118
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd DIPLOMOVÁ PRÁCE Ludmila Nevařilová POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE NA PŘELOMU 20. A 21. STOLETÍ Olomouc 2016 Vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.

DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

  • Upload
    others

  • View
    1

  • Download
    0

Embed Size (px)

Citation preview

Page 1: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra společenských věd

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Ludmila Nevařilová

POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE

NA PŘELOMU 20. A 21. STOLETÍ

Olomouc 2016 Vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.

Page 2: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Politický vývoj v Jižní Americe na přelomu

20. a 21. století“ vypracovala samostatně a že jsem použila jen literaturu a prameny uvedené

v seznamu literatury.

V Olomouci dne 22. dubna 2016 ..........................................................

Page 3: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce Mgr. Davidu

Hamplovi, Ph.D., za jeho čas, cenné rady, komentáře a vstřícnou spolupráci. Chtěla bych

také poděkovat své rodině za podporu během studia na vysoké škole.

Page 4: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

OBSAH

ÚVOD ..................................................................................................................................... 7

1 TEORETICKÉ APEKTY POLITICKÝ SYSTÉMŮ JIŽNÍ AMERIKY ............................ 9

1.1 Pojmosloví..................................................................................................................... 9

1.2 Demokracie ................................................................................................................. 10

1.2.1 Volební demokracie .............................................................................................. 10

1.2.2 Liberální demokracie ............................................................................................ 11

1.3 Autoritářství ................................................................................................................ 12

1.3.1 Typologie autoritářský režimů dle J. J. Linze ...................................................... 13

1.4 Přechody k demokracii ................................................................................................ 15

1.5 Prezidentské systémy .................................................................................................. 16

1.6 Komparativní metoda .................................................................................................. 17

2 POLITICKO-GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA JIŽNÍ AMERIKY .................... 19

2.1 Geografická poloha ..................................................................................................... 19

2.2 Politické složení .......................................................................................................... 20

2.3 Obyvatelstvo ............................................................................................................... 20

2.4 Ekonomika .................................................................................................................. 21

3 POLITICKÝ VÝVOJ VYBRANÝCH STÁTŮ JIŽNÍ AMERIKY V HISTORICKÉM

KONTEXTU ......................................................................................................................... 24

3.1 Argentina ..................................................................................................................... 24

3.1.1 Období španělské kolonizace ............................................................................... 25

3.1.2 Boj za argentinskou nezávislost na Španělsku ..................................................... 26

3.1.3 Argentina v 19. století .......................................................................................... 27

3.1.4 Argentina ve 20. století do nástupu Peróna .......................................................... 30

3.1.5 Argentina ve 20. století v době vlády Peróna ....................................................... 33

3.1.6 Argentina v polovině 20. století ........................................................................... 35

3.1.7 Argentina ve 20. století po Perónově vládě .......................................................... 35

3.1.8 Vláda vojenské junty ............................................................................................ 36

3.1.9 Válka o Faklandy .................................................................................................. 37

3.1.10 Argentina na konci 20. století ............................................................................. 37

3.2 Brazílie ........................................................................................................................ 39

3.2.1 Období portugalské kolonizace ............................................................................ 40

Page 5: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

3.2.2 Boj za brazilskou nezávislost na Portugalsku ...................................................... 42

3.2.3 Císařství v Brazílii v 19. století ............................................................................ 42

3.2.4 Brazilská republika v průběhu 20. století ............................................................. 43

3.3 Chile ............................................................................................................................ 50

3.3.1 Období kolonizace ................................................................................................ 51

3.3.2 Boj za chilskou nezávislost na Španělsku ............................................................ 53

3.3.3 Chile v 19. století .................................................................................................. 54

3.3.4 Chile ve 20. století do nástupu Augusta Pinocheta .............................................. 58

3.3.5 Chile ve 20. století po nástupu Augusta Pinocheta .............................................. 64

3.4 Venezuela .................................................................................................................... 65

3.4.1 Období španělské kolonizace ............................................................................... 66

3.4.2 Boj za venezuelskou nezávislost na Španělsku .................................................... 68

3.4.3 Venezuela v 19. století ......................................................................................... 70

3.4.4 Venezuela ve 20. století ........................................................................................ 73

4 LATINSKOAMERICKÁ INTEGRACE A ROLE MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ V

OBLASTI JIŽNÍ AMERIKA ............................................................................................... 79

4.1 Latinskoamerická integrace ........................................................................................ 79

4.1.1 Andské společenství ............................................................................................. 80

4.1.2 MERCOSUR ........................................................................................................ 81

4.1.3 UNASUR .............................................................................................................. 82

4.2 Role mezinárodních organizací v oblasti Jižní Amerika ............................................. 84

4.2.1 Role OSN .............................................................................................................. 85

4.2.2 Vztahy Spojených států amerických s vybranými státy Jižní Amerikou ............. 86

5 SOUČASNÝ POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE ................................................ 88

5.1 Argentina v 21. století ................................................................................................. 88

5.1.1 Kirchnerismus ....................................................................................................... 89

5.2 Brazílie v 21. století .................................................................................................... 90

5.3 Chile v 21. století ........................................................................................................ 90

5.4 Venezuela v 21. století ................................................................................................ 91

5.4.1 Vláda prezidenta Cháveze .................................................................................... 92

5. 5 Komparace vybraných politických systémů Jižní Ameriky....................................... 93

6 PEDAGOGICKÁ APLIKACE .......................................................................................... 96

6.1 Pedagogická aplikace na gymnaziálním typu vzdělávání ........................................... 96

Page 6: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

6.1.1 Zařazení v rámci RVP pro gymnázia ................................................................... 96

6.1.2 Pedagogická aplikace v oboru Občanský a společenskovědní základ na gymnáziu

....................................................................................................................................... 98

6.1.3 Pracovní list .......................................................................................................... 98

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 101

SEZNAM LITERATURY .................................................................................................. 103

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................. 110

SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................. 112

Page 7: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

7

ÚVOD

Tato diplomová práce zpracovává téma „Problémy politického vývoje v Jižní

Americe na přelomu 20. a 21. století“. Toto téma bylo vybráno z důvodu, že se jedná o region,

jemuž ve výuce není věnován velký prostor – zmíní se pouze ty nejvýznamnější státy, jako

je Brazílie, a ostatní země jsou ve velké míře opomíjeny. Práce se zabývá politickým

vývojem jihoamerických států, jenž jsou Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.

V první kapitole s názvem „Teoretické aspekty politických systémů Jižní Ameriky“

se budeme věnovat teoretickému rámci této diplomové práce. Zaměříme se na definici pojmu

demokracie a vymezení jejích druhů (liberální a neliberální demokracie). Dále budeme

charakterizovat autoritářské režimy a jejich typologii podle J. J. Linze. V této kapitole bude

také vytyčena metoda komparace, jež bude využita v kapitole současném politickém vývoji

zemí.

Ve druhé kapitole se zaměříme na samotný kontinent Jižní Amerika. Budeme se

zabývat geografickou polohou, obyvatelstvem a ekonomikou tohoto kontinentu.

Ve třetí kapitole věnované politickému vývoji vybraných států Jižní Ameriky se

budeme zabývat historií vybraných jihoamerických států Argentina, Brazílie, Chile

a Venezuela. Dějiny jednotlivých států budou začínat objevením území, dále se zaměříme

na koloniální vládu v daných státech a na období, kdy výše zmíněné státy bojovaly za svou

nezávislost na evropských mocnostech. Poté se budeme věnovat historickému vývoji

v zemích v 19. a 20. stoletím.

Čtvrtá kapitola diplomové práce mapuje historii latinskoamerické integrace a

tří nejdůležitějších organizací, jež jsou Andské společenství, MERCOSUR a UNASUR. Dále

se podíváme na roli mezinárodních organizací v oblasti Latinské Ameriky. Blíže se

zaměříme na Organizaci spojených národů ve spojitosti s Latinskou Amerikou a na vztahy

Spojených států amerických se zeměmi Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.

Pátá kapitola s názvem „Současný vývoj“ se bude zabývat vývojem jednotlivých

států v 21. stoletím. Součástí této kapitoly bude i komparace politických systémů států

Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.

Šestá kapitola se bude věnovat pedagogické aplikaci tématu diplomové práce.

Zaměříme se na využití tématu ve vzdělávacím oboru Občanský a společenskovědní základ

Page 8: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

8

pro gymnázia. Součástí pedagogické aplikace bude pracovní list obsahující poznatky

z diplomové práce.

Tématu Jižní, popř. Latinské Ameriky se věnuje mnoho autorů. Z historického

hlediska bych zmínila práci Jiřího Kunce a Iva Bartečky Dobytí a osvobození Latinské

Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha,

1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma Dějiny Brazílie (Praha, 2011) a Jiří

Chalupa Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile (Praha, 2012), kteří své práce vydali v rámci

nakladatelství Lidové Noviny. V současnosti není k dispozici souvislá monografie, jenž by

se věnovala dějinám státu Venezuely, proto jsem čerpala z již výše zmíněné literatury

a elektronických zdrojů. Teoretický rámec této diplomové práci daly práce Stanislava Balíka

a Michala Kubáta Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů (Praha, 2004),

Vladimíry Dvořákové a Jiřího Kunce O přechodech k demokracii (Praha, 1994) a práce

Fareeda Zakarii Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě (Praha, 2012).

Politickými systémy v Jižní Americe a jejich komparací se zabývá práce Jana Němce a Radka

Rubena Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky (Praha, 2010).

Page 9: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

9

1 TEORETICKÉ APEKTY POLITICKÝ SYSTÉMŮ JIŽNÍ

AMERIKY

V kapitole s názvem „Teoretické aspekty politických systémů Jižní Ameriky“ se

budeme zabývat samotnou definicí slova demokracie a vymezením jejích druhů,

tj. demokracie liberální a neliberální. Charakterizujeme prezidentské systémy tolik typické

pro státy Jižní Ameriky. Zaměříme se také na autoritářské režimy a jejich typologii podle

J. J. Linze. Vytyčíme si také metodu komparace, která bude v této práci využita pro srovnání

politických systémů vybraných států, konkrétně Argentiny, Brazílie, Chile a Venezuely.

Nejdříve se ale zaměříme na vymezení pojmů užívaných v této diplomové práci.

1.1 Pojmosloví

Pojmy spojené s antidemokratismem lze rozdělit do několika skupin. Za prvé se jedná

o pojmy vztahující se k nedemokratické formě vlády – absolutismus, autokracie,

autoritářství, diktatura, totalitarismus, tyranie atd. Další skupinou jsou pojmy odvozené

od konkrétní skutečnosti spjaté se jménem konkrétní politické osobnosti – př. bolševismus,

hitlerismus, leninismus, perónismus či stalinismus. Třetí skupinou jsou výrazy vztažené

k ideologii spojené s antidemokratismem – fašismus, komunismus, nacismus. Poslední

skupinou jsou výrazy spjaté s politickou charakteristikou některého z politických aktérů –

fundamentalismus, extrémismus atd.1 V této práci se nejvíce zaměříme na první skupinu, což

jsou pojmy vztahující se k nedemokratické formě vlády, především na autoritářství.

Zaměříme se také na pojem vojenská junta, který lze volně přeložit jako vojenská

rada. Vojenská junta reprezentuje formu vlády ve státě, která je řízena vojenskými

hodnostáři. Tento pojem pochází z 20. století, kdy vojenské junty převzaly moc v zemi

formou vojenského puče. Byla to dočasně trvající vláda vojenských činitelů, jež měli

po splnění úkolu, pro který byli zřízeni, sami odejít. Cílem vzniku vojenské junty bylo

stabilizovat situaci v zemi a připravit zemi zpět na civilní vládu. Nejvíce se tato forma vlády

ujala ve státech Latinské Ameriky. Vojenské režimy v Jižní Americe vznikaly státními

1BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s. 12.

Page 10: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

10

převraty, během nichž došlo k odstranění demokratické nebo civilní vlády. Moc v zemi

převzala armáda a jejich vláda byla následně institucionalizována.2

1.2 Demokracie

Demokracie je způsob vlády, ve které se všichni občané státu podílejí na řízení

společnosti. Pojem demokracie pochází z řeckých slov demos (lid) a kratos (vládnout), proto

se tento pojem překládá také jako „vláda lidu“.3 Robert A. Dahl vytyčil pět podmínek

pro demokracii, první tři nazval zásadní a patří sem: 1. kontrola volených činitelů nad

armádou a policií, 2. demokratické přesvědčení a demokratická struktura, 3. žádné silné

nepřátelské zásahy zvenčí. Poslední dvě podmínky, označené jako příznivé jsou: 4. moderní

tržní ekonomika a společnost, 5. slabý subkulturní pluralismus.4 Demokracii můžeme

rozdělit na formu přímou a nepřímou. V rámci přímé demokracie se občané státu participují

na státní moci přímo svým rozhodnutím. Mezi dnes využívané prvky přímé demokracie jsou

referendum či přímá iniciativa. Další formou je nepřímá neboli zastupitelská demokracie,

kdy mají občané podíl na moci skrze volené zástupce a orgány. Fareed Zakaria ve své práci

Budoucnost svobody pracuje se dvěma základními pojmy, které je nutné od sebe rozlišovat,

a to volební demokracie a liberální demokracie.5

1.2.1 Volební demokracie

Volební či neliberální demokracie je systém vládnoucí reprezentace většiny, kterou

může představovat i jedinec získající absolutní moc ve svobodných volbách. Může se stát,

že tento demokraticky zvolený režim nerespektuje ústavu státu či základní práva jejich

občanů. Některé navenek tvářící se demokracie negarantují lidské svobody. Proto je nutné se

ptát, co je příčinou, že demokracie a svobody jednotlivce vždy nejdou spolu ruku v ruce.

Za jeden ze základních pilířů demokracie považujeme volby, které i když jsou svobodné

a regulérní, tak mohou přinést neefektivní a nekompetentní vládu, ale demokratickou vládu,

demokraticky zvolenou. Stěžejní jsou tedy volby, které můžeme označit jako soutěž více

2HUNTINGTON, Samuel Phillips. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. 1. vyd. Brno: CDK

(Centrum pro studium demokracie a kultury), 2008, s. 112. 3DAHL, Robert A. O demokracii: průvodce pro občany. Praha: Portál, 2001, s. 17. 4Tamtéž, s. 132–133. 5ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V

nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. století, s. 17–22.

Page 11: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

11

politických stran. Čím větší je podíl veřejnosti na volbách, tím větší je demokratizace.

Například ke zvýšení demokratizace přispělo udělení volebního práva ženám. Každé

demokratické volby musí být otevřené a regulérní. Ale problém nastává v tom, co každá

země považuje za demokracii. I některé demokratické evropské státy, jako je Švédsko

či Velká Británie nemají všechny prvky svobody. Fareed Zakaria to uvádí na příkladu Velké

Británie, kde je stále anglikánské náboženství státním náboženstvím.6

1.2.2 Liberální demokracie

Základním pilířem liberální demokracie či ústavního liberalismus je svoboda,

konkrétní a materiální. Svoboda je zakotvena nejen v ústavě, ale i v samotném člověku a je

potřeba ji bránit a ochraňovat. Jedná se o politický systém, který dbá na garanci a dodržování

základní lidských práv a svobod, které jsou mu svaté. Práva jako svoboda projevu,

shromažďování či vyznání nemají podle Fareeda Zakarii nic společného s demokracií, proto

s ní nemusí koexistovat. Neboť i ze svobodných voleb může vzejít vládce, které bude tyto

svobody porušovat. Ústavní liberalismus se zaměřuje na cíle, ne na cestu vedoucí k cílům.

Liberálním je z toho důvodu, že odkazuje na řecko-římskou filosofii, v jejichž popředí stojí

svoboda jednotlivce. A ústavní je proto, že klade vládu zákona do politiky. Tento směr vznikl

jako obrana základních práv člověka, jako je právo na život, svobodu vyznání či právo

jednotlivce na majetek. Zajišťování těchto práv má mít kontrolu moci vláda, rovnost před

zákonem, nezávislé soudy a tribunály a oddělení církve od státu. Každý má

přirozená/nezcizitelná práva, proto vláda musím omezit svou moc, aby tato práva zajistila.7

Po roce 1945 dochází u většiny západních vlád k propojení demokracie a ústavního

liberalismu. Současně ale můžou existovat i bez sebe, což se označuje jako neliberální

demokracie či liberální autokracie. Do 20. století tyto dvě formy běžně fungovaly, neboť

existovalo omezené volební právo, například majetkem či pohlavím. Až ve 40. letech

20. století se u západních vlád setkáváme se všeobecným volebním právem. Ostatní svobody,

jako právo na soukromé vlastnictví, platily již o sto let dříve.8

6ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V

nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. století, s. 12–25. 7Tamtéž, s. 12, 22–25. 8Tamtéž, s. 26.

Page 12: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

12

1.3 Autoritářství

Autoritářství pochází od slova autorita, tedy od pojmu přinášejícího nositelům této

vlastnosti uznání společnosti. I dnes UNESCO definuje autoritu jako „moc, která je

přijímána, respektována, legitimována“.9 V dnešním pojetí má tento výraz vesměs negativní

konotace – souvisí se zneužitím moci. Autorita je úzce spojena s legitimitou, neboť „autorita

je tedy nezbytná pro demokracii a krize autority rovná se krizi demokracie“.10 Autorita také

úzce souvisí se svobodou, neboť autorita neuznávající svobodu, je autoritářská. Na základě

toho Sartori definoval autoritářství jako „politický režim, který zneužívá autoritu

a ponechává minimální prostor svobodě“.11

Autoritativními režimy se zabýval Raymond Aron, který tyto režimy zařazuje

do kategorie autoritativně konzervativních. Tuto kategorii rozdělil do tří skupin. Prvním

typem jsou režimy zaměřující se více proti pluralitě stran než proti ústavnosti. Vládci tohoto

režimu nejsou všemocní, neboť musí být podřízeni zákonům, morálce či náboženství.

Následující typ je nepřátelský vůči pluralitě stran, naopak upřednostňuje revoluční stranu

splývající se státem. Poslední, třetí typ se stejně jako typ předchozí nepřátelsky staví vůči

pluralitě politických stran, akceptuje pouze jednu revoluční stranu, jejíž cílem je sjednotit

společnost v jedinou třídu.12

Autoritářské režimy se od totalitních režimů liší tím, že tyto režimy nejsou schopny

vytvořit a prosadit propracovanou oficiální ideologii zaručující legitimitu jejich vlády.

Nedaří se jim ani vytvářet jedinou, masovou politickou stranu, jež by se prezentovala v roli

vůdce. Podle Sartoriho pak není vládce této strany schopen ovlivnit společnost jako celek

a plně ji kontrolovat. Důležitým prvkem je i míra kontroly politické sféry a jejich

představitelů nad společností. Oproti totalitním režimům ty autoritářské pouze vyloučí

určitou skupinu mimo politickou sféru, ale nemají za cíl její zničení a likvidaci. Mezi další

odlišnost patří i to, že autoritářský režim nedokáže mít plnou kontrolu nad kulturním životem

9DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a Jiří KUNC. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické

nakladatelství, 1994. Studie (Sociologické nakladatelství), s. 45. 10BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s. 48. 11ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé

politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 238. 12BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s. 48–49.

Page 13: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

13

ve státě. Je zde ponechán prostor pro autonomní život některých institucí, mezi které patří

například církev.13

1.3.1 Typologie autoritářský režimů dle J. J. Linze

J. J. Linz vypracoval vlastní koncept autoritářských režimů. Autoritářské režimy

charakterizoval jako politické systémy mající omezený politický pluralismus, schází jim

vypracovaná a vůdčí ideologie, bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace, ve kterých

vůdce či malá skupina uplatňuje moc uvnitř špatně definovaných, avšak rozeznatelných

hranicích.14

Podle stupně limitovaného politického pluralismu, ideologičnosti a politické

participace rozlišil J. J. Linz sedm typů autoritářských režimů:

Byrokraticko-vojenské režimy

Jak již z názvu tohoto typu autoritářského režimu vyplývá, hlavní roli zde hrají

armádní a byrokratická složka kontrolující moc v zemi bez jakékoliv ideologie. Často se zde

vyskytuje jediná oficiální, vládou podporovaná politická strana redukující participaci občanů

v politickém životě na minimální úroveň. Příkladem tohoto typu je Chile v době vlády

Pinocheta (1973-1989) a Argentina během vlády Peróna (1946-1955), kterými se tato práce

bude zabývat.15

Organický estatismus

Organický estatismus je založen na myšlence, že by se stát měl chovat jako lidský

organismus. Všechny sociální skupiny, i ty uměle vytvořené, by se měli podílet na participaci

a mobilizaci společnosti, čímž by se minimalizoval třídní konflikt. Tento typ režimu se

objevil například v Portugalsku v době vlády Salazara a Caetana či v Rakousku v období

působení Dollfusse nebo Schusnigga.16

13ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé

politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 237–239. 14DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a Jiří KUNC. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické

nakladatelství, 1994. Studie (Sociologické nakladatelství), s. 49. 15BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s.56–61. 16Tamtéž.

Page 14: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

14

Postdemokratické mobilizační režimy

Jedná se o typ režimů ve státech, v nichž dlouhodobě fungoval demokratický režim

neschopný řešit základní problémy státu. Oproti předchozím typům se liší touhou značné

části společnosti participovat na výkonu moci. Tento typ režimu se vyskytoval v meziválečné

Evropě v období fašismu, tedy v období krize demokracie. Konkrétním příkladem pak je

italská provincie Carnaro.17

Mobilizační režimy po získání nezávislosti

V boji za nezávislost na koloniálních mocnostech působila jediná či dominantní

mobilizační strana, později získající privilegované postavení. Tato mobilizační strana se

nevyvíjí totalitním směrem, ale stává se pouze důležitým komponentem struktury moci.

Příkladem tohoto režimu jsou africké země po získání nezávislosti ve druhé polovině

20. století.18

Rasové „demokracie“

Tento typ režimu je charakteristický rasovým rozdělením společnosti. Zatímco jedno

etnikum participuje na moci, druhé, zpravidla většinové je eliminováno. Mezi rasami dochází

ke konfliktům řešených pomocí autoritativních prostředků či omezením svobod

pro vyloučenou rasu. Příkladem je Jihoafrická republika v období apartheidu.19

Nedokonalý totalitarismus

V rámci toho režimu chybí jeden z prvků, kvůli kterému nemůže být daný režim

označen jako totalitní, a to vyloučení limitovaného pluralismu nebo mobilizace

a ideologizace společnosti dosahující vysokých hodnot. Jako příklad lze uvést sovětské

období Nové ekonomické politiky (NEP) v letech 1921 – 1924.20

Posttotalitní režimy

V tomto režimu je moc v zemi pouze v rukou členů dominantní strany, které byla

předtím u moci a stále působí. Oproti ostatním typům se liší politickou kulturou a kvalitativně

17BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s.56–61. 18Tamtéž. 19Tamtéž. 20Tamtéž.

Page 15: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

15

naprosto zkreslenými vzpomínkami na minulost. Příkladem jsou komunistické posttotalitní

státy východní a střední Evropy od poloviny 50. let 20. století.21

1.4 Přechody k demokracii

Přechod můžeme definovat jako interval mezi jedním a druhým politickým režimem.

Cílem přechodů k demokracii je následný vznik demokratického politického systému.

Můžeme rozlišit tři základní typy změn nedemokratických režimů v režimy demokratické:

sjednaný přechod, přechod kolapsem a přechod sebevyloučením. Sjednaný přechod

znamená, že se předchozí vláda bude na přeměně režimu aktivně podílet. Nově vzniklý režim

podporuje a neusiluje o jeho zánik. Přechod kolapsem neboli zhroucením autoritářské režimu

znamená, že se vládnoucí autoritářská elita nepodílí na vzniku nového režimu, neopírá se

o minulý režim a vybudovává vše nové, odpoutané a nezávislé na předchozím režimu.

Přechod sebevyloučením souvisí s tím, že vládnoucí elita již není schopna udržet si moc

a vládnout. Po prvních svobodných volbách zcela ztrácí moc a kontrolu.22

Mezi podmínky úspěšného budování demokracie jsou považovány ekonomické,

sociální a vzdělanostní kritéria. Darkwandr Rustow však jako jedinou podmínku označil

„bezpodmínečnou shodu rozhodujících aktérů transformace na zachování stávající politické

komunity“.23 Dále je nutné, aby se v procesu demokratizace neobjevila silná skupina, která

by zvrátila proces tranzice. Rustow vymezil tři fáze, během nichž probíhají důležité

transformační změny: přípravná fáze, rozhodující fáze a uvykací fáze. Během přípravné fáze

vystupuje skupina lidí proti nedemokratickému režimu provádějící koordinované akce.

Skupinu nesourodých lidí spojuje nespokojenost s dosavadním vládnoucím režimem.

V následující fázi, rozhodující, se mezi aktéry projevuje ochota k jednání a hledání

kompromisu. Cílem je využívání demokratických postupů během řešení konfliktů. Ve třetí,

uvykací fázi jsou již lidé, kteří jednají jako demokraté, a kteří se snaží prosadit demokracii

jako ideál.24

21BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán,

2004, s.56–61. 22ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé

politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 241–248. 23Tamtéž, s. 249. 24Tamtéž, s. 249–251.

Page 16: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

16

Adam Przeworski, jeden z předních teoretiků přechodů k demokracii, rozdělil

přechod k demokracii na dvě základní fáze, liberalizace a demokratizace. Liberalizace je

prvotní fázi přechodu, ve které se otevírá prostor pro reformy ve státech s autoritářskou mocí.

Tato fáze začíná ve chvíli, kdy dochází k většímu uznání práv jednotlivcům i skupinám.

Na počátku fáze je nestabilita režimu, která vyústí ve vznik nezávislých organizací a skupin.

Liberalizaci ovlivňuje mnoho faktorů, proto může, ale nemusí nastat další fáze, kterou je

demokratizace. Ve fázi demokratizace jsou aktivními účastníky odpůrci autoritářského

režimu. Během této etapy jsou budovány demokratické instituce sloužící k prosazení

demokracie, stabilnějšího systému. Součástí této fáze je také dialog s umírněnými zástupci

předchozí vlády autoritářského režimu se zaměřením na postup proti tzv. tvrdému jádru.25

1.5 Prezidentské systémy

Prezidentské systémy můžeme charakterizovat jako určitý typ formy vlády, jež vznikl

ve Spojených státech amerických a který se nadále rozšířil do dalších zemí, včetně zemí Jižní

Ameriky. Na rozdíl od nejčastěji se vyskytujícího parlamentního systému je v prezidentském

systému posíleno postavení a moc prezidenta. Moc výkonná a zákonodárná na sobě nejsou

závislé, proto prezident není závislý na zákonodárném orgánu a není mu ani odpovědný.

Prezident má právo veta a právo zákonodárné iniciativy, může tedy sám navrhovat zákony.

Z důvodu soustředěnosti vysokého počtu pravomocí v rukou prezidenta je důležité, jaká

osobnost tuto funkci v daném státě vykonává. V případě vlády jedné strany je tento systém

lehce zneužitelný a téměř veškerá moc ve státě spočívá v rukou pouze několika jedinců.

Základním principem systému je přísné oddělení mocí a neslučitelnost funkcí ve státě.

Funkční období legislativní i exekutivní moci je pevně stanoveno a nelze ho zkrátit.

Legitimita exekutivní a legislativní moci je odvozena od občanů ve volbách. Jednotlivé

složky moci musí mezi sebou spolupracovat. Dnes existují dvě základní formy toho systému,

severoamerický prezidencialismus (Spojené státy americké) a jihoamerický

prezidencialismus (státy Jižní Ameriky), který se od předchozí formy liší přítomností mnoha

politický stran, jež oslabují moc prezidenta.26

25ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé

politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, s. 251–255. 26HLOUŠEK, Vít, Lubomír KOPEČEK a Jakub ŠEDO. Politické systémy. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal,

2011, s. 88.

Page 17: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

17

1.6 Komparativní metoda

V této diplomové práci bude využita komparativní metoda, kterou vzápětí blíže

specifikujeme. Zaměříme se na základní pravidla definovaná pro komparaci, dále na dva typy

komparace, diachronní a synchronní, a kdy se tyto typy používají. Pozornost bude věnována

také třem základním typům komparativní metody. Komparativní analýza je jednou

z nepoužívanějších metod v politologii. Pro pochopení některých politických systému je

jejich komparace nejen nutná, ale přímo nevyhnutelná.

Než se budeme zabývat komparativní metodou, je nutné od sebe odlišovat pojmy

prosté srovnávání a komparativní metodu. Mnohdy se lidé domnívají, že se jedná o totéž,

ale to je nutné vyvrátit, neboť srovnávání ještě není samotnou komparací. Významný

francouzský politolog Jean Blondel zastává názor, že komparativní studium je cestou, s jejíž

pomocí se lze propracovat k obecné rovině poznání. Podle jeho názoru je to jediná cesta,

která nás může přivést k poznání jednoho konkrétního případu prostřednictvím odhalení

obecného – tedy zákonitostí a pravidelností. Komparace je nezbytným základním kamenem

vědeckého studia vlád.27

Základní pravidla pro komparaci jsou: definice objektu komparace, určení cíle

komparace, stanovení kritérií pro vlastní analýzu zvolených objektů a vymezení vztahu

komparace k časové ose. Posledně zmiňovaný se váže k historické dimenzi, na základě které

lze komparaci rozdělit na diachronní a synchronní. Diachronní komparace čerpá

z historického kontextu vývoje vybraných společností. Komparace synchronní se zaměřuje

na paralelní studium několika systémů v jednom časovém úseku. Cílem komparativní

analýzy je spojení diachronní a synchronní komparace. V historii byla tato komparace

označována jako komparace analogických historických situací, zahrnujících v sobě jak

periodizaci sledovaných jevů, tak vývoj a proměny sledovaného prvku v kontextu obecných

zákonitostí vývoje. Jedná se o nejobsáhlejší a nejnáročnější typ komparativní analýzy.28

Podle P. Calverta patří mezi základní kritéria pro výběr států ke komparaci jejich

rozloha a počet obyvatel. Jejich doplňkem jsou úroveň rozvoje společnosti, mezinárodní

postavení, geografická poloha, historická tradice, podobná ekonomická a sociální struktura.29

27Komparace politických systémů. 2. vyd. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. s. 10–11. 28Tamtéž, s. 12–13. 29Tamtéž, s. 17.

Page 18: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

18

Komparativní analýza politických systémů jako celků zahrnuje v současné době tři základní

typy studií: globální analýzu, systematickou analýzu a vnitrosystémovou analýzu. Globální

analýza pracuje s co největším počtem států a do svého rozboru zahrnuje všechny prvky,

které jsou důležité pro fungování politických systémů (př. struktura vlád, působnost

armády, aj.). Nejčastěji používaná systematická analýza se zabývá srovnáváním vybraného

vzorku politických systému s důrazem na vybraný specifický problém. Zabývá se omezeným

počtem politických systémů pocházejících ze stejného regionu. Vnitrosystémová analýza se

věnuje rozboru konkrétního politického systému.30 Pro komparaci vybraných států Jižní

Ameriky, Argentiny, Brazílie, Chile a Venezuely bude využita systematická analýza.

30Komparace politických systémů. 2. vyd. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. s. 22–27.

Page 19: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

19

2 POLITICKO-GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA JIŽNÍ

AMERIKY

Následující kapitolu věnujeme politicko-geografické charakteristice kontinentu Jižní

Amerika. Nejprve se zaměříme na charakteristiku geografické polohy tohoto jihoamerického

kontinentu, poté se blíže podíváme na samostatný vznik pojmenování kontinentu. Zaměříme

se také na obyvatelstvo a ekonomiku celého kontinentu. Nezapomene se také zmínit o

politické situaci ve vybraných státech Jižní Ameriky.

2.1 Geografická poloha

Jižní Amerika je součástí geografického kontinentu Amerika, který se skládá ze

Severní, Střední a Jižní Ameriky. Často se můžeme setkat také s dělením na Anglosaskou

a Latinskou Ameriku, kde dělící linií je státní hranice mezi Spojenými státy americkými

a Mexikem. V této práci je upřednostněno první, v odborné literatuře častěji užívané dělení.

Jižní Amerika se rozprostírá na západní polokouli a jedná se čtvrtý největší kontinent na

světě. Je omývána dvěma oceány, ze západní části Tichým oceánem a z východu Atlantským

oceánem. Jihoamerický kontinent je spojen se Střední Amerikou Panamskou šíjí a na jihu ji

od Antarktidy odděluje Drakeův průliv.31

Jižní Amerika se rozprostírá na ploše 17 840 000 km2, což ji činní čtvrtým největším

kontinentem po Asii, Africe a Severní Americe. Západní pobřeží je po celé délce tvořeno

pohořím Andy, k jejichž vyvrásnění došlo v průběhu třetihor. Jedná se o pás velehor, který

se táhne přes celou Jižní Ameriku, od severu až k jihu. Pojem Andy je označení pro

jihoamerickou část pohoří, severoamerická část, táhnoucí se od severního k západnímu

pobřeží Severní Ameriky, je pojmenována Kordilery. Na východ od And, směrem

do vnitrozemí, se rozprostírají rozlehlé oblasti tvořené tropickými deštnými pralesy. Velká

část jihoamerické pevniny ležící na východ od And náleží do povodí řeky Amazonky. Tato

geomorfologická členitost měla silný vliv na vývoj států.32

Pojmenování Amerika nese tento kontinent spolu se severní Amerikou od roku 1507,

kdy jej pojmenovali významní kartografové, Martin Waldseemüller a Matthias Ringmann

31CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruquaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 23. 32Jižní Amerika. In: JižníAmerika.eu [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://jizniamerika.eu/

Page 20: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

20

jako „Země Amerigova“. Kontinent jméno obdržel na počest florentského lodivoda a

kartografa Ameriga Vespucciho, který je považován za vůbec prvního Evropana, jenž poznal,

že nově objevená země není Indie, jak se domníval Kryštof Kolumbus, ale jedná se o úplně

nový a pro Evropany neznámý kontinent. Původní označení amerického kontinentu bylo

„Nový svět“.33

2.2 Politické složení

Kontinent Jižní Amerika tvoří celkem dvanáct samostatných suverénních států:

Argentina, Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Gyuana, Chile, Kolumbie, Paraguay, Peru, Surinam,

Uruguay a Venezuela. Samostatné státy doplňuje trojice závislých území: Francouzská

Guyana (Francie), Malvíny (Velká Británie) a ostrovy Jižní Georgie a Sandwichovy ostrovy

(Velká Británie).34

Jihoamerické státy jsou vesměs unitární, pouze tři státy mají federativní zřízení,

konkrétně Argentina, Brazílie a Venezuela. Jedná se o prezidentské republiky s posílenými

pravomocemi prezidenta.

2.3 Obyvatelstvo

Kontinent Jižní Amerika obývá necelých 390 milionů lidí.35 Většina obyvatel žije

na západním a východním pobřeží. Obyvatelstvo kontinentu je tvořeno původními

obyvateli – Aztéky, Inky atd., dále jsou zde potomci evropských kolonizátorů, především ze

Španělska a Portugalska. Významnou skupinu tvoří také černoši, většinou potomci bývalých

otroků, kteří dnes obývají Karibik a východní Brazílii. Další skupinou obyvatel jsou míšenci,

mestici, což jsou potomci žluté a bílé rasy, tedy děti potomků původních obyvatel a potomků

evropských kolonizátorů. Poté, co v roce 1940 téměř ustalo přistěhovalectví, roste počet

jihoamerických obyvatel především díky poklesu úmrtnosti a vzestupu porodnosti.36

33KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 14–15. 34HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999, s. 694–707. 35Population of South America 2016. In: World Population Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné

z: http://www.worldpopulationstatistics.com/population-of-south-america/ 36POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979, s. 5–22.

Page 21: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

21

Obyvatelstvo kontinentu Jižní Amerika se vyznačuje vysokou mírou urbanizace,

neboť 81 % obyvatel žije ve městech či v městských aglomeracích. Největší podíl městského

obyvatelstva má Uruguay (94 %), Argentina (91 %), Venezuela (88 %), Chile (87 %)

a Brazílie (84 %). Nalezneme zde také několik nejlidnatějších měst světa, mezi které patří

São Paulo, Buenos Aires nebo Rio de Janeiro.37 Postupně zvyšující se migrace do měst má

za následek vznik sociálních a zdravotních problémů, jako jsou např. vysoká kriminalita

a nezaměstnanost, znečištění ovzduší či špatné hygienické podmínky bydlení.38 Postupně

dochází k rozšiřování chudinských čtvrtí (zvaných slumy) v mnoha velkých předměstích.

Setkáváme se i s místními názvy pro slumy – favely v Brazílii, poblaciones callampas

v Chile, villas miseria v Argentině a ranchos ve Venezuele.39

Evropská kolonizace poznamenala i jazykové rozložení v Jižní Americe. Španělština

a portugalština patří mezi hlavní jazyky Jižní Ameriky. Těmito jazyky mluví přibližně stejný

počet lidí. Zatímco portugalština je úředním jazykem pouze v Brazílii, španělština je úředním

jazykem ve většině ostatních zemí. Jsou zde zastoupeny i další evropské jazyky, ale pouze

okrajově – angličtina v Guyaně, francouzština ve Francouzské Guyaně a holandština je jazyk

užívaný v Surinamu. Kromě těchto evropských jazyků se zde objevují i indiánské jazyky.

Těmito jazyky většinou hovoří malé procento obyvatelstva, ale jsou zde i výjimky, a to úřední

jazyk Paraguaye guaraní, v Peru a Bolívii se jedná o kečuánštinu a aymarštinu.40 Z

náboženství převažuje křesťanství, především římskokatolické náboženství, jako důsledek

evropské kolonizace Španělskem, Portugalskem a Francií. I současná hlava římskokatolické

církve, papež František, se narodil v Argentině. V Argentině je také významný podíl obyvatel

hlásících se k judaismu.41

2.4 Ekonomika

Státy Jižní Ameriky jsou politicky nezávislé země, ale ve své ekonomice jsou závislé,

především na Spojených státech amerických a západní Evropě. Hlavním zdrojem obživy pro

většinu obyvatel je oblast zemědělství, z tohoto důvodu můžeme některé státy označit za

37NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1.

Praha: Oeconomica, 2010, s. 23–24. 38HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999, s. 695. 39CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 25. 40HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka, 1999, s. 694. 41CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 25.

Page 22: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

22

rozvojové. Jedná se o tradiční část ekonomiky těchto států. V posledních letech význam

zemědělství stoupá v důsledku vývozu zemědělských plodin. Mezi hlavní zemědělské

vývozní artikly patří brambory, sója, káva, kakao, kaučuk a banány. Problémem

jihoamerického zemědělství je nízká mechanizace a následná malá výnosnost ze

zemědělských ploch. Významnou součástí ekonomiky pro mnoho zemí Jižní Ameriky je

cestovní ruch a oblasti s tím související.42

Na území států Jižní Ameriky se nachází ohromné množství nerostných surovin.

Tohoto potenciálního velkého bohatství nejsou dané státy schopny adekvátně využít. V praxi

je uváděno pravidlo „čím větší zdroje, tím větší chudoba a „podrozvoj“43, neboť bohatství

tvořené přírodními zdroji překáží politické modernizaci i hospodářskému růstu. I Fareed

Zakaria hovoří o problému rozvoje hospodářství v zemích Jižní Ameriky, které se zde

nerozvíjelo od zemědělství, přes průmysl, až po služby, ale na základě bohatství získaného

z nerostných surovin utržených bez vlastního snažení. Finance získané z těžby nerostných

surovin pak následně nebyly investovány do vývoje, vzdělání a modernizace. Proto byl nutný

dovoz technologií, odborníků z ciziny a příliv zahraničních investorů. Fareed Zakaria uvádí

jako podmínku pro efektivně fungující demokratickou vládu mít vzdělanou, či při nejmenším

gramotnou populaci. Podnikání a obchod byl ve 20. století v Jižní Americe úzce spojen se

státem, respektive se státním financováním a s armádou jakožto ochraňovatelem.44

Za hospodářsky nejvyspělejší stát jihoamerického kontinentu můžeme považovat

Brazílii. Jedná se o rychle se rozvíjející průmyslovou zemi s dostatečnou zásobou nerostného

bohatství. Ze strategických surovin Brazílii chybí pouze koksovatelné uhlí. Její výhodou je

kromě nerostných surovin také dostatek levné pracovní síly (nejlidnatější stát Jižní Ameriky),

velké zdroje vodní energie a pro zahraniční investory přívětivá daňová politika, především

daňové úlevy pro zahraniční firmy.45

Andské země (Ekvádor, Peru, Bolívie a Chile) mají velké zásoby nerostných surovin,

které tvoří hlavní páteř jejich ekonomiky. Především se jedná o měď, cín, antimon, stříbro

42Population of South America 2016. In: World Population Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné

z: http://www.worldpopulationstatistics.com/population-of-south-america/ 43NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1.

Praha: Oeconomica, 2010, s. 24. 44ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v této edici 1., V

nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. Století, s. 90-95. 45Brazil: Economy. In: Central Intelligence Agency: The World Factbook [online]. 2015 [cit. 2016-04-01].

Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/br.html

Page 23: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

23

a pro Peru významnou strategickou surovinu – ropu. Díky Humboldtově proudu nabývá

velkého významu rybolov.46

Pro Laplatský region (Argentina, Uruguay, Paraguay) jsou největším ekonomickým

zdrojem úrodné pampy v nížině La Plata. K charakteristickým zemědělským plodinám v této

oblasti patří pšenice, sója a kukuřice. Významným je také chov dobytka pro maso a chov

ovcí pro vlnu a kůži. V menší, ale podstatné míře je v oblasti dolního toku řeky Paraná

soustředěn petrochemický, železárenský a strojírenský průmysl.47

Pro tzv. Karibské státy Jižní Ameriky (Venezuela, Kolumbie) je hlavním zdrojem

příjmů jejich ekonomiky těžba ropy a její vývoz. Je zde ale problém velké energetické ztráty

v důsledku technologické zaostalosti těžby.48

Oblast Jižní Ameriky patří mezi světově nejvýznamnější oblasti s produkcí

a prodejem drog. Mezi největší zpracovatele koky, výrobce a producenty kokainu na

kontinentu můžeme zařadit Peru, Kolumbii a Bolívii. Obchod s drogami na sebe váže další

sociální a ekonomické problémy jako je korupce, rostoucí kriminalita a rostoucí počet vražd.

I přes snahu odstranit tento problém se situace nijak radikálně nemění, neboť užívání drog je

v jihoamerické společnosti hluboko zakořeněno, již před příchodem Evropanů Indiáni

žvýkali koku.49

46MURRA, John V. Andean peoples: South American peoples. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016

[cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://www.britannica.com/topic/Andean-peoples 47DENEVAN, William M. Río de la Plata: Estuary, South America. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016

[cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://www.britannica.com/place/Rio-de-la-Plata 48O'BRIEN, Matt. Venezuela: Země s největšími zásobami ropy, kde i místo ve frontě je na příděl.

In:Www.ihned.cz: Hospodářské noviny [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z:

http://byznys.ihned.cz/c1-63462560-venezuela-zeme-s-nejvetsimi-zasobami-ropy-kde-i-misto-ve-fronte-je-

na-pridel 49RUMLOVÁ, Svatava. Současné problémy Latinské Ameriky. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova

univerzita. Vedoucí práce Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.

Page 24: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

24

3 POLITICKÝ VÝVOJ VYBRANÝCH STÁTŮ JIŽNÍ

AMERIKY V HISTORICKÉM KONTEXTU

V kapitole s názvem „Politický vývoj vybraných států Jižní Ameriky v historickém

kontextu“ se zaměříme na konkrétní politický vývoj v zemích jako je Argentina, Brazílie,

Chile a Venezuela. Součástí popisu bude historický vývoj jednotlivých zemí, počínaje dobou,

kdy byly koloniemi evropských zemí, konkrétně Portugalska či Španělska. Pokračuje dobou,

během níž získaly nezávislost, což poznamenalo další politický vývoj v těchto zemích až po

současnost.

3.1 Argentina

Argentinská republika je jihoamerický stát ležící na jihu amerického kontinentu.

Název této země pochází z latinského slova argentum, v překladu znamenající stříbro. První

Evropané, ztroskotaní během nevydařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, se zde

setkali s místními obyvateli a jako dar od nich obdrželi předměty vyrobené ze stříbra. Toto

pojmenování nese Argentina od roku 1860. Přestože je Argentina země bohatá na nerostné

suroviny, stříbro mezi ně nepatří, jednalo se totiž o mýlku španělských kolonizátorů.

Severním sousedem Argentiny jsou státy Bolívie s Paraguaí, na východě sdílí hranice

s Brazílií a Uruguayí a na západě s Chile.50

Argentina se rozprostírá na ploše o rozloze 2 780 000 km2, což ji po Brazílii činí

druhou největší jihoamerickou zemí a osmou největší zemí světa. Ačkoli zde žije více než

42 milionů obyvatel, nepoměr vzhledem k velikosti rozlohy činí z Argentiny jednu

z nejméně zalidněných zemí světa, hustota zalidnění činí pouze 14 obyvatel na 1 km2.51

Povrch Argentiny je tvořen na západě vysokým pohořím Andy, kde se nachází i nejvyšší

hora Jižní Ameriky, Aconcagua, sahající do výšky 6959 m n. m. Naproti tomu východ země

je tvořen Laplatskou nížinou, kde se rozprostírají úrodné pampy, zdejší krajinou protéká

významná řeka Paraná. Pampy jsou od nepaměti díky příznivým klimatickým podmínkám

centrem zemědělství v Argentině, proto je to také místo, kde žije nejvíce obyvatel. Jižní část

50CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 30. 51Argentina. In: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-01-16].

Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/argentina/index.html

Page 25: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

25

země tvoří roviny Patagonie sahající až k Ohňové zemi, nejjižnější části Argentiny.

Argentina si také nárokuje mandátní území na kontinentu Antarktida o velikosti

1,8 milionů km2.52

3.1.1 Období španělské kolonizace

Před příchodem prvních Evropanů obývalo území dnešní Argentiny nejméně dvacet

indiánských kmenů, např. kmeny Alakalufů, Yamany či Tehuelce, které španělský

mořeplavec pojmenoval Patangonci, doslova Velké nohy. Pojmenování pak nesl celý region

ležící na jihu země, Patagonie.53 První Evropané, jmenovitě Španělé, v roce 1516 přistáli

u ústí řeky Paraná v deltě Río de la Plata při výpravě vedené významným mořeplavcem

Juanem Díazem de Solísem. Území Argentiny bylo součástí španělského místokrálovství

v Peru. Španělský conquistador (tj. dobyvatel) Pedro de Mendoza byl jedním z prvních

dobyvatelů území dnešní Argentiny, který se v roce 1535 vydal se svou družinou na výpravu

za účelem kolonizace daného území. Po přistání na území dnešní Argentiny založil současné

hlavní město Argentiny, Buenos Aires, ve španělštině znamenající „příhodné povětří“.54

Cílem Mendozy bylo proniknout více do vnitrozemí, prozkoumat a obsadit část území podél

řeky Parána. Během výpravy však narazil na odpor Indiánů, jenž se mu podařilo překonat,

ale v roce 1537 se rozhodl vrátit zpět do Španělska. Expedice měla za následek téměř úplné

vyhlazení původních obyvatel, kmenů Arakuánců a Patagonců. Sen o bohaté „stříbrné zemi“

stále žil, a proto na sebe nenechali další španělské výpravy dlouho čekat. Stěžejním cílem

následujících výprav bylo najít cestu do Peru.55

Území Argentiny neoplývalo tolika nerostnými surovinami jako Mexiko či Peru,

proto upadal zájem o tuto „chudou“ zemi. Během kolonizace se využívala nucená indiánská

práce a Indiáni z Argentiny byli posíláni na práce i do Chile. Hospodářství Argentiny

se rozvíjelo pouze pozvolna, většímu rozvoji bránilo omezení vývozu z města Buenos Aires

do Španělska.56

52PALMER, John. (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr,

1998, 38–39. 53CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 15. 54KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 15–16. 55CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 27–28. 56Tamtéž, s. 48–54.

Page 26: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

26

V roce 1776 došlo ke zřízení místokrálovství Río de la Plata tvořené územím

Argentiny, Paraguaye, Uruguaye a Bolívie. Hlavním městem místokrálovství se stalo Buenos

Aires představující zároveň správní centrum celého laplatského regionu. Roku 1778 došlo

ke zrušení obchodních omezení, které přispělo k následnému hospodářskému rozvoji země.57

Dění v jihoamerických koloniích bylo silně závislé na situaci v Evropě a vzájemné

spory evropských mocností se často přenesly i za oceán. Nepokoje mezi Velkou Británií

a Španělskem vyústily mezi léty 1806 a 1807 v Jižní Americe v napadení Buenos Aires

britskými námořníky, kteří nejednali v souladu s přáním britské vlády. Spolu

s uruguayskými posilami se podařilo milicím města Buenos Aires odvrátit invazi britských

jednotek a následně se Angličané z oblasti La Platy definitivně stáhli. Vítězstvím

nad Angličany vyvrcholilo hnutí za nezávislost otevřeným povstáním proti Španělsku, které

bylo oslabeno vnitřními rozpory na evropském kontinentu.58

3.1.2 Boj za argentinskou nezávislost na Španělsku

V roce 1808 vpadl Napoleon do Španělska a přinutil tehdejšího krále Karla IV.

k abdikaci a jeho dědice Ferdinanda VII. nechal uvěznit. Zpráva, že francouzská vojska

obsadila španělské město Sevilla, znamenala v Buenos Aires otevřený boj proti Španělsku.

Dne 25. května roku 1810 byl španělský místokrál sesazen a v městě Buenos Aires byla

zvolena městská rada a junta, jejímž úkolem bylo vést národní povstání a osvobodit

laplatskou oblast od nadvlády Španělska. Na konci následujícího roku byla junta rozpuštěna

a nahrazena triumvirátem, který v dubnu roku 1812 zrušil obchod s otroky. V lednu

roku 1813 zasedal v Buenos Aires první argentinský parlament v historii s cílem vytvořit

novou ústavu. K přijetí ústavy ani vyhlášení nezávislosti místokrálovství na Španělsku

nakonec nedošlo.59 Navzdory tomu bylo dosaženo dílčích úspěchů. Vedle schválení symbolů

národní hrdosti, jako byly nová vlajka, měna a hymna, se parlamentu podařilo zrušit otroctví

a většinu daní a poplatků zavedené Španěly i vyhlásit volný obchod. V červnu roku 1814

57KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 57. 58Tamtéž, s. 61. 59CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 92–97.

Page 27: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

27

kapitulovalo dlouho obléhané město Montevideo, čímž Španělsko ztratilo poslední

vojenskou základnu v laplatském regionu.60

V období bojů Argentiny za nezávislost se od Argentiny odtrhávala postupně některá

území, které pak vyhlásila samostatnost. V roce 1811 po porážce argentinských jednotek

u Huaqui Paraguayci v květnu téhož roku ustanovili svou vlastní vojenskou juntu, nezávislou

jak na španělské monarchii, tak na místokrálovství v Buenos Aires. V roce 1825 vznikla

v oblasti Horního Peru nezávislá Republika Bolívie. Mezi lety 1814 až 1825 bojovala za svou

nezávislost na Brazílii také Uruguay, které se podařilo jí dosáhnout 25. srpna roku 1825.61

Generál José de San Martín, jeden z argentinských národních hrdinů, utvořil silnou

armádu, které se podařilo vyhnat Španěly. Na ústavodárném shromáždění ve městě San

Miguel de Tucumán byla dne 9. července roku 1816 vyhlášena nezávislost Spojených

laplatských provincií. Toto datum je též bráno jako den vyhlášení nezávislosti Argentiny.

O tři roky později, roku 1819, se tento celek stal federálním státem, v němž měla každá

provincie v čele svobodně zvoleného guvernéra a vlastní zákony.62

3.1.3 Argentina v 19. století

Po vyhlášení argentinské nezávislosti v roce 1816 vypukla v zemi občanská válka,

ve které se střetli centralisté, též zvaní unitaristé (obchodníci), zastávající názor, že se vše

podřídí jedinému centru, kterým bude Buenos Aires, a federalisté (velkostatkáři) požadující

větší autonomii pro provincie. Nově vzniklý stát se také musel potýkat s ekonomickými

problémy, neboť nedokázal využít svůj ekonomický potenciál poskytnutý obrovskými

zásobami nerostných surovin. Od 20. let 19. století začínalo být zemědělství lukrativnější

díky rozmachu obilnářství a dobytkářství.63

Jeden z prvních významných argentinských státníků 19. století byl Bernardino

Rivadavia, který se významně se podílel na vzniku nové univerzity v Buenos Aires

v roce 1821. Rivadavia, jako zastánce centralistické myšlenky, podporoval reformy usilující

o posílení centralizace země a oslabení moci provincií. V roce 1826 byla vydána ústava země

60KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 63–64. 61CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 97–98. 62KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 64–65. 63CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 125–126.

Page 28: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

28

vyhlašující republiku, exekutivní moc byla vložena do rukou prezidenta a legislativní moc

měl zastávat kongres. Ústava zároveň potvrzovala práva provincií na autonomní vládu.

V témže roce byl Rivadia zvolen prezidentem Spojených jihoamerických provincií.

Po dlouhotrvajících sporech podal Rivadia v červenci roku 1827 demisi, po níž došlo

ke zrušení ústavy přijaté v roce 1826. Provinciím byla i tak přiznána autonomie a Spojené

provincie byly přejmenovány na Argentinskou konfederaci. Po demisi prezidenta došlo

k vypuknutí nové občanské války.64

V roce 1829 se guvernérem Buenos Aires stal federalista Juan Mauel de Rosas,

kterému byly uděleny diktátorské pravomoci prakticky bez jakýkoliv omezení. Rosas stál

v čele Buenos Aires s přestávkou až do roku 1852. Rosas, který byl dříve jedním z nejlepších

dobytkářů, podporoval venkov na úkor měst a zbylou část země, vnitrozemí, měl na starost

José María Paze. Po konci čtyřleté občanské války drželi moc v zemi tři muži: Juan Manuel

de Rosas, Estanislao Lopéz a Juan Facundo Quiroga. Po uplynutí mandátu se Rosas vydal

bojovat proti Indiánům, aby zvětšil území provincie Buenos Aires. Po smrti Quiroga se země

ocitla na pokraji další občanské války, proto obyvatelé Buenos Aires opět jmenovali

guvernérem Rosase, jenž získal rozsáhlé pravomoci. Zatímco ve společnosti utichl spor mezi

federalisty a unitaristy, došlo ke vzniku nového sporu, mezi rosisty a antirosisty. Stoupenci

rosismu povařovali za centrum hospodářské moci a sociální kontroly estancie neboli velké

zemědělské farmy v Latinské Americe. Naopak antirosisté se stavěli proti posilování moci

těchto farem. Vládu Rosase lze charakterizovat jako civilní autoritářkou vládu podporovanou

armádou a policií. Uzavřením řeky Paraná proti sobě popudil jak Francouze a Brity

obchodující na této řece, tak Brazilce využívající řeku pro dopravu ke vzdálenější provincii.

Uzavření řeky vyvolalo u guvernéra jedné z argentinských provincií, Justa Josého de

Urquiza, nepřátelství, proto vyzval Rosase na duel ohledně guvernérského křesla v Buenos

Aires. Rosas duel nepřijal, proto Urquiza vytáhl s vojáky na Buenos Aires, což mělo

za následek v roce 1855 pád režimu Rosase.65

Období čtyřicetileté vlády Rosase zanechalo rozdíly mezi preferovanou provincií

Buenos Aires a ostatními provinciemi. Postupně docházelo ke kompromisu mezi provinciemi

a Buenos Aires, a to díky spravedlivějšímu rozdělení financí mezi všechny provincie.

64CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 127–132. 65Tamtéž, s. 133–141.

Page 29: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

29

Rozvíjel se také zahraniční obchod s Velkou Británií odebírající argentinské zemědělské

produkty, reprezentované například hovězími kůžemi či ovčí vlnou. Problém byl ale

ve zvyšující se závislosti na britské ekonomice, neboť Velká Británie měla silný vliv

na argentinskou společnost a politiku. Argentina si brala stále nové a nové zahraniční půjčky,

které nebyla schopna splácet, čímž neustále narůstaly dluhy.66

Dne 1. května roku 1853 byla vyhlášena ústava přijatá všemi argentinskými

provinciemi s výjimkou Buenos Aires, které vyhlásilo nezávislost. V ústavě bylo zakotveno

federální uspořádání státu, dvoukomorový Národní kongres složený ze senátu a poslanecké

sněmovny a nezávislá soudní moc. Mandát prezidenta měl trvat šest let a byly posíleny

jeho pravomoci v oblasti legislativní iniciativy. Prezidentem nové Argentinské konfederace

složené ze třinácti provincií se stal Justa José de Urquiza. Zatímco Buenos Aires ekonomicky

prosperovalo, tak konfederace se musela potýkat s vážnými hospodářskými problémy.

Změna nastala, když byl guvernérem Buenos Aires zvolen Bartolomé Mitre hlásající

sjednocení Argentiny. To se mu nakonec povedlo a v říjnu roku 1862 byl zvolen prezidentem

státu nesoucí název República Argentina.67

Ve druhé polovině 19. století byli významnými politiky Bartolomé Mitre a Domingo

E. Sarmiento. Jednalo se o první federální prezidenty nově vzniklé republiky. Během svého

prezidentského úřadu se zaměřili na tyto hlavní oblasti: národní jednotu, liberální instituce

a modernizaci. Dominigo E. Sarmieto zvítězil v prezidentských volbách v roce 1868 a během

svého mandátu se zasloužil o rozvoj a podporu argentinského školství.68

Ve druhé polovině 19. století docházelo díky britským investicím k podpoře výstavby

železnice a díky vstřícné imigrační politice rostl počet evropských přistěhovalců, především

Italů, Španělů, Turků, Francouzů. Imigrační politika měla za následek růst počtu obyvatel

v zemi z 1,2 mil. v roce 1857 na 3,3 mil. v roce 1890. Rostla také města, především Buenos

Aires, které se stalo největším městem Latinské Ameriky. Nejlákavější oblastí

pro přistěhovalce byly pampy, centrum argentinského zemědělství. Docházelo také

k osídlování jihu země, Patagonie, k čemuž přispěl příliv zahraničních investic. Hlavním

rysem ekonomického vývoje v 19. století byl rostoucí úpadek obchodu s ostatními

latinskoamerickými zeměmi, rostla naopak tzv. transatlantická obchodní výměna, především

66CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 147–149. 67Tamtéž, s. 149–152. 68Tamtéž, s. 152–156.

Page 30: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

30

s Velkou Británií. Mezi významné artikly argentinské ekonomiky patřily ovčí vlna, obilí, len

a dobytek.69

V roce 1886 se prezidentem země stal Miguel Juárez Celman, jehož finanční politika

způsobila ekonomickou krizi v zemi. Došlo k vyčerpání finanční rezerv a Argentině již

nebyla ochotna žádná země poskytnout půjčku. Navíc zemi zasáhla exportní krize, neboť

největším odběratelem argentinských výrobků byla právě Velká Británie. V červenci

roku 1890 vypukla v Buenos Aires tzv. „revoluce 90“ proti prezidentu Celmanovi, který

následně podal demisi. Ke zmírnění krize došlo v roce 1893, kdy se ministru financí podařilo

odložit splácení zahraničních půjček. Dopady krize také umírnila kolonizace nových území

a zvýšení zemědělské produkce, především obilí v provincii Santa Fe. Revoluční hnutí

UC (Občanský svaz) požadovalo změny v argentinské politice, a to především změnu

volebního systému v tajné, všeobecné a přímé volby. V roce 1891 se UC rozštěpilo na UCN

a UCR (Občanský radikální svaz).70

3.1.4 Argentina ve 20. století do nástupu Peróna

Od druhé poloviny 19. století do roku 1914 Argentina ekonomicky rostla a jednalo se

o jeden z nejbohatších a nejvyspělejších států Latinské Ameriky. Stále trvaly rozpory mezi

jednotlivými částmi země, vyspělou a státem nejvíce podporovanou provincií Buenos Aires

a zaostalým vnitrozemím země. Země také bojovala s politickými problémy, z nichž

nejzásadnější byly manipulace s volbami, rozsáhlá korupce a nedůvěryhodné politické

strany. Neustále také rostl počet obyvatel země, který se v rozmezí let 1895–1914

zdvojnásobil z 3,9 mil. na 7,8 mil. Největší podíl na růstu obyvatel měla migrace, přibližně

třetina obyvatel se narodila mimo území Argentiny. Evropští migranti se usazovali

povětšinou ve velkých městech a zpravidla se jednalo o svobodné mládence. Největším

tahounem argentinské ekonomiky bylo stále zemědělství v oblasti pamp. Na rozvoji

ekonomiky se podílel i průmyslu, nejvíce se rozvíjel chladírenský a mrazírenský ve vztahu

k přepravě hovězího masa přes Atlantický oceán.71

69CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 156–160. 70Tamtéž, s. 161–166. 71Tamtéž, s. 165–171.

Page 31: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

31

Stále nezastupitelnou roli v argentinské politice měl Roca, který se stal znovu

prezidentem v roce 1898. Během svého mandátu podporoval vzrůstající imigraci a zahraniční

investice. Roca se v politice potýkal s neustálými manipulacemi, navíc přístup k volbám

měla pouze omezená část obyvatelstva. Postupně ztrácel svůj politický vliv a po skončení

mandátu nebyl schopen prosadit svého kandidáta na volbu prezidenta. V roce 1910

se prezidentem Argentiny stal Roque Sáenz Peña. Během jeho čtyřletého mandátu byla

v roce 1912 schválena změna volebního systému zavádějící povinnou volební účast, volební

právo pro muže starší 18 let a dohled vojáků nad průběhem voleb.72

V roce 1916 byl prezidentem Argentiny zvolen za stranu UCR Hipólito Yrigoyen

mající podporu ze strany velkostatkářů a obchodníků. V lednu roku 1919 se odehrál

tzv. Tragický týden, během kterého došlo ke generální stávce dělníků v Buenos Aires, proti

němuž tvrdě zasáhla armáda a policie. Vraždění ve městě dalo vzniknout ultranacionalistické

a fašizující Argentinské vlastenecké lize.73

V roce 1922 se Yrigoyenovým nástupcem stal Marcelo Torcuato de Alvear. Ze strany

UCR se odštěpila strana UCRA (Radikální občanský antipersonalistický svaz), mezi nimiž

nastal konflikt ústící v opětovné zvolení Yrigoyena prezidentem v roce 1928. Problémem

byla opozice tvořená většinou armádních důstojníků, konzervativců a antipersonalistů.

V zemi panoval strach, že se prezident pokusí v zemi nastolit diktaturu. V roce 1907 byla

v oblasti Patagonie objevena naleziště ropy. Aby se zde mohlo těžit, bylo potřeba

zahraničního kapitálu, který poskytly Spojené státy americké. V roce 1928 se rozpoutala

protiamerická kampaň, především ze strany radikálů, kteří útočili na nejsilnější americkou

ropnou společnosti – Standard Oil.74

Po krachu na newyorské burze v roce 1929 nastalo období politické destabilizace

země. V následujícím roce (1930) byla svržena ústavní vláda a moc v zemi převzala armáda.

Nejednota v armádě vyústila v boj dvou táborů. První z nich byl tvořen extrémní pravicí,

v jejímž čele stál generál José Felix Uriburu , který chtěl zrušit ústavu z roku 1853, zakázat

všechny politické strany, zrušit volby a vytvořit autoritativní režim inspirovaný Mussolinim.

Druhou skupinou v armádě byli konzervativní liberálové vedené generálem Agustínem

Pedrem Justem. Zastánci těchto myšlenek se stavěli proti extrémistickým excesům a jejich

72CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 172–176. 73Tamtéž, s. 176–180. 74Tamtéž, s. 180–183.

Page 32: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

32

cílem bylo vytvoření konstituce respektované všemi stranami. Rok 1931 byl ve znamení bojů

mezi těmito skupinami v armádě, který vyústil v listopadu v roce 1931 v prezidentské volby,

v nichž zvítězil generál Justo.75

Generál Justo po svém nástupu do funkce zrušil výjimečný stav v zemi, propustil

politické vězně a rehabilitoval desítky univerzitních profesorů, dříve sympatizujících

s radikály. Prezident Justo se musel potýkat s následky hospodářské krize, především

s růstem inflace a růstem zadlužení státu. Následkem velkých škrtů ve státních výdajích

a práci ministra financí Frederica Pinedeho se zemi podařilo hospodářskou krizi přečkat.

V roce 1933 uzavřela Argentina s Velkou Británií smlouvu Roca-Runciman, ve které se

Velká Británie zavázala odebírat stále stejné množství argentinského masa a Argentina

omezila cla na britské výrobky. Argentinští občané nebyli se smlouvou spokojeni a tvrdili,

že ekonomické a sociální výhody připomínají koloniální minulost a podřízenost Španělsku.

Po skončení mandátu prezidenta Justa se novým argentinským prezidentem stal v roce 1938

Roberto M. Ortiz, jehož cílem bylo spojit zájmy tradičních vládnoucích tříd oligarchie se

zájmy středních a částečně i dělnických vrstev. Po roce 1939 se významnou podnikatelskou

vrstvou v Argentině stali evropští židovští uprchlíci.76

Během první světové války se Argentině podařilo udržet mimo světový válečný

konflikt, čímž posílila argentinská ekonomika. Druhé světové války se už Argentina

účastnila, ale udržela si neutralitu až do března roku 1945. Válka způsobila zemi krizi

ekonomického systému zaměřeného na export zemědělských výrobků, především masa

a obilí. Moci v zemi se za nemocného prezidenta ujal viceprezident, konzervatista

S. Castillo. Argentina se v exportu chtěla začít orientovat místo na Velkou Británii

na Spojené státy Americké, ty ale začaly zavádět větší cla na import, což mělo za následek

klesající argentinský export. V zemi začal sílit vliv nacionalistů. V roce 1942 se

na panamerické konferenci v Rio de Janeiru argentinští zástupci pokusili vytvořit

protiamericky orientovanou alianci neutrálních zemí jako protiváhu k vytvoření jednotné

obranné fronty latinskoamerických zemí proti mocnostem Osy. V důsledku toho USA uvalily

na Argentinu embargo na dodávky zbraní a došlo ke zrušení nasmlouvané dodávky ropných

75CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 184–186. 76Tamtéž, s. 186–191.

Page 33: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

33

tankerů, i kvůli blízkým vztahům mezi Argentinou a Německem. Po vojenském puči v roce

1943 podporovaným USA a radikály se prezidentem v zemi stal generál Ramírez.77

Vláda generála Ramiréze se zaměřila na represe vůči opozici – cenzura tisku, zákaz

politických stran, pronásledování odpůrců režimu. V roce 1944 byl ve funkci prezidenta

Ramiréz vystřídán generálem Farrellem, který pokračoval ve stejném ražení jako jeho

předchůdce. Jedním z aktivních účastníků vojenského převratu byl i Farrelův přítel,

plukovník Juan Domingo Perón, jenž získal v roce 1943 kontrolu na Národním úřadem práce,

organizací spravující informace a statistiky týkající platů v zemi.78 Postupem času si Perón

upevňoval svou pozici a získával podporu i díky popularitě své ženy Evity. Dne 27. března

roku 1945 vyhlásila Argentina pod nátlakem ze strany Spojených států amerických válku

Německu a Japonsku. Po skončení druhé světové války se Argentina, díky dřívější spolupráci

s mocnostmi Osy, stala útočištěm pro nacistické zločince, např. zde žil i jeden z hlavních

plánovačů „konečného řešení“ židovské otázky, Adolf Eichmann. Pod nátlakem armády

Perón 9. října roku 1945 podal demisi a skončil ve vězení. Dne 17. října 1945, později

oslavovaný jako Den věrnosti, se v Buenos Aires odehrála obrovská manifestace mající za cíl

propuštění Peróna z vězení. Po slibu vojáků, že moc předají tomu, kdo vyhraje volby,

dne 4. června roku 1946 složil Juan Domingo Perón prezidentskou přísahu.79

3.1.5 Argentina ve 20. století v době vlády Peróna

Prezident Argentiny Juan Domingo Perón získal nejenom prezidentský úřad, ale také

většinu v obou komorách parlamentu a kontrolu nad 13 ze 14 provinčních vlád. Perón po

svém nástupu navázal diplomatické vztahy se SSSR, ale stále spolupracoval i se Spojenými

státy americkými. V roce 1947 došlo ke znárodnění britských železnic, telekomunikací,

plynáren, energetiky, letecké dopravy atd.80 Bylo také uzákoněno volební právo pro ženy, za

které bojovala jeho manželka Mária Eva Duarte, zvaná Evita, mající v zemi silné postavení.

Svého manžela podporovala a aktivně se účastnila dění v zemi, založila Nadaci Evy

77CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 191–198. 78Latinská Amerika: informační politická příručka [1 mapa]. 1. vyd. Editor Václav KAŠÍK, přeložil Vojtěch

PEČ, přeložil K. ŠTAFOVÁ, přeložil J. JANKOVSKÝ, přeložil Marta BERANOVÁ. Praha: Nakladatelství

politické literatury, 1965, s. 101. 79CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 198–207. 80JOHNSON, Paul. Dějiny dvacátého století. Vyd. v tomto překladu 2. Překlad Jan Čulík. Praha: Rozmluvy,

2008, s. 598–599.

Page 34: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

34

Perónové a pomáhala všem v zemi, hlavně dělníkům, dívkám a ženám. V roce 1951 armáda

odmítla kandidaturu Evity na post viceprezidentky. Po dlouhé nemoci Evita ve věku 33 let

v roce 1952 zemřela.81

Režim Peróna doprovázela cenzura tisku, tajná policie, vyhazování profesorů

z univerzit a vláda měla monopol na média. V prosinci roku 1947 vznikla Peronistická strana

usilující o členství každého občana Argentiny, tzn. každý měl být perónistou. V roce 1949

byla schválena nová ústava země obsahující šestiletý mandát pro prezidenta, možnost

znovuzvolení prezidenta, přímá volba prezidenta a větší pravomoci hlavy státu. Země se

musela potýkat s ekonomickými problémy spojenými s klesajícím exportem a rostoucím

importem. V roce 1951 prezident Perón obhájil svůj prezidentský post kvůli monopolu

nad sdělovacími prostředky, všechna volební shromáždění opozice byla rozháněna a jejich

vůdci byli zadržováni za „urážku státu“. Hospodářství země bylo řízeno pětiletkami,

v roce 1952 byla zahájena druhá mající za cíl snížit inflaci. Tato pětiletka se na rozdíl

od té první, podporující rozvoj měst a průmyslu, zaměřila na rozvoj venkova a zemědělství.

Chyběla ale finanční podpora těchto pětiletek, proto byl nutný zahraniční kapitál, například

od Itálie. V roce 1954 se Perón pustil do sporu se svým dřívějším spojencem, katolickou

církví. Spojenectví trvalo od roku 1946, kdy byla zavedena povinná výuka náboženství

na státních školách. Spor mezi Perónem a katolickou církví začal poté, co církev odmítla

kampaň podporující Evitino blahořečení. Následně prezident povolil provoz veřejných domů

a zrušil zákon o povinné výuce náboženství. Dne 11. června 1955 probíhala demonstrace

proti bezbožnému prezidentu, který na to reagoval vyhoštěním dvou vysoce postavených

církevních představitelů. Reakcí papeže byla exkomunikace celé argentinské církve.

Dne 16. června 1955 provedla armáda letecký útok bombardéry na prezidentský palác

s cílem fyzické likvidace prezidenta. Tento nepovedený útok vedl k rozdělení obyvatelstva

Argentiny na dva tábory, liberály a nacionalisty. Prezident Perón odmítl přistoupit na

podmínky opozice, proto dne 31. srpna 1955 odstoupil, odešel do exilu a moc v zemi převzali

vojáci.82

81CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 207–215. 82Tamtéž, s. 215–225.

Page 35: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

35

3.1.6 Argentina v polovině 20. století

O období vlády prezidenta Peróna se hovoří jako o tzv. Perónově Nové Argentině,

kterou lze charakterizovat jako roztříštěnou společnost v hospodářském úpadku,

charakteristickou vyšší mírou odchodu do exilu či věznění odpůrců režimu, nerealizací

pozemkové reformy, vysokou inflací, závratným nárůstem životních nákladů a rostoucí

nezaměstnaností.83

Polovina 20. století znamenala těžkosti pro argentinské zemědělství, které lze popsat

jako nedostatek zahraničních trhů, nehorázně vysoké ceny zemědělských strojů a umělých

hnojiv. Problémy v zemědělství měly za následek stagnaci a úpadek venkova, což způsobilo

odchod obyvatel do měst. S potížemi se potýkal také vesměs celý argentinský státní průmysl,

neboť pouze 9 % vlastnili soukromí domácí podnikatelé. Navíc chyběla specializace a nadále

rostla inflace. Ze strany vlády byla snaha nastartovat ekonomiku země pomocí čtyř

prostředků: stabilizační plány, deflace, půjčky ze zahraničí, přilákání zahraničních investic.84

3.1.7 Argentina ve 20. století po Perónově vládě

Po Perónově odchodu do exilu nastala v zemi tzv. deperónizace všech oblastí života

– rozpuštění parlamentu, propuštění soudců dosazených Perónem, restituce zestátněného

majetku atd. V dubnu roku 1956 prozatímní vojenská vláda znovu uvedla v platnost ústavu

z roku 1853. Cílem vojenské vlády bylo vypsání svobodných voleb, ze kterých měla vzejít

neperónistická vláda, což se ale nepodařilo, neboť perónismus byl v zemi silně zakořeněn.

Moci v zemi se ujal generál Pedro Eugenio Aramburu, který v zemi obnovil svobodu slova.85

Po únorových volbách v roce 1958 se moci ujal Arturo Frondzini, který převzal zemi

v hrozném hospodářském stavu. I přes snahu prezidenta se země dále ekonomicky propadala.

Po tom, co Frondzini zrušil výsledky svobodných voleb v roce 1962, byl svržen vojenským

pučem.86

Vládnoucí armáda byla rozdělen na dva tábory. První tábor tvořili Azules (Modří),

jejichž cílem bylo udržet civilní vládu respektující ústavu. Byli to zastánci tzv. perónismu

bez Peróna. Druhý tábor byl tvořen Colorados (Červení), což byli antiperónisté podporující

83CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 208. 84Tamtéž, s. 226–229. 85Tamtéž, s. 229–233. 86Tamtéž, s. 234–237.

Page 36: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

36

otevřenou vojenskou diktaturu. Nově vypsané volby v roce 1963 vyhrál Arturo Umberto

Illia, který vypovězením smluv s ropnými společnosti přivedl zemi do ještě horší

ekonomické situace. Po vojenském puči v roce 1966 se Argentina ocitla v rukou generála

Juana Carlose Onganía, který vyhlásil „Argentinskou revoluci“ s tím, že u moci zůstane

do té doby, než budou naplněny její cíle. Po převzetí moci byly zrušeny politické strany.

V roce 1970 byl popraven bývalý prezident Aramburua, což vyvolalo vlny násilí po celé

zemi. Pak se téměř rok co rok střádali v roli prezidenta noví lidé.87

Zrušení zákazu perónistického hnutí v roce 1972 vedlo k vítězství perónistické

aliance ve volbách v roce 1973 a 17. října 1973 se Perón opět stává prezidentem Argentiny.

Jeho vláda neměla dlouhého trvání, neboť dne 1. července 1974 zemřel. Moci v zemi se ujala

jeho třetí manželka, María Estela Martínez de Perón, zvaná Isabelita. Isabelita byla

neschopná, proto byla dne 23. března 1976 donucena vojáky k demisi. Země se ocitla

ve vládě vojenské junty, která v zemi nastolila krvavou vojenskou diktaturu.88

3.1.8 Vláda vojenské junty

Argentinským prezidentem se 29. března roku 1976 stal vrchní velitel pozemního

vojska, generál Jorge Rafael Videla. Hlavní cílem vlády vojenské junty bylo ze země vymýtit

perónismus za jakoukoliv cenu. Byla porušována ústava, zákony země a nastalo období

tzv. Špinavé války trvající od roku 1975, jež přinesla smrt tisícům osob v koncentračních

táborech nebo mučírnách policie, represe ze strany armády a útěk statisíců lidí ze země.

Oběťmi vojenského teroru se staly především tisíce levicových aktivistů včetně odborářů,

studentů, novinářů, tzn. jakýkoliv stoupenec perónismu. V zemi panovala tvrdá cenzura tisku

a odborům byla zakázána činnost. Vojenské juntě vedené prezidentem Videlou se sice

podařilo snížit inflaci a zvýšit export, ale finančnímu kolapsu v roce 1981 se jim zabránit

nepodařilo. Po vyhlášení bankrotu bank a bankovních ústavů se v únoru 1981 celý

ekonomický systém junty zhroutil. Země byla zadlužena částkou 25,3 miliardy dolarů, což

představuje 42 % HDP Argentiny. Dne 30. března 1981 moc v zemi převzal generál Roberto

Eduardo Viola a po něm v prosinci generálporučík Leopoldo Fortunato Galtieri. Vojenská

juntě se i přes veškeré snahy nedařilo zvrátit špatnou ekonomickou a vnitropolitickou situaci

87CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 237–245. 88Tamtéž, s. 245–250.

Page 37: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

37

– masové demonstrace proti stavu argentinské ekonomiky a lidským právům. Argentina se

proto zaměřila se na Falklandy, Argentinou nazývané Malvínské ostrovy, které si nárokuje.89

3.1.9 Válka o Faklandy

Jednalo se o válku trvající 72 dní, která započala 2. dubna 1982, kdy se argentinské

námořnictvo vylodilo na Falklandech patřící od roku 1833 Velké Británii. Argentinská vláda

se domnívala, že to bude jednoduché vítězství, neboť neočekávali výraznější reakci ze strany

Velké Británie kvůli tak značně odlehlému území. Premiérka Velké Británie Margaret

Thatcherová zareagovala dne 1. května 1982 nálety na Falklandy. Dne 21. května byla

zahájena pozemní invaze a následně dne 14. června vstoupily britské jednotky do hlavního

města. Čtyři dny po kapitulaci Argentiny rezignoval Galantieri na úřad prezidenta. Na jeho

místo nastoupil exgenerál Reynaldo Bignone, který již nedokázal zabránit pádu vojenské

junty.90

3.1.10 Argentina na konci 20. století

Na podzim roku 1983 se konaly demokratické volby, které ukončily osm let trvající

kruté vojenské diktatury v Argentině. Prezidentem země se stal kandidát sociálně

demokraticky orientované Radikální občanské unie Raúl Alfonsín, který si stanovil za cíl

oživení hospodářství a uskutečnění sociální reformy. Sliboval, že dojde ke zrušení cenzury,

součástí policejního vyšetřování již nebude mučení vězněných osob, bude zajištěna ochrana

lidských práv, dojde ke snížení inflace atd. Otázka vyrovnání se s minulostí vládou vojenské

junty provázela celý jeho prezidentský mandát. Podle něj by měli být potrestáni za činy

vojenské junty jen ti vojáci, kteří vydávali rozkazy. Stále byly odkrývány masové hroby

dokazující brutální vládu vojenské junty. V prosinci roku 1983 byla vytvořena Národní

komise vyšetřující případy zmizelých osob (CONADEP), která vydal tzv. Sábatovu zprávu

(podle autora Ernesta Sábata) s názvem „Nikdy více“ pojednávající o zločinech vojenské

junty. Tato zpráva obsahovala popis vlády vojenské junty, která vytvořila

300 koncentračních táborů a jejíž vojáci páchali zločiny proti lidskosti. Bylo zjištěno, že

jedna třetina všech obětí vojenské vlády byly ženy, některé i těhotné. Dále bylo poukázáno

89CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 250–254. 90Tamtéž, s. 254–257.

Page 38: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

38

na to, že byli popraveni i studenti, kteří protestovali proti kvalitě stravy v univerzitních

jídelnách. Od dubna do prosince rok 1985 se odehrávala soudní řízení s vojáky

zodpovědnými za zvěrstva spáchaná v období diktatury. Kvůli pokračujícím obviněním

vojáků za činy spáchané během vojenské junty došlo v roce 1987 ke vzpouře vojenské

posádky v Campo de Mayo pod vedením plukovníka Rica. Tyto vzbouřence osobně navštívil

prezident, přiměl je složit zbraně a vydal zákon ospravedlňující všechny vojáky jednající na

základě rozkazů. Ekonomické problémy země se nadále zhoršovaly, zemi zasáhla

hyperinflace činící v roce 1989 necelých 5000 %.91

V roce 1989 byl ve volbách prezidentem zvolen perónistický kandidát La Rioja Carlo

Saúl Menem zastávající tento post až do roku 1999. Po svém zvolení zaváděl liberální

reformy, díky nimž se mu podařilo snižovat inflaci a nastartovat hospodářský růst. Nastala

privatizace státního sektoru a byl omezen vliv odborů na politický a ekonomický život země.

Dne 22. srpna roku 1994 byla přijata nová ústava země obsahující možnost znovuzvolení

prezidenta, čtyřletý prezidentský mandát, povinnou volební účast, přímý volební systém

a zrušení branné povinnosti. V roce 1990 prezident podepsal rozsáhlou amnestii pro vojáky

a politické teroristy. Došlo také k obnovení diplomatických styků mezi Velkou Británií

a Argentinou, které byli přerušeny v roce 1982 válkou o Falklandy. V roce 1995 byla

uzavřena smlouva mezi Argentinou a Velkou Británií o společném využívání přírodního

bohatství na Malvínských ostrovech, které i přesto zůstaly spornou oblastí. Potom, co v srpnu

roku 1995 ministr hospodářství Cavallo přiznal na televizní obrazovce existenci korupce na

nejvyšších postech vládního aparátu, propukla v zemi dne 27. září roku 1995 36 hodinová

generální stávka protestující i proti reformě zákoníku práce. Přes odpor armády se mu

nepodařilo uskutečnit další záměr, a to povolat k zodpovědnosti všechny, kteří za vojenské

vlády zaváděli represivní a teroristická opatření. Další pokus o vojenský puč se už nepodařil

a v Argentině se prosadila demokracie.92

Argentina byla španělskou kolonií od roku 1516, která ale o tuto zemi nejevila příliš

velký zájem. Vše vyústilo v roce 1816, kdy Argentina vyhlásila nezávislost na Španělsku.

V průběhu 19. století se moci střídali silné osobnosti v čele státu, jenž posilovali moc města

91CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 259–266. 92Tamtéž, s. 266–270.

Page 39: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

39

Buenos Aires na úkor provincií. Během 20. století se k moci dostal Perón, který po sobě

zanechal roztříštěnou zemi. Po jeho pádu byl ale perónisms v zemi všude přítomný. Vláda

vojenské junty, jež se snažila stabilizovat zemi, byla krutá a přinesla smrt tisícům lidí. Válka

s Velkou Británií o Falklandy vyústila v pád vojenské junty. Od této doby se Argentina

snažila vyrovnat s minulostí a potrestat viníky vlády vojenské junty. Již od dob Peróna

se Argentina potýkala s hospodářskou krizí.

3.2 Brazílie

Brazilská federativní republika zaujímá rozlohou 8 511 965 km2, tj. páté místo

v pořadí největších zemí světa. Svým územím vyplňuje východní polovinu jihoamerického

kontinentu a je větší než celá Evropa bez Ruska dohromady. S počtem více než 200 milionů

obyvatel se řadí na páté místo žebříčku nejlidnatějších zemí světa. Na východě je země

omývána Atlantským oceánem a na severu, západě a východě sdílí hranice téměř se všemi

jihoamerickými státy, s výjimkou států Chile a Ekvádoru.93

Necelou polovinu země zaujímají nížiny nacházející se v povodí řek Amazonka,

Paraguay či Paraná. Zbytek země je tvořen pohořími a náhorními rovinami. Pohoří v Brazílii

nedosahují vysokých výšek, pouze 3 % území brazilského státu přesahují výšku 900 m n. m.

Ze severu na území Brazílie zasahuje Guyanská vysočina, kde se nachází největší hora

Brazílie, Pico da Neblina, čnící do výšky 3014 m n. m. Na brazilském území se také

rozprostírá největší tropický deštný les na světě, zvaný Amazonský prales.94

Brazílie byla kolonizována Portugalskem, proto je i dnes úředním jazykem země

portugalština, mající odlišnou fonetiku od té evropské. Hlavním městem státu není největší

brazilské město Rio de Janeiro, nýbrž mezi léty 1956-1960 nově vybudované vnitrozemské

město Brasília ležící v geografickém středu země. Brazílie je federativní státem, v jejímž čele

stojí prezident volený na čtyři roky. Jedná se o jeden z mála států, kde je povinná volební

účast pro občany ve věku 18 až 65 let. Lidé ve věku od 16 let a starší 65 let mají také volební

93KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 5. 94Svět, v němž žijeme: kontinenty. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2004. Universum (Knižní klub),

s. 59–60.

Page 40: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

40

právo, ale jejich účast je dobrovolná. Země je tvořena 27 spolkovými státy a federálním

distriktem hlavního města.95

Brazílie je katolickou zemí a je považována za zemi s největším množstvím obyvatel

katolického vyznání na světě. Základní kořeny brazilského náboženství vycházely z víry

domorodých obyvatel a katolické vyznání i africké kulty se zde objevily až v době kolonizace

a otroctví.96

3.2.1 Období portugalské kolonizace

Území Brazílie bylo původně osídleno indiánskými kmeny, jakými byly například

Tupíové či Aravakové. Dne 28. ledna roku 1500 prozkoumala španělská výprava vedená

Vincentem Yáñez Pinzón severovýchodní pobřeží dnešní Brazílie, včetně ústí řeky

Amazonky. Za den objevení Brazílie se pokládá 22. duben roku 1500, kdy portugalský

mořeplavec Pedro Álvares Cabral zabral toto území pro svého krále Manuela I. a pojmenoval

ho Ostrov pravého kříže. V důsledku objevu území dnešní Indie nejevilo Portugalsko o nově

prozkoumanou oblast na jihoamerickém kontinentu příliš velký zájem a svoji pozornost

zaměřilo na Indii. Jméno nově objeveného území se postupně měnilo, název se ustálil

až v roce 1503 na jménu Brasil, a to podle dřeva ze stromu paul-brasil, které bylo prvním

cenným zbožím vyváženým ze země. V roce 1516 se portugalský král rozhodl o osídlení

země za účelem vytvoření zásobovací základny usnadňující cestu přes Atlantický oceán

k Indii.97

V prosinci roku 1530 vyjel na objevnou plavbu Martim Afonso de Sousa, mapující

pobřeží a zakládající kapitanáty s portugalskou příslušností. V roce 1548 bylo vybudováno

sídlo guvernéra, kterému všechna místodržitelství podléhala. Následující rok bylo založeno

město Salvador, první hlavní město Brazílie.98 Postupně vznikala další města, např. v roce

1554 São Paulo či v roce 1565 Rio de Janeiro.99 K rozvoji těžby dřeva paul-brasil, produkci

a výrobě cukru byla využívána otrocká práce, úzce související s rozvojem plantážnictví.100

95Svět, v němž žijeme: kontinenty. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2004. Universum (Knižní klub),

s. 59–64. 96Tamtéž, s. 61. 97KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 26–34. 98Tamtéž, s. 34–40 99Tamtéž, s. 54–55. 100Tamtéž, s. 44–55.

Page 41: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

41

Portugalsko muselo o svou pozici na území Brazílie bojovat s četnými nájezdy ze

strany evropských států Francie a Holandska, jež chtěly získat podíl na produkci cukru na

brazilských plantážích. Od roku 1624, kdy Holanďané převzali vládu nad městem Salvador,

neustále probíhaly na území Brazílie střety mezi Holanďany a Portugalci, resp. mezi

protestanty a křesťany. Boje trvající třicet let skončily v roce 1654 vítězstvím katolického

Portugalska, Holanďané byli z Brazílie vyhnáni.101

V průběhu 17. století pronikali Portugalci stále hlouběji do vnitrozemí, kde se často

potýkali s nepřátelstvím domorodých obyvatel. K soužití mezi evropskými kolonizátory

a indiány přispívala církev se svou misijní činností, především řády jezuitů, františkánů,

karmelitánů.102

Úpadek Portugalska po válkách se Španělskem hnal mnoho Portugalců do brazilské

emigrace. Rozvoj Brazílie ale blokovalo Portugalsko tím, že Brazílie musela vykupovat

portugalské přebytky za předražené ceny. Navíc hodnotu brazilského exportu, cukru a tabáku

monopolně určovala vláda v Portugalsku. Země se také musela potýkat s velkým daňovým

zatížením.103

Na počátku 18. století v oblasti Minas Gerais objeveno větší množství zlata

a drahokamů, k jejichž těžbě byla využívána práce otroků dovezených z Afriky, především

z portugalské kolonie Angoly. Díky těžbě zlata a dalších drahokamů se hospodářské

a politické centrum začalo přemisťovat na jih, proto bylo v roce 1763 přeneseno hlavní město

ze Salvadoru do Rio de Janeira. Projevovala stále větší závislost Brazílie na Portugalsku,

které na území Brazílie zakazovalo tovární výrobu a řemesla a nutilo Brazilce pracovat

v oblasti těžby a zemědělství. Obyvatelům Brazílie se nelíbil portugalský vliv, proto mezi

léty 1788–1789 proběhl první pokus o vyhlášení nezávislosti na Portugalsku, ale toto

tzv. Tiradentovo spiknutí bylo odhaleno již v přípravné fázi.104

101KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 61–77. 102Tamtéž, s. 85–88. 103Tamtéž, s. 88–96. 104Tamtéž, s. 99–139.

Page 42: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

42

3.2.2 Boj za brazilskou nezávislost na Portugalsku

Po napadení Portugalska Napoleonem se rozhodl portugalský princ regent Jan

přesídlit celou královskou rodinu a celý dvůr do Brazílie, do města Rio de Janeiro. Během

své plavby byl konvoj chráněn britskými válečnými loděmi, neboť Portugalsko jako spojenec

Velké Británie odmítlo Napoleonovo ultimátum o vyhlášení války. Dne 23. ledna 1808

vstoupil princ regent na území Brazílie, které se tak fakticky stalo mocenský centrem

portugalské říše. Na základě spojenectví Portugalska s Velkou Británií rostl obchod mezi

těmito evropskými státy a jejich koloniemi. Po smrti portugalské královny Marie v roce 1816

se králem Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarve stal Jan VI. Navzdory

uklidnění politické situace v Portugalsku, král nadále zůstával v Brazílii a pracoval na rozvoji

a prosperitě země. Neklidný politický vývoj v Portugalsku donutil krále Jana VI. v roce 1821

po třinácti letech opustit Brazílii, kde zůstal jako princ regent jeho syn Pedro I. Na konci

srpna roku 1822 byl princ regent Pedro I. vyzván k návratu do Portugalska, ale odmítl

a dne 7. září 1822 provoláním z Ipirangy vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku.105

3.2.3 Císařství v Brazílii v 19. století

Dne 12. října 1822, v den Pedrových narozenin, se Brazílie stala císařstvím. Císař

Pedro I. usiloval o sjednocení země a mezinárodní uznání. Dne 9. ledna roku 1824 byla

schválena ústava země zakotvující režim dědičné monarchie. Díky prostupujícímu vlivu

liberalismu ústava obsahovala garanci svobody tisku, vlastnictví či nedotknutelnosti bydliště.

V témže roce, dne 26. května, i přes nesouhlas s dědičným titulem císaře, uznaly Spojené

státy americké nezávislost císařské Brazílie. Portugalsko uznalo nezávislost Brazílie

až 15. listopadu roku 1825. Po smrti svého otce Jana VI. se Pedro I. v roce 1826 vzdal nároku

na portugalský trůn ve prospěch své nejstarší dcery Marie da Glórie. Mezi léty 1825–1828

probíhala válka mezi Brazílií a Argentinou, mající za následek vznik nezávislé Uruguayské

republiky dne 27. srpna 1828. Dne 7. dubna roku 1831 císař Pedro I. abdikoval ve prospěch

svého pětiletého syna Pedra II. a vrátil se do Portugalska.106

105KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 148–184. 106Tamtéž, s. 189–208.

Page 43: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

43

Z důvodu nízkého věku císaře Pedra II. zastupovali mladého císaře ve vládě regenti

až do roku 1840, kdy císař dosáhl věku patnácti let, byl prohlášen plnoletým a stal se císařem

Brazílie. Brazilská společnost se tehdy vyznačovala pestrým sociálním, regionálním

i rasovým složením. Mezi léty 1831 až 1848 se musela Brazílie potýkat se separatistickými

tendencemi na severu a jihu země, které se ale vládě podařilo potlačit. Vláda císaře Pedra II.

je označována jako tzv. zlatý věk, především díky hospodářskému rozvoji Brazílie. Rozvoj

země přilákal migranty z Evropy, v největší míře Španěly, Portugalce, Italy a Švýcary.

Hospodářský rozvoj Brazílie a sousedního státu Paraguaye přinesl spory mezi oběma

zeměmi, v nichž důležitou roli sehrálo výnosné pěstování čaje maté na hranici států. Spory

přerostly až do válečného konfliktu mezi Brazílií a Paraguayí, trvajícího celých šest let.107

Hlavním zdrojem konfliktů v oblasti hospodářské, politické i sociální bylo otroctví.

V roce 1870 sice císař osvobodil děti otroků na všech statcích, ale k úplnému zrušení otroctví

došlo až v květnu roku 1888, kdy dcera Pedra II., korunní princezna Isabela, podepsala

tzv. Zlatý zákon. Zrušení otroctví vedlo k růstu nespokojenosti mezi statkáři využívajícími

otrockou práci. Spory vyvrcholily Dekretem č. 1 z 15. listopadu 1889 vyhlašujícím

federativní brazilskou republiku, čímž skončilo 67 let trvající brazilské císařství.108

Již od počátku 19. století docházelo k poklesu těžby zlata v dolech v Minas Gerais.

Naproti tomu se velmi rozvíjelo plantážnictví, především pěstování cukrové třtiny, kávy,

kakaa, kaučuku a bavlny. Již v polovině 19. století Brazílie obstarala polovinu světové

produkce kávy. Přítomnost portugalského dvora na území Brazílie s sebou nesla rozvoj

kulturního, vědeckého a hospodářského života. I po zrušení císařství se země dále rozvíjela

díky řadě sociálních a politických reforem. Evropské expedice se podílely na průzkumu

brazilského vnitrozemí, především Amazonského pralesa.109

3.2.4 Brazilská republika v průběhu 20. století

Na počátku 20. století žilo v Brazílii více než 17,5 milionu obyvatel. Toto číslo se

v průběhu celého století neustále zvyšovalo vlivem příchodu migrantů z Evropy, usídlujících

se ve větších městech a na jihu země. Mezi imigranty převažovali Italové, Portugalci,

107KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 212–227. 108Tamtéž, s. 227–249. 109Tamtéž, s. 184–228.

Page 44: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

44

Španělé, Němci a Ukrajinci. Významnou menšinu tvořili také Japonci a Židé. Migranti

přijížděli do Brazílie většinou s celými rodinami. V důsledku imigrace vznikala řada

hospodářských, finanční i sociálních problémů, především v důsledku špatné asimilace

německých a japonských rodin. Významnou roli v horší asimilaci hrál jazyk jako

dorozumívací prostředek. Převažoval agrární charakter země, jehož hlavní exportní artikly

tvořily brazilská káva a kakao. S postupem času také rostl význam bavlny a masa.

V roce 1922 začala stavba jednoho z nejznámějších symbolů Brazílie, obrovské sochy Krista

na vrcholu Corcovado, již byla dokončena v roce 1931.110

Nově vzniklou Brazilskou republiku postupně uznaly mocnosti na americkém

i evropském kontinentě. Ústava brazilské republiky, vyhlášená dne 24. února 1891, v sobě

spojovala prvky federální ústavy Spojených států amerických s některými body ze švýcarské

a argentinské ústavy. Brazílie se stala decentralizovanou federativní republikou, v jejímž čele

stál prezident volený na čtyři roky. Kromě přímé volby do obou komor Kongresu, byla

v ústavě zakotvena odluka církve od státu a liberální svobody jako rovnost občanů

před zákonem, svoboda tisku, slova, vyznání atd. Po nepokojích ve státech federace a vládě

příslušníků armády se v listopadu roku 1894 prezidentského úřadu ujal dr. Prudente José de

Morais Barros, jenž vládl až do roku 1898. Jednalo se o prvního civilistu v čele brazilské

republiky, který si dal za cíl ukončit nepokoje na jihu země a stabilizovat zemi. Zaměřil se

na rozvoj ekonomiky země a výstavbu ve vnitrozemí státu.111

V roce 1910 byl prezidentem země zvolen maršál Hermes da Fonseca nesoucí

podporu od armády, které se nelíbila dosavadní civilní vláda. V průběhu jeho vlády se

severovýchod země ocitl v problémech především kvůli poklesu cen kávy a vlivem

panujícího sucha.112

V období první světové války zastával post prezidenta Venceslau Brás Pereira. Tento

celosvětový konflikt měl na Brazílii ekonomický i politicky dopad v podobě zvedajících se

cen surovin. Dne 25. května 1915 uzavřely státy Argentina, Brazílie a Chile (tzv. ABC státy)

smlouvy předpokládající mírové řešení možných sporů a upevnění vzájemných vztahů

na latinskoamerickém kontinentě. Zvyšující zájem o brazilské produkty vyústil v růst

110KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 266–296. 111Tamtéž, s. 258–266. 112Tamtéž, s. 275–279.

Page 45: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

45

zaměstnanosti a průmyslu. Vše se změnilo 26. října 1917, kdy Brazílie ukončila svou

neutralitu a vyhlásila válku Německu. Vývoz potravin spojencům znamenal omezení domácí

nabídky, růst cen a následný nedostatek zboží na trhu vedl ke vzniku černého trhu. Napětí

ve společnosti vyústilo v protestní akce proti vládě a stávky.113

V roce 1919 zvítězil v prezidentských volbách Epitácio da Silva Pessoa.

Dne 10. ledna 1920 Brazílie podepsala pakt Společnosti národů, čímž se stala jedním

ze zakládajících členů. Brazilská země usilovala také o zisk křesla stálého člena Rady

Společnosti národů, což se jí nepodařilo, proto stejně jako Spojené státy americké zaujala

vůči Evropě politiku izolacionismu a v roce 1926 vystoupila ze Společnosti národů.

V meziválečném období v Brazílii klesal vývoz kávy a bavlny, naopak rostla inflace

a nezaměstnanost. V roce 1920 žilo v Brazílii více než 30,5 milionů obyvatel.

Dne 1. března 1922 byl prezidentem země zvolen Artur da Silva Bernardes, který se musel

vypořádat s nepokoji na jihu země. Dne 5. července 1924 byla rozpoutána ozbrojená

revoluce s cílem svrhnout prezidenta. V důsledku rozštěpení společnosti stále rostly sociální

a regionální rozdíly mezi jednotlivými státy federace. Politická krize blokovala ekonomický

rozvoj země, způsobila problémy se splácením brazilského státního dluhu, což v roce 1928

dospělo k tomu, že se Brazílie stala nejzadluženější zemí Latinské Ameriky. V listopadu

roku 1925 se prezidentem země stal dr. Washington Luís Pereira de Soussa. Namísto nutnosti

podpory průmyslu se Brazílie zaměřila na rozvoj zemědělství a export zemědělských surovin

jako byla káva a bavlna. V důsledku vypuknutí světové hospodářské krize byl na trhu

nadbytek kávy, který nikdo nechtěl. Vše vyústilo v protesty proti vládě, ty následně vedly

k ozbrojenému povstání ve státech Rio Grande do Sul a Minas Gerais. Po sesazení vlády se

moci v zemi ujala vojenská junta, která prezidentský úřad vložila do rukou Getúlia Dornelles

Vargasovi.114

Prezident Vargas vydal Organický zákon, který zrušil platnou ústavu z roku 1891,

rozpustil federální parlament, zákonodárné rady státu a další instituce. Na počátku 30. let

20. století byly v Brazílii více než 2 miliony nezaměstnaných obyvatel. Na podzim roku 1931

vyhlásila Brazílie státní bankrot, po němž následovala řada stávek a následný propad exportu

kávy, bavlny, masa a cukru. Dne 14. července 1934 vznikla nová ústava země zavádějící

113KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 280–283. 114Tamtéž, s. 283–293.

Page 46: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

46

povinné a bezplatné základní vzdělání, garanci minimální mzdy, omezení práce dětí a žen

a povinnou vojenskou prezenční službu. Ústava také posilovala moc prezidenta, který mohl

vetovat jakýkoliv zákon. Dne 10. listopadu 1937 proběhlo obklíčení parlamentu vojenskou

policií. Toho využil prezident Vargas a převzal absolutní moc ve státě. Vargas rozpustil

parlament a Brazílie byla podle portugalského vzoru vyhlášena Novým státem (Estado

Novo). Hlavní oporou státu se stala armáda, byly zrušeny všechny politické strany. Došlo ke

změně struktury průmyslu, od potravinářství a textilu k metalurgii, elektrotechnice,

energetice, dopravním a strojním zařízení.115

Po vypuknutí druhé světové války vyhlásila Brazílie neutralitu a nadále udržovala

obchodní styky se státy Osy. Po útoku Japonska na Havajské ostrovy přerušila diplomatické

styky se státy Německo, Itálie a Japonsko a stala se jednou z hospodářských opor Spojených

států amerických. Poté, co dne 23. srpna 1942 německé ponorky potopily několik brazilských

obchodních lodí, vyhlásila Brazílie válku Německu a Itálii. Brazílie se aktivně účastnila

pozemních operací na území Evropy a operací v jižním Atlantiku. Zatímco ve světě bojovala

za demokracii, doma vládla autoritativně. Množící se protesty ovšem vyústily ve vojenský

převrat a prezident Vargas se dne 29. října 1945 musel vzdát vlády.116

Koncem ledna 1946 se prezidentem stal Eurico Gaspar Durta. Během jeho vlády byla

v září 1946 přijata nová ústava země, oddělující moc zákonodárnou, soudní a výkonnou.

Součástí zákona byla přímá volba prezidenta, jehož volební období nyní mělo trvat pět let,

a volební právo pro všechny obyvatelé Brazílie, muže i ženy starší osmnácti let. Poválečná

ekonomická recese měla za následek příklon některých obyvatel k levicovým ideologiím.

V říjnu roku 1947 Brazílie přerušila diplomatické styky se SSSR a zaujala postoj Trumanovy

doktríny v politice, tj. zadržování komunismu, čímž se komunisté dostali do ilegality.

V důsledku toho se Brazílie zapojila do války v Koreji. V polovině 20. století přesáhl počet

obyvatel Brazílie počet 50 milionů obyvatel.117

115KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 297–306. 116Tamtéž, s. 306–312. 117Tamtéž, s. 317–319.

Page 47: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

47

V následujících prezidentský volbách opět zvítězil Vargas, pokračující v represích

vůči levici, což mělo za následek oslabování jeho pozice prezidenta země. Po odmítnutí

demise spáchal dne 24. srpna 1954 sebevraždu.118

Dne 31. ledna 1956 se prezidentem Brazílie stal lékař Juscelino Kubitschek de

Oliviera, potomek jihočeských přistěhovalců. Kubitschek se moci ujal v době, kdy se

Brazílie nacházela ve složité politické i sociální situaci. Kubitschek, jehož cílem bylo zlepšit

ekonomickou situaci ve státě, zavedl pětiletý hospodářský plán do roku 1960, jenž obsahoval

plány pro rozvoj energetiky, těžařství, ocelářství, strojírenství a dopravy. V září roku 1956

parlament schválil zákon o výstavbě nové metropole Brasília v geografickém středu města,

která byla dokončena v roce 1961. Prezident Kubitschek udržoval obchodní styky

s komunistickými zeměmi východního bloku, mezi které patřily např. Československo,

Polsko, SSSR či Kuba. Země se přesto potýkala s řadou ekonomických problémů, kupříkladu

s vysokou inflací, deficitem státního rozpočtu či se zahraničními dluhy.119

Konce ledna roku 1961 byl prezidentem zvolen Jânio da Silva Quadros, jenž zemi

převzal v hrozném finančním stavu. Prezidentův program úspor a snížení výdajů státu vedly

ke vzniku nepokojů v zemi. Blízké styky s Kubou a SSSR se nelíbily Spojeným státům

americkým, což vyústilo ve spory a následné vyhoštění jejich velvyslance. Prezident Quadros

nakonec abdikoval na prezidentský post a opustil zemi.120

V roce 1961 se prezidentem Brazílie stal João Belchior Marques Goulart, ale

s omezenými prezidentskými pravomocemi. Stále pokračující orientace Brazílii na východ

ovlivnila v lednu 1962 odmítnutí podpory sankcí vůči Kubě. Země dále odmítla prodloužit

armádě Spojených států amerických pronájem základny na jednom z brazilských ostrovů.

Následovala znárodnění některých severoamerických společností, čímž došlo k zastavení

přílivu zahraničních investic. V zemi nastal rozkol mezi parlamentním a prezidentským

systémem, což vyústilo v referendum, v němž byl parlamentní systém zavržen. Následně

prezident Goulart převzal plné pravomoci prezidenta a předsedy kabinetu. Země se musela

neustále potýkat s hospodářskými problémy a zvyšující se inflace vyvolala v zemi nepokoje

a stávky, při nichž lidé požadovali odstoupení prezidenta Goularta. Po jeho odstoupení se

118KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 319–322. 119Tamtéž, s. 322–327. 120Tamtéž, s. 327–328.

Page 48: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

48

moci chopila vojenská junta, nastalo zatýkání odpůrců státního převratu, na deset let se

zastavila garance občanských svobod a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav. Prezidentem

země se stal maršál Humberto de Alencar Castelo Branco, který zřídil Národní informační

službu (SNI) k likvidaci „vnitřního nepřítele“. Došlo k přerušení diplomatických vztahů

s Kubou a hospodářské spolupráce se Spojenými státy americkými. Instituční akt

z 27. října 1965 nařizoval rozpuštění všech politických stran a prezidentovi země byly

přiznány mimořádné pravomoci. V zemi byl zaveden pravicově orientovaný autoritativní

režim. Dne 15. března 1967 vstoupila v platnost nová ústava, díky které se Brazílie se stala

unitárním státem. Prezidentem země se stal generál Artur da Costa e Silva.121

Během prezidentského mandátu prezidenta Costa e Silva došlo k hospodářskému

růstu, rozvoji země a klesající inflaci. I přesto byl odmítnut a kritizován většinou národa,

církev nevyjímaje. Prezident pomoci vydání Institučního aktu 5 uzavřel Kongres, dal uvěznit

více než 200 politiků, včetně bývalého prezidenta Kubitscheka. Dále probíhaly čistky

na úřadech a univerzitách, zavedla se tvrdá cenzura tisku. Součástí vyšetřovacích praktik

bylo i mučení, což vyvolávalo odpor u většiny obyvatelstva. Po zhoršení zdravotního stavu

prezidenta se moci v zemi ujal triumvirát složený ze tří generálů, generála pozemního vojska

Aurélia Lira Taverese, generála letectva Márcia de Sousa a generála válečného námořnictva

Augusta H. Rademakere Grünewalda. Po unesení amerického velvyslance triumvirát

zareagoval zatýkáním a vyhoštěním odpůrců ze země.122

Triumvirát v zemi skončil v roce 1969 zvolením čtyřhvězdičkového generála Emília

Garrastaza Médiciho. Tvrdil, že před ukončením svého mandátu bude v zemi obnoven

demokratický režim. I přesto během režimu probíhalo neustálé pronásledování odpůrců

a opozice. Odlesňování východní části Amazonie vyústilo ve spor s původními obyvateli,

Indiány.123

Dne 15. března 1974 se prezidentem Brazílie stal generál Ernesto Geisel Beckman.

Během jeho vlády bylo vedeno vyšetřování osob zmizelých a mučených v uplynulých letech.

121KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 337–340. 122Tamtéž, s. 340–343. 123Tamtéž, s. 343–346.

Page 49: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

49

Během roku 1978 vláda zahájila rozhovory s opozicí, které vedly v říjnu roku 1978 ke

schválení 11. ústavního dodatku o zrušení antidemokratického Institučního aktu č. 5.124

Skutečný obrat k demokracii nastal v roce 1979, kdy se prezidentem země stal generál

João Batista de Oliviera Figueiredo. Vznikla Ústavní rada, obnovila se svoboda zakládání

politických stran, byl zrušen trest smrti i trest doživotí a došlo k prominutí politických

přečinů. Země byla ve špatném ekonomickém stavu, zvyšovala se nezaměstnanost a rostla

inflace, která dokonce přesáhla hranici 110 %. Celou zemí se šířily demonstrace usilující

o přímou volbu prezidenta.125

V roce 1985 se prezidentem země stal José Sarney, jehož cílem bylo vypořádat se

s minulostí země. Ústava byla obohacena o dodatek o přímé volbě prezidenta a legalizaci

politických stran. Dne 5. října 1988 byla přijata nová ústava země rozšiřující sociální

a politická práva, čímž byly vymazány poslední stopy minulého autoritativního režimu.

Na konci 80. let 20. století rostla průmyslová výroba a těžba ropy, díky čemuž mohla Brazílie

splácet zahraniční dluh.126

V březnu roku 1990, po devětadvaceti letech, byl pomocí přímé volby zvolen

prezidentem země Fernando Collor de Mello. Země se potýkala se sociální nestabilitou

a nemocemi jako cholera, malárie či AIDS. Po obvinění prezidenta z korupce, hlava státu

rezignovala a jako jeho nástupce byl v roce 1992 zvolen Itamar Augusto Franco. V dubnu

v roce 1993 byl v plebiscitu zvolen prezidentský systém moci. Díky ekonomickému „Plánu

Real“ byla zavedena měnová jednotka real, poklesla inflace a do země zavítali zahraniční

investoři.127

Dne 1. ledna 1995 byl do prezidentské funkce jmenován Fernando Henrique Cardoso,

který Brazílii vedl až do roku 2003. Během svého prezidentského mandátu se musel potýkat

s finanční krizí, jenž způsobila rostoucí nezaměstnanost a nespokojenost v zemi. Pro zlepšení

ekonomické situace v zemi byla provedena největší privatizace v dějinách Brazílie, která

124KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 346–349. 125Tamtéž, s. 349–350. 126Tamtéž, s. 351–353. 127Tamtéž, s. 353-354.

Page 50: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

50

zahrnovala státní banky, federální dálnice, telefonní a energetické společnosti atd. Prezident

se také snažil o aktivnější roli Brazílie v mezinárodní politice.128

Brazílie se stala portugalskou kolonií v roce 1500. Zpočátku Portugalsko o tuto zemi

nejevilo příliš velký zájem. Vše se změnilo koncem 17. století, kdy bylo v oblasti Minas

Gerais objeveno zlato a diamanty. Po napadení Portugalska Napoleonem na počátku

19. století se portugalský dvůr přesunul na území Brazílie. Postupně sílily hlasy po vyhlášení

nezávislosti, které byla nakonec vyhlášena v roce 1822 a Brazílie se stala císařství. Zrušení

otroctví v roce 1888 vedlo k růstu nespokojenosti v zemi, které vyústily v roce 1889 ve vznik

federativní republiky. Během 20. století se u moci střídali vojenské junty a civilní vlády. Po

vládě vojenské junty v 60. a 70. letech 20. století nastal obrat k demokracii, jenž trvá dodnes.

Neschopnost vojenských vlád řešit ekonomické problémy země vyústila v ekonomické

problémy země, se kterými se Brazílie musí dodnes potýkat.

3.3 Chile

Chilská republika je stát ležící na jihozápadě Jižní Ameriky. Jedná se o přímořský

stát, území Chile zasahuje na pobřeží Tichého oceánu. Název Chile pochází z původního

indiánského (aymarského) slova chilli, který v překladu znamená „zima, studený“ nebo také

„tam, kde končí země“. Španělé jako kolonizátoři tuto zemi pojmenovali Nová Extremadura,

podle jednoho z autonomních území ležící ve Španělsku. Nejprve pojem Chile označovalo

pouze centrální část dnešního území státu, ale postupem času se toto označení vžilo pro celou

zemi. Sousedními státy jsou na severu Peru a Bolívie a východní hranici sdílí Chile

s Argentinou.129

Stát Chile je specifický svým podlouhlým úzkým tvarem. Průměrně měří na šířku

pouze 160 km, naproti tomu jeho délka dosahuje 4200 km. Na rozloze o 756 626 km2 žije

více než 17 milionů obyvatel. Chile si také nárokuje území na Antarktidě o rozloze 1 250 000

km2.130

128Fernando Henrique Cardoso. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-04-10]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/biography/Fernando-Henrique-Cardoso 129CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 18–19. 130Chile: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. In: Ministerstvo zahraničních věcí České

republiky [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/chile/

Page 51: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

51

Tento jihoamerická stát se nachází na nestabilním geologickém podloží, proto často

dochází k zemětřesení a aktivní sopečné činnosti. V roce 1960 zde bylo zaznamenáno vůbec

nejsilnější zemětřesení, které mělo sílu 9,5 stupně Richterovy stupnice. V důsledku

zemětřesení vznikajících na oceánském dně je Chile ohrožováno potencionálním vznikem

vln tsunami. Poslední silné zemětřesení, společně s vlnami tsunami, zasáhly Chile v polovině

září roku 2015.131

Povrch Chile je velmi členitý, většinu území tvoří pohoří Andy. Jižní pobřeží státu je

extrémně členité s velkým počtem ostrovů vzniklých během čtvrtohorního ledovcového

zalednění. Příznivé podmínky pro zemědělství a průmysl panují ve střední části Chile, v

tzv. Centrálním údolí, kde žije většina obyvatel. Od severní hranice se státem Peru se táhne

rozsáhlá poušť Atacama, kde se nachází největší zásoby ledku na světě a bohaté naleziště

mědi, jíž je Chile největším producentem.132

3.3.1 Období kolonizace

Před příchodem Evropanů území Chile obýval jeden z jihoamerických indiánských

kmenů, Mapučové. Španělé neznali pojmenování tohoto kmene, proto jej nazvali Araukánci.

Oblasti na severu země patřily Inkům, ale žili zde i Atacamci a Čaugové. Kmen Inků se

v průběhu 15. století snažil rozšířit své pole působnosti více do území dnešního Chile, ale

indiánský kmen Araukánců jim v tom zabránil.133

Během svých objevitelských plaveb zavítaly na Jižní Ameriku na území státu Chile

mnohé španělské výpravy. Při objevování kontinentu postupovaly dvěma směry, konkrétně

ze severu a z jihu. Z jihu postupoval Fernão de Magalhães, portugalský mořeplavec

ve službách španělského krále (Magalhães je první evropský objevitel ostrova Ohňová

země). Dodnes je po něm pojmenován průliv oddělující ostrov od zbytku kontinentu. Jelikož

se snažil objevit a zmapovat cestu z Ameriky do Asie, pobřeží Ameriky se moc nevěnoval.134

Naopak Diego Almagro, člen Pizarrovy výpravy do Peru, se mezi léty 1535–1536 spolu

131Chile zasáhlo silné zemětřesení. Někde už udeřila tsunami. In: IDNES.cz [online]. 2015 [cit. 2016-03-30].

Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/chile-zasahlo-zemetreseni-o-sile-8-3-stupne-zahynuli-dva-lide-pqu-

/zahranicni.aspx?c=A150917_045339_zahranicni_lve 132PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr,

1998, s. 255–256. 133CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 19–22. 134Tamtéž, s. 33–34.

Page 52: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

52

s Pedrem de Valdiviou a jeho vojskem zaměřil na objevování severu země a dobytí jižních

oblastí bývalé Incké říše. Již zmíněný Pedro de Valdivia se v roce 1541 vydal na výpravu

s cílem dobýt celé území Chile. Během své objevné cesty na jih usiloval o nalezení bájné

země El Dorado (v překladu znamenající Země zlata). Roku 1541 dorazil až k cíli své cesty,

k údolí řeky Mapocho, kde založil město Santiago del Nuevo Extremo dnes známé jako

Santiago de Chile, jež je hlavním městem tohoto jihoamerického státu.135 Valdivia se poté

vrátil zpět do Peru, kde pomohl jeho guvernérovi v boji proti Franciscovi a Gonzalesu

Pizzarovi. Jako odměnu za své služby byl Valdivia jmenován guvernérem Chile. Po svém

návratu do Chile rozšiřoval území dál k jihu až k Magalhãesově úžině. V roce 1550 došlo

u řeky Bío-Bío ke střetu Valdivia s vojskem Araukánců, ve kterém zvítězil Valdivia.136

V této době ve Španělsku vládli Habsburkové, kteří ve své zemi aplikovali

centralizovanou absolutistickou moc. I Chile, jakožto jejich kolonie, podléhala

centralizované správě španělského království. Došlo k vytvoření systému místokrálovství,

přičemž pro Chile jako odlehlý kraj vznikl tzv. generální kapitanát, který byl spravován

místokrálem v Peru, avšak v mnoha případech samosprávy vystupovalo Chile jako nezávislý

územní celek. Velmi významnou roli ve všech oblastech života hrála římskokatolická církev

zavedena španělskými kolonizátory.137

Období 17. století se v Chile často označuje jako tzv. století loje, neboť jedním

z hlavních vývozních artiklů země byl (mimo hovězí kůže) lůj. K nucené práci Chilané

využívali domorodé obyvatelstvo. Obchod se Chile orientoval v největší míře na Peru, ale

obchodovalo se také s Buenos Aires a Asií. Mezi hlavní vývozní artikly patřily kromě již

zmíněného loje také měď, zlato a stříbro. Běžný byl směnný obchod za hedvábí a koření.138

18. století se označuje jako století obilí. V roce 1687 zasáhlo sousední stát Peru silné

zemětřesení, které způsobilo poškození zemské půdy. Chile se pak stalo hlavním exportem

zemědělských výrobků namísto Peru. Následkem toho vznikala nová města a vzkvétal

obchod. Důležitou roli hrála také těžba nerostných surovin. Roku 1798 došlo pomocí

135KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 16–17. 136CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 35–37. 137Tamtéž, s. 39–41. 138Tamtéž, s. 72–74.

Page 53: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

53

královského výnosu ke zrušení generálního kapitanátu v Chile a zbavení závislosti Chile na

místokrálovství v Peru.139

3.3.2 Boj za chilskou nezávislost na Španělsku

Na konci 18. století už bylo patrné, že dosavadní nadvláda španělské koruny nad

jihoamerickými koloniemi je neudržitelná. V roce 1808 vpadl Napoleon do Španělska

a přinutil tehdejšího krále Karla IV. k abdikaci a jeho dědice, Ferdinanda VII., nechal

uvěznit. V prosinci roku 1808 kreolové jednohlasně slavnostně odpřisáhli věrnost

uvězněnému princi Ferdinandovi VII. Obávali se ale o dění ve Španělsku, které měl v moci

Napoleon. V důsledku toho v Chile vznikl konflikt mezi roajalisty, stoupenci

Ferdinanda VII., a vlastenci, kteří zatím nepomýšleli na úplnou nezávislost na Španělsku, ale

snažili se o větší podíl na správě.140 Aby se zabránilo vzniku junty, která by převzala moc

v zemi, byl dne 16. července roku 1810 sesazen guvernér a moc v zemi měl převzít generál.

Zabránit vzniku junty se jim však nepodařilo. Ze strachu před možnou intervencí

místokrálovského vojska v Limě junta slavnostně přísahala věrnost králi Ferdinandovi VII.

a katolické církvi.141

Na konci roku 1810 došlo ke vzpouře proti Španělům, kterou vedl Bernard

O´Higgins. Tato událost je považována za začátek válek o nezávislost na Španělsku.

V roce 1812 José Miguel Carrera, mluvčí radikálů, vydal dekretem první chilskou ústavu

prohlašující Chile za republiku. Byly také přijaty státní symboly, vlajka a státní znak.142 Boje

mezi vlastenci a roajalisty pokračovaly. Roajalisté měli silnou podporu z Peru, neboť to byl

poslední stát, který byl věrnou baštou španělských roajalistů na americkém kontinentě. Mezi

léty 1811 až 1824 probíhaly v Chile neustále boje mezi roajalisty a vlastenci, přičemž zemí

se pomalu šířila myšlenka na vytvoření úplně nezávislého státu na španělské monarchii.

V roce 1817 vstoupil José San Martín se svou armádou na území Chile. Jeho cílem bylo

porazit roajalisty v Chile, po moři doplout k peruánským břehům a dobýt Limu.

Dne 12. února 1817 porazil se svým vojskem Španěly a jejich stoupence v bitvě

139CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 74–77. 140Tamtéž, s. 85–115. 141KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 72–73. 142Tamtéž, s. 73.

Page 54: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

54

u Chacabuco. Jeho vítězství pokračovala, neboť se k němu po cestě do hlavního města

připojovali další chilští vlastenci. Po příchodu do hlavního města Santiaga mu zástupci města

nabídli vládu nad Chile, on ji ale odmítl a předal ji Bernadu O´Higginsovi.143 O´Higginsova

vláda pak dne 12. února roku 1818 vyhlásila nezávislost Chile. Tento akt ale nezabránil

dalším, neustávajícím bojům za chilskou nezávislost. Dne 5. dubna 1818 se na pláni u řeky

Maipo střetla vojska O´Higginse s chilskými roajalisty. Tato bitva znamenala definitivní

potvrzení nezávislosti Chile, čímž vznikl na jihoamerickém kontinentě po Spojených

argentinských provinciích již druhých nezávislý stát.144

Boj za nezávislost znamenal vymizení otroctví, neboť otroci vstupovali do armády

a za jejich službu jim později byla udělena svoboda. Mnoho otroků také svým pánům uteklo

během bojů o nezávislost. Během bojů o nezávislost byla nejvíce ceněna armáda se všemi

svými složkami.145

3.3.3 Chile v 19. století

K nejvýznamnějším chilským politikům počátku 19. století patřil již výše zmíněný

Bernardo O´Higgins, vynikající voják a reformátor. Během vlády se mu podařilo zrušit

všechny šlechtické tituly. Jako prezident měl pravomoc vydávat dekrety, jejichž cílem bylo

napravit zkaženou chilskou společnost odstraněním kohoutích a býčích zápasů, alkoholismu,

hazardních her atd. Realizace těchto sociálních reforem skončila neúspěchem. Rok 1822 je

pro Chile důležitým milníkem v historii, v tomto roce uznaly Spojené státy americké její

nezávislost. Prezident země O´Higgins vládl Chile neomezeně jako diktátor, jenž se opíral

výhradně o vojenskou sílu, což v zemi vyvolávalo protesty. Sílící odpor v zemi ho donutil

28. ledna 1823 k demisi, po které navždy odešel z Chile do sousedního Peru.146

Po O´Higginsově odchodu nastala v zemi anarchie, neboť přechod od Higginsovy

diktatury k republice s sebou nesl řadu problémů. V Chile tradičně vládli prezidenti, již byli

úspěšnými vojáky a veliteli, ale špatnými politiky. Během své vlády nebyli schopni konat

rozhodnutí bezpodmínečně nutná pro rozvoj země. Na konci 20. let 19. století se začínaly

143CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.354–357. 144KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 74. 145CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.122–124. 146Tamtéž, s. 360–363.

Page 55: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

55

v Chile formovat první politické strany. Nejdůležitější z nich byli liberálové (pipiolos)

stavějící se proti diktatuře a anarchii a konzervativci (pelucones), což byli příslušníci staré

chilské aristokracie bojující proti násilnickým a revolučním reformám.147

Jeden z největších chilských státníků 19. století byl Diego Portales, konzervativní

politik, který přinesl do země řadu změn. Mezi léty 1830 až 1837 působil v politice

na různých postech, většinou jako předseda vlády. Jeho cílem bylo zamezit vojsku

a generálům účast na politickém dění v zemi, proto například nechal penzionovat téměř

všechny důstojníky v zemi. V roce 1833 se také podílel na vzniku nové ústavy uzákoňující

vyváženost mezi mocí exekutivní a legislativní. V následujících letech však vlivem

manipulací a podvodů dominovala moc exekutivní, což vedlo k posílení pravomocí

prezidenta. Ve 30. letech 19. století mělo Chile zahraniční problémy, především s peruánsko-

bolivijskou Konfederací, jež se snažila rozvrátit nově vzniklý stát Chile. Mezi těmito celky

vypukla tzv. celní válka, tzn. Peru zvýšilo daně na chilské produkty a naopak. Konfederace

složená z Peru a Bolívie se pokusila o vojenskou invazi do Chile. Jejich snažení skončilo

neúspěchem, v roce 1839 v bitvě u Yungay byla Konfederace poražena a přestala existovat.

Vítězstvím došlo ke stmelení země a Chile si udrželo kontrolu nad pacifickým pobřežím

v Jižní Americe.148

Po zavraždění prezidenta Portalese v roce 1837 zavládlo nakrátko v zemi období

anarchie. Toto období skončilo v roce 1841, kdy se moci v zemi ujal Manuel Bulnes Prieto.

Během jeho vlády v roce 1843 přesáhl počet obyvatel Chile jeden milion, což stále nebylo

mnoho, a proto státníci přistoupili k větší podpoře imigrace. Problém byl ale v tom, že o tuto

zemi nebyl příliš velký zájem z pozice evropských migrantů, na rozdíl od Argentiny

a Uruguaye. Během jeho vlády v roce 1844 také došlo ze strany Španělska k uznání

nezávislosti státu Chile. V 50. letech 19. století rostl počet nalezišť stříbra, přičemž peníze

z těžby byly většinou investovány do rozvoje zemědělství. Díky keřům vinné révy dovezené

z Francie a Itálie se z Chile stal jeden z nejlepších pěstitelů vína na západní polokouli.149

Nástupce Prieta, Manuel Montt Torres, vládl od roku 1851 až 1861. Jeho volební

soupeř, generál José María de la Cruz, odmítl uznat porážku, což v roce 1851 vyústilo

v občanskou válku. Prezident Montt v této válce upevnil svou pozici i přesto, že se jednalo

147CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.363–366. 148Tamtéž, s. 366–373. 149Tamtéž, s. 373–375.

Page 56: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

56

o prvního prezidenta bez vojenské minulosti. Montt se zaměřil na ekonomický vývoj země,

a proto v roce 1855 založil Hypoteční a úvěrovou banku s cílem podpořit zemědělskou

výrobu, drobné a střední zemědělce. Nejdůležitějším obchodním spojencem Chile v té době

byli Britové. Docházelo také k početné imigraci německých rodin mířících ve většině

případů na jih země. Na konci 50. let 19. století se země se potýkala s ekonomickými

problémy v souvislosti se snížením těžby stříbra a oslabením exportu zemědělských výrobků

kvůli rostoucí konkurenci ve Spojených státech amerických a Austrálii. Na povrch se také

dostával konflikt mezi církví a státem – zatímco někteří se snažili o omezení vlivu církve,

ostatní naopak usilovali o její posílení.150

Po Montteovi se prezidentem stal José Joaquín Peréz Mascayano, který byl v čele

Chile mezi lety 1861 až 1871. Na počátku 60. let 19. století Chile pomáhalo sousednímu Peru

napadenému Španělskem. Po vzájemných urážkách mezi Španělskem a Chile dne 25. září

roku 1865 vyhlásilo Chile válku Španělsku, čímž začala první tichomořská válka. Státy

Chile, Peru, Bolívie a Ekvádor spolu podepsaly dohodu o vzájemné obraně proti Španělsku.

V roce 1866 bylo Španělsko definitivně poraženo. Mírová smlouva mezi Chile a Španělskem

byla podepsána až v roce 1883.151

Ve druhé polovině 60. let 19. století došlo k objevení naleziště ledku a jeho následné

těžbě, došlo také k technické a technologické modernizaci chilského zemědělství. Mezi

novými zákony vyčníval nad ostatními ten zakazující bezprostřední znovuzvolení hlavy

státu, prezidentský mandát tudíž trval pouze pět let.152

V průběhu 60. let 19. století v Chile mezi sebou soupeřili dvě hlavní politické strany,

konzervativní strana propojující myšlenky bývalého prezidenta Portase s římskokatolickou

církví a liberální strana, jejíž cílem bylo změnit ústavu z roku 1833. Liberální straně se

nepodařilo její záměr naplnit a ústava zůstala platná až do roku 1925. V roce 1868 se

z liberální strany vydělila Radikální strana.153

Na počátku 70. let 19. století se Chile stalo největším světovým producentem mědi.

V tomto období také dochází ke zhoršení vztahů mezi Chile a jeho spojenci, Peru, Argentinou

a Bolívií. Příčinami byly územní spory a také čím dál tím perspektivnější těžba ledku. Svojí

150CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.375–378. 151Tamtéž, s. 378-381. 152Tamtéž, s. 382. 153Tamtéž, s. 377–378.

Page 57: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

57

roli hrály také peníze, neboť čtvrtina kapitálu v provincii Tarapacá ovládané Peru, kde se

těžilo nejvíce ledku, patřila Chile a polovina pracovníků byla chilské národnosti. V roce 1873

došlo k podpisu tajné dohody mezi Peru a Bolívií ohledně kontroly nad těžbou ledku mající

za cíl určovat monopolní ceny. Po zvýšení poplatků za vývoz ledku obsadili Chilané důlní

město Antofagasta. Bolívie dne 1. března 1879 vyhlásila válku Chile, které následně

5. dubna 1879 vyhlásilo válku Bolívii i Peru. Po několika námořních bitvách se Chile

podařilo ukončit druhou tichomořskou válku vítězstvím. Tato válka, označována někdy jako

„ledková“, znamenala pro Chile zisk bolivijského pobřeží a významných jižních

peruánských provincií, nejvýznamnější z nich byla provincie Tarapacá (disponující

obrovskými zásobami ledku, jak již bylo řečeno). Získaná území znamenala třetinový nárůst

rozlohy Chile a výtěžek z těchto územních zisků posílil chilskou ekonomiku. Chile se také

podařilo dobýt hlavní město Peru, kam vojska vstoupila 17. ledna 1881. Válka skončila

v roce dne 20. října 1883, kdy byla podepsána mírová smlouva z Ancónu mezi Chile a Peru.

Mírová smlouva s Bolívií, která přinesla ukončení druhé pacifické války, byla dojednána

až v roce 1904.154

V roce 1891 v Chile vypukla krátce trvající občanská válka. Hlavní příčinou vzniku

války byla silně autoritářská politika prezidenta z liberální strany José Manuela Balmacedy.

Ten během svého funkčního období porušoval ústavu země a odmítal svolávat zasedání

parlamentu. Dne 5. ledna 1891 se prezident rozhodl převzít veškerou moc a zavedl v zemi

prezidentskou diktaturu. Na stranu parlamentu se postavilo téměř celé námořnictvo země,

příslušníci aristokratických rodin, příslušníci střední třídy a intelektuálové z okruhu kolem

univerzit. Prezident přikázal nucené odvody, které za pomoci násilí odváděly bojeschopné

muže. Prezidentovi slíbilo věrnost pozemní vojsko, které v dolech na severu země

naverbovalo horníky. Chilská občanská válka trvající od ledna do září roku 1891 skončila

porážkou prezidenta Balamcedy. Výsledkem tohoto ozbrojeného konfliktu bylo omezení

exekutivním moci a naopak posílení moci legislativní, především parlamentu.155

V průběhu 19. století došlo ke změně sociální struktury obyvatelstva v závislosti na

geografické poloze. Zatímco na severu převažovalo perspektivní hornictví, které podpořilo

příliv obyvatel a růst severochilských měst, na jihu země převládalo chudší zemědělství.

154CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.383–387. 155Tamtéž, s. 389–394.

Page 58: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

58

Nerovnoměrné demografické rozčlenění státu přineslo Chile do budoucna mnoho sociálních

i politických problémů.156

3.3.4 Chile ve 20. století do nástupu Augusta Pinocheta

Od občanské války v roce 1891 zastával vedoucí roli ve státě parlament, což posílilo

vliv politických stran. Na počátku 20. století se podílely na vládě v Chile čtyři hlavní

politické strany – konzervativní, liberální, národní a liberálně demokratická, nejsilnější

stranou v zemi byla strana liberální. Až do 20. let 20. století nebyli nuceni vládci země řešit

vážnější ekonomické problémy, neboť stát měl silné ekonomické příjmy z těžby ledku tvořící

více než polovinu příjmů státního rozpočtu. Díky přírodnímu bohatství země nemuseli

obyvatelé platit daně.157

Během první světové války se Chile udrželo mimo válečný konflikt a zemi to

hospodářsky posílilo. Chile také vstoupilo do nově vytvořené organizace Společnosti

národů.158

Počátek 20. století znamenal pro Chile stagnaci počtu obyvatel, protože země stále

nebyla lákavá pro migranty z evropského kontinentu. Musela se stále potýkat s většími

problémy a rozdíly mezi hornickým severem a zemědělským středem a jihem. Zemi také

neprospíval fakt, že vláda nebyla schopna reagovat na poklesy poptávky po mědi a ledku

(což vedlo k propouštění horníků), ani na špatné podmínky pracujících zemědělců. Neúnosná

situace ústila v časté protesty pracujících, kteří požadovali zvýšení platů a zlepšení

nelidských životních podmínek. Docházelo také k profilaci silné vzdělané střední vrstvy

a k posílení dělnické třídy.159

Roku 1920 se prezidentem Chile stal Arturo Alessandri Palmo, jenž ve svém

volebním programu sliboval vznik řady sociálních a ekonomických zákonů, mezi které

například patřilo zavedení daně z příjmu, vznik zákoníku práce a založení Centrální banky.

Jeho cílem bylo posílit moc exekutivy na úkor moci parlamentu. Politická nestabilita země

vyústila mezi léty 1920 až 1924 ve vystřídání šestnácti vládních kabinetů. Pokračující krize

ledkového průmyslu měla za následek prohlubování ekonomických a sociálních problémů

156CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.375–378. 157Tamtéž, s. 395–399. 158Tamtéž, s. 398. 159Tamtéž, s. 400–402.

Page 59: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

59

země. V řadách opozice začínal vznikat odpor vůči prezidentu Alessandrim, jenž vyústil

ve vznik tajné organizace Pochodeň bojující proti prezidentovi. Nakonec se opozice obrátila

s prosbou o pomoc na armádu. Tímto aktem byla porušena zásada z dob prezidenta Portalese

o neutralitě vojenských představitelů. Vše vyvrcholilo roku 1924, kdy vznikla první vojenská

junta. Junta schválila zákoník práce a státní rozpočet zajištující vojákům splacení

opožděných plateb žoldu. Po těchto událostech prezident Alessandri rezignoval na svůj úřad,

uprchl do exilu a veškerou moc v zemi převzala vojenská junta. Po sporech mezi příslušníky

armády se Alessandri roku 1925 vrátil zpět do Chile. Poté, co se Alessandri znovu ujal

prezidentského úřadu, prosadil (v srpnu roku 1925) novou ústavu, která znamenala

definitivní konec parlamentní diktatury, uzákonila odluku státu od církve, přímou volbu

prezidenta, omezení parlamentu odvolávat ministry a neslučitelnost funkce ministra

a poslance či senátora.160

Po konci Alessandriho prezidentského mandátu se prezidentem stal Emiliano

Figueroa Larraín. Jednalo se pouze o politickou loutku, hlavní slovo měl v zemi ministr války

Ibáñez, který se vypracoval až na post ministerského předsedy. Ibáñnez zavedl v zemi tvrdou

cenzuru a provedl čistku ve státní správě. Po vyhraných volbách roku 1927 se nakonec Carlos

Ibáñnez del Campo stal prezidentem sám. Vládu tohoto chilského armádního generála lze

charakterizovat jako autoritářství podpořené slabým parlamentem. Velká hospodářská krize

vyvolaná krachem newyorské burzy v roce 1929 znamenala silný zásah do chilské

ekonomiky. Nejvíce krize dopadla na těžbu klíčové komodity chilské ekonomiky, ledku,

u kterého došlo k prudkému propadu poptávky. Vláda nebyla schopná splácet své zahraniční

půjčky, což znamenalo tvrdé omezení státních výdajů. K ekonomickým dopadům se přidaly

sociální problémy země z důvodu zvyšující se nezaměstnanosti v zemi. Rostoucí schodek

státního rozpočtu společně s rostoucí nespokojeností obyvatel způsobil v roce 1931 vlnu

stávek. Dne 27. července 1931 prezident Ibáñez rezignoval, opustil zemi a Chile se opět

ocitlo v období politické anarchie vyznačující se rychlým střídáním politických vlád

a vojenských junt. Následující rok znovu zvolen prezidentem Arturo Alessandri Palmo.161

Během prvních šesti měsíců své vlády si nechal Alessandro parlamentem schválit

mimořádné pravomoci, které mu umožnily provést v zemi některé nutné reformy mající za

160CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.402–407. 161Tamtéž, s. 407–410.

Page 60: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

60

cíl zlepšit ekonomickou a sociální situaci v zemi. Díky utichávající ekonomické krizi a práci

ministra hospodářství Gustava Rosse Santa Marií se začalo Chile opět dařit a bylo schopné

od roku 1935 obnovit splácení zahraničního dluhu. Na počátku roku 1933 došlo ke vzniku

Socialistické strany, jež postupem času získávala stále větší podporu hájením zájmů četné

dělnické třídy. Konkurencí Socialistické strany bylo Národně-socialistické hnutí čerpající

z myšlenek italského fašismu, Lidová fronta, komunistická strana či Národní falanga,

mládežnická organizace konzervativní strany prosazující sociálně křesťanskou politiku.

Po prezidentu Alessandrim byl v roce 1938 zvolen prezidentem Cedra.162

Prezidenti z Radikální strany, podporované komunistickou stranou, vládli v Chile po

dobu následujících čtrnácti let až do roku 1952. Prvním z nich byl Pedro Aguirre Cerda

zastávající funkci prezidenta mezi léty 1938 až 1941. Během jeho vlády v roce 1939 zasáhlo

Chile silné zemětřesení. Nejsilněji byly zasaženy jižní zemědělské oblasti, čímž došlo

k ohrožení zemědělské produkce a zhoršení sociální situace na jihu země. Cedra během své

vlády zaměřil na sociální politiku, na podporu státního školství a na oblast zlepšování

pracovních a životních podmínek pracujících. Před uplynutím doby svého prezidentského

mandátu v roce 1941 umřel.163

Následujícím prezidentem ze Strany radikální se stal Juan Antonio Ríos Morales,

který vládl od roku 1941 do 1946 a měl podporu jak ze strany komunistů, tak ze strany

Národní falangy. Během druhé světové války stálo Chile na straně Spojených států

amerických, a to především z důvodu závislosti chilské ekonomiky na té americké.164

Posledním prezidentem z Radikální strany byl zvolen Gabriel González Videla, jenž

svůj úřad zastával mezi lety 1946 až 1952. Do první ministerské vlády vstoupili poprvé

zástupci komunistické strany, což vyvolalo odpor a následný vznik militantní organizace

Chilské antikomunistické akce, která měla v případě vzniku bolševické revoluce vystoupit

proti ní. Od vzniku studené války v roce 1947 mezi Sovětským svazem a Spojenými státy

americkými se objevují i spory mezi prezidentem Vidalem a chilskými komunisty. Poté, co

byli komunisté přinuceni odejít z vlády, vstupovali spolu s odboráři do stávek po celé zemi,

čímž docházelo k ohrožení hospodářství v zemi. V roce 1948 byl přijat zákon na ochranu

demokracie zakazující činnost komunistické strany. Následně byli komunisté a levicoví

162CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.410–412. 163Tamtéž, s. 413–415. 164Tamtéž, s. 415.

Page 61: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

61

aktivisté posíláni do koncentračních táborů. Ani tyto represe však nezklidnily stav v zemi,

naopak došlo k posílení role odborů v chilské politice a k propadu podpory tradičních

chilských politických stran. V politice se objevila noví jedinci, nezávislí kandidáti bez

jakýchkoliv vazeb na minulé vlády či politické strany.165

V roce 1952 ve volbách zvítězil už pětasedmdesátiletý bývalý prezident Ibáñez, který

vládl Chile až do roku 1958. Během jeho vlády zatěžovala ekonomiku inflace, která od doby

jeho zvolení vzrostla z 25 % až na 80 % v roce 1955. Ibáñez se snažil o nápravu ekonomické

situace, ale přijatá omezení měla za následek snížení průmyslové výroby a následný růst

nezaměstnanosti, který vyvolal růst nespokojenosti obyvatel vyjadřovaný formou

demonstrací a stávek. Roku 1958 došlo ke zrušení zákazu komunistické strany.166

Na následující prezidentské období byl zvolen Jorge Alessandri Rodríguez, jenž byl

u moci od roku 1958 až do roku 1964. Jednalo se o syna bývalého prezidenta Artura

Alessandriho Palmo. Protože se mu nepodařilo získat parlamentní většinu, musel se spojit

s Demokratickou frontou zahrnující liberály, konzervativce a radikály. Během své vlády se

musel opět potýkat s inflací, kterou se mu ale v roce 1961 podařilo snížit na 9,7 %. Roku 1962

byl schválen první zákon o agrární reformě rozdělující půdu těm, kteří na ní fyzicky

pracovali. Cílem agrární reformy bylo omezení dovozu zemědělských výrobků ze zahraničí

a zvýšení vlastní soběstačnost, vedlejším zájmem bylo vytvoření vesnické střední třídy.

V 60. letech 20. století došlo prudkému růstu obyvatel, konkrétně ze 7,2 milionů v roce 1958

na 8,4 milionů v roce 1964. Rozvíjela se také těžba mědi a ropy, která již pokrývala

tři čtvrtiny spotřeby v Chile.167

Po Alessandrim se chilským prezidentem stal Eduardo Frei Montalva zvolený za

stranu Národní falanga, která se přeměnila v křesťansko-demokratickou stranu. Svou zemi

vedl v rozmezí let 1964 až 1970. Jeho program, tzv. „revoluce na svobodě“ s heslem

„všechno se musí změnit“, cílil na změny v oblasti ekonomické, sociální i politické. Jeho

kabinet navázal diplomatické vztahy se Sovětským svazem a ostatními zeměmi

socialistického bloku. Došlo také k větší podpoře periferních oblastí států a městských

chudinských čtvrtí v oblasti zdravotnictví, školství a sociální. Z důvodu klesajícího exportu

a nutného importu zemědělských výrobků se znovu objevila snaha o realizaci další etapy

165CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.416–417. 166Tamtéž, s. 417. 167Tamtéž, s. 418–421.

Page 62: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

62

agrární reformy. V roce 1967 byl vydán agrární zákon končící neúspěchem a poznamenaný

poklesem produkce ještě před jeho uvedením. O rok dříve byl schválen tzv. zákon

o „chilenizaci mědi“ prosazující znárodnění veškerých měděných dolů v zemi. Po jednáních

s americkými těžařskými společnostmi se podařilo zákon zrealizovat. Chilskou ekonomiku

stále provázela rostoucí inflace a snaha o její snížení vedla k tvrdým ekonomickým opatřením

ostře odmítaným obyvatelstvem.168

Od roku 1970 až 1973 zastával post prezidenta Salvador Allende Grossens, jenž se

stal prvním zvoleným marxistickým kandidátem ve svobodných volbách. I přesto, že se

prezident zavázal dodržovat ústavu i demokratické principy v zemi, obyvatelé země se

obávali vzniku revoluce podobné té, jakou provedl Fidel Castro na Kubě. Jako socialistický

politik začal s přerozdělováním národního bohatství pro lid. Byly zvýšeny platy,

valorizovány všechny státní dávky a pomocí prezidentského dekretu došlo ke zmrazení cen

základních potravin. Tyto kroky měly za následek nepatrný růst chilské ekonomiky, došlo ke

snížení nezaměstnanosti a růstu průmyslové produkce. Financování Allendeho sociálních

změn zapříčinilo další růst inflace a ekonomický propad.169

Na počátku 70. let 19. století se stává aktivním hnutí MIR (Hnutí revoluční levice)

hlásající marxistické myšlenky uskutečňované skrz násilí (většina jejich zbraní byla

československé výroby). VOP neboli Organizovaná lidová avantgarda, radikálnější odnož

MIR, začala své myšlenky prosazovat formou teroristických akcí, například sebevražedným

útokem na policejní stanici.170

Již v předchozím období začalo zestátňování měděných dolů a podniků a prezident

Allende v tomto trendu dále pokračoval. V roce 1971 pomocí ústavní reformy, konkrétně

úpravou článku 10, bylo schváleno, že veškeré přírodní zdroje v zemi patří chilskému lidu.

Schválením tohoto článku začalo legální znárodňování v zemi. Dokončení znárodnění všech

měděných dolů a podniků vyústilo v odchod kvalifikovaných zahraničních pracovních sil

ze země, jež Chile nedokázalo adekvátně nahradit domácími. Nezůstalo pouze u mědi,

znárodnění zasáhlo i těžbu ledku, uhlí, ropy a posléze i další nerostných surovin.

Znárodňování zasáhlo také průmysl, bankovní sektor a zemědělství. Pomocí agrární reformy

byla vyvlastněna půda a po vzoru Sovětského svazu vznikala kolektivizací zemědělská

168CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.423–428. 169Tamtéž, s. 428-430 170Tamtéž, s. 431.

Page 63: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

63

družstva. Socialistická politika prezidenta Allendeho se ukázala být i přes počáteční dobré

výsledky neúspěšná. Chile nebylo schopno vyprodukovat dostatek konzumního zboží

a stávalo se čím dál více závislejší na dovozu.171

V listopadu roku 1971 přijel do Chile na měsíční státní návštěvu Fidel Castro. Během

jeho návštěvy proběhlo první veřejné vystoupení proti prezidentu Allendemu. Spojené státy

americké reagovaly na sbližování Chile s Kubou uvalením obchodního a finančního embarga

na Chile, jenž ještě více prohloubilo vážné ekonomické problémy v zemi. Země se politicky

rozdělila na dva tábory, na jedné straně stála opozice vůči prezidentovi představována

pravicí, zatímco na druhé straně stála levice reprezentována přívrženci Allendeho.172

Přetrvávající nedostatek zboží na pultech obchodů přiměl vládu k rozdělování potravin

prostřednictvím přídělových lístků. Obyvatelé svou nespokojenost s ekonomickým vývojem

země vyjadřovali stále častějšími stávkami a protesty. Postupem času se ke stávkujícímu

obyvatelstvu přidávali představitelé všech profesí napříč všemi sociálními vrstvami.173

V březnových parlamentních volbách v roce 1973 získala opozice 57 %, naproti tomu

vládnoucí koalice prezidenta Allendeho 43 %. Navzdory jasnému vítězství nedosáhla

opozice na dvě třetiny potřebné k přehlasování prezidentského veta, proto nebylo ohroženo

postavení prezidenta Allendeho. V dubnu roku 1973 zasáhla největší měděný důl v zemi,

El Teniente, stávka horníků. Horníci protestovali proti novým nevyhovujícím socialistickým

podmínkám. Postupně se ke stávce přidávali další profese a došlo k paralyzaci země.

V květnu roku 1973 Nejvyšší soud otevřeně kritizoval neústavní kroky prezidenta. V srpnu

téhož roku se ke kritice připojila i poslanecké sněmovna. Nelepšící se ekonomická situace

způsobovala neustálý růst inflace, která v polovině roku 1973 dosáhla 500 %. Předseda

vlády, generál Prats, byl donucen podat demisi a vrchním velitelem pozemních ozbrojených

sil stal generál Augusto Pinochet.174

171CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 432-433. 172Tamtéž, s. 434–435. 173JOHNSON, Paul. Dějiny dvacátého století. Vyd. v tomto překladu 2. Překlad Jan Čulík. Praha: Rozmluvy,

2008, s. 703–705. 174CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.435–441.

Page 64: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

64

3.3.5 Chile ve 20. století po nástupu Augusta Pinocheta

Na začátku září roku 1973 povstali námořníci na válečných lodích v přístavu

Valparaísu i vojenské jednotky v hlavním městě. V poledne dne 11. září 1973 začalo

bombardování prezidentského paláce, během něhož byl zabit prezident Allende. Smrtí

prezidenta byl dokonán převrat a veškerou moc v Chile převzala vojenská junta. Junta zrušila

ústavu z roku 1925 a následně vydávala tzv. vládní dekrety, pomocí nichž řídila zemi. Mezi

členy vojenské junty patřili kromě generála Pinocheta také generálové Toribio Merino,

Gustavu Leigh a César Mendoza. DINA, Národní informační správa, fungovala jako

koordinační centrála tajných služeb v rámci armády odpovídající přímo Pinochetovi.

Po vojenském převratu následovalo období tvrdých represí vůči obyvatelstvu – zatýkání,

věznění, vraždy, mučení a likvidace levice. Byly zakázány všechny levicově orientované

politické strany a ostatním stranám byla pozastavena jejich činnost. Nastal odvrat od všeho

tradičního, počínaje změnou tradičních názvů provincií, konče zakázáním nošení

indiánských ponč či nahrazení lidových svátků.175

Augusto Pinochet Ugarte se stal nejvyšším představitelem státu. Jako svůj vzor měl

španělského diktátora, generála Franka, se kterým měl mnoho společného, například zálibu

v uniformách a řádech. Významné posty v zemi zastávali vojáci, jak aktivní, tak

i penzionovaní mající v zemi velkou moc. Nová ústava v zemi vstoupila v platnost roku 1981

a uzákonila vládu vojenské junty na další osm let, tj. do roku 1988, kdy měl být jmenován

další kandidát. Moc v zemi byla centralizovaná a koncentrovaná do rukou členů junty

skládající se z velitelů všech tří vojenských složek a karabiníků. Země se stále potýkala

s ekonomickými problémy. Opozice vůči Pinochetovi byla tvořena bloky, a to

Demokratickou aliancí, které se snažilo nenásilnou formou dovést Pinocheta k dialogu

a návratu k demokracii, a Lidově demokratickým hnutím, zastáncem ozbrojeného konfliktu

proti diktatuře vojenské junty. Proti vládnoucí juntě se v čele s generálem Pinochetem také

postavila chilská katolická církev. Od roku 1984 dochází k postupnému uvolňování cenzury

tisku. V důsledku politického uvolňování od druhé poloviny 80. let 20. století posilovala

opozice. Roku 1988 se konalo referendum rozhodující o tom, zda má generál Pinochet zůstat

u moci či ne. Více jak polovina obyvatel hlasovalo proti setrvání, což mělo za následek

175CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.441–445.

Page 65: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

65

odstoupení Pinocheta jako kandidáta na prezidenta v dalším volebním období. V roce 1989

byl prezidentem Chile zvolen křesťanský demokrat Patricio Aylwin Azócar.176

Za vlády prezidenta Aylwina rostla chilská ekonomika. Došlo k její postupné

liberalizaci a růstu. Vládě prezidenta se nepodařilo vyrovnat se s minulostí, se vším co během

své vlády napáchal Pinochet a vláda vojenské junty. Cílem bylo vyřešit otázku potlačování

lidských práv během Pinochetova režimu, což ovšem nebylo možné vzhledem k faktu, že

generál Pinochet zůstal až do roku 1998 velitelem pozemních vojsk.177

V roce 1993 zvítězil v prezidentských volbách Eduardo Frei Ruiz-Tagle. Prezident

Frei se ve svém programu zaměřil na ústavní reformy a vetší státní příspěvky do sociálních

oblastí, jako bylo veřejné zdravotnictví a školství. Od roku 1996 má Chile statut pozorovatele

při OECD a plánuje v budoucnosti se k této organizaci připojit jako právoplatný člen. Velmi

dobré diplomatické vztahy má Chile s Kanadou, které během vlády vojenské junty poskytla

azyl Chilanům.178

Chile bylo od roku 1540 španělskou kolonií. Na obsazení Španělska Napoleonem na

počátku 19. století zareagovali Chilané v roce 1810 vyhlášení nezávislosti na Španělsku.

19. století je obdobím, kdy buď zemi vládli silní prezidenti, nebo panovalo období anarchie.

Díky nerostným surovinám mědi a ledku Chile v 19. století ekonomicky prosperovalo.

Ve 20. století došlo k posílením pravomocí prezidentů, což nakonec vyústilo v neústavní

vládu prezidenta Allendeho. Ten byl u moci vystřídán v roce Pinochetem, jenž vládl až do

roku 1989. Pinochetova vláda je charakteristická posílením moci armády v zemi. Po odchodu

Pinocheta byla nastolena demokracie, která trvá dodnes.

3.4 Venezuela

Venezuela je federativní republikou ležící v nejsevernějším výběžku jihoamerického

kontinentu, jejíž oficiální název zní Bolívarská republika Venezuela. Na západě sdílí hranice

176CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s.445–452. 177Tamtéž, s. 453–454. 178Tamtéž, s. 455–458.

Page 66: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

66

s Kolumbií, na jihu sousedí z Brazílií a na východě s Guyanou, na jejíž západní polovinu si

činí nárok Venezuela.179

Na rozloze 916 445 km2 žije více než 30 milionů Venezuelanů. Důsledkem španělské

kolonizace je úřední jazyk španělština, a více jak 95 % obyvatelstva se hlásí

k římskokatolickému vyznání. V poslední době roste podíl protestantské církve, k jejímuž

vyznání se hlásí čím dál tím více bývalých katolíků. Hlavní městem Venezuely je Caracas.180

Severozápad a sever Venezuely vyplňují Kordillery s nejvyšší horou státu Pico

Bolívar dosahující výšky 4981 m n. m. Středem území se táhnou nížiny obklopující tok řeky

Orinoko, kde se nachází úrodné llanos, jihoamerický typ savany. Na jihovýchodě země se

rozprostírá rozsáhlá Guyanská vysočina. Na řece Churún, protékající severní částí Guyanské

vysočiny, se nachází s výškou 979 m nejvyšší vodopád světa Salto Angel. Na jihu země,

zasahujícím do Amazonské nížiny, najdeme tropický deštný prales. Výhodným turistickým

lákadlem je členité pobřeží Karibského moře a ostrovy nacházející se při pobřeží.181

Venezuela je zemí s obrovským nerostným bohatstvím a ekonomický potenciálem,

který ale není schopna plně zužitkovat. Mezi hlavní nerostné zdroje patří ropa, zemní plyn,

rudy železa, bauxit a uhlí.182

3.4.1 Období španělské kolonizace

V roce 1498 objevil pobřeží Venezuely a ústí řeky Orinoko Kryštof Kolumbus, jenž

nově objevenou zemi obsadil pro Španělsko.183 Když v roce 1499 italský mořeplavec

Amerigo Vespucci poprvé připlul na venezuelské území, tak mu tamní kanály mezi chýšemi

připomínaly jeho rodné město, Benátky (it. Venezia), proto území pojmenoval jako „Malé

Benátky“, španělsky Venezuela. Kolonizace území začala až v roce 1522, kdy byla v oblasti

dnešního venezuelského města Cumaná založena první trvale obývaná španělská osada na

kontinentu Jižní Amerika. Před příchodem kolonizátorů se místní domorodci živili jako buď

179PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr,

1998, s. 730. 180Venezuela. In: Ministerstvo zahraniční věcí České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/venezuela/ 181PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr,

1998, s. 730–731. 182Tamtéž, s. 731. 183KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 13–14.

Page 67: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

67

jako lovci, nebo byli zemědělci. Až do smrti Kryštofa Kolumba se domnívalo, že se jedná

o území Západní Indie.184

Mezi léty 1526 až 1546 byly tzv. Malé Benátky pod správou německých kolonizátorů

(nejednalo se ovšem přímo o německou kolonii). Zadlužený španělský král Karel V.

propůjčil území augsburskému bankovnímu rodu Welserů. Původní záměr Němců, rozvoj

obchodu se zlatem, solí a vzácnými dřevinami, se z důvodu úmrtí velkého množství

německých kolonistů a bojů s indiány, které vznikaly v důsledku obchodu s domorodými

otroky nebo během hledání zlata a bájné země El Dorado, neuskutečnil. Karel V. vypověděl

s rodem Welserů smlouvu.185

Ve druhé polovině 16. století mělo objevení zlatých dolů v Yaracuy za následek

rozvoj otroctví, nejprve domorodého obyvatelstva, ale i dovážených otroků z Afriky. Kromě

zlata se zdrojem financí stal i chov dobytka na travnatých llanos. Španělsko se zaměřilo na

území Peru, kde se nacházely výnosné stříbrné a zlaté doly a o vesměs zemědělskou oblast

Malých Benátek nejevilo příliš velký zájem.186

V 18. století se úrodné půdy v okolí řeky Orinoco začaly využívat ke zřizování

kakaových plantážích, které měly za následek větší příliv afrických otroků využívaných pro

práci na plantážích. Pěstování kakaových bobů a jejich následný export do Evropy se stal

hlavním zdrojem venezuelské ekonomiky. Mezi vývozní artikly také patřila kukuřice, fazole,

hovězí maso, kakao aj. Z důvodu blízkosti Karibských ostrovů obchodovala Venezuela

většinou s Brity a Francouzi.187

S příchodem bourbonské dynastie na španělský trůn se začal vytvářet dříve

neexistující samostatný správní celek v rámci kolonií. Cílem bylo zefektnit zisky z kolonií

a vytvořit si nad nimi správu. V roce 1717 došlo k vyčlenění místokrálovství Nová Granada

z již působícího místokrálovství Peru. Nově vzniklá Nová Granada zahrnovala území dnešní

Kolumbie, Venezuely, Ekvádoru, severovýchodní část Panamy, severní část Brazílie

184PALMER, John (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr,

1998, s. 730. 185KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 16. 186Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 187Tamtéž.

Page 68: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

68

a západní část Guyany. O roku 1777 zaujímala Venezuela v rámci místokrálovství statut

generálního kapitanátu.188

Po Napoleonově porážce Španělska na konci 18. století a po vyhlášení nezávislosti

ostrova Haiti se začaly ve Venezuele ozývat hlasy volající po nezávislosti na španělské

koruně. V porovnání s ostatními koloniemi byl v důsledku nedostatku nerostného bohatství

ve Venezuele méně patrný vliv Španělska. Silný vliv na myšlenku nezávislosti mělo

evropské osvícenství a francouzská revoluce. Již na konci 18. století bojoval

za Venezuelskou nezávislost Francisco de Miranda, který za ni orodoval u ruské carevny

Kateřiny Veliké, dále na anglickém dvoře, ve Francii i ve Spojených státech amerických.

Tento první pokus o nezávislost na Španělsku skončil v roce 1806 neúspěchem.189

3.4.2 Boj za venezuelskou nezávislost na Španělsku

Samotný venezuelský boj za nezávislost na španělské správě vedený Simónem

Bolívarem lze rozdělit do čtyř fází. Během první fáze došlo v hlavním městě Venezuely

k vytvoření caracaské junty, která nezpochybňovala loajalitu vůči španělskému králi

Ferdinandovi VII., ale musela si zajistit své postavení vůči regentské radě spoluprací

s Velkou Británií a Spojenými státy americkými. Hlavní roli v počátcích nezávislosti hráli

dva muži, Francisco de Miranda a Simón Bolívar, jejichž činy vyústily dne 5. července 1811

ve schválení aktu nezávislosti. Toto datum je bráno jako vyhlášení venezuelské nezávislé

republiky. Následně byla v prosinci roku 1811 přijata ústava, čímž došlo ke vzniku tzv. první

republiky, ve které si měla každá provincie vládnout sama. První prezidentem Venezuely se

stal Cristóbal de Mendoza. Neshody mezi jednotlivými provinciemi měly za následek její

zánik v roce 1812.190

Druhá fáze je charakteristická boji mezi elitami ve Venezuele, jež vyústily

v občanskou válku. Postupem času také rostl vliv regionálních vůdců, tzv. caudillů. Hlavním

vůdce hnutí za nezávislost se stal Simon Bolívar, který za neúspěch první republiky označil

politickou toleranci a federalismus. V důsledku nezájmu obyvatelstva o mobilizaci proti

Španělsku vydal v červnu roku 1813 Provolání o válce na život a na smrt: „Španělé a lidé

188KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 33, 57. 189Tamtéž, s. 74. 190Tamtéž, s. 75–76.

Page 69: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

69

z Kanárských ostrovů, čekejte smrt, i když jste neutrální, nezúčastníte-li se činně boje za

svobodu Ameriky! Američané, doufejte v život, i když jste vinni“191. Toto mobilizující

prohlášení vyústilo v krutosti páchané proti Španělsku během války za venezuelskou

nezávislost. V srpnu roku 1813 dobyl Bolívar hlavní venezuelské město Caracas a byl mu

udělen titul Osvoboditel (El Libertador). Dobytím Caracasu vznikla tzv. druhá republika.

Zatímco se Bolívar soustředil pouze na Caracas, v ostatním částech země získávali větší moc

caudillové. Po bojích a následném znovu ovládnutí Caracasu Španěly skončilo v roce 1814

období druhé republiky.192

Třetí fáze bojů za nezávislost vyústila v osvobození území Venezuely a k rozšíření

bojů za nezávislost i do ostatních států Latinské Ameriky. Bolívar, jenž uprchl na Jamajku,

přišel s myšlenkou budoucího uspořádání Ameriky. Předpokládal existenci sedmnácti

samostatných národů patřících pod federaci s centrem v Panamské šíji. Odmítl monarchii

a domníval se, že pro stabilizaci situace v zemích bude nutností zřídit autoritářské vlády.

V roce 1816 požádal Bolívar o pomoc a podporu Haiti, jenž mu pomoc poskytlo výměnou

za slib zrušení otroctví v nově vytvořené zemi. Na území Venezuely se Bolívarovi podařilo

obsadit největší město na řece Orinoko, Angosturu, dnešní Ciudad Bolívar, které prohlásil

hlavním městem třetí venezuelské republiky. V roce 1819 byl Simón Bolívar kongresem

zvolen prezidentem s pravomocemi diktátora ve vojenských i civilních záležitostech. Bolívar

požadoval po kongresu, aby schválil centralistický stát s doživotní funkcí prezidenta

a po vzoru Sněmovny lordů ve Velké Británii doživotní dědičný mandát pro senátory.

Kongres tento požadavek odmítl a schválil čtyřletý prezidentský mandát s možností jednoho

znovuzvolení a senátoři měli být voleni doživotně, ale dědičně ne. Cílem Bolívara bylo

vytvoření celku tzv. Velké Kolumbie, jenž by spojoval Venezuelu, Novou Granadu

(dnes Kolumbii) a Ekvádor. Po dobytí kolumbijského města Bogota se jeho sen stal

skutečností a Bolívar se stal prozatímním prezidentem tohoto územního celku. Rozhodující

bitva se Španěly se odehrála v červnu roku 1821 u města Carabobo. Španělská vojska byla

poražena a Bolívar vstoupil do Caracasu, kde byl vítán heslem „Ať žije Osvoboditel“.

191KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 77. 192NĚMEC, J. a R. BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd. 1.

Praha: Oeconomica, 2010, s. 233–234.

Page 70: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

70

Oficiálně boje za venezuelskou nezávislost skončily v roce 1823, kdy bylo dobyto poslední

španělské sídlo.193

Během čtvrté fáze bojů za nezávislost došlo k rozpadu velkých celků a posílení moci

caudillů. Postupem času vznikaly spory mezi představiteli Venezuely, Kolumbie Ekvádoru,

jež vyústily v roce 1829 v rozpad Velké Kolumbie.194

3.4.3 Venezuela v 19. století

Na počátku 19. století bylo německým přírodovědcem Alexandrem von Humboldtem

odhadnuto, že ve Venezuele žije přibližně jeden milion obyvatel. Počet obyvatel se ale

v 19. století snižoval v důsledku bojů za venezuelskou nezávislost, federálních válek

a špatných sociálních podmínek. Hlavní moc v zemi měli regionální caudillové, již vlastnili

půdu. Hlavním problémem země byla geografická různorodost země a nerovnoměrné

rozložení obyvatel.195 Díky úrodným llanos na východě země byla Venezuela v 19. století

třetím největším producentem kávy na světě. Kromě kávy byly hlavními vývozními artikly

také skot a kůže. Pro 19. století je také typická politická nestabilita země, neboť docházelo

k rychlému střídání prezidentů. Bylo také zvykem, že se některé politické osobnosti

opakovaně vracely k moci.196

V roce 1830 byl prezidentem nově vzniklé venezuelské republiky zvolen José

Antonio Páez, jeden z nejvlivnějších regionálních caudillů bojující za nezávislost. Byl také

vůdcem separatistického hnutí, jež usilovalo o odtržení Venezuely od Velké Kolumbie.

V roce 1830 byla vyhlášena první ústava samostatného venezuelského státu, která se

inspirovala ústavou Spojených států amerických. Z Venezuely se stala zastupitelská

demokracie s oddělením výkonné, zákonodárné a soudní moci. Republika byla tvořená

jedenácti provinciemi a hlavním městem se stal Caracas.197 I když byl prezidentem jen

ve volebních obdobích mezi léty 1830–1835 a 1839–1842, udržel si Páez silné postavení

193KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008, s. 78–81. 194NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 235. 195Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 196NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236. 197Tamtéž, s. 235–236.

Page 71: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

71

v zemi až do roku 1847. Stal se prvním z tzv. caudillos neboli diktátorů, jenž vládli

Venezuele až do roku 1935. Páez vybudoval silnou správu, udržoval pod kontrolou armádu

a stavěl ji mimo politiku. V roce 1842 nechal Páez převézt ostatky Simna Bolívara, jenž

zemřel v roce 1830 v Kolumbii, do katedrály v Caracasu.198

Od roku 1843 až 1847 byl prezidentem Venezuely Carlos Soublette, který byl

mocenskou figurkou Páeze. V roce 1847 se na Paézovo doporučení prezidentem stává José

Tadeo Monagas, straší z bratří Monagasových, kteří zastávali prezidentské posty až do roku

1858. José Tadeo Monagas, který byl prezidentem v letech 1847–1851 a 1855–1858, patřil

k předním představitelům bojů za venezuelskou nezávislost. V roce 1847 rozpustil kongres

a prohlásil se diktátorem. Zrušil také trest smrti za politické zločiny. Po vzpouře vedené

Páezem proti Monagasovi byl Paéz vyhoštěn ze země. V období mezi léty 1851 až 1855 vládl

ve Venezuele mladší bratr výše jmenovaného, José Gregorio Monagas, jenž v roce 1854

zrušil otroctví. José Gregorio, stejně jako jeho bratr a mnozí další venezuelští prezidenti,

vládl diktátorsky. V důsledku povstání v březnu roku 1858 odstoupil a prezidentem země se

opět stal jeho bratr, José Tadeo Monagas. V roce 1958 byla schválena nová ústava země, jež

udělovala prezidentovi další pravomoci na úkor provincií.199

V důsledku klesající ceny kávy na trhu a zadluženosti země, jež znemožnila splácet

zahraniční dluhy, postihla Venezuelu ve 40. letech 19. století ekonomická krize, která se

promítla i do politiky, neboť vlády nebyly schopny řešit ekonomické obtíže.200

Dne 18. března 1858, tři dny po rezignaci Monagase se prostřednictvím puče chopil

moci v zemi Julián Castro, což byl první vojenský prezident, který nebojoval ve válce

za nezávislost. Z důvodu deportace caudillos z Caracasu se Venezuela v letech 1859 až 1863

Venezuela ocitla v občanské válce, která bývá nazývána „federální válkou“ z důvodu sporu

o federální či unitární uspořádání státu. Jednalo se spor mezi konzervativní a liberální

stranou, neboť liberální strana požadovala větší autonomii pro provincie. Občanská válka

měla za následek smrt více než stovky tisíc lidí, kteří zemřeli buď během násilností spojených

198Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 199José Tadeo Monagas. In: La guía de Historia [online]. 2007 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.laguia2000.com/venezuela/jose-tadeo-monagas 200NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236.

Page 72: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

72

s válkou, nebo následkem nemocí či hladu. Federální válka skončila podepsáním smlouvy

Coche v dubnu roku 1863.201

Šedesátá léta 19. století jsou charakteristická politickou destabilizací země v důsledku

rychlého střídání prezidentů u moci. Poté, co byl Castro 2. srpna roku 1859 uvězněn, se

do roku 1870 u moci vystřídalo celkem sedm prezidentů, včetně Páeze, který byl povolán

z exilu, či Josého Ruperta Monagase, syna Josého Tadea Monagase. Nejvýznamnějším

z prezidentů během 60. let 19. století byl Juan Crisostomo Falcón, jenž vládl v letech 1853

až 1865. Falcón ve Venezuele zrušil trest smrti pro všechny zločiny. V roce 1864 byla přijata

federální ústava, jež změnila název země na Spojené státy Venezuela, který trval až do roku

1953. Během Falcónovy vlády byl viceprezidentem země pozdější významný prezident

Guzmán Blanco.202

Období politické nestability ukončil převrat v roce 1870, kdy se moci v zemi ujal

generál Antonio Guzmán Blanco, jenž byl prezidentem s přestávkami až do roku 1887. Na

rozdíl od svých předchůdců si uvědomoval závislost Venezuely na světovému obchodu

a zahraničním kapitálu. Během své vlády se zaměřil na tři hlavní oblasti: obnovení pořádku

a civilní správy, oživení exportu a ekonomiky a vybudování hlavního města Caracasu, které

mělo být spojovacím článkem mezi Venezuelou a Evropu. Během jeho vlády došlo

k vytvoření moderní měny Bolívar, budovala se železnice a rostla podpora zemědělství

a vzdělávání, které mělo být zdarma a povinné pro všechny Venezuelany. Guzmánu

Blancovi se podařilo vybudovat funkční administrativní aparát a zajistit prostředí pro

spolupráci s caudilly.203

Po odchodu Guzmána Blanca v roce 1887 nastalo opět období politické nestability

v důsledku rychlého střídání prezidentů. Tento stav trval až do roku 1892. Nejvýznamnějším

z nich byl Juan Pablo Rojas Paul, který vládl v letech 1888 až 1890. Jednalo se o prvního

civilního prezidenta, jenž byl za posledních padesát let zvolen podle ústavy.204

201Guerra Federal (1859-1863). In: Venelogía [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.venelogia.com/archivos/7757/ 202Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 203NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236. 204Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela

Page 73: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

73

Od roku 1892 do roku 1898 vládl v zemi Juaquín Crespo, který byl již prezidentem

Venezuely v letech 1884–1886. Jeho vláda řešila spor s Velkou Británií ohledně území

Guayana Esequiba, které si Venezuela nárokovala. Území bylo nakonec přiděleno Velké

Británii. Zabití Crespa mělo za následek politickou destabilizaci země.205

3.4.4 Venezuela ve 20. století

Na konci 19. století byla Venezuela zemědělským státem, ekonomicky závislým na

vývozu kávy a kakaa. Vše se změnilo počátkem 20. století, kdy byla na severozápadě země

ve státě Zulia v pánvi jezera Maracaibo objevena průzkumnými vrty ropa. Od této doby je

politická a ekonomická stabilita spojena s ropou. Následkem zaostalosti Venezuely v oblasti

těžby ropy, byl do země přizván zahraniční kapitál s kvalifikovanou pracovní silou.

Až do druhé světové války měly monopol na těžbu ropy americké obchodní společnosti.

Těžba ropy, jež zaměstnávala dělníky ze všech koutů země, probíhala ve špatných

geografických, sociálních i hygienických podmínkách a vyžádala si tisíce obětí. Ve 20. letech

20. století byly objevovány obrovské zásoby ropy i pod hladinou jezera a na dalších místech

Venezuely. V polovině 20. století se Venezuela stala největším vývozcem ropy na světě.206

Od roku 1899 až 1908 byl prezidentem Venezuely José Castro Cipriano Ruiz. Jednalo

se o prvního z pěti po sobě vládnoucích prezidentů, kteří pocházeli z andského státu Táchira

a ve Venezuele vládli během následujících 59 let, s výjimkou v letech 1945 až 1948. Castro

se moci v zemi chopil poté, co uspořádal pochod nespokojených Venezuelanů na Caracas.

Období jeho vlády můžeme charakterizovat jako období finanční nezodpovědnosti,

zahraničních intervencí a domácích vzpour. Poté, co v roce 1902 Venezuela odmítla splácet

své zahraniční dluhy evropským věřitelům, byly venezuelské přístavy zablokovány

válečnými loděmi Velké Británie, Německa a Itálie, které potopily několik venezuelský lodí.

Venezuela následně požádala o pomoc Spojené státy americké, které pomohly

zprostředkovat dohodu mezi Venezuelou a evropskými státy. Poté, co Venezuela slíbila

zaplatit své dluhy, odvolaly evropské státy v roce 1903 svoje lodě z venezuelských

přístavů.207

205POLIŠENSKÝ, Josef Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979, s. 401–405. 206 WILPERT, Gregory. The Economics, Culture, and Politics of Oil in Venezuela. In: Venezuelanalysis.com

[online]. 2003 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://venezuelanalysis.com/analysis/74 207POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1979, s. 410–411.

Page 74: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

74

Po odstoupení nemocného prezidenta Castra převzal moc v zemi dne 19. prosince

1908 viceprezident Juan Vicente Gómez, jenž s přestávkami vládl až do roku 1935. Vládu

Gómeze lze charakterizovat jako jednu z nejstabilnějších a nejdéle trvajících ve venezuelské

historii. Díky těžbě ropy Venezuela ekonomicky prosperovala. Gómez k upevnění své vlády

a poslušnosti opozice využíval armádu či tajnou policii. Z Venezuely se stal centrálně řízený

stát s rozvíjejícím se ropným průmyslem, přičemž současně docházelo k oslabování

regionální moci caudillů. Po smrti Gómeze se režim rozpadl.208

V prosinci roku 1935 se prezidentského mandátu ujal bývalý ministr války Eleazar

López Contreras, jenž byl prezidentem až do roku 1941. Prezident povolil politické strany,

obnovil občanské svobody. Následkem posílení opozice, jež ohrožovala postavení

prezidenta, obnovila v roce 1937 hlava státu diktaturu. V roce 1938 byl zahájen tříletý plán,

který zahrnoval výstavbu veřejných škol a nemocnic a podporoval zemědělství a soukromý

sektor.209

Nástupcem Lópeze Contrerase se stal v roce 1941 Isaias Medina Angarita, jenž byl

prezidentem až do roku 1945. Prezident legalizoval všechny politické strany v zemi.

V důsledku druhé světové války došlo v letech 1941 až 1942 k poklesu příjmů z ropy, proto

prezident Medina vydal v roce 1943 zákon, jenž měl zvýšit podíl Venezuely na její těžbě.210

V říjnu roku 1945 se uskutečnil puč vedený AD (Demokratická strana) a skupinou

mladých důstojníků za účelem svržení prezidenta Mediny. Moci v zemi se ujala civilně-

vojenská junta v čele s Rómulem Betancourte, která usilovala o to, aby se Venezuela stala

reformní sociálnědemokratickou zemí. Během druhé světové války byla Venezuela neutrální

až do roku 1945, kdy se přiklonila na stranu Spojenců. V červenci roku 1947 byla přijata

nová ústava země a v prosinci roku 1947 byl v prezidentských volbách zvolen Rómulo

Gallegos. Tento pokus o nastolení demokracie ve Venezuele zkrachoval z důvodu opomenutí

role armády a opozice na řízení státu. Rychle přijaté revoluční reformy vyústily dne

24. listopadu roku 1948 ve vojenský převrat.211

208NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 236–237. 209Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 210 Tamtéž. 211NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 237–238.

Page 75: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

75

Po vládě vojenské junty, v jejímž čele se vystřídali Carlos Delgado Chalbaud, jenž

byl v roce 1950 unesen a zavražděn, a Germán Suárez Flamerich, moc v zemi převzal

2. prosince roku 1952 Marcos Peréz Jimenéz, který navázal na tradici vojenských režimů

Gómeze a Guzmána Blanca. Během vlády jeho byly zakázány politické strany, zavřeny

vysoké školy, zavedena cenzura tisku aj. Brutální represe byly používány především vůči

politické straně AD, jejíž členové, pokud neodešli do exilu, byli vězněni, mučeni

či zavražděni. Vypsáním voleb roku 1952 chtěl Pérez Jimenéz legitimizovat svůj režim.

Výsledky voleb byly ovšem zmanipulovány tak, aby se vlády ujali jeho sympatizanti.

Po státním převratu, provedeným armádou v lednu 1958, se moci v zemi na ujala civilní

vojenská junta. Junta řídila zemi po dobu jednoho roku, neboť v roce 1959 byl prezidentem

opět zvolen Rómulo Betancourt.212

Následujících čtyřicet let v zemi, od roku 1958 až 1998, trvalo období

tzv. puntofijismu, kdy zástupci tří politických stran AD, COPEI (Výbor pro nezávislou

volební politickou organizaci) a UDR (Demokratický republikánský svaz) podepsali ve vile

Punto Fijo dohodu „o základním demokratickém směřováním země a podílu všech tří stran

na moci“.213 Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemích dokázala Venezuela udržet

během 60. a 70. letech 20. století demokratický režim, jenž byl inspirován evropskými

demokraciemi a Spojenými státy americkými. Ke stabilizaci země přispěly i finanční zdroje

z těžby ropy. Problém nastal v 80. letech 20. století, kdy příjmy ropy už nestačily pokrýt

investice, načež následovalo zadlužení země a zvýšení závislosti na dovozu. V důsledku

hospodářské krize rostlo zadlužení země, inflace a korupce. Od této doby se již nepodařilo

stabilizovat ekonomiku Venezuely.214

Rómulo Betancourt, jenž vládl v letech 1959 až 1964, se zaměřil na modernizaci

zemědělství a rozvoj průmyslu, dále na reformu zdravotnictví a školství, jejímž cílem bylo

odstranit negramotnost. V roce 1960 byla přijata agrární reforma, jež přidělovala půdu

i bezzemkům. Z důvodu pokusu o atentát na prezidenta v roce 1960, vedený

dominikánskými agenty, přerušila Venezuela diplomatické styky s Dominikánskou

212NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 238. 213Tamtéž, s. 239. 214Tamtéž, s. 239–240.

Page 76: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

76

republikou. V roce 1960 se Venezuela stala jednou ze zakládajících zemí organizace OPEC

(Organizace zemí vyvážejících ropu).215

Dne 13. března roku 1964 se prezidentského úřadu ujal člen politické strany AD Raúl

Leoni, jenž vládl až do roku 1969. Během své vlády se zaměřil na rozvoj těžkého průmyslu,

výstavbu dopravní infrastruktury a na sociální reformy. Velký rozvoj zaznamenal

v souvislosti s ropou i petrochemický průmysl.216

Dne 11. března roku 1969 se prezidentem stal člen strany COPEI, Rafael Caldera

Rodríguez, jenž byl prezidentem do roku 1974 a v letech 1994 až 1999. Až do konce

20. století se u moci ve Venezuele střídali prezidenti ze stran COPEI a AD. Caldera

Rodríguez vynesl Venezuelu z izolace a zlepšil vztahy se Sovětským svazem, Kubou a

zeměmi Latinské Ameriky. Zlegalizoval levicové strany, včetně komunistické strany, což

kritizovala strana AD. Během studentských protestů proti jeho vládě nechal uzavřít dvě

školy, jednu trvale a jednu po dobu dvou let. Zavedl také zvýšení daně z nájmu pro ropné

společnosti.217

Dne 12. března 1974 se ujal prezidentského křesla člen politické strany AD Carlos

Andrés Pérez, jenž vládl do roku 1979 a pak ještě v letech 1989–1993. Jednalo se prvního

Venezuelana, který použil reklamní a politické poradce pro svou prezidentskou kampaň.

V důsledku Yomkipurské války mezi Izraelem a arabskými státy v říjnu roku 1973 došlo

ke zvýšení ceny ropy za barel, z čeho Venezuela profitovala. Peníze získané z ropy byly

investovány do infrastruktury, sociálního systému a ochrany životního prostředí. Peréz

znárodnil železárny a petrochemický průmysl. Veškerá pozornost se soustředila na těžbu

ropy, proto docházelo k propadu venkova a ke stagnaci zemědělské výroby, což vyústilo

k nutnosti dovozu až 80 % všech konzumovaných potravin.218

V letech 1979 až 1984 byl prezidentem člen politické strany COPEI, Luis Herrera

Campins. Jeho období vlády je charakteristické vysokými státními výdaji, jenž byly

investovány do zemědělský a průmyslových projektů. V roce 1883 nastal konec ropného

215Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 216 Tamtéž. 217Primera Presidencia, Segunda Presidencia. In: Dr. Rafael Caldera [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné

z: http://rafaelcaldera.com/index.php?route=information/faq&topic=10%3E 218Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela

Page 77: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

77

boomu, který uvedl zemi do ekonomické krize. Rostla inflace, nezaměstnanost a klesal

vývoz.219

Poté převzal zemi Jaime Lusinchi, jenž se musel vypořádat s ekonomickými

problémy, ve kterých se Venezuela nacházela. Předchozí vlády měly vysoké výdaje, na které

si půjčovaly i v zahraničí. Ekonomická krize přinesla znehodnocení měny, růst inflace, únik

zahraničního kapitálu ze země, neschopnost splácet zahraniční dluhy a růst nezaměstnanosti.

Lusinchi se snažil přijmout úsporná opatření za účelem snížení veřejných výdajů či devalvace

měny, jež měly zabránit úniku kapitálu ze země a zajistit stabilitu ekonomiky. V důsledku

nestabilního trhu s ropou a kolísání cen docházelo ke zvyšování sociálního napětí, které

provázely stávky a demonstrace proti vládě.220

V roce 1989 nastoupil své druhé volební období Carlos Andrés Pérez, jenž vládl až

do roku 1993. V únoru 1989 byl přijat návrh Mezinárodního měnového fondu, který poskytl

Venezuele úvěr 4,5 miliardy dolarů výměnou za provedení neoliberálních reforem –

privatizace státních podniků, oslabení role státu v ekonomice prostřednictvím zrušení

státních dotací a podpor. Následkem liberalizace cen benzínu došlo k nárůstu cen pohonných

hmot a dopravy. Dne 27. února 1989 vypukly v Caracasu a v další venezuelských městech

nepokoje, které vláda s pomocí armády brutálně potlačila. Výsledkem zásahu byly stovky

mrtvých civilistů, za což byla vláda kritizována. V roce 1992 se odehrály dva protivládní

puče, jež se oba podařilo potlačit. První puč proběhl 4. února 1992, figuroval v něm mladý

důstojník Hugo Chávez, který později skončil ve vězení. Druhý puč vedený důstojníky

loajální vůči Chávezovi proběhl 27. listopadu 1992. Prezident Peréz byl po obvinění ze

zpronevěry a zneužití veřejných prostředků, v květnu roku 1993 byl odvolán z úřadu a moc

v zemi převzal senátor Rámon José Velásquez.221

Dne 2. února 1994 byl prezidentem zvolen Rafael Caldera Rodrígeuz, ten vládl až do

roku 1999, kdy se prezidentem stal Hugo Chávez. V roce 1994 postihla Venezuelu bankovní

krize, kdy došlo ke krachu desítek bank, a byla nutná finanční podpora od státu. Následně

zkrachovaly desítky tisíc malých a středních firem. V důsledku znehodnocení měny došlo

219Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Venezuela 220Tamtéž. 221NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 239–240.

Page 78: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

78

ke zvýšení cen potravin a dopravy. Ekonomická krize přinesla časté nepokoje a demonstrace

proti vládě. V roce 1994 podnikl prezident Caldera rázná protiústavní opatření namířená proti

ekonomickým spekulacím a občanským svobodám, což značně pobouřilo občany.

Nespokojenost obyvatelstva vedla v prosinci 1995 k demonstracím proti zkorumpovanosti

úřednického aparátu, hospodářské politice, policejnímu útlaku a vojenské kontrole. V

prosinci roku 1998 Venezuelané opět projevili svoji nespokojenost s neschopností vlády a

novým prezidentem byl zvolen armádní plukovník Hugo Chávez.222

Venezuela je jihoamerickým státem, jenž byl od roku 1498 kolonizován Španělskem,

které ale o tuto zemi nejevilo příliš velký zájem. Boj za venezuelskou nezávislost vedl Simón

Bolívar, který je dodnes pro mnohé Venezuelany vzorem. V průběhu 19. a 20. století

docházelo k častému střídání prezidentů, již se opakovaně vraceli k moci. Dlouhotrvající

vlády prezidentů byly většinou spjati s rolí armády, která je držela u moci. Ekonomická a

politická prosperita či krize ve Venezuele během 20. století úzce souvisela s cenou ropy na

trhu.

222Primera Presidencia, Segunda Presidencia. In: Dr. Rafael Caldera [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné

z: http://rafaelcaldera.com/index.php?route=information/faq&topic=10%3E

Page 79: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

79

4 LATINSKOAMERICKÁ INTEGRACE A ROLE

MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ V OBLASTI JIŽNÍ

AMERIKA

Čtvrtá kapitola je věnována latinskoamerické integraci a roli mezinárodních

organizací v oblasti Jižní Ameriky. Pozornost je zaměřena na tři nejvýznamnější

latinskoamerická sdružení – Andské společenství, MERCOSUR a UNASUR. Je zde popsána

role Organizace spojených národů a vztahy mezi Spojenými státy americkými

a jihoamerickými státy Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.

4.1 Latinskoamerická integrace

Latinskoamerická integrace je zaměřena na spolupráci v oblasti politiky, ekonomiky

a kultury zemí Latinské Ameriky. Jedná se o koncept „nového regionalismu“, což je označení

strategie, jakými se státy Latinské Ameriky snaží vyrovnat s procesem globalizace po konci

studené války. Kladou si za cíl stát se tzv. čtvrtým pólem, soupeřem pro tři základní

ekonomické póly světa představovanými Spojenými státy americkými, západní Evropou

a asijsko-pacifický regionem. Cílem zemí Latinské Ameriky je posílit svoji roli

v mezinárodním měřítku, proto se kvůli lepší konkurenceschopnosti země Latinské Ameriky

spojují do integračních sdružení.223

První zájem o integraci vzešel již v 60. letech 20. století, kdy začala vznikat první

integrační seskupení. Jednalo se o politické a hospodářské spojení latinskoamerických zemí

v oblasti zahraničního obchodu. V roce 1960 vzniklo CACM (Středoamerický společný trh)

a ALALC (Latinskoamerické sdružení volného obchodu), v roce 1980 nahrazené sdružením

ALADI (Latinskoamerické integrační sdružení).224 ALADI je dodnes fungující organizace

sdružující třináct zemí Latinské Ameriky, jejíž cílem je ekonomický a sociální rozvoj daného

regionu. Hlavním snahou ALADI je vytvoření společného trhu pro všechny zúčastněné

státy.225 Následkem politické nestability regionu v 70. a 80. letech ustalo regionální

223NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 18–19. 224Tamtéž, s. 18. 225Quienes Somos. In: ALADI: Asociación Latinoamericana de Integración [online]. 2015 [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://www.aladi.org/sitioAladi/quienesSomos.html

Page 80: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

80

sbližování latinskoamerických států. K znovuobnovení spolupráce došlo na konci 80. letech

a hlavně v 90. letech 20. století ve spojení s procesy demokratizace a globalizace.

V roce 1989 uskupení CARICOM (Uskupení karibských zemí) započalo proces vytváření

jednotného trhu. Mezi léty 1991 až 1993 byl přeměněn CACM na SICA (Středoamerický

integrační systém) mající za cíl oživení a rozvoj vnitroregionálního obchodu. V roce 1991 se

celní unie Andská skupina přeměnila na CAN (Andské společenství národů). Ve stejném

roce, 1991, byl vytvořen MERCOSUR (Společný trh jihu), dodnes nejvýznamnějším

integračním uskupením Latinské Ameriky. Integrační procesy nadále pokračovaly

i v 21. století, kdy z CSN (Jihoamerické společenství národů) byla v roce 2008 vytvořena

UNASUR (Jihoamerická unie národů), mezinárodní organizace integrující MERCOSUR a

CAN, jejíž vzorem je Evropská unie.226

Následně se zaměříme na nejvýznamnější integrační uskupení Latinskoamerických

zemí – Andské společenství, MERCOSUR, a UNASUR, které si blíže charakterizujeme.

Jedná se o organizace nejvíce ovlivňující ekonomické a mezinárodně-politické poměry

ve státech Jižních Ameriky. Zmíníme se také o Bolívarovském svazu pro lid naší Ameriky.

4.1.1 Andské společenství (CAN, Comunidad Andina)

Andské společenství sdružuje čtyři jihoamerické země ležící na území pohoří And:

Bolívii, Peru, Ekvádor a Peru za účelem prohloubení a rozvoje spolupráce na jihoamerickém

kontinentě. Bylo založeno jako Andský pakt dne 26. května 1969 podpisem tzv. Cartagenské

smlouvy v kolumbijském městě Cartagena pěti jihoamerickými státy – Bolívií, Kolumbií,

Chile, Ekvádorem a Peru. Podnětem ke vzniku společenství byla snaha prostřednictvím

hospodářské a sociální spolupráce zlepšit životní úroveň všech členských států. Zakládající

člen Chile kvůli politice uzavřenosti roku 1976 z Andského paktu vystoupilo. Mezi léty 1973

až 2006 se mezi členské státy řadila i Venezuela, vystoupivší z důvodu své snahy o členství

ve společenství MERCOSUR zakazující členství v jiných mezinárodních organizacích.227

226NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 18–21. 227Quienes Somos: Reseña Histórica. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016

[cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=195&tipo=QU&title=resena-historica

Page 81: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

81

Sídlo organizace se nachází v Limě, hlavním městě Peru. Spolupráce mezi členskými

státy probíhá na úrovni zóny volného obchodu a od roku 2005 je umožněn volný pohyb osob

mezi státy s výjimkou Peru a Kolumbie, neboť Peruánci požadují pro přechod do země

od Kolumbijců výpis z trestního rejstříku. Po vzoru Evropské unie vytváří společné instituce,

mezi které patří například Prezidentská rada složená z prezidentů členských států scházející

se minimálně jednou ročně, Sekretariát plnící funkci výkonného orgánu společenství mající

na starost jeho každodenní chod či dvacetičlenný Parlament tvořený pěti zástupci z každého

členského státu.228

Andské společenství úzce spolupracuje s organizací MERCOSUR, jejichž členské

státy jsou od roku 2005 přidruženými členy CAN. V současné době se spolupráce nejvíce

uplatňuje v otázkách sociální politiky s důrazem na potírání obchodu s drogami, boj s

chudobou, podvýživou a negramotností, rozvoj venkova a zdravotnictví.229

4.1.2 MERCOSUR (Společný trh jižního cípu, Mercado Común del Sur –

MERCOSUR (šp.), Mercado Comum do Sul – MERCOSUL (pt.))

Integrační sdružení MERCOSUR vzniklo dne 26. března 1991 smlouvou Asuncíon.

Zakládající členské země Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay vytvořili Společný trh

jižního cípu s cílem vytvořit společenství s volným pohybem zboží a služeb. Státy

se zavázaly ke spolupráci v oblasti politiky, ekonomiky a průmyslu. Snahou sdružení bylo

mimo jiné sjednocení právních předpisů mezi členskými státy a vytvoření společných

pravidel pro obchod s ostatními státy. Sídlem MERCOSUR je hlavní město Uruguaye

Montevideo. V roce 1997 byl přijat doplňující dokument k zakládající smlouvě vyžadující

demokratické zřízení v členských státech.230

Dne 31. července roku 2012 byla do sdružení nově přijata Venezuela. V červnu roku

2012 bylo pozastaveno členství Paraguaye v důsledku odvolání paraguayského prezidenta

228Sistema Andino de Integración - SAI. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online].

2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=4&tipo=SA&title=sistema-andino-de-integracion-sai 229Quienes Somos: Reseña Histórica. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador Perú [online]. 2016

[cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=195&tipo=QU&title=resena-historica 230Saiba mais sobre o MERCOSUL: O MERCOSUL. In: MERCOSUL [online]. Brasil, 2016 [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://www.mercosul.gov.br/saiba-mais-sobre-o-mercosul

Page 82: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

82

Fernarda Luga, ale po zvolení Horacia Cartese paraguayským prezidentem následující rok

byla znovu začleněna. Vstup nového člena je podmíněn souhlasem parlamenty všech

členských státu. Přidruženým státy MERCOSUR jsou státy Andského společenství, Chile,

Guyana a Surinam.231

4.1.3 UNASUR (Jihoamerická unie národů, Unión de Naciones

Suramericanas – UNASUR (šp.), União de Nações Sul-Americanas –

UNASUL (pt.))

UNASUR je jihoamerická organizace vzniklá spojení celní unií MERCOSUR,

Andského společenství a států Chile, Guyana a Surinam. V prosinci roku 2004 se konal

Summit Jižní Ameriky v peruánském městě Cuzco, na kterém byla dne 8. prosince 2004

podepsána nejvyšším představiteli států Jižní Ameriky Cuzkeská deklarace, jejímž cílem

bylo podle vzoru Evropské unie vytvoření Jihoamerického společenství národů se společnou

měnou, jednotnou ústavou, parlamentem a volným pohybem osob. Tato nadnárodní

organizace si kladla za cíl členství všech zemí Jižní Ameriky. V dubnu roku 2007 byl během

energetického summitu jihoamerických států ve městě Margarita ve Venezuele změněn

název z Jihoamerického společenství národů na Jihoamerická unie národů pod zkratkou

UNASUR, resp. UNASUL. Dne 23. května 2008 byla v hlavní městě Brazílie, Brasília

schválena zakládající listina Jihoamerické unie národů. Smlouva vstoupila v platnost po

ratifikaci všemi členskými státy dne 11. března 2011.232

Každá z nově vytvořených institucí měla sídlit v jiné zemi, proto bylo v ustavující

listině schváleno sídlo generálního sekretariátu v ekvádorském hlavním městě Quito, sídlo

parlamentu bylo naplánováno v bolívijském městě Cochamba a sídlem centrální banky bylo

zvoleno venezuelské hlavní město Caracas. Předpokládá se, že všechny instituce UNASURU

budou plně funkční až v roce 2019.233

Mezi stěžejní body unie patří zřízení oblasti volného obchodu, ekonomická

a komunikační integrace, vzájemná spolupráce mezi státy i společenstvími a rozvoj

231Saiba mais sobre o MERCOSUL: O MERCOSUL. In: MERCOSUL [online]. Brasil, 2016 [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://www.mercosul.gov.br/saiba-mais-sobre-o-mercosul 232HISTORY. In: UNASUR [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.unasursg.org/en/node/179 233 Tamtéž.

Page 83: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

83

v oblastech průmyslu, zemědělství, zdravotnictví, vzdělání, vědy a kultury. Velký zájem má

UNASUR i o energetickou a surovinovou bezpečnost členských států a vybudování společné

infrastruktury. Důležitými body je i vymýcení chudoby a odstranění značných regionálních

rozdílů mezi státy. Cílem je také posílení jihoamerické identity.234

Na dosavadní výsledky latinskoamerické integrace bývá pohlíženo s nedůvěrou

v souvislosti se zvyšujícím se konkurenčním bojem mezi Brazílií a Venezuelou. UNASUR

vznikla v důsledku brazilské iniciativy k posílení její konkurenceschopnosti vůči Mexiku.

Následkem toho se venezuelský prezident Hugo Chávez pokusil přijít s vlastním integrační

programem, který vyústil v roce 2004 v založení ALBA235 (Bolívarovská alternativa pro

Ameriky236). Vznik této organizace byl míněn jako alternativa vůči FTAA. Od roku 2009

pod dnešním názvem Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky má dnes osm členských států

socialisticky či sociálně demokraticky orientovaných. Mezi členy této organizace patří:

Antigua a Barbuda, Bolívie, Kuba, Dominika, Ekvádor, Nikaragua, Svatý Vincenc

a Grenadiny a Venezuela.237 Hlavními body integrace je vzájemná hospodářská pomoc

a výměna zboží, přičemž se jedná tzv. obchodní smlouvy lidu, které jsou protiváhou

k volnému obchodu. Cílem je vybudovat silně regulovaný trh s jednotnou měnou. Protiváhou

vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a Mezinárodní rozvojové bance by se měla stát nově

zbudovaná instituce Banka Jihu financující latinskoamerické regionální projety.238

Problémem latinskoamerické integrace jsou odlišné zájmy jednotlivých členských

států daných organizací. Jednotlivé latinskoamerické státy se nachází na odlišné ekonomické

úrovni, s jinou hospodářskou politikou a mají rozdílnou právní soustavu. Navíc se státy musí

potýkat s velkou urbanizací a rostoucími sociálními problémy, které brání jejich vývoji.

234HISTORY. In: UNASUR [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.unasursg.org/en/node/179 235 Antecedentes historicós del ALBA. In: Portal ALBA: Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra

América [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.portalalba.org/index.php/2014-03-29-22-04-

24/antecedentes-historicos-del-alba 236NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 20. 237Antecedentes historicós del ALBA. In: Portal ALBA: Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra

América [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.portalalba.org/index.php/2014-03-29-22-04-

24/antecedentes-historicos-del-alba 238NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 20.

Page 84: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

84

Nejprve si státy musí vyřešit své vnitřní problémy a zabránit jejich prohlubování v důsledku

integrace.

4.2 Role mezinárodních organizací v oblasti Jižní Amerika

Mezinárodní organizace v rámci Jižní Ameriky vystupují jako partneři jak

v ekonomické, tak i sociální oblasti. Co se týče ekonomické spolupráce, jsou státy Jižní

Ameriky členy významných mezinárodních organizací. Významné je členství Chile v OECD

(Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj)239 od roku 2010 či členství Brazílie

a Argentiny ve skupině největších ekonomik světa G-20.240 Členstvím v těchto organizacích

je posilována ekonomická role jednotlivých států. Dříve rozvojové státy se dnes ekonomicky

rostou a hrají důležitou roli v mezinárodních obchodech. Ne vždy je ale ekonomická

spolupráce pozitivní, o čemž svědčí uvalení ekonomických sankcí Spojených států

amerických vůči Venezuele.241

V sociální sféře se snaží se jihoamerickým států pomáhat se sociální problémy,

zejména chudobou, rostoucími slumy a nezaměstnaností. V rámci světové spolupráce se řeší

i problém drog a jejich následná distribuce po jihoamerickém regionu, ale také do Spojených

státech a evropských zemích. Rozvinutá je i spolupráce v oblasti vzdělávání, vědy a

kultury.242

V současnosti stoupají na významu otázky životního prostředí, především ochrana

deštných pralesů, protože pralesy jsou káceny pro vzácné dřevo nebo pro získání půdy na

budování plantáží. V Jižní Americe je nejvíce ohrožen Amazonský prales pokrývající

značnou část území Brazílie. Bojem proti kácení Amazonského pralesu se zabývá nevládní

organizace Greenpeace.243

239Members and partners. In: OECD [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.oecd.org/about/membersandpartners/ 240Fórum G20. In: Vláda České Republiky [online]. 2008 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/predstavujeme/forum-g20-44995/ 241KOSINA, Oliver. Americko-venezuelské vztahy na bodu mrazu. In: Vaševěc.cz [online]. 2012 [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/americko-venezuelske-vztahy-na-bodu-mrazu 242HORÁK, Vladimír. Sociálně-politický vývoj v Latinské Americe. In: Ksl.wz.cz [online]. Praha, 2008 [cit.

2016-04-03]. Dostupné z: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Socialne.htm 243Amazonský deštný prales. In: Greenpeace: Česká republika [online]. 2013 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Ochrana-pralesu/Amazonsky-destny-prales/

Page 85: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

85

V Jižní Americe se pořádá mnoho mezinárodních událostí, z nichž nejvýznamnější

se uskutečnila v roce 2014 v Brazílii, kdy se konalo mistroství světa ve fotbale.

Od 5. do 21. srpna v roce 2016 pořádá brazilské město Rio de Janerio letní olympijské hry.

Jedná se o první jihoamerické město, ve kterém budou olympijské hry pořádány. Pořádání

celosvětově sledovaných událostí podtrhuje patrné rostoucí vliv jihoamerických států ve

světe.244

4.2.1 Role OSN

Všechny jihoamerické státy jsou členskými státy OSN (Organizace spojených

národů). Mezi jednu z pěti komisích působících při OSN patří i ECLAC

(Hospodářská/Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibik. Byla založena v roce

25. února 1948 rezolucí OSN číslo 1948/106 pod názvem CEPAL (Hospodářská komise pro

Latinskou Ameriku). Cílem komise je podpora ekonomického a sociálního rozvoje regionu

Latinské Ameriky a posilování regionálních vazeb mezi jednotlivými státy i zbytkem světa.

Komise ECLAC vytvořila v oblasti Latinské Ameriky různé observatoře sledující

hospodářskou a sociální situaci ve státech.245 ECLAC se zkoumá, analyzuje a vydává

publikace zpracující těchto pět oblastí: ekonomický vývoj, sociální vývoj, udržitelný rozvoj,

statistika a plán rozvoje.246

V rámci OSN působí samostatný orgán Rada bezpečnosti OSN zajišťující světový

mír, národní bezpečnost jednotlivých členských států a řešení konfliktů. Vydává závazné

rezoluce a pomocí mírových sil vynucuje jejich plnění. Rada bezpečnosti má pět stálých

členů, mezi nimiž není ani jeden jihoamerický stát. Mezi nestálými členy Rady bezpečnosti

244Rio 2016. In: Česko sportuje [online]. 2014 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.olympic.cz/olympiada/60--rio-de-janeiro-2016 245About ECLAC. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the

Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/about 246Work areas. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the

Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/work-areas

Page 86: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

86

OSN je vždy jeden zástupce z jihoamerických států volených na jeden rok.247 Na rok 2016

byla nestálým členem zvolena Venezuela a následující rok její roli převezme Uruguay.248

4.2.2 Vztahy Spojených států amerických s vybranými státy Jižní

Amerikou

Strategickým partnerem Spojených států amerických v Jižní Americe je ekonomicky

silné Chile. Chile, jenž je považováno za stát s nejmenší podílem politické korupce v Jižní

Americe, uzavřelo roku 2004 ekonomickou dohodu o volném obchodu se Spojenými státy

americkými a v roce 2014 byl dohodnut bezvízový styk.249

Od roku 1989, kdy se prezident Argentiny stal Carlos Menes, došlo ke zlepšování

mezinárodních vztahů mezi Spojenými státy americkými a Argentinou. Spolupráce mezi

státy se odehrává v oblasti cestovního ruchu, obchodu, vědy a techniky, monitorování

jaderných zbraní a boje proti terorismu. Společně státy postupují také ve snahách potlačit

obchod s drogami. Nejvýznamnější argentinské suroviny zastoupené ve společném obchodu

jsou paliva, obilí a hovězí maso. Argentina představovala spojence Spojených států

amerických mimo státy NATO během války v Perském zálivu.250

Brazilsko-americké vztahy mají kořeny hluboko v minulosti. Spojené státy americké

byly první státem uznávajícím Brazilskou nezávislost. Vzájemné vztahy ochladly

v roce 2010 kvůli sbližování Brazílie s Iránem. Ke zhoršení vztahů přispělo v roce 2013

zveřejnění tajných materiálů Edwardem Snowdenem o špehování prezidentky Dilmy

Rousseff agenturou NSA (americká Národní bezpečnostní agentura) a jejích

spolupracovníků. Obrat k lepšímu nastal v roce 2015 po státní návštěvě brazilské prezidentky

247Rada bezpečnosti OSN (UN Security council). In: Ministerstvo zahraních věcí České republiky [online].

2010 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/cr_v_mezinarodnich_organizacich/osn/uvod_do_osn/rada_bezp

ecnosti_osn_un_security_council.html 248Rada bezpečnosti. In: United Nations: Informační centrum OSN v Praze [online]. 2016 [cit. 2016-04-03].

Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/ 249Chile Free Trade Agreement. In: Office of the United States Trade Representative: Executive Office of the

President [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://ustr.gov/trade-agreements/free-trade-

agreements/chile-fta 250Relationship Between Argentina And USA. In: Embassy of Argentina [online]. 2015 [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://www.embassyofargentina-usa.org/argentina-usa.html

Page 87: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

87

ve Spojených státech amerických. S rostoucí silou brazilské ekonomiky dochází k bližší

ekonomické spolupráci mezi zeměmi.251

S některými jihoamerickými nemají Spojené státy americké vřelé vztahy, zejména se

zeměmi se socialistickou vládou reprezentovanými Venezuelou a Bolívií. K ochladnutí

vztahů s Venezuelou došlo poté, co Spojené státy americké vykázaly generální konzulku

Venezuely pro podezření na účasti při přípravách kybernetického útoku na americkém

územím. Krizi prohloubilo uvalení sankcí na venezuelskou státní těžařskou společnost

Petróleos a kritika spojenectví venezuelské vlády s Kubou a Íránem. I přes společné politické

neshody probíhá mezi zeměmi ekonomická spolupráce, protože Venezuela je čtvrtým

největším dovozcem ropy do Spojených států amerických.252

251U.S. Relations With Brazil. In: U.S. Department of State: Diplomacy in Action [online]. 2015 [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/35640.htm 252KOSINA, Oliver. Americko-venezuelské vztahy na bodu mrazu. In: Vaševěc.cz [online]. 2012 [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/americko-venezuelske-vztahy-na-bodu-mrazu

Page 88: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

88

5 SOUČASNÝ POLITICKÝ VÝVOJ V JIŽNÍ AMERICE

Následující oddíl je věnován politickému vývoji Argentiny, Brazílie, Chile a

Venezuely v 21. stoletím. Je zde také provedena komparace jednotlivých politických

systémů zmíněných jihoamerických zemí.

5.1 Argentina v 21. století

I přes zpočátku částečně úspěšné ekonomické reformy prezidenta Menema se

na přelomu 20. a 21. století Argentina spolu s dalšími zeměmi Latinské Ameriky ocitla

v hluboké ekonomické krizi. Odhalení mnoha korupčních afér a vysoké zahraniční dluhy

způsobily odliv zahraničních investic ze země. Následkem byla rostoucí nezaměstnanost

vedoucí k ekonomické a politické destabilizaci země ústící v časté střídání prezidentů,

v rozmezí dvou let se v čele země vystřídali čtyři. V roce 2002 žila více než polovina

argentinského obyvatelstva pod hranicí chudoby. Tento fakt společně s neustupující

ekonomickou krizí a rozsáhlou korupcí napříč celou společností vedl k růstu nepokojů

v zemi.253

V prezidentských volbách v květnu v roce 2003 zvítězil Néstor Carlos Kirchner

pokračující v ekonomických reformách započatých předchůdcem Duhaldem. Během vlády

prezidenta Kirchnera se soudního procesu dočkala řada vojenských aktérů spojených

s násilnostmi během tzv. Špinavé války v 70. letech 20. století z doby vlády generála Videla.

V rámci zahraniční politiky se Argentina zaměřila na sousední státy, především na Brazílii

a Venezuelu, naopak je zde patrný mírný odklon od Spojených států amerických.254

V roce 2007 byla prezidentkou země zvolena Kirchnerova manželka, Cristina

Fernandéz de Kirchner zastávající tento post až do roku 2015. Po Isabelitě Martinéz de Perón

se jednalo o druhou ženu v čele tohoto jihoamerického státu.255 Prezidentka navázala na

ekonomickou politiku svého manžela. Země se neustále musela potýkat s rostoucí inflací,

253KOHOUT, Pavel. Argentinská krize a poučení pro Českou republiku I. In: Peníze.cz [online]. 2011 [cit.

2016-03-29]. Dostupné z: http://www.penize.cz/nezamestnanost/16951-argentinska-krize-a-pouceni-pro-

ceskou-republiku-i 254Néstor Kirchner. In: Biografías y Vidas: La Enciclopedia Biográfica En Línea [online]. 2004 [cit. 2016-03-

29]. Dostupné z: http://www.biografiasyvidas.com/biografia/k/kirchner_nestor.htm 255První dáma Argentiny vyhrála prezidentskou volbu. In: IDNES.cz [online]. 2007 [cit. 2016-03-29].

Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/prvni-dama-argentiny-vyhrala-prezidentskou-volbu-fsq-

/zahranicni.aspx?c=A071029_073106_zahranicni_mr

Page 89: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

89

vysokou kriminalitou a všudypřítomnou korupcí.256 V roce 2015 byla Cristina Kirchner

obviněna z krytí pachatelů teroristického útoku ve městě Buenos Aires v roce 1994.

Důvodem vyšetřování prezidentky Kirchner a ministra zahraniční Timerna byla tajná dohoda

uzavřená s Íránem. Výměnou za ropu měli ututlat účast Íránu na teroristických útocích

v roce 1994.257

Současným prezidentem Argentiny je od 10. prosince 2015 Mauricio Macri, jehož

volební program sliboval vymýcení chudoby a drogových kartelů a sjednocení země

rozdělené na perónisty a jejich odpůrci. Má za cíl uvést v praxi reformy, které by pomohly

od ekonomického zadlužení země a klade důraz na zlepšení mezinárodních vztahů, zejména

s ekonomicky silnými zeměmi jako jsou Spojené státy americké, Brazílie, Chile a Velká

Británie, a naopak chce zmírnit ekonomickou závislost na ropě z Venezuele.258

5.1.1 Kirchnerismus

Kirchnerismus se vžilo jako označení ideologie v rámci politiky manželů a bývalých

prezidentů Nestora a Cristiny Fernandéz de Kirchner. Jde o levicově až středolevicově

orientovaný perónismus. Charakteristickým znakem kirchnerismu je silné prosazovaní role

státu jak v ekonomice, tak v sociální oblasti a dochází k silnému propagování regionální

kooperace mezi jednotlivým státy, především ve sdružení MERCOSUR. Naopak je

kritizována moc Spojených států amerických a jejich zasahování do vnitřních problémů států

Jižní Ameriky. Jedná o nově zakořeněnou ideologii v argentinské společnosti, která postupně

nahrazuje perónismu.259

256MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Cristino, vrať nám naši zemi, bouří se Argentinci proti prezidentce.

In: IDNES.cz[online]. 2012 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/stovky-tisic-lidi-vysly-do-

ulic-buenos-aires-protestovaly-proti-fernandezove-1ys-/zahranicni.aspx?c=A121109_113356_zahranicni_im 257HAVLICKÁ, Kateřina. Argentinský žalobce obvinil prezidentku z krytí teroru, našli ho mrtvého.

In: IDNES.cz[online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/argentinsky-prokurator-ktery-

obvinil-prezidentku-z-kryti-zlocincu-nalezen-mrtvy-gkv-

/zahranicni.aspx?c=A150119_170149_zahranicni_kha 258ALEXANDER, Harriet. Who is Mauricio Macri? In: The Telegraph [online]. 2015 [cit. 2016-03-29].

Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/southamerica/argentina/11954415/Who-is-

Mauricio-Macri.html 259NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 34–35.

Page 90: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

90

5.2 Brazílie v 21. století

Na počátku 21. století se Brazílie stala součástí bloku zemí s názvem BRIC, jež má

obrovský ekonomický potencionál do budoucnosti. Skupina BRIC, sdružující mimo jiné

Brazílii, Rusko, Indii a Čínu, je zaměřena na spolupráci v populační, geografické

a ekonomické oblasti.260

V roce 2003 se prezidentského úřadu v Brazílii ujal Luiz Inácio „Lula“ da Silva, který

si vytyčil za cíl, aby se každý Brazilec mohl alespoň třikrát denně najíst. Během svého

druhého volebního období od roku 2007 se zabýval otázkami demokratizace školství, boje

z drogovými dealery a pozornost směřoval také na sociálními a zdravotní programy

pro chudé.261

Dne 1. ledna 2011 se první brazilskou prezidentkou stala Dilma Rousseffová, jejíž

hlavní body volební programu byly demokracie, rasová rovnost, svoboda tisku, náboženství,

šíření softwaru a registrované partnerství.262 V současné době se sedmá největší ekonomika

světa Brazílie musí potýkat nejen s ekonomickou recesí z důvodu poklesu cen surovin na

světových trzích, ale i s rostoucí korupcí, vysokou inflací a politickou nestabilitou země.263

V roce 2016 byla na prezidentku Rousseffovou podána ústavní žalobě ze strany opozice

požadující její odvolání z důvodu financování své druhé volební kampaně. Je podezřelá, že

k financování kampaně použila peníze z úplatků od brazilské energetické společnosti

Petrobras. Ústavní žaloba vyvolala v zemi demonstrace požadující odstoupení

prezidentky.264

5.3 Chile v 21. století

Mezi léty 2000 až 2006 zastával post prezidenta Chile Ricardo Lagos Escobara, člen

socialistické strany. Stal se prvním zvoleným socialistou v čele Chile od dob prezidenta

260KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států,

s. 365. 261Tamtéž, s. 363. 262Tamtéž, s. 363–365. 263STRNAD, František. Brazilská samba ustala. Země je na pokraji největší recese v historii.

In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/hdp-brazilie-se-propadl-

nejvice-za-poslednich-25-let-fw6-/eko-zahranicni.aspx?c=A160303_184315_eko-zahranicni_rts 264Miliony Brazilců vyšly do ulic, prezidentka čelí hrozbě impeachmentu. In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit.

2016-03-31]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/demonstrace-v-brazilii-proti-prezidentce-rouseff-fvl-

/zahranicni.aspx?c=A160314_120307_zahranicni_jkk

Page 91: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

91

Allendeho. Během jeho vlády se země nacházela v hospodářském růstu. Byla přijata řada

sociálních reforem, například legalizace rozvodu. Zabýval se také otázkou vyřešení vztahů

s minulostí, proto jako prezident slíbil, že nebude blokovat pokusy o stíhání Pinocheta

za činy, které spáchal během svém vlády.265 V roce 2000 byl Nejvyšším soudem v Chile

Pinochet zbaven imunity a měl se zodpovídat za vraždy a únosy spáchané během jeho vlády.

Z důvodu špatného zdravotního stavu však unikl i před soudem kvůli zpronevěře, únosu

a následné vraždy Allendeho ochranky. Předtím, než 10. prosince 2006 Augusto Pinochet

zemřel, strávil roky v domácím vězení.266

V následujících prezidentských volbách v roce 2006 vyhrála, jako první žena

v historii Chile, Michelle Bachelet Jeria. Během své vlády se zaměřila na problematiku

postavení žen a dětí v chilské společnosti. Zaměřila se také na silnější zahraniční spolupráci

se Spojenými státy americkými a zeměmi Latinské Ameriky. Díky úsporám z těžby mědi se

podařilo Chile přečkat ekonomickou krizi v roce 2008. Na konci svého mandátu v roce 2010

se těšila velké oblibě, ale prezidentkou kvůli ústavě zakazující zvolení dvakrát po sobě zůstat

nemohla.267

V roce 2010 se prezidentem země stal Sebastián Piñera, jeden z tehdejších

nejbohatších Chilanů. Na počátku své vlády se musel vyrovnat se silným zemětřesením, které

Chile postihlo. Od roku 2014 vládne v Chile opět prezidentka Bacheletová, jež se zaměřila

na reformu vzdělávacího systému.268 Dnes je Chile jednou z politicky nejstabilnějších

a hospodářsky nejúspěšnější zemí v Latinské Americe.269

5.4 Venezuela v 21. století

Dne 6. prosince 1998 vyhrál prezidentské volby ve Venezuele Hugo Rafael Chávez

Frías. Svou volební kampaň zaměřenou proti korupci a chudobě se mu podařilo oslovit

širokou masu lidí, největší úspěch zaznamenal mezi nejchudší vrstvou obyvatelstva. Snažil

265Ricardo Lagos: President of Chile. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné

z: http://www.britannica.com/biography/Ricardo-Lagos 266Augusto Pinochet. In: Osobnosti.cz [online]. 2012 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z:

http://www.financnici.cz/augusto-pinochet 267Michelle Bachelet. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/biography/Michelle-Bachelet 268Tamtéž. 269NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 146.

Page 92: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

92

se do praxe uvést tzv. participativní demokracii, které měla za cíl pomocí voleb a referend

prohloubit účast občanů na rozhodování. V prosinci roku 1999 byla v referendu schválena

nová ústava země rozšiřující pravomoci prezidenta a stavěla se proti privatizaci státních

zásob ropy, důležitému zdroji příjmů pro venezuelskou republiku. Po vítězství

v prezidentských volbách začal prezident Chávez pomocí prezidentských dekretů

znárodňovat důležitá odvětví průmyslu a přírodní bohatství země. Státní zásahy

do ekonomiky, růst nezaměstnanosti a ekonomická recese vedli 11. dubna 2002 k vyhlášení

generální stávky. Během demonstrací došlo ke střetu Chávezových stoupenců s jeho odpůrci.

Armáda a policie odmítla splnit Chávezovy rozkazy a proti demonstrantům nezasáhla.

Následně byl Chávez zatčen a držen na vojenské základně a poté, co prozatímní prezident

Pedro Carmon zrušil ústavní instituce a pilíře demokratického systému ve Venezuele, včetně

ústavy z roku 1999, byl Carmon sesazen a prezidentem Venezuely se stal opět Chávez.270

Hugo Chávez vyhrál demokratické prezidentské volby čtyřikrát a byl prezidentem

až do dne 5. března roku 2013. Po Chávezově smrti byl venezuelským prezidentem zvolen

viceprezident Nicolás Maduro prosazující levicové a protiamerické postoje. V důsledku

poklesu cen ropy se jedna z dříve nejbohatších zemí Latinské Ameriky kontinuálně

ekonomicky propadá. Ekonomické problémy prohlubuje špatné hospodaření státu a rostoucí

inflace. Následkem ekonomických problémů je nedostatek základních potravin v obchodech

a země se musí potýkat s obrovskou kriminalitou.271

5.4.1 Vláda prezidenta Cháveze

Venezuelský prezident Hugo Chávez měl během vlády silnou podporu chudé části

obyvatelstva, naproti tomu druhá bohatší část se stavěla proti jeho programu Socialismus

21. století. Vláda Huga Cháveze je prostoupena myšlenkami Simóna Bolívara, bojovníka za

venezuelskou nezávislost. S odkazem na Bolívara byl ústavou z roku 1999 přidán

k oficiálnímu názvu státu přívlastek bolívarská. Zatímco Bolívar bojoval za nezávislost

Venezuely na Španělsku, Chávez bojoval proti moci a zasahování Spojených států

270NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 240–243. 271ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Režim v Caracasu stále žije z Chávezovy památky, země se však otřásá.

In: IDNES.cz[online]. 2014 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/venezuela-caracas-chavez-

maduro-dnw-/zahranicni.aspx?c=A140304_180605_zahranicni_btw

Page 93: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

93

amerických. V zahraniční politice se zaměřil na ekonomickou spolupráci s Ruskem a

levicově orientovanými státy v regionu latinské Ameriky, na Kolumbii a především na

Kubu.272

Dne 15. února 2009 byl v rámci referenda schválen dodatek k venezuelské ústavě

obsahující možnost získat neomezený počet po sobě jdoucích mandátů. Během Chávezovy

vlády byla silná provázanost mezi armádním a civilním sektorem.273

Do důležitých funkcí v zemi byly dosazováni loajální stoupenci vládnoucího režimu.

Během své čtrnáctileté vlády se Chávez zaměřil na budování Socialismu 21. století

financovaný z těžby ropy. Hlavní rysem zahraniční politiky Venezuely je antiamerikanismus.

Prezident Bush kritizoval Venezuelu kvůli blízkému přátelství s Kubou a jejím prezidentem

Fidelem Castrem. Po útocích 11. září 2001 byly pro politiku prezidenta Bushe problematické

vztahy mezi Chávezem a Saddámem Husajnem. Následná americká invaze do Iráku

způsobila destabilizaci trhu s ropou ústící v ekonomické problémy Venezuely. Dodnes je

kritizována americká podpora Carmona během puče v roce 2002.274

5. 5 Komparace vybraných politických systémů Jižní Ameriky

Komparace politických systémů zahrnuje státy Argentina, Brazílie, Chile a

Venezuela. Jsou popsány znaky spojující, nebo naopak odlišující jednotlivé státy.

Části jihoamerických států vládly vojenské režimy s několika společnými znaky.

Prvním spojujícím prvkem byl nacionalismus dán cílem sjednotit zemi prostřednictvím

myšlenky národní jednoty. Jednalo se o kolonizovaná území, která měla dlouhou dobu pod

správou evropské země, konkrétně Španělsko a Portugalsko. V koloniích byly budovány

základy pro budoucí politické systémy a ekonomiku země. Kolonizátorské mocnosti

upřednostňovaly svoje zájmy a nedbaly potřeb spravovaných zemí. Po získání nezávislosti

měly státy problém se postarat samy o sebe, což vedlo k nepokojům a k postupnému

posilování roli armády ve státech.

272NELSON, Brian A. Hugo Chávez: President of Venezuela. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2013 [cit.

2016-04-07]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Hugo-Chavez 273NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské Ameriky. Vyd.

1. Praha: Oeconomica, 2010, s. 246. 274ŠÍROVÁ, Michaela. Zahraniční politika Huga Cháveze: demagog s dobrým srdcem? In: Ústav

mezinárodních vztahů Praha [online]. Praha, 2012 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z:

http://www.iir.cz/article/zahranicni-politika-huga-chaveze-demagog-s-dobrym-srdcem

Page 94: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

94

Armáda byla jedním ze spojovacích prvků jednotlivých systémů hrající důležitou roli

v historickém vývoji států v 70. a 80. letech. Vládnoucí prezidenti byli často členy armády,

která byla jejich hlavním podporovatelem a udržovala stabilitu v zemi. Vládnoucí vojenská

junta měla silný vliv i na ekonomiku země.

Spojující znakem byla silná osobnost stojící v čele státu, příkladem může být Perón

v Argentině či Pinochet v Chile. Charismatický prezident měl vždy silnou podporu většiny

obyvatel. Země se potýkaly se závažnými ekonomickými problémy, zejména s rostoucí

nezaměstnaností a vysokou inflací. Obyvatelé státu věřili, že silný prezident podporovaný

armádou dokáže zlepšit ekonomickou situaci země společně se stabilizací země. Většina

autoritářsky vládnoucích prezidentů byla zvolena pomocí svobodných voleb a svou legitimní

moc získali od lidu. Hovoříme proto o volebních demokraciích, protože svobodně zvolení

prezidenti většinou nedodržovali platnou ústavu země a porušovali ji. Většinou došlo ke

schválení nové ústavy poskytující jejich vládě legislativní rámec.

Velký význam měly média, nad kterými měl moc vládnoucí režim. Vládnoucí

vojenská junta často zavedla v zemi cenzuru, aby mohla kontrolovat informace šířené médii.

Média udržovala občany státu v nevědomosti, proto některé hrůzné zločiny spáchané

vládnoucím režimem vypluly na povrch až po čase.

Dalším společným znakem autoritářských režimů v jihoamerických státech byla

represe vůči politické opozici a inteligenci v zemi. Vyučující na univerzitách byli

nahrazováni loajálními stoupenci vládnoucích režimu. V zemích byly zakazovány opoziční

strany a jejich členové byli stíháni. Vojenská junta se vždy zaměřila na určitou skupinu

obyvatel, proti kterým se vyhrazovala. Příkladem je stíhání politické strany AD ve Venezuele

či levice v Argentině během vlády generála Videla a Chile během Pinochetova režimu.

Společným prvkem autoritářský politických režimů v Jižní Americe je i to, že vlády

vojenských junt nezakazovali činnost církve. Většinou se jednalo o jedinou opozici

vystupující proti vládnoucímu režimu. Církev je instituce hluboce zakořeněná v jihoamerické

společnosti, jež je pozůstatkem evropských koloniálních mocností.

Po přechodu k demokracii měly státy problémy v rámci otázek vyrovnání se

s minulostí. Hlavním cílem demokratických vlád bylo určit viníka nesoucího zodpovědnost

za činy režimu. I dnes se jihoamerické státy musí vyrovnávat s činy způsobenými minulými

Page 95: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

95

autoritářskými režimy. Dnes představuje největší problém korupce prostupující celou

společností téměř ve všech zemí.

V 21. století se do čela zemí s výjimkou Venezuely postavila žena, jež dokázala vést

zemi a těšila se u lidí velké podpoře. Dnes se ale setkáváme s trestním stíháním těchto žen,

které ohrožuje to, co jim během let jejich vlády podařilo vykonat.

S výjimkou Venezuely se jihoamerickým státům přechod od autoritářského režimu

k demokracii podařil a dnes se jedná o země se slibným ekonomickým potenciálem

do budoucnosti. Konec režimu v jednotlivých zemích nastal různě. Většinou se jednalo o

neschopnost vojenské junty reagovat na nastalé změny. V Argentině vojenská junta padla

poté, co byla poražena Velkou Británií ve válce o Falklandy. Nově zvolené demokratické

vlády většinou vydaly novou ústavu země zakotvující demokratické principy.

Příkladem odlišného vývoje je Venezuela. Dnes se jedná o levicově až socialisticky

orientovanou zemi. Předpokládá se, že je pouze otázkou času, kdy nastane její ekonomické

zhroucení. Ačkoliv se jedná o zemi s obrovským ekonomickým potenciálem díky velkým

zásobám ropy, tak její ekonomika stále upadá, protože svůj potenciál nedokáže využít. Tzv.

petrodolary inkasované z prodeje ropy mizí v rukou společností, které se stávají bohatšími

na úkor chudých obyvatel státu. Kvůli nedostatku potravin zemi akutně hrozí humanitární

krize. Zásadním problémem je jednostranně orientovaná ekonomika na ropu tvořící více jak

90 % vývozu země. Země by se měla zaměřit na diverzifikaci ekonomiky a snížení závislosti

na těžbě a zpracování ropy. Nejbolestivěji dopadá ekonomická krize na nejchudší vrstvu

obyvatelstva.

Page 96: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

96

6 PEDAGOGICKÁ APLIKACE

V poslední kapitole diplomové práce se budeme věnovat pedagogické aplikaci tématu

Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století v zemích

Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela. Zaměříme na využití tohoto tématu ve vzdělávacím

oboru Občanský a společenskovědní základ pro gymnaziální vzdělávání. Téma této

diplomové práce je možné využit i v rámci předmětů Geografie a Dějepis. Možná je

i aplikace v rámci průřezových témat Výchova k myšlení v evropských a globálních

souvislostech a Výchova demokratického občana.

Součástí pedagogické aplikace bude i pracovní list využitelný během hodin předmětu

Občanský a společenskovědní základ na gymnáziu.

6.1 Pedagogická aplikace na gymnaziálním typu vzdělávání

Nejprve je téma práce zařazeno v rámci RVP (Rámcový vzdělávací program)

a následuje bližší specifikace možných okruhů, na něž lze informace obsažené v diplomové

práci aplikovat. Pro lepší práci s tématem slouží vytvořený pracovní list zpracovávající dané

téma.

6.1.1 Zařazení v rámci RVP pro gymnázia

Téma práce lze v rámci Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia zařadit

do vzdělávací oblasti Člověk a společnost obsahující vzdělávací obor Výchova k občanství.

V rámci vzdělávacího oboru Občanský a společenskovědní základ jsou pro využití

diplomové práce stěžejní vzdělávací okruhy Občan ve státě obsahující učivo demokracie

a Mezinárodní vztahy, globální svět zaměřující se na mezinárodní spolupráci.275

Politický vývoj Jižní Ameriky lze aplikovat ve vzdělávacím oboru Dějepis, konkrétně

ve vzdělávacím okruhu Moderní doba II – soudobé dějiny. Žák si zde má osvojit učivo

týkající se dekolonizace; „třetího světe“ a modernizačních procesů v něm. S využitím

mezipředmětových vztahů s předmětem Občanský a společenskovědní základ je úkolem

žáka porovnat a vysvětlit způsob a chování v nedemokratických společnostech

275BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický

v Praze, c2007, s. 38–42.

Page 97: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

97

a v demokraciích. Žák má být schopen objasnit hlavní problémy specifické cesty vývoje

významných postkoloniálních rozvojových zemí.276

Vzdělávací oboru Geografie je téma úzce spojeno se vzdělávacími oblastmi Člověk

a společnost a Člověk a příroda. Práci je možné využít v rámci učiva makroregiony světa

patřící pod vzdělávací okruh Regiony. Výstupem, jehož má žák dosáhnout, je lokalizace

makroregionů světa na mapách, vymezení jejich hranic a zhodnocení přírodních, kulturních

a hospodářských vlastností. Dále by měl být žák schopen jednotlivé makroregiony

porovnat.277

Obsahem lze části práce zařadit i do výuky pro žáky na druhém stupni základních

škol v hodinách předmětu Výchova k občanství patřící pod vzdělávací oblast Člověk

a společnost, konkrétně v podoblasti Člověk, stát a právo. V rámci učiva principy

demokracie má žák objasnit výhody demokratického způsobu řízení státu pro každodenní

život občanů a umí rozlišit nejčastější typy a formy států.278 Z důvodu složitosti výkladu

tématu diplomové práce v základním typu vzdělávání jsem se rozhodla pro pedagogickou

aplikaci na gymnáziu.

Z důvodu komplexnosti tématu zasahujícího do mnoha vzdělávacích oborů je možná

aplikace v rámci průřezových témat Výchova k myšlení v evropských a globálních

souvislostech a Výchova demokratického občana tvořící povinnou část Rámcového

vzdělávacího programu nejen pro základní i gymnaziální typ vzdělávání. Průřezová témata

zpracovávají aktuální témata, jež mají ovlivňovat postoje, hodnotový systém a jednání žáků.

Posilování mezipředmětových vazeb má za úkol utvářet a formovat klíčové kompetence

žáků. Během výuky průřezového téma Výchova k myšlení v evropských a globálních

souvislostech je možné zaměření na nerovnoměrný vývoj světa, politické konflikty v něm

a následnou aplikaci na jihoamerický prostor. Další průřezové téma Výchova

demokratického občana nabízí zaměření na problematiku základních lidských a občanských

práv, která byla autoritářskými režimy v Jižní Americe porušována.279

276BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický

v Praze, c2007, s. 43–46. 277Tamtéž, s. 34–37. 278Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,

2013, s. 51–54. 279BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný ústav pedagogický

v Praze, c2007, s. 65–81.

Page 98: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

98

6.1.2 Pedagogická aplikace v oboru Občanský a společenskovědní základ

na gymnáziu

V rámci učiva demokracie, patřící na gymnázium pod vzdělávací obor Občanský

a společenskovědní základ, mají být žáci schopni žáci objasnit podstatu demokracie, odlišit

ji od nedemokratických forem řízení státu a porovnat postavení občana v demokratickém

a totalitním státě. Během vyučovacích hodin by měl být kladen důraz nejen na pojmy

demokracie a totalitarismus, ale i na autoritářství jako nedemokratickou formu řízení státu.

Pozornost by měla být věnována odlišujícím znakům mezi autoritářstvím a demokracií.

Na konkrétních příkladech jihoamerických států Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela se

lze zaměřit na konkrétní demokratické principy porušované v jednotlivých zemích.

Nejvhodněji téma zapadá do výuky čtvrtého ročníku gymnázia díky mezipředmětovým

vazbám s dějepisem, v němž se lze zaobírat evropskou kolonizací zmíněných jihoamerických

zemích. Náplní výuky může být diskuze o vlivu koloniálních vlád na současnou situaci

v daných zemích. Pozornost by měla být věnována významným osobnostem reprezentujícím

autoritářskou vládu v těchto zemích a následkům jejich neomezené vlády. Žáci by měli být

schopni se samostatně zamyslet nad schopností jedince strhnout celou společnost a ovládat

ji. Úkolem žáků by bylo porovnat vlády vojenských režimů v jednotlivých zemích s důrazem

na jednotící a rozlišující znaky režimů. Na základě získaných znalostí by měli být žáci

schopni jmenovat problémy, jimž mohou jednotlivé státy v budoucnosti čelit.

V rámci učiva mezinárodní spolupráce je podstatné věnovat pozornost všem

světovým regionům včetně Jižní Ameriky. Jihoamerické státy jsou vesměs rozvojové země,

ale s obrovským potenciálem do budoucnosti a tato práce může sloužit jako zdroj informací

o tomto regionu.

6.1.3 Pracovní list

1. Seřaď jihoamerické státy Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela

a) podle rozlohy (Brazílie, Argentina, Venezuela, Chile)

b) podle počtu obyvatel (Brazílie, Argentina, Venezuela, Chile)

Page 99: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

99

2. Doplň k jihoamerickým státům rok, mořeplavce a evropský kolonizující stát.

Rok objevení Mořeplavec Kolonizující stát

Argentina 1516 Juan diáz de Solís Španělsko

Brazílie 1500 Pedro Álvares Cabral Portugalsko

Chile 1540 Pedro de Valdivia Španělsko

Venezuela 1498 Kryštof Kolumbus Španělsko

3. Napiš datum, kdy státy Jižní Ameriky Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela

vyhlásily nezávislost a seřaď je chronologicky.

1. Venezuela – 5. července 1811

2. Argentina – 9. července 1816

3. Chile – 18. února 1818

4. Brazílie – 7. září 1822

4. Přiřaď jméno osobnosti ke státu.

1) Brazílie a) Augusto Pinochet

2) Argentina b) Hugo Chávez

3) Chile c) Juan Domingo Perón

4) Venezuela d) Getúlio Dornelles Vargas

správné odpovědi: 1d, 2c, 3a, 4b

5. Napiš znaky odlišující autoritářství od totalitarismu.

Autoritářské režimy

- nejsou schopny vytvořit a prosadit propracovanou oficiální ideologii zaručující

legitimitu jejich vlády

- nedaří se jim vytvářet jedinou, masovou politickou stranu, jež by se prezentovala v roli

vůdce

- pouze vyloučí určitou skupinu mimo politickou sféru, ale nemají cíl její zničení a

likvidaci

- nedokáže mít plnou kontrolu nad kulturním životem ve státě

- je zde ponechán prostor pro autonomní život některých institucí, například církve

- …

Page 100: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

100

6. Napiš problémy, se kterými se v současné době potýká kontinent Jižní Amerika.

- vysoká míra urbanizace

- vysoká kriminalita

- růst chudinských čtvrtí

- produkce a prodej drog

- …

7. Vysvětli následující zkratky organizací a napiš jejich členské státy.

MERCOSUR = Společný trh jižního cípu - Argentina, Brazílie, Paraguay, Uruguay a

Venezuela

CAN = Andské společenství – Bolívie, Kolumbie, Ekvádor a Peru

UNASUR = Jihoamerická unie národů – Argentina, Bolívie, Brazílie, Ekvádor,

Gyuana, Chile, Kolumbie, Paraguay, Peru, Surinam, Uruguay a Venezuela

ALBA = Bolívarský svaz pro lid naší Ameriky – Antigua a Barbuda, Bolívie, Kuba,

Dominika, Ekvádor, Nikaragua, Svatý Vincenc a Grenadiny a Venezuela

V této kapitole jsme se zaměřili na pedagogickou aplikaci tématu Problémy

politického vývoje v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století. Součástí je i pracovní list,

jenž obsahuje důležité informace z výše uvedeného textu.

Page 101: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

101

ZÁVĚR

Diplomová práce je věnována tématu „Problémy politického vývoje v Jižní Americe

na přelomu 20. a 21. století“. Práce zahrnuje analýzu vývoje ve vybraných jihoamerických

zemí s přihlédnutím k historickým událostem, geografickým, ekonomickým a sociálním

podmínkám. Lze konstatovat, že cíl této diplomové práce byl ve svém odpovídajícím rozsahu

naplněn.

Práce je rozčleněna do šesti hlavních kapitol. První kapitola je věnována teoretickému

vymezení tématu práce, je zde vysvětlen pojem demokracie a popsán rozdíl mezi volební

a neliberální demokracií. Dále je charakterizován pojem autoritářství, autoritářské režimy

a je zde detailnější popis typologie autoritářských režimů podle J. J. Linze. Na základě

metody komparace vytyčené v úvodní kapitole jsou porovnány režimy v jihoamerických

státech Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.

Druhá kapitola se zabývá popisem kontinentu Jižní Amerika, jeho geografickou

polohou, obyvatelstvem a ekonomikou.

Třetí kapitola poskytuje pohled na historický vývoj jednotlivých zemí od dob

objevení evropskými koloniálními mocnostmi, konkrétně Španělskem a Portugalskem.

Pozornost je zaměřena na koloniální vládu ve státech Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela

a na dobu, kdy tyto státy bojovaly za svou nezávislost. Největší prostor v rámci historie

jednotlivých zemí je věnován období 19. a 20. století.

Na historický vývoj je navázána čtvrtá kapitola zabývající se analýzou dějin

latinskoamerické integrace a charakteristikou tří nejdůležitějších latinskoamerických

organizací představované Andským společenstvím a organizacemi MERCOSUR

a UNASUR. Bližší pohled je věnován roli mezinárodních organizací v oblasti Latinské

Ameriky, především Organizaci spojených národů, ale také vzájemným vztahům

jihoamerických států se Spojenými státy Americkými.

Součástí páté kapitoly je popis politického vývoje jednotlivých jihoamerických zemí

v 21. století doplněn o komparaci vybraných politických systémů států Jižní Ameriky –

Argentina, Brazílie, Chile a Venezuela.

Šestá kapitola je věnována praktickému využití práce během výuky na gymnáziu,

k níž je možné využít přiložený pracovní list.

Page 102: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

102

Práce by mohla být dále rozšířena o komparaci politických systémů v dalších zemích

Jižní či Střední Ameriky. Díky obsáhlosti zvoleného tématu nelze všechny zmíněné okruhy

detailně probrat v rámci této práce a vhodné se je v budoucnu zvolit pro samostatné

rozpracování.

Page 103: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

103

SEZNAM LITERATURY

Knižní zdroje

BALADA, Jan. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G. Praha: Výzkumný

ústav pedagogický v Praze, c2007. ISBN 978-80-87000-11-3.

BALÍK, Stanislav a Michal KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1.

vyd. Praha: Dokořán, 2004. Bod (Dokořán). ISBN 80-86569-89-6.

DAHL, Robert. O demokracii: průvodce pro občany. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-

7178-422-2.

DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra a Jiří KUNC. O přechodech k demokracii. 1. vyd. Praha:

Sociologické nakladatelství, 1994. Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-901424-8-

6.

HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka,

1999. ISBN 80-723-7256-4.

HUNTINGTON, Samuel Phillips. Třetí vlna: demokratizace na sklonku dvacátého století. 1.

vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2008. ISBN 978-80-7325-

156-7.

HLOUŠEK, Vít, Lubomír KOPEČEK a Jakub ŠEDO. Politické systémy. 1. vyd. Brno:

Barrister & Principal, 2011. ISBN 978-80-87474-23-5.

CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2012.

Dějiny států. ISBN 978-80-7422-193-4.

JOHNSON, Paul. Dějiny dvacátého století. Vyd. v tomto překladu 2. Překlad Jan Čulík.

Praha: Rozmluvy, 2008. ISBN 978-80-85336-47-4.

KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Vyd. 2., dopl. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny,

2011. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-107-1.

Komparace politických systémů. 2. vyd. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000.

ISBN 80-7079-994-3.

Page 104: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

104

KUNC, Jiří a Ivo BARTEČEK. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky. 1. vyd. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2008. ISBN 978-80-244-1956-5.

Latinská Amerika: informační politická příručka [1 mapa]. 1. vyd. Editor Václav KAŠÍK,

přeložil Vojtěch PEČ, přeložil K. ŠTAFOVÁ, přeložil J. JANKOVSKÝ, přeložil Marta

BERANOVÁ. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1965.

NĚMEC, Jan a Radek BUBEN. Komparace politických systémů: Politické systémy Latinské

Ameriky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010. ISBN 978-80-245-1740-7.

PALMER, John. (ed.). Všechno o Zemi: místopisný průvodce světem. Vyd. 1. Praha: Reader's

Digest Výběr, 1998. ISBN 80-86196-01-1.

POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda,

1979.

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Ministerstvo školství, mládeže

a tělovýchovy, 2013.

RUMLOVÁ, Svatava. Současné problémy Latinské Ameriky. Brno, 2013. Diplomová práce.

Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc.

ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický

přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-461-3.

Svět, v němž žijeme: kontinenty. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2004. Universum

(Knižní klub). ISBN 80-242-1121-1.

ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody: neliberální demokracie v USA i ve světě. Vyd. v

této edici 1., V nakl. Academia 3. Překlad Jaroslav Veis. Praha: Academia, 2012. XXI. století.

ISBN 978-80-200-2037-6.

Elektornické zdroje

About ECLAC. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and

the Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/about

ALEXANDER, Harriet. Who is Mauricio Macri? In: The Telegraph [online]. 2016 [cit.

2016-03-29]. Dostupné z:

Page 105: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

105

http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/southamerica/argentina/11954415/Who-is-

Mauricio-Macri.html

Amazonský deštný prales. In: Greenpeace: Česká republika [online]. 2013 [cit. 2016-04-

03]. Dostupné z: http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Ochrana-

pralesu/Amazonsky-destny-prales/

Antecedentes historicós del ALBA. In: Portal ALBA: Alianza Bolivariana para los Pueblos

de Nuestra América [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.portalalba.org/index.php/2014-03-29-22-04-24/antecedentes-historicos-del-alba

Argentina. In: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. Praha, 2015 [cit.

2016-01-16]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/argentina/index.html

Augusto Pinochet. In: Osobnosti.cz [online]. 2012 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z:

http://www.financnici.cz/augusto-pinochet

Brazil: Economy. In: Central Intelligence Agency: The World Factbook [online]. 2016 [cit.

2016-04-01]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-

factbook/geos/br.html

Brief History. In: : OPEC [online]. Organization on the Petroleum Exporting Countries:

http://www.opec.org/opec_web/en/index.htm, 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.opec.org/opec_web/en/about_us/24.htm

DENEVAN, William M. Río de la Plata: Estuary, South America. In: Encyclopædia

Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Rio-de-la-Plata

Fernando Henrique Cardoso. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-04-10].

Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Fernando-Henrique-Cardoso

Fórum G20. In: Vláda České Republiky [online]. 2008 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/predstavujeme/forum-g20-44995/

Guerra Federal (1859-1863). In: Venelogía [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.venelogia.com/archivos/7757/

Page 106: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

106

HAVLICKÁ, Kateřina. Argentinský žalobce obvinil prezidentku z krytí teroru, našli ho

mrtvého. In: IDNES.cz[online]. 2015 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z:

http://zpravy.idnes.cz/argentinsky-prokurator-ktery-obvinil-prezidentku-z-kryti-zlocincu-

nalezen-mrtvy-gkv-/zahranicni.aspx?c=A150119_170149_zahranicni_kha

HORÁK, Vladimír. Sociálně-politický vývoj v Latinské Americe. In: Ksl.wz.cz [online].

Praha, 2008 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Socialne.htm

Chile Free Trade Agreement. In: Office of the United States Trade Representative: Executive

Office of the President [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://ustr.gov/trade-

agreements/free-trade-agreements/chile-fta

Chile: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. In: Ministerstvo zahraničních

věcí České republiky [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/chile/

Chile zasáhlo silné zemětřesení. Někde už udeřila tsunami. In: IDNES.cz [online]. 2015 [cit.

2016-03-30]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/chile-zasahlo-zemetreseni-o-sile-8-3-

stupne-zahynuli-dva-lide-pqu-/zahranicni.aspx?c=A150917_045339_zahranicni_lve

Jižní Amerika. In: JižníAmerika.eu [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z:

http://jizniamerika.eu/

José Tadeo Monagas. In: La guía de Historia [online]. 2007 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://www.laguia2000.com/venezuela/jose-tadeo-monagas

KOHOUT, Pavel. Argentinská krize a poučení pro Českou republiku I.

In: Peníze.cz [online]. 2011 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z:

http://www.penize.cz/nezamestnanost/16951-argentinska-krize-a-pouceni-pro-ceskou-

republiku-i

KOSINA, Oliver. Americko-venezuelské vztahy na bodu mrazu. In: Vaševěc.cz [online].

2012 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/americko-

venezuelske-vztahy-na-bodu-mrazu

Members and partners. In: OECD [online]. 2016 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.oecd.org/about/membersandpartners/

Page 107: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

107

Michelle Bachelet. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné

z: http://www.britannica.com/biography/Michelle-Bachelet

MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Cristino, vrať nám naši zemi, bouří se Argentinci proti

prezidentce. In: IDNES.cz[online]. 2012 [cit. 2016-03-29]. Dostupné z:

http://zpravy.idnes.cz/stovky-tisic-lidi-vysly-do-ulic-buenos-aires-protestovaly-proti-

fernandezove-1ys-/zahranicni.aspx?c=A121109_113356_zahranicni_im

Miliony Brazilců vyšly do ulic, prezidentka čelí hrozbě impeachmentu.

In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z:

http://zpravy.idnes.cz/demonstrace-v-brazilii-proti-prezidentce-rouseff-fvl-

/zahranicni.aspx?c=A160314_120307_zahranicni_jkk

MURRA, John V. Andean peoples: South American peoples. In: Encyclopædia

Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/topic/Andean-peoples

NELSON, Brian A. Hugo Chávez: President of Venezuela. In: Encyclopædia

Britannica [online]. 2013 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/biography/Hugo-Chavez

Néstor Kirchner. In: Biografías y Vidas: La Enciclopedia Biográfica En Línea [online]. 2004

[cit. 2016-03-29]. Dostupné z:

http://www.biografiasyvidas.com/biografia/k/kirchner_nestor.htm

O'BRIEN, Matt. Venezuela: Země s největšími zásobami ropy, kde i místo ve frontě je na

příděl. In:Www.ihned.cz: Hospodářské noviny [online]. 2015 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z:

http://byznys.ihned.cz/c1-63462560-venezuela-zeme-s-nejvetsimi-zasobami-ropy-kde-i-

misto-ve-fronte-je-na-pridel

Population of South America 2016. In: World Population Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-

03-30]. Dostupné z: http://www.worldpopulationstatistics.com/population-of-south-

america/

Primera Presidencia, Segunda Presidencia. In: Dr. Rafael Caldera [online]. 2016 [cit. 2016

04-09]. Dostupné z:

http://rafaelcaldera.com/index.php?route=information/faq&topic=10%3E

Page 108: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

108

První dáma Argentiny vyhrála prezidentskou volbu. In: IDNES.cz [online]. 2007 [cit. 2016-

03-29]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/prvni-dama-argentiny-vyhrala-prezidentskou-

volbu-fsq-/zahranicni.aspx?c=A071029_073106_zahranicni_mr

Quienes Somos. In: ALADI: Asociación Latinoamericana de Integración [online]. 2015 [cit.

2016-04-02]. Dostupné z: http://www.aladi.org/sitioAladi/quienesSomos.html

Quienes Somos: Reseña Histórica. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador

Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=195&tipo=QU&title=resena-historica

Rada bezpečnosti. In: United Nations: Informační centrum OSN v Praze [online]. 2016 [cit.

2016-04-03]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/clenstvi/rada-bezpecnosti/

Rada bezpečnosti OSN (UN Security council). In: Ministerstvo zahraních věcí České

republiky [online]. 2010 [cit. 2016-04-03]. Dostupné z:

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/cr_v_mezinarodnich_organizacich/osn/uvod_

do_osn/rada_bezpecnosti_osn_un_security_council.html

Relationship Between Argentina And USA. In: Embassy of Argentina [online]. 2015 [cit.

2016-04-02]. Dostupné z: http://www.embassyofargentina-usa.org/argentina-usa.html

Ricardo Lagos: President of Chile. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-

03-30]. Dostupné z: http://www.britannica.com/biography/Ricardo-Lagos

Saiba mais sobre o MERCOSUL: O MERCOSUL. In: MERCOSUL [online]. Brasil, 2016

[cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.mercosul.gov.br/saiba-mais-sobre-o-mercosul

Sistema Andino de Integración - SAI. In: Comunidad Andina: Bolivia Colombia Ecuador

Perú [online]. 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.comunidadandina.org/Seccion.aspx?id=4&tipo=SA&title=sistema-andino-de-

integracion-sai

SPENCEROVÁ, Tereza. Šéf UNASUR: Zrušme US základny v Jižní Americe. In: Literární

noviny: Politika [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://literarky.cz/politika/svet/19632-ef-unasur-zrume-us-zakladny-v-jini-americe

Page 109: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

109

STRNAD, František. Brazilská samba ustala. Země je na pokraji největší recese v historii.

In: IDNES.cz [online]. 2016 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/hdp-

brazilie-se-propadl-nejvice-za-poslednich-25-let-fw6-/eko-

zahranicni.aspx?c=A160303_184315_eko-zahranicni_rts

ŠÍROVÁ, Michaela. Zahraniční politika Huga Cháveze: demagog s dobrým srdcem?

In: Ústav mezinárodních vztahů Praha [online]. Praha, 2012 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z:

http://www.iir.cz/article/zahranicni-politika-huga-chaveze-demagog-s-dobrym-srdcem

ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Režim v Caracasu stále žije z Chávezovy památky, země se však

otřásá. In: IDNES.cz[online]. 2014 [cit. 2016-04-07]. Dostupné z:

http://zpravy.idnes.cz/venezuela-caracas-chavez-maduro-dnw-

/zahranicni.aspx?c=A140304_180605_zahranicni_btw

Venezuela: History. In: Encyclopædia Britannica [online]. 2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné

z: http://www.britannica.com/place/Venezuela

Venezuela. In: Ministerstvo zahraniční věcí České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-04-

03]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/venezuela/

WILPERT, Gregory. The Economics, Culture, and Politics of Oil in Venezuela. In: Venezu

elanalysis.com [online]. 2003 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:

http://venezuelanalysis.com/analysis/74

Work areas. In: United Nations - ECLAC: Economic Commission for Latin America and the

Caribbean[online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.cepal.org/en/work-areas

Page 110: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

110

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

AD = Demokratická akce, Venezuela

ALBA = Bolívarovská alternativa pro Ameriky, od roku 2009 Bolívarovský svaz pro lid naší

Ameriky

ALADI = Latinskoamerické integrační sdružení

ALALC = Latinskoamerické sdružení volného obchodu

BRICK = skupina států: Brazílie, Rusko, Indie, Čína

CACM = Středoamerický společný trh

CAN = Andské společenství národů

CEPAL = Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku

CONADEP = Národní komise vyšetřující případy zmizelých osob, Argentina

COPEI = Výbor pro nezávislou volební politickou organizaci

CSN = Jihoamerické společenství národů

DINA = Národní informační správa, Chile

ECLAC = Hospodářská/Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibik, od roku 1984

FTAA = Celoamerická oblast volného obchodu

it. = italsky

MERCOSUR/MERCOSUL = Společný trh jižního cípu

MIR = Hnutí revoluční levice, Chile

OAS = Organizace Amerických států

OECD = Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

OPEC = Organizace zemí vyvážejících ropu

OSN = Organizace spojených národů

pt. = portugalsky

Page 111: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

111

RVP = rámcový vzdělávací program

SNI = Národní informační služba, Brazílie

SICA = Středoamerický integrační systém

šp. = španělsky

TIAR = Meziamerická dohoda o vzájemné pomoci

UC = Občanský svaz, Argentina

UCR = Občanský radikální svaz, Argentina

UCRA = Radikální občanský antipersonalistický svaz, Argentina

UDR = Demokratický republikánský svaz, Venezuela

UNASUR/UNASUL = Jihoamerická unie národů

VOP = Organizovaná lidová avantgarda, Chile

Page 112: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

112

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1 – Mapa Jižní Ameriky

Příloha 2 – Vlajka organizace UNASUR

Příloha 3 – Vlajka organizace MERCOSUR

Příloha 4 – Vlajka organizace Andského společenství

Příloha 5 – Hugo Chávez, venezuelský prezident v letech 1999–2013

Příloha 6 – Augusto Pinochet, chilský prezident v letech 1979–1990

Page 113: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Příloha 1 – Mapa Jižní Ameriky

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/South_America

Page 114: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Příloha 2 – Vlajka organizace UNASUR

Zdroj: http://www.crwflags.com/fotw/flags/int-unsr.html

Příloha 3 – Vlajka organizace MERCOSUR

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mercosul_flag.png

Page 115: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Příloha 4 – Vlajka organizace Andského společenství

Zdroj: https://latinamericanmusings.wordpress.com/category/chile/

Příloha 5 – Hugo Chávez, venezuelský prezident v letech 1999–2013

Zdroj: https://www.washingtonpost.com/world/hugo-chavez-passionate-but-polarizing-venezuelan-president-

dead-at-58/2013/03/05/42525790-afdd-11e0-90e1-c12867691ae6_story.html

Page 116: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Příloha 6 – Augusto Pinochet, chilský prezident v letech 1979–1990

Zdroj: http://www.britannica.com/biography/Augusto-Pinochet

Page 117: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

ANOTACE

Jméno a příjmení: Bc. Ludmila Nevařilová

Katedra: Katedra společenských věd

Vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.

Rok obhajoby: 2016

Název práce: Problémy politického vývoje v Jižní Americe na přelomu

20. a 21. století

Název práce v angličtině: Problems of political development in South America at the turn

of the 20th and 21st century

Anotace:

Tématem diplomové práce jsou problémy politického vývoje

v Jižní Americe na přelomu 20. a 21. století. Práce je rozdělena

do šesti kapitol, které se zabývají politickým vývojem ve

státech Argentina, Brazílie, Venezuela a Chile a jejich

přechodem k demokracii.

Klíčová slova: Argentina, Brazílie, Venezuela, Chile, politický vývoj, dějiny,

autoritářství, demokracie

Anotace v angličtině:

The topic of this thesis are the problems of political

developments in South America at the turn of the 20th and 21st

centuries. The work is divided into six chapters that deal with

political developments in the countries of Argentina, Brazil,

Venezuela, Chile and their transition to democracy.

Klíčová slova v angličtině: Argentina, Brazil, Venezuela, Chile, political evolution,

history, authoritarianism, democracy

Přílohy vázané v práci

Příloha 1 – Mapa Jižní Ameriky

Příloha 2 – Vlajka organizace UNASUR

Příloha 3 – Vlajka organizace MERCOSUR

Page 118: DIPLOMOVÁ PRÁCE - Theses · Ameriky (Olomouc, 2008) a práci Josefa Polišenského Dějiny Latinské Ameriky (Praha, 1979). Historií konkrétní států se pak zabývali Jan Klíma

Příloha 4 – Vlajka organizace Andského společenství

Příloha 5 – Hugo Chávez, venezuelský prezident v letech

1999–2013

Příloha 6 – Augusto Pinochet, chilský prezident v letech

1979–1990

Rozsah práce: 112

Jazyk práce: Český