1

Agata Wróbel

Bakalářská práce Historie prolomeného mlčení. Problém paměti

v románech Jiřího Hájíčka — české shrnutí

Bakalářská práce s názvem Historie prolomeného mlčení. Problém paměti

v románech Jiřího Hájíčka je věnována jednomu z nejznámějších a nejvíce

oceňovaných spisovatelů střední generace, jehož próza upoutala pozornost kritiky

jako pokus o vyrovnání se s českými dějinámi druhé poloviny dvacátého století a také

diagnóza současného stavu vesnické společnosti. Hájíčkovy texty mají ale i určitý

univerzální ráz — lze je interpretovat jako příběh o bezmocnosti jedince, do jehož

života zasahují události velké historie. Tyto dvě roviny spojuje problém paměti,

důležité téma dvou posledních autorových románů: Selskýho baroka (2005) a Rybí

krve (2012), na které je práce zaměřena.

Paměť — pojem, jenž udělal v novodobé humanistice obrovskou kariéru — je

často označována jako proti-historie, alternativa pro tradičně chápanou

histororiografii, předpokládá totiž možnost existence konkurenčních vizí minulosti

a zdůrazňuje lidský rozměr dějin. Mluví se tedy o jejich privatizaci: jako píše Frank

Ankersmit, nelze určit pevnou hranice mezi sociálním a soukromým životem, tyto dvě

oblasti se stále prolínají a vzájemně se ovlivňují. Obdobny názor zastává feminismus

druhé vlny; proslulé Hanischino heslo Soukromé je veřejné se stálo východiskem pro

přechodnocení obrázu historie. Tzv. diskurz paměti posuvá také pozornost od

gnozeologických problému k otázkam etiky. Selský baroko a Rybí krev se zdají

určitým způsobem odrážet tento směr myšlení a nahlížení na dějiny.

V úvodu práce je obecně přiblížena postava Jiřího Hájíčka a jeho tvorby, jež je

dále zasazena do kontextu výše uvedené problematiky. Je to východisko pro

stanovení výzkumných cílů: analýzy vyprávěcí strategie a příběhových rámců obou

románů z hlediska problému paměti, zamyšlení nad otázkou palimpsestové struktury

prostoru a jazyka, v nichž se odráží kolektivní minulost a také pokusu o ukázání

etického projektu, na němž se zdají být založeny texty českého spisovatele.

První část projednává o funkci kriminálního schématu, jehož prvky Selský

baroko a Rybí krev využívají, ale z něhož i určitým způsobem vybočují. Je to

příznačné zvlášť pro první z románů, kde se autor vrací ke krutým padesátým letům

2

a křivdám kolektivizace. Lze tady vystopovat mnohé determinanty žánru: mezi jinými

prolinání dvou časových rovin, které spojuje určité tajemství (Todorovův příběh

zločinu a příběh vyšetřování) a těsné spojení zdánlivě rozdílných vyprávěcích linií,

jež v závěru splývají v jeden quasi-detektivní příběh. Hrdina obsazený do role

„detektiva“, genealog Pavel Straňanský, se však ukázuje být zapletený do cizích intrik

a vyřešení samotné záhady není zdrojem gnozeologické satisfakce, nýbř naopak —

přináší další nejistotu, čím je pravda. Selský baroko je totiž románem o mnohosti

pamětí, ze kterých nelze sestavit jednoznačný obráz historie. „Vykolejení“

detektivního schématu odkazuje tedy na nebezpečí zjednodušeného pohledu na dějiny

jako příběh o zločincích o obětích. Zpochybnění takovéto vize vede k dilematům

spojeným s otázkou hledání historické spravedlnosti v další generaci, což je důležitý

problém románu

Vedle strukturálních prvku se Hajíčkovy texty přibližují detektivní próze také

určitou atmosférou, založenou mezi jinými na motivu konfrontaci jedince se

společností, jež mu nerada prozrazuje tajemství své minulosti. Je to případ jak Pavla

z Selskýho baroka, tak Hany Tomáškové, hlavní postavy a vypravěčky Rybí krve.

Právě tato konfrontace je centrálním tématem druhé kapitoly práce, jenž je věnována

mechanismům promlčení v kontextu společenské a rodinné paměti. Jako ukázují

příběhy Hájíčkových hrdinů, na obou rovinách jsou to v podstatě tytéž mechanismy.

Příkladem mohou být Tomáškovi a Hanina vzpoura proti rodinnému mlčení, jež se

stává vzpourou proti systémovi stavěnému na lži a cenzuře. Postavu Hany je možné

interpretovat z hlediska feministické teorie, jako dívku, která touží po prolomení

pasiviní role, do níž ji nutí komunistická vláda a patriárchální struktury vlastní rodiny.

V obecnějším plánu její příběh — stejně jako příběhy dalších hrdinek, Rozálie

a Daniely z Selskýho baroka, odkazují také na komplikovaný vztah soukromé

a kolektivní paměti.

Třetí část je věnována právě této poslední otázce. V Selským baroku Pavel

Straňenský se stáva archeologem společenské paměti, v níž vidí svého druhu

palimpsest: pod vnější vrstvou se skrývají další, často už zčásti nebo zcela

neuvědomělé. Táto vtsrvová struktura se odráží v jazyce vesničanů, symbolizuje ji

také prostor, ve kterém genealog odkrývá stále stopy minulosti. Dějiny jsou zapsány

také v mentalitě vesnické společnosti — neracionálních obavách a pocitu ohrožení,

nedůvěře, nepřátelskému vztahu vůči „cizím“ — jež se zdá svědčit o nějakém

prožitém traumatu. Uznání Halbwachsové teorie společenské povahy fenoménu

3

paměti umožňuje využití freudovské kategorie traumatu k výzkumu mechanismů,

již fungují ve skupinách postíženych tragickými událostmi, buď bezprostředně anebo

v důsledku mezigeneračního transferu. Tomuto tématu se věnoval mezi jinými

Dominick LaCapra — a v postkomunistickém prostředí (území bývalého NRD)

psychiatr Hans Joachim Maaz. Některé z jejich reflexí lze vztahovat k české paměti

o kolektivizaci, která je v Hajíčkových románech pořád nezahojenou ránou

a vyzváním pro mladší generace.

Paměť je totiž u Hájíčka nejenom záhadou, nikdy nevyřešenou do konce, nebo

předmětem národní psychoanalýzy, ale také povinností — o čemž projednává

závěrečná kapitola. Potřeba a příkaz vyprávění o událostech, které zdánlivě už

nikoho nezajímají je totiž zároveň tématem spisovatelových textů, jako i jedním

z důvodu, proč vlastně

vznikly.