Duše divadla ve fotografii

Duše DivaDla ve fotografii 14. 10. 2011


Říká se o něm, že je živou legendou české fotografie. Jeho život je spjatý s Brnem, fotografiií a divadlem. Přihlížel začátkům slavného Divadla Husa na provázku či nejlepším dobám brněnské „bohémy“. Za divadelní fotografii byl v roce 1999 nominován na cenu Alfréda Radoka. V současné době je fotografem Městského divadla Brno. Spolupracoval na knihách o tvorbě a životě herce Bolka Polívky a velice zajímavým způsobem také zachytil řadu výtvarníků a vznikl tak cyklus s názvem „Dech ateliérů“. Portréty herců i politiků, obaly desek, tituly knížek, divadelní plakáty, práce na časopisech, fotografické i grafické práce – to vše patří do širokého záběru Jefa Kratochvila.

Jef Kratochvílfotograf

Pavla Pilařová


Ve Vašem rodném listě je jméno Josef. Pseudonym vznikl tak, že se někde vyskytl tiskařský šotek, je to tak?Je to tak. Fotografoval jsem pro Brněnský večerník a jednou se tam ztratily písmenka, od té doby to používám. Používám to s malým pís-menem na začátku. V té době v Brně, když jsem začínal, byly tři fotogra-fové, kteří se jmenovali Kratochvil.

Takže Vám to vyhovuje a všichni Vám říkají Jefe.Ano, tak jsme si zvykli, všichni mí přátelé mi tak říkají.

Narodil jste se v Ivančicích, slavné rodiště A. Muchy, Menšíka, ale ocitl jste se tam náhodou, jinak jste bydleli v Brně. Kolem toho je spíš legenda, že bylo v té době Brno bombardované a ta-tínek odvezl těhotnou maminku do Ivančic. Ale proč jsme tam opravdu byli, nevím, tohle si jen tak říkáme. Nikdy jsem se na to maminky neptal.

Dětství jste strávil v Brně.Nebylo to ale asi úplně jednoduché, maminka měla další dva syny, tatínek emigroval do zahraničí. Přímo se prostříhal dráty. Myslím si. S otcem jsme se o tom nikdy nebavili. Po 17 letech, když jsme se potkali, jsme měli fůru jiných věcí, o kterých jsme se chtěli bavit. On byl nadšený skaut a znal dobře Šumavu a myslím si, že v době, kdy přecházel, ještě dráty nebyly, musel vědět

kama. Ale zase to nevím jistě.

Dlouho jste o něm neměly žádné zprávy. Jak na toto období vzpomí-náte? Jak to prožívala maminka, že jste byli děti vlastizrádce?Byly to špatné doby. My jsme si kromě staršího bratra, který o tom píše romány, snažili to z paměti vymazat. Byla to opravdu špatná doba. Když už se tatínek ozval, tak jsme mu mohli psát pohlednice, ale museli jsme je prvně dát na policii na zkontrolování. Byli jsme pod denním dozorem. Ve škole nás dokonce uka-zovali na stupínku jako děti vlasti-zrádce. U děcka to zanechá hrozné stopy. Dítě zřejmě ani nechápe proč.

Jak to nesla maminka? Mluvil jste s ní o tom ještě potom?Nevraceli jsme se k tomu. Maminka byla hluboce věřící, takže začátky otcova zmizení trávila vět-šinou u oltáře. Pak se ale najednou rozhodla jinak, že jí Pán Bůh nepomohl. S tatínkem jste se viděli v r. 1968.

Choval se k Vám jako otec? Daly se vazby znovu navázat? Mluvil Vám třeba do výběru povolání? Tatínek byl velký skaut a s mladými chlapci uměl zacházet. Když jsem přijel do Stuttgartu na nádraží, kde na mě čekal, tak to prostě bylo, jako bysme se rozešli den předtím. Ahoj, jak se máš, pojď si sednout do auta. Čekal tam na mě v mercedesu a jeli jsme k němu domů. Ptal se mě, co


děláš za práci. Dělám soustružníka. A máš tu práci rád. Nic jiného mi nezbylo, jinak bych musel do dolů nebo do slévárny. My děti vlastizrádce jsme neměli velké šance. A chtěl bys dělat něco jiného? Co tě baví? No, baví mě fotografie. Tak to zařídíme. Opravdu jsem za 3 dny nastoupil v reklamním středisku firmy Codak jako fotograf, přitom jsem byl amatér. Měl jsem štěstí, že mým šéfem byl emigrant z východního Německa, takže chápal moji situaci a poctivě se mi věnoval a dal mi základy profesionální fotografie.

To bylo před vojnou nebo až po vojně?To jste mě zaskočila. To bylo po vojně.

Takže fotografické kurzy, o které jste se začal zajímat... To bylo zase trochu jinak. Na vojně

jsem měl štěstí, že jsem sloužil v místě, kde Miloš Forman natáčel Lásky jedné plavovlásky. Jako vojáci jsme tam jezdili statovat. Tenkrát se natáčelo tak, že v kulturním domě byl celý štáb. Jinak tam nic jiného nebylo, takže když skončilo natáčení, tak jsme seděli na schodech s Formanem a ostatními a bavili jsme se o životě jako mladí kluci. Miloš Forman mi říkal, že jestli chci dělat fotografii, tak se musím učit. Po návratu z vojny jsem šel na lidovou školu umění, kterou v té době v Brně řídil profesor Hrubý. Byl to jeden ze špičkových českých fotografů a myslím, že to byla jedna z nejlep-ších škol fotografie, co na našem území v té době bylo. To jsem absol-voval před odjezdem do Německa.

Jste zařazovaný jako divadelní fotograf. Kde vzniklo spojení divadlo a fotograf? Kdy se ve Vás vzala láska k divadelní fotografii? Je to taky příběh. Můj starší bratr, spisovatel Jiří Kratochvil, studoval filozofickou fakultu a se svým brat-rancem založili malé divadélko. Udělali konkurz na režiséry, herce a scénáristy. Donesla se cihla jako základní kámen, na který jsme se všichni podepsali. Divadlo se jmenovalo Stop semtam a něco půjde a nikdy nezačalo hrát. Ale vzniklo přátelství mezi mnou a Petrem Šerhauferem. A když založil Husu na provázku, tak mě pořád zval, ať tam přijdu. Já už jsem tehdy fotil br-něnské rockery, Ulrichovce apod.


Olympiky. Ne, Olympiky jsem nefotil.

Tak později? Ne, vůbec jsem je nefotil. Na koncertech, ale ne pro ně. Dělal jsem obaly na desky.

Když se na to podíváte zpětně, když jste provázel fotografií začátku Divadla Husa na provázku, uvědo-moval jste si tehdy, že se rodí něco výjimečného, co tu ještě nebylo? Vnímal jste to tak? Myslím si, že nám to bylo jasné, že se děje něco mimořádného. Že se normalizací protlačilo něco, co třeba v Praze nemělo šanci. My jsme to divadlo žili. Přišel jsem z práce a šel jsem do divadla. Šel jsem tam každý večer. Nikdy jsem od nich nedostal žádné peníze. Vždycky jsem tam byl jako fanda. Až později jsem začal dělat plakáty pro hry Bolka Polívky. Spřátelil jsem se s výtvarní-ky, kteří to pro divadlo dělali. Doba ale byla na nás zlá, museli jsme mít nějaký povolení, že můžeme pracovat za peníze. To jsem samozřejmě neměl a nikdy jsem ho nedostal. Peníze brali ti výtvarníci a pak mi z toho něco dali. Ale bylo to jakoby na černo.

Teď jste fotografem brněnského divadla. Jak probíhá focení v di-vadle? Shlédnete nejdříve celé představení a pak si vymyslíte, co a kdy budete fotit? Teď už 20 let jsem v MD v Brně a vytvořil jsem si systém práce.

Do roka máme 10 premiér. Na každé představení připravuji plakát a program. Pokud je to muzikál, tak velký a malý program. Vydáváme také časopis, který rediguji. Mám postavený systém. Představení vzniká na zkušebně.

A to už sledujete? Už jdu na zkušebnu. Snažím si přečíst i scénář, abych byl v obraze. Pak jsou generální zkoušky, všechno už je pro fotografování připravené. Ne vždy se to povede, aby byly do generálky došité kostýmy, hotová scéna, ale převážně se to podaří. Někdy se stává, že herci na generální zkoušce, chodí s texty v ruce.

To se Vám nikdy nestalo? To jsem v životě neviděl. U nás v divadle by to nikdo neudělal.


A je pouze Vaše věc, co fotíte? Nebo Vám do toho mluví i režisér?Jsem pro fotografii nearanžovanou. To znamená, že nic nearanžuji. Jen sleduji představení a snažím se najít úhel záběru.

Takže jste ten tichý, který chodí okolo a loví nejlepší záběry. Ano, takhle. Práce divadelního fotografa je asi ovšem úplně jiná, než toho, který dělá svou práci v ateliéru.

Vy fotíte i v ateliéru. Liší se to hodně? Myslím si, že divadelní fotograf, pokud je ve stadiu jako já, že k divadlu patří a je tam zaměstnaný, tak dělá všechny funkce fotografa. V mnoha případech se mi stalo, že s divadlem pantomimy jsme si inscenaci odvezli do přírody. To jsem si dirigoval sám. To se dělalo speciál-ně kvůli fotkám. I to jsem si tedy vyzkoušel a myslím, že to k profesio-nální fotografii patří umět portréty, krajinu, prostě všechno. Divadlo je také krajina.

Je těžké udělat fotografii, která zachytí celou inscenaci? Jde to vůbec, aby to nalákalo diváky? Vrátím se znovu k zakladateli Divadla Husa na provázku. Ten mi vždycky říkal: Jefe, ale já nechcu 50 fotek z představení, mně stačí tři, protože já dělám za ten rok tolik inscenací, že bych měl doma hroma-du fotek. Já chci tři, ale na těch musí být z inscenace všechno. Dneska

v době digitálních fotek já můžu udělat třeba 1000 fotek, ale když je pak projedu, tak vím, že inscenaci bych představil pěti fotkami a stačí to.

Co milujete a máte rád na hercích a divadle? Čím Vás tato profese přitahuje? Líbí se mi to, dokážu v divadle bulit. Hodně jste fotil v Huse na provázku, tam vznikla známá fotografie Bolka Polívky, kterou jste připravil pro jeho ranou inscenaci. Myslím si, že si hodně lidí vzpomene na mladého Bolka Polívku s klaunovským nosem. Ta fotografie měla veliký úspěch.

Fotí se Bolek Polívka dobře? Je to Váš oblíbený objekt. Vrátím se k té fotografii. Fotografie byla dělaná na vložku, kterou měla Dáša Bláhová, takže byla záměrně tak dělaná, aby to byla roztomilá tvář Bolkova. Fotil jsem ho až do doby, než jsem přešel do MD. V době, kdy jsem přešel, loajalita k mému souboru mě trochu od Bolka odvedla. Najednou jsem měl své divadlo, takže jsem se už tam moc nedostal. Ale fotím stále jeho televizní manéž, vždy jsem při natáčení. Občas nějaké rodinné akce, ale přece jen už jsme od sebe daleko. Hrál u nás v divadle v Čekání na Godota, tak jsem si ho užil. Cítím se nejlíp právě v našem divadle, takže jsem rád, když k nám dorazí.

Nafotil jste toho opravdu hodně. Jezdíte kolem billboardů z Vaší


dílny, divadelních plakátů. Míváte v rukou knihy, které jste ilustroval, byl by toho dlouhý seznam. Kterých fotografií si Vy nejvíc ceníte? Možná to nebu-dou ty, které nejsou nejznámější. Vždycky ta poslední. Když si donesu dom fotoaparát a napojím ho na počí-tač, tak teprve zažívám dobrodružství fotografie. Dřív to bylo tak, že jsem trávil noci ve fotokomoře a už jsem na fotografii moc nemohl udělat. Dnes mi počítač umožňuje dělat naprosté zázraky. Musím se hlídat, abych noci netrávil u počítače, když vidím fotku na obrazovce, tak hned vím, co by se s ní dalo ještě udělat. A musíte s ní pracovat? To znamená, že tisíce fotek, které projdou během večera na obrazovce,

tak s každou by se dalo něco dělat, musím se hlídat, abych se z toho nezbláznil.

Svět obletěla Vaše fotografie pada-jících dvojčat, kterou jste pořídil 11. září. Pro Vás fotoaparát už musí být naprostou součástí bytí. Běžný člověk by zřejmě ztuhnul a díval se a Vy hned fotíte. Ale ztuhnul jsem taky.

Taky? Taky jsem ztuhnul. Říkali mi, pročs tam nefotil tolik, vždyť taková šance. Nemohl jsem. Když vidíte ty zakrvácený lidi a vedle vás padají z výšky ty... Nevím, pojďme dál.

Takže o tom, jak jste to vnímal, o tom se nebudeme bavit? Ne.


Říkali jsme, že jste vyfotil cokoliv, kdekoliv, jakkoliv. Je něco, co jste nestihl vyfotit? Manželku, tu fotím málo. Ale to tak má být, že kovářova kobyla. Ale jinak myslím, že vůči fotografii nemám dluh.

Máte nějaký sen, co vyfotit? Věříte, že mě to napadlo, když jsem jel do studia, jestli se mě na to zeptá-te? Přemýšlel jsem o tom, jestli mám nějaký sen, co bych tak vyfotil. Já jsem spokojen. Jsem ve věku, kdy bych mohl odejít na odpočinek, ale každá inscenace, kterou naše divadlo připravuje, mě láká, takže si říkám ještě ne, ještě tuto. Jednou jsem zkusil říct šéfovi, kdy to se mnou ukončí. A on mi říká: Ne, ne, Jefe, my odsud půjdem spolu. Takže mě trochu uklidnil.

Vždycky vstupujete do nové insce-nace s další chutí, s očekáváním, co to přinese? Čtete si scénář s radostí a touhou, jak to bude vypadat? Pojďte k nám někdy do divadla, pochopíte mě.

Vaším dětským snem bylo stát se kameramanem. Vyplnil jste si to někdy aspoň na chvíli? Ano, držel jsem v ruce kameru. Myslím si, že je to tak důležitá a závažná profese, že ji člověk musí vystudovat. To není jen tak. To je tak, jak dnes můžete vzít do ruky telefon a jste fotograf, protože tam máte fotoaparát. Máte takový ty

malý kamery, můžete točit a jste kameraman. Ale není to pravda, nejste ani jedno. Vaše láska k foto-grafování sahá mnohem dál. Máte také obrovský archiv negativů.

Vracíte se k nim někdy? Máte archiv velice pečlivě vedený, jsem se dočetla. Ano, mám.

Takže budete se k tomu někdy vracet? Vracím se k tomu, skenuji teď analogové negativy. Jsou některé fotografie, které stojí za to, abych je oživil. Mám k dispozici časopis fotografie, brněnské historické záležitosti. Každý měsíc musím odevzdat 20 fotek, takže se vždycky hrabu v archivu a vyhledávám, co by se hodilo.

Ještě jednu zvláštnost máte. Vy máte sbírku všech svých fotoa-parátů. Žádný jste neprodal. Proč? Pravdou je, že od mého návratu z Německa, mě ty fotoaparáty živí. Každý si na sebe vydělal a vydělal i na mě, takže by byl hřích ho prodat.

To ani nemůžete. Máte je doma ve vitrínce. Berete si je někdy do ruky a vzpomínáte, co jste s ním vyfotil? Ve vitrínce mám jen takové ty, které vypadají dobře. Ale jiné mám v trezo-ru, protože jejich hodnota je vysoká.

Dnešním hostem byl fotograf Jef Kratochvil.


Skryté titulky: Petra Vintrlíková Česká televize, 2011

Documents

Duše divadla ve fotografii