DOBA VELKÝCH REVOLUCi / Evropa (1792-1799) 301

Duben 1792 hrozba invaze a uzavření rak.-pruského spojenectví (únor) přiměly Francii k vyh.lášelú vál­ky Rakousku (s. 297). Boj měl být veden za osvo­bození od absolutismu a feudalismu a za .. přiroze­né hranice v Alpách a na Rýně".

První koaliční válka (1792-1797) Postup koaliční armády a manifest jejnlO vrchru110 velitele (s. 297) roZlúti.ly ve Francii plamen nár. vášně.

20. září J 792 kanonáda u Va1my: obrat ve válce, ústup pruské armády. 1'0 vítězství gen. DUMOUtuEZE u )emappes obsadila fr. vojska Belgii; k Francii by­lo připojeno Savojsko.

Únor 1793 Velká Británie vstoupila spolu s dalšínú evr. monarchiemi do války proti Francii. Krize rev. vlády (s. 299) měla dopad i na vedení fr. voj. ope­rací.

Březen 1793 porážka u Neerwindenu; Rakušané do­byli zpět Belgii, Paříži hrozilo nové nebezpečí. Ve Středomoří 7.asáhlO brit. vál. loďstvo. Francie od­pověděla vyhlášením všeobecné mobilizace. Camot (1753-1823) provedl reformu pozenuú­ho vojska a zvýšil jeho početní stav až na jeden núl. mužů (4 % fr. obyvatelstva); voj. velitelé podléhali kontrole polit. komisařů.

Důsledek voj. reorganizace: gen. )OURDAN opě­tovně obsadil Belgii (vítězství u Wattign.ies 1793 a Fleurus 1794); na okupovaném nitrozemském území byla vyhlášena Batavská republika. Brito­vé ztroskotali ve svých pokusech o vylodění u Tou­Ionu a na Quiberonu.

1795 separátní basilejský mír mezi Francií a Pruskem. Aby si uvolnilo ruce k jednání o Polsku (s. 285), vzdalo se Prusko nároků na úzenú na le­vém břehu Rýna, jež připadlo Francii, současně však bylo odškodněno úzenllÚmi zisky na pravém břehu Rýna; dohodnutá demarkaČIÚ lin.ie zajišťo­vala neutralitu sev. Německa až do roku 1806. Té­hož roku uzavřelo mír s Francií i Toskánsko a Špa­nělsko.

1796 smlouvou ze San lldefonso bylo uzavřeno spoje­nectví mezi Francií a Španělskem, které pak vstou­pilo do války proti Británii. Brit. vál. loďstvo (NE­LSON) však šp. flotilu Z1Účilo v nám. bitvě u mysu sv. Vincenta (Sao Vicente). Rakousko pokračovalo s brit. finan. pomocí ve válce proti Francii. Fr. vý­padům na jilm Německa (gen. )OURDAN a MORE­AU) zabránil u Ambergu a Wiirzburgu rak. arcivév. KAREL (1771-1847). Potíže se zásobováním ochromovaly činnost fr. armády v sev. Itálii.

Revoluce ve vojenství Skutečnost, že se lid začal ztotožňovat s vlastním ná­rodem (vlastenectví), zásadním způsobem změn.i.la celé vojenství a charakterizovala počátky epochy na­cionalismu 19. století. 1. Všelid. válka, provázená všeobecnou brannou a pra­

covní povinností, vystřídala někdejší kabinetní vál. konflikty vedené s pomocí žoldnéřských armád.

2. Hromadné nasazení vojska umožňovalo svádět rozhodující bitvy.

3. Pohyblivé operace ve volné obranné linii převá­lily nad tradičlúm útokem v sevřené linii po celé frontě.

4. Namísto dřívějšího zásobování z armádních skladů a zásob se bojující jednotky staraly o vlastní zásoby samy (rekvizice).

5. Důstojníci již nebyli povyšováni na základě uroze-nosti, nybrl za statečnost a projevené schopnosti.

Pod velením Napoleona Bonaparta (1769 až 1821) 7iskala nová fr. nár. armáda punc neporazilel­nosti. NAPOLEON se jako mladý důstojru'k dělostře­lectva (od 1785) a přívrženec ROUSSEAUOVA učelú brzy přidal k revoluci. Po obléhání Toulonu roku 1793 se stal nejmladším rev. generálem. Po ROBESPI­ERRO% pádu byl jakožto jakobín uvězněn, později jej však BAlillAS pověřil potlačením povstáJú v PařIli (s. 299) a jmenoval jej vrchním velitelem armády v sev. Itálii. Italské tažení (1796/97)

Napoleon se po bleskové válce stal pánem Lom­bardie.

1797 kapitulace Mantovy; v Tolentinu uzavřen mír (únor) s papežem PIEM VI.; po fr. vpádu do Ko­rutanska byl podepsán předběžný mír v Leobenu (duben). - Kontribuce vyplacené .. osvobozenými Italy" podepřely bankrotující direktorium (s. 299) a posilovaly vzn.ikající napoleonský mýtus.

Říjen 1797 mír v Campoformiu mezi Francií a Ra­kouskem: císař musel souhlasit s odstoupe­ním levého břehu Rýna Francii a výměnou za Belgii a Milánsko získal Benátsko (zán.ik Benátské republiky). - Vybudování satelitní soustavy fr. ses­terských republik:

1797 vyhlášení Cisalpinské republiky (MiIánsko) a Ligurské republiky Oanovsko);

1798 obč. válka ve Švýcarsku a vzn.ik Helvetské re­publiky; po obsazení Říma fr. vojsky a zajeti pape­že byl církevní stát přeměněn v Rímskou repub­liku, Neapolsko bylo roku 1799 prohlášeno Part­henopskou republikou.

Egyptské tažení (1798-1799) NAPOLEON se stal vrchním velitelem fr. voj. výpra­vy proti Británii, která měla být zasažena nepřímo v oblasti Středomoří. Obsadil Maltu, vylodil se v Alexandrii, porazil mam.lúcké vojsko pod pyra­núdanú a zmocn.i.l se Káhiry.

1798 brlt. nám. vítězství u Abúkiru (NELSON, s. 309). Po ztrátě loďstva zůstala NAPOLEONOVA armáda v Egyptě odříznuta od Francie; výpad do Sýrie skončil neúspěšně před Akkonem. Nezdar expedice nezachránilo an.i vítězství nad tur. vojsky v bitvě u Abúkiru. Rusko se proti Francouzům spo­jilo s osmanskou ií'ší; Malta a celé Středozemní moře se dostaly pod brit. kontrolu. - Fr. panství v Egyptě přetrvalo do 1802.

OBDOBI NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Evropa I (1799-1809) 303

Koaliční války V proměnlivých voj. seskupeních bojovaly evr. mocnosti proti šíření rev. idejí a územní expanzi Fr. republiky, v jejímž čele stál od 1799 NAPOLEON. Války změnily dosavadní polit. rovnováhu v Evropě, současně však v evr. zemích probudily pocity nár. odporu a vzdoru a povzbudily také odhodlanost k reformám, jež položily základy moderního pojetí státu (s. 311). Nositeli odporu proti napoleon. Francii se staly Rakousko, jehož politiku řídil od 1805 stát. kancléř hrabě STADION, a Velká Britá­nie (PITT ML., s. 309), která zvýšila svou nám. převahu a rozšířila své kolon. panství a která se na­vzdory hosp. válce, jež proti ní byla vedena (konti­nentální blokáda, s. 305), stala nejsilnější obch. a prům. zemí světa. 1792-97 první koaliční válka (s. 301). Po je­

jím skončení a pod dojmem obsazení Malty Francouzi, získal PITT ML. pro svou protifr. po­litiku Rakousko a velmistra řádu maltézských rytím - rus. cara PAVLA I. (I 796-180 I).

1799-1802 druhou koaliční válku rozpoutal svým útokem na Římskou republiku neapolský král. - Zpočátku dosáhli koaliční spojenci řady úspěchů, sesterské republiky v Itálii se zhroutily. Ani rus. vál. operace ve Švýcarsku, ani vylodění brit.-rus. výsadku u Alkmaaru (Sev. Holland) však nepřinesly žádoucí úspěch. Rozhořčení nad obsazením Malty Brity přimělo rus. cara PAVLA I. k opuštění koalice (říjen). NAPOLEON opustil svou armádu v Egyptě (sr­pen) a navrátil se do Francie, kde svrhl direkto­rium (s. 305) a nastolil voj. diktaturu.

1800 vítězství u Marenga (NAPOLEON) a Hohenlin­denu (MOREAU).

Únor 1801 mír v Lunéville: Rakousko bylo nu­ceno potvrdit podmínky míru v Campoformiu (s. 301).

1801 severská koalice na ochranu obch. neutrality (Rusko, Švédsko, Dánsko, Prusko) namířená proti nám. politice Británie, která odpověděla přepadením Kodaně a porážkou dán. loďstva (NELSON). Po uzavření míru s Ruskem zůstala Británie v boji proti Francii osamocena; premiér PITT ML. odstoupil.

Březen 1802 mír v Amiensu mezi Francií a Bri­tánií - první vrchol napoleon. politiky: Britové se zřekli všech svých vál. zisků v koloniích (s vý­jimkou Cejlonu a Trinidadu), Francie se vzdala nároků na Egypt.

1802 nové uspořádání Itálie: z NAl'OLEONOVA roz­hodnutí byl obnoven církevní stát (bez Romag­ne) a bourbonské království neapolské. Velko­vévodství toskánské bylo prohlášeno za Etruské království a Cisalpinská republika se změnila v Italskou republiku. Piemont a Parma zůstaly pod fr. voj. správou (připojeny k Francii). PříČinou nového brit.-fr. napětí se staly jednak

pokusy obnovit fr. kolon. říši, jednak obsazení Hannoverska Francouzi (1803), což bylo poru­šením basilejského míru (s. 301), dále fr. hosp. politika ochranných cel, jakož i

1804 přípravy fr. invaze na brit. ostrovy ve voj. le­žení u Boulogne. Británie si podržela ostrov Maltu; brit. premiér PITT ML. uzavřel novou ko­aliční dohodu s rus. carem ALEXMI/DREM I. (1801-1825), k níž se připojily Rakousko, Švédsko a Neapolsko.

1805 třetí koaliční válka. Obklíčení a kapitulace rak. armády v Ulmu; NAPOLEON vtáhl do Vídně.

21. říjen 1805 nám. bitva u Trafalgaru. Britá­nie si tímto vítězstvím (NELSON) upevnila svou nám. převahu.

2. prosinec 1805 bitva tří císařů u Slavkova, v níž NAPOLEON dosáltl skvělého vítězství. Prus. pokus o zprostředkování míru přišel příliš pozdě.

12. prosinec 1805 schonbrunnská sntlouva: han­noverské kurfiřtství připadlo Prusku výměnou za někdejší hohenzollernské državy Kleve, Neu­enburg, Ansbach a Bayreuth. Prusko se tak za­členilo do napoleon. spojeneckého systému.

25. prosinec 1805 prešpurský (bratislavský) mír: Rakousko se muselo vzdát Benátska a Dal­mácie ve prospěch It. republiky, dále 1Yrolska, Vorarlberska a města Lindau u Bodamského je­zera ve prospěch Bavorska a odstoupilo také Bádensku a Wiirttembersku oblast Breisgav­ska a Kostnici. Navíc muselo uznat povýšení říš. knížat pod NAPOLEONOVOU protekcí (s. 307); současně však Rakousko získalo Salcbursko. Po smrti svého protivníka PITTA ML. nabídl NA ­POLEON Británii nabídkou za mír Hannoversko (což porušovalo dohodu s Pruskem). Prusko reagovalo vál. pohrůžkami; následovala

1806/07 čtvrtá koaliční válka (s. 307). Proti Francii se spojily Prusko, Británie, Rusko a Švédsko. Prusko, jež zahájilo válku samo, bylo NAI'OLEONEM zcela zničeno.

1806 v Berlíně byla vyhlášena kontinentální blokáda.

1807 tylžský mír (druhý vrchol napoleon. politi­ky). Zbytkový prus. stát zůstal zachován jen díky rus. zásahu. Rusko se jako nový NAPOLEONŮV spojenec (Ev­ropa rozdělena do zájmových sfér) připojilo k blokádě. S novou protifr. iniciativou vystoupilo Rakousko, jež zahájilo

1809 pátou koaliční válku, v níž NAJ>OLEON rak. císaře opět porazil. SchOnbrunnským (ví­deňským) mírem (s. 307) byla podunajská mo­narchie odříznuta od moře. Nový rak. státní kancléř kníže Metternich (s. 317) usiloval o sblížení s Napoleonem. - Prusko a Rakous­ko byly zahrnuty do spojenecké soustavy napo­leon. Francie.

OBDOB I NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Francie (1799-1812) 305

Konzulát (1799-1804) 1799 státní převrat z 18. brumairu (9. 11.):

s pomocí svých vojáků a bratra LUCIENA rozpus· til NAPOLEON direktorium, rozehnal Radu pěti set a vytvořil prozatímní vládu. SIEYI�S sepsal

ústavu konzulátu (VlIl. roku republiky): veškerá moc byla soustředěna v rukou prvního konzu­la, jehož poradními orgány byli další dva konzu­lové a stát. rada. K vynradním pravomocím prv­ního konzula patřilo navrhování zákonů a jme­nování vyšších důstojníků, úředníků, ministru a soudců, jakož i 80 členů Senátu, kteří pak ja­kožto tzv. "voliči prohlašovatelé" vybírali z tzv. "volitelných" kandidátů zvolených ve všeobec­ných volbách (jen pro muže) notábly, kteří na­konec zasedli v Tribunátu (který o zákonech diskutoval) a v Zákonodárném sboru (který zákony schvaloval). - Voj. diktatura oděná do dem. hávu byla schválena plebiscitem. Napo­leon byl ústavou jmenován prvním konzulem na dobu 10 let.

Administrativa: úřednictvo se specializovalo (úřednictvo z povolání) a justiční správa se při­Zpilsobovala stát. administrativě.

Školství: školská soustava byla rozdělena na zá­kladní, střední a vyšší stupeň, vzdělání kontrolo­val a reglementoval stát, přičemž se kladl důraz na formálně logické vzdělávací předměty (latina, matematika) a na aplikované přírodní vědy. Centralizace stát. správy a školství charakterizuje Francii dodnes.

Církev: papež PIUS VII. (1800-23) se "kvůli míru a pokoji" vzdal požadavku na navrácení círk. statků (s. 297).

1801 konkordát - dohoda s římskokat. církví -(platil až do 1905) stvrzoval spojení církve a státu.

1811 koncil nár. církve, vznik nových konfliktů (uzavření círk. škol a kněžských seminářů).

Hospodářství a právo: založení Fr. banky (1800) skoncovalo s nebezpečím inflace. Zavádění ochranných cel, budování silnic a zadávání voj. zakázek přispívalo k oživení prům. činnosti, živ­nost. výroby a služeb.

1804 (Napoleonův) Občanský zákoník: zaru­čoval osobní svobodu, rovnost před zákonem, právo na vlastnictví soukromého majetku, zavá­děl civilní sňatek a povoloval manželský rozvod.

Uspořádání společnosti: rozhodující složkou společnosti zůstávala (velko) buržoazie; šlech. emigrace byla vybízena k návratu; přístup ke stát. kariéře byl volný [lro všechny.

1802 založení řádu Cestné legie. Režim se spoléhal na cenzuru tisku a opíral se o policejní aparát, síť donašečů a špiclů (FOUCHÉ).

Vojenství: díky voj. odvodům a různým možnostem dobrovolnické služby nastoupilo v období 1806-1812 do fr. armády na 1,3 mil. mužů

(41 % všeho mužského obyvatelstva povinného voj. službou).

1802 na základě dosavadních úspěchů byl NAJ'O­LEONOVI konzulát prodloužen plebiscitem na doživotí.

1804 FOUCIIÉ odhalil roajalistické spiknutí. Obětí justiční vraždy se stal mladý bourbonský vÉVO­DA Z ENGIlIENU. - NAPOLEON přiměl Senát, aby navrhl plebiscit o nastolení dědičného fr. císař­ství.

Napoleonovo císařství 1804 NAJ'OLEON J. byl korunován císařem Fran­

couzů, členové jeho rodiny nabyli titulů princů a princezen, ministrům a generálům se dostalo vysokých vyznamenání a hodností.

1807 vznik nové dědičné šlechty obdařené starými tituly a právem majorátu. Rozloha císařství se zvětšovala cestou dalších územních anexí (s. 302)

Říšská soustava (Napoleonova císařství): raci­onálně vybudovaná soustava, jež zaručovala mo­censkou hegemonii v Evropě, se od 1807 čle­nila na rodinné napoleon. státy, na závislé vazal­ské státy a na spojenecké země. - Fr. maršál BERNADOTTE (KAREL XlV) byl zvolen následní­kem švéd. trunu (1810).

1807 milánský dekret o zpřísnění kontinentální blokády. Státy, které jej v praxi nedodržovaly, Francouzi postupně voj. obsazovali: 1807 POrtu­galsko, 1808/09 Etruské království a Řím, 1810 oblasti sev. Německa.

Důsledky pro evropský kontinent: I. šíření lib. myšlenek, překonávání feudalismu

a zavádění moderních obč. zákom'kU (Code civil);

2. vznik států s centralizovanou stát. správou a ústředně řízeným státním školstvím;

3. cizí fr. nadvláda a slučování doposud roztříště­ných stát. území vyvolávaly projevy nacionalismu;

4. docházelo ke zvynodňování fr. ekonomiky; rozši­řoval se textilní průmysl; nedostatek kolon. zbo­ží vyvolaný blokádou vedl ke zdražování, k na­bídce náhražkových produktů (např. řepného cukru), k šíření podloudnictví, černého trhu a korupce;

5. Rusko jakožto partner NAJ'OLEONOVY Francie získalo 1807 Bialystok a 1809 Tarnopol; dále si

1809 mírem fredrikshamnským připojilo úzenú Finska a v důsledku

1806-12 rus.-tur. války mu připadla Besarábie. 1808 kongres něm. panovníků v Erfurtu (s vý­

jimkou prus. krále a rak. císaře): setkání císaře NAPOLEONA s carem ALEXANDREM I. Aby zvýšil lesk vlastní dynastie a zavázal si Ra­kousko, uzavřel císař NAPOLEON

1810 sňatek s MARlI LUlSOU, dcerou rak. císaře FRANTlSKA I.

OBDOBt NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Německo I (1797-1806[09]) 307

Zánik Svaté říše římské národa německého 1797-99 mírový kongres zástupců říš. knížat v Ras­

!attu jednal bezvýsledně o odškodnění něm. kní­žat, jež v důsledku míru v Campoformiu (s. 301) přicházela o svá území na levém břehu Rýna. Mí­rem v Lunéville (s. 303) si NAPOLEON nechal potvrdit anexi levého břehu Rýna a vymohl si přestavbu římskoněm. říše včetně požadovaných odškodnění. - Cíle NAPOLEONOVY politiky v Ně­mecku: J. zrušení římskoněm. říše; 2. vytvoření středoněmeckých, v jistém smyslu nárazníkových států jakožto polit. protiváhy Rakouska; 3. rozší­řit územní državy říš. knížat, a přeměnit je tak ve vazalské státy Francie.

Nové polit. uspořádání říše ve čtyřech fázích: 1. Sekularizace círk. statků podle fr. vzoru (s. 297)

na základě usnesení říš. deputace (výboru usta­veného říš. sněmem), jež vycházelo z fr.-rus. plá­nů na odškodnění říš. knížat postižených fr. ane­xemi.

1803 Základní výnos říš. deputace: s výjimkou Mohuče bylo rozděleno území veškerých círk. držav, dále území 45 svobodných říš. měst, úze­mí mnoha drobných říš. knížectvi a hrabstvi. -Největší územní zisky připadly Bádensku, násle­dovalo Prusko, Wiirttembersko a Bavorsko.

2. Mediatizace (odnětí říš. suverenity, tj. přímé pod­řízenosti zeměpanské vrchnosti císaři) asi 350 říš. rytířských státečků, jež tak ztratily svou ně­kdejší samostatnost a byly nadále podřízeny vět­ším státním celkům (1804).

3. Něm. knížata byla s NAPOLEONOVÝM svolením povýšena ve svém postavení, což bylo v rozporu s říš. právy.

1804 římskoněm. císař FRANTlSEK [J. (1792-1806) přijal císařský titul pro Rakousko (jako rak. císař FRANTlSEK I. vládl do 1835).

1805 Bavorsko a Wiirttembersko byly povyseny na královstvi,

1806 Bádensko, Hesensko-Darmstadtsko a Beržsko (Berg) byly povýšeny na velkovévodstvi.

4. Přičiněním 16 jihoněm. a západoněm. knížat byl 1806 ustaven Rýnský spolek stojící pod NAPO­

LEONOVOU ochranou. Hlavou tohoto federativ­ního stát. celku, který se zavázal voj. podporovat Francii, se stal kníže-primas KARL TIlEODOR

VON DALBERG (1744-1817), arcib. mohučský a od 1810 velkovévoda frankfurtský,

6. srpen 1806 římskoněm. císař FRANTlSEK ll. se na NAPOLEONŮV nátlak vzdal císařské koruny: konec "Sv. říše řÍDl. národa německého", jenž byl vyústěním dlouhodobého procesu po­stupného rozkladu římskoněm. říše, započatého 1232 (s. 173) a pokračujícího 1356 (s 195), 1555 (s. 235) a 1648 (s. 255). Toto tzv. "rozorá­vání mezí" se stalo jedním z předpokladů vzniku něm. nár. státu (s. 310).

Zhroucení Pruska Kabinetní politika hraběte liAUGWITZE (1752 až 1832) přivedla Prusko do závislosti na NAPOLEO­

NOVI. Proti zvůli fr. politiky však Prusko uzavřelo koalici s Ruskem a Saskem. Po ultimátu požadují­cím, aby se veškeré fr. jednotky stáhly z pravého břehu Rýna a aby byl rozpuštěn Rýnský spolek, pro­pukla 1806/07 čtvrtá koaliční válka. Říjen 1806 bitva u Jeny a Auerstedtu: zastara­

lá prus.-saská armáda utrpěla od Francouzů těž­kou porážku. Prusko se vojensky a morálně zhroutilo.

Prosinec 1806 poznaiíský mír mezi Francií a Sas­kem, které se navíc připojilo k Rýnskému spolku.

Únor 1807 bitva u Jílového ve Vých. Prusku. Prus. král FRlDRICII VILÉM JIl. (1797-1840) uprchl do Memelu (dnešní Klajpedy).

Cerven 1807 porážka Ruska v bitvě u Friedlandu ve Vých. Prusku.

Červenec 1807 tylžský mír: Prusko uniklo úpl­nému zániku jen díky protestům Ruska (s. 303), ztratilo však veškerá svá území západně od toku řeky Labe, jakož i oblasti, jež kdysi patřily Pol­sku, s výjimkou Záp. Pruska; Gdaiísk se stal svob. městem (Gdaňskou republikou) a byla v něm umístěna fr. posádka. Po dobu uhrazování vál. nállrad zůstalo Prusko obsazeno fr. vojsky. -Novými státními útvary se stalo království vest­fálské (pod vládou NAPOLEONOVA bratraJÉIW­MA) a varšavské velkovévodství (spojené personální unií se Saskem).

Nové vojenské vystoupení Rakouska (1809) Povstání ve Sprulělsku (s. 313) se rak. stát. kanclé­ři hraběti STADIONOVI stalo signálem k nár. vede­nému odporu. Manifest, kterým se arcivév. KAna

obrátil k "něm. národům", zůstal ale bez odezvy. NAPOLEON zatlačil rak. vojska do Cech. Květen 1809 bitva u Aspernu, v níž přes obou­

stranně těžké ztráty dosáhl arcivév. KAREL svého prvního vítězstvi nad NAPOLEONEM, jehož pols.-ruŠtí spojenci ale vzápětí ,.se vší šetrností·' postupovali až do Krakova.

Cervenec 1809 porážka Rakouska v bitvě u Wagra­mu. Arcivév. KAREL a krulc1éř STADION odstou­pili.

Říjen 1809 schonbrunnský (vídeňský) mír: Rakousko ztratilo přístup k moři; muselo se vzdát:

- Salcburska (Solnohradska), Innské čtvrti (Innvi-ertelu) a sev. Tyrolska ve prospěch Bavorska;

- již. Tyrolska ve prospěch Itálie; - Uyrských provincií ve prospěch Francie; - záp. Haliče a Krakova ve prospěch varšavského

velkovévodství; - Tarnopolu ve prospěch Ruska.

OBDOBÍ NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Velká Británie (1783-1815) 309

Vnitřní poměry ve Velké Británii Parl. systém: Válka v Americe ovlivnila zpětně polit. život v Británii a přispěla k ukončení autori­tativní vlády JllífllO III. (1760-1820). Vládní moc spočívala v rukou premiéra, jenž byl politicky závislý na parlamenlu, ve kterém spolu soupeřily nevelké politické skupinky šlech. oligarchie pozemk. vlastníků. Poslanecký mandát jim zajišťo­val vysoký voleb. cenzus. Podíl na vládě olevíral přístup k výnosným úřadům: právo patronátu (propůjčovánÍ úřadů) přešlo z krále na premiéra. Toryové se opírali o anglikánskou stát. církev, whigové zastupovali ve větší míře disidenty (pro­test. jinověrce). Tito lidé, jež patřili k ekonom. ne­jaktivnějším společ. skupinám, se domáhali voleb. reformy, která by zrušila ronen boroughs (vylid­něné staré voleb. okresy disponující voleb. prá­vem) ve prospěch nových prům. měst, která nebyla zastoupena mandátem. Katolíkům se sice podaři­lo dosáhnout zrušení výnosu, který jim zakazoval veřejně praktikoval římsko kat. bohoslužby (1779), ve snaze o úplné zrovnoprávnění však ne­uspěli. Radikálně dem. myšlenky (o suverenitě lidu, o zru­šení monarchie) hlásal Thomas Paine (1737 až 1809). Svými Lidskými právy (1792) polemizoval s názory, jež zastával Edmund Burke (1729-97), jehož konzervativně kritický pohled na fr. revoluci Úvabyo revoluci ve Francii (1790) ovlivnil polit. smýšlení v Anglii i v Evropě. Industrializace a agr. revoluce: navzdory vnitř­ním nedostatkům (přežívající právo patronátu, za­staralé poměry v trestní justici, v péČi o chudé i v systému vzdělávání) se Anglie proměnila na bázi kapit. ekonomiky v "dílnu světa" (s. 32 J). Scelo­vání orné plochy a nový systém střídavého hospo­daření vedly ke zvyšování úrody. Přesto se obje­vil nedostatek potravin, který byl zapříčiněn počet­ním růstem obyvatelstva (zvláště ve městech). Stroje, velká pn'tm. města a nájemná práce za mz­du se šířily na úkor tradiční řemeslné výroby, ma­lých městeček a práce v zemědělství. Rozšíření no­vých metod ve výstavbě silnic zlepšilo možnosti přepravy nákladů i dopravy osob. Rostoucí vývoz prům. zboží posiloval postavení Británie ve svět. obchodě, vnitřní společ. problémy však Zll stávaly nevyřešeny. 1783-1806 William Pin ml. brit. premiérem

(s výjimkou 1801-04). Za jeho vlády sužovala ze­mi stálá zadluženost vyvolaná válkou v Amelice.

1785 zrušení veškerých cel mezi Anglií a Irskem, které se po neúspěšném povstání (1797/98) sta­lo součáslÍ

1801 Spojeného království Velké Británie a Irska.

Nové upevňování britské koloniální říše Kanada: vazby fr. kolonistU na Británii se podařilo

zach ovat díky

1791 rozdělení kan. území na fr. Dolní Kanadu (Québec) a brit. Horní Kanadu (Ontario).

Austrálie: z oblasti dnešního Sydney (Botany Bay) se

1788 po založení trestanecké kolonie začíná šířit evr. kolonizace.

Indie: přijetím zákona o Vých. Indii přešla kontro­la Východoind. společnosti z parlamentu (1773) na vládu (s 367).

Británie v boji o mocenskou převahu ve světě Premiér 1'1'1''1' věnoval největšÍ pozornost a úsilí bo­ji, jež Británie vedla s fr. revolucí a s NAPOLEO;.JEM. 1793 vstup Británie do první koaliční války proti

Francii (s. 301) byl vynucen: I. brit-fr. dualis­mem v kolon. politice; 2. ohrožením stávající mocenské rovnováhy v Evropě; 3. fr. oktlpací rýnské delty. - Vůdce opozičních whigů Cll. J. FOX (1749-1806) požadoval zastavení bojll, a přispěl tak k odstoupení premiéra PITrA (1801) a k

1802 uzavření míru v Aminesu (s. 303). Napoleonovy plány na zničení blit. protiv­níka: 1798/99 egyptské tažení (s 301). 180 I pl{m namířený proti brit. panství v Indii byl

připravován ve spolupráci s rus. carem PA­VLEM 1.; po jeho zavraždění skončily naděje na jeho realizaci.

1802 plány na ovládnutí karibské oblasti zhatila vál. flotila brit. námořnictva. - Ve snaze vyjít vstříc USA a uvolnit si ruce pro válku s Británií přistou­pil NAI'OlEON na

1803 prodej Louisiany (s. 293). Neuskutečněny Zll­staly rovněž

1804/05 plány na ovládnutí již. Austrálie a na invazi na brit ostrovy.

1807/08 NAI'OLEONŮV druhý ind. plán ztroskotal na váhání rus. cara ALEXANDRA l. a ani

1812-14 brit.-am. válka neskončila pro Francii žá­doucím výsledkem (s. 293). Brit. obranná opatření: vytvoření nové protifr. koalice (s. 303); rozhodnulÍ vysílat "málo vojska ale hodně peněz"; vedení nám. války pod vele­ním adm. Nelsona (1758-1805), jež zajistilo udržení brit. nám. převahy. Na blokádu fr. pří­stavu a zajímání i neutrálních plavidel NAI'O­LEON odpověděl

1806 vyhlášením kontinentální blokády (s. 303). 1808 A. WELLESLEY zahájil boj "na druhé frontě"

v Portugalsku (s. 313). Důsledky pro Velkou Británii: zvýšení daňového

zalÍženÍ, obilní subvence, ztráta eVl'. trhů, hledání nových odbytišť v zámoří. Růst prům. výroby se stal příčinou odbytové krize po 1810.

1811/12 první vlna "útoků proti strojům" (Iuddis­mus).

310 OBDOBt NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Německo II (kultura, věda)

Počátky německého národního uvědomění Lid jednotlivých západoevr. zemí, žíjící již v jednotě příslušných státních celků, si pod vlivem osvícen. myšlenek o svobodě (Anglie, Francie) či z pocitu společně prožité tradice (Spančlsko) začal v ča­sech fr. revoluce uvědomovat sebe sama jakožto polit. národ. Něm. národu tento zpusob sebere­flexe ztěžovala existence malých a drobných státeč­ků, úpadek "říše" a nadřazování vrchnostenských zájmu. Již od pol. 18. stol. se ale básníci, učenci a vzdělanci cítili být v rostoucí míře příslušníky jednoho kult. národa; stávali se nositeli přede­vším nepolit., tzv. něm. hnutí (např. LESSING, MbSER, KLOPSTOCK). Hnutí Sturm und Drang ([Bouře a vzdor], asi 1760-80, ovlivněno pietismem a myšlenkami ROUSSEAUA, s. 257) kladlo na rozdíl od osvícen­ství a osvícen. racionalismu duraz na čistý cit. Vycházelo ze SHAKESPEAROVA uměl. odkazu, obra­celo se k něm. minulosti a vzývalo přirozeného a autentického tvllrčího génia. Hnutí vzniklo ve Štrasburku kolem mladého Goetha. 1770 došlo k rozhodujícímu setkání Goetha s Johanem Gottfriedem Herderem 0744-1803), který po­važoval obecnou lid. mluvu a lid. píseň za projev bezděčně vzniknuvšího "nár. ducha" a "sklon k hu­manitě" za přirozenou nár. svébytnost jednotlivých nár. celků, jak také dokazoval ve svých Myšlenkách k filosofii dějin lidstva 0784--91). HERDEROVY názory ovlivnily něm. filosofii i umění v období kla­siky i romantismu a širokou odezvu nalezly u ná­rodních buditelů, zejména v procesu nár. obro­zení u slovanských národu. Něm. klasika (Johan Wolfgang Goethe, 1749-1832; Friedrich Schiller, 1759-1805) měla kosmopolitní charakter. KANTŮV mravní zá­kon, kterým byla povinnost pokládána za váženou lidskou ctnost, spojoval SCHtLLER s vnitřním zaní­cením. Na klasickém řec. ideálu člověka a lidskos­ti měla být v .,ušlechtilé prostotě a tiché velikosti" (WINCKELMANN) stvořena mravně přímá a čistá lidská osobnost ([neo] humanismus něm. klasic­ké filosofie a literatury). Umění nabývalo morál­ních hodnot, neboť v estetické harmonii překoná­valo rozpor mezi "ideálem a žitím". Také něm. idealismus navazoval na KANTA, když se pokoušel o spekulativní výroky o světě, "jaký je" (str 257). Johann Gonlieb Fichte 0775-1854) ve svém Základu veškerébo vědosloví (I794) vy­vozoval veškeré bytí z věčné duchovní síly ("já"), která se reálně rozvíjí ve svobodném, subjektivním činu. K přesvědčení o totožnosti přírody a ducha dospěl Friedrich W ilhelm Schelling (I775 až 1854). Oba silně ovlivnili něm. romantismus: starší, čistě literár. proud raného něm. romantismu (bratři SCHLEGELOVÉ, TrECK, NOVALlS ad.) se subjektivní vroucností a niternos­tí (s použitím fantazie, snění, mystických vidin)

snažil o smíření protikladu typu příroda - duch, cit - rozum, konečno - nekonečno. Představitelé tohoto literár. směru si byli ovšem vědomi, že vy­touženého "překonání veškerých hranic" (tzv. "modrého květu romantismu", podle NOVALlSOVA románu) nelze dosáhnout (romantická ironie). Zástupci mladšího romantismu (heidelberská skupina, BRENTANO, VON ARNIM, V ON EICHEN­OORFf ad.) se začali přirozeně obracet spíše k nár. a lid. zdrojům (lid. písně, nár. pohádky a po­věsti). Jejich dílo tak získalo svou vlastní hist. hod­notu (historismus), vesměs se však vzpíralo jakým­koliv zásadám racionality. Šíření romantismu v hudbě, umění, literatuře a dalších formách uměl. tvorby vedlo v něm. prostředí k zakládání ruzných hist. škol zabývajících se dílčími složkami dějin duchovního vývoje: historií (NIEBUHR, RANKE); právem (SAVIGNY); literaturou (bratři SCHl.El;ELO­vÉ); germanistikou (bratři GRIMMOVÉ, UlILANO); romanistikou (DIEZ); religionistikou (BACI-IO­FEN); státovědou (s 319). Romantické myšlenky se šířily Evropou (MADAME DE STAĚL, O Německu., 1813) a rozvinuly se v uce­lený ideový a uměl. proud: v Anglii (BYRON, SlIEL­LEY, KEATS), ve Francii (HUGO, LAMARTlNE, SAN­oovA), v Itálii (LEOPARDI, MANZONl), v Dánsku (Al'lOERSEN), v Polsku (MICKlEWICZ) či v Rusku (LERMONTOV, PUSKlN).

Rozkvět německého národního uvědomění Představy "něm. hnutí" o svobodě, jež puvodně měly zcela nepolit. ráz, se pod dojmem fr. nad­vlády začaly vztahovat i na něm. národ (SCHILLER). Friedrich Holderlin (1770-1843) oslavoval ,.svobodný. národ Řeků" a smrt za vlast. FICIITE se ve svých Řečech k německému národu dovolával duchovní svobody potřebné k polit. obnově země a v přehnané nár. sebestřednosti kladl současně rovnítko mezi ,.němectví" a opravdovou mravnost a kulturu. Pocit příslušnosti k jednomu nár. spole­čenství probouzel ve svých kázáních teolog Schlei­ermacher (1768-1834); předobraz nár. povstání načrtl Heinrich von Kleist (1777-1811).

Obsahové vymezení nár. svobody zustávalo nejasné, neboť národ byl pojímán: 1. jako kulturnědu­chovní společenství, pod vlivem něm. klasiky a současně v duchu osvícen. pojetí; 2. jako spole­čenství lidí sdílejících kolektivní osud, pod vlivem romantického pojetí nár. a středovo říše; 3. jako polit. společenství svob. lidí, pod vlivem a po vzoru fr. revoluce. Různorodé nár. představy se zpočátku podřizovaly společnému cíli, totiž svržení cizí fr. nadvlády. V tomto smyslu se stal NAPOLEON skutečným "sjednotitelem něm. národa". Po jeho pádu naplno propukly rozpory mezi stoupenci odlišných ná­zorů.

OBDOB 1 NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Německo III (1807-1814) 311

Vnitřní přestavba Německa (1807-1814) Prusko: vysocí úředníci a hodnostáři kritizovali

státní absolut. systém ještě dříve, než se země zcela zhroutila po porážce 1806 (s. 307). Refor­mátoři si přáli uskutečnit "revoluci shora", a chtěli proto osvobodit poddané z nevolnictví a vychovat z nich občany spoluodpovědné za osudy státu. Prusko by se tak změnilo ve stav. nár. stát. Vedoucí osobností mezi těmito refor­mátory byl svob. říš. pán vom und zum Stein (1757-1831) pocházející z Nassau/Lahn. Tento právník v prus. službách působil ve Vestfálsku, kde se také blíže seznámil s formami stav. samo­správy. Roku 1807 byl sice jako "jakobín" pro­puštěn ze státních služeb (od 1804 byl v Berlíně min. financí, obchodu a hospodářství), po tylž­ském míru byl však povolán zpět; příšullO roku (1808) byl ale opětovně propuštěn. Později ode­šel do Ruska a jako carův polit. poradce (do 1815) vystupoval ve prospěch nár. sjednocení Německa. - Vědomí společně sdílené tradice se ve STEINOVĚ případě snoubilo s lib. (fr.) a dem. (angl.) idejemi, což se projevilo v jeho vlastní, konzervativní myšlenkové koncepci. STEINOVY reformní plány (Nasavské memorandum, 1807) uskutečňoval

1810 stát. kancléř KarI August von Hardenberg (1750-1822). Ve svém Rižském memorandu (1807) se zaměřil na "dem. reformy v monar­chistickém státě", aniž by se zvlášť zaobíral otáz­kou stav. samosprávy.

Společenské reformy rušící dosavadní stav. pře­hrady:

1807 říjnový edikt o zrušení nevolnictví: ru­šil dědičné poddanství a každému jednotlivci zaručoval osobní svobodu, svob. vlastnictví, svob. volbu povolání a rovnost před zákonem.

1808 městský řád (reforma měst. správy): zave­dení samosprávy majetných občanů, kteří volili své měst. zastupitele (magistrátní zřízení).

1810/11 zrušení cech. zábran a zavedení omezené svobody živnost. podnikání.

1811 regulační edikt: rušil feud. povinnosti (robo­tu) rolníků za výkup nebo za odstoupení třetiny selských pozemků ve prospěch dosavadní vrch­nosti (s. 325).

1812 zrovnoprávnění židovského obyvatelstva. Reformy stát. správy, kterými došlo k vzájemné­

mu oddělení justice a stát. administrativy. 1808 zřízení oborových ministerstev (války, vnitra,

stát. správy [financí], spravedlnosti, zahraničí). Za HARDENBERGOVA působení bylo Prusko roz­děleno do centrálně spravovaných provincií, kte­ré se pak dělily do vládních okresů a dále do krajů. - Stav. spoluúčast na stát. správě, jež by byla zajišťována prostřednictvím krajských a zem. sněmů, stejně jako nár. 7llStoupení se rea­lizovaly jen v náznaku.

Proti programu reforem se postavila konzervativní šlech. opozice soustředěná kolem VON OER MARWITZE, která úzce spolupracovala s "Křcs­ťanskoněm. stolní společností" a s Berlínským večerníkem. V rušení starého patrimoniálního zřízení spatřovali tilO lidé nebezpečí pro stát (viz s.318).

Reformy ve vojenství usilovaly o vytvoření vlasten. vojska prodchnutého nár. duchem. Zasloužili se o ně především SCHARNIIORST a GNElSENAlI spolu s BOYENEM, GtWLMANEM a CLAlISEWtT­ZEM, tvůrcem moderní voj. teorie. - K novinkám patřilo povyšování za zásluhy, zrušení ponižujících tělesných trestů a vybudování nové struktulY vele­ní včetně modernizace voj. školství.

1814 přijetí branného zákona, jímž se v Prusku za­váděla všeobecná branná povinnost.

Reformy ve výchově a vzdělávání prováděné v duchu humanismu se uskutečnily především zásluhou vědce a státníka Wilhelma von Hum­boldta (1767-1835,1809/10 min. školství).

1810 založení berlínské univerzity. 1812 zákon o zřízení stát. gymnázií (zavedeny stát.

zkoušky) . Nový prus. stát se tak stal nadějí pro mnohé něm.

vlastence.

Rakousko: v čele rak. zahl'. politiky stanul v letech 1805-09 Johann Philipp hrabě Stadion (1763

až 1824), za jehož působení zesílil odpor vůči reformám. Nár. problémy, zřetelné rozdíly ve stupni vzdělanosti a v celkovém vývoji jednotli­vých územních celků si vynucovaly opatrný pří­stup k šlechtě, jež vystupovala proti silné stát. moci. Přesto ale byly z rak. strany (hr. STADtON) zahájeny přípravy celonár. něm. vystoupení proti NAPOLEONOV I (s. 307).

Voj. reformy arcivév. Karla (s. 30 I) a arcivév. JA­NA (1782-1859)

1808 zavedení všeobecné branné povinnosti.

Země Rýnského spolku: základy moderního a vnitřně jednotného státu byly podle fr. vzoru vy­budovány především v Bavorsku a v Bádensku. Uvedený proces se vyznačoval následujícími rysy: I. vznikem jednotného úředního aparátu, speci­alizovaných (oborových) ministerstev a vyškole­lúm specializovaných odborníků; 2. zánikem sta­vovské samosprávy, jež se rozplynula v životě obcí; 3. zárukou určitých svobod (svobody pod­nikání, svobody práce, svobody vyznání) a rov­nosti před zákonem; 4. státním dozorem nad církvemi a školstvím.

Význanl: zárodky konstitučního vývoje pomáhaly především na jihu Německa rozvíjet lib. a dem. úvahy o státě.

OBDOBÍ NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Evropa II (J808-1812) 313

Národní povstání ve Spanělsku Protože císař NAPOLEON připravoval útok na Portugalsko, jehož trhy zůstávaly přístupné bril. obchodníkům, uzavřel se Španělskem v

říjnu 1807 smlouvu ve Fontainebleau, která fr. voj­sklm1 zajišťovala právo volného průchodu úze­mím Španělska a předvídala rozdělení Portugal­ska mezi oba spojence. Fr. gen. Junot obsadil Portugalsko (1807). Porl. král. rodina (JAN VI.) uprchla spolu s celým dvorem do Bra­zílie.

Únor 1808 posílené fr. jednotky vytáhly pod Mu­ratovým velením (1767-1815) proti Madridu. KAREL IV. (1788-1808) byl nucen abdikovat ve prospěch FERDINANDA Vll. (1808-33). NA PO­LEON však v tomto kroku spatřoval ohrožení vlastních zájmů, a proto v Bayonne přiměl oba bourbonské panovníky, aby se zřekli svých náro­ků na šp. trůn ve prospěch císařova bratra, nea­pol. krále JOSEFA (kvčten).

Spontánně vznikající lid. vlády (junty a kortesy) vy­zývaly k celonár. odporu proti FranCOUZlJJll (Ovi­edo a Cartagena). Povstaly Asturie a Andalusie, v Seville se vytvořila ústřední junta podporující FERDINANDA VII.

Cervenec 1808 fr. armádní sbor byl přinucen ke ka­pitulaci u Bailénu; král JOSEF opustil Madrid; v Portugalsku se s bril. oddíly vylodil gen. A. WELLESLEY (1769-1852, od 1814 vévoda z Wellingtonu) a vytlačil ze země vojska gen. NNOTA. Do války se poté osobně vložil NAPOLEON, který zahájil novou fr. intervenci na poloostrově.

1808/09 Napoleonovo tažení do Spanělska. Pokračování fr. útoku zabránilo nové voj. vystou­pení Rakouska (s. 307). Na císařt'lv rozkaz odra­zil maršál SOULT bril. pomocné sbory gen. Moo­RA u města La Coruňa. Neustálá guerilla vedená šp. šlechtou i ducho­venstvem vázala značné fr. síly.

1809 odpor kal. šp. národa proti fr. voj. intervenci se ještě vystupňoval po zprávách o napoleon. anexi círk. státu a o papežově zajetí.

1810 útok maršála MASSÉNY na Lisabon zastavil WELLlNGTON na obranné pevnostní linii u Tor­res Vedras.

1812 WELLlNGTO�OVt se podařilo osvobodit Madrid (v době NAPOLEONOVA tažení do Rus­ka). V obleženém Cádizu vyhlásila ústřední junta "ústavu z roku dvanáct": ve Španělsku sice zůstala zachována monarchie , pravomoci krále byly ale značně omezeny.

1813/14 WELUNGTON podnikl závčrečnou ofenzi­vu, která vedla k definitivnímu osvobození šp. území. Po rozhodujícím vítězství šp.-briL sil u Vi­torie ustoupili Francouzi za Pyreneje; ofenziva pak pokračovala až do dobylí Toulouse. Tečku za válkou ve Španělsku učinila v

prosinci 1813 smlouva ve Valen�ay. Několik měsíců před svým pádem tak císař NAPOLEON uznal platnost nároků FEIWII\IL\lDA VII. na šp. koru­nu. Staronový panovník zrušil platnost nedávné lib. ústavy a obnovil absolul. stát. zřízení.

Napoleonovo tažení do Ruska roku 1812 Hosp. krize přiměla rus. cara ALEXANDRA 1., aby odstoupil od kontinentální blokády (prosinec 1810) a zavedením preferenčních cel naopak zvý­hodnil obchod s brit. prům. výrobky. PříČinou rostoucího napětí v rus.-fr. vztazích byly však i další skutečnosti, např. sesazení vév. OWEI\­BURSKÉIIO, který byl carovým příbuzným, či fr. pře­zírání rus. zájmll v Polsku či v osm,Ul. říši. Platnost mírových dohod stvrzených v Tylži (s. 303) hodlal NAPOI.EON prosadit přímou voj. akcí. Uza­vřel proto s Pruskem (únor) a s Rakouskem (bře­zen) spojenectví, a zajistil si tak jejich podporu. S ohledem na spojenecké Dánsko nemohl NAPO­LEON souhhL,it se splněním BERNADOTTOVA (s. 305) přání (připojit Norsko ke Švédsku jako kompenzaci za ztrátu Finska), což otevíralo cestu k podpisu rus.-švéd. spojenectví (duben). V očeká­vání války s Francií ukončilo Rusko sVllj kontlikt s '1\Ireckem. V červnu roku 1812 překročila napoleon. vojska

Němcn, aniž by Rusku byla oficiálně vyhlášena válka. Levé křídlo (MACDO�AJ..I)), jež z boku zajišťovalo nerušený pochod "Velké armády", operovalo v Kuronsku, pravé křídlo (SCHWARZ­EI\BERG) postupovalo Volyní a Litvou. NAPO­LEON s hlavním jádrem fr. vojsk zamířil přes ViI­nius přímo k Moskvč, kterou po svých vítěz­stvích u Smolenska (srpen) a u Borodina (září) obsadil již bez dalšího odporu.

V čele "velké vlastenecké války" stál na rus. straně nár. hrdina, vojevůdce Kutuzov (1745 až 1813). Ve své voj. taktice počítal s rozlehlostí rus.

vnitrozemí, a rozhodl se proto pro aktivní, pohybli­vou obranu, aniž se pouštěl do rozhodujících bitev. Tato tzv. "parthská taktika" se stala symbolem ne­podmanitcJnosti rus. země. Mír nabízený NAPOLEONEM byl odmítnut. Zásobo­vací potíže, požár Moskvy a nastávající zima při­nutily NAPOLEOM i přes pozdní roční dobu k roz­kazu ke zpátečnímu pochodu (říjen). Drtivé ztráty utrpěli Francouzi při katastrofálním přechodu přes řeku Berezinu u vesnice Studenky, nad Bori­sovem a Bylčou (listopad). Hlad, mráz a nemoci pak dokončily naprostý rozklad "velké armády". NAPOI.EON opustil zbytky své armády a vydal se do Paříže, aby zde upevnil svůj otřesený režim (o jehož svržení se v říjnu neúspěšnč pokoušel gen. MALET) a aby postavil nové vojsko.

OBDOBt NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Evropa III (1813-1815) 315

Osvobozenecké války (1813-1815) Zprávy o katastrofě napoleon. armády zažehly pla­

men nár. odporu po celé Evropě. Vystoupení Pruska: na vlastní odpovědnost uza­

vřel prus. gen. Yorck (VON WAR'fENBURG, 1759-1830) v

prosinci 1812 tauroggenskou konvenci, kterou se rus. gen. DIBICOVI zavázal k dodržování neutra­lity pomocných prus. sborů. Na carův příkaz za­čali VOM S'fEIN, YORCK a zem. stavy Vých. Prus­ka sestavovat jednotky nár. zeměbrany, tzv. Land­wehr.

ÚnOr 1813 rus.-prus. spojenecká smlouva v Kaliszi potvrzovala rus. nároky na pols. území a obsaho­vala i požadavek obnovy někdejšího Pruska (k němuž mělo být navíc přičleněno Sasko). Prus. král FRIDRICH VILÉM III. vyhlásil Francii válku (březen). V Prusku počaly vznikat "Freie jagerverbiil1de", nepravidelné skupinky vojáků a voj. dobrovolní­ků (LOTZOWŮY Freikorps); probíhal výcvik prus. nár. armády (SCHARNHORST).

Během jarního tažení se prus. a fr. "armády rek­rutů", zformované z narychlo zverbovaných no­váčků, střetly v bitvě u Liitzenu a u Budyšína. Zatímco NAPOLEON zatlačoval rus. a prus. spo­jence do Slezska, vylodily se v Pomořansku švéd. jednotky (květen) a zanedlouho poté se k nově vznikající protinapoleon. koalici přidala i Velká Británie (červen).

Vstup Rakouska do války Březen 1813 kališské provolání se obracelo k pa­

novníkům zemí Rýnského spolku, aby se připoji­li k osvoboditelům a spolupodíleli se na vypraco­vání celoněm. nár. ústavy. METTERNICH, jenž vy­jednával na obě strany, zprostředkoval v

červnu 1813 ff.-rus.-prus. příměří v Poischwitzu [Paszowice] (NAPOLEON: "Největší pitomost mého života!"). Teprve po bezvýsledném jednání pražského mí­rového kongresu se Rakousko zapojilo do války proti NAPOLEONOVI.

Podzimní tažení zahájily všechny tři koaliční ar­mády soustředěným útokem. NAPOLEONOVO VÍ­tězství u Drážďan (srpen), ani další dílčí šarvátky však nakonec obklíčení fr. vojsk nezabránily.

16.-19. října 1813 bitva národů u Lipska: koaliční armády sice dosáhly nad Francouzi VÍ­tězství, NAPOLEON ale dokázal spořádaně ustou­pit za Rýn.

Důsledky: napoleon. systém se zhroutil; Rýnský spolek se rozpadl; území Německa, Holandska a sev. Itálie byla osvobozena od fr. nadvlády; od spojenectví s Francií odpadlo Neapolsko (MURAT); Dánsko se muselo

1814 kielským mírem vzdát území Norska ve pro­spěch Švédska, Prusko získalo Přední Pomořany (1815) .

Tažení do Francie roku 1814 Bliicher (1742-1819) a SCHWARZENBERG překročili v zimě hranice fr. císařství na Rýně. NA­I'OLEON porazil BLOCtiERA u Brienne, poté BLOCtlER zvítězil nad NAPOLEONEM u La Rothi­ere. Císař si však protiútoky uchoval vomost jed­nání - vedení voj. operací se na straně koalice stavěly do cesty polit. překážky. jednání mírového kongresu, který byl na METťERNICHOVO naléhá­ní svolán do Chatillonu (únor/březen), skončila bezvýsledně. Koaliční jednotu se znovu podařilo obnovit smlouvou v Chaumontu (březen).

31. března 1814 vtáhla spojenecká vojska protina­poleon. koalice do Paříže; prozatímní vláda (TALLEYRAND) oznámila NAPOLEONOVO sesa­zení.

6. dubna 1814 ve Fontainebleau přiměli císaře jeho vlastní maršálové k abdikaci. NAPOLEON obdržel doživotní knížectví na ostrově Elba a k dispozici mu byla přidělena čestná garda 800 mužů.

1814-24 panování Ludvíka XVIII., návrat Bour­bonů na fr. trůn.

Květen 1814 uzavřen první pařížský mír. Po le­tech válek byly podmínky stanovené vůči Francii relativně mírné; fr. království se navrátilo do hra­nic z 1792.

"Sto dní" Vzájemná dohadování a napětí provázející jedná­ní vídeňského kongresu zlákala NAPOLEONA k pokusu o svůj politický návrat. V

březnu 1815 se vylodil u Cannes, shromáždil kolem sebe nejlepší fr. jednotky a přislíbil zavedení ra­dikálně dem. reforem. Po třech týdnech od své­ho vylodění vtáhl do Paříže. LUDViK XVm. uprc­hl do Gentu. - Bývalý neapol. král Murat se při­dal na NAPOLEONOVU stranu, byl však v

květnu 1815 poražen rak. vojskem v bitvě u Tolenti­na. FERDINAND I. (1816-25) se stal "králem obojí Sicílie". Obě hlavní armády vítězů postupo­valy jednak na jih (WELLlNGTON), jednak na zá­pad (BLOCHERlGNEISENAU). Napoleon zahájil

tažení do Belgie. Porazil BLOCHERA u Ligny, po­té se ale prus. vojevůdci podařilo spojit s WEL­L1NGTONOVOU armádou.

terven 1815 bitva u Waterloo (také u "Belle A1-Iiance"): poslední napoleon. armáda přestala existovat; koaliční vojska vtáhla podruhé do Pa­říže. NAPOLEON se opět vzdal trůnu a vydal se do rukou Britům. jako jejich zajatec byl deportován na ostrov sv. Heleny v již. Atlantiku, kde 1821 zemřel.

Listopad 1815 druhý pařížský mír: Francie ztratila Saarbriicken ve prospěch Pruska, Landau ve prospěch Bavorska a Savojsko ve prospěch Sar­dinie. Navíc musela zaplatit vysoké vál. náhrady a na dobu 5 let musela vítězům vydat 17 svých pevností.

OBDOBÍ NAPOLEO NSKÝCH VÁLEK / Evropa IV (1814-1815) 317

Vídeňslíý kongres (1814/15) Již třetí velký mírový kongres (viz s. 255,269), kte­rý se sešel v novovčku kvůli novému uspořádání evr. poměrů, byl především dílem knížete Metter­nicha (1773-1859), jenž považoval tehdejší lib. a nár. ideály za podvratné a stálU nebezpečné ideje. - Polil. principy, jimiž se jednání kongresu řídilo, byly: restaurace (obnova polil. poměrů a stavu z 1792); legitimita (TALLEYRANDŮV princip oprávněnosti dynastických nároků z dob starého re­žimu - ancien régirne); solidarita (společná zá­jmová politika legitimních panovníků v obraně před šířením rev. myšlenek a hnutí). Na jednáních kongresu byly zastoupeny téměř všech­ny evr. státy. Zájmy pěti velmocí hájili: ME'lTERNICfI/ Rakousko, CASTLEREAGH (1769-1822)/Velká Bri­tánie, car ALEXANDR l. a hrabě NESSELRODE (J780-1862)/Rusko, HAROENBERG a W. VON HUM­BOLDT (s. 311)/Prusko a TALLEYRANDlFrancie. Průběh: jednání o pols.-saské otázce přivedlo spojence téměř na pokraj nové války. METTERNICH a CASTLEREAGH, kteří se snažili o udržování evr. rovnováhy, se bránili jak rus. požadavku na anexi Polska, tak prus. záměru připojit Sasko (kališská smlouva, s. 315). Talleyrand (s. 297), který byl fr. min. zahr. za BARRASE, NAPOLEONA i LUDVIKA XVIII., využil této krize k vylepšení postavení Fran­cie, která přistoupila k tajné brit.-rak. dohodě na­mířené proti Rusku a Prusku (leden 1815). - Na výsledném kompromisu se velmoci nakonec sjed­notily především pod dojmem NAPOLEONOVA útě­ku z Elby. Červenec 1815 závěrečná ustanovení vídeň­

ského kongresu opětovně nastolovala rovno­váhu pěti velmocí (tzv. pentarchii).

Francie se vrátila do hranic z 1792, což bylo do­datečně pojištěno novým "věncem středních stá­tů": Švédsko se spojilo v personální unii s Nor­skem, vzniklo nové Spojené král. nizozemské a Piemont a Savojsko se opět navrátily k Sardin­skému království.

Velká Británie, která byla spojena personální unií s novým král. hannoverským a získala Maltu, Cejlon, Kapsko a Helgoland, se stala skuteč­ným vítězem napoleon. válek.

Rusko získalo "Kongresovku" a stalo se rozhodu­jící kontinentální velmocí.

Rakousko se zřeklo někdejších habs. držav v Ni­zozemí (Rak. Nizozemí) a v Německu (tzv. Vor­derosterreich), zaokrouhlilo ale své državy, ze­jména v Haliči, v sev. Itálii (Lombardie a Benát­sko) a Dalmácii. Díky těmto územním ziskům hrálo prvořadou polit. roli v restaurované Itálii, současně se však výrazněji měnilo v mnohoná­rodnostní stál.

Prusko se spokojilo se svým dílem Saska, za což bylo odškodněno významnými zisky v Porýní a Vestfálsku.

Svýcarsku byla velmocemi garantována jeho "věč­ná neutralita" a nedotknutelnost hranic. Na zá­kladě nového ústavního zákona (1815) vznikl konfederační stát sestávající již z 22 suverénních kantonů, z nichž každý si uchoval široké vlastní kompetence a zřízení.

Nové uspořádání Německa Prus.-rak. dualismus a suverenita, jakou si náro­kovali panovníci jednotlivých něm. zemí (parti­kularismus), znemožňovala vytvoření jakékoliv ústřední a silné říš. moci. Z těchto důvodů ani ne­bylo obnoveno staré císařství (tzv. první říše), ne­uvažovalo se ani o principu restaurace, došlo pouze k potvrzení nedávné sekularizace (s. 307). METTERNICII uskutečnil své představy v

červnu 1815 usnesením o vzniku Něm. spolku, je­hož cílem bylo "udržovat vnitřní a vnější bezpeč­nost Německa a nezávislost a nedotknutelnost něm. států" (čl. 2).

1815-66 Něm. spolek tvořilo 39 členů. Rakous­ko a Prusko náležely k Něm. spolku pouze dílčí­mi částmi svých vlastních územÍ. - Spolk. sněm ve Frankfurtu (pod rakouským před­sednictvím) se pro případ důležitého rozhodo­vání mohl rozšířit na spolk. shromážděnÍ. Ce­lospolk. usnesení zavazovala pouze vlády, niko­liv poddané jednotlivých zemí. V případě války se ochrany zemí Něm. spolku ujímalo spolk. vojsko. - Jako určitý lib. ústupek pamatoval čl. 13 na .,stavovské zem. uspořádání".

Systém velmocenské solidarity Pod vlivem pietisticko-rom�mtických kruhll na­vrhl rus. car ALEXANDI{ l. program ochrany víry, míru a spravedlnosti.

Září 1815 založení Svaté aliance: monarchové pravoslav. Ruska, římsko kat. Rakouska a pro­test. Pruska se společně zavázali vládnout v du­chu odvěkých zásad křesť. paternalismu "dle slov Písma svatého" (čl. I) a udržovat vzájem­nou solidaritu ve vnějších vztazích. Ze své odpo­vědnosti před Bohem (Veličenstva z milosti

Boží) vyvozovali své právo intervenovat proti všem nár. a lib. snahám. - Ke Sv. alianci přistou­pili fakticky všichni evr. monarchové (s výjim­kou papeže, brit. prince regenta a sultána os­man. říše).

Význam: politicky nejasně formulovaným "spoje­ním oltáře a trůnu" vznikla v novověku první nadnár. mírová organizace. METTERNICH využí­val Sv. aliance jako účinného mocenského ná­stroje své konzervativní politiky. Brit. parlament odmítl princip jakéhokoliv práva intervence; Anglie se tak stala oporou a záštitou lib. demo­kratů.

318 RESTAURACE A REVOLUCE / politické ideje

Základní politické ideje po roce 1815 Plynulý přechod mezi konzeJ\lativními, liberálními, demokratickými a socialistickými myšlenkami byl v 19. stol. stejně charakteristickým jevem jako feno­mén jakési "polorefonny", již představovala konsti­tuční monarchie. Konzervatismus: polit. hnutí odmítající myšlenky fr. revoluce (viz Edmund Burke, s. 309) se zrodilo z obdivu ke způsobům života, které již patřily minulos­ti a byly udržovány jen tradicí, a v úctě před tím, co již kdysi vzniklo anebo se stalo (tradicionalismus). Stát, společnost, právo a kulturu pojímal BURKE v je­jich h.ist. rozmanitosti jako organicky se vyvíjející vý­tvory, které se nesmí uměle měnit podle nějakých ide­jí, teorií či ústav. Obhajoval instituce a autority, jako byly monarchie, církev, stav. uspořádání, rodina či ma­jetek, které zaručovaly uchovávání tradičru110 a z boží vůle existujícnlO řádu. Jednotlivec je podle něj pouze článkem určité skupiny vymezené na společ. žebříčku, která je ale rovněž zavázaná své vrchnosti (např. stavy či různá společenstvO. Před všemohoucností státu dá­val BUllliE zřetelně přednost "správcovské politice" polit. stran reprezentujících své voliče. Nebezpečí: tendence k posilování konzeJ\lat. principů vedla k prosazováJú reakce, k vymezování privilegova­ných uzavřených skupin, k velkopanskému smýšlení nepřipouštějícímu žádnou kritiku, k náb. pravověrnos­ti a k duchovní a kult. sterilitě. K nositelům konzeJ\lat. hnutí, které do pol. 19. stol. (METI'ERNICHŮV systém) dominovalo ve stř. Evropě (Rakousko, Prusko), patřily šlechta, duchovenstvo, úřednictvo i rO�lictvo. Konzervat_ myslitelé: Z vlasteneckých důvodů lpěl silně na starém, patriarchálně stav. uspořádání E L von der Marwitz (1777-1837), který odmítal prus. refomly (s. 311), jež se podle něj snažily prosa­zovat jen úzký vlastní prospěch a r07Jožily společnost v celém státě. - Prus. publicista Friedrich Gentz (1764-1832) přeložil BURKEHO dlla do němčiny, a změnil se v zastánce konzeJ\lat. myšlenek, neboť pouze ony prý zaručovaly evr. rovnováhu. Podstatně ovlivnil názory kruzete ME'n'ERNICHA. - Rev. myšle­nek se ve své Eseji o revolucícb (1797) zřekl také po­litik a básník R. CliATEAUBRlAND (1768-1848), kte­rý se dostal až k subjektivně podbmané křesť. zbož­nosti, jako ostatně i romantik F. VON HARDENBERG, řečený Novalis (1772-1801), který ve svém teoretic­kém spisu Křestánstvo čili Evropa (1799) načrtl záři­vý obraz středověkého uspořádání světa a náb., polit. a duchovně sjednoceného Západu. Romantismus a teorie státu. Klasickou koncepci teorie státu formuloval v tomto období Adam Miiller (1779-1829) ve svých Základecb státnickébo umě­ní (1808109): - Svýc. právru'k a politik KarlLudwig von HaIler (1768-1854) dal názvem svého dlla Res­taurace věd o státě (1816-34,) jméno celé epoše: v jeho přepjatě reakčním pojetí se stát stává soukro­měprávním dědičným vlastnictvím (patrimoniem) pa­novruKů, kteří jsou odpovědní pouze Bohu; poddaným

pak nepřísluší žádná práva, jen právo podřídit se. Úkolem patrimoniálního státu (v dědičné držbě vládců), jehož autoritu podporuje církev, je odpověd­nost za udržování daného stavu. DE BONALD a de Ma­istre (1753-1821) patřili k zakladatelům legitimis­mu, přičemž zvlá.�tě druhý z nich zdůrazňoval, že dy­nastické božské právo vládnout nezávisí na vůli lidu (nýbrž je projevem milosti boží). De M�tistre také ospravedlňoval cne Sv. alhUlce (s. 317) a ve své po­zdější práci O pape7J (1819) považoval za základ živo­ta státu římskokat. víru a papežský primát (ultra­montanismus). Státoprávní teorie Friedricha Julia Stahla (1802 až6I) i myšlenky HALLEROVY společně ovlivňovaly konzemt. kruhy v Prusku (s. 325).

Liberalismus: zatímco počátky liberalismu jsou spjaty se západoevr. osvícenstvím, učením o společ. smlouvě a přirozených právech (LOCKE, MONTESQUlEU), roz­květu se dočkal v časech fr. revoluce. Ve své důvěře v ra­cionální pokrok se soustředil na individuální svo­bodu, přičemž tento tennín v sobě zahrnoval: I. osobní svobodu jednotlivce, která zaručovala zá­

kladní (nebo také lidská) práva, jako byly: �vob. vyznání, svob. tisku, svob. mínění nebo rovnost před zákonem (nikoliv však majetková rovnost ne­bo právo na stejné vzdělánO;

2. ústavní stát, jehož někdejší moc a sna byla spoutá­na rozdělením mocí a základními zákony (konstitucO; takový stát byl současně právním státem, který chrán.il každého občana a vzdal se své někdejší politiky násilí a zvůle;

3. spoluúčast občanů, kteří dosállli polit. zletilosti, na činnosti státu, a to prostřednictvím voleb svých zá­stupců (princip reprezentace) do parlamentu, který se pak usnáší na zákonech a kontroluje vládu;

4. volné (tržní) hospodářství charakterizované uvolněním prům., živnost. a obch. činnosti, obec­nou svob. podnikání, spolčovací svob., svob. kon­kurence a svob. stěhování.

Stoupenci lib. myšlenek, které se prosadily především v Anglii, se stávali zejména majetní a vzdělaní občané. Období rozkvětu pak liberalismus prožil v pol. 19. stol. Nebezpečí: sklon k anarchii, tedy k uvolňování a rozkládání stát. autority ve prospěch rozšiřov"dllÍ indi­viduální svobody. Z tohoto důvodu se také z liberalismu nevyvinul žádný uzavřený polit. systém, stál však u zro­du četných a proměnlivých stranických seskupení.

Liberální myslitelé: Myšlenky polit. liberalismu představili ve svém lexikonu státu (1834-48) VON ROTTECK A WELCKER. Uberalismus silně ovlivnil angl. filosofy, např. J. Benthama (1748-1832; který 1780 sepsal Úvod do zásad morálky a zákonodár­ství), J. S. MilIa (1806-73; který roku 1859 publi­koval esej Osvobade'), H. Spencera (1820 - 1903), jenž se ve svých úvahách zabýval rovněž procesem po­kroku. Tito myslitelé byli zastánci principů zkušenosti a "užitečnosti" (utilitarismus), které měly s pomocí lib. reforem a politiky Iaissez faire (s. 289) 7�jistit "co největší štčstí pro co nejvíce lidí" (BENTltAM).

RESTAURACE A REVOLUCE / politické ideje 319

Pokus o určilé smíření a vyrovnání mezi lib. myš­lenkami a autorilou církve, o něž usilovali křesť. myslitelé LACORDAJRE, MONTALEMBERT a La­mennais (1782-1854) prostřednictvím odluky církve od státu, byl papežem ŘEIIO�EM XVI. (1831-46) jakožto indiferentismus (laicismus) zamítnut.

Demokratické hnutí: Z širokého proudu lib. myš­lení se vydělili demokraté (radikálové, republikáni), kteří kladli větší důraz na principy rovnosti a suve­renity lidu (ROUSSEAU). Nad právo jednotlivce nadř'dZovali právo většiny, jež mělo chránit stát, tedy zaručovat jednotu vládnoucích a ovládaných. Demo­kraté se domáhali všeobecného volebního prá­va, jež podle nich bylo předpokladem jakéhokoliv dem. řádu, a pod vlivem fr. teorií raného socialismu také spravedlivějšího rozdělování vlastnictví, odstra­nění třídních protikladů a přednostního práva na vzdělání. Dem. hnutí získalo své přívržence mezi maloburžoazií a dělnictvem (proletariátem). Během 19. stol. se mu na jedné straně podařilo dosáhnout rozšíření volebního práva v prům. zemích, ve 20. stol. pak na straně druhé vedlo až k nastolení masové (lidové) demokracie (demokracie mas). Nebezpečí: právo většiny se může zvrUlOut v dikta­turu většiny, která se pak, zpravidla s vůdcem lidu v čele, zvrhává v diktaturu jediné osoby, strany či sku­piny (viz např. jakobíny, ROBESPIERRE, s. 299) a či­ní si nároky na totální moc ("totalitní demokracie").

Národní hnutí: Moderní, citově podbarvený vztah k vlastnímu národu či horoucí láska k vlasti (pat­riotismus, vlastenectví), které se zrodily a rozší­řily v časech fr. revoluce, se v průběhu 19. stol . proměnily v jednu z nejvýznamnějších politických sil. Požadavkem doby se stalo vytváření suverén­ních nár. států, a to podle práva národů na sebe­určení. Přitom sám termín "národ" nebyl defino­ván jednoznačně. Představa moderního pojetí ná­roda se zrodila z racionálního i iracionálního myšlenkového odkazu doby, jako byly například úvahy o svrchovanosti (suverenitě) lidu či roman­tické pojetí národní (lidové) podstaty. Nár. hnutí tak vlastně prostupovalo všemi polit. směry a nej­silněji se projevovalo tam, kde se již zformovaný národ doposud nesjednotil v jednom stát. celku, tedy v Německu, v Itálii, v Polsku, u národů žijících v Uhrách a na Balkáně, v Belgii či v Irsku. Nár. hnu­tí vydatně přispěla k rozbití nadnár. stát. útvarů (např. šp. kolon. říše, osman. říše, podunajská monarchie) a ve 20. stol. se hojně rozšířila také v Africe a Asii (s. 539). Na druhé straně ale nár. hnutí dokázalo také integrovat obyvatelstvo nových stát. celků do jednoho národa (např. v USA). Nebezpečí: přeceňování vlastního národa a mo­censké choutky mohly nacionalismus vystupňo­vat až k pocitům nadřazenosti nad jinými "méně-

cennými"

národy či národnostmi, což mohlo vést k jejich utlačování nebo začleňování do kolon. říší (šovinismus, imperialismus).

Základní koncepce filosofie dějin Vůdčím myslitelem této epochy, který osvícenské, romantické a novohumanistické ideje pojal do jed­noho uceleného systému výkladu světa a který zavr­šil myšlenkový vývoj něm. idealismu, byl G. W. Frie­drich Hegel (1770-1831): Rozum (duch, myšlení) a skutečnost (bytí) se zto­tožňují s .,absolutním duchem". Vlastní vývoj "ab­solutního ducha světa" se zřetelně projevuje v ději­nách, které dialekticky, v ustavičném překonává­ní a odstraňování napětí mezi duchovními protiklady (tezí a antitezí), postupují k vyšším for­mám (syntéze) rozumu a svobody. Každá histor. událost (ale také postava, jméno, epocha) má v rámci hisCOr. procesu své nezaměni­telné, vymezitelné místo a význam. Velké osobnosti světových dějin věří, že jednají ve svém vlastním zá­jmu, ve skutečnosti jsou však pouhým nástrojem ,.lsti rozumu" ... Objektivní duch" (realita) doznává nejvyšší dokonalosti v nadčasovém státě, který jedi­ný umožňuje existenci svobody, spravedlnosti, kul­tury. Jako mravní veličina je nadřazen jedinci a vy­chovává jej pak k jeho vlastnímu bytí. Nejdokonalejší státní formou je monarchistický právní stát (konstituční monarchie), v němž se objektivní stát. vůle projevuje v subjektivní postavě monarchy, který zaručuje příslušné svobody (osob­ní svobodu jedince, svobodu vlastnictví, společ. svobodu), stejně jako existenci zákony vymezené stát. správy. Význam: HEGELOVO idealistické pojetí státu a smyslu dějin působilo silně již na jeho současní­ky a ovlivnilo také rus. rel'. myslitele (s. 347). V ra­dikální kritiku stávajících poměrů jej pak obrátili "mladohegelovci" B. BAUER, L. FEUERBACII, Karel Marx (s. 342).

Historismus je pojmem, který ve svém díle roz­pracoval F. MEl ECKE (1862-1954), aby jím vyjád­řil vědomí, že veškerý život a veškerá skutečnost jsou historicky podmíněny. Podle MEINECKEHO kulminoval tento přístup (historismus) v díle Leo­polda von Rankeho (1795-1886). Neúspěch revoluce roku 1848 způsobil, že stále více stoupenců nacházel pesimismus Arthura Schopen­hauera (1788-1860). Ve své práci Svět jako vůle a představa (1819,2. díl 1844) již dějinám nepři­kládal žádný cílevědomý smysl, ale spíše se pro něj staly základem nereálného světa plného slepé vůle, .,kolbištěm vášní", jež se beze smyslu honí v kruhu. Ke kritikům historismu patřil dále F. NIETZSCHE (s. 342), jenž dokonce považoval dějiny 7.a nebez­pečné, neboť prý oslabují schopnost jednat (Nečaso­vé lÍvaby, 1873-76).

RESTAURACE A REVOLUCE I Velká Británie I (1800-1840) 321

Industrializace Anglie Bčhem 18. stol. došlo v Anglii k promčnč hosp. a společ. struktur, což vytvořilo předpoklady k nástupu

prům. revoluce. Poněvadž puritáni a všichni non­konformisté byli přijetím příslušného provčrko­vého zákona (Test Act, 1673) vyloučeni z poli­tického života, a byli tak vlastně odkázáni pře­vážně do sféry soukromého, živnost. podnikání, poznamenala kalvinistická etika (s. 238) také nové

pojetí práce: píle, šetrnost a neutuchající snaha po výdělku (zisku), který daleko přesahoval hra­nice vlastní potřeby, vedly k nahromadění sou­kromého kapitálu, který pak bylo možné dále investovat do rozšiřování prům. velkovýroby. Omezení, která tomuto procesu doposud bráni­la, v průběhu 18. stol. prakticky zanikla. Teore­tické základy

kapitalismu popsali A. SMITH (s. 289) a D. RI­CARDO (1772-1823) Tato klasická polit. eko­nomie odvodila ze základních ekonom. faktorů, jakými byly práce, touha po osobním zisku a osobní svoboda teorii ekonom.

liberalismu: k jeho nejvýznamnějším zastáncům patřila tzv. manchesterská škola národo­hospodářská, kterou tvořil okruh textil. pod­nikatelů soustředěných okolo R. COBDENA (1804-65) Za angl. osvícenství se rozšířil BACON(rV (s. 256) názor, že empirické znalosti a vědomosti, získa­né ať už pozorováním či cestou experimentu, rozmnožují bohatství. Především

přírodověda se tak spojovala s praktickými potře­bami a užitkem. Také řemeslníkům a technikům, vesměs bez pat­řičného školního vzdělání, se zdařily zcela zá­sadní

technické vynálezy (s. 279): tkalcovský stav s rychloběžným (létacím) člun­kem - KAY (1733), tavení železa ve vysoké peci koksem - DARBY (I 735), parní stroj - WATT (I 769), spřádací stroj "mula" - CHOMPT01\ (I 779), mechanický tkalcovský stav - CARTI WRlGHT (I 785).

1789 zavedení pohonné jednotky u pracovního stroje: počátky mechanizace práce - zahájení prům. revoluce.

Z ekonom. hlediska představovala Británie od 1707 (zákon o unii) největší evr.

oblast volného obchodu. - Dostatek kapitálu urychlil

agrární revolucí (s. 309): parcelaci volně pří­stupných obecních pozemků, luk a pastvin, vyhá­nění malých rolníků, ohrazování pozemků z vůle arist. velkopodnikatelů (Iandlordů), nacházejí­cích oporu v parlamentu. Široké uplaulování pachtu (pronájmu pozemků) vedlo k zavádění

nových, účinnějších metod hospodaření, SOUČ�L�­nč však také k uvolňování pracovních sil. Stoupající výnosy polností, vyšší úrody a úspčchy dobové medicíny se staly příčinou překot· ného demografického růstu, dosahujícího až ľOZ· měrů

přelidnění. Lidskou nouzi a masové zbídačování považoval polit. ekonom T. R. MaIthus (1766 až 1834) za projev přírodního (populačnnlO) záko­na, neboť zatímco obyvatelstvo podle něj přibývá geometrickou řadou, zeměd. výnosy rostou jen řa­dou aritmetickou.

Vystěhovalectví, útěk z venkova (opouštění pů­dy) a vznik velkoměst. proletariátu byly přímým důsledkem přelidnění; tento proces ovšem při­nášel prospěch

rozvoji průmyslu: nový tovární systém vyžado· val sebevědomou iniciativu, kapitál potřebný na pořízení strojů a surovin, dostatek pracovních sil a odbytiště pro výrobky masové strojní produk· ce. - Ze všech dosavadních společ. vrstev se zformovaly

nové třídy: podnikatelé (soukromí vlastníci ka­pitálu) a nekvalifikovaní proletáři. Žádná z obou skupin nevlastnila pozemk. majetek a ne­měla vlastní parl. zastoupení. Podnikatelé i pro­letáři se tak společně stávali protivníky hUldlor· dů, gentry a velkých obchodníků, třebaže sami vůči sobě zaujímali vzájemně nepřátelský postoj. Převaha nabídky nad poptávkou na trhu práce, příliš dlouhá pracovní doba i práce žen a dětí vedly k prosazování tuhé, dosud nepoznané pra­covní disciplíny. Hladové mzdy potvrzovaly RI­CARDOVU mzdovou teorii, podle níž cena zboží a cena práce podléhají stejnému zákonu nabídky a poptávk-y. Příznivé podmínky z hlediska industrializace nabízelo

zpracovávání bavlny (Manchester) Kontinentál­ní blokáda (s. 303) otevřela brit.

textilnímu průmyslu nová odbytiště v Již. Ameľi· ce a v Indii. Ohromné kapitálové zisky se staly základem pro nová kapitálově náročná prům. odvětví: důlní těžbu a těžký průmysl, které ale současně byly doprovázeny

revolucí v dopravě: parník (FUIJ'ON, 1807), par­ní lokomotiva (STEPHENSON, 1814); naplno pak propukla kolem 1840.

Důsledky: Až do konce 19. stoJ. zůstávala Anglie vedoucí prům. zemí světa. Podle angl. vzoru, byť s místními odchylkami, vznikaly prům. státy i na evr. kontinentu. V prům. oblastech vedla indu­strializace ke vzniku velkých mčst. aglomerací, přispěla dále k vytvoření dem. třídní společnosti, stala se zdrojem zvyšování nár. důchodu a životní úrovně. V době zformování svět. trhu se zostřo­valy třídní rozdíly a soc. otázka se stávala palči­vým problémem.

RESTAURACE A REVOLUCE / Evropa I (1815-1830) 323

Kongresová politika (1815-22) Vzájemnou spoluprací evr. velmocí, které se mě­ly scházet ke společným poradám (konferencím na nejvyšší úrovni), se kníže METTERNICH a rus. car AlEXANDR I. pokusili zajistit výsledky vídeň­ského míru (s. 317). Přes zdrženlivý postoj Vel­ké Británie podporoval tuto politiku rovnováhy také brit. min. zahr. CASTI.EREAGII. - K rozšíření "koncertu velmocí" došlo roku

1818 na kongresu v Cáchách, kde byla přijata do Sv. aliance Francie. Přes brit. nesouhlas prosadil METTERNICH

1820 na opavském kongresu princip intervence (s. 317). Británie se postupně vyvázala ze svých polit. svazků na evr. kontinentě (splendid isola­tion). Počáteční solidarita a očekávaná jednota evr. velmocí se rozpadla do dvou bloků, na lib. záp. blok (Británie, Francie) a na konzervativní blok východní (Rusko, Rakousko, Prusko).

Národní a liberální hnutí na jihu Evropy Spanělsko: po voj. vzpouře, jež propukla v Cádizu,

v zemi vzplála 1820 lib. revoluce, v níž byli poraženi tzv. "servilo­

vé" (stoupenci absolut. monarchie). Přes brit. protesty (WElLlNGTON)

1822 pověřil veronský kongres Francii voj. inter­vencí ve Spanělsku. Za fr. okupace se FERDI­NAND VIJ. se svými protivníky tvrdě vypořádal. Rozpory a boje však propukly nanovo po panov­níkově smrti v tzv. karlistických válkách (1834 až 39).

Portugalsko: 1821 král JAN VI. přísahal po svém návratu z Brazí­

lie (s. 313) na ústavu, kterou vyhlásily kortesy. Brit. min .. zahr. CANNING zabránil nepokojům, když proti kandidátovi reakce princi MIGUELOVI podpořil nástupnictví JANOVY vnučky MARIE ll. DA GLÓIUA. Vnitřním bojům, nepokojům a ne­klidu se však ani jí zcela zabránit nedařilo.

Neapolsko: tajné společenství karbonářů (car­bonari, asi od 1769) vyvíjelo činnost ve pro­spěch nár. revoluce.

1820 vzpoura v Nole a následné povstání v Neapoli přinutily FERDINANDA I. k uznání lib. ústavy. Za­tímco Sicílie (tajný spolek mafie) se pokoušela vymanit z království obojí Sicílie a osamostatnit se, it. nár. hnutí se rozšířilo do Sardinského krá­lovství (Sardinie-Piemontu) a do sev. Itálie.

1821 lublaiíský kongres schválil zásah Rakouska v Neapolsku.

Srbsko: moderní myšlenky o svobodě se v Srbsku úzce pojily se silným nár. cítěním, založeným na vzpomínkách na slavnou nár. minulost velkosrb­ské říše (s 240)

1804-12 první lid. povstání proti osman. říši, v je­hož čele stál (KAM) DjORDjE PETROVlC, zv. KA­RAOJORDjE. Vznik vlastního polit. uspořádání,

které se opíralo o senát a skupštinu (národní za­stupitelstvo) .

1815-17 druhé protitur. povstání, za něhož MlL05 OBRENOVIC (1780-1860) dosáhl částečné vnitř­ní autonomie Srbska. Třebaže v knížectví probí­hal neuslálý mocenský zápas, udrželo si svoji ne­závislost díky opatrně vyčkávací a kolísavé politi­ce mezi Ruskem a Tureckem.

Řecko: řečtí vlastend se inspirovali klasickým ob­dobím řec. antiky a vytvořili hetairie (tajná spo­lečenství, 1814) v Aténách (hrabě KAI'ODlSTRI­AS) a v Oděse (kníže YPSILANTI). S přispěním řec. obchodníků (tzv. cařihradští fanarioté) a ta­ké s podporou pravosl. církve organizovali nár., lid. povstání jak na pevnině (kleflové, mainoté), tak na ostrovech v Egejském moři (hydrioté).

1821-29 boj Řeků za svobodu. lSl1 protitur. povstání v Moldavsku a Valašsku

skončilo neúspěchem. Přesto 1822 řec. nár. shromáždění v Epidauru vyhlásilo

nezávislost. V Ženevě se shromažd'ovali dobro­volníCi (BVRON) , kteří přispěchali na pomoc povstalcům, neboť odvetné akce 'lUrků (masakr na ostrově Chios) hrozily, že řec. nár. odboj bude zcela pOllačen.

1824 proti povstalcům zasáhlo egypt. loďstvo a ar­máda vedená IBRAHIMEM, synem MUltAMMADA AlIIIO (s. 375).

1826 po úporném obléhání padl Missolonghi (Me­solóngion) .

1827 Londýnská konvence o "pacifikaci Řecka": Británie, Francie a Rusko se vyslovily pro auto­nomii Řecka.

1827 spojená bril.-fr.-rus. eskadra zničila v nám. bitvě u Navarina tur.-egypt.vál. flotilu. Hrabě KAI'ODlSTRIAS se stal řec. regentem a z Nauplionu (na Peloponésu) začal budovat novou stát. správu.

1828/29 propukla rus.-tur. válka. 1829 drinopolský mír (dnes Edirne; uzavřen na zá­

kladě prus. zprostředkování): Rusko získalo mi­mo jiné kontrolu nad ústím Dunaje, stejně jako právo ochraňovat Řecko.

1830 londýnským protokolem uznána suverenita Řecka pod patronací Británie, Francie a Ruska. - Po zavraždění hraběte KAI'ODISTRlASE byl zvolen

1832 Ono I. WITTELSBACH řec. králem. Jeho ab­solu!. vláda však vyvolávala určité napětí a odpor.

lS44 přijata ústava, která formálně rušila absolutis­mus. Neoblíbený král, který dle všeobecného přesvědčení jen nedostatečně hájil nár. zájmy, byl sesazen rev. vystoupením proti dynastické opozice (J 862) .

Výsledek: kvůli rozporům Ruska a Rakouska ve .. vých. otázce" zanikla Sv. aliance. Vzplanutí čer­vencové revoluce ve Francii (s. 329) pak dodalo nového povzbuzení rev. hnutím po celé Evropě.

RESTAURACE A REVOLUCE / Německo I (1815-1848) 325

Reakce a národní opozice Restaurační politika spolk. sněmu a nčm. panovní­ků přinesla období vnějšího klidu (biedermeier). Šlechta, konzervativní úřednictvo i konzervativní buržoazie odmítali lib. myšlenky. 1815 založení něm. buršenšaftu v Jenč, stu­

den!. spolku sdružujícího všechny doposud sa­mostatné krajanské spolky, bylo výrazem zkla­mané vůle po něm. nár. jednotě a současně reak­cí na neoblíbený "METTERNICIIOV systém". U příležitosti 300. výročí nčm. reformace a vzpo­mínky na lipskou bitvu národ II se konala roku

1817 slavnost na hradě Wartburgu, jež skončila spálením ustavující listiny Něm. spolku, reakč­ních spisů a symbolů. Na METTERl\iICH(IV popud reagovala porada mi­nistrů

1819 přijetím karlovarských usnesení: v Mohuči by­la zřízena ústřední vyšetřovací komise, byly zaká­zímy buršenšafty, začali být pronásledováni tzv. "demagogové", nad tiskem a nad univerzitami byl zaveden stá!. dozor. Talo usnesení se stala součástí tzv.

1820 vídeňských závěrečných akt, a tím vlastně na­byla povahy závazných principll spolk. ústavy.

Počátky politických směrů Někdejší říš. knížata a panovníci, kteří přistoupili k bývalému Rýnskému spolku, přijímali ve svých zemích ústavy (konstituce) podle fr. vzoru. Po­stupně tak byly ústavy zavedeny v Nasavsku (1814), v Sasku-Výmarsku (1816), v Bavorsku a v Báden­sku (1818), ve Wiirllembersku (1819) a v Hesen­sku-Darmstadtsku (1820). - Spoluúčast lidu na vedení politiky podporoval zejména v Bádensku rozšířený jihoněm. liberalismus: pacifistické a nár. ideje

(WELCKER) se tu snoubily s požadavky na zříze­ní samosprávy, na zavedení porotního soudnictví, na postavení lid., obč. domobrany (milice) a na budování nár. hospodářství (F. I.IST). - Pod sil­ným tlakem reakce se jen pomalu rozvíjel spíše na Anglii orientovaný

severoněm. liberalismus, který kladl obzvláštní důraz na dosažení nár. jednoty (DAIII.MANN). -První centra polit. katolicismu vznikla v Mni­chově (LUDViK 1., GOlmES), ve Frankfurtu a v Porýní. V důsledku zatčení a uvěznční vyso­kých duchovních hodnostářů propukly

1836-40 Izv. "kolínské zmatky". - Raný konzervatismus nacházel svou nejsilnější oporu

v prostředí kolem prus. korunního prince a bra­tří GERLACHŮ.

Prusko a německý celní spolek 1797-1840 prus. král FRIEDRICII VILÉM III. setr­

vával pevně a neústupně na principech Sv. alian­ce. "Demagogové" byli pronásledováni, nepo-

kračovalo se v dalších vnitřních reformách a ne­došlo ani na zřízení zem. samosprávy, zbrzdil se i proces osvobozování rolnictva (s. 31 I). V dll­sledku nového

1816 regulačního ediktu, který dále upravoval pod­mínky výkupu ve prospěch většího odškodnění statkářů (někdejší vrchnosli), došlo ke vzniku velkého a racionálně spravovaného pozemk. majetku (výrobních velkostatků), ale také při­bylo proletářů (nádeníků) a mnoho rolníkll opouštělo svou půdu a vystěhovávalo se z venko­va do měst (či do ciziny).

1817 vznikla unie luterské a reformované církve. -ÚSlavní představy a plány W. vor-: HUMBOLDTA a BOYENA sice ztroskotaly, avšak

1822 byly zřízeny alespoň provinční stavy. - Hlav­ním úkolem prus. politiky zůstávalo vnitřní splý­vání starých, proles!. a konzerva!. zeměd. provin­cií s novými, převážně ka!. a průmyslově lib. ob­lastmi (Porýní a Vestfálsko). Rozvoj zbožní výroby a růst obchodu si vyžadovaly nové

1818 drulové a celní zákony (MAASSE:-I): namísto někdejšího akcízlI (nepřímých či potravinových daní) byla zavedena polu. cla a spotřební daň. -F. List (1789-1846) založil

1819 Něm. spolek pro obchod a průmysl, který měl zahrnout na 38 různých nčm. celních soustav. -I přes METTEI�NICIICTv odpor byl

1828 zřízen částečný celní spolek (omezená celní unie), klerý navazoval na iniciativu prus. min. fi­nancí MOTZE (1775-1830) ohledně vytvoření

1834 Něm. celního spolku pod prus. vedením. Prusko lak učinilo úvodní krok k příštímu poli!. sjednocení Německa i k důsledné industrializaci země (s. 338). - Budování želez. sítě podle plá­nů F. L1STA začalo výstavbou

1837-39 železnice Lipsko-Drážd:lI1Y.

Doba před březnová (1830-1848) V Německu po

1834 vídeňských poradách ministrů (min. konferencích) reakce opět zesílila, a to přede­vším v důsledku červencové revoluce (s. 329). Projevilo se to v novém .,honu na demagogy" i v cenzuře tisku. Něm. polil. emigrace se shro­mažďovala v Paříži a ve Svýcarsku.

1840 fr. požadavky na hranici na Rýně (s. 327) spustily lavinu protestů po celém Německu; po­čaly vznikat vlastenecké písně, např. něm. nár. hymna Deulschlol1d/ied (Píseň o Německu). -Nár. očekávání a naděje se upínaly

1840-61 k prus. králi FRlEDRJCIIOVI VILÉMOVI lY., který anmestoval .,demagogy" a ukončil "kolínské zmatky". Král ale odmítal přijmoul ústavu. Až po váhání se odhodlal ke

1847 svolání jednotného zem. sněmu v Prusku (po­radní stav. zastoupení).

326 RESTAURACE A REVOLUCE / Velká Británie II (1815-1848)

Brit. domácí politika se v tomto období soustře­dila na čtyři základní problémy: I. přizpůsobení parl. systému (s. 309) novým společ. poměrům; 2. prosazení ekonom. liberalismu; 3. dělnické požadavky soc. jistot a polit. uznání; 4. řešení irské otázky.

Období konzervativní politiky (1815-1830) Vážnost koruny utrpěla manželským skandálem "Dandyho", tedy

1820-30 králeJlruHo IV., který fakticky vládl již od 1811 jako princ regent. - Po ukončení válek proti napoleon. Francii postihla zemi těžká hosp. krize.

1812-27 toryovský kabinet hraběte LIV ERPOOLA Oenkinsona) vyšel vstříc zájmům pozemk. vlast­níků, znepokojených přflivem levného obilí ze zámoří, a přijal

1815 obilní zákony, jimiž byla zavedena ochran­ná cla na dovážené obijí. Dělníci, které tato opat­ření tvrdě postihovala, nalezli svého obhájce v publicistovi COBBETTOVl (1762-1835), a proto demonstrovali za jeho radikální reformní požadavky. V odpověď na

1819 nepokoje v Manchesteru ("Peterloo") přijali "staří blbí toryové" šest zákonů, kterými hodlali umlčet radik. tisk a omezovali svobodu shro­mažďování. V zemi se však postupně prosazoval vliv tzv. mladých toryů kolem Roberta Peela (1788-1850). S nástupem nového

1822 min. zahr. CANNINGA (1770-1827) se Bri­tánie zcela odvrátila od politiky restaurace (s. 323).

1824 Trade-Unions, místní odborová sdružení, byla uznána zákonem. Pod tlakem ir. katolíků a jejich zakázané Irish Catholic Association, jejíž činnost 1825 znovu ožila pod O"Connellovým (1775-1847) vede­ním, a také na základě iniciativy "zrádce" PEELA zrušila WELLlNGTONOVA vláda "prověrkový zákon" ("Test Act"):

1829 zákon o zrovnoprávnění (emancipaci) ka­tolíků. O'CONNELL prosadil v parlamentu zmír­nění daňového zatížení Irů a domáhal se zrušení zákona o unii (z 1801), který spojoval Británii s Irskem (Repeal).

Období liberálních reforem (1830-1848) 1830-37 vláda VILÉMA IV.; po nových parl. volbách

se dostal k moci 1830 GREYŮV kabinet whigů. Přes odpor toryů

a horní sněmovny se nové vládě podařilo prosa­dit reformní plány lorda Russella (1792-1878).

1832 volební reforma: z dosavadních 200 man­dátů připadajících na staré "rolten boroughs" (s. 309) jich bylo 143 převedeno na nové měst. voleb. obvody (počet se voličů zvýšil zhruba o polovinu).

Důsledky: pravidelné volby, spojení vlády s parl. většinou, změna názvů stran na konzervativní strana a liberální strana.

1833 první tovární zákon: omezení dětské práce na 8 hodin denně; zavedení stát. inspekce.

1833 zákon o zrušení otroctví v zámořských kolo­niích; nové chudinské zákony nařizovaly práce­schopné chudině nucenou práci v chudinských dílnách; byla posílena samospráva měst. zřízení. - Toto období zobrazil ve svých soc. kritických románech Charles Dickens (1812-70).

1837-1901 vláda královny Viktorie. Oblíbená panovnice dbala věrně ústavy a stala se symbo­lem "viktoriánské éry" (s. 382). - Ve zklamání z výsledků parl. reformy a ze zhroucení celonár. odborů (1834) Roberta Owena (s. 344), THOMPSONA a jiných založil truhlář Lovett (1800-77)

1836 Sdružení pracujících. Ve své Chartě lidu for­muloval přání lid. vrstev: všeobecné voleb. prá­vo, posl. diety, každoroční volby, soc. reformy. Poté, co

1838 parlament tuto petici odmítl, se Charta lidu stala programovým základem chartismu, první­ho polit. hnutí dělnictva. K požadavkům chartistů se přidala i manchesterská škola (s. 321), kte­rou spojoval s požadavky dělnictva společný zá­jem na svob. obchodu. Na COBDENŮV a BRlGHTŮV (1811-89) popud došlo

1838 k založení Ugy proti obilním zákonům. Před­stavitelé manchesterské školy hájili právo lidu na vzdělání, šířili myšlenky pacifismu a vystupovali ve prospěch nové voleb. reformy, současně však odmítali (dle principu laissez faire) soc. záko­nodárství. Svou agitací dosáhli úspěchu:

1842 první pokus o gen. stávku. - Pokojnými pro­středky vedlo naopak hosp. boj

1844 první spotřebitelské bratrstvo "Pionýři z Roch­daJe". Soc. krizi ještě prohloubil

1845/46 hladomor v Irsku, který propukl po katastrofální neúrodě brambor. Hladomor si vy­žádal téměř milion obětí, do 1851 klesl počet ir. obyvatelstva z původních 8,3 na 6,6 mil. (vystě­hovalectví do Sev. Ameriky). Vlna teroru, kterou rozpoutali radikálové nár. hnutí Mladé Irsko, by­la potlačena (1848). - Konzervat. Peelův kabi­net se "na poslední chvfli" odhodlal proti názoru pravého křídla své strany (DlSRAELl) ke

1846 zrušení obilních zákonů. Vláda se tak při­hlásila k lib. politice volného obchodu. Vítězství manchesterské školy rozštěpilo konzervat. stra­nu a odstranilo poslední překážky na cestě pro­měny Británie v ryze prům. a obch. stát.

1847 v továrnách se uskutečnil přechod na deseti­hodinový pracovní den: chartistické hnutí ochab­lo. Revoluce roku 1848 Británii minula, a to i přes nevyrovnanou zahr. politiku (splendid isolatíon) min. PAlMERSTONA (1784-1865).

RESTAURACE A REVOLUCE / Francie I (1815-1848) 327

Restaurace Bourbonů (1814-1830) 1814-24 Ludvík XVIII. se vrátil z exilu (ve Vero­

ně) "s bílou vlajkou v zavazadle" a oktrojoval 1814 ústavní chartu: zaváděla dvoukomorový

systém podle brit. vzoru (horní komora byla vy­hrazena dědičným pairům, ve volené dolní ko­moře zasedli poslanci zvolení na základě vysoké­ho cenzu); zákony směla navrhovat vynradně exekutiva, přičemž její jednotliví ministři byli od­povědni pouze panovníkovi. Došlo k novému přerozdělení nár. statků, ale rovnost před záko­nem a obč. svobody zustaly zachovány. Politicky nejsilnější společ. vrstvou se stala majetná bur­žoazie.

Strany: ultraroajalisté (u/tras, např. KAREL X., POLlGNAC, VILLELE) usilovali o úplnou restaura­ci starých šlechtických privilegií; nezávislí (CONSTANT DE REBEQUE) se hlásili k lib. "principum roku 1789"; doktrináři (GUlZOT) se vyslovovali pro konsti­tuční monarchii. - Po mezihře Napoleonových "sta dní" (s. 315) nastala

1815 druhá restaurace: zahájení "bílého teroru" proti jakobínům a bonapartistům; volby konané v ovzduší strachu přinesly "sněmovnu k pohledá­ní"; v úřadech byly zahájeny "čistky"; konaly se popravy napoleon. generálů (NEY). Znepokoje­ný král usiloval o polit. rovnováhu. Kabinety R1CHELLEUA (I815) a DECAZESE (I818) dosáh­ly na

1818 kongresu v Cáchách stažení okupačních vojsk a znovupřijetí Francie mezi velmoci. Po

1820 zavraždění vév. DE BERRY (syna KARl.A X.) re­akce zesílila. Voleb. zákon byl revidován ve pro­spěch největších daňových poplatníků (právo dVOjího hlasu). [jb. opozice se dle it. vzoru schá­zela v tajných karbonářských spolcích; písně připomínající staré časy císařství, kult veteránů napoleon. válek napomáhaly šíření bonapartis­tického hnutí. - Ve snaze získat rovnocenné velmocenské postavení a sjednotil za sebou ar­mádu, se vláda rozhodla pro

1823 intervenci ve Spanělsku (s. 323), a to na nalé­hání min. zahr. CUATEAUBRIANDA (1768 až 1848), reprezentujícího tehdy fr. restaurační po­litiku v duchu Sv. aliance.

1824-30 vláda KARlA X. se opírala o církev a o u/t­ras (VILLELůV kabinet, 1821-28). Jednotlivá opatření ultraroajalistů opozici silně popuzovala. Od 1828 měli liberálové v dolní sněmovně větši­nu. Vystřídání umírněné MARTIGNACOV Y vlády reakčním kabinetem ultramonarchisty POLlGNA­CA (od 1829) uvrhlo zemi do krize, a to i přes dílčí zahraničněpolit. úspěchy, jakým bylo

1830 dobytí Alžíru. "Červencové ordonance" (4 naří­zení: o rozpuštění sněmovny, o zavedení cenzury tis­ku, o změně voleb. zákona ve prospěch velkého ma­jetku, o vypsání nových voleb) vedly ke vzplanutí

1830 červencové revoluce. V Paříži propukly bo­je na barikádách. Po několika dnech král abdikoval a uprchl do Anglie.

Červencová monarchie (1830-1848) Část lib. buržoazie, jež byla nakloněna repu­blikánským myšlenkám (LA FAYETTE, lAfľľľE, TI!!ERS, GUlZOT), nechala

1830-48 provolat "králem Francouzů" LUDViKA FILIPA 1., vév. orleánského. Revizí ústavy nastaly velkoburžoazii "zlaté časy"; s půdou se začalo kapiI. podnikat, na kdysi zeměd. pozemcích vy­růstaly nové prům. stavby (doly, železnice). "Občanský král" kolísal ve svých postojích mezi "stranou pohybu" (liberály) a "stranou odporu" (konzervativci) a své postavení upevňoval pro­střednictvím autoritativních vlád (PÉRlER). S pomocí historika Fran�oise Guizota (1787 až 1874) naslOliJ LUDVIK FILIP konzervativní režim osobní moci, v němž pod heslem "Obohacujte se!" vítězila Onan. buržoazie. Vláda se podobala (dle TOCQUEVI LLA) zkorumpované akciové spo­lečnosti, která své voliče uplácí materiálními vý­hodami (1842 privatizovány železnice).

Zahraniční politika: Francie zpočátku spolu s Británií (TAl.LEYRAND a PAl.MERSTON: Srdeč­ná dohoda, 1830) podporovala lib. hnutí v Portu­galsku, Spanělsku, Belgii.

1840 min. předsedaA. TIIIERS (1797-1877) usilo­val během východní krize (s. 365), která na­konec zapříčinila jeho vlastní pád, o významné úspěchy v Egyptě a na Rýně, což rozpoutalo bouři rozhořčení a nevole po celém Německu (s. 325).

1840-47 min. zahr. GUlZOT usiloval o opětovné uzavření aliance s Británií.

1843 návštěva brit. královny VIl\"fORlE. RozšiřovMlí fr. kolon. držav v Africe a v Oceánii; maršál BUGE­AUD dokončil dobývání Alžírska (s. 385). - Od

1846 sbližování s mocnostmi vých. bloku (MET­TERNICH). - Opozice (inteligence, studenti) sí­lila; nebezpečnějšími než legitimisté (pozemk. aristokracie) se stávali republikáni vedení LEDRU ROLLlNEM (1807-74) a bonapartisté.

1840 tělesné pozůstatky císaře NAPOLEONA byly slavnostně převezeny do paříž. Invalidovny. Neús­pěšně skončily oba pokusy pretendenta LUDViKA NAPOLEONA o stát. převrat (1836 a 1840).

1846/47 hosp. těžkosti a krize radikalizovaly prole­tariát. Doposud organizačně rozptylenou činnost různých skupin maloburžoazie a dělnictva sjed­notil Louis Blanc (1811-82) svým požadavkem na stát. pojištění pracujících.

1847 GUlZOT zakázal reformní bankety (lAMARTI­NE), na nichž zaznívaly požadavky na změnu vo­leb. práva a reformu parlamentu. Tyto bankety se staly jednou z bezprostředních příčin propuknu­tí únorové revoluce (s. 333).

RESTAURACE A REVOLUCE / Evropa II (1830) 329

Důsledky červencové revoluce Cervencová revoluce (s. 327) zahájila v záp. Evropě epochu, v níž se v konslilučních monar­chiích dostala k moci buržoazie. Národně. lib. hnutí ve stř. Evropě i u jihoevr. národů se do­stalo nové vzpruhy, hrozily nové konnikty mezi velmocemi. válku se však podařilo odvrátit díky zprostředkování Pruska, dále vzhledem k pols. událostem, jež vázaly voj. síly Ruska, a také kvůli porozumění, jež zavládlo mezi Francií a Velkou Británií v belg. otázce. Rozdělení mocností do dvou protichůdných bloků, na reakční (konzer­vativní) vých. blok (obnovení Sv. aliance: schůz­ky panovníků v Mnichově Hradišti [18331 a v Te­plicích [18351) a na lib. záp. blok (quadrupleal­liance, 1834) se prohloubilo.

Belgie: odpor belg. katolíků i liberál II vllči Spoje­nému král. nizozemskému byl projevem vnitř­ních protikladů sužujících tento nový státní útvar, jenž vznikl 1815 (s 317).

1830 povstání v Bruselu, jemuž předcházelo neús­pěšné petiční hnutí. Prozatímní vláda a nár. kon­gres vyhlásily nezávislost Belgie. Evr. velmoci

1831 garantovaly londýnsk-ým protokolem .. samo­statnost a věčnou neutralitu" nového belg. státu. Kompromisní brit.-fr. kandidát

1831-65 LEOPOLD I. SASKO-KOBURSKÝ belg. krá­lem. Nový panovník vládl v souladu s

1831 lib. belg. ústavou. 1831/32 útok Nizozemí proti Belgii. Vpád ze severu

byl odražen s fr. pomocí. 1839 londýnská smlouva řešila spor o Lucembur­

sko, jehož větší část připadla Belgii. Cást Limbur­ska získalo Nizozemí, které také definitivně uzna­lo belg. nezávislost.

Svýcarsko: v zemi, jež se stala útočištěm polit. uprchlfků z celé Evropy, narůstalo dem. hnutí (obrození). Liberálové požadovali změnu kanto­nálních ústav. Po roce

1830 došlo k revizi dosavadního arist. zřízení v 10 kantonech, kde bylo zavedeno dem. (nepřímé) voleb. právo.

Itálie: rev. vlna sice zachvátila (1831) Modenu, Parmu, Romagnu, ale fr. pomoc, v níž povstalci doufali, nepřicházela.

1831-38 obsazení Ancony Francouzi. Rak. vojska potlačila povstání ve druhém největším ohnisku tehdejší celoevr. krize (obsazení Boloně). - Ja­novský právník a revolucionář Giuseppe Maz­zini (1805-72) založil ve svém marseilleském exilu

1832 tajnou organizaci Mladá Itálie, s cílem do­sáhnout nár. jednoty Itálie a vnitřní obnovy země. Svým heslem . .Itálie, osvoboď se sama!" sledoval MAZZtNl tři cíle: I. vyburcování mas; 2. obnove­ní ideje jednotného státu; 3. spolupráci v rámci jedné národní a demokratické organizace. Za tímto účelem

1834 založil MAZZINl v Bernu mezinár. republikán­ské sdružení Mladá Evropa. - Z Piemontu se po celé Itálii šířilo budování tajné spiklenecké sítě.

Německo: Nepokoje si vynutily 1830/31 vydání ústav v Sasku, Hannoversku, Brunš­

vicku, Hesensku-Kasselsku. Se vzrůstajícím zá­jmem lid. vrstev o politiku narůstal také tlak ve­řejného núnění (tisku). Básníci Mladého Ně­mecka, BORNE, HEINE, GUTZKOW a jiní, hlásali své ideály v novém stylu polit. žurnalismu. Rev. duch se naplno projevil ve veřejných vystoupe­ních na hanlbašské slavnosti (1832) a při útoku na frankfurtskou strážnici (1833).

Polsko: za min. financí knížete LUBECKÉItO došlo v zemi k hosp. vzestupu. Po nástupu cara MtKU­LÁSE \. se začaly množit rus. zásallY do pols. ústavy. Carův úmysl nasadit pols. vojsko proti re­voluci ve Francii a v Belgii, vyvolal ve Varšavě

1830 listopadové povstání. Kníže CZARTORYSKl (1770-1861) vytvořil nár. vládu, sejm sesadil Romanovce z pols. trůnu.

1831 porážky povstalců u Grochowa a u Ostrot�ky. Gen. PASKEVlC (I782-1856) obsadil Varšavu a byl jmenovám místodržícím v Polsku; tvrdě ztrestal povstalce a zahájil politiku bezohledné rusifikace.

1832 carův .. organický statut" rušil úSlavu a stavěl Polsko na roveň pouhé rus. provincie. - Tisíce pols. bOjovníků za svobodu odešly do zallraničí. Třebaže cenlrem této .. velké emigrace" se stala Paříž, netvořil pols. exil jeden organický celek, ale štěpil se na arist. křídlo pozdějších .. bílých" (CZARTORYSKI) a na dem. křídlo pozdějších .. červených" (LEtEWEL) , kteří se podíleli na dal­ších rev. bojích v Polsku.

1846 povstání v Krakově, které skončilo rak. anexí doposud svob. města. - V Polsku usiloval hrabě ZAMOYSKI o hosp. reformy a o povznesení rol. stavu (rušení feud. povinností); markrabě Wie­lopolski (1803-77) sice obnovil za ALEXAND­RA II. (s. 347) pols. autonomii, avšak jeho vstřícnou politiku vůči carství odmítlo hnutí pols. vlastenců (TRAUGUn). Odvod pols. branců do rus. armády rozpoutal

1863 pols. lednové povstání, které skončilo nár. katastrofou. Příčiny porážky: nepodařilo se vyvolat celonár. lid. povstání; mezi "bílými" a .. červenými" probíllal skrytý boj; fr., brit. a rak. protestní nóty nebyly účinné vzhledem k prus.-rus. spolupráci (s. 353) při potírání po­vstalců.

1864 pozemk. reforma zavedená hrab. MtLJUTI­NEM, jíž se "Poviselský kraj" (tj. někdejší pols. království) rozdělovalo na 10 gubernií (napros­tá rusifikace). Posledním útočištěm pols. nár. hnutí zůstávala Halič (univerzity v Krakově a ve Lvově) .

RESTAURACE A REVOLUCE / Latinská Amerika (1800-1830) 331

Konec španělské a portugalské koloniální říše V Latinské Americe se "duchovní matkou revoluce" stalo osvícen. hnutí svob. zednářů. Zakladatelem ze­dnářských lóží (lautaros), které se brzy rozšířily po celém kontinentě, se zde stal venezuelský vlastenec a bojovník za nezávislost F. DE MIRANDA (1754-1816). Boj, který vedli kreolové (potomci evr. kolonistů narození v Lal. Americe, �L�i 10-40 %

obyvatelstva), směřoval zpočátku proti kolon. vyko­řisťování; z vlastních obch. zájmů jej podporovala Velká Británie. V době napoleon. válek, kdy Spaněl­sko ovládli Francouzi, vytvářely měst. rady a shro­máždění či kongresy (junty) v koloniích své vlastní, autonom. vlády. Voj. akce FERDtNANDA VIJ. (s. 323), který usiloval o obnovení starých pořádků, radikali­zovaly doposud umírněná přání lib. vyšších vrstev bě­lošského obyvatelstva (blancos), a sblížila je tak s požadavky dem. nezávislosti, s nimiž vystupoval ba­revný proletariát (colorados). Vůdcům boje 7.ll nezá­vislost, jako byli Simón Bolívar (1783-1830) a San Martín (1778 -1850), se díky příznivé polil. situaci podařilo odtrhnout někdejší kolonie od bývalé metropole. Prezident USA). MONROE se ohradil 1823 v Monroeově doktríně proti intervenčním

záměriím Sv. aliance v Lat. Americe ("Amerika Američanům!"). V Lal. Americe tak vznikaly jen málo stabilní republiky, zatížené rasovými pro­blémy, masovou nevzdělaností a hosp. zaostalos­tí, v jejichž čele stáli voj. či polit. vůdci (caudil­los). USA i Británie uznaly nové státy okamžitě.

1826 panamerický kongres v Panamě: BOLlvAROVA idea "jihoam. unie" se neuskutečnila.

Místokrálovství Nové Spanělsko (od 1535): po prvních pokusech v 1810 a 1815 vybOjoval svo­bodu plk. A. DE ITÚRBlDE (1783-1824).

182 I vyhlá.�ení nezávislosti Mexika: ITÚRBlDE se prohJá.�il císařem, byl však svržen gen. SANTA ANNOU (1797-1876).

1823 gen. V1CTORJA GUADALUPE (1768-1843) prvním mex. prezidentem (federativní republi­ka); od Mexika se odtrhly Spojené provincie středoamerické. Přes boje mezi federalisty a centralisty, jež se staly průvodním jevem vnitro­polil. života země, porazil gen. SANTA ANNA šp. intervenční armádu a nastolil v Mexiku diktá­torský režim (1833-55).

Místokrálovství Nová Granada (od 1718): 1811 kongres v Caracasu provolal nezávislost Ve­

nezuely. F. DE MIRANDA se stal vrchním velite­lem rep. armády, podlehl však útoku šp. vojsk (1812). Neuspěl ani BOLlvAR. Na Haiti se mu však podařilo zorganizovat novou armádu slože­nou z lanneros (stepních jezdců a pastevců do­bytka) a z bril. a něm. legionářů a osvobodil (1817-20) Venezuelu a Kolumbii.

1819 kongres v Angostuře (dnešní Ciudad Bolívar):

vyhlášení Velké Kolumbie, jejímž prezidentem se stal BOLlvAR, který společně se svým přítelem SUCREM porazil Spaněly v Ekvádoru.

1830 Velká Kolumbie se rozpadla na Ekvádor, Ve­nezuelu a na Spojené státy Nové Granady (od 1861 Kolumbie).

Místokrálovství La Plata (od 1776): v průběhu osvob. boje zahájeného kolem 1810 provolaly junty nezávislost 1811 Paraguaye, v jejímž čele stál J. FRANCIA,

a v Tucumánu pak 1816 Spojených provincií La Platy (od 1826 Ar­

gentiny). 1814 SAN MAlrrlN se stal vrchním velitelem osvob.

vojsk; přispěl k osvobození Chile a vytvořil And­skou armádu, s níž osvobodil Peru (1821).

Místokrálovství Peru (od 1542): velitel vlastenec­kých ozbrOjených sil v Chile O'H1GGlNS i jeho rival CARRERA podlehli Spanělům (1814). O'HIGGINS poté přešel k SAN MARTINOVI, který po

1817/18 zimním tažení přes Andy zahájil osvobozo­vání Chile. Chilský nár. hrdina O'HlGGINS byl provolán diktátorem. Brit. adm. v chilských služ­bách lord COCHRANE přepravil osvob. armádu do peruánského přístavu Callao (1820).

1821 Peru vyhlásilo svou samostatnost jako po­slední stát této oblasti; protektorem se stal SAN MARTIN, jehož oddíly se spojily s vojsky BOllvA­ROVÝM!.

1824 vítězství u )unínu a u Ayacucha zlomila po­slední šp. odpor v Již. Americe. V již. (I'lorním) Peru byla

1825 vyhlášena republika Bolívie.

Brazílie: Port. následník trůnu princ PEDRO, který vyrůstal v braz. exilu, se po NAI'OLEONovE pádu nevrátil do Portugalska. Nár. shromáždění svolané princem PEDREM vy­hlásilo

1822 nezávislost braz. císařství pod vládou císaře PEDRA I. Válka s Argentinou o Uruguay, kterou Portugalci připojili k Brazílii (1817), skončila

1828 mírem v Montevideu. Uruguay dosáhla nezá­vislosti.

1831 císař PEDRO I. abdikoval ve prospěch svého syna PEDRA ll.

Karibská oblast: Na ostrově Haiti (původně šp. Hispaniola a kolonie San to Domingo), který od 1697 patřil Francii a který se 1804 osvobodil v bo­jích vedených bývalým OIrokem, od 1804 císařem J. J. DESSAI,INESEM, vznikla republika (1806). Po povstání šp. osadníků se vých. část ostrova odtrhla a vrátila se zpět pod šp. nadvládu (1808).

1821 vyhlášení nezávislosti Dominikánské republi­ky (1822-44 násilně obsazena republikou Haiti).

RESTAURACE A REVOLUCE / Evropa III (1848) 333

Revoluce 1848 zasáhla s výjimkou Velké Británie a Ruska všechny velké evr. státy. Boje vedené ve zna­mení lib., nár. a soc. myšlenek skončily porážkou, což otřáslo vírou v moc ideje nad skutečnem (HE­GEL) , a stalo se tak úvodem k epoše opravdové mo­censké a silové politiky.

Předehra revoluce: Svýcarsko (1847/48) Od l838 rozmach dem. hnutí (revize kantonálních ústav); proti sobě se tak postavily lib. kantony, které usilovaly o unitární federativní stát (federativní unii), a konzerval. kal. kantony, které trvaly na do­savadním společenství (konfederaci) jednotlivých států. 1844145 tažení oddílů radikálně lib. dobrovolníku

proti konzerval. a kal. Luzernu. 1845 vznik "ochranného sdružení" (Sonderbundu)

konzerval. kantonů; spolk. sněm (sněm všech kantonů), kde měli převahu radikálové, rozhodl svým společný usneselúm o rozpuštění Sonder­bundu.

1847 válka se Sonderbundem: vojska spolk. sněmu (gen. DUFOUR) dosáhla rychlého vítězství u vesnice Gisikonu. Velmoci garantující švýc. ne­utralitu (1815) se chystaly intervenovat, jejich akce se však kvůli PALMERSTONOVĚ politice opozdila (s. 326).

1848 přijata nová federální ústava.

Francie: druhá republika (1848-52) Zákaz reformního banketu v Paříži (s. 327) se stal bezprostřední příčinou propuknutí

22.-24. 2. 1848 únorové revoluce: boje na bari­kádách; studenti, dělníci a nár. garda si vynutili od­stoupení "občanského krále" a provolali republi­ku. Byla vytvořena prozatímní vláda. Ministr práce Louis Blanc (s. 327) zřídil nár. d.rlny, které po­skytovaly pracovní pň1ežitosti nezaměstnaným. Mi­nistrem vnitrd se stal Ledru-RoUin (1807-74), min. zahr. LAMARTINE (1790-1869).

Duben první všeobecné volby do Nár. (Ústavodárné­ho) shromáždění přinesly vítězství umírněným republikánům (buržoazní většině).

Květen masové manifestační pochody organizované radik. socialisty (I.. A. BLANQUI) .

Cerven uzavírání nerentabilních nár. dílen vyvolalo červnové povstání paříž. dělnictva. Ministr vo­jenství gen. Eegene Cavaignac (1802-57), kte­rý získal pravomoci voj. diktátora a byl pověřen potlačením povstání, nechal "rudé nebezpečí" rozstřílet (na 10 000 obětí).

Listopad přijata ústava druhé republiky. - V prez. volbách rozhodly hlasy občanů, kteří se obávali o klid a bezpečnost a kteří toužili po vládě pevné ruky. Nad neoblíbeným CAVAlGNACEM i nad tED­RU-ROLLlNEM zvítězil synovec císaře NAPOLEO­NA I. (získal 75 % hlasů):

Prosinec 1848 tudvík Napoleon se stal pre7j-

dentem. Ve své vládě, jež se vyznačovala zřetelný­mi proti parl. rysy, se opíral o lid a duchovenstvo, jejichž důvčru se mu podařilo získal.

1849 voj. expedice do Říma, jež měla napomoci za­chování círk. státu, se uskutečnila i přes protesty republikánů, které prezident přehlasoval s po­mocí monarchistů. Republikánská manifestace a pokus o povstání (J.EDRU-ROLLlN) byly v zá­rodku potlačeny (červen). - LUDVIK NAPOtEON provedl v

prosinci 1851 stát. převrat: rozpustil parla­ment, dal pozatýkat významné oponenty a přijal tHul prince-prezidenta. Plebiscit pak schválil v

lednu 1852 novou fr. ústavu. Usnesením senátu, které bylo navíc potvrzeno novým plebiscitem (97 % souhlas), bylo v

prosinci 1852 vyhlášeno dědičné císařství Na­poleona III. "císaře Francouzů z milosti Boží a z vůle národa".

Revoluce v Itálii (1848/49) Vlastenecké hnutí (MAZZtNI, GIOBERTt) skláda­lo naděje

1846-78 v papeže PIA IX. Papežská amnestie polit. přečinů a reformy, které PIUS IX. zavedl, měly vliv i na jiné panovníky. Sardinský král KAHEt

ALBERT (1831-49) propustil své reakční minis­try. Massimo ďAzeglio vylůásil "princip otev­řeného spiknutí".

1847 povstání v Messině a v Reggiu; Rakušané ob­sadili Ferraru:

1848 nepokoje propukly v Palermu, Miláně, Benát­kách. Ústavy podle belg. vzoru byly přijaty v Nea­polsku (na brit. nátlak), v Sardinii, v Toskánsku a v círk. státě.

Březen-srpen 1848 "svatou válku" (boj za osvobození a za jednotu Itálie) zahájili sardinský král KAHEL ALBERT a it. dobrovolníci (s. 337); po počátečních úspěších se projevila nejednot­nost panovníků ohledně příštího polil. uspořádá­ní země. Papežské oddíly kapitulovaly (červen) u Vicenzy. Porážka Italů. GaribaIdi (s. 351) uprchl do Svýcarska.

Březen 1849 obnovení války. Neapolsko: FERDtNAND ll. (1830-59) potlačil

lib. povstání a opětovně dobyl Sicílii (září). Církevní stát: papež PIUS IX. uprchl před dem.

hnutím a lid. nepokoji v Římě do Gaety. Únor 1849 vyhlášení Římské republiky. Zatímco

se Mazzini obracel z ..ideálního nár. centra" k it. veřejnosti s programem nár. obnovy, povolá­val papež na pomoc proti povstalcum Rakousko, Francii a Neapolsko. GaribaIdi zastavil fr. inter­venci a neapol. vojska přemohl u Velletri.

Cervenec 1849 fr. oddI1y vstoupily do Říma; GARIBAL­DI se odvážně a se štěstím probil do San Marina.

Srpen 1849 kapitulací Benátek, jež kladly hrdinný odpor, skončila neúspčšná revoluce.

RESTAURACE A REVOLUCE / Německo II (1848) 335

Březnová revoluce (1848) Nepokoje, které propukly v únoru ve Francii (s. 333), se rozšířily i do Německa. Na demonstra­cích zaznívaly požadavky na svobodu sdružování a svobodu tisku, na zavedení porotních soudů a na zřizování nár. domobrany (nár. gard, milicí). Za­tímco radikálové (maloburžoazie a venkovské obyvatelstvo) usilovali o vytvoření dem. republiky, spokojili se lib. smýšlející občané, jimž ale nechy­běl majetek ani vzdělání, s umírněnými peticemi; společným požadavkem se stalo přání nár. jednoty. P�movníci zejména menších něm. zemí povolávali no­vá, "březnová ministeria" (nové vlády); Spolk. sněm zrušil cenzuru a přispěchal i s plánem reforem, by­lo však pozdč. - Oba nejvělŠí státy Něm. spolku, Rakousko a Prusko, již zachvátila revoluce. 13. března první povstání (revoluci) ve Vídni (s.

337) rozpoutali studenti. 18. března povstaly v Berlíně barikády: prus.

král FRIEDRICH VILÉM IV. stáhnul voj. jednotky z města, povolal lib. vládu (CAMPHAUSEN) a při­slíbil svolání ústavodárného Nár. shromáždění. Prusko se podle něj mělo napříště "rozplynout v Německu".

20. března Mnichov: bavorský král LUDVíK I. ab-dikoval ve prospěch svého syna MAXMII.IÁNA ll.

Pokus o sjednocení Německa Únor na bádenském zem. sněmu zaznčly návrhy na svolání celončm. parlamentu. 5. března heidelberské shromáždění: 51 poslanců

jihoněm. zem. sněmů pozvalo zástupce z celého Německa, aby společně připravili volby do celo­něm. Nár. shromáždění.

31. března-4. dubna frankfurtský "Vorparla­ment" přijal do Něm. spolku Šlesvicko a prus. provincie Vých. a Záp. Prusko a rozhodl o koná­ní všeobecných a svob. voleb. Z pověření spolk. sněmu potlačily bádenské voj. jednotky v

dubnu ozbrojené povstání rev. demokratů a radik. republikánu v Bádensku a v Alsasku. Spolk. sněm souhlasil s volbami do celončm. parlamentu, svou účast ale odmítly neněm. náro­dy žijící v Rakousku (PALACKÝ).

18. květen zahájení ústavodárného Nár. shro­máždění ve frankfurtském chrámu sv. Pavla. Je­ho předsedou byl zvolen H. von Gagern (1799-1880). Aniž by se předem dohodl s něm. panovníky, prosadil VON GAGERN zvolení oblíbe­ného rak. arcivév. JANA, jenž byl všeobecně pova­žován za liberála, za říš. správce. Arcivévoda poté sestavil prozatímní říš. vládu (červen). -"Profesorský parlament" zahájil svou činnost v

červenci-říjnu projednáváním základních práv, která pak byla schválena a slavnostnč vyhlášena v prosinci (stala se vzorem pro všechny něm. dem. ústavy). - Během jednání se zformovala polit. seskupení:

konzervativní pravice (hrabě SCIIWERIN, kníže lICHNOWSKY, VON RADOWITZ; vyznačovala se federalistickými postoji);

liberální střed se rozpadl jednak na pravé centrum (DAHLMANN, DROYSEN; zastával

konstituční a federalistické postoje) a jednak na levé centrum ( VON MOl II.; podporoval parlamen­

tárně unitární pojetí); demokratická levice (BLUM, RUGE; vyznačovala

se republikánskými a centralistickými postoji). Polit. práci poslancll Nár. shromáždění ale ztěžo­valo soc. revoluční vření (MARX, ENGELS), utvá­ření prvních děl. spolků, rostouCÍ odpor Ra­kouska i Pruska vůči frankfurtskému parlamentu (s. 337) a také zasahování zahr. mocností do šlesvicko-holštýnské otázky.

Slesvicko-Holštýnsko: zatímco Dánové žijící v oblasti řeky Eideru usilovali o připojení Šlesvicka k Dánsku, trvala něm. strana na zachování reálné unie s Holštýnskem (od 1460, s. 199). Březen po připojení Šlesvicka k Dánsku propuklo

ve Šlesvicku-Holštýnsku povstání. Květen z pověření Něm. spolku zahájilo Prusko voj.

akce proti Dímsku (gen. WI�NGEL), avšak cvr. velmoci Rusko, Británie a FnUlcie si v

srpnu vynutily uzavření příměří v Malmo. Září povstání ve Frankfurtu. Nepokoje i doprovodná

ozbrojená vystoupení v Porýní však byla rychle potlačena; neúspěch povstání posílil reakci (s. 339)

Říjen 1848-březen 1849 debata o celoněmecké ústavě:

konstituční problém byl řešen ve prospěch roz­dčlení mocí mezi říš. sněm (Reic!JstClg) a dě­dičné císařství (ErbkClisertum); řešení

problému federativního (spolkového) uspo­řádání kladlo duraz na postavení ústřední stát. moci (zahr. politika, voj. záležitosti, zákonodár­ství) , přičemž mělo býl respektováno postavení jednotlivých spolk. zemí;

problém nár. pojetí příštího Německa rozdělil frankfurtské Nár. shromáždění: jednak na vel­koněmce - a to buď na jejich federalistický směr (vytvoření jednoho spolk. státu, včetně ce­lé rak. monarchie, pod vládou [katolické] habs­burské dynastie), ancbo na jejich unitárně-dem. směr (něm. republika, včetně něm. částí stávají­cí rak. monarchie); a jednak na maIoněmce (národní něm. stát, a to bez Rakouska, pod vedením [protestantské] prus. panovnické dy­nastie) .

RESTAURACE A REVOLUCE / Rakousko, Německo III (1848-1849) 337

Podunajská monarchie (1848/49) Březen 1848 první povstání ve Vídni: ME'ITERNICII

uprchl do Anglie, jeho pád se stal výzvou k nár. povstáním ve všech částech monarchie; císařský dvůr sice přislíbil vydání ústavy, oktrojovaná (PILLERSDORfOVA) ústava (duben) však pro svou nedemokratičnost narazila na všeobecný odpor.

Květen druhé vídeňské povstání: svolání ústavodár­ného říš. sněmu, který rozhodl o definitivním osvobození rolnictva (zrušení roboty za vý­kup) zrušením poddanství a feud. povin­ností (H. KUOLlCII, 1823-1917).

Říjen třetí vídeňské povstání začalo vzpourou části jednotek určených k vyslání proti uher. revoluci­onářům. Císař s celým dvorem uprchl do Olo­mouce; voj. jednotky během povstání sice Vídeň vyklidily, avšak nová armáda polnOlO maršála knížete Windischgratze (1787-1862) odpor povstaleckých nár. gard zlomila.

Listopad říš. sněm obnovil své jednání v Kroměříži, kam byl přeložen po propuknutí říjnového po­vstání ve Vídni. Na naléhání nového min. před­sedy knížete Schwarzenberga (1800-52) odstoupil v

prosinci slabomyslný PERO I NANO I. ve prospěch svého synovce; novým rak. císařem se tak stal

1848-1916 František Josef I. Březen 1849 císař rozpustil říš. sněm a oktrojoval

novou, (STADIONOV U ) centralistickou ústavu. -Rak. monarchii zachránila armáda a rus. vojen­ská pomoc.

Ceské země: pod vedením historika Františka Palackého (1798-1876) se v

červnu 1848 sešel v Praze Slovanský sjezd, aby se zabýval otázkami rovnoprávného postavení slovan. národů v ránlci Podunajské monarchie (austroslavismus). Předáci čes, národně lib. hnutí (PALACKÝ, RIEGER) nesouhlasili se svato­dušním povstáním v Praze (červnové povstání praž. lidu, studentů a radikálních demokratů), které potlačil kníže WINOISCHGRA'rz.

Chorvatsko: na maď, útlak reagoval nár. vy'bor, který se sešel v Záhřebu (březen), požadavkem vytvoření nár, jihoslovan. státu (Chorvatsko, Sla­vonie, Dalmatsko a Vojenská hranice), který by sjednocoval všechny Chorvaty. Důstojník rak. ar­mády plukovník JELAClé byl zvolen chorvat. bá­nem a se svým vojskem vystoupil na straně císaře a vytáhl proti Maditrům.

Horní Itálie: v Miláně a v Benátkách propukla v březnu prourak. povstání.

Březen-srpen 1848 "svatá válka" proti Ra­kousku (s. 333): rak. polní maršál Radecký z Radče (1766-1858) ustoupil z Milána a stáhl se do pevností Verony a Mantovy, později však porazil sardinská vojska KARLA ALBERTA v bitvě u Custozzy (červenec), vytlačil je z Lombardie,

obsadil Milán a uzavřel s KARLEM ALBERTEM příměří. - V Benátkách byla vyhlášena republika (D. MANIN, 1804-57). - Po obnovení bojů v

březnu 1849 utrpěla sardinská vojska nové porážky u Mortary a u Novary, po nichž se KAREL Al.BERT vzdal trunu ve prospěch svého syna. Viktor Emanuel II. (1849-78) uzavřel s Rakouskem příměří a v

srpnu sardinsko-rakouský mír v Miláně; Benátky kapitulovaly. Rakousko si udrželo jak Lombard­sko-Benátsko, tak svoje hegemonní postavení v Itálii.

Uhry: pokračující povstání a nepokoje nutily maď. nár. vládu k udržování personální unie s Habs­burky. Ve vnitřní politice nabyli nad konzervativ­ci převahy liberálové (baron EOTVOS, 1813-71; Lájos Kossuth, 1802-94; Ferenc Deák, 1803 až 76): osvobození rolnictva, zrušení šlech. prvile­gií, formování jednotek honvédů (nár. gard).

Září zavraždění mimořádného komisaře a králov­ského zplnomocněnce (po palatinově odstoupe­ní) hraběte LAMBEHGA v Pešti. Maď. povstalci odmítli splnit nařízení o rozpuš­tění uher. sněmu, jež přišlo z Vídně, a neuznali ani nástupnictví FRANTlSKA JOSEFA I. (prosi­ncc). V odpověď na oktrOjovanou ústavu rozhodl uher. sněm (v Debrecíně) v

dubnu 1849 o sesazení HabsburkU z uher. trůnu a vyhlásil nezávislost Uher, do jejichž čela zvolil KOSSUTlLA (jako zem. správce).

Květen 1849 setkání císařů ve Varšavě: rus. car Mt­KUIÁS I. přislíbil rak. císaři FRANTlSKU JOSEFO­VI I. voj. pomoc. Dvě rus. armády pod velením gen. PASKEVICE porazily Maditry na východě; ze západu zaútočili gen. HAYNAU aJELAClé.

Srpen kapitulace maď. rev. vojsk u Világose. - Rak. vojenský trestní soud: k smrti odsouzeny stovky maď. bojovníků 7Á1 svobodu. Uhry byly rozděleny do 5 provincií pod voj. správou.

Konec Národního shromáždění (1849) Kníže SCHWARZENBERG odmítl návrh "užšího svaz­ku v širším spolku" (GAGERN) a žádal, aby do příš­tího Německa bylo začlenčno celé rak. císařství; rostoucí protihabs. nálady lib. většiny poslanců na­konec vedly k vítězství maloněm. koncepce. - V březnu 1849 byl prus. král zvolen dědičným císa-

řem. FRlliORlCH VILÉM IV. však nabízenou poc­tu odmítl. - Rak. a pruští poslanci byli z Frank­furtu odvoláni; frankfurtský parlament se rozpa­dl; "kusý" parlament ve Stuttgartu (květen) byl v červnu rozehnán vojskem. - Lidová povstání v Porýní, v Berlíně, v Drážďanech a především pak v Bádensku a ve Fald byla poražena za po­moci prus. oddJlů. Následovalo zřízení stanných soudů a provádění hromadných poprav.

Prosinec 1849 rak. arcivév. JAN odstoupil ze své funkce říš. správce.

RESTAURACE A REVOLUCE / Německo IV (1848-1862) 339

Prusko: Revoluce a "politika unie" (1848 až 1850) Květen 1848 Nár. (ústavodárné) shromáždění

v Berlíně: v polit. půtkách mezi levicovou větši­nou (požadavek svrchovanosti lidu) a korunou se zrodila konzervativní strana (bratři GER­LACHOVÉ, BISMARCK), jejímž cílem se stalo za­chování stavov. privilegií a král. autority. Dobytí povstalecké Vídně (říjnové povstání, s. 337) posílilo i reakci v Prusku.

Prosinec 1848 oktrojovaná ústava. Duben 1849 prus. král odmítl císařskou korunu,

kterou mu nabídl frankfurtský parlament (s. 337); záměrem FIUEDRlCHA VILÉMA IV. bylo dosáhnout (malo)něm. státní jednoty v dohodě s jinými něm. plmovníky, tedy řešit mír. otázku prostřednictvím "panovnické unie", a nikoliv z vůle frankfurtského parlamentu.

1849 "unie tří králů" - Prusko, Sasko a Hannover­sko uzavřely dohodu o vzájemné unii (s vedoucí rolí Pruska).

1850 v Erfurtu se sešel "parlament unie", aby pro­jednal ústavu (revize prus. oktrojované ústavy). Vyhrocení prus.-rak. konOiktu ve sporu o právo průchodu prus. vojsk územím kurfiřství hesen­ského (Hesenska-Kasselska). Rozhodčím v tom­to vnitroněm. sporu se stal rus. car MIKULA:> I. (s. 347), jenž se přiklonil na stranu Rakouska.

1850 tzv. olomoucká punktace (olomoucké ponížení Pruska): na základě rus. nátlaku roz­pustilo Prusko "unii tří králů", vzdalo se své ve­doucí role v Německu a souhlasilo s obnovením Něm. spolku pod vedením rak. císařství.

Slesvicko-Holštýnsko: po vypršení příměří obno­vili Dánové v{tlku (únor) 1849; přes svá vítězství (Idstedt) se Prusko na rus. a fr. nátlak

1850 berlínským (prus.-dán.) mírem nároku na o bě vévodství vzdal o.

1852 1. londýnský protokol: autonom. vévod­ství byla spojena personální unií s Dánskem, je­hož král se zavázal, že je nevtělí do dán. státního celku.

Období reakce (1850-1862) 1850/51 drážďanské konference o reformě spolk.

sněmu: vytvoření reakčního výboru, který měl sledovat liberální země, jako bylo Bádensko. Vedle obou hlavních rivalů, Rakouska a Pruska, vedly vlastní nezávislou politiku jakéhosi "třetí­ho Německa" především království Sasko a Ba­vorsko.

Hospodářství: Lib. velkopodnikatelé, akciové a komanditní společnosti investovali zejména do oblasti důlního podnikání, hutnictví a strojního průmyslu. Rozvíjely se banky, pojišťovny, doprav­ní a informační komunikace, elektrotechnický, chemický a optický průmysl.

1857 přes projevy první hosp. krize napomállalo zrychlenému ekonom. růstu také trvalé přelidně. ní (navzdory rozsáhlému vystěhovalectví). Nejvý· raznější hosp. rozvoj zažívalo Prusko (viz graf s. 338). - Vlivné hosp. kruhy se domáhaly včtší účasti v procesu polit. rozhodování a přály si do­sáhnout těsnější nár. jednoty.

Prusko: Velcí pozemk. vlastníci, protest. církev a úřednictvo podporovali policejní systém zave­dený min. vnitra (a příštím min. předsedou) MANTEUFFEI.EM.

1852 polit. aktivity katolické frakce (Reicbensper­ger) , která od 1859 vystupovala pod názvem Centrum (Zentrum).

1852-54 krize Něm. celního spolku (přijetí hanno­verského daňového spolku; rak. velkoněm. celní politika). - Pruská zalu. politika se vyznačovala určitou nejistotou: reakční politika vládnoucí kamarily (dvorské strany krále) a krajně kon­zervat. skupiny "Kreuzzeitungspartei" bránily vý­raznějšímu sblížení se západními velmocemi. Bismarck (s. 353), prus. vyslanec u spolk. sně­mu, se za�azoval, aby měl stejné postavení, jaké náleželo předsedajícímu vyslanci Rakouska.

Rakousko: po vítězství politiky dynastické restau­race habs. moci byla

1851 zrušena ústava; BACHŮV neoabsolutisus: centralizovaný úřednický aparát, voj. diktatura v Uh rách a v Itálii.

1855 konkordát upravující vztahy státu a římsko­kat. církve; zajišťoval círk. dohled nad výchovou a vzděláváním, v oblasti kultury a rovnčž ve sféře manželského práva. - Úspěšná hosp. politika ministra obchodu BRUCKA (1798-1860). Jeho záměry v celní politice však ztroskotaly na eko­nom. zaostalosti podunajských zemí. - Rak. cí­sařství sice sužovala pokračující finan. krize, voj. oslabení i vnitřní lib. a nár. opozice, nárokovalo si však i nadále vedoucí postavení v Německu i v H{tlii.

1859 zhroucení habs. hegemonie v Itálii (s. 351); konec politiky neoabsolutismu. Vypracování ústavy ztěžovaly vzájemné rozpory mezi ústřední mocí a jednotlivými zeměmi či národnostmi mocnářství.

1860 tzv. říjnový diplom. Příslib možného federalis­tického uspořádání odmítli jak rakouští Němci, tak Maďaři. Min. předseda SCI-IMERLING (1805-93) předložil

1861 únorový patent (únorovou ústavu): rozdělení legislativy mezi korunu a dvoukomorovou širší a užší říšskou radu (panská sněmovna a po­slanecká sněmovna), která ale byla již od počát­ku, anebo časem bojkotována maďarskými, chorvatskými, českými, tyrolskými a dalšími po­slanci.

Zrovnoprávnění Myšlenky na zrovnoprávnění Židů, na jejich promč­nu z trpěné a právně omezované skupiny obyvatel­stva v rovnoprávné občany, se zrodily jednak díky puritánskému prostředí angl. kolonií Sev. Ameriky, jež bylo silně ovlivnčno vyhraněnou duchovní inspi­raci Starým zákonem, a také díky osvícenství (s. 257).

Duchovní průkopníci zrovnoprávnění v Nč­mecku: dramatik G. E. LESSING (tidé, 1749, IUoudrý Na/han, J 779, s. 257), voj. rada Cll.

W. DOIIM (O občanském polepšení tidů, 1781), filosof M. MENDELSSOIIN (s. 257). Se vznikem Vir­ginskébo problášení práv (s. 293) a po vydání De­klarace práv člověka a občana (s. 297) se otevře­la cesta také k poskytování rovného práva Židi'!m. Tento proces vyvrcholil v 1791, kdy fr. Nár. shromáždění udělilo plná obč.

práva Zidům, kteří složili obč. přísahu: žid. ná­boženství (judaismus) bylo uznáno za řádné vy­znání víry (konfesi) a Židé ztratili charakter zvlištního "národa". Krokem zpět bylo

1807 vydání Napoleonova dekretu o postavení Ži­di'!, kterým byl zřízen "velký synedrion", nejvyšší státní žid. autorita: nejednalo se přitom o auto­nom. postavení žid. obyvatelstva, nýbrž o vytvo­ření centralistického uspořádání.

Dekretem z roku 1808 (Dekret hanby) se znovu za­vádělo omezení volného stěhování Zidů na území ovládaném Francouzi (toto opatření zrušili až BOURBONI). V záp. Evropě získali Židé až na několik výjimek plnou rovnoprávnost během 19. stol. Ve vých. Evropě (v Polsku a v Rusku) bylo žid. obyvatelstvo často utiskováno (pogromy), v Rusku byla Židům zakáz{ma jakákoliv činnost v zemčděl­ství a měli rovněž omezený přístup ke vzdělání. V jihových. Evropě převládala tolerance, s výiim­kou Rumunska a Turecka. Roku 1917 byli Zidé zrovnoprávněni v sov. Rusku a poté i v nových vý­chodoevr. státech. Po zrušení vnitřních ghett násle­dovalo také rušení "vnějškového" ghetta, což se projevovalo jak v asimilaci, tak i v reformním hnutí (náb. liberalismus). Západoevr. lib. židovství (judaismus) přišlo po prv­ní svět. válce do bližšího styku s Židy z bývalých záp. částí rus. impéria, což se projevilo v novém pohle­du na tradiční podobu židovství a v nových rozva­hách o judaistické tradici vůbec (M. BUBER, 1878 až 1965; F. ROSENZWElG, 1886-1929).

Antisemitismus Antisemitismus, který byl nanlÍřen proti Židům, a nikoliv proti Semitům, vycházel z náb., polil. a hosp. příčin (s. 155). V 19. stol. se navíc objevil i rasový antisemitis­mus, mezi jehož prvotní stoupence patřil fr. filosof

DOBA NÁRODNicH STÁTŮ / Židé 341

hrabě GOBINEAU (s. 343), který ve své práci o ne­rovnosti lidských ras (POjednání o nerovnosti lid­skýcb ras, 1853-55) zastával názor o nadřazenosti .. árijské" rasy a svět. dějiny vykládal z rasistických pozic. Dalším propagátorem rasismu byl např. H. ST. CHAMBERLAIN (s. 343). Pozdější následo­vníci původních hlasatelů rasistických teorií pak začali klást rovnítka mezi pojmy: árijský = germán­ský = německý. Od učení o rasách (původně zoologický pojem),

přes představy soc. darwinistů (s. 342), které vznikaly zneužíváním Darwinova učení (jeho zjednodušenou a zavádějící aplikací na lidskou společnost), vedla přímá cesta ke zrodu něm. biologismu a biologického naturalismu .. třetí říše".

Sionismus Společné vlasti pro Židy utiskované v různých kou­tech světa se v reakci na pogromy v Rusku (1881/82) domáhal ve svém spise Au.toemancipa­ce (1882) oděský lékař L. PINSKElt Proto se také připojil k činnosti spolků, jež usilovaly o koloniza­ci Palestiny žid. obyvatelstvem. V Rusku vZllikala ta­ková společenství po 1882, kdy se do Palestiny vy­dala první vystěhovalecká skupina Chowewe Ci­on (MilovníCi Siónu). Pod dojmem fr. Dreyfllsovy aféry (od roku 1894, s. 383) sepsal rak. publicista 1'beodor Herzl (1860-1904)

svou knihu tidovský stát (1896) a nezávisle na počínání žid. organizací z vých. Evropy založil sionistické hnutí.

Na prvním svět. sionistickém kongresu v Basileji (1897) byla založena Světová sionistická organiza­ce, která ve svém basilejském programu vyhlási­la svým cílem "zřízení veřejnoprávně zajištěné do­moviny pro žid. národ v Palestině". Kulturní sionismus měl prostřednictvím drobné práce v polit., kolonizační a kult. činnosti vytvořit z Palestiny duchovní centrum všech Židů. Na rozdíl od poli!. sionismu však musel čekat až na naplnění touhy po vlastním státě. O sjednocení obou sionis­tických směrů (tzv. syntetický sionismus) se snažil Cll. WElZMANN (1874-1952). Vybudováním Pales­tinského úřadu v Jaffě (1907) a zřízením Hebrejské univerzity (1918) se tyto myšlenky začaly také prakticky uskutečňovat.

Reakcí na rozvíjející se sionistické hnutí bylo vy­dání

1905 Protokolů sionskýcb mudrců. Tento falzifi­kát, který koncem 19. stol. vznikl na carskou objednávku a později byl vydán v Moskvě, posi­loval antisemitskou zášť a propagandu, která ještě zesílila po Říjnové revoluci v Rusku.

1917 lord BaJfour přislíbil zřízení národní židovské domoviny v Palestině (Balfourova deklarace, s. 536).

342 DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / kultura, věda

Evropské duchovní poměry v 19. století Převládajícímu rozšíření víry v pokrok a v (příro· do) vědu odpovídal relativismus, který popíral všeobecnou platnost etických hodnot; proces po· znávání naopak podmiňoval daným stavem bádání či určitou hisl. situací (historismus, s. 319) a vzta· hoval jej pak přímo k jednotlivému zřízení, ke kon· krétní společnosti či třídní příslušnosti. Vědecké vy­stupování (nestranné a kritické myšlení, metodický přístup) se považovalo za ideál chování dospělého člověka (duchovní liberalismus); vědec. teorie a vý. sledky vědec. bádání formovaly obsah různých svČI. názorů (ideologie) , které si činily nárok zaujmout nústo náhražkové víry. Pozitivismus: Auguste Comte (1798-1857) se domníval, že pokrok se řídí "zákonem tří stadií": zatímco v teol. stadiu se svět lidskému duchu jeví nadpřirozenč (smysl dění vidí v hledání boha), v metafyzickém (filosofickém) stadiu jej vnímá po· mocí abstrakce (abstraktních myšlenek a dušev· ních sil) . Teprve ve třetím, pozitivním stadiu se člo· věkovi podařilo shrnout jednotlivé jevy do formula· ce zákona. Učenci a průmyslníci spojují vědeckou teorii s praxí, aby společně řídili svět (vědět, abych předvídal, předvídat, abych předcházel) . Ve svém Kurzu pozitivní filosofie (1830-42) před· ložil soustavu věd (vědec. systém) , kde každý obor vy. cházel vždy z oboru předešlého: matematika - astro· nom.ie - fyzika - chemie - biologie - sociologie. COMTOVO učení ovlivnilo mimo jiné MILLA a SPEN­CERA (s. 318); bril. historik H. T. BUCKLE (1821-62) hodlal zkoumáním faktů dospět k po­znání exaktních zákonů dějin; fr. filosof a historik H. TAlNE (1828-93) rozpracoval teorii milieu (o vlivu životm11O prostředí na život [i uměl. tvor­bu] jednotlivce i celé společnosti) ; Ježíše Nazaret· ského vylíčil E. RENAN (1823-92) ve svém Životě

Ježíšově v lidském a natural.istickém duchu. V Ně· mecku naopak D. F. STRAUg (1808-74) ve vlast­ním Životě Ježíšově zpochybnil Ježíšovu historic­kou ex.istenci a označil zprávy evangelistů za původ­ní křest'. mýty; B. BRUNO (1809-82) Ježíšovu historickou ex.istenci popíral; Ludwig Feuerbach (1804-72) ve své Podstatě křesťanství označil ná­boženství za lidskou iluzi, za iluzi člověka, jehož představy jsou jen odrazem skutečnosti a jehož nesmrtelnost spočívá jen v jeho díle či v jeho po­tomcích. Materialismus: L BOCHJ\'ER (1824-99) formuloval vulgárně material. přesvědčení, že základem všech je­vů je Síla a látka (1855); MOLESCHorr (1822-93) obrátil své úvally zpět k fyziologiockým dějům a k chem. procesům. - Největší význanl měl ale historický materialismus Karla Marxe (1818 až 83), jehož základní náčrt byl obsažen v Kritice politické ekonomie (I 859): běh dějinných událos­tí se odvíjí podle přesných (exaktních) zákonů (de­terminismus) . Na lidské a rustorické (tedy spole-

čenské) "základně" (tedy na l společenském] bytí = na ekonomických a společenských podmínkách) závisí "ideologická nadstavba" (tedy [společenské] vědonú = umění, věda, náboženství, právo, stát) . Uvnitř základny pak dochází k dialektickému rozvo­ji (srv. HEGEL, s. 319) výrobních sil (pracovních nástrojů a prostředků, lidských pracovních schop­ností a dovedností) a výrobních vztahů. Rozvoj výroby (výrobní pokrok) je podmíněn tvorbou ma­jetku a dělbou práce, což však současně odcizuje li­di jak od jejich práce, tak od sebe samých. Třídní boje se stávají hybnou silou hisl. vývoje, což vede nevyhnutelně k revolucím, které pak opět zklidňu­jí a vyrovnávají napětí v základně, mění nadstavbu a stávají se úvodem ke kval.itativně vyššímu období (stupni hi sl. vývoje) . Dějiny se pak odehrávají od prvotních forem prakomunismu (od prvobytně po­spolné společnosti) až k závěrečné beztřídní forma­ci (ke komunismu) , v němž má dojít k odstranění jak vzájemného vykořisťování, tak sebeodcizování lidí (srv. s. 345). Evolucionismus: přizpůsobení okolnímu světu a dědičnost nabytých vlastností patří podle LA­MARCKA (1744-1829) k faktorům biologického vývoje. V díle O původu druhtt pNrodním výběrem (1859) rozšířil Charles Darwin (1809-82) svou evoluční, vývojovou teorii a definoval následující vý­vojové principy: variace, dědičnost a nadměrné pří­růstky (nadprodukce) potomstva. Tyto principy ve­dou v "boji o přežití" k vyoěru (selekci) silnějších, životaschopnějších exemplářů a druhů, jež nepod­léhají žádné teleologii (plánovanému a cílenému záměru) . - K rozšíření evoluční teorie přispěl E. HAECKEL (1834-1919): (SOCiální) darwinismus. Kritikové doby: víra v pokrok se ovšem nikterak ne­dotkla ÚVall fr. historika Tocquevilla (1805-59) tý­kajících se nebezpečí rovnostářské masové demokra­cie (masové společnosti) , kterou švýc. historik a filo­sof kulnlry Jacob Burckhardt (I818-97) považoval za příznačný Iys nové civilizace barbarstVÍ. - Dán. teo­log Soren Kíerkegaard (1813-55) napadal křesť. přizpůsobivost a požadoval bezvýhradnou oddanost VÍ­ře, třeba až k mučednictví. Pozdější dialektická teolo­gie a ex.istencial.ismus 20. století se ke K1ERKEGMR­nOVÝM myšlenkám opět vrátily. - Duchovní krizi a kulturní úpadek odhaloval radikálně a právě tak geniálně ve svých Nečasových úvahách (1873-76) Friedrich Nietzsche (1844-1900, s. 319). Svou zášť obrátil vůči křesťanství (oné "hanebné skvmč lidstva"), vůči biologickým slabostem s jejich "otroc­kou křesť. morálkou", vůči šosácké, úzkoprsé a zpá­tečnické výchově II vůči vypasenému a blallObytnému měšťanstvu. Pozornosti a sluchu se však nedostalo NLETSCHEHO varováním, nýbrž jeho filozofii 7jVOta; proti "nesmyslu" žití, pesimismu a nih.ilismu postavil ve svém Zarathustrovi (Tak pravil Zaratbustra, 1883-85) nadčlověka jakožto pravzor "Vůle k moci" (I 90 1) a morálky "MinlO dobra a zla" (1886).

DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / věda, technika 343

Vědecký a technický pokrok Fyzika: 1808 polarizace světla MAws 1815 vlnová teorie světla FRESNEL 1827 Ohmův zákon OHM 1831 zákon o elektromagnetické indukci FARADAY 1859 spektrální analýza K1RCHHOFFIBUNSEN 1888 elektromagnetické vlnění HERTZ 1895 rentgenové záření RbNTGEN 1895 elektronová teorie toRENTZ 1896 uranové záření BECQUEREL 1900 kvantová teorie PLANCK 1903 radioktivita RUTI-lERFORD 1905 teorie relativity EINSTEIN 1911 model atomu RUHIERFORD, 1913 BmlR Biologie: 1852 dělení buňky REMAK 1865 zákony genetiky MENDEL 1901 mutační teorie DE VRIES 1904 chromozomy BOVERl Chemie: 1831 základní analýza organických látek LIEBIG 1833 fenol, anilín z uhlí RUNGE 1841 agrochemie LtEBIG 1869 periodická soustava MEYERlMENDĚLEJEV 1878 synléza indiga BAYER 1898 radium CURIE 1909 syntetický kaučuk HOFMANN Lékařství: 1846 éterová narkóza MORTON 1848 operace slepého střeva HAUCOCK 1858 buněčná patologie VIRCI'IOW 1867 antiseptické ošetřování ran USTER 1882 bacil tuberkulózy KOCH 1883 bacil záškrtu KREBSlLbFFLER 1885 asepse BERGMANN 1893 sérum proti záškrtu BEHRlNG 1894 původce moru K1TASATO Dopravní technika: 1834 elektromotor JACOBI 1867 dynamo SIEMENS 1876 čtyřtaktní spalovací motor OTI'O 1879 elektrická lokomotiva SiEMENS 1884 benzinový motor DAlMLER!MAYBACH 1885 benzinový automobil DAlMLERlBENZ 1897 dieslový motor DiESEL 1900 vzducholoď ZEPPELIN 1903 motorové letadlo bratři WRIGI-lTOVÉ Technika přenosu informací: 1837 telegraf MORSE 1861 telefon REIS, 1876 telefon BELUGRAY 1877 fonograf EDISON 1897 bezdrátová telegrafie MARCONI 1902 telegrafický přenos obrazu KORN Tiskárenská technika: 1812 válcový rychlolis (rychJolisk) KOENIGIBAUER 1881 autolypie MEISENBACI-l 1884 sázecí stroj (linotyp) MERGENTI-lAJ.ER

Optika/fotografie: 1839 fotografie (daguerrotypie) DAGUERRE 1871 bromostříbrná deska MADDOXlEAsTMAN 1895 kinematograf LUMIERE Vojenská technika: 1835 bubínkový revolver COIT 1836 puška-zadovka se zápalnou jehlou DREYSE 1850 ponorka BAUER 1866 torpédo WHITEHEAD 1867 dynamit NOBEL 1883 kulomet MAXIM 1911 tank BURS'IYN Technologické postupy: 1867 železobeton MONIER 1885 bezešvé ocelové trouby MANNESMANN 1907 lilí betonu EDISON

Nové vědy: Sociologie: zatímco SPENCER (s. 318) považoval společnost za organismus, hrabě GOBINEAU (1816----82) a H, ST, CIIAMBERl.AIN (1855-1927) spatřovali hybnou sílu společenského vývoje v ra­sovém boji a K. MARX a jeho škola pak v třídním boji. K badatelům, kteří pozvedli sociologii na úro­veň vědy, palřili L VON STEIN (1815-90), E TbN­NIES (1855-1936), É. DURKHElM (1858-1917) a jiní; základní sociologické struktury se pomocí "představy ideálního typu" snažil pochopit M, WE­BER (1864-1920). Psychologie: J- E HERBART (1776----1841) prora­zil zavedením vědecké metody cestu "psychofyzice", k jejímž představitelům patřili G. T. FECIINEt{ (1801-87), H. VON HELMHOlTZ (1821-94) a jiní a kterou dále do podoby "experimentální" psycho­logie rozvinuli W. WUNDT (1832-1920) a T. RlBOT (1839-1916), Proti psychologii vysvětlující postavil W, Dilthey (1833-1911) psychologii chápající. S novými pohledy na charakterologii vystoupil L KLAGES (1872-1956), jenž také podal její první ucelený systém. G. LE BON (1841-1931) se zabýval zkoumáním psychologie davu (mas). Průkopnic­kou metodou se stala psychoanalýza S, Freuda (1856----1939) Teologie: E CH. BAUt{ (1792-1860) a tiibingen­ská škola se zabývali zkoumáním bible s pomocí historicko-kritických metod. V tomto výzkumu pak dále pokračoval A. RlTSCIIL (1822-89), který však kladl důraz na svébytnost náboženství. A. VON HAt{­NACK (1851-1930) odděloval ve své Podstatě křesťanství (1900) náboženství Ježíšovo od dog­matu staré církve, - Liberální teologii se stavěla na odpor římskokatolická církev i pravověrní protes­tanté; papež PIUS X. zavázal (1910) klérus "antimo­dernistickou přísahou", Zatímco v cizině docházelo k rozmachu misijní činnosti, v samotné Evropě se církev duševně odcizovala. Nové, moderní formy zvěstování náboženské víry hledala Armáda spásy, kterou založil (1878) W. Boo'l'I1.

344 DOBA NÁRODNtCH STÁTŮ / socialistické hnutí

Socialismus 19. století Socialismus (lat. socius; lsou]druh; 1832 se tento pojem začal používat ve Francii, až ve 20. stol. zto· tožňován s komunismem) vznikl v reakci na libera· lismus a jako hnutí byl namířen proti kapitalismu; usiloval o spravedlivé vlastnické a společ. poměry, o rovnoprávnost a blahobyt i pro soc. slabé třídy (proletariát), o všeobecný mír a usmíření mezi národy. Těchto cilů mělo být dosaženo zaváděním společ. reforem, vedením třídního boje nebo revolucemi. - Dříve než v 19. stol. se social. myš· lenky objevily v MOtwvĚ Utopii (s. 212), u CAM­

I'ANEI.I.Y (s. 256), HARRJNGTONA či u MOREI.LlIIO

a jiných.

Utopický (raný) socialismus: jeho stoupenci přicházeli se soc. kritickými a idealistickými před­stavami. Doufali, že je bude možné uskutečnit, bu· dou-li se odvolávat na pochopení a svědomí majet· ných. É. CAnET (1788-1856) a W. W EITLlNG

(1808-71) horovali pro kom. řád, jaký již chtěl násilím prosadit za fr. revoluce Babeuf (s. 299). - Podobně jako COMTE (s. 342) spatřoval i hrabě Claude Henri de Saint Simon (1760-1825) hybnou sílu dějin v ekonom. pokroku; industriali­zace, kapitalismus a práce by měly být technokra· ticky zorganizovány a podporovány novým náb. smýšlením. Společ. problém spočívá v zapojení "zahalečů" (šlechty, vojáků, kněží) mezi "výrob· ce" (podnikatele, dělníky, rolníky, učence, uměl­ce). SAINT SIMONOVt žáci ENFANTlN a BAZARD očeká· vali, že zrušením dědického práva dojde k postátně· ní kapitálu. Statky by měly být rozdělovány podle schopností a zásluh o společné blaho a lidé by měli být vedeni a vychováváni v duchu náboženství toho­to světa. Charles Fourier (1722-1837) věřil v osvobození práce od společ. nutnosti a vykořisťování, a to ces­tou zřizování jakýchsi "falang" či .,falangstér": dob­rovolných sdružení organizujících mnohotvárnou práci v zemědělství i v průmyslu. - Podle názoru Louise Blanca (s. 327) měly plné pracovní využití zaručovat "výrobní asociace" (nár. dílny, s. 333). V těchto demokraticky samosprávných sdruženích by dělníci volně nakládali s produkcí i ziskem, kte­rý by se dělil na dividendy, na sociální výdaje a na investice.

Anarchismus (anarchie = [řec.] bezvládí, stav bez řádu): M. STlRNER (1806-56) a Pierre Joseph Proudhon (1809-65) očekávali, že dojde-li pokoj­nými prostředky ke zrušení všech donucovacích řádů (státu, zákonů), vznikne stav jakéhosi družstevního a soc. spravedlivého soužití (mutualismus). PROUD­

ilON tvrdil, že "vlastnictví je krádež", bylo-Ii získáno bezpracně a na základě vykořisťování. - Zatímco Ba­kunin (s. 391) chtěl dosáhnout anarchie cestou

atentátů, spoléhal se Georges Sorel (1847-1922) na "přímou akci" proletářských elit (gen. stávka).

Vědecký socialismus: principy hist. materialis­mu (s. 342) i s jejich důsledky pro rozvoj hospo­dářství a společnosti popsali Karel Marx a Bed­řich Engels (1820-95) v Komunistickém mani­Jestu (1847), kde také odhalovali strukturální zákony, podle nichž se kapitalismus vyvíjí: vykořis­ťování námezdních dělníků přináší majiteli výrob­ních prostředků nadhodnotu (zisk), což vede k akumulaci (hromadění) jeho kapitálu, a umož' ňuje tak tech. a prum. rozvoj. Tento proces ale způ­sobuje: I. uvolňování pracovních sil (propouštění dělníků), což vede k posilování "rezervní armády průmyslu" (nezaměstnaných), k rostoucímu tlaku na snižování mezd a ke všeobecnému zbídačování mas; 2. díky konkurenčnímu boji klesá počet kapi­talistů a současně přibývá proletariátu s probouzejí­cím se třídním uvědoměním; 3. v důsledku výše uvedených procesů dochází ke koncentraci kapi­tálu (vznik monopolů); propuknutí krizí z nad­výroby, jejichž příčinou je buď snaha dosáhnout vyšší míry zisku, anebo klesající koupčschopnost (zbídačování) obyvatelstva. Vnitřní rozpory ženou kapit. systém do socia!. revoluce: diktatura proletariátu a "expropriace expropriátorů" (tedy "vyvlastnění vyvlastňovatelů

" = odnětí výrobních

prostředků jejich kapit. vlastníkům). Vyvlastnění (zespolečenštění) výrobních prostředků odstraní dosavadní třídní rozpory; plánování a výrobní pře­rozdělování (rozdělování produkce výrobci) se pak v nejvyšším stadiu komunismu stanou zárukou spravedlnosti, svobody a humanity. Význam: marxismus se stal jednak "náhražkovou vírou" mas pracujících, kteří odvrhli církev, jednak polit. ideologií social. stran (s. 379); proměnil také nčkdejší ..Iumpenproletáře

" v sebeuvědomělé "pro­

letáře".

Křesfunský socialismus: teologové, jako byl Maurice (1805-72) , či spisovatelé, jako byli Kingsley (1819-75), CARLYLE (s. 381) a jiní, kte­ří vycházeli ze social. teorií, se obraceli zejména v Británii na zámožné a majetné obyvatele s výzvou, aby pomohli lidovým masám překonat jejich bídu. Ve Francii patřili k zástupcům křesfunskosoc. myš­lenkového proudu !.AMEN MS (s. 319) a LEROUX

(1791 až 1871), v Německu pak WAGNER

(1835-1917), STOECKER (s. 355) či NAUMANN

(s. 388). - Socialistické učení římskokat. círk­ve, jež bylo závazně vyjádřeno v encyklice Rentm novantm (189]) papeže LVA XIII. (1878-1903), zdůrazňovalo právo na soukromé vlastnictví, na so­lidaritu a na subsidiaritu. - Státních zásahll v soc. oblasti se domáhali tzv. katedroví socia­listé, lib. političtí ekonomové, kteří se volně sdru­žovali kolem G. VON SCHMOLLEHA (1838-1917).

DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / dělnické hnutí, sociální politika 345

Počátky dělnického hnutí Poněvadž děl. třída (čtvrtý stav) nevla.�tnila žádné výrobní prostředky, byla v lib. prům. ekonomice od­kázána na prodej své vlastní pracovní síly (na ná­mezdní práci), čímž se jako soc. slabá společ. vrst­va stávala objektem vykořisťování (soc. otázka). Společná existenční nejistota a zbídačování vzbuzo­valy v dělnictvu pocity vzájemné solidarity. Pracu­jící se začali sjednocovat (MARx: "Proletáři všech zemí, spojte se!") k boji za polit. a hosp. moc (,.V jednotě jsou i slabí silní!" = "V jednotě je sí­la!"). Povaha a síla děl. hnutí se měnila v závislosti na struktuře a míře prům. rozvoje jednotlivých stá­tů. Také zde zaujímala vedoucí místo Velká Británie (s 321)

Odbory (angl.: trade unions, fr.: syndicats, něm.: Gewerkschaften): v místních děl. či odbor. sdruže­ních, rozdělených podle jednotlivých profesí, se spojovali pracující, kteří se s pomocí prostředků ekonom. nátlaku (vyjednáváním, stávkou) domáha­li lepších pracovních a mzdových podmínek. 1y jim měly zajistit požadované kolektivní smlouvy o mzdách (mzdových tarifech), o délce pracovní doby a o ochraně pracujících. - Zřizování svépo­mocných pokladen (ka.�iček pro pomoc v nouzi) a děl. vzdělávacích spolků. S probojováním prá­va na sdružování - 1824 v Británii, 1864 ve Francii, 1869 v 'ěmecku - padl také zákaz odbor. činnosti. Odbor. organizace se pak rozrostly v ústřední regio­nální či dokonce nár. (celostátní) svazy a od konce století začaly být státem i podnikateli uznávány za soc. partnery. Po vzoru dělnictva se počali orgimi­zovat rovněž zaměstnanci, úředníci, pracující v ze­mědělství i domácí dělníci a zaměstnanci.

Družstevní hnutí: zřizování organizačních forem založených na svépomoci proti konkurenci velko­podnikU podporoval Robert Owen (1771-1858), který ve svém vzorovém podniku New I.anark zavedl řadu průkopnických soc. reforem (10,5 hodinová pracovní doba, nemocenské a starobní pojištění). O\VENOVY experimenty se založením kom. výrob­ních družstev (1825-29 v jím založené kolonii New Harmony v USA) však ztroskotaly, stejně jako podobné fr. pokusy realizovat myšlenku "falang" (s. 344) či nár. dílen anebo obdobné záměry am. skupin po 1844. - Úspěch naproti tomu zazname­nala spotřební (konzumní) družstva (s. 326), která se vyvinula rovněž z původního OWENOVA ná­padu. Tato spotřební družstva, která se vyznačovala nízkými cenami (neboť se obešla bez zprostředku­jícího obchodního mezičlánku), ale i nízkým raba­tem a dividendami, se posléze stala důležitým hosp. faktorem. V Německu se však tento typ konzumního družstevnictví rozšiřoval jen zvolna, neboť Lassa1le (s. 378) očekával, že řešení soc. otázky bude spjato spíše s existencí výrobních družstev. LASSAUE pro-

to vystupoval proti lib. ekonomovi Hermannovi Schulzemu-Delitzschovi (1808-93), zakladate­li živnost. družstev, i proti Friedrichovi Wilhel­movi Raiffeisenovi (1818-88), který vybízel k organizování rol. družstevní svépomoci: po 1854 vznikaly spořitelny a úvěrové ústavy sloužící k financování nákupu státních statkU, strojů a po­dobně. Důsledky: odborové a družstevní svazy a jejich funkcionáři hájili stále více a více zájmy jednotlivce, který se ale v rámci odborové (svazové) demo­kracie vzdal vlastní iniciativy ve prospěch jednání "nátlakových skupin" na stÍlt a na zákonodárství.

Sociální působení církví Anglie: křcsť. socialismus (s. 344) a také oxford­ské hnutí (ritualismus) měnily "nedělní křestaIJ­ství" (sabbatarianisty). ZakláMmí (ženských) řádů pečujících o nemocné a opatrujících soc. potřebné. 1844 Křesť. sdružení mladých mužů (YMCA) začalo

působit v děl. slumech. Zakládání děl. domovů Ve vých. Londýně začal působit

1865 William Booth (1829-1912, s. 343) Německo: Od 1882 vznikaly evangelické děl. spolky. - LEV XIII.

(s. 344) doporučoval 1884 zřizování kat. děl. sdružení podle vzoru 1846 kat. tovaryšských spolkU kněze Adolfa Kol­

pinga (1813-65).

Státní sociální politika Anglie: špatné soc. podmínky v textilním prlllnyslu přinutily zemi klasického liberalismu (s. 321) k vy­dávání zákon II na ochranu pracujících: 1833 první tovární zákon (s. 326); 1842 přibyl

zákaz ženské práce v dolech při podzemní těžbě; 1847 byla stanovena desetihodinová pracovní doba pro ženy a pro mladistvé (od 1850 vše­obecně závazné nařízení).

Francii patřilo v oblasti soc. politiky vedoucí místo na kontinentč: 1813 zákaz dčtské práce v dolech. Německo se po 1871 stalo vedoucí zemí v oblas­

ti soc. zákonodárství 1883 vydání zákona o sociálním pojištění

(s. 355) - po 1894 se stal vzorem pro soc. zá­konodárství ve Francii a od 1908 také ve Vel ké Británii (s. 382).

1891 vydávání dalších zákonů o ochraně pracu-jících.

Důsledky: soc. politika a soc. péče proměnily stát s lib., svobodnou ekonomikou ve stát soc. blaho­bytu. Anonymní úřednictvo (byrokratický apa­rát) spravovalo neustále stoupající daně, rostoucí­soc. závazky a stoupající soc. příspěvky.

DOBA NÁRODNtCH STÁTŮ / Rusko (1815-1874) 347

Období reakce (1815-1855) 1801-25 Alexandr I. zahájil svou vládu uskuteč­

ňováním programu lib. reforem v oblasti správy a práva. Z carova pověření vypracoval stát. ta­jemník SPERANSKlj (1772- 1839)

1808/09 lib. návrh ústavy, podle něhož mělo v Rus­ku dojít k rozdělení mocí, ke zřízení státní rady a k ustavení volené státní dumy (parlamentu). 1812 byl však SI'ERANSKlj svržen a vypovězen.­Jako vítěz nad NAI'OLEONEM se ALEXANDR I. stále více otevíral křesť. mystickým a konzervat. ideám (MEn-ERNICII). Pod vlivem rev. hnutí se z něj stal dokonce přední zastánce evr. reakce.

Kultura: od časů napoleon. válek pokračoval pro­ces poevropšťování rus. šlechty. Na rus. intelek­tuály působily myšlenky něm. idealismu a fr. uto­pického socialismu, romantismus zase ovlivňo­vala rus. literáty. Tajné polit. spolky (od 1816) snily o budoucnosti svob. rus. národa a usilovaly o ústavu, o osvobození rolnictva z ne­volnictví a o pozemk. reformu (rozdělení půdy). Umírněný Severní spolek (MURAVjOV) a radikál­ní Jižní spolek (PESTh) využily nenadálého ca­rova úmrtí k

1825 povstáIú děkabristů, jež bylo krutě potlačeno. Po smrti "Osvoboditele Evropy" nastoupil "Cet­ník Evropy",

1825-55 car Mikuláš 1., jehož autokratická vláda nacházela oporu u pravosl. církve a ve velkorus. nacionalismu.

Zahr. politika: jejím cílem bylo potlačování evr. rev. hnutí (Polsko, s. 329; Uhry, s. 337; Němec­ko, s. 339), dále expanze na Stř. Východě (s. 39 1) a konečně dělení lurecka. Z těchto důvo­dů rus. zahr. politika zpočátku kolísala mezi konzervat. velmocemi na jedné straně a lib. Zá­padem na straně druhé.

1829 drinopolský mír (s. 323). Usmíření s Prus­kem a s Rakouskem. Mezinár. poměry, které na­staly po rozkolu záp. velmocí ve

1839-41 vých. krizi (s. 365) a po zavázání Rakous­ka rus. voj. pomocí (s. 337), pak zcela zmčnila

1853-56 krymská válka. Pohnutkou k tomuto konfliktu se stal spor řec. a řím. mnichů o svatá místa v Jeruzalémě, do něhož se vložili jak rus. car MIKULÁS 1., tak i fr. císař NAI'OLEON 111. Por­ta (osman. říše), utvrzovaná ve svých postojích Velkou Británií, odmítla rus. ultimátum (kníže MENSIKOV), které se dožadovalo ochrany pravo­sl. křesťanů.

1853 rus. voj. jednotky vstoupily na území podunaj­ských knížectvÍ.

Říjen 1853 lUrecko vypovědělo válku Rusku; 1854 zasáhly po boku Threcka do konfliktu Británie a Francie (v lednu 1855 se k nim připojilo i Sar­dinské království). Rakousko obsadilo podunaj­ská knížectví Moldavsko a Vala.�sko.

Září 1854 brit.-fr. vojsko se vylodilo na Krymu; ob-

ležení Sevastopolu (první případ moderní po­ziční války). Spojenci dosáhli význanlllých vítěz­ství u A1my a u Inkermanu.

1855-81 nový rus. car Alexandr II. pokračoval ve válce až do září 1855, kdy padl Scvastopol.

1856 pařížský mír: Rusko ztratilo deltu Dunaje; v Cerném moři byla vyhlášena neutralita; nad křesť. obyvatelstvem 'Iurecka byl vyhlášen "evr. protektorát", Rusko muselo souhlasit s územní integritou osman. říše, jíž se dostalo mezinár. zá­ruky stejně jako výsadnímu postavení podunaj­ských knížectví pod tur. patronací; černomořské úžiny zůstávaly nadále v době míru uzavřeny ci­ZÍm vál. plavidlům. - Pařížská deklarace o nám. právu stanovila pravidla vedení nám. válek, a sta­la se tak součástí mezinár. práva .

Důsledky: přechod dosavadní rus. hegemonie na Francii (s. 349) se projevil i v proměně dosavad­ních mezinár. poměrů v Evropě; počátky rak.-rus. rozporů na Balkáně; Itálii se otevřela cesta k nár. sjednocení (s. 351).

Reformní éra (1856-1874) Voj. porážka v krymské válce ukázala, jak hluboce zaostávala rus. vnitřní správa, armáda i hospodář­stvÍ. Nevolnictví bráIlilo jakémukoliv pokroku, ať už se jednalo o mírnější formu závislosti, kdy rolníci vesměs odváděli dávky a poplatky, anebo o její drs­nější podobu, kdy byli rulníci vystaveni robotním povinnostem (tzv. barščina). ALEXANDR ll. se roz­hodl pro autokratickou revoluci shora, aby tento "sud prachu ve státč" odstranil. Po vlně rol. nepo­koji'l a po dJouhých přípravách došlo ke 1861 zrušení nevolnictví v Rusku; týkalo se 40

mil. rolníků při zachování "mirové" soustavy (tj. formy obecních samospráv, rolnických ves­nických obcí se společnými polnostmi a společ­ným právním ručením). Podpora lid. osvěty, obecních škol, gymnazijníllO vzdělávání, statutárních univerzit s plnou akade­mickou autonomií, omezení cenzury tisku ( 1865).

1864 zřízení místních nestavov. samospráv (ze­mstev) v guberniích a újezdech; reforma soudnictví: nezávislý soudce, veřejná líčení, zmírnění trestní justice.

1870 vydání mčst. řádu: zřízení měst. samosprávy opírající se o činnost měst. rad, jež byly voleny z řad měšťanstva.

1874 zavedení všeobecné bnUlné povinnosti s šesti­letou voj. službou (MILjUTlN).

Výsledky: k očekávanému odstranění soc. napětí nedošlo. (zaostalost a vysoké zadlužení venkova).

1863 polské povstání (s. 329). 1866 neúspěšný pokus o atentát na cara vedl k zost­

ření režimu autokratické reakce, současnč však zesílilo rel'. hnUlí rus. inteligence (s. 389).

DOBA NÁRODNtCH srÁrů / Francie (1852-1871) 349

Druhé císařství (1852-1870) Napoleon 111. (I808-73) zamýšlel srym demokra·

tickým "caesarismem" (diktaturou opírající se o plebiscit) usnúřit existující třídní rozpol)'. V oba­vě a ze strachu z norych social. nepokojů se lid podrobil autoritativnímu režimu, který se po

1858 ORSINIHO pokusu o atentát na NAPO­LEONA lll. (s. 351) ještě zostřil.

Sociální politika: vytváření pracovních pří1ežitostí díky velkol)'sému programu rystavby. V letech

1852-1856 se PaňZ proměnila v "hlavní město světa", a to podle plánů prefekta HAUSSMANNA. - Přes ur­čitou péči o prAcující (svépomocné pokladny, ry­stavba děl. b}1Ů, lid. knihovny) přetrváV'aJa dvanác­tihodinová pracovní doba; stávky byly zakázány; do 1864 platil zákaz utváření děl. sdružení

Hospodářství: díky finan. kapitálu (bratři PÉREIRO­VÉ) a rozvoji velkých prum. podniků vzrostl fr. ob­chod během 12 let o 300 %. Vývoz kapitálu uči­nil z Francie věřitelskou zemi a zemi rentiérů.

1855, 1867 tzv. Svět. rystavy v Paříži se staly symbolem fr. prosperity.

Koloniální politika: fr. obilnicí a jádrem "zámoř­ské Francie" se stalo Alžírsko; rostoucí příliv fr. kolonistů.

1854-65 guvernér FAJDHERBE rozšířil území fr. Se­negalu a založil Dakar. - Zasahování v Cíně (dru­há opiová válka, s. 369) a v Sýrii (vylodění v Bej­rútu 1860); budování fr. kolon. říše v Indočíně (s. 385); dobytí alŽ. Kabylska (1857).

1859--69 výstavba Suezského průplavu s fr. pod­porou a pod vedením F. DE LEssEPSE; z těchto důvodů zakoupena obch. základna v Oboku (1862).

Zahraniční politika: NAPOLEON !ll. se snažil pod­porou nár. hnutí (na Balkáně, v Itálii, v Německu) dosáhnout úspěchů, které by mu umožnily revido­val podnúnky smluv z 1815. Brit.-rus. konlliktu vy­užila Francie v

1854--56 krymské válce (s. 347) k dosažení vlast­runo, nového mocenského postavení Fr. císař se stal prostředru'kem při jednáních

1856 pařížského mírového kongresu_ - Od 1858 setkání s CAV OUREM v Plombieres se připravo­

valo řešení italské otázky. 1859 válka za sjednocení Itálie (s. 35 J): NAPO­

LEON III. naléhal na I)'chlý snúr s Rakouskem. Cu­I)'šský mír: Frallcie získala Lombardii, kterou

1860 tuónskou smlouvou vyměnila se sardinsko-pie­montským královstVÍm 7l! Nizzu (Ni ce) a Savoj­sko. - Pod vedením gen. BAZAINA (1811-88) by­la zahájena fr.

1861 výprava do Mexika (s. 371). - Ztráta prestiže v německé otázce.

1865 tajná schůzka NAPOLEONA !ll. a BISMARCKA v BiarriLZu: císařovy nejasné kompel17l!ční poža­davky na Belgii, Lucembursko a Falc za fr. souhlas s dalším rozšířením pr'Us. moci (politika spropit-

ného) v rak.-prus. konlliktu (s. 353) se d.rKy sku­tečnosti, že rak. armáda utrpěla

1866 porážku u Hradce Králové (u Sadové), ob­rátily zcela vniveč. - "Nešťastný rok" 1867 nepři­nesl ani kompenzace, ani Lucembursko (které chtěl NAJ'OLEON !ll. zakoupit od Nizozemska); "dobrodružstVÍ v Mexiku" narazilo na odpor USA; skutečnost, že Francie nadále trvala na voj. ochra­ně círk. státu (s ohledem na kal. opozici), zkalila vztahy s Itálií.

Přechod k "Empire Iibéral" (lib. císařství) byl důsledkem rostoucí kritiky na adresu diktátorské­ho režimu, neúspěchů v 7llhr. politice a pochyb ohledně tzv.

1860 Cobdenovy smlouvy, tedy fr.-bril. obch. smlouvy (o volném obchodu). Nemocný císař musel od­souhla�it

1864 progranl "nezbytných svobod" a učinil lib. ústupky.

1869 voleb. vítězstVÍ opozice: vyhlášení polit. amne­stie a zformování OUJVIEROVA kabinetu, který měl vypracovat svobodomyslnou ústavu.

1870 plebiscit o ústavě: 83 % voličů se vyslovilo pro li b. císařstVÍ.

Prusko-francouzská válka (1870nl) Příčiny: fr. prestižní politika, obava z hegemoniálního

úsilí Pruska v Německu (min. zahr. GRAMONT) . Pohnutka: kandidatura na obsazení šp. trunu, "emž­

ská depeše" (s. 353); vyhlášení války Prusku (19. 7.). BISMARCK dosáhl neutraJity Británie, Rakouska (na rus. nátlak) i Itálie (kvůli řím. otázce).

Průběh: ofenziva silnějších a početnějších něm. jed­notek; po urputných bojích obklíčení a kapitulace (říjen) BAZAINOVY armády v Metách.

1. září 1870 bitva u Sedanu: kapitulace MAC MA­HONOVY armády, NAPOLEON Ul. 7l!jal. - Z iniciati­vy umírněných republikánů Favra (1809-80) a Gambetty (1838-82) byla

4. září 1870 vyhlášena třetí republika a vytvoře­na vláda nár. obrAny.

Září obléhání Paříže: GAMBEITA unikl v balónu z obleženého města a 7l!čal organizoV'At odd.r1y tzv. franctireurs (ozbrojených civilistů) k vedení nár., lidové války proti Prusům. Nal)'chlo posta­vené armády však byly vytlačeny 7l! šryc. hranice. Paříž kapitulovala (leden 1871).

Únor 1871 Národ.rú shromáždění v Bordeaux zvolilo TWERSE (s. 383) "šéfem exekutivy". - Ve Versail­les byl uzavřen předběžný mír: Fnlllcie ztratila Al­sasko-Lotrinsko; byla stanovena výše reparAcí (5 miliard franků) a okupovány rych. části Francie.

10. května 1871 mír ve Frankfurtu nad Moha­nem.

Výsledky: soustava evr. států se rozrostla o Itálii a o Německo, na které také přešlo rozhodující mocenské postavení, jaké doposud náleželo Fran­cii; něm.-fr. rozpol)' se prohloubily.

DOBA NÁRODNíCH STÁTŮ / Itálie (1850-1871) 351

Národní sjednocení (1850-1871) Cami110 hrabě Benso di Cavour (1810-61), spoluvydavatel časopisu II Risorgimenlo, který dal název celé této epoše it. dějin, vyvodil dllsledky z neúspěchu v 1848/49. V 1852 se stal min. předsedou Sardinského králov­

ství, které se pod jeho vedením a díky jeho opat­řením ve prospěch volného obchodu, reformám v oblasti justice a círk. zákonodárství proměnilo ve vzorovou lib. zemí. CAVOURŮV program nár. sjednocení Itálie pod vedením Sardinského krá­lovství spočíval v nčkolika bodech: I. je třeba vzdát se myšlenek na rev. převrat či na osvo­bození vlastními silami (MAZZtNI); 2. absolu­tismus bude odstraněn cestou lib. evoluce a k osvobození Itálie dojde se zahr. pomocí; 3. všechny il. vlastence je třeba soustředit proti Ra­kousku (1857 založena Italská nár. společnost).

1855/56 Sardinie vstoupila po boku spojenců do krymské války, aby dosáhla povýšení it. otázky na úroveň problému evr. mocenské politiky. CA­VOUROVI se podařilo získal podporu záp. vel­mocí.

1858 setkání CAVOUR1\ s NAPOLEONEM III. v Plom­bieres: císař přislíbil Sardinii voj. podporu proti Rakousku, přičemž na Apeninském poloostrově měla vzniknout konfederace čtyř it. státi'! spoje­ných zastřešující papež. autoritou. Voj. přípravy vyprovokovaly Vídell k vyhlášení války Sardinii.

1859 sardinsko-fr. válka proti Rakousku: Spojenecká vojska dosáhla významných vítězství u Magenty a Solferina (červen). NAPOLEON III., znepokojený sérií následných (prosardinských) povstání ve stř. Itálii a v obavách před prus. zá­sahem na Rýně, se rozhodl uzavřít příměří s rak. císařem FRANTlSKEM JOSEFEM I. ve Villafrance (červenec).

Listopad 1859 curyšský mír: navzdory původním fr. příslibům zůstalo Benátsko pod rak. nadvládou a Lombardie připadla Francii. Plebiscity, jež proběhly v Boloni, v Toskánsku, v Parmě a v Mo­deně, se namísto it. konfederace vyslovily ve prospěch připojení k Sardinskému království.

1860 smlouvou v Thrínu získal NAPOLEON lil. pro Francii Nizzu (Nice) a Savojsko, zatímco Lom­bardie byla předána Sardinskému království.

Již. (Dolní) Itálie: radik. demokraté, přívrženci MAZZINIHO a stoupenci strany činu, organizo­vali nepokoje a povstání. Po neúspčšném

1860 povstání v sicilském Palermu se v Marsale na Sicílii vylodili dobrovolníci Giuseppa Garibal­diho (1807-82)

Květen-září 1860 "výprava Tisíce" napříč Si­cílií a Kalábrií. Současně vpadla sardinská voj­ska na území círk. státu; papež. jednotky byly po raženy u Castelfidarda a kapitulovaly v Anco­ně (září): s výjimkou Říma bylo celé území círk. státu obsazeno sardinskými VOjsky. Bourbonská

armáda byla poražena na řece Volturno a podle­hla Garibaldimu i u Caserty. Setkání VIKTORA EMANUELA II. S GARlBALDIM (říjen); po výsled­cích plebiscitů, jež proběhly v Umbrii, v Neapol· sku, na Sicílii a na obsazeném území círk. státu a jež se vyslovily ve prospěch sjednocení se Sar­dinií, GARIBALDI odevzdal moc sardinskému králi.

1861 kapitulace u Gaety (únor): definitivní pád bourbonské dynastie. - První všeit. parlament v Thríně prohlásil Řím hlavním městem lIálic a v

březnu 1861 potvrdil Viktora Emanuela II. (do 1878) italským králem. Od samého počátku své existence trpěl nový stát značným zadlužením, sužovaly jej odlišnosti kult. i hosp. vývoje na severu a na jihu země, ja­kož i odpor proti centralismu a polit. převaze Piemontu. Kvůli osvobození doposud rak. Be­nátska bylo uzavřeno

1866 voj. spojenectví s Pruskem a zahájena válka proti Rakousku; it. vojska poražena u Cusloz­zy a Lissy (s. 353). Díky fr. podpoře a zejména díky prus. vílězství u Hradce Králové byl uzavřen

říjen 1866 rak.-it. mír ve Vídni, jímž Benátsko připadlo Itálii, která se ale musela vzdát poža­davkU na již. Tyrolsko (Tridentsko) a na Istrii, což byly hlavní cíle iredentismu. - Králova dvorská strana na rozdíl od opozice (republiká­nů, mazzinistů) i v rozporu s veřejným míněním doufala, že na řešení římské otázky se s Fran­couzi dohodne.

Církevní stát: reakční křídlo římskokat. kurie, kat. strana ve Francii a FRANTlSEK II. NEAl'OL­sin' žijící v řím. exilu společně překazili lib. re­formy a mařili jakékoliv dorozumění s novým It. královstvím. - GARIBALDtllO útok na Řím, or­ganizovaný proli vůli VIKrOR1\ EMANUELA, skončil

1862 porážkou od it. král. vojsk na svazích pohoří Aspromonte.

1864 zářijová it.-fr. dohoda: stažení fr. jednotek za záruky nedotknutelnosti papež. státu.

1864 papež PIUS IX. zveřejnil S)'llabus errorum, v němž zavrhl lib. bludy a domáhal se podřízení státu i vědy autoritě církve.

1867 GARIBALDlllO třetí pochod na Řím; po opě­tovném vylodění fr. vojsk skončil střetnutím u Mentany, kde byl GAntBALDt poražen.

1869 první vatikánský koncil vyhlásil 1870 dogma o papežově neomylnosti ve věrou­

ce, v záležitostech víry a mravů (ex catbedra). Září 1870 obsazení círk. státu it. vojskem. 1871 PIUS IX. odmítl "záruky" papež. nezávislosti

na it. státč, které vyhl{L�il it. parlament. Podle těchto zákonů zůstávala papeži svrchovanost nad vatikánským státem, zatímco Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie.

DOBA NÁRODNíCH STÁTŮ / Německo 1 (1859-1871) 353

Nová éra v Prusku (1859-1862) 1861-88 Vilém I., který již od 1858 vládl v Prus·

ku jako regent za svého duševně chorého bratra FRJDRICHA VILÉMA lY., povolal lib. kabinet "no· vé éry".

1861 založení lib. Něm. pokrokové strany. 1862 do čela vlády byl povolán Otto von Bis­

marek (1815-98). Armáda byla reorganizová­na a systematicky posilována, což poznamenalo také různé oblasti civilního života (počátky prus. něm. militarismu).

Úsilí Pruska o hegemonii v Německu (1862 až 1866) Cíle věcné (reálné) Bismarckovy politiky (s důrazem na zahr. politiku): upevnění monarchie jakožto předpokladu pro posílení Pruska; vedoucí role Pruska v Něm. spolku, ať už s Rakouskem, anebo proti němu. - Za pols. lednového povstání (s. 329) zaštítil BISMAIlCK rus. postup uzavřením 1863 voj. A1venslebenovy konvence, umožňující

rus. vojskům průchod územím Pruska: obnovení přátelství s Ruskem. Rakousko se pokusilo využít protiprus. nálad k reformě Něm. spolku, jeho plány však ztroskotaly na

1863 sjezdu něm. panovníků ve Frankfurtu, neboť prus. král VILÉM I. se na přání BISMAIlCKA jed­n{ulí nezúčastnil. - Na druhé straně však Bls­MARCK donutil Rakousko ke společnému postu­pu v konfliktu s Dánskem, jehož příčinou se stala nová dán. ústava: Slesvicko bylo odtrženo od Holštýnska a připojeno k Dánsku.

1864 prus.-rak./dán. válka: Po obsazení ostrova A1su přistoupilo Dánsko na podmínky vídeňské­ho míru (říjen) a odstoupilo Šlesvicko, Holštýn­sko a Lauenbursko ve prospěch Pruska a Ra­kouska. - Společná správa tohoto kondominia jen vyostřila vzájemné prus.-rak. spory, jež ale byly

1865 prus.-rak. smlouvou v Gasteinu přechodně urovnány: zatímco Rakousko spravovalo Hol­štýnsko, získalo Prusko kontrolu nad Šlesvic­kem a fakticky také celé Lauenbursko (Rakous­ko svou část Lauenburska Prusku prodalo). NA­POLEO III., který se v celé záležitosti snažil vystupovat jako rozhodčí (5. 349), doufal, že získá určité územní kompenzace na Rýně. Proto také fr. císař podpořil spojenectví Pruska s itá­lií. - Prus. návrh na reformu Něm. spolku se do­tkl Rakouska, které svolalo Spolk. sněm, aby rozhodl v otázce Šlesvicka-Holštýnska. Na toto porušení gasteinské smlouvy odpovědělo Prus­ko vpádem do Holštýnska a vystoupením z Něm. spolku, klerý naopak zahájil voj. mobilizaci pro­ti Prusku.

1866 prus.-rak. válka: kapitulace hannoverské armády u Langensalzy; rozhodující vítězství Prus­ka nad rak. armádou v bitvě u Hradce Králové

(u Sadové). Ve snaze předejít fr. vměšování pro­sadil BISMARCK uzavření předběžného míru (příměří) v Mikulově.

1866 iL-rak. válka (s. 351). - Definitivní mír uza­vřelo Rakousko s Pruskem v Praze a s Itálií ve Vídni. Důsledky: Rakousko ztratilo Benátsko, jež připadlo Itálii. Rozpuštění Něm. spolku; s vý­jimkou Saska a Hesenska-Darmstadtska anekto­valo Prusko všechny dříve znepřátelené státy na sever od řeky Mohanu.

1866/67 Vznik Severoněmeckého spolku.

Národní sjednocení (1866-1871) Září 1866 přijetí předlohy zákona o indemnitě

(dodatečně schváleny svémocné kroky Bls­MARCKOVY vlády, jež byly v rozporu s ústavou). Tento "prohřešek demokracie" rozdělil liberály: Něm. pokroková strana zůstala v opozici, zatím­co nová

1867 Národně lib. strana se sklonila před úspě­chy BISMARCKOVY politiky a rozhodla se, že na­příště bude spolupracoval s vládou i se

1867 Svobodnou konzervativní stranou. 1867 ústava Severoněm. spolku: zaváděla před­

sednictví spolku (doživotně připadlo prus. králi VILÉMOVI 1.), úřad spolk. kancléře (BIS­MARCK) stOjícíllO v čele společného exekutivní­ho orgánu - spolk. rady. Zákonodárnou pravo­mocí disponoval říš. sněm. Něm. celní spolek byl přebudován do podoby Něm. celního parla­mentu. - NAPOLEON III. se cítil podveden v zále­žitosti územních kompenzací (s. 349).

1867 londýnská smlouva stvrzovala personální unii Lucemburska s Nizozemska a navíc zaručovala neutralitu lucemburského velkovévodství. -Francie se obávala prus. hegemonie v Evropě. Za těchto okolností vyvolal spor o nástupnictví na šp. trůn krizi ve vzájemných vztazích mezi Francií a Pruskem: NAPOLEON III. požadoval na prus. králi záruky, že Hohenzollernové nebudou kandidovat na ob­sazení šp. trůnu (rozhovor fr. vyslance BENE­DE'J"ľ1110 s prus. králem VILÉMEM I. v emžských lázních [Bad Ems)). Zveřejnění zkrácené a zkreslující verze "emžské depeše" (telegramu, v němž VILÉM I. informoval kancléře o svém jed­nání s BENEDETTlM) , jež mělo v očích veřejnos­ti kompromitoval Francii, přimělo Francii k vy­hlášení války Prusku.

1870nl prus.-fr. válka (s. 349). Proti fr. očeká­vání se jí zúčastnily rovněž jih oněm. státy. Bls­MARCK využil celonár. válečného nadšení k

1871 vyhlášení (druhého) něm. císařství, je­hož základy spočívaly ve smlouvách, které Prus­ko uzavřelo s jednotlivými něm. státy.

18. ledna 1871 byl prus. král VILÉM I. v Zrcadlo­vém sále král. paláce ve Versailles provolán něm. císařem.

DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Německo II (1871-1890) 355

Německá říše (1871-1890) Ústava: Něm. říše byla spolk. státem pod pruskou

hegemonií. V pllsobnosti říšské kompetence zll stávala kontrola vojska,

cel, obchodu, dopravy a poštovních služeb; jed­notJivé stály přispívaly na říš. záležitosti podle potřeby (tzv. matrikulární příspěvky). - Do kompetence spolk. států náležela stál. admi­nistrativa, soudnictví a kull. záležitosti. - Nejdů­ležitějším říš. orgánem byla

Spolková rada, v níž zasedaL zástupci panovníků a tří svobodných měsl. Vydávala zákony a naříze­ní s platností pro celou říši a v říš. záležitostech jí náleželo také právo dozoru; 17 prus. delegátů ve Spolk. radě disponovalo právem veta.

Předsednictví (prus. koruny) ve Spolk. radě, spo­jené s držením titulu "něm. císař", bylo ustaveno dědičně. Císař (prus. král) zastupoval říši nave­nek, v době války byl vrchním velitelem ozbroje­ných sil a měl také právo svolávat či rozpouštět RK sněm a jmenovat či odvolávat

říšského kancléře. Říš. kancléř se zároveň stával předsedou prus. vlády, řídil jednání Spolk. rady a podléhali mu i jednotliví státní tajemníci a veš­keré říš. úřednictvo. - Jistým dem. ústupkem by­lo ustavení

Říšského sněmu, vzešlého ze všeobecných a pří­mých voleb. Poslanci Říš. sněmu hlasovali o předlohách zákonů a schvalovali každoroční říš. finance (státní rozpočet).

Strany zastoupené v Říš. sněmu: v opozici k au­toritativní vládě kancléře BISMARCKA nevyužívaly polit. strany svých parl. možností. Z parl. polit. stran, jež s BlSMARCKEM do 1878 spolupracova­ly, to byly především nár. liberálové (s. 353) a svob. konzervativci (s. 353; od 1871 půso­bili pod názvem Říš. strana); po změně polit. kurzu (1878) podporovala kancléře také Něm. konzervativní strana (1876) a částečně rov­něž i Centrum.V opozici proti BlSMARCKOVl naopak zůstávali starokonzervativci, dále lib. demokratická Pokroková strana (od 1884 Svobodomyslná strana) a soc. demokraté (s. 378). K odpůrcllm kancléřovy politiky patřily navíc nár. menšiny a tradičně i hannoverští wel­rové (Něm.-hannoverská strana (1869).

Vnitřní budování říše: na lib. základě docházelo k postupnému sjednocování něm. práva i hospo­dářství.

"Kulturkampr' ("kult. boj něm. národa proti ro­mantismu"). Příčina konfliktu prus. státu s řím­skokat. církví spočívala v rozporu, klerý panoval mezi nároky státu podporovanými lib. hnutím (R. VIRCI-IO\VEM) na jedné straně a požadavky polil. katolicismu (ultramontanismu) na stra­ně druhé. Tento spor se vyostřil po

1870 vyhlášení dogmatu o papežově neomylnosti (s. 35 I) a po odtržení starokatolíků (kteří toto

dogma neuznávali). Pokus rozšířit stát. dozor nad duchovními, podřídit je stát. moci jako pou­hé úředníky a překazit jejich spojení s kurií a s .. polským nepřítelem říše" narazil na pasivní odpor kléru, Centra a včřících.

1871-75 byla přijata série zákonů a opatření ome­zujících moc kat. církve. Veškerá omezující opat­ření se ale míjela účinkem, a proto se

1878-1903 za pontifikátu I.VA XlII. snažil BlS­MARCK o ukončení "kulturkampfu" a o smír. Třebaže do 1886 byla včtšina proticírk. opatření zrušena, nedůvěra a podezíravost něm. katolíkll vůči protest. říši nikdy zcela nevymizela.

Politika ochranných cel: v tzv. "griinderských le­tech" docházelo k bouřlivému rozvoji průmyslu, obchodu a bank; příliv fr. vál. reparací (s . . 149) vyvolal "zakladatelskou horečku", která opadla až v souvislosti s krachem na vídeňské burze, za následné

1873 hospodářská krize. Rostoucí kritika vol­ného obchodu, prům. konkurence a nízkých cen vedla k požadavkům na vydání zákonů, jež by och nUlovaly domácí podnikatele a producenty obilí. Konzervativci a Centrum podpořili

1878 přechod k protekcionistické politice ochnJil­ných cel. Od

1879 přijetí nového daňového a celníllO zákona si BlSMAl�CK sliboval dosažení větší nezávislosti na Říš. sněmu. Tato politika rozštěpila nár. liberály a vedla k vytvoření zájmového .. spojenectvÍ těž­kého prllmyslu a velkých pozemk. vlastníků" ( .. spojenectví železa a obilí").

Sociální politika: odpovědnost za atentáty na císaře přičítal BISMARCK soc. demokratllm.

1878 zákon proti socialistům: stranický tisk byl zastaven a stranické organizace socialistů a soc. demokratů byly rozpuštěny a zakázány.

1878 A. STOECKER založil Křesťanskosociální děl. stranu (namířenou proti liberalismu a židov­ství), která však nenabyla podstatnějšího význa­mu. - Součástí tažení proti socialistům byla i BISMARCKOVA vlastní soc. politika uskuteč­ňovaná prostřednictvím programu rozsáhlého

sociálního zákonodárství (1853-1889). 1888 FRIDRICH III. něm. císařem. K jeho n{L�tupu

se upínaly dlouholeté naděje liberálů , těžce ne­mocný panovník však po několika měsících vlá­dy zemřel.

1888-1918 vláda císaře Viléma II. - Narllstají­cí neshody mezi mladým císařem a stárnoucím kancléřem ukončilo o dva roky později.

1890 BISMARKOVO propuštění. Důvody: císařova ctižádostivost; kancléřovo lpě­ní na tvrdém posnlpu vůči socialistům ve vnitřní politice a na tajném spojenectví s Ruskem (zajiš­ťovací smlouva z 1887) v zahr. politice.

DOBA NÁRODNtCH STÁTŮ / Rakousko-Uhersko (1867-1914) 357

Krize Podunajské monarchie (1867-1914) Porážka 1866 vedla k naplnění uher. požadavku

(s. 339) na 1867 rak.-uher. vyrovnání: vznik rak-uher.

dualismu charakterizovaného reálnou unií dvou stát. celků se společnou (c. a k, tj. "k u. k") zahr. politikou, financemi a voj. poli­tikou; každý z obou států měl samostatné státo­právní a správní zřízení i zákonodárství. ZalÍmco v Předlitavsku působila rak (c. k, tj. "k k")do­mobrana, v Zalitavsku to byli uher. (k.) honvédi (domobrana). Na každých 10 let byly uzavírány dohody (o zúčtování pohledávek) týkající se ob­chodu, dopravy a daňových a měnových otázek K pokrytí společných výdajů sloužily příjmy z cel a příspěvky obou států (rak podíl činil kolem 70 %).

1867 František Josef I. korunován (s. 337) uher. králem. Svllj mnohonárodnost. stát udržo­val pohromadě s pomocí armády a státní byro­kracie, neuplatňoval však žádné reformy. - Za­hraniční politika (srv. s. 361, 399).

Rakousko (Předlitavsko: 8 národů, 15 korunních zemí, 17 parlamentll) sužovaly narllstající ná­rodnostní spory.

1867 prosincová ústava poskytovala vládě právo vy­dávat nařízení v případě rozpuštění říš. rady.

1867-78 lib. éra (velkokapitál, Něm. liberální strana: E. VON PLENER).

1868 májové zákony fakticky ukončily konkordát s římskokat. církví (s. 339); 1869 zavedena všeo­becná branná povinnost a vyd{Ul zákon o všeobec­né povinné školní docházce. - Obavy z posilování slovlUl. vlivu vedly něm. liberály k odmítnulÍ jak

1871 "fundamentálních článků" českého zem. sněmu, jež vymezovaly autonom. státoprávní po­stavení Cech v rámci monarchie, tak i celkové politiky na Balkáně (Bosna, s. 359).

1879-93 předsedou vlády se stal hrabě E. TAAFFE, který vládl za podpory "železného kruhu pravi­ce" sestávajícího z koalice konzervativců, kleri­kálů a slovan. stran. Metody policejního státu a politika "cukru a biče" podkopávaly stávající ústavní pořádek V boji za upeviíování nár. svébytnosti si úspěšně vedli Ceši (ve městech rostl podíl čes. měšťanstva). 1880 zrovnoprávnění češtiny a němčiny v úředním styku (Stremayrova jazyková nařízeru); 1882 roz­dělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (zahá­jena výuka na čes. univerzitě); od 1883 česká (au­tonomistická) většina na čes. zem. sněmu.

1882 volební reforma (snížen volební cenzus) zvý­šila polit. aktivitu maloburžoazie: vzestup mla­dočechů (GRÉGR) na úkor staročechů (PALAC­KÝ, RtEGER), vzestup německonacionálního hnulÍ (SCHONERER) a antisemitsky naladěného křesťanskosoc. hnutí (VOGELSANG).

Síření socialistického hnutí mělo zabránit 1884 vypracov{Ulí výjimečného zákona. - Na sjed­

nocujícím sjezdu v Hainfeldu byla 1889 založena Celorak. soc. dem. strana děl­

nická, se silnými národnost. akcenty (s. 379). -Mladočeši (KRAMAŘ, MASARYK) odmítli

1890 pokus o něm.-čes. vyrovnání (články punk­lační). Po

1897 vydání Badeniho jazykových nařízení pro Cechy a Moravu propukla permanentní vnitro­polit. krize. Obstrukce něm. extrémistu ochro­mily jednání říš. rady. Pod heslem

1897 "Pryč od Říma" rozpoutalo všeněm. hnutí G. VON SCltbNERERA (1842-1921) kampaň za těsnější připojení k Německu, zatímco Křesťan­skosoc. strana vídeňského starosty K. LUEGERA (1844-1910) se stávala oporou dynastie.

1899 tzv. svatodušní program (minimální ná­rodně polil. program něm. stran v Rakousku). Zrušení jaz. nařízení, po němž následovala ob­strukční politika čes. stran.

1900-08 vlády premiéru KOERBERA či BECKA se marně pokoušely obrátit pozornost k hosp. vý­voji. 1905 byl schválen moravský pakt (úprava zem. zřízení, volebního řádu a školských a jaz. otázek), nicméně zavedení

1907 všeobecného hlasovacnlO práva vedlo k usta­vení slovan. většiny v paralyzované říš. radě (233 něm. hlasů 265 slovan. hlasům ve 28 frakcích). 1913 rozpuštění českého zem. sně­I11U.

1914 odročení říšské rady na neurčilo.

Uhersko (Zalitavsko) 1867-71 (do 1879 rak.-uher. min. zahr.)

hrabě Gyula Andrássy st. (1823-90) uher. min. předsedou. Díky němu se prosadila uher. hegemonie v zahr. politice celé říše.

1868 Chorvatsko získalo autonomii. Moc v Uhrách patřila i nadále "llisl. třídám" (šlechtě, duchovenstvu). V rozporu s relativně tolerant­ním

1868 národnost. zákonem a proti opozici strany nezávislých (1874) se za vlády

1875-90 min. předsedy Kalmána TIszy (1830 až 1902) prosadila politika důsledné madari­zace. - Proti obstrukcím v říš. radě, proti hnu­tím jihoslovan. národů i proti maď. extrémistům vystoupila "vláda tvrdé ruky" min. předsedy Istvána TIszy (1903-06/13-17): potlačování opozice, odmítnutí zavést všeobecné hlasovací právo.

Jihoslovanská otázka: maďarizace a protisrbská obch. politika (s. 359) změnily od 1904 srb.-chorvatské spory ve vzájemnou "jug. soli­daritu". Proti maď. a velkosrb. nárokům vyvsta­ly plány na rozšíření rak.-uher. dualismu o slo­van. část říše (trialismus).

DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / Balkán (1871-1908) 359

Krize na Balkáně (1875-1878) Za prus.-fr. války (s. 349) vypovědělo Rusko podmínky paříž. míru z 1856 (s. 347) a

1871 na londýnské konferenci dosáhlo práva volné­ho prujezdu úžinami.

1875/76 povstání tur. vazal II přerostla v srb.-tur. válku. Porta odmítla možnost reforem. Pod hes­lem osvobození křestllllstva na Balk{lIlě zahájilo Rusko

1877-78 rus .-tur. válku (první polit. úspěch po­litiky panslavismu, s. 390.

Březen 1878 san-stefanský mír: Území balkán­ských státll (především Bulharska) se zvětšovalo na úkor evr. držav lUrecka. Proti vzrustu rus. vli­vu pro testovaly Rakousko-Uhersko i Británie. Prohlubující se vých. krizi mčl na návrh .. čestné­ho makléře" BISMARCKA urovnat

červen/červenec 1878 berlínský kongres: Ru­munsko, Srbsko a Černá Hora získaly samo­statnost; Bulharsko sice zlISUt10 autonom. knížec­tvím odvádějícím tribut Portě, proti původním (s�Ul-stefanským) rus. předsL.1Vám však pozbylo ve prospěch lUrecka Makedonii a Vých. Rumélii, jež ale získala vnitřní autonomii. Rusku zůstaly Be­sarábie a územní zisky v Zakavkazsku; Rakous­ko-Uhersko získalo právo okupovat Bosnu a Her­cegovinu, podobně jako Británie Kypr.

Důsledek: Mír byl sice zachován, došlo však k od­cizení ve vzájemných něm.-rus. vztazích a vyhro­tily se rovněž rozpory Ruska a Rakousko-Uher­ska na Balkáně, což následně vedlo ke sbližování obou něm. velmocí. Národnost. problémy na Balkáně zůstaly nevyřešeny.

Balkánské země (do 1908) Bulharsko: Hajduci (bojovníci za svobodu), pod­

porováni Ruskem, bojovali proti cizí tur. nadvlá­dě a proti nadřazenému postavení řecké pravosl. církve.

1870 cařihradský patriarcha odmítl uznat (do 1945) vytvoření bulh. exarchátu. Polit. boj vedli rev. a radik. demokraté (RAKOVSKt, BOTEV).

1872 bulh. revoluční ústřední výbor v Bukurešti připravoval

1875176 všeobecné povstání, jež bylo krvavě potla­čeno. "lUr. zvěrstva" se pak stala příčinou rus. zásahu. - Bulh. Národní shromáždění přijalo si­ce proti přání Ruska poměrně lib. (trnovskou) ústavu podle belg. vzoru, současně však zvolilo synovce rus. carevny

1879186 ALEXAi"DRA VON BATTENBER(;A (z vedlej­ší linie velkovév. hessensko-darmstadtských) bulh. knížetem. Národ si kníže získal teprve

J 885 připojením Vých. Rumélie, k čemuž došlo i přes protesty ze strany Ruska a Srbska. Bulhaři pak dosáhli

1885 ve válce proti Srbsku vítězství u S1ivnice. Rus. intriky přiměly ALEXANDRA 1., aby odstoupil.

1887-1918 FERDINAND I. KOBURSK)' bulh. kní­žetem. Předsedou vlády S. STAMBOLQV (1854--95), který se přes rus. snahy orientoval více na Rakousko-Uhersko, Německo a Británii. Po jeho demisi (1894) se ale FERDINAND I. s Ruskem opětovně smířil.

Řecko: Národní shromáždění zvolilo 1863-1913 JliHltO I. (z dán. rodu GLVCKSBURK(J)

"králem t1elénů". Od doby, kdy 1863 Britové odevzdali Jónské ostrovy Řekům, se

hnutí enosis (sjednocení, tj. hnutí za připojení všech území obývaných Řeky k Řecku) dožadova­lo, aby jeho politika dostala přednost před hosp. rozvojem. Protitur. povstání na Krétě skončilo ne­úspěšně (1866). Po připojení Thesálie (1881) se předmětem řec.-bulh. spom stala Makedonie. -Další povstání na Krétě vedlo k rozpoulÍmÍ

1897 řec.-tur. války, jež sice skončila řec. porážkou v Thesálii, přesto ale na zásah velmocí získala Kréta polit. autonomii pod tur. svrchovaností.

1908 Kréta se oficiálně spojila s Řeckem (za bosen­ské krize).

Rumunsko: Knížectví Moldavsko a Valašsko se 1858 sjednotila pod vedením mold�lvského bojara CUZY (1820-73) neoficiálně již 1905 (VENIZEI.OS).

1861 vyhlášení rum. státu (Rum. knížectví, od 1881 Rum. království). Vyvlastnění círk. půdy, po­zemk. reforma (rušení nevolnictví za výkup), re­formy zákona. C ZA svržen důstojnickým převra­tem; na doporučení NAPOLEONA III. zvolen

1866-1914 Carol I. (Hohenzollern-Sigmarin­gen) rum. knížetem (od 1881 králem).

1883 Rumunsko se tajně připojilo k Trojspolku (s. 361).

Srbsko: Demografický růst se stal příčinou parce­lace pudy, neboť obyvatelstvo se nemohlo nikam stěhovat. Důsledky: rolnictvo chudlo a postupně vymizela i tradiční velká rodina.

1860-68 srb. kníže M1CIIAL OBRENOVIC se opíral o velkosrb. hnutí Omladina, usilující o sjednoce­ní všech již. Slovanů, o což se také v Chorvatsku snažil djakovský římsko kat. biskup STROSSMA­YER (1815-1905)

1862 stažení posledních tur. posádek. 1868-89 kníže MILAN OBRENOVIC vládl autokra­

ticky, ale podle 1869 umírněné lib. ústavy. Proti OBRENOVICŮM

stála v opozici radik. strana vedená Nikolou Pa­šiéem (1846-1926). Těsné přimknutí Srbska k Rakousko-Uhersku.

1882 Srbsko prohlášeno královstvím; neúspčšná válka proti Bulharsku (1885, viz výše). Po

1903 zavraždění krále ALEXANDRA I. OBRENOVICE

nacionalistickými důstojníky zesílilo jihoslovan. hnutí (jugoslavismus). Za

1903-18 vlády PETRA I. KARADjO/WjEVICE se ve­doucí silou stala radik. strana v čele s min. před­sedou PASICEM.

DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Evropa 1(1871-1914) 361

Bismarckův spojenecký systém (1871-1890) Očekávané fr. politice odplaty čelil BISMAHCK sna­hou I. Francii izolovat; 2. podporovat fr. republiku a fr. koloniální politiku. 1872 spolek tří císaH. (/luska, /lakouska-Uher­

ska, Nčmecka) měl zabránit šíření rev. nebezpečí. 1875 fr.-něm. krizi "války na obzoru" (kviW fr. zbro­

jení) zažehnal zásah bril. a rus. (do 1882 min. za­hr. GOI�CAKOV) diplomacie v Berlíně proti údaj­ným přípravám preventivní války; souóL�nč se Ně­mecko sbližovalo s Rakouskem-Uherskem (do 1879 min. zahr. ANDHÁSSY). Po

1878 berlínském kongresu (s. 397) uzavřel Berlín s Vídní

1879 Dvojspolek. - Omezení rus. ambicí v zallr. politice vedlo k

1881 obnOl'ení spolku tří císařů: podpis smlouvy o neutraJitč a konzultacích při konfliktu se 4. mocností. - Itálie (CI{JSPI) sice přistoupila k podpisu

1882 smlouvy o Trojspolku (Německo, Rakous­ko-Uhersko, Itálie), napětí mezi Itálií a Rakous­kem-Uherskem (s. 397) však tímto krokem od­straněno nebylo.

1884 schůzka tří císařlJ ve Skierniewicích. Smlouva z 1881 byla prodloužena, rus./rak.-uher. spory na Balkáně (s. 399) se však urovnat nezdařilo.

1885-87 krize aliančních smluv (konflikt v Bulhar­sku, s. 359; boulangerislické hnutí, tzv. boulan­gismus, s. 383), kterou se BISMAHCK snažil pře­konat uzavřením

1887 "zajišťovací smlouvy' s Ruskem (Němec­ko se v tajném dodatečném protokolu zavázalo podporovat rus. politiku ohledně černomoř­ských úžin). Současnč BtSMARCK podporoval

1887 středomořské dohody (rak.-il.-bril. Vých. Trojspolek) o ochraně 'IUrecka, respektive o za­chování sta/u quo ve Středomoří. Přímé spoje­nectví s Berlínem Britové (premiér Jl. CECIL, markýz ze SAJ.lSBURY) 1887/89 odmítli.

Politika "nového kurzu" v Německu (1890 až 1904) Mezinár. situace se po BISMAl�CKOVĚ pádu (s. 355) zhoršila, a to kvůli: I. imperiální velmocenské politice; 2. impulzivnímu jednání VILÉMA ll.; 3. "politice volných rukou", jež vycházela z přece­ňování mocenského postavení Německa (VON HOL­STEIN). Poněvadž něm.-rus. 1890 zajišťovací smlouva nebyla obnovena, násle­

dovalo fr. sbližování s Ruskem (návštěva vál. loď­stva v Kronštadtu).

1894 fr.-rus, spojenecká dohoda; budování rus. průmyslu a železnic s pomocí fr. kapitálu; počátky aktivní rus. politiky na Dálném Východě. Souča�ně došlo k ochlazení v brit.-něm. vztazích.

1898 něm. program nám. zbrojení; zisk kon­cese na výstavbu bagdádské dráhy (1899). -

Vzhledem k fr. expanzi v Africe a po 1898 fašodském konfliktu (s. 385) začali Brito­

vé opouštět politiku splendid isolatioll. 1898-190 I Německo odmítlo brit. nabídky na spo­

jenectví. Navenek klidně přijímaná 1902 fr.-it. dohoda (o Maroku a o Tripolsku) Troj­

spolek oslabovala. 1902 brit.-jap. smlouva a 1904105 rus.-jap. válka obrátily rus. pozornost zpčt

k Evropě (Balkánu). Ve stejné době odbourávala Francie (min. zahr. DELCASSÉ) překážky ve vzta­zích s Británií (spory okolo Maroka, Egypta).

Dohodová politika (1904-1914) Ani mezínár. krize, ani pokusy o uvolnění napětí ne­zabránily vzniku dvou mocenských bloků; Něm. říše se spojila s Rakouskem-Uherskem, zatímco Velká Británie s Francií, respektive s Ruskem. Fr.-brit. 1904 "Srdečná dohoda" (Bn/ellte cordiale) se

osvědčila za 1905/06 1. marocké krize, - Setkání něm. císa­

ře a rus. cara v Bjorko nepřineslo trvalé výsled­ky. O Maroku rozhodla

1906 konference v A1gecirasu: potvrzení "politiky otevřených dveří" (od 1880); Berlín dosálll prestižního úspěchu, dostal se však do izolace a nechtěně přispěl k upevnění Dohody.

1907 brit,-rus. dohodu o rozdělení sfér vlivu v Persii (s. 365) podpořila

1907 l. haagská odzbrojovací konference: vyjasně­ní obecných pravidel vedení pozemní války; Ně­mecko odmítlo odzbrojování, což jen posilovalo mezinár. nedůvčru. - Bezvýsledné

1908 pokusy o urovnání něm.-brit. sporu o nám. zbrojení. - Stál. návštěva EDUARDA Vll. v rus. Revalu (Tallinu) dovršila formování Trojdohody. - Rusko (min. zalJr. IZVQtSKJJ), které se cítilo pokořeno

1908 bosenskou krizí (5.399), uzavřelo 1909 tajnou rus.-il. dohodu v Racconigi o udržová­

ní s/a/u quo na Balkáně. 1911 2. marocká krize byla zažehnána dohodou

o fr. protektorátu v Maroku výměnou za něm. kompenzace v Kamerunu. Itálie obsadila Tripol­sko a Dodekanesos.

1912 nová jednání o nám. zbrojení mezi Berlínem (KJDERJ.EN-WAClITER) a Londýnem (lord HAL­DANE) opět ztroskotala. Uzavření brit.-fr. dohody o společném postupu vál. námořnictva v oblasti Lamanšského průlivu a ve Středozemním moři. -Bčhem fr. stát. návštěvy (premiér POJNCAt�É) v Petrohradě byly sjednány další dohody o ná­mořnictvu.

1912113 balkánská krize vyvolaná dělením tur. území v Evropě (s. 399).

1913 posilování armád v Německu a v Rusku. 1914 sarajevský atentát (s. 400) vedl k rozpou­

tání první světové války.

362 DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Evropa II (1815-1914)

Skandinávie v 19. století Skandinavismus, kull. a později (pod vlivem ,.ci· derských Dánů") také polit. hnutí za jednotu Skmldi· návie, po 1864 prakticky ztroskotal na otázce Šlesvic· ka a Holštýnska (s. 353).

Dánsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 0,9 na 2,5 mil., tj. 0177 %):

1814 kielským mírem bylo ztraceno Norsko, Helgo· land připadl Británii. - Stát. bmlkrot a agrární kri· ze; lib. opozice však zesílila teprve po 1830. "Ei· derští Dánové" si přáli uspořádání, jímž by Šlesvic· ko (šlesvicko·holštýnská otázka) bylo včleněno do dán. stáni a fakticky odtrženo od Holštýnska ("Dánsko od Sundu až k Eideru!").

1844 hnutí za "lid. univerzitu" teologa GRUNDTVtGA (1783-1872)

1848-63 FREDERlK Vll povolal národně lib. "kabi· net eiderských Dánů", což vedlo k vzedmutí nacio­nalistické vlny ve Šlesvicku a Holštýnsku a přispělo k rozpoutání

1848-50 prus.-dán. války (s. 339). 1852 londýnský protokol: obnovení jednoUlého

(dánského) státu. 1849 červnová ústava (všeobecné hlasovací právo pro

muže, svoboda podlůkáJú). Vládnoucí nár. liberálové obnovili "eiderskou" po­litiku, což se odrazilo v

1863 listopadové ústavě a po násnlpu 1863-1906 KRISTIÁNA IX. vedlo k rozpoutáJú nové, 1864 prus.-rak./dán. války (s 353), která měla vyře-

šit šlesvicko-holštýnskou otázku. 1875-94 Estrupův kabinet: období konzervat. reak­

ce; vládl proti lib. a rol. parlanlentlú většině ve Fol­ketingu, vedené BAJEREM (1837-1922).

1879 BISMARCK odmítl přiznat DáJlům ve Šlesvicku přishbené právo na sebeurčení (plebiscit), dáJl. ná­rodní 7ivot se však nadále udržoval v nár. spolcích.

190 I změna systému: ustavena první vláda parl. větši· ny; CHRlSTENSENŮV reformně rol. kabinet (1905-09)

1903 Island získal plnou autonomii. - Za KRIS· TtÁNA X. (1912-47) dosáhla koalice radikálů a so­cialistů

1915 přijetí nové ústavy.

Švédsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 2,3 na 5,1 míl., tj. o 122 %)

1818-44 KAREL XlV. (Bemadotte, s. 305). 1844-59 OSKAR 1.: stoupenec skmldinavismu a sbli­

žováJú s BlitáJlií. 1848 švéd.-dán. dohoda o voj. pomoci v prus.-dáJl.

válce. 1855 bril.-fr. garance švéd.-nor. hranic (listopadový

traktát) před rus. nároky. 1859-72 KAREL XV.; DE GEEROVA (1818-%) vláda

přistoupila k 1866 refonně říš. sněmu (Riksdagu), kterou byly

zrušeny stavovské polit. výsady šlechty a duchoven-

stva. Nová "selská" strmla získala většinu, vládu však nevytvořila.

1872-1907 OSKAR ll.: stoupenec sbližováJú s Němec­kem a neuu-ální politiky. - Agrámí krize se ale stala příčinou masového vystěhovalectví do USA.

1888 ochrmmá cla na dovoz obilí a průmyslového zb07i (1892)

1905 rozpad švéd. -nor. unie. - Za 1907-50 GUSliWA V. se plně prosadil parlmnentaris­

mus. Proti postojům konzervativní StrmlY pokroku (1906) prosadili socialisté (1889) a Lib. sjedno· cená strana

1909 všeobecné hlasovací právo. 1914 posilováJú annády a vál. náJnořnictva.

Norsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 0,9 na 2,2 mil., tj. o 144 %)

1814 dohoda v Mossu: švéd.-nor. personální unie, nor. parlmnent (Storting) se ale postavil proti právu veta, jímž měl disponovat švéd. král.

1884-89 SVE\'DRUPOVA vláda rol. levice zavedla v praxi parl. systém; od 1898 všeobecné hlasovací právo. Storting se domállal nezávislé zallr. politiky země, aby mohly být hájeny zájmy nor. loďařů. OSKAR ll. ale odnútl uznat zákon o zřízelú smllO­statných nor. konzulátů, což vedlo ke

1905 zrušení švéd.-nor. unie. DáJl. princ KAREL nastoupil v Norsku jako

1905-57 HAAKON VII. - Evr. velmoci uznaly nové království 1907. DáJlština byla částečnč m�lI'azena novým spisovným jazykem Imldsm�ilem (novonor­štinou), který vytvořil L AASEN (1813-96)

Finsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 0,8 na 2,6 mil., tj. o 225 %):

1809 frederikshan1llský (rus.-švéd.) mír: Finsko se stalo autonom. velkokruzectvím v ráJnci Ruska; po­tvrzení starých !ln. práv z 1772/89. Zem. sněm (Landtag) se podílel na volbě senátu (vlády); cm'a zastupoval gen. guvemél; u carského dvora byl Zlí­zen vybor pro fin. záležitosti. - Za MIKULÁSE I. (s. 347) nebyl sněm svoláváJl, přesto se On. náJ'odní vědomí posilovalo. E. LbNNIWT (1802-84) sestavil náJ·. epos Kafeva/a. Přes rozpOly pmlUjící mezi "ŠVé­dofiny' , (vyšší vrsl\y) a "Národofiny" založil J. V. VON SNELLMAN (1806-81) nár. hnutí usilující o stát. smnostaUlOSt. - Zavedení brmmé povinnosti a

1878 vytvoření FIn. armády. - Úder nár. hnutí způsobil 1899 únorový mmlifest MIKUIÁSE ll. 1899-1904 gen. guvemér BOBRlKOV: rozpuštění ar­

mády, rusifikace (ruština úředlúm jazykem). Za­tímco "Starofinové" hodlali ustoupit a podržet si tak svá zvlášuú práva, zahájili "Mladofinové" pasiv­ní rezistenci. - Za rus. revoluce

1905 zrušena carská nařízení. MECIIELlNOVA vláda demokratizovala Landtag. Fin.-rus. VZtally se opě­tovně zhoršily za STOLYPINA (s. 389): rostla vůle po odtržení od Ruska.

DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ / Evropa III (1840-1914) 363

Země na Pyrenejském poloostrově (1840 až 1914) Liberálové, republikfUli a socialisté dosállli ve Spančl­sku a Portugalsku převahy nad monarchisty (mode­mtos) a klerikály. Hosp. zaostalost a polit. i fimm. oslabení ohrožovaly kolon. državy obou zemí.

Spanělsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 11,5 na 18,6 mil., tj. 062 %): 1843 dědička trůnu ISABElA ll. (18.30-1904) byla

prohlišena za plnoletou. Voj. vzpoury, 1847-49 2. karlistická válka a rep. povstání oslabo­

vala lib. systém. Min. předseda gen. O'DONNELL. (1858-63) usiloval o aktivnější Zallr. politiku:

1859/60 válka proti Maroku a účast na fr. výpravě do Mexika (s 371).

1868 svržení ISABELY II.; gen. SERRANO a PRIM podporovali kmldidaturu LEOPOLDA IloIIENZOL­LERNSKO-SIGMARlNGENSKÉHO na šp. trůn (s. 353)

1872-76 3. karlistická válka proti AMADEOVI SAVOJ­SKÉML', který se SilU Šp. králem; po jeho abdikaci (1873) boj mezi dalšími pretendenty (ALFONSEM a DONEM CARLOSEM ll. ) ; současnč propukly so­cial. nepokoje.

1873 vyhlišení první šp. republiky, již ,ue vystří­dala voj. diktatura; následnou restauraci BOUR­BONŮ vyhlásil gen. MARTlNEZ DE CAMPOS (1831-1900):

1874-85 ALFONS XlI.. 1876 nová ústava zaváděla svobodu tisku a spolčová­

ní, zesilll však vliv římskokat. církve. Zemi sužova­ly atentáty, vzpoury, autonom. hnutí v Kalluánii i na­pětí ve vztazích k odborům (syndikátům, s. 378).

1886-1931 ALFONS XHI. (do 1902 regentkou MARlli KRtSTlNA RAKousKA). Povstání na Kubě (1895), podporované USA, přerostlo ve

1898 šp.-am. válku (s. 395), jež skončila rozpadem (resp. výprodejem) zbytků šp. koloniállú říše (mi­mo Afriku).

J904 fr.-šp. dohoda o Maroku. 1909 voj. tažení proti rífským Kabylům (sev. Maro­

ko) 1910-12 min. předseda CANALEJAS Y MÉNDEZ; vedl

lib. politiku, neprosadil však soc. ani hosp. refor­my. Silné vystčhovalectví do Ameriky.

Portugalsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyva­tel z 2,9 na 5,4 mil., tj. o 86 %): 1834-53 MARIE ll. DA GL6RlA. Její vládu provázely

ustavičné souboje meZi konzervativci a liberály, po 1848 také republikány. - Za panování PEDRA V. (1853-61) vládl maršál SALDANlLA, který byl 1857 svržen vévodou DE LOULÉ (1804-75).

1890 ztráta prestiže: Britové ultimativně požadovali, aby se Portugalsko vzdalo další kolon. expanze v Africe; vynucená brit. -port. smlouva garantovala kolon. hranice v Africe.

1906-08 Diktatura JOM FRANKA. 1910 vyhlášení republiky. První antiklerikální

předseda vlády BRAGA (1843-1924) ale nedoká­zal od�tranit anarchii.

Malé evropské země (1848-1914) Svýcarsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 1,7 na3,3 mil., tj. 094 %): 1856/57 brit.-fr. zprostředkování ve švýc.·prus. kon·

fliktu o Neuchatel (Neuenburg). 1859 zákaz žoldnéřských služeb. - Bitva u Solfcrina

(s. 351) přiměla Henriho Dunanta (1828 až 1910) z ŽeneV)' k

1864 založení Cerveného kříže. 1874 založení Světové poštovní unie v Bernu. 1874 refor.ma ústavy posílila princip federace: důležité

zákony schvalovány referendem, jednotná správa voj. záležitostí a celostát. školství, což vedlo k místní v<u;;mtč "kult. boje" ("Kulturkmnpfu", do 1884).

Nizozemsko (od 1800 do 1900 stoupl počet obyva­tel z 2,1 na 5,2 mil., tj. o 148 %): 1848 parl. syslém (přímé volby do gen. stavů): odpo·

vědnost ministru, kontrola financí a správy kolonií; ústavní reformu navrhl vůdce liberálů Thorbecke (1798-1872), jemuž za vlády

1849-90 VILÉMA m. vděčila země za lib. vývoj. - Ve 1866-68 sporu poslmlců s korunou o prodej Lucem·

burska NAPOLEONOVl lll. (s. 353) zvítězil parla­ment.

1890 osanlOstatnělú Lucemburska. 1890-1948 královna VILEMÍNA respektovala ústavní

reformu z 1887. U vlády se střídaly lib. a konzerva­tivnč kat. kabinety, jež pokračovaly v progrml1U soc. zákonodárství. - Po bojích s Acehem (atč7_�ké války, Sumatra) následovalo "kolon. etické obdo· bí": místnímu obyvatelstvu byl poskytnut polit. vliv.

Belgie (od 1800 do 1900 stoupl počet obyvatel z 3,0 na 6,7 mil., tj. o 123 %): k napětí mezi liberály a kle­rikály přistupovaly navíc rozpory meZi Valony a Wuny. Prumysl i obchod vzkvétaly. 1865-1909 LEOPOLD ll. - Belgie ohrožena <UlekčnÍ­

mi pl{my NAPOLEONA lll. Spory o školskou politi· ku vedly k přerušení VZt;t!lŮ s Římem (1880). -Král získal do svého osobního vlastnictví

1885 Svobodný stát Kongo a odkázal jej státu. 1885 bruselský kongres socialistu: založelú marxis­

tické děl. Slr.any, která se počtem odevzdaných hla­sů stala "třetí silou" po

1894 zavedení všeobecného hlasovacího práva. 1898 zrovnoprávnění vlámštiny s francou7.štinou. -

Brit. stížnosti na brutální hanebnosti v Kongu uspí­šily odstoupení (1908) LEOPOLDOVA Svobodného státu Kongo belg. státu za vysokou finanční nállra· du: vznik kolonie Belg. Kongo.

1909-34 ALBERT I: sbližování s Británií zejména po· té, co vešel ve známost Schlieffenův plán (s. 403).

DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / západní Asie (1736-1914) 365

Zhroucení osmanské říše (1788--1914) K charakteristickým rysům islám, velkoříše patřilo za­staralé stát. uspořádání (vedle sandžaků, centrálně řízených spr, jednotek, sestávalo z autonom, vazal­ských území a oblastí obývaných polousedlými kme­novými svazy), korupční spr. metody, slabé janičář­ské vojsko a náb, odstupňované společ. uspořádá­ní, Od rus,-tur, válek (5, 285) zemi sužovala trvalá krize: jednotlivé části říše odpadaly, evr, mocnosti uvažovaly o jejím dělení (vých, otázka), na Balkáně se šířilo nár, hnutí a v Arábii propukala povstání wah­hábovců (sekty za dodržování "čistého islánlU"), 1789-1807 SEUM 111. - Refommí snahy ochromo-

vala 1798-1801 válka v Egyptě proti NAJ>OLEONOVl

(s, 301), Po 1803 stažení Francouzů (gen, KLÉBEn) se v Egyptě

chopil moci Muhanunad AH (1769-1849, tur, vojevůdce alb, původu; s, 375),

1808-39 MAHMUO ll. si podrobil derebeje (tur, "pá­ny údolí" v Malé Asii a v Rumélii) a v ránlci svých reforem zrušil vojensko-Ienní syslém; utrpěl však těžké ztráty ve válce s Ruskem 1812 (s, 305) a za řec, povstání (s, 323), - Z pověření Pony vedl IB-1W-IlM PAŠA

1813-15 válku proti wahhábovcům v Mekce a Medí­ně, - Jejich nová rijádská říše (1820) podlehla kmenovým vládcům pouštní oázy Hajlu (Ha-ilu),

1826 reforma armády a vyvraždění odbojných jani­čářů,

1831 útok MUltAMMADA AL1HO, jenž po vítězství nad 'IlIrky u Konye a uzavřením

1833 kiitahyaské smlouvy vybojoval sýrii. 1839 vítězství MUIIAMMADA AL/HO nad sultíUlovými

vojsky u Nisibínu (sev, Sýrie) vyvolalo 1839-41 vých. krizi: briL-rus,-rak.-prus, londýn­

ská smlouva (1840) přinutila Francu (T1IlEn5E), aby se zřekla své podpory Egypta, Sýrie připadla zpět osman, ňsi; MUHAMMAD Au se stal dědič­ným místodržitelem Egypta. - Rus, souhlas s

1841 londýnskou konvencí o úžinách, jíž se Bo­spor a Dardanely uzavřely i v době míru cizím vál, plavidlům,

1839-61 AnDUL MEOŽID I. (Abdiilmecid) vydal na naléhání záp, mocností "užitečná nařizení" (tanzi­mát) k provádění právních a spr, reforem, nemohl však odstranit výsadní postavení evr, konzulátů,

1853-56 krymská válka (s, 347) a 1856 paňZ, mír vydaly osman, ňsi napospas "útoku

záp, kapitálu", V rámci obch, smluv byla sjednává­na nízká dovozní cla, do zástavy byly dávány stál. příjmy atd,;

1875 stál. bankrot, od 1881 přešel tur, státní dluh pod mezjnár, správu, Reformy vyvrcholily

1876 vyhlášením první, oktrojované ústavy (zrovno­právnění jednotlivých náboženství i národů),

1876-1909 AnOUU-tAMID ll, ústavu nedodržoval, rozpustil parlament a vládl despoticky,

1878 berlínský kongres (s, 359) 1890-97 povstání v Arménii a "arménské řeže", Ně­

mecko odmítlo 1895 briL (SAJ.lSBURYIIO) plány na rozdělení os­

man, říše a dalo přednost sjednání želez, koncesí (anatolská a bagdádská dráha),

1896/97 v řec,-tur. válce o Krétu ZvÍtě7jlo 'furecko (s, 359),

Mladoturecké hnutí: po 1860 vznikala op07jce proti autokracii a cizímu poručníkování. Důstojnické skupiny, jako byl vyDor "Svoboda a pokrok" (189 J) či tajný spolek MUS'Ii\FY KEMALA (ATATORKA, s, 445), který byl založen 1905 v Damašku, se spojily do mladoturecké strany, Obavy z rozdělení ňse a touha po obnovení ústavy z 1876 vyústily v mJadotur, 1908 voj. povstání v Soluni (ENVEn PAŠA,

1881-1922) Série krizí (s, 399) a nepokojů (v Albánii a Arábii) i povstání vedla k sultánovu se­sazenÍ. Za vlády MEHMEOA v. 1909-18 a v době

1911-13 il.-tur, (tripolské) války (s, 397) i balkán­ských válek (s, 399) se mladoturci dostali převra­tem k moci.

1913 refomla armády (pod něm, vedením), budová­ní voj, námořnictva (s brit pomocí),

1914 něm,-tur. obranné spojenectví (srpen); v listo­padu vyhlásila Dohoda 'IlIrecku válku,

Persie, Afghánistán (1736-1909) 1736 NADIR ŠÁtI se zmocnil vlády v Persii; v pozděj­

ších bojích se prosadila dynastie Kádžárovců, 1747 osamostatnění Afghánistánu za AtIMADSA­

HA DUnMNÍHO, - V Persii vládl 1797-1834 FATH Au ŠAL-I: ve válkách s Ruskem utrpěl územní ztráty v Zakavkazsku, které potvrdil

1828 mír v 'furkmančáji. 1838 vzpoura sekty ismáílovců , jejich vůdce (ágá

cbán) uprchl do Indie, Sílil vliv šíitů, 1848-96 NAsmUDofN per, šáhem: náběh k evr, refor­

mám, Ub. myšlenky se šířily prostřednictvím 7.lÍp tisku a škol. Ud, povstání (per. revoluce) dosáhlo

1906 vyhlášení ústavy, kterou ale šáh MUHAMMAD AL! (1907-09) zrušil. Povstání a nepokoje přimě­ly Británii a Rusko k

1907 podpisu petrohradské smlouvy (bril.-rus, dohoda 1907), kterou si Persii rozděWy do zájmo­vých zón, přičemž se vzdaly další expanze do Mg­hánistánu a do Tibetu, Po odmítnutí rus,-bril. po­žadavků

1909 7Mtájila rus, a bril. vojska ve vzbouřené zemi in­tervenci.

Afghánistán: Britové se marně pokoušeli ovládnout "kolo asijského osudu" (afghánské války, s, 367),

1818/34 Mghánistán zlratil vých. území v povodi řeky Indu; bril.-rus, rivality využili místní vládci k posí­lení své nezávislosti,

1880-1901 emír ABDUnJW-IMÁN postoupil Britům kontrolní a ochranná práva, Hranici s Indií mělo zabezpečovat vytyčení Durandovy linie (1893),

DOBA NÁRODNlcH STÁTů / Indie (1750-1916) 367

Britské panství v Indii (1750-1858) Ve snaze o zabezpečení vlastních obch. zájmu se bril. Východoind. společnost (s. 275) vměšovala do mocenských sportl a boj tl ind. vládcu. Pomocí úplat­ku, tučných penzí či poskytováním voj. pomoci získa­la finanční a daňovou správu (dívánO, případně po­lil. kontrolu prostřednictvím svých "rezidentů" a "agentů". - Zakladatelem skutečného bril. panství v Indii se stal Robert CHve (s. 283), který dosáhl 1757 vítězství u pa1ásí; 1764 zvítězili Britové

i u Baksaru: konec moci bengálských a avadhských navábtl. - Ve prospěch Btitů se Velký Mughal vzdal

1765 dívíUlí nad Bengálskem a Bihárem. 1773 Regulation Act (s. 309): přeměna Východo­

ind. společnosti v orgán bril. správy. - První bril. gen. guvernér

1773-85 Warren Hastings zavedl v ind. državách bril. daňovou, právní a SpráV1Ú soustavu a porazil koalici tří svých úhlavtúch protivníků: maráthskou konfederaci, haidarábádského nizáma a mlŮS­úrského uzurpátom Haidara A1ího (I761-82)

1795-1815 Britové dobyli Cejlon (Srí Lanku). 1798-1805 lord Wellesley gen. guvernérem:

pacifikace nizáma (1798), podřízení maisúrského sulli"Ulatu (1799), lUlexe Karnataku (180 I). Ma­ráthská konfedemce se zhroutila. Britové dobyli Dillí a Ágru (1803).

Nepál: Po 1768 ccntralizované království horského kmene Gurkhů.

1814-16 Gurkllské (bril.-nepálské) války skončily uzavřením míru v Sagauli: Nepíu sc dostlu pod bril. kontrolu.

Střední Indie: vnitřní války a nepokoje přiměly Bri­ty k zásallU.

1817/18 3. maráthská válka vedla k úplnému podma­nění maráŮlských a rádžpútských území.

Banna: soupeření mezi Horní (Ava) a Dolní Barmou (pegu) skončilo sjednocením země pod vládou krále AtAUNGPAjE (1753-60) Pronikání barm­ského vlivu do Bengálska (18 I3) a do Ásamu (1822) bylo příčinou

1824-26 I. barmské víUky. Smlouvou v Yandabo se Tenaserim, Amkan a Ásam staly součíl�lÍ Bril. In­die. - Ve 2. barmské válce

1852 anektovlui Britové Dolní Barmu (pegu). 1885/86 3. barmská válka: přičlenění zbytku barm­

ského území k Bril. Indii (189 I). Afghánistán: Obavy z rus. expanze ve Stř. Asii

(s. 391) přivedly Brity k rozhodnulÍ zasímnout do sporů o trůn v

1839-42 I. (bril.)-afg. válce. Po neúspěších se však Britové stáhli.

Síkhský stát (srv. s. 229): rozšíření státu za vlády 1799-1839 mallárádži RANDZ/m S/NG/fA. 1809 smlouva v Amritsaru: hranice síkhského slátu

s Bril. Indií tvořila řeka SaŮadž. 1849 připojení Paňdžábu k Bril. Indii po několika le­

tech síkhských válek.

1835 zavedení bril. VYŠŠillO školství. - Nespokojcnost vyvolaná pmivem cizincu přerostla ve

1857/58 velké povstání sípahíjů: vzpoury, ma­sakry a počáteční (I spěchy sípahíjů (domorodých ind. jednotek): v Dillí byl BAlIÁDURSÁlI ll., po­slední Mughal, provolán "ind. císařem". Povsli"Ulí bylo potlačeno brit. posiIluni, Síkhy a Gurkhy.

1858 zrušení Východoind. společnosti. Indie se stala bril. I1lÍslOkrálovstvím.

Indie britskou korunní kolonií (185S-1914) 1877 kríuovna VIKTORIE (s. 381) přijala titul "ind.

císařovtly". K posílení bezpečnosti ind. držav vytvo­řen pás závislých "nárazníkových slátu": Nepál 1816, Bhútán 1865, Sikkim 1890

1876-87 připOjení Ba1účistánu. Pohraniční afg. kmeny zklidnil

1898-1905 místokrál lord Cunon: zřízení Seve­rozáp. provincie (1901).

1903/04 výprava do Tibetu. 1904 uzavření bril.-tibetské Obell. smlouvy ve Lhase;

konference v Simle prosazovala nezávislost Tibetu na Cíně.

Hospodářství: zpřístupňování Indie. Bril. průmyslo­vé (textilní) zboží rozvrátilo autarkIú vesnické hos­podářství.

Indické nár. hnutí: ZřizovíUlí vyšších škol a univer­zit přispělo k vy/Voření domácí poevropštěné elity, která na protest proti společ. ponižovíUlí a kull. útisku včdomě pěstovala nár. tradice. Její úsilí však zpočátku, kvůli polil. apatii či náb. a SlaVOV. přcd­sudktllll (kastovnictví), ZtlStávluO bez širší odezvy. Předpokladem vtlitřní modcmizace bylo uskuteč­nění náb. reforem: RAMMOIIAN RAJ (1772-1833) spojoval v

1828 Brahmasanládži (Společnosti božf) prvky hin­duistické a křesť. víry. DAjANANDA SvAMf (1824-83) vybízel 1875 ve své Árjasamádži (Spo­lečnosti ušlechtilých) k návratu k puvodnímu (védskému) učení. RAMAKRlSNA (1836-86) spo­joval záp. vzdělání s hinduistickou zbožnoslÍ.

1885 založení Indického nár. kongresu jako strany, která by se měla podJ1et na moci. - Britové poskytli Indum

1892 podnúnečné hlasovací právo do ústředního par­lamelllu a vyšší ind. úředníky připustili ke slál. správě. Hladomory, morové epidemie (1896/97) a zvláště pak vítězství Japoncu v rus.-jap. válce (s. 393) posnilo "novou stranu" mdik. křídla ve­deného TllAKEM (1856-1920).

1905 rozdělení Bengálska na muslimskou a hinduis­tickou část vyvolalo nár. nespokojenost. - Islám. menšina hájila své zájmy prostřednictvím Mus­limské ligy (zal. 1906).

1911 zrušeno rozdělení Bengálska. HlaV1Ú město Bril. Indie přeneseno z Kalkaty do Dillí.

1916 úmluva v Lakhnaú (Lucknow): hinduisté i mus­limové požadovali společně autonomii.

DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Japonsko (1680-1853), Čína (1797-1911) 369

Japonsko: Sógunát Tokugawa (Edo) V přísném odloučení od vnějšnlO svčta si sogun udržoval svoji moc pomocí policejních metod a tím, že císaře (tennó, tj. vládce nebes) zbavil moci a uctíval jej pouze jako nejvyšší náb. autoritu. ]a­ponskou feud. společnost tvořili dvorská šlechta (kl/ge), knížata, tj. lenní panstvo (daimjó) s povin­ností "střídavé služby", úředníci a vazalové (samu­rajoIJe'), lid (beimil/) a páriové (e/a; bil/in). -V době, kdy vládl proslulý ochránce psu 1680-1709 "psí šógún" CUNAjASI, nastalo období rozkvětu lyriky, divadla a později také malířství. 1716-45 šógun]OSIMUNE pozvedl rol. stav a zdanil

přepych samurajské kasty. 1761-86 šógun 1EIIARľ: zadlužení a morální úpa­

dek panské vrstvy d;umjó a samuraj u, bída rol­nictva a přírodní katastrofy. - "Romantik" MA­BUCI KAMO (1697-1769) stál u zrodu duchov­nnlO nár. proudu, který "čtyři velcí mužové" (ACUMA-MARO [1768-1830 J a jeho žáci) zúro­čili v obnoveném šintoistickém hnutí: vzestup tennoismu (zbožšťování císaře), respektive po­kles významu šógunátu.

1853/54 otevření Japonska (s 393).

Pronikání evropských mocností do Číny Až do 1. poloviny 19. stol. přetrvával v zahr. obcho­dě Číny státní monopol kantonské kupecké gildy kung-chuang (kohong, s. 275). 1840-42 1. opiová válka s Velkou Británií. 1842 nankingská mírová smlouva: Britové zís-

kali Hongkong a obch. koncese pro 5 čín. pří­stavů. Po 1844 následovaly podobné "nerovné smlouvy", které umožňovaly dalším zemím zřizo­vat v Číně exteritoriální enklávy, s vhL�tní správní, právní, policejní a celní svrchovaností. Incident se zadržením čín. džunky (toreb)') Arrow pod bril. vlajkou se stal záminkou ke

1856-58 2. opiové válce (brit./fr.-čín. "válce o lor­c1lU"): dobytí pevnosti Ta-ku (Tchang-ku). Poru­šení tiencinské mírové smlouvy (I858 v Tchi­en-ťinu) vedlo ke 3. opiové válce (1859-60).

1860 pekingský mír: zřízení stálých CVl'. velvysla­nectví; otevření Číny cizím obchodníkum a křest'. misiím.

1858 ajgunská smlouva (v Ajgunu, tj. Aj-chueji [Ai­hui; Chej-che]) o vytyčení rus.-čín. hranice; při­pojení amurské oblasti a 1860 ussurijského kra­je k Rusku.

1870 vzpoura v Tiencinu (Tchien-ťinu): zavraždění fr. konzula a evr. "kárné mise"; 1885 uznání fr. protektorátu nad Tonkinem (dnešní Bacbo); 1886 Barma připojena k brit. državám.

1894195 čín.-jap. válka (s. 393): ztráta Tchaj-wanu. V odvetu za zavraždční dvou misionářu obsadilo Německo přístav Čching-tao (1897); dále získalo koncese na šantungskou dráhu a uzavřelo

1898 smlouvu o pronájmu Ťiao-čou Oiaozhou; na

99 let). Podobné smlouvy uzavřelo i Rusko ohledně části Liaotungského poloostrova (Ta-Ii­en IDairen, Dalian, Dali1yj I a Port Arthur I LU-šun, LUshunJ: dnes dvojmčstí LU-ta), Velká Británie (Wej-chaj-wej [Wcihai]) a Francie (Ku­ang-čou-wan [Zhanjiang]). - Nenávist vůči "ci­zím ďáblum" se vybila za

1900 boxerského (ichetchuanského) povstá­ní. Následovala trestná expedice mocností,

1901 boxerský protokol stanovil čín. stranč Ivrdé podmínky. - Vzájemná nedllvčra zabránila ko­lon. mocnostem v rozdělení Číny, proto se do­hodly na "politice otevřených dveří".

Zánik mandžuské říše První opiová válka otevřela Čínu pronikání záp. svč­ta. Zatímco náb. vliv křest'. misií byl zanedbatelný, křest'. charita a misijní školy významnč pllsobily na šíření evr. civilizace, která zpochybňovala tradiční strukturu čín. společnosti. 1850-64 povstání Tchaj-pchingu: rol. povstání ve­

dené jihočín. náb. sektou (křesťansko-taoistické principy); rozdělování půdy. 1853 dobyt Nanking (Nanjing).

1864-78 muslim. povstání se šířila z]Un-nanu 1865-77 JAKÚB-BEK, kašgarský chán, založil říši

Džetysaar, v níž se měli sjednotit všichni musli­mové. Kancléř Li Chung-čang 0823-1901) obnovil císařský řád, částečnč s evr. pomocí. Regentskou radu vládnoucí za nezletiJého císaře TCIIUNG-C" (1861-74) a Kl'ANG-SO (1875 až 1908), zbavila moci

1881-89 císařovna-vdova CClľ-SI, jež vládla sama. Vpád záp. kapitalismu: levné prum. zboží ničilo

domácí řemeslo a prumysl, což bylo doprováze­no společ. rozvratem a klesající životní úrovní čín. venkova. V přístavních měslech se zaúm formoval proleta­riát a rev. inteligence, která se v překladech OEN FU, 1853-1921) seznamovala s moderním záp. myšlením. Reformátoři, jako byl KCllANG ]OU-WEj (1858-1927), ovlivňovali i císaře.

1898 palácový (státní) převrat arist. reakce (CClľ­SI): internování císaře, emigrace a popravy re­formních vůdcu, podpora "boxeru". Vnitřní sla­bost a tlak zahraničí přiměly vládu k

1905 rušení starých privilegií (s. 177) a k moderni­zaci armády.

1905 založení strany Tchung-meng-chuej, pozdějšího jádra Kuomintangu, (Nár. strany, 1912), lékařem SUNjATSENEM (1866-1925): program "tří lid. principů".

1911 mladočínská (sinchajská) revoluce: snaha o rychlou modernizaci země; SUNjATSEN vyhlásil v N:U1kingu republiku; prez. úřad přenechal gen.

]OAN Š'-KCllAjOVI, za nímž stála armáda a který 1912 přiměl k odstoupení mandžuskou dynastii. Mongolsko a Tibet vyhlásily svou nezávislost.

DOBA NÁRODNlcH STÁTŮ 1 Latinská Amerika (1830-1914) 371

Ani zavedení moderních ústav nové latinskoam. země vnitřně neupevnilo. jejich vnitropolil. život probíhal ve znamení třídních, stranických a rasových bojů a provázely jej rozpory mezi unitaristy a federalisty, projevující se v neustálém střídavém koloběhu revo­lucí a kontrarevolucí, anarchie a voj. diktatur. Cau­di\1ové, kteří se k moci dostÍlvali skrze promtncia­miento (pučem), vytvořili typ autoritativní demokra­cie. Stará kreolská aristokracie se zčásti navrátila do Evropy a rozhodující společ. složkou se stalo barev­né a snusené obyvatelstvo. Bělošská buržoazie se udržela v zemích ležících v oblasti mírného klimatu. Podle charakteru populace bylo možné rozlišovat: - země s převahou bělošského obyvatelstva: Argen­

tina, Uruguay; - země s převahou míšenců: Brazílie, Chile, státy

Stř. Ameriky a Karibské oblasti; - země s převahou indiánského obyvatelstva: Bolí­

vie, Venezuela, Kolumbie, Peru, Ekvádor, Panl­guay.

Brazílie: Za lib. vlády 1831-89 PEDRA II. se díky vnitřní kolonizaci upev­

nila ekonomika země: příliv evr. přistěhovalců, vý­voz kávy a kaučuku.

1888 zrušení otroctví: plantážníci se připojili k libe­rálům a společně svrhli monarchii (1889). Území republiky Spojených států brazilských bylo 1910 rozšířeno obratnými smlouvami.

Paraguay: svou politikou zavlekl diktátor F. SO tANO LÚPEZ (1862-70) zemi do

1865-70 "paraguayské války" proti koalici tří zemí (Brazílie, Argentiny a Uruguaye), v níž Paraguay ztrat.iJa přes 70 % obyvatelstva.

Argentina: prezident Juan Manuel de Rosas (1829-52) ukončil vnitřní boje a udržel jednotu země. Velká Británie si vyI1Ut.iJa

1833 odstoupení Falklandských (Malvínských) ost­rovů.

1868-74 prezident SARMIENTO podporoval školy a univerzity, přistěhovalectví, budování železnic a telegrafu; modernizace. - Vyhlazovací válku galtčll proti Indiánům z pamp dovršil

1880-86/98-1904 prezident ROCA, který získal 1902 Patagonii (arbitráží). Země se vypracovala

do postavení prvořadé hosp. velmoci Latinské Ameriky.

Peru: do čela země se jako diktátor prosadil za 1842-45 obč. války maršál CASTlLlA (1797-1867). V 1879-83 chiJsko-peruánsko/bolivijské "válce o le-

dek" (též "válka o Pacifik") utrpěla země poráž­ku, po níž se u moci vystřídaly různé voj. vlády.

Bolívie: v důsledku "války o ledek" ztratila provincii Atacama, čímž jí byl odříznut přístup k moři.

Chile: za "války o ledek" dosáhla naprosté nám. pře­vahy; své územní zisky na úkor Peru (provincie Ta­rapacá, Tacna a Arica) stvrdila mírem v Ancónu.

1891 revoluce Kongresu, ustavení parl. vlády.

Kolumbie (Nová Granada): zemi sužovala nepřetr­žitá obč. válka mezi unitaristy a federalisty či libe­rály a klerikály. Po ustavení přechodné konfedera­ce 8 zemí (1858) došlo k

1861 vyhl{L�ení Spojených států kolumbijských. Přiči­něním USA

1903 Kolumbie ztratila Panamu (s. 395). Venezuela: třebaže federalistickou ústavu (1864)

se za 1866-70 krvavé obč. války o federaci podařilo ubrá­

nit, k moci se dostali diktátoři. 1902 venezuelská krize: brit.-něm.-it. nám. blokáda

proti zasallOvání diktátora CASTRA (1899-1908) do práv cizinců (odmítnutí splácet staré pŮjčky).

Ekvádor: země prosperovala za vlády prezidenta Mo­RENA 186�5/69-75. Po jeho zavraždění pro­pukly boje mezi skupinami liberálů a klerikálů.

Střední Amerika: pokusy o sjednocení neuspěly; fi­mmční závislost na USA se projevovala v jejich ros­touCÍm polit. zasallOvímÍ.

Mexiko upadlo do těžké krize v důsledku odtržení TeXlL�U (1836) a pozdější

1846-48 války o Texas, kterou vedlo proti USA. 1853 prodej již. Arizony (Gadsdenova kupní smlou­

va): oblasti sev. Mexika připadly USA za lOmil. dolarll. V návaznosti na svržení klerikálního reži­mu gen. SANTA ANNY zestátnil

1858-72 Benito Juárez círk. majetek a zrušil veš­kerá privilegia:

1858-61 obč. válka mezi klerikály a liberály, do níž zasáhla intervence brit., šp. a fr. jednotek.

1863 Fnmcouzi dobyli Pueblu a zallájili tažení na hl. město Mexiko. Na naléhání NAPOLEONA lIl. pro­hl{L�i1o shromáždění (jullla) notáblů Mexiko dč­dičným císařstvím II nabídlo korunu rak. arcivév. MAXMILIÁ'WVI HABSBURSKÉMU. Po protestech USA (porušení Monroeovy doktríny) museli Fran­couzi své jednotky stáhnout.

1867 republikáni dobyli Querétaro a zajali císaře MAXMtLiÁNA 1., který byl najUARÉzův příkaz za­střelen.

1877-80 II 1884-1911 prezident PORflRlO DtÁZ hledal oporu u japonska a Británie. Po jeho od­stoupení propukly nové nepokoje.

Karibská oblast: hlavní střediska obchodu s otro­ky ztratila na svém někdejším významu poté, co bylo zrušeno otroctví (v brit. koloniích 1838; ve šp. koloniích 1883).

1844 nové vyhlášení samostatnosti a vznik Do­minikánské republiky: od 1861 pod šp. ochra­nou (okupací), od 1865 pod vlivem USA (1905/07 finanční dozor).

Kuba: USA podporovaly povstání proti Spanělům (1895), což vedlo k rozpoutání

1898 šp.-am. války (s. 395). jako ochránce nové Ku­bímské republiky získaly USA na Kubě do proná­jmu nám. základny (Guantánamo).

DOBA NÁRODNÍCH STÁTŮ / Spojené státy (1817-1865) 373

Osídlování Západu V období 1820-60 vzrostl počet států Unie z 23 na 33 a množství obyvatel z 9,6 na 31,3 mil. (o 226 %)

Pronik{Ulí na Západ přinášelo USA nové územní zisky.

1819 Florida byla zakoupena od Španělska. 1823 Monroeova doktrína (s. 331): zákaz jaké­

hokoliv vměšování evr. zemí do am. záležitostí. 1845 Texas byl přijat do Unie. - Po am.-mex. válce

o Texas byl uzavřen 1848 mír v Guadalupe Hidalgo: Mexiko ztratilo

všechna území severně od Rio Grande. USA se staly tichomořskou mocností.

1846 oregonská (brit.-am.) smlouva stanovila hra-nici USA s Kanadou na 49. rovnoběžce.

Za období 1830-1860 vzrostl počet přistěhovalců na 4,6 mil. Rozhodující postavení si udržovali "Ang­loameričané" (16 %), ovšem podle počtu převažo­vali mezi přistěhovalci Irové (39 %) a Němci (30 %) Hranice osídlení Ijrontiers) se posunovala smě­rem na západ. Volné zabírání pozemků (koloniza­ce) upravené zákonem o přidělování půdy (Ho­mestead Act, 1862) probíhalo ve třech vlnách: po squallerech (usedlících "na divoko"), pionýrech a trapperech (lovcích a chovatelích dobytka) při­cházeli hraničáři (farmáři), za nimiž pak následo­vali obchodníci, spekulanti a řemeslníci. Indiáni vy­kázáni do rezervací. Stěhování na Západ uspíšily i nálezy nerostných surovin a zlata (kalifornská zla­tá horečka [1848/49]) Půda byla bezohledně vy­čerpávána; nedostatek pracovních sil napomáhal zavádění zeměd. strojů, což vytvářelo nová odbytiště pro prům. produkci. - Stavba první pacifické dráhy (1862-69). Západ, "země neomezených možností" a "melting pot" (tavící kotel) všech přistěhovalců, zformoval typicky am. postoj "obyčejného člověka". S přícho­dem selfmademana gen. Andrewa Jacksona (1829-37) začíná vedoucí polit. role demokratic­ké strany. "Hrdina od New Orleansu" (s. 293) sjednotil farmáře i dělníky v boji proti kapitálu a za­vedl "spoils system" (podle hesla: "Vítěz bere vše!"). Metod "jacksonovské demokracie" používa­li rovněž prezidentovi polit. protivníci (whigové).

Občanská válka v USA (1861-1865) Napětí panující ve vztazích Severu a Jihu, mezi prům. a plantážnickými státy, mezi dem. "Yan­kees" a arist. plantážníky, mezi stoupenci ochran­ných cel a příznivci volného obchodu, zatlačilo do pozadí tradiční rozpory mezi vých. a záp. částmi USA. S odvoláním na lidská práva (s. 291) požado­vali Seveřané zrušení otroctví (abolicionismus), za­tímco Jižané se obávali o svůj svět. monopol v pě­stování "královny" bavlny. 1820 tzv. missourský kompromis sice vymezil ob-

lasti otrokářských a neotrokářských států, nepři­nesl však žádoucí smír. Pro li otroctví vedl od 1831 tiskovou kampaň W. GAHH1SON se svým Li­beratorem; Am. protiotrokářská společnost do­pomáhala černochlllll k útěku zJihu.

1847 vyhlášení svobodného afr. státu Libérie pro černochy přesídlené z Ameriky. - Ve snaze za­bránit hrozící secesi (odtržení) otrokářských států, byl přijat

1850 ClayUv kompromis, který otázku otroctví řešil v konkrétních případech jednotlivých států. Abo­licionistické hnutí však nadále sílilo, mimo jiné i pod dojmem úspěchu, jaký ve světč zaznamena­la Chaloupka strýčka Toma H. BEECIlEH-Sro­

WEovÉ. Za 1854 konfliktu o zákon o Kansasu a Nebrasce

(ohledně šíření otroctví na Západě) se zrodila republikánská strana. - Volební úspěch re­publikánů vedl k rozpadu Unie. Již. Karolína spo­lu s dalšími 10 státy vytvořila

1861 Konfederované státy americké v čele s prezidentem J. DAVISEM (1808-89). Jeho pro­tivníkem se stal

1861-65 Abrahanl Lincoln (I809-1895) Tře­baže nepatřil k radik. stoupencům zrušení otroc­tví, za

1861-65 války Severu proti Jihu (obč. války) se rozhodně postavil za zachování jednoty Unie (válka o Unii). Ve válce proti secesionistům bo­jovali zpočátku dobrovolníci (domobrana). Nám. blokáda ochromila voj. zásobování Jihu, jehož osamostatnění uznaly Velká Británie i Fran­cie, zatímco Rusko se přiklánělo k Severu. Přes nedostatek finan. a prllln. zdrojů kladla Konfede­race zavilý odpor. Pod vedením gen. R. LEEA

(1807-70), zvítězili sice Jižané u Bull Runu 1861162, Fredericksburgu 1862 a Chancellors­villu, nikterak tím ale nepodlomili materiální ani početní převahu Seveřanů.

Leden 1863 Lincolnovo prohlášení o osvobození všech otrokll na povstaleckém území (září 1862) vstoupilo v platnost.

1863 rozhodující bitva u Gettysburgu: gen. LEE byl přinucen k ústupu. SIIERMANOVO pUSlOšivé tažení (totální válka) napříč Jihem (Georgií a oběma Karolínami).

Duben 1865 bezpodmínečná kapitulace v Appoma­toxu: gen. LEE se vzdal gen. GRANTOVI. Jen o pár dnů později byl zavražděn prezident Ll NCOLi\'.

Obč. válka si vyžádala těžké ztráty na obou stranách (přes 600 000 mrtvých): vál. výdaje přesáhly částku 8 miliard dolarů; Jih byl

zcela ruinován. Význam: jednota Unie zůstala zachována; pod ve­

dením Severu se USA proměnily v prům. a hosp. velmoc. Celkový vliv i ekonom. význam Jihu kles­ly, otázka otroctví se proměnila v rasový pro­blém.

DOBA NÁRODNíCH STÁTŮ / Afrika (19. století) 375

Rozklad osmanského panství Egypt: MUIIAMMAD Au (5. 365) si po vyvhl�tnění a 1811 vyvraždění mmnlúckých beju upevnil svou moc:

rozvoj země 5 fr. pomocí. 1820-22 podmanění Núbie a Súd{Ulu, 1823 založen

Chal1úm. Jen intervence evr. mocnosLÍ zabránila úp�lému vymanění Egypta z osman. svrchov:Ulosti.

1859-69 stavba Suezského průplavu (5 349) 1863-79 CIIEDív ISMÁlL PASA dobyl Dárfúr (1874)

a porazil Habešany. 1875 státní bankrot; prodej akcií Suzeského pruplavu

Británii; země se dostala pod mezinár. finanční kontrolu.

1881 n{u·. povstání, které propuklo v Alexmldrii, ved­lo k voj. zásallll Velké Brit{Ulie.

1882 britský protektorát v Egyptě (5. 381) Vých. Súdán (s. 396): muslim. duchovní MUIIAM­

MAD AIlMAD (1843-1885) vystupoval jako Mah­dí (,.Spasitel") a ve svých k{\z{Ulích vyzýval ke sv. válce proti Egyptu.

1881-83 povstání mahdistU. 1885 dobytí Chartúmu mall(listy. EMIN PASA (E.

SCI-INITZER), egypt. gen. guvemér HomOlo Egypta a Rovníkového Súdánu, se ubr{Ulil a 1888 byl osvo­bozen STANLEYM. - Britové zahájili protiútok pod vedením lorda Kltchenera (1850-1916).

1898 vítězství nad malldisty u Ummdumlánu. - Súdán se stal

1899 brit.-egypt. kondominiem. Berberské země: o moc zde soupeřili osmml. mís­

todržící, janičáři, kOI-láři i evr. konzulové. - Od 1830 ovládli Frmlcouzi Alžírsko (s. 385).

1880 madridská konference upravovala práva evr. ze­mí v marockém sultanátu (dynastie AI.íovcŮ).

Afrika před velmocenským dělením Islámské země: na území Súdánu přežívaly drobné

feud. státečky ovládající místní kmenové svazy. -V záp. Súdánu vytvořil

a1-Hádž Omar teokratickou (tukulérskou) říši, která se 1854 dostala do konlliktu s FnUlCOuzi pronikají­cínli k Homímu Nigeru; AL-HAnž OMAR dobyl 1861 Ségou, které udržel i jeho syn AHMAD SEKOU.

Samori Thre vytvořil silnou říši Wasulu. 1887 uzavření ochranné smlouvy s Francouzi. Sokotská (fulbská) říše: nomádšLÍ Fulbové dobyli

pod vedením Usmana dan Fodio hauské měst. státy kromě Bornu a Kánemu a vytvořili sultanáty Sokoto a Gwmldu. FODlůV syn MUHAMMAD BEL­LO připojil k Sokotu sultanát Gwandu a stal se pá­nem celé SOkOlSké (fulbské) říše. SokOL�LÍ emíro­vé si zachovali �'Vou moc i pod brit. protektorátem.

Rábih, ,.Afr. Napoleon", rozšířil své panství (s. 396) nad Bagirnli a kánem-bornuskou říší; po dlouho­leté v{�ce padl v bitvě proti Francouzům.

Vých. Afrika: střediskem obchodu s otroky byl sulta­nát Zmlzibar; místní afr. vládci uzavírali ochranné smlouvy s Brity či Němci.

Africké země: feud. despocie (a.�mllská říše) provo­zovaly rozsálllý obchod s otroky. Král dallOmské říše Gezo (1818-58) postavil ženské oddíly a na­padl jorubskou říši, "zemi velkých měst".

Libérie: Pllvodní osídlenci této kolonie z 1822, osvo­bození otroci, kteří sem byli přestčhoválli z Ameri­ky, vyhlásili 1847 nezávislou republiku.

Etiopie: uchvatitel ras (místodržitel) KASA sjednotil jako

1853 císař TEODOR II. koptskokřesť. řfši, kterou vy­vrátila

1867/68 brit. trestná výprava gen. lorda NAPIERA. 1872-89 negus JA1'1IY., brit. pretendent, odrazil útok

Egypťmlll (1875-79) 1889-1910 MENEUK II. se s it. podporou prohlásil

císařem. Již. Afrika: "jihoafr. Attila" Čaka vytvořil bmltuský

stát národnosti Zulu. Jeho výpad proti Natalu uve­dl do pohybu b�Ultuské národy a kmeny na jihu Al"riky (Herery, Matabely aj.).

Evr. koloniální mocnosti: blit. zákaz obchodu s ot­roky (1807), otroctví (1833) i vývozu otroků (1841) ochromil obcll. podnikání v Africe. Pouze Francie si od pol. 19. stol. budovala vlastní kolon. ří­ši v Alžírsku, Senegmnbii a Gabunu (s. 385). Křesť. oůsie zaldádaly nové stanice, nemocnice a školy. Nový kolonizační zájem vyvolávaly průzkumné výpravy do nitra Al"riky. Belg. král LEOPOLD II. (s. 363) byl prvním, kdo si uvědomil nové explo­atační možnosti. 1876 založil "Mezinár. asociaci pro výzkum a civilizaci stř. Al"riky", z jejíhoz pově­ření prozkoumal II M. STANI .. EY území Konga, které na

1884185 berlínské konferenci o Kongu LEO­POLD II.

,zís� (Svobodný stát Kongo) oproti brit.

a pon. narokům. Búrské státy na jihu Afriky (1842-1902)

Vnitřní rozpory a zrušení otroctví v blit. Kapské kolonii (od 1806/14) přiměly na 10 000 konzer­vatiVlúch Búrů k rozhodnuLÍ vydat se na

1836-44 "velký trek" (hromadné stěhov{Ulí) do vnitrozemí. Po bojích se Zuly a po brit. obs�\Zení Natalu zalozili

1842 Oraňský svobodný stát (1848-54 anekto­ván Brity) a

1853 Transvaal (od 1856 Jihoafr. republika). Od­krytí zlatých nalezišť přilákalo nové přistěhovalce (tzv. uitlandery).

1877 Britové �Ulektovali Transvaal, což vyvolalo 1880/81 ozbrojené povstání Búrů, v němž byli Britové

poraženi. - Do čela nezávislé republiky se postavil 1883-1902 prezident Paulus Kriiger. Objev bo­

hatých nalezišť zlata u Johannesburgu ale vzbuzo­val zájem Velké Británie.

1899-1902 anglo-búrská válka: přes počáteční ús­pěchy búrských generálů SMUTSE, BOTIIY a HElU­ZOGA r07JlOdla blit. voj. převalla (KlTCHENER).

1902 mír ve Vereenigingu (s. 381).

IMPERIALISMUS / kolonialismus, vrcholný kapitalismus (1880-1914) 377

Moderní imperialismus (Latinsky imperium: moc rozkazovat). Velmoci pokračovaly ve své kolon. politice z 16.-18. stol. (s. 225, 275), a dostaly se proto po 1880 do vzájem­ného zápasu o dělení světa. Věřily, že tím navždy rozhodnou o "rovnováze", bohatství a moci národl!. Do 19. stol. se zformovaly dva typy kolonií: 1. osadnické kolonie, zakládané vystěhovalci,

kteří opouštěli svou původní vlast z náb. či polil. důvodů anebo kvůli existenčnímu ohrožení (pře­lidnění);

2. obchodní kolonie (mnohdy jen střediska či opěrné body s příslušnou obch. koncesí) jakož­to zdroje surovin (Indie a Afrika).

Kolonií využívaly zpravidla soukromé obch. společ­nosti, jež se domáhaly státní ochrany svých zájmů. K vytváření imperiálních kolon. říší či zón hosp. zájmu (dolarová diplomacie [dolarový imperialis­mus 1, s. 395) docházelo z různých příčin.

Rozkvět vrcholného kapitalismu V tomto období došlo k prudkému hosp. vzestupu prům. zemí, jakými byly USA, Británie a Německo, za nimiž s jistým odstupem následovaly Francie aJa­ponsko, zatímco v Itálii a v Rusku industrializace teprve probíhala. Tech. a věd. pokrok (s. 343) pomáhal odhalit nové energetické zdroje (elektři­nu, ropu) a přispěl ke zrodu nových prům. odvětví (elektrotechnický a che micko technologický prll­mysl). Rozvoj dopravy a sdělovací techniky (te­legrafie, telefonu) vytvořil předpoklady ke vzniku svět. obchodu a světové ekonom. soustavy. - Stou­pající kapitálové investice do nových výrobních metod, dopravních a zásobovacích zařízení změnily ekonom. strukturu. Monopolní kapitalismus (v němž docházelo ke spojování, případně koncentraci provozních závodů do velkopodniků). Vznikaly tak akciové společ­nosti (a. s.) a koncerny, které racionalizovaly proces nákupu a odbytu, ať už v horizontální rovině (v rámci stejného hosp. odvětví) či v rovině verti­kální (na různém výrobním stupni, např. v důlním podnikání, v hutnictví, ve strojírenství); kartely uzavíraly závazné dohody o výrobě a o cenách; syn­dikáty byly společnými prodejními či nákupními organizacemi; trusty se stávala monopolistická sdružení diktující a ovládající poměry na trhu. Finanční kapitalismus byl spjat se vznikem vel­kých bank opatřujících úvěry. Vývoz kapitálu a nadnár. kapitálová propojení umocňovaly sílu svě­ta vysokých financí, který nabýval i polil. vlivu. Důsledky: výroba i společ. produkt rostly, zvedala se i všeobecná životní úroveň, včetně životní úrovně dělnictva. Opouštění venkova, vznik velkoměst a no­vá (zaměstnanecká) povolání změnily strukturu společnosti a vedly i k novému způsobu života. Spolky a polit. strany napomállaly demokratizaci mas. - Postupující prolínání stát. a (finančně)

ekonom. zájmů se projevilo jak v zestátňování do­pravních podniků a obslužných zařízení (železnic, pošt, vodáren a plynáren), tak i ve státní kontrole fi­nancí (vznik emisních [cedulových] bank regu­lujících peněžní oběživo a měnový kurz). Hosp. problémy (mezinár. soupeření o suroviny, o odby­tiště, o kapitálové vklady a investice) přerůstají v problémy politické. Koloniální politika: kolonie měly přispět k dosa­žení autarkie (nezávislosti vlastní ekonomiky, od­kázané jen na vlastní surovinové zdroje, a izolované tak od svěl. konkurence i krizí svět. hospodářství) a k udržení životní úrovně, kterou ohrožovalo jak přelidnění (srv., s. 343), tak celkově stoupající ži­votní nároky. Představy o "nedostatktl životního prostoru" se šířily spolu s MALTHUSOVOU teorií (s. 321) a ovládly dobové myšlenÍ. Případné vystě­hovalectví ale ztěžovaly přistěhovalecké zákony (USA), přičemž možnosti intenzivnějšího rozvoje vnitřního trhu posilováním kupní síly (poptávky) nebyly doposud známy. Zachování nár. jistot tedy vy­žadovalo hosp. a kolon. expanzi. Ochranná celní politika (neomerkantilismus): autarkii a vlastní obchodní zájmy pomáhaly zajišťo­vat dvoustranné obch. smlouvy, prohibitivní a odvet­ná cla či dokonce celní války; tato opatření zvyllOd­ňovala domácí velkopodniky. Duchovní kořeny imperialismu: Nacionalismus: úspěchy skutečné mocenské poli­tiky při formování nových nár. státll (Německa, itá­lie) posilovaly přesvědčení, že pouze velké a silné národy s vůlí po moci (NIETZSCHE, s. 342) a při­pravené k boji o život (SOCiální darwinismus, s. 342) jsou předurčeny k nadvládě nad méněcen­nými (barevnými) národy (rasismus, s. 342). Nár. prestiž a zachování vlastního postavení vyžadovaly celosvět. politiktl spočívající v nasazení síly a v při­pravenosti vést válku (voj. myšlení). Taková poli­tika ale vyžadovala zbrojení, především nám. zbro­jení, neboť kontrolovat moře znamenalo kontrolo­vat svět (navalismus). - Ideologickou variantou nacionalismu se stalo vědomí (o vlastním) po­slání (s. 381), podle něhož byla bílá rasa, národ či velký národ (panslavismus, s. 391; pangermanis­mus) povolány vést a poevropšťovat svět. Imperialismus rozšířil záp. civilizaci po celém svě­tě, ať už voj. či hosp. cestami, za účasti velkoburžo­azie i drobných podnikatelů. Napomáhal budování místní infrastruktury a pozvedl hospodářství ko­lonií, ovšem za cenu vykořisťování, ba i vyhlazování kolon. národu či ničení jejich tradic. V kolon. národech se tak vzbudily nejen nové potře­by, ale také podvědomý odpor a pocity nenávisti, kte­ré vyústily v "probuzení barevných národů". Jed­nalo se o vnitřní, často religiózně podbarvené mo­dernizačlú hnutí, jehož cílem bylo poznat vlastní dějiny (nár. vědomí). Hnutí, které zejména po dmhé svět. válce vedlo boj za nár. zrovnoprávnění (s. 539).

378 IMPERIALISMUS / dělnické hnutí

Dělnické hnutí (1860-1914) Odbory: za industrializace procházely odbory ob­dobím své velké organizační výstavby: vznikaly (národní) ústřední odborové svazy s vlastními po­kladnami, vedením, centrálami, tiskovými orgány a s vlastním funkcionářským aktivem. Podle svého světonázorového a polit. zaměření se jednotlivé ústředny dělily na svobodné (socialistické), rev.-(anarcho)syndikalistické, unúrněné (žluté, od­mítající stávky), lib. a křesť. odbory. Od 1901 se konaly mezinár. konference (vznikaly me­

zinár. odborové federace nár. centrál) organizo­vané stálým Mezinár. sekretariátem práce (1902-13) v Berlíně, vedeným Carlem Legie­nem (1861-1920).

1908 založena Všeobecná křesť. internacionála, je­jímž tajemníkem se stal A. STEGERWALD.

1913 založen Mezinár. odborový svaz (v Amste­rodamu). - Přes úspěchy odborového hnutí se rozšířil názor, že kapitalismus lze překonat jen prostředky polit. boje (MARX).

Děl. strany: rozdílné postoje v otázce polit. taktiky vedly k formování různých názorových skupin a polit. stran sdružujících: revolucionáře (marxisty), anar­chisty (s. 344), mutualisty (proudhonisty, kteří usilo­vali o družsteVlú, syndikalistické zřízení) či reformis­ty (kteří kladli důraz na aktiVIÚ spolupráci v oblasti společ. a polit. reforem a odmítali třídní boj). 1864-76 J. internacionála byla založena v Lon-

dýně z podnětu Karla Marxe (s. 344). Sdružo­vala všechny socialisty, ztroskotala však na vnitř­ních rozbrojích (marxisté - anarchisté), na osobních kontroverzích mezi MARXEM a BAKU­NINEM (s. 391) a kvůli odchodu angl., it. a švýc. levicových demokratů po

1871 povstání Pařížské komuny (s. 383). - Ke sté­mu výročí Velké fr. revoluce byla v Paříži

1889 založena II. internacionála, jejíž stálý vý­konný orgán (od 1900) Mezinár. social. byro sídlil v Bruselu. Od

1890 pravidelné pořádání oslav 1. máje (den mezinár. děl. solidarity); 1896 vyloučeni anar­chisté, 1904 odmítnut reformismus; demonstra­ce za mír a gen. stávka jako prostředek boje pro­ti hrozbě války (Basilej 1912). Po vypuknutí prv­ní svět. války se však ll. internacionála rozpadla.

Velká Británie: nadále zde převládala místní sdru­žení nepolit. Trade Unions (s. 345). Jejich zastřešu­jící organizací se postupně stal 1868 Trade Union Congress (TUC), formující

se až do 1895. Aby dosáhli zvolení spolehlivých stoupenců lib. strany do parlamentu, vytvořili tradeunionisté

1869 Ligu děl. zastoupení. (Labour Representa­!ion League) .

1881 Sociálně dem. federace se nesetkala s žád­nou odezvou. Social. intelektuálové z okruhu

kolem S. WEBBA (1859-1947) a G. B. SHAWA (1856-1950) se sdružili ve

1883 Fabian Society (Fabiánskou společnost, s. 382), jejíž představy o státním (municipál­ním) socialismu převzala

1893 Independent Labour Party (Nezávislá děl. strana), jejímž zakladatelem se stal K. HARDIE. Z vylloru děl. zastoupení, který reprezentoval všechny social. skupiny (tajemníkem MAcDo­NALD, s. 382), vzešla

1906 Labour Party (Strana práce), jež zpočátku podporovala lib. stranu. Podle jejího vzoru vznikly po 1910 obdobné děl. strany také v Aus­trálii a na Novém Zélandu.

USA: také zde vedly boj proti kapitálu odbory. Nej­dříve to byli 1869 Knights of Labor (Rytíři práce), na venkově pak 1873 National Farmers' Alliance (Nár. spolek far-

mářů). 1877 Socialist Labor Party (Socialistická děl. stra­

na) se naproti tomu rozštěpila a rozpadla, zatím­co program People's Party (Lidové strany) pře­vzali demokraté. - Velkého rozmachu dosáhla

1886 American Federation of Labor (AFL, Am. federace práce), vedená předsedou S. Gomper­sem (1850-1924)

Německo: Ferdinand Lassalle (1825-64) založil 1863 Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein

(Všeobecný něm. děl. spolek). MARXOVI stou­penci Wilhelm Liebknecht (1826-1900) a August Bebel (1840-1913) stáli u zrodu

1869 Sozialdemokratische Arbeiterpartei (Soc. dem. dělnické strany). Obě strany se pak sloučily na bázi Gothajského (kompromisní­ho) programu v

1875 Sozialistische Arbeiterpartei (Socialistickou děl. stranu).

1890 Sozia1demokratische Parte i Deutsch­lands (SPD, Soc. dem. strana Německa). Návrh jejího již ryze marx. Erfurtského programu vypracoval Kari Kautsky (1854--1938), který jej také obhájil jak proti lev. radikálům, jakými byli LEDEBOUR (1850-1947) či Rosa Luxem­burgová (s. 427), tak i proti revizionistům. Po 1890 obnova odborů: v prům. svazech se začínaly organizovat Svobodné socialistické odbory. Jejich slučovací sjezd proběhl v Hal­berstadtu (1892).

1905 kolínský sjezd "svobodných odborů" (odmít­nutí polit. stávek). - Z církevních děl. jednot a spolků (s. 345) se zformovaly křesť. odbory, které se spojily do jednoho

1900 celoněm. svazu křesť. odborů. - Podle fr. pří­kladu vznikly

1905 tzv. žluté odbory. - Starší, lib. orientované a polit. neutrální Hirsch-Dunckerovy odborové spolky (1869) oslovovaly především kvalifikova­né dělníky.

IMPERIALISMUS / dělnické hnutí, pacifismus 379

Revizionismus: úspěchy odborového hnutí, všeo­becný vzestup životní úrovně a myšlenky angl. fabiá­nů přiměly Eduarda Bernsteina (1850-1932) ke kritickému přehodnocení marx. tezí, a to jak teorie o zbídačování mas, tak teorie o nevyhnutelnosti re­voluce (s. 344). Třebaže oficiálně byl reformistický směr odmítnut, ve skutečnosti nabýval na významu. Francie: boj fr. dělníků vedli anarchisté, jejichž

(anarcho )syndikalismus se vyznačoval odmítá­ním politiky, nepřátelstvím vůči státu a ,mtimilila­rismem. Proto také odmítali pracovní (kolektivní) smlouvy, soc. reformy i parlament jakožto institu­ci a věřili v nastolení beztřídní společnosti spon­tánní "přímou akcí" (s. 344). Ve snaze sjednotit starší "burzy práce", celofr. oborové syndikáty a také izolované odborové organizace vznikla

1895 Confédération Générale du Travail (CGT, Všeobecná konfederace práce). V jejím čele stál od 1909 Léon Jouhaux (1879-1954). Mimo CGT se ustavily také křesfunskodem. a žlu­té odbory (kolem 1899) - Pod vedením J. Gu­ESDA byla

1879 založena Děl. strana, z níž se ale 1882 odště­pili umírnění "posibilisté" a 1890 i "allema­nisté". - Přívrženci Blanquiho (1805-81), za­ložili

1890 Parti Socialiste Révolutionnaire. Jauresův (s. 383) pokus sjednotit rozštěpené social. hnutí vy­šel naprázdno také proto, že

1899 "vládní" MILLERAND (s. 425) vstoupil do vlá­dy, což radikálové v čele s Guesdem (1845-1922) ostře odmítli. - Na nátlak

1904 amsterodamského kongresu II. internacioná­ly (BEBELŮV návrh) se zformovala jednotná So­cial. strana:

1905 Section fran,.ajse de I'intemationale ouv­riere (S.F.I.O., Fr. sekce děl. internacionály), kte­rá pak upravila své vztahy s odbory i k samotnému anarchosyndikalismu (Amienská charta, 1906).

Itálie: místní odbory a syndikáty se 1889 sjednotily v Milánskou komoru práce. Třeba­

že jejich příkladu následovaly i další děl. spolky, zůstávalo it. odborové hnutí i nadále roztříštěno. Vydání

1891 encykliky Rerum novarum papeže LVA XlII. (s. 344) napomohlo sloučení kat. odborových svazů do Confederazione llaliana dei Lavoratori; zcela stranou pak stály anarchosyndikalistické skupiny. - Po prvních organizačních krocích a po štěpení v marx. ll. děl. straně (zal. 1882) byla v Janově založena

1892 Partito Socialista ltaliano (PSI, ll. social. strana). Proti marx. křídlu vedeném Labriolou (1843-1904) se v ní prosadili integralisté a re­formisté (BISSOr..ATI). - V nově založené

1906 Confederazione Generale del Lavoro (Všeo­becné konfederaci práce) se volně spojily prům. a profesní odborové svazy.

Rakousko: umírněné a radikální proudy předli tav­ských socialistů se sjednotily (V. ADLEH, 1852-1918) na

1889 hainfeldském sjezdu v Celorak_ soc. dem. stranu dělnickou (Sozialdemokratische Partei Osterreichs, sro), která přijala marx. program (KAUTSKV).

1897 třebaže obsadila 14 míst v říš. radě, reorgani­zovala se SPO ve federaci 6 nár. stran, jež V. AD­LEH udržel pohromadě národnostním

1899 brněnským progranlem, podle něhož se mělo Rakousko proměnil v "dem. národnostní stát spolkový", tedy ve federaci autonomních ná­rodů. - Otto Bauer (1882-1932) spolu s M. ADLEHEM (1873-1937) rozvinuli myšlenkovou koncepci austromarxismu, vycházejícího v ná­rodnostní otázce z představy "kult. národnostní autonomie". - Po 1907 (přijetí zákona o všeo­becném hlasovacím právu) se sro stala druhou nejsilnější stranou. - Vedle menších, národnost­ně něm. profesních spolků pi'lsobily v Rakousku i social. a křesť. odbory.

Polsko: do čela různých skupin socialistů v Haliči se postavila

1892 Polská social. strana (PPS). - Marxistickou. Soc. dem. stranu Království polského a Litvy (zal. 1893) vedla do 1897 R. LUXEMBUHGOVÁ (s 427).

Rusko: kolem 1860 se začalo formovat rus. revo­luční hnutí (nihilisté, narodnici, s. 389), do ně­hož vnesl Plechanov myšlenky marxismu.

1898 Soc. demokratická děl. strana Ruska (SDDSR) se na svém

1903 londýnském sjezdu rozštěpila na menše­viky a bolševiky, kteří pod LENINOVÝM vede­ním (s 389) založili na

1912 pražském sjezdu svou vlastní stranu. 1917 Říjnovou revolucí se bolševici dostali

k moci a převzali vedení svět. kom. hnutí (III. in­ternacionála, s . 419).

Pacifismus Radik. idealistické hnutí, které z etických a religióz­ních důvodů odmítalo jakékoliv používání násilí, včetně násilného zabezpečování míru či obranné války. Rozvíjelo se v mírových seolečnostech (J816 Peace Society v Anglii, 1830 v Zenevě) , které od 1848 pořádaly mezinár. kongresy. 1869 Společnost přátel míru. 1871 Mezinár. liga míru a svobody založena ve

Francii. 1891 Mezinár. byro míru se sídlem v Bernu. - Teh­

dejší politiku ovlivnilo také jednání 1899/1907 haagských mírových konferencí

o odzbrojení, urovnání mezinár. sporů a vedení pozemních válek (s. 361). - Ani pacifistickému hnutí, ani ll. internacionále se však nepodařilo zamezit přípravám na válku (s. 377).

IMPERIALISMUS / Velká Británie 1(1814-1914) 381

Britská koloniální říše (1814-1875) Po zákazu obchodování s otroky poklesl zájem o afr. kolonie (Gambii, Sierru Leone a Zlatonosné pobřeží); kolem 1865 se dokonce zvažovalo, zda ty­to kolonie neopustil. Současně se vyhledávala nová obch. a prům. odbytiště v Již. Americe, v Indii a v Čí­ně. Nové a spíše nallOdilé územní zisky sloužily k zajiš­ťování nám. cest (Singapur 1819, Falklandské sou­ostroví 1833, Aden 1839), otevíraly přístup na nové trhy (Hongkong 1841) anebo - zvláště poté, co by­la ztracena Nová Anglie - přijímaly bril. vystěhoval­ce: 1806/14 Kapská kolonie, od 1824 Straits Seule­ments (s 384), od 1829 Záp. Austrálie, 1814/40 Nový Zéland. Myšlenkami na samosprávu "bílých" osadnických kolonií se obírali tzv. maloangličané, jakými byli např. WAKEFIEtD (1796-1862) na Novém Zélandu či lord DURliAM (1792-1840), jehož 1839 Zpráva o Kanadě se stala počátkem procesu

sjednocování kan. provincií a zisku jejich vlastní samosprávy. Představa poručenského postavení mateřské země nad koloniemi až do jejich polil. osamostatnění se stala vůdčí zásadou bril. kolo­niální politiky. První

1867 dominium Kanada získalo zákonem o Sev. Americe plnou polit. autonomii.

"Britské impérium" (1875-1914) Hospodářství: přes rostoucí konkurenci (USA,

Německo, Japonsko) setrvávala Británie pevně na principech volného obchodu; 1880 předsta­voval bril. podtl 46 % tonáže svěl. obchodu. Do 1913 se objem bril. zahraničního obchodu sice zdvojnásobil, obch. bilance však byla pasivní. Vy­važovala ji ovšem aktivní platební bilance. Ve­doucí roli Británie na svěl. trhu zajišťovalo budo­vání imperiální říše.

Brit. vědomí vlastního poslání: hosp. a mocen­skopolil. zájmy se v bril. případě pojily s pře­svědčením, ovlivněným puritanismem (s. 267), že pokrok a civilizaci je ve světě třeba podpo­roval. Za autora ideje o světovém poslání Bri­tánie je považován T. CARtYLE (1795-1881); sir C. DltKE (1843-191 I) načrtl obraz

.

1868 "Větší Británie" ve "světě den ode dne anglič­tějším"; R. SEEI.EY (1834-95) požadoval pláno­vitou "expanzi Anglie" (1883); o bril. poslání se rozepisoval i R. K1PLlNG (1865-1936).

Imperiální politika britské říše: ve svém 1872 vystoupení v Křišťálovém paláci napadl Disra­

eli (s. 382) liberály (GIADSTONA) za jejich in­diferentní kolon. politiku. - Kvůli zajištění nám. cesty do Indie

1875 odkoupili Britové egypl. akcie Suezského prů­plavu. Královna VIKTORIE, od

1877 císařovna indická, podporovala DISRAELlHO. 1878 zisk Kypru (s. 359).

1882 obsazení Egypta. Pod bril. ochranou (1914 byl Egypt vyhlášen bril. protektorátem) se země zotavila.

Afrika: směr a cíl bril. imperialismu v závodě o rozdělení Afriky (s. 375) určoval plán na spojení Kapského Města s Káhirou souvis­lým pásem bril. kolonií. Zatímco CROMER (1841-1917) pronikal ze severu do Súdánu, kde narazil na odpor mahdistů (s. 375), nastolil Cecil Rhodes (1853-1902) po

1879 zulské válce bril. moc na jihu Afriky. 1885 byl vyhlášen bril. protektorát nad Bečuánskem (dnešní Botswanou); Bril. jihoafr. společnost (zal. 1889) opanovala

1888-91 území Rhodesie (dnešní Zimbabwe a Zambie). Britové ovládli Som{usko (1884), Ugandu (1895), Keňu (1886) a po fašodské krizi (s 385) také

1899 bril.-egypt. kondominium Súdán. - Jako 1890-96 min. předseda Kapské kolonie připravo­

val RHODES podmanění búrských států, k čemuž také po JAMESONOVĚ vpádu do Transvaalu (1895/96) došlo v

1899-1902 búrské válce (s 375). Po brit. vítěz­ství získali Búrové sanlOsprávu, úředlúm jazykem se stala nizozemština (od 1923 afrikánština).

Asie: do brit. koloniálního panství byla zahrnována okrajová úzenú Brit. Indie (s 367); obsazovány by­ly doposud svobodné enklávy II ostrovy v Tichomoří.

1885-92, 1895-1902 min. předseda lord Sa­lisbury (R CEClI., 1830-1903) pokračoval dů­sledně ve své politice splendíd isolatíon, třebaže za jeho vlády docházelo k určitému sbližování s Trojspolkem (středomořské dohody, s. 361).

1895-1903 min. pro kolonie J. Chamberlain (1836-1914) se nebezpečí, jež brit. impériu hro­zilo ze strany konkurence, snažil zabránit: expan­zí do doposud "volných" končin; zbrojením, jež mělo brit. vál. loďstvu zajistit dvojnásobnou převa­hu (tzv. 'l\vo Power Standard); upevněním ímpé­ria cestou rezignace na politiku volného obchodu ve prospěch přestavby brit. říše ve federaci Velké Británie a "bílých" kolonií vzájemně spojených ko­runou, jazykem a hosp. vyll.Odami; smířením s USA v panamské otázce (s. 395); a pokusem opustit politiku sp/endíd ísolatíon.

1898-1901 vyjednávání o spojenectví s Německem (s. 387). Třebaže CHAMBERLAINŮV plán na vy­tvoření brit. voj. a ekonom. unie vedl k jeho pá­du, on Sánl se zasloužil o prosazení dohodové politiky a formuloval představy o příštím Com­monwealthu. - Po jednání úvodní

1887 konference zástupců kolonií (od 1907 pravi­delné imperiální konference) získaly postupně statut dominia

1901 Australský svaz; 1907 Nový Zéland a New Foundland a rovněž

1910 Jihoafrická unie.

382 IMPERIALISMUS / Velká Británie (( (1848-1914)

Viktoriánská éra (1848-1886) Manchesterský liberalismus omezil ťoli státu přede­vším na právní ochťanu a vnitřní bezpečnost. Byla modernizována stát. správa. Zahr. politika byla pod vedením Henryho Johna Palmerstona (pťemiéťem 1855-65) připravena podpoťovat lib. síly v Itálii, Dánsku i Polsku. S vý­jimkou krymské války (s. 347) a ind. povstání (s. 367) pťožívala Británie dlouhé období míru. 1851 první svět. výstava bťit. pťůmyslu v londýn-

ském Křišťálovém paláci. - Díky rostoucímu společ. pťoduktu se zvedla i životní úťoveň. Hnu­tí, která se zťodila z ťeligiózních a morálních dů­vodů (K1NGSLEY), podpoťovala reformismus odborů. - Změnil se i charakteť polit. stran, kte­ré ztratily svou někdejší šlech.-arist. podobu a proměnily se v masové dem. stťany přičiněním politiků, kteří se stali představiteli celé epochy: Benjamina Disraeliho (1804-81) a Willia­ma Ewarta Gladstona (1809-98).

1860 Cobdenova obchodní smlouva s Francií: rozkvět volného obchodu. Do čela konzervativ­ců postoupil PEELŮV pťotivník DlSRAELl, kteťÝ odmítal lib. obchodní politiku a svým progra­mem "toryovské demokracie" se snažil získat dělnictvo.

1867 2. volební reforma: volební právo ťozšířeno na maloburžoazii a kvalifikované dělnictvo; při­nesla zisk liberálům a Gl.ADSTONOVI.

1884 3. volební reforma (od 1872 se volilo tajně): voleb. právo získali všichni majitelé a nájemníci domů či bytů pobývající na stejném místě nejmé­ně jeden rok před volbami.

1874-80 2. DlSRAELlHO kabinet: počátky brit. im­peťiální politiky (s. 381); Gt.ADSTONE hledal na­opak řešení

irské otázky: ir. vystěhovalci založili v USA tajnou 1858 radikální Feniánskou společnost (bratr­

stvo), jejímž cílem bylo vytvoření ir. republiky. Teroristickým útokům a rol. revoltám v Irsku če­lil GIADSTONE jen s nevelkým úspěchem, a to jednak

1869 odlukou anglikánské církve od státu, čímž ne­přímo posílil postavení ir. katolíků, a dále pak pozemk. zákonodárstvím vycházejícím částečně vstříc ir. nájemcům. V parlamentu se skupina poslanců (parnellité) vedená S. PARNELLEM (1846-9 I) domáhala legálními prostředky vy­dání zákona o iť. autonomii (Home Rule); zalo­žili proto iťskou

1879 Pozemk. ligu, která začala široce užívat forem bojkotu. - GLADSTONOVY

1886/92 pokusy o schválení návrhu zákona o ir. au­tonomii vedly k roztržce v lib. straně a způsobily pád vlády. - V boji za ir. nár. samostatnost pokra­čovala

1900 Sjednocená irská liga.

Vnitropolitické krize (1886-1914) Rozklad lib. strany a téměř dvacetiletá vláda kon­zervativcll byly projevem stťuktuťálních změn ve společnosti: I. V reakci na politiku pťosazování ir. autonomie

došlo ke spojení lib. "unionistů" (CHAMBERI.A­IN, s. 381) a konzervativců.

2. Lib. strana ztťatila oporu ve slředních vťstvách. 3. Zchudlá pozemk. aristokracie vstupovala do pi'í­

buzenských svazků s rodinami průmys!Júků; po­stoje lib. krUhll, jež měly přístup do vysoké spo­lečnosti, se snadno zaměňovaly za posloje stát. cíťkve či konzerval. stťany, neboť stranické rozdí­ly se stíraly.

4. Hosp. "Gťeat Depression" (velká krize), zapříči­něná ekonom. konkurencí USA, Německa a také Japonska (tedy zenú vyznávajících protekcionis­tickou politiku) a existencí monopoWch kapit. velkopodniků (s. 377), přiměla děl. hnutí k polit. sebeuvědomění, což se prOjevilo v rozvoji prum. odborových svazů. Jen malého vlivu dosáhla

1881 Hyndmanova marx. Social-Democratic Fedeťa­lion (SOF; Soc. dem. fedeťace) ve srovnání s

1883 Fabiánskou společností (s 378) či 1893 odborářsky silnou Independent Labour

Party (ILP; Nezávislou děl. stranou). Zástupci těchto polil. sdružení vy tvořili 1900 společný vý­bor děl. zastoupení (Labour Representation Commitlee, LRC) , kteťÝ se stal přímým před­chůdcem

1906 Labour Party (LP) vedené Ramsayem Mac­Donaldem (s. 424).

1901-10 EDUARD VII. 1906 liberálové (ve vládě od 1905) dosálI li voleb.

vítězství s podporou LRC: přijímání soc. legislati­vy; nám. zbrojení (s. 38 J) a modernizace po­zemní armády realizované min. války 1905-11 Richardem Burdonem vikomtem Haldane (1856-1928) zatěžovaly stát. výdaje. Proto Sněmovna lordů v roce 1909 odnúůa schvá­lit rozpočet předložený Davidem L10ydem Ge­orgem (1863-1945), min. financí ve vládě pre­m.iéra AsQUITlIA (1908-16). Ve vleklém sporu o ústavní pravomoci se

1910-36 JIŘl V. snažil hrát roli prostředníka. 1911 přijetím zákona o parlanlentu ztratila Horní

sněmovna mimo jiné i právo veta ve fjnan. záleži­tostech. - Vnitřní krize ale pokračovala. Největší vnitropolit. otřesy přinesly děl. nepokoje a stávky.

Irsko: třebaže Wyndhamův pozemk. zákon z 1903 umožňoval také ir. nájemcům, aby se stali majite­li půdy, na níž pracovali, organizovala strana Sinn Féin ("My sami", zal. 1905), povstání za úplnou národní nezávislost.

1912 pro li zákonu o ir. autonomii vystupovali kon­zervativci, protestantský Ulster, Sněmovna lordů a armáda. Hrozbu obč. války odvrátily výstřely první svět. války.

IMPERIALISMUS / Francie 1 (1870-1914) 383

Třetí republika (1870-1914) Ještě před uzavřením míru s Německem (s, 349)

březen-květen 1871 propuklo povstání Paříž­ské komuny. Komunisté a socialisté (komunar­di), kteří se radikálně chopili moci, byli během "krvavého týdne" potlačeni maršálem MAcMA­BONEM (na 30 000 mrtvých),

1871-73 prezident TIIIERS (s, 327) sice dosáhl po zaplacení vál, náhrad předčasného odchodu něm, vojsk, konzervat. monarchistická většina Nár, shromáždění (rozštěpena na legitimisty, or­leáanisty a bonapartisty) však zvolila

1873-79 maršála MacMahona (1808-93) pre­zidentem republiky v naději, že obnoví monar­chii. - Jen těsným poměrem 353 : 352 hlasům byla

1875 oficiálně vyhlášena třetí republika. Ústava: vycházela z principu rozdělení mocí; dvou­

komorové Nár. shromáždění (legislativa) se dělilo na Poslaneckou sněmovnu, do níž se volilo přímo, podle všeobecného hlasovacího práva, a na nepřímo volený Senát. Nár, shromáž­dění volilo na 7 let prezidenta (exekutivu), kon­trolovalo vládní kabinet a mohlo změnit ústavu, Poněvadž sněmovna se rozpadla do různých stran, které neměly pevný program, ale pojila je spíše loajalita vůči vedoucím polit. osobnostem, vytvářela se v ní jen kolísavá většina, jež byla pří­činou nestabilních vlád (do 1914 se vystřídalo 50 kabinetů), Díky nepolit. administrativě se však "republika kamarádů" pomalu upevňovala,

1876 volby do sněmovny skončily úspěchem repub­likánů, zejména umírněných republikánů, nazývaných také oportunisté (GAMBETTA, FER­RY, s, 385), proti nimž vystupovali maloburžoazní radikálové, vedení Georgesem Clemence­auem (1841-1929), Monarchisté byli v menšině, Ve sporu o jmenování vlády rozpustil prezident sněmovnu,

1877 MACMAHONŮV pokus o monarchistický zvrat však republikány jen posílil: napříště formovala vládu vždy stávající parl. většina, Nový, republi­kánský

1879-89 prezident J, GRÉVY (1807-90 sledoval svými antiklerikalistickými reformami politiku vnitřní konsolidace a laicizace veřejného života, Hněv nad zkorumpovaností politiků, požadavky "silné vlády" a volání po odvetě (revanŠi) ze stra­ny

1882 Ligy vlastenců založené DÉROULEDEM (1846 až 1914) vedly k

1885 voleb, úspěchu monarchistíL Min, války gen, Georges Boulanger (1837-91) shromáždil v

1886-89 autoritářském a nacionalistickém bou lan­geristickém hnutí konzervativce, radikály i bona­partisty, Doplňovací volby sice přivedly toto hnu­tí do parlanlentu, vláda však ostře proti chysta­nému převratu zakročila,

1889 v Paříži se konala světová výstava, 1892 politika ochranných cel; papež LEV XIII. do­

poručil katolíkům, aby spolupracovali s republi­kou,

1894 anarchisté spáchali atentát na prezidenta CAR­NOTA (od 1887): pronásledování socialistů, kteří se organizovali v syndikátech (s, 379), ve

1895 Všeobecné konfederaci práce (CGT), v rev, děl. straně (1890) či ve straně radik. socialistů (1893)

1894-1906 Dreyfusova aféra, v níž se ostře střetla levice s pravicí, rozdělila národ, Proti od­souzení žid, důstojníka A, DREYFUSE (1859-1935) voj, soudem na základě zfalšova­ných dokumentů protestoval

1898 republikánský blok: Emile Zola (taluji!, 1898), CLEMENCEAU i socialista J. JAURES (1859-1914 [zavražděn]) požadovali obnovení procesu, - Cll, MAURRAS (1868-1952) vystu­poval ve svých kázáních s myšlenkou "integrální­ho nacionalismu" vůči Němcům, protestantům, Židům i vůči lidským právům a republice, Spolu s L. DAUDETEM (1867-1942) založili krajně prav, nacionalistickou organizaci

1898 Action fran�aise (Francouzská akce), čímž zase podnítili antiklerikální kurz svých levicově radik. protivníků,

1902-05 COMBESOVA vláda dem, levice zrušila círk. řády, kláštery a zkonfiskovala círk. majetek. Přerušení vztahl. s Vatikánem,

1905 odluka církve od státu, kterou uskutečnil nezávislý socialista Aristide Briand (1862 až 1932), který byl členem

1906-09 CLEMENCEAUOVA vládního kabinetu, DREYFUSOVA rehabilitace znanlenala vítězství ci­vilní moci nad armádou, Třebaže se rozvíjelo soc, zákonodárství, proti stávkám se postupovalo nesmiřitelně.

1909 BRIAl'WůV kabinet "nár. usmíření" sliboval uklidnění, přesto však o sobě dávali vědět radik. socialisté (stávky),

1911/12 kabinet premiéra CAILLAUXE sice vyjednal s Německem dohodu o Maroku (s. 361), z proti­něm, nacionalismu (BARREs) a rozpadu socia­listů na provládní křídlo (BRlAND) a na jed­notnou stranu (S,F.LO., zal. 1905 JAUREsEM, s. 379) těžil konzervativní

1912 kabinet Raymonda Poincarého (1860 až 1934, [1913-20 prezidentem]). CLEMENCEAU souhlasil s politikou odplaty spočívající v "připra­venosti na válku", 7,alÍmco pacifista JAUtill> vystu­poval za dorozumění.

1913 kabinet premiéra BARTIIOUA zavedl tříletou voj. službu; posilování armády kritizovali socia­listé.

1914 voleb, vítězství s.F.l.O.; po vypuknutí války se předseda vlády VIVLANI a prezident POINCARÉ snažili o uzavření "union sacrée" (posvátné jed­noty) všech polil. stran.

IMPERIALISMUS / Francie II (1830-1914) 385

Zakládání 2. koloniální říše (1830-1870) Francouzi se od dob osvícenství a časll Velké fr. re­voluce považovali za průkopníka evr. kultury a civi­lizace, jíž se přizpůsobila také barevná elita ve zbyt­cích fr. koloniálních držav, kterými zůstávaly Sene­gambie, Réunion, Miquelon, Guadeloupe, Guayana (J 818) a opěrné body v Indii. 1830 obsazení Alžíru mělo odvrátit pozornost

veřejnosti od domácích vnitropolit. obtíží. Zajiš­ťovala je cizinecká legie (zal. 1831). Fr. postu­pu se postavily na odpor berberské kmeny vede­né alžír. emírem ABD Al-KÁD1REM. - Ctižádosti­vá (TlIIERSOVA) egypt. politika se zhroutila ve

1839-41 vých. krizi (s 365) - Bez předchozích příprav obsadili Francouzi území v Africe (Ga­bun 1843/44) a v Oceánii (Markézy, Tahiti 1842). V Alžírsku zatím despoticky vládl

1840-47 gen. guvernér BUGEAUD (1784-1849). 1844 v bitvě u vádí 1sly zvítězili Francouzi nad ma­

rockým sultánem; 1847 kapituloval Abd al-Kádir. .. FnUlcie za mořem" se stala fr. obilnicí, do 1906 v ní podíl CVl'. osídlení stoupl na 13 %. Gen. Fai­dherbe (1818-89) reorganizoval

1854-65 Senegal, 1857 založil Dakar a zformo­val domorodou armádu (tzv. senegalští střelci), jež sloužila k dalšímu pronikání do nitra Afriky. Současně se rozvíjely vztahy s Egyptem, který byl od zahájení stavby Suezského průplavu (s. 375) považován za fl'. protektorát.

Annam: zdejší císař stál formálnč pod čín. svrchova­ností. Polit. moc měli v rukou správci Tonkinu (dynastie TRlNH) a Kočinčíny (dynastie NGUYEN).

1787 smlouvou v Tourange získal NGlIYEN ANI! za odstoupení ostrova Pulo Condoru fr. pomoc, kte­rá jej vynesla až na císařský trůn, na nějž nastou­pil jako

1802-20 vietnam. císař GIA LONG. - Pronásledová­ní křesťanu se stalo záminkou k demonstraci fr.-šp. nám. síly.

1858/59 dobytí Tourane (DlUlangu) a Saigonu. 1862 anektovali Francouzi vých. provincie a 1867 i západní části Kočinčíny. Kambodža: o zbytky khmerské říše soupeřily Siam

a Annam, a proto král NORODOM (1859-1904) požádal 1863 o fr. ochranu.

"Empire fran�ais", "francouzské impérium" (1871-1914)

Imperiální politika měla Francii zajistit v Evropě vážnost. Ústřední koloniální správa usilovala o kult. asimilaci a voj. nábor .. barevných Francouzů". V opozici proti této politice stála maloburžoazie a radikálové (CtEMENCEAU). Hospodářství: ve prospěch rol. hospodářství i tčž­kého průmyslu (Briey, Nancy, Longwy) byla přijata ochranná cla (nové celní tarify v 1892). V důsledku populační stagnace a nižší těžby uhlí poklesl podíl Francie na svět. produkci železa a oceli (ztráta AI-

saska a Lotrinska). Na druhé stranč.sc Francie díky svým střádallll11 (rentiérský kapitalismus) stala "bankéřem světa". Velké banky kontrolovaly zahl'. kapitálové investice (v koloniích, v Rusku). - No­vou kolon. politiku zahájil po 1880 min. předseda Ferry. S BtSMARCKO­

V"M propuštěním skončilo i období fr. izolace. Za prezidenta FAURA (1895-99) se vzedmula další vlna fr. kolon. expanze.

Afrika: vznik fl'. kolon. říše na čemém kontinente. 1881 fr. protektorát nad Thniskem rozladilltá­

lii (s. 397); Egypt byl pro Francii ztracen (Velká Británie, s. 38 J). Z Alžírska i ze Sencgelu pro­nikli Francouzi na Saharu a začali .. pacifikovat" záp. Súdán (tj. záp. Afriku)

1904 zřízena kolon. správa Fr. záp. Afriky (A.O.F.). - Zásluhou gen. komisaře Hrazzy (1852-1905), který prozkoumal Fr. Kongo, uza­vřel smlouvy s afr. náčelníky a vzepřel se dnUlco­vání tohoto území soukromými společnostmi, došlo nekrvavou cestou i k vytvoření Fr. rovní­kové Afriky (AE.F.)

1895/96 porobení a anexe Madagaskru: gen. GALLlÉ'il přizpůsobil kolon. režim místním po­měrům. - Plán na obklíčení Egypta, respektive na vytvoření súdánské říše, vedl ke konfliktu s Británií, jenž vyústil ve

1898 fašodskou krizi (s 36 J) . 1898-1905 min. zahraničí Delcassé však hle­

dal cestu k usmíření. 1902 tajná fr.-il. smlouva o Tripolsku (s. 397). Sbli­

žování s Brity (1899 dohoda o Súdánu, vzájemné porozumění v otázce Maroka a Egypta) vyvrcho­lilo uzavřením

1904 Entente cordiale (s. 361). Ministra DEL­CASSÉHO však nechal min. předseda ROUVIER padnout za I. marocké krize.

1906 konference v Algecirasu: Německo uznalo ..výjimečné postavení" Francie v Maroku. Obsa­zení Fásu (Fesu) a

1911 2. marocká krize byla urovn{Ula nem.-fr. do­hodou o Kongu.

Indočína: druhé centrum fr. kolon. impéria se roz­rostlo za

1873-86 bojů o Tonkin s "čemými vlajkami" (se zbytky čín. tchajpchingských povstalců) a ná­sledně i s Čínou.

1883 nad Annamem byl vyhlá.�en fr. protektorát (smlouva v Hue), který

1885 tiencinským mírem musela potvrdit i Čína. 1887 Indočínská unie. - Další rozšiřování fl'.

panství na úkor Siamu. 1893 smlouvou z Bangkoku byl uznán fr. protekto­

rát nad Laosem. 1896 Neutralitu Siamu zaručoval výsledek fr.-brit.

konference v J.ondýně; 1907 byly stanoveny jeho hranice s fr. Indočínou.

IMPERIALISMUS / Německo I (1871-1914) 387

Bismarckova koloniální politika (1871 až 1890) 1882 Něm. koloniální spolek byl založen ve Frank­

furtu nad Mohanem a později v Berlíně i 1884 Společnost pro nčm. kolonizaci. Během 1884/85 berlínské konference o Kongu Bls­

MARCK zprostředkoval vytvoření neutrálního konžského státu pod svrchovaností belg. krále LEOPOLDA ll. (s 363). - Kancléř pak využil příznivé mezinár. situace a vállavě přistoupil k politice vedené pod "praporem obchodu". Za území pod něm. ochranou byly prohlášeny:

1884 Něm. jihozáp. Afrika (dnešní Namibie); ozbrojené síly kolonizátoru (1889) potlačily

1889-1906 povstání HercriI a Hotentotu (Khoinu). 1884 Kamernn, Togo: něm. říš. komisaři Nach­

tigalovi se podařilo dosáhnout brit. uznání, když se na oplátku zřekl svých nároků (Nigérie).

1884185 kolonie již. moří: Země císaře Viléma (1884 ji získala Něm. novoguinejská společ­nost); Marshallovy ostrovy, Bismarckovo souost­roví.

1885 Něm. vých. Afrika: zformování ozbrojených kolon. oddílu z domorodých zulských a súdán­ských vojáku (askaN), které zasáhly proti arab. povstalcum 1889/90.

Úsilí o postavení světové velmoci (1890 až 1914) V soupeření o kolonie si Vilém ll. (s. 388) náro­koval "místo na slunci" i pro Německo. Vudčí zása­du "svět. politika je naším úkolem, postavení svět. velmoci je naším cílem a silné loďstvo je nezbytným prostředkem" hlasitě hájil 1891 Všeněm. spolek a podporu našla také u šé­

fa polit. oddělení min. zahr. Friedricha von Holsteina (1837-1909). Přecenění vlast­ních sil vedlo ke kolísavé zahr. politice, zmítající se bez cíle "ode zdi ke zdi".

Hospodářství: Německo vyrostlo v prum. velmoc, rozsahem svého zahl'. obchodu a výkonností vlastní obch. flotily konkurovalo Velké Británii. Těžký prumysl, elektrotechnická i chemická vý­roba se soustřeďovaly v koncernech, jakými by­ly Stinnes, Krupp, Stumm, Siemens, AEG či lG Farben. V Německu narustalo přesvědčení, že prumysl, obchod i zásobování vlastního oby­vatelstva vyžadují imperiální něm. politiku.

1890-94 říš. kancléř Leo von Caprivi (1831-99) i A. MARSCtlALL VON BIEBERSTElN, jenž 1890-97 vedl min. zahraničí, však svými kroky vyvolávali neduvěru.

1890 smlouvou o Zanzibaru (helgolandská smlou­va) Německo vyměnilo s Británií Zanzibar za Helgoland.

1890 vypovězení zajišťovací smlouvy s Rus­kem, a to i přes přání rus. strany o její další pro­dloužení, uvolnilo cestu fr.-rus. sbližování.

1895 něm.-rus. postup vuči Japonsku (s. 393) a především pak tzv. KrUgerova depeše (s. 361) rozladily Velkou Británii. Přesto Bernhard von Biilow (1849-1929), který vedl (od 1887) něm. diplomacii, včřil i nadále v politiku ,.vol­ných rukou". Admirál Alfred von Tirpitz (1849-1930) nadchl jak císaře, tak i veřejnost pro svou politiku nám. zbrojení.

1898 program budování vál. loďstva zduvodňoval rizikem možného napadení. - TtRPITZOVA "rizi­ková teorie" a výstavba "přepychové notily'· (CH URCIII LL) stále více zatěžovaly něm.-brit. vztahy.

Politika na Blízkém východě: Návštěva a 1898 vystoupení císaře VILÉMA II. v Damašku vzbu­

dily podezření na straně Británie i Ruska. Něm. banka získala želez. koncese v Turecku; od

1903 zahájena stavba bagdádské dráhy. Koloniální politika: v porovnání s vynaloženým

úsilím přinášela jen malé úspěchy. 1897/98 Obsazení přístavu Čching-tao (Qingdao)

a smlouva s Čínou o pronájmu 'l'iao-čou (Kiau­čou) (s 369)

1899 Německo odkoupilo od Španělska Karoliny, Mariany a Palauské ostrovy, souostroví Samoa (Plavecké ostrovy) si rozdělilo s USA. Po porážce boxerského povstání (s. 369) uzavřelo s Británií jang-c'-ťiangskou smlouvu, zajišťující "otevřené dveře" v Číně.

1898-1901 vyjednávání o spojenectví s Britá­nií ztroskotalo na brit. váhání (SALISBURV) a na špatném odhadu polit. situace (BotSTEIN). BOLO\\l, který se domníval, že Německo se mllže rozhodovat mezi "rus. medvědem a brit. velry­bou", trval na připojení Británie k Trojspolku. Za 1. marocké krize se proto pokusil rozbít brit.-fr. Dohodu. Jednání

1906 konference v Algecirasu však ukázalo, že se Německo ocitlo v izolaci. Něm.-brit. spory o nám. zbrojení, které se zostřily poté, co byla zahájena výstavba velkých bitevních lodí, napo­mohly brit. usmiřování s Ruskem (s. 391). -Prestižního úspěchu dosáhlo Německo v

1908 bosenské krizi, když přinutilo Rusko, aby se smířilo s rak. anexí Bosny a Hercegoviny. Theobald von Bethmann Hollweg (od 1909 říš. kancléř) se pokusil o sblížení s Británií (GREYEM), která se ale po

1911 vyslání dělového člunu Panther (Panteruv skok) do Agadiru postavila za 2. marocké kri­ze na stranu Francie. Německo se vzdalo Maro­ka za odstoupení části Fr. Konga (Nový Kame­run). Na Balkáně se sice za tamější krize rýsova­la spolupráce s Velkou Británií, admirál TIRJ'ITZ však torpédoval usmiřovací

1912 misi lorda HALDANEA v Berlíně, neboť jaké­koliv něm. koncese v otázce nám. zbrojení pod­miňoval závazným prohlášením o brit. neutralitě.

388 IMPERIALISMUS / Německo II (1890-1914)

"Vilémovská éra" (1890-1914) Vilém II. (1859-1941) rozhodl po BISMAHCKOVĚ propuštění (s. 355) pod vlivem svých důvěrníků, ja­kým byl např. P. zu EUtENBURG (1847-1921), o politice "nového kurzu". - Vysoké říš. úřednic­tvo (HOtSTElN) i politikové a historici stojící na straně státu (O. HINTZE, lL DEI.BRUCK, E MElNE­CKE) sice kritizovali císařllv režim osobní moci, ,.silné monarchie" jakožto "zdravého dědictví po BISMARCKOVl" se však ani nedotkli. Hosp. vzestup Německa překrýval existující problémy: 1. Finan. závislost říše na jednotlivých spolk.

státech a zemích. 2. Ochromení říš. politiky existujícími ústavní­

mi rozpoly Zatímco trojtřídní volební právo (s. 339) zajišťovalo v P rusku zachování reakčIj,ě konzervativního polit. kurzu, musela říše (kde platilo všeobecné hlasovací právo) brát stále vět­ší zřetel na nekonzervativní sily.

3. Chybějící ústavní reforma parlamentu: po­lil. strany, jimž byl upírán podil na polit. odpo­vědnosti, upadaly do roztříštěnosti (liberálové), tíhly k doktrinářskému myšlení (SPD) či dokon­ce k oportunismu (konzervativci).

4. Militaristické tendence, podporované z nej­vyšších úředních míst říše, silně poznamenávaly také civilní život.

5. Překážky demokratizace: na spojenectví ma­jetkových zájmů buržoazie, agrárníků i průmysl­níků ztroskotala revizionistická politika uvnitř SPD (s. 379); na stejnou překážku narazil i Národ­ně sociálJú spolek (Nationalsozialer Verein, zal. 1896) Friedricha Naumanna (1860-1919) a podobně dopadly i jiné pokusy (M. WEBER), jak získat dělnictvo na stranu státu.

6. Nepatřičná prus. politika vůči Polákům (ve Vých. marce; .,Ostmark-Politik"): potlačová­IÚ pols. protestů a školské stávky (1906), přijetí proněm. zákonů o usídlování a vyvlastňování.

1890-94 říš. kancléř Leo von Caprivi (s. 387) usiloval o korektní .,nadstranický" způsob vlády.

1890 zrušení zákona proti socialisn1m (s. 378). 1890/91 pracovněprávní zákonodárství. 1891-94 Ct\PRlVlHO politika snižování cel, usku­

tečňovaná cestou obcll. dohod (zejména s Rus­kem), narážela na odpor "agrárníků".

1893 Svaz zemědělců (Bund der Landwirte) sbli­žoval konzervativce se zájmovým sdružením vel­kostatkářll (junkerů) z oblastí na východ od La­be. - Třebaže Svobodomyslná strana, Centrum a SPD zamítly předlohu zákona o armádě, byl přesto po rozpuštění Říš. sněmu

1893 stav pozemní armády zvýšen o 83 000 mužů. BlSMARCK kritizoval něm. politiku.

1894 (Zdánlivé) BISMARCKOVO usnúření s Vl tÉ­MEM 11. zaskočilo říš. kancléře Ct\PRIVlliO a vedlo jej k unáhlenému odstoupení, motivova-

nému jak konOiktem se sněmovní většinou ohledně předlohy zákona o stál. převratu, tak i nesou hlasem s císařovým přáním na obnovení represívní politiky Vll či SPD (zákony proti anar­chistům). Ochromení vnitropolit. života říše po­kračovalo i za nového říš. kancléře, jímž se stal

1894-1900 kníže zu Hohenlohe-Schillings­fijrst Říš. sněm odmítl předlohy zákona o stáL převratu (1894) i "káznicového" zákona (1899), naplno se však rozhořely boje o schválení progra­mu nám. zbrojelú (s. 387).

1895 zahájení provozu v Severomořsko-baltském prllplavu (Kielský průplav). - Reformou pojiště­ní zahájil stát. tajemník vnitra POSADOWSKY no­vou etapu soc. politiky a soc. zákonodárství.

1900 zavedení občanského zákoníku. - Nový 1900-09 říš. kancléř Bernhard von Bii10w (1849

až 1929), který měl EUI.EBURGOVU i HOtSTEl­NOVU podporu, si získal rovněž sympatie císaře i konzervativců, a to díky

1902 revizi obch. politiky a zavedením nových (ochranných) celních tarifů. - Poté, co CeI1lrum a SPD odmítly podporovat vládní kolon. politiku (po potlačení povstání Hererů a Hotentotů, s. 387), se vytvořil nový polil.

1906 konzervativně lib. ,.BOLOWŮV (hotentotský) blok".

1908 aféra "Daily Telegraphu" (neautorizované císařovo interview o nčm.-brit. vztazích) rozpou­tala bouři protestů ve všech polit. stranách. Pád BUl,OWŮVA kabinetu dovršila

1909 porážka v otázce reformy říš. financí. Třebaže 1909-17 nový říš. kancléř Theoba1d von Beth­

mann Hollweg (1856-1921) byl důvěrně obe­známen s problematikou vnitl1ú 115. politiky, chybě­la mu rozhodnost a aktivita k případným změnám.

1910 pokus o zavedení všeobecného volebnillO prá­va v Prusku ztroskotal na tvrdošíjném postoji konzervativců.

1911 byla přijata nová ústava Alsaska-Lotrinska, která mu zaručovala vnitřní autonomii.

1911 zákon o jednotné úpravě soc. pojištění rozši­řoval soc. ochranu i na střední vrstvy.

1912 doposud politicky bezvýznamná SPD se po volbách stala nejsilnější frakcí Říš. sněmu; kal. Centrum se pod vedením Matthiase Erzberge­ra (1875-1921 [zavražděn 1) posunulo doleva. - Meze civilní moci ukázal

1913 Zabernův případ: projevy lid. rozhořčení, vy­volané posměšky jednoho důstojníka na adresu Alsasanů, byly potlačeny zákrokem vojáků; inter­pelace v Říš. sněmu skončila bez výsledku.

1913 v rámci všeobecné "zbrojní horečky" (s. 361) byl početní stav něm. armády zvýšen na 780 000 mužů. Především hrozbě vnitřního rozvratu říše měl po vypuknutí války zabránit

1914 "hradní mír", tedy dočasné zastavení vzájem­ného boje polil. stran.

IMPERIALISMUS / Rusko I: vnitřní politika (1874-1914) 389

Úpadek carismu (1874-1914) Otřes, který po sobě zanechalo období reforem (s. 347), industrializace a chudnutí rolnictva vyvoláva­ly stálé revoluční vření. Narodnici, kteří byli podobně jako GElKEN (s.

391) či hr. L. N. TOLSTOJ (1828-1910) naplně­ni vírou v "prosté mužiky (rolníky)", odcházeli působit jako učitelé, ošetřovatelé či písaři mezi lid, který jim však nedůvěřoval a lpěl i nadále na círk. učení o carském samodčržaví (autokracii), které tu je z vůle boží. - Účinný boj proti caris­mu a soc. nespravedlnosti spatřovali

nihilisté (podle TURGENĚVOVA románu Otcové a děti, 1862) v BAKUNINOVĚ anarchismu (s. 391). ČERNYŠEVSKtj v románu

1863 Co dělat?, TKACoV (1844-85) a další pro­mýšleli teorii a taktiku stát. převratu, tajné spol­ky jako ZemJja i volja (Půda a svoboda, 1877) či Narodnaja volja (Svoboda lidu, 1879) rozšiřova­ly letáky, organizovaly bojové skupiny, sabotážní akce i atentáty.

1877-81 procesy s nihilisty (revolucionáři): vy­hnanství a rozsudky smrti posilovaly radikalis­mus i nejistoUI carské justice.

1881 zavraždění cara ALEXANDRA ll. Socialisté: proti teroristickým metodám se posta­

vil Plechanov (1856--1918), který mezi rus. revolucionáře vnesl marxismus a který také za­

ložil PfVIú sociálně dem. skupinu Osvobození práce (1883).

1881-94 car Alexandr III. vládl pod vlivem své­ho učitele POBĚDONOSCEVA (1827-1907), jenž prosazoval absolutní autokracii (samoděržaví).

1881 vznik Ochranky (polit. policie), která za po­moci svých tajných agentů a sítě špiclů a donaše­čů zavedla kontrolu nad školami, univerzitami, tiskem i justicí. Rolnictvo i dělníci zůstávali i na­dále vydáni na milost velkostatkářům a prům. kapitálu. Pohraniční oblasti rus. impéria pro­cházely procesem intezivní rusifikace. - Všeo­becná nespokojenost se pak vybíjela v

1881/82 proti židovských pogromech (s. 341). -Podobně jako jeho předchůdci i

1894-1917 Mikuláš II. lpěl na zachování svazku samoděržaví s pravosl. církví. Slavnosti spojené s jeho korunovací skončily v Moskvě

1896 katastrofou na Chodynském poli (při rozdává­ní dárků ušlapáno na 1400 lidí). Pokračující ru­sifikace vyvolávala nepokoje ve Finsku, v Polsku, na Ukrajině i v Pobaltí; stávky, soc. a rol. bouře sužovaly Rusko. Policii se sice podařilo rozbít

1898 Soc. dem. děl. stranu Ruska (SDDSR), jež byla založena v Minsku, ta se však znovu zformova­la v zahraničí. V jednotlivých spisech i v nOvinách Jiskra formuloval své rev. myšlenky Vladimír Iljič Uljanov, zv. Lenin (I 870--1924, s. 407)

1902 ministr vnitra PLEVE (1846--1904) odstranil poslední zbytky samosprávy; do strany

1902 soc. revolucionářů (eserů, SR), kterou vedli ČERNOV (1876--1952) a SAVtNKOV (1879-1925), se mu podařilo nasadit špicly. S jejich pomocí a ve spolupráci s děl. (odborový­mi) spolky, zakládanými shora chtěl Pleve učinit přítrž teroriStickým akcím eserů (tzv. policejní socialismus) .

1903 protižidovské pogromy (Kišiněv). - Ve 1903 Svazu osvobození (konstituční demokraté,

KD, kadeti) se sdružovala buržoazní lib. inteli­gence. - V Bruselu a v Londýně se konal

1903 2. sjezd SDDSR: rozštěpení na (menšino­vé) menševiky, kteří jako "legální marxisté" chtěli v Rusku vyčkat na rozvoj kapitalismu i pro­letariátu (MARTOV, PLECHANOV, Lev Bron­štejn, zv. Trockij, 1879-1940 [zavražděn]), a na (většinové) bolševiky v čele s Leninem.

1904105 "malá válka proti jap. trpaslíkovi" (s. 391) vyvolala

1905 první ruskou revoluci: v Petrohradě 9. (22.) ledna na "krvavou neděli" rozstřílelo voj­

sko procesí (pop. GAPON, 1873-1906) s pro­sebnou peticí carovi; po celém Rusku propukly stávky a bouře, došlo k voj. vzpourám a povstá­ním (křižník Potěmkin, kronštadtská pevnost). V Londýně se bolševici usnesli na zahájení po­vstání; v Rusku vznikaly rady děl. zástupců (sově­ty), na jejichž organizaci se podíleli mimo jiné i LENIN a TROCKlj. Ve Finsku a v Polsku propuk­la nár. povstání. Car přislíbil svolání dumy (par­lamentu) a vydal

říjnový manifest: zaručoval v něm obč. práva a sliboval všeobecné voleb. právo a dumu. Gen. stávka a prosincové povstání v Moskvě byly potla­čeny. V následujícím

1906-17 období předstíraného konstitucio­nalismu za

1906 min. předsedy Stolypina (1862-1911 [zavražděn]) nabyla opět rozhodující moci reak­ce a policie. Vedle I. liberální "dumy nár. nadě­je" zůstala zachována i bývalá Státní rada (jako horní sněmovna). - Posílení stř. selského stavu (kulaků), "obnovy země" a zvýšení kupní síly sledovala

1906/10 agrární reforma. Současně s rušením "mirové" (občinové) soustavy (s. 347), rozorá­váním mezí a podporou vnitřní rol. migrace (osídlování Sibiře) rostl i počet zeměd. proleta­riátu;

1907 ve 2. "dumě nár. hněvu" dosáhli většího vlivu socialisté. Po změně voleb. zákona byla zvolena

1907-12 3. "panská duma". Země trpěla neustálý­mi nepokoji a vlnami stávkového hnutí, zesílilo vystěhovalectví do zámoří (z Polska) a do Ně­mecka (z Pobaltí). Carský dvůr ovládl "sv. muž", divotvorný "člověk Boží" Grigorij, sibiřský mužik Rasputin (1872-1916 [zavražděn]).

IMPERIALISMUS / Rusko II (1815-1914) 391

Ruská expanze v Asii (19. století) Popudem k rus. pronikání za hnmice impéria bývaly mocenské choutky rus. carů v jejich "honbě za hnmi· cí" v geograficky a polit. nepřehledné Stř. Asii. Od ča­sů PETHA I. pak přibyla i touha mít vlastní nezamrza­jící přístav, a získat tak přístup ke svět. mořím. Blízký východ: př{mí ovládnout černomořské

úžiny se zde snoubilo s náb. podbarveným vědo­mím vlastního poslání, spočívajícím v osvobození Cařihradu (Istambul) a pravosl. "bratrských náro­dů" na Balkáně. Rus. poku;y (1828/29, s. 323; krymská válka, s. 347; 1877n8, s. 359) však nará­žely na brit. či rak. odpor.

1878 berlínský kongres (s. 359): ochlazelú rus.-něm. přátelství.

Stř. východ: Po nástupu MlKULÁSE I. (s. 347) se rus. hnmice posunuly na úkor Persie, Indie i Číny.

1830-59 série menších, ale urputných válek proti kavkazským horalům. Dobré vztahy s Pruskem za knížete Gorčakova (1798-1883) kryly rus. zahr. politice záda v Evropě;

1864 anexe 1\Jrkestánu způsobila vzrůst napětí v bril.-rus. vztazích.

Dálný východ: Čína na základě smluvních ujednáIú odstoupila Rusku

1858 amurskou oblast a 1860 i ussurijský a přímoř­ský kraj (pobřežní provincie, s. 369).

1860 založen přístav Vladivostok. 1867 prodej Aljašky USA (s. 395) byl namířen

proti zájmům Velké Británie. 1875 Rusko získalo od Japonska Sachalin výměnou

za Kurilské ostrovy.

Imperialismus a balkánská politika (1878 až 1914) Hospodářství: od 1881 industrializace; výstavba

želez. sítě do značné míry motivovaná voj. důvody: 1883-86 vybudována Kaspická drálla a 1891-1904

Transsibiřská magistrála. 1892-1903 min. financí hr. Witte (1849-1915)

proměnil Rusko v jeden velký "skleník [pro pě­stování] kapitalismu". Těžký průmysl soustředě­ný ve velkých podnicích se rozvíjel především zá­sluhou fr. kapitálu (půjček za úplatu). Příliš sla­bá kupní síla a stál. zadlužení nutily Rusko ke zvýšenému exportu (především zeměd. produk­ce); zisky a přebytky tak odplývaly do ciziny (splátky půjček); krizi (1899-1903) zabránily zbrojní zakázky. Třebaže obrovský círk. majetek ležel bez užitku, rolnictvo bylo beznadějně zadlu­ženo. Příliš skrovné přidělování pozemků, neú­prosné zdanění a nárůst populace (z 98 mil. v 1880 na 175 mil. v 1914) napomállaly vzniku proletariátu.

Ruský mesianismus: V literár. kruzích Moskevské univerzity se diskutovalo o roli Ruska a smyslu je­ho existence (s. 347), což pomállalo upevňovat rus. vědomí o vlastním poslání:

Západníci: BĚLlNSKlJ, ČAADAjEV, SOLOV]OV poža­dovali přejímáIlí záp. techniky, polil. institucí, lib. a social. myšlenek. Anarchista M. BAKUNIN (1814--76) věřil, že zničení stál. a círk. autority přinese lepší budoucnost. A. GEHCENEM (1812 až 70) vydával v emigraci časopis Zvon (zal. 1857), který ovlivňoval veřejné mínění v Rusku.

Slavjanofilové: od rus. pravoslaví, vcítční a útrpnos­ti rus. duše očekávali CI-IOMjAKOV, K. AKSAKOV (1817-60) a další spásu a vysvobození ze záp. egoismu.

Panslavisté: M. POGODIN (1800-75) spojil před­stavy slavjanofilů a záp. myšlení do ideje polit. sjednocení všeho Slovanstva. Stejné přesvědčení zastával

1867 na 2. panslavistickém kongresu v Moskvě také F. M. DOSTOJEVSKIj (1821-81) Jako nové evan­gelium zvěstoval N. DANILEVSKlJ (1822-85) ve svém díle

1871 Rusko a Evropa tezi o úpadku dekadentní Evro­py, jejíllož vedení se ujme morálně silnější Rusko. - M. KArKOV (1818-87) propagoval v listu Mos­kevské zprávy autokratický panrusismus. - Min. zahr. N. GIEHS (1882-95) ovšem trval na

1881 spolku tří císařů. Teprve po 1890 vypovězení (neprodloužení) zajišťovací smlouvy

ze strany Německa došlo k dorozumění s Francií (Dvojspolek, s. 36 1).

Vých. Asie: WrrrE vedl politiku usilující o imperia­listickou hosp. expanzi, podobně jako min. války KUHOPATKlN však varoval před polil. dobrodruž­stvím vůči Japonsku.

1896 Rusko intervenovalo ve prospěch Číny, která mu za to poskytla želez. koncese (na Východočín. a Ji­homandžuskou drá1Ju).

1898 smlouva o pronájmu Port Arthuru. 1900 Mandžusko obsazeno rus. vojskem (za boxer­

ského povstání). Přecenění vlastních sil přivedlo Rusko v Koreji do zájmového střetu s Japonci.

1904105 rus.-jap. válka (s. 393) otřásla vnitřní strukturou carismu (s. 389).

1905 mír v PortsmouthulUSA (Rusko se zřeklo svých nároků v Koreji a ztratilo Porth Arthur a již. Sacha­lin)

1905 rus.-něm. obranná smlouva v Bjorko sjednána VILÉMEM II. a MIKULÁSEM II.; nevstoupila však v platnost. Min. zahr. lZVOLSKÉMU (1906-10) se

1907 dohodou o Persii (s. 365) podařilo dosáll­nout ukončení rus.-bril. soupeření; obrátil se pak zpět k balkánské politice a k problematice černomořských úžin, podporoval srb. pansla­vismus (s. 359), narazil na zvýšenou rak.-uher. ak­tivitu na Balkáně (min. zahr. AEHHENTAHLA) a v

1908 bosenské krizi utrpěl porážku. Nový min. zahr. SAZONOV (1910-16) neudržel

1912/13 v balkánských válkách vedoucí polil. roli Ruska.

1912 námořní smlouva s Francií.

IMPERIALISMUS / Japonsko (1853-1912) 393

Zájem Evropanů o Japonsko vzrostl po zveřejnění zprávy E. KAEMPFERA o cestě, kterou vykonal do Ja­ponska (1690-92). Od 1804 se Rusové i Američa­né marně pokoušeli o definitivní 1854 otevření Japonska, kterého dosáhl až

commodore PERRY, jenž připlul před Tokio a vy­nutil si pro USA

1854 kanagawskou (u Jokohamy) smlouvu; ta mu poskytovala koncese (cla, vlastní soudní správu, úřednictvo) pro dva přístavy. Následovaly další obch. smlouvy s evr. mocnostmi; proticizinecké nálady a vystoupení skončily jap. ponížením (ostřelování jap. přístavů). Sógunát utrpěl na vážnosti.

1867 poslední šógun KEJKI abdikoval.

Éra Meidži (1868-1912) 1867-1912 MUCUHITO. Za "osvícené vlády císaře"

(tennó Meidži) se zrodilo moderní Japonsko, v němž převládlo vědomí, že pokud se země ne­přizpllsobí evr. poměrllm, bude ohrožena sama její stát. existence. Změny proběhly v několika rovinách:

1. Překonávání starých feud. struktur: knížata (daimjó, s. 369) na jihu země předala svou moc dobrovolně císaři, který začal uskutečňovat "pro­gram nové éry" (1869). 1871 feud. poměry byly zrušeny; namísto někdej­

ších lén vznikly nové spr. oblasti; šlechta získala odstupné ve formě stát. penzí. Zákaz vycestování byl zrušen a stát začal podporovat studia v zahra­ničí. Do země byli pozváni zahr. odborníci. -Podle fr. a prus. vzoru byla

1872 modernizována armáda. K dalším novinkám patřilo zavedení povinné školní docházky; refor­mování či dokonce první organizační kroky se týkaly i policie, tisku, soudnictví, poštovních slu­žeb, želez. dopravy, zdravotnictví a financí. -Zrušení samurajských penzí a výnos zakazující nosit meče přiměly samurajskou opozici k

1877 povstání, v jehož čele stanul TAKAMORI SAlGó. Po porážce v Kagošimě samurajský stav z:mikl.

2. Vnitřní vypracovávání reforem: v novém stát. úřednictvu se vytvořily určité názorové skupiny (klany): konzervat. voj. strana (Teiseitó) odmítala záp. vlivy, považovala však za nezbytné, aby se pře­devším soc. a hosp. reformy v Japonsku dále šířily. - Strana reforem a pokroku (Kaišintó) sice také sledovala program rozvoje jap. hospodářství a roz­šiřování jeho vlivu, upřednostiíovala však provedení záp. reforem. - Radikálně lib. strana (Džijtító) po­žadovala parl. zřízení, jež však nemělo být namíře­no ani proti "radě stařešinli" (genró: "neviditelná moc v pozadí trůnu"), ani proti císařství božského tennóa. 1878 zřízení provinčních parlamentu. 1884 vznik horní komory parlamentu z příslušníkU

dvor. šlechty (kuge) a členu kníz. rodin (daim-

jó), kteří obdrželi šlech. tituly rozdělené do pěti stupňu.

1885 císař jmenoval první ministerstvo (vládu), od 1888 tajnou státní radu (stímiel/in). Kníže Hi­robumi Itó (1841-1909) navrhl novou

1889 ústavu (dědičná konstituční monarchie): v čele země stál nesesaditelný císař, dvoukomo­rový parlament sestával z horní a z poslanecké sněmovny (vždy po 300 členech). Polit. moc spočívala i nadále v rukou velkých šlech. rodin­ných klanu, jež zformovaly stranu Seijúkai (Iro) či stranu Kenseitó, zal. kolem 1900.

3. Cesta k postavení imperiální velmoci: indu­strializaci země napomáhal rovněž značný demo­grafický nárust (z 26 mil. obyvatel v 1867 na 52 mil. v 1913) Zapojit se do procesu svět. hospodářství se zdařilo nad očekávání rychle. Jap. prumysl, obchod i banky kontrolovaly rodinné trusty. Jejich zájmy se soustře­ďovaly na zahr. suroviny (uhlí) i odbytiště. Imperiální cíle sledovaly klany ČóSú (armáda) a SA­CUMA (vál. námořnictvo), jejichž soupeření mělo dopad i na činnost vlády (klika Saččó hambacu). 1875 rus.-jap. dohoda o výměně Sachalinu (připadl

Rusku) za Kurilské ostrovy; Japonci obsadili Bonin­ské ostrovy (Ogasawara) a souostroví Rjúkjú. Zasa­hovmú jap. a čín. jednotek do rol. povstání Tong­hak ("Východní učení") v Koreji se stalo příčinou

1894195 čín.-jap. války. Silnější jap. vojska dobyla mimo jiné Port-Arthur (Lu-šun), Oairen (Ta-Ii­en, Oalnyj), Wej-chaj-wej, Šan-tung i Soul.

1895 mír v Šimonoseki: Čína ztratila Formosu (Tchaj-wan) a Pescadorské ostrovy (Pcheng-chu Iie-tao), musela zaplatit vál. náhrady a uznat ne­závislost Koreje. Od

1895 budování vál. flotily; jap. účast při potlačování boxerského povstání (s. 369). Rus. pronikání do vých. Asie měla čelit

1902 spojenecká smlouva Japonska s Velkou Británií. Poku�y vymezit sféry zájmu v Koreji a v Mandžusku skončily neočekávaným jap. útokem na rus. Port Arthur a zničením rus. tichomořské flotily.

1904/05 rus.-jap. válka. Jap. armády přinutily Port Arthur ke kapitulaci, obsadily Koreu a zaú­točily v Mandžusku.

1905 jap. pozemní armády zvítězily v bitvě u Mu­kdenu (dnešní Šen-jang, Shenyang) a vál. ná­mořnictvo zničilo pod vedením adm. TOGA za­staralou baltskou flotilu v nám. bitvě u souostro­ví Cušima (Cušimské souostroví).

1905 mír v PortsmouthulUSA: Japonsko získalo jižní Sachalin (Karafu to) , Port Arthur a navíc i pro­tektorát nad Koreou a nad již. Mandžuskem. Ja­ponsko se tak stalo mezinár. uznávanou velmocí:

1907 Japonsko uzavřelo smlouvy o vzájemném přá­telství s Francií i s Ruskem; USA omezily přistě­hovalectví z Japonska.

1910 Japonsko anektovalo Koreu.

IMPERIALISMUS / Spojené státy (1865-1914) 395

Období "Rekonstrukce Jihu" 1865-69 Andrew Johnson pokračoval v LINCOL­

NOVĚ umírněné politice. Černoši získali 1868 obč. práva a 1870 i hlasovací právo. Za vlády

1869-77 prezidenta Granta prožily USA své nej­temnější korupční období. Ve snaze čelit rozmá­hající se anarchii, se plantážníci uchylovali k ná­silné svépomoci (tajné spolky: Ku-k1ux-k1an, "spravedlnost soudce Lynche"). Klauzule zákona o hlasovacím právu (test inteligence) a rasová segregace zatlačovaly černochy opět do nerovno­právného postavení. - Třebaže frakce osamostat­nivších se lib. republikánů (C. SCHURZ) se obrá­tila proti směšování podnikatelských a polit. zá­jmů, mohli prezidenti HAYES, GARFIELD, ARTHUR CI CI.EVElAND

1877-89 odstraňovat systém "kořist patří vítě7j" (s. 373) jen pomalu.

Cesta k postavení hospodářské velmoci Bezmocnost státu šla sice k duhu prospěchářům a ga.nsterským zlořádům, podporovala však také odvahu k riziku, osobní energii a soukromou inici­ativu. Navzdory krizi (1873, 1907) docházelo k prům., tech., hosp. i kapitálové expanzi. Počet obyvatelstva stoupl z 31,3 mil. v 1860 na 91,9 mil. v 1914, přičemž 21 mil. připadlo na vrub nových přistěhovalců. Počet am. dělníků stoupl o 700 %, produkce o 2000 % a investiční kapitál dokonce o 4000 %. USA zaujaly první místo ve výrobě železa, v těžbě uhlí, ropy, mědi a stříbra; parní pohon uvol­nil místo elektřině; politika ochranných cel napo­máhala vzniku monopolů. Z často nicotných počát­ků povstávaly trusty a obří koncerny, např. J. ROC­KEFELLER (Standard Oil), CARNEGIE (Steel Corporation), MORGAN, VANDERBILT (želez. spo­lečnosti) aj. - 1913 se pouhá 2 % Američanů podí­lela z 60 % na tvorbě nár. důchodu. Přes určité ohrožení opravdové rovnosti (rasová diskriminace) i svobody (koncentrace kapitálu) učinila celková demokratizace pokrok. Zboží ma­sové spotřeby zvyšovalo blahobyt; prům. magnáti zakládali univerzity, muzea či pečovatelské institu­ce. Děl. organizace (A.F.L. = American Federation of Labor, 1886 [Am. federace práce]; l.w.w. = ln­dustrial Workers of the World, 1905 [Prům. dělníci světa]) vedly tvrdé boje za mzdy (přes 1000 stávek ročně). Vláda zahájila tažení proti monopolům a vy­kořisťování. 1901-09 11Ieodore Roosevelt reformoval stát.

správu a želez. tarify. 1909-13 Taft pokračoval v prosazování protitru­

stových zákonů. 1913-21 Woodrow Wilson vyhlásil program

"nové svobody", snížil ochranná cla, zavedl pro­gresivní zdanění a potlačil dále vliv a moc trustů.

Vstup USA do světové politiky 1891 se zrušením zákona o usedlostech (o přidělo­

vání půdy, s. 373) nastal konec i vnitroam. impe­rialismu. Finan. a hosp. kruhy ovlivňovaly nyní především zahr. politiku. Nová mocenská politi­ka, uskutečňovaná především ekonom. pro­středky (dolarová dip,lomacie či tzv. dolarový imperialismus), se kvůli veřejnému mínění hali­la do morálního hávu.

1867 koupě Aljašky od Ruska za 7,2 mil. dolarů. 1895 povstání na Kubě, namířené proti Španělům

a podporované am. dobrovolníky; tisk zpracová­val veřejné mínění tak, že "aféra lodi Maine" kotvící v havanském přístavu (vy'buch a potopení am. válečné lodi) rozpoutala

1898 válku USA se Španělskem (obsazení Kuby). Paříž. mírem získaly USA Guam a Portoriko. Spor stoupenců imperiální politiky a jejich protivníků o Havajské ostrovy a o Filipíny rozhodl prezident MCKlNLEY (1897-1901) ve prospěch jejich ane­xe, s odvoláním na obdobné záměry Japonska, Ruska a Německa. Prezidenti 111_ Roosevelt, Taft a Wilson se naproti tomu k imperiální po­litice otevřeně hlásili. Pod hrozbou přímé i.ntervence se am. kapitálové investice měnily ve finanční protektorát USA nad Stř. a Již. Amerikou (politika "velkého klacku").

1910 založení Panamerické unie. Dřívější dobré vztahy USA s Německem (1889 spor o souostroví Samoa, 1899 rozděleno na Záp. [něm.] Samou a Am. [vých.] Samou; obcll. konkurence) i s Ruskem (důraz na politiku "otevřených dveří" v Číně, s. 369; zprostředkují­cí role USA v rus.-jap. válce, s. 393) ochladly. Ji­nak se ale vyvíjely vztahy s Velkou Británií, tra­dičním protivníkem USA.

1850 anl.-brit. Claytonova-Bulwerova smlouva, uza­vřená v souboji o řešení otázky příštího prů­plavu v Panamě, vycházela ještě z představy o mezinár. výstavbě průplavu. Panamská společ­nost založená 1879 LESSEPSEM (s. 383) však skončila skandálem.

1895-97 v pohr. sporu mezi Venezuelou a Brit. Guayanou se Britové nakonec podrobili am. po­žadavku na arbitráž prostřednictvím USA. Počá­tek brit.-am. sbližování. Budování Panamského průplavu bylo přenecháno USA (1901) a defini­tivně byla stanovena aljašsko-kan. hranice (1903).

1903 panamská revoluce (inspirovaná am. stra­nou) vedla k odtržení země od Kolumbie a k vy­hlášení nezávislé Panamské republiky, s níž USA uzavřely vy'hodnou dohodu o budovaném průpla­vu.

1914 otevření Panamského průplavu (po 10 letech stavby).

Po sjednocení Itálie se dostavilo období jistého vy­čerpání. Tradice a osobnosti obč. (buržoazních) stran (radikálové, leví i praví liberálové) byly důle­žitější než vlastní stranické programy, neboť v systé­mu "transformismu" se rozdíly mezi nimi stíraly. -Od 1876 vládní kabinety levých liberálů (DEPRETlS),

které za cenu velkých obětí podporovaly it. ze­mědělství, průmysl, pozemní armádu i vál. ná­mořnictvo, což se projevovalo jak v trvalém roz­počtovém deficitu, tak v určitém sklonu odvést pozornost od vnitřních těžkostí k politice ireden­tismu (s. 35 1).

1878 založení spolku Italia irredenta (Neosvoboze­ná Itálie).

Éra "velké politiky" (1882-1900) 1878-1900 UMBERTO 1. - Obavy, že Francouzi ob­

sadí Tunisko (s. 385), přivedly 1882 Itálii do Trojspolku (s. 361), jehož další exi­

stenci však zatěžovaly iredentistické požadavky Ita­lů na Rak.-Uhersko (již. Tyrolsko, Istrie,]adran). Fr. postup v sev. Africe vyvolal s nástupem

1887 Crispiho (s 35 I) it. koloniální expanzi; současně došlo k utužení vztahů v rámci Troj­spolku. - Přes odpor Habešanů (Etiopanů)

1887-90 rozšířili Italové své državy z přístavu Ma­sawa (1885) na celou kolonii Eritreu.

1889 smlouva v Učalé: Etiopie se stala it. protekto­rátem, MENELlKOVI II. přiznán císařský titul (s 375)

1889 anexe It. Somálska. - Poté, co MENEUK II. vypověděl smlouvu o il. protektorátu, zahájil CRlSPl

1894 válku proti Habeši (Etiopii). 1896 porážka Italů u Aduwy (u Aduy) vyvolala

těžkou krizi, jež vedla ke CRlSPIHO pádu. Smlouvou v Addis Abebě rezignovala Itálie z plánů na vytvoření kolon. říše v Etiopii; v zahl'. politice pak usilovala o vyváženou politiku vůči CVl'. spoje­neckým blokům (urovnání sporu s Francu).

1902 tajná it.-fr. dohoda vyjasňovala zájmy obou stran v sev. Africe (Francie: Maroko; Itálie: Libye).

Vnitřní poměry: počet obyvatelstva stoupal, třeba­že trvale rostlo vystěhovalectví (1914 žil každý 4. Ital v zahraničí).

1887 politika ochranných cel napomállala industri­alizaci sev. oblastí země (zahl'. kapitál), zatímco il. jih sužovaly hosp. krize a skandály.

1888-98 obch. válka s Francií. - Rostoucí adminis­trativní a zbrojní výdaje nedokázala pokrýt ani úsporná opatření, ani zvyšování daní, s kterými přišla CRlSPIHO vláda.

1882/92 založení Socia!. strany (BISSOI.A'I'I, TURATI aj.). Počátky forem družstevní svépomo­ci a místních odborářských sdruženÍ.

1894 vydáno nařízení o rozpuštění social. a odbo­rářských spolků. Autoritu státu podlamovaly úto-

IMPERIALISMUS / Itálie (1872-1915) 397

ky a atentáty anarchistů i aktivity. tajných společ­ností (mafie, camorra). Na Sicílii propukly

1893/94 hladové bouře a nepokoje, jichž se účast­nily i místní Svazy (Fasci) pracujících.

Giolittiho éra (1900-1915) 1900-46 VIKTOR EMANUEL III. italským králem. 1903-05/06-09/11-14 min. předseda Giolit-

ti nastolil jistou vnitřní rovnováhu tím, že polit. strany a zájmové skupiny obrátil vzájemně proti sobě; kat. lidovce (popolari) i umírněné socia­listy dokázal získat pro program reforem.

1906 založena odborová ústředna Všeobecná konfede­race práce. - Třebaže hospodářství i finance se po­stupně zotavovaly, ztrácel giolittismus na popula­ritě na úkor "integrálního nacionalismu". Básník Gabriele d'Annunzio (1863-1938) inspiroval

1910 Sdružení il. nacionalistů, které namísto třídní­ho boje prosazovalo "nár. boj" a domáhalo se iredentistické politiky.

1912 zavedení všeobecného hlasovacíllO práva defi­nitivně rozložilo dosavadní buržoazně lib. systém.

1912 rozštěpení socialistů: reformistická frakce, jež byla zčásti ze strany vyloučena (B1SS01.A1'I), podlehla rev. křídlu "nesmiřitelných", v jejichž čele stál i mladý Benito Mussolini (s. 460).

Červen 1914 gen. stávka (tzv. rudý týden). Zahr. politika: pro případ něm.-fr. konfliktu uza­

vřela Itálie 1902 smlouvu o neutralitě s Francií. Dalšímu osla­

bení svazku s Trojspolkem napomohla krize v Maroku (s. 387) i v Bosně (s. 399). Pod tla­kem nacionalistů a pod dojmem fr. úspěchu v Maroku se il. politika navrátila k iredentistické tradici a k dobyvačné kolon. politice.

191 I anexe Tripolska. Následující 1911112 tripolskou válku proti Threcku ztěžo­

val z voj. hlediska odpor sunnitské sekty sanúsíju a politicky ji komplikoval útok vedený v Egej­ském moři (invaze na Dodekanesos).

1912 mír v Lausanne potvrdil il. zisky: Libye sice získala autonomii, fakticky však připadla Itálii; budoucnost Dodekanesu, obsazeného it. voj­sky, zůstávala otevřená.

1912 Itálie přislíbila Francii zachování neutrality v případě propuknutí vál. konfliktu.

1914 vyhlášení it. neutrality (3. srpna). V zápase mezi stoupenci neutrality (GIOLlTTI) a hlasateli politiky intervence (D'ANNUNZIO, MUSSOLlNl) hájil premiér SALANDRA politiku "sacro egoismo per !talia". Min. zahl'. SONNINO vznesl územní požadavky na Rak.-Uhersko.

1915 londýnskou smlouvou (duben) se il. územním nárokům dostalo široké podpory ze strany Dohody. !t. vláda vypověděla smlouvu o Trojspolku (3. května).

IMPERIALISMUS / Balkán (1908-1913) 399

Krize na Balkáně (1908-1913) Rozpad osman. říše a vznik mladých nár. států, kte­ré si vytkly vysoké nár. cíle, zrodily se však přitom v odlišných národnost., kult. i náb. podmínkách, neponechávaly Balkán ani na chvíli v klidu:

Balkán se tak stával výbušnou oblastí a zdrojem značného mezinár. napětí, do něhož byly velmoci vtaženy buď přímo (Rak.-Uhersko, Itálie, Rus­ko), či nepřímo (Německo, Francie, Británie).­Popudem k rozpoutání

1908/09 bosenské krize se stala mezinár. situa­ce po

1908 zahájení mladotur. revoluce (s. 365), jejímž cílem byla vnitřní přestavba osman. říše.

Září 1908 připojení Kréty k Řecku. Předák Ub. strany VENIZELOS (s. 359) aktivizoval velko­řec. hnutí.

Říjen 1908 FERDINAND I. KOBUHSKÝ (s. 359) se prohlásil carem nezávislého bulh. království. - Rakousko-Uhersko se obávalo požadavkU na navrácení těch částí osman. říše, které se od berlínského kongresu nacházely pod jeho vlastní správou. Po uskutečnění dvoustranné (září) schůzky v Buchlovicích, na níž rak.-uher. min. zahr. AEHRENTHAL a jeho rus. protějšek lZVOL­SKlj dospěli v balkánských záležitostech ke vzá­jemné dohodě, přistoupilo Rak.-Uhersko přes protesty 'furecka v

říjnu 1908 k anexi Bosny a Hercegoviny. Tento krok vyvolal velké rozhořčení v Srbsku. - Rus­ko, jež v otázce černomořských úžin (otevře­ní Bosporu a Dardanel) narazilo na odpor Britá­nie, se cítilo jednostrannou rak.-uher. akcí pod­vedeno a pokořeno a postavilo se za Srbsko. Velká Británie podpořila Rusko a požadovala svolání mezinár. konference, na níž by se měla bosenská otázka vyjasnit, což však Rak.-Uhersko odmítalo. Také Itálie se postavila proti mocen­skému posilování Rak.-Uherska, a uzavřela proto

1909 tajnou dohodu s Ruskem (v Racconigi) o udr­žování s/a/u quo na Balkáně (s. 361). - Ně­mecko stálo za Rak.-Uherskem. Odmítlo sice zá­měry rak.-uher. gen. štábu na zahájení preventiv­ní války, která měla "zúčtovat" se Srbskem a s Itálií, ultimativně však požadovalo uznání anexe Bosny a Hercegoviny; současně pak Ně­mecko petrohradskou nótou v

březnu 1909 varovalo Rusko před podporováním Srbska. - Francie se držela stranou.

Důsledky: Německo sice utužilo své spojenectví s Rak.-Uherskem, dostalo se však také do větší závislosti na jeho politice. Rakušané vyklidili no­vopazarský sandžak (oblast pod tur. správou) a odškodnili osman. říši fjnan. náhradou. Doho­dové mocnosti přitom zůstaly semknuty a napětí na Balkáně přetrvávalo.

1910 kníže NIKOl.t\ I. PETROVIC-NjEGOS přijal titul černohorského krále.

1911 plk. DIMITlUjEVlé (.,Apis") založil v Bělehra­dě tajnou velkosrb. organizaci "Sjednocení nebo smrt" (Černá ruka).

1912/13 balkánská krize. Nepokoje v Albánii (ESSAD PASA), vnitřní zmatky v Turecku a osla­bení osman. říše v důsledku

1911/12 války, kterou 'furci vedli s Itálií o Tripolsko (s. 397), přispěly ke spojenectví Srbska a Bul­harska. Obě země uzavřely (s rus. přispěním) v

březnu 1912 balkánský blok (namířený proti rak. rozpínavosti a usilující o případné rozdělení zbý­vajících území osman. říše v Evropě) , k němuž se připojily i Řecko a Černá Hora.

Říjen 1912 1. balkánská válka: účastníci bal­kánského bloku vyhlásili válku Turecku. Mezi­nár. situace se v důsledku tur. porážek kri­ticky vyostřila: Srbsko se domáhalo přístupu k Jaderskému moři; ve svých nárocích bylo posi­lováno Ruskem, proti se rozhodně postavila Itá­lie, která si přála anektovat Albánii, a žádala proto prodloužení Trojspolku. - Řecko protes­tovalo proti it. okupaci Dodekanesu (1912). Ra­kousko-Uhersko se ale postavilo proti mocen­skému vzrůstu Srbska a Itálie a podpořilo Bul­harsko, jehož nátlak na Srbsko a na Turecko znepokojil Rusko, jež si začalo dělat starosti jak o poslední spřátelený stát na Balkáně, tak o svou vlastní politiku týkající se černomořských úžin.­Německo i Velká Británie se na

prosinec 1912 londýnské konferenci velvyslanci'! zasloužily společně o

květen 1913 londýnský mír. Turecko se muselo vzdát veškerého území západně od linie spojující pobřežní města Enez a Midye, jakož i všech ost­rovU v Egejském moři. - Spory o nové územní zisky vedly Bulharsko, jež přecenilo vlastní síly, k rozhodnutí napadnout Srbsko.

Červen 1913 2. balkánská válka: voj. zásah Ru­munska, Řecka, Černé Hory i Threcka ve prospěch Srbska zcela zkomplikoval další vývoj balkánské krize. Ve vztazích Rak.-Uherska a Ru­munska došlo k prudkému ochlazení, neboť Ra­kušané vyhrožovali voj. zásahem na pomoc Bul­harsku, v čemž mu však zabránily spojenecké Německo a Itálie.

Srpen 1913 bukureštSký mír: Bulharsko ztratilo většinu zisků v Makedonii a již. Dobrudžu; Kréta připadla definitivně Řecku; Albánie se stala sa­mostatným knížectvím.

Důsledky: především v Srbsku zavládlo zklanlání, že se nepodařilo dosáhnout Jaderského moře, čemuž bránilo Rak.-Uhersko. Dosavadní přátelské a spojenecké svazky či po­měry se upevnily. Nejistá zůstávala situace na Bal­káně, onom pověstném "soudku střelného pra­chu", na němž seděla celá Evropa; za

červencové krize 1914 se stala roznětkou první svět. války (s. 400).

400 PRVNI SVĚTOVÁ VÁLKA / příčiny války, otázka viny, červencová krize (1914)

Příčiny války: Mocenskopolitické rozpory v evropském systé­mu (Německo-Velká Británie, Německo-Francie); velmocenské závody ve zbrojení (německé a francouzské vojenské předlohy z roku 1913, s. 383, 388); německo-britská rivalita při budo­vání válečného loďstva (francouzsko-britská ná­mořní smlouva z roku 1912); problémy rakous­ko-uherského mnohonárodnostního státu (úsilí Cechů o autonomii, slovanský problém atd.); ztráta defenzivního charakteru evropských paktů; ruská politika na Balkáně (s 399); ukvapené mobilizace a ultimáta (podmíněné i vojenskými operačními plány). Menší význam měl francouzský nacionalismus a re­vanšistická politika (Revanche), nacionalismus v Nčmecku (Všeněmecký svaz), či německo-britská hospodářská rivalita (Trade rivaby).

Otázka válečné viny Válku vyvolala stupňující se nedůvěra mezi moc­nostmi, přesvědčení Německa o nevyhnutelnosti války v Evropě, omezené rozhodovací možnosti předních státníků a zbrojení chápané jako záruka bezpečnosti. Žádný stát se nechtěl vzdát svých cílů ve prospěch zachování míru: 1. Rakousko-Uhersko pevně věřilo v nadnárodní

císařskou ideu. 2_ Srbsko se snažilo uskutečnit ideu národního

státu. 3- Rusko se obávalo neúspěchu své balkánské po­

litiky a ze strachu před revolucí vstoupilo do vál-ky.

4_ Velká Británie kolísala mezi neutralitou a zasa­hováním do kontinentální politiky (nerozhod­nost kabinetu, obava z ofenzivní ruské politiky).

5- Francie se spojenectvím s Ruskem vymanila z politické izolace a alianci považovala za nástroj nátlaku na Německo.

6_ Německo stálo na straně svého spojence - Ra­kouska-Uherska. Snažilo se tak uniknout vzrů­stající politické izolaci a zároveň pomoci podu­najské monarchii udržet si velmocenskou pres­tiž. Pruský generální štáb naléhal, aby byla válka rozpoutána v roce 1914, neboť chtěl využít situa­ce pro rychlou porážku Francie (viz Schlieffenův plán, s. 403).

7 _ Francie ani Německo se nesnažily zmírnit po­litiku svých spojenců, Ruska a Rakouska-Uher­ska.

Cervencová krize roku 1914 28. 6. srbský student PRINCIP zavraždil v Sarajevu

na příkaz tajné organizace Cerná ruka (bez přímé účasti srbské vlády) rakousko-uher­ského následníka trůnu, arcivévodu FRAN­nSKA FERDINANDA D'EsTE a jeho manželku Žofii.

6. 7. Německo ujistilo Vídeň o své bezpodmínečné spojenecké věrnosti ("bianco šek").

20.-23. 7. francouzský prezident POINCARť a před­seda francouzské vlády VIVIANI ujistili v Pelro­hradě ruského cara MlKULÁSE II., že Francie do­stojí svým spojeneckým závazkům.

23. 7. po jejich odjezdu předložilo Rakousko-Uher­sko Srbsku osmačtyřicetihodinové ultimátum, v němž mimo jiné kladlo zčásti nepřijatelné po­žadavky; žádalo přímou účast na vyšetřování a přísné potrestání viníků.

25. 7. Srbsko si vyhradilo právo samostatného po­stupu a vyhlásilo částečnou mobilizaci.

25. 7. Vídeň srbská odpověď neuspokojila. Rakous­ko-Uhersko přerušilo se Srbskem diplomatické styky a provedlo částečnou mobilizaci.

25. 7. v Krásném Selu se konala porada cara MIKU­LÁSE II. s ministry. Rusko se rozhodlo podpořit Srbsko.

28. 7. přes briL�ké a německé snally o zprostředko­vání (návrh na svolání konference velvyslanců a 7.a­hájení přímých jednání Ruska a Rakouska-Uher­ska) vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srb­sku.

29. 7. Rusko provedlo částečnou mobilizaci. 30. 7. úplná mobilizace Ruska. - Velitel pruského

generálníllO štábu HELMUTH VON MOLTKE (s. 403) naléhal na svého rakouského kolegu FRANZE BARONA CONRADA VON HOTZENDOR­FA, aby vyhlásil úplnou mobilizaci, a zrazoval ho od zprostředkovacích pokusů říšského kancléře BEntMMolNA HOLLWEGA (s. 388). Politické a vojenské vedení v Německu spolu nespo­lupracovaly.

31. 7. Rakousko-Uhersko provedlo úplnou mobili­zaci. - Německo vyhlásilo "stav válečného ohro­žení" a v dvanáctihodinovém ultimátu požadova­lo, aby Rusko zastavilo mobilizaci. V dalším (osmnáctihodinovém) ultimátu požadovalo od Francie, aby zachovala neutratitu v případě ně­mecko-ruské války. Rusko na německé ultimá­tum neodpovědělo.

1. 8. Německo uskutečnilo mobilizaci a vy­hlásilo válku Rusku. Francouzská vláda pro­hlásila, že bude jednat "podle svých zájmů".

3. 8. Německo vyhlásilo válku Francii. - Belgie odmítla německý požadavek z 2. srpna na prů­chod vojsk.

3/4. 8. německá armáda překročila hranice a vstoupila do Belgie.

4. 8. Velká Británie (I. 8. mobilizovala lodstvo; 2. 8. ujistila Paříž o ochraně pobřeží Severního moře) zaslala Německu ultimátum, v němž poža­dovala respektování belgické neutrality, což se rovnalo vyhlášení války. - Poté vyhlásilo Srbsko válku Německu (6. 8.), Rakousko-Uhersko Rus­ku (6. 8.), Francie Rakousku-Uhersku (J I. 8.) a Velká Británie Rakousku-Uhersku (J 2. 8.).

PRVNI SVĚTOVÁ VÁLKA / spojenectví, válečné cíle (1914-1918) 401

Snaha o získání spojenců Japonsko se postavilo na stranu Dohody a USA, aby mohlo obsadit Ťiao-čou a rozšířit svou sféru vlivu v severní Cíně až k Jang-c' -ťiangu. 23.8. 1914 Japonsko vyhlásilo válku Němec-

ku. 1915 po obsazení německých držav (s. 387) reago­

valo Japonsko na žádost Cíny o navrácení území 2 1 požadavky, jež musela Cína akceptovat. Sever­ní Cína se tak dostala pod japonskou sférou vli­vu.

1916 v japonsko-ruské tajné smlouvě se obě moc­nosti zavázaly chránit Cínu.

Po uzavření protiruské smlouvy s Německem vyhlá­silo Threcko ozbrojenou neutralitu (3. 8. 1914). Říjen 1914 německé lodě Góben a Breslau, které

formálně přešly do tureckého vlastnictví, ostře­lovaly ruská pobřežní města.

2.-5.11. 1914 Rusko, Velká Británie a Fran-cie vyhlásily válku Threcku.

Itálii přivedla zájmová politika a konflikt s Rakous­kem-Uherskem (iredenta, jaderská otázka) na stra­nu Dohody (s. 397). 26. 4. 1915 v tajné londýnské smlouvě získala Itálie

příslib územních zisků: posunutí alpské hranice až po Brennerský průsmyk, Istrii, většinu Dalmá­cie, Libyi, Eritreu, část Malé Asie.

23. 5. 1915 Itálie vyhlásila válku Rakous­ku-Uhersku a

26.8. 1916 Německu.

Bulharsko 6. 9. 1915 uzavřelo smlouvu o přátelství a spoje­

nectví s Německem. Za vstup do války (14. 10. 1915) mělo Bulharsko získat srbskou Makedonii. Po vstupu Řecka a Rumunska do vál­ky po boku Dohody vzneslo Bulharsko ještě po­žadavek na řeckou Makedonii a Dobrudžu.

Rumunsko vyhlásilo neutralitu (3. 8. 1914), ale v roce 1916 uzavřelo s dohodovými mocnostmi smlouvu, podle níž mělo za vstup do války získat Banát, Sedmihradsko a Bukovinu. 27. 8. 1916 Rumunsko vyhlásilo válku Ra­

kouskz-Uhersku. Poté vstoupily ústřední moc­nosti do války proti Rumunsku.

Řecko zachovalo neutralitu. 1916 ústřední mocnosti zallájily blokádu řeckého

pobřeží. Řecko tak bylo donuceno činit ústupky. Cerven 1917 po ultimátu francouzského vrchního

komisaře JONNARTA abdikoval řecký král KON­STANTIN a novou řeckou vládu sestavil premiér VENIZELOS.

27.6. 1917 Řecko vstoupilo do války po boku Dohody.

Válečné cíle a tajné smlouvy 1. Dohodové mocnosti: Září 1914 Velká Británie, Francie a Rusko se

v londýnské smlouvě zavázaly neuzavírat sepa­rátní mír (1915 se ke smlouvě připojila Itálie, 1917 Japonsko) . Na několika konferencích se jednalo o vojenské koordinaci.

1915 Velká Británie a Francie přislíbily Rusku zisk Cařihradu (Istambul) a strategických černomoř­ských úžin.

1915 na konferenci v Chantilly se projednávaly plány nové ofenzivy a vyklizení Dardanel. - Velká Británie usilovala o získání věL�iny německých kolonií (Afrika), Francie o znovuzískání Alsas­ka-Lotrinska.

1916 Sykesova-Picotova dohoda stanovila roz· dělení asijské části Turecka mezi Francii a Vel­kou Británii, což bylo v rozporu s britskými sliby Židům a Arabům.

1917 tajná francouzsko-ruská dohoda přizna­la Francii rozšíření území "až k hranicím bývalé­ho lotrinského vévodství" se sárskou pánví. Předpokládala vytvoření neutrálnillO státu (Rýn­ská republika) z německých území na levém břehu Rýna. Rusko si mělo "stanovit západní hranici podle vlastního uvážení". (Z obavy ze se­parátního míru mezi Ruskem a Německem byly Rusku učiněny značné ústupky).

2. Ústřední mocnosti: Přecenily počáteční vojenské úspěchy. Důvodem ne­realistických cílů válečné politiky Německa byla ná­rodní pýcha a úsilí o "trvalý mír" se zárukami pro bu­doucnost. Usilovali o něj nejen členové Všeněmecké­ho svazu a Ludendorff (s. 403), ale i politici od konzervativců až po pmvé křídlo SPD. Jednotlivé cíle: I. vojenská, politická a hospodářská kontrola Bel­

gie (5. 4. 1916 pronesl BETHMANN HOLLWEG projev v Říšském sněmu) anexí oblasti okolo Lu­tychu a Antverp, flanderského pobřeží a rudné pánve Briey;

2. hospodářská jednota střední Evropy zahrnující také nárazníkové státy (např. Polsko) a hospo­dářsko-politické sféry vlivu (např. Rumunsko);

3. zvětšení koloniálního panství; 4. odstranění britské nadvlády v koloniích (podpo­

rou řady povstání, které měly postupně zasáh­nout rozsáhlé oblasti - od Maroka až po Indii);

5. separátní mír s Ruskem. Proto bylo v roce 1916 vyhlášeno samostatné

Polské království (bez Poznaně a Haliče). -Německo podporovalo revoluční nálady v Rusku a doufalo ve vznik nárazníkových států od Kavka­zu po Finsko.

Rakousko-Uhersko se vzdalo Polska, usilovalo však o rozšíření svého území na jihovýchodě v oblasti Srbska, Cerné Hory a Rumunska.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA / západní a východní bojiště (1914-1917) 403

Západní fronta (1914-1917) Německý válečný plán se opíral o memorandum býva­lého šéfa generálního štábu hraběte ALFREDA VON SCHLlEFFENA (1833-1913) o válce na dvou frontách (SchliefIenuv pl{Ul, 1905/06). Plán předpokládal de­fenzivní vedení války na východě a rychlé rozhodnutí na západě - po obchvatu fr. vojska silným "pravým křídlem". V očekávání fr. výpadu do Alsaska-Lotrinska změnil HEtMUTH VON MOtTKE mladší (1848-1916) plán a oslabil pravé křídlo. Vstupem Belgie a Velké Brilí"mie do války proti sobě stanulo 80 divizí ústředních mocností a 104 divizí Do­hody. - V roce 1914 probíhala manévrová válka_ U Le Cateau se

soustředilo pět fr. armád pod velením generála jmřREI-IO a brit. expediční sbor pod velením pol­ního maršála FRENCHE.

Srpen 1914 v bitvě u Miilhausenu ztroskotal fr. útok.

Srpen 1914 v bitvě v Lotrinsku vytlačili Němci fr. jižní skupinu za fr. hranici.

18. 8. 1914 po soustředění sedmi něm. annád zahá­jil MOL:fKE útok bočního křídla.

Září 1914 mezi Paříží a Verdunem stálo pět něm. ar­mád.

6.-9.9.1914 v bitvě na Marně zastlvili Francouzi něm. ofenzivu. Mezi I. a 2. něm. armádou vznikla čtyřicetikilometrová mezera. Němci ustoupili k ře­ce Aisne.

14. 9. 1914 generál ERlCH VON FALKENHAYN (1861-1922) se stal šéfem něm. pozemlú armády.

Říjenllistopad 1914 v "závodu k moři" se Velká Britá­nie a Francie neúspěšně pokusily o obchvat. Útok se zastavil u kanálu Yseru a u Ypru. Manévrová válka skončila a byla zahájena poziční válka.

Únorlbřezen 1915 v zimní bitvě v Champagni se Fran­couzi neúspěšně pokusili o prulom.

Dubenlkvěten 1915 v bitvě u Yprů byl poprvé použit otravný plyn. Německo dosáhlo drobných územních zisků.

Květen-červenec 1915 útoky Dohody v bitvě v Artois skončily neúspěchem.

Září-listopad 1915 podzimní bitva v Chanlpagne do­padla nerozhodně.

21. 2_-21. 7. 1916 bitva u Verdunu ("Verdunské peklo"). Po počátečních úspěších (kopec Le Mort-Homme, kóta 304, Fort.� Douaumont a Vaux) muselo Německo pro velké ztráty bitvu přerušit.

24. 6.-26. 11. 1916 v bitvě na Sonuně ztroskotal britsko-francouzský pokus o prulom.

24.1 0.-16.12.1916 Francouzi dobyli pevnost Verdun_ Neúspěchy na obou stranách si vyžádaly změny ve velení.

Srpen 1916 HINDENBURG a LUDENDORI'F se dostali do čela něm. vrchního velitelství.

Listopad 1916 generál NIVEtLE nahradil jOFFREHO. Únorlbřezen 1917 Němci se mezi Arrasem a Sois-

sons stállli do připravené Siegfriedovy linie. BriL�ký útok ztroskotal u Arnl�u, francouzský na Aisnc a v Champagni (dubenlkvěten 1917).

Květen 1917 gen. NIVELLEHO nahradil po vlpouře (s. 407) gen. PÉTA.lN. Ve Flandrech ztroskotaly brit. pokusy o prulom (květen-prosinec 1917).

Východní fronta (1914-1917) Po bitvě u Gumbinnen (Gusev, srpen 1914) a stažení Němců z Východního Pruska porazil generálplukov­ník PAUL VON BENECKENDORFF VON HINDENBURG (\847-1934; funkci šéfa štábu zastával generálmajor ERlCH LUDENDORFF,1865-1937) rus. vojsko 26.-30. 8. 1914 v bitvě u Tannenbergu (Ste-

bark), kde došlo k obklíčení rus. tzv. narevské armády.

6.-15.9. 1914 v bitvě u Mazurských jezer Ru­sové vyklidili Východní Prusko. 1. a 4. rakousko-uherská armáda pronikly do Lub­linu a přes Lvov do Haliče. Po obou bitvách u Lvova (srpen/září 1914) musel být boj u Ravy­Russkoj (Ruská Rava) kvůli rus. přesile (5 armád) přerušen. Ztráta východní Haliče a boje v kar­patských průsmycích. Devátá něm. armáda po­stupovala z Krakova, ale kvůli hrozícímu obklíčení se stállla.

1. 11. 1914 Hindenburg jmenován vrchním ve­litelem východní fronty.

Listopad 1914 po rus. ofenzivě ("ruský pamí válec") následovala něm. protiofenziva 9. armády. - Boje probíhaly II Lodže a to\vicze, Rakušané zvítězili u Limanowa.

Únor 1915 v zimní bitvě v Mazovsku Němci definitivně osvobodili Východní Prusko.

Prosinec 1914-duben 1915 ruské vojsko vzdoro­valo zimní ofenzivě v Karpatech.

Květen 1915 v bitvě u Tarnówa a Gorlice obsadi­ly německé jednotky Halič a Bukovinu.

Duben 1915 Němci postoupili do Litvy. - Od 1. 7. 1915 probíhala německo-rakouská ofen­

iiVa od Baltu k řece Sanu. Byla dobyta Varšava (5. 8.), Kaunas (18. 8.), Brest Litevsk (25. 8.) a Vilnius (18. 9.).

Září 1915 ofenziva se 7.astavila ve vých. Haliči v bitvě u Tarnopolu, později i na dalších úsecích fronty.

Září 1915 rus. velkoknížete NIKOLAJE NIKOLAJEVICE vystřídal ve funkci vrchního velitele car MlKULÁS ll.

Červen -srpen 1916 proběhla první Brusilovo­va ofenziva, v níž Rusko dosáhlo významných územních zisků ve Volyňsku a v Haliči, značné ztrá­ty však přivodily počátek demoralizace rus. vojska. Druhá (září/říjen) a třetí (říjen-prosinec) Brusi­lovova a Kerenského ofenziva již úspěšná nebyla. -Od

července 1917 probíhala něm.-rak. protiofenziva, bě­hem níž byla obsazena téměř celá Halič a Bukovina.

Září 1917 Němci dobyli Rigu a v říjnu 1917 ostrovy Osel, Dago a Moon. (Saaremaa, Hiiumaa a Muhu).

PRVNí SVĚTOVÁ VÁLKA / vedlejší bojiště, mírové snahy (1914-1917) 405

Námořní válka Severní moře: V letech 1914 a 1915 proběhly ná­mořní bitvy u Helgolandu a u mělčiny Dogger Bank. 31. 5.-1. 6. 1916 námořní bitva u Skagerraku,

skončila kvůli stažení brit. loďstva nerozhodně. Ná­sledovala minová a ponorková válka.

Baltské moře: Kvllli ztrátám probulaly jen jednotlivé akce něm. jednotek.

Zámoří: 8. 12. 1914 po počátečních úspěších (menší námoř­

ní bitva u Coronelu, 1914) bylo něm. loďstvo pora­ženo v bitvě u Falklandských ostrovů a ztratilo křižníky Kar{smhe, Emden a Konigsberg.

Ponorková válka: Po potopení tří brit. křižníků v září 1914 vyhlásila Velká Brit{Ulie v listopadu 1914 Severní moře za vá­lečné pi�mo, v únoru 1915 prohli�ilo Německo brit. vody válečnou obhL�tí a vyhlásilo ponorkovou válku. 2. 2. 1915 Německo vydalo rozkaz o neomezené

ponorkové válce, který měl za následek potopení osobních parníků Lusilania (7. 5. 1915) aArabic (19. 8. 1918) To vyvolalo ostrý protest vlády USA a zastavení neomezené ponorkové války.

Únor 1916 Německo vyhl{L�ilo zostřenou ponorkovou válku proti ozbrojeným obchodním lodím.

4. 5. 1916 Německo z,lslalo nótu vládě USA. Řfše byla ochoUla dodržovat me7jnárodní pravidla kňžJ1IKové války, pokud by se k tomu zav-'JZala i Velká Brit,ínie.

1. 2. 1917 Německo obnovilo neomezenou po­norkovou válku.

Vzdušná válka Od červenec 1916 (bitva na Sommč) měla Francie a Velká Británie leteckou převallU, což však ne­mělo rozhodující význam.

Koloniální válka Malé ochnumé sbory v něm. koloniích kapitulovaly, do vyhlišení příměří se udržely pouze v Německé vý­chodní Africe pod velením gener{�a PAULA VON LET­TOWA-VORBECKA (1870-1964)

Vedlejší bojiště Threcko: Ustopad 1914 Velká Británie anektov,�a Kypr.

Prosinec 1914 Egypt se stal brit. protektorátem. Po mamém boji dohodových mocnosLÍ (25. 4. 1915 přistání na Gallipolském poloostrově, 9. I. 1916 staženO zůsll�y Dardanely v tureckém držení. -Po neúspěchu tureckého útoku na Suezský prů­plav obsadili 1916 jeho východní břeh Britové. Po rus. výpadu (Ieden-duben 1916) v Annénii a Persii získalo 'Iurecko svou Č{lSt Arménie zpět (srpen 1916)

V Mezopotámii skončil první brit. útok kapitulací v Kút al-Amáře (duben 1916), druhý útok dobytím Bagdádu (březen 1917).

Po vypuknuLÍ nls. revoluce Britové obsadili Persii. Balkán: Říjen 1915 ústřední mocnosti zahájily ofel17jvu proti

Srbsku a dobyly Bělehrad. Ustopad 1915 po bitvě na Kosovém poli byla obsazena

Cerná Hora (prosince) a překročena albánská hra­nice (leden 1916). Makedonská fronta se udržela do roku 1918. - '1llŽení proti Rumunsku (od 28.8. 1916) skončilo v prosinci 1916 obsaze­ním Bukurešti.

Itálie: Cerven 1915-březen 1916 v pěti bitvách na řece Soči

(Isonzo) 1t.1.Iové marně usilovali o průlom. Od kvěUla 1916 probulala rak. proti ofenziva, která byla

po počátečních úspěších přerušena kvůli I. Brusi­lovově ofenzivě na východní frontě (s. 403).

Srpen 1916 v šesté bitvě na Soči (Isonzo) Italové zís­kl�i Goricu. Sedmá až devátá (září-listopad 1916), desátá a jedenáctá (květen-srpen 1917) bitva na Soči skončila nerozhodně.

Říjen 1917 ústřední mocnosti prorazily na Soči a Ita­lové se stáhli za Piavu.

Mírové snaIJy Z pověření mnerického prezident.1 Woodrowa WiI­sona (1856-1924) navšLÍvil plukovník HOUSE Paříž, Londýn a Berlín (1914-1916). 12. 12.1916 po porážce Rumunska zash�o Německo

dohodovým mocnostem prostřednictvím USA mí­rový návrh, ktelÝ Dohoda odmítla (30. 12. 1916).

21. 12. 1916 Wilsonova nóta vyzývající v{�čící mocnos-ti, aby st,Ulovily své podmínky pro uzavření míru.

26. 12. 1916 něm. vláda si nekladla zvlišuú podnúnky a naznačila ochotu ke spolupráci na núrové konfe­renci.

10. I. 1917 Dohoda požadovala vrácení Alsaska-Lot­rinska; obnovení Belgie, Srbska, Cerné Hory; uplatnění národnostního principu; odtržení I(;�ů, Cech II , Slováků, RUl11unll,]ihoslov,Ulů od Rakous­ka-Uherska; vyhnání 'Jurků z Evropy a osvobozelú národů pod tureckou nadvládou; autonomii 1'01-Skll V rámci ruské říše.

22. I. 1917 WII.SON vyhlásil heslo "mír bez ví­tězství" .

29. I. 1917 Německý velvyslanec ve Washingtonu, hra­bě BERNSTORFF předal návrh něm. mírových před­stav (záruky bezpečnosti a úprava hranic v Belgii a FrmlCii, začlenění Polska do něm. mocenské sfé­ry, zachování statu quo v koloniích, reparace za způsobené škody). - Mezi dohodovými mocnosUl1i vládla jednota požadavků, zaLÍmco z ústředních mocnosLÍ odpovědělo na Wilsonovy zprostředkova­cí návrhy pouze Německo. Rakousko-uherské mí­rové pokusy (princ SIXTUS BOURBONSKO-PARM­SKÝ, hrabě CZERNIN, 1917) a nabídky BENEDIKTA XV. (červen/srpen 1917) nebyly úspěšné.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA / politické krize, ruská revoluce (1917) 407

Vstup USA do války Od počátku války stály USA na straně Dohody. Únor 1917 námořní incidenty a vyhlášení neome-

zené ponorkové války Německem vedly k pře­rušení diplomatických vztahů. Po uveřejnění ,.Zimmermannova telegramu" (19. I. 1917 -Německo se pokusilo přimět Mexiko ke vstupu do války) vystoupil WILSON v Senátu (2. 4. 1917) a vyzval ke vstupu do války.

6. 4. 1917 vyhlásily USA válku Německu a 7. 12. 1917 Rakousku-Uhersku.

Vnitropolitické krize válčících států Vojenská rovnováha, nastolená koncem roku 1916, dodávala lidem, unaveným válkou, naději na její rychlé ukončení. Parlamenty kritizovaly velení. Velká Británie: ASQUITttOVU liberální vládu svrhl

konzervativec BONAR LAw a liberál David L10yd George (1863-1945)

6. 12. 1916 LLOYD GEORGE sestavil válečný kabinet.

Francie: NIVELLEOVA jarní ofenziva ztroskotala a vzpoura, která vypukla pod vlivem stávkového hnutí kovodělníků v Paříži a dalších průmyslo­vých centrech, zachvátila i 16 fr. sborů. Vzpouru potlačil maršál pHILlPPE pÉTAlN (1856-1951).

16. ll. 1917 sestavil Georges Clemenceau (1841-1929) vládu, vystoupil proti defétismu a vytvořil předpoklady pro fr. vítězství.

V Rakousku-Uhersku uplatněn zákon o výjimeč­ném stavu.

Po smrti císaře Františkajosefa I. 21. 11. 1916 dosedl na trůn jeho prasynovec K ARU 1., novým ministrem zahnmičních věcí se stal hrabě CZER­NIN.

Květen 1917 po tříleté přestávce se konala spo­lečná schůze rakousko-uherského parla­mentu. Karlova smiřovací politika ztroskotala na požadavku autonomie ze strany Čechů a Jiho­slovanů.

Německo: Spor o demokratickou přeměnu říšské ústavy měl za následek prudké vnitropolitické boje.

7. 4. 1917 ve velikonočním poselství Viléma II.

se hovořilo o reformě pruského třístupňového volebního systému.

Duben 1917 založena Nezávislá sociálně de­mokratická strana Německa (Unabbdngige Sozialdemokratische Partei Deutscblands, USpD), která usilovala o ukončení války.

Červenec 1917 poslanec za Centrum ERZBERGER požadoval mír ,.bez vítězů a poražených" .

14.7.1917 BETHMANN HOLLWEG byl propuštěn. Červenec 1917 většinové strany - Sociálně de­

mokratická strana Německa (Sozia/demokra­tiscbe Partei Deutscblands, SPD), Centrum (Zentrum), Pokroková lidová strana (Fort­scbrittlicbe Volkspartei, FVp) - přijaly míro-

vou rezoluci. Za nového říšského kancléře MI­CHAEl.tSE se stále zvětšoval rozpor mezi vládou, armádním velením a ŘJsským sněmem. Krize skončila ústupky většinovým stranám, oslabením autority vlády, i nadále však převládal politický vliv vrchního velení.

Ruská revoluce: Revoluční ncpokojc začaly pro­pukat po neúspěchu 1. Brusilovovy ofenzivy (s. 403) a kvůli nespokojenosti mas (pokračo­vání války, zásobovací problémy).

23. 2. (8. 3.) 1917 v Petrohradu vypukla úno­rová revoluce. Část jednotek přešla k povstal­cům, byl založen Výkonný výbor sovětu děl­níků a vojáků.

Únor (březen) 1917 kníže Lvov sestavil prozatímní vládu.

Březen 1917 MIKULÁS ll. abdikoval. Probíllal spor o moc prozatímní vlády, která se zasazovala o pokračování války, a petrohradského Sovětu dělníků a vojáků, který rozkazem Č. I (1. [14.] 3. 1917) převzal kontrolu armády.

3. (16.) 4. 1917 Lenin a jeho doprovod se na po­pud něm. Zahraničního úřadu a se souhlasem vrchníllO velení vrátil ze Švýcarska do Ruska.

4. (17.) 4. 1917 v Dubnových tezích LENIN vy­slovil požadavek socialistické revoluce (,.Veške­rá moc sovětům"), založení republiky sovětů, znárodnění bank a pozemkového vlastnictví.

3. (16.)-4. (17.) 7. 1917 v Petrohradě potlačily jednotky prozatímní vlády bolševický puč a LE­NIN uprchl do Finska. ALEXANDER KERENSKlj (1881-1970) se stal předsedou reorganizované prozatímní vlády (21. 7. [3. 8.] 1917). V září 1917 ztroskotal pokus generála KORNILOVA o nastolení vojenské diktatury. 6. sjezd bolševic­ké strany zvolil ústřední vy'bor, k němuž patřili LENIN, TROCKlj, STAlJN, ZINOVÉV, KAMENf:v ad.

24. 10. (6. 11.)-25. 10. (7. ll.) 1917 v Pet­rohradě vypukla Říjnová revoluce, proza­tímní vláda padla, její členové byli zatčeni, KE­RENSKlj uprchl (Důvody: pokračování války, zá­kaz rozdělení půdy).

26. 10. (8. II.) 1917 se konal 2. všeruský sjezd so­větů, kde byla jako vládní orgán vytvořena Rada lidových komisařů a byly vydány Dekret o míru a Dekret o půdě (vyvlastnění velkostat­kářů [150 mil. hektarů] bez nállrady).

2. (15.) II. 1917 bylo deklarováno právo na sebe­určení pro všechny národy Ruska. Konaly se vol­by do Ústavodárného shromáždění (25. ll.

[8. 12.] 1917), v nichž LENINOVA strana získala jen 9 z 36 milionů hlasů.

5. (18.) I. 1918 Ústavodárné shromáždění prohlásilo Rusko demokmticko-fedemtivní republikou.

6. (19.) 1. 1918 Rada lidových komisařů roz­pustila za pomoci Rudé armády Ústavodárné shromáždění.

PRVNI SVĚTOVÁ vÁLKA / konec války (1918) 409

Wilsonova mírová politika 8. 1. 1918 Americký prezident WILSON vyhlásil

,,14 bodů": Odstranění tajné diplomacie; svo­boda moří; svoboda světového hospodářství; omezení zbrojení; úprava koloniálních nároků; odchod ústředních mocností z Ruska; obnova nezávislosti Belgie; vrácení Alsaska-Lotrinska; stanovení italské hranice podle národnostního principu; svobodný autonomní vývoj národů ra­kousko-uherské monarchie; vyklizení Rumun­ska, Srbska, Cerné Hory; nezávislost lurecka, otevření černomořských úžin, autonomie netu­reckých národů osmanské říše; založení nezávis­lého polského státu s volným přístupem k moři; založení Společnosti národů.

9. 2. 1918 Německo, Rakousko-Uhersko a 'Iurec­ko uzavřely s Ukrajinou "chlebový mír", který uznal ukrajinský stát a ukrajinskou autonomii ve východní Haliči (za dodávky obilí). TROCKlj (s. 389), který zastupoval Rusko při mírových jednáních v Brestu Utevském (od 22. 12. 1917), odmítl přijmout německé pod­mínky a přerušil jednání (10. 2.1918).

3. 3. 1918 ústřední mocnosti znovu zahájily boje ("železniční postup"), čímž si vynutily uzavření brestlitevského míru: Rusko se vzdalo Livon­ska, Kuronska, Litvy, Estonska a Polska; uznalo Finsko a Ukrajinu jako samostatné státy; zavázalo se platit reparace.

7. 5. 1918 ústřední mocnosti a Rumunsko uzavře­ly bukureštský mír. (Německo tak získalo pří­stup k rumun. ropě).

Pád ústředních mocností Německo: Německé jarní ofenzivy na západní fron­tě (březen-červenec 1918) nepředstavovaly přes malý územní zisk rozhodující zlom. Cervenec/srpen 1918 mezi Marnou a Aisne probí­

hala proti ofenziva Dohody pod velením genera­Iissima Ferdinanda Foche (1851-1929).

8. 8. 1918 tankový útok u Amiensu způsobil "černý den německé armády".

Srpen/září 1918 německé vojsko ustoupilo na Siegfriedovu linii.

14. 8. 1918 v hlavním stanu ve Spa se kona­la konference. Německé vrchní velení prohlá­silo další vedení války za beznadějné. Císař KA­REL l. s ministrem zahraničí BURiANEM a ně­mecké velení se nedohodli na podmínkách příměří.

Září 1918 po pádu Bulharska (viz níže) požadovali HINDENBURG a LUDENDORFF uzavření příměří.

Říjen 1918 princ MAx BÁDENSKÝ (1867-1929) se stal říšským kancléřem.

3/4. 10. 1918 německá vláda požádala Wilso­na o příměří na základě 14 bodů. Americké nóty (8., 14.,23. 10. 1918) vyzvaly k ukončení ponorkové války, vyklizení obsazených oblastí

a povolání demokratických zástupců jako zmoc­něnců k jednání.

29. 10. 1918 ve Wilhelmshavenu propukla vzpoura německého námořnictva. Začala se šířit revoluce, vznikaly dělnické a vojenské rady.

7. ll. 1918 v Mnichově vypukla revoluce. 9. ll. 1918 v Berlíně začala revoluce, byla ozná­

mena abdikace Viléma II. a korunního prin­ce. Sociální demokrat PHILlPP SCIIEIOEMANN

(1865-1939) vyhlásil republiku, vládní pra­vomoci převzal předseda Sociálně demokratické strany Friedrich Ebert (s. 427).

10. ll. 1918 VILÉM ll. odešel do nizozemského exilu. Funkci vlády převzala Rada lidových pově­řenců (3 zástupci za SPD, 3 za USPD) , dále vznikla Výkonná rada dělnických a vojen­ských rad.

8.-11. ll. 1918 probíhala jednání o příměří: do­hodové mocnosti zastupoval generalissimus FOCli, Německo MATTHIAS ERZBERGER (s 388).

ll. ll. 1918 bylo na bázi 14 bodů uzavřeno příměří. Došlo k vyklizení obsazených západ­ních území a levého břehu Rýna, zrušení bresŮi­tevského a bukurešťského míru a vydání těžkého válečného materiálu a ponorek.

Rakousko-Uhersko: po ztroskotání poslední ra­kousko-uherské ofenzivy u ústí Piavy (čer­ven 1918) a WILSONOVU odmítnutí mírové konference (14. 9. 1918) souhlasilo Rakou­sko-Uhersko s německým návrhem příměří (4.10.1918)

17. 10. 1918 císař KAREL l. přislíbil národům ra­kousko-uherské monarchie federativní uspořá­dání státu.

20. 10. 1918 WILSON požadoval uznání požadavku národů Rakouska-Uherska na sebeurčení. Po re­volučních událostech ve Vídni se rakousko-uher­ská monarchie rozpadla; bylo zahájeno jednání Národního shromáždění Německého Rakouska (21. 10. 1918)

28. 10. 1918 byla vyhlášena Československá republika.

29. 10. 1918 jihoslovanské národy vystoupily z Ra­kouska-Uherska.

I. ll. 1918 hrabě KÁROLYI sestavil samostatnou madarskou vládu.

3. ll. 1918 Madarsko podepsalo příměří. ll. 11. 1918 KAREL l. se vzdal vlády. Bulharsko: po úspěšném průlomu dohodových

mocností v Makedonii (září 1918) se rozpadla bulharská armáda.

30. 9. 1918 Bulharsko uzavřelo příměří. Threcko: po průlomu turecké fronty u Jaffy během

bitvy v Palestině (září 1918) Threcko požádalo WILSONA o příměří (14115. 10. 1918). K jeho uzavření došlo 30. 10. 1918.

PRVNt SVĚTOVÁ VÁLKA / mírové smlouvy (1919-1920) 411

Mírové smlouvy (1919-1920) 18. 1. 1919 na ministerstvu zahraničí v Paříži byla

za účasti 70 delegátů z 27 vítězných stárů a za předsednictví fr. premiéra Clemenceaua zahá­jena mírová konference, zástupci poražených mocností nebyli přizváni. Během jednání - Nej­vyšší rady jako Rady deseti (za USA: Wilson, LANSING; za Velkou Británii: L10yd George, BAlFOUR; za Francii: Clemenceau, PICHON; za Itálii: Orlando, SONINO; za Japonsko: SAlON­DŽI, MAKINO) a později Rady čtyř (Wilson, L10yd George, Clemenceau, Orlando) -

ustoupily zásady Wilsonových 14 bodů ve pro­spěch dohodových válečných cílů, stanovených v tajných smlouvách.

7. 5. 1919 německá delegace (v čele s ministrem zahraničí hrabětem BROCKDORfF-RANTZAU­EM), jíž byla odepřena ústní jednání, obržela mírové podmínky. Písemnými nótami dosáhla delegace pouze dílčích změn (mj. referendum v Horním Slezsku).

16. 6. 1919 dohodové mocnosti ultimativně poža­dovaly podepsání smlouvy. Kvůli hrozícímu ne­bezpečí okupace souhlasilo něm. Národní shro­máždění s podpisem smlouvy (237 hlasů pro, proti 138 hlasů demokratů, Německé lidové strany a Německé národní strany). BRO­CKDORfF-RANTZAU odstoupil.

28. 6. 1919 německý ministr zahraničí HERMANN MOLLER a ministr kolonií a dopravy JOHANNES BELL podepsali v Zrcadlovém sále ve Versailles mírovou smlouvu.

Obsah smlouvy (440 článků): Část I: Pakt Společnosti národů (s. 413), "po­

krokové národy" měly z pověření Společnosti národů spravovat německé kolonie.

Část II a lIl: Stanovení nových hranic. Německo odstoupilo Alsasko-Lotrinsko, Poznaňsko, Zá­padní Prusko, Hlučínsko a Memelskou oblast. Gdaňsk se stal svobodným městem. O {lřísluš­nosti oblasti Eupen-Malmédy, severního Slesvic­ka, částí Východního Pruska a HorníllO Slezska rozhodl plebiscit. Sársko se dostalo na 15 let pod správu Společnosti národů, uhelné doly při­padly Fnmcii.

Část IV a V: Německo se vzdalo práv v zahraničí a kolonií. Demilitarizace probíhala pod dozo­rem mezinárodních komisí: odevzdání veškeré výzbroje. Armáda byla omezena na 100 000 vojá­ků, Velký generální štáb byl rozpuštěn, všechny pevnosti v okruhu 50 kilometrů na východ od Rý­na zničeny.

Část VI: Ustanovení o válečných zajatcích a vojen­ských hrobech.

Část Vll: Vydání válečných zločinců (VILÉM II. měl být postaven před soud). Část Vll\: Německo bylo shledáno vinným za rozpoutání války

(Článek 231). Válečné reparace měla stanovit zvláštní komise. Počítalo se s věcným plněním (obchodní lodě o tonáži 1600 BRT, čtvrtina ry­bářského lodstva, dobytek, uhlí, benzol, lokomo­tivy, železniční vagony, stroje, podmořské kabely atd.). Na konferenci v Boulogne (21. června 1920) byla stanovena výše reparací na 269 mili­ard zlatých marek, které měly být splaceny bě­hem 42 let (později byla suma revidována).

Část IX až XIV: Ustanovení o financích, hospodářství, letectví, říční lodní dopravě, železnici a meziná­rodní dělnické organizaci; zárukou se stal levý břeh Rýna okupovaný dohodovými mocnostmi, rozdělený do 13 zón, které měly být při přesném plnění smlouvy postupně vyklizeny po pěti, dese­ti a patnácti letech.

10. 1. 1920 versailleská smlouva vstoupila v platnost.

10. 9. 1919 Rakousko podepsalo mírovou smlouvu v St. Germain-en-Laye. Odstoupilo jižní Tyroly po Brenner, Terst, Istrii a Dalmácii, část Korutan a Kraňska; uznalo samostatnost Ma­ďarska, Československa, Polska a Jugoslávie; ná­zev "Německé Rakousko" se nesměl používat a bylo zakázáno jeho připojení k Německu; ar­máda byla omezena na 30 000 vojáků.

27. ll. 1919 Bulharsko podepsalo v Neuilly mírovou smlouvu. Odstoupilo Řecku jihozá­padní část Thrácie na pobřeží Egejského moře, ale zůstal mu přístup k moři (Dedeagač) . Armá­da byla omezena na 20 000 vojáků.

4. 6. 1920 Madarsko podepsalo v Trianonu mírovou smlouvu. Jako nástupce rakou­sko-uherské monarchie bylo považováno za pů­vodce války. Československu odstoupilo Sloven­sko a Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukraji­nu); Jugoslávii Chorvatsko, Slavonsko, část Banátu; Rumunsku Sedmihradsko a část Banátu; Rakousku Burgenland. Armáda byla omezena na 35 000 vojáků.

10. 8. 1920 zástupci tureckého sultána pode­psali mírovou smlouvu v Sevres (parlament ji neratifikoval, s. 445). Úžiny se dostaly pod do­zor mezinárodní komise, Turecko odstoupilo Řecku východní Thrácii (s Gallipolským poloost­rovem), ostrovy v Egejském moři (kromě Rho­du) a Smyrnu (Izmir, se zázemím); Francii od­stoupilo Sýrii a Kilikii; Velké Británii Irák, Pales­tinu, Kypr a Egypt, Britové získali také protektorát nad Arábií (Hidžázské království). Dodekanes a Rhodos připadly Itálii. Arménie se stala samostatným státem. Pobřeží od Edremitu po Antalyi připadlo do italské zájmové oblasti. Kurdistán získal autonomii. Threcká armáda byla omezena na 50 000 vojáků.

412 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI! politické problémy (1918-1939)

Hlavní poválečné problémy v Evropě 1. Ideál politické samostatnosti posílil národní cítění. V důsledku toho zůstaly problémy národ­nostních menšin a otázky hranic v mnoha přípa­dech nevyřešeny; ma'»' podléhaly primitivním poci­tům a demagogickým silám. 2_ Spory o mírové smlouvy: Francie se pro­střednictvím konferencí snažila zachovat versaiUes­ký systém a posílit ho uzavíráním spojenectví (s. 443). Poražené mocnosti usilovaly o jeho revi­zi. 3. Hospodářská obnova Evropy se prodlouži­la spojováním otázky reparací a válečných dluhů ví­tězů. 4. Otázka státního uspořádání: V důsledku nízké úrovně politického vzdělání a nedostatečné rozhodovací schopnosti národů v nových demo­kratických státech se demokracie dostala do krize. Hrozilo nebezpečí zjednodušování politických problémů a ovlivňování mas propagandou, jež se stala politickým nástrojem (od roku 1920 roz­hlas). 5. Dvojznačné stanovisko evropských mocností vůči ruské revoluci a Sovětskému svazu. 6. Selhání Společnosti národů (s. 415). 7. Sociální změny: Dělnictvo získalo vliv (vládní funkce, zlepšení hospodářské situace). 8. Evropa ztratila své vedoucí postavení ve světě: USA a Sovětský svaz se staly vedoucími státy. Egoistická politika a rivalita mezi národy urychlily rozpad Evropy.

Německo (s. 427) usilovalo o revizi mírové smlou­vy, již považovalo za nespravedlivou a nerealistic­kou. - Pro

Francii (s. 425) představovala potřeba bezpečí a touha po hegemoniálním postavení v Evropě důležitý důvod pro její zásadní stanovisko v otáz­ce reparací a odzbrojení.

Velká Británie (s. 424) se snažila vytvořit evrop­skou rovnováhu politikou .,omezených rovno­váh", ale byla zahraničně-politicky vázána pro­blémy souvisejícími s přeměnou impéria ve spo­lečenství národů.

Itálie (s. 437) byla v oblasti Středomoří rivalem Velké Británie a Francie. - Vztahy

Polska (s. 433) a Československa (s. 435), kte­ré se měly podle fr. přání stát pilíři politiky Cor­don Sanitaire proti sov. Rusku, poznamenal spor o Těšínsko (s. 433). Potlačování národ­nostních menšin vedlo k vnitropolitickým krizím.

Sov. Rusko (s. 421) se stalo komunistickým stá­tem, jeho ideu o světové revoluci vyjadřovala Ko­minterna.

Balkánské státy se rozdělily na dvě skupiny: Jugo­slávie, Rumunsko a Řecko trvaly na daném stavu, Maďarsko a Bulharsko požadovaly revizi míro­vých smluv, což na Balkáně znemožnilo společ-

nou politiku. 9. Všeobecné odzbrojení ztroskotalo na předsta­vách národů o suverenitě. 10. Expanzivní zahr.miční politika fašistické Itálie (s. 437) a nacistického Nčmecka (s. 475) zvyšovala válečné nebezpečí.

Mimoevropské problémy 1. USA vedly vůči Evropě politiku izolace, ve střed­ní a Jižní Americe kolísaly mezi politikou .,dolaro­vého imperialismu" (s. 455) a realizací panameric­ké solidarity. 1923 podepsána smlouva, která předpokládala

spolupráci mezi am. státy i přes stávající napětí. Později na ni navazovala ROOSEVELTOVA .,politi­ka dobrého sousedství" (s. 465).

1921/22 aktivita v tichomořské oblasti vedla na konferenci ve Washingtonu ke čtyřem doho­dám: I. Smlouva pěti mocností (USA, Velká Británie, Japonsko, Francie, Itálie) o omezení námořního zbrojení stanovila poměr tonáže a počtu hlavních typů válečných lodí v pomčru 5: 5 : 3: 1,75: 1,75. 2. Dohoda čtyř mocnos­tí (USA, Velká Británie, Francie, Japonsko) o vzájemné ochraně teritoriálních práv v Ticho­moří. Na nátlak Kanady, Austrálie a Nového Zé­landu vypověděla Velká Británie spojenectví s Ja­ponskem (1902). 3. Dohoda devíti mocností zaručila nezávislost Cíny a zavazovala k politice .,otevřených dveří" v Cíně. 4. Šantungská smlouva: Japonsko vrátilo Cíně Šan-tung a Ťiao-čou. Japonská vojska se stáhla ze Sibiře.

1932 ministr zahraničí STlMSON vyhlásil novou am. doktrínu. USA odmítly mezinárodně uznat jaké­koli změny, které byly provedeny násilím.

2. Japonsko: USA a brit. dominia Nový Zéland, Austrálie a Jižní Afrika zpřísnily imigrační podmín­ky i pro Japonce. 1930 námořní konference v Londýně přinesla

Japonsku zklamání, neboť potvrdíla platnost smlouvy o námořním zbrojení mezi USA, Velkou Británií a Japonskem v poměru 5 : 5 : 3. Japon­sko zahájilo expanzi a během několika let si zne­přátelilo Sovětský svaz (kvůli Mandžusku), Vel­kou Británii (kvůli Indii a Indočíně), Austrálii a Nový Zéland (kvůli državám v Jižním moři), USA (kvůli Aleutám, Guamu, Wake, Filipínám), Francii (kvůli Indočíně) a Nizozemsko (kvůli Ni­zozemské východní Indii).

1934 Japonsko vypovědělo washingtonskou doho­du o námořním zbrojení, což podnítilo světové zbrojení.

3. Nárůst revoluční situace v Číně (s. 451). 4. Emancipační proces ovládaných národů v Asii (vliv rus. a čín. revoluce) urychlila vzděla­ná horní vrstva, jejíž nacionalismus podporovala Kominterna (s. 419, zakládání komunistických stran).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI I politické problémy (1918-1939) 413

5. Velká Británie a Francie převzaly moc na Blízkém východě (mandáty Společnosti národů, s. 446), kompromis na konferenci v San Remu (za účasti Francie) v roce 1920 ukončil s konečnou platností rivalitu mezi oběma mocnostmi (ropná oblast okolo Mosulu). 1926 podle mosulské smlouvy byly podHy spo·

lečnosti I raq Petroleum Company rozděleny mezi britskou (52,5 %), americkou (21,25 %) a fran· couzskou (21,25 %) skupinu ropných firem. C. S. GULBENKlAN získal 5 % za zprostředkování.

Otázka reparací a konference (1920-1933) V centru zájmu mezinárodních konferencí stála až do vypuknutí světové hospodářské krize otáz­ka reparací. Jelikož USA odmítly britský a fran­couzský návrh na smazání válečných dluhů, exi· stoval junktim (tj. spojitost dvou nebo více aktů tak, aby byly přijaty bud' všechny najednou, nebo žádný z nich) mezi reparačními závazky ústřed­ních mocností a válečnými dluhy dohodových mocností.

1921 po několika konferencích v roce 1920 byly na konferenci v Paříži stanoveny reparace Ně­mecka na 269 miliard zlatých marek, které měly být splatné během 42 let.

1921 konference v Londýně odmítla německé protinávrhy a jednání byla přerušena (sankce, s. 427).

1921 londýnské ultimátum požadovalo plynulé plnění mírové smlouvy (odsouzení válečných zločinců, odzbrojení) a stanovilo podmínky splá­cení reparací ve vy'Si 132 miliard zlatých marek. Při nesplacení I miliardy během 25 dnů hrozila Německu okupace Porúří. Německo ultimátum přijalo (ll 5.)

1922 druhá londýnská konference znovu od· mítla německé návrhy.

1923 reparační komise zjistila, že Německo nespI· nilo dodávky dřeva a uhlí. Proto v

lednu 1923 Fran�ie obsadila Porúří (s. 427). -Po neúspěchu POINCARÉHO politiky v Porúří (s. 425) se vztahy vyvíjely pozitivně díky smírné· mu postoji Velké Británie a americkému pro­střednictví (hospodářské a finanční zájmy).

1924 po poselství amerického prezidenta COOLlD· GE Kongresu vypracovala mezinárodní komise Dawesův plán, který stanovil zdroje reparací. Německo muselo do roku 1928 splatit 5,4 mi· liard, dále pak od roku 1929 ročně 2,5 miliardy marek z řI'Sských příjmů (cla, nepřímé daně a zis­ky Řl'Sské dráhy, která byla pod 7.ahraničnÍm dozo· rem). Poskytnutí půjčky ve výši 800 milionů zla­tých marek napomohlo stabili7Zci měny (návrat ke zlaté měnč) a reali7zci první splátky. Plán po· tvrdila londýnská konference.

1925 se na STRESEMANNŮV popud v Locarnu ko· nala konference, během nÍŽ byly podepsány ná-

sledující dohody: 1. Rýnský garanční pakt (Francie, Velká Britá·

nie, Itálie, Belgie, Německo): Německo garanto· valo nedotknutelnost západních hranic.

2. Arbitrážní dohoda mezi Německem a Bel­gií.

3. Arbitrážní dohoda mezi Německem a Fran­cií.

4. Arbitrážní smlouva mezi Německem a Pol­skem.

5. Arbitrážní smlouva mezi Německem a Čes­koslovenskem. Vzájemné spory měly být řešeny na základě arbit· ráže, byly uznány defenzivní smlouvy Francie s Polskem a Ceskoslovenskem, východní hranice však nebyla smluvně potvrzena.

1929 francouzský ministr zahraničí ARJSTlDE BRJ­AND (s. 425) předložil Společnosti národů plán na vytvoření Spojených evropských národů (celní a hospodářská unie).

1930 jednání o revizi Dawesova plánu vedla k pod· pisu Youngova plánu v Haagu: Německo mělo během 59 let (do roku 1988) splatit 34,5 mili· ard zlatých marek, získalo právo na převod pe· něz a na dvouleté moratorium převodu, muselo však každý rok splatit třetinu odpovídající roční splátky. Věřitelé se dohodli na snížení reparací pro případ zjednodušení při vyrovnávání vzájem­ných dluhů (první oficiální zmínka o souvislosti mezi reparacemi a válečnými dluhy). Tato ko­nečná úprava reparační otázky pozbyla na význa­mu kvůli počínající hospodářské krizi.

1932 konference v Lausanne vyřešila reparační problém. Německo mělo uhradit poslední splát· ku ve výši 3 miliard řI'Sských marek. Podle nč· meckých výpočtů bylo splaceno kolem 53 mili­ard, podle výpočtů Spojenců asi 20 miliard zla­tých marek. Faktem je, že Německo získalo více peněz ze zahraničních, především amerických půjček, než zaplatilo na reparacích (koloběh amerických peněz).

Problém odzbrojení 1932 1. mezinárodní konference o odzbroje­

ní ztroskotala na požadavcích Francie (záruky bezpečnosti, armáda Společnosti národů) a Ně· mecka (rovnoprávnost).

1933 na 2. mezinárodní konferenci o od­zbrojení neprošel britský návrh na snÍŽení veli· kosti vojska, rozšíření německé armády na 200 000 mužů (požadavek parity). Britský mi· nistr 7.ahraničí SIMON znemožnil rychlé řešení otázky zbrojního vyrovnání. Německo opustilo konferenci (říjen) kvůli odmítnutí principu rov­noprávnosti.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Společnost národů (1919-1946) 415

Historie a založení 8. 1. 1918 jako odpověď na bolševickou "socialis­tickou revoluci" (s. 407) vyhlásil WILSON 14 bodů ("Demokratická světová revoluce"), které dále rozvedl ve svých projevech v Kongresu (ll. 2.), v Mount Vernonu (4. 7.) a New Yorku (27. 9.). WtLSON požadoval mj. vytvoření Společnosti náro­du pro zachování světového míru a pro zajištění územní nedotknutelnosti všech státu. Hegemonii jednoho státu neměla bránit rovnováha mocností podle principu uspořádání evropských státu jako v době od vestfálského míru do první světové války, nýbrž založení Společnosti národů (jednoty států), která měla v budoucnosti vyhlašovat války proti me­Zinárodnímu bezpráví. Během konference byly za základ přijaty plány a návrhy MILLERA-HUTA, WIL­SONA, SMUTSE a lorda PHlLLlMORA. 28. 4. 1919 valné shromáždění versailleské

mírové konference schválilo Pakt Společ­nosti národů.

28. 6. 1919 zakládající státy, které ratifikovaly mí­rovou smlouvu, podepsaly Pakt o 26 článcích. Pakt se stal součástí versailleské mírové smlouvy.

Leden 1920 Společnost národu (SN) zahájila v Že­nevě svou činnost.

Listopad 1920 se konalo první zasedání Shromáž­dění Společnosti národů.

1928 Briandův-Kellogův pakt (zúčastněné ze­mě se zřekly války jako prostředku státní politi­ky) podepsali v Paříži zástupci 15 stáll':J, do kon­ce roku 1929 k němu přistoupilo 54 států.

Podnět na uzavření paknJ, zavrhujícího válku, vyšel od amerického ministra zahraničí KELLOGA a podpořil ho francouzský ministr zahraničí BRJ­AND.

Organizace Shromáždění Společnosti národů se scházelo

jedenkrát ročně, každý člen měl jeden hlas. Skládalo se ze zástupců všech členských státtl.

Rada Společnosti národů měla 4-6 stálých a po­zději 9 nestálých členů, které volilo Shromáždění SN. Ke stálým členům patřili zástupci Velké Britá­nie, Francie, Itálie a Japonska, později i Němec­ka, jehož křeslo připadlo po jeho vystoupení v roce 1933 Sovětskému svazu (1934). Oba or­gány měly stejné kompetence (urovnávání sporu, zprostředkování), přesto vyvíjela Rada SN inten­zivnější politickou činnost a scházela se několi­krát ročně. Rada SN musela rozhodovat jedno­myslně, Shromáždění SN až na několik výjimek taktéž. Sporné strany se musely zdržet hlasování.

Tyto orgány podporoval Stálý ústřední sekretariát pod vedením generál­

ního tajemníka se sídlem v Ženevě. Společnosti národu byly při druženy

Stálý mezinárodní soudní dvůr v Haagu

(rozhodčí hlas při sporech) a Mezinárodní pra­covní úřad (pracovní zákonodárství).

Úkoly a účel Společnost národi'J jako světová organizace svo­bodných národů sloužila zachování míru a pod­poře mezinárodní spolupráce, omezovala tradič­ní mocenskou politiku a tajnou diplomacii jed­notlivých států a snažila se o kolektivní uplatnění moci všech států (hospodářské a vojenské sank­ce) vůči útočícímu státu (2/3 všech členských státu mohly rozhodnout o sankcích) a svobod­nou diskusi státníků před světovou veřejností. Společnost národu byla spojena s versailleskou smlouvou: zasadila se o zachování nového poli­tického systému z let 1919120, který bylo těžké změnit mírovou cestou díky principu jednomysl­nosti. Členské státy se zavázaly k mírovému řeše­ní všech sporu a při porušení tohoto závazku svolávaly Shromáždění Společnosti národu, je­hož rozhodnutí musely při jednomyslnosti všech členů (bez hlasů stran) uznat. - Společnost ná­rodu se podílela na plnění mírových smluv (ga­nmce hranic, odzbrojení, dozor nad Gdaňskem, kontrola mandátových oblastí, správa Sárska), ochraně národnostních menšin, hospodářské pomoci některým zemím (Rakousko atd.) a po­moci uprchlíkům. Úspěšně urovnala či byla pro­středníkem ve sporech o Vilnius (1920), o Korfu (1923) a Mosul (1924). Její snahy o zajištění míru (Ženevský protokol 1924) a odzbrojení (1932-38) dopadly neúspěšně. Společnost národů a její pomocné organizace pozitivně puso bily také v oblasti hospodářské a technické spolupráce.

Selhání Společnosti národů Společnost národu byla oslabena neúčastÍ USA a dalších velmocí. Do roku 1939 vystoupilo 14 ze 63 členských států, dva byly anektovány, jeden vyloučen (SSSR kvůli útoku na Finsko).

1931 Společnost národu selhala při vpádu Ja­ponska do Mandžuska a

1935 při italském útoku na Etiopii. Společnost národů označila Itálii za agresora a v

listopadu 1935 vůči ní zahájila hospodářské sank­ce, ale USA Itálii nadále dodávaly ropu a Němec­ko uhlí.

1937 Itálie vystoupila ze Společnost národu. Společnost národů nepodnikla žádné kroky pro­ti expanzivní politice nacistické vlády v Německu.

18. 4. 1946 podle usnesení Shromáždění byla Společnost národů rozpuštěna.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa 1(1919-1936) 417

Vítězství demokracie Během první světové války přivykly mnohé národy -i některé západní demokracie - silné výkonné moci při řešení úkolů, válka navíc posílila i jejich víru v moc jako prostředek rychlého dosažení politic­kých cílů. Mnohé národy - především v zemích bez liberální a parlamentní tradice - očekávaly, že po­válečné problémy (demobilizace, nezaměstnanost, válečné dluhy, reparace, výstavba atd.) vyřeší silná vláda rychlými rozhodnutími. Po vítězství zbraní zvítězila demokracie. V roce 1919 se uskutečnil válečný cíl USA v Evropě - "de­mokratická světová revoluce". HABSBURSKÁ, RO­MANOVSKÁ, HOHENZOLLERNSKÁ a OSMANSKÁ dy­nastie padly. Zatímco v roce 1914 bylo v Evropě 17 monarchií a 3 republiky (Švýcarsko, Francie a Por­tugalsko), v roce 1919 v Evropě existovalo 13 re­publik a 13 monarchií. V mnoha zemích monarchii na čas vystřídala republika (Španělsko, Řecko).

Počátek krizí Ke vzniku krizí po první světové válce značně při­spěl především rozpor mezi demokraciemi a diktaturami. Pod vlivem ruské revoluce a nasto­lení bolševické diktatury (s. 409) ve 20. letech se fašistické nebezpečí jevilo jako nepatrné, někteří diktátoři, jimž se podařilo získat podporu většiny obyvatelstva, se omezili na přísnou vládu s cílem zvládnout přechodné krize. Teprve nacistické "pře­vzetí moci" v Německu ukázalo nebezpečí, jež při­nášely pravicové diktatury. V roce 1939 existovalo v Evropě ještě 12 demokratických států (6 popř. 7 Iv Maďarsku byl tzv. "neobsazený trůn"] monarchií a 5 republik).

Příčiny krize demokracie l. Sociální změny: Široké vrstvy obyvatel získaly

politickou rovnoprávnost (všeobecné volební právo, volební právo žen).

2. Psychologické a sociologické důsledky vál­ky: U obyvatelstva přetrvávala víra v moc, dochá­zelo k převrstvení buržoazie. Masy se organizo­valy a byly vedeny centralizovaně, převládal pocit vykořeněnosti.

3. Zklamání z mírových smluv. 4. Nové konflikty: Došlo k rozvratu hospodářství

a měny, propukla světová hospodářská krize (s. 463)

5. Národnostní konflikty: V nově založených mnohonárodnostních státech (Československo, Jugoslávie) nebyla uspokojivě vyřešena proble­matika národnostních menšin.

6. Zavedení poměrného volebního práva v mno­ha státech na evropském kontinentě. V důsledku toho se vytvářely roztříštěné skupiny, které bráni­ly formování jednoznačných parlamentních vět­šin. Mnohé národy byly proto ochotny svěřit se "vůdci" .

Předpokladem pro nastolení diktatury byla moderní masová demokracie. Masy byly získávány odkazem na velkou národní minulost, oportunistic­kými programy, které v sobě stmelovaly protikladné prvky, a dovednou propagandou, která jim vštěpo­vala víru ve vlastní vítězství. Charakteristickým zna­kem diktatury byla závislá publicistika, manipulova­né volby (pouze kandidáti vládnoucí strany), vyřa­zení opozice, brutální potlačování jakéhokoli odporu, rezignace na právní stát "ve prospěch li­du", opovrhování individualismem. Italský fašismus (s. 460) a německý nacismus (s. 461) se svými protimarxistickými hesly a vypja­tým nacionalismem staly příkladem pro mnoho ev­ropských zemí.

Evropské diktatury (1922-1936) Říjen 1922 v Itálii podnikl BENITO MUSSOLlNl

"pochod na Řím". Červen 1923 po důstojnickém puči v Bulharsku

vytvořil CANKOV vládu. Září 1923 generál PRIMO DE RIVERA nastolil

po vojenském pučí vojenskou diktaturu ve Špa­nělsku.

Říjen 1923 GAZI MUSTAFA KEMAL PASA (od roku 1934 KEMAL ATATURK) se stal prvním tureckým prezidentem.

Leden 1925 AHMED ZOGU se stal albánským pre­zidentem s rozsáhlými pravomocemi.

Květen 1926 PILSUDSKl provedl v Polsku vojenský puč.

Květen 1926 generál CARMONA potlačil v Portugal­sku vojenský puč generála GOMESE DA COSTY.

Prosinec 1926 SMETONA a VOLDEMARAS nastolili v Litvě diktátorský režim.

Leden 1929 král ALExANDR provedl v Jugoslávii státní převrat. - Od

února 1930 vládl v Rumunsku král KAREL II., kte­rý po státním převratu v roce 1938 nastolil dikta­turu.

Červenec 1932 SALAZAR sestavil v Portugalsku vládu.

Prosinec 1932 v Litvě byla nastolena diktatura jed­né strany.

Leden 1933 HITLER "převzal moc" v Německu. Březen 1933 DoLl.FlJSS provedl v Rakousku státní

převrat a nastolil klerikálně fašistickou diktaturu. Březen 1934 KONSTANTIN PÁTS nastolil diktaturu

v Estonsku. Květen 1934 KÁRLlS ULMANlS provedl v Lotyšsku

státní převrat byla nastolena prezidentská diktatu­ra.

Srpen 1936 generál METAXAS uskutečnil v Řecku státní převrat.

Září 1936 generál FRANCO se stal ve Španělsku "CaudiUem" (vůdcem).

418 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/mezinárodní komunismus

Marxismus-leninismus Socialistické teorie MARXE a ENGELSE (s. 344) se Lenin (s. 389) snažil aplikovat na ruskou politic­kou realitu. Kladl přitom zvláštní důraz na vybudo­vání silné stranické organizace. Z jeho ideologických myšlenek jsou významné:

L Teorie imperialismu ve spise Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1915), v níž se opíral o knihu J. A. HOBSONA l'he Evo­lution oj Modem Capitalism (1902) a R. HIL­FENDIRNGA Das Finanzkapital. Hlavní znaky imperialismu: Splývání bankovního kapitálu s průmyslovým a vznik finančního kapitálu. vý­voz kapitálu se stal důležitější než vývoz zboží, bylo dokončeno územní rozdělení světa největší­mi kapitalistickými mocnostmi. Imperialistická politika kontrolovala mezinárodní vztahy, svět byl rozdělen na zájmové a koloniální oblasti.

Leninovy politické závěry: a_ Imperialistické války jsou pouze přerušo­

vány "oddechovým časem" díky spojeneckým paktům.

b_ Proletářskou revoluci lze úspěšné pro­vést v průmyslově zaostalé zemi, slabém člán­ku v "řetězu světového kapitalismu", například v Rusku, a později přenést světovou revo­luci na průmyslové země.

c_ V důsledku "podplácení" vládnoucí třídou vznikla v imperialistických zemích "dělnic­ká aristokracie" , dělnická třída a malo­buržoazie podléhaly národnostnímu a opor­tunistickému myšlenÍ-

d_ Třídní boj se spojením revolučního dělnic­tva a vykořisťovaného proletariátu koloniál­ních a polo koloniálních zemí přesunul na mezinárodní úroveň.

2_ Učení o "straně nového typu" (v knize Co dě­lat? [1902 J aJeden krok vpřed, dva kroky vzad [1904]) předpokládalo vybudování dobře vy­školené strany kádrů z profesionálních revolucionářů ("avantgarda proletariátu") a "důstojnického sboru lidové armády" za účelem vytváření třídmllO vědonú a vedení pro­letariátu. Princip "demokratického centralis­mu" měla zajistit volba vedoucích orgánů zdola nahoru (centralistické vedení). Úlohy strany: "Boj za čistotu marxisticko-leninského světové­ho názoru"; boj proti "úchylkám"; uzavírání třídního spojenectví (jednotné fronty, lidové fronty atd.) pro rozpoutání revoluce podle "Uče­ní o strategii a taktice"; praktická realizace na základě "vědecké analýzy stanovené generální li­nie" strany pro určitý časový úsek. Vláda strany ovládnutím státní správy a masových společen­ských organizací.

3. Učení o "diktatuře proletariátu" (v knize Stát a revoluce [1917]), .. mocí, která není vázá­na na žádné zákony", je odstraněna .. diktatura buržoazie" v přechodném období od kapitalismu k socialismu a k beztřídní společnosti (komunis­mu).

4. Přeměna historického marxismu (s. 345) v dialektický materialismus, "světový názor marxisticko-Ieninské strany" (v knize Materia­lismus a empiriokriticismus [1908]). Hlavní části: a) Filosofický materialismus (realismus teo­rie poznání), podle něhož různé formy hmoty existují nezávisle na lidské vůli, ale "odrážejí se" v lidském včdomí (teorie odrazu). Hmota tvoří jedinou realitu tohoto světa. b) Dialektická metoda: Spojení a mnoho­stranná podmíněnost věcí, vznik pohybu z "boje protikladů" (teze - antiteze), které existují v každé skutečnosti jako "vnitřní rozpory" a ve­dou ke změnám (syntéza).

Stalinismus Stalin (s. 467) doplnil marxismus-leninismus o další ideologické teze: L Teorie o "budování socialismu v jedné ze­

mi" (na rozdíl od TROCKÉHO učení o "perma­nentní revoluci") předpokládala vybudování so­cialistického hospodářství vlastní silou - bez po­moci rozvinutých západních zemÍ.

2_ Teorie o "revoluci shora" z ..iniciativy státní moci" (strany) s přímou .. podporou zdola" (proletariát) cestou postupných změn. Žádná kontrarevoluce a "pád stávající moci" (1938).

3. Dogmatické zjednodušování marxismu-leni­nismu ve 4. kapitole Dijin KSSS (1938).

4_ Podpora ruského nacionalismu .. láskou k Sovětskému svazu", k "vlasti pracujících", ga­rance a zachování "socialistické vlasti". SSSR se stal "rodinou národů" pod vedením "velkého ruského bratrského národa", souča�ně byl "no­sitelem pokroku" .

5. Ideologické zdůvodnění nacionalismu v prá­ci Marxismus a otázky jazykovědy (1950). Ja­zyk se stal symbolem historické kontinuity rus­kého národa a "tvůrčí" role socialistického so­větského státu (zdůvodnění nároku SSSR na vedení jiných národů).

Internacionální nároky bolševismu zůstaly zachová­ny i přes zdůrazňování národa během "Velké vlaste­necké války" (s. 485).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/mezinárodní komunismus 419

Komunistická internacionála Světový komunismus chtěl prostřednictvím komunistické internacionály (Kominterna) nastolit politickou nadvládu komunistické ideolo­gie podle stávajícího org,mizačního principu a stá­vajícího způsobu chování. Univerzální cíl představo­vala světová revoluce pod vedením kom. stran ve všech zemích. Všechny kom. strany převzaly akč­ní program KSR (b). LENINOVA iniciativa počíta­la se založením III. internacionály.

Důvody: I. Sociálnč demokraticky orientovaná II. internaci­

onála, založená v roce 1889, za první světové vál­ky selhala.

2. Bolševici uchopili moc v Rusku (s. 407). -V Dubnovýcb tezícb (s. 407) LENIN požadoval založení nové internacionály, která měla být opa­kem ll. internacionály.

Leden 1919 v Olevřenýcb dopisecb byli dělníci Ev­ropy a Ameriky pozváni na kongres v Moskvě.

Březen 1919 delegáti komunistických a socialis­tických stran založili v Moskvě lIL interna­cionálu na podporu sovětského Ruska, ohrože­ného občanskou a intervenční válkou, a jako "předstupeň mezinárodní republiky sovětů, svě­tového vítězství komunismu" (LENIN). ZINovllv (s. 467) byl zvolen prezidentem.

Červenec-srpen 1920 v Petrohradě a Moskvě se za úČ,L�ti delegátů z 37 zenú konal 2. kongres Kominterny. Jednalo se o metodě rozšíření kom. propag,mdy, pl{mu na zřízení tajné kom. centrály pro přípravu proletářských revolucí za souč,L�né legální činnosti oficiálních kom. stnUl a přijetí Leninových ,,21 bodů": Všechny kom. strany se zavázaly použít model ruské kom. stra­ny, bránit sovětské Rusko, dále pak k nejtužší stranické disciplíně, podřídit se rozkazům cent­rály, k boji proti sociální demokracii, rozštěpené v revoluční a reformistické křídlo. Do čela stálé­ho výkonného vy1Joru (se sídlem v Moskvě), po­věřeného taktickým vedením mezi kongresy, na­stoupil ve funkci předsedy ZINovllv, ve funkci tajemníka KARI. RADEK (1885-1939 [popra­ven]), oba působili jako členové Ústředního vý­boru KSSS (personální unie Kominterny a sovět­ské vlády).

Červen-červenec 1921 po "zázraku na Visle" (s. 433), povstání v Kronštadtu (s. 421) a neús­pěchu generální stávky v Německu (březen 1921) pokračovala na 3. kongresu Komin­terny diskuse o "jednotě shora" (spolupráce se sociálně demokratickými předáky), kterou přijal výkonný výbor jako "generální linii".

Listopad-prosinec 1922 na 4. kongresu Ko­minterny došlo kvůli "defenzivě revolučních sil" k pokusu o politickou spolupráci se sociál­ními demokraty. Podpory se dostalo něm. poža-

davkům vtlči západním mocnostem a nacionalis­tickým silám v Německu. SověL�ké Rusko na­bídlo blahosklonnou neutralitu v případě ně­mecko-francouzské války (RADEK prostřední­kem), něm. komunisté dostali pokyn podílet se na národním odporu (ZINovllv) za porúrské krize. Revoluční situaci v Německu vyřešil STRE­SEMANN (s. 427). Poslední pokus o radikalizaci ztroskotal po potlačení povstání v Sasku a Duryn­sku (s. 427). Tento neúspěch a revoluční pokusy v Bulharsku (1922) a Estonsku (1924) si vynuti­ly ústup a přechod k opatrnějším metodám.

Únor-březen 1924 na 5. kongresu Kominter­ny byla vytvořena "Jednotná fronta zdola" (spo­lečný postup se socialistickými dělníky) a ,.Mezi­národní odborová jednota". Důsledkem bylo vy­hlášení generální stávky ve Velké Británii (s. 424).

Na rozdll od LENINA a TROCKÉIIO, kteří světo­vou revoluci chápali jako výsledek revolučních změn v různých zemích (závislost osudu sovět­ského Ruska na světové revoluci), se podle STA­LINA dějiny a rozmach světové revoluce reali­zovaly v boji mezi centrem imperialismu v ka­pitalistických zemích a centrem socialismu (závislost osudu světové revoluce na SSSR). Pro­LO STAl.lN považoval za nutnou konsolidaci moci v jedné zemi (..socialismus v jedné zemi" s. 418).

Červenec-září 1928 6. kongres Kominterny vydal závazné směrnice: Program komunistické internacionály (vláda proletářské diktatury SSSR, povinnost bránil sovětské Rusko); Rez:Jluce o komunistické činnosti v závislých koloniálních oblastech a o boji proti imperialistické válce (podpora národních osvobozovacích hnutí, pře­měna imperialistických válek v občanské).

Červenec-srpen 1935 7. kongres Kominterny rozhodl o společném postupu komunistů a soci­álních demokratů (lidová fronta) proli fašis­mu a o spolupráci s buržoazními stf<Ulami. "Po­litika lidové fronty" však ztroskotala. Nacistická zahraniční politika slavila úspěchy; Stalin nechá­val likvidovat své protivníky ("moskevské mon­strprocesy" (s. 467). Ve španělské občanské vál­ce (s. 439) byla poražena komunisticko-antifa­šistická vláda.

Květen 1943 Kominterna byla rozpuštěna, plán svčtové revoluce zjevně ztroskotal. SSSR na­dále usiloval o neškodnou prezentaci své moci (předpoklad pro sovětské poválečné plány).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Sovětský svaz 1(1918-1924) 421

Vznik Sovětského svazu (1918-1924) V důsledku brestlitevského míru došlo: 1. k vyhlášení nezávislosti Běloruska, Gruzie,

Arménie a Ázerbájdžánu (1918); 2. k socialistickým revolučním pokusům

o převrat v některých městech. Sověty reagovaly útlakem neruských národů.

Březen 1918 na 7. sjezdu strany získal ústřední vý­bor plnou moc pro rozhodování o válce a míru proti "buržoazním a imperialistickým státům".

Červenec 1918 vznikla Ruská socialistická fede­rativní sovětská republika (RSFSR) a byla přijata prozatímní ústava na principu sovětů a diktatury proletariátu.

Červenec 1918 bolševici zavraždili v jekatěrinburgu posledního ruského cara s rodinou.

1919 na 8. sjezdu strany se Politické byro (politbyro), Organizační byro ( orgbyro ) a stranický sekretariát staly nejvyššími vý­konnými orgány.

1918-1920 Ruská občanská válka: 1918 vznikaly politicky a sociálně různorodé proti­

bolševické skupiny (bělogvardějci), které bojo­valy proti Rudé armádě vedené T1WCKÝM (s. 389), od dubna 1918 lidovým komisařem pro obranu země, na Sibiři a v oblasti mezi Ura­lem a Volhou (admirál KOLCAK, české legie), v jižním Rusku (generálové DĚNIKIN, KRASNOV, WRAl'JGEL), v Estonsku (generál jUDENIC) a v severním Rusku (generál MILI.ER). - Inter­venční vojska se vylodila ve Vladivostoku, Mur­mansku, Archangelsku a v černomořských pří­stavech.

1919 bělogvardějci odmítli zprostředkovací návrh amerického prezidenta WILSONA na konferenci všech ruských stran (únor). Spojenecká Velká rada odmítla plán křížové výpravy francouzského maršála FoCI-IE. Spojenci proto ustoupili. -Ohrožení Petrohradu OUDENIC), Moskvy (DĚ­NI KIN) a Volhy (KOLCAK) znemožnil protiútok Rudé armády.

1919-20 probíhala polsko-ruská válka (s. 433). 1920 poslední bělogvardějské sbory se nalodily na

Krymu (listopad). Bělogvardějci byli poraženi především kvůli: 1. nedostatečné spolupráci a reakčně-restauračním

tendencím; 2. protikladným názorům Spojenců na intervenční

politiku.

Důsledky války: 1921 dělnická stávka v Petrohradu a vzpoura ná­

mořníků v Kronštadtu, kterou potlačila Rudá armáda pod velením generála MICl-WLA TUCHA­CEVSKÉHO (1893-1937 [popraven]), ohrozily leninský centralismus.

1917-21 ekonomický systém "válečného ko-

munismu" se zhroutil. Znárodnění všech vý­robních prostředků a zavedení centrálního plá­nování hospodářství vedlo k hospodářské krizi.

1921 byla založena Státní plánovací komise (GOSPLAN) na koordinaci hospodářství.

1921 krize donutila LENINA vyhlásit na 10. sjezdu strany .,Novou ekonomickou politiku" (NEP), která znamenala návrat kapitalistických ekono­mických forem (státní kapitalismus): naturální daně, soukromé podnikání, zahraniční kapitál. Zahraniční obchod, těžký průmysl a velké stavby zůstaly majetkem státu.

1921 Rusko uzavřelo smlouvu o přátelství s Persií (s. 446), obchodní smlouvy s Velkou Británií a Německem.

1922 v rapallské smlouvě (s. 443) Velká Británie, Itálie a Francie uznaly RSFSR de iure (1924).

1921 zákazem všech opozičních skupin uvnitř strany se upevnila diktatura komunistické strany. Odbory byly sjednoceny a ztratily kon­trolní funkci nad hospodářstvím.

1922 Čeka se přeměnila ve Státní politickou správu (GPU) (únor). - Stalin (s. 467) se stal generálním tajemníkem s úkolem očistit stranu od opozičních živlů a nahradit je spolehli­vými (tj. věrnými politbyru) tajemníky: revoluci­onáře vystřídali funkcionáři. - Konal se monstr­proces proti socialistickým revolucionářům.

Prosinec 1922 na 10. všeruském sjezdu sově­tů (1. celosvazový sjezd sovětů) byl zalo­žen Svaz sovětských socialistických repub­lik (SSSR), jehož členy byly Ruská socialistická federativní sovětská republika, Zakavkazská fe­derace, Ukrajinská SSR a Běloruská SSR. Později se k němu připojila Uzbecká SSR, 'I\Jrkmenská SSR (1924) a Tádžická SSR (1929)

19232. celosvazový sjezd sovětů ratifikoval novou ústavu SSSR. Rozlišovala mezi svazovými záleži­tostmi (zahraniční politika, zallraniční obchod, hospodářské plánování, obrana země, lidové po­jištění atd.) a záležitostmi, příslušejícími svazo­vým republikám, které měly právo vystoupit ze svazu podle svobodného rozhodnutí. Nejvyšší státní orgán představoval celosvazový sjezd dele­gátů sovětů, který volil ze svého středu jako stá­lou vládu výkonný výbor s jedním předsedou, který reprezentoval svaz (1923-46: M. 1. KALI­NIN). Rada lidových komisařů vykonávala vládní akty. V ústavě nebylo ani zmínky o straně, jejíž centralistická organizace stála v protikladu k de­centralizované státní správě.

21. 1. 1924 zemřel Lenin, který na konci života varoval před rostoucí mocí STAlLINA.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Spojené státy 1 (1919-1933) 423

Období "monopolů" (1919-1929) Typickými znaky vlády obou prvních republikán­ských prezidentel 1921-23 Warrena Hardinga (1865-1923), jenž

kandidoval s volebním heslem "Zpět k normální­mu stavu" (Back to Normalc)I), a

1923-29 Calvina Coolidge (1872-1933) byly 1. reakce na vládu demokrata WI tSONA, jehož

morálně laděné úsilí o reformy (ProgressilJe M01Jement) odmítali;

2. izolacionismus v zahr, politice, neboť se cítili podvedeni versailleským mírem;

3. spor venkovského, převážně anglosaského pro­test. obyvatelstva a moderní měsl�ké a prom, spo­lečnosti v čele s intelektuály, techniky a ekonomy,

1919-20 vládla psychóza převratu ("honba na rudé", Red Scare), docházelo ke stávkám, pumovým atentátům, násilnostem, domovním prohlídkám, zatýkání, deportaci podezřelých živlů,

Snaha republikánských prezidentů vládnout co ne­jméně s sebou nesla korupční aféry, V popředí stála myšlenka "monopolů" (Big Bussines), Hlavním představitelem tohoto "hnutí" byl ANDREW W. MEL­LON (1921-32 ministrem financí), který preferoval obyvatelstvo s vysokými příjmy, Po přijetí zákonů pod vlivem "nordických" raso­vých teorií (1921, 1924) se snížila imigrace, 1920 jako 18, dodatek ústavy byla zavedena

prohibice (do 5 12, 1933), která rozdělila obyvatelstvo a strany do dvou táborů (odpůrci a zastánci prohibice) a měla za následek rlist ne­zákonnosti.

1924-26 naJihu a Středo západě USA se aktivizoval Ku-Klux-Klan, obnovený v roce 1915 (v ro­ce 1924 měl 5 milionů členli; ve jménu morálky bojoval proti černochům, katolíkům, Židllm, in­telektuálem1 a zastáncům prohibice),

1920 volební právo žen odráželo změny posta­vení ženy v am, společnosti (rovnoprávnost mu­žů a žen); počet zaměstnaných žen vzrostl z 2 mi­lionů (1914) na 10 milionů (1930),

Přísné celní zákony (přijaté v letech 1921, 1922, 1930) byly výrazem tradičního republikánského protekcionismu, Byly opomíjeny problémy far­mářů, kteří se v důsledku nadbytečné nabídky zem, produktů a erozivních škod (Dust how!) museli zadlužovat a chudli, Průmysl prosperoval v důsledku zvyšování výroby, masové produkce a zlepšování pracovního procesu (pá.�ová výro­ba), V letech 1921-29 došlo díky tech, novin­kánI ke zdvojnásobení objemu prům, výroby (především ve spotřebním, stavebním a automo­bilovém průmyslu: 15 mil. automobilů v roce 1913, 26 mil, v roce 1929), V oblasti obchodu s automobily, v zásobovacím průmyslu, v bankov­nictví a maloobchodě (Cbain stores) docházelo k silné koncentraci.

Hospodářská krize (1929-1932) 1929-33 prezidentem USA byl Herbert C. Hoover (1874-1964), Hosp, deprese byla důsledkem přebujelosti úvčro­vého trhu, 25. 10. 1929 "Černý pátek" na ne\vyorské burle

(23,-29, 10, 1929) zal1ájil hosp, krizi. Kurzy prům, cenných papírů klesly ze 452 bodů (I929) na 58 (1932), prům, výroba se v letech 1929-32 snížila o 54 %, HOOVER ztroskotal na nedostatku dobré vůle obchodního světa, Zá.�oby obilí a bavlny vzrostly, obhospodařovaná zem, plocha se snížila, Vláda zvýšila ochranná cla a za­ložila Společnost pro obnovu a finance (Re­constmction Finance Corporation, RFC), která měla působit proti deflační politice bank, byla však zneužita ke konsolidaci velkých bank. Hosp, krize se neomezila pouze na Ameriku, zhroutil se také mezinár, platební styk v Evropě, Počet nezaměstnaných v USA vzrostl na 15 miL, pomoc v nezanlěstnanosti byla nedostatečná,

20. 6. 1931 v Hooverově moratoriu USA odlo­žily splácení všech válečných dluhů evr, vlád,

Americká zahraniční politika (1920-1933) 19, 3, 1920 Senát odmítl ratifikovat versailleskou

mírovou smlouvu (s, 41 I), 25, 8, 1921 USA uzavřely separátní mír s Němec­

kem; do smlouvy nezačlenily Pakt Spojených ná­rodů a článek o válečných dluZÍch.

Listopad 1921-únor 1922 ve Washingtonu se konala konference o odzbrojení: I, stanovi­la velikost nám, loďstva pěti velmocí - USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie v poměru 5: 5: 3: 1,75: 1,75,2, Dohoda čtyř mocností (USA, Velká Británie, Japonsko a Francie) garan­tovala status quo v Tichomoří. 3, Dohoda devíti mocností deklarovala suverenitu Číny aJlolitiku "otevřených dveří", 4, Čína získala zpět San-tung a tio-čou (s, 40 I),

1924 byl vyhlášen Dawesův plán (s, 429), Červen/červenec 1927 konference tří mocností

(USA, Velká Británie, Japonsko) o nám, odzbro­jení nepřinesla očekávaný úspěch.

Srpen 1928 byl podepsán Briandův-Kellog­gův pakt (s, 413),

1929 v Youngovč plánu (s, 429) požadovaly USA urovnání reparační otázky,

Leden-únor 1930 v Londýně se konala ná­mořní konference mezi USA, Velkou Británií, Japonskem, Francií a Itálií. Všechny mocnosti -kromč Velké Británie - požadovaly zvýšení nám, zbrojení. USA, Velká Británie a Japonsko se do­hodly na specifikaci tonáže válečných lodí a po­norek, Británie souhlasila s am, paritou v těchto druZÍch plavidel.

424 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI /Velká Británie 1(1918-1929)

Britská poválečná politika Britskou politiku charakterizovalo pět znaků: 1. hospodářská situace (válečné půjčky, zajištční

a zvýšení výroby, konkurence ve světovém obcho­du);

2. změny sociálního rozvrstvení (nivelizace společnosti úsilím o vyšší příjem a životní úro­veň);

3. úplná demokratizace volebního práva (v roce 1918 bylo zavedeno volební právo pro muže od 21 let a pro ženy od 30 let; od roku 1928 směly volit ženy od 21 let);

4. úpadek Liberální strany a vzestup Labou­ristické strany;

5. zahraničně politické problémy (britsko-fran­comské napětí na Rýnu a na Blízkém Východě, odpor k fašistické a nacistické zahraniční politi­ce). K základním tendencím britské zahra­niční politiky patřilo neangažování se na konti­nentu a navázání užších vztahů k dominiím a ko­loniím.

Prosinec 1918 v "khaki volbách" zvítězila koa­lice liberálů DAVIDA LLOYDA GEORGE (s. 382) a konzervativců M'DREWA BONARA LAWA (s 407).

1919-22 zemi zasáhla vlna hornických stá­vek: železničáři, přístavní dělníci a dělníci v do­pravě požadovali zvýšení mezd. Stávky ovlivnila rus. revoluce, byly ukončeny díky smírnému po­stoji odborových vůdců SMILLlEHO, HODGESE, THOMASE a Ernesta Bevina (1881-1951), je­muž se v roce 1922 podařilo sloučit 32 odboro­vých organizací v největší odborovou organizaci na světě - Odbory dělníků v dopravě. Pozitivně zapůsobila i sociálně politická opatření vlády (Addison Act z roku 1919, zákon o pojištění v nezaměstnanosti v roce 1920).

Došlo ke snížení vládního dozoru a úspor­ným akcím na ministerstvech (Geddes axe) .

Liberální hospodářská politika skončila ne­úspěchem (vysoká nezaměstnanost); konzerva­tivci podporovali politiku ochranných cel, labou­risté umírněný socializační program.

1921 vláda prováděla neúspěšnou politiku v Irsku, jemuž proti vůli pravého křídla konzervativců (s. 448) přiznala autonomii.

1922 konference v Cannes nevyřešila britsko-fran­couzské neshody na Blízkém Východě (s. 413).

1922 na konferenci v Janově nebylo dosaženo za­členění SSSR do světového hosp. systému.

1921/22 v důsledku závěrů konference ve Washingtonu (s. 412) ztratila Velká Británie své velmocenské postavení a musela se vzdát nám. nadvlády.

1922 Británie se vzdala protektorátu nad Egyptem (s. 457)

Říjen 1922 po neúspěších v Indii (s. 477) se ko­nal sjezd Konzervativní strany v Carlton

Clubu. Odchod z koalice schválila skupina ko­lem BONARA LAwA, STAN LEY BALDWINA (1867-1947), lorda CURZONA (1859-1925) 187 hlasy proti 87 hlasům přívrženců vlády oko­lo AUSTENA CHAMBERI.AINA (1863-1937) a lorda BIRKENHEADA (1872-1930).

Politika konzervativců (1922-1929) 1922 po listopadových volbách, v nichž utrpěli libe­

rálové velké ztráty a Labouristická strana se stala nejsilnější opoziční stranou (His Majesty's Op­position), sestavil BONAR LAw konzervativní ka­binet.

1923 po odstoupení BONARA LAWA ze zdravotních důvodů se premiérem stal STANI.EY BALDWIN. Konzervativní strana se sjednotila. Parlament byl rozpuštěn, neboť nový předseda vlády požadoval plnou moc pro zavedení tarifu ochranných cel pro boj s nezaměstnaností. - V prosincových předčasných volbách zvítězili konzervativci zis­kem 258 křesel. Labouristé obsadili v Dolní sně­movně 191 a liberálové 158 křesel.

1924 1. labouristický kabinetjamese Ramsay MacDonalda (1866-1937), podporovaný libe­rály, neprosadil změny ve vnitřní politice. Na konferenci v Londýně (Dawesův plán, s. 413) požadoval MAcDONALD vyřešelú otázky reparací a ukončení konfliktu v Porúří (s. 427).

Únor 1924 Velká Británie uznala SSSR de iure a jednala s ním o obchodních dohodách, jednání byla přerušena po "Campbellově aféře" (pro­puštění zatčeného kom. šéfredaktora The lVor­ker's lVeekly) a v

říjnu 1924 po uveřejnění "Zinověvova dopi­su" (údajné spojení mezi Komilllernou a pod­vratným hnutím ve Velké Británii). Po vyjádření nedůvěry vládě byl rozpuštěn parlament.

Říjen 1924 ve volbách zvítězili konzervativci. 1924-29 2. Baldwinův konzervativní kabinet. 1925 došlo ke stabilizaci libry. 1926 stávka horníků, podpořená odborovou gene­

rální stávkou, byla ukončena po sedmi měsících. Svobodu odborů omezil zákon o odborových or­ganizacích a pracovních sporech (I 92 7) .

1926 Velká Británie uzavřela smlouvu s Irákem, v níž uznala jeho nezávislost. Konflikt s Francií o ropnou oblast ukončila Mosulská smlouva (s. 413)

1927 britská vláda přerušila diplomatické styky se SSSR, neboť ruské odborové hnutí podpořilo hornícké stávky. Navíc došlo k odhalení propa­gandistické a špionážní celllrály (domovní pro­hlídky v prostorách britsko-sovětské obchodní společnosti Arcos).

1928 ve smlouvě s Čínou uznala Británie nanking­skou (Čankajškovu) vládu.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Francie I (1919-1931) 425

Hlavní poválečné problémy Ziskem území, která Francii připadla versailleskou smlouvou (Alsasko-Lotrinsko, mandáty v Africe a na Blízkém Východě), získala hegemonní postavení v Evropě, na jehož udržení měly zájem Belgie, Dán­sko, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie a Českosloven­sko.

Francouzská vnitřní politika musela - v dllsled­ku poměrného volebního systému - čelit složitým problémům: I. Bylo nutné obnovit válkou zničená území (nákla­

dy činily přes 100 miliard franků). 2. Kvůli vysokým válečným dluhům u USA a Velké

Británie (5 miliard dolarů) došlo k devalvaci franku, již umociíovalo velké zadlužení obyvatel­stva (koncem roku 1925 se jednalo o 300 mili­ard franků). Podle zásady "Německo zaplatí vše" se Francouzi spoléhali na německé reparační splátky, Německo je však neuhradilo v očekávané výši.

3. Ztráta movitého majetku, válka, zhroucení mčny, daňové zatížení způsobily zbídačení středního stavu.

4. V dllsledku války došlo k silnému poklesu počtu obyvatel.

5. Příliv přistěhovalců (v roce 1931 přišly do Fran­cie 3 miliony lidí) a vylidňování venkova urychli­ly změny v sociální struktuře obyvatelstva.

Zahraničně politické problémy: 1. Francie podnikla neúspěšné pokusy o uzavření

garančních smluv s Velkou Británií a USA. 2. Docházelo ke sporům s Británií kvllli Porýní

a německým reparacím.

Francouzská politika (1919-1931) 1919 Národní blok (CLEMENCEAU, P01NCARÉ,

s. 383) zvítězil ve volbách nad levicovým karte­lem Edouarda Herriota (1872-1957). V pre­zidentských volbách porazil PAUl. DESCIIANEI. (únor-září 1920) CI.EMENCEAUA.

1920 MII.I .ERANOŮV kabinet (leden-září) podpořil Polsko během rusko-polské války (s. 433) do­dávkami munice a vysláním vojenské mise s ge­nerálem WEYGANOEM. Francie uzavřela vojen­skou konvenci s Belgií.

1920-24 prezident ALEXANDER Mll.LERANO (1859-1943) vyvíjel silný vliv na BRlANOŮV ka­binet (1921-22).

1922-24 Poincarého vláda nahradila umírněný BR1ANOOV kabinet kvůli "politice ústupkli" a re­parační otázce.

1923 opozice vystoupila proti okupaci Porúří (s. 427), kterou POINCARÉ prosadil přes odpor Velké Británie. P01NCARÉHO souhlas s Daweso­vým plánem a finanční politika (úsporná opat­ření) zvýšily jeho neoblíbenost.

1924 obava z příliš silné prezidentské moci a zmč­na kulturní politiky (rušení světských škol) měly za následek volební vítězství levého bloku. MII.I.ERANO musel odstoupit, prezidentem se stal GASTON DOUMERGUE (1924-31).

1924-25 Za vlády Herriotova kabinetu došlo k uznání Sovětského svazu a přijetí Dawesova plánu.

1925 uzavření locarnských dohod (s. 413). - Po­kus antiklerikální HERRlOTOVY vlády o přeruše­ní vztahů s Vatikánem, ani prosazení laicizačních zákonů v Alsasku a Lotrinsku (snaha o zrušení konkordátu) se nezdařily. Vláda padla kvůli fi­nanční politice (duben 1925), n{l�ledující ka­binety PAINl.EVÉHO, BRlANDA, BR1ANOA-CAII.­I.AUXE a HERRlOTA měly krátké trvání.

1925/26 v důsledku povstání v Maroku (Abd al-Ka­rím, s. 457) a v Libanonu (Drúzové, s. 446) hro­zila vnitropolitická krize (mocenské boje levice, katolíků aActionjranl;aise [s. 3830.

1926-29 premiér Poincaré sestavil nejprve vlá­du Ul/ion nationale (ministr zahraničí BRI­AND), později r[lzné koaliční kabinety. Za jeho pllsobení byla překonána finanční krize (vy­rovnání rozpočtu, stabilizace franku).

1927 Alsasko a Lotrinsko usilovaly o autonomii v rámci Francouzské republiky. Alsasko-lotrin­ský vlastenecký spolek požadoval zemský sněm s vlastním rozpočtem.

1928 po volbách do parlamennl byl vydán zákon o měně (stabilizace na základě snížení hodnoty franku), radikální ministři odešli z vlády.

Červenec 1929 po demisi Poincarého ze zdra­votních důvodů následovalo několik kabinetů. Aristide Briand zůstal ministrem zahraničí (později premiérem). Jeho politika německo­-francouzského sbližování, zahájená v Locar­nu a pokračující v rozhovorech se STRESEMAN­NEM (s. 429) v Thoiry (září 1926) a Luganu (sr­pen 1928), ztroskotala na vnitropolitické situaci obou zemí. Vzájemná animozita obou národll nezmizela ani po souhlasu Francie s vyklizením Porýní (1929). Francouzi začali budovat Maginotovu linii. BRI­AND musel odstoupit z funkce ministra zahraničí (1932). Plán německo-rakouské celní unie (s. 471) posílil nedůvěru Francie vůči Nčmecku a podpořil nárůst pravicového extremismu. Bnl­ANOŮV návrh na založení Spojených evrop­ských národů nebyl akceptován.

1930 francouzská okupační vojska odešla z Porýní (s 429)

1931-32 funkci prezidenta republiky zastával PAUL DOUMER, který byl v květnu 1932 zavražděn rus­kými emigranty.

1931 začala světová hospodářská krize. -(Spojenectví, s. 443).

MEZI DVtMA SVtTOVÝMI VÁLKAMI/Německo I (1918-1923) 427

Založení republiky (1918-1919) Převzetí rus. systému rad a nastolení diktatury pro­letariátu zabránila v listopadu 1918 dohoda mezi předsedou Sociálně

demokratické strany (Sozialdemokratiscbe Partei Deutscblands, SPD) Friedrichem Eber­tem (1871-1925) a LUDENDORFFOVÝM nástup­cem, gen. WILIIELMEM GROE 'EREM (1867 až 1939), dále pak Stinnesova-Legienova dohoda (spolupráce mezi odbory a podnikateli). - Na berlínském kongresu děl. a voj. rad (prosinec) bylo přijato usnesení o uskutečnění voleb do Nár. shromáždění. Nezávislá sociálně demokra­tická strana Německa (Unabbiingige Sozialde­mokratiscbe Partei Deutscblands, USPD) proto vystoupila z Rady lidových pověřenců. Extr. levice se spojila v Komunistickou stranu Německa (Kommunistiscbe Partei Deutseblands, KPD) (listopad 1918-leden 1919 Spartakův svaz). V Berlíně zinscenovala Spartakovo povstání ("Rudá hlídka", Rote Waebe). Příslušníci Svo­bodné gardy (leden 1919) zavraždili kom. vlldce Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta.

1919 ve Výmaru zahájeno jednání Národního shromáždění (únor).

1919-25 Nár. shromáždění zvolilo Friedri­cha Eberta říš. prezidentem. Předsedou vlá­dy se stal PHILlPI' SCllElDEMANN (s. 409), který sestavil výmarskou koalici z SPD, Centra a Ně­mecké demokratické strany (Deutsebe Demo­kratisebe Partei, DDP). - Nčmecko podepsalo mírovou smlouvu (5. 411). - Nár. shromáždění přijalo (262 proti 75 hlasům, červenec) říš. ústavu, koncipovanou HUGO PREUSSEM (1860 až 1925), prezident ji podepsal II. srpna.

Výmarská ústava: Německo, v jehož čele stál prezident, volený v přímých lidových volbách, bylo parl. dem. republikou. Parlament se skládal z Říš. sněmu (lidem zvolení poslanci) a Říš. rady (zástupci zemí). Polit. vliv Říš. sněmu byl ve srovná­ní s císařstvím značně širší, článek 48 (Notstands­artikel) garantoval velké pravomoci říš. prezidenta, který jmenoval říš. kancléře. Volby podle systému poměrného zastoupení (roz­tříštění stran), plebiscit, možnost vyhlášení výjimeč­ného stavu a omezení federalismu se ukázaly jako značně problematické.

Krizová léta (1919-1923) Nacionálně naladěná buržoazie a "apolitické" vojsko (v čele velení v letech 1920-26: HANS VON SEECKT, 1866-1936) se stavěly k republice stejně odmí­tavě jako extr. pravice i levice (kom. nepokoje v Po­rúří, středním Německu, Hamburku; Republika rad v Mnichově). Radikalismus zklamaných prav. extremistů, kteří se odvolávali na "legendu rány dyKou do zad" , se projevil v polit. vraždách KUHTA EISNERA (1867-1919), MATIHIASE EHZBERGERA

(s. 388) a min. 7-llhraničí WALTERA RATlI ENAUA (1867-1922), po jehož smrti bylo vydáno nařízení prezidenta na ochranu republiky (1922), či v poku­sech o puč: Kappův puč (1920), puč "černého reichswehru" v Kiistrinu (1923). SPD a Centrum, ale i umírněné burž. strany byly zastánci republiky. Trvalé útoky opozičních sil "vý­marskou koalici" oslabovaly. "Politika plnění závaz­ků" (reparace [přijetí londýnského ultimáta, 1921], ztráta území [severní Šlesvicko připadlo po plebiscitu Dánsku, Eupen a Malmédy byly přiřčeny Belgii, 1920; stanovení něm.-pols. hranice 1921]). 1920 ve volbách do Říš. sněmu ztratila "výmarská

koalice" hlasy. Říš. kancléř KONSTANTIN FEII· RENBACII sestavil vládu z Centra, DDP a Němec­ké lidové strany (Deutsebe Volkspartei, DVP).

1921-22 říš. kancléř JOSEF WIRTII (1879-1956) sestavil koalici s Centrem, SPD a DD[�

1922 začalo znehodnocování měny. - Kancléř WI RTII ztroskotal na reparační otázce.

1922-23 za kancléřství WILlIELMA CUNA (1876-1933) dosáhla innace vrcholu. Spojenci vyžadovali plnění něm. závazků (s. 413).

1923 fr. a belg. vojska obsadila Porúří (politi­ka "produktivních exekutorů") a Litva Memel­sko. CUNO vyzval k pasivnímu odporu v Porúří.

Srpen-listopad 1923 kabinet velké koalice spolu s říš. kancléřem Gustavem Strese­mannem (1878-1929) zrušil pasivní odpor.

1923 v Hanlburku probíhaly kom. nepokoje (ří­jen). "Říš. exekuce" odstranila v Sasku a Duryn­sku koaliční vlády komunistů a soc. demokratů. Hitlerův puč (s. 461), jímž vyvrcholilo napčtí mezi Bavorskem a Říší, byl potlačen. Bavor. ge­nerální státní komisař GUSTAV VON KAIIR (1862-1934 [zavražděn]) podporoval naciona­listické síly v Mnichově a postavil se proti STRE­SEMANNOVI. V září 1923 byl v Říši vyhlášen výjimečný stav. Tiskový orgán NSDAP, list Vólkiscber Beobacbter uveřejnil článek nanlíře­ný proli říš. kancléři a nejvyššímu představiteli armády. KAHR odmítl list zakázat. Teprve po Hťť­LERovi; puči, který potlačila policie a reichs­wehr, byl konflikt mezi Bavorskem a Říší ukon­čen (KAHR odstoupil v roce 1924). - Založení separalistické "Rýnské republiky" a .,Autonom­ního falckého státu" se nezdařilo.

Listopad 1923 stabilizace měny. Am. dolar me­zitím dosáhl hodnoty 4,2 bilionů papírových ma­rek. Podle zmocňovacího zákona se HELFFERI­ClIOVI, HILFERDINGOVI, min. financí LUTIIE­ROVI a říš. měnovému komisaři Hjalmaru Schachtovi (1877-1970) podařil návrat ke zla­tému standardu.

Zahraničně politické úspěchy: 1921 Nčmecko uzavřelo mírovou smlouvu s USA

(s 423). 1922 rapallská smlouva (s. 443).

MEZI DVĚMA SVĚTOvYMI VÁLKAMI/Německo II (1923-1930) 429

Vnitropolitický vývoj (1923-1930) Listopad 1923 soc. dem. strana vyjádřila STRESE­

MANNOVĚ kabinetu nedůvěru kvůli rozdílnému postupu proti levicově radik. Sasku a pravicově radik. Bavorsku.

1923-24 politik Centra WILHELM MARX (1863 až 1946) sestavil nový kabinet (STRESEMANN min. zahraničí) .

Květen 1924 po volbách do Říš. sněmu sestavil MARX vládu. Říš. sněm byl v říjnu 1924 rozpuš­těn, poté co byly přijaty zákony týkajících se Da­wesova plánu.

Prosinec 1924 konaly se mimořádné volby do Říš. sněmu. Říš. kancléř MARX odstoupil, jeho nástupcem v letech 1925-26 se stal HANs LUT­

HER (1879-1962, bez polit. příslušnosti). Koali­ci tvořilo Centrum, Bavorská lidová strana (Bay­rische Volkspartei, BVP) , Německá lidová strana (Deutsche Volkspartei, DVP) a Německá národ­IÚ lidová strana (Deutschnationale Volkspartei, DNVP) , STRESEMANN zůstal min. zahraničí.

28.2. 1925 zemřel Friedrich Ebert. 1925-34 Hindenburg byl v druhém kole zvolen

říš. prezidentem (s. 403). Leden-květen 1926 z druhého LUTHEROVA kabine­

tu (STRESEMANN min. zahraničí) odstoupili mi­nistři za DNVP kvůli podpisu smlouvy z Locarna (nahradili je ministři za DDP).

Květen 1926 LuTHER byl svržen kvůli prezidentově nařízení o vlajkách (vztyčování obchodlú vlajky [černo-bílo-červená] vedle říš. vlajky [černo-čer­veno-zlatá] na konzulátech v zallraničí).

Květen-prosinec 1926 ve třetím MARXOVĚ kabinetu vykonával STRESEMANN funkci min. zahraničí.

Červen 1926 plebiscit o vyvlastnění knížat bez ná­hrady nezískal většinu.

Říjen 1926 nástupcem gen. SEECKTA se stal gen. HEYE. - Poslanec SPD SCHEIDEMANN kritizoval spolupráci mezi reichswehrem a Rudou armá­dou. Vládě byla vyslovena nedůvěra.

1927-28 ve čtvrtém MARXOVĚ kabinetu vykonával STRESEMANN funkci min. zahraničí. Tichá koali­ce se soc. demokracií se neprosadila, dominova­la pravice.

Leden 1928 nástupcem min. obrany GESSLERA (1875-1955), který odstoupil kvůli finančním zá­ležitostem reichswehru, se stal gen. GIWENER (s. 427). - V Berlíně se konala zemská konferen­ce o sjednocení správy. "ŘíŠ. reforma" zkrachova­la na federalistických zájmech. - ŘK sněm schvá­lil nouzové programy, v otázce budování "bitevní­ho křižníku A" nedošel k jednotnému názoru; vláda odstoupila kvůli školskému zákonu.

Květen 1928 ve volbách do Říš. sněmu získali soc. demokraté a komunisté 42 % mandátU.

1928-30 flS. kancléř HERMANN MULLER (1876-1931) sestavil kabinet velké koalice. STRESEMANN zůstal min. zallfaničí.

Červenec 1929 říš. výbor pro něm. lidové hlasování se postavil "proti Youngovu plánu". Předseda DNVP ALFRED HUGENBERG (1865-]951) se spojil s HITLEREM. Plebiscit (prosinec 1929) dopadl neúspěšně.

Po vypuknutí hosp. krize odstoupil min. financí H1LFERDING (1929) a prezident říš. banky H. SCHACHT (1930).

Březen 1930 pád Miillerovy vlády kvůli otázce příspěvki'1 na pojištění v nezaměstnanosti zname­nal konec parlamentní republiky.

Důvody neúspěchu: 1. Pochybné rozsudky justice vůči protivníkům

výmarské ústavy (hájení prav. radikálů). 2. Obrat buržoazie doprava: Říš. prezidentem se

v roce 1925 stal monarchista HINDENBUI�G. Zvo­lení HUGENBERGA předsedou DNVP, preláta KAA­SE předsedou Centra a úspěchy Nácionálně socia­listické německé dělnické strany (Nationa/sozia­listiscbe Deutscbe Arbeiterpartei, NSDAP) dokazovalo prav. tendence, které podporovala agitace proti "systému", proti německé "rádoby­republice". Levice sledovala tentýž cíl obstrukční politiky, ale s obráceným znaménkem.

3. Hospodářství nebylo stabilizováno přílivem zahr. kapitálu, důsledky hosp. krize.

4. Vládní krize a malá ochota ke kompromisům jednotlivých stran vedly k permanentní krizi par­lamentarismu.

5. Narůstající politizace reichswehru.

ZaI1raniční politika (1923-1929) Min. zahraničí Gustav Stresemann (s. 427) usilo­val o znovuzískání mocenské pozice Německa revizí versailleské smlouvy cestou jednání a porozumění. V něm.-fr. vztazích došlo ke zmírnění napětí (Dawesův plán, londýnská konference, s. 413). HERRIOT (s. 425) souhlasil s vyklizením Porúří (1925). 1925 podpis locarnských smluv (s. 413) uspo­

kojil fr. požadavek bezpečnosti. Smysl smluv vi­děl STRESEMANN v "zachování Porýní".

1926 byla vyklizena kolínská zóna. 1926 STRESEMANN usiloval o revizi něm-pols. hra­

nice a uzavřel něm.-rus. pakt o přátelství (pakt o neutralitě, s. 443). - Německo vstou­pilo do Společnosti národů (září).

1927 byla rozpuštěna spojenecká vojenská komise MICUM a ukončena kontrola odzbrojení.

1928 byl uzavřen Briandův-Kelloggův pakt (s. 415). 1929-30 na konferencích v Haagu byl předběž­

ně vyřešen reparační problém a přijat Youngův plán. - Do 30. 6. 1930 vyklidila spojenecká voj­ska 2. porýnskou zónu (listopad 1929). - Ve svém posledním projevu ve Společnosti národů (9. 9. 1929) podpořil STRESEMANN BRlANDŮV plán polit. sjednocení Evropy (poukazoval na hosp. hlediska).

430 MEZI DviíMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa II (1918-1939)

Církevní stát 1914-22 papež Benedikt XV. podnikl za války

zprostředkovací pokusy (s. 405). 1922-39 za Pia Xl. byly přes jeho postoj proti

soudobým proti církevním hnutím uzavřeny: 1929 Lateránské dohody s Itálií (byl uznán su­

verénní Vatikánský stát - Cilta del Vaticano -

a získáno odškodnční ve výši 4 miliardy lir) a 1933 konkordát s Německou říší (s. 475). 1931 v encyklice Quadragesimo anno zaujala CÍr­kev stanovisko k socialistické otázce. 1939-58 za druhé svčtové války zachoval Pius

XII. přísnou neutralitu.

Svýcarsko 1920 Svýcarsko vstoupilo do Společnosti národů po

londýnském prohlášení (únor), které zakot­vilo jeho neutralitu. NcpodHelo se na vojenských sankcích.

1937 rétorománština se stala čtvrtým úředním jazy­kem.

Květen 1938 Společnost národů uznala plnou neutra1itu Svýcarska.

Lucembursko Prosinec 1918 sněm rozhodl 29 proti 11 hlasům

o další existenci velkovévodství. Pokusy liberálů a socialistů o připojení k Belgii ztroskotaly. Vel­kovévodkyně CllARI.OTTE se ujala vlády.

1922 byla uzavřena celní unie s Belgií. 1925 francouzská okupační vojska opustila zemi.

Belgie 1919 Belgie získala Rwandu a Urundi (Německá vý­

chodní Afrika). - V důsledku versailleské smlou­vy se vzdala neutrality.

1920 kvůli vojenské konvenci s Francií se Belgie v roce 1923 podHela na okupaci Porúří. - Roz­hodnutím Společnost připadly Eupen, Malmédy a Moresneti národů Belgii.

Pro vnitřní politiku byly charakteristické koalič­ní vlády tří velkých stran (katolíKů, socialistů, li­berálů). Vlámskou otázku zmírnil princip jazy­kové rovnoprávnosti Vlámska a Valonska ve ve­řejném styku (1931/32).

1934-51 vládl Leopold III. 1934-37 za vlády "národního soustředění"

P. van Zeelanda získali volební úspěchy valon­ští rexisté LÉONA DEGRELEEHO (1936).

1936 Belgie vypověděla vojenské spojenectví s Francií a vrátila se k neutra1itě. Německo, Francie a Velká Británíe garantovaly nedotknu­telnost Belgie a jejích držav (1937).

Nizozemsko 1933-39 krizový kabinet H. Colijna (hospo­dářská krize, nezamčstnanost) vytvářel pracovní přiležitosti, úspěšně bojoval proti finanční krizi, po-

tlačoval radikální politická hnutí a uplatňoval politi­ku ochranných cel. Nedošlo k devalvaci guldenu.

Dánsko Za první světové války ztratilo Dánsko 21,7% (0,3 milionu BRT) obchodního lod.�tva. Po referendu v první zóně (1920, 75% pro Dánsko) připadlo se­verní Slesvicko Dánsku. 1920-42 vnitřní politiku určovali sociální demo­

kraté (Tll. STAUNtNG). 1939 dánská vláda přijala nčmecký návrh paktu o ne­

útočení, Norsko, Svédsko a Finsko ho odnútly.

Norsko Přes sympatie vůči Velké Británii zůstalo Norsko za první světové války neutrální, přišlo o 49,3 % (1,24 milionu BRT) obchodního loďstva. Vliv radikálních živlů v dělnické straně, který vycházel z Ruska (vznik dělnických a vojenských rad), poklesl. 1935-45 po unúrněné socialistické straně nastou-

pila Dčlnická strana (J. NYGAARDSVOJ.D). 1920 Společnost národů přiřkla Spicberky Norsku. 1931 Norsko obsadilo východogrónské pobřeží, ale

Stálý mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl ve prospěch Dánska (1933).

Svédsko Přes výzvy USA ke vstupu do války a žádost finské vlády o pomoc proti bolševikům zachovalo Svéd­sko neutralitu. Po sociálně demokratické vládě H. BRANTINGA (1920, 1921-23, 1924-26) byly u moci konzervativní a liberální vlády. 1932 sociální demokraté (P. A. HANSSON) bojo­

vali proti svčtové hosp. krizi a zaváděli sociální reformy (od roku 1936, "stát blallObytu").

Island 1918 Island byl uznán jako samostatný stát

v personální unii s Dánskem. Podle ústavy (1920) vedlo Dánsko zahraniční politiku, ale Is­land zůstal na věčné časy neutrální (neměl vlast­ní armádu); vládl parlament (althing s horní a dolní komorou).

Politická spolupráce severských států se přJ1iš nerozvíjela (neutralita bez spojenectví), po selhání Společnosti národů docházelo k jejich sbližovánÍ. 1930 dohoda z Oslo připravila hospodářskou

unii mezi Norskem, Svédskem, Dánskem, Nizo­zemskem, Belgií a Lucemburskem (I933 Fin­sko).

Leden 1932 v Kodani se konalo setkáni ministrů za­hraničí Dánska, Norska a Svédska (obnova kon­ferencí severských ministrů zahraničí).

Finsko 1917 byla uznána finská autonomie v rámci ruské fe­

derace.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa III (l918-1939) 431

Prosinec 1917 Finsko získalo nezávislost. Leden-květen 1918 v osvobozovací a občanské

válce bojovala "bílá" vojska pod velením generála Carla Gustava svobodného pána von Man­nerheima (1867-1951) proti "rudým" sborum povsweckého lidového vyboru.

Prosinec 1918 generál Mannerheim se stal hla­vou státu.

1920 dorpatská (tartuská) mírová smlouva se Sovětským svazem potvrdila hranice z roku 1914, přiřkla pečengu a východní Karélii SSSR.

1921 Společnost národll uznala suverenitu Finska nad Alandskými ostrovy, které vyhl{L�ily neutralitu. Vnitropolitický boj me7j pravicí a levicí podpo· rovalo antikomunistické lidové hnutí (laponské hnuu'). V roce 19:)0 byla 711káz:'ma komunistická strana. Koaliční vláda provedla sociální reformy, mj. agrární reformu (1922), jíž byly vyvhL�ulěni vlasUlíci pozemků (stará švédská horní vrstva).

1931 bývalý říšský správce P. E. Svinhufvud se stal prezidentem, v únoru 1937 po nčm mL�toupil K. KAUIO (Rolnická stnma).

1932 Finsko uzavřelo se Sovětským svazem dohodu o neútočení.

Estonsko Únor 1918 Estonsko vyhlásilo ne7.llvislost. Listopad 1918 kabinet K. PÁTSE se ujal vlády.

Nově vytvořená armáda pod velením I�\IDO­NEI� osvobodila zemi a odrazila bolševické útoky (1918/19)

1920 Estonsko uzavřelo v Dorpatu (Tartu) mír se SSSR. - Byla přijata nová parl. ústava (srpen 19l0), provedena radikální agr.írní reforma, kter-á odstnmila vládnoucí postavení německo-po­baltské šlechty, podařilo se odr-dljt pokusy bolševi­ků o puč. Spojenci uznali nezávislost Estonska.

1933 pnlvicové hnutí 7..a svobodu prosadilo prezi­dentskou ústavu, která zbavila parhunent moci.

1934 Patsův státní převrat odstnmil f,L�izující svaz vapsů, byl však nastolen autoritativní režim.

1937 manipulovaně zvolené Nár. shromáždční přija­lo 3. ústavu s par1amenUÚmi a korporativně-auto­ritativními prvky. - Estonsko uzavřelo dohody o ne­útočení se SSSR (1932) a Německem (1939).

Lotyšsko Listopad 1918 ULMANISOVA vláda vyhlásila nezá­

vislost, došlo ke střetu litevských národních zá­jmů s německými (založení německého Livonska). Za pomoci dobrovolnických sboru a německé po­baltské zeměbnmy byla dobyta Riga, okupovaná bolševiky. S estonskou a polskou pomocí dobyl ULMAN IS l11tga1e.

1922 byla přijalll úSlllva, která zbavila německou po­baltskou horní vrstvu moci.

1930 Svaz zemědělců sestavil vládu a prezidentem se stal KV1&i/S.

Květen 1934 premiér Ulmanis provedl státní převrat, později vládl autoritativnč prostřednic­tvím ,.kabinetu národní jednoty", byl obnoven par-1:mlent, ale nedošlo k ústavní rcfonně.

1936 UtMA.'IIS se stal prezidentem. Lotyšsko u711vřelo dohody o neútočení se SSSR (I93l) a Německem (1939).

Litva Prosinec 1917 byl vyhlášen ne7.llvislý litevský

stát pod protektor.ítem Německé říše. A. VOIJ)EMARAS seslllvil vládu (1918).

Listopad 1918 Litva se stala svobodným státem. V DUnaburgu (Daugavpils) se po odchodu nčmec­kých vojsk vytvořila komunistická vláda. Komunis­tickou hrozbu ukončila ofenziva nčmeckých vojsk v březnu 1919 a polský útok na Vilnius (duben 1919), který poté připadl U!vč (prosinec 1919).

1920 moskevský mír. SSSR oficiálně vrátil Vilnius Litvě.

1920 v Suwalkách (Vilkaviškis) byla u711vřena dohoda s Polskem. Po útoku generál ZELlGowsKÉIIO Litva ztr-Jtila Vilnjus (I 922).

1912 pozemková reforma vyřadila starou polskou paJlskou vrstvu.

1922 úSlllva 7�lkotvila demokratickou republiku. 1926 Litva uzavřela se sssn smlouvu o neutralitč. Prosinec 1926 byl proveden vojenský puč. SME-

TONA se stal prezidentem. Jeho stmna, naciona­listé (tautininkai), vládla po vyřazení parlamentu neomezeně do roku 1939.

Březen 1939 Litva odstoupila memelskou obhL�t (K1a-pejda) Německu.

Pád pobaltských států byl důsledkem německo-so­větské dohody o neútočení (s. 475). Smlouvy o vzá­jemné pomoci přinutily Estonsko, Lotyšsko a Litvu (1939) zřídit na svém území základny Rudé armády. Vlády, vytvořené sovětskými pověřenci, a znl<U1ipulo­vané volby měly 711následek "žádost" o přičlenční po­balL�kých států k SSSR. Srpen 1940 Litva, Lotyšsko a Estonsko se staly součás­

tí SSSR jako 14., 15. a 16. SSR.

Memelská oblast (Klajpeda) 1920 byla vytvořena státní rada s fnmcou7.�kými pre­

fekty. 1913 litevské dobrovolnické sbory vtrhly do země.

Konference velvyslanců uznala aJlexi (1924). 1924 mcmelský statut: oblasti přiznána autonomie

v nU11ci Litvy.

Svobodné město Gdaňsk Gdaňsk se stal svobodným městem pod kontrolou Společnosti národu. 19.13 věL�ina voličů hlasovala pro NSDAP.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Polsko (1914-1939) 433

Obnovení Polska Srpen 1914 car slíbill'olsku autonomii. 1916 ústřední mocnosti vyhlásily Polské krá­

lovství (s. 401). Josef Pitsudski (1867 až 1935) získal v novč vytvořené státní radě křeslo, ale po svém odchodu (2. 7. 1917) byl v Magde­burku uvčzněn (do listopadu 1918).

Srpen 1918 v Paříži byl založen Pols. národní výbor, jeho předsedou se stal národní demokrat no­MAN DMOWSKI (1864-1939).

1917 regentská rada vykonávala roli pols. vlády pod něm. kontrolou.

3. 11. 1918 byla vyhlášena Pols. republika, regentská rada a předseda I'Il.SUDSKI odstoupili.

Vnitropolitický vývoj (1919-1937) I. Národnostní otázka. KonOikty s národnostní­

mi menšin<Ulli: 100 000 Litevců, 1 milion Něm­ců, 1,5 milionů Bčlorusů, přes 3 miliony Židů, 4 miliony Ukrajinců.

2. Agrární otázka. Pozemková reforma (28. 12. 1925) byla munířena především proti nčm. a pols. velkostatkár1lm. Agrární otázka zůstala nedořešena.

3. Krize republiky. Překonány rozpory mezi legi­onáři (přívrženci I'II.SUDSKÉllO) a národními demokraty.

1919 PADEHEWSKI sestavil koaliční vládu, hlavou státu se stal PIl.SUDSKI.

19Z1 byla přijata ústava. 1922 po volebním vítězství nár. demokratů Pll.SUD­

SKl odstoupil. 1922-z6 po zavraždění prezidenta G. NAHUTOWIC­

ZE převzal prezidentskou funkci socialista STA­NISLAW WOJCIECllOWSKI. V této dobč začala hosp. a finan. krize, v zemi docházelo k bOjlllll mezi stranami a úlokům na národnostní menšiny.

Květen 1926 Pitsudski provedl státní převrnt pod heslem sanace (ozdravění) polských poměn't.

1926-39 prezidentem se stallgnacy Moscicki (1867-1946). PILSUDSKI stál v čele státu ve funkci předsedy vlády (1926-28 a srpen-listo­pad 1930), min. války a velitele gen. štábu, měl podporu legionářů, vojska a státních úředníkll, moc parlamentu (Sejmu) nebyla zcela omezena.

1930 vítčzství vládního bloku ve volbách do Sejmu bylo dosaženo terorem.

1935 nová autoritativní ústava ("řízená demokra­cie") zrušila parl. dem. systém. Po I'II.SUDSKÉ­HO smrti zaujal jeho postavení gen. (později maršál) Edward Rydz-Smigty (1886-1941), který byl od roku 1936 hlavní osobou "sanace". - PII.SUDSKÉHO smrl oslabila "plukovnický re­žim", k nčmuž patřil od roku 1932 i plk. Józef Beck (1894-1944) ve funkci min. zahraničí.

1937 plk. Koc, který chtěl posílit stát. ideologii (�mtisemitská, konzervativní), založil Tábor nár. sjednocení.

Zahraniční politika Polska (1918-1939) Polsko, jehož území se v listopadu 1918 skládalo z bývalé Kongresovky a Západní Haliče, 1918 získalo versailleskou smlouvou (s. 411) vý­

chodní llalič (obsazení Lvova), 1919 "koridor" (včtší část pruské provincie Západ­

ního Pruska) a Pozmulsko (od roku 1918 obsa­zeno Polskem),

1920 část tčšínské průmyslové oblasti. 1919 PILSUDSKI zastával myšlenku Iitevsko-bělo­

rusko-ukrajinské federace s pols. vedením, nár. demokraté požadovali .,hranice z roku 1772" (s. 284). Dohodoví spojenci stanovili demarkač­ní "Curzonovu linii", odpovídající menšinovým poměrům.

Duben-říjen 1920 probíhala rus.-pols. vál­ka. Po spojenectví s antikom. ukrajinskou vlá­dou v čele s S. M. PETLJUHOU se I'ILSUDSKI vrhl na Kyjev. Pols. postup od jihu a pomoc fr. gene­rála MAXIMA WEYGANDA (1867-1965) zastavily protiútok nudé armády před Varšavou ("zázrak na Visle").

18. 3. 1921 po podepsání spojeneckých smluv a voj. konvencí s Francií a numunskem (1921) následoval rižský mír s nSFSn, Běloruskem a Ukrajinou. Pols. hranice byla stanovena na linii 250 km východnč od národnostní hranice.

Říjen 19Z0 dobrovolnické sbory pod vedením gene­rála ZELlGOWSKÉIIO obsadily Vilnius. Obyvatel­stvo hlasovalo pro Polsko.

1921 na základě referenda získalo Polsko čist hor­noslezské prům. oblasti.

1934 po pols. pokusech o zajištění se proti Nčmec­ku (193l!33) byla uzavřena dohoda o neúto­čení mezi Německem a Polskem, poté i hosp. a kult. dohody.

1934 sov.-pols. dohoda o neútočení z roku 1932 byla prodloužena.

Březen 1938 Polsko využilo krizí, které vyvolal HIT ­LEn, a ultimátem Litvě dosálllo uznání hranice u Vilniusu.

Říjen 1938 po uzavření Mnichovské dohody (s. 475) anektovalo Polsko Těšínsko (území okolo Olše).

Březen 1939 Poláci odmítli něm. požadavky z října 1938, ledna a února 1939, které předpokládaly připojení Gdaňska k Říši, exteritoriální automo­bilové a želez. spojení koridorem a užší nčm.-pols. spolupráci. Naproti tomu bylo přijato brit.-fr. prohlášení, které mělo Polsku garantovat uzavření voj. dohody s Francií a smlouvy o brit. půjčce.

Duben 1939 HITLER vypověděl něm.-pols. dohodu o přátelství. - Pols. vláda usilovala o nezávislou velmoc. politiku. Její pokus o lavírování mezi nuskem, Francií a Nčmeckem ztroskotal.

Srpen 1939 Polsko uzavřelo s Velkou Británií smlouvu o vzájemné pomoci v případč něm. agrese.

434 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa IV (1918-1938)

Rakouská republika 1918 prozatímní nár. shromáždění vyhlásilo Něm.

Rakousko republikou a součástí Něm. re­publiky. Po vítězství soc. demokratů ve volbách do Ústavodárného shromáždční (únor 1919) byl K. SElTZ (1919-20) zvolen spolk. prezidentem (1920-28: MICHAEL HAINISCH) . Vládla koalice soc. demokratů a křesť. sociálů v čele s Karlem Rennerem (1870-1950).

1919 příslušníci habsbursko-Iotrinské dynastie byli vypovězeni ze země, vláda podepsala mír v St. Germain-en-Laye (s. 411).

1920 podle nové ústavy existovalo vedle Nár. rady, volené přímo, zem. zastoupení (Spolk. rada). Oba orgány tvořily Spolk. shromáždění, které vo­lilo spolk. prezidenta. - Republiku ohrožovaly problémy v zásobování potravinami, decentrali­zační snahy spolk. zemí, mírové podmínky Do­hody a nároky nástupnických států.

Buržoazní koaliční vláda (1920-1932) 1920 po volebním vítězství křesť. socialistů sestavil

M. MAYR (do roku 1921) koaliční vládu. Rakous­ko vstoupilo do SN (1920). Po prvních referen­dech o připojení k Německu, konaných v'l}rrolsku (98,8 % pro) a v Salcbursku (99,3 % pro), se od dalších referend upustilo. Francie pohrozila zasta­velúm pomoci (nedostatek potravin).

1921 Odenburg (Šoproň) připadl na základě ple­biscitu Maďarsku.

1922-24 spolk. kancléř, univerzitní prof. a prelát Ignaz Seipel (1876-1932), ozdravil a stabilizoval finance a hospodářství.

1922 Rakousku byly poskytnuty mezinár. půjčky se zárukou SN. Rakousko muselo akceptovat pří­tomnost núrové kontrolní komise a na 20 let se vzdát připojení k Německu. - Napětí mezi bur­žoazií (křesť. sociálové, Velkoněmecká strana, Něm. rolnická strana) a Soc. dem. stanou Ra­kouska (Sozialdemokratische Partei Oster­reichs, sro) přerostlo kvůli zásahům fašizují­cích ozbrojených oddílů (tzv. Heimwehr), sociál­ně-demokratických sborů (tzv. Schutzbund) a dalších organizací v latentní obč. válku.

1927 vzpoura socialistů (požár Justičního palá­ce).

1928-38 profesor Wilhelm Miklas (1872 až 1956) se stal spolk. prezidentem. Reforma ústavy (1929) posílila úřad spolk. prezidenta (přímá volba).

1931 byl podepsán projekt celní unie s Ně­meckem O. SCHOBER, J. CURTLUS, s. 475), ale fr. finanční nátlak (zhroucení Osterreichische Credit-Anstalt) donutil Rakousko smlouvu anu­loval. BURESCHOVA vláda (1931-32) se pokusi­la odstranit důsledky hosp. krize (s. 463) pro-· gramem obnovy. V důsledku bojů ozbrojených oddílů, podporo-

vaných i ze zahraničí, pokračoval rozvrat země. Září 1931 puč domobrany ve Štýrsku ztroskotal.

,,Austrofašistická diktatura" (1932-1938) 1932-34 spolk. kancléř Engelbert Dollfuss

(1892-1934 [zavražděnI) vládl demokraticky s podporou Křesť.-social. zemského svazu (Christ­lich-Sozialistischer Landbund) a Vlasteneckého bloku (Heimatblock) jeden rok proti opozici (sro, Velkončmci).

1932 DOLLl'lISS prosadil lausannskou dohodu, půjčka SN byla prodloužena pod podmínkou re­zignace na anšlus k Něm. říši do roku 1952.

Březen 1933 byla nastolena diktatura. Byla zrušena ústava, vláda se realizovala pro­střednictvím zmocňovacího zákona o vál. hospo­

. dářství (Kriegswirtscbaftliches Ermiichtigltngs­gesetz) z roku 1917.

1934 vnitropolil. válku na dvou frontách proti nár. socialistům a soc. demokratům ukončil DOl.L­fUSS zákazem Národně socialistické strany a - po pouličních bojích ve Vídni a dalších měs­tech - zákazem soc. demokracie a všech dalších stran. Povolena byla pouze Vlastenecká fronta, jed­notné hnutí z roku 1933. - Byla přijata ústava kopírující ideu korporativního státu. Při nár. socialistickém puči (25. 7.) byl DOLl.­FUSS zavraždčn.

1934-38 spolk. kancléřem se stal Kurt von Schuschnigg (1897-1977), který se bez úspě­chu pokusil o upevnění režimu.

1936 Rakousko uzavřelo dohodu s Něm. říší (vyTOV­náJú s HITLEREM). Habsburské snally o restaura­ci narazily na odpor HITLERA a Malé dohody.

1938 SCllUSCllNtlili navštívil Hitlera v Berchtesgade­nu (12. 2.). Následovala amnestie pro náJ·. socia­listy a přijetí ARTURA SEYSS-INQlIARTA (1892 až 1946 [popraven [) do vlády ve funkci min. vnitra. Referendum, které 9. 3. SCHUSCllNlliG stanovil na 13. :"Í., ztroskotalo na ultimátu Německa (11. 3.) a SCltUSCHNIGG odstoupil. Nár. socialis­ta SEYSS-1NQUART sestavil vládu, něm. jednotky obsadily Rakousko. 13. 3 byl proveden anšlus Rakouska k Něm. říši.

Zahraniční politika Vliv fašistické llálie na vnitřní politiku se projevil při uzavření smlouvy o přátelství (1930). 1934 Rakousko podepsalo "Římské protokoly"

(s. 443). Po ztroskotání celní unie s Německem se Francie (TARDtEU) pokusila začlenil Rakous­ko do hosp. a polit. nově uspořádaného podu­najského prostoru pod fr. vedením, Rakousko to však odmítlo. SCHUSCHNIGGŮV pokus o vazbu Rakouska na Itálii ztroskotal kvůli sbližování Ří­ma a Berlína. Rakousko se vydalo "něm. ces­tou", která vyústila v jeho anexi.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa V (1918-1939) 435

Madarsko 1918 republika byla vyhlášena 16. II. Premiér

(od 30. 10.) hrabě MIKLOS KÁROLYI (1875 až 1955) se stal prezidentem (1919), ale na protest proti podmínkám příměří (odstoupení Chorvat­ska, Sedmihradska, Banátu a Slovenska) složil funkci.

1919 byla vyhlášena Maď. republika rad, v čele s radou lidových komisařů (komunisté a sociální demokraté) pod vedením Bély Kuna (1885 až kolem 1938 [pravděpodobně zavražděn v SSSR]. Mad:lrská Rudá armáda obsadila čá�t Slovenska, po rumunském protiútoku byla rozpuštěna a re­publika rad zrušena. "Bílá" protivláda premiéra PÁLA VON SZÉKA (1920-21, 1939-4 I) jmenovala admirála Mik­lóse Horthyho (1868-1957) vrchním velite­lem proti revolučních vojsk. BÉlA .KUN uprchl (1.8.) a rumunská armáda obsadila Budapešt' (srpen-listopad) .

1920-24 Miklós Horthy von Nagybánya se stal říšským správcem.

1920 Madarsko bylo prohlá�eno monarchií s "ne­obsazeným trůnem" .

1920 po podepsání Trianonského míru (4. 6.) přišlo Madarsko o 67,8 % státního území a 59 % obyvatelstva. Dva pokusy císaře KAIUA I. o res­tauraci (192 I) ztroskotaly na odporu Malé do­hody.

Vnitřní politika: Situaci velmi ztěžovaly problémy v dllsledku přežívání prvků feud. řádu, nedostateč­ných pozemkových reforem, antisemitismu (roku 1938 byly schváleny restrikční zákony, omezující Ži­dy v hospodářském životě) a silného nárůstu nacio­nálně-radikálních skupin, mj. i hnutí "šípových kří­žů" majora FERENCE SZÁIASIIIO (1897-1946 [po­praven]), které se spoj i1y v Madilrskou nár. socialistickou stranu (říjen 1937). Reparační dluhy a světová hosp. krize (s. 463) způsobily finan. krizi (1931) Zahraniční politika (Spojenectví, s. 443): Poža­davek revize versailleské smlouvy podporovala itá­lie (od roku 1927). Plány Francie (sjednocení po­dunajského prostoru) Maďarsko odmítlo. 1932-36 během vlády pravicového radikála a anti-

semity premiéra Gyuly Gombose (1886 až 1936) došlo ke sblížení s Německem a zhoršení maď.-fr. vztahů (spolupráce s Rakouskem).

1938 dohodou z Bledu se Maďarsko vzdalo použití síly vůči Malé dohodě. HORTlIY a předseda vlády BÉLA VON IMRÉDY (1938-39) navštívili Berlín (srpen 1938), což upevnilo něm.-maď . přátel­ství.

1938 byl vynesen první rozsudek tzv. vídeňské arbit­ráže (2. 11.): Podle Mnichovské dohody (viz ní­že) získalo Maďarsko slovenská území (mj. měs­ta Nové Zámky, Levice, Košice).

1939 Madilrsko obsadilo Podkarpatskou Rus (Za­karpatskou Ukrajinu).

Československo 1918 po uzavření Pittsburské dohody (30. 5. 1918)

byla v Paříži vytvořena prozatímní vláda (14. 10. 1918): Tomáš G-d1Tique Masaryk (1850-1937) se stal prezidentem, Edvard Be­neš (1884 až 1948) min. zahraničí (předsedou vlády v letech 1921-22, prezidentem v letech 1935-48). - V Praze vydal (28. října) Národní výbor zákon ,,0 zřízení samostatného čs. státu". Na první schůzi Nár. shromáždění (rozší­řený Nár. VYDor) byla "prohlášena republi­kánská forma čs. státu", prezidentem byl zvo­len T. G. MASARYK (1918-35), předsedou vlády se stal KAtlEL KRAMÁŘ (1918-19) Nový stát (délka území 930 km) byl národnostnč hetero­genním útvarem, obyvatelstvo se skládalo z Če­chll (46 %), Slováků (13 %), Němců (28 %), Maďarů (8 %) a Ukrajinců (3 %).

29.2. 1920 Nár. shromáždění schválilo ústavu. Vnitřní politika: Nový stát (ČSR) byl parl. demo­kracií (do roku 1939). Situaci komplikovaly ná­rodnostní poměry (něm. otázka, později i poža­davek slov. autonomie) a roztříštěnost polit. sil. Proto vznikla tzv. Pětka (1919), mimoparl. orgán sdružující představitele státotvorných stran (A. ŠVE­HLA, A. RASrN, J ŠRÁ.MEK, R. BECIIYNĚ, J STŘíBR­NÝ), který jednal a rozhodoval o hlavních problé­mech státu (do 1925126). 1926 vstup něm. stran do vlády. Pokles prům. produkce (prosinec 1931) a následná hosp. krize vyostřily polit. situaci (zmoc­iíovací zákon). Na zvýšenou aktivitu sudetských Němců (po roce 1933) čs. vláda reagovala přísli­bem tzv. národnostního vyrovnání (únor 1937), k jehož realizaci však již nedošlo. 1938 podle mnichovské dohody o odstoupení

pohraničního území čes. zemí Německu (29. 9.) měly být Sudety připojeny k Německu. Čs. vláda mnichovský diktát přijala (30. 9.). Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi (Zakarpatská Ukrajina) vznikly autonomní vlády. Selhání fr. spojence (fr. a �U1gl. politika appeasementu) a slabost Malé dohody (s. 443) vedly k odstoupení prezidenta BENESE.

1938-45 za jeho nástupce EMILA HACHY (1872 až 1945) došlo k rozbití zbytku ČSR: na Slovensku vznikl tzv. Slovenský štát, čes. země byly okupo­vány Německem - protektorát Čechy a Mora­va (15 3.1939).

Zahraniční politiku orientoval EOVARD BENES (min. zahraničí do roku 1935) profrancouzsky. Současně byla namířena proti Madarsku (restaura­ce HABSBURKŮ, požadavek revize), Německu (piá­ny anšlusu). (Spojenectví viz s. 443).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Itálie (1919-1939) 437

Krize demokratické vlády (1919-1922) Zklamání z výsledku mírové konference (s. 411) rozštěpilo národ v umírnčné a nacionalistické křídlo. Polit. aktivitu vyvíjely svazy frontových bojov­níki. a vál. invalidů, jež ve svém programu spojo­valy oslavu násilí, pocit vykořenčnosti a nacionalistic­kou úšť. 1919 došlo ke spojení prvních Fasci di combatti­

mento (Squadri) pod vedením Benita Mussoli­niho (s. 460).

1919 Gabriel D'Annunzio (s. 397) obsadil Rijeku (Fiume). - Hosp. krize byla příčinou selhání vlád E S. NITTlIIO (červen I 919-červen 1920) II G. GlOurrtllO (červen 1920-červenec 1921).

1920 v Milánu a Turínu propukly stávky socialistu. Fašisté, kteří uzurpovali funkce bezmocných stát­ních orgánu, je potlačili terorem.

1920 Itálie mavřela v Rapallu smlouvu s Jugoslávií, podle níž se Rijeka stala svobodným městem.

1921 byla založena Nár. fašistická strana (par­títo Naziona/e Fascis/a, PFN). Rev. hnutí se stalo strlUlOU. Za bezmocné BONOMIIIO (1921-22) a FACTOVY (únor-říjen 1922) vlády přešli flL�isté k "přímé akci": V zemi panovala atmosféra strachu a násilí, demo­kracie v sev. Itálii byla ochromena. I'rlllll. kruhy a armáda sympatizovaly s fašismem.

28. 10. 1922 byla vyhlá.�ena ..faš. revoluce" a lTAI.O BALBO (1896-1940), EMILlO DE BONO, CESAlm

DE VECCIII a MICHELE BIANCIII vytvořili quad­rumvirát. MUSSOUNIIIO "pochod na Řím". -Král ho pověřil sestavením vlády, která se skládala z fašistu a stejně smýšlejících příslušníku jiných stran.

Konsolidace fašismu (1922-1926) Listopad 1922 parlament udělil fašistlllll neomezené

plné moci (do roku 1924). 1923 z organizací Squadri a FlL�ci vznikla stranic­

ká milice Milizia Volontaria per la Sicurez­Zll Nazionale, která neskládala přísahu věrnosti králi a vykonávala funkci státní policie. Došlo tím k institucionalizaci n{lSilí.

1924 díky novému volebnímu zákonu, který zvý­hodnil nacionalisty (213 mandátu), dosáhli fa­šisté volebního vítězství (65 %). - Po za­vraždění socialistického poslance GlACOMA MATTEOTTlIIO (1885-1924) kvuli projevu o "vládě násilí" (30. 5.) odešli opoziční poslan­ci z parlamentu a vytvořili .. aventinskou opozici" (15 6.)

1925/26 vydána opatření na Zllvršení diktatu­ry, která předpokládala boj proti "lUltifaš. spiknu­tí", proti svobodným zednářum a emigrantům. Ná­sledovalo zatýkání, antifa.�isté opouštěli zemi, pro­váděla se "očista" úřadu, byly rozpuštěny opoziční strany a zakázáno zaklád{Ulí nových stnm (listo­pad 1926).

Fašistický stát (1926-1938) I. Vedle krále (Capo del s/a/o) vystupoval diktátor

"Duce del FlL�cismo" ve funkci šéfa vlády (CajJo del governo) nad řazeně díky zákonu .,0 oprávně­ních a právech předsedy vlády" (1925) a zákonu ,,0 oprávněních vyKonné moci na vydávání práv­ních norem", které mu umožňovaly neomeze­nou výkonnou moc (s. 460).

2. Budování syndikaJisticko-korporativního systému (hierarchie I Gerarchia] práce a povolání) na zá­kladě zákona o kolektivních pracovních vztazích (stávka a vyluka), který tvořil základ fašisticky ří­zených syndikátu (1926).

1927 Charta práce (Car/a del Lavoro) sloučila syndi káty ve státní korporace (s. 460), které uskutečňovaly pl{UloV{Ulí výroby ve státním zájmu.

1928 reforma ústavy učinila z Velké fašistické rady (Gran Consiglio) hlavní nositelku státní su­verenity, volitelná byla pouze posl. sněmovna pod­le korporačních kandidátek, senát jmenoval král.

1930 byl vyd{m zákon o reorglUlizaci Nár. rady kor­porace (od 1929).

1934 byl schválen úkon o vzniku a úkolech korpo­rací a SVOI{UlO I. Nár. shromáždění.

1938 vláda provedla další změnu ústavy a z duceho, členu Velké fašistické rady, 150 členu Nár. rady fa­šistické strlUly, 500 členu Nár. rady a rad 22 kor­porací vytvořila tzv. komoru fasces a korporací.

Fašistický imperialismus (1923-1939) MUSSOLlNI usiloval o nadvládu nad Jaderským mo­řem, hegemonii ve Středomoří a rozšíření il. kolonií v Africe. 1923 mírem z Lausanne (s. 445) získala ltá.1ie Dode­

kanesos. Po okupaci Korfu (1923) ztroskotala dohoda s Jugoslávií - i přes odstoupení Rijeky (1924). - (Smlouvy viz s. 443).

1929 Itálie uZllvřela s Vatikánem tzv. Laterdll­ské dohody (s. 430).

1934 it. vláda podepsala "římské protokoly" (s 443)

1935 velkoněm. revizionismus v dunajském prostoru vedl MUSSOLlNIIIO po prvním setkání s HITLE­

REM V Benátkách (1934), vídeňském červenco­vém puči a ústupcích LAVAI.OVY vlády k vytvoření .,streské fronty" proti Německu.

Říjen 1935 Itálie napadla Etiopii. Pod vrchním velením maršála DE BONA, později BADOGLlA (s. 489) pronikly dvě il. armády do Etiopie ze So­málska a Eritreje.

1936 Itálie anektovala Etiopii. VIKTOR EMANUEL se stal .,etiopským císařem" .

1936-39 Německo poskytlo Itálii hosp. a propagan­distickou pomoc. Jejich společná politika za šp. obč. války (s. 439) připravila předpoklady pro spojenectví "Osa Berlín-Řím" (s. 475).

1939 italské jednotky obsadily Albánii (s. 441). 1939 byla uzavřena il.-něm. dohoda o spojenectví

(s. 475)

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI vÁLKAMI / Spanělsko (1917-1939), Portugalsko (1911-1945) 439

Spanělsko Během první svěl. války zaznamenalo Špančlsko dí­ky své neutralitč hosp . rozmach. Přesto nadále trvala vnitropolil. krize v důsledku slabé konstituční monarchie, častých změn vlád (v letech 1917-23 se vystřídalo 13 kabinetů), úsilí o autonomii Katalánie (Barcelona), napětí mezi konzervativní, feudálně zaměřenou horní vrstvou (velkostatkáři, podporováni církví a armádou) a radikalizovaným dělnictvem či v důsledku povstá­ní rifských Kabylů pod vedením emíra AUD AL-KA­RÍMA (1880-1962) v Maroku. 1923 po voj. puči vytvořil generální kapitán Katalá­

nie Miguel Primo de Rivera markýz de Es­tella (1870-1930) se souhlasem krále AI.I'ON­SE XlII. (s. 363) voj. direktorium (8 generálů, 1 admirál), podpořil ústavu z roku 1876 a dosa­dil apolil. ministry-odborníky.

1925 premiér PRIMO DE R1VERA přeměnil voj. vlá­du v civilní kabinet, reorganizoval správu (sníže­ní počtu úředníků), podnikl pokus o agr. refor­mu (1929) a soc. reformní politiku. Došlo k hosp. ozdravění prostřednictvím veřejných sta­vebních prací (silnice, železnice, zavlažovací za­řízení). Po dohodě s Francií (1925) byla ukon­čena marocká válka (1926). Nezdařila se anexe Tangeru, který získal neutralitu (Tangerská do­hoda, 1924). Od diktatury se distancovali inte­lektuálové kviHi reakční kull. politice, šlechta pro omezování svých privilegií, obcll . svět kvůli soc. reformám a důstojníci pro nesouhla.� s voj. reformami.

1930 Primo de Rivera odstoupil, zemřel ve vy­hnanství v Paříži (16.3. 1930)

1931 v komunálních volbách zvítězili republikáni, ALFONS XlII. opustil zemi, aniž se vzdal trůnu.

Druhá republika, podporovaná lib. buržoazií a socia!. dělníky (Katalánie, Baskicko, Asturie), vy­dala po volbách do ústavodárného Nár. shromáždě­ní lib. pokrokovou ústavu (prosinec 1931): zastu­pitelská demokracie s odlukou církve od státu; au­tonomie Katalánie (1931) a Baskicka (1936) v rámci jednotného státu. Koalici republikánských stran ohrožovali radikální socialisté "španělského Lenina", FRANCISCA LARGO CABALLERA (1869-1946), dále anarchosyndika­listé a - v důsledku radikálního postupu proti círk­vi (v roce 1933 byly vydány proticírk. zákony: civil­ní sňatek, znárodnění círk. majetku) - také centra­lizace všech konzervativních sil proti republice (Šp. konfederace autonomní pravice, Conjederación Espafíola de Derecbas Autónomas, CEDA, založená roku 1932 GII.EM ROULESEM).

1933 zvítězila pravice. Do roku 1936 docházelo k častým vládním krizím a silným nepokojům, které vedly k rozpuštění parlamentu.

1936 lidová fronta (republikáni, socialisté, ko­munisté, syndikalisté) zvítězila ve volbách. MA­NUEl. AZANA DíAZ (1880-1940) se stal prezi­dentem. Zemč se ocitla na pokraji občanské války.

1936-39 po zavraždění monarchistického poslan­ce CALVA SOTELA (13. 7.) začala španělská ob­čanská válka.

Červenec 1936 generálové J. SANJURJO y SACANELL, M. GODED LLOI'IS, Francisco Franco Baha­monde (1892-1975), E. MOLA VIDAI., G. QUE1-1'0 DE tLANO uskutečnili voj. povstání. Opírali se o monarchisty, katolíky a fašistickou falangu, kterou v roce 1933 založil syn diktátora JOSÉ AN­TONIO PRIMO DE R1VERA (1903-36). Povstalce podpořilo Německo, Itálie a Portugalsko. Od září 1936 byla v úřadu republikánská vláda lidové fronty IARGA F. CABALLERA. V květnu 1937 získa­la vláda JUANA NEGRÍNA pomoc Francie, SSSR �o mezinár. dobrovolnických brigád (60 000 mu­zul.

Červenec 1936 v čele nacionalistických jed­notek stála Obranná rada (Junta de Defensa Naciona/), jež v září 1936 jmenovala gen. Franka předsedou vlády šp. státu a vrchním velitelem vojsk (generalissimem). 1937 Šp. falanga (Falange Espafío!a) a tradicio­nalisté se sjednotili ve Šp. tradicionální falangu (Falange Espafíola Tradicionalista) pod vele­ním "Caudilla" Franka. - Německo, Itálie (1936), Francie, Anglie a USA (1939) uznaly FRANKOVU vládu. I přes připojení k paktu proti Kominternč (du­ben 1939) zůstalo Španělsko za druhé svčt. války neutrální.

Portugalsko Po odstranění monarchie (1910) nebylo mozne kvůli radikálnímu provádění demokraticko·parla­mentního systému vytvořit stabilní vládu. V letech 1911-1926 se vystřídalo 8 prezidentů, 44 vlád, do­šlo ke 20 revolucím a státním převratům. 1926 generál M. o. Gomes da Costa uskutečnil

v květnu voj. povstání, "nár. revoluci". Byl roz­puštěn parlament a zrušena ústava.

1928 generál Carmona byl zvolen prezidentem. Min. financí v nové vládě se stal Antonio de Oliveira Salazar (1889-1970), který vnesl po­řádek do financí drakonickými opatřeními bez zallr. pomoci.

1932 Salazar se stal předsedou vlády. 1933 referendum potvrdilo novou ústavu. "No­

vý stát" (Eslado Novo) byl stavovským státem podle fašistického vzoru. Za druhé svět. války zůstalo Portugalsko neutrál­ní, udržovalo tradiční přátelské styky s Velkou Británií a úzký vztah ke Španělsku Uberský blok").

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa VI (1918-1939) 44J

Rumunsko Ziskem Bukoviny, Sedmihradska, Besarábie (1918), dvou třetin Banátu (1919), Satu Mare, Velkého Vara­ždínu (Oradea) a Aradu v boji proti madarské Rudé armádě zdvojni�obilo Rumunsko své území a počet obyvatelstva. Po připojení těchto územní se zmčnilo z národního v mnohonárodnostní stál. Svou politikou si znepřátelilo Sovětský svaz, Madarsko a Bulharsko. Vnitřní politiku určoval ION BRX:nANu (1864 až 1927), vůdce liberál II a tvůrce velkorumunského programu. 1928 luliu Maniu (1873-1951), vůdce Národní

selské strany (tzv. caranisté), se po vnitropolitic­kých bojích stal předsedou vlády.

1930-40 po svém návratu se za podpory liberálů ujal vlády rumunský král Karel II. Premiér MANJUS byl vyřazen, bojovalo se �roti antisemit­ským, pravicovým skupinám (Zelezná garda CORNELlA CODREANUA, 1899-1938 r zavraž­děn]; Křesťansko-národní strana).

1938 IV\REL II. provedl státní převrat a nastolil ne­demokratický režim. Premiérem jmenoval pat­riarchu Mirona Cristea (1868-1939). Došlo ke zrušení ústavy, zákazu všech stran, přijetí zá­kona o .. zachování pořádku ve státě" a odsouze­ní CODREANUA.

Zahraniční politika si zachovala svou prozápadní orientaci postojem vůči SSSR a Bulharsku (Spoje· nectví, s. 443). Roku 1938 musel pod vzrůstajícím nacionalistickým tlakem odstoupil ministr zahrani­čí T1TULESCU. 1939 Rumunsko uzavřelo obchodní smlouvu s Ně­meckem (s. 475).

Jugoslávie Politiku, orientovanou na vznik jihoslovanského státu, ztěžovaly dva protikladné cíle: Vytvoření Velkosrbska (PASlé) a vytvoření jihoslovanské federace (TRUMBlé). 1917 korfská deklarace překlenula rozpory. Bylo

nastoleno království na principech práva na se­beurčení.

1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SOS).

1921 byla schválena tzv. vidovdanská ústava, menši­nám se nepodařilo získat v jednotném státě auto­nomii.

1929 kvůli vnitropolitickým krizím (spor mezi Sr­by a Chorvaty; zavraždění S'I]EPANA RADléE a ustavení separatistického chorvatského zem­ského sněmu v Záhřebu [srpen 1928]) vy hlásil ALEXANDER I. (1921-34, [zavražděn]) králov­skou diktaturu: okleštění ústavy, zákaz stran, rozpuštění parlamentu (Skupština). Nová Jugo­slávie byla rozdělena do 9 banátů bez ohledu na historickou a etnickou jednotu,

1931 byla zrušena diktatura, přijata nová ústa­va s dvoukomorovým systémem a veřejnými par-

lamentními volbami (jednotné vládní kandidát­ky). Probíhaly nepokoje chorvatských rolníků (teroristická organizace Ustaša).

1939 za prince regenta PAVLA (1934--41) a po od­stoupení předsedy vlády STOJADINOVléE (1935 až 1939) přijal nový ministerský předseda CVET­KOVlé do vlády pčt chorvatských ministrů,

Albánie 1921 velvyshUlecká konference stanovila hranice

podle stavu z roku 1913. Následovaly vnitropoli­tické mocenské boje.

1925 prezident Ahmed Zogu (1895-1961) se 1928 prohlásil králem. - V důsledku Tiranského

spojenectví (1927) a bezúročné půjčky (1932) se Albánie dostala do závislosti na Itálii.

1939 Itálie obsadila Albánii, která s ní byla jako království spojena personální unií.

Bulharsko Vnitřní politiku ztížila mírová smlouva z Neuilly (s. 411) a přijetí vyhnanců z odstoupených území. 1 přes reformy realizované premiérem STAMBOLlJ ­SKÝM, nebyla zažehnána hrozba rolnické revoluce, 1923 důstojnický puč nastolil vládu A. CANKOVA,

která rozpustila nepohodlné politické strany. Premiér STAMBOUJSKI byl zavražděn.

1934 po státním převratu Dllstojnické ligy a politic­ké skupiny Zveno nastolil plukovník K. Geor­giev autoritativní režim. Po jeho odstoupení (le­den 1935) vládl autoritativně car Boris III. (1918-43)

Řecko Vrchol politiky předsedy vlády Eleutheria Venize­lose (s. 359) za první světové války představoval zisk západní a východní Thrákie (1919) a Smyrny (Izmir, 1920). 1920-22 v důsledku řecko-turecké války

(s. 445) přišlo Řecko 1923 mírovou smlouvou v Lausanne o východ­

ní T hrácii až k Marici. Agrární reforma rozdělila velkostatky rolníkům,

řeckým přistěhovalcům z Turecka a uprchlíkUm z balkánských státll a Sovětského svazu.

1924--35 Řecko se stalo republikou. Probíhaly vnitropolitické boje mezi stoupenci VENIZELOSE a roajalisty.

1928-32 za nové vlády liberála VENIZELOSE byl završen smír s '1\lreckem smlouvou o přátelství z Ankary (1930).

1935 po VENtZElOSovĚ pokusu o státní převrat byla obnovena monarchie, král JtŘÍ ll. (1922 až 24, 35-47).

1936 generál J. Metaxas se stal předsedou vlády, vyřadil parlament, ukončil agrární refor­mu a nastolil diktátorský režim. (Spojenectví viz s. 443).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Evropa VII (1918-1939) 443

Evropská spojenectví (1918--1930) Francie: 1920 francou7.skou vládu neuspokojila ustanovení

o levém břehu Rýna ve versailleské smlouvě a po odklonu britské vlády od bezpečnostní politiky (britsko-francouzská garanční smlouva, 1919) u7Avřela vojenskou konvenci s Belgií. Francie přišla v důsledku bolševické revoluce o ruské spojenectví, ale upevnila své postavení ve východní Evropě smlouvami s Polskem (1921), Ceskoslo­venskem (1924) a Rumunskem (1926). Rumun­sko-francouzská dohoda se stala hlavním pilířem velkorumunského programu zahraniční politiky.

Malá dohoda: 1920 z obavy z mada.rského revizionismu a restau­

race Habsburků uzavřely Ceskoslovensko aJugo­slávie za francouzské podpory defenzivní spoje­nectví.

1921 po prvním yokusu císaře KAIUA 1. o restaura­ci uzavřclo Ceskoslovensko defenzivní dohodu s Rumunskem, hlavním nepřítelem mada.rského revizionismu.

1921 rumunská vláda uzavřela s Jugoslávií dohodu, namířenou proti Bulharsku.

1921 ve smlouvě mezi Polskem a Rumunskem se signatáři zavázali k pomoci proti útoku sovětské­ho Ruska, které se nechtělo vzdát Besarábie.

Německo-ruské sbližování: V pozadí stálo přání Německa a Ruska obnovit politické, vojenské a hospodářské styky. Berlín měl zájem o výchovu německých tankových důstojníků a letců na so­větském území, Moskva o pomoc německých znalců při budování zbrojní výroby.

1922 na hospodářské konferenci v Janově se Brito­vé nedohodli se sovětskou vládou. Hrozilo, že bude nutné Rusko odškodnit za uznání dluhů z předválečné doby připojením k článku 116 versailleské smlouvy o reparacích.

1922 Rusko a Německo uzavřely v Rapallu smlouvu, která urovnala vzájemné VZtally. Nepo­čítala s válečným odškodněním, obě země zahá­jily diplomatické VZtally a vzájemně si poskytly nejvyšší obchodní vy1lOdy.

1926 berlínská smlouva představovala pokračování smlouvy z Rapalla: shoda v politických a hospo­dářských otázkách, neutralita partnera, pokud by byl jeden ze signatářů napaden třetí mocností.

Baltský blok: J 922 na obranu před sovětským Ruskem uzavřely

Polsko, Estonsko, Lotyšsko a Finsko konzulta!iv­ní dohodu o neútočení. Finská vláda ji neratifi­kovala kvůli nebezpečí polsko-sovětského kon­fliktu. Litva se nepřipojila kvůli polskému útoku na Vilnius (s. 433).

Faktický význanl tak mělo pouze estonsko-lotyšské spojenectví (1923).

Itálie: 1924 v tzv. jaderské dohodč s Jugoslávií přislíbil

MUSSOUNI zachování statu quo. 1926 Itálie uzavřela smlouvu o přátelství s Rumun­

skem (uznání příslušnosti Besarábie k Rumun­sku).

1927 byla podepsána smlouva s Albánií, která se dostala do závislosti na Itálii, a s Maďarskem (smlouva zaměřená proti Jugosláviii, podpora maďarského revizionismu).

1930 italská vláda uzavřela smlouvu o přátelství s Rakouskem. - Po sňatku cara BORISE 111. s princeznou GIOVANNOU se zlepšily bulhar­sko-italské vztahy.

Evropská spojenectví (1930-1939) Francie: 1932 Francie a SověL�ký svaz podepsaly smlouvu

o neútočení. Mezi její předpoklady patřila soVčt­ská spojenecká politika ve východní Evropč (za­jištění východoasijské politiky) a politická situa­ce v Německu. Oba signatáři se zavázali k ozbro­jené pomoci v případě útoku třetí mocnosti. V důsledku toho došlo k ochlazení německo-so­včtských vztahů.

1935 po neúspěchu "východního Locarna" byla ma­vřena francouzsko-sovětská smlouva o spoje­nectví a vzájemné podpoře, namířená proti Nč­mecku, ve stejné linii pokračovala sovětsko-česko­slovenská smlouva.

Malá dohoda: 1933 organizační pakt Malé dohody (Ceskosloven­

sko, Rumunsko, Jugoslávie) byl namířen přede­vším proti mada.rskému revizionismu.

1934 Itálie posílila v "římských protokolech" (Itálie, Maďarsko, Rakousko) svůj vliv v jihový­chodní Evropě a sllůa se zastáncem "totálního revizionismu", kvůli němuž se dostala do sporu s Velkou Británií a přiblížila se nacistickému Ně­mecku.

Balkánská dohoda: 1934 Strach z balkánských zájmů Sovětského svazu,

nacistická politika, požadavky bulharského a francouzského systému kolektivní bezpečnosti vedly k Balkánské dohodě mezi Jugoslávií, Řec­kem, Rumunskem a 'fureckem. - (Spojenci Ně­mccka, s. 475).

1939 CHAMBERIAlN pronesl projev o ukončení po­litiky appeasementu (17. 3.). Velká Británie a Francie vyhlásily záruky Polsku, Rumunsku, Řecku, Turecku a Belgii.

Po "rozbití zbytku CSR" (15. 3. 1939), vypovězení německo-britské námořní dohody a německo-pol­ské dohody o neútočení (s. 475) usilovala Velká Británie o společnou frontu proti Hitlerovi.

Jednání Velké Británie a Francie se SSSR ztroskotala mj. na odporu Rumunska a Polska, které se postavi­ly proti průchodu sověL�kých vojsk přes své území.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / 'I\trecko (1918-1945) 445

Národní povstání (1918--1920) 1918 po příměří v Mudrosu (s. 409) se spojenecká

"Velká Oolila" vylodila v Bosporu. 1918--23 turecké národní hnutí pod vedením

generála Musta1Y Kemala (1881?-1938) vznik­lo jako reakce na spojeneckou okupaci Ist.ambulu (Cařihrad), italskou okupaci úzenú AnalOlie a Ko­nie (1919), řecké obsazení území okolo Smyrny (Izmir, 1919), francouzský zábor Kilíkie (1919), nebezpečí ze strany kurdských separatistických hnutí a novč založeného státu Arménie (919).

1919 Mustafa Kemal požadoval na Národních kongresech v Erzerumu a Sivasu tur. stát s ná­rodními hranicemi. Byl zvolen Výbor národních zástupcll ("reprezentativní výbor"), který se měl stát "vedoucím org{Ulem národa". Ankara se stala sídlem nár. hnutí. - Poslední osnuUlský parlament schv{ilil "Národní pakt" (1920), postavil se proli Francouzům a Řeklllll, poté byl rozpuštěn.

Duben 1920 v Ankaře se konalo zasedání Velké­ho národního shromáždění. Osmanská vláda reagovala vyhlášením rozsudků smrti pro MUSTA­FU KEMALA a jeho spolupracovníky.

Srpen 1920 v Sevres byla podepsána mírová smlouva (s. 411) MOHAMED VI. (1918--22) a národní shromáždění odmítli "provizorní" ratifi­kllCi.

Osvobození lurecka (1920-1922) Východ: 1920 vítězství KQtMA KARAVEKlRA donutilo Arménii

uzavřít mír v Giimrii. Po okupaci hlavnillO mčsta .Jerevanu připadla Arménie sovčtskému Rusku, které s lureckem uzavřelo smlouvu o přátelství.

1921 turecká vláda uzavřela smlouvu o přátelství s RSFSR a v Karsu smlouvu se sovětskými zakllvkaz­skými republikami. Batumi připadlo Gruzii, Kars a ArdallaJl 'lurecku.

1920121 při potlačovfulí hnutí Arménů postupovali 'Iurci velmi krutě, o život přitom přišly tisíce Armé­nů.

Západ: Vrchní válečná rada udělila řeckému předse­dovi vlády VENtZELOSOVI (s. 359) "mandát" na obnovení "pořádku v AnatoUi", řecké vojsko obsa­dilo Bursu (1920) a Edirne (Drinopol, 1920) a postoupilo až k řece Sakarya.

1921 po bitvách u Inoni.i a na řece SakaJya se zhrou­tila řecká ofenziva.

1922 MUSTAI'U KEMALOVI se podařilo prolomit fron­tu u Dumlupinaru a obsadit Smyrnu (Iznlir).

Říjen 1922 po podepsání příměří z Mudanye lurci vyklidili východní Thrácii (Drinopol).

Jih: 1921 po uzavření Ankarské smlouvy opustili Francouzi zemi.

RepubHkla (1923-1945) 1923 po zrušení sultanátu (1922) byl uzavřen mír

v Lausanne. Threcku připadla východní Thrácie

až k Matici, ostrovy IJnbros a Tenédos, území oko­lo Smyrny (Izmiru) a západní Arménie. Cernomoř­ské úžiny byly demilitarizov{UlY pod dohledem me­zinárodní komise. Byly zrušeny kapitulace a odmít­nuty reparace. Okupační vojsklt opustila zemi. Asi 1,35 milionů Řeků a přibližnč 430 000 'lurků se vystěhovalo.

1923--38 Mustafa Kemal (od 1934 Kemal ,,Ata­tiirk") se stal prezidentem turecké republi­ky, Vláda sídlila v Ankaře. Jedinou stnUlou do roku 1946 byla Republiklínská lid. strana (zal. v roce 1923), její členové museli podporovat republiku, nacionalismus, sociální mír, státně řízené hospo­dářství, politiku nezávislou na náboženském pře­�vědčení. - Předpokladem pro reformy (Tanzi­mat) bylo odstranění náb. isl{Ullského práva ze správy, ústavy, justice a výchovy (laicizace).

1924 chalífát byl zrušen spolu s duchovními soudy. 1925 náboženské bratrstvo dervišů bylo roz­

puštěno, Právo: Základem se stalo švýcarské civilní (1926),

itluské trestní právo (926) a švýcarské právo 7.á­vazkových VZtallŮ (1926).

1928 z ústavy byly odstraněny všechny nábo­ženské formulace.

Výchova: Byla 7�lvedena latinklt a zakázfulO pou7ivat aJ'abské písmo (1928). Povinná výuklt perštiny a arabštiny na vyšších školách byla zrušena. (1929). - Zakládaly se nové školy (v roce 1936 univer7jta v Ankaře).

1934 byla zavedena příjmení. 1938--50 Ismet Inonii (1884-1973) se stal dru­

hým tureckým prezidentem. Za jeho vlády se prosadila silnější demokratizace: 7llkládfulí nových stnUl, povolení výuky náboženství ve školách.

Hospodářství: Se státní pomocí se budoval obchod a průmysl, železnice a silnice.

Zahraniční politikla: 19251urecko podepsalo se SSSR dohodu o neútoče­

ní. 1926 byla uzavřena Mosulská smlouva (s. 413). 1930 turecká vláda uzavřela s Řeckem smlouvu

o přátelství. 1934 byla podeps{Ula BalkfulSká dohoda (s. 443). 1936 na konferenci o Úžinách v Montreux zís­

kalo Turecko právo na opevnční černomořských úžin (Bospor, Dardanely). Vztahy se SSSR se zkomplikov;uy.

1937 saadabádský pakt o neútočení (Vých. dohoda) mezi 'Iureckem, lrfulem, Afghánistánem a Irákem upevnil VZtally států na východě a jihovýhodě Asie.

1939 sbližovfulí se západními mocnostnli (od roku 1930) vedlo k opětovnému získání sandžaku Iskenderúnu (A1exandrette) a k britsko-fr.tn­couzsko-turecké dohodě o podpoře.

1941 turecká vláda uzavřela s Německem smlouvu o přátelství s vyllradou 7.Ílvazků vůči Spojencům.

1945 Thrci vyhlásili válku Německé říši.

446 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / 7-lipadní Asie (1916-1941)

Blízký východ Převzetí evropských názoru o národu, svobodě a prá­vu na sebeurčení posílilo arabský nacionalismus a úsilí o samostatnost. Heterogenní závazky Velké Británie 7Z první světové války ztěžovaly kon­struktivní řešení poválečných problémů. 1916 britský vrchní komisař McMahon uzavřel

dohodu s vládcem Mekky, Husajnem a1-Há­šimím (1853-1931), který se po příslibu podpo­ry ne7.ávislosti Arábie připojil k Britům.

1916 Sykesova-Picotova dohoda rozdělila původ­ní turecká úzentí mezi Velkou Británii (Mezopotá­mie, Palestina, Jordánsko) a Francii (Sýrie). Ke konečné úpravě došlo na konferenci v San Remu (s 413).

1917 Balfourova deklarace (s. 34 1). Sýrie 1918-20 Národní kongres prohlásil emíra Fajsala

aI Hásirního (1883-1933) syrským králem. Po přidělcrú mandátu Sýrie Francii (1919) a po krva­vých povstáních byl emír FAJSAL AL HÁStM{ vy­hnán. Sýrie byla rozdělena do oblastí Damašek,

lIa1ab, tázikíja a tzv. Drúzský stát (1925 povstíuú). 1926 Libanon byl administrativně oddělen od

Sýrie. 1939 po o(l�toupení iskenderúnského sandžaku

(5. 445) Threcku se francouzsko-arabské vztahy zkomplikovaly.

1941 probíhaly boje mezi vichystickými vojsky (s. 477) a jednotkami "Svobodné Francie", jejichž vrchní velitel generál CArROlJX slíbil francouz­ským mandátovýrn oblastem nezávislost. Sýrie a Libanon získaly autonomii (duben, popř. prosinec 1941).

Irák 1919 byl z1ízen britský mandát Mezopotámie. 1921 následující silná povstárú byla ukončena po

provolání emíra Fajsala iráckým králem. FAJ-5AI., spolubojOVlUK plukovníka THOMASE E. tAw­RENCE (1888-1935), nastolil v roce 1925 konsti­tuční monarchii (pod britským protektorátem).

1926 mosulskou smlouvou (s. 413) 7iskallrák spor­nou ropnou oblast.

1930 britsko-irácká smlouva uznala nezávislost Iráku a st.'Ulovila zřízerú britských leteckých zákla­den na jeho úzentí.

1932 Irák se stal členem Společnosti národů. 1933-39 vládl král Ghá7..Í I. (1912-39) 1937 byl u7.avřen Saadabádský pakt (viz níže). Zajordánsko 1921 Abdulláh ibn Husajn (1882-1951 [zavraž­

děn I) se stal emírem autonomního Zajordán­ska.

1923 Zajordánsko bylo odděleno od Palestiny a jako nárazmKový stát se stalo pilířem britského postave­ní na Blízkém východě. Britský generál J. BAGOT zvaný GWBB PASA (1897-1986) velel Arabské le­gii (zajordánské ozbrojené síly).

Palestina (s. 537) 1920 i přes "Balfourovu deklaraci" byl zřízen brit­

ský mandát nad Palestinou. MC7j Araby a Židy probíhaly trvalé boje.

Střední Arábie 1896-1924 Husajn vládce Mekky a hidžá7..ský

král (otec krále FAjSAIA a emíra ABDUI.I.ÁHA) se dostal do sporu s vládcem Nadždu (1902-53) Abdalem Azízem Saúdem (1880-1969).

1924 HUSAJN se prohlásil cha1ífem. IBN SAUD, před­stavitel sekty wahhábovců, vyhlásil HUSAJNOVI vál­ku a obsadil Mekku a Medínu. HUSAJN musel ab­dikovat, jeho syn ALI se roku 1925 se vzdal země a tninu.

1926 Ibn Saud byl prohlášen králem Hidžázu a Nadždu.

1932 obě země se spojily v Saúdskou Arábii. 1934 vypukla válka proti Jemenu. 1936/37 válka s Jemenem byla ukončena smlouvou

z Taifu. Persie, od roku 1935 trán 1925-41 kozácký vůdce REZA CHÁN (1878 až

1944) byl 7..Volen dědičným perským šáhem pod jménem Rezá Sáh Pahlaví. Zavedl refor­my - jeho plán na usazení kočovných pastevců a vyrovnárú me7j lidem a horní vrstvou se však ne­zdařil.

Zahraniční politika: 1921 Persie uzavřela smlouvu s RSFSR, která se

za slib íránské neutrality vzdala všech ruských práv a koncesí.

1927 kapitulace (zvlášuú práva pro Evropany) byly zrušeny.

1933 smlouva se společností Anglo-Persian (od 1935 Anglo-lranian) Oil Company omezi­la koncesní oblasti a zvýšUa odvody vládě.

1937 saadabádský pakt znamenal usntíření mezi šíitským Iránem a sunitskými státy 'IUreckem, Irá­kem a Afghánistárlem.

1941 po vstupu nlských a britských vojsk REzA SAH abdikoval ve prospěch svého syna MOHAMMADA REZYSArtAPAHLAv1110 (1919-80).

Afghánistán 1919-29 po 7zvraždění emíra HABÍBUUÁHA (1901

až 19) nastoupil na tnin jeho syn Amanulláh. Útokem proti Britské Inrui propukla 3. britsko-afg­hánská válka.

1919 byl uzavřen předběžný mír v Rávalpindí. 1921 v Kábulské mírové smlouvě uznala Velká

Británie politickou nezávislost Afghártistánu a AMA­NÚUÁH byl prohlá.šen králem (1926). Sociální reformy měly za následek nepokoje a nakonec i vyhnání krále. Za jeho následníkU MUIIAMMEDA NADI RA (NADIR SArt [1929 až 33]) a MU�IAMMADA ZÁIllI{A (1933-73) se ze­mě uklidnila a byly provedeny rozsáhlé reformy.

MEZI DVtMA SVtTOVÝMI VÁLKAMI/střední a jihovýchodní Asie (1918-1944) 447

Indie Ani za první světové války se vnitropolitická situace [n­

die (s. 367) nestabilizovala. Duben 19[9 v Arnritsaru došlo ke střelbě brit. jedno­

tek do lidí, krvavá lázeň si vyžádala přes [000 mrt­vých a 2000 zraněných.

Prosinec 1919 Montagu-Chelmsfordovy ústavní reformy počítaly s rozdělením vlády do provincií (,.diarchie", do roku [935). Určité resorty byly vy­hrazeny brit. úřadům (tzv. reserved subjects: poli­cie, pozemková dají aj.), další resorty (tzv. trans­jerred subjects: zemědělství, průmysl, školství atd.) spravovala indická ministerstva. Do čela nár. hnutí se postavil

Móhandás Karamčand Gándhí (1869-[948), zva­ný Mahátma (Velký duch), který měl velký vliv na Národní kongres (s. 367) a zahájil polit. boj o au­tonomii (Svarádz') prostředky staroindické "ideál­ní moudrosti", bez násilí (abinsa) a tříbení láskou k bližnímu (brabmačárin). Symboly úsilí o nezávislost se staly bílé bavlněné šátky a těžba soli z moře, jež měly zlomit monopol Velké Británie.

1920-21 poprvé byla použita taktika občanské neposlušnosti (satjágraba) proti spolupráci s Velkou Británií. Kampaň skončila odsouzením GAt'WH(HO k 6 letům včzení. Již v roce [924 dostal milost a zahájil svůj boj za hosp. a soc. reformy (do roku [936). Jeho působení přivítalo 60 milionů páriů ("nedotknutelných").

[92[-26 nústokrál lord READING vládl bez lidového zastoupení.

[928 Kongres přijal návrh ústavy MÓTú.ALA NÉHRÚA (186[-[931) a zaslal britské vládě ultimátum s požadavkem udčlení statutu dominia Indii během jednoho roku.

1930 při druhé kampani obč. neposlušnosti byl zatčen GÁNDH( a asi 60 000 vůdců opozice.

[93 [ tažení přerušila "dohoda z Dillí" , kterou uzavře­li GÁNDH( a lord IRW1N (místokrál od roku [926). Podle ní se GÁNDlI( zaváJ.aJ 711 propuštění polit. vězňů ukončit "občanskou neposlušnost".

Po třech konferencích u kulatého stolu (1930/32) v Londýně tažení pokračovalo (1932-34) 1935 britská sněmovna schválila novou ústavu

pro Indii (Government oj India Act). Zavedla parlamentní kontrolu ústřední vlády, autonomii pro provinční vlády, ale místokrál a guvernéři si podr­želi zvláštní práva.

1937 Ve volbách zvítězil v šesti z jedenácti provincií In­dický nár. kongres. Byla přijata nová ústava. Barma se odtrhla od Indie a získala statut korunní kolonie.

Za druhé světové války ztroskotala radikální, pro­tibrit. politika SUBHASCANDRA BOSEHO (1897 až 1945), jenž se spojil i s Japonci. GÁNDHf stál v čele třetí vlny občanské neposlušnosti (satjágraba, proti­válečná propaganda) za podpory Džaváharlála Néhrúa (1889-[964)

1940 MUHAMMAD All D2INNÁH (1876-1948) stál v čele boje o pakistánský plán Muslimské ligy (s. 367) 711 zřízení nezávislých muslimských států.

1942 prostřednictvím sira STAHORDA CRtPl'SE (1889-1952) nabídla brit. vláda Indii po ukonče­ní války postavení dominia. GÁNDlI( na nabíd­ku reagoval výrokem: .Angličané, opusťte [ndii!"

Mongolsko 1921 poté, co sověl�k.'Í vojska vyhnala bělogvardějce

(1921), vyhl{lsila Mongolská lidová strana nezá­vislost Mongolska. Monarchie zůstala formálně zachována.

1924 byla vyhlášena Mongolská lidová republi­ka, první satelitní stát SSSR. Severozápad Mongol­ska se stal nezávislou Thrvinskou lidovou re­publikou, později Tannu Thva, (od roku [944 autonomní oblastí SSSR).

Siam, od roku 1939 Thajsko 1917 Siam vstoupil do první světové války na straně

Dohody. 1920 Siamské království se stalo členem Společnosti

národů. - Umírněný nacionalismus vedl ke zru­šení exteritoriálních práv pro cizince, uzavření no­vých obchodních smluv s celní autonomií a boji proti silné p07jci Cíňanů v hospodářství.

1925-35 vládl král Ráma Vll. Pračchátchipok. 1932 po nenásilném státním převratu byla zavedena

konstituční monarchie. Vojenská revolta a nezdaře­ná kontrarevoluce šlechty (1933) zhoršily vnitro­polit. situaci a RÁMA Vll. abdikoval.

1935-46 Ráma VIII. Mahidon nastoupil na trůn.

Tibet Po vyhlášení nezávislosti (s. 369) odrazil Tibet za prv­ní světové války čínskou agresi (1918). 1920 Tibet uzavřel příměří s Cínou. 1933 zemřel 13. dalajlama. 1940 14. dalajlama se ujal úřadu.

Indonésie (Nizozemská Indie) 1918 vznikla Národní rada, která vykonávala funk­

ci nizozemsko-indonéského parlamentu (60 po­slanců: 30 Indonésanů, 25 Nizozemců, 5 dalších asijských členů). Náromú rada se stala poradním zákonodárným orgánem (1925).

1927 v Bandungu byla založena Národní strana Indonésie (Perserikatan Nationa/lndonesia, PNI), jejím předsedou se stal AJ-IMED SUKARNO (s. 541). 1937 návrh desetiletého plánu na samosprávu

Indonésie. 1940/41 nizozemsko-japonská jednání o začlenění

do "Východoasijské sféry blahobytu" ztroskotala (s. 452)

[942 Japonsko obsadilo Nizozemskou Indii.

448 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Britské společenství národů (1919-1939)

K reorganizaci Britského impéria, sjednocení Velké Británie a dominií jako autonomních, rovno­právných států došlo z následujících příčin: 1. Vzrůstající národní sebevědomí v brit. kolo­

niích s bělošským osídlením brit. pllvodu. 2. Účast ve válce. V důsledku toho byly Kanada,

Austrálie, Nový Zéland a Jižní Afrika uznány rov­noprávnými státy. Společný imperiální válečný kabinet se skládal z brit. válečného kabinetu, předsedll vlád dominií a zástupců Indie.

3. Casopis Round Table (roku 1910 ho založili stoupenci lorda Mtl.I.NERA, především LlONEL CURTlS, 1872-1955, který vytvořil názevBl'ifisb Commonwealtb of Nations) připravoval a P!o�a�oval myšlenku jednoho společen­stvl statu.

Rovnoprávnost dominií se odrazila na mírové kon­ferenci (vlastní delegace, vlastní podpisové právo), v samostatném členství ve Společnosti národů, pře­nesením mandátů Společnosti národů na Jihoafric­kou republiku, Austrálii a Nový Zéland. 1926 po imperiálních konferencích v letech 1921

a 1923 byla na imp. konferenci schválena defini­ce staMu dominia ("Balfourova formulace"). Dominia Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jiho­africká republika, Irsko a New Foundland se sta­la rovnoprávnými, autononuúmi státy v rámci brit. impéria, spojovala je věrnost (fillegiance) koruně a dobrovolné spojenectví jako členy Brit­ského společenství národl!.

1931 Westminsterský statut potvrdil "Balfouro­vu formulaci" a zrušil omezující vyl1rady Velké Británie vůči zákonodárství dominií. Hosp. spo­lupráce, na níž se imperiállú konference v roce 1930 nemohla dohodnout, se podařilo dosáh­nout v důsledku světové hosp. krize (s. 463) na konferenci v Ottawě (s. 468). Britské společenství národll nemělo "lIstavu", ale bylo zainteresováno na společném jednání na zá­kladě tradičních (koruna), politických (porady na říšských konferencích) a hospodářských vazeb (obchod a doprava). Cleny Blitského společenství národů bylo sedm suverénních států (Velká Bri­tánie' Irsko, Kanada, New Foundland, Aus­trálie, Jihoafrická republika a Nový Zé­land). Jednotlivé země mely vlastní parlamenty, samostatně zvolené vlády a svobodu rozhodování v zallraničně polit. otázkách. Brit. koloniállú i'íše se skládala z korul1lúch kolonií a protektorátů v Aflice, Asii, Karibské oblasti a Tichomoří a zů­stala podi'ízena brit. koruně a parlamentu.

Irsko 1916 velikonoční povstání osvobozeneckého

hnutí Sinn Féin (My sami) ztroskotalo po krvavých bojích v Dublinu, vyhlášení republiky a zastřelení vůdců, mj. ROGERA CASEMENTA (1864--1916)

1918 v parl. volbách získalo hnutí Sinn Féin 73 ze 106 i rských křesel.

1919 přívrženci Sinn Féin protizákonně založili ir­ský parlament (Dail EÚ'eann) v Dublinu a sesta­vili tajnou vládu v čele s Eamonem de Valerou (1882-1975)

1919-20/2 1 malá válka mezi irskými nacionalisty (Sinn Féin a Irská republikánská armáda, IRA) pod vedením M1CllAEtA COI.LJNSE (1890-1922) a brit. jednotkami (Black �Uld Tans) vyvrcholila "Krvavou nedělí" (20. 11. 1920) v Dublinu.

1920 Zákon O irské vládě (Governmen/of/I'e­land Ac!) rozdělil Irsko na Severní Irsko (UI­ster) a Irský svobodný stát se statutem dominia s vlastními parlamenty. Jižní Irsko zákon odmít­lo.

1921 bylo uzavřeno příměří. 1921 ARTHUR GRlFFtTII (1872-1922) a M. Cm­

UNS podepsali proti vůli E. DE VALERY smlouvu s Velkou Británií. Jižní část Irska (kromě UI­steru) získala jako Svobodný irský stát statut dominia s nezávislou vládou a vlastním parla­mentem (Dail). Poslanci Dailu slozili přísahu králi a zřekli se Ulsteru. Radikální křídlo Sinn Féin pod vedením Valery usilovalo o nezávislost celého Irska.

1922 většina Dailu smlouvu ratifikovala a přijala lIstavu. Byl vyhlášen Svobodný irský stát (6.12. 1922). Předsedou Výkonné rady (E:recu­five Council) se stal GlllFFtTH, po jeho smrti W. T. COSGRAVE (1880-1965). V dubnu 1922 vypukla obč. válka mezi radikálním a umírně­ným křídlem, která byla ukončena v dubnu 1923. COSGRAVE se zasazoval o mír s Británií a usiloval o obnovu země.

1932 za premiéra de Valery došlo k podkopíUlí smlouvy z roku 1921 za pomoci Westminsterské­ho statutu. Přísaha věrnosti koruně byla odstra­něna (1933), roční platby Británii zastaveny. -Vytvářely se radikální organizace (fa.�istické "Modré košile", Národní garda) proti DE VALE­ROVI .

1932-35 probíhala celní válka, kterou v roce 1936 ukončila britsko-irská obchodní dohoda.

1937 byl vyhlášen "suverénní, nezávislý, demokra­tický stát" v čele s prezidentem DOUGtASEM HY­DEM (1938-45)

1938 smlouva s Velkou Británií upravila finanční a hosp. otázky, byla však obětována práva na "smluvní přístavy". Země zůstala i po volebním vítězství DE VALERY (červen) nesmířená (exi­stence Severního Irska a odmítnutí plné nezávis­losti jako republiky). Proto si Irsko za druhé světové války zachovalo neutralitu.

MEZI DVĚl\lA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI 1 Britské společenství národů (1919-1939) 449

Kanada 1'0 vypuknutí světové války vyhlásila Kanada solida­ritu s Velkou Británií (1914) a zavedla i přes odpor frankofonních obyvatel všeobecnou brannou povin­nost (1917). V Evropč bojovalo kolem 450 000 Ka­naďanu. Kanada podepsala versailleskou smlouvu II vstoupila do Společnosti národu.

Vnitřní politika: 1921 ve volbách zvítězila Liberální strana (předse­

da w. L. MACKENZIE KING, 1874-1950) nad Konzervativní stranou (MTlIUR MEIGIlEN) a Pokrokovou stranou (l A. CIlliAR).

1921-30 Kingův kabinet prosadil za podpory Pokrokové strany reformy (sociální zabezpečení v nezaměstn�Ulosti).

1926-29 hospodářská prosperita přinesla zvý­šení cen pšenice, budování dolu, stavby železnic, zvyšování produkce elektřiny. Provinční vlády směřovaly k partiknlarismu.

1929 během světové hospodářské krize došlo k nán1stu nezaměstnanosti, snížení vývozu a ná­rodního duchodu (o 50 %).

1930-35 konzervativní kabinet Richarda Bedforda Bennetta vládl téměř diktátorsky. Hospodářská situace se nezlepšila ani v dusled­ku zvýšení cel na oživení výroby a celních úlev, které získalo kanadské zboží na imperiální konferenci v Ottawě v roce 1932. Na regionál­ní úrovni vznikaly radikální strany.

Leden 1935 většinu zákonll refomlllího plánu BE�NETTOVA kabinetu (minimální pracovní do­ba a mzdy, pojištění v nezaměstnanosti II sociální pojištění, pujčky pro farmáře) byla po voleb­ním vítězství liberálů ("King nebo chaos") v říjnu 1935 II po vytvoření Kingova kabinetu (1935-48) označena za právně neplatné. Tím byl zpochybněn federativní systém. Ústřední vlá­da zakázala celostátní plán na potření hospodář­ské krize.

1937 Rowellova-Siroisova komise zkoumala vztahy mezi státem a provinciemi a předložila obsáhlou zprávu. - Za pomoci hospodářské smlouvy s USA (1935), hospodářské výměny mezi USA, Kana­dou a Velkou Británií (Nor/b A/lanNe 1hangle, 1938) a zbrojních opatření (1937/38) se země pomalu zotavila.

Zahraniční politika: Kanadská vláda se přede­vším snažila zabránil konfliktu mezi svými hlav­ními obchodními partnery Velkou Brit{Ulií a USA, neboť jedině u nich mohla i přes národní samo­statnost v případě politických krizí hledat po­moc, protože kanadská zbrojní a vojenská politi­ka nebyla na dostačující úrovni.

1917 konzervativní předák sir Robert Laird Bor­den (1854-1937) a jihoafrický představitel SMUTS (s. 457) definovali na imperiální konfe-

renci dominia jako "samostatné národy imperi­álního společenství, právem na přimčřený hlas v zalmLl1iční politice". S ohledem na USA se Kanada postavila na imperi­ální konferenci v roce 1911 proti obnovení bril­sko-japonského spojenectví a na říšské konfe­renci rnku 1923 proti centralizaci Britského společenství národu.

1923 dohoda mezi Kanadou a USA (lov platýzu v severním Tichomoří) byla prvním krokem k vlastní kanadské zahraniční politice. Vy­značovala se silným izolacionismem a přispěla k ochromení Společnosti národu. Po vpádu Mus­soliniho do Etiopie (s. 437) a expanzivní politice Německa (s. 475) byla ukončena.

1939 kanadská vláda vyhlásila válku Německu.

New Foundland 1933 New Foundland se kvllli finančním problé­

mllm vzdal statutu dominia a stal se korunní ko­lonií.

Austrálie V roce 1919 získala Austrálie jako mandáty Společ­nosti národu Novou Guineu a ostrovy v Jižním moři na jih od rovníku. Za konzervativní vlády bylo za účelem posílení národníllO hospodářství zavedeno centrální plánování. Zvýšil se vývoz (pšenice, mi�lo, maso, vlna), rozvíjela se těžba olověné a zinkové ru­dy, byla objevena nalezištč bauxitu a ložiska hnědé­ho uhlí. Do země přicházelo mnoho přistčhovalcu, zakládala se nová prumyslová odvětví a budovalo zemědělství. Tento vývoj ukončila až světová hospo­dářská krize. V jejím dllsledku došlo ke snížení ex­portu (především zemědčlských výrobkll) a zavede­ní ochranných cel. - Ve třicátých letech vedla Aus­trálie zalmUliční politiku v silné návaznosti na Velkou Británii. 1934 po zrušení zákona o branné povinnosti

(1929) byl vypracován tříletý zbrojní plán. 1938 kvllli napětí s Japonskem (imigrace, vývozní

ofenZiva) omezila Austrálie vývoz železných a manganových rud.

1939 australská vláda vyhlásila válku Nčmecku.

Nový Zéland Od roku 1907 byl Nový Zéland autonomní, po roce 1919 zažil období vzrustu. V dusledku organizace mlékárenského prumyslu došlo k intenzifikaci ze­mědělství. 1931 ový ZéhUld získal statut dominia (s koneč­

nou platností potvrzen v roce 1947). 1935-45 labouristická vláda prováděla sociální re­

formy. 1939 Nový Zéland vstoupil do války na stranč Velké

Británie.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / Cína (1912-1945) 451

Cína po revoluci (1912-1921) 1912 abdikovala císařská vláda (12. 2.), prezi­

dent SUNjATSEN se vzdal svého úřadu (15. 2.) (s 369).

1912-16 prezidentem Cínské republiky se stal generál Jiian S'-kchaj (1859-1916).

1912 ze SUNjATSENOVA "přísežného bratrství" (s. 369) vznikl Kuomintang (Cínská národní strana). Po zavraždění bývalého předsedy revo­luční vlády SUNG TIAO-ŽENA vYJlukla v Nankin­gu 2. revoluce (J 913), kterou potlačil jOAN Š' -KCIIA].

1915 Cína musela akceptovat ,,21 požadavků" Japonska (s. 401).

1916-26 éra permanentní vojenské anarchie (vlády severních militaristů). Japonsko naléhalo na vstup do světové války.

1917 opoziční vojenská vláda v Kantonu zvolila SUN­jATSENA premiérem a velitelem jižních vojsk. V roce 1918 SUNjATSEN odstoupil a zahájil reor­ganizaci Kuomintangu.

1917 Cína vstoupila do války po boku Dohody v naději na anulování "nerovných smluv" a ja­ponských požadavků, či na vrácení území prona­jatých Německu. Mírová konference čínským po­žadavkům nevyhověla.

1919 v Pekingu demonstrovali studenti proti podpisu mírové smlouvy. "Hnutí 4. května" se distancovalo od konfucianismu a usilovalo o zá­padní kulturní orientaci.

Kuomintang a Komunistická strana Cíny (1921 až 1936) 1923 pod vlivem ruské revoluce a NEP (s. 421)

a kvůli rezignaci sovětského Ruska na všechna práva a koncese v Cíně (1920) byl premiér měst­ské vlády v Kantonu SUN.JATSEN (1921-25) na­kloněn spolupráci mezi Kuomintangem a Komu­nistickou stranou Cíny (založena 1921).

1924 delegáti 1. sjezdu Kuomintangu přijali SUNjATSENOVY "tři lidové moudrosti" (s. 369) za politický program strany: jednota li­du (nacionalismus), práva lidu (demokracie) a blaho lidu (socialismus). Komunisté byli přija­ti do Kuomintangu. Došlo k reorganizaci strany za pomoci sovětského poradce (BORODIN), k uspořádání armády podle ruského vzoru (gene­rál BLOCHER) a založení vojenské akademie v Chuang-pchu (vojenské velení: CANKA.JSEK, po­litické vedení: Cou EN-LAj). 1925 po smrti SUNjATSENA se kantonská vláda prohlásila čínskou národní vládou.

1925 poté, co britská policie zastřelila demon­strující studenty v Šanghaji, zahájilo "Hnutí 30. května" národní revoluci (1925-27, první čínská občanská válka).

1926 národní revoluční armáda podnikla pod Can­kajškovým (1887-1975) velením tažení proti

středo- a severo čínskému vojsku. V srpnu byl dobyt Wu-chan, který se stal sídlem Národní vlády (listo­pad 1926), Šanghaj a Nanking dobyl CANKAJSEK v březnu 1927. 1927 CANKAjSEK se dostal do sporu s Komunistic­

kou stranou Cíny a zlikvidoval komunisty v Šang­haji (spojení s bankami, velkoobchodníky a ami­komunistickými členy Kuomintangu).

1927-36 vláda Kuomintangu. 1927 v Nankingu byla ustavena národní vlá­

da, následovaly popravy komunistů a BORODl­NŮY odchod do Sovětského svazu.

1928 Cankajškův pochod na sever skončil ob­sazením Pekingu. Cína se po sjednocení stala státem jedné strany na základě moci rozdělené do pěti jtiaml (výkonný, zákonodárný, soudní, zkušební a kontrolní).

1931 v "období výchovné vlády" byly získány ci­zí pobočky, zrušena exteritoriálních práva a vnitřní cla. Pobočky v Šanghaji a čínské ná­mořní clo zůstaly pod cizí správou. USA a Velká Británie Cínu podporovaly. Pozemková reforma se neuskutečnila. Došlo ke znovuoživení tradiční konfuci{mské ideologie (1934) a k nastolení vojenské diktatury (důstOjnická klika Chuang­-pehu).

S podporou rolnických svazů (v zemědělství pra­covalo 85 % čínského obyvatelstva) vznikly ko­munistické základny v tiang-si a Fu-ťien pod ve­dením Mao Ce-tunga (1893-1976) a CU-TEA (vy­vlastnění plldy). Květen 1928 v Chu-nanu byla založena Rudá

armáda, která po CANKAJSKOVÝCH pěti protita­ženích v letech 1930-34 odbočila v letech 1934-35 "Dlouhým pochodem" do Jen-ano.

1936 MAo CE-TUNG zřídil hlavní stan Komunistické strany Cíny v jen·anu.

Cínsko-japonská válka (1937-1945) Po incidentu v Mukdenu (Šen- jang [s. 453]) Cína odstoupila Mandžusko Japonsku. 1936 po bojích o Šanghaj (1932), okupaci oblasti

Džeholu (1933) a zatčení CANKAjSKA v Sianu uzavřely Kuomintang a Komunistická strana Cíny příměří a vůdcem protijaponského boje uznaly CANKAjSKA, který byl díky zprostředkování COU EN-LAjE propuštěn.

1937 incidentem u mostu Lukchou-čchiao u Pekingu začala japonsko-čínská válka. Kuo· mintang a Komunistická strana Cíny přijaly spo­lečný manifest o spolupráci (vlastní jednotky a výsostné oblasti). Národní vláda přesídlila do Cchung-čchingu.

1940 WANG TING-\VEj (s. 453) vytvořil v Nankingu projaponskou vládu.

1943 spojenci se vzdali všech práv plynoucích z "ne­rovných smluv", aby zabránili uzavření separátní­ho míru mezi vládou Kuomintangu ajaponskem.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Japonsko (1912-1941) 453

Období Taišó (1912-1926) 1912-26 vládl císař Jošibuto (císařské jmé­

no TAlS6, 1879-1926). Za první světové války se rozrostlo japonské válečné a obchodní loď­stvo, Japonsko zvýšilo vývoz a vstoupilo do mezi­n{lrodního obchodu.

1919 ziskem Čching-taa, nčmeckých koncesí v Číně a převzetím německých ostrovů v Jižním moři na sever od rovníku jako mandátů Společnosti ná­rodll se Japonsko stalo tichomořskou vel­mocí a třetí největší námořní mocností.

1920-22 během hospodářská krize způsobila nižší kvalita japonských výrobků ztrátu odbytišť.

Zahraniční politika: 1921-1922 na konferenci ve Washingtonu (s. 412)

utrpěla japonská vláda diplomatickou porážku. 1924 kvůli imigračním zákonům v USA (vyloučení

japonských přistěhoval cll) došlo k ochlazení ja­ponsko-amerických vztahl!.

1925 podle sovětsko-japonské smlouvy vykli­dili Japonci severní Sachalin a Sovětský svaz uznal mír z Portsmouthu (s. 391). - KlOŽÚR6 baron ŠlOEIlARA (1872-1951) se zřekl ,,21 po­žadavků" (s. 401) vllči Číně a násilností, tato po­litika sice zvýšila prestiž Japonska v zahraničí, ale vzbudila odpor armády.

Vnitřní politika: Oligarchistická vláda členů rady starších (fšenró) (s. 393) musela ustoupit voj­sku, velkým koncernlml, byrokracii a mladé ge­neraci, která se - sice bez autority - postavila za širokou liberalizaci a sociální reformy. Vnitropo­litická situace se nestabilizovala.

1921 předseda vlády KEt HAM byl zavražděn. 1923 velké zemětřesení v Tokiu a Jokohamě. Vláda

vydala "nařízení na zachování míru". 1925 po atentátu na HIROHITA (viz níže) a po zave­

dení všeobecného volebního práva pro muže se zostřilo vnitropolitické napětí, proto byl vydán zákon na zajištění míru.

Období Šówa (od roku 1926) 1926 HIROIIITO (císařské jméno Š6WA, 1901-89,

od roku 1921 byl regentem za duševně nemoc­ného císaře JOSIBUTA) nastoupil na trůn.

Vnitřní politika: Situace zůstala napjatá: I. panovala obava z organizovaného dělnictva a in­

teligence, proto se proti "nebezpečným myšlen­kám" bojovalo přísnou národní výchovou, cen­zurou a metodami policejního státu.

2. odvrat od stran, které se kompromitovaly ve fi­nančních a korupčních skandálech (v roce 1940 došlo k rozpuštění stran a založení jednotné strany) .

3. během světové hospodářská krize (s. 463) ztros­kotala ekonomická expanze Japonska (zne­hodnocení jenu, dumping) na dovozních ome­zeních a tarifní politice zemí, postižených nadměrnou japonskou nabídkou, proto byl při-

jat plán na vytvoření velkého hospodářské­ho prostoru.

4. vzrostl počet obyvatelstva. 5. antidemokratická aktivita vojska a námořnictva

(atentáty na liberální politiky a důstojníky) . Po volebním vítězství liberálů vypuklo v Tokiu vojen­ské povstání (1936), které bylo potlačeno.

6. nárůst nacionalismu s ideologickou základnou šintoismu (loajalita poddaných vůči božskému a nedotknutelnému císaři, včdomí poslání).

Zahraniční politika stavěla na nacionalismu. 1927 Tanakovo memorandum (generál TANAKA

byl předsedou vl{ldy v letech 1927-29) podpořilo "pozitivní" expanzivní politiku s cílem ovládnu­tí Asie. Vojsko podporovalo tuto expanzivní politiku vy­provokovanými "incidenty":

1931 incident v Mukdenu ($en-jang) vedl k obsaze­ní Mandžuska a k založení státu Mandžukuo v roce 1932 (od roku 1934 císařství).

1933 Společnost národů přijala Lyttonovu zprávu o japonském protiprávním postupu v Mandžus­ku. Japonsko proto vystoupilo ze Společnosti ná­rodů.

Čína: Po obsazení provincií Džehol a části Mongol­ska (tzv. vnitřního Mongolska) se japonská vláda pokusila zavést autonomní vlády v čínských se­verních provinciích.

1936 Japonsko přistoupilo k paktu proti Kominter­ně (s. 475).

1937-39, 1940-41 vlády knížete Fumimara Konoe (1891-1945 [sebevražda]), jeho poku­sy o kontrolu armády ztroskotaly.

1937-45 po incidentu u mostu Lukchou-čchiao (přestřelka mezi japonskými a čínskými vojáky) u Pekingu vypukla čínsko-japonská válka. Přes velké vojenské úspěchy a generální mobili­zaci Japonska (1938) Cína nekapitulovala.

1938 premiér KONOE vyhlásil nové uspořádání východní Asie.

1939 USA vypověděly obchodní smlouvu sJa­ponskem z roku 1911 (zamezení dovozu vá­lečných surovin, benzinu, šrotu atd.), vztahy me­zi občma státy se zhoršily.

1940 WANG 'I'tNG-WEJ (s. 451) zřídil v Nankingu projaponskou čínskou protivládu.

1940 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely pakt tří mocností (s. 475).

1941 Japonsko a SSSR podepsaly dohodu o neútočení. SSSR mělo Japonsku krýt týl pro expanzi ve východní Asii (v červenci 1941 Japon­sko obsadilo francouzskou Indočínu).

1941-44 Premiér HrnEK! T6ož6 (1884-1948 [popraven]) se stal velitelem štábu kuangtung­ské armády. Po odchodu KONOE, jehož politika smíření s USA ztroskotala, vytvořil HIDEKI To­ož6 autoritativní vládní kabinet.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Latinská Amerika (1918-1945) 455

Hluboké změny narušily klidný vývoj v latinskoame­rických státech. 1. sociální struktura obyvatelstva se změnila:

v důsledku nárllstu počtu obyvatelstva (demo­grafická revoluce), jeho přesunů (lidé opouštěli venkov, zabírali nová území), mnohonárodního složení (politicko-sociální napětí) a změny spo­lečenské struktury koncentrací v městech a in­dustrializací.

2. hospodářskou strukturu určoval merkantilis­mus koloniální doby a jeho tradiční monokultu­ry (závislost na zahraničním obchodu), nedo­statek kapitálu pro industrializaci, nedostatek odborníků (analfabetismus), zaostalost v země­dělství (zastaralé metody pěstování, exploatace) a neochota provést rozsáhlé agrární reformy.

3. politická struktura: Značné hospodářské a společenské rozdíly, vytváření demokraticko­-revolučních masových stran (RAÚt HAYA DE tA

TORRE založil Lidové revoluční americké sdru­žení, od roku 1944 Lidová strana: "Autonomní latinskoamerická hnutí, bez zahraničních vli­vů"), zásahy vojska do politiky států a prezident­ské demokracie (podle vzoru USA), sloužící čas­to jako předstupeň diktatur, měly za následek krize demokratického zřízení (povstání, státní převraty, revoluce).

Od roku 1889 se konaly panamerické kongresy a konference s cílem podpořit politickou jedno­tu na kontinentu.

1923 na 5. konferenci v S�mtiagu byla podepsána prv­ní smírčí smlouva.

1928 na 6. kongresu v Havaně bylo schváleno smírčí soudnictví, závazné pro všechny americké státy.

19337. kongresu v Montevideu se zúčastnily i USA. 1936 interamerická núrová konference v Bue­

nos Aires přijala mírový pakt 21 amerických států podle vzoru Brinadova-Kelloggova paktu (s. 415).

1938 zásady obrany polokoule rozšířil 8. kongres v Limě.

1939 pananlská konference zakázala válečné akce v neutrální zóně 300 nánlOřních mil okolo konti­nennl s výjimkou Kanady.

1942 konference ministrů zahraničí v Rio de Janeiru rozhodla o vstupu do války proti mocnostem Osy (Argentina až v roce 1943 a Chile v roce 1944).

Za ROOSEVEt:J'A vystřídala přímou intervenční po­litiku USA především ve střední Americe (Nikara­gua, Haiti, Dominikánská republika, Kuba, Pananla) "politika dobrého sousedství" (s. 465). USA poskytly velké kapitálové investice ("dolarový imperialis­mus"). Války: 1932-35 v bolívijsko-paraguayské válcc o Chaco zví­

tězila Paraguay a v roce 1938 získala většinu spor­ného územÍ.

1941 probíhaly pohraniční spory mezi Ekvádorem a Peru.

1942 protokol z Rio de Janeira přiřkl větší část území Peru.

Mexiko Po revoluci (I 91 I) se země vydala vlastní sociálně­-revoluční cestou, provedla znárodnění, agrární re­formu, industrializaci, sekularizovala školství, zestát­nila železnice a naftařský průmysl.

Střední Amerika Po světové hospodářské krizi (s. 463) s propadem cen surovin a v důsledku nepokojů obyvatelstva vznikly diktatury na Kubě (1933-59 FULGENCIO BATISTÁ), Dominikánské republice (I93�1 RA­FAEL LEONIDAS TRUJILLO) , Guatemale (1930-44 ]ORGE UBICO) , San Salvadoru (1932-44 generál MAX.JMltLANO HERNÁNDEZ MA lrrINEz), Hondura­su (1932-49 generál TmuRCIO CARíAS ANDlNO) a Nikaragui (1936-56 ANASTASIO SOMOZA) . Panama: 1936 Panama uzavřela smlouvu s USA. Američané se neměli vměšovat do vnitřních záležitostí země, nedo­šlo k vyvlastňování. Roční pronájem průplavu byl zvý­šen z 250 000 na 430 000 dolarů.

Jižní Amerika Venezuela: Po diktátorovi JUANU V ICENTE GÓME­lOVl (1908-35) nastoupil ELEÁZAR LÓPEZ CONTRE­RAS (1935-4 I), byla přijata ústava se socialistickými rysy (1936) Kolumbie: Vládu konzervativců (1930) vystřídali li­berální prezidenti. Ekvádor: V zemi vládl politický zmalek (1931-48), způsobený světovou hospodářskou kri7i (s. 463). Peru: Po diktatuře AUGUSTA B. LEGuíAsE (1919 až 30) ná.�ledoval boj mezi diktaturou a ústavním pořád­kem. Bolívie: V zemi se střídaly civilní vlády a vojenské diktatury (od roku 1930). Chile: Od roku 1920 prováděl prezident ARTURO ALESSANDRI (1920-25, 1932-38) za podpory kléru sociální reformy (stát sociálního blahobytu). Argentina: Od roku 1916 se Radikální strana (střední stav) snažila vypudit starou oligarchii. Ro­ku 1930 svrhli konzervativci a vojsko radikály a od­stranili tak nadvládu oligarchie (roku 1943 vznikla "plukovnická liga", z níž vyšel JUAN DOMINGO PE­RÓN, s. 549). Uruguay: Velká koalice obou nejsilnějších slran za­bránila nastolení diktatury. Paraguay: Hospodářská stagnace znemožnila vytvo­ření stabilní vlády. Brazílie: Diktátor GETúLlO DORNEtLES VARGAS (I930-45) zakázal činnosl tenendistické levice a ko­munistů a po státním převratu (Estato Novo, 1937) i fašistických integralistů. Sociálizačním zákonodár­stvím se pokusil 7iskat dělnictvo (ideologie třídního smíru II všenárodní spolupráce).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VALKAMI / Afrika (1914-1939) 457

Samostatné státy Egypt: Po roce 1918 se strana Wafd, která vzešla z delegace na mírové konferenci vedené SAADEM

ZAGIILÚtEM (1860-1927), postavila za suverenitu Egypta. 1922 Velká Británie vyhlásila Egypt nezávis­

lým královstvím, ale podržela si výhradní prá­vo na jeho obranu, zajištění Suezského průplavu, úpravu súdánské otázky, ponechání jednotek v zemi a vliv na zahraniční politiku.

1917-36 sultán, od roku 1922 král FUÁD I. bojoval proti straně Wafd, rozpustil parlament (1928) a vládl diktátorsky.

1936 byla obnovena ústava z roku 1923. 1936-52 vládl FÁnúK I.

1936 na základě britsko-egyptské smlouvy získal Egypt nezávislost, ale v zóně okolo Suez­ského průplavu byla rozmístěna britská vojska a bylo obnoveno britsko-egypské kondominium nad Súdánem (podle smlouvy z roku 1899).

Etiopie: 1916-28 vládla císařovna ZAWD[THA. Regent TAFA­

Rl MAKONNEN (1892-1975) přijal poté, co zba­vil císařovnu výkonné moci, titul "neguš" (1928).

1930 .. neguš" se korunoval císařem a přijal jméno Haile Selassie I.

1935-36 po několika pohraničních incidentech mezi italskými a etiopskými jednotkami vypukla italsko-etiopská válka, kterou ukončil vstup Italů do Addis Abeby (s. 437).

Libérie: 1926 země uzavřela smlouvu s gumárenským kon­

cernem Firestone, splátka úroků z půjčky v roce 1931 spotřebovala více než polovinu státního příjmu.

1930 komise Společnosti národů zjistila, že v zemi existuje nucená práce a obchod s otroky.

1931 na základě hospodářského vzestupu zastavil parlament umořování dluhů a úroků z rozpočtu.

Jižní Mrika: Politiku ovlivňovaly rasová otázka a rozpor jiho­africké strany a Národní strany. V čele jihoafrické strany stál generál LOUlS BOTIlA (1862 až 1919) a v letech 1919-24 generál Jan Christiaan Smuts

(1870-1950), zastánce myšlenky větší jižní Afri­ky v rámci Britského společenství národů .

1924-33 Národní stranu vedl generál James Berry Munnick Hertzog (1866-1942), který usiloval o úplné omezení politického vlivu Velké Británie.

Po přijetí Westminsterském statutu (s. 448) za koalič­ní vlády HERTZOGA a SMUTSE (1934-39), jejichž strany se spojily v ,Jednotnou stranu", získala země úplnou nezávislost (Status oj the Union Acf).

1936 zákonem o zastoupení domorodců mohla "Rada domorodců" vykonávat poradní funkci.

1939 jihoafrická vláda přerušila vztallY s Německem.

Mandáty Společnosti národů Společnost národů udělila Velké Británii mandáty (typ b), spravované jako koloniální državy, Tanga­niku, část Kamerunu a Západní Togo, Francie získa­la Východní Togo a část Kamerunu, Belgie Rwandu a Urundi. jihoafrická republika spravovala jihozápadní Afriku jako mandát (typ c), tedy jako součást vlastního státního území.

Kolonie Britské, francouzské, portugalské a belgické kolo­nie spravovali guvernéři, odpovědní domorodí pa­novníci nebo předsedové vlády. Afričané se na vládě nepodíleli. V belgických, portugalských a francouz­ských koloniích platil zákon lndirect rule, omezu­jící spolupráci Afričanů na nižší (soudní) správu, v britských koloniích existovala pouze "přímá" správa (běloši). Ve francouzských koloniích pano­val centralismus, byly podniknuty pokusy o asimila­ci Afričanů odstraněním kmenových tradic. Také v portugalských koloniích proběhly pokusy o asimi­laci, kolonie byly vyhlášeny součástí Portugalska (1935)

Hospodářství, obchod, doprava: Monopolní společnosti se přeměnily či ukončily činnost. Stavě­ly se nové dopravní tepny. Investice zlepšily hospo­dářskou situaci bílých kolonistů, nikoli však Afriča­nů (výjimku tvořili obyvatelé pásu Súdán-Guinea)

Afričané Po válce nedošlo k rozmachu nacionalismu, návrat ke kmenovému uspořádání byl pro vzdělané Afriča­ny nemožný mj. i pod vlivem křestanství. Vzdělávací snahy, podporované křesťansky vedenými africkými semináři, na konci dvacátých let školami a koleje­mi, podpořily pokrok. Politická aktivita afrických intelektuál!1 byla odmítá­na. Vzdělávací proces a touha po cti a sociální jistotč vedly k politické emancipaci.

Severní Afrika Obyvatelé severoafrických zemí (italská kolonie Li­

bye, francouzské protektoráty Tunis, marocké krá­lovství a francouzský departement Alžírsko) měli společné islámsko-arabské národní vědomí, odmí­tali evropskou civilizaci. Právo na sebeurčení a rov­noprávnost podporovalo v 'IUnisu hnutí Destur. Povstání rífských Kabylů ABO AL-KAníMA v Maroku rokli 1925 skončilo o rok později bezpodmínečnou kapitulací a španělsko-francouzskou dohodou o ohraničení zájmových oblastí. Národní marocký akční výbor a především strana Istiqlal se zasazo­valy o konstituční vládu a autonomii .

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI 1 objevy a vynálezy 459

Vynálezy Fyzika: 1925 kvantová mechanika

HEISENBERGIBORN(JORDAN 1926 kvantová teorie 1928 přístroj registrující

jednotlivé ionizující částice 1932 pozitrony

neutrony cyklotron

1934 umělá radioaktivita 1938 štčpení jádra Biologie: 1909 psychologie zvířat

výzkum životního prostředí 1910 lokalizace genů 1912 založení lidské genetiky 1914 behavorismus 1919 chromozómová karta 1921 nauka o lidské

SCIIROOINGER

GEIGER/MULLER ANOERSON CHADWICK LAWRENCE

jOUOT/CURIEovA HAIIN/STnASSMANN

MOI�GAN EXKULl.

MORGAN LENZ

WATSOC>l MORGA�

dčdičnosti, rasová hygiena BAun/FISCHEn/LENZ 1927 mutace MULl.ER 1928 genová teorie MORGAN Chemie: 1921 ,L�imilace kys. dusičné 1922 metylalkohol

WARBUHG

z vodnnlO plynu MITrASCII 1925 makromolekul. chemie STAUDINGER

syntéza uhlovodíkU FlsclIEnlfnoPsclI 1930 um. hmota na bázi acetylenu REpPE 1932 těžký vodík LIBEYIBRlCKWED-

1934 syntéza vitamínu C 1936 buna-kaučuk 1938 perlon

nylon

OEIMURI'IIY REICHSTEIN

KONRAD SCHLACK

CAROTllERS 1939 insekticidní účinek OOT Medicína:

MULl.ER

1909 přenos skvrnitého tyfu šatními vešmi

1910 krevní skupiny 1921 inzulin 1928 penicilin 1929 katetrizace srdce 1930 živá vakcína proti

žluté zimnici 1932 sulfonamidy 1935 kortikosteron 1939 umělé srdce 1940 RIi-faktor Dopravní technika: 1910 vodní turbina 1915 celokovové letadlo

NICOLLE MOSS

MACKADIBENTINGIBEST FLEMING

FORSSMANN

THEILER OOMAGK

KENOALLlREICBSTEIN GIBBONS

LANOSTEINER/WIEGNER

1930 tryskový hnací mechanismus Sdělovací technika:

KAPLAN jUNKERS

SCHMIDT

1913 heterodynamové zapojení přijímačů

1916 krátkovlnná směrová MEISSNER

telegrafie MARCONI 1925 televizní pokusy (USA, Velká Británie, Němec-

ko) 1927 bezdrátové telefonní spojení mezi kontinenty 1935 vysilač velmi krátkých vln WITZl.EBEN Obraz a zvuk: 1919 zvukový film 1928 magnetofon 1929 televize 1932 televize

Objevy: Arktida:

VOGTIENGLlMAsOLl.E PFLEUMER

KARVtUS WrrZLEBEN

1893-96 NANSEN podnikl plavbu na lodi Pram Se­verním ledovým oceánem.

1903-06 AMUNOSEN proplul tzv. Severozápadním prŮjezdem do Grónska.

1909 PEARY dosáhl severního pólu 6. dubna. 1911-24 RASMUSSEN podnikl Thulskou expedici

z Grónska k Berin�ově úžině. 1926 BYROŮV let ze Spicberků k pólu 1926 NOBILE podnikl s AMUNDSENEM a ELLS­

WORTHEM let ze Spicberků přes severní pól na Aljašku.

1928 NOBILE podnikl dva lely vzducholodí !talia k pólu.

1937/38 PAPA-NIN uskutečnil výzkumnou expedici na ledové kře východně od Grónska.

1937-40 plavba ledoborce Sedov. Grónsko zkoumal MYLlUS-ERICHSEN (I 906-08), MIKKELSEN (1910), OE RUERVAIN (1912), KOCIt/WEGENER (1913), WEGE 'ER (1929-31), GRONAU /HOVGMRO/WHlREN (1931). Antarktida: 1901-03 ORYGALSKI vedl expedici k jižnímu pólu. 1902-04 SCOTr zkoumal Viktoriinu zemi. 1902-03 NOROENSKJOLD podnikl expedici vý-

chodně od Země Ludvíka Filipa. 1902-03 BRUCE probádal Wedellovo moře. 1909 SltACKLETON byl vzdálen pouhých 200 km od

pólu. 1911 AMUNOSEN dosáhl jiŽního pólu. 1911-12 SCOTr dosáhl v roce 1912 pólu, na zpá-

teční cestě však přišel o život. 1911-12 FILCHNEROVA 2. expedice k jižnímu pólu. 1911-14 MAWSON probádal Wilkesovu zemi. 1915 SliACKLETON se marně pokoušel přejít An­

tarktidu. 1928-30 ByRO uskutečnil pruzkumné lety, v roce

1929 přeletěl jižní pól. 1933-36 WILKlNS a ELLSWOHTH se marně pokou-

šeli přejít jižní pól. 1938-39 německá expedice do "Nového Svábska" . Expedice, provedené za pomoci nových dopravních prostředků (ledoborec, motorová vozidla, letadla), prohloubily znalosti o Asii (Tibet, Gobi), Africe (Arábie, Sahara) a jižní Americe (Brazílie, Venezu­ela, Guayana).

460 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/fašismus v Itálii

Duce Benito Mussolini (1883-1945 I zastřelen party­

Z{Uly J), syn kováře, se stal učitelem na lidové škole. V letech 1902-10 pracoval ve Svýcarsku, Francii a rakouském Tridentu jako žurnalista a propagoval radikální socialismus. Po návratu do Itálie začal ve Forli vydávat noviny La Lotta dei Classe, později se v Miláně stal šéf­redaktorem sociálně demokratického stranické­ho orgánu Avanti a členem výkonného výboru sociální demokracie. Pro Svllj šovinismus (s. 397) byl ze strany vyloučen. Založil vlastní noviny Popolo ď !talia a s pomocí cizího kapitá­lu a spojením socialistů, syndikalistů a vlastních přívrženců vytvořil základnu fašismu, Fascio ď azione rivolllzionaria. V letech 1915-17 se účastnil první světové války. MUSSOUNtllO ovlivnil NIETZSCIIE (Vůle k moci, Nadčlověk, s. 342), HEGEL (s . 319), vitalismus HENRIIIO BERGSO:\A (1859-1941), GEORGES SOREL (s. 344), od něhož převzal myšlenku "so­ciální války", "přímou akci", a teorie o koloběhu elit VILI'REDA PARETA (1848-1923), menší mě­rou také marxistická doktrína.

Ideologie Fašismus (z latinského fasces: svazek prutů se se­kyrami jako znamení moci římských konzulů a pré-10rtl) představoval proti parlamentní, antidemokra­tické a nacionalistické hnutí, které usilovalo o na­stolení autoritativního nebo totalitního režimu -

vládu jedné strany. Pojem "fašismus" se stal podle italského feno­ménu politickým pojmem. Podobně jako HITLERŮV nacismus byla pro ital­ský fašismus nejdůležitější MUSSOLlNIHO osob­nost a myšlenÍ. "Zachránce Itálie" (Salva/ore ď Ifalia) interpretoval své představy ve spise Dofl­rina del fascismo. Nacionalistické a imperialistické tendence (zno­vuoživení starořímské tradice) a socialistické te­orie spojil MUSSOLlNl ve fašistickou ideologii, která od přívržence hnutí vyžadovala disciplínu, vůli a víru a oslavovala násilí, boj a nebezpečÍ. Třídní protiklady a internacionalismus mělo pře­konat národní společenství a národní stát, vede­ný elitou. Stát měl občan považovat za nejvyšší hodnotu a sloužit mu. Ideologie odmítala pacifismus a liberalismus (li­berální politikové byli vypovídáni ze země nebo před pronásledováním sami uprchli) . P o roce 1945 zastávala fašistickou ideologii par­lamentní menšina, neofa.�istická strana Movi­mento Sociale Italiano (MS!).

Strana 1919 MUSSOLlNI založil v Miláně první Fasci di

combattimento (politické bojové svazy). Jejich

cílem byla agrární reforma, konfiskace církevní­ho majetku, pomoc účastníkům války. Buržoazie podporovala fašisty z obavy před bolševickou re­volucí, neboť parlamentní demokracie v Itálii se­lhala.

1921 v Římě se konal fašistický národní kon­gres: přes nesouhlas hraběte DINA GRANDIIIO (1895-1988) S MUSSOW\IIIO přáním na pře­měnu hnutí, popřípadě revolučníllO bojového svazu ve stranu byla založena Nacionální fašis­tická strana (Partito Nazionale Fascis/a, PNF), Po "pochodu na Řím" (s. 437) převzal MlISSOWH vládu.

Vůdcovský princip Fašistický stát byl autoritativním, totalitním, hierar­chickým a korporativním státem jedné strany (zá­kladem byly Leggi fascistissime). Hlavní rysy:

I . Mussoliniho diktarura opírající se o jeho postavení v čele vlády ve funkci ministerského předsedy (Capo del governo) a v čele strany (Duce del Fascismo), Dále vykonával funkce předsedy Velké fašistické rady (s. 437) a jme­noval nejvyšší funkcionáře přísně hierarchicky vybudované strany. Na fa.�istické straně byly zá­vislé ženské a mládežnické organizace, odbory, profesní svazy a Milizia Vol ontaria per la Sicurez­za Nazionale (stranická milice),

2 byla nastolena vláda jedné strany (1926) s mani­pulovanými plebiscity (od roku 1928).

3. došlo k reorganizaci politiky a státu v systém kor­porací, jež ztělesňovaly spojení syndikalistických představ s totalitním principem (spojení zaměst­nanců, zaměstnavatelů, zástUpctl státu a strany v kooperacích, s. 437).

4. s odvol{Ulím na starořímskou tradici vládců bylo vyhlášeno "Impero Romano", národnostní menšiny byly integrovány (obyvatelé Jižních Ty­rol, Slovinci). Itálie obsadila Etiopii (s. 437), Al­bánii (s. 441) a vyhlásila Jaderské moře za "Ma­re Nostro",

Fašistickou nadvládu, "osvícenou" diktaturu, mírnila monarchie, dvůr a důstojnický sbor. Ital­skému fašismu byly cizí typické znaky nacismu, jako například teror a masová zatýkání užívaná k prosazení politické vůle, tajná policie měla malý význam. Nedocházelo ke konniktu s církví, neboť katolické náboženství bylo italským stát­ním náboženstvím (Lateránské dohody, s. 430). Pod vlivem nacistické rasové politiky (s. 430) byly od léta 1938 prosazovány přísné rasové zákony.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/nacismus v Německu 461

Vůdce Adolf Hitler (1889-1945 [sebevražda!) syn celní­

ho úředníka v rakouském Braunau na Innu. Před­časně ukončil reálku v Linci (1905), žil ve Vídni (1909-13), kde se marně pokoušel o přijetí na Akademii umění. Vykonával příležitostné práce, protloukal se po ubytovnách a útulcích pro bez­domovce a žil z prodeje malovaných pohlednic. Jeho polil. myšlení bylo maloburl. nevyzrálé, ovlivněné staroněm . nacionalismem, radikálním antisemitismem (SClIONEREI{, LUEGER, s. 357). V roce 1913 se přestěhoval do Mnichova, jako dobrovolník sc zúčastnil první světové války, její konec ho zastihl v lazaretu v Pasewalku (Pomořa­ny). Po návratu do Mnichova pracoval v tiskovém a propagandistickém oddělení reichswchru. Jako předseda NSDAP navázal kontakt s LUDEN­DORFI'EM (s. 403), G. FEDEREM (1883-1941), E. ROHMEM (1887-1934 [zavražděn]) a D. Ec­KARTEM (1868-1923), jejich vliv byl zřejmý (FEOEI{: "Zlomení úrokové poroby", ROHM: myšlenka "branného státu", ECKART: antisemi­tismus).

Ideologie Nacismus vznikl po roce 1913 jako hnutí směřující proti revoluci a parl. demokratickému systému. Jeho duchovní kořeny byly nejednotné. NIETZSCHEHO (s. 342) "vůle k moci", rasové učení GOBINEAUA a H. Sr. CltAMBERLAlNA (s. 343), "víra v osud" R. WAGNERA, MENDELOVA dědičná teone, HAUSHO­FEROVA "geopolitika" či sociálně darwinistické představy A. PLOTZE se staly součástí nacisl. ideolo­gie stejně jako myšlenky MACH lAVELLl HO, FICHTE­HO, TREITSCHKEHO či SPENGLERA. Dominující myš­lenkou byl antisemitismus. Židovská "rasa" údajně hrozila Němcům pomalým vyhlazením, proto HITLER požadoval obranu "krve a půdy" (BlUf und Boden), vyhlazení Židů a "posílení nordické rdsy", která měla jako "panský národ" (Herrenvolk) vládnout "méněcenným". Nacismus zdůrazňoval "národ" (das VOlkisehe), požadoval bezpodmíneč­né podřízení jednotlivce "společnosti" (Du bíst niehts, deín Volk íst a/les) a kázal charismatickou "víru ve vůdce" (Fiihrer befiehl, wir folgen) . Na­cismus převzal podněty z mládežnického hnutí (Ge­meinseha.ftsromantik), vychvaloval "frontový záži­tek" kanlarádství a adaptoval kom. a faš. rysy. "Hnu­tí" se stalo shromaždištěm nespokojených, které zklamala parl. demokracie a kteří podporovali poža­davky NSDAP na hosp. soběstačnost, expanzivní zahr. politiku (Volk ohne Raum) , osvobození z "pout ver­sailleského diktátu" a odvrat bolševizace.

Strana Leden 1919 železničář A. DREXLER (1884-1942)

založil Německou dělnickou stranu (Deut­sehe Arbeiterpartei, DAP).

Září 1919 IllTLER poprvé navštívil shromáždění DAP, v témže mčsíci se stal členem strany.

1920 ve stranickém programu (,,25 bodů") byl vznesen požadavek blalla lidu (Ochrana cel­ku stojí před ochranou jednotlivcc), zdůrazněno právo na sebeurčení všech Němců a jejich rovno­právnost, vznesen požadavek zrušení versailleské smlouvy, vyloučení Židů zlomením "úrokové po­roby" atd. DAP byla přejmenována na Němec­kou nacionálně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsozíalistische Deutsehe Arbe­iter-Partei, NSDAP).

Cervenec 1921 Hitler se stal předsedou NSDAP. 1923 Hitler provedl puč v Mnichově (Pochod

na Síň vojevůdců, s. 429). Po jeho ztroskotání byl odsouzen k 5 letům vězení v pevnosti Lands­berg, kde napsal první část knihy Mein Kampf (druhá část vznikla v letcch 1925-27).

1924 po 8 měsících vězcní byl Hitler předčasnč propuštěn a v Mnichově obnovil NSDAP. Strana byla vybudována na "vůdcovském prin­cipu". V čele stál "vůdce" (Fiibrer), jeho zá­stupce a říš. vedoucí (reichsleiteři), dále se stra­na dělila na župy, kraje, místní skupiny, buňky a bloky. Vedle strany existovaly stejně organizované, z části paranlilitaristické stranické organizace (Sturmabteilung, SA, úderný oddíl; ScJmtzsta./fel, SS, ochranný oddíl; Hitler-j!/.­gend, HJ, Hitlerova mládež; Bund Deutseher Madel, BDM, Svaz německých dívek; atd.) a při­družené svazy (Deufsebe Arbeitsfront, DAF,

ěmecká dělnická fronta; profesní svazy lékařů, učitelů, právníků, úředníků atd.).

K HITLEROVÝM blízkým spolupracovníkům před rokem 1933 patřili E. ROllM, H. HIMMLEH (1900-45 [sebevražda)),). GOEBBELS (1897-45 [sebevražda]), H. GORlNG (1893-1946 [sebevraž­da)), A. ROSENBERG (1893-1946 [popraven)), R. HESS (1894-1987), H. FRANK (1900-46 [po­praven)),). STREICHER (1885-1946 [popravenI), R. LEy (1890-1945 [sebevražda)), G. STRASSER (1892-1934 [zavražděn]) a další. Nacist. "světový názor" se šířil díky HITLEROVU a GOEBBELSOVU řečnickému talentu, ROSENBER­GOVÝM publikacím (Der Mytbus des 20. jhs.) a za pomoci stranických novin (VOlkiseher Beobach­ter) , velkou roli sehrály i masové, psychologicky účinné manifestace, pochodňové slavnosti a sjezdy. HITLER zdůrazňoval svou touhu dostat se "k moci" legálně. Za velké podpory obyvatelstva zvyšovala NSDAP od třicátých let počet mandátů v Řfš. sněmu (výjimkou volby v roce 1932, srov. graf na s. 470) a blížila se k svému cíli nastolení "třetí říše" (uchopení moci, s. 471).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI vÁLKAMI / svět. ekonomika a hospodářská krize (1919-1939) 463

Ekonomické důsledky první světové války Důvody krize světového hospodářství: I. mezinárodní výměna zboží byla znemožněna, do­

šlo ke zhroucení světového obchodu; 2. výroba spotřebního zboží byla omezena, prosazo­

vala se racionalizace; 3. mocnosti podporovaly rozvoj zbrojního průmys­

lu-4. n�utrální zámořské státy začaly více zpracovávat

vlastní suroviny (Latinská Amerika); 5. USA zvýšily vlastní výrobní kapacitu; 6. snížily se zahraniční pohledávky a zlaté rezervy

válčících zemí (s výjimkou USA); 7. došlo k omezení svobodného pohybu zaměstnan­

ců, zvýšila se zaměstnanost žen.

Obnově světového obchodu a dopravy po válce bránilo plánovité hospodářství Sovětského svazu (státní monopol na zahraniční obchod), - ochran­ná cla národních ekonomik, - přeměna USA z dluž­nického státu ve věřitelský (zlatý monopol), - vy­tvoření nových celních hranic v Evropě v dl1s1edku vzniku nových států (v roce 1914 jen 6000 km hra­nic, v roce 1920 již 12 000 km), - snahy jednotli­vých států o samostatnost jako ochrany před záso­bovacími problémy, - otřesení právních základů (zabavení "nepřátelského majetku"), - zrušení zla­té měny, inflace a pád měn, vyvolané financováním války (nouzový tisk bankovek). J 922 na světové hosp. konferenci v Janově (nezú­

častnily se USA a Turecko) bylo navrženo vytvo­ření měny zlaté devizy jako řešení hospodář­ských a finančních problémů. V USA se inflace zastavila díky deflační politice, ve Velké Británii díky zvýšení daní. Francie, Belgie a nové státy ve střední a východní Evropě prováděly protiinflač­ní politiku.

1921 Německo nebylo schopno ani po provedení říš. finanční reformy (1919) pod tlakem londýn­ského ultimáta (s. 413) dostát svým reparačním závazkům.

1923 obrovský nárůst inflace v Německu ukončilo zřízení Něm. důchodové banky (Deu/sebe Ren­/enbank), v důsledku vázanosti rentové marky na pozemek a půdu došlo ke stabilizaci měny.

Poté co se ekonomika přeorientovala na mírové podmínky (1922), začala v důsledku rychlého vývo­je techniky (racionalizace, standardizace), budová­ní mechanického, elektronického a chemického velkoprůmyslu, zvyšující se hosp. koncentrace (často se státní pomocí) "prosperita šťastných dvacátých let" (1922-29). Zároveň bylo podpo­rováno vytváření kartelů, trustů, velkobank a kon­cerni't. Celosvětový hosp. vzestup a nárůst národní­ho důchodu vedly k přehlédnutí příznaků krize: vy­soká nezaměstnanost v evropských průmyslových zemích, rovnoměrný či klesající vývoj cen (v dů-

sledku konjunktury množství místo konjunktury cen) spojený s nízkými výdělky (Profitless prospe­rity), rychlý nártlst kurzů akcií na burze, především v USA, pokles těžby černého uhlí a textilního prů­myslu a nízké zisky u zem. produkttl.

Začala převládat myšlenka plánovitého hospo­dářství podporovaná vzorem státního řízeného vá­lečného hospodářství, socia!. ekonomickými před­stavami, hosp. úspěchy Austrálie a Nového Zélandu, ekonomickými plány Sovětského svazu. Kvůli vzrů­stající míře propojenosti státní a hosp. moci převza­lo roli mezinárodního světového obchodu (volná výměna zboží) národní hospodářství s úsilím o so­běstačnost.

24. 10. 1929 zaostávání kupní síly za výrobou ved­lo ke krachu kurzů akcií na newyorské burze.

1930 jeho důsledkem byla hospodářská kri­ze v Evropě. Začaly váznout americké úvěry, snížil se evropský export do USA , nedostávalo se pohyblivého kapitálu a zhroutily se ceny všech surovin a zem. výrobků, které nekontrolovaly kartelv. Docházelo ke konkurzům, zhroucení cen, vzrůstu nezaměstnanosti a krachům bank.

Květen 1931 rakouská banka Osterreichische Cre­dit-Anstalt zkrachovala.

Červenec 1931 Darmstiidter und Nalionalbank za­stavila jako první něm. banka výplaty.

Září 1931 Velká Británie se vzdala zlatého standar­du.

Duben 1933 Británii následovaly USA a další státy (do 1936) Po selhání klasických deflačních prostředků podnikly vlády různé kroky na překonání krize: metody vytváření veřejných pracovních míst (USA, Německo), státní podíl na podnicích či je­jich socializace (Velká Británie, FranCie), pod­půrné nákupy neprodejných surovin, úvěry pro podniky a kontrola cen a mezd. Manipulací cel a měn, devizovými kontrolami a státním obhospodařováním deviz či dvoustran­nými hosp. dohodami se sice podařilo dosáh­nout ozdravění národních ekonomik, ale mezi­národní hosp. vztahy se zkomplikovaly. Přes nárůst průmyslové produkce, která v roce

1936 dosáhla hodnot z roku 1913, znemožnily sna­hy diktatur o soběstačnost a mezinárodní napětí ozdravění ekonomiky před druhou světovou vál­kou.

1937 recese v USA (s. 465), především v textil­ním a uhelném průmyslu, neměla žádný dopad na Evropu, která horečně zbrojila.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Spojené státy 11(1933-1945) 465

Rooseveltova éra (1933-1945) 1933-45 Franklin D. Roosevelt (1882-1945)

vyhlásil stav národní nouze a zavedl rozsáhlé re· formy, jejichž cílem bylo překonání hospodářské krize. Program New Deal, který naplánoval tým poradců (Brain Trust), stavěl na privátním hos· podářském systému.

1933 "Sto dní" (9 3.-16.6.) První fáze reformy měla zmírnit bezprostřední bídu a ozdravit eko· nomiku. Po uzavření bank směly být znovu otev· řeny jen .,zdravé" banky, napojené na tzv. Fcderal Reserve System (75 %). Byl zakázán vývoz a te· zaurování zlata a valut, došlo k devalvaci dolaru (až o 50 %) a byly schváleny zákony umožňující oddlužení farmářů a majitelů domů. Základní akce New Dealu:

Zemědělská reforma (Agricultura/ Adjuslmenl Act, AAA) měla snížit produkci hlavních výrobků (bavlna, tabák) výplatou prémií.

Projekt Tennessee Valley Authority ('IVA) pod vedením DAVIDA E. L1UENTI-W.A představoval rozsáhlý regionální plán na výstavbu vodních elektráren, průmyslových zařízení, regulaci řek, zavodňovacích zařízení, provedení proti erozivní opatření zalesňováním.

Obnova průmyslu (Naliona/ lndustn"a/ Recovery Act, NIRA) předpokládlua akceptování zájmů za· městnavatelů (omezení výroby, cenové dohody atd.) a zaměstanců (maximální pracovní doba, ntinimál· ní mzdy). Zákon byl v roce 1935 označen za proti­ústavní, proto nebyl obnoven. - Dobrovolná pra­covní služba (Civilian Conse1vation Corps, CCC).

1935 byla zahájena druhá fáze New Dealu, která zavedla reformy posilující pozici dělníků a farmářů. Měla paralyzovat protivníky New Dea­lu, kteří požadovali radikálnější postup.

Nezaměstnanost byla odstra.něna v důsledku vytváření pracovních míst na veřejných stavbách (Works Progress Administration, WPA, předák: H. L. HOPKlNS, 1890-1946)

Smírčí a dozorčí úřad upravil vztahy mezi za­městnavateli a zaměstnanci (Nationa/ Labor Relations Act), dělníkům měla být zajištěna or­ganizační svoboda, svoboda vyjednávání a právo na stávku.

Bylo zavedeno pojištění v nezaměstnanosti, dále invalidní, důchodové pojištění a po­jištění pozůstalých (Socia/ Security Act). Dal­ší zákony podpořily výstavbu bytů a zajistily spra­vedlivé pracovní podmínky. - Po svém znovuzvo­lení do funkce prezidenta (listopad 1936) ROOSEVELT usiloval o reformu Nejvyššího fede­rálního soudu (fudiciary Reorganization Bill) a o vyřazení opozičních sil ve vlastní straně. Mi­mo jiné také kvůli hospodářské recesi, která za­čala v srpnu 1937, získali republikáni v předčas­ných volbách (listopad 1938) 80 křesel ve Sně­movně reprezentantů a 7 v Senátu.

Zahraniční politika: Přes odpor izolacionistů, kteří sice souhlasili se vstupem USA do mezinárodních organizací práce (934), ale postavili se proti připojení k Meziná­rodnímu soudnímu dvoru (1935), usiloval ROOSE­VEl:r o mezinárodní spolupráci.

1934 kvůli japonské expanzi ve východní Asii ob­novily USA diplomatické styky se SSSR. Poli­tiku intervencí v Latinské Americe vystřídala "politika dobrého sousedství": rezignace na americká práva na Kubě a zrušení okupace na Haiti. Úspěchem tohoto kurzu byla 8. paname­rická konference v Limě, kde byla vyhlášena americká solidarita (1938). - Bylo rozhodnuto, aby se Filipíny během deseti let staly nezávislým státem.

1935 USA přijaly zákon o neutralitě (Neutra­lil)' Acf), který znamenal zákaz prodeje a dodá­vek zbraní v{učícím státům.

1937 nový zákon o neutralitě umožnil dodávky zbraní válčícím státům na principu "cash and carry". ROOSEVELT si byl vědom existečního bo­je mezi demokracií a diktaturou, jejíž "režim strachu a nezákonnosti" ohrožoval svět.

1937 ROOSEVELf pronesl "karanténní" projev v Chicagu (5. 10.), v němž zdůraznil, že proti "epidemii bezpráví" je neutralita neúčinná. - Po roce 1938 (Mnichovská dohoda, s. 435) zahájily USA zbrojení. - Od roku

1939 USA zmírňovaly zákony o neutralitě ve pro­spěch Velké Británie a jejích spojenců.

1940 po svém druhém znovuzvolení do funkce pre­zidenta vytvořil ROOSEVELT Národní radu obra­ny.

Leden 1941 Roosevelt vyhlásil "čtyři svobo­dy": svobodu projevu a názoru, víry a osvoboze­ní od bídy a strachu.

Březen 1941 zákon o půjčce a pronájmu (Lend Lease Act) opravňoval prezidenta poskytovat spojencům válečné dodávky bez placenÍ.

7. 12. 1941 po japonském útoku na Pea.rl Ha.r­bor byly USA donuceny zapojit se do války: USA vyhlásily válku Japonsku (8. 12.), Německu a Itálii (ll 12 .) , zvýšily počet vojáků ze 2 na 12 milionů (1946). V letech 1940-1946 země vydala na vedení války okolo 370 miliard dolarů. Předpokladem pro vítězství USA byly jasné plány, pevné vedení a kontrola, dále koordi­nace výroby, spotřeby a výzkumu a rozšíření ze­mědělství.

1945 zemřel Franklin D. Roosevelt (12. 4.), který byl v listopadu 1944 počtvrté zvolen prezi­dentem.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Sovětský svaz 11(1924-1939) 467

Stalinova diktatura 1924--29 J. V. Džugašvili Stalin (1879-1953)

se po vyřazení opozice stal diktátorem a vůdcem SSSR.

1925 STALINOVI, L. B KAMENr,VOV! (1883-1936 [popraven i) a G. J ZINOVĚVOVI (1883-1936 [popraveni) se podařilo odstranit Trockého (s. 389) z funkce lidového komisaře obra­ny. TROCKÉIIO teze o "permanentní revolu­ci" byla v rozporu se STAJ.lNOVOU tezí o "socia­lismu v jedné zemi", již přijal 14. sjezd strany. A. L RYKOV (1881-1938 [popraven]), N. L Bu· CHARIN (1888-1938 [popraven]) , M. P. TOM· SKl) (1880-1936 [sebevražda]) vytvořili pravé křídlo, které optovalo pro STA J.l NA . VznikJo i le· vé křídlo (KAMENĚV).

1927 Trockij a Zinověv byli vyloučeni ze stra­ny.

1929 TROCKlJ byl vypovězen ze země (v roce 1940 byl v Mexiku zavražděn). - Po důsledném prove· dení kolektivizace (počátek v roce 1928) se Sta· lin vypořádal s pravicovou opozicí. BUCHARlN, TOMSKI) a RYKOV se museli vzdát svých funkcí (1929)

Listopad 1929 Bucharina vyloučili z politby­ra.

Prosinec 1929 Stalin oslavil 50. narozeniny. Postup· ně zavedl autokratickou diktaturu.

Po roce 1928 proměnily pětiletky SSSR v moderní průmyslový stáL Kolektivizace rolníků představo· vala největší agrární revoluci, jíž padlo za oběť 6/10 všech hospodářství a kolem II milionů lidí (likvidace kulaků v roce 1932) Byly zřízeny kolchozy (zemědělské výrobní družstvo rolní· kůl a sovchozy (státní statky). Budoval se těžký průmysl, na Uralu, Sibiři a ve střední Asii byly otevřeny nové uhelné a rudné doly. ZakJádaly se průmyslové kombináty s cílem racionalizace hospodářství. Země byla elektrifikována. V těžbě uhlí a ropy dosáhla soběstačnosti. Stachanovské hnutí (od roku 1935) vykořisťovalo lidskou pra· covní sílu. Jako privilegovaná třída se nová "technická inteligence" stala oporou režimu.

Stalinova ústava (1936) SSSR představoval federativní stát II sovětských republik (Ruská, Ukrajinská, Běloruská, Gruzín· ská, Arménská, Azerbájdžánská, Kazašská, Kir­gizská, Uzbecká, Turkménská a Tádžická SSR), které měly (teoreticky) právo ze svazu vystoupiL Svazu příslušelo rozhodování o válce a míru, obraně země, bankovnictví, poště, dopravě, za· hraniční politice a hospodářském plánování a ochraně národností. - Nejvyšším orgánem stát· ní moci byl Nejvyšší sovět SSSR (Sovět svazu a Sovět národností), který volil prezidium (je· ho předseda vykonával funkci hlavy státu), Radu lidových komisařů (vláda) a Nejvyšší soud

(na 5 let) a jmenoval vrchního státního zástupce. V praxi neexistovalo dčlení moci. Rady (sověty), jmenované Komunistickou stranou Sovětského svazu (KSSS) a jejími organizacemi, volili všichni občané starší 17 let ve všeobecných, rovných a přímých volbách na čtyři roky. Občanům pří· slušela všechna základní demokratická práva, ovšem "ve shodě se zájmy pracujících" . Vedoucí role KSSS byla zakotvena v ústavě.

Velká čistka (1936-1938) Stalin provedl konečné zúčtování se svými odpůrci z dvacátých leL Za čistku, během níž byli ze strany a armády odstraněni staří revolucionáři, nesli od· povědnost STALIN a jeho nejbližší spolupracovníci - "aparátčíci" jako L. M. KAGANOVIC (1893 až 1991), A. A. fu'lDREjEV (1985-1971), V M. MOLO· TOV (1890-1986), A. A. ŽDANOV (1896-1948) Čistka se stala předpokJadem pro nastolení diktatu· ry. V této době bylo zatčeno 8 milionu lidí, do trest· ných táborů v severním Rusku a na Sibiři bylo do­praveno 5-6 milionů lidí, jejich počet se v letech 1940/42 zdvojnásobil. Zatýkání, výslechy a popravy prováděl NKVD (Lidový komisariát pro vnitřní zále· žitosti) pod vedením JAGODY, od roku 1936 JE20· VA, od roku 1938 BERIJ! (s. 505). Vyvrcholením se staly velké politické monstrpocesy jako například: 1936 "proces šestnácti" - se ZINOVĚVEM, KAME·

NĚVEM a dalšími. 1937 "proces sedmnácti" - s RADKEM, MURAI.O·

VEM, PJATAKOVEM a dalšími. 1938 "proces jednadvaceti" - s BUCHARlNEM, RY·

KOVEM, KRESTlNSKÝM a dalšími. - Procesem proti maršálovi TUCHACEvSKÉMU (1937) začala "očista" Rudé armády, jíž padli za oběť 3 maršá· lové, 13 armádních generálů, 62 velitelů sborů.

Zahraniční politika: 1926 byla uzavřena berlínská smlouva (s. 443). 1929 tzv. moskevský protokol o okamžité účin-

nosti Briandova-Kellogova paktu (s. 415). 1932 kvůli nejisté situaci na Blízkém východě uza·

vřel SSSR na ochranu západní hranice dohody o neútočení se západoevropskými a východoev· ropskými stály.

1930-39 za M. M. LITVINOVOVA, lidového komisa· ře pro zahraniční záležitosti, a především po uzavření německo·polské dohody o neútočení se Sovětský svaz přikJonil k západním mocnostem.

1933 USA uznaly SSSR (důvodem byl vzestup Japon· ska ve východní Asii).

1934 SSSR byl přijat do Společnosti národů. 1935 Sovětský svaz uzavřel s Francií smlouvu o spo·

jenectví a vzájemné pomoci. - (politika lidové fronty, s. 419).

468 MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Velká Británie II (1929-1940)

Hospodářská krize a zbrojení (1929-1935) 1929 pokles konjunktury a nárůst nezaměstnanosti

se odrazily na volebním vítězství Labouristické strany (zisk 287 křesel proti 261 konzervativců a 59 liberálů).

1929-31 MacDonald sestavil svůj druhý kabi­net (s. 424). - Z hosp. důvodů byly obnoveny vztahy se SSSR: brit.-sov. obchod totiž klesal ve prospěch něm.-sov. a také am. ropné firmy před­stavovaly na evropském trhu silnou konkurenci.

1930 po dohodě s USA o nám. otázce ("spor o křižníky") byla v Londýně zallájena námořní konference (s. 412). Důsledky světové hosp. krize (s. 463), fáma o zhroucení státních finan­cí, zatížení rozpočtu výplatami podpor v neza­měSUlanosti (v prosinci 1930 činila již 2,5 milio­nů liber) vedly ke krizi kabinetu a v roce

1931 k vytvoření nové koaliční vlády Mac­Donaldových "národních labouristů", konzervativců a národních liberálů. Většina Labouristické strany přešla pod vedením AR­THURA HENDERSONA (1863-1935) a GEORGE LA.NSBURYIIO (1859-1940) do opozice. Parla­ment schválil nouzový rozpočet. - Země se vzda­la zlaté měny. Konkurenceschopnost brit. zboží na svět. trzích se v důsledku devalvace libry zvý­šila.

Říjen 1931 volby potvrdily vládní politiku, konzer­vativci získali 472 křesel, liberálové 65, labou­risté pouhých 46 křesel.

1931-35 MacDonaldův koaliční kabinet se opíral o konzervativní, IiberáJ.Jú a 13 "národ­ních" labouristických poslanců. Moc měli v ru­kou konzervativci pod vedením STAl'lLEYE BALD­\V1NA a Nevilla Chamberlaina (1896-1940). Vláda se vzdala plánovitého potírání krize a tra­diční politiky svobodného obchodu. Byl schválen Westminsterský statut (s. 448).

1932 imperiální konference v Ottawě garanto­vala celní preference v obchod. styku se zeměmi Brit. společenství národů. - I po rozštěpení li­berálů zůstal liberální ministr zahraničí sir

JOHN SIMON (1873-1954) členem kabinelu. -Hosp. krize byla překonána dovozem levných vý­robků a finančními opatřeními vlády. V bankov­nictví probíhalo poskytování půjček a úroče­ných garancí, došlo ke snížení úrokové míry, konverzi vál. půjček z 5 na 3,5 % a stabilizaci měny pomocí obchodně vyrovnávacího fondu (Exchange Equalisation Fund). V roce 1936 však existovalo ještě 1,6 milionu nezaměstna­ných.

1933 pokus o mezinár. měnovou dohodu ztrosko­tal na mezinár. hosp. konferenci v Londýně. Zahr. politika vůči Japonsku a Německu zůsta­la nejasná.

1934 Velká Británie zahájila nové zbrojení (RoyalAir Force).

1935 s ohledem na něm. zbrojení zazněl požadavek rozsálllého zbrojního programu. Po streské konferenci (s. 437) se MUSSOLlNI na krátkou dobu postavil na stranu Velké Británie proti Německu.

Politika "appeasementu" (1935-1939) 1935-37 Baldwinova "národní vláda" realizo­

vala politiku "appeasementu" (politika ústup­ků). Jednáními se snažila vyhnout válce, protože se obávala vál. výdajů a byla si vědoma velkých revizionistických požadavků poražených moc­ností.

1935 Německo uzavřelo s Velkou Británií námořní dohodu. Na nátlak veřejného mínění změnila vláda svůj postoj vůči Itálii a podpořila hosp. sankce SN (s. 415). V říjnu 1935 opět zvítězily ve volbách vládní strany. Min. zahraničí HOARE souhlasil s LAVA.lOVÝM plánem na rozdělelú Etiopie (s. 469) a byl donu­cen odstoupit. Za min. zahraničí Anthony Edena (1897 až 1977) opustila Velká Británie politiku "kolektiv­ní bezpečnosti'· a vrátila se k politice "appease­mentu". Vláda nereagovala na okupaci Porýní v roce 1936 (s. 475) a také brit.-it. dohoda o za­chování statu quo ve Středozemním moři (Gentlemen's Agreement, 1937) byla důsled­kem této dvousečné politiky.

1936 zemřel král JIR1 V. (vládl od roku 1910). EDUARD VIII. (1894-1972) se musel vzdát trů­nu kvůli odporu vlády Velké Británie a dominií k jeho manželství s Američankou W. W. SIMPSO­

NOVOU. 1936-52 na trůn nastoupilJIR1 VI. - Po jeho koru­

novaci BA.lDWINŮV kabinet odstoupil. 1937-40 kabinet Nevilla Chamberlaina pokra­

čoval v politice "appeasementu" . Ministr zalu·a­ničí EDEN se vzdal funkce kvůli porozumění s Itálií. Jeho nástupcem byl jmenován lord HAtI­FAX (1881-1959).

Duben 1938 britsko-italská dohoda uznala it. nadvládu nad Etiopií a předpokládala stažení it. dobrovolníků ze Spanělska.

Září 1938 byla podepsána Mnichovská doho­da (s. 475). Po něm.-brit. prohlášení a po Hitle­rově okupaci zbytku CSR (s. 475) již Británie po­litiku "appeasementu" neuplatňovala.

1939 britská vláda zavedla všeobecnou bran­nou povinnost. - Mezinár. záruky měly zastavit agresivní nacistickou zahr. politiku, ale brit.­-fr.-sov. smlouvy o vzájemné pomoci (srpen 1939) ztroskotaly na něm.-rus. sbližování (zahá­jení války, s. 475).

1940 Winston Churchill (1874-1965) sestavil koaliční kabinet. CHA.MBERLA1N převzal funkci předsedy tajné rady.

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Francie II (1931-1940) 469

Krizová léta (1931-1940) 1932-40 prezidentský úřad vykonával Albert

Lebrun (1871-1950). Cerven-prosinec 1932 po volebním vítčzství lev.

stran sestavil Herriot (s. 425) radikální větši­nový kabinet, který padl kvůli splácení dluhu USA. V následujícím období se často střídaly vlá­dy (PAul.-BONCOUH, DAl.ADIEH, SAHHAUT, CIIAUTEMPS) a pokračovala finanční krize, ne­boť parlament nechtěl dát kabinetům oprávnění k radikálním úsporným opatřením. Došlo k ná­rllslu antiparl. hnutí (tzv. ligy I"Ohnivé kříže" I; komunisté) .

1934 kvůli STAVISKÉIIO fimmčnímu skandálu zaú­točily ligy na Bourbonský palác, v důsledku loho vláda Edouarda Daladiera (1884-1970) i přes vyjádření důvěry odstoupila.

Únor-listopad 1934 ačkoliv předseda vlády Gaston Doumergue (1863-1937) vytvořil vládu "národní konsolidace", ztroskotal jeho plán ústavní reformy (posílení výkonné moci, možnost, aby premiér mohl rozpustil parlament bez souhlasu senátu).

Listopad 1934-květen 1935 vláda Pierra-Eti­enna Flandina (1889-1958) rezignovala na reformu ústavy, nezískala zmocnění k překonání finanční krize.

Cervenec 1935-leden 1936 kabinet Pierra Lavala (1883-1945 [popraven]). Proti REN AU­Dovll návrhu na devalvaci franku uplatňoval de­flační politiku (podle nouzových nařízení byly sníženy úřednické platy, mzdy a nájmy). Přeslo k oživení ekonomiky nedošlo. Radikální ministři následně vystoupili z vlády.

Leden-červen 1936 Albert Sarraut (1872 až 1962) sestavil novou vládu. Na překonání faš. hrozby navrhl vůdce komunistů Maurice Tho­rez (1900-64) vytvoření "lidové fronty" ze Socialisticko-republikánské unie (zal. 1935), komunistů a socialistů.

1936 ve volbách zvítězila lidová fronta. 1936-37 Léon Blum (1872-1950) sestavil

vládu lidové fronty. Kom. strana do ní ne­vstoupila. Bl.UM prosadil matignonské smlou­vy (čtyřicetihodinový pracovní týden, placená dovolená, kolektivní smlouvy, zvyšování mezd minimálně o 15 %, povinný rozhodčí soud, uznání práva organizovat se v odborech, spolu­rozhodování v závodě, znárodnění fr. bank a zbrojních závodů). Byly rozpuštěny faš. ligy, které však ve své činnosti pokračovaly v pod­zemních organizacích. - Devalvace franku ne­přinesla očekávané oživení ekonomiky a snížení nezaměstnanosti.

1937 senát odmítl udělit BLUMOVl plnou moc, kte­rou požadoval na vyřešení finanční krize, načež vláda odstoupila. Za následujících kabinetů lido­vé fronty (CIIAlITEMPS r 1937-38J a BLľM

[březen-duben 19381) došlo k jejímu postup­nému rozpuštění.

1938-40 Daladierovu kabinetu se podařilo překonat vnitřní krizi pomocí nouzových naříze­ní, oslabením sociálně polit. zákonů a zmocňo­vacím zákonem na obnovení hospodářství.

Listopad 1938 v důsledku sporu s lidovou frontou se konala generální stávka, která skončila ne­úspěšnč. - V posledních mírových měsících byl vydán zákon o rodině a zákon o výstavbč bytl\.

1939 Francie provedla úplnou mobilizaci a vyhlási­la válku Německu (2. popř. 3. 9.).

1940 po pádu DAJADIEHA (21. 3.) se premiérem stal Paul Reynaud (1878-1966). Po něm. oku­paci Francie byl do vlády povolán maršál PÉTAII\ (s. 407). Žádosti o pomoc, které Francie zaslala USA, zůstaly bez odezvy. Vláda odstoupila 16. 6.

Zahraniční politika (1931-1940) Francie pokračovala v pokusu o izolaci nacist. Německa systémem "kolektivní bezpečnosti". Po ženevské dohodě pěti mocností (5. 471) a posí­lení fr. pozice podporovala fr. diplomacie v čele s min. zahraničí LOUlSEM BARTIIOL'EM (1862-1934 [zavražděn]) uzavření Balkánské­ho paktu (s. 443) a ústní nótou odmítla něm. zbrojení (duben 1934)

1934 HITLEH odmítl fr. návrh ,.VýchodnillO paktu" (východní Locarno). Francie proto podpořila přijetí SSSR do SI .

1935 Francie uzavřela s Itálií koloniální dohodu a se SSSR dohodu o podpoře.

V etiopském konfliktu (s. 437) zaujal předseda vlády LAVAJ. dvojznačné stanovisko, země se podíle­la na sankcích SN, ale nabídla se jako prostředník (dohoda mezi HOAREM [s. 4681 a 1J\VAJ.EM). Po uzavření něm.-it. paktu (s. 475) byly fr.-it. vztahy prakticky přerušeny. Francie se sblížila s Velkou Británií i přes zklamání z jejího zdrženlivého posto­je při okupaci Porýní (s. 475) a anšlusu Rakouska (s. 475). Sblížení Polska a Německa (s. 475), Jugo­slávie a Itálie (I937) mělo negativní dopad na fr. spojenecký systém paktll na východě. 1938 britský královský pár vykonal oficiální návště­

vu Francie. Po návštěvě min. předsedy DAI.ADIERA a min. za­hraničí BON1\ETA v Londýně se Francie zúčastni­la mnichovské konference (s. 475). V prosinci bylo vydáno něm.-fr. prohlášení o neútočení. S Itálií panovaly napjaté vztahy kvůli it. plánu na anexi 'luniska a Korsiky a vypovězení fr.-it. kolo­niální dohody (prosinec). Probíhala úzká polit. spolupráce s Velkou Britá­nií (garanční prohlášení, viz s. 468).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI/Německo III (1930-1933) 471

Briiningova vláda (1930-1932) 1930-32 Po pádu posledního soc. dem. říš. kaclé­

ře MULLERA (s. 429) a při vzrůstající akční ne­schopnosti Říš. sněmu vytvořil politik Centra Heinrich Briining (1885-1970) novou vládu. S HINDENBURGOVOU podporou vládl proti levi­cové opozici (KPO) a opozici extrémní pravice (ONVP, NSOAP) na základě článku 48 (nouzový paragraO. SPD nejprve tolerovala BRUNINGOVU politiku, která se snažila bojovat proti zostřující se hosp. krizi (vzrůstající nezaměstnanost). BRONING vedl deflační hosp. politiku (v důsled­ku "nouzových nařízení na zajištění ekono­miky a financí" došlo ke snížení mezd a platů, cen a podpory v nezaměstnanosti, zvýšení daní atd.).

Září 1930 ve volbách do ŘÍŠ- sněmu získali vět­šinu hlasů komunisté (KPO) a NSOAP. Vnitřní politika se radikalizovala.

1931 "národní opozice" (NSOAP, ONVP, Stahl­helm) vytvořila tvz. Harzburskou frontu. SPD, odbory a Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold (ochranná formace proti násilným činům SAJ vy­tvořily tzv. Železnou frontu.

1932 v prezidentských volbách zvítězil Hin­denburg nad kom. kandidátem E. THÁLMAN­NEM (1886-1944 [zavražděn]) a kandidátem NSOAP HITLEREM. - Odpovědí na radikální po­stup NSOAP byl zákaz SA a SS. Říš. min. obrany GROENER odstoupil, jeho nástupcem v PAPENO­VĚ kabinetu se stal gen. KURT VON SCHLElCHER (1882-1934 [zavražděn]), jehož plán na ochra­nu prav. radikálů podpořilo vítězstvím NSOAP ve volbách do zem. sněmu v Prusku, Bavorsku, Wiirttembersku, Hamburku a Anhaltu (duben). Přesto zasedání Říš. sněmu (9.-12. května 1932) odmítlo žádosti prav. a lev. opozice o vyjá­dření nedůvěry.

Papenova a Schleicherova vláda (1932-1933) 30. 5. 1932 v důsledku intrik "kamarily" okolo

HINDENBUIlGA (SCHLElCHER, prezidentův syn OSKAR VON HINDENBURG, východopolabští jun­keři kolem E. VON OLDENBURG-)ANUSCHAUA) padla Briiningova vláda ("Sto metrů před cí­lem"). HINDENBURG podezíral kancléře kvůli sanační a osídlovací politice z "agrárně-bolševic­kých" sklonů.

Cerven-prosinec 1932 za "vlády národní koncentrace" došlo k přechodu k prezi­dentskému systému. Říš. kancléřem se stal FAANZ VON PAPEN (1879-1969). Po rozpuštění Říš. sněmu (4. 6. 1932) byl zrušen zákaz SA a SS . HITLER toleroval vládu.

Cervenec 1932 stav podobný obč. válce se stal zá­minkou pro státní převrat v Prusku, v němž říš. vláda sesadila úřadující BRAUNOVU soc. dem. vládu.

Cervenec 1932 ve volbách do Říš. sněmu se NSDAP stala nejsilnější stranou. HlNDEN­BURG odmítl akceptovat HITLERA jako kandidá­ta na funkci říš. kancléře. PAJ'ENOVA vláda byla v Říš. sněmu přehlasována kvůli nouzovým naří­zením, týkajícím se provedení "Papenova plánu" na "oživení hospodářství".

Ustopad 1932 ve volbách do Říš. sněmu zazname­nala NSOAP ztráty, KPO naopak hlasy získala. Plán na vytvoření autoritativního "nového státu" po vyřazení Říš. sněmu a podpory reichswehru ztroskotal a PAPEN odstoupil.

1932-33 (28. I) vlády se ujal SCHLE1CllEIlŮV ka­binet. Pokus o rozštěpení NSOAP za pomoci soc. křídla okolo G. STRASSERA (s. 461) se nezdařil. Proběhla neúspěšná jednání s odbory, stranami středu a SPD na podporu vlády.

Leden 1933 ve volbách do zem. sněmu v ma­lém státě Lippe zaznamenala vítězství NS­DAP. - SCIlLElCHEROVA vláda odstoupila, neboť prezident odmítl vydat nouzové nařízení, rozpus­tit Říš. sněm a předběžně se zříci vypsání před­časných voleb.

Zahraniční politika (1930-1933) 1930 říš. vláda prakticky odmítla BRlANDŮV plán

"spojené Evropy" (s 425), protože požadovala plnou rovnoprávnost Německa.

1931 plán nčm.-rak. celní unie ztroskotal na odpo­ru Francie. Mezinár. soudní dvůr v Haagu jeho nezákonnost potvrdil.

1932 konference v Lausanne s konečnou platností upravila otázku reparací (červen/červenec, s. 413) . Ženevská dohoda pěti mocností uznala voj. rov­noprávnost Německa (prosinec).

Hitlerovo "převzetí moci" (1933) 4. ledna v domě bankéře SCHRbDERA uzavřeli HIT­

LER a PAPEN dohodu o vytvoření společné vlády. 22. ledna se konalo jednání mezi PAPENEM, HITLE­

REM, OSKAREM VON HiNTIENBURGEM a stát. ta­jemníkem MElSSNEREM. Hitler 7iskal OSKARA VON HiNDENBURGA na svou stranu. Prezident akcepto­val HiTLERA jako kandidáta na funkci říš. kancléře a souhlasil s vypsáním předčasných voleb.

Tato jednání zpečetila osud výmarské republiky. V roce 1918 se republika stala nouzovou institucí. Občané nedisponovali republikánským vědomím ani polit. zkušeností. Reichswehr tvořil "stát ve stá­tě". Toho využila sílící pravice, která dávala lidu ilu­zi silného státního útvaru, který bude schopna utvo­řit. Pravice zasadila parlamentu smrtelnou ránu, NSOAP - často ve shodě s komunisty - až do svého volebního vítězství v roce 1932 znemožňovala ja­koukoli souvislou činnost, aby se mohla dostat "le­gálně" k moci. Po "uchopení moci" následovala "legální revoluce" (s. 473).

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI / Německo IV (1933-1934) 9.7.1998 473

"Národní revoluce" a "glajchšaltování" 30. 1. 1933 Hitlerova prezidiální vláda, tzv.

kabinet nár. soustředění, složil přísahu. -

Po "nár. revoluci" probíhala . .Iegální revoluce". Pomocí nouzového článku Č. 48 a "zglajchšalto­váním" se upeviíovala totalitní moc NSDAP a vůd­covský princip. Prezident zrušil základní ústavní práva nařízením na ochranu něm. lidu (4. 2. 1933) a po požáru Říšského sněmu (27. 2. 1933) nařízením na ochranu národa a státu (vy­hlášení výjimečného stavu , 28. 2. 1933). Po vol­bách do Ríš. sněmu a "státním aktu" v postupim­ském po sádkovém kostele ("Postupimský den", 21. 3.1933) byl parlament vyřazen.

24. 3. 1933 Říš. sněm odsouhlasil zmocňova­cí zákon, jímž byly vládě poskytnuty neomezené plné moci včetně práva vyhlašovat zákony.

31. 3. 1933 federalistické uspořádání zrušil zá­kon o začlenění zemí do Říše (přeměna zem. parlamentů podle voleb do Říš. sněmu).

7. 4. 1933 podle nového zákona byli do spolko­vých zemí dosazeni říš. místodržící, kteří jmeno­vali zem. vládu. SLednocovací akci završil zákon o reorganizaci Ríše, jímž byly odstraněny zem. parlamenty (30. I. 1934) a rozpuštěna říš. rada (14 2. 1934)

Nacisté převzali policii, čímž upevnili svou moc. Do roku 1936 byla policie podřízena říš. ve­doucímu SS a šéfovi něm. policie Heinri­chu Himmlerovi (s. 461). Po Rohmově aféře (viz níže) zaujal SS pozici SAo Ve "státě SS" se tato organizace stala vůdcovým vy'konným orgá­nem. V "národním právním státě" byla soud­ní pravomoc vykonávána podle Jidového cítě· ní", byly vytvořeny mimořádné soudy (Lidový soudní dvůr). Základem nacist. pojetí práva se stala vůdcova vůle a nacist. světový názor, právní ochrana jedince neexistovala. Ve státě panovala zvůle politické policie, která zkoumala a potí­rala veškeré protistátní snahy. Političtí protivníci byli trestáni odnětím svobody s cílem "zachování a zajištění lidového společenství" a posíláni do koncentračních táborů.

Od května 1933 probíhala likvidace a roz­pouštění popř. zákaz stran a odborů. Po konfiskaci odborového majetku vznikla Němec­ká fronta práce (Deutsche Arbeitsfront, DAF). Politické strany - DVP, BVP, DStP (Něm. státní strana, Deutsche Staatspartei), DNVP a Cent­rum - byly rozpuštěny, SPD a KPD zakázány.

1. 12. 1933 zákonem na zajištění jednoty strany a státu se NSDAP stala státní stra­nou.

Červen/červenec 1934 zavraždění velitele štábu SA Ernsta Rohma (s. 461) a vedoucích představitelů SA zažehnalo nebezpečí socialis­tické "druhé revoluce". Současně došlo k li­kvidaci polit. nepřátel (mj. SCHLElCHERA

[s. 471 \, KAllRA I S. 427], E. NNGA). Tyto vraž­dy nebyly podle tehdejšího zákona o krajní nouzi státu označeny za protiprávní.

2. 8. 1934 po úmrtí prezidenta Hindenburga převzal Hitler prezidentský úřad. Reichs­wehr složil přísahu "vůdci a říš. kancléři A. HIT­LEROVI". - Všichni Němci byli podchyceni pro­střednictvím NSDAP a přidružených svazů (s 461)

Nacistická hospodářská politika Za účelem dosažení hosp. soběstačnosti byly přijaty zákony na podporu zemědělství (říš. stav výživy, Reicbsniihrstand; říšský zákon o dědičných statcích, Reichserbhofgesetz). - Na odstranění nezaměstnanosti byly zavedeny programy ob· novy, např. stavba dálnic (27. 5. 1933), zbrojní výroba a povinná pracovní služba (26. 6. 1935). Stát poskytoval finanční podporu na vytváření pra­covních míst a zbrojení prostřednictvím dluhopisů (směnky Mefo). Vnitřní zadlužení země dosáh­lo koncem roku 1938 částky 42 miliard říš. marek. 27. 2. 1934 byl schválen zákon na přípravu organi­

zační výstavby hospodářství (zmocňovací zákon na soupis a státní kontrolu všech svazů a osob).

20. I. 1934 nový zákon o národní práci sliboval na­plnit ideu všenárodního společenství. Byla vytvo· řena instituce státního pověřence pro záležitosti práce (Treubiinder der Arbeít).

24. 10. 1934 všichni "pracující" byli převede­ni do Německé fronty práce (Deutsche Arbe­itsfi'ont, DAF).

Kulturní a církevní politika 13. 3. 1933 bylo zřízeno říš. ministerstvo li­

dové osvěty a propagandy v čele s J. Goeb­belsem (s. 46 I). Jeho bezohledné propagandi­stické metody podpořily a zdůvodnily všechna sjednocovací opatření. - Ministerstvo vyvíjelo silný tlak na vědecké instituce (odstranění aka­demických svobod) a na kult. život.

22.9. 1933 byla založena Říš. kulturní komora. Nacistická círk. politika nebyla úspěšná. Na·

vzdory říš. konkordátu (s. 475) rostl odpor kat. církve (Encyklika papeže PIA Xl. V palčivé sta­rosti, 1937)

Květen 1934 proti evangelické "říš. církvi" se posta­vila konfesní synoda něm. evevangelické církve a založila hnutí odporu "Vyznávající církve", která vzešla z Ochranného sdružení farářů, zalo­ženého v roce 1933 MARTINEM NIEMOUEREM (1892 až 1984)

MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VALKAMI / Německo V (1933-1940) 475

Nacistická zahraniční politika Jejím cílem byla revize versailleské smlouvy jako výchozí bod k "dobytí životního prosto­ru". HITLER deklaroval požadavek míru, ale odmí­tal politiku "kolektivní bezpečnosti" a preferoval dvoustranné dohody. 1933 Německo uzavřelo konkordát s Vatiká­

nem (červenec), opustilo konferenci o odzbro· jení a vystoupilo ze SN (říjen). Ocitlo se v izolaci.

1934 dohoda o neútočení s Polskem zasadila ránu fr. spojeneckému systému. - Po nezdaře­ném nacisl. puči ve Vídni a odmítnutí "východní­ho Locarna" se prvním zahraničně polil. úspě­chem nacisl. Německa stalo referendum v Sár­sku a jeho připojení k Říši (leden 1935).

Březen 1935 Německo obnovilo všeobecnou brannou povinnost.

Červen 1935 Německo a Velká Británie uza­vřely námořní dohodu (sila lodstva v poměru 35:100)

Březen 1936 Německo vypovědělo rýnský ga­ranční pakt (s. 413) a obsadilo demilitari­zované Porýní, což znamenalo porušení versa­illeské smlouvy.

Červen 1936 dohoda s Rakouskem obnovila vzájemné přátelské vztallY.

Srpen 1936 v Berlíně se konaly olympijské hry. Srpen 1936 zavedení dvouleté vojenské služby. Listopad 1936 pakt proti Kominterně zname-

nal počátek spolupráce s Japonskem proti spo­lečným protivníkům (SSSR). K paktu se připojila také Itálie (leden 1937) - po něm.-il. dohodě byla vyhlášena ,.Osa Berlín-Řím" (říjenJlisto­pad 1936) - a posléze se připojilo Španělsko (březen 1939).

"Dobytí nového životního prostoru" se stalo primárním cílem nacisto zahr. politiky. Na stranickém sjezdu v Norimberku (září 1936) byl vyhlášen čtyřletý plán na dosažení hosp. soběs­tačnosti.

Listopad 1937 na důvěrné konferenci odhalil Hitler své válečné plány (Hossbachův proto­kol), chtěl násilím "získat nový životní prostor".

1938 říšský ministr války W. VON BLOMBERG (1878-1946) byl propuštěn kvůli "nerovnoro­dému" sňatku, velitel pozemních vojsk generál­plukovník W. VON FRITSCH (1880-1939) pak na základě HIMMLEROVY a GbRINGOVY intriky. Po vytvoření vrchního velitelství wehr­machtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) došlo ke zglajchšaltování armády. Min. za­hraničí se stal Joachim von Ribbentrop (1893-1946 [popraven]). - Po propuštění pre­zidenta říš. banky SCHACHTA (s. 427) a schvále­ní zákona o Německé říšské bance (červen 1939) získal HITLER neomezené nařizovací a dozorčí právo nad státními financemi.

1938 anšlus Rakouska (s. 434). "Znovusjedno-

cení Rakouska s Říší" (13. březen) potvrdilo re­ferendum (duben).

Po Hitlerově tajném rozkazu wehrmachtu rozbít Československo (30. 5. 1938), po srpnovém od­stoupení šéfa generálního štábu LUDWIGA BECKA (1880-1944 [sebevražda]), poradách HITLERA s CHAMBERLAINEM (s. 468) v Berchtcsgadenu a Bad Godesbergu (září) se díky bril .-il . prostřed­nictví konala 29. 9. 1938 mnichovská konference. HITLER,

MUSSOLlNI, CHAMBERLAIN a DALADlm do­jednali odstoupení Sudet Německu (I. až 10. 10. 1938). Něm.-bril. prohli�ení o neútoče­ní (30. září) a něm.-fr. prohlášení (6. prosince, konečné uznání něm.-fr. hraniC) měly zastavit něm. expanzi. Přes ujištění, že odstoupení Sudet bylo posled­ním požadavkem (26.9. 1938), vydal Hitler

21. 10. 1938 tajný rozkaz "rozbít zbytek ČSR". Po návštěvě čs. prezidenta EMILA HACHY (s. 435) v Berlíně (15. 3. 1939) a vstupu něm. vojsk do Československa (15.-16. 3. 1939) byl

16. 3. 1939 zřízen "protektorát Čechy a Mo­rava".

23. 3 1939 území kolem Klajpedy (Memelu) bylo připojeno k Něm. říši. - Po podpisu něm.-ru­mun. obchodní dohody (s. 441) se balkánské a podunajské země ("zásobovací prostor Velko­německé říše") dostaly do hosp. závislosti na Ně· mecku.

Začátek války a spojenectví (1939-1942) 21. 3. 1939 Německo požadovalo připojení

Gdaňska k Německu, exteritoriální spojení Vý­chodrubo Pruska s rUší. Polsko tyto požadavky od­mítlo. Jednání byla přerušena (26. 3.) a po bril.-fr. garančním prohlášení vůči Polsku (31. 3.) byla vy­povězena něm. -pols. dohoda o neútočení a něm.-bril. námořní dohoda (28. 4.).

22. 5. 1939 Německo uzavřelo dohodu o přá­telství a spojenectví s Itálií ("ocelový pakt" ) .

31. 5.-7. 6. 1939 něm. vláda uzavřela dohody o ne­útočení s Estonskem, Lotyšskem a Dánskem.

23. 8. 1939 Berlín podepsal s Moskvou pakt o neútočení s tajným dodatkem (zakotvení zá· jmových sfér obou stran).

Všechny uvedené dohody se staly předpokladem pro něm. útok na Polsko (1. 9. 1939), které podepsalo spojenectví s Velkou Británií (25. 8.).

1940 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely pakt tří mocností s cilem nového uspořádání Evropy a východní Asie a zavázaly se k vzájemnému po­skytnutí pomoci. V roce 1942 se připojilo Ma­ďarsko, Rumunsko, Slovensko, Dánsko, Finsko, kolaborantská čínská vláda v Nankingu, Bulhar­sko a Chorvatsko.

1942 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely vojenské spojenectví.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / "Blesková válka" (1939-1940) 477

Tažení do Polska (operace Weiss, 1939) V důsledku přesily něm. lankového vojska a letectva byla pols. armáda rychle poražena (1.-18. 9). Odpor kladla pouze Varšava (do 27. 9.) a Modlin (do 28. 9.). Důsledky útoku: Po marných MUSSOLJ\'I­HO pokusech o zprostředkování se Itálie prohlásila za "neválčíCÍ" stál (2. 9.). Velká Británie a Francie ultimativně požadovaly slažení něm. jednotek za říš. hranici a po uplynutí lhůty vyhlásily Německu válku (3. 9.). Předpoklady pro válku na západě: 1. "Nové uspořádání" Polska (říjen 1939): Gdaňsk (I. 9.) a území odstoupená Polsku v roce 1918 (říš. župy Gdaňsk-Západní Prusko a oblast na Warlě) byly připojeny k Říši; kraj Katowice a území okolo řeky Olše připadly provincii Slezsko, kraje Suwalki a Ciechanów provincii Východní Prusko. Zbytek Polska byl jako generální gouverne­menl podřízen generálnímu guvernérovi HAN S I FRANKOVI (s. 461). - Cílem nacistické politiky bylo zotročení Polska. Byly uzavřeny vyšší školy a univerzity, likvidována inleligence a zavedeny nu­cené práce. 2. Vztah k Sovětskému svazu. Rudá armáda obsa­dila vých. Polsko (17. 9.) a 28. 9. 1939 byla uzavřena něm.-sov. smlouva

o hranicích a přátelství, která za územní ústup­ky (ImUlice podle řeky Bug, úzenú u SuwaIki) uznala Litvu jako sféru vlivu SSSR .

6. 10. 1939 HITLER v projevu před ŘK sněmem na­vrhl Brit:'Ulii a FnUlcii .. mír" na základě statu quo (návrh záp. mocnosti jednoznačně odnútly).

ll. 2. 1940 Německo uzavřelo hosp. dohodu se SSSR, která narušila brit. blokádu.

3. Podle smluv s pobaltskými státy, Itálií a SSSR (ří­jen/lisLOpad 1939) došlo k přesídlení Němců do Říše. Přesídlenci se stali předmětem vých. po­litiky a podléhali pl;ulOvání SS (HIMMLER [s 461] jmenován říš. komisařem na upevňování němec­tví), prováděla se přesídlovací opatřenÍ.

Finsko-sovětská "zimní válka" (1939-1940) 30. 11. 1939 po odnútnutÍ sov. požadavků (přene­

chání základen) 7-'lhájila Rudá armáda útok na Finsko. SSSR byl proto vyloučen ze SN (14. 12.). Fin. armáda se sice urputně bránila, ale Rusům se podařilo prolomit Mannerheimovu linii. Moskva se chtěla vyhnout střetu se záp. mocnostmi, které Finsko podpořily vyloděním v Norsku a chtěly pře­rušit transport rudy ze Švédska do Německa.

12. 3. 1940 byl podepsán moskevský mír. Fino­vé odstoupili SSSR Karelskou šíji, část východní Ka­rélie a pronajali mu poloostrov H�Ulko, SSSR získal právo průjezdu v oblasti Petsama (pečenga).

Dánsko, Norsko (operace Weseriibung, 1940) Pro zajištění dodávek rud ze Švédska a vytvoření širší útočné základny pro obcll. válku proti Velké Británii

proběhla kombinovaná n{UllOřní, pozemní a letecká okupace Dánska (9. 4.), které se vzdalo bez boje, a okupace Norska (9. 4.-10. 6.), jehož armáda kapitulovala po odplutí Spojenců (3.-7. 6.). Dánsko: Dánská vláda, která zůstala po dosazení říš. zmocněnce v úřadu, odstoupila (29. 8. 1943) po vy­hlášení výjimečného stavu. Norsko: Král HAAKON VII. (1905-1957) s vládou uprchl do Londýna, kde se vytvořila exilová vláda (5. 5. 1940). Do Norska byl dosazen říš. komisař J. TERBOVEN, kterého podporoval vůdce faš. strany Nasjonal Samling VIDKUN QUISUNG (1887-1945 [popraven]) .

Západní tažení (operace Gelb, 1940) 10. 5.-4. 6. 1940 první fáze (Sichelschnitt). Po

kapitulaci Nizozemska (I5. 5.) a Belgie (28 5.) postupovala něm. armáda ke kanálu La Manche, bril. a fr. jednotk{ull o síle asi 335 000 mužů se po­dařilo opustil Dunquerque.

5. 6.-24. 6. 1940 druhá fáze (Bitva o Francii). Po průlomu Weygandovy linie Němci bez boje obsadili Paříž (14. 6.).

10.6. 1940 Itálie vstoupila do války (s. 481). 22.6. 1940 v Compiegne bylo uzavřeno přúně­

n. Francie byla rozdělena na okupovanou a neo­kupovanou část (vichystická Francie), fr. armáda přešla do zajetí, loďstvo však nebylo vydáno.

Politické důsledky: Velká Británie: Koaliční kabi­net (IO. 5.) Winstona Churchilla (1874-1965).­Nizozemsko: Král. rodina a vláda uprchly do Londý­na. ARTUR SEYSS-INQUART (s. 434) se stal řľš. konli­sařem, podporoval ho vůdce nizozem. národních so­cialistU ANTON ADlUAN MUSSERT (1894-1946 [po­praven]). Belgie: Král LEOPOLD ll. (1934-51) byl intemován. Fa.�ističtí "rexisté" pod vedením LÉONA DEGREI.LEA spolupracovali s Němci, došlo k vrácení měst Eupen-Malmédy a Moresnet Německu (I8 5.). - Lucembursko: Gauleiter StMON se stal šéfem ci­vilní správy (2. 8.). Francie: Po pádu DALADIERA (s. 469) a po Odsloupení REYNAUDA sestavil PÉTAfN (s. 407) vládu ve Vichy (16 6.). 3.7. 1940 Britové zničili fr. lodstvo, kotvíCÍ u Oranu. 10. 7. 1940 Pétain se stal hlavou vichystické

Francie. 24. 10. 1940 na setkání v Montoire Hitler poža­

doval, aby Francie vstoupila do války, což Pétain odnútl.

Plánované něm. operace: Vylodění v Anglii (operace Seelowe) bylo odloženo kvůli neúspěšné letecké bitvě o Anglii (s. 479). - Po setkání Hitlera s Frankem v liendaye (23. 10.) upustili Němci od piá­nu na dobytí Gibraltaru (operace Felix).

DRUHÁ SVĚTOVÁ vÁLKA / Německo / námořní, letecká válka; ekonomika (1939-1945) 479

Námořní válka (1939-1945) Německé válečné loďstvo operovalo proti spojene­ckým zásobovacím cestám především v Atlantiku (bitva v Atlantiku). I přes velké britské ztráty se mu Britské ostrovy zablokovat nepodařilo. Rozhodují­cím způsobem však přispělo k obsazení Norska a Dánska, a to i přes velké ztráty (potopeny křižníky Bliicber a Karlsrube). Vojenské operace ve Francii v roce 1940 proto bylo schopno podpořit jen ome­zeně (Dunquerque).

Bitevní lodě: Pancéřová loď Graf Spee se sama potopila před ústím La Platy (prosinec 1939). Těž­kému křižníku Princ Evžen a bitevní lodi Bismarck se podařilo zničit britský bitevní křižník Hood, ale Bismarck byl v květnu 1941 potopen. 1942 bitevní lodě Scbarnborst a Gneisenau (obě

operovaly v letech 1940-41 v Atlantiku) pronik­ly do kanálu La Manche a křižník Princ Evžen operoval u Norska (únor).

1943 bitevní loď Scbarnborst byla potopena u Mur­manska (prosinec).

1944 bitevní loď Tirpitz byla zničena u Tromso (li­stopad).

1945 Německo přišlo o lodi Admiral Scbeer, Ad­miral Hipper, Wtzow, Emden, KolII, Leipzig, Scblesien a Scbleswig-Holstein.

Ponorková válka: Obchodní válka byla nejprve vedena podle kořistního řádu. 1940 Německo vyhlásilo německé "operační úze­

mí" kolem Anglie (17.8.). - Zpočátku dosaho­valy ponorky úspěchů v jednotlivých bojích.

1942 německé ponorky ohrožovaly americké po-břeží (neexistovala protiponorková obrana).

1942-43 kulminační bod ponorkové války předsta­vovala operace proti severoatlantickým konvo­jům. V březnu 1943 bylo potopeno loďstvo o to­náži 851 000 BRT. - Kvůli sporu o vyřazení vel­kých lodí odstoupil vrchní velitel válečného loďstva RAEDER (1943, jeho nástupcem se stal DONITZ, s. 493). Německo přerušilo boje proti doprovodným lo­dím v Atlantiku (1943).

Obrat v ponorkové válce ve prospěch Spojenců přineslo nasazení torpédoborců a jiných lodí v do­provodu konvojů "Support Groups", zaměřování radarem, důsledná kontrola vzdušného prostoru, vynález akustického torpéda (1943).

Letecká válka (1939-1945) Německá luftwaffe (vrchním velitelem letectva říš­ský maršál GOR1NG, s. 461) si zpočátku udržovala nad spojeneckým letectvem převahu a podílela se na úspěchu "bleskové války". 1940-41 Německo prohrálo leteckou bitvu

o Anglii. Ve válce utrpěly obě strany těžké ztráty, jež však měly daleko větší dopad na německé

straně. Britské letectvo dokázalo uhájit vlastní vzdušný prostor, a lÍm zabránit plánované invazi na ostrov. - Vzrůstající převalla spojeneckého le­tectva (výroba bombardovacích letadel a stIna­ček) a rozvoj radarové techniky znamenaly obrat v letecké válce.

1942 britské a americké letectvo podniklo první velké nálety na německé strategické cíle (30/31. 5. přes tisíc bombardovacích letadel podniklo nálet na Kolín nad Rýnem).

1943 Spojenci zahájili denní nálety bombardo­vacích svazků na Německo.

1944 probíhaly nálety na rumunskou ropnou oblast Ploesti (od dubna), na německé závody vyrábějí­cí syntetické pohonné hmoty (od května) a na dopravní síť.

1945 Spojenci podnikli mohutný nálet na Dráždany (13/ 14. 2.). - V posledních měsících války do­cházelo k hloubkovým náletům s cílem zcela ochromit dopravu.

Spojenci ovládli do poloviny roku 1944 vzdušný prostor nad Německem. Výrobu "od­vetných zbraní"' (V-Waffen) pozastavil nálet britské­ho letectva RAF na pokusnou stanici Peenemiinde (srpen 1943). Německo začalo 13. 6. ostřelovat britské cíle (Londýn) raketou V I, raketou V 2 od 6.9 1944

Německé válečné hospodářství Na počátku války neexistovalo jednotně plánované a řízené hospodářství. Po bitvě u Stalingradu (s. 485) a vyhlášení "totální války" (18. 2. 1943) GOEBBElSEM (s. 461, 473) došlo ke koncentraci hospodářství (2. 9. 1943) pod vedením říšského ministra ALBERTA SPEERA (1905-1981). Výroba dosálJla svého vrcholu v období srpen-prosinec 1944. Nedostatek surovin se dařilo překonat díky předválečným plánům (syntetický kaučuk, syntetic­ké pohonné hmoty, zpracování nízkohodnotných rud atd.) a drancování surovinových zdrojů v oku­povaných zemích. Německu se nepodařilo dobýt kavkazskou ropnou obhL�t (konec roku 1942), na­víc ztratilo i rumunské a ukrajinské ropné oblasti, což ve svém důsledku znamenalo nedostatek po­honných hmot po celou dobu války.

Pracovní síly pro zbrojní průmysl: Něm. dělní­ci museli narukovat, proto Německo hledělo zís­kat pracovní síly nuceným nasazením přibližně 9 milionů dělníků z okupovaných zemí. - Od

30. dubna 1942 byli mobilizováni všichni "árijští" vězni v koncentračních táborech (v roce 1944 existovalo kromě 22 hlavních koncentračních tá­borů i přes 400 vedlejších [pracovních] kon­centračních táborů).

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA I severní Afrika, Balkán (1940-1942) 481

Válka v severní Africe (1940-1942) 1940 Itálie vyhlásila válku Francii a Velké Británii

(Io. 6.). ll. útok se zastavil na fr. alpské frontč. Příměří (24. 6.) nesplnilo il. pozadavky.

Září 1940 italské jednotky podnikly z Libye ofenzivu proti Egyptu.

Prosinec 1940 Britové provedli úspěšný protiútok, Italové ztratili Kyrcnaiku (Ieden/tll1or 194 I). - Po il. žádosti byl na Sicílii přeložen 10. něm. letecký sbor (boj na Maltč). Po jednání HtTLERA s Mus­SOLlNIM (leden 194 I) vznikl něm. africký sbor (;lji-ikakorps) pod vrchním velením gen. ERWINA ROM MElA, 1891-1944 [sebevražda]).

1941 Itálie znovu dobyla Kyrenaiku (bře­zen-duben) kromč Tobrúku (Tobruk).

1942 v novém něm.-it. útoku dobyly něm.-il. jednotky Bcnghází (29. 1.) a Ajn al-Ghazalu (7. 2.), Tobrúk kapituloval. Po překročení egypt­ské hranice (Marsa Matrúh, 28. 6.) se postup kvůli zásobovacím problémům zastavil v EI-Ala­meinu (30. 6.).

Malta: 1'0 něm. náletech na ostrov byla odložena operace Herkules (duben 1942).

Říjen 1942 během bril. protiofenzivy (vrchní velitel generál MONTGOMERY) ztratila Itálie a Němec­ko Kyrenaiku.

Etiopie: Po dobytí bril. a fr. Somálska il. vojsky podnikli Britové protiofenzivu, Itálie ztratila il. a bril. Somálsko a Eritreu (1941). Britové ob­sadili Addis Abebu (6. 4.), Italové v Etiopii kapi­tulovali (16. 5. 1941) Císař HAlLE SElASStE l. (s. 457) se vrátil do zeme.

Válka na Balkáně (1940-1941) Z osobních (MlISSOLlNIHO prestiž), historických (nezdařená okupace Korfu, s. 437) a mocenskopo­litických (nezdar při nastolení nacistické nadvlády) důvodů podnikla Itálie v roce 1940 z Albánie tažení proti Řecku (28 10.)

Řekové obsadili třetinu Albánie, bril. letectvo oslabilo il. námořnictvo v Tarentu (I 1/12. 11.). Na základě dmlých garancí (s. 443) došlo ke zří­zení bril. základen na Krétě, později vylodční bril. vojsk (kolem 70 000 mužů) v Pireu a Volo­su (od března 194 I) .

Německá balkánská politika: Bez ohledu na sov. zájmy zahrnulo Nčmecko do své sféry vlivu i Balkán (s. 485). Tamější státy se připojily k paktu tří moc­ností (1940, s. 475): Madarsko (20. 11.); Rumun­sko (23. I I.; odstoupilo SSSR severní Bukovinu a Besarábii [28.6.], Maďarsku severní Sedmihrad­sko, Bulharsku jižní Dobrudžu [2. vídeňská arbit­ráž,30 8.J; ION ANTONESCU, 1882-1946 [popra­veni se dostal do čela státu [4. 9.]); Slovensko (24. 11.); Bulharsko (I 3 1941); Jugoslávie (25. 3. 1941). V Bělehradě probčhl státní převrat (24. 3. 1941), nová jug. vláda podepsala se SSSR

smlouvu o přátelství (5. 4. 194 1). 'I\.irecko si za­chovalo neutralilu. Balkánské tažení (operace Marita): Kvůli ne­bezpečí vytvářející se spojenecké fronty na Balkánč a ohrožení rumun. ropného území brit. letectvem se HITLER rozhodl podniknout útok od Bulharska po Egejské moře. 1941 boje začaly 6. dubna poté, co Nčmecko

odmítlo řec. pokusy o zprostředkování (únor) a 12. něm. armáda byla přeložena do Bulharska (březen) .

Jugoslávie: Válka, zahájená náletem na Bělehrad (6. 4.), skončila obklíčením a kapitulací jug. ar­mády (J 7 4 ). Zemi obsadily il., maď. (I I . 4.) a bulh. jednotky.

Řecko: Po průlomu Met<lxasovy linie, obsazení So­luně (9. 4.) a útoku přes pohoří Pindos kapitu­lovalo Řecko v Larisse (21. 4., všeobecná kapitu­lace řec. armády 23. 4. v Soluni). Po průlomu bril. obranných postavení u Thermopyl (24. 4.) byly bril. jednotky evakuovány (do 30. 4.). Něm. vojska obsadila Athény (27. 4.), Peloponés a řec. ostrovy (do I I . 5.).

20. 5.-1. 6. 1941 něm. parašutisté úspěšně přistáli na Krétě (operace Merkur).

Balkánské tažení vyřadilo Velkou Británii na kon­tineI1lU, zajistilo jihovýchodní křídlo pro útok na SSSR a poskytlo ochranu rumun. ropných oblastí.

"Nové uspořádání" balkánského prostoru Jugoslávie: Král PETAt{ II. (1934-41) uprchl, v Londýně se vytvořila exilová vláda. V Srbsku b91a vytvořena něm. voj. správa a nastolena loutková vlá­da. Dolní Štýrsko a část Kraňska připadly Německu. Lublaií, dalmatské pobřeží a Černá Hora (ofiCiálně .. nezávislá") :mektovány llálií, polovina Bačky Ma­ďarskem, západní Makedonie Bulharskem. Chorvatsko: Králem se formálně stal il. princ Al­MONE VÉVODA SPOLETSKÝ (Tomislav ll.). V Chor­vatsku vznikl samostatný, autoritativní stát (10. 4. 1941) pod vedením .. poglavnika" ANTE PA­VELléE (1889-1959), který se opíral o raš. usta­šovské hnutí. V Řecku byla nastolena něm., od poloviny roku 1941 také il. vojenská správa. Král JIŘÍ II. (1922-24, 1935-47) uprchl do Londýna, kde se ustavila exilová vláda. V důsledku těchto operací došlo k rozdrobení nčm. sil ve válce na mnoha frontách, Německo se silně angažovalo ve Středomoří a odsouvalo termín útoku na SSSR.

Blízký východ: Povstání proněm. a proit. RASlDA MlHO AL-KAJ lAM fHO v Iráku bylo potlačeno (kvě­ten 194 1), Britové obsadili Sýrii, Libanon a Írán (s. 446), Suezský průplav nebyl ohrožen.

DRUHA SVĚTOVÁ vÁLKA / nacistický antisemitismus a "konečné řešení" (1933-1945) 483

"Židovská otázka" a "konečné řešení" Základem nacist. rasové politiky se stala rasová te­orie (oslava "Árijce", hanění "méněcenných Ži­dů"), potřeba přesunout vinu za porážku v roce 1918 ("žido-bolševičtí listopadoví zločinci") a vy­zvednutí J!rotivníka, bez něhož se totalitní praxe neobejde (Zid = ztělesnění veškerého zla). 1. 4. 1933 po "divokých akcích" po převzetí moci

nacisty byl vyhlášen den bojkotu. Akce se za­měřila především proti židovským obchodní­kům, profesorům, učitelům, studentům, žákům, advokátům a lékařům.

15.9. 1935 požadavky, které HITLER upřesnil ve své knize Mein Kamp/, se začaly systematicky re­alizovat v norimberských zákonech: I. zákon o občanech říše rozděloval obyva/telstvo na "státní příslušníky" a "státní nebo říš. občany". Podle tohoto zákona nebyli Židé rovnoprávnými občany. 2. zákon na ochranu něm. krve a něm. cti zakazoval "rasově" smíšená manželství a "mi­momanželský styk mezi Židy a nositeli něm. nebo podobné krve". Židé nesměli vztyčovat říš. vlajku a zaměstnávat "árijské pomocnice" mladší 45 let. Během dalších let bylo vydáno 13 doplňko­vých říš. nařízení k zákonu o občanech ří­še, která znamenala vyloučení Židů ze státního společenství. Ríš. organizace pro všechny židovské osoby a sdružení, založená v roce 1933, Říš. zastou­pení něm. Židů (předsedou byl rabín Leo Baeck, 1873-1956) pomáhala Židům při vystě­hování a změně povolání, při zakládání židov­ských škol a v sociální a kulturní oblasti. - V ro­ce

1938 vyvrcholila předválečná nacisto protiži­dovská politika. Židovská kulturní sdružení se stala "zapsanými spolky" (28. 3.); majetek, pře­saltující 5000 říš. marek, podléhal ohlašovací povinnosti (26. 4.); židovské živnosti musely být označeny (14. 6.); všem židovským lékařům byla zrušena aprobace (25. 7.); proběhla změna pří­jmení a křestních jmen (17. 8. - ke všem neži­dovsky znějícím jménům byla automaticky připo­jena jména "Sára" a "Israel"); židovským právní­kům bylo zrušeno povolení vykonávat advokátní činnost (27. 9.); všem Židům byly zabaveny ce­stovní pasy (5. 10., nové pasy byly doplněny pís­menem "J" ); asi 17 000 pols. Židů, žijících v Ně­mecku, bylo vypovězeno (28. 10.).

7. ll. 1938 HERSCHEL GRYNSPAN, sedmnáctiletý syn židovského vyhnance spáchal v Paříži aten­tát na vyslaneckého radu E. von Ratha.

9/10. ll. 1938 tato akce dala podnět k orga­nizovaným pogromům v celé zemi ("Křiš­ťálová noc", během níž Němci zapalovali syna­gogy, hanobili židovské hřbitovy, ničili židovské budovy a zatkli přes 26 000 Židů).

12. ll. 1938 Německo požadovalo jednu mi-

liardu říš. marek jako pokání, na obnovení věcných škod, napáchaných lůzou, vrácení ná­hrad škod, které vyplatily pojišťovny. Židé byli "vyřazeni" z hosp. života (nucená arizace), ne­směli navštěvovat kulturní místa, používat veřej­ných dopravních prostředků, byly uzavřeny jejich vyšší školy.

"Konečné řešení židovské otázky" 1939 zostřená situace v Německu vyvolala silnou vlnu vystěhovalectví, která v mnoha případech ztroskotala na nedostatečné pomoci přijímajících zemi, zabavení majetku a nemožnosti převodu de­viz. Po vypuknutí války soustředil HIMMLER (s. 473) a jeho orgány (SS , SD) policejní moc v okupovaných oblastech ve svých rukou. Vyhlazení Židů v Polsku probíhalo ve 3 etapách: 1. gheta (gheta a pracovní tábory), poté likvidace

na místě (do roku 1941) popř. transport do vy­hlazovacích táborů (od roku 1942).

2. masové zatýkání, poprava zastřelením. 3. razie, pogromy za pomoci domácí milice. V Rusku prováděly vyhlazení nasazené skupiny. 31. 7. 1941 GORING pověřil SS-Obergruppenfiihre-

ra REINHARDA HEYDRICHA (1904-1942 [za­vražděn]) "konečným řešením židovské otázky" (tzn. biologickou likvidací židovského obyvatelstva) .

20. 1. 1942 na konferenci ve Wannsee byl sta­noven program likvidace: pracovní nasazení v pracovních kolonách (oddělení pohlaví; likvi­dace v důsledku nucených prací a nedostatečné stravy; "odpovídající naložení" se "zbytkem"), dále vystěhování všech evr. Židů na východ a umístění těžce raněných a Židů s vál. vyznanle­náním v TereZÍně.

Minimálně 5,29 milionů evropských Židů by­lo usmrceno nebo přišlo o život v ply­nových komorách vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Chelmnu, Belzeku, Sobibóru a Treblince. Většina něm. spojenců či s Němec­kem spřátelených zemí podporovala antisemit­skými zákony vyhlazování Židů. Úspěšný odpor kladlo Finsko, Itálie, Bulharsko a Dánsko.

"Likvidace bezcenného života" 14. 7. 1933 byl přijat zákon na ochranu do­

rostu před dědičnými chorobami (steriliza­ce žen při výskytu určitých dědičných nemocí). V důsledku tohoto zákona se za války prováděl "program euthanasie", podle něhož "měla být nevyléčitelně nemocným dopřána milostivá smrt" (říjen 1939). K rozhodujícím kritériím pro provedení zločinného aktu (usmrcení 70 000 lidí do srpna 1941) patřila "pracovní ne­schopnost" a "rasa".

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / ruské bojiště (1941-1942) 485

Válka v Rusku (1941-1942) Při MOLOTOvovt návštěvě v Berlíně (listopad 1940) přednesl něm. min. zahr. RIBBENTROP ná­vrh na rozdělení brit. impéria (Persie a Indie se měly dostat do sov. zájmové sféry), který měl získat Sovětský svaz pro pakt tří mocností . V nótě, jež byla odpovědí na tuto nabídku, sov. stra­na požadovala za připojení k paktu začlenění Fin­ska, Bulharska a Turecka do sov. zájmové sféry. HITLER na nótu neodpověděl. Svůj cíl získat "život­ní prostor" na východě spojil s plánem, podle ně­hož chtěl po podrobení SSSR porazit Velkou Británii v Íránu popř. na Blízkém východě. Proto přijal "směrnici 21" (operace Barbarossa, 18. 12. 1940) na přípravu útoku na SSSR. Po podpisu něm.-sov. obchodní smlouvy (10. I. 1941) uznala sov. vláda nové uspořádání na Balkánu (květen 1941, s. 481). 22. 6. 1941 Německo bez vyhlášení války

přepadlo Sovětský svaz. Rumunsko, Itálie, Slovensko, Maďarsko a Finsko vstoupily do války po boku Německa.

Sovětská obranná vnitropolitická opatření: Předseda Rady lidových komisařů STALIN vyhlá­sil Velkou vlasteneckou válku. Byl vytvořen Státní vyDor obrany SSSR ve funkci vojenské vlá­dy v čele se STALINEM jako předsedou a lidovým komisařem pro obranu a členy MOLOTOVEM, VOROSlLOVEM, BERljOU a MALENKOVEM. Po mobilizaci všech sil se SSSR bráni! podle princi­pu "spálené země", vytvořilo se partyzánské hnu­tí (s. 486), byla zavedena funkce politických ko­misařů, zrušená v květnu 1940, k obnovení jed­noty velení došlo až během bitvy u Stalingradu (viz níže).

Zahraničně politické kroky: Sovětský svaz uza­vřel dohodu o neutralitě s .Japonskem (13. 4. 1941) a vyhnul se tak válce na dvou frontách.

1941 po něm. útoku bylo podepsáno brit.-sov. spo­jenectví proti Německu (12. 7.). USA nabídly SSSR dodávky válečného materiálu (30. 7.). -Podle voj. dohody mezi sov. vládou a pols. exilo­vou vládou v Londýně (J 4. 8.) došlo k sestavení pols. jednotek z válečných zajatců v SSSR, byly zrušeny něm.-sov. úmluvy o rozdělení Polska (s. 432, 477). - SSSR a pols. exilová vláda uza­vřely dohodu o podpoře (4. 12.).

Průběh války 1. fáze (do srpna 1941): Na severní frontě prolomila něm. vojska sov. pozice mezi U'menským a Cudským jezerem, na střední a jižní frontě zni­čily něm. jednotky silnější sov. sbory v obkličova­cích bitvách o Minsk (do 9. 7.), Oršu a Vitebsk (do 5. 8.) a Uman (1.-7. 8.) a dorazily k Desně a Dněp­ru. Finské jednotky pronikly až ke Sviru a Oněžské­mu jezeru. Murmansk, Kandalakša a Krym nebyly obsazeny.

2. fáze (do prosince 1941): Přes rozdílný názor generálního štábu HITLEtl zastavil útok na Moskvu (srpen) a vydal rozkaz dobýt doněckou pánev a spojit se s Finy. Po bitvě o Kyjev (21. 8.-l7. 9.) byla obsazena do­něcká pánev a Krym (kromě Sevastopolu). Útok na Leningrad byl přerušen. 1941 bitva o Moskvu (říjen-prosinec, operace

Tajfun). Po dvojité bitvě o Vjazmu a Brjansk (ří­jen) se Němci dostali do blízkosti Moskvy (1610. bylo sídlo sov. vlády přeloženo do Kujby­ševa, ale STALIN zůstal v Moskvě, kde byl vyhlá­šen stav obležení [19.101). Něm. útok byl kvůli počasí a totálnímu vyčerpání vojska (8. ll.) za­staven.

V důsledku sov. zimní ofenzivy (od 5.12.1941) se něm. vojska musela na sever­ní frontě stáhnout za Volchov (prosinec), na střední frontě na linii Orěl-Ržev (leden (942). Rusové pronikli do prostoru Vjaz­ma-Smolensk-Vilebsk (leden) a obklíčili nělll. vojska v Demjansku (leden-duben). Na jižní frontě Němci ztratili poloostrov Kerč (prosinec 1941) a prorazili u Izjulllu (leden (942). vý­chodní fronta (leden-duben) se stabilizovala. Po Hitlerově "rozkazu" klást "fanatický odpor" (l6. ll.) byl propuštěn vrchní velitel pozemních vojsk von Brauchitsch a jeho funkci převzal sám Hitler.

Během něm. ofenzivy v létě 1942 byl znovu do­byt Kerčský poloostrov (8.-15 5 ), proběhla bit­va u Charkova (17.-28. 5.) a byl dobyt Krym se Sevastopolem (7. 6.- 4. 7.). Cílem ofenzivy, za­počaté 28. 6., byla ropná pole na Kavkaze a Sta­lingrad. Skupina vojsk A pronikla až k Elbrusu (ll. 8.), ale nedosáhla jižní rus. hranice (nepo­dařilo se přerušil am. pOIllOC). 6. armáda a 4. tanková armáda pronikly na předměstí Sta­lingradu (1.-15. 9 ) a podrobily si větší část města (l6. 9.-18. 11.). Velitel generálníllO štábu gen. HALDER byl pro­puštěn.

Ruská protiofenziva (od 19. 11. 1942): Po sjednocení obou rus. křídel západně od Sta­lingradu (22. 11.) byly něm. jednotky obklí­čeny a marně se pokoušely obklíčení pro­razil (l2. ll.). HtTLER zakázal kapitulovat (22./23. 12.). Sověti vyzvali Němce, aby předali město (8. I. 1943). To Němci odmítli, proto do­šlo k "násilné likvidaci". Obklíčení se rozštěpilo (25 I. 1943)

31. 1. 1943 jižní část obklíčené něm. armády pod velením polního maršála F. Pauluse kapitulovala.

2. 2. 1943 kapitulovala severní část obklíče­né něm. armády (90 000 zajatců).

486 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / hnutí odporu (1939-1945)

Německé hnutí odporu Příčiny: Totalitní nacist. stát a důsledky nacist. re­žimu (s. 473) znamenaly zrušení právního stavu, pronásledování a vyhlazování Židů (s. 483), stra­nický teror, "likvidaci" polit. protivníků, ničení "méněcenného života" (s. 483), boj proti církvím. HITLEROVA neomezená diktatura vyvrcholila pře­vzetím funkce "vrchního soudce" (24. 2. 1942, min. spravedlnosti bylO. THIERACK, předsedou Li­dového soud. dvora R. FREISLER) . To vše dalo pod­nět ke vzniku aktivních skupin hnutí odporu ("povstání svědomí") různých skupin obyvatelstva: v armádě gen. L. BECK, gen. K-H. VON STOLPNA­GEL, adm. w. CANARlS, gen. maj. H. OSTER; mezi politiky a diplomaty např. C.-F. GOERDELER, U. VON HASSELL, F. W. VON DER SCHULENBURG; mezi soc. demokraty a odboráři např. W. LEU­SCHNER, J. LEBER. K tzv. krasauskému kruhu (Krausauer Kreis) patřili H. J. VON MOI.:ľKE, P. YORK VON WARTENBURG, páter A. DELP, A. VON TROTT ZU SOLZ, T. HAUBACH, A. REICHWEIN. Vznikly i další skupiny hnutí odporu jako např. Solfský kruh (Solj-Kreis)j Bílá růže (Weisse Rose), k níž patřili sourozenci SCHOLLOVI, K Hu­BER či Rudá kapela (Rote Kapelle), jejímiž členy byli H. SCHULZE-BOYSEN, A. HARNACK. Cílem hnutí odporu bylo odstranění hitlerovského režimu, obnovení práVIllllo státu a svobody ducha, ví­ry, svědomí a mínění, bezpečnost osob a majetku, "obnovení cti" a "potrestání hanobitelů práva". Něm. skupiny odporu podnikly několik neúspěš­ných pokusů o atentát a státní převrat. Naváza­ly kontakt se spojeneckými státy a zahájily jednání o podmínkách, za jakých se mělo s Německem na­kládat po kapitulaci. Spojenci trvali na "bezpodmí­nečné kapitulaci" (s. 487) a jejich návrhy odmítli. 20. 7. 1944 plk. Claus hrabě Schenk von

Stauffenberg provedl neúspěšný pumový atentát na Hitlera v jeho hlavním stanu (Vl­čí doupě). Spiknutí v Berlíně a Paříži se zhrouti­la. Spiklenci byli sUlláni, kolem 5000 osob bylo popraveno (procesy před Lidovým soud. dvo­rem, předsedal R. FREISLER) . Po atentátu byl HIMMLER (s. 473) jmenován vrchním velitelem záložrullo vojska (20. 7.) HITLER rozhodl o stí­hání příbuzných (1. 8.) hlavních aktérů.

Odpor v okupovaných zemích Skupiny aktivního hnutí odporu vznikly v Dánsku (Denmarks Frihedsraad), Norsku (Milorg) a v Nizozemsku (Hetverzet). - Národní a kom. skupiny odporu vznikly v Belgii, Řecku (Řec. lido­vá osvobozenecká armáda [ELAS] kom. Řec. osvo­bozovací fronty [EAM] zničila antikom. Řec. demo­kratickou národní armádu [EDES]) a v Polsku (národní Zemská armáda [Armia Krajowa] a kom. Lidová garda [GL], později i Lidová armáda [AL]). V okupovaných zemích vznikaly centrálně řízené

partyzánské svazy, které vedly gerilovou válku a vá­zaly něm. jednotky.

Jugoslávie: V západním Srbsku operovala organi­zace národního hnutí odporu (Četnik) plukov­níka D. MIHAlLOVléE a organizace TlTOvÝCH (s. 509) jihoslovanských komunistU. Jednání o spolupráci ztroskotala (říjen 1941). Obě orga­nizace bOjovaly proti Němcům, Italům, ustašov­cům (s. 481) i proti sobě navzájem. Od podzimu 1943 ovládl TiTO horské oblasti Bosny, Chorvat­ska a Cerné Hory. Po vytvoření Národního výboru na osvobození Jugoslávie (listopad 1943) pod­porovali Spojenci TiTA, jemuž král PETAR (s. 481) přenechal vrchní vedení odporu (září 1944) .

Francie: 1940 gen. Charles de Gaulle (s 524) založil v Londýně hnutí Svobodná Francie (18. 6.), po­zději (30. 7. 1943) sestavil vládu. V okupovaných oblastech operovalo podzemní hnutí (Résistance, Maquis) na severu (Libération-Nord, Organisati­on civile et militaire) a na jihu (Combat, Libéra­tion-Sud), v obou zónách pracovala komunisty ovlivněná Národní fronta (Front nationaf). V zemi se budovaly základny pro uprchlické a zpravodaj­ské služby a pro podzemní tisk. 1941 v Londýně bylo založeno ústřední informační

a akčtú byro jako spojení mezi gaullisty a skupi­nami hnutí odporu, které se sloučily (1944) ve Fr. vnitřní síly (Forces fran�aises de l'lntérieur) pod vedením gen. P. KOENIGA.

1944 po povstání skupin odporu se vzdalo okupač­ní vojsko v Paříži (19 8.) DE GAULLE vstoupil do hlavního města (26. 8.).

Sovětský svaz: V důsledku brutální něm. okupační politiky vznikaly partyzánské skupiny, po zřízení centrály partyzánského hnutí v čele s maršálem K VOROŠlLOVEM byly podřízeny jednotné kon­trole.

Itálie: Skupiny hnutí odporu (především v sev. Itá­lii) se spojily ve Výbor národního osvobození. V důsledku HITLEROVÝCH výnosů a rozkazů (ří­jen 1941) a brutálních metod SS a SD - vyhlaze­ní čes. vesnice Lidice (10. 6. 1942) po atentátu na HEYDRlCHA, (s. 483) či fr. vesnice Ora­dour-sur-Glane (10. 6. 1944) došlo k zostření partyzánské války.

DRUHA svtTovA VÁLKA / spojenecké konference (1941-1945) 487

Spolupráce spojenců (1941-1945) Válečné cíle: Od počátku války podporovaly USA

Velkou Británii (s. 465). Přes napětí mezi SSSR a Velkou Británií (Blízký a Střední východ) se ty­to tři mocnosti spojily (194I) se společným cí­lem porazit hitlerovské Německo. Na rozdíl od SSSR neměly USA konkrétní představy o povál. uspořádání Evropy. Moskva očekávala expanzi ve stř. Evropě. USA hodnotily STALINOVY cíle velmi vysoko. Velká Británie zůstala vůči Rusům zdr­ženlivá.

"Nepsané spojenectví" mezi Velkou Británií a USA vedlo ROOSEVEtTA k založení Národní rady obrany (s. 465) a k urychlení zbrojení. 1941 ROOSEVEI:r ve svém proj evu, jímž reagoval

na CHURCHILLOVU zprávu o situaci v roce 1940 (prosinec), označil USA za "arzenál demokra­cie" a vyhlásil "čtyři svobody" (s. 465). - Zá­kon o půjčce a pronájmu (s. 465) vstoupil v platnost a umožnil dodávky materiálu do SSSR (od srpna 194 I). USA se vzdaly neutrality a zahájily jednání s brit. generálním štábem. Něm. a it. lodě v am. přístavech byly zabaveny, USA zřídily základnu v Grónsku a a.m. jednotky se vylodily na Islandu.

14. 8. 1941 CHURCHILL a ROOSEVELT (s. 465) formulovali Atlantickou chartu (rozšíření čtyř svobod): oba státy se zřekly územních zisků; o územních změnách měly rozhodovat jen zain­teresované národy; národy měly mít právo roz­hodnout o svém zřízení; státy měly mít zajištěn stejný přístup k surovinovým zdrojům; měla být zajištěna svoboda moří; státy se měly zříci použi­tí síly. Tyto zásady se neměly týkat Německa.

1941-42 po vstupu USA do války (s. 465) se kona­la 1. washingtonská konference (Arcadia, 22. 12.-14. 1.) mezi ROOSEVELTEM a CHUR­CHILLEM. Na schůzi Spojené válečné rady bylo rozhodnuto o defenzivě vůči Japonsku a o plánu na vylodění v sev. Africe.

1942 26 válčících států uzavřelo washington­skou dohodu (1. 1.), v níž se signatáři zavázali neuzavírat separátní mír s mocnostmi osy Ber­Iín-Řím-Tokio. Dohoda se stala zárodkem OSN (s. SOI). Po podpisu sov.-brit. spojenecké smlouvy (26. 5.) naléhal sov. min. zahr. MOLO­TOV (s. 467), aby Washington (květen) poskytl SSSR voj. podporu a hosp. pomoc.

2. washingtonská konference (18.-26. 6.) roz­hodla o invazi v sev. Africe a jednala o rozvoji atomového výzkumu. Stalin, Churchill a ROOSEVELTŮV zástupce Harriman jednali v Moskvě o společných opat­řeních vůči Německu (srpen).

1943 na konferenci v Casablance (14.-24. 1.) rozhodli ROOSEVELT a CHURCHILL o vylodění na Sicílii. ROOSEVELT požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa. - Na 5. washingtonské

konferenci (Trident, 12.-25. 5.) se jednalo o invazi ve Francii, znovudobytí Barmy, použití atomových zbraní a výstavbě lodí. Konference uznala sov. anexe. - Konference v Quebecku (Quadrant, 14.-24. 8.) se zabývala globální stra­tegií. - V Moskvě probíhaly porady spojene­ckých min. zahr. věcí (19. - 30. 10.) o spolu­práci s cílem konečného vítězství, vstupu SSSR do války proti Japonsku, o založení nadnárodní organizace a o všeobecném odzbrojení po ukon­čení války. Něm. vál. zločinci měli být postaveni před soud, v Rakousku a Itálii měla být obnove­na demokracie. - Na 1. konferenci v Káhiře (ROOSEVELľ, CHURCHILL, ČANKAJSEK, 22. až 26. 11.) se rokovalo o operacích proti Japonsku, o obnově nezávislosti Koreje a oblastí okupova­ných od roku 1894, popř. od roku 1914 - Te­heránská konference (ROOSEVEI:r, CHUR­CHILL, STAI.lN, 28. 11.- 1. 12.) rozhodla o vylo­dění v sev. Francii a odmítla invazi v Pádské nížině. Bylo stanoveno, že budoucí pols. vých. hranicí se stane Curzonova linie, pols. území mě­lo sahat až po Odru.

1944 konference v Dumbarton Oaks u Was­hingtonu se zúčastnil SSSR, USA, Velká Británie a Čína (21. 8 -7. 10., s. SOJ). - ROOSEVEI:r stá­hl svůj podpis na Morgenthauově plánu (roz­dělení Německa, jež se mělo stát agrárním stá­tem). - Na jednání v Moskvě (CHURCHILL, EDEN, STALIN, 9.-18. 10.) byly stanoveny sféry vlivu na Balkáně.

1945 jaltská konference (CHURCHILL, ROOSE­VEI:r, STALIN, 4. -11. 2.) přinesla prohlášení o "osvobozené Evropě". Polsko: Zástupci exilové vlády měli být přijati do Lublinského výboru (komunistická vláda), pols. záp. hranici měla stanovit mírová smlouva, Cur­zonova linie se stala pols. vých. hranicí. Ustanovení o povál. politice vůči Německu předpokládala odstranění nacismu, rozdělení země do okupačních zón podle 1. a 2. protokolu Evropské poradní komise, vytvoření Spojenecké kontrolní rady (s. 527), demontáž továren, repa­race a odstoupení území. V Jugoslávii byla vytvořena koaliční vláda (s. 509). Mimoevropské záležitosti: SSSR se zavázal vyhlásit válku Japonsku (3 měsíce po ukončení války v Evropě) proti ústupkům (status quo ve vnějším Mongolsku, práva na vnitřní Mongolsko a tichomořské přístavy, držba Kurii a jižního Sa­chalinu). Shoda o poměru hlasů v Radě bezpeč­nosti OSN (s. 501).

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / severní Afrika, Itálie, Balkán (1942 -1945) 489

Severní Afrika 1942 Britská protiofenziva (říjen, Lightfoot)

pod velením generálporučíka BERNARDA

L MONTGOMERYHO (1887-1976) vedla k ob­sazení Kyrenaiky (listopad). Vyloděním ame­ricko-britských ozbrojených sil (listopad, Torch, s. 487) pod vedením generála EISENI-IO­WERA (s. 519) v Maroku a Alžírsku vznikla dru­há spojenecká fronta v severní Africe.

Vojenské a politické důsledky: Po počátečním odporu přešly francouzské jednotky vichystické vlády ke Spojencům. Admirál DARLAN uzavřel se Spojenci příměří (12. ll. 1942) a sestavil vládu, byl však zavražděn. Generál GIRAUD se stal vyso­kým komisařem pro francouzskou Afriku. - Mi­nisterský předseda LAVAL odmítl německo-fran­couzské vojenské spojenectví. Německé a italské jednotky se vylodily v 'l\misku, byl obsazen zby­tek Francie (operace Attila). PÉTAINOVA vláda protestovala, ale proti německé armádě byla bezmocná. 27. ll. obsadily německé jednotky válečný přístav Toulon (operace Anton). Fran­couzské loďstvo se samo potopilo.

Německá porážka v Africe: Po ztrátě Tripolska, obraně Marethovy linie jižně od Gabesu a západ­ního 'J\miska ukončila válku na dvou frontách

13.5. 1943 kapitulace "Afrikakorpsu". 252 ti­síc německých a italských vojáků padlo do zajetí, Německo ztratilo severní Afriku a Středozemní moře a Spojenci si otevřeli jižní křídlo pro útok na "evropskou pevnost".

Itálie 1943 Spojenci dobyli Sicílii (10. 7.-17. 8.).

Po vylodění britských jednotek u Salerna se Němci stállli přes poloostrov na linii severně od Neapole.

Mussoliniho pád: Po poradě MUSSOLlNlHO s Hrr­LEREM ve Feltre (19. 7. 1943) převzal král VIK­TOR EMANUEL na přání fa.�istické Velké rady vrchní velení. MUSSOLlNI byl propuštěn z funkcí a zatčen (25. 7.). Maršál PIETRO BADOGLlO

(1871-1956) sestavil vládu bez fašistů (26. 7.), fašistická strana byla rozpuštěna (28. 7.). Přes slib loajality vůči Německu vedla nová vláda tajná jednání se Spojenci (od 3. 8.) v Lisabonu. Poté co 8.9. EISENHOWER oznámil příměří (podepsáno 3. 9.), sáhli Němci k protiopatřením (operace Achse), došlo k okupaci Říma, odzbrojení, pro­puštění nebo zajetí italských jednotek. BADOGLI­

OVA vláda uprchla ke Spojencům a vyhlásila vál­ku Německu (13. 10.). - Němci osvobodili MUSSOLtNIIIO (12.9.), který se postavil do čela protivlády, vytvořené 9. 9.

18. 9. Mussolini založil republiku Salo (Re­pubblica Sociale Italiana).

1944 americké jednotky se vylodily za ně­meckou frontou u Nettuna. Němci kladli do

konce května u Monte Ca.<;sina tuhý odpor (15. 2. byl zničen klášter), ale nedokázali zabrá­nit obsazení Říma (4. 6.), Pisy (26. 7.) a Floren­cie (4. 8.)

1945 Němci drželi apeninskou frontu (Gótská li­nie) až do spojenecké ofenzivy (9.- 14. 4.). Američané prolomili frontu u Boloně (19. 4.).

28. 4. 1945 německé ozbrojené síly v Itálii kapitulovaly (oznámeno až 2.5.). Mussolini­ho zastřelili partyzáni na útěku do Švýcar­ska.

Balkán Rumunsko: Po sovětském výpadu na Balkán (sr­pen) byl zatčen (23.8.) maršál ANTONESCU

(s. 481). Vláda generála SANATESCA ukončila boj proti Sovětskému svazu a umožnila Němcům volný odchod. Po německém bombardování Bukurešti vyhlásilo Rumunsko válku Německu. Rusové obsadili ropnou oblast Ploesti (30. 8.) a Bukurešť (318 ) 12.9. 1944 bylo v Moskvě uzavřeno příměří. Bulharsko: 1944 Sovětský svaz vyhlásil válku Bulharsku (5 9.),

které se již nacházelo ve válečném stavu s Velkou Británií a USA. - Bulharsko vyhlásilo válku Německu (8.9.). Po státním převratu prosovět­ské bulharské skupiny v čele s K. GEORGIEVEM

(9. 9.) obsadila Rudá armáda celou zemi bez boje.

28.10.1944 bylo v Moskvě uzavřeno příměří. Řecko: Na HitlerllV rozkaz (25. 8.) bylo vyklizeno Řecko (do 2. II 1944) a německé jednotky (sku­pina vojsk E) se stáhly na novou pozici. Mezi řec­kými komunisty a monarchisty vzplála občan­ská válka. Po CHURCHILLOvÝCH a EDENOVÝCH

marných zprostředkovacích pokusech v Athénách (25.-27 12.) předal král JtŘl regentskou vládu athénskému arcibisktlpovi DAMASKlNOSOVt

(31 12. 1945) Albánie: Po odchodu německých jednotek vytvořil plukovník EJ\'YER HODžA (s. 510) prosovětskou vládu. Jugoslávie: 1944 Tnovl partyzáni (s. 509), kteří byli (od

6. 9.) ve spojení s Rudou armádou, obsadili Bě­lehrad (18. 10.).

Maďarsko: 1944 po německé okupaci Maďarska (19. 3., ope­

race Margarete) bylo uzavřeno tajné příměří se Sovětským svazem (11. 10.). Po vyhlášení přímě­ří (15 10.) je musel admirál HORTHY (s. 435) na nátlak Němcll odvolat. HORTHY byl odvezen do Německa, nahradil ho FERENC SZÁLASI

(s. 435). Protivláda generálplukovníka MlnÓSE

BÉLY DAI.NOK!I-IO (23. 12.) vyhlásila Němec­ku válku.

20. 1. 1945 bylo v Moskvě uzavřeno příměří.

DRUHA SVĚTOVÁ vÁLKA / východní a západní bojiště (1941-1944) 49 1

Německá nadvláda na východě (1941-1944) 1941 Hitler vydal výnos o správě okupova­

ných východních oblastí, bylo zřízeno říš. mi­nisterstvo pro obsazená východní území v čele s A. ROSENBERGEM a říš. komisariáty pro vý­chodní území a Ukrajinu. Oblasti byly systematic­ky vykořisťovány.

1942 HIMMLER schválil Generální plán Východ, který předpokládal vystěhování 80-85 % Poláků, 65 % Ukrajinců, 75 % Bělorusů a 50 % Čechů na Sibiř. -Výnos o zacházení s obyvateli nepřátel­ských zemí (6. 5. 1941) a výnos o komisařích (13. 5.1941), který uzákonil likvidaci zajatých ko­misařů bez soudního jednání, měly "legalizovat" metody, pohrdající mezinárodním právem.

Ruské dobrovolnické svazy: Na něm. straně stál necelý milion rus. pomocných dobrovolníků (hi­wis). Bývalý sov. generál ANDREJ A. VLASOV (1906-46 [popraven]) sestavil (1943) dobro­volnické formace.

1944 dohoda mezi Himmlerem a Vlasovem (sestavení Ruské osvobozenecké národní armá­dy) a zakládající konference Vy"boru na osvobo­zení národů Ruska neměly v Rusku větší ohlas.

Sovětské vedení se snažilo všemi způsoby mobilizovat síly k odporu. Obrátilo se k tradici: Byly znovu zavedeny gardové jednot­ky, Stalin byl jmenován maršálem, armáda se dě­lila na mužstvo, poddůstojnický, důstojnický sbor a generalitu. Zvolení metropolity SERGEjE patriarchou zpečetilo mír mezi stranou a církví. Také rozpuštění Kominterny mělo velký zahraničně politický dopad.

1943 Němci objevili u Katyně masové hroby asi 4000 pols. důstojníků, které zastřelila STALINOVA NKVD (vinu přiznal Sovětský svaz teprve v roce 1990). Pols. exilová vláda požadovala, aby celou záležitost vyšetřil Červený kříž. Sovětský svaz proto vypověděl pols.-sov. dohodu z roku 1941 a navázal diplomatické styky s Pols. vyDO­rem národního osvobození (Lublinský vy"bor). Něm. komunisté a zajatí něm. vojáci a důstojníci založili národní výbor Svobodné Německo a Svaz něm. důstojníků. EDVARD BENES v Moskvě podepsal československo-sovětskou smlouvo o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolu­práci (12. 12.).

1944 spojeneckou smlouvo později doplnila dohoda o obsazení Československa Rudou armádou.

Obrana "evropské pevnosti" ( 1943-1944) Východ: Na jižní frontě došlo po sov. průlomu

(s. 485) ke stabilizaci fronty po bitvách na Donu a Kubáni (leden-březen 1943). Něm. kavkazská armáda se přes Rostov stáhla na Ukrajinu a na Kubáňské předmostí, které musela vyklidit (do 7.10).

1943 poslední něm. ofenziva v kurském ob­louku (operace Zitadelle, 5.-13. 7.) byla pře­rušena. Iniciativu převzala sov. vojska, jejichž převaha byla stále zřetelnější. HITLER marně tr­val na udržení vytvořených front a "pevných míst".

Sovětské ofenzivy na severní frontě bránily pro­stor na Narvě (od 6. 10.), na střední frontě byl dobyt Brjansk (17. 9.), Smolensk (24. 9.) a Go­mel (25 1 J.) Na jižní frontě Rudá armáda si­ce ztratila doněckou pánev (září), ale podařil se jí průlom k Dněpru (říjen), čímž odřízla Krym (1 ll.)

1944 sovětská vojska pronikla k jihu, dobyla jižní Ukrajinu, provedla výpad do Haliče (bře­zen). Něm. jednotky opustily Krym (do května). V pobaltských zemích probíhaly úporné boje (le­den-duben). - 6. června byly zahájeny sov. let­ní ofenzivy, během nichž bylo zničeno 25 něm. divizí skupiny armád Střed (Minsk, 2. 7.); prove­den výpad do balkánské fronty a do oblasti Visly.

Varšavské povstání připravené odbojovou orga­nizací Armia Krajowa (srpen-říjen) ztroskotalo, polští odbojáři kapitulovali. Skupina vojsk Sever byla obklíčena a Rusové dosáhli Východního Pruska (říjen). - Finsko: Průlom fronty u Ka­relské šíje (JO. 6.) vedl k uzavření moskevského příměří (19. 9.). Něm. horská armáda se stáhla do severního Norska.

Západ - severní Francie:

6. 6. 1944 Spojenci v čele s gen. EISENHOWEREM vytvořili druhou frontu (s. 487) provedením in­vaze (Overlord) v severní Francii mezi Cher­bourgem a Caen. Spojenci dobyli poloostrov Co­tentin (14. 6.), obsadili Cherbourg (30. 6.), Ca­en (9. 7.) a St. Lo (18. 7.) a prolomili něm. pozice u Avranches (25. 7.), čímž se válka změ­nila v pohyblivou válku. Zničení něm. tankových sborů ve "falaiském pekle" (16. 8.) uvolnilo ce­stu do Paříže, kde vypuklo povstání hnutí odporu (19. 8.) Něm. jednotky kapitulovaly a generál DE GAULLE vstoupil do Paříže (25. 8.) - Spojen­ci dorazili k něm. hranici mezi Trevírem a Cá­chami a k jižní hranici Nizozemska (září/říjen).

Jižní Francie: 15. 8. 1944 spojenecké jednotky se vylodily

v jižní Francii (Dragoon). Američané se přes Grenoble (23. 8.) dostali ke švýcarské hranici. Francouzské jednotky dobyly Toulon a Marseille. Po výpadu na sever a dobytí Met, Belfortu, Mylh­úz a Strasburku (listopad) zaútočili Američané na tzv. západní val (3. 12.).

Německá ofenziva v Ardenách (od 16. 12.) s cilem dobýt Antwerpy ztroskotala.

DRUHÁ SVĚTOVÁ vÁLKA / pád Německa (1945) 493

Poslední německá obranná opatření 1944 všichni bojeschopní muži od 16 do 60 let byli

povoláni do tzv. volkssturmu (25. 9.). 1945 byly kráceny příděly potravin a ročník 1929

povolán (5. 3.) do války. 19. 3. HITLER vydal rozkaz zničit všechna vojenská,

dopravní, zpravodajská, průmyslová a zásobova­cí zařízení (rozkaz Nero) a

12. 4. bránit všechna německá města (pod hrozbou trestu smrti při neuposlechnutí rozkazu).

Zřízení stanných soudů mělo jednotky donutit klást co největší odpor. Vznikla organizace Werwolf, kte­rá za nepřátelskými liniemi pokračovala v odporu, její existence vyvolala obranná opatření Spojenců.

Dobytí východního Německa 12. I. Rudá armáda zahájila velké ofenzivy ze san­

doměřského předmostí (Bara.llów), které roz­štěpily německou střední frontu. Němci ztratili obsazená polská území, Horní Slezsko s nezasa­ženou průmyslovou oblastí a Dolní Slezsko vý­chodně od Odry. Východní Prusko zůstalo odříz­nuto.

26. 2. sovětská vojska prolomila frontu z Bromber­gu (Bydgoszcz) až k Baltu u Kolbergu (Kolobr­zeg) (18 3.), ke štětínskému přístavu a Gdaň­skému zálivu (30. 3.). Německé obyvatelstvo pr­chalo před sovětskými vojáky na západ. Města Toruň, Poznaň, Graudenz (Grudziadz), Královec, Vratislav byla označena za "pevnosti" a bráněna.

16. 4. byla zahájena velká sovětská ofenziva od Od­ry a Nisy. Sovětská křídla se spojila u Nauenu a obklíčila Berlín (24. 4.).

25. 4. americké a sovětské jednotky se setkaly na Labi u Torgavy.

2. 5. kapituloval Berlín. Jihovýchod: Po dobytí Budapešti (13 2.) postupo­

vala sovětská vojska směrem na Vídeň, která po pouličních bojích kapitulovala (13. 4.), a setka­la se s americko-britskými jednotkami na Enži a ve Štýrsku.

20. 3. TlTOVI partyzáni zaútočili proti německým jednotkám (s. 489).

5. 5. postup Rudé armády z Bratislavy na Prahu dal podnět k vypuknutí pražského povstání proti německým okupantům.

Dobytí západního Německa Po spojenecké protiofenzivě v Ardenách (3. 1.) a spojení amerických a britských jednotek u Houf­falize (16. 1.) ztratili Němci oblasti na levé straně Rýna (únor), u Remagenu bylo zřízeno americké předmostí (7. 3.). Poté došlo ke zhroucení ně­mecké západní fronty. Sever: Britové překročili Rýn u Weselu (24. 3.)

a zaútočili směrem na Emden (přičemž byly ně­mecké jednotky odříznuty v "pevnosti Holland")

a přes Vestfálsko k Labi (19. 4.), do Holštýnska a Meklenburska (2. 5.).

Střed: Po obklíčení a kapitulaci 21 německých di­vizí v rúrském kotli (18. 4.) dorazili Američané k Labi (duben)

Jih: Američané zaútočili směrem k dohodnuté de­markační linii Karlovy Vary-České Budějovice-Li­nec. 7. americká armáda pronikla levým křídlem do Salzburska, pravým až k Brenneru, kde se setkala s americkými jednotkami z Itálie (4. 5.). Francouzi překročili Rýn severnč od Karlsruhe (1 4.) a u Štrasburku (15.4.).

Totální porážka Po návratu do bunkru říšského kancléřství v Berlí­ně (16. 1.) se HlTLER rozhodl zůstat ve městě (21. 4.). Někteří nacističtí politici se snažili navázat kontakt se Spojenci a jednat o ukončení války. Bez HITLEROVA vědomí nabídl HIMMLER prostřed­nictvím švédského hraběte BERNADOTTEHO čás­tečnou kapitulaci (23. 4.), západní mocnosti ji od­mítly. GORlNG se dotazoval HITLERA, zda má převzít vedení Říše (23. 4.). HITLER sepsal svou politickou závěť. GORlNG a HIMMLER byli vyloučeni ze strany a zbaveni úřadů. Velkoadmirál KarI Donitz (1891-1980) byl jmenován říšským prezidentem a vrchním ve­litelem wehrmachtu; Goebbels říšským kanc­léřem. 30. 4. Hitler spáchal sebevraždu. 2. 5. Donitz pověřil ministra financí hraběte SCH­

WERlNA VON KROSIGKA vytvořením akce­schopné říšské vlády (v PlOnu, od 3. 5. v Miir­wiku u Flensburgu). NSDAP byla rozpuštěna, HIMMLER zproštěn všech funkcí (5. 5.). Po ka­pitulaci Berlína, italské armády (s. 489) a skupi­ny vojsk Jihozápad (4. 5.) podepsal admirál H. G. VON FRlEDEBURG kapitulaci v MONTGO­MERYHO hlavním stanu v Liineburgu.

4. 5. kapitulovaly německé ozbrojené síly v Nizozemí, severozápadním Německu, Dánsku a Norsku.

7. 5. generálplukovník J9DL podepsal bezpod­mínečnou kapitulaci německé armády v El­SENHOWERo'VĚ hlavním stanu v Remeši.

8. 5. generál polní maršál KElTEL, admirál VON FRlEDEBURG a generálplukovník STUMPI'F opakovaně podepsali kapitulaci v sovět­ském hlavním stanu maršála ŽUKOVA v Berlí­ně-Karlshorstu. - Úplná kapitulace vstoupila v platnost 9. 5.

23. 5. Donitzova vláda byla sesazena a zat­čena.

DRUHA SVĚTOVÁ VÁLKA / válka v Tichomoří ( 1941-1945) 495

Japonská expanze (1941-42) Politické krytí zad pro nové uspořádání v Tichém oceánu (s. 453) nabízel Japonsku pakt proti Ko­minterně, pakt tří mocností (s. 475) a dohoda se Sovětským svazem. - Po dosazení CANKAJŠKOVY vlády zaútočily jap. jednotky na jih. Spojenci ne­mohli zabránit uzavření tzv. Barmské cesty (1940). Japonsko obsadilo sev. části Indočíny (září 1940).

Důsledek: CANKAJSKOVA Cína se dostala do izola­ce, surovinové oblasti v Malajsii a Indonésii byly ohroženy. USA zareagovaly na jap. expanzi "vyhlášením karan­tény" (s. 465) a vypovězením obch. smlouvy (s. 453). Embargo na ropu a šrot oslabilo jap. zbrojní průmysl, USA, Velká Británie a Nizozemská Východní Indie blokovaly jap. pohledávky. Jednání, během nichž USA požadovaly stažení Japonska z Cí­ny a Indočíny, ztroskotala. 1941 japonský útok na Pearl Harbor (s. 465)

znamenal ochromení am. tichomořského loď­stva, nedošlo však k vážnému poškození loděnic a doků. Tři am. letadlové lodě unikly zničení na volném moři. Am. a brit. vláda vyhlásily válku Ja­ponsku (8. 12., s. 465), Německo a Itálie vyhlá­sily válku USA (ll. 12.).

1941/42 Japonsko podniklo ofenzivy ve třech směrech. Hlavní úder byl veden (Jižní opera­ce) ve středu proti Filipínám a Nizozemské vý­chodní Indii (cíl: hospodářská soběstačnost).

1942 dobytí Filipín (vrchní velitel am. jednotek: MAc AHTliUR, s. 515). Japonci se vylodili na Lu­zonu a Mind,mau a dobyli Manilu (2. 1.), ostrovní pevnost Corregidor kapitulovala (6. 5.). - Boj o Nizozemskou Východní Indii (I I. 1.-8. 3.). Nejprve byl obsazen Celebes, Borneo a Amboina (leden) II provedeno vylodění na pobřeží Sumatry. - Po jap. námořních vítězstvích v Makasarském průlivu (24.-27. I.) byl obsazen Timor (ohrožení Austrálie), Jáva a Sundské ostrovy (27. 2.-1. 3., Nizozemci kapitulovali (8. 3.).

Pravé křídlo hlavního úderu směřovalo na asij­ský kontinent.

1941 po potopení brit. bitevních lodí Prince ofWa­les a Repulse (12. 12.) uzavřelo Japonsko spoje­nectví s Thajskem. Dobylo brit. základny Hong­kong (25. 12.) a Singapur (15. 2. 1942), dále Barmu. - Ohrožení Indie. Bývalý prezident Ná­rodního kongresu SUBHÁsCANDRA BOSE (s. 447) sestavil v Barmě s jap. pomoCÍ indickou národní armádu.

Levé křídlo hlavního úderu kryly "paprskovité útoky do Oceánie". Japonsko dobylo Guam a Wake (IO. popř. 20. 12. 1941), zaútočilo na Bismarckův vyběžek, Novou Guineu a Šalamou­novy ostrovy (leden-březen 1942), vylodilo se na Aleutách (červen 1942).

Hospodářské a politické důsledky: Japonsko

ovládalo v roce 1942 území s přibližně 450 mili­ony obyvatel a velkým surovinovým bohatstvím (95 % světové produkce surové gumy, 90 % chi­ninu, po 70 % cínu a rýže). Disponovalo dostat­kem ropy a diHežitých rud (bauxit, chromová ru­da ad.). - Japonsko podporovalo národní hnutí, namířené proti evropským koloniálním mocnos­tem (vytvoření projap. vlády na Filipínách, uzná­ní nezávislosti Barmy [1943 J, Vietnamu a Indo­nésie [1945])

Spojenecká ofenziva (1942-1945) 1942 bitva v Korálovém moři ukončila jap.

postup na jih (7.18. 5 ). - Námořní bitva u ostrovů Midway (3.-7. 6., oslabení jap. ná­mořnictva ztrátou 4 letadlových lodí) a vylodění Američanů na Guadalcanalu (7. 8.) zahájily americko-australské proti ofenzivy. Ostrov byl dobyt po dlouhém boji (8. 2. 1943)

1943 spojenci zahájili protjfenzivu v jihozá­padním Pacifiku ("Skok žáby": vrchní velitel MAc AHTHUt�), vylodili se na Nové Georgii (I. 7.), Vella-Lavella (15. 8.), Nové Guineji (4. 9.), Bougainville (I. ll.) a Nové Británii (15 12.). Rabaul byl vyřazen (odchod jap. ná­mořnictva, březen 1944).

1944 americké ozbrojené síly zaútočily ve středním Pacifiku (vrchní velitel admirál NI­MITZ) po znovudobytí Aleut (květen-srpen 1943), obsadili Gilbertovy a Marshallovy ostrovy (listopad 1943-březen 1944), Mariánské ostro­vy, Saipan a Guam (červen/červenec).

1944-45 po spojení s MAC ARTI-IUROVÝMI jed­notkami a po druhé námořní bitvě u Filipín (říjen) dobyli Spojenci celé souostroví (říjen­-únor), obsadili Manilu (4. 2.) a Luzon (24. 2.)

1944-45 britské, americké a čínské jednotky znovu dobyly Barmu, zničily tři jap. armády a uvolnily tzv. barmskou cestu.

1945 Američané se vylodili v Japonsku (Jwoji­ma, 19. 2.).

Letecká válka: Americkou ofenzivu podporovaly nálety na jap. města. Americká Air Force bom­bardovala jap. průmyslová centra a v roce 1943 získala vzdušnou nadvládu.

6. 8. 1945 svrhli Američané první atomovou bombu na Hirošimu (9. 8.: druhá bomba na Nagasaki, s. 550).

Sovětský svaz vyhlásil válku Japonsku (8. 8.) a Rudá armáda vstoupila do Mandžuska a Kore­je, obsadila Kurilské ostrovy a Sachalin.

2. 9. 1945 Japonsko kapitulovalo.

496 OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / mezinárodní politika

Dilsledky války Ztráty na životech: Největší pozemní, letecká a námořní válka v dějinách si vyžádala také nejvíce obětí, podle odhadů kolem 55 mil. mrtvých, 35 mil. raněných, 3 mil. pohřešovaných. V žádné předchozí válce nebyly ztráty civilního obyvatelstva tak vysoké. V důsledku náletů (1,5 mil.), partyzán­ských bojů, masového vraždění (přes 5 mil. Zidů, s. 483), pracovních a koncentračních táborů, po­msty, útěků, deportací a vyhnání (s. 499) přišlo o život 20-30 mil. civilistů, z toho 7 mil. Rusů, 5,4 mil. Cíňanů, 4,2 mil. Poláků, 3,8 mil. Němců. SSSR ztratil 13,6, Cín a 6,4, Německo 4, Japonsko 1,2 mil. vojáků. Menší ztráty zaznamenaly USA (asi 259 000 padlých) a Velká Británie (326 000 padlých).

Válečné výdaje byly vyčísleny asi na 1500 miliard dolarů, z toho připadlo na USA 21 %, na Velkou Bri­tánii 20 %, na Německo 18 %, na SSSR 13 %.

V hospodářství vyrovnal všeobecný tech.-prům. pokrok relativně rychle vál. škody. Již v roce 1948 dosáhla svět. produkce a svět. obchod předvál. sta­vu a po korejské krizi zaznamenaly obě oblasti ná­růst. - Evropa ztratila svou vedoucí roli, zničené obytné a prům. oblasti (především ve stř. a vých. Ev­ropě) zpomalovaly obnovu. Záp. Evropě pomálla­la pokrývat potřeby am. kapitálová pomoc (Mars­hallův plán, s. 523). Vlivem hosp. liberalizace a in­tegrace (s. 523) se západoevr. ekonomika ozdravila do roku 1950. - V zemích vých. bloku se v ekonontice prosadilo přísné ekonomické plá­nování a budování průmyslu, dávala se přednost těžkému průmyslu na úkor zeměd. produkce a vy­soké životní úrovně. Teprve po STALINOVĚ smrti uvolnil "nový kurz" (s. 506) hosp. centralismus a zvýšila se výroba spotřebního zboží.

Politika: S myšlenkou zajištění svět. míru vznikla OSN (s. 50 I), ale polit. situace ve světě se radikál­ně změnila. Na území na východ od brit.-am. oku­pační zóny vznikl systém sov. satelitů (s. 509), hranice Polska se posunuly na západ (s. 510), něm. otázka zůstala nevyřešena. Přes obrovské ztráty se SSSR stal velmocí (s. 505). Zdálo se, že úspěchy komunismu (Cín a, s. 513) potvrdily LENI­NOVO učení o převaze komunismu a o nutném kon­fliktu mezi komunismem a kapitalismem. Sebevě­domý SSSR, vědom si svého velmocenského posta­vení, si činil nárok na absolutní vedení vých. bloku a světa. - USA (s. 519) se ujaly vedoucí role Zápa­du spíše kvůli neexistenci jiné mocnosti a jasného programu, a jen pomalu a v důsledku pozvolné ztráty pocitu vlastní bezpečnosti (mj. ztráta atom. monopolu, s. 550) si uvědomovaly nebezpečí ko­munismu pro svět. politiku. Mocenskopolit. a ideo­logický konflikt mezi Východem a Západem,

tzv. "studená válka" mezi vých. bolševismem a svobodným záp. postojem se projevoval v propa­gandě, prestižní politice, zbrojení, nadnárodních spojenectvích (s. 517), tech. a hosp. rivalitě (kos­monautika, s. 550; pomoc rozvojovým zemím, s. 539), krizích plynoucích z povál. uspořádání svě­ta (s 515). Rozštěpení pozitivně ovlivnilo polit. sebevědomí a úsilí o nezávislost (s. 539). Vznik nových státtl (Izrael, s. 537; Kongo, 5. 547) ale zvýšil všeobecné vál. nebezpečí. Solidarita hosp. nevyvinutých náro­dů, které nebyly členy žádného bloku, postavi­la svět. politiku před nové problémy. Nutnost koexistence vynucená atom. zbraněmi se projevila uvolněním napětí mezi velmocemi a ten­dencemi k rozpadu dosavadních seskupení, např. na Západě krize NATO (s. 517), na Východě kon­nikt mezi Moskvou a Pekingem (s. 513), Tľrovou politikou (s. 509) a upevňování neutrálního tábora (odklon od politiky solidarity).

Mírové smlouvy: Postupimská konference (s. 527) rozhodla, že se má v Londýně sejít Rada min. zahr. věcí za účasti Francie a Cíny.

1945 (2.) moskevská konference Rady min. zahr. věcí se mimo jiné shodla na odchodu sov. a am. vojsk z Cíny a na novém polit. uspořádání Japonska a Koreje.

1946 v Paříži se konala mírová konference (červe­nec-říjen) .

1947 po (3.) konferenci Rady min. zahr. věcí v New Yorku (listopad/prosinec 1946) byly v Pa­říži podepsány mírové smlouvy (únor) s Fin­skem (ztráta Karélie, s. 509), Itálií (reparace, ztráta kolonií a Terstu), Maďarskem (hranice z roku 1937), Rumunskem (odstoupení Besa­rábie a Bukoviny) a Bulharskem. Terst se stal svobodným teritoriem pod spojeneckou správou (s. 509) Za am . voj. správy (s. 513) bylo Japonsko de­militarizováno a byly provedeny demokratické reformy (s. 513).

1951 uchopení moci komunisty v Cíně urychlilo podpis sanfranciské mírové smlouvy s Ja­ponskem, kterou uzavřelo 49 států (nepode­psaly SSSR a Indie). Japonské hranice byly stano­veny podle stavu z roku 1854.

Rakousko: Otázka státní smlouvy se bezvýsledně projednávala na mezinár. konferencích.

1955 spolk. kancléři RAABOVI (s. 52 t) se poda­řilo uzavřít rakouskou státní smlouvu.

1956 vál. stav mezi SSSR a Japonskem ukončila moskevská deklarace, kterou podepsali min. předsedové HATO]AMA a BULGANIN (19. 10.).

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / mezinárodní politika / německá otázka 497

Německá otázka po roce 1945 Něm. otázka (rozdělení, znovusjednocení, polit. status, hranice) jako základní problém mezinár. po­litiky odrážel konflikt mezi Východem a Západem. 1945 v Postupimské dohodě (s 527) se tři oku-

pační mocnosti zavázaly uzavřít mírovou smlouvu s celým Německem.

1947 na (4.) konferenci Rady min. Zallf. včcí v Moskvě se účastníci nedohodli na řešení nčm. otázky. Trumanova doktrína (s. 519) a Marshallův plán (s 523) ještě prohloubily napětí. (5.) konfe­rence Rady min. zallr. věcí v Londýně (listopad/prosinec) projednávání něm. otázky od­ložila.

1948 konference šesti mocností v Londýně (s. 527) rozhodla o hosp. přičlenění něm. záp. zón k záp. Evropě. Vých. blok, který se mezitím zformoval (s. 509), proti tomu protestoval na konferenci Rady min. zahr. včcí ve Varšavč (čer­ven).

1949 za sov. blokády Berlína (s 531) přijaly záp. mocnosti na konferenci Rady min. zahr. věcí ve Washingtonu (duben) okupační statut pro záp. Německo. - (6.) konference Rady min. za­hr. věcí v Paříži odmítla vytvořit ústřední něm. vlá­du (VYSINSKÉHO návrh) bez provedení svob. vo­leb.

1950 další úvahy záp. států na konferenci tří moc­ností v Londýně přerušila korejská krize (s. 515). - Konference min. zahr. věcí v New Yor­ku (září) rozhodla o obraně svob. světa, garanto­vala existenci Spol k. republiky Německo (SRN) a Záp. Berlína, shodla se na znovuvyzbroje­ní a právu SRN politicky zastupovat celé Německo.

1951 konference min. zahr. věcí ve Washingtonu (zá­ří) navrhla vytvoření cvr. armády za účasti SRN.

1952 sov. nóty o núrové smlouvě nezabránily podpi­su smlouvy mezi Německem a Evr. obranným společenstvím (EOS, květen, s. 529).

1954 po S'Ii\.L1NOVĚ smrti ztroskotLla (7.) konfe­rence Rady min. zahr. věcí v Berlíně (le­den/únor) na otázce všeobecných voleb (Edenův plán: počítal s volbou celoněm. nár. shromáždě­ní, přijetím ústavy, vytvořením vlády a podpisem núrové smlouvy; Molotovův plán: nejprve měla být uzavřena mírová smlouva se zástupci SRN a NDR, a teprve potom se měly konat volby). Poté co Francie odmítla ratifikovat smlouvu o EOS, vstoupila SRN v

říjnu 1954 prostřednictvím PaříŽSkých dohod (s. 529) do západoevr. unie a do NATO. -Konference zemí vých. bloku v Moskvě (listo­pad/prosinec) označila znovusjednocení Němec­ka za nemožné.

1955 přes vznik Varšavské smlouvy (s 5 J7) da­la rak. slátní smlouva novou nadčji na uvolnění napětí.

Červenec 1955 konference šéfů vlád v Ženevě

(EISENI IOWEll, EDEN, FAlIRE, BlILGANIN) zdů­raznila ve smírném duchu zodpovědnost čtyř mocností a stmlOvila direktivy min. zallr. věcí pro další projednání otázek evr. bezpečnosti a něm. otázky.

Říjenllistopad 1955 (8.) konference Rady min. zahr. věcí v Ženevě byla neúspěšná: Molotov podřídil něm. otázku problému evr. bezpečnosti, zatímco Dulles poukazoval na ženevské direktivy a trval na junktimu obou otázek. - Sov, diploma­cie tvrdě hájila teorii dvou států (znovusjedno­cení, pouze po dohodě obou částí Německa bez zmčny social. výdobytků NDR), kterou poprvé přednesl Chruščov ve Vých. Berlíně (červenec). - Maď. krize (s. 511) ukázala, že sov. uvoliíovací ofenziva byla pouhým taktickým manévrem.

1958 v berlínském ultimátu (listopad, s. 531) vy­povčdčl CllRlISCOV statut čtyř mocností a požado­val demilitarizované svobodné město Záp. Ber­lín. - Záp. mocnosti, NATO a SRN odmítly teorii tří států a požadovaly dodržení mezinár. dohod, byly však ochotny jednat.

1959 SSSR předložil návrh mírové smlouvy (leden), v níž mimo jiné požadoval neutralitu Nčmecka, uznání hrmlice na Odře a Nise a svobodného měs­ta Záp. Berlín.

Květen-srpen 1959 (9.) konference Rady min. zahr. věcí v Ženevě se konala za účasti zástupců SRN a NDR. Záp. mocnosti (am. min. Z�Lllf. Her­ter) předložily mírový plán: I. po konání svob. voleb měla být nastolena jednota Berlína; 2. měl být jmenov{m ccloněm. volební vyDor (25 7istup­ců SRN, 10 NDR) a provedeno referendum o vo­lebním zákoně; 3. po volbách do nár. shromáždě­ní (ústava) měla být vytvořcna vláda; 4. měla být podepsána mírová smlouva. - Sov. min. zallr. Gromyko jej odmítl a odvolal se na sov. mírový návrh. - Na slátní návštěvě USA (září) se CH RUS­Cov dohodl o d,Llších jednáních v Camp Davidu. -Premiéři záp. států EISENIIOWER, DE GAULLE, Mi\CMILLAN a ADENAlIER se setkali (prosinec) v Paříži a pozvali CHRUSCOVA na konferenci.

1960 CHRlISCOV znemožnil kon{mí vrcholné kon­ference v Paříži (květen, aféra U-2, s. 506).

1961 na setkání s am. prezidentem KENNEDYM ve Vídni (červen) opakoval CI I RlISCOV sov, požadav­ky. ULBRICHT vyostřil další berlínskou krizi (sr­pen, s. 531), která měla negativní dopad na mezi­nár. situaci. Viceprezident JOHNSON opakoval v Záp. Berlíně KENNEDYHO tři základní svobo­dy: voj. ochrana, svob. přístup, svoboda a života­schopnost obyvatel Záp. Berlína. - Od roku 1962 zaujímal SSSR i USA k něm. olázce zdrženlivý po­stoj.

1964 ve smlouvě o přátelství mezi SSSR a NDR neby­lo ani zmínky o "separátním míru". Tři záp. moc­nosti reagovaly na smlouvu prohlášením o Němec­ku (odpovědnost čtyř mocností a sebeurčení) .

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / problém uprchlictví 499

Století uprchlíků Od počátku druhé světové války obrovsky vzrostl počet uprchlíků a vyhnanců z ideologických důvodů (rasismus, nacionalismus, komunismus). Německo: 1939-44 v důsledku realizace myšlenky "nacistické­

ho životruno prostoru" (s. 475) byli přesídleni Němci z neněm. území.

1940/41 větší část Polska byla zahrnuta do gen. gou­vernementu. - Do ŘJše bylo "dovezeno" přibližně 9 milionů totálně nasazených dělruKů, docházelo k vyhlazování Židů (s. 483).

Jihovýchodní Evropa: V Sedmihradsku (Maďar­sko, Rumunsko) a Dobrudži (Rumunsko, Bulhar­sko) došlo ke změně hranic a přesídlování obyva­tel. V roce 1941 prchali Srbové z Chorvatska a Slovinska.

Finsko: Po "zimní válce" (s. 477) v roce 1940 mu­seli Finové opustit Karélii.

Sovětský svaz: 1940/41 dva miliony Poláků z vých. Polska byly de­

portovány na Sibiř. 1941 Němci a "nespolehlivé" národy (Estonci, Litev­

ci, Kalmyci, Kavkazané) byli postupně deportováni na Sibiř. Po válce sov. vláda v této politice pokra­čovala.

Uprchlické vlny na konci války: 1944145 z podunajské oblasti prchali Němci před

Rudou armádou a partyzány do Rakouska. 1944 po zhroucenJ vých. fronty hledali mezinár.

uprchlki azyl na západě, popř. v zámoří. 1945 Němci prchali před Rudou armádou na západ. Vyhnání jako důsledek války: 1945 postupimská konference (s. 527) rozhodla

o odsunu většiny Němců z něm. východnkh oblas­tí, Ceskoslovenska a Maďarska 0945/46).

1945-47 vylidněná území měla být znovu osídlena. Přes repatriaci a výměnu národnostnkh menšin hustota obyvatelstva na těchto územJch klesla.

1946/47 národnostní menšiny byly vyháněny z Jugo­slávie (Italové), 1950-52 z Bulharska a Řecka (Turci).

1948-52 Židé odcházeli z východní Evropy. Důsledky: Přibližně 30 milionů Evropanů (z toho

60 % Němců) přišlo o vlast. Od té doby se z velké části ve vých. a stř. Evropě kryly státní hranice s národnostními.

1945 z důvodu péče o bezprizorné osoby, tzv. Dis­placed Persons (totálně nasazeru děWci, mezi­nár. uprchlíci, zavlečené osoby) převzala Organi7z­ce spojených národů pomocnou organizaci UNR­RA (United Nations Relief and Rehabi{jtations Administration), založenou v roce 1943 v USA.

1947 UNRRA se transformovala v Mezinárodní uprchlickou organizaci (Internationa/ Refugee Organization, IRO).

Od roku 1951 byla při OSN zřízena funkce vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR, s. 500).

Problém uprchlictví (po roce 1945) 1. Rozšíření komunistické moci Cína: Po zhroucení vlády Koumintangu (1949) pr­

chali Cíňané na Tchaj-wan, kde mohli snadněji nalézt práci.

Počet obyvatel v brit. enklávě Hongkongu vzrostl z 1 milionu na 3,7 milionů (1964). Jakákoli opat­ření však nebyla schopna zmirnit útrapy uprchLKů.

1962 docházelo k masovému odchodu obyva­tel z Cíny (s. 513) a návratu "nežádoucích" Cí­ňanů dosud žijících v jihových. Asii.

Korea: Během korejské války 0950-53) se stali z milionů lidí uprchlíci (s. 515). OSN a USA se snažily poskytovat pomoc zemědělskému, politic­ky labilnímu jihu při budování nového průmyslu.

Vietnam: Zemědělci katolického vyznání, kteří v ro­ce 1954 uprchli na jih, se úspěšně uchytili, neboť zde došlo k zvýšení počtu rýžových polí.

TIbet: Po povstání proti Cíně v roce 1959 uprchlo do Indie spolu s dalajlamou přibližně 20 000 Tibe­tanů.

Maďarsko: Po povstání v roce 1956 (s. 511) odešlo kolem 200 000 uprchlíků (asi 30 % se jich vrátilo zpět po ujištěru o plné beztrestnosti).

Německo: Stálá emigrace z NDR (s. 528). "Pěšímu referendu" (opuštění republiky) měly zabránit hraniční zátarasy a v roce 1961 stavba Berlínské zdi.

2. Zrušení koloniální nadvlády 1945 po porážce Japonska se do země vraceli .Japon­

ci z Koreje, Sachalinu, Mandžuska a oblasti Jiho­čínského moře. Práci však většinou získali až v době hosp. vzestupu po korejské krizi (s. 513).

1952/53 Nizozemci odešli z Indonésie a v roce 1962 z Nové Guineje.

1954-62 během alžírské krize (s. 547) pobývali uprchlki v marockých II tuniských nouzových tá­borech.

1962 masový odchod Francouzů z Alžíru. 1960 po vyhlášení nezávislosti Konga (s. 547)

podnítily násilnosti v zemi odchod Evropanů (Bel­gičané) a jejich rezignaci na majetek.

3. Náboženský fanatismus v Indii 1947 vyhlášení ne7.ávislosti (s. 543) rozpoutalo ne­

návist mezi hinduisty a muslimy. 1950 dohoda o menšinách mezi Indií a Pákistánem

nezamezila novým náboženským nepokojům. Izrael (s. 537) zaujal zvlá.�tní postavení. S idealis­

mem a činorodostí se podařilo se zahr. pomocí (srov. něm. náhrada, s. 529) regulovat heterogen­ní imigraci.

1948 od zahájení boje o Palestinu zůstával nevyře­šen problém arabských uprchlíků, kteří byli ubytováni v nouzových táborech pod správou OSN a neměli zájem o začlenění. Podobně jako nárazní­kové státy chápali židovský stát jako provizorium.

OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Organizace spojených národů I (1945-1965) 501

Organizace spojených národů (OSN) Vznik: 1941 americký prezident ROOSEVELT (s. 465) vy­

hlásil v poselstvÍ Kongresu "čtyři svobody" (s. 465), které byly začleněny do Atlantické charty (s 487).

1942 V "deklaraci 26 národů" ve Washingtonu (s 487) Spojenci poprvé použiL názvu Spojené národy.

1943 konference ministrll zahraničních věcí v Moskvě rozhodla o vytvoření mezinárodní or­ganizace "na zajištění míru a bezpečnosti".

Srpen-říjen 1944 na konferenci v Dumbar­ton Oaks u Washingtonu vypracovaly USA, So­větský svaz, Velká Británie a Čína Chartu, která byla doplněna na jaltské konferenci (s. 487). Stálí členové Rady bezpečnosti získali právo veta. Po poradách na konferenci v San Francisku (du­ben-červen (945) byla

26. června 1945 založena Organizace spoje­ných národů (OSN). Zástupci 50 států podepsa­li Chartu Spojených národů (III článkll). Pol­sko se připojilo jako 51 zakládající stát 15. října. Po její ratifikaci vstoupila Charta v platnost

24. října 1945 (Den Spojených národů). 1946 na závěrečném zasedání Společnosti národu

ukončila organizace svoji činnost a byla rozpuš­těna(s 415)

Cíle: Zajištění světového míru, ochrana lidských práv, rovnoprávnost všech národu. zlepšení všeo­becné životní úrovně na celém světě (čl. 1).

Zásady: Členské státy se zavázaly 1 účinně zajišťovat mír mírovými prostředky (do­

poručení, šetření, zprostředkování, rozsudky smírčího soudu - čl. 35), politickými nebo hos­podářskými sankcemi (čl. 41) nebo zásahem ozbrojených sil (čl. 42), které sestavovaly člen­ské státy (čl. 43; vojenská dohoda o ozbrojených silách OSN);

2. uznat vlastní obranu jednotlivých států (čl. 51), též za pomoci regionálních bezpečnostních do­hod (čl. 53);

3. nevměšovat se do vnitřních záležitostí jednotli­vých státu (rezignace na ochranu lidských práv v diktaturách nebo totalitních státech; vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv v prosinci 1948 bylo nezávazné);

4. loajálně plnit závazek "věrnosti a víry" (čl. 2), především zříci se výhružek nebo použití síly

(prakticky neúčinné). Členy se v zásadě mohly stát všechny státy, které

uznaly Chartu OSN a které byly ochotny dostát je­jím závazkum.

Orgány: Stálý orgán Rada bezpečnosti (RB OSN) se stará o zajištění míru. Její rozhodnutí (7 zll) jsou závazná; politické akce, změny stanov, volba nových členu vyžadují její souhlas; omezeny prá-

vem veta pěti stálých členu (1946-64 tak Sovět­ský svaz uČinil 103 x, Velká Británie 4 x, Francie 3 x, Čína 1 x).

Valné shromáždění zasedá (kromě mimořád­ných zasedání) jednou ročně (většinou od září do prosince), od roku 1952 v New Yorku. Roz­hodnutí (nyní nutná dvoutřetinová většina) jsou závazná pouze pro členské státy, které s ním vy­slovily svuj souhlas. Každý člen vysílá až 5 delegá· tu, ale má pouze jeden hlas (Sovětský svaz s Ukrajinou a Běloruskem měly tři). Valné shro­máždění volí nestálé členy Rady bezpečnosti na 2 roky, generálníllO tajemníka a členy všech rad popřípadě Mezinárodního soudního dvora. vý­bory a komise koordinuje Řídící výbor.

Rozpočet OSN a příspěvky členských státu (i ne­členských států) se stanovují každý rok (USA má největší podíl asi 32 %, Sovětský svaz 15 %, Velká Británie 7 %, Francie a Čína po 5 %).

1950 Valné shromáždění má (od korejské války, s. 515) podle Uniting for Peace Resolution právo rozhodovat o vyslání jednotek a poskytnutí materiálu na obranu proti agresorovi, pokud Ra­da bezpečnosti selže v dusledku uplatnění práva veta.

Generální tajemník jako šéf sekretariátu (při· bližně 4500 úředníků), volený na doporučení Rady bezpečnosti na 5 let, představuje nejvyšší správní orgán a účastní se zasedání Rady bezpeč­nosti (nemá hlasovací právo).

Hospodářská a sociální rada (s regionálními pod komisaři) se zabývá zvyšováním všeobecné životní úrovně, má k dispozici ruzné organizace přidružené k OSN a funkční komise. Bývalé mandáty Společnosti národu (pokud se neosamostatnily jako Togo, Kamerun, Somálsko, Tanganjika) spravuje Poručenská rada.

Mezinárodní soudní dvůr (15 soudcu, volených na 9 let) vypracovává na žádost posudky o spor­ných případech.

Mezinárodní odborné organizace přidružené k OSN, zřízené mezinárodními dohodami, úzce spolupracují s orgány a výbory OSN.

1945 velký význam měla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní měnový fond (IMF) ve Washingtonu.

Světové organizace mimo OSN: 1945 Světová odborová federace byla ovlivněna ko­

munistickou ideologií. 1948 na Světové církevní konferenci v Amsteroda­

mu se křesťanské církve (kromě katolické) spo­jily ve Světovou radu církví.

1949 vznikla Mezinárodní konfederace svobodných odborů.

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 1 Organizace spojených národů II (1945-1965) 503

Pokus o světovou vládu RB OSN zaznamenala počáteční úspěchy při zacho­vání statu quo, který nebyl po roce 1945 ještě pev­ně zakotven. V roce 1946 odešla sov. vojska z Íránu (s. 507), v roce 1947 se vyřešila terstská otázka (s. 509). V letech 1947/48 se podařilo utlumit konflikty v Pa­lestině (s. 537), Indonésii (s. 541) a Kašmíru (s. 543). Vznikly hosp. komise pro Evropu, Lal. Ameriku, Asii, Blízký východ (Afrika 1958). Naděje USA ve spolupráci se SSSR se nenaplnily (SSSR neustále uplatňoval své právo veta (s. 505), čímž ochromoval mírovou politiku). Val. shr. OSN, konaná v letech 1946-53 pod vedením gen. tajemníka, Nora Trygve Lie (1896-1968), pusobila jen jako morální apel, její rezoluce odrážely svěl. mínění: 1946 na 1. Val. shr. v Londýně a New Yorku se řeši­

ly otázky kontroly atom. energie, otázky uprchlí­ků (IRO) , odsouzení fašismu, bojkotu Španělska (do roku 1950).

1947 na 2. Val. shr. v New Yorku byly ustaveny ko­mise OSN pro Koreu (všeobecné volby), Bal­kán (hraniční spory) a Palestinu (UNSCOP)

1948/49 na 3. Val. shr. v Paříži a New Yorku bylo odsouzeno masového vraždění (genocida) a při­jata Deklarace lidských práv.

1949 4. Val. shr. v New Yorku řešilo otázku urychle­ní koloniální samosprávy, zvláště u poručen­ských oblastí OSN.

Stagnace činnosti OSN 1950 během korejské krize (s. 515) označila

RB OSN v nepřítomnosti sov. zástupce MAUKA (na protest proti odmítnutí Čín. lid. republiky) Sev. Koreu za agresora, ozbrojené síly OSN by­ly nasazeny v boji (gen. MACARTHUR). SSSR protestoval a uplatnil právo veta proti od­souzení čín. dobrovolnických jednotek v Koreji.

RB OSN: mezinár. konflikty a problémy (odzbroje­ní, s. 550) zustaly nevyřešeny: 1951 bril.-írán. ropný konflikt (s 507), 1957 Kašmír, 1958 li­banon (pozorovatelé OSN), 1959 Laos (Vyšet­řovací výbor OSN přes sov. protest), 1959 Jižní Tyrolyatd.

Val. shr. OSN se aktem Uniting Peace Resolution (prosinec 1950, s. 50l) dostalo do centra politiky OSN, mohlo vyslovit pouze doporučení. USA se snažlly učinit z Val. shr. OSN nástroj protisov. poli­tiky (od roku 1953 opakované nepřijetí Čín. lid. republiky do OSN). Vých. blok (NDR a Madar­sko) nepovolil komisím OSN vstup do země. Fran­cie označila alžír. konflikt v roce 1955 (s. 547) za vnitropolit. otázku. V roce 1955 odvolalaJiho­afr. republika své delegáty na protest proti odsou­zení rasistické politiky apartheidu (s. 545).

1950/51 5. Val. shr. rozhodlo o podpoře zaostalých oblastí a o propuštění jap . a něm. vál. zajatců.

1951/52 6. Val. shr. vytvořilo Výbor OSN pro od­zbrojení (s. 550).

1953 v době úřadování gen . tajemníka, Švéda Daga Hammarskjolda (1905-61) se OSN sta­la hnacím motorem dekolonizace. HAMMARSK­JOLD pozvedl svými úspěchy prestiž úřadu gen. tajemníka.

1956 v Ženevč byla přijata konvence na odstranění otroctví. Val. shr. se sešlo na mimoř. zasedání k suezské a maď. krizi (listopad). OSN přispělo k zastavení boj u v Egyptě (s. 535) a poskytnutí pomoci maď. uprchlíkům (s. 531). OSN sestavi­la vlastní policejní jednotku (gen. BURNS 1 Kanada) na zajištění klidu a pořádku v Suez­ském průplavu, 1957 v pásmu Gazy (s. 536) a usmíření syr.-izr. hraničních konfliktu.

1958 v Ženevě se konala mezinár. konference o nám. právu.

OSN jako fórum mladých států Nové členské státy změnily složení OSN, vedle vých. a záp. bloku 7iskaly třetí nejdUle7ltější mocenskou po-7lci, zasazovaly se o posílení politiky OSN, nutily vel­moci dodržovat rezoluce OSN a všímat si problém\1 rozvojových zemí (s. 539). USA (KENNEDY) a SSSR (CHRUSCOV) 7iskaly nový pohled na neutrální blok. 1961 na žádost Konga (LUMUMBA) zmocnila RB

OSN DAGA HAMMARSK]OLDA, aby ukončil obč. válku v Kongu za pomoci jednotek OSN (červe­nec), ale bez použití síly. SSSR sice protestov�u, ale Val. shr. OSN vyslovilo gen. tajemníkovi na mimoř. zasedání duvěru (zářf).

1960161 na 15 Val. shr. bylo přijato 17 nových stá­tu (Magna charta dekolonizace). Ct'IRUSCOV marně požadov�u revizi statutů OSN (systém tří), pod�u návrh, aby byl gen. tajemník nahra­zen třemi osobami (zástupce záp., vých. a neu­trálního bloku), aby v sobě úřad nekoncentrov�u takovou míru moci.

1961 gen. tajemník Sithu U Thant, (Barma, 1909-1974) pokračoval v politice svého před­chůdce a zasloužil se o pozvednutí vážnosti úřadu.

1962/63 USA podpořily voj. akci OSN proti Ka­tanze (Tshombe). Konalo se mimořádné zase­dání k otázce finanční krize OSN, která vznikla v dusledku nedoplatků členských států, které ne­souhlasily s politikou v Kongu. Bylo rozhodnuto o sankcích proti Jihoafr. republice (embargo na zbraně a ropu).

1964 jednotky OSN zasáhly na Kypru (s. 524). Akce OSN v Kongu byla z finančních duvodu ukončena (červen).

1964/65 19. Val. shr. rozhodlo o odložení všech hlasování do doby, kdy bude vyřešena finanční krize. - Indonésie vystoupila z OSN kvůli zvole­ní Malajsie do RB OSN (leden).

1965 konalo se 20. Val. shr. Papež Pavel VI. (1963-78) navštívil OSN v New Yorku a vyzval celý svět k zachování míru.

OBOOBI I'O DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Sovětský svaz I {1945-1953} 505

Pozdní stalinismus {1945-1953} Stalin (s. 467) byl oslavován jako "vůdce a největ­ší génius lidstva". Po těžce vykoupeném vítězství v druhé svět. válce (přes 20 mil. mrtvých; 25 mil. li­dí bez přístřeší) vládl jako diktátor. Jeho kancelář a tajná policie (NKVD, lod 1946 MVD 1 v čele s Be­rijou, 1899-1953 [zastřelen)) kontrolovaly sprá­vu a stran. byrokracii. Při podezření z jakékoli odchylky od gen. linie KS

SSSR následoval teror, nejvyšší stran. orgány byly zbaveny moci zvýšením počtu jejích členů. ŽDA­NOV (s. 467) preferoval v kult. politice oslavu Stalina (kult osobnosti), "sov. vlastenectví" (s. 485) a "social. realismus, naopak "objekti­vismus", ..formalismus" a "kosmopolitismus" byly vymýceny.

1946 došlo ke změně ústavy a vlády. STALIN strhl veškerou moc ve straně, správě i armádě na se­be: převzal funkce předsedy vlády, min. obrany (od roku 1947 BULGANIN) a prvního tajemní­ka ÚV

1949 po ŽDANOVOVĚ smrti se "trojce" MALENKOV, BERl]A, CHRUSCOV podařilo zbavit moci Ždano­vovu skupinu (KUZNĚCOV, KOSYGIN [s. 5061, AND REJ EV) . Byl odstraněn N. A. VOZNĚSENSKIJ 0903-50 [zastřelen]) a min. zahr. MOLOTOVA vystřídal A. J. Vyšinskij (1883-1954).

Ekonomika: Byrokracie kontrolovala plány a vý­kony (normy), vál. zajatci a dělníci z lágrů (přibliž­ně 20 mil.) byli zapojeni do výroby, docházelo k vy­kořisťov{mí satelit. států. Výroba spotřebního zboží se snižovala ve prospěch těžkého průmyslu. 1946-50 4. pětiletka (MAlENKOV) si za hlavní

cíle stanovila: odstranění vál. škod (program vý­stavby bytů), zbrojení a zvýšení výroby, obnovu průmyslu na západě, rozvoj polární oblasti, roz­šíření obdělávané půdy.

1950 byl zaveden zlatý rubl. - Zakládání velkých kolchozů a plánování (CHRUSCOV) neodstranilo zásobovací krize.

1951 byl vyhlášen přechod ke komunismu. 1951-55 během 5. pětiletky se realizovaly velké

stavby (Volžský, Podněperský projekt) na zavod­nění a produkci energie (elektrárny) pro výrobu moder. zbraní (atom. bomby, rakety).

Zahr. politika: Za války se okupované země za pomoci sov. poradců, promoskevských stran, bila­terálních spojenectví, Informbyra a RVHP postupně transformovaly v lidově dem. satelitní státy (s 509). Vých. blok zajistila .. železná opona". SSSR podpo­

roval kom. strany (Sýrie, Libanon, s. 535) a po­vstání (Řecko, s. 507).

1948 odpadnutí Jugoslávie (s. 509) zasadilo SSSR těžkou ránu. Titova politika odporovala teorii dvou táborů (ŽDANOV, VOZNĚSEN­SKl]), která ospravedlňovala polit. ofenzivu proti kapit. táboru. Byla realizována ve třech rovinách:

1. ochromení politiky OSN (s. 503) v dllsledku využívání práva veta.

2. "mírová ofenziva" (například i za využití círk­ve: 1948 v Moskvě se konalo círk. shromáždě­ní).

1949 1. Svět. mírový kongres (Paříž, Praha). 1950 byla založena Svět. rada míru, která při­

jala rezoluce k odzbrojení, atom. ohrožení, něm. otázce atd. (vždy ve smyslu sov. politiky).

1952 ve Vídni se konal Národní kongres na ochranu míru.

3. "studená válka" proti Západu. Od roku 1946 panovalo napětí kvůli Polsku a Maďarsku, v re­parační a něm. politice (s. 527). SSSR se snažil vměšovat do vnitřních záležitostí v Iránu (Ázer­bájdžán, s. 534) a vyvíjel tlak na 'I\mcko (s 445)

1947 v Paříži se konala konference o Mars­hallově plánu (s 523).

1948/49 po 1. berlínské krizi (s. 531) se SSSR vzdal kooperace se Západem, ale vyhýbal se voj. konfrontaci, polit. aktivita se proto přesunula na východ.

1949 SSSR uzavřel obch. a kult. dohodu se Sev. Ko­reou. MAO CE-TUNG poprvé navštívil Moskvu a získal hosp. pomoc.

1950 SSSR uzavřel s Čínou spojeneckou smlouvu (s. 513).

1950/51 SSSR nepřímo podpořil Sev. Koreu za korejské krize (s. 515).

Důsledky: 1. Rozšíření sov. moci v Evropě (sa­telitní státy), došlo však k rozštěpení jednoty kom. státll (lugoslávie) a k zahr. polit. izolaci (polit.-voj. integrace Západu, s. 523). 2. Hosp. krize: SSSR sice extenzivnč zvyšoval pro­dukci a vál. potenciál, ale snižovaly se pracovní a kapitálové rezervy, panoval nedostatek odborníků a v důsledku chybného plánování se špatně investo­valo. 3. Nedošlo ke zlepšení životní úrovně, jak slibovala teorie, což mělo negativní dopad na produktivitu práce a motivaci. 1952 na 19. sjezdu KS SSSR zahájil presumptiv­

ní STALINŮV nástupce Malenkov revizi polit. kurzu (defenzivní strategie, primát hospodářství nad politikou). Nové čistce (antisemitská kampaň) zabránila

5. března 1953 Stalinova smrt. - Dědictví pře­vzalo předsednictvo Úv. Předsedou prezídia Nej­vyššího sovětu se stal Vorošilov (1881-1969), předsedou rady min. Malenkov (1902-88), I. místopředsedou rady min. Kaganovič (s. 467), min. zahr. Molotov (s. 467), min. vnitra Berija, min. "bchodu Mikojan (1895 až 1978), min. obrany Bulganin (1895-1975), prvním tajemníkem ÚV (od září) Nikita S. Chruščov (1894-1971).

506 OBDOB! PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Sovětský svaz II (1953-1965)

Sovětský svaz (1953-1965) Probíhal mocenský boj o STALINOVO dědictví mezi MALEN KOVEM (stát) a CHRUSCOVEM (strana) za duchovní liberalizace ("doba tání", podle stej­noj menného románu ILJI ERENBURGA). 1953 po Berijově pádu (červenec) byla tajná po­

licie podřízena straně. - Předseda rady min. Malenkov vyhlásil nový kurz. Mělo se zlepšit zásobování, mělo dojít k ulehčení práce kol­chozníků, byla vyhlášena amnestie a zmírněno trestní zákonodárství (zrušeny trestné tábory, vy­hánění a kolektivní odpovědnost příbuzných). -CHRUSCOV zdůrazňoval preferenci těžkého prů­myslu.

1954 CHRUSCOVOVY akce v nových oblastech (zá­padní Sibiř, Kazachstán) vedly k poklesu MALEN­KOVOVA vlivu.

1955 předseda rady min. Bulganin zrušil slib zlepšení zásobování (min. obrany ŽUKOV, od ro­ku 1957 MALINOVSKlJ).

Destalinizace (první vlna) 1956 na 20. sjezdu KSSS pronesl CHRUSCOV taj­

ný projev o kultu osobnosti a STALINOvll dogma­tismu. V Gruzii (Tbilisi) propukly nepokoje. Ve vých. bloku probíhala "osvobozovací" povstání (s. Sll).

1957 CHRUSCOV dosáhl vyloučení "proti stranicky" zaměřené skupiny MALENKOV, MOLOTOV, KA­GANOVIC a SEPlLOV z ÚV, misto nich byli přijati mj. ideolog KOZLOV (1908-65), BRE2Nllv (1960-64, 1977-82 předsedou prezídia Nejvyš­šího sovětu) a KOSYGIN (1960-80).

1958 po Bulganinově odstoupení (březen) stál v čele státu a strany předseda rady min. a první tajemník strany Nikita Chruščov.

1957/58 reformy na zlepšení všeobecné životní úrovně: 1. V hosp. správě nahradily decentrali­zované hosp. rady byrokratické odborné minist­ry (104). 2. V zemědělství byly rozpuštěny traktorové stanice (MTS), zřízeny velké kolchozy a sovchozy (státní statky), prováděla se intenzifi­kace (pěstování kukuřice). 3. Ve školství se za­kládaly odborné a polytechnické školy (spojení duševní a fyzické práce).

1959 21. sjezd strany vyhlásil sedmiletku s cílem předstihnout USA ve výrobě.

1960 na konferenci 81 kom. stran v Moskvě ("Rudý koncil") zavrhl ideolog KS Cíny TENG SI­AO-PCHlNG CHRUSCOVOvu tezi o koexistenci a obhajoval STALINOVU "teorii dvou táboru".

1961 spor se vyhrotil v důsledku druhé vlny desta­linizace, která na 22. sjezdu strany STALINA veřejně zavrhla. Sjezd stanovil nový program "budování komunismu" (do roku 1980).

1962/63 zeměd. krize byla příčinou zvyšování cen, reforem ústřední správy a dovozu obilí z Kanady a Austrálie.

Politika "mírového soužití" 1953-56 fáze uvolnění měla překonat zallr. polit.

izolaci (s. 505), proto byla ukončena korejská krize, SSSR se účastnil mezinár. konferencí o Ně­mecku (s. 497) a Indočíně (s. 515) a vzdal se nedůležitých zahr. pozic:

1955 porkkaly ve Finsku; Port Arthuru v Cíně; Ra­kousko (s. 496). Sov. vláda také akceptovala jug. cestu k socialismu. - Moskva chtěla de­monstrovat dobrou vůli, proto předložila návrhy na odzbrojení.

1955 CHRUSCOV a BULGANIN podnikli cestu do již. Asie a přislíbili hosp. pomoc.

1956 Na 20. sjezdu KSSS byla schválena strate­gie soužití, která měla teorii o světové revoluci přizpůsobit atom. věku. Předpokládala: l. vyhý­bat se mezinár. válkám , ale podporovat omezené "osvobozovací" války; 2. posílit hosp. boj; 3. akční jednotu s národy třetího světa; 4. navá­zání kontaktů se Západem s vyloučením jakékoli ideologické koexistence.

CHRUSCOV přecenil vlastní mocenskou pozici (sov. úspěchy v kosmu, s. 551) i revoluční sílu mladých národů a věřil v "kom. potopu" (atomární pakt, ra­ketová převaha SSSR, krize hosp. struktur na Zápa­dě v důsledku koloniální emancipace). Moskva předpokládala, že v důsledku třetí krize svět. im­perialismu (po obou svět. válkách) dojde k vítěz­ství svět. revoluce. Léta 1957-62 byla interpretována jako obdo­

bí zásadních úderů: Suezská krize na Blízkém východě (s 535)

1958 v berlínském ultimátu navrhla sov. vláda záp. mocnostem zrušit dohody o rozdělení Berlí­na (statut čtyř mocností) a přijmout teorii tří stá­tů (s. 531). Současně byla zintenzivěna diplomacie na nej­vyšší úrovni, konaly se státní návštěvy:

1959 státní návštěva v USA; 1960 Rakousko, Fran­cie, Indie, Indonésie atd. Sovětský svaz inicioval provokační akce:

1960 kvůli incidentu s U-2 (nad Sverdlovskem sestře­leno am. špionážní letadlo) se nekonala vrcholná konference v PaňZi (s. 497). Další provokací byla CHRUSCOVOVA "scéna s botou" v OSN, kvůli od­mítnutí změny ústavy OSN (systém trojky, s. 503).

1962 východoněm. úřady blokovaly příjezdové ces­ty do Berlína.

ftijen 1962 po překonání karib. krize (s. 549) a pod tlakem zeměd. krize a konfliktu s Pekin­gem došlo k polit. uvolnění.

1963 dohoda o zastavení atom. zkoušek vedla roku 1964 ke konfliktu s Cínou.

ftijen 1964 po Chruščovovu pádu došlo ke změnám ve vedení: předsedou prezídia Nej­vyššího sovětu se stal Mikojan, v letech 1965-77 Podgornyj, předsedou rady min. Ko­sygin, prvním tajemníkem ÚV Brežněv.

OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa 1(1945-1965) / Blízkých východ I (1945-1965) 507

Řecko, Threcko, trán (1945-1965) 1947 Trumanova doktrína (s. 519) osvobodila

jihozáp. sousedy SSSR z jeho područí (s. 505), tylo státy se připojily k záp. spojeneckému systé­mu (s. 517).

Řecko: Po odchodu něm. vojsk (1944) se vrátila exilová vláda (arcib. Damaskinos). Brit. jednotky zasáhly proti kom. sborům EAM (Nár. osvob. fronta, s. 486) a ELAS (Řec. lid. osvob. armáda). 1945 EAM a vláda uzavřely příměří (únor). 1947-64 po smrti ]IŘ/I·IO II. nastoupil na trůn PA-

VEL I. Území kontrolované kom. EAM obsadila vládní armáda, která vznikla s am. pomocí.

1949 polní maršál A. Papagos (1883-1955) ukončil obč. válku.

1952 po volebním vítězství prosadil premiér PAJ>A­GOS pozemkovou reformu.

1955-64 premiérem K. KARAMANus. - Kvůli kyper­ské otázce (s. 524) hrozil konflikt s 'fureckem.

1964 na trun nastoupil KONSTANTIN II. (*1940).­Svaz středu získal ve volbách většinu a vládu se­stavilJ. A. Papandreu (1888-19G8).

1965 král PAPANDREOVU vládu sesadil, vzniklá kri-ze byla ukončena sestavením prav. kabinetu.

Threcko: SSSR požadoval v roce 1946 pohr. území (Kars, Ardahan) a revizi smluv o černomořských úžinách (s. 445). 1947 'furecko uzavřelo s USA dohodu o pomoci

(zbraně, úvěry), vedlo aktivní evr. politiku (s. 523) a účastnilo se korej. války (s. 515).

1950 po vítězství Dem. strany, zal. 1946, se prezi­dentem stal C. Bayar (1883-1986). - Premiér A. Menderes (1894--1961 [popraven]) podlé­hal reakčním tendencím.

1955 ve sporu o Kypr (s. 524) probíhaly protiřec. akce (Istanbul, Izmir). V důsledku zdražování, potlačování opozice (cenzura), studentských ne­pokojů a

1960 voj. převratu vyhlásil Vybor nár. jednoty za prezidenta gen. C. Gtirsela (1895-1966) v roce

1961 návrat ke kemalismu. Clenové MENDERESO­VY vlády byli odsouzeni k trestu smrti. - Referen­dum o nové ústavě 2. republiky (zvláštní ochrana ATATORKOVÝCH zákonů [s. 445] na po­evropštění 'furecka) .

1961-65 I. Inonti (s. 445) sestavil vládu, ale ke stabilizaci polit. situace nedošlo.

1962/63 neúspěšné pokusy o puč. 1963 vláda přijala pětiletý plán na ozdravění financí. 1964 Threcko podniklo voj. intervenci na

Kypru (s. 524). Odmítavý postoj záp. států, vedl k jeho sblížení se SSSR.

lrán: Pod ochranou sov. armády vytvořila Lid. strana lránu (TÚOE) autonom. vládu v Ázerbájd­žánu a Kurdistánu (s centrem v Mahábádu). 1946 brit. vojska opustila zemi, sov. jednotky byly

evakuovány až po uzavření dohody o rovném dě­lení zisků z těžby ropy v severoírán. provinciích.

1949 komunisté provedli neúspěšný aten­tát na šáha Muharnmada Rezu (1941-79). Úspěch reforem ztěžovala korupce, islám. sekty, soc. propast mezi nevzdělaným lidem, neklidnou inteligencí a reakcionářskými majetnými vrstva­mi "dvou set rodin".

1951 předseda vlády M. Mosaddek (18807 až 1967) prosadil zestátnění ropného průmyslu včetně společnosti Anglo-Iranian Oil Com pany (A10C).

1952 Británie zahájila hosp. blokádu {ránu. Nár. fronta prosazovala radikální kurz, propukla státní krize.

1953 MOSADDEK, který vyvolal ústavní konflikt, byl svržen armádou.

1954 dohoda o těžbě ropy s konsorciem, v němž A1-OC (nyní British Petroleum Company) kontrolo­vala 40 % akcií. USA poskytly zemi rozvojovou pomoc.

1960/61 studentské nepokoje. Majitelé pozemků se stavěli proti pozemk. reformám.

1963 referendum o pozemkové reformě.

Skandinávie (1945-1965) 1952 za účelem kult. a soc. polit. spolupráce usta­

vena Severská rada (v roce 1955 se připojilo Finsko).

Dánsko: V roce 1948 získaly autonomii Frerské ostrovy, Grónsko získalo statut provincie v ro­ce 1953. Soc. dem. strana sestavila vládu (1955 až 60, premiér H. CH. HANSEN; 1962-67 premiér J. o. KRAG); od roku 1953 jednokomorový systém (Folketing) . 1955 Dánsko podepsalo se SRN dohodu o národ-

nost. menšinách. Island: Po zrušení pers. unie s Dánskem a vyhláše­ní republiky (1944) byla uzavřena voj. dohoda s USA. Island vstoupil do NATO (1949). 1958-61 rozšíření pásma výsostných vod na dva­

náctimílovou zónu vedlo ke konfliktu s Británií. Norsko: Za premiéra E. GERHARDSENA (1945 až

51, 1955-63, 1963-65) se vzdalo politiky neu­traJity.

1957 na trůn nastoupil král OLAF V. (1903-91). 1965 byla ustavena první prav. vláda od roku 1935. Svédsko: Za války přicházelo do země mnoho polit. emigrantU, SSSR si vynutil vydání něm. a pobaltských uprchlíků. Soc. dem. politika (1946-69, T. F. Erlan­der) se soustředila na budování státu blahobytu. Finsko: Přes sov. nátlak a kom. infiltraci nedošlo 1946 za prezidentůJ. K. Paasikiviho (1870 až 1955) a 1956-81 U. K. Kekkonena (1900-86) k sovětizaci země. 1948 finská vláda uzavřela se SSSR smlouvu o přátelství

a vzájemné spolupráci, v roce 1950 obch. dohodu. 1952 Finsko splnilo všechny reparační povinnosti. 1958 kom. strana nejsih.ťjŠí stranou (50 mandátU

z 200).

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie I (1945-1965) 509

Sovětský satelitní systém Smlouvami o příměří, reparacemi a voj. okupací získal SSSR vliv ve vých. Evropě. STAliN ho využil k rozšíření moci (sov. imperialismus). 1945 sever Vých. Prllska, Podkarpatská Rus (Za­

karpatská Ukrajina) a pols. vých. území byly při­členěny k SSSR.

1947 po podpisu mírové smlouvy v Paříži (s . 496) muselo Finsko odstoupit SSSR Karélii a Rumun­sko Besarábii.

Sovětizace satelitních států probíhala v šesti eta­pách:

I. Kom. menšiny sjednotily nár. hnutí odporu do "národních front", které po okupaci podpořila Rudá armáda.

2. Po nastolení "prozatímní vlády" získali v Moskvě vyškolení komunisté klíčové postavení ve státě a kom. straně.

3. Po relativně svob. volbách byla vytvořena koalič­ní vláda, v níž si kom. strana zajistila min. vnitra, a tím i policejní moc. Obnova země byla zallá­jena pozemkovou reformou a zestátněním prů­myslu.

4. Většina burž. stran byla vyřazena terorem, po­mluvami, nátlakem, obžalobami politiků. Vzni­kaly jednotné socia\. strany v čele s komunis­ty, realizovala se "politika blokU", vznikaly nové koaliční vlády s "neaktivními stranami", vůdci opozičních stran byli vyřazeni (někteří emigro­vali na Západ).

5. Vytvořila se kom. vláda, již potvrdily lid. volby s jednotnými kandidátkami. Církev byla pro­následována a proběhla vnitřní očista kom. stra­ny (monstrprocesy proti "odpadlíkům", TITOVI přívrženci atd.).

6. Lid. dem. státy se snažily vyrovnat sov. vzoru, pro­běhla kolektivizace zemčdělství, byly zavedeny celostátní hosp. plány a voj. velení.

1947 bylo založeno Informační byro kom. a děl. stran (Informbyro). - Do roku

1948 uzavřely všechny satelitní státy dohody o přá­telství a vzájemné spolupráci se SSSR i mezi se­bou navzájem.

1949 hosp. spolupráce se realizovala prostřednic­tvím Rady vzájemné hosp. pomoci (RVHP, s. 522).

1955 voj. spolupráce probíhala na bázi Varšavské smlouvy. Vrchní velení převzal sov. maršál KO­NhV (1960-67 GRECKO).

Doba "tání" zahájila destalinizaci, především po 20. sjezdu KSSS v roce 1956 (s. 506) SSSR přiznal satelitním státum právo na "vlastní cestu k socialismu", odsouzení politici byli rehabilito­váni. Informbyro bylo rozpuštěno, byl odsouzen kult osobnosti, došlo k částečné decentralizaci hospodářství.

1956 po povstáních v Polsku a Maďarsku (s. 510) byl nový kurz omezen, ale Polsko a RlI-

munsko i nadále realizovaly relativně nezávislou vnitřní a hosp. politiku.

Jugoslávie Maršál Josip Broz Tito (1892-1980), od 1945

předseda vlády a Lid. fronty, od 1953 prezident republiky, brzy dosálll odchodu sov. vojsk (bře­zen 1945). S exilovými politiky vytvořil koaliční vládu a s Moskvou uzavřel dohodu o vzájemné spolupráci (vypovězena 1949). - Ve volbách do Nár. shromáždění získala jednotná kandi­dátka Lid. osvob. fronty 90 % hlasů.

1945 vyhlášena Federativní lid. republikaJu­goslávie, která byla národnostním státem, sklá­dající se ze 6 zemí a 2 autonomních oblastí.

1946/47 za pomoci polil. policie (v čele s RANKO­vléEM) a tajné služby byla provedena vnitřní sovětizace, polil. odpůrci byli popraveni. - Do­šlo k zestátnění obchodu, prllmyslu a bank, soci­álního pojištění a ke kolektivizaci zemědělství.

1948 poručnictví a hosp. vydírání SSSR vedly ke sporu s Moskvou, která znemožnila realizaci plánu na vytvoření balkánské federace s Bulhar­skem a Albánií.

1949 hosp. blokáda donutila TlTA uzavřít obch. dohodu se záp. zeměmi. Moskva reagovala na "vlastní cestu Jugoslávie k socialismu" pronásle­dováním "revizionistické Titovy politiky".

1950 v podnicích byla zavedena samospráva děl. rad.

1952 USA poskytly Jugoslávii finanční a voj. pomoc. 1953 desetiletý plán rozvoje zemčdělství zrušil nu­cenou kolektivizaci. 1954 Milovan Djilas (* 1911) byl zbaven úřadu a v roce 1957 odsouzen. 1955 CHRUŠCOV a BULGANIN vykonali oficiální ná­

vštěvu Jugoslávie s cílem zlepšit vzájemné vztahy. 1958 po sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie

v Lublani vzrůstalo napětí, zemč odmítala vměšo­vání do vnitřních záležitostí a ekonomicky spolu­pracovala se Západem, od roku 1964 i s RVHP.

Zahraniční politika: Jejím cílem bylo připojení Istrie a Terstu.

1947 podle mírové smlouvy připadla Istrie Jugoslá­vii, Terst se stal svob. územím.

1954 podepsána dohoda o Terstu podle níž Itálii připadla zóna A (přístav a město Terst) a Jugo­slávii zóna B (celá Istrie).

1954 Jugoslávie, Řecko a 'Iurecko uzavřely Bal­kánský pakt (s. 522). - Napjatá situace s Bul­harskem kvůli Makedonii a s Albánií kvůli auto­nom. pohr. oblasti Kosovo-Metohija.

1956 TiTO se setkal s egypl. prezidentem NAslREM (s. 535) a ind. premiérem NEIIRÚEM (s. 543) na Brioni. Setkání položilo základ pozdějšímu hnutí nezúčastněných.

1962 USA poskytly Jugoslávii úvěrovou pomoc. Jug. vláda podpořila Moskvu v konfliktu s Pekingem (s 506)

510 OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie 11(1945-1965)

Albánie 1945 předseda kom. strany Enver Hodža

(1908--85) stál v čele vlády Demokratické fronty. - Po sporu s T1TEM (s. 509) se bývalý jug. satelit orientoval na SSSR, ktery Albánii poskytl hosp. pomoc. Nebyla zde provedena destalinizace.

1959 CHRUSCOV přijel na státní návštěvu. Po roce 1960 Albánie politicky spolupracovala s Cínou. 1961 Albánie přerušila vztahy se SSSR.

Bulharsko 1946 Vlastenecká fronta vedená bývalým gen. ta­

jemníkem Kominterny Georgi Dimitrovem (1882-1949) zorganizovala referendum, ve kte­rém byla odmítnuta monarchie.

1947 Dimitrovova vláda rozbila 0p07jci a dala popra­vit jejího vůdce N. PETKOVA. - Do roku

1951 padlo 17 ze 40 členů ÚV za oběť čiStkánl v kom. straně, mezi nimi byl i předseda rady ministrů T. KOSTOV (1897-1949 [roku 1956 rehabilito­ván)). Stalinista V. CERVENKOV [předsedou rady ministrů 1950-56]) se udržel v politbyru do roku 1961. Od roku 1954 byl prvním tajemruKem KS T. ŽIVKOV.

1965 byl odhalen ,.titovský" pokus o puč proti před­sedovi rady ministrů (od roku 1962) ŽlVKOVOVl.

Polsko 1945 přes protest londýnské exilové vlády se Lub­

Iinský výbor, podporovaný SSSR, prohlásil pro­zatímní vládou a převzal správu nad něm. vých. územími. Vláda národní jednoty, kterou uznaly záp. státy, souhlasila s odstoupením pols. vých. území SSSR. Posunutí hranice na západ způso­bilo rozsáhlé přesidlování a vyhánění (s. 499). Do roku 1947 probíhal boj proti nár. hnutí odporu (skupiny WlN a NSZ). Generální tajemruK KS Wta­dystaw Gomutka (1905-82) ajózef Cyrankie­wicz (1911-89), ktery byl v letech 1947-52 a 1954-70 předsedou vlády, prosazovali politiku bloků s cílem zbavit opozici moci.

1947 zfalšováním volebních výsledků dosáhl demo­kt-atický blok vítězství (80 %). "Polský Stalin" Bo­lestaw Bierut (1892-1956) se stal pre7jdentem republiky. - Burloazlú politikové byli zatyKání, vůdce agrární lidové strany S. M1KOtAjCZYK uprchl do Londýna (říjen). Potlačení "nacionalistického" křídla kom. strany, GOMUlKA zatčen (1949).

1948 kom. strana a socialisté vytvořili Sjedno­cenou dělnickou stranu (PSDS). Dále existova­ly stínové strany - Rolnická strana a Demokratická strana.

1949 po čistkách v armádě se min. obrany stal ro­dilý Polák a sov. maršál K. ROKOSSOVSKlj. V kato­lické církvi převládalo protiruské národní cítění.

1953 po krakovském monstrprocesu se zostřil boj proti církvi. Na zatyKání duchovních (mj. Ste­fan kardinál Wyszyflski, 1901-81) reagoval ná-

rod pasivním odporem, došlo ke snížení výroby a životní úrovně.

1954 2. sjezd PSDS za CHRUSCOVOVY přítomnosti rozhodl o "kurzu polovičních opatření" (březen). - Bylo rozpuštěno min. bezpečnosti (prosinec).

1956 stávky a protesty proti vysokým pracovním nor­mám a životním nákladům vyvrchoWy v červno­vém povstání v Poznani, které potlačil zásall sov. jednotek. Vnitřní politika se musela na nátlak Moskvy změnit.

"Polské říjnové jaro" (1956): GOMUtKA byl mo­vu zvolen členem ÚV PSDS (navzdOlY návštěvě CHRUSCOVA, MOLOTOVA atd.), byly provedeny čistky ve straně a správě, rozpuštěny kolektivizova­né agrární podniky, vznikaly dělnické rady. Kardi­nál WYS2YNSKI byl rehabilitován. ROKOSSOVSKlj se vrátil do SSSR.

1957 ve volbách zvítězil Gomutka a stalinisté museli odejít. USA poskytlo Polsku hosp. pomoc. GOMUlKOVI se podařilo prosadit relativně sanlo­statný polit. kurz.

Rumunsko Sovětizace začala kvůli sovětskému nátlaku takřka bez komunistů. 1944 dohoda o lidové frontě mezi kom. stranou

Gheorge Gheorghiu-Deje (1901-65), Národ­ní caranistickou stranou (MAl'llIU) a Liberální stranou (BR>\TlA.NU) se rozpadla. Vznikl Blok demokt-atických stran ze soc. demokt-atů, kom. strany a Zemědělské fronty v čele s Petru Gro­zou (1884-1958), jehož kabinet zallájil agrární reformy.

1946 Blok demokt-atických stran 7iskal 89 % hlasů. Opozice, která zpochybnila volební výsledky, byla rozbita a BlWrlANU uprchl.

1947 Národní caranistická strana byla zakázá­na, MANlU odsouzen, liberální min. zallr. 'IAlí\.­RESCU nallrazen ,.Stalinovou nústodržitelkou" An­nou Paukerovou (1893-1960) [do roku 1952J. Král MICHAL abdikoval (prosinec).

1948 komunisté a soc, demokt-até vytvořili Rumun­skou dělnickou stranu (ROS, gen. tajemruK GHEORGHlU-DEj).

1951 v I. pětiletce byla zallájena industrializace (ocel, uhlí, ropa).

1952-58 režim se upevnil za prezidenta GROZY a předsedy vlády GHEORGlllU-DEjE (do roku 1965 min. předsedou). Předseda vlády Ion Ghe­orghe Maurer (*1902) usiloval o větší polit. ne­závislost, byl prostředruKem ve sporu mezi Mosk­vou a Pekingem (s. 506).

1962 po ukončení kolektivizace budovalo Rumunsko obch. styky se Západem.

1964 došlo ke sbHžení mezi Francií a Rumunskem, MAURER oficiálně navštívil PařIZ, kde uzavřel kult. dohodu.

OBDOBI PO DRUHÉ sv!írovÉ VÁLCE / lidové demokracie III (1945-1965) 511

teskoslovensko 1945 na základě moskevských jednání (březen)

představitelů polit. stran o programu a podobě vlády Nár. fronty byla jmenována vláda v čele se soc. demokratem Z. FIERLINGEREM: J. MASA­I�YK (1888-1948 [sebevražda?]) min. zahr., exi­lový komunista K. GonWALO (1896-1953) mí­stopředsedou vlády. Prezident EOVARD BENES (s. 435) vydal řadu dekretů upravujících povál. poměry (o nár. správě majetku, o potrestání zlo­činců a kolaborantů, o konfiskaci majetku, o znárodnění dolů a průmyslu atd.). CSR byla nucena SSSR odstoupit Podkarpatskou Rus (Za­karpatskou Ukrajinu, s. 509). Sudetští Němci byli odsunuti (do konce roku 1946). Sov. a am. vojska odešla (prosinec).

1946 ve volbách (26. 5.) zvítězila kom. strana (38 %). BENES a MASARYK vkládali naděje do demokratické vlády Nár. fronty. V čele nové vlády stanul K. GOTTWALD.

1947 po ukončení sporů o hranice uzavřela CSR smlouvu o spolupráci s Polskem. Všechny strany se rozhodly zúčastnit konferenci o Marshallo­vě plánu (s. 523) v Paříži. Po jednáních čs. de­legace v Moskvě, ale čs. vláda na nátlak SSSR svou účast na konferenci odvolala (červenec).

Únor 1948 komunisté provedli státní převrat: vládní krize, vyvolaná odstoupením 12 ministrů na protest proti kom. vlivu v policii (kom. min. vnitra NOSEK), byla na nátlak kom. strany a od­borů (Lidové milice, generální stávka) vyřešena reorganizací - jmenováním nových členů GOTT­wALDoVY vlády. Tisk, rozhlas a stát. správa byly podřízeny kom. kontrole (čistky), konaly se zmanipulované volby (30. 5.) podle jednotné kandidátky. BENES nepodepsal novou lidově de­mokratickou ústavu (přijata 9. 5.) a odstoupil (2.6.). Jeho nástupcem se stal Klement Gott­wald (1948-53), předsedou nové vlády Anto­nín Zápotocký (1884-1957). Ceskoslovensko bylo vedle SSSR a NDR nejprůmyslovějším státem ve vých. bloku.

1949 odpor kat. církve proti státním zásahům měl být zlomen represemi vůči církvi.

1950-54 čistky v kom. straně, inscenování politic­kých procesů.

1953 mčnová reforma, prezidentem 1953-57 A. ZÁPOTOCKÝ, 1957-68 fu'lTONIN NOVOTNÝ.

1962/63 stalinisté byli postupně zbaveni polit. vlivu, byla vyhlášena amnestie.

1965 nová ekonom. opatření měla přinést relativní hosp. vzestup (zhodnocení cen, orientace na od­byt) .

Madarsko Příměří se SSSR zavazovalo Maďarsko odstranit ze státních funkcí fašisty a vál. zločince. Exiloví komu­nisté toho využili k odstranění dem. sil.

1945 během pozemkové reformy byl vyvlast­něn círk., raš. a něm. majetek. - V listopadových parl. volbách zvítězila malorolnická strana ziskem 245 ze 409 křesel. Kom. strana se zis­kem 70 křesel obsadila čtyři ministerská místa - min. vnitra Imre Nagy (1896-1958 [popra­ven]), min. dopravy Erno Gero (1899-1980), státní ministr Mátyás Rákosi (1892-1971). Byla rozpoutána vlna teroru proti "pozůstatkům fašismu".

1947 po odhalení "spiknutí" byla rozbita malo­rolnická strana, konaly se monstrprocesy, předseda vlády FERENC NAGY (1903-79) uprchl do Svýcarska. - Předčasné volby zajistily požado­vanou většinu komunistům.

1948 vznikla Maď. strana pracujících (MSP). - Církev se postavila proti zestátnění škol. Min. vnitra v čele s Jánosem Kádárem (1912-89) začalo s pronásledováním duchovních. József kardinál Mindszenty (1892-1975) byl odsouzen k smrti, na základě udělení milosti byl jeho trest zmírněn na doživotí. V zemi probíhala přísná industrializace a kolek­tivizace. - Konaly se procesy proti "Titovým přívržencům", KÁDÁR byl uvězněn (1950-53).

1953 lmre Nagy vyhlásil nový kurz. Nepodařilo se mu však prosadit se proti stalinistům kolem RAKOSIHO a byl svržen. Mezi stranickou inteli­gencí a studenty narůstal neklid (Petijfjho krou­žek).

1956 RÁKOS I musel předat vedení strany GEROM . Říjen 1956 demonstrace přerostly v nár. a dem.

povstání: studenti požadovali odchod sov. vojsk, rozpuštění tajné policie, svob. volby, svobodu tis­ku atd. - Vláda si vyiádala sov. pomoc. Po krva­vých střetnutích s dělníky, studenty a maď. jed­notkami pod vedením plk. MALETER A se sov. ar­máda stáhla. Nagy sestavil vládu a vyhlásil vystoupení z Varšavské smlouvy (s. 509). Sověti zaútočili tankovými jednotkami a dosadili Kádá­rovu "revoluční dělnicko-rolnickou" vládu. Ze země uprchlo kolem 200 000 lidí. NAGY a MALE­TER padli do sov. zajetí. Kardinál MINOSZENTY nalezl azyl na am. velvyslanectví.

1957 byly zřízeny zvláštní soudy proti účastníkům stávek a nepokojů. Mnoho povstalců bylo popra­veno, uvězněno či deportováno do SSSR. OSN od­soudila sov. politiku, ale její komisi nebyl povo­len vstup do země (s. 503). Armáda byla rozpuš­těna a nově vybudována, MSP rozpuštěna a založena Maď. social. děl. strana (MSDS).

1961 ukončena kolektivizace, 2. pětiletka podporo­vala těžký průmysl.

1962 procesy proti RÁKOSIMU a GEROMU.

OBDOB! PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Čína, Japonsko (1945-1965) 513

Čína Převzetí moci komunisty: po jap. okupaci (s. 451)

byla Cína v zuboženém stavu. S mll. pomocí obsa­dily jednotky Koumintmlgu velká města, ale nepo­dařilo se jim nastolit pořádek (korupce). Moc zís­kala CANKAjSKOVA voj. diktlllura.

1945 Cína uzavřela smlouvu se SSSR, který získal mj. Port Arthur (do roku 1955). - První nfIznaky obč. války ve střetech s KS Cíny. - Po neúspčšném mll.

zprostředkování (gen. MARSIIALL, s. 523) došlo k omezení am. pomoci Kuomintangu.

1947 obč. válka se vyostřila. - Am. zákon o pomoci Číně nezabránil postupu kom. Cíny na severu.

1949 proběhla rozsáhlá kom. ofenziva v jižní Číně, během níž byl dobyt Nanking.

1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika (ČLR, 1. 10.). Vláda a armáda Kuomintmlgu uprchly na Tchaj-wan.

1950 po dobytí Chaj-nanu vzrostla prestiž kom. vlády zásahem v Koreji a Indočínč (s. 515). USA zabrá­nily přijetí CLR do OSN (s. 503), prosadily obch. blokádu a garantovaly Čín. republice (Tchaj-lVml) a prezidentu CANKAjSKOVl olmmu před útoky kom. Cíny.

1950 ČLR uzavřela smlouvu o přátelství, spoje­nectví a vzájemné pomoci se SSSR. V nitřní reorganizace: Nátlak na soukromý pdl­mysl a 7.ahr. podniky vedl až k "dobrovolnému" ze­státnční.

1950-56 pozemková refomla probčhla ve čty­řech stupních: rozdělení pozemků, závazek vzá­jemné pomoci, družstva, kolchozy. - MěnovfI re­forma (1955). - Převýchova národa.

1953 I. pčtiletka zmllěřená na industrializaci ztrosko­tala pro nedostatek odbornool.

1954 nová ústava: Orgm1izace státu na principu .,de­mokratického centralismu": 5 autonomních oblastí, 21 provincií, ,Lsi 175 městských správ a 2000 krajů. Nejvyšším orgánem bylo Všečín. shromáždění lid. zástupců, které volilo stálý vyDor . V jeho čele jako předseda Cl.R stál předseda KS Mao Ce-tung (s 451). Státní radu (vláda) řídil předseda a záro­veň min. zahl'. Čou En-Iaj (1898-1976).

1956/57 "Kampaň sta květů". Po jejím neúspěchu ni sledovala kampml proti pravičákům a radikální přechod ke komunismu:

1958 lidové komuny hlavní formou org<Ulizace vý­roby a obyvatelstva (zvyšování produkce oceli v malých pecích). "Velký skok vpřed" skončil hosp. katastrofou.

1959 byl přijat atomový progranl. Liou Šao-čchi (1898-1969) se dostal do čela státu, Mao zůstal předsedou KS; Cchen I jmeno­ván min. zahr. věcí.

1960 po ideologickém konfliktu s Moskvou (s. 506) odešli ze země sov. technici.

1961-63 v zemi panoval hlad, rozšířily se morové epidemie. Došlo ke drancování a kontrarevoluč-

ním nepokojům, proběhly silné emigrační vlny do Hongkongu (s. 499). Zdanění soukromé pomoci Cíňanů žijících mimo Čínu přineslo devizy na nfI­kup obilí. Za kub{mské krize se CLR dostala do otevřeného sporu s KSSS (s. 549), vytýkala CIIRUSCOVOVI zradu svět. revoluce.

1963 KS Číny přijala "pětadvacetibodový pro­gram".

1964 ČLR odpálila první atomovou bombu. Zahraniční politika: CLR si činila nárok na území,

která patřila Cínč před uzavřením "nerovných smluv" (s. 369).

1950 ČLR obsadila Tibet (1951 mu přiznala vnitř­ní autonomii). - Vedla proasijskou politiku, v dů­sledktl toho došlo ke sblížení s Indií (s. 543). Čín. vláda dala podnčt ke konferenci v B,mdungu (s. 539), vyrovnání s Japonskem.

1957 během ofenzivy proti Tchaj-wanu vzrostlo nebezpečí svět. konfliktu: ostřelování Quemoy (Ťin-mcn-lllO, 1958). USA zvažovaly intervcnci. Krize byla na sov. nátlak vyřešena, ni,ledovaly mn.-čín. rozhovOly ve Varšavě.

1959 povstání v Tibetu. - Pohl'. konflikty s Indií (s 543)

1962 ČLR podnikla útok na Asam (McMahonova li.t1ie) , na Kašmír (Hindu ku) ,sblížila se s Pákistánem.

1963/64 zvýšená zahr. polit. aktivita a úspěchy v důsled­ku afrických a ,L,ijských cest předsedy vlády Cou E:->-IAjE a min. 7�lhr. CClIEN 1110. - Zmírnění obch. embarga (zallájené v roce 1957 Velkou BrilÍmií).

1964 Frmlcie uznala Cínskou lid. republiku. - Od roktl 1965 docházelo k zallr. polit. zvratům (protičín. po­

vst{mí mj. v Indonésii). Japonsko 1945-50 v Japonsku byla dosazena am. vojenská

správa v čele s MacArthurem (s. 515): probillaly procesy proti vál. zločincům; země se potYKala s problémy s navrátilci (s. 499); reparace, rozdě­lení pozemkového vlasu1ictví; demokratizace.

1946 byla přijata ústava podle mnerického vzoru. 1949-54 2. Jošidův kabinet: Napětí mezi Výcho­

dem a Západem (Korea, s. 515) přimělo USA ZÍs­kat Japonsko jako spojence.

1951 sanfranciským mírem přišlo Japonsko o veš­keré územní zisky od roku 1854, uzavřelo voj. smlouvu s USA a obnovilo svou suverenitu (1952).

1954 jap. vláda zal1ájila nové zbrojení. 1955 předseda vlády lčiró Hatojama (1883

až 1959) vyhlisil mírovou politiku. Proběhla správní a dmlová refornla.

1956 Japonsko ukončilo válečný stav se SSSR. 1960 bezpečnostní smlouva s USA vyvolala ostré pro­

tiam. reakce. Vláda N. KJSIHO (od roku 1957) od­stoupila.

1960-64 za vlády premiéra H ajato Ikeda (1899-1965) došlo k polit. uklidnění a příznivé­mu vývoji průmyslu a obchodu.

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I Korea, Indočína (1945-1965) 515

Korea: 1945 na základě spojeneckých dohod obsadily zemi

sov. a am . jednotky. Na severu (hornictví, prumy­sl) vznikly vyDory lidové fronty, vedené korej. exilovými komunisty; na zeměd. jihu byla nasto­lena am. voj. správa. - Na konferenci Rady min. zahr. věcí v Moskvě (prosinec) se jednalo o celo­korej. vládě.

1947 po neshodách se SSSR požádaly USA komisi OSN o kontrolu svob. voleb, sev. Korea jí ale ne­povolila vstup do země.

1948 na jihu se konaly volby do Nár. shromáždění. Li Syn Man (1875-1965) se stal prezidentemjiho­korej_ republiky (srpen). V září byla vyhlášena Korej _ Iid_ dem_ republika v čele s předsedou vlády Kim Ir-senem (1912-1994). Obě vlády vznesly nárok na celou Koreu, rezoluce OSN roz­hodla ve prospěch již. Koreje. Sov. a am. vojska opustila zemi.

1950-53 Korej_ válka vypukla poté, co sev. Ko­rea napadla jižní část, která požádala USA o po­moc. Prezident nWMAN (s. 519) dal rozkaz k zásahu am. vojsk. Rada bezpečnosti OSN (s. 503) označila sev. Koreu za agresora a vyzva­la členy OSN k podpoře již. Koreje. Armáda OSN (složená z vojáků 15 zemí), kterou vedl am. gen. Douglas MacArthur (1880-1964), se musela stáhnout na předmostí Pusan. - V září se jednot­ky OSN dostaly až k čín. hranici. Nato zasáhly čín. "dobrovolnické" sbory (listopad). - Linie fronty se ustálila na 38. rovnoběžce.

1951 MACARTHUR požadoval plnou moc na zničení čín. leteckých a zásobovacích základen. Prezi­dent TRUMAN se obával svět. konfliktu, proto MACARTHURA vystřídal gen. M. B. RJUGWAYEM.

1953 v Pchanmundžomu bylo podepsáno pří­měří, které potvrdilo rozdělení Koreje_ Konference Rady min. zahr. věcí v Ženevě (viz ní­že) řešení pro celou Koreu nepřinesla.

Severní Korea: Obnova probíhala za pomoci sov. úvěru a s oporou ČLR.

1961 Korej. lid. dem. re{Jublika uzavřela dohodu o přátelství se SSSR a s CLR, od roku 1962 sledo­vala čín. stranický kurz.

jižní Korea: Při obnově země poskytly pomoc USA.

1953 Již. Korea a USA podepsaly dohodu o vzájem­né obraně, USA podporovaly autokratický prezi­dentský režim.

1960 vnitřní nepokoje trvaly i po odstoupení LI SYN MANA.

1962 gen. PAK ČONG-HI se stal prezidentem, usilo­val o vnitřní pořádek a vyrovnání s Japonskem.

Indočína: 1945 po přípravách na povstání Japonci odzbrojili

fr. vichystické jednotky (březen), Vietnam a Kambodža získaly nezávislost. - Postupimská

konference (s. 527) stanovila brit.-čín. operační zóny. Po jap. kapitulaci obsadila Čína sev. zóny. -Předseda kom. strany a vůdce osvob. hnutí Viet­minh, založeného v roce 1941, Ho Či Min (1894-1969) vyhlásil v Hanoji Vietnamskou dem_ republiku. - Britové obsadili již. zónu se Saigonem. Fr. expediční sbor potlačoval budd­histické sekty a Vietminh.

1946 Britové předali správu fr. koloniálním úřa­dum. Číňané odešli poté, co Francie rezignovala na všechny požadavky vuči Číně (Jihočín. drá­ha). - HO Č, MIN souhlasil s návratem fr. jedno­tek (březen). HO Č, MINOVA jednání v Paříži sa­botoval nejvyšší komisař pro Vietnam adm. D' ARGENLlEU založením autonom. Kočinčínské republiky (červen). - Fr. "extremisté" požadova­li voj. řešení vietnam. problému.

1946-54 1. indočín. válka: Fr. elitní jednotky (ciZinecká legie, "Paras") obsadily deltu Rudé řeky a bezúspěšně bojovaly proti vietnam. party­zánům.

1948 protivláda bývalého císaře BAO DAl E neměla žádnou moc.

1953 Vietminh zaútočil na Laos a rozdělil Indočínu. Prezident EISENHOWER odmítl am. intervenci.

1954 pevnost Dien-bien-phu kapitulovala. 1954 v Ženevě se konala konference Rady

min. zahr. věcí (zástupcem ČLR byl čou EN-LAj, S. 513), která rozhodla o rozdělení In­dočíny a o vzniku suverénních států Laos, Kambodža a rozděleného Vietnamu.

Laos: Ženevská konference 14 mocností rozhodla o budoucí neutralitě Laosu (1962), v zemi pro­bíhaly boje rivalizujících skupin.

1964-65 Pathet Lao dobyl strategicky duležitou Planinu džbánu. Neúspěšný pokus pravice o puč.

Sev. Vietnam budoval prumysl s pomocí vých. blo­ku, politicky se orientoval na Čl.R. Rozhodující stranou byli komunisté (Viet-kong), kteří usilo­vali o "osvobození Vietnamu od am. imperialis­tu".

již. Vietnam: Po sesazení císaře BAO DAlE (1955) nastoW předseda vlády Ngo Dinh Diem (1901-1963) s am. pomocí diktaturu. Bojoval proti buddhistickým sektám, kom. agentům a odmítl realizovat referendum, o němž bylo roz­hodnuto v Ženevě.

1957 záškodnické a teroristické akce vietkong­ských partyzánů vedly k rozpoutání 2. indo­čín. války.

1963 buddhistické demonstrace (sebeupalování) vedly kvoj. puči, při němž byl Diem zabit.

1964 USA se přímo podílely na nám. bitvě v Ton­kinském zálivu (účastnily se i státy SEATO).

1965 za voj. vlády gen. NGUYEN-CAO-KY přetrvávala nestabilní situace. Eskalace války zvýšila ne­bezpečí celosvět. konfliktu.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / spojenecké systémy (1945-1965) 517

Spojenectví: Washington a Moskva vedly rozemnou spojeneckou politiku. Svět se rozdělil na dva tábory, v 7.ápadním existovalo velké mn07$tví spojenectví (podle principu dem. svo­body), ve rychodním vznikaly spojenecké bloky a SSSR uplatňoval požadavek na absolutní vedoucí roli (centralismus) .

Západní spojenecké systémy Organizace amerických států (OAS) 1945 základní cíle organizace položeny v Chartě

z Chapultepecu. 1947 o 7.a!ožení OAS bylo rozhodnuto na panam. kon­

ferenci v PetropoUs (pakt z Ria). 1948 OAS založena na panam. konferenci v Bogotě,

členské státy se zavázaly poskytnout si pomoc při napadení. Byla přijata zásada mírového řešení konfliktů mezi členy . - Orgány: Meziam. konfe­rence, poradní schůze min. Zallf. věcí, Poradní rybor pro obranu, Rada.

1954 konference v Caracasu přijala rezoluci proti ko­munismu.

1959 konference v Santiagu de Chile schválila deklanl­ci označující dem. stáUlí zřízení za zániku míru.

1962 konference v Punlil del Este odsoudila marxis­mus-leninismus a vyloučila Kubu.

OAS podnikla akce mj. proti Nikaragui, HonduflL�u, Kubě, DominikíUlské republice.

Organizace Severoatlantické smlouvy (Severo­atlantický pakt, NATO) založena v roce 1949 ve Washingtonu vzhledem k napětí mezi Východem a Západem na 20 let (viz též s. 522). - Cílem bylo 7",IChov{Ulí dem. svobod prostřednictvím kolektivní obrany, poUt. a hosp. spolupráce.

Hlavním orgánem NATO je Rada, které předsedá gen. tajemník. Voj. plánovacímu vy'boru je pod· řízen i Mezinár. gen. štáb a oblastJú velitelství.

USA a Velká Británie uzavřely dohodu o leteckých a raketorych základnách.

1950 bylo navrženo ust.'lVení evr. armády (s. 523). -V roce

1952 vstoupily do NATO Řecko a 'IUrecko, v roce 1955 SRN.

1957 kllŽdý ze států NATO měl možnost vyzbrojit se atom. a raketo"ÝOJi zbnUlěmi.

1958 vznikly evr. ozbrojené síly (30 divizO a nukleární obrana proti útoku. FflUlcie odmíůa podřídit NATO svou středomořskou flotilu.

1961 NATO se vyzbrojilo atom. ponorkllllli s rakelllmi Polaris.

1962 USA slíbily vyzbrojit Velkou BrilÍll1ii rakellll11i Po­laris, Londýn přistoupil na plán vytvořit mnoho· strMlné jaderné síly NATO (pakt z Nassau).

1963 neshody kvůli budování multilaterální atom. mocnosti s rakelllmi Polaris (MU).

1965 Francie požadovala změny struktury NATO a po· hrozila vystoupením.

1966 fr. ultimátum a p07.adavek odchodu jednotek

NATO nebo jejich podřízení fr. velení. Evr. vrchní velitelství (StIAPE) bylo přeloženo do Belgie.

TIchomořský bezpečnostní pakt (ANZUS) 7.a10-žen v roce 1951 v San FflUlcisku jako re-akce na jap. útoky a agresi v TIchém oceánu.

Organizace smlouvy pro jihových. Asii (SEATO) založena v roce 1954 v Manile na obranu před stá­ty, které nebyly členy SEATO (např. již. Vietnam). Clenské státy postupovaly společně proti kom. ne· bezpečí, pořádaly společné m'Ulévry. - Orgány: Stálá min. rada s vy'konným sekrelllriátem (B�Ulg­kok), voj. pl{Ulovací štáb.

1958 SEA'I'O navázalo konlllkty s NATO a CENTO. Centrální pakt (CENTO) vznikl v roce 1955 z Bag·

dádského paktu mezi lureckem a Irákem (roku 1959 vystoupil, S. 534). NezaVAZoval ke vzájemné pomoci, členské státy spolupracovaly ve voj. a polit. otázkílCh.

1959 bilaterální smlouvou o bezpečnosti se nepřímo připojily USA.

USA u7�lvíraly bilaterá1ní dohody s tichomořskýnu státy, v roce 1953 s Již. Koreou (dohoda o podpo· ře), v roce 1954 s Čín. republikou (Tchaj-w�Ul), která se zav{lZala neútočit na pevnině bez konzulta­cí s USA, a v roce 1961 s Japonskem.

Spojenecké systémy východní bloku Pro posnení bilaterálních voj. smluv vmikla v roce

1955 org�mizace Varšavské smlouvy (s. 522) jako reakce na Panzské dohody (s. 529), byla omezena na 20 let. - Cíl: Všechny členské SlÍlty si měly auto· maticky poskytnout pomoc při ozbrojených kon· Iliklech v Evropě, spolupracovat v polit. oblasti. -Orgány: Polit. poradní vybor, sekretariát, spojené velení ozbrojených sil v Moskvě.

1956 k Vm'šavské smlouvě přistoupila NDR. SSSR uzavřel smlouvy o rozmístění srych vojsk s Pol­

skem v roce 1956, s Madilfskem, Rumunskem a NDR v roce 1957, dále podepsal spojenecké smlouvy s Mongolskou lid. republikou, která byla přidružená jako pozorovatel, v roce 1950 s CLR, v roce 1955 s Afgh{mistánem a Finskem.

Neutrální spojenecké systémy 1953 vznikl Balkánský pakt (s. 5ll) z �Ulkllfské

smlouvy o př.ítelství. 1954 ho doplnily smlouvy o spojenectví podepsmlé

v Bledu. Již v roce 1955 však ztratil faktickou účin­nost.

Liga arab. států (s. 535) 7.a!ožena roku 1945 v Káhiře. Její usnesení byla záVAZná pouze pro členy, kteří s ni­nu souhla�iU. Casto docházelo ke střetu zájmů. Or­gány: Rada (od roku 1964), Gener{�ní sekrelllriát v K{�uře, Rada společné obrMly, která koorcUnovala arab. politiku. - Ubye se připojila v roce 1953, Sú­dán v roce 1956, 'IUnisko a Maroko v roce 1958, Ku­vajt roku 1961.

V rámci ligy byl od roku 1950 aktivní kolektivní obranný pakt, namířený především proti Izraeli.

OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Spojené státy 1(1945-1960) 519

Spojené státy americké po roce 1945 1945-53 prezidentem bývalý viceprezident

F. D. ROOSEVELTA (s. 465) Harry S. Truman (1884-1972). - USA byly jediným státem s atom. zbraněmi, ujaly se proto po druhé svěl. válce ve­doucí úlohy ve svěl. politice a snažily se ji realizo­vat s pomocí OSN (s. 501) podle principů AŮan­tické charty.

Zahraniční politika: Po zostření vztahU mezi vý­chodem a Západem (s. 497) vystřídala spoluprá­ci se SSSR politika "zadržování" (containmen/) kom. expanzionismu.

1947 Trumanova doktrína přislíbila všem ze­mím voj. a hosp. pomoc na obranu nezávislosti. - USA definitivně upustily od politiky izolacionis­mu a Monroeovy doktríny (s. 373).

Důsledky: USA podpořily Řecko a Turecko (s. 507), Marshallův plán (s. 523), letecký most při blokádě Berlína (s. 531), založení Národní bezpečnostní rady, Ústřední zpravodajské služby (ClA) a NATO.

1946 na obranu před šířením komunismu v Asii zís­kaly Filipíny nezávislost (s. 541) a pro Japonsko byl vypracován program hosp. stabilizace (od roku 1949)

1949 po svém zvolení formuloval TRUMAN v čtyř­bodovém programu (s. 539) odpovědnost USA jako velmoci ochraňující "svobodný svět".

1950-53 za korejské krize (s. 515) podpořily USA opatření OSN proti severokorej. agresorům.

1950 v osmibodovém programu (září) deklarovaly USA své rozsáhlé cíle v Koreji. Program podpořil i rozhlasový projev gen. EISENliOWERA, který zahájil "křížové tažení za svobodu". - Byl vyhlá­šen stav nár. ohrožení (prosinec), došlo k obno­vě a rozšíření ozbrojených sil, které byly v roce 1945 demilitarizovány.

1951 pakt ANZUS (s. 517) a mírová smlouva sJa­ponskem upevnily am. pozici v Asii. USA vypracovaly nový program pomoci Blízkému východu (březen 1950).

Vnitřní politika: 1947 Taftův-Hartleyův zákon (proti vetu prezi­

denta) omezoval právo na stávku (closed shop) a odborářskou podporu polil. stran. Prezident získal právo časově odložit připravované stávky ("doba zchlazení").

1949 přes odpor vyhlásil prezident TRUMAN pro­gram Fair Dea] (dobudování ekonomické a so­ciální demokracie), který měl prohloubit New Deal (s 465).

1951 22. dodatek ústavy omezil prezidentovo funkční období na dvě volební období. - Pád Cín. republi­ky (s. 513) a sov. atom. zbraně vyvolaly psych6zu strachu. Následovaly procesy proti vůdcům kom. strany USA a lev. intelektuálům (případ ALGER HlSS), provalily se špionážní aféry (KLAUS FUCHS,

JULlUS a ETHEt ROSENBERGOVI). - Senátor Jo­seph McCarthy (Wisconsin) vyvolal antikom. kampaň. - Kongres přijal přes prezidentovo veto McCarranův-Woodův zákon (od roku 1950 se mu­sely povinně registrovat všechny kom. organizace a jejich členové) a McCarranův zákon (byl přijat v roce 1952, revidoval imigrační podmínky). - Vy­šetřovací vyDor (ESTES KEFAUV ERlfennessee) zjis­til, že odbory ovládli gangsteři, proto byli z Am. fe­derace práce (American Pedera/ion oj Labour, AFL) vyloučeni přístavní dělníci (1954) a team­sters (přepravci, řidiči). V roce 1955 se AFL spojil s odborovou organizací CIO (Congress oj /ndu­s/rial Organiza/ions).

1953-61 prezidentský úřad vykonával republi­kán Dwight D. Eisenhower (1890-1969).

"Novou dlouhodobou pozitivní zahr. politiku" vedl min. zahr. John Foster Dulles (1888-1959), v letech 1959-61 Christian A. Herter (1895-1966). Voj. pakty (s. 517) a zahr. pomoc měly zastavit expanzi komunismu (Roll back)

1953 po příměří v Koreji (s. 515) se USA snažily za­bránit válečným konOiktům na Tchaj-wanu (s. 513), v Maďarsku (s 511) a v Suezském prů­plavu (s. 535)

1957 Eisenhowerova doktrína (s. 535) garan­tovala státům Blízkého východu voj. pomoc proti kom. útokům. - j',[jn. zahr. Dulles chtěl vyhovět sov. požadavku soužití a začal prosazovat prosov. politiku.

1959 viceprezident NIXON navštívil SSSR a Polsko. - CHRUSCOV vykonal státní návštěvu USA (září), jednání v Camp Davidu o možnostech řešení mezinár. problémů.

1960 EISENHOWEROVA cesta do Již. Ameriky a na Dálný východ zklamala, odhalila protiam. posto­je. Zhoršil se vztah USA ke Kubě (s. 549).

Vnitřní politika: Předseda stálého vyšetřovacího vyDOru MCCARTHY terorizoval úředníky min. za­hr. a intelektuály (případ R. OPPENHEIMER). Se­nát mu vyslovil oficiální důtku, což ukončilo jeho působení.

Cernošská otázka: Dobré zkušenosti se smíšený­mi (in/egrated) jednotkami v korej. válce a ne­gativní dopad nevyřešené rasové otázky na oby­vatelstvo podnítily rasovou integraci, především ve školách.

1954 rozhodnutí Nejvyššího federálního soudu pro­ti nedodržování principu rovnosti jižní státy boj­kotovaly. Během rasových nepokojů (mj. v linIe Rocku v Arkansasu, 1957) muselo zasáhnout fe­derální vojsko.

1957 72 hlasy proti 18 přijal Senát zákon na ochranu volebního práva černochů (Civil Bill oj Rights).

520 OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / USA II (1961-1965), Kanada (1945-1965)

Spojené státy americké (1961-1965) 1961-63 v prez. volbách zvítězil dem. kandidát

John F. Kennedy (t 917-63 [zavražděn I) velmi těsnou většinou (50,1 %) hlasů proti republiká­novi RICIlARDU NtXONOVt.

Nový styl Kennedyho éry: Prez. úřad se změnil v plánovací štáb poradců (mj. R. BUNDY) za před­sednictví prezidenta, ktelý spolupracoval s vědci a odborníky. Ve štábu byli mj. min. zallr. Dean Rusk, min. obrany Robert S. McNamara, velvy­slanec u OSN Adlai E. Stevenson (t 900-1965).

Z rozpočtu byly vyčleněny zvýšené prostředky na financování rozvojové pomoci, raketových, kos­mických a zbrojních programů.

Zahraniční politika: USA chtěly odrážet sov. ofen­zivu (s. 506):

I. Posílením voj. síly, kombinací nukleárních a mo­bilních konvenčních zbraní (Sll'ike Command).

2. Odstraněním rivality mezi am. spojenci respekto­váním jejich práva na spolurozhodování.

1962 KENNEDY nabídl sjednocené Evropě atlantic­ké partnerství.

3. Rozsáhlou rozvojovou pomocí s prioritou voj. pomoci, koordinované úřadem pro mezinár. rozvoj.

1961 ze školených dobrovolných pomocníků byly vytvořeny mírové sbory. - Na pomoc "mírové revoluci" v Jižní Americe KENNEDY vyhlásil "Spojenectví pro pokrok" (s. 549).

1962 za krize v Kongu (s. 547) prohlásily USA, že nepřipustí jednostranné pokusy o intervenci. -Na základě Trumanovy doktríny (s. 519) a po­moci SEATO bylo podepsáno příměří v Laosu (květen). - Rozsáhlé berlínské prohlášení (červen: Tbl'ee essentials, s. 497) potvrdilo ráz­nost postoje v něm. otázce. - USA vyslaly voj. po­radce do již. Vietnamu. - Poté, co Eisenhowe­rova vláda přeľUšila diplomatické styky s Ku­bou (leden 1961) a po pokusu o invazi a kubánské krizi (říjen, s. 549), došlo k uvol­nění napětí (s. 506) mezi USA a SSSR (přímá dálnopisná linka Washington-Moskva). Oba stá­ty uzavřely smlouvu o zákazu zkoušek atom. zbraní v atmosféře, v kosmu a pod vodou (s 551)

Hospodářství: USA snížily cla na zboží ze zemí EHS (zákon o rozšíření obchodu, s. 523). Byla přijata opatření na ozdravění zemědělství a bylo zabráněno stávkám a zvyšování cen oceli.

Vnitřní politika: 1962 vzrůstala rasová diskriminace a v jižních stá­

tech propukaly nepokoje kvůli odporu guverné­rů, kteří se domnívali, že rozsudky NejvyššíllO fe­derálního soudu porušily právo autonomie států unie.

1963 prezidentův program obč. práv podpořily masové demonstrace ve Washingtonu a organiza­ce Národní asociace pro povznesení barevných

obyvatel (Na!ional Associalion jol' Ibe Adval1-cement oj Colo/'ed people, NAACP) pastora Martina Luthera Kinga.

22. ll. 1963 byl v Dallasu při atentátu zavraž­děn prezident Kennedy.

1963-69 v KENNEDYIlO zahr. polit. kurzu po­kračoval dem. prezident Lyndon B. Johnson (1908-73)

1964 prezident pronesl zásadní projev o zachování trvalého míru (duben). Vyhlásil boj kom. agre­sím a zásadní podporu spojencům.

1965 USA zasáhly do obč. války v Dominikánské re­publice (s. 549). Podle Johnsonovy doktríny mě­ly provádět intervence pouze při nebezpečí pře­vzetí moci komunisty.

Vnitřní politika: 1964 zákon o obč. právech, který měl odstranit

rasovou diskriminaci, byl označován za nejdůle7j­tější opatření na zrovnoprávnění všech občanů od LINCOLNOVA osvobození černochů (s. 373). -V roce

1965 zakazoval nový volební zákon jednotlivým stá­tům uplatňovat rasová volební omezení.

1964 zákon na zajištění hosp. rozvoje všech občanů byl příspěvkem k "válce proti chudobě" (vyšel ještě z iniciativy prezidenta KENNEDYHO).

1965 s heslem "Velká společnost" uskutečniljOtlN­SON řadu soc. ekonom. reforem.

Kanada (1945-1965) Z agr. země se za dľUhé svět. války stal prlllll. stát. Hosp. vzestup v povál. době zapříčinila silná po­ptávka po surovinách a potravinách, přistěhovalec­ké vlny, objevení nalezišť ropy, rud a uranu. Liberá­lové v čele s Mackenzie Kingem (1874--1950) a LOUISEM STEPHENEM ST. LAURENTEM vystoupili s požadavkem decentralizace Brit. společenství ná­rodů. 1949 Newfoundland (s. 449) se stal 10. pro­

vincií. 1957 kvůli úzké spolupráci s liberály v USA dosáhli

konzervativci voleb. vítězství. Kabinet Johna G. Diefenbakera (1895-1979) usiloval o ne­závislost a neutralitu.

1963 jednání s USA kvi'lli vyzbrojelú kan. ozbrojených sil atom. zbraněmi, pro něž se vyslovila lib. opozi­ce, vedlo k vypsání předčasných voleb (duben), v nichž liberálové 7iskali absolutní většinu. Min. předseda Lester Bowles Pearson (1897-1972) se zasazoval o zrovnoprávnění frankofonních Ka­nadanů, o snížení přímých am. investic a o podíl na nukleární obraně.

1964 během návštěvy brit. královny ALŽBĚTY ll. u příležitost 100. výročí existence dominia de­monstrovali frankofonní Kanadané za autonomii či oddělení jejich území.

OBDOBí PO DRUHÉ SVIlTOVÉ VÁLCE 1 Evropa II (1945-1965) 521

Jižní Evropa (1945-1965) Spanělsko: Frankův režim se dostal do izolace

(s. 439) 1947 referendum rozhodlo ve prospěch monar­

chie. - Konflikt mezi Východem a Západem při­měl USA revidovat protišp. politiku.

1953 USA uzavřely se Spanělskem smlou­vu o základnách výměnou za hosp. a voj. po­moc. - V zemi probíhaly studentské nepokoje proti cenzuře a polit. nesvobodě, od roku 1962 také soc. nepokoje.

P ortugalsko: Premiér Salazar (s. 439) vládl té­měř absolutisticky. Udržoval přátelské vztahy se Spanělskem, v roce 1951 uzavřel s USA smlouvu o základnách.

1961 Portugalsko ztratilo državy v Indii (Goa, s. 543), v Angole a Mosambiku vládly nepokojc. - Proti režimu vystupovala dem. opozice.

Itálie: Na konci války bojovaly o moc osvobozovací vý­bory (skupiny hnutí odporu) a rozštěpené rol. stra­ny. N{L�iJí a .. očistné zákonY' diskvalifikovaly určité Č{L�ti obyvatelstva. RepatrilUlli (s. 499) a zajatci zhoršovali všeobecnou nouzi a nebezpečí obč. v{uky.

1945-53 v čele vlády stál člen 1t. křesť.dem. strany (DCI) Alcide de Gasperi (1881-1954)

18. 6. 1946 po volbách do Nár. shromáždění a re­ferendu byla vyhlášena republika.

1947 Itálie podeps,ua mírovou smlouvu (s. 496), musela zaplatit reparace, přišla o Istrii, kolonie a n{Ullořnictvo. - Měnová reforma omezila inflaci.

1948 prezidentem republiky L. Einaudi (1874-1961), absolutní věL�inu v parlamentu zís­kala OCl. Premiér DE GASPERI prosadil proti stáv­k{Ull a opozici lid. bloku (PCI - komunisté ve­dení P. Togliattim [ 1893-1964] aPSI-Ievico­ví socialisté v čele s P. Nennim [1891-19801) svou evr. politiku (s. 523).

1949 již. Itálii zachvátila agr. krize, došlo k částečnému vyvlastnění velkostatkářl!.

1951/52 G. Saragat sjednotil socialisty v It. dem. stranu (PSDI). - Volební úspěchy levice (PCI, PSI), neofašistů (MS!) a monarchistů (PNM) oslabily vládu OCl. - Od roku

1953 se často střídaly vlády (premiéři PELLA, SCEL­BA, SEG:'oIt atd.).

1955 prezidentem republiky křest'. demokrat G. Gronchi (1887-1978).

1962-64 prezidentem republiky křest'. de­mokrat A. Segni (1891-1972)

1960 státní krizi (nepokoje, stávky) kvůli plánova­nému kongresu neofaš. MSI v Janově překonal premiér A. Fanfani (DCI), když v roce 1962 vyhlásil program "otevření se levici" (koali­ce OCl a PSDI [SAHAGAT]).

1963 v parl. volbách získala OCl 38 % hlasu, komu­nisté 23 %. - Předseda vlády Aldo Moro (DCI) sestavil levicovou vládu v koalici s PSI, PSDI a re-

publikány (PRl). Jeho vláda se snažila stabilizo­vat měnu, platební bilanci a zvýšit cizinecký ruch. Narůstala vnitřní migrace do sev. Itálie.

1964-71 prezidentem republiky socialista G. Saragat (1898-1988).

Již. Tyroly: Mírová smlouva (1946) potvrdila it.-rak. smlouvu o autonomii.

1948 it. autonom. statut pro region Bolzano-Tri­dent. Lid. strana (SVP) protestovala proti po­italŠťOV{Ulí.

1960 Rakousko předložilo otázku Již. 'lyro I v OSN. 1961 jednání ztroskotala, následovaly teroristické

akce. 1964 min. zahr. KRElSKY a SAHAGAT rozhodli o vy­

tvoření výboru expertu na vyřešení konfliktu.

Alpské státy (1945-65) Rakousko (mapa s. 526) 1945 prozatímní vládu (duben) v čele s K. REN:'\E­

HEM (s. 434) kontrolovaly okupační mocnosti. Vídeň rozdělená do čtyř zón (červenec) se st,ua sídlem spojenecké kontrolní rady. Po parl. volbách vytvořily Rak. lid. strlUla (bVP), Rak. soc. stnUla (srb) a Rak. kom. strlUla (KPb) koalici v čele se spolk. kancléřem Leopoldem Figlem (člen bvp, 1902-65). - Spolk. prezidentem se stu Kari Renner (v roce 1951 Theodor Korner, člen srb, 1873-1957; roku 1957 Adolf Schiirf, člen srb, 1890-1965; v roce 1965 Franz Jonas člen srb [s. 561]).

1946 k odmítnutí rak. zákonu bylo zapotřebí jedno­myslnosti kontrolní rady, což poskytlo politice ji­stou volnost. Těžký průmysl, hornictví, banky atd. byly zestát­něny.

1947 kvůli zákonu o měnové reformě vystoupila kom. strana z vlády.

1953-61 vnitropolit. stabilita velké koalice OVP a sro a sov. ústupky po STALINOV� smrti ulehči­ly spolk. kancléři Juliu Raabovi/bvp (1871-1964) 15. května 1955 uzavření státní smlouvy. Ta zrušila okupaci za materiál­ní závazky (do roku 1964) a dobrovolnou neu­tralitu (říjen). V době hosp. vzestupu kladly od­bory mzdové požadavky (FRANZ OLAII).

1961--64 spolk. kancléřem se stal ALFONS GOH­BACH/bvp, vicekmlcléřem BHUNO PlTIERMANN (srb). - Uvnitř koalice došlo k nárůstu napětí kvůli návratu následníka trůnu OTrO VON HABSBURGA.

1966 volební vítězství OVP ukončilo éru vel­ké koalice (vláda bvp v čele se spolk. kanclé­řemJOSEFEM KLAUSEM 1964-70).

Svýcarsko: Za striktního dodržová!tí neutrality se ze­mě stala členem kult. a hosp. organizací (UNESCO, OEEC, EPU, roku 1963 členem Rady Evropy).

1955 v Ženevě bylo ustaveno Centrum pro atom. vý­zkum CERN. - Zdravý prum. vývoj (gastarbeitři) umožnily vysoké agr. subvence.

OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 1 Evropa III (1945-1965) 523

Politická integrace Evropy Winston ChurchiU (curyšský projev, 1946), prof. H. BRUGMANS či bývalé skupiny hnuú odporu zastá­vali myšlenku sjednocené Evropy (včetně Německa), která měla po roce 1945 mnoho přívrženců (zvláště mezi mládem. 1948 Brusel se stal centrem Evropského hnutí

(P.-H SPAAK) 1949 Haagský kongres (předsedou CHURCIHLL) a fr.

vláda daly podnět ke vzniku Evr. rady (založena v Londýně) na zachování evr. dědictví a soc. po­kroku. - Orgány: Sekretariát (Strasburk), Porad­ní shromáždění (delegáti z parlamentů jednotli­vých zemí), Výbor ministrů.

1950/51 vynrady některých národů (Velká Británie) znemožnily vznik skutečné evr. unie, kterou plá­novali "federalisté". "Funkcionalisté" usilovali o po­stupnou integraci prostřednictvím zvláštních úřadů.

1953 byla přijata konvence lidských práv. - Do­hoda o univerzitách (evr. konference rektorů), lé­kařské pomoci, pasových záležitostech, soc. chartě (1962).

Vojenská integrace 1948 státy Beneluxu, Velká Británie a Francie uzavře­

ly obranný Bruselský pakt. 1949 stálý obranný štáb se přetransformoval v NATO

(s. 517). Z podnětu W. CHURCHILLA a fr. prentiéra Plevena rozhodla Rada NATO za korej. krize (s. 515) o vytvoření Evr. obranného společen­ství (EOS) s něm. účasú, jíž využil spolk. kancléř Adenauer k pozdvižení prestiže SRN (s. 529).

1952 Pařižské dohody o EOS předpokládaly se­stavení vlastní nadnárodní západoevr. armády s vazbou na NATO (Plevenův plán).

1954 po odmítnuú Pařižských dohod fr. Nár. shro­mážděním (s. 529) se Bruselský pakt transformo­val v Západoevr. unii (nár. voj. kontigenty pod vrchním velením NATO) .

1955 byla založena Varšavská smlouva (s. 509).

Hospodářská integrace Marshallův plán: V rámci Trumanovy doktríny

(s. 519) navrhl am . min. zahr. George C. Mars­hall (1880-1959)

1947 program hosp. pomoci USA evr. zemím. USA dodávaly suroviny, zboží a kapitál. - SSSR ho odmítl jako "nástroj dolarového imperialismu" (s. 505), Polsko a Ceskoslovensko odvolaly sou­hlas na pařižské konferenci o Marshallově plánu (červenec-zm').

1948 Organizace evr. hosp. spolupráce (OEEC) v Paiíli rozdělovala prostředky z Marshallova plá­nu (do roku 1952 kolem 14 miliard dolarů).

Důsledky pro východní blok: 1949 vých. blok reagoval založením Rady vzájemné

hosp. pomoci (RVHP, s. 509). Nár. hosp. plány byly schvalovány podle sov. zájmů.

Důsledky pro záp. státy: San ce na polit. sjednoceni nebyla využita, ale úspěchy OEEC a působení Mars­hallova plánu iniciovaly vznik dalších institucí:

1947 v Ženevě byla podepsána Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GAIT).

1950 Evr. platební unie (EPU): konvertibilita měn členských zemí prostřednictvím Banky pro me­zinár. platby (B1S) v Basileji. - Organizace pro dopravu (CEMT/1953), Evr. sdružení: pro jademý výzkum (CERN/1954), atom. energii (ENNEAI 11957), televizi (EUROVlSION/1962), organizace pro vypouštění umělých dru7jc (ELDO/1962) ad.

1958/59 OEEC vedla jednání o evr. zóně volného ob­chodu, která ztroskotala na brit.-fr. neshodách.

1959160 z brit. iniciativy vzniklo Evr. sdružení vol­ného obchodu (EFfA) jako "protiváha" EHS.

1959 Evr. platební unie (EPU) byla rozšířena na Evr. měnovou dohodu (EMA) a znamenala volnou konvertibilitu i v mezinár. platebním a kapitálovém styku.

1961 Organizace hosp. spolupráce a rozvoje (OECD) nahradila OEEC, došlo k rozšíření svět. obchodu a koordinaci pomoci rozvojovým zemím.

Společnost šesti: 1950 na zachování jednoty (kontrola Porúří, s. 529)

navrhl fr. ntin. zahr. Schuman (s. 525) vytvoření Evr. společenství uhlí a oceli na 50 let (Schumanův plán).

1951 na základě Schumanova plánu byla v Lucem­bursku vytvořena Montánní unie (Evr. spole­čenství uhlí a oceli, ESUO). - Orgány: Kontise s Poradním vyoorem, Evr. parlament, Rada ntinist­rů a Soud.

1952/53 plán politické unie ztroskotal. 1955 v Messině se konala konference ntin. zahr. věcí. 1957 byly uzavřeny Římské smlouvy o využití

atom. energie (EURATOM) a o Evr. hosp. společenství (EHS), jejímž základem měla být celní unie (měla vzniknout do roku 1970). Orgá­ny: Komise (14 členů), Rada ministrů (směr­nice a rozpočtové kompetence, od roku 1967 vět­šinové rozhodování), sekretariát a od roku 1958 Evr. parlament (Strasburk), který vykonává kon­trolní funkci. Hosp. a soc. vyoor (101 zástupců); Evr. soudní dvůr.

Asociované státy: Bezcelní export s jednotnýtni cly na zboží ze zemí EHS.

1961--63 jednání o vstupu Británie ztroskotala na fr. vetu (DE GAULLE).

1962 příznivý hosp. vývoj, ale složité strukturni vyrov­nání pro zeměd. produkty prostřednictvím tržního pořádku EHS.

1963 snižování cel, společná cla vůči třeúm zemím a jednání v rámci GATT s USA o sruzení cel.

1964 SRN vystoupila proti liberalizaci trhu s obilím. 1965 krize EHS: Francie odmítla komprontiS(vy­

rovnání cen teprve v červenci 1967).

524 OBDOBl PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Velká Británie (1945-1965), Francie I (1944-1946)

Velká Británie (1945-1965) Ačkoliv Británie vyhľála válku, ztratila svou velmocen­skou pozici v důsledku značného zadlužení (14 mili­aľd dolaľů), kapitálových ztrát a znehodnocení měny. 1945-51 labourista Clement Attlee (1883 až

1967) sestavil vládu. V zahr. politice (min. zahľ. E. Bevin Is. 424], od

ľoku 1950 H. Morrison, 1888-1965) se Pľo­sazovala těsná orientace na USA v otázce Němec­ka a spojenectví (s. 517). V roce 1948 Británie uzavřela s USA smlouvu o základnách, účastnila se korej. války, za války v Indočíně sehľála roli pľostředníka (s. 515). V evr. politice (s. 523) pľojevovala jistou zdrženlivost.

Program ohraničení: (austerily) min. financí sir STAHORD CRlPPS (1889-1952) Pľosazoval úsporná opatření za účelem hosp. ozdravěnÍ.

1947 byl odstartován úsporný pľogram. 1949 došlo k devalvaci libľy ze 4 na 2,80 dolaľu. Politika blahobytu: Byla znárodněna Bank of

England (1945), civilní letecká doprava, uhelné doly (1947), doprava, energetický a metalurgic­ký pľůmysl (1951, reprivatizováno 1953). Soc. pojištění (1946) bylo v roce 1948 rozšířeno na povinné pojištění, na poskytování státní zdra­votní péče, rodinných a dětských přídavků; zvýši­ly se nízké příjmy.

Brit. společenství národů se tľansfoľmovalo ve svaz suveľénních partneľll

1947 v Indii (s. 543), jihovýchodní Asii (s. 541) a Africe (s. 545).

1948 Velká Británie se vzdala mandánl v Palestině (s. 537)

Irsko oficiálně vystoupilo z brit. unie, zákon Ire-land Bill garantoval polit. statut Sev. Irska.

1949 vyhlášena Irská republika, v letech 1959-73 prezidentem de Valera (s. 448).

1951-64 Británii vládli konzervativci. 1951-55 během 3 . Churchillova kabinetu do-

šlo ke zlepšelú hosp. situace. 1952 na trůn nastoupila Alžběta II. (*1926). 1956 Británie se vzdala Suezského průplavu (defi­

nitivně 1958) a Súdánu (s. 535). Kypr (s. 534): ortodoxní většina (80 %) v čele

s arcib. Makariosem II. ( I 956 vyhnán) poža­dovala připojení k Řecku, tur. menšina usilovala o rozdělení ostrova.

1954 Náľ. organizace kypeľského osvobození (EO­KA, plk. J. GRlVAS) vedla guerillový boj. Řecko odmítlo tur. a brit. plány samosprávy.

1959 v Londýně podepsána dohoda o brit. voj. zá­kladnách a garance tří mocností.

1960 byla vyhlášena nezávislá Kyperská republi­ka (prezident MAKAIUos).

1963/64 po revizi ústavy vypukla obč. válka, na níž se podíleli řeč. a tur. nacionalisté, Turecko bom-

baľdovalo kypeľské územÍ. Do konfliktu zasáhly mírové jednotky OSN.

1955-57 kyperský konflikt a suezská krize (s. 353) otřásly Edenovým kabinetem (min. zahr. Selwyn Uoyd I do ľoku 1960 1).

1957-63 kabinet Harolda Macmillana (1894 až 1986).

1957 Bľitánie zľušila všeobecnou bľannou povin­nost, snížila stav armády a jednala o vyzbľojení atom. zbľaněmi (pakt z Nassau).

1959 ve volbách zvítězila Konzeľvativní strana. - Na konfeľenci labouristů v Blackpoolu požado­val vůdce opozice Hugh Gaitskell (1906 až 63) na rozdíl od HAROWA WILSONA ľeformu strany.

1960 na konfeľenci ve Scarboľough došlo k rozko­lu v Labouľistické stľaně kvůli odlišným posto­jům k nukleárním zbraním a základnám pľo am. atom. ponoľky.

V ekonomice dominoval dovoz a vývoz kapitálu, váznoucí investice, klesající pľodukce, došlo k recesi loďařství a automobil. průmyslu.

1963 vstup Británie do EHS ztroskotal na odporu Francie. Skandál min. obrany PROFL'MA vedl ke změně vlády v čele s F. Douglas-Homem.

1964 po těsném volebním vítězství labouristů se­stavil vládu Harold Wilson. Jeho kabinet zavedl energická opatření na zlepšení platební bilance (dovozní daně, Náľ. rada pro ceny a příj­my atd.).

Francie (1944-1946) Po osvobození Paříže (s. 491) vytvořily strany a hnutí sdružené v odboji a generál Charles de Gaulle (1890-1970) prozatímní vládu (srpen 1944). Francie uzavřela spojenectví se SSSR (prosi­nec). Získala křeslo v Radě bezpečnosti OSN a něm. a rak. okupační zónu (s. 526). 1944/45 pQtrestání kolaborantů a .,vichystic­

kých přívrženců". Cást byla odsouzena, k trestu smrti byl odsouzen mj. Pétain (s. 407) a Laval (s. 469).

Hospodářství: Státní dluh vzrostl od roku 1939 o 300 %, prům. index klesl na lO %. Výměna ban­kovek a zavedení daně z kapitálu odstranilo inflaci.

1945/46 znárodnění Fr. banky, pojišťoven, dolů a energetických zdrojů. Byl přijat státní program obnovy.

1945 ve volbách do Nár. shromáždění (ríjen) zís­kali komunisté (FKS) 27 %, socialisté (SFIO) 25 % a Ud. republikánské hnutí (MRP) 26 % hlasů.

1946 na protest proli ústavním plánům stran de Gaulle odstoupil (leden). - Referendum se vy­slovilo proti prvnímu návrhu ústavy. Lid. republi­kánské hnutí zvítězilo v předčasných volbách těs­nou většinou (červen). Předsedou prozatímní vlády se stal GEORGES BIDAl I l;r (J 899-1983), byl přijat druhý návrh ústavy.

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE/Francie II (1946-1965), státy Beneluxu (1945-1965) 525

Francie (1946-1958) Ústava Ctvrté republiky: Dvoukomorový systém zavedl Nár. shromáždění a Radu republiky, vý. konné orgány (min. předseda a vláda) byly závislé na duvěře Nár. shromáždění, prezident (volen členy obou komor na 7 let) nikoli, ústavní komise kon­trolovala zákony. Byla vyhlášena Fr. unie mezi ma­teřskou zemí a zámořskými departementy, přidru­ženými územími (Togo, Kamerun) a státy (Tunis, Maroko, Vietnam). 1947-54 prezidentem republiky socialista VINCENT

AURIOL (SFlO, 1884-1966). 1947 za premiéra P. Ranladiera (SFlO) opustila

kom. strana vládu na protest proti zmrazení mezd a schválení voj. úvěru pro Indočínu. KS (l1\Orez, s. 469) a Sdružení fr. lidu (RFP, strana DE GAUI.­LA) se staly překílŽkou stability většinové vlády dem. "třetí síly": koalice socialisďl (SFIO, Rama­dier, 1888-1961; G. Mollet, 1905-75), Lid. re­publikánského hnutí (MRP, G. Bidault, R. Schu­man, 1886-1963) a radikálu (RS: R. Pleven, * 190 I; P. Mendes-France, 1907-82).

1947/48 Francie překonala hosp. krizi pro­střednictvím am. úvěrll, prostředků plánu rekon­strukce a obnovy Francie (Monnetův plán), in­vestic do energetických a báiíských podniku, evr. integrace (Shumanuv plán) a devalvací franku roku 1948.

1950 branná povinnost byla prodloužena na 18 mě­sícU.

1951 i po provedení volební reformy (spojení kan­didátek a většinová volba na úrovni departemen­tu) došlo k rozkolu .. třetí síly" kvuli školské otázce (církevní vliV), socializační a integrační politice (dohody o EOS, s. 5l3).

1953 bývalým vichystickým úředníkum a politikum byla udělena amnestie.

1954 prezident René Coty (1882-1962) byl zvo­len teprve po 13 kolech. - Ctvrlá republika ztroskotala na koloniální politice. Za vlády MENoES-FRANCE v letech 1954155 přišla Francie o Indočínu a Tunisko, za premiéra Edgara Fau­rea (1908-88) o Maroko. Min. předseda MOI.­I.ET usiloval o federalistické řešení a1žír. krize (s. 547), odvolal gen. guvernéra a DE GAULWVA přívržence J. SOUSTELLEHO (1912-90) a navá­zal kontakt s alžír. povstalci.

1956 vypukl suezský konnikt (s. 535), zemí zmítaly vládní krize. V Alžírsku převzali vládu gaullisté a armáda (generálové MASSU, SALAN).

1958 v Alžíru byl proveden puč (květen), vyhlá­šen stav nár. nouze, v dusledku toho odstoupila vláda P. PFLlMLlNA (květen). Prezident Coty jmenoval gen. de Gaulla předsedou vlády se zvláštními pravomocemi, Nár. shromáždč­ní bylo odročeno.

Září 1958 referendum se 79,25 % hlasu vyslovi­lo pro novou prezidentskou ústavu. Před se-

da vlády byl jmenován prezidentem. Vzniklo Fr. společenství (Commul1auté, autonomní členové s právem vystoupit, s. 543), DE GAULLE získal zvláštní pravomoci.

Pátá republika (1958-65) 1958 ve volbách do Nár. shromáždění (listopad)

zvítězil Svaz pro novou republiku (UNR). 1959 prezident de Gaulle jmenoval vládu M. De­

brého, min. zallr. se stal C. de Murville . 1960 Francie budovala arzenál atom. zbraní

(s. 551). - Krize v Alžírsku (pokus o puč, te­ror Organizace tajné armády - OAS) vedla k vy­hlášení nezávislosti Alžírska (Evianské dohody, 1962). DE GAULLE vedl umíněnou politiku, chtčl posílil postavení Francie a vyřešit otázku "am. poručnictví" .

1962 reforma ústavy přinesla přímou volbu prezi­denta. Premiér DEBRÉ odstoupil kvuli otázce plánu evr. konfederace a prezident DE GAUU.E jmenoval premiérem G. Pompidoua (1911-74).

1963 smlouva o nčm.-fr. spolupráci odmítla bril.-am. plány NATO (projekt na vytvoření mno­hostranné jaderné síly, s. 517), zastavení atom. zkoušek (s. 551) a vstup Británie do EHS. Fran­cie požadovala reformu NATO.

1965 manévry NATO a SEA'ro se konaly bez účasti fr. armády.

Státy Beneluxu po roce 1945 Celní unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucem­

burskem, kterou v roce 1944 naplánovaly exilo­vé vlády, byla podepsána v roce 1948, v roce 1958 následovala hosp. a v roce 1960 pa�ová unie. V roce 1964 byl zřízen společný soudní dvllr. Ekonomika se po válce rychle ozdravila, státy vedly aktivní evr. integrační politiku.

Belgie: Po návratu LEOPOLDA lll., zkompromito­vaného v době okupace, vypukla krize (gen. stáv­ka). Panovník se vzdal se trunu (1951) ve pro­spěch svého syna Baudouina I. (1930-1993).

1956 min. zahr. Paul-Henri Spaak (1899-1972) vyjednal úpravu hranic se SRN (vrácení oblastí obsazených v roce 1949).

1960 gen. stávka proti úspornému programu na vy­rovnání nepříznivých hosp. dopadu krize v Kon­gu byla neúspěšná (s. 545). Na vyřešení čekaly vlámská otázka (frankizace) a krize valonské prum. oblasti.

Nizozemsko: Přes velké vál. škody a problémy s navrátilci z Indonésie (s. 541) zaznamenala ze­mě rychlý hosp. vzestup, silnou urbanizaci a in­dustrializaci.

1948-80 na trun nastoupila královnaJuliana. 1960 Nizozemí byly navráceny pohraniční oblasti. Lucembursko: V roce 1948 se země vzdala "věčné

neutrality". Od roku 1964 panuje velkovévoda JAN (*1921).

OBDOBt PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo I (1945-1949) 527

Německo po kapitulaci: Ani po teheránské a jalt­ské konferenci neexistovala jednotná koncepce okupačních mocností.

1945 berlínská deklarace čtyř mocností. Vládu převzalo vrchní velení v jednotlivých okupačních zónách - am. gen. ElSENHOWER (od 1947 gen. CLAY) , sov. maršál ŽUKOV (od 1946 gen. SOKO­LOVSKlJ), brit. polní maršál MONTGOMERY (od 1947 gen. ROBERTSON) a fr. gen. KOENIG. Byla vytvořena Spojenecká kontrolní rada, z Meklen­burska, Saska a Durynska odešly brit. a am. jed­notky. Všechny okupační mocnosti společně spravovaly Berlín (s. 531). Na Postupimské kon­ferenci podepsali STALIN, TRUMAN, CHUR­CHIUJA:I'TLEE a ministři zahr. věcí Postupim­skou dohodu (červenec/srpen), která obsahova­la následující body:

I. Denacifikace a demilitarizace. 2. Rozdělení Německa (až do mírového uspořá­

dání) do 4 okupačních zón, 2 oblasti pod sov. popř. pols. správou a zvláštní status pro Berlín; přesídlení Němců z Polska, Maďarska a Česko­slovenska.

3. Dosazení místní správy a něm. ústředních úřadů pod dozorem Kontrolní rady (jednomyslná usne­ení).

4. Kontrola průmyslu pro zachování hosp. jednoty; rozpuštění kartelll, syndikátů a trustů; reparace a demontáž průmyslových zařízení.

Oddělení Sárska (červenec): vlastní správa pod fr. protektorátem, ekonomicky se vázalo na Francii.

Denacifikace znamenala zákaz NSDAP. - Dotazní­kové a soudní postupy byly uplatněny přibližně proti 6 milionům bývalým členům nacist. organi­zací.

1945/46 v norimberském procesu odsoudili spojenečtí právníci přes 24 hlavních vál. zločin­ců. Špičky nacisto aparátu, gestapo, SD a SS byly prohlášeny zločineckými organizace­mi, následovaly další procesy (s právníky, lékaři SS, dozorci v koncentračních táborech ad).

Povolení působnosti polit. stran: V roce 1945 obnovily činnost Kom. strana Německa (Kom­munistische Partei Deutschlands, KPD), Něm. soc. dem. strana (Sozialdemokratische Par­tei Deutschlands, SPD), Křesť.-dem unie (Christlich-Demokratische Union, CDU), v Ba­vorsku Křesť.-soc. unie (Christlich-Soziale Union, CSU), Svob. dem. strana (Freie Demo­kratische Partei, FDP) , v sov. okupační zóně Něm. lib.-dem. strana (Liberaldemokratische Partei Deutschlands, LDPD). - V sov. okupační zóně se SPD a KPD spojily v Jednotnou soc. stranu Německa (Sozialistische Einheits­-Partej Deutschlands, SED). Do roku 1946 vznikaly ve všech zónách nové spolkové země.

Spojenecká hos. politika: Na zvýšení produkce byla v roce 1945 zavedena pracovní povin­nost pro muže a ženy. - Došlo ke konfiskaci obcll. loďstva, patentů, zahr. majetku, cechů a koncernů. - V sov. zóně proběhla pozemk. reforma (říjen), došlo k vyvlastnění pozemků nad 100 hektarů bez náhrady a k jejich přeroz­dělení.

1946 prům. plán Kontrolní rady předpokládal demontáž průmyslu na 50 % předvál. stavu. V sov. zóně přešlo 213 podniků (25 % kapacity) jako akciové společnosti do sov. vlastnictví. - Se­lhání Kontrolní rady při budování centrální sprá­vy (veto Francie) a obava z hosp. chaosu způso­bily změnu brit.-am. politiky. Min. zahr. J. F BYRNES (1879-1972) požadoval ve svém stuttgartském projevu (září) hosp. jednotu a zvolení něm. vlády.

1947 přes fr. -sov. protest byly am. a brit. zóna spoje­ny v tzv. Dvojzónu (Bizonie, leden). - Konference předsedů zem. vlád okupačních pásem v Mnichově (červen) ztroskotala - předsedové ze sov. zóny prosazovali prioritu polit. jednoty před hosp. -Hosp. rada ve Frankfurtu nad M. budovala správu Bizonie. - V sov. zóně bylo zestátněno hornictví a zřízena Něm. hosp. kontise (květen).

Spojení záp. zón: Fr. politika se přiblížila brit­sko-americké.

1948 konference šesti mocností v Londýně doporučila záp. Německu hosp. integraci v záp. Evropě, vypracování ústavy při zachování mezi­nár. kontroly Porúří. - Poté byla rozpuštěna Kontrolní rada, SSSR se již neúčastnil zasedání. -2. zasedání Něm. lid. kongresu rozhodlo o vytvo­ření Něm. lid. rady.

Červen 1948 v záp. okupačních pásmech probě­hla měnová reforma. Sov. voj. správa odpově­děla výměnou peněz ve stejném poměru a bloká­dou Berlína (s. 53 J).

Červenec 1948 velitelé západoněm. okupač­ních pásem a předsedové zem. vlád projed­nali rozhodnutí londýnské konference a přijali závěry k jejich realizaci (frankfurtské direkti­vy), tj. zřízení ústavodárného shromáždění a pří­pravu okupačního statutu.

Září 1948 v Bonnu zasedala "ústavodárná" parl. rada (65 členů zvolených jednotlivými zeměmi), v jejím čele stál K. ADENAUER (1876-1967, předseda CDU).

1949 podle washingtonské dohody (duben) vy­střídali voj. správu vysocí komisaři.

Květen 1949 bonnský základní zákon ratifiko­valy všechny země kromě Bavorska. V sov. okupační zóně se SED transformovala ve "stranu nového typu" (sjednocení stran a svazů).

1949 volby podle jednotných kandidátek do 3. lid. kongresu (květen) potvrdily návrh ústa­vy lid. rady (březen)

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo II (1949-1965) 529

Spolková republika Německo (SRN) 23. 5. 1949 vyhlášen tzv. základní zákon jako ústavní

základna Spolk. republiky Německo, SRN (Bun­desrepublik Deutscbland, s. 531). Okupační mocnosti si ponechaly voj., hosp. a polit. kontrolu (Rúrský úřad a okupační statut).

Srpen 1949 konaly se první volby do Spolk. sněmu (CDU získala 139, SPD 131, FOP 52 kře­scl). Spolk. prezidentem se stal člen FOP, prof. T. Heuss (1884-1963).

1949-63 spolk. kancléř Adenauer, člen CDU (s. 527), sestavil koaliční vládu (ze zástupců CDU/CSU, FDP a Něm. dem. strany, ODl'). Německo se sna7jlo postupně odstranit oku­pační statut integrací do západoevr. spojenecké· ho systému.

Listopad 1949 petersberské dohody mezi spolk. vládou a záp. okupačními mocnostmi umožňovaly vstup SRN do západoevr. organizací.

1950 jednalo se o zákonu proti opětovnému vyzbrojení. Pod vlivem korej. krize se uvažovalo o zapojení SRN do záp. voj. struktur.

Říjen 1950 vznikl Blankův úřad, který se měl sta­rat o rozmístění a pobyt okupačních jednotek v SRN. Min. vnitra I-IE1NEMAl'JN (1899-1976) od­stoupil na protest proti remilitarizační politice.

1951 úprava okupačního statutu (březen) zna­menala ukončení popř. zrušení vál. stavu a předání pravomocí spolk. vládě v oblasti zallr. politiky. SRN uznala zallr. dluhy Německa. - Byl zřízen úřad pro zahraničí, v jehož čele stál do roku 1955 K. ADE­NAUER.

1952 tzv. generální (bonnská) smlouva (květen) zrušila okupační stanil a potvrdila suverenitu SRN. - Vstup země do EOS (s. 523).

1954 Pařížské dohody (říjen) ObSallOvaly mj. voj. smlouvu na společnou obranu; vstup SRN do Zápa­doevr. unie a NATO (s. 523), Německo se muselo zříci atom., biologických a chemických zbraní. Něm.-fr. dohoda o Sársku zakotvila autonomii Sárska pod kontrolou Západoevr. unie.

1957-59 Sársko bylo připojeno k SRN. Strany/svazy: 1949 16 odborových organizací se spojilo v Něm. od­

borový svaz (Deutscber Gewekscbtiftsbund, DGB). - Svaz vyhnanců (Bund der Hejmatve,.tri­ebenen und Entrecbteten, BI-IE, 1950) zazname­nal počáteční úspěchy. V politice se prosazoval trend k systému dvou stran CDU-SPD.

1956 KS Německa byla zakázána (v 1952 rovněž zakázána extrémisticky pravicová Socialistická říš. strana, SRP).

1959 sjezd SPD přijal Godesberský program, jímž se strana rozešla s marxistickou ideologií.

Hosp. a soc. politika: Prosadilo se svob. tržní hospodářství, které za min. hosp. L. Erharda (1897-1977) zaznamenalo neobyčejný úspčch.

1950 Charta vyhnanců z vlasti (rezignace na od· platu, spravedlivé rozdělení válečných škod). -Odborový svaz se zasadil o účast zaměstanců na .. hospodářském zázraku" (mzdová politika: ta­rifní smlouvy podle nárůstu domácillO produktu): plná zaměstmmost, zkracování pracovní doby.

1955 vláda rozhodla o subvencích v zemědělství. 1957 byla provedena důchodová reforma. - Odbyto­

vá krize v těžbě uhlí. - Opatření proti přehnané konjunktuře.

1959 vydání lid. akcií. V roce 1961 byly přijaty zákony na vytváření majetku, došlo k revalvaci marky.

1963 tempo růstu nár. důchodu se zpomalilo, SLOupal objem dovozu, mzdy, ceny, výdaje veřejných pro· středkU.

Vnitřní politika: Ze sov. zóny přicházelo stále více uprchlool.

1952 vznikla spolk. země Bádensko-Wiirttember­sko. Byla rozšířena ústava a přijaty voj. zákony.

1956 v r{lI1lci NATO byl vytvořen bundeswehr v čele s ministrem obrany F. J. Straussem (CSU) (1915-88) a zavedena všeobecná branná povin­nost (12 měsíců, od roku 1962 18 měsícli).

1958 proce�)' proti antisemitským akcím a 7Jočinům v koncentračních táborech. Ministři OBERI.iiNDER (1960) a KROGER (1964) museli odstoupit kviHi své minulosti.

1959 prezidentem se stal člen CDU H. Liibke (1894-1972).

1962 v důsledku vládní krize, která vznikla kvůli aféře s časopisem Spiegel (čl{mek o voj. cvičení NATO), odstoupili ministři za FOP a min. obrany STRAUSS.

19631. Erhardův kabinet (CDU/CSU, FOP). 1964 bundeswehr dosilil statutární velikosti - 12 di­

vi7i. Zmocněnec pro annádu ve Spol k. sněmu HE­YE (CDU) kritizoval vnitřní uspořáMmí jednotek.

1965 debaty o výjimečném stavu, lhůty promlčení na-cist. zločinů byly prodlouženy. - ERHARD vytvořil druhou vládu (CDU/CSU, FOP).

Zahraniční politika: 1953 s cuem na napravení nacist. zločini'1 byla uzavře­

na smlouva s Izraelem, od roku 1959 uzavírala SRN smlouvy i s evr. státy.

1955 ADENAUER navštívil Moskvu. Dosálll propuštění nčm. v{�. zajatcli a zahájení diplomatických stykU.­Byla vyhlášena Hallsteinova doktrína, podle níž SRN přerušila styky se státy, které uznaly NDR. -(Něm. otázka, s. 497).

1958 SRN uzavřela obchodní smlouvu se SSSR. 1963 podepsána něm.-Cr. smlouva o přátelství

a obch. smlouvy se zeměmi vých. bloku. 1965 vypukla krize na Blízkém východě (tajné

dodávky zbraní do Izraele). Byly navázány diplo­matické styky s Izraelem, (s. 535). - Ochlazení nčm.-fr. vztahů v důsledku krize EHS a NATO (s 523).

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo lil (1945-1965) 531

Berlín (1945-1965) Po kapitulaci (s. 493) byl Berlín v troskách, počet obyvatel klesl ze 4,3 milionu v roce 1939 na 2,8 mi­lionu. Sov. velitel Berlína, generálplk. N. E. BER7..A­RlN jmenoval první magistrát (primátorem se stal A. WElu-IER) a dosadil v Moskvě vyškolené kádry (skupina kolem ULBRICHTA). Začaly vznikat anli­faš. strany (červen): Kom. strana Německa (Kom­munistische Partei Deutschlands, KPD), Něm. soc. dem. strana (Sozia/demokratiscbe Partei De­utsch/ands, SPD), Křesť.-dem. unie (Christlich­-demokratische Unie, CDU), Lib. dem. strana (Libera/demokratiscbe Partei, LDP). Odborová organizace (Freier Deutscber Gewerkscbafts bund, FOGB) se dostala pod kom. vliv (1948 se od­štěpila Nezávislá odborová organizace, Unabbangi­ge Gewerkscbaftsorganisation, UGO). 1945 na základě "statutu čtyř mocností" byl Berlín

rozdělen do čtyř sektorů a do města přišly am., bril. a fr. jednotky (červenec), pro společnou správu Berlína byl vytvořen Mezispojenecký voj. úřad (komandatura).

1946 na území celého města byla povolena činnost SED. Jediné svob. krajské a magistrátní volby se konaly v říjnu, SPD získala 48 % hla­su, CDU 22 % a SED 20 %. Soc. dem. starostu OSTROWSKÉHO v květnu 1947 vystřídala jeho stranická kolegyně L. SCHROEDEROVÁ (1887 až 1957).

První berlínská krize (sov. reakce na měnovou reformu):

1948/49 sov. voj. správa zahájila blokádu Berlína: zastavení pozemní a říční dopravy a za­stavení všech dodávek ze sov. zóny (potraviny, uhlí) do záp. sektoru. Am. voj. guvernér gen. L. D. Clay (1897-1978) dal podnět k vybudová­ní "Ieteckého mostu" (denně až 927 letů pře­pravilo 6393 tun zboží). Obyvatelé záp. sektoru ze solidarity podpořili okupační jednotky.

1948 vytvoření magistrátu ve vých. sektoru v čele s vrchním starostou F. Ebertem/SED (1894 až 1979) vedlo k polit. a správnímu rozdělení Berlína (listopad). V záp. sektorech se kona­ly nové magistrátní volby, primátorem se stal E. Reuter/SPD (1889-1953) Založena svobod­ná univerzita (Freie Universitat, FU).

1949 byla ukončena blokáda (květen). Zásobo­vací a dopravní síť byla přerušena (s výjimkou S-Bahn a metra). Vých. Berlín se stal hlavním městem NDR (říjen).

Budování Západního Berlína: 1950 po začlenění do Marschallova plánu (s. 523)

získal Záp. Berlín také finanční pomoc od SRN. - Byla přijata Berlínská ústava (fakticky jen pro Záp. Berlín, říjen): spolk. země s vlastním statutem (pod správou čtyř mocností), senát

(primátor REUTER) a poslanecká sněmovna (s 533)

17. červenec 1953 ve vých. Berlíně vypuklo povstání proti režimu SED (s. 533).

1954 v Berlíně se konala konference min. zahr. vě­cí (s. 497). - Po londýnském garančním prohlá­šení záp. mocnoslÍ pro Záp. Berlín následovalo obdobné prohlášení NATO.

1955 vláda velké koalice (SPD/CDU) v čele s primá­torem O. SUHREMlSPO (1894-1957), od roku 1957 w. BrandtlSPD (1913-1992)

1958 druhou berlínskou krizi vyvolalo Chruš­čovovo ultimátum (listopad, s. 497): požado­val odchod všech vojsk, vytvoření demilitarizova­ného "svob. města Záp. Berlín". Vzhledem k pevnému postoji západoevr. států a Záp. Berlí­na Moskva ustoupila. Nejvyšší východoněm. představitel W. ULBRICHT vyprovokoval třetí berlínskou krizi (pokus o omezení emigrace z ND R) .

13. srpna 1961 NDR postavila na "zabránění voj. přepadení", tzv. berlínskou zeď. Obyvatelé Záp. Berlína měli zakázán vstup do vých. sekto­ru, došlo k nucenému vyklizení pohr. zóny, zave­dení zostřených kontrol na hranicích, u zdi do­cházelo k častým incidentum. - USA garantovaly svobodu Záp. Berlína (návštěva viceprezidenta JOHNSONA a vyslání zvláštního velvyslance CLAYE).

1963 am. prezident Kennedy přijel na státní návštěvu Záp. Berlína.- Po zdlouhavých jedná­ních byla přijata první dohoda o propust­kách: obyvatelé Záp. Berlína mohli navšlÍvil na konci roku příbuzné ve vých. Berlíně. Nové do­hody byly přijaty v září 1964 a listopadu 1965.

Ústava Spolkové republiky Německo Bonnská ústava (základní zákon, Grtmdge­setz) (s. 527) platila jako provizorium do vyhlá­šení celoněm. ústavy (podle čl. 146). Zakot­vila dem. právní a stranický stát se základními právy, dělení moci a reprezentativní lid. zastoupení (Bundestag, Spolk. sněm), teprve od roku 1968 byl jeho součástí zákon o výjimečném stavu. Bonnská ústava se lišila od Výmarské ústavy (s. 427): I. smíšené volební právo (většinové a poměrné), nepřímá volba spolk. prezidenta (reprezentativní úloha), neexistoval plebiscit; 2. zastoupení ve Spolk. sněmu mají pouze strany, které získají alespoň 5 % hlasu (5% klauzule); 3. spolk. kancléř se silnou pozicí prostřednictvím omezené parl. kontroly vlády ("konstruktivní vy­jádření nedůvěry" účinné pouze, podá-li většina Spolk. sněmu návrh na nového kancléře); 4. Spolk. ústavní soud s rozhodnutím nebo nále­zem (na vyžádání) o ústavních stížnostech (kontro­la norem), protiústavnosti stran či svazu.

OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo IV (1949-1965) 533

Německá demokratická republika (NDR) Říjen 1949 Nčm. lid. rada vyhlásila Něm. dem.

republiku (NDR, s. 527). WilheIm Pieck (1876 až 1960) se stal prezidentem republi­ky, Otto Grotewohl (1894-1964) předsedou vlády. Sověti předali nové vládě správu země.

Ústava deklarovala demokracii; základní práva na práci, odpočinek, péči; soc. vymoženosti (lid. vlastnictví, plánovité hospodářství); zákaz navá­dění k bojkotu (podle čl. 6).

V lid. republice neexistoval podle sov. vzoru ústavní soud, nezávislé soudnictví, kontrola opo­zice. Kom. strana (SED), správa a stát se budova­ly podle principu dem. centralismu. Po roce 1960 nahradila prezidenta republiky Státní rada (Staatsrat), která mohla vydávat zákony i bez souhlasu Lid. sněmovny (Volk­skammer, volená podle jednotné kandidátky).

Orgánům SED (ÚV, politbyro a sekretariát) příslu­šelo absolutní právo kontroly a rozhodovánÍ. -Moc se soustředila v rukou Waltera Ulbrichta (1893-1973), který byl spoluzakladatelem KS Německa, v letech 1938-45 pobýval v SSSR a byl zastáncem nekompromisního .. moskevského kurzu".

Vnitřní politika: Lid. kongres se transformoval v Nár. frontu dem. Německa, vedenou funkcio­náři SED (orgmlizační struktura: domovní, uliční a závodní organizace). - Měla za úkol jmenovat kandidáty pro volbu, lid. SOUdCll a eoslanců do Lid. sněmovny (od roku 1950). Rídila polit. vzdělávání, .. boj za mír a něm. jednotu", snažila se infiltrovat kom. agenty a propagandistický ma­teriál do SRN. - Vsnesení Nár. fronty byla závaz­ná jako .. obecná vůle lidu" pro všechny "strany bloku" a masové organizace, jako např. od­borovou organizaci Svob. něm. odborový svaz (FDGB), mládežnickou organizaci Svob. něm. ml{ldež (Freie deutsebe jugend, FDJ), ženskou organizaci Něm. svaz žen (Deutseber Frauen­bund, DFB), Kult. svaz (Deutseber Kulturbund, DK) ad.

1950 bylo ustaveno min. státní bezpečnosti (polit. tajná policie SSD) v čele s ZAlSSEREM (do 1953 WOttENWEBm, od 1957 gen. MlELKE). - Vznik Lid. policie (Volkspolizei), v roce 1952 Voj. lid. policie (KVP) a polovoj. jednotek.

1952 2. sjezd SED přijal program budování socia­lismu. Došlo ke změně správního uspořádání, 14 správních krajů nahradilo dosavadních 5 spolk. zemÍ. Na hranici okupačních zón byly zřízeny zá­tarasy s minovými poli, strážními věžemi a ostna­tým drátem.

1953 po STALINOVĚ smrti byl vyh1á.�en "nový kurz" s cílem zlepšení životních podmínek. Ve vých. Berlíně se konaly protestní akce (s. 531).

17. července 1953 přerostly protesty v lid. po­vstání, konaly se demonstrace, došlo k osvobo-

zení polit. vězňů. Sov. vojska povstání potlačila. Následovalo masové zatýkání, stanné soudy, kte­ré nešetřily tresty smrti zastřelením, mnoho lidí uprchlo do SRN.

1954 SSSR uznal suverenitu NDR. Vznikla po­hotovostní policie.

1956 v rámci Varšavské smlouvy byla vytvořena Nár. lid. armáda (Nafionale Volksarmee, s. 523)

1957 nový zákon, týkající se pasových záleži­tostí, stanovil přísné tresty pro napomáhá­ní "opuštění republiky". Vtoky proti evange­lické církvi (funge Gemeinde), propagace ateis· tické slovnosti Jugendweihe.

Srpen 1961 východoněm. orgány chtěly zabránit emigraci do SRN (od 1949 odešlo 2,7 milionll, tj. 15 % obyvatelstva, včetně mnoha odborníků), proto byla postavena berlínská zeď (s. 531), posílena ochrana hranice mezi zónami (rozkaz ke střelbě).

1962 NDR zavedla všeobecnou brannou povinnost. 1964 důchodci mohli navštěvovat SRN, byla vyhláše­

na amnestie pro "emigranty" - WilIi Stoph se stal předsedou vlády.

Hospodářství: NDR zahájila budování těžkého průmyslu.

1951 byla zahájena 1. pětiletka (kombináty). 1952 kolektivizace zemědělství podle sov. vzoru,

vznikala zeměd. výrobní družstva (Landwirt­sebaftlicbe Produktionsgenossel1sehaji, LPG).

1953 ve znamení "nového kurzu" byly akciové spo­lečnosti (s. 527) přeměněny ve státní podniky (Volkseigenene Betriebe, VEB). SSSR se vzdal reparacÍ.

1957 výměna papírových peněz (2. měnová refor­ma).

1958 5. sjezd SED vyhlásil přechod k "dokončení socialismu" a rozhodl, že do roku

1961 předstihne NDR životní úroveň v SRN. Byl zru­šen přídělový systém na potraviny.

1960 proběhla nucená kolektivizace. 1963 6. sjezd SED vyhlásil "nový ekonomický

systém" (NOS). Zahraniční politika: (Závislost na SSSR, přede­

vším v něm. otázce, s. 497): integrace do vých. bloku (s. 523).

1950 NDR uzavřela v Gorlitz (Zhořelci) smlou­vu s Polskem, která uznala "mírovou hranici" na Odře a Nise.

1955 podepsána moskevská smlouva. 1957 NDR navázala diplomatické styky s Jugoslávií.

Nadále usilovala o uznání zeměmi mimo vých. blok.

1959 CHRUSCOV přijel na státní návštěvu NDR. 1964 byla uzavřena smlouva o přátelství se

SSSR, podle níž byl Záp. Berlín samostatnou po­lit. jednotkou (teorie tří států).

080081 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VALCE / Blízký východ 11(1945-1965) 535

Krizový prostor Blízký východ (1945-1965) Ještě před odchodem brit. a fr. okupačních vojsk popř. před tím, než se Británie vzdala Palestiny (s. 537) se blízkových. státy sdružily v Ligu arab. států (s. 517). Spojovalo je stejné náboženstvÍ, ja­zyk, tradice (islámsko-arab. svět. říše, s. 134) a protižid. emoce. Panarab. hnutí a plány na unii neodstranily vůdčÍ rivalitu ani napětí mezi starou horní vrstvou (monar­chistická feudální šlechta) a novými vedoucími sku­pinami (republikánská inteligence [důstojníci]), bohatými ropnými státy (Kuvajt, Saúdská Arábie) a chudými agr. zeměmi (Egypt, Sýrie, Jordánsko), konzervativními směry (muslimské bratrstvO a soci­a1.-rev. hnutími (strana Baas). Labilitu posilovaly: 1. ropné zájmy západních států; 2. polit.-ideologické zápasy mezi Západem (USA)

a Východem (SSSR) o vliv a rozšíření moci; 3. latentní válečný stav s Izraelem po arab. ne­

úspěchu v letech 1948/49 (s. 537).

Egypt: Strana Wafd (s. 457), která měla masovou podporu měst. obyvatelstva, podněcovala nepo­koje, které měly vést k odchodu Britů ze Suez­ského průplavu 0954 smluvně potvrzeno).

1952 proběhl voj. převrat proti zkorumpované monarchii a vládě Wafdu, král FARÚK \. (1920-65) abdikoval.

1953 rada rev. velení zakázala všechny polit. strany a povolila pouze Frontu osvobození. Byla vyhlá­šena Egyptská arab. republika, prezidentem a premiérem se stal gen. M. NAGIB.

1954 moc převzal premiér plk. Gamál Abd an-Násir 0919-70 [od roku 1956 preziden­tem]) a provedl reformy, které měly překonat masovou bídu (arab. socialismus). Panarab. po­litika proti Izraeli mj. se Sýrií a Saúdskou Arábií.

1956 nedůvěra záp. států vedla k suezské krizi: USA (min. zahr. DULLES) odmítly finanční po­moc na výstavbu Asuánské přehrady, načež v červenci 1956 egyptská vláda znárodnila Společnost Suezského průplavu. Brit. a fr. akcionáři dostali odškodnění, vláda zaručila vol­nou lodní dopravu.

Izr. útok (říjen, s. 537), brit.-fr. voj. akce na ochranu průplavu, kterou odsoudily USA a OSN (listopad). Po sov. hrozbě se brit.-fr. vojska stá­hla a průplav obsadily jednotky OSN.

Důsledky: záp. státy utrpěly porážku. SSSR se za­pojil do bJízkových. politiky a poskytl Egyptu a Sýrii voj. a hosp. pomoc.

1957 Eisenhowerova doktrína nabídka Egyptu pomoc USA proti kom. agresi.

1958 NAslROvu vedoucí úlohu v arab. světě upev­nilo vytvoření soustátí se Sýrií - Spojené arab. republiky a federativní připojení Jemenu.

1958 Egypt si činil nárok na Súdán, kde napětí me­zi severem a jihem eliminovala voj. vláda.

1958 libanonská krize: Panarab. politika ohro­zila "arab. Svýcarsko". Na žádost křesť. prezi­denta SAMÚNA O 952-58) se přes protest SSSR v Libanonu vylodily am. jednotky. Bejrút vyklidily po zvolení prezidenta gen. FUÁDA SlHÁBA.

Irák: Po voj. puči (1958) padla prozáp. monar­chie, FAJSAL II. byl zavražděn. Arab. federace s Jordánskem se rozpadla, byl vypovězen Bag­dádský pakt (s. 5 J7). Předseda vlády gen. Ká­sim potlačil opozici (plk. ÁRJr) a přijal sov. po­moc.

1961 KASJM vyhlásil nároky na ropný stát Kuvajt (brit. ochrana a garance Ligy arab. států).

1962-64 během povstání Kurdů požadoval Mus­TAfA BARZÁNI autonomii.

1963 během voj. převratu (armáda a strana Ba­as) byl KASIM zlikvidován, nepokoje však pokra­čovaly.

.

1964 Irácká demo.-social. republika podepsala do­hodu o federaci s Egyptem a Sýrií (Spojená arab. republika).

Jordánsko: Na nátlak arab. kruhů propustil král Husajn I. (od roku 1952) brit. vrchního velite· le Arab. legie gen. J. BAGOTA zv. GLUBB PASA (s. 446) a vypověděl brit. smlouvu o pomoci z roku 1946.

1958 byla s Irákem uzavřena Arab. federace, po převratu v Bagdádu si HUSAJN \. vyžádal pomoc brit. vojsk. Federace byla zrušena.

Sýrie: Od roku 1944 zde panoval stálý zmatek a do­cházelo k pohr. konfliktům se sousedními země­mi.

1958 s Egyptem vytvořena Sjednocená arab. repub­lika (SAR).

1961 po voj. převratu vystoupila Sýrie ze SAR. 1963 v Damašku byl potlačen nový unionistický

puč, Egypt vypověděl smlouvu o federaci. Egypt v době Spojené arab. republiky: Prezi­

dent NASIR se snažil udržovat neutrální kurz me­zi Východem a Západem (srov. s. 509)

1962-65 za obč. války v Jemenu NAsJR podpo­roval rev. vládu ABDALLÁHA AS-SALLÁIA Převa­hu získali přívrženci imáma MUHAMMADA AL-BADRA, kteří získali pomoc od

Saúdské Arábie, kde diktátorsky vládli králové SAúD 0953-64) a FAJSAL (1964-75). Po roce 1957 došlo k ochlazení jejích vztahů s NAslREM a k zahájení spolupráce s USA (základny, těžba ropy) . Přes stálé zvraty si NASIROVA panarab. politika zachovala přitažlivost, neboť byla namířena proti Izraeli.

1963 plán na vytvoření federace Spojené arab. re­publiky se Sýrií a Irákem znamenal ohrožení izr. vodovodu, vedeného kolem Jordánu (s. 537).

OBDOB1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Palestina - Izrael (1933-1965) 537

Palestinský problém (1933-1948) Po roce 1933 zesílila vlna žid. přistěhovalců, kterou organizovaly Židovská agentura (fewish Agency, neoficiální vláda), Histadrut (jednotné odbory s vlastními závody, sídlišti, školami) a Nár. fond (pro zisk půdy). V roce 1939 byla jedna třetina obyvatel a 12 % půdy v Palestině židovské. - Proti tomu se ostře stavěli ekonomicky zaostalí Arabové, kteří se polil. dělili na přívržence jeruzalémského velkého muftího AL-HUSAJNíl'IO (1895-1974) a jordánského krále ABDUI.l.ÁHA (s. 446). 1936-39 v zemi probíhala obč. válka. Brit. mandát-

ní správa podporovala střídavě arab. partyzány a žid. polovo;' organizaci Haganah.

1937 obě strany odmítly kompromisní návrhy jako např. Peelův plán rozdělení.

1939 brit. vláda podlehla ve své politice arab. ná­tlaku a vydala Bílou knihu (lVhite Paper, "Nový Mnichov") o Palestině, která znamenala omezení žid. přistěhovalectví a nákupu půdy s cílem udr­žení arab. většiny. Proti tomu bojovali žid. tero­risté (Nár. voj. organizace, /rgun Cwaf Leumi) . - V pozici mezi nepřímým brit. a přímým něm. antisemitismem se Žid. agentura postavila za druhé svčt. války na stranu Spojenců a učinila z Palestiny spojenecké zásobovací centrum, za­tímco Arabové (jeruzalemský velký muftí) se při­kJonili k Německu a Itálii.

1942 židovské dobrovolnické brigády se staly sou­částí brit. armády. - Po válce přesto pokračovala brit. politika Bílé knihy: blokáda ilegálních žid. přistěhovaleckých lodí (tragédie lodi Exodus); k teroru se uchylovaly obě slrany.

1946 brit.-am. komise usilovala o otevření hranic pro 100 000 žid. přistěhovalci'!. Min. zallr. BEVIN nedosáhl na konferenci o Palestině v Londýně ře­šení (za účasti Ligy arab. států, která byla roz­hodnuta vést válku, s. 517).

1947 zvláštní výbor OSN pro Palestinu (UN­SCOP) doporučil rozdělení země. Valné shromáždění OSN a Židovská agentura souhlasi­ly, Arabové návrh odmítli. Jejich "osvobozenecká armáda" obsadila GaliJej a napadla Staré město v Jeruzalémě.

1948 Británie se vzdala mandátu v Palestině (květen). Odchod brit. armády a správy uvrhly zemi do anarchie.

Nový Izrael (1948-1965) 14. květen 1948 Svět. sionistická organizace a Ži­

dovská agentura (předseda BEN GURlON) vy­hlásily stát Izrael. Útok Ligy arabských států (první arab.-izr. válka) se po přerušení pro­střednictvím OSN (červen, červenec) podařilo díky izr. letecké převaze odrazit. Arab. obyvatel­stvo se dalo na útěk (s. 499), sionističtí extre­misté zavraždili vyslance OSN hraběte BERNA­DorrA.

1949 po bojích v Negevu (dobytí Ejlatu) byla přija­ta dvoustranná dohoda o příměří (únor až červen), která znamenala rozdělení Jeruzaléma, č�st na záp. stranč Jordánu připadla Jordánsku, pasmo Gazy Egyptu a frontové linie se staly stát­ní hranicí.

Budování státu: Volby do parlamentu (knéset) přinesly většinu social. straně Mapaj a

1948-63 potvrdily předsedu vlády Davida Be­na Guriona (1886-1973) [1953-55 předse­dou vlády se stal M. ŠARETj.

1949-52 prezidentem republiky Chaim Weiz­mann (s. 341). - Za jeho vlády přišlo do Izraele velké množství Židů z celého světa, byl vytvořen novohebrejský státní jazyk, budovaly se družstev­ní vesnice a dobrovolnické kolektivy (kibuc). Se zahr. kapitálovou a hosp. pomocí se podařilo .,dobýt poušť", provést zalesnění, zavodnění a odvodnění.

1952 Izrael uzavřel se SRN dohodu o napravení křivd (3,5 miliard DM). - Byla zavedena všeo­becná br:U1ná a pracovní povinnost i pro ženy.

1952 prezidentem republiky Jicchak Ben Zvi (1884-1963), v letech 1963-73 úřad vykonával SAI.MAN ŠAZAR (1889-1974).

1954 v Jeruzalémě byla založena Hebrejská univer­zita.

1956 na zasedání Svět. sionistické organizace (pre­zident Nahum Goldmann, 1894-1982) vznese­na na vých. blok žádost zrušení zákazu vystěho­valectví pro Židy. Kvůli arab. bojkotu (uzavření Suezského průpla­vu a přístavu Ejlat), akcím egyptských sabotáž­ních jednotek a sov. pomoci došlo v roce

1956 k brit.-fr.-izr. útoku na Egypt V říjnu by­ly odzbrojeny egyptské jednotky a uvolněn pří­stav Ejlat (ve spojitosti se suezským konfliktem, s. 535)

1957 z rozhodnutí OSN (5. 503) byla okupovaná území (Sinaj, pásmo Gazy) předána ozbrojeným silám OSN.

1960 v Jeruzalémě se konal proces s A. EtCHMAN­NEM (bývalým vedoucím žid. referátu SS v hl. úřadu říš. bezpečnosti).

1962 nová ekonomická politika měla vyrovnat pa­sivní obchodní bilanci. Byla zrušena ochranná cla, uzavřena dohoda s EHS (1964).

Arabové vyhrožovali rozpoutáním války kvůli využí­vání vod Jordánu.

1963 předsedou vlády Levi Eškol (1895 až 1969), min. zahr. GOLDA MEtROVÁ

(1956-65) 1964 papež Pavel VI. podnikl pouť do Svaté ze­

mě, selkal se s hlavou řecké ortodoxní církve, patriarchou ATt IENAGOREM.

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / rozvojové země (1945-1965) 539

Emancipace národů třetího světa Vnější emancipace: Po roce 1945 se většina ko­lon. národu zbavila kolon. poručnictví a dosáhla polit. nezávislosti v dusledku: - rozšíření evr. učení o svobodě a rovnosti (lidská

práva a právo na sebeurčení, marxistická idea o třídním boji);

- změnou kolon. politiky v "etický imperialismus"; podíl domácí elity na vedení;

- oslabení evr. mocností (světové války); - anglosaské ideje dem. spolupráce všech národu

(Atlantická charta, s. 487), realizované v OSN, která se stala polit. fórem mladých státll (s. 503). - Přes polit. rozdíly byly tyto národy v boji proti "bílému kolonialismu" jednotné a hledaly vlastní, socialismem ovlivněnou "třetí cestu" .

1955 na konferenci v Bandungu odsoudilo 29 afr. a asij. státu kolonialismus, rasovou diskrimi­naci a atom. zbraně.

1957 I. konference afr.-asij. solidarity v Káhiře (43 státu, včetně SSSR) se vyslovila pro politiku mí­rového soužití. Byla přijata usnesení proti inter­venční a rasové politice (konference v Konakry, 1960), proti neokolonialismu (nepřímá hosp. nadvláda) a sociálnímu úpadku (konference v Bandungu, 1961).

1961 na konferenci v 8ělehradě se projevily roz-díly mezi státy, které nebyly členy žádného bloku.

Vnitřní emancipace: Překonání zaostalého život­níllO způsobu se stalo hlavním úkolem mladých státu.

Polit.-soc. problémy: Budování státních institucí podle evr. vzoru (ústava, parlmnenty, správa, armá­da). Přes modernizační úsilí přetrvávaly staré for­my: tajné spolky, sekty, kmenové svazy. Napětí vy­plývalo z rozdílu mezi městem a vesnicí, rozdílu et­nických, náboženských, jazykových, z rozporu mezi vzdělmlOu horní vrstvou a masou analfabetů. Vše se odrazilo v polit. labilitě: revoluce, právní neji­stota, rasová diskriminace (srov. s. 501), nábožen­ská nenávist (hinduisté proti muslimům), interven­ce (Čína v Tibetu), války (Indie, Pákistán). - Nár. hrdost, strany, odbory a armáda pusobily jako prvky nár. státu (srov. s. 544), který vznikl v (často ná­hodných) kolon. hranicích. Jednalo se většinou o autoritativní státní formy (voj. diktatura, "zdánlivá demokracie") s tradičním vedením (Etio­pie, Arábie) záp. orientovaných politiků, dů­stojníkU, národních lid. vůdců, školených komu­nistů. - Vedle toho se objevovaly pokusy o vytvoře­ní nadnár. federací.

Hospodářsko sociální problémy: Typické pří­znaky převážně agr. "rozvojových zemí": - Sociální uspořádání feud. typu s bohatou

horní vrstvou a chudými zeměd. dělníky, jejichž

soc. ochranou byla velká rodina. Její zánik vedl k polit. radikalizaci v měst. chudinských čtvrtích.

- Tech.-prům. zaostalost (nízká produktivita práce). Zisky plynuly zahr. koncernum a horní vrstvě, která chránila své bohatství (pozemky, drahé kovy), bránila se soc. pozemkovým re­formám.

- Populační exploze, chudoba, hlad, nemoci. Hosp. úspěchy nezastavily zbídačování, vlastní kapitál se nemohl vytvořit.

- Hosp. a pracovní morálka: neexistovalo myš­lení orientované na úspěch a prestiž; chyběly ma­teriální potřeby, spořivost a pracovní disciplína.

Rozvojová pomoc: Soc. otázka (s. 345), dosud omezená na prum. země, se stala celosvět. polit. problémem mezi bohatými a chudými zeměmi. Také konflikt mezi Východem a Západem ohro­žoval všeobecnou bezpečnost a světový mír. Po­moc obsahovala:

1. Kapitálovou pomoc prostřednictvím darů, příspěvkU (např. při katastrofách), daňových vý­hod pro soukromé investice, dlouhodobých úvě­ru, převážně přes Svět. banku v roce 1945 aj. or­ganizace OSN (s. 500); Colombův plán v rámci brit. společenství národu v roce 1950 (rozšířen v roce 1951); Mezinár. finanční korporace (IFC) 1956; EHS a OECD (s. 523)

2. Personální pomoc: Porady expertů; vzdělávání studentů, praktikmllů, učitelů; udělování stipen­dií atd.

3. Technická pomoc na rozvoj průmyslu, dopravy, škol atd.

4. Garance cen dlouhodobými hospodářskými smlouvami.

1949 USA pomýšlely na voj. pomoc (základny), proto daly podnět k hosp. pomoci čtyřbodovým programem (prezident TRUMAN). - Teprve za CHRUSCOVA poskytl pomoc rozvojovým zemím i SSSR.

Od roku 1955 začal SSSR podporovat politiku míro­vého soužití "návštěvmni", polit. cílenými akce­mi, bilaterálními dohodami, personální a tech. pomocí. Naproti tomu měla nesrovnatelně větší pomoc záp. států méně pozitivní dopad z důvodu malé koordinace (tzv. princip kropicí konve), kvůli chybným investicím v důsledku neznalosti problému. Kom. cesta totálního plánování a říze­ní ekonomiky slibovala rychlejší úspěchy.

1960/61 bezúročnými úvěry se angažovala také ČLR (s. 513) Teprve za prezidenta KENNEDYHO (s. 520) se prosadila nová prozáp. orientace.

1961 americké mírové jednotky poskytly vyško­lené pracovníky pro pomoc rozvojovým zemím.

OBDOBÍ 1'0 DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jihovýhodní Asie (1945-1965) 541

Konec kolonialismu Japonci byli za druhé světové války často vítáni jako osvoboditelé, během okupace podporovali nár. hnutí a tolerovali lokální autonomie. Jejich odchod zallájil rev. změny. Čelní představitelé, kteří měli západní vychování a vzdělání, předložili návrh osvob. programu (směs dem. a social. idejí). Vedli boj mas proti kolon. feudalismu a po dosažení sa­mostatnosti stáli před složitými polil. a hosp. pro­blémy, často v boji proti kom. podvratné činnosti. Vzestup a úspěchy Cíny sloužily jako vzor.

Indonésie Probíhala partyzánská válka proti niz. jednotkám, jimž velel guvernér VAN MOOK [1942-48J. Ahmed Sukarno (1901-70) vyhlásil "pět principů" nár. boje: víra v boha, humanismus, nacionalismus, de­mokracie, soc. spravedlnost. 1945 SUKARNO a Muhammad Hatta (1902-80)

vyhlásili Indonéskou republiku. 1947 smlouvou z Unggadjati uznalo Nizozcmsko exi­

stenci Indonéské republiky na Jávě, Sumatře a Maduře, na zbytku souostroví vznikly loutkové státy. Společně tvořily tzv. Spojené státy indonéské, jež byly součástí Nizemsko-indonéské unie.

1947 odpor vůči niz. nátlaku vedl k dalším bojum. 1947/48 na nátlak OSN (s. 503) byly zastaveny niz.

akce na Jávě a zahájena jednání. 1949 na konferenci u kulatého stolu v Haagu

došlo k založení nových Spojených států in­donéských v ránlci Niz.-indonéské unie v čele s prezidentem SUKARNEM (v roce 1963 zvolen na doživou) a předsedou vlády HATTOU.

1950-52 odštěpení Jihomolucké republiky. 1954 rozpuštění Niz.-indonéské unie (s konečnou

platností v roce 1956). SnalJy o autonomii ve vněj­ších provinciích kult. a náb. diferenciované islám­ské říše, jež se rozkládala na 13 600 ostrovech.

1957/58 povstání (mj. na Sumatře) proti ústřední vládě a SUKARNOVll "řízené demokracii". - V roce

1959 byl za pomoci armády nastolen prezidentský režim.

1961/62 konflikt s Nizozemskem o Záp. Irian, který se v roce 1963 prostřednictvím OSN dostal pod indonéskou správu, v roce 1969 referendem při­padl Indonésii.

1964 boj proti založení Malajsie. 1965 Indonésie vystoupila z OSN, voj. puč měl zbavit

SUKARNA moci a rozbít kom. stranu. Byl rozpou­tán teror proti komunistům a levici (přes 87 000 mrtvých) .

1966 prezidentem i předsedou vlády se stal gen. SUHARTO.

Filipíny 1964 na základě am. slibu z roku 1934 byla vyhlá­

šena nezávislost. - Nadále přetrvával silný vliv USA (Bnanční pomoc, voj. smlouvy 1946/51).

1946--53 autoritativní vlády v čele s prezidenty M. ROXASEM a E. QUIR1NEM.

1949-52 během povstání kom. Hukbongu došlo k vyplenění měst na Luzonu.

1953-57 USA poskytly pomoc reformám, které zahá­jil prezident R. MAGSAYSAY.

1961-65 v nich pokračoval prezident D. MACAPAGAL. 1965-86 prezident F. E. MARCOS (1917-89)

Malajsie Národnostní spory (50 % Malajcu, 40 % Číň,Ulu, 10 % Indů) ztěžovaly vytvoření státu. 1948 uzavřelo 9 sultlUlátů a blit. korunních kolonií Ma­

lajskou federaci jako blit. protektorát. - Do roku 1954 probíhala za účasti brit. jednotek válka proti

kom. partyzán um (Číňanum). 1957 Británie udělila nezávislost Malajské federaci

v rámci Brit. společenství národů. Singapur zís­kal vnitřní autonomii a zůstal brit. základnou.

1963 vyhlášení Malajské federace zu'žily akce čín. komunistu a indonéských "dobrovolníků" (sev. Bomeo).

1965 po čín.-malajských konfliktech vystoupil Singapur z Malajské federace.

Thajsko Thajsko muselo vrátit oblasti okupované v letech 1943-45. Voj. vlády potlačovaly dem. opozici a bojo­valy proti kom. partyzánským jednotkám. Příklon k USA (smlouvy o základnách). 1947 diktatura maršála PHIBÚNA SONGKCIIRÁMA

(1897-1964), kterou v roce 1950 uznal král RÁMA IX. PCHÚMIPCHON ADUNDÉT.

1958 maršál SAR.IT TCHANA.RAT provedl státní pře­vrat (1908-63), zrušil ústavu, zakázal polit. strk ny a bojoval proti kom. sborům.

1959 byla přijata prozatímní ústava, která zaručovala velké pravomoci premiéru TCHANARATOVI.

Barma Brit. vláda za premiéra AI1'LEEHO přislíbila Uze boje proti fašismu samostatnou vládu. 1947 nacionalisté zavraždili AUNA SCHA1�A a další

vůdce Ligy. 1947 v Londýně byla podepsána dohoda o nezávis­

losti. 1948 vznikla federativní republika Barmský svaz

v čele s předsedou vlády U Nu. 1948-54 za obč. války čelila vláda karenské menši­

ně, komunistům a uprchlým čín. vojákům. 1958 antikom. diktatura gen. U NEl WINA. 1960 uzavření smlouvy s Čínou o hranicích. Po vo­

lebním vítězství sestavil U Nu nový kabinet. 1962 armáda v čele s gen. U NEl WINEM provedla stát­

ní převrat. U NEl WlN nastolil diktaturu, vykonával funkd předsedy revoluční rady. Došlo k zestátněni bank a k deklarování barmské cesty k socialismu.

1964 byly zakázány všechny politické strany.

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jižní Asie (1945-1965) 543

Indie v postkoloniální době (1945-1965) Brit. sliby během války (s. 447) splnila A1TLEEIIO la­bouristická vláda (s. 525). 1946 ústavodárné shromáždění a ind. prozatímní vlá­

da připravily nezávislost. 15.8. 1947 vyhlášení ind. a pákistánské ne7.ávislosti

(Indianlndependence Ac/). - Těžké krize: Ma­sakry hinduistů a muslimu, emigrace a přesidlová­ní menšin (s 499).

1948 byl zavražděn Gándhí. Indický svaz (Bharat) 1947-64 předseda vlády a min. zahr. Džavá­

harlál Néhrú (s. 447) provedl reorganizaci sprá­vy. Knížata musela abdikovat.

1948 muslimská knížectví Džanagadh a Hajdarábád byla začleněna do Ind. svazu.

1950 ústava Ind. svazové republiky: 27 (od roku 1956 14) spolk. států s vlastními vládami a parla­menty, 6 teritorií, Sikkim jako protektorát. - Prezi­dentem republiky se stal R. Prasád (1884-1963), v letech 1962-67 vykonával úřad S. Rádhakriš­nan (1888-1975).

1951/52 ve volbách zvítězil Ind. národní kongres (75 %). - Největším problémem bylo přelidnění.

1951 byl přijat I. pětiletý plán na podporu zemědělství. 1955 putující kněz VINO BA BHÁvÉ dosáltl pozemk.

reformy dobrovolným odevzdáním pudy. Proběh­lo zestátnění bank, pojišťoven a letecké dopravy.

1956 2. pětiletý plán stanovil: objevení I07jsek suro­vin, vybudování prumyslu se zahr. pomocí (ocelár­ny Rúrkéla, BhQai aj.), rozvoj školství a vzděláv{mí. Přes veškeré snahy klesal roční nár. duch od (roč­ní přírustek obyvatelstva 15 mil.). Osvětové akce proti náb. tabu (svaté krávy), předsudkum (kasty) a nevědomosti (kontrola porodnosti). - Situaci zhoršily náb. nepokoje (1964), jazykové bouře (1965) a přírodní katastrofy. Ásam, Nagaland a sikllOVé požadovali autonomii.

1959 první kom. vláda v Kérale byla rozpuštěna. Zahraniční politika: Díky NÉHRúov!1 "dynamické

neutralitě" a čelnému postavené mezi "státy, které nebyly členem žádného bloku", byla Indie pro­středníkem během svět. krizí.

1954 čín. státní návštěva (předseda vlády Cou EN-LAJ). Vyhlášení "pěti zásad mírového sou­žití" (pallčašífa): suverenita, rovnoprávnost, nú­rové snahy, odmítnutí agrese a nevměšování.

1955 NÉHRÚ navštívil Moskvu a získal hosp. pomoc vých. bloku.

1959 pohr. konflikty s Čínou, která neuznala McMahonovu linii a obsadila sev. pohr. oblasti (s. 513)

1961 Indie anektovala zbylé port. kolonie (Goa Diu, Daman).

1962 Cína provedla ofenzivu v severových. pro­vincii (Áranáčalpradéš). -Vztahy s Pákistánem zhoršoval spor o Kašmír.

1947 mallárádža Kašmíru požádal o připojení k 1n-

dii. Pákistán podpořil vzdorovládu, načež vypukla ind. -pákistánská válka.

1949 7.astaveny boje, území rozděleno. 1953 na ind. podnět byl zatčen min. předseda šejch

M. ABDULLÁlI (1905-1982), ktery usiloval o au­tonomii Kašmíru.

1957 připojení okupované části k Indii. Cín. okupace plošiny Aksaj Cin konflikt vyostřila.

Pákistán V dusledku intrik velkostatkářů a náb. fanatismu do­cházelo ke státlúm krizím v "zemi čistých", která byla rozdělena na dvě části. Východní Pákistán se bránil západopákistánskému poručnictví (urdština státním jazykem). 1954 po volební porážce Muslimské ligy rozpustil

gen. guvernér (od roku 1951) GIIUIÁM MUIIAM­MAO provinční lev. vládu a vyhlásil výjimečný stav.

Zahraniční politika: Připojení k záp. spojenecké­mu systému (s. 517).

1956 byla vyhlášena islámská republika (plno­právný člen Brit. společenství národu) jako dvou­členná federace.

1958 moc převzal polní maršál Ajjúb Chán (1907-74), ktery stabilizoval správu, politiku, hospodářství a dem. "základní instituce" (obce), zrovnoprávnil urdštinu a bengálštinu.

1960 urovnání sporu s Indií o využívání řeky Indu. 1963 Pákistán uzavřel pohf'Mliční smíouvu s Cínou. 1965 napětí s Indií v dusledku konfliktu o Kaččh pře-

rosůo v druhou ind.-pákistán. válku o Kašmír. 1966 prostřednictvím OSN a sov. iniciativy ji ukon­

čila taškentská konference.

Cejlon Brit. korunní kolonie zíslmla statut dominia (1948), předsedou vlády D. S. SÉNÁNÁJAKA (1884-1952) 1954 v Colombu se konala konference asij. stá­

tu. 1956 vláda sjednocené lid. fronty předsedy S. Ban­

dáranájaky (1899-1959 [zavražděn]) požado­vala odchod brit. jednotek.

1960-65 jeho vdova Sirimávo Bandáranájaková převzala funkci předsedkyně vlády a pokračovala v politice Strany svobody.

1962 propukaly nepokoje tamilské menšiny, bylo od­haleno spiknutí prav. představitelu vládní strany.

Afghánistán Za kráje MUHAMMADA ZÁHIRA (s. 447) se zpomalil proces modernizace. Došlo k úpravě hranic se SSSR (1946-48) a s Pákistánem. 1955 Afghánistán uzavřel smíouvu o přátelství se

SSSR, ktery mu poskyů voj. pomoc. Neutf'dlita a ne­účast v blocích přinesly zemi hosp. pomoc Západu i Východu. silný polit. vliv duchovních (mullaové) a kmenových náčelníkU.

OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika I (1945-1965) 545

Nová Afrika Válka pozvedla afr. sebevědomí (srov. s. 539). Polit. sliby byly po roce 1945 splněny jen částečně. Fr. unie (1946) zaručila "rovnost práv a povinností" v mateřské zemi a bývalých koloniích (čl. 107). Ta­ké ATTtEEIIO brit. vláda (s. 525) zahájila ústavní reformy. Vznikala afr. národní hnutí. Strany: 1946 Félix Houphouět-Boigny 0905-1993)

založil Afr. dem. sdružení, v Guineji stál v jeho čele Ahmad Sékou Touré 0922-84), v Mali Modibo Keita (1915-77). Léopold Sédar Senghor (*1906) vedl Senegalský dem. blok.

1949 Kwame Nkrumah (1909-72) stál v čele Ústavní lid. strany (CPP).

1954 Julius K. Nyerere (*1922) založil Afr. nár. svaz Tanganiky (TANU).

Odbory: Afr. pobočky evr. nebo mezinár. svazu se opíraly o úředníky a zaměstnance.

1956 SÉKOU TouRÉ založil v Konakry Všeobecný svaz pracujících černé Afriky (UGTAN), který byl ovlivněn komunismem. - V roce

1961 byl v Casablance rozšířen na Panafr. odborový svaz (USPA).

Tajné spolky: V příklonu k staroafr. tradiCÍm (ri­tuálum) se snažily prosadit své osvob. cíle tero­rem. Například v Keni zallájila k.ikujská organi­zace Mau-Mau ozbrojené akce proti evr. usedlí­kum (1952-54).

Federace: Poloautonomní přechodné formy se při­pravovaly převzít polit. úlohy.

1953 federace Brit. záp. Afriky a Nigérie (1954) .

1953 federace Rhodesie a Njaska ztroskotala na privilegiích bílých, proti nimž bojoval H. K. Banda (*1906).

1964 vznikly samostatné státy Malawi (Njasko) s premiérem BANDOU a Zambie (premiér K. D. KAUNDA).

1965 bez souhlasu brit. vlády vyhlásil premiér lan Smith (*1919) nezávislost Rhodesie. Nová ústava zajistila polit. moc pouze bělochum. OSN, Organizace afr. jednoty (Organisation de l' Uni­té africaine), Brit. společenství národu tento akt odsoudilo a Rhodesii bojkotovalo.

1958 s Fr. společenstvím (Communauté, zrušena 1961) se Guinea a další afr. státy nespokojily.

1959 spojením Mali a Senegalu vznikla Federace Mali. V roce 1960 vyhlásila nezávislost (Senegal se odtrhl).

Nové státy: 1957 Ghana získala jako první černý afr. stát nezá­

vislost. Premiér K. Nkrumah byl stoupencem "aktivní neutrality" a panafr. politiky. Diktatura a "lev. orientace" vedly v roce 1966 k jeho pádu.

1958 Guinea v čele s premiérem S. TOURÉM udr­žovala kontakty s komunisty.

1960 nezávislost získaly v "Roce Afriky" Kamerun,

Kongo-Brazzaville (od roku 1969 Konžská lid. re­publika), Gabun, Cad, Středoafr. republika.

1960 ustaven Svaz republik stř. Afriky. 1964 vytvořena Středoafr. celní a hosp. unie. Togo, Pobřeží slonoviny, Dahome, Horní Volta, Ni­

ger založily v roce 1959 tzv. Radu dohody (CEA). - Nezávislost získaly Nigérie, Senegal, Mali, Madagaskar, Somálsko, Mauretánie, Kon­go-Léopoldville (Republika Kongo, od 1971 Za­ir); 1961 nezávislost získala Sierra Leone a Tan­ganika, která vytvořila se Zanzibarem Tanzanii (1964); 1962 Uganda, Rwanda, Burundi; 1963 Keňa. 1965/66 Gambie.

Vnitřní emancipační problémy (s. 539) ve většinč států vytvořily "výchovné diktatury". Místo le­gální polit. opozice převládala rivalita mezi ná­čelníky a kmeny, doprovázená spiknutími, aten­táty, nepokoji, povstáními.

Panafr. hnutí: vzniklo ve 20. letech 20. století v USA. Po roce 1945 převzali afr. intelektuálové (AZIKlWE, KENYATTA, NKlWMAIl) vedení polit. emancipace Afriky.

1958 v Akkře se konala 1. konference nezávis­lých afr. států (v roce 1960 v Tunisu, roku 1961 v Káhiře). Převažovaly rev. strany a extrém­ní menšiny. Od roku 1961 dvě skupiny: rev. neu­trální státy z Casablanky (7) a umírněné státy z Monrovie (21).

1963 z iniciativy CÍsaře HAILE SELASSIE I. (s. 457) se konala vrcholná konference v Addis Abe­bě. Zde byla založena Organizace afr. jedno­ty (0t\J) s komisí pro zprostředkování, smírčí řízení a arbitráž a s Koordinačním výborem pro osvobození Afriky. Bojkot ]ihoafr. republiky.

1965 ustavena Sjednocená afro-malgašská organizace (OCAM).

Jižní Afrika: 1948 po volebním vítězství Nacionalistické stra­

ny zavedl premiér Daniel F. Malan (1874 až 1954) rasovou segregaci na ochranu 3 milionu bělochů (proti II mil. domorodcum). Premiér J. G. STRlJDOM (1951-58) a

1958 premiér Hendrik F. Verwoerd (1901-66 [zavražděn]) pokračovali důsledně v politice apartheidu proti Pokrokové strmě a černošské opozici, která byla sjednocená v Afr. nár. kongre­su (ANC). Předsedou byl až do zákazu v roce 1960 Albert]. Luthuli (1898--1967). Radikální křídlo se oddělilo a v roce 1959 založilo Panafr. kongres (PAC) v čele s Robertem M. Sobukwem.

1960 zavedení identifikačních karet pro barevné a zrušení jejich zastoupení v parlamentu vyvolalo krvavé nepokoje (masakr v Sharpevillu). - Pro­testovala OSN i svět. tisk.

1961 vystoupení z Brit. společenství národů a vyhlá­šení Jihoafrické republiky.

1963 vznik tzv. bantustanu Transkei.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOV É VÁLCE / Afrika II (1945-1965) 547

Arabský západ (Maghrib) Maroko: Využívání zásob fosfátů, manganu a olo­věné rudy USA, které přislíbily finanční pomoc a poskytly sultánovi MUHAMMADOVI IBN JÚSUFOVl nezávislost 0927-61), kterou požadovala strana Istiklál (Nezávislost), založená v roce 1944. 1951 Francie povolila USA zřídit v zemi voj. základ­

ny (do roku 1963), podněcovala Berbery proti Arabům a deportovala sultána na Madagaskar (953). Jeho nástupce MUHAMMADA BENA ARAFU mocnosti neuznaly.

1955 MUIIAMMAD IBN JÚSUF se vrátil do země. 1956 Fnlllcie přiznala zemi plnou suverenitu. Tanger

připojen k Maroku, stejně jako již. (šp.) Maroko (958). Sultán přijal král. titul (1957) jako Mu­hanunad V. Levice strany Istiklál se odštěpila jako Nár. svaz lid. sil v čele s Benem Barkou, odmítla monarchii a požadovala dem. reformy (ústava).

1961 HASAt'll II. (*1930) převzal vládu a vznesl ná-rok na Ifni, šp. záp. Afriku a Mauretánii.

1961 král se zasazoval o Maghribskou federaci. 1963 pohraniční konflikt s Alžírskem. 1965 vypukla hosp. krize, po rozpuštění parlamen-

tu převzal vládu král. Tunisko: Fr. vláda podlehla tlaku strany Neo De­stúr, založené v roce 1934 Habíbem Burgibou (*1903), a v roce 1954 uzavřela smlouvu o autono­mii. Opozice (SALAH BEN JÚSUF, zavražděn v roce 196 I) vyčítala BURGlBOVI prozáp. politiku a za po­moci odborů ho odstavila. 1956 Tunisko získalo nezávislost jako konsti­

tuční monarchie. 1957 nár. shromáždění vyhlásilo republiku v čele

s prezidentem BURGIBOU. 1961 ozbrojený konflikt s Francií kvůli zá­

kladně v Bizertě, Francie přislíbila stažení vojsk.

1964 vláda vyvlastnila majetek zahr. vlastníků po­zemků. - V zahr. politice zastával Burgiba umír­něný kurz.

Alžírsko: Dem. unie alžír. manifestu (Ferhát Ab­bás, 1899-1985) požadovala autonomii, ale fr. ko­lonisté byli pro pevný svazek s Francií. 1947 Francie poskytla Alžírsku nový statut (parl. sa­

mospráva), volby do Alžír. shromáždění byly zma­lipulovány. AHMAD BEN BELLA (*1916), BELKÁ­SIM KRfM 0912-70), MUHAMMAD CHIDR ad. organizovali Frontu nár. osvobození (FNO).

1954-62 zahájen osvob. boj. Cizinecká legie a fr. parašutisté odpověděli na teror terorem. -Fr. nacionalisté a důstojníci (Ultras) propagovali .. A1gérie fran�aise".

1958 jejich puč v Alžíru (gen. SALANA, MASSU) svr­hl IV. republiku a vynesl Charlese de Gaulla k moci (s. 524).

1958 v Káhiře se ustavila se prozatímní vláda Alžír. republiky (GPRA) s premiérem Ferhá­tem Abbásem.

1959 DE GAULLE přislíbil Alžířanům právo na sebe­určení (referendum v roce 1961).

1961 v GPRA se prosadil za premiéra Bena Ched­dy .. tvrdý kurz". Teror FNO a Organizace tajné armády (OAS) pod vedením gen. SAtANA. První fr. jednání s GPRA ztroskotala na otázce Sahary (využití ropy objevené po roce 1945).

1962 příměří v Evianu znamenalo záruky pro al­žír. Francouze proti garanci plné nezávislosti. - Po jednotných volbách FNO byla vyhlášena Alžír­ská lid. dem. republika. Prezident Ben Bella prosadil proti polit. odpůrcům a kabylským po­vstalclm1 (AJT AHMAD) social. jednotný stát.

1965 rev. rada plukovníka H. Bumediena (1927-78) provedla státní převrat a svrhla BENA BELLU.

Libye: Od roku 1945 poručnickou zemí OSN. 1951 vyhlášeno nezávislé království jako federace

Kyrenaiky, Tripolska a Fezzánu. Králem se stal Muhanunad Idrís I. as Sanúsí (1890-1983).

Konžská krize (1960-1965) Strana Konž. nár. hnutí (MNC) v čele s P atricem Lnmumbou (1925-61 [zavražděn]) požadovala nezávislost belg. Konga. 1959 nepokoje v Léopoldville. 1960 ústřední vláda byla předána prezidentu re­

publiky J. Kasavubu (1917-69) a premiérovi Lumumbovi (červen). Vyhlášena nezávislost Konž. republiky. Po povstání konž. jednotek (červenec) uprchli belg. důstojníci, úředníci, technici, což uvrhlo zemi v chaos. Provincie Ka­tanga vyhlásila nezávislost s premiérem Moi­sem Tschombem (1919-69). Proti interven­cím belg. jednotek protestoval premiér LUMUM­BA a vyžádal si pomoc OSN (s. 503). Plk. J. D. Mobutu ho zbavil moci (září).

1961 LUMUMBA byl zavražděn na útěku do Stanleyvil­le k protivládě svého přívržence Gizengy. Převážně afr. jednotky OSN a nová ústřední vláda s premié­rem C. Adoulem se neprosadily (srpen).

1962 na nátlak Západu souhlasil premiér TSCHOM­BE se zprostředkujícím plánem OSN, ale nezú­častnil se ústavní konference (říjen).

1963 akce OSN proti Katanze. TSCIIOMBE opustil zemi.

1964 z finančních důvodů musely odejít jednotky OSN. Prezident KASAVUBU jmenoval Tschombe­ho premiérem ústřední vlády a potlačil povstání stoupenců G. Soumia1ota a P. Muleleho (s. 545). - Belg. parašutisté osvobodili bílá ru­koj mí (listopad) .

1965 (bílé) vládní jednotky potlačily povstání v brutálně vedené válce v buši. - Generál Mobu­tu sesadil při státní převratu (listopad) KAsA­VUBU, prohlásil se prezidentem republiky, vládu předal plk. L. Mulambovi.

OBDOB I PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Latinská Amerika (1945-1965) 549

Kontinent byl závislý na svět. trhu (vývoz surovin a do­voz zboží), s klesající konjunkturou narůstaly soc. polit. a hosp. polit. krize: populační exploze, ma­sové přesidlov{mí obyvatel do mčst. chudinských čtvr­lÍ !favely), inflace, nízká životní úroveň a obrovské soc. rozdíly. Státní soc. politikll s minimálními pro­středky a rozbujelá byrokracie "standardizovaly" chudobu. Vedle starých pořádkových sil (vojsko, oli­garchické stnmy, prezidentské diktatury) vystupovali lid. vůdci (PERÚ:'oI, CASTRO), aktivní kom. kádry a nár. lev. hnutí. Pokusy o řešení: 1. Vojensko-politickou integrací (OAS, s. 517). 2. Agr. reformami: rušení nerentabilních latifundií

a malých podniki'!. 3. Industrializací. Chyběli odborníci (problém

vzděl{mí) a kapitál. Soukromý kapitál se investo­val do věcných hodnot (pozemky), spekulací ne­bo v zajmUli čí; zallr. kapitál požadoval záruky, kontrola a odliv zisku byly pociťovány jako vykořis­ťOV{Ulí.

4. Prostřednictvím nadnár. trhů na podporu zahr. obchodu.

1951 v San Salvadoru byla přijata Charta Organizace středo�un. Státll (ODECA). - Operace Panamerika: Integrace států Organizace am. států (OAS) v roce 1958 ve Vy1loru jednadvaceti. - Od revoluce na Kubě se USA zapojily do boje proti kom. infiltraci.

1959-60 vznikla Meziam. banka pro rozvoj (IADB).Vytvořeno Latinskoam. společenství volné­ho obchodu (smlouva z Montevidea).

1961 Kennedy vyhlásil na panamerické hosp. kon­ferenci spojenectví pro pokrok (charta z Punta del Este): Am. kapitálová pomoc pro státní rozvo­jové plány.

1964 vytvoření Latinskoam. parlamentu (Lima) a ko­mise pro hosp. makroplánování (Buenos Aires).

Krize ve střední Americe Lev. kurz v Guatemale; 1952 prezident). A. GUZMÁN (1949-54) vyvlastnil am. společnost United Fruit Comp. Plk. C. ARMAS (v roce 1957 zavražděn) ho s anI. pomocí (min. zahr. DULLES) svrhl. - HnulÍ za účelem zrušení ,uno zóny v Panamském průlivu: nepo­koje, vlajkový spor od roku 1956. - 1961 Pád THU­JILLOVA režimu (s. 455) v Dominikánské republi­ce. Intervence USA v obč. válce 1965: zapojelú OAS a OSN. Brit. kolonie: Ze Západoind. federace (v rámci Brit.

společenství národů, 1958) vystoupila roku 1961 Jamajka a v roce 1962 Trinidad a Tobago.

Kuba: Pod vedením Fidela Castra (*1927) probí­hala v letech 1956-59 válka proti BATlSTOVh dikta­tuře (5. 455); 1959 nár. soc. revoluce provedla vyvlastnění mj.

zahr. (USA) rafinérií, agr. reformy. CASTHŮV režim zahájil budov{Ulí soc. státu. USA reagovaly embar­gem na kub. cukr.

1961 nálety a pokusy o vylodění exilových Kubánců. 1962 po vyloučení z OAS (s. 5 I7) poskytl SSSR

Kubě zvýšenou pomoc (poradci, technici, zbraně); v začal zde budovat raketové základny. Ríjen 1962 kubánská krize. 1964 sankce OAS (ukončení obchodu). 1965 Kuba u7.llvřela s USA dohoda o vystěhovalectví

Kubánců.

Revoluční státy Po svržení diktátora P. )IMEI\ÉZE (I952-58) ve Ve­nezuele probillaly finanční krize, atentáty, revolty. -Obč. válka v Kolumbii vedla k diktatuře gen. G. Ro­

./ASE PINILLY 11953-571, poté ke koalici konzervativ­ců a liberálii v Nár. frontě. - Bolívie: 1952 Nár. rev. hnutí (MNR) zbavilo armádu a velkostatkáře moci, vyvlastnilo cínové doly, patřící zallr. společnostem. V roce 1960 proběhl voj. puč. Argentina: Plk.}. D. Perón (1895-1974), který se dOSllll k moci podle fa.�. vzoru v roce 1946, vyhlásil stát blaJlObytu, ale uvrhl zemi do inflace a kontliknl s církví. 1955 gen. P. E. ARAMBURLJ zorg,Ulizoval voj. revoltu,

zrušil ústavu a převzal vládu. 1958-62 prezident A. FRONDIZI přijal úsporný pro­

gr�un na ozdravění fimUlcí. Po vol. vítězství peró­nistů docMzelo k nepokojům. Vláda prezidenlll A. W. I l.LÍA (J 966 zbaven moci).

Brazílie: Prezident Vargas 1951-54 (s. 455) do­nucen podat demisi. 1956-61 armáda podpořila prezidentaJ. Kubits­

cheka (1902-1976). Růst inflace v důsledku pře­hmUlých státních výdajů (industriali7.ace, město Brasilia).

1961 nastoupil prezident .J. QUADHOS DA SILVA, který usiloval o slllbilizaci hospodářství.

1961-64 za prezidenta}. Goularta probillaly ra­dikální reformy. 1964 vojenský puč generála C. Branka.

Relativně stabilní státy Vyrovnaná ekonomika, měna a finance v Mexiku, od roku 1964 prezident G. DtAz ORDAZ. Ekvádor: Prezident V. IBARRA (1944-61), od roku 1963 voj. vláda. - Peru: Po prezidentu M. PRADOVI (1956-63) na.�toupila umírněná lev. vláda. - Uru­guay: 1951-1966 kolektivní forma vlády (Nár vládní rada). - Paraguay: Diktatura gen. A. STHOESSNEHA (1954-89) Chile: Jako kandidát Strany rolníků byl zvolen (I952) prezident C. IBÁNEZ DEI. Ci\MPO. 1956 inflace a gen. stávka proti zákonu na zmrazení

mezd vedly ke státní krizi, ale 1958-64 prezident J. AI.ESSANDHI slllbilizoval ceny

a mzdy. 1960 měnová reforma, v důsledku industrializace zvý­šila se životní úroveň. 1965 prezident E. FREI usiloval o přerozdělení půdy.

550 OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I odzbrojení (1945-1991)

1946 Baruchův plán (USA) předpokládal zničení všech atom. zbraní a mezinár. kontrolu jaderné energie (SSSR odmítl).

1950 (komunistický) Stálý výbor obránců míru vy­dal Stockholmskou výzvu požadující zákaz všech atom. zbraní.

1952 vytvoření Komise OSN pro odzbrojení. 1954 SSSR navrhl svolat konferenci na vytvoření

systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. 1955 sov. vláda nesouhlasila s plánem "otevřeného

nebe" (USA), předpokládající výměnu informací o ozbrojených silách a leteckou kontrolu.

1956 konference pěti mocností v Londýně se konala z pověření OSN: porada o snížení zbroje­ní, ozbrojených sil a zastavelú atom. pokusů. SSSR povolil leteckou inspekci. - Hnutí atomo­vých odpůrců narůstalo, v záp. zemích organi­zovalo protestní (velikonoční) pochody (ve vých. bloku zakázány).

1957 na konferenci pěti mocností v Londýně poža­dovaly USA zastavení všech atom. pokusů na 2 roky, aby bylo možné vytvořit kontrolní systém. SSSR trval na letecké inspekci.

Říjen 1957 pols. Rapackého plán - stř. Evropa bez atom. zbraní.

Říjen 1958 ženevská konference na zastavení atom. pokusů. Tři mocnosti přerušily atom. po­kusy.

1959 na 14. Valném shromáždění OSN předložila Velká Británie třístupňový plán; CttRUSCOV navr­hl všeobecné a úplné odzbrojení během 4 let.

1960 ženevská konference deseti mocností: Záp. státy požadovaly mezinár. kontrolní komisi a nesouhlasily s okamžitým zrušením zahl'. zákla­dem, státy vých. bloku přerušily spolupráci.

1961 ženevská konference pokračovala v jednání (březen). - Denní výdaje na zbrojení na světě se odhadovaly na 330 milionů dolarů.

1962 ženevská konference 18 mocností (8 ne­utrálních států, po 5 záp. a vých. státech; Francie se nezúčastnila): kontrola zůstala nevyřešena.

1963 bylo zřízeno přímé dálnopisné spojení mezi Moskvou a Washingtonem ("horká linka").

Srpen 1963 smlouva o zákazu pokusů s ja­dernými zbraněmi v ovzduší, kosmu a pod vo­dou. Francie a CLR se nepřipojily.

1964 Gomutkův plán na .. zmrazení" jaderného vyzbrojování ve stř. Evropě pod paritní kontro­lou.

1967 smlouvu o zákazu jaderných zbraní v Latin­ské Americe podepsalo 14 zemí.

1967 smlouva o mírovém využití vesmíru vstou­pil v platnost (bez Francie, CLR).

1. 7. 1968 smlouvu o nerozšiřování jaderných zbraní podepsaly SSSR, USA a Velká Británie ad. Připravovalo se jednání na omezení strategické­ho zbrojení mezi SSSR a USA (Strategie Arms Li­mitation TalksISALl'):

1969 1. jednání SALT v Helsinkách. 1970 dohoda o nerozšiřování jaderných zbraní

vstoupila v platnost, podepsalo ji 98 států (nepři­pojily se Francie, CLR, Izrael, Indie, Pákistán aj.).

1971 USA, SSSR a Velká Británie podepsaly smlou­vu o zákazu umísťování jaderných zbraní na dně moří a v jeho podzemí.

1972 konvence OSN o zákazu bakteriologických zbnUlí; podepsalo ji 73 zemí (s výjimkou Francie a CLR). - NlXON navštívil Moskvu, kde v květnu 1972 parafoval SALT I (dočasnou dohodu o ně­kterých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní).

Listopad 1972lbřezen 1973 začátek rozhovorů o SALl' II v Ženevě.

Cerven 1973 Brežněv navštívil USA: am.-sov. doho­da o odvrácení jaderné války.

Březen/červen 1973 ve Vídni byly zahájeny příprav­né konzultace k jednání o snížení stavu ozbroje­ných sil a výzbroj e ve stř. Evropě.

1974 ženevská konference o odzbrojení za účasti SRN a NDR.

Prosinec 1974 na setkání am. prezidenta FORDA s BREZNllvEM ve Vladivostoku byly stanoveny zása­dy pro jednání SALl' ll. 1975 podpis závěrečného aktu Konference o bez­

pečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). 1976 ženevská konference o odzbrojení nepřinesla

konkrétní výsledky. 1977 prodloužení SALT I. 1978 konvence OSN zakázala voj. použití technik

měnící životní prostředí. 1979 podpis dohody SALT ll; kvůli afghánské krizi

ji USA neratifikovaly. 1982 zahájení jednání START o snížení počtu

strategických mezikontinentálních raket. 1984 ve Stockholmu začala konference o opatře­

ních na posílení důvěry a o bezpečnosti v Evropě. 1985 nová jednání v Ženevě o jaderném a kosmic­

kém odzbrojení. 1987 ve Washingtonu podepsali GOI{BACOV a REA­

GAN dohodu o likvidaci raket středního a krátkého doletu; ratifikace v Moskvě (1988)

1988 americko-sovětská jednání o odzbrojení. Prosinec 1988 GORBACOV ohlásil před Valným

shromáždělúm OSN jednostranné snížení jedno­tek o 500 000 mužů.

Únor 1990 ženevská konference o odzbrojení. Listopad 1990 na vrcholné schůzce KBSE v Paříži

byla uzavřena smlouva o odzbrojení v Evropě. Červenec 1991 smlouva START 1 o omezení

strategických nukleárních zbraní: USA a SSSR se zavázaly omezit strategické jaderné zbraně (od­palovací systémy s mezikontinentálními raketa­mi) přibližně o jednu třetinu.

OBDOBt PO DRUHt SVi'iTOVÉ VÁLCE / spojenecké systémy 11 (1966-1991) 551

Varšavská smlouva (s. 517) 1966 jednání politického poradního vyboru v Buku­

rešti přijalo společné usnesení k americké politice ve Vietnamu a konfliktu s Pekingem.

Březen 1968 na zasedání politického poradního vybo­ru v Sofii se všechny členské státy kromě Rumunska vyslovily pro přijetí smlouvy o nerozšiřování jader­ných zbraní.

Od července se konaly vojenské manévry Varšavské smlouvy. 20J21.8.1968 vojenskou inten'enci v �SSR pro­

vedlo pět členských států Varšavské smlouvy (Bul­harsko, NDR, Polsko, Maďarsko, SSSR) pod sovět­ským velením.

Září 1968 Albánie oficiálně vystoupila z Varšavské smlouvy.

1971 konference ministrů zahrmičí v Bukurešti poža­dovala svolání celoevropské konference o bezpeč­nosti a spolupráci.

1974 ministr obnUly GRECKO se vyslovil pro další po­silení bojeschopnosti na obnmu proti imperialistic­ké "hrozbě".

1975 velké manévry sovětského námořnictva. 1979 BREžNllv nabídl jednostnmný odchod jednotek

z NDR v případě, že nedojde k roznústění nových raketových zbnUlí v Evropě (říjen). GROMYKO va­roval před umístěním amerických raket středního doletu v SRN (listopad/prosinec).

1983 návrh smlouvy na rezignaci na n{l�ilí (leden). 1984 jako reakce na roznústění ,Ullerických raket

(Pershing, říjen) bylo v NDR a ČSSR rozmístěno 100 sovětských raket SS-ZOo

1990 vrcholná schůzka v Moskvě: GORBACOV vyzval k radikální zmčně Varšavské smlouvy a k přiblfžení k NATO (červen).

1991 zrušení vojenské struktury Varšavské smlouvy (31. 3.). Na posledním zasedání PoradnnlO vyboru v Praze byla

1. 7. 1991 Varšavská smlouva oficiálně rozpuštěna.

NATO (s 517) 1966 Fnmcie vystoupila z "vojenské části·· NATO. 1967 přeložení Evropského vrchru110 velitelství (SHA-

PE) do belgického Casteau, Rady NATO do Bruselu. 1968 krize v CSSR vedla k přezkoumání obranyschop­

nosti spojenectví. 1969 zřízení Zpravodajského satelitního systému

(SATCOM). 1970 zasedání Rady NATO v Římě nabídlo na podnět

SRN oboustranné snížení jednotek. 1971 konference NATO pověřila bývalého generálního

tajemníka OSN BROSIA provést přípravné rozhovo­ry s Varšavskou smlouvou o oboustrmném vyváže­ném snížení vojsk.

1972 zasedání Rady NATO o přípravě celoevropské konference o bezpečnosti.

Červen 1974 vrcholná konference NATO v Bruselu: Deklarace o atlantických vztaJJch.

Duben-s�en 1974 první vojenská konfrontace dvou partneru NATO (Recko - lurecko) v kyperském konfliktu.

Srpen 1974 Řecko vystoupilo z vojenského spolku (do 1980).

1975 Rada NATO zjistila nárůst vojenského potenciálu Varšavské smlouvy vůči NATO.

1976 neoficiáJJú studie NATO vyslovila obavu, že ozbrojené sny Varšavské smlouvy by mohly během 48 hodin překročit Rýn.

Červen 1976 nepřímé zapojení Šp<Ulělska smlouvou s USA.

1977 n8 diskuse o neutronové bombě. 1979 dvojí usnesení NATO o rozmístění raket

střednnlo doletu v Evropě a jednání se SSSR o sta­žení raket SS-20.

1980 Řecko znovu vstoupilo do vojenského spolku. 1981 Rada NATO potvrdila v Římč ministerská dvojí

usnesení NATO z roku 1979. 1982 Šp<Ulělsko se stalo 16. členem NATO (květen). 1988 vrcholná schůzka států NATO v Bruselu: modemi­

zace atomových zbnmích krátkého doletu (březen). 1990 zasedání ministerské rady (červen) ve skotském

lurnberry: Devítibodový návrh Sovětskému svazu; KBSE se mělo v budoucnosti stát fórem na řešení společných problémů evropských států.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evro­pě (KBSE) Po zallajovacích rozhovorech velvyslanců byla v Hel­

sinkách v čen'enci 1973 zahájena Konference o bezpeč­

nosti a spolupráci v Evropě, pokrJčovala v Že­nevě (J 973-1975) a skončila jako vrcholná konfe­rence v roce

1975 helsinským závěrečným aktem: principy mírového soužití, nedotknutelnost hr<ulic, nevrně­šOV{Ulí se do vnitř,úch zálc7jtostí, především dodr­žOV{Ulí lidských práv a základních svobod.

1977 zpráva <unerického prezidenta). CAHTERA o po­rušování lidských práv ve východní Evropě (poru­šení helsinského závěrečného aktu).

1980-83 konference KBSE v Madridu. 198cHl9 3. konference KBSE ve Vídni. Závěrečný do­

kument: jednání o odzbrojení a důvěryhodných opatřeních.

Říjen/listopad 1989 konference KBSE o životním pro­středí v Sofii.

Březen/duben 1990 hospodářská konference KBSE v Bonnu.

Červen 1990 konference KBSE o lidských právech v Kodani. Úspěšné zakončení jednání KBSE (s. 550) ve Vídni.

Listopad 1990 vrcholná schůzka KBSE a Pařížská charta znamenaly konec rozdělené Evropy.

OBDOB I PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I Organizace spojených národů 111(1966-1990) 553

Organizace spojených národů (s. 503) 1966 RB OSN rozhodla prodloužit pobyt jednotek

OSN umístěných na Kypru do konce roku (ná­sledovala další prodloužení); přijala usnesení o sankcích vůči Rhodesii.

Září-prosinec 1966 2L Val. shr. OSN rozhodlo o zrušení jihoafr. mandátu nad Jihozáp. Afri­kou a opětovně zvolilo U Thanta/Barma gen. tajemníkem OSN. - Po stažení jednotek OSN z pásma Ghazy v

květnu 1967 propukla izr.-arab. válka: Červen-červenec 1967 5. mimoř. zasedání

Val. shr. OSN (na žádost SSSR). Návrhy rezolu­ce požadující urovnání izr.-arab. konfliktu neby­ly přijaty potřebnými dvěma třetinami hlasů.

Září-prosinec 1967 (odročeno) 22. Val. shr. OSN: odmítlo politiku apartheidu prováděného JAR; úsilí o ukončení konfliktu na Blízkém vý­chodě a ve Vietnamu skončilo bezúspěšně.

Duben-červen 1968 přerušené 22. Val. shr. OSN zahájilo zasedání: došlo k závěrečnému projednání smlouvy o nešíření jaderných zbraní a rezoluce o Jihozáp. Africe OAR by­la vyzvána, aby se vzdala své kontroly nad Nami­bií, dříve Jihozápad. Afrikou). - RB OSN přijala rezoluci o bezpečnostních zárukách pro signa­tářské země, jež přistoupily ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní.

Září-říjen 1968 23. Val. shr. OSN přijalo úmluvu o nepromlčitelnosti vál. zločinů.

Leden 1969 úmluva o odstranění všech forem raso­vé diskriminace vstoupila v platnost.

Září-prosinec 1969 zasedání 24. Val. shr. OSN: min. zahr. SSSR GROMYKO předložil návrh výzvy všem zemím světa a návrh na zákaz vývoje, výroby a uskladňování chemických a bakteriolo­gických zbraní.

Září-prosinec 1970 na jednání 25. Val. shr. OSN předložil SSSR a 7 soc. zemí návrh Deklara­ce o opatřeních k upevnění bezpečnosti a míru ve světě. Dále se jednalo o rezoluci k situaci na Blízkém východě a o rezoluci ke smlouvě o vyu­žívání mořského dna. - RB OSN odsoudila port. agresi proti Guinei (prosinec).

Září-prosinec 1971 26. Val. shr. OSN uznalo 26. 10. ČLR zástupcem Číny v OSN potřebný­mi dvěma třetinami hlasů, současně došlo k vy­loučení Tchaj-wanu z OSN. - Rezoluce RB k ind.-pákistánské válce ztroskotala na vetu SSSR (prosinec) .

Prosinec 1971 rak. zástupce v OSN Waldheim byl jmenován gen. tajemníkem.

Leden-únor 1972 mimoř. zasedání RB OSN v Addis Abebě přijalo rezoluci o Namibii, o jihoafr. poli­tice apartheidu a o afr. územích pod port. kon­trolou.

Červen 1972 ve Stockholmu proběhla konferen­ce OSN o životním prostředí (neúčastnily se

jí země vých. bloku), která schválila Deklaraci o životním prostředí.

Září-prosinec 1972 zasedání 27. Val. shr. OSN se zabývalo především otázkami odzbrojení a deko­lonizace.

Září-prosinec 1973 na jednání 28. Val. shr. OSN by­ly za členy OSN přijaty oba něm. státy (NSR, NDR)

Prosinec 1973 3. konference OSN o problema­tice námořního práva zahájila svou činnost. Další jednání: Caracas (1974), Ženeva (1975), New York (1976) a opět New York (1976).

Dubenlkvěten 1974 konference OSN o suro­vinách.

Září-prosinec 1974 plenární zasedání 29. Val. shr. OSN vyslovilo souhlas s účastí Palestinců v disku­sích o problematice Blízkého východu (listo­pad). Vedoucí představitel OOP J. ARAFAI poža­doval vytvoření dem. palest. státu.

Listopad 1974 v Paříži se konala konference UNE­SCO, na níž zazněly výtky na adresu Izraele; zase­dání schválilo rezoluce na podporu rev. hnutí a arab. obyvatelstva žijícího na území obsazeném Izraelem.

Listopad 1974 konference OSN o celosvětové výživě v Římě; popudem k jejímu konání se stal pokles celosvět. produkce obilí roku 1972 (po­prvé od konce druhé svět. války) a přírodní ka­tastrofy: následovalo vytvoření Mezinár. fondu pro zemědělský rozvoj (1976).

Září-prosinec 1976 na zasedání 31. Val. shr. OSN byly přijaty rezoluce o odzbrojení a mírovém za­bezpečení; USA opětovně vetovaly přijetí Vietna­mu do OSN.

Červenec 1979 OSN odsoudila izr. osídlovací politi­ku na obsazených arab. územích.

1980 OSN odsoudila jihoafr. politiku apartheidu (červen) .

1981 Perez de Cuellar se stal novým gen. ta­jemníkem OSN (prosinec).

Prosinec 1982 3. konference OSN o proble­matice námořního práva skončila přijetím společné konvence. Úmluva stanovila max. šíři pásma výsostných vod na 12 nám. mil, šíři eko­nom. zóny na 200 nám. mil, vymezovala právo pobřežních států na užívání pevninského podloží (kontinentálního šelfu); konvence se zabývala rovněž správou mořského dna.

1990 rezoluce RB OSN (č. 660 ad.) proti anexi Kuvajtu provedené Irákem (srpen). Světové setkání dětí na nejvyšší úrovni se zabývalo zlep­šením životních podmínek dětí (září). Z pověření OSN vedly spoj. jednotky (pod vele­ním am. gen. SCHWARZKOPFA) v

lednu/únoru 1991 válku proti Iráku v Per­ském zálivu s cílem osvobodit Kuvajt. Spoj. jednotky zahájily střežení bezpečnostní zó­ny, která sloužila k ochraně Kurdů v sev. Iráku.

OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa IV (1966-1990) 555

Evropská společenství (ES; s. 523) 1966 návrat fr. zástupce pomohl překonat vnitřní kri­

zi EHS. SRN se zasazovala o zapojení Británie do procesu západoevr. integrace.

1967 měnová konference zemí EHS (leden/duben) se zabývala reformou Mezinár. měn. fondu (IMF).

1. 7. 1967 předsedou Komise ES (Evr. komise), exekutivního orgánu nově zřízeného integračního seskupení dosavadních organizačních forem zá­padoevr. integrace 6 účastnických zemí (EHS, Montánní unie, Euratomu), se stal Belgičan J. REY (1902-83). Opakované snahy Británie o přijetí do ES narážely na fr. odpor.

1968 ES podepsala asociační dohody se země­mi Východoafr. společenství (Keňou, Tanzanií, Ugandou). - Místopředseda Evr. komise SICCO. L. MANSHOLI předlom v

prosinci 1968 komplexní plán zeměd. rozvoje člen­ských zemí ES (Mansholtův plán).

1969 asociační dohody s ES podepsaly 1\misko, Ma­roko, 18 afr. zemí a Madagaskar.

1970 jednání o připojení k ES byla zahájena s Velkou BrilÍUlií (červenec), Irskem, Dánskem a Norskem (zářľ). ES zahájila rovněž jednání o spolupráci s neutrálními členy ESVO (Rakousko, Svýcarsko, Švédsko). Uzavřena asociační dohoda (o přidru­žení k ES) s Maltou.

1971 rada min. členských zemí EHS rozhodla o po­stupném uskutečňování hosp. a měnové unie. Měnová krize v záp. Evropě; NSR a Nizozemsko uvolnily směnné kurty svých měn (květen). V zásadních otázkách, tyKajících se vstupu Britá­nie do ES, bylo dosaženo shody (červen).

1972 BriIánie, Dánsko, Irsko a Norsko pode­psaly smlouvu o vstupu do ES a připojily se tak ke společenstVÍ západoevr. desítky (leden).

Březen 1972 S. L. MANSHOLI se po předčasném od­stoupení Itala E-M. MALFATIIHO (1970-72) stal předsedou Evr. komise.

Září 1972 Norové se v referendu vyslovili proti vstupu Norska do ES.

1. 1. 1973 smlouva o vzniku Evr. devítky vstou­pila v platnost. Novým předsedou Evr. komise se stal Francouz E-X. ORIOU . Podpisem dohody o volném obchodu s Finskem završila ES uzavírání příslušných dohod se všemi sedmi zeměmi ESVO (říjen).

Listopad 1973 min. zahr. zemí ES vydali společné prohlášení k situaci na Blízkém východě (4. válka na Blízkém východě, s. 575). Země OA­PEC reagovaly zrušením omezení v těžbě a vývozu ropy do zemí podporujících Izrael.

1975 loméská konvence (Lomé I) o spolupráci mezi ES a některými zeměmi Afriky, karibské ob­lasti a Tichomoří (tzv. země AKT, s. 554).

1977 platnosti nabyla smlouva o vzniku společné ob­lasti volného obchodu zemí ES a ESVO.

1978 zavedení Evr. měnového systému (EMS) a Evr. měnové jednotky (ECU). Británie odloži­la svůj vstup do ES (prosinec).

1979 dohoda o EMS vstoupila v platnost (březen). V členských zemích ES se konaly první přímé volby do Evr. parlamentu (červen). - 2. lo­méská konvence (Lomé ll).

1981 Řecko se stalo 10. členem ES (leden). Po­čet nezaměstnaných v zemích dosavadní "evr. de­vítky" dosáhl 12,8 milionů.

1984 proběhly volby do Evr. parlamentu (čer­ven). V Lomé uzavřena 3. loméská konvence (1.0-mé lIl).

1986 Spanělsko a Portugalsko vstoupily do ES; počet členských zemí se tak zvýšil na "evr. dvanáctku" (leden).

1987 Delorsuv balíček (plán) obsahoval zásady re­formy společné zeměd. politiky, strukturálních fondů a rozpočtových úprav: smyslem bylo posilo­vání principů hosp., měnové a polit. unie ES.

1987 Akt o jednotné Evropě (podepsán 1985) nabyl platnosti; rozšiřoval kompetence Evr. parla­mentu a obsahoval základní kroky ke vzniku spo­lečného trhu do konce roku 1992.

1989 v zenúch ES proběhly volby do Evr. parlamentu (červen). 4. loméská konvence (I.omé IV) uzavře­na v Togu (prosinec).

1990 Kypr a Malta požádaly o přijetí do ES (červenec). Británie přistoupila k Evr. měnovému systému.

RVHP (COMECON; s. 523) Jen pomalu postupovaly snahy o posílení vnitřní spo­lupráce členských zemí RVHP. Zvlášulí úsilí bylo vě­nováno vytvoření mezinár. konvertibilní měny. 1970 v Moskvě byla členskými státy RVHP založena

Mezinár. investiční banka (Rumunsko se připojilo v lednu 1971).

1971 CEAU�ESCU požadoval, aby se do RVHP otevřel přístup nesocial. zemím (zájem projevilo Chile). Na 25. zasedání RVHP v Bukurešti byl přijat kom­plexní program rozvoje social. ekonomické inte­grace na dalších 20 let.

Únor 1972 ve Varšavě byl založen Interatominstru­ment, sdružení zemí RVHP (bez Rumunska) pro zajišťování přístrojů a zařízení potřebných pro ja­dernou technologii.

Červenec 1972 členem RVHP se stala Kuba. 1978 Vietnam 10. členem RVHP. - Navzdory "po­

zitivním cílovým představám" RVHP docházelo k rostoucímu zadlužování na Západě k celkovému hosp. oslabování vých. ekonomik.

1990 v souvislosti se změnami ve vých. Evropě bylo přijato rozhodnutí o přechodu k zúčtování vzá­jemného obchodu členských zemí RVHP ve volně směnitelných měnách. Odklon většiny členských zemí od plánovitě říze­ného hospodářství vedl

1991 k rozpuštění RVHP (Budapešť, 28. 6.).

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Sovětský svaz III (1966-1990) 557

Sovětský svaz (s. 506) 1966 v Moskvě se konal 23. sjezd KSSS. Gen. tajemník

KSSS BREžNllv (1906-82) kritizoval USA (kvůli válce ve Vietnamu) a SRN (kvůli narušov"mí evr. bezpečnosti); předseda vlády (rady ministrů) Ko­SYGIN (1904--80) přednesl směrnice k novému pětiletému plánu.

1967 v izr.-arab. válce se SSSR postavil na stranu Arabů. Nepřátelský postoj vůči reformnímu kurzu v ČSSR se zostřil v

červenci 1968 po zveřejnění "Brežněvovy doktríny" (základní teze: suverenita každé konkrétní kom. země má své hranice, jež jsou vymezeny zájmy celé­ho social. společenství) a vedl až ke

20./21. 8. 1968 vpádu voj. jednotek zemí Varšavské smlouvy do Československa.

Březen 1969 k těžkému pohr. incidentu s ČLR došlo na řece Ussuri (ussurijský konflikt).

1970 v Záp. Berlíně probíhaly rozhovory velvyslanců 4 velmocí (od března). SSSR a SRN podepsaly dohodu o zřeknutí se síly ve vzájemných vztazích (srpen) .

Březen-duben 1971 jednání 24. sjezdu KSSS o zaháje­ní 9 pětiletky (1971-75)

Září 1971 schůzka na Krymu: gen. tajemru1< BREž­N!lv se setkal se spolk. kancléřem SRN BRANDTEM.

1972 R. NrxON prvním prezidentem USA, jenž navští­vil SSSR; při této příležitosti uzavřel dvoustl"mnou smlouvu o vzájemné spolupráci (květen).

31. 5. 1972 ratifikace sov.-něm. (SRN) smlouvy. 1973 BREžNllv navštívil SRN a podepsal dohody o vzá­

jemné spolupráci (květen). Téhož roku navštívil ta­ké USA a Francii (červen).

19742. NrxONovA návštěva v SSSR (červen/červenec). Ustopad 1974 BREžN!lv se ve V1adivostoku setkal

s G. FORDEM, úřadujícím am. prezidentem (po NI­xONovll odstoupemj.

1976 Egypt vypověděl smlouvu o přátelství se SSSR; sov. poradci byli vyhoštěni a SSSR ztratil právo vyu-7ivat egypt. přístavů.

1977 předseda prezídia Nejvyšího sovětu SSSR POD­GORNY] navštívil Afriku; SSSR poskytl voj. pomoc 10 afr. zemím. - V říjnu byla přijata nová ústava SSSR.

1978 gen. tajemm1< a předseda prezídia BREžN!lv vy­konal v květnu státní návštěvu v SRN; ze strany SSSR nezazněly žádné pohrůžky, prohloubila se naopak vzájemná hosp. a prům. spolupráce.

1976-88 sov. hnutí za lidská práva bylo potlačo­váno, jeho aktivisté byli zaty1<áni a odsuzováni do vězení i do vyhnanství (SACHAROV).

Prosinec 1979 sov. jednotky vstoupily do Afghá­nistánu.

1981 BREŽNllv vykonal pracovní návštěvu v Bonnu (listopad).

1982 Brežněvova smrt (10. 11.); novým gen. ta­jemm1<em se stal ANDROPOV, od 17. 6. 1983 také oficiální hlavou SSSR.

Ustopad 1983 zhoršení am.-sov. vztahů v důsledku se­střelení jihokorej. dopravního letounu nad územím SSSR.

1984 Andropovova smrt (9. 2.), novým gen. tajem­níkem se stal ČERNIlNKO, od 13. 4. také oficiální hlavou SSSR. 1986 Čeměnkova smrt (10. 3.); novým gen. ta­jemru1<em se stal Michail Gorbačov, jenž ostře za­sáhl proti korupci, kritizoval nepořádky a nešvary a v

únoru 1986 na 27. sjezdu KSSS vyhlásil program "přestavby" (perestrojka) sov. poměrů a princip "otevřenosti" (glasnosť).

26. 4. 1986 jaderná katastrofa v Černobylu. 11./12. 10. 1986 M. GORBACOV se setkal s am. prezi­

dentem R. REAGANEM v islandském ReykjaVlKu. Po podpisu ženevské dohody o Afghánistánu (14. 4. 1988)

15. 5. 1988 začalo stahování sov. voj. jednotek z Afghánistánu (dokončeno v únoru 1989).

29. 5.-2. 6. 1988 sov.-ant. setkání na nejvyšší úrovni mezi GORBACOVEM a REAGANEM v Mosk­vě: ratifikace smlouvy o likvidaci jaderných raket středmno doletu (INF). Nepokoje v Amlénii, Ázerbájdžánu (spory o Náhor­ní Karabach) a v pobalt. republikách.

Říjen 1988 M. GORBACOV se stal po A. GIWMYKOVI (1985-88) oficiální hlavou SSSR.

7. 12.1988 na7jjSedáníVaI. shr. OSN oznámil GOlillA­Cov jednostranné odzbrojovací kroky SSSR.

2.13. 12. 1989 schůzka na Maltě: setkání M. GORBA­COVA s prez. USA G. BUSHEM.

1990 svou nezávislost vyhlásily poball. státy W­va (I I. 3. po volebním vítězství hnutí Sajudis), Es­tonsko (30. 3.) a Lotyšsko (4. 5.); jejich samostat­nost SSSR odmítal uznat.

15. 3. 1990 Gorbačov prezidentem SSSR, jeho polit. soupeř

29. 5. 1990 Boris Jelcin zvolen předsedou parla­mentu Ruské sov. federativní social. republiky (RSFSR).

Červenec 1990 na zasedání 28. sjezdu KSSS byl gen. tajemru1<em opětovně zvolen GORBACOV; pe­restrojkový kurz zůstal zachován. - Nejvyšší sovět rozhodl o zavedení tržní ekonomiky (říjen).

15. 10. 1990 M. GORBACOV nositelem Nobelovy ceny míru.

1991 krvavé voj. akce v Utvě a v Lotyšsku narrurené proti úsilí pobal!. států o nezávislost (leden).

Duben 1991 Gruzie vyhlásila samostatnost (Gruzínská dem. republika).

Červen 1991 B. JELCIN byl v přímých volbách zvolen prvním prezidentem RSFSR.

Srpen 1991 prosov. puč konzervativních sov. komunistů narazil na odpor obyvatelstva a urych­lil rozpad SSSR.

Prosinec 1991 vznik Společenství nezávíslých stá­tů (SNS) tvořeného 11 bývalými sov. republikami.

31. 12. 1991 Sovětský svaz přestal existovat.

OBDOBi PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie IV (1966-1990) 559

Polsko (PLR; s. 510) Prosinec 1970 spolk. kancléř SRN W. Brandt

navštívil Polsko. Podpis varšavské smlouvy mezi PLR a SRN. Krvavé nepokoje vyvolané zvy· šováním cen vedly v

prosinci 1970 ke Gomulkovu odstoupení. 1971 nové vedení (E. GIEREK) snížilo ceny potra­

vin, zvysilo mzdy a vylepšilo soc. dávky (leden). 1971 předseda vlády jAROSZEWlCZ 0970-80) při­

jal pols. primase kardinála WYSZYŇsKÉI-IO. -Státní rada ratifikovala

26. 5. 1972 mezistát. smlouvu s SRN, odmítla však doprovodnou rezoluci Spolk. sněmu.

1976 Sejm schválil ústavní reformu; státní orgány za­čaly ostřeji vystupovat vůči církvi a intelektuálům. Krakovský arcib. KAROL WO]1YIA byl zvolen

1978 papežem jako Jan Pavel II. 1980 předseda pols. vlády jAROSZEWICZ odstoupil.

jeho nástupce E. BABIUCI-I (únor-srpen 1980) se pokusil zmírnit hosp. těžkosti mimo jiné i od­bouráváním státních subvencí. Následné zvyšová­ní cen vyvolalo v

červenci-září 1980 stávkovou vlnu, která zasá­hla Varšavu, Gdaňsk a Slezsko. Po jednáních vlá­dy se zástupci stávkových vy'borů, v jejichž čele stál LECI-l WAt�SA, bylo dosaženo dohody. S. KA­N IA vystřídal v čele strany E. GIERKA.

Říjen 1980 v Polsku byl zaregistrován svob. odborový svaz Solidarita (Solídarnosc').

1981 gen. jARUZELSKl předsedou pols. vlády (únor). V zemi postupoval proces liberalizace, na venkově byla založena Rolnická solidarita.

Říjen 1981 gen. jAIWZELSKl stanul v čele Pols. sjednocené děl. strany (PSDS). V Polsku byl vyhlášen výjimečný stav (prosinec).

1982 odborový svaz Solidarita byl zakázán (říjen). 1983 zrušení výjimečného stavu (červenec). 1985 jARUZEtSKl předsedou Státní rady. Ve funkci

premiéra jej vystřídal Z. MESSNER (1985-88). 1988 dalším pols. předsedou vlády se stal M. RA­

KOWSKl. V Polsku bylo povoleno soukromé pod­nikání, povolena byla také činnost opozice.

1989 jednání u "kulatého stolu" (únor-du­ben) vedlo k dohodě o konání svob. voleb, při­čemž vládním stranám mělo být předem zajiště­no 65 % mandátů (červen). Zatímco jARUZELSKl byl zvolen prezidentem (červenec), předsedou vlády se stal zástupce So­lidarity T. MAZOWIECKl (srpen). - Dosavadní oficiální státní název (PLR) byl v

prosinci 1989 změněn na Polská republika. -Stranický sjezd PSDS rozhodl v

lednu 1990 o rozpuštění strany. V zemi byla za­hájena privatizace státních podniků (červenec). Po svém vítězství v prez. volbách (25.11./9.12.) se v

prosinci 1990 Lech Watj;sa ujal funkce hlavy státu.

Leden 1991 předsedou vlády se stal J. K. BIEtECKl.

Československo (ČSSR; s. 511) 1968 A. D�BCEK 0921-1992) byl zvolen I. taiem­

níkem UV KSČ. Předsedou vlády se stal O. CER­Nf K, prezidentem byl zvolen (30. 3.) gen. L. SVO­BODA a funkci předsedy NS zaujal (18. 4. ) J. SMRKOVSKÝ. Reformní kurz, který od počátku roku nastoupilo nové vedení KSČ, sledovaly ostat­ní státy Varšavské smlouvy s rostoucí nedůvěrou.

Červen 1968 ve Varšavě se konala schůzka 5 člen­ských států Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Pol­ska, Maďarska a Bulharska), z níž byl odeslán varovný dopis ÚV KSČ. jednání státních a stranických představitelů ČSSR v Čierné nad Tisou se zástupci politbyra KSSS (29. 7.-1. 8.) a se zástupci "varšavské pětky" v Bratislavě.

21.122. srpna 1968 vojska pěti členských ze­mí Varšavské smlouvy vpadly do ČSSR.

Říjen 1968 smlouva o dočasném pobytu sov. vojsk v ČSSR.

1969 G. HUSÁK vystřídal A. DUBCEKA v čele KSČ (duben) .

1970 počátek tzv. normalizace vnitřních po­měrů. L. ŠTROUGAL se po ČERNfKOVJl odstou­pení stal premiérem (1970-80).

Květen 1971 sjezd KSČ završil období vnitrostranic­kých čistek a přeměny KSČ ve stranu kádrů.

1974 smlouva mezi ČSSR a SRN o normalizaci vzá­jemných vztahů vstoupila v'platnost.

1975 G. HUSÁK prezidentem CSSR. 1977 založena Charta 77, občanská iniciativa za

dodržování lidských práv a svobod. Státní moc zesílila represe vll či kriticky smýšlejí­cím intelektuálům.

1988 předsedou vlády se stal stoupenec "perestroj­kového" kurzu (s. 557) L. ADAMEC. Po masových demonstracích proti kom. režimu, jež propukly po brutálním potlačení studentské manifestace (17. 11.), po vzniku Občanské­ho fóra, po odstoupení kom. vedení a poté, co se KSČ zřekla svého mocenského monopolu, se zformovala

1989 "vláda národního porozumění" (10. 12.) v čele s M. ČALFOU. Federální shr. zvolilo svým předsedou A. Dub­čeka a předního čs. disidenta

29. 12. 1989 Václava Havla prezidentem. Duben 1990 schválilo Federální shr. změnu názvu

státu na Česká a Slovenská federativní re­publika (ČSFR). - Ve svob. parl. volbách v

červnu 1990 zvítězily v ČSFR dem. strany: v České republice Občanské fórum, na Slovensku Veřej­nost proti násilí. - Nový koaliční kabinet sestavil M. ČÁLFA.

1991 poslední sov. jednotky, pobývající na území ČSFR od 1968, opustily zemi.

Leden 1993 rozdělení ČSFR na dva suverénní státy: Českou republiku a Slovenskou republiku.

560 OBDOBt PO DRUHÉ SVIlTOVÉ VÁLCE / lidové demokracie V (1966-1990)

Bulharsko (BLR; s. 510) 1971 nová ústava svěřovala vedení země společně

BuTh. kom. straně (BKS) a Bulh. lid. zeměd. svazu (BLZS). Předsedou nově \)'tVořené státní rady (titu­lární hlavou státu) se stal T. ŽIVKOV, předsedou ra­dy min. (premiérem) S. TODOROV (1971-81).

1981 G. FILlPOV se stal novým předsedou rady minis­trů ( vlády) .

1986 premiérské funkce se ujal G. ATANASOV. Hro­madné vystěhovávání šikanované turecké menšiny (do Threcka). Po jednání konference o životním prostředí, pořá­dané pod záštitou KBSE v Sofii (16. 10.-3. 11.), došlo k

10. 11. 1989 Živkovovu pádu a ke zformování opozice, jež spolu s komunisty zasedla v

lednu 1990 k jednání u "kulatého stolu". Sjezd BKS schválil sérii reforem (leden/únor).

Únor 1990 do premiérského křesla zasedl A. LUJgA­NOV. BKS se přejmenovala na Bulh. social. stranu (BSS), jež v prvních svob. volbách (červen) zvítězila

Rumunsko (RSR; s. 510) 1966 premiér MAURER a min. zahr. M'.NESCU poža­

dovali uvolnění poměrů v procesu integrace výcho­doevr. zemí.

1967 stranický šéf CEAU�ESCU prosazoval ideu politi­ky vzájemné spolupráce všech zemí na Balkáně; stal se předsedou státní rady (9. 12.) a prosadil program reforem.

1968 Rumunsko zaujalo příznivý postoj vůči reformní­mu kurzu v CSSR a odsoudilo intervenci do CSSR.

Srpen 1969 prezident USA NrxON vykonal státní ná­vštěvu Rumunska.

1970 Rumunsko uzavřelo se SSSR smlouvu o vzájem­ném přátelství.

1971 nár. shromáždění přijalo zákon o zahr. obchodě. - Na 24. sjezdu KSSS hájil CEAU�ESCU právo RSR na nezávislou politiku. - Po schválení nové ústavy v

březnu 1974 se CEAU�ESCU stal prezidentem; MVffiScu nastoupil do funkce předsedy vlády RSR. - II. sjezd Rumun. kom. strany (RKS) přijal program do roku 2000 (listopad).

1975 CEAU�ESCU odmítl umožňovat slučování rodin a povolovat vystěhování z RSR.

1986 státní orgány omezovaly náb. svobody (ničení kostelů). - Utlak národnostních menšin vyvrchoW

1988 vystěhováváním a ničením celých vesnic. 16. 12. 1989 povstání v Temešváru (Timi�oara)

rozpoutalo vlnu odporu vůči režimu. Ceau!jescu byl svržen, zajat (22. 12.) a i se svou manželkou popraven (25. 12.). Moci se chopilo nové vedení v čele s I. lLiESCEM (26. 12.).

1990 svobodné volby (20. 5.) přinesly vítězství Frontě nár. spásy. lUESCU se stal novým preziden­tem.

Maďarsko (s. 511) Povolení soukromé iniciativy přineslo zjevné hosp. ús­pěchy. Po premiérovi G. LÁZÁROVl (1975-87) se

1987 min. předsedou stal K. GROSZ. Po odstoupení J. KAnÁRA se stal

1988 také nejvyšším představitelem Maď. social. děl. strany (MSDS; v květnu). Maďarsko přistoupilo k programu radikálních hosp. reforem (červenec). Bývalý státní název (MLR) byl změněn na

1989 Maďarská republika (MR). ÚV MSDS se usnesl na zavedení systému více polit. stran (únor). I. NAGYposmrtně rehabilitován.

Září 1989 Maďarsko otevřelo hranice s Rakous­kem: počátek konce "železné opony".

1990 MR a SSSR uzavřely dohodu o stažení sov. vojsk z maď. území (10. 3).

Březen/duben 1990 ve svob. volbách zvítězilo ob­čanské Dem. fórum. MSDS ve volbách propadla. Zformováním koaličru11O kabinetu byl pověřen J. ANTALL (květen).

Jugoslávie (SFRJ; s. 509) 1966 v souvislosti s programem hosp. reforem prove­

dena úprava měny (I. 1.) a nastoupen kurz hosp. liberalizace.

1967 v zájmu posílení domácí ekonomiky byl do země umožněn vstup zahr. kapitálu.

1968 studentské demonstrace v Bělehradě potlačeny, současně však byly ohlášeny některé reformy (čer­ven). Jug. vedení odsoudilo invazi do CSSR.

Prosinec 1969-duben 1970 mezi mocenským svazo­vým centrem v Bělehradě a Chorvatskem propukly spory.

1970 prezident USA NrxON navštívil Jugoslávii (září-říjen) .

1971 reforma svazové ústavy posílila autonom. posta­vení jednotlivých republik a autonom. oblastí. BRE2NllvOVA návštěva (v zm') přinesla potvrzení jug. nezávislosti.

1971n2 rozmíšky mezi svazovou vládou v Bělehradě a stranickým a státním vedením Chorvatska se vyost­řily (vylučování ze strany, zatyKání, soudní procesy).

1975 otázka Terstu, jež v minulosti zatěžovala vztahy s Itálií, byla definitivně vyřešena.

1980 Tito onemocněl a v květnu zemřel. Vedení ze­mě přešlo do rukou kolektivrubo pre7idia SFRJ.

1988 vzrůst národnostního napětí, konflikty autonom. oblastí se Srbskem (od srpna), nepokoje v Kosovu.

1990 zatímco probíhaly debaty o svazové ústavě, po­stupně sílily snahy po plné samostatnosti jednotli­vých republik (SlOvinsko, Chorvatsko).

1991192 po vyhlášení nezávislosti bývalých svazových republik Slovinska a Chorvatska, Bosny a Hercego­viny a Makedonie přestala SFRJ existovat (leden 1992) a na území bývalé Jugoslávie propukl ozbro­jený konflikt (červenec 1990.

Albánie (s. 510) 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. 1985 smrt Envera Hodžij jeho nástupcem se stal

prezident (od 1982) RAMIZ ALIA (duben). 1990 počátek procesu demokratizace (prosinec). Cerven 1991 Albánie se stala účastru'kem KBSE.

OBDOBt PO DRUHÉ svllrovÉ VÁLCE / Evropa V (1966-1990) 561

Finsko (s. 507) 1966 po úspěchu soc. demokratů a komunistU

v parl. volbách ustavena koalice vlády lid. fronty R. PMSIA.

1968 prezident KEKKONEN (s. 507) opětovně zvo­len hlavou státu; v čele vládní koalice stanul M. KOIVISTO (premiérem opět 1979-81). - 1970 ustaven koaliční KARJALAlNENŮV kabinet. -1971 komunisté vystoupili z vlády. - R. PMS10 zformoval menšinovou vládu soc. demokracie (1972).

1972-75 K. SORSA sestavil koaliční kabinet čtyř politic­kých stran (další vlády vedl 1977-79 a 1982-87).

1975 novou vládu lid. fronty zformoval M. MIETTU-NEN.

1982 prezidentem se stal Mauno Koivisto. 1987 H. HOLKERl vytvořil vládu občanské koalice.

Svédsko (s. 507) 1968 ve volbách do parlamentu dosáhli absolutní

převahy soc. demokraté. - Nástupcem T. ERLAN­DERA (prémiérem od 1946) se stal (1969) Olof Palme (1927-86 [zavražděn]), za jehož vlády se země významně posunula na cestě ke státu blahobytu.

Cerven 1973 ústavní změna omezila pravomoci KARlA XVI. GUSTAVA.

1976 v čele nové vládní koalice stanul FALLDJN ze Strany středu (znovu 1979-82), po jeho odstou­pení (1978) O. ULLSTE . - Volební vítězství soc. demokratů však vyneslo

1982 do premiérského křesla opět O. PALMEHO. Únor 1986 O. Palme zavražděn, jeho nástup­

cem soc. demokrat J. CARLsSON.

Norsko (s. 507) Po odstoupení BORTENOVY vlády obč. koalice vedl jednání o vstupu do ES (1971) menšinový soc. dem. kabinet T. M. BRATTELLlHO (znovu 1973). 1972 Norové v referendu odmítli vstup do ES.

BRATTELWJO vláda odstoupila; menšinový kabi­net obč. koalice sestavil premiér KORVALD.

1976 vládu soc. demokratů premiéra O. NORDLI­HO vystřídal (1981) konzervativní kabinet K. WJLLOCHA (1983-85 koaliční vláda). Po něm se pak ustavila

1986 menšinová soc. dem. vláda G. H. BRUNDT­LANDTOVÉ. - Novou, konzervativnější vládu se­stavil (1989) J. SYSE.

1990 G. H. BRUNDTLANDTOVÁ se vrátila do čela menšinové vlády. - Král Olaf v. (s. 507) zem­řel; novým panovníkem se stal HARALD V. (leden 1991).

Svýcarsko (s. 52 I) 1971 celonár. referendum (jen za mužské účasti)

rozhodlo o udělení hlasovacího práva ženám v záležitostech týkajících se celé federace.

Rakousko (s. 52 I) 1969 v Rakousku byl přijat tzv. jihotyrolský baliček

(předvídal opatření ve prospěch národnost. práv něm. jazykové menšiny v italském již. Tyrolsku).

1970 spol k. kancléř B. KREJSKY (1911-90) se po­stavil do čela menšinového sociálně dem. kabinetu (Sozialistische Partei Oste"eichs, SPO). - 1971 spolk. prezidentem byl opětovně zvolen F. JONAS (1899-1974). Předčasné volby přinesly absolutní většinu sro a B. KREJSKY se­stavil novou vládu.

1974 R. KJRSCHLAGER byl zvolen spolk. prezidentem. 1983 Kreisky odstoupil. Malou koalici sPO

a Svobodomyslné strany Rakouska (Freiheitli­che Partei Ostemichs, Fro) sestavil spol k. kancléř F. SINOWATZ, jenž odstoupil poněvadž

1986 K. Waldheim byl zvolen spolk. preziden­tem. Novou koalici sPO a FPO (N. STEGER) sesta­vil spolk. kancléř F. Vranitzky. Změna v předsed­nictví FPO O. HAIDER) , vedla k vytvoření

1987 velké koalice sPO a Rak. lid. strany (Ost�ei­cbiscbe Volkspartei, bvp). V čele vlády zůstal spolk. kancléř VRANITZKY. Po vítězství sPO v parl. volbách byla tato koalice obnovena (1990).

Belgie (s. 525) Koaliční kabinet (křesť. sociálové, liberálové) VAN DEN BOEYNANTSE (*1919), sestavený v březnu 1966, odstoupil kvůli jazykovým spo­rům. - Koaliční vládu křesť. sociálů a socialistU sestavil (1968) min. předseda G. EYSKENS.

1970 přijata ústavní reforma týkající se decentrali­zace státní správy a kult. autonomie Vlámů, Valo­nů a Němců.

1972 G. EYSKENS zformoval novou koalici (znovu 1981). - 1973 LESURTON stanul v čele vládní koalice. - 1974 premiér L. T1NDEMANS sestavil koalici křesť. sociálů a liberálů, od 1977 pak křesť. sociálů a socialistU. - 1978 období pře­chodné VAN DEN BOEYNANTSOVY vlády.

1979 předseda vlády W. Martens (křesť. sociá­lové) stanul v čele několika koaličních kabinetů.

Nizozemsko (s. 525) 1966 vláda J. CALSE podala demisi. Přes volební

ztráty vládních stran byla sestavena křesť.-Iib. koalice (1967), v jejímž čele stanul DE JONG.

1971 min. předseda BLESHEUVEL vytvořil novou vládní koalici. Parl. volby (1972) přinesly ús­pěch socialistUm. - 1973 premiér J. DEN UVL se­stavil nový koaliční kabinet.

1977 min. předsedou se stal A. VAN AGT (od 1980 v čele Křesťansko-demokratické výzvy, CDA).

1980 královnaJuLtANA se vzdala trůnu ve prospěch své nejstarší dcery, královny Beatrix I.

1982 premiér R. Lubbers sestavil vládní koalici (CDA, Lidová strana), jež byla obnovena v letech 1986 a 1989.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa VI (1966-1990) 563

Velká Británie (s. 524) Volební vítězství labouristů vedlo k opětovnému 1966 sestavení kabinetu premiéra Wilsona. 1967 ocelářský průmysl byl znovu zestátněn. V dopl-

ňovacích parl. volbách utrpěli vládnoucí labou­risté ztráty.

1968 premiér WI LSON ohlásil rozsáhlý program úspor: do 1971 měly být vyklizeny všechny voj. zá­kladny vých. od Suezského průplavu. Británie tak rezignovala na své dosavadní postavení svě­tové velmoci.

1969 odbory odmítly omezov:mí práva na stávku. Ve volbách do Dolní sněmovny zvítězili konzervativci:

1970 nový vládní kabinet sestavil E. Heath. 1971 zavedení desetinného systému. Hosp. těžkosti vy­

volávaly rust nezaměstnanosti, sílilo stávkové hnutí. Leden 1972 Británie podepsala smlouvu

o vstupu do ES. 1. 1. 1973 Británie se stala členem ES. Předčas­

né parl. volby přivedly zpět k moci 1975 Wilsonův labouristický kabinet. - V refe­

rendu se dvě třetiny obyvatel vyslovily pro setrv{mí Velké Británie v ES (červen).

1976 min. předsedou se stal labourista CAUAGHAN. - Urovnání konfliktu s Islandem ohledně rybolovu (od 1973). - Po vítězství konzervativců v parl. vol­bách (květen) zahájil svou činnost

1979 kabinet Margarety Thatcherové. 1981 rozkol mezi labouristy vedl ke vzniku soc. de­

mokratické strany (SDl'; 1990 zanikla). Obsazení Falklandských (Malvínských) ostrovů argentinskou armádou (duben) se stalo příčinou

1982 falklandské války, jež skončila naprostým brit. vítězstvím (červen).

1983 M. TI-IATCHEROVÁ sestavila nový kabinet. Parl. volby přinesly konzervativcům absolutní většinu v Dolní sněmovně:

1987 M. THATCHEROVÁ se znovu stala brit. premiér­kou.

22. 11. 1990 M. Thatcherová odstoupila. Jejím nástupcem se stal JOHN MAJOR.

Severní Irsko 1969 napětí mezi kat. bojovníky za obč. práva a pro­

test. prav. extrémisty (unionisty) v Sev. Irsku se vy­hrotilo a přerostlo v otevřené srážky.

1969-71 J. CHICHESTER-CIARK novým předsedou severoir. vlády; ani jeho reformní pokusy však ne­přinesly uklidnění. - Konflikty v Belfastu a Lon­donderry nabyly povahy obč. války.

1970-73 pouliční srázKy, bombové útoky a akce zá.š­kodníků si vyžádaly mnohá zranění i oběti na živo­tech a přinesly zemi značné škody. Sev. Irsko sužo­valy teroristické akce Prozatímního křídla zakázané Irské republikánské ("revoluční") armády (IRA).

1971 předseda severoir. unionistické vlády FAULK­NER odpověděl na novou vlnu teroristických úto­ků internací podezřelých (internační tábory).

1972 vládní moc v Sev. Irsku převzala brit vláda 1973 většina severoir. obyvatel se v referendu vyslovi­

la pro zachování jednoty s Británií. 1976 vznik hnutí Lidé za mír, pořádajícího mírové

demonstrace žen obojího vyznání. 1982 přijetí nového zákona o Sev. Irsku; další tero-

ristické útoky extrémistU. 1988 Sev. Irsko zasáhly těžké nepokoje (od března).

Irsko (s. 524) 1966 E. DE VALÉRA byl opětovně zvolen prezidentem

(1959-73). 1967 premiérem se stal J. LYNCH, jehož vláda se roz-

hodla pro politiku nevměšování do 1969 nepokojů v Sev. Irsku. 1. 1. 1973 Irsko vstoupilo do ES. 1973 parl. volby přinesly vítězství koalici Fine Gael

a Labouristické strany v čele s L. COSGRAVEM (1973-77). - E. H. CHlLDERS se stal preziden­tem Irské republiky.

1974 novým prezidentem byl zvolen C. O' DÁlAIGH. Po jeho rezignaci jej vystřídal (1976) P. HItlERY.

1987 ve všeobecných volbách zvítězila Fianna Fail; nový kabinet sestavil CH. HAUGHEY.

1990 irskou prezidentkou byla zvolena M. ROBINSO­NOVÁ.

Dánsko (s. 507) 1968 v čele vládlú koalice liberálů, konzervativců

a radikálů stanul H. BAUNSGMRD (Radikální Venstre: radikální liberál).

1970 Dánsko zahájilo jednání o vstup do ES. Říjen 1971 moci se ujala menšinová soc. dem. vláda

premiéra KRAGA. 1972 Markéta II. (*1940) se po svém otci FREDE­

RlKU IX. (1947-72) stala dán. královnou. -Dánové se v referendu vyslovili pro vstup země do ES (říjen). Po KRAGOVí demisi stanul v čele nové­ho menšinového soc. dem. kabinetu premiér JbR­GENSEN.

1. 1. 1973 Dánsko se stalo členem ES. - Min. předseda HARTLlNG sestavil menšinovou vládu.

1975 A. J0RGENSEN vytvořil nový menšinový soc. dem. kabinet.

1979 rozšíření grónské autonomie: získalo vlastní vlá­du, na základě referenda vystoupilo z ES (1985).

1982 p. SCHLUTER vytvořil menšinovou konzervativní vládu (premiérem opět 1988).

Island 1973 Velká Británie a SRN si stěžovaly u Mezinár. soud. dvora na svévolné rozšíření pobřežní zóny ry­bolovu; soud rozhodl ve prospěch žalobců, island. vláda jeho výrok odmítla. Prosinec 1973 "válka o rybolov" mezi Islandem

a Británií (tzv. tresčí válka). 1975 Island rozšířil pobřežní rybolovné pásmo na

200 nám. mil.

1976 třetí "tresčí válka" s Británií. 1980 v. FINNBOGADOTTIROVÁ island. orezidentkou.

OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa VII (1966-1990) 565

Francie (s. 525) Po svém opětovném zvolení do funkce hlavy státu v červnu 1966 prezident DE GAUI.LE navštívil SSSR

a podnikl cestu kolem světa. 1967 nový vládní kabinet sestavil POMPIDOU. Květen 1968 policejní zásah proti studentským

nepokojum v Nanterre a v Paříži vyvolal gen. stávku v celé Francii. Vláda ustoupila požadav­kům stávkujících. Atmosféra připomínající počínající obč. válku přiměla DE GAULLA k rozpuštění Nár. shromáždění. K ukončení stávek napomohlo až podstatné zvýšení mezd.

Červen 1968 v parl. volbách dosáhli gaullisté abso­lutní většiny. POMPIDOUOVA vláda odstoupila a nový kabinet sestavil (červenec) min. předseda M. COUVE DE MURVlLLE (s. 525).

Červen 1969 prezidentem Fr. republiky zvo­len Georges Pompidou (s. 525). V čele vlády stanul Ct-tABAN-DELMAS.

1972 Francie provedla sérii pokusných jaderných výbuchu v Tichomoří. - Novým předsedou vlády jmenován PIERRE MESSMER. - Prezident POM­PIDOU zemřel, jeho nástupcem se v

květnu 1974 stal kandidát nezávislých republiká­nu a gaullistů V. Giscard ďEstaing; sestavením nové vlády byl pověřen JACQUES Ct-!lRAe.

Srpen 1976 v čele nové vlády stanul RAYMOND 8ARRE: program boje proti inflaci.

1979 v region. volbách se prosadila sjednocená le­vice (MtTTERRANDIMARCHAlS).

Květen 1981 Fran�ois Minerrand (1916 až 1996) zvolen prezidentem. Sjednocená levice uspěla vzápětí i v parl. volbách. V social. kabine­tu PIERRA MAUROYE zasedli také komunisté (červen). Vláda přistoupila k zestátňování vý­znamných prum. podniků a bank (prosinec).

Červen 1984 ve volbách do Evr. parlamentu získala kandidátka prav. radikálu J.-M. LE PENA podpo­ru 10,9 % voliču. Neúspěch školské reformy při­spěl k pádu vlády. Nový kabinet sestavil socialista l. FABLUS. Volební úspěch prav. stran v parl. vol­bách přivedl v

dubnu 1986 do křesla min. předsedy opětJ. CmRA­KA; nastalo tak období "soužití" (cobabitation): levicový prezident a pravicový premiér.

CHtRAKOVA vláda přistoupila k opětovné privatizaci zestátněných prum. podniků a bank.

Květen 1988 MITTERRAND byl podruhé zvolen hlavou státu. Nový kabinet sestavil M. ROCARO.

1989 ve Francii proběhly oslavy 200. výročí Velké fr. revoluce.

Květen 1991 EDITH CRESSONOVÁ se stala předsed­kyní fr. vlády.

Vatikán Prosinec 1965 skončilo jednání 2. vatikánské­

ho koncilu (zasedal od 1962) svolaného JA­NEM XXI ll. (1958-1963), který se zabýval pře-

devším reformou liturgie, postavením laiku v církvi a vztahem církve k soudobému světu. In­dex zakázaných knih (s. 239) byl zrušen.

1967 ve své encyklice Populorum progressio vyzý­val PAVEl. Vl. (s. 503) k boji s hladověním, chu­dobou i soc. nespravedlností.

Březen 1968 dokument o reformě řím. kurie (apoštolská konstituce PAVLA Vl.) vstoupil v plaJnost.

1968 encyklika Humanae vitae zakazovala umělé bránění početí (antikoncepci).

1978 po smrti PAVLA Vl. zvolila konkláve pape­žem JANA PAVLA 1.; po jeho nenadálém skonu pak usedl na stolec sv. Petra

16. 10. 1978 krakovský arcib. KAROL WOjTYLA (*1920) jako Jan Pavel II.

Itálie (s. 521) Prum. rust na severu země prohluboval hosp. zao­stávání jihu Itálie, což posilovalo nebezpečí radika­lizace zleva i zprava. Po parl. volbách vystřídal vládu lev. středu ALDA

MonA 0963-68) v květnu 1968 přechodný, čistě křesť. demokratický

(Partito della Democrazia Cristiana, DC) LEO­NEJ-lO kabinet.- V prosinci sestavil novou vládu lev. středu M. RUMOR (DC)

1969 schválení "jihotyrolského balíčku" (s. 561). Srpen 1970 vlády se ujal COI.OMBŮV (DC) kabinet

lev. středu. Prosinec 1971 prezidentem H. republiky

zvolen Giovanni Leone. Červenec 1972 G. ANDREOTTI (DC) stanul v čele

centristické vlády, po jejíž demisi zformoval v červenci 1973 koaliční kabinet lev. středu opět Ru­

MOR (DC). Zemi zasáhla vleklá hosp. krize. Prosinec 1974 dvoubarevná vláda A. MORA zahájila

činnost. Červenec 1975 volební úspěchy it. komunistu. -

Definitivně byla vyřešena otázka Terstu (říjen). 1976 ANDREOTTlJ-lO menšinová vláda (DC; do

1979) nepřistoupila na nabídku "historického kompromisu" (tj. spolupráci s komunisty).

9.5. 1978 představitel lev. křídla DC A. MORO, kte­rého unesli (16. 3.) teroristé z Rudých brigád, byl zavražděn.

1978 socialista Sandro Pertini (1896-1990) byl zvolen prezidentem.

1980 bombový atentát na boloňském nádraží. Červen 1981 min. předsedou byl jmenován G. SPA­

DOLlNI (republikán), jehož později vystřídal 1983-87 premiér 8. CRAXI (socialista). 1984 vláda uzavřela nový konkordát s Vatikánem

(revize lateránských dohod). Červen 1985 F. Cossiga (DC) it. prezidentem. 1988 Itálie vyslovila souhlas s "jihotyrolským balíč­

kem". Červenec 1989 G. ANDREOTTt (*1919) se stal opět

premiérem.

ORDORI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Evropa VIII (1966-1990) 567

Spanělsko (s. 521) 1966--68 zemi zachvátily masové demonstrace za libe­

rali72.ci vnitřních poměru. Červenec 1969 FRANCO ustanovil prince jUANA CAR­

LOSE DE BOURBON svým nástupcem a přfštím šp. králem.

1970 falanga byla zbavena moci. Červen 1973 FRANCO poprvé jmenoval předsedu vlá­

dy, stal se jím adm. L. CARRERO BIANco. Leden 1974 novým premiérem se stal C. ARlAS NA­

VARRO. Listopad 1975 "Caudillo" Franco zemřel. jUAN

CARLOS I. se stal šp. králem. V zemi byl zahájen proces liberali72.ce a demokratizace.

Prosinec 1975 Španělsko, Maroko a Mauretánie uza­vřely dohodu o Šp. (Západní) Sallaře.

Červen 1976 smlouva o přátelství s USA. - V červenci se stal min. předsedou A. SUÁREZ GONZÁLES: urychlení rozchodu s fflUlkismem.

1977 volby do Ústavodárného shromáždění. 29. 12. 1978 ústava byla schválena referendem

a vstoupila v platnost: Španělsko se stalo dědič­nou parl. monarchií.

1981 zmařen pokus o voj. puč podplk. 'rEJEM DE MOLlNY (únor).

1982 Španělsko se stalo členem NATO. V parl. volbách získali většinu socialisté, min. předsedou se stal F. GONZÁLES MÁRQUEZ (znovu 1986 a 1989).

1986 Španělsko vstoupilo do ES. Gibraltar 1967 referendum rozhodlo o dalším setrvání ve svaz­

ku s Velkou Btitánií (95 %). 1969 hflUlice Gibraltaru se Španělskem byla uzavřena;

k jejímu otevření došlo až v roce 1985. Portugalsko (s. 521)

Nástupcem diktátor'! SAIA7.ARA v nejvyšší vládní funkci se stal v

září 1968 MARCELO CAETANO. Duben 1974 Caetanův režim byl svržen voj.

převratem. Pre7jdentem se stal gen. SPÍNOLA, jenž byl ve funkci vystřídán gen. F. GOMESEM DA COSTOU. Předsedou lev. pro7.atímní vlády se stal v. GONc;ALVES.

Srpen 1974 POtl. koloniím bylo přisllbeno právo na sebeurčení.

Září 1975 předsedou již 6 prozatímní vlády se stal adm. J. PINHEIRO DE AZEVEDO. Zemi zachvátily nepokoje a vlna demonstrací.

Duben 1976 v parl. volbách zvítězili socialisté: kabinet sestavil M. SOARES (do 1978 a znovu 1983-85).

1982 nová ústava vstoupila v platnost (říjen). 1985 volby vynesly do čela kabinetu A. CAVACO SILVU

(soc. demokmt). 1986 Portugalsko bylo přijato do ES. V březnu

byl prezidentem zvolen první civilista, MÁRlo SOARES.

Řecko (s. 507) 21. 4. 1967 annáda provedla státní převrat

(gen. SPANDLDAKlS). Král KONSTANTIN ll. (s. 507) byl nucen uznat režim voj. junty. - Po neús­pěšném pokusu o státní převmt (13. 12.) odešel KONSli\NTIN ll. do exilu. Novým předsedou vlády se stal plk. G. PAPADOPULOS.

1968 premiér Papadopulos se fakticky stal diktátorem.

Srpen 1973 v Řecku byla zrušena monarchie a vyhlášena republika. - V listopadu se moci ujala nová voj. vláda gen. GIZIKlSE. Po neúspěšném pokusu o přemt na Kypru odstoupila, což uvolnilo cestu k návratu dem. poměrů.

1974 K. KARAMANLlS sestavil nový kabinet. Řecko vy­stoupilo z voj. složek NATO (do 1980). - Podle no­vé ústavy byla v Řecku vytvořena parl. republika:

1975 prezidentem byl zvolen K. TSATSOS. 1980 novým řec. pre7jdentem se stal K. KARAMANI.lS. 1981 Řecko se stalo členem ES. Po vítězství strany

PASOK (Panhelénské social. hnutí) v parl. volbách se min. předsedou stal A. PAPANDREU (říjen).

1985 prezidentem byl zvolen CH. SARTZETAKIS. 1990 K. KARAMANI.IS byl opětovně zvolen řec. prezi-

dentem. Kypr (s. 524) Od 1964 byly na Kypru rozmístěny jednotky OSN. Červenec 1974 prezident Kyperské republiky

Makarios svržen řec.-kyper. Nár. gardou usi­lující o spojení Kypru s Řeckem; následoval výsa­dek tur. vojsk a obsazení sev. části ostrova. Prezi­dent MAKAR.JOS se vrátil na jih Kypru, kletý se na­cházel pod kontrolou kyper. Řeků (prosinec).

1975 na severu byl vyhlášen separatistický Fedemtivní tur. stát Kypr v čele s R. DENKTA,'lEM (do 1990); později (1983) pod názvem Severokyperská tu­recká republika.

1977 prezidentem Kyperské republiky zvolen S. KYPRtANU,

1988 po něm stanul čele republiky G. VASSILlU. Threcko (s. 507) 1965-71 úřlid předsedy tur. vlády zastával S. DEMlREL. 1966 gen. C. SUNAY zvolen prezidentem Tur. republiky.

- K celkově nestabilní vnitropolit. situaci přispívaly studentské nepokoje a akce lev. důstojníků.

1971 koaliční vláda N. ERIMA. - 1972 v čele nové ko­alice stanul min. předseda MELEN. - 1973 v prez. volbách uspěl F. KORUTORK, koaliční kabinet sesta­vil TAtO. - 1974 předseda vlády B. ECEVIT utvořil nový koaliční kabinet.

Červenec/srpen 1974 invaze na Kypr. Březen 1975 funkce premiém se ujal opět S. DEMlREL. Září 1980 voj. Rada nár. bezpečnosti v čele s gen.

K. EV RENEM provedla voj. převrat. Polit. strany byly zaká7.ány, následovaly polit. procesy. - V listo­padu 1982 byla přijata nová ústava, podle nÍŽ se gen. EvnEN stal pre7jdentem.

Ustopad 1983 v parl. volbách zvítězila Vlastenecká stmna T. OzaJa.

1989 1'. QZAL byl zvolen prezidentem.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Německo V (1966-1977) 569

Spolková republika Německo (s. 529) 1966 hospodářská krize. 26. 10. 1966 4 ministři za FDP podali demisi. V zem.

volbách dosáhla úspěchu krajně prav., neonacist. Nacionálně dem. strana Německa (Nationaldemo­kratische Partei Deutscb/ands, NPD; zal. 1964).

1. 12. 1966 vládu velká koalice zformovali spol k. kancléř K. G. K1ESINGERlCDU a min. zahr. W. BRANDT/SPD (s. 531). Hlavním úkolem bylo ozdravění financí (STRAUSS/CSU) a hospodářství (SCHILLER/SPD) .

1967 vládní program stabilizace ekonomiky vychá­zel z politiky vyrovnaného rozpočtu, kterého mělo být dosaženo krácením státních výdajů.

Květen/červen 1967 student. nepokoje u příležitosti státní návštěvy, kterou v SRN vykonal REZÁ ŠÁH PAHLAVI.

Léto/podzim 1967 student. hnutí a další opoziční skupiny se sdružily do tzv. mimo parl. opozice (APO), jež byla reakcí na vznik velké koalice.

Velikonoce 1968 po neonacist. atentátu na před­stavitele student. hnutí R. DUTSCHKEHO (1940 až 1979) propukly student. bouře. - Přes silné pro­testy a odpor veřejnosti Spolk. sněm

30. 5. 1968 schválil tzv. nouzové zákony (ústavní zákony pro případ výjimečného stavu), podle nichž přešla dozorčí práva tří spo­jeneckých mocností, zakotvená v geneT'álIú (bonnské) smlouvě s Německem, na něm. úřady. Student. revolta, požadující reformy na univerzi­tách, nadále pokračovala. - Po předčasném od­stoupení H. LUBKEHO byl

1969 spolk. prezidentem zvolen Gustav Hei­nemann/SPD (s.529).

Září 1969 po volbách do 6. Spol k. sněmu SRN (CDU/CSU získaly 242, zatímco SPD 224 a FDP 30 mandátU) došlo ke změně kabinetu:

Říjen 1969 nový spoJko kancléř Willy Brandt/ /sPD sestavil koaliční vládu (SPD, FDP); vicekanclé­řem a min. zahr. W. SCHEELlFDP. - Spolk. vláda po­depsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Prosinec 1969 zástupci spol k. vlády zahájili v Moskvě (E. BAtlR) a ve Varšavě přípravné rozhovory o zřeknutí se síly ve vzájemných vztazích mezi SRN a SSSR a mezi SRN a Polskem.

Srpen 1970 mezi SRN a SSSR byla podepsána moskevská smlouva, v níž se obě země zříkaly násilí ve vzájemných vztazích a uznávaly nenaruši­telnost hranic všech stávajících evr. státU, včetně hranice na Odře a Nise i hranice mezi oběma něm. státy.

Prosinec 1970 podpisem varšavské smlouvy byly normalizovány vztahy mezi SRN a Polskem; obě strany se zřekly násilí ve vzájemných vztazích a uznaly hranici na Odře a Nise.

Květen 1971 stoupající přIliv aru. dolaru vyvolal měnovou krizi, došlo k uvolnění směnného kur­zu něm. marky (s. 555).

Září 1971 setkání spolk. kancléře BRAND'li\ a nej­vyšší sov. představitele BREŽNllvA na Krymu.

Listopad 1971 křesť. dem. opozice CDU/CSU se po­stavila proti smlouvám s východoevr. zeměmi.

28. 4.1972 konstruktivní hlasování o důvěře kancléři BRANDTOVI, které vyvolala opozice, ve­dené R. BARZELEMlCDU, dopadlo jen těsně v kancléřův prospěch.

17. 5. 1972 Spolkový sněm ratifikoval smlouvy s východoevr. zeměmi.

3. 6. 1972 smlouvy s východoevr. zeměmi a smlouva o dopravě uzavřená mezi oběma něm. státy vstou­pily v platnost. Vzhledem k "parlaruenuúmu patu" položil otázku důvěry sám spolk. kancléř s cílem vyvolat nové volby.

Září 1972 Spolk. sněm byl rozpuštěn. Po volbách se sešel v

listopadu 1972 již 7. Spolk. sněm SRN (SPD 230, CDU/CSU 225 a FDP 41 křesel).

Prosinec 1972 BRANDTOvAlSCHEELOVA soc. -lib. ko­alice zůstala zachována.

1973 stoupající ceny si vynutily přijetí stabilizačního programu (únorJkvěten) směřujícího k utlumení konjunktury.

Květen 1973 nejvyšší představitel SSSR L. BREŽNllv navštívil Bonn.

21. 6. 1973 smlouva o zásadách vztahů mezi SRN a NDR vstoupila v platnost.

11. 12. 1973 podpisem pražské smlouvy byly normalizovány vztahy mezi SRN a ČSSR. Obě země navázaly diplomatické styky na úrovni velvy­slanectví. Po odstoupení kancléře W. BRANDTA (Guillaumova aféra) se v

květnu 1974 novým spoJko kancléřem se stal Helmut Schmidt/SPD: soc.-lib. koalice zůstala zachována; vicekancléřem a min. zahr. se stal H.-D. GENSCHERlFDP.

Červenec 1974 spolk. prezidentem byl zvolen Walter Scheel.

Leden 1975 SRN uzavřela s ČSSR dohodu o vzájemné spolupráci. -Jednátú zástupců SRN a NDR o řeše­tÚ dopravní problematiky (prosinec).

Březen 1976 nové smlouvy mezi NSR a Polskem vstoupily v platnost.

Červenec/srpen 1976 incidenty na hranicích mezi oběma něm. státy vedly k narušení tranzitní do­pravy.

3. 10. 1976 volby do Spolk. sněmu: třebaže CDU/CSU přibylo poslaneckých míst, u moci zů­stala dosavadní koalice SPD/FDP. Po vleklém vy­jednávátú utvořily CDU a CSU opět společnou parl. frakci.

Prosinec 1976 SRN vyhlásila 200-mílové pásmo ry­bolovu ve svých pobřežních vodách.

1977 teroristické akce Frakce Rudé armády (Rote Armee Praktion, RAF).

Nejvyšší sov. představitel L. BREŽNllv vykonal oficiál­ní státní návštěvu v SRN (říjen).

OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE I Německo VI (1966-1977) 571

Německá otázka (s. 497) 1966 SRN nabídla východoevr. zemím výměnu míro­

vé nóty; jednání vedoucí k rozšíření této nóty také na NDR však pro odpor SRN, která trvala na prin­cipu Hallsteinovy doktríny, ztroskotala.

1967 spolk. min. pro celoněm. otázky H. WEHNER se zasazoval za svolání čtyřstranné konference vel­mocí o Německu, jak to naznačoval ULBRlCHTŮV

program na vytvoření konfederace obou něm. stá­tů. Oficiální korespondence spol k. kancléře KlE­

SINGERA a předsedy rady mini sIrů STOPliA (s. 533) o normalizaci vzájemných vztal lŮ nepřinesla žádoucí výsledek (květen, červen, září).

1969 w. ULBRICHT vystoupil s novou nabídkou na jednání, jež se tyKala návrhu vzájemné smlouvy podle mezinár. práva, přičemž Záp. Berlín měl zůstat sanlOstatným polit. celkem. Spolk. prezi­dent HElNEMANN ve své odpovědi položil důraz na jednotu něm. národa a na zvláštní charakter vzájemných vztahů.

19. 3. 1970 v Erfurtu došlo k 1. setkání spolk. kancléře W. BRANDTA a předsedy rady ministru NDR W. Stopha (s. 533).

21. 5. 1970 v Kasselu se konalo 2. setk{Ulí obou něm. nejvyšších vládních představitelů.

Listopad 1970 byla zal Jájena přímá vyjednávání stát­ních tajemníki'! E. BAHRAlSRN a M. KOHLAlNDR.

26. květen 1972 první mezistátní smlouvou uzavře­nou mezi oběma něm. státy se stala smlouva o dopravě. Další vyjednávání vyvrcholila v

prosinci 1972 podpisem smlouvy o zásadách vztahů mezi SRN a NDR.

21. 6. 1973 smlouva o vztazích SRN a NDR vstoupila v platnost.

Červen 1974 oba něm. státy si vzájemně zřídily svá stálá zastupitelství.

1974 separativní postoje NDR v otázce něm. jednoty se promítly i v trestněsoudním postihu lidí obvině­ných z napomállání k útěku z NDR do SRN či v in­cidentech vyplývajících z porušoV{Ulí dohody o tranzitu.

Prosinec 1974 mezi SRN a NDR byly uzavřeny nové dohody týkající se vzájemných hosp. a obell. vzta­hů.

1975 NDR rozšiřovala na vnitroněm. hranicích zavá­dění samospouštěcích palebných mechanismu.

Berlín (s. 53 J) 1966 západoberlínský senát (vláda) uzavřel s NDR

(se souhlasem spolkové vlády) již 4. dohodu o propustkách (možnost návštěvy vých. Berlína).

Prosinec 1966 H. ALBERTZlSPD vystřídal ve funkci vládnoucOlO starosty (primátora) w. BRANDTA.

Březen 1967 po volbách zustala u moci koalice SPDIFDP. Nepokoje, jež v Záp. Berlíně propukly u příležitosti ŠállOvy návštěvy (s. 569), vedly k AL­BERTZOVU odstoupení:v

září 1967 se novým primátorem stal K. SCHOTZlSPD.

1968 v Záp. Berlíně propukly střety mezi APO a sená­tem, ve městě probOlaly student. demonstrace.

Březen 1970 v Záp. Berlíně byla na úrovní velvyslan­cu zalJájena jednání velmocí (Francie, Velké Británie, USA a SSSR), jež skončila v

září 1971 uzavřením dohody čtyř mocností o Berlíně.

Prosinec 1971 jednání o velkorysejší úpravě re­žimu návštěv ze Záp. Berlína ve zbytku města a na území NDR byla úspěšně ukončena.

3. 6. 1972 dohoda čtyř mocností o Berlíně vstoupila v platnost.

Duben 1975 záp. velmoci potvrdily v nótě adresova­né OSN společnou odpovědnost všech čtyř velmo­cí za jednotu Berlína, zatímco SSSR trval na stano­visku, že vých. část Berlína je integrální součástí NDR, a nespadá tudíž pod společnou odpovědnost čtyř vítězných mocností.

Květen 1975 berlínské prohlášení min. zalJraničí záp. mocností: SSSR prohlásil, že čtyřstranný statut Berlína již neexistuje.

Německá demokratická republika (s. 533) 1966 NDR uzavřela sérii obch. dohod s východoevr.

státy, s Itálií a s Rakouskem (15. 3.). 1967 Lid. sněmovna přijala zákon o státním

občanství NDR (20. 2.). NDR uzavřela smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci s Pol­skem (13. 3.) a s ČSSR CI 7 3.).

1968 lid. referendum schválilo novou ústavu (6.4.). Jednotky Lid. armády NDR se podJ1ely na intervenci

do Československa (20121. 8.). 1969 státní existenci NDR uznaly také státy stojí­

cí mimo vých. blok (Irák, Kanlbodža aj.; do 1973 téměř všechny země světa) .

Září 1969 NDR ratifikovala smlouvu o nešíření jader­ných zbnUlí.

3. 5. 1971 W. Ulbricht (1893-1973) odstoupil z funkce 1. tajemníka ÚV SED; jeho nástup­cem se stal Erich Honecker (1912-1994).

I. I. 1972 po otevření hnmic s ČSSR a PLR se občanům NDR otevřela širší možnost cest do těchto zemí.

21. 6. 1973 smlouva o vztazích SRN a NDR vstoupila v platnost.

Říjen 1973 W. STOPl'l se stal předsedou státní rady; do funkce předsedy rady ministru byl jmenován H. SlNDERMANN.

Říjen 1974 revize ústavy vstoupila v platnost: NDR se stala social. státem dělníků a rolníků.

Říjen 1975 NDR uzavřela novou smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se SSSR.

Květen 1976 9. sjezd SED označil vztahy k SRN za proces mezinár. vymezování NDR a vyslovil se za intenzivnější integraci NDR do social. tábora a za další budování social. ekonomiky.

Říjen 1976 E. HONECKER se stal také předsedou stát­ní rady NDR; do funkce premiéra byl jmenován W. STOPl-I.

OBDOBí PO DRUHÉ SVtTOVÉ VÁLCE I Německo VII (1978-1990) 573

Berlín (s. 571) 1977 v Londýně bylo vydáno prohlášení 4 záp. moc­

ností (včeUlě SRN) o Berlíně. 1977 vládnoucím starostou Berlína se stal D. STOB­

BElSPD, kterého vystřídal v lednu 1981 H.J VOGEtJSpD . Po volbách do poslane­

cké sněmovny, ve kterych zvítězila CDU, zasedl do primátorského křesla v

červnu 1981 R. von Weizsacker/CDU; vládní zále-7jtosti spravovala od 1983 koalice CDUIFDp. Po zvolení R. VON WElZSii.CKERA spol k. prezidentem SRN, připadl

1984 úřad vládnoucího starosty E. DIEI'GENOVJ/

ICDU. Volby do sněmovny přinesly vítě7.ství opozici, která také v

březnu 1989 sestavila novou koaliční vládu (senát) SpD/AL (Alternativní listina). Starostou Berlína se stal W. MOMI'ERlSpD.

9. 11. 1989 NDR otevřela hranice do Západního Berlína a SRN. Braniborská brána otevřena.

1990 Berlínská zeď byla stržena. 3. 10. 1990 sjednocený Berlín se stal novou

spolkovou zemí SRN.

Německá demokratická republika (s. 571) 1987 v NDR byl zrušen trest smrti. Ve vých. Berlíně

proběhly nepovolené mírové demonstrace. 1988 členové nezávislých skupin bojujících za lidská

práva byli zadrženi a odsouzeni do vězení či k nu­cenému vystěhování do SRN. Přímluvné bohosluž­by, protestní tiché vigilie a rozsvěcování svíček na veřejných nústech patřily k projevům círk. solidari­ty s pronásledovanými odpůrci režimu. Počet žádo­stí o vystěhování (z humanitárních důvodů) do SRN prudce vzrostl.

1989 výnos o cestováJú usnadnil občanům NDR ná­vštěvy na Západě. Při komunálních volbách vzniklo oprávněné podezření ze zfalšování volebních vý­sledků (květen). Velvyslanectví SRN ve vých. Berlí­ně, Budapešti, Praze a Varšavě byla přeplněna uprchlíky z NDR (červenec-září). Východoněm. občané přecházeli v masovém měřítku maď. -rak.

hranici na cestě do SRN (zářílříjen). V NDR pro­pukly masové demonstrace proti re7jmu, vznikaly nové opoziční skupiny.

18. 10. 1989 E. Honecker byl přinucen odstou­pit. Novýnl gen. tajemníkem ÚV SED a předsedou státní rady se stal E. KRENZ. Odstoupila rovněž vlá­da premiéra STO I'HA (7. 11.).

9. 11. 1989 hranice mezi oběma něm. státy se otevřela, berlínská zeď padla. - Ud. sněmovna zvoWa min.předsedou H. MODROWA (13. 11). Po­litbyro a UV SED odstoupily, gen. tajemníkem SED-pDS byl zvolen G. GvSf. - Zástupci vlády a op07jce se u "kulatého stolu" (7. 12.) dohodli na

18. 3. 1990 konání svob. voleb do Lid. sněmov­ny, jež přinesly vítČ7�tví stoupencům CDU sdruže­ným v Alianci pro Německo. V čele velké koalice

stanul min. předseda L. DE MAtZumElCDU. Ministři financí podepsali v Bonnu smlouvu o vytvoření

1. 7. 1990 měnové, hosp. a soc. unie obou nčm. států. - Po u711vření smlouvy o státní suverenitě a sjednocení Německa se NDR připojila k SRN a oficiálně zanikla (3. 10. 1990).

�Iková republika Německo (s. 571) Cervenec 1979 novým spol k. pre7jdentem byl zvolen

K. CARSTENS. 1980 volby do SpoJko sněmu (říjen) posílily postavení

koalice SpDIFDp, spolk. kancléřem zůstal H. SCI I­MIDI.

1980 vmik krefeldské výzvy (p0711dovala, aby se SRN zřekla politiky jaderného dozbrojování) a rust mí­rového hnutí. Rostoucí hosp. pouze vedly k

1982 rozpadu soc.-lib. koalice. Konstruktivní hlasová­ní o důvěře vedlo k pádu SCIIMIDTOVY vlády. Spolk. sněm zvolil

1. 10. 1982 spolk. kancléřem Helmuta Kohla! ICDU, ktery sestavil novou vládní koalici CDUI ICS[}-FDP. Protože poslanci později vyslovili KOHLO­

Vt nedůvěru, byly vypsány předčasné parl. volby, jež 1983 potvrdily vedoucí postavení koalice CDUIFDp

v čele s II KOHLEM. - Spolk. sněm přijal rozhod­nutí o rozmístění anI. raket středního doletu na území SRN.

Červenec 1984 Richard von Weizsacker/CDU byl zvolen spolkovým prezidentem.

1987 volby do Spolk. sněmu potvrdily u moci stávající vládní koalici.

1988 anI. rakety středního doletu začaly být stahovány z území SRN.

1989 SRN navštívil prezident USA BUSH a nejvyšší představitel SSSR GORBACOV. - Zastupitelské úřa­dy SRN ve vých. Evropě obsadily davy uprchlíků z NDR.

9. 11. 1989 vnitroněm. hranice mezi oběma něm. státy byla zprůchodněna. - Spolk. kanc­léř Kohl vystoupil s plánem na překonání problémů spjatých s rozdělením Německa.

1990 v Bonnu byla podepsána stál.JÚ smlouva (I8. 5.), ratifikOV'dllá Spolk. sněmem i Ud. sněmovnou NDR, o vzniku

1. 7. 1990 měnové, hosp. a soc. unii obou něm. stám. - Po ukončení rozhovoru 2 + 4 podepsali min. zahraničí 4 velmocí a něm. států v Moskvě

12.9. 1990 smlouvu o státní suverenitě a sjed­nocení Německa: práva 4 vítězných spojeneckých mocností v Německu zanikla.

3. 10. 1990 NDR se připojila k SRN. - M. GOR­

BACOV navštívil Německo, s nímž podepsal smlou­vu o vzájemných vzta7ich mezi SSSR a SRN. Smlouva o pruběhu vzájemných hranic byla uzavře­na mezi SRN a Polskem. Volby do celoněm. Spolk. sněmu přinesly

2. 12. 1990 vítězství vládní koalici vedené H. Kohlem.

OBDOBt PO DRUHÉ SViíTOVÉ VÁLCE / Blízký východ III (1966 -1990) 575

Izrael (s. 537) 1966/67 na hranicích s arab. sousedy se množily

ozbrojené incidenty. - Po stažení jednotek OSN z pásma Ghazy oznámila SAR, že pro izr. lodě u7.aví­rá Tiránský průliv v Akabském zálivu. Ar'J,b. voj. síly se začaly soustřeďovat kolem Izraele.

5. -10. 6. 1967 3 . izr. -arab. válka (Izrael 7.l1útočil proti SAR, Sýrii aJordánsku). - Území dobytá Izra­elem zůstala obsazena i po zastavení bojů (pásmo Ghazy, Sinajský poloostrov, území na pravém břehu řeky Jordánu a syr. Golanské ryšiny).

1968 na norych izr. hranicích docházelo ke konllik­tům s Palestin ci i s arab. sousedy. Na sabotážní ak­ce Al-FatMu odpovídala izr. armáda protiakcemi. Po úmrti L. ESKOlA se

1969-74 izr. min. předsedkyní stala G. MEl ROVÁ; úřad min. zahraničí zastával A. EBAN. - Organi7.llCe pro osvobození Palestiny (OOP) vedená ). ARAl'A­TEM podnikala útoky proti Izraeli. Množily se pohr. konllikty a souboje v oblasti Suez­ského prllplavu. Mírory plán USA vedl v

srpnu 1970 k zastavení palby v Suezském prů­plavu.

1971 neustávaly však rypady Palestinců, ani odvetné izr. akce.

Říjen 1973 4. izraelsko-arabská válka. Svět 71lsáhla ropná krize. Na protest proti podpoře izr. politiky a okupace arab. území přistoupily arab. země produkující ropu k omezení těžby. Vyjednávání zprostředkovaná USA a SSSR vedla k u7.llvřelú

1974 dohod o vzájemném odpoutání voj. sil, které Izrdel uzavřel s Egyptem a se Sýrií. Nárazníko­vá území obsadily jednotky OSN.

Prosinec 1973 v Ženevě bylo zahájeno jednání mírové konference o Blízkém rychodě, které bylo záhy od­ročeno ve prospěch osobní (kyvadlové) diploma­cie �Ull. min. zahraničí K1SStNGERA.

1974--77 min. předsedou Izraele se stal). RAB IN. Říjen 1975 Izrael uzavřel s Egyptem dohodu o Sinaji

včetně prováděcího protokolu: závazek k mírové­mu řešení vzájemného konfliktu.

1977 po volebním vítězství bloku Likud sestavil vládní kabinet M. Regin. - Zprostředkovací úsi­lí anl. prezidenta). CA.lrrERA (v Clunp Davidu) ved­lo k

1979 uzavření izr.-egyp. mírové smlouvy (Izrael se 7.ll­vázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov do 1982).

Prosinec 1981 Izrael anektoval Golanské ryšiny. 1982 izr. jednotky podnikly invazi do Ubanonu (do

1985). 1983 min. předsedou se stal). ŠAMlR. 1984 koaliční vláda nár. jednoty (IJkudlStrana

práce) pod vedením Š. PEIUlSE. 1986 J. ŠAMJR se stal opět premiérem. Prosinec 1987 odpor arab. obyvatelstva na okupova­

ných územích přerostl v intifádu. Libanon (s. 535) 1973 v zemi propukly boje mezi armádou a Palestinci.

1974 palestin. teroristé přepadali z libanon. území izr. osady.

1975n6 ooc. válka mezi křesťany a muslimy. E. SARJQS byl zvolen prezidentem. Do země byly po­volány syr' jednotky (tzv. Arab. bezpečnostní sbo­ry). - Přes nasazení mnohonárodnostních míro­rych jednotek OSN

1978-81 pokračov-J.!y nepokoje a ozbrojené střety. 1982 izr. jednotky vpadly do ji71lího Ubanonu a obsa­

dily část Bejrútu. Ubanon. pre7jdentem byl zvolen B. 0žAMA1L, který v září podlehl atentátu. Jeho ná­stupcem se stal jeho bratr A. OžAMAlL. V uprchlic­kých táborech Sabra a Šatila došlo k masakru Pa­lestinců (září).

1985 izr. jednotky se stáhly z již. Ubanonu. 1987 syr. oddíly vstoupily do záp. Bejrútu 1988 prezident A. DžAMAlL ustavil ve rych. Bejrútu

voj. (protisyr.) vládu gen. M. AúDA. 1989 mezi soupeřícími stranami bylo u7.llvřeno přímě­

ří a přijata charta nár. svornosti. 1990 E. HRAví byl zvolen pre7Jdentem po �'Vém zavraž­

děném předchůdci R. MUAVADOVI. 1990 mezi slraJlanli libanon. křesťanů propukl mo­

censký zápas. 1991 libanonská armáda odzbrojila milice na jihu li­

banonu a rozmístila se po celém území Ubanonu včetně Velkého Bejrútu. Formální jcdnolll země Illl< byla obnovena (pod syrskou patronací).

Jordánsko (s. 535) 1966 mezi Jordánskem a Izraelem propukly pohr.

konflikty. Cerven 1967 za šestidenní války bylo území na

záp. břehu Jordánu (rych. Jeruzalém a Předjordán­sko) obsazeno Izraelem.

1970 Jordánsko zachvátila obč. válka. Po těŽkých bo­jích se vládním jednotkám podařilo

1971 zničit základny palestin. guerillorych oddt1ů a vy­tlačit je do Ubanonu a Sýrie.

1974 Jordánsko se zřeklo Předjordánska ve prospěch Palestinců'

1975 JorMmsko zahájilo jednání o spolupráci se Sýrií. 1988 král HUSAJN n. potvrdil ochotu Jordánska od­

Sloupit území na záp. břehu řeky Jordánu Palestin­cům.V Jordánsku se konaly parl. volby (1989).

1990 Jordánsko podpořilo Irák proti rozhodnutí OSN o blokádě namfřené proti re7jmu S. HUSA) A.

Sýrie (s. 535) Cerven 1967 Sýrie se aktivně podHela na šestidenní

válce proti Izraeli. Ve vnitropolil. bojích se prosadilo 1970 pravé křídlo strany Baas. 1971 syr. prezidentem se stal gen. H. Asad. Říjen 1973 Sýrie se zapojila do války proti (zraJi. 1974 Sýrie uzavřela s Izraelem dohodu o vzájemném

odpoutání vojsk (na Golanských ryšinách). 1975n6 syr' zásah v Ubanonu na straně "levého"

(muslimského) křídla vedl k dočasnému zastavení bojů.

1987 syr' voj. jednolky vtáhly do ZÍlp. Bejrútu.

576 OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Blízký východ IV (1966-1990)

Jemenská lidová demokratická republika Oižní Jemen) Brit. protektorát Jihoarab. federace (vznikla slouče­ním kolonie Adenu s Federací arab. kmzectví, jež se zrodila ze 6 států někdejšího Západoadenského pro­tektorátu) se v prosinci 1967 prohlásil samostatnou Jihojemen­

skou lid. republikou. Listopad 1970 přijetím ústavy se změnil název zemč

naJemenská lid. dem. republika. - Po sérii po­kusů o státrtí převrat, voj. puČi a krvavé obč. válce

1986 převzala moc v zelni rev. rada. 1990 na základě dohody obou částí země vznikla sjed­nocenáJemenská republika (22. 5).

Jemen (s. 535) 1966--70 v zemi probíhala obč. válka me7J monru'­

ch.isty (podporovrulými Saúdskou Arábi.í) a egyp. jednotkami, které bOjovaly na straně republikánů.

Prosinec 1970 nová ústava, jež byla přijata po ukonče­ní války, potvrdila existenci Jemenské arab. re­

publiky. 1970-73 mezi oběma jemen. státy propukly ozbroje­

né srážky. 1974 prez. úřadu se převratem zmocnila voj junta. 1978 novým prezidentem se po zavraždění svého před­

chtldce stal A. A. SÁtut. -Jednání obou jemenských států o sjednocení vyvrcholila ustavením společné

22.5. 1990Jemenské republiky. Irák (s. 535) Červenec 1968 nekt"Vavým voj. převratem byl svr­

žen prC7Jdent ÁRIF; k moci se dostalo pravé křídlo strany Baas vedené gen. A. H. AL-BAKREM.

1970 byla přijata nová ústava; došlo k dohodě s Kurdy. 1973 komunisté vstoupili do vlády. 1974f7 5 v Iráku propuklo další povstání Kur­

dů; třebaže v důsledku dohody o nonnalizaci irác.-írán. vztaIlŮ boj Kurdů za nár. osvobozelú fak­ticky končil, docházelo k jejich dalšímu pronásle­dování a vysídlováJú. - Komunisté byli vypuzeni z vlády, prezident AL-BAKR odstoupil.

Červenec 1979 novým prezidentem se stal gen. Saddám T. Husajn.

1980 v Perském zálivu propukla válka mezi Irákem a Íránem.

1982 USA vyškrtly Irák ze seznamu zeIlÚ podporují­cích terorismus (únor).

1988 irácká armáda použila bojový plyn proti civilní­mu kurd. obyvatelstvu.

20. 8. 1988 ve válce s íránem bylo dohodnuto příměří a začala vyjednávání o núru.

2. 8. 1990 irác. vojska přepadla Kuvajt: emirát byl obsazen a prohlášen 7.a iráckou provincii. RB OSN odsoudila počínání JrfJku a yYZV'.ua jej k opuštění ku­vajt. úzeIlÚ. Po vypršelú ultimáta OSN byla 7.ahájena

17. 1.-28. 2. 1991 (2.) válka v Perském zálivu, která skončila osvobozením Kuvajtu. Bagdádský re­žim tvrdě poůačil jakoukoliv opozici, zesílilo pro­následování Kurdů.

Kuvajt (s. 535) 1977 Kuvajt a Irák dospčli ke shodě o spomých po­

hraničlúch oblastech. 2. 8. 1990 Kuvajt byl obsazen iráckou armá­

dou. Splnění rezolucí OSN si vynutily mezináJ·. voj. síly, které dosáhly v

únoru 1991 osvobození Kuvajtu. Saúdská Arábie (s 535) Březen 1975 kt'ál FAJSAL byl zavražděn, novým panov­

lUKem se stal král CHAuD; titulu korunmno prince nabyl FAHD IBN ABDAL AZís SAÚD.

1983 zemřel krítl CHÁtro. Nástupcem se stal král FAHD. 1991 7�1 (2.) války v Perském 7.áliVU se Saúdská Arábie

zúčastnila vojenské akce Spojenců na osvobození Kuvajlll a poskytla své úzeIlÚ k soustředění vojen­ských sil Spojenců.

Spojené arabské emiráty 1968 emiráty v Perském zálivu U7.avřely dohodu o vy­

tvořelú Federace arab. emirátů (Smluvní Omán [bývalé Pirátské pobře7i], Ballrajn a Katar). - Pro­tože Bahrajn a Katar daly přednost vlastní nC7.á­vislosti (1971), byl

1971172 na úzeIlÚ Smluvníllo Ománu ustaven nový stát Spojené arabské emiráty.

Vrcholné islámské konference (summity) Z iniciativy arabských členů OPECu byla v září 1968 založena OAPEC (Organizace arab. zenú

vyvážejících ropu), jejímž cílem byla koordinace ropné politiky a prosazování společných 7.ájmů v rámci OPEC.

Září 1969 v Rabatu se konalo I. vrcholné setkání představitelů islánl. zemí, jež bylo výrazem cíleného (především saúdskoarab.) úsilí o těsnější spolu­práci. Po kOIúerenci min. zallrruučí v D7Jddě (1970) byla fOllnálně v

květnu 1971 ustavena Organizace islámské konference.

Únor 1974 v Láhauru proběhla 2. vrcholná isláJn. kOlúerence.

1981 3. vrcholná isláJn. konference se konala v Ta'i.fu. lrán (s 507) 1978 zenu zasáhla vlna krvavých nepokojů, soc.-rev.

skupiny i isláJn. fundamentalisté po7.adovali svržení Leden 1979 Rezá Šáh M. Pahlaví opustil zemi.

Z fr. exilu se navrátil vůdce šíitů 1. 2. 1979 ajatolláh Chomejní, jenž prohlásil !rán

7.a islám. republiku. - Pohraniční konflikt na San-al-Arabu se po útoku írác. jednotek rozrosů v

září 1980 i.rán.-írác. válku v Perském zálivu. Říjen 1981 M. A. CHAMENEI se stal irán. prezidentem. Srpen 1988 po 8 letech bojů bylo v iránsko -írác-

ké válce v Perském zálivu sjednáno příměří, na něž dohhzely mezinár. jednotky OSN.

4. 6. 1989 Ajatolláh Chomejní zemřel, jeho ná­stupcem v roli náb. i polit. vůdce se stal v

červenci 1989 dosavaruú prezident, vůdce islám. revoluce Chameneí, úřad prezidenta převzal H. RAFSANDZANI.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jižní Asie II (1966-1990) 577

Afghánistán (s. 543): Afgh. král MUHAMMAD ZÁ­HIR SÁli (od 1933) byl sesazen 1973 voj. pučem gen. DÁÚDA, který se stal preziden­

tem nově vyhlášené republiky. Jeho režim 1978 byl svržen voj. převratem, jímž se k moci dosta­

la kom. vláda N. M. TARAKlHO. Ta byla odstraněna převratem H. AM1NA (1979).

Prosinec 1979 sov. ozbrojené síly vpadly do Afghánistánu: AM[N byl popraven a v čele zemč stanul prezident B. KARMAL. V zemi propukla obč. válka mezi sov. a vládními jednotkami na jedné a mudžahedíny na druhé straně.

Prosinec 1986 NA02[BULLÁH (pův. NAD2ÍB) vystřídal ve funkci nejvyššnlO stranického představitele a hla­vu stáni KARMALA. V Ženevě byla zahájena jednání za účasti SSSR, USA, Afghánistánu a Pákistánu, jež v

dubnu 1988 vyústila v uzavření dohody o ukonče­ní války v Afghánistánu a o stažení sov. voj­sk. 'l'řebaže v

únoru 1989 sov. vojska opustila zemi, boje neustaly. Březen 1990 pokus o svržení NA021BULlÁIIOVA reži­

mu skončil neúspěchem. 1992 bojovníci islám. op07jce dobyli Kábul; me7j jed­

notlivými frakcemi ale z{lhy propukly nové boje. Indie (543): Nástupkyní premiéra SÁSTRÍHO se v lednu 1966 stala min. předsedkyně Indira Gándhí­

ová (1917-84 lzavrdŽděna)). 1967 v oblasti Sikkimu došlo k pohr. konfliktu s a­

nOll. 1969 v Ahmadábádu propukly krvavé srdŽky hinduis­

tů s muslimy. - V Ind. nár. kongresu nastal rozkol. Březen 1971 v mimoř. parl. volbách dosáhlo vítězství

levé křídlo kongresu vedené I. GÁNOHÍOVOU. Prosinec 1971 3. ind. -pákistánská válka skonči­

la ind. vítězstvím. Květen 1974 Indie provedla pokusný jaderný

vylJUch (6. jaderná mocnost). Září 1974 na základě 7.a1oby opozice zrušil soud

I. GÁNOH[OVÉ posl. mandát, čímž ji zbavil mož­nosti vést vládu.

Červen 1975-březen 1977 I. Gándhíová vládla za pomoci výjimečného stavu.

Březen 1977 v parl. volbách zvítězila opozice, premi­érem se stal M. DÉSA1IDžanta.

1979 min. předsedou Indie se stal Cll. SlNGHID7�ta. Leden 1980 po volbách se I. GÁNOIIÍOVÁ stala znovu

min. předsedkyní. - Paňdžábští sikhové zahájili akce proti hinduistům.

Leden 1982 gen. stávka se rozšířila po celé Indii. Po útocích militantních sikhů proti orgánům stát. moci byl v říjnu 1983 v Paňd7ibu vyhlášen 1iimečný stav.

Červen 1984 útok vládních jednotek na Zlatý chránl v Amritsaru si vyžádal tisíce obětí. I. GÁN­oHlovÁ byla zavražděna (31. 10.), premiérem zvolen její syn R. GÁNOIIÍ (zavražděn 21. 5. 1991).

1989 parl. volby přinesly vítězství op07jci, premiérem se stal v. P. SINGl tlD7�ta-dal.

1990 nepokoje v Ka.�míru a v Paňd7.ábu.

Ustopad 1990 předsedou vlády se stal Cll. SEKl tAR! IDžanta.

Červen 1991 po vítězství Ind. nár. kongresu v parl. volbách se jeho předák N. RAo stal premiérem.

Pákistán (543): Nepokoje ve Vých. Pákistánu vedly k 1969 odstoupení M. AjJÚB CltÁNA; moc ve státě pře­

šla do rukou prC'/jdenta A. M. JAlljÁ C�tÁNA. Prosinec 1970 v prvních všeobecných volbách zvítě7j­

la ve Vých. Pákistánu autonomistická bengál. Ud. liga vedená M. RAlIMÁNEM. Centralistická Ud. strana v čele s Z. A. Bll Url'EM , která zvítězila v Záp. Pákistán, zabrmila, aby se sešlo Nár. shro­mážděnÍ. Ve Vých. Pákistánu propukly nepokoje.

Duben 1971 vyhlášení nezávislé Republiky Bangla­déš rozpoutalo ve Vých. Pákistánu obč. válku.

3. -17.12. 19713. ind. -pákistánská válka. Bang­ladéš získal nezávislost. - Prezident JAlIJÁ CI tÁNA odstoupil, hlavou státu se stal BHUTrO.

1973 parlament přijal novou ústavu, premiérem se stal Z. A. BHlfITO.

1977 parl. volby přinesly vítě7,StVÍ BIIlfITovll Ud. stT'J­ně, vláda však byla obvinčna z jejich zfalšovánÍ. V ze­mi byl vyhlášen 1iirnečný stav, moc převz;ua voj. ra­da v čele s gen. Z. I-lAKEM. Vnitřní poměry se začaly upmvovat v souladu se 7lÍkonem o islamizaci; pre­miér BIIlJITO byl od�ouzen a popmven (1979).

1980 do Pákistánu doT'J.ziI pň1iv uprchlíků z Afghá­nistánu; pákist. režim podpořil akce mudžahedínů.

1988 v čele země stanul G. IŠAK CIIÁN. Prosinec 1988 ve svob. volbách zvítČ7jla a novou pre­

miérkou se stala B. BIIU'n'OvA. Prosince 1990 prezident IŠAK C�tÁN odvolal vládu B.

BHlfITOVÉ. Po volbách, v nichž 7iskala většinu Is­lám. dem. aliance, se stal min. předsedou N. SAJÚF.

Bangladéš: Republika Bangladéš byla uznána Pá­kistánem (únor 1974). Leden 1975 M. RAlIMÁN soustředil ve svých rukou

úřady prezidenta a min. před�edy. Vojsko provedlo stát. převrat, při němž byl M. RAlIMÁN zaVT'dŽdčn.

1977 Z. RAlIMÁN se stal prezidentem. 1981 při pokusu armády o státní převrat byl prezident

zavražděn. Novou hlavou státu se stal A. SA'ITAR. 1982 gen. H. M. ARšAD provedl voj. převrat; po neu­

tuchajících protestech ARSAD v prosinci 1990 od­stoupil.

Březen 1991 v parl. volbách zvítČ7j]a a premiérkou se stala princezna CI tALEOA ZljA.

Srí Lanka 1972 na Cejlonu (s. 543) byla vyhlášena republika Srí

Lanka. 1970-77 předsedkyní vlády se stala S. BANOÁRANÁ­

JAKOvA. - Po přijetí nové ústavy, jež 7�váděla prez. systém, byl pre7jdentem zvolen J. R. DUjAVAHO­IIANA (1978). - Od roku 1980 zemi 7�chvátily ná­rodnostní spory mezi Sinhálci a Tamily.

1987 na Sn1ance se vylodily ind. mírové sbory. 1988 novým pre7jdentem byl zvolen R. PREMADASA. 1990 ind. voj. jednotky opustily ostrov.

OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VALCE / východní Asie (1966--1990), Austrálie (1966--1990) 579

Čínská lidová republika (ČLR, s. 513) 1966 Velká proletářská kult. revoluce se rozšíři­

la po celé zemi (od září 1965); doprovázely ji čist­ky ve straně, v armádě i v hosp. sektoru. - Z pod­nětu MAo CE-TUNGA utvářeli školáci a studenti Ru­dé gardy, jež měly vymýtit stranickou opozici a odstranit pre7Jdenta Llou SAO-CClIlHO. Jejich te­ror se zaměřil na "čtvero starých" (myšlenky, kul­turu, mravy, obyčeje).

1967 Rudé gardy byly rozpuštěny, vládní moc převzali stoupenci MAO CE-TUNGA (únor). - Čína provedla pokusný vy'huch vodíkové bomby (červenec).

Říjen 1968 skončila I. fáze kult. revoluce. 1969 na řece Ussuri propukly pohr. konflikty se SSSR. 1971 "pingpongová diplomacie": tajná cesta

H. KJSSINGERA do Číny. Říjen 1971 ČLR se stala členem OSN, z OSN byl

vyloučen Tchaj-wan. 1972 am. prezident NrxON navštívil Čínu. 1975 Všečín. shromáždění lid. zástupcu přijalo novou

ústavu. TENG SIAO-PCHING se stal náměstkem předsedy ÚV KS Číny.

Leden 1976 zemřel Čou En-laj. Úřadujícím před­sedou čín. stáuú rady byl jmenován CHUA KUO-fENG. TENG SIAO-PCHING byl zbaven svých funkcí.

9. 9. 1976 zemřel Mao Ce-tung, jeho nástupcem stal CI'IUA KUO-FENG. Vdova po MAO CE-TUNGOVl 'řIANG ČCHlNG a její stoupenci byli ;wtčeni, vystave­ni kritice a souzeni (proces s "gangem čtyř").

1977 Teng Siao-pching byl rehabilitován; po­snlpně se propracoval do postavení nejmocnějšího muže země.

1978 Čína se dohodla s USA o normalizaci v'lájemných vztahu (navázání oficiálních diplomatických styků 1979).

1980 předsedou státní rady byl jmenován ČAo C'-jANG.

1981 předsedou ÚV KS Číny byl zvolen CHU JAO-PANG. Reformní kurz přijatý novým vedelúm se projevil v hosp. rozvoji země.

1987 demonstrace studenru za větší svobodu. Před�e­dou státní rady byl jmenován Ll PCHENG.

1989 Čínu ovládly studentské nepokoje; demon­strace na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tcbien an-men) skončila

4.6. 1989 masakrem, jemuž padlo za oběť tisíce ži­voru. Následovalo masové zalyKání a popravy. ČAo C'-jANG (od ledna 1987 gen. tajemll1K ÚV KS) byl sesazen, stranickým šéfem se stal 'řIANG CE-MIN.

ustopad 1989 TENG SIAO-PCHlNG odstoupil z funkce předsedy ústřední voj. komise ÚV KS. Jeho nástup­cem se stal 'řIANG CE-MIN.

Tchaj-wan (s. 513) 5.4. 1975 prezident ČANKAjSEK zemřel. Jeho syn 1978 'řIANG 'řING-KUO byl zvolen prezidentem Čín. re-

publiky.

1988 jeho nÍL�tupcem se stal Ll TENG-CHUEj; proces sbližování s ČtR.

Korejská lidově demokratická republika (s. 515) Od 1972 poku�)' o dialog obou korej. stáru a jednání

o sjednocení ztroskotaly. Korejská republika 1979 prezident PAK ČONG-�U byl zavražděn. Nepokoje

a protesty opozice přerostly v povstání v Kwangdžu, které bylo tvrdě potlačeno (1980).

1987 nepokoje přinutily vládu k uskutečnění přímých prez. voleb: 1988 byl zvolen Ro- HE-WU

Japonsko (s. 513): Pod vedením lib. dem. kabinetu 1964-72 min. předsedy Eisaku Satóa se 1968 Japonsko třetí nejsilnější prum. velmocí světa. Září-říjen 1971 císař HIROHlTO podnikl cestu do Ev-

ropy (1975 USA) Květen 1972 USA navrátily Okinawu Japonsku, anl. voj.

'lákladny zůstaly zachovány. Červenec 1972 novým premiérem se stal KAKUEI 11\­

NAKA, který musel kvůli obvinělúm z korupce od­stoupit (listopad 1974).

1978 Japonsko uzavřelo smlouvu o míru a přátelství s ČLR.

1982 v Japonsku vypukl spor o "revidov�Ulé" školní učebnice (o vyKlad druhé svět. války).

1982--87 premiérem JASUHlRO NAKASONE, 1987 až 89 NOBORU TAKESITA.

1989 zemřel císař Hirohito (7. 1.). Novým císa­řem se stal AKIHITO. - Rozsáhlý úplatkářský skan­dál vedl k odstoupení vlády, premiéra SOSUKEIIO UNA vystřídal TOSIKI KAIFu.

Filipíny (s 54 I) 1986 režim prezidenta Marcose se zhroutil.

V prez. volbách zvítězila CORAZON AQUlNOVÁ. Nauru 1968 na ostrově byla vyhlílŠena samostatná Republika

Nauru v rámci Brit. společenství národu. Niue 1974 na ostrově byla vyhlášena vnitřní samospráva,

spojení s Novým ZéhUldem zůstalo zachováno. Fidži 1970 souostroví Fidži vyhlásilo ne'lávislost v rámci

Brit. společenství národu. - 1987 na Fidži vyhláše­na republika.

Papua-Nová Guinea 1975 ve vých. čÍl�ti ostrova byl v r.unci Bril. společenství

národu vyhlÍL�en nezávislý stá! Papua-Nová Guinea. Austrálie: Po R. G. MENZlESOVl (1949--66) do pre­

miérského křesla postupně zasedli H. HOIJ' (1966), J GORTON (1968) a W. McMAHON (1971), jehož kabinet vystřídala

1972 labouristická vláda E. G. WHlTIAMA, která se rozhodla zříci se "politiky bílé Austrálie" (Jlí1Jite Australia policy) .

1975 v parl. volbách zvítězili liberálové vedení M. FRA­SEREM (premiérem opětovně 1980).

1983 labouristický kabinet sestavil B. HAWKE (1990 zformoval již svou 4. vládu).

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / jihovýchodní Asie II (1966-1990) 581

'Olajsko (s. 541) 1968-70 vnitropolit. život poznamenávaly akce kom.

guerill. - 1971 se k moci dostala voj. vláda, která pozastavila platnost ústavy.

1976 státním převratem uchopila moc nová voj. vláda. 1980-88 min. předsedou se stal T1NSUlANOND

PREM, kterého ve funkci vystřídal CHATICHAI CHOONHAVAN.

Laos (s. 515) 1966-72 v zemi pokračovaly boje mezi vládními jed­

notkluni a oddíly kom. Pathet Laa. Únor 1973 dohoda o obnovení míru a nár. usmíření. 1975 Pathet Lao převzalo moc a vyhlásilo Laoskou lid.

dem. republiku. Prezidentem se stal princ SOUP­HANOUVONG.

Kambodža 1966-69 přes akce kom. guerilly prosazoval princ

NORODOM SUiANUK neutrální polit. kurz. 1970 NORODOM SIHANUK byl svržen; jihovietnam.

a am. voj. jednotky vstoupily na území Kambodže. -Byla zrušena monarchie a země se v

říjnu 1970 změnila v Khmerskou republiku. Březen 1972 laN NOt se stal prezidentem. 1973 Rudí Khmerové zahájili mlj vítězný postup, jenž

skončil v dubnu 1975 obsazením Phnompenhu. V zemi nastolili

Rudí Khmerové za vlády 1976 premiéra POL POTA režim teroru. S vietnam. voj.

pomocí zvítězila nad Rudými Khmery opoziČlú 1978179 kom. K:unbodžská jednotná fronta nár. spásy

vedená HENG SAMRll\TEM, která vyh"i�ila (1979) Kampučskou lidovou republiku.

Cervenec 1982 vláda Kampučie, podporovaná Cínou i OSN, vedla guerillovou válku vůči provietnam. re­žimu v Phnompenhu. - Od 1988 sílilo mezinár. úsi­lí o vyřešelú klunbodžské OlÍlZky. 1989 vietnanl. jednotky opustily kmnbodžské úzenú.

1990 Kampučská lid. republika se přejmenovala na Kambodžský stát, byla ustavena Nejvyšší nár. ra­da v čele s NORODOMEM SIHANUKEM.

Červen 1991 mezi phnomphenskou vládou a zástup­ci exilové vlády byla uzavřena společná dohoda o ukončení bojů. Norodom Sihanuk (od listo­padu prezident) se vrátil do země. Na přechodnou dobu převzala správu země OSN.

1993 po parl. volbách byla ustavena vláda bez účasti Rudých Kluneru a přijata nová ústava, na jejímž zá­kladě se Kambodža opět stala monarchií a Norodom Sihanuk králem.

Jižní Vietnam (s. 515) 1966 demonstrace přiměly voj. vládu v čele s gen.

NGlNEN-CAO-KYEM k vypsání parl. voleb (s vylou­čením opozice). Vládní vojska svedla úspěšné boje v Danangu a v Hue. Am. letectvo pokračovalo v úto­cích na Hanoj a Haiphong. Am. prezident]OHNSON a premiér NGlNEN-CAO-KY v prllběhu konference na ostrově Guam v

březnu 1967 rozhodli o zavádění vnitřních reforem, jež

měly 7�brdl1Ít další kom. infiltraci. - Pre-tident gen. NGUYEN-vAN-TlUEU byl opětovně zvolen hlavou stá­tu, viceprezidentem se stal gen. NGUYEN-CAo-KY.

Leden 1968 jednotky Vietcongu spolu s oddíly seve­rovietnam. armády 7�ájily rozhodující ofenzivu

Květen 1968 v Paříži došlo k přímému jednání me7J zástupci USA a Sel'. Vietnamu. - USA 7�tavily bom­bardování severovietnam. úzenú.

Leden 1969 v Paříži byly zahájeny rozhovory VSR a USA o Vietnamu. Pre-lident USA NlXON oznámil postupné stahování am. jednotek z Vietna­mu, což mělo vést k "vietnamizaci" války ve Viet­namu (záři).

Březen 1970 vietnam. válka zasáhla území K:unbodže, v následujícím roce také Laosu.

Březen 1972 Severovietnam. ofenziva byly zasta­vena jen za cenu obrovských ztrát a díky nasazení strategických bombardéru USA.

1973 v lednu byla v Paříži podepsána dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietna­mu, na jejímž úkladě byly staženy voj. síly USA ze země. - Kontrolu nad pIněním dohody přcYl� její signatáři. - PovslÍU1í na jihu doprovázené útokem ze severu země skončilo

30. 4. 1975 bezpodmínečnou kapitulací saigon­ského režimu. Obě části země se sjednotily ve VSR (1976).

Severní Vietnam (s. 515): Nástupcem HO Cr MINA (s. 515) se stal prC7Jdent TON DucTHANG (září 1969). 2.7. 1976 po volbách do celovietnanl. Nár. shromáž-

dění bylo vietnam. území sjednoceno ve Vietnanl­skou soda!. republiku (VSR).

1978 Vietnam se stal členem RVHP a uzavřel smlouvu o přátelství se SSSR.

1979 vietmU11. jednotky vpadly do Kmnbodže. Malajsie (s. 541) 1966 období indonésko-malajsijské "konfrontace"

skončilo přijetím jakartské dohody. Nepokoje, jež propukly mezi čín. a malaj. obyv'dlelstvem, vedly k

1969-71 vyhlášení výjimečného stavu. Indonésie (s. 541) 1966 gen. Suharto převzal moc. Prezident SUKARNO

byl postupně zbaven moci. Indonésie se vr-'Jtila do OSN.

Květen 1967 prezident SUKARNO byl sesazen. Březen 1968 gen. SUHARTO se stal prezidentem. Srpen 1969 Západní lrilU1 (bývalá niz. část Nové Gui-

nejel se stal součástí Indonésie. 1976 ostrov Timor, někdejší port. kolonie (Východní

Timor), byl připojen k Indonésii. Vojenské smlouvy SEATO (s. 517) bylo roku 1977 oficiálně rozpuštěno. ASEAN, Sdružení zemí jihových. Asie, bylo založeno

(1967) Thajskem, Malajsií, Indonésií, Singapurem a Filipínami s cílem posílit regionální hosp. stabilitu.

ANZUK (zal. 1971) představoval obranný svazek Vel­ké Británie, Austr-'Jlie, Nového Zélandu, Malajsie a Singapuru.

OBDOB 1 PO DRUHÉ SVĚTOVĚ VÁLCE / Severní Amerika, Karibská oblast (1966-1990) 583

Kanada (s. 520): Po odstoupení premiéra PEAHSO­NA (s. 520) se 1968 min. předsedou stal P. E. Trudeaullib. strJ11a. 1972 P. E. TRUDEAU sestavil mcnšinory kabinet. 1974 liberálové opět dosáhli parl. většiny; v čele nové

vlády stanul opět TRUDEAU. 1976 a 1981 fr. sepamtisté zvítězili v provinciálních

volbách v Quebecu, což prohloubilo napětí mezi fr. a angl. mluvícími Kanaďany.

1982 královna ALžBĚTA ll. vyhlásila novou ústavu (mj. zrovnoprávnění francouzštiny s angličtinou).

1984 v parl. volbách zvítězila konzervativní strana, no­"Ýnl min. předsedou se stal B. MULRONEY.

Spojené státy americké (s. 520) 1966 USA 7zsáhla vlna rdSorych nepokojů. Nenásilné

protesty (M. L. KLNG) doprovázely i akce militant­ních skupin.

Červen 1967 k sov.-am. schůzce na nejvyšší úrovni došlo v Glassboro, kde se sešli prezident USA]OHNSON a sov. předseda rady ministru KOSY­GIN. Nedospěli však k žádným společným závěrum ve vieulaJn. či izr. otázce.

1968 prezident JOHNSON oznámil zahájellÍ nlÍrorych jednání se Sev. VietnaJJlem.

1969 Richard M. Nixonlrepublikán (s. 520) zví­tězil v prez. volbách nad H. HUMPHnEYEMlde­mokratem. - Prezident NLXON oznámil postupné stahovaní aJll. vojsk z Vietmunu (zářO.

Červenec 1971 NIXONŮV pomdce K1SSINGEH navštívil tajně Peking.

Únor 1972 prezident Nixon vykonal státní ná­vštěvu ČLR. R. M. NLXON byl v listopadu podruhé zvolen prezidentem USA (dem. protikandidátem G. MCGOVEH.!'1).

1973 v USA propukla aféra Watergate: po nuceném odstoupení Nixona se v

srpnu 1974 novým prezidentem stal dosavadní viceprezident GeraId R. Ford, který se v rámci po­kmčujícího velmocenského dialogu setkal s nejvyš­ším sov. představitelem BREžNĚVEM ve Vladivosto­ku (listopad), kde oba státníci pol07jli základy k dohodě o kontrole zbrojení Sili' ll.

Březen 1976 prezident FORD se postavil 7�1 "prosazo­váJlÍ mírové politiky silou" a odmítl ternlÍn "déten­te" (uvolňováJú).

1977 novým prezidentem USA byl zvolen James E, Carter/demokrat, jemuž se podařilo zprostřed­kovat

1978 egyp.-izr. dohodu z Camp Davidu. 1980 USA přistoupily k hosp. sankcím a odřekly ;vou

účast na olympijských hrách v Moskvě na protest proti sov. vpádu do AfgháJústáJlU.

1981 Ronald W. Reaganlrepublikán byl zvolen prezidentem.

Říjen 1983 Intervence aJn. náJn. pěchoty pomohla od­straJÚt lev. prokubánský režim na Grenadě. USA podpořily nikaragujské contras. Ve vnitřní politice přistoupila REAGANOVA vláda k radikálnímu sníže-

ní daní a ke krácení soc. rydajů, což se příznivě projevilo v hosp. rustu.

Listopad 1984 R. Reagan byl velkou většinou hlasů opětovně zvolen prezidentem; USA v

lednu 1985 přistoupily k realizaci výzkumného voj. programu nazvaného strategická obranná inici­ativa (SDl, !zv. hvězdné války).

1986 v USA propukla ..Ir.án-gate" (aféra ClA s tajnými dodávkami zbraní lr.áJlU).

1988 USA stáhly z Evropy (a zničily) rakety středn"lO doletu.

1989 prezidentem USA byl zvolen George Bush/republikán (dem. protikandidátem M. Du­KAKlS). V souladu s jednomyslně přijatou rezolucí RB OSN se

1990 USA zúčastnily tažení proti Iráku; po vypršení ul­timáta dosáhli Spojenci vítězství ve

17. 1.-28. 2. 1991 válce v Perském zálivu vede­né za osvobození Kuvajtu.

Karibská oblast 1973 podpisem zakládací (chaguaraJJlaské) smlouvy

byl vytvořen Karibský společný trh (CCM; též Ka­ribské společenství, CARICOM).

1975 na základě dohody v Lomé (loméská konvence, s. 555) se Barbados, Grenada, Bahamy, ]aJJlajka i Trinidad a Tobago staly přidruženými zeměmi ES.

Bahamy Červenec 1973 BahaJTIské společenství vyhlásilo svou

nezávislost (10. 7.) a stalo se členským státem OSN. Barbados: Na ostrově byla vyhlášena nezávislost v rJ11lci brit. Společenství a současně byl nory stát při­jat do OSN (listopad 1966) Dominikánská republika (s. 549): Masové nepo­

koje, které nabyly povahy obč. války, vedly k zásahu jednotek OAS.

1966 novým prezidentem zvolen J. BAlÁGUER (opět 1974; 1978, 1990); vojska OAS opustila ostrov.

Grenada: Na ostrově byla vyhlášena nezávislost v rám­ci brit. Společenství (únor 1974). 1979 lev. převrat, v jehož čele stál M. BISHOP. Po ně­

kolika neúspěšných pokusech o státní převrat, roz­kolu ve vedení země, převratu lev. Rev. voj. rady a BISHOPOVĚ zavr:lŽdění

1983 intervenovaly na ostrově jednotky aJJl. náJn. pě-choty a voj. oddí!lt několika zenlÍ karibské oblasti.

Haiti: DUVALLERŮV re7jm byl svržen, diktátor uprchl do FraJlCie (leden/únor 1986). Kuba 1971 na Kubě byl v r{unci zvyšováJlí hosp. efektivnos­

ti přijat zákon zavádějící povinnost pravidelně pracovat.

1972 Kuba byla přijata za člena RVHP 1975 OAS zrušila sankce vyhlášené vůči Kubě. - Kub.

vojáci za�áhli do bojů za obč. války v Angole a v Eti­opii (1977)

1990 uprchlíci usilující o únik z Kuby se pokoušeli do­sáhnout vycestování z ostrova útěkem na záp. velvy­slanectví (včetně konzulátu <'sFR).

OBDOBí PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Latinská Amerika 11 (1966- 1990) 585

Mexiko (s. 549) 1970 prezidentem byl zvolen L. EClIEVERRíA AtvÁ­

REZ; v rámci posilování vzájemné solidarity zemí třetího světa podnikl dvakrát cestu kolem svělll (1973,1975).

1976 vítězem prez. voleb se sllLl). LopÉz PORTlLLO. 1982 do prez. úřadu byl zvolen M. DE LA MADRID 1985 zemi postihlo silné zemětřesení. 1988 prezidentem byl zvolen C. SAI.INAS DE GOR­

TA Rl. Guatemrua 1974 nejvyšším představitelem země se po sporném

průběhu prez. voleb sllLi K. E. LAUGERUD GARCíA. Třebaže voj. režimy postupovaly proti opozic ost­ře, aktivita guerill neustávala.

1986 V. CEREZOlkřesť. demokrat se sllLi preziden­tem.

Britský Honduras Červen 1973 dosavadní Brit. Honduras se přejme-

noval na Belize. 1981 republika Belize dos{L11la nezávislosti. Salvador 1969 spory o pozemk. vlastnictví v honduras. pohra­

ničí vedly k "fotbalové válce" s Hondumem, kte­rou za�tavilteprve zásah OAS. - Pohr. spory skon­čily až uzavřením dohody o vzájemném příměří (1976).

1979 v zemi došlo k převratu. Vedení země se v prosinci 1980 ujala voj.-civilní junta v čele s). N. DU-

ARTEM, který se prohlásil prezidentem (1984). 1989 prezjdentem byl zvolen A. CRlSTlANIIARENA. Honduras Září 1974 hospodářství země těžce postihly ničivé

důsledky ork{ullI Fifi. Po období stříMUlí voj. junt převzala moc.

1980/82 opět civilní vláda; vnitropolit. poměry zatě­žov�L1 příliv uprchlíků ze Salvadoru a z Nikaraguy.

1990 prezidentem Hondura�u se sllLi R. LEONARDO CAU.E,IAS ROMERO.

Nikaragua 1978 opoziční předák P. ). CI-lAMORRO byl zavraž­

děn. Povstání Sandinistické fronty nár. osvobození (FSLN) vedlo ke

1979 svržení Somozova režimu. - Moci se cho­pila rev. junta vedená předákem sandinistů D. Ol�­TEGOU.

1983 boje mezi sandinisty a jejich odpůrci (contras) se d{L1e rozrůsllLiy.

Listopad 1984 v zemi proběhly parl. a prez. volby: prezidentem se stali Daniel Ortega SaavedralFSLN. Nadále pokračovaly boje s oddíly cOlltras, podporovanými USA.

1987 kostarický prezident O. ARIAS SANCliEZ před­ložil program demokratizace v Nikaragui. Zástup­ci vlády a opozičních stran se sešli ke vzájemnému dialogu.

1988 sandististé a zástupci contras uzavřeli v Sapoa dohodu o zastavení palby.

1990 ve svob. parl. volbách zvítězila koalice pravé-ho středu. Nejvyšší moc v zemi přešla v

dubnu 1990 do rukou prezidentky V. CIIAMORHOVÉ. Pananla 1972-78 předseda vlády gen. O. TORRljOS HERRE­

RA, "vůdce nové revoluce" stál v čele úsilí o zís­kání suverenity nad územím Panam. průplavu.

1977 Panama podepsala s USA dohody o postup-ném přechodu Panamského průplavu pod pa­nam. svrchovanost (do konce 1999).

1989 výsledky prez. voleb byly anulovány z rozhod­nutí gen. A. NORlEGY.

20. 12. 1989 intervence anI. nám. pěchoty skončila v

lednu 1990 svržením gen. NORIEGY. Kolumbie (s 549) 1974 prezidentem byl zvolen A. LÓPEZ MICIIEL­

SENlliberál. Za jeho úřadování došlo k zeslátně­ní ropných zdrojů. Vnitropolit. život země po­znamenávaly jak guerillové boje proti lev. rev. osvob. hnutí, tak teroristické aktivity prav. eska­der smrti.

1986 V. BARCO VARGASlliberál prezidentem. 1989 vládní orgány z�L11ájily (s podporou USA) taže-

ní proti drogové mafii (medellínskému kartelu). 1990 prezidentem C. GAVIRIA TRUjIU.o/liberál. Ekvádor 1968 prezidentem). M. VELASCO IBAlmA, který 1970 pozastavil platnost ústavy, rozpustil parlament

a převzal veškerou moc v zemi. - 1972 byl svr­žen lev. voj. pučem. Vládu převzala voj. junta ve­dená prezidentem G. RODRíGUEZEM LAROU. Mocenský boj vyústil ve zřízení

1976 voj. nejvyšší vládní rady v čele s viceadm. A. POVEDOU BURBANEM. Po volbách

1979 přešel prez. úřad přešel opět do rukou civilisti'l. 1988 novou hlavou státu zvolen RODRIGO BORjA,

1992 S. DURÁN-BALLÉN CORDOVEZ. Peru (s. 549) 1963-68 prezident F. Belaúnde Terry byl svr­

žen voj. převratem. Moci se chopila 1968 voj. rev. junta v čele s prezidentem gen.). VE­

LASCEM AtVARADOU. Nová vláda zintenzivnila proces zavádění stát. socialismu.

1969 v zemi byla provedena pozemk. reforma. -1973 zestátněn rybný průmysl a největší am. tě­žební společnosti.

1975 VELASCO AVARADO byl svržen, novým prezi­dentem se sllLi gen. MORALES BERMÚDEZ; hosp. potíže však nepřestávaly být zdrojem stálého na­pětí a nepokojů.

1978 v zemi začalo jednat ústavodárné shromáždě­ní. Od počátku 80. let sužovaly zemi sílící útoky maoistické guerilové organizace Světlá stezka.

1980 v prez. volbách zvítězil bývalý prezident BELA­ÚNDE TERHY; 1985 A. GARCIA PEREZ, který mu­sei čelit těžké ekonom. i vnitropolil. krizi;1990 A. FUjIMOIU.

586 OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Latinská Amerika lil (1966-1990)

Bolívie (s. 549) 1967 revolucionář EI!NESTO "CIIE" GUEVARA byl za­

jat vládními oddíly a zavražděn. - Prezident R. BAI!RII::i\TOS OllTL'Ro (od 1966)

1968 nastolil represivní voj. režim, ktelý byl svržen 1969 lev. voj. převratem, v jehož čele stáj gen. OVAi\­

DO CAi\DíA. Nová vláda zahájila politiku nár. re­voluce a přistoupila k programu zestátiíovánÍ.

1970 gen. J. J. TOt�I!ES potlačil pokus o voj. puč a sám se stal novým prezidentem . .Jeho vládu ale svrhl nový, prav. voj. převrat, jímz se k moci do­stal

1971 plk. I\. BANZEI{ SUÁREZ. V následujících letech (1978-82) se v zemi v rychlém sledu střídaly ne­úspěšné i úspěšné pokusy o státní převrat. Toto období skončilo až obnovením ústavního systému a nástupem

1982 prezidenta H. SI LEZl:: ZUAZE. 1985 V. PAZ ESTENSSORO se stal prezidentem. 1989 J. PAZ ZAMO(v\ byl zvolen prezidentem repub­

liky; po něm se hlavou země stal (I993) G. SÁ-'J­CHEZ DE LOZADA.

Par.tguay 1989 diktátorský režim prezidenta gen. STROESSNE­

[V\ (s. 549) byl svržen voj. převratem vedeným gen. A. RODRtGlIEZEM, ktelÝ se stal novým prezi­dentem.

Chile (s 549) 1970 S. ALLENDE GossE:llsf[jd. fronta byl zvolen

prezidentem republiky. Jeho vláda přistoupila k programu znárodňování a vyvlastňovánÍ.

Září 1973 prezident A1lende byl svržen voj. pučem a moci se chopila

červen 1974 voj. junta v čele s gen. A. Pinochetem Ugartem. - Od počátku 80. let narůstala nespo­kojenost a sílily požadavky na demokratizaci vnitropolit. života.

1988 lid. referendum se vyslovilo proti prodlužování PLNOCllETOVA režimu. - 1989 ve svob. prez. vol­bách zvitězil kandidát opozice

1990 P. AYLWtN AZÓCAtUkřesť. demokrat; 1993 zvo-len E. FREtJkřesť. demokrat.

Argentina (s. 549): Obavy z I'ERóNOVA návratu vedly k voj. převratu, jímž se k moci dostal 1966 prezident J. C. ONGANíA, ktelÝ rozpustil Nár.

kongres a zakázal činnost polit. stran. Ale také on byl záhy sesazen

1970 a voj. junta předala prez. pravomoci gen. LE­VINGSTONOVI, kterého svrhli umírnění důstojníci vedelú gen. IANUSSEM (1971). Nová voj. vláda povolila činnost polit. stran, přislíbila volby a na­vázala styky s J. D. PERÓNEM pobývajícím v exilu.

1973 v parl. volbách zvítězili perónisté. I'rez. funkce se opětovně ujal J. D. PEHÓN (září); po jeho smrti

1974 se pre7jdentkou stala jeho žena MAt�íA E. ISABEL PERÓNOVÁ MAtrťfNEZOVÁ ("Isabel" Perónová).

19761. PERÓNOVÁ byla svržena. V čele voj. junty sta­nul gen. J. R. VtOElA, jehož vystřídali

19HI/Hl prezidenti gen. VIOlA a GAU·tERI. Rozka­zem k obsazelú Falklandských (Malvínských) ost­rOvll :u'gentinskou armádou rozpoutala jUllla

1982 válku s Velkou Británií, v níž utrpěla poráž­ku. GAtTtERI odstoupil, prezidentem se stal gen. BtGNO"E: ohlášen přechod k civilní vládě.

1985 volby přinesly vítězstvi R ALI'Oi\SI;.Jovl; 1989 arg. prezidentem zvolen perónista C. S. MEJ\EM.

Uruguay 1868-72 v reakci na guerillu vedenou hnutím 1ítPO­

maros byl v zemi vyhlášen výjimečný stav. 1972 prez. úřadu se ujal vítěz voleb J. M. BORDA­

BERHY, jenž (1973) nastolil d.iktatul1l. 1976 BORDABERRYHO sesadili di'!stojníci, preziden­

tem se stal gen. A. MENDEZ, kterého vystřídal 1981 gen. G. ALVAR.EZ. - Po vítězstvi ve volbách

( 1984) se úřad hlavy státu navrátil do rukou civi­listů: (1985) liberála J. M. SANGUINETTtIlO a (1990) konzervativce L. LACAUA.

Brazílie (s 549) 1967 prezident gen. A. COSli\ I:: St LVA se ujal funkce. Prosinec 1968 A. Costa e Silva vyhlásil konsti-

tuční akt, jímž fakticky nastolil voj. diktaturu. 1969 prez. úřad za nemocného COSTA E SIl.Vll pře­

vzal gen. E. G. MEDICI. 1974 prez. úřadu se ujal gen. E. GEISEL. 1979 gen. J. B. DA O. FIGUEIREDO se stal preziden­

tem. 1983 země byla nucena zastavit splácení zahr.

půjček. - Po období voj. vlád se do nejvyššího úřddu v zemi vrátili opět civilisté.

1985 prezidentem zvolen J. SAHNEY. V přímých prez. volbách pak uspěl

1990 E COLl.OR DE MELLO: radikáliú program sana­ce financÍ. - 1992 byl prezident přinucen odstou­pit: funkci hlavy státu převzalITAMAH FRANCO.

Surinam Ustopad 1975 Surinamská republika vyhlásila nezá­

vislost a stala se členem OSN. Guyana Květen 1966 bývalá brit. kolonie dosáhla nezávislosti

v rámci blit. Společenstvi a stala se členem OSN. Venezuela 1973 Venezuela uzavřela s Brazílií dohodu o pevném

vymezení hranic. 1974 prezidentem byl zvolen C. A. pÉREZ RODRí­

GUEZ. Srpen 1975 znárodnění těžebního a ropného prů­

myslu se mělo stát základem plánu na novou strukturu ekonomiky.

1979 novým prezideniem byl zvolen I.. HERRERA CAMPINS.

1984 J. LUSINCIII se ujal úřadu hlavy státu. 1988 bývalý prezident C. A. I'ÉREZ RODI{(GUEZ byl

opětovně zvolen do čela země. Jeho program úspor vyvolal nepokoje ( 1989). Po jeho sesazení kvllli obvinění z korupce (l993) se prez. úřadu ujal (J 994) R. CAI.DElV\.

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika III (1966-1990) 587

Maroko Listopad 1975 Maroko zahájilo "zelený pochod" na­

mířený proli osamostatnění Šp. Sahary. 1976 mar. vojska obsadila sev. části Záp. (Šp.) Sahary

a později, po stažení mauretánských jednotek, 1979 zabrala také jih země. Mar. jednotky přitom po­

kračovaly v bojích s oddíly hnutí za nezávislost PO­LlSARlO.

Mauretánie (Mauritánie) 1975/76 mauretánské jednotky převzaly kontrolu nad

již. či�tí Šp. Sallary. - Prezident MUCIťlÁR ULD DAOOAH byl svržen (1978). Dalším voj. pu­čem se do čela země dostal (1984) prezident M. ULDTAJÁ.

Alžírsko 1978 prezident HUARI BUMEDLEN (s. 547) zemřel, 1979 jeho nástupcem byl zvolen plk. BENDŽEOÍO

ŠADLÍ. Sjezd Fronty nár. osvobození (1980) udělal tečku za bumedienovskou érou.

1984185 vnitro polit. život Alžírska zasáhla vlna nepo­kojli a teroru islám. fundamentalistů (znovu 1990.

Thnisko 1970 'l\lIlisko uzavřelo s Alžírskem smlouvu o bratr­

ství a dobrém sousedství; obě země se současně dohodly na rozdělení sporných naftových nalezišť.

1974 Tunisko odložilo další jednání o sjednocení s Li-byí (v Islám. arab. republiku). - 1978 v zemi na­rlistalo soc. napětí, jež přerostlo v gen. stávku.

1987 ve funkci prezidenta republiky vystřídal "doži­votního" prezidenta H. BURGIBU dosavadní pre­miér BEN Au.

Libye 1969 organizace svob. důstojlUKtJ provedla voj_

převrat a svrhla monarchii. Rada rev. velení, v jejímž čele stál M. KADDÁFí, provolala republiku.

1973 plk. KADDÁI'I prohlásil isl{un za soc.-rev. cestu ("třetí internacionalislická teorie").

1975 Libye uzavřela se SSSR dohody o dodávkách zbraní. - 1976 v Ubyi byla vyhlišena džamáhírija, všelidová republika na bázi koránu. Po odstoupení ze státních funkcí si

1979 KADDÁFf ponechal litul "vůdce libyjské revo­luce".

1986 am. voj. letectvo provedlo nálety na Tripolis a Benghází.

Egypt (s. 535) 5.-10.6. 1967 v "šestidenní" izr.-arab. válce skončil

Egypt na straně poražených. 1968/69 Egypt. -izr. střety pokračovaly v zóně Suez­

ského průplavu. S pomocí SSSR začala být na egypt. území budována odpalovací zařízení pro sov. rakety. Po smrti G. A. NÁSIRA se jeho ni�tup­cem stal v říjnu 1970 prezident Anvar Sadat

1971 dosavadní n{lZev země Sjednocená arab. repub­lika (SAR) byl změněn na Egyptská arab. re­publika (EAR); současně byla přijata nová ústava_

Říjen 1973 EAR se zúčastnila války proti Izraeli_

1976 EAR vypověděla smlouvu o přátelství se SSSR. -Egypt uzavřel obrannou smlouvu se Súdánem, jež byla namířena především proli Libyi.

1979 Egypt uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem. -1980 A. SADAT byl jmenován doživotním pre7jden­tem. Vnitř'lÍ opozice vůči SADATOVU režimu naru­stala, šířily se i projevy náb. nepokojů.

1981 prezident A_ Sadat se stal obětí atentátu (6. 10.)_ Novým prezidentem se stal M. H. MUBA­RAK (znovu 1987).

Súdán: Vnitřní poměry v Súdánu byly poznamen{my bojem separatistů z převážně afr. jihu proti nadvládě převážně arab. sevem; spor se vyhrotil zejména v ot{lZce zavádění islám. práva (šarí'a). 1969 voj. převratem se ujala moci rev. rada v čele

s D. M. NIMAJRÍM. 1972 dohoda uzavřená s již. Súdánem poskytovala ji­

hu (od 1973) autonom. postavení. 1983 v Súď{mu bylo zavedeno islám. zákonodárství;

vláda vyhlásila výjimečný stav (1984). 1985 prezident Nimajrí byl svržen voj. převratem.

- 1989 v zemi probulala obč. válka, bylo vyhlášeno stanné právo. Moci se chopila opět armáda v čele s gen. AL BASíREM: autoritativní islám. režim.

1992 armáda dosálua významných úspěchů v bojích s povstalci na jihu země, kde propukl hladomor.

Etiopie (s. 481) 1974175 armáda zbavila císaře HAlLE SELASSIE I.

moci. Začalo znárodňování pozemk. majetku. 1977 MENGISTU HAl LE MARIAM se stal předsedou

prozatínlIlÍ voj. vlády a nejvyšším slÍlulím představi­telem Etiopie. - S pomocí sov. zbraní a za účasti kub. jednotek dosál1la etiop. armáda vítězství nad Somálskem v Ogadenu i nad separatistickou Erit­rejskou frontou nár. osvobození (1978).

1984 zemi postihl hladomor. 1987 na základě nově přijaté ústavy se země přejme­

novala na Etiop. lid. dem. republiku. MENGISTU byl zvolen prezidentem.

1990 ekonom. a polit. krize režimu vrcholila, zenli sužovala obč. válka. MENGISTU byl přinucen k re­zignaci (květen 1991), jeho režim se zhroutil. No­vou hlavou země se stal vůdce opozice M. ZENAWI

Francouzské Somálsko 1977 země vyhlásila samostatnost a byla přijata do

OSN pod názvem Džibutská republika. Somálsko 1967-69 prezidentský úřad zastával A. ŠERMARKE

(Sirmarke). - Voj. převratem se do čela země do­stal gen. M. SlAD BARRE, který pozastavil platnost ústavy a rozpustil parlament.

1974 Somálsko uzavřelo smlouvu se SSSR (1977 vy­povězena).

1977 n8 Somálsko vedlo s Etiopií válku o Ogaden. 1986 v přímých prez. volbách bylo stvneno postavení

SIADA BARRA. - V zemi propukla obč. válka. Pre­zident SlAD BAlmE byl v lednu 1991 svržen. Zemi postihl katastrofál'lÍ hladomor.

OBDOB I PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VAtCE / Afrika IV (1966-1990) 589

Keňa: V zemi vládl Keňský afr. nár. svaz (KANU) v čele s prezidentem J. Kenyattou, po jeho smrti 1978 v čele zemč stanul D. MAP MOl. Uganda: Vládu prezidenta MllJ'ONA A. OBOTEHO 1966--71 ukončil 1971 voj. převrat D. IDI AMlNA: režim teroru. - Tan­

zanské jednotky odrazily útok IDl AMINOVÝCH vojsk (1978) a spolu s oddI1y ugandské opozice za­hájily tažení do Ugandy:

1979 svržení Aminova diktátorského režimu. 1980 pre7jdentem byl zvolen opět M. A. OBOTE.

Ozbrojené kontlikty přerostly v kmenovou válku. 1985 voj. převratem se k moci dostal gen. 1'. OKELLO,

který byl zálly (1986) svržen gen. Y. MUSEWENIM, čelným předákem opozice.

Rwanda: Voj. pučem (1973) byla v zemi nastolena vláda gen. J. HABYARJMANY: zaveden systém jedné strany, 'Iutsiové byli programově zbavováni moci. -1990 obč. válka zcela paralyzovala vnitřní život země. - 1994 genocidním masakrum Tutsiu zabránila až fr. intervence. Burundi: Král NTARÉ V. byl svržen (1966) a země by­la prohlášena republikou. 1972 mezi příslušruKy (většinových) Hutu a vládnou­

cích (menšinových) Thtsiu propukly krvavé kme­nové spory. - 1993 Burundi 7,l1chvátila kJydvá kme­nová válka, jež se přenesla i do sousedních zemí.

Tanzanie: V zemi nadále vládl prezident J. K. Nye­rere a jeho Tanganický afr. nár. �'Vaz (TANU). Na sjez­du 'li\NU (1967) byla přijata arushská charta (budo­v{mí socialismu). 1985 pre7jdent NYERERE odstoupil; jeho nástupcem

se stal A. H. MWlNYI, pod jehož vedením se země vydala na cestu liberalizace.

Zambie 1964--1991 prezident K. Kaunda se s pomocí Jed­

notné strany nár. nezávislosti (UNLP) pokoušel pře­konat kmenovou rozmslěnost země (72 kmenu).

1990 narusllljící opoziční hnutí přinutilo prC7jdenta KAUNDU povolit systém více polil. stran. - 1991 v parl. i prez. volbách zvítč7jla opozice, novou hla­vou státu se stal F. CHlLUBA.

Malawi: Byla přijata (1966) nová úSlllva, na jejímž základě se země stala republikou; pre7jdentem byl zvolen dosavadní premiér H. K. BANDA. Madagaskar 1972 prezident TSlRANANA byl svržen, moc v zemi

převzala voj. vláda: gen. RAMANATSOA. 1975 prezidentem republiky se stal D. RA:rSlRAKA. -

1976 přijetím nové ústavy se změnil název země na Madagaskarská demokratická republika.

Mauricius: Ostrov získal nezávislost (1968) v rámci Bril. společenství národu a vstoupil do OSN. Seychelské ostrovy 1976 Seychelská republika vyhlásila �'Vou nezávislost

v nmlci bril. Společenství a byla přijata do OSN. Botswana: V bril. protektorátu Bečuánsko byla v rámci bril. Společenství

1966 vyhlášena nezávislá Republika Botswana (50U-ČllSně se sllua novým členem OSN).

Lesotho: Bril. protektorát Basutsko získal 1966 nezávislost pod názvem Království Lesotho. Svazijsko (Ngwane) 1968 dosavadní bril. protektorál 7iskal nezávislost

v rámci bril. Společenství a byl přijat do OSN. Nezávislost získaly i bývalé port. zámořské provincie

(s. 567): 1974 Guinea-Bissau. 1975 Mosambik; Svatý Tomáš a Princův ostrov; Kapverdské ostrovy; Angola.

Mosambik 1975 prezidentem Mosambické lid. republiky se stal

S. MACllEL/FREUMO. Hosp. těžkosti prohlubovala pokračující obč. válka s antimarx.istickou organi7,l1-cí RENAMO.

1984 Mosambik a JAR uzavřely v Nkomati dohodu o neútočenÍ.

1986 novým prC7jdentem se stalJ. CHlSSANO. - 1990 nová ústava 7.aváděla plurJlitní poli. systém, prosa­dily se principy tdní ekonomiky.

Angola Ustopad 1975 přijetím nové ústavy vlllikla Angol. lid.

republika (AI.R) s vedoucí rolí MPIA (Udové hnutí za osvobození Angoly). V zemi propukla obč. válka mezi různými složkami osvob. hnutí.

Březen 1976 MPIA v čele s prezidentem A. A. NETEM zvítČ7jla nad svými protivruKy (za pomoci SSSR a kub. armády). Protivládní UNITA v obč. válce po­krdčovala. - Po úmrtí NETA

1979 se hlavou AlR stal J. E. DOS SANTOS. 1988 mezi Angolou, JAR a Kubou byla u7,l1vřena dohoda

o zastavení boju a stažení vojsk. - Navzdory příměří boje pokrdčovaly. -1991 vláda zavedla plur<llitní po­lil. systém a u7,l1vřela smír s organi7,l1cí UNITA.

Rhodesíe (s. 545): Ani rezoluce OSN, ani obch. em­bargo nepřimčly SMITHOVU vládu ke znúmční rasis­tického re7jmu. 1970 Rhodesie přijala ústavu, na jejímž základě se sta­

la nezávislou republikou. 1975 zesnil guerillový boj oddI1u nár. osvob. hnutí. -

1976 ženevská konference o Rhodesii skončila ne­úspěchem.

1978 min. předseda A. MUZOREWAlANC stanul v čele první snusené vlády. - 1979 londýnská konference o Rhodesii rozhodla o předání moci afr. vČlšinč a o vzniku nezávislé republiky Zimbabwe.

Zimbabwe: V parl. volbách zvítě7jJ Afr. nár. svaz Zim­babwe Vlaslenecké fronty Zimbabwe (ZANU/PF), je­hož předák 1980 R. MUGABE/ZANU se stal min. předsedou. -

1982 konflikty s op07jčním křídlem Vlastenecké fronty, Afr. lid. svazem Zimbabwe (ZAPU) vedeným J. NKOMEM, hro7jJy přerůst v obč. válku. NKOMO byl přinucen opustit vládu a odejíl do exilu.

1987 ZANU a ZAPU se sloučily v jeden polit. celek. V zemi byl zaveden prez. systém; prezidentem byl zvolen R. MUGABE (znovu 1990).

590 OBDOBI PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika V (1966-1990)

Jižní Afrika (s 545) 1966 předsedou vlády se stal B, J VORSTER; jeho ka­

binet pokračoval v politice apartheidu, JAR odmít­la rozhodnutí OSN o zrušení pověřenecké správy JAR v Jihozáp. Africe, kterou OSN již označilo za Namibii.

1971 nálezem Mezinár, soudního dvora v Haagu byla přítomnost JAR v Namibii shledána nelegální.

1974175 JAR zmírnila politiku apartheidu, - 1976 v Sowetu propukly těžké nepokoje, Bannlst.1ll Tran­skei získal nezávislost.

1978 P. W. BOTl-IA se ujal funkce min, předsedy, Voj, jednotky JAR zasáhly proti záldadnám oddílů SWA­PO v jižní Angole, V 80, letech postihla JAR hosp, recese,

1981 jihoafr, armáda vpadla do jižní Angoly, 1984 v platnost vstoupila nová ústava, podle lUZ se čer­

nošská většina ani nadále neměla podílet na moci. Parlanlent měl napříště sestávat ze tří komor (bí­lých, míšenců a Indů) a v zemi se zaváděl prez, systém, Prezidentem byl zvolen P. W. BOTllA,

1986 v JAR byl v reakci na prudký vzeslllp odporu pro­ti apartheidu vyhl{lŠen výjimečný stav, Na protest proti potlačování op07Jce přijala řada zenú hosp, sankce proti JAR, Po BOTHoVĚ odstoupení se

1989 prezidentem JAR stal F. DE KIJlRK, který se roz­hodl propustit z vězení předáky Afr, nár, kongresu (ANC) ,

1990 vůdce ANC N. Mandela byl po 27 letech věz­nění propuštěn na svobodu, Prezident DE KLERK a N, MANUELA zallájili přímá vyjednává­ní, Výjimečný stav byl zrušen, V JAR propukly střety mezi příslušlUKy Al�C a wlským hnulÚn lnkatlla,

1991 prezident DE KLERK omámil ukončení politi­ky apartheidu, V červnu byly v JAR zrušeny rasis­tické zákony,

Namibie: V New Yorku byla podepsána (1988) míro­vá dohoda, v lUZ vláda JAR souhlasila s nezávislostí Na­mibie. V parl. volbách ( 1989) zvitězila nár. osvob. Ud. organizace Jihozip. Afriky (�WAPO). Březen 1990 následovalo vyhlášení ne7livislé Na­

mibijské republiky, jejímž prezidentem byl zvo­len SAM D. Nl[JOMA .

Senegal 1981 po rezignaci prezidenta L.-S. SENGHORA (1960 až

1980) byl hlavou státu zvolen S. A. DIOUF, - 1982 Senegal vytvořil konfederaci s Ganlbií (Senegambie; zrušena 1989) Pohr. konflikt s Mauretánií ( 1990),

Gambie: V zemi byla vyhlášena ( 1970) republika, která však zůstala součástí blit. Společenství, Prezi­dentem (a současně premiérem) se stal D, K. JAWA­RA (znovu 1987),

Guinea 1974 SSSR 7.aČal v Guinei budovat svá voj, zařízelú, 1984 prezident Sékou Touré zemřel. Moc v zemi

přeV7.ala armáda, Sierra Leone 1967 vojenským převratem se dostal k moci gen,

JUXON-SMITII. Po novém stáUúm převratu (1968) se předsedou vlády stal S, I' STEVENS /APC (Všelid. kongres),

1971 země byla prohlá.�ena republikou, svazky s brit. Společenstvím zÍlstaly zachovány, S, p, STEVENS se st.'1l prezidentem,

1978 přijetím nové ústavy se zaváděl systém jediné po­lit. strany (APC) , - 1985 v čele země stanul gen. J. MOMOII.

Libérie 1971 nástupcem pre7jdenta W. TUBMANA (od 1943)

se stal W. R. TOLBERT, který byl zavražděn při 1980 voj, převratu vedeném S, K. DOEM, 1984 v ránlci posnlpného přechodu k civihú vládě by­

la přijata nová ústava, - 1985 v zemi se konaly parl. volby, autOlitativtÚ systém však zůstal zachován, -1986 s, K, DOE se stal již 20, libérij, pre7identem,

1990 narůstající napětí a povstalecká guerilla přerost­ly v obč, válktl. Znepřátelené strany uzavřely doho­du o pl1měří (únor 1991)

Horní Volta: Prezident M, YAM.ÉOGO ( 1960--66) byl svt"Žen 1966 voj, převratem plk. S, lAMIZANY, 1974 po vytvořelú .. vlády národlú obnovy" převzala

moc ( 1975-78) jednotná strana UDY. Prezident lAMlZANA byl svt"Žen ( 1980) voj. pučem, který do čela země vynesl S, ZERBA, později

1982 svt"Ženého QUEDRAOGEM, Jemu však stejný osud připravil ( 1983) T. SANKARA,

1984 Horní Volta se přejmenovala na Ud, dem, repub­liku Burkina Faso,

Burkina Faso: Prezident SANKARA zallynul (1987) během voj, převt·alll, vedeného B. COMPAORÉM, který se tak stal novou hlavou země.

Ghana 1979 pOI1lČíkJ. RAWLlNGS provedl stáuú převt-at. Moci

se ale ujala civilní vláda, prezidentem byl zvolen II LLMAN, -1981/82 RAWLlNGS provedl nový stáuú převt·at. Moci se ujala Prozatínuú rada nár obrany,

Togo 1967 gen, G, EYADÉMA se voj, pučem dostal k moci.-1969 EYADÉMA založil Souručenství tožského lidu (RPT) 1990 opozice proti EYADÉMOVĚ diktatuře narůstala, v zemi se šířily nepokoje, Dahome 1965 a 1967 voj, převt·aty destabilizovaly zemi, - 1968

min, předsedu ZINSOUA svrhl (1969) nový voj, puč, po němž vládu v zemi převzala prez, rada,

1972 major M, KÉRÉKOU se převratem chopil moci a stal se prezidentem, Za jeho vlády se

1974 stal oficiální státJú doklrinou marxismus-leninis­mus, - 1975 pokusy o polit. zvrat byly v zárodku potlačeny; země změnila název na Beninskou lid. republiku. Benin: S rozpadem sov, bloku skončil progranl bu­dování socialismu, Byl změněn název stáni (Benin­ská republika) a povolen systém více stran: 1990 novým prezidentem se stal N, SOGLO,

OBDOBÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE / Afrika VI (1966-1990) 591

Nigérie Leden 1966 voj. převratem se dostal k moci Ren. IRON­

St, uSilující o vytvoření jednotného a celllmlizovlmé­ho státu. Tomuto zámčru zalJr{mil v červenci nový převrat, zorganizovaný federalisty vedenými plk. GOWO[l;EM. Ve východní Nigélii vyhlásil v

květnu 1967 plk. OJlIK\VU Republiku Biafra, což vedlo k obč. válce 1967-70 (kapinIlace Biafry).

1975 státní převrat smetl GOWONOVlJ vládu, novým prezidentem se stal gen. M. R. MOIIAMMED, po něm (1976) gen. O. OBASANJO. Na základě voleh. lIspěchu se stal prezidentem

1979 A. S. StIAGMU. Moci se ujala civilní vláda. 1983 gen. M. Bli llARJ provedl sL,í.tní převrat. - 1985

nový voj. přcvrat vynesl do čela gen. L. Bi\t3ANGtDlI. Přípravy na návrat civilní vlády vyústila v jeho demi­si a nástup gen. SAi'iIlIO ABACIIYi (1993).

Země Sahelu 1980/81 v dllsledku extrénmího sucha postihl všechny

země Sllhelu kalll�trofální hladomor. Mali: Prezident M. KElTA (od 1960) byl svržen 1968 voj. převratcm, v jehož čele stál M. TRAORÉ. 1974 novoullstavou se v Ma!i zaváděl prez. systém. 1991 TllAORÉ hyl svržen armádou. Prozatímní vláda

připravila přeéhod k systému více polit. stran. - 1992 pre7jdentcm republiky byl zvolen A. O. KONAt�É.

Niger 1974 voj. převrat svrhl prezidenta H. DtORlIIO (od

1960). Moci se chopila Nejvyšší voj. rada plk. S. KOllNTCHÉHO.

1987 prez.lIřad převzal plk. Au SEIBOI'. Po schválení nové ústavy se konaly prez. volby (1993), v nichž zvítězil MAt lAMANE OUSMANE.

Čad 1975 voj. převratem se k moci dostala Nejvyšší voj. ra­

da, prezident N. TOMBALBAYE (ve funkci od 1960) byl zavražděn. - 1979 v zemi propukla obč. válka. Po rozpadu prozatímní stát. rady a přechodné vlády nár. jednoty v čele s prezidentem G. OUEDDElEM

1980 zasáhly do obč. války libyj. jednotky. 1982 pod nátlakem Francie a USA se Libyjci z Čadu

stáhli; prezident OUEDDEI odešel do exilu. Moci se ujal prezident H. HABRÉ. Po vítěl.�tvích jeho vojsk nad Li byici byl

1987 mezi Gldem a Libyí uzavřen mír. Prosinec 1990 I. DÉBY svrhl II. HABRÉIIO a stal se

prezidentem. Středoafrická republika 1966 plk. J. B. BOKASSA svrhl prezidenta D. DACKA

0960-66) a posnIpně nastolil osobní diktaturu. 1972 BOKASSA se prohli�il doživoulÍm prezidentem.

V zemi, která se změnila v prosinci 1976 ve Středoafr. císařství s císařem BOKAS­

SOU 1., zavládl teror. 1979 stát. převratem byla obnovena republika, jejímž

prezidentem se sta! D. Di\CKO . 1981 moci v zemi se chopila armáda v čele s gen.

A. KOUNGBOU.

Rovníková Guinea: Bývalá Sp. Guinea (Rio Muni) vytvořila spolu s ostrovy Fermmdo Póo a Annobón 1968 nezávislou Republiku Rovníková Guinea, kterou

(969) ovládl N. MACIAS. 1979 MACIASŮV diktátorský režim byl svržen. Prez.

úřadu se ujal plk. T. OBW';G NGL'EMA MBASOGO. Kamerun 1972 přijetím nové ústavy vznikla Sjednocená republi­

ka Kamerun. 1975 prezident A. AIIJDJO zvolen do čela zemč. Po je­

ho odstoupení se hlavou státu stal P. BtYA (1982) KongolBrazzaville 1968 voj. převratem převzali moc v zemi lev. oriento­

vaní důstojníci vedení M. NGOt IABtM, který se stal prezidentem.

1969 vyhli�ena Konžská lid. republika. 1977 po neúspěšném pokusu o převrat se hlavou

země stal J. YHOMBt OPANGO. 1979 D. SASSOu-NGUESSO se Slltl novým prezidentem.

Kongo-LéopoldviUe/Kinshasa (s. 547) 1966 MOBL 'TU převzal i funkci min. předsedy a sou­

středil v rukou veškerou moc. Název země se změnil (1971) z Konžské republiky na Republiku Zlur.

Zair 1977178 v provincii Shaba (dříve KallUlga) byl potla­

čen pokus o separatistické povstáJ1í vyvohmé exilo­vými kallUlžskými politiky.

1978 nová ústava zaváděla prez. systém. Organizace africké jednoty (OAJ): Na konferenci OAJ v z,Ullbijské Lusace byla schvítlena 1970 rezoluce o .. jižllÍ Africe", jež byla munířená proti

rll<;ové diskriminaci. 1988 na (25.) konferenci OAJ v Addis Abebě bylo kon­

statOVíUlO, že proces ,úro sjednocov{Ulí ztroskolltl. -Prezidenti 51 členských států OAJ podepsltli

1991 smlouvu o Africkém hosp. společenství. Hospodářské sjednocování 1965 Společná afr.-mauricijská organizace

(OGAM) sdružovala Da!lOme, Pobře7.í slonoviny, Gahun, Kamerun, Konžskou lid. republiku do 1972, Madagaskar do 1973, (od 1973) Mauricius, Niger, Burkinu (HonlÍ Voltu), Rwandu, Senegal, Togo, Čad, Zair, StředOlúr. republiku.

1967 Východoafr. společenství zahrnov,tlo Keňu, Tal17llllii a Ugandu s cnem dosáhnout vytvoření spo­lečného trhu; 1970 uzavřelo dohodu s EHS.

1964 Středoafr. ceLní a hosp. unie (UDf\AC) spojo­vala Gabun, Kamerun, Konžskou lid. republiku, Stře­doafr. republik'\! a (od 1983) Rovnnwvou Guineu.

1975 loméská konvence spojov:tla s ES také eko­nomiku řady afr. zemí (s. 554).

1975 Hosp. společenství západoafr. států (ECO­W\S, CEDEAO) vzniklo ze 6 členských zemí Hosp. společenství záp. Afriky (CEAO) , tedy z Burkiny, M,tli, Mauretánie, Nigeru, Pobřeží slonoviny a Sene­g,tlu, k nimž se 1984 přidal Benin a také Gambie, Ghlllla, Guinea, Guinea-Bissau, (od 1977) Kapver­dy, Libérie, Nigérie, Sien"'d Leone a Togo.

592 EDIČNí POZNAMKA

I' ráce na českém vydání Encyklopedického atlasu svčtových dějin přinesla překladatcllull a redaktorlun celou řadu komplikací, jež se někdy dařilo překonávat jen pomalu a obtížně. Kromč obvyklých potíží, tj . otázky jakou formu transkripce a terminologie zvolit, se největší tčžkosti ukázaly ve formč a rozsahu přeložených textll, které musely odpovídat rozsahu výkladové stránky Pllvodního vydání. Oproti úsečnému a suchému německému originálu jsme se snažili český překlad pončkud zepičtit a pokud to prostor dovo­loval, uváděli jsme i rllzné varianty jmen a názvll; někdy bylo proto nutné přistoupit k rozsáhlejšímu použí­vání zkratek. [{edaktoři stáli také před nutností zasahovat do Pllvodního texlU a opravovat na někte rých místech nepřesné či mylné údaje, ale především potlačit někdy až přílišný germanocentnsmus ( pro nčmecké tVllrce zcela legitimní a pochopitelný, pro českého čtenáře však poněkud méně stravitelný) , což platí především o dějinách novovčku a nejnovějších dějinách. To ovšem neznamená, že hy plivodní text nebyl objektivní, opak je pravdou a nutno znovu konstatovat, že jeho autoři usilovali o m,Lximální vyváže­nost a objektivitu jak textové části, tak i mapek.

A

Aascn, Ivar 362 Ahacha, Sani 59 1 Ahbásovci, arahská dynastic 1 30, 1 35 , 1 37, 1 7S,

209 Ahd al-Karím 385, 425, 439, 457 Abdul Medžid I. 365 Abdulláh, jordánský král 537 Abdulláh, M. 543 Ahdulláh ibn l Iusajn 446 Abdulmalik 1 3 5 Ahdulmu'min 1 37 Ahdurrahmán 365 Ahdurrahmán, umajjovský chalífa I. 1 35; - I I I .

1 57, I S7; - arab. místodržící ve Spančlsku 1 2 1

Ahdiilhamid I I . 365 Absolon, biskup v I�oskilde 1 63 Abú-I-Fazl 229 Abú Bakr 135 Abú al Abbás 1 37 Abú Sajd 1 79 Acuma-Maro 369 Adadnirari, asyrský král I I . 3 1 ; - I I I . 5 1 Adalberl Brémský 1 47; - Pražský, viz. sv. Voj těch;

- z Remeše 1 59 Adalbcrl, král i talský 1 1 9 Adamce, I.adislav 559 Adams, John 293 Adams, Samuel 291 Adclheid, manželka Oty Velikého 1 1 9, 1 43 Ademar, biskup v I.e Puy 1 5 1 Adenauer, Konrad 497, 523, 527, 529 Adherbal 89 Adler, Max 379 Adler, Victor 379 Adolf Nasavský 1 93, 195 Adolf ze Schauenburgu 1 7 1 Adoula, Cyrilic 547 z Aehrcnthalu, Alois I.exa 399 Aemilius Paullus, konzul padlý u Kann S I Acmilius I'aullus Lucius 67, 85 Aenas 73 Aeti us I 1 5, I 1 7 Afrodita 49, 5S Agathokles 6 1 Agesilaos I I . , spartský král 63 Aghlabovci, arab. dynastie 1 37 Agi lulf 1 1 9 Agnes (Anežka) z Poitiers 1 47 Agricola, Georgius 2 2 1 Agricola, Rudolf 2 1 2 Agrippa, Marcus Vipsanius 93, 95 Agrippina, l ulia ml. 97 Agt, A. van 561 Aha, též Narmer 23 Ahidjo, Ahmadu Babatura 591

Ahmadšáh Durrání :\65 Ahmed Zogu 4 1 7, 44 1

RIlJSTŘI K 593

Ahmósc (Amasis), egyptský faraon I. 25; - II. 25 , 5 1

Ahuramazda 45 Achab 37 Achajmcnovci, perská dynastic 45, 65, 69, I () I Achnaton 25 D'Ailly, Petr I S I Aimone, vévoda spoletský 481 Aischylos 5S, 1 1 9, 1 2 3 Aistulf 1 1 9, 1 23 A'iša 1 35 Ajjúb Chán, Muhammad 543, 577 Ajjúbovci, egyptská dynastie 1 36 Ajt Ahmad, l I usejn 547 Akbar 229 Akjhito 579 Aksakov, Konstantin Scrgejcvič 39 1 Alarich, visigótský král I . 1 1 5 ; - I I . 1 1 5 Aláuddín Chaldží 2 1 1 Alaungpaja 367 Alba, Fernando Á1varez de Toledo, vévoda z 237,

243, 245 Alberoni, kardinál 28 1 Albert I. Belgický 363 Albert Sasko-Koburský 326 Albert z Buxhoevdenu 1 99 Albertus Magnus 1 49 Albertz, l Ieinrich 57 1 Albizzi, italský rod 2 1 7 Alboin 1 1 9 Albornoz, GiI Alvarez Carillo, kardinál 2 1 7 Albrecht, nčmecký král, resp. řím.-nčm. císař

I . l Iabsburský 1 94- 195 ; - I I . 1 94, 1 97; švéd­ský - Meklenburský 1 99

Albrecht Medvčd 165 , 1 7 1 ; - l Iohenzollernský 235 Albuquerque, Afonso 22 1 D'Alembert, Jean Baptiste 257 Alessandri y Palma, Arturo 455 Alessandri I�odriguez, Jorge 549 Alexandr, makedonský král - I I I . Veliký 25, 3 1 , 39,

43, 45, 63-65, 67, 69, 7 1 , 97, 1 57; - IV 65, 67; - Severu S, římský císař 99; - polský král 20 1 ; - ruský car - I . 303, 305, 307, 309, 3 1 3, 3 1 7, 323, 347; - I I . 329, 347, 389; - I I I . 389; jugoslávský král - I 44 1 ; srbský král - I. Ob­renovié 359

Alexandr, papež - I I I . 1 49, 1 65 ; - V I SI; - V l . Borgia 2 1 7, 2 1 9, 225

Alexandr Farnese 243, 245; - z Haisu 149; - von Battenberg 359; - Cuza 359

Alexej Michajlovič, ruský car 273 Alexej, metropolita moskevský 203; - následník

ruského trůnu 273 Alexios, hyzantský císař - I. Komnenos 1 1 3 , 1 5 1 ,

1 74 , 1 75; - IV 1 53, 207 Alfons, aragonský král - I . Bojovný 1 87; - V. 2 1 7;

594 REJSTŘí K

kastilský král - VI I . 157, IX7: - \'111. IX7; - X. M()uchý 195; portu�alský král - I . 187; špančlský král - X I I . 260, 565; - X I I I . 260, 56:1,4:19

Alfons z Poitiers 159 Alfonsin, Raúl 586 Alfréd Vcliký 129, 151 Alí 155 ' AIi al-Kajlámí, Rašíd -IX I Alí Džinnáh, Muhammad 4�7 Alia, I�amiz 560 Alíovci 575 Alkaios 51 Alkibiades 61 Alkmán (Alkmaión) ze Sard 51, 55 Alkmconol'ci, athénský rod 55 Alkuin z Yorku Ir

'

Alláh 155 Allendc Gossens, Salvador 586 Almagro, Diego di 225 Almanzor (al-Mansúr) 157, 1 87 Almeida, Francisco de 221 Almohadé, berberská ,ekta a dynastie 157 Almorál'idé 15-

.

Alp Mslan 151 Altdorfer, Albrecht 215 Alvarado, Pedro de 225 Alvarcz , G. 586 Alyattés 55, 45, 49, 51 Alžbčta, královna anglická - I . 258, 241, 245, 247:

- I I . 520, 524, 58:1: ruská carevna - I . 28:1 Alžbčta Charlotta - "Lisclotta" 259 Amadeus Savojský 565 Amalasll' intha 1 1 7 AmanuHáh '146 Amarsin 25 AlI1asjáš 57 Amatcrasu 1 77 AlI1biorig 91 Ambrož (Ambrosius) 107 Amenemhét III. 23 Amcnhotep (Amenofis), egyptský faraon - I. 25:

- I I I . 25; - lY. (Viz též ,\chnaton) 25 Amin Dada, Idi 589 Amín, l l . 577 AlI10n 25, 25,65 Amr ibn al-Ás 155 Amundsen, Roald 459 Amyklais 55 Amyntas 95 An 27 Anaklct II., papež 1�9 Anakreon z Theu 51, 55 AnaSlasios I. 140 Anaxagoras 59 Anaximander 51 Ana:dmcncs 51 AllCUS, Marcius 73

Andersen, lIans Christian 510 Anderson 459 Andrássy, Gyula st. :157,561 Andreac, J. 251 Andrejev, Andrej Andrcjevič '167,505 Andreotti , Giulio 565 ,\ndronikos I I . , bl'zantský císař 207 .\ndropol', Jurij Víadimirol'ič 557 Angelico, Fra, 1'1. jm. Guido di Pietro 21:\ Angclovci, byzantská dynastie 175 Anjou-Plantagenet, dynastie 161, 188, 189 Anjouovci, francouzská dynastie 159, 161, 165,

172-17), 20 1,207,217,219 Anna, anglická královna - Stuartol'lla 269: ruská

carevna - Ivanovna 275 ,\nno z Kolína, arcibiskup 14-IYAnnunzio, Gabriele :I(r, ·1.17 Ansclm z CantcrbulT I '18, 149 Antalkides 6:1

.

Antall, .Jószef 560 Antigonos I. Jednooký 66,67,69: - I I . Gonalas 66,

67 Antigonol'ci , helenistická dynastie 66, 6-Antiochos I . SOler 69: -I I . Theos 69: - I II . Veliký

67,69,8�-85:-1\.85 Antipatros 65, 6', 69 Antonescl l , Ion '181, �Rt) sv. Antonín 141 Antonín Navarrský 24 7 Antoninovci, dyn,istic římských císařll 99 "ntoninus Pius 98-99 Antonius Eremita I � I AnlOnius Lucius 9:\: - �lal'Cl ls 91,95,95 ,\nunitu 27 ,\pis 49 Apollon 47, 49,57 ApoHonius z Rhodu 71 Appius, Claudius Caccus H5 Apulcius, I.ucius 97 Aqual'iva, Claudius 2:\9 Aquinol'á, Corazon 5'9 .\rafat. Jásir 55:\, 57S Aramburu, Pedro Eugcnio 549 Aranda, Pedro Pal)lo AbalTa de Bob 287 Arap MOi, Daniel 589 Arbogast 10 .. \ Arcaclius 103 Ardašír I. 69, 10 I Ardcrich I 15 ,\rduin z Il'rei 119 Ardvs 35 Ares 48, 49 d' Argcnlieu, Thierry 515 Archelaos, syn I Icroda Velikého 59 Archidalllos l l . , král sparts,",'Ý 61 Archilochos z Panl S I Archimedes ze Sl'rakus -I , 8.� Arias Sánchez, 6scar 585

Mihert ( l Ierihert), arcibiskup milánský 1'17 Árif, plukovník 5:\5 Árif, Abd ar-I!ahmán Muhall1mad 576 Ariosto, l.udovico 212 Ariovist 91, I 15 Aristagoras z Milétu 57 Aristarchos ze Samu 71, 22 I Aristeides ,-Aristofanes SS Aristofanes z Bvzantia 71 Aristogciton 55 Aristonik SS Aristoteles ze Stageiry 58, 65,149, 184 Arius I O� Arminius (též l Iermann ) 95, 97 Arnim, Achim l.udwig \'on :SIO Arnold, Gottfried 257 Arnold z Brescie 149, 165 Arnošt August, kurfiřt hannoverský 265 Arnulf, císař a vÝchodofranský král - Korutanský

119, 124-i25; - vévOlhľbavorský 14:1 '

Arpád 169 Arnulf z Met 121 Arpádovci , malh!rská dynastie 169 Aršád, I I, M, 577 Arsakes I . 69 Arsakovci, parthská dynastie 69, 101 Artabanos v., parthský král 69 , 101 Artafernes 57 Artaxerxes, perský velkokrál - I I, 65; - I I I . 45:-

IV. viz Bessos Artemis 48-49 Artevelde, Filip van 191 Artimpaasa 21 Artuš 129 Asad, l Iáfis 575 Asamové, hratři 256 Ašikaga. japonská šoglinská dynastie 227 Asi ni us, Gaius Pollio 95 Askánci, německá dynastie 164, 171 Askia Mohamed, maliský vládce II I Asklepios 'IR

'

Askold I:U Ašóka 42, -15 Aspasie 59 Asquith, l Ierhert l Ienry 582. 407 Assarhaddon 25, :II Aššur 29 Aššurbanipal 25, 50, :I I Aššurnasirpal l l . .'I I Aššuruballit I. 29 Astraté viz Tanit Astyages 45 Atahualpa 22.1 Atalja 57 Atanasov, Gcorgi 560 Atatlirk, v\. jm, Mustafa Kemal .165, 417. 445, 507 Athanasius 107

Athaulf 115 Athelstan 129 Athéna 4S-49, 55, SS, 59 Athenagoras 557 I\lOn 25 Atossa 45

REJSTŘíK 595

Attalos I . 69, 8.1: - I I , 69; - lll . 69, 85 "ttalovci, helenistická Ih nastie 66, 68 Atticus, Titus Pomponius 95 Attila 112, 115, 115 Attis 55, S7 Attlee, element 524, 527, 541,545,545 Alid, M, 575 Augereau, Pierre 299 August l l . Silný 26:\,271; - ll l . 2S1 Augustinus, Aurelius (s\" Augustin ) 107,117,127.

129, U9-HO, 149, 184,212,250, 261; - sv, z Canterbury 209

Augustus (viz téi Octavianus) S7, 92-95, 95-')(" 98, 105, 115

"un Schan 541 "urangzíb 229, 275 Aurclianus, I.ucius Domitius 101 Aurclius, Mal'Clls Antoninus 87 -99 Auriol, Vincent 525 Authari 119 Avcrroes Obn Rušd) 1'-19, I S4 Aviccnna (Abli Alí ibn Síná) 184 Awakum 275 ď Azeglio, Massimo Taparelli .1.1.1 Azikil\'e, Benjamin Nnamdi 545 Azócar, p, Aylwin 586

B

Baal 57, 59,49,99 Babangida I. 591 Bahenberci, německá dynastie 14:\, 164 Babeuf, Frant;ois Noel 299, .144 Bahiuch, Ewanl 559 Bábur 229 Bacon, Roger 184 Bacon, Francis 256, 52 1 Bada 229 Badius, pařížský knihtiskař 212 Badoglio, Pieu'o 437, 4S9 al-Badr, Muhammad 5:\5 Baeck, l.eo 4R3 Baffin , William 278, 279 Bagot, J. '146, 535 Baháduršáh l l . :\67 Bahr, Egon Karl-Heinz 569, 571 Bach, Johann Sebastian 256 Bach, Alexander 339 Bachofen, Johann J. :\ 10 Baill\', lean Svlvain 297, 299 al-BfrJní 21 i Bajan 11:\

596 REJSTŘÍK

llajer 362 Bajram Chán 229 llakchylides 55 al-Bakr, Ahmad l Iasan 576 llakunin, Michail Alexandrovič 344, .178, 389, 591 Balaguer Videla, Joaquín 585 Balbo, Italo 437 Balboa V:l�CO Nuiies l l 5 llalduin Trevírský 195 Balduin, latinský císař - I . (viz též Balduin IX.

Flanderský) 153,207; - 11 . 207; - jeruzalém­ský král - 1 . 1 51, 207; - I I I . 151; hrabě Oan­derský - IX. 1 53 (viz též Balduin 1., latinský císař)

Baldwin , Stanley 424,468 Balfour, Arthur James 341,411 Balsazer 31 Banda, l Iastings KamuZll 545, 589 Bandáranájaková, Sirimávo 543, 577 Bandinelli, Roland 1 6 5 Banér, Johan 255 Banzer Suárez, l Iugo 586 Bao Dai 515 Bar Kochba, Šimon 59, 99, 1 55 Bardi, italský bankéřský rod 215 Banlia 45 Barents, Willem 278 Barkovci 8 1 Barnabáš 107 Barras, Paul Fran�ois 299, 50 I , 517 Barre, Raymond 565 Barrientos Ortuiio, René 5H6 Barthou, Louis 383, 469 Bartolomé de las Casas 225 Barzání, Mustafa 535 Barzel, Rainer Candius 569 Bas ileos Veliký 141 Basileos, byzantský císař - I . 1 75; - I I . Bulharobij-

ce 133, 174-175 al Bašír 587 Báthory, Štěpán 249 Batista I' Zaldívar, Fulgencio 455, 549 Battenberg, Alexandr von 559 Batú 133, 178, 1 79 Baudouin I . 525 Bauer, Bruno 3 1 9, 343 Bauer, Otto 379 Baunsgaard, l I i1mar Tormond Ingolf 565 Baur 459 Baur, F. Ch. 343 Bayar, Celill 507 Bayer 343 Bayle, Pierre 257, 261 Bazaine, Fran�ois Achille .149 mihl', Georg 256 Beatrix, manželka Fridricha I. Barbarossy 165 ; -

Toskánská 147; - nizozemská královna I. 561 Hebel, Ferdinand August 378-379

lleck, Józcf 433 Beck, l.udwig 475, 4H6 Beck, Max Wladimir von .)57 Becket Thomas 1 61 Becquerel, Antoine César 34:1 Beda Venerabilis (Ctihodný) 1 29 Begin , Menachem, vl . jm. M. Wolfowilch 575 Behailll, Martin II I Behring, Emil von 343 Béla, uherský král - I I I . 1 69; - IV. 1 69, 179 Belallllde TeiTY, Fernando 5H5 Bělinskij, Vissilrion Grigorijevič 59 1 Belisar 116-117, I :lH-139 Belkásil l l Krím 547 Bell, Johannes 4 1 1 Bellarl l l ino, Roberto 259 Bellay, Jean 212 Belsazer 3 1 Ben AIi, Zin al-Abidín 587 Ben Barka, Mahdí 547 Ben Bella, Muhamacl Ahmad 547 Ben Gurion, David 5:\7 Ben Checlda, Júsuf 547 Ben Zvi, Jicchak 557 Benecletti, Vincent .')53 Benedikt, papež - xv. 430, 405 Benedikt z Aniane 141; - z Nursie 1 41 Beneš, Edvard 435, 491, 51 1 Bennett, Richard Bedford 449 Bentham, Jeremy 3 1 H Benting 459 . Benz, Carl Friedrich 54.1 Berengar, italský král - I . 119; - l l . z Ivrei 119,

1 43 Bergmann 343 Bergson, I l enri 460 Berchtold Babenberský 14:1 Berija, l.avrentij Pavlovič 467, 485,505-506 Bering, Vilus 273, 27H, 279 Berke 179 Berlichingen, Gtitz von 233 Bernadotte, Jean Baptistc ( Karel XIV.) 305, 3 1 :1,

362 Bernadotte, Folke hrabě 493, 537 Bernard, z Anhaltu 165; - Výmarský 255 ; - z Clair-

vaux 141 , 1 49, 15 1 , 153, 159, 171, I H4 Bernini , Giovanni Lorenzo 256 Bernoulli, Jakub 279 Bernstein, Eduard 379 Bernstorff, Andreas Peter 287 Bernstorff 405 BelTy de viz Karel, vévoda de BeIT)' Bertharius 12 1 Bertold z l Iennebergu 219 Berzarin, Nikolaj Erastovič 53 1 Berzelius, Jens Jacoh .H.1 Bessarion, lóannes Basi l ius 212 Bessos 45, 65

Best 459 Bethlen, Gábor 252-255 Bethmann I lollwcg, Thcohald 587-588, 400-40 I ,

407 Betšaha 57 Bevin, Ernest 424,524,5.)7 Beza, Theodor 258, 247 Bhávé Vi nóba 545 Bhutto, Zulifikar Ali 577 Blulllová, Benazir 577 Bianchi, Michcle 457 Bidault, Georges. 524-525 Bielecki, Jan Krzysztof 559 Bierut, Boleslaw 510 Biesheuvel, Barend 56 1 Bignone, I�yenaldo Bcnito 586 Birger, jarl 1 65 Biró, Mathias 241 Biron, Ernst Johann 27.1 Bishop, Mauricc 58.1 Bismarck-Schonhausen, Otto von 283, 339, .149,

355, :)55, .')59 561-562, 585, 387-388, 479, 495

Bissolati, Leonida :179, 597 Biya, Paul 591 Blake, Robert 267 Blanc, Louis Jean Josef 527, .155-544 Blanqui, Louis Auguste 5.15, 579 Bled I I,) Blomberg, Werner von 475 Blum, Léon 469 Blum, I�obert :\55 Bllicher, ruský generál 451 Bllicher, Gebhard Leberecht von Wahlstatt 315 Bobrikov 362 Boccaccio, Giovanni 212, 2 1 5 Bockelson, Johann 255 Bodenstein, Andreas viz Karlstadt Bodin, Jean 247, 259 Boemund z Tarcntu 1 51 Boethius, Anicius Manlius Severinus 1 17 , 129 Boevnants, Paul van den 561 Bogislav 1., kníže pomořanský 163 Bohr, Aage Niels .'14:\ Boileau, Nicolas 26 1 Bokassa, Jean Bedel 59 1 Boleslav, český kníže - I . 143, 169; - II . 1 43, 169;

kníže a král polský - I. Chrabrý 143, 166-167; - I I . Smělý 1 67; - II I . Křivoústý 167

Boleynová, Anna 258, 247 Bolinghroke, l Iellly 269 Bolívar, Simón. 35 1 Bolotnikov, Ivan 20:\ Bon, G . . 143 Bonald, I.ouis Gabriel 5 1 8 Bonaparte, Jérome 507 Bonaparte, Lucien :\05 Bonifác, papež - V I I I . 181, 189

REJSTŘí K 597

Bonifác z Montferratu 155 sv. Bonifatius ( Bonifác) 1 25 , 126, 140 Bonizzo ze Sutri 157 Bonnet, Georges 469 Dc Bono, Emi/io 457 Bonomi, Ivanoe 4:17 Booth, William 545, .)45 Bordaheny, Juan María 586 Borgia, Cesare 217 Borgiové, špančlský rod 2 1 7 Boris, bulharský car - I . 1,)9; I I I . 441, 443; ruský

car - Godunov 20:\ Borja, Rodrigo 585 Born, Max 459 Borodin 451 Borromini, Franccsco 256 Borten, Per 561 Bose, Subháščandra 495 Bosch, l I ieronymus 21.1 Bosch, Carl .143 Boso z Vienne 125 Bossuet, Jacqucs 259, 261 Botha, I.ouis 457 Botha, P. W. 590 Bothwell, Jamcs l Iepburn 247 Botticelli , Sandro 21:1, 2 1 5 Bougainville, I.ouis Antoine 279 Boucher, Fran�ois 28 1 Boulanger, Georgcs Ernest 561, 58.) Bourbon-Orléans, dynastie 260 Bourboni, francouzský rod 241, 247, 260, 268,

5 1 5, .127, .151, 565 Boveri, Theodor l Ieinrich .)45 Boyen, Leopold l Iermann I.udwig von :i I I , 325 Bovle, I�obert 279 Boi' ne .129 Bottger, Johann Friedrich 279 Bradlcy, James 279 Braga, Joaquim Teófilo Fernandes 363 Braganza, portugalská dynastie 243 Brahe, Tycho 25 1 Bramah, Joseph 279 Bramante , Donato 2 1 3 Brandt, Willy, vl. jm . Ernst Kari Frahm 53 1 , 559,

569,571 Brankovié, J iří 205 Brant, Sebastian 250 Branting, I Ijalmar Kari 450 Brasidas 61 Bri'llianu, Ion 441,510 Brattelli, Tlygvc Martin 561 Brauchitsch, l Ieinrich Alfred Walter von 485 Braun, Otto 47 1 Brazza, Pierre Savorgnan de 585 Brennus 77 Brentano, Clemens .) 10 Břetislav I. 147, 167, 169 Breughel , Pieter st. 2 1 .1

598 REJSTŘí K

Brežněv, Leonid Iljič 506, 550-55 1 , 557, 560, 569, C 585

Briand, Aristide .18.1 , 4 1 5, 4 1 5, 42.'\, 425, 429, 47 1 Brickwedde 459 Bright, John .)26 sv. Brigita 1 8 1 Brissut de Warwille, Jacques Pierre 299 Britannicus, Tiberius Claudius 97 Brockdorff-Rantzau, Ulrich von 4 1 1 Brosio, Maulio 5 5 1 Bruce, James 459 Brucc, Robert 1 89 Bruck .159 Brugmans, l Iajo 523 Brundtlandtová, Gro Harlcm 56 1 Brunhilda 1 2 1 Bruni, Lconardo 2 1 2 Bruno, arcibiskup kolínský 1 4 1 , 14.1 ; - biskup z

Toulu 1 47 Bruno, Giordano 22 I Brutus, Marcus Junius 9 1 , 95 Briinin" I leinrich 47 1 Buher, Martin 54 1 Bucer, Martin 25 I , 255, 238 Buckle, l Ienry Thomas .)42 Buddha Gautama 4.1 Budé, Guillaullle 2 1 2 Bugeaude dc la Piconnerie, Robert Thomas 527,

.185 Bugenhagen, Johann 2 3 1 , 235, 24 1 Buhari, Muhalllmad 59 1 Bucharin, Nikolaj Ivanorič '167 Bújovci, islámská perská dvnastie 1 .)7 Bulganin, Nikolaj Mexandrorič -196--19-,

505-506, 509 Bullinger, I Icinrich 2.1 I Bumedicn, l Iuari 547, 587 Bu Jl(I\', I�. SZO Bunsčn, Robert Wilhclm 343 Burckhard, Jacob 2 1 3 , .H2 Buresch 4.14 Burghley, William Cecil 247 Burgiba, l Iabíb 547, 587 Burchard, vévoda švábský - I . 1 45; - I I . 1 1 9, 141 Burián, Rajecz István vOli 409 Buridan, Jean 18-1 Burkc. Edmund 29 1 , .'\09, 3 1 8 Burns ;O:i Burst\'n .H.1 Bush: George 557, 583 Butler, plukovník 255 Biichncr, Lothar 542 Biilow, Bernhard lIeinrich Martin von 387-588 Byrd, Richard Evelyn 459 Byrnes, James F 527 B)'ron, Gcorge Gordon Noel 5 1 0, 52.)

Cahet, I�tienne 5-H Cahot, Giovanni 22'1-225 , 278 Cabral, Pedro Alvarez 224-225 Caesar, (;aius lulius 69, 90-9 1 , 95, 95, 1 05, 1 09,

1 1 5 Caesarion 95 Caetano, Marcelo 567 Caillaux, Joseph 585, 425 Cajetanus, papežský Icgát 2 3 1 Cal dera, Rafael 586 Calderón, Pedro 24.1 Caligula, vl. jm . Gaius Caesar Germanicus %-97

Callaghan, I.eonard James 563 Callejas Romero, Rafael Leonardo 585 Calol1nc, Charles Alexandre de 295 Cals, Joseph Maria 56 1 Calvo Sotclo jl Bustclo, Leopoldo 459 Camoes, Luís 245 Call1panella, Tommaso 256, 344 Call1pegia, papežski' legát 255 Call1phauscn, Ludolf 335 Canalejas v Méndcz, José .'16.1 Canaris, Wilhclm 486 Canisius, Petrus 2.'\9, 2 5 1 Cankov, Alexander 441 Cankov, Dragal1 4 1 7 Canning, George .H .), 326 Cano, Alonso 2.'\9 Cano, Juan Sebastian del . též Elcano 225, 278 Capito 255 Caprivi, Gcorg Leo von 587-:\88 Caracalla, 1'1. jm . Marcus Aurelius Sel'crus Antoni-

nus 99, 1 5 5 Carafa, Giovanni Pietro viz Pavel lY. Carías Andino, Tiburcio 455 Carlsson, Ingvar Gbsta 561 Carlyle, Thomas 344, 38 1 Carmona, António 6scar de Fragoso 4 1 7 , 4.'\9 Carncgie, Andrew .'\95 Carnot, Lazare Nicolas Marguerite 299, :10 I Carnot, Marie Fran�ois Sadi 383 Carol l . .'\59 Carothers, Wallace l Iume 459 CalTero, Ibfacl .'\3 1 Carrero Bianco, Luis 567 Carstens, Kari 573 Cartcr, Jamcs E. 55 1 , 575, 58.) Cartier, Jacques 225 , 278 Cartwright, Edmund 279, 32 1 Caru s, Marcus Aurelius 1 0 1 CaSclllent, Rogcr 448 Cassiodorus, Flavius Magnus Aurelius 1 1 7 Cassius, Gaius 9 1 , 93 Castiglione, Baldassare 2 1 .1 Castilla 57 1 Castillo Armas, Carlos Alberto 549

Casllereagh, Robert Swward 5 1 7, .12 :\ Caslro, Fidel 5-l9 Calilina, LUľi us 9 1 Calo, MarclIs Porcills Sl. HS , 95; - ml. 9 1 Calroux, Georges 446 Calullus, C. Valerius 95 Cavaeo Silva, Aníbal 567 Cavaignac, Louis Eugcne .1.13 Ca\'al li . Francesco 2 56 Cavcndish, I Icnry 279 Cavour, Camillo Benso hrabě di .149, 5 5 1 Cch '-si :\69 Cchao-Cchao 4 1 Ceau�escu, Nicolae 555, 560 Celeslýn I I i . , papež 1 73 Celsius, Anders 279 Cdlis, COIl l'ad 2 1 2 , 249 Cercs 87 Cerezo Valko, Vinicio 585 Cervanles, Saavedra Miguel de 243 Ccscna, Michael 1 84 Cicero, Marcus 'l\iIlius 58, 9 1 , 93, 95, 1 07, 2 1 2 ; -

Quinlus 95 Cil! . vl. jm. Roderigo Díaz 1 87 Cimabuc, vl. jm. Cenni di Pepo 2 1 :i CincinnalUs, Quil1lius Lucius 77 Cin na, Lucius Gaius 89 Claudius i . , plným jm. Tiberius Claudius Nero Ger-

manicus 96, 97; - I I . GOlhicus 1 0 1 CJausewitz, Kari Philipp Gottfried :i I I Clay, Ludus Dubignon 527, 5 3 1 Clcmenceau, Georges Benjamin .18:1, :185, 407,

4 1 1 . 425 Clive, Robert, lord Clive z Plassel' 281, 567 Clodius Albinus 99

'

CIOUCI, Fran�ois 2 1 3 ; - Jean 2 1 3 Cluek, Willibald 256 Cobbctt, William 326 Cobdcn, Richard 32 1 , :\26, 579 Coecej i , Samuel von 287 Codrcanu, Cornelius 4 4 1 Cochranc, Thomas Alexander Blair, hrabě z Dun-

donaldll 33 I Colbert, .Jean Baptiste 26 1 , 275 , 277 Colet, .John 2 1 2 Coligny, Gaspard l i . de 247 Colijn, l Iendrik 430 Collins, .John 257 Collins, Michael 448 Collor de MeJlo, Fernando 586 Colomho, Emilio 539, 565 Colonna, Sciarra 2 1 7 Colonna, římský rod 2 1 7 Colt, Samuel :143 Comhes, l� mile 38:í Com modus, Lucius Aurclius 99 Compaoré, Blaise 590 Comtc, Isidore Auguste 342, 344

REJSTŘÍK 599

Condé, Louis i. 247; - Louis l i . Vel iký 2 6 1 Condillac, Éticnc Bon not de 2 2 7

.

Constant dc Rcbcquc, I Icnri Benjamin 327 Constantinus i . viz Konstantin Constantius i. Chlorus 1 0 1 , 1 03; - Ii . 1 03 Contarini , Gasparo 239 Cook, .James 278, 279 Coolidgc, Calvin 4 1 5 , 425 Corelli, Arcangclo 256 Coriolanus, Gnacus Marcus 77 Corneille, Pierre 2 6 1 Coronado, J uan Vázqucz 225 Cortés, llernando 22:1-225 Cosgrave, Liam Thomas 563 Cosgrave, William Thomas 448 Cossiga, Francesco 565 COSla e Silva, Arlur 58(, Coltereau, Jcan viz Chouan COIV, Ilené 525 COlive cle Murville, Maurice 525, 565 Cranach, Lukas st. 2 1 3, 23 1 Cranmer, Thomas 2:18 Crassus, Marcus Licinius 69, 90-9 1 , 95 Craxi, Betlino 565 Crear, T. A. 449 Cressonová, Edith 565 Cripps, Richard Stafford 447, 524 Crispi, Francesco :16 1 , .:;97 Cristea, Miron 44 1 Cristiani, Alfredo 585 Cromer, EvcJvn Baring :18 1 Crolllpton, Samuel :1 2 1 Crolll\\'cll, Oliycr 266-267, 283; - Richard 267;

- Thomas 25R Cugnot, Nicolas ,Ioseph 279 Cunajaši :169 Cuno, Wilhelm 427 Curtis, Lionel 4�8 Curtius, .Julius 454 Curzon, Georgc Nathaniel :167, 424 Cuza viz Alexandr i . Cuza Cvetkovié, Dragiša 44 1 Cyprianus z Karthága 1 07, 1 40 Cvrankiewicz, Józef 5 1 0 Czartoryski, Adam :129 Czernin z Chudenic, Otlokar 405, 407

č

Čaadajcv, Pctr Jakovlevič 39 1 Čagataj 1 78- 1 79 Čagatajovci, mongolská dynastie 1 79 Čaitanja 229 Čaka (Šaka) 375 Čalfa, Marián 559 Čandra Šckhar 577 Čandragupta i . , král z dynastie Maurjli 4:) , (,6, 69;

- 1., indický král z clyn . Guptovd't 43; - ll . ,

600 ItEJSTŘi K

král z dynastie GUptovcll 4 3 Čankajšek 495, 4 5 1 , 487, 5 1 3, 579 Čao C' -jang 579 Čeljuskin, Scmjon Ivanovič 273 Čeng Che 227 ČengJing (Čchin Š'-chuang-ti) 4 1 Černčnko, Konstantin Ustinovič 557 Černík, Oldřich 5 59 Černov, Viktor Michajlovič 389 Černyševskij, Nikolaj Gavrilovič 389 Červenkov, Valko 5 1 0 Čchen Iho 5 1 3 Čchien-Iung 275 Čchin, čínské dynastie 4 1 , 275 Čchin Š'chuang-ti 4 1 Čchung-čen 275 Čingischán 1 33, 1 78-1 79, 2 1 1 , 229 Čóšú 393 Čou, dynastie 4 1 Čou En-I.aj 45 1 , 5 1 3, 5 1 5, 543, 579 Ču Jlian-čang 227 Ču Si 1 77 Ču-Te 4 5 1

D

D,jbrowski, Jan l Ienryk 285 Dacko, David 59 1 Dadda, Muchtár u l d Muhammad 587 Dagohert I . 1 2 1 Daguerre, Louis Jacques Mandé 343 Dahlmann, Friedrich Christoph 325 , .H5 Daidalos 5 1 Daimler, Gottlieb Wilhelm 343 Dajánanda Svámí 367 Dajukka 45 Daladier, Édouard 469 475, 477 Dalherg, Kari Theodor von 307 Dálnoki, Miklós Béla 489 Damaskinos, vl. jm. Dimitrios Papandreu 489, 507 Damasus 1., papež 1 40 Dandolo, Enrico 1 53, 183 Danilevskij, Nikolaj Jakovlevič 39 1 Dante Alighieri 1 84, 2 1 7 Danton, Georges Jacques 297, 299 Dara Šikúh 229 Darby, Abraham 32 1 Dáreios ( Dárajavauš) I . 2 1 , 43, 45 , 5 1 ; - I I I . Ko-

domannos 45 , 65 Darlan, Jean Louis Fran�ois 489 Darwin, Charles Robert 342 Datis 56, 57 Dáúd 577 Daudet, I.éon 383 Daun, Leopold Josef 283 David, židovský král 36 Davis , Jefferson 278, 373 Deák, Ferenc 337

Debré, Michel. 515 Déby, Idriss 59 1 Dec;lZes et de Gllicksherg, Elie, vévoda 327 Decebalus 97 Decius, Gaius Messius Quintus Traianus 1 0 1 , 107 Dee, John 2 5 1 Degrelee, I.éon (JO, 477 Deiokes 45 Delhrlick, l Ians Gottlieh 388 Delcassé, Théophilc 56 1 , 585 Delorme, Pierre l l 5 Delp, Alfred 486 Demeter 48-49, 87 Demetrios I. Poliorkétés 67, 69 Demetrius Zvonimir 205 Demirel, SliIcyman 567 Demosthenes 63, 69 Děnikin, Anton Ivanovič 42 1 Denk, Johannes 233 Denkta;;, Rauf 567 Depretis, Agostino 397 Désáí, Márárdží Raňčóddží 577 Descartes, René (Cartesius) 256, 279 Deschanel, Paul 425 Desiderius 1 1 9 Desmoulins, Camillc 297 Dessalines, Jean-Jacqucs 33 1 Děžňov, Semjon 273, 278-279. Diáz Ordaz, G. 549 Diaz, Bartolomeu 2l0, 2 2 1 Diáz, Porfjrio .1 7 1 Dibič, Ivan Ivanovič :i 1 5 Dickens, Charles .1l6 Diderot, Denis 257 Didius, Julianus 99 Dicfenbaker, John G. 520 Dientzenhoferové, nčm.-čes. stavitelský rod 256 Diepgen, E. 573 Diesbach, Nikolaus von 1 93 Diesel, Rudolf .143 Diez, Friedrich 5 1 0 Dilke, Charles Wentworth 38 1 Dilthey, Wilhclm .'143 Dimitrij lY. Donský 205 Dimitrij Ugličský 203 Dimitrijevié, Dragutin zv. Apis 399 Dimitrov, Georgi 5 1 0 Diniz I . Rolník 1 87 Diocletianus, Marcus Aurelius Valerius 1 00- 10 I ,

1 03, 1 05, 107, 1 1 7 Dion 6 1 Dionýsios I . 6 1 ; - I I . 6 1 Dionýsios TlmLx 7 1 Dionýsios Areopagita 1 84 Dionýsos 35, 48-49, 55 , 58, 86 Diori, I-Iamani 59 1 Diouf, S_ Alioun 590 Dir 1 33

Disraeli, Benjamin .H6, 58 1-582 Djilas, Milovan 509 Dmowski, Roman 4.)5 Doc, Samuel K. 590 Dohm, Christian Wilhelm 54 1 Dollfuss, Engelbert 4 1 7 , 434 Domagk, Gerhard 459 Domingo 225 sv. Dominik z Osmy 1 4 1 Domitianus, Titus I'lavius 97-98, 107 Don Cm' los ll. 363 Donatello 2 1 3 Dorgun 275 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 39 1 Douglas-Hom, sir Alexander Frederick 524 Doumer, Paul 425 Doumergue, Gaston 425 , 469 Donitz, Kari 479, 493 Drake, Francis 224-225 , 245, 247, 279 Drakon 55 Drex.ler, Anton 46 1 Dreyfus, Alfred 383 Droysen , Johan Gustav 355, 545 Drusus, Marcus Livius 87 Drusus, Claudius Nel'O st. 95, 97 Drygalski, Erich 459 Ou Barry, Jeanne Bécu 28 1 Duarto, José Napoleón 585 Dubček, Alexandr 559 Dudley, Robert, hrabě z Leicesteru 247 Dufour 533 Dukakis, Michael 583 Dukové, byzantská dynastie 1 75 Dulles, John Foster 497, 5 1 9, 535, 549 Dumouriez, Charles Fran�ois zv. du Périer 30 I Dunant, Henri Jean 563 Duns, Scotus Johannes 1 49, 1 84 Dupleix, Joseph Fran�ois 275 Duquesne, Abraham 282 Durán-Ballén Cordovez, S. 585 Durham, John George Lambton 38 1 Durkheim, Élllile .'14:1 Dutschke, Rudi 569 Duvalier, Jean-Claude 583 Dlirer, Albrecht 2 1 3 , 2 3 1 Dyck, Anthonis van 245 Džáhangír 229 Džajavardhana, Junius Richard 577 Džalájirovci , mongolská dynastie 1 79 DŽ<lmáíl, Amín 575 Džamáíl, Bašír 575 Džilllmu-Temmu, japonský císař 1 77 Džina (též Mahávíra) 43 Džoser 23 Džuči 1 79

E

REJSTŘIK 60 I

Eanes, António dos Santos Ramalho 567 Eannatum 27 Eastlllan .)4 3 Eban, Abba 575 Eberhard, vévoda bavorský 1 1 9; -, vévoda franský

1 43; - l l . Svárlivý, hrabě \\�ir((emberský 195 Eben, Friedrich 409, 427, 429, 53 1 Ebroin 1 2 I Ecevit, Biilent 567 Eck, Johann van 23 L , 235 Eckart, Dietrich 46 1 Eckhan, johannes 1 84 Eden, Roben Anthony 468, 487, 489, 497, 524 Edgar, anglosaský král 1 29 Edison, Thomas Alva 343 Edmund, anglosasJ..'Ý král 1 63 Eduard, anglický král - L. 1 6 1 , 1 89, 1 9 1 ; - ll . 1 88,

1 90; - l l l . 1 88- 1 89, 1 90- 1 9 1 ; IV. 1 83, 1 88- 1 89; - v. 1 88; - Vl . 238, 2 4 1 , 247; - VI I . 36 1 , 382; - VII I . 468; anglosaští - I. Starší 1 29; - LL1 . Vyznavač 1 29

Eduard .,Cerný princ" 1 88-L89, 1 9 1 Efialtes 59 Egbert z Wessexu L 29 Egmont, Lamoraal 245 Ehrlich, Paul 343 Echeverría Alvárez, Luis 585 Eichendorff, joseph von 3 L O Eike von Repkow 1 5 7 Eileithyia 49 Einaudi, Luigi 52 1 Einhard l l? Einstein, Albert 343 Eisenhower, Dwight O 489, 49 1 , 493, 497, 5 1 5,

5 1 9, 527 Eisner, Kurt 427 EI Greco ( Dolllenico Theotocopul i) 243 E1agabalus (Heliogabalus) , vl. jm. Varius Avitus

Bassianus 99 Eleonora AJ..'Vitánská 1 59, 1 6 1 Eliáš 57 Eliška Přemvslovna 195 ElIsworth 459 Emanuel I . PonugalsJ..'Ý 243 Emin paša Mehmend, vl. jlll. Eduard Schnitzer 375 Eneáš Silvius viz Pius ll. Engelbrecht Engelbrechtsson 1 99 Engels, Friedrich 335, 344, 4 1 8 Engl 459 Enki 27 Enlil 27 Entelllana 27 Enver paša 365 Eosander, Johann Friedrich 263 Eotvos, józsef 337 Epallleinondas 63 Epikuros ze Samu 7 1 , 95 Erasistratos z Keu 7 1

602 REJSTŘÍK

Erasmus I�otterdamský, Desiderius 212, 2 5 1 Eratosthenes z Kyrenv'7 1 Ercnburg, I l ja Grigorjevič 506 Erhard, I.udwig 529 Eribaadad I I . 29 Erik, dánský král - V Klippin).\ 1 65; - V I I . Pomo­

řanský 199; švédský král - IX, SvatÝ 163; - X. Knutsson 1 6,1 '

,

Erik Rudý 13 1 ,2 24-225 Erikovci:švédská dl'nastie 1 6:\ Erim, Nihat 567 ' Erlandcr, Tagc Fritjof 507, 561 Ermanarich 103, 1 15 Erminfried 1 2 1 Erzberger, Matthias 388, 407, 409, 427 d'Este, italský rod 21:; Essad paša viz Toptani Esad Paša Eškol, I.evi, vl. jm, Levi Skolnik 5:17, 575 Ethelbert z Kentu 1 40 Ethelred I I . 129 Euagarius z Antiochie 14 1 Eufronios 53 Eugenius 1 05 Eukleides 71 Eulenburg, Philipp :\88 Eumcncs 67; pcrgamskv král - I . 69; - I I . 69, 85 Eunus z Apamcie 85 Eupolis 58 Euribiades 57 Eurich 115, I 17 Euripides 58 Evrcn, Kenan 567 Evžcn, papež - I I I . 1 65; - IV 181, 1 97, 207 Evžen Savojský 265, 269 Exekias 5:\ Eyadéma, Gnassingbc 590 Eyck, .lan van 193, 213; -, l Iubert van 21::i Eyskens, Gaston 56 1 Ezdráš 39

F

Faber 235, 259 Fabius, I.aurent 565 Fabius, Quintus M,Lximus Allobrogicus (Cunctator)

81 Fabius, Quintus Pictor 95 Facta, I.uigi 437 Fahd ibn Abdal Mís Saúd 576 Fahrcnheit, Gabriel Daniel 279 Faidherbe, Louis 349, .185 Fajsal al-lIásim Syrský 446 Fajsal l l . I rácký 555 Falkenhayn, Erich von 40:; Fanfani, Amintore 52 1 Faraday, Michael 343 Farel, Guillaume 2 :\8 Farnakes 69, 90-91

Farnese, Alcssandro 24:\, 2LI5 Fárúk I . 457, 555 Fath AIi Šáh :\65 Fátima 1 37 Fátimovci, dvnastie 1.)6- 1 :\7, 143, 150-15 1 , 175 Faulkner, Arihur Brian Deane 563 Faure, Edgar 385, '197, 525 Favre, Jules Gabriel Claude 549 La Fayette, Marie Joseph de 291, 295, 297, 527 Fiilldin, Nils Olof Thorbjtirn 561 Feder, Gottfried 46 1 Fchrenbach, Konstantin 427 Fechner, Gustav Theodor 34:1 Feidias 58-59 Feidon 53 Felix V, vzdoropapež 18 1 Fénelon, vl. jm , Fran<;ois Selignac 261 Ferdinand, římsko-nčmecký císař - I. 2:\6-257,

25 I ; - ll . 2:\6, 241,251, 253, 255,264; - Il l . 2 55, 264, 268; rakouský císař - I . (V) 264,515, ,'157; aragonský král - I. Kastilský 187; - I I . U7, 1 87, 256; kastil-ský král - I .' Veliký 187; - l i l . SvatÝ 187; špa­nělský král - VI . 260; - VI I . 260, :i 1.), 52,1, 551; ileapolskv král - 1. 52,1; - II . :i.H; bul­hm'ský král - I . ( Koburský) 559 , 599; arcibis­kup kolínský - Wittelsbašský 265

Ferdinand Brunšvický 285 Ferhát Abbás 547 ' Ferr)', Julcs Fran�ois Camille 58:\, :\85 Feuerbach, Ludwig Andreas 519, 542 Ficino, Marsilio 2 1 2 Fierlinger, Zdeněk 5 1 1 Figl, Leopold 521 Figueiredo, .I, B. da O. 586 Fichte, .Johann Gottlieh 5 1 0, 461 Filchner 459 Filip Orleánský 281, 295, 299 Filip, francouzský král - I. 148, 15 1 , 159; - l l . Au­

gust 150-151, 159, 16 1 , 165, 17,1 ; - 111. 190; - IV Sličný 18 1 , 190- 1 91; - V 190; - VI . 190� 191; kastilský král - I. Sličný 219; římsko-nčmecký král -'Švábský 1 75 ; šjlančl­ský král - I I . 236-258, 242-24:\, 245; - ji l . 236, 24:\, 253, 268; - IV 245, 268; - V z Anjou 260, 268-269, 281; vévoda bur-gundský - II . Smělý 19 1 -195; - 11 1 . DolJlÝ 191-193; I'évoda orleánský - 281; lantkrabč hesenský - 235,257 '

Filipov, Georgi (Griša) 560 Filippos, makedonskv král l l , 62-65; - v, 67, 8 1 ,

83,85 Filippos, syn Heroda Velikého 59 Filofej 205 Filokrates 65 Filotas 65 Finnbogadottirová, Vigdís 56.\ Firdausí 21 J

Firmian, arcibiskup 24 1 Firúz I I I . 2 1 I Fischer, Emil l lermann 459 Fischer z Erlachu, Johann 265 Fjodor, ruský car - I . 203; - I I I . 275 Flaminius, Gaius 8 1 Flaminius, Titus Quinctius 67, 85 Flandin, Pierre-Étienne 469 Fláviovci, římská dynastie 97 Flavius, Gnaeus 86' Flavius, Severus 10.1 Fleming, Alexander 459 Fleurv André I Icrcule de 28 1 Focli .Ú5 Foche Ferdinand 409 4 2 1 Folkul;gové, švédská clynastie 163 La Fontainc, .Jean de 261 Ford, Gerald l l . 550 , 557 , 583 Formosus 1 25 Forssmann 459 Fótios 1 :\9, 1 40 Fouquet, Jean 2 1 3 Fourier, Fran�ois Marie Charles 344 Fox, Charles James :\09 Fraates I I . 69; - IV 95 Fragonard, Jean l Ionoré 28 1 Francia, J . 53 1 Francisco de Vitoria 259 Franck, Sebastian 255 Francke. August l Iermann 257, 265 Franco v Bahamonde, Francisco 4 1 7, 439, 5 2 1 567 Franco: Itamar Augusto 586 Franco, Joao F. Ferrcira Pinto Castelo Branco 563 Frank, Hans 46 1 , 477 Franklin, Benjamin 279, 29 1 , 293 I'ral1lišek, římsko-německý císař - I . Štěpán Lot­

rinský 28 1 ; císař rakouský - I . ( 1 1 . ) 264; fran­couzský král - I . 2 1 3, 2 1 9, 237, 24 1 , 305, 307; - I I . 247, 307, 35 1 ; neapolský král - I I . Ncapolský :\5 1 ; vévoda lotrinský - I . 264, 281

sv. František z Assisi 1 4 1 , 184; - Saleský 259; -Xaverský 227, 239

František Fei'dinand, arci\'évoda 264, 400 František Josef I . 264, 337, 3 5 1 , 357, 407 Fraortes 45 Fraser, Malcom 579 Frebonius, basilejský knihtiskař 2 1 2 Fredcgunda 1 2 1 Frcderik ( Fridrich) , dánský král - I . 24 1 ;

- I I . 249; - IV 27 1 ; -·Vll . 362; - IX. 563 Frei, Eduardo 549, 586 Freisler, Roland 486 French, John DcnlOn Pinkstone 403 Frescohaldi, Girolamo 256 Fresnel, Augustin Jean 343 Freud, Sigmund 343 Fridrich, římsko-německý císař - I. Barbarossa

REJSTŘI K 603

1 49, 1 50-1 5 1 , 1 57, 165, 169; - I I . 1 53, 1 55, 1 57, 1 59, 163, 169, 1 72, 1 73, 1 99; - 11 1 1 8 1 , 193, 1 94, 197, 230, 236; pruský král - I . ( ja­ko kurfiřt I I I . ) 265, 264; - I I . Veliký 257, 264, 28 1 , 283, 285, 287; - I I I . 264, 355; (proti ) král římský - Sličný 194, 195 ; král si­cilský - I I . 2 1 7; Fridrich, syn Fridricha Barba-rossy 1 5 1

.

Fridrich Vilém, pruský král - I. 264, 28 1 ; - 1 1 . 264; - 1 1 1 . 264, 307, 3 1 5, 325; - IV 264, .1 1 8, .125, 3:15 , 337, 35.1; braniborský kurfiřt -, řeč. Velký kurfiřt 259, 26:\, 264, 27 1

Friedeburg, I I . G. von 493 Fritsch, Werner 475 FrolJisher, Martin 247, 278 Frondizi, Arturo 27 1 , 549 Frundsberg, JUrg 237 Fuád Šiháb 555 Fuád I . 457 Fudžiwara, japonská dynastie 1 77 Fugger, Anton 2 1 5; - Jakob 2 1 5 Fuggerové, nčm. bankéřský rod 2 14-2 1 5 , 237,

24.J, 277 Fuchs, Klaus 5 1 9 Fujimori, Alberto 585 Fulton, Robert 279, 32 1 Funk, Walther 459

G

Gagern, Wilhelm Heinrich August .B5 Gaguin, Robert 2 1 2 Gaitskell, I lugh Todd Naylor 524 Galba, Servius Suplicius 97 Galerius, Gaius Valerius M,Lximianus 1 0 1 , 10 .1 , 107 Galileo Galilei 256, 279 Galia Placidia 1 1 5 Gallas, Matyáš 255 Galliéni, Joseph 585 Gallienus, I'ublius l.icinius Egnatius 1 0 1 , 1 07 Galtieri, Leopoldo Fortunato 586 Galvani, I.uigi Aloisio 279 Galllbetta, I.éon 349, 383 Gándhí, Mahátllla Mohándás Karamčand 447, 543,

577 Gándhí, Radžív 577 Gándhíová, Indira 577 Gapon, Georgij Apollonovič 589 García Perez, Alan 585 Garfjeld, James Abram 595 Garibaldi, Giuseppe 333, 35 1 Garrison, William LIol'd 375 De Gasperi, Alcide 5 2 1 Gattinara, Mercurio Arborio d i 237 Gaulle, Charles de 486, 49 1 , 497, 523-525 , 547,

565 Gaullláta 45 Gazi M ustafa 4 1 7

604 REJSTŘí K

Gedymin, velkokníže litevský 20 I De Geer, I,ouis Gerhard 362 Geigcr, Johanncs Wilhelm 459 Geiscl Beckman, Ernesto 586 Geiserich 1 1 5 , 1 1 7 Gejza, mad�lrské kníže 1 69 Gelasius 1 . , papež 1 40 Gelon Syrakuský 57 Gcnscher, l Ians-Dietrich 569 Gentz, Friedrich 3 1 8 Gcorgiás z l.contin 58 Georgiev, Kimon 44 1 , 489 Gerberga 143 Gerbert z Aurillacu (papež Silvestr 1 1 . ) 143 Gercen, Alexandr Ivanovič 389, .19 1 Gerhard I I I . , hrabě holštýnský 1 99 Gerhardsen, Einar 507 Germanicus, Julius Caesar 97 Gero 143 GerĎ, Erno 5 1 1 Gerson, Jean 1 8 1 Gertruda, manželka Knuta V I . 1 65 ; - , manželka

Jindřicha Pyšného 165 Gessler, Otto 429 Geta, I'ublius Septimius Alllinius 99 Geyer, Florian 233 Gezo Dahomský 375 Ghazálí z Mehšedu 229 Ghází I . 446 Ghaznovci 1 36- 1 37, 2 1 0-2 1 1 Ghcorghiu-Dej, Gheorge 5 1 0 Ghiberti, Lorenzo 2 13 Ghulám Muhammad 543 Gia Long 385 Gian Galeazzo Visconti 2 1 7 Gibbons, John S. 459 Gicrek, Edward 559 Gicrs (Girs ) , Nikolaj Karlovič 39 1 Gilgameš 1 7, 27 Gioberti, Vincenzo 333 Giolitti, Giovanni 397, 437 Giotto, vl . jm. Ambrogio di Bondone 2 1 3 Giovanna 443 Giraud, l Ienri Honoré 489 Giscard ďEstaing, Valéri 565 Gisclbert 143 Gizenga, Antoine 547 Gizikis, Fedon 567 GladslOne, Willimn Ewart 38 1 , :)82 Glubb paša 446, 535 Gmclin, Johann Georg 279 Gneisenau, August Wilhelm Anton 29 1 , 3 1 1 , 3 1 5 Gobineau, Josef Artur 34 1 , 343, 46 1 Godcd L1opis, Manuel 439 Godwin 1 28- 129 Goebbels, Joseph 46 1 , 473, 479, 493 Gocrdcler, Carl Friedrich 486 Goethe, Johann Wolfgang von 3 1 0

Goldmann, Nahum 557 Gomes, Francisco da Costa ')67 Gomes cla Costa, Manuel de Oliviera 4 1 7, 459 Gómez, Juan Vicelll 45') Gompers, Samuel 378 Gomulka, Wladyslaw 5 Hl, 550 Gonr;alves, Vasco dos Santos 567 Gonzáles Márquez, Felipc 567 Gorbačov, Michail Scrgcjcvič 550, 5 5 1 , 557, 575 GOI'bach, Alfons 5 2 1 Gorčakov, Alexandr Michajlovič )6 1 Gordianus l i l . 1 0 I Gordon, I'atrick 275 Gorgias 58 Gorm Starý 1 63 Gorton, John Grey 579 Gottfried (Bohumír) z Anjou 1 6 1 ; - z Bouillonu

1 50, 1 5 1 ; - vévoda lotrinský 1 47 Gottfried ze Štrasburku 1 57 Gottwald, Klement S l l Goulart, Joao Belchior Marques 549 Gowon, Yakubu 59 1 Gombos, Gyula 435 Goring, Hermann 46 1 , 475, 479, 483, 495 Giirres, Joseph von 325 Gracchus, Gaius Sempronius 89 Gracchus, Tiberius Sempronius 89 Grandi, Dino 460 Grant, Ulysses Simpson 575, :195 Granvella, Antoine Perrcnot de, kardinál 245 Gratianus 1 03 Gray, Stephen 343 Grcčko, Andrej Antonovič 509, 55 1 Grégr, JuUus 357 Grévy, Jules 383 Grey, Edward, vikomt z Fallodonu 387 Grey, Charles 326 Griffjth, Arthur 448 Grimaldi, Francesco Maria 279 Grimm, Jacob 3 1 0 Grimm, Wilhelm 3 1 0 Grimmelshausen, l Ians Jakob 256 Grimoalcl I . 1 19 Grivas, Jeorjios 524 Grocner, WiUlelm429, 427, 47 1 Grolman, Kari Wilhelm 3 1 1 Gromyko, Andrej Andrejevič 497, 5 5 1 , 5 53, 557 Gronau 459 Gronchi, Giovanni 5 2 1 Groote, Gert 1 84 Grósz, Károly 560 Grotewohl, Otto 533 Grotius, Hugo 245, 256 Groza, Petru 5 1 0 Grundtvig, Nicolai Frederik Severin 362 Griinewald, Matthias 2 1 3 Grynspan, Herschel 483 Gryphius, Andreas 256

Gudca z I.agašc 27 Guerickc, Otto von 279 Gucsclin, Bertrand du 1 9 1 Guesdc, .Jules Basilc 579 Gucvara, Ernesto "Chc" 586 Guisc, vévodové z 247 Guisc, František 247; - Jindřich 247 Guizot, Franc,:ois Picrre Guillaume 327 Gulbcnkian, C . S. 4 1 3 Gundhard (Gunthcr) I 1 5 Gundikar 1 1 5 Gundobald 1 1 7 , 1 2 1 Gundulié, Ivan 205 Guptovci, indická dynastie 4:\ Gustav I . Vasa 24 1 , 249; - I I . Adolf 249, 2 54-255,

259 - V 362 Gutcnberg, Johanncs, vl. jm. Johann GensOeisch

22 1 Gutzkow 329 Guzmán, Jacobo Arbenz 549 GiirscJ, Cemitl 507 Gyges 2 I, :í 5 , 5 1 Gysi, Gregor 57.1

H

l Iabcr, Fritz 343 l Iabíbulláh 446 l Iabré, l Iasan 59 1 l Iabsburg, Otto von 5 2 1 Habsburkové, něm. dynastie 1 93- 195, 200-20 I ,

2 1 5, 2 1 9, 236, 24:\, 245, 247, 252-25:\, 255, 259, 264-265, 268-269

I labyarimana, J. 589 l Iádcs 49 l Iadrián, papež - IV. 1 65; - VI . 237; římský císař -

( I ladrianus Publius Aelis) 39, 98-99 al-l Iádž Omal' 375 l Iaeckcl, Ernst 342 I lahn, Otto 459 l Iácha, Emil 435, 475 l Iaidar Alí 367 l Iaider, Jorg 56 1 l Iaile Selassie I . 457, 48 1 , 545, 587 l Iainisch, Michael 434 l Iajato I keda 5 1 3 l Iak, Zijául. 577 l Iakon, norský král - IV. 1 63; - Vl . Magnusson

199; - V I I . 362, 477 l Ialdanc, I{ichard Burdon, vikomt z Cloanu 36 1 ,

382, 387 l Ialdc, Franz 485 l Ialifax, Edward Fredcrick Lindley Wood, baron 1 1'-

win 447, 468 l Iallcr, Kari l.udwig von 3 1 8 l Iallstein, Walter 523, 529 l Ials, Frans 245 l Iamdánovci, arabská dynastie 1 37

l Iamilkar Barkas 80-8 1 l Iamilton, Alexander 29:\ l Iammarskjiild, Dag 503 l Iannibal 80-8 1 , 83, 85

REJSTŘIK 605

l Ianno (Anno) I I . , arcibiskup kolínský 1 47 l Ianscn, l I ans Christian Svane 507 I lansson, Per Albin 430 l Iara Kci 453 l Iarald, anglosaský král - I I . 1 29, 1 6:\ ; dánský král

- Modrozub 143, 16:1; - II . 1 63; norský král - I . Krásnovlasý 1 3 1 , 1 63; - I I I . Krutý 1 63; - V 56 1

l Iardenberg, Friedrich l.eopold von, řeč. ovalis 3 1 0, 3 1 8

l Iardenbcrg, Kari August von 3 1 1 , 3 1 7 l Iardie, James Keil' 378 l Iarding, Warren 423 l Iaremheb 25 l Iargreaves, James 279 l Iarmodios 55 l Iarnack, Adolf von 343 l Iarnack, Arvid 486 l Iarriman, Edward I Icl1ly 487 l I arrington, James 344 l Iarša 43 l Iartling, Poul 563 l Iartmann von Auc 1 57 I lárllll ar-Rašíd 1 :17 I larwev, William 279 I lasan '11 . 547 I lasdrubal, l I anniballlv bratr 8 1 , 83 l Iasdrubal, zeť l Iamilkara Barky (t 2 2 1 př. n . 1 . )

8 1 l Iasmoneovci, židovská dynastie 39, 88 l Iassell, Ulrich von 486 l Iastings, Warren :\67 l Iala 343 l I atojama, lčiró 496, 5 1 3 l Iatšepsovet 2 5 l Iatta, Muhammad 541 l Iaubach, T. 486 l Iaughcy, Charles 563 l Iaugwitz, Christian I Icinrich Kurt von :\07 I laushofer Kari 46 1 I laussman

'n, Georges Eugene 349

l Iavel, Václav 559 l Iawke, Bob 579 l Iawk.ins, John 247 l Iaya de la Torre, Víctor Raúl 455 l Iaydn, .Joseph 256 l Iayes, Rutherford Birchard 395 Haynau 337 IBindel, Georg Friedrich 256 l Ieath, Edward Richard George 563 I lébert, Jacques I�ené 299 I l cdvika (Jadwiga) 20 I l Iefaistos 49, 86 l Iegel, Georg WilhcJm Friedrich 3 1 9 , 333, 342, 460

606 REJSTŘíK

I Icine, l Ieinrich, vl. jm. Han")' l Ieine 529 Heinemann, Gustav 529, 569, 57 1 Heinrich von Morungen 1 57; - von Veldeke 1 57 Heisenberg, Werner Kari 459 I lelfferich, Kari 427 Helmholtz, l Iermann Ferdinand von .)4:\ Henderson, Arthur 468 l Ienlein, Peter 2 2 1 Henrique, africký biskup 22 I Héra 48-49 Herakleios I. 10 I , 1 39-1 40 Herakleitos z Efesu 5 I Heraklidé, Iydská dynastie 35 Herbart, Johann Friedrich 343 Herder, Johann Goufried 3 1 0 l Ierrera Campins, Luis 586 Heřman Svábský 14 .1; - Míšeiíský 167 Hermann Billulig 1 43; - z Balku ' 1 99; - ze Salzy

1 53, 1 99 Hermes 49, 58, 87 l Ierodes Veliký 39; - Antipas 39; - Agrippa I. 59 I lerodotos z Halikarnassu 23, 45, 58, 59 Herofilos z Chalkedonu 7 I Heron Syrakuský I. 57, 73; - 1 1 . 6 1 , 8 1 , 83 l Iérriot, Édouard 425, 429, 469 Herter, Christian A. 497, 5 1 9 Hertz, l Ieinrich I�udolph .143 Hertzog, James Ben")' Munnick 457 Herzl, Theodor 34 I Hesiodos 49, 5 1 , 5.1 Hess, Rudolf 46 1 Hessus, Eobanus 2 1 2 Hestia 49, 87 Heuss, Theodor 529 Heydrich, Reinhard 483, 486 Heyerdahl, Thor 223 Hidejoši Tojotomi 227 Hideki Tódžó 453 Hieron 1 . , syrakuský tyran 7.); - I I . 6 1 Hieronymus 1 07 l li ldeg:irda z Bingen 1 84 Hildenbrand, kardinál viz Řehoř V I I . H ildenbrand, I.ucas von 265 Hilfending, Rudolf 4 1 8, 427, 429 Hillel")', PatrickJohn 563 Himmler, I Irinrich 46 1 , 475, 473, 477, 485, 486,

49 1 , 495 Hindenburg, Paul I"on Beneckendorff 40.1, 409,

429, 47 1 , 47.1 Hindenburg, Oskar von 4 7 1 Hintze, O. 388 Hipparchos 55, 57 Hipparchos z Nikaie 7 1 l lippias, athénský tvran 55, 57 Hippias z Elidy 58 Hippler, Wendelin 253 I lippodamos z Milétu 59 Hippol)� 107

l I ippÓIl<LX z Efesu 5 1 l I irobumi Itó 39.1 l l irohito (Sówa) 453, 579 l I irtius, Aulus 9.1 l I iss, Alger 5 1 9 l I i tler, Adolf 2 7 1 , 4 1 7, 427, 429, 4.15-434,

460-46 1 , 468-469, 47 1 , 473, 475, 477, 48 1 , 483, 485-486, 489, 49 1 , 49:1

I lo Ci Min, vl. jm. Nguyen-tat-Thanh 5 1 5 , 58 1 I loare, Samuel .John Gurney 468-469 1 I0hbes, Thomas 256, 259 1 I0bson, John Atkins 4 1 8 I lodges 424 1 I0dža, Enver 489, 5 10, 560 l Iódžó, japonský rod 1 77, 227 1 I0fmann .)43 1 I0ffmann, Melchior 233 I lohenlohe-Schillingsfiirst, Chlodwig 588 1 I0henštaufové, viz Štaufové 1 I0henzollernové, německá dynastie 196, 1 97, 263,

264 1 I0che, Louis Lazare 299 l Iolbein, l Ians ml . 2 1 3 l Iolkeri, l IalTi 56 1 l Iolstein, Friedrich von 387-588 1 I01t, l Iarold 579 l Iomér 47, 49, 5 1 , 7 1 1 I0necker, Erich 5 7 1 , 57.1 l Ionorius Flavius 1 03, 1 1 5 1 I0norius, papež - I. I -JO; - I I I . 1 4 1 ; římský císař

105, 1 1 5 l Ionter, Johann 24 1 l Iontheim, .Johann Nikolaus 257 l Ioorn, Phillipe 245 l Ioover, Herbert Clark 423 I lopkins, l Ian")' L10yd 465 l Iór 23 I loratius, Flaccus Quintus 95 Horn, Gustav Karlsson 255 1 I0rthy, Miklós 435 , 489 I lorus 25 1 I0sius, Stanislaus 241 l Iospodin j7 1 I0uphouct-Boigny, Félix 545 l Iouse, Edward Mandeli 405 l Iovgaard 459 l Iolderlin , Johann Christian Friedrich .1 1 0 l Iornigk, W. von 265 lIotzendorf, Franz von, baron Conrad 400 I l ráví, Elias 575 l Iuaj na Kapak 223 l I uaskar 225 l I uber, K . 486 l I ubmaier, Balthasar 233 l Iudson, l Ienry 2 78, 279 l Iugenherg, Alfred 429 l Iugo, francouzský král - Kapet 1 59; italský král

- z Vienne 1 19, 1 45 ; vévoda francouzský

- Veli""\' 1 59 Hugo Candiélus 1 47; - z paynes 1 5 5 l Iugo ze Sl. ViClor I �4 Hugo, Vi clo I' Marie 5 1 0, 427 Humájún 229 I lulllbert ze Silva-Candida 1 47 HUlllboldl, Wilhellll von .) I I , 3 1 7 :H5 Hume, David 257 l Iulllphrey, Huhert I-Ioralio 583 l Iu lllsman, Benjamin 279 Hunyadi, Jan 20 I, 209 Hus, Jan I S I , I S4, 197 Husajn al-Ilášimí 446 Husajn I. 555; - II. 575 Husajn, Saddám Takríl 575-576 al-Husajní 557 l Iusák, Guslav 559 l Iusrav I . I () I ; - II . Parvéz 10 I HUllen, Ulrich von 2 1 2 , 23 1 , 233, 2 .15 HUller, Jakoh 2 .15 Hu)'gens, Chrislian 279 Hiilagii 1 78- 1 79 Hydaspes 45 Hyde, Douglas 44S

CH

Chaban-Delmas, Jacques Michel Pierre 565 Chabarov, Jerofej 273 Chadwick, .James 459 Chaerea, Cassius 97 Chafre (Chefrén) 2 :\ Chaireddin Barbarossa 257 Chaldi 55 Chaldún Ihn 2 2 1 Chálid ibn Abdal Azís Saríd 576 Chamberlain, Houslon Slewart 34 1 , .H3, 46 I Chamberlain, Joseph 38 1 -382 Chamberlain, Joseph Auslen 424 Chamberlain, Neville 445, 468, 475 Chammurapi 29 Chamorro, P . .J . 585 Challlplain, Samuel 277, 279 Chan, čínská dynaslie 40-41 Chan .Iii 1 77 Chána, J . 577 Chancellor, Richard 203 Charclle de La Conlrie 299 Chateaubriand, Fran�ois Augusle René 3 1 8, .)27 ChfllilJon, francouzský rod 241 Challušiliš, chetilský velkokráJ I . .15 ; - I I I . 25 Chaucer, Gcoffrey 1 89 Chaulemps, Camille 469 Chepal 29 Cherhurv, vl. jm. Edward l Ierbert 257 Chichesťer-Clark, Jamcs Dawson 563 Childebert I . 1 2 1 Childerich I I I . 1 2 1

Childers, Erskin l Iamillon 563 Chilperich I . 1 2 1 Chiluba, Fredcrik 589 Chirac, .Jacques René 565 Chíram z Tyru 57, :\9 Chissano, Joaquin 589 Chizkijáš -" 7

REJSTftÍ K 607

Chlodvík (Chlodovcch) I. 1 1 7 , 1 20- 1 2 1 , 1 26 Chlothar, franský král - I. 1 2 1 ; - I I . 1 2 1 Chmelnickij, l30gdan 249 Chomejní, vl. jm. Ruholláh Hendí 576 Chomjakov, Alexcj Slěpanovič 39 1 Choonhavan, Chalichai 58 1 Chopin, Fryderyk 285 Chosrau I . viz I lusrav I . Chouan, .Jcan 299 Chrétien de Trovcs 1 57 Chrislensen, JClis Christian 362 Chrodegilda (Klot)'lda) 1 2 1 Chruščov, N ikita Sergejevič 497, 503, 505-506,

509-5 10 , 5 1 5 , 5 1 9, 533. 539, 550 Chrysoloras, Manuel 2 1 2 Chu jao-pang 579 Chna Kuo-ľeng 579 Chufev (Cheops) 2 3 Chung-wu 227 Churchill. Winston I.eonard Spencer 587, 468,

487, 489, 525-524, 527

Ibáiiez del Call1po, Carlos 549 Ibbisin 27 Ibn Júsuf, Muhammad 547 lbn Saud 446 Ibrahím Lódí 229 Ibrahim paša .)2,), 365 Ibvkos z Rhcgia 55 Idrís I. as Sanúsí, Muhammad 547 Idrísovci , arabská dynastie 1 37 leharu, šógún 569 Ignác z 1.0)'01)' 259 Igor I .H Ichšídovci , arabská d)'nastie 1 37 Iktinos 58 lIiescu, Ion 560 1Ilía, Arturo Umberto 549 1 I lvricus, Flacius 2 5 1 Iniád an-Dín Zcngí 1 5 1 Imhotep 23 I 1 1 1 rédy, l3éla von 455 Inanna 2 7 Indra 2 9 Inglingové, švédská dynaslie 1 63 Inocenc, papež - 1 I 1 . 1 49, 1 53, 1 59, 1 6 1 , 16 .1,

1 65 , 1 72 , 1 7.1 , 1 87, 205, 207; - IV 1 49; - VIII . 2 1 7, 2.10; - Xl . 265

Inonli. Ismcl, vl . jlll . Mustafa Ismcl 445, 507

608 REJSTŘíK

Inslitor, Henricus 230 I rena, byz. císařovna 1 39 Irencus 1 07, 1 40 Ironsi, John Aguiyi 591 I rwin viz 1'laJifax, Edward Frederick Lindley Wood,

baron I rvin Isabela, královna kastilská - I . 1 37, 1 87, 225, 236;

španělská - I I . 260, 363 Isagoras 55 !šak Chán, Ghulam 577 lšibaal 37 lsidor Sevillský 1 1 7; - metropolita moskevský 207 lsis 49 lsmaíl l . 1 79 lsmáíl Paša 375 lsokratés 63 Ištar 27, 29 !túrbide, Agustín de 33 1 Hzcoatl 223 Izajáš 37 Izvolskij, Alexandr Petrovič 56 1 , .19 1 , 399

J

Jackson, Andrew 373, 395 Jacobi 343 Jacquard, Joseph Maria 279 ]agello, viz též Vladislav II. Polský 20 1 Jagellonci, polsko-litevská dynastie 200-20 1 , 249 Jagoda, Genrich Grigorjevič 467 Jahjá Chán, Agha Muhammad. 577 Jahve 37, 1 55 Jakúb-Bek 369 Jakub, apoštol 107; - Spravedlivý, . . bratr Páně"

1 07 Jakub, král argonský - I. 1 87; anglický král -

I. 267, 280; - I I . 267, 269, 280; - pretendent ( I I I . ) 269; skotský král - IV 247; - VI. 24 1 (viz též .Jakub I. Anglický)

.Jamato 1 77 Jameson, Leander Starr 38 1 Jan, papež - VI I I . 1 25, 169; - Xl I . 1 l9; - XXII .

1 8 1 , 1 84, 2 1 7; - XXI I I . ; - Pavel I . 565; - Pa­vel l l . 559, 565; císař byzantský - I . Cimiskes 1 33, 1 75; - ll . Komnenos 1 74, 1 75 ; - II I . Va­taces 207; - V Palaialolog 207; V I . Kantakuze­nos 207; - VI I I . 207; anglický král - Bezze­mek 1 59, 1 6 1 ; francouzský král - ll . Dobrý 1 90, 1 9 1 , 1 93; český král - Lucemburský 1 94, 195 , 20 1 ; dánský král - I . 1 99; polský král - I. Albrecht 20 I ; - I I . Kazimír 2 7 1 ; - I I I . Sobieski 259, 265; portugalský král - IV z Braganzy 243, 3 1 3, 323; skotský král - Balliol 1 89; švédský král - I l I . Vasa 249; uherský král - I. Zápolský 209; vévoda bur­gundský - Nebojácný 1 92, 1 93; kurfiřt saský - Fridrich 237; - Jiří I. 253; kurfiřt branibor­ský - Zikmund 263; etiopský císař - IV 375

Jan, Křtitel 39; sv. - Nepomucký 1 97; - z Kříže 259 Jan Parricida 195 Jan z Jandunu 1 84; - z Lancasteru 1 89; - zJcnštej-

na 197; - ze Středy 2 1 2 Jang-Ti 177

.

Jang 'l'ien 1 77 Jansen, Zacharias 279 Jansenius, Cornclius 26 1 Janus 87 Jal'I Birger 1 63 Jaroslav I . Moudrý 1 33 Jaroszewicz, Piotr 559 Jaruzelski, Wojciech Witold 559 Jaures, Jean Léon 379, 383 Jawara, Dawda Kairaba 590 ]azíd I. 1 3 5 Jeanne d'Arc 1 90- 1 9 1 .Jefferson, Thomas. 29 1 , 293 .Jehu 37 .Jelačié, Josip 337 Jelcin, Boris Nikolajevič 557 .Jen Fu 369 Jenkinson, Anthony 278 Jeremiáš 37

.

Jermak, Timofjevič 272-273, 278-279 Jeroboám I. 57 Jeroným, sv. 1 07; - Pražský 1 8 1 Ježíš z Nazaretu zv. Kristus 56, 39, 107, 1 .39- 1 40,

257 Ježov, Nikolaj Nikolajevič 467 Jiménes de Cisneros 1 84 J imenéz, P 549 Jindřich, římský resp. římsko-německý císař a král

- I . 1 43-145 ; - I I . 1 1 9, 1 43-144, 1 67; - I I I . 1 33, 145, 1 47, 167; - IV 1 47-1 48, 1 5 1 , 1 55, 1 57, 1 67, 1 69; - V 1 48, 1 59 , 1 6 1 ; - V I . 1 3 1 , 1 53, 1 65, 1 73; - (V l l . ) , syn Fridri­cha I I . 1 73; - VII . 1 93-1 94, 195, 2 1 7 ; anglic­ký král - I . 1 48 , 1 59, 1 6 1 , 185 ; - 11 . 1 59, 1 6 1 ; - l IL 1 59, 1 6 1 ; - IV I 88-189; - V 1 88, 1 89, 1 9 1 ; - VI. 1 88, 189; - Vl l . 1 88, 1 89, 247; - VlIL 2 1 2 , 2 1 9, 2:)8, 247; francouzský král - I. 1 59; - 1 1 . 237, 24 1 , 247; - 1 1 1 . 247, 249; - IV 243, 247, 260; kastilský král - l l . 1 87; polský král - z Valois viz Jindřich I I I . Francouzský; vévoda bavorský - I . 1 43 ; - l l . Svárlivý 1 43 ; vévoda rakouský - l l . Jaso­mirgott 165 ; vévoda saský a bavorský - Lev 1 63 , 1 65, 1 7 1 , 1 73; - Pyšný 165; vévoda slez­ský - l l . Pobožný 1 67; hrabě schwerinský 163

Jindřich Kietlicz 1 48; - z Montferratu 207; - z Plavna 20 I ; - Raspc 1 73; - Mořeplavce 2 2 1

Jiří, anglický král - I . 269, 280; - l l . 269, 280; - I I I . 280; - IV 280, 29 1 , 309; - V 382 , 468; - Vl . 468; český král - z Poděbrad 197; řecký král - I. 253, 359; l l . 44 1 , 489, 507; kurfiřt braniborský - Zikmund 263

Jiří, Brankovié 205; - Fridrich Bádenský 253; -

Kastriota, řeč. Skanderheg 205, 209 Jodl, Alfred 495 Joffre, Joseph Jacqucs Césaire 403 Johana Šílená 2 19 Johánek z Pomuka 1 97 John Ball 1 89 Johnson, Lyndon Baines 497, 520, 53 1 , 58 1 , 583 Joliot-Curie, I rene 459 Jonas, Franz 56 1 Jones, Inigo 256 Jong, Petrus Joseph Sietse de 56 1 Jonnart 40 1 Jonson, Ben 2 1 2 Jóram, král j udský 37 Jordan 459 Jordanes I I I .fijrgensen, Anker 563 Joritomo Minamoto 1 77 Josef, římsko-nčmecký císař - I. 264, 269;

- 11. 264, 285, 287 287; španělský král - Bo­naparte .:;04, 3 I )

Josiáš ")7 JošihulO (Taišó) 453 Josif z Volokolamska 20.) Jošiida 5 1 3 Jošimicu Ašikaga 227 Jošimune, šógún 369 Jošt Lucemburský 1 97 Jou-wej, Kchang 569 Jouhaux, Léon .179 Jourdan, Jean Baptiste .:;0 I Juan d'Austria 208, 245 Juan CII'los I . 567 Juárez, Benito 57 1 Juda Makkabejský 39 Judenič, N ikolaj N ikolajevič 42 1 Judita, manželka Karla Velikého 1 2 5 Jugurtha 89 Julia Domna 99; - Maesa 99; - Mammaea 99 Juliana Nizozemská 525, 56 1 Julianus, Flavius Claudius (Apostata) 1 03 Jul ius l l . , papež 2 1 3 , 2 1 7, 2 1 9 j ulsko-c1audijská dynastie 96 Juno Edoar 47:; Jung : le ('tu-t i )

'227

Junkers, Hugo 459 Juno 86 Junot, Andochc 3 1 .:; Jupiter 86 Justin Martyr 107 Justinián I . Veliký 1 1 7, 1 38, 1 39, 1 55 Juvenalis, Decimus Junius 97 Juxon-Smith, Andrew 590 Jiian, čínská dynastie 2 1 0-2 1 1 Jiian Š'-kchaj 569, 45 1

K

Kaas, Ludwig 429 Kádár, János 5 1 1 , 560 Kaddáfí, Muammar 587 Kacmpfer, E. 395

REJSTŘí K 609

Kaganovič, Lazar Mojsejevič 467, 505, 506 Kahr, Gustav von 427, 47:) Kakuci Tanaka 579 Kálidása 43 Kal inin, Michail lvanovič 4 2 1 Kalixt, římští papcž I . 1 40; - l l . 1 48 Kallias 59, 6 1 Kallikrates 5 8 Kallimachos u Kyrcny 7 1 Kallinos z Efesu 5 1 Kallio, Kyiisti 43 1 Kallisthenes 65 Kalojan, bulharský car 205 Kalvín, Jan 23 1 , 238, 24 1 Kambýses I I . 25, 44, 45 Karncilěv, Lev Borisovič 407, 467 al-Kámil, egyptský sultán 1 53 Kamo, Mabuči 569 Kandaules 37 Kango Musa 22 1 Kania, Stanislaw 559 Kaniška 43 Kant, Immanuel 257, 5 1 0 Kapetovci , francouzská dynastie 1 58- 1 59, 165 ,

1 9 1 Kaplan, Viktor 459 Kapodistrias, Joannis Antonios 32.1 Kant Mustafa 265, 52.) Karadjordje, vl. jm. Djordjc Petrovié 323 Karamanlis, Konstantin 507, 567 Karavekir, K,1zim 445 Karel, franský císař - I . Veliký 1 1 1 , 1 1 3, 1 18 , 1 19 ,

1 22-1 23, 1 27, 1 29, 1 3 1 , 1 39, 1 4 1 , 145 , 148, 1 57, 1 69, 187 ; - l l . l lolý 1 24, 1 25 ; - I I I . Tlustý 1 1 9, 1 24 , 1 25 ; římsko-němccký císař - IV 194- 1 95 , 197, 2 1 2 , 2 1 7; - V 2 1 5, 2 1 9, 2 3 1 , 235-23� 237, 239, 24 1 , 245, 247, 253; - VI. 264-265, 268-269; - Vll. Albrecht 28 1 ; rakouský císař - I . 264, 407, 409; ang­lický král - I. 267, 280; - I I . 259, 267, 280; dánský král - VII I . 1 99; francouzský král - I I I . Prosťáček 1 5 1 ; - IV 190- 1 9 1 ; - V Moudrý 190- 1 9 1 ; - V I . Šílcný 1 90-1 9 1 ; - Vll. 1 9 1 , 1 93, 2 1 9; - Vlil. 1 9 1 , 2 1 9; - IX. 247; král Obojí Sicílie ( neapolský) - I . z Anjou 1 72-1 73, 207; král Provcncc 1 25 ; špančlský král - I. viz též císař Karel V. 2 1 9; - 1 1 . 268-269; - ( II I . ) viz též císař Karel VI . 269; - I I I . 260; - IV. 260, 3 1 3; švédský král - VII I . (Kari Knutsson Bonde) 1 99; - IX. 249; - X. Gustav 27 1 ; - Xl. 2 7 1 ; - XII . 270-2 7 1 ; kurfiřt falcký - Thcodor 285;

6 1 0 REJSTŘIK

vévoda burgundský - Smělý 1 9 1 , 195, 256; vévoda lotrinský - Y. 190; - vévoda de fleny 527; - markrabě bádenský - Fridrich 287

Karel Martel 1 2 1 , 1 26 sv. Karel Boromejský 259 Karjalainen, Ahti 56 1 Karloman, franský král - I . I l l , 1 26; - l l . l B;

král východofranský 1 25 ; západofranský 1 2 5 Karlovci, franská dynastie 1 1 9, 1 23, 1 25 ; 145 Karlstadt, vl. jm . Alídrcas Bodenstein 230, 2 5 1 ,

m Karmal, Babrak 577 Károlyi, von Nagy Károlv Mihály 435 Kartovci, mongolská dynastie 1 79 Karvlus 459 Kasa, egtiopsJ..-ý místodržitel 375 Kasavubu, Joseph Tshclla 547 Kásim, Abd al-Karím5:15 Kassandros 66, 67 Kateřina ze Sien)' 1 8 1 , 1 84 Kateřina, ruská carevna - I . 273; - ll . Veliká 257,

283, 285, 287 Kateřina Aragonská 2.'18; - Jagellonská 249; - Me-

dicejská 247 Katherina von Bora 2 5 1 Katkov, Michail Nikiforovič .19 1 Katte, přítel Fridricha l l . 28 1 Kaunda, Keneth David 545 . 589 Kautsky, Kari .)78, 579 Kavád 1., perský král 10 I Kal', John 32 1 Kazimír, polský král a knížc - I. Obnovitel 1 :\5,

167; - l i l . Vcliký 20 1 ; - lY. 2 0 1 Kiimpfcr, Engelbert 279 Keats, John 3 1 0 Kefauver, [stes 5 1 9 Keiki, šógún .'\9.) Keita, Modibo 591 Keitel, Wilhelm 493 Kekkoncn, Urho Kaleva 507, 56 1 Kekulé von Stradonitz, Friedrich August :\45 Kellog, Frank Billings 4 1 S Kellv, Edward 2 5 1 Kenial, Mustafa viz Atatiirk Kcndall 459 Kcnncdy, John Fitzgerald 497, 503, 520, 525,

53 1 ,539, 549 Kcnyatta, Jomo 545, 589 Kcpler, Johanes 2 2 1 , 2 5 1 , 256, 279 Kérékou, Mathieu 590 Kercnskij, Alexandr Fjodorovič 407 Ketteler, Gotthard 249 Khlesl, Melchior 22 1 , 24 1 , 2 5 1 , 256, 279 Kchang-si 275 Kchung-c' ( Konfucius) 41 Kiderlen-W:ichter, Alfred von 36 1 Kierkcgaard, S0rcn Aabye 342 Kiesinger, Kurt Georg 569, 5 7 1

Kilidž Arslan 1 5 1 Kimmci 1 77 Kimon 57, 59 King, Martin Luther 520, 58.\ King, Mackenzie William l.yon 4'-19 Kingsley, Charles .)44, .182 Kipling, Joseph Rudyard 38 1 Kirchhoff. Gustav Robert 34.'1 Kirschliigcr, Rudolf 56 1 Kiši, N. S I ,) Kissinger, l Ienry Alfred 575, 579, Sll5 Kitasato :143 Kitchener, l Ioratio Herbert, hrabě z Chatúmu .'I7S Kiuro, baron Šideraha 45.\ Klages, l.udwig .)43 sv. Klára z Assisi 1 4 1 Klaus, Josef S 2 1 Kléber, Jean flaptiste 299, .'\65 Kleist, lIeinrich von 3 1 0 Kleisthencs z Athén 54, 5 5 ; - z e Sikvonu 5.'1 Kleitos 65

.

Kleman 459 Klemens z Alexandrie 107 Klcomcncs, král spartský - I . 55 ; - III . 69 Kleon 61 Klcopatra Vll . 9 1 , 93 De Klerk, Frederik Willlem 590 Klimcnt, papež - ll . 1 47; - 11 1 . 1 '-I8; - Y. 1 5.1, 1 8 1 ;

- VI I . 1 8 1 , 2 1 7, 2r Kliment z Alexandrie 107 Klopstock, Friedrich GOlllieb .1 10 Knox, John 24 1 Knut, dánský král - l. Veliký 1 29, U l , 147, 162,

16.1; - Vl . ( lY. ) 1 6:1 Koenig .145 Koenig, Pierre Maric 486, sr Kocrber, Ernst von :\57 Kohl, lIelmut 57 1 . STI Koch, I�obcrt .H.) KochanolVski, .Jan 249 Koivisto, Mauno l Ienrik 56 1 Kolčak, Alexandr Vasiljevič 42 1 Kolingba, André 5 9 1 Koloman 1 . , uherský král 1 69 Kolping, Adolf .)45

.

Kolumbus, KI)'štof 224-225 Komncnovci, b)'l.antská dynastie 1 75 , 207 Konaré, Alpha Oumar 591 Koněv, Ivan Stčpanovič 509 Konfucius viz Kchung-c' Konoe, Fuminaro 453 Konon 6.\ Konrád, císař resp. římsko-nčmecký král - I. 145,

145; - 1 1 . 145 , 1 47 , 1 57, 165 , 167; - 111 . 145, 1 50- 1 5 1 , 1 65 , 1 67 ; - IV. 1 7.1; burgundský král - I I I . 1 45 ; markrabě míšeňský - I . Veliký 1 7 1

Konrád Mazovský 1 99; - Rudý, vév. lotrinský 145,

147; - syn Jindřicha IV. 148; - von Jungingen 199

Konradin 173 Konstancie Sicilská I.) I , 165, 173 Konstans ll. Pogonatus 139 Konstantin (Cyri l ) 111, 139, 169 Konstantin, bvzal1lský císař - v. 1 39; - XI I . 207;

římský c'ísař - (. Veliký 102-103, 105, 107, 140, 155, 212; řccký král - I. 40 I ; - l l . 507, 567

Koperník, Mikuláš 184, 221, 249 Korn :WI Kornilov, Lavr Georgicvič 407 Korutiirk, Fahri 567 Korvald, Lars 561 Kosciuzko, Tadcusz 285 Kossuth, Lájos 337 Kostov, Traj čo 5 10 Kosygin, Alexej Nikolajevič 505, 506, 557, 583 Kounic, Václav Al1lonín 283 Kountché, S. 591 Kozlov, I'rol I�omanovič 506 Kopriilii, Mehmed 209, 265 Korbugha (Ketboga) , mosulský emir 151 Korner, Theodor 521 Kraft, Adam 215 Krag, .Jens Otto 507, 56:1 Kramář, Karel 357, 435 Krasilíski, Zygmunt 285 Krasnov, Pjotr Nikolajevič 421 Krateros 64, 65 Kratinos z Mailu 58 Krebs, Hans Adolph .:14:-1 Kreisky, Bruno 521, 561 Krenz, Egon 573 KrestinskÝ 467 Kristián, dánský král I . 199: - ll . 249; - lll . Z41;

- IV. 249, 'Z52-253; - LX. 36z; - X. 362

Kristián z Anhaltu 251; - Brunšvický 25Z-253 Kristina, královna švédská 271 Kroisos, Iydský král 25, '15, 45, 51 Krupp, Friedrich Alfred 387 Kriiger, Paul 375 Kryštof I I I . Bavorský 199 Ku Jen-IVu 275 Kuang-sii 369 Kuang Wu-ti viz též Liu-Siou 41 Kubitschek, .Juscclino 549 Kuhlaj 178-179, 210-211 Kumarabi 29 Kun, Béla 435 Kuropatkin, Alexcj Nikolajevič 391 Kuthuddín Ajbak 211 Kutuzov, Michail lllarionovič 3 1 3 Kuvrat 113 Kuzněcov, AnalOlij Vasi ljevič 505 Kviesis, Alberts 4'11 KlVame Nkrumah 545

Kyaxarcs Z l , :I I , 45 Kybelé 35, 49, 87 Kyprianu, Spyros 567 Kypselos 53 Kyrill Alexandrijský 139

REJSTŘÍK 6 1 1

Kýros ll . Veliký 21, 31, .19, 44, 45; - Mladší 58, 65

L

Labriola, Arturo 579 Lacalle, Zuis 586 Lacordaire, Henri 3 1 9 Ladislav, uherskÝ král - I . SvatÝ 169; český a uher-

ský král - Pohrobek 19(197, 201 .

Laelius Gaius 8.) Lafjttc, .Jacques 327 Laidoncr, .Johan 431 Laincz, .Jakob 2.19 Laird Borden, Robert 449 Lamarck, .Jean-Baptiste de .142 Lamartinc Alphonse de 310, 327 Lambcrt 119 La1l1cnnais, Félicité Robert :\19, .)44 La1l1izana, Aboubakar Sangoulé 590 Lancasteři, anglická dynastie 188, 189 Lansbury, George 468 Lansing, Robcrt 411 Lanusse, Antonio Roberto 586 Lao'c 41 Largo Caballero, Francisco 439 Las Casas, Bartol01l1é de 225 Laski, .Jan 241 Lassalle, Ferdinand 345, 378 Lasso, Orlando di 213 Laud, William 267 Laugerud García, KjeU Eugenio 585 Laval, Pierre 4:\7, 468-469, 489, 524 Lavoisier, Antoine Laurent de 279, 299 Law, AndrelV Bonar 407, 424 Law, .John 281 l.awrencc, Thomas Edward 446, 459 Lazar, srbský kníže 205 Lázár, Gyorgv 560 Leber, .Julius 486

Leblanc, Nicolas 279 Lebrun, Albert 469 Lebrun, Charles 261 Leburton 561 Ledebour, Georg Theodor 378 Ledru-Rollin, Alexandre Auguste 327, j33 Lee, Rohert Edward 373 Leeuwenhoek, Anthony van 245, 279 Léfevre, Jacques 2 1 2 l.efort, Johann 273 l.egien, Carl 378 Leguía, August Bernardino 455 Leibniz, Gonfried Wilhelm 256-257, 263, 279 Leif Erikson 224-225

6 1 2 REJSTŘíK

I.elewel, joachim 329 Lenin, Vladimir I l j ič , vl. jm. Uljanov 379, 589, 407,

4 1 8-4 1 9, 4 2 1 Lenotre, André 2 6 1 I.enz 459 Leonardo da Vinci 2 1 3 , 22 1 Leone, Giovanni 565 Leonidas 57 Lcopardi, Giacomo 3 1 0 Leopold, římsko-německý císař - I . 263-264,

268; - l l . 264, 287; belgický král- I . 329; - l l . 363, 375, 387; - I I I . 430, 477, 525 ; markrabě a vévoda rakouský (Východní mar­ka) z rodu Babenberkll - I . 1 43; - v. 1 73 ; vé­voda rakouský z rodu Habsburkll - I. 1 93; - I I I . 1 94; IV. 165

Leopold Anhaltsko-Dessavský 28 1 Leowigild 1 1 7 Lepidus, Marcus Aemilius 92-93 Lerma, Francisco Sandoval 243 Lermontov, Michail jurjevič 3 1 0 Leroux, Pierre 344 Lescot, Philibert 2 1 3 Lesseps, Ferdinand Marie d e 349, 395 Lessing, Gonhold Ephraim 257, 34 1 Lessing Moser 3 1 0 Lenow-Vorbeck, Paul von 405 Leuschner, Wilhelm 486 Lev, papež - I. 1 39- 1 40; - 11 1 . 1 23, 1 39, 1 40;

- lX. 1 47; - x. 2 1 5 , 2 1 7, 2 1 9, 2 3 1 ; - XI I I . 344, 3 5 5 , 379, 583; byzantský císař - I. 1 39; - lY. 1 7 5

. .

Levingslon, Roberto Marcelo 586 Ley, Robert 46 1 Li Po 1 77 Li Pcheng 579 Li Syn Man 5 1 5 Li Chung-čang 369 Li Teng-chuej 579 Li Jiian 1 77 Li S' 4 1 Uang Wu-ti 1 77 Uber 86 Ubey 459 Licinius, Valerius Licinianus 103, 1 07 Lie, Trygve 503 Liebig, justus von 343 Liebknecht, Kari 427 Uebknecht, Wilhelm 378 Lilienthal, David E . 465 I.iman, I lilla 590 Uncoln, Abraham 373, 395, 520 Linné, Carl von 279 Liou Siou 4 1 Liou Šao-čchi 5 1 3, 579 Lipsius, justus, vl. jm. joest Lips 245 Usol a, Fran�ois Paul 2 59 List, Daniel Friedrich 325

Lister, joseph 343 Litvinov, Maxim Maximovič 467 Liudolf Švábský 14:1 Liutprand 1 1 9 Liverpool, Robert Banks jcnkinson 326 Livius, Andronicus 95 I.ivius, 'IHus 97 1.I0yd George, David 382, 407, 4 1 1 , 424 L1oyd, John Brooke Selwyn 524 Lockc, john 256, 269, 289, .) 18 Loménie de Brienne, Étiennc Charles de 295 Lomonosov, Michail Vasiljevič 287 Lon Nol 58 1 Lope de Vega 243 López Contreras, Eleázar 455 López Michelsen, Alfonso 585 López Portillo y Pacheco, josé 585 Lorentz, I-Iendrik I\ntoon 343 Lorrain, Chlllde, vl. jm. Chlllde Gellée 26 1 Lothar, římský, resp. římsko-německý císař

- I. 1 24, 145 ; - I I I . ze Supplinburgu 1 48, 1 57, 1 6 5 , l 7 1 ; italský král - z Vienne 1 1 9; francouzský král 145

Loulé, Nuno José de Mendon�a 363 Louvois, Fran�ois Michel l.e Tellier 259, 26 1 Loven, William 326 Lomer, Friedrich August johanncs 343 Lonnrot, Elias 362 Lubecký, kníže 329 Lucemburkové, něm. a česká dynastie 1 94, 195 ,

196, 197, 200, 201 Lucilius, Gaius 83 , 95 Lucretius, Carus Titus 95 Lucullus, Lucius Licinius 91 Ludendorff, Erich 40 1 , 405, 409, 427, 461 Ludovico Sforza "I I Moro" 2 1 9 Ludvík, franský císař - I . Pobožný 1 23, 1 25 , 1 3 1 ,

1 55; - l l . 1 1 9, 1 24, 1 2 5 ; římsko-německý cí­sař - lY. Bavor 1 8 1 , 1 84, 195 , 2 1 7; český a uherský král - l l . 209, 236; bavorský král - I. 323, 325 , 335; - l l . 353; francouzský král - IV. 1 45 ; - Vl . Tlustý 1 59, 1 85; - Vll 1 50, 1 5 1 , 1 59, 1 65 ; - VII I . 1 59; - IX. Svatý 1 53, 1 59, 1 6 1 , 1 73 ; - X. 1 90; - XI . 1 9 1 , 1 93; - XlI . 2 1 9; - XlII . 259-260, 268; - XlV 24 1 , 259, 260, 263, 265, 267, 268, 269, 2 7 1 , 28 1 ; - XV 260, 28 1 ; - XVI 260; - XVIII . 260; ital­ský král I I] 1 19 ; uherský a polský král - ] Veliký 20 I , 207, 2 1 7; východofranský král - Němec 1 2 5 , 1 69; - I I I . Mladší 1 25 ; západo-franský král - I I . Koktavý 1 25 ; - II I . 1 2 5

Ludvík Filip, francouzský král 260, 327; - Bádcn-ský 265, 269

I.ueger, Kari 357, 46 1 Lugalanda 27 Lugalzaggizi 27 I.ukjanov, Andrej Karlov 560 Lully, jean-Baptiste 256

Lumumha, Patrice 50:\, 547 Lusinchi, Jaime 586 Luther, l Ians 427, 429 Luther, Martin 1 55, 2.10, 2 5 1 , 2.1.1, 255, 258 Luthuli, Albert J . 545 I.uxembourg, Fran�ois l Ienri 261 I.uxemburgová, Rosa :178, 379, 427 l.iibke, I Icinrich 529, 569 l.ygdamios z Naxu 5 1 Lykurgos 55 Lyly, John 21 Z l.ynch, Jack 56:\ Lysandros 6 1 Lysimachos 66, 67 LysiJlpos 58 l.židimitrij I. 205; - I I . 20:1

M

Maassen, Friedrich 325 Macapagal, Diosdado 54 1 MacArthur, Douglas 495, 50.1, 5 1 3, 5 1 5 MacDonald, James Ramsay :l l.1, 378, 424, 468 Macias, Nguema Biyogo Neguc I Idong 59 1 Mackad 459 MacMahon, Marie Edme Patrice Maurice 349, :183 Macmillan, Harold 497, 524 Macrinus, Opellius 99 Maddox :\4.1 Madhva Anandatirtha 229 Madison, James 293 Madrid Hurtado, Miguel dc la 585 Maecenatus, Gaius 93, 95 Magalhaes, Fernao 224, 225, 278 Magnus, norský král - I . Dobrotivý 16.:;;

- Vl . Eriksson (viz též Magnus l l . Svédský) 199; - Vl l . Zákonodárce 165; švédský král - I . Ladu1as 1 63; - l l . Eriksson 199

Magnus Maximus 1 03 Mago 8:1 Magsaysay, Ramón 54 1 Mahamane Ousmane 59 1 Maharájáš 229 Mahávíra Vardhamána, viz též Džina 4:1 Mahmúd z Ghazny 2 1 1 Mahmud l l . 365 Machault ďArnouville, Jean Baptiste 28 1 Machel, Samora Moisés 589 Machiavelli, Niccolb 2 1 7, 461 Maistre, Joscph Marie di 3 1 8 Major, John 563 Makarij, ruský metropolita 203 Makarios l l . , vl. jm. Michael Christodoulos Mous-

kos 524, 567 Makino 4 1 1 Makkabcjští 39 Makonnen, Tafari 457 Makrión 107

REJSTŘÍK 6 1 3

Malan, Daniel E 545 Malenkov, Georgij M,mnilianovič 485, 505-506 Malet, Claude Fran�ois 3 1 3 Maleter, mad'arský voják 5 1 1 Malfatti, Franco Maria 555 Malherbe, Fran�ois 2 1 2 Malinovskij, I�odion Jakovlevič 506 Malthus, Thomas Robert 32 1 , 377 Malus, Étienne 343 Mandela, Nelson 590 mandžuská dynastie 274, 275 Mrlllescu, Co,:ncliu 560 Manfred Sicilský 1 7:1 Mangu-Tímúr 1 79 Mani 1 0 1 Manin, Daniele 3.'\3, .'137 Maniu, luliu 44 1 Manko Kapak 223 Mannerheim, Car! Gustav von 4 3 1 Mannesmann, Reinhard 343 Mansá Músa 22 I Mansart, Fran�ois 261 Mansfeld, Arnošt (Ernst) 252, 253 Mansholt, Sicco Leendert 555 al-Mansúr, abbásovský chalífa 137 Manteuffel, Edwin .):\9 Manuel, byzantský císař - I. 1 5 1 , 1 74, 1 75;

- l l . 207 Manzoni, Alessandro 3 1 0 Mao Ce-tung 45 1 , 505, 5 1 3, 579 Marat, Jean Paul 297, 299 Marcellus. Marcus Claudius 83 Marco Polo 2 1 1 Marconi, Guglielmo 343, 459 Marcos, Ferdinand Edralin 54 1 , 579 Mardonios 57 Marduk 29, 3 1 Marggraf, Andreas Sigmund 279 Marchais, Georges 565 Mariano 247 Marie, anglická královna - I . K.1tolická ( Krvavá)

238, 243, 247; česká a uherská královna - Terezie 264, 265, 28 1 , 283, 285, 287; por­tugalská královna - l l . da Gloria 323, 363; skotská královna - Stuartovna 24 1 , 247

Marie Habsburská, manželka Ludvíka l l . 20 I ; - Burgundská, manželka Maxmiliiána I . 193

Marius, Gaius 89 Markéta, dánská královna 199; - Parmská 245;

- Tudorovna 247; - z Valois 247 Markion 107 Marko Kraljevič 205 Mar!borough, John Churchill 269, 2 7 1 MarIowe, Christopher 2 1 2 Marobud 97 Mars 8 1 , 86 Marshall, George Catllet 5 1 3, 523 Marschall von Bieberstein, Adolf 387

6 1 4 REJSTŘíK

Marsilius z Padovy 1 84, 2 1 7 Martens, Wilfred 56 1 Martialis, Marcus Valerius 97 Martignac, Jean-Baptiste-Silvere Gaye de 327 Martin v., papež 1 8 1 z Martinic, Jaroslav Bořita 2 5 3 Martínez d e Campos, Arsenio 363 Martínez Hernández, Maximiliano 455 MaJ'tov, L., vl . jm. Jul i j Osipovič Cederbaum 389 Marván l l . 1 35 Marwitz, Friedrich August Ludwig 3 1 1 , 3 1 8 Marx, Kari Heinrich 3 19, 335, 342-345, 378-379,

382, 4 1 8 Marx, Wilhelm 429 Masaccio, vl. jménem Tommaso di Ser Giovanni di

Simone Guidi 2 1 3 Masaryk, Jan 5 1 1 Masaryk, Tomáš Garrigue 357, 435 Masinissa 82, 83, 85, 89 Masolle 459 Masséna, André, vévoda de Rivoli, princ ďEssling

3 1 3 Massu, Jaques Émile 525 , 547 Matatijáš 39 Matteotti, Giacomo 437 Matthaios Kantakuzen 207 Matyáš, římsko-německý císař 236, 2 5 1 , 253 ;

uherský král - I . Korvín 1 97, 20 1 ; - ll . v iz cí­sař Matyáš

Matylda, královna anglická 1 6 1 ; - Toskánská 1 46, 1 47, 1 48, 1 65

Maudsley, Henry 279 Maurer, Ion Gheorghe 5 10, 560 Maurice, Frederick Denison 344 Maurikios 1 39 Maurjové, indická dynastie 43 Mauroy, Pierre 565 Maurras, Charles Marie Photius 383 Mawson, cestovatel 459 M�LX Bádenský 409 Maxentius, Mat'cus Aurelius Valerius 1 03 Maxim , Hiram Steven, 343 Maximianus, Marcus Aurelius Valerius 1 0 1 , 1 03 Maximinus Daia 1 03 Maximinus Daia, Valerius 1 03 Maximinus Thrák 1 0 1 MaxmiUán, římsko-německý císař - I . 1 93-1 94,

1 97, 20 1 , 2 1 2 , 2 1 9, 2,�6, 245, 249; - ll . 209, 236, 24 1 , 249, 25 1 ; vévoda bavorský - I . 25 1 , 253, 255 , 263; - l l . Emanuel 263, 265; - [[J. Josef 28 1

Mavbach 343 Mayr, Michael 434 Mazarin, Julcs, vl. jm. Giulio Mazarini 259, 265 Mazdak 1 0 1 Mazepa, 1 van 2 7 1 Mazowiecki, Tadeusz 559 Mazzini, Giuseppe 329, 333, 3 5 1

McCarthy, Joseph R . 5 1 9 McGovern, George 583 MCKinley, William 395 McMahon, Brian 446, 579 McNamara, Robert S , 520 Medicejští, italská dynastie 2 1 3, 2 1 4-2 1 5 , 2 1 7,

2 1 9 Medici, Cosimo starší 2 1 5 ; - Giovanni 2 1 5 ; - Lo-

renzo il M agnifico 2 1 5 Médici, Emílio Garrastarú 586 Medina Sidonia 243 Megakles 57 Mehmed, osmanský sultán - I. 209; - l l . Dobyvatel

209; - IV 265; - V 365 Mechelin 362 Mechtilda z Magc1eburkll 1 84 Meighen, Arthur 449 Meinecke, Friedrich 3 1 9, 388 Meirová (Myersonová) , Golda 537, 575 Meisenbach 343 Meissner, Otto 47 1 Meissner 459 Melanchthon, Philipp 2 1 2 , 2 3 1 , 2:15, 2 5 1 Melen, Ferit 567 Mellon, Andrew W. 423 Menandros 58 Menaše 37 Mendel, Johann Gregor 343, 46 1 Mendělejev, Dmitrij Ivanovič 343 Mendelssohn, Moses 257, 34 1 Menderes, Adnan 507 Méndez, Ajaricio 586 Menelik ll . 375, :197 Menem, Carlo Saúl 586 Menes 23 Mengistu, Mariam Haile 587 Mcnhart Tyrolský 1 9 5 Menkauré' (Mykerinos) 2 3 Menno Simons 233 Menšikov, Alexandr Danilovič 273, 347 Mentllholep ll . 23 Menzies, Robert Gordon 579 Mercv, Franz 255 MereÍlptah 25 Mergenthaler 343 Merkurius 87 Merovejci , franská dynastie 1 20- 1 2 1 , 1 23, 126 Merswin, Rulman 1 84 Mesanncpadda 27 Měšek, polský kníže - I . I I I , 1 67; - ll . 1 47, 167 Messalina, Valeria 97 Messalla, Marcus Valerius 95 Messmer, Pierre 565 Messner, Zbygniev 559 Metaxas, Johannis 4 1 7, 441 Metoděj 1 1 1 , 1 39, 1 69 Metternich, Klemens Lothar 303, 3 1 5, 3 1 7-3 18 ,

32), 325 , 327, 337, 347

La Mettrie, Julicn Offroy de 257 Mey!'r, .Julius Lothar :\43 Mickicwicz, Adam 285, :5 10 Midas (Mitta) :\5 Mielkc, generál 5.'15 Miettunen, Martti Juhani 56 1 Migucl I 323 Mihailovié, Dragoljub (Draža) 486 Michaclis, Georg 407 Michal, byzanlský císař - I 1 23, 1 39; - I I I . 1 39;

- Vlil PaJaiologos 1 53, 207; velkokníže mos­kevský - I 203

Michal Romanov, ruský car 203; - ze ZetI', srbský král 205

Michal ( Mihai ) I 5 1 0 Michelangelo, Buonarroti 2 1 3, 2 1 5, 256 Michelet, . Jules 2 1 3 Mikkelsen 459 MikJas, Wilhelm 434 Mikojan, Anastas Ivanovič 505, 506 Mikolajczyk, Stanislav 5 10 Mikuláš Kusánský, vl. jm. Mikuláš Krebs 1 8 1 , 184,

2 1 9, 2 2 1 Mikuláš, papež - I 1 40; - 11 147; - V 2 1 2 , 2 1 7,

230 Mikuláš, ruský car - I 329, 337, :B9, 347, 362 ,

:19 1 , 400; - II 362, 389, 39 1 , 403, 407 Miljutin, Dmitrij Alexejevič 329, 347 Mill, .John Stuarl .'\ 18 , 342 Miller, .Jevgenij Karlovič 42 1 Miller, Alfred 4 1 5 , 448 Millerand, Étienne Alexandre 379, 425, 425 Miltiades 57 Milton, .John 267 Mimnermos z Kolofonu 5 1 Minamoto, japonský rod 1 77 Minckelaers 279 Mindszenty, .József, kardinál 5 1 1 Minerva 86 Ming, čínská dynastie 226, 227, 275 Mirabeau, l Ionoré Gabriel Riqueti 295, 297 Miranda, Francisco Anlonio de 33 1 Mistr Eckhart viz Eckhart, Johannes Mithra 87, 99 Mithridates, parthsk'Ý velkokráJ - I. 69; - II 69;

pontský král - I . 69; - VI . Eupator 69, 89, 9 1 Mitra 29, 4 3 Mittasch 459 Mitterrand, Fran�ois 565 Mo-c' 4 1 Mobutu, Joseph-Désiré (Sese Seko Kuku) 547, 59 1 Modibo Keita 545 Modrow, Hans 573 Mohamed prorok viz Muhammad Mohamllled, Murlalla Rámat 591 Mojmír I 169; - 1 1 1 69 Mojžíš .n Mola Vidal, Emilio 439

Molcschott, Jacob 342 Moliere, .Jean Baptiste 261 Molina, Luis 239

REJSTŘÍK 6 1 5

Mollet, GuI' 525 Molotov, Vjačeslav Michaljovič 467, 485, 487, 497,

505, 506, 5 1 0 Moltke, Helmuth .James von 486 Moltke, Helllluth .Johannes von 400, 405 Moltke, Helmuth Kari Bernard (starší) von .)49,

353 Momoh, .Joseph 590 Momper, Walter 573 Monge, Gaspard 279 Monier, Joseph 343 Monk, George 267 Monroe, .James 3 3 1 Montaigne, Michel Eyquem d e 2 1 2 Montalembert, Charles Forbes d e Tryon 3 1 9 Montanus z Frýgie 1 07 Montcalm, Louis Joseph 283 Monlecuccoli, Raimund 265 Monlesquieu, Charles Louis de Secondat 289, 293,

3 1 8 Monleverdi, Claudio 256 Monlezuma I I 223 Montgolfier, Jacques Étienne 279; - Joscph Michel

279 Montgomery, Bernard Law 48 1 , 489, 493, 527 Mook, Huberlus 10haJllles van 54 1 Moore, John 3 1 .3 Morales Bermúdez, Francisco 585 More ( MOI'us) , Thomas 2 1 2 , 238, 544 Morcau, Jean Victor 30 1 , 30.3 Morelli, N . . )44 Moreno, Gabriel García 371 Morgan, J . I'ierpont 395 Mořic Oranžsk'Ý 245; - Saský 235, {)7 Moro, Aldo 52 1 , 565 Morone, Giovanni 239 Morrison, Herbert S. 524 Morse, Sa11luel l'inley Breese 343 Morton, William 343 Mosaddek, Muhamlllad 507 Moscicki, Ignac 433 Moss 459 Motze 325 Mozart, Wolfgang Amadeus 256 Miingke 1 79 Mstislav Veliký 1 33 Mu'áwija I. 1 35 MU<Ll'ada, René 575 Mubarak, Muhallled Husní 587 Mucuhito, Meidži 393 Mugabc, Robert Gabriel 589 Muhammad, prorok 1 34, 1 35 Muha11lmad Ahlllad 375; - Ali 322, 365, 374 Muhamlllad ben Arafu 547 Muhammad Bello 375

6 1 6 REJSTŘÍK

Muhammad, marocký sultán - V 547; osmanský sultán viz Mchmcd

Muhammad Chidr 547 Muhammad z Ghoru 2 I I ; - Tughluk 2 1 1 Muhammed Nádir (Nádir Šáh) 365, 446 Mulamba, L. 547 Mulele, I' 547 Mulroney, Brian 583 Murad, osmanský sultán - I. 209; - ll. 209;

- IV 209 Murádži 1 77 Muralov 467 Murat, Joachim 3 1 5 Muravjov, Nikita Michailovič 347 Murena, Lucius Licinius 89 Murillo, Bartolomé Esteban 243 Murner, Thomas 2 3 1 Murphy 459 Muršiliš, chetitský velkokrál - I . 29, 35 ; - ll . 35 Museweni, Yoweri 589 Mussert, Anton Adrian 477 Mussolini, Benito 397, 4 1 7, 437, 443, 449, 460,

468, 475, 477, 48 1 , 489 Mutianus, Kom'ad Rufus 2 1 2 Muvatališ, chetitský velkokrál 35 Muzaffarovci, mongolská dynastie 1 79 Muzorewa, Abel 589 MUller, Adam 3 18 MUller, Hermann, zv. H. M.-Franken 4 1 1 , 429, 47 1 MUnich, Burghard Christophor 273 Miintzer, Thomas 233 Mwinyi, Ali Hasan 589 Mylius-Erichsen 459

N

Nabonid 3 1 Nabopalasar 3 1 Nabukadnezar, babylonský král - I . 29; - 11 . 3 1 ,

37 Nádir Šáh viz Muhammed Nádir Nadžíbulláh (Nadžíb) , M. 577 Naevius, Gnaeus 95 Nagíb, Muhammad Ali 535 Nagy, Ferenc 5 1 1 Nagy, [mre 5 1 1 Nachtigal, Gustav 387 Nakasone, Jasuhiro 579 Nának 229 Nanna 2 7 Nansen, Fridtjof Bans 459 Napier, Charles James 375 Napier, John 279 Napoleon I . (Napoleon Bonaparte) 2 7 1 , 285, 289,

293, 298-299, 30 1- 303, 305, 307-309, 3 1 1 , 3 1 3, 3 1 5, 3 1 7, 326, 33 1 , 34 1 , 347, 365; - ll. 304; - III. 304, 327, 329, 333, 347, 349, 3 5 1 , 353, 359, 365, 365, 3 7 1

Nárám-sin 2 7 Naramsin z Ešnunv 29 Narasimha Rao, P.· V. 577 Narcissus 97 Narlllcr ( Menes, též Aha) 23 Narses 1 1 6-1 1 7 , 1 38, 1 39 Narulowicz, Gabriel 433 Násir Abd al, Gamál 509, 5.35, 587 Násiruddín 365 Naulllann, Friedrich 544, 388 Navarro, Carlos Arias 567 Ndizeye, Charles 589 Nearchos 64, 65 Nccker, Jacques 295, 297 Nefreliiti 2 5 Negrín, Juan 439 Nehellljáš 39 Néhrú, Džav:íharláI 447, 509, 543 Néhrú, Mótílál 447 Nei Win, U 54 1 Nekó I . 25 Nelson, Horatio 30 1 , .30.3, .309 Nemanjičové, srbská dynastie 205 Nenni, Pietro 5 2 1 Nepos, Cornelius 95 Neri, I'ilip 239 Nero, Claudius Caesar 96--97, 107 Nero, Gaius Cla udi us 83 Nerva, Marcus Cocceius 99 Nesselrode, Karel Vasiljevič 3 1 7 Nestorius 1 39 Neto, Antonio Agostinho 589 Neulllann, Balthasar 256 Newton, Isaac 256, 279 Ney, Michel, vévoda z Elchingenu, princ moskevský

327 Ngo Dinh Die 5 1 5 Ngouabi, Marien 5 9 1 Nguema Mbasogo, T. Obiang 591 Nguyen-cao-Ky 5 1 5 , 58 1 Nguyen-van-Thieu 58 1 Nguyen-phuc-Anh (Nguyen Phuc Anu, Dia Long)

385 Nicolle, Charles Lules Henri 459 Niebuhr, Barthold Georg 3 1 0 Niebuhr, Cm'sten 279 Niemoller, Martin 473 Nietzsche, Friedrich 3 19, 342, 377, 46 1 Nikeforos Fokas 1 7 5 Niketas z Konstantinopole 1 49 Nikias 6 1 Nikola I . Petrovič-Njegoš (Černohorský) 399 Nikomedes I . 69; - IV 69 Nil Sorskij 203 Nimajrí, Dža'far M . 587 Nimitz, Chester 495 Nitti, Francesco Saverio 437 Nivelle, Robert George 403, 407

Nixon, I�ichaťd Milhous 51 9-520, 550, 557, 560, 579, 58 1 , 58:\

Nkomo, joshua Mkabuko 589 Kkťumah, Kwame 545 Nobel, Alfťcd Bernhaťd Filip .'\43 :"Jobilc, Um berlo 459 Nobunaga, Oda 227 Nogaj chán 205 Nogaťel, Guillaullle 1 8 1 NOťbcrl z Xanlen 1 4 1 NOťdcnskjiild, Nils Adolf Eťik 459 NOťdli, Odvať 56 1 NOťfolk, Thomas liowaťd 247 NOťiega, Amonio 585 NOťodolll I. :\85 NOťodom Sihanuk 58 1 Nosek, Václav 5 1 1 Novalis viz Haťdenbeťg, Fťiedťich Leopold NovolnÍ', Anlonín 5 1 1 Nlaťé V. viz :'\dizeve, Charles Nu Kou, L' 54 1

.

Nujoma, Samo Daniel 590 Numa I'ompilius 73 NUlllcťianus 1 0 1 NLÍť Džahán 229 NUťhači 275 Nl'eťeťť Julius Klullbaťaoe 545 589 N)'gaaťďsvold, Johan 4.10" '

Nzinga Mpangu Zl I Nzinga Nkuwu 22 1

o

o Dálaigh, Ceaťbhall 56:\ O'Conncll, Daniel .H6 O'Donnell y jOťťis, I,eopoldo 36.'1 O'l I iggins, Bernaťdo .'13 I Obasanjo, Olusegun 59 1 ObeťHinder, Theodoť 529 Obole, Apollo Milton 589 Obťenovié, Milan 359; - Milos 323 Obťcnovičové, sťbská dynastie 359 Occam (Ockham) , Vilém 1 84 OClavia 97 OClavianus ( Oclavián) , Gaius OClavius, viz léž Au-

gusllIs 92-93 OClavius, Maťcus 87 Odo Pařížský 12 S Odoakeť 10.�, 1 15, 1 .19 OClOsyť 2 1 Ohm, Geoťg Simon 343 Ojukwu, Chukwuemeka Odumegwu 59 1 Okcllo, T. 589 Olaf, nOťský kťál - I . Tťyggvasson 1 63; - I I . Svalý

1 63; - IV. 1 99; - V. 507, 56 1 ; švédský kťál ­Skiilkonung 16.1

Olah, Fťanz 52 1 Oldcnbarneveldl, Jan van 245

REJSTŘIK 6 1 7

Oldenbuťg-januschau, E. von 47 1 Oldřich CeskÝ 169; - WiiťlelllbeťskÝ 235 Oleg Moudťý' 1 .'13

.

Olga 1 .13 Olgeťd 20 1 Olivaťes, Gaspať de Guzmán 24.1 Ollivieť, Émile 349 Omať 1 35 Omi 177 Olllťi 37 Ondřej I I . Uheťský 153, 1 69; - I I I . 1 69 Onganía, juan Carlos 586 Oppenheillleť, Robeťl J. 5 1 9 oťanžská dynastie 245, 259, 280 Oťellana, Fťancisco de 225 Oťcsllle, Mikuláš 1 84 Oťchan 207, 209 Oťigenes 1 07, 1 40 Oťlando, Viltoťio Emanuele 4 1 1 Orosius 129 Oťsini, Fetice 3'19 Oťsiniové, italská dynastie 2 17 Orlega Saavcdťa, Daniel 585 OrloJi, F-X. 555 Osiandcť, Andťcas 23 1 Osiťis viz Usiťc Oskať I. :\62; - I I . .162 OSlllan l . 209 OSleť, lians 486 OSleťmann, Andťej Ivanovič r3 OSlťowskV, OltO 53 1 Ola, římsko-něllleck'Í' císař - I. VelikV I I I , 1 19,

143- 1 44, 1 45, Í 67; - I I . 143-f45, 1 6:\, 1 67; - II I . I I I , 1 19, 1 4.H 45, 167; - IV. 159, 17.1; vévoda bťunšvický - I. Dílě 173; vévoda ba­vOťskÝ - I . Wiltelsbach 1 65

Ota z Bamheťku 1 67; - lIabsbuťský 264 Olho, Maťcus Salvius 97

.

Ou-jang Si ou 177 Oueddei, Goukouni 59 1 Ovando Candída, Alfťedo 586 Ovidius, Publius Naso 97 Owen, Robert 326, 345 Oxenslierna, Axel 255, 27 1 Ozijáš 37 Ogedej 1 33, 179 Okolalllpadius, johannes 23 1 Ozal, TUťgul 567

p

Paasi kivi , juho Kusti 507 Paasio, Kuslaa Rafael 56 1 Pačakuli 223 Paderewski, Ignacy Jan 43,'1 Pachomi us 1 4 1 Paine, Thomas 29 1 , 309 Painlevé, Paul Prudent 425

6 J 8 REJSTŘíK

Pak Čong-hi 5 1 5 , 579 Palacký, František 335, 337, 357 Palaiologové, byzantská dynastie 207 Palestrina, Giovanni Pierluigi Sanla da 2 1 3 Palme, Olof 56 1 Pallllerston, I lel1ly ./ohn TClllle 326-327, 333, 382 Panin, Viktor 285 Panna orléanská viz ]eanne ďArc Pansa 93 Papadopulos, Gcorgios 567 Papagos, Alexandros 507, 567 Papandreu, Georgios 507 Papanin, Ivan Dmitrijevič 459 Papcn, Franz von 47 J Papin, Denis 279 Pappcnheim, GOllfried Heinrich 255 Paracelsus, v l . jménem Theophrastus Bombastus z

I-Iohenheilllu 2 2 1 Paret, Vilfred 460 Parker, ./ames 279 I'armenides z Elei 5 1 Parmenion 65 Pamel!, Charles Steward 382 Paschal, papež - I . 1 25 ; - ll . 1 48, 1 53 Paskcvič, Ivan Fjodorovič 329, 337 Pašié, Nikola 359, 44 1 Patkul, Johann 2 7 1 Paukerová, Anna 5 1 0 Paul-Boncourt, ]oseph 469 Paulinus z Aquileie 1 27 Patdus, Friedrich 485 Pausanias 57 Pavel, papež - lIL 237, 2:\9; - IV. 239; řecký král

- I. 507; ruský car - I . 303, 309 sv. Pavel (též Saul či Paulus) , apoštol 1 06, 1 07 Pavel Diaconus 1 2 7 Pavelié, Ante 48 1 Paz Estenssoro, Vítor 586 Paz Zamora, .Iaime 586 Pats, Konstantin 4 1 7, 43 1 Pearson, Lester Bowles 520, 583 Peary, Robert Edwin 459 Pedro, brazilský císař - I. 33 1 ; - l l . 33 1 , 3 7 1 Peel, Robert 326, 382 Peisistratos 5 5 Peisistrotovci 5 1 Pella, Giuseppe 52 1 , 537 Pelletiers 2 1 2 Le Pen, ]ean Marie 565 Penn, William 277 Percy, Henry ( Hotspur) 1 89 Perdikkas 67 Péreir, Auguste Casimir 349; - Constanlin 349 Peres, Šimon, vl. jm . Persky 575 Perez de Cuellar, ]anvier 553 Pérez Rodríguez, Cm'los Andrés 586 Periandros 53 Périer, Casimir Pierre 327

Perikles 59, 6 1 Perlin 345 Perón, ]uan DOlllingo 455, 549, 586 Perónová Martínczová, María Estela Isabel 5S6 Peny, Methew Calbraith 393 Pcrseus 85 Perlinax, Publius l Ielvius 99 Pertini, Sandro 565 Peruzzi, Baldassare 2 1 3 Pescara, Fernando Francesco 237 I'escennius, Niger 99 Pestěl, Pavel Ivanovič 347 Pétain, Henri Philippe 403, 407, 469, 477, 489,

524 Petkov, Nikola 5 1 0 Petljura, Simeon M . 433 Petr, král aragonský - ll . 1 59; - I I I . 1 72, 1 87,

207; porlugalský král - V. 363; ruský car - I . Veliký 265, 2 7 1 , 273; - 11 . Alexejevič 273; - II I . 283; srbský krá1 - I . 359; - l l . 48 1 , 486

sv. Petr 1 07, 1 40 Pelr z Amiensu 1 5 1 ; - z Castelnau 1 59; - z Pisv

1 27 .

Pelr Orseolo 1 1 9 Petrarca, Francesco 1 8 1 , 2 1 2 , 2 1 5 Pelronius, Gaius 97 PelťUS Abélard 1 49; - Canisius 239, 25 1 ; - Dalllia-

ni 147; - LOlllbardus 1 49; - Waldes 1 49 Pfefferkorn, ]ohannes 1 5 5 POeumer 459 pflimlin, Pierre. 525 Phibún Songkchrám 54 1 Philippus Arabs 1 0 1 Phillimore, lord 4 1 5 Piastovci, polská dynastie 1 33, 1 67, 20 I Piccololllini, Ollavio 255 Pico della Mirandola, Giovanni 2 1 2 Pieck, Wilhellll 533 Pichegru, Charles 299 Pichon, Stephcn 4 1 1 Pillersdorf, Franc Xaver von 337 Pitsudski, ]ósef Klemens 4 1 7, 433 Pindaros z Théb 5 5 Pinheiro d e Azevedo, ]osé Baptista 567 Pinochet Ugarte, Auguslo 586 Pinsker, Leo 34 1 Pippin, franský Illajordomomus a král - I . Starší

(Landenský) 1 2 1 ; - II . Prostřední (Heristal­ský) 1 2 1 ; - li l Krátký 1 2 1 , 1 23, 1 26, 1 40; -, král akvitanský 1 2 5

Pirckheimer, Willibald 2 1 2 , 2 3 1 Pisano, Giovanni 2 1 3 Piso, Gaius Calpurnius 97 Pill, William ml. 303, 309 Pill, William Sl., hrabě z Chalhalllu 283, 29 1 Pillermann, Bruno 52 1 Pius, papež - ll . 1 8 1 , 1 97, 2 1 7; - V. 239;

- Vl. 30 1 ; - Vl l . 305; - IX. 333, 35 1 ;

- X. 545; - XI . 430, 473; - XI I . 430 Pizarro, Francisco 223-225 Pjatakov, Georgij Leonidovič 467 Planck, Max Kari Ernest Ludwik :\43 Plantagcneti, francouzsko-anglická dynastie 1 6 1 ,

165 Platon 58 , 6 1 , 2 1 2 Plautus, 'IHus Maccius 95 Plechanov, Georgij Valentinovič 579, 389 Plener, Ignaz von 357 z Plettenbergu, Walter 249 Pleve, Vjačeslav Konstantinovič 589 Pleven, nené J ean 525 Plinills, Gaills P. ml . 97 Plotz, Alfred 46 1 Po hi-I 1 77 Pobědonoscev, Konstantin Petrovič 389 Podgornyj, Nikolaj Viktorovič 506, 557 Pogodin, Michail Petrovič 391 Poincaré, navmond 361 , 383, 400, 4 1 3, 425 Pojarkov, Vasilij Danilovič 273 Pol Pot 58 1 Polignac, JlIles Auguste Armand Marie de 327 Pollio viz Asinius, Gaius Pollio Polybios z Megapole 67, 83, 85, 95 Polygnótos 58 Polyldeitos 58 Polykrates ze Samu 25, 5 1 , 55 Polymedcs z Argu 5 1 Polyperchon 67 pombal, Sebastiao José de Carvalho e Melo 287 Pompadour, Jeanne Antoinette Poisson de, vl. j m.

jean Poissonová 28 1 , 283 Pompeius, Gnaeus 39, 69, 90, 9 1 ; - Sextu s 92, 93 Pompidou, Georges 525 , 565 Pontills Pilatus 39 Póros 43, 64, 65 Posadowsky-Wehner, Artur von 388 Poseidon 47, 49 Poseidonos z Apameie 7 1 Postumus 1 0 1 Potěmkin, Grigorij 285 Poveda Burbano, Alft-edo 585 Poppelmann, Daniel 263 Prado y Ugarteche, Manuel 549 Prandtauer, jakob 265 Prasád, nádžendra 543 Praxiteles 58 Premadasa, nanasinghe 577 Přemysl Otakar, český král - I . 1 69; - II , 1 68, 1 69,

1 7 1 , 1 94, 195 Přemyslav l l . Velkopolský 167 Přemyslovci, česká dynastie 1 67, 1 69, 194, 195 Prellss, Hugo 427 Přibyslav, obodritské kníže 1 7 1 Primo de nivera y Orbaneja, Miguel, markýz de Es­

tella 4 1 7, 439 Princip, Gavrilo 400

Probus, Marcus Aurelius 10 I Prodikos z Keu 58 Profumo, John Dennis 524 Prokop Holý 1 97 Prokopios z Caesareie I I I Propertius, Sextus 97 Protagoras z Abdery 58 Proudhon, Pierre Joseph 344 Prusias I. 83

REJSTŘÍK 6 1 9

Psammetich, korintský tyran 53 Psammték, egyptský faraon - I. 25 ; - II I . 2 5 Pseudo-Dionisius Areopagita 1 84 Ptah 23 Ptolcmaios, antický geograf 109, I I I Ptolemaios I . 66, 67; - XII . 9 1 Ptolemaiovci, helenistická dynastie 23, 66-67, 84,

88, 93 Pufendorf, Samuel 2 56, 263 Pugačov, Jemeljan 287 Pulci, Luigi 2 1 2 PurceU, Henry 256 Puškin, Alexandr Sergejevič 3 10 Pym, John 267 Pyrrhos 6 1 , 78-79 P)1hagoras ze Samu 5 1

Q Quadros da Silva, Janio 549 Quedraogo, Jean-Baptiste 590 Queipo de L1ano y Sierra, Gonzalo 439 Quesada, Manuel de 223, 225 Quesnay, Fran�ois 289 Quirino, Elpidio 54 1 Quirinus 86 Quisling, Vidkun 477

R

Raab, Julius 496, 5 2 1 nabelais, Fran�ois 2 1 2 Rábih 375, 396 nabin, jicchak 575 Racine, Jeao Baptiste 261 nadbod 1 2 1 nadecký z Radče, Jan Josef Václav 337 Radek, Kari Bernardovič, vl. jm . Karel Sobelsohn

4 1 9, 467 nádhak.rišnan, Sarvápalli 543 Radié, Stjepan 441 Radowitz, Joseph Maria 335 naeder, Erich Hans Albert 479 Raffael Santi 2 1 3 Rafsandžání, Hášímí Alí Akbar 576 nahmán, Mudžíbur 577 Rahmán, Zijáur, 577 naiffeisen, Friedrich Wilhelm 345 naimuod, hrabě z Toulose - lY. 1 50- 1 5 1 ;

- Vl. 1 59; - VI I . 1 59 Rainald z Dasselu 165 Rákosi, Mátyás 5 1 1 Rakowski, Mieczl'sla\l' Franciszck 5 59 Raleigh, Walter 247, 277 IUma VII. Pračchátchipok 447 Ráma VI I I . Mahidon 447 Ráma IX. Pchúmipchon Adundét 54 1 Ramadier, Paul 525 IUmal<rišna .167 Ramanatsoa, Gabriel 589 Rámánudža 229 l�allleau, Jean Philippe 256 l�alllesse, cgyptský faraon - II . Veliký 25 ; - I I I . 25 l�álllmohan I�áj .,67 I�andžít Singh :,67 Ranke, Leopold von ., 10, 3 1 9 I�ankovié, Alexander 509 Rašín, Alois {\5 Ibslllussen, Knut 459 Ibsputin, Grigorij JeHlllovič 389 Rastislav 169 Ibth, Ernst vom 48., Rathenau, Walter 427 Ratsiraka, Didier 589 Rawlings, Jeny John 590 Raymund de I'uy 1 53 I�e 23 Reading, Rufus Danie1 lssacs 447 Reagan, I�onald Wilson 5 50, 557, 583 Reginalda, dcera Boleslava Chrabrého 167 Regiomontanus, v l . jlll. Johannes MUller II I Regulus, Marcus 8 1 Rechabcálll I . 37 Reichstein 459 Reichwein, Adolf 486 Reinlllar von l Iagenau 1 57 Reis, Johann Philipp 343 I�ekkared I. I 1 7 Rekkeswind 1 1 7 Remak, I{obert 343 Rembrandt, l Iarlllensz van Rijn 245 RClllus 75 Renan, Joseph Erncst 342 Renaud, Charles Émile 469 I{enner, Kari 434, 5 2 1 I�eppe 459 Reuchlin, Johanncs 1 55 , l I 2 Reuter, Ernst 5 5 I Rcy, Jean 5 5 5 Reynaud, Paul 469 Reza Sáh pahlaví, A. 446 Reza Sáh Pahlaví, Muhalllmad 446, 507, 569, 576 Ribbentrop, Joachim von 475, 485 Ribot, Théodulc .143 Ricardo, David 32 1 Ricci, Matteo 227, 239 Ridgway, Matthcw Bunker 5 1 5

I�icgcr, František Ladislav .H7, 557 Ricmenschneider, Tilman 2 1 5 Rienzo, Cola di , vl. jm. Niccolc d i Lorenzo Gahrini

1 I 7 Rigaud, I Il'acinthe 261 Richard, anglický král - I . Lví srdce 1 50-1 5 1 ,

1 6 1 , 1 7.,; - 11 . 1 88-1 89; - 1 11. 188-1 89; král římsko-nělllech)' - Cornwallský 1 6 1 , 195

Richard z Yorku 1 89; - syn Eduarda IV. 189 I�ichelicu, Armand Emmanuel du Plcssis de 24 1 ,

255 , 259, .127 I{imsin z Larsy 27, 29 Ritschl, Albert 343 Ro Thc-IVU 579 Robert, francouzský král - II. Zbožný 1 59; neapol­

ský král - Moud!)' 2 1 7 ; skotský král - I. Bru­ce 1 89; - I I . Stewart 1 89; vévoda normandský - 1 50- 1 5 1 , 1 6 1 ; hrabě nandcrský - I I . 1 5 1

I{obert Guiscard 1 3 1 , 1 47, 148 , 1 -5 ; ":' z Molesme 1 4 1

I{obertovci, západofranská dynastie (pozdější Ka-petovci) 1 2 5

I{obertson, generál 5 27 I{obespierre, M,L\imiUen de 297, 299, jO l , 5 1 9 Robinsonová, Mary 563 Robles, Gil 439

.

Roca, Julio Argentino .,7 1 Rocard, Michel 565 Rockefeller, John Davison .195 Roderich 1 1 7 Rodney, George Bl�'dges 29 1 I�odrigo Díaz 1 84 Rodriguez, Abelardo 586 Rodrígucz Lara, GuiIJermo 585 Roger 11 . 1 3 1 , 1 50- 1 5 1 . 1 7 5 Roggel'een, Jacob 279 Rochambeau, Jean Baptiste Donatien de 291 Hojas Pinilla, Gustavo 549 I�okossovskij, Konstantin Konstantinovič 5 1 0 Roland d e la "Iatiere, ,lean Marie 299 Rolancl 1 23 Rollo 1 3 1 R01l1an, císař byzantský - I . Lakapenos 1 75 ;

- IV Diogenes 175 ROlllanovci, ruská dynastie 203, 273 R01l1lllel, Erwin 48 1 ROllluald z l�avenny 1 4 1 H01l1ulus 73 l�o1l1ulus Augustulus 1 03 Ronsard, Pierre 2 1 2 Roosevelt, Franklin D . 455 , 465, 487, 50 1 , 5 1 9 Roosevelt, Theodore 395 I�osas, Juan Manuel de 37 1 Rosen berg, Alfred 46 1 , 5 1 9 Rosenzwcig, Franz 341 Rouget de Lisle, C la ude Joseph 297 Rousscau , Jean ,lacques 257, 2R9-299, 50 1 , 5 1 0,

5 1 9

I�ollvier, Mauricc 585 I�oxana 65 Roxas, Manucl 54 1 Rohm, Ernst 46 1 , 475 RomeI', Claus 279 Riintgcn ( Hoentgcn ) , Wilhelm COI1l'ad 343 Rubeanus, Crotus 2 1 2 , 2 3 1 I�ubcns, Petr Paul 245 Rudolf, římsko·německý král a císař I . 169, 194,

195; - 11 . 256, 2 5 1 ', 253; král hornoburgund­ský - I . 1 25; - II . 1 19, 145 ; l l l . 145 ; vévoda rakouský - IV. 1 94; vévoda švábský, něm. pro­tikrál 1 48

Ruervain 459 Rugc, Arnold .B5 Ruchrat, .Johann 230 Rumor, Mariano 565 I�ungc, chcmik 34:\ Ruprecht Falcký 197 Rurik 1 :\ 1 Rurikovci, ruská dynastie 1 33, 203 Rusa 1., král Urartu 35 Rusk, Dcan 520 Russel, William 267 Russell, John, hrabě Russell z Kingstonu 326 Rustamovci, arabská dynastie 1 37 Rutherford, Daniel 279 Rutherford, Erncst, baron z Nelsonu :\43 Ruvsbrock 184 Ruysdaclové 245 Ruvter, Michicl 267 Rvclz-Smigly, Edward 433 Rvkov, Alexej Ivanovič 467

Ř

Řehoř, papež I . Veliký 1 29, 1 40, 1 4 1 , 1 55;

s

- II . 1 40; - I I I . 1 .19; - v. 1 43; - VI I . 1 47, 148, 1 5 1 , 1 67 , 1 87; - IX. 1 49, 1 73; - XI . 1 8 1 , 1 84; - XI I I . 239; - XVI . 3 1 9

Saad Zaghlúl 457 Sabazios 35 Sacuma, japonský klan 393 Sadat, Anvar 587 Saffárovci, arabská dynastie 1 37 Sacharov, Andrej Dmitrijevič 557 Sachs, I lans 231 Saigó, Takamori 393 S,unt-Just, Antoine Louis Léon de 297, 299 Saint Simon, Claude Henri de 344 Saiondži 4 1 1 Saladin (Saláh ad-Dín) 1 37, 1 50-1 5 1 Saláh ben Júsuf 547 Salan, Raoul Albin Louis 525, 547 Salandra, Antonio 397

REJSTŘí K 62 1

Salazar, Anlónio de OUveira 4 1 7 , 439, 52 1 , 567 Saldanha, Joao Carlos de Oliveira 363 Sálih, Alí Abdas 576 Salinas de Gortari, Cm'los 585 Salinator, Marcus Livius 83 Salisbury, Robert Artur Talbo! Gascoyne-Cecil .16 1 ,

365, 38 1 , 387 La Sallc, René Robert de 277, 279 Sallustius, Gaius Crispus 95 Salmanasser, asyrský král I . 29; - l i l . 3 1 , 45;

- v. 3 1 Salmerón 239 Sámánovci, arabská dynaslie 137 Sámo 1 69 Samori, Ture 375 Samudragupta 43 Samuel, car západobulharský 1 75 San Martín, José de 33 1 Sanatescu, Constantin 489 Sandová, George, vl. jm. AUI'ore Dupinová 3 1 0 Sanguinetti, COirolo, Julio María 586 Sánchez de Lozada, Gonzalo 586 Sancho I I I . Veliký 1 87 Sanjurjo y Sacanell , José 439 Sankara, Thomas 590 Sanla Anna, António López de 33 1 Sanla CI ara, Abraham 265 Sanlos, .José Eduardo dos 589 Sapfo z Lesbu 5 1 Saragal, Giuseppe 5 2 1 Sarbadáři, mongolská dynastie 1 79 Sarduri, král Ut·artský - 1 . 35 ; - II . 3 1 , 35 Sargon, král akkadský - I . 26, 27; král asyrský

- I I . 30-3 1 , 35, 37 Sarit Tchanarat 54 1 Sarkis, Elias 575 Sarmicnto, Domingo Faustino .n I Sarney, José de Aranjo Costa 586 Sarraut, Albert 469 Sartzetakis, Ch. 567 Sásánovci, perská dynastie 69, l O l Sassou-Nguesso, Denis 5 9 1 Sátaváhanové, indická dynastie 4 2 , 4 3 Saló, Eisaku 579 Sattar, Abdus 577 Saturninus, Lucius Apuleius 89 Saul 37 sv. Sáva 205 Savigny, Friedrich Kari von 3 1 0 Savinkov, Boris Viktorovič 389 Savonarola, Girolamo 2 1 9 Sazonov, Sergej Dmitrijel'ič 391 Scaliger, .Josephus Justus 2 17 Scaligerové z Verony 2 1 7 Scarlatti, Alesandro 256 Scelba, Mario 52 1 Scipio, Arficanus Publius Cornelius 8.1 , 85 ; - Gnae­

us Cornelius 8 1 ; - Publius Cornelius st. 8 1 ;

622 REJSTŘIK

- Publius Cornelius Aemilianus (Africanus mi­nor) 8.1, 85; - Lucius Cornelis Aemilianus 85

Scott, I�obcrt Falcon 459 Sédar Senghor, Léopold 545 Seeckt, Hans von 427, 429 Seeley, John Robert 269, 38 1 Scgni, Antonio 5 2 1 Seianus, Lucius Aelius 97 Seibou Ali 591 Seipel, Ignaz 4.14 SeHz, Kari 4.14 Selcukos I . 4,), 66-67, 69: - I I . 69 Selcukovci 39, 66-69, 84-85, 88 Selim I. 209; - I I I . 565 Scmiramis viz Šammuramat Semmelweis, Ignaz .143 Sempronius, Tiberius Longus 8 1 Sénánájaka, Dudlel' Shelton 543 Seneca, Lucius Annacus 97 Senefelder, Alois Jan František 279 Senghor, Léopold Sédar 590 Senl'osret (Seostris) I I I . 23 Septimius Sevcrus, Lucius 99 Scrapis 49 Scrrano y Domingucz, Francisco .16.) Servet, Miguel n i , 258 Servius '1\llIius 73, 75 Setchi I . 2 5 severovská dynastie 99 Scverus Alexill1der 99 Seydlitz, Friedrich Wilhelm 283 Sevmour, Ed\\'ard, vévoda ze Somersetu 2'1'" Seí'ss-Inquart, Arthur -13'1, '155, -1�-Sforza, Francesco 2 1 7; - Ludovico II Moro 2 1 9 Sforzové, italskv rod 2 1 .) ShacklelOn 459 Shaftesbury, Anthonv Ashlev 257, 267 Shagari, Alhaji Shcllu Usm,ín Aliyu 59 1 Shakespeare, William 2 1 2 , 3 1 0 Sharp 257 Shaw, George Bernard 378 Shelle)', Perc)' Bysshe 3 1 0 Sherman, William Tecumseh 373 Schacht, I Ijalmar 427, 429, 475 Scharnhorst, Gerhard Johann David :\ I I , 5 1 5 Sch�lrf. Adolf 5 2 1 Scheel, Walter 569 Scheele, Car! Wilhclm 279 Scheidemann, Philipp 409, 427, 429 Schelling, Friedrich Wilhelm 3 1 0 Schcnk von Stauffenberg, Claus, hrabě 486 Schickard, Wilhellll 279 Schiller, Kar! 569 Schiller, Johann Christoph Friedrich 257, 3 10 Schlack 459 Schlaun, Johann 256 Schleiermachcr, Friedrich Daniel Ernst 3 10 Schleicher, Kurt von 47 1 , 475

Schlieffen, Alfrcd von 403 Schlliter, Andrcas 265 Schllitcr, Poul l lolmske 563 Schmcrling, Anton von 3:19 Schmidt, l Ielinut 459, 569, 575 Schober, Johannes 4.'\4 Scholl, l Ians 486 Schollová, Spohic 486 Schongauer, Martin l l :l Schopcnhauer, Arthur 3 1 9 Schonbornové, nčm. šlechtický rod 256 Schonerer, Georg von 357, 46 1 Schrodinger, Erwin 459 Schulenburg, Friedrich Werner von 486 Schulze-Bovsen, l Iarro 486 Schulze-Deiitzsch, l Iermann .145 Schuman, Robert 52.) , 525 Schurz, Car! 595 Schuschnigg. Kurt von 4.14 Schlitz, Klaus 57 1 Schwarzenberg, Karel Filip 3 1 3, 5 1 5 Schwarzenberg, Felix .1.17 Schwarzkopf, I I . Norman 555 Schwerin von Krosigk, Johann Ludwig 493 Si a, první čínská dynastie 4 1 Siad Barre, MlIhammad 587 Sickingen, Franz von 2.B Siemens, Werner von .14.1 Sigibert I . 1 2 1 Siles Zuazo, H 586 Silvestr, papež - I . 1 '10; - ll . 1 '13, 169 Simeon, bulharskl' car 1 - 5 Simon, John AlIsebrook 468 Simon z MOlllfortu 1 59; - mladší 1 6 1 , 189 Simonides z Keu 55 Simons, Menno 2.H Simpsonová, Wallis. 468 Sinacherib 3 1 , .17 . . 19 Sindermann, 1 I0rst 5- 1 Sinowatz, Frecl 56 1 Siricius 1 40 Sixtlls Bourbonsko-Parmský 405 Sixtus, papež - lY. 2 1 7; - V: 239 Skanderbeg viz Jiří Kastriota Skarga, Piotr 24 1 Skopas 58 Slavata, Vilém 253 Slavíček, Karel 27S Slowackl, ]ulillsz 285 Smeaton, Joseph 279 Smenchkare 25 SmelOna (SmelOnis ) , Amanas 4 1 7 , '15 1 Smith, Adam 289, 52 1 Smith, lan 545 Smrkovský, Josef 559 Smuts, Jan Christiaan 4 1 5, 449, 457 Snellius, Willebrord 279 Snellman, Johan Vilhelm von 562

Snofrcv 23 Soares, Mário Alberto Nobrc Lopes 567 Sobukwe, Robert Mangaliso 545 Socini, Faustus 24 1 Sofie Palaiologovna 203 Sofokles 58-59 Soglo, Nicéphore 590 Sokolovskij, Vasilij Danilovič 527 Sokrates 58, 6 1 , 63 Solano López, F. 3 7 1 Solon 5 4 , 55 , 7 7 Solovjov, Vladimir Sergejevič 391 Somoza, Anastasio 455 , 585 Soninno, Giogio Sydney 397, 4 1 1 Sorel, Georges 344, 460 Sorsa, Kalevi Taisto 5 6 1 Soto, I lcrnando d e 225 , 239 Soult, Nicolas Jean de Dieu 3 1 3 Soumialot, Gaston 547 Souphanouvong 5 8 1 Soustelle, Jacques 5 2 5 Sozzini , Faustus 2 4 1 Spaak, Paul-Henri 5 2 3 , 5 2 5 Spadolini, Giovanni 565 Spalatin, Georg 23 I Spandidakis 567 Spartakus 9 1 Speer, Albert 479 Spencer, Edmund 2 1 2 Spencer, Herbert 3 18, 342-343 Spengler. Oswald 46 1 Speranskij, Michail Michajlovič 347 Spinola, Ambrogio 243, 252-253 Spínola, António Sebastiao Ribeiro de 567 Spinoza, Benedictus (Baruch) 245, 256 Sporck, Johann 265 Sprenger, Jakob 230 Šrámek, Jan 435 St. Laurcnt, Louis Step han 520 Stadion, Johann Philipp 303, 307, 3 1 1 , 337 Stačl, Germaine de 3 1 0 Stahl, Friedrich J ulius 3 1 8 Stalin, Josif Vissarionovič, vl. jm . Džugašvili 407,

4 1 8, 4 1 9, 42 1 , 496-467, 485, 487, 49 1 , 505-506, 509, 52 1 , 527 , 533

Stambolijski, Alexandr 44 1 Stambolov, Stefan 359 Stanislav, polský král - I. Leszczinski 2 7 1 , 28 1 ;

- 11 . Poniatowski 285 Stanley, Henry Morton 375 Starhemberg, EľI1st Riidiger 265 Staudinger 459 Stauning, Thornvald August Marinus 430 Staupitz, Johann von 230 Staviskij, Sergej Alexandr 469 Steen, Jan 245 Stegcr, N . 56 1 Stegerwald, Adam 378

REJSTŘÍK 623

Stein, Heinrich Friedrich Kari vom 3 1 1 , 3 1 5 , 343 Stenkilovci, švédská dynastie 1 63 Stephanus 107 Stephenson, George 32 1 Stesichoros z Himery 5 1 Steuben, Friedrich Wilhelm von 29 1 Stevens, Siaka Probyn 590 Stevenson, Adlai Ewing 520 Stilicho 1 1 5 Stimson, Henry Levis 4 1 2 Stirner, Max 344 Stobbc, D. 573 Stoecker, Adolf 344, 355 Stojadinovié, Milan 44 1 Stolypin, Pjotr Arkadčvič 362, 389 Stoph, Willi 533, 5 7 1 , 573 Storch, N iklas 233 Stoss, Veit 2 1 3, 249 Stórtebecker, Klaus 1 83 Stra[ford, Thomas 267 Strasser, Georg 461 , 47 1 Strassmann, Fritz 459 Strauss, Franz Josef 529, 569 Streicher, Julius 46 1 Stresemann, Gustav 4 1 3, 4 1 5, 4 J 9, 425 , 427 , 429 Stříbrný, Jiří 435 Strijdom, Johannes Genu'dus 545 Stroessner, Alfredo 549, 586 Stroganovové, ruský kupecký rod 273 Strossmayer, .Josip Juraj :\59 Štrougal, Lubomír 559 Strozzi, italský rod 2 1 5 Struensee, Johann Friedrich 287 Stuartovci, 'skotská dynastie 1 89, 247, 267, 269,

280 Stumpff, generál 493 Sture, Sten I. 199; - ll. 249 Stiilpnagel, Karl-Ileinrich 486 Su Tung-pcho 177 Suárez Gonzáles, Adolfo 567 Suárez, Francisco 239, 243 Subataj 1 79 Subháščandra Bose 447, 495 Sucre, António José de 3 3 1 Suej, čínská dynastie 1 7 7 Suetonius, Paulinus 97 Suetonills, TranquiUus Gaius 97 SlIger 1 59 Suharto, Raden 54 1 , 58 1 Suhr, Otto 53 1 SlIiko 1 77 Sukarno, Ahmed 447, 54 1 , 58 1 Sulla, Lucius Cornelius 89, 91 SlIIJy, Maximilien de Rosny 247 Sunay, Cevdet 567 Sundžata Keila 2 2 1 Sung, čínská dynastie 1 76-1 77, 2 1 0-2 1 1 Sung Ťiao-že 45 1

624 REJSTŘÍK

Sunjatsen 369, 45 1 Suso, Heinrich 184 Suvorov, Alexandr Vasiljevič 285 Slileyman l l . Veliký 209 Svarez, Karl Gottlieb 287 Svatopluk I. 1 69 Sven I . Vidlí vous 1 63 Svendrup, Johan 362 Sverkeť, švédský král - I . st. 1 63; - l l . ml. 1 63 Sveťkerové, švédská dynastie 1 63 Sverre Sigurdsson 1 63 SVinhufvud, Pehr Evind 43 1 Svjatoslav L 1 1 3 , 133 , 1 75 Svoboda, Ludvík 5 59 Swift, Jonathan 269 Syagrius 1 20- 1 2 1 Syfax 8 1 Symmachus, papež 1 40 Symmachus, Quintus Aurelius 1 1 7 syrská (isauťská) dynastie 1 39 Syse, Jan Pedeť 561 Szálasi, Feťenc 435 , 489

š

Šadlí, Bendžedíd 587 Šáhdžahán 229 Šalamoun 37, 39 Šamaš 27, 29 Šamaššumukín 3 1 Šamir, Jicchak, vl. jm . Jazernicki 575 Šammuťamat (Semiramis) 3 1 Šamšiadad, asyrský král L 29; - V 5 1 Šamún, Kámil 535 Šang, čínská dynastie 4 1 Šápuť, perský král - I . 1 0 1 ; - I I I . 1 03 Šaríf, Mian Naváz 577 Šástťí, Lál Bahádur 577 Šauššatar, král Mitanni 35 Šazar, Salman 537 Šebestián, port. kťál 243 Šen·cung 1 77 Šepilov, Dmitrij Tťofimovič 506 Šermarke (Sirmaťke ) , Abdurrašíd Alí 587 Šešonk L (Sisak) 25 Šimon Makkabejský 39 Šíršáh 229 Šiva 43 Šivádží 275 Šótoku Taiši, pťinc 1 77 Štaufové, německá dynastie 1 64- 165 , 1 72-1 73,

1 8 1 , 2 1 7 Štěpán, papež - II. 1 23, 140; - IV 1 2 5 ; anglický

král - z Blois 1 6 1 ; bosenský král - Štěpán TVťtko 205; polský kťál - Báthory 249; kníže moldavský - I I I . Veliký 205; srbský kníže (car) - I . Nemanja 205; - II . Pťvověnčaný 205; - IV Dušan Silný 205; - V Uroš 205

Štěpán, apoštol 107 Štěpán Harding 1 4 1 ; - Langton 1 6 1 Šuppiluliumaš I . 35 Šusin 27 Švehla, Antonín 435

T

Taaffe, Eduard 357 Tabarnaš, chetitský velkokrál )5 Tabati 2 1 Tacitus, Cornelius 97, 109, 1 1 1- 1 1 2 , 2 1 2 Tacitus, Marcus Claudius 1 0 1 Taft, William Iloward 395 Táhirovci, islámská arabská dynastie 137 Tahmásp 1 . , peťský šáh 209 Taine, Hyppolite 342 Taira, japonský rod 177 Tajá 587 Takešita, Noboťu 579 Talleyrand-Péťigord, Charles Maurice de 295, 297,

3 1 5 , 3 1 7, 327 Talu, Na im 567 Tameťlán viz Timúr Lenk Tanaka, Kakuei 453, 579 Tanit (Astťaté) 39 Tan kred Taťentský 1 5 1 : - z Lecce 1 73 Tarakí, NÍlr Muhammad 577 Tardieu, André 434 Tárik 1 3 5 Taťquinius Priscus 73 Tarquinius Superbus 73 Tasman, Abel 278 Tassilo l I l . 1 23 Tasso, Torquato 2 1 2 TiWírescu, Gheoťghc 5 1 0 Tatianos 107 Tauler, Johann 1 84 Teja 1 1 7 Tejero de Molina 567 Telefunken 459 Teleki von Szék, Pál 435 Telipinuš 35 TeU, Vilém 1 93 Temundžin (viz též Čingischán) 1 79 Teng Siao-pching 506, 579 Teodor l l . 375 Terboven, Josef 477 Tereza z Ávilv 239 Terpandros z Lesbu 5 1 , 53 Tertullianus, Quintus Septimius 1 07, 1 40 Teruuchi 459 Tešup 29 Tetzel, Johann 2 3 1 Teuta, i 1yrská královna 8 1 Thales z Milétu 45 , 5 1 Thankmar J 43 Thmmann, Ernst 47 1

Theiler 459 Thcmistoklcs 57 Thcodor, císař nikajský ( byzantský) - I . Laskaris

207; despota epirský - I . 207 Thcodor z Tarsu 1 29 Theodora, byzantská císařovna 1 39 Theodorich Vcliký 1 1 5, 1 1 7, 1 2 1 Thcodosius I . vel iký 105 , 1 1 5, 1 40, 1 55 Theodulf 1 2 7 Theofano, byzantská císařovna 1 43, 1 59 Theognis z Mcg,uy 55 Theognost 203 Theokritos ze Syrakus 7 1 Theopompos 53 Thespides 58 Thcudebert I. 1 2 1 Thicrack, Otto 486 Thicrs, Louis Adolphe 327, 349, 365, 383, 385 Thompson, Joseph John 326 Thor 109 Thorez, Maurice 469, 525 Thovt 23 Thrasybulos 63 Thukvdides, athénský politik 59 Thukydidcs, historik 58 Thunberg, Carl Peler 279 z Thurnu, J indřich Matyáš 253 Thutmóse; egyptský far;lOn - I . 25 ; - ll!. 24-25 Tchaj-cung ( Li Jlian) 1 77 Tchang, čínská dynastie 1 76, 1 77 Tiberius, Claudius Nero 95, 97 Tihullus, Albius 97 Tieck, .Johann Ludwig 3 1 0 Tiglatpilesar, asyrský král - I . 29, 3 1 ; - lll. 3 1 , 35 Tilak, Bál Gangádhár 367 TiBy, .Jan Tserc\aes 252, 253, 255 Timoleon 6 1 Tímúr Lenk 1 79, 206-207, 209, 2 1 1 , 229 Tindemans, Leo 56 1 Tinsulanond Prem 581 Tirpitz, A1fred von 387 , 479 Tisza, István 357 Tisza, Kálmán 357 Tito, )osip Broz 486, 489, 493, 505, 509, 560 Tilulescu, Nikolae 44 1 Titus, Flavius Vespasianus 39, 97 Titus Tatius 73 Tiziano Vecellio 2 1 3 Tkačov, Petr Nikitič 389 Tocqueville, Charles A1exis Henri Clérel 327, 342 Todorov, Stanko 560 Togliatti, Palmiro 5 2 1 Togo, Heihačiró 393 Togul Beg 1 5 1 Tojotomi, Hidejoši 227; - Hidejori 227 Tokugawa, lejasu 227 Tokugawové, šógunský japonský rod 227 Tolbert, William Richard 590

Tolstoj , Lev Nikolajevič 389 Toluj 1 79 Tomáš Akvinský 149

REJSTŘÍK 625

Tombalbayc, Ngartu (Fran�ois) 591 Tomislav, král chorvatský 205 Tomski j , Michail Pavlovič, v l . jm . .Jcfremov 467 Ton Duc Thang 58 1 Toptani, Esad Paša .)99 Torquemada 1 55, 1 87 Ton'cs, Juan José 586 Torres, Luis Vaz 279 Torricell i , Evangelista 279 Torrijos Herrera, Omar 585 Torstensson, Lennart 255 ToscaneBi, PaDlo del POZlO 225 Tošiki Kaifu 579 Totila 1 1 7 Touré, Ahmad Sékou 545, 590 Tournefort, )oseph Pitton de 279 Tokoly, Imrc 265 Tonnies, Ferdinand 343 Traianus, Marctls Ulpius 87, 98-99, 1 07 Traoré, Moussa 591 trastámarská dynastie 187 Traugutt, Romuald 329 Trebonius Gallus 1 0 1 Treitschke, Heinrich 461 Trinh, dynastie 585 Trockij , Úv Davidovič, vl. jm . Leib Bronštein 389,

407, 409, 4 1 8-4 19 , 42 1 , 467 Tropsch, Hans 459 Trott Zll Solz, Adam von 486 Trudeau, Pierre Elliot 58:3 Trujillo, César Gaviria 585 Truji\lo y Molina, Rafael Leonidas 455, 549 Truman, Harry Shippe 5 1 5 , 5 19 , 527, 539 Trumhié, Ante 441 Tsatsos, K. 567 Tshombe, Moise Kapenda 547 Tsiranana, Philibert 589 Tu Fu 1 77 Tubman, William Vacanarat Shadrach 590 Tudorovci , anglická dynastie 1 88-1 89, 247 Tuchačevský, Michail N ikolajevič 42 1 , 467 1\lkulti-Ninurta I. 29 Tullus Hostilius 73 Tulsí Dás 229 Tului 1 79 Túlúnovci, arabská dynastie 1 37 Túpak Amaru 277 .

Túpak Jupanki 223 'l\lrati , l'iIippo 397 Turgenčv, Ivan Scrgejevič 389 1\lrgot, Anne Robert .Jacques 295 Tušratta, král Mitanni .)5 1\ltanchamon 25 Tvcho de 13rahe 221 rYler, Wat 1 88, 1 89, 2 1 5

626 REJSTŘÍ K

'J'Yľlaios 5 1 , 5:\

Ť

'l'ia-čching 227 'l'iang Ce-min 579 'l'iang 'l'ing-kuo 579 'l'iang Čching 579 'l'in, čínská dynaslie 1 77, 2 1 1

u

U Nu viz Nu Kou, U U Thanl, Silhu 553 Ubico Caslaňeda, JOľge 455 Uexkiill, Jakob von 459 Uhland, tudwig 3 1 0 Ulbľicht, Walteľ 497, 53 1 , 533, 57 1 UlIsten, O l a 56 1 Ulmanis, Kaľlis 4 1 7, 43 1 Umajjovci, aľabská dynastie 1 34- 1 :\5 , 1 37 , 1 87 Umaľ 135 Umberto 1 . :\97 Uno, Sosuke 579 Uľban, papež - ll. 1 48, 1 5 1 : - ll l . 1 65 ; - v. 1 8 1 ;

- Vl . I S I Uľ[í ze Šíľázu 229 Urnallll11U 27 Urnanše 27 UľOš, sľbští caľové - IV 205; - v. 205 Uľukagina 27 Usiľe (Osiľis) 23, 49 USl11an dan Fodio 375 Uthmán 1 3 5 Utuchengala 2 7 Uyl, JooP Johannes Maľten den 56 1 Ogedei 1 33, 1 7S

v

Václav, český kľál - L 169 - ll. 167, 1 69, 1 94, 195 ; - II I . 1 69, 194; - lY. 194, 1 97, 2 1 7; vé­voda český - Svatý 143, 169

Vaifaľ 1 23 Valdemaľ, dánský kľál - L Veliký 1 6:\; - ll . Vítězný

1 62-1 63, 1 73; - lll. 1 99; - IV. Atteľdag 1 8:\, 1 99; kľál švédský - Biľgeľsson 1 63

Valdivia, Pedro de 225 z Valdštejna, Albľecht 252-25 5 Valens, Flavius 103, 1 1 5 Valentinianus, císař římský ( západořímský) - L

1 03; - I I . 103; - lll. 1 40 de Valeľa, Éal110n 448, 524, 563 Valeľianus, Publius Licinius 10 I , 1 07 Válíd I . 1 5 5 VaHa, LOľenzo 2 1 2 Vallabha 229 Valois, fľancouzská dynastie 190- 1 9 1 , 193

Vandeľbilt, Cornelius 395 Vaľdhalllana, viz též Mahaviľa 4:\ Vaľgas, Gelúlio Dornelles 455, 549 Vargas, Viľgilio Barea 585 Vaľro, Marcus Teľentius 95 VanUla 29 Vaľus, Publius Quinctilius 95-96, 1 1 5 Vasari, Gioľgio 2 1 3 Vasco de Gama 220-'22 I , 228 Vasovci , švédská dynastie 249, 27 1 Vassiliu, JOľgos G . 567 Vauban, Sébastien 261 Vecchi, Cesaľe Maľia de 437 Velasco Alvaľado, Juan 585 Velasco Ibarra, José Maria 549, 585 Velázquez, Diego 243 Veneziano, DOlllenico Baľlolollleo 2 1 5 Venizelos, E1eutheľius 359, 399, 40 1 , 44 1 , 445 Verbiest, Feľdinand 275 Vercingetorix 9 1 Vergilius, Publius Maro 9 5 Vergniaud, Pierre Victuľ11ien 299 Veľl11eer van Delft, Jan 245 Verrazano, Giovanni da 225 Verus, Lucius Aurelius 99 Verwoerd, Hendrik French 545 Vespasianus, Titus Flavius 39, 97-98 Vespucci, Amerigo 224-225 Viclela, Jorge Rafael 586 Vido 1 19 Viktor Emanuel ll . 337, 35 1 ; - I l l. 397, 437, 480,

489 Viktoľ IV., papez 165 Viktorie, britská královna 280, 326-327, 367, 38 1 Vilém, císař německý - I . 264, 353; - ll. 264, 355 ,

36 1 , 387, 59 1 , 407, 409, 4 1 1 ; anglický král - I . Dobyvatel 1 29, 1 6 1 ; - ll . Ryšavý 1 6 1 ; - I I I . Oranžský 259, 269, 280, 283; - lY. 280, 326; král Obojí Sicílie - I. 165; - I I. 1 73, 1 75 ; kníl římsko-německý - Holandský 1 73; vévo­cla akvitánský - lX. 1 57 ; místodržící nizozem­ský - 1. 245;" - lll. 363

VilemÍna Nizozemská 363 ViIIOll, Fľan�ois 2 1 2 Vinc/ex, Gaius Julius 97 Viola, generál 586 Virchow, Rudolf Ludwig Kari 343, 355 Virialhus 83 Viscontiové, italská dynastie 2 I 7, 2 19 Vischer, Peter 2 1 3 Višvanat Pratap Singh 577 Vít (Guy) z Lusignanu 1 5 1 Vitellius, Aulus 97 Vitigis 1 1 7 Vitold, l itevský velkokníže 2 0 1 Vittoria, Franéesco d e 239 Vivaldi, Antonio 256 Viviani, René 383, 400

Vladimír, kyjevský velkokníže - I. Svatý I I J, 133 , 175 ; - ll . Monomach 133

Vladislav, český král - I . ( 1 1 . ) 1 69; - II . 1 97, 20 1 , 236; polsí(ý král - I . Lokýtek 167, 20 1 ; - IL Jagello 2 0 1 ; - I I I . Varnenčík 20 1 , 203; IJolský kníže - I. lieřman 1 67

Vlasov, Andrej Andrejevič 49 1 Vogel, lians-Jochen 573 Vogelsang 357 Vogelweide, Walther von deť 1 57 Vogt 459 sv. Vojtěch 1 67, 1 69 Voldemaras, Augustinas 4 1 7 , 43 1 Voltaire, v l . j m. Fťancois-Maria Arouet de 257 , 295 Vorošilov, Kliment Jefremovič 485 , 486, 505 Vorster, Balthazar Jonannes 590 Vozněsenskij, Andrej Andrejevič 505 Vranitzky, Franz 56 I Vratislav l l . 1 69 Vries, liugo Maria de 343 Vulkanus 87 Vyšinskij , Andrej Januarjevič 497, 505

w

Wagner, Adolf 344 Wagner, Richard 46 1 Wakefield 38 1 WaJace, William 1 89 Waldburg, Truchsess 233 Waldhcim , Kurt 5 53, 56 1 Waldseemliller, Martin 225 Wal�sa, Lech 559 Walia 1 1 5 Walpole, Robert 269 WaJtheť von deľ Vogelweide 1 57 Wan Li 227 Wang .Jang-ming 227 Wang Mang 4 1 Wang Ťing-wej 45 1 , 453 Wang Wej 1 77 Waľbllrg, Otto lieinrich 459 Wartenbllrg, Peter YOľck von 486 Warwick, Richard Neville 1 89 Washington, George 29 1 , 293 Watson 459 Watt, James 2 79, 32 1 Watteall, Antoine 281 Wayne, Anthony 293 Webb, Sidney James 378 Weber, Max 343, 388 Wegener 459 Wehner, llerbert 459, 5 7 1 Weitling, Wilhelm Chľistian 344 Weizmann, Chaim 34 1 , 537 Weizsacker, Richard von 573 Wej , čínská dynastie 4 1 Welcker, Kari Theodoľ 3 18, 325

REJSTŘÍK 627

Welf lY. 1 48; - VI. 165 Welfové, nčmecká dynastie 1 48, 1 64-1 65, 1 73,

263 Wellington, Arthur Wellesley 309, 3 1 3 , 3 1 5, 323,

326, 367 Weiserové, německý bankéřský rod 2 1 5 , 2 2 1 , 225 ,

237 Werneľ, Arthur 53 1 Wesley, John 257 Wcssel, Johann 230 Wettinové, německá dynastie 1 64 , 1 7 1 , 1 96-197 ,

263 Weyden, Rogier van der 193, 2 1 3 Weygand Maxim, vl. jm. Maxime de Nimal 425, 433 Whitefield, George 257 Whitehead, I�obert 343 Whitlam, Edward Gough 579 Wicli� .John 1 8� 1 89, 197 , 238 Widukind 1 23 Wielopolski, Alexandeľ 329 Wich man 1 67 Wilkins 459 Willoch, Kaarc Isaachsen 5 6 1 Wilson, I-Iaroltl James 524, 563 Wilson, Woodrow 395, 405, 407, 409, 4 1 I , 4 1 5 ,

42 1 , 423 Wimpfeling, Jakob 2 1 2 Winckelmann, Johann Joachim 3 1 0 Windischgr;itz, Alfred Kandidus Feľdinand 3:\7 Winrich z Kniprode 1 99 Wirth, Josef 427 Witt, Jan de 259 Witte (Vitte ) , Sergej Jllrijevič 39 1 Wittelsbachové, německá dynastie 165 , 1 93-1 94,

263, 268-269, 285 Witzleben 459 Wlodkowicz, Pawel 249 Wojciechowski, Stanislaw 433 Wojtyla, Karol viz .Jan Pavel I I . Wolfe, .James 283 Wolff, Chľistian 257, 263 Wolfram z Eschenbachll 1 57 Wollenweber, Ernst 533 WoLlenwewer, JUrgen 249 Wolsev, Thomas 238, 247 Wotml (Woclan) 109 Wiihler, Friedrich 343 W6lfflin , lieinrich 256 Wrangel, l'ľieclťich lieinrich Ernst von 335 Wrangel (Vrangel) , Pjotľ Nikolajevič 4 2 1 Wrangel, Kari GlIstaf 2 5 5 Wren, Christopher 256 Wrightové 343 Wu-ti 4 1 , 56 WlIlfila 1 1 5 WlIllenwcwer, Jlirgen 249 WlIndt, Wilhelm 343 Wyatt, John 279

628 REJSTŘíK

Wyszy,íski, Stefan, kardinál 5 1 0, 559

x

Xanthippos, athénský politik ( 5 stol. př. n . 1 .) 57; - velitel spartských žoldnéřl' v karthaginských službách 8 1

Xenoron z Koloronu 5 1 , 58 Xerxes I. 45, 57

y

Yaméogo, Maurice 590 Yhombi Opango, ./oachilll 591 Yorek von Wartenburg, Franz David ) 15 Yorkové, anglická dynastie 1 88, 1 89 Ypsilanti, Dellletrius 323

z

Zarar Chán 2 1 1 Záhir, Muhalllmad 446, 54) Záhir Sáh, Muhammad 577 Zachariáš 1 . , papež 1 25 Zaisser, Wilhelm 5.1.1 Zamojski, Andrzcj 329 Zápotocký, Antonín 51 I Zarathuštra 45, l O l Zawdítha 457 Z;ihringové, německá dynastie 19 .1 Zbyhnčv 1 67 Zccland, Paul van 430

Zenawi, Melcs 587 Zcnobic 1 0 1 , 105 Zenon z Kitia 7 1 Zeppelin, Ferdinand von :145 Zerbo, Saye 590 Zeus 47, 49, 5.1 , 58 Zikmund, císař římský, král český a uherský 1 8 1 ,

194 , 197, 20 1 , 209; polský král - I . 249; - 1 1 1 . Vasa 203, 24 1 , 249; švédský král Zik­mund Vasa viz Zikmund 111 . Polský; h rabě ty­rolský - 19.1

Zilllrilim 29 Zinověv, Grigorij ./evsejevič 407, 4 1 9, 467 Zinsoll, Élllile Derlilll 590 Zinzendorr, Nikolaus Ludwig von 257 Ziríovci, arabská dynastie 1 37 Zola, Élllile :183 Zrinský, Mikuláš 209 Zwingli, Ulrich 2 .1 I , 235, 238

ž

Ždanov, Andrej Alexandrovič 467, 505 Živkov, Todor 5 10, 560 Žižka, .lan 1 97 Žofie, ruská carevna 27:\; - Charlotta, manželka

prllského krále Fridricha I . 263 Zólkiewski, Stanislaw 249 Žukov, Georgij Konstantinovič 49.1. 506. 527

ENCYKLOI'EDICKÝ ATLAS SVĚTOVÝCH DĚJIN Mapy a chronologický přehled Hermann Kinder, Werner Hilgemann

Z němčiny přeložili Lenka Wurstová, Jan Hrdina, Jiří Ohlídal, Karel Kubiš, František a Šárka Stellnerovi Odborná revize Martin Machovec, Jan Urban, Ondřej Pittauer Vazbu navrhla Michaela Blažejová Na vazbč použito detailu obrazu Ustavení státní racly od Augusta Coudera, zámek Versailles V roce 1998 vydalo NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, Jana Masaryka 56, 1 20 00 Praha 2 Odpovědní redaktoři Jan Urban, Ondřej Pittauer Sazba textové části NLN, s. r. o . , Česká verze Illap Art D, Grafický ateliér Černý s. r. o . Vytiskla tiskárna CENTA spol. s r. o. , Vídeiíská 1 1 3, Brno Doporučená cena včetně DPH 695,- Kč