- 1 -

Eugéne Ionesco [ežen jonesko]

( 1912 - 1994)

Je synem rumunského právníka a Francouzsky.

E. Ionesco je po S. Beckettovi dalším velkým

představitelem a tvůrcem absurdního

dramatu.

Ionesco pocházel z francouzsko - rumunského

manželství. Studoval ve Francii, ale v Rumunsku

působil jako učitel a kritik. Od 40. let byla jeho

trvalým bydlištěm Paříž, kde pracoval v

nakladatelství.

Nejuznávanější jsou Ionescova absurdní dramata - Plešatá zpěvačka,

Nosorožec, Král umírá, Jakub aneb Podrobení, Lekce, Židle atd. Francouzsky

psal také eseje, např. Útržky vzpomínek, a povídky - Plukovníkovy fotografie.

V rumunštině vytvořil některé své eseje a především básně.

E.Ionesco : Střípky deníku (1967)

V Deníku můžeme číst dialogy, které E.Ionesco napsal, ale nezařadil do hry

Král umírá (1962)

„Jsi trosečník ztracený uprostřed oceánu, křičíš, nikdo tě neslyší, vysíláš

signály, máváš kapesníkem(...) Nikdo tě nevidí, nikdo tě nemůže slyšet (...)

Spásonosné lodě tě míjejí. Lidé se na tebe dívají z můstku. Nezachrání tě.

Nepomohou ti. Marně křičíš, marně pláčeš, marně si zoufáš, je jim to jedno.

Až přijdou na řadu oni, budou prožívat totéž.“

- 2 -

ŽIDLE

(Tragická fraška)

(1952)

OSOBY

Stařeček, 95 let

Stařenka, 94 let

Řečník 45 – 50 let

SCÉNA

Stěny do polokruhu, vzadu výklenek.

Úplně holá hala.

Vpravo od forbíny troje dveře.

Potom okno, před ním stolička, a dál další dveře.

Vzadu ve výklenku velké parádní dvoukřídlové dveře

a po jejich stranách navzájem protilehlé dveře,

oboje - nebo alespoň jedny -

takřka skryté pohledu obecenstva. Vlevo směrem od forbíny

troje dveře,

okno se stoličkou protilehlé oknu vpravo,

- 3 -

dále školní tabule a pódium.

Na forbíně vedle sebe dvě židle.

Ze stropu visí plynová lampa.

Stařeček: Nebudeme zapomenuti. V paměti věčného císaře zůstaneme

navždy.

Stařenka: (ozvěna) Navždy.

Stařeček: Zanecháme stopy, protože jsme bytosti, a ne města.

Stařeček a stařenka: (společně) Budeme mít naši ulici!

Stařeček: Buďme spjati v čase a věčnosti, nemůžeme-li být spojeni v

prostoru, tak jako tomu bývalo v protivenstvích; zemřeme ve

stejné chvíli... (netečnému, nehybnému Řečníkovi) Ještě jednou

naposledy... skládám v tebe důvěru... spoléhám na tebe... Ty

povíš všecko... Ty sdělíš odkaz poselství... (Císaři) Ať mi Jeho

Veličenstvo promine... Vy všichni, sbohem, Semiramido.

Stařenka: Vy všichni, sbohem! ... Můj holoubku, sbohem!

Stařeček: Ať žije císař!

(Hodí na neviditelného Císaře konfety a papírové spirály; zazní

fanfáry; jasné světlo, jako při ohňostroji)

Stařenka: Ať žije císař!

(Konfety a spirálky na Císaře, potom na nehybného a netečného

Řečníka, na prázdné židle.)

Stařeček: (stejná hra) Ať žije císař!

Stařenka: (stejná hra) Ať žije císař!

Stařeček a stařenka: (se vrhnou současně každý ze svého okna a volají „Ať žije

císař" - najednou ticho; ohňostroj skončí, z obou stran jeviště zazní

„Ach!", plácnutí těl o vodu. Světlo vycházející z oken a velkých

- 4 -

dveří zhasne: zůstane jen slabé osvětlení jako na začátku;

černá okna zůstanou dokořán otevřená, okenice se pohupují ve

větru)

Řečník: (Po dobu scény dvojnásobné sebevraždy zůstal netečný a nehybný

a až teď se rozhodne promluvit; je obrácen tváří k řadám

prázdných židlí a dává neviditelnému zástupu na srozuměnou, Že je

hluchoněmý; gestikuluje řečí hluchoněmých: vynakládá zoufalé

úsilí, aby se vyjádřil; následuje chroptění, sténání, hrdelní zvuky

němého)

He, Mme, mm, mm. - Ju, gu, hu, hu. - Ö, -ö, gy, gu, gö.

(Bezmocně svěsí ruce podél těla; najednou se jeho obličej rozzáří,

dostal nápad, otočí se k černé tabuli, vyndá z kapsy křídu a napíše

velkými písmeny:) CHLEBA PÁNĚ

(potom:) NNAA NNM NWNWNW V

(Znovu se otočí k neviditelnému obecenstvu v přízemí, ukáže

prstem, co napsal na černou tabuli)

Řečník: Mmm, Mmmm, go, Gu, Gy, Mmm, Mmm, Mmm, Mmmm.

(Potom, nespokojený, smaže ráznými gesty to, co napsal křídou,

napíše jiné znaky, mezi nimiž stále velkými písmeny se objeví

slova:)

SBOHEM BOHEM HM

(Řečník se znovu otočí do sálu; tázavě se usmívá, doufá, jak je

vidět, že byl pochopen, že něco řekl; směrem k prázdným židlím

ukazuje, co právě napsal; chvilku nehybně čeká, trochu

slavnostně, víceméně uspokojeně, potom, když se nedostaví

očekávaná odezva, jeho úsměv se pomalu rozplývá, tvář se

zachmuřuje; ještě chvilku čeká; najednou rozmarně s vervou

pozdraví, sestoupí z pódia; odchází k velkým dveřím v pozadí svým

přízračným krokem; než vyjde, ještě obřadně pozdraví prázdné

židle a neviditelného Císaře. Scéna s židlemi, pódiem, podlahou

pokrytou hádky a konfetami zůstane prázdná. Zadní dveře jsou

dokořán otevřené do tmy. Poprvé je slyšet lidské zvuky

neviditelného davu: výbuchy smíchu, šeptání, „pst", ironické

pokašlávání; na začátku jsou zvuky slabé, postupně sílí, potom

znovu zvolna slábnou. To všecko musí trvat dost dlouho, aby

- 5 -

obecenstvo - skutečné a viditelné - odcházelo s tímto koncem

vštípeným v mysli. Opona velice pomalu padá)

(Přeložil Vladimír Mikeš)

Úkoly pro práci s textem v hodině

1. Charakterizujte úvodní a závěrečnou scénu Ionescových Židlí.

2. Jaký, „odkaz poselství" po sobě zanechali Stařeček a Stařenka? Budou či

nebudou zapomenuti?

3. Proč je Řečník hluchoněmý?

4. Jmenujte alespoň jedno světové drama, jehož hrdina zanechává zřetelné

„poselství".

5. Vidíte nějaký rozdíl mezi závěrem Beckettova Čekání na Godota a

Ionescových Židlí?

Při formulování odpovědí můžete vycházet z následující Ionescovy úvahy:

„Svět se mi v jistých okamžicích jevil jako vyprázdněný, zbavený významu,

realita nereálnou. Tento pocit neskutečnosti, hledání reality základní,

zapomenuté, bezejmenné - mimo niž si nepřipadám, že jsem — to jsem chtěl

vyjádřit skrze své postavy, které bloudí v nesoudržném světě a nemají nic

vlastního kromě svých úzkostí, svých výčitek, svých porážek, prázdnoty svých

životů. Bytosti pohroužené do nepřítomnosti smyslu mohou být jen groteskní,

jejich utrpení může být jen směšně tragické.

Svět je mi nepochopitelný, čekám, že mi ho někdo vyloží.“

(text programu pro Theatre du Nouveau Lancry, 1952; přeložil J. Král)

6. E. Ionesco prázdnotu světa a absurditu lidské existence, banalitu života,

mechanismus mezilidské lidské komunikace, neschopnost domluvit se a

nalézt smysl bytí i řeči vyjadřoval hromaděním nesmyslných slov nebo

předmětů, věcí. Doložte tvrzení v textu.

7. Doložte nejdůležitější znaky absurdního dramatu, čím se odlišuje od

tradičního dramatu.

- 6 -

PLEŠATÁ ZPĚVAČKA

(1948)

Výstup jedenáctý

PANÍ MARTINOVÁ: Já mohu koupit

kapesní nůž pro svého

bratra, ale vy nemůžete

koupit svému

dědovi Irsko.

PAN SMITH: Člověk chodí po nohou,

ale ohřívá se elektřinou

nebo uhlím.

PAN MARTIN: Ten, kdo dneska prodá krávu, bude míti zítra kávu.

PANÍ SMITHOVÁ: V životě se jeden musí dívat z okna.

PANÍ MARTINOVÁ: Ale je možno si sednout na židli, když nemá okna.

PAN SMITH: Člověk aby stále myslel na všechno.

PAN MARTIN: Strop je nahoře, podlaha je dole.

PANÍ SMITHOVÁ: Řeknou-li ano, je to jen takový způsob mluvení.

PANÍ MARTINOVÁ: Jak si kdo ustele tak si lehne.

PAN SMITH: Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v

bludný kruh.

PANÍ SMITHOVÁ: Učitel ve škole učí své žáky číst, ale kočka kojí koťata

dokud jsou malá.

PANÍ MARTINOVÁ: Zatímco kráva nám ukazuje paty.

PAN SMITH: Když jsem na venkově, mám rád samotu a klid.

PAN MARTIN: Na to ještě nemáte léta.

PANÍ SMITHOVÁ: Benjamin Franklin měl pravdu, vy nejste tak klidný

jako on.

PANÍ MARTINOVÁ: Jak se jmenuje sedm dní v týdnu?

PAN SMITH: Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle.

PAN MARTIN: Eduard je úředník, jeho sestra Nancy je písařka a jeho

bratr Vilém příručí v obchodě.

PANÍ SMITHOVÁ: Podařená rodina!

PANÍ MARTINOVÁ: Mám raději ptáka na poli než ponožku na trakaři.

PAN SMITH: Raději sítě v chatě než mléko v hradě.

- 7 -

PAN MARTIN: Dům Angličana je jeho skutečný hrad.

PANÍ SMITHOVÁ: Neumím dost španělsky, abych se vyjádřila.

PANÍ MARTINOVÁ: Dám ti bačkory své tchyně, když mi dáš rakev svého

manžela.

PAN SMITH: Hledám kněze monofyzitu, abych ho oženil s naší

služebnou.

PAN MARTIN: Chléb je strom, zatímco chléb je také strom a z dubu

se rodí dub každého jitra za svítání.

PANÍ SMITHOVÁ: Můj strýc žije na venkově, ale to se netýká porodní

babičky.

PANÍ MARTINOVÁ: Papír je na psaní. Kočka na myši, sýr je na drápání.

PANÍ SMITHOVÁ: Automobil jezdí velmi rychle, ale kuchařka zas lépe

připravuje pokrmy.

PAN SMITH: Nebuďte labutě, obejměte raději spiklence.

PAN MARTIN: Dobročinnost začíná doma.

PANÍ SMITHOVÁ: Čekám, že mě vodovod přijde navštívit ke mně do

mlýna.

PAN MARTIN: Dá se dokázat, že sociální pokrok je mnohem lepší s

cukrem.

PAN SMITH: K čertu s leštěním!

(Po této poslední odpovědi pana Smitha zůstanou ostatní chvíli tiše, užaslí. Je

cítit, že tu vládne jisté nervové podráždění. Údery hodin jsou také nervóznější.

Odpovědi, které následují, se musejí říkat zprvu ledovým nepřátelským tónem.

Nepřátelství a nervozita stále rostou. Ke konci této scény musí všechny čtyři

osoby stát velmi těsně u sebe, musí řvát své repliky, zvedat pěsti, připraveny

Vrhnout se na sebe)

- 8 -

PAN MARTIN: Jeden si nevyleští brýle černým krémem.

PANÍ SMITHOVÁ: Ano, ale za peníze si jeden koupí všechno, co chce.

PAN MARTIN: Raděj bych zabil sto králíků, než dělal v zahradě

muziku.

PAN SMITH: Kakadu, kakadu, kakadu, kakadu, kakadu, kakadu,

kakadu, kakadu.

PANÍ SMITHOVÁ: Jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy,

jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy...

PAN MARTIN: Jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké

katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty

keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké

katarakty keců ...

PAN SMITH: Psi mají blechy, psi mají blechy...

PANÍ MARTINOVÁ: Kaktus, kultus, kukla, kulka, kokarda, košer.

PANÍ SMITHOVÁ: Kecale, pokecal jsi nás.

PAN MARTIN: Raděj bych přebíral kávu, než bych ukradl krávu.

PANÍ MARTINOVÁ (otvírajíc co nejvíc ústa): Ach! och! ach! och! Dovolte

mi skřípat zuby.

PAN SMITH: Aligátor.

PAN MARTIN: Pojďme plácnout Odyssea.

PAN SMITH: Jdu žít do své chýše z palmovníků pod papayové

stromy.

PANÍ MARTINOVÁ: Citrusy v citrusových plantážích nenosí kokosy, nosí

citronovku, citrusy v citrusových plantážích nenosí

kokosy, nosí citronovku.

PANÍ SMITHOVÁ: Myši mají obočí a obočí nemá myši.

PANÍ MARTINOVÁ: Sáhni ruče na papuče.

PAN MARTIN: Kdo mi ručí za papuči.

PAN SMITH: Nemuč myši, miškuj mouchy!

PANÍ MARTINOVA: Myš se hýbe.

PANÍ SMITHOVÁ: Myj si hubu.

PAN MARTIN: Plácá držka plechová. Plácá držka plechová.

PAN SMITH: Rozšavlovaný šarvátkáři!

PANÍ MARTINOVÁ: Scaramouche!

PANÍ SMITHOVÁ: Sainte-Nitouche!

PAN MARTIN: Máte pusu samou růž.

- 9 -

PAN SMITH: Mlč už, kuš!

PANÍ MARTINOVÁ: Kéž se svatá Nituše, chopí mojí katuše.

PANÍ SMITHOVÁ: Nedotýkejte se jí, je rozbitá.

PAN MARTIN: Sully!

PAN SMITH: Prudhomme!

PANÍ MARTINOVÁ A PAN SMITH: Francois!

PANÍ SMITHOVÁ A PAN MARTIN: Coppée!

PANÍ MARTINOVÁ A PAN SMITH: Coppée Sully!

PANÍ SMITHOVÁ A PAN MARTIN: Prudhomme Francois.

PANÍ MARTINOVÁ: Hudrující remcalové, hudrující remcalové.

PAN MARTIN: Márinko, dno od moždíře!

PANÍ SMITHOVÁ: Krišnamurti, krišnamurti, krišnamurti!

PAN SMITH: Papež šňupe rape. Záklopka mu neklape. Záklopka má

papeže.

PANÍ MARTINOVÁ: Bazar, Balzac, Bazaine!

PAN MARTIN: Bizarní, bazén, bižutérie!

PAN SMITH: A, e, i, o, u, a, e, i, o, u, a, e, i, o, u, i!

PANÍ MARTINOVÁ: Be, fe, mé, le, pe, se, ve, ze!

PAN MARTIN: Tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta

třiatřicet stříbrných střech!

PAN SMITH (napodobuje vlak): Šu, šu, šu,... šu, si šu,... šu, šu, šu,

ííí! Proč tam!

PANÍ MARTINOVÁ: Stojí!

PAN MARTIN: Tamta!

PANÍ SMITHOVÁ: Pumpa!

PAN SMITH: Proč tam!

PANÍ MARTINOVÁ: Stojí!

PAN MARTIN: Tamta!

PANÍ SMITHOVÁ: Pumpa!

(Všichni dohromady ve vrcholící zuřivosti si řvou do uší. Světlo zhasne. Ve tmě je

slyšet ve stále zrychlovaném rytmu.)

VŠICHNI DOHROMADY: Proč tam stojí tamta pumpa! Proč tam stojí tamta

pumpa! Pročtam stojí tamta pumpa. Proč tam stojí

tamta pumpa!

- 10 -

(Slova náhle ustanou. Rozsvítí se. Pan a paní Martinovi sedí jako Smithovi na

začátku hry. Hra začíná znovu s Martinovými, kteří říkají přesně tatáž slova jako

Smithovi v první scéně, zatímco se opona zvolna zavírá.)

Pravda nebo fikce

Klasik absurdního divadla Eugene Ionesco napsal prý svou slavnou prvotinu

Plešatá zpěvačka tak, že se začal učit anglicky a k dialogům jeho komedie ho

inspirovaly konverzační texty z učebnice, plné nejrůznějších "pravých

anglických" obratů, zato však zcela bezduchých a bezobsažných. Odtud už pak

vedl jen krok k postavám, kterým taková konverzace naprosto stačí k životu.

Úkoly pro práci s textem v hodině

1. Popište, jak vystupují a jednají postavy?

2. Proč se centrem pozornosti stává jazyk, jeho nesdělnost?

3. Porovnejte Ionesca s Beckettem z hlediska tematického i jazykového.

4. Vyberte, ke kterému ze starších avantgardních směrů má absurdní

divadlo nejblíže: a. dadaismu

b. futurismu

c. expresionismu

d. kubismu

- 11 -

Podívejte se na ukázku ze hry Plešatá zpěvačka v podání divadelního spolku

Kašpar:

http://www.youtube.com/watch?v=0EhnrtAqO8Y&feature=player_detailpage

(…) Jakub Špalek si s divadelním spolkem Kašpar nikdy neklade snadné

úkoly. Také inscenace absurdního dramatu Eugena Ionesca Plešatá zpěvačka

patří mezi pamlsky na jídelníčku pražských divadel. Nemusí se ho ale bát ani

ten, kdo náročnější hry obvykle odkládá stranou. Jde přece o komedii, a dát se

strhnout humorem znamená jen naladit se na správnou notu.

Dva manželské páry, jejichž snaha o uhlazený dialog se postupně

proměňuje v nesouvisející hlášky, vtipy bez point a nakonec jen pouhé výkřiky

do tmy, služebná (v podání Pavla Lagnera kouzelně se klátící na vysokých

podpatcích), nečekaný příchod hasiče – prostě takový pěkný konzervativní

anglický večer u rodiny Smithových. To je Ionescovo vypodobnění měšťácké

ubohosti, znuděnosti, neschopnosti navázat lidský kontakt. Plešatá zpěvačka

vznikla již v roce 1950, její obsah je však bohužel stále stejně aktuální. (…)

[Česká televize: Převzato z časopisu ČT+, Text Iveta Kováčová]

Úkol k zamyšlení: Souhlasíte s tvrzením, že obsah hry je stále aktuální?

- 12 -

POJMY:

Absurdní drama (z lat. absurdus = nesmyslný, nejapný) - zvláštní druh dramatu,

v němž je zdůrazňována absurdnost lidské existence. Někdy se hovoří i o

antidramatu, protože jsou v něm radikálně rozrušeny dosavadní zvyklosti ve

výstavbě dramatu (oslabení, až odstranění dějovosti, akčnosti, rezignace na

psychologické prokreslení postav, zamlžená motivace jejich jednání, vršení

banálních, nesmyslných, vzájemně se míjejících dialogů).

Západoevropská jeviště ovládlo hlavně v 50. a 60. letech; u nás J. Kainar a V.

Havel.

Existencialismus je filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové

válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským

představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce.

Filosofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, čímž navazuje na

některé myšlenky F. Nietzscheho, dánského myslitele S. Kierkegaarda (duchovní

předchůdce), E. Husserla a M. Heideggera.

Východiskem mu byl člověk jako člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní

ego, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti

smrti, odcizení a naprosté osamělosti. Člověk se dobírá sebepoznání, volí si

svými činy své bytí jako svobodu. Ke svobodě je člověk prakticky donucen

(odsouzen), musí stále mezi něčím volit a vybírat. Je kladen velký důraz na

aktivitu vůči budoucnosti a sobě, to dovedlo existencialisty k popření Boha a

tím i křesťanské morálky.