Courier No1 BVU + Krásné nakladatelství

www.kindlezone.cz 1 © Krásné nakladatelství, 20122010

... já vím, jsou to jen knihy, ale mám to rád!

volně podle posledního světového chuligána

a úspěšného spisovatele Keitha Richardse, BVÚ

ELEKTRONICKÝ JEZDEC / KURÝRKRÁSNÉHO NAKLADATELSTVÍ

Knihy na baterky / úvodník ...................................... 4

Červencová edice KN:

1. BVÚ: Bílá nemoc 2013 (PREMIÉRA!) ............... 162. BVÚ: Sexpop (PREMIÉRA!) ............................ 543. BVÚ: Nářez brouků .......................................... 814. BVÚ: Poslední bourbon ..................................... 945. Václav Kahuda: Exhumace ............................ 1236. Arthur Shenk: Chřestot kostot ......................... 173

Vylepšete čtečky / anketa .................................... 173Václav Kahuda / rozhovor .................................... 178BVÚ: Knihotlačka / fraška .................................. 187 Kde knihy zakoupíte ................................................ 14

Krásné nakladatelství ............................................ 195Copyright & licence čtenáře .................................. 196

www.kindlezone.cz 4 © Krásné nakladatelství, 2012 www.kindlezone.cz 5 © Krásné nakladatelství, 2012

BVÚ / KNIHY NA BATERKY

Milá čtenářko, milý čtenáři, milé čtenářče!

Povídal mi špičkový manažer opravdu velkého nakla-datelství: „V příští sezoně pofrčej transgendery, transves-titi, androgyni, intersexualové, duálsexuálové a afghán-ský detektivní román. Taky korektní lifestory, cover-wo-man-highstyle, genderový prasárny a prolesbický rodin-ný balení.“ „Ať sním tvoje holínky, nerozuměl jsem ti ani slovo,“ řekl jsem. „A co spisovatelé, osobnosti? Nějaká nová jména?“ „Na jména se vyser. Jména nic nehážou.


Marketujem na oblast. Jakou maj cílovku ty tvý rukopi-sy?“ „Lidi,“ řekl jsem nejistě. „Na to se taky vyser. To je cesta do prdele. Ty to musíš vytunit pro cílovku. Jedem po tématech, celý balíky. Jo, taky edutikativní kinder-books.“ „Aha. A kdo určuje ta témata?“ „My!“ „Ne čtenář?“ po-divil jsem se. „Na čtenáře se vyser. Musíš najít cílovku. Cool? Pošli mi to v pdf přes ftp do dtp.“

A tak jsem mu nic neposlal a obnovil svoje někdejší Krásné nakladatelství. A v jeho oddychovém nepravidel-ném e-zinu Vás vítám. Potkáte se zde spisovateli a autory, které mám rád. Jsou moderní, skvělí, tvoří tady a právě teď a jejich světy přežijí nabídku i té nejvytuněnější PR se-zóny v pekle. Taky jsou zde moje knížky. Nemůžu Vám slíbit modrou a červenou pilulku. Můžu Vám jen ukázat dveře. Kliku musíte stisknout sami.

l NĚCO Z HISTORIE KN

Vzniklo v roce 1993. Chtěl jsem vytvořit prostor pro tehdejší nastupující generaci spisovatelů a tvůrců. Byli jsme tehdy ve stínu osmašedesátníků a publikačního boomu zakázaných autorů. Cítil jsem to jako nedobrou věc. Je vytěsnili ze své doby komunisté, oni teď vytěsňo-vali nás. A přitom na současných autorech měla nová doba stát, nikoli na dvacet let starých dílech a postojích. Vydal jsem ve skrovných podmínkách kolem třiceti titu-lů – všechny v letech 1993–97. Knížky útulné, kousky fortelného nábytku. Chtěl jsem to tak. Vozil jsem papíry zvenku, stavěl design značky – v době, kdy si o podob-ných praktikách špitalo leda pár anarchistů z fakulty


lidské estetiky... Trh se měnil, začali se formovat silní hráči, knihkupci (jako jediní disponenti hotovostí) si postupně uvědomovali svoji moc. A moje nakladatelství torpédovaly dvě pumy spojené s vydáním mého hitu jménem Poslední bourbon (nejprve se povedlo tiskárně zkazit 2 000 knížek, pak krachla distribuce, na níž jsem vsadil – více se dočtete v doslovu knihy). Subtilní eko-nomika mého nakladatelstvíčka na sny tuhle dardu ne-přežila. Začal jsem vydávat v cizích službách – a to je zase jiný příběh.

V roce 2010 jsem se vrátil jako nakladatel vydáním svo-jí knihy Zabrisky, ta druhá spermie – a nestačil jsem se divit. Knihkupci právě vyhrávali nad autory asi tak 300:0. Byla za nima dlouhá desetiletí mravenčí práce. Procentíč-ko po procentíčku se vyšplhali z osmnácti procent (v roce 1994) k závratným výšinám. Operují teď spolu s distribu-tory někde v oblasti 53 % procent a stali se bohy. Jejich úspěch platí čtenář a autor. Oběma za to prodávají iluzi, že to tak má být. Gratuluju! (více v Knihotlačce).

l ČTEČKY SPADLY Z OBLAKŮ

No, nespadly, chtěl jsem být vzletný... Ony jsou zá-zrak. Možnost, která se už nebude opakovat. Zatímco na papírové tržní orgii pro zvané bych byl jen trpěným hmyzem (neplatil jsem ji, tak o tom žádná!) – zde se ote-vřela krátkodobá možnost, představit Vám knihy a tvůr-ce, k nimž byste se nikdy nedostali. Bude to trvat pár pár měsíců, pak se sem velcí žrouti nasunou taky – ale i tak je to skvělé!


Já jsem totiž zastaralý, výběhový model a myslím si, že nabídku čtiva má v první řadě určovat autor + čtenář – a až potom prodejce, či psychotický manažer z úvodu úvodníku. Ale tohle, prosím, už vůbec nikomu necpu.

A tak Vám dnes mohu s hrdostí představit prvních šest knih mého státem nedotovaného, globalisty negrantova-ného – zato však zatraceně životaschopného bytového Krásného nakladatelství.

l COURIER KN, E-ZIN Č. 1

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ z toho, co zde budete nalézat, jsou dlou-hé ukázky právě vydaných (e)knih KN. Je to proto, abyste se mohli pohodlně začíst do textů, nasát jejich atmosféru, vychutnat si nuance práce s jazykem – a prostě abyste od-pluli ze světa a připluli do nových přístavů. Lidé jsou ost-rovy a naše sny plují na různě velkých plachetnicích. Ně-kdy je vítr zažene i na jiná místa, do jiné krajiny než je tzv. oligarchická realita. Jsou to místa fantazie a tužeb po lep-ším životě. Takovou moc má čtení – slovo zmírní smutek, slovo Vás rozesměje, slovo přemění osamělost na pestro-barevný průvod představ a možností. Někteří autoři vnitřní krajiny utvářejí přes ironii, jiní přes laskavost – ale všichni mají jedno společné – hrají s Vámi rovnou hru, dávají Vám na vybranou. Chcete to prožít, nebo ne?

Přesně tyto spisovatele pro Vás bude KN vydávat. A protože nás formuje náš jazyk a naše společná zkuše-nost (pravda, zájmy nás rozdělují), budu přednostně vy-dávat české autory.


Vysvětloval mi teď na facebooku jeden český naklada-tel, že fantazie v životě nic neznamená, že to je nudná sračka. Já si naopak myslím, že to je jediné, co si nikdy nesmíte nechat vzít. Texty, které Vám bude KN nabízet, ji mají. Některé dokonce tolik, že by zmíněného nakladate-le pravděpodobně trefil šlak.

ZAČNEME tím, že Vám představím edici svých vlastních knih. Ty budou zpočátku v nabídce převládat. Není to projevem mé nezkrotné ješitnosti, nebo nafoukanosti – ale prostě faktu, že tyhle knížky jsem vypiplal s láskou a gracií – a že díky působení knihkupců jsou čtenářsky netknuté. Panny, řekl by zřejmě obchodník s lidským masem. No, dejme tomu. Řada se jmenuje BVÚ (e)komplet a ručím zato, že se při její četbě budete smát. Její hlavní hvězdou by se mohla stát premiérově vydaná Bílá nemoc 2013. Jde o remake slavné hry Karla Čapka (děj jsem převedl do současnosti) a na český knižní trh se dostane (zatím) pouze elektronickém vydá-ní. Myslím, že je velice zajímavá třeba tím, jak Čapkovy prognózy neskutečně sedí na dnešní dobu. Byl bych rád, kdyby i můj drobný příspěvek zvedl zájem o tohoto výji-mečného světového spisovatele. Moje Bílá nemoc 2013 pravděpodobně vyjde do konce roku v poměrně velkém papírovém nákladu v Polsku – a zde Čapka mají rádi, jsem až šokován, že jej čtou a znají. Možná bychom se neměli nechat zahanbit.

Jelikož spisovatelů, které potkal podobný osud jako mě – přesto, že jsou talentovanější než já – je celá řada, mohu Vám hned představit druhou řadu a tou je souborné vydá-


ní knih Václava Kahudy. Začínáme Exhumací, která vznikala na počátku devadesátých let a nezestárla. Řekl bych – naopak vyzrála. Je to poctivé vypravěčství, čím Ka-huda vládne a přesto, že se se svými hrdiny zrovna ne-mazlí, věřím, že si příznivce rychle najde. Ostatně Kahu-dova Houština se stala na počátku tisíciletí skutečnou knižní událostí. Rozhovor s Václavem o tom, proč vydává elektronicky a jak čtečky vnímá tento ortodoxní příznivec papírové klasiky naleznete na straně 178.

Třetím autorem první várky (e)knih KN je Arthur Shenk – americký cestovatel a sběratel lidových vyprávě-ní. V Praze se mihl v polovině devadesátých let a zanechal zde záznam současných severoamerických hororů a hrů-zomrazek. Spisovatel Karel J. Beneš je převedl do pů-vabné a hravé češtiny a KN knížku vydává pod názvem Chřestot Kostot. Je plně ilustrována a jsem na ni jako na kvalitní, interaktivní (e)book docela pyšnej.

Tahle první várka značí, že hodlám uvést na trh várku dvě, tři a – kdoví, kde se to zastaví. O tom rozhodnete zá-jmem / nezájmem Vy.

DOBRÁ ZPRÁVA je, že spisovatelů zašlápnutých kdesi na počátku letu je nemálo a jsou mezi nimi jména, která zná-te i z jiných oborů. Tím lépe. Já knihy nevnímám jinak, než skrze rozpoutané vyprávění. Chci číst a snít, jít až do středu zážitku. Ofiko literaturka spíš vrže a chřestí, je im-potentní korektností a strachem něco trefit – v edicích KN půjdeme až na dřeň zlata a nuzoty našich životů. Bude zde cokoli, kromě nudy.


DRUHÁ DOBRÁ zpráva je, že (e)knihy děláme jinak. Mě prostě neuspokojuje popadnout pédeefko a překokotit jej v pěti minutách do epubu. Já si čtenáře vážím. Takže naše (e)knihy budou oplývat ilustracemi, interaktivními me-níčky, přidanými benefity třeba ve formě audiostop a vi-deostripů – až se to dnes ještě mimina–čtečky naučí. Sice Vám to zabere pár mega na disku navíc, ale zato dostane-te za své drahé a milované peníze odpovídající hodnotu. Tedy – jde-li v našich životech ještě o cosi takového.

TŘETÍ DOBRÁ ZPRÁVA je, že i pro ortodoxní šustiče strán-kami a milovníky papírových vůní se u nás rýsuje mož-nost. Jde o to, že malotiskárna, v níž jsme loni na podzim spřádali s nakladatelem a tiskařem Romanem Polákem své plány na vytvoření vlastních prodejních sítí (model Kramerius) – po Romanově jarním přestupu do nebeské-ho tiskařského angažmá – opět funguje a pan Milan Ho-dek pro Vás bude knihy tisknout – nejen naše – ale i třeba Vaše vlastní (podívejte se na stranu 197).

ČTVRTÁ DOBRÁ ZPRÁVA je, že se nám podařilo rozhýbat propagaci (a komunikaci) Krásného nakladatelství – na-vštivte náš knižní butik www.kindlezone.cz – po zvelebe-ní a vylepšení Vám bude nabízet všechny novinky KN, včetně papírových limitovaných sérií a nových čísel naše-ho elektronického jezdce – COURIERU. Ten si můžete legálně stahovat i na ulozto.cz a dalších sajtech. Tyhle e-ziny děláme pro Vás a rádi – protože chci, abyste viděli až do mojí nakladatelské a spisovatelské kuchyně. V COURIERECH KN se budete dozvídat, co vyšlo, pře-čtete si ukázky z knih, rozhovory se zajímavými lidmi –


a mou zkušenost s (e)knihami. Je to přeci jen nové, vzru-šující a dráždivé dobrodružství.

PÁTÁ A NEJLEPŠÍ ZPRÁVA je, že tento promluv končím a Vy se můžete konečně začíst do ukázek. Já vím, jsou to jen knihy, ale mám je rád...

Hezké zážitky!

Váš Vaněk-Úvalský, tvůrce (e)knih

P.S. Moje názory na publikování knih v ČR jsou pouze moje osobní názory, nemusejí být nutně v zákrytu s názory autorů KN. Naopak, byl bych velmi rád, kdyby COURIER umožnil diskusi mnoha názorových proudů bez urážek a zášti. Mě – již mrtví spisovatelé – učili, že pluralita názorů je v demokra-tické společnosti to nejcennější, že tohle její základní staveb-ní kámen – nikoli zájmy koncernů a nátlakových / politic-kých skupin. Já k tomu za sebe přidávám slovní spojení: dů-vodná pochybnost. Literatura, která nepochybuje, nehledá slabá místa, literatura, která jen designuje přítomnost – to je mrtvý výrobek, který mne nezajímá.




PRO ČTENÁŘE:

Všechny (e)knihy vydáváme ve formátech pro čtečky AMAZON KINDLE (Mobi), OSTATNÍ ČTEČKY (e-pub) a pro I-PADY + TABLETY (ibooks2). Naše knihy

seženete na: www.kosmas.cz.

PAPÍROVÉ EDICE (u vybraných titulů) budou do běž-ných knihkupectví distribuovány pouze výjimečně, LIMI-TOVANÁ (fanouškovská) VYDÁNÍ seženete pouze v na-

šem knižním butiku www.kindlezone.cz.

Nezapomeňte, že u nás platíte především svoje autory!


ELEKTRONICKÉ KNIHY vydáváme ve formátech pro čtečky AMAZON KINDLE (Mobi), OSTATNÍ ČTEČKY (e-pub) a pro I-PADY + TABLETY (ibooks2 + doplňkově pdf). (e)Knihy zakou-

píte na: www.palmknihy.cz, www.kosmas.cz, www.ereading.cz

PAPÍROVÉ EDICE (u vybraných titulů) jsou do běžných knih-kupectví distribuovány pouze výjimečně, LIMITOVANÁ (fa-nouškovská) VYDÁNÍ seženete pouze v našem knižním butiku

www.kindlezone.cz.

Nezapomeňte, že u nás platíte především svoje autory!

COURIERY KN on-line čtěte na: www.issuu.com, stahujte si je do čteček z www.ulozto.cz + www.kindlezone, či zdarma u prodejců.

O recenzní výtisky si pište na: [email protected].

Elektronické recenzní kopie poskytujeme ve formátech Mobi, E-pub, ibooks2 (od konce léta 2012) a ve formátu Pdf. Licence-

jsou vázány na jméno (či redakci)!



BVÚ / BÍLÁ NEMOC 2013Novinový román

Remake stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka z roku 1937. Autor posunul děj do současnosti a satirickým po-hledem zkoumá symptomy lidských katastrof. Silný pří-

běh & láska & tvarové vs. tvorové. PREMIÉRA!

(POZOR! Kniha vychází pro český trh pouze elektronicky.)



IV. Den dobrého srdce

1. Harapanda, vůz přednosty Sigelia

„...a abychom si to tady vytunili, abychom si udělali pohodovou chvíli v tomhle krutě poho-dovým ránu, vyhlašuju Den dobrého srdce!“ ječí z rádia naspídovaný spíkr. „A to je výzva pro všechny Harapanďačky, Harapanďany a haran-ty, co vyladili naši frekvenci, prostě pro vás, po-hodový posluchače rádia Dobrá Flamma, abyste si vytunili dnešek pozitivníma vibracema, pro-tože čím víc dobra napácháte, tím víc se vám to vrátí! A než skočíme k Lilienthalově klinice, kde se přepisují dějiny, protože jeden harapandskej úžasnej človíček našel metodu, jak nakopat bílý nemoci zadnici a kotel a... no víte, jak tomu říká-me, pustíme si pohodovýho Rubyho Roda s pec-kou Last Ahrabian frontier a vy už žhavte mobíl-ky a sluchátka a popisujte, jakej dobrej skutek byste mohli udělat!“

Přednosta Sigelius překvapeně zesílí tuner a zatočí ke klinice.

„To snad ne,“ vydechne.Příjezdová cesta je v obležení, štáby televiz-

ních stanic se srážejí navzájem z chodníku a sta-niční sestra v hlavním vchodu blokuje s ochran-kou lítačky.


Přednosta dupne na brzdu a řadí zpátečku. Je pozdě, jeden ze žurnalistů ho pozná.

„To je on!“ zařve. „To je přednosta Sigelius!“Štáby se otočí a vezmou přednostův vůz zte-

čí. Někdo vytrhne dveře a Sigelius je vytažený ze sedadla. Narazí jej na kapotu. Místo pěstí mu k obličeji vystartují mikrofony.

„Gratulujeme,“ vyhrkne reportér prvního okruhu celostátní Haravize.

2. Harapanda, Čtvrtečník, šéfredaktorova kan-celář

Michal je menší a menší. Nevěřícně zírá na titulní list Nového čtvrtečníku. Palcové titulky oznamují Bílá nemoc poražena! a Svět říká: děkuje-me Ti, dr. Galéne! a Neuvěřitelný úspěch Lilientha-lovy kliniky a Nemocní vyprávěli apokalyptické pří-běhy, ale teď se radují ze zázračného uzdravení a...

„Ptám se znovu!“ ječí Ivan. „Jak to, že to mají na titulu?!“

Michal bleskově vyhodnotí svoje možnosti. Vyjde mu, že je vyčerpal včerejší hádkou. Navíc je sám silně zaskočený.

„Proboha,“ koktá, „ale tohle vůbec nemělo vyjít...“

„Ale vyšlo to!“ řve Ivan. „Do hajzlu, ty máš Galéna a tohle ti uteče?!“

„Mně to neuteklo,“ brání se Michal. „Tohle bylo tajný! Galén mi dal exkluzivitu, ale až na pátek!“


„Cože? Ty jsi věděl, že umí léčit béenko?!“„Teprve od včerejška... Tajili to kvůli Esenti-

vě, aby mohli dodělat klinický testy!“„Ty už jsi to věděl včera?!“ zaječí Ivan. „Ty jsi

to věděl a nic jsi mi neřekl?“„Do hajzlu, zavázal mě čestným slovem, co

jsem měl dělat? Tohle je, Ivane, příšerný svin-stvo! Podívej se na tu fotku... To museli pálit na-slepo od dveří...“

„Jenže svinstvo, milý Michale, je jen jiný vý-raz pro vyprodaný náklad! A ten jsi nám právě posral!“

„Ivane! Dal jsem čestné slovo...“„Já ti na čestné slovo seru! Buzeruješ mě kvů-

li kreténinám, které nikoho nezajímají, a tu nej-lepší vyprodávačku našeho života zazdíš?!“

Michal se kousne do rtu. Takhle vytočeného Ivana ještě neviděl.

„V jedenáct jdu na kobereček k vydavateli – a ty se hodně modli, abych tě pak odsud rovnou nevyrazil!“

„Hned letím na kliniku,“ navrhne Michal. „Seženu Galéna a...“

„Letět můžeš klidně dolů do baru, dát si nohy na stůl a šťourat se ve složkách Egon Er-vín Kisch rozpravuje! Už jsem tam poslal Mila-du s Adamem.“

„Ale Klusová to podělá!“„Jedinej, kdo všechno podělá, seš ty!“„To není fér...“


„Tak já ti povím, co je fér! Zajdeš do magazínu za Bláňou, vyžádáš si zábavní koutek a uděláš deset dílů dopředu! Potom zpracuješ zahrád-kářské okénko. A jestli tam najdu jedinou větu o vlivu klimateroristických zbraní na klíčivost řeřichy, jedinej náznak – letíš! Jasný?“

„Ano.“

3. Harapanda, velitelství vzdušných vojsk, zá-kladna Orwell

Generál Melville přijímá hlášení od analyti-ků, a padá mu kámen ze srdce a srdce se drá-pe z kalhot. Finta zafungovala. Mají lepší in-dex úspěšnosti, než požaduje Direktiva 34/2013, Normy pro letecká vojska a velící důstojníky, me-todická příručka, svazek třetí, Ministerstvo války, štábní generál Sepromius Riggel, vydání 2012.

Generál zavěsí telefon. Rozlétnou se dve-ře a na můstek napochoduje chlupatý knedlík Gregor se složkou v ruce.

„Máte průser,“ řekne místo pozdravu.„Cože?“ hrkne v generálovi.„Bylo to o chlup, ale máme to.“,Co ví?‘ ptá se sám sebe generál. ,Co ta kurva

může vědět?‘ Rozhodne se zatloukat, zatloukat, zatloukat.

„Nesmysl,“ řekne. „Všechna data jsou v sou-ladu s analýzou. Do sta procent nám chybí dvě setiny.“


„Tady,“ zabodne knedlík prst do mapy. „Přes-ně tady. Byla tam vesnice. Už není. Byli v ní po-vstalci, už nejsou. Jak mi to vysvětlíte?“

„Navigovali jsme rovnou na konvoje. Jestli tam byly vládní tanky, rakety šly za nima. Jestli jste chtěli mít vesnici, neměli jste tam pustit tanky.“

„O vesnici nejde. Nejde ani o povstalce. Pro-blém je tady!“

Knedlík hodí na stůl několik zvětšenin z moni-toringu. Generál zakolísá. Kompletní bombardo-vání šlo na střed oázy. Co dělalo dvanáct těžkých ahrabských tanků uprostřed vesnice? Co tam vů-bec dělali povstalci? Generál polkne nasucho. Za-tracený štěnice! Zatracený požadavky na stopro-centní zásahy... Generál Melville si poprvé při-pustí, že je starý. Že strojová válka jsou jatka. Že... Rozkladné myšlení u velících důstojníků, díl prvý, hlava 22. Závazné materiály pro lokalizaci a usvěd-čení vnitřního nepřítele, Ministerstvo války, štábní generál Max Biggel, vydání 2012.

„Už to vidíte?“ ozve se knedlík.„Vidím stoprocentní úspěšnost mise,“ odvě-

tí generál.„Tady,“ ukáže knedlík na dvě tečky na okra-

ji výhně. „Jeden dospělý, jeden chlapec. Přežili vám dva zasraní civilové.“

„A kde jsou?“ nadechne se generál.„Zdrhli.“Generálovi se trochu uleví.„V pořádku. Nezabíjíme civilisty.“


„Skutečně?“„Obvykle.“„Tentokrát je budete zabíjet.“„Co to znamená?!“ zvýší hlas generál.„To znamená, že dokud jsou naživu, zavinil

jste masakr asi tak sedmdesáti vesničanů.“„A když nebudou?“„Jednotky Hassanovy armády zdecimovaly

bezbranné obyvatelstvo. Praly to do nich tan-kama z několika metrů. Museli jsme zasáhnout. Máme řadu svědků a dva videozáznamy.“

„Ty hajzle zasranej...“ třískne ho pěstí generál.Knedlík mu ale ruku chytí a zastaví v letu.

Zmáčkne ji, černá rukavice se napne a přitáhne si ztuhlého generála ke svému obličeji.

„Pozor na ta slova, generále-tak-říkajíc-sto-jící-před-popravčí-četou,“ řekne velmi důraz-ně, vychutnávaje si každé písmeno. Zašklebí se, strhne své klepeto zpět a odejde z můstku.

Generál si vyhrne uniformu a tře si zhmoždě-né zápěstí. Výkonný důstojník, který přiskočil generálovi na pomoc, vytřeští oči a odtrhne mu ruce od sebe. Oba se podívají na stejné místo. Na generálově ruce je zřetelná bílá skvrna veli-kosti novoharapandského dolaru. Výkonný dů-stojník odskočí od generála jako zasažen vyso-kým napětím.


4. Harapanda, Lilienthalova klinika, vstupní hala

Na schodech stojí doktor Galén. Míří na něj všechny objektivy světa, přenosné světlome-ty, mikrofony, ba i oči. Vstupní sál je narvaný, novináři vykazují tendenci se ušlapat. Galén je uklidňuje, přednosta Sigelius gesty navádí ochranku, aby stabilizovala situaci.

„Klid, ale no tak, pánové, netlačte se do-předu,“ prosí ze schodů Galén. „Pusťte sem dámy... Tu babičku také... Máme židli?“

„Já nejsem žádná babička!“ rozlítí se stařen-ka. „Jsem Květoslava Kořínková, šéfredaktorka Pletení!“

„Tak to jste mne spletla,“ kroutí hlavou Ga-lén. „Je tu někdo z Koně, přítele člověka?“

„Tady!“„Tak to můžeme začít,“ zamává Galén slože-

ným Novým čtvrtečníkem. „Bude jen krátké prohlášení, abychom potvrdili, co tady žumpa otiskla... Slyší všichni? Pletení taky?“

„Cože?“ zeptá se Pletení.„V pořádku. Jmenuji se Galén a přijel jsem

z jihu, kde jsem žil... Přivezl jsem vám lék na bí-lou nemoc. Tedy... léků vám nabízeli v poslední době mnoho, ale já umím Morbus Tchengi sku-tečně vyléčit. A naučím vás to!“

V hale zašumí. Přednosta Sigelius je u vytr-žení: žurnalisté i televizáci se utišují navzájem, ohleduplně si uvolňují místo, a dokonce jsou


i ochotni poslouchat. Zdá se, že Galén má na účastníky frontálního mediálního útoku přímo magický vliv.

„A teď proč jsem zrovna tady... Já jsem tu před sedmnácti lety pracoval pod vedením pro-fesora Lilienthala a to byl veliký člověk, který celý život usiloval o to, aby věda sloužila člově-ku, a ne moci... Myslím, že by byl pyšný na své-ho synovce a dnešního přednostu kliniky pana Sigelia, že mne tu nechal udělat klinické testy a pomohl mi připravit metodu k použití. Jo, a to utajení bylo nutné kvůli jedné takové vykutále-né firmě, která si z nemocných udělala dojné krávy... To jsou ale volové...!“

Novináři se zasmějou.„Tak a teď to uděláme takhle. Vy vyklidíte kli-

niku, my všechno připravíme a v osm tady v aule nebo na zahradě metodu představíme a vy ji zase představíte světu, aby to nebylo tak jednoduché... Taky tu již budou kolegové ze zahraničí, takže se domluvíme, co dál... Mám takovou nabídku, kte-rá se... no, někdy i odmítá... Teď se prosím akre-ditujte na recepci, ale nepřevraťte jim stolek. Jo, a prosím vás, z redakce žumpy snad ani nemusí nikdo chodit, vy už jste si všechno ukradli, tak ať zůstane taky něco na druhé... To je teď všechno... jo, to už jsem říkal.“

Ze sálu přiletí otázka: „Bude mít únik infor-mací nějaký vliv na vašeho zaměstnance, který to celé zavinil?“


„Zatím to má ten vliv, že se opil radostí, je hospitalizován s otravou alkoholem a těch deset tisíc, co dostal, bude použito na opravu sester-ny, kterou zdemoloval,“ ušklíbne se Galén.

„Bude samozřejmě propuštěn,“ doplní Sige-lius. „Až vystřízliví.“

Doktor se otočí, mrkne na Sigelia a spěchá po schodech nahoru. Novináři se pomalu roz-cházejí, telefonují do redakcí, odesílají zázna-my, balí kamery, redaktoři dávají v lítačkách přednost redaktorkám a přednosta právě proží-vá cosi jako hromadnou halucinaci. Naštěstí jej probere rozběsněný PR manažer Esentivy, kte-rý se proboxuje ke schodům, čapne přednostu za flígr a odvleče ho k rituální popravě do jeho vlastní pracovny.

5. Harapanda, hypermarket Macbeth

„A tady je Den dobrého srdce, co dobrého uděláte, stonásobně se vám vrátí!“ vříská do nákupního prostoru naspídovaný spíkr rádia Dobrá Flamma. „Haló, haló?“ „Tady je poslu-chačka z Kolína!“ ozve se nakřáplý hlas. „Kdy-bych mohla, já bych poslala do Ahrábie nějaké obnošené šatstvo... Mám tady nějaké šponovky na lyže a vaťáky po manželovi. Děkuju.“ „Tak to je moc dobrý skutek!“ vdechne spíkr mikrofon. „Na našem redakčním dobroměru bude hodně vysoko, pokud byste zaplatila poštovné... to byl


vtip... a už tu mám výsledek! Asistentka Jiřinka mi právě podává kartičku z našeho skutkomet-ru... Tak poslouchejte! Nezištný dar vám vyne-se slevu až deset procent v diskontu Chagall na značkové šaty z kolekce Vulcon, máte ji u nás a já vám posílám takovou jednu vytuněnou pec-ku vod vytuněný rebelky Salomé!“

Devil položí na nekonečný gumový pás potiš-těné papíry secvaknuté sešívačkou a na ně tat-ranku. Profesor Rauch vrátí pihovaté slečně vzor diblík kartu, sešlápne pedál ovládající pás. De-vil postoupí k pokladně. Profesor Rauch proto-čí pod čtečkou tatranku, hledá čárkový kód, pak kasa pípne, profesor vezme do ruky papíry. Otočí je. Přečte si první řádek a podívá se na Devila.

„Jak jste mě našel?“ zeptá se.

6. Harapanda, Lilienthalova klinika, pokoj čís-lo třináct

Doktor Galén vejde do třináctky. Je stejná jako všechny pokoje pro chudé: železné postele, plechové stolky, blikající televizor, zástěna od-dělující ženskou část od mužské. Jen oči pacien-tů jsou zde jiné. Mají měkčí pohled, svět, který odrážejí, nemá tolik hran.

„Viděly jsme vás, jak jste mluvil...“ usměje se na doktora paní Thámová. Povídá si s Annou, která sedí na její posteli.

„Tak to je průšvih,“ řekne doktor, „Měly jste


si radši ucpat uši Prosektinem. Já tam blábolil... No, předposlední stádium jsou podle žumpy apokalyptické vize...“

„Mně se to náhodou líbilo,“ ozve se Anna. „Jste první, kdo jim neleze do zadku.“

„Nevěděl jsem, že by se to slušelo, tak příš-tě, ano?“

Doktor projde pokojem, prohodí pár slov s pacienty a vrátí se k Anně.

„Upřednostňujete zemlbábu a la suši, nebo ha-rapandského vrabce po sečuánsku?“ zeptá se.

„Cože?“ podiví se Anna.„Nabídka místních biorájů. Jedu do Roztok

na poctivou bramboračku. Přidáte se?“„Ne, já už mám na odpoledne program.“„Stejný jako včera?“„Prosím?“„Viděl jsem vás jezdit po Letné. Docela válí-

te. Smím?“Doktor si sedne na bobek k jejímu otevřené-

mu batohu a prohlíží si skripta.„Entropie... Antroposofie Rudolfa Steinera...

Etické bankovnictví...“Doktor přejede prsty po inlajnech vyčuhují-

cích za skripty.„Snažíte se být dokonalá ve všech směrech...

Samostatná.“Zasune skripta, vstane a obrátí se k mamince.„Paní Thámová, zítra vás propouštíme. Něco

jsem vám přinesl.“


Sáhne do kapsy a vytáhne malou lahvičku. Podá ji Anině mamince.

„Co je to?“ vyhrknou dcera i máma.Doktor se zasměje.„Pouštní písek. Na památku.“Anna si lahvičku půjčí, otevře ji a vysype si

pár zrnek do dlaně. Dívá se na ně, zamyšleně je zkoumá.

„Je dokonalý,“ řekne jí doktor. „Každé jeho zrníčko je ideální. Obrousilo se erozí tak, že nemá žádné výstupky, nic z něj netrčí. Je pros-tě... dokonalé. Samo za sebe v nepřeberném pí-sečném oceánu navlas stejných zrníček. Nehodí se k ničemu. Nepostavíte z nich dům, protože jim chybí právě ty výstupky a malta se rozsype, nezasadíte do nich kytku, protože kořeny se ne-mají o co opřít. Neudrží vodu ani teplotu. Tak jsou dokonalá.“

Doktor otevře okno a vezme Annu jemně za ruku. Otočí jí dlaň dolů a písek smete na para-pet.

„Dívejte se. Zafouká lehký vánek a tahle do-konalá zrníčka rozfouká. Úplně snadno. Budou navěky bloudit po ulici, a i když se potkají, ne-spojí se. Nemají si co předat. Jsou navlas stejná. Tak jako vy – samostatná.“

A Anna se dívá do doktorových očí a na písek sfoukávaný větrem z parapetu.

„Čili za deset minut před vchodem,“ uzavře Galén. „Sigelius mi půjčil vůz.“


7. Harapanda, Lilienthalova klinika, přednos-tova kancelář

„Takže si to projdeme,“ exploduje PR mana-žer a zmáčkne ovládač. Na displeji se objeví zá-znam z HD kamery. Malý operační sál, Galén proklepává zkumavku s roztokem. Paní Thámo-vá leží na lůžku. Galén kolem ní tančí a pozpě-vuje si.

„Oko jedna,“ oznámí PR manažer. „Podíváme se jím na ty profesionální léčebné postupy pro 21. století!“

„Kde jste to sebral?“ rozzlobí se přednosta.„Já? To jsou moje oči. Musím je mít na stop-

kách, protože někteří moji partneři mají místo očí díru v hlavě. Nebo budou mít.“

„To je výhružka?“„Ne, nabídka.“Ale přednostovi Sigeliovi se zrovna zača-

lo vracet sebevědomí. Zaklepalo, když stál na schodech vedle Galéna, a přednosta sykl: „Dál!“ A pak jen čekal, co to udělá, a ono rostlo a odněkud vytáhlo i jeho starou kůži. Osahává si ji sice zatím nesměle, ale brzy v ní bude řádit jako před lety. ,Kdy mně ji sebrali?‘ napadne jej. ,A kdy mi vydloubali i ty moje oči?‘ Nevěděl to přesně, ale najednou stál před sebou pobitý, vy-čerpaný, zavázaný, dlužící a děkující komandu malých uslintaných hajzlů, kteří se mu jen sá-pali ke krčním tepnám, kteří mu bodali plastové


ostruhy do slabin, kteří mu sahali v gumových rukavicích přímo do duše. Sigelius tam ve čtvr-tém patře kliniky, v pracovně obložené umělým dřevem a zděděnou knihovnou, rozkvétá jako starý pichlavý bodlák, co jednou, až přijde ta pravá chvíle, použije trny, a pak budou lítat kre-ditky a maso.

„Nechte si ty nacistický manýry,“ řekne ostře a hajzlík u videa se zatáhne.

„Injekce,“ ukáže elektronickým ukazovát-kem.

„No a? Jste ve špitále!“„Ale jaká injekce? S čím injekce?“„S injektolem,“ řekne Sigelius. „Používáme

to na mytí podlah zasviněných manažery.“Chlápek se ušklíbne a posune záznam.„A teď se dívejte! On drží pacientku při zá-

kroku za ruku!“„Má ji snad držet za nozdry?“„Ale osahávání pacientek je nepřípustné! To

je harašení!“„Vážený pane kolego,“ řekne Sigelius a zalo-

ží si ruce za hlavu, „puls, jak známo, se někdy měří nikoli přístroji, ale prstem. Není to snad přesné, zato však lidštější. Lékař ani pacient ne-jsou stroje. K tomu, aby léčba přinesla kýžený úspěch, je třeba někdy spíše než několik kilo-gramů těch vašich životabudičů pouhé navá-zání důvěry nebo lidský dotek. Máte tam ještě něco?“


„Teď!“ nadskočí vítězoslavně PR manažer. „Podívejte, co tam dělá?“

„Kontrola dechu zrcátkem,“ pokrčí rameny Sigelius. „Poněkud zastaralá, přesto však účin-ná metoda, jak rychle a snadno zkontrolovat stav pacienta. Budeme absolvovat celý rychlo-kurs domácího lékaře?“

„Tady!“ zařve PR manažer. „Tady je to! Ona bulí a on jí chytá slzy do nějaké lahvičky! A tady ta samá situace z Oka dva. A tady v detailu!“

„Hm,“ zazívá Sigelius. „Odběr tělní tekutiny. Vy jste nikdy nebrečel?“

„Jenže já to nechlastal!“Galén na záběru přimísí do odběru vodu

a přiloží pacientce lahvičku k ústům.„Copak je to?“ zašklebí se PR manažer. „Ně-

jaká okultní mše na vyvolání ducha Heinricha Himmlera?“

„Máte pravdu, je to trochu podivné.“„Tak! A tyhle čarodějné metody schvalujete

ve špitále, jímž jste přednostou? To bude hodně lidí zajímat!“

„Asi bude, proč ne? Zvláště když je metoda tak úspěšná. Třeba jsme svědky velmi podstat-ného průlomu do našich omezených znalostí o fungování člověka z hlediska medicíny. Pro všechno existuje exaktní vysvětlení.“

„Existuje,“ řekne PR manažer a vypne zá-znam. „Galén je okultista a podvodník.“

„To vám nikdo nesežere.“


„Ne mně. Vám. Vy to oznámíte.“Sigelius se rozesměje.„To ani náhodou. Je to můj člověk a já mu vě-

řím.“„Otázkou je, kdo jste vy? Šéf kliniky, nebo

žebrák čekající ve frontě na polívku?“„Jste ze hry,“ uzavře Sigelius. „Vy může-

te maximálně vyhrožovat. Přijďte na tiskovku. Tímhle se můžete promazat v oblasti hýžďové-ho svalstva!“

Sigelius mrští po překvapeném PR manažero-vi balení Prosektinu. Trefí ho do hlavy.

„Ještě uvidíme,“ zaprská PR manažer a na-kvašeně spěchá z pracovny.

Sigelius se za ním dívá a rozesměje se na celé kolo. Vyskočí z křesla, přeběhne pracovnu, v předpokoji políbí asistentku Irenku a vyřítí se na chodbu. Chce se mu tančit. Galén je skutečně nebezpečně nakažlivý.

8. Harapanda, letecká základna Orwell, ošet-řovna

Generál Melville leží na lůžku v ordinaci, ko-šili má složenou přes židli a vojenský doktor mu zkoumá bílou skvrnu velikosti novoharapand-ského dolaru a tváří se vážně.

„Morbus Tchengi,“ řekne nakonec a dloubne do skvrny peánem. „Počáteční stádium. Bolí to?“

„Nic necítím.“


„Přímo ukázkový případ,“ řekne lékař. „Ra-dost pohledět. Okraje rozpadu máte vyrýsova-né, indolentia mírně zvýšená, appositio progre-sívní.“

Lékař posvítí generálovi baterkou do očí.„Zorničky dosud reagují... zajímavé... Vy jste

doslova skvělý studijní materiál!“Lékař se znovu zadívá na skvrnu, pak se pře-

sune ke stolu. Je nadšený. Po zástupu pilotů s kocovinou z chytrých drog a občasném na-chlazení konečně perfektní res mediciane.

„Víte, co mi je?“ vytrhne jej z úvah generál.„Bílá nemoc, bohužel. Můžete se obléct.“„Jak to budete léčit?“ hledá generál v košili

rukáv.„Já nijak. Posílám vás na pevninu.“„Ale my jsme uprostřed války!“„Pro vás skončila.“„Je to tak zlé?“„Zlé? Ne, to ne. Nález je dokonalý.“„Co to znamená?“„Pro vás nic dobrého, samozřejmě. Bílá ne-

moc je, jak bych to řekl... zatím v plenkách. Z mediciane aspectus. Umíme ji zpomalit, ale léčit ne.“

„Co to znamená?“ řekne generál popuzeně.„Nejprve se alba macula musí dostatečně

zvětšit, aby z vás mohly začít opadávat části pul-py, a až začnete mluvit z cesty, aktivuje se roz-pad celého nervového systému.“


„Mluvit z cesty?“„Někteří vojáci při tom prý i velí.“„Poručíku, vy se v tom přímo ukájíte!“„Čistě z vědeckého zájmu, samozřejmě. Do-

sud jsem jaksi neměl potěšení setkat se s cho-robou osobně a vám se udělala skutečně nád-herně.“

„No, dobře. Kolik mám času?“„Sedm dní?“„Jsem tedy neschopen služby?“„Doživotně. Vybavím vám papíry. Užívejte za-

tím tohle.“Generál převezme krabičku Prosektinu v po-

tahovaných tabletách a vyjde z ošetřovny. Na chodbě vedoucí ke štábu se srazí se seržantem Hallsem.

„Generále, dovolte mi promluvit.“„Dovoluje se.“„Máme vypravit let do Okara. Kdo odlétá?“„Já.“„A co bude s lovem na ty civily?“„Já je lovit nebudu. Jsem voják, ne lovec.

Možná vy jste, seržante, lovec, nebo byste jím rád byl. Jestli to tak vnímáte, bránit vám nebu-du. Ale zřejmě byste se měl nad sebou zamyslet. To, co se dnes kolem nás děje, nemá nic společ-ného s naší vojenskou přísahou. Možná se teď cítíte jako lovec, ale brzy začnou lovit vás. Pře-mýšlejte o tom.“

„Provedu, pane. A kdy se vrátíte?“


„Nikdy.“Generál kráčí po letištní ploše. Je vyrovnaný,

klidný. Rozloučil se s jednotkou. Ví, že se díva-jí. Taky by se díval. Odchází bez iluzí, bez výči-tek, bez emocí.

Cestu mu zastoupí knedlík Gregor.„Škoda,“ řekne. „Škoda, že to tak dopadlo.

Začínal jsem si na vás zvykat. Těšil jsem se, do jakých podrobností v našem vztahu zajdeme. Kolik věcí se o sobě dozvíte. A vy si teď umřete někde ve špitále! Zklamal jste mě!“

Generál zasalutuje, přejde zbývající metry a nastoupí do speciálu. Od haly běží seržant Pierce, mává novinami, oběhne knedlíka a vy-skočí za generálem na schůdky.

„Generále, dovolte mi...“„Mluvte!“„Tohle přišlo ráno!“„Co je to?“„V Harapandě našli lék na vaši... nepříjemnost.“Generál se podívá na titulku a noviny složí.

Zasune si je do podpaždí.„Děkuju. Seržante?“„Ano, pane?“„Můžete nějak zařídit, abychom ty dva civily

nenašli?“„Je to rozkaz?“„Bože můj... je to prosba...“„Dobře pane,“ přikývne seržant. „Spolehněte

se. Zařídím to.“


9. Harapanda, Čtvrtečník, dislokované sklepní pracoviště

Redakční trollové Igor a Matyáš jsou na vrcho-lu pracovního nasazení. Právě rozvracejí čtyřruč diskusi k napadení Ahrábie, kde se dle bezpeč-nostní redakční příručky Vyber a označ, vypracoval Wiliam S. spiklo příliš mnoho pacifistů a levičáků. Vykazovalo to zcela shodné parametry se stranami osmnáct až dvacet dva: a/ čtenáři si v diskusi za-čali notovat (že válka je svině); b/ generovali spo-lečný samostatný názor kolidující s názorem in-zertního oddělení (že válku nechtějí); c/ nechtěli dokonce ani zavraždit Hassana naražením na kůl za zpěvu Internacionály, jak Igor v převleku Ma-ruszka666 navrhl. To byl také jejich nejhorší pro-hřešek, osobní urážka, útok na Igorovu integritu a všeobecná vzpoura deprivantů.

„Já vás zkoriguju!“ zuří Igor. Skočí do obá-vané identity ,dr. Leoš Marhar‘, aby zlikvidoval Dianu z Děčína. Dianiným nejvyšším provině-ním je jistá erudice a z ní plynoucí soustavné výzvy ke klidné a věcné diskusi za současné pří-tomnosti tzv. tolerance. Tato extremistická a ne-bezpečná stanoviska (Vyber a označ, vypracoval Wiliam S., strana 45-46) je třeba vymýtit už v zá-rodku. Pro začátek Igor v kůži dr. Marhara na-zve Dianu starou strukturou. Později připíše, aby si neškrábala pionýrský šátek. V záloze má ještě zas.anou estébačku.


„Pch,“ zachrčí otráveně.„Co dávíš?“ ušklíbne se Matyáš. Zrovna pod

identitou Dráb potírá nesmělého studenta, je-muž se nelíbí zdražení školného, a nejraději by studoval zadarmo.

,Zaraž si matematicko-fyzikální tabulky mezi půlky,‘ píše mu výhružně. ,Můžeš s nima zatles-kat, anarchisto vypatlanej!‘

,Ty pravicující prase,‘ odpoví si vzápětí jako Levicový_volič. ,Můžu se zeptat, za kolik jsi stu-doval ty?‘

,Já mám hardvard,‘ utře sám sebe jako Dráb. ,Úplně bez problémů mi na to půjčila banka-ta a-ta, www.tady-a-zde.ha.‘ (Pokyny pro umísťování skryté inzerce – názorný manuál, vypracoval Wili-am S., strana 11)

Ne že by je to bavilo. Pocit moci z nich vyprchal po třech měsících od podpisu pracovní smlouvy, je to rutina, předvádějí se maximálně před sebou, ničí mechanicky, rozvracejí bez lásky, deptají bez vášně. V lepších časech by byli spisovateli nebo učiteli, možná by dokázali stvořit něco tak krás-ného, že by sami sebe dojali, ale tady se platí za to nejhorší a ani to nejhorší není dost dobré.

Michal je nemá rád. Otravují vzduch u jeho článků a v jídelně předbíhají. Nosí frňáky až u stropu. Model „hodný a zlý“ překroutili na „arogantní idiot a tuplovaný arogantní idiot“. Mohou sestřelit každého a nikdo nemůže na ně. To poslední se teď Michalovi hodí.


,Estébačko zas.aná, tak se lukni do Hakipe-die!‘ vynese nejtvrdší trumf Igor.

„Hodils estébačku?“ zašklebí se Matyáš.„Je na kusy!“„Něco potřebuju,“ vletí dovnitř Michal.„A jéje, psavej,“ uvítá ho Igor. „Tak cobys –

tybys?“Matyáš nahlédne Igorovi do obrazovky.„Ty vole... ty gumuješ Mírovýho štváče?“„Proč?“„To je agenturní troll, blbče!“„A jak to mám asi poznat?“„Lukava, Melák, Fena22, Big_boss taky! Oka-

mžitě je podpoř!“„Ty bláho... není ta Diana nakonec taky

z agentury?“„A víš, že možná jo? No jasně! To bude Lukeš!“„Do hajzlu. Je v týhle diskusi vůbec někdo

jinej než trollové? Nakonec to celý píšem jen sami pro sebe, to jsem otrávenej z takový prá-ce... Co jsi to potřeboval, Michale?“

„Chcete to poprvé v životě nandat opravdo-vým grázlům?“

Igor a Matyáš se po sobě podívají a přikývnou.„Že váháš! Nám už z toho tady hrabe!“„Je to ale o hubu.“„Sem s tím, ale okamžitě!“Michal před ně položí hardisk s Devilovými

daty.„Tak tohle celý dostaňte na síť.“


10. Harapanda, okraj města, butik Céline

„Škrtí mě to,“ kroutí se v obleku Galén. „Mu-sím mít skutečně ty proužky?“

„Ale to je teď hit,“ zavrčí otráveně prodavačka.„Vypadám jako Al Capone na okružní cestě po

Alcatrazu!“Anna doktora natřásajícího se před zrcadlem

zkoumavě sleduje. Má zvláštní šmrnc, napad-ne ji. Bez bílého pláště vypadá jako cestova-tel, možná jako hrdina ze čtvrťákové knihovny. Ten, co projde skrz horu padouchů až do dívčí-ho snu.

„Vemte ty světlejší,“ navrhne. Prodavačka ji sjede pohledem. Pískový oblek právě pečlivě navěsila na ramínko.

„Souhlas,“ strhne ze sebe Galén sako. „Sleč-no, dejte mi tu světlou sestavu!“

„Chcete i čisticí sadu Šéfmanažer tři? Máme ji ve slevě...“

„Chci odsud odejít živý,“ oznámí jí Galén a obléká si svoji plátěnou košili.

Prodavačka zafrká.„Nevyzkoušíte si to?“ podiví se Anna.„Nikdy!“ zavrčí doktor.„Co je s vámi?“ zeptá se Anna na schodech

před butikem.„Neměl jsem se vracet...,“ nakopne doktor

kolenem papírové tašky s nákupem. „Myslím na ty svoje výrostky. Víte, že jsem jich většinu


rodil? Tady se tolik změnilo... Někdo má svět u nohou a ostatní klečí...“

„Prosím?“„Přijel jsem, abych je ochránil... Jenže jak to

udělat, když mám jednu sirku a všechno kolem je v plamenech?“

Anna se usměje. Dívá se na zamyšleného dok-tora. Oba sedí na pusté terase secesního hotelu Ve stínu lípy na konci Tichého údolí. Odpoled-ní vánek si pohrává s korunami platanů, pod te-rasou zurčí potok. Hotel je omšelý, zanedbaný. Anně se tu líbí, místo jí připomíná staré zájezd-ní hostince, do nichž ji brával dědeček. Špatně vypláchnuté sklenice od piva a pogumované kostkované ubrusy, jimiž novomajitelé snižo-vali náklady, a za tím vším tušená noblesa ně-kdejších zlatých dní. Doktor měl pravdu: jídlo bylo výtečné. Připravené s láskou, jak dvakrát zdůraznil. Dívá se na ni, na slunce lesknoucí se v Anniných kadeřích. Překročil práh, ten nej-větší krok ho čeká večer na slavnosti. A teď, tvá-ří v tvář Annině mládí, cítí první pochybnost. Neměl ji do toho tahat. Chtěl od ní jen schvá-lit nový oblek – měl ji poslat domů. Co se sta-lo, nelze odestát. Vrátit není co. Tenhle omšelý zájezdní hotel je jen místo přeplněné vzpomín-kami. Jediné, oč se tu hraje, je doktorovo cito-vé poškození. A to je silné. Vidí ji všude – na parkovišti před potokem, na zahradním parke-tu, pod popraskanými žárovkami – všude vidí


svoji milovanou Vesnu, její letní šaty, její úsměv, gesta. Byli tu naposledy před patnácti lety a on chtěl cítit tu vůni. Jako by plesnivějící zdi chát-rajícího hotelu mohly uchovat jistotu, že to bylo. Jezdívali sem na počátku sladkých deva-desátých let, kdy starý systém ovládání lidí padl a nový se ještě nenastartoval. Bylo to příliš do-konalé, aby to mohlo skončit jinak. Teď tu sedí s cizí holkou na prázdné terase u stolu s loupa-jícím se okrovým emailem a obsluhuje je neuro-tický číšník, který se tenkrát ledva narodil. Dok-tor má, co chtěl. Anna ho usvědčuje ze slabos-ti. Vzal si ji jako ochranný štít, aby sem zvládl vůbec vstoupit. Měl by se jí omluvit. Zarachotí štěrk a po příjezdové cestě se blíží pick-up. Ga-lén zvedne hlavu. Pick-up zabrzdí před terasou a z kabiny vyskočí malý čiperný mužíček. Vy-táhne zezadu dvě přepravky se zeleninou, zved-ne hlavu a spustí: „Galén! Je tohle možný?“

„Bruno,“ vstane doktor a rozzáří se. „Bruno, člověče, ty ses nezměnil!“

Doktor skočí z terasy, přepravky letí na zem a oba se obejmou. Chvíli se na sebe dívají. Pak doktor ukáže na Annu.

„To je...“„Nás přece nemusíš představovat!“ vykřiku-

je mužíček a zamává překvapené Anně. „Já si tě pamatuju... Ty jsi vyrostla! Já se zblázním! Kolik je to... jedenáct...?“

„Patnáct,“ řekne Galén.


„Patnáct let...,“ vydechne Bruno. „Seš fešan-da. Celá maminka.“

Pak se obrátí k doktorovi.„Jste tu nadlouho? Nebudeš tomu věřit, jak

jsem se doslechl, že ses pustil do bílý chřipky, věděl jsem, že to má svině spočítaný... Brownův syndrom, pamatuješ? Čekal jsem tě! Co to trdlo Matěj, dal vám ančovičky? Máme je nakládaný s olivama... Můj recept.“

„Ještě všechno připravuješ ručně?“ zeptá se doktor.

Bruno posmutní.„Už dávno ne. Je krize. Potraviny jsou špat-

ný. Drahý a špatný. Bez chuti. Musel jsem pro-pustit dva kuchaře. Jezdí mi sem pomáhat starej Holenda... Pamatuješ ho? Vařil tenkrát na Hra-dě... Podívej se, vždyť mě to neuživí.“

„Ale držíš se. Ostatní padli. Jsou tam Rusové, Číňani nebo fast-foody...“

Bruno mávne rukou.„Hanba mluvit. Drobný podnikání. Bez pod-

pory, akorát z tebe tahaj prachy. Byli jsme tako-ví strašní volové tenkrát za revoluce. Chápeš to, čemu jsme tenkrát věřili? Slušnost a kvalita. My jsme byli naivní blbci. Dobře nám tak. Ale ty jsi za vodou, ne? Slyšel jsem Londýn, Bělehrad... Teď prodáš ten lék a můžeš se na všechno vysrat.“

„Ale, ale...,“ řekne změněným hlasem Galén, „studente Gruntoráde, vás neučili, že kšeftovat s léčbou je neetické?“


„Etika,“ mávne rukou Bruno. „S tou operují akorát ti, co tě chtěj oškubat, a nevědi, jak na to.“

„To máš pravdu,“ přikývne Galén. „Můj lék bude zadarmo. Lilienthalova klinika dostane li-cenci darem, nechám si zaplatit akorát úkony. Tedy jestli splní jednu moji podmínku.“

„Podmínka?“ zarazí se mužíček. „Co zas chystáš za vzpouru?“

„Nech se překvapit. Večer si pusť televizi.“„Aha,“ řekne Bruno. „Ten váš bílý dýchánek.

Jsou toho plný noviny... Tak si dej pozor na Si-gelia. Je to pěkná kurva.“

„Jak to myslíš?“„Kšeftuje s Esentivou.“„Já vím. Dělá to proto, aby ve špitále udržel

místa i pro chudé.“„Já nevím. Prý jezdí rollsem.“„Támhle to je jeho,“ ukáže Galén na auto par-

kující za potokem.„Hm, audina, šest let starej model...“ zhodno-

tí vůz Bruno.„Tak vidíš. Žijeme v systému, který každého

zkurví. V tom je jeho jediná síla.“„Už zase začínáš?“ zašklebí se Bruno. „Tohle

jsi mlel celý první semestr.“„A měl jsem pravdu.“„Měl. Ale to se ti říkala, když jsi mohl zdrhnout

do Řecka... Fakt chceš dát ten lék zadarmo?“„Nechci. Musím. Dostal jsem ho darem. Přes-

ně tak to mám předat dál.“


„Škoda. Mohl jsi to tu koupit.“„Ty to prodáváš?“„Vždyť nám v týhle zemi už nic nepatří... Co-

pak si můžu stavět hlavu?“„Musíš. Kdo jiný to má udělat?“„Pleteš se, Galéne. Poznáš to sám...“„Ka-ka-ka-ká!“ vyhrkne číšník od dveří.

„Káva!“„A já se lekl, že chceš přebalit,“ křikne na něj

Bruno.„Děkuju,“ mávne Galén na číšníka. „Připrav-

te mi rovnou účet.“„Jedete?“ zeptá se Bruno.„Je čas,“ řekne Galén.„Tak se měj, krásko,“ mávne Bruno na Annu.

„Moc ses mu povedla. A ty se drž... ty snílku.“Bruno poplácá Galéna po rameni, zvedne

přepravku a zmizí v hotelu. Galén se za ním dívá, pak vyskočí zpátky na terasu.

„On si myslí, že jsem vaše dcera!“ pustí se do něj Anna polohlasem.

„Nechte ho při tom, prosím,“ sedne si Galén ke stolu.

Anna kroutí hlavou. Neví, jestli se má zlobit.„A kde je vaše dcera?“„Je mrtvá.“Vracejí se do města. Audi přede jako kočka.

Anna sbírá odvahu. Pak se zeptá:„Jak se to stalo?“„Nehoda!“ utne otázku doktor.


Před předním sklem se míhají podjezdy, stro-my, skladové haly. Oba mlčí.

„Táta mi ublížil,“ řekne najednou Anna. „Když mi bylo dvanáct... Bolelo to. Nejvíc tady. Uvnitř.“

Anna si položí ruku na srdce. Nemluví se jí o tom dobře.

„Vlastní táta?“ zeptá se doktor.„Ne, to ne... Máma si ho našla, až když byla

těhotná. Zdrhla jsem. Byli tam policajti.“„A?“„Dostali mě až za dva dny,“ usměje se Anna.„Vás?“„Jo. Pod Pálavou. Ukradla jsem mu simsona.

Učil mě na něm, tak jsem mu ho štípla.“„Kam jste proboha jela?“„K moři. Pryč. Spálit mosty. Adié.“„Ve dvanácti?“„A kdy jindy?“Doktor se po ní podívá, pak zajede ke kraji.„Mám nápad.“Vyskočí z vozu a zmizí v bazaru s cédéčky, kte-

rý se objevil napravo. Anna si ho prohlíží skle-něným výkladem. Doktor pádluje kolem regálů jako větrný mlýn. Není krasavec, vlastně ani hr-dina ze čtvrťákových knih, ale vyzařuje zvlášt-ní fluidum. Je odzbrojující jako malé dítě, co si jen tak pulsuje prostorem a všechny kolem roz-svěcí. Anna zavře oči. Staženým okýnkem dolé-há do vozu křik racků, cinkot tramvají z koneč-


né, nadávání vágusů, křik nárožních prodavačů, klaksony automobilů... Klapnou dveře, audi se zhoupne. Anna vytřeští oči. Galén má plnou ná-ruč placek s muzikou.

„Tohle musíte určitě slyšet,“ vrazí jí jedno cédéčko do dlaní. „To jsme poslouchali v době před Harapandou...“

Anna si prohlédne obal.„Tom Waits?“„Strašně chraptí, předepsal bych mu stopan-

gin... A tohle asi dneska v rozhlase už taky neu-slyšíte...“

V rukách jí přistane další cédéčko.„Patti Smith? Radio Ethiopia?“„Mně se moc líbila. Teď už je z ní babička,

ale v osmdesátých letech bych si ji vzal... Prv-ní deska, kterou jsem koupil na burze. Takový velký černý elpíčko... Chodili jsme to měnit do lesa.“

„Proč do lesa?“„Protože ve městě by to bylo rozvracení so-

cialismu... Socialismus totiž ohrožovala hud-ba. Knížky taky. Báli se i filmu... Oni se báli, my taky... ale měnili jsme. Bylo to jako být pod proudem... zakázané ovoce... Když přijeli poli-cajti, chodili jsme v kruhu, jako že jsme na mali-nách. Nakonec to ti policajti měnili s náma, do-konce nám desky vozili v kufru... Hele!“

„Semafor, Kytice...,“ přečte Anna. „Máma to poslouchala...“


„Máma! Vy to máte poslouchat... Poslouchej-te... Michellangelo nestárne, Mozart nestárne, Shakespeare... No tak ten trošku stárne... Pod-le překladu... Víte, to nám jen vnucují, že umě-ní má datum spotřeby, jako ty jejich ekonomic-ké pravdy... Bojí se, že něco přetrvá a usvědčí je ze lží... Jestli se chcete bát beze strachu, začněte tady v Kytici Svatebníma košilema...“

„Těma se většinou končí, ne?“„No, někdy třeba ne...,“ usměje se doktor

a podává Anně další úlovek. „Odvrácená stra-na Měsíce... Floydi... tu jsem tenkrát koupil pří-mo od těch policajtů... Oni je pak taky vyměnili, poslali starý děduly... My jsme je zlomili Pepíč-kem Zímou a Frankem Sinatrou... Každá gene-race má hudbu, na kterou slyší... Hawlin Wolf! První tři tóny a jste před osmdesáti lety v deltě Mississippi... Nepotřebujete výchovu, nepotře-bujete wi-fi a víte, kde jste... Vidíte ty parníky? A tahle je jenom pro vás.“

„Candy Dulfer?“ obrátí Anna pestrobarevný papírový obal.

„Saxofonistka. Nádherná ženská plná života... Musíte slyšet, jak si to dává...“

„Chci to slyšet,“ řekne Anna a otevře krabič-ku. Cédéčko skončí v mechanice autorádia. Ka-binu naplní ostré funky. Ozve se saxofon. Anna se rozzáří.

„Jak jste to věděl?“„Věděl co?“


„Že... to je ono.“„Jste přece moje dcera,“ usměje se posmut-

něle doktor. Podá jí zbytek nákupu.„Víte co, vemte si to takhle všechno...“„Já?“ chytá Anna plastové krabičky.„A kdo jiný? Já nemám přehrávač.“„To přece nejde!“„Proč?“„Protože to muselo stát strašně peněz!“„Ani hauro! Vypadám jako Rothschild?“„To jo,“ rozesměje se Anna. „Ale z nemocnice

na kraji města. Co jste jim dal?“„Nugget. Kdybych měl mrtvý bobry, dám jim

mrtvý bobry.“Jedou v proudu vozů po magistrále. Mlčí. Re-

probedny se otřásají strhujícím rytmem. Holka ždíme ságo.

„Tady mi zastavte,“ řekne Anna. Doktor za-kormidluje k chodníku na rozkopané Letné. Anna otevře dveře a nasazuje si brusle. Galén počká, až se postaví, a vycvakne cédéčko. Anna si ho zasune do batůžku.

„Děkuju,“ řekne a je pryč. Doktor se dívá, jak mizí mezi stromy na kraji pláně. Je zalitá klesa-jícím sluncem. Galén přimhouří oči. Sáhne do spodní kapsy svých kalhot a vytáhne cédéčko Sex Pistols. Usměje se, zakroutí hlavou. Roz-klapne krabičku a nechá placku sežrat přístro-jovou deskou. Zesílí hlasitost, zařadí jedničku a rozjede se.


„Novinka Vaňka-Úvalského zachovává základní dějový půdorys i hlavní postavy slavné divadelní hry, ovšem kulisy a především témata jsou současná. ,Svět je rozdělený na pravici a na levici, na chudé, bohaté, na korumpující a na zkorumpované. Bílá nemoc je jenom pokračováním rozpa-du a štěpení lidstva,‘ objasňuje v románu vznik záhadné epidemie dr. Galén. A stejně jako v originále požaduje coby cenu za vyléčení zhoubné nemoci zastavení všech válek. Karel Čapek ve své době varoval před nastupujícím nacis-mem, před čím tedy varuje Vaněk? Ačkoli v textu zmiňuje válečný konflikt v Jugoslávii či válku s islámským teroris-mem, hlavní pozornost věnuje vykreslení atmosféry a sym-ptomů, které předcházejí podobným světovým katastro-fám. Je až s podivem, jak původní Čapkovy prognózy sedí i na dnešní dobu. Počínaje ekonomickou krizí přes defor-movanou mediální realitu až po fatální selhávání ,privati-zované demokracie‘. ,Tohle už není republika, ale firma, její majitel je nedohledatelný, je to akciovka a akcie jsou na doručitele. Náš život regulují dluhy, ekonomické dohody a političtí sociopati.‘ To je jen několik citátů z textu, který nese všechny známky Vaňkova svižného vypravěčského umění, tj. bleskurychlé dialogy, trefné postřehy i parodic-kou nadsázku, s níž karikuje mnohé současné vládce.“

(z recenze Českého rozhlasu)

Kniha vychází pro český trh pouze elektronicky. PREMIÉRA.

BVÚ / SEXPOPGentleman v ženském světě 1990–2012

Muž: druh na vyhynutí. Knížka o proměnách žen a mužů v bláznivém polistopadovém uragánu. PREMIÉRA!

Knihu má limitovanou papírovou podporu. Pouze na objednávku na www.kindlezone.cz


1990 / PANICTVÍ A ŠPATNÝ PRYČ

Znám jednu ženu a ta mi řekla:„Vezmeš si mě?“„Nikdy!“ já na to.Bylo nám dvanáct. Frajeři si vodili holky za garáže, ale

má vyvolená v červených teplákách mě odvlekla k popel-nicím za dětským hřištěm. Všechny matky hned otočily hlavy.

Styděl jsem se, teď na ni myslím.„Můžem spát u mě v pokojíčku. Naši jezděj na víkend

pryč, ségra lítá po mejdanech. Můžeš mi číst tvý pohádky, co jsi psal pro Nohejlovou. Postarám se, budem jako do-spělý, chceš?“

„Nikdy!“„Ale já už jsem velká, chceš si sáhnout?“Mlčel jsem.„Tak chceš? Chtěl bys ji vidět?“Utekl jsem.Matky zakroutily hlavami a vrátily se k hovoru.Styděl jsem se.Teď na ni myslím.V modrý karose, veze mě z vojny do země žen.

Znám jednu ženu, jsem do ní blázen, sbalila mě u tan-ku. Na tričku mám jazyk, ona jeden na kabelce a druhý na tváři.


„Tenhle je rtěnkou a tenhle lakem na nehty,“ řekne pyšně.„Já to stříkal barvou na žigul.“V proudu rukodělných jazyků, valíme se na Strahov

a kameny do Prahy.„Ty jsi ještě panic?“ povídá cestou.„Říkám, že nevím.“„Tohle nevíš?“„Ne.“„Povídej.“„Měl jsem jít na vojnu, přivedl jsem si domů Helenku od

nás z dílny. Styděl jsem se, tak jsem vypil otci vodku. Nepa-matuju se na nic, jen že mi máma strkala o půlnoci k poste-li červenej kýbl a Helence zelenej. Ale ona mi ho brala. A pak na vojně, zapíjeli jsme zvolení Havla. Celá rota se na-drala v Milíně, padali jsme do sněhu, váleli jsme se v něm jako maskovaný slívy. V kasárnách po mě vyjela tlustá nad-praporčice Meszároš-Gáboriová. Zdrhnul jsem do kuchy-ně, ale ona měla klíč. Narvala mě za sporák, do pusy mi vrazila lahev s borovičkou. Ráno mě našel major Ježek v kotli se staženejma bombarďákama. Pak přijel na kinosál striptýz. Zatímco na pódiu zpíval Milan Drobný, servali jsme se druhou rotou o jeho umělkyně. Já vyfasoval dvou-metrovou Adolfii. Styděl jsem se. Naštěstí desátník Antoš měl rum. Prý jsme házeli s četařem Zenáhlíkem na lidi Mi-lana Drobného hořící noviny a nahou Adolfii chytili až na strážním gorodku. Já vážně nevím, jestli jsem panic.“

Popadla mě za ruku, vlétli jsme na stadion Branou bor-ců. V proudu rukodělných jazyků, valili jsme se k pódiu a kameny do Prahy.


„Já jsem panna. Chtěla jsem mu to dát dneska jako dá-rek, ale ten blbec se zpařil a vůbec nepřijel.“

„To je blbec.“„To je.“Povídali jsme si v kuse pět hodin, pak stadion nadskočil

a Rolling Stones vymetli pro ten večer ze země bolševický hnus.

„Tak pojď, ty panici,“ řekla.Odtáhla mě z tančícího davu až na kraj hlavní tribuny.Jagger mlátil tyčí nafukovací psy, Richards řezal do ky-

tary, prezident na tribuně tleskal a my se stali mužem a ženou. Zářily nám vlasy, oči se nám leskly, bušilo nám srdce. V proudu rukodělných jazyků, vlétli jsme do nebe a kameny do Prahy.

Milovali jsme se až do pátého září, kdy se vrátil ten její blbec s kyticí a po kolenou.

Znám jednu ženu a ta mi řekla:„Ty jsi Ferdinand Vaněk?“„Jo.“„Tak takhle jsem si tě nepředstavovala.“Schovala fotku, kterou jsem jí poslal.Šli jsme na oběd pod Kinskou, abychom se trošku po-

znali, a pak na hotel, abychom se poznali ještě víc.„Udělals mi to moc hezky,“ protáhla se.„A dál?“„Dál už nic.“


Otevřela okno.„Je nová doba,“ pokračovala. „Vidíš? Všechny ty hvěz-

dy a hesla zmizely. Všechno je jiné, je tu tolik možností. Naše sny se nám splní. Otevřely se hranice, nic nás ne-zastaví.“

„Chceš odjet?“„Ferdo, musíme si brát plnejma hrstma. Musíme pros-

tě žít. Všechno bude jiný a nový.“„Já nevím, zdá se to být jiný pokaždý.“„Ale tentokrát je to naše, já byla v ulicích, a ty jsi psal,

jak děláte revoluci v kasárnách a velitelé se z vás klepou strachy. Víš, koho jsme si přáli na Hrad a on tam je! Náš pan prezident! Věřím mu, věřím, věřím. Taky mu věříš?“

„Věřím.“

Psala mi: Švára nám nechá patro ve vilce na Ořechovce. Táta ti sežene místo v Rudým právu, má tam všude známé soudruhy, se mnou dojdeš daleko, Ferdíku!

A taky: Představovala jsem si nás a naše děti na pláži v Jugošce. Jezdíme tam každej rok, máme volnou doložku. Až budeš v rodině, Ferdíku, celýho si tě ochráním.

A taky: Proč chceš vědět, jaký mám prsa? Hezký, neboj, dočkáš se. Zamilovávám se do Tvých řádků. Krásně píšeš, ale bojím se, jaký budeš ve skutečnosti. Viď, že jsi můj?

A ještě: Byla jsem s Robem na diskotéce Fontána. On to daleko dotáhne. Je ve třetím semestru, můj otec mu už za-


jistil místo v Sanopzu. Ale mě se líbíš ty, nemusíš se bát. Viď, že se nebojíš, co by ses bál? Máš mě. Jsi opravdu tak hezký jako na obrázku? Dostanu autíčko, táta mi zřídil de-vizový konto. Jsme pozvaný na malou oslavu k náměstkovi soudruha ministra, to zas bude nuda.

A potom: Tak už je svoboda! svoboda! svoboda! hurá! hurá! hurá!

Psala mi na vojnu obden, klofl jsem ji na inzerát v Mla-dém světě. Krátila mý čekání.

„Psalas, že máš rodiče ve Straně.“„Hlupáčku, už vrátili knížky, vždyť je jiná doba, tohle je

náš velký čas!“Zavřela okno, vzala si kostým a už nikdy jsem ji neviděl.

1992 / SEN O DOMU NA ÚTESU RACKŮ

Znám jednu ženu, oči má černý, dole je holá.„Jsem dole vyholená,“ řekla mi hrdě.„Novinka, co?“ povídám v rozpacích.„Jasně, Ferdo, míříme přece do Evropy!“„To tu Evropu zaskočíme,“ přikývnu. „To jí dáme na za-

dek.“„Seš dole taky vyholenej?“„Chlapů se to snad netýká, nebo ano?“„Nikdy nevíš,“ řekne a podrbe se přes fialové elasťáky.

„Strašně to píchá, musím se přeholit.“„Aha,“ povídám. „A co máš ještě ráda?“


„Ještě jsem si nezvykla,“ přeslechne otázku. „Nohy to jo. Ty jsem brala opilkou v šestnácti, ale tam dole?“

„Myslel jsem, že opilka souvisí s alkoholem.“Usměje se a poškrábe se v podpaždí.„Tam jsem to brala pinzetkou a stejně to roste. Děsná

rasovina.“„Pojďme na Letnou, pod kaštany.“„Taky jsem měla dva chloupky na bradavce. Teď si je

budu muset do konce života trhat. Jak to necháš, zesílej. Znala jsem jednu holku z gymplu a tý to propichovalo kostýmek. Musela si mazat bradavky briliantýnou, aby chlupy ležely. Nevadí ti, že jsem tak otevřená?“

„To je moc fajn,“ přikývnu. „Mám rád, když dívka řek-ne, co si myslí.“

„Jsem prostě otevřená,“ pokrčí rameny. „Jsem už ta-ková.“

Znovu se podrbe v rozkroku.„A teď si vezmi, kdybys byla kromaňonka,“ zašklebím

se. „Musela by sis koupit drbátko.“„Nelíbím se ti?“ lekne se.„Líbíš. Samozřejmě, že se mi líbíš. Jsi taková... ohole-

ná.“„To je moc moderní,“ řekne spokojeně. „Tak je to správ-

né. Ty se holíš elektrikou, nebo ručním pohonem?“„Mám brauna,“ pokrčím rameny. „Dostal jsem ho

k osmnáctinám od táty. Rok mi pak ležel ve skříni.“„Nerostly ti?“„Ani ne,“ povídám. „Tady na bradě mám takový měkký

chloupky.“


„Já je mám i pod nosem,“ řekne. „Podívej.“Skloním hlavu.„Nic nevidím.“„To je správné,“ řekne. „Půjčuju si od otce phillipse. Má

takový tři ozubený kolečka. Trochu to tahá. Tahá tě to taky?“

„Už ne. Ale musím se holit obden. Jinak se mi na krku udělaj pupínky.“

„Já musím každý ráno. Nesnesla bych rašení.“„Prosím?“„Aby mi to rašilo. Dávám si na vatičku pitralon.“Jdeme přes Most Svatopluka Čecha, kyvadlo na Letné

je vypnuté, slunce se nám opírá do zad. Holka vyprskne.„Teď jsem si představila, jak žijeme spolu a hádáme se

ráno v koupelně o zásuvku.“„Aha,“ řeknu. „To je moc legrační.“„Vzal by sis mě v kostele?“„Počkej, známe se teprve tři hodiny.“„Ale napsal jsi mi moc hezkej dopis.“„Snažil jsem se.“Stoupáme nad Vltavu, mlčíme. Dopis byl pro její kama-

rádku, ale spletl jsem si skříňku. A tak piju desítku, ona si trhá obočí, holky na trávě se hihňaj, cyklisté na lavičkách si poměřují horská kola, kolem lítaj děti a všichni tak ně-jak vespolek směřujem do Evropy.

„Eště jedno, mladej?“ houkne na mě Jóžina zpoza pípy a knírek se jí zaleskne na slunci.


1993 / KLUK Z MALÉHO MĚSTA

Znám jednu ženu. Scházíme spolu pod Bulovku do li-beňského přístavu, kde jsou remorkéry na krátkém úva-zu. Nemáme byt. Beru ji za ruku, kličkuje mezi loužemi. Už měsíc ji dobývám. Mlčí a tím ve mně nechává zrát po-cit, že jsme si tak podobní.

Budu ji nenávidět. Kopat do hromady svršků, který vy-házela ze skříně. Ještě to nevíme.

Ještě nevíme, že budeme mít skříň a ty hadry neví, že v ní budou, než mi skříň odveze. A budeme mít kuchyň v chrómu a pákový baterie. Taky ji jednou naloží do avie.

Ještě mnoho věcí nevíme.Vedu ji za ruku. Zatím čekáme na první polibek. Já a ta

podivuhodná past na chlapy. Tyhle holky v červeným paletu, tyhle holky v červených

střevíčkách, čekají na svůj čas. A teprve pak něco řeknou a začnou mít navrch.


1999 / ROK PŘED KONCEM SVĚTA

Znám jednu ženu, přijela ze zámoří, aby všechno po-znala.

„Čésky!“ povídá. „Čésky only. Já účit.“„Seš dobrá,“ přikývnu.„Tháký bůdeš! U vás svóbodá!“„Všiml jsem si.“„Á teď kde Rrrabal!“„Co?“„Rrrabal Boumil!“Jeli jsme do Libně, ukázal jsem jí díru po domu Na hrá-

zi věčnosti. Vyfotila si ji, zapsala poznámku do bločku.„Dóbrý. Téď Khafká!“Jeli jsme na Olšana, ukázal jsem jí hrob. Vyfotila ho, za-

psala poznámku do bločku.„Dóbrý. Téď Můcha!“Jeli jsme do Obecního domu. Pil jsem pivo, sledoval jak

chodí po chodníku sem tam a fotí si vchod.„Tý nemít pytlík!“ sklapla bloček.„Co?“„Na beer!“„To je svoboda,“ řekl jsem.„Svobóda vy učít se. Teď k tóbě, jak ty bydlet!“Jeli jsme ke mně. Vařil jsem kafe.„Có to?“„Kafe.“„Divný! U nás krábice na kafe.“„Presovač,“ řekl jsem. „Znám, ale nemám.“


„Tó primitiv! To líbí!“Vyfotila si konvičku, zapsala si do bločku.Za tři minuty se polila. Půjčil jsem jí košili a svetřík na-

močil v umyvadle.„U nás krábice na svétr,“ oznámila mi.„Pračka,“ přerušil jsem ji. „U nás taky. Ale sem se neve-

jde.“„Tó primitiv! To líbí!“Vyfotila umyvadlo, zapsala si do bločku.Smažil jsem na pánvi filé.„U nás takový krábice...“„Fritéza,“ přerušil jsem ji. „Znám, nechci. Žádná

chuť.“„Tó primitiv! To líbí!“Vyfotila pánev, zapsala si do bločku.„Pustím desku,“ rozhodl jsem. „To je gramofon. Vyfoť

si ho.“„Já znám gramofón!“ řekla dotčeně a vyfotila si ales-

poň magnetofon.„John Lennon,“ řekl jsem.„Well! To náš megastar!“„Jo a Elvis je z Varšavy,“ podal jsem jí ručník. „Voda se

pouští kohoutkem.“Vrzly dveře, vyvalila se pára. Vyprsila se z koupelny v

mokrém tričku. Řehtala se mávaje vypraným spodním prádlem.

„Hánd džob! A teď, jak vy mílujete!“„U nás je taková gumová krabice na penis,“ vytáhl jsem

hrdě prezervativy.


„Tó nelíbí! Já chtít primitiv!“Druhý den jsme šněrovali po Praze s rozpitou lahví sek-

tu. Okouzlovalo ji vše: od uniforem policajtů, přes kulaté tramvaje a žigulíky až po Hradčana.

„Šest sto roků? Ták old? Nevěřim.“„Tak se zeptej mámy.“„Óna z Opáva, ne z Praha.“„To je fuk,“ naklopil jsem do sebe zbylý sekt.Moje cestovatelka se opírala o roubení Karlova mostu a

mumlala.„Když u vás tohle stávět, tak u nás primitiv!“ vyhrkla

rozčileně. „Já nevěřit!“„Dobře,“ řekl jsem unaveně. „Dělal jsem si legraci. To-

hle celý je jenom kulisa pro turisty. Spokojená?“„Tó je kůlisá?“„Jo. Za totality jsme se totiž strašně nudili. Tak jsme to-

hle postavili.“„Dyznylend!“ rozzářila se.Leželi jsme na náplavce. Slunce se klonilo k obzoru.

Hladinu Vltavy čeřily drobné vlnky. Kdesi ve výšce nad námi lítaly humanitární bombardéry s bombama tak chytrýma, že se od nich mohli Srbové učit.

„Svóbodá,“ řekla. „Kónečně tó maté tháký.“

2001 / DVOJČATA JSEM NA ZÁDA NESLOŽIL

Znám jednu ženu a ta mi napsala:,S tebou ja nikdy spat nebudu, nejsem zadna tvoje suk-

na!‘


,Sono, klid!‘ já na to. ,Zvu Te jen na veceri.‘,Magore! Ja sem Alena, ne Sona!‘,Ta oplacana? To promin!‘ Byl jsem naštvaný. Taky se mi nelíbila. Viděl jsem ji jed-

nou, pět minut s kámoškou, co mi polila funglovou košili kolou a pak mi napsala špatný číslo. Zval jsem ji k sobě na francouzský koláč, na olivy, na film s Johnny Deepem a připojil: ,kdybys mi chtela zase polit sukno‘. Nemůžu zato, že si tahle Alena nad „s“ přidělala háček.

,Podivej se na sebe, ubozaku! Ja chodim 3x tydne do fit-ka!‘

,Zvys frekvenci.‘Sklapl jsem mobil. Plechovku s olivami postavil na zá-

bradlí. Zapálil jsem si cigaretu. Pitomej večer. Nechtěl jsem být sám.

,Nemam ani gram navic!‘ zavrčel mobil.,Samozrejme, ze ne. Az shodis spicky, posle pro tebe Tom

Cruise tryskac.‘,Jaky spicky?!‘,Po stranach. Na hlave. Co ja vim, kde mas jakej tuk?‘,Ty bys slintal, kdybys me moh mit!‘,Urcite. A uz mi dej svatek. Dobrou!‘Sbalil jsem olivy a scházel pomalu dolů do Nuslí. V hla-

vě si rovnal eventuální omluvu za pitomou konverzaci.Otevřu dům, rozsvítím, sedí před mojí mansardou. Po

schodech metá atomovky. Pružná bestie, než zhaslo svět-lo, vyjela po mě. Hadry mi lítaj do náruče. Když rozsvítím, prsí se přede mnou v nedbalkách.

„A teď mi ukaž, kde jsem tlustá?“


Dloubnu jí prstem do dokonale plochého bříška. Zasu-nu klíč do zámku.

„Prozkoumáme to.“Neměla špíčky. Spíš dvě roztomilá ouška na hýždích.

Dala se za ně báječně držet.

(e)Knihu zakoupíte na: kosmas.cz a palmknihy.cz

Snadnost čtení: 99 % (rozkrývání ženských tajemství)Zábavnost: 100 % (nadhled + humor)Kontroverznost: 101 % (ze ženského pohledu) Časožrout: dva až tři večery se sedmičkou vína bez man-žela – jedna služební cesta bez milenky


SEXPOP je brilantně podaný obraz české společnosti od devadesátých let po dnešek, který tvůrce rafinovaně nahlíží přes holky. Začtete se tak do alba manželek, mile-nek, dcer, maminek, učitelek, servírek či lampasaček, je-jichž místy bizzarní osudy opisují křivku nálad české spo-lečnosti od víry ve změnu k totální deziluzi. Je to vlastně taková Prima sezóna posunutá z okupace do privatizace, či notně zdrsnělé Blues pro bláznivou holku, zahrané Rolling Stones při jejich prvním pražském koncertu, bě-hem něhož vypravěč přišel o panictví.

Obvyklé ostré tempo, timing vtipů, či svištivé dialogy ten-tokrát doplňují i lyrické přesahy. Všemu dominuje vypravěč-ská zralost. SEXPOP se čte jedním dechem, hladí, tříská, mučí – a hlavně rozesmívá.

(z recenze čs. rozhlasu)

BVÚ: „Fotograf Jan Saudek mi o jedné z povídek na-psal, že jde o jedno z nejlepších vystižení vztahů mezi mu-žem a ženou, které kdy četl. Lepší doporučení Vám po-skytnout nemohu. Snad jen: tyto báječné, šílené a skvělé ženy jsem poznal a miloval. Smáli jsme se, ač nám do smíchu ani nebylo...“

Knihu doplňují švihlé inzeráty 1990–2012. Papírová (fanouškovská) edice na www.kindlezone.cz, pro veřejnost vychází SEXPOP pouze elektronicky. PREMIÉRA.



BVÚ / NÁŘEZ BROUKŮ NA PALOUKU

Slovně a obrazově remasterované vydání hitu z roku 1994

První celobrázková kniha pro čtečky. Přes 200 pakáren na-zvaných nářezy, z nichž některé zlidověly. Slovní humor & černý humor & vtipný humor. OBNOVENÁ PREMIÉRA!

Knihu má limitovanou papírovou podporu. Pouze na objednávku na www.kindlezone!




Dárkové vydání legendární knihy uspořádané na četná přání příznivců.

Slovní zbrojnice a klenotnice! Dvě stovky nářezů, kte-ré stavějí češtinu na hlavu a ve vybroušené podobě útočí na čtenářovu bránici. Černý humor a nonsens v množství nevídaném. Pozor! Po knize se potulují bandy elektronic-kých brouků, nemůžeme ručit za to, že se Vám nenacpou do hlavy...

P.S. Všechna slova do knihy zapůjčil Památník národní-ho písemnictví, stížnosti tamtéž.

BVÚ: „Zkusil jsem čtečky podrobit zkoušce – naplnit je až po okraj obrázky. V kindlu se brouci chovají ukázněně, v (e)pubu skáčí sem tam – no, jsou to brouci: Pravil kat málomluvnému katovi: „Něco pověsss.“

Kniha vychází elektronicky s limitovanou papírovou podporou! OBNOVENÁ PREMIÉRA.

Pakárnovitost: 100%Chytlavost: 0-100% (někoho otráví, jiného nadchnou)Časožrout: Půl minuty až celý život



BVÚ / POSLEDNÍ BOURBONHubotřasný román

Kniha ze života pražské bohémy první poloviny 90tých let. První vydání vyhlášeno časopisem Reflex jako jedna z kul-

turních událostí roku. Slovně remasterováno! OBNOVENÁ PREMIÉRA!



Šel jsem ulicemi.Co šel! Roloval.Já, pardál se sepranou kůží.Na krku pětadvacet. Řácký věk!„Úvalský!“ ozvalo se za mnou.„Jmenuju se Vaněk,“ řekl jsem a otočil se. Stála tam As-

trid v květovaných šatech. Před rokem mě kopla do zad-ku. Ještě mě bolely hýždě.

„Vůbec ses nezměnil,“ řekla.„Ty ano. Přímo kveteš.“„Pořád píšeš?“ usmála se.„Už jenom omluvy za opožděné platby.“„Četla jsem tvý zápisky.“„A?“„Co a?“„Dobrý?“„Dobrý.“„Jak moc dobrý?“


„Dobře dobrý.“„Aha,“ řekl jsem. „Tak to tě žeru. Zvu tě.“„Říkal jsi žeru. Ne ožeru.“Zalezli jsme do takového tichého klidného baru, Vy-

dloubnutý oko se to, tuším, jmenovalo. Obsluhoval nás Rajčes. V každém podniku je nějaký Rajčes. Tenhle byl neoholený. Objednal jsem. Astrid si přála koktejl. Nad jeho cenou se mi protočily panenky.

„Co dělaj mý desky?“ zeptal jsem se.„Jak to tvoje? Kupovali jsme je společně.“„Jenže to jsem nemohl vědět, že se rozejdeme. Nemůžu

všechno kupovat dvakrát.“„To nemůžeš, protože jsem to platila já.“Přišel Rajčes a vyložil náklad.„Ťukneme si hrana?“ řekl jsem.Ťukli jsme si.„Máš někoho?“ zeptala se.„Tak jak to myslíš ty ne.“„Jak víš, jak já to myslím?“„Jak ty to asi můžeš myslet,“ ušklíbl jsem se a napil se.

„Vystříh jsem si tě z časáku.“„Proč?“„Abych si tě nalepil. Na strop.“„Proboha, proč na strop?“„Ležím a vidím tvůj úsměv. Vějířky vrásek okolo očí.“„Chceš říct, že jsem stará?“Chtěl jsem tím říct něco jiného.„To nejsou vrásky stáří,“ vysvětloval jsem. „To vlastně

ani nejsou vrásky. Spíš takový laloky.“


„Cože?“„Ne, laloky ne. Trhlinky. Vějířky. Taky ne. Čeština pro to

nemá slovo.“„Proč si chceš zapamatovat mý vady?“„To nejsou vady, ale nadstandard.“„Vždyť jsi řekl vrásky.“„Řekl jsem, že čeština pro to nemá slovo.“„Tobě se líbí ženská s popraskanou hlavou?“Zhluboka jsem se nadechl.„Nehádej se se mnou. Jsi moc hezká.“Rozhlédla se po zrcadlech na zdech.Chvíli se zkoumala, na nic ale nepřišla. Rajčes myl sklo

za barem a na každou skleničku dýchl.„Bydlíš v našem bytě?“ zeptala se pak.„Jo. Se Szpuzvou.“„Vy dva jste se hledali.“„Co tím myslíš?“„Čeština pro to nemá slovo.“„Lidi jako Szpuzva mizejí,“ řekl jsem. „Musíme je chrá-

nit. On pak na oplátku píše krásný věci. Akorát u toho děsně pleská lýtkama.“

Astrid si vzdychla.„Vydej to.“„Vždyť ho vydávám.“„Nemyslím Szpuzvu. Myslím tvý zápisky.“„Jo, tohle. Došly prachy.“„Píšeš lehce. Myslím, že by se to dobře prodávalo.“„Tak to mám smůlu.“„Mohl bys přece zažádat...“


„Nemohl! Nedaj mi ani halíř.“„Tys měl zas proslov?“„Ne. Stačila mi tři slova.“„Proč to děláš?“„Říkali, že se můžu vyjádřit do čtrnácti dnů. Tak jsem

se radši vyjádřil rovnou. Kdybych zapomněl.“„To bylo taktický.“„Naštval jsem se, no. Dvě hodiny řešili, jestli je etický

napsat si knížku, chtít si ji vydat a žádat o grant. Naštěstí se dohodli, že státní příspěvek je jen pro umělcové. Jinak by mě za úsvitu nechali rozjezdit ministerskou škodov-kou.“

„A zkoušels to jinde?“„Nikdo mě nevydá. Nikdo nechce vydávat neznámý

jména. Neznámý jména jsou neznámý.“„A co známí?“ napadlo Astrid. „Kdyby tě někdo protla-

čil?“„Protlačený spisovatel? Jako přes hadr?“„Ťukneme si hrana?“Ťukli jsme si.Aby si autor udělal jméno, musel být vydáván. Aby ně-

kdo stál o to jej vydat, musel mít jméno. Tahle logika ne-měla chybu. Snadno se pamatovala. Těžko říci, jaké pře-kvapení se rozhostí na lících zúčastněných, až za padesát let umře poslední český autor.

„Ty nejsi obchodník,“ vyprskla najednou Astrid.„To ne,“ bránil jsem se. „Jsem skvělej, bezvadnej ob-

chodník. Mám prvotřídní zboží. Jenom ho nikdo ne-chce.“


„Ty seš vážně krásnej cvok!“ zajíkala se nádherným zvonivým smíchem, až se všichni v baru otáčeli. „Nakla-datel!“

„Nakladatel!“ chrčel jsem. „Nakladatel poesie!“„Nakladatel neznámých básníků!“„Nakladatel neznámých okurek!“„Nakladatel se životem!“„Tak to jsem já.“A Astrid se smála, ještě když nasedala do taxíku, a smá-

la se, když odjížděla pryč, zatímco mě nechávala stát zmáčeného na refýži tramvaje.

„Měj se krásně, lásko,“ zašeptal jsem do modravé uli-ce.

SVĚT PAŘÍ NÁM

Večer jsem střízlivěl v Anténě. Byl tam nějaký etno fes-tival. Bubínky a elektronické koště sólového kytaristy se mi zabodávaly do mozku.

„A nyní vám zahrajeme skladbu Keith Richards rozšla-pává tibetské mísy!“ zařval košťatárista.

„Tady máš lampu, hasneš,“ ukončil střízlivění Břeněk a plácl přede mě bourbon.

„Co to hrajou,“ stěžoval jsem si. „Musej při tom dělat takovej bordel?“

„To je podstata pěkné písničky,“ řekl Břeněk. „Protože když si pěknou písničku jenom myslíš, můžeš si myslet jinou písničku, než si zrovna myslí frontman, a OSA neví, co má inkasovat.“


Něco na tom bylo.„Jenže kdyby dali zesilovače na nulu, můžou hrát všichni

najednou a nebudou si překážet. Ohromně by to urychlilo všechny festivaly. Za půl hodiny by byly odehraný a rovnou bys mohl dva dny uklízet odpadky. Na co myslíš?“

„Na ligu.“„Prosím?“„No, že by se mohly hrát všechny zápasy najednou,“

řekl Břeněk. „Měl bys na hřišti třicet dva branek, šestnáct míčů, tři sta padesát fotbalistů a jednoho sudího.“

„Anebo bys tam nedal ani jednu branku a o skóre by di-váci museli hlasovat.“

„To je fakt. Nebo by si mohli rovnou předat prachy na svazu a výsledky zavolat do četky.“

„Další skladba se jmenuje Papežovy nové nohy,“ ohlá-sil kytarista.

Přesunuli jsme se do jednoho z přilehlých sklepů. Bře-něk pro jistotu sbalil na baru dvě flašky bourbonu.

„Už ho máš?“ zeptal jsem se po první z nich.„Koho?“„Machiaveliho!“„Ma – ma – ma?“„Toho motorkáře, co chodí s Astrid!“„Jezdí,“ opravil mě Břeněk. „Motorkáři nechodí.“„Tak debila jezdivýho.“„Motorkář není debil,“ vysvětloval Břeněk. „Leda by

měl babetu. Dáme si bagetu?“„Mlátí jí hadičkou od rozdělovače,“ stěžoval jsem si.

„Musíme tomu udělat přítrž!“


„Přítrž se dělá na chopperu! Jak děláš přítrž na skůtru, neodjedeš. Na skůtru neuděláš ani kamaskútru!“

„Je to jednostopej idiot!“

O půlnoci jsme sešněrovávali na péráku ulice. Pěkně od kraje do kraje.

„Jedna stopa do nonstopa!“ řval Břeněk. „Napájej!“Seděl jsem na nosiči a přidržoval mu zbývající lahev

bourbonu vraženou pod přilbu.„Musíme Astrid pomoct!“ řval jsem. „Rozjezdíme pa-

blba sajdkárou!“„Všem musíme pomoct!“ mával rukama Břeněk. „A

těm, co to nechtěj, těm zejména!“Zakormidloval k chodníku. Stály tam protistudky. Ta

nejbližší měla ruce obtížené zlacenými prsteny. Měla je tak těžké, že je nemohla zvednout. Visely jí bezmocně po-dél těla. Neměla ani na pořádné šaty.

„Miluju tě, sestro,“ sdělil jí Břeněk. „Zepředu!“„A já v tobě miluji nejprve duši a pak až člověka,“ ozná-

mil jsem z nosiče.Motorka se zakývala. Břeněk vypnul motor.„Neměla bys chodit tak nalehko,“ řekl přísně.„Co je ti potom?!“ vyjela holka.„Nastydnou ti vaječníky,“ řekl Břeněk s převahou.„Jasně,“ doplnil jsem. „A ty prsteny! Můžou vám kvůli

nim uřezat prsty.“„Vo co ti de, vokoune?“„Vo dost,“ řekl jsem. „Zvednou mi pak zdravotní po-

jištění.“


„Ne, vážně, kotě,“ naklonil se Břeněk nad řidítka a má-lem jsme se překotili. „Tohle přeci není na konci dvacáté-ho století zapotřebí! Tělo! No jistě! Tělo! Ale co přízemní mrazíky?!“

„Viděla jsi Mrazíka?“ zeptal jsem důrazně. „To je svině chlap! Marfušu udělal ze strany!“

„Hele, holky,“ zavřískla protistudka. „Pojďte sem, to jste ještě neviděly!“

Za chvíli nás obklopily víly. Přitančily odevšad a ovanu-la nás libá vůně těch nejvybranějších deodorantů.

„Děvčata,“ vzal jsem si slovo. „Jsem rád, že jste se tu sešla v tak hojném počtu. Zdá se, že vás muži zatím jen využívali. Ale my dva jsme hodní strejdové a napravujem dojem! Chce-te prachy? Dáme vám prachy. Břeňku, zařiď to.“

„Mám tady padesát dva korun,“ řekl Břeněk.„Hele, děvčata,“ řekl jsem. „Vemte si to. Řeknete pade-

sát dva! Ale to je třicet balíčků droždí. Víc už nemáš?“„Už jenom pilota od garáže,“ řekl Břeněk.„Tak jim ho dej.“„To ne,“ zaprotestoval Břeněk. „Musíš mít pilotní

zkoušky!“Ale nával dobroty mě sklátil nadobro.Sebral jsem mu pilota a zamával s ním.„Tak která z vás je pěkný éro?“Pilot přistál v záňadří dlouhé temné blondýny. Chicho-

tala se a zakrývala si rty. Byla to Marilyn Monroe. Byla to královna Oparu.

„Neblbni holka, něco tady chytíš,“ domlouval jsem jí. „Jděte do garáže tady s Eržikou a něco si uvařte! Jsou tam


špagety, můžete je napíchat do makarónů, tak si to tam udělejte.“

„Co to meleš?“ pokusil se vzdorovat Břeněk. „Holky, nevychlastejte mi tam fridex!“

„Hele, děvčata, je vám zima? No, Helenko, seš Helen-ka? Je ti zima? Vždyť se celá chvěješ. Břeňku? Vydej pláštík!“

„Ne, křiváka nedám,“ řekl Břeněk.Dostala ho. Byla tak zmrzlá, že ani nepoděkovala.Šťouchl jsem do Břeňka, který začal usínat.„Hele, holky,“ řekl. „Nejsem žádný jednostopý hovado.

Dobrou noc.“Zatřásl jsem s ním.„Holky, kouříte?“ řekl jsem. „Břeňku, dej jim cigare-

ty.“„Mám jim dát i mobil?“„Holky, kdyby vás chtěl znásilnit Mrazík, můžete si za-

volat o pomoc.“„Je to Eurotel. Nevadí?“ řekl Břeněk a chystal se

usnout.„Támhle ta slečna vzadu ještě nic nemá, že?“Hodil jsem jí mobil.„Holky moje,“ zazíval Břeněk.Ozval se ostrý hvizd a děvčata se rozptýlila do tmy.

Uprostřed ulice jsme zůstali jen my dva na kácející se mo-torce. Zpoza domu se vyřítili policajti ve škodovce.

„Tak co je to tady?“ stáhli u nás okýnko.„My tady děláme dobrý skutky,“ pravil jsem neochvěj-

ně.


„Cože?“„Skutky, ale vy jste nám je podělali.“„Cože?“ zařval policajt.„Asi mlč,“ řekl náhle vystřízlivělý Břeněk.Z druhé strany se přiřítila posila ve formanu.„Co je?“ řvali druzí policajti na první.„Nějací pošuci, nebo co,“ odpovídali prví druhým.„My už radši pojedem,“ řekl jsem.„Myslím, že nepojedem,“ řekl Břeněk.Měl pravdu.Tak jsme podarovali i policajty. Dostali řidičák.„Úvalský,“ řekl Břeněk potom. „Ty seš historicky neo-

věřenej typ blbce.“Nemusel se rozčilovat. Do týdne měl řidičák zpátky.

Uměl v tom chodit a měl na to prachy.Naštěstí pořád existovali blbci historicky ověření.


Šel jsem domů. Tudor spal ve skříni na chodbě. Z poko-je doléhalo dunění, ve vzduchu smrděla tráva a terpent-nýn. Vlétl jsem dovnitř. Uprostřed pokoje natíral Szpuzva syntetickou barvou dvě polonahé dívky, třetí seděla v ko-ženém kabátě na stole.

„Že jdeš!“ zařval Szpuza rozmíchávající vařečkou stří-břenku. „Odjíždíme na turné!“

„Cože?“„Toto jsou lesbické raperky Karla a Marla! Jejich účetní

Roxana! Zítra spouštíme tour po budějovických gymná-ziích! Pojď natírat!“

„Co na to Isabell?“„Ráno odjela do Le Havre za matkou! Chceš štětec,

nebo váleček?“„Váleček ne!“ ječely holky.„Správně! Váleček mu nedáme! Mohl by se v něm po-

znat!“Prohlédl jsem si holky, účetní, pocákaný koberec a pře-

sunul jsem se do kuchyně.Na sporáku ležely tři dopisy.„Fotografii nemám,“ psal Vrábel v prvním.


„Peníze nechci,“ psal v duhém.Třetí byl od banky.„S poplatky za vedení účtu nám dlužíte dvě stě osmde-

sát šest korun,“ psala banka.Do kuchyně vevrávorala Roxana.„Nejsem účetní,“ řekla. „Jsem manažerka.“„No a?“ řekl jsem. „Co je to za ptákovinu, to turné?“„Dostaly jsme grant od ministerstva školství. Chceš

koks?“„Nechci koks! Chci, abyste se šly natírat do vany.“Roxana zakroutila hlavou a natáhla se pro vývrtku.„Seš prostě šovinistický prase.“„Koukej stát dokud neuschneš,“ komandoval Szpuzva

jednu z lesbiček. „Úvalský! Otevři zlatou!“„Otevři okno, nebo se zadusíme,“ ječely lesby.Ztišil jsem muziku.„Jste normální? Koukejte, co je tady za bordel!“Szpuzva zatím šroubovákem vypáčil plechovku se Zla-

tou jitřní a máchal štětcem.„Všechno natřem! Zlatý domov, zlatý knížky! Chlapi

jsou prasata! Holky, do něj!“„Šla jsem zase po ulici!“ zaječela jedna z leseb.„Mlátit chlapa po palici!“ řvala druhá.„Všude zrůdné penisy!“„Sypat jedem na krysy!“„Nezlomíš už ve mně ženu!“„Neuděláš ze mě fenu!“„Své zduřelé falusy!“„Nacpi sobě do pusy!“


Holky se uklonily.„Ženu, fenu!“ ječel Szpuzva a objal je. „Nech si tady

účetní, my jdem prověřovat falusy do pusy.“Bacil dveřma.„Ani na mě nechmátneš!“ zavrčela Roxana.Šel jsem spát do kuchyně.Ve tři jsem měl její ruku v kalhotách. Plácl jsem ji.„Seš teplej?“„Ne. Potřebuju předehru. Asi tak dvouletou.“Skončil jsem s ní v posteli, ale nic z toho nebylo. Ve

čtvrt na čtyři volala Astrid.„Rio zdraví Žižkov,“ řekla. „Moře je úžasný.“„Jé, to jsi ty?“ řekl jsem. „Můžu ti zavolat zítra?“„Ty tam někoho máš?“„Jo.“Cvak. Cvak.

SYMPATHY FOR ‚DEBIL‘

„Jo, prkýnko,“ řval Szpuzva ze záchodu. „To se musí umět udělat! Řezbář ví, co která prdelka vyžaduje.“

„Ty nejseš na turné?“ probral jsem se.„Cha! Turné! Jsem snad nějakej turniket?“„A co to bylo v noci?“„Rozvíjení frustrace! To je pohon každého umění. Spal

jsem na zemi!“Vyhrabal jsem se z peřiny. Děvčata byla pryč, nepořá-

dek zůstal. Pozavíral jsem barvy. V koši skončilo pár stří-brných knih a talířů, které Szpuzva v nadšení vyzdobil.


Pak vrzly dveře a do pokoje nakráčelo slunce.„Szpuzvo?“ zarazil jsem se. „Vy jste natřeli Tudora na

zlatou?“„Cože?“Přejel jsem Tudorovi přes zářivé slepené chlupy.„To zvíře je naprosto zlatý!“„Už si vzpomínám! Děvčata ho nazývala šedým nůďou!

Zkusili jsme jej trochu oživit.“Skryl jsem hlavu do dlaní. Opalizující Tudor zatím od-

kráčel do kuchyně. Bolely mě z něj oči.„Možná bychom přes něj měli přehodit nějakou deč-

ku,“ navrhl Szpuzva, když opustil toaletu. „Nebo ho na-třem zpátky. Je tam pixla šedý.“

Vzdychl jsem si a připojil Tudora na vodítko.

Šel jsem pomalu domem, zlatého psa táhl za sebou.Spal a hlava mu bušila o schody:„Bim, bim, bim.“V kaslíku čekal dopis.„Fotit se nebudu,“ psal Vrábel. „Ztratil jsem totiž

tvář.“„Jistě,“ poznamenal jsem. „Jak jinak.“

Na ulici se do Tudora opřelo letní slunce. Rozsvítil se tak, že řidiči přibržďovali a chodci si na nás ukazovali prs-tem. Proti nám šel ‚Chceš zblbnout? Zeptej se mě jak.‘

Tvářil se nějak schlíple.„Čau Herdeku.“Herdek se zastavil a jen tiše třeštil oči. Byl jako vyměně-


ný. Z kravaty mu opadaly zlaté spony, jindy pečlivě na-žehlená košile byla propocená a telefon vůbec neměl.

„Co je s tebou?“ řekl jsem.Herdek si vykasal nohavici. Byla tam malá bulka.„Píchnul ses o anténu? Musíš být pozitivní.“Největší úspěch se rozbrečel.„Právě že jsem pozitivní.“Pak si sedl na bobek a drbal Tudora.„Pěkný design,“ loučil se s námi. „Pa, zlatíčka.“

Prošli jsme tunelem do Karlína. Ohnul jsem to rovnou k Břeňkově dílně.

„Ty jsi vykradl klenotnictví?“ vítal nás ve vratech.„Prosím tě, umejte mi ho.“„Chceš ho pak přestříknou metalízou?“„Jenom ho umej!“„To je škoda,“ poznamenal Břeněk. „Mohli jsme ho

střelit do Louvru.“Zpátky nás vzal v sajdkáře. Tudor páchl acetonem, mu-

sel jsem si zacpávat nos.„Bytná vás chce zasolit,“ pokřikoval Břeněk.„Už nás solí dost. Platím pět tisíc, plus poplatky za vý-

tah, kterej nejezdí.“„Od příštího měsíce půjde na deset. Ceny rostou!“„Kdo říkal? Miluše?“„Realitky jí nabízej lepší klienty. Můžeš toho psa vyklo-

pit víc do ulice? Děsně páchne!“„To ho mám courat za sebou?“„Jenom ho dej z motorky.“


Vytrčil jsem Tudora nad blatník.„Kecá,“ řekl jsem. „To by nám dala vědět.“„Vím jenom, co říká její dcera.“„A co říká dcera o Astrid?“„Že máš dát od ní ruce pryč, protože ten její novej frajer

je vážně bouchač.“„Stejně si ji neudrží. Volal jsem jí do hotelu a někoho

měla v posteli.“„Ty to poznáš po telefonu?“„Řekla mi to.“„Dej toho psa ještě dál!“„Bolej mě ruce!“Břeněk to střihl těsně kolem trafiky. Pneumatiky zakví-

lely.„Hau!“ poznamenal Tudor. Obrátil jsem ho.V čumáku měl zaražené troje Hospodářské noviny.


„Jo, panáčku,“ řekli mi v prvním knihkupectví. „Šéfka je na dovolený a tohle je teda závažný rozhodnutí, to teda my nevíme.“

„Jak závažný?“ řekl jsem. „Vemte si od každý dva kous-ky.“

„To není otázka peněz, víte? Ale jsou to básničky!“„No, ale jste knihkupectví, ne?“„No jasně že jo.“„Tak to zkuste, ne?“„No jo, ale není tady šéfka.“„Ta vás snad nezabije.“„Tady nejde o šéfku, víte? Ale je to poesie.“„Tak vám děkuju za ochotu,“ řekl jsem a obrátil se k od-

chodu.„No to teda, buďte eště naštvanej. Pepo von je naštva-

nej.“„Cože? Vy jste naštvanej? To ste ňákej debil ne?“

Z dalšího knihkupectví mě hnali sviňským krokem.Taky cpát se mezi softwarovou literaturu! Byl jsem po-

řád ještě greenhorn.


V dalším knihkupectví měli dost rychlé šípy.„Nesu poselství od Jestřába,“ řekl jsem a dva mladí

skautští knihkupci hned stanuli v pozoru.„Dobrý,“ pokračoval jsem. „Mám tady pár junákovin.

Povídal Starý bobr, že to vezmete.“Vysypal jsem knížky. Knihkupci to prolistovali.„Tak co?“„My nevíme,“ usmál se dobrosrdečně jeden.„Tak tři od každý, řekl jsem. „Povídal Jestřáb: Propéruj

trochu hochy. Tak hoši, hned píšu fakturu.“„Tak jo,“ rezignoval nakonec starší, protřelejší.Vypsal jsem fakturu a nechal ji potvrdit.„No vida,“ řekl jsem. „Já věděl, že budete spokojeni. Ji-

nak by to bylo nečestné a nesportovní.“Ještě na odchodu jsem zahlédl, jak nákup starší schová-

vá pod pult. Byl starší a protřelejší. Věděl, že za tohle by mu Velký Vont nechal rozbít papulu.

Další knihkupectví bylo jen zástěrkou. Sloužilo k praní špinavých peněz. Prali je Páralem.

„Ale dobrý den, to jsou k nám hosti, pane Úvalský,“ řekla slečna Veronika, usměvavá a sluníčka vrhající jako vždycky. „Copak nám nesete?“

„Ten úsměv vás přejde,“ řekl jsem. „Knihy.“„Ale naopak, to se směju dvojnásobně.“„Copak, něco se prodalo?“„Ano!“„I Szpuzva?“


„Kupodivu.“„A neříkali nějaký pitomosti o něm a o Vivíkovi?“ ze-

ptal jsem opatrně.„No jéje,“ zatleskala slečna Veronika. „Tady se toho

o něm napovídalo. Jedni tvrdí, že je to Vivík, druzí, že to Vivík není, protože Vivík neexistuje, a byl tu dokonce je-den, co tvrdil, že je to Hrozný chlap.“

„Doufám, že těm pomluvám nevěříte,“ řekl jsem.„Ne,“ řekla. „To jistě kolem sebe rozšířil sám pan Szpu-

zva!“„Slyšela jste, jak skákal z okna?“„Tak je to přeci pravda,“ spráskla ruce slečna Veronika.„Deset, jo?“ zabubnoval jsem na knížky.„Ale jo,“ přikývla. „Zkusíme to.“„Takže patnáct,“ řekl jsem a napsal dvacet.„Pane Úvalský, ta vaše matematika, ta mne vždycky vy-

vede z míry,“ řekla slečna Veronika.

Dorazil jsem domů a tašky hodil do kouta.„Čárky!“ přikázal Szpuzva od psacího stroje.Otráveně jsem vzal křídu a očárkoval zeď. Szpuzva slezl

z křesla a záznam pečlivě přepočítal.Podrbal se. Pak ukázal na prodeje učiněné pod značkou

Vivík.„Tady ses snažil,“ řekl přísně. „Ale tady vidím samé

propady!“„To byly erupce na slunci,“ poznamenal jsem.„Když dokážeš prodat šest set knížek v jednom týdnu,

musíš v druhém prodat dvanáct set. Ne dvacet devět!“


Nekomentoval jsem to.„Proč? Ptám se, proč?“ poskakoval Szpuzva po poko-

ji.„Prostě nás opustilo štěstí.“„Štěstí? Ne! Strategie!“ zařval Szpuzva. „Nám totiž

chybí strategie!“„Aha,“ řekl jsem. „To bude ono.“„Ale to se změní. Nyní nastoupí gerilový prodej!“„Ty jsi četl Ekonomii pro anarchisty?“ hlesl jsem.Szpuzva něco zavrčel, vzal si vycházkové květinové tre-

nýrky a vypálil z bytu.

Prohlížel jsem si čárky. Pět set devadesát szpuzvujících Vivíků vypadalo opravdu impozantně. Pak jsem mávl ru-kou a natáhl se vedle Tudora. Za půl hodiny byl Szpuzva zpátky. Popadl mě za límec a odtáhl k oknu. Podíval jsem se do ulice a ucukl. Na dlažebních kostkách stálo nejmé-ně devět krasavic ze žižkovské literární akademie.

„Girls-bells knižní komando!“ chrčel Szpuzva. „Z mého kursu nezávazného verše!“

„Ty tam máš takový žirafky?“„A proč myslíš, že jsem to vzal zadarmo?“„Nemohli by otevřít kurs i pro mladé nakladatelky?“„Nikdy!“ blýskl očima Szpuzva. „Vezmi sto Křiků do

noci a jdeme!“Naládoval jsem nedůvěřivě knížky do dvou igelitek.„Musíš vytvořit invazivní poptávku,“ vysvětloval mi

cestou po schodech rozčileně. „Když nic nikdo nechce, nic neprodáš! Chápeš?“


„Ne.“Vyšli jsme do rozpálené ulice. Holky se na Szpuzvu

hned sesypaly.„A nyní, děvčata, vám názorně ukáži gerilovou knižní

kulturu!“ zařval a hnal se dolů do města. Jeho květované trenky se ztrácely v opalizujícím oblaku klokotajících stu-dentek.

Klopýtal jsem se svými igelitkami za nimi a nic neříkal.

Před Knižní galerií Szpuzva zahnal děvčata do podlou-bí.

„Zde bude štáb,“ vysvětlil. „Od teď mi říkáte seržante a jste do jedné podělaná, že vás nechám zavřít po služ-bě.“

Děvčata přikývla.„Nepřítel je naproti,“ pokračoval Szpuzva. „Tam za

těmi barvotiskovými obaly braků ve výkladu. Tento ob-chod neobsahuje ani jednu moji knihu! Čí neschopností? Úvalského!“

Děvčata se po mně znechuceně ohlédla.„Nyní uvidíte, jak autor nasazuje svoji vlastní kůži, aby

nahradil blbého nakladatele! Na to si zvykejte, to budete dělat denně.“

Szpuzva mi hrábl do igelitky a zamával knihou.„Sestoupíme k nepříteli až do lůna, kde vykonáme tak-

tickou operaci. Sledujte operační plán. Vcházím, tvářím se nezaujatě. Dveře cinkají, jedním pohledem zjistíte, kde se povaluje knihkupec, podíváte se mu zpříma do očí a pronesete: Jeden Křik do tmy od talentovaného pana


Szpuzvy. A počkáte na reakci. Takhle. Tak, teď čekám, zmatení na jeho tváři se zvětšuje a blekotá: Ne, toho my blbci ignoranští nemáme. A teď ho praštíte do vazu. Jed-nou větou: Pch! To jste teda knihkupectví! Přesně to mu vpálíte. Taky můžete říci: To už sem teda nikdy nepřijdu. Je vám to jasné?“

Děvčata si to rovnala v hlavě.„Takže ještě jednou. Zmatení kulminuje. Knihkupec

neví. Tápe. Je přistižen v podvlékačkách, bezbranný jako mlok. Hledá, jak by unikl. A vy: Pch! To jste teda knihku-pectví? Zkuste si to.“

„Pch,“ udělala děvčata.Skepticky jsem je pozoroval od svých igelitek.„A nyní,“ oznámil Szpuzva. „Čeká vás akce, zkouška

větší, než byla ztráta panenství. Připravena? Upravit vý-stroj! Hrrr, na ně!“

„Stát!“ zařval jsem, když holky vypálily jako jedna z podloubí. „Nemůžou letět najednou!“

„Vy jste to nepochopila?“ vyptával se vracejícího se vý-sadku Szpuzva. „To byste tomu dala! Všechna najednou!“

„Nejprve pošli průzkumnici,“ poradil jsem mu.„Jak se jmenuješ?“ bafl Szpuzva na holku v puntíkova-

ných šatech.„Jiřinka, pane profesore!“„Od teď nejsi studentka, jsi průzkumnice. Co je tvým

úkolem?“„Průzkum?“„Správně. Tvým úkolem je dojít k nepříteli, zjistit situa-

ci a stáhnout se támhle za roh. Odtud dáš znamení.“


„Jaké znamení?“ zeptala se Jiřinka.„Kouřové. Úvalský, vydej velblouda!“Jiřinka mě pumpla o cigaretu.„Teď!“ houkl Szpuzva zpoza sloupu.Průzkumnice prošla kolem výlohy, postavila se za roh

a zapálila si.„Výtečně!“ pochvaloval si Szpuzva. „A nyní naostro!

Ty, Jituško.“„Jsem Oldřiška, pane profesore.“Stáhli jsme se za sloupy a sledovali, jak první člen naše-

ho přesvědčovacího komanda přechází ulici a obezřetně se blíží k obchodu.

Cinkl zvonek nad dveřmi. Pak znovu.Oldřiška se stáhla za roh a dala rovněž kouřové zname-

ní.„Alenka,“ pokynul Szpuzva plavovlásce.„Ale já se jmenuju Míťa,“ zaprotestovala. „A nekou-

řím!“„Nevadí, řekneš Markétě.“„To je Oldřiška, pane profesore.“Sledoval jsem nádherná Mítina lýtka mířící ke knižní

galerii a kroutil hlavou.Szpuzva zatím vydával instrukce.„Zajišťujte okolí! Vše podezřelé hlásit! Nepřehrávat!

Vytvořit knižní perimetr a položit past. Nic víc se od vás neoučekává! Žádné hrdinství. Vejdu, zeptám se, poděku-ju, zmizím.“

Dveře cinkly.„Kdo je na řadě? Tak honem, nezdržuju.“


Díval jsem se za další studentkou.„Nebude to nápadný?“ řekl jsem.„Jak to myslíš?“„Nevím,“ řekl jsem. „Najednou chtěj všichni tebe.“„To je fakt! Děvčata, změna. Řeknete: právě nám skon-

čil seminář a máme za úkol si všechny pořídit výborného českého básníka pana Szpuzvu. Dvakrát! Další na zteč! Janička!“

„Myslíte Hanku, pane profesore?“„Počkej,“ řekl jsem.Z krámu vylétl prodavač v bílé košili a chvíli se rozhlí-

žel.„Ten je na kusy,“ komentoval ho Szpuzva. „Tak, připrav

se.“„Neměla bych si něco koupit?“ napadlo Hanku. „Bude

to vypadat líp.“„Výtečně,“ řekl Szpuzva. „Nákup! Tohle je dorazí.

Úvalský, prachy.“„Nic ti nedám,“ řekl jsem.„Dát?“ divil se Szpuzva. „Já přece nic nechci. To je tvoje

investice! Nemůžeš vydělávat zadarmo. Já ti tady prodá-vám padesátku knížek, tak snad můžeš něčím přispět.“

Přispěl jsem pěti stokorunami.„Kupte si co chcete,“ nabádal děvčata Szpuzva a rozdá-

val peníze. „Utrácejte, utrácejte.“Bylo mi vedro. Vysychaly mi rty. Szpuzvovy trenýrky ví-

řily podloubím. Museli jsme zpomalit tempo na pět vý-sadků za hodinu. Holky za rohem se nudily. V půl čtvrté jsme poslali poslední dívku, malinkou Miriam.


„Jmenuju se Jarmilka!“„Je to tvoje,“ řekl mi Szpuzva. „Nepodělej to.“Vzal jsem do náruče tašky, kterým popraskala žárem

ucha a ploužil se ke knihkupectví. Zvonek na dveřmi cin-kl.

„Myslíte si, že nejsme knihkupectví?“ vřískl prodavač.Jeho dvě kolegyňky odskočily od pultu.„Proč?“ zeptal jsem se. „Nesu vám Szpuzvu. Napadlo

mě, jestli ho nepotřebujete.“„Szpuzvu?“„Ano.“„Pojďte se mnou!“Prošel jsem za pult a sledoval prodavače. Nezdálo se mi

to.„Kam jdeme?“„Do kanceláře,“ řekl prodavač. „Obchody uzavíráme

zásadně u mě.“Přešli jsme přes chodbu do druhého traktu domu.„Moment,“ řekl náhle prodavač a odkráčel na dvůr.

Vrátil se se zahradní hadicí.„Pomůžete mi?“Držel jsem hadici. Prodavač se mordoval s přípojkou

na vodu.„Dobrý,“ řekl a otočil kohoutek až nadoraz. „Trošku ta

mrška zlobí.“„Na kytky?“ zeptal jsem se.„Ano. Na zalévání.“Prodavač odemkl dveře do kanceláře.„Pst,“ řekl.


Vstoupil jsem potichu dovnitř. Prodavač mne náhle prudkým pohybem uchopil za igelitku a smýkl mnou k otevřenému oknu. Přímo pod ním se vybavoval Szpu-zva s naším girls-bells přesvědčovacím komandem.

„A teď vám ukážu jaký jsem deprivovaný idiot!“ zařval prodavač a uvolnil trysku hadice.

Holky zapištěly a rozlétly se po chodníku. Šílenec nevá-hal. Vzal nás jednoho po druhém.

Sušil jsem se v kuchyni. Nacucané knížky rozložené na balkoně.

Cinkly klíče a do bytu nakráčel zmáchaný Szpuzva.„Gorilový prodej?“ zařval jsem.„Trochu se to podělalo,“ drbal se na hlavě. „Fáze dva

jsou zákopy a molotov.“



Profesionální rozrušovatel knihkupců Úvalský, excent-rický básník Szpuzva, smyslná Astrid a animální Isabell se vracejí v nové vyčištěné podobě. Prožijete lásky & slad-ký život (dolce vitana) v pražské bohémě první poloviny devadesátých let. Tak chutnal svět nesekaný hypotékami, krizemi a válkami silných proti slabým, život žitý z vášně a naplno!

Inteligentní slovní humor, svižný styl & pes Tudor.

BVÚ: „Říkali mi fanoušci, že Poslední bourbon patří do rodiny někam ke Garpovi, Mikulášovi (co je na prázd-ninách) a k Saturninovi, jeho strejdové jsou Švejk, pan Kaplan, jenž má třídu rád a tetou je prý Tracyho tygřice. Prostě, že patří k těm vzácnejm knížkám, který maj schopnost vyprostit vás z chmur a rozzářit zevnitř, kdyko-li je potřeba. Já jim zato děkuju, protože pro pětadvaceti-letýho střihouna, kterým jsem byl a jenž o psaní věděl leda to, že každá věta končí tečkou, je to docela pocta.“

Kniha vychází počtvrté, je doplněna o doslov (Osudy kni-hy) a ilustrace. Slovně remasterováno.

Pouze elektronicky.



VÁCLAV KAHUDA / EXHUMACEZmuchlané povídky

První kniha z řady KAHUDA (e)KOMPLET. Bytostný vy-pravěč a jeden z největších talentů polistopadové autorské generace se vrací kompletním vydáním svých knih. Elektro-

nická + limitovaná papírová edice.

Všechny knihy vyjdou v letech 2012–2013.


„...špatně. Tak to říká lidová pranostika. A teď si zopakujeme, jaký byl stav vody na českých ře-kách...“

Rádio zachrčelo, otočil jsem knoflíkem a ma-gické oko se stáhlo. Zamžikalo jak kočka, jak noční zvíře, překvapené a oslněné na silnici v lesích... Přejel jsem několik stanic a útržky ho-vorů a operních árií se slily s bručením rušiček a tajných signálů. Praskání atmosferických po-ruch vždy zaškubalo okem, jako by se ten kocour z prachu a drátů, z lamp a odporů, jako by se di-vil a žasl, co slyší a zdalipak ho uši neklamou... Ještě jednou jsem pohladil daleké názvy stanic červenou jehlou, to rádio jak kamna svítilo do setmělé kuchyně. Stáhnul jsem zvuk a otáčel, pomalu kroutil knoflíkem, až mi cvaknutí pod prsty řeklo, že proud je vypnutý. Filharmonie


pohasla, zapraskala a z amplionku to zavonělo horkým vzduchem, horkým prachem.

V připozdívajícím se večeru za okny, v modré krajině, se rozsvěcely lampy. Lampy, které milu-je letní hmyz. Otevřel jsem okno a vlahá síla vě-tru mě měkce uhodila do obličeje. V ohradách u řeky se ženili a vřískali kocouři. Někde zaskří-pěly brzdy a bouchly do sebe vagóny. Pískání netopýrů kolísalo a haslo a v korunách stromů si povídali ptáci před spaním.

Otočil jsem se do místnosti. V modré tmě se bělely hrnky na kredenci. A nevěděl jsem, jestli mám jít do biografu, a nebo spát. Rozsvítil jsem lampu a zase zhasnul. Kožená vazba Fausta byla ohmataná a hladká, ale neměl jsem sílu číst... Co jsem přišel z práce, jsem nějak prázdný a lichý. Lichá karta.

Hodil jsem sebou do síňky, z věšáku stáhnul bundu, nazul si boty, v té tmě jsem zakopnul o bedýnku s brambory, cvaknul dveřmi a zamkl velkým klíčem. V chodbě to zavonělo česnekem a od sousedů huhlala za dveřmi televize. Seběhl jsem do přízemí a tlustý, udavačský pudl té stát-ní domovnice řval a skákal na dveře. A dveřní kukátko bliklo a ucpalo se zvědavým vyvaleným okem. Zachrastil řetěz a na nic jsem nečekal. Vy-houpl jsem se do tmy a povětří.

Ve dvoře se lámal křik racků a v setmělých ok-nech zářily ohýnky cigaret. V korunách lip se třáslo jarní, staronové listí. Jakási mladá matka


se vyklonila z kuchyně a — „...Mirku, Mirků... Mirečků...dom!“ Zježily se mi vlasy, zježily se mi chlupy na zátylku. A proběhl jsem průjezdem.

V ulici se táhl vlhký vítr od řeky a u protější-ho domu hořely popelnice. Večer naplnil ulice města, nasákl do omítek. A v tom modrém svět-le, v té kobaltové hodině svítily lampy jak kous-ky jantaru a prozářené koruny akátů voněly a sy-paly se z nich měkké můry a sametová těla liša-jů. Přejetý holub vychládal na dlažbě, nebo je tu už dávno? Snad týden. Nit ostrého pachu se tře-pila a několik nažraných much nemohlo odlét-nout a usínalo v peří. Černá kočka se přehoupla přes ohradu, zlehka přivoněla k mrtvému, zne-chuceně cukla tlapkou a přeběhla mi přes cestu a zmizela ve sklepním okénku.

Prošel jsem několik ulic a potkával bílé ko-šile mužů a bílé zuby žen. Též několik lesklých očí před kinem a rudé rty v dubovém parčíku. V parku, kde ve stromech spí hejna hrdliček, ptáků, kteří, ač blízko, jak duševně nemocni tlu-meně vrkají jakoby z kilometrových dálek. Písek mi křupal pod podrážkou a žlutá okna hospod svítila do noci za záclonkou, za přerostlým aspa-rágusem. Blyštěla se do tmy mokrým leskem cí-nových pultů a píp. V té „U přístavu“ hrála har-monika. Vypil jsem pivo hned u pultu a druhé si odnesl ven. Pěna šuměla a od Libeňského mostu hučela auta a ve třech barvách žil semafor. Tváře chodců se vylupovaly ze tmy a postříkáni žlutým


hospodským světlem vcházeli dovnitř, jiní chvil-ku otáleli a krásněli a měli oči jako koně. A tepr-ve pak nevydrželi, sklonili hlavy a vešli dovnitř. A za chvíli zakláněli hlavy, těla, pokojně stáli v řadě a dívali se na tvář hostinského, na ma-lou zpocenou hlavičku s přilíplými vlasy, s kte-rým co chvíli cukla jakási vnitřní bolest, jako by nějaký zlý loutkař byl schovaný uvnitř a trhal za šňůrky... Potom, když se vydýchali, zvedli ti hos-té oči a podívali se na černého kozla a viděli, jak ten popovický čert si po zadních vykračuje po stráni k lesíku a jak se mu smolně leskne srst a jak se směje... Pak ti hosté zavřou oči, ukrojí víčky plátek toho starého plakátu a chladná pěna jim vklouzne do horkem zmučených úst...

Obrátil jsem hlavu znovu do ulice a polkl hoř-ký doušek. Chladné pivo hřálo v útrobách. Vše se mi vyjasnilo. Opřel jsem se o zeď a nic ne-dbal pohledů znechucených žen a dívek. Kou-kal jsem, jak na nočním nebi, jak se trhají mraky. A rudé světlo proti letadlům zářilo na vrcholku přístavního jeřábu. „...kách... a ultimo!“, ozýva-lo se zevnitř a karty pleskly o stůl.

Zdi domů vydechují teplo, které se mísí s ja-zyky vlahého večerního vzduchu. Někdo se vy-potácel z hospody a mokrá tvář se mu leskla pod lampou. Chytnul se zábradlí, drží se a alkohol s ním cloumá. ...Vztekle zařval, nebylo mu ro-zumět. Hněvivě zamával rukou, zakláněl hla-vu a plačtivě zaštkal. Hlava mu klesla na prsa


a chvíli nehnutě visela. V hospodě zas hrála har-monika. Muž se potácivě vztyčil, hrábl rukou do vzduchu, tak vztekle, jako by chtěl roztrhnout večerní oblohu. Pak zmizel v průjezdu a jeho hu-lákání pomalu zanikalo ve spleti ulic a průcho-dů. Podél obrubníků a přes křižovatku cupitala, plížila sama sebe krysa...

„Němkyně, vidíš ji?... Ta je vod jatek, sou jich tam tisíce a teď...“ Temný člověk ke mně při-stoupil a šeptal mi, tiše křičel do ucha. Že dělá ve stokách, v kanálech hluboko pod městem a tam vidí ty spousty. A že pozná, odkaď která krysa je, má svoji zkušenost přece. A že tam vidí věci, v tom podzemí, v kloakách, věci strašné a zvláštní. Nikomu nepoví.

„...Jeden chlap vod nás z práce potkal jednou pod Karlákem člověka, říká si ‚zahradník‘, a ten vysedává v kanálech, co vedou od nemocnic a patologických ústavů. A cedí vodu. A dělá ještě jiný věci. Je to tak strašný, že už ani slovo...“ Pol-kl a díval se do zdi nad mojí hlavou. Chtěl jsem něco říct, ale on mě přerušil. Zanaříkal a žaloval — „Moje céra... to je šílený..., chodí za ní jeden a já jen slyšim, co si povidaj, a šednou mi vla-sy. Pak von vod ní de, bledej v ksichtě, co tam asi dělaj? Ale já nesmim nic říct, hned se urazí, hned se pakuje... A stará? ...Ta furt bréči a mlá-tí hrncema. To je život, nedivim se vrahum. Jed-nou takhle popadnout košerák a nejdřív je a pak sebe a byl by pokoj. Ale ještě že je tu ta moje prá-


ce, zalezu dovnitř a sednu si na schod a řvu. Vy-křičim to ze sebe a je na chvíli dobře. A pak jsem všecek splavenej... dostanu žízeň a du. Kdepák, na mě nikdo nesmí s nervákama. Bando jedna!“ Zašilhal kolem sebe a zmizel.

Odlepil jsem se od zdi a proběhl ulicí. A za ro-hem se zastavil. Bylo ticho. Večerní mlha nesla z dálky tlukot a dunění uhelných vlaků. Z Tro-je přes most se rychle sunula tramvaj. Její okna byla z vodního skla a teklo z nich světlo jako z akvária.

Vydýchl jsem a nahmatal v kapse bundy, v teplé tmě, krabičku šňupacího tabáku. Palči-vě zavoněla mentolem. Vsál jsem do sebe ost-rou, bolavou špetku. Horká vlna mi proběhla čelem a hlavou. Vše okolo se prokreslilo, zost-řilo a měl jsem vlhké oči, vyražené slzy. Ohlédl jsem se, kropicí vůz projel hlavní ulicí. Asfalt se lesknul. Pouliční lampy se ztrácely v perspek-tivě té dlouhé přístavní ulice. Prosmýkl jsem se úzkou prolukou v ohradách a ponořil se do drátěné tmy v uličkách mezi sklady. A malé to-várny plnily noc olejem. V některých dílnách se ještě svítilo. Někde potichu hrálo rádio, ně-kde se něco vyprávělo. Od přístavu štěkal pes. Nahlédl jsem do jednoho okna. Byla to malá dílna. Pod olejnatým, zašmírovaným sklem jsem uviděl velký stůl, horizontální vrtačku a ji-né stroje. Ve výhni blikaly vyhasínající uhlíky a za stolem seděl starší muž v tílku a prstem si


jezdil po mapě. Bylo to zvláštní. Tlustý strojník se poškrábal v podpaží a nalil si sklenku nějaké čiré kořalky. Přelil a sklo se blyštělo. Vypil vše naráz a opět se zadíval do mapy. Byl starý a po hlavě mu klouzalo světlo z plechových lamp u stropu. Pak jsem si uvědomil, že má jen jed-nu ruku. Pravá mu končila nad loktem. Muž se zasmál, kousl do vzduchu a mezi zuby mu prýš-těly bublinky. Zadíval se ven, někam nad moji hlavu, a zavřel oči.

Seskočil jsem ze sudu a ve světle plynové lam-py si přečetl zašlý starý nápis „J. Lebermayer–K. Chrtt — JÍZDNÍ KOLA A ŠICÍ STROJE“. A vedle byla tabulka „ul. PŘÍVOZNÍ, Praha 7–Holešovice“.

Přilétl mrak a začlo pršet. V koutě parku jsem se zastavil. Plynová lampa, vrostlá do koruny černého bezu, se leskla od deště. Vyklepal jsem zpod teplého rukávu hodinky a najednou naho-ře na viaduktu se přeřítil vlak. Prosklená budka strážce trati petrolejově svítila ve výšce nad stře-chami. Na svých muřích nohách z traverz a re-zatých vinglů. Zelená čísla vyklouzla zpod sve-tru, byla magická hodina fosforového ciferníku. Mosazné hodinky, vyhřáté z útrob šatů, pomalu vychládaly a ulice byla prázdná. Na opadaném štítě domu byla reklama na pumpy a čerpadla, poutač na litinové šibenice.

Stará cikánka v pleteném kulichu s tlustým vlčákem vyšla z průjezdu. Její stín se rozběhl


po chodníku, aby ho vzápětí vytrhla z dláždění a pomalu se šourala podél zdi.

Od Stromovky od výstaviště vítr přinesl želez-né skřípění pustých kolotočů a pach olověných broků z temných slepých střelnic.

Dívka stála pod lampou jak šachová figurka. A blikající maják tramvajového ostrůvku ji pra-videlně obtahoval oranžovou tuší a na dálku zdůrazňoval její důležitost.

Cikánka se prudce otočila, její vrásky se z tučného obličeje zakořenily do zdi a pokračo-valy v prasklinách, v omítky puklinách. Tam, kde jsou oči, měla ve stínu pod vlasy lesklé indiánské kuličky. Zachrčela, mávla rukou a chraplavě zařvala — „...Ke mně, ďáble...!“

Tlustý vlčák zachrastil pařáty, odpoutal se od vlhké skvrny na zdi a odklusal. Cikánka se ještě jednou ohlédla, sekla očima do akátové tmy. Mimoděk jsem se přitiskl k mokré zdi via-duktu. Nevím, jestli mě viděla. Ale pes se taky otočil, vlhký čumák se mu leskl a chvěl. Upřel na mě z dálky dravčí, krhavý pohled a tem-ně zavrčel. Pak se oba rozpustili do noci. Jen chřestění psích pařátů dlouho doznívalo v ml-ze od řeky.

Dívka na tramvajovém ostrůvku nervózně ťukala kramflíčkem a otočila se několikrát do-kolečka jako panenka-tanečnice na hracích ho-dinách. Noc byla zrnitá a někde v hlubině nebe hučelo letadlo.


Přešel jsem ulici ve stínu pod viaduktem a dal se ke Stromovce v tučné, skvrnité tmě stro-mořadí.

Dívka v balonovém plášti si přičísla nepo-slušný vlas a čutala botkou do kamínku. Roz-hlédla se, pak se směšně rozeběhla v těch svých lodičkách a prudce kopla a kámen zaracho-til o plechový koš na odpadky. Postála u jízd-ních řádů a studovala potrhané cáry a deviant-ní vzkazy.

Chtěl jsem jít původně do Královské obory na malou noční procházku a dát si pivo. Ale teď jsem se zastavil a ve stínu velkého stromu se dí-val na tu slečnu, jak matně ozářena světlem od jízdních řádů, jak soustředěně čte a srovnává čas s malými hodinkami na útlém zápěstí. Docela se jí leskly oči v tu chvíli, jak byla napjatá a zamyš-lená. Vyšel jsem ze stínu a pokračoval směrem do parku. Pohlédl jsem na ni, v koutku jí zatikal střípek bělma jak křídlo můrky, běláska. A měla velké tmavé oči a trochu šikmé. Tak nějak hezky byla šmrncnutá. Líznutá východem a byla šik. A nebyla zrovna moc hezká, přespříliš pěkná. Ale zvláštní, a to je víc.

Jen mě rychle lízla pohledem a zase pozorně študovala něco hrozně moc zajímavého na tom servaném jízdním pořádku, a dokonce si uka-zovala prstem a nehet měla jak růžovou mand-li a byla všecka štíhlá v tom baloňáku a v téhle dnešní noci.


Otočil jsem se a šel. Na chodníku klapaly boty nočních chodců a několik postav se mihlo pod lampou. Ve Stromovce voněla vlhká hlína, tramvaje svítily mezi kmeny, seřazeny na koneč-né, na otočce. Starý pán se šoural travou a oko-lo něj vesele pobíhal malý buldok s netopýříma ušima a chrochtal. Ohlédl jsem se. Stála tam na tom ostrůvku a byla opuštěná jak figurka člově-če nezlob se a rozhlížela se kolem. Jednu chvíli to vypadalo, že se dá směrem k Zátorám, k ply-nárně. Ale pak si to rozmyslela a pomalu se vy-dala do parku. Nabrala ten směr přímo na mě. A já tam stál mezi stromy a čekal, co se bude dít, a trochu se lekal, zdalipak se nevyděsí, až uvi-dí mou hrůznou tvář, žíhanou stíny listí, a jestli nezačne křičet.

A dívka se blížila jak tažena na niti, nehluč-ná. Měla sklopené oči a došla skoro až ke mně a já se hnul a díval se jinam. A ona mě uviděla. Slyšel jsem, jak se překvapeně nadechla, doslo-va jako by se potopila pod hladinu. Rychle jsem se jí zadíval do očí a šel pryč. V křoví zavřískly kočky a vyplašily psy až odněkud ze vzdálených cest v nitru, v hlubinách parku a vzbudily tem-né vodní psy v tůních a slepých ramenech dole u řeky. A štěkot se vzdaloval a zase blížil a nako-nec zaniknul v poryvu říčního větru.

Cítil jsem v zádech, jak se za mnou dívá a jak je nerozhodná. Potom cvaknul kramflíček a kro-ky slábly, až zmizely v hučení krve v uších. Nevy-


držel jsem to a ohlédl se. Odcházela a bylo ticho. Proběhl jsem křovím a zkrátil si cestu přes tráv-ník. Prošla pod viaduktem. Potichu jsem rychle oběhl blok. Právě přecházela ulici, když jsem se zastavil u velké pumpy s cedulkou, že tahle voda není k pití. Zahlédla mě a nejistě se usmála, jen tak škubla tváří.

U výkladu knihkupectví se zastavila a prohlí-žela si. Došel jsem k ní a přivoněl. Voněla sama sebou, jen slabě, až na prahu pocitů, občas za-hořel kvítek noční fialy, a jako by se mi to jen zdálo. Dýchl jsem jí na šíji a ona schoulila hlavu do ramen a začala se smát. Chtěl jsem něco pěk-ného říct, ale nějak jsem místo toho, nějak cize a chraptivě zavřísknul a pak se rozkašlal.

Povídal jsem, ať jdeme na kafe a že zrovna ty-hle knihy jsou spousty zaplacenejch špatnejch myšlenek a že ať jdem, že tady za rohem...

A řekl jsem — „...Nečum...“A ona se zakuckala smíchem a pořád se díva-

la do výlohy a dělala se krásná. Vedle z řeznic-tví vyšel vousatý mladík s mohutnou hlavou. Šel o berlích, pak se zastavil a maličká babič-ka z dvoukoláčku vytáhla tašku a štrachala v ní. A honem rozbalila papír a ten obří invalidní mladík se zapřel berlemi a vážně hleděl na vel-ký kus, na flák vepřového boku, přiložil si maso až ke krevnatým vypouleným očím a s nehybnou tváří študoval, zduřelým prstem se hrabal v mase a babička si stoupla na špičky a s nataženýma ru-


kama mu předkládala. A on si šeptal hlubokým hlasem — „...Tady se udělá kapca a podnadije se to tam... zašít bílou nití... odřezky na kuláš, vaře-no pod balgónem ve městě...“ A strašný smrad se z něj táhnul, prýštěl odevšad, jateční puch.

Ona řekla — „...Já musím domů“ a chytla se mě za ruku.

V té hospodě, v tom tunelovém výčepu, jsme našli místo až na konci, ve tmě, hned vedle dveří od záchodků. A všechny zvuky bylo slyšet a jak si tam mužský mezi sebou povídaj. Vypadalo to, že mi celá hospoda močí na záda. A když jsem zvednul hlavu, uviděl jsem šprajcnuté okénko z pánského pisoáru. A tak se ten jejich hovor mí-chal do naší řeči, a když někdo hulákal, tak jsme se dorozumívali jen očima. Ona si zapálila ciga-retku. A byla to dáma. Pořád si odklepávala. Do popelníku cvrnkala a někdy se netrefila a všude po stole bylo plno popele, byla nepořádná jako filozofka. Dělala bordel.

Řekl jsem jí to a ona kývla, že prý ano, dva semestry filozofie, marxák, má to za sebou, ale že odešla, že ji to nebaví, neba. Byla blbá. Řekla a udělala oči.

Povídám — „Ty si pěkná.“Sklopila oči a červené skvrny rozkvetly na

kůži. A vrtěla hlavou že ne, a pak zase že jo. Ně-jak jí zvlhly oči, mrkala a hrála si se sirkama. Měla takovou velkou krabici od kuchyňskejch sirek, že prý jiné neměli.


U protějšího stolu seděl zpola sesutý starší pán v elegantních šatech a hlava mu visela. Cuk-nul s sebou a rozhlídnul se po sále. Po lokále. Chtěl lusknout prsty, ale nějak neměl sílu. Nena-šel. Podíval se na nás. Dlouho si nás měřil. Pak vstal, uhladil si kravatu a stoupl si k našemu sto-lu. Uklonil se a povídá — „Pane, znáte Karáska ze Lvovic? Znáte ho?“ A já kývnul a chtěl jsem říct, že dobře jen zčásti, že jsem četl... Ale on mě přerušil netrpělivým mávnutím ruky a byl ostře řezaných rysů s knírkem.

„...Pane, já ho znal osobně,“ zvedl obočí na dů-kaz vážnosti. „...Pane, já si s ním tykal!... A ješ-tě jedno vám řeknu, pane! Máte štěstí na krás-né dámy, ale jinak vám nic nezávidím!“ Hrdě kývnul na rozloučenou a sedl si ke své sklence červeného vína a znovu zavěsil hlavu jak zvad-lý květ a ruka s velkým prstenem mu spadla ze stolu. A cikáni u stolu hráli „Oranžový expres“. A ten nejtlustší, s vyvalenýma krásnýma očima epileptika, poskakoval a tleskal rukama a zelené tesilky s velkým hřebenem v kapse mu seděly na těle tak na půl žerdi, na půl zadku.

Ona se dívala někam přes jejich hlavy, až k vý-čepu. Na poličce byly seřazeny různě barevné lahve alkoholů a vín. A házela očkem a olizova-la se a já viděl, že má takový dlouhý jazýček, ne-zvykle špičatý a mrštný. Takový růžový plátek. A mohla si šáhnout až na špičku nosu. Špulila pusu a vystrkovala jazyk v různých podobách,


jednou jako špičku a pak hned stáčela do rulič-ky a bylo to dětsky neřestné. Oba jsme se usmí-vali. A objednali becherovku a sklínky se blyště-ly mokrou krásou a žlutozeleným ohněm uvnitř. Ona mi vyprávěla. Jak ji na škole ničili profe-soři a to stádo neupřímných a zlých spolužaček s dětskýma hlavama. A jak ji otec chtěl vyhnat nejen z domu, ale i ze života. A matka dělá ve vý-robně lahůdek, pořezané prsty oteklé lákem od okurek, denně míchá metráky salátů a majonéz. A otci je padesát pět a že si barví vlasy a obočí a pak jde do baru Barberina nebo Tatran a matka pak pro něj jezdí tramvají noční a platí nezapla-cené, nebo ho odvezou na záchytku, veselý člo-věk. Že je to hodný otec, ale taky pěknej ras.

Povídá — „... podívej, to je ten pán, to je lás-ka...,“ a ukázala mi rychlým prstíkem na starý-ho strejce s mohutným zátylkem. Mlaskavě líbá smějící se krasavici, šedesátiletou s rudým přeli-vem a blond paticí do čela. Měla namalované oči, jako by tam měla dvě velké modřiny. A sukně jí na přehozených nohou vylezla a do zakouřeného šera zasvítilo kombiné. Drželi se pevně a úplně se bouchali těma pusama. To byly pocely.

A slečna zavolala hostinského a on nám při-nesl griotku, nejdřív samotnou a pak s vaječným koňakem. Vsrknul jsem to do sebe a vypadalo to jako ptačí mozek. A pak jsme si dali zelenou a dívali se skrz pohárky do žárovky a sklínky ho-řely zeleným ohněm. Byla to pohádka večera,


nejkrásnější Aladinova lampa. Ta řada destilátů a kořalek. Ten ebenový plamen fernetu, krvavá griotka, veselý, růžolící myslivec s barvou, jakou má jen srst střeleného jelena. A vodka, křišťál, studená milostivá smrt, hebká a zákeřná.

Zapíjeli jsme tu nádheru pivem. A měla zuby bílé. Když se zhluboka napila, bylo to jen tako-vé líznutí. Smála se na mě, jako by se omlouvala, a jazykem slízala pěnu na tvářích a pod nosem. Na ciferníku hodinek mi fosforeskové ručič-ky odsekávaly hodiny, jako když se krájí salám, a bylo k půlnoci a hostinský hodil na pípy utěr-ku a že jako konec, končáre.

Chytla mě za rukáv a byla najednou maličká a já věděl, že se mám zeptat, jestli pak můžu jít na návštěvu. Slečna si klepla naposled cigaret-kou a pak dlouho mačkala a dusila ten oharek, vytáčela prstíkem a důležitě se dívala a vůbec byla najednou vážná a ztichlá.

Koupil jsem ve výčepu lahvové pivo, flašky s černým kozlem ve znaku. A cpal si ty lahve, kam to šlo, do bundy, do kapes. Byla toho spous-ta. Byl jsem rozostřený. A ona najednou vytáhla z malé portmonky, vyndala tisícikorunu, mod-rou tisícovku. Že potřebuje rozměnit. Ukázala na poličku a že prý — „vodku a hodně studenou“. Výčepní ji vyndal přímo z mrazáku a ta láhev se potáhla jinovatkou a já musel polknout slinu.

Na ulici řval popelářský vůz a chlapík v oran-žové haleně řval taky a blikající maják mu prud-


ce šlehal do vzteklé tváře. Když jsem zavřel oči, pořád jsem tam měl svítivou skvrnu jeho ksich-tu. A popelář vytrhnul z popelnice záchodovou mísu, celý bez sebe vytáhl ruku z podělaného vnitřku a roztříštil ten porcelán, tu kameninu o asfalt a střepy se rozlítly a dělník skočil na stupačku a burácivě zmizeli za rohem.

Držela se mě za ruku a já cítil, jak v hlavě mi narůstají a větví se žilky a tepny, jak se koře-ní vlásečnice. Od Strossmayerova náměstí vyly rozjíždějící se sanity, a jak jsme šli dál a dál, vše utichalo.

Podběhli jsme pod šraňkami, zuřivé kladív-ko skřípavě třískalo do rezaté stříšky, do zvon-ku. A šli jsme podél dlouhého plotu starého ná-kladového nádraží. Plynové lampy se ztrácely v kouři a byly jedny z posledních. Stály tu dlou-hé řady vyřazených vagonů, celé vlaky prošlých osobních a lůžkových vozů. A byly předělány na ubytovnu. V těch vagonech bydleli traťoví děl-níci, podbíječi kolejnic. Vozy byly spojené ka-belem a občas některé okno svítilo do noci. Ze střech trčely roury komínků a kouř těžknul noč-ní rosou a obtékal ty oprýskané vagony a visel v houštinách suché trávy a kopřiv. Jak jsme šli okolo těch nikdy nekončících řad vagonů, sly-šeli jsme tlumený hovor, vzdálený zpěv. Někde hulákal člověk zasažený životem mezi oči, ta lí-tost z piva a slivovice rozbíjela okna a ven vy-hřezly zamaštěné záclonky a deky. Padala rosa


a strhávala všechny zvuky na dlažbu, kde hynuly ve škvírách, v železných mřížích kanálů, matně lesklých, a v rozbředlém svinstvu kolem obrub-níků.

Šlo s námi ticho. A ona se usmála, jen tak kout-ky se šklíbla, jako když cvakne závěrka u Lei-cy, a řekla — „...nefuň...“ a smála se do hrstič-ky. Bylo úplně vidět, jak tu dnešní noc do sebe vstřebává, jak ji pije, jak saje všemi póry svého těla, jak v ní hoří každá vteřina. Rychle spalova-la život. A ta její syntéza, to štěpení jader pořád hrozilo výbuchem.

Měla byt v nejvyšším patře, vlastně už na půdě. Taková kuchyňka s koupelnou a pak se šlo točitými schody nahoru a tam byl prosklený pokoj, nějaký bývalý atelier. Všude okolo svíti-lo město a hvězdy. Na těch skleněných stěnách měla rolety ze štípaného bambusu. A ty teď stáh-la a bylo tu útulno.

Jen jednu stěnu nechala nezakrytou. Třpyti-la se tam řeka a z tmavé masy města trčely věže kostelů a tajemný a krásný chrám Matky Boží před Týnem. Byl nejprvnější. Nad ním byla jen katedrála svatého Víta, geniální gotická vysílač-ka k Pánubohu.

A nad celým městem, nad údolím visel mrak prozářené mlhy a kouře. Pára prosvětlená tisí-ci pouličních lamp a oken... Dýchl jsem na sklo a něco nakreslil, a když přicházela po schodech, rychle jsem to zase smáznul.


Seděl jsem v ošoupané klubovce a ona na ka-napi a šero noci zdobila zelená lampa. Pili jsme vodku, co polknutí, to vlna až do kostí. Byli jsme zticha. Mazlil jsem se s pivem, studené flašky chladily v dlaních a měkké, šumící doušky tekly do těla s hořkou ozvěnou na patře.

„...Kolik je ti vlastně?“ řekl jsem a bosou no-hou si přitáhnul boty, až mi zakřupaly klouby v kotníku.

Dýchla na sklo a napsala římsky XXII.Šel jsem dolů po litinových schůdkách a hla-

vou coural v prádle, které se zde sušilo na šňůrách. Strčil jsem hlavu pod kohoutek, aby mi studená voda vyjasnila obzory. Byla tak ledo-vá, že jsem se až zamotal a musel zhluboka dý-chat. Kohoutek netěsnil a po vaně se táhla rezatá šmouha. Hodiny odbily půl třetí...

Leželi jsme ve tmě na kanapi, za okny tichoun-ce hučela Praha. Vyprávěla mi, že ten byt má po dědečkovi, který se chtěl ve stáří odstěhovat do Svaté země. Do Izraele. A nestihl to. A tak teď čeká někde v nebi na poslední válku, aby se po-tom nastěhoval do toho nového Jeruzaléma, do nebeského města. Aby došel věčného klidu...

Po střeše přeběhla kočka a ve strojovně výta-hu to bouchlo a zahučelo, někdo jde do práce. Mlíkaři vstávají takhle ráno, a nebo se možná vrací domů milující otec rodiny, s roztrženým sakem, bez kravaty a s mokrou nohavicí. Přesně tak, jak se to kreslí v humoristických časopisech.


A manželka cení zuby a vřeští — „Kde sou pra-chy na živobytí? Máš prázdnou kešeň!“ A v od-pověď dostává veselý pitomý smích. A do toho pláčou děti, vyděšené, choulíce se v peřinkách. „Ptáčátka...,“ volá otec a pach kořaly dusí dět-ská hrdélka... Smějeme se společně, šeptal jsem jí to do ucha snad jen proto, aby mé rty mohly měkce narážet na tu teplou, drobnou lasturu.

Společná noc tišila náš dech. Cítil jsem, jak jí tluče srdce. Jak sebou hází v tom hrudním koši, jako pološílený skřivánek v kleci, s vyloupnutý-ma očima. Volné a vlažné vlny spánku se mi pře-lévají přes oči.

Převrhnul jsem láhev a šumící pivo mi teče za krk. Je to příjemné a vonící. Zvedl jsem ji a napil se a cítil, že všechny ty alkoholy, ty všechny mo-lekuly se správně zaklesly do každé buňky mého těla. A proto nejsem opilý, ale naopak zostřený v krajní spokojenosti.

Propadal jsem se do tmy a spánku. Sněhopad krátkých snů přilétl a zase zmizel. Ty sny jak roj meteoritů, sny, na které se zapomene, a ony vlastně ještě nezačly. A zůstává pocit a ten barvil můj spánek všemi barvami neviditelného spekt-ra velké noční duhy. A jen matně si vzpomínám na její tvář, jak se několikrát ponořila s otevře-nýma očima pod hladinu mých snů...

Ucítil jsem její ruku na tváři a šeptem mě za-klínala do ucha, abych spal dál, že musí do prá-ce a že klíče jsou na stole a jídlo v komoře, sle-


pička na dvoře... A začla se smát a otevřel jsem oči a její tvář byla popelavá v tom šedomodrém světě svítání. Přecházela po místnosti, brala si moji bundu, že si ji na dnešek půjčí, jestli může. A silueta té slečny se míhala na pozadí nebe a hasly hvězdy. Pak zadupala na schodech, zavo-lala něco a buchly dveře. Chvíli jsem ležel a po-zoroval, jak na skleněné střeše přechází kočka. Jak vyrůstá ze svých tlapek. A na opačném konci střechy chrastili holubi svými drápky a zobáky.

Otočil jsem se na bok a v tu chvíli jsem na ni zapomněl. A bylo mi dobře. Na východě zesvět-lela noční obloha. Tmavomodré indigo pomalu odtékalo někam za Petřín. Nad Vysočany a Lib-ní praskla obloha a smaragdový pruh obtáhnul celý horizont. Pak do toho začal vrůstat cihlo-vě červený plyn a první oranžové mraky dávaly tušit slunce. Z komínů šel kouř rovně k obloze a hejna ptáků se ostře rýsovala a zrnila na tom prosvětleném puklém nebi na východě.

Smýkl jsem sebou a vyskočil. Trochu se mi za-motala hlava a prázdné lahve se válely všude ko-lem. Zapnul jsem rádio a filharmonická dechov-ka třískala pokličkama. A sbory zpívaly. A po-tom hlas zachovalého zhýralce zval k těla cviče-ní, k oken otevření. Dobrotivý stařík jistě cvičí ve studiu před zraky zvukařů na odřené žíněnce a dělá stoj spatný.

Sešel jsem dolů, vzal bandasku a vyběhl do ulic. Měli otevřeno „V zákoutí“. Na hlavní ulici


zarachotila ranní auta a tramvaje, ale tady, hned za rohem, bylo ticho a vlčáci uvázaní ke kande-lábru leželi na asfaltu a jen občas některý z nich vzdychnul a slastně se protáhl. V průjezdu byly nastrkány vozíky metařů a dvoukoláky sběračů — lovců starého papíru a železa.

Vešel jsem dovnitř, jen jsem ukázal prsty, že chci plnou bandasku, plnou baničku lehoučké desítky. A mezitím mi hostinská přinesla dršť-kovou polévku a košíček slaných rohlíků.

Seděly tu, v té ranní dělnické hospůdce, sedě-ly tu skupinky po ránu ztichlých lidí. Z kuchyně vykoukl malý jezevčík. Celý se lesknul a blyštěl. Přiběhl ke mně a strčil mi studenej čumák mezi ponožku a nohavici. Pak si vyskočil na lavici, frknul a moudře se mi podíval do očí. A chtěl mi něco pošeptat do ucha a držku měl od gulá-šové polívky. Umyl si obličej a pak si vzal tácek a skočil pod stůl a tam ho roztrhal, rozcupoval na kusy. Pod každým stolem jsem zahlédl hro-mádku sežvýkaných papírů. To byl pravý ve-doucí tohoto pohostinství, hospodský jezevčík s chytrýma očima. Zasmál se na mě a dovedně se podrbal zadní nohou za uchem. Pak si cva-kajícími zuby lovil a vykusoval blechy. A přišla hostinská. Ztěžka si k němu dřepla a drbala ho za ušima a hladila mu skvrnu zlatých chlupů mezi očima. Cvaknul jsem lžící o talíř a vybral poslední kousky masa. „Chutnalo?“ řekla hos-tinská, „...taky ty dršťky třikrát vařím, třikrát


propírám. A do vroucí polévky vhodím na kous-ky pokrájené maso a morkové kosti. Muž si ráno vezme vozíček a jde na jatka. U nás se vaří z čer-stvýho.“ Seděla pořád na bobku uprostřed míst-nosti a pes se rozvalil na záda a ona se zasmála — „Je to takovej kocour. Nejlepši je spokojenej, když se mu šimraj paždíčka. To drží... A jme-nuje se Koťa.“ Rázně dořekla a vzpomněla, že v kuchyni se jí vaří guláše a teplá masa. Vsta-la, drdolem se chytla do mucholapky, ale jen tak hodila hlavou, trochu cukla a zmizela do zářící světlé kuchyně. Vyšlo slunce a okna se rozsvíti-la do tmavé místnosti. V těch zlatých sloupech slunečního světla vířil prach a modrý kouř z ci-garet se válel pod stropem. Prudká zář promítla vzorek záclon na tváře hostů a všichni jsme měli síť v ksichtě a háčkované motýly na čele. Drobky na stole vrhaly dlouhý stín a z kalužiny piva upí-jela moucha. V těch rozstříklých kalužinkách se odrážela broušená sklenka od kořalky a slunce házelo o skleničku prasátka a dělalo z těch lou-žiček rtuť. Položil jsem si hlavu do dlaní, celý příjemně zesláblý tím minulým večerem, a hřál jsem se na slunci, nechal se pozdvihovat tím slu-nečním ránem. V přítmí stál hostinský, nehybný za výčepním pultem, a něco si sám pro sebe bzu-čel. V kuchyni třískly hrnce a pes polekaně za-kvíknul. Díval jsem se na tu masařku, na tu řez-nickou mouchu, jak noří sosák do piva. A měla krásné oči s fialovou jiskrou. Od plotny zavoně-


la cibulka a já se upamatoval na svoji bandasku a spěšně jsem zaplatil a kývnul si s výčepním. Pes mě doprovodil ke dveřím a chmouřil oči do slunce a do nového dne.

Vyběhl jsem nahoru do schodů a dlouze pil to chladné pivo. Zavřel jsem oči a díval se do tmy v bandasce. V hliníkové konvi. A pak jsem si vzpomněl. Je to právě rok, co jsem se rozešel, co jsem se uříz od života s tou Janičkou. Prostě jsem jedný jarní noci vstal a vypadl z bytu. Z je-jího hnízdečka. Abych se už nikdy nevrátil. Měl jsem se uříznout od ní i s tím prostěradlem, jak to udělal Buddha.

Tyhle paměti jsem rychle spláchnul, zmuchlal a zahodil.

Usnul jsem z bzučení much na oknech. Za šíleneckého putování jejich křídel a těl. Dole v ulicích rachotila auta a tramvaje, mluvily ti-síce hlasů a šustilo a cvakalo mračno těl. A ta-dy nahoře byl klid. Spánek mě zlehka přiškrtil a omráčený jsem spadl do tůně snu.

...Stál jsem někde v horách a sněžilo. Z obrov-ského převisu viselo ocelové lano. A byl na něm oběšený železný muž ve španělských botách. Ten viselec měl omrzlé nohy a námraza mu setřela rysy z tváře. A bylo mi ho nějak líto, pukalo mi srdce nad tou popravou. Věděl jsem nějak, že je nevinný, že se na šikmou plochu a na šibenici dostal řízením osudu a kombinací lstivých úkla-dů těch ostatních.


Visel ze skály nad propastí a prudký vichr drnčel ocelovým lanem. Lanem z jatečních vý-tahů. A ozval se zvuk tovární píšťaly, zvuk ná-letu. Řvavý kolísavý hvizd. A z výšky, z vánice se pomalu blížila, po lanu klouzala smějící se železná panna. Tající sníh smýval strupatý rez z jejího rozžhaveného a nehybně smějícího se obličeje. A ona se nehlušně smála svou litino-vou hlavou, měla skřípající oči a máchala jed-nou rukou ve vzduchu. A sklouzla oběšenci na prsa a chytla se ho jako v objetí, jako pavouči-ce a prsty mu drásala tvář a obírala lupínky že-leza. A já si teprve teď všimnul, že mezi ocelo-vými skřelemi je maso. A ta panna mu drásala živé žíly z pod tlustých plechů, jako se obírá rybí hlava do polévky, a drsným jazykem si oli-zovala prsty. Černým jazykem. Ohlédla se po mně, stále se nehybně šklebíc, a šel z ní pach surového železa. A mě zabolelo srdce a zapras-kaly švy v hlavě. Byl jsem to já, ten nešťastník, ten nevinně ztrestaný viselec. Díval jsem se sám sobě do tváře a sníh houstl a vše zmizelo ve vánici a pak vybuchlo černé světlo a otevřel jsem oči.

Bylo poledne. Otevřeným oknem proudil chladný vzduch a zvonění všech pražských zvo-nů. Oblékl jsem se a na zdi zahlédl malou foto-grafii, připíchlou připínáčkem. Byla na ní ona a zaznamenal jsem, jak je vlastně dnes hubená. Na té fotce, když jí bylo osumnáct, vypadá jako


krasavice, jak modelka. Královna krásy za Prahu 7–Holešovice. Ale dnes ta její krása už nebyla tak pro moc lidí, ale jen pro pár, a spíš pro jednoho. A vždycky jen za čas. Tak byla útlá.

Zapnul jsem si košili, utrhnul prošlý týden na kalendáři a vyšel do ulic. Slunce bylo bílé a pra-žilo do omítek a asfalt měknul. Nafukoval černé puchýřky. Vyprahlý vzduch se vlnil a zaprášené tramvaje tak suše skřípaly na kolejích.

„U raka“ právě otevřeli a z místnosti to tak studeně dýchlo, že jsem nevydržel, a vstoupil dovnitř. Krasavice s šilhajícím očkem za brejlič-kama a s krajkou ve vlasech mi natočila sklenici a já cinknul mincí do mokrého talířku.

Odnesl jsem si to k oknu. Pod větrákem byl obraz s lokomotivou. To první napití mě roz-třepilo a spojilo s tím půllitrem. V zatáčce auta řadila a tlumeně řvala za oknem. Místnost byla prázdná, jen v rohu seděl starý pán ve vojenské košili a slzavýma očima se díval někam za mě, pryč. Rukou šustil po desce stolu. Pořád tou dlaní objížděl hrany. A takový to byl zvuk, jako když se sype mouka a válí štrúdl. V tom šeru to opravdu páchlo trochu po ztuchlé mouce a tro-chu zamřelým pivem. Stařec měl na řetízku klíč od domu, strčený tak napůl v kapsičce od hodi-nek, a účet měl skoro popsaný. Okna byla pole-pena papírem. Díval se tak pořád pryč, někam jinam. Někam do hlubin hospodského větráku, do mastných pavučin.


Dopil jsem a vypad ven. V Malé plynární stá-lo pohřební auto a za volantem seděl člověk ve vestě od obleku, v bílé košili s utrženým límeč-kem. Slunce pálilo do zdí a do skel. Někde za zavřenými okny někdo cvičil na trubku a bylo to blbé.

Prošel jsem průjezdem, pár metrů od domu, když z okna v přízemí se vyklonila stařenka. Měla tak malou hlavu a vypadala jak zestárlá panenka. Docela i tak byla oblečená. Do samých barevných zástěr, svetříků. Za okny měla ve vázičkách, v lah-vích od jaru, papírové růže z pouti a hadrovou pa-nenku s knoflíčky místo očí. A ta babička se vyklo-nila z okna, úplně jako když se otevře nůž. Trčela tam polovinou těla do ulice jako chrlič.

Dívala se mi na špičku nosu a říkala — „Dob-ry den, mlady pane. Prosim vas, mohl byste mi řict, kolikateho dnes je? Je prveho? Je pondě-lek? Mohl byste mi řict?“ a v ústech dumlala kus cigaretové špičky. Takový střep z nějaké kos-ti. A stařenka si odplivla někam mně pod nohy a blyštící nitka slin jí ukápla na blůzku a z poko-je za jejími zády se ozvalo skřehotání a dlouhé vydávání a tlumené rychlé zaklapání. Babička se rychle otočila, zatleskala rukama a zapištěla — „Jedeš, jedeš..., ty japonče!“ a zasmála se a díva-la se mi zas na špičku nosu. „To nic, to je tako-va potvora. To je moje kanimůra!“ řekla vítězně a tvář se jí zasnila, když si opět uvědomila, co má doma za bohatství.


„A prosim vas, mlady pane, je prveho?“„Ano, je prvního, vážená paní. Je pondělí. Je

rok tisíc děvět set osmdesát devět. Jsme v Praze. Svítí slunečko.“

„A mate taky občanský průkaz se lvem, se stát-ním znakem? Mate občanku?“ povídá malá ba-bička a pavučinky slin se jí třpytí na svetru.

„Ano, jsem občan, obdržel jsem průkaz své totožnosti, hodnosti lidské, svou identifikačku, jsem schopný prokázání sama sebe, mohu se le-gitimovat!“

„A to je dobře,“ pískla babička, stará paní, a zabouchla okno a z místnosti se ozvalo zduše-né hýkání.

Stál jsem tam chvíli jako opařený a bezmyš-lenkovitě jsem šoupal nohama. Tahal jsem nohu po kamínkách, po vydrolené omítce.

V parčíku na dvoře si děti hrály na vraždu a s výkřikem — „Kdo je živan?“ jsem procit-nul a podél zdi jsem spolu se svým stínem utekl do domu. Rychle jsem zachrastil klíčem a ode-mknul. Vklouzl jsem dovnitř a zacvaknul za se-bou. Kukátkem jsem zkontroloval pustou chod-bu a protější dveře k sousedům. Ticho a kulatá vůně mého posledního útočiště, mé nory, mého ostrova, mě pohladila a přijala do své šerosvitné, svěží atmosféry.

Ošpláchal jsem se u dřezu studenou vodou a lehl si na podlahu a v tu ránu usnul. Ješ-tě vím, že otevřeným oknem vlétl do místnosti


kos, obletěl stěny a zmizel. A taky jak venku za-troubil klaksonek a já stál u okna a dole na ulici stál moped Stadion a na něm seděl hubený člo-věk. Komáří muž v šedém obleku a brýlích se žlutými skly. Vidím ho, jak zaklání hlavu a vo-lá vroucným hlasem — „...Vezu zprávu. Přiná-ším depeš. Jsem motorový postilionek a vezu spěšniny, zprávy, expres informace. Jsem rych-lík!“ volá a mává na mě placatou čepicí a kření se a kucká radostí, že veze zprávy. Komíhavě se opřel do pedálů a motor chytnul a komáří muž se naposledy ohlédl a mával mi volnou rukou a jásal, zdravil...

Vzbudil jsem se při slunce západu. Stejně jak včera, tak i dnes. Padá fialový soumrak, zapouš-tí se do dlažby a barví tu městskou krajinu. Je netopýří večer v Holešovicích... V ulici U vody i v Přádelní. U pergamenky, U Uranie a U par-ního mlýna. Soumrak padá jak tichý déšť. Jako eukalyptový olej. Jak valeriánské kapky. Na nebi se děly zvláštní kouřnaté úkazy, jako když se ve vodě rozpouští zrnka hypermanganu.

Končí pondělí a ulicí plují bílé košile. Rozší-řené oči se třpytí v modré tmě. Nazítří 1. květen — dnes, noc Valpuržina.

Nastává noc zázraků a čarodějných věcí. Z le-síku na ostrově, z říční dubiny, vylétl těžký re-zatý netopýr s psí hlavou, co se živí mletým ma-sem. Pomalu zakroužil nad shlukem budov. Pak nabral výšku a odlétl směrem k jatkám.


Po řece pluje malá černá lyska. Visí v proudu, v tom temném tahu pod klidnou hladinou.

Zavřel jsem okno a sedl si na židli. Setmělo se a na obloze se rozsvítila hvězda Večernice. Stou-pl jsem si k akváriu a díval se na zlaté oči ryb. Na nebezpečnou tmavou rybku pod kamenem. Žárovka prosvěcela zelené listy vodních rostlin a bublinky vzduchu prýštěly z písku. V sešeřelé kuchyni svítilo akvárium zeleným světlem a sr-šelo do místnosti svou ztichlou zlatavou hudbou, bubláním a šuměním vody. Bubliny jiskřily na hladině a já si léčil oči od dění výhně. Od štěrku v ulicích. Od zpuchřelých pneumatik.

Uvařil jsem si brambory s tvarohem a trošku přepálil máslo, aby to vonělo. Rádio hrálo jazz. Zvoní telefon. A ona mi říká — „Ahoj“, sype do sluchátka tisíc a jednu příhodu. A pak mlčí a ně-kde v houštině milionu drátů je slyšet cizí hovor.

Říkám jí — „Vem baterku, vem světlo a vy-běhni po schůdkách do toho skleněného poko-je, vyjdi na střechu pod noční nebe. Rozumíš? A rozsviť tu elektrickou lampu a směrem, tím směrem na Pelc-Tyrolku, tím směrem na kopec, na Bulovku. Tam sviť a mávej tou žárovkou, tím světlem, a já ti odpovím. Nezapomeň, odbije de-set a ty rozsviť to světlo a mávej.“ Zavěsil jsem a byl rád, že se neptala proč. Že ji taky uchopil ten nápad. Ta chvíle.

Vzal jsem si lampu na řepkový olej. Ajzlbo-ňáckou lucerničku. Vyběhl jsem po schodech


až nahoru, k půdě. A tam jsem rozsvítil žlutý plamínek, horkou dušičku. A pod trámy se spí-cími holuby, pod dráty od antén našel jsem vi-kýř a žebřík. Opřel jsem se do zrezivělého víka, až povolilo. Vysoukal jsem se na střechu, na taš-ky ještě vyhřáté sluncem. Sedl jsem si na ko-minickou lávku a noční město pulsovalo mili-onem světel.

Poprvé udeřil zvon a pak ještě devětkrát. Stou-pl jsem si a mávám lucernou. Okolo houstne vzduch. Fialové jiskry letí oblohou. Čarodějnice se slétají. Od stínadel se rozlil po obloze temný mrak plný štětin, dusného řvaní a úpění. Spolu s ním vylétlo k obloze hejno havranů s hluboký-ma očima a s krákáním plným střepů a zčerna-lé krve. Kdo ví, odkud přinesl vítr hejna křišťá-lových alkoholických mušek a pach přezrálých melounů. Z blat a lužních lesů přilétaly podiv-né druhy zvířat, jakési zrůdy, srostliny navzájem nepodobných druhů.

Z Vršovic pomalu přicházel člověk se srnkou vrostlou do obličeje. A už ji vidím. Jedna jis-křička bliká a míhá se v dálce mezi střechami. V houštinách antén a za ježatou hradbou komí-nů a hromosvodů. Blikáme si spolu pro štěstí. A je krásně. Neznajíce žádný smluvený signál, stejně si rozumíme. Čteme si v tom vzdáleném světle, čteme, co každý chce, a co tam tedy vidí.

Vítr od Židovských pecí přihnal pach mokré-ho kouře a dětské oči plakaly za soumraku.


Dívám se na město skrz plamének řepkového oleje. Z plamene vylézají salamandři. A odlétají. Z komína vyskočil ježatý rarach, zatřásl se, vy-prášil saze a v podobě tchoře se rozeběhl po hře-benu a skočil do tmy.

Zaklonil jsem hlavu, cizí síla mi vytrhla dech z úst a proměnila ho v řev. Spokojený, tichý křik... A najednou cítím, že se rozpouštím do noci. Barevné jazyky tmy mě taví a já se vzná-ším. Potichu praská skutečnost...

Pevně jsem se chytil zábradlí a dole zaštěkal pes. Ještě není můj čas. Sedl jsem si na dřevo a ve světle lucerny jsem uviděl a nahmátl po-praskanou fošnu kominické lávky. Spatřil jsem čísla vyřezaná do dřeva, 1959. Numero praš-ných a krvavých let.

A náhle zapraskaly schůdky a z vikýře se vy-klonila její usmívající se hlava s jiskřícíma oči-ma. A říká — „...Podívej, hořím... Jsem tvoje lampa?“



EXHUMACE je rozpoutané vyprávění. Je hrabalovsky imaginativní, burroughsovsky přímé, přesné po hemin-gwayovsku a zneklidňující po bondyovsku — ale hlavně je to Václav Kahuda v nejlepší formě. Pět příběhů z „posa-metí“ vás uchopí za límec a protáhne některými zákruty naší národní duše. Potkáte samozabíječe, šelmy vystoup-lé z prostých občanů, pohádkové bytosti, jež nejsou pro děti a ženy a muže z postranních ulic u hlavních tříd. Ka-huda exkurzi řídí s nadhledem, jenž mu umožňuje velký vypravěčský talent.

EXHUMACE je pilotní knihou řady KAHUDA (e)KOM-PLET. Přední český spisovatel Václav Kahuda (1966) před-stupuje takto v plné síle před čtenáře poprvé. Krásné nakla-datelství věří, že kompletní vydání díla konečně uvede výji-mečného autora do trvalého kontextu čs. kultury.



ARTHUR SHENK / CHŘESTOT KOSTOTModerní lidové severoamerické horory

Sebraná lidová vyprávění zaznamenaná v rukopisech suchou angličtinou pana Arthura Shenka divoce rozhýbal a přeonačil šťavnatě pan Karel J. Beneš. KNIŽNÍ DELIKATESA. Bohatě

ilustrováno. Pouze elektronicky!

První kniha řady HORORY ROKŮ.


Zastávka


da Koks hasivin z trudu v bouřce. Když číkal u trafiky ku vexlu, skoukl ženinu osamocenou na

zastávce. Deštnidlo nemajíc, stála ve-skrze mokra.

„Ježdereť vy ku Dvořišti?“ volal.„Aj tuť.“„Vezomu vás domův, smím?“„Smíšť,“ odvětila a nasedla. „Jmína su Johanna Jasmínová, šle-

chetný zachránče, vřelý dík.“„Eda Koks, jmín sa,“ prav. „Vítejtež.“Cestou tláchali a tláchali. Právě-

la o familii svojí i o trudnidle svém a kde škamnus měla a on zas právěl o svojí. Iz chvíleno u jejího domu za-brzdili. Hle, i déšť ustal.

„Potěšení z deštění,“ řekl Eda. „Za-líbilo by zítra po trudování kams?“

E


„Ráda,“ Johanna štkla.Zepítla na místo schůze, třebas ona

zastávka blízko jejího kancelu, kdež trudí.

Od doboví toho se pravidelně schá-zívali na smluveném místění. Sešli se a pobyli.

Čím více ji vídal, tím vícero ji lás-koval.

Avšak jednoho nočiště Johanna ni-kde. Ed číkal na zástavě vícero hodiny.

„Třebas je blbě její,“ promýšlel a hasil to k domu jejímu ve Dvořišti.

Postarší skřehule otevřela dveře.„Jmín sa Eda Koks,“ pravil. „Můžineš povědít Johanně o míno

zde? Chtělť jsem uhlídat ji dnes po kancelování jejím, ale onať nepřišla. Jesť zdrávasa?“


Skřehule poulila naň, jakž by sloval cos pitomého.

„Jsemť její matka,“ zamluvila. „Jo-hanna tuť není. Ale proče dál nevkra-čujete?“

Eda spatřil na římse obraz.„Ta postava je podobna Johanně.“„Bylať,“ opáčila matka. „Jenže ob-

raznost tato piktována byla dvacet let nazad. Potom jednoho dnina, když Johanna číkala na zastávce, ji štrejch-nulo auto a padla mrtvolna.“


Ó, jak lahodné...


Jiří Píšťala miloval jídlení. Deň-no uzavřel o polednách svůj krámin s foťáky na dvě hodiny

a šlapal na objeden servírovín ženuší jeho Mínou. Byl despota a jeho báz-livná ženuše pro klid dělala, co mu na okounech skukla.

Jednou cestav dom skáknul k řez-něče – koupa játrounů jedněch. Za-přál si jich od Míny na večeř.

Navzdory svému nerudnění uzná-val ženuši co kuchu výtečnou.

Objedavan Mína pravila, že místní zazobanice zmříla. Její tělna je vy-stavena v místní krkvi. Leží v otevře-né rakvi. Kdo má chuť, můž zajukati naňn. Jako vždy, Jiří nezajíman o řeči Míniny.

„Musím robotit,“ řekl suše.


Jakmila odchál, Mína jala připra-vovat játrounův. Přihodila zeleninku, dochutila kořením a duchovala ce-locelo odpolídno, neboť tako je Jiří nejraději. Uznava játřina udusiná, čmikla ždíbek a ochutnala. Lahodil, snad nejlepší krma co kuchtala vů-bec. Ochutnala znovu. A pak. Lahod-né, nemohla přestat.

Játroviny zmizely v Míně, když tu po-myslna na Jiřího, by vrátiv náhle. Coby pomyslen Jiří, nalezin játroviny zho-la spuclé? Kdekdo by zasmál tomu, ne tak Jiří. Divounil by a to Mína nechtěla. Kdepa skoupí játrouny nové, by stopu shladila? Tu kmitla jí vzpomínka na sta-rounu v krkvi, číkající na hřbitůvek...


Jiří zachválil večeř nad jiné.„Dejž si taky játrouny Míno,“ pravil.„Nemám hladinu,“ opáčila. „...do-

hltín to.“Té noci, sotva Jiří zachrul, sdíla

Mína na stelně a čítla. Přemýšlování její točilo se kol díla dne. Tu nazdálo jí, že jakýs ženušin hlas sluchá.

„Kdo má mých játrounův?“ ptal se hlas. „Kdo jich má?“

Vluzovala Mínina představa? Trávi-la v hlubině snínu?

Tu hlas zezřítelněl: „Kdo má mých játrounův?“ táza-

vin. „Kdo jich má?“Míně bylo na běh. „Ne, ne,“ zašpitla. „Nemám jich,

nemám tvých játrounův.“Teď hlasoun kvákal přímo na ní.


„Kdo má mých játrounův? Kdo jich má?“

Míně zatuhlo krviště. Ukázna Jiřího. „On, krchla, on jich má!“Zničehož světla ustalo a Jiří skřičel

a skřičel.


Kdo má mých játrounuv?


Blitvouni


ráčejíc dívečka v upozdně-lou hodinu, kvačila na večeř domů. Krouhla si to zkratkou

přes hřbitůvek.Ajta! Trochu ji krchov znervózněl.

Uhlídna dívečku jakous přede sebou v dálce, zaspíchala k ní pro družbu.

„Hola, kráčeti krchovem s tebou jestiť dovoleno od tebe?“ volala k ní. „Jestiť cestování také trudovité, jsemť hrůzlivostí jmína.“

„Nazdávám se, že ti rozumím,“ od-větilo druhé děvíčko. „Taktéž proží-vám hrůzlivost v noci oživna.“


K



Jejich kukny žlutě planuly, praví se na jednom místě této hrůzostrašlivé knihy a z jiných stránek se ozývá řev: „Kdo má mých játrounův? Kdo jich má?“ A krev stydne čtenáři v žilách a jazyk lepí se k patru, napětím ani dech nepopadá a bouchnutí ventilačky vedle v pokoji jej přive-de na pokraj zešílení...

Novodobé severoamerické lidové horory vyprávěné pri-mitivní angličtinou a česká jazyková výbava překladatele Karla J. Beneše stvořily delikatesu pro fajnšmekry. Bude-te se klepat strachy, valit „bulviny“ nad pointami a užívat si zákrutů mateřštiny: váš smích bude ledový...

První kniha ze série Horory roků. Bohatě ilustrované vydání, optimalizováno zjm. pro kindle. Vychází jako knižní delikatesa – pouze elektronicky.

P.S. Před zakoupením si raději pořádně znovu přečtěte ukázku. Možná pro Vás bude tento typ čtení horor...



OTÁZKA PRO ČTENÁŘE

Jelikož jsme (my všichni zúčastnění) držiteli v pod-statě první celoplanetární generace čteček, COURI-ER zajímalo, co by čtenáři na svých čtečkách ihned z fleku vylepšili. Anketa probíhala na začátku červen-ce a oslovili jsme na pražských ulicích přes dvacet ná-hodných čtenářů. Jejich názory nás překvapily. Ptal se BVÚ + spolupracovníci.


Dívka v modrém, stanice metra PankrácBarvy. Chtěla bych si vybírat z víc barevných modelů.

Mě černá a béžová přijde docela nudná. Oživila bych je.

Pán v totalitním svetru, tramvaj č. 14Tohle je čtečka mojí dcery. Jak jsem spokojen? No...

Víte, chtěl jsem si koupit vlastní, ale těžko se v tom ori-entuju... Nevím, jakou mám koupit, ani se dobře neori-entuju v tom, co vychází. Asi tohle mi vadí. Je to nepře-hledné.

Jiřina, lepá čtenářka v metru na trase BCena knížek. Přijde mi, že je to drahé.

Otázka redakce: Kolik by pro vás byla rozumná cena?Asi polovina ceny knížky papírové.

Otázka redakce: A když kniha vychází pouze elektro-nicky?

To někdo dělá?

Odpověď redakce: My.Vy? To bych musela promyslet... (po delším handrková-

ní) Měla by být asi z půlky drahá tak, jako kdyby byla pa-pírová.

Otázka redakce: Pak byste ji koupila?Ne.


Karel, počítačový expert, bar BarretaLeze mi na nervy neuvěřitelné množství formátů a z to-

ho plynoucích zmatků. Zaprvé se v tom člověk špatně ori-entuje, zadruhé je to asi i nepříjemné pro nakladatele. Zavádět další vlastní formáty, když minimálně epub a mobi vykazují životaschopnost mi přijde jako přísloveč-né nošení sov do Athén. Když se do toho chce někomu cpát peníze...

Elegantní muž na stanici metra VyšehradWas?

Reakce redakce: Das ist kleine problem. – Do you speak english?

Nein.

(překlad ochotné paní s kočárkem) Knihy nakupuji prakticky výhradně přes Amazon. Teď jsem si právě sta-hoval knížku ke konferenci. Rozumná cena mi přijde okolo sedmi až patnácti euro. Ano, nakupuji často, zvlášť odborné tituly. Zlepšil bych možná navigaci v kni-hách, ale to se netýká výrobců čteček. Dobré jsou doty-kové displeje. Na nich bych zapracoval. Možná, aby se na ně dalo přímo psát. Zrychlilo by to poznámky. Tohle je moje čtvrtá čtečka. Vadí mi množství formátů, pdf se špatně zvětšují. Možná to by se také dalo zlepšit. Jinak jsem velmi spokojený, nemusím s sebou vozit kufr knih. Ne, já mám všechno legální. Ale nemyslete si, neplatí se i u nás. Ne, české spisovatele bohužel neznám. Kunde-


ra? To je Francouz. Havel, ano. Nečetl jsem. Kafka taky? Já si něco přečtu...

Tomáš, student, čínská jídelna v JindřišskéAby vydávali skripta. Jo, na čtečkách? To já nevím. Je to

moc malý. Já nečtu. Tohle mám do školy. Kamarád nahrál ňáký skripta. Možná ty čudlajzy jsou moc nízko. (ukazuje kindle) Blbě se to drží. A listování. Nemůžu se hned vrátit o několik stránek. To mě asi štve nejvíc.

Manažer, lavička na KampěPoužívám i-pad. Ne, na telefonu nečtu. Tuhle čtečku

mám dva dny, dostal jsem ji k narozeninám. Vadí mi ne-dokonalosti inkoustu při načítání ploch a obrázků. Taky, že se zpomaluje při psaní poznámek (čtečka byla wooky). Možná i organizér knih by chtěl vylepšit. Ale je příjemný na oči. Čte se mi v ní velmi dobře.

Jiří, vyučený sazečDoslova mě iritují neošetřené konce řádků, vdovy, si-

rotci a parchanti. Přelamuje se to tak, že by mého mistra z učňáku trefil asi šlak. Ale kvalita sazby šla dolů i u papí-rových knih. Každý, kdo má word, je holt sazeč. Určitě je to dobré pro běžného čtenáře, kindle má dobře navržené písmo. Výhrady mám akorát ke kurzívě, velmi špatně se odlišuje od běžného řezu. Doufám, že další řady čteček se budou snažit o vyšší kvalitu sazby. Tištěný text má přeci jen svoje pravidla, která se vyvíjela několik staletí a nejde jen o estetické měřítko. Pravidla mají umožňovat plynu-


lejší čtení, mají v čtenáři pěstovat i smysl pro kultivova-nou estetiku. Čtení není jen přijímání informací.

Čtenářka na dětském hřištiMožná, kdyby to umělo ještě číst nahlas. Nemůžu po-

řád sledovat malou a ještě k tomu displej.

Stejnou otázku jsme položili čtenářům na Facebooku. Ty nejlepší nápady pošleme Amazonu, aby konečně začal brát českou čtenářskou populaci vážně! Diskutujte směle na: www.facebook.com/bohuslav.vanekuvalsky

Rovnou čtěte na: www.issuu.comStahujte na: www.ulozto.cz


ELEKTRONICKÝM KNIHÁM DĚKUJU ZA TY PAPÍROVÉ

Václav Kahuda (46) jako jeden z prvních uznávaných spisovatelů překonal závislost na papíru a svěřil svoje dílo k elektronickému vydání. Proč neváhal, jaké šance


přinášejí nové způsoby publikování českým spisovatelům a jaké to je být na startu velkých změn.

Text & foto: BVÚ

Ty jsi znám jako milovník kvalitních papírových knih, přesto jsi na mou loňskou nabídku, abys u mne publikoval všechny svoje knížky elektronicky, kývl prakticky okamžitě. Kde se v tobě vzala taková pro-grese?

Já to chápu tak, že tu elektronické knihy nejsou na úkor papírových, ale naopak že je to může podpořit.

Počkej... To zní skoro jako protimluv.

Ber to takhle. V knižních hypermarketech seš utopenej v nepřeberné řadě hereckých kuchařek a podobných de-valvovaných titulů, a když chceš kulturu, musíš jít až do-zadu a do třetího suterénu... V potravinových marketech tak umísťují chleba. Prostě, aby ses dostal k něčemu kva-litnímu, musíš se propracovat nánosy blábolů a blbostí. To je umlacující. Obvykle se k tobě čtenář vůbec nedosta-ne. A to musíš mít štěstí a být v nabídce. U elektronický knihy tohle odpadá.

Kultura vzadu v koutě, marketingový útok na peně-ženku, nadprodukce titulů... Chceš mi snad naznačit, že papírový trh se nachází v určité krizi?


Ta je zakódovaná v papírových knihách od dob Gutten-berga. Kapitálové zákony požírání konkurence vždycky povedou ke vzniku dvou, tří molochů, dál už není rozvíjet co. Jenom množství, ne kvalitu. Je jedno, jestli se to jme-nuje kultura nebo levné ponožky.

Dobře. Běžný trh ti jako autorovi náročnějších textů asi nepomůže, jsi na něm trpěný spíš jako rarita. Jak by ti ovšem mohl pomoci elektronický trh?

Já jsem přítel malých vyprofilovaných nakladatelství, mám rád pestrost. Tomu může elektronické čtení pomo-ci. Tihle nakladatelé mají teď šanci uspět a získat přízniv-ce. Myslím, že se v elektronickým moři tyhle živý knihy neutopěj – ovšem, kde se budou koupat troglodyti sta-rých časů, to vážně nevím…

Díváš se tedy do budoucnosti a vidíš v ní člověka, který bude chtít hledat svoje autory a knihy, co budou mluvit jeho jazykem. Věříš, že si bude vybírat podle vlastního vkusu a uvážení. To je hodně optimistické.

Já si dokonce dokážu představit, že se dříví z lesa, který se teď používá na denní milionové náklady bulvárních keců, bude zas moci použít na židle a stoly, abychom ne-seděli u plastu. V jistém smyslu představuje kyberprostor vesmír, který se může do nekonečna nafukovat, unese všechny ty galaxie nablyštěných jalovostí, pošetilého ba-lastu ve 3D, omyvatelných osobností – a zatím to, co je


dobrý samo o sobě, si tady začne vytvářet vlastní života-schopné sítě. Mezi autorem a čtenářem konečně nebu-dou překážet mezistupně, které knize nic nepřinášejí, je-nom zatěžují, komplikují a prodražují přímou komunika-ci. Ovšem životně důležité je teď ty sítě vybudovat, vytvo-řit platformy, kde bude moci čtenář najít knihy, které může mít rád. Celou mapu sítí, internetová knihkupectví, přátelské prostředí...

Já to vidím podobně, proto vydávám přednostně ekni-hy a papír jen jako doplněk. Ovšem cesta, na níž se i ty teď vydáváš, je přeci jen vykročením do neznámého pro-storu. V něm jsou jiní čtenáři, jiné lidské mentality, ne-bojíš se, že jim nebudeš mít co nabídnout?

U nových technologií jsou vždycky první nadšenci, nebo lidi dbající na společenskou prestiž. Ti se samozřejmě od čte-nářů – kteří vidí svět podobně jako já – liší. Ale až se to trochu rozjede a eknihy se stanou běžnou součástí našeho života, tak sem vstoupí všichni. Vzpomeň si na internet a mobilní telefon před dvaceti lety. Tehdy to byly jen výstřelky pár exo-tů. Celé to vidím jako kontinentální pohyb, nezadržitelný po-sun civilizace, osobní stanoviska nejsou důležitá.

Je tedy pro českého autora příchod eknih cosi jako záchranné lano proti tendencím papírového trhu? Na-rážím na to, že se – po mém soudu – podařil knihkup-cům unikátní kousek – vytvořit odluku čtenáře od spi-sovatele.


Svým způsobem je to takhle možné chápat. My se dnes nacházíme v moderním středověku, kde jsou tu a tam lo-žiska nějakého intelektuálního potenciálu a v této pustině balastu, poušti prázdných řečí, návodů a mediálních stra-tegií, může opravdu zaznít živý hlas.

Je pro tebe, jako pro autora příběhů, které nejsou rychlokvašky ani spotřební zboží podléhající změnám vkusu a dobových požadavků, důležitá i rychlost pub-likování? Pomůže ti, že nemusíš čekat na tiskárnu, na to až knihu někdo doveze do distribuce a ta ji nabídne knihkupcům?

Já bych to nenazval rychlostí, ale jednoduchostí. Když se připravuju několik let na nějakou knihu, potom ji rok píšu, tak mi už nějaké dny, nebo týdny jsou celkem lhostejné. Ale když už člověk svou práci pošle do prostoru, nechce, aby skončila někde v zaprášené polici distributora. Moje nákla-dy se prodávají několik let, jsem tak nastavený a potřebuju, aby knihy byly celou dobu k dispozici. To český trh neu-možňuje, knížky jsou po půl roce už staré a koledují si o vý-prodej. Eknihy se k tobě naopak můžou dostat ve tvém čase, když to ty jako čtenář potřebuješ a nikdo se nebude rozčilovat, že mu zabírají drahé místo na pultu.

Ale v ten okamžik je naopak dobré, když k tobě čte-nářské reakce přiletí okamžitě, ne?

U normální knih to trvalo asi rok, než od čtenářů, kteří


mě neznají, začaly přicházet první reakce. Fungoval tam princip náhody, někoho potkáš, ten má známého, který mu doporučil tvoji knihu – nebo někam přijedu na literár-ní večer a třeba dva lidé přinesou všechny tituly, které jsem vydal a chtějí je podepsat. Recenze v časopisech a novinách se taky líhnou pomalu, pokud vůbec. To je asi dnes neudržitelné. Zase na druhou stranu je skvělé, když si tě někdo pamatuje rok, nebo dokonce deset let. Ta „ti-chá cesta“, kterou putuje zvěst o nějakém zajímavém ti-tulu – to je to, o co tu jde. To jediné totiž skutečně ukazu-je, že autor není „halucinující studená mrdka“, režisér – jediný návštěvník při premiéře vlastního filmu.

Kdy jsi vůbec viděl poprvé čtečku?

V tramvaji, ale nevěděl jsem, že to je čtečka. Zaujalo mě, že to je trochu nezvyklá krabička, na rozdíl od těch obvyklých krabiček. Že vypadá jako hlazený oblázek z ře-ky. Poprvý jsi mi ji ale ukázal ty.

Možná jednu obětuju a vyzkoušíme, jak umí na Vlta-vě žabky... Jak se ti vlastně líbí na mém kindlu tvoje texty? Viděl jsem, že jsi měl radost, že to není jen pou-hé zalomení pédeefka, ale že tvoje knížka má i v téhle podobě jasnou grafiku a určitý estetický přesah...

(přikývne) Mně se to líbí. Jsme opravdu na začátku, ty jsi taková tlustá vlaštovka, která vždycky letí vepředu a ukazuje nové možnosti... To je potřeba. Čím víc lidí


bude vstupovat na elektronický trh, tím vyšší šanci bude mít kvalita. Profesionálů je tu teď samozřejmě málo, všichni se to učí, někdo se už nebojí jako třeba ty zkoušet, co čtečka unese. I tenhle prostor stvořený technologickými návrháři zaplní lidský dotek. Podívej se, jak bohaté možnosti nabízí současný svět počítačů. A srovnej si to s blikajícím zeleným textem na černém podkladu před třiceti lety na prvních „personal compu-ters“...

Ovšem má to jeden předpoklad. Že čtenáři budou za eknížky platit. K tomu, aby sem bylo možné dostat vět-ší investice, musejí ukázat, že tento trh je skutečně lu-krativní. A to je běh na dlouhou trať. Jak ty se třeba díváš na otevřené formáty?

To jako, že si do mých textů bude moct čtenář psát?

Ne. To znamená, že na knížce nebudou pověšené bu-zerující softwarové ochrany, ale třeba jen sociální DRMI (ochrana za pomoci signování eknihy kupcovým jménem – pozn. redakce). Věříš ve čtenáře, který zvolí méně snadnější cestu a koupí tě podpoří?

Já myslím, že ano. Filmy a hudbu stahujeme všichni. Když mě ale něco zaujme – český nebo slovenský muzi-kanti, básníci a prozaici – koupím to. Když vím, že moje peníze jdou přímo k člověku, který tu věc udělal, nevá-hám. Ale pokud mám živit obchodníky, kteří se na díle


podílejí maximálně tím, že autora odstavují od příjmů ve prospěch svých vlastních zisků – platit to nechci.

Takže model, kdy ti vychází elektronická kniha, platí se jedna rozumná marže prodejci, kniha je do-stupná dvacet čtyři hodin denně a čtenář si ji nadto může objednat v papírové podobě – tenhle model ti vyhovuje?

Ano, já myslím, že je to šance pro pružné nakladatele i au-tory. Všichni se musíme snažit. Ti ostatní holt pochcípají...

To zní dost drsně...

Ale to je jejich model, jejich zákony! Když se takhle dvacet let chovají, co můžou očekávat? Já budu úplně spokojený, když si budu moct sám vybírat. Takový trh by se mi líbil. Čtu knížky, které by mě díky molochům mi-nuly. Narazím na výjimečný titul. Pouhým zmačknutím tlačítka si ho objednám v papírové podobě a za tři dny si jdu vyzvednout výtisk někam do manufaktury... Nemu-síš mít pak doma tři tisíce knih, ale třeba jen sto pade-sát, které budeš mít skutečně rád. Takže elektronickým knihám děkuju za ty papírové.


Václav Kahuda publikoval šest knih, jeho famózní Houš-tina se stala zřejmě nejoceňovanější prózou začátku tisíci-letí. Celou řadu vydává v precizní grafické a textové úpravě Krásné nakladatelství. Jednotlivé eknihy uvedeme na trh v průběhu jednoho roku a přečtete si je na všech obvyklých čtečkách, či tabletech.


Než si dáme od některého z příštích čísel COURIE-RU volný seriál (nejen) o mých zkušenostech s elek-tronickými knihami, je dobré zmapovat si výchozí pozice. Když jsem se na podzim 2010 vrátil do světa vydávání knih (těch papírových ovšem, čtečky se teprve rozbíhaly), byl jsem okamžitě konfrontován s význačným kulturním fenoménem. Jmenuje se Zbytnění českých dobrých knihkupců, čili Vybav mi krám zadara a táhni to splácet.

Abychom si rozuměli. Vnímám české knihkupce asi tak jako pražské taxikáře. Naše světy se míjejí (oni mají služby drahé – já jim nabízím pramálo) – ale někdy je prostě potře-bujete. Knižní trh je jejich trhem, nepatří nikomu jinému, jede podle jejich pravidel. V pořádku. Problém je, že ještě v roce 1994 to nebyl jenom jejich trh. Tenkrát se dělil výnos z prodané knihy na čtvrtiny (prodejce, nakladatel, autor, tiskárna). Prodejci měli (spolu s distribucí) kolem 28 %, ši-kovní autoři dosáhli i na dvacet procent. Platilo se na faktu-


ru, nebo hotově. Ten trh byl společný, obsluhoval tvůrce i prodejce knihy spravedlivě. Ale knihkupci se vyvinuli. V darwinovském světě silný zašlapává slabého, křup – a je to. Paradoxní je, že právě knihy nás učí, že tomu tak být nemá. Protože pak přestáváme fungovat jako společnost. No, asi knihy nečtou. Dnes jsou na svých padesáti až třiapa-desáti procentech a nikdo si nestěžuje. To znamená, že to je buď a) správně, nebo b) jsou všichni nakladatelé a autoři zesraní až za ušima. Rád bych věřil v a), ale zřejmě správně bude b). Pak je tu ještě za c) a sice, že dostanu za tyhle medy od všech účastných stran po papuli a následně se dočtu, jaký jsem to buřič a umělecký nýmand. V pořádku, já mám rád Paula Newmana a v holinkách nechodím.

Realistické drama ze současnosti (fraškotragédie)

Poznámka: hra je doslovným záznamem hovorů se třemi dobrými knihkupci, pro účely dramatické výstavby textu smíchanými do jediného hovoru; podle skutečných letošních událostí; při psaní hry nezahynul ani jediný knihkupec.

Praha, poslední červnový víkend 2011

Scéna představuje libovolné dobré knihkupectví, plné inte-lektuální těkající pohody a dobrých knížek za šílené ceny; za


pultem stojí dobrý knihkupec; za pokladnou ostražitá a las-kavá prodavačka pohrávající si s jezdeckým bičíkem; oba se usmívají bude krásný kulturoprodejný den.

Já: (přicházím elegantně vyšňořen, hladce oholen, v ruce čerstvý výtisk svojí novinky Sexpop; nejsem žádný zelenáč, je to moje dvanáctá kniha, ale přesto se cítím trochu nesvůj; zacinkání; vstupuji do prázdného obchodu) Dobrý den. Jmenuji se Bohuslav Vaněk-Úvalský.Knihkupec: Já vás samozřejmě znám, co nám nesete?Já: Knížku. Novinku.Knihkupec: A není to poesie?Já: Nepíšu poesii. Operuji spíše v oblasti žertovných ro-mánů. Humor a poučení, víte? Fajn pro vaše čtenáře. Knihkupec: (letmo pohlédne na knihu) Tak to je moc dob-rá kniha. Má barevnou obálku, to je moc dobře. Omyvatel-nou. Ano, to se nám líbí.Já: Snažil jsem se.Knihkupec: To je dobře. My prodáváme dobré knihy. Naši čtenáři jsou velmi nároční. Já: Právě proto jsem tady.Knihkupec: A nesmlouvaví.Já: Dobře. Mám pro vás obchodní návrh. Dám vám ex-kluzivitu na celou svoji edici BVÚ komplet. Budete mě prodávat jen vy a řekněme další tři knihkupectví v Praze. Zavážet budu sám. Nemůžu si dovolit platit distribuci a řetězce teprve neuplatím. Já podpořím vás a vy mě.Knihkupec: Ano. Musíme si pomáhat. To především.Já: Fajn. Dám vám odkazy na web, přesměruju k vám


všechny svoje čtenáře, zajistím mailing, udělám plakáty, dostanu vaše jméno do novin. Taky tady můžeme udělat živé vystoupení. Záleží na vás.Knihkupec: To vystoupení by bylo moc živé?Já: Přiměřeně. Knihkupec: (rošťácky) Žádná haďárna?Já: Bez haďáren. Haďárny vylučuju. Kolik byste si vzal pro začátek kusů? Pět? Deset? Dvacet?Knihkupec: Ale pane Vaněk, takhle to už nefunguje. Vez-mu si dvě.Já: Dvě? Jako jednu a jednu? Tohle je novinka...Knihkupec: Právě proto. Nemůžu si dovolit riskovat. Já: Ano, ale já mívám recenze v hlavních denících. Bývá u nich barevný obrázek.Knihkupec: Gratuluji. To se někomu hned tak nepoštěstí.Já: (dotčeně) Mně se to nepoštěstilo, já na tom dvacet let tvrdě makám.Knihkupec: (otráveně) Vážně?Já: Samozřejmě! Proč myslíte, že jsem to vydal sám? Aby mý knížky nebyly předražený. Čtenáři si to nezasloužej. Knihkupec: No, to je vaše věc.Já: (uklidním se) Jistě. Tak ty dvě knížky. Dám vám na ně třicet pět procent rabat. To je slušná nabídka, ne?Knihkupec: Ale pane Vaněk, takhle to už nefunguje! Třicet osm.Já: Cože?Knihkupec: Vždyť víte, že rostou náklady. A to ještě bu-dou zvedat dépéhá.Já: Ale vždyť ho nezvedli!


Knihkupec: Oni ho zvednou. Oni se nevzdaj. Jsou jako mufloni. Zaberou a jdou. Dejte na mě.Já: Takže vy ho zvedáte dopředu?Knihkupec: Ne. Tohle je na náklady. Na dépéhá to zved-nem pak.Já: Ale mě přece taky rostou náklady.Knihkupec: No, to je svinstvo, co?Já: (mrumlám) Když jsem začínal, byly marže osmnáct procent a uživilo to všechny.Knihkupec: (zasněně) Těžké časy. Jste plátec dépéhá?Já: Plátec? Co, jaký plátec? Nejsem plátec.Knihkupec: No tak to proboha žádných třicet osm! (kýve na podavačku) Že jo, Maruš?Prodavačka: Žádný takový.Knihkupec: Čtyřicet dva.Já: Cože?Knihkupec: Čtyřicet dva.Prodavačka: Totál. Knihkupec: Berte to rozumně. Časy jsou těžké vlastně pořád.Já: A kdybych vám řekl, že mám jednu nohu kratší, bylo by to za padesát procent?Knihkupec: Hahaha, to je dobré, to je dobré.Já: (unaveně) Dobře. Dvě knížky. Čtyřicet dva procent. Nemusíte platit hotově. Dám vám je na fakturu.Knihkupec: Ale pane Vaněk, takhle to už nefunguje! Já si ty dvě knížky vezmu do komise. Až se prodaj, zavoláte si, ověříte stav zásob a přivezete další dvě. Pak uskutečníme vyúčtování.


Já: Mluvíme tady o obchodu za sto padesát korun?Knihkupec: (zvážní) Byznys je byznys. O tom nežertuji.Prodavačka: Jo. Žádný takový.Já: Takže já vám donesu dvě novinkové knihy s recenzemi v celostátních denících, vy si vezmete za prodej čtyřicet dva procent a peníze mi zaplatíte, až jak vás to popadne?Knihkupec: Takhle to rozhodně nefunguje! Přijdete, dáte mi fakturu a do měsíce máte platbu na účtě. Maximálně do dvou. Na tohle jsem pes.Já: A já vám pak dám dvě další knížky do komise.Knihkupec: Přesně. Pokud už nebudou zastaralý.Já: (začínám slintat) Jak zastaralý?Prodavačka: Jako sejra. (smích)Já: (v mrákotách) A když jsme to tak pěkně upekli, dáte mě aspoň do výkladu?Knihkupec: Dám. Samozřejmě, že dám. Je to i v mém zá-jmu. Mám tady dvě volný vitríny, který vedou do dvora.Já: Do dvora?Knihkupec: Samozřejmě že ne do Dvora Králové. Haha-hahahaha.Prodavačka: Buhehehe, buhehehehe.Já: A jsem tady v dobrém knihkupectví?Knihkupec: Samozřejmě. Z jiného byste letěl, až byste vzal druhou o zem!Prodavačka: Jo. U nás žádný takový.

Opona


Nabídka pro profesionální nakladatele i pro amatérské spisovatele!

Specializujeme se na malonákladový tisk knih a propagačních materiálů (letáky, bloky, notesy).

Naše tiskárna je vybavena špičkovými digitálními tech-nologiemi a knihařskou dílnou. Jsme připraveni i k vý-robě knihy na klíč: od grafického návrhu přes sazbu, ko-

rekturu až po finální tisk v pár desítkách kusů.


Umíme: jednobarevné i celobarevné paperbacky (vazba V2), knihy s pevnou vazbou a přebalem (V8), dokážeme zajistit i tisk a knihařské zpracování individuálně nároč-

ných zakázek.

Naší výhodou je:

kvalita

cena

rychlost

Pracujeme pečlivě, protože knihy máme opravdu rádi.

Zatelefonujte na: 776 355 494

Nebo nám napište na: [email protected]

Více informací na: www.paperjam.cz

Adresa: Milan Hodek, Svatoslavova 33, Praha 4 - Nusle


KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍ

Knižní dílna Vaňka-Úvalského. KN vzniklo v roce 1993 jako publikační prostor pro kvalitní tvorbu tehdejší nastupující literární generace. Vydávalo především poe-sii. V letech 1994 až 1997 uvedlo na trh přes třicet origi-nálních knižních publikaci. V roce 1997 bylo zmrazeno. V roce 2010 jej BVÚ obnovuje jako jediného autorizova-ného vydavatele svých děl. Od června 2012 přechází do kompletního elektronického režimu.

Novinky KN naleznete na: www.krasojizda.blogspot.com

BIOGRAFICKÁ POZNÁMKA

Bohuslav Vaněk-Úvalsky (1970)Producent (e)knih, spisovatel, fotograf a knižni desig-

nér. Vydal přes deset knih. Žije v Praze-Nuslích. Kontakt: [email protected]

Václav Kahuda (1965)Vyučený štukatér, technik čističky odpadních vod, hrob-

ník, dnes spisovatel. Vydal šest knih. Žije v Praze. Kontakt: přes KN

Karel J. Beneš (1967)Autor ceněné studie Rychlé šípy a hlubinná psycholo-

gie. Žije v Praze, má dvě děti. Kontakt: [email protected]

O Arthuru Shenkovi bližší údaje chybí. Od odjezdu z Prahy (1995) je nezvěstný. Autorská práva na své horo-ry propůjčil KN při prvním vydání knihy doživotně.


ADRESY, KTERÉ SE MOHOU HODIT:

WWW.ZABRISKY.CZWeb o Zabriskym: zde si koupíte Zabriskyho, tu druhou spermii v papíru, vyberete si z elektronických prodejců dvoudílného vydání (e)knihy a od podzimu 2012 můžete

sledovat vznik třetího Zabriskyho on-line.

WWW.KINDLEZONE.CZProdejní butik Krásného nakladatelství: zde si koupíte i dal-ší knihy BVÚ + kompletní papírovou produkci Krásného nakladatelství. Ceny máme mírné a knihy zasíláme poštou, nebo přes další doručovací společnosti (např. ulozenka.cz), v Praze si je můžete zdarma vyzvednout na úložných mís-

tech. Seznam je na webu.

WWW.KRASOJIZDA.BLOGSPOT.COMBlog Krásného nakladatelství: zde najdete všechny naše novinky, rozhovory s autory, polemické příspěvky a hořké

novinky! Stále aktualizováno!

WWW.KOSMAS.CZServer pro nákup (e)knih KN a pro legální stahování volných edic KN: aktuálně zde zdarma naleznete Dodatky k Zabrisky-mu a tuto nepravidelnou kulturní revui Krásného nakladatel-ství. Dodatky i časopis jsou ve formátech e-pub (běžné čtečky),

mobi (Kindle) a pdf (počítače a tablety). COURIER vychází ke každé nové kolekci (e)knih KN!


COURIER No. 1 + No. 2 (ochutnávka)Elektronická revue (e-zin) KN: V prvním čísle naleznete sto padesát stran ukázek z první várky (e)knih KN, velmi neo-třelý pohled na (e)knihy spisovatele Václava Kahudy (roz-hovor Elektronickým knihám děkuji za ty papírové), anketu se čtenáři čteček, stručného průvodce po historii KN a mou frašku Knihotlačka Aneb řádný řev a žádná rvačka o mých loňských zkušenostech s českými knihkupci. Ve dvojce se těšte na populárního komika Lukáše Pavláska, který se proměnil na spisovatele a kreslíře, najdete zde pořádně odvázané povídání s Patrikem Linhartem a ukázky z Velké

vánoční knižní invaze KN!

[email protected] Kontaktní email KN: sem pište všechny připomínky, námě-

ty, či jen pozdravy my Vám rádi odpovíme.


COPYRIGHT & LICENCE ČTENÁŘE

Poznámka k licenci: To, že Vám jako majitel autorských práv uděluji možnost číst a stahovat e-zin zdarma, nezna-mená, že si s ním můžete dělat, co chcete. Je to o kapku složi-tější. Volná čtenářská licence znamená, že nejste omezeni v právech na čtení a šíření e-zinu, ve skutečnosti však na Vás, stejně jako při koupi časopisu, sborníku, nebo knihy nepře-cházejí vlastnická práva. Ta náleží stále tvůrci (či majiteli práv), jsou jeho majetkem chráněným zákony České republi-ky. Abyste se nelekali, do jaké to vstupujete právní hrůzy, pře-čtěte si v bodech, co s knihou smíte a nesmíte dělat:

ČTENÁŘSKÁ LICENCE

Majitel autorských práv BVÚ a Krásné nakladatelství Vám poskytují volnou (free) čtenářskou licenci na tuto elektronic-kou knihu. Všechna ostatní práva jsou vyhrazena!

ČTENÁŘSKÁ LICENCE VÁM UMOŽŇUJE: l časově neomezené užití obsahu e-zinu k soukr. účelůml časově neomezené uchovávání e-zinu ve Vaší el. knihovněl využití poznatků nabytých četbou (studiem) e-zinul bezplatné šíření e-zinu, jeho zasílání kamarádům, půjčová-ní, či vystavení na (svém) webu k volnému stahování

VÝSLOVNĚ JE ZAKÁZÁNO:l s e-zinem, či částmi jeho obsahu obchodovat, prodávat jej, či jakkoli jinak ji činit předmětem svého obchodního zájmu, či předmětem zisku


l do obsahu e-zinu jakkoli zasahovat (vrtat se v souboru, měnit jeho grafiku a podobu, kopírovat si sólový text na horší časy, měnit jméno autora za svoje, e-zin vylepšovat vepsanými poznámky atd.) SOUBOR JE NEDOTKNUTELNÝ!l pakovat e-zin do archivních souborů, nebo ji činit sou-částí jiných souborů, či konvulutůl e-zin, nebo jeho části veřejně provozovat (živé čtení, re-produkce vlastních audiozáznamů atd.)l svévolně dílo publikovat (týká se i jeho části)l vytvářet překlady do jiných jazyků (či nářečí)l rovněž je zakázáno jakékoli další nakládání, které je v rozporu se čtenářskou licencí l ochrana se kupodivu týká i designu e-zinu, grafických prvků, a obrazového doprovodu

Porušení těchto pravidel je sice důvodem pro podání ob-čansko-právní žaloby a případně též pro zahájení trestní-ho stíhání, ale mnohem horší je, že pokud se porušování těchto regulí stane společenskou normou, nic nového (a kvalitního) prostě vznikat nebude!

Celá tato (e)kniha (e-zin) je chráněna českým a evropským autorským právem. K možnému udělení individuálních vý-jimek ze čtenářské licence je nutné písemné svolení autora!

copyright © 2012 Krásné nakladatelstvítext & illustrations & photo © 2012 Bohuslav Vaněk-Úvalskýcopyright © 2012 Václav Kahuda, copyright © 2012 Arthur Shenk, translation © 2012 Karel J. Beneš


KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍužitkové vydavatelství, Praha–Nusle

www.vanek-uvalsky.com

Volně šířitelný propagační e-zin Krásného nakladatelství. Neprodejné!

COPYRIGHT © 2012 KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍ COPYRIGHT TEXT © 2012 VÁCLAV KAHUDA

COPYRIGHT TEXT © 2012 ARTHUR SHENK

COPYRIGHT TRANSLATION © 2012 KAREL J. BENEŠ

COPYRIGHT PHOTOGRAPHY © 2012 BOHDAN HOLOMÍČEK

COVER & ILLUSTRATIONS & TEXT © 2012 BVÚ

Všechna práva vyhrazena! Žádná část této elektronické knihy nesmí být měněna,

ani veřejně provozována bez svolení autora! Více v sekci copyright & licence čtenáře.


COURIER KN 1/2012Ukázková+propagační (e)kniha KN

vydalo KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍ jako svůj první nepravidelný e-zin

(E-zin edition, e-book No. 01)

ilustrace & cover & průvodní slovo BVÚ, jazyková redakce Tommy, elektronická podoba Teigéz

vyšlo v srpnu 2012

jakékoli dotazy směřujte na:[email protected]

ISBN 978-80-85958-77-5 (ePub)ISBN 978-80-85958-78-2 (Mobi)ISBN 978-80-85958-79-9 (pdf)

Vzkaz notorickým kopírovačům:Je to vaše. Tím to sice pro Vás ztrácí na atraktivitě,

ale víc dělat nemohu.

Bohuslav Vaněk-Úvalský, tvůrce (e)knih

Foto

: Boh

usla

v Van

ěk st

arší

(197

2) a

Boh

dan

Hol

omíč

ek (1

997)

BVÚ 1972

BVÚ 1997

Documents

Courier No1 BVU + Krásné nakladatelství