fra

Carlos VictoriaStíny na pláži

Libri prohibiti

Carlos Victoria

fra.cz

fra

Carlos VictoriaStíny na pláži

Libri prohibiti

fra

Carlos Victoria (1950, Camagüey–2007, Miami), jeden z nej-výraznějších prozaiků kubánského exilu z takzvané generaceMariel (podle přístavu, přes který v roce 1980 opustilo ostrov125 000 lidí). Je autorem tří románů a tří povídkových sou-borů.

Carlos VictoriaStíny na pláži

4

Carlos VictoriaStíny na plážiPřeložil Petr Zavadil

fra

Libri prohibitiCarlos VictoriaStíny na plážiZe španělských originálů přeložil a doslov napsal Petr ZavadilFotografie na obálce Zdeněk JiráskýVydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2011 jako svou 69. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání prvníNáklad 1000 výtisků

Czech edition © Fra, 2011Text © Heirs of Carlos Victoria, 2011Translation © Petr Zavadil, 2011Afterword © Petr Zavadil, 2011Cover photo © Zdeněk Jiráský, 2011ISBN 978-80-86603-82-7

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

BC006

Obsah

Halloween 9Tanec svatého Víta 15Skřivanka (Skici jednoho portrétu) 30Modrý pruh 35Enrique 56Stíny na pláži 63Létavice 71Slizoun 94Dědictví 115Siesta 120Krčma U slepce 135Exil a království (Petr Zavadil) 183

7

8

Halloween

Takže tohle je tvůj dům. No hele, fakt je, že je to hez-kej dům. Nikdy by mě nenapadlo, že bude tak velkej.Úplně jsem zapomněl, jak jsi mi jednou s ješitnýmúsměvem říkal, že má dvě patra. Ta americká holka,co si ho s tebou pronajala, měla při výběru dobrejvkus. Protože to byl její nápad, nebo ne? Dobře udě-lala, když se vykašlala na severský zimy a odstěhovalase do Miami. Jasně, musela bejt trochu trhlá, když siza roommate vybrala obyčejnýho Kubánce, jako jsi ty,nebo, abych byl přesnější, marielovce, jako jsi ty. Ale tyjsi skoro nikomu neřekl, že jsi přijel přes Mariel. Po-máhala ti v tom tvoje skvělá angličtina. „Nechci, aby simě pletli s tou verbeží,“ říkal jsi mi. Vzpomínáš, jakjsem tě za to kritizoval? A ty sis pořád dělal legraciz mojí takzvaný poctivosti. „Ti, co si hrajou na poctiv-ce, jsou ve skutečnosti největší pokrytci,“ říkal jsi mi.A s tím svým typickým pozdvižením ruky jsi dodával:„Na takový bacha!“ A já jsem se dával do smíchu, aleten vtip mi dělal starosti. Že by se za snahou o upřím-nost opravdu skrývaly temný úmysly? Snad máš prav-du. Ale všimni si, že říkám snad. Nemysli si, že už jsemuznal svou porážku.

Tenhle dům je vážně ohromnej. A výborně uprave-nej, to se musí nechat. Na dekoraci je vidět tvoje prá-ce. A tohle musí být ta reprodukce Matisse, o který jsimi tolik vyprávěl. Měl jsi pravdu, je prvotřídní. Akorátže Matisse je někdy trochu povrchní, i když vím, že tivadí, když to říkám. Vím, že jsi velkej zastánce povrch-nosti. I já musím připustit, i když hodně nerad, že přední nic ani nikdo neuteče. Všichni ji nějakým způsobempřiživujeme. Ale ty dobře víš, že některý výstřelky jsoumi proti srsti. Tak třeba tahle oslava Halloweenu…

9

Enriquemu BedoyoviIn memoriam

Ne, neboj, nebudu si tady hrát na morouse. Dřívjsem všechno kazil, protože jsem moc pil, a teď ne-chci dělat to samý, když mám střízlivosti na rozdávání.Podle tvý rady se musím snažit o zlatou střední cestu.Dostat se do emocionálního limbu. Ale jen tak mezináma, je to hrozně těžký. S tebou můžu mluvit na-prosto otevřeně.

Škoda že jsi nestál ve dveřích, abys mě přivítal. Do-vnitř mě pustil nějakej mnich v kapuci, kterýho jsempodle hlasu tipnul na Sebastiána, toho, jak točil naKubě ilegální dokumenty. Sebastián… a dál? No nic,na příjmení nesejde. Nikdy jsem dost dobře nevěděl,co si o něm myslet, a tys mi jednou řekl, že i přes svo-je intelektuálský ambice je to velkej sráč. Vždycky jsibyl ke všem neúprosnej, včetně sebe. Že by snad prá-vě tohle urychlovalo konec?

Ale vážně mě překvapilo, že tady není nikdo, kdoby neměl převlek. Je to opravdovej maškarní bál. Al-berto mi po telefonu nic takovýho neřekl, jinak bychvůbec nepřišel. Čarodějnice a skřítci na mě zírají s vý-razem, kterej váhá mezi údivem a pohrdáním. A jájsem se hned ptal po Albertovi, jediným viníkovi to-ho, že tady hraju tuhle přiblblou roli. Ty bys řekl:„Ale tohle si nenechte ujít, Carlos Victoria převleče-nej za Carlose Victoriu! To není moc originální!“A vzápětí bys mi přinesl talíř se studeným masema sklenici s pitím jako vynikající hostitel, kterým jsivždycky byl.

Ale já dobře vím, že tady nejsi, a nejhorší na tom je,že ta tvoje americká přítelkyně, převlečená za Sně-hurku nebo možná za Šípkovou Růženku, mě ani ne-poznala. A já jsem samozřejmě nebyl takovej blázen,abych před ní zmiňoval tvoje jméno. Bylo hrozně le-grační, když jsem mluvil o tom, jak jsi nás seznámil,jako bys to ani nezařídil ty, ale nějaká shoda náhodnebo vzájemná sympatie, kterou ani jeden z nás ne-

10

pocítil. Ne že by mi ta holka neseděla, to ne; naopak,připadá mi přitažlivá a příjemná a sladce se usmála,když mi říkala: „Oh yes, now I remember you were hisfriend! “… A tím překotně vysloveným his se upevnilatvoje existence.

Jasně, to s tou existencí je sporný, zvlášť když se vez-mou v úvahu okolnosti – i když stojí za připomínku,že uběhly teprve čtyři měsíce. Trapný čtyři měsíce!Když jsem přijížděl autem, jel jsem přes to místo, pro-tože Alberto mě tam vzal potom, co se to stalo. Tehdyjsme vystoupili z auta, pár minut jsme mlčky stáli naokraji silnice a pozorovali poklidnou vodu v kanále,která klouzala mezi pískem a skálama. Dneska už mámost nový zábradlí a nikoho by nenapadlo, že se tamněkdy stalo něco mimořádnýho. I když pokud bysmeměli mluvit objektivně, mimořádný to bylo jenom protebe. Sám bys mě nutil, abych ten výraz uvedl na pra-vou míru, s tou svou neúnavnou snahou opravovatchyby druhých. „Nauč se mluvit,“ řekl bys mi. „To, ženěco je důležitý pro tebe, ještě neznamená, že je todůležitý i pro ostatní.“ A já bych pro jednou tiše při-kývnul. A ne proto, abych se vyhnul hádce jako obvy-kle, ale proto, že bych s tebou doopravdy souhlasil.

Mrzí mě, že jsi neviděl Albertův převlek. Je to úžas-ná replika dona Quijota a jeho vysoká nevzhledná po-stava tu podobu ještě pořádně podtrhuje. Ale vůbecnejsrandovnější je, že Rafael Alvarez – ten básník sa-mozřejmě, ne ten druhý – to zařídil tak, aby šel za San-cha Panzu, i se štítem a tak, jelikož jeho vzhled se k to-mu taky hodí. Vypadají jako nějaký ilustrace z knihy.Chodí pořád spolu tam a zpátky a je na nich vidět, žesi to parádně užívají. Oba jsou už taky připitý, možnávíc, než je zdrávo, ale dokážou zachovat dekorum.Navíc tady by jim stejně nikdo nebyl schopnej něcovyčítat. Jenom pozorovateli, jako jsem já, záleží na ta-kových drobnostech. Jak dobře víš, vždycky jsem ob-

11

divoval slušný chování, i když jsi tomu často mohl jentěžko uvěřit.

Taky se k tvýmu znechucení děje to, že jsem si ne-líznul ani kapky alkoholu, a proto jsem pedantskyvnímavej. Kdybys tady byl, neměl bych jinou možnostnež dát si pár panáků. Jinak by se s tebou nedalo vy-držet. „Vždycky jsem to povídal,“ řekl bys mi. „Ve sku-tečnosti jsi jenom posranej moralista.“ A jen tak mi-mochodem bys mi osvěžil paměť. „Pamatuješ si, cojsem ti tehdy v noci v parku Agramonte řekl o Rous-seauovi?“ zeptal by ses. „Spousta chvály na počest-nost, plná huba společenský smlouvy, ale svoje dětistrčil do sirotčince. Takový jsou moralisti. A takovejchlidí já si nevážím.“ A já bych nevěděl, co ti na to od-povědět, stejně jako jsem to nevěděl před deseti lety,kdy Vyznání víry byla moje oblíbená kniha, jelikožjsem v Jeanu-Jacquesovi našel odpověď na spoustusvých otázek. Jasně, zapomínáš, že mám za sebou pro-testantský vzdělání a že se mě v dospívání pokusili ob-rátit na komunismus, a takový věci, můj vážený a po-pudlivý příteli, v člověku zanechají hluboký stopy, totě upozorňuju.

Ale ne, možná bys mi tyhle drzosti neřekl. Byl byspříliš zabranej do toho, abys vypadal dobře ve svýmpřevleku, kterej si marně snažím představit v tomkraválu mezi hosty. Teď mi nějaká sudička s gro-teskně chlupatýma prsama obrátila na košili sklenič-ku whisky a omluvila se nejdřív v lámaný angličtiněa potom ve španělštině se středoamerickým přízvu-kem. A chvíli nato mě políbil na tvář harlekýn seškraboškou. Po krátký úvaze jsem nabyl dojmu, že tobyl ten kluk, co tě urazil u východu z toho odporný-ho klubu kvůli nějaký podivný žárlivý historce, nebošlo tehdy o peníze? Ale koneckonců žárlivost nebopeníze, celá tahle zmatená naplavenina se tě už ne-týká ani zdálky. Mimo jiný ses nejdřív vysvobodil

12

z pekla Kuby a teď ses vysvobodil z pramálo povzbu-divý krajiny exilu.

Mimochodem, Ana Rosa, ta herečka, jak jsi ji nikdynemohl vystát, přišla převlečená za odalisku, ukázalana Juliána, kterej je nepochybně hvězdou večera, a ti-chým hlasem mi řekla: „Všimnul sis? Celej život na-dává na tuhle zemi, ale na Kubě se nikdy nemohlpřevlíknout za ženskou ze strachu, aby mu na dveřenezabušila policie.“

A já jsem jí radši neodpověděl, abych neprotahovalrozhovor, kterej mě nezajímá. Protože jsem si zniče-honic uvědomil, že jsem přišel na tuhle oslavu, abychsi popovídal s tebou. A víš co? V tu chvíli jsem dostalstrach. Na pohovce sedí muž s úplně nalíčenou tvářía překvapilo mě, jak se jeho oči podobají tvým. A ne-jenom oči, ale taky vlasy a ten tvůj způsob přehazová-ní nohy přes nohu a chytání cigarety do levý ruky, ja-ko bys držel tužku. Tobě by se možná líbilo takhle siz nás vystřelit. Ale ne, nemyslím si, že bys dokázal za-jít tak daleko.

Z gramofonu zpívá Donna Summers „Dim all thelights“ a ta americká holka, neklidná a rozpustilá,zhasla světla, aby přizpůsobila atmosféru tý písni, a sálse naplnil hustým přítmím; jenom dýně visící ze stro-pu vydává slabý světlo z pootevřenejch úst a prázd-nejch očí.

A já, jak už jsem tak blbej, jsem se sklenicí, která semi třásla v ruce, přistoupil k tomu neznámýmu chla-píkovi a zeptal se ho, kde najdu záchod. Musíš po-chopit, že bych neměl klid, kdybych to neudělal. Aleon mi odpověděl dokonalou angličtinou, hlasem, kte-rej se vůbec nepodobal tvýmu, že jeho znalost španěl-štiny je ubohá a že mi nerozumí. A pak jeho prsty za-máčkly cigaretu v popelníku úplně stejně, jako jsi todělával ty.

Atmosféra už je v tomhle místě nedýchatelná; rád

13

bych se prošel po horním patře, vylezl na terasu.V tuhle hodinu je potřeba trocha čerstvýho vzduchu.Vím, že kdybys tady byl, vzal bys mě tam a ani bych těo to nemusel žádat. V roli hostitele, která ti tak dob-ře šla, bys mě vyzval, ať si sednu do křesla z vrbovýhoproutí, v levý ruce bys držel cigaretu, jako by to bylatužka, a s líčidlem napůl rozmazaným potem by sesmi podíval do očí a řekl bys: „Poslouchej dobře, Car-losi Victorio, život a literatura není jedno a to samý.Lidi jako ty, který je nedokážou odlišit, to nikdy ni-kam nedotáhnou.“ A já bych se jenom usmál a mož-ná bych měl chuť se tě zeptat, co si myslíš teď o po-dobnosti mezi smrtí a literaturou. Ale nakonec bychneřekl nic, protože když se to vezme kolem a kolem,jakej smysl by mělo ptát se tě na to? My dva jsme sivždycky vystačili s pár slovy, a navíc už oba víme, že ně-kdy je lepší mlčet.

14

Eliu Pobladorovi

Tanec svatého Víta

1I když byli její rodiče komunisti, mladé Adelitě se lí-bil rock’n’roll.

Rozjívená mládež v upnutých šatech a s nepoddaj-nými vlasy každou sobotu zaplnila její dům, zatímcorodiče se uklidili na dvůr pod popínavé rostliny, aždozadu za kádě a za ohromnou kuchyni. Byl to důmz devatenáctého století s koloniálními dveřmi a oknya s vnitřním dvorem, jehož zdi volaly po novém ná-těru. Adelitin bratr, její jediný sourozenec, seděl vevězení od osmnácti let a už oslavil jednadvacetiny.Chtivě přitom kouřil za proslulými mřížemi. Rodičeneměli šťastné manželství.

Přesto dům odolával náporům každotýdenních oslav.Místní Výbor na obranu revoluce si s tím povykem

nelámal hlavu, jelikož oni sami Výboru předsedali. Policietaky neobtěžovala, navzdory rvačkám pod vlivem al-koholu, protože Manuel Olivera byl jejich věrným in-formátorem. Takže taneční večírky trvaly od roku se-dmdesát čtyři do roku sedmdesát šest.

Popínavá rostlina za ty dva roky vykvetla několikrát.Na stoletém dvoře se květy a lámavé listy křehce vrst-vily kolem železných houpacích křesel. Starý Oliverapod větvemi postavil provizorní salonek a pod svět-lem lampy si tam manželé četli nebo povídali, za-tímco v obývacím pokoji se rozjížděly orgie. Protožei když se nikdo z oslavujících nesvlékal donaha a se-xuální náznaky nepřekročily obyčejné polibky neborychlá objetí za záclonami, způsob, jakým tancovali,byl nestydatý. Jiné slovo pro něco takového ve slovní-ku neexistuje, říkali si rodiče. A jak pili lékárenský líhsmíchaný s vodou!

15

Je to nestydatost, nestoudnost, mumlali rodičea vzdychali při tom, zatímco nervózními prsty navlh-čovali stránky knihy, kterou nikdy nedokázali dočístdo konce.

„Jednou nás zabiješ,“ říkala Adela své dceři každouneděli ráno a snažila se tím napravit škody. „Zabiješnás, jsi špatná dcera.“

„Tohle musí skončit, musí to skončit teď hned, sly-šíš?“ říkal Manuel s roztřesenýma rukama (taky celounoc popíjel, když seděl pod popínavou rostlinou).„Jeden večírek za dva až tři měsíce může být, ale tak-hle to dál nejde, tyhle orgie každou sobotu. Slyšíš?Takhle to dál nejde!“

„Jestli si nemůžu dělat, co chci, tak jdu pryč z to-hohle baráku,“ odpovídala Adelita. „A pořádně sespustím. A nemyslete si, že se synem za mřížemaa s dcerou, která se kurví, si vás nechají ve straně.“

„Kurva jsi už teď, nevděčnice!“ křičel stařík. „A o Ma-nolitovi vůbec nemluv, ten má dost vlastního neštěs-tí! Strana ví, že to není naše vina, že tvoje matka po-rodila takovýho ďábla, jako jseš ty.“

„Taky ses na tom podílel,“ ječela matka a vzteklepřitom mávala rohoží.

„Já dobře vím, že máš radši Manolita,“ zařvala Ade-lita na otce. „Je ti jedno, že si s tím tvým komunismemvytřel zadek a že ho chytili na člunu.“

„Uber trochu, nebo tě uslyší sousedi,“ prosila jiAdela.

„Jen ať mě slyší! Slyšíte mě? Manolita chytili na člu-nu! Slyšíte to všichni? Manolito chtěl utýct z Kuby načlunu!“

„Zbláznila ses, Adelito? Copak ses zbláznila?“ syčelaAdela a dodávala: „Tenhle život je opravdu prokletí.“

Ale odpoledne už na to všichni tři zapomněli. Pro-tože dcera milovala rodiče a rodiče milovali dceru.Odpolední siesta po krátké letargii hádku úplně vy-

16

mazala. Navíc měli starý, ale krásný dům, a když se na-klonilo odpoledne, stín pod popínavou rostlinou pří-jemně chladil.

Rodiče, kteří zastávali úřady ve vládě, se těšili úctě(a taky strachu) sousedů. Adelita byla inteligentnía zábavná, akorát trochu pitomá: to patřilo k věku.Manolito měl vyjít z vězení za necelý rok: napařili mučtyři roky za pokus o nezákonné opuštění země. Jehosnoubenka Marta na něj čekala, aby se mohli vzít,a Adela si myslela, že při příležitosti bratrovy svatby setřeba Adelita bude chtít taky vdát. Ale ať na to ani ne-pomyslí: nejdřív musí dokončit studia. Co si o sobě tafiflena myslí? Vždyť je to ještě usmrkanec.

V pondělí ráno vyrážela Adelita z domu ve školníuniformě, s vlasy staženými do culíku a arogantnímpohledem pod hustými řasami. Její chůze byla provo-kativní a sukně jí obnažovala kolena; ale to se zas mu-sí uznat, říkali si rodiče, že móda je prostě vždyckymóda. Dívce obklopené kluky pod stromy na školnímdvoře byly pomluvy jejích kamarádek ukradené.

„Je hrozně vyzývavá,“ říkaly jedny.„Je to mužatka,“ dodávaly druhé.Ale ve skutečnosti jí všechny záviděly.Když se vracela do koloniálního domu, pouštěla si

Adelita v obývacím pokoji gramofon, na kanapi si dá-vala dohromady seznam nápadníků a nohou si při-tom poklepávala do rytmu hudby. V tu chvíli, aniž vě-děla proč, pocítila nejasnou touhu být jiná, mít jinéjméno, jiný dům, jiný život. Po ulici projížděl vůz ta-žený starým koněm, jehož kopyta klapala o dlažebníkostky. Dlaždice na podlaze už ztratily lesk a podve-černí jas klouzal po nepatrném vzorku. Bratrův por-trét klidně odpočíval v přepychovém rámu. Minulý tý-den si Manolito postěžoval:

„Hudba z těch tvých večírků je slyšet až sem.“„Do týhle díry ses dostal sám, hošánku, a já kvůli

17

tomu nehodlám trpět,“ odpověděla mu. Ale pakzkroušeně dodala: „Ta drbna Marta ti toho určitěspoustu nakecala.“

„Neříkej mojí snoubence drbna,“ zvýšil hlas bratr.„Marta je tisíckrát lepší než ty.“

Bachař, který je měl na starosti, zvedl hlavu.„To se budete hádat, i když jste se dva měsíce nevi-

děli?“ zeptala se matka šeptem. „Aspoň pro jednou sechovejte jako sourozenci.“

Dveře, které oddělovaly návštěvní místnost od zbyt-ku vězení, vypadaly jak od lednice. Samozřejmě že zanimi nebylo mražené, ale živé maso. Policajt se svraš-tělým obočím si každou chvíli sahal na olivově zele-nou čepici, jež mu zakrývala čelo: ta panenka se zplih-lými vlasy, která přehnaně přehazovala nohu přesnohu a nedbale tak stavěla na odiv spodní prádlo, hoznervózňovala. Potom doprovodil matku s dcerou nadvůr, kde slunce najednou prudce pražilo. Zdi bylyvroubené ostnatým drátem. Adelita poprosila matku,aby zrychlila.

Brzy ráno se Adela líčila před zrcadlem v koupelněa marně se snažila upravit si nevratně zničenou pleť,zatímco starý Manuel chrchlal v pokoji a několikrátsi odkašlal, než si natáhl spodky. Vždycky spal nahý.Potom při snídani pokradmu sledoval svou jedinoudceru.

„Hodně lidí tohle mléko nemůže pít,“ říkal Adelitě.„Ale jednou ho budou mít. Za to s tvojí matkou boju-jeme.“

Mezitím jim okresní stranický výbor měsíčně do-dával zvláštní kvótu potravin, která obohacovala ko-moru i lednici a vyvolávala na večírcích obdiv hostů.Krátce předtím, než se začalo tančit, strčila Adelitaláhve s „lihovým přípravkem“ (mladí neměli pro-středky na to, aby si koupili zákonem povolený alko-hol) do lednice, odsunula přitom stranou mražené

18

maso a příležitostně i vyhodila lákavé kuře nebo rý-ži omaštěnou vepřovým sádlem. V tu chvíli René, jejínejnaléhavější nápadník, vždycky opakoval to samé:

„Nech něco i pro nás, co umíráme hlady.“Ale Adelita dávala přednost pití: tuhle praktickou

vlastnost zdědila po otci. Jednou v sobotu dokonce vy-hodila do koše mísu zeleniny. V ten okamžik vešel dokuchyně Arturito, vyskočil a zakřičel:

„Beatles se zase dají dohromady! Let it be!“Tetička z Miami poslala Arturitovi elpíčko mistrů

a deska duněla pokojem už od půlky odpoledne.Manuel Olivera a jeho žena ji považovali za přija-telnou, a dokonce si po několika hodinách prozpě-vovali dvě melodie, dokud úplně opilá Adelita ne-vyzvracela v koupelně jakousi rezavou tekutinu.Skvrny v barvě krve potřísnily staré mozaiky. Vydě-šený Manuel a Adela rychle ukázali flamendrůmdveře.

Ale po půlhodině se Adelita cítila lépe a vymínila si,že znovu pustí desku, kterou tam Arturito při překot-ném odchodu nechal. Dívka odmítala jít si lehnout,přestože už svítalo. Hlasitě volala jakéhosi Fernanda.Rodiče jí otřeli hlavu ledem, rozepnuli jí oblečenía dali jí přičichnout k flakonu s čpavkem. Potom Ade-la během úklidu lahví a sklenic nenápadně nakoplastále hrající gramofon. Tenká puklina na zdi ještěumocňovala její roztrpčení.

„A už žádný večírek,“ řekla Adela.Jenže příští sobotu přinesli novou desku od Rolling

Stones.

2Hosté na Manolitově svatbě prošli přísným výběrem.Žádný hysterický potěr, prohlásili rodiče, a snoubenci,příliš zaujatí vlastními tvářemi (a těly), nic nenamíta-

19

li: Manuel a Adela dali vědět jenom nejbližším pří-buzným a samozřejmě stranickým přátelům.

Místo hlučné hudby v angličtině zněly danzóny a ji-né lidové tance a Adelita se svým snoubencem Fer-nandem tančila až do půlnoci. Po svatbě si Martaoblékla tyrkysově modrou blůzu a kalhoty koupenév Domě pro nevěsty poté, co vystála frontu, která zabra-la celou noc i část dne, a Manolito dal přítomným tro-chu omámené sbohem, aby si mohli užít svatební ce-stu. Všichni dvojici vřele políbili, s horkostí, kteroučlověk na několik krátkých minut pocítí při pohleduna cizí štěstí a která se potom mění na jakousi nejas-nou palčivost. Vypůjčený vůz byl pronajatý několikdní dopředu a jeho řidič s pochopením pověsil na ná-razník plechovky, jejichž rámusení je provázelo ces-tou po pustém městě.

Hosté – nečetní hosté – posílení třemi láhvemi pra-vého rumu (ne toho jedu, co pijou děti, jak pozna-menala Adela), se okamžitě v euforii přemístili nadvůr, zatímco Fernando a Adelita se slepě líbali v po-koji.

Po chvíli Martin strýc Julián náhodně poznamenal,že odmítl jít do Angoly, když ho chtěli naverbovat.

„Já jsem připravený pro svou vlast i zemřít,“ prohlá-sil Julián. „Ale nenechám se sejmout kvůli hromaděnegrů v zemi, kterou ani neznám.“

„Protože jsi egoista,“ řekl mu Armando, šéf Lesníchzávodů a blízký přítel Adelitina otce. „Nemáš žádnoupolitickou vizi.“

„Mně to připadá jako intervence,“ podotkla Juliáno-va manželka. „To samé udělali yankeeové na Kubě.“

(Ve skutečnosti byla ta žena zamilovaná do svéhomanžela.)

„Tenhle příklad nepoužívejte!“ zakřičel Manuel,který úplně zapomněl, že je doma a že se mu ženísyn. „My jdeme do Angoly proto, že tam chceme

20

Co

ver

ph

oto

© Z

den

ěk J

irás

ký,

2011

Povídky Carlose Victorii (1950–2007) kla-mou tělem. Místy až klasický střih často pras-ká ve švech pod náporem krutých a silnýchvášní, které zmítají jejich postavami. Jedenz nejlepších kubánských exilových spisova-telů směl na Kubě uveřejnit pouze jedinoupovídku – v patnácti letech. Těžký život seodrazil i na jeho psaní. Aby sám nezešílel,musel je usměrnit do strohé formy. Přesto senajde málo autorů, kteří v sobě dokázali na-jít tolik pochopení pro narušené lidi.

fra.cz

9 788086 603827

Co

ver

ph

oto

© Z

den

ěk J

irás

ký,

2011

Povídky Carlose Victorii (1950–2007) klamoutělem. Místy až klasický střih často praskáve švech pod náporem krutých a silnýchvášní, které zmítají jejich postavami. Jedenz nejlepších kubánských exilových spisova-telů směl na Kubě uveřejnit pouze jedinoupovídku – v patnácti letech. Těžký život seodrazil i na jeho psaní. Aby sám nezešílel,musel je usměrnit do strohé formy. Přestose najde málo autorů, kteří v sobě dokázalinajít tolik pochopení pro narušené lidi.

edice Libri prohibiti

K. Čol-hwan, P. Rigoulot, Pchjongjangská akváriaRaúl Rivero, Důkazy spojeníJan Jařab, Šíleně pomalá revoluceMuhammad Šukrí, Nahý chlebaZápisky z mrtvého ostrova.

Antologie kubánské skupiny Diáspora(s)Guillermo Rosales, Boarding homeAtík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzyCarlos A. Aguilera, Teorie o čínské dušiCarlos Victoria, Stíny na pláži

fra

fra.cz

9 788086 603827