doby emancipace burakumin. Do té doby byli tito lidé označováni
především jako eta, „velmi špinaví/znečištění“. Tento silně negativní
význam slova vznikl s příchodem buddhismu a jeho propojení
s šintoismem9, což byl dlouhodobý proces. V dnešním Japonsku se označení
člověka za eta považuje za vulgární.
Eta označuje vyloučenou skupinu lidí10
, která (společně s hinin)
„zpravidla žila ve svých vlastních komunitách, vykonávala své vlastní
profese a podléhala svému vůdci.“11
Společným znakem, kterým byli eta
určováni, bylo jejich zaměstnání, při kterém zpracovávali kůže a maso
mrtvých zvířat, tedy především výrobci a zpracovatelé kůží a řezníci.
Samotný název eta vznikl, dle jedné z teorií, ze slova etori12
. Jako etori byli
označováni řezníci, zpracovávající maso pro jestřáby a psy císařského dvora.
Avšak šířením buddhismu (a jeho nelibost vůči zabíjení zvířat) ztratili etori
své dědičné povolání a přesunuli se na břeh řeky Katsuri, kde sídlili pastýři
dobytka a odstraňovači mrtvých těl. Soustředěním etori do této lokality tak
začaly vznikat první osady vyloučených eta.13
Dalším pojmem, na který v literatuře můžeme narazit je hinin, „ne-
lidé“. S eta byli po určitou dobu svázáni a sdíleli s nimi stejný, velmi nízký
sociální status. Kromě zpracovávání masa a kůží (což se později stalo
typickým zaměstnáním skupiny eta) se živili jako baviči, věštci či hrobníci,
udržovali hroby nebo se věnovali prostituci.14
Později v 17. století, kdy
došlo k odlišení eta a hinin dle profese, kterou vykonávali, se hinin živili
9 SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 78-79.
10 pozn. autora: Někdy jsou označováni také jako kasta či minorita.
11 NEARY, I. Burakumin at the End of History, s. 269.
12 SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin, s. 86.
13 Tamtéž, s. 73.
14 Tamtéž, s. 85-86.
7
především jako pouliční baviči, kati či žebráci. Je zvláštní, že přestože byli
hinin považováni za ne-lidské, podle sociálního systému období Tokugawa
(17-19. století) zastávali vyšší společenskou pozici než eta. 15
V raném období Chusei (přelom 12-13. století), kdy eta a hinin
nebyli jasně diferencováni, se eta usidlovali na okrajích hlavních vesnic,
blízko polí, lesů nebo opuštěných břehů řek, kde byla málo úrodná půda
nebo místo špatně kryté před vlivy počasí. Výzkumy v japonských
provinciích naznačují, že eta byli zváni na okraje měst, aby je zbavovali
odpadků či chránili respektované osoby. Jako motivace k jejich usidlování
sloužila také některá privilegia, jako například neplacení daní. 16
S pojmem dōwa se setkáváme především v japonském prostředí. Je
to moderní, v Japonsku politicky korektní termín.17
Když zkoumáme situaci
dnešních burakumin, pak mluvíme o Dōwa mondai (o problematice dōwa),
Dōwa chiku (o dōwa čtvrti) a Dōwa chiku jinko (o obyvatelích dōwa
čtvrtě).18
Vznikl ve 20. století skrze rozsáhlý projekt na pomoc burakumin
ke zlepšení vzdělání a životní úrovně komunit vyloučených, o který žádali
burakumin aktivisté.19
Překlad termínu dōwa je různý: J. Gordon jej
překládá jako „’integrační‘, avšak po 2. světové válce se stal známý jako
‘liberační‘ [ve významu „liberační vzdělávání“ – Dōwa kyōiku].“20
Kromě
zlepšení situace burakumin, která byla do té doby spíše ignorována, dosáhli
aktivisté od 60. let také toho, že přiměli japonskou vládu k uznání
„existence diskriminace“21
jako problému a snaze o jeho řešení.
Přestože burakumin se jako označení zde probírané menšiny používá
především v západní literatuře, v dnešním Japonsku se, mimo své značně
negativní konotace, stává nepřesným pojmem. Vesnice či čtvrtě, které se
v minulosti označovaly jako patřící lidem buraku, nejsou obývány pouze
burakumin. Staly se místem pro lidi ve špatné ekonomické situaci, což má
15
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin, s. 96-97. 16
Tamtéž, s. 88-89. 17
When Talking About Burakumin, NEVER SAY "BURAKUMIN!"
<http://www.hikosaemon.com/2011/11/when-talking-about-burakumin-never-say.html>
[2.8.2013] 18
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 92. 19
GORDON, J.A. From Liberation to Human Rights, s. 187. 20
Tamtéž, s. 187. 21
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 102.
8
však za následek, že i oni sami jsou labelováni jako burakumin. 22
Další
nepřesností je to, že burakumin nežijí pouze v buraku. Mnozí z nich,
především ti, kteří chtějí šanci na lepší budoucnost, opouštějí komunitu,
a odchází do měst, aby našli lepší zaměstnání či partnera mimo buraku.
Často tak činí ve snaze smazat stopy za svou minulostí a původem, nebýt
označeni jako burakumin či eta. Jejich snaha je však mařena kvůli koseki -
rodinným registrům - podle kterých lze zjistit původ daného člověka a tím
i jeho možné spojení s burakumin, anebo skrze příjmení či adresu, které
mnohokrát samy odhalí vazby s vyloučenými.23
Kromě historických a moderních názvů, které se užívají ve vztahu
k burakumin, uvádí Shikeaki Ninomiya výčet pejorativních výrazů, které se
užívaly v první polovině 20. století k označení eta a dodnes se s nimi mohou
burakumin setkat. Výrazy mohou odkazovat na tradiční práce burakumin
spojované s nečistotou: kawata/kabō (člověk pracující s kůží), yamaban
(strážník kopců) nebo banta (vězeňský strážný). Další názvy, jimiž jsou
čísla, byla často vyjadřována znaky: kokonotsu (9), tōnai (méně než deset),
yattsu (8) nebo yottsu/shi (4), které označovaly nedokonalost burakumin
v prvních dvou případech (v porovnání s číslem deset, které je chápáno jako
dokonalé číslo) nebo jejich nečistotu a přirovnání ke zvířatům (číslo 4 jako
čtyři nohy zvířat). Emancipace r. 1871 dala vzniknout novým, ne tak
hanlivým výrazům, ale přesto přímo ukazujícím na burakumin: oficiálním
označením vyloučených se stalo shin heimin (noví obyčejní lidé), tokushoku
buraku (speciální vesnice) označovala komunitu burakumin spolu s dalšími
méně vhodnými názvy jako „méně vyspělá“ (kōshin), „přeplněná“ (misshū)
nebo „chudá“ (saimin) buraku.24
22
MORGAN, Ch. V. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 35. 23
Tamtéž, s. 35. 24
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 123-124.
9
2. Pojem kegare
Přestože existuje několik teorií o vzniku burakumin jako vyloučené
skupiny, většina autorů se shoduje s názorem, že pevně souvisí
s náboženskými představami japonské společnosti, především s ideou
nečistoty. Ta je charakterizována pojmem kegare (穢れ ) – znečištění,
znesvěcení, pošpinění. Tento koncept pochází zřejmě již z předhistorické
doby a zmíněn byl také v čínských i japonských spisech (Kojiki z roku 712).
Kegare je spojeno nejen s duševním znečištěním25
, ale může být chápáno
také jako fyzická nečistota, která se může přenášet dotykem, ale i blízkostí
se znečištěným jedincem či objektem.26
Za nečisté byla považována také
menstruace, porod, smrt či nemoc.27
Kegare lze také volněji přeložit jako
„to, co ruší život a vede ke smrti a zkáze“ jako protiklad k hare, čistotě,
„tomu, co pozvedá život a je kreativní.“28
Příchodem buddhismu a s jeho rostoucím vlivem došlo
k postupnému prolnutí šintoistických představ o nečistotě a buddhistické
představě, podle které zabíjení zvířat a požívání masa vyvolává „nelibost
bohů“29
. Tím se koncept nečistoty rozšířil také na jedince, jejichž práce
vyžadovala kontakt s mrtvými těly, čímž začali být společností také chápáni
sami jako nečistí. Tak vznikli eta (extrémní špína) a hinin (ne-lidé), kteří se
s postupem času stali „odborníky v nečistotě“.30
To vedlo k jejich sociální
i geografické vyloučenosti a pádu společenského postavení na úplné dno,
protože společnost je fyzicky odsunula na okraj měst a vesnic.
Vyloučení se, podle víry japonské společnosti, pohybovali na pokraji,
ať už mezi živými a mrtvými (případ koželuhů a řezníků), nebo vnitřním
světem vesnice a vnějším, neznámým světem za jejími hranicemi, po kterém
kráčeli například potulní umělci. Ti, kdo nebyli obyvateli vesnice, ale
cestovali zemí, aby předváděli svá umění, byli považováni za prostředníky
mezi živými a zemřelými, a protože vnější svět byl považován za
25
LEVINE, L. The Kegare Concept, s. 227. 26
ABE, Ch. Impurity And Death: A Japanese Perspective, s. 4. 27
LEVINE, L. The Kegare Concept, s. 227. 28
ROTH, J. H. Political and Cultural Perspectives on „Insider“ Minorities, s. 75. 29
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 78. 30
MUCKS, N. Shadows of Modernity, s. 36.
10
nebezpečný a znečištěný, lidé, jež jím procházeli a nikdy se nikde neusadili,
byli taktéž nakaženi nečistotou. Tento koncept okraje mezi dvěma světy má
také další rozměr; eta nejenže pohřbívali mrtvé, ale také přiváděli na svět
děti, nečistili pouze latríny, ale očišťovali pozemky chrámů.31
Také
Shigeaki zmiňuje, že někteří eta byli kopáči studní nebo děr, do kterých se
umisťovali sloupy brány do šintoistických svatyní (torii), což jsou aktivity,
které měly značnou důležitost.32
Eta měli díky svému postavení jedinečnou
schopnost přetvářet mrtvý, nečistý materiál (např. kůže zvířat) na objekty
mající kulturní hodnotu (taiko buben) či využití v každodenním životě.33
To však nesnížilo strach společnosti ze znečištění. Některé aktivity
eta a hinin, například představení umělců se zvířaty nebo s loutkami, mohly
v lidech vyvolávat bázeň či pocit tajemna, práce řezníků nebo hrobníků zase
znechucení a obavy z pošpinění při styku s těmito osobami. Proto se kontakt
s vyloučenými co nejvíce omezoval ze strachu, aby nepřinesl zkázu celé své
komunitě.34
Bylo jim mimo jiné zakázáno účastnit se náboženských rituálů
v chrámech a v době Edo jim nebylo dovoleno ani překročit práh cizího
domu.35
Představy o nečistotě jedinců (nejen burakumin), kteří přichází do
kontaktu s krví, mrtvými těly zvířat či lidí, v Japonsku stále do určité míry
převládá.36
Důkazem je především názor majoritní společnosti na
burakumin a stále přežívající přesvědčení některých jedinců o jejich
nečistotě kvůli tradičním povoláním, které vykonávali. Přestože vyloučenost
burakumin je dnes především geografická a sociální, je nepravděpodobné že
by hluboce zakořeněné náboženské představy o kegare neměly na jejich
diskriminaci žádný vliv.
31
ROTH, J. H. Political and Cultural Perspectives on „Insider“ Minorities, s. 75. 32
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 88. 33
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 116. 34
KASAHARA, T. Shin Buddhism and the Buraku-min, s. 1. 35
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 79. 36
ABE, Ch. Impurity And Death: A Japanese Perspective, s. 5.
11
3. Historický vývoj
Historie společensky vyloučených skupin sahá až do starých dějin
Japonska. O původu burakumin a jejich historii se vedou debaty již od
začátku 20. století. Někteří z vědců se přiklání k názoru. že burakumin jako
vyloučená skupina vznikli v době 13-14. století (Neary, De Vos)37
, jiní
naopak tvrdí, že až v období Tokugawa (17. století)38
, kdy byli jasně
definováni eta a hinin jako společenská třída. Předtím, než se začneme
zabývat historií vyloučených, je třeba zmínit, že v každé době obsahovala
japonská společnost mnoho skupin vyloučených, kteří neformovali
jednolitou komunitu. To, co je dnes nazýváno burakumin, a často chápáno
jako pevně daná vyloučená skupina, jejíž podoba se víceméně nezměnila, je
spíše skupinou spojující několik rozmanitých, společensky odlišných
seskupení obyvatel.39
Proto níže zmíněná historie je spíše popisem
společnosti a vyloučených skupin různých období Japonska než líčením
kontinuálního vývoje burakumin.
Historie burakumin je jedním z témat, kterému se věnuje mnoho
vědců od 20. století. Jejich záměrem je hledání původu burakumin, doby
jejich vzniku jako vyloučené skupiny či zmapování jejich situace
a porovnání s dneškem. K vlastní historii má vztah také mnoho burakumin,
protože tvoří část jejich identity – odkazují se ke svým předkům, popř.
vyloučené skupině jako takové, k jejich zkušenostem s diskriminací a boji
proti ní a mohou se jí inspirovat k vlastní pro- burakumin aktivitě.
V době starověkého Japonska (5. st př. K. – 645 n. l.) byla
společnost rozdělena do 4 tříd – aristokracie, aristokracie bez čestného titulu,
zemědělci a řemeslníci, otroci. Třetí třída, která se nazývala bemin, byla
organizována do tří skupin, z nichž poslední byla určena prací, kterou její
členové vykonávali – skupina výrobců mečů, šípů, sake ad. Přestože bemin
byli v podstatě otroci a někteří z nich zastávali podřadné práce, oproti
třídním otrokům (yatsuko), vlastnili nezávislé domácnosti. Řemeslníci
37
MORGAN, Ch. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 33. 38
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 101. 39
AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 22.
12
(zakko) patřící do bemin jsou dle N. Shigeaki zjevně základem, ze kterého
vzešli eta.40
V období Chuko, v rozmezí 7-12. století, došlo k reformě Taikwa,
která prakticky rozdělila obyvatele Japonska na dvě skupiny – ryōmin
a senmin (překládáno jako občané a otroci/vyloučení). Do třídy ryōmin se
řadila aristokracie a farmáři obdělávající přidělená pole od vlády. Skupina
senmin se dělila na skupiny rolníků (tomobe) a řemeslníků (zakko), kteří
pocházeli z dřívější třídy bemin, a otroků. Zabývali se především různými
řemesly a průmyslem (výroba zbraní, šperků ad.) nebo péčí o psy, koně
a jestřáby. Obě skupiny měly povinnost dvoru předkládat své výrobky
namísto daní nebo po určitou dobu v roce pro určité vládní oddělení vyrábět
své zboží.41
Senmin, otroci, byli podobně jako yatsuko v předešlém období,
soukromě nebo veřejně vlastnění otroci. Přestože ve starověku nebylo
možné uzavřít sňatek mezi občanem a otrokem, v období Heian (8-12.
století) byl tento zákon zrušen a děti vzešlé z těchto spojení se staly
občany.42
V této době dochází k tlaku na vyloučené skupiny a otroky,
jejichž práce je spojena se smrtí a zvířecími produkty, k přesunu na okraj
společnosti.43
Shigeaki tvrdí, že eta vznikli po reformě Taikwa ze zakko,
řemeslníků. Argumentuje faktem, že zakko společně s tomobe, byli třídou,
na kterou bylo obecně pohlíženo jako podřadnou, zřejmě kvůli svým,
v Japonsku zdomácnělým, korejským předkům.44
Amos, přestože třídu
bemin i pozdější senmin označuje za vyloučené skupiny, se zdá nakloněn
názoru, že kořeny burakumin leží mezi vyloučenými skupinami, které se
objevují až ve středověké době.45
Období Chusei (12-16. století) je doba vojenské vlády šogunátu
a nepokojů v zemi. Administrativní moc se přesunula z dvora do rukou
vojenských vůdců a dvorská aristokracie tím ztratila prakticky veškerou
40
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 62. 41
Tamtéž, s. 66-69. 42
AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 35-36. 43
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 18. 44
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 69. 45
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 37.
13
moc. V druhé polovině 15. století díky občanské válce došlo ke
společenskému vzestupu třídy heimin (prostého obyvatelstva). Přibližně
o sto let později pak znovu došlo k vypuknutí bojů, které byly ukončeny až
počátkem éry Tokugawa.
Amos o období Chusei píše: „(...) doba středověku se pro mnohé
vědce stala obdobím, které bylo svědkem vzniku japonských vyloučených
skrze myšlenky ‘nedotknutelnosti‘ (fukashoku).“46
Společnost byla v této
době rozdělena na šlechtu, válečníky, rolníky a otroky, z nichž se poslední
společenská třída dělila na kenin-nuhi a (již známé) tomobe-zakko. Většina
kenin-nuhi se stala součástí prostého obyvatelstva a získala tak lepší
společenské postavení. Na druhou stranu však tomobe-zakko, skupina
rolníků a řemeslníků, získala extrémně nízký společenský status. Shigeaki
uvádí dva faktory: tomobe-zakko jsou potomci cizí rasy, a proto pro sňatky
s heimin nežádoucí, a kvůli rychlému šíření buddhistických idejí již
z předešlé doby, které vedly k negativnímu pohledu na hlavní živnost
tomobe-zakko, jíž byla porážka zvířat a výroba kůží. Tak se třída senmin
stává známou pod obecným názvem eta-hinin.47
Kromě eta a hinin patřili do
skupiny vyloučených také lidé žijící na březích řek (tzv. kawaramono), lidé
usvědčení ze zločinu, žebráci a jedinci nakažení leprou.48
Jedním z důsledků stigmatu, které nesla práce v kožedělné výrobě,
bylo pro eta vytvoření monopolu v této výrobní oblasti. Ten byl postupem
času posilován dědičností rodinného povolání i sociálního statusu, který byl
pro eta, narozdíl od hinin, nezměnitelný. Díky době nepokojů a občanských
válek, kterým se toto období vyznačovalo, měli eta „největší štěstí ze všech
vyloučených tříd patřící do kasty eta-hinin. Měli speciální dovednosti
a výrobní monopol, vlastnili nemovitosti a měli stabilní komunitní život;
třebaže právě tato stabilita zajistila jejich kontinuitu jako vyloučené
populace.“49
Díky svým schopnostem byli v této době zváni feudálními
lordy k usídlení blízko hradů či na okraji velkých měst, kde vyráběli části
brnění a jiné kožené zboží. Získáním výrobního monopolu v této době 46
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 37. 47
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 84-85. 48
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 38-39. 49
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 20-21.
14
rychle narostl počet koželuhů a výrobců koženého zboží, kteří se
v následující době Tokugawa stali skupinou konstitující eta. Zpracování
kůží se s těmito lidmi následně pevně propojilo.50
Je však třeba poznamenat,
že i přes úzký vztah eta s tímto povoláním, většina vyloučených skupin,
včetně eta, kteří byli usazeni na obdělávatelné půdě, nikdy trvale neupustili
od zemědělství.51
V 17. století přichází období Tokugawa, doba míru, kdy vládne
šogunát a upevňuje se společenský systém, skládající se ze čtyř tříd. Eta
a hinin, již jasně oddělené skupiny dle povolání, formují pátou třídu,
a zatímco někteří hinin mají privilegium stát se občany společnosti, status
eta padá až na samé společenské dno. S příchodem míru totiž speciální
schopnosti eta ztrácejí na své důležitosti a tím upadá jejich ekonomická
situace i společenský status. Tomu napomohlo také posílení představ
o nečistém charakteru této vyloučené kasty a jejich nedotknutelnosti. Ne
však každý eta byl chudý; vůdci eta různých provincií, tvz. Danzaemon, a
další lokální předáci komunit eta byli bohatí, alespoň na začátku nového
období.52
Také vláda značně napomohla postavení eta, když „upevnila
a legitimizovala jejich marginalizovaný status a vyloučenost lokalit.“53
Osmnácté století a první polovina devatenáctého století byly vrcholem
špatné situace vyloučených eta. Od roku 1710 vyšlo v platnost několik
ediktů, které postupně omezovaly práva a každodenní život eta; eta mohl
uzavřít sňatek pouze s jiným eta, nemohl bydlet mimo vesnici určenou
výhradně eta, bylo jim zakázáno sloužit obyčejným lidem jako sluhové či
služky. Jejich oblečení a účes se odlišovaly od jiných, bylo jim zakázáno
sedět, jíst či kouřit ve společnosti obyčejných lidí a nesměli překročit práh
jejich domu. Obvykle nebyli zahrnováni do sčítání lidu.54
50
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 90. 51
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 22. 52
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 103. 53
GORDON, J. A. From Liberation to Human Rights, s. 185. 54
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 97-98.
15
Také cena jejich života byla nižší; „život jednoho eta byl hoden
pouhé sedminy života obyčejného člověka.“55
To vše odsunulo eta ještě dál
na úplný okraj, kde byli nejrůznějšími prostředky drženi mimo společnost.
Bylo to především ze strachu majority o šíření jejich nečistoty, která vedla
k omezení svobody vyloučených a vzala jim tak část jejich lidskosti (o čemž
vypovídá také užívání numerativů pro počítání zvířat, které byly aplikovány
také na eta56
, či diskriminační výraz označující eta jako čtyřnohé zvíře57
).
Rok 1868 byl koncem období Tokugawa a počátkem změn
v japonské společnosti. Vzestup buržoazie a častá povstání rolníků
způsobily společenský neklid, který vyústil v reformu společenského
systému, tzv. reformu Meiji, dle níž je pojmenováno období od roku 1868
do 1912. Zrušením stávající čtyř-třídní společnosti se obyvatelstvo rozdělilo
na skupinu dvorské nobility a masu obyčejných lidí, tzv. heimin. Zůstal zde
však problém vyloučených, kteří se snažili peticemi zasadit o svou
emancipaci. Jedním ze zajímavých argumentů ve prospěch emancipace eta
bylo poukázání na rozpor, že maso-konzumující cizinci, přijíždějící do
Japonska, nečelí žádným společenským problémům oproti eta, staletí
bojujících se svých stigmatem.58
Téma eta-hinin přišlo na řadu o rok později
na setkání vlády, kde padlo několik návrhů na jeho řešení. Konečným
výsledkem byl Emancipační edikt (Eta Kaihō Rei), vydaný roku 1871,
prohlašující: „Názvy Eta a Hinin nechť jsou zrušeny; a od nynějška ať je
s lidmi patřícími do těchto tříd jednáno stejným způsobem v zaměstnání
a sociálním postavení jako s prostými občany (heimin).“59
Eta, nyní označováni jako shinheimin, noví prostí občané, dosáhli
své emancipace. Avšak jejich naděje do ní vkládané nebyly naplněny.
Ztrátou titulu byla eta odebrána také všechna privilegia získaná z předešlé
doby; neplacení daní, povinná vojenská služba a ztráta monopolu ve
zpracování masa a kůží60
byly jedním z mnoha negativních důsledků, které
55
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 43. 56
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 98. 57
Tamtéž, s. 123. 58
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 48. 59
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 109. 60
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 34-35.
16
Emancipační edikt přinesl. Ani sociální situace eta se nijak nezlepšila;
pokračující diskriminace se ještě více vyhrotila strachem a nespokojeností
obyvatel se změnou systému, která byla vybíjena často na vyloučených
skupinách (hony na eta, tažení za účelem vyhlazení eta) nebo vypalováním
úředních budov.61
Koncem 19. století se lidé již běžně nazývaní burakumin začínají
organizovat a politickou aktivitou bojovat proti diskriminaci na trhu práce,
ve vzdělání, manželství a dalších oblastech vyžadující kontakt s majoritou.62
Do roku 1920 šlo především o hnutí a asociace snažící se vlastní silou
„překonat chladnou a krutou diskriminaci a špatné zacházení s burakumin“63
skrze výuku chování a etikety, finanční podporou a vzděláváním s cílem
dosáhnout nezávislosti, soběstačnosti a přijetí ze strany majority. Přestože
diskriminace majoritou nezeslábla, tato hnutí byla prvním krokem
k založení pozdějšího hnutí za osvobození burakumin nazývané Suiheisha,
kterému bude věnována jedna z budoucích kapitol. Ve zkratce lze říci, že
Suiheisha64
bylo revoluční politické hnutí založené roku 1922, inspirované
mnoha různými směry (křesťanský socialismus, buddhismus, marxismus
ad.), snažící se o vymýcení diskriminace. Od předešlých hnutí se lišilo
přesvědčením, že chyba leží na straně majority, která burakumin udělala
nevzdělanými, chudými a špinavými, a a snahou bojovat proti bezpráví
a předsudkům formou kritiky většinové společnosti.65
Přestože však
Suiheisha spojila burakumin (a nejen je) a dala jim sílu a hlas, postupná
radikalizace a časté konflikty s majoritou způsobily její negativní pověst
v japonské společnosti. Ve své době však byla hnutím „reprezentující
sklíčenou minoritu, (...) [které] rozpoznalo svou spřízněnost (...)
s utiskovanými minoritami po celém světě.“66
S příchodem druhé světové války byly všechny snahy burakumin
odsunuty stranou až do jejího konce. S příchodem 50. let však vyšly na
61
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 35-36. 62
NEARY, I. Burakumin at the End of History, s. 270. 63
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 38. 64
pozn. autora: Název je překládán jako „Hnutí vodní hladiny“, naznačující hlavní cíl –
rovnost obyvatel. 65
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 61-62. 66
Tamtéž, s. 63.
17
světlo kritické životní podmínky, ve kterých burakumin stěží přežívali;
vážné zdravotní problémy způsobené nehygienickým prostředím, žádná
tekoucí voda špatný a systém odpadních vod.67
Tyto a další problémy, na
které upozorňovala nová sociální hnutí podporující burakumin (např.
Buraku Liberation League), vedly vládu k založení koncilu, tzv. Poradního
koncilu pro asimilaci buraku68
, jenž vytvořil program podporující vzdělání
burakumin a zlepšení životních podmínek jejich komunit v celém Japonsku,
známý jako SML (Zákon speciálních opatření pro projekt Dōwa, r. 1969).
Tento projekt během 40 let velmi zlepšil sociální situaci burakumin i oblastí,
ve kterých žijí, přestože ve vzdělání burakumin je stále o několik procent
nižší oproti národnímu průměru a diskriminace v mnoha oblastech
neustává.69
Bohužel po roce 2002 nebyl obnoven, a proto dnes jsou hlavní
podporou různé organizace a hnutí zasazující se o práva burakumin.
67
MORGAN, Ch. V. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 34. 68
Dōwa Taisaku Shingikai (Deliberative Council for Buraku Assimilation) 69
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality..., s. 102-103.
18
4. Identita burakumin
V průběhu 19. a 20. století se zrodilo několik teorií o tom, kdo jsou
burakumin, jak a kdy tato vyloučená skupina vznikla a čím se liší od
majority. Některé z nich byly již naznačeny v předešlých kapitolách. Zřejmě
nejdůležitějším momentem v otázce burakumin však bylo vydání oficiální
vládní oznámení potvrzující fakt, že burakumin se nijak rasově neliší od
majoritních Japonců, a že čelí diskriminaci v soukromém i veřejném
prostoru. Toto prohlášení je zásadním především proto, že do té doby byla
většina japonské společnosti přesvědčena o etnické či rasové rozdílnosti
burakumin. Prokázáním, že burakumin se biologicky neliší od majoritní
společnosti, částečně zbavila vyloučené jejich podřadnosti. Vytvářením
skupin bojujících za práva burakumin měli vyloučení možnost také veřejně
upozornit na svůj problém a v případě hnutí Suiheisha prohlásit se
burakumin s hrdostí na svou identitu.
Přestože mnozí Japonci mohou označit různé jedince za burakumin,
ať už dle toho, že žijí v buraku, mají profesi obecně rozeznávanou jako
patřící burakumin nebo se jedinci k identitě burakumin sámi hlásí, velmi
často není pro samotné burakumin jednoduché jednoznačně určit svou
identitu nebo se k ní veřejně hlásit. „Vzhledem k tomu, že identity jsou
fluidní,“ píše Ch. Bondy „(...) způsob, jakým se jednotlivec zabývá touto
minoritní identitou, se může posunout od otevřeného projevu této identity
k jejímu selektivnímu pomíjení v pokusu skrýt svou stigmatizovanou
identitu v určitých společenských situacích.“70
Aby se vyhnuli diskriminaci,
někteří burakumin tají svou identitu před společností nebo se mohou
vyhýbat určitým tématům, protože „možnost být náhle označen jako
burakumin se může odehrát v jakémkoli sociálním prostředí a v jakékoli
chvíli.“71
Vědci, studující identitu burakumin, se zajímají především o sebe-
identifikaci burakumin a jak, kdy a za jakých podmínek svou identitu
projevují či skrývají.
70
BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, s. 1. 71
Tamtéž, s. 2.
19
Matsushita Kazuyo v rámci výzkumného projektu vedla rozhovory
s 18 mladými lidmi ve věku 15-25 let. Respondenty byli studenty střední,
vysoké nebo odborné školy, pracující a student čekající na přijetí na
univerzitu. Hlavním tématem byly „zkušenosti a názory na to, co to
znamená pocházet z buraku.“72
Na základě odpovědí respondentů vytvořila
4 ideální typy identity: (1) silná burakumin identita, (2) mnohonásobná
identita, (3) identita v konfliktu a (4) identita moratoria. Identita burakumin
se utváří v průběhu času a je značená ochotou, s jakou jedinec sám sebe
prohlašuje burakumin.
I první typ jedince se silnou identitou burakumin prochází
mnohokrát dlouhým procesem, kdy bojuje či odmítá přijmout svou identitu,
a zároveň se s ní snaží nějak srovnat.73
Hlavním znakem jedince se silnou
identitou burakumin je, že se nebojí prohlásit veřejně svou identitu a má
schopnosti i vůli bojovat proti diskriminaci, když jí čelí. Identita burakumin
je centrální identitou jedince.74
U druhého typu je identita burakumin jen jednou z mnoha jiných
identit a je zhruba stejně důležitá jako identita studenta nebo pracujícího.
Jedinec otevřeně interaguje s lidmi uvnitř i vně buraku. Konstruování této
identity však také provází zmatek.75
Konfliktní typ se nachází uprostřed kolize dvou tendencí; první
tendencí je kultivace vztahu a interakce především s vlastní komunitou,
druhou je pocit úzkosti při interakci s lidmi mimo buraku.76
Bondy doplňuje,
že tito lidé „často mluví o bezpečí čtvrtě a vyjadřují obecně znepokojení nad
svou budoucností.“77
Čtvrtý typ, nazývaný moratorium, pozbývá fázi zmatku při svém
utváření. Zformování jeho identity je dáno tím, že jedinec je přinucen
okolím tuto identitu burakumin vytvořit. Stejně tak její vyjádření či skrytí je
72
BONDY, Ch. Buraku Kaiho-Jinken Kenkyujo, eds. 2001. Buraku no 21 Kazoku, s. 151. 73
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 98. 74
BONDY, Ch. Book Reviews: 18-nin no Wakamonotachi ga Kataru, s. 151. 75
Tamtéž, s. 151. 76
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 99. 77
BONDY, Ch. Book Reviews: 18-nin no Wakamonotachi ga Kataru, s. 152.
20
podmíněno tím, zda jedinec cítí potřebu odhalit svou identitu nebo ne.
Identitu neskrývá za všech podmínek, ale dle situace.78
Protože je lidská identita fluidní, není možné, aby burakumin již od
začátku měl silnou identitu. Autorka výzkumu argumentuje, že „(...) [typy
identity] jsou ideální, a že (...) se překrývají a mění v závislosti na interakci
s jinými lidmi a na kontextu (...).“79
Důležitým faktorem ovlivňujícím
chování burakumin je názor a chování lidí z „vnějšku“, mimo vlastní
komunitu, změna prostředí, kdy může dojít ke změně v uvědomění vlastní
identity (jak to ve svém výzkumu popisuje Ch. Bondy)80
nebo také účast na
aktivitách různých hnutí či na lekcích Dōwa kyōiku, které jsou dle autorky
velmi důležité v tom, jak jedinci formují svou identitu (protože zdůrazňují
hrdost na sebe sama a dává jim schopnosti bojovat proti diskriminaci).
Při počátečním zmatku v identitách pomáhá člověku také podpora ze strany
rodiny a komunity, která poskytuje možnost sdílet své zkušenosti a tím
usnadnit jedinci jeho vnitřní konflikt.81
K identitě burakumin se krátce vyjadřuje také Yagi Kosuke, který
tvrdí, že tato identita je pouze alternativou mezi různými možnými typy
identity. Burakumin se tak pohybuje na škále, jejíž strany končí strategií
založenou na hrdosti na jednom konci a strategií skrývající identitu
burakumin na druhém.82
Úspěšné skrytí svého původu však není pro mnoho
burakumin lehké. Komunita, ve které žijí, práce, jíž se burakumin živí nebo
existence koseki, to vše může majoritu nabádat k labelování jedince jako
burakumin. Faktem však je, že oproti rasovým a etnickým menšinám
většina burakumin není na první pohled k rozeznání od majoritní
společnosti.83
Proto jsou také některými vědci nazývání např. neviditelnou
minoritou84
, rasou85
nebo neviditelnými vyloučenými86
.
78
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 99. 79
Tamtéž, s. 99. 80
BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, 2009. 81
BONDY, Ch. Book Reviews: 18-nin no Wakamonotachi ga Kataru, s. 152. 82
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 99. 83
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 60. 84
YOSHINO, MURAKOSHI. The Invisible Visible Minority: Japan’s Burakumin, Buraku
Liberation Institute, 1977. 85
WAGATSUMA, DeVOS. Japan’s Invisible Race: Caste in Culture and Personality.
Berkeley, University in California Press, 1966.
21
5. Diskriminace burakumin
S diskriminací je v různé míře spjata historie vyloučených skupin
(eta, hinin ad.) i moderních burakumin. Vyloučením burakumin ze
společnosti se propadl také jejich společenský status a odsun na společenský
okraj byl racionalizován představami o nečistotě a nedotknutelnosti
burakumin a upevněn zákonem. Boj burakumin proti diskriminaci byl
pomalu rostoucí vlnou, která nabrala značné síly ve 20. století se vznikem
několika organizací a hnutí, které upozorňovaly na bezpráví a často kritické
životní podmínky burakumin. Životní situace burakumin dosáhla díky
integračním projektům výrazného zlepšení, na současný stav otázky
vyloučených skupin jsou ale rozporuplné názory.
Diskriminace, označující se v Japonsku jako sabetsu (odlišení;
diskriminace), je jako negativní jev v rámci zákona chápána nedlouhou
dobu.87
V rámci problematiky burakumin je často prezentována jako
„…předsudek, který trvale vytlačuje osoby z japonské společnosti kvůli
chybné víře v podřadnou kvalitu či znečištěnou podstatu jejich lidskosti...“88
Amos dále užívá pojem „cordon sanitaire“, karanténní linii, která podle jeho
názoru stojí mezi majoritní společností a vyloučenými a prvně zmíněnou
skupinu chrání před kontaminací nečistotou té druhé. Touto linií je
specifická diskriminace vyloučených. Karanténní linie je vytvářena
a upevňována různými diskriminačními mechanismy, které mohou mít
dlouhou historickou kontinuitu jako v případě diskriminace burakumin.
Minegishi Kentarō popisuje tzv. zvykovou diskriminaci (shūzokuteki
sabetsu), týkající se komunit eta a hinin v rané modernitě, jejichž vyloučení
bylo formováno majoritou, která se ve vztahu s nimi vyhýbala vzájemné
sociální interakci a kontaktu, smíšenému sňatku a zachování odděleného
místa bydlení.89
Přestože diskriminace provází podřadné nedotknutelné skupiny již
několik staletí, jejich proměnlivá a četná označení mají něco společného
86
WERLY, R. The Burakumin, Japan’s Invisible Outcasts. UNESCO Courier, Sep. 2001,
Vol. 54, Issue 9, p. 29. 87
AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 95. 88
Tamtéž, s. 76. 89
Tamtéž, s. 76-77.
22
s formou vyloučenosti a tím i důvodem jejich diskriminace. Kegare eta
a hinin, o jejichž lidskosti většinová společnost pochybovala či ji úplně
zavrhla, byla jedním z hlavní důvodů jejich odvržení na okraj. Nečistota
moderních burakumin se zdá být vázána spíše na komunity, ve kterých žijí,
a která je hlavním ukazatelem odlišujícím burakumin od non-burakumin.
Tím narážíme také na problém nepřesného definováni burakumin, jímž
může být kdokoli žijící v tokushoku buraku, aniž by měl s nimi jakoukoliv
jinou spojitost.
Názory na současný stav diskriminace burakumin jsou, jak bylo
řečeno, značně rozporné. Situace burakumin je na jednu stranu vnímána
pozitivně díky integračním projektům, které zlepšily vzhled i kvalitu
tokushoku buraku, ekonomickou situaci a vzdělání jejich obyvatel. Na
druhou stranu vidí převládající nerovnost, často v manželství a zaměstnání
(viz Morgan, Amos ad.) a neúplné přijetí burakumin do společnosti. Někteří
se proto domnívají, že „...diskriminace na sebe bere nové, méně viditelné
formy...“90
Na druhou stranu je v Japonsku skupina akademiků, popsána ve
studii I. Nearyho s názvem Burakumin at the End of History, která se
zabývá diskuzí, zda jsou burakumin již zcela, popř. téměř vyřešenou
otázkou, zda se dokázali stát součástí majoritní společnosti, a tedy dosáhli
konce své historie.91
Tři hlavní oblasti, ve kterých burakumin (a nejen oni) čelí různým
stupňům diskriminace, jsou manželství, zaměstnání a vzdělání. Každé z nich
bude věnována jedna podkapitola. Kromě nich se burakumin mohou
střetávat s diskriminací v dalších sociálních prostorách, a to například
bydlení. Cangià popisuje případy, kdy realitní kanceláře sepisují zprávy
obsahující diskriminační informace o oblastech, v nichž žijí burakumin nebo
imigranti, jako např. „Toto je oblast mající určité residenční
problémy“ nebo „To to je oblast, které se někteří vyhýbají,“ atd.92
Bondy se
90
NEARY, I. Burakumin in Contemporary, Japan, s. 50. 91
NEARY, I. Burakumin at the End of History, s. 269-294. 92
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 96.
23
také zmiňuje o výzkumu z roku 1993, který ukazuje, že burakumin mají jen
malou šanci oproti majoritě žít ve vlastním rodinném domě.93
5.1. Vzdělání
Škola má velký vliv na výchovu a charakter dítěte. Je to místo
koncentrující nejen informace. Dětem jsou zde předávány také zkušenosti,
názory a pohled na svět očima vyučujících. Studenti si vytváří širokou
sociální síť a jsou připravováni na budoucnost. Školní léta jsou dobou
formování jedincovy identity. V Japonsku je to také doba, kdy se některé
děti burakumin dozvídají o buraku mondai – problému buraku – a čelí první
diskriminaci.
Japonský vzdělávací systém je rozdělen na šestiletou základní školu,
tříletou nižší a tříletou vyšší střední školu a vysokou školu. Vzdělání je
povinné pro základní a nižší střední školu. Studenti mají možnost si již od
prvních ročníků vytvářet vztah s městskou komunitou, který je podporován
i školami samotnými, a s jejími obyvateli.94
Většina vyučovaných předmětů
je stejná pro všechny školy. Vlivem aktivních burakumin byl do výuky
vložen také předmět s názvem Dōwa kyōiku, vzdělání pro integraci
burakumin, také známé jako „liberační“95
či „asimilační“96
vzdělání.
První pokusy o zavedení vzdělávacích programů na školách byly
vytvořeny za účelem jak prevence neoficiální diskriminace mezi žáky
(burakumin i non-burakumin), tak snahy řešit těžkou situaci burakumin.
Wagatsuma rozděluje tyto programy do tří etap, které však v této práci není
nutné rozepisovat. Obecně lze cíl integračních programů z let 1884-1949
charakterizovat jako snahu o řešení buraku mondai apelováním na školy
i společnost, aby pomáhali burakumin integrovat se do společnosti, a to
přijetím japonských hodnot a výuky dobrého vychování, čímž by se
odstranily důvody pro jejich diskriminaci. Zdůrazňována byla především
93
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 103. 94
BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, 2009, s. 7. 95
GORDON, J. From Liberation to Human Rights, s. 187. 96
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 99.; BONDY, Ch. Lessons from
School, Lessons for Life, s. 7.
24
důležitost vzdělání, které mělo s postupem času přirozeně eliminovat
diskriminaci. Podporovány byly ale také hodnoty jako spolupráce, důležitost
lidských práv, rovnosti a solidarity a ve 30. a 40. letech loajálnost ke státu a
císaři a unifikace národa. Bylo vytvořeno několik edukačních programů,
s menším či větším úspěchem implementovaných do školní výuky.
Wagatsuma tyto oficiální vládní snahy o vyřešení problému diskriminace
hodnotí jako velmi dobře organizované, avšak v zásadě neúspěšné.97
Poválečná doba Japonsku přinesla novou konstituci, reorganizaci
japonského vzdělávacího systému a opětovný silný důraz na myšlenky míru,
lidských práv a rovnocennosti. Znovu byly zahájeny diskuze na téma
asimilačního vzdělávání a s nimi přišly také nové definice. Například
diskriminace burakumin byla ministerstvem školství r. 1952 definována
jako „pozůstatek feudálních praktik rozeznávání a opovrhování menšinou
spolu-krajanů.“ 98
Cílem asimilačního vzdělávání poválečné doby byla „(...)
kultivace a vzdělávání inteligentního a aktivního jedince, který má
kompletní porozumění o nezbytnosti chránit práva a štěstí dětí, mladých lidí
a žen trpících diskriminací, chudobou a útlakem a dozvědět se o podstatě
diskriminace a (...) o mechanismech společnosti, která produkuje
diskriminaci.“99
Ještě na začátku 50. let však velké množství dětí z buraku nechodilo
do školy. Situace se rapidně zlepšila až rozhodnutím vlády poskytovat jim
(nejen) finanční podporu. Roku 1969 byl vydán Zákon o speciálních
opatřeních pro Dōwa projekty (Law on Special Measures for Dōwa
Projects) umožňující místním orgánům zlepšovat podmínky pro život
burakumin; patřilo zde zdokonalování bydlení a cest, udělování stipendií
studentům, snižování daní pro střední buraku firmy nebo zavedení
programů pro osvětu.100
Následné desetiletí se zvýšily nároky hnutí pro
dōwa vzdělávání, požadující výuku problému burakumin a jejich historii na
školách, která je brzy zmiňována i ve školních textech. Spolu s nimi pak
vznikly i nové aktivity podporující sebeuvědomění dětí z buraku a výuka 97
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 99-103. 98
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 93. 99
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 104. 100
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 91.
25
zahrnovla také téma lidských práv jako osobního problému jedince, pro
non-burakumin žáky.101
Od 80. let dochází ve výuce burakumin k obratu. Předmět, který se
do té doby zaobíral především historií diskriminace burakumin a principy
lidských práv, se stal všeobecnějším. Z asimilačního vzdělávání se v 90.
letech stává Vzdělávání o lidských právech102
, které se zabývá otázkami
genderu, diskriminace a postižení. Dnes se výuka o burakumin otázce zdá
být spíše v rukou místních orgánů a škol, asociacích dōwa vzdělávání či
burakumin organizací (BLL),103
čímž se šíře a hloubka probíraného tématu
burakumin liší místo od místa.
Z vládního výzkumu z roku 1993 lze vidět jasné zlepšení
v dosaženém vzdělání burakumin. Na vyšší střední školy vstupuje téměř
92 % dětí z buraku a více jak 20 % burakumin teenagerů může dosáhnout
vysokoškolského vzdělání (celkové procento obyvatel s touto možností je
však dvakrát vyšší). Problémem stále zůstává velká školní absence, která je
dvakrát vyšší než je v Japonsku obvyklé.104
Mnohé školy poskytují studentům kurzy zaměřující se na buraku
mondai. Ch. Bondy ve svém výzkumu o vzdělání burakumin popisuje tzv.
liberační vzdělávání (Kaihō Kyōiku) na Takagawa nižší střední škole, které
vzniklo jako odkaz k Buraku Liberation League a nahradilo Dōwa Kyōiku.
Bondy popisuje průběh hodin: každou třídu vyučuje malá skupina
vyučujících, z nichž jsou někteří sami burakumin a sdílí s žáky své
zkušenosti (diskriminace ve škole, život v buraku, odmítnutí rodiny).
Studenti jsou upozorněni na možnost setkání s diskriminací, ať už jí sami
čelí nebo jsou jejím svědkem. Komunita pomáhá také dětem burakumin
přijmout jejich identitu vyloučeného a připravit se na přechod na vyšší
střední školu, do nového prostředí.105
Vzdělání možná úplně neeliminuje
diskriminaci burakumin, ale mnohým burakumin může pomoci ji lépe
101
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 93. 102
Jinken kyōiku (Human Rights Education) 103
GORDON, J. From Liberation to Human Rights, s. 187. 104
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 70-71. 105
BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, s. 9-10, 23.
26
zvládnout. Proto je jistou tragédií, že roku 2002 byl oficiální zákon pro
Dōwa projekty zrušen a tím i ukončena Dōwa kyōiku.
5.2. Zaměstnání
Se vzděláním úzce souvisí také typ profese, kterou jedinec může
zastávat. Během dvacátého století se úspěšně povedlo pozvednout úroveň
vzdělání burakumin, jak dětí, tak dospělých. Díky stipendiím mají žáci větší
šanci ukončit střední školu a také získat vysokoškolské vzdělání. Avšak děti,
žijící v chudších buraku, jsou stále v nevýhodné pozici. Důvody jako např.
nízké vzdělání rodičů, diskriminace a nepochopení ve škole, nestabilní
rodinné zázemí, vyšší procento výskytu těhotenství studentek ad., s tím vším
se může potýkat mladý člověk z vyloučené lokality a ovlivní to jeho výběr
profese či partnera.
Jak již bylo zmíněno dříve, mezi tradiční profese burakumin patřilo
především zpracování kůží, zbavování měst a vesnic lidských a zvířecích
ostatků a přírodního odpadu či strážení hrobů. Mezi eta a hinin se řadili také
potulní umělci. Dodnes je několik profesí spojováno se stigmatem
burakumin - práce na jatkách, profese řezníka106
či výrobce tradičních taiko
bubnů z kůží. Někteří z nich však využívají svou práci, aby projevili hrdost
na svou identitu burakumin a bojovali s diskriminací nebo poukázali na
burakumin v pozitivním světle jako na udržovatele tradic. To je příklad
skupiny burakumin hrající na taiko bubny ve městě Osaka107
nebo
Společnosti opičího tance (Surumaiza), dvojice umělců předvádějící tradiční
praktiky opičího tréninku.108
Wagatsuma a DeVos popisují změnu v živobytí burakumin od
r. 1871 (Emancipační edikt), kdy se, podle výzkumu z roku 1920, téměř
50 % burakumin živilo obděláváním půdy, zbytek pak manuální prací,
smíšenými pracemi či obchodem. Postu vládního úředníka nedosáhlo ani
jedno procento burakumin. I v zemědělství však burakumin někdy naráželi
na diskriminaci. Půda, kterou obdělávali (a jen málokdy vlastnili), byla 106
GORDON, J. From Liberation to Human Rights, s. 195. 107
SUZUKI; OIWA. The Japan We Nevew Knew, s. 132-158. 108
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, 2013.
27
často horší kvality, menších rozměrů a daň placená za půdu byla vyšší.
Někdy bylo zemědělství jen jednou z několika dalších prací, kterou
burakumin zastávali: mohli vyrábět malé předměty, obchodovat s kůžemi či
bambusovými výrobky nebo lovit ryby. V městských oblastech jakými jsou
Tokyo či Osaka, kde burakumin žili převážně v čtvrtích nebo slumech, byla
hlavní obživou práce v obuvnickém průmyslu (Tokyo) nebo domácí výroba
či podomní prodej košťat a smetáků (Osaka). Burakumin přesto velmi
spoléhali na vládou zajištěná zaměstnání, nouzové práce a finanční
výpomoc.109
Dnes diskriminace v zaměstnání stále trvá, dle I. Nearyho především
ve větších firmách nad 300 zaměstnanců, kde pracuje zhruba 11 %
burakumin, oproti národnímu průměru čítajícímu 23 %. Některé společnosti
stále využívají koseki (list burakumin komunit se jmény jednotlivých rodin),
aby tak zabránili zaměstnání burakumin. 110
Přestože jsou tyto záznamy
zákonem zakázány, Neary i Cangià se shodují na jejich stálém užívání.
V článku Ch. Bondyho se autor odkazuje na výzkum z r. 1993, kde jsou
jako nejfrekventovanější zaměstnání burakumin označovány manuální práce
na stavbách a ve veřejných službách, poskytující menší ekonomickou
stabilitu. Jen malé procento vyloučených pracuje na úřednických postech.
Vyloučená pozice v sociálním a ekonomickém sektoru je tedy posilována
především úrovní vzdělání a zaměstnání mnohých burakumin. Bondy však
upozorňuje, že nejenže „tato data neposkytují pochopení životních
podmínek, jimž lidé v buraku čelí, (...) [nýbrž, že data] mají ve zvyku
zacházet s burakumin jako s homogenní skupinou (...) [a] nezkoumají
problematiku marginality, proti které mnozí burakumin stojí.“111
5.3. Manželství
Třetí oblastí, ve které jsou burakumin znevýhodňováni, je výběr
partnera. Představy o nečistotě burakumin, jejich ekonomická a sociální
situace, ale také možné spojování vyloučených s kriminalitou 109
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 120-126. 110
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 71. 111
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 104.
28
a nevychovaností, to vše může mít vliv na šance burakumin najít partnera
mimo tokushoku buraku a udržet si jej. Incidentů, kdy non-burakumin
opustil partnera burakumin kvůli jeho původu, je značné množství. Důvodů
je mnoho – nesouhlas rodiny a okolí, špatné ekonomické postavení
burakumin-partnera, představa života v tokushoku buraku atd. Faktem je, že
počet smíšených svazků burakumin s non-burakumin se zvyšuje s mladou
generací (což zmiňují již Wagatsuma a De Vos)112
, stejně jako to mnohé
mladší páry čelí silné diskriminaci právě kvůli své volbě partnera.113
Kromě
rodiny a příbuzných, jež jsou prvním faktorem mající vliv na smíšených pár,
a to skrze skupinové sankce, jimi jsou i možná místa, kde se partneři
seznamují, a typ kapitálu, který mohou jeden druhému nabídnout.
V tokushoku buraku je velké procento svazků uzavíráno v rámci
komunity. Jedním z důvodů je zřejmě uzavřenost většiny burakumin
komunit, která je udržovaná jak tlakem majority, tak snahou burakumin
samotných, také převládajícími představami o burakumin, slabým
ekonomickým a sociálním zázemím, nízkým vzdělání a dalšími vlivy, které
utváří komplexní problém diskriminace burakumin. Studie z roku 1868
(před emancipací) popisující burakumin komunitu v prefektuře Hyogo
(blízko města Osaka) udává, že 80 % sňatků obyvatel této vesnice bylo
endogamních, což je o 60 % více než v sousední non-burakumin vesnici.
Také v období po 2. sv. válce je potvrzeno převládající množství
endogamních svazků; v případě komunity Sumiyoshi z oblasti Kansai byl
z 288 rodin zhruba 60 % alespoň jeden nebo oba partneři narozeni
v komunitě, asi dvacet pět procent dotázaných uzavřelo sňatek s partnerem
z majoritní společnosti a oba žijí v komunitě, se kterou se také identifikují.
Zbývající obyvatelé komunity Sumiyoshi byli původem non-burakumin,
kteří se do komunity přistěhovali a lidé korejského původu.114
Do exogamního svazku lze počítat jak smíšená manželství mezi
burakumin a non-burakumin, tak svazek dvou burakumin z odlišných
komunit. V tomto pojetí je exogamie častá – údaje z období 1945-50 ukazují,
112
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 119. 113
MORGAN, Ch. A Case Study pf Buraku And Non-Buraku Couples in Japan, s. 37. 114
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 118-119.
29
že z 1045 sňatků v komunitách prefektury Kyoto bylo 36 % endogamních
a 65 % exogamních svazků. Smíšených manželství, ve kterých by byl jeden
z partnerů z majoritní společnosti, a který by svazkem vstoupil do
burakumin komunity, bylo dle studie z roku 1953 zhruba 5 % v celkové
městské a 4-7 % v celkové venkovské populaci. Mimo to v tokushoku
buraku přebývají také rodiny a jedinci bez vyloučeného původu, kteří se zde
přistěhovali ať už z ekonomických, pracovních či osobních důvodů.115
Když se podíváme na současnou situaci, kterou zmapoval ve svém
výzkumu sociolog Ch. V. Morgan roku 2007, všimneme si zvyšujícího se
počtu smíšených manželství - největší počet jich opět uzavírají mladí
burakumin do třiceti let. Pokud rozdělíme smíšené páry dle toho, který
z partnerů je burakumin, pak větší zastoupení mají páry burakumin
muž/non-burakumin žena než naopak. Endogamních manželství bylo v 90.
letech 20. století uzavřeno kolem 50 % z celkového počtu, procento
smíšených se zvýšilo na zhruba 25-30 %.116
Ch. Morgan se však ve své studii zabývá především tématem
diskriminace, kterou smíšené páry burakumin/non-burakumin zažívájí,
a faktory ovlivňující množství uzavíraných exogamních svazků. Dle jeho
názoru zažívají největší diskriminaci mladé smíšené páry (až 1/3 burakumin
pod 39 let zažila diskriminaci v manželství), a to především non-burakumin
partner, pro nějž je osobní zkušenost s diskriminací nová, a proto je vůči ní
citlivější než druhý partner. Všimnout si může také diskriminačního postoje
své rodiny vůči burakumin partnerovi.117
Dle I. Nearyho však v této oblasti diskriminace burakumin došlo ke
znatelnému zlepšení, pokud je ukazatelem množství sňatků mimo buraku.
Malého zlepšení doznaly také názory na smíšené sňatky burakumin s lidmi
mimo buraku, kdy 45 % non-burakumin by respektovalo přání svého dítěte
uzavřít sňatek s burakumin, 41 % by souhlasilo, pokud by opravdu nebylo
jiné cesty. Pouhých 5 % tázaných by se vzepřelo a nepřijalo by sňatek.
Neary mimoto upozorňuje na zajímavý fakt, že přestože se vztahy majority
115
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 119. 116
MORGAN, Ch. A Case Study of Buraku And Non-Buraku Couples in Japan, s. 35-37. 117
Tamtéž, s. 37.
30
k burakumin pomalu mění k lepšímu, zhruba 10 % populace stále věří teorii
o burakumin jako odlišné rase, přestože byla odmítnuta již r. 1965, a která
stále do jisté míry slouží jako vysvětlení buraku mondai.118
118
NEARY, I. Burakumin In Contemporary Japan, s. 71-72.
31
6. Burakumin komunity
Při studiu tématu burakumin narazíme v mnoha pramenech na
důležitý a mnohokrát upozorňovaný fakt, že burakumin jsou heterogenní
skupina, která je, jak se často stává i u jiných vyloučených skupin, veřejně
homogenizována. To umožňuje existenci někdy rozporných názorů na
diskriminaci burakumin, jejich životní situaci i celkové řešení otázky. Ať už
se zabýváme množstvím buraku, jejich stavem, viditelností či zapojením do
celkového běhu města, situace na západě se s největší pravděpodobností
bude lišit od stavu buraku na východě, nemluvě o složení obyvatelstva
v nich žijící. Ekonomická situace jednotlivých prefektur se také odlišuje,
stejně jako přístup lokálních orgánů a aktivistů BLL. Níže uvedené
burakumin komunity by proto měly být chápány jako specifické příklady,
jejichž stav je výsledkem různých faktorů, které nelze generalizovat na
celou vyloučenou skupinu.
Na začátku dvacátého století čítala dle odhadu vlády populace
burakumin asi 1,3 milionu osob (burakumin žijící v i mimo buraku)
rozprostřených po všech hlavních ostrovech Japonska. Nejvíce početní byli
v dolní polovině ostrova Honshū, na severu Kyūshū, západě Shikoku
a v prefekturách Saitama a Gumma ležících nad prefekturou Tokyo.
Polovina burakumin domácností se zabývala zemědělstvím a mnozí
burakumin zastávali tradiční práce řezníka či koželuha. Vládní zpráva
z roku 1928 charakterizuje tokushoku buraku jako chudé, přelidněné,
nehygienické místo, s lidmi s neudržovaným vzhledem, špatnou morálkou,
nízkým vzděláním a nesvobodnou volbou zaměstnání. Od majority jsou
odděleni, asimilují se ve městech, kde však často ztrácí svou identitu.119
Shigeaki dále popisuje několik incidentů, poukazujíc na předsudky
a diskriminaci vůči burakumin: odmítnutí poskytnout péči nemocné ženě,
eta, ze strachu ze znečištění posvátných prostor, veřejné prohlášení na
konferenci, že vyhlazení eta by bylo lepší než jejich emancipace,
sebevražda třináctiletého chlapce, syna člena hnutí Suiheisha, kvůli svému
původu, propuštění důstojníka armády kvůli jeho příslušnosti k eta.
119
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 114-115.
32
Burakumin byli také vylučování z veřejných prostor (veřejné lázně) a někdy
i nuceni odstoupit ze svého zaměstnání (příklad učitele, policisty).120
Přestože členové hnutí Suiheisha aktivně bojovali za práva burakumin
a tlačili na diskriminující společnost, ne vždy byli úspěšní.
6.1. Shin-machi, 50. léta 20. století
Poválečná doba přináší změny. J. Donoghue popisuje terénní
výzkum publikovaný roku 1957 v komunitě vyloučených na severovýchodě
Japonska ve městě Toyoda, nazvané autorem Shin-machi. V něm se zabývá
otázkou, proč vyloučení v dané době nadále zůstávají viditelnou
„podskupinou japonské společnosti“121
a přežívají ve zřetelně
odlišných, přelidněných komunitách nevyhovujících obecným normám,
když již nejsou vázáni svým sociálním postavením a feudálními zákony a
pravidly týkajících se eta.
Burakumin jsou v Shin-machi převážně neprobíraným tématem.
Majoritou jsou označováni jako shin-machi-nin (lidé Shin-machi) a většina
obyvatel města je nevyhledává ani nevstupuje do vyloučené lokality.
Přestože burakumin zde čelí předsudkům a nepřátelství, město nepovažuje
Shin-machi za sociální problém, vzhledem k tomu, že místní vyloučení
nemají na životy majority vliv. Dle odpovědí respondentů (z řad majority)
však mezi obyvateli města vládnou čtyři hlavní přístupy k vyloučeným,
jimiž jsou strach, znechucení, erotická zvědavost a objektivnost.122
Strach vyplývá především z obav majority o své bezpečí. Burakumin
zde mají pověst nebezpečných lidí, schopných ublížit, čemuž napomáhají
i přehnané příběhy o rvačkách a fyzických schopnostech vyloučených.
Mluví se také o nebezpečí přenosu nemocí, jakými jsou syfilis, tuberkulóza
či lepra. Znechucení je spojeno se stále přetrvávající myšlenkou nečistoty
burakumin. Protože jen málokdo se setkává s burakumin či vstupuje do
Shin-machi, kolují mezi majoritou různé příběhy a dohady o vzhledu
burakumin, jejich životním stylu a schopnostech. Erotická zvědavost 120
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 118-119. 121
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 137. 122
Tamtéž, s. 138.
33
vzbuzuje otázky o sexuálních schopnostech burakumin mužů a žen či
o vzhledu jejich intimních partií. Objektivní je spíše mladší generace.
Objevují se zde názory vytvořené z vlastního pozorování burakumin a stavu
jejich komunity – kritizována je především špína a chudoba burakumin,
jejich endogamie, uzavřenost, úzké vztahy mezi členy Shin-machi
a neschopnost stát se „normálním“ Japoncem. Přestože jsou tato pozorování
objektivního rázu, nijak neovlivňují vyloučené postavení burakumin a dle
autora fungují spíše jako sebe-naplňující se proroctví. Rodiče z řad majority
své děti často odrazují od vztahů s vyloučenými šířením mýtů o jejich slabé
krvi (kvůli endogamii), nebezpečí mentálního a fyzického postižení dětí
smíšeného páru, neštěstí ve vztahu a jejich údajného znečišťování
posvátných míst a zneucťování mrtvých těl.123
V Shin-machi žilo v době výzkumu 347 obyvatel v 45 obydlích
postavených na jihovýchodním konci města Toyoda. Většina domů je
starých a zchátralých, popisuje Donoghue, okna překrytá novinami, střechy
vyspraveny kartonem drženým kameny. Jen několik domů je nových.
V rodinných genealogiích Shin-machi je 18 příjmení a téměř každý obyvatel
lokality je nějak spřízněn s ostatními. Adopce a narození ilegitimního dítěte
jsou častými událostmi.124
Vyloučení jsou rozděleni do dvou sociálních skupin (vyšší a nižší
třídy), k čemuž došlo po roku 1930, dle výše příjmu ze zaměstnání, vzdělání,
typu obydlí a příbuzenské orientace. Vyšší třída čítající 75 členů žije ve
vlastních moderních domech a mnoho jejích členů absolvovalo střední školu.
Děti této třídy od konce války pravidelně navštěvují školu. Rodina má
obvykle jedno stabilní zaměstnání, a pokud vlastní obchod, pak jej řídí již
po několik generací. Do rodinného rozpočtu mohou přispívat také
neprovdané děti. Mezi členy vyšší třídy patří také vůdce komunity a jeho
asistenti. Nižší třída (272 členů v 65 obydlích) žijí v pronajatých a často
přeplněných domech, které se vzhledem i vybavením liší od příbytků vyšší
třídy. Vzdělání této skupiny vyloučených je velmi nízké spolu s docházkou
do školy kvůli chudobě, častým nemocem a nepravidelné stravě. Děti ve
123
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 138-140. 124
Tamtéž, s. 140.
34
škole často čelí diskriminaci a posměchu ze strany spolužáků i učitelů kvůli
svému neupravenému vzhledu. Dospělí burakumin nižší třídy nemají
stabilní zaměstnání, často vykonávají více prací, a to buď brigády, nebo
sezónní práce.125
Komunitu reprezentuje její vůdce, kterého si obyvatelé volí. Shin-
machi má vlastní správu, což utvrzuje její výlučnost. Vůdce má na starost
udržování pořádku, výběr daní a organizaci oslav, řeší také případy
diskriminace burakumin a jedná s „vnější“ společností. Komunita pořádá
schůze, kde se řeší problémy ve vesnici k všeobecné spokojenosti. Tato
setkání také posilují vnitřní solidárnost a upevňují vztahy mezi obyvateli,
jsou místem, kde sociální postavení ustupuje všeobecným zájmům komunity.
Sociální kontrola nad komunitou je utvrzována i dalšími prostředky: lidé
s největší mocí v komunitě omezují kontakt obyvatel s majoritou, předchází
nemístnému chování burakumin na veřejnosti kritikou, výsměchem, někdy
i výhružkou násilí možným výtržníkům. Pocit sounáležitosti je povzbuzován
i náboženskými oslavami a veřejnými událostmi, které unifikují komunitu
skrze ideu společného původu, vzájemné spolupráce a bohatství komunity a
tím je vymezují vůči vnějšku.126
Toto zdůrazňování sounáležitosti
s komunitou vyloučených na jednu stranu upevňuje identitu obyvatel
komunit, která je pro ně podporou a bezpečným místem. Na druhou stranu
však extrémně snižuje šance jednotlivců na opuštění komunity a úspěšnou
asimilaci do majoritní společnosti. Asimilace jednotlivců zde, zdá se, není
cílem, avšak koexistence s vnější společností byla do jisté míry úspěšná. Je
jen otázkou, nakolik je vztah Shin-machi a okolní společností životem spolu,
nebo spíše vedle sebe.
6.2. Projekty zaměřené na přestavbu buraku
Od konce šedesátých let byl zahájen velký projekt renovace lokalit
vyloučených burakumin. Od roku 1969 do roku 1997 vláda investovala do
revitalizace buraku, a to především díky snaze BLL zlepšit životní
125
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 140-141. 126
Tamtéž, s. 142-143.
35
podmínky burakumin. Buraku, na které byl projekt zacílen, se nachází
především v západní části Japonska. Největší burakumin komunity jsou
v prefekturách Kyoto, Osaka, Hyogo a Fukuoka, a to jak městského, tak
vesnického typu, s několika domy nebo několika tisíci domácnostmi. Pro
projekt bylo vybráno 840 buraku a opraveno nebo nově postaveno bylo 295
tisíc domácností. Autor však upozorňuje na stále existující vyloučené
lokality, které nebyly přidány do projektu nebo jej odmítly, popřípadě ještě
nebyly dokončeny probíhající projekty.127
Tokushoku buraku jsou po kompletní renovaci nerozeznatelné od
ostatních částí města. Nově postaveny nebo zrenovovány byly nejen obytné
budovy, ale také veřejné budovy, jako mateřská škola či dětský park,
a místní infrastruktura. Bylo investováno také do veřejné péče, zlepšení
životního standardu, školního a sociálního vzdělání. Stále však přetrvávají
určité problémy: počet lidí sdílejících byty určené jedincům s nízkým
příjmem je velmi vysoký a výše pronájmu naopak extrémně nízká. Byty
jsou jen zřídka kdy pronajaty non-burakumin a systém výběr nájemníků je
někdy pochybný. Hrozí také privatizace těchto domů a limitování výběru
nájemníků jen na jedince trpící chudobou, handicapem nebo stářím.128
Kromě těchto vládních projektů se hnutí burakumin podílí také na
machizukuri (výstavbě komunit), které je v kontextu burakumin chápáno
jako obnova buraku lokalit, při kterém jsou zapojeni i její obyvatelé.
Machizukuri pro burakumin vzniklo v 90. letech před oficiálním vypršením
renovačních Dōwa projektů a do určité míry je jeho experimentálním
pokračováním, které má zabránit úpadku renovovaných buraku. Mizuuchi
a Jeon uvádí příklady několika buraku v prefektuře Osaka, kde machizukuri
dosáhlo přestavby a oživení vyloučených čtvrtí stavbou veřejných budov
(školy, domovy pro seniory, sportovní centra ad.) a zlepšením životního
prostředí.129
Tím, že do renovace mohou zasahovat sami obyvatelé lokality,
umožňuje těmto lidem vytvořit si a upevnit vztah se svým prostředím a se
svými sousedy, a být na ně hrdí. Sekundárně to může také pomáhat jejich 127
MIZUUCHI, JEON. The New Mode of Urban Renewal for the Former Outcaste
Minority People..., s. 26, 28. 128
Tamtéž, s. 29. 129
Tamtéž, s. 29.
36
integraci do většinové společnosti a zlepšování obrazu, který majorita
o burakumin má.
6.3. Kuromatsu a Takagawa
Komunity sociálně vyloučených ne vždy sestávaly pouze
z burakumin. Již bylo zmíněno, že za společenské vyvrhele byli považování
také potulní umělci nebo lidé nakažení leprou. Dnes se do buraku přesunují
chudí lidé, lidé s nízkými příjmy, kteří využívají nízké ceny nájmu
a diskriminované minority japonské společnosti. Podle průzkumu z roku
1993 se během více jak dvaceti let (1971-1993) podíl burakumin žijících
v tokushoku buraku snížil ze 71,9 % na 41,4 %. To může naznačovat
zvyšující se mobilitu burakumin z vyloučených lokalit. Tato čísla však
skrývají různorodost situací japonských buraku, v nichž je odlišný počet
žijících burakumin; například jedna komunita v prefektuře Miyazaki čítá
necelé tři procenta burakumin z celkového obyvatelstva této komunity,
zatímco v prefektuře Fukui sestává komunita téměř výhradně z burakumin
(98 procent). To může být způsobeno různými strategiemi regionů a skupin
aktivistů BLL v nich. 130
Roku 2009 publikoval Ch. Bondy výzkum, ve kterém srovnává dvě
burakumin komunity, ve městech Takagawa a Kuromatsu, a jejich odlišná
sociální hnutí s rozdílnými přístupy k obyvatelstvu buraku. Kuromatsu čítá
60 tisíc obyvatel, z nichž 2000 žije v buraku a silný vliv zde má Jiyū Dōwa
Kai131
. Populace města Takagawa je 3000 obyvatel a zhruba polovina z nich
pochází z buraku. Zde vládne hnutí Buraku Liberation League.132
Vyloučená lokalita v Kuromatsu, nazvaná Nakata-chō, je od
ostatních částí města téměř nerozeznatelná, jen málo věcí zde poukazuje na
existenci buraku. Komunita je od sousedních oblastí oddělena řadou květin
podél cesty, které symbolicky vymezují hranici lokality. Ani uvnitř čtvrtě
toho není moc, co by upozornilo na přítomnost burakumi: „samostatné
domy, některé větší, některé menší, seřazené podél silnic čtvrtě. Malé 130
NEARY, I. Burakumin In Contemporary Japan, s. 70. 131
pozn. autora: Asociace liberální asimilace. 132
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 105.
37
zarostlé parky se zchátralým zařízením jsou roztroušeny po okrajích
silnice.“133
Uprostřed buraku stojí obecní centrum, dále jsou zde denní
centra starající se o seniory a předškoláky, pobočka Rady pro vzdělání,
supermarket, budovy dotované z fondu Dōwa projektů. Jiné budovy
postavené před vypršením těchto projektů dnes leží zničené a nevyužité na
okrajích buraku, jako například obchod s potravinami či několik obytných
budov.134
Přestože tato buraku byla v minulosti geograficky i symbolicky
oddělená od ostatních částí města, díky práci a snaze obyvatel komunity se
snížila míra vyloučenosti a zlepšila se tak jejich sociální pozice. Dnes
k tomu přispívá také organizace několika ročních událostí – sportovní
soutěže, kampaně pro úklid města a další – které napomáhají zlepšení
životního prostředí a podporují vztahy obyvatel komunit. Tím také zlepšují
vazby s okolními čtvrtěmi a zlepšují názor majority na burakumin.
V Kuromatsu také funguje machizukuri, zmíněné v dřívější kapitole, snažící
se o zatraktivnění lokalit a zlepšení prostředí a tím napomoci vybudovat
v lidech pocit hrdosti na vlastní komunitu a vnímat ji jako hodnotnou.135
Jiyū Dōwa Kai funguje v komunitě především jako instituce
kontrolující téma burakumin a způsob jeho prezentace. Hnutí přijalo tichý
přístup, který rozšířilo nejen mezi obyvatele komunity, ale i mimo ni,
a tento přístup je jimi udržován kolektivně. Burakumin nemluví o svém
původu a otevřeně nespojují svou komunitu s historií coby tokushoku
buraku. Naopak, vedení komunity se snaží vytvořit skupinovou identitu,136
zřejmě přesahující hranice buraku a rozšiřující se do celého Kuromatsu,
smazat propast mezi burakumin a non-burakumin a utvořit z nich jeden
celek. Přestože tento tichý přístup, který je v tématu burakumin častý (a lze
jej definovat rčením „neprobouzej spící dítě“) a nikdy úplně nevyřeší
problém diskriminace burakumin, umožňuje v Kuromatsu do jisté míry
smazat rozdílnosti obyvatel oblasti, nebo je alespoň učinit neviditelné.
Bondy si je však vědom, že pokud by se kdokoli v komunitě „rozhodl 133
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 106. 134
Tamtéž, s. 106. 135
Tamtéž, s. 106-107. 136
Tamtéž, s. 105, 107.
38
neúčastnit se ticha, celá kultura ticha by se zbortila.“137
A ochránit tuto
„kulturu ticha“ má za úkol Jiyū Dōwa Kai.
Takagawa je v přístupu k otázce burakumin protikladem
Kuromatsu. V mnoha událostech, které jsou v Takagawa pořádány, je toto
téma zmiňováno. Celá oblast poukazuje na spojitost místa s burakumin
a upevňuje tím vztah mezi burakumin a non-burakumin: prohlášení
burakumin visící nad vstupem základní školy, slova z deklarace hnutí
Suiheisha vyryté do kamene, kaligrafický nápis kaihō, zrovnoprávnění.
Otázka burakumin je BLL udržována živou a aktuální. Postavením obecního
centra a mateřské školky v oblasti buraku dosáhli burakumin snížení
marginalizace; do té doby obyvatelé města neměli důvod vstupovat do
buraku nebo komunikovat s jejími obyvateli, zatímco burakumin byli
nuceni svou čtvrť opustit, aby mohli nakoupit, navštívit banku, poštu nebo
nemocnici. Stavba těchto zařízení umožnila vytvořit vazby mezi obyvateli
Takagawa a dala jim prostor, kde se mohou setkávat, interagovat
a navazovat přátelství, ať už mezi dětmi nebo dospělými lidmi. Dialog
umožňuje lidem se lépe poznat, tím snižovat nerovnost a předejít
diskriminaci.138
Také kulturní události poskytují možnosti obyvatel města spolu
komunikovat. Jedním z nich je Kaihō no Matsuri, Festival liberace, který se
přímo zabývá tématem burakumin. Během něj jsou čteny deklarace hnutí
Suiheisha a BLL a řečeny proslovy, které spolu se zpěvem a tancem oživují
vztah mezi městem a burakumin. Na oslavy přichází obyvatelé celého města,
burakumin i non-burakumin, což poukazuje na to, že otázka burakumin se
týká všech, nejen samotných vyloučených, a že je možné a důležité o ní
mluvit.139
Autor na konci článku značně kriticky shrnuje, že přes odlišné
přístupy k otázce burakumin je mezi komunitami velká podobnost, a to
především v oblasti sociální a symbolické vyloučenosti od širší společnosti.
„V Kuromatsu není doslova žádný důvod pro kohokoli mimo čtvrť proč do
137
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 105. 138
Tamtéž, s. 107-108. 139
Tamtéž, s. 108-109.
39
ní vstoupit a jakýkoli důvod pro její obyvatele odejít.“140
Buraku pozbývá
obchody, banku i poštu, kterou by mohli lidé komunity využívat, což jen
zvyšuje jejich vyloučenost a zdůrazňuje nerovnost burakumin. Takagawa,
i přesto, že nabízí služby obecního centra a mateřské školy, také nezahrnuje
poštu, banku, obchody, školy ani nemocnici. Jen obecní centrum poskytuje
obyvatelům možnost setkávat se na půdě buraku. V obou městech přetrvává
sociální a geografická marginalizace spolu se sociální nerovností.141
Tato kapitola, mapující vývoj podoby komunit od 20. století, ukazuje
značné zlepšení nejen, co se týče stavu buraku, ale také vztahu s majoritou.
Renovační projekty Dōwa rapidně zlepšily životní podmínky mnoha
burakumin a přispěly k lepší image vyloučených lokalit. Sekundárně také
napomohly ke snížení jejich geografické odloučenosti. Dnes v některých
z nich fungují také machizukuri. Přestože vztah mezi burakumin a majoritní
společností není zdaleka perfektní, snaha skupin i jednotlivců je viditelná
a má, byť malý, vliv na celkový obraz.
140
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 109. 141
Tamtéž, s. 109.
40
7. Strategie burakumin pro zapojení se do společnosti
I přes svou sociální vyloučenost se většina burakumin snaží určitým
způsobem zapojit do japonské společnosti. Komunity organizují nejrůznější
události, jichž se účastní také obyvatelé mimo buraku a tím umožňují
zahájit dialog přínosný pro obě strany. Celá komunita se však jen těžko
asimiluje do okolní společnosti. Jiná situace nastává, když se o to pokouší
jednotlivec. Jedinec může opustit buraku a smísit se s většinou. Tento
proces není jednoduchý a je několik překážek, které mohou ztížit nebo
překazit burakumin tento proces. Kromě asimilace má jedinec či skupina
burakumin možnost se do společnosti integrovat, tedy ponechat si svou
„kulturu“142
a zvyky a využívat je k pozitivní propagaci burakumin, jak to
například popisuje Cangià.
Wagatsuma a DeVos uvádí kapitolu o mobilitě burakumin zásadní
větou v tomto tématu: „Aby se stal člověk samostatným, musí mít velkou
vnitřní jistotu, takže se nepotřebuje spoléhat ani na skupinu, aby se uživil,
ani odmítat svůj původ a tím žít život v přetvářce.“143
Právě samostatnost je
pro burakumin velmi obtížné získat. Komunita totiž může být nejen místem
poskytujícím bezpečí, ale tvoří člověka na ni závislého. Je místem, které
poskytuje podporu a jistotu práce, rodiny a je také útočištěm před
diskriminací a vnějším světem. Zároveň jej váže k místním lidem pocitem
solidarity, sounáležitosti a očekávání, které vůči němu obyvatelé buraku
mají.
Jedinec může být závislý na komunitě v několika oblastech. Jedním
z nejsilnějších faktorů působící na udržení solidarity uvnitř skupiny je
endogamie. Prostředí, ve kterém je většina obyvatel spřízněna a navzájem se
zná, není lehké opustit nebo se k němu otočit zády. Také práce může mít
podobnou funkci. Výběr zaměstnání je pro burakumin stále značně
limitovaný, a proto někdy závisí jen na tom, co jim je kdo ochoten
nabídnout. Komunita tak jedinci může pomoci s nalezením práce, avšak tím
jej více spájí se skupinou. Podobně funguje také společná účast na
142
pozn. autora: Existuje několik názorů na otázku, zda mají burakumin vlastní kulturu či
nikoli. 143
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 241.
41
buddhistických bohoslužbách.144
V některých buraku může představovat
určitý vliv také BLL či jiné burakumin organizace, ovlivňující pojetí
burakumin problému a diskriminace. Tím, že utvrzují vztah jedince
k buraku a samotné otázce burakumin, nemusí člověk pociťovat touhu
opustit skupinu, ale naopak např. pracovat pro ni a tím se sám pozitivně
realizovat.
Burakumin má několik možností, do jaké míry se asimiluje do
většinové společnosti. Za prvé si může ponechat svou identitu burakumin
a otevřeně ji projevovat, smířen s možnou diskriminací, ale mít také
možnost sdílet identitu s dalšími burakumin. Za druhé může udržovat vztahy
se svými příbuznými z buraku, ale tajit svůj původ burakumin před
majoritou, ať už z důvodu nalezení práce, partnera aj. Třetí možností je
úplná asimilace do majoritní společnosti, kdy jedinec zpřetrhá vazby
s komunitou i vlastní rodinou a změní bydliště i práci. To znamená také
vytvoření nové identity, popř. zkonstruování falešné minulosti, aby nebyl
v nevýhodě kvůli chybějícímu rodovému původu. Tato strategie je však tou
nejtěžší, protože člověka odlučuje od jakékoli rodinné podpory a zázemí
a vystavuje jej neustále obavě z odhalení.145
Asimilace do většinové společnosti však není pouze dobrovolná.
Žáci základních škol se po jejich úspěšném absolvování přesunují na školy
střední, kde se setkávají s novými lidmi a adaptují se na neznámé prostředí.
Toto přizpůsobení může být určitým ekvivalentem k pokusu
o asimilaci/integraci burakumin do společnosti. Děti z buraku, které jsou
často na základní škole učeny o možné diskriminaci a možných cestách, jak
se jí vyhnout nebo se s ní vyrovnat, opouští s příchodem do nové školy
známé prostředí (kde navíc mohly mít podporu dalších dětí z komunity
a učitelů) a tím i bezpečí. Střední škola pro ně znamená nový začátek a tedy
i nové dilema, jak nakládat se svou identitou – zda ji skrývat či nikoli.
Ty z dětí vyloučených, které se rozhodnou skrývat svou identitu,
píše Bondy, jsou pod konstantním tlakem. Hrozba, že je někdo nazve
burakumin nebo je obviní z ukrývání svého původu je neustále přítomná, ať
144
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 242, 244. 145
Tamtéž, s. 241-242.
42
vědomě či nevědomě, a nese s sebou potenciálně velký dopad na život dítěte.
Na druhou stranu se však díky tomu cítí v bezpečí, jakkoli relativním,
protože jejich identita zatím nebyla odhalena. Ne všichni žáci pocházející ze
sociálně vyloučené lokality skrývají svou identitu. Mladý burakumin může
s někým sdílet informaci o svém původu, bere však na sebe značný risk.
Pozitivním výsledkem je přijetí a možná podpora ze strany těch, kterým se
svěřil. Na druhou stranu se vystavuje nebezpečí odmítnutí a možnosti
následné diskriminace.146
Někteří burakumin mohou zvolit různé způsoby, jak zamezit spojení
mezi ním a buraku, například změnou místa bydliště, které je státem
registrováno, což je ovšem složitá legální procedura. Ti, jež žijí v buraku,
mohou docházet do vyloučené lokality pěšky a tím omezit možnost
rozpoznání svého původu. Dle DeVos a Wagatsuma, jejichž kniha vyšla
roku 1966, se však pokouší o asimilaci do společnosti především burakumin
ze střední třídy, kteří mají dostatečné vzdělání a podporu rodiny, aby byli
schopni získat pozici administrativního pracovníka. Úspěšný vstup do
majoritní společnosti vyžaduje také finanční prostředky a nezávislost, aby
byl jedinec schopen opustit buraku a postupně smazávat vazby, spojující jej
s vyloučenými. Vyloučení nízkého sociálního postavení uvnitř buraku s jen
malou ekonomickou stabilitou nemají příliš velkou šanci na vstup do vnější
společnosti, ať už kvůli závislosti na komunitě nebo malým finančním
prostředkům. Problém původu je patrný také v oblasti manželství, kdy
burakumin mohou cítit potřebu svěřit se partnerovi se svým původem, nebo
vyjde na světlo jejich vazba s buraku.147
S pomalu rostoucím přijetím
burakumin to nemusí představovat velký problém. Předsudky však stále
existují a ne vždy může být vyloučený do rodiny svého partnera přijat.
I po úspěšné asimilaci do majoritní společnosti se mohou burakumin
setkat s určitými těžkostmi, s pocitem nepochopení či samotou, které je
nakonec mohou donutit k návratu do buraku. Asimilace jednotlivce je
psychicky náročný proces, ať už kvůli obavám z odhalení, z diskriminace,
z pocitu opuštěnosti kvůli absenci podpory rodiny nebo odstrčenosti ze
146
BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, s. 15-16. 147
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 246-247.
43
společnosti, protože nikdo nechápe útrapy, kterými jedinec prošel.
Burakumin také ztrácí svou identitu vyloučeného, po níž zůstává jisté
prázdno, které musí naplnit, což se ne vždy povede. Wagatsuma a DeVos
popisují případ burakumin s vysokoškolským vzděláním, který trpěl
pocitem viny nad opuštěním rodiny a komunity čelící diskriminaci,
a kterého tento pocit chvílemi dováděl až k touze ohlásit veřejně svůj původ
a tím dosáhnout jakéhosi uspokojení.148
Cílem burakumin komunit může být také integrace do japonské
společnosti. Takovýmto případem je například prefektura Osaka, kde žijí
zhruba 200 000 burakumin v 52 vyloučených lokalitách. Zde vznikla roku
1985 Ikari, skupina burakumin hrající na tradiční taiko bubny. Výroba taiko
bubnů je jednou z tradičních profesí v buraku a všechny tradiční japonské
bubny jsou vyráběny právě rukama vyloučených. Taiko buben je považován
za posvátný nástroj a hraje se na něj především při šintoistických oslavách.
V minulosti bylo burakumin z některých oblastí zakázáno na tyto bubny hrát,
i přesto, že právě oni byli tvůrci těchto posvátných nástrojů. Skupina Ikari
vznikla snahou burakumin přinést uznání vyloučeným, zlepšit jejich sociální
a ekonomické podmínky a pozitivně odkazovat na aktivitu burakumin.
S hrdostí na svou práci se snaží integrovat do společnosti, aniž by ztráceli
svou identitu či „kulturu“ a odkazem na svůj původ čelí diskriminaci
burakumin.149
„Chci společnost, ve které respektujeme rozdílnosti,“ říká
zakladatel Ikari. „Je důležité, aby mé děti uznaly, že jsou burakumin. Není
dobré, když musíš skrývat svůj původ a to, kým jsi.“150
Podobným případem je také již dříve zmíněná Sarumaiza
(Společnost opičího tance), tvořená dvojicí mužů, Shuji a Kōhei Murasaki,
kteří organizují představení tradičního japonského opičího tance, další
historickou profesí burakumin, kterou popisuje ve své nové knize F. Cangià.
Pro umělce Sarumaiza však není odkaz na burakumin hlavním cílem.
Přestože uznávají burakumin tradici tohoto umění a muži sami uznávají
svou identitu burakumin, sebepojetí mladšího muže (Murasaki Kōhei) je
148
WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 251-252. 149
SUZUKI, OIWA. The Japan We Never Knew, s. 1136-138. 150
Tamtéž, s. 139.
44
rozděleno mezi muže-burakumin a muže-umělce. Svou identitu
vyloučeného zvýrazňuje jen při určitých příležitostech, s určitým publikem
a za určitým účelem. Snaží se propojit identitu umělce s identitou
burakumin, překlenout tak stigma vyloučeného a spojit burakumin
s profesionalismem, dát této identitě pozitivní nádech. Využívá ji jako
nástroj, aby dosáhl jiného cíle.151
Přestože strategií, jak nakládat se svou identitou vyloučeného mají
burakumin několik, ne vždy jsou jim všechny k dispozici. Je mnoho faktorů,
které působí na jedince, a které omezují i jeho možnosti, do jaké míry
vystoupí z komunity a zapojení se do vnější společnosti. Výchova, prostředí,
škola, kontakt s členy burakumin organizací či to, jak vlastní rodiče
nakládají se svou identitou burakumin má vliv na vyloučeného, na to, zda
skrývá svůj původ nebo jej hrdě odhalí, zda zůstane v buraku nebo opustí
svou rodinu, zpřetrhá své vazby a stane se někým jiným. S diskriminací se
setká většina z nich a oni volí způsob, jak jí čelit.
151
CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 58-59, 62.
45
8. Hnutí burakumin
Konec feudalismu znamenal pro Japonsko vstup do nové éry, do
doby modernity. Skrze reformy Meiji se změnil společenský systém a byl
zrušen systém pravidel z dřívějšího období Tokugawa. Pro burakumin tato
doba znamenala počátek jejich emancipace a boje za rovnocenné postavení
ve společnosti. Přestože jim toto postaverní bylo oficiálně dáno
Emancipačním ediktem roku 1871, za svá rovná práva bojují prakticky
dodnes. Konec 19. století je podle doktora I. Neary zlomem, kdy vzniká
nové odůvodnění pro diskriminaci burakumin, do té doby založené na
tradici, dle něhož jsou burakumin vylučování pro svou nehygieničnost,
nevzdělanost a chudobu (z dokumentu z roku 1918). Tak vzniká nová,
sociální diskriminace vyloučených.152
Burakumin nezůstali s příchodem nové doby pasivními pozorovateli.
První diskusní skupiny vznikaly již od roku 1870, inspirované liberálními
ideami hnutí Jiyūminken Undō a od roku 1890 začali jejich členové
rozvažovat možné způsoby, jak překonat diskriminaci. Na začátku 20.
století se pak tyto skupiny začaly sdružovat do větších celků. Ne vždy z nich
vznikly plnohodnotné organizace. Hlavním znakem tohoto „prvního
období“ emancipace burakumin bylo jejich pojetí sebe sama: „přijali
převládající myšlenku, že je s nimi něco v nepořádku, něco, co musí spravit,
aby pak mohli být akceptováni společností obecně.“153
Od roku 1905 se stát snažil o omezení šíření liberálních
a socialistických myšlenek. V té době vznikají diskusní kroužky Yūwa
uvnitř buraku, tzv. Vyrovnání,154
a další sociální hnutí, ovlivněná
demokracií a socialismem. Zásadními událostmi probouzejícími masu
burakumin k aktivitě byly Rýžová demonstrace (Rice Riot) roku 1918
a návrh Japonska na rovnocennost ras na konferenci ve Versaille. Tak v roce
1921 ve vesnici Kashiwabara vznikla asociace mužů, s cílem vytvořit
nezávislé hnutí bojující za emancipaci burakumin. Krátce nato vyšla Esej
o emancipaci lidí eta, jejímž autorem je Osamu Sano pokládající dva
152
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 56. 153
Tamtéž, s. 57. 154
Tamtéž, s. 57.
46
základní principy pro osvobození eta, jimiž jsou: (1) proces emancipace
musí být zahájen požadavkem samotných eta zrušit jejich nespravedlivé
sociální pozice a (2) vznikající hnutí musí být ve shodě s hnutími
proletariátu. O rok později, roku 1922, vzniká hnutí Suiheisha a vydává
svou deklaraci.155
Burakumin v celé zemi, spojte se!
Dlouho trpící bratři:
V poslední polovině století reformy, vykonané pro náš prospěch
tolika lidmi a v tolika různých způsobech neuspěly v přinesení
jakýchkoli příznivých výsledků. Toto selhání bylo božských
potrestáním, jež jsme přivodili tím, že jsme dovolili jiným i sami
sobě znehodnotit naši vlastní lidskou důstojnost. Předchozí hnutí,
i když zdánlivě motivována soucitem, ve skutečnosti zkazila
mnoho našich bratrů. Ve světle toho je nutné, abychom
zorganizovali nové kolektivní hnutí, skrze které se
emancipujeme, naším vlastním úsilím a sebeúctou.
Bratři – naši předci usilovali a konali svobodu a rovnocennost.
Stali se však obětí falešného a opovrženíhodného systému
vytvořeného vládnout třídou. Stali se odvážnými mučedníky
systému. Odměnou za jejich práci a stahováním zvířat z kůží,
byli i oni zaživa stahováni z kůže. Jako odškodnění za
vytrhávání srdcí zvířat, byla jejich vlastní vřelá lidská srdce
vytržena. Bylo na ně pliváno slinami výsměchu. I přes všechny
tyto prokleté noční můry, jejich krev, stále hrdá na to být
člověkem, nevyschla. Ano! Nyní přišel čas, kdy se muž pulsující
touto krví snaží stát božským. Nadešel čas, aby oběti
diskriminace shodily značky posměchu. Přišel čas, kdy bude
pokřtěna trpitelova trnová koruna. Nadešel čas, kdy můžeme být
hrdí na to, že jsme eta.
155
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 127-128.
47
Nikdy víc nesmíme urazit naše předky a znesvětit naši lidskost
otrockými slovy a zbabělými činy. Dobře znajíce chlad
a pohrdání obyčejné lidské společnosti usilujeme a budeme
hluboce vděčni za vřelost a světlo opravdové lidskosti.
Z tohoto je zrozena Suiheisha. Ať je mezi lidmi světlo
a vřelost.156
Se vznikem tohoto hnutí se mění také přístup vyloučených
k problému diskriminace burakumin. Lidé, do té doby vinící sami sebe
z odmítavého přístupu společnosti, se obrací na společenský systém jako na
chybný, potřebující změnu. Burakumin se nyní vnímají jako oběti, jejichž
důstojnost a lidskost je podupána nelidskou společností. Hnutí vzývá
všechny burakumin, aby bojovali za svá práva, rovnocenné postavení ve
společnosti a na svůj původ pohlíželi s hrdostí.
O rok později po vydání této deklarace se sešlo 1500 delegátů
z různých skupin Suiheisha ve městě Kyoto, kde bylo přijato třicet pět
usnesení o budoucím směru hnutí. Cílem bylo například nediskriminační
prostředí ve školách, v armádě a námořnictvu, organizace národní sekce
Suiheisha pro ženy a mladé lidi, vydávání měsíčních a týdenních
propagačních materiálů hnutí a další. Způsob boje, jenž členově Suiheisha
zvolili, bylo také veřejné pokárání každého, kdo páchal bezpráví na
burakumin, ať už slovními urážkami nebo diskriminační činy. Provinilí byli
nuceni hnutím publikovat v novinách veřejnou omluvu za svůj akt. Tato
metoda, zvaná tettei-teki kyūdan, volně přeloženo jako „důkladné pokárání“,
však přinesla i největší kritiku organizace – některé incidenty se neobešly
bez násilí a téměř 200 členů Suiheisha (z celkového počtu 229) bylo
odsouzeno za kriminální čin. 157
Následný rozpad Suiheisha zapříčinil incident roku 1924 (Spy
Affair), kdy byli členové hlavního ústředí hnutí obviněni z úplatkářství
a spolupráce s metropolitní policií. Ztrátou vůdců se v druhé polovině
dvacátých let organizace rozdělila na několik frakcí. Zhoršující se názor
156
přeloženo z: NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 58. 157
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 130-131.
48
veřejnosti na hnutí však nakonec vyvrcholil otevřeným nesouhlasem
společnosti s existencí Suiheisha.158
Nadobro však hnutí zaniklo až roku
1942, což I. Neary připisuje obrovskému úsilí burakumin bojovat za svou
emancipaci a využívání metody tettei-teki kyūdan, která byla jejich hlavní
zbraní v boji proti diskriminaci159
, ukazujíce tak, že jsou připraveni bránit se
proti nepřátelské společnosti.
Druhá světová válka přinesla dočasné pozastavení aktivity
burakumin. Obnovena byla záhy po rezignaci Japonska, a to roku 1946, kdy
vzniká Národní komise pro osvobození buraku (NCBL), jako pokračovatel
hnutí Suiheisha, podporována levicovými stranami.160
Hlavním cílem
NCBL byla „kompletní liberace mas burakumin“ a to skrze „osvobození
utlačovaných lidí skrze dokončení demokratické revoluce.“161
V prvních
letech neměla velkou podporu veřejnosti, a to především kvůli nejasnému
směru komise v řešení problému vyloučených. Uvnitř komise také vládl
konflikt mezi jejími členy v definici burakumin. K její mobilizaci nakonec
napomohl incident v roce 1951, nazývaný „All Romance“, kdy se v časopise
stejného názvu objevil článek s nadpisem Tokushoku buraku. Příběh
přehnaně popisuje život ve vyloučené lokalitě, sexuální chování burakumin
a otřesné životní podmínky v komunitě.162
Autor článku, úředník
z městského zdravotního centra v Kyoto, charakterizoval buraku jako
„peklo na zemi plné obchodníků černého trhu, ilegální výroby alkoholu,
zločinu, násilí a sexu.“163
Proti tomu se ostře vyhranila právě NCBL, která
zorganizovala kampaň obviňující autora a vydavatele za publikování
diskriminačního článku164
a záhy se rozhodla zabývat celým problémem
diskriminace burakumin. Členové NCBL spolu se starostou města Kyoto
vyznačili na mapě všechny oblasti, kde lidé trpěli častým onemocněním,
nízkým vzdělání, málo službami a dalšími faktory, kterými se vyznačovali
buraku tehdejší doby. Právě na ně se komise rozhodla zaměřit svou
158
SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin...,, s. 131-133. 159
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 59. 160
Tamtéž, s. 60. 161
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 153. 162
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 101-102. 163
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 60. 164
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 156.
49
pozornost a zvýšit tak i sociální a politické povědomí o těchto
komunitách.165
Během 50. let NCBL zahájila podobné kampaně také v dalších
velkých městech, požadujíce po místních vládách zlepšit místní zařízení,
a upozornit tak na diskriminaci burakumin. Tím si také komise zajistila
nárůst podpory a roku 1955 byla NCBL znovu založena pod novým
jménem, Liga liberace buraku (BLL).166
Druhý incident z roku 1962, který
upozornil na špatné životní podmínky burakumin, je známý jako Nagahama
Textbook Struggle (Nagahama učebnicový boj). Rodiny burakumin žijící ve
vyloučené lokalitě v prefektuře Kōchi si kvůli chudobě nemohly dovolit
každý rok nové učebnice pro své děti. Vyzývaly tedy vládu, aby nějak
zakročila proti nízkým možnostem burakumin na dobré vzdělání. Proto byl
záhy založen Poradní koncil pro asimilaci burakumin (Dōwa Taisaku
Shingikai)167
, který roku 1965 vydal zprávu, ve které nejen uznává, že
burakumin se od většinové společnosti neliší ani rasou, ani etnickou
příslušností, ale také to, že celý problém těchto vyloučený není pouhým
pozůstatkem feudální doby, který přechodem ke kapitalistické společnosti
přirozeně zmizí. Odmítá mimojiné také názor, že nejlepším řešením je
ignorace otázky burakumin. Navrhuje proto nové řešení založené na
vědomosti a pochopení buraku mondai. Kromě teoretické části obsahuje
dokument také zprávu z výzkumu o stávajícím stavu burakumin komunit,
které přirovnává ke ghettu, kde chybí systém kanalizace, pouliční světla
a protipožární opatření. Území, na kterém jsou lokality postaveny, podléhají
záplavám. Problémem je také nízká úroveň vzdělání a pracovních možností
burakumin. Autoři zprávy došli k závěru, že je povinností státu eliminovat
některé z těchto problémů vytvořením legislativy, která by umožnila vládě
zabývat se tímto sociálním nedostatkem.168
Roku 1969 byl proto vytvořen speciální zákon o Dōwa projektech
(Special Measure Law – SML), komplexní systém opatření, sloužící
ke zlepšení životních podmínek burakumin v co nejvíce oblastech (sociální 165
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 102. 166
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 61. 167
BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 102. 168
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 63.
50
péče, ubytování, stav vyloučených lokalit, vzdělání, ochrana lidských práv
atd.). Jedním z hlavních problémů, kterému tento program čelil, bylo
nejasné určení cílové skupiny, na které budou projekty zaměřeny. V buraku
totiž nežijí pouze burakumin, ale také různé minority nebo chudé rodiny
s nízkými příjmy, které nepochází z buraku, ale využívají levného
ubytování. Strhla se tedy debata, zda bude program omezen pouze na lidi
burakumin původu nebo i na další obyvatele těchto komunit. BLL se také
obávala možných negativních dopadů SML na burakumin – vytvoření lehce
zneužitelného seznamu „opravdových“ burakumin, které by umožnilo jejich
diskriminaci nebo snaha vlády o administrativní kontrolu burakumin.
Nakonec byla vytvořena komise, složená z vládních úředníků a členu BLL,
třídící uchazeče o program.169
BLL se potýkalo ještě s jedním problémem, a to s, již několikrát
zmíněnými, koseki – rodinnými záznamy - umožňujícími dohledat jedincův
původ. BLL se snažila o omezení přístupu k těmto záznamům, avšak
neúspěšně. Roku 1975 místní vlády aplikovaly vlastní omezení přístupu,
které se o rok později stalo desátých článkem v zákonu o koseki. Stalo se tak
především kvůli incidentu, kdy byli burakumin aktivisté anonymně
informováni, že seznamy se jmény a adresami byly nabídnuty k prodeji,
čímž umožňují např. firmám vlastnícím tento seznam, kontrolu svých
zaměstnanců a informovat se tak o jejich původu, což se nakonec stalo
realitou. Jako reakce na to začaly být ve velkých prefekturách Japonska
vytvářeny skupiny studující otázku burakumin a organizovány semináře
a události pro úředníky firem, snažící se šířit osvětu a lepší pochopení
problému diskriminace vyloučených.170
Amos zastává názor, že od roku 1985 se burakumin aktivisté snaží
najít konečné řešení problému burakumin, kompletní osvobození
a zrovnoprávnění vyloučených s uchováním vlastní „kultury“. Opatření,
snažící se zlepšit buraku se nyní soustředí i na další obyvatele lokalit
a jejich diskriminaci. Boj proti diskriminaci burakumin se stává bojem za
169
NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 64. 170
Tamtéž, s. 65-66.
51
lidská práva všech, a to i mimo Japonsko, čímž vzniká „kultura lidských
práv“.171
S ukončením Dōwa projektů je nyní v rukou místních vlád
a burakumin organizací, aby podporovaly vládu v aktivním řešení
diskriminace vyloučených a pomáhaly burakumin v boji za svá práva. Pro
tyto účely byla postavena muzea mapující historii burakumin, tradiční
profese i dlouhou cestu boje za svá práva, jak je to k vidění v Muzeu
Archivy Kinegawa nebo na Cestě lidských práv a taiko ve městě Osaka,
které ve své knize popisuje F. Cangià. Nový směr, kterým se BLL vydala, se
snaží vzbuzovat hrdost burakumin na svůj původ a historii a spolu se
vzděláváním společnosti pokračují ve snaze vytvořit nediskriminační
společnost, ve které mají všichni stejná práva i možnosti.
171
AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 164-165.
52
Shrnutí
Burakumin byli v historii charakterizováni různě – jako minorita,
kasta či rasa. Protože kasta ani rasa již nejsou aktuálními označeními, a ne
všichni autoři se shodují na korektnosti pojmenování burakumin jako
menšiny, můžeme je označit jako sociálně vyloučenou skupinu japonských
obyvatel, která čelí diskriminaci v různých oblastech veřejného
i soukromého života. Diskriminace ze strany většinové společnosti je
odůvodněna představou o nečistotě burakumin vyplývající z kontaktu
s mrtvými lidskými a zvířecími těly nebo jejich produkty v rámci jejich
tradičních profesí. Idea znečištění (kegare) při kontaktu s krví či smrtí
pochází z šintoismu, tradičního náboženství Japonska. Poté, co se zde
rozšířil vliv buddhismu a propojil se s původními náboženskými
představami, vznikla postupem času stigmatizovaná skupina japonské
společnosti, eta, která byla v neustálém kontaktu s nečistotou, popř. se
podílela na zabíjení zvířat či lidí, a mimo jiné také požívala zvířecí maso,
což buddhismus označuje jako vyvolávající nelibost bohů.
Eta, k nimž patřili také hinin, žili s dalšími sociálně vyloučenými na
dně společenského žebříčku, na okrajích měst a vesnic a na březích řek.
Přestože se jejich sociální postavení vesměs neměnilo, v době konfliktů
a válek byli eta, znalí práce s kůžemi, stěhováni do středu měst, aby byly
jejich schopnosti využívány při výrobě brnění, čímž nelibost společnosti
vůči nim nebyla tak velká. Od 17. století, kdy bylo zahájeno období
Tokugawa, značně utužující tehdejší společenský systém, však byli eta
a hinin oficiálně označeni za vyloučené, svázáni novými pravidly
omezujícími nejen jejich chování, zvyky a každodenní život, ale také
kontakt s většinovou společností. Roku 1871, kdy byl vydán Emancipační
edikt, znamenal pro vyloučené oficiální zrušení jejich podřadného statusu
a jména, a tím zapojení se do společnosti. Nyní se stali shin-heimin, novými
občany, s šancí na rovná práva, svobody a společenský status. Paradoxně
však edikt vedl k další diskriminaci a chudobě, kterou zapříčinila ztráta
privilegií z předešlé doby. Tato doba je také počátkem shromažďování
burakumin do diskusních kroužků a organizací bojujících za svá práva,
53
emancipaci a proti diskriminaci, mezi které patří Suiheisha a dnešní Buraku
Liberation League. Od 60. let 20. století byl zahájen také program na
podporu burakumin, jejich životních podmínek, komunit a vzdělání, který
rapidně snížil nerovnou sociální situaci vyloučených oproti většinové
společnosti, v čemž se BLL snaží dodnes pokračovat.
Od emancipace burakumin již nebylo možné vyloučené na první
pohled odlišit od ostatních obyvatel. Dále však existovaly koseki, které
dodnes umožňují dohledat vazby Japonců k burakumin a k jejich původním
komunitám. S moderní dobou se však zkomplikovalo také sebe-pojetí
burakumin, jejich chápání a přijímání vlastní identity vyloučeného, které
komplikuje především diskriminace a stigma. Matsushita Kazuyo popisuje
svou teorii čtyř typů ideálních identit, které se však navzájem mohou
prolínat a přecházet z jedné na druhou. Jedinec může být otevřený v projevu
své identity a čelit tak hrdě diskriminaci jiných, je ochoten ji projevovat jen
v určitých situacích nebo pro něj nemusí mít zásadní důležitost, a vnímá ji
stejně silně jako svou identitu studenta či zaměstnance. Burakumin může být
také v konfliktu se svou identitou, kdy se vrací do bezpečí vlastní komunity,
která jej chrání před lidmi žijícími mimo buraku, s nimiž váhá interagovat.
Nejen burakumin mohou pociťovat nejistotu při komunikaci
s vnějším světem. Jen málokdo z majoritní společnosti má důvod vstupovat
do buraku nebo navazovat přátelství s obyvateli vyloučených komunit mimo
zaměstnání či školu. Pocity, které lidé chovají k burakumin jsou různorodé –
strach, znechucení, zvědavost, sympatie, pochopení – a mohou odrážet také
např. strategie vyloučených komunit žijících v okolí nebo osobní zkušenost
s burakumin v každodenním životě. Vztahy burakumin k majoritní
společnosti jsou však často zkomplikovány diskriminací, které musí čelit
v zaměstnání, vzdělání, výběru partnera. Přestože ve vzdělání vyloučení
dosahují téměř stejných šancí jako jiní studenti, výběr zaměstnání je pro ně
stále ještě značně omezen, a to především ve třetím sektoru, kde pracuje jen
minimum z nich. Výskyt diskriminace v manželství také zaznamenal jisté
zlepšení, a to především v počtu jedinců, kteří by souhlasili se smíšeným
sňatkem burakumin s non-burakumin partnerem.
54
Také jednotlivé buraku jsou dnes málokdy k rozeznání od ostatních
částí měst či vesnic díky renovačním projektům z druhé poloviny 20. století.
Dnes tyto projekty napomáhají také ke kultivaci vztahu jejich obyvatel
k lokalitě, pocitu hrdosti a snaze starat se o své životní prostředí. Zlepšení
podoby vyloučených lokalit také napomáhá k lepšímu obrazu, který si
majorita o ní a jejích obyvatelích utváří. Komunity samotné mohou či
nemusí zvýrazňovat svůj původ burakumin, ale, jak bylo ukázáno na
případech měst Kuromatsu a Takagawa, skrze organizaci různých událostí
lze umožnit interakci mezi burakumin a non-burakumin a tím přispívat
k lepšímu porozumění života vyloučeného.
V případě jedinců, kteří opustí buraku a volí život mimo své rodinné
vazby, musí tito lidé čelit mnoha překážkám pro úspěšné splynutí
s majoritní společností - zpřetrháním vztahů s rodinou a komunitou,
přestěhováním se do nového prostředí, ztrátou své identity burakumin.
Tento krok není jednoduchý a vyžaduje velkou nezávislost a soběstačnost
jedince, kterou ne každý burakumin disponuje. Většina těchto lidí navíc
trpí neustálými obavami z odhalení svého původu a tudíž diskriminaci
a ztrátě všeho, co získali.
Komunita však není jediná, kdo může burakumin nabídnout podporu
a pomoc. BLL je přední organizací podporující burakumin a snažící se
nadále zlepšovat jejich životní podmínky a odstranit jejich diskriminaci ve
společnosti. Mimo to také pomáhají mladým vyloučeným vyrovnat se se
svou identitou vyloučeného a pro majoritní společnosti i samotné burakumin
pořádají různé události a semináře, jimiž napomáhají dialogu, lepšímu
vzájemnému porozumění a seznámení japonské společnosti s problémem
burakumin. Participují tak na celospolečenské snaze vytvořit společnost
s rovnocennými právy a možnostmi bez hrozby diskriminace.
55
Závěr
Cílem této práce byl popis japonské vyloučené skupiny, burakumin.
Pozornost byla věnována důležitým vlivům, které zapříčinily její vznik,
rozvoj a existenci do dnešní doby, byla popsána historická i současná
situace vyloučených, úskalí, kterým mnozí z nich čelí a strategie, jimiž se je
snaží překonávat. Přestože některé oblasti kulturního života burakumin byly
opomenuty (např. náboženství), práce byla psána se snahou o komplexní
pohled na celou problematiku a tuto snahou vnímám jako splněnou.
Může se jevit jako odvážné, prezentovat návrhy na zlepšení nebo
kritiku stávající situace celé problematiky vyloučených, avšak po
důkladném seznámení se s literaturou na toto téma vyplývá na povrch
několik zvláštností. První z nich je mlčenlivost veřejnosti při zmínce
o burakumin, a to i přes výzkumy vyloučených ze strany akademiků
a samotnou snahu burakumin upozorňovat na svou diskriminaci. Zajímavý
je také příspěvek Burakumin at the End of History (Neary, 2003), ve kterém
autor popisuje tendenci některých japonských akademiků považovat
problém vyloučených za již vyřešený, nehledíc na jasné důkazy
o přetrvávající diskriminaci burakumini vyplývající ze současných výzkumů.
Jako studentku kulturní antropologie mě láká ověřit si v budoucnu
své znalosti, které jsem o burakumin získala studiem literatury, ve vlastním
terénním výzkumu. Protože však tato touha zatím zůstává jen fantasií, mohu
přispět jen několika návrhy, které by poskytly akademikům i japonské
veřejnosti více informací na toto téma a mohly napomoci vyřešit otázku
burakumin. Mým prvním návrhem je realizace komplexního výzkumu
současné situace burakumin, jejich životních podmínek a vztahů s majoritní
společností. Poslední výzkum tohoto rázu byl zorganizován japonskou
vládou v devadesátých letech. Protože je situace burakumin stále značně
proměnlivá, a vzhledem k ekonomické krizi, se kterou se Japonsko potýká,
by výzkum mohl poskytnout nová potřebná data, která by osvětlila potřeby
dnešních burakumin. Jako důležitý krok vnímám také právní postižitelnost
diskriminace, o což se již několik desítek let usilovně snaží Buraku
Liberation League. Znamenalo by to podporu nejen pro burakumin, ale pro
56
mnoho dalších skupin a minorit, které v Japonsku čelí diskriminaci. Pro mně
nejdůležitějším krokem, který by japonská veřejnost měla udělat, je
otevřeně o otázce burakumin mluvit, aktivně hledat řešení a čelit
společenským problémům, které každá společnost v sobě ukrývá. Myslím si,
že dnes již není místo na oblíbené přísloví japonské společnosti ve vztahu
k problému vyloučených: „Nebuď spícího draka.“
57
Anotace
Příjmení a jméno autora: Sehnálková Lucie
Název katedry a fakulty: Katedra sociologie, andragogiky a kulturní
antropologie, Filozofická fakulta
Název diplomové práce: Burakumin, vyloučení
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Veselský, Ph.D.
Počet znaků: 97 000 (bez mezer)
Počet titulů použité literatury: 21
Klíčová slova: burakumin, eta, vyloučení, marginalizace, diskriminace,
Japonsko
Burakumin jsou sociálně vyloučená skupina japonské společnosti.
Přestože se etnicky ani kulturně nijak neodlišují od majority, kvůli svému
původu čelí diskriminaci ve veřejném i soukromém životě. Důvodem jejich
vyloučení je víra v nečistotu burakumin vyplývající z manipulace s mrtvými
zvířecími a lidskými těly a jejich produkty v rámci tradičních povolání
řezníků a koželuhů či hlídačů hřbitovů. I když byli oficiálně emancipováni
již roku 1871 a od konce 60. let 20. století se snahou vlády i burakumin
organizací podařilo výrazně zlepšit životní podmínky ve vyloučených
lokalitách, zajistit jejich obyvatelům lepší vzdělání, životní úroveň a snížit
diskriminaci, problém burakumin je v japonské společnosti stále aktuální.
Tato práce se zabývá burakumin, jejich vznikem a racionalizací jako
sociálně vyloučených a diskriminovaných. Pozornost je věnována
především historickému vývoji, teorii vytváření identity burakumin, jak je
ovlivněna vztahem k vnější společnosti mimo vyloučenou lokalitu
a oblastem, ve kterých jsou vyloučení diskriminováni. Dále se zabývá
strategiemi komunit i jednotlivců burakumin, jak se zapojit do společnosti
se stigmatem vyloučeného. Nakonec jsou popsány organizace zabývající se
otázkou burakumin a bojující za jejich práva a proti diskriminaci.
58
Abstract
Name and surname of the author: Sehnálková Lucie
University department and faculty: Department of Sociology, Andragogy,
and Cultural Anthropology, The Faculty of Philosophy
Dissertation title: Burakumin, the Outcasts
Supervisor: Mgr. Pavel Veselský, Ph.D.
Characters count: 97 000 (without spaces)
Bibliography count: 21
Keywords: burakumin, eta, outcasts, marginalisation, discrimination, Japan
Burakumin are a socially marginalised group of japanese society.
Even though they do not differ from majority ethnically or culturally, due to
their origin they face discrimination both public and private sector. The
reason for their marginalisation is a belief in the impurity of burakumin
arising from handling dead animal and human bodies and their products
while working as butchers, tanners or tomb guards. Oficially emancipated in
1871 and due to an effort of japanese government and burakumin
organisations since the end of 1960, they have managed to greatly improve
the living conditions in the marginalised localities and ensure their residents
better education, living standarts and decrease discrimination. However, the
burakumin issue is still current in japanese society. This paper describes the
burakumin, their origin and a racionalisation as the social outcasts and
discriminated ones. Attention is mainly paid to historical development, the
theory of creation of burakumin identity and how it is influenced by
a relationship with external society outside of the marginalised location and
also the areas in which are the outcasts discriminated against. Furthermore it
focuses on the strategies of burakumin communities and individuals, how do
they pass into the major society with the stigma of outcast. In the end there
are described the organisations engaged in the burakumin issue and
struggling for their rights and against discrimination.
59
Použitá literatura
ABE, Chikara. Impurity And Death: A Japanese Perspective.
Dissertation.com, USA, 2003.
AMOS, Timothy D. Embodying Difference: The Making of Burakumin
in Modern Japan. University of Hawaii Press, 2011
BONDY, Christopher. Book Review on: 18-nin no Wakamonotachi ga
Kataru: Buraku no Aidentiti (18 Youths Discuss Buraku Identity), by
Matsushita Kazuyo. Social Science Japan Journal. 2004, 7 (1). 151-153.
BONDY, Christopher. Lessons from School, Lessons for Life: Education
of an „Invisible“ Minority in Japan – The burakumin. Paper presented at
the annual meeting of the American Sociological Association Annual
Meeting, Hilton San Francisco, San Francisco, CA, 08. 08. 2009.
BONDY, Christopher. Understanding Buraku Inequality In:
Contemporary Japan. 2010, 22 (1-2), 99–113.
CANGIÀ, Flavia. Performing the Buraku: Narratives on Cultures and
Everyday Life in Contemporary Japan. LIT Verlag, 2013.
DAVIS, John. New Writing on the Buraku Issue. Social Science Japan
Journal. 2002, 5 (2), 249-253.
GORDON, June A. From Liberation to Human Rights: Challenges for
Teachers of the Burakumin In Japan. Race Ethnicity and Education,
2006, 9 (2), 183-202.
KASAHARA, Toshinori. Shin Buddhism and the Buraku-min. Honolulu,
Higashi Hongwanji Headquarters, 1996.
LEVINE, Lauren. The Kegare Concept. In: SHANAFELT, Robert.
Building bridges in anthropology: understanding, acting, teaching, and
theorizing. Knoxville, TN: Newfound Press., 2012.
MIZUUCHI, Toshio a JEON, Gyu Jeon. The New Mode of Urban
Renewal for the Former Outcaste Minority People and Areas in Japan.
Cities. 2010, 27 (1), 25-34.
MORGAN, Charlie V. A Case Study of Buraku and Non-Buraku
Couples in Japan. Journal of Comparative Family Studies. 2007, 38 (1),
31-54.
60
MUCKS, Nicholas. Shadows of Modernity: Hybrid Identities of Buraku
Outcastes of Japan. Asia Pacific: Perspectives, June 2010, 9 (2), 36-42.
NEARY, Ian. Burakumin at the End of History. Social Research. 2003,
70 (1), 269-294.
NEARY, Ian. Burakumin in Contemporary Japan. In WEINER, Michal
(ed.). Japan's Minorities: The Illusion of Homogeneity. London:
Routledg, 1997, s. 50-78.
SHIGEAKI, Ninomiya. An Inquiry Concerning the Origin,
Development, and Present Situation of the Eta in Relation to the History
of Social Classes in Japan. In: Transactions of the Asiatic Society of
Japan, 1933, 47-154.
SUZUKI, David a OIWA, Keibo. The Japan We Nevew Knew: A
Journey of Discovery. Stoddart Pub., 1997.
WAGATSUMA Hiroshi a DE VOS, George A. Japan’s Invisible Race:
Caste in Culture and Personality. University of California Press, 1966.
ROTH, Joshua Hotaka. Political and Cultural Perspectives on
„Insider“ Minorities. In: ROBERTSON, Jennifer (ed.). A Companion to
the Antropology of Japan. Blackwell Publishing Ltd, 2005.
HIKOSAEMON. When Talking About Burakumin, NEVER SAY
"BURAKUMIN!" [online]. Hikosaemon, 2009. Poslední aktualizace 25.
01. 2014 [cit. 02. 8. 2013]. Dostupné z:
<http://www.hikosaemon.com/2011/11/when-talking-about-burakumin-
never-say.html>.