G U Y G I L B E R T

KNĚZ NA PAŘÍŽSKÉ

PERIFERII

Za spolupráce Michela Clévenota

Původní francouzské vydání: Un prětre cher les loubards © Éditions Stock, 1989

České vydání: © Nakladatelství Portál, Praha. 1993

ISBN 80-85282-X

Gérardovi, Alainovi, Line, Filipovi, Džaomidoui, Blackovi;

všem z našeho „čísla 46"; všem mužům a ženám,

kteří vykonávají anonymně a často bez pochopení okolí

stejný druh práce.

1

7

JSI JEDEN Z NÁS

Paříž, devatenáctý obvod

Na tu schůzku přišlo asi dvacet mladých klu­ků. Je mezi nimi kápo jedné bandy, který mi už nějakou dobu nepokrytě dává najevo nepřá­telství. Teď na mě najednou začne chrlit nadáv­ky, a to úmyslně co nejhrubší a nejurážlivější. Je mi jasné, že všichni ostatní čekají, co udě­lám. Nemám chuť se s někým prát, ale vím, že se tomu nevyhnu. Je to jediná možná odpověď. Dáváme se do sebe. Vyhánějí nás: „Jděte se rvát někam jinam!"

Jsme v jedenáctém patře. Musíme počkat na výtah. A jet dolů. Na chodbě dva kluci brečí. „Nechoď s ním, je to blázen," říká jeden. „Mu­síš si to s ním rozdat, když tě provokoval...," tvrdí druhý.

Dole na trávníku se schází malý hlouček. Nemám žádný trénink v pouličních rvačkách, ale nasazuju všechny síly. Ten chlapec se ne­příčetně rozzuřil: divoce kouše, útočí hlavou a zákeřnými chvaty... Držím se. Roztrhnou nás. Vracím se domů potlučený, s krvácejícím obli­čejem.

Druhý den mi jeden z ostrých hochů té ban­dy říká: „Teď jsi jeden z nás."

Dobře vím, že nikdy nebudu opravdu jedním z nich. Zato jsem lépe pochopil jejich vzájem­nou soudržnost. Co jsem udělal, bylo nezbyt­ně nutné, abych mohl dál pracovat s mládeží žijící na ulici. Kdybych byl uhnul před uráž­kami a odmítl se prát, nebyli by mě nikdy při­jali mezi sebe.

Jejich zákony jsou založeny na poměru sil.

9

Vystupoval jsem vůči nim jako vychovatel, ne jako vůdce bandy; ale ten chlapík mě vnímal jako rivala a chtěl mi dát najevo, kde je mně vykázaný prostor: „Nevykecávej se a nezacláněj mi tu," řeklo by se v jejich jazyce. ... A tak jsem si musel vydobýt své místo na slunci, právě jenom to svoje místo. Teď mě respektují, be­rou mě se všemi příslušnými právy. Od toho dne se už nikdo nepokusil mě urazit.

Vůbec jsem nebyl připravený střetnout se s tímhle světem násilí.

V roce 1965 jsem kaplanoval v městečku Bli-da, čtyřicet pět kilometrů od Alžíru. Bylo tam málo křesťanů, kostel se už předtím proměnil v mešitu, mé farní povinnosti mi zabíraly jenom málo času, a tak jsem se zabýval mládeží. Samozřejmě mě nejvíc vyhledávali mladí z bo­hatých rodin, pečlivě opečovávané děti prachá­čů. A já jsem se začal ptát, co tam vlastně dě­lám...

Jednou jsem se pozdě večer vracel domů na motorce, byla asi jedna hodina v noci. Všiml jsem si kluka, který seděl na chodníku. Trochu jsem ho znal; jmenoval se Alain, bylo mu dva­náct, jeho rodiče se rozešli, měl svárlivou ne­vlastní matku. Věděl jsem, že to má doma strašně těžké. Zeptal jsem se ho, co tam dělá. Odpověděl mi, že se už domů nevrátí, protože mu dávají jídlo do misky, ze které se předtím nažral jejich pes... Vzal jsem ho na noc k so­bě. Zůstal u mě sedm let.

A tehdy to všechno začalo. Nejdřív jsem se musel naučit trpělivosti. Ce­

lý rok Alain prakticky nevyslovil jediné slovo.

10

Neřekl jediné slovo kromě „mám hlad, mám ží­zeň, chci jít do kina". Když se mě pak alžírští přátelé s laskavým zájmem poptávali: „Tak jak to jde s tím tvým výchovným působením?", ří­kal jsem si, že to vůbec není žádná sláva...

A potom jednou večer, když se Alain uzdra­voval z těžké nemoci, začal znenadání mluvit. Myslím, že předtím vypil nějakou tu sklenici pi­va, a. tak byl trochu rozjařený. Řekl mi: „Víš, když jsem měl horečku, viděl jsem jako v omá-mení někoho, kdo ke mně šel a podával mi ru­ku. Bylo to nejasné, nevěděl jsem, kdo to je. Teď už to vím. Byls to ty. Ty ses objevil v mým životě proto, abys mě dostal z toho svinskýho průseru. Jenomže, víš, jestli mě teď pustíš k vodě, už mi na světě nezbyde vůbec nic."

Já nevím, chápete to? Trvalo to celý rok. Alain byl dvanáctileté dítě, a potřeboval celý je­den rok na to, aby dokázal promluvit! Tak strašně ho zesměšňovali, pokořovali, deptali... Celý rok nemohl nic než mlčet... Byla to pro mě znamenitá lekce: je nutné čekat.

A potom jsem zjistil, že Alain není jediný. Patřil k malé bandě kluků stejně odepsaných jako on. Pokud jde o mé kněžské působení, „měl jsem už svého chudého", a byl bych se s tím spokojil. On mi ale řekl: „Mám kámoše, musíš se o ně postarat." Otevřel mi tím celý no­vý svět, svět mládeže, která se ocitla na ulici. Nejdřív v Blidě, potom v Alžíru. Po pěti letech jsem si pomyslel, že se ti mladí Alžířané už do­vedou o sebe postarat sami, a přestěhoval jsem se do Paříže.

Přišel jsem tam v roce 1970. Bydlel jsem

11

tehdy poblíž náměstí Pigalle ve Flanderské ulici ve třetím poschodí domu těsně u křižovatky. Opustil jsem kostelík obklopený květy pomeran­čovníků a ocitl jsem se uprostřed rudých zá­blesků dopravních světel a skřípění brzd a ra­chotu motorů. Bylo to pro mě něco hrozného.

Pracoval jsem tenkrát s Janem-Markem, knězem, který se staral o mládež. Ten si mys­lel, že člověk nemá bydlet tam, kde působí. Dnes jsem přesvědčený, že je to omyl, že mu­síme být mládeži co nejblíž, ovšem pod pod­mínkou, že si občas vyjedeme pryč do přírody znovu nabrat dech. Uběhl rok. Pak Jan-Marek odešel jinam a já jsem byl ponechán devět mě­síců sám sobě.

A tak jsem objevil metro.

12

2

13

NAVAZOVÁNÍ KONTAKTŮ

Nedávno jsem viděl film s Charlesem Bronso-nem: nějací grázlové znásilnili jeho ženu a dce­ru a on je chce pomstít. Hledá viníky po ce­lém New Yorku a konečně se s nimi setká v metru. Vypracuje si celou techniku, jak se k nim přiblížit, ukazuje jim šperky, peníze... Zaberou na to a on je nakonec zabije.

Je nesporné, že také v Paříži metro přitahu­je jakousi neodolatelnou silou mladé lidi, kteří se octli na ulici. Právě v metru se učí první fíg­le, tady se také často rodí zločinnost mládeže.

Proto jsem tam trávil celé dlouhé hodiny. Nej­dřív jsem se jenom díval, učil jsem se opravdu vidět ostatní, nemíjet se s nimi slepě, jako to dělají všichni, kdo pospíchají do práce nebo se vracejí domů. Znamenalo to procházet sem a tam podzemními chodbami, přestupovat z jedné soupravy do druhé, pozorně vnímat.

A pak jednou večer... Byl to takový kluk. Hned mi padl do oka jeho způsob chůze, jeho slídivé oči a až moc šikovné ruce. Chlápkovi před ním vyčuhovala ze zadní kapsy kalhot pe­něženka. Kluk už po ní sahal. Položil jsem svou ruku na jeho. Metro právě zastavovalo, vystře­lil na nástupiště, běžel jsem za ním a chytil ho. Musel si myslet, že jsem policajt. Zeptal jsem se: „Potřebuješ prachy?" A jeho určitě napad­lo, že jsem teplouš. Dal jsem mu tisícovku a nic jsem za to nechtěl. Takovíhle mládenečkové jsou strašně nemluvní, nikdy se na nic nepta­jí, ale dovedou se úžasně pronikavě dívat. Hned vycítil, že se vymykám jeho představám, ani buzík, ani policajt, co je teda zač?

Samozřejmě jsme se znovu potkali. Metro, to

15

je dost malý svět, je lehké se tam potkávat. A tehdy se mě začal vyptávat. Řekl jsem mu, že se starám o chlapíky, co mají problémy. Ze­ptal se mě proč; řekl jsem, že jsem jednou na­šel takového ztraceného malého kluka a pocho­pil jsem, že stojí za to pokusit se dostat jeho a takové jako on ze šlamastyky. Mluvil jsem hodně rychle, protože jsou všichni tak trochu jako divoká zvířata - ostražití, uhýbaví, bázli­ví. Dal jsem mu svou adresu. Hned nato měl oplétačky a zavolal mi. A tenhle kluk mě sezná­mil se spoustou jiných.

Nebo jiné setkání. Jednou večer se vracím domů na motorce - ta motorka je důležitá, měl jsem tenkrát pětistovku Hondu. Zastavím na červenou, kousek dál diskutuje banda kluků; slyším slova policajt, útok, vypínám plyn. Jdou ke mně, prohlížejí si mou Hondu, nahlas oce­ňují některé detaily, vyptávají se, odpovídám. Slovo dává slovo, a já se dozvídám o jejich po­sledním hrdinském kousku.

Dohadovali se o něčem v jednom domě, dole pod schody, a jako obvykle spíš hlučně. Scho­diště mělo dobrou akustiku, nadělali asi dost rámusu. Nějaká starší žena v prvním patře vy­šla ze dveří a řekla jim, aby drželi hubu. Oni nato: „Di se vycpat, babo!" Tak začala bouřlivá výměna názorů a nakonec na ně ta ženská vy­chrstla špinavou vodu... Byla neděle, frajeři mě­li na sobě čisté šaty a byly tam s nimi jejich hol­ky. Rozzuřili se, vyběhli nahoru a vylomili dveře. A pak to šlo jedno za druhým: policie, stížnost, obvinění. Stará paní tvrdila: „Vylomili mi dveře a chtěli mě znásilnit." Bylo jí pětasedmdesát!

16

Den nato jsem s nimi šel k policejnímu ko­misaři. Nevzal v úvahu pokus o znásilnění, ale ve věci „násilného vniknutí do bytu vloupáním" klukům trochu nahnal strach. Nakonec nám poradil, abychom za tou paní zašli, omluvili se, spravili dveře a snažili se, aby své oznámení stáhla. A to se také stalo.

Tak jsem poznal Jackyho. Bylo mu tak pat­náct nebo šestnáct. Patřil k té partě. Několik dní po aféře ke mně přišel, sedl si beze slova na odpadkový koš, díval se, sledoval, co se dě­je, kdo ke mně chodí, komu telefonuju. Přichá­zel tak půl roku každý měsíc, pravidelně, a se­dal si na odpadkový koš... Až mi jednou řekl: „Pojď se podívat k nám do naší čtvrti."

Hned od těchto prvních kontaktů jsem po­chopil, že musím bydlet v jejich čtvrti, v deva­tenáctém obvodě. Najal jsem si byt o třech místnostech v přízemí devítipatrového domu. Máme tak potřebnou nezávislost, ale i kontak­ty s okolím: kluci mě můžou navštěvovat v kte­roukoliv hodinu denní nebo noční a nerušit při­tom ostatní nájemníky; ale přece jenom se s ni­mi potkávají ve vchodu, nejsou od lidí úplně odříznutí.

Ze začátku to nebylo jen tak. Jednou jsem přijel k domu na motorce. Po­

vídaly si tam dvě starší ženské. Slyšel jsem: „Zdá se, že tady u nás bydlí nějaký kněz..." Protože jsem byl jediný kněz v tom domě, šel jsem k nim. Byl jsem oblečený jako vždycky v kožené bundě, se svými dlouhými vlasy jsem jim musel nahnat strach. A tak ony: „Jděte kousek dál! Copak nevidíte, že si povídáme?"

17

Nevzdávám se: „Zdá se mi, že jste mluvily o ně­jakém knězi..." - „No dovolte, pane, to je ale...!" - „Poslyšte, paní, ten kněz z tohohle domu, to jsem já." Jedna z těch dam mi pohotově odsek­la: „No tak to já jsem panenka Maria!" Měla už nějakou tu vrásku, takže mi napadlo odpově­dět: „No vida, já jsem si ji takhle nepředstavo­val." Druhý den mi zaklepala na dveře a omlu­vila se. Zašla si za správcem naší farnosti a řek­la mu: „Máme u nás takového mužského, tro­chu cvoka, který si myslí, že je kněz..." - „Ale on to opravdu je kněz," odpověděl farář. Pak už jsme si dobře rozuměli.

Nájemníkům to nějaký čas trvalo, než nás přijali takové, jací jsme. Ale pak došlo k drob­ným projevům přátelství.

Jednou za mnou přišel jeden z mých kama­rádů ve dvě hodiny ráno. Nebyl jsem doma. Kluk byl rozčilený a začal se rozkrikovat: „Kde je Guy?" A tak podobně. Jeden mužský z do­mu šel kolem a zastavil se: „Jdeš za ním? Ne­vím, kde je, ale pojď si se mnou zatím něco vy­pít." Ve dvě hodiny v noci ten člověk pozval chlapce na skleničku do bufetu na nádraží nebo kam a pak ho přivedl zpátky. Podle mě to od něj bylo ohromné!

Nebo naopak. Jednou o vánocích napadlo jed­noho z mých kluků opatřit si dvacet pět vánoč­ních pohlednic (asi je štípnul, ale to je jiná v ě c . ) a nastrkat je do poštovních schránek li­dí v domě s přípisem: „My, kdo nemáme žád­nou rodinu, vám přejeme veselé rodinné svátky." Takováhle malá gesta vytvářejí určitá pouta.

Když jezdíme do Provence, přivážíme odtam-

18

tud kytičky levandule a dáváme je do poštov­ních schránek. Není v tom nic účelového, chce­me tím lidem ukázat, že nejsme žádní barbaři, že je máme svým způsobem rádi. A myslím, že ten vztah je vzájemný. Každý rok na Štědrý ve­čer se mi objevuje přede dveřmi kolem patnác­ti malých balíčků. Někdy dárce i zazvoní, ale než stačíme otevřít dveře, zmizí ve výtahu, a tak nevíme, kdo to byl. Takovéhle anonymní přátel­ství je pro nás strašlivě cenné.

Teď už hodně nájemníků zná některé z mých kamarádů křestními jmény. Občas je k sobě pozvou. Ale kluci musí mít moje výslovné po­volení, protože je zásadně zakázáno chodit nahoru.

Koneckonců, takové vzájemné poznání pro­spívá všem. Pět let už nedošlo k žádnému „vy­bílení bytu" v našem domě, zatímco kolem se krade pořád. Sloužíme jako hromosvod, lidé se s námi cítí v bezpečí. A kluci nemají pocit izo­lace a zavrženosti. Strach je vždycky vzájemný a vytváří bludný kruh. Tady u nás jsme ten bludný kruh přerušili.

19

3

21

ULICE

V naší čtvrti zdrhají mladí na ulici od jedenác­ti dvanácti let. Kluci, ne děvčata. Na deset mla­dých delikventů připadá sedm chlapců proti třem dívkám, ty totiž rodiče drží víc zkrátka.

Když to doma neklape, když táta umřel, když rodiče nežijí spolu nebo se rozvedli, když se otec po návratu ze šichty o kluka nestará - ces­ta do práce mu trvá dvě hodiny a cesta zpát­ky zase dvě, když přijde domů, je úplně vyří­zený, nemá sílu něco poslouchat - pak takový kluk, který ví, že na něj nikdo nečeká, že o něj nikdo nestojí, prostě vezme roha. Uteče na ulici. A tam, jakoby náhodou, potká ostatní kluky, kteří upláchli tak jako on.

Zločinnost mládeže není rozložena podle úrovně bohatství nebo chudoby. Setkáváme se s ní všude tam, kde chybí hodnoty nezbytné pro existenci dítěte. Záleží především na schop­nosti rodičů naslouchat. Když se v takzvaně normální rodině děcko nevrátí domů čtvrt ho­diny po tom, co mu skončila škola, maminka ztratí hlavu a napadne ji, že by měla volat po­licii... Kluk nebo holka se vrátí, poprosí o svůj hrnek kakaa, maminka dítě přivítá a tak dále. Hned je všechno jiné.

Mladí pouliční tuláci nic takového nepozna­li. Jednou mi jeden řekl: „U nás máme jenom poloprázdnou ledničku..." Ovšem pozor! Je to prosté zjištění vypovídající o situaci rodin, kte­ré se ocitly na dně, není v tom žádné hodno­cení. Koneckonců, ti mladí své rodiče neodsu­zují; odhodlávají se o nich promluvit až po hod­ně dlouhé době, a protože je respektuju, nikdy se jich na nic nevyptávám. To mi připomíná

23

novinářku, která kdysi zašla do našeho středis­ka a chtěla o tom napsat článek. Přišla, zača­la mluvit a po dvou minutách se obrátila na kluka, který tam byl: „Proč mi nechceš nic říct o rodičích?" Řekl jsem jí, aby byla pěkně zti­cha. Možná, že potom napsala článek o grá­zlech, nic o tom nevím a je mi to fuk, ale už se nedostala ke slovu. Řekl jsem jí: „Uvědom si, že já, který znám toho kluka už několik mě­síců, nemám ani tušení, kdo jsou jeho rodiče, a ty máš tu drzost se napoprvé šťourat v jeho soukromí... Nejsme v žádné zoologické zahra­dě a já tu nepředvádím nějaké cvičené opice. Když už jsi chtěla dát něco na papír, měla sis udělat čas na dlouhé povídání. Takhle se na ně nemůže jít. Je ostatně tvoje štěstí, že jsem u to­ho byl, byl by si tě podal a dobře ti tak..."

Vzpomínám si na patnáctiletého Tonyho. Strávil osm měsíců v našem středisku a potom odešel. Bylo léto. Odjížděli jsme právě v našem starém náklaďáku tábořit do Maroka. Najed­nou někdo píská; kluci mi říkají: „To je Tony." Zastavuju. Tony se chytne postranice auta a ptá se, kam máme namířeno. „Do Maroka." - „Jedu s váma." Zacouvám, skočím pro jeho pas a už se jede. Jeho rodiče o tom nic nevě­děli. Za měsíc se vracíme a Tony mě prosí: „Za­jdi se mnou k našim." A tak jdu. Přišli jsme do jejich zřejmě jediné místnosti - měla jen pár čtverečních metrů; rodiče byli doma. Tony se hned vrhl k ledničce a vzal si láhev kokakoly. Zeptali se: „Kdes byl?" - „V Maroku." A zase se mnou odešel. To bylo všechno. Když byl ma­ličký, jeho matka provozovala prostituci a za-

24

vírala ho do jakéhosi kumbálku, když u ní byl klient; jeho otec hodně pil, zametal myslím ulice. Nikdo tam o to dítě nestál. A tak ode­šel. Na ulici.

A tady začíná život v partě. Nejsou praktic­ky nikdy sami. Jejich skutečnou rodinou je parta. Nahrazuje jim všechno. Jejich zákonem je solidarita. Ale také síla. Každý musí dokázat, že se umí rvát. Nikdy jich není moc - šest nebo sedm, protože velké skupině se příliš snadno přijde na stopu. Večer co večer se potloukají po stejných místech, někam jinam moc často ne-zabrousí. Každá parta má přesně vymezené území; do teritoria jiné party se vypravuje jenom proto, aby se s ní střetla. A tak je na­konec celá čtvrť rozdělená na menší oblasti, které suverénně kontrolují jednotlivé bandy. Ani policajti tam nijak moc rádi nechodí. Ob­jevují se tu jenom ve velkých skupinách: pět vozů, padesát fízlů, každý se zbraní v ruce.

Když mě nedávno ve dvě hodiny ráno zasta­vili policisté, ptali se: „Co takhle pozdě děláte venku?" Když trávíte část noci na pařížských ulicích, pochopíte takovou otázku. Ulice je docela zvláštní svět, fascinující i pro mládež bez domova. V jistých podnicích nacpaných k prasknutí se to jenom hemží různými klien­ty... Často dochází ke rvačkám... Marka tam po jedné jeho větě div neubili. Zachránil se v po­slední chvíli díky rychlosti a duchapřítomnos­ti kamarádů. Mouloda ubodali nožem. Bruno dostal dávku broků do břicha...

Volají nás okamžitě nebo zanedlouho po pří­hodě. Úrazový sál nemocnice svatého Ludvíka

25

známe moc dobře. Končí všichni, jeden po dru­hém, na stejném lůžku.

Dost často se stává, že tam sami přivážíme raněné nebo na smrt opilé, a někdy i oběti náh­lé nevolnosti: banda vyložených grázlíků se snaží přinést lidem úlevu v utrpení; policie, která naše kluky dobře zná, ohromeně přihlí­ží, jak v úloze milosrdných samaritánů seska­kují z našeho náklaďáku...

Noční ulice je také dějištěm nejrůznějších de­liktů a policejních zátahů, které noc co noc při­vádějí do „lapáku", do zajišťovací vazby v poli­cejní věznici, ukázky populace žijící na okraji společnosti. Setkávají se tam všichni ti, které zadrželi pro pouhou potulku, i pachatelé nej-odpornějších zločinů.

A nechybí tu ani westernové napětí: jízdy jako o závod v kradených autech sledovaných policejními vozy s ječícími sirénami. Mladí za­haleči rozbíjejí skla výkladních skříní na čty­řech různých místech, spustí se poplašné za­řízení, přijíždí policejní oddíl, ale nadarmo, ná­silníci si vypracovali dokonalou strategii...

Přesto tahle mláďata nejsou žádní bandité. Stačí si všimnout, kolik úsilí je stojí aspoň tak vypadat... Podle čeho poznáme velkoměstské­ho flákače? Podle směsi vyzývavosti a uhýba-vosti v chování; podle obličeje více či méně po­tlučeného ve rvačkách, podle vyražených před­ních zubů; a podle tetování...

Co si tam dávají zaznamenat, působí až otřesně; často jsou to písmena EDM, „enfant du malheur" (dítě neštěstí). ... Tetovat se dáva­jí ve vězení, protože tam jejich vlastní kůže

26

představuje těch několik málo čtverečních cen­timetrů svobody, které jim zbývají. A tetování, to je celý jazyk, celý kód.

Jejich skutečný jazyk je ovšem strašně chu­dý. Slovní zásoba těch, se kterými mám obvyk­le co dělat, nemívá víc než čtyři sta výrazů. Jed­nou jsem tohle řekl při přednášce na vysoké škole pro pracovníky soudnictví a všiml jsem si, že všichni přítomní si bleskurychle zapisují: „Mladí delikventi, kteří se před vámi ocitnou, nebudou znát víc než čtyři sta slov!" Sotva do­vedou číst a psát; většina z nich se to naučí až ve vězení. Nic nečtou; dokonce i v obrázkových časopisech nejnižší úrovně si jenom prohlížejí fotky a ilustrace. Působí jim velikou potíž co­koliv odtažitějšího domýšlet a vyjadřovat, zabý­vají se jenom okamžitými problémy: „Co se sta­ne večer, až se vrátím domů? Budou na sebe řvát? Kde budu spát? Budu mít co jíst?"

Do školy přestali chodit ve dvanácti letech. Škola jim očividně není šitá na míru. Poflaku­jí se po výčepech a to obnáší elektrický kuleč­ník, hrací automaty, alkohol...

Alkoholismus je mezi mladistvými žijícími na ulici strašně rozšířený. V zásadě se alkoholic­ké nápoje nesmějí prodávat nezletilým, pokud je nedoprovází někdo dospělý. Ale je to nejlev-nější pití a potom - často existuje dohoda me­zi policií a vedoucími putyk nebo číšníky, me­zi nimiž se občas najde i donašeč. ... A tak se přivírají oči nad hospodami, kde se až do tří hodin ráno čepuje čtrnáctiletým nebo patnácti­letým výrostkům. Dá se tvrdit, že se tak pří­mo dohánějí k alkoholismu a ke zločinnosti.

27

Protože příčinou mnoha trestných činů je alko­hol. Společně pijí, společně si při tom domlou­vají, co provedou, a pod vlivem alkoholu ne­umějí odhadnout rizika a nebezpečí. Často je ostatně dopadnou kvůli rámusu, který přitom nadělají, a kvůli hlasitým výrokům, které před činem nebo po něm někdo zaslechne.

Proti mně stál Jeannot, modrooký blonďáček, se želízky na zápěstích. Bylo mu necelých šest­náct, jeho rodiče se před dvaceti lety vystěho­vali z Bretaně do Paříže. Zadrželi ho v noci, chytli ho při krádeži; spolu s cizím pětatřiceti-letým chlapem, se kterým se jenom o pár ho­din dřív poprvé setkal v jedné hospodě našeho obvodu, vyraboval dvanáct aut a byt. ... A tak šup s dalším ptáčkem do vězení!

Ve vězení je Jeannot už ve svých patnácti a půl letech. Ode dne narození, na dvanácti čtverečních metrech, kde žije s otcem a mat­kou, v kutlochu bez vzduchu a světla - výhled z okna tarasí jenom sto centimetrů vzdálená zeď. Jeannot se dusí v té díře, kde spolužití br­zy začíná být nesnesitelné, ještě jako dítě od­chází na ulici. Přívětivá se mu zdá jenom ná­ruč okolních hospod; a tak začíná pít, nejdřív jeden půllitr, pak tisíce dalších, od třinácti a půl roku. Pod známou vyhláškou, která za­kazuje čepovat alkohol mladistvým, jich tak postupně vypije deset, patnáct, dvacet denně. Kolikrát jsem ho našel namol opilého někde na chodníku nebo před svými dveřmi, kam se do-vlekl, když konečně všude zavřeli. Říkal mi: „Pi­vo, to je levnější než nějaká minerálka nebo džus! A potom, mám už po krk té naší díry

28

k zblití, a starýho s tou jeho opicí každý den... Když se mi podaří pěkně se stříknout, na všechno zapomenu..."

Tváří v tvář tomu vědomému vraždění mladi­stvých, za které máme co děkovat vševládné moci peněz a také všem, kdo zavírají oči, mís­to aby je otevřeli, nenacházím vhodná slova, abych vyjádřil ROZHOŘČENÍ a ZOUFALSTVÍ, které se mě zmocnily při pohledu na ty chla­pecké ruce v poutech...

29

4 NÁSILÍ

31

Udeřil mě že všech sil pěstí do obličeje. Rozbil mi rty, vystříkla krev. Ani jsem se nehnul, jenom jsem se na něj podíval. Asi potřeboval prostě zase jednou vidět krev, protože pak šel beze slova pryč. Nikdy předtím jsem ho neviděl.

A přece všechno začalo tak dobře. Na tu piv­ní slavnost se sešla spousta mladých lidí a my jsme tam ten večer také zavítali, z ulice, z celou bandou. Nálada byla výtečná. A najednou se to stalo: jeden z mých kamarádů nedopatřením šlápl na nohu členovi jiné bandy: okamžitě dochází k výměně zdvořilůstek nej hrubšího ka­libru a hned také padají první rány... V něko­lika vteřinách se taneční parket proměňuje v zápasnický ring. Vzduchem létají nejrůznější předměty, židle, stoly...

Co jiného se dá dělat než chránit ty nejmlad-ší? To je v takové situaci náš úkol. Když už se násilí rozpoutá, nemá žádné mluvení, žádný pokus o urovnání sporu naději na úspěch. Mu­síte vyklidit pole i s partou, která se rozprchne, jak může, a někdy, jako tentokrát, vyinkaso­vat i nějakou tu ránu jako závěrečnou tečku za večerem, který začal tak poklidně.

Tohle člověk musí znát, když s nimi chce žít. Musí vědět, na jak malý popud, jak náhle, bez varování a naprosto nezkrotně, v jak rozlič­ných podobách jejich násilnictví propuká. Ná-silnické je celé jejich chování, často provokují každým krokem. Násilí se projevuje slovními výpady a ty může vyvolat opovržlivý pohled kolemjdoucího nebo tlačenice v metru. Fyzic­kým násilím, které jako by jim náhle vytrysk­lo z celého těla, obvykle reagují ze živelného

33

strachu před dospělou osobou, s níž právě ma­jí co dělat.

Násilím také protestují proti společnosti, proti všemu, co je cítit přepychem přesahují­cím nezbytné životní potřeby.

Jednou jsme si náklaďákem vyjeli na víkend do přímořských lázní Deauville. Zastavíme na kraji pláže a dáváme se do jídla. Najednou nás volá jeden z chlapců k blízké restauraci, kde si „lidi, co maj mergle" cpou břicha vybranými jídly po deseti dvaceti tácech za osobu. Jdu tam se všemi ostatními. Otevřenými dveřmi sly­šíme, jak majordomus ohlašuje: „A humr á la Thermidor pro paní hraběnku!" Kluci se posta­ví naproti, tiše žvýkají svačinu za tři franky a vyzývavě pozorují jedlíky uvnitř. Napětí ros­te. Někteří hosté odkládají příbory, je slyšet: „Bože, takové malebné postavičky!" Dva kluci jdou blíž ke skleněnému oknu a padne něko­lik útočných slov. Schyluje se k incidentu, na prahu restaurace se rozpleskávají ohryzky z hrušek. Můj pomocník a já nenápadně zasa­hujeme. A všichni naskakujeme do auta.

Vystoupíme na přístavní hrázi. Jeden zvlášť rozzuřený kluk se přiblíží k ženě v norkovém baretu a kožichu, dotkne se drahocenného ma­teriálu a zamručí: „Ten tvůj králík pěkně smr­dí. Je ti v té shnilotině dobře? Asi nevíš, co s prachama." Překvapená dáma se povynoří z norčí kůže a změří si toho „pobudu" pohle­dem královny ze Sáby, jejímuž zraku se naskytl pohled na psí lejno...

Ti, kdo dobře znají svět těch vyděděnců, ti vědí. Vědí, že se za vším jejich násilnictvím

34

skrývají celé osudy, nešťastné, někdy hrůzo­strašné dětství, kde každodenním chlebem byl křik a bití.

Abychom dokázali pochopit násilnictví tako­vého Tonia, musíme vědět, co ho po celá dlou­há léta čekalo, když se o pět minut opozdil při návratu ze školy: kovový kartáč rozpálený na plotně, a na ten si musel kleknout, aby odči­nil svůj prohřešek... Dodávám ovšem, že to měl daleko a že mohl být doma včas, jenom když celou cestu utíkal.

Madžid zase nedokáže usnout před čtvrtou hodinou ranní. Jeho otec se vrací domů nejdřív v jednu hodinu po půlnoci, a pokaždé zpitý. Celá rodina vyčkává ve střehu, v nesnesitelném napětí: popadne nůž a bude ohrožovat všech­no, co se pohne, nebo začne roztloukat, co mu padne pod ruku v kuchyni? Madžidovy nepřed­vídatelné reakce jsou přímým důsledkem těch nekonečných hodin prožitých ve strachu, v hlu­boké úzkosti.

Násilnictví nepropadají jenom týrané děti, ale i děti žijící ve stísněných bytech na sídlištích, které okolnosti znovu a znovu vyhánějí na ulici. Nedávno jsem v naší čtvrti viděl deseti až dva­náctileté kluky ozbrojené kovovými tyčemi, kte­ré vymontovali z lešení. Používali je jako zbra­ně v nemilosrdné bitce, kterou sváděli na chod­níku za lhostejné asistence veškerého okolí. Kolemjdoucí se jim prostě jenom vyhnuli, aby také neutržili nějakou tu ránu... V květnu jsme pohřbili jedno takové dítě. Vylezlo na střechu opuštěné továrny - bylo to jejich oblíbené hřiš­tě, ostatně žádné jiné neměli. A také proto, že

35

je neodolatelně přitahuje nebezpečí. Chlapec proletěl jako kámen skleněnou střechou a vol­ný pád z výšky patnácti metrů skončil smrtí... Předtím se totéž na stejném místě přihodilo čty­řem jeho kamarádům, třem se nestalo nic, čtvrtý z toho vyvázl s devíti zlomeninami. A pak Kryštof, pátý, si zlomil krční obratle...

Kdo vypoví všechno to násilí rodící se v bíd­ných čtvrtích, kde jsou lidé odkázáni žít v ne­uvěřitelně nezdravých podmínkách? Devatenác­tý obvod se jenom hemží staveništi... Stavební podnikání ale ovládají dravci spekulanti. Když se začaly bourat brlohy, radoval jsem se; pe­kelné rachocení velkých bagrů mi znělo jako sladká hudba, protože jsem si myslel, že se zá­roveň odzvání zločinnosti... To jsem ale byl na­ivní! Na místě bývalých barabizen vyrůstají ze země obrovské vysokopodlažní paláce. Lidé tam uváznou v pasti izolace. Navíc je to dost drahé bydlení. A tak těm nejchudším nezbyde než se přestěhovat z města do vzdálených předměstí, budou to mít ještě dál do práce. Mezi investo­ry vládne neuvěřitelná ziskuchtivost. Tady měla být hektarová zelená plocha: tak zfalšovali plá­ny a postavili tam věžák... V pětitisícovém síd­lišti žijí tři tisíce mladých a počítá se pro ně s jediným malým klubem. S ničím víc, pro tri tisíce mladých lidí tu nebude nic. Odevšad je hlídači vyženou, všechno je zakázané: vstupo­vat na trávníky, chodit na dětské hřiště, všech­no. A těsně za obvodem Paříže si majitelé ob­rovských pozemků troufají ohrazovat své sou­kromé vlastnictví nápisy: „Pozor! Jed! Nástra­hy! Vstup pod pokutou zakázán!" Moje chlap-

36

ce to tak rozzuřilo, že jednu takovou ceduli ukradli a připevnili ji na dveře mé kanceláře. Přiznávám, že jsem si ji schoval jako výmluv­ný symbol.

V podstatě jsou hlavním zdrojem násilí pe­níze. Sami mladí upadají do jejich pasti. Oslňu­je je třpyt tisícerého zboží, které nikdy nemo­hou mít. Tantalova muka vnucovaného, nepří­četného a nikdy neukojitelného konzumu jsou jednou z nejvýznamnějších příčin násilí. Byd­lení nedůstojné člověka, nedostatečné mzdy, rozvrácené rodiny, nevyhovující školství, ne­existující možnosti kvalifikace vytvářejí celý soubor podmínek, které podněcují revoltu a rozkvět zločinnosti mládeže.

A jak se jenom vyjádřit k neblahé úloze té části tisku, která tuto mládež odsuzuje, obvi­ňuje a nemilosrdně napadá, která proti ní při sebemenší zámince neustále vede kampaně za­vánějící až rasistickou zaujatostí proti mladým.

Je třeba se také zmínit o tom, v jak velké mí­ře přispívá ke zrodu násilí politická moc, a to tím, že nejprve toleruje nebo kryje, ne-li usnad­ňuje, všechny nekalé machinace mohovitých vrstev a posléze tím, že byrokratizuje, místo aby decentralizovala, že vytváří novou hierar­chii, místo aby demokratizovala, že sahá k po­tlačování, místo aby podněcovala k svéprávnos­ti... Hodně se říká, že naše společnost dává až dost volnosti, ale mladí ji vnímají spíš jako strašně utlačovatelskou, tvrdou, bezcitnou, ne­lidskou, nespravedlivou.

Samozřejmě nemůžeme mladé delikventy zbavovat viny za jejich skutečné přestupky. Ne-

37

znám ale nic smutnějšího, nic tak zoufale blud­ného, jako je věta, která se často vyskytuje v je­jich dopisech z vězení: „Musím splatit svůj dluh společnosti..." Vždyť společnost má vůči nim také nějaké dluhy!

Tato tvrzení lze doložit tím, že se dovedou chovat úplně jinak, mají-li vhodné podmínky. Ještě se o tom zmíním v souvislosti s naším statečkem v Provienci. Ale mám i příklad ze čtr­náctého července, našeho státního svátku.*

Slavnosti čtrnáctého července jsou pro naše kluky a vůbec pro všechny pařížské flákače strašně důležité. Je to jejich svátek, svátek oby­čejných lidí, den svobody. Takhle to oni cítí, a velice silně. Nevím, říká-li jim vůbec něco do­bytí Baštily, ale určitě v nich žije tradice jeho oslav hluboce zakořeněná v lidové paměti. Je to symbol.

Ostatně myslím, že máme strašný nedosta­tek svátečních dní, hlavně v Paříži. Všichni pořád někam pospíchají, nesmějí ztrácet čas, cílem je vydělávat čím dál tím víc peněz, aby se mohlo víc utrácet. Život jednotvárně šedne. Čtrnáctý červenec nám zůstal jako jeden z má­la svátků.

Už dávno jsem si všiml, že si naši borci dlou­hé měsíce předem šetří peníze na nákup petard na čtrnáctého července. Před dvěma roky za mnou ten den odpoledne přišlo několik kluků: „Co kdybychom uspořádali přehlídku jako Gis-card**..." Dopoledne viděli v televizi prezidenta

* Den dobytí Baštily za Velké francouzské revoluce 1789 (pozn. red.) ** Giscard ďEstaing. tehdy francouzský prezident

38

při vojenském defilé. Řekl jsem: „No dobrá!" Na­skákali jsme do džípu a do náklaďáku a jede­me na Elysejská pole. Tam mi hned došlo, že události překonají všechny mé představy: v dží­pu nás bylo patnáct, v náklaďáku třicet, ale před námi v čele průvodu se objevilo nejmíň čtyřicet motorek, za každým klukem samozře­jmě holka. To mě vyvedlo z klidu: v naší čtvr­ti každý rok na ten den dochází ke rvačkám, nechybějí rány nožem ani výstřely a policajti jsou v plné pohotovosti. A tak si říkám, že to asi nedopadne dobře...

Ale vůbec ne! Naše přehlídka proběhla bez problémů, přihlížející se ohromně bavili. V de­set hodin večer jsme se podívali na ohňostroj a na slavnostní osvětlení a potom jsme rychle prošli všemi místy, kde se tancovalo. A v jednu hodinu ráno, když oslavy vrcholily, jsme se chtěli vrátit domů. V tu chvíli se nám porouchal džíp. A teď došlo k něčemu podivuhodnému: stovka našich kamarádů se rozsadila kolem na zemi v tichu a klidu. Nic, nebo skoro nic, před­tím nepili, ale po celé trvání přehlídky mohli vy­řváváním dát průchod svým pocitům, a všech­no násilí z nich vyprchalo. Ve tři hodiny ráno dva z nich nastartovali své motorky. Ukradené motorky. Policisti si toho všimli, vyrazili za ni­mi. Jeden chlapec spadl a zlomil si ruku. No, a poldové zavolali svou pohotovost a to bylo všechno. Policajti nevycházeli z úžasu: „Co se to jenom děje? Ani jednou nás v celém obvodě nikdo nevolal! Ti vaši mládenci se neopili, ne­rvali se! Co jste to s nimi provedl?" Svátek čtr­náctého července způsobil zázrak.

39

5

41

POLICAJTI

Ve Francii se provozuje určitý druh mučení. Ří­kám to s rozmyslem a bez obav, že by mě ně­kdo mohl usvědčit z nepravdy: policisté si čas­to „někoho podají" (volím co nejmírnější vý­raz...) a není dobře, že to považujeme za nor­mální.

Ať už provedli nějakou pitomost, nebo neudě­lali nic, jakmile takové grázlíky, jako jsou ti na­ši, policisté zadrží, začnou je bít. A oni se samozřejmě nedají; tenhle nárůdek se nikdy nenechá mlátit bez odporu. Samozřejmě pod­lehnou početní převaze, dostanou želízka, šoupnou je do antona a tam to pokračuje, čas­to metrovými dřevěnými pendreky. A na komi­sařství padnou další rány v doprovodu rasistic­kých nadávek: „Zkurvysynu! Špinavěj Arabe! Parchantě černej! Koncentráky na vás!" Někdy je strčí do úplně tmavé místnosti a tam je ně­kolik poldů, které pak už nikdy nedokáží iden­tifikovat, strašně surově zvalchuje. Jednoho od­tud vynesli v posledním tažení a jiného se zlo­meninou palce a s rukou tak rozmlácenou, že mu na chirurgii museli udělat čtrnáct stehů. Celý jeho zločin spočíval v tom, že se přihlásil jako svědek, protože viděl, jak bijí patnáctileté­ho kluka ležícího na zemi. Někdy jim vytrhají celé chumáče vlasů, nebo je zčásti ostříhají. Nebo také přivážou provinilce v poutech k ústřednímu topení a bijí ho přes ruce pra­vítkem. Viděl jsem ruce nateklé až na dvojná­sobek normálního objemu.

Soudím, že to jsou závažné skutečnosti. Tak­to se chová policie špatně připravená na svůj úkol a pracující ve špatných podmínkách. Tu

43

a tam se podle výpovědí kluků stane, že poli­cisté, kteří provádějí výslech, jsou opilí.

Ředitel jednoho vězení mi řekl: „Všichni mla­diství, kteří k nám přicházejí s obviněním z útoku proti přišlušníkovi policie, mají tělo sa­mou modřinu; když je tak člověk vidí před se­bou, často hubené jako tyčky, těžko si je před­staví v roli útočníků..." Je třeba říci, že tisk, obvykle špatně informovaný, se staví spíš na stranu policie a kryje ji, ať je to, jak je.

Samozřejmě netvrdím, že všichni policisté patří do stejného pytle. Vzpomínám si na jed­noho příslušníka dopravní policie. Zastavil náš náklaďák - nás si na výletech hned všimnou podle toho, jak vypadáme. Ukázal na chlapce a řekl: „Pochopil jsem, co jsou zač a jací jsou ve chvíli, kdy na mne patnáctiletý kluk při za­týkání zařval: 'A stejně vám zdrhnu! Nesnáším vás, nenávidím vás!' Museli prožít něco straš­ného, když takhle dopadli."

Soudím, že v každém policistovi se skrývá především člověk, a ten si zaslouží respekt. Ale vidím také, že je to někdo, kdo má moc, kdo má zbraň - a kdo má takřka právo rozhodovat o životě a smrti ostatních. Tuto moc jsme mu udělili my, občané, a máme tedy povinnost ji kontrolovat.

Ovšem já osobně, když žiju s těmi dětmi ulice, když s nimi chci sdílet jejich existenci, abych jim pomohl ji unést a řešit, nemohu ji­nak než stát při nich. Uvedu příklad:

Jednou jsem kázal v kostele, a když jsem po­tom vycházel ven, oslovil mě nějaký mužský: „Já jsem u policie. Děláte dobrou věc. otče."

44

O několik dní později jsem šel po ulici s něko­lika kluky a potkali jsme toho policistu znovu. Šel ke mně a podával mi ruku. Já jsem mu ji nestiskl. Někdo možná řekne, že se kněz ne­má chovat takhle nekřesťansky. Nemohl jsem ale jednat jinak, chlapci by to nepochopili, mysleli by si, že s policií táhnu za jeden pro­vaz. Když jsem se ostatně s tím mužem ještě jednou setkal, pustil se do mne: „To je nepři­jatelné, váš postoj jenom, přispívá k odporu proti policii..." Řekl jsem mu: „Ale ne, člověče, moc lituju, ale vzhledem k tomu, jak vy jed­náte s těmi mladými, nemůžu se s vámi brat­říčkovat. Respektuju vaši práci, ale oni by ne­pochopili, že vám tisknu ruku, jako bychom my dva stáli bok po boku proti nim."

Je pravda, že moje postavení kněze, který pracuje v terénu mezi bezprizornou mládeží, nese s sebou určitá rizika. Ze začátku se na mne policisté dívali jako na „toho kněze, co se stará o mladé, kteří se ocitli v nesnázích"; na komisařství mě dobře přijímali, dělali mi poklo­ny, často mi dovolili zadrženého provinilce od­vést. Zkrátka mě považovali za někoho, kdo má větší vliv než oni sami, stál jsem nad nimi ane­bo přinejmenším stejně vysoko. Jednali jsme jako rovný s rovným. Byla to jenom léčka. A tr­valo mi dlouho, než jsem na to přišel při čet­bě Evangelia: Ježíš se nikdy nestavěl na roven mocných, žil jako chudáci, zatkli ho, odsoudi­li a popravili jako posledního nebožáka...

Za sedm let jsem prošel dlouhou cestu. Na­konec mě teď solidarita s nejchudšími přiměla smířit se s tím, že mě na policii vůbec nemají

45

rádi, i když jsem si to já takhle nepřál. Dobře to řekl jeden z mých kluků: „Stejně si musíš vybrat, kam patříš. Aťsi neschvaluješ, že kra­deme, že se rveme, i když nesouhlasíš se vše-ma sviňárnama, který děláme, buďto jseš s ná­mi, nebo stojíš na druhý straně!" Nutnost a ob­tížnost volby jsem si jasně uvědomil, když se mě jednou policista vyptával na kluka, kterého jsem dobře znal a kterého právě zadrželi: „Spal u vás tu noc?" Odpovědět kladně znamenalo poskytnout mu alibi; záporná odpověď by mu byla přitížila, podezírali ho z nějakého přestup­ku... Odmítl jsem odpovědět. Ne pod záminkou zpovědního tajemství, jak mi to lidé často na­vrhují, ale podle výnosu kasačního soudu ze 4. listopadu 1971, podle něhož je vychovatel na­ší zvláštní kategorie povinen vypovídat jedině před samotným soudcem. Jednám-li tak, jak jednám, hájím statut „vychovatele". Musím ovšem přiznat, že se to nesetkává se všeobec­ným pochopením. Však se mě také několikrát pokusili „namočit".

Poprvé k tomu došlo, když jsem právě nebyl v Paříži. Nějací policajti použili moje razítko a můj podpis a navlékli to tak, aby to vypada­lo, že donáším... Bylo to trochu moc silné, ale někteří chlapci málem sedli na lep. Měl jsem jenom osmačtyřicet hodin, abych dokázal svou nevinu. Podařilo se mi to, protože mi kluci po­mohli najít důkazy. Policie mě chtěla zkompro­mitovat. Dosáhla jenom toho, že se propast me­zi námi ještě prohloubila. A tehdy mi jeden z bandy řekl: „Tak teď už sis vybral, na čí stra­ně stojíš."

46

Nedávno mi nastražili mnohem horší past. Vážím teď každé slovo, protože vím, že popřou všechno, co budou moci popřít, a že se poku­sí obvinit mě z pomluvy či z nactiutrhání. Tak tedy fakta: jeden kluk mi přišel říct, že ho po­licie propustila na svobodu po tom, co ho při­stihla při krádeži, ovšem pod podmínkou, že schová u mne pod vanu nějaké drogy. Přistou­pil na to a přišel mě varovat. Zanedlouho ho znovu zadrželi pro něco jiného.

Policie si takovým jednáním zahrává s oh­něm. Někteří policisté to chápou, někteří vy­socí správní úředníci také. Postavení nás, spe­cializovaných výchovných pracovníků, je chou­lostivé: musíme se vyvarovat jak spoluviny s delikventy, tak přílišné shovívavosti k poli­cii, a to není lehký úkol. Kluci sami dobře vě­dí, jak dalece s námi mohou počítat. Jednou jsme si náklaďákem vyjeli na vesnickou pouť. Při zpáteční cestě jsem ke svému úžasu pod jedním sedadlem našel nádherný docela nový magnetofon. Zeptal jsem se, komu patří. Ticho. Právě jsme přejížděli most, zastavil jsem a be­ze slova jsem tu hračku hodil do vody. Oni přesně pochopili, kde končí moje solidarita.

Byl bych rád, kdyby to pochopili i policisté. Pokusil jsem se to kdysi jednomu z nich vysvět­lit: „Pracujeme s nimi na základě vzájemné dů­věry. Sami ty mladé oslovujeme, ve dne v noci s nimi mluvíme. Předtím se o ně nikdo nezají­mal. Od chvíle, kdy pocítí, že jim někdo naslou­chá a rozumí, neustále nás vyhledávají a využí­vají všechen čas, který jim můžeme věnovat. Cele se nám vydávají. V žádném případě je ne-

47

můžeme zradit. A je na nás najít způsob, jak jim poskytnout pomoc při snaze uniknout z kleští, které je svírají, a přitom ani v nejmen-ším neschvalovat jejich trestné jednání, i když velmi dobře víme, jak se do té pasti dostali. Ale tuhle hru musíme hrát my, jenom my, a sa­mi..."

A to především tak, že se jim postavíme po boku, abychom spolu s nimi zvrátili chod ma­šinérie, která je drží v izolaci, ve strachu a bez­naději. Znamená to také vést je k pochopení, že se za každým policistou nutně neskrývá nepří­tel nebo surovec, a za každým soudcem auto­mat, který by jejich případ pitval stejně bezcit­ně, jako by čtvrtil pečené kuře. Znamená to ta­ké sbližovat je s ostatními lidmi, napomáhat jim ke komunikaci, zaplňovat propast dělící mladé a dospělé, brzdit všechno, co je může vyobcová-vat ze společnosti a stavět mimo ni. Stojíme na ulici s holýma rukama a jedinou naší silou v tomto boji je jistota, že mladí lidé, které spo­lečnost odmítá, jsou lidské bytosti ve všem všu­dy a že je třeba s nimi podle toho jednat.

48

VĚZENÍ 6

49

Věznice, to jsou místa propastného ztroskotá­ní. Dovnitř vcházejí mladí lidé a ven vycházejí dravé šelmy.

V tomto ohleduje Francie nejreakčnější zemí, jakou znám. Měli bychom už konečně přestat mluvit o věznicích jako o „čtyřhvězdičkových ho­telech", kde si prý trestaní žijí po způsobu hos­tů přepychových penzionů. To je naprosto ab­surdní. A takzvaná vzorná zařízení jsou spíš horší než ostatní... Například to ve Fleury-Mé-rogis, které se předvádí návštěvám ze všech koutů světa... Ve skutečnosti nenajdete v celé Francii - a možná v celé Evropě - věznici, kde by docházelo k většímu počtu sebevražd a se­bevražedných pokusů. Všechno je tam automa­tizované, a ty dva nebo tři tisíce vězněných tam žijí v dokonale sterilní izolaci. Mladí provinilci často dávají přednost vězením La Santé nebo Fresnes: je to tam hnusné, jsou tam krysy, ale mohou tam alespoň mluvit se spoluvězni, mít alespoň nějaké kontakty s jinými lidmi.

Ve věznicích nedělá většina trestaných nic: skoro nikdo z nich nemá sebemenší kvalifika­ci, jen málokteří už prošli nějakým zaměstná­ním. Jediná práce, kterou jim vězeňská sprá­va poskytuje, bývá navlékání korálků, osm ho­din denně, za odměnu od dvou do pěti fran­ků, a z toho jim ještě strhávají víc jak frank na daních... Bylo by třeba v této oblasti vyvi­nout velké úsilí o jejich pracovní zařazení. V Americe získali v tomto směru pozoruhodné zkušenosti. U nás mladí trestanci tráví měsíce a léta bez práce, bez lásky. Jak potom můžeme doufat, že budou lepší, až vyjdou ven? Znám

51

několik kluků, kterým se podařilo získat za mřížemi výuční list a to jim úžasně pomohlo najít pevnou půdu pod nohama.

Nejhorší je izolace, naprostý nedostatek kon­taktů s vnějším světem. Ztráta svobody přitom znamená těžkou zkoušku osobnosti, okamžik, kdy by chlapci naopak potřebovali s někým ko­munikovat, cítit něčí přítomnost.

Proto také vězňům hodně píšeme. Mám doma pořád po ruce určitou zásobu pohlednic, oznámkovaných obálek a tužek. Často se u mne zastaví někdo z těch na svobodě: „Poslyš, dej mi pohled!" A každý z té čtyřicítky uvězněných, kte­ré známe, dostává pravidelně poštu. Nejeden z nich nám napsal, že má celou jednu stěnu ce­ly vytapetovanou pohledy od nás.

V dopisech od některého z „našich" se často dočteme: „Napiš, prosím tě, tomu a tomu, nikdo mu neposlal ani řádku za celý ten rok, co tu je..." Takže v některých věznicích máme deset nebo patnáct adresátů, se kterými jsme se nikdy neviděli. Jen si přečtěte inzeráty v so­botní Liberation: překvapí vás počet vězňů, kte­ří hledají někoho, kdo by jim psal. Takový pí­semný styk může úžasně přispět k tomu, aby se zacelila trhlina, která se může stát navždy nepřekonatelnou - a psát jim může kdokoliv.

Důležité jsou samozřejmě i návštěvy. I pe­něžní poukázky a balíčky. Pokud jde o návště­vy, musíme ale vědět při všem obdivu k práci těch, kdo chodí za vězni z pověření nebo z dob­ré vůle, že nic nemůže těm za mřížemi nahra­dit osobní setkání s lidmi, kteří je znali, se kte­rými se stýkali nebo potkávali ve čtvrti, kde

52

bydleli. Ti by v daném okamžiku neměli říkat: „S tou rodinou se už nebudeme stýkat, mají syna ve vězení." Měli by se naopak zeptat: „Co můžeme udělat pro vašeho syna, který je ve vězení?"

Ti mladiství se bohužel stali vyvrženci dřív, než se dostali do vězení; už předtím za sebou strhli všechny mosty, anebo ty mosty strhli ji­ní, mají jenom velmi úzký okruh vztahů. I pro nás ostatně začíná opravdový kontakt s grázlí-ky, které jsme poznali na ulici, až ve vězení. Protože naneštěstí teprve tam mají čas se za­myslet, často poprvé v životě. Když ale nenajdou nikoho, kdo by jejich zpověď vyslechl, upadnou do naprosté beznaděje. Dokládá to mimo jiné následující dopis, vybraný z mnoha desítek po­dobných; další otiskujeme v dodatku.

Dobrejden Guy,

dostaneš dopys vod jednoho kluka co je fajn. Guy udělej proněj něco. Guy nedělej uš nic promne já sem vyřízenej. uš sem pochopil že nejsem na svjetě kničemu. potkal sem R... a kdys sem mu podal ruku řek sem mu tim Jsechno. takže vidíš že je semnou konec. Guy ty si promne byl jako táta. Teď kdys vim že nejsem na svjetě kničemu uš mi naničem nezáleží. Ty víš proč sem se smál (u soudu) protože sem si řikal že soutce je hlídač dobitka a já sem ten do­bírek, právě kvůli tomuhle chci zmizet ze svjeta chci umřít ale chci počkat aš celej soud vomňe bude dokončenej a potom myslím uvidím něja-

53

kej jinej život je promne těšký to visvětlit ne že bich mněl strach ale uš nemám nic coby mi tu drželo, jestli zamnou přídeš visvětlím tito a ur­čitě my řekneš že mám pravdu. X. my napsal ale B. ... my nepsala a mislim žese namňe vi-kašlala. tak končim a brzo naschledanou .

„Yves, Tvůj bratr."

(Zachováváme pravopis pisatele.)

Až si konečně jednou uvědomíme, že chlap­ci s podobným osudem mají obrovskou potře­bu být souzeni nejenom podle přestupků, kte­rých se dopustili, ale také podle svých plánů a nadějí, tak jako každý z nás, tehdy se mno­ho věcí změní.

Také bychom přece jenom neměli úplně pře­hlížet, že takový kluk může vyfasovat tři měsí­ce za krádež malé motorky, zatímco například jeden bývalý poslanec našeho devatenáctého obvodu okradl francouzské občany o stovky mi­lionů, a je pořád ještě na svobodě...

(Pokud jde o věznice, chtěl bych ještě dodat, že se začíná rýsovat určité úsilí o změny, že se už některé dveře pootevírají. Dokud se nám ne­podaří změnit od základů celý systém, musí­me těmi dveřmi vpadat a nesmíme dopustit, aby se znovu zavřely.)

Rozhodující okamžik nastává při propuštění z vězení. Trestaným byla odpírána svoboda a al­kohol, a tak na oslavu znovu začnou pít; pak přijdou rvačky, policie... a další zatčení. Až moc často se to takhle opakovalo i u nás. Proto teď

54

sami v našem středisku organizujeme uvítání. Jakmile se někdo z naší party dostane ven, všichni ostatní se to hned dozvědí, jako by mě­li radiové spojení, a slétnou se jako hejno vrab­ců. Připravíme náramnou žranici. a samozřej-mně také alkohol - limonádu jim dát nemůže­te; ale hlavně jim naplníme žaludky spoustou důkladného jídla, s pořádnými porcemi masa. Cpou se jako blázni a stejně tak hltavě pijí. ... A nakonec si zajdeme na Champs-Elysées na zmrzlinu. Přijde to trochu draho, ale taková chvíle nemůže přece proběhnout jakoby nic. Ten, kdo vychází z vězení, dost zkusil, užil si svoje. Naše malá uvítací hostina je dobrý způ­sob, jak mu vrátit chuť do života.

A ještě musím dodat, že se už dlouho nesta^ lo, aby se nějaký z našich kluků hned po pro­puštění znovu dostal do vězení.

55

7

57

HOSTITELSKÉ RODINY

„Jdu ven z vězení. Mám toho po krk. Chtějí mě dát do nějakého střediska pro propuštěné věz­ně. To já nechci. Když se z toho všeho chci dos­tat, musím žít jinak. Najdi mi nějakého muže a ženu, co by se o mě starali. Za jídlo a zá cim-ru si zaplatím. Najdi mi někoho."

Hostitelské rodiny se zrodily jako odpovědna podobná volání o pomoc. Máme jich v součas­né době dvacet pět. Nacházíme je hlavně pomo­cí osobních kontaktů. Nikdy ne písemně. Vyža­duje to osobnosti láskyplné a silné. Jak to ře­kl jeden z chlapců: „Žil jsem pořád jako na pís­ku. Potřebuju nějakou pevnou skálu." Občas se mě lidé při přednášce nebo jen tak na ulici v naší čtvrti ptají: „Rádi bychom dělali něco užitečného. Mohl bys nám dát na starost ně­kterého z tvých chlapců?" Já se pak do té ro­diny jdu podívat.

Jsou-li moc bohatí, mají-li moc prachů, ne­má vůbec cenu se do něčeho pouštět. Jednou mi takovou rodinu doporučil přítel; nebyla to ovšem rodina v pravém slova smyslu, ale rozve­dená žena s osmnáctiletou dcerou. Nemám nic proti rozvedeným lidem, ale je pro ně už tak dost těžké, že zůstali sami, a to není pro naše kamarádíčky právě to nejlepší. Navíc, osmnác­tiletá dcera také není to pravé, protože naši fra­jeři dovedou s fantazií daleko překonávající sku­tečnost napovídat nehorázné historky o svých sexuálních zkušenostech. Dáváme přednost to­mu, když jsou v rodině malé děti, jejich přítom­nost zaručuje daleko vyváženější prostředí. No ale k té paní jsme zašli, s dotyčným chlapcem, v doprovodu celé tlupy... Nachystala přepycho-

59

vou hostinu, a my jsme se do ní pustili. Pak se ale pod náporem dvou borců, kteří se u jídla chovají tak trochu na způsob starých Galů z ob­rázkových seriálů, stůl prakticky rozpadl na dva kusy... Dcerunka se zvedla, bledá jako stěna: „Maminko! Náš stůl za osm set franků!" Pečená krůta nám uvízla v krku, vytratili jsme se po anglicku a tím to skončilo. Na kluky vyrostlé v bídě působí přepych jako projev agresivity vů­či nim.

Existují ovšem ještě další požadavky. Tak na­příklad dostanu jméno nějaké rodiny, jdu tam, kluka vezmu s sebou. Jí s nosem v talíři, vla­sy mu padají přes obličej jako hustá opona. Ne­řekne ani slovo. Když odejdeme, povídá: „Nezů­stanu u nich. Ty lidi se nemaj rádi." Za půl ro­ku potom se opravdu rozvedli... Chlapci tako­vé věci vycítí pudově jako zvířata. Jsou odbor­níky na lidské vztahy, s předstíráním si na ně nikdo nepřijde.

Ovšem není dobré to zas přehánět. Tak třeba jednoho kluka si vyžádala nějaká rodina. Jde k nim a první večer se nevrátí domů. Otec té rodiny ho začne shánět po všech čertech. Na­jde ho v jednu hodinu v noci, jak se baví s ka­marády: „Pochop, R., my jsme na tebe čekali!" - „No a co? Tak jste čekali. A můžete čekat dál. Nejsem tvůj spratek, a ty nejsi můj starej, tak nevotravuj. Dej mi svatej pokoj, vrátím se, až se mi zachce. Dals mi klíč od baráku, ale to ne­znamená, že se budu vracet na zapískání..." Ti lidé musejí mít značnou dávku tolerance.

Zapotřebí je především, aby takový chlapec měl práci a vydělal si na bydlení, protože jinak

60

si ty peníze začne opatřovat krádežemi. Práce ho také zaměstná a nebude se flákat po ulicích a provozovat vylomeniny.

Rozhodnutí přijmout do rodiny mladého ztroskotance může znamenat první vykročení na dlouhou cestu. Kdysi se mi přihlásili man­želé, oba kantoři, že by se rádi někoho ujali, a já jsem jim vyhověl. Bydleli v dost zazobané čtvrti. Jednou o půlnoci se za chlapcem přišla podívat celá banda. Zazvonili na domovnici a zeptali se, v kterém patře jejich kámoš byd­lí. Ta paní byla celkem dobrá, řekla jim to i tak­hle o půlnoci. Frajeři ale dělali randál, tak do ní vjel vztek, a spustila něco o všivácích a tak podobně. Výměna názorů s těmito výmluvnými strážkyněmi nikdy nepostrádá vřelé barvitosti. Nicméně kluci šli nahoru, nebo spíš vzali scho­dy útokem... Druhý den domovnice zeširoka sdělila manželskému páru své názory na noč­ní návštěvníky. Za půl roku se rodinka odstě­hovala. Koupili si na předměstí domek, kde mohou bez problémů přijímat návštěvy celých zástupů mladých... Začalo to prostě: „Rádi by­chom pomohli nějakému chlapci, aby začal žít jinak." Po čase jsem od nich vyslechl toto:

„Od té doby, co je u nás Tony, si pomalu uvě­domujeme, jak se mění náš pohled na věci. Nejdřív se k nám choval nedůvěřivě, tak jsme ho nechali žít po staru. Nikdy nechodil domů před druhou nebo třetí hodinou v noci. Tu a tam jsme se s ním vídali večer a pak se to stávalo čím dál tím častěji. Jednoho krásného dne dorazil s celou svou partou. Ze začátku jsme se trochu báli. Chovali se hodně hlučně

61

a začaly nepříjemnosti s domovnicí. Brzy jsme už nebyli ,velmi slušní lidé', ale ,ti, co se k nim stahují darebáci z celé čtvrti'. Bylo po klidu. Náš dosavadní pohodlný způsob života neob­stál před tím, co prožíval Tony. Rychle jsme po­chopili, že žije a dýchá partou. Jenom ona mu poskytovala důvod k naději. Nemohl bez ní žít. Proto jsme přistoupili na to, aby k nám chodi­li. Samozřejmě nikdy nic nevzali. Ale vždycky, když se protáhli domem, nacházeli jsme všude nedopalky cigaret, poškrábané gramofonové desky, spousty věcí na místech, kam nepatři­ly... Hlavně jsme ale po každé jejich návštěvě nacházeli něco nového v sobě samých. Když jsme je tak viděli a slyšeli, objevovali jsme, ko­lik místa v našem životě zabíraly malichernos­ti, docela zbytečné věci... Nemohli jsme už žít tak jako předtím.

Navíc je Tony po otci Alžířan. Tím k nám ta­ké přišlo něco nového. Vnitřní rozervanost chlapce náležejícího dvěma různým civilizacím, to, jak se někdy zuřivě bouřil proti nesprave­dlnosti, které byl nepřetržitě vystaven nejen on, ale i miliony jeho soukmenovců, to všechno nás muselo vyburcovat z netečnosti. Změnil se náš pohled, a tak jsme chtěli jít dál. Postupně jsme se otevírali včera pro nás ještě neznámému svě­tu. Současně jsme začali vnímat,, jak hrozně dlouho už živoříme v jakési narkóze, jak nás uspalo pohodlí a sobectva, které jsme si ani ne­uvědomovali. Až do té doby jsme vždycky něco dávali pro rozvojový svět, a to teprve na nalé­havou žádost, jenom drobty ze stolu, jenom přebytky. To teď bylo k nesnesení. Rozhodli

62

jsme se proto, že část příjmů věnujeme na to, aby lidé v Africe mohli žít vzpřímeně a svobod­ně, že přispějeme k tomu, aby si mohli sami vytvořit to, co rozhodne nejdřív o jejich přežití a později o slušném životě. Přineslo nám to klid? Ne. Štěstí? Ano! Protože Tony proměnil náš život..."

Nesvolávám skoro žádné schůzky s lidmi, kte­ří se našich kluků ujali. Když se chtějí setkat, ať si to zařídí sami. Chlapci, kterým nějaká ro­dina v minulosti poskytla útočiště, tam pak čas­to zajdou na návštěvu. A to je moč dobře.

Lidé se mě často ptají: „Co s nimi vlastně chceš udělat? Snažíš se, aby se zařadili do spo­lečnosti?" Do společnosti? A do jaké? Do naší mizerné společnosti? Aby pěkně jezdili do prá­ce, makali, a pak zase domů, vyspat se, a tak pořád dokola a nic víc? I kdybych to chtěl, oni to nepřijmou. Svoji svobodu si uhájili, na roz­díl od nás. My se smiřujeme s prací, která nás nebaví, přistupujeme na způsob života, který nás nebaví, a nadáváme od rána do večera... To oni odmítají. Raději žijí na okraji společnos­ti, ale naplno. Jsou odkázáni sami na sebe, musejí si sami se vším poradit, a tak si vedou nespoutané, nechávají se volně unášet prou­dem událostí. Mají dost barbarské návyky, ne-_ umějí se „slušně chovat při jídle", zdají se být hrozně hrubí. Ale zároveň se v jejich projevech setkáte s úžasnou, jinak tak vzácnou bezpro­středností a opravdovostí. Neznají naše nepři­rozené, stereotypní postoje. Jsou svobodní.

To je to hlavní, odtud musíme vycházet. „Za­řazení do společnosti" nepřichází v úvahu. Oni si

63

musí vybrat, co chtějí. Pokud to chtějí. Jednou večer se ozval telefon: „Jsem na nádraží, na Vý­chodním nádraží. Poznáš mě: mám kouřové brý­le a tvrďák." Jel jsem tam a poznal kluka, se kte­rým jsem před několika lety byl ve velmi dobrých vztazích, dva nebo tři měsíce strávil v našem středisku. Řekl mi: „Hledají mě, proto se schová­vám." (Všimněte si, jak na to šel, aby unikl po­zornosti!) „Ale chtěl jsem tě vidět. Jednak že mi to udělá radost, ale také ti chci říct, že už bylo pozdě, když jsem tě potkal; zase už kradu, ale nechávám už na pokoji staré babičky, jdu rov­nou na banky." Připadlo mi, že to je podivuhod­ný mravní pokrok... Ale respektoval jsem tenkrát jeho život. A to bylo velmi důležité.

64

8

65

PRÁZDNINY

„Už máme až po krk těch sobot a nedělí tady. Copak bys nás jednou nemohl vzít někam ven?"

A tak jsme začali vyrážet na víkend v našem náklaďáku. Jeden z prvních výletů nás tehdy na jaře dovedl do Deauville. Byla to dobrodruž­ná výprava! Nemůžu se nijak tajit tím, že na­še tlupa na svých cestách nutně budí trochu rozruchu. Zašel jsem do krámu pro trochu sý­ra a salámu; neměl jsem moc peněz, úzkostli­vě jsem počítal útratu... Když jsem se vrátil k našemu vozidlu, bylo plné jídla: zatímco jsem platil majitelce obchodu, každý se postaral o nějakou tu zásobičku... Potom jsem šel kou­pit noviny: kluci hurá, a přitáhli hromadu por­nografií, časopis pro motoristy a podobné skvosty, všechno, co jim přišlo pod ruku. Čti­vo jsem vyházel, věci k jídlu jsme spořádali. Vy­nadal jsem jim, ani ne tak, abych jim kázal o morálce, ale spíš asi takhle: „Jsme tu spolu; když budete takhle pokračovat, dostaneme se všude do šlamastyky." Tohle přece jenom as­poň trochu chápou.

Pak jsou tu také sporty. Provozujeme hlav­ně ty bojovné, které ventilují agresivitu, napří­klad motokros.

A muzika. Jednou za mnou přišel jeden kluk: „Poslyš, no... kamarádi jsou už podruhé v ba­se..." - „Pročpak?" - „No, štípli něco, aby si moh­li udělat kapelu..." A tak když se dostali ven, čekal jsem na ně a dal jim pár bicích; lidé z na­ší čtvrti jim zaplatili zesilovač; a hoši začali pěkně tvrdě makat a na zbytek si vydělali.

Jezdili jsme také na lyže. Většina z nich ni­kdy předtím neviděla ani hory, ani sníh. Je-

67

den z nejotrlejších ve skupině, patnáctiletý kluk, se tehdy poprvé dostal ven z Paříže. Ten­krát mi řekl: „Víš, když člověk vidí tohle, už ne­může zůstat stejný jako dřív..." Každý má ná­rok na přírodu, na ticho, na prázdniny.

Mezi kluky byl nějaký Babar; měřil stopadesát tři centimetry a vážil osmdesát tři kila. Jel s ná­mi v zimě na hory, aby zhubnul. Proto si prý vzal na starost kuchyni, a pak vždycky snědl po­lovinu všeho jídla. Měl úžasný dar pro navazo­vání styků s lidmi a získávání důvěry. Od dese­ti let se toulal po Pigalle, dobře věděl, jak to cho­dí na ulici. Vypracoval si dokonalou techniku, jak upoutat pozornost. Nikdy ho nikdo nespat­řil na loučce nebo na sjezdovce. Tak dlouho se babral s připínáním lyží, že jsem mu nakonec řekl, aby nás dohonil. Ale to se nikdy nestalo. Zato vymyslel něco jiného: ujel tak dva metry, upadl a začal vyrážet srdceryvné výkřiky. Vždy­cky se opodál vyskytla nějaká okouzlující bytost a přisvištěla k němu v domnění, že si zlomil as­poň dvě nebo tři nohy. Když mu pomohli vstát, začal fňukat: „Jsem úplně zmrzlý, nemůžete mě vzít na hrnek kakaa?" Do oběda jich dokázal vy­pít pětadvacet. S majitelkou kavárničky mě se­známil právě tenhle Babar slovy: „Simono, to je Guy, náš kněz pobuda... no, ten, co se o nás stará." Náhodou to byl nejnóblesnější podnik v místě. Ještě štěstí, že nám Simona dala pa­desátiprocentní slevu... Kromě toho, a přede­vším, měla Simona mimořádné pochopení pro svět našich mladých. Našli jsme v sobě navzá­jem takové zalíbení, že do toho místa jezdíme každý rok, protože tam je Simona.

68

Několik let po sobě jsme v létě jezdili do se­verní Afriky. Jednak protože málem polovina našich kluků je arabského původu, a pak ta­ké že to nebylo moc drahé; je tam hodně slun­ce a přespat se dá skoro všude. Teď jezdíme na léto do našeho ovčína v Provenci. Ale Maroko nás tehdy okouzlilo. Mám na to jednu až sym­bolickou vzpomínku: přenocovali jsme v polích a ráno jsme uviděli feláha, domorodého rolní­ka, šel k nám a nesl ovčí mléko a obilnou plac­ku. Byl to nejúžasnější dar na uvítanou, zá­zračný projev pohostinnosti. Opakovalo se to ve všech vesnicích, kdekoliv jsme se zastavili. Na­ši kluci to samozřejmě nikdy neopomenuli srovnat s tím, jak se Francouzi chovají k Ara­bům v našem devatenáctém obvodě.

Maroko je pohostinná země, ale je to také ze­mě drog a prostituce. Jen jsme přejeli hrani­ce, tlačili se k našemu náklaďáku desítky vý­rostků a nabízeli hašiš nebo marihuanu; pro­dávali to všude, ve městech i v zapadlých ho­rách. Naši grázlíci to moc nekupují, mají jinou drogu - násilí, anebo také krádeže. Kvůli dro­gám sem ale jezdí hodně mladých Evropanů, často jim není víc jak patnáct šestnáct. A všu­de se setkáváte s prostitucí nezletilých; Evro­pané je většinou sbírají na plážích. To všech­no jde ruku v ruce s bídou: v arabské čtvrti Fe­zu jsem viděl děcka mezi šesti a osmi lety pra­covat až dvanáct hodin denně v prakticky pod­zemní dílně; děti tam vyráběly drobné předmě­ty z kůže anebo hubenýma nožkama bez od­dechu poháněly jakési prehistorické kolovrát­ky. Z malé peněženky, kterou jsem si tam kou-

69-

pil za dva dirhamy, pro mne nikdy nevyvane pot toho človíčka, který v místnosti bez vzdu­chu a světla, věčně stejným pohybem palce, slepoval dva kousky kůže dohromady.

Vraťme se však k našim „ovečkám", to zna­mená k ovčínu, který jsme zakoupili v červen­ci 1972 v hornaté části Provence. Leží ve výšce 852 metrů a ve vzdálenosti 880 kilometrů od Paříže, u vstupu do soutěsek říčky Verdonu.

Stavení bylo tak prožrané červotočem, že sta­čilo kýchnout a okenice se samy od sebe ote­vřely. Jeden z našich borců se v Paříži vyzna­čoval tím, že každé dveře rozrážel kopnutím; tady dveře úplně chyběly a to ho uvádělo v zu- * řivost. Zůstal v Provenci čtvrt roku, a když jsem tam potom zase přijel, řekl mi: „Jen se podívej na ty svinské dveře, co jsem vyrobil, a koukej, ať se jich nohama ani nedotkneš!"

Byly tam mříže, dali jsme je pryč, u leckoho to vyvolávalo špatné vzpomínky. Vyčistili jsme studnu: po tři generace tam nikdo nežil, a tak jsme museli vytahat za tři generace svinstva, abychom se dostali k vodě. No, rodilým Paříža-nům to připadalo jako dost smradlavá práce. Jacky tu dělá pokrývače a stará se o střechu. Měli jste vidět ty pařížské flákače při práci, jak dovedou tvrdě zabrat, když jim jde o společnou věc.

Do nejbližší vesnice to máme dva kilometry a to přispívá ke klidu. Ze začátku se k nám ovšem místní lidé chovali strašně nedůvěřivě. Potom jednou v létě přišly velké bouřky a celá naše skupina se přihrnula na pomoc při svá­žení sklizně. Pak zase onemocněl pekař a dva

70

naši kluci po tři týdny chodili zadělávat těsto na chleba - den co den ve dvě ráno! Takové projevy dobré vůle se nezapomínají. Tak jsme navázali se sedláky docela nové vztahy.

Když jsem jednou v tamějším kostele odslou-žil mši, zeptala se mě nějaká starší žena, jest­li bych mohl na svatého Kryštofa v poslední červencovou neděli uspořádat procesí. „Udělat jim to jejich procesí by bylo bezva," soudili klu­ci. Den před svátkem jsme šli všichni nahoru do vesnice. Přehraboval jsem se v sakristii a hledal ornáty; když jsem vyšel ven, naskytla se mi nevšední podívaná: kluci stáli kolem obecního napajedla a tam plaval pod vodou svatý Josef, z vody se nořily nohy svatého Pet­ra, hned vedle hlavička Jezulátka. Nezvyklý byl i slovní doprovod: „Podej mi toho fousatýho (byl to svatý Antonín). - Pošli mi tu pěknou panen­ku, ať ji vydrhnu (byla to svatá Terezička). -Pusť toho starýho dědka (byl to světec, jehož jméno jsem zapomněl)..."

Druhý den se procesí táhlo vůní levandule mezi poli: vpředu šli naši staří mazáci, kříž tří­mal nekřtěnec, kadidelnice se vesele houpala v rukou muslima, bibli nesl žid; za nimi šla všechna mládež z vesnice. Nikdy by mě neby­lo napadlo, že světec vyškrtnutý z oficiálního římského kalendáře může vytvořit podobné svazky.

Na našem statečku chováme hodně zvířat. Především je to šest psů, voříšků; říkáme jim Princ, César, Pískle, Chcípáček, Vagabund a Vagabund druhý. A potom jsme měli kozu Bi-quette, která nám vrhla tři kůzlata; dneska už

71

je po smrti, tenkrát pro nás byla trochu jako talisman, chodila všude za námi. Dokonce o ní mohu vyprávět takovou směšnou historku. Po­každé, když se vypravíme dolů do kraje, do již­ní Francie, navštívíme Gigi. Je to výjimečná že­na, má hospůdku, kam chodí řidiči kamionů. Vždycky se tam zastavíme, protože Gigi je k chlapcům pozorná a umí s nimi krásně jed­nat. Strašně rádi se s ní setkávají. Tenkrát vza­li s sebou Biquette. Ta si vylezla na stůl, kde seděl jeden šofér, a vydělala se mu do talíře. Když ten mužský viděl sypat se to nadělení, prostě jenom klidně poprosil o jiné jídlo.

Na statečku trvale bydlí mladý pár. Potkal jsem je v roce 1971 při cestách po Maroku. Do­hromady jim není ani čtyřiačtyřicet. Michel umí každou práci, a dokonce dokáže pořádně něko­ho seřvat, když to je zapotřebí. Annie je tako­vá stálice, pozorná, tichá, naslouchající... A vý­borně vaří.

„My nejsme žádný venkovský lidi, ale člově­ku to dělá strašně dobře, když se tady cítí úpl­ně zbrusu novej" řekl mi Johny a bušil si při tom vší silou do hrudníku. „Zbrusu nový" zna­mená asi toto:

Konečně se můžu zamyslet, teď když řežu tu­hletu mizernou kládu,

daleko od podezřelých individuí, co si vymýš­lej nebezpečný fígle,

daleko od hospod, kde se až do tří hodin rá­no čepuje děckám jako jsme my,

daleko od policajtů, co jsou nám pořád v pa­tách, protože jim jdem na nervy,

daleko od lidí, co se na nás koukaj jako na

72

divou zvěř, takže mám tisíc chutí jim to pořád­ně nandat,

daleko od táty a mámy, co se vracej domů v noci s řevem, a smrdí to z nich patokama,

daleko od zkurvené společnosti, co se mi z ní zvedá žaludek a naskakuje husí kůže,

daleko od všech lidí, co se o nás jeden den staraj a hned den nato nás nechaj padnout jako slupku od banánu,

daleko od prachů, který obíhaj a rozmnožu-jou se pořád ve stejných kapsách,

daleko od kvartýru, kde na dvanácti čtvereč­ních metrech už šestnáct let žijem čtyři...

73

9

75

O PRÁCI

Sedmiletá zkušenost mě poučila, že tihle klu­ci, když začnou pracovat, si skoro vždycky na­jdou nějaké „potulné řemeslo". Živí se jako ři­diči dodávek nebo dálkových kamionů, jako po­slíčci... V Paříži často vyhledávají místa poslíč­ků. Je to práce únavná, v pouličním hluku a ruchu jim hrozí nehody, ale jim se to líbí. Pořád jezdí z místa na místo, a potom, jejich vozidlo, motorové kolo, jim dodává určitý pocit síly a svobody. Červená, stát, to na ně nepla­tí, město patří jim... A především nejsou na ni­kom závislí (nebo si to aspoň myslí): nestojí nad nimi nějaký šéf nebo mistr, mohou si den zorganizovat podle sebe.

Vlastně nevím ani o jednom, který by byl šel do továrny. Nedokážou se přizpůsobit jedno­tvárné, stále stejné a špatně placené práci. Hlavně ale nesnášejí nadřízené, dohled, příka­zy. Několik málo se jich pokusilo pracovat v malé továrničce, ale praštili s tím hned po první sebenevinnější připomínce nejbližšího nadřízeného. Říkají: „Není ani můj táta, ani moje máma, není to pro mě nikdo..." A vezmou roha okamžitě, nepočkají ani na výplatu. Ane­bo tam jdou s pár kamarády a vyhrožují maji­teli. Několikrát jsem se do toho musel vložit, abych zabránil pěkným nepříjemnostem.

Ostatně neznají nikdy přesně svá práva, ne­mají ani tušení o pracovních zákonech a před­pisech. Strašně snadno se nechají napálit. Když ale mají pocit, že je někdo podfoukl, hned na něj jdou pěstí, rozflákají mu auťák nebo něco podobného. Jen moc těžko jim vysvětlíte, že to vždycky není nejlepší způsob, jak věci vyřídit.

77

Pomáhám jim při hledání práce a ze začátku jsem při tom zasahoval osobně jako kněz. A tak jsem z úst šéfů slýchal: ,Ale jakpak ne, otče, jen mi toho svého klučinu přiveďte!" Občas došlo k překvapivým situacím. Jednou jsem telefono­val kvůli práci nějakému majiteli restaurace: „Samozřejmě, otče, jen přijďte!" Dorazil jsem tam na své pětistovce a postavil ji u chodníku. Vtom se tam objeví chlapík v náramném bou­ráku a kývne na mě, abych mu udělal místo. V klidu vyhovím, dám Hondu na chodník a jdu dovnitř. Ptám se po majiteli a slyším za sebou: ,A copak mu chceš, šéfovi?" Byl to ten mužský s bourákem. A já: „Je to kvůli práci." On nato: „Lidi jako ty my tady nepotřebujem." To mě po­řádně dopálilo, a tak jsem odsekl: „Vůbec se mi nelíbíš, k tobě do hospody bych se najíst nešel." A pak jsem mu řekl, že otec Gilbert jsem já. Chvíli jsem myslel, že ho raní mrtvice.

Jindy jsem zase šel do továrny s nějakým klukem. Bylo mu pětadvacet a měl za sebou pár let v base. Vůbec nepůsobil špatně, kvád­ro, na krátko ostříhaný; vedle něj já v kožené bundě, vlasy po ramena. Šéf nás nechal dlou­ho čekat, a když pak přišel, vrhl se k mému kamarádovi: „Promiňte, důstojný otče..." Tak ho upozornil: „Ne, farář je ten vedle." Tenkrát ten člověk mohl puknout smíchy, všechno dob­ře dopadlo a to místo jsme dostali.

Pokud jde o minulost našich oveček, najdou se zaměstnavatelé, kteří mi řeknou: „Kašlu na to, že má nějaký ten škraloup, vezmu ho." Ale to se nestává často. Někteří mi naopak vyčíta­jí: „Vy jste mě neupozornil, ošidil jste mě." Nej-

78

lépe se věc se zaměstnavatelem řeší tehdy, když můžeme bez obav vysvětlit, v přítomnosti dotyč­ného kluka a s jeho souhlasem, co všechno se mu přihodilo. A měli by to vědět také ostatní za­městnanci, což není vždycky možné. Potom je na tom klukovi, aby si s tím poradil sám. Musí se to stejně jednou naučit: nebudeme mu do­nekonečna zametat cestičky. Proto se čím dál tím víc snažím, aby si takové problémy řešili sa­mi. Musejí se obrnit vlastními prostředky.

Občas padneme i na výjimečnou osobnost. Například Jean, vede továrničku na umělé hmo­ty. V dětství moc zkusil, dobře ví, jak těžké je dostat se z mizérie sám bez pomoci. A tak dal do France-Soir inzerát, že hledá mladé lidi me­zi šestnácti a osmnácti lety, kteří za sebou ma­jí alespoň rok vězení. Den nato se tam přihrnu­lo na padesát somráků ze zvědavosti, co je to za člověka, a aby zjistili, nejde-li o vtip. Vzal dva první. Jeden z nich tam pracuje už tri roky a opravdu mu to pomohlo dostat se z bludné­ho kruhu.

Zato ale nesnáším tu odrůdu křesťanských zaměstnavatelů, co se nestydí mi sdělit: „Mně není vůbec nic po tom, jestli ten mládenec má nebo nemá nějaké problémy; co u nás platí, je výkon."

Kromě zaměstnání je pro mladého člověka právě propuštěného z kriminálu důležitá také střecha nad hlavou. Často se jich několik po­kouší najít společné bydlení. I tady se znovu projevuje význam party. To je jejich skutečná rodina. A potom se některý z nich seznámí s děvčetem a komunita se rozpadá. Mít oprav-

79

du rád nějakou dívku pro ně znamená něco úžasného. U holek, které měli předtím, šlo pře­ce s prominutím jenom o to pohlaví. Parta je výlučně mužské společenství, dívky tam mají cenu jenom jako objekt pohlavního pudu, jako „kanály na spermie", jak sami říkají. První zku­šenosti ostatně často udějali ve skupině při hromadném znásilnění. Sejde se jich pět nebo víc, děvče opijí, a pak se na ní všichni vystří­dají. Anebo některý z nich nabídne svou hol­ku kamarádům darem, jako svrchovaný kní­že. Děvčetem přitom hluboce pohrdají, vidí v ní prostě jenom couru...

Sem patří životní příběh Natálie. Kdysi za mnou přišla pro radu dívka, kterou znásilnila nějaká parta. Ona otěhotněla, sama si dítě ne­chat nechtěla, ale nechtěla ani potrat. Slíbil jsem jí, že se o dítě někdo postará. Pak se na­rodila Natálie, její matka mi ji přinesla v plen­kách. Měl jsem přátele, manželský pár, který nemohl mít děti. Ujali se děcka a potom je adoptovali. Natáliina matka se pak vdala, dnes má děti, které opravdu mít chtěla. Tímto příbě­hem se obracím jak na nesmlouvavé hlasatele neomezeného práva na potrat, tak na zastán­ce uchování nenarozeného života stůj co stůj. Nacházím v něm znamení naděje.

Od chvíle, kdy nějaký kluk objeví sám sebe, protože mu někdo naslouchá, respektuje ho, cení si ho, se mění jeho postoj k ostatním, a především k ženám. „Jsi to ty, kvůli komu už neznásilňuju děvčata; protože mě znáš, měl jsi o mě zájem, a já jsem si uvědomil, že holky jsou lidé jako já." Tohle mi řekl jeden z nich;

80

vzpomínám si, že strávil v našem středisku tři měsíce. Byl to hezký, výrazný typ, ale odporně špinavý, hnusný a s trvalým sklonem k sebe­vražedným postojům, s čímž se tu dost často setkáváme. Odešel od nás a pak mi jednou ve tři hodiny ráno volá: „Poslyš, to je otrava, já ti mám na nose pupínek..." Já na to: „To je k po­dělání! Jsou tri hodiny ráno a ty mě probudíš, jen abys mi řekl takovouhle pitomost!" Potom mi ale najednou došlo, že pitomec jsem já. Ko­nečně má ten kluk rád sám sebe, zajímá se o svou vizáž, dívá se do zrcadla, chce být hez­ký, vždyť to je úžasné!

Když má takový mladík rád nějakou dívku, žijí spolu na hromádce, samozřejmě. Pro part­nerku to není vždycky lehké. Protože on má za sebou kus velmi osamělého, velmi tvrdého ži­vota. A pak jsou tu pořád kamarádi. Pro ženu je často moc těžké se s tím vyrovnat. Přihrnou se k nim domů v nejnemožnější dobu, chovají se tam jako domácí páni a pro jejího partnera jde všechno ostatní stranou. Tak jednou napří­klad se jeden párek právě začal zaměstnávat milostnými hrami, když pod oknem zapískal kámoš z party; a chlapec vyskočil, jako když utne, a běžel za ním dolů... Proto se také vět­šina z nich žení s děvčaty ze stejného prostře­dí. Spíš u nich najdou pochopení.

A svatby. Kluci mě vždycky prosí, abych je oddal v kostele. Nejde to jen tak, především to znamená doklady, jednání na úřadech, všeli­jaká šetření... V obyčejné farnosti by se tím jenom těžko prokousali. Já je ale oddám vždy­cky, když to je možné, když alespoň jeden

81

z nich je pokřtěný. Dobře totiž cítím, že o to ne­žádají především proto, aby mi udělali radost, nebo jako o formalitu, nýbrž ve jménu přátel­ství, které nás po léta spojovalo. A také to pro ně má mnohem vyšší cenu než svatba na rad­nici, ta je jen něco úředního, studeného, su­chého, narychlo odbytého... Obřad v kostele je vážná, významná záležitost, má větší váhu, zhodnocuje jejich svazek. A protože oni nikdy neměli v očích nikoho žádnou hodnotu...

Samozřejmě strašně lpí na tradici, pokud jde o způsob vedení bohoslužby. Chtějí, aby se všechno odehrávalo jako za času jejich rodičů. A tak vše provedu co možná nejlépe, ne sice v latině, to přece jenom ne, ale všechno jak se patří. Stejně se chovám také, když jim křtím děti. A na každou takovou svatbu, na každé krtiny přijdou všichni ostatní kamarádi, celá tlupa, celé jejich společenství.

82

10

83

VYCHOVATEL A KNĚZ

Zdá se mi, že nás naši grázlíci považují přede­vším za lidské bytosti, které žijí s jinými lidský­mi bytostmi. Rozhodně se náš vzájemný vztah nevyvíjí prvořadě na základě poměru mezi vychovatelem a vychovávaným. Jsme přede­vším ti, kdo jim naslouchají. A.to první muži a ženy, se kterými se setkávají jako člověk s člověkem, se kterými mohou svobodně disku­tovat a kterým mohou všechno říct.

Říkám „my", protože v naší stálé skupině jsme čtyři, tři muži a jedna žena - Veronika, Hubert, Eddy a já. Spolupracujeme s dalšími dvanácti vychovateli, které platí, tak jako nás, laické sdružení výchovné prevence mládeže. Patříme mezi takzvaně „specializované vycho­vatele" a se všemi ostatními příslušníky profe­se nás spojuje pouto spoluodpovědnosti.

Staráme se o sto padesát mladých lidí, sto tři­cet chlapců a dvacet děvčat. Sto padesát mla­dých je maximální počet. Jen tak je můžeme všechny dobře znát, protože jsme společně s ni­mi prožili kus života - i ledasjaké historie! Není to povolání jenom na záskok. Proto jsme také, zaměstnáni na plný úvazek a za plný plat. Pů­vodně jsme si hledali nějakou polodenní práci v okolí, abychom jim byli blízko, ale ukázalo se, že to nejde. Ty dvě věci se nedají provozovat zá­roveň. Důležitá je naše stálá přítomnost. Vyža­duje to být pořád k dispozici. Máme ovšem dva dobrovolníky, Bernadetu a Michaela, a ti nám často vypomáhají, ať už při organizaci letního tábora, nebo po nějakou dobu přímo v terénu.

Hlavní naší činností je obcházet ulice, ne-únavně bloumat všude, kde oni bloumají, aby-

85

chom překonali vzájemnou nedůvěřivost a zvykli si na sebe. Šlapat a bloumat po uli­cích, po určitém okruhu ulic, po výčepech a hospodách, obcházet teplá zákoutí, kde se scházejí, žít s nimi. Jednu ulici v naší čtvrti proslavil požár, který 6. února 1973 za něko­lik minut úplně zničil tamní školu. Oheň zalo­žili dva školáci v devět hodin večer. Chodili do přeplněné třídy pro zaostávající žáky zastrče­né v zapadlém koutě budovy. Měli toho plné zuby... Postavili je před soud. Ukázalo se, že mnohem těžší je dostat tam skutečné viníky, ty, kdo tu školu postavili z tak hořlavých ma­teriálů, že lehla popelem ve čtyřech minutách. To mi připomíná banku, kam jsem před časem zašel. Ředitel mě ujišťoval: „Samozřejmě, veleb­ný pane, u nás jsou ty peníze dobře uložené, všechno je tu ohnivzdorné." Nebojte se, nešel jsem si tam uložit svoje groše, ale přece jenom... Banky jsou ohnivzdorné, a školy ne! Prachy nesmějí shořet, žáci ano! To už přece něco vypovídá o celé společnosti.

„A jakou úlohu v tom všem hraje kněz?" pta­jí se mě často lidé.

Je to podle mě nejhorší možný způsob, jak formulovat podobnou otázku. Nemáme se ptát: „Kdo jsem já, kdo jsme my, křesťané nebo kně­zi, ztracení v obrovitém městě uprostřed mla­dých lidí, kteří se ocitli na ulici?" Ale právě na­opak: „Kdo jsou ti mladí? Co prožívají, po čem touží? Co nám jejich osudy pomáhají odhalit?"

Z osmdesáti procent nejsou pokřtění. Z polo­viny jsou muslimského původu. Obrovskou vět­šinu mezi nimi tvoří nevěřící. Bůh naprosto né-

86

patří do okruhu jejich starostí: „Nic takového ne­může existovat! - Bůh, který člověka miluje, ne-nech se vysmát! - O tom tvým pánbíčkovi, o tom Bohu Otci, nechci vůbec ani slyšet, na mě se vy­kašlal můj vlastní táta, pochop!..." Bohužel ano, chápu. A na ulici to vidím denně. Pokud člověk nikdy v životě nebyl milován opravdovou, nezišt­nou láskou, nemůže poznat Boha.

„Miluješ se někdy se ženskou?" Když se za­čnou ptát na můj kněžský stav, přichází tahle otázka pokaždé jako první. Nedovedou pocho­pit, že by muž žil bez pohlavního styku. Od­povídám, že mi církev uložila celibát a že já jsem to přijal. Mám trpělivost, ale když v do­tazech zacházejí trochu moc daleko, řeknu ráz­ně: „Tak podívej, ty se vyznáš v tom, jak se na různé způsoby vyspat s holkou, ale já žiju ji­nak; já tvůj způsob života respektuju a prosím tě, abys ty zase respektoval můj." A tím to kon­čí. Stává se, že mi nějaký nový přírůstek polo­ží tu otázku v přítomnosti některého ze starých mazáků a že místo mne odpoví právě on: „Jsou tři hodiny ráno, Guy tě poslouchá a ty ho tak­hle otravuješ. Rozhodl se sám, že tak chce žít, a to kvůli tobě, kámo, a kvůli spoustě takových kluků. Tak s tím dej pokoj!" Myslím, že můj ce­libát nedokáže nikdy nikdo obhájit tak dobře jako ti, pro které a mezi kterými v něm žiju. Je to opravdu výzva zahrnutá v jiné výzvě, v povolání ke kněžství, a myslím, že je třeba je navzájem oddělit. To dodá dobrovolně přija­tému celibátu znovu tu cenu, kterou mu církev v minulosti vždycky přikládala.

Zjistil jsem, že mladí lidé žijící na ulici velmi

87

citlivě vnímají všechno, co svědčí o skutečné věrnosti. Skoro všem se dostalo v životě tak hrozně málo lásky, a proto hledají ve svém oko­lí lidi, kteří se mají rádi, kteří se nebojí vložit všechno do věrnosti danému slovu. Jednou ve­čer, když jsem se vracel domů po úmorném dnu, zasáhla mě jako blesk úvaha jednoho z mých kluků: „Tys ale měl kliku, když jsi tak­hle mohl celý svůj život vsadit na jednu kartu, na službu někomu." Jméno toho „někoho" ten chlapec nedokázal říct, ale jeho existenci tušil prostřednictvím jednoho života, který se vydal a obětoval.

Já sám se cítím být knězem uvnitř církve. Dobře vidím, co všechno je potřeba změnit, chá­pu, že někteří chtějí nápravu provést zvenčí, já jsem se rozhodl pracovat na změnách zevnitř. Patřím ke skupině kněží, se kterými si dobře rozumím, o mnoho lépe než v době, kdy jsme bydleli pohromadě a kdy ke mně kluci hlučně vráželi ve tři hodiny ráno. Jsem delegován do „kněžské rady". Hodně mi záleží na tom, abych si udržel pevný svazek s biskupem: každý rok chodím na velikonoční čtvrtek do katedrály Not-re-Dame, abych toto pouto prožil a fyzicky vy­jádřil. Večer před spaním si vždycky čtu v bre-viáři, jsou tam úžasné žalmy - a pak, pro mne je to způsob, jak se setkávat s celou církví. Ale naprosto odmítám sloužit křesťanům jako alibi, dávat jim pocit čistého svědomí pokud jde o mladé delikventy. Nedávno mi v Brestu jedna řeholnice blahopřála: „Otče, to je úžasné, co s těmi mladými lidmi dokážete!" Odpověděl jsem jí. že říká hlouposti, že prostě dělám poctivě ur-

* 88

čitou práci a že nechci hrát úlohu výhradního specialisty, obklopeného obdivem.

Tak nebo tak, pro mé kamarády je záležitost jednoduchá: církev, to jsou především kostelní pokladničky, které se dají vykrádat. K tomu bych měl dodat, že krizi církve hodnotí z tro­chu zvláštního hlediska: pro ně o ní svědčí skutečnost, že v těch pokladničkách je čím dál tím méně peněz. Od jednoho z nich jsem vysle­chl tento postřeh: „Když jsem posledně vybral pokladničku svatého Josefa, našel jsem tam jenom dvacet centimů! Ta církev má ale oprav­du mizerný kurs..." Pro ně církev, to jsou především faráři a sestřičky. Ostatně věc je pře­ce úplně jasná: církev je bohatá a stojí na stra­ně bohatých. Důkazem je skutečnost, že fará­ři jim pořád dávají peníze; znám kluka, který si přišel přibližně na jeden a půl tisíce franků měsíčně, po celý rok, prostě jenom tím, že ob­cházel sakristie. Je to přitom to nejhorší, co můžete udělat: almužna podněcuje k žebrotě, podporuje ji, stahuje ty děti ještě hloub. Evan­gelium mluví o rozdělování se, ne o almužně.

Často, když kážu v kostele, si mě někteří z mého stádečka přijdou poslechnout. „V kos­tele nikdy neuvidíš lidi, co jsou úplně na dně," asi v takovém duchu pak vyznívají jejich ko­mentáře. Po kázání vždycky odcházejí: „To ostatní, to není žádná francouzština." Ovšem­že to je jejich rodný jazyk, ale jeho zvláštní po­doba, ne taková, jakou se denodenně mluví. A často přichází další poznámka: „Lidi se tam

—na nás dívají jako na divoká zvířata." Jednou v neděli si jeden z nich sedl vedle

89

starší paní, a ta rychle popadla kabelku a při­tiskla si ji pevně k sobě. „Neboj, babi, nepřišel jsem ti štípnout tvoje prachy, přišel jsem si po­slechnout faráře, je to můj kámoš!" Na babič­ku to zapůsobilo tak přesvědčivě, že mu při po­zdravení pokoje sama podala ruku. Po tom, jak se před chvílí seznámili, její gesto kluka zna­menitě vyvedlo z míry.

Ze začátku, když jsem někde kázal, nebránil jsem věřícím, aby mi po mši dávali peněžní da­ry. Ale jednou, když jsem vyšel z kostela a po­vídal si tam s lidmi, přišel ke mně jeden z na­šich kluků a řekl mi: „To ti budou ještě dlou­ho takhle podkuřovat?" Pochopil jsem, co tím vlastně měl na mysli: oni ti nedávají prachy kvůli nám, je to kvůli tobě, kvůli tvé „dobročin­nosti" ti strkají peníze do kapes. Proto teď od­mítám sloužit jako nedobytná pokladna čisté­ho svědomí, už nikdy nepřijímám žádné pení­ze v souvislosti s kázáním Božího slova.

Několikrát jsem využil příležitosti a slavil eucharistii při našem společném víkendovém pobytu mimo Paříž. Myslel jsem si, že je lepší chválit Pána někde v nějaké obyčejné místnos­ti, než aby se kluci přihrnuli do kostela ve ves­nici a vyvolali tam rozruch. Při takových příle­žitostech se se mnou shromáždí kolem stolu a podle mě se opravdu soustředí k modlitbě. Nejdřív zavládne opravdové ticho a pak, po evangeliu, dojde na obzvlášť květnaté komen­táře, které se ozývají zejména v souvislosti s Marií Magdalenou a s milosrdným Samari­tánem. Když jsem k nim jednou přicházel po takové „mši", zaslechl jsem, jak jeden povídá

90

druhému: „Po tomhle se cítím jako úplně čis­tý, úplně znovuzrozený." Nikdy nezapomenu na ten nesdělitelný přízvuk pravdy v hlase chlap­ce, který mě tenkrát poučil, jak mnoho toho ty „děti" chápou...

Je to tak, jenom lidé, kteří se v každodenním životě opravdu dělí s jinými, vědí docela bez­děčně, co je eucharistie: sdílená láska. Kolikrát jenom jsem slyšel z úst některého z těch, kdo žijí v naší společnosti jako vyvrženci a topí se ve vlastní bezedné bídě: „Guy, udělej něco pro tamtoho kluka, je ve větším průšvihu než já..." Jenom chudí se dovedou opravdu podělit. Je­dině oni budou moci jednou přistoupit k věč­né eucharistii.

My, mohovití této země, jsme se zmocnili Kristova poselství a konzumujeme je v pokřive­né podobě. Jsme spokojení a klidní tváří v tvář těm, kdo hladovějí po spravedlnosti a lásce, ale oni zůstávají za našimi dveřmi.

Jsem knězem uprostřed nich, s nimi, knězem bez vlastní křesťanské obce, ale církev mě po­sílá, jednám v jejím jménu a ve spojení s ní. Mnohému kolem sebe ovšem říkám ne. Vrhl jsem se do politického a sociálního boje, ne­bojím se v něčem se omočit, když to je nutné, jsem knězem zástupu, který žádného kněze ne­očekává, chci být spolu se svými spolupracov­níky svědkem spravedlnosti a lásky. A to se všemi lidmi dobré vůle, kteří pochopili, že ti mladí lidé, které jsme odvrhli, potřebují, aby na nich spočinul pohled opravdového bratra, aby mohli žít vzpřímeně a svobodně. Takto v samot­ném srdci církve vidím své kněžství.

91

11

93

SMRT A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Hned ve vchodu do domu bylo cítit nesnesitel­ný zápach. Tělo bylo v rozkladu. Od sebevraž­dy Jean-Clauda, který si vpálil kulku do hlavy, uplynulo šest dní. S hrůzou jsem zjistil, že je­ho rodina musela celý ten čas žít v malém pa­nelákovém bytě s nebožtíkem ležícím v jedné z místností. Zdá se, že to bylo za účelem pit­vy, ale nakonec provedli jenom zběžné ohledá­ní. Kolem mrtvého se tam střídali jako na po­svícení policisté, soudní lékaři, lidé z pohřeb­ního ústavu...

Přišel jsem moc pozdě, funebráci mě před­stihli. Za Sedm tisíc franků předvedli těm straš­ně chudým lidem všechnu blyštivou pompéz-nost obchodu se smrtí včetně pozlacené rakve a černých závěsů u vchodu. Rodina se na dlou­ho zadlužila.

Otec žádal policisty, aby tělo syna odvezli na pitvu do nemocnice. „Na nic nesahejte. Nechte všechno tak, jak to je," odpověděli mu. Jeden z nich dokonce řekl otci, když znovu naléhal: „Možná, že jste ho zabil vy sám!"

Nemuseli si brát žádné servítky. Jean-Clau-de měl za sebou čtyři roky ve vězení. Pobyt tam strašně špatně nesl, sebevražda z toho vyply­nula jako logický důsledek. Za celým jednáním tkvěl jasný záměr: dát najevo ještě za prahem smrti pohrdání jeho mrtvým tělem, a tím po­nížit i zdrcenou, bezbrannou rodinu.

Chcete-li poznat, jak daleko může takové po­hrdání zajít, stačí účastnit se soudního jednání s pachateli „přistiženými při přestupku". Kvap­ně jeden za druhým padají rozsudky nad špi­navými lidmi, poníženými a vyčerpanými po no-

95

ci, kterou strávili v policejní věznici pod neustá­lým dohledem. Jde často o cizince. Nikdo je ne­poslouchá. Nejsou schopni se obhajovat. Někdy předseda soudu klade otázky tak rychle, že jim obžalovaní dobře nerozumějí a nemohou na ně odpovědět. Jeden obžalovaný, černoch, začal po vynesení rozsudku něco drmolit. „No konečně, tak jste přece našel řeč, ale teď už je pozdě," ko­mentoval to předseda. Ten ubožák přitom jenom řekl: „Já neumím dobře francouzsky..."

Několikrát jsem od soudu odcházel s pocitem hlubokého studu. Zejména jednou, kdy v soud­ní síni prokurátorka bez rozpaků řekla sedm­náctiletému chlapci, zřejmě nadrogovanému ve vězení před přelíčením: „Jste ubožák. Váš otec byl alkoholik a vaše matka prostitutka. Zmů­žete se jen na ubožácka vloupání. Žádám nej-vyšší možný trest." Dostalo se jí ho. Chudáka kluka to snad ani nepřekvapilo. Určitě byl pře­svědčený, že prokurátorka má pravdu. Nemoh­la ho připravit o naději, když on sám už dlou­ho žádnou naději nechoval. Ve vlastních očích neměl žádnou cenu, ona mu to jenom potvrdi­la. Já jsem si pomyslel - je to stvůra nehodná povolání, které vykonává.

Obhajoba je často zcela formální. Soudem ustanovený advokát neví nic nebo téměř nic o tom, koho má hájit. Může vždycky poukázat na nešťastné dětství klienta - skoro ve všech případech to bude odpovídat pravdě. Příčiny je­ho trestných činů bijí do očí! Jsou tak zřejmé, že jim soud přivykl a nebere je na vědomí. Ma­šinérie pracuje neúprosně, aplikuje zákon bez špetky představivosti nebo citu.

96

Mladí provinilci jsou většinou souzeni podle vlastní minulosti. Sami říkají, že jsou „černý", když už mají nějaký trest za sebou. Před sou­dem má tato okolnost velkou váhu. Předseda tribunálu to často ještě zdůrazní tím, že oká­zalým gestem pozvedne vzhůru těžký svazek spisů jako zdrcující neselhávající zbraň proti obžalovanému... Ten pochopí, že už pevně vě­zí ve své prohře bez možnosti úniku. Ale tady můžeme zasáhnout my. A někdy jim dokonce otevřít bránu. Bránu naděje.

Při jednom procesu mě obhájkyně předvola­la, abych svědčil o pověsti a chování obžalova­ného. Předseda soudu nejdřív dramaticky vzal spis a chvíli jej podržel ve výšce, aby všichni vi­děli, jak je obsáhlý. Potom se pustil do dlou­hého výčtu předchozích přestupků obviněného. Pak přišla řada na mě: „Pane předsedo, zapom­něl jste se zmínit o roce 1972..." Předseda ne­pochopí narážku, a tak vysvětluju: „V tom ro­ce je ve vašem spise mezera. Tenkrát totiž Mi-chel odjel do Provence a pracoval tam na opra­vě starého stavení v troskách. Celý rok dřel do roztrhání těla, ve vesnici ho měli moc rádi, na­vázal tam hodně přátelských vztahů. Byl to pro něj rok naděje, rok, kdy uvěřil, že se z toho může dostat, že může najít sebedůvěru, že může v něčem tvůrčím změřit své síly s jinými mladými lidmi. Po návratu do Paříže bohužel došlo k recidivě. Ale on se na to místo chce vrá­tit. Čekáme tam na něj, abychom mu znovu pomohli." Soud vsadil na příslib naděje. Odmítl vynést rozsudek výhradně jenom na základě minulosti.

97

Nebo Richard. Přecházel tenkrát v té kleci sem a tam jako dravá šelma. Když mě uviděl, radostí vyskočil. Dozorce mě zamkl k němu. Chtěl jsem u soudu promluvit na jeho obhajo­bu. Když jsem se tam ale dostavil, bylo už lí­čení přerušené, protože Richard se chvíli před­tím vrhl na předsedu senátu... Mne hned po­žádali, abych šel do cely za obžalovaným. Pře­dali mi lístek se vzkazem od předsedy: „Chlapec má nepředvídatelné chování. Umožněte prosím panu Gilbertovi časově neomezený rozhovor s vězněm." Zůstal jsem s ním zavřený v pod­zemních prostorách soudního paláce čtyři ho­diny. Dlouho jsme hovořili, kouřili, a potom bylo opět zahájeno soudní jednání. Richard se nezměnil z dravce v beránka, ale choval se úpl­ně jinak, protože uviděl v té džungli lidskou tvář. Jednání pak proběhlo na způsob jakési téměř příjemné výměny názorů se soudem. Měl jsem připravený návrh, že chlapce umístím v hostinci mimo Paříž u manželského páru, který se zabýval včelařstvím. Soudce vynesl spravedlivý rozsudek a nakonec dodal: „Tak te­dy, Richarde, jakmile za tři týdny vyjdete z vě­zení, odjeďte tam a přivezte mi pak láhev me­du..." Chlapec se z toho dostal. Jestli přinesl soudci ten med, nevím. Ale já jsem ten den po­znal, čím může být justice. Richard se zachrá­nil. Ale co ti ostatní, všichni ostatní, kteří ne­mají nikoho, kdo by se jich ujal?

Loni před vánocemi mě jeden z mých chlap­ců poprosil, abych mu vysvětlil význam blíží­cích se svátků: „Jesličky a to všechno kolem, co to vlastně je?" Hledal jsem slova, aby mě po-

98

chopil: „Víš, Panna Maria byla jako tulačka; chodila po ulicích a všude před ní zavírali dveře. Už nemohla dál, šla si lehnout do jed­noho chléva pro dobytek, bylo to jediné místo, odkud ji nikdo nevyháněl. Tam se jí narodil syn Ježíš. Místo do postele ho položila do jeslí. Pro nás křesťany je to Syn Boží." Užasl, že se tak významná osobnost mohla narodit za takových okolností, a naléhal dál. Tak jsem svou výpo­věď upřesnil: „Tím, že se narodil jako poslední z posledních, se chtěl Ježíš podobat poslední­mu z lidí, aby dal najevo všem zavrhovaným, že je především jejich bratrem." Na chvíli se za­myslel a pak vybuchl: „Tak vy jste nám tedy ukradli vánoce!"

Vánoce 1971 jsou ve znamení Rašída. Na štěrkovém železničním náspu leží tělo roz­

trhané na kusy. Jako hromádka hadrů, kterou jakoby tu nedopatřením ztratil strojvůdce mo­hutné lokomotivy na trati Paříž-Štrasburk. Tě­lo patřilo Rašídovi, bylo mu patnáct. Vyskočil z rychlíku, beze svědků, bez hluku.

Protože v patnácti letech měl už za sebou po­byt v osmi různých výchovných ústavech s na­řízenou péčí. Protože ve třinácti a půl poznal vězení, a věznice v městečku Loos na severu Francie právě neoplývá laskavostí. Protože mat­ka, Francouzka, ho opustila, když mu byly tři roky, a nikdy potom už o ní neslyšel. Protože otce, Alžířana, už před lety vypověděli z naší ze­mě... Takový ubohý drobeček, věcička ztrace­ná mezi kolejemi.

A přece si v okolí městečka Roubaix všichni pamatují na jeho šibalský, jemný úsměv a na

99

zvonivý smích. Ještě ho slyším, jak mi týden před smrtí po telefonu říká, že už toho má po krk slyšet pořád jenom: „Táhni domů, do Afri­ky! Tady nemáš co pohledávat!" On a jeho bratr Džaud chtěli jet do Alžírska navštívit otce. Ra-šíd po tom tak toužil, že utekl z výchovného ústavu někde v moselském kraji a vyhledal bratra v Roubaix. Potom odejel do Paříže a chtěl se se mnou setkat, ale nedal mi to předem vě­dět. Moji adresu měl zastrčenou v krabičce zá­palek. Našla ho v noci kousek od mého bytu hlídka policie pro nezletilé. A pak zelený anton, výslechy. Přijel si pro něj vychovatel, aby ho od­vezl zpátky do pasťáku. Po sto kilometrech jíz­dy vlakem se Rašíd dovolil na záchod a nevrá­til se... Trochu se po něm poohlédli po vagoně, samozřejmě si všimli otevřených dveří, ale nikdo se nijak zvlášť nevzrušoval... Nakonec našli na náspu ten uzlík hadrů...

Na Rašídově obličeji se ve smrti objevila po­doba nakreslená pro věčnost. Zmizely malé ze­šikmené oči nad smějícími se ústy, zmizely po-kradmé a tajnůstkářské pohledy. Zůstal obli­čej. Ještě poznatelný. Obličej bytosti, kterou už nikdy nikdo nebude moci pojmenovat „arab­skou chamradí, černou hubou". Na pádem zmrzačeném těle zmizely stopy posledních ne­dávných ran řemenem. Proč ale vůbec naslou­chat dítěti, které nemá ani otce, ani matku, když si stěžuje na bití? Rašíde, Rašíde, už ti nebudou říkat: „Vypadni, zmiz! Tady pro tebe není místo!" Vybral sis v patnácti letech své pravé místo, místo, kde jsou vítáni chudí podle úmyslu Božího srdce.

100

Oznámení dvěma bratrům a staré tetě bylo brutální a naprosto bezohledné: „Rašíd zemřel. Byla to nehoda." A nějací pánové z úřadu už zorganizovali pohřeb, aniž si vyžádali souhlas rodiny: „Tělo bude dopraveno do Roubaix na náměstí Chaptal naproti hřbitovu ve středu."

V žádných novinách, v žádných rozhlasových zprávách se neobjevila ani zmínka o této ano­nymní smrti, jak jinak. Neuvedli jediný řádek, jediné slovo. Musel jsem osobně zajít za novi­nářem jednoho severofrancouzského deníku, aby o tom uveřejnili aspoň článeček. Znovu jsem si uvědomil, jaká propast odděluje ty, kdo nic nemají, a ty, kdo mají všechno. Na jedné straně osamělost, nemožnost někoho oslovit, být uznán jako lidská bytost; na druhé straně všechny prostředky umožňující prosadit svou, umlčet ostatní, dát sám sobě za pravdu.

Na pohřbu jsem při mši před tváří ubožáků z okolí Roubaix a před tváří všech, kdo mají osud chlapců jako byl Rašíd ve svých rukou, četl z bible verše o blahoslavenství.

101

12

103

GANGSTER A VAGABUND

Každý den ve tři hodiny po půlnoci chodím ho­dit do schránky napsané dopisy a za mnou v pa­tách běží moji dva psi, Gangster a Vagabund.

Přesně v deset mi začíná pracovní den. Kaž­dé ráno vypadá trochu jinak. Do pohotovostní­ho střediska, kde už jsou se mnou také moji spolupracovníci Hubert, Eddy a Veronika, se za­čínají trousit naši mladí. Přicházejí jednak kvůli práci: celé hodiny, den co den kromě pondělka, pozorně probíráme rubriku volných pracovních míst ve France-Soir. Hlavně se ale mluví, pro­tože oni k nám vlastně chodí především z toho­to důvodu. Většina jich spala někde venku, po sklepích nebo poblíž teplovodů okolních domů, a tak nikdy nepohrdnou hrnkem horké kávy; každý se pochlubí komfortem svého nouzového přístřeší a řekne pár slov o tom, jak právě žije: o strachu ze soudu, který se blíží, o úzkosti z ro­dinné neshody, o tom, že ho vyhnali z domova...

Od nás očekávají, že jim „posloužíme jako vr­by", že budeme poslouchat. Většinou nemá smysl do rozhovoru zasahovat. Cítíme, jak dů­ležitou úlohu v jejich životě hraje ta nevelká místnost, kde mohou všechno vypovědět před pozornými, nevtíravými a důvěryhodnými svěd­ky. Nestačí ovšem vyslechnout toto nepřímé volání o pomoc, musíme z něj vyjít při další práci pro budoucnost, kterou se spolu s nimi a podle jejich schopností pokusíme připravit. Hledání práce - a protože jsou v nevýhodě po stránce výchovy a školního vzdělání, najdou jenom tu nejtěžší a nejhůř placenou práci -znamená příležitost prvního kontaktu, který nám umožní rozvinout další působení.

105

Ve dvě hodiny nás vítá levná arabská hos­půdka, kde se schází celý náš tým. Často tam zajdou i kluci čerstvě propuštění z vězení i dal­ší chlapci z naší čtvrti a nějaký ten kamarád, který právě jde kolem. Hospůdka představuje pevný bod, kde nás každý může najít. Myslí­me si, že náš nárůdek bezprizorných potřebu­je naši stálou, spolehlivou přítomnost a že se nesmíme rozptylovat po různých koutech.

Odpoledne si my čtyři, Eddy, Veronika, Hu­bert a já, rozdělíme úkoly. Někdo se má na žá­dost jednoho z našich kluků spojit s nějakým zaměstnavatelem; jiný chlapec prosil, aby s ním někdo šel k soudu: „Pojď se mnou, jdu za soudcem a mám strašně nahnáno." (Někdy nás k doprovodu přiměje naléhavost nebo zá­važnost případu, ale nebyla by to pokaždé dob­rá služba, musejí se naučit poradit si bez nás.) S jiným je zase třeba sejít podívat na byt, který si chce najmout s kamarády, což je neodklad­né a bez výjimky užitečné, protože mít bydlení znamená první krok k samostatnosti a k nale­zení pevné půdy pod nohama. Pak jsou tu ná­vštěvy vězňů, těch má v současné době naše skupina čtyřicet. V místnosti střediska máme na dobře viditelném místě nástěnku, kam chlapci zapisují adresy zavřených kamarádů. Často jim píší, občas mezi sebou vyberou ně­jaké peníze a pošlou jim je. Takové kontakty jsou pro ty za mřížemi důležité. Na návštěvu do vězení jedeme leckdy náklaďákem; chlapci samozřejmě nemají právo jít dovnitř, zůstávají před bránou, ale čekají tu jenom pár metrů ode zdi a ten uvnitř to dobře ví... Dlouho a opako-

106

vaně se venku na ulici společně dělili o tu tro­chu peněz, o strasti i radosti, a tak ani mříže nedokážou porušit pouto neochvějné věrnosti a soudržnosti.

„Víš, každé ráno to beru tvou ulicí kolem do­mu číslo 46; dobře vím, že spíš, ale dělá mi to dobře takhle cestou do práce..." Tato poznám­ka chlapce, který si na motorovém kole každý den zajížděl o dobrý kilometr, jen aby se pro­táhl pod mými okny, přímo symbolicky vyjad­řuje, co pro ně znamená něčí stálá přítomnost. Ne, vůbec si nezasloužím, aby mě ukazovali jako svátost, prostě jenom bydlím už šest let v čísle 46 v ulici Riquet. Mám tam malinký kumbál, osm metrů čtverečních, s matrací na zemi, se stolem a se stěnami obloženými kni­hami a pořadači s lejstry. Nejdřív jsem měl v úmyslu najít si garsoniéru někde daleko od místa, kde pracuju, abych měl kde spát a od­počívat. Ale pro klid a oddech má církev v blíz­kém okolí Paříže dost vhodných zařízení. Na­víc, a především, jsem si uvědomil, že mladým lidem odkázaným na ulici jde o tak mnoho, že ani my se nemůžeme angažovat jen částečně. Není samozřejmě každému dáno vést takový způsob života; kdo se ale chce této skupině po­pulace přiblížit, musí žít ve středu jejich žití. Znám nemálo vychovatelů pracujících ve stej­ném terénu jako já, a to nejrůznějšího přesvěd­čení, kteří si vedou stejně. Člověk ovšem musí nezbytně občas vysadit, aby si uchoval dušev­ní rovnováhu, protože to je v naší profesi prv­ní bezpodmínečný příkaz. Takový způsob živo­ta na nás totiž klade tvrdé požadavky. Často

107

u mě dočasně bydlí dva tři kluci, co se dosta­li do dost velkého průšvihu, ať už třeba v sou­vislosti s nějakým vloupáním, anebo na útěku z pasťáku. Než se najde řešení, potřebují pár nocí někde přespat. A tak se v čísle 46 zavedl určitý řád života ve společenství s nepsanými náročnými a podnětnými pravidly.. Mimo jiné mi to vyneslo nutnost několikrát do roka dezinfi­kovat byt... a také jsem dvakrát dostal svrab. Kdyby naši biskupové měli častěji příležitost nakazit se svrabem, jaká vůně by obklopila celou církev...

Ale vraťme se teď ke psům. Patří nedílné k nám. Vagabund je čtyřletý chytrý a čilý kří­ženec s krátkýma nohama. Roční Gangster, nádherný osmdesátikilový leonberg s rezavou srstí, vypadá jako šelma a pohybuje se s dů­stojností penzionovaného slona. Oba vynikají velkou oddaností. Mám je stále u sebe; když za mnou do střediska přijde některý chlapec s přepadlým obličejem a prázdnýma očima, vy­čerpaný nekonečným blouděním po ulicích, a vidí, že mám práci, sedne si někam do kou­ta a už je u něj Vagabund, jako by ho čekal, nechá se hladit, lehne si mu k nohám. Kluk nedá nic najevo, ale nikdy na takové přivítání nezapomene. Často říkám, že mám „evangelij­ní" psy, dávají pudově přednost tomu, kdo po­třebuje trochu příchylnosti.

Navíc, protože jsou oba přitažliví vzhledem i chováním „mají je lidé z okolí rádi, a tak nám pomáhají navazovat styky s veřejností. Jedna paní, která mě víc jak dva roky míjela bez je­diného pohledu, mě poprvé oslovila, když uvi-

108

děla Gangstera. Odpověděl jsem na její otázky o rase a tak podobně, ale nezdržel jsem se po­známky: „Mluvíte se mnou poprvé, a jenom kvůli pejsánkovi, já jsem asi jenom nějaké ta­kové tentononc..." Člověk by málem uvěřil, že v naší civilizaci má zvířecí mazánek větší cenu než člověk.

Když ale Vagabund a Gangster zůstávají dé­le než obvykle u okna s čumáky přitisknutými ke sklu, uvědomím si, že vzduch, který všich­ni tři dýcháme, obsahuje už moc málo kyslíku - bydlím totiž na křižovatce celkem pěti ulic. Pak seberu ranec na záda a odjedu do klášte­ra v Avonu. Chodím a běhám celé hodiny po překrásném lese ve Fontainebleau; Vagabund přitom prošlídí kdejaké mlází a Gangster mi kráčí těsně v patách. Vracím se tam už sedm let pokaždé do stejné cely, kde můžu spát, číst a psát. *

Hlavně mě tam žene touha po důvěrnějším setkání s tím, kdo mě nikdy neopouští, s Ježí­šem Kristem.

109

13

111

JEANNOT

Naše první setkání se odehrálo v koutě mezi popelnicemi. Komentoval situaci slovy, která přesně vystihovala, co prožíval doma: „Ty po­pelnice aspoň držej hubu!" Měl tím na mysli řvaní, jakým se každodenně častovali ti, kdo tvořili trosky jeho rodiny.

Jednou se v mé přítomnosti dohadoval se svými čtyřmi bratry o tom, z koho který z nich pochází... Poznali totiž postupně celkem šest různých nevlastních otců, a tak se tehdy po­koušeli podle podoby jednoho každého vyřešit jisté choulostivé, právě na ně doléhající problé­my. Nemluvili o tom poprvé, ale po nekoneč­ném přetřásání věci ani tentokrát k ničemu ne­dospěli.

Jeannot vyrostl nazdařbůh, jen tak na chod­níku, vyškolila ho ulice - nefalšovaný typ ulič­níka z pohlednic pro turistické návštěvníky Montmartru. Navíc tu bylo nezměrně hluboké katastrofální citové trauma. Upozornil mě na to soudce, před nímž se chlapec co chvíli ocital, pokaždé v doprovodu dvou ztrápených policis­tů. Žádný vychovatel nenašel dost odvahy, aby se pokusil posbírat střepy jeho osobnosti. Čty­ři pokusy o sebevraždu, z toho dva naprosto vážně myšlené, mě přesvědčily o tom, jak ne­smírně těžké bude znovu pospojovat ty do všech stran rozmetané úlomky jeho osudu, cá­ry zaživa rozdrásaného dítěte.

Jeannot nikdy nevydržel na jednom místě dé­le než několik hodin. V metru, kde rozbil stan, se mu nikdo nedokázal udržet na stopě. Straš­ně rychle zjistil, že lidé u sebe mívají peníze. Po řadě pokusů nabyl znamenité zručnosti. Vy-

113

hládnuté oběti vůbec necítily, jak jim peněžen­ka mizí z kapsy... Přesto ho párkrát chytili. Ně­kolik menších trestů přestál bez úhony, šest měsíců ve věznici Fleury ho zničilo; pokusy o sebevraždu následovaly ráz na ráz: nejdřív sáhl po provaze, pak po žiletce, potom spolykal čtyřicet prášků... Nakonec zkusil pracovat. V té době jsem sledoval každý jeho krok. Vracel se z práce přetažený, sklíčený, s těkavým pohle­dem a pokaždé si na papírku přepočítával od­pracované hodiny.

A pak jednou přišel k nám do střediska vý­borně naladěný a v nádherném ohozu: cestou do práce mu padl zrak na pěkně naditou ná­prsní tašku - a neodolal. Není proč se vracet do práce, v okamžiku měl v kapse celou svou měsíční mzdu. Kudy chodil, vykřikoval: „Už mi zase ručičky jenom hrajou!"

Od té doby si přijde na deset tisíc franků mě­síčně, „nezdanitelných", jak jednou řekl. „V kaž­dém případě jsem si už vybral. Když mě chy­tej, zaplatím za to. Ale zpátky už nemůžu. Jsem jako buržoust, ale nemamoním, hned všechny peníze roztočím s kamarádama." Čas od času se octne ve vězeňské cele, kde se dovede docela pohodlně zařídit, a tam, v poustevnické samo­tě, hodně čte a píše básně. Jeho život se pohy­buje mezi přepychem a mnišskou strohostí. Cel­kem si v tom libuje, až na vzácné okamžiky sklí-čenosti, kterou dokáže rozptýlit návštěva nebo několik pohlednic s pozdravy. Co platí, je přá­telství a důvěra, které mu dávám najevo. Obo­jí naléhavě potřebuje, ale nic z toho nemůže změnit směr cesty, kterou si vybral.

114

Ale naskytla se mu vůbec možnost volby? Od narození neměl žádné vyhlídky, žil v oslnění třpytem peněz, které ho na každém kroku po­koušely, byl prakticky bez školního vzdělání a nezpůsobilý k jakékoliv práci - jakou šanci tedy dostal? Kdyby byl výjimkou, nebylo by třeba volat na poplach... Bohužel se na stejné šikmé ploše pohybuje hodně mladých lidí, kte­ré znám. A nedokážeme na tom nic změnit, pokud peníze budou představovat nejvyšší hod­notu, nejvyšší metu, to jediné, na čem záleží a co člověk musí získat co nejrychleji.

Jeannot - a všichni ti mladí, s nimiž se se­tkávám - j e živým dokladem toho, že naše spo­lečnost těžce churaví. Právě proto se od nich můžeme hodně naučit. „Copak můžu udělat pro ty vaše chlapce?" ptávají se mě lidé. A hned mi nabízejí peníze... Chtějí se jenom rychle zbavit problému, zavírají oči i uši, aby nemu­seli přemýšlet o zločinnosti a o všem, čeho je příznakem.

Ale zločinnost je někdy v jádru zdravá reak­ce. Znamená odmítnutí, revoltu proti prohni-losti naší společnosti. Zločinnost neposlouží jako účinný prostředek přeměny, to jistě ne, ale možná se za ní skrývá víc odvahy než za trp­ným přijímáním skutečnosti a větší dávka po­ctivosti než za chováním těch, kteří se snaží získat co nejvíc takzvaně legálními cestami...

Často se tvrdí, že delikventi jsou podprůměr­ní jedinci, slaboši neschopní vzepřít se svým „špatným sklonům" a odolat lákadlům „snad­ného života"... Není na tom ani zbla pravdy. Naopak, protože vyrostli pod přímým tlakem to-

115

ho, co je v naší společnosti nejbarbarštější, od­mítají její hlubokou nehumánnost. Ukázali jsme si, že jejich násilnictví je v prvé řadě pří­mou odezvou na všechno neslýchané násilí, které museli snášet. Ti mladí ale v sobě mají, a myslím, že jsem to dostatečně doložil, neuvě­řitelnou velkodušnost a vnitřní svobodu. Jejich odpor proti „normálnímu" způsobu života před­stavuje mimořádně převratnou sílu. Volá tedy do nebes, že se spokojujeme s tím, že je trest­ně stíháme. Ledaže bychom tak jednali v du­chu politického systému, jehož předním cílem by bylo uchování etablovaného nepořádku.

116

DODATEK

Několik dopisů z vězení

Autor knihy pochopitelně změnil jména a dal­ší údaje, které by mohly přispět k identifikaci pisatelů, uchoval však všechny mluvnické a pravopisné chyby. V českém překladu úroveň jazykových znalostí a celkový způsob vyjadřo­vání jenom naznačujeme.

Pisatel tohoto dopisu se znovu dostal do vězení po pou­hých třech dnech na svobodě, před nimiž si odpykával trest za mřížemi.

Dédé který už nemá co ztratit který doufal ale který našel všechny dveře zavřený. Pro mě je už

jenom jedno „Bojovat! pro moje Bratry co trpěj ve Vězení! dát jim svůj život abych posvítil na život hlupáků! co nevěděj co mqj!"

Narodil jsem se abych trpěl tak proč bych si dělal starosti Nenávidím společnost, Buržuje, pi-tomce z nóbl společnosti který žijou jenom pro svoje Peníze!

Dédé

117

Pisatel tohoto dopisu je po pěti trestech tentokrát odsou­zen na dva roky.

Můj drahý Guy,

... mám ted období mizerný nálady, to se stá­vá, všechno mě rozčiluje tak jsem požádal aby mě nechali samotnýho na cele protože s nikým nedovedu vyjít, tak jsem radši sám aby nebyly žádný rvačky!

... Totiž víš, s kým chceš abych si tady tak asi mohl opravdu o něčem popovídat! není tu nikdo .... No aleje to tak, že když ti píšu uteču tak tro­chu z vězení, trochu zapomenu. Moc dobře vím, že až tenhle dopis napíšu začnu zase přemýš­let! to je normální, ty dva roky co mě čekoj, to

je dlouho! hlavně přitom, že jsem je dostal za to co jsem udělal, kdybych byl měl lepšího ad­vokáta, byl bych ted venku, místo aby mě hájil udělal nade mnou kříž! to jsem ještě nezažil...

Vždycky když mluvím s vychovatelem, ptám se „A co moje přemístění, víte něco novýho" a on odpovídá „pracuju na tom", a tak to je už sko­ro 5 měsíců, už toho mám po krk, myslím když to bude takhle pokračovat že začnu hladovku, vím že to nic nezmění, ale kašlu na to! když chcípnu, aspoň se tím nikdo nebude trápit, když nemám žádnou rodinu, nikdo nebude pro mě brečet! a myslím že to bude pro mě ta nejkrás-nější smrť, že se mi takhle může dostat odpuš­tění od Pánaboha, to bude ten dluh co musím zaplatit, „umřít v bolestech", a bude to moje nej-krásnější smrt, co můžu mít, víš Guy já vím že

118

bych ti tohle neměl psát, ale tys můj bratr Guy! a já před tebou nesmím nic schovávat! ...

... René mi nepsal a PaulotX... taky ne ty víš, že nějaká ta pošta by mi v tuhle chvíli udělala dobře... Můžeš mi poslat nějaký pohled z Paří­že, nemám v pařížský cele ani jeden a taky nějaký fotky, třeba.

... Tak bratře, s tímhle se s tebou loučím. Pozdravuj Huberta a všechny v naší „šesta-

čtyřicítce" Ahoj, tvůj bratr Napiš mi brzo!

Další dopis je od téhož pisatele, za j iných okolností.

Můj Bratře,

posňám ti tenhle dopis abys věděl jak na tom jsem, víš Guy mám toho určitě na dost dlouho po­dle soudce vyfásnu aspoň 4 roky protože je to moc vážný a je to po sedmý co jsem v tom, víš myslím že jsem si o to říkal! vím že když dělali domovní prohlídku žes měl kvůli mě trápení, a já mám na sebe proto zlost protože tys udělal všech­no abys mě zachránil, Guy, kdybys mi mohl na­

jít nějakýho advokáta a kdybys mohl na soud při­jít taky abys o mě něco řekl protože já si myslím žes tu jenom ty kdo mě doopravdy zná!

Guy pošli mi prosím tě pár známek a fotky co jsme udělali v Roubaix s Mahdim, udělalo by mi

119

to radost, a taky mi přiškrábni jeho adresu abych mu napsal, vím že tohle pro něj bude zlý.

A Bernard, ten myslím dopadne dobře, já jsem mu z toho pomohl, vzal jsem všechno na sebe, někdo z nás dvou se přece musí dostat ven z basy, já to určitě nebudu, soudce mi řekl že Bernard skoro nic neudělal, i když mě Ber­nard trošku potopil, ale já se na něj proto ne­zlobím! nedošlo mu to! No tak tedy se s tebou bratře loučím a napiš mi brzo!

Pozdravuj Huberta, Eddieho, Pierrota, Blacka.

Milý Guy,

píšu ti tady těch pár slov abych se o tobě něco dověděl, myslim že o tobě to budou dobrý zprávy, já to o sobě říct nemůžu protože jsem vyfasoval 9 a půl roku, ale už jsem měl 3 roky konjuze (sply­nutí trestů.) ze 4 roků takže mi zůstává 7 roků a něco navíc, no ale vidíš, pořád jsem tu přikova-nej a věř mi že toho mám tak akorát dost zvlášť když nemáš nic a když tě všichni nechali plavat áokonce i moje žena a moje dětí Jsem na tom mi­zerně. Ach jo, já ti tak nenávidím tu společnost, všechny ty lidi co nás souděj a vůbec se nesna-žej něco pochopit. Abys věděl všechno, mám toho už po zuby takže už jsem utahanej, utahanej ze života? Vzhledem k tomu že jsem měl v mládí Křesťanský vychování, pořád znovu mi vrtá hla­vou jak se mi mohlo stát, že jsem takhle dopadl

zkrátka Guy, doufám že mi budeš rozumět ale

120

můžu ti prostě jenom říct, že teďka právě já soudim Lickou spravedlnost, co si o tom myslíš ty o tom všem, nemyslíš že mám pravdu?

no já mám pořád tvou fotku cos mi ji poslal a občas se na ni dívám a to mě trošku pozved­ne když vidim že venku ještě pořád žijou lidi.

no tak se s tebou loučím a mockrát ti tisknu ruce, pozdravuj všechny brzy ať mám od tebe nějaký zprávy.

Louis

Od D . . . , Rašídova bratra

Guy,

zrovna mi přišel tvůj dopis a já pospíchám abych ti odpověděl. ... Poslyš jestli se chceš při­jít za mnou podívat, tak přijď kterej den chceš kromě neděle. Návštěvy jsou od jedny do pěti a trvqj jenom půl hodiny, ale můžeš si to zaří­dit abys mohl zůstat trochu dýh Jsem moc rád že můj bratr je na statku, protože si myslím že pařížje pro něj trošku moc skažená, zvlášť když on je dost venkovan a že by ty svoje zvířátka nemohl chovat v paříži, i když je taky zapotře­bí aby se zamyslil trochu nad svou Budoucnos­tí, totiž aspoň co by chtěl dělat pozdějc, protože přece nic nedokáže když bude chovat tu havěť, a doufám že nechal plavat toho chlápka co ho jenom sváděl k vylomeninám.

121

Dostal jsem od tebe poukásku na peníze a moc ti za to děkuju i kámošům, no, se mnou

je to jakž takž, mohlo by to bejt lepší, ale to víš za pitomosti se platí, co! Je mi Ted 22 roků já vidim že Roky utíkaj strašně rychle, občas mi napadne na co tady vůbec na zemi jsem! a fi­kám si že když jsem tady je to pro něco co po­chopím možná teprve pozdějc anebo se musím rychle změnit, protože ten co mi dal život mi ho klidně může vzít a brzo, ale to jsou jenom moje nápady, a kdyby se člověk svejma myšlenkama měl řídit, nikdy by se už z toho nevymotal. Zkrátka teď vidim, co jsem byl zač když mi bylo 18, a co sis tak asi přibližně mohl myslet ty. Mu­sel jsem ti opravdu dát co proto, to uznávám. Často o tobě mluvím s klukem co je se mnou v čele, o šanci co jsem prošvihnul atd.

Co chceš Guy, rozmazlila mě moje babička když jsem byl málej a já si myslím že to bylo to, co mě zkazilo, měl jsem moc volnosti, a to se na mě podepsalo, dalo by se říct že jsem se k to­bě choval jako kluk co dělá jenom co se jemu za­chce, protože mě nikdo nevycepoval, sám od sebe jsem se stal příživnickym živlem, i když

jsem to nechtěl, ale dneska to vidim jasně, ostat­ně když jsem viděl jak se můj bratr mračí a tru­cuje, viděl jsem sebe když jsem byl mladší. Ale on se nedá na mou cestu, aspoň doufám z ce-lýho srdce. Věřím pevně jak skála že kdybych byl měl rodiče jako všichni ostatní, to znamená rodiče co uměj normálně vychovávat děti, nebyl bych na tom takhle, a můj bratr Rašíd by ne­byl tam kde teď právě je. víš Guy mám chvíle kdy nenávidím stejně matku jako otce, a přes-

122

to bych jim nikdy nedokázal nic vyčítat. No tak já končím ta svou škrábanici a s tim se s tebou loučím.

napiš mi brzo, tak čao tvůj bratr D... Guy,

André mi řekl, žes někdo, kdo má svědomí a cit pro lidi a že se ze všech sil snažíš pomá­hat klukům dostat se zase nahoru. Věřím mu na slovo a tak ti píšu.

Teď právě jsem v X..., zavřenej pro krádeže. Nemám vůbec žádný styky s nikým, mám hroznej pocit že jsem sám a opuštěnej život mi připadá jako obrovská propast už nemůžu dál mám chuť se vším praštit a už nic na tomhle bíd­ným světě pro mě nemá význam. Potřebuju po­moc a aby mi někdo rozuměl, víš jsem narko­man, vězení je něco co já nesnáším a čím dál tím víc mě teď pokoušej děsivý myšlenky na se­bevraždu a to mě tlačí dolů a postupně ničí.

...Co teď nejvíc potřebuju je nějaká podpora, abych měl s někým opravdu lidskej kontakt a to

je nemožný v tom studeným betonu tady v X... Všechno je tu seřízený přesně podle pravidel bez citu jako nějaká mašinérie, na nic nezapoměli jenom samozřejmě na to hlavní na úctu k člo­věku prostě jako k člověku.

... Žilo nás pět v mrňavý místnosti, na 12 m2, s pronajatým nábytkem rodiče pořád makali, a když byli doma nadávali si a vůbec si neuvě­domovali, že to pro nás děti je otřesný. Nemoh-

123

li za to samozřejmě. Když sem po válce přišli z Antil myslili si, že ve Francii najdou domov, zem která je přijme .... Brzo si uvědomili, že li­di tu jsou rasisti, sobci a individualisti a že si

jenom nasazujou masky. ... Dostalo je to do ta-kovýho němýho a bezmocnýho vzteku. My děti

jsme cítily že nám chybí to nejhlavnější a po­maličku ani jsme si to neuvědomily jsme byly na ulici s podobnejma kamarádíčkama. To by­la předehra k dlouhýmu procesu kterej nás do­stal do lapáku, k drogám a do zoufalství.

Dopis od téhož pisatele po čtrnácti dnech

Guy,

tvůj dopis mě hluboce dojmul, protože jsem měl najednou pocit, že mi někdo rozumí, zatím­co většinou se všichni spokojujou s tím, že mě odsuzujou. Nedochází jim, že když lidský tvory vyobcujou společensky, když je odříznou od všech styků se světem, že to vyvolá vážný trau­mata, někdy nenapravitelný, co v žádným pří­padě nemqj příznivej vliv na pozdější sociální znovuzařazení. V mým osobním případě vězení vůbec nemá pozitivní vliv naopak prohlubuje mo­

ji neadaptabilitu. Mám pocit, že nekonečně pa­dám rovnou dolů do nesmírný propasti. Život mi připadá absurdní, přestává mít smysl, nedoká­žu si vůbec představit budoucnost.

124

... Abys věděl tvoje podpora a tvoje přátelství mi strašně moc pomáhají. Upřímně ti děkuju.

Ještě j eden dopis od téhož chlapce po dalších čtrnácti dnech.

... Mám chuť se z toho dostat, vybabrat se z toho pruseru, něco ze svýho života udělat dou­fám, že ty to chápeš.

Jeannot, o kterém byla řeč v kapitole 13, napsal na je­den list papíru dopisy pro tři různé adresáty.

Milý Micheli,

dostal jsem v pořádku pohled od tebe, kterej mi udělal velkou radost. Mám teď odkroucenejch 10 dní. Už mám tohohle života po zuby. Podře­zal jsem si žňy ale k ničemu to nebylo.

.. .Achmed mi napsal, to se mi ale nelíbilo ten obrázek za dopisem „sedni si do okna a opálíš se, přeju ti hezký prázdniny v CHLÁDKU", pro­tože je to už potřetí co jsem v base... Jenom až on taky pozná co to je vězení, a až mu někdo po­šle podobnej obrázek a tohle mu napíše...

.. .Jsme v cele tři. Každej večer mi dávej léky valium 10 a théralen v kapkách. Myslím že jsem se hrozně změnil.

125

pár slov pro Achmeda

Milý Achmede

děkuju ti za lístek... Víš nejsem rád žes mi na­kreslil ten obrázek „sedni si do okna a opálíš se, přeju ti hezký prázdniny v chládku". Protože až přičuchneš k tomu co je to basa jak se říká, docela tě to změní a budeš někdo úplně jinej, NENÁVIST chápeš. No tak končím.

pár slov pro Guye

Milý Guy.

viděl jsem Bretona ve třetím poschodí. Doufám že se máš dobře, já ztrácím všechno moje ZDĚ­LÁNÍ

nojo, Guy Jeannot

126

OBSAH

1/ Jsi jeden z nás 7

2/ Navazování kontaktů 13

3/ Ulice 21

4/ Násilí 31

5/ Policajti 41

6/ Vězení 49

7/ Hostitelské rodiny 57

8/ Prázdniny 65

9/ O práci 75

10/ Vychovatel a kněz 83

11/ Smrt a zmrtvýchvstání 93

12/ Gangster a Vagabund 103

13/Jeannot 111

Dodatek/Několik dopisů z vězení 117

G U Y G I L B E R T

bratr

Z francouzského originálu-Un prětre cher les loubards Éditions Stock přeložila Eva Špinková

Vydalo nakladatelství Portál. Klapková 2, 182 00 Praha 8 v roce 1993

jako svou 73. publikaci

Grafická úprava a technická redakce Pavel Bosák Odpovědná redaktorka Jaroslava Fejková Výroba Rudolf Mates Sazba CAD1S Praha Tisk Tiskárna Havlíčkův Brod a. s. První vydání