Ležím u moře na dovolené na Krétě a přemítám o tom, jak jsem si
vloni na sebe upletl pěkný bič s kalendářem. Dostal jsem totiž
mnoho děkovných zpráv a telefonátů, až jsem byl někdy z toho docela
v rozpacích. Zvláště pak úvodní text vzbudil vcelku pozitivní
reakci, což přičítám několika věcem. Zaprvé jsem se v něm docela
obnažil a prostě napsal, co cítím. Zadruhé mi korekturu dělala má
žena a dle mého názoru nejlepší část upravila právě ona. A zatřetí
ti, kterým se kalendář nelíbil, či se snad dávili závistí nad
četností našeho cestování, se mi jednoduše nebudou obtěžovat
sdělovat své negativní pocity. Takže jsem si chvilku vychutnával
líbezný pocit z dobře vykonané práce a z toho, že jsem pár lidiček
možná potěšil. To vše ovšem trvalo jen do té doby, než mě napadlo,
že by bylo vhodné celý projekt zopakovat, neboť jak známo,
kalendáře se vydávají každým rokem. A zvolna se do mě začal vkrádat
tísnivý
pocit, jak to udělat, jaký použít další fotomateriál, jak se
neopakovat a vůbec...Nejsem přece schopen každý rok procestovat
tolik nových zemí a navíc ještě z nich dovážet potraviny. A aby to
bylo ještě těžší, tak je má manželka Kristina právě v radost-ném
očekávání, takže o cestách do opravdových divočin si asi můžeme
nějakou dobu nechat zdát. Budu tedy muset zase lovit v mém
fotoarchivu, případně opět požádat o výpomoc našeho grafika Ondru
Čecha, jako na loňském kalendáři. Jediné pozitivum vidím v tom, že
je na vše ještě půl roku času a tudíž se mi možná podaří k některým
z navštívených zemí připojit i příslušný průvodní text. No,
uvidíme... Kréta 26. června 2008
Tak s tím časem to dopadlo zase klasicky. Je přelom listopadu a
prosince, za tři dny jdou kalendáře do tisku a já smolím příslušné
texty zase na poslední chvíli. Pracovní hektika na konci roku
doplněná téměř nepřestávajícím křikem našeho malého prďouse
Adriana, který se narodil 26.září, si vybírá svou daň v podobě
chronické únavy. Nicméně každodenní sledování zázračného vzniku
nového života mi dává v pohodě zapomenout na neutuchající touhu po
cestování. A rozhodně nejsilnějším mým životním zážitkem nebyla
žádná z mých cest, ale 17 hodin strávených na porodním sále a první
minuty s dalším novorozeným obyvatelem naší planety. Prostě
dokonalé Boží dílo se promítá nejen v překrásné nedotčené přírodě,
ale pochopitelně též v zázraku zrození jako součásti tajemství
zvaného „život“.Až teprve nad výběrem vhodných fotek do kalendáře
cítím opět ten známý pocit jakési vnitřní vibrace, znovu ožívají ty
chvíle naplněné poznáním, úžasem a pokorou nad malostí lidského
jedince. A toto je pro mě asi to vůbec nejcennější na cestování. Že
krásně prožité okamžiky v tajemných zákoutích naší Země, Vám již
nikdo nikdy nemůže vzít. Tento poklad si nesete v sobě až do
posledních dnů Vašeho života a kdo ví, třeba i déle.Velice bych si
přál, aby toto naše minidílko potěšilo v možná velice dramatickém
roce 2009 co nejširší škálu lidiček. Například ty, kteří cestují
podobně jako my a na řadě míst byli anebo právě ty, kteří ze
zdravotních či ekonomických důvodů nemohli prožít to, co my. Anebo
třeba ty, kteří si zalezou nejraději na pec a jsou nejšťastnější ve
svém útulném domečku a neznají ten pocit, který nás cvoky žene
opakovaně do neznáma. Proto buďte prosím šťastní a v pohodě, ať
jste, kde jste – možná projít tím následujícím rokem 2009 nebude
vůbec pro řadu z nás jednoduché.
Borek u Českých Budějovic 30.listopadu 2008
Na tomto místě bych rád poděkoval Ondrovi Čechovi za grafické
ztvárnění celého kalendáře a za poskytnutí některých fotografií
zejména z Maroka, kde jsem vůbec nebyl nebo ze Slovenska, kde mi
pršelo a také z České republiky, kde moc nefotím.Také jsem se
pokusil napsat o některých zemích své krátké postřehy, které
přikládám dále. Pochopitelně jsou to mé osobní názory a můžu se
tudíž v objektivní realitě značně mýlit, to by člověk musel v každé
dané zemi žít několik let. Z časových důvodů a obsáhlosti již
sepsaného jsem vybral Mauricius, Francii a Brazílii, ostatní dá-li
Bůh, tak v dalším kalendáři.
MAURICIUS (leden, červen, září)Uprostřed korálových lagun v
Indickém oceánu se nalézá tento malý sopečný ostrov, který se asi
nejvíce proslavil nejvzácnější poštovní známkou na světě – Modrým
Mauritiem.Většina ostrova je pokryta plantážemi cukrové třtiny, což
byl také důvod mé první návštěvy a již před lety jsem se stal
prvním českým dovozcem třtinového cukru z Mauricia do České
republiky.Samotný ostrov mě učaroval a navštívil jsem jej od té
doby pětkrát, dokonce jsme na něm byli s manželkou oddáni. Nicméně
téměř desetiprocentní meziroční nárůst turistů, kteří častokrát
nemilosrdně plundrují zdejší moře pro své osobní zážitky, vykonává
své a je možné, že za několik let přijdeme o další z posledních
tropických rájů naší planety. Například první kolonizátoři vykáceli
většinu ostrova, takže z původních mauricijských lesů zůstalo
necelé procento, poté se Holanďanům podařilo za pouhých 30 let
vyhubit a sníst blbouna nejapného, známého všude na Mauriciu jako
ptáka dodo. A nyní turisté dokonávají dílo zkázy na překrásném
korálovém pobřeží ostrova za mohutné podpory místní vlády
umožňující extrémní rozvoj turistického ruchu. Ale takový je dnešní
svět, hamižný, globalizační a krutý. Bohužel v zapomnění zůstává
rčení severoamerických indiánů, že tato zem není naše, ale půjčily
nám ji naše děti. Přesto však rozhodně Mauricius pořád stojí zato
navštívit pro svou neopakovatelnou atmosféru, obrovskou náboženskou
toleranci a velice příjemné tropické podnebí a mnoho dalších
zážitků.Fotografie na třech stránkách našeho kalendáře jsou běžné
výjevy z Mauricia, ale rád bych se zastavil zejména u měsíce
června, neboť zobrazené fotky nejsou moje, ale dcery Markéty. Je to
takové malé překvapení pro ni, neboť mi jednou věnovala asi 1000
fotek z Mauricia, její první návštěvy tropů, kde zcela okouzlena
nádhernými zážitky, fotila jako divá. O tom, že použiji její
fotomateriál, jsem jí pochopitelně neřekl. Je naprosto patrné, že
jablko nepadá daleko od stromu. Dokonce jsou tací, kteří tvrdí, že
se jedná o nejkrásnější list v kalendáři. Ta opice je opravdu
úžasná, Market!
FRANCIE (srpen)Tak to je moje srdeční záležitost a velká životní
láska! Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem tuto pro mě
nejkrásnější zemi Evropy navštívil, snad třicetkrát,
čtyřicetkrát?Já totiž miluji křik cikád na Azurovém pobřeží a
poklidné horské vesničky v Provence, kavárničky a neopakovatelnou
atmosféru Paříže, posmutnělou tvář Bretagne, tajuplnost menhirů v
Carnacu, noblesní zámky na Loiře, duchovní sílu katedrály v
Chartres, zelené vinice v okolí Saint Emilionu, majestátnost Mont
Blancu, nádheru opatství Mont Saint Michel, sebevědomost kraje
Champagne, atd. A k tomu všemu přistupuje duše Francie – všude
přítomné gastronomické kulinářství, vůně levandule, bylinek, moře a
hor, někdy až nepochopitelná pohoda Francouzů a duchovní moudrost
vetkaná do mnoha kulturních míst této země. Výborně své pocity
vyjádřila má žena Kristina, která mě několikrát do Francie
doprovázela, že prostě Francie není laciná žena, ale je to noblesní
dáma, která nabídne každému vnímavému člověku ten správný zážitek,
po kterém touží. Já bych se možná chtěl v příštím životě narodit
jako Francouz, ale jako Francouz, který si pamatuje, že kdysi žil v
tak malé a po staletí utlačované zemi jako Čechy, takže by pro něj
nebylo třeba problém mluvit jinou řečí než francouzštinou a
nemyslet si, že jediný národ na světě jsou jen a pouze
Francouzi.Vrátím-li se ke kalendáři, tak v horní části měsíce srpna
je zobrazen romantický vodní zámek Chenonceau, jehož krása se
umocňuje odrazem v klidných vodách řeky Cher. Ve spodní části jsou
dvě fotografie pohádkového města Carcassonne v provincii Languedoc
– Roussillon, ze které dovážíme výborná červená vína.O Réunionu
jako kousku Francie v tropech se zmíním možná v dalším
kalendáři.
BRAZÍLIE (prosinec)Brazílie se vepsala do našich srdcí velice
silně, neboť se nám předvedla v celé své kráse. Na některé okamžiky
prostě nedokážu zapomenout a dokonce si troufám tvrdit, že z
určitého úhlu pohledu se jednalo o zážitky patřící mezi
nejkrásnější, co jsme kdy na našich cestách prožili. Naprosto nás
vzal pohled z Corcovada (od sochy Krista) dolů na Rio de Janeiro a
okolní zátoky. To se prostě nedá popsat, to se musí vidět.Dalším
úžasným zážitkem byly Iguacu vodopády, ležící na hranici mezi
Brazílií a Argentinou uprostřed zelené džungle (viz foto nahoře).
Někde jsem četl, že jsou vyšší než Viktoriiny vodopády, širší než
Niagarské a krásnější než oboje. To je asi trošku nadnesené
tvrzení, ale opravdu se jedná o nádherný přírodní skvost. My jsme
naštěstí na doporučení přespali v jediném hotelu nedaleko vodopádů,
takže jsme si tu nádheru pěkně večer a ráno vychutnali téměř sami,
bez návalu turistů. Představte si, že jste v džungli, okolo Vás
létají zelení papoušci a tukani a před Vámi se valí do údolí v
délce téměř 3 km obrovská masa vody.
Dalším naprosto nečekaným zážitkem byl západ slunce v Pantanalu,
což je rozsáhlé území bažin a močálů uprostřed Brazílie. Viděl jsem
mnoho západů slunce, ale to, co se dělo tenkrát v Pantanalu jsem
nikdy nezažil. Nevím, jestli se celý západ slunce odrážel od
okolních mokřadů, ale najednou naprosto celá obloha začala postupně
měnit barvu od růžové, přes červenou až k fialové. Do naprostého
ticha se ozývaly pouze zvuky živočichů lebedících si v této
bezútěšné a přesto něčím zvláštně nádherné krajině. Obrovské
množství kajmanů, kapybar, opic, ptáků, ještěrů a pochopitelně
komárů dokreslilo náš pobyt v Pantanalu v jeden z nejúžasnějších
cestovatelských zážitků.Také nesmím zapomenout na kešu (obrázek
dole vlevo), neboť takové kešu ořechy, byť pražené na rezavém
barelu v prachu cesty, jsem zatím nikde nejedl. Obrovské a
výborné.Takže jestli budete moci někdy vyrazit do Brazílie, tak
cestujte napříč celou touto nádhernou, obrovskou zemí, je to
opravdový zážitek.
Na závěr bych Vám rád popřál s celou naší rodinou i Ondrou
Čechem mnoho krásných cestovatelských i jiných chvil.
Tomáš Aubrecht
Takhle suverénně jsem se tvářil přesně do chvíle, kdy mi cestu
začali křižovat kajmani, zjistil jsem, že ty kořeny u břehu jsou
jejich živí kámoši a pod náma jsou tisíce hladových piraní. Tak
propocenou košili jsem v životě neměl (jistě to bylo fyzickou
námahou). Prostě žádná Vltava...
