Cesty knihoven františkánských řádů v první polovině 20. století

Matyáš Franciszek Bajger 1)

ještě uprav

Dvacáté století včetně své první půle až na výjimky, jako byla bibliotéka františkánů

v Chebu, nepřineslo v českých zemích vznik honosných zdobených knihovních prostor

a ani cimélií ve svazcích. Většina novějších knih vlastněných sledovanými řády, tedy

minority, františkány a kapucínů v Čechách a na Moravě se ztratila, což může vést k názoru,

že klášterní knihovny v českých zemích se v této době dostaly do úpadku.2) Je pravda, že

řeholníci někdy zejména v důsledku nízkého stavu bratří nestačili o již pomalu zastarávající

historické bibliotéky pečovat. Na přelomu 19. a 20. století spravovali knihovny obvykle

místní kvardiáni,3) kteří na práci v bibliotéce již nemuseli mít čas, případně ani osobní zájem.

V důsledku pak docházelo k prodejům knih, včetně vzácných rukopisů, doložených vícekrát

u františkánů v 19. století, v horším případě pak k dalším ztrátám a krádežím, které se zase

vyskytly v první polovině 20. století u minoritských biblioték v Českém Krumlově a Praze.

Také ve františkánských konventech, konkrétně v Tachově či Plzni došlo za nezjištěných

okolností v meziválečném období k ztrátám vzácný tisků dále prodávaných v českých

antikvariátech. Na druhou stranu, zpravidla za představenstva osvícenějších kvardiánů bylo

pečováno o živý fond nové literatury, která lépe sloužila aktuálním potřebám řeholníků a

příležitostně i farníkům či dalším zájemcům z okruhu příznivců františkánství a veřejnosti.

Nákup nových knih, daryŘeholníci si žádali moderní literaturu a byli vědomi jejích hodnot. Například

v inventářích františkánského hospice v Hořovicích je v letech 1905 až 1927 připsáno

k velikosti knihovny (cca. 300 svazků) také „latinských a německých knih, většinou starých

neupotřebitelných kázání.“ 4) Nadále si dva zde běžně pobývající řeholníci (z toho jeden

kněz) pochopitelně dbali hlavně o literaturu ve svých celách a v konventní bibliotéce se

Příspěvek vychází z autorovy rigorózní práce „Česká františkánská knižní kultura : knihovny minoritů,

františkánů a kapucínů v průběhu staletí“, Ostravská univerzita, 2008, v online verzi dostupné na http://bajger.wz.cz/frk [cit. 2.11.2009].

Srov. např. Vladislav DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v

Brně. Brno, Musejní spolek 1972. Dr. Dokoupil nicméně kromě nových knih ani tehdy neměl přístup částem

řádových archivních fondů ani státním dokumentům, z nichž je v této práci zejm. čerpáno.

Srov. Johann BOHATTA a Michael HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken der österreich-ungarischen Monarchie. Wien, Carl Fromme 1900, passim.

Národní archiv (NA), Řád františkánů (ŘF), 2689. Tomu odpovídá i další údaj z roku 1904: „menší knihovna

lat. a něm. teologie“, kterou uvádí Jaroslav ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách, zvláště

farních a klášterních, v Čechách, in: Listy filologické, 1904, sv. 31, s. 424-433, zde s. 426.

nacházel jen pozůstatek minulých dob. Kněz zde býval samozřejmě i představeným a z titulu

této funkce i knihovníkem, i když zřejmě jen pro forma.5) Z útržkovitých zpráv o nákupech

knih nebo o částkách za nákup v určitém období v prostředí františkánů je zřejmé, že

kupování knih neprobíhalo všude automaticky, ale bylo vždy spojeno s jistým vzdělanějším

řeholníkem, jenž byl téměř vždy ve chvíli nákupu představeným dotčeného konventu.

Současně v konventech obydlených průměrně 3-4 řeholníky zastával i funkci knihovníka, ne

třeba formálně, ale fakticky. Chronologicky prvním z nich v sledované době byl františkán

Bonaventura Wilhelm (1873-1937), řádový historik, spisovatel, kvardián v Jindřichově

Hradci, Bechyni, Hostinném a Uherském Hradišti a jistě nejvýznamnější postava mezi

knihami ve františkánských konventech na počátku 20. století.6) Ještě než začal ve větším

s novými nákupy, zaměřil se na „úklid“ stávajícího, konkrétně řádné uložení knih, jako

v letech 1905-1908 v Hostinném.7) Dále pokračoval zejména svázáním již pořízených titulů.

Podle pamětní knihy konventu v Uherském Hradišti zde nechal P. Wilhelm v letech 1908-

1910 svázat téměř neuvěřitelných 682 svazků, za což údajně zaplatil pouhých 920 korun.8)

Poté v Hradišti pokračoval v nákupech - předplatil několik časopisů, pro něž koupil novou

skříň a vědom si potřeby širokého rozhledu bratří pořídil mezi jinými tituly také Herderův

a Ottův naučný slovník. V letech 1912-1914 zde investoval do nákupu knih nemalých

1300 korun.9) Také po Wilhelmově přesunu do bechyňského konventu, jehož byl zvolen

představeným, nezapomněl na místní bibliotéku. Záhy se pustil do práce, kterou zřejmě

sám posléze popsal slovy: „Množství knih nevázaných bylo vazbou opatřeno, nové regály

pořízeny. Vchod do knihovny vhodněji upraven. Sestaven prací B. Wilhelma nový katalog. ...

V roce 1937 to byl například Felix Veselý (1868-1950). Viz Catalogus Ordinis Fratrum Minorum Provinciae

Bohemiae … 1937, tisk, dochován např. v Moravském zemském archivu (MZA), Františkáni U.Hradiště,

kart. 31, č. 37.

P. Wilhelm se nar. 19.3.1873 v Domažlicích, křestním jménem Josef, do řádu vstoupil 1892, svátost

kněžství přijal 1897, zemřel 1.5.1937. Zejména řadu dosud jen v archivech a starých knihovnách skrytých

informací poprvé zveřejnil se svým spolubratrem Klemensem Minaříkem v hodnotné studii „Dějiny klášterů

františkánských v Čechách a na Moravě“ původně vycházející na pokračování v časopise Serafínské květy, r.

1909 pak v Třebíči vydaná monograficky samotnou františkánskou českou provincií. Byl autorem i příručky pro

terciáře, životopisů svatých a drobných próz. Biografická data o františkánech jsou podle elektronického přepisu

řádového nekrologia provincie, za jehož laskavé poskytnutí děkuji knihovníkovi pražských františkánů Janu Kašparovi. Viz též Catalogus Ordinis Fratrum Minorum Provinciae Bohemiae … 1937 (cit.).

V roce 1906 utřídil B. Wilhelm bibliotéku v Hostinném (jako místní představený). Sepsal ji do katalogu a

nechal uložit do nových skříní koupených za 105 korun. R. 1908 správu knihovny v Hostinném převzal bratr

Josef Hopfinger. Viz Pamětní kniha kláštera v Hostinném - NA, ŘF, Františkáni Hostinné , rkp. 1a, s. 149.

Bonaventura Josef WILHELM a František Kliment MINAŘÍK, Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na

Moravě. Třebíč, 1909, s. 91. Náklady na vazbu jsou zde uvedeny ještě ve zlatých (460 fl.).

Tamtéž. Odhadnout množství nakoupených knih za zmíněnou částku se jeví nereálné, neboť P. Wilhelm mohl

kromě knihkupců nabízející nově vydávané tituly nakupovat i v antikvariátech nebo od jiných osob, např. kněží.

Knih přikoupeno mnoho.“10)

V dačickém klášteře byly podle hlášení určených provincialátu od října 1907 do února 1910 nakoupeny jen u knihkupce Kotrby v Praze knihy za více než 400 korun.11)

Částka to není malá, uvážíme-li že v tomto období již značně poklesl počet členů komunity,

takže v zde obvykle pobýval jeden kněz a jeden až tři laici pečující o údržbu objektu a

zahradu. V návaznosti na toto nové rozdělení sbírky na starou a novou v letech 1929 a 1930

nechali františkáni v Hostinném následně svázat „mnoho knih“ a řadu dalších „nedávno vydaných“ koupili, mezi nimi desetisvazkový „Lexikon für Theologie und Kirche“ nebo

patnáctidílné církevní dějiny „Geschichte der Päpste“ od Ludwiga Pastora. Výdaje na nové

nakupované knihy byly skutečně nemalé, řeholníci se rozhodli v minulých desetiletích

opomíjenou knižní sbírku oživit novou co nejaktuálnější literaturou. V roce 1932

koupil klášter knihy za 2000 Kč, o rok později za tisíc, roku 1935 za 800 korun, což pro

konvent s dvěma kněžími nebylo rozhodně málo. Nejspíš se jednalo o zásluhu místního

představeného Berarda Antla (*1895), pozdějšího správce bibliotéky též v M. Třebové, a od

roku 1935 také Richarda Ryšavého, diskrety kláštera, přičemž oba měli v klášteře současně

oficiálně funkci knihovníka.. Roku 1938 byly ještě v Hostinném zakoupeny knihy za 550

Kč.12) Dosud téměř nulovou péči o knihovnu a tím způsobený její bídný, níže popsaný stav

u františkánů v Plzni dokázal změnit až v roce 1929 již starší kvardián P. Silverius Harvalík (†1935). Tehdy totiž bylo za novou literaturu a „vazbu knih, které od roku 1914 ležely

nesvázány“ zaplaceno 1696 Kč. Také v dalších třech letech zaplatil konvent ze své kasy za

nákup knih nemalé skoro 4 tisíce českých korun.13) Nákup knih na počátku 20. století je

doložen dále u františkánů v Bechyni, konkrétně za Kamila Jareše, místního představeného v letech 1899-1911.14)

Nejen nové knihy za plnou tržní cenu, ale koupené starší tisky a pozůstalosti přibývaly

ve františkánských knihovnách. Takto v Zásmukách tehdejší místní představený a milovník

řádové historie Klemens Minařík (1883-1971) v roce 1929 zařídil koupi knihovny po

zesnulém P. Františku Kratochvílovi, faráři v nedaleké vsi Ratboři za tisíc Kč.15) V roce

1932 byly pro chebské františkány zakoupeny místním střediskem Třetího řádu v Chebu,

jistě ne náhodou řízeném obnovitelem chebské řádové bibliotéky Bruno Kofrem, zakoupeny

knihy za asi 4.500 korun, knihvazači bylo za práci zaplaceno 1186 Kč. V letech 1934-35 zde

činily náklady na nákup knih nemalých 4.564 Kč a podíleli se na nich jak chebští terciáři

Reparatio conventus k roku 1915 - NA, ŘF, 2596.

Pravidelná hlášení konventů provinčnímu archivu zvaná „archivio inserenda“ - NA, ŘF, 2929.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2706.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2785. P. Harvalík pobýval v Plzni jako senior provincie až do své smrti.

„Časopisy a knihy odebírány jako za let předešlých“, uvádí přestavení v pamětech kláštera k roku 1910, viz

Notabilia et memorabilia Conventus - NA, Řád kapucínů (ŘK), 2596.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2896.

tak konventní pokladna.16) Nešlo ale jen o náhodné nákupy na základě nabídky na pultě

knihkupců, řeholníci byli informováni a toužili i po dalších cenných dílech. P. Kofr tak žádá

v květnu 1933 provinciála Josefa Hopfingera pobývajícího tehdy v Mnichově, aby mohly být

do chebské knihovny doplněny chybějící 3 díly „Annales Minorum seu trium Ordinum a s.

Francisco institutorum,“ tedy 14-15 svazkové františkánské dějiny od významného řádového

spisovatele Lukáše Waddinga.17) V ústředním konventu provincie, který, jak vidno, zajišťoval

významnější nákupy i pro ostatní řeholní domy, rovněž bylo na nákupy moderní literatury

pamatováno, jak dosvědčují četné nabídky knihkupců a vydavatelů, stejně jako účtenky

z nákupů dochované mezi písemnostmi knihovny.18)

Ve zvláštním postavení byla kolej v Kroměříži zřízená zásluhou provinciála Jana

Kapistrána Vyskočila19) roku 1927 nejprve v bývalé koleji piaristů u sv. Jana Křtitele a

posléze ve vlastní budově koleje sv. Antonína v místě zvaném Lindovka. V konventu

vznikl juvenát - internátní škola pro chlapce, potenciální kandidáty na vstup do řádu.

Jan K. Vyskočil, který působil v nově založeném konventu jako první kvardián, se

v souladu se svým přesvědčením i osobními zájmy postaral také o rozvoj zdejší knihovny.

V pravidelných každoročních zprávách pro provinční archiv se dovídáme o nemalých

částkách vynakládaných na nákup knih.20) V roce 1929 byly například nakoupeny, stejně

jako v Hostinném, mnohasvazkové církevní dějiny (Geschichte der Päpste) za 2066 korun a

30 haléřů. Roku 1933 zase v Kroměříži pořídili dílo „Summa theologica“ od menšího bratra

Alexandra de Hales a řádové periodikum „Analecta Franciscana“ za 1961 Kč. Následující

rok činily výdaje za nákup knih 3950 Kč, v dalším hlášení zase čteme, že byly pořízeny

teologické, filozofické a historické knihy v různých jazycích, často vydávané samotným

Řádem menších bratří. O nově vydané díly byly doplňovány mnohasvazkové historické a

právní řádové příručky Analecta Franciscana, Bullarium Franciscanum, Annales Minorum (8

sv., Quaracchi, 1903-1932), Biblioteca Franciscana medii aevi (7 sv., 1903-1932), Sbaragliův

doplněk k biografii L. Waddinga a další. Z periodik byly odebírány Archivum Franciscanum historicum, Antonianum, Etudes Franciscanes, Franziskanische Studien, Bogoslovni vestntik,

Nova revija, Časopis katolického duchovenstva, Český časopis historický, Apostolicum (o

misiích v Číně) „a další menšího významu.“ Již z obsahu těchto titulů je zřejmé, že byly

Archivio inserenda, rok 1932 - NA, ŘF, 2725; účet za nákup knih v roce 1935 - tamtéž.

Zároveň jej prosí, , aby v Římě objednal 10 nesvázaných misálů také pro jiné kláštery v provincii, s tím že v

Čechách je jejich svázání levnější, „pěkná kožená vazba“ stojí prý 200 korun - NA, ŘF, 2735.

NA, ŘF, 2571.

Narodil se 27.8. 1886 v Postoupkách u Kroměříže) jako Augustin , řádové sliby složil v roce 1903, svátost

kněžství 1907. Celkem pětkrát byl zvolen českým provinciálem. ThDr, PhDr, od roku 1936 řádný profesor a

posléze děkan teologické fakulty v Praze, poslední před její likvidací komunisty. Jako provinciál byl r. 1950

zatčen a čtyři léta vězněn v Želivi, zemřel 9.2.1956.

Archivio inserenda, kapitola „De libris“ - NA, ŘF, 2954.

získány aktivitou P. Vyskočila, neboť se i kryjí s jeho osobními zájmy. V roce 1934 dokonce

věnoval kroměřížský konvent řádovému generalátu tisíc korun českých pro řádovou tiskárnu

v Quarrachi, která se věnovala vydávání františkánských monografií i periodik, z nichž

mnohé končily také v tomto moravském konventu.21)

Pokud máme zachyceny informace o nákupu knih ve františkánských konventech

v sledované době, pohybovaly se roční výdaje na knihy od 400 do 1150 korun na jednoho

řeholníka.22) Jednalo se však pouze o několik vybraných let, zejm. v třetí dekádě, kdy

v konventech působili již částečně zmínění osvícenější knihovníci. Po většinu doby byly

jistě náklady na nákup knih obecně nižší, spíše příležitostné, příp. zcela nulové a potřebné

tituly si pořizovali řeholníci vlastní iniciativou.

Cena průmyslově tištěné knihy již ve 20. století sice nepředstavovala pro řeholníky

vyznávající chudobu žádnou faktickou ani spirituální bariéru k nákupu potřebné literatury,

ale i v této době se setkáváme s různými dary a věnováními knih klášterům. Dříve majoritní

způsob akvizice se již nicméně stal pouze doplňkovým a příležitostným. Pokud to vůbec lze

zjistit,23) získali minorité v Českém Krumlově větší množství knih roku 1937 z pozůstalosti

konsistorního rady Františka Müllera, osobního přítele kvardiána Stanislava Vítka.24)

Finančně i obsahově štědrý byl také dar vdovy Růženy Podešvové, jež roku 1930 věnovala

řádové františkánské koleji v Kroměříži úplné vydání 27 sv. Ottova naučného slovníku za

odsloužení 30 gregoriánských mší svatých.25) Zatímco dříve tvořili hlavní skupinu donátorů

fundátoři řádu, místní šlechta, církevní vrchnost a duchovní vůbec, nyní šlo především o

vědce, spisovatele či prosté lidi, kteří byli hluboce osobně provázáni s františkánským řádem.

Ve 20. století docházelo, jako i dříve, také k výměnám knih mezi konventy.

Zásmucký knihovník Oto Hamerník (†1949) vyčlenil například v roce 1940 celkem

500 svazků duplikátů ze staré i příruční knihovny svého františkánského konventu a jejich

soupis nabídl provinciálovi Janu Evangelistu Urbanovi. Ten již o čtyři dny později

odpovídá a prosí, aby vše „krom časopisů, novin, německých kázání, knih včelařských

a hospodářských a školních učebnic“ poslal do Prahy na náklad provincialátu. Knihy měly

být přednostně přiděleny nově vzniklé řádové koleji v Kroměříži, případně pak dalším

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2954. Na knihovnu nezapomněl ani Vyskočilův následovník ve vedení kláštera,

P. Celsus Létavka. Ve stejném prameni čteme, že 1939 bylo zaplaceno knihvazači za práci 814 korun.

Většina známých informací o nakupovaných knihách ve františkánských konventech byla získána

z každoročních hlášení „Archivio inserenda“ uložených v NA, ŘF.

Vzhledem k nízké ceně již knižní dary nezaznamenávají řádové kroniky a jim podobná díla. Samotné knihy

z 20. století, které by mohly obsahovat vlastnické přípisy či dedikace se často nedochovaly nebo nejsou zpracovány na tolik detailní úrovni.

Josef HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově, in: Listy filologické, vol. 118, 1995, no. 1-2, s. 60-

90, zde s. 87, pozn. 88. Podle klášterní pamětní knihy šlo o „velké množství knih církevního obsahu“.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2954.

klášterům.26)

Složení knihovních fondůJak je zřejmé, knihovny v sledovaných klášterech františkánských řádů ve 20. století

rozhodně nezastarávaly a neupadávaly do zapomenutí, ale byly doplňovány o novou živou

literaturu, i když spíše příležitostně a v závislosti na vůli představeného. Od konce 19. století

nalézá své místo jak v starších tak v nově vznikajících knižních fondech františkánských

řádů také beletrie. Šlo zejména o díla křesťanského charakteru, ale také „zábavná“, určená

k odreagování bratří a naučná a to jak německá tak česká. Solidní množství těchto knih měli

i novicové ve své vlastní knihovně v Kadani, mnohde byla pro krásnou literaturu vytvořena

v rámci roztřídění sbírky samostatná oborová skupina.27) Františkáni byli v tomto otevřenější

než například kapucíni, v jejichž bibliotékách se s beletrií setkáváme v popisovaném období

jen zřídka a roztříštěně do různých ostatních oborových skupin.28) U františkánů v Bechyni

byla kolem roku 1916 krásná literatura a poezie dokonce mezi ostatními včetně starých

tisků nejhojněji zastoupeným oborem (655 titulů; 5,9 %) , který po dalších deset let předčil

i tradiční kazatelství.29) Nabídka beletrie ve fondech mnohde zahrnovala celou historickou

etapu vývoje písemnictví antické literatury, přes humanistické velikány, jako Dante, až po

soudobou, zejm. zahraniční tvorbu.30) S výjimkou homilií a promluv také řádoví knihovníci

20. století upustili od vyčleňování jazykově specifické literatury (české, italské) bez ohledu na obsah.

V knižních policích řeholníků bychom našli i obsahově a finančně cenná

Jeho dopis provinciálovi J.E. Urbanovi vč. soupisu těchto knih a provinciálova odpověď z 18., resp. 22. 1. 1940

- NA, ŘF, 2908. Viz též Miroslava STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách a jeho knihovna, in: Práce

muzea v Kolíně, Řada společenskovědní, 2001, sv. 7, s. 187-197, zde s. 194-195.

Kromě dále uvedených to dokládá katalog nové knihovny pražských novoměstských františkánů podle

zpracování Jana Nep. Štikara v roce 1937 - NA, ŘF, 2571, další exemplář je uložen také v historické knihovně

u P. Marie Sněžné v Praze. V J. Hradci tvořila ve 20. století krásná literatura převážnou část třídy „Miscellanei,“

jež by klidně zasloužila přesnější pojmenování (srov. katalog – Jihočeská vědecká knihovna (JČVK), Zlatá

Koruna, sign. 1 JH 56). Velké množství beletrie uvádí též různé popisy knihoven po likvidaci klášterů ve

fondu Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) v NA. Vzhledem k velkému množství chyb v nich i záměrných

dezinformací tuto informaci nelze považovat za důvěryhodnou, pojmenování „beletrie“, často v němčině či

náboženského charakteru bylo též záminkou či „vysvětlením“ k likvidaci knih.

Například v Brně měli kapucíni pohádky zařazeny mezi teologií. Podle autopsie fondu a signatur v knihách.

Catalogus Bibliothecae Conventu B.V.M. Bechinensis Scriptus a P. Bonaventura Wilhelm bibliotecario 1916 -

JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 Be 40. Soupis fondu z roku 1927 - NA, ŘF, 2602. Srov. též Mirko RIEDL, Katalog

prvotisků jihočeských knihoven. Praha, SPN, 1974 nebo Jindřich ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův

Hradec : charakteristika knihoven řádu sv. Františka, in: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních

knihoven. České Budějovice, Jihočeská univerzita 2000, s. 215-223.

Přehled jednotlivých oborů knihovny opavských minoritů, drobný lístek, podepsán Karel Vodička, v Opavě

9.8.1891 – Zemský archiv (ZA) Opava, Minorité Opava, č. 48ch.

novodobá díla. Jistě zásluhou obnovitele místní bibliotéky Bruno Kofra měli

františkáni v Chebu k dispozici ke studiu monumentální dílo německého historika

Ludwiga von Pasora „Geschichte der Päpste“ (v kompletní podobě 40 sv.), přibližně

desetidílný Herderův „Lexikon für Theologie und Kirche“, třináctisvazkový „Herders

Konversationslexikon“, „Herders Theologisches Lexikon“, pětisvazkový „Lexikon

für Pedagogik“, „Geschichte führender Völker“ (rovněž Herder, asi 25 sv.), několik

svazků „Bullarium Franciscanum“ nebo historickou edici „Monumenta Germaniae

Franciscana.“31) Bechyňští františkáni měli roku 1916 předplaceno několik kazatelských

a františkánských titulů včetně zahraničních jako „Acta Fratrum Minorum“ vydávaná

františkány v Quaracchi a německý řádový „St. Franciscus Glöcklein,“ velmi populární i

v dalších františkánských konventech v jižních a západních Čechách. Různých časopisů

měli františkáni celou řadu, obvykle ale jen několik ročníků či čísel z různých darů či

pozůstalostí. Souvislejší řady nacházíme konkrétně v Bechyni u titulů Vlast, Obzor,

Method, Kazatelna, Kazatel, Die Katholische Missionen, či německý populárně-vědný Über

Land und Meer. Hojné příručky ze zahradnictví a ovocnářství v Bechyni zase naznačují,

že františkánská zahrada nejspíš neležela ladem, ale snad měla i podobný věhlas jako

zahradnictví konventů v J. Hradci nebo Dačicích. Velké množství časopisů zachycené

v katalogu opavských minoritů ze sklonku 19. století32) svědčí o dobré úrovni vzdělání a

znalostí řeholníků, kteří se neomezovali jen na křesťanské obory, ale zajímali se i o dějiny či

umění a v menší míře i rozvíjející se přírodní vědy. Zároveň měli minorité dobré jazykové

znalosti, neboť periodika jsou kromě němčiny také francouzsky nebo anglicky, podobně

jako i monografie.33) Za zmínku stojí přetrvávající velké množství právnických děl, zejména

světského práva, což dokládá všeobecný zájem minoritů i o světské a politické dění za

klášterními zdmi charakteristické pro tento řád přinejmenším od počátků novověku.

Za bližší zmínku stojí i jazyk nových knih, kdy z pochopitelných důvodů postupně

ubývalo dříve univerzální latiny. Nejpozoruhodnější jsou v tomto ohledu sbírky kázání,

neboť u ostatní literatury se čtenáři znalí více jazyků mohli řídit nabídkou na trhu, kdežto

promluvy vycházely z větší části z jazykového prostředí. Zatímco například v zmíněném

Dopis provinciálovi 1947 - NA, ŘF, 2735.

Indices speciales ad omnes stationes librorum bibliothecae Opaviensis ad Sanctum Spiritum... - ZA Opava,

Minorité Opava, rkp. 32. Poznámky o utřídění knih a vzniku soupisu jsou v úvodu a závěru tohoto katalogu. Viz

též Arnošt MAZUR. Z minulosti knihoven ve městě Opavě do r. 1945. Opava, Praha, 1957. Diplomová práce oboru knihovnictví FF Univerzity Karlovy.

Podle souhrnu P. Vodičky (ZA Opava, Minorité Opava, č. 48ch) je 53% zapsaných knih v němčině, 39%

latinských, 7% českých, 0.5% francouzských a 0.3% anglických. Viz též A. MAZUR, Z minulosti knihoven...

op.cit v předchozí pozn., s. 11. Mezi minority dlouhodobě odebíraná periodika patřily: Alte und Neue Welt

(vyd. v Einsiedeln 1868-75), Časopis katolického duchovenstva, Deutscher Hausschatz in Wort und Bild (Regensburg), Le magasin Pittoresque, L’université catholique, Salzburger Kirchenblatt, Philothea (1842-74), Ueber Land und Meer (Stuttgart).

bechyňském katalogu z roku 1916 ještě převládala německá kázání, českých děl zde

postupně přibývalo už od poloviny 19. století. Situace se však lišila konvent od konventu

v závislosti na jazykové situaci v konkrétním městě. Skromná sbírka jihlavských minoritů

byla téměř výhradně německá,34) podobně jako u františkánských konventů v pohraničí

Čech. Novější literaturu výhradně v němčině měli také františkáni v Chebu. V červenci

1938 to ovšem přivedlo zdejšího magistra laiků Norberta Dempla, aby požádal provinciála

o zakoupení literatury k rozjímání v češtině, neboť v klášteře žijí dva čeští bratři laici,

kteří neumí německy a literatura pro rozvoj jejich duchovního života je jim nedostupná.35)

Několik promluv v polštině měli minorité v Opavě, šlo však spíše o důsledek kontaktu

s okolím a cest do tehdy polsky hovořících oblastí než odraz skutečných potřeb jazyka

v Opavě.36)

Rekonstrukce knihoven a příruční sbírkyV důsledku velkého množství nových přírůstků postupně přestávaly dosavadní

knihovní prostory téměř všude v konventech kapacitně postačovat. Jediným východiskem,

na které se ovšem často čekalo i několik desetiletí, byla buď úprava stávajících knihovních

prostor, aby pojaly více svazků, nebo zřízení bibliotéky nové. Již v roce 1890 přikázal

krnovským minoritům konvent vizitující provinciál Gregor Veselý „pro knihovnu

přizpůsobit jednotlivé skříně a jednu novou přidat,“ což ovšem nejspíš stejně nebylo

řeholníky splněno.37) U františkánů se na rekonstrukci dosavadních knihovních prostor

a jejich doplnění o nové police se u františkánů podílel výhradně Bonaventura Wilhelm,

představený a současně knihovník postupně řady klášterů. Tyto své aktivity započal

v Hostinném, když zde za 105 korun hrazených z rozpočtu kláštera zařídil okolo roku

1905 nákup nových skříní pro knihy, které dosud musely být uloženy provizorně.38) Podle

pozdějších inventářů (1920) se v bibliotéce nacházely celkem čtyři knihovní skříně a

jeden stůl.39) Podobně B. Wilhelm pořídil nové knižní skříně i pro knihovnu v Uherském

Hradišti, kterou třídil a zpracovával v letech 1908-1910. Podle pozdější fotografie byly

V. DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních... op. cit. Jaroslav VOBR, Jihlava,. in: Handbuch Deutscher historischer Buchbestände in Europa. Band 3., Tschechische Republik. Hildesheim : Olms-Wiedmann, 2000, s. 220-221.

NA, ŘF, 2735.

Cit. přehled oborů knihovny K. Vodičky (ZA Opava, Minorité Opava, č. 48ch).

Vizitační zpráva provinciála Gregora Veselého z 24. října 1890, kde vůbec přikazuje opravit celý zchátralý

řeholní dům. Viz Protocollum historiae Conventus OFMConv. Carnovium, s. 19-20 - ZA Opava, Minorité Krnov, 144. „1906 ... Item bibliotheca conventus ordinata et Catalogus librorum nondum existens compositus cura et labore P. Bonaventurae Wilhelm // Pro Bibliotheca procurata sunt etiam nova armaria pro libris recomdendis sumptibus

conventus 105 C.“, viz Pamětní kniha konventu - NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a, s. 149 nebo Archivio

inserenda - NA, ŘF, 2706.

Inventář kláštera 1920 - NA, ŘF, 2709.

patrně postaveny doprostřed původní místnosti knihovny,40) na rozdíl od barokního mobiliáře

se ovšem zřejmě nedochovaly. Dalším působištěm P. Wilhelma byla Bechyně, kde nechal

vyrobit nové knižní regály okolo roku 1915, lépe zabezpečil vchod a současně pro lepší

komfort studia pořídil v knihovně kamna a zavedl sem elektrické světlo.41) Nové knižní police užívané až do roku 1950 byly bílé a prosté, odpovídající praktickému vnímání

knihovny v osvícenské a moderní době. Pouze spodní strana polic u podlahy byla jednoduše

vyřezána a nahoře připevněny dřevěné štítky s arabskými čísly - novými signaturami.42)

V roce 1911 byla ještě péčí klášterního diskrety Filipa Heřmanského († 1913) „přestavěna knihovna a sakristie,“ na podlahu v bibliotéce byly položeny cementové dvoubarevné

dlaždice.43) Až do roku 1950 se starší i novější fond nacházel v Bechyni společně v jedné

místnosti v přízemí, což rozhodně nebylo v tomto případě ideální, neboť tytéž místnosti

v přízemí byly po zrušení konventu ohodnoceny jako „pro značnou vlhkost neobyvatelné.“44)

V roce 1939 je ještě doložena obnova knihovních prostor prací Bonaventury Wilhelma

v Zásmukách. Původní historickou knihovnu v přízemí nechal vybavit kamny proti zimě

a vlhku, a zařídil opravu poškozených nástěnných obrazů za 1900 korun. Současně zařídil

výrobu nových regálů a umístil je v původní bibliotéce v přízemí.45) Lze předpokládat, že

původní zdobené barokní skříně již byly natolik poškozeny, že musely být demontovány,

a zůstalo z nich jen několik torz.46) Nové knihovní police pořízené P. Wilhelmem byly

prosty výraznějších ozdob v souladu s pragmatickým pojetím knihovny 20. století, kromě

kartuší s názvy oborů zdobených vyřezávaným barokním ornamentem, snad ponechaných

z dřívějšího mobiliáře. V místnosti se ovšem snad pro pohodlí studia kromě skříní na knihy

nacházela také čtyři renesanční křesla lombardského typu, která se sem patrně dostala

z místního zámku, odkud byla vyřazena.47)

Jiným řešením nárůstu nových knih, které se kromě množství lišil od starých tisků

i výrazně vyšší četností svého využívání, bylo zřízení nové knihovny, někdy v pramenech

zvané jako „malá“ nebo „příruční“. Ve františkánském klášteře v Kadani fungovala

příruční knihovna s aktuálně doplňovaným novým fondem sloužícím znovuobnoveným

NA, ŘF, 3004.

Reparatio conventus k roku 1915 - NA, ŘF, 2596.

Fotografie - NA, ŘF, 2613.

Reparabilia conventus - NA, ŘF, 2596. Diskreta byl u františkánů a kapucínů členy konventu přímo volený

zástupce, na rozdíl od představeného – kvardiána voleného provinční kapitolou.

NA, SÚC, 109. Miroslava STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách ... op. cit. (podle klášterní kroniky).

Na dobové fotografii (NA, ŘF, 2914) je ještě na nepřemalované stěně patrná stopa po knihovních nástavcích na

skříních kolem stěn.

Muzeum v Kolíně, inv. č. R 39, R 40, R 123, R 132. Za upozornění na tato křesla děkuji Mgr. Petře Hollerové.

řádovým studiím již v roce 1813.48) Jak vyplývá z absence knih vydaných v 19. a 20. století

v katalogu z roku 192849), nebyly v Kadani nové přírůstky ukládány mezi historický fond,

ale do nové výše popsané příruční bibliotéky. Do ní byla rovněž převedena většina starých

učebnic a studijní literatury jakožto živý fond. V Plzni zřídili novou příruční bibliotéku

zvanou „bibliotheca parva“ za letním refektářem také již roku 1884 péčí kvardiána Léta

Schindlera (†1894). Uzavírána byla dřevěnou závorou a v rámci příprav místnosti byla

vyměněna nebo opravena tři okna za celkové náklady 73 zlatých a 3 krejcary.50) Nepřímým

důsledkem ovšem byl narůstající nepořádek v starší historické knihovně. Také „malá“

knihovna ale byla časem knihami zaplněna někdy ve 20. nebo 30. letech museli bratři ukládat

svazky ještě do další, třetí místnosti.51) V Zásmukách měli okolo roku 1905 přibližně 1200

svazků obsahující příruční bibliotéku uloženou ve dvou celách v prvním patře, zatímco

historické knihy se nacházely v původní místnosti v přízemí.52) Také v Dačicích františkáni

umístili nové přírůstky mimo zřejmě již zaplněnou historickou bibliotéku, konkrétně do

tzv. „cely sv. Bernardina“, kterou v roce 1906 vybavili novou knižní skříní z kvalitního

modřínového dřeva koupenou za 16 korun a o pět let později ještě další skříní, patrně o dost

větší, neboť konvent za ni zaplatil 64 korun.53)

V Praze u Panny Marie Sněžné vznikla příruční sbírka s aktuálnější literaturou

zřejmě až ve 20. století. V roce 1918 bylo zakoupeno za kvardiána Václava Mizery (†1922)

její „zařízení“ za 1°503 korun, v roce 1924 za kvardiána Bonaventury Wilhelma pak další

nespecifikovaná výbava za 335 Kč.54) Podle pozdějších zpráv a katalogů byl tento příruční

fond umístěn ve společných prostorách řeholníků v prvním patře v klauzuře v jedné z

kvadratur.55) Není divu, že v ústředním konventu provincie záhy jen jedna nová knihovní

místnost nepostačovala a z kvardiána Jana Nepomuka Štikara (1890/91-1960) byla v roce

Podle katalogu z roku 1814 zapsaného do dvou malých prostých linkovaných sešitků s tituly na štítku na

obálce: „Katalogus Bibliothecae novae I. [II.]“ Uložen je v knihovně u P. Marie Sněžné v Praze.

NA, ŘF, 2773. Srov. též Karel BERÁNEK, Soupis archivních rukopisů a jiných archiválií v Universitní a

Strahovské knihovně v Praze, in: Sborník archivních prací, 1979, roč. 31, s. 227.

„Extructa est nova bibliotheca post refectorium aestivum, pro seriniis ligneis et 3 fenestris solvit Conventus

73 fl. 3 x. “, viz Archivio inserenda - NA, ŘF, 2785. Dvě knihovny: „malá a velká“ jsou zmiňovány i v hlášení kapitule z roku 1926, tamtéž.

Zpráva o převzetí knihovny z listopadu 1950 a další materiály dochované v NA, SÚC, 56. Podle nich byly

tyto „malé“ nebo příruční knihovny umístěny v místnostech číslo 19 a 36. Viz též František HORÁK, Zpráva o

stavu klášterních knihoven a depositářů v kraji plzeňském a karlovarském ve dnech 16.a 17. května 1951, zpráva mj. dochována v NA, SÚC, 56.

Viz soupis příruční bibliotéky, uložen. v historické knihovně kláštera u P. Marie Sněžné v Praze. Je

nenadepsaný, ale jeho přiřazení k zásmuckému klášteru lze ovšem určit pouze podle pozdějšího přípisu na

přední předsádce, kde je tužkou: „Zásmuky, františkánský klášter“.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2929.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2552.

Srov. zpráva NK z 30.5.1952 – NA, SÚC, 56.

1932 vybudována ještě jedna „novější“ příruční knihovna („bibliotheca manualis“) v přízemí

klauzury.56) V následujícím roce byla vybavena skříněmi za 4.400 korun, které se v ní

pravděpodobně nacházejí dodnes.

Ještě v roce 1939 byl v Hořovicích díky prostředkům získaným ze sbírky

organizované provinciálem Janem Evangelistou Urbanem opraven refektář. Jelikož dosavadní

umístění knih v zadní místnosti bylo označeno jako „velmi vlhké“, přestěhovali bratři po

opravách knihy do refektáře. Pro jejich uložení získali bratři nové police, kvalitní dřevo jim

poskytl a regály vyrobil hořovický tesař Josef Kočárek.57) V roce 1894 františkáni opravili

historickou místnost knihovny v Tachově, jež nechali nově vymalovat, zbudovali novou

podlahu a vyměnili okna.58) Přesto se někdy na počátku 20. století řeholníci rozhodli nemísit

historický fond s moderní literaturou a zřídili si novou, příruční knihovnu.59) Podobně i ve

Voticích již jen jedna místnost pro knihovnu nestačila a sbírka byla ukládána ještě do dalšího

pokoje rovněž v patře konventu, a to až do roku 1950.60) Do nové, blíže neznámé místnosti

oddělené od již zaplněných barokních prostor začaly být nové přírůstky ukládány někdy na

přelomu 19. a 20 století také u kapucínů v Brně.61)

Ani v nevelkém františkánském hospici na Skalce u Mníšku nestačila původní

bibliotéka, zde tedy pouze jedna knihovní skříň umístěná přinejmenším roku 1785

v refektáři.62) „Zásluhu“ na tom měl zejména knižní pozůstalost P. Vincence Lichtblaua

(1813-1887), působícího na Skalce od roku 1854 až do své smrti. Svým rozsahem knihy tohoto proslulého kazatele, vlastence, knihovníka pražského konventu, numismatika a

vyhledávaného znalce starých mincí výrazně předčily původní fond hospice. I když po

jeho smrti zůstala v domě jen část knih (cca 600 sv.), musela být přechodně odděleně od

Tamtéž. Jan Kapistrán VYSKOČIL, Šest století kostela a kláštera u P. Marie Sněžné. Praha, Atlas 1947, s. 163,

uvádí, že příruční knihovny byla uložena v místnosti bývalé klášterní školy.

Pamětní kniha kláštera - NA, ŘF, rkp. 34, fol. 36r.

Okna byla v letech 1894-99 postupně vyměňována v celém konventu. Viz Archiio inserenda - NA, ŘF, 2348.

V roce 1927 v ní mohlo být obsaženo 400 svazků knih, aspoň podle tvůrců přehledu „Inkunábule ve sbírkách

odborných knihoven“ (dochováno v Archivu m. Plzně, pozůstalost M. Suché, i.č. 52.), kteří získali informace

nejspíš od někoho z plzeňských františkánů. Uvedených 400 svazků a žádný prvotisk v žádném případě

neodpovídá stavu historické knihovny, zatímco příruční sbírka s moderní literaturou byla jistě řeholníky

využívána hojněji a měli ji více ve svém uvědomění. Rovněž inventář archivního fondu tachovských

františkánů v SOA v Plzni uvádí, že klášterní archiv se při převzetí nacházel ve dvou místnostech knihovny.

Místnosti knihovny měly čísla 10 a 17. Viz inventář kostela a kláštera - NA, ŘF, 2880. Srov. zpráva v NA, SÚC, 56.

Kromě nového systému signatur to dokládá i omezená kapacita barokní bibliotéky zcela zaplněné historickým

fondem do přibližně poloviny 19. století.

Inventář rezidence sepsaný v souvislosti s jejím plánovaným zrušením - NA, ŘF, 2809.

dalších knih uložena na špatně zabezpečené místo na chodbě u bývalého vstupu.63) Někdy

po roce 1918 byla příslušná knižní skříň z chodby přemístěna na bezpečnější místo k dalším

policím do refektáře a celý fond se tedy nacházel na jednom místě. Z inventářů sepsaných

v souvislosti se zrušením a opuštěním konventu a předáním objektu do správy pražského

arcibiskupství v roce 1926 se skutečně dovídáme o dvou nárožních skříních na knihy

postavených v refektáři.64)

Dalším důvodem, nyní již nuceného stěhování knih, bylo pronajímání nevyužitých prostor kláštera, pokud se v nich zrovna knihovna nacházela. Již v roce 1845 museli své

knihy stěhovat minorité v Opavě, když celý trakt konventu poskytli zemskému soudu.

Nepomohla ani velkolepost vysoké místnosti s nástropní malbou a zdobenými skříněmi,

neboť právě proto se prostory zamlouvaly soudu jakožto jednací sál.65) U minoritů v Českém

Krumlově se celá knižní sbírka musela přesouvat roku 1930, kdy její původní prostory

v prvním patře začal řád kvůli své obtížné finanční situaci pronajímat městu.66) Prozatímně

bratři knihy umístili do kaple sv. Bartoloměje v ambitu kláštera. Naštěstí již v létě

následujícího roku byla za kvardiána Stanislava Vítka část knihovny „přenesena s velkým namáháním“ do „klenuté místnosti v prvním poschodí u zvonku, aby knihy staré vzácné

před možným ohněm bezpečny byly.“ Novější knihy pak minorité umístili do provincialátu

zahrnujícího kromě nepříliš užívaného návštěvního pokoje provinciála i jeho kancelář.67)

Nízký stav řeholníků, obvykle v počtu dvou, přivedl františkány v Hostinném

roku 1930 k celkové reorganizací místností v domě. Knihy přitom přemístili do původního

refektáře nacházejících se přímo pod historickou knihovnou. Zásluhou představeného

Berarda Antla68) pro tento účel pořídili nové otevřené police za 1531 korun. V následujícím

roce ještě přibylo v novém knižním úložišti ústřední topení, což spolu se zednickými

Klášterní inventář z roku 1918 - NA, ŘF, 2809. Jaroslav ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách... op.cit., s. 432.

Protokol likvidujícího P. Ladislava Stojdla OFM, uvádí také počet svazků v jednotlivých oborech. - NA, ŘF,

2806. Viz též klášterní inventář z roku 1918 - NA, ŘF, 2809.

Josef SVÁTEK. K adaptacím v budově Zemědělsko-lesnického archivu v Opavě, in:. Vlastivědný věstník moravský,

1955, roč. 10, č. 3, s. 122-126, zde s. 125.

Pamětní kniha konventu „Liber magistralis“ IV, s. 124 - Státní oblastní archiv (SOA) Třeboň, Minorité

Krumlov, rkp. 53. O finančních problémech minoritů ve 20. století tamtéž, passim. Městský úřad tehdy v části

konventu umístil svou českou městskou veřejnou knihovnu. Při rušení kláštera roku 1950 v něm žil akorát

kvardián Josef Mráz a několik spřízněných rodin.

Tamtéž, s. 125.

P. Antl byl v Hostinném byl hlavním celebrantem německých mší, sakristiánem a ředitelem a vizitátorem

třetího řádu. Narodil jako Štěpán 22.12.1895 v Trpíku severozápadně od M. Třebové, kde rovněž v konventu

v bibliotéce působil a zasloužil se o spolkovou františkánskou knihovnu v něm (viz níže). Byl dále misionářem

v Německu, ředitelem a vizitátorem III. řádu, po okupaci a válce zřejmě zůstal v Německu. Viz pamětní kniha

konventu - NA, ŘF, Frant. Hostinné , rkp. 1a.

pracemi přišlo na 7 tisíc Kč. Do dosavadní bibliotéky byl nově umístěn klášterní archiv.69)

Později ale zjistil P. Richard Ryšavý, knihovník a diskreta, jenž klášter fakticky řídil, že

nové prostory knihovny v bývalém refektáři nevyhovují, snad pro vlhkost nebo nedostatečné

zabezpečení. Svazky se proto v roce 1938 opět stěhovaly do své původní místnosti v patře,

jež se pro svůj účel prý hodí více. Předem byla ale staronová místnost „vylepšena a vybavena

hodnotnými skříněmi“, což konvent spolu s doplňkovými pracemi přišlo na 1000 korun.70)

Zcela jiný důvod, než nárůst knih nebo úbytek řeholníků způsobil vznik dodnes

ceněné františkánské knihovny v Chebu, v jejímž případě bylo dokonce nedávno a nikoli

poprvé zvažováno zpřístupnění prostor veřejnosti. Samotný sál v přízemí severního křídla

konventu napravo od vstupu z Františkánského náměstí působí velmi starobyle díky

klenutému stropu podepřenému uprostřed kamennými sloupy. Na krycí desce prvního sloupu

od okna je vytesán letopočet 1630, ačkoliv sloupy samotné a celý sál s klenbou se zdají být

staršího původu a přinejmenším obvodové zdivo je již gotické.71). Jako knihovna však začaly tyto prostory sloužit až v 30. letech 20. století, kdy byla aktivitou bratra Bruno Kofra,72)

chebského kvardiána v letech 1925-35, místnost opravena a zřízen nový mobiliář pro knihy.

P. Bruno působil k Chebu jako knihovník nejméně po dobu dvaceti let. Plány s přemístěním

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2706. Hlášení provincialátu o stavu konventu v roce 1934/35 (NA, ŘF, 2706)

skutečného kvardiána Godefrida Rottera vůbec neuvádí, klášter byl zřejmě ve skutečnosti řízen jeho diskretou

P. Ryšavým, též magistrem laiků, katechetou a zpovědníkem řeholnic. P. Ryšavý byl dále od roku 1938 také

místním kvardiánem, dále zpovědníkem řeholnic a kaplanem, po okupaci i válce zřejmě zůstal v Německu,

stejně jako P. Antl, který i v Hostinném byl hlavním celebrantem německých mší, sakristiánem a ředitelem a

vizitátorem třetího řádu. P. Antl. se narodil jako Štěpán 22.12.1895 v Trpíku severozápadně od M. Třebové,

kde rovněž v konventu v bibliotéce působil a zasloužil se o spolkovou františkánskou knihovnu v něm. Byl

dále misionářem v Německu, ředitelem a vizitátorem III. řádu, za okupace řídil z českomoravské provincie

vyčleněný Sudetský komisariát. Viz pamětní kniha konventu - NA, ŘF, Frant. Hostinné , rkp. 1a, část seznam

členů konventu a s. 347. Iva ONDROVÁ. Osudy františkánského konventu v Moravské Třebové ve 20. století.

Olomouc, 2009. Bakalářská práce obhájená na FF Univerzity Palackého.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2706. Pamětní kniha kláštera v Hostinném - NA, ŘF, Františkáni Hostinné,

rkp. 1a, s. 160 uvádí náklady na úpravy staronové knihovny jen 800 Kč.

František HORÁK, Klášterní knihovny v českých zemích,.in: Knihovna : vědeckoteoretický sborník. Sv. 6.

Praha, SPN, 1966, s. 219-270. Zdeněk KUČERA, Klášterní knihovny Čech, Moravy a Slezska. Praha, 1997.

Disertační práce obhájená na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Rok 1630 by také poukazoval na větší

přestavbu budov (klenby) v nesnadném válečném období, což není příliš pravděpodobné, byť v samotném

městě se ještě tehdy nebojovalo. Srov. Eva ŠAMÁNKOVÁ, Cheb. Praha, Odeon 1974, s. 108.

P. Kofr se narodil 23.7. 1889 v Č. Krumlově, křestním jménem Otomar (Otmar), v roce 1907 vstoupil k

františkánům, svátost kněžství přijal v roce 1911, v Chebu působil také jako kvardián, sakristián, zpovědník a

komisař III. řádu.

cenné knihovny obsahující také konventní archiv73) začaly již v roce 1908, jelikož svazky

byly uloženy v požárně nezajištěných i stavebně nevyhovujících prostorách. Rovněž fond

byl zřejmě nesetříděn a nezpracován, inventáře kláštera z let 1891 a 1905 shodně uvádějí

zcela nesmyslný údaj: „knihovna s 300 díly“.74) Od roku 1908 byl na různých úrovních

projednáván projekt nové knihovny v klenutém sále v přízemí, jeho přestavbu pak opakovaně

schválila v letech 1914 a 1918 vídeňská vláda.75)

Svou činnost v knihovně popisuje sám P. Kofr podrobně, se zaujetím a mírnou

sebechválou v jednom poválečném dopise provinciálovi Janu Kapistránu

Vyskočilovi: „V letech 1914-1918 jsem uspořádal knihovnu v 2. patře v traktu na dvůr, byla

hrozně zaneřáděná, na prst tlusté vrstvy prachu a sazí. Pořídil jsem přesný předběžný seznam

všech inkunábulí, které se válely i v těch celičkách v hromadě prachu a smetí. V dalších

letech jsem vybudoval knihovnu zvlášť inkunábulí v 1. patře, tam [jak] se chodilo do

zpovědní místnosti (Beichsalu).“76) P. Kofr dále v již citovaném dopise popisuje vznik

současné knihovny v historickém sále, s jejíž opravou začal v roce 1923: „Posléze jsem s

velkou námahou a pomocí Boží a dobrodinců objevil, vyklidil, přestavěl, zřídil nynější

knihovnu v přízemí pod kvardianátem. Veškeré zařízení: podlahu, kamna, regaly, galerie,

osvětlení jsem provedl sám s Fr. Bernardinem [Vencelidem], který dělal truhlářské práce. Pak

jsem snesl všechny knihy. Inkunábule byly umístěny ve 3 skříních na pravé straně sálu, když

se vstoupí do knihovny. První katalog jsem dle vědeckých směrnic opravil a P. Albin

[Hlawatsch] 77) jej opisoval ... Před mým odchodem z Chebu jsem pracně sepisoval katalog

V roce 1909 hodnotí autorská dvojice WILHELM – MINAŘÍK (Dějiny klášterů františkánských v Čechách a

na Moravě op.cit., s. 19) sbírku slovy: „Knihovna má větší cenu než kterákoli jiná v provincii. Jsou tam četné

rukopisy, prvotisky něm. i lat. a četná odborná díla ze 16. a 17. století.“

NA, ŘF, 2728.

Dopis Bruno Kofra státnímu památkovému úřadu z 30.1.1928 - NA, ŘF, 2735.

Dopis Bruno Kofra františkánskému provinciálovi z 25.3. 1947 - NA, ŘF, 2735. Celkem zde shromáždil asi

100 prvotisků a dalších 2600 historických svazků včetně několika prvotisků. V původní knihovně zůstalo ještě

asi 9500 knih. Viz „Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven záp. Čech“ - Archiv m. Plzně, pozůstalost M.

Suché, i.č. 52.

Albin Hlawatsch se narodil 15.6. 1870 na Moravě v obci Vorder-Ehrensdorf´(dnes Přední Arnoštov) nedaleko

Moravské Třebové jako Kašpar, do řádu vstoupil roku 1890, kněžské svěcení přijal 4 léta poté. Podle Ivy

ONDROVÉ, Osudy františkánského konventu v Moravské Třebové ve 20. století [bakalářská práce]. Pardubice,

2009. Práce byla obhájena na Katedře hist. věd FF Univerzity Pardubice), zemřel P. Hlawatsch 19.10. 1937.

V letech 1938-39 je nicméně doložen ještě jako chebský kvardián. Bezpochyby zesnul před rokem 1947, kdy

o něm B. Kofr v níže citovaném odpise provinciálovi uvádí přání „Dej mu Bůh věčné nebe“. Zemřel buď jako

člen Sudetského komisariátu fungujícího v letech 1938-1947 nebo odsunut či odstěhován do německa, neboť české provinční nekrologium ho neuvádí.

generální na cedulky [lístky]78) ... jen P. Kajetán mi pomáhal. ... Dveře staré dubové s

kováním a těžkým starým zámkem na osm západů jsem našel na půdě v rumisku, vyčistil,

doplnil kování a opravil zámek a pořídil dva mohutné klíče a ostění jsem navrhl sám a

kameny vyžebral. Formu skříní a galerie a prostředních skříní jsem navrhl a vypracoval

sám. ... Též vykopávky v sále knihovním (byl celý zazděn a nikdo netušil, že tam vůbec

existuje), vykopávky pro kanál pod knihovnou, velmi nebezpečná práce to byla, aby se

nesesuly žulové sloupy s klenutím.“79) Bruno Kofr také opravil okna směrem na náměstí a

jejich ostění a vyboural přebytečné příčky. K tomu mu pomohla materiálem a 30 muži

pomocníky chebská městská rada. Asi 150 fůr rumiska ze všech půd a krypty a koutů kláštera

odvezl vrchní stavební rada Pascher a správce městského dvora zvaného „Gschirrhof“

zdarma. Stavební dříví a dřevo na knihovní nábytek poskytl dobrodinec kníže Klement Václav

Metternich (1869-1930), jenž v té době pobýval na zámku v Kynžvartu a pro potřeby

chebského konventu věnoval při jiných příležitostech také další finanční částky. Získané

dřevo nechal zdarma nařezat na premonstrátské pile všestranně nadaný tepelský opat dr.

Gilbert J. Helmer, jedna z nejvýznamnějších osobností kraje, mimo jiné obnovitel

Mariánských Lázní, germanista a proněmecký křesťansko-sociální politik. Dotaci dva tisíce

korun poskytl také Státní památkový úřad. Byla to nejspíš nižší částka, než františkáni

původně žádali, neboť v oznamujícím dopise od úřadu následuje vysvětlení uvádějící další

nedávnou žádost při přestavbě chebského konventu ve výši 10 tisíc Kč a zejména špatnou

finanční situaci v zemi a nedostatek financí ve státním rozpočtu.80)

V roce 1930 byla hrubá oprava budoucího knihovního sálu hotova, podlaha

vybetonována, vyasfaltována a pokryta dřevěnými deskami, pod omítkou zavedeny elektrické

rozvody a v místnosti osvětlení, spravena okna v sousední křížové chodbě. Kromě toho

zbývalo ještě vyčistit a opravit žulové obložení, dvojité dveře včetně masivních železných,

obnovit okna s kamenným obložením, mříže a okenice, místnost vybílit. Problémy s vlhkostí

se podařilo vyřešit, po skončení stavebních prací byla místnost dostatečně suchá. Následně

ještě museli řeholníci vybavit sál knihovním mobiliářem, přičemž nezbytné náklady tehdy

P. Kofr vyčíslil na dalších 50 tisíc korun, s tím že zatím, naštěstí jen dočasně, chybělo jejich

pokrytí.81) P. Kofrovi záleželo na dostatečném pohodlí v místnosti i během zimních měsíců.

Již před započetím oprav, konkrétně v lednu 1928 žádal u Státního památkového úřadu

v Praze o svolení k odstranění starých velkých kachlových kamen, snad již nefunkčních

Lístkové katalogy byly ještě v září 1950 nalezeny „v psacím stole“, viz Zpráva SSK v Plzni o převzetí knihovny

z 18.9.1951 - NA, SÚC, 56. Viz též F. HORÁK, Klášterní knihovny v českých zemích ... op. cit., s. 223.

Dopis P. Bruna Kofra františkánskému provinciálovi z 25.3. 1947 - NA, ŘF, 2735. Zmínky o opravách viz též

poznámky „Consignatio reparabilium ad archivio inserernda“ - NA, ŘF, 2725.

Tamtéž.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2725, kde je popsáno i dále uvedené zřízení kamen a skříni a úprav knihovní

místnosti vůbec.

nebo nepraktických. Nová „ruská“ kamna pak měla být a snad i byla postavena z materiálu

z původního topení, použity byly asi jeho dvě pětiny, předpokládané náklady činily 3200 Kč.

V knihovně se skutečně topilo, například v roce 1932 přispěl pro tento účel blíže neznámý

dobrodinec Petscheg více než 45 metráky briket, což jistě vystačilo na více let, pokud nebylo využito jinak.

Během prvních měsíců léta 1931 byly instalovány staré knižní regály, které však

bylo nutno předělat a tuto práci provedl františkán Bernardin Vencelides, o němž se již výše

zmiňoval P. Kofr ve svém dopise. V roce 1934 bratr Bernardin pokračoval v práci na skříních

a vytvořil k nim mřížované křídlové dveře z diagonálních latí. Práci vykonával pod přímo

kontrolou kvardiána Bruno Kofra zainteresovaného v obnově knihovny, veškeré dřevo pro

rekonstrukci místnosti a regálů dodal klášter v Teplé. V témže roce začala montáž galerie

pro přístup k horním policím. Její železnou konstrukci zhotovil chebský řemeslník Heinrich

Friedrich, františkánům naúčtoval pouze materiál, práci vykonal zadarmo. Samotné opravy se

již blížily ke konci, knihovní sál nabýval konečného vzhledu. Iniciátor úprav, br. Bruno Kofr,

v poznámkách pro provinční archiv uspokojeně píše, že: „Po svém dokončení bude zdejší

knihovna jednou z nejkrásnějších a nejcennějších v celé provincii.“ K očekávanému konci

prací došlo v roce 1933, kdy již byla přestěhována část knih. Celkové náklady oprav tehdy

P. Kofr vyčíslil na nemalých 192 tisíc Kč. Bruno Kofr si byl vědom, že svou iniciativou

a zásluhou vytvořil pozoruhodné knihovní prostory, a proto usiloval dokonce i o jejich

zpřístupnění veřejnosti. Dne 18. února 1932 žádá provinční definitorium, aby prostory

knihovny mohly být otevřeny prohlídkám, argumentujíce, že sál se nachází mimo klauzuru.

Odpověď byla souhlasná s podmínkou, že prohlídky musí být za dohledu pověřeného bratra,

který předem posoudí případné žádosti.82)

Zpracování a zpřístupnění knihUložit knihy samozřejmě nestačilo, živý moderní i starý historický fond si vyžadovali

aspoň občasnou péči. Kláštery františkánů měly zpravidla ve 20. století, na rozdíl od

minoritů či kapucínů, svého formálně ustanoveného knihovníka, to ovšem kvalitní péči o

knihy ještě nezaručovalo. Například v Plzni se ve 20. letech správce bibliotéky střídal každý

rok nebo co dva roky a není známo, že by některý z nich v ní zanechal více práce.83) Pokud

ve většině domů pobývali tehdy 2 nebo 3 řeholníci, stěží mohla mít funkce klášterního

knihovníka sama o sobě nějaký praktický dopad a záleželo na jeho osobním přístupu.

Tradiční svazkové katalogy začaly postupně i v klášterech místy nahrazovat

modernější lístkové. Podrobná pravidla pro zpracovávání knih včetně pravidel pro tvorbu

lístkových katalogů vytvořil již v polovině 19. století kapucín Albín Ehrlich (1820-1886)

Oba dopisy - NA, ŘF, 2735.

Opis pamětní knihy kláštera - JČVK, Zlatá Koruna, sign.1 JH 54, fol. 120r.

a jeho návod měl být rozeslán k užívání do všech kapucínských rezidencí.84) Podle

dochovaných zpráv se však pravidla u kapucínů příliš neujala, mezi řády sv. Františka

v českých zemích byli co do tvorby lístkových katalogů nejpokrokovější minorité. Zatímco

u kapucínů a františkánů se objevují až někdy po roce 1925, u minoritů je již v roce 1900

doložena funkční a kompletní kartotéka v konventních knihovnách v Českém Krumlově,

Krnově a Opavě. Jejich autory byli řádoví knihovníci Karel Štěpán Vodička  (†1905), který

se zasloužil o rozvoj a zpřístupnění minoritských biblioték v Opavě a Českém Krumlově,

a Paul Poeser, tvůrce kartotéky v Krnově. Blíže neznámý knihovník zpracoval na lístky

historický fond minoritů u sv. Jakuba v Praze.85) Kartotéky měly nicméně spíše pracovní

charakter, v Opavě P. Vodička ještě lístky krasopisně přepsal do tradiční svazkové podoby,

která se dochovala dodnes.86) U františkánů je lístkový katalog doložen v konventní knihovně

v Chebu, kde jej při třídění zanedbaného fondu patrně ve 20. letech 20. století vytvořil Bruno Kofr, další byl zřejmě plánován v Plzni, kde byly roku 1950 nalezeny zásuvky pro

lístky, avšak prázdné.87) Lístkovou podobu měl také soupis osobní knižní sbírky františkána

Josefa Kapistrána Vyskočila.88) Správu své brněnské historické bibliotéky svěřili kapucíni profesoru Janu Sedlákovi (1871-1924), který v jejich konventu na sklonku svého života,

tedy asi v letech 1920-24 pobýval.89) Jde o jediný podobný známý případ dobrovolné správy

knihovny neřeholní osobou v popisovaných řádech v českých zemích až do 90. let minulého století. Tento teolog a církevní historik proslulý zejména studiemi o Janu Husovi zpracoval

asi třetinu fondu a vytvořil dodnes dochovaný lístkový katalog, zčásti psaný rukou a zčásti

na stroji. Ve 30. letech 20. století byl sepsán jmenný lístkový katalog na předtištěných

lístcích v kapucínské rezidenci v Mariánské u Jáchymova.90) Například minorité v Jihlavě

ale nepoužívali katalog žádný ani svazky neměli označeny signaturami. Pro orientaci

mezi okolo 500 svazky knih využívané několika kněžími skutečně nebyly potřeba.91)

Zvláštní skupinu tvořily konventy založené až v první polovině 20. století

vznikající v místech s pastoračními požadavky, jako poutních lokalitách či rozvíjejících se

Čtyřstránkové instrukce přiloženy do katalogu litoměřické knihovny z r. 1734 - SOA Litoměřice, Kapucíni

Litoměřice, i.č. 4. O P. Ehrlichovi viz Pacifik Metoděj MATĚJKA, Seznam provinciálů, definitorů a ostatních

představených správních jednotek kapucínského řádu s historickým sídlem v Praze (a Vídni). in: Paginae historiae. Sv. 14. Praha, , 2006, s. 259–343, zde s. 313. J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ... op. cit. Indices speciales ad omnes stationes librorum bibliothecae Opaviensis ad Sanctum Spiritum... - ZA Opava,

Minorité Opava, rkp. 32. Poznámky o utřídění knih a vzniku soupisu jsou v úvodu a závěru tohoto katalogu.

Cheb - NA, ŘF, 2735; Plzeň - NA, SÚC, 56.

Torzo katalogu dochováno v NA, ŘF, 2573, fasc. 9.

Augustin NEUMANN. Zápisky † Dra Sedláka o duchovenských knihovnách. in: Časopis katolického

duchovenstva, 1928, roč. 69, s. 978-979.

Uložen v Provinční knihovně kapucínů na Hradčanech.

V. DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních... op. cit., s. 192. J. VOBR, Jihlava...

velkoměstech. Specifikem jejich již moderně založených knihoven bylo, že neměly sloužit

pouze řeholníkům, ale ve stylu farních knihoven byly otevřeny také pro ostatní věřící. Šlo

o určité dohnání stavu již dosáhnutého v okolních zemích, v Čechách byly františkánské

knihovny přelomu 19. a 20. století výrazně uzavřenější než třeba na jihu monarchie.

Například v Dubrovníku byla františkánská bibliotéka otevřena pro veřejnost denně od

9 do 12 hodin nebo v městě Sinj v Dalmácii „komukoli v jakoukoli dobu.“.92) Tyto snahy

až ve válečných letech po roce 1940 vyvíjel například představený františkánského domu

na předměstí Č. Budějovic - Čtyřech Dvorech, již odjinud zkušený knihovník Celsus

Létavka.93) Je zřejmé, že mu již nešlo o vybudování uzavřené sbírky pro potřeby bratří, ale

nabídkou četby chtěl podpořit pastýřskou a misijní činnost mezi lidem, kvůli níž vlastně

konvent na okraji města vznikl. Jakým způsobem se P. Létavkovi povedlo či nepovedlo

jeho úmysl naplnit, se v pramenech zjistit nepodařilo, nelehká válečná doba jistě jeho

plánům příliš nepřála. Ve františkánské rezidenci u chrámu sv. Anežky v Praze-Spořilově

zřídil a vybavil knihovnu již záhy po dokončení stavby, někdy v 1. polovině 40. let místní

představený Jan Evangelista Urban.94) V období druhé světové války měl dačický klášter

předplacen katolický týdeník „Žena“. Na první pohled paradoxní titul pro řeholníky, však

jistě sloužil zejména pro další věřící obyvatele Dačic a okolí scházející se v kostele a klášteře

nebo pro nájemníky obývající tehdy část objektu.95)

Ještě větší otevření knižních sbírek umožňovaly při klášterech zakládané spolkové

knihovny. Z čistě terciářské knihovny v Chebu se postupně do roku 1921 zformovala

spolková s názvem „Franziskus-Bücherei“, která se tak nabídla široké veřejnosti.96)

Organizátory a správci knihovny a spolku byli statutárně i fakticky stále terciáři a františkáni,

konkrétně opět Bruno Kofr. V Chebu se zformovala veřejná knihovna vedená dle

nejmodernějších trendů, kde si za mírný poplatek bylo možno půjčit jak beletrii, která

J. BOHATTA a M HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken... op. cit.

Poznámky pro zápis do pamětní knihy z roku 1941 (NA, ŘF, 2615) jeho činnost popisují: „zakoupením vícera

vzdělávacích i zábavných knih, obohatil též knihovnu, jíž hodlá v dohledné době otevříti i pro lid.“ P. Létavka

byl též diskretem konventu v Hájku, kvardiánem v J. Hradci, ředitelem Třetího řádu, magistrem laiků. Zemřel

v roce 1976 v Koclířově.

„Bibliotheca instructa est sub ecclesia (pavimentum, pictura, scrinia, libri, ligatura) ... 2200 Kč,“ viz Archivio

inserenda - NA, ŘF, 2593. O P. Urbanovi podrobně pojednává Václav VENTURA, Jan Evangelista Urban,

život a dílo : sonda do dějin české teologie a spirituality. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2001. ISBN 80-85959-77-1.

Když 2. června 1942 prohledávalo celý klášter Gestapo, byl týdeník zabaven. Viz Archivio inserenda - NA, ŘF, 2929.

Podrobně o chebské františkánské spolkové knihovně pojednává Zbyněk ČERNÝ. Spolek Franziskus-Bücherei

v Chebu : příspěvek k dějinám spolkových knihoven. in: Sborník Chebského muzea 2002. Cheb, 2003, s. 172-184. Viz též. Bücher Verzeichniss der Franziskus-Bücherei in Eger, Franziskanerkloster. Tisk. 1924, 17x23 cm -

SOA Plzeň, pobočka Nepomuk, fond Františkáni Cheb, i.č. 49.

obsahově dominovala, tak literaturu křesťanskou a v menší míře i populárně naučnou. Do

spolkové Franziskus-Bücherei se nejspíš opět zásluhou Bruno Kofra dostaly také nepříliš užívané nebo duplikátní knihy z konventní knihovny. Další spolková „Franziskus-Bücherei.“

vznikla roku 1925 při františkánském konventu v Moravské Třebové a stejně i zde spojená

s působením místního bratrského společenství třetího řádu. Ve zmíněném roce byla podepsána smlouva mezi spolkem zastoupeným jistým Karlem Slaunem a františkánským

klášterem v zastoupení kvardiána a současně zasloužilého knihovníka Berarda Antla

a provinciála Basila Havelky, bývalého místního představeného. Na jejím základě získala Franziskus-Bücherei v pronájmu místnost vedle horní hovorny v prvním poschodí kláštera.

Rovněž i tato hovorna měla být později předána spolku pro knihovnu. Pronájem činil

100 korun ročně plus náklady za elektřinu, topení a případné opravy.97) Zánik jinak slibně se

vyvíjejících spolkových františkánských knihoven jak v Chebu tak v Třebové nicméně záhy

způsobil zákaz spolkové činnosti v roce 1939. Přinejmenším v Chebu byl fond „Franziskus-

Bücherei“ rozdělen mezi lidovou knihovnu, františkánský klášter a starý papír. Svou

knihovnu mělo rovněž bratrstva Třetího řádu sv. Františka při pražských františkánech u P.

Marie Sněžné, u kapucínů na Hradčanech či v bechyňském klášteře.98) Terciáři setkávající

se u kapucínů v Brně budovali svou sbírku již pod poloviny 19. století nebo i dříve. Dodnes

se jejich svazků dochoval jen několik, podle signatur však terciáři měli v roce 1911 razítky

označené svazky s nejméně 660 tituly a zpracovaný katalog.99) Ačkoli zřejmě neměly

spolkovou podstatu, i u nich lze předpokládat jistou míru otevřenosti zájemcům o půjčení,

přinejmenším z přátel a příznivců františkánství nebo z farnosti.

Kromě široké veřejnosti, především tedy farníků a katolíků, kterým byly místy

zpřístupněny nové příruční knihovny s duchovní, poučnou i zábavnou literaturou, lze již

od konce 19. století zachytit také badatelský zájem odborné veřejnosti slibně se rozvíjející

knihovědy o obsah historických klášterních fondů. 100) Bohatství snad všech českých a

moravských františkánských biblioték zkoumal v průběhu 30. a 40. let řádový historik

Jan Kapistrán Vyskočil. Zabýval se podrobněji zejména rukopisy, prvotisky a dalšími

NA, ŘF, 2973.

Terciářskou bibliotéku u pražských františkánů nechal roku 1933 místní kvardián Jana Nep. Štikar vybavit

skříněmi, v nichž byla „nejvhodněji a moderně uložena.“. Viz Jan KAŠPAR, Knihovna františkánů u Panny

Marie Sněžné v Praze (dějiny, knižní fond a současný stav). in: Historia Franciscana II. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 225-268, zde s. 237; NA, ŘF, 2552. Bechyňská knihovna pozdějšího

sekulárního řádu je doložena až „post mortem“, konkrétně zmocněncem kláštera F. Rotem v září 1950

jako „zlikvidovaná“ - NA, SÚC, 109. Rovněž o sbírce na Hradčanech máme zmínku až z roku 1950, kdy

označená jako „bezcenná náboženská literatura“ skončila zřejmě ve sběrných surovinách – NA, SÚC, 50.

Je pozoruhodné, že přívazky měly své vlastní signatury. Počet svazků byl tedy nižší; zato to ale podle nich

nasvědčuje, že existoval katalog, neboť signatury nesloužili jen k inventární evidenci.

Stopy zájmu badatelů v českokrumlovské minoritské knihovně již od sklonku 19. století nalezl J. HEJNIC, O

minoritské knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 63-65. Srov. též další doklady níže.

pozoruhodnými knihami, zejména ve vztahu k minulosti řádu. Neomezoval se nicméně jen

na vlastní kláštery, ale po starších řádových dějinách v českých zemích pátral také u minoritů

nebo v zahraničí.101) Zejména v roce 1942 probíhala v knihovnách františkánů pátrání po inkunábulích v rámci jejich soupisové akci v rámci Protektorátu pro Gesamtkatalog der

Weigendrucke (GW). Podílela se na něm především Emma Urbánková (1909-1992), ať již osobně, jako například v Plzni, nebo prostřednictvím dotazníků.102) Přímý průzkum ve

většině františkánských knižních sbírek měl nicméně provádět již zmíněný a dostatečně

kvalifikovaný bratr J.K. Vyskočil a své výsledky E. Urbánkové předat.103) Bohatství

klášterních knihoven využíval také další františkán Klemens Minařík pro kolektivní dílo o

dějinách františkánství v českých zemích nebo přípravu podkladů pro beatifikační proces

čtrnácti pražských františkánských mučeníků.104).

Jednotlivé klášterní knihovny františkánů zkoumali i další badatelé. Plzeňské

františkánské inkunábule ještě před E. Urbánkovou sepisoval plzeňský archivář, kulturní

pracovník a hlavně ředitel sousedního muzea Fridolín Macháček (1884-1960)105) a v roce

1927 zde hledala inkunábule Milada Suchá (1909-1992)106) Bohatství sbírky bechyňských

františkánů využili středočeský vlastivědný pracovník Jan Hertl (1906-1965), tehdy profesor

Výpisky z těchto bádání se dochovali v části Vyskočilovy arch. pozůstalosti - NA, ŘF, 2473, fasc. 8. Doloženy

jsou jeho bádání v Bechyni, Dačicích, Hájku, Hořovicích, Jindřichově Hradci, Plzni, Praze, Slaném, Uherském

Hradišti, Voticích, Zásmukách a u minoritů v Č. Krumlově. Ve Švédsku např. objevil prostě psaný breviář původem z pražského Anežského kláštera zřejmě z 30. let 14. století. Viz Františkánský brevíř české provincie

ze XIV. století v kapitolní knihovně v Linköpingu. s.a. strojopis - NA, ŘF, 2473, fasc. 5. Vyskočilovým dílem je

zřejmě též seznam rukopisů a prvotisků v Hájku u Unhoště - NA, ŘF, 2643.

V plzeňské františkánské bibliotéce E. Urbánková osobně sestavila soupis 183 titulů prvotisků ve 139 svazcích.

Knihovědná odbornice tehdy u františkánů učinila velký objev, neboť dosud se řeholníci i přes zmíněné

výzkumy M. Suché domnívali, že vlastní pouze 73 jistých a 42 možných či torz inkunábulí. Strojopis

soupisu E. Urbánkové uložen v Západočeském muzeu v Plzni, sign. 511 A 8. ; srov. Jaromír LINDA, Soupis

rukopisů Západočeského muzea v Plzni. Plzeň, Západočeské muzeum 2004, č. 86, s. 76. Dosavadní názor

bratří podle dopisu kvardiána Komisi GW z 7.5.1942 - Archiv m. Plzně, Františkáni Plzeň, kart. 1177.

Srov. vysvětlující dopis slánského kvardiána H. Votického Emmě Urbánkové - NA,ŘF, 2837.

Almanach řádů františkánských v zemích českých. Pro nedostatek peněz však františkánská provincie dílo nevydala. Viz M. STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách ... op. cit., s. 194. Nákladem zásmuckého

konventu, kde také Minařík bádal, pak vyšla jeho Acta XIV. Martyrum Pragensium venerabilium servorum dei Friderici Bachstein sacerdotis et tredecim sociorum Ordinis Fratrum Minorum Pragae die 15.2.1611 pro fide

catholica trucidatorum (1931). V Turnovském katalogu z roku 1714 (součást pamětní knihy konventu - NA,

ŘF, Františkáni Turnov, B-18, karton 4) je u knihy „Martyrum 14 Franciscanorum Pragae ad Nives occisorum“

od Jeronýma Strassera (Viennae, 1624) tužkou poznámka. „vidi die 4/VI 909 P. Kl.Min.“ Více o zmíněném díle

o pražských mučenících pojednává Jan KAŠPAR in Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400.

výročí příchodu bratří františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha, Provincie bratří františkánů 2004, s. 44-45.

Archiv m. Plzně, pozůstalost F. Macháčka, karton 5089.

Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven záp. Čech - Archiv m. Plzně, pozůstalost M. Suché, i.č. 52.

reálného gymnázia v Benešově, nebo v roce 1935 bohemista prof. František Ryšánek (1877-

1969) jako ředitel Slovanského semináře Univerzity Komenského v Bratislavě. Pátrali

zde po starých tiscích z oblasti českých dějin od františkána Jindřicha Labe a konkrétněji

neurčených rukopisech.107) U františkánů v Jindřichově Hradci zase bádal jiný blíže

neznámý odborník hledající české tisky pro potřeby českého Knihopisu.108) Dotazníky

provázející tvorbu Knihopisu nicméně mířily zřejmě do všech dotčených klášterů.109) U

františkánů v Kadani, Chebu a Litoměřicích studoval v letech 1905-1910 germanista

a spolupracovník Berlínské akademie věd Walther Bruno Dolch (1883-1914). Ve svých

výzkumech dále zavítal i do minoritských knihoven v Opavě a Mostě, kde procházel také

kapucínskou knižní sbírku.110) Bohatství historické sbírky brněnských kapucínů využíval již

zmíněný profesor Jan Sedlák.

Co největší zpřístupnění historických klášterních fondů odborníkům se pokoušel

prosadit minorita Karel Štěpán Vodička. V Českém Krumlově a Opavě, kde působil jako

knihovník, zavedl dokonce pevné otvírací hodiny. Návštěvníci mohli v Opavě a Krumlově

bádat dokonce každý všední den od 10 do 12 hodin a po přestávce od 13 do 18 hodin.111)

Již ale jednoznačně přehnaným projevem důvěry ve čtenáře byla i možnost absenčních

výpůjček starých tisků a dalších vzácných knih mimo klášter v Českém Krumlově, byť měly být pouze „důvěryhodným osobám“.112) Bližší podrobnosti této bezpochyby rovněž

Vodičkovy aktivity sice neznáme, ale díky svému otevření se krumlovská minoritská sbírka

dostala do širšího podvědomí. O půjčování starých tisků mimo klášter máme doklady

nicméně i odjinud. Také františkáni v Plzni půjčili v červenci 1931 starý tisk s díly svatých

Františka z Assisi a Antonína Paduánského vydaný v Stadt Am Hof roku 1739 jihočeskému

knězi Viktoru Michkovi do Lnář. 113) Zpřístupnění prostor a sbírek historické knihovny

pražských novoměstských františkánů odborné veřejnosti zase umožnil místní kvardián,

knihovník a znalec hudby i historie místní bibliotéky Jan Nepomuk Štikar na počátku 30.

NA, ŘF, 2614.

Výsledkem jeho práce je jednostranný strojopisný soupis evidující asi 70-80 tisků v češtině odkazující na

signaturu knihy v hradecké františkánské knihovně a číslo Knihopisu. Soupis je vložen do katalogu knihovny

z roku 1932 - JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55.

Srov. např. dopis opavského minority P. Gabriela Samma z roku 1924 pro Komisi pro knihopisný soupis

československých tisků, které tehdy uvádělo čtyři staré tisky v českém jazyce - ZA Opava, Minorité Opava,

č. 48ch nebo A. MAZUR, Z minulosti knihoven... op.cit., s. 11.

Pozůstatky jeho výzkumů jsou dochovány v jeho osobní pozůstalosti v Archiv der Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften. J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ... op. cit., s. 243.

Tamtéž, s. 107-108. Srov. též Ladislav KLICMAN. Zpráva o cestě po knihovnách v Rakousku a Německu... in:

Věstník České akademie, 1893, roč. 2, s. 63-68.

Poznámka o výpůjčce připsána v záznamu inventarizace plzeňské františkánské knižní sbírky a jejího srovnání s

katalogem z 18. století, fol. 17r - Západočeské muzeum v Plzni, sign. 511 A 9.

let.114)

Nepořádek v knihovnáchLevné knihy začaly od sklonku 19. století hojně nově přibývat do konventů

františkánských řádů. Původní historické prostory biblioték tak přestávaly stačit, navíc

mnohde chyběl zkušenější řeholník, jenž by se svazků ujal, takže knihy se postupně

hromadily a narůstal v nich chaos. Navíc se značně ztenčil počet obyvatel řeholních domů,

většinu konventů kromě centrálních obývali jen jeden až tři bratři. Pochopitelně se pak více

soustředili na vlastní osobní knihovničky, jež se ovšem při častém stěhování řeholníků a

dalších událostech mísily s nejasně definovaným konventním fondem, což dalšími pořádku

nepřispělo. Z původních dvou místností musela být bibliotéka odstěhována už v roce 1827

u minoritů v Krnově. Přesněji se vyjadřuje adresář knihoven habsburské monarchie z roku

1900 na základě informací poskytnutých jeho autorům přímo z minoritského konventu.

Stav knihovny byl tehdy donedávna údajně velmi neutěšený, pro jejich uložení nebyla

určena žádná zvláštní místnost. „Knihy ležely ... ve čtyřech nebo pěti řadách zpřeházeny

jedna přes druhou, což může také vysvětlit leckteré nedostatky (ztráty) a škody.“.115)

V nepořádku byly knihy okolo roku 1930 u minoritů v Č. Krumlově, což byl opět

především důsledek zmíněného dvojího nuceného stěhování fondu, který zcela zhatil

původní utřídění zpracované před rokem 1900 Karlem Š. Vodičkou. Informuje nás o tom

list schwarzenbergského archiváře Hynka Grosse (1859-1945) z 13. listopadu 1931 poslaný

kvůli mezinárodnímu knihovnickému sjezdu v Praze, pro nějž chtěl provést v klášterní

knihovně exkurzi: „rukopisy ani knihy nebyly řádně popsány.“116) Neutěšený stav knihovny,

díky němuž i přes výskyt starých rukopisů, prvotisků a téměř dvou set tisků z 16. století

nebylo možno nic najít, zachytil v roce 1937 ředitel pražského Uměleckoprůmyslového

muzea Vladimír Herain, inspirovaný zřejmě minoritskými svazky prodanými muzeu na

sklonku 19. věku P. Vodičkou. Na Herainův návrh byly aspoň cenné rukopisy přemístěny

z nezabezpečené knihovny „do dvou skříní do místnosti vedle bytu P. kvardiána.“117) Jako

neutříděný a nezpracovaný popisuje klášterní svůj knižní fond kvardián minoritů P. Škrda u

Josef VOLF. Prohlídka knihovny kláštera františkánů u P. Marie Sněžné. in: Vitrinka na krásné knihy, vazby a

jiné věci, 1933, roč. 10, č. 4, s. 158.

J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ... op. cit., s. 71-72.

Cit. podle J. HEJNICE, O minoritské knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 86. Více o H. Grossovi viz

František NAVRÁTIL, Soupis prací archivního rady Hynka Grosse, in: Jihočeský sborník historický, 28, 1959, s. 141-149.

Liber magistralis IV, s. 161 - SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53. Viz též J. HEJNIC, O minoritské

knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 87. Dr. Herain byl tehdy patrně jediným zástupcem státních institucí,

který o krumlovskou knižní sbírku projevil zájem. Kontakty na jiné odborníky minorité neměli, a tak nakonec

jejich svazky skončily nezvykle v poněkud jinak profilovaném pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.

sv. Jakuba v Praze roku 1904. 118)

Také v bechyňském františkánském konventu nebyly nakupované knihy často

svázány, bez pevných desek se ničily a obtížně četly. Změna k lepšímu nastala až v letech

1893-99 za kvardiána Mariána Wilhelma, kdy byly postupně tyto knihy svázány.119) Pořádek

byl i přes tuto snahu pouze dočasný, jak nás informuje jeho následovník, zasloužilý řádový

knihovník Bonaventura Wilhelm, 120) bechyňský kvardián v letech 1914-1917: „Množství

knih nevázaných bylo vazbou opatřeno, nové regály pořízeny. ... Knih přikoupeno

mnoho.“121) Podobně i v Hostinném nebyli řeholníci na počátku 20. století schopni spočítat,

kolik svazků vůbec užívají. 122) Situaci opět napravil Bonaventura Wilhelm, který sbírku

utřídil. Při pořádání knihovny napočítal celkem 2700 svazků, skoro osmkrát více než se

dosud předpokládalo. 123)

Přehled ani o celkovém množství neměli na počátku 20. století ani františkáni v Plzni.

I přes formálně ustanovené řádové knihovníky uvádějí klášterní inventáře z let 1905 až

1923 stále týž počet knih jako před patnácti lety.124) Není divu, fond byl nesetříděn a knihy

často fakticky nedostupné.125) Také u františkánů v Jindřichově Hradci přestali v druhé

polovině 19. století být knihovně věnovat pozornost. Kromě nepřipsaných nových přírůstků

v  katalogu to opět dosvědčují inventáře konventu z let 1890-1923.126) Všechny shodně

uvádí ne zcela přesný údaj o 2100 svazcích v knihovně, poslední soupis psaný Vojtěchem

Chvojanem (1866-1944), který si byl vědom nepořádku, uvádí ještě neurčitěji „asi 2000 knih

vázaných i nevázaných“. Až v roce 1921 a následujících letech se bibliotéky ujal představený

konventu P. Chvojan jmenovaný rovněž jako knihovník, jehož péčí „knihovna rozházená po

Jaroslav ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách... op.cit., s. 429.

Consignationes conventuum - NA, ŘF, 2596 uvádí k jednotlivým rokům 1893-99 zprávy: „magna pars Bibl. compicta“, „pars librorum iterum compicta“, „permulti libri iterum compacti“ „pars librorum iterum compicta“.

Předmluva katalogu knihovny od B. Wilhelma - JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 Be 40.

Reparatio conventus k roku 1915 - NA, ŘF, 2596.

Klášterní inventáře uvádějí u knihovny buď zastaralé nebo žádné údaje - NA, ŘF, 2709.

„1906 ... Item bibliotheca conventus ordinata et Catalogus librorum nondum existens compositus cura et labore P. Bonaventurae Wilhelm // Pro Bibliotheca procurata sunt etiam nova armaria pro libris recomdendis sumptibus

conventus 105 C.“, viz Pamětní kniha kláštera, s. 149 (NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a) nebo Archivio

inserenda (NA, ŘF, 2706). Viz též B. WILHELM a K. MINAŘÍK.Dějiny klášterů františkánských v Čechách a

na Moravě. op.cit., s. 96.

NA, ŘF, 2788.

Srov. J. ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách... op.cit., s. 428: „[knihovna] na ten čas

nekatalogisována a ne dosti přístupná.“. V roce 1900 zde například působil jako knihovník zřejmě již chorý

kazatel Augustin Stodolka, který o rok později zemřel. Viz J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ... op. cit., s. 155.

NA, ŘF, 2751.

podlaze do souladného pořádku byla dána,“ doplněn katalog, zakoupeny novinky. 127) Jakkoli

znějí předchozí věty nadějně, příliš velký pořádek ale stejně aktivitou Vojtěcha Chvojana

v jindřichohradecké františkánské bibliotéce nevznikl a jeho soupis se zřejmě dočasně ztratil,

takže již v roce 1932 zpracoval další a poslední známý katalog řádový knihovník a tehdy

hradecký kvardián Bonaventura Wilhelm.128) V jeho úvodu popisuje neútěšnou situaci

takto: „Knihovna byla vlastně považována za skladiště všeho možného. Knihy v regálech

nacpány bez ladu a skladu a co v regálech nemělo místa, bylo umístěno na zemi v uboze

zbitých příhradách z nahnilých prken, nebo bylo pohozeno na cihlové podlaze. Že na všem

bylo prachu a pavučin, o tom se nemusím zde zmiňovati. (...) Najíti v tomto chaosu nějakou

knihu bylo věru uměním. Katalog knih tu byl starý a neúplný, a co byl platný, když podle

něho nic nedalo se najíti.“ Několikrát se P. Wilhelm údajně pokoušel něco nalézt pro svůj

historický výzkum avšak marně.129)

Slánský představený a později knihovník v Hostinném, františkán Gilbert Procházka

(†1910) uvádí při inventarizaci klášterního vybavení již v roce 1890 dosti nepřesný počet

svazků v konventní bibliotéce a současně přímo o novějších knihách výslovně píše,

že „nejsou setříděny a očíslovány“ (osignovány). Mnohá díla měl také P. Procházka „z

různých důvodů“ ve své vlastní „příruční knihovně.“ 130) Také toto vyhýbavé tvrzení

naznačuje neuspořádanost knižní sbírky, takže i místní představený si raději knihy uložil

u sebe a neváhal se k tomu přiznat. Od roku 1928 až do zrušení františkánského kláštera

pobýval ve Slaném P. Hyacint Holický, po většinu toho času jediný kněz v konventu a

též jeho představený a správce knihovny.131) Také on vycházel zřejmě z téhož staršího

knihovního katalogu a stále ani v 40. letech neměl mimo něj úplnější informace o rozsahu

ani přesném obsahu fondu.132) Ve svých dějinách konventu napsaných zřejmě někdy po

skončení druhé světové války uvádí celkový rozsah staršího i moderního fondu umístěného

Opis pamětní knihy kláštera, s. 480 - JČVK, Zlatá Koruna, 1 JH 54. Podobný, o něco stručnější text uvádí též

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2748.

„Seznam knih kláštera v Jindřichově Hradci“ - JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55, lepenková vazba potažená

kůží, 4o.

Srov. J. ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec... op. cit., s. 218.

NA, ŘF, 2837.

P. Holický (1890-1965), též katecheta na místních školách, ředitel Třetího řádu či zpovědník řeholnic byl

údajně velmi oblíbeným duchovním pastýřem mezi obyvateli Slaného a okolí. Srov. Václav MOUCHA,

Vzpomínka na slánské františkány. in: Posel z Budče, 2000, č. 17, s. 64-65. Jako knihovník je H. Holický přímo doložen roku 1937.

Srov. jeho odpověď Emmě Urbánkové, jež konventu zaslala dotazník v souvislosti se soupisem prvotisků na

území Protektorátu (1942) - NA, ŘF, 2837. Viz též Petr Regalát BENEŠ a Vladimír PŘIBYL, Františkánský

klášter ve Slaném : 1655-1950. Ve Slaném, Vlastivědné muzeum, 2005, s. 36. Stejně jako dříve J.K.

Vyskočil (jeho poznámky - NA, ŘF, 2473, fasc. 8) uvádí pouze jeden čtyřsvazkový prvotisk (Mikuláš z Lyry. Expositiones in Vet. Test. Norimberk, 1487.).

v jedné místnosti jako „asi 3500 svazků plus nesvázané knihy.“133)

Rovněž v Tachově neměli františkáni přehled ani o množství jimi vlastněných knih

a v inventářích pořízených na počátku 20. století134) uvádějí desítky let zastaralé a nepřesné

údaje. Nedostatečnou péči o historický fond zase naznačují zprávy z 2. poloviny 20. století

uvádějící časté poškození starých tisků červotočem.135) Podobná situace byla v téže době u

kapucínů v Horšovském Týně. Aspoň tak lze soudit podle výsledku pátrání po prvotiscích

v západočeských knihovnách prováděné neznámým světským odborníkem, jenž v roce 1927

uvádí knihovnu o pouhých 510 svazcích, což je asi pouze pětina odhadovaného skutečného

množství starých tisků.136)

Ztráty a krádeže knih, válečné škodyPopsaný neútěšný stav historických knižních sbírek se u minoritů a františkánů

často podepsal na úbytcích, v lepším případě převodech do státních institucí, v horším pak

ztrátami a krádežemi, na nichž se podíleli i samotní řeholníci. Proti krádežím zvenčí byly

nejhůře podle známých skutečností zajištěny knihovny minoritské. Buď neschopnost řádu

postarat se o staré knihy, nebo finanční problémy tak vedly jinak velmi zasloužilého řádového

knihovníka a českokrumlovského kvardiána Karla Š. Vodičku k prodeji asi 5 rukopisů

a 30-40 prvotisků pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu již v letech 1894 a 1896. Ve jmenovaném muzeu, které tehdy zastupoval František Adolf Borovský, jsou tyto knihy

s nezřídka vzácnými a umělecky cennými slepotiskovými vazbami uloženy dodnes a právě

pro zmíněné vazby byly rovněž již několikrát vystavovány.137)

Vodičkovy případné obavy o bezpečnost starých knih v Krumlově byly skutečně

oprávněné a k vážnějším ztrátám došlo v Českém Krumlově během první světové války

a po jejím skončení. Podle osobního svědectví památkového odborníka Karla Veselého „k

nim docházelo většinou tak, že někteří náhodní návštěvníci, kteří žádali v konventu

o přespání, odnášeli s sebou staré tisky a rukopisy. Přespávali totiž buď přímo v knihovně,

nebo v místnosti těsně před neuzavřenou knihovnou.“138) V roce 1923 byla koncipientem

schwarzenbergského archivu Vladimírem Haškem zjištěna a ministerstvu školství a národní

osvěty oznámena ztráta kodexu výkladů svatých otců z daru Petra II. z Rožmberka

NA, ŘF, 2819.

Inventáře kostela a kláštera - NA, ŘF,2850

Zpráva o převzetí Státní studijní knihovnou v Plzni z XII/1950 - NA, SÚC, 56. Viz též Eva KLAUSNEROVÁ.

Prvotisky Státní vědecké knihovny v Plzni. Plzeň, SVK v Plzni, 1990. ISBN 80-85093-02-2.

Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven záp.Čech - Archiv m. Plzně, pozůstalost M. Suché, i.č. 52.

Za laskavou pomoc při pátrání po rukopisech a prvotiscích v Uměleckoprůmyslovém muzeu srdečně děkuji

kurátorovi jeho sbírek Radimu Vondráčkovi.

Osobní svědectví Karla Veselého účastníka soupisových prací pro publikaci Soupis památek historických

a uměleckých... Viz J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 86.

z 14. století. Zloděje se údajně podařilo odhalit. Uvedený rukopis spolu s pěti dalšími

pak koupila v Neubertově antikvariátu Universitní (Národní) knihovna v Praze, v jejímž

základním fondu se tyto vzácné kodexy nacházejí dodnes.139) Důsledkem oznámení této

krádeže bylo ministerské a poté i soudní jednání, podle jehož závěru z následujícího roku měl

být fond nově umístěn do „suché místnosti poblíž Václavského sklepa“ v českokrumlovském zámku. S návrhem souhlasil tehdejší kvardián Václav Navrátil i správa zámeckého archivu,

avšak pro nesouhlas vedení české minoritské provincie k žádnému deponování nedošlo.140)

Neznámým způsobem také z minoritské knihovny zmizel německý Žaltář z roku 1373,

uváděný v klášteře ještě v roce 1901.141) Za neznámých okolností opustila krumlovský

klášter tzv. Bible bratra Matěje, iluminovaný rukopis z 2. poloviny 13. století obsahující mj.

vlastnickou poznámku krumlovského konventu ze17. nebo 18. století.142) Také při jednom

z nucených stěhování fondu v roce 1931 řeholníci zaprášené svazky očistili a zkontrolovali,

přičemž bylo shledáno, „že krásné titulní listy manuskriptů vzácných zlodějskou rukou kdysi

vytrhány byly.“143) Snad z téhož důvodu byly v červnu téhož roku na okna v provincialátu

instalovány mříže, „neboť zde bylo nebezpečí vloupání.“144) Neutěšenou situaci dokresluje

i případ českém žaltáři manželky Václava z Rovného patřícího klariskám, který Hynek Gross

nalezl „za trámem na půdě knížecího stavení.“145)

Zlodějská ruka se v této době nevyhnula ani pražským minoritům. Konkrétně

někdy na sklonku první světové války nechali řeholníci opravit střechu kláštera a pokrývači

najatí jistým profesorem Lánikem titulovaném jako "odcizitel" vnikli do zřejmě nezajištěné

bibliotéky. Docela úspěšně si vybírali podle vnějšího vzhledu nejvzácnější knihy, takže

pozdější zprávy zmiňují zejména ztráty rukopisů a prvotisků či obecněji „mnoha cenných

Jedná se o signatury: I G 55, I H 15, 1 H 16 a 1 H 17, XII F 35, XII F 36. Srov. též Emma URBÁNKOVÁ, Rukopisy a vzácné tisky pražské Universitní knihovny. Praha, SPN, 1957, s. 44 nebo J. HENIC, O minoritské

knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 87.

J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 86., včetně citace z hlášení V. Haška

dochovaného v SOA Třeboň, pobočka Č. Krumlov, Ústřední schwarzenb. kancelář, 4 K1. Viz též Antonín

MATĚJČEK, Malířství. in: Dějepis výtvarného umění v Čechách. 1. díl, Středověk. Praha, SVU Mánes 1931, s. 380-417.

Dnes se nachází v SOA Třeboň, pobočka Č. Krumlov, zámek, sign. I-257. Jaroslav WEBER, Josef TŘÍŠKA

a Pavel SPUNAR, Soupis rukopisů v Třeboni a Českém Krumlově. Praha, Nakladatelství ČSAV 1958, č. 121.

Žaltář jako první popsal a k roku 1901 jej v klášterní knihovně uvádí Alois BERNT, Alois, Ein neuer deutscher Psalter vom Jahre 1373. in: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Jhrg. 39, 1901, s. 23-52.Bernt, 1901. Srov. též John M. LENHART, The history of Franciscan libraries of the Middle Ages. Washington, Franciscan Educational Conference, Capuchin College c1954, s. 103. „Conventus B.V.M. Annuntiationis Boemo Crumlovij Fr. Min. Conventualium“ Dnes Knihovna Národního

muzea, sign. XIV D 14. Pavel BRODSKÝ, Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea. Praha,

KLP 2000, č. 190, s. 210.

Liber magistralis IV, s. 125 - SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53.

Liber magistralis IV, s. 124 - SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53.

Viz osobní archiv J.K. Vyskočila - NA, ŘF, 2473, fasc. 8.

svazků.“ Ukradené knihy pak byly údajně nabízeny v pražských antikvariátech.146) Ale i

později zaznamenal pražský minoritský fond úbytky. Na sklonku 30. let obsahoval fond

asi deset tisíc svazků včetně několika set rukopisů. Z nich nebylo při revizi prováděné

roku 1941 nalezeno 24 knih a o  šest let později dokonce 155 svazků, jejichž další

osud není znám. 147) Jako totální nepořádek uvádí příčinu blíže nespecifikovaných ztrát z krnovského konventu také souhrnná zpráva o knihovnách v monarchii z roku 1900.148)

Důsledek popsaného chaosu v historickém fondu františkánů v Plzni na sebe

nenechal čekat. Někdy po roce 1900 se dostalo několik prvotisků z klášterní knihovny

na výstavu a posléze v důsledku nedostatečné péče řeholníků i do sbírek plzeňského

Uměleckoprůmyslového muzea, tehdy nově zřízeného a postaveného zčásti na místě

klášterní zahrady. Jak k události došlo, popisuje v soudobém dopise člen plzeňské komunity

P. Renne: „Po založení muzea bylo vydáno nařízení vybízející instituce i soukromé osoby,

aby cenné a historické věci předali novému muzeu, částečně darováním, částečně prodejem.

Tak přišli také dva pánové do kláštera. Přestože věděli, že z klášterních sbírek nemůže být

nic převedeno do muzea, prozkoumávali je. Na jejich žádost je kvardián uvedl do knihovny a

ukázal jim cenné inkunábule. Tak si oba vypůjčili několik jejich svazků na výstavu v muzeu.

Otec kvardián jim knihy přímo nepůjčil, avšak neřekl ani nic proti. Po několika dnech přišli

ještě s třetím mužem a nesli balonové pláště. Kněz, doprovázející je do knihovny, nebyl

informován otcem kvardiánem a dovolil jim si odnést, cokoli chtěli vzít. Tito pánové, stejně jako vedení muzea obdrželi výzvu kláštera, aby knihy navrátili, proto aby v nich také bylo

poznamenáno: ‘vypůjčeno z františkánského kláštera v Plzni‘. Poté ale léta šly, nic vráceno

nebylo a u těchto prvotisků v katalogu [muzea] bylo poznamenáno:darováno.“149) Ziskem z

této „návštěvy“ byl například titulní list s akantovou bordurou z prvotisku Gritsch, Joannes.

Quadragesimale (Ulmae, 1476), který je dodnes uložen v Západočeském muzeu, zatímco

poškozená kniha zůstala ve fondu kláštera nadále.150) Část knih se snad dostala také do

Antonín HAAS, Z klášterních archivů v Čechách. Praha, 1947, s. 27-28, podle sdělení tehdejšího kvardiána

Alfonse Lhotského. Zpráva NK z 22.4.1952 - NA, SÚC, 56 („Nejvzácnější knihy byly podle udání kvardiána

Tripského z knihovny odcizeny po 1. sv. válce prof. Lánikem za pomoci pokryvačů.“). Bohumír LIFKA, Die

Klosterbibliotheken in Böhmen. in: Sankt Wiborada : ein Jahrbuch für Bücherfreunde, 1936, roč. 3, s. 49-60 (na s. 59 uvádí: „Die Inkunabeln wurden in den Nachkriegswirren gestohlen“).

O velikosti fondu viz B. LIFKA, Lifka, Die Klosterbibliotheken in Böhmen ... op.cit v předchozí pozn., s. 59.

O revizi, při níž byla odhalena ztráta 24 rukopisů, viz A. HAAS, Z klášterních archivů v Čechách. op. cit.

v přech. pozn.

„Knihy ležely ... ve čtyřech nebo pěti řadách zpřeházeny jedna přes druhou, což může také vysvětlit leckteré nedostatky (ztráty) a škody,“ viz J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ... op. cit., s. 71-72.

NA, ŘF, 2795.

Titulní list vč. reprodukce viz Josef HEJNIC. Soupis prvotisků Západočeského muzea v Plzni. Plzeň, 2000, č.

57. Samotná kniha je uložena v SVK v Plzni - viz E. KLAUSNEROVÁ. Prvotisky Státní vědecké... op. cit, č. 169.

obsáhlé soukromé knihovny plzeňského židovského obchodníka, učence a bibliofila Rudolfa

Hirsche, jak o tom po jeho smrti informovala řeholníky jeho dcera.151) Plzeňský františkán

Stanislav ve svém pozdějším dopise provinciálovi viní z celé záležitosti bývalé kvardiány,

uvádějíc, že inkunábule byly představenými „darovány“, což však neměli právo učinit. P.

Stanislav se pokoušel věc ještě napravit, i právní cestou, avšak většina svědků již byla mrtva

a byl obtížné cokoli dokázat. O nákup historických knih od plzeňských františkánů měli i

později zájem různé antikvářové a knižní obchodníci, byli však již naštěstí odmítnuti, věc se

řešila prostřednictvím provinciála.152)

Detaily tzv. „darování“ sousednímu plzeňskému muzeu byly skutečně na obou

stranách po pár letech zapomenuty, i když muzeum projevovalo v první půli 20. století

trvalejší zájem o františkánskou knihovnu. Blíže neznámý archivář plzeňského muzea, jenž

se osobně znal také s provinciálem a historikem Klemensem Minaříkem, upozornil v roce

1935 knihovníka a pozdějšího představeného Josefa Hopfingera na pravděpodobnou ztrátu

několika prvotisků, aniž by cokoli věděl o dřívějším vypůjčení knih muzeem. Ve výkladní

skříni jednoho z pražských antikvariátů údajně zahlédl prvotisky s vlastnickým přípiskem

plzeňského konventu.153) Snad šlo o další případ působení zlodějské ruky, jež neměl nic

společného s „půjčením-darováním“ plzeňskému muzeu a jehož viníka se již nepodaří dopátrat.

Na krádežích knih v Chebu někdy ve 30. nebo 40. letech se ovšem přímo podílel

jeden z františkánských bratří. Informuje nás o tom tvůrce staronové chebské františkánské knihovny Bruno Kofr ve svém dopise provinciálovi z roku 1947 a jako viníka shledává svého

bývalého spolupracovníka na pořádání fondu Albina Hlawatsche: „P. Albín jej [tj. soupis

knih] opisoval, do zvláštního katalogu pouze inkunábule. On tomu vůbec nerozuměl. Škoda,

že jsem mu dal ten seznam od rukou: neboť za mého pobytu mimo Cheb R. P. Albín prodal

bohužel dle mého katalogu, asi jej dal do rukou agentů antikvářů z Německa, kteří ročně asi

2x až 4x zkoušeli něco koupit, já je vůbec nepřijal a vyhledali ta nejcennější díla: Pohřešoval

Dopis P. Stanislava z Plzně provincialátu - NA, ŘF, 2795. Snad se jednalo o Stanislava Kolka, v roce 1919

místního klášterního knihovníka a dále kazatele, ředitele třetího řádu a představeného bratrstva Nejsvětějšího

Srdce. Viz opis pamětní knihy kláštera - JČVK, Zlatá Koruna, sign.1 JH 54, fol. 120r. Více o knihovně R. Hirsche viz Michaela TYDLITÁTOVÁ, Rudolf Hirsch a jeho knihovna : dokonalé utajení. in: Problematika

historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, 13. ročník (2004). Brno : Sdružení knihoven

České republiky, 2005, s. 163-171. Dostupné též na www: <http://www.svkol.cz/konf/04ref18.htm> [cit. 28.4.2009].

Cit. dopis P. Stanislava z Plzně provincialátu.

Dopis P. Hopfingera provinciálovi J.K. Vyskočilovi z 15.9.1935 - NA, ŘF, 2795. Jako pravděpodobného viníka

uvádí pisatel dřívějšího přestaveného „P. V.“, zatímco jeho následovník Bonaventura [Wilhelm?] „by nikdy nic

takového neučinil.“

jsem po Albínovi: Catholicon, vzácný prvotisk od Fusta spolupracovníka Guttenbergova,154)

pak tisky od Mentelina Mainz155) a od kolínských tiskařů raných. Asi 25 knih prodal a přiznal

se mi, že obdržel za knihy asi 60 tisíc, odevzdal mi na knížce spořitelní asi 38 mi [pozn.

mille = tisíc]. Jen Catholicon byl nabízen v něm. antikvariátech za 60-80 tisíc marek. Albín

– dej mu Bůh nebe – nebyl věrný, rád bumbal vínko a potřeboval pro sebe víc než pro celou

rodinu konventní. Chodil denně dopoledne na víno do vinárny, odpoledne do restaurace na

Plzeň...“ Dále Albin Hlawatsch podle Kofra údajně hodně a s oblibou cestoval po Itálii a

Německu.156) V osobnosti P. Hlawatsche nicméně nelze spatřovat nějakého nepořádného a

povinnosti zanedbávajícího řeholníka. Střídavě působil jako představený klášterů v Chebu

a Moravské Třebové a do těchto funkcí byl opakovaně volen. V Třebové například zajistil

novou freskovou výzdobu klášterního chrámu.157) Spíše než touha po světské zábavě mu

motivací k nemorálnímu činu mohla být spíše nepříliš příznivá situace ve františkánském

řádu způsobená česko-německými spory, jež z obecné společnosti pronikly i mezi řeholníky.

Přinejmenším „žaloba“ Bruno Kofra proviniciálovi Vyskočilovi byla odeslána záhy po

kanonickém zrušení Sudetského komisariátu, jenž byl jako samostatný řádový celek dočasně

vytvořen z Českomoravské provincie. V čele komisariátu přitom stál již zde vícekrát

zmíněný Berard Antl, jenž by po letech činnosti v různých knihovnách jistě měl pro věc

pochopení podobně jako J.K. Vyskočil.

Z jistého neznámého, ale snad také plzeňského františkánského konventu se ztratila

proslulá kronika středoevropské františkánské provincie sepsaná českým provinciálem

Michaelem z Korutan (†1534) a jeho následovníky. Rukopis se dostal do majetku plzeňského

arciděkana P. Černého, od jehož rodiny jej v roce 1971 odkoupilo Národní muzeum.158)

Ztratila se také druhá kronika českých františkánů popisující události 15. století „De

novella plantatione provincie Austrie, Bohemie et Polonie“ sepsaná po roce 1505 zřejmě

Eberhardem Ablauffem z Porýní v olomouckém konventu, jež zůstala nezvěstná dodnes.159)

V první polovině 20. století došlo k několika úbytkům v historickém fondu v

Tachově, přímou či nepřímou bratří františkánů, kteří historickým knihám nepřipisovali

Tiskař tohoto díla od dominikána Johanna Balba, jež je známo ve třech verzích z let 1460-1472?, není přesně

identifikován, J. Gutteneberg je brán jako jeden z potenciálních tiskařů. Srov. Incunabula Short Title Catalogue (ISTC): ib00020000.

Tiskař Johann Mentelin (ca.1410-1478) se ovšem v Mohuči pouze vyučil, svou vlastní tiskařskou činnost

začal okolo roku 1460 ve Strassbourgu. Přehled Menteliových tisků viz SCHMIDT, Geschichte der ältesten Bibliotheken und der ersten Buchdrucker zu Strassburg. 1882.

Dopis dochován v NA, ŘF, 2725.

I. ONDROVÁ. Osudy františkánského konventu... op. cit, s. 26 s odkazem na Sylva JARŮŠKOVÁ, Průvodce

moravskotřebovskými kostely. Klášterní kostel sv. Josefa. 2. díl. Moravská Třebová, 2006, s. 9.

Knihovna národního muzea, sign. VIII F 75.

Petr Hlaváček objevil v německém Münsteru fotokopii této kroniky – Petr HLAVÁČEK, Kopie ztracené

kroniky nalezena v Německu. in: Dějiny a současnost, 2004, č. 3, s. 51.

výraznější hodnotu. V roce 1935 totiž objevil kaplan konventu v Praze Vít Hlava v pražském

antikvariátu knihy s vlastnickým přípiskem tachovského kláštera. Okolnosti, jak se knihy

dostaly z knihovny pryč, zůstaly zahaleny tajemstvím, pouze tehdejší tachovský knihovník

Josef Hopfinger odhaduje jako možné viníky dva řádové bratry.160) Náprava v zajištění bibliotéky byla provedena v následujícím roce 1936, jak nás informují soudobé poznámky

pro provinční archiv: „Uzamykatelné dveře ze dvora do knihovny byly pobity [deskami] a

opatřeny závorou. Pro celu kvardiána byla obstarána nová knihovní skříň, jejíž spodní část je

uzamykatelná pro ukládání monstrancí, kalichů atd.“161)

Další významnou příčinou úbytků, na níž se podíleli sami řeholníci, bylo nevracení

knih, i když tentokrát již spíše z novodobých částí fondů. Mnozí bratři si knihy půjčovali, ovšem s navracením do konventní bibliotéky nastával problém, mnohdy se zde již svazek

neobjevil. Nejčastěji se to stávalo u beletrie, která byla zároveň nejčtenější částí fondu, jak

dosvědčují poznámky o opotřebovaných rozích listů u záznamů krásné literatury v katalogu

z Bechyně z roku 1916.162) Podle lístečku v něm vloženého scházelo celkem 128 titulů

beletrie a poezie, tedy asi pětina. Jednotliví další místní knihovníci pak v poznámkách na

dalších vložených lístcích obvykle svalovali vinu na své předchůdce, významný řádový

knihovník Vojtěch Chvojan pak v roce 1930 odhadl takto vzniklou škodu na 3000 korun,

ještě před hlavním příchodem inflace.

„Knihovna utrpěla újmu kvůli půjčování děl, které poté nebyly vráceny. Proto bylo

jakékoli půjčování zakázáno,“ uvádí v roce 1900 tehdejší jindřichohradecký knihovník

a kvardián Štěpán Hoffmann.163) Neutěšený stav knihovny umožnil i její beztrestné

rozebírání. Někdy počátkem 20. století, údajně „za představeného a knihovníka P. Kanuta

Dareše“, kterého však jiné prameny neznají a neuvádějí, došlo podle pozdějších zpráv

a osobního svědectví řádového knihovníka Bonaventury Wilhelma, k rozdávání knih

veřejnosti: „Jmenovaný [pozn. - K. Dareš] nejednou zavolal si do knihovny děvčata a řekl jim: ‘Vyberte si tu, co chcete, co se vám líbí, já vám to dám.‘ Následkem toho spousta knih

zvl. zábavných patřící klášterní knihovně je mezi zdejším lidem a málokdo byl dosud tak

„P.[ater?] J. nebo [z řádu] vystouplý Šebastián“ - dopis P. Hopgingera provinciálovi z 15.9. 1935 - NA, ŘF,

2795. P. Josef Hopfinger byl bývalý provinční vikář a poté v letech 1929-35 provinciál. Po předání vedení

provincie J.K. Vyskočilovi v roce 1935 působil v Tachově, mj. jako knihovník. Zemřel 1949 v Praze jako

jubilant slibů a kněžství.

Archivio inserenda - NA, ŘF, 2848. Z uvedených „dveří ze dvora do knihovny“ se zdá, jakoby historický fond

byl uložen někde v přízemí. Zpráva o převzetí bibliotéky vědeckou knihovnou v Plzni z prosince 1950 (NA,

SÚC, 56) ale stále hovoří o historické knihovně v patře.

JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 Be 40.

P. Hoffmann († 10.7.1914 v J. Hradci) měl s největší pravděpodobností na mysli půjčování veřejnosti mimo

konvent, nikoli půjčování řeholníkům, kterých již pobývalo k klášteře minimum. Jím uváděné informace

zveřejnili J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ... op. cit., s. 145.

svědomitý, aby knihu vrátil.“164) Ovšem ani po příchodu P. Wilhelm do Hradce a jeho

činnosti v knihovně okolo roku1938 nebyla situace lepší a záhy se vrátila do stavu na počátku

století. Nepořádek byl údajně takový, že i cizí osoby si opět bez povolení mohli půjčovat

knihy a dokonce je ani nevracet, jak se dělo dříve.165)

Ani moderní doba neodstranila jedno z obecných ohrožení knihoven – oheň. Takto

4. ledna 1922 vypukl pravděpodobně v kapitulní síni u pražských františkánů požár,

který postihl i příruční knihovnu v klauzuře. Poznámky pro archiv pro tento rok popisují

škodu takto: „jedna archivní skříň zcela shořela, jedna ohořela. 8 rukopisů z 13.-18. století

ohořelo, část úředních klášterních a kostelních listin byla spálena, část ohořela, 20 ročníků

Ordinárních listů a několik novějších knih zčásti ohořelo, zčásti bylo začazeno, 10 ročníků

uměleckých časopisů a knih zůstalo začazeno a 20 gramofonových desek zprohýbáno.166)

Další škody způsobily oba hlavní vojenské konflikty 20. století, u první světové války

jen v menší míře spíše v důsledku jí způsobeného chaosu. U druhé války pak také kvůli

bombardování a obavám, resp. preventivním opatřením před nálety. Již bylo zmíněno, že

ke krádežím došlo někdy mezi lety 1914 a 1918 u minoritů v Č. Krumlově, kde byl zřízen

vojenský lazaret,167) a spíše náhodně v tomtéž období u téhož řádu v Praze, kde zrovna probíhaly opravy.

Co se týče 2. světové války, tak první chaos s negativními následky způsobily

již přípravy na možná nebezpečí bojů. S vědomím nastávajícího válečného nebezpečí

se krátce před obsazením českého pohraničí, v září 1938 se dohodli ředitel pražského

Uměleckoprůmyslového muzea Vladimír Herain s českokrumlovským kvardiánem

Stanislavem Vítkem na vypůjčení 65 rukopisů, několika listin a gotické Madony pro

Úvod v katalogu zprac. B. Wilhelmem z roku 1932 - JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55. B. Wilhelm se o

události údajně dověděl od jedné z dívek, jimž byla knihy z klášterní bibliotéky nabízeny.

Srov. J. ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec... op. cit., s. 218.

Soupis poškozených předmětů podepsaný provinciálem P. Vyskočilem - NA, ŘF, 2551. Podle klášterní kroniky

(NA, ŘF, rkp. 25) citované J. KAŠPAREM, Knihovna františkánů u Panny Marie Sněžné... op. cit., s. 236

vypukl požár ve „Francisci-cele“ a byl způsoben špatně postaveným komínem. Ohořelé vazby jsou dodnes

patrně na některých rukopisech ve františkánském deponátu v NK.

Nucený pobyt vojáků způsobil nepořádek v archivu a bezpochyby též v knihovně podle Jana Klepla, který

konvent navštívil 4. října 1935. Viz Jan KLEPL, Český Krumlov.in Časopis Archivní školy, 1935-36, 13-14, s.

303. Srov. též J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 64, pozn. 10.

Uměleckoprůmyslové muzeum a převozu těchto cenností do Prahy.168) Během války, když

byly manuskripty ve skladech muzea v Praze, zpracoval náboženský historik Vojtěch Sokol

(1885-1951) jejich soupis.169) Někdy na podzim 1945 se pak tyto vybrané rukopisy vrátily

z Prahy zpět do krumlovského kláštera a byly zde umístěny až do jeho zrušení o pět let

později a následných konfiskací do státních knihoven.170).

Brněnští minorité a kapucíni se rozhodli evakuovat své knižní fondy až na sklonku

války z obavy před možnými nálety a postupující frontou Rudé armády na dosud značně

německou jihomoravskou metropoli. Minorité převezli zřejmě celý historický fond na blíže

neznámé bezpečnější místo. V době míru jej pak sice vrátili zpět do barokních prostor, avšak

zcela neuspořádaně a neutříděně, jak byly i nalezeny těsně po zrušení konventu na jaře

1950.171) Kapucíni vybrali ze své brněnské sbírky nejvzácnější tisky, zejména inkunábule a

převezli je do hradčanského kláštera. Tam zůstaly i po válce, jakožto součást pražského fondu

byly také konfiskovány a svezeny.172) Menší část nalezl a získal zpět do Brna Vladislav

Dokoupil, když pro místní Státní vědeckou knihovnu knižní fond třídil a zpracovával, další

prvotisky se nicméně dostaly z Prahy na své původní místo až při opětovné katalogizaci

knih na počátku 21. století. Při výzkumných pracech dr. E Urbánkové pro Gesamtkatalog

der Weigendrucke v plzeňském františkánském fondu někdy po roce 1941 bylo nalezeno

množství dosud bratřím neznámých prvotisků. Obávajíce se z možného zničení vzácných

knih během osvobozovacích bojů, rozhodli se františkáni odvést většinu inkunábulí

„Zdálo se, že dojde mezi Československem a Německem k válce. Proto krumlovský kvardián P. Stanislav

Vítek dal odvézti vzácné rukopisy, listiny a gotickou Madonu do Prahy, rovněž i cenné papíry nadační. Stalo

se tak v posledních dnech měsíce září [pozn. 1938]“ - Liber magistralis IV, s. 165 (SOA Třeboň, minorité

Krumlov, rkp. 53). Tento poslední 4. díl pamětní knihy Liber magistralis končí v dubnu 1938 a pokračuje až

po skončení druhé světové války. Podle pozdějších zápisů byla do r. 1945 vedena zvláštní kronika, jež je však

dnes nezvěstná. J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově... op. cit., s. 87 nepřesně uvádí, že dva

rukopisy z této „výpůjčky“ zůstaly v Uměleckoprůmyslovém muzeu - sign. B-5.600 a B-5.818. Manuskripty

však podle svých inventárních čísel byly muzeu prodány již P. Vodičkou v letech 1894 a 1896.

Dnes Sokolův soupis nachází v Archivu Akademie věd ČR v Praze. Viz též J. HEJNIC, O minoritské knihovně

v Českém Krumlově... op. cit., s. 65.

Srov. zápis v pamětní klášterní Liber magistralis IV. (SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53): „V druhé

polovině měsíce září [pozn. 1945] dali jsme vymalovati pokoj P. Tomáše, vedlejší pokoj a místnost ve věži. Zde

umístil P. kvardián [pozn. - Jiljí Cidlík] vzácnou gotickou madou, sv. Františka, sv. Josefa a jiné vzácné věci

jako rukopisy, kalichy atd.“ Přinejmenším z větší části jsou tyto rukopisy z Českého Krumlova uloženy dnes

v Národní knihovně, kde tvoří samostatný fond. Z popsaného je zřejmé, že v Praze neskončily před válkou nebo

během ní, ale snad až v rámci přebírání fondu po likvidaci kláštera.

Zpráva o stavu klášterních knihoven a depositářů v kraji brněnském, gottwaldovském a jihlavském ke dni 26.-

28.dubna 1951 - NA, SÚC, 56. V. DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních... op. cit., s. 185.

Tuto skutečnost objevil v roce 1953 V. Dokoupil z Univerzitní knihovny nalezením korespondence Josefa

Dosoudila, komisaře brněnského archívu v době Protektorátu s Komission für den Gesammtkatalog der Wiegendrucke zu Berlin, v níž byl odvoz popsán (MZA).

pryč z města. Dne 7. února 1945 převezl blíže neznámý Bohdan Bayer 125 prvotisků a

nejspíš i další vzácné rukopisy do hraběcího zámku v Manětíně severně od Plzně. Po

skončení války se přinejmenším většina z nich zase bezpečně vrátila zpět do Plzně.173)

Hůře na tom byly kláštery, které byli řeholníci nuceni během 2. světové války na

čas opustit. Kapucíni z Horšovského Týna byli vyhnáni v roce 1941 a z jejich obydlí se

stala nejprve ubytovna pro dělnice vojenské továrny a později žákovský domov. Knihovna

byla proměněna na domácí kapli a knihy převezeny na zámek. Po návratu bratří v červenci

1945 se ale svazky vrátily zpět. Větší komplikace nastaly františkánům v Chebu. Němci

zde údajně přímo zabavili „nejcennější věci“ knihovny, zejména 72 prvotisků a starý archiv. Byly ponechány v Chebu, avšak mimo klášter. Na podzim 1945 pak okresní správa usilovala

o narovnání, tedy vrácení těchto knih svému vlastníkovi - františkánům a fyzicky jejich

převezení do kláštera, což se přinejmenším zčásti podařilo.174) Ztráty způsobené německými

okupanty byly podle odhadů dlouholetého chebského knihovníka a představeného Bruno

Kofra menší než ty, jenž měl způsobit prodejem vzácných děl Albín Hlawatsch.175)

O velkém štěstí mohou hovořit bratři z Moravské Třebové. Knihovna i její vybavení

totiž přečkala válečné období, kdy klášter fungoval jako hostinec pro cestující vojenské

velitele. Neobvyklý věžovitý přístavek při chrámu z roku 1713, v jehož prvním patře se

bibliotéka nachází, zřejmě nebyl pro hotelové účely vhodný, a tak zůstal v letech 1942-45

nepovšimnut a jako jedna mála místností konventu též zachován s původním vybavením.

Jindřichohradecký konvent v omezené míře zřejmě fungoval i za války, přestože jeho

kvardián Ladislav Spurný byl v září 1939 během slavené mše svaté zatčen a odvezen do

koncentračního tábora v Dachau a později Buchenwald, kde strávil skoro celou válku.176)

Při soupisových pracech pro Knihopis bylo zjištěno, že se během války z Hradce ztratilo

Materiály k převozu inkunábulí viz Archiv města Plzně, františkáni Plzeň, kart. č. 1177. Nešlo nejspíš jen o

prvotisky, což naznačuje nález jejich odděleného uložení spolu s dalšími cennými rukopisy v první skříni v roce

1950. Viz blíže neuvedený popis kláštera - NA, SUC, 109. Drobné ztráty během převozu a osvobození země

sice nelze vyloučit, ale srovnatelné množství tisků do roku 1500 je uváděno i v pozdějších soupisech plzeňské

frant. knihovny. Srov. též Václav PLACHTA. Zpráva o práci v knihovně bývalého františkánského kláštera

v Plzni v roce 1966. Dochováno v osobní pozůstalosti M. Suché, Archiv města Plzně, i.č. 48. Přepis z r. 1977 je

v knihovním fondu Studijní a vědecké knihovny v Plzni.

Dopis V. Černého, člena Zemského národního výboru Okresní správní komisi v Chebu z 22.11.1945 - NA, ŘF, 2735.

Dopis P. Kofra provinciálovi 1947 - NA, ŘF, 2735. Nelze ovšem opominout, že se jednalo o jeho subjektivní

posouzení ovlivněné snad oprávněným vztekem na bratra Albína Hlawatsche.

P. Spurný se narodil 13.7. 1899 v Olšanech jako Antonín, obláčku složil 1916, svátost kněžství 1923. Zemřel 9.9. 1974 v Lounech. Viz Catalogus Ordinis Fratrum Minorum Provinciae Bohemiae… 1937 - MZA, Františkáni

U.Hradiště, kart.  31, č. 37; Beneš et al., 2004, s. 102-103.

asi 10 starých tisků v češtině.177) Podle obvyklého jazykového poměru knih v historických

klášterních bibliotékách lze odhadnout, že úbytky latinských, německých a dalších knih se

pohybovaly řádově nejméně ve stovkách.

Konkrétní válečné boje zasáhly knihovny františkánských řádů až na jaře 1945.

Jako do jisté míry oprávněný se ukázal odvoz vzácných děl od kapucínů z Brna. Někdy ke

konci války totiž vybuchla na kapucínských zahradách bomba, která částečně poškodila třetí

místnost, i když možné škody na knihách se nepodařilo nijak zachytit. Podle pozdější popisů

nebylo knihovně v letech 1945-50 věnováno příliš mnoho péče. Staré tisky nebyly zřejmě

potřebné pro činnost řeholníků, kteří se více zaobírali každodenními starostmi. Nezbytné

záchranné práce cenného barokního knihovního interiéru, jenž více než bomba zapříčinil

postupný posuv půdy pod Petrovem, tak provedla spolu s dočasným vystěhováním knižního

fondu až Státní vědecká knihovně v Brně spolu se sousedním muzeem až v letech 1959-1963.

Podobně na tom byli minorité v Opavě, kde při náletech a dobývání Rudou

armádou v březnu a dubnu 1945 bylo značně poškozeno celé město a škody se nevyhnuly

ani minoritskému klášteru a knihám v něm uloženým. Především zde byla zcela zničena

nejkvalitnější soudobá knihovní sbírka ve městě, bibliotéka německého gymnázia umístěná

v tehdy v řeholníky nevyužívaném východním gotickém traktu kláštera, jejíchž 45 tisíc

svazků shořelo.178) Pobořena ovšem byla i velká barokní místnost klášterní knihovny

v druhém patře traktu při ulici. Její klenutý strop s freskou byl proražen ve střední části

bombou. Samotné knihy byly kvůli pronájmům již řadu desetiletí uloženy jinde, v prostorách

nadále fungujícím jako klášter a k jejich poškození za války zřejmě nedošlo. Hodnotu prostor bývalé bibliotéky, jejíž výzdoba je tématicky s knihovnou spojena, však nelze

z uměleckohistorického hlediska od samotných knih oddělit. Naštěstí ještě aspoň pár let po

válce užívali prostor lidé a instituce těchto hodnot uvědomělí. Střecha a konstrukce klenby

tak byly spraveny někdy mezi lety 1945 a 1950, kdy prostory kláštera v křídle při ulici

Zemský archiv v Opavě. Jistě i za pomoci této o historii pečující instituce byly navíc po roce

1945 po více než sto letech historické knihy umístěny v původních barokních prostorách,179)

přičemž musely být zpět instalovány i kdysi přestěhované regály, jen nástropní malba byla

zatím ponechána poškozená. I přes odpor a vyhrožování státní orgánů ji podle fotografií

z počátku 20. století opravil až v letech 1974-1977 malíř a restaurátor Vladimír Terš.180)

Podle pozdějších rukopisných poznámek na strojopisném seznamu českých děl ve fondu pro Knihopis, který je

vložen do katalogu B. Wilhelma - JČVK, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55.

Srov. A. MAZUR, Z minulosti knihoven... op.cit , nověji Dana KOUŘILOVÁ, Minoritský klášter, Opava 1999.

a další. Někdy bývá tato tragédie mylně spojována se zkázou klášterní knihovny.

Josef SVÁTEK. K adaptacím v budově... op. cit., zde s. 125.

Srdečně děkuji V. Teršovi za jeho osobní svědectví k osudu prostor bývalé historické bibliotéky opavských

minoritů i za odvahu, s kterou se věnoval jejich restaurování.

Samotné boje tedy poškodily prostory barokních biblioték, méně pak samotné

knihy. Ty se ztrácely spíše v důsledku chaotické válečné situace, na čemž se nicméně opět

podíleli i samotní řeholníci, konkrétně jinak blíže neznámý františkán Michael pobývající

tehdy v Plzni a v roce 1945 snad odsunutý nebo uprchlý do Německa. Informuje nás o tom

v dopise provinciálovi jeden z členů plzeňské komunity: „P. Michael včera, t.j. 10. VII. [1940]

přijel a nechal si posluhou odvést na nákl. nádr[aží] velkou bednu (buď 110 nebo 106 kg dle

nákl. listu). Bednu měl tajně uschovanou a měli ji jednoho dne odeslat, až bude mimo

provincii. Bedna je plná knih většinou (jak fr. Robert viděl) bez titulních listů! ... My máme

z bibliotéky ukradenou spoustu knih. Sám jsem před 6ti léty bibliotéku pořádal... Viděl jsem

teď na vlastní oči, co schází.“ Stížnost na bratra Michaela pokračuje jmenováním dalších

prohřešků bratra Michaela a jeho podlehnutím světským lákadlům a je sice psána s jistou

dávkou emocí, avšak bez zřetelné nenávisti k obviňovanému.181) Ověřit si popisované

události je téměř nereálné, pokud knihy skutečně byly „zásluhou“ řeholníka odváženy,

putovaly jistě na aukce do Německa a snad i dále. Mohlo jít o skutečné cimélie, podle

srovnání stavu knihovny po zrušení kláštera se starými katalogy se ale naštěstí ztratilo během

dvou staletí jen velmi málo knih, jen několik jednotlivin.182) Ke knižním ztrátám během

války mohlo dojít i u františkánů v Tachově. Němečtí řeholníci spolu s představeným

Valerianem Kochem na jaře 1945 tajně uprchli do Německa. Kochův následovník, kvardián

František Solán Richter tak ani nemohl provést revizi knih požadovanou standardně při změně představeného kláštera. Pro svou obhajobu nemožnost provést předání knih

zaznamenal do klášterní účetní knihy, takže měl o stavu knih přinejmenším pochybnosti.183)

Více než na obecné společenské situaci nebo ohrožení válkami tak osud biblioték

mužských františkánských řádů v českých zemích v popisovaném období závisel na přístupu

a postoji samotných řeholníků. Zcela zřejmé je to na příkladu františkánů v Chebu, kde téměř současně vznikla nová cenná bibliotéka a zároveň z ní zmizela řada nejcennějších knih.

Jednoznačně pozitivní bylo větší otevření fondů odborným badatelům i široké veřejnosti,

byť se neobešlo bez chyb správců knihoven a jimi způsobených ztrát. Obecně však vývoj a

správu biblioték u českých a moravských františkánů, kapucínů a minoritů v první polovině

předešlého století nelze hodnotit jako jednoznačně úpadkový. Spíše naopak se přinejmenším

někteří řeholníci snažili držet trend nového vývoje knihovnického oboru, ačkoli svými

aktivitami nemohli zahrnout všechny konventy po celou sledovanou dobu. V polovině 20.

století se tak sledovaným třem řádům podařilo shromáždit celkem nejméně 270 tisíc svazků

knih uložených v 42 konventních knihovnách, nepočítaje v to fondy terciářů a často bohaté

Dopis z 11.7.1940, podpis méně čitelný, snad „Fr. Odovrs“ - NA, ŘF, 2795.

Srovnání katalogu z 18. stol. se současným stavem - Archiv m. Plzně, pozůstalost M. Suché, i.č. 47.

SOA v Plzni - pobočka Nepomuk, Františkáni Tachov, účetní kniha K 32, cit. podle archivního inventáře.

soukromé knihovny řeholníků, jež lze až na výjimky stěží nějak podchytit.184) Následovalo

předání již vylidněných klášterů včetně jejich výbavy a knih do ruky státních zmocněnců na

jaře a v létě 1950, likvidace většiny novodobých a části historických knih, a jejich převod do

správy státních knihoven jako již další kapitola osudu těchto knih a jejich sbírek.

Resumé

Nízký počet bratří v kapucínských, minoritských a františkánských konventech v

českých zemích (obvykle 1-3) zapříčinil ve 20. století snížení péče o knihovny obecně.

Několik osvícenějších kněží nicméně nadále nakupovalo knih za dosti velké částky, vytvářelo

nová třídění fondů, katalogy a nové místnosti pro jejich uložení. Staré, zpravidla barokní

knihovní prostor byly zaplněny, což způsobilo zakládání nových „malých“ či „příručních“

knihoven ve většině klášterů. Úplnou renovaci starých historických prostor a její vybavení

a přizpůsobení se potřebám a vzhledu starobylé knihovny provedli františkáni v Chebu.

Některé konventy částečně otevřely své fondy veřejnosti nebo historické sbírky odborníkům.

Sbírky Třetího řádu a františkánských spolků, jež rovněž působily v kláštere, stály někde mezi

soukromými a veřejnými knihovnami.

Bídná péče o historické knihovny a slabé uvědomění si jejich obsahu a hodnoty, které

převažovalo v konventech po většinu sledované doby, vyústilo v nepořádek a chaos. Řada

svazků, včetně cenností, byla půjčována, ale již nevracena, případně ukradena. Zloději byli

dokonce i samotní řeholníci. Škody na knihách způsobené světovými válkami byly nižší než

tyto loupeže a vznikly zpravidla stěhováním fondů či jejich částí na bezpečnější místa. V

polovině 20. století se tak sledovaným třem řádům podařilo před státní konfiskací a likvidací

v Čechách a na Moravě shromáždit celkem nejméně 270 tisíc svazků knih uložených v 42 konventních knihovnách.

The path of libraries belonging to Franciscan orders in the 1st half of the 20th century

Low amount of friars in the convents of Capuchins, Conventuals and Franciscans in the Czech lands (usually 1 to 3) caused to reduction of care for libraries in general in the 20th cent. Nevertheless, several more enlightened priests bought books for quite big sums, created new book classifications and catalogues and new library rooms. Old, usually baroque library interiors were fulfilled, that caused foundations of new “small” or “reference”

Údaje o velikosti jednotlivých konventních fondů byly získány z materiálů Státního úřadu pro věci církevní

(Národní archiv), o něco starších ještě řádových inventářů, soupisů či jiných archiválií v archivních fondech

řádů a klášterů, případně ze zpráv nových správců řádových biblioték dle svozových pravidel a praxe. U

přibližně čtvrtiny konventů musel být údaj o velikosti fondu odhadnut dle jejich postavení ze srovnání s jinými

řeholními domy.

libraries in most of their monasteries. A complete renovation of valuable historical room for the whole library including both old and new volumes took place by Franciscans in Cheb. Several convents opened particularly their libraries to public or historical collections for scientists. Libraries of the Third Franciscan Order and of Franciscan association situated also in monasteries stood somewhere between private and public collections.

Poor care for historical libraries and slender consciousness of their contents and value, which dominated for most of the time, resulted in disorder and muddle. A deal of volumes, including miscellanea, where lend, but not returned or stolen. The thieves were even friars themselves. Harms caused by World Wars were lower than these robberies and were caused mostly by moving books to more safe places. An amount of about 270 thousand volumes were collected in 42 Capuchin, Convetual and Franciscan convents and libraries in Bohemia and Moravia in the beginning of 50ties, when they were confiscated or liquidated by the state.