Časopis pro Čechy u Slováky Ročník 4. Číslo 6. Prosinec 1982

ZáPcMl Časopis pro Cechy a Slováky

Západ, bi-monihly magazine for Czechs and Slovaks, published by tlie Collegium Bohemicum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068 *** Vydává: Collegium Bohemie u m jako dvouměsíční k Redakční rada: Jiří Fabšic, Eva Límanová, Stanislav Reiniš. Josef Skvorecký, Miloš Siichma, Václav Táborský, Jan Uhde, Ota Ulč Redaktor: Miloš Šuchma Administrátor: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmíšková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: Prague Typesetting, Inc.

#

Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, On., Canada K j f j 3T8 Články nemusí vyjadřovat názory redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na zkrácení a úpravu příspěvků. Redakční uzávěrka vždy 15. února, dubna, června, srpna, října a prosince.

Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, On.. Canada N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a /měny adres zasílejte na adresu administrace.

Předplatné: I rok:

Can: $14.00 US: $14.00 US: $17.00

2 roky: Can $26.00 US $26.00 US $32.00

Kanada USA ostatní země (letecky) nebo ekvivalent v cizí měně

Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma. Cena jednotlivého čísla $2.75 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrně nejvýhodnější pro evropské předplatitele). Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601 - 202 u poštovního Šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD. Bankovní směrové číslo 200 100 20. Předplatné lze rovněž poukázat přímo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N.{ Waterloo, On. Canada N2J 4115 (TSA No. 5037-246).

Ročník 4. Číslo 6.

Obsah Prosinec 1982

Zajímavosti ze světa Odskok do BrazDe II. (O. Ulč) 1 Srovnávací morfologie útlaku (S. Reiniš) 5 Homo sovětikus aneb Člověk člověku soudruhem vlkem (R. Drtina) 6 Akce H (R.F.L.) 8 Jak chutnají vlastni děti (O. Ulč) 9

Humor Ukázky z. děl českých naivistů (P.P. Fiala) !0 Jaroslav Hašek (J. Kohout)

Interview Veselé ghetto v obležení (s V. Hrabencem P. Wilson) Rozhovor s VI. Třešňákem

Sport Pět týdnů fotbalu (P. Pecháček)

Divadlo Nové divadlo v Torontě (V. Táborský)

Uměni Pera h

Literatura Trip do Česka (J. Škvorecký) Pravda prísloví (P. Taussig) Přímořské procházky v zámoří (E. von Rheinwald) Omyl s hvězdou (V, Hejl) Vánoční báseň z vězení (J. Javorský) Úvahy nad Buninem

(H. Ciprisová-Smithín) Bibliografická poznámka o hrdinech a bláznech (I. Sviták) O nových knihách (S, Reiniš)

Fejeton Co o něm víme (I. Binar) Dopis kanadskému ministru zahraničí Allanu MacEachenovi (M. Suchma)

Dopisy

11

13 15

18

21

25

26 31

33 35 35

36

36 37

38

40 41

Autorem fotografie na titulní straně je Tomáš Ro- senfeld a redakce ji nazvala Překvapený Mikuláš.

Do každého čísla vkládáme propagační kartu Západu. Prosíme, předejte jí dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o Západ měli zájem.

ZÁPAD DO VŠECH PĚTI SVĚTADÍLŮ!!!

Zajímavosti ze světa Ota Ulč

Odskok do Brazílie {Dokončení z minulého čísla).

Salvador, první hlavní město

Říká se mu též Bahia. Zde tedy Portugalci kolem roku 1500 spustili kotvy. Baia de Todos os Santos, Zá-liv ví ech svatých, je tak veliký, Že by se do něj dnes vešly všechny lodi svě-ta.

Odtud putovaly lodi s cukrem, zla-tem a diamanty. Sem na plantáže vo-zily otroky ze Senegalu, Ghany a Angoly. Vznikla smíchaná kultura, město prý si zachovalo portugalsko-africkou atmosféru sedmnáctého století, nic není v Brazílii černoštější než Bahia, rasy na sebe nejsou ne-vraživé, země přec nezažila jedinou rasovou rebelii, inu uvidíme.

A prý nikde jinde na světě není to-lik kostelů a tak krásných. Předem odmítám věřit. Iberský koloniální barok mě nikdy ntuchvátil. Ať sc chlubilové podívají do Říma. I Praha za dnešního pohanského panování by stačila.

Cesta do baroka vede z letiště po-zoruhodným tunelem. Tunel, aspoň kilometr dlouhý, je totiž z bambusu. Štvaly se k sobě přes cestu nahnuly a tvoří v podstatě gotickou klenbu.

Rozhodl jsem se ubytovat v klášte-ře, Z půlky je dnes muzeum, z půlky POUSADA DO COVENTO DO C ARMO, moderní hotel s původním nábytkem. V zahradním k vad rang-lu, kde mniši mcditovávali, je bazén s naháči.

Zde ve staré čtvrti dláždění je ko-čičí, uličky strmé, domy v pastelo-vých barvách, některé zbrusu opra-vené, jiné na spadnutí. Dvacet tisíc stavení je daleko starší, než USA, zdůrazňuje brožurka.

Hezké a fotogenické je LARGO DO PELOURINHO, náměstí se še-rednou reputací. Tady se totiž kšef-tovalo s člověčinou - hlavní to otro-kářský jarmark. Tisícovky ebenové-ho zboží v řetězech odprodány za směnu.

Chrámy dopadly podle očekávání. Většina zavřená, s lešeními, neme-leme. Totožné barokní exteriéry pís-kové barvy.

Nej větší nával byl u svatého Fran-tiška. To je totiž nejzlatější svato-stánek. Naprosto vše se blyští a není to kočičí zlato. Co si myslet o tomhle eklesiastickém Fort Knoxu? Cožpak

není v bibli kritická pasáž o zlatém teleti?

Nebavte se tady, nežvýkejte -NAO MASTIGANDO CHICLETE, opisuji ze zdi. Nicméně převládala atmosféra spíš neformální; dokon-ce í v katedrále. Při křtu sedmi trpas-líků přisluhovala knězi jedna paní ve strakatých Šatech. Barva pokožky přítomných rodičů a dětí pokrývala celou černobílou paletu, a ne že by to v rodinách příliš štymovalo. I při mši ministrují civilisté. Že tohle by všech-no by! zavinil ekumenismus papeže Jana?

U zlatého Františka jsem se posa-dil vedle krásky - habešský typ hereč-ky Capucine. Na hlavě bílou krajku, na těle džínsy a bílé tričko s nápi-sem MILK IS COOL. Mše bez var-han. Aspoň že byl slyšet jeden zvo-neček. Pak zjistím, že to je zmrzli-nář před vchodem.

Na náměstí před kostelem si na prostoře sto metrů konkurují čtyři pohřební ústavy - Funerárie jménem Duran, Brasilia, Bahiana a Decora- tiva. Přepravu nebožtíků obstaráva-jí krémově žluté dodávky značky VW. Funerárie mají pořád otevřeno, vždyť smrt, dárkyně věčného spán-ku, nikdy nespí. Štosy bílých rak-viček, snadno s jednou v podpaží. Kojenecká úmrtnost v zemích Třetí-ho světa bývá značná. Podél zdí jsou rakve pro dospělé, na stojato. Proda-vači netrpělivě poťukávají u pultu, s nevraživým pohledem na veselé da-vy. Proč ta ponurost, vždyť se dočká-te.

Z pilnosti jsem vlezl do našeho klášterního muzea. Údajný skvost a zase jsem se nenadchl. Všechno na jedno brdo. Jako tisícovky Buddhů v Thajsku. Totožné sošky svatých, pá-ni zde, dámy v opačném koutě. Opa-trně jsem našlapoval po nerovné podlaze, nicméně světci ve viklavých vitrínách reagovali, drnčeli, ba i na mě kývali. Ve sbírce mincí nejvétší peníz byl vyražen v Albánii v roce 1969.

Nejzajímavější jsou v Salvadoru-Bahii lidé, ti současní, velmi živí, vře-lí, přepříjemní. Nepocítil jsem v tom-hle tolik Černém světě škraloupek rasové nevůle. Račte porovnat třeba s newyorským Harlemcm, ale z bez-pečné vzdálenosti, prosím.

budova Nár. shromáždění

Nabízí se porovnání s černošskou republikou Haiti - totiž kumŠtýř-ským talentem. Mnoho lidí se věnuje malířství, práci s kovem, a řada z nich to dobře dovede. Též tu kvete voodoo pod jménem candomblé. Dostal jsem se k jedné ze seanci, pseu-donáboženskému obřadu s tancová-ním, bubnováním, vysilováním, účastníky popadá trans, takhle se dovedou bavit celý večer. Za hodinu jsem hledal dveře.

Zajímavá je místní specialita jmé-nem capoeira - kombinace boje, bo-xu, kungfu, jenže je to jen stínohra. Soupeři sc nedotknou. Většinou to nejsou ziskuchtiví kej klí ři. Viděl jsem utkání na náměstích a nikdo ne-chrastil miskou.

V Bahii se též dobře jí - dost tedy výjimka z pravidla o omezeném ku-chařském umu v Brazílii a vlastně v celé latinské Americe. Doporučuji rybu caruru či ximxim de galinha. Pomáhalo mi prostředí - v klášteře u starých stolů, svíce se mihotaly k vysokému stropu, obsluhu mělv na starost tmavé dámy v bělostných krinolínách a čepcích. To je zdejší folklór. Mladší dívky v nadýcha-ných spodničkách a svrchničkách jsou jak ze svatebního dortu. Pod-saditější paní v bahijském kroji sedí na mnohých rozích a stále něco pe-čou. Kupoval jsem u nich kobližky z jakési tropické substance.

Literatura varuje turisty před měst-skými autobusy, že prý jsou Špinav é, nespolehlivé, zavrženíhodné. Tvr-dím opak. Zcela jsem s nimi pro-šmejdil milionové město, ledacos vi-děl a snad se i poučil o mentalitě lidu. Tak například někteří autobusáci vozí veřejnost zadarmo. Ti co vybira-

jí, ti nevydávají jízdenky. Mladíci ni-koliv v uniformě shromažďují peníze a strkají do kapes. To aby byli bohá-či. Nikdo je nekontroluje, snad jen manželka. I v napěchovaných auto-busech jsem nepostřehl reakce, jež by nasvědčovaly neurózám, nevraži-vosti, agresím a stresům. Lidi drží v hrsti bankovky nekřečovitě, ba i le-dabyle. Porovnávám s Copacaba-nou.

Do restaurace vešel žebrák, v jedné ruce plno peněz, v druhé cedulku, že je SOLITARIO. Já jsem rovněž soli- tario. Zocelen zkušenostmi z Indie, nic jsem mu nedal. A všichni kolem mně dali. Jeden opilec lovil bankov-ky, jednu za druhou, plácal je na žeb-ráka a všichni měli legraci.

Jen jednou jsem postřehl náznak násilí. Nedaleko od našeho kláštera jsou dva nerestné domy, Ráno se z něj courají uondané dívky s opuchlý-ma očima, s cigaretou k snídani, špatně se rozkoukávajíce do světla. A vyšel též transvestita či hermafro- dit či obojí. Dlouhé černé vousy a na sobě měl staromódni růžové kombi-né. Kluci, co hráli v ulici kopanou, si z něho utahovali a osoba nejistého druhu začala běsnit.

Žádné nápisy YANKEE G O HOME. Za to REAGAN REAGAN, BAR E RESTAURANTE na aveni-dě Vargas. Jiný restaurant sejmenu-je NEBRASKA, další je KANSAS, kuřte cigarety HOLLYWOOD a ARIZONA.

Ze starého města se do nového města jede výtahem. Ano, elevador Lacerda, kromobyčejně efektivní dopravní systém, za minutu, za halíř (dva cruzeiro), bez čekání vás dopra-ví z kopců k mořské hladině. Pár metrů od východu je MERCADO, tržnice. Z nabízeného zboží doporu-čuji kožené výrobky - tašky, brašny, skládací kufry na mnoho zipů. Jsou takové láce a kvality, že nákup pár kousků tam a prodej téhož v Evropě či Americe, a výlohy s výletem se vám třeba zcela uhradí.

Jel jsem do nových čtvrtí, elegant-ních sídlišť a porovnával s česko-slovenskou socialistickou výstavbou, U pobřeží trčí řada portugalských tvrzí. Nedaleko od šancí Forte de Santo Antonio do Barra je podivný modernistický dům s nápisem HER-MA DE ESTEFAN ZWEIG. Prý tu bydlel.

Dodatečně mi došlo, že Černé dív-ky si příliš nepotrpí na bikini.

Z autobusu bylo vidět do oken, I jednopokojove byty byly přebudo-vány na Betlém. Však nedávno byly vánoce.

Urbanistický vynález B rasi li a

Kongres poslal výpravu najít v di-vočině správné místo k vybudování nového hlavního města. To bylo v ro-ce 1892. Odborníci našli a tím úsilí skončilo. Trošku tedy jako v socia-lismu.

Plynula desetiletí a o projekt se ni-kdo nezajímal až do doby, kdy se o prezidentský úřad začal ucházet Juscelino Kubitschek. Kandidát tak měl konstruktivní program, konečně se země pohne od břehu, pořádně se pustí do využití svého potenciálu.

Po vítězných volbách se kola zača-la točit k započetí úkolu, který ne-měl v moderních dějinách obdoby. Jenže chyběly místní zdroje, atlan-tický břeh je tisíc kilometrů daleko, vše aby se vozilo, leč chybčly i cesty. Vznikl vzdušný most jako za berlín-ské blokády. Letadla se snášela s že-lezem, betonem, se vším. Pracovalo se na tři směny. Oscara Niemeycra, muže světové pověsti, jmenovali šé-fem architektů.

Vznikne dílo, jež bude svět závidět nebo přivede zemi do bankrotu? Otázka nebyla dodnes jednoznačně zodpovězena.

Hlavní opozice proti projektu by-la v Riu, jež mělo ztratit svůj primát. V senátu se pohlaváři též fackovali.

V roce 1960 se Brasilia stala hlav-ním městem.

Kdo v něm bude bydlet? Úředníci pravidelně prchali, trávíce mnoho-denní víkendy v Riu. Začarovaný kruh: Přece nebudu v Brasilii, vždyť se tam nic neděje, ale jak se může dít,

když tam nikdo z nás není. Vláda vy-myslela systém hmotného zaintere-sování, řečeno po našem. Byrokra-tům, kteří se doopravdy do Brasilie přesídlí, zdvojnásobíme plat, pole-víme na daních a uspíšíme penzijní nároky.

Přistáli jsme do pošmourného po-časí. Když se konečně ukázalo slun-ce, to vůbec nebyl tropický žár upro-střed brazilského léta. Jsme nejen ti-síc kilometrů daleko od more, ale té-měř tisíc metrů vysoko.

První a též poslední dojem z nové metropole: její rozsah. Je již velikán-ská, už má 800,000 obyvatel. Roste všemi směry, je kam růst, před dva-ceti lety tady v prázdnotě poskako-vali jaguáři. Na mapě má město obrysy letadla, symbol jistěže zaslou-žený. Křídla, to je EIXO RODIVÁ-RIO SUL A EIXO ROD1VARIO NORTE, hlavní magistrála. Trup tvoří pruh s vládními úřady.

Skutečným centrem není hlava, mozek, prezidentský palác, tajná po-licie, ale autobusové nádraží. Moudrý pokrok, náznak časů příštího stole-tí? Pracující se nesjíždí v metrácích privátního železa, nezacpou se k ne-pohnuti. Autobusy sviští po projízd-ných vozovkách, na konečné stanici výtah vyveze pasažéry do obchodní-ho střediska, kde je od všeho. A s nákupem do práce či naopak.

Hlavni urbanista, jehož manžel-ka zahynula v automobilové nehodě, se zapřísáhl vymyslet nejméně ne-bezpečný dopravní systém. Slovo do-držel. Křižovatek je minimálně, pře-vládají podjezdy a nadjezdy. Na vý-

náměstí Cairú

2

stavbě města se význačně podílel architekt Marx, bratr onoho klenot-níka v Riu.

Většina návštěvníků do Brasílie ráno pfíieti, večer odletí a městem je proveze turistická služba. Záměr se mi nezamlouval. Služba patrně po-jede po vclvyslanecké AVEN1DA DAS NA CO ES, ale nepřibrzdi u LOTE 21 s cedulí TCHECOSLO-VÁQUIA, v úřední dobu telefonujte 243-1263. Též jsem si chtěl obhléd-nout tvrz první země socialismu.

Ne, setrvám déle a budu zdolávat metropoli pěšky. Boty jsou ale ne-skladné, náhradní nevoz.ím, ty na noze, made in Poland, začínají vy-strkovat růžky. Jak říci portugalsky "vložky"? Vypomohl jsem si s pa-pundeklem a hřebíky zneutralizoval. Yankee ingenuity, profesor šupák.

V kontrastu s americkými městy, zde pěšák není vzácnost. Lidé užíva-jí údy k původnímu určení. Pochodu-jí po dlouhých, širokých boulevar-dech a též mezi budovami po zele-ném - či spíš polozeleném. Divná tu-há tráva se zavelebuje v červené ze-mi. Dnes sc rudý prach nezvedal, po dešti zbyly částečně blátivé plochy. Novotu netřeba vidět jen v nových mrakodrapech. Upozorňovaly na ni kopečky termitů, mravenči věže, jež v tempu výstavby zapomněli mezi ministerstvy vymýtit.

Která budova je nejznameniiéjší? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedl-nosti s kaskádami, parlamentní dvoj-če senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidentský palác? Názory se ovšem liší. Hlasuji pro katedrálu, výtvor atheisty a snad i komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polo-otevřeného květu, trošku stan, jejž drží pohromadě prsty, vzpínající se k obloze, exteriér Sadí oku, ale ne- vyrazí dech, To teprve když jsem ve-šel dovnitř. Vchází se tunelem. Do-jem nepopíšu, nejsem kouzelník. Me-zí prsty k nebi, co to je za stanový materiál? Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jako by zvenku byly posedlé bataliony třepetajících bě-lásků.

Pred jednim z úřadů byl na trávě nápis NAO PISE NA GRAMA. Pa-trně neznamená NEPIŠTE GRA-MATICKY či NEPIŠTE BABIČCE čí dokonce NEPIŠTE NA BABIČ-KU. A teprve zde jsem viděl prvního vojáčka na vartě, v této prý vojenské diktatuře. Vládne se tu s terorem čt s laskavostí?

Rcžím je v přechodu k lepšímu. Když už Brasilia byla hlavním měs-tem a Kubitschek přestal být prezi-

dentem, hlavou země se stal latifun- dista Joao Goulart. Vyklubal se z ně-ho nebezpečný levicový demagog a tak tak, že nezavedl komunismus s velkostatkářskou tváří. Chýlilo se k celonárodnímu mazci a na posled-ní chvíli utkání odpískali generálové, zrušili všechny politické strany a převzali otěže. To bylo v roce ¡964, kdy Brežněv vystrnadil Chruäčova. Na rozdíl od trvanlivého Leonida je již v Brazílii prezidentem pátý gene-rál. Jmenuje se Jan Evangelista Ei-gueiredo, chodí v civilu, chová se ci-vilně, nelační po moci, politické stra-ny jsou znovu připouštěny do kolbiš-tě a místo Šarády s jednotnou kan-didátní listinou dochází k soutěži o přízeň voličů.

CONGRESSO NACIONAL, ono dvojče, je nej vyšší a nejmarkantněj-Ši budova na náměstí tří vládních složek PRACA DOS TRES PODE- RES. Na Nejvyšäí soud padalo pozd- ní slunce, takže byl zlatý. Parlamen- tu ale již popraskala strecha. Po té se totiž procházíte. Vnikl jsem do ku-loárů, ale jen na chvilku, úslužný uvaděč mě vyvedl.

Opravoval jsem si papundekl v bo-gě před ministerstvem zemědělství, když zrovna končila pracovní doba a vyhrnuli se zaměstnanci, od poslu-hovaček po generály, Ani jeden neu-sedl do pancéřové mercedesky, jež by se rozjeta pekelným tempem a s kvílející sirénou. Naopak, plebej- ské vozy, byť se Šoférem. Jeden ve-litel salutuje, druhý potřese rukou, třetí se jen zazubí. Porovnejte tuhle neprkennou generalitu s protějšky v sousedství - napomádovanýmí operetními panáky, latinskými hrd-lořezy, jedni nevylučují druhé.

Cestou přes univerzitu jsem se vrá-til k národnímu divadlu a autobuso-vému nádraží hned vedle> Pracujícíse rozjíždí k domovům. Jedno z nových předměstí se jmenuje Gama. Chtěl jsem se na ně podívat, k poctě Jaro-slava Brodského, jenž magiku svého řešení si vzal do hrobu. Autobus na-schvál nepřijel.

Jen co jsem se přibelhá! k hotelu, vypukla tropická dešťová smršť. Ze sedmého poschodi pozoruji, jak bi-čuje Kubíčkovo ditĚ. Za hodinu trest jako když utne a ještě se ukázala pře-vážná purpurová obloha. Den kon-čil, Zubožené nohy jsem strčil do bi-detu a Čekal na zázrak zmrtvých-vstání. Německý diplomat mě lákal k návštěvě stripteasu. Zalhal jsem cosi o cudnosti.

Poslední překvapení mi Brasilia poskytla, až když jsem se vzdálil 200 kilometrů jihozápadně. Sedirn u

okénka a najednou místo prázdné di-vočiny vidím silnice, domečky, do-my, mrakodrapy, velestavbv, vele-město. Co tu dělá? GOIANIA, pro-sím, 750,000 obyvatel, moderní met-ropole, a nikoliv jediná. Kdybychom pokračovali víc na západ, do hodiny jsme nad nejprimitivnějším terito-riem země, kde indiáni věru běhají nahatí, ale my míříme spíš k jihu. Další mezipřistání, další velkoměsto jménem UBERLANDI A. A pak ještě jedno navrch.

Tak jak to vlastně Juscelino Ku-bitschek myslel? Tím, že vymyslel Brasilii, přec neotevřel vnitrozemí, vždyť již kypělo svými Goiamemi a Uberlandiemi. Byl prodchnut pio-nýrstvím Či jen mínil odehnat byro-kraty od Copacabany a nerestného pohodlí v Riu?

Trojklanná hranice

"Niagára je ukapávající vodovod-ní kohoutek ve srovnání s tím, co jsem tady viděla," řekla Eleanor Rooseveltová a tím "tady" mvslela vodopády IGUAZÚ, též IGUÄCU, v koutě, kde hraničí Argentina, Bra-zílie a Paraguay, kde třicet řek povo-dí Paraná se sbíhá a padá v kaská-dách do hlubin 200 stop, prý 200,000 kubíků za vteřinu, a okolí se třese.

Přes osmimilionové Sao Paulo a milionovou Curitibu - nejevropštčj-ší končiny země s mnoha Němci a Slovany - mířím k hranici. Blížil se západ slunce, džungli se plížily hado- vité toky, na potkání zrudly, neprav-děpodobné barvy jsem fotografoval.

V knize o Pacifiku jsem tvrdil, že příroda jako taková mě málo vzrušu-je a za deset minut u Niagáry budu zívat. Proč tedy sem? Poněvadž je to jiné, daleko a jsou u toho zajímavé mezinárodně-politické souvislosti.

Luxusní koncentrák v Manaus má sesterský podnik tedy u vody. Dě-kuji, a jel jsem do nevýjimečného ho-telu v městečku Foz áo Iquacu, Pra-málo pohledných žen, naprosto žád-ní černoši. Ráno jsem se přifařil k výpravě turistů do Argentiny, tam z jejich strany jsou vodopády nejzna-menitější. Hranicí je řeka ne víc než sto metrů široká a most přes ní neve-de. Překážky projektu jsou politické. Sousedi si nevěří. To se Brazílie spíš domluví se slaboučkou Paraguay!.

Zde jsem nejdále od rovníku a ni-kde dosud nebylo větší horko. Čer-vená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace je ještě bujnější. Opsal jsem písmena z Veřejného zá-chodku: USO SANITARÍO CON ELEMENTOS (TOALLA. JABON

:)

stavbě města se význačně podílel architekt Marx, bratr onoho klenot-níka v Riu,

Většina návštěvníků do Brasilie ráno přiletí, večer odletí a městem je proveze turistická služba. Záměr se tni nezamlouval. Služba patrně po-jede po velvyslanecké AVEN1DA D AS NACOES, ale nepříbrzdí u LOTE 2) s cedulí TCHECOSLO-VÁQUIA, v úřední dobu telefonujte 243-1263. Též jsem si chtěl obhléd-nout tvrz první země socialismu.

Ne, setrvám déle a budu zdolávat metropoli pěšky. Boty jsou ale ne-skladné, náhradní nevozím, ty na noze, made in Poland, začínají vy-strkovat růžky. Jak říci portugalsky "vložky"? Vypomohl jsem si s pa-pundeklem a hřebíky zneutralizoval. Yankee ingenuity, profesor šupák,

V kontrastu s americkými městy, zde pěšák není vzácnost. Lidé užíva-jí údy k původnímu určení. Pochodu-jí po dlouhých, Širokých boulcvar-dech a též mezi budovami po zele-ném - či spíš polozeleném. Divná tu-há tráva se zavelcbuje v červené ze-mi. Dnes se rudý prach nezvedal, po dešti zbyly částečně blátivé plochy. Novotu netřeba vidět jen v nových mrakodrapech. Upozorňovaly na ni kopečky termitů, mravenčí věže, jež v tempu výstavby zapomněli mezi ministerstvy vymýtit.

Která budova je nej znamenitější? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedl-nosti s kaskádami, parlamentní dvoj-če senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidentský palác? Názory se ovšem liší. Hlasuji pro katedrálu, výtvor atheisty a snad i komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polo-otevřeného květu, trošku stan, jejž drží pohromadě prsty, vzpínající se k obloze, exteriér ladí oku, ale ne- vyrazí dech. To teprve když jsem ve-šel dovnitř. Vchází se tunelem. Do-jem nepopíšu, nejsem kouzelník. Me-zi prsty k nebi, co to je za stanový materiál? Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jako by zvenku byly posedlé bataliony třepetajících bě-lásků.

Před jedním z úřadů byl na trávě nápis NAO PISE NA GRAMA. Pa-trně neznamená NEPIŠTE GRA-MATICKY či NEPIŠTE BABIČCE či dokonce NEPIŠTE NA BABIČ-KU, A teprve zde jsem viděl prvního vojáčka na vartě, v této prý vojenské diktatuře. Vládne se tu s terorem či s laskavostí?

Režim je v přechodu k lepšímu. Když už Brasilia byla hlavním měs-tem a Kubitschek přestal být prezi-

dentem, hlavou země se stal latifun- dista Joao Goulart. Vyklubal se z ně-ho nebezpečný levicový demagog a tak tak, Že nezavedl komunismus s velkostatkářskou tváří. Chýlilo se k celonárodnímu mazci a na posled-ní chvíli utkání odpískali generálové, zrušili všechny politické strany a převzali otěže. To bylo v roce 1964, kdy Brežněv vystrnadil Chruščova, Na rozdíl od trvanlivého Leonidaje již v Brazílii prezidentem pátý gene-rál. Jmenuje se Jan Evangelista Fi-gueiredo, chodí v civilu, chová se ci-vilně, nelaČní po moci, politické stra-ny jsou znovu připouštěny do kolbiš-tě a místo šarády s jednotnou kan-didátní listinou dochází k soutěži o přízeň voličů,

CONGRESSO NACIONAL, ono dvojče, je nejvyšší a nej markantněj-ší budova na náměstí tří vládních složek PRACA DOS TRES PODE- RES. Na Nejvyšší soud padalo pozd-ní slunce, takže byl zlatý. Parlamen-tu ale již popraskala střecha. Po té se totiž procházíte. Vnikl jsem do ku-loárů, ale jen na chvilku, úslužný uvaděč mě vyvedl.

Opravoval jsem si papundekl v bo-gě před ministerstvem zemědělství, když zrovna končila pracovní doba a vyhrnuli se zaměstnanci, od poslu-hovaček po generály. Ani jeden neu-sedl do pancéřové mercedesky, jež by se rozjela pekelným tempem a s kvílející sirénou. Naopak, plebej- ské vozy, byť se šoférem. Jeden ve-litel salutuje, druhý potřese rukou, třetí se jen zazubí. Porovnejte tuhle neprkennou generalitu s protějšky v sousedství - napomádovanými operetními panáky, latinskými hrd-lořezy, jedni nevylučují druhé.

Cestou přes univerzitu jsem se vrá-til k národnímu divadlu a autobuso-vému nádraží hned vedle^Pracující se rozjíždí k domovům. Jedno z nových předměstí se jmenuje Gama, Chtěl jsem se na ně podívat, k poctě Jaro-slava Brodského, jenž magiku svého řešení si vzal do hrobu. Autobus na-schvál nepřijel.

Jen co jsem se přibelhal k hotelu, vypukla tropická dešťová smršť. Ze sedmého poschodí pozoruji, jak bi-čuje Kubíčkovo dítě. Za hodinu trest jako když utne a ještě se ukázala pře-vážná purpurová obloha. Den kon-čil. Zubožené nohy jsem strčil do bi-detu a čekal na zázrak zmrtvých-vstání. Německý diplomat mě lákal k návštěvě stripteasu. Zalhal jsem cosi o cudnosti.

Poslední překvapení mi Brasilia poskytla, až když jsem se vzdálil 200 kilometrů jihozápadně. Sedím u

okénka a najednou mísio prázdné di-vočiny vidím silnice, domečky, do-my, mrakodrapy, velestavbv, vele-měsio. Co tu dělá? GOIANIA, pro-sím, 750,000 obyvatel, moderní met-ropole, a nikoliv jediná. Kdybychom pokračovali víc na západ, do hod ¡ní jsme nad nejprimitivnějším terito-riem země, kde Indiáni věru běhají nahatí, ale my míříme spíš k jihu. Další mezipřistání, další velkoměsto jménem UBERLANDI A. A pak ještě jedno navrch.

Tak jak to vlastně Juscelino Ku-bitschek myslel? Tím, že vymyslel Brasilii, přec neotevřel vnitrozemí, vždyť již kypělo svými Goianierm a Uberlandiemi. Byl prodchnut pio-nýrstvím či jen mínil odehnat byro-kraty od Copacabany a nerestného pohodlí v Riu?

Trojklanná hraníce

"Niagara je ukapávající vodovod-ní kohoutek ve srovnání s tím, co jsem tady viděla," řekla Eleanor Rooseveltova a tím "tady" mvslela vodopády IGUAZÚ, též IGUÁCU, v koutě, kde hraničí Argentina, Bra-zílie a Paraguay, kde třicet řek povo-dí Paraná se sbíhá a padá v kaská-dách do hlubin 200 stop, prý 200,000 kubíků za vteřinu, a okolí se třese.

Přes osmimilionové Sao Paulo a milionovou Curitibu - nejevropštěj-ší končiny země s mnoha Němci a Slovany - mířím k hranici. Blížil se západ slunce, džunglí se plížily hado- vité toky, na potkání zrudly, neprav-děpodobné barvy jsem fotografoval,

V knize o Pacifiku jsem tvrdil, že příroda jako taková mě málo vzrušu-je a za deset minut u Niagáry budu zívat. Proč tedy sem? Poněvadž je to jiné, daleko a jsou u toho zajímavé mezinárodně-politické souvislosti.

Luxusní koncentrák v Manaus má sesterský podnik tedy u vodv. Dě-kuji, a jel jsem do nevýjimečného ho-telu v městečku Foz do Iquacu. Pra-málo pohledných žen, naprosto žád-ní černoši. Ráno jsem se přifařil k výpravě turistů do Argentiny, tam z jejich strany jsou vodopády nejzna-menitéjši. Hranicí je řeka ne víc než sto metrů široká a most přes ní neve-de, Překážky projektu jsou politické. Sousedi si nevěří. To se Brazílie spíš domluví se slaboučkou Paraguayí.

Zde jsem nejdále od rovníku a ni-kde dosud nebvlo větší horko, Čer- vená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace je ještě bujnější. Opsal jsem písmena z veřejného zá-chodku; USO SANITARIO CON ELEMENTOS (TOALLA, JABON

.i

Y PAPEL) $ 1000. Tisíc dolarů za je-den požitek? Ne, to jsou pesa. Sklén-ka minerálky - platím $85,000. Proč neumažete nuly? Prý umazali před několika málo roky a už se zas tolik vzpjali.

Hledáte zázrak, uvažte Argentinu: Úrodná půda, jedna z mála zemí, jež vyváží potraviny a nemusí dová-žet olej. Patagonské pampy jsou jím nasáklé. Země. nemá hordy negra-motných indiánů, nemá pouště, sou-še bažiny. Má infrastrukturu, tra-dici někdejší prosperity - a výsledek je ekonomická katastrofa.

Tropickou výhní a zelení jsme do-šli k vodě kávové barvy. Šine se vel-mi tiše, plíží sc jako anaconda, zís-kává na tempu, začíná se řítit do niž-ších poschodí a pak dál. Výsled-kem je dvoubarevná mohutnost. Hnědá voda v pádu zbělá, vzniknou kudrnaté provazce, jako vlasy špatně odbarvené osoby. Iguacu tvoří pod-kovu, posetou ostrůvky a z bodu na bod vedou dřevěné můstky. Je to te-dy společenství, konglomerát vodo-pádů, tiší se šíří, výší, mohutností, mají svá jména. Na příklad SAL TO ADAN Y EVA.

Je to končina bohatá na jedovaté hady. Statistika tvrdí, že každý sed-mý obyvatel byl uštknut. Nicméně na kmenech byla přibita poučení, že my nemáme ponoukat a trýznit ha-dy.

Most vede do Paraguaye, staro-dávné diktatury generála Stroessne-ra, útulku nacistických běženců, jed-noho ze světových center pašérství. Brazílie s Paraguay! budují přehra-du Itaipu, větší než Aswanči Bratsk. Projekt zničí vodopády, ale dodá elektřinu v prázdné oblasti.

Objevil jsem autobus co jede k mostu. Cestou vidím dva konkurenč-ní cirkusy: CIRCO SARRACANI vlevo a VOSTOK O CIRCO DO FANTA CTI CO vpravo. Že by bol-ševici přece jen pronikali tak da-leko?

Poté čtu na obchodě firmu ROUPAS INTIMAS EXPORTA-CAO. Nepodívám se do dictionario, nepřipravím se o iluzi,

A za okamžik mě roupy přešly. Dosud vše proběhlo příliš bezkon-fliktně, něco se přeci musí nepovést.

A u t o b u s zastavil n PONTE INTERNACIONÁL DA AMI2A-DE a pasažéři se pustili do pochodu po kilometrovém mostu přátelství, aniž by pohlédli na brazilskou po-hraniční stráž. Opatrný cizinec, jsem výjimka. Šel jsem se s pasem před-stavit, a že si jen na pár hodin zasko-čím k sousedům. Mládenci úřadovali

v bílých kabátcích, jako lékárničtí učňové. Když se hodně předklonili, bylo jim vidět na bambitku. Za pul-tem samá ochota a do pasu mi dali razítko, že jsem opustil zemi. Forma-lismus mi nevadil, vždyť mám vízum k neomezeným vstupům,

Tedy jd u a Puerto Stroessner, měs-tys na druhém břehu se přibližuje. Má Špatnou pověst. Hříchy, kontra- bandy, VŠe je k máni. Po kalné Para- ná se ploužil jeden parníček.

Domluvím se pralianebně jak por-tugalsky, tak španělsky. Jenže na portugalštinu jsem si teď zvykl a když jsem vešel do úřadovny k Para-guayeům, nepochytil jsem smysl jedi-né věty poďobaného chlapa v umo-lousané uniformě. Gestikulovali jsme. Šermovali, až jsem konečně po-chopil, že mě vpustí, ale ne na méně než Čtyřiadvacet hodin.

Seňoři, za čtyřiadvacet hodin bu-du v Riu vybalovat kabát na cestu do naší arktické mizérie v New Yorku. Adios, maucta, vždyť já k vám nemusím, zemi zakázanou jsem si ofotografoval od hraniční Čáry a dal se do pochodu.

"Tak já už jsem zpátky,'1 povídám drogistům a oni jako by mě viděli po-prvé.

Podám pas. Hledají paraguayské razítko. Nemám. Svolali poradu. Znovu krčí rameny.

Klasické limbo - z Brazílie jsem odešel a nemohu do ní přijít, poně-vadž z Paraguaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel,

"Jděte zpátky," radili, "Nechtějí mě a já tam nechci." "Jak to že nechcete, prve jste

chtěl." "Prve jsem měl čas, teď už nemám.

Brzo už musím na letiště."

"Vy nám komplikujete službu," "Když mi dáte razítko, bude po

komplikacích." "Vy chcete, abychom porušili

předpisy. Jak můžete sem přijít, když jste jinde nebyl?"

"Ale teď jsem tady." Koulil jsem očima, chtěl jsem jiní podstrčit ban-kovky, snažné, všimné, každý tady bere, ale jak uplácet pět oficiálů na-jednou, neznám sazby, třeba by se urazili a skřípnou mě za spáchání zločinu.

Na stará kolena brečet nebudu. Tak si se mnou dělejte, co chcete. Se-sul jsem se na židli, předstíral jsem fatalismus a čekal na zázrak.

Konečně se dostavil pod váhou Stalinova třetího či kterého zákona dialektiky: narůstající kvantita pro-puká v novou kvalitu. Stokrát nic umořilo osla. Najednou mě měli dost. Znovu nalistovali v pasu tucet-krátjiž nalistovanou stránku, šéf vzal pero, pak je zas položil, znovu zvedl, podíval se na mě, pak z okna k řece! a konečně přeškrtl štemp! o opuštění země a připsal SEM EFEITO.

Mazal jsem jako uličník, jen aby si to lékárníci nerozmysleli.

A měl jsem na sebe vztek, takhle se nechat vykolejit z dobré pohody. Vždyť jsem si mohl odjezd odložit nebo napřed jit na den do Paraguaye a teprve pak do Argentiny k vode.

Jenže den později se zřítil můstek u vodopádů, kde jsem s turisty po-chodoval. Třicet, možná že prý čty-řicet návštěvníků bylo smeteno do scénických hlubin, dočetl jsem se v New York Times.

Tak to tedy byl můj brazilský od-skok.

O

SVĚDECTVÍ Dotisk prvých de viti ročníků časopisu uzavřen

Dosud rozebrané ročníky 1-9 za léta 1956-1969, Čísla 1 aí 36 znovu dotlitěny. Náklad 300 výtisků.

Objednávky na: Dialog

Gutleustr. 15 D-6000 Frankfurt/M. 1

Tel. (0611) 23 52 SO odpoledne a v sobotu odpoledne Časopis lze platit I v 15 měsíčních splátkách

po DM 30.- US dol. 14.00 V březnu 1982 vytel nový Katalog literatury vydané

mimo Československo (DM 2.- US dol. 1.-) všechny tituly na skladě - 106 stran

V lété vyjde nový katalog k českým dějinám a llteratu/e. Rozesíláni nabídkových seznamů zdarma.

V tisku sedmé číslo časopisu Dlalog-DIgeat — soubor výstřižků novinových recenzi o východní Evropé-

Prodáváme německé, anglické, polské a ruské kniHy. Filmová literatura.

4

Stanislav Reiniš

Srovnávací morfologie útlaku D E K R E T

Anno 1695. dne 9. Seplembris.

Císařské nej milostivější nařízení na některé nespokojené a rebelské pod-dané, jakož také jejich vůdců se týka-jící.

L e o p o l d z Boží milosti zvolený Římský císař, též v Uhřích a Čechách král e. t. c.

Vysoce urození a urození, důstojně velební a poctiví milí, věrni naši!

Dali jsme si obšírně v poslušné od-danosti vedle actis inquisitionis re-ferírovati a přednésti vaši poníženou zprávu a dobré zdání i komisionelní relaci v záležitostech rebelantských sedláků chodovských, kteří se našim nejmilostivějším nařízením několi-kráte tak opovážlivě na odpor posta-vili, že zbraní musili býti pokořeni a rozehnáni, hlavně pak to, co se týká jejich potrestání. Jelikož pak zločin jejich tak zle je qualificírovaný, že poměrům politickým na tom na vý-sost záleží, aby oni jakýmsi exem-plárním a dobře zaslouženým potres-táním opatřeni byli, tož ráčili jsme se milostivě resolvírovati a odhodlati na způsobu tomto:

Primo: že jeden z těch tří hlavních strůjců povstání, totiž Jan Selnar, ji-nak Čtverák, Krištof Hrubý a Jan Sladký a sice ten, kterého vy za nej-většího provinilce naleznete, prova-zem se světa odpraven a exekutio je-ho v Našem královském městě Plzni

vykonána býti má. Ostatní dva mají pracovati po deset let v železech a poutech na příkopech pevnosti v Ko-márně v Království našem Uherském.

Sekundo: co se týče Adama Etzela a Davida Forsta, rozhodli jsme se nejmilostivěji odsouditi je ad insti-gationem et ad relegationem a tudíž jsme nalezli, aby byli posláni ke dvouleté práci na šancích do Raabu hned, jak příslušná korespondence o tom se vyřídí.

Tertio: není ovšem bez důvodu, že tito vámi na tři classes roztřídění de-linquentes trest od vás naleznutý do-cela dobře zasloužili, jakož i comisio nejpodaněji radila; poněvadž ale v případech vzpoury má se modus za-chovávati, aby jen málokteří potres-táni byli, postrach však zasáhl mno-hé, uvážili jsme a nalezli nejmilosti-věji, aby ty personae v první classis specifikované totiž: Adam Podestát, Frydrych Kozliba, Jan Strnad a Ma-tes Just jednoroční pTací obecní pan-skou v železech a poutech zaopatřeni byli, k čemuž je odsuzujeme. Ostatní pak po předchozích ostrých reveltia-liích a vážném, výslovném závazku, že už nikdy více k takovým zapově-zeným a nanejvýš škodlivým schůz-kám se vynajíti nedají, z arrestu pro-pusťte a na povinnou poslušnost a poddanost k vrchnostem je poukaž-te.

Konečně a quarto ohledně Blažeje Dunckla nejmilostivěji nalézáme poněvadž se vydal na cesty nejvýš

trestuhodné a také největšf příčinu zavdal, že tito nespokojení lidé až ad extremis dojiti nechali, aby tříle-tým vězením na našem pohraničním hradu Raabu v Království uherském potrestán byl.

Tuto naši konečnou resoluci oznamte skrze náležitý úřad delin-quenties a potom poslušně vykonali dejte.

Tak naplní se nejmilostivějši roz-kaz a vůle naše. Dáno v Ebersdorfě.

Leopold, m.p.

Tento prastarý dekret nám poslal náš Čtenář Jiří Selnar, notomek jed-noho z odsouzených. Četl jsem si jej několikrát, a všechno to, co jsem vi-děl, mi začalo být nějak povědomé. Ne slova, ale smysl toho všeho, se po-dobalo rozsudku, který byl vynesen skoro o tři sta let později. V roce 1979 bylo v Praze odsouzeno šest členů Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných pro přcčiny, které se tak trochu podobaly přečinům Chodů. VONS i Chodové nechtěli nic víc než na co v rámci existujícího řádu měli právo.

Leopold se tehdy oháněl "poměry politickými". I v roce 1979 tomu tak bylo, a "poměry politické" byly dů-vodem k přísnému trestu.

Vzhledem k rozsahu, délce doby i nepříznivým důsledkům pro meziná-rodní zájmy republiky, je dána i ma-teriální podmínka § 88 tr, zák., ne-boť tyto skutečnosti podmiňující po-užití vyšší trestní sazby podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trest-ného činu pro společnost. Trest byl u všech obžalovaných uložen podle § 98 odst. 2 tr. zák. Při výměře trestu přihlédl soud ke všem hlediskům roz-hodným pro jeho výměru ve smyslu ustanovení §§ 23 odst. 1 a 31 odst. 1, dost, 2 písm. a) tr. zák.

I ty "zapovězené a nanejvýš škod-livé schůzky", které vadily Leopol-dovi, vadily í feudálům 20. věku;

Na jaře roku 1978, a to v době asi od konce února do dubna, se scházeli obžalovaní ing. Uhl, dr. Benda, Bed-nářová a Němcová, přičemž v průbě-hu této doby se přidali i obžalovaní Dienstbíer, Havel a některé další osoby, v různých veřejných míst-nostech, např. v restauraci "Slávie", nebo v bytech některých z nich. Po předběžném prodiskutování náplně práce a názvu na těchto schůzkách se rozhodli založit "Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných" (dále jen VONS). Poté sestavili a dne 27. 4, 1978 rozšířili tzv, "Prohlášení" (sv.

5

Richard Drtina

Homo sovětikus aneb Člověk člověku soudruhem vlkem

Člověk žije v dějinách, tvoří je a je jimi také utvářen. Ja aktérem i pro-duktem své situace. V každém náro-dě ovšem nacházíme variantu typů a jednoduché generalizace jsou obvyk-le mylné. Přesto však lze vystopovat určité návyky, které st lidé v té či oné etapě vypěstovávají. Tyto návyky jsou ovlivňovány komplexem pod-mínek - tradicemi, kulturou, mravní a hmotnou úrovní, místem a časem a v neposlední míře formou vlády a mocenskými relacemi, které mohou pozitivně ovlivňovat ostatní podmín-ky nebo je také mrzačit a ničit. Tak si lze klást otázku, jaké návyky a hodnotové postoje charakterizují dnes lidi té či oné země. Odpovědi budou mít své slabiny a nevyhnou se někdy jednostrannostem, způsobe-ným optikou pozorovatele. Přesto mohou být podnětem k myšlení i k novým otázkám.

Kdo a jaký je dnes Člověk sovět-ský? Známe jeho lakované obrazy ideologické a máme také vlastní zku-šenosti z ne tak dávné minulosti, kte-ré můžeme konfrontovat s pohledy jiných.

U Solženicyna, kterého si pro tak mnohé vážíme, Čteme, zvláště v jeho článcích, o jeho přesvědčení, že ruský člověk je nezkažený západní civiliza-

cí a že může přinést očistu prohnilé-mu světu, který se žene do zkázy prá-vě západním individualismem, kon-sumerismem, neúctou k autoritě, což je rubem demokracie. Solženicyn tu vědomě navazuje na Lva Tolstého a jeho víru, k níž došel v závěru života, v nezkaženost prostého primitiva, ruského mužika - který ve vodce a opilství utápí svou bezmocnou letar-gii, dodáme my pochybující. Solže-nicyn proklamuje superioritu ruské-ho charakteru nad charakterem zá-padním a odůvodňuje to tím, že Rus musí překonávat útlak sovětského systému a tím se duchovně obrozuje. Útlak však v nemenší míře také mr-začí člověka a vtírají se nám scény z Gogola, obrazy lžirevizorů a zko-rumpovaných podlézavců, hrubých chvastounů, zlodějů a podvodníků, či z Dostojevského vraždící primitiv Smerďakov a nebo z Čechova typy myslících a citlivých, avšak zcela bez-mocných, často i akce neschopných lidí, které ničí ve Špinavém a ne-úprosném soukolí vnucených forem života ti všeho schopní.

Solženicyn dospěl k náboženské orthodoxii a romantickému slavja-nofilství a navíc k přesvědčení o me-siášském poslání ruského národa, sa-mozřejmě, až se zbaví komunismu. Závan mesianismu čiší někdy í zčlán-

17 ěl. 3), v němž sdělují, že po několi-ka měsících předběžné práce se roz-hodli ustavit VONS.

Podle Psohlavců Aloise Jiráska pak bylo Chodům přikázáno věčné mlčeni, perpetuum silentium. I na to soudruzi z našeho století pamatova-li:

Obhajoba obžalovaných nemůže obstát ani v tom směru, že pokud jde o činnost VONS, Šlo o uplatňování tzv, petičního práva. Toto právo je zakotveno v čí. 29 Ústavy ČSSR, kde je stanoveno, že občané a organiza-ce mají právo obracet se k zastupitel-ským sborům a ostatním státním or-gánům s návrhy, podněty a stížnost-mi. V případě činnosti VONS však nejde o uplatňování tohoto ústavou zaručeného práva, neboť celková činnost VONS, jak vpředu bylo roz-vedeno a jak nakonec vyplývá i z úvodního prohlášení i souhrnného "Sdělení" Č. 63, neměla s uplatňová-

ním tohoto práva nic společného. Již ze samotného způsobu rozšiřování písemností VONS i z jejich obsahu je zřejmé, že obžalovaní sledovali zcela jiné cíle, než jaké předpokládá uvede-ný článek ústavy.

Toto zdůvodnění je poněkud po-pletené, asi jako "banán je chuti mdlé, protože je mdié chuti", ale sou-druhům zřejmě dostačuje.

Po rozsudcích se osudy účastníků trochu odlišily. Protože Kryštof Hru-bý v žaláři podlehl smrti, padl los na Jana Sladkého Kozinu, kterého La- minger nejvíce nenáviděl. Kozina byl oběšen 28, listopadu 1695 v Plzni před zraky 66 Chodů. Popravu vyko-nal městský kat Bartoloměj Kvičala. Laminger potom do roka zemřel, a sice 2. listopadu 1696 bez mužských potomků. Předseda senátu JUDr Antonín Kašpar se mezitím stal mi-nistrem spravedlnosti České socialis-tické republiky. •

ků jiných ruských spisovatelů - exu-lantů. Snad to způsobila jejich dlou-holetá izolace od Západu, možná i je-jich nezvyk na demokracii s jejími slabostmi. Příčinou tu může být i psychologie velkého národa, ostatně německý pangermanismus byl kdysi podobného ražení. Může to být i podvědomá kompenzace zakomple-xovaného vědomí vlastní civilizační zaostalosti, takže se z nouze dělá ctnost.

Do exilu však přišla z Moskvy ne-dávno nová osobnost - sociolog a fi-lozof Alexander Zinověv. Donedáv-na ělen sovětské Akademie věd, pak však zbavený pozic i vyznamenání a posléze vyhoštěný ze země za svůj román "Zející výšiny", který je zdr-cující satira na ruskou či sovětskou společnost. V zahraničí následovala brzy další kniha "Zářné zítřky" (čes-ky vychází v nakl. Index, Kolín n. R.), opět neúprosně pravdivý obraz so-větské společnosti. Šedesátiletý Zi-nověv dnes působí na univerzitě v Mnichově. Podobně jako ve svých knihách, tak i v r o z h o v o r e c h poskyt-nutých redaktorům časopisu Express a později Paris Match analyzoval so-větský systém, jeho tvůrce i produk-ty.

6

"Člověk musí odhodit emocionál-ní hledisko," říká Zinověv, "a stejně i polarizaci optimismu a pesimismu. Snažil jsem se ukázat zcela racionál-ně obraz člověka sovětského komu-nistického systému, t.zv. "homo so-větikus'1. Je to člověk závistivý, při-sprostlý, ale i sentimentální a po-hostinný. Nenávidí výše postavené, snaží se být nenápadný. Nezáleží, kde pracujeme, hlavně, že nepracu-jeme. Tento Člověk nenávidí talent. Vedle tohoto pasivního typu je tu pak typ aktivní, který dělá kariéru. To je cynik, který je vždy připraven zaprodat svého souseda, když z toho tuší zisk."

Zinověv nesouhlasí s tvrzením Sol-ženicynovým, že ruský člověk je mo-rálně výše než člověk západní, pro-tože toho moc vytrpěl. Utrpěni může udělat někoho velkým, v žádném pří-padě však nikoli celý národ. Existu-ji tu všechny varianty lidských typů. Jsou tu i disidenti, ač jich je velmi málo. Jsou i disidenti, které režim ne-chává, aby měl alibi před tváří Zápa-du.

V Sovětském svazu, na rozdíl od Československa, Maďarska nebo Polska, nebyl režim vnucen z vněj-šku, ale utvořil se zevnitř, z vlast-ních podmínek i tradic. Mluvíme o tzv. reálném socialismu. Lze o něm říci, že vyhovuje obrovské spoustě lidí. V SSSR žije přes 250 miliónů obyvatel, z toho je dnes nejméně 50 miliónů privilegovaných, různých těch státních a stranických úředníků, lépe postavených kádrů, příslušníků vojska, milic, policie a pod. Tito lidé se mají relativně dobře a nic nerisku-

jí, Jejich sociální postavení je zaru-čené, a to jak pro ně, tak pro jejich děti. Mají výhody, včetně zvláštních obchodů i ukázek západní kultury, a z toho těží. Nižší vrstvy jsou spo-kojeny především jednoduchostí ži-vota. (Ve vězení je obvykle život jed-noduchý.) Na západě je život velmi komplikovaný. Je faktem, že v sovět-ském systému se málo vydělává, ale ono se také málo pracuje. Není tu individuálních občanských svobod, a proto alkoholismus, hrubost a ko-rupce jsou jejich kompenzací a ná-hražkou.

Pokud se týká ideologie marx-le-ninismu, pomocí níž se organizuje vědomí lidí, jde o ideologii spíše pri-mitivní a tím lehce asimilovatelnou. Dají sejí ospravedlnit skoro všechny formy lidského jednání. Mohou se za ni schovat vedoucí Činitelé a unikat tak osobní odpovědnosti. Širokým vrstvám zase dovoluje zůstat lhostej-nými, Tak se odstraňuje potřeba myslet a klást si problematické otáz-ky řádu politického, duchovního, mravního a intelektuálního. Na dru-hé straně se pak uniká i té ideologii, která je stejně jen na povrchu.

Principem systému je leze, že ko-lektivní zájmy mají přednost před jednotlivcem. Tím vzniká v každé sociální buňce, tzn. už dole, na pra-covišti, v závodě či instituci, útlak. Už tady se utváří systém hlídfčů - po-licajtů. Existuje tedy útlak na něko-lika úrovních společenské struktury, a to až nahoru ke státní moci a stát-ní policii. Despotismus nemá žádnou společenskou brzdu.

Hobbesova myšlenka: "Člověk

Člověku vlkem" se v sovětském sys-tému modifikovala na "člověk člově-ku soudruhem vlkem". Primární ko-lektivismus v podstatě podřizuje a utlačuje jedince, ale také ho na druhé straně chrání. Tato ochrana se však draho platí. Člověk je nucen žít podle pravidel vnucených mu tímto kolektivem.

Zinověv polemizuje s názorem, že sovětský systém byl vnucen celému národu určitou skupinou a že jinak dobrosrdečný národ je jen utlačován zločinnou bandou. Tvrdí, že existuje společenská struktura, která se roz-vinula normálním životem a že tedy režim je produktem miliónů lidí. Ně-kteří si představují, že kdyby se dala svoboda tomuto národu, že by sesa-dil nynější vládu. Dle Zinověva je to hloupost.

Sovětský systém funguje jako pa-razit západní civilizace. Je utvořen na svém vlastním modelu a podmín-kách a žije z nich. Komunistický sys-tém má i své vlastní vnitřní tendence, například tendence k expanzi, a to nejen ve své vlastní zemi, ale i jinde. Má také tendenci likvidovat vše, co ho přesahuje, co je kvalitnější. Srov-nání nesnáší. Opresivní systém také plodí mánii velikáŠství u vůdců. Ta-to mánie zasahuje i průměrného so-větského občana. A Zinověv dodává, také ruští emigranti chtěli dávat ra-dy západním lidem.

V roce 1981 vydal Alexander Zino-věv v Paříži soubor článků s názvem "Bez iluzí". Analyzuje v nich další otázky sovětského systému. Píše, že sovětské autority využívají různých vnějších příčin, např. Afganistánu či Polska, k potlačení disidentů. Inva-ze do Afganistánu je v sovětském systému zcela legitimní a dokonce se hodí, protože umožňuje vysvětlit vnitřní nesnáze. Podobně, když není v Moskvě maso, řekne se národu, že je to tím, že je těžká situace ve světě a ať jsou lidé vůbec rádi, že mají aspoň brambory. Vlivem Afganistánu (a naposled i Polska) se sovětské autori-ty rozhodly k mnohem tvrdším kro-kům vůči disidentům. (Dnes je toto hnutí takřka zlikvidováno.) Zino-věv však věří, že se jistě opět objeví jiné formy opozice. V jistém smyslu je sovětský systém pokračováním historie Ruska. Někdy milióny ne-zmohly nic a jindy jedinec udělá víc než celá strana. Sacharov je přípa-dem boje jedince, který je efektivní jako opoziční strana. Pohyb v mys-lích lidí také vyprovokoval Solženi-cyn.

Někteří západní experti vyslovili >

7

názor, že k invazi do Afganistanu donutili Brežněva generálové. Na západě často posuzují akce i tenden-ce Sovětů podle termínů západní de-mokratické společnosti. Ty však ztrácejí smysl, jsou-li aplikovány na systém sovětský. Mnohdy je kremlinologie spíše pseudoteorií. Tendence sovětských vůdců nezávi-sejí na tom, jsou-li staří nebo mladí, zdraví nebo nemocní, je-li vůdcem Brežněv nebo někdo jiný. Kdo tvrdí, že vojenské kruhy způsobily to ěi ono rozhodnutí vlády, ukazuje, že nechá-pe, na Čem je založena struktura so-větské moci. Pojem "vojenské kru-hy" tu nemá valný smysl. Dělalo by to dojem, jako by reprezentovaly ně-jakou sociální vrstvu. A to tak není. Obecně, ve struktuře sovětské moci se nenacházejí rozdílné formy ani tzv. rozdělení moci. Moc je pouze jedna a je zcela jednotná, má však své větve. Ani vojenské kruhy nejsou oddělené.

Případ sovětské intervence v Afga- nistanu je velmi poučný. Sovětský systém se snaží vniknout všude, kde se naskytne možnost. Určité riziko se nese, důsledky se zvažují až na místě. Před akcí se zváží, co by se mohlo stát, hlavní je však možnost zisku, který akce přinese. Není jasně určeného cíle. Hlavním motivem je využít příležitosti k expanzi. Příště to bude třeba dosažení teplých moří, vniknutí do Iránu nebo Pákistánu. Když se toho nedosáhne, vojska se vrátí, ale operace se stejně vyhlásí za úspěch. Návrat vojsk se použije pro další zájmy ruské politiky, např. jako prostředek výměny za něco v jednáních v mezinárodní politice. Ani jedno otevřené řešení neexistuje, protože sovětský systém nereaguje jako západní demokracie. Cokoli se dá užít a vždy interpretovat podle toho, jak se to právě hodí.

Také rozdělení sovětských vůdců na "jestřáby" a "holubice", jak se to dělá na západě, je iluzí. Tam nejsou žádné holubice. Všichni jsou jestřábi, ale v jistých situacích se mohou cho-vat jako holubice.

Pokud se týká růstu islámu v So-větském svazu, zatím to nemá žád-nou váhu. Teorie konfliktu mezi rus-kým národem a mohamedány jakož-to šance porážky sovětského systé-mu je absurdní teorií. A to proto, že sovětské impérium dokonce favori-zuje tyto periférni národy. Sovětské mocnářství má tu zvláštnost, že do-minující ruský národ žije vcelku hůře než národy ostatní. To je opačná si-tuace, než se vyskytovala v jiných impériích.

K naivitě pacifistů. Ze snížení poč-tu vojsk před časem v NDR hned dě-lali nadšeně sovětskou mírovou ini-ciativu. Zatím však šlo o to, že tyto jednotky byly odveleny interveno-vat v Afganistánu. Na západě také vzniklo mínění, že bylo sovětské ve-dení překvapeno reakcí vlády USA. Nikdo nemusel být překvapen, byla tu už přece intervence v Maďarsku a v Československu. Ovšem ani na afgánskou intervenci nebyla reakce příliš silná. (A podobně je tomu s Polskem.) Tyto problémy také nijak neovlivňují průměrného sovětského člověka. Ten se ani nebojí, že by se něco mohlo zhoršit. Zásobování je už beztak špatné. Má spíš jen obavy, aby nebyla nová světová válka. Zná ji jako noční můru a ví, že by byla mnohem ničivější. Ovšem této hroz-by používá propaganda dovedně ja-ko tlaku, takže sovětský člověk vše snáší a nijak neprotestuje.

Pokud se týká reakce západu na sovětské intervence, je slabá a ne-dostatečná. Sovětští vůdci si vždy mohou říci: akcc se zdařila, na čas se uklidníme, posečkáme, takových reakcí ze západu už bylo, není to nic vážného.

Ve světě lze dnes pozorovat kuri-ózní proces. Vše se odehrává v ja-kémsi zmatení a v klimatu zvláštní ochablosti. Mnohé začne se silou, ale brzy vše zeslábne. Ukazuje se ne-rozhodnost. Nikdo není připraven ani ochoten k vážné konfrontaci.

Pohledy Alexandra Zinověva na sovětskou společnost zevnitř pokra-čují. Jeho třetí kniha se jmenuje "V předsíni ráje". Obsahuje bohatou mozaiku krátkých zhuštěných zábě-rů ze života na dnešní Rusi, pohledy na privilegované i ty druhé, a také na to jak např. alkoholismus se stal no-vým náboženstvím.

Autor se narodil už po bolševické revoluci (1922) a vyrostl v sovětském systému. Jako vědec patřil k oněm privilegovaným, ale z toho všeho se dík svému myšlení vymanil. Dnes po-dává cenné svědectví. Je to svědectví bez iluzí. •

S A N T I A d O PLANO ZONA CSNTRO/S6CTOR ORIENTE

ACCESO A SANTIAGO V TREN METROPOLITANO

« V Í A « m i t m n c i

i T Praga T . _ _ ESPECIALIDAD CENTRO EUROPEO

V íTACURA 3 9 U (PLAZA LO CASTILLO^ FONO: 228623G

Akce H "Od hospody k hospodě jdem":

heslo žel neuskutečnitelné, alespoň v Latinské Americe a pokud jde o hospodu Českou. Ale do jedné by se měl podívat, kdo k tomu možnost má: do útulného "Restaurant Praga" v Santiagu, hlavním městě Chile, K ocenění české kuchyně, kdekoliv vně sychravé gubernie, kde pořádné hos-pody snad ani již nejsou, se jako "piéce de résis tance " hodí naše ne-zapomenutelná svíčková.

Tato se připravuje ve výborné kva-litě na mnoha místech v zemích svo-bodného světa, jistěže! Je ale pod-statný rozdíl, jestli papáte v Chile nebo třeba v New Yorku, kde praž-skou šunku vyrábí dobrý tucet vel-kořezníků, kde čerstvý mák koupíte v několika specializovaných obcho-dech in the Eighties v Manhattanu a sladko-kyselé okurky na každém pá-tém rohu. Rád chodím do našich res-taurací v New Yorku, rád navštěvuji třeba nóbl hospodu "Alt Prag" ve Wiesbadenu, o jejíž kvalitě jídla a o jejíž eleganci se znormalizovaným ani nemůže (a snad ani nesmí) zdát. Nicméně: "Praga" v chilském San-tiagu je ojedinělý úkaz,

Protože v Chile nic českého nena-jdete, ani to přibližné, středoevrop-ské. A tak pan Karel, kterému ta res-taurace patří, spolu s dvěma dalšími českými spolupracovníky, vše dělají sami. Jsou svými vlastními řezníky a uzenáři, zavářeČi, cukráři. Vše, co v "Praga" jíte, jez vlastních zdrojů a surovin: výborná pražská Šunka i ty sladko-kyselé okurky, které dopo-ručují jako předkrm, jemná svíčková v nádherné omáčce a s křehkým knedlíkem (jaké úsilí, udělat z chil-ské mouky knedlíky, které by byly české - a jde to!), marmeláda v leh-kých palačinkách.

Pivo je sice místní, ale beze všeho si zadá s Prazdrojem. (Ostatně nikde v Latinské Americe - snad s výjim-kou Argentiny a Uruguaye - není nouze o řízné pivo, které by nám Se-veroameričané měli závidět.) V "Res-taurant Praga" je normální obsluha chilská, ale Českého hosta obsluhuje samozřejmě pan Karel sám. "Dobré chutnání - jako doma!" (Cena jídel: přiměřená kvalitě, to jest vysoká. Pan Kare! ostatně dostal první prémii v celostátní labužnické soutěži a u stolů pod panoramou Prahy najdete kdejakého ministra, diplomata, ban-kéře.)

R.F.L.

8

Ota Ulč

Jak chutnají vlastní děti Yassir Arafat, s nímž se teď už ob-

jímá í papež, se vyjádři! o režimu Ayatolíy Chomeijniho jako o mode-lu demokracie.

Tenhle model demokracie popra-vil za poslední rok asi dvacet tisíc mužů, žen a mládeže. Kati mají málo místa a roztahují se. Popravují též v prostorách bývalého amerického velvyslanectví a střílí tak, aby bolest byla velká a smrt pomalá. Křik obětí ruší noční klid a sousedi si nepříliš hlasitě stěžují.

A v září 1982 ve vězení Evin se po-pravčí četa strefila do bývalého mi-nistra zahraničních věcí s rozkošným jménem Sadegh Ghotbzadeh.

Zaradoval jsem se a zavzpomínal. Jak to bylo na podzimku roku 1979, když revoluční gardisté přepadli americké velvyslanectví, zajali dip-lomaty, v ulicích se davy pustily do rozvášněných pochodů před kamera-mi západních televizních společností, a v Americe samotné se rozjela ona tak zvaná guiii indusíry. že my jsme vším vinni, naše hanebná vláda, náš hanebný systém.

Je to velejednoduchý koncept, ob-líbily si ho pokrokové kruhy světské i církevní. Kupříkladu: Pol Pot vy-vraždil doma v Kambodži milióny -asi třetinu všeho obyvatelstva - ale může za to Washington, neboť viet-namskou válkou zbrutalízoval něžné budhisty. Kreml poslal tanky do Afganístánu proto, že se poděsil z několika článků v kapitalistickém tisku. USA uplatňují embargo vůči Kubě, a proto Castro - připraven o možnost nelítostného neokolonialis-tického vykořisťování - mučí politic-ké odpůrce v tropických kobkách. A tak dále, stejně dále.

Antiamerikanismus je míra po-krokovosti a důkaz skutečné lásky vůči lidstvu. Na naší univerzitě v newyorském Binghamtonu - jako asi na většině univerzit - se pořádaly meetingy hodnotit zajetí diplomatů. Z hlouposti jsem přijal pozvání de-batovat o událostí na pódiu, obklo-peném příliš pokrokovými živly.

"Sláva Chomejnimu! Osvobodil ženy!" pištěla uhrovitá feministka.

"Proto je balí do chadúru," trou-fal jsem si utrousit. "Co to má spo-lečného s přepadem našich občanů?"

"To nejsou američtí občané, to jsou nástroje amerického imperia-lismu!" zahřměla jiná slečna a vy-kulila na mě oči za brýlemi velikosti podprsenky.

"Včetně hošíka z chudé pennsyl-vánské rodiny, co přijel do Teheránu dva dny před přepadem?" marně jsem se tázal.

Kolega profesor zdůraznil, že všechnu vinu za Šáchovy zločiny ne-sou tyto Spojené státy. Ze CIA též učila SAVAK, jak mučit.

"V tomhle Íránci instruktáže urči-tě nepotřebovali," a poznamenal jsem něco konkrétního z historie ta-mějšího domáckého sadismu.

A už jsem se vezl. "Rasisto, fašis-to, reakcionáři, táhni odkud jsi při-šel - " takhle a podobně se vyjadřova-lo pokrokové shromáždění.

Hodně jsme se tehdy na podzim a i později dívali na televizi. Iránské vel-vyslanectví ve Washingtonu fungo-valo dál, president Carter si je ještě netroufl zavřít. Pravidelně ^ nám z obrazovky promlouval zlobný diplo-mat Ali Agah, plešatý to prcek. Re-portéři viseli na každém jeho slovu. Z newyorského studia vychvaloval Chomejniho a nadával Americe írán-ský zástupce u OSN pan Matisur Far-hang. Největší ale televizní hvěz-dou byl Sadegh Ghotbzadeh, mi-nistr zahraničních věcí. Mluvil dobře anglicky. Však svého času studoval na georgetownské univerzitě ve Washingtonu, odkud ho pro nedo-statečný prospěch dvakrát vyhodili.

"Díváš se na televizi? Ten praši-vec Ghotbzadeh už zase žvaní, já se na to nemůžu dívat," telefonoval můj bratr Gustav a dál se díval na šar-matního logika.

"Vydejte nám šácha!" "Přepad diplomatických prostorů

a zajetí akreditovaných zástupců ji-ného státu je hrubým porušením no-rem mezinárodního práva,,,"

"Musíte dát šácha!" "Stát je povinen vydat osobu ji-

nému státu jedině za podmínek sta-novených v mezinárodní smlouvě.

Taková smlouva mezi USA a Irá-nem neexistuje."

"Dejte šácha!" A ayatollah že je nejvétsi světlo

světa, "Ten prašivec, hajzl jeden." spí-

lal bratr, já přikyvoval a toužil: že přece revoluce požírá svá dítka. Ale že by se dervišové zakousli i do tak tučného sousta?

Nu, a dopadlo to pak jako s našim Lomikarem: do roka přece kousli. Zadudali mohamedánskou symfonii na odchodnou.

Abolhassan Bani-Sadr, Z pana presidenta je utečenec v Paříži.

Diplomat Ali Agah dli v teherán-ském vězení za činy šmelinářské po-vahy. Též kradl a prodával velvysla-necké koberce.

Diplomat Manzur Farhang stále ještě navštěvuje newyorská televizní studia, stále nadává Americe, leč s poněkud pozměněným textem. Pů-vodně, americkou hanebností byla nedostatečná podpora Chomejniho. Nynější hanebnosti je nedostatečná ochota Chomejniho převrhnout. Manzur Farhang je teď totiž politic-ký uprchlík, požádal v nenáviděné zemi o azyl a ovšemže ho obdržel,

A Ghoťbzadelia jeho souvěrci od-práskli.

Pár dní po úkonu se potkám s pro-fesorským kolegou, co kdvsi tolik vy-chvaloval iránskou revoluci, její ul trapokrokové rysy, emancipaci žen, mnoho novot. "Vzpomínáš si? Už jsem tě delší dobu neslyšel. Teď když Chomejni dává popravovat holčičky..."

Vzdělanec mě přerušil. "Typické. Ovšem, to je typické - takhle odvra-cet pozornost od amerických impe- rialistických piklů v El Salvadoru."

A nevyhoditelný profesor pod penzí odkráčel k novým revolučním úkolům, „

NOVY DOMOV vydává Masarykův ústav v Torontě,

Čtrnáctideník, který přináší nej novější zprávy z krajanské veřejnosti, pohotové zpravodajství z Československa, rozhovory se zajímavými osob-nostmi, sportovní zpravodajství obsahující výsledky z nej vyšších soutěží v kopané i v hokeji. Předplatné je pouhých $10,- pro Kanadu a USA, $12,-pro ostatní svět.

Objednávky posílejte na adresu: Nový Domov, 450 Scarborough Golf Club Rd., Scarborough, Ont. Canada, M1G 1H1.

9

Humor Petr Pavel Fiala

Ukázky z děl českých naivistů (Výňatky z knihy Bosé nožky cupitají světem, vydané r. 1969)

Nechce lid! Válka to je hnus, rozpoutání pekla vášní, nenajdeš v světě básníka, který pro to básní. Najdeš v světě básníka, jméno nese žid, on je světa kapitál, který nechce lid.

Napsáno v minutě 26/2 1956

V rodišti! V rodišti se nevyšplháš, jak na "Máje jedly", — rodáci ti závidějí, hněvem by tě snědli.

V minutě 27/2 1956 Marie Filipiová

(Bosé nožky cupitají světem)

Umělec v člověku co to je? Zahubit se to nedá, vypudit se to

nedá, zničit se to nedá. Běda tobě člo-věče jestliže v tobě jest umělec!

Umělec zápasí o tělo i duši. Nejhů-ře jest tomu, kdo se nemůže rychle projevit. Z nezměrného zápolení opouští domov a jde do hostince. Le-je do sebe truňk, duše se na čas utlu-mí miliony buněk v mozku odumře a však despota umělec se jen tak nedá vyhodit ze sedla. Nechceš člověče tvořit tedy padni a zmítej se po zemi jako červ! Válej se v prachu a nor-mální lidé ať tě hanobí slovy darebá-ku, vošuntu, ale já umělec ti nepole-vim. Zrujnují ti tělo na úroveň zvíře-te a nepolevím tak dlouho až budeš pracovat na umělecké tvorbě. Nama-luj třeba jen trpaslíka, ale tvořit mu-síš!

Duše velikána jest protějšek duše trpasličí. Z neznalosti lidé všelijak ve vědě pokulhávají. Zakopne prů-měrný i hloupý, když zakopne chyt-rák tak to stojí za to. Průměrný člo-věk si za své výplaty koupí dobré syté jídlo a pak je celý svět jeho.

Pane Pohriby, Ja jsem měla střídavý život jak ži-

vot již jde. Někdy veselý jindy smut-ný. Selský hoši ty měli mě velmi rádi -To byla nejlepší v mém životě hrály jsme karty a pásli dobytek. Vdřvěné chaloupce jsem měla museum to byla

tajná skrýž. Tento poklad jsme z ka-marádama střežily. Navěšene svate obrázky a bliskave stříbly. Chaloup-ku me zbouraly a já jsem měla veli-kou lítost, to je ta radost z mladí.

Jiné deti měly lepši a já jsem truco-vala - tatínek vzal průt a nabil me.

Paličatít jsem byla jak je to vidět na mých obrazech dělám je ze sebe. V největší oblibě jsem měla taneční zá-bavu - dnes si více dbáji sportů. Byla jsem v Havlíčkově Brodě v hospo-dyňské škole. Zatoužilajse po Praze. Velmi se mě tam libilo. Sla jsem hned k muzice a hned tam byla láska na Vi-nohradech v Chodské ulici, muž Jan byl študoný byl nejhezčím z celém okoly - Rodiče fikaly: do toho Jeníka jen to pivo teče. Jestli je strizlyvý ták s nim nic neni jestli je opilý ták s ním také nic - neni nerada na něcho vspominam ja bych nešla k jeho hro-bu. Byl nevěrny to je teď moderní a všeobecný Já jsem ho měla rada ne-chtěla jsem o něm nic nepěkneho sli-šet, když jsem byla tak zamilovaná, děti se mi narodily po roce. Ceruška tragicky zahynula - jako spisovatel znáte můj charakter jak mě bilo. Muž Jan nás chtěl jednou vystřílet. Zaža-dala jsem o rozvod, nepřekonatelný odpor. Vy se budete v duchu smát jak to u můžu bývá.

Když jsem Vás poprvé uviděla tak jste se mi líbil v té štravkove červene košili. U starých lidi má byt láska bratrská a u mladých horoucí...

Marie Janků

K jmeninám velikého budovatele socialismu

Drahý soudruhu! Maestro Pokorný, Karle Veliký

Velkým a zdárným Synem Jsi Republiky.

Tvoje líc dosud nevadne, úlevy v prácí neznáš žádné. Hodnota a velikost Tvých děl, ¡e Tvůj životní úděl, Nejvyšší mírou k výstavbě Socialismu přispíváš, při tvorbě díla každého si zpíváš. Vytvořili: Památník Sbralřenl, Karla,

Stalina! Janáčka. Tvoříš: Němcovou, Jiráska, Kteří jinak tvrdí, ti jsou cháska. Zrak máš jiskrný, v hlavě Tvoji jasno. Nemůžeš být přece jiný, tvoříš samé krásno. Tvůj hlas zvučný, k tvorbě máš sílu Lva. Nejsi vůbec tučný, a je ti roků

šedesát dva. Říkám Tobě zcela jistě, že srdce Tvé

je v pravém místč. Atelier když ještě v ranním hávu, náhle

zazní: Pepíku uvař kávu! A ta černá káva, právě Tobě sílu dává. Dřív než dílo vytvoříš, vždy proň

celý zahoříš. Neopouštěj Tebe nikdy síla, ať

vytvoříš ještě mnohá díla. I když tvář Tvá léty jednou búde bledá, Národ Tobě pokoj nikdy nedá, Tvůrce Velikého v Tobě stále hledá. Slavíš svoje jmeniny a nejsi v světě

jediný. U Tvých jmenin je to jiné. Protože Tvé

rucc a nohy nejsou líné. Jinak by to ani nešlo, chvílemi též

sedáš v křeslo. Ve Tvém žití dlouhá léta! Nechť Ti štěstí stále vzkvétá! A protože všichni chceme Mír kýžený, přijmi totéž od Mařenky, Mé Ženy.

Josef Mrázek Hořický Dále se ptám v raz! Bude také

hodokvas? Stačí něco jídla a pár piv, vždyť

jsme přece kolektiv. Výjimka tu přece je, jeden který nepije. Krybus má rád baŠtonádu, pije k tomu

limonádu; My však ať se nám to dobře zpívá na Tvé zdraví napijem se piva. Báseň opět pro vždycky

Joža M ráze k-Hořický Žádný se nepři! 28. ledna 1953.

MAESTRO: Blahopřeji Vám a schvaluji danou Vám Státní cenu, neboť si ji plně zasloužíte a sluší Vašemu jménu. Kdo Vám ji nepřeje— ten je kretén. Za co jste cenu obdržel? Za Symbolický pomník "Devátý květen". Proto, že jsem na pomník stál, pravím jak by hrál jen lak dál a dál.

10

Jára Kohout

Jaroslav Hašek Jaroslav Hašek a Ferenc Futurista

byli přátelé předváleční a letití. Fe-renc mě o Haškovi vyprávěl a jednou mě s ním seznámil. Mohlo to být tak v jedna dvacátém. To ovšem Hašek nebyl ještě slavný, ba ani poloslavný. Znal jsem několik jeho povídek, kte-ré psal do Humoristických Listů, ale, že z něj jednou bude takový machr, to jsem namouduši netušil. Jeho pří-tel Franta Sauer mi prodal písničku, kterou prý vyrobil Hašek. Dodnes si vzpomínám na truchlivá slova: "V začouzeném sále hrají muziky, nad pulitrem dumá holka z fabriky, vo-pustil ji frajer, blonďák Svejnoha. Jak tohle přežije, to je u Boha..." atakdále, nekonečně mnoho slok, končící smrtí nešťastnice. Tenhle "doják" jsem zpíval jako sedumnác-tiletý v podniku Josefa Waltnera Na můstku. Před zpěvem jsem ohlásil, jak se sluší a patří, autora i kompo-nistu v jedné osobě. Po středně hluč-ném potlesku ke mě přišel Ferenc Fu-turista, a že prý by mne Hašek ("Víte, von sedí támhle...") rád poznal, že

Gotický kachel - Sv. Václav kopie provedená v keramice

RozmČry 20*34em, cena vřetně poľovného S45.QU

CEKAMISCULPTURK, P.O. BOX 216 W O O D A C R Ľ , C A L I F O R N I A 9497.1

•JARA KOHOUT JAKO JAROSLAV HAŠEK V NĚMÉM FILMU "VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE' 10Í7

prý jsem ho svým přednesem rozpla-kal. Když jsem stál před Haškem, po-dal jsem mu pravici a povídám: "Ko-hout... a taky Jaroslav, Já holt a vy, pane Hašek a potom tenhleten Vrch-lickej, my jsme jaroslavská elita." Hašek mi krátce rukou potřásl, zvrhl do sebe pivo, zahuštěné rumem, a upřel na mne snivé oči: "Ty jeden za-čátečníku, jestli vo mně budeš roz-trajdávat, že skládám takovýhle pís-ničky, tak tě rozsekám do sulcu... A kde je Waltner s pivem?" Toto sezná-mení uvádím preto, aby bylo vidět, že už jako výrostek jsem si tykal s mistry české literatury, i když poně-kud jednostranně.

Zajímal jsem se o Haška tu dobu, né pro jeho spisovatelství, ale hlavně proto, že jsem vněm viděl svého kon-kurenta. Psal jsem pro komika Fe-rence humorné drobotiny, kterým se dnes řiká gagy. To jsem také dělal pro několik filmů. Hlavně jsem nosil vtipy pro kabaretní vystupování Fe-rence v Červené Sedmě. Jednou jsem by) u Waltnera při tom, když Haško-vi dal 30 korun jako foršus na nové drastické sólo s názvem BLB, Ten název BLB byl Haškův vynález a me-lo to znamenat Bamumovi Lidé Bu-doucnosti a mělo to být povídání me-chanického umělého člověka. Sólo nikdy nedodal, ale z těch tří slov poz-ději byla úspěšná hra ve které hrál Ferenc v Aréně na Smíchově, Hašek uvízl u těch tří slov a u toho forŠusu. Nepořádek v životě Haška způsobil, že mě nevyhodil ze sedla a že jsem zůstal dodavetelem legrácek pro zu-batého komika.

Kdepak, Hašek! Ten měl starosti, aby sehnal peníze na vydávání svého dílka, které po kouskách a po hos-podách rodil v bolestech, První sešit

Švejka vyšel. Obešel všechny nakla-datele a dal jim přečíst prvních pa-desát sedům stránek. Nikdo do toho nechtěl dát ani grejcar. I když autor se zaručoval, že za měsíc dodá další kapitolu. Jaroslav Hašek si vzal jako společníka velkého spiťára a pivní-ho kompaňona Frantu Sauera. Po-dařilo se jim dát pět bab do hrnce, každá ztratila stovku. Tiskař ne-dostal nic. Druhý sešit vyšel o tři mě-síce později. Páni nakladatelé chodili po kavárnách, hospodách a puty-kách osobně prodávat dvaceti strán-kové sešity, kterým se tenkráte nedů-. věřovalo. Franta říkal: "Řekla dcera matce, nepůjde to hladce! Nevi se o nás, to je to. Musíme se učiniti slav-nými!" To řekli a šli zbourat Marián-ský pomník na Staroměstské náměs-tí. Což udělal František osobně a vlastnoručně.

Když prodávali začátky světového románu po pětadvaceti grejcarech, oba, v zájmu obchodu často zapřeli nejen Lenina, ale i Marxe a Šmerala. Hašek, aby se lépe prodával celé hos-podě prohlašoval, že nikdy nic ne-měl s komunisty, že si ho pletou s plukovníkem Švecem. To prý by! komunista. Hašek prý byl zbožný le-gionář duší a tělem a že v Rusku bo-joval proti bolševikům. Několikrát, pro efekt, jako náhodou mu vypadl z kapsy růženec.

V Červené Sedmé se dozvěděli, že se Hašek vrátil ze Sovětského svazu a že se mu daří špatně. Napadlo je, že by mohl zlepšit zvadlé návštěvy kabaretu, kde prodej šampaňského při představeních poklesl. Za Haš-kem přijde nové obecenstvo. Prole-táři, a ti možná si dopřejí gurmánské večeře s vínem. V Červené Sedmě ve-čer si každý host musel dát při stolo-vém zařízení večeři. A to né jen s pi-vem! Musela být vždy s vínem! "Bur-Žoasní obecenstvo již vyšlo z módy", říkal dr. Červený. "Musíme se při-způsobit. Už tu nemáme Rakousko!" Již dlouho sedmickáři nenáviděli dr. Kramáře, Švchlu, Zemínovou, Hašlera, RaŠína, Stříbrnýho a jejich satira byla ostře zamířená proti stře-du a pravici.

V kavárně Union se Hašek zavá-zal, že bude každý veěer v Hybern-ské ulici v kabarete vystupovat a že

O

Služba Čtenářům Atraktivní Moravanka, 40, svobodná, usazená v Torontě, veselé povahy, sportovní typ, hledá inteligentního a vzdělaného krajana do 45 let, bez zá-vazků, ze účelem sňnatku.

Značka "Moravanka"

1)

udělá velkou srandu za 100 korun za představení. Smlouvu nepodepsal. To on nikdy nedělal. Protože měl špatnou pověst, řekli mu, že nesmí mluvit o politice. Velké plakáty na ulicích oznamovaly jméno spisovate-le Jaroslava Haška. Humor! Uřeh-táte se! Velká psina!

Stal jsem se svědkem toho, do ja-kého neštěstí ředitel Bass vlezl anga-žováním toho věčného bohéma a re-bela pro Sedmu. První a poslední vy-stoupení se konalo 16. ledna 1921. Potom jsem v Sedmě vystupoval já s úspěchem o málo větším. Toj ižbylo těsně před krachem kabaretu. Ja-roušek přišel rozcuchaný rovnou z Linhartky ve světlém nežehleném saku a měl samozřejmě zamazané boty. Přednesl neutrální nepolitic-kou přednášku o mongolských mra-vech. Byl to vážný cestopis o tom, že v Mongolii mají místní zvláštnost, to-tiž mraky a to na nebi. Mluvil tiše. Nikdo se nesmál. Nebylo čemu. Za chvíli přednášející poznal nezájem diváků a řekl: "Já vám raději přečtu recept co mají dělat ti lidé, které trýz-ní revmattsmus. Já mám poradnej! Hašek byl na scéně celkem 10 minut, když se ozvalo: "Stáhněte oponu! Dost! Přestat!" Začalo se pískat, při-šel tenorista Jílovský, vzal Haška okolo krku a odvedl ho za kulisy. Mnoho se v novinách psalo o tom, že kabaret Červená Sedma nemůže prosperovat s levičáckým progra-mem. když dříve to byl luxusní pod-nik. Po tak zkrachované přednášce Hašek vysvětloval: "Takoví vědo-žrouti, kteří mi ve škole proháněli lejtka! Tak jsem jim to nandal!" A smál se, že nebyl k udržení. To byl jediný smích.

Pak jsem se s Haškem setkával dosti často v restauraci "U Kmochů" na Vinohradech, hned u Městského divadla. Ferenc mě tam bral, vždy v noci po představeních. Tam se scházelo mnoho herců, kteří nebyli nijaký naložení, když se dostavil Ha-šek. Řikali si o něm potichu: "Vyžír-ka, otraváíj vždy namazanej, nikdy nezaplatí! Čiší z něj smutnota!" Ve-šel s kořenáčem v němž vězela nepří-liš vzrostlá palma, palmička spíš. Bydlely nedaleko v Kladské ulici a nesl ji Šuře. To byla jeho druhá žena, kterou si přivezl z Ruska. Hašek spustil na Ference: "Kolego, jsem taky herec. Viděl jsi mě v Sedmě?" " J o , " přiták Ferenc. "Mluvil jsi moc tiše!" "Jo? To nevím!" Hašek děl: "Je to hezký pocit, když najednou zpozoruješ, že jsi uchvátil obecen-stvo!" Já povídám: "Jak já to viděl a slyše! obecenstvo bylo uneseno, že

tam zůstali jen dva a ti bylí celí bez sebe, že nemůžou utýct!" To už Ha-šek byl tak unaven, že mumlal: "V tý Praze jsou obludný vzdálenosti od hospody k hospodě!" Za chvíli zavřel oči a pravil: "Chtějí mě u Milosrd-ných operovat játro. Člověk je kom-plikovaná bytost. Lepší je ho zavřít, než otevřít." Následoval kratší šlo-fík a pak: "Kluci, můžu dát do sed-mý kapitoly tohle: "Švejk, legionář a rudoarmějec mají flašku vodky a statečně u lesa popíjejí. Legionář se s rudoarmějcem dostane kvůli politi-ce do hádky a zabijou se navzájem. Švejkovi se nepodařilo je od sebe odtrhnout když se začali prát, Švejk usne, probudí se s flaškou v ruce, vidí mrtvoly a konstatuje: "Já, když se opiju, tak se neznám!"

Všem se nápad líbil, jen já naivně poznamenal: "Dyť je to ňáký krát-ký!"

"Ty troubo nezletilá, to se rozvede na deset stránek... Tam bude moc o koloniahsmu. Šura mě zanáší. Učí rusky jednoho majitele koloniálního kšeftu. Neva! Stejně ji chci poslat k Prašný bráně!" Když jsem si ji bral v Rosii pravoslavný kněz nás oddá-val: "Polibte nevěstu," řekl s úsmě-vem. Neuměl jsem dobře pa rusky a políbil jsem fousatýho kněze.

Poznal jsem mistra. Jak jsem se potom dozvěděl, tahal Hašek koře-náč s palmou ještě čtyři dny a noci s sebou po putykách a domů přinesl Suře tří opelichané větvičky. Velký zastánce lihu - promiňte, lidu před Pánembohem.

Měl jsem to potěšení v němém fil-mu hrát Jaroslava Haška. Tři měsíce jsme točili, zvláště exteriéry a musel jsem žít jako Hašek. Natáčeli jsme v různých jedenácti hospodách. Vra-cel jsem se domů a čpělo ze mě pivo a kouř jako z nějakého sanktusáka. V tom filmu Slávka Tauberová ztě-lesňovala Šum a v několika scénách po mě házela hrnce. Když jsem tak jednou týdně přišel domů, tedy na plátně. Nakonec film nebyl nejhorší, ale když mé po premiéře potkal Emil Artur Longen, soudil jinak: "Tak jsem viděl, jak jsi hrál mýho zvěčně-lýho dobrýho přítele, ale'raději bych byl viděl, kdyby byl Hašek hrál tebe. Ty vomyle! proč jsi, ty šašku nezhy-nul místo něho!" A hořce plakal, ja-ko koza u plotu.

Filmový kritik Josef Kodíček na-psal, že by nebyl nikdy věřil, že měl Hašek tak veselý a spokojený život a že ho teprve film poučil, že Jarou-šek nebyl vlastně zádumčivý, jak se mu na první pohled zdálo.

Několikrát Hašek poznamenal

mou kariéru, když jsem se na di-vadlech objevovat jako Dobrý voják Švejk. Četl jsem ho mnohokráte a čtu ho znovu a znovu.

V kavárně Rokoku jsme se dozvě-děli, že Hašek je v Lipnici těžce ne-mocen, Redaktor Michal Mareš, nej-lepší přítel Jaroslava, přemluvil Fe-rence, že nás tam vzal. Já tenkrát ne-byl ještě Ferencův partner, by! jsem jen jeho vlečňák. Jeli jsme třísedadlo-vou Citroenkou, kterou už Ferenc vlastnil. Mareš byl zúplna do leva tenkrát. Po druhé světové válce byl zúplna do prava. Hašek ležel na pos-teli se zavázanou nohou a vypadal divně. Uvítal nás: "Kluci, vemte kla-cek a uhoďte mě do hlavy! Bude mě, jako bych byl po flámu, leč ledvinky si budou libovat. Pokud ještě zásoba ledvin bude stačit." Hodinu jsme koukali jeden na druhého a zábavy nebylo. Byla sobota a on se mezi řečí prořekl, že v hospodě je tancovačka, abysme tam šli. "Jak ty můžeš jít?" Mareš se ptal. "Nemůžu, vodneste mě tam. Nebo mě na něčem svezte. Já jsem zvyklej, aby mě vozili. Se-dumkrát mě vezli v košatině a nejmíň desetkrát mě vezli chlupatý v zele-ným antonu." "Proč chceš jít na tan-covačku", šklebil se Ferenc. "To já jenom proto, abych ukázal těm chřupanům jaký mám populární ku-merády", smutně prohodil Hašek. Šli jsme bez něj.

Za druhé světové války jsme mí-vali jednou měsíčně sleziny ve vile režiséra Mac Friče u Bráníka. Na těch schůzkách, my páni byli ve smo-kinkách a dámy ve večerních toile-tách. Byli tam vždy; režisér Wasser-man, ŠtěpniČková, Pečenka kamera-man, Ferenc se svou Andulkou, Eman Fiala a jeho Marry, Mac Frič se svou Susanne Marville a já se svou slepičkou. Každý z pánů ten večer jsme povinně musili nahlas přečisti jednu kapitolu ze Švejka. Mohli jsme se smíchy uřvat. Nic ve zlém. Hašek moc pil, až se upil, Járo, omlouvám tě. K určitému talentu genia patří ur-čitá neřest.

V lednu ¡983 uplynulo 60 let od smiri Jaroslava Haška

•

Služba Čtenářům

"Hledám hodného muže ke společ-nému životu. Dobrá hospodyně, po-hledná 60ti letá vdova, bez závazku, Zn.: Společně do nového roku."

12

Veselé ghetto v obležení 5 Vratislavem Brabencem, saxoj'onistou hudební skupiny českého undergroundu Plastic People of the Universe. hovořil

Paul Wilson. Wilson, kanadský publicista a překladatel, žil dlouhou dobu v Československu, kde byl s Plastiky v úzkém kontaktu jako jejich člen. {Toto interview bylo původně otištěno anglicky v kanadském hudebním magazínu Shades, č. 24. červenec 1982.)

Vratislav Brabenec hraje—vlastně hrál—na saxofon s Plastic People of the Universe, jednou z naprosto neobvyklých a svérázných rockových kapel na světě. Plastici se zformovali krátce po srpnové invazi a zanedlouho se stali nejvyhledávaněj-ši československou rockovou skupinou - nejvyhledávanější policií. Přežili policejní razie, výslechy, žalářování a bití, a vy-tvořili hudební projev, většinou naštěstí zaznamenaný na deskách či páscích, jenž zaujímá čestné místo v historii rocku - i přes relativní obskuritu u těch, kteří holdují především populárnímu vkusu.

Na jaře tohoto roku přijel Brabenec do Vídně, přinucen stále intolerantnějšími podmínkami v Československu. Neopouš-těl své kamarády a svou vlast lehce. Roku 1976, spolu s šesti dalšími hudebníky undergroundu strávil 8 měsíců v žaláři za svou činnost u Plastiků, Krátce po svém propuštění podepsal Chartu 77. Když došlo k erupci v Polsku v létě 1980, česká po-licie zesílila tlak na disidenty. Systematické bití a mučení byly na denním pořádku a množily se výhrůžky smrtí. Za této si-tuace byl Brabenec úřady donucen k emigraci.

Brabenec je dobře znám těm, kteří vlastní desky s nahrávkami Plastiků. Jeho vzletný, naříkavý, démonicky inspirovaný alt-sax byl mnoha kritiky příznivě srovnáván s Albertem Aylerem a Ornette Colemanem. Přes umělcovu skromnost týkající se participace u Plastiků, jeho příchod do této skupiny roku 1973ji pomohl zkonzolidovat, přispěl ke změně jejího hudební-ho stylu a postavil ji do centra českého hudebního undergroundu.

Brabenec, jenž je nyní ve Vídni, plánuje především aktivní pomoc svým přátelům v Československu, zejména Ivanu Jirou-sovi, manažéru Plastiků, t.č. ve vězení. Pak zamýšlí odejet do Severní Ameriky a hrát. Je také zahradní architekt.

Interview

Wilson: Jaká byla situace Plastic People, když jsi opouštěl zemi? Brabenec: Doufám, Že mi promineš, budou-li mé odpovědi trošku opatr-né, ale opustil jsem Československo před velmi krátkou dobou a musím si připomínat, že cokoliv řeknu, mů-že být použito proti mým přátelům doma. Tak nebudu moci jít do detai-lu, jak bych si přál - nebo jak by sis přál ty. Především, můj odchod ne-znamená nutně konec skupiny, nebyl jsem tak důležitý. Situace není dob-rá, pro Plastiky ani pro ostatní kape-ly undergroundu. Zkoušet je téměř ne-možné. Vždycky jsme byli jen o krok před policií, avšak stále si myslím, že se něco dá dělat, že se néco musí proti tomu dělat. Co se týče opravdového hraní pro publikum, to je pořád těžší. Roku 1979 stát vyvlastnil statek, kde jsme měli koncert na počest filozofa Ladislava Klímy. Loni zapálili dům patřící jednomu z přátel jen proto, že nás tam nechal hrát, Takže represe pokračují v různých formách, a ně-které z nich jsou vskutku sofistikova-né. Wilson: Proč jsi se rozhodl odejít? Brabenec: Loni v létě mě hodně vy-slýchali a nakonec mě zbili a řekli mi, že mám dvě možnosti: emigrovat anebo jít do vězení. Řekli mi, žechci-li být mučedníkem, že mí s radostí k tomu dopomohou. Pří jiném výsle-chu jsem byl upomenut, abych dal pozor na hranu stolu, že bych si na ní mohl snadno vyrazit zuby a že by pak bylo těžké hrát na sax. Chápeš. Pak

se jednou objevili v mém bytě upro-střed noci a ptali se, jak jsem se roz-hodl. Tak jsem zažádal o výjezdní ví-zum. Určitě jsem neodjel ze země za lepším životem. Veíice pochybuji, že mi Západ může nabídnout tak nádhernou atmosféru, v níž bych mohl zkoušet a hrát - ta nekonečná, inspiraceplná sezení při sklínce, a ty koncerty! Wilson: Tys přišel mezi Plastiky z od-lišného hudebního zázemí, než ostatní členové bandu. Jak se tvůj styl a způ-sob hry shodoval s hudbou, již Plastici tehdy hráli? Brabenec: Než jsem se připojil ke sku-pině roku 1973, asi 7 let jsem vůbec

nehrál. Padl jsem do toho na popud Ivana Jirouse, jejich uměleckého ma-nažera. Líbilo semi,codělali ,alemě! jsem například zásadní námitky pro-ti inscenacím populárních verzí Zap-pových nebo Beefhartových. Pak jsme začali hrát výlučně svou hudbu. Po celou dobu, kdy jsem byl se skupi-nou, jsem měl absolutní hudební svo-bodu, a to mi nanejvýš vyhovovalo. Nemyslím, že jsem měl na kapelu nadměrný vliv, ani na její osoby jed-notlivě. Každý ve skupině měl silný smysl pro vlastní styl. Wilson: To, co hraješ, alespoň na tvvch prvních dvou deskách, bylo cha-rukterizováno jako forma jazz-rocku neboli "fúze". Souhlasíš s tím? Brabenec: Opravdu bych se neodva-žoval klasifikovat styl našeho bandu jednou frází. Tuhle chybu nechám udělat jiné. Wilson: Jak Plastikové píší svou hud-bu? Brabenec: Vždycky jsme tvořili mu-ziku a texty, s nimiž jsme se dobře cítili. To myslím je důležité. Vždycky to byla týmová záležitost, přestože autorství hudby i lyriky bylo vždy jasné. Pašijová hra vznikala pomalu a bolestně, a první pásky, které jsme z ní natočili, šokovaly i nás. Mejla (Milan Hlavsa, basista) zkompono-val hudbu na mé libreto, ačkoliv jsem to původně plánoval s Pavlem Zajíčkem (z DG 307, teď žije ve Švédsku). Mělo se to hrát v kostele, ale nikdy k tomu nedošlo, ačkoliv jsem to jednou o velikonocích v kos-

13

tele četl. Měl jsem tehdy už zkuše-nosti s formátem pašijových her, pro-tože jsem roku 1968 dělal podobnou hru se Smetáčkovým Tradičním jaz-zovým studiem v kostele Sv. Martina v Praze.

Klímův cyklus byl vytvořen po-dobným způsobem, ačkoliv jde o věc Pašijové hře velmi vzdálenou. Mejla a já jsme se na to "naštelovali" tý-denní exkurzí po pražských barech a všude, kam jsme přišlí, jsme pro-hlásili, Že 1979 je rokem Ladislava Klímy. Přestože tento muž zemřel r. 1928, underground jej považuje za

jednoho ze "svých" autorů, a tak za-se jedna generace čte jeho knihy, ko-pírujíc je rukou anebo na stroji, což je jediný způsob, jak to lze dělat. Klíma byl nádherný a zcela originál-ní filozof.

Loňský koncert (březen 1981) byl sestaven z mých básní posledních 14 let. Poznáš na vlastni kůži, co to

je, až to uslyšíš. Tajně doufám, že to bude zanedlouho na desce. Wilson: Ty také píšeš. Jde o něco úpl-ně odděleného, anebo to vychází ze stejného inspiračního pramene? Brabenec: PíSu básně už asi 2tí let. Doposud nejsem zcela spokojen s vý-sledky, A na inspiraci nevěřím. WH s on: Kdo všechno patří k poslu-chačům Plastic People v Českoslo-vensku? A lze vůbec hovořit o poslu-chačích, když vaše šance veřejně účinkovat jsou tak drasticky omeze-ny? Brabenec: Vždycky nás mrzelo, že na-še publikum bylo tak male a že když jsme měli příležitost někde hrát, bý-vali mezi diváky titíž lidé. Byli by-chom rádi dostali naši hudbu mezi širší veřejnost, ale to bylo nemožné. Poslední věc, kterou jsme si přáli, by-lo izolovat se od publika či od jiných typů hudby, ale bylo pro nás důleži-tější nekolaboroval s režimem žád-ným způsobem, nekonformovat se s absurdními požadavky státně-ofi-ciální kultury, či jak lze tuto mon-strozitu nazvat, Wilson: Zdá se mi, že Plastici v sou-časné době požívají spíše legendární pověsti mezi mladými českosloven-skými hudebníky. Jaké jsou vztahy s mladší generací? Brabenec: Vynikající, s výjimkou mnohých nedorozumění. Pro někte-ré z nich, patříme téměř k osobnos-tem "establiŠmentu", totiž 'lunder-#í*o«/)í/-estabtiŠmentu". Mnozí velmi mladí lidé si mysli, že jsme za to, co děláme, dobře placeni. Tento typ de-zinformace mě hodně štve, zřejmě je za tím policie, Lidé jsou překvapeni, že tato skupina ještě stále existuje.

Buď si myslí, že jsme ve vězení, ane-bo "za plotem" na Západě, V posled-ní době jsme se setkali s novým fe-noménem: Různé kulturní události undergroundu se začaly odehrávat bez naší vědomosti. Záměrně jsme nebyli zváni, protože policie se na nás přilepila jako vši a lidé by byli taháni k výslechům pouze kvůli naší přítomnosti. Zní to pitomě, ale tak se věci mají. A přesto ony koncerty, kulturní události jsou tak důležité. Pokaždé, když se nám podařilo něja-ký uspořádat, potěšení nebylo pou-ze na naší straně, nýbrž bylo sdíleno všemi, i těmi, kteří se o tom dozvě-děli až z druhé ruky. Podobné udá-losti pomáhají lidem snášet horory každodenního života - a to platí dva-krát tolik o těch, kteří jsou ve vězení. Wilson: Plastic People vzbudili hodně pozornosti mimo Československo, protože to, že by někdo mě!jíl do věze-ní pro hudbu, kterou hraje, je tu té-měř nemyslitelné. Jeden z důsledků, s nímž jsem se setkal, je romantizová-ní Plastiků jako hrdinů v nerovném zá-pase s režimem. Viděl jsi to zevnitř také tak? Brabenec: Skutečně jsme se dostali do nerovného zápasu, ale určitě ne-bylo naším zájmem si to s režimem rozdat. Konflikt byl uměle vyvolán tajnou policií a státním aparátem a já si nemyslím, že tušili, kolik pozor-nosti to vyvolá v okolním světě. Až do roku 1976 jejich snahy o "konzo-lidací" záležitostí na kulturní frontě se zdály vyvíjet v jejich prospěch, avšak od našeho vlastního procesu v září téhož roku se věci začaly mě-nit, Vznikla Charta 77 a s ní spousta jiných volných aktivit. Hodný díl to-hoto momentu stále ještě existuje, a to by se nemělo nechat zaniknout. Co se týče romantických hrdinů, já jsem v nás viděl spíše blázny. Zažili jsme určitě víc strachu, než romance. Wilson: Do jaké míry byla vaše hudba ovlivněna represí okolo vás? Brabenec: Myslím si, že i v nej horším jsme st dovedli z toho všeho dělat legraci, To neznamená, že ty sračky, které na nás režim házel, nás nijak neovlivnily. Projevuje se to pravdě-podobně v naší hudbě, ale o tom ať rozhodnou kritici. Wilson: Ale udělali jste přece 100 bo-dů, a to je jasně politický kus. Brabenec: Později jsme pochopili, že to byla chyba. Tak jsme se snažili na to rychle zapomenout a nějak to od-činit. Nikdy jsme nebyli příliš na-kloněni protestsongům. Wilson: Měl fakt, že vám vyšly dvě desky na Západě, nějaký vliv na vaši hudbu?

Brabenec: Byli jsme všichni potěšeni a vzrušeni vydáním těchto desek, -nejenom členové bandu, ale i naši přátelé. Enormně nám to dodalo od-vahy, tak jako hraní na koncertech nám dodávalo odvahu. Určitě tu byl vliv na naši hudbu. Tajná policie nám naznačila, že bychom mohli být obžalováni pro ilegální ekonomic-kou činnost, pro utajení daní anebo za to, že naše hudba byla zneužívána "nepřáteli socialismu". Tyto hrozby nebyly doposud realizovány, ale jsou připomínány. Wilson: Změnila se vaše situace, když

jste natočili Pašijovou hru/ Brabenec: Když jsme dokončili Pa-šijovou hru, tak jsme si napřed spo-kojeně odpočinuli. Pak jsme začali pracovat na Klímově kusu - pro nás to byly nejlepší Časy v posledních ně-kolika letech. Tehdy stále ještě hrá-lo několik dobrých undergroundo-vých kapel, a byl tu silný pocit po-spolitosti. Dnes je to horší, Jen loň-ského podzimu (1981) bylo pětatřice-ti skupinám zakázáno hrát v Praze. Nejenom že jim policie znemožňuje hrát, ale zároveň ničí místa, kde zkoušejí a žijí. Ale její hlavní taktika je uvalit nejnemožnější restrikce na lidi, kteří jsou jakýmkoliv způso-bem aktivní: Nekonečným zavírá-ním a výslechy, vyhazovy ze školy a ze zaměstnání, obtěžováním rodičů, prarodičů, dětí a příbuzných. Neza-staví se před ničím. A tak zvaní "sluš-ní" občané ochotně policii vypomo-hou. Wilson: Má československý under-ground širší kulturní a politickou di-menzi? Nebo jeho význam zůstává pře-devším v oblasti hudby? Brabenec: Já se dívám na under-ground v širším kontextu jako na zá-ležitost kulturní Činnosti a cítění, jež má politickou dimenzi. Hlavní síla undergroundu je bezpochyby v oblas-ti kultury, zejména hudby a literatu-ry. Mám osobní rezervace vůči vý-tvarným umělcům, mnozí z nich se totiž stali příliš závislými na dobrých příjmech za svou práci, a zdá se, že ztratili potřebnou iniciativu vydržet bez ohledu na důsledky. To je snad jediná výhoda, kterou nad nimi vzhledem k režimu máme; nemají náš entusiasmus a oddanost. Ne-jsou ochotní obětovat tolik co my, ve starosti o svá ubohá místa.

Zmapovat celý rozsah činnosti dnešního undergroundu by bylo ve-lice složité. Jeho vývoj by! vždy ne-snadný, neorganický a turbulentní -a přesto se společnost musela nějak vyjádřit k jeho existenci, třeba ne-gativně, jako k něčemu vitálnímu, a

14

to je dobrá věc. Underground je v ne-ustálém pohybu, toku, a nestane se jen tak hned mrtvou záležitostí. Wihon: Ivan Jirous, umělecký mana-žer Plastiků, byl jedním z hlavních "ideologů" undergroundu. Ted je zase v žaláři. Co víš o jeho případě? Brabenec: Jirous nemůže být sestuní-rován v jedné nebo dvou větách, ale jeho příspěvek pro underground je nesmírný. Většinu posledních 8 let pro to strávil ve vězení, a to je příliš pro každého. K jeho poslednímu uvězněni došlo v souvislosti s úto-kem policie na Zinu Freundovou, členku Výboru pro obranu nespraved-livě stíhaných. Zina byla přepadena ve svém bytě anonymními útočníky a natolik zbita, že strávila měsíc na lůžku s otřesem mozku.1 Dostali se do jejího bytu tak, že se ohlásili jako "J i rous" - a ona jim otevřela dveře. Když se to Jirous dověděl, strašně se naštval. Napsal o tom báseň a recito-val ji všude, kam přišel. Ke konfron-taci došlo, když seděl v baru, kde by-la skupina tajných, které znal, a on jim přečetl celou věc. Krátce poté byl zatčen, údajně pro účast na činnosti undergroundověho časopisu V okno. Od té doby tajná policie už třikrát prohledala jeho byt, a teď se pokou-šejí mu přišít obžalobu kvůli dro-gám. Našli u něj v kuchyni balíček mátového čaje a nazývají to mari-

huanou. Ani policie ani soudy ne-ztrácejí přiliš času s detaily skutečné-ho důkazu. Policejní "vyšetřování" je téměř u konce, takže další z jejich hanebných show-procesů může kdy-koliv začít. Jirous v tom ovšem není sám. Tři další osoby byly zatčeny spolu s ním, a mnoho dalších je ve vězeni. Jirous je ve vězeni v Litomě-řicích a proces má být v Ústí nad La-bem, kde si na takové věci neberou rukavičky.3 Zavřeli tam deset vý-rostků kvůli kouření "trávy" a teď zavírají ty, kteří odmítaji svědčit. WHson: Existuje nějaká možnost, jak by sympatizanti na Západě mohli po-moci? Brabenec: Pište dopisy, dělejte hluk, používejte všech možných prostřed-ků pro vzbuzeni veřejného zájmu o to, co se děje. Existuje mnoho důka-zů, že tato cesta je účinná. Úřady jsou vždy opatrnější s vězni, o nichž se na Západě pišc. Kdyby byl prezi-dent Husák bombardován dopisy ne-bo lístky žádajícími Jirousovo oka-mžité propuštění, možná, že by to pomohlo. Jeho adresa je 119 08 Praha-Hrad, Československo. Tedy Husákova, ne Jirousova. Takc bych chtěl poděkovat všem, kteří nám v minulosti jakkoliv pomáhali, at" projevy sympatie nebo jinak. Těžko si představit, jak důležité mohou takové věci být—už jen psychologic-

ky—vědět, že nejste zapomenuti. Tím víc ve vězení, Wilson: Poslední otázka: Jaký vliv má západní rocková hudba v Českoslo-vensku? Brabenec: Každá dobrá hudba má universální sílu a význam ve všecli systémech. Co tím myslím je, Že kaž-dá dobře zamýšlená hudební idea na-konec prorazí, tak jako vše, co je vy-nalézavé, silné a hravé, přestože to muže chvíli ležet pod lavinou ko-merčního bahna. V poslední době li-dé hodně poslouchají staré "rocka-ře", což je myslím součásti obnove-ného zájmu o tento druh hudby. Avšak v Praze to má smutnou impli-kaci, totiž že ta hudba dnes už není tak provokativní a nebezpečná, jak tomu bylo začátkem 60. let. Většina lidi naslouchá sladké "poppy-pap" ze Západu, a jsou skupiny, které seji snaží imitovat. Jako kdekoliv na svě-tě, předpokládám, že dobré rockové hudbě naslouchá jen hrstka ''znal-ců".

1 Vice o léto události v Západu ro í . 4, č. I, únor !982, s. 7, Zina Freundová žije tč. v LondýnĚ. ; J i rous byl v létě ir. odsouzen ke třem a půl roku včzení vc 3, nápravné kategorii, Věc j c nyní v odvolacím řízení,

•

Rozhovor s VI. Třešňákem, který přistál 16.4.1982 ve Stockholmu No a jsi tady, co teď? Já byl ochoten zůstat už v Kodani v tranzitní hale, kde jsme tankovali. Tupolev i já. Je tam levněji a snad by mě nikdo netahal vc čtyři ráno z postele ke stupidním výslechům. Ale fakticky, Ota Pavel píše v jedné, snad nejkrásnější povídce, ani spor-tovní, ani rybářské, o svém tatínko-vi. Pracoval jako obchodní cestující. Nabízel a prodával v Čechách a ko-lem výrobky švédské firmy Elektro-lux. Já to zkusím naopak. Budu na-bízet výrobky jedné karlínské firmy tady ve Švédsku a kolem. Přivezl jsem si k tomu potvrzeni o zrušení čs. státního občanství, kyta-ru, fotoaparát, štětce a barvy a psací stroj s háčkama. Druhý den po příletu jsem napnul plátno na blind rám rozměrů 68 krát 77, je toskoročtverec. (Není to spros-té slovo?) Plátno jsem našepsoval a než mi uschlo, naladil jsem kytaru a do apa-rátu nasadil jako šém, poprvé v živo-tě, Ilford 400 ASA. Do té doby jsem znal jen Orwo a Fomu.

A nakonec jsem na stůl položil to s háčkama. Takže obrazy, písničky, fotky, knihy? Jo, Stejně jako v Praze, jen nevím jestli v tomto pořadí. Knihy? Knihy! Byl jsem nepřipraven, neva-rován a nedávno jsem tu najednou uviděl na pultě vyložené všechny knihy, které dosud vyšly v exilových nakladatelstvích. Ježišmarjá! Ta spousta, ta kvalita! Ten výběr! Eis- ner i špióni! "Tohle beji ve výloze ěeskosloven-skýho spisovatele na Národní, tak je fronta až k Prašný bráně!", citujú Vladimíra Š ku t inu, který nad tim knihkupectvím postával se mnou. "A zpátky," dodávám já. Ovšem, zrovna tak by byl každý paf kdyby viděl knihy, které vyšli v Petli-ci, Expedici atd. Těch je až černo. A jsou tluslši, jelikož jsou "tištěné" jen po jedné straně papíru. Mně letos vyjde v Indexu druhá kníž-ka povídek. Jmenoval se bude Ber-mudský trojúhelník. Napsal jsem ji v přetlaku posledních let v Čechách.

Ten tlak na lidi doma je vlastně vel-ký zdroj inspirace, motor. Ale už aby by! na dne. Třeba Karol Sidon, výborný pětibo-jař. Spisovatel, scenárista, novinář, dramatik, pohádkář se dal úspěšně na dráhu vědce. Jeho knihy Život Je-žíše podle Flavia nebo Návrat Abra-hámův - to jsou skvosty! A myslím si, ře vznikly právě proto, že se Karoi nemůže volně věnovat pětiboji. Nebo Ludvik Vaculík! V Praze bylo přibližně v stejnou dobu k máni Ke-rouackovo Na cestě a Vaculíkův Čes-ký snář. Nemohl jsem se vyhnout srovnání a musím říct, že "první vel-ký beatnik" je Vaculík. Český snář je čistý a průzračný text. Žádný umělý syntetický polodraho-kam, ale uhlík v lé nejčistší formě. A mohl vykrystalizovat, ztvrdnout a zabarvit se právě jen v téhle době, v tomhle vakuovém přetlaku, který panuje v Čechách, Přestože je v časopisu Západ uveřej-ňováno tolik dopisů čtenářů, navzte-kaných na užívání sprostých slov, musím říct, že se s tím pan Ludvík

I5

"nesral". A to umí málokdo. Mám jiný, svůj, slovník pro určování hodnot a možná se nebude některým čtenářům dvakrát líbit, ale toto slovo je v mé stupnici tvrdosti na prvém místě. Howgh. A písničky? Jo, písničky taky. Ani nevím proč jsem se na ně kdysi dal. Asi ze stejného důvodu, proč jsem si v patnácti udčlai židli podle svých představ. Nikde jsem nemohl sehnat něco k sezení co by mí vyho-vovalo a co by se mi líbilo a zároveň se na tom dalo sedět. Zbil jsem si z prken takový trůn, monstrum a mám ho dodnes. Zrovna tak jsem začal psát písničky, když už jsem měl po krk těch, co jsem slýchal kolem sebe. Když jsem pak začal hrát veřejně, za prachy, přicházel maiér za malérem až jsem toho museí zase nechat, Ma-léry byly nejrůznějšího druhu. Buď kvůli textům, nebo kvůli průvodní-mu slovu mezi písničkami, nebo kvů-li blbostem. V Lucerně jsem pochválil do mikro-fonu fotoreportérovi aparát, kterým mně fotil a dodal jsem, že bych také chtěl Canon, nebo dva, A jako na-schvál jsem dva dny před tím psal kamarádovi na západ o tři tanky. Mysle! jsem tanky na vyvolávání filmů, jenže.,. Vidíte jak jsem se chtěl vyzbrojovať? A už jsem Sel na tépich. K někomu komu se to nezdá-lo. A takovýhle stupidové rozhodují o tom co se bude a nebude hrát a zpí-vat, Ale písničky jsem psal a píšu dál. Pár dni před tím než zdražil rum, ci-garety a maso, jsem napsal:

Ve státním znaku orel a panna národním sportem - čára horník nám káže tlučhuba tluče a farář fárá...

Na druhé straně mi titíž pánové v 70-tých letech povolili název pro po-řad v divadle Atelier, dříve Olympie, "Modlitba ke svaté Cannabis". Ten-hle název byl normálně uveřejňován v novinách a v kulturním přehledu, Až do doby, kdy nějaká hlava vy-myslela, že to zní moc pánbíěkář-sky, nábožensky. Svatý Konopí. Chuděra malej. Hrál jsem pak ještě chvíli po bytech a definitivně jsem toho nechal, když šel Petr Cibulka natvrdo sedět mimo jiné za to, že mi takovéto bytové představení pořádal.

To za to nestojí, řekl jsem si. Asi jsem si to měl říct dřív. Hraní mi nijak nescházelo, nesmut-něl jsem. To bych prohrál. Několi-krát mi bylo naznačováno, že kdy-bych chtěl, tak... ovšem...

A bacha, teď druhá sloka!

... eo jeden napíše to druhý seškrtá stejné jako před lety stejné fronty na Seiferta stejné fronty na kotlety...

No a to je ono! "Stejné fronty na kotlety", pár dní po tom mi nějakej lump ty kotlety zdražil, rázem jejich všude kvantum a fronty nikde! Krucifix, takovej rým! Přeci nemůžu zpívat "stejný fronty na bůček"! Takhle budu muset napsat protest- song na zdražování kotlet, nebo počkat až se kotlety zase zievnčj. Ale do té doby bych tady ve Švédsku rád natočil svou druhou LP desku z těch nových a novějších textů. A vůbec naposled jsem veřejnějc hrál a zpíval v Living room teatru v kous-ku Makbet, Hrál a zpívaljsem tak poprvé v životě cizí texty, Sejkspíro-vy. Práce na tom mětůze bavila. Vito podlaha ve čtvrtém patře u Vlasty Chramostové, která znamená svět. Do té doby jsem přičuchl k divadlu jen maloučko. Na divadelním před-stavení jsem byl naposled povinně s osmou třídou na Mladé gardě v di-vadle Jiřího Wolkera. Pochybuju, že by Wolker to divadlo chtěl. V době kdy jsme Mekbeta začli zkou-šet, se mohlo celkem snadno zjistit kde je Sejkspír pohřbený. Na tom místě se musela hlína vzdouvat a ky-přit. Ale po premiéře a prvé repríze se pomalu uklidňovala a on zase usnul klidným spánkem. Dokonce i sem mu poopravil text do současna, zesoučasněl, jak se to teď dělá. Asi v půlce hry jsem měl repliku, tuším že jako Duncan: "Co Skotsko, stojí tam co stálo?", ptal jsem se válečné-ho posla Pavla Kohouta. Po úpravě cen jsem to upravil na: "Co skotská, stojí to co stála?" Když pak poslední představení skončilo, byla to tuším třináctá repríza, ode-šli jsme s Lanďákem zadem, před vchodem stáli uniformovaní i civilo-vé a tím moje divadelní dráha zatím skončila. Naštěstí "pokojového Mekbeta" někdo nafilmoval a pustil v rakouské televizi, kde ho viděli di-vadelníci ze Stuttgartu. Chtějí ho ještě letos podobně dělat a hodili mi lano. Říká se to tak? Jo. A obrazy, fotky?

Ano. Po dvou měsících ve Švédsku dodělávám desátý obraz. Tak pilný jsem v Praze nikdá nebyl, přestože jsem tam byl v centru světového ma-lířského dění. Tady jsem obklopen většinou krásně zarámovanými kra-jinkami se sosnou, chaloupkou a lesklou hladinou jezera. V Praze jsem obrazy častějc okukoval než malo-val. Tady je to naopak. V Praze je ce-lá řada lidí. kteří si i přes tamější pod-mínky nezadají se špičkou světového výtvarného umění. Na druhou stranu je tam ale i armáda těch, kteří si za-dají. Viděl jsem výstavu vítězných návrhů na pomník, na sochu, která má přijít na plac po odstřeleném J. V, S, na Letnou, Úžasné věci! Máme se opravdu na co těšit. Doufám jen, že se do toho, až se to bude stavět, rov-nou zacementujou nálože. Velké, monumentální díloexplozionalismu! Dělají se překrásné a kvalitní "pod-zemní" výstavy i když bývají větši-nou na půdě. Sem tam je k vidění i oficiální výstava dobrých věcí. Vý-stava lidí, kteří jsou "vodsaď pod-saď" v milosti. Bývá většinou poti-choučku v nějakém menším okres-ním městě. Kritika si, na rozdíl od li-dí, takové výstavy nevšímá, ovšem až na výjimky. Jednou takovou zářnou výjimkou byl článek kritika, který dostal za úkol podobnou výstavu se-psout. Ujal se svého úkolu svědomi-tě a na vystavených věcech nenechal chlup suchej. Pohaněl dokonce i žen-skou co trhala lístky a rozdávala ka-talogy. Asi mu nedala. Ale úplné za-pomněl na sochy jednoho vystavují-cího. Na objekty, které sochařík sva-řuje z různých starých kovových krá-mů. Vůbec se o nich nezmínil. Ten opomenutej sochař byl pochopitel-ně hluboce uražen. Být nesepsut ofi-ciálním kritikem, to není v dnešním Československu dobrá reklama. So-chař za tím šel a pomalu zjišťoval, až zjistil, že onen kunsthistorik považo-val jeho díla za radiátor ústředního topení. Chtěl bych číst kritiku tako-výho mistra na výstavu třeba... třeba tahacích harmonik. A v takovýmhle prostředí, ovzduší vznikají, podle mne, světové, úžas-né věci. Nejenom ve výtvarném umě-ní, ale i v próze, v poezii, v hudbč. Dodal bych rád, že umění v Čechách je na světové úrovni nejen v obra-zech, básních, próze ale i v "umění" krást, podvádět, hrát habaďůru, brát na hůl. A nemyslím jenom na oficiál-ní "umělce" v těchto oborech, ale i na ty úplně neznámé, na anonymy. Je to přeci umění, vymyslet drátek ohnutý do pravého úhlu, který když se strčí do telefonního automatu a

16

patřičně se jím zavrtí, otočí, tak vy-padne pětadvacetník. Po zdražení dokonce padesátník a po úpravě cen celá koruna! Když pak financové a ministr poš-ťák zadají výzkumníkům úkol vyna-lézt zařízení, aby koruna zůstala kde zůstat má a profesoři a inženýři, vy-študovaní za naše peníze, takové chránítko vymyslí a sestrojí, "uměl-ce" políbí Múza a během týdne vy-koumají jiný poriehtung, který když se jím maličko tajdle, a tímhle kou-sek doleva, když se tohlenc přidrží... ... mají to prohraný, inženýři. I v módě je Praha na špici. Tady ve Švédsku jsou výlohy těch nejmódnějších kšeftů, butiků, ob-chodů pro fešáky a fešandy, plné uzounkých kalhot, kostkovaných sak, napomádovaných účesů. Prostě módy padesátých let. Nostalgie pa-desátých let, tomu tady říkají. Praha začla s oprašováním těch let už dřív, vím to na vlastní kůži... Proč jsi vlastně odjel? Tak tohle je vyčerpávající otázka. Vyprávěl jsem svůj příběh od A do Zet novinářovi ze stockholmských novin. Dokonce si mne k tomu i vy-portrétova! s hlavou na krku. No a za nějaký čas telefonoval, že to ne-vydají, že to zní neuvěřitelně. Má pravdu, zní to neuvěřitelně v době, kdy se lítá na Měsíc a stáčí se kyselina rybonuklcová. Iráčani to mají v ně-čem snazší. Tam je to uvěřitelnější. Tam novinářům přinesou uříznuté hlavy až pod nos k ofotografování. A oni chtě nechtě uvěří. Takže nakonec, pro upřesněni. Ne-byl to zapalovač, jak jsem slyšel Hla-sem Ameriky, nebyla to cigareta ani svíčka, jak jsem četl v exilových novi-nách. ale sirky. Bezpečnostní zápal-

ky. Safety matches, vyrobené v n.p. Solo Lipník za dvacet halířů. Myslím, že je to vyčerpávající odpo-věď. Čím to je? Kde je chyba? Asi někde v hloubce, už zažraná. Já politice moc nerozumím a zatím si ani nechci vyplnit mezery ve vzdě-lání, Jenom si myslím, že by měla být založena na slušnosti. Ovšem to je sci-fi. Neumím se v ni hejbat, ani teo-rizovat, nerad se o ní bavím. Ale... Ale kdyby Jtarlíňákům začli hole-šovičtí brát Štvanici, tak bychom na ně, na Argentince taky vytáhli. A hnali bychom je až na druhý břeh, přes jatka až někam do Parku kul-

tury a oddechu Julia Fučíka, ke střel-nicím, ať si řáděj tam. My si přeci taky neděláme nárok na Žofi n nebo na Střelák. Koupat se a opalovat se může na Štvanici každej. I rodit v porodnici co tam stojí. Tenis hrát, minigolf, bruslit na Zimním stadioně. Ale nějaký vztyčování vlaj-ky a volání hesel "Ať se jdem klou-zat!"? To ne! Kde pak budeme rodit my? Tady ve Švédsku a obzvlášť ve stu-dentské Uppsale, je diskutýrování o politice masovým koníčkem. Tak jak jsme se v Praze zvávávali na pivo ne-bo na mariáš nebo na oboje, zvou mě tu světlejší i tmavší studenti do poli-tických diskuziček. Naučil jsem se jedno sprosté Švédské slovo a jím po-zvání odmítám. Chartu 77 jsem podepsal mimo jiné proto, že se o politiku neotírá, že si v ní nemáčí rukávy. Ani já s ní nechci nic mít. Je nakaže-na. A nevyléčí se. Alespoň ta, kterou znám já. Ta je už ve třetím stadiu, A pozor! Ještě by si ráda vrzla! To je vše? Zatím.

{Jelikož nemám svojí fotografii, při-kládám fotografii Zbyňka B c n víka, jednoho z těch, kteří si nic nezadají se Špičkou světového výtvarného umění. Já jsem ten na obraze nad ním. V.T.)

• 17

Sport Pavel Pech áček

Pět týdnů fotbalu Mistry světa v nejpopulárnějším

sportovním odvětví na světě se stali už potřetí v historii Italové. Stali se jimi naprosto zaslouženě. Ve své sku-pině sice stěží postoupili přes snaživý Kamerun, potom však ukázalí vše, co potřebu je úspěšný tým na tak ne-zvykle dlouhém a náročném šampio-nátu. Dokázali měnit styl hry a vý-borně se takticky připravit na kaž-dého soupeře individuálně. Proti Argentincům zvolili tvrdost, proti Brazilcům naopak zvolili otevřenou hru s útočným pojetím. A dokázali zvládnout všechno, mužstvo nemělo slabi ny.

Už při pouhém stanovení měřítek úrovně letošního světového šampio-nátu v kopané, který se hrál od 13. června do 11, července ve Španělsku, si musíme především uvědomit, že šlo o rekordně dlouhé mistrovství v první řadě nesmírně náročné. Hrá-la se 52 utkání. A z hlediska délky a náročnosti turnaje je také zapotřebí posuzovat práci trenérů jednotlivých celků. Například takový Polák Piech-niezek si na rozdíl od některých svých slavnějších kolegů výlučnost letošního Šampionátu včas uvědomil, a snažil se udržovat a rozumně vy-laďovat formu svého týmu v průbě-hu šampionátu tak, aby mužstvo žádné utkání zbytečně neztratilo, protože v některých případech se jedna jediná prohra už nedala na-pravit, K úspěchu bylo nutné vydržet s formou po řadu těžkých zápasů a po nezvykle dlouhou dobu turnaje. To se například nepodařilo Sově-tům, kteří přijeli do Španělska ve vý-borné kondici, ale jejich forma byla sestupná a tak je nakonec vyřadili právě Poláci. \íůbee nejlépe si na-časovali formu Italové. Vjednom zá-pase zakolísali jinak výteční Brazil-ci, a to se jim stalo osudným. A jsme u jedné podstatné zkušenosti z letoš-ního šampionátu:

Evropa lepší Jižní Ameriky

Evropské celky se uměly s nezvyk-lou náročností dlouhého turnaje vy-pořádat lépe, než mužstva z Jižní Ameriky. Dokladem je stoprocentní účast Evropanů v semifinálových bo-jích.

A nyní přejděme k jinému aspektu

šampionátu - k smyslu jeho rozšíření na 24 mužstva. Ve Španělsku se ozý-valy hlasy, že k rozšíření dochází na úkor kvality hry, že diváci byli vzhle-dem k ro/šiření mistrovství ošizeni o lepší kopanou. Dovolte mi, abych se škarohlídy nesouhlasil. Dobře se pa-matuji, že skoro na každém a skoro po každém šampionátu se naříká, že úroveň mistrovství mohla být vyšší. Na každém šampionátě jsme však svědky řady utkání průměrných, ně-kolika podprůměrných a několika vynikajících. Je to docela přirozené, protože kopaná je prostě hra. A já chci tvrdit, že přes velký počet utká-ní stála úroveň šampionátu zato, a že dokonce signalizovala vzestupnou úroveň fotbalu ve světě. Vzpomeňte jen na kritické komentáře o hře před-ních světových mužstev na předcho-zím mistrovství světa v Argentině v roce 1978. A dlužno říci, že ve Špa-nělsku se také objevilo mnohem víc hráčských individualit než v Argenti-ně.

Rozšíření šampionátu o osm muž-stev letos navíc bezpochyby zvýšilo popularitu kopané v Třetím Světě. A nakonec se ukázalo, že účast tako-vých celků jako Alžírska, Hondura-su nebo Kamerunu určitě nekončila ostudou. Úroveň kopané v Třetím Světě se teď bude úrovni evropské kopané jistě stále přibližovat.

Příště v USA?

Určitou velmi konkrétní naději na popularizaci kopané má teď i země, která je sice v tomto odvětví rozvojo-

vá, ale jinak do Třetího Světa určitě nepatří - Spojené státy. Americká fotbalová federace požádala kongres mezinárodní fotbalové federace o udělení práva organizovat mistrov-ství světa v kopané v roce 1990. De-legáti kongresu hovořili také o mož-nosti, že Spojené státy by možná za-stoupily Kolumbii v organizování mistrovství světa už v roce 1986 v pří-padě, že Kolumbie by nebyla schop-na světový šampionát připravit. Je-den ze tří amerických delegátů na kongresu, Kurt Lamm, však zdůraz-nil, že Spojené státy nemají žádný zájem na tom, aby Kolumbii o šam-pionát připravily. "Jestliže se Ko-lumbie sama rozhodne šampionát nepořádat a mezinárodní fotbalová federace bude mít potíže s nalezením náhradního místa, pak ovšem nasta-ne rozdílná situace a federace ví, že se na nás může obrátit", dodal Lamm. Chci poznamenat, že se vů-bec nedá vyloučit, že k tomu dojde. V Barceloně jsem obědval s předním kolumbijským obchodníkem, Baldo-merem Rodriguezem z Bogoty. Ten mi dokonce řekl, že Kolumbie nebu-de schopna světový šampionát při-pravit na sto procent. Podle jeho slov ji schází mnohá zařízení, nutná jak pro chod šampionátu, tak i třeba pro činnosti tisíců zahraničních no-vinářů.

Politika—jak jinak—opět při tom

Jakkoli by si člověk přál opak, špičkový sport se už dnes neobejde bez politických vlivů. Nebylo tomu

18

\

\

í

AUTOR REPORTUJE ŠAMPIONÁT VE SPANĚLSKU

jinak ani na fotbalovém šampionátu ve Španělsku. Začalo to vlastně už před šampionátem, když se ve světo-vém tisku objevily různé spekulace jak to dopadne, jestliže se zde po bo-jích o Falklandské ostrovy střetnou na sportovním poli reprezentační mužstva Anglie a Argentiny. Bude snad některý z těchto týmů zápas bojkotovat? Anglie s Argentinou se ve Španělsku nakonec neutkaly, ale kdyby se v průběhu soutěže setka-ly, oba týmy by zřejmě k utkání na-stoupily. Buď jak buď, argentinský trenér Menottí několikrát prohlásil, že argentinský reprezentační celek v kopané představuje právě takové vo-jáky v poli, jako jimi byli jejich bratři na Falklandských ostrovech. Argen-tinci ovšem i v kopané nakonec ode-šli rozhodně poraženi, byť ve Špa-nělsku až po srdnatém, bojovném výkonu...

Sovětský rozhodčí se řídí přáním kuvajtského šejka

K naprosto neobvyklému inci-| dentu s politickým podtextem došlo

v zápase Francie s Kuvajtem ve Val-ladolidu. Ve 35, minutě druhého po-ločasu Francie vstřelila Kuvajtu branku a zvýšila své vedení na 4:1. Sovětský rozhodčí Stupar branku uznal. Kuvajtští hráči proti uznání této regulérní branky protestovali a po dobu osmi minut odmítali pokra-čovat ve hře. Potom však sestoupil z čestné tribuny na hřiště vysoký ku-vajtský představitel, bratr kuvajtské hlavy státu, předseda kuvajtského

olympijského výboru a kuvajtského fotbalového svazu, šejk Fajd Al-Yaber Al-Sabah, a sovětskému roz-hodčímu Stuparovi domluvil. K překvapení celého stadionu sovět-ský rozhodčí Stupar poté už uzna-nou branku Francie zrušil. Zápas se dohrával za velmi napjaté atmosféry a Francouzi minutu před koncem utkání ještě jednu branku přidali. Mezinárodní fotbalová federace po-tom vynesla následující tresty: napo-menula kuvajtskou fotbalovou fede-raci a vyměřila jí pokutu ve výši dva-ceti-pěti tisíc Švýcarských franků. Zmíněný kuvajtský šejk a vysoký ku-vajtský představitel byl napomenut za nesportovní chování. A sovětský rozhodčí Stupar, který se nesmaza-telně zapsal do historie světových šampionátů odvoláním uznané bran-ky na přání kuvajtského šejka má zastavenou činnost až do příštího zasedání komise rozhodčích meziná-rodní fotbalové federace.

Španělská policie zasahuje na rozkaz sovětského představitele proti

Solidaritě

Ještě jednou se na mistrovství svě-ta zapsal sovětský činitel do historie největšího turnaje světové kopané. Došlo k tomu v utkání Polska se So-větským svazem. Celý stadion od-soudil pískotem zákrok španělské policie, namířený v 65. minutě zápa-su proti stoupencům zakázaných polských nezávislých odborů Solida-rita. Stoupenci Solidarity se před zá-pasem rozdělili do čtyř skupin a roz-

místili obrovské polské vlajkv s ná-pisem SOLIDARNOŠČ na čtyři mís-ta stadionu tak, aby se jim televizní kamery při přenosu utkání nemohly vyhnout. Vzhledem k tomu, že utká-ní Poláků se Sověty bylo televizí pře-nášeno přímo také do řady východo-evropských zemí, je pochopitelné, že velké vlajky a transparenty Solidari-ty se komusi nezamlouvaly. A tak v 65. minutě bylo obecenstvo překva-peno masivním zákrokem španělské policie, která zabavila vlajky i trans-parenty Solidarity. Akci provázel pískot celého hlediště a sledovaly ji oči mnoha Filmových kamer i foto-aparátů. Kdekdo byl takovým zákro-kem v demokratické zemi překva-pen, protože stoupenci Solidarity se po celý zápas chovali mírumilovně a spořádaně. Po utkání se nejprve no-vináři od mluvčích policie dozvědě-li, že policie jednala podle svého vlastního přesvědčení, jelikož chtěla předejít případné demonstraci. To-mu se novináři ovšem pouze zasmá-li vzhledem k už zmíněnému dobré-mu chováni stoupenců Solidarity po celé utkání. A tak později mluvčí po-licie uvedli, že rozkaz přišel z nejvyŠ-ších policejních míst a že jeho důvo-dem byla snaha odstranit veškeré po-litické elementy ze sportu. Kdo ovšem byl onen muž, který dal k po-licejní akci rozkaz? Abych dlouho nenapínal, t to se ráno po zápase pro-zradilo. Rozkaz španělské policii k tomuto zákroku dal viceprezident mezinárodní fotbalové federace FIFA, Vjačeslav Koloskov ze Sovět-ského svazu. Svůj krok zdůvodnil slovy, že podle řádů federace se při fotbalovém utkání nesmí na stadio-ně prokazovat žádná politická akti-vita. A přítomnost nápisu SOLIDA-RITA na polských vlajkách v hledišti takovou aktivitu podle Koloskova představovala. A tak se stalo, že špa-nělská policie, jejíž typické unifor-my tak Často kriticky znázorňují vý-chodoevropské časopisy a která je východoevropským tiskem označo-vána za fašistickou, zakročila v Bar-celoně proti stoupencům polských nezávislých odborů na rozkaz sovět-ského představitele v mezinárodní sportovní organizaci. Jinou otázkou ovšem je, že Koloskovův nápad po-slat na stoupence Solidarity v průbě-hu zápasu policii jen dal Solidaritě a celému pikantnímu případu velkou a prakticky celosvětovou publicitu.

Průšvih československých fotbalistů

Za zvuku bubnů, píšťal a zpěvu ja-ko někde v arabském světě dokázalo

> 19

Československo nejprve uhrát jen re-mízu s Kuvajtem 1:1. Když skřípaia kombinace a chyběla vůle vydat ze sebe skutečně vše, Československo prostě vyhrát nemohlo. Proti Anglii se českoslovenští hfáči už snažili víc, ale scházelo trochu fotbalového umění a tak Angličané vyhráli po zá-sluze 2:0. V rozhodujícím utkání s Francií hrálo Československo jen ne-rozhodně 1:1, i když poprvé skutečně bojovalo a Francouzům přálo štěstí. Pozdě bycha honit, postoupit ze sku-piny se dalo, kdyby ovšem "kdyby nebyly chyby". Hra československé-ho týmu byla pozoruhodně rozpačitá před pokutovým územím soupeře; Československo si se zhuštěnou obranou Angličanů ani Francouzů většinou nevědělo rady. Někteří po-zorovatelé ve Španělsku uváděli, že mladí českoslovenští hráči prý pova-žovali za vrcholný úspěch již to, že se probojovali do reprezentačního cel-ku. A starší prý zase víc než na šam-pionát mysleli na angažmá na Zápa-dě, které měli už v řadě případů sjed-náno. Nakonec to dopadlo tak, že za skutečně špatnou reprezentaci ne-pustilo po Šampionátu Českosloven-sko za hranice nikoho, trenér Jozef Vengloš přišel o místo, a sestava čes-koslovenského mužstva pod trené-rem Havránkem v současných bojích o postup na mistrovství Evropy je úplně jiná, než ve Španělsku. Fakt je, že Československo si neudělalo ve

Španělsku ostudu tím, že se do druhé fáze mistrovství neprobojovalo, ale j a k se tam neprobojovalo. Chybělo fotbalové umění, chyběla vůle, divá-ka bolely očt. Snad jen Berger, Vo-jáček a Vížek zaslouží pochvalu.

Sovětská politika striktnější než polská nebo československá

Ve vývozu sportovců do zahraničí neexistuje ve východním bloku jed-notná politika. I přes už zmíněný zá-kaz odchodu československých fot-balistů do zahraničí po katastrofál-ním naúspěchu ve Španělsku, je pol-ská nebo československá politika v tomto ohledu mnohem pružnější, než linie Sovětského svazu. Z Českoslo-venska hraje venku mnoho hokejistů i fotbalistů už léta. Polsko dovolilo řadě svých reprezentantů zahraniční angažmá hned po španělském šam-pionátu. Ať tu je příčinou vyšší mo-tivace hráčů, kteří si mohou vyslou-žit zahraniční angažmá za dobrou re-prezentaci, anebo valuty či snaha vy-hnout se vysoké emigraci, polská nebo československá linie je sice ne-dokonalá, zato určitě lepší než sovět-ská. Sovětský svaz zakazuje svým sportovcům hru za zahraniční celky všem bez rozdílu. Byl jsem svědkem toho, jakou radost měl ve Španělsku jeden hráč sovětského mužstva, když mu novináři prostřednictvím tlumoč-níka sdělili, že o něj má zájem new-yorský Cosmos. Nic mu to však ne-

bylo platné, Sověty nemají v úmyslu pustit hrát ven nikoho. Západní ve-řejnosti je už znám případ Olega Blochina, výjimečně rychlého fotba-listy a výborného střelce. Zájem o něho už před šampionátem projevilo několik západoevropských klubů. A zase se v tomto případě objevil na scéně nám už dobře známý bojovník proti Solidaritě, předseda sovětské fotbalové federace, Vjačeslav Kolos-kov. Ten se rozčilil, že kdyby dovolili hrát na Západě Blochinovi, za chvíli by přišli se stejným požadavkem ostatní fotbalisté, po nich hokejisté a jtní úspěšní sportovci, a v sovětském sportu by se pak "zahnízdil profesio-nalismus". Sověti by se stali otevře-nými profesionály, což je v rozporu s pokryteckou takzvanou "socialis-tickou sportovní morálkou". Mezi Koloskovem a Blochinem dokonce došlo k roztržce a to podrývalo ká-zeň v sovětském reprezentačním mužstvu. Situace je o to kompliko-vanější, Že Oleg Blochin je synem bý-valé slavné sovětské běžkyně, sprin-térky Blochiny, která je dávána so-větské mládeži už čtvrt století za vzor socialistické sportovkyně. Přesto je celý případ pro nás nemálo poučný. Tak vida- sovětští sportovci by nako-nec nejraději hráli houfně v kapitalis-tické cizině. Zřejmě se už na Západě rozkoukali a pres mohutnou opač-nou propagandu si vskrytu (Či UŽ ne-jen vskrytu?) myslí svoje...

Pavel Pecháček je rozhlasový reportér, který někdy užívá také pseudonymů Pavel Skála nebo Petr Horák. Reportuje všechno možné od amerických prezidentských inaugurad až po lety raketoplánu a olympijské hry. Vystudoval režii na di-vadelní fakultě Akademie múzických umění u Praze. V pražském divadle DISK režíroval Moliérovu "Školu pro ženy" ve vlastní úpravě, m.j. za účasti herce Vladimíra Pucholta, mima Ladislava Fialky a hudebního tria Rokl-Kefurt-Dominák. Hrál v "revizionistickém" filmu, karikujícím vojenské prostředí, "Bylo nás deset", se Suchým a Šlitrem. Režíroval světo-vou rozhlasovoupremiéru jediné hry Egona Hostovského, "Osvoboditel se vracľ'. S doktorem teologie, Alexanderem Heid- lerem, vydal v Římě trojdílné moderní "Rozhovory o evangeliích" pod pseudonymy Svoboda a Skála. Před usídlením ve Washingtonu žil a pracoval v Praze a v Mnichově. Na mistrovství světa v kopané ve Španělsku byl pět týdnů jako reportér Hlasu Ameriky. {Snímky autor.)

V sobotu 23. října 1982 tragicky zemřel přítel časopisu Západ, příznivec české kultury, právní poradce firmy Baťa

dr. Karel Cvachovec Čest jeho památce.

Divadlo Václav Táborský

Nové divadlo v Torontě Věrohodná zpráva o lidech kolem jediného českého divadla na západ od Chebu a na východ od Ostravy, které na podzim zahájilo svou třinác-tou pravidelnou sezónu.

Analýza svádění

Mladý muž plus mladá Žena plus tma. On ji drží v náručí, ona sc brá-ni, ale jen tak ze slušnosti, ne že by se jí chtělo příliš odolávat. Jeho pravá ruka je pevně zaklesnuta za jejím štíhlym pasem. Využívaje jejího vrat-kého záklonu, jeho levá ruka sjíždí po křivce zadečku a snaží se uchy-tit pod tou lákavou oblinou. Dáma Iio plácne, aby se neřeklo. Ale kdo by co říkal. Je tma a jsou tu sami.

"To je brzo!" zařve režisér. Vida, sami nebyli. "Nech ho tu akci dokon-čit a pak ho teprve plácni. Jinak to není sranda."

Herci Mirek JaroS a Míla Plačková poslušně opakuji svod podle návrhu režiséra Ferdy Culíka, víceméně kla-sika Nového divadla v Torontě, které už od roku 1970 pravidelně hraje pro své náročné i vděčné, remcající i nad-šené diváky v léto ontárijské metro-poli a okolí. A celá akce se provede znova, ještě jednou a zas, dokud to nevypadá k světu a přihlížející se ne-začnou culit Či poprskávat. Pak se pokračuje s další scénou.

Irma Culí ková přináší kávy a kob-lihy. Je pauza. Herci usrkávají horké kafe, olizují prsty od lepkavých kob-lih, vyměňují si poslední drby, ničí se nikotinem. Využívám přestávky a rozdávám improvizovaný dotazník. Rád bych, aby herci sami vysvětlili, proč je divadlo baví, co se jim kdy komického stalo, na jakém místě je thespická činnost v pořadí jejich ko-níčků. Koukají na to jak vejři; je vidět že psaní odpovědí na dotazníky jejich koníčkem určitě není.

Ferda svolává účastníky na scénu. Hra se jmenuje "... si pořádně zařá-dit" a je přepracovanou verzí jaké-hosi rakouského poloklasika, kterou kdysi uvedli V+W. Komické akce jsou proloženy písničkami Jaroslava Ježka. Tato komedie bude, Či spíše byla, 52. inscenací Nového divadla. V průběhu tohoto článku se budeme vracet k událostem, které se odehrá-valy během zkoušek, představení a po uvedení této hry.

Adolf Zakladatel

Na fotce má ruce založeny za hla-vou, jako kdyby už byl bůhvíjak úspěšný a mohl si odfouknout. Úspěšný už je, ale zatím ještě neod-fukuje. Adolf Toman oznámil na ja-kési schůzi vlastenců v roce 1969, že hodlá založit české divadlo. Asi se někdy musí divit, jak se to rozjelo, uchytilo a co z toho vzešlo. České di-vadlo začalo brzo po té památné schůzi, ale Ádova kariéra stagnova-la. A jeho soukromý život taky ne-byl moc uspokojivý. To nám poví on sám.

ADOLF TOMAN, UMĚLECKÝ VEDOUCÍ NOVÉHO DIVADLA

"Jednou jsem byl ale úplně na dně. Potom taky, ale tehdy jsem nevěděl, že se taková deprese bude zase opa-kovat. Tak to jsem seděl v Torontě na Queen Street, na jediným kufru, kterej jsem měl, a tiše jsem si zoufal. Byl jsem už v Kanadě tři roky a ne-měl jsem ani penny, ani nic našetře-no, ani práci. Tak jsem si umanut, že taková věc se mi už nikdy nestane. Proto jsem začal s komerčním di-vadlem. Tady se člověk nemůže pro-sadit tím, Že začíná s nějakým vzne-šeným uměním. A to divadlo se uchy-tilo. Teď mám Limelight Dinner Theatre v Torontě, hrajeme většinou muzikály, a mám úspěch, peníze -všechno co mi tehdy chybělo. Asi proto, že se rni to povedlo, byla má nejmilejší role postava Nikolaje v Dostojevského "Bílých nocích", kte-rou jsem hrál v r. 1972. Mělo to at-mosféru, mělo to zajímavý příběh. Nikolaj seděl ve svém pokoji a snil, že bude někým - v tom byla velká po-dobnost o mým vlastním životem.

Proč hraj u český divadlo? V Čes-kým divadle je větší sranda. Děláme to, protože nás to baví. A potom mu-sím přiznat, že v češtině se člověk pořád vyjadřuje líp než v angličtině, dá se lip připravit vtip nebo vystavět

Mono: Pokud se nebudete sami bavit, tak to nebude stát za nic.

(Poněkud zcenzurovaný^výrok Ferdy Čulíka)

f e u d a C u l í k se r o z č i l u j e

scénka. Někdy jsme unavený a na konci sezóny si říkáme: my jsme to letos přehnali, děláme těch her ně-jak moc. Jedem na chatu, ale jak se blíží začátek září, každej už začíná telefonovat co bude přiští hra, kdo to bude režírovat, koho obsadí, pak se to šepi \ kolem co kdo slyšel - a už je všechno "ajn, už se těšíme na novou sezónu.

Co mě žl le? Co bych chtěl? Ono se to moc mění, zvláště za těch posled-ních 10 let. Ze začátku to hlavní bylo mít úspěch, možná taky peníze a sex. Jako mladej člověk jsem si předsta-voval, že budu mít show na Broad-wayi, měl jsem řadu cílů. Jedním z nich bylo míl vlastní divadlo, uvádět hry, který by mě bavily, K tomu se samozřejmě přidružuje řada fringe benefits, vedlejších výhod, samozřej-mě, ty herečky... no počkej, necul se, nedělej zase ze mne nějakýho se-xuálního Štvance. No ale po tako-vých pěti letech se ty hodnoty změ-nily, začal jsem nový ohodnocování. Ambice mám, cíl se mi víceméně uskutečnil, ale to bylo vždycky na úkor mého soukromého života. Ty nové hodnoty, no, rád bych měl do-mov, ženu, rodinu. Ale pak zase při-jdu na nějakou párty kde pobíhají mladé krásné dívky - a tak se ty hod-noty zase rychle změní.

Plány? Rád bych se přesunul z di-vadla k televizi, třeba na nějaký se-riál. A jinak bych rád otevřel přepy-chový noční klub, byla by to kombi-nace umění, scénických efektů, strip-týzu, hudby, trochu Laterny Magicy a trochu Las Vegas show. Byl by to takový luxusní podnik asi jako je Crazy Horše Saloon v Paříži, Těch muzikálů už mám až pocuď.

Taky mám deprese, jak bych ne-měl, V týhle branži mají lidi plno problémů. Kolikrát děláš s lidma, kteří jsou na pokraji sebevraždy. Právě minulej týden si ten herec.

21

kterej u mně ve Fiddlerovi hraje ra-bína, podřezal žíly. Měl problémy doma, dluhy. No dostane se z toho, žejo. Když si povídám s těmi herci, kteří pro mě hrají, tak zjišťuju, že vlastně mám těch depresí zrovna to-lik jako oni. Většinou to jsou tvůrčí deprese. Je to strach před neúspě-chem. Když už se ti pár věcí povedlo, tak už se bojíš, aby to další představe-ní nevybouchlo. Ale právě proto mě ta práce v tom českým divadle těší. Je to fajn pocit, když pak po před-stavení babičky k tobě přijdou a ří-kaj, jak se jim to hrozně líbilo. To je nejlepší lék na ty deprese."

Další zkouška

Už je nebezpečně blízko generálce. Režisér je nervózní. Herci zakrývají neznalost textu hihňánim či rozpači-tými a nesmyslnými improvizacemi. Pokud je scéna nudná, vymýšlejí se nové komické gagy. Upravuje se text a vylepšuje časování. Aktéři nemají kontakt. Zdá se, že každý odříkává text jen pro sebe a pro režiséra. Kdo nekomunikuje, je režisérem exkomu-nikován. Aspoň na čas.

j i f t í S k o d a a i van r A z l na z k o u š c e

Jirka Škoda a Ivan Ráz) opakují scénu několikrát za sebou. Ivan se vžívá do role a v rozrušení ukazuje fotografovi hrdelní čípek (viz foto). Ferda navrhuje buclatému Škodovi: "Jirko, jak tam sedíš, přehoď nohu přes nohu jako Ivan!" Jirka odmítá: "Já nemůžu, to bych si musel lámat nožky!" Bezradně ukazuje na své cvaličí okončetiny.

Po zkoušce si jdou všichni odpo-činout do přilehlé jídelny, již však většina používá jako pitelnu. Jenom zesláblí jedinci si objednávají ham-burgra či jiné posilovačky. Pan Čulík se rozhořčuje nad negativní kritikou posledního představeni (Divotvor-ný hrnec), uveřejněném v jednom českém časopise. Po mnoha doha-dech se členové souborii rozhod-nou na kritiku nereagovat. Blíží se půlnoc a společnost se rozchází.

Ferda tmelíte)

Jestli Áda Toman je zakladatel, tak Ferda Čulík a jeho žena Irma mají hlavní zásluhu na tom, že to di-vadlo jede, že to funguje a rachotí. Ferda založil divadelní soubor Pro-pagační Tvorby v r. 1955. Jezdili sko-ro každý rok do Hronova na přehlíd-ky amatérských divadelních skupin. Pan Čulík tam dostal v r. 1960 zlatý Tylův odznak za nejlepší amatérský herecký výkon. Bylo to za titulní roli ve hře Jegor BulyČev. Po absolvování večerní divadelní akademie byl až do roku 1969 hercem, režisérem a ve-doucím divadla MÁJ na Vinohra-dech. Jeho nejoblíbenějŠí rolí v No-vém divadle byl Fána v Landovského Hodinovém hoteliéru, kterou si zo-pakoval letos na podzim. Ale ať o svém vztahu k divadlu mluví pan Čulík sám,

"Na vášně už nemám věk, tak mám jiné koníčky: práci, sport, vnoučata Petra a Štěpána, no a pak divadlo. To není koníček, to je vlast-ně kůň. Divadlo je pro mně hobby, rozkoš a vášeň dohromady. Je to krása sledovat, jak ze suchého textu pomalu roste divadelní hra, jak herci —podle stupně talentu—pomalu vnikají do svých postav. Ono teda všechno nejde jen tak bez konfliktů, ale to je všude. To víte, já si nemůžu pomyslet, Že bych ve 72 letech hrál Romea, ale máme podobný případy. A taky je to někdy dřina, ta práce pro divadlo. Jako vedoucí souboru se starám o věstníky, o programy, o předplatné. U nás se to všecko sou-střeďuje. Předplatné posílají sem, lístky se objednávají tady. A to nám třeba lidi volají: Prosím vás, my má-me dědečka, ten špatně slyší a hlavu může točit jenom doprava. Tak mu najděte nějaký místečko. No tak my mu to místečko najdem, ale to nesmí bejt dědečků s podobnejma pravo-točivejma potížema moc, aby se na všechny dostalo. Co bych tak divadlu přál do budoucnosti? Hlavně aby-chom měli divadlo, teda budovu na zkoušení, na představení. Když se

hraje pořád jinde, £o ke kvalitě před-stavení nepřidá. Pak potřebujeme re-žiséry. Áda dřív dčlal třeba tři před-stavení ročně, teď utáhne stěží jedno. A pak potřebujeme mladý lidi. My máme v souboru plno krásnejch, no-hatejch holek, ale ony už mají všech-ny dvě tři děti, tak nemůžou hrát hol-čičky. A těm našim mladejm pánům taky už táhne na Čtyřicítku. No a kdyby se tyhle problémy vyřešily, mohli bychom třeba víc jezdit. V Americe by se zbláznili, kdybychom tam mohli přijet na zájezd. Kolikrát nás chtěli vidět třeba v Chicagu - no, možná, že se tam jednou podíváme."

% U

IHMA CULI KOVA V ŠATNĚ

MARIE KLEČKOVA a m í l a p l a c k o v á s i v y m & h j j í SPOLEČENSKÉ INFORMACE

Co se děje o generálce

V popisu inscenace jsme dospěli ke kritickému bodu: generálni zkouš-ce. Jiří Škoda drží vázanku v ruce a zarputile prohlašuje: "Neumim to, no."

Čulík: "Co neumíš?" Jirka: "Nic neumím, Neumim si

zavázat kravatu." Čulík: "Ježišmarjá, ty seš indolent-

ní!" Zavazuje svému indolentnímu komikovi uzel na kravatě. Mirek Jaroš se teskně zahledí na velikán-skou propast žející mezí jevištěm a hledištěm: "Kruci, to je taková dálka' do toho hlediště. To není vono, člo-věk tu nemá ten kontakt s těma cti-telkama. To je zlý. Kontakt musí bej t ." .

Na jeviště je dopravena rozčtvrce-ná panna. Jana Jeřábková k ní při-stoupí a vkládá jí údy do přísluš-ných otvorů (nasazuje jí ruce do ra-menních jamek - vysvětlující po-známka pro nemravy).

Režisér Čulík se rozčiluje: "Tak kde sou lidi? Kde sou? Ta disciplína v souboru je teda fantastická. Dou-fám, Že aspoň přídou na představe-ní,"

Klavírista Pepík Musil zjistí, že piáno je zamčeno, Ključa nět. Mirek sežene drátěné ramínko a chvilku se v klíčové dírce šťourá. Přes pochyby oko! ostojí cíc h kibiců se mu za chvíli podaří nástroj otevřít.

Ivan: "Tak jedem, né?" Čulík: "Bohouši, di na scénu, pře-

22

MS)

BOHOUŠ MAC A SE OFUSUJE

staň tam chlastat. Nechte už toho oslavování, tady má dycky nčkdo ňáký narozeniny. Jedem!"

Míla rozbije zrcadlo, Milan: "Se-dům let neštěstí, tébůhí"

Mirek: "Edo, ty máš ten zesilovač moc nahlas, ty housle řvou jako bejk, není slyšet Janu zpívat."

Jirka: "Jak já tam dělám kroky v tom tanečku, nevím, to bych radši vynechal."

Jindra: "Ale né, to je právě príma, že to pleteš, to se bude lidem líbit."

Čulík: "Teď de vopona dólu, pak zase nahoru, na to nemáme Čas, spě-cháme, musíme v jedenáct vypad-nout."

Jitka: "No to je pěkná generálka, to jsem zvědavá, jaká bude zejtra premiéra."

Tomáš: "To dobře dopadne, jako vždycky."

Ivan: "Nojó, ty to říkáš, poněvadž v tom nehraješ."

Závěrečnému číslu chybí říz. Houslista Eda Vokurka se rozčílí: "Dyť vás vůbec není slyšet! Nahlas, aeště jednou! Továm teda řikám je-nom jako muzikant." (Není to prav-da, říká to jako Vokurka.)

Jedenáctá udeřila a zkouška kon-čí. Většina zúčastněných odjíždí do maďarské restaurace Tárogáto. Vláďa Kulhavý si objednává umy-vadlo plné gulášové polévky (tak ta obrovská porce vypadá); ostatní si poroučejí o něco skromněji, mezi dvěma a dvanácti pivy. Režisér Culík opět cituje klasiky jako pozitivní pří-klad. Začnou se rozebírat chyby a kiksy.

Vláďa: "Nemáte kontakt!" Čulík: "Dva měsíce jim to řikám:

nemáte oční kontakt!" Hudebníci: "Tady se mluví o všem

možným, ale vo muzice eště nepadlo ani slovo."

Jitka: "Nojó, muzika je v týhle hře dobrá. Kostýmy sou výborný, diva-dlo je velice pěkný, jako budova te-da. Nojó, ale to představení..."

Na přítomné padá chmura. Po dal-

ších dvou pivech se všechny průšvi-hy z generálky zveličují. Režisér, kte-rý zahájil večer jako elegantní pán v saku a Čisté košili s kravatou, vy-padá vyčerpaně. Ani umyvadlo gu-lášovky nepomohlo. Byla to fuška a je to vidět. Rozhodne se svolat herce na přezkoušení slabších míst na šes-tou hodinu v den premiéry.

Herci odpovídají na otázky

Proč děláte české divadlo? Hlavně kvůli setkání s lidmi, pro

nostalgii k české kultuře a jazyku, a pak taky kvůli legraci (Majka Drek-slerová). Kdybych řekl, že to dělám proto, že u divadla je hodně pěknejch ženskejch, nebyla by to úplná prav-da. Je to taky výborná parta (Tomáš Mašek),

ZDENA NOVOTNÁ A TOMAS MASEK VE HflE BUMERANG

Svedla bych to na rodiče. Máma s tátou hráli léta letoucí s Čulíkový-mi v divadle MÁJ na Vinohradech. Taky byli oba při počátcích Nového divadla v Torontě. Fascinovalo mě vidět vlastního tátu zpitvořeného třeba na Quasimoda, mámu jako ci-kánku v Loupežníkovi. Když potře-bovali do nějaké hry děti, tak jsem celá žhavá nastoupila, i když třeba jenom na přeběhnutí scény. Bylo to takové přímé prožívání pohádek. Vžít se na chvíli do postavy něko-ho jiného je ohromná příležitost udr-žet si trochu té fantazie z dětství. No a někteří 7. nás mají tu odvahu (nebo tu drzost) s tím vylézt na jeviště. Sa-mozřejmě, je v tom také ješitnost. Jak jednou člověk uslyší potlesk a pochvalu, bylo by nenormální, aby mu to nedělalo dobře, aby nechtěl Čím dál tím víc. Já nejsem výjimka (Zdena Novotná).

Hlavní bylo, že jsem patřila k ně-jaké partě (Jana Jeřábková).

Tuhle se mě jeden kamarád zeptal, proč to divadlo dělám. Já mu to tak pěkně pověděl, že jsem si hned řek: tohle sí musím zapamatovat a napsat si to. Ale my jsme se pak hrozně zlís-kali a já na to vysvětlení zapomněl (Ivan Rázl),

Jaký je rozdíl mezi amatérem a profesionálem? (Nehleďte na $$$).

Jediný rozdíl vidím v rozdílné mo-tivaci. Profesionalismus v každém zaměstnání je trochu jako svěrací kazajka, povinnost, z níž se nesnad-no uniká - už proto, že většina z nás si svou profesionální činností vydě-lává na chleba (nebo kaviár). To co dělám jako amatér děiám jen tak dlouho, pokud mě to těší (Josef Čer-mák).

Být amatérským hercem je těžší a namáhavější než být hercem z povo-lání, Zkoušíme večer, po celodenní práci, kdy mozek je unavený a sou-středění na text je daleko těžší než v ranních hodinách (Markéta Pří-bramská).

Myslím si, že jsou jenom lepší nebo horší herci (nebo dobrý herci špatně obsazený). Tzv. profesionalismus se pozná v přístupu k práci v divadle, kázni, docházce na zkoušky, soustře-dění, včasnému naučení role, podří-zení se koncepci režiséra, nehráni na úkor druhých (Tomáš Mašek).

Váš nejsilnější zážitek během pů-sobení v českém divadle?

Za svou první malou roli v

divadle na Colonnade) se dodnes sty-dím. Áda mě tenkrát málem vyhodil z divadla, protože jsem už skoro ne-uměla Česky. Žila jsem pét let v Kali-fornii, kde jsem česky neřekla ani slovo. Opravdu jsem mluvila jako Blbénka Pepíka Škvoreckýho. Ale vůbec nejhorší knedlík v krku jsem měla ve své druhé roli, kdy jsem po otevření opony, stojíc na jevišti v py-žamu, musela s roztaženýma rukama zavýsknout: "Kos, kos, lumpík ma-lý, usadil se nám pod okny!" Začít hru takovouhle větou je pro herečku úplné trauma (Zdena Novotná).

JOSEF CERMAK. ZAltBOU HEREC, KRÁLOVNIN PORADCE POVOLANÍM

Nejsilnějším zážitkem pro každé-ho herce je potlesk na otevřené scé-ně. Jednou jsem si takovou reakci vy-sloužila, když jsem v úleku udělala pozpátku kotrmelec v těžké sameto-vé krinolině. Jindy to bylo ve hře "Měsíc nad řekou", kde jsem hrála Slávčinu matku. Áda se na mne roz-křikl: "Prosím tě, udělej si drdol, vypadáš jak dáma s kameliemi a ne jako boubelatá Česká maminka!" Snažila jsem se tedy při představení obecenstvo přesvědčit, že jsem ta ma-minka. V závěrečné scéně mi tekly

23

slzy po tvářích. 1 kritik ocenil, jak hluboce jsem svou roli prožívala. Prozradím vám, jak jsem to dokáza-la. Ve vhodném okamžiku jsem si připomněla, že si už nikdy nezahrají roli Slávky, mé dcery ve hře, roli, po které jsem velice toužila a která je mí velice blízká; a slzy tekly, že jsem je kolikrát ani nemohla zastavit. Ale stále je ještě jedna role, po které tou-žím po celou dobu své herecké čin-nosti, Elina Makropulos v Čapkově hře "Věc Makropulos". Bylo jí 360 let, tak snad mám ještě naději. Držte mi palce (Markéta Příbramská).

Jinak nejsilnějŠím zážitkem všech členů Nového divadla bylo hrát s Ji-řím Voskovcem v Daňkově hře "Čty-řicet zlosynů a jedno neviňátko". Dvě představení se konala v St. Lawrence Centre v r. 1974. Pokud jde o komické zážitky, těch bylo hodně. Snad nejlepší připomněl Tomáš Ma-šek:

"Jednou při představení "Deseti malých černoušků" jsem byl na scé-ně s Bohoušem a Ferdou. Já hrál pá-na, který nakonec tu dámu dostane, Ferda dělal zlosyna a Bohouš hrál jednoho z později zavražděných. Tak si pěkně hrajem, hrajem - a najed-nou Bohouš zapomněl roli. Místo, aby řekl co měl, povídá: 'Hned se vrátím', a šel se, kanec, za scénu po-dívat do knížky, jak to bylo dál. My hrajeme vždycky bez nápovědy. Byl jsem z toho hrůzou bez sebe, ale Fer-da, starej profík, vzal konvici s ka-fem, která byla na scéně, a povídá: ' Já si dám kávu!' Tak já honem: 'Já si taky dám kávu!* Ferda obřadně nalil kafe a zase: Má si dám cukr!' Nato já: 'Já si taky dám cukr!' a dlou-ho jsme obřadně sladili. To už se Bohouš vrátil na scénu a my pokra-čovali jakoby nic. Kdyby brzo poté Ferda Bohouše nezavraždil, udělal bych to sám."

JINDRA VEJRAÍKA ZJlS-TtUE. ZDA JE K NO

Premiéra a demíéra

Opustili jsme zprávu o inscenaci komedie "... si pořádně zařádit" v maďarské hospodě a v trudomyslné náladě. Přesuňme se o 20 hodin poz-ději. Herci se šourají náměsíčně po šatně a kopou jeden druhého do zad-ku, jen tak, bez radosti. Je to stará herecká pověra, že by se to jako mě-lo, asi jako když hokejoví hráči okle-pávají před zápasem brankáře pali- cami. Muzikanti spustí předehru. Mimové se plouží po zákulisí, oči vy-třeštěné, brady povolené; tiše si mumlají své role. Opona stoupá. Mirek zpívá proti své luili, že "na východě svítá". A už to jede, už se to nedá zastavit.

Zase později. Několik přeřeknutí a zapomenuti je za námi. Premiéra skončila. Výsledek se dá přirovnat k podniku, který ve hře vlastní Bohouš Máca. On má obchod se smíšeným zbožím, obecenstvo má smíšené po-city. Všichni si oddechnou teprve v restauraci Koliba, kde se herci se-jdou se svými přáteli.

JANA JEAABKOVA SE L ÍCÍ

Dalších dvacet hodin po zlikvido-váni posledních bramboráků v Koli-bě. Druhá premiéra anebo derniéra, poslední představení, cokoli chcete. Hra začíná svižně, vesele a s chutí. Zřejmě sí herci řekli, že nemají co ztratit než ty okovy. Okovy spadly, komedie je daleko živější než pře-dešlého dne. Lidé se baví, vypadá to jako úspěch.

Mejdan po představení se koná v salónu měšťanů to romské obce Ríverdalu, pana a paní Sovákových, známých to mecenášů umělců začí-najících, potažmo i končících. Po-sjedni představení roku zdoláno. Účastníci si uvědomují, že proč by se jako netěšili, i když pro obveselení zpívají písně z jiných muzikálů. Se-zóna úspěšně končí se zpěvem, vínem a ženami. Po počátečním snažení, zklamání, doufání, falešném opojení a následné kocovině nastane zaslou-

žený odpočinek. Až do první premié-ry na podzim.

O dva týdny později. Herci z led-nového představení Zelenkova "Bu-merangu" odjíždějí do televizního studia v Kiteheneru, kde bude hra natočena na kazetu za pomoci míst-ních audiovizuálních umělců české-ho původu. Je tu režisér Saša Nagy s bandou účinkujících. Zdena s gus-tem fackuje Tomáše, aby to nevypa-dalo jako simulace. Tomáš st tře tvář a ptá se dle textu: "Pant, vy jste vdo-va?" "Proč?" "Protože kdybyste mě-la manžela, tak byste ho už dávno utloukla!" Kameramanka Milada Reinišová buší naplocho dlaní do barevné kamery, přestože záběr jede na ostro. Dlouhý záběr skončí a reži-sér si stěžuje: "Kruct to byl rámus, to tam byly rány!" Milada mu ležér-ně vysvětluje: "Tam Šly ňáký barev-ný Šmouhy, chtěla jsem to opravit. No, bóŽe, rány, ta scéna se stejně odehrává u esenbáků, no, tak tam třeba někdo vzádu štemplovai, nó ." Tím je situace vyřešena. "Bume-rang" je Čtvrtá česká hra Nového di-vadla, natočená v kitchenerském studiu. Je k dispozici všem krajan-ským televizním programům.

Závěrečné zhodnoceni

Některé historky, popsané v tom-to Článku, by neměly dát čtenářům mylný dojem o zkaženosti mravů v současném divadle. Lidé si odjakživa o kejklířích mysleli jen to nejhorší. Tak třeba matka jedné herečky čes-kého souboru navštívila před časem představení, kde Markéta udělala na Tomáše jisté erotické gesto, auto-rem předepsané. Na scéně se akce provedla jen ve stylizovaném názna-ku, Nicméně po představení si matka stěžovala: "No to bylo hrozný! Když vy děláte takovýdle věci na jevišti, to si teda dovedu představit co děláte, když tam na vás není vidět!" Plížil jsem se tedy Často tmavými kouty zá-kulisí, ale nebyl jsem bohužel nikdy svědkem nepřístojností. Všude na-

MILADA REINlSOVA VE STUDIU >

24

Umění

PRAŽSKÉ UZENÁŘSTVÍ

638 Queen St. West, TORONTO, ONT. M6J 1E4

Tel.: 364-1787

Odesílání zahraničních léků

i bez předpisu přesně a rychle

zařídí Olga Olešovská mag. farmacie z ČSR

MEDFOR Services Ud. 3101 BloorSt.,W., No. 204,

Toronto, Ont., Canada M8X 2W2

{416)233-6046,večer 248-1959

nejvýš samé přístojnosti. Jediných nemravností se herci dopouštěli vůči textu a autorovi hry, a to jen občas. To tedy na vysvětlenou.

Členové souboru mají jako praví amatéři svá civilní povolání. Dělají vše možné, od proslulého torontské-ho advokáta a Queen's Counsela Čermáka, přes učitelku, chemické inženýry, nástrojaře a výtvarníky až ke spokojeným nezaměstnaným. Jsou mezi nimi nadšenci i remcalo-vé, jako v každé jiné skupině. Přesto-že jsem se mezi nimi pohyboval mno-

Perah vlastním jménem Pavla Pllcová, je česká výtvarnice žijící v Melboume v Austrálii. Malíř-ství studovala na Akademii výtvarných uměni v Dusseldorfu a kunsthistoríi na universitě v Kolíně nad Rýnem: Samostatně vystavovala v Melboume a připravuje výstavu v Amstero-damu v Holandsku. Vychází z tradic surrealismu a usiluje o vizuální zobrazení pocitů, fan-tasijních představ a snů, o výtvarnou poetizaci skutečnosti.

'VRAH V KATEDRÁLE- OLEJ NA PLATNĚ 60»« cm

ho měsíců, nemohl jsem pořád přijít na to, proč to vlastně dělají. Hledal jsem ten pravý důvod, proč se vysta-vují riziku neúspěchu, kritice, zkla-mání. Teprve nedávno mi to došlo. Sám občas jezdím mezi lovce lebek. Jiní sázejí na koně nebo jezdí do Las Vegas, aby si dopřáli nějaké vzrušení. Civilizovaní lidé odjíždějí do opravdové kanadské divočiny, odkud se někteří třeba už nevrátí. Vrhají se z letadla s pytlem na zá-dech, řítí se téměř kolmo na lyžích po ledových stěnách, sviští na motor-ce nebezpečně sešikmeni. Proč tihle lidé hrají divadlo? Už je mi to jasné. Potřebují pumpovat ten adrenalin, chtějí prožít stavy úzkosti, riskovat všechno před tou premiérou - asi je

jim třeba tčch vystrašených stažení sfinkteru neboli svěracího kruhové-ho svalu čili konečníku. Jsou to dob-rodruzi. To je ten pravý důvod.

Tohle byl Vlastně konec článku. Zatímco jsem ho přepisoval na stroji, byla sehrána první hra nové sezóny: "Hodinový hoteliér" od Pavla Lan-dovského, výborně režírovaný Sašou Nagym.

Zatímco se tento článek odložil do prosincového čísla, začal Adolf To-man zkoušet .Čapkovu "Bílou ne-moc". Třináctá sezóna je v plném proudu a bude zase úspěšná, protože Nové divadlo v Torontě je príma par-ta.

Snímky: Václav Táborský. O

25

Literatura Josef Škvorecký Ilustroval Jan Brychta

Z ÁenvKu Perť-ka yVUcCodrka^kA Vefejnr" Skoly S-třfhena Lčacock* v Etpbifoke tfrtQ

Bylo to jenom potom, co tetička Cathy a strýček Connie obdrželi svůj sityznšip, že si čenžli druhé jméno na Handle, rozum jsoucí, ŽedžadžCozy skoro lámal jazyk, jak zkoušel říct Drahodobřevyhandloval, když strý-ček Connie bral přísahu na bibli. Te-tička vždy insistovala na svého jména skončení, a když s námi navštěvovali v Tróně, řekla tentvojovi: "Není to stupidní? Úplně sexles. Američan ne-může říct, jestli jsem ženská nebo chlap." "Pocem, Katko," pravil ten-tvuj, který je její b ra t ra přes ní podí-val. Tetička byla ve svých lívajskách. "Chlapa dno nevyplní nikdy tyhle džínsy jako tvoje dno. Každý pozná, že seš ženská, anles že je slepej." "Tys mě nedostal, Oto," řekla tetička. "Já míním podlejména. KdežtovČesku každej: Drahodobřevyhandlovalo-vá. Já nevzdám své ová. Jsem pyšná na svůj matkový jazyk a sex." A za-twistovala dnem, a něco tam měla. Strýček Connie to udělal velké v mik-roart byznysu, na který klejmoval kopyrajt a který se brzy stal krejzem tryskového setu v New Yorku, kde strýček a tetička žijí. Dělal malé bu-tony do uší, selfadhezívní marky krá-sy, které si lejdys fixovaly na tváře, ale i na více intimní místa také. Ten krejz zvýšil i sej! zveličujících skel, a i z toho měl strýček Connie persen-tydž, protože než začal točit ven svo-je mikro art obdžekty, prodal svou ideu jednomu pytli peněz ve skleně-ném raketu za Čtyřicet procent šérů, takže se strýček Connie v žádném ča-se stal pytlem peněz sám. Lejdys no-sily zveličující skla kolem svých krků, frejmované ve zlatě, obyčejně, a kdo vždy chtěl vzít pohled na mikro art na uchu nebo jinde dámy, ona mu dovolila dívat svým zveličujícím sklem na své ucho nebo jinam.

Strýček Connie maloval ty marky

krásy pod mikroskopem, užívaje chlup místo štětky, a většinou to byly nudy, protože strýček neuměl lend-skejpy. Na lendskejpy najal Mr. Zed-níčka, a tetička Cathy pro něho mo-delovala v nudě.

Byly to gl umové lendskejpy, pro-tože Mr. Zedníček je nešťastně pro-vdaný, ačkoliv, řekla maminka, se šťastně vyvdal 7. Česka. "Já tam byl desperátní, pane šéf," říkal Mr. Zed-níček strýčkovi, když utekl od své vajfky, a oni ho dali nahoru, v co mě-la ve zvyku být sestrovna. "První ex-hibici v Praze mi zavřeli, po druhý zavřeli mě, že pre j kubismus se sta! po Picassový smrti buržoásní. Tak když jsem se dostal ven z chladiče, konzideroval jsem, že podpíšu Čártr 77, aby mě vykopli ven. Ale pak mi krosla cestu Deborah, která přišla do Prahy pomáhat disentérům, pro-tože všecko jiné už ji přestalo bavit. Tak jsem ji oženil, jenže jednou v Americe, nedodržela dýl."

"Jak přijde?" ptal Mr. Wyeweney. který vlastní prasí farmu v Texasu, má tři sta paundů a přišel k strýčkovi koupit selfadhezívní nudu.

"Protože pro mě padla, ačkoliv dý! byl, že jednou v Americe mě jako di-sentéra rozvede pravil gl umově Mr. Zedníček. "Sla přes mě šílená. A teď ji mám na krku," vzdychl. "Dvě stě šedesát paundů."

Mr. Wyeweney vzdychl: "Chci, abych byl na vašem místě,"

pravil. "Přišel jsem do New Yorku, abych se stal vdaný. Ale jenom kou-kejte kolem. Samé bobové tyčky. Ta-ková vajfka by nešla dobře s prasa-ty. Ani se mnou," položil ruku na svůj velký žaludek.

Vzdychli oba.

Tetička byla šilená kvůli džadži Cozy, který ji připravil o diferenci sexu. "Nebylo dost, že všechno co bylo nechaný z našeho jména bylo Handlová. 'Lejdy,' povídá ten džadž," povídala tetička. " 'Je tu zákon v Americe, že vajfka musí mít stejné druhé jméno jako hasbend, Ten zá-kon tu je, aby to pochopily komp-jůtry. Tak když váš hasbend nyní na sebe volá Handle, není cesta pro vás volat na sebe Handlová.' Well, tak jsem teď Handl," řekla tetička. "Handl jako mandl."

"Cukrkand l ! " zatwitroval Mr. Wobeyda a aplikoval zveličující sklo na nad tetičky koleno, kde měla mar-ku krásy. "Ou!" dechl. "Ou! Ňadro?" ogloval tetičku.

"To je posvátná hora Říp," řekl glůmově pan Zedníček.

"Ou!" řekl Mr. Wobeyda a ztratil sklo k Mr, Prawdywey.

"Well, never mind," řekla tetička a brala sklo od Mr, Prawdywey. "Teď když mám v dlouhém posled-ním citvznsip, jedu na měsíc nebo dva do Česka, a taní budu zas Kate-řina Drahodobřevyhandlovalová. A víte, kam udělám včelí lajnu rov-nou z vzduchového přístavu v Ruzy-ni?" podívala kolem.

"Na posvátnou horu Říp?" sadžes-tovala maminka ironikálnč, protože ona je druh otela v mixované kom-panyji, když je tetička Cathy kolem.

"Rong, Vičky," řekla tetička. "K Myšákovi!"

Nevěděl jsem, proč by měla udělat to, když se vždycky bála myší, když ještě strýček byl abstraktní artista a žili v Lower East Side v bejzmentu, než to strýček udělal velký v mikro art byznysu. I kokroučů.

Našel jsem, co myslela, až v Praze, Musíte vědět, že tentvojovi staří lidi vždycky od co jsem se narodil chtěli přijít do Kanady a vidět svého první-ho a jediného velkého syna. Ale na pasovce, vysvětli! tentvuj, jim to za-lepila Mrs. Soužka Taliánová, do-movní sekretářka, a tak když tetička Cathy dostala svůj sityznšip, tentvuj rozhodl, že mě musí vzít přes do Čes-ka, pro staré lidi mě vidět, než dosáh-nu osmnáct, protože pak by mě moh-la klejmovat Česká armáda. Mamin-ka vorírovala, aby mě neklejmovalo vojenské gymnázium Jana Trosky ze Žižkova, ale když tentvuj koupil pe-kyč na Kozumel ten měsíc nebo dva,

* * *

* * *

26

co budu s tetičkou v Česku, přestala vorírovat a koupila sobě tři sety no-vých bikini, aby tentvoje udělala do ještě většího otelo. Tak jsem letěl s te-tičkou.

Viděli jsme tentvojovy staré lidi za sklem, jak brzo jsme pásli pasů kon-trolu. Tetička k nim vlnila, ale pak jsme dostali do trablu u kastomú. Oficír poručil tetičku vzít do další místnosti a žena-oficír poručila stri-povat a našla kolorovaný obraz pou-pa Johna Paula II. pro babičku, kte-rý měla tetička ve svých pentys. Já měl pod týšértkou kolorovaný obraz presidenta Reagana, co bylo, co chtěl dědeček, ale mě neporučili stripovat.

Když tetička byla v další místnosti, grinoval jsem skrz sklo na tentvojovy staré lidi. Jak brzo tetičku vzali pryč, šlí bíle ve tvářích. Oba byli krátcí a širocí, každý nejmíň dvě stě padesát paundů. Skoro jako Mr. Wyeweney, vlastnitel prasové farmy z New Lovo-sice, Texas. Potom tetička zas přišla dovnitř a oficír začal na ni jelovat. Vidě! jsem, jak oba staří lidi Ěejkují, a když oficír držel vzhůru kolorova-ný obraz poupa Johna Paula II., ba-bička pásla ven.

"Soužkol" jeloval oficír. "Na pro-pagandu náboženství máme paragra-fy! Já vás můžu votočit a posadit zpátky na létadlo.1'

Ale tetička dokázala být chladný zákazník.

"Mám na to speciální permit," pravila a produkovala obálku. Oficír díval dovnitř a řekl:

"Todle povolení, soudružko, není dost. Bylo by dost, nechte nás říct, na plejboje. Ale tenhle je hlava cír-kve!" ukázal na poupa Johna Paula II.

"Sory," řekla tetička. "Na hlavu církve mám tenhle permit," a produ-kovala jinou obálku. Opět oficír dí-val dovnitř a pravil: "To jest jiná ká-va, milostivá. Franto!" vola! na mla-dého muže v un.iformě. Jemu tetička dala také obálku s povolením, a on odnesl naše begy do kebu. Mezitím babička přišla kolem. To je, jak jsem našel, že v Česku oni na všechno po-třebují permity.

* * *

Pak jsem našel, co je Myšák. Není to myší muž, ale sladký krám. Jak te-tička slíbila v New Yorku, uděiah jsme včelí lajnu pro Myšáka, před než jsme jeli k starým lidem, a v žádném Času už se tetička stafovala kejky se jmény jako ašant, rakvička, pišíngr, doboš a shnilá brambora, co ale ne-byly rotten potato chips. Já také po-koušel stafovat se těmi kejky, ale ne-bylo to nikdy blízko jako Marsův bar. Ale staří lidi se stafovali a babič-ka dívala na mě a řekla:

"Celá maminka!" Opravil jsem ji: "Nedosáhnu maminky pupek." "Cože?" zhrozila babička. "Von chce říct," pravila tetička,

"Že Vlastině nesahá po pás." "Bože, Bože!" pravila babička. Dědeček pečlivě rozhlédl a pak za-

whisproval: "Ale maj tam svobodu!"

* * *

Byl jsem tak plný, Že jsem se necítil dobře. Staří lidé také tvrdě dýchali, ale stafovali se dál, právě jako tetič-ka. Tetička řekla:

"Tohle já bych žrala a žrala, až bych se užrala!" ačkoliv s lidmi, říká maminka, jeden má užít "jedla". "Tohle je to jediný, co v Americe mi-suju."

"Bože, Bože!" řekla babička. "Vod tý doby , co mám ten vysokej

tlak," pravil děda, "už mi tak nešma-kuje." Dal si tři ašanty na plcjt, roz-mašoval je žicí a prosídoval je naklá-dat do huby.

"Já už taky sladký tolik nemůžu," řekla babička a dala si do obličeje dva doboše dohromady. "Musim zhubnout, říká pan doktor. Zejtra du k odborníkovi na srce, a mám strach."

" Z Čeho, mami?" ptala tetička a kus aŠanta spadl z její huby, jak žrala, na její prsa. "To nebude tak horký, jak se to uvaří."

"Co to bylo?" zeptal jsem se, ne-rozumějíce.

"Já né z nemoce," řekla babička.

"Ale voni doktoři berou, a já nevím kolik, a taky jak mu to dát, aby mě nikdo neviděl."

"V obálce, mami," řekla tetička a vylžícovala ašanta s prsou a dala ho zpátky do huby. "To se nemůžeš splíst."

Tak jsem našel, že i k doktorovi v Česku musí být permit.

* * *

Tetička zaplatila ček a do notové knihy něco vstoupila.

Dědeček pozoroval a řekl: "lnu, už seš Američanka, Katko.

Dřívejc si na outratu nikdá tak pink-tlich nebyla."

"Outratu?" smála tetička a dala ček do ručního begu. "Já si zapísuju, co jsem sežrala. Sedm ašantů, čtyři doboše, pět rakviček, tři shnilý bram-bory..."

"Holka, kam se to do tebe vejde," pravila babička olizující svoje prsty. "Já už nemůžu."

"Já sem eŠtě v produktivním vě-ku," smála tetička. "Sem roztahova-cí."

* * *

Staří lidi měli bečelr, ačkoliv už žili dohromady třicet pět let, Asi byli pří-liš lakomí trávit peníze za vetší byt a preferovali vejstovat je za žrádlo. Jak brzo jsme přišli do jejich apartmentu, babička hned začala vařit dinr saur-bratn a damplingy. Druhý den měli jsme prasí maso a kebič s damplin-gy a třetí den husu s kebičem a damp-lingy. To byla neděle. Tetička byla právě píšící do notové knihy a řekla: "Víte, kolik jsem už sežrala pišingrů? Sedmatřicet! Za tři dni!" když najed-nou dveřní zvon zvonil.

27

"Jefífmaljá!" křikla babička se svoji hubou plnou dampiingů. Oba staří lidi äli do tuha a nehýbali se. Za dveřmi se ozval ženy hlas:

"Soudruhu Macháně!" "Zde!" křikl děda ve slabém hlase. "Okamžitě otevřít! Bylo mi hláše-

no, že ve vaši bytové jednotce se na-lézá policejně nehlášený cizinec!"

"Ježišmarjá!" whisprovala babi-čka, protože v mezi čase dampling spolkla. "My zapomněli s Katkou na esenbé!"

Děda šejkoval a v ještě slabším hla-se pravil:

"To je jenom céra - " Tetička vstala a ziper na boku se

sám od sebe otevřel. "Už to začíná!" řekla tetička a stepovala nahoru ke dveřím. Otevřela je, a tam byla lejdy stojící na chodbě se skowlem na tvá-ři.

"Jejej, paní Tahánová!" smála te-tička. "Pojďte dál!"

"Tal inová ," korigovala lejdy. "Jste vy ten cizí státní příslušník, kte-rý zanedbal povinné hlášení osob cizí státní příslušnosti na příslušném ob-vodu veřejné bezpečnosti?"

"Já jsem přeci Katka Macháfto-vá," pravila tetička. "Teda teď Dra-hodobrevyhandlovalová. Copak mě nepoznáváte, paní Taliánová - teda Talinová?"

"Jsem zde v úředni funkci domov-ní důvěrnice," pravila lejdy. "Vy jste zde v úředním postavení nehlášené osoby cizí státní příslušností. Krzto vás neznám."

"Já na to zapomněla," pravila te-tička s úsměvem.

Lejdy zaskowlovala. "Oni už naši soudruzi na bezpeč-

nosti budou mít po ruce prostředky, jak vám připomenout vaše povin-nosti. Půjdete se mnou!" Potom její oči fokusovaly na mě, zabodovala na mě prst a řekla: "A tento nehlášený cizí příslušník dětského věku půjde rovněž. V případě zpěčování se bu-dete předvedeni."

"No tak pudem, žejo," pravila te-tička. "Moment!" a byla o odejít do pokoje.

"Nebylo vám povoleno vzdálit se!" growlovala lejdy. "Nemáte co pohledávat v druhé místnosti!"

"Well," pravila tetička. "Jak bych vám to řekla pa česky - musím si s se-bou vzít permit."

"Jaký permit? Mluvte česky!" "V postavení cizí státní příslušni-

ce neumím," řekla tetička. "Česky se tomu ale, myslím, říká bumáška. Bu-máŠku pro policajty."

Tak jsem našel, že pro mluvení s polismenem potřebují v Českoslo-vensku také permit.

Od za tou lejdy koukla holka. Nes-la také ošklivé babičkové brejle na nose. Spadl jsem s ní do lásky na prv-ní pohled.

Byla to dcera Mrs. Talinové Jose- fina'

Na příslušném prísinktu vzali te-tičku rovně pryč k náčelníku přísluš-níků. Mrs. Talinová chtěl jít podél, ale krátký a široký příslušník jí řekl, že tu je podezření z pozvracení ve spojení a náčelník Souh to musí ří-dit tajdův.

"Mrs. Talinová, co měl on v mysli, když řekl že podezření z pozvracení ve spojení?" zeptal jsem se.

"Zaprvé, hochu,1 'jsem soudružka, a žádná misys," pravila soudružka Talinová, "a za druhé se pačesky správně hovoří na mysli, ne V mysli. Zatretí, hochu, měl soudruh na mys-l í c e tvoje teta patrně vykonává čin-nost, nesrovnávající se s řádným cho-váním osoby cizí státní příslušnosti v našem socialistickém státě."

"Může být že teta moc žere?" ptal jsem. "Ale tak daleko nic nepozvra-cela."

"Jak daleko?" ptala holka. "Tak daleko," odpověděl jsem.

"Ale může být ona bude, když půjde dál žeroucí všechny ty kejky. A ona patrně bude. Moje mam říká, že tetič-ka Cathy má sladký zub."

"Mlč, hochu!" ukřikla soudružka. "Tvoje čeština je urážkou českého jazyka. Tam vede zrádná emigrace. Dětem je jejich rodná řeč przněna i zneueťována, pedagogické zásady nejsou respektovány a cizím prostře-dím je česká řeč zbavována krásy i pestrosti. Jejich slovní zásoba je za-vile ochuzována i ničena. Víš, hochu, co je například komandýrovka? Co je pionýrka?"

Třásl jsem hlavou a pravil: "Noup." "To je pionýrka!" ukázala sou-

družka na holku. "Její rudý šátek, jejž se přísahou zavázala střežit dnem i nocí, statečně i vytrvale, je zástavou, že vždy bude pevně i odhodlaně, bdě-le i obezřele hájit vlast i socialismus i Sovětský svaz! Řekni básničku, Jo-sefo!"

Holka vstala, její kolena podlomi-la, tak že jsem myslel, že pásne ven, ale ona začala rychle říkat:

"Pro koho Lejnín žil? Všem lidem pro štěstí! Teď tichým spánkem spí na Rudém náměstí." "Kdo je Lejnín? tázal jsem, ale

soudružka řekla: "Pst!" a v tom mo-mentu jí z břicha vyšel druh gurglují-cího zvuku. Holka šla dál:

"Jdou lidé v průvodech, klaní se Lejninu za to, že miloval nejvíce chudinu. Až přijdu do Moskvy, v červáncích k večeru Lejnín se usměje - " A znova by) tu ten gurglující zvuk

z břicha soudružky Talinové, a ona skočila, holka stopla recitování poe-mu, a soudružka procházela rychle ke dveřím na druhém konci pokoje, kde byly dvě zírou. Jak brzo zmizela za nimi, holka finišovala svou poe-mu

" - já se naň vyseru. Heleď, bejku, honem, než se mutra vykadí: máš se-bou extra džíny?"

" M á m , " řekl jsem, okouzlen pestrostí jejího českého jazyka. *'Mám tři extra páry!"

"Tak koukni, vole," pravila pio-nýrka. "Zcjtra ve dvě tě chci vidět s džlnama, bez nich ti natrhnu tlamu. Mutra má dopoledne trenýrovku, odpoledne protiatomovku, potom agitku a večer plenárku, tak doma zasmrádat nebude a vzduch bude čis- tej. Oukej?" dodala naší řečí.

"Oukej. . ." řekl jsem, až po uši v lásce.

U dynru - měli jsme daka, červe-nou kebit a damplingy - řekla babič-ka:

"To mi spad kámen ze srce, holka. Byla sem u toho vodborníka, a všech-no je to dobrý," a kousla šťávový kousek, že tuk stříknul dědovi přes kravatu.

"Dyť sem ti to řikala, mami," řek-la tetička, která už svého daka sněd-la a byla právě okolo krájení velikého doboše. "V tvým věku ňáký to pích-nutí u srdce eště neznamená srdeční vadu."

* * »

28

"Ale ne, to nemyslím," řekla ba-bička. "Mám přej ňákou angínu pektoru nebo jakýho čerta. Ale to všimný, víš? Jak sem se bála, kolik a jak, a jestli z ruky do ruky nebo dát do Rudýho práva, a jako zapome-nout na stole. A vono nic takovýho. Jen sem tam vlezla, ten vodborník povídá: Tak pani tady za tu plentu a do půl těla, a budou to tři kila. A na-táh ti dlaň, holka, ten ti jím mčl jako dlaždič! As: vod těch všimnejch."

"Auč!" křikla tetička a dala dlaň k své čelisti.

"Fo ve?" ptal se děda se svou hu-bou plnou zadku daka.

"Zub!" skvílovala tetička, "Jojo-joj! Já už nejsem na tolik sladkýho zvyklá!"

Pak naložila svou lžíci dobošem, dala ji do huby a žvýkající, pokračo-vala skvilovat: "Jojojoj!"

Byl to evidentně její sladký zub. * * *

V noci jsem byl buzen tetičkou chodící všude po pokoji a dědou prdí-cím v kuchyni a koldem, který jsem asi chytil na létadle od érkondyšning. Ráno jsem měl běžící nos a tetička měla tvář jakou meloun a u brekfestu diskutovali s babičkou permit k den-tistovi.

"Jestli za angínu tří kila, za ex-trakci bude nejmíň pět," řekia tetič-ka a jedla shnilé brambory.

"Jo, ale dyž platiš v tvrdý měně," pravila babička, "měla by to spravil desítka."

" Jo jo jo j ! " skvílovala tetička. "Udělám to dvacet."

Potom s babičkou řídily pryč a já ošetřoval svůj běžící nos klinexy, a vyběhl jsem z nich u Času babička s tetičkou přišly nazpátek. Babička hned zač!a vařit laně a tetička ukáza-la dědovi svůj zub, který dentista pro ni zabalil do kousku Rudého práva,

"Koukni tu práci, tati!" říkala. "Takhle ti to v Americe neudělají Ani stopa po kleštích! Jako novej!"

Dívali jsme na zub, který tetička dala na stůl. By! jako udělaný z mat-ky perleti. Dívali jsme dlouho. Pak děda ptal:

"Je to von?" "Přeci by mi nedal cizí zub!" smá-

la tetička. "Já ho viděla, jak hodrop-nul z kleští do umývadla, umyl ho a zabalil."

"Já myslim, nesplet von se?" řekl děda. "Na tomdle neni vidět žádnej kaz."

"Nemoh," řekla tetička, a dala prst do huby. "Ponivač žádnej už mě nebolí. Asi je shnilej vevnitř,"

"Well," zasmála "ale konečné za padesátku taky člověk v Praze může něco chtít, ne?"

"Padesátku?" skowloval děda. "Mluvilas vo dvaciáši."

A tak tetička vyprávěla, jak jedna lejdy, taky s melounovou tváří, s kte-rou seděla v Čekacím pokoji, jí řekla, že maji obě pěknej pech, protože sou-druh doktor Baživý, který byl ten den v emerdžensy na povinnosti, jako předseda závodní organizace strany a vlády v tom zdravotním středisku, dělá si nárok na bonusy k všimnému, a kdo ho umaže málo, on mu drtí zub na několik kusů a bez šotu, kdo víc, na dva kusy a se šotem z Česka, a jenom kdo ho umaže hodně nebo v tvrdý valutě, tomu táhne s ciba šo-tem celej. "Já mám tadyhle pět kjlo," ukázala ta lejdy tetičce žurnál Život strany, "to je moje tejdenní vejplata. Ešte že mám v usa céru, ta mi posílá klitorisky, který dodávám soužkám vod členů z politýho býra za tuzexo- vý bony, takže si můžu dovolit bejt nemocná."

"Co je klitorisky?" ptal jsem a do-dal: "HepČÍ!"

"Ale no, welJ," pravila tetička. "Já to taky nigdá neslyšet," spojil

mě děda. "To je tady přej taková veiká mó-

da mezi dámama z politýho býra," řekla tetička. "Takový dámský ma-sážní strojky, že, well," a šla dál vy-právějící, že z toho soudruha dokto-ra Baživýho dostala takovej strach, že potají vytáhla obálku s permitem, a dala do ní eště větší permit a to celý strčila do žurnálu Tribuna, kterej le-že! na stole v Čekacím pokoji. "A ten doktor Baživý byl celej vod krve a tvářil se jako vrahoun a řek mi: 'Co chcetc, ženská?,1 ale když otevřel tu Tribunu a uviděl obálku, přestal se tvářil jako vrah a řek; 'Tak kdepak vás to boli, pani?' a když otevře! obálku a zahlíd zelený hřbety, zatvá-ří! se jako dentista z Park Avenue a zašvitořil:" řekla tetička, " 'Račte si hačnout, milostivá, hned se podívá-me na to bébíčko.' A pich mě dvě in-jekce a vůbec to nebolelo."

"Já jen," řekl děda, "že ten zub vypadá tak fungl novej."

Protože babička začala sloužit lanč - bíf s dilovou grejvou a damp-lingy - oni oba zapomněli o zubu a já ho kapsoval, Po lanči byly ašanty, já sotva se ale dotkl svého, ale tetič-ka zmančovala sedm. Pak psala do notové knihy a řekla: "Jsme tu pátej den, a už sem měla čtyřicet sedm ašantů, padesát dva pišingry, třicet osm - JAU!" skvílovala s celou svou silou a chytla čelist.

"Já to věděl!" zaskowloval děda. "Kdo měl zlatý ruce, zdrh do Ameri-ky, a tady zůstali jen samí fušéři!"

"Jaujau!" skvílovala tetička, "Hovnajs fušéři. Ty blbí vodjeli

dřít se do soukromej praxe, a tady zů-stali jen ty vychcaný. Já ho znám," pravila babička. "Ten se vyzná, sou-druh. Von Katce vytáh zdravej svál-ně, aby musela přijít zas, ponivač je valutová! Ten hrabe vstávaje lehaje. Tomu už nestačí nóbl vila na Vorlí-ku. Teď si prej staví eště jednu, na Rujáně v endéer!"

« * *

Když kukůklok v kuchyni ohlásil dvě, přestal jsem tendovat svůj béžíci nos, balil jsem jedny extra džínsy do Rudého práva a šplhal jsem o jednu podlahu níž. Tam jsem klepal na dve-ře, na nichž byla karta:

S. TALIN Josefina mi otevřela, nesla 2as ty

tmavomodré Šaty a měla copy na obou stranách své hlavy a červený kerčíf.

"Těbuch, bejku," zdravila mě, a jak brzo uviděla paket v Rudém prá-vu, sneČIa mi ho z rukou a udělala včelí lajnu pro pokoj. Když jsem já vstoupil, měla Šaty přes hlavu, byla jen v botách a pinkových pentys a ša-ty ji chytily v copech. Mohl jsem sly-šet, z toho bundlu přicházející její lahodný hlas:

"Do prdele, hergot fix!" Pak se zbavila šatů a roztáhla před

sebou moje džínsy a skočila do nich oběma nohama najednou. Dívala na sebe v zrcadle a byly na ní jak její vlastní kůže. Potom se otočila a řek-la:

"Vo!e, co za ně? Ale nemysli si, že ti dám, vobejdo!"

"Hepčí!" řek! jsem. "Je 10 prezent ode mě tobě. Ale mohl bych užít tvůj kerčíf?"

"Co je to za volovinu?" řekla. "Jakej kerčíf, pitomče?"

"Támhleten. Můžu ho užít?" uká-zal jsem.

"Pionýrskej šátek?" divila, "S tim si můžeš vytřít třeba prdel,"

To jsem neudělal, v Americe se kerČífy k utírání prdele neužívají. Ale pestrost i líbeznost jeji české řeči mě znova okouzlila. Soudružka měla pravdu: v cizině je jazyk ochuzován i korumpován.

Mezitím si Josefina odcopovala vlasy a česala je jako holky v Ame-rice: plačící vrba styl, rovně dolů na obou stranách hlavy. Pak šla ke kni-hovně, kde měli několik řad červe-ných knih s nějakým zlatem na pá-

29

teřích, sáhla za ně a vytáhla mocně špinavou týšértku, kterou dala na se-be. Byl na ní nápis v naší řeči FLY UNITED a obraz dvou kanadských gůsů, které letící dělají lásku. A tam stála přede mnou a najednou vy-padala jako každá holka z naší veřej-né školy v Etobicoke. Už nebyla tak sexová jako v šatech a v kerčífu s co-pamj.

"Natrhnu ti řiť, bizóne!" řekla mi s velkým smíchem. "Tos mi teda káp do noty! Teď se na mě ta kostroun-ská kráva Rzounková už nebude moct vytahovat. Vona má jen van-derer, kdežto já lívajsky!" a vyskoči-la z radostí, v středním vzduchu střih-la nohami v mých džínsech okolo mého těla a příští věc já věděl, ležel jsem na jejich koberci.

"Ty bereš kurzy karate?"ptaljsem přeúctěn její profišensí,

"Hovno," pravila barvitě i lahod-ně. "To mám z braný výchovy my za mír, ty šlejško podělaná!"

Bohatost jejího jazyku mě udělala milovat ji zas, přes tu plačící vrbu styl jejího vlasů udělání.

* * *

Později ten den mi řekla, že její mam, soužka Talinová, je ncjvětší kurva v Praze, a její ded pan Tahán je v opravným zaMzení, protože už to víc nemohl stát se soužkou Talino-vou a Šel a plástroval se a na plakátu, který tu noc byl připravený na Václa-va náměstí pro příští den, co byl Drv-ní máj, korigoval, slogan AŤ ŽIJE SOUDRUH BILÁK! na AŤ ŠIJE SOUDRUH BILÁK! Byl přitom po-zorovaný pomocníkem esenbé, který ho nechal skončit korigování sloga-nu a pouze potom ho předvedl, Pan Talián dostal deset let za pozvracení republiky a ta gorila, moje mutra,

Clíte • Clil« • Čtíle • Clilo • Ctéle • Clrl« • čír ta

RoCni yredplalnr Sli 11-, DM 15.- Hli IR-,SK.r33 -. OS 100 -, l 3.-. U5Í Cůní 9 - ncDo nhviv.ilonl v /mé můní Pro nouft uprchlíky. Kiefi níj|S0ii vydrlečnů ¿¡fini. odlrôt ].I.i''t .i V USA ú v K.in.itl.1': Plívo lidu. B O* 25, Slulion "A" M l í B h s i f l u g a , On'. . L 5 A 2Y9, C a f i a d a

pravila Josefina, to užita zeptat se pro změnu jména, a tak se z Taliáno-vy stala Talinová, řekla Josefa, kte-rá však žádala, abych ji volal Joey, ale na ceduli na dveřích kvartýru dala napsat dedovo křestní jméno ve zkratce, Samuel Talin, hádej proč, bejku, můžeš půlkrát! pravila.

Neuhod jsem, a Joey pravila, že mám mozek jako zdravý jádro po internátním Školení.

Pak jsme dosáhli ten bejzment, a byla v něm roková banda a kraud ho-lek, všechny plačící vrba styl, a kluků v džínsech, tancovali a celý čas byli tvrdě bijící své láhve. Měli v nich druh patrně tvrdého likéru který vo-lali Hořčák. Hned jsme zaěali s Joey tancovat a bylo tam horko jako v sauně, což bylo dobré pro můj běží-cí nos. Ale ještě lepší bylo, když mě Joey představila svému bojfrendovi, jehož jméno bylo Big Bili Novotný, a ten se ptal: "Fetuješ?" "Co je to?" řekl jsem. "Spads z měsíce, čuráku?" pravil pestře Big Bili. "Noup," řek! jsem. "Přišel jsem ze Států." "No dobrý, blpče," řekl Big Bili a podal mi kousek papíru. Když jsem ho roz-balil, byl tam nějaký druh žlutého prášku. "Tak si čuchni, krávo," pra-vil přátelsky Big Bili a na mě se ro-zednilo, že je to nějaký druh doupu. A byl to dobrý doup. Můj běžící nos přestal běžet a cítil jsem se vysoko. Ztratil jsem stopu po ěase a všechno, co vím, je, že jsem někdy později dal Joey tetifiČin zub jako touken lásky, a když se ptala, co to je, řekl jsem, Že je to sladký zub. Dala si jej do huby a počala na něm žvýkat, ale eventuálně řekla, že jsem bejk a ať nekecám, že je bez chuti a ne sladkej, a plivla ho na podlahu, kde na něj neštěstím šlápl Big Bili Novotný, takže vypa-dal, jako když se neumaže soudruh Dr. Baživý.

# * *

Domů jsme však menažovali při-jít v čase pro dinr, protože Joey řekla, že mě nemůže dostat do průscru hned první den, co jsem s ní, protože mě ještě bude potřebovat. K dinru ten večer byl bífrol se stafmgem z natů a damplingy, pro desert vaječné řezy, rakvičky a rumový dort a tetička s tváří jako meloun ukázala kolem ji-ný zub, ten jeden, co jí odpoledne na emerdžensy táhl soudruh Dr, Baživý.

"A já blběnka," říkala tetička hla-sem plným smutku, "já si myslela, že ho přečůrám. Dala jsem mu do Tri- búny jen dvacet baků a řekla jsem mu, že večer letím zpátky do New Yorku, aby si nemyslel. Že budu moct

přijít eště jednou. A von, když se kouk do Tribúny, povídá: 'No dobře, pani, uvidíme, co se dá dělat." A pak mi dal injekci, asi tuzemskou, proto-že sem viděla tančit andělíčky, jak mi ho rval, Ale aspoň ne na tři kusy."

"To že seš valutová," pravila ba-bička, "V Americe andělíčci tančej? U nás už jen zpívaj," řekla, "Ale to nebyl špatnej nápad, říct mu Že vod-jíždíŠ. Ákorát žes mu měla vrazit zase nejmíň padesát. Na takovejch sou-druhách se šetřit nevyplácí, a sichr je sichr,"

Čas letěl dál vesele. Tetička už ne-mohla nosit své americké Šaty a všechny je dala babičce, která je bár-trovala za různé objekty, které zas bártrovala dál, takže každý byt po-možený.

Já jsem každé odpoledne utratil s Joey, která říkala, že mluvím blbě, a učila mě český jazyk, líbezný i la-hodný, pestrý i nezkažený. Její mutra byla Šťastně celý den obtížená ve Straně, ve Svazu hravosti, ve Svazu přátelství, ve Svazu ženských a u fízlů, pravila Joey, a nikdy to zpátky domů neudělala před půlnocí, opouštějící ráno před sedmou. "Ta koza by potřebovala nějakýho uta-hováka, aby z ní byl člověk," pra-vila Joey. "Jenže takový muž na svě-tě už není, leda v ruskejch knihách nebo v plejboji," řekla Joey, "a i ten by spíš přeskočil katedrálu než by vlez na s. Talinovou." Byl jsem stále okouzlen nejen jejími pohledy, kte-ré jenom trochu kazily babičkové brejle, ale i její spirituální stranou.

Také jsem se jedno odpoledne stal mužem. Počítám, že nejmladším mu-žem v celé Kanadě. Joey mě ujistila, že je to bez rizika, protože ona ještě nemá žádné obchody.

(,Pokračováni v příštím Čísle.)

30

Pavel Taussig

Pravda prísloví Dr. Slama by mal patriť medzi naj-

šťastnejších občanov Slovenskej so-cialistickej republiky. Do penzie mu chýbajú už iba tri rôčky, ale zdravíč-ko mu ešte slúži. í v zamestnaní je spokojný. Už štvrť storočia pracuje v redakcii satirického časopisu "Ko-már", a to v oddelení konkrétnej kri-tiky. Pôvodným povolaním je dok-tor práv, preto ten titul. A!e satira ho odjakživa bavila viac, ako strohé paragrafy. Okrem toho je právnik v socializme s prepáčením hovno, kým redaktor satirického časopisu Vy-davateľstva ÚV KSS veľký pán, Dr. Slama teda neúnavne tepe ostrým perom nešváry, ktoré v socialistickej spoločnosti nemajú miesta. Píše o darebákoch, ktorí šliapu po tráve, hnevá sa na neochotné predavačky, kritizuje nečistotu verejných hygie-nických zariadení a v priebehu žatvy sa rozhorčuje nad nedostatkom neal-koholických nápojov. Čitatelia si ho vážia ako advokáta chudobných a šé-fovia sú radi, že im nekomplikuje život výpadmi proti strane, vláde, bratským národom alebo nedajbože proti nomenklatúrnym kádrom. No dr. Slama dobre vie, že takéto chú-lostivé témy nesmú prekročiť rámec najužších rodinných príslušníkov. Verí, že v pokoji sa dožije dôchodku, možno dokonca v kresle vedúceho oddelenia. Tým skôr, že v zdraví a bez úhony prežil Šesťdesiat y ôsmy a všetky nasledujúce roky triedenia duchov, Chartu i Antichartu.

Ani v súkromnom živote vlastne nemá dôvod k sťažnostiam. Manžel-ka - jedovatá stvora - mu zomrela pred pár rokmi prirodzenou smr-ťou. Potom hospodárili so synom sa-mi, kým sa chlapec ne odsťahoval do družstevného bytu. Teraz sa až tak často nevídajú, možno je synovi prí-liš dogmatický. Ktože sa s mladých vyzná? Je teda v byte sám a má svä-tý pokoj.

Totiž čerta starého má! Byt Sla-movcov je pre jednu osobu nadroz-merný. Ba čo horšie, nadmerný. V najlepšom prípade by musel platiť prirážku k nájomnému, ale prísne podľa litery zákona by ho mohli pri-nútiť k výmene bytu za menší. A v pa-neláku kdesi na zablatenom sídlisku. Dr. Slama príliš často pranieroval podobné prípady na stránkach "Ko-mára", aby nevedel, čo mu hrozí. Preto sa uchýlil k bojovej lsti a vzal do bytu podnájomníka. Tomuto ťíg-ľu teraz vďačí zato, že nieje so živo-

tom až tak spokojný, ako by sa patri-lo. Že mu vlastný osud pripadá na ne-vydržanie. Na vine je podnájomník, akýsi Kraus, Bezvýznamný úradník v rovnako bezvýznamnom podniku. Na pracovisku zrejme totálne nevy-užitý, pretože mu zostáva dostatok elánu na prácu po zamestnaní doma. Nie na prácu; na protištátnu Čin-nosť! Dr. Slama to veľmi presne sle-duje a vedie si presné záznamy.

V praxi vyzerá Krausova aktivita napríklad nasledovne: Vedúci la-hôdkárstva sa mu posťažuje, žc mu dcéru neprijali na priemyslovku, Kraus náhodou pozná riaditeľa ško-ly, pretože s ním bo! kedysi ako ba-žant spolu v prijímači. Stačí slovko-dve a lahôdkárova dcéra je priemys-lováčkou. Tým podnájomník Kraus postúpi medzi netypické bytosti, ktorým sú chronicky prechodné ťaž-kosti v zásobovaní za socialismu ne-známym pojmom. Preto preň nieje problém, tromi krabičkami dánske-ho syra "Buko" a dvomi tablička-mi mliečnej čokolády "Stollwerck" sa nezabudnuteľne zapísať do srdca Anny Jarabitzovej, pracovníčky Če-doku v oddelení zájazdov do zemí s neplánovaným hospodárstvom. Tá-to známosť zasa umožní Krausovi hravo zabezpečiť dve miesta na mi-moriadne úzkoprofilovom zájazde loďou po Stredozemnom mori pre Šéfa internej kliniky s manželkou. Internista je bez seba nadšením, keď-že doteraz to dopracoval najďalej do Čiernej nad Tisou. Na Krausov pri-hovor preochotne vezme k sebe na kliniku súdruha Kišša, pracovníka Domovej správy Bratislava 3, ktorý by podľa poradovníka mal prísť na rad až o po! roka. Venuje mu všetku možnú starostlivosť, takže po me-siaci opúšťa nemocnicu namiesto deprimovaného dedka optimizmom sršiaci mládenec. Odvtedy má pod-nájomník u domovej správy pro-tekciu I. výkonnostnej triedy. Sťaž-nosti a nedostatky v údržbe domu sú odstránené skôr, než ich Kraus stačí dopovedať. Ich činžiak - to musí dr, Slama hoc* i s nevôľou priznať - očividne svieti Čistotou a novotou. Nezasvätení okoloidúci sú presved-čení, že ide o rodný dom prezidenta republiky, ak nie dokonca nejakého pochabého amerického Slováka-mi-lionára.

Samozrejme, že takýmito ťahmi stúpol nehodný podnájomník i V očiach prostých susedov. A tí si ich názor nedajú vyvrátiť, nech dr. Sla-ma predkladá akékoľvek dôkazy. Kvôli čerstvo nalakovaným obloč-ným rámom sú ochotní hriať na

prsich hada. Samozrejme, že Krauso- vi robí chvála dobre a netreba ho dva razy prosiť, aby svoje nekalé spoje-nia rozihral naplno. Jednému dodá Neckermannov katalóg (ideologic-ká diverzia), druhému stierače na embéčku (narušovanie plynulého zá-sobovania pracujúcich), tretiemu zo-ženie lístky na vypredaného Hornič- ka (priekupníctvo, prípadne úžera), štvrtému tuzexáky (devízový prie-stupok). Dr. Slama má pomah dojem, že v hlavnom meste SSR niet občana, ktorý by nepotreboval Krausov pri-hovor a súčasne neponúkol Čosi na revanš. Podnájomník zdanlivo nero-bí vo voľnom čase nič iné, ako ked\-si slečny v telefónnej ústrední; spýta sa záujemcu, čo má na srdci a nadvia-že patričné spojenie. Tak sa aspoň snaži bagatelizovať svoju podvrat-nú činnosť podnájomník Kraus, ale u dr. Slamu nemá s touto verziou šancu. Za kapitalizmu by mu možno hovorili menedžer, agent či maklér, no socialistickej spoločností je taká-ta Činnosť cudzia a jej vykonávanie trestné, bašta'

Najprv chce) dr. Slama dať Krau- sovi výpoveď. No Čoskoro pochopil, že úrady skôr odsúhlasia rozvod ako výpoveď podnájomníkovi. Zúfalému redaktorovi zostalo leda iba jediné riešenie prípadu Kraus: árešt, väze-nie, kriminál, nápravné zariadenie Ministerstva vnútra. Podnájomník musí prísť čím skôr za mreže pre bla-ho spoločnosti. Potom si dr. Slama vezme na byt študentku a ešte si na stará kolena Čosi užije! Nenávidí svojho podnájomníka z plného srdca a nijako sa svojimi citmi netají. Ne-uplynie deň, aby pred nim nepozna- menal: "S poctivosťu najďalej zá-jdeš, vraví príslovie. Pamätajte na moje slová, Kraus, vy ešte raz skon-číte na šibenici, o to sa ja už posta-rám!" No podnájomník namiesto slov pokánia a žobrania o milosť iba priateľsky mávne rukou: "Pán dok-tor, Čo sa rozčuľujú veď sme predsa ľudia, prečo by sme si navzájom ne-pomohli?"

Tak to teda nie, na tento medový motúz dr. Slama neskočí. Ba naopak: ešte ostražitejšie striehne, kedy sa mu podnájomník konečne dopustí mimoriadne ťažkého zločinu. A potom žiadna satira v časopise, ale udanie na Bezpečnosti, boha jeho! Doma nespustí z podnájomníka oči. najradšej by sa k nemu nasťahoval pod posteľ, aby nič neprepásol. A koncom septembra neskoro večer z piatku na sobotu je jeho námaha ko-nečne korunovaná úspechom. Keď sa o 22.07 hod. připlazí do kuchyne,

31

počuje z izbičky pre slúžku chrchľa-vý a silne rušený hlas neznámeho slo-venského hlásateľa. Niet pochýb: podnájomník Kraus počúva vysiela-nie zahraničnej protištátnej rozhla-sovej stanice! Ako keby dr. Slama bol s Čímsi podobným rátal, má po ruke kazetový magnetofón. Poda-ri a mu ho potichúčky zapnúť a na-hrať celú reláciu. Ide o rozhovor s akýmsi čerstvo utečeným emigran-tom, prirodzene kontrarevolučné Štvanie najhrubšieho zrna. Dr. Sla-ma vníma obsah iba úryvkovite - hnus! Iba emigrantov hlas mu za-vše pripadá akosi povedomý, ale zakaždým si uvedomí, že je to ab-surdná predstava. Ani nemá Času o veci uvažovať. Nechá pristroj praco-vať a potichúčky sa ide obuť a ob-liecť. Potom sa vráti, vypne magne-tofón a vloží ho do aktovky, v ktorej už leži čierny notes so zohranými hriechmi podnájomníka Krausa. Najprv sa chce dr. Slama tajne vy-tratiť, no škodoradosť mu predsa nedá nevychutnat' sladkú pomstu. Otvorí teda dvere do izbičky a skrík-ne: "To bola posledná kvapka. Teraz sa tešte, pán Kraus. Socialistické zá- konodárstvo si nenechá večne srať na hlavu!" A kým podnájomník zma- teno bľaboce, aby si to pán doktor preboha rozmysleli, uháňa redaktor najkratšou cestou na Bezpečnosť. Prirodzene nie k esenbákom, nejde predsa o ukradnutú hus, ale o proti-štátny čin, pri troške Šťastia dokon-ca o sprisahanie proti republike.

Len čo na vrátnici ŠtB vysvetlí, v akej vccí prišiel, už ho vedú k prí-slušnému referentovi. Vedia, chlapí-ci, Čo sa patrí. Vzápätí stojí zočí-voči plukovníkovi, to iste nie je každo-denná Šarža, Ked'orgán prečíta meno návštevníka na priepustke, spýta sa, Či má to šťastie hovoriťs redaktorom "Komára". Dr. Slamaje polichotený a nedal by na eštébakov dopustiťani jedno krivé slovíčko. Po výmene zdvorilostí pristúpia k veci. Práv-nicky presne, no zrozumiteľne refe-ruje právnik-novinár sympatickému a sčítanému predstaviteľovi ozbro-jenej päste robotníckej triedy o prí-pade Kraus. Cituje spamäti i z note-sa, nezabúda na dátumy, presný Čas a prípadných svedkov s adresami, napokon vyberie z aktovky magne-tofón a hrdo vyhlási: "A toto svin-stvo Kraus počúval dnes večer. Mys-lím, že viac hovoriť netreba!" A spustí pásku. Plukovník načúva, pokračuje v písaní poznámok. Dr. Slama na rozdiel od neho nevenuje nahrávke pozornosť. Teší sa z dô-stojníkovho záujmu a má radosť z

32

dobre vykonanej práce. Do miest-nosti vstupujú ako na povel ďalší dvaja príslušníci, mocní chlapíci, tiež sú samé ucho a dohovárajú sa so šéfom významnými pohľadmi. Mu-sím si to všetko presne zapamatovat', myslí si dr. Slama, aby som to mohol porozprávať synovi,.. Vtom sa mu zatmí pred očami a s hrôzou si uve-domí, skade pozná emigrantov hlas. V rovnakom okamihu sa doň zavŕta šesť eštébáckych očí a ocitá sa v paľ-be otázok: "Prečo ste nám neozná-mili, že váš syn chce zdrhnúť na zá-pad?" "Ako dlho ste o jeho plánoch vedeli?" "Kto všetko okrem vás mu pri úteku pomáhal?" A dôrazne ho nabádajú: "Vysypte všetko, Čo viete, ale bleskove, Slama. Ináč si vás po-dáme po našom a pravdu z vás nako-niec predsa dostaneme. Ak nie dnes, tak o mesiac alebo o rok!" A obaja mocní pomocníci horlivo prikyvujú na súhlas.

Z dr. Slamu ako keby vzduch vy-pustili. Keď sa troška spamätá, roz-plače sa, dušuje sa, prisahá, že o tom hroznom čine nemal ani za máčny máčik potuchy, ináč že by mu to bol, chuligánovi vlast ¡zradnému, zarazil bez ohľadu na obete. Ne-šťastný otec skutočne nevie viac, ako mu prezradil magnetofónový zá-znam. Že jeho naničhodný syn ušiel cez Jugosláviu do Mnichova, kde požiadal o azyl a v Slobodnej Euró-

pe bude na niekoľko pokračovaní hovoriť o pomeroch v Českosloven-sku. A dr. Slama si vie presne domys-lieť, čo to budú za témy: všetky tie svinstvá veľkého formátu, na ktoré redakcia "Komára" v poslednom ča-se naďabila a ktoré chová v trezore, aby z nich ani slabika neprenikla na verejnosť a neotriasla zriadením. Všetko taj.-dôv, prípady, o ktorých dr. Slama nehovoril s nikým na svete, iba s najbližším rodinným príslušní-kom... Takáto hanba, plače dr. Sla-ma, to sa musi prihodiť práve mne. Bodaj ho porantalo, sopliaka, toto počestnému otcovi vykonať! - A so slzami v očiach poukazuje na svoju bezúhonnosť, dovoláva sa plukov-níkovho svedectva. No referent na-miesto toho nadhadzuje možnosť, že išlo iba o pretvárku, aby nerušene mohol pripraviť synov útek. A na zradu je prísny trest! Darmo sa ne-šťastný rodič zajaká, že by predsa ne-bol prišiel s nahrávkou, keby bol tu-šil, koho nahral. No vyšetrovateľ i v tom vidí pokus o mätenie stôp alebo o získanie poľahčujúcich okolností. Skrátka nech sa dr. Slama akokoľ-vek pokúša dokázať svoju nevinu, súdruhovia mu veria iba podmieneč-ne. Po niekoľkých dňoch ho síce vy-pustia z vyšetrovacej väzby, ale na rozlúčku ho nepozdravia "Česť prá-ci!", lež "Do videnia!"

O

humor g a l e r i e p r e / e n t s

Tilf«WOPLDOf ^ P O ^ L

5T PflUl <P10WK / \ »

* i

1983 « - V ŕ

. M i

Jako každoročné, tak i letos vydala "humor galerie" nástěnný kalendár s kresba-mi Pavla Kantorka, tentokrát ze světa sportu.

Formát A4 • Cena $ 6 . - ( 1 0 , - s f r . )

Objednávky: GRAPHIC, CREATION & PRINTING BADENERSTRASSE 698 CH-8048 ZÜRICH Tel. 01 / 62 68 78

Eva von Rheinwald

Přímořské procházky v zámoří

J i ^ - i t — l l — l í — i

KHESBV U D A BENDOVA

Vyšlapujeme s Karlem po pláži. Karel se každou chvíli zastaví a šer-muje rukama. Vypadá jako Mojžíš, který káže svému lidu. Ten lid tvořím já, jeho věrný discipl. Poslušně se za-stavuji a vracím se s ním o 70, 60, 50... let zpátky a pozoruji jako v di-vadle všechny ty postavičky staré, dávno ztracené Prahy, kterou Kare! oživuje ve svých vzpomínkách. Milu-ji tyhle poetické a přitom humorné výlety do minulosti.

Vlny se převalují rytmicky jedna přes druhou, rozlévají se po pláži a zase se vrací do more. Je to jako hra. Moře se přijde na chvilku podívat na břeh a pak se zase vrátí. Pláž je hez-ká, ale voda je doma v moři. Na bře-hu by se ztratila a pláž by jí pohltila.

Tak nějak je to s námi emigranty, exulanty, uprchlíky, vystěhovalci, přestehovalci, či co vlastně jsme. Vy-šlapujeme sí tady po pláži na dru-hém konci světa, obdivujeme tu spoustu vody, modrou oblohu, pal-my, ale v hloubi duše bychom chtěli být na Kampě pod košatými kašta-ny... a nebo se opřít o nějakého sva-tého na Karlově mostě a pozorovat kachny, Tam jsme doma!

"Jo , to by bylo něco! A pak by-chom šli na kafe do Slávie," navazu-je na mé myšlenky Karel. Karel o so-bě prohlašuje, že je pražský, kavá-renský Žid, a tak je jasné, Že se v této bezkavárnové zemi musí cítit jako ry-ba na suchu. Jestliže máte mezeru v etnologii, tak vězte, že toto je spe-cielní kategorie lidu židovského, kte-rá se nezajímá aktivně o boje na poli válečném či na trzích obchodních. Je to sekta mírumilovná, sekta ducha, která sí o tom všem přečte v novi-nách při dobré kávě. Je to sekta uctí-vající dobré knihy, obrazy a veškeré uměni, včetně umění milovati. V ka-várně se lidé ducha sejdou, pohovoří,

podumají, vymění názory. Je to sekta nezatížená ortodoxními dogmaty. Karel tvrdí, že by se nikdy neoženil s Židovkou, což již dvakrát skutkem potvrdil. Také posílá pravidelně Čes-kému faráři jezuitovi příspěvek na kostel, za což dostává katolický věst-ník. Karel říká, že židovský Bůh je moc přísný a tak cítí potřebu vyba-lancovat si ho JéžíŠem. To se mi líbí, protože tak nějak by to mělo být ne-jen v náboženství, ale i v politice, fi-lozofii, prostě ve všem. Není nic hor-šího než úzkoprsost, dogmatismus a tak zvané jednostranné názory.

Brouzdáme se ve vodě a předsta-vujeme si, jak bychom se rozložili ve Slávii, srkali lógr z turka a dali řeč. Zcela určitě by se tam objevila něja-ká spřízněná duše a pustili bychom se do řešení nějakého světoborného problému. Jakého? Jakéhokoliv. Če-ši jsou šťastní, když můžou něco ře-šit, ať už je to cokoliv. Jen když je to v podstatě nevyřešitelné. Jsme národ skeptiků, protože máme špatné zku-šenosti s vládci i politickými směry. Moudře a lapidárně to vyjádřil spi-sovatel Franta Sauer, přítel Haškův, Bylo to zrovna uprostřed student-ských demonstrací v roce 1939, kdy Franta dostal osvícené vnuknutí a rozhodl se je sdělit zapáleným stu-dentům. Zastavil se uprostřed ulice a začal pateticky hlásat: "Hitler ne-ní spravedlivý! Stalin není spravedli-vý!..." po dramatické pomlce zvedl oči k nebi a ukazováčkem zamířil ně-kam do oblak, kde by se měl nalézt Pán Bůh, "Jen Pán Bůh je spravedli-vý!" zahřměl Franta, "Jen Pán Bůh je spravedlivý!" opakoval věšteckým hlasem, "Ten se na nás všecky vyse-re!" Pak zavrávoral a byl zachycen policajtem, který ho vzal na záchyt-ku.

Tohle je Karlova oblíbená histor-

ka a moje taky. Proto šiji nechávám vypravovat znovu a znovu, "Ale to jsem ti už vyprávěl, ne?" směje se Karel. "O čem jsme to původně poví-dali?"

Karel stárne a jeho mozek je jako kaleidoskop myšlenek, znalostí, zku-šeností a vzpomínek. Jedna predhi-há druhou, mísí se s druhými a nebo mizí, aby se vynořila později.

"Myslím, že jsme filozofovali o tom, proč se tady brouzdáme ve sla-ný vodě, když bychom se raději pro-cházeli po Kampě," napověděla jsem.

Karel se zastavil, aby nabral dech. "Na to je lehká odpověď. Nechtěli jsme se přizpůsobit. Nechtěli jsme zpívat, jak pán pískal. Jako ten pa-poušek v Mariánských Lázních."

"Jaký papoušek?" zeptala jsem se, ale to už Karel vyprávěl.

"To měl jeden hoteliér v Marián-ských Lázních papouška. No jo, na to ty nemůžeš pamatovat," usmál se Karel shovívavě a já nevěděla, zdaje to můj minus Či plus. "No, a ten pa-poušek uměl zpívat císařskou hym-nu. Všichni ho obdivovali a odmě-ňovali ho vřelým uznáním včetně buráků. Papoušek byl hvězda Mari-ánských Lázní. Jenže papoušek není jepice, aby se vyhnul dialektice do-by, a tak se stalo, že se doba změnila, Ceši dostali svou vytouženou samo-statnost, císařství padlo a s ním i hymna. Češi si složili svou vlastni hymnu a císařská šla na index, jak už to tak bývá. Každá doba má své po-volené a nepovolené pisně, knihy a lidi. Ale papoušek tohle všechno ne-věděl a klidně si zpíval dál císařskou hymnu. Češi se pohoršovali nad vlas-tízrádným papouškem a požádali ho-teliéra, aby ho přeškolil, jak si doba žádala. V českém státě bude každý, papoušky nevyjímaje, zpívat českou hymnu. Hoteliér se snažil, protože se nechtěl dostat do malém. Celý den jeho sytý bas hřměl "Kde domov můj a hromy divo bijů"... ale marně. Na papouška tato nová píseň jaksi neudělala patřičný dojem, nebo měl stále ještě úctu k císařským burá-kům, a nebo měl prostě těžkosti při-způsobit se. Jednoduše ať už z ideo-logických nebo osobních důvodů, za-tvrzele zpíval dál císařskou hymnu a rozhlížel se okem rebela po mra-čících se patriotech.

No, a tady to, milá zlatá, máš. Žád-ný buřič, co se nechce přizpůsobit neobstojí dlouho. Papoušek jako vy-znavač starého Rakouska a zrádce lidu Českého byl poslán do exilu do Rakouska. Tam ať si zpívá co chce. Koupil ho jeden Vídeňák, bývalý cí-

sařský oficir ve výslužbě. Zpívali si asi nostalgicky spolu."

Karel zase rázně vykročil po mok-rém písku. Pochodovali jsme m!Čky a přemýšleli o tom, jak se na tom svě-tě ¡autr nic nezměnilo. Já taky ne-chtěla zpívat "Sajůz nerušímij, res-půblik slobódnych..." dodneška ne-vím co to znamená "nerušímij". Holt kdo nechce změnit notu, musí do exi-lu. Tak už to chodí." Co nechtěl zpívat Komenský?" zeptala jsem se a byla bych se dostala až k Vergiliovi, kdyby se Karel nezastavil, nerozpřáh ruce a nezačal povídat.

"Takoví ale nejsou všichni. Někte-ří lidé dovedou zapřít i nos mezi oči-ma, jen aby propluli. Jako Pepík. Jasně, že by! Žid. Bydleli jsme od dět-ství v jednom domě; já, tvůj tatínek a on. Tenkrát na tom nezáleželo, co kdo byl. Ale později, když se doby změnily a Pepík zjistil, že jeho pů-vod mu hrozí přinést víc strastí než slastí, začal o sobě říkat, že je neman-želský, že se jeho maminka spustila s Arijcem, a on že je toho poklesku ži-vý důkaz. A tak se oháněl svou byť nelegitimní, ale Árijskou krví, že se mu podařilo vyhnout se pogromu a nejít do koncentráku. "A to mu to jen tak věřili?" zeptala jsem se po-chybovačně. "No jo," smál se Karel "on byl tak blbej, že mu to každej věřil!"

"To Hašile byl jinej charakter. Vlastně Hašile se mu jen tak říkalo. Nikdo nevěděl jeho pravý jméno. Já nevim přesně, ale v jidiš má Hašile význam spíše peorativní, něco jako smolař. A tenhleten Hašile stával před židovským hřbitovem na Olša-nech. Ošuntělé šaty visely na jeho vychrtlé postavě jako na strašákovi. Ale hlavně člověka upoutal jeho ve-liký, věčně rozedřený nos, který ma-jestátně vystupoval z jeho vyhublé-ho, zarostlého obličeje. Hašile čekal na pohřeb. Jak pozůstalí vcházeli, Hašile se každému důstojně poklonil a pokondoloval. Dovedl dělat ty nej-smutnější obličeje na světě a í slzu vymáčkl. Ovšem slza v oku mu ne-vadila, aby hbitě nezkontroloval ko-lik mu pozůstalí vtiskli do napřaže-né ruky. A běda, když se nějaký truchlící ukázal jako skrblík a dal mu málo. V tu ránu si Hašile utřel ušmudlanou rukou slzu a ústa se mu stáhla v grimasu nikoliv účasti, ale hněvu. "Co si o mne myslej?" rozčílil se, "já nejsem žádnej žebrák, aby vě-děli, já jsem šnorer!" (jidiš - vyšší ka-tegorie žebráka). Hrdě se vzpřímil a hrozil za lakotnými pozůstalými: "Šmaci!" cedil mezi prořídlými zu-by.

"Jo, byl to charakter, muž cti. Když se ho jednou jeden pozůstalý snažil uchlácholit a řekl mu; "No,

tak se nerozčilujou, Hašile..." žalo-val hrdý šnorer drzého pozůstalého pro urážku na cti. On nebyl pro ni-koho žádný Hašile. To by si vypro-sil! A vyhrál to," dodal Karel. "Ten-krát se ještě iidé nesměli beztrestně urážet."

Chytla jsem se Karla za ruku a při-máčkla se k němu. Byl Částí té doby, kdy se lidé ještě nesměli beztrestně urážet, natož střílet. Byl součástí té doby, kdy lidé měli ještě ideály, kdy v něco věřili, kdy uctívali hodnoty ducha a uměli se smát. Také trpěli, ale věřili ještě, že lze svět změnit, vy-tvořit lepší, spravedlivější. Horlivě o tom diskutovali, psali, malovali a hráli. Dnešní lidé už nechtějí nic, v nic nevěří, resígnovalí, Sní o domech někde daleko v horách, daleko od li-dí, kde by byli bezpeční. Nepotřebují už k životu ani básně ani hudbu. Ne-mají čas se zdržovat s planými sny.

Držela jsem se Karla jako se to-noucí drží stébla, Věděla jsem, že s ním pro mne tahle doba skončí. Bu-du tady pak sama, úplně sama, v úpl-ně cizím světě, s úplně cizími lidmi. "Hašile..." opakovala jsem si pro se-be.

"No jo, říkali mu Hašile, to jsem byl ještě malej kluk!" smál se Karel a ani si nevšiml, že mi tekou slzy. "Ne, já nechci být Hašile, já jsem šnorer," řekla jsem a zaŽebrala o dal-ší historku.

Q

Oámy q pAiwů. vuitadwn ke «fcwtoCnnsii, Jo r»a íe*k*m «owtovém irny KAižíUm r^lAdla rwodv«ha k vydávání krtkanych krtn, odrtUujlmi, nahrnou Vám MurnaiMj K dosavadní prax. spotřebního rtsni Jdi o bfctoflNi, DtMnou «a mGnfm M*yípiwa, plamám Ha^eBea, Soubor dflvalenacfc mUoulnýcfi btaol Jo opa"en oonu barevným) rwpfodukcemi nkvaretó předního tMkmtovoratoho výtvarníka. Knížka rwvaná Amorcrty byto nspnina v letoch tSfll-19 02 Vlradici DVéhodida a olea vydávám tulo *ntíku v exWuuvnlm poäu tfyt u>1 kusů, je vftnovina ítnylku mých pfťael NansidH od doMvadnl proso, My jsem iaailaf hnIŽky na úvftr. doda#í v aptoani , vypisuj» píolflolokrtu aubíKripcí Cem hrtittíy |e US f 20, - , nebo ekwvatem téro&teky JatunHo obdr}>m V » 4e>V. fHjpnxiertá íiiítu joden z podeiManýcJi a čítJovanych «xwmpiaf ú na Vah adwsu Proto neopomeňte, pfooím, znaUt preoné a íflflfné mění Vaflí adresy, prtolwx» k fleku.

Zdnwl

Y ^ E t A l u h j L / -KartKryt SUMiSlíflfic 5/0 eOOOMtindienBO West-Gormanv

Skryla M na chvíli » ¡yjlIO oWA WMV. (WOU BWtOO kOflHi co plavky oblékla tf alflrf - (flkvoínwce -- uUCíiík roi|lvwy -- Iirobu bo i vodní p^ny

Venwíe - svůdnlco' ílvA ifttrtl JjfKXJy vlwane do Horniny.

Na irávů u vody dobývím Aponkiy,

náhle Cjewom.

Ty - v^mvAi Hradbu boků l ctikiiTMík na soutoku dvou Hčok a neklai am

1 A l M f H H t

Služba čtenářům Emígrantka hledá otce Hledám svého otce Arnošta Wágnera, nar. 18. 8. 1918 ve Vídni, který emigroval v roce 1968 z Československa (pozn. rud.: Nejedná se o pana Arnošta Wagnera z kanadské Ottawy),

Čekám od července 1982 s man-želem a pěti dětmi na vyřízení emigrace do Kanady. Jiřina Wágnerová, provdaná Se-mencová, nar, 3.10,1949 v Jab-lonci n/Nisou, t.č. bytem: Hotel Flaminitis, Via Frassineto N, 23, Príma Porta, Roma 00188, Italy.

34

Vilém Hejl

Omyl s hvězdou Eva Kantítrková byla rok nezá-

konně vězněna v Ruzyni a protesty, dožadující se jejího propuštění, byly naprosto oprávněné. Perzekuční akty komunistického režimu ovšem nepřidají ani čárku hodnotě díla pro-následovaného spisovatele. A to prá-vě je případ autorky románu Černá hvězda (Index, 1982).

Hlavním hrdinou románu je ko-munistický novinář Jiří Donát, před-válečný člen strany, který léta nacis-tické okupace přetrvá jako šéfredak-tor jakéhosi trpěného plátku a návštěvník pověstného Press e klubu. Na pokyn ilegálního vedení KSČ po-depíše manifest Ligy proti bolševis-mu, neboť si má udržet svoji pozici, aby hned po převratu mohl pro stra-nu obsadit velké moderní vydavatel-ství. Stane se pak opět Šéfredakto-rem, nyní ale ve vlivném a obecně oblíbeném deníku. Kdesi v archívu však leží jeho osudný podpis a proti intrikám jiných soudruhů ho chrání jen vliv mocného "Starého Pána". Když ochránce v sedmapadesátém roce zemře, padne i Donát, končící jako korektor.

Černá hvězda má řadu rysů klíčo-vého románu a ětenář snadno pocho-pí, že soudruh První je vlastně No-votný a že intrikán K. představuje Václava Kopeckého. Jenom za toho veledokonalého žurnalistu Jiřího Donáta si těžko někoho dosadit. Snad tu legendu o skvělých novinách ve službách partaje lze prodat lehko-věrné západní levici, ale ne nám, kdo pamatuje ústřední orgán a všechny jeho odnože a filiálky s celou tou pří-značnou směsi velkohubosti a de-nunciantstvl, malosti a zákeřnosti, servilnosti a fanatismu. I fikce má svoje meze.

Eva Kantůrková v jednom fejeto-nu napsala, že by odvolala podpis na Chartě, kdyby v Praze vydali Čer-nou hvězdu. Bilak a Fojtík se dopusti-li povážlivé chyby, že na tu nabídku nepřistoupili. Přišli o čtyři sta deva-desát stránek propagandistického pábení, jaké jim hned tak nějaký za-slouží lec nesepíše.

Připadal jsem si nad Černou hvěz-dou o třicet let mladší: tak dlouho jsem nečetl tolik suverénního nedo-vzdělaneckého povídání (zdvořile řeěenol). Třeba: "Vina. Zase jeden z těch ufňukaných kresťanských blufů. Mstivá malodušnost. Nepřekonatelná Evropa v etice naprosto nedosahuje

monumentality předchozích civiliza-ce (str. 102-103). Není řečeno, zda autorka míní etiku starého Baby-lonu, Egypta nebo Říma.

Neméně pěkná je postava redakto-ra Zahrádky, dělnického kádra se všemi znaky nedouků, kteří tak vý-razně ovlivnili duchovní a mravní atmosféru 50. let. Pozor ale, Zahrád-ka nebyl dělnický kádr v pravém slo-va smyslu -"jeho táta byl řezník, měli krám" (str. 213). Starý mýtus třídní-ho rasismu, známý už tolikrát. Kdesi jinde najdeme "průřez povahou teh-dejšího pražského dělnictva, nepoka-ženého ještě přílivem vyvlastněných Živnostníků a politicky nespolehlivých inteligentů" (str. 292), což by ani Foj-tík nebo Bilak neřekli jinak.

O mýty není v Černé hvězdě nouze. Před válkou údajně "komunisté ko-lem sebe výrazně seskupovali vše, co mělo v Čechách ducha, fantazii a tvo-řivou odvahu" (str. 382). Probírat his-torii Pražského povstání, kde autor-ka semele páté přes deváté, jen na zásah Vlasovovy armády shodně s partajním kodexem zapomene, ne-má smysl.

Vrcholu asi dosáhla autorka v po-dobizně "Starého Pána," tj. zřejmě Antonína Zápotockého. Tento spo-lustrůjce komunistického uchváce-ní moci a spolutvůrce všech rozhod-nutí o rozsudcích v politických pro-cesech, spoluzodpovědný za dlou-hou řadu poprav, je portrétován jako laskavý kmotr, milovník škubánků v mléce, v němž "přežívalo devatenác-té století; jeho naivismus a metafy-zická uzavřenost hodnot." (Str, 415). Jak tvrdí autorka," Poslední spraved-livý mu říkali," (str. 417), smíme se ptát - kdo? Vypravěč - tedy Jiří Do-nát - praví, že v něm "miloval ony zbytky starých poctivých časů. jeho bytostnou demokratičnost, jeho od-por k radikálničení a nepodplatitel-nou spravedlnost lidového tribuna." (str. 416) a kdo jen něco ví o té "de-mokratičnosti" a "spravedlnosti" druhého komunistického presidenta, zařadí tenhle výlev do sbírek krásy nechtěného a jen pokrčí rameny, ěte-1Í, že "Starý Pán poctivě a upřímně pracoval pro svůj ideál. Prožil krásný život, protože socialismus je krásný ideál." Chce se mi poznamenat, že perpetuum mobile je ideál rovněž krásný, autorka však navazuje roz-šafnou větičkou: "Tak jako křesťan-ství je krásný ideál." (Str. 418).

Moudrostí se v Černé hvězdě na-jdou tucty. Třeba několik objevů, podnícených úvahou o českém cha-rakteru, který "jedině snad" dovede vyniknout v mučednictví. " C ob v mu-čedník se vybičuje k úžasným gestům, ale naprosto mu chybí taková ta naje-žená pyšná troufalost, jakou má třeba Polák, nepříčetná hrdost člověka, kte-rý se bije, pořádně neví za co, ale hlav-ně že se bije..." - přerušuji poznám-kou, že podobných případů omeze-nosti a arogance je věru pramálo! a cituji dál: "a schází mu i ono bezsta-rostné sebevědomí, nevědomé si ná-sledků, jaké má například Slovák, Slovákům, to je známé, je každá ze-mě malá, nejen ta jejich, a nemá ani tu Širokou ruskou duši. do které se ve-jde všechno, odvaha, krutost, neteč-nost..." (str. 221) Do Černé hvězdy se odvaha, krutost a netečnost vešly -vrchovatě.

Mluvit opokleslém jazyku knihy je stejně zbytečné jako pořizovat dlou-hý katalog věcných chyb, jichž se autorka, suverénně hopsající od ná-mětu k námětu, dopustila. Závěrem jeden citát o tom, co je "polopravda takzvaná věcná. Vzniká tak, že autor, ať z lenosti, nedbalosti, nevědomos-ti nebo úmyslně, opře své tvrzení pou-ze o částfaktů nebo pouze o fakta příz-nivá jeho agitačnímu záměru..." (str. 87). Quod erat demonstrandum.

O

Vánoční báseň z vězenf

13. prosince 1978 byl odsouzen k 13ti letům vězeni v nejhorší, III. ná-pravné skupině, Jaroslav Javorský, syn č$. reprezentanta v tenise Jiřího Javorského (viz Západ l. 4/79). Do-pustil se toho "zločinu", že se poku-sit pomoct své snoubence, aby se přes Bulharsko dostala z Československa bez laskavého svolení místních nor-malizátorů. Podařilo se mu poslat ro-dičům, kteří žijí na Západě, báseň k vánocům, z níž vyjímáme:

Za chvíli všichni v Kristu, i ti, co nevěří,

společně se sejdou ke Štědré večeři. I moji zasednou za vánoční stůl... Já také budu u stolu, ale bude mě jen půl.

Poznámka redakce: Prosíme opít čtenáře, aby pokud

mohou upozornili veřejnost ve svém místě na případ Jaroslava Javorské-ho se žádostí o pomoc.

35

Hana Ciprisová-Sm ithin

Úvahy nad Buninem V Československu v posledních

dvou letech začal sporadicky vychá-zet Ivan Bunin. Když tento držitel Nobelovy ceny vyšel zas po letech v SSSR, fronty dychtivých Čtenářů prostály před knihkupectvími ceiou zimní noc, a většinou se vracely s prázdnou. Bunin, který odešel před sovětským režimem do Francie, do-ma umlčen a vymazán, se vrací. Ten-to zemřelý génius není však režimu neškodný. Nemluví sice o koncentrá-cích, o tyranii, nemluví o věcech, kte-ré se udály až potom a před kterými odešel. Mluví o Rusku, které znal a ve kterém žil,

.íe to svědectví tiché, vyslovované nádherným poetickým jazykem. Je to svědectví téměř nezaslechnutelné vedle toho, co nám o Rusku povědě-li Tolstoj a Dostojevský. O to je ne-úprosnější a strašnější.

Buninovi filosofičtí předchůdci řešili na Rusku všelidská témata -téma viny, trestu, vykoupení, vzpou-ry. Teprve Bunin vyslovuje hrůznou jedinečnost té vykolejené země, své otčiny. Je tu téma dvojí: Téma ne-pořádku a téma krutosti.

Nepořádkem se zabývali od Go-gola přes Turgeněva a Někrasova až do dvacátého století všichni význam-ní literáti Ruska, A všichni významní myslitelé se snažili o nápravu. Bu-nin se nesnaží. Ba ani nekomentuje. Tvoří obraz za obrazem. Problémy jsou uvnitř, implicitní. Proč ta země nefunguje? Proč se tam všechno obrací vniveč? Všude jinde lidé žijí navzdory, Na úpatí sopek stavějí do-my, znovu a znovu zalévané lávou ničivého živlu. Lidé na neplodných horách vybírají z půdy kamení. Lidé vzali zem moři a vysušili ji. Všude lidská ruka tvoří, i když třeba jen pro novou záhubu, ale tvoří navzdo-ry. Všude jinde lidé ovládají svá ře-mesla, rozumí svému kraji, svým ska-lám, svému moři, svému dobytku.

Avšak lid Buntnovy rodné země ži-je v chaosu. Nic si neosvojil, nepře-dává budoucím generacím žádnou vnitřní moudrost. Jakmile může -pustoší. Proč? Způsobuje to depri-mující nekonečnost země? Jenže už ukrajinští bratří jsou jiní. Plody své černé země živili půl světa, dokud je nezorganizoval a nezbldačil ruský komunismus. Židé tvořili a cizinci dosud tvoří v té zemi.

Lidská bytost se i vnejtěžších pod-mínkách obaluje zámotkem řádu,

chce mít svůj kout, kde si tíže rány, kde klade kámen na kámen.

Jak to, že v této zemi je tomu ji-nak? Hnilobná lhostejnost stamilió-nů mrtvých duší, nefunkčnost veške-rého podnikání, nudná stínová hra, která supluje život.

Kibitka ztratila kolo, jak volal Gorkého jurodivý. Kdy je ztratila, a měla-li je někdy? Tato otázka se vnu-cuje při četbě Bunina.

Jak už řečeno, Bunin nehledá pro Rusko spásu. Není prorokem z rodu světců a spasitelů. Líčí Rusko jaké je, nikoliv jaké by mělo být. Nemá chi- liastické pocity, že Rusko je země vy-volená, která jen zbloudila na scestí světových dějin a najde svou cestu do velikosti. Bunin neaspiruje na ve-likost pro Rusko. Chtěl by je mít lid-ské, ale miluje tu svou ztracenou ze-mi zoufalou láskou bez iluzí V jeho literárních obrazech nezkrocená pří-roda voní stepními travami, ta zem, o které autor nefilozoťuje, nenamlouvá si. Píše, protože nemůže jinak - prav-du, která ho bolí.

A dotýká se také druhého problé-mu, typicky ruského, který se před ním na všelidském pozadí pokoušeli řešit jiní: krutosti. Ne krutosti ze-šílivšího národa, který chce vlád-nout. Ani krutosti fanatiků, zaslíbe-ných krvavému bohu. Krutosti kaž-dodenní, bezcílné, krutosti, která ne-ní zaměřena na to, aby ze světa vyhla-dila všechno cizí, nýbrž která deptá své.

Krutost k dětem, jak ji líčí Dosto-jevský, to je něco jiného, než Hero-dovo vybíjení nemluvňátek, kdy se tyran chce zbavit potenciálních ri-valů, a proto vybíjí nepřátelskou ra-su nebo třídu. Krutost k dětem u Do-stojevského nemá příčiny ani důvo-du. Nikdo z ní nemá prospěch, na-opak je to sebevražedný akt, proti instinktu, jímž pokračuje rod,

U Bunina není krutost explicitní, je zato všudypřítomná. Projevuje se i v přecitlivělosti i ve sklonu k bestiali-tě. Je příčinou i důsledkem nedostat-ku řádu, všeobecného chaosu. Takže sub specie vidění Bunínova, i otázky Dostojevského dostávají jiný smysl. Ne proč Bůh připouští zlo, ale proč připouští šílenství.

Neboť zlo, konané člověkem úmy-slně, a přece bezúčelně, není dopuště-ní Boží, nýbrž akt šílence, jehož Šílen-ství dopuštěním Božím je.

Bunin tedy nenachází a ani nehle-

dá pro Rusko východisko. Zemřel v exilu ve Francii nikoliv jako někdo kdo je rozčarován, nýbrž jako ten, komu nebylo dáno, aby kdy nějaké iluze měl.

Snad jedině Čechov je mu blízký, ten také neměl útočiště v Žádné vizi veliké budoucnosti, která to všechno napraví. Bunin je ale mladší, viděl to-ho víc, než Čechov, viděl co zplodilo to vytoužené nové století. Jeho žal je proto neutěšitelný. Je to marná touha po tom co nikdy nebylo - po jakémsi výchozím stavu, ve kterém slušné lidské chování bylo pokládá-no za něco samozřejmého. Není Čeho se zachytit, není na Čem budovat -ne pro těch pár jedinců, kteří tímto stavem trpí, těch pár géniů, hrdinů, myslitelů a tvůrců, kteří pronášejí Ariadnino klubko lidskosti labyrin-tem hrůzy, ale pro miliony těch, kteří tvoří národ.

Ivan Bunin prošel labyrintem živý, ale beznadějně zasažen nevyléčitel-ným smutkem.

Ve svém díle zanechal poselství... •

Ivan Sviták Bibliografická poznámka o hrdinech a bláznech

Petr Hrubý vydal v Austrálii knihu s názvem Blázni a hrdinové (Fools and Heroes, Pergamon Press 1980), jejímž pro gramatický m cílem, jak naznačuje název a úvod, je ukázat měnící se úlohu třiceti komunistic-kých intelektuálů'v Československu mezi lety 1948 a 1968 jako směs po-šetilosti a neúčelného heroismu. Kni-ha obsahuje stručnou kapitolu s ná-zvem Ivan Sviták, The stratégy of truth, k níž - nikoli ke knize jako cetku - musím poznamenat, že autor mé filosofické práce vůbec nezná. Ve své bibliografii profesor Peter Hrubý uvádí pouze dvě mé politické knihy z období 1968-69, anglické a němec-ké vydání projevů z období demo-kratizace a české a anglické vydání esejů o kultuře z téže doby. Dále za-znamenává sedm esejů v českém nebo anglickém vydání, avšak pouze pět z nich z doby před rokem 1968, takže se můžeme ptat, kde že zůstalo asi devadesát procent mé filosofické tvorby, z níž Peter Hrubý jako by vy-vozoval proměnu mých názorů. Čte-nářům nebo autorům, kteří by chtě-li hodnotit můj vývoj se znalostí věci, přicházím na pomoc s touto biblio-grafickou poznámkou:

V období 1945-1948 jsem byl soci-álně demokratickým vysokoškolá-

t>

36

Stanislav Reiniš

O nových knihách Stále víc docházím k názoru, že ta

část našeho národa, kteTá žije v exilu, mnohem lépe reprezentuje náš národ ve světové vědě a kultuře než ti, kteří jsou nuceni žít v Československu. Důkazů pro to je mnoho. Nedávno uveřejnil Časopis Current Contents zprávu o tisíci současných vědcích, kteří jsou nejčastěji citováni ve vě-decké literatuře, a kteří tedy nejvý-znamněji přispěli k rozvoji vědecké-ho poznání. Nejvíc z nich, 736, žije v USA. Pak následují další země. V Sovětském svazu je takový vědec jeden. Jeden žije také v Českosloven-sku (F, Šorm). V seznamu jsem však nalezl aspoň Šest dalších Českoslo-venských vědců, kteří ovšem žijí v za-hraničí. Totéž platí i o naší kultuře. To, co vychází v zahraničí, je nepo-chybně významnější než to, co smí vyjít v československých nakladatel-stvích. Nápor marxistů na mysl člo-věka, který měl uvolnit jeho tvůrčí síly, se nepovedl. Jestliže dnes v Čes-koslovensku občas něco vznikne, je to spíše navzdory, než díky socialis-mu.

Tentokrát bych z tobo, co bylo vy-dáno v exilu, chtěl na prvém místě jmenovat reedici Mohutného snu Ru-dolfa Medka. Je to přetisk románu z roku 1926 o legionářích v Rusku.

kem, který se zajímal o poezii i poli-tiku a stopy této činnosti se zacho-valy v tehdejším tisku, ba i v Austrá-lii. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1948-1953, tedy v době nej-tužŠího stalinismu, jsem napsal a vy-dal řadu učebních pomůcek k ději-nám starověké filosofie. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1953-Í956 jsem napsal tři brožury o athe-ismu, z nichž dvě byly zabaveny cen-zurou. Peter Hrubý je neuvádí a ne-zná, zaznamenává však dva články s touto tématikou. V letech 1956-1958 jsem napsal a vydal několik prací z novověké filosofie, jež jsou nyní pří-stupné i v angličtině. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. Když jsem pak byl na pčt let umlčen cenzurou, začal jsem psát "samizdatové" eseje, jež mne přivedly na práh vězení a byly později vydány v němčině. Peter Hrubý je neuvádí a nezná. V letech 1961-1963 jsem napsal řadu studií a grotesek, ironizujících dogmatickou filosofii, jež vyšly později německy a česky. Peter Hrubý je neuvádí a ne-zná. V letech 1962-1964 jsem napsal několik desítek kritických esejů o

Přes Časovou, jazykovou i stylovou vzdálenost je Medek po šedesáti le-tech znovu objevem. Měli by jej číst ti malověrní, kteří si stěžují na "zba-bělost" našeho národa a pochybují o jeho právu na existenci (Konfronta-ce, sFr 22,00 nebo ekvivalent).

Vyšla také Babička Boženy Něm-cové. Nemusím ji nijak zvlášť vy-chvalovat, tuto knihu každý zná, mu-sím se však velmi pochvalně zmínit o půvabných ilustracích Jana Brychty (68 Publishers, Can, $8.40).

Další reedicí je Země sniveů Alfre-da Kubína, přeložená Ludvíkem Kunderou. Je to podivný, pesimistic-ký, tísnivý příběh, ve kterém jako by autor, který jej napsal v roce 1909, předvídal rozpad sociálního systé-mu, se kterým si svévolně hrají poli-tičtí a filozofičtí amatéři (Konfron-tace, sFr 20.00).

V Revui napětí a humoru, kterou vydává Konfrontace, vyšel dvoudíl-ný dobrodružný román o pašerácích ze sovětsko-polského pohraničí. Prv-ní díl se jmenuje Milenec hvězd, druhý Král hranice. Napsal jej Sergiusz Pia-secki, podloudník, který se ve vězení stal spisovatelem.

Ze současné originální tvorby je nutné nejdřív jmenovat výborný, vel-mi Čtivý román Lenky Procházkové

umění a filmu, z nichž Peter Hrubý zná jen ty eseje, jež byly přetištěny v knižních vydáních, avšak nezná dvě třetiny této produkce, ačkoli je pří-stupná v češtině a v angličtině. V le-tech 1964-1966jsem byl znovucenzu-rou umlčen na dva roky a psa! jsem tedy nepolitickou knihu o prvním Čs. automobilu, jež byla zabavena hotová ihned po okupaci a jen něko-lik článků vyšlo tiskem. Peter Hrubý je neuvádí a nezná, což v tomto pří-padě nevadí.

V letech 1967-1968 nastalo krátké období, kdy jsem mohl v ČSSR pub-likovat, kdy vyšlo několik desítek článků a jedna kniha, aby v zápětí by-lo zabaveno pět hotových kníh v re-dakcích a všechny starší, již vydané knihy byly zničeny. Peter Hrubý zná a uvádí vydané práce z tohoto inter-ludia českých dějin, leč to je také vše, V letech 1969-1974 jsem vydal anglic-ky a česky řadu kritických komen-tářů k otázkám byrokratické dikta-tury, Až na Čtyři výjimky, Peter Hru-bý tyto práce neuvádí a nezná. V le-tech 1975-1978 jsem pořídil a vydal úplnou bibliografii svých prací

Růžová dáma (Index), Také všem do-poručuji román Victora Fischla Pí-seň o lítosti (68 Publishers, Can, S 7-OOj. Fischl umí psát. Je to nostal-gický příběh židovských obyvatel městečka na Slovácku z doby před druhou světovou válkou. Podobné téma má Dita Saxová Arnošta Lus-tiga. Vypráví o tom, jak se židovská dívka po návratu z vyhlazovacího tábora snaží vytvořit si svůj vlastni život (68 Publishers, Can. S7.80);

Čtenářům literatury faktu bych chtěl doporučit Revoluci na objednáv-ku Jaromíra Netíka (Konfrontace. sFr 18.00). Je to pečlivé napsaná his-torie let 1945-1948. Jeji zvláštnosti je, že většinou čerpá informace z ofi-ciálních textů vydaných KSČ, Netík rozebírá, jak komunisté dočasně přivzali k moci představitele ostat-ních politických stran a pak, když už je nepotřebovali, se jich chladno-krevně zbavili, V Konfrontaci vyšla také kniha Jo Karuda Stalo se v ad-ventu. Popisuje jednu z provokací po-únorového režimu, tzv. Čihošťskv zázrak, a osudy oběti, faráře Toufa-ra.

V Konfrontaci vyšla i Exilová léta Karla Havlíčka Borovského Jiřího Moravy. Autor našel v rakouských archivech doklady z dob pobytu Kar-la Havlíčka v Brixenu. Vyplývá z nich, že se staré mocnářství o nčj staralo přenáramně, a že Havlíček >

(Dialectics of a Concrete, Chico 1978), jež má asi pět set položek a obsahuje autobiografické poznám-ky, jež jsou podstatné pro autorovo téma. Peter Hrubý je neuvádí a ne-zná.

Cítím se polichocen, že mne Petr Hrubý zahrnul do své sbírky heroic- kých bláznů, avšak lituji, že mu v mém případě chybí elementární zna-lost díla jež hodnotí, z čehož ovšem zase vůbec nevyplývá, že by Peter Hrubý nemohl mít pravdu - bez ohle-du na jemu neznámá fakta týkající se oněch bláznů, k nimž se rád hlásím, i když jsem byl a zůstal vždycky osa-mělým střelcem, Kádrový posudek Petra Hrubého - nomen omen -je tak vzdálen pravdě o pražském jaru. jako je australský institut technolo-gie vzdálen od myšlení intelektuálů, kteří se kdysi pokusili o vzpouru. Ve spořádaném vědomí je každá vzpoura bláznovstvím, ale co je krás-nější než nasadit krk a být bláznem nebo hrdinou - podle toho jak vzpou-ra dopadne? Krásnější je jen byt obo-jím zároveň, bláznem a hrdinou. Di-ky, Petře Hrubý, díky!

37

měl vlastně pár let výborné placené dovolené. Vladimír Kopecký v knize Plno záhad okolo Hanky zajímavě rozebírá počátky rukopisných bojů v minulém století. Václav Hanka, ob-viněný z padělatelství, byl vlastně obětí spiknutí, zorganizovaného pražským policejním ředitelem Päu- mannem (konfrontace, sFr 18.00).

Jiří Lederer v knize Mé Polsko (In-dex, DM 17.00) komentuje vývoj Polska od roku 1948 do dneška. Zná Polsko dokonale a umožní tak čte-náři porozumět polským událostem.

Titul knihy Sekularizovaný svět a evangelium je přísný a nepříliš přitaž-livý. Tato kniha však obsahuje vý-borně napsanou kritiku základů marxistického politického systému. Argumenty autorky Boženy Komár-kové by měli znát především socia-listé všech odstínů a (doposud) ne-polepšení marxisté (Konfrontace, sFr 16.00).

E. A, Wilder napsal knihu, jejíž český překlad vydala Křesťanská Akademie a jmenuje se Přírodní vědy neznají žádnou evoluci. Probírá v ní hlavní důkazy pro to, že ke vzniku světa a živých bytostí došlo před re-lativně krátkou dobou stvořením, a že geologické epochy jsou omylem védy. n_

Exilová kniha Nakladatelství Konfrontace v Cury-chu vydalo záslužnou knihu Jožky Pejskara "Poslední pocta". Knihaje vzpomínkou a památníkem na zemřelé čs. exulanty z let 1948-1981. Vychází ve dvou svazcích, zahrnujících přes ti-síc zemřelých exulantů a přes sto foto-grafií. První svazek již vyšel, druhý vy-jde v roce 1983. Kromě bibliografických dat obsahuje kniha historicko-dokumentární člán-ky, jejímiž autory byli zemřelí exulan-té. Kniha je rozdělena tématicky a za-hrnuje rovněž souhrnný rejstřík jmen. Jožka Pejskař byl skoro třicet let re-daktorem rozhlasové stanice Svobod-ná Evropa, redigoval mimo jiné pořad o Češích a Slovácích ve svobodném světě a tak mohl po léta shromažďo-vat cenný podkladový materiál. Kniha bezesporu bude patřit do kni-hovny každého, kdo se vážněji zabývá exilovou prací, bude ale jistě také za-jímat každého, kdo se zajímá o čs. his-torii a o životní osudy exulantů, kteří patřili a patří mezi elitu českých a slo-venských národů. "Poslednípocta" je rozměrná, vázaná kniha (28x31 cm), reprezentačně upra-vená (cena US $36.-. Can $40.-, 85 DM, 72 sFr, £ 20 plus poštovné), kte-rou lze objednat na adrese: Konfron- tation A G/SA, Werdhoelzlistrasse 14, CH-8048 Zürich, Switzerland.

Fejeton

Ivan Binar

Co o něm víme. Letošní babí léto se zbláznilo do

krásy. Kdo měl sako litoval, nebo si je sundal. Pan spolkový kancléř doktor Bruno Krétsky měl oblek, ten proužkovaný, chodí v něm co ho znám - tedy od vidění, z obrazovky televizoru a z prvomájové tribuny, na níž zpívává každoročně Píseň práce a Internacionálu, neboť je so-ciální demokrat s červeným karafiá-tem v klopě. V pondělí 13. září přišel bez karafiátu, zato však s velkým ka-pesníkem na utírání potu. Sako si ne-sundal, neboť tu byl oficiálně a stát-níci při státnických aktech jen tak v košili neběhají. Zrovna se vrátil z dovolené na Mallorce, byl opálený a přišel včas. Přesně o půl čtvrté se objevil na Petrském náměstí s mi-nistryní pro vědy a výzkum paní Her-tou Fůrnbergerovou, šéfem svého kabinetu Ferdinandem Lacinou a třemi nenápadnými siláky. Byl tu i zástupce amerického velvyslanectví, zástupce slovinské menšiny v Ra-kousku Filip Varaš a řada čestných hostů. Předseda frakce parlamentní-ho klubu Socialistické strany Ra-kouska Heinz Fischer se poněkud opozdil.

Náměstí bylo plné lidi, kteří spolu rozprávěli česky i německy a poku-kovali na kus bílé látky, umístěné na domě, tvořícím roh Petrského ná-městí a Panenské ulice. Z kostela sva-tého Petra zatroubili trubači fanfá-ry ze Smetanovy Libuše, ono neza-měnitelné Pitná voda.,,, které před-znamenává významné události. Čest-ní hosté usedli na židle zády ke koste-lu a obličeji k bílé látce, od níž vedl provázek. K řečnickému pultu při-stoupil Přemysl Janýr, aby přivítal přítomné:

"Vážený pane spolkový kancléři, vážená paní ministryně, dámy a pá-nové! Dovolte mi, abych Vássrdečně přivítal jako předseda Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku nejen jeho jménem, nýbrž i za všech-ny Čechy a Slováky, pro které je To-máš Garrigue Masaryk symbolem demokratického, samostatného stá-tu a kteří svými menšími čí většími dary zřízení této desky umožnili.,,"

Díval jsem se na bílou látku s pro-vázkem a doloval v hlavě, co vlastně vím o velkém muži, jemuž právě teď,

ve Vídni, odhalujeme pamětní desku. Co nám o něm řekli ve Škole? Jenom to, co se nedalo zapřít: že byl naším prvním presidentem, a pak přidali pár povinných pomluv, neboť to byli učitelé, kteří ho sice zažili, ale báli se o místo. U nás doma viset jeho obrázek, expresivně načrtnutá lito-grafie. Po čase, když jsem dorůstal studentskému věku, zmizel za skříní. Snad aby ho nezahlédl nepovolaný návštěvník a nezabránil mi dostat se na školu. Neboť Masaryk je čes-koslovenské socialistické mládeži ne-přístupný. Otec měl dole v knihovně časopis s reportáží o jeho pohřbu a taky fotografickou publikac TGM; nejvíc se mi líbil na koni, v čepici s kšiltem. Od rodičů jsem se dozvěděl, že byl demokrat a humanista a jak to bylo krásné v dobách jeho presiden-tování. Alejen ať o tom nikde nemlu-vím. Matně si vzpomínám na ban-kovky vyšší hodnoty s jeho portré-tem - před měnovou reformou.

Poblíž obce Kunštátu na Moravě jsem viděl Masarykovy boty, Byly obrovské, zdobené dírkováním, z pískovce. Vytesal je sochař-samouk hasičskou sekerkou a nůžkami. Byl to člověk posedlý uměním a vlaste-nec. V pískovcové skále vykutal sou-stavu chodeb se sochami blanických rytířů a svatým Václavem, Poblíž vchodu do jeskyně vytvořil obrov-skou sochu presidenta Masaryka. Před příchodem nacistů ji kunštát-ští občané rozřezali a Části poscho-vávali, aby ji po válce mohli znovu postavit. Dnes tam jsou jenom boty, A to si nejsem zcela jistý, je to už dávno, co jsem tam byl, Nositele de-mokracie a humanismu nemůže vy-stát žádný totalitní systém.

"Masaryk docílil toho nejvyššího, čeho může člověk a politik docílit; marně bychom hledali v historii mu-že, který by byl přáteli tolik milován a protivníky tolik uznáván jako Ma-saryk. Odvedl pro svůj národ bezpří-kladné množství práce a těchto úspě-chů nedocílil za cenu nenávistí a bo-lesti jiných národů," řekl o něm vůd-ce německých sociálních demokratů v První republice Wenzel Jaksch. "Velký německý soused se bude mu-set pozitivně vyrovnat s Masaryko-vými myšlenkami, zrovna tak pokro-

38

koví Poláci a Maďaři. Vždyť Masa- ¡J rykův duchovní a politický postoj nabízí ten nejkrásněji přiklad všem, kteří bojují o novou, mírumilovnou Evropu. V těchto pohnutých hodi-nách loučení s jedním z největŠích současníků patři k truchlícím i všich-ni lidsky cítící NĚmci. Humanistické němectví ztratilo v Masarykovi vel-kého přítele. Zůstane pro nás nadále velkým přítelem," řekl Wenzel Jakseh před čtyřiceti pěti lety na Ma-sarykově pohřbu.

Na sklonku letošního léta, v před-večer 45. výročí Masarykova úmrtí promluvil rakouský kancléř. Hovořil bez papíru, rozvážnou němčinou o Masarykově humanismu a jeho sna-hách o vytvořeni konfederace rovno-právných národů ve Střední Evropě, o něž usiloval jako poslanec Říšské rady. Po svém projevu přistoupil kancléř k dosud zahalené pamětní desce.

V lé publikaci, kterou měl můj otec dole v knihovně, je fotografie staré-ho pána jak hraje se svými vnuky na pražském Hradč kuličky. Za důlek jim slouží vytržená parketa. Zřejmě to nebyl jenom přísný pan profesor, důstojný otec vlasti, kterého napada-jí jen samé moudrosti, vážný a bez úsměvu. Asi by se rozesmál, nebo jen potutelně usmál, kdyby viděl spolko-vého kancléře lomcovat marně pro-vazem a bílou látku uvízlou za bron-zovým reliéfem. Kancléř to vzdal a Sel si sednout. Až teprve autor pa-mětní desky profesor Josef Simon přispěchal s prknem od omítky a od-halil své dílo. Byt odměněn bouřli-vým potleskem,

"Tomáš Garrigue Masaryk, uni-versitní profesor, poslanec Říšské rady, první president Českosloven-ské republiky zde bydlel v době svých studií v letech 1870 až 1873," je napsáno na desce německy a česky a jako zřizovatelé jsou uvedeni Češi a Slováci v Rakousku.

Co o něm vědí naše děti, když my jim to neřekneme? Snad zaslechnou jméno, třeba jim babička, která už se nebojí, že přijde o zaměstnání, bude vyprávět něc na způsob pohádky. O hodném panu presidentovi, který přijede na statném koni po boku kní-žete Václava, doprovázen blanický-mi rytíři, aby vrátil své zemi svobo-du a demokracii. Aby ta slova, která se i dnes třepetají nad pražským Hra-dem, nad zemí, v níž je lež dočasným pánem, došla naplnění. Že totiž prav-da vítězí.

Slavnostní odhalení pamětní desky Tomáše G. Masaryka

spolkovým kancléřem dr. Brunem Kreiskym

"Když mě moji českoslovenští přá-telé požádali, abych odhal.il pamětní desku Tomáše G. Masaryka, neváhal jsem ani okamžik a hned jsem to při-slíbil, protože Masaryk je jedním z největších Čechů v historii. V dneš-ním Československu ho nemůže být vzpomínáno, ve Vídni však k tomu máme všechny důvody. Rakousko je zavázáno Masarykovi díkem. Nejlé-pe to bude vyjádřeno podáním jeho role v dějinách tak, jak skutečně od ; povídá skutečnosti.

Nejdříve je nutno opravit názory o tradičním protirakouském postoji Čechů. Stejně jako se v r. 1948 shro-máždili ve frankfurtském kostele svatého Pavla německy mluvící revo-lucionáři, hlásící se k demokracii a velkoněmecké myšlence, shromáždi-li se v Praze na prvním všeslovan-ském kongresu zástupci Čechů, Slo-váků, Poláků, Rusínů, Chorvatů a Srbů. Byla to doba velkých manifes-tů a také Slované vydali manifest, adresovaný národům Evropy. Vy-stoupili v něm jako jeden národ a vy-hlásili posvátnost tohoto slovanské-ho národa. Přihlásili se k zásadám volnosti, rovnosti a bratrství fran-couzské revoluce. Navrhli svolán! všeobecnéh o evropského kongresu národů, na němž by byly prodisku-továny všechny mezinárodní otázky. Jejich manifest končil slovy: "Kéž by návrh tento našel povšimnutí dřív než reakční politika mocnářů způso-bí, že národy, hnány zášti a nenávistí se navzájem vyhubí."

Pozoruhodné na tomto kongresu však bylo, že se neobracel proti Ra-kousku, proti tomuto vykřičenému žaláři národů, ani proti císaři, ale proti uherské šlechtě a pangerma-nismu a že žádal ve smyslu slav-ných slov Palackého velký rakouský

spolkový stát, odloučený od Němec-ka.

Masaryk sám pak působil v tomto smyslu. Byl v různých legislaturních periodách Členem Říšské rady a vy-slovil se pro federalisaci Rakouska ještě před Rennerern. Doufal, že na této základně bude možné soužití různých národností. Rakousko mělo tvořit podle něho most mezi Slova-ny a Němci.

Na tomto místě je možné trochu zauvažovat, co by bývalo bylo, kdy-by si monarchie vybrala jiné rádce než představitele vysoké rakouské aristokracie. Snad by bylo bývalo možné uskutečnit to, o Čem mnozí jen snili: svobodný spolkový stát svo-bodných národů a spolu s ním i stře-doevropské hospodářské společen-ství.

Je málo známo, že Masaryk se po vypuknutí I. světové války obrátil na bývalého ministerského předsedu Koerbera s otázkou, jak to bude se slovanskými národy v Rakousku, když toto vyhraje válku. Jak Masa-ryk v knize svých vzpomínek "Světo-vá revoluce" píše, odpověděl mu Koerber po zralém uvážení: "Válka posílí starý režim, nový nebude o nic lepší. Po vítězství budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude to absolutismus s parlamentní okrasou. Teprve když Masaryk dostal tuto odpověď, roz-hodl se definitivně hledat řešení v československém národním státě.

A tak došlo k tomu, k čemu došlo. Je rovněž málo známo, že Masa-

ryk přijal hned po válce rakouskou vládní delegaci v čele s Rennerern— tenkrát se Rakousku dařilo velmi Špatně—a vyšel vstříc její žádosti o hospodářskou pomoc.

Masaryk byl jedním z největŠích mužů v dějinách Československa a byl to velký humanista. Proto rád od-haluji tuto pamětní desku a přejí-mám ji do péče a ochrany rakouské republiky."

Vážení Čtenáři, končíme čtvrtý rok vydávání časopi-su Západ. D o pátého ročníku vstu-pujeme pro Vás s dobrou zprávou, a to již po třetí rok nezvýšeným před-platným {náš malý příspěvek v bojí s inflací). Děkujeme Vám za přízeň a podporu a přejeme Vám mnoho úspěchů do nového roku 1983. Vaše

redakční rada časopisu Západ

39

Dopis kanadskému ministru zahraničí Allanu MacEachenovl

Vážený pane ministře,

Časopis Západ, ¡ohol ¡sam redaktorem a který Ie v y OS vin v Kanadě, má širokou publicitu mezi Kanaďany českého a slovenského původu a ¡e taká čten ve 40ti dalších zemích ve scůrS.

Různé témata a oblasti zájmu jsou komento-vány a diskutovány na stránkách časopisu. Jed-ním z nejožehavějšich témat, o kterém ¡sto nepochybné informován, jsou Směrnice o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržuj! v cizině bez povoleni českosloven-ských úřadů, schválené usnesením vlády ČSSR ze dna 16. března 1977.

Vím, ié Československé národní sdružení v Kanadě, která formálně reprezentuje občany českého a slovenského původu v Kanadě, mno-hokráte od roku 1977 veřejně upozornilo na Škodlivost těchto směrnic nejen veřejnost, ala I kanadskou vládu, VaSe předchůdce ve funkci, jakož I pracovníky ministerstva zahraničí.

Češi a Slováci jsou vděčni Kanadě za to, že lim dala nový domov a příležitost začít nový život v situacích, kdy jejich rodná země Českoslo-vensko lim toto umožnit nemohla.

Již světová hospodářská krize vyhnala mnoho Čechů a Slováků hledat novou perspektivu za mořem. Příchodem do Kanady Usně před dru-hou světovou válkou si mnoho Čechů a Slováků zachránilo život před nastupujícím fašistickým nebezpečím, I když mnoho z nich později nevá-halo nasadit vlastni život po boku kanadských a ostatních spojeneckých vojáků v boji proti spo-lečnému nepříteli.

Imigrace z roku 1948 odešla pod vlivem komu-nistického puče, kdy byla znlíena demokracie v Československu a nastolena komunistická dik-tatura. která trvá dosud. Mnozí z těchto iml-grantů sl také zachránilo Život v době, kdy jakékoliv opozice byla y té době brutálně potlačena.

Imigrace z roku 1968 je poznamenána sovět-skou okupací československa. Okupace byla důsledkem reformního pokusu komunistické strany a strachu z bláhové naděje lidu. který začal věřit v návrat demokratických pluralitních principů. Chmurná předzvěst této imigrace se splnila, československo nyní je konzolldovaná zamě podle sovětského vzoru, která se vrátila hluboko do předokupainich let dogmatického uvažováni a praktik, kdé komunistická ideologie je povýšena nad veškeré zájmy a aspirace lidu. Důsledkem je stagnace ekonomie a lhostejnost lidi. pro která odchod ze země je mnohdy jedi-nou naději ne svobodu a rozvinutí přirozených schopnosti člověka. Potvrzeni tohoto jsou kanadské Imigrační statistiky, kde čs. Imigrace i přes nesnadné podmínky k vycestováni zaujímá nejpřednělšl místo ŕ imigraci do Kanady a ostat-ních svobodných zemi.

Je pochopitelné, Že za stávající situace, návštěva Československa je pro valnou většinu ne/en nemožná z principu svědomí a morálního závazku vůči Kanadě, která Cechům a Slovákům poskytla ochranu v době nejtěžšl, ale také admi-nistrativně neschůdná pro řadu zábran z česko-slovenské strany pro ty, kteři snad maji vážné rodinné a ¡ině důvody k takové návštěvě. Není třeba zdůrazňovat, že vztah kanadská veřejnosti čs původu v Kanadě vůči současnému "znor-malizovanému" československu je více než Chladný, Nikde nevidíte, že by čs. velvyslanec v Kanadě byl vítanou osobnosti a reprezentoval logická kulturní a společenské napojení na původní tradice rodné země, kterou reprezen-tuje, jako ie viditelné u jiných kanadských etnických skupin.

Ne ni pochyb, že vydáni zmíněných směrnic v roce 1977 bylo promyšleným taktickým opatře-ním čs, vlády a zastihlo demokratické země. kde žiji občané českého a slovenského původu, nepřipraveny. Vydání směrnic postrádalo velko-rysosti a jen potvrdilo, Že nedemokratický stát je velice mobilní ve vydání diskriminačních směrnic, na druhé straně demokratické země reagull zdlouhavě a neobratně, Vzhledem k tomu, že směrnice právně postihuji kanadské občany na území suverenního státu, jedná se o základní porušeni mezinárodního práva. Před-stavme si Iluzorně, kdyby kanadská vláda chtěla provést podobná opatřeni na územI £s. státu, v podobné Si /ině formě.

Vydání směrnic má tento fakticky účinek: a) oezpracný přísun kanadských dolarů do

Čs. státní pokladny na kryti vlastních investič-ních plánů, nákupu technologie 10 západu a potřebu zdrojů na krytí náročné zahraniční sitě čs. diplomatických zastoupeni, jakož I pro potřebu financováni špionážní a dezinformační činnosti. Na druhé straně kanadská pokladna je ročně ochuzována o tisíca dolarů kanadských občanů za vysoké poplatky, které jsou vyžadovány; t>) v případě dodatečného přijeti čs. pasu (a t tm dvojího občanství), dotyčné osoba je vázána zpětnou loajalitou k československu a nepřímo Žije ve svobodném světě ¡ako rukojmí a tudíž ne jako svobodný člověk, ŕ některých případech osoby, které navštíví Československo jsou vyše-třovány ohledně lejlch činnosti, zaměstnání, přátelích a ostatním, na kterém Československo mé zájem (k tomuto účelu slouží opatření povin-ného hlášení se do 24 hůdm pobytu v českoslo-vensku na policejní stanici). Toto může být zneužito zejména u lidi, kteří zaujímají citlivé pozice v kanadské státní službě či průmyslu a výzkumu. Z vytypovaných obětí mohou být rekrutovány osoby pro ča. špionážní službu; c) I žádosti o zbaveni ¿t, občanství, žadatel vedle vysokého poplatku musi Žádat o milost prezidenta Čs. republiky, v případě že byl odsou-zen pro opuštěni Československa. Rovněž tak jeho návštěva může být zneužita obdobná jako y případě dvojího občanství přijmutím čs. pasu. V této souvis losi I je třeba zdůraznit, že Českoslo-vensko podepsalo mezinárodní dohodu o lid-ských právech, kde se zavazuje, že občané mohou opustit zemi a opět se do nl vrátit. Nedo-držením této dohody Československo porušuje mezinárodní závazky a je daleko I za tolerant-nosti některých jiných komunistických zemi, např. Maďarska, ktoré projevilo určitou snesitel-nou tolerantnost vůči svým občanům, souča-sným I minulým; d) tlak může být vyvíjen na rodinu a přátele v Československu, zejména u osob, které "úpravu " nepodstoupí. V takovém případě může být vyvíjen nátlak na tyto osoby, aby lejlch příbuzní čí přátelé i< Kanadě sl "úpravu" pro-vedli, v opačném pflpadú následkem může být nepovolení návštěv čl turistiky do zahranič!, případně postih v zaměstnáni; e) ti, kdo sl úpravu neprovedou a vyvíjí činnost, která neni v zájmu Československa (jako např. může být interpretován tento dopis), mohou být zbaveni čs. občanství, případně odsouzeni, což může mít nepříznivý dopad na rodiny či přátele těchto kritiků, nebo těch, kteří ignorují tyto směrnice; f) vydání směrnic nepřispělo k vytváření

dobrého vztahu mezi Kanaďany českého a slo-venského původu, rozdělením na "upraveně" a "neupravené", přesně dle známého pravidla: rozděl a panuj.

V posledních letech otázka "úpravy vztahů" vyplývající z těchto směrnic byla mnohokráte diskutována nejen f etnickém tisku, ale I ostat-ních kanadských sdělovacích prostředcích, jakož i v Parlamentě a ve Vašem ministerstvu.

V Parlamentě zejména poslanci D. W, Munroa E. Mac K a y byli velmi aktívni v kritizováni těchto směrnic a navrhli řadu opatření k vyřešení této situace (např. dodatek k zákonu o občanství, ekonomické sankce vůči Československu, které má s Kanadou aktivnější platební bilanci atd ).

Jistě, že by bylo Ideálni a žádoucí, aby došlo ke konzulárni dohodě mezi Kanadou a Česko-slovenskem, kde by dvoustranně byl vyjasněn vztah kanadských občanů českého a slovenské-ho původu, vymezením pouze jednoho občan-ství - kanadského (obdobně jako ve smlouvě z roku 1928 uzavřené mezi Spojenými státy a Československem).

Věřím, že kanadští činitelé zejména Vašeho ministerstva se o toto mnohokráte pokoušeli, avšak bez valných úspěchů. Z dosavadního jed-náni je možno soudit, že čs. vláda na takové smlouvě nemá Žádného zájmu z výSe uvedených důvodů. To ostatně bylo potvrzeno vaším před-chůdcem ve funkcí, panem M. MacGuiganem během parlamentní debaty z 5. července 1982, kde na dotaz poslance D. W. Munro, zda je pravda, že odcházejíc! čs, velvyslanec (S. Murln) se zmínil, ie dojednáni dohody je nablízku. Odpověď pana M. MacQuigana byla; "Buď vel-vyslanec byl nesprávně citován nebo se mýlil. Neni bohužel žádný náznak. Že tato záležitost bude vyřešena v blízké době."

Vzhledem k tomu. Že toto bylo ráčeno, na skýtá se otázka, jaké řešeni kanadská vláda chce doporučit čl jak dlouho kanadští občané českého a slovenského původu maji ještě čekat. Nedomnívám se, že nově přišlý čs, velvyslanec (Ir. Buiek) přinese uspokojivě návrhy, protože eventuálni kanadsko-čs. dohoda (která by byla novým precedensem) musi nutně řešit celkovou politiku vůči čs, emigraci e politickému exilu především.

Váiený pane ministře, mám v úmyslu uveřej-nit tento dopis, jakož I Vaši odpověď v časopise Západ, aby Kanaďané Českého, slovenského a jiného původu, kteří maji obdobný problém byli intormovánl o úmyslech Vaši vlády. Čtenáři by rádi slyšeli, Že pokud nedojde k oboustranné dohodě ve zcela konkrétní časově specifikované době, jaká opatření kanadská vláda je ochotna doporučit, přijmout a kdy.

Pro informaci a také pro případné zaujmutí stanoviska k vyřešeni tohoto problému posílám tento dopis také Vašim kolegům, kteří se přímo Či nepřímo o problém zajímají, a to panu minis-terskému předsedovi, ministru pro multikultura-llsm, státnímu tajemníkovi, ministru Imlgroce a ministru odpovědnému za slétni bezpečnost (Solicitor Genera;). Budu se těšit na Vaší odpo-věď, jakož I Vašich kolegů, které rádi uveřejníme.

Doufám a věřim spolu s mnoha čtenáři, že od-pověď po la* dlouhé době bude jednoznačná a k prospěchu kanadských občanů českéhoa slo-venského původu.

S přátelským pozdravem Miloš šuchma

redaktor

Poznámka redakce: Česká verze anglického do-pisu, který byl odeslán ministru zahraničí a v ko-pli ctaléím ministrům.

40

Dopisy Vízum na počkání V čase podpísania Helsinskej doho-dy som dostával z Prahy cez PNS ča-sopis 100+1. Otvorím 100+1 a nara-zím na Článok od náměstka ministra zahraničia (meno toho vola som už zabudol) o Helsinskej dohode, trepal tam o všetkom a nakoniec o rýchlom (na počkanie) udeľovaní víz na Čs. zastupiteľstvách ľ zahraničí. Na dru-hý deň som si povedal, že si podám žia-dosť sám a overím si všetko sám (roz-hodne s úmyslom neísť do ČSSR, len vymáknuť vízum). Na druhý deň som zavolal na čs. konzulát vo Washing- tone a požiadal o vízum "na počkanie" (toho času som aj býval vo Washing- tone). Ten chlap mi povedal " Čo ste chorý?" Pošleme Vám dotazník, pošlete poplatok plus v mojom prí-pade $.5 za kábel o gram, ktorý oni odošlú do Prahy na min. vnútra, kdesi zrejme overia môj "profil". Že "Pra-ha" rozhodne o udelení víza. Ak to ne-dajú, nedostanem nazpäť ani halier. Potom som tomu úradníkovi povedal, aby si jeho chlapci v úrade prečítali tie voloviny o vízach na počkanie v 100+1. A žiada! som ešte o jednu extra sadu formulárov, ktorú som na druhý deň odoslal do redakcie 100+1 v Prahe zo "sprostým" dopisom a žia-dal ich, aby ten ich námestník z minis-terstva sa omluvil čitateľom a prestal cigániť, a tiež to že napíšem kolegom v cudzine, aby aj oní im poslali tie kilo-vé dotazníky do redakcie luhárov. Od-poveď som nikdy nedostal.

B. Beisetzer, USA

Kiemeí posílá Reiniäe na Velkou Stranu Vec: S KeiniŠovým plánem na Velkou Stranu, huráI Plán Stanislava Reíníše na to jak "my v exilu můžeme a musíme (prolože-no mnou) urychlovat" proces odvrace-ní se stranických kádrů od Velké Stra-ny a jejich odcházení do exilu (Západ, srpen 82, strana ¡3 dole) je sice geniál-ně jednoduchý, smělý a svou psycholo-gickou hloubkou ďábelsky rafinovaný - dá se shrnout do těchto dvou hlavních bodů: 1. Posílejte přátelům a známým do Československa xeroxové kopie člán-ků Západu ve svých dopisech. 2. O bývalých komunistických promi-nentech, kteří jsou nyní na západě, piš-te ve zdejším tisku jen to nejlepŠí, aby Strana neměl své věrné kádry čím strašit před jejich odklonem a emigra-cí. ' připojit se k němu však přesto vá-hám z následujících důvodů:

a) Nemusí m . b) Pro masové akce jsem nikdy ne-

měl mnoho pochopení. c) Ve Straně jsem nikdy nebyl, ni-

koho jsem do ní neposílal a svůj podíl na odvracení straníků jsem si odpra-coval už v padesátých letech.

d) Kloním se k názoru, že kdo se ne-odklonil do r. 53 měl dlouhé vedení, kdo vydržel i po r. 56 byl vážný případ a kdo i po r. 68, patřil ke Zdravému Jádru. Z pozdějšího odvracení je mi na zvracení.

e) Obávám se, že moji přátelé v Čes-koslovensku nebudou sdílet Reinišův entuziazmus ohledně bodu 1 {bod 2 se jich pochopitelně netýká). Naskytnu-li se jim příležitost, Západ si vždy s po-těšením a zájmem přečtou, ale jsou to lidé skromní a úplně jim stačí když jsou v jejich kádrových materiálech xeroxové kopie mých dopisů o rodin-ných záležitostech. Jistě by pokládali za zbytečný přepych, kdyby je měli vy-šperkovaně ještě i xeroxovými kopie-mi xeroxových kopií článků Západu. Ostatně jsem také dosti skromný a příčilo by se mi vnucovat jim své hr-dinství, i když nemalé, spojené se zasí-láním výše uvedených xeroxových ko-pii.

f ) Máme fenku, které přes její nad-průměrnou inteligenci bych nevysvětlil proč po pětatřiceti letech času si ně-kdo vzpomene, že je najednou teď strašně nutné urychlovat atd. a proč já bych měl případně pokládat práci na takovémto urychlování atd. za důle-žitější než chodit s ní na procházku. Na obojí by mi totiž nevy bylo Času ani energie, neboť navíc máme také nezletilého kocoura, který si vyžadu-je spoustu pozornosti.

g) Bod Č. 1 programu je úplně zby-tečný. Od Strany se už doma nemá kdo odklánět. Kdyby o mém tvrzeniReinlš pochyboval, doporučuji aby, až někdy bude mít čas, si v srpnovém Čísle Zá-padu 82 přečetl článek nějakého Sta-nislava Reiniše, zejmena těch pár vět končících slovy: "... brzy už přijde čas, kdy nebude dost pravověrných soudru-hů ani na sestavení kompletního ústředního výboru". Já s tímto člán-kem úplně souhlasím, až po výše uve-denou stranu 13 (na stranu 13 se nema-jí psát závěry).

h, ha, há) V důsledku bodu g) je po-chopitelně zbytečný i bod programu č. 2. Důležitější je však to, že tento bod by svého autora mohl snadno dostat do malém s kanadskými úřady, kdyby si zodpovědní činitelé uvědomili, jaké-žeto imigrant y sem chce vlastně přilá-kat. Proto, místo vymýšlení návnad na přilákání vší do kožichu, co kdyby se Reiniš raději zaměřil na vymyšlení ně-

jakého odvšivovacího prostředku účinného proti kandidátům Zdravých Jader k preventivnímu použiti v zá-padních demokraciích?

Vít K lemeš, Kanada Kolující Západ Předala jsem svému šéfovi anglický Západ a ten. po přečtení jej velice po-chválil. Předal jej svým kolegům a tak Západ se čte mezi Kanaďany. Je to mi-nimum co my emigranti můžeme vy-konat zde v Kanadě pro domorodce a seznámit je tak s obludností komu-nistického režimu.

D. Šimková, Kanada Západ pro uprchlíky Odešli jsme z Československa letos v červnu a čekáme v Rakousku na vyří-zeni žádosti o vystěhování do Kanady. Nejsme zatím výdělečně činní a máme 2 malé děti. Nemůžeme si tedy zatím dovolit zaplatit předplatné Vašeho ča-sopisu. Samozřejmě, že bychom v příš-tích letech dluh vyrovnali.

L. T., Rakousko Pozn. red.: Časopis Západ je posílán zdarma do všech uprchlických tábo-rů a středisek nových uprchlíků. Rá-di na požádání budeme posílat zdar-ma časopis nově přišlým jednotliv-cům. Věříme, že jednou budou naši-mi řádnými předplatiteli. Vfce takových Jelikož jsem v f ISA jen 6 měsíců, tak nemám tolik peněz nazbyt, objednal jsem si zatím ročník č. 3, doufaje, že si budu moci zaplatit i prvé ročníky. Udělali jste mí velikou radost, že jste mně poslali starší čísla zdarma, ja-kožto dar do naší domácnosti. Více jak týden jsem měl o dobrou četbu po-staráno. Děláte skutečně výborný ča-sopis, i když mám k některým člán-kům menši výhrady. A tak Vám všem moc fandím a stávám se nejen Vaším pravidelným předplatitelem, ale i ob-divovatelem toho, co pro českou kul-turu v exilu děláte. A. Lanhaus. USA Co si vysloužíme? K číslu 4/82. Asi nás bylo víc. kteří jsme měli při pohledu na Pavla Kohou-ta asociace. Jenže—a za prvé—ne-mluvilo se o kdekom, nýbrž o promi-nentovi, který se táhl školními lety jako červená niť. Nevydržel to ani Josef Š k vo řecký, a podal si ho v In-ženýru lidských duší. Jenže, jaké ostruhy si tím—podle vás—vyslouží-me? O čem je řeč? Máme většinou sluš-né zaměstnáni, do vašeho časopisu pí-šeme o událostech nějak souvisejících s Československem, emigrací, novou vlastí. Časopis je tribuna názorů - vy-užíváme možností demokratického dialogu - ale sláva z toho není

S. Stenbocken, Švédsko

41

Dohromady nám to půjde líp.

Není snadné naučit se zahrát novou písničku, jako není snadné

začít žít v nové zemi.

Trvá to dlouho, a dá to práci.

Nejdřív děláme chyby, ale pak přichází úspěch.

Žít v souladu s druhými je stejné. Človčk se musí učit

i hudbě, i porozumění.

Dohromady nám to však půjde lip.

Canada Canada