guy viarre bílé předání

Nejsme stvořeni pro bytí fra.cz

Světová poezie

fra

Guy Viarre se narodil v roce 1971 v Pikardii, ale většinu životaprožil na jihu Francie ve městě Tarbes. Tam se v říjnu 2001 roz-hodl ukončit své pozemské trvání. Právě mu bylo třicet let.Před smrtí stihl vydat jen dvě útlé knihy (Před solí a Přestat dře)a odeslat čistopis textu Tautologie jedna do nakladatelství Flam-marion. Zanechal po sobě řadu strojopisů. Některé z nich stá-le čekají na vydání.

Guy ViarreBílé předání

4

Od téhož překladatele ve FraJosé Á. Valente, V kořenech světla ryby, 2004Guillermo Rosales, Boarding home, 2006Blanca Varela, Křídla na konci všeho, 2006Andrés Sánchez Robayna, V těle světa, 2007Zápisky z mrtvého ostrova, 2007Bytosti schopné zemřít, 2008

Guy ViarreBílé předáníPřeložil Petr Zavadil

fra

Světová poezieGuy ViarreBílé předáníZ francouzských originálůpřeložil Petr ZavadilDoslov Cédric DemangeotObálka Michal RydvalVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2008 jako svou 54. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání prvníNáklad 450 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2008Text ©All rights reserved, 2007Translation © Petr Zavadil, 2008Afterword © Cédric Demangeot, 2005Cover artwork © Michal Rydval, 2008ISBN 978-80-86603-76-6

Tato kniha vychází s laskavou pomocí Ministerstva kultury ČR,francouzského Ministerstva zahraničních věcí, VelvyslanectvíFrancouzské republiky v České republice a Francouzského in-stitutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda.Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide a lapublication F. X. Šalda, bénéficie du soutien du ministere fra-ncais des Affaires étrangeres et européennes, de l’Ambassadede France en République tcheque et de l’Institut francais dePrague.

AB014

Obsah

„Dopis přišlý odjinud“ 9Popisy malého 13Kniha stěn 21Bílé předání 31Všechny žaludy 43Důležité etapy času 55Před solí 59Přestat dře 77Bez sebe 85Hůř 91Důležité 1, 2, 3 105Lhůty mrtvého 111Jasný roubík 131Tautologie jedna 145Vrytý čenich 161Před časem 193A my nic, co říct… (Cédric Demangeot) 243Ediční poznámka 249

7

8

Přistup blíž k mému hladovému já, zvíře. Přistup sesvými návody, se svými znameními. Kdyby se tvé ho-dinky nařídily na můj času, mohl jsi být u mé po-slední hodiny, mohl jsi zabránit mé sebevraždě. Při-nejmenším bys usedl ke stolu s katem, jehož jsemurčil, a marně by ses pokoušel přivést ho k rozumu.A kdyby ze zlomyslnosti, z pouhé zlomyslnosti, vechvíli, kdy by ti došly argumenty, neboť je třebauznat, že za takových okolností rychle vysychají ústaa brzy se hází ručník, kdyby ti, pravím, jako by ti vel-kodušně chtěl dopřát možnost uplatnit tvůj mistrov-ský kousek, pošeptal„Na kolena“,poklekl bys bez mrknutí oka, aby malý projektil usa-zený v chladné a vyleštěné hlavni, ale prahnoucí jenpo tom, co je venku, jen po zkáze, kterou napáchána konci přímé čáry, aby ten mstivý a naolejovanýsprinter neztropil nějakou ohavnost v mé lebce –další z mnoha.Ale ne, tvé hodinky ukazovaly nepodobný čas, do-konce otevřeně odlišný, dokonce neosobní, tvé ho-dinky, pravím, stavěly na odiv zjevné a definitivnízpoždění, ale jejich seřízení je tvoje věc.Dvě minuty zpoždění: moje smrt tvoje věc nebyla.Alespoň ta, kterou jsem si hodlal přivodit – nemyslisi naivně, že existuje nějaká jiná – a kterou jsem siskutečně přivodil.Vidím tě odsud, jak se obracíš ze strany na stranunebo jak přikládáš na zdi nevěřící a dohadující seucho nebo ještě jak nutíš chatrč své bzučící a uště-pačné hlavy, aby držela mezi tvýma dvěma rukama

9

„dopis přišlý odjinud“

opozdilce, vidím tě, jak chceš vědět, odkud já, z nějžse stalo tohle, mluvím, plísním tě.Věz pro svou informaci, že se nacházím na nečeka-ném místě, které je tajným přáním těch nejméněživých mezi živými, malodušných a puntičkářských.Jsem v Ráji? Překvapuje tě to? Mělo by tě to spíšuklidnit, vzhledem k dogmatu, podle kterého sebe-vrah ne. A bla a bla a bla. Tohle tě překvapí ještě víc:je to tu plné křesťanů. Mimochodem, nedělali tu semnou žádné cavyky.Zaměstnanci u vchodu poznali podle mého chovánía podle brutálních způsobů, které jsem k vlastnímurozčarování používal, typického velkého čtenáře,jemného kritika, který ve vší spravedlnosti nechceo Bohu vědět, jestli je pomstychtivý nebo ztělesně-ním Lásky. Jsem testamentární, jeden den neo, dru-hý den paleo.Navzdory mladému věku jsem považoval za vhodnépodat výčet pokusů o sebemrzačení, jež vymezily médospívání stejně jako nadávky – ut christus homo.Kladl jsem důraz na to, že vždycky byly pouze vnitřnía endogenní: polykání prášků, jaru. Blahopřáli mik předčasné vyspělosti, s jakou jsem ve svém těle po-hrdal tím, co nebylo vidět, pak se dávala najevo sho-vívavost, když jsem přiznal nepřekonatelnou nechuťpoškozovat vnější schránku svého těla, kterou jsemměl vroucně rád. S lesklýma a chlípnýma očimajsme se shodli na tom, že krása člověka je pouze napovrchu, rozhodně ne v útrobách, naprosto hnus-ných, a že pouze to, co je hnusné, si zaslouží vyple-nit, volá po revoluci. Vřele mi poblahopřáli k méendovraždě.Co je znepokojivější, místní semité se i nadále chtě-jí zalíbit Bohu. Ale Bůh neučinil rozdíl mezi nimia jejich antisemitskými protivníky.Šíří se pověst, neboť i tady se dělají tajnosti, že se tu

10

nedaří dobře ženám – které nejsou nikdy vidět. Vedne jsou připoutané ke kmenům stromů a v nocineuplyne okamžik, aniž by na svět přivedly další dí-tě. Říká se o nich, že jsou velmi unavené. Říká seo nich, že jsou ve své roli.Musím tě opustit, doktor Céline alias velký chrličhrůz na papír před tváří věčnosti mě očekává v jed-nom z deseti tisíc pokojů rajského sanatoria. Mé plí-ce začínají vypovídat službu, ale dělá všechno, co jev jeho silách, aby se to nezvrhlo v něco jiného nežv rakovinu. Je to taková naše sázka. Využívám jehoznalostí o používání silových prostředků proti našimmalým bezvěreckým orgánům. Já sám se cvičímv umění nekonečně zeslábnout.Ty na sebe také dávej dobrý pozor a ne abys po ne-zralé úvaze umocňoval svou zranitelnost modlitbaminebo výčitkami na adresu hodinek. Revolver najdešv prvním šuplíku mého stolu. V které místnosti?V knihovně samozřejmě. Po sebevraždě jsem ji patr-ně neuklidil, ale ten druhý to určitě udělal, je toprofesionál.Když o tom přemýšlím, vlastně je dobře, že blízkýčlověk jako ty, přítel, který in extremis vždycky za-brání nejhoršímu, nenarušil úzkostlivé neznámo,o němž ti tu povídám. Jedině spořádaný sebevrah sis tím neznámem může porozumět.Jistě chápeš, že si za tebe nemohu pronajmout jehoslužby, teď když jsem na druhé straně zrcadla. Žá-dost může vzejít jen od někoho slabého, a aniž bychse do něj díval, myslím, že jsi na seznamu likvidova-telných.Ušetří tě všech neurvalostí: poděkuj mu za jeho při-rozenost.

P.S. V šuplíku není jeden revolver, ale dva. Už ne-vím, který z nich je jen hračka.

11

12

Popisy malého

13

popisy malého 1995, přepracováno 1999

Říká se, že k sobě chovám to největší pohrdání. Tojen že jsem nenašel nic jiného, co by si je zasloužilo.

Neboť jsme byli udeřeni do úzkostlivého bodu, prá-vě tam se smrtelnost, přestože byla mlhavá, vzdálená,na nás vrhá, do smečky seběhlá. Jsme bez vnějšku ja-ko kdokoli.

Špatná poezie je koncentráčnická. Promiskuita z nej-horších. Jsou v ní patrné jen hierarchie, jako v baži-nách.

Apofatický, slovo drahé mému srdci. Má v soběvšechno z omráčeného tlustokožce. Chápu, že jehochmurná kulatost odpuzuje, zahání obsah. Je to slo-vo pro mdlého. Pro velkého paraplegika.

14

Paraplegický já, další slovo drahé mému srdci, prac-né, ztrhaný padák, který má parašutistu moře, něko-lik, jedno ve druhém a zapuštěná.

Próza je tím krásnější, tím nakaženější sama sebou,čím víc si uvědomuje svou konečnost, své způsobyletité dámy.

Jakoby odnožený na samotu.

Lyrický kontumačně.

Pokud šaty nedělají mnicha, tygra délka tesáku nao-pak dělá. Délka a zlomyslnost.

15

Malá mizerná škola, kde pochrupují četní nevědomía polemičtí Telemachové, celý den polemičtí v mís-tech černého tvora, otce.

Je to Goyův Rozmar: ramena líného žáka jsou podkočkami a sýčky a Morfeem: na stupínku teď cosibeztvarého ponechaného nezkalené prázdnotě.

Trojský kůň a jeho notorické a neporažené útroby.Trojský kůň a jeho přísné a ponocující útroby.Trojský kůň a jeho intelektuální útroby a studenéParky, úřední v ulicích.

Mám dotěrné šťávy adolescenta a mluvím s těmi tě-kavými přítoky, vždycky nevhodnými. Ale nepřipo-jím se v tomto věku ke svému mládí jedinou logic-kou oklikou.

16

A 8000 tady a 8000 tam, desítky tisíc 8000, výška jerozšířená jako kvíz. Věřte ranci mramorových ústa rtů, který vám každou chvíli melduje zprávu o vý-stupu se spoustou atletických a děsně otravnýchpodrobností. K zblití. Mě najdete někde mezi 1000a 2000 metry, ale spíš někde u tisíce, jak tam ne-dělám nic zvláštního ani paradoxního. Jsem tams Rousseauem, protože jsem ho přivolal: flákáme se,tlacháme, chvástáme se.

Trpím všemi nedostatky, i strašlivým nedostatkemnáročnosti. Převyšuje ostatní a jednoho dne z nichnadělá nicky. Bez něj, který je strašlivý, a vlastně jsouvzácní ti, kteří tím strašlivým trpí, všechny ostatní na-vzájem snesou srovnání a každý zvlášť je jako všech-ny. A hledejte něco, s čím srovnat pól: tolik o nároč-nosti.

Má lhostejnost k věcem, jež znetvořuje svět, což jejejí nejděsivější schopnost, kterou všechno, co se vemně hlásí k bytí, pociťuje jako ten nejnešťastnějšíMonopol, má lhostejnost tedy, jak jistě pochopitel-né, je taková, že má znechucení jsou poctami: do-končené umění je vzrušuje.

17

Slova mrtvoly, která nás najde (nikdo, s kým mluvit,vůbec): „Mám hrůzu ze života. Mám z něj hrůzu a vyz něj máte hrůzu (odpovídat nám nepřísluší). Mámz vás hrůzu a vy ze sebe máte hrůzu.“ (A my nic, coříct: ale že je tím, kdo nás odděluje).

Zbabraná modla jim slouží za modlu, prožraná kom-plexy a pro ně, kteří jsou prožraní komplexy. Obéz-ní osud obézních lidí, provazy, za něž se chytit, sna-žit se uzavřít.

Nemám žádné nadání na podobenství. Ani marno-tratný, ani apoštol. Jsem na straně skandálu, tedyapokryfní.

Uvězněný mezi čtyřmi pelagickými zdmi.

Stroj, jehož chod jej učinil tesklivým.

18

Ženy mají neuvážená gesta nebo je to jejich celé bytí.Všechno, o čem uvažuji a co mě nutí samomluvit aždo veršů. Dokázal bych je ukrást, není to snad dostotřesné?

Pro mě jde o válku předem prohranou předem zno-vu zahájenou.

Přikládá se mi drobný, ale nepostižitelný nedostatekvšech kopí.

Celé mé dílo je v podstatě žaloba, kterou vznášímproti žalobě ostatních.

Podávám žalobu proti žalobě ostatních.

Jsem stejně služkovský jako komorná.

19

A přinejmenším stejně zpátečnický.

Mám nová zhnusení, méně mladá, méně šlechetná.

Kdybych měl jméno Uroboros, těšilo by mě, že se naněj volá.

20

Kniha stěn

21

kniha stěn 1997

oklika existuje to skutečně?Paul Celan

pastýřka není nehybná. ale zvířata.zvířata zdvihají do modra.oči zavinuté do pytlů.ani nevím jak.trvám.

je chléb a voda. svět.veškerá radost a výška hrudi.zaoblení lesa.a v korzetu dívka.která neuvolní nebe.

půlnoc. tulácká cesta.nehlídá ničí ctnost.úchvaty a noc táhnou před.dívkami.dojatými a černými v novém místě.svého studu. veselý kotel.a uhlí v zásobě.sliby povedou daleko.do nehybné černozeleni.a která tyčí telata jak ostrovy.odhalené nocí.kde se vidění nasytí.a souvratě.čnící na poslední chvíli.

22

je cesta v nebi bahno a pryskyřice.a léto pořádá hon své tváře na svou tvář.jako mříž obutá do kamení.potápí se do vody jako loďka.odkrývá vrbový prut ze dvou vláken.a vyhoštění.

a laskavost na podlahu.pokládá svou četbu.řeřavé konve.velké.jako tvé ženské ruce zapomenuté v loďce.

také ruce otce.jenž zarputile žije kde jsem se narodil. v té špíně.neboť zavřel knihu a postavy. a nesmlčel.své pekelné jméno.

v těle svoboda nemá místo.ale hrůzy a trhliny prazvláštního hladu.a ta jež má šílené rty jako my všichni.

se skandální samotou břicha jako nepřítele.a manželky v bitvě.ruka v černých vlasech, jednou provždy.méně ubohé tažení jinam.

na prahu jsi ty a strašná novina.tvé smrti.a deportace nikoho.

vítr se vrhá do propasti tahů, téměř důvěrný.v tvém srdci, v tvých očích, v absurdních oraništích.

23

a úsvit postupuje v srdci.jako osel jako pták na střeše.jenž křičí něčí jméno.jenž plýtvá silami na nikom.

v okně kam krev klade svou cestu. jediná lampa.před opuštěným obrazem černým a z uhlu.spleteným do drdolu kde bytí a sen.jedno jsou.se šťastnou bezduchou kořistí.v mateřské zemi a jež do tlamy chytá.ryby jako živoucí obzor.

a zelený.a já vlečený dálkami a oděrkami.masivními pruhy srdce kde kůra.praská.kde zemřít všelijaký a bizarní div.když nás trup konečně obrátí.

se zodpovědností otce.který k nám kráčí spolu se.svým úlovkem a koni, s trávou bez hranic.po lednu jeho rty hnisají rzí.

je to flétna. masem obrostlá.kde neustále mluví trny a postavy.sebejisté jako ruce ve slově.další postava zestárlá a nepřerušená.další krajina po matce zděděná.

já zvrácený voyeur.v oboře téhle nicoty.a hlodavců, a věder.maskuji užovku jako buben svatby.a který z nich dělá temné a černé.

24

samice, v lese kde ústa.jsou možná vzdušné kořeny stolu.

ona je chatrný most který se přes nás klene.a nepřekládá nás.

jako ruka uřezaná v lese.má v oblibě bláto a uznalou výšku.jako tajemný hmyz.

past přešlá mrazem drží vůni člověka.a nápaditosti.

ó ničení. ó nikde nikdo.aby rudý let zasypal hnědým.a vtíravými osinami.

kosatec je beze změn muškami obsypán.ó bodnutí.ó radostná dalekozrakosti.jako zeleň vysoká a vděčná.utopenci jemuž jsem ukradl nemotorný.střed. patřící otci.který sní, neboť nezradil.jenom své slovo.nýbrž je brunet a nahý ve své nicotě.stydký a velkorysý neboť honí zvěř.

pro ano neexistuje vysvětlení.kromě gesta v němž všechno zmizelo.jako předtím krása a šílenství.a úvaha se svou dívčí tvrdostí.s velmi nevinnými řasami.a jejich shoda je stále krásná.

25

prohnuté nebe je jedna vřava.a potkává ji vrabec.v nemyslitelné utajené prostotě lesů.zvířat.a v nejmělčí hloubce.je možné a nemožné totéž pneuma.ženoucí povodeň a překvapení.zodpovědnost a půst: jasná ikona.

jako vetřelec řeč vstává v břiše.jako tloušť s metafyzickými nožkami.a vzduch má před sebou milence.s tahem měchů a záhybem.vroucím a vzdáleným.

je to náročná válka.jež kouše do jazyka.jež nezpevňuje, ale občas svar.a vztlak.

ale oko je také z podstaty.a ze vzpoury, protože zelené.vyrábí svět a kazisvět.mezi líny a úhoři.

druhá slast je divadlo.do nějž se žádně vlévá růže.jež žere skrytou živou cestu.

jsou mezi žádností křídel.narozeniny zesnulého.matka a její zrušená slova.v dílně a v knize.

26

v knize bez hřbetu, ve výšce.nástroje pro syna.

a růžové je vidění na ústupu.když žere svou říši.a živou matku.opakovanou.s poučením a zákonem.s otázkou naivní jako louka.jako kulatá ochromená židle.jež vnáší do domu náklonnost.má pohyby rukou.a není zcela bez očí.

neboť každý nádech vykazuje vdovství.a že narušení o tom zpívá něco.živého a kolmého.co má stejnou míru a nemá.méně věčnosti než drnkání.než tahle nevyjádřená ústa loutky.

viditelná a neviditelná.jako je krása přítele.jejž stejné jméno skrývá a nezjevuje.ale skrývá, nádherného ve vězení.z květin a stáří, v lese zvěsti o sobě.

je panna a mužova.neboť to znesnesitelní samotu.prostřít jablko, a někoho.

zkrotit slovo, jež se chvěje.a nepřiblížilo krásu.

27

neznám znetvořenější kraj.než postavu na židli a u.okna, kam otcovství hází své ořechy.své nadšené a každodenní ořechy.dvojznačné pozemské nepřítomné.

a jeho odmítnutí otce je modrá břidlice.a temná.a zapíchnutá do nebe.ona je babička a druhá žena.kde se život pohne, a její tvář.ohrazená čekáním a mečíky.

matka je také zpřevracená.a bez boha kromě tmy a řeřavého uhlí.a své haleny drcené souhláskami muže.

se zřítila do mé pomezní tváře.a pomíjivé v tomto kraji jenž se chytá.mé otázky aniž ji plení.

tu od pánovitého syna.když se jeho myšlenky válí v mravencích.s plavostí a radost.prádla má na svých zmizelých nohou.

a sentimentální délka ve vlasech.neznáma, délka.a přísnost nebe.

a les náhle naprostý náhle zelený.a zmítaný a přeludný pro lišky.

je každodenní prázdno v otci.zatímco šije, chrání své slzy.

28

zatímco šije rohatou podívanou.kde každá tlapa je smyšlenka.pohaslá a napadená rzí.a rosou.nyní už chápeš že smrt se líčí.

pro pobavení úhořů.a břicha z hnědi a jasnozření.území, ručej a humus.při zkoumání stínu a kosa.třídění vzduchu jak živého listu.do nějž se boříme, nedusíme.

jsouc myšlená.neboť je kolem dost místa.nikdy tříděná ale živý a černý list.je myšlená.jako kůl pod vodou zastavený.krásou, a také rzí.

neboť skutečnost je úmluva.která vyrábí paměť aby cizinec.přišel se zápletkou svých úst.s krásným příběhem své ztracené moudrosti.

s příběhem hlohu.a lesa jenž ho skrývá.

kde zvěř má panenskou a neúnavnou tvář.ó šťastně každodenní.

když ničemu nerozumím.kromě jakoby trosky.zřícené do stěn.

29

30

Bílé předání

31

bílé předání 1997

kacířským rýčem před-loží také svůj příběh.svou prasklou vázu svůj ranní hnědý hlen.když jacíkoli přicházíme po celém ohni.jímž se stud vyjadřuje.a žaludy puklé pokaždé z rukou.necejchovaných nezkřivených jež uvidíme.jít pryč a spínat obě dvě naše ať.radši poznáme jejich jméno než hvězdy a.z jejich nejména spleťme vlnu ať si zoufají.pro jejich zimu pro jejich okliky touhou do.zvyku který je sráží na kolena jako před.dvojím kopcem milovaným v podvojnosti také.sůl a neklid jako před.předáním před Dianou pes nehrabe v hlíně.souběžně láska.

neboť není nic co by ochočením nás neumocnilo.zároveň svou samotu.

32

kdo má lesk bitvy.velké radosti.cvrčka. paniky.dívky ověnčené svahem.ornamentálními dvěma.klasickými ňadry a.strážnými.a jež pleníme v mátě neboť se konečně opírám.o konečnost o jejich ó.

na její stavbu do průzračna neúspěch.jelikož také mé nářadí je svárlivé a čiré.a že její malá tvář její malost láska.ji láká a naklání stejně jako smrt.mohu slyšet ostrov jak tepe v koni.a z toho svědectví zatajit veškerou anachórézi.

jenže plicní stah je stále tak malé posvátno.

33

a mistrem jsi kdovíjakých nohou skrytých skvoucích.jsou to šperky tvého hladomoru a jako jistý.žebrák ho pneš jako luk jako jídlo které.nemáš.míříš jako pomalý tvor pod listí zvířata ma-líře tvého špatného zpěvu zpěv zaostalce žádný

rytmus či.vrácený s prázdnou a nikdo nehledající zděšeného

ale.dech mu je rybnatý a zděšený a neodvraceje už.nic dělá své dítě na váhu a ještě jedno.

a má otázka nepochybně pochází z Brigga.a z okamžiku v zahradě.kde okenice nechaná dokořán.propouští matriarchální ruce.a když ta samá vyjde z domu se.zmateným břichem. to jen že ji osa-mělá toaleta nespojila jejíž jsem nebyl.abych šel lépe vzadu a putoval v jejím taji.

34

muž jí chybí v domě. a v touze.zatímco k vzniku a zániku všeho.nese ke všemu přehnaný sluch, nese.nekončící nebe. a kůň venku, prosí, trvá.neaktuálně, na nalézání.strašné spousty mrtvých.mrtvých, kteří byli.uvnitř země.

harfa harpie krása. to jsou tři dravci.kteří nás nechávají bez pohlaví. nemají jiný.účel než svůj účel.kteří nezanedbají vržení oka svého.mnohem níž na zmítání člověka.ve snu. splyne tam s obětí a.s amfiteátrem.v ruce kde pohlaví seká svou pohlavní část.a konečnou, klenutou, a kterou tím nutí.všechno aby polklo utišený jazyk vystavilo.jazyk výstavní.

35

neobrábitelná skutečnost vojáků vešlých.do volnosti tvrdých lesů.ta jejich otekla, a neklidný.chléb rukou.ustavičně nervní chléb rukou.a toho že jsou součástí.a každý popořadě každý myslící.na malost jako na myšlenku.jako na to co zbývá z loje.a z každodennosti.jako na divoký a vroucí pomeranč.jako na hudbu.

je to tak pes tě opouští pro zkaženější svět.a neschopný jazyka.kde se netráví čas.nelítostným stavěním lampy, jejím otupováním.jak se to dělá s peklem na míru. nic.není pochopitelnější než domo-rodý zmatek.než podnětný kámen a jeho dospělý děs. pravý stařec.a než pokoj kde ruce, dostatečně,brání nebi vstoupit.

36

a svíce kolem níž horlíš.tě dělá k smíchu.a už se nestýkáš s žádným jménem.když tě vidí tvá samota tě okouzluje.a ty nic nezmůžeš.hnusit si aniž se její dvojník.vzdálí a čeká na tebe a všechno.je dvojí.všechno si nechalo lichotit.a ukazuje cudnou bradavku a já.nemohu nebýt všude ani kom-plikovat nezbytně matku když slavím její náhrdelník.nepsychoanalyzuji sníh nevyháním člověka.který mi ukazuje sbírku oddechů z pychů.a z temnoty.mám také vědra na krmení a.zkázu na překonání.

takhle jsem úplně sluchem, dívám se.na matku a její zoufalství je.mé a tudíž není.zatímco její ruce jsou na sklizni, v počtu.dvou, a rozeznávají.diskrétně mezi ovocem co je noc co den.

37

skvělou kořist přátelství dává.skvělá přesnost pláň pero.a nemám dost tvých křehkých.rtů ne tvých okázalých.přesto jsi znovu ztratila ó gynekolní.toho kdo tě navštívil kdo? kastelán a ubožák na

druhém konci.jejž růže geniálně obepínala.

a je to odstoupení té.jež vtrhávajíc rozdělala.oheň kde jsme zkoumali její radost.když se vyloží krmivo a.pozná nás po rutině našich rukou nehibernují.nehrabou v knihách ani nespasí stromy jež.neupravujeme na procházky na zábavu.houští nám prostě.nechává opak našich prstů.a to stačí.

38

když se zlomila luna prodloužilo čekání.a nepodestlalo se koním věštecké seno.nerafič žádný drdol ani zrcadlivost.ruky předstírající hloupost na jezerech tvořících.projekt opačný slunci zmizelému s tíhou a hanbou.že použilo člověka jako studnu.když ho vše tříští je tam kolouch vzrostlý.růstem ve svém jazyce který neovládá.slzy který trpělivě popře lesy dokud ho.prs neuvidí.

na nebi zácpa kamenů mající v úctě.mou starost můj nátisk z listí a.z touhy.z ničeho co by nešlo vyprávět.moc málo houšťky.moc málo náhody.ale žaludy.prudká pěst žaludů se.vzpomínkou na prase krásné.a telurické s vyprávěním o zvířeckosti.světa.s fantasmagorií s čelistí která.by mohla náhle milovat tvou slabou ruku a ú-častnit se zprvu tvrdě tvé samoty.neroznášet nic ničit jen velmi málo a.venčit objímání.

39

ale anděl v nás nepřichází dovedně.a ne méně než venku.ale je nezajímavý.vedle trochy tvého těžkého.a cudného prádla.a které se mi chce zalíbit.

okolí se směje.je to psí země.když si dítě drží břicho jako objev.plavba.bez polohy.kde větru trvá než se pozná se oddělí.od člověka.rozliší událost, zvuk, koloucha růže.

ale když tě cesta zklame. když není o moc víc.páření než prohlídky vzduchu s výkladem ani

Šeherezády.jsi dost hnědý aby tvému šilhavému oku tráva

odsekla.cosi a dala si klid.ona osudová a olympská ty bídný lapka a přísné zlo.

40

ty a já známe.zbavení se všeho.jako venku dvojí a nejasný nábytek.který čas neopouští uvnitř.

vládnu matce dokud je to.ještě rudé a je.to naruby.

v těle je vtělení bez průtahů.vidím mrtvé vidím hudbu bez.odporu. a že mě vyhnali ze slavného pokoje.abych pocítil něco žebravého a bez noci.abych postavil neřešitelnou hvězdu.abych provrtal její údiv tak se uskutečňuje léto.

41

počet je vzteklý a.kameny zvětšující příval nebe.a máchající tam svým domem.jako kojná nad prázdnotou.

umírám okamžitý umírám s barevnými ústy.umírám pod policejním úderem neboť ze mě.rvou fresku rvou ze mě tuniku co mě odívá.a již nyní vydouvá prostituce.radostná nahota nejvíc.

42

Všechny žaludy

43

všechny žaludy 1997

nyní ve tvé tváři.je zkoušený bůh kterého.nevyháníš.kterého nekřivičníš.a to je vaše opičí přátelství.

v obou případech přesto zemření.nás nevyprázdní.

ale hora mocná síla.ji plive.tam v plameni.jen šťastné nohy.

44

strom a jeho determinismus. mám ho místo kom-pasu jak moc zapírá jak moc zapíral. ne že by.můj směr nebyl válečný. ani dopo-ručení jimž jsem krutým a škubavým předmětem.něžná. ale jsem ještě lépe opřený o svou sol-nou hruď chci si ponechat stůl kde.bych se mohl nudit a učit se špinit se a.mýt se kde mlčet by bylo přirozené kde mlčet.by bylo nepřirozené.nejsem přirozený. má hloubka má.platnost rozsudku. má samota zbytku.povrchu. a chleba.

žer. krev jde vpřed.dýchej. krev jde vpřed.ponižuj. krev jde vpřed.a pro každého stejnou ošklivost. stejnoufajáns. stejnou viditelnost.

milosrdenství a lásku. pro stejné klenutí. stejnou.viditelnost.protože tě miluji.od tvého stále neuvěřitelného konce.a protože se ukazuješ.

45

modlitba.malá bílkovina noci.sebe.cesta kolem sebe.jako tráva z trávy vzrostlá.

salva je zastavena záhadně. jakoby.před smyslem který se podobá.vědru. jenž může být jen vědrem jen.množstvím světla jen přespočtemhadů a neumím přemýšlet jinak.ani o ničem jiném.nejsem Mithradátés když miluji ale denní.ohromný vložený do ohromného jako.panenka do panenky.

nešetřím si svá křídla ani svou samotu.neskrývám nic bez bázně.neskrývám nic.co by se nelesklo ve větru.tohle. tohle vyhání král.

46

a střecha.tak každodenní.a hluboká tím že chátrá jen v tvé přítomnosti.

štěstí a zničení prchají nastejno před úkolem.

žádné evangelium. ale prach a včela.a být bdělý.na pohlaví větru kožešina.jako na chybějícím infinitivu.a jako na hoře kde vůle ovoce nemá nikoho.

a do slova vedeš svůj skřípající stůl.a přežvykování a větu jako skot vyčerpaná.jako tvá hranice zblblá jako tvá sběř.

47

molos cesty. a kolena.upřímná. a netoužící být jinak člunky.ale dbající pouze.aby se líbila.zdvihla co jim patří.rozmnožila mátu.

instinkt se vrací na pláň. a přibližnou.dramaturgii.ale zde: počet; počet.

to jsou nohy zamilované do krve. její.s křemenem co vrací nezvratným rukám.nezbytnou souvrať.listoví kam.usazuji gesta nepochopitelná pro ni ve zbrani.pro ni jíž pomáhají plody bílí ochránci.

48

žádní hlídači. jen tření.jdu k plodům. a beru svým.ztěžklým jazykem. navyklým.jazykem.zpitým bez krupobití. ale v celé.historii zrušeným. svým jazykem.jejž vize děsí.

jako mátu v příkopě.čtvrtím svou první otázku.jako dočasnost otce. to jen.že je pryč.to jen porazit ho v závodě na hřbitov.to spíš porazit ho než psát mu milostný dopis.

49

jelikož voda shořela zneúnosnili prsten.a tenhle pokoj.kde je korida totožnosti.kde je fascinace.a sněží. sníh nikdy snadný.a pocit přišívání.anděla k zadku a k zadku kde je.krev proměněná v rozdělení.a v krásu a v rukojmí.nahoty jež nejde ven nejde dovnitř.nahoty bez hor. tímhle.se krmím. a nebe bije.nebe stěží umí bít.neumí denním dveřím.být kůrou.

léto. zima zima léto. věštec poražen. dýchání.mýtická koná se pytlovina. horečka.o mě drnčí a staví mě naruby. je to zklamaný strom.který pronásleduji. učím se.jako rušivá hvězda přežívat.určovat. záviset.poznávat vědro hněvného boha.

50

jejich kolenům. halucinaci. odkladům.bláto a slzy přechodu.a předáním tvora.jeho přítomnosti orgii jeho přítomnosti jako tam.kde samota září kravám na břiše.

jako nárok. jako skladiště.jako ploutev. chápaje nekonečno.nechápaje nic ale určitý přechod k lítosti.jako vsunutí jazyka.

nebe jako suma padající do jaké zahrady.jako ruka na psa. jako jakákoli ruka.v jeho ústech. jako nepravdě-podobná zkáza. jako důkaz.ale prádlo.mrhá nejdřív tímhle. prádlo dostatečně přísné.

umlkáme a cosi se.znovu dlouží ve stromě.to jen že bouře z něj byla vyhnána.že historie ji vyhnala.

51

a slovo je ještě velmi naivní.než aby natolik chybělo.tobě a mně.a naivita nám chybí.jako venkovanství.nevyhnutelná výstroj.

zrno. velká mesaliance. společenství.nepřekročil jsem jen tyhle uhlíky.žízeň v rodovém okamžiku.hlad těžký jako pořádný.jako laskavý.s pitomostí ryb je.hezká a zvědavá ruka.je ruka definitivní.

nastává vyvlastnění.mozolná událost polibku.která je nevyhnutelným zjevením.

52

ona spí. sýkora je vysilující. ona spí pod.horlivě rozplétá spiknutí vzduchu.vidí sluneční stráň v odolnosti.vykopává odolnost.stává se obvyklou.stává se pokojem kde.polibek plní svou totožnou zemi.

musí se oddělit násada od jejích mánií od jejíhoúbytku.

ptáků.jako vše co zavrčelo a.jsouc mozolné přimělo nás.vsadit si. svedlo naši lásku.

ale kde jsou naše velká noční.těla.když jablka uvnitř dýchají.

53

jež nenaparují:oči bouře.oči slabosti.oči pařezu.ne nenaparují oči pařezící.denní oči.tvora.

v domě umíš uhlídat vztahy nebe a sprostoty.robotný.a hrbáč.

a vrátit se. neboť musíš nosit.na každém prstu solný pakt.a roztáčet.mizerné jmění.

a jsi tak nedokonalá.že mi ukazuješ svůj polibek od.začátku.a tak cenná gesta ničení.

54

Důležité etapy času

55

důležité etapy času 1997

jsou zchvácenější než psia ještě ne dost pozemštídost pozemští jen na toaby snili jak obratlovcihutněs okázalostío kostech.

bohové se ženou pod zempod námi. ti fetišisténaprosto ztratilismysl pro les a pro oklikuporážkoutváří.

Vychází z domu a drží si zmatené břichovnější nával se na ni díváhrábě vědra rukavicekteré tvoří světelné skvrny v zahraděmalé tonzilypavučinyaby se lépe šlo vzadua putovalo v taji.

56

Pneuma a hloubení.Vztyčení duše.Ptáci v rychlosti.Král co se nedá zabít.Stejná nemožnost vzít zpět danýrozkaz. Lásku.Hotovou, vdechnutou, psanou.

rybí kosti na hladině vody jakobysnahy které obvykle vynakládá dento nejsou bohovénejsou rybyale důležité etapy času.

57

58

Před solí

59

před solí 1995–1998

Je třeba zaslepit studnua pyla aby se svraštil pod dotykem vraha.

Sníh nic nezopakovalani kámen neotevřeljaké ruceani nezvedl sebevědomí.

Ovoce pronásleduje sváslova spálená na zemi.

Cílový směr se nezměnilani narození. Ústase plazí v ústechs krásou jabloní.

60

Žilkovat. Spojit v nebiluxusní panenku obzorua bojovou panenkujejího pohlavíjestlipak poznášnepokoj pohlavía pohlaví soli.

Tam. Pod tvé příkré mečevedusvá děravá ústa své zvířepožár který přemílá a omílá a ústído své krásy.

Jak jsem žil chci umřít svažitýa vskutku syrovýbudu mít chuť hodovníkana vše co, horoucí, sedá ke stolu.

61

A chabější úder ramenedo dne dovšech tvarů dnetolika hladu poznání všehoa vše pokud ještě den.

Nespavým mistrům naše trníhnízdí v žebravé bouřia my jsme na cáryabychom vnutili nebeabychom vnutili svěrkua postíme seabychom nescvrklibez buzení ovoce.

Stále tvé očikoušu jeztrácím jekoušu jejsem jatýa zřícený.

62

Také zlézat s visící rukou mistrů.

A vracet se. Neboť musíš nositna každém prstu solný pakta roztáčetmizerné jmění.

V domětíha očídokořán

všech.

Nevrácené nezmizelé ne nemožné.Tolik ptáků tolik migracíhnije ve tvářineslyšeného synaprach a psikteří jsou na jeho straně.

63

Zpaměti a do jasného pruhu nebestrom žene své bující maso spletli bychom sito co bylo poraženo s cestou skrásnou zbabělostí cesty.

Bylo by třeba kamenovata děkovat za své ruceale žebrat, žebrat a nic o tom nevědětpořád umírat, umírat a nic o tom netajit.

Ale psi olíznou domovní dveředokud dům nezmizícesta se může kroutit, jsem nekřivitelnýslepýš, čiré cosi.

Nehledám světloryzí neschopné chabévždy je v hlavě stavím protikřemenua divokosti místních jmen: jsem tvéjediné omílání a mám zázračnésrdce vyhoštěnce.

64

Roztrušuji mrtvétělesně je to závratnéstrkat do jejich lící.

Nemohou nepřijít.

Tohle listí je obrazem mého jedinéhoprotimluvu, ano:přikládáme jen do jedné hranice.

Mizení svazečeksvírající bouři.

Ovoce zvedajícío něco výš ruce světa.

65

Jako cesta se tyčí jako trníjediná a vnímavájako žena tedydo níž se strkájako žena s tamtím pod nedozírnýmbřichem a okny jež rozbila.

Ale má příslib rozbitía sůl jí žebrá v ruce.

Od své smrti ke své smrtizaměř svou tíhuto je osvětlení.

Nevěřím že stoupat činí tělokonečnýmba ani zhasínat.Ale ať mrzák čelí svému katastrua brání hojako voliéra drůbež.

66

Tomu jehož tvary zapadlydo lesajako definitivní šperk.

Jako slovo radostjako slovo stávka či granátjako je v rypáku vidětuložená svoboda a nevinnosta žalostná trávaa žebrající hudba.

Třeme se pořád o železosamotnímeslyšíme zdivočelý vrcholvrchol bez jeho klidu.

Neboť už není žádná říšekromě říše těchto třísekohromující prstysvou všední krásou.

67

Je to slunce a jeho zpronevěryzasnubujeme ten kozí jazykje to zkažený jazykjako kamenováníjako udušenív nebi příliš pomalémna předání čehokoli.

Je to vtělená lodiceje to lodice potřebnáskrz tabula rasa ryčný peňkterý nezná zázrakale struny a slovana přesvědčení strun.

Umlkáme a cosise znovu dlouží ve stroměto jen že bouře z něj byla vyhnánaže historie ji vyhnala.

68

Na dně řeky není místopro nedůslednostžádné pro údiv.

Ale mít rozkoš jen z hranic bytía z rámusu.

V domě umíš uhlídatvztahy nebea sprostoty.

Robotnýa hrbáč.

Existence tedyjako trýzněná kostjež jde zpříma v člověkua žebrá o bouři.

69

Nerozdělíš potravu.

Sluncezvrácená urnatykání psůslunce jako pákajíž se zbavujemea božského nikdy.

Bez důkazůvehnán do údržby nebepřinucen něco pěstovatzanechat důkaz života očísvůj důkaz lidský i nelidský.

Je to mé vyčerpáníje to domorodecje to rukáv bez utišení větruje to ruka beze dna bez ústupkůa je to ruka beze dnase zájmem o bytí.

70

A ohromné a krasové úsilíjež vydává tělo ve všech bodechtělo ohromné ve všech.

Ale mít rozkoš jen z hranic bytíz tvého měření zeměa z radostného drdolu večerarozpleteného spleteného na tvůj dotek.

Neboť vítr se chystá zářitvydobýt si nástroja je to v nenadálé trávě cosiobyčejného a věčného.

Nechci aby se sníh zpožďovalpotřebuji vrtkavostidůsledné pohoršenírozvržené venkovanství všeho.

71

Proniká do zahrady jako ženatím co umírásvou dělohou a svým bestiářema proměňuje trávu v trávuviditelnou živinu.

Mimo divoké srovnání odmítnuté mořem uzavřenémořemhvězdy mají minulostjen bahnitou jen strašnoujen zásobování sebe konečněnádherně sebe.

Přikládej pod hranici zjevnostivahadlo vždycky vychyluj k neslýchanu

jež se zdvihá.

72

Pokud růže nedeformují nebeco já o tom víma spora velmi lidské sémě v člověkua má obří smrt od tvé obří smrti.

Neměň nic na uctívání stromůale ty se neumíš vzdávatmrzák je u bran neblahého vřetena údůupírán a jeho zrozenítak osobní.

Na hranici stále mluví o světě.

Úděs, a konečně skutečnost, šťastnádobyvatelka.Skutečnost zalitá krvía malá na mých dětských kolenouvelmi přítulná malá.

73

Ona hořía pluhy jejichž rozuzleníjsou rudáznají dřinu.

Ploutve a brlohhořící ve světlejako pravý přítel.

Světlo se také rozhodujezvětšit a rozdrtit nebezamíchat je pomoci mujako se matka ponižuje ohromná lidská.

Jako se matka ponižuje ohromná lidskákdyž vrací se do světa šťastná žalostnáprošla božským bez zastaveníjako chodec kterého skrýt se rozdnívá.

74

Ne že se oddělíš od prachuani od psů

ani od očí, často plných milosti.

Uvnitř domuhlad oddělujeale rozsekat svůj luxusní jazykvíc chceme z jednoho i druhého prsu

do úst dvojnásob pozemských.

75

76

Přestat dře

77

přestat dře1998–1999

Co znamená být starýa neuhnout své mrtvé kůžico jiného se potká?

Stav bytí se rovná stavu tlamy.

Na téhle straně smrti. Na straně jež proráží.

Nepadáme kvůli padáníale prázdno existuje všímútěcha ničím.

Nic tě neshodí jinéhonic jiného tě nezvedneprotože jak obolus nemáme jménomáme jméno kůže a tíha a smrt.

78

Involuce – nové rozvinutí.

Samota se pojí k ničemu. Podruhé jedno.

Nyní podpalubídelší v motoručernější v motoruať kdekoli čekámea nic neměníme.

Dělíme senejsme stvořeni pro tonejsme stvořeni pro nic jiného.

Nejsme stvořeni pro bytí.

79

Zdálky se trpímezblízka vůbecpocitem blízkosti umírámea tak se štěpíme

pořád se štěpíme.

Nedá se zemřít jindy než ve dne. Umírání je denní.

Smrt nemá žádné zobrazení. Umírání má všechna,ty, já, všechno vždy.

Hněteme v ruce abychom zemřelinemožnost psátči zpívat předtím.

Tvář je jasnácituje smrt.

80

Kdo mluví? Jaký návratnávratujenž má venku kopí.

Ozvěna smrtitváří k zemive slepém pokojidráždivá krupicemuset ji počítata počítat voduve stoupající studni.

Netuším to, ale netuším to nekonečně.A nekonečně, to je čelist.

Hlídám se špehuji sejako postiženýsvé postižení.

Ano, postižený zpožděním, dětstvímvelkolepým dětstvím.

81

Ztrať otce.Dřív jsi mrtvý.

Tam tudy prochází jedení.Žádné jedení dřív.

pro J. L. G.Velmi zdráv kdo může hlídat smrt.Velmi zdráv – velmi sám.

Ano mrtvý je matka.Vždycky ztrácíme matku.Co zůstane živé zůstane tele.

Zrod netopoří. Nejdřív se musíprojít smrtí. Stál nám, nastaloztenčení – a viditelnýtvar mrtvosti.

82

Nemilujeme sejsi pozornájsi obezřeláuklízíš si životv tělesvůj životdo moc vysokých komínků.

Ani málo ani nicco s tím svedemepříliš se to podobátomu jak to je.

Přikryti jsme vagínoucelý den.Vůbec ne Bohem.

83

Z definice je to nemožnéa bez definice tomu neníjinak. Poznání tělesnajakoby pod skálou.

Pohlaví visí dolů smrtívisí nahoru smrtí.

84

Bez sebe

85

bez sebe1999

Přicházíme na rukoupropíchnutévdovské oči.

Nezoufají si z neviditelna.Jsou to ty jež držíme zavřenéa otevřenéale kudy a kým?

Bezpředmětný rejd těla.

Vše sundáno krom hlavypro tvrdohlavost.

86

Hlava vržená zezadu vpředjako uzel.

A hlava nemožná. To je nemožné.Zaostalec hází.

Smrt – aniž se může oddělitod hlavy.Aniž ji můžeme oddělit od hlavy.

Černota ne jakoby nesmazatelná.Dělá víc než jen mluví zadrhnutím

nezapírá.

Říkám vám pouhou hlavurozhodující jako díraa průrva.

87

Neuběhne moc času a jsmes dvojím viděním.

Máme už před narozenímtohle vidění nohou.

Zvětšený podílrozporu.

Mrtvola jíž vidímeprvnía druhé tělo.

A díky prachu – rys.

Bezpředmětnost: to se řítí jinamnež do vyústění.

88

Končit, o tom víme své.

Tváří v tvář – průnikzpředu masitou tváří.

Netřídí svůj škrtani ho neodnášíjako z cesty vrácený.

Mezidobí je masité.

Projít to je ztratit se a zdolata hledata rozbít dveře.

Dohnat zpravidlana smrt druhého

zem jednou a ještě jednoupoté co zdvojená.

89

Samota, mít na přemístění,za důvod přemístění, jen ji.

A jelikož má slitovánínanáší na to černotu.

90

Hůř

91

hůř1999

Ležet – plot urputnosti.Jako čas pomrkávajícínad časem.

Selhat: nakazit se právě tím.

Angína dřevitétrýzně.

Třecí bodysdílené

Stejnost – roztrhání.

92

Styčnostúměrně škrtu.

Čelemostří rukynedokázatprosít.

Škrtat – nahlédnoutškrtatstejný zpomalený tvar Ne

monolit mimo.

Infinitiv do slepa: časovat, alveolárnět.Totéž skloňovat – najít existujícítlakové body.

93

Nic, přirozenost věcí.A nedané

odděleně.

Není to ani dané.

Odvrácenéod chvíle kdy tam světloneprošlo.

Hnisající okojásotkterý těsní.

Nůž rohovkynad tím.

Žvýkání.

94

Vycházíme ze ztraceného.

Aporie – zmlknito je dno

ze ztracena bij jen kůru.

V pohlavízkus se představit v pohlaví.

Perifráze –jakmile jsme venku.

Genitální jeskyně

pokleknutí.

95

Jakmile světlobyl potřeba vnějšekkost byla svěřena dvěma

směřování I zatčení.

Sníh je jako my: postupuje schismaty.

Zas od začátku změť. Tvrdnutía anarchie tělavedví to je čistotapostupu.

To čemu právě říkáme tvorkatastrofa ve dniodročenémdnem.

96

Jako – ne jakojako ne – tvorse táhne se hledá tahem.

To co slyšímeprázdnitsebe.

To co neslyšímenad tím zoufat

co slyšímejak nad tím zoufá.

Údy protože vědí co je tonemyšlené.

A ještě dokola.Už nevidímepod sebe.

97

Brzdit aby zeměbyla naproti: objem neobrácený.

Ležet – mimo otisknadání nevím.

Rozbít světlonad otiskem.

Vládne vytrženído zemějiné přemosťujevylekanější.

Felace pachtůvchodů východůplodů

cyklů.

98

Mezi tvými stehnynení chlébani auraani slza-již-říkáš.

Ale vidím.

Kytovec toho zdevyčerpání takové.

Tělo žádného dětství.

Z povrchujež přišlo.

Myšlenka doslova – bez/hlavá.

Zdvojení – odstup od druhénemožnosti.

99

Jsme zduřelí – mimopanoptikum

překážíme v cestě.

Ústa dokořán – držíme rovnováhu.

Odnětí jazykanoc terénem starší.

Nesoucí pohlaví na břišejako by měl génia černi.

Na scestísmrtelné přikázáníod nás.

100

Dynamický ale ne jako hnutýbez židlestředovéi okrajové.

To proto že je studna pod domemkterá se na nic nedívá

je slyšet pád.

Parietální zrodstopy nehtůdolezměť.

Utvořit opravu v mořiživinua samotu.

101

Být: skryt.Také soutěž.

Oddělit zesnuléhochýlí se dno jež známehorem

staví obě misky.

Protože nenašel své slzytráva jež ho zarůstá tlačí ho dálpodstataa zeď.

Na prahusilou odporu

jako pes

a nebe.

102

Oni, dvě primitivní čárykolem Nás.

Dva příkopy kolem.

Mluví málo. Jeden v chlupechdruhého.

Ležet – plot epicentravyzařující pasáka.

Kostěný světemtaknás čeká.

Rozmýšlet už.

Ke dni. Jinak řezaní nejsme.

103

104

Důležité

105

důležité 1, 2, 32000

důležité 1

Když přemýšlím, nebo lépe když mluvím o svých přá-telích, v mžiku nesmírnost.Jako bych se surově obracel.

Moji přátelé, s vzácností, která je pouze jim vlastní.

Moji přátelé, s tím netušitelným způsobem, jak seznovu stát vzácnými.

Přítel

Je tělesný a nestvůrný. Napospas nevím jaké osobnínoci. Především jeho schopnost milovat láskou, lás-kou tak pevnou. Jeho neřízené a divoké mystérium,které vás zanechá klátivé a jakoby neprobádané.

Budu se bít až do krve s přítelem (obával bych seudělat totéž s bratrem, který je můj), abych vyzkou-šel, kam až ho mohu ztratit – kam až on může.

Slovo přítel nesnese se ctí množné znaménko. To,co znamená, je příliš křehké.

106

Můj přítel.Jak jsem vehnal do ticha sousedství toho slova.

Více než umění mi přátelství brání zemřít. Častomě od toho zrazuje. Vzácnější než umění. Přátel-ství, a v tom vězí jeho ušlechtilost, to nikdy nebránízemřít.

Přátelství: tajuplný sníh. Sníh na sněhu. Těžko potom všem uchovat pohled pro něco jiného. Uchovatsílu, slabost pro něco jiného.

107

důležité 2

Zastaralost bílých mříží. Hodně pomalosti. Úmluvasjednaná se psem: z provazu nitka. Nádor na krajiněmě nikdy nevyhnal, nikdy neřekl, abych šel jinam,kde bych zrál ve městě.Je mi pořád patnáct nebo šestnáct let a zuby, jež natebe cením, jsou bílé a plné smíchu. Stejně jakov první den učení u tebe: jelec vyhřezne z hlíny, no-vý a čerstvě vržený našima rukama do vlajících kuku-řic. Pronikavost, úpornost a síly jsou za dne naše třijasné zbraně. A ty, velká třída.A toho dne, jako raketa, jako milostný dar, který dá-vá země nebi a nebe zemi a země zemi: setkání.

Někde vládne Říše středu, uplatňuje svou moc chů-va, jež houpe ztuhlého v náručí, až už v jejím náručípřestává být, nebo jen uchem: už jen krajností, jakoje Orans.

Ovocný strom, jejž záře jeho ovoce oslepuje. Mlékorozlité náhle po celé zelené louce, kde se nyní topíkráva v úděsnosti a černi.

Vím, kdo je nejtemnější na světě, ve mně. Tohlemám společné se všemi lidmi: úkol být svobodný.Který je neosobní. Je třeba být zcela cizí plemeni nato být člověkem: šikmý. Ze vzdálenosti a žíní. Neutě-šený a ohniskový: jak už řečeno, sám.

108

důležité 3

Přežvýkavost vhání trávu do mléka, vodorovně navlé-ká rostlinnou říši v podobě louky. Pak z ní vyvrhujejinou, svrchovaně bílou, která nechává lhostejnýmskot, jenž ji stvořil. Pro něj: upřednostnění ohně,ohně, jímž je tráva. Upřednostnění přežvýkavosti, ježpředznamenává.

Bok, který je synem: očividnost šípu. Je to neosobní,ale rozhodující otáčivý růžový keř.: kam slunce neve-šlo, ať nevchází. Známe venku marné orly a dennípronikavost projevů.

Hanebné, ohromující uspokojení při sčítání svýchkůží na stole. Těch deset let na svléknutí jedné: pou-ze na zimu, jen ať to ví: pouze na zimu.

Vždycky scestné, dílo začíná pouze od ód. Dekódo-vané jako přesuny ryby v proudu horním i dolnímtokem: nahoře světlo a jeho smyšlenky: smrt. Dolekoketérie naplavenin: vtržení.

Dílo?: to, co samo odmítá. Zbaveno umožnění se?:vyjde nastejno ztratit se a najít: tatáž věc. Uhmotnitnepojmenovatelné, uhmotnit nepotlačitelné a od-nést všechno: v sirništi, a vědět, že nebude jiné oh-vězdění než matné.

109

110

Lhůty mrtvého

111

lhůty mrtvého1997–2000

Judu Stéfanovi

Chytil jsem nemoc čistéhospolupráce s tímjak skoták se stádem.

Skoták jak ten kdo nahradilmatku posloucháním otce.

Jako se přepřahá zničení tak se narodit.

A tedy nátlaky, náboženskéjako mléko, zeleň, noviciátjako být poučen býtvyhladověn.

112

A táhne to svůj nedostupný hnutý luhje to stvořeníto gesto je geniální.

A také tohle spát jako sepřijímá přibírá bolavý mrtvýmrtvý bolestně odlišnýjako truismus.

Ale ucpat vzdálenostucpat srdcejako se svěřujevzdálenosti a srdcijedinečný aktvznikání a zanikání se.

Malý peplos ze vzduchu a slunce Marnivostnadutost střeva nostalgielobotomie a dochvilnost.

113

Kámen se přijímá se komplikuje se vidíse nudí se blíží.

Protože tížit je pro nějvrátit se do neslýchana.

Zažito: vy vpadající vpadlé tvářelitanie popořaděnechávající na své lávěvýnos z člověkaa čelistzkroucenouzanícením.

Kdo do hlavy sveden neteorizujeminulost a budoucnost nenelhal o neproniknutelnostinoci.

114

Přístupné starostlivé zrnokéž shodí ho z hlavyslovo ztracené jměnía když říká že je teď úplněslepýpošle na smrt zrak.

Uhlí skrz úplné slovoslovo úplnězaostalé hlídá pytelzná zaneprázdnění pytle.

Ať řeknu vrchnost či svrchovanápřívlastek i podstatu ona se vrhádokořán do vzduchu v zahraděkde každý je pánkde každý je žebrák a zvoník.

Vykleštěný oheň. Nosítka vpravdě odvážnástrkaná liturgická. Játra hned vztyčenáhned rozervaná.

115

Jsem skříplý v rameni v šavlina podmínku

v rameni nikdy trefeném.

Hlad mě držíhůř než ženaneboť podivný velmikukuřicekde je nám často zle.

Jiná věc mi chátrá v rucejako zobákjako pakt jímž je vidětdítě jak štěpí ptáky.

Ale kdo strká ruku do křečikdo podá divoký chod kdonepřekročitelna pln napájí.

116

Jako chléb bere moukujako ovoce lhostejnost velmi důležitáposlouchá jako jespící země vzadu.

V rozvalině svých zubů čekámevlastně to dělají všechny lebkyzadejme kostře úkoljako sbírat nehybný vítruzmout to co je hlavaa ustavičná.

Krvi viditelnost a páda že ji trefí hrábě jež svrhnoutvář a předají ji vosám.

Člověk: má velmi hlubokou nohu

po všem je strašlivá.

117

Sekyra přeruší rozkoš stromuaby nemohl vystřídat nebesekyra objevuje vášeň.

Samota krále existuje samotajež přichází s nástupem králejež přichází s rozdrcením krále.

Je někde v listínůž který se předáváa ryzía dům se ozývá zvláštnídům rtů na rtech.

Protože si předáváme omylústypředáváme lásku nenávist ústy.

118

Pokud jsou bezvýznamné sochyjsou na kůži vychrtlé ušivychrtlé a nudnév mýtu nešťastné a končícíplachtou přikryté vezoucí mrtvédřevo tedy dřevonaložím tím své mrtvé pažea zaručeným bezprávím.

Blízkost směřování do té smrti tou smrtí.

Blízkost ale ruce se točíjako sůlve fabrice.

Stačí mluvit podpírat zá-hryzy každou předtuchu koušemale zvratky si nechávámekostry v zavřených ústechv opuštěné věci.

119

Zákon nás rušínás dělí žvýkáme hodo všech stranjako ten posedlýmíchá na každé lavicikořeny a svůj kašel.

Máme na tvářisvé slovo a svou tvářskandál, jistotujež nezná vlastní pojistku.

Udiven tvrdou střechouvznikáním z níjakoby narubyjako pařezyjako s nasazením padléhoživota.

120

Ke mně manipulaci: obracetslova jako ve školejako učiteli narubyobracet se zády k učenízavázat zavázat víc zimypáchá maskymýtus je výstižný skvělý bláhovýbláhový kdo žije kdo se smějekdo říká válkakdo protiřečí.

Dost ironická genezeekzematická pro mrzákypohybují se v davupohybují se v plánina pranýř vláčí závlahukdyž jim holub trčív okukde břeh jenž míjí jenž chátrá.

Potrat – nenávisttak dlouho smrttak krátce životšílenství tak krátké.

121

Denní kůže vede do všeho užnevede nikamjedna, tisíce se tragicky vrhajítakže před po milování.

Mluvit o nepostižitelné smrtimluvit systematickys někým s něčímse vším z něj co kope.

V Evangeliích se mlčíjako oheň před samoukemjako samouk před ohněm nahlédnutým

propuštěnýmčerným.

Jejich čtyřem očím dvojí hněvhýbeme se jsme venkunašimi ježatými čaramia našimi náčrty

milenci všude třtiny a obouruční.

122

Život ten lehký odřít umlčet takovýmoč močit ji nazdravé hýždě zavinout jinakaženou zahodit jiodstrčit urážku a hnis.

Tvář již držím tvář a průchodkdyž ji líbám a jelikož je to vysokojakákoli tvářkde výška se dává dává.

Žádné domorodé gesto gestojež domorodé držet jsouc to neryzí část zmrzlá část.

Zášť k časuplnočasémunevolají nás zpět nehoblík naruby.

123

Špičatý život nejmíň lživýživot celý život lhaný.

Řeknou řeknou dosturažená cestatenata pitomost tváře.

Venku budou mít rasy slovs hlasy jsou to lidéa slova s říkáním smrti.

Sání blázna hvězdyon krutý podlý krásnýkrutá podlá krásnádva se krčí bez zlomu (lámou vcházejíběsní klidným běsem.

124

Vichřicí těloztráty nečekámejsou jsousvědci na to všene nechoď pojď.

Tak je hluchý a nevidomýpudlík směšný blázenje to také světjejž vedu jako kůň jde.

Lehl jsem macechudo její neomylné kostrymočí onirická noc tedya ať tě rozblyští v moskytiéřea ať tě roztříští v moskytiéřea lenost navždyckyna dvou nohách zjevně bílých.

Tvář už uplynulástvorná to je tvora zázrak a líbat jimá svoboda.

125

V lese průzračnosti neobsahujívšechno zvěcněnískvělé ze dne na densrážení je vidět tak na toklatbaa zpodobit láskua čekaný ve svém stáří.

Chraptivé srdce chraptivostzášť aby se došlo dál nežútroba ta kterou miluji v aortě– právě se zhasnulo –na míru žádné lampě.

Je třeba udělat si hagiografiia potom ji rozvrátitporazit K.O.začít vše znovuz náplav očních klapek.

126

Antifráze jež mě obléháspojený konec s puškouživý zrak ale to jekružná Joséphinekrouží v mé pamětiperifrastická Výsostnánebrání to zemřít být mrtvý.

Ta krutá a strašně černá věcjít za sebou vyčítat si tojako pes jde za kostínež aby plival plíceaž by se tím ztratil z očíaž by tím ztratil zrak zde.

Buď něčím jiným ze studu.

Ztrať zrak zde.

127

Činí mě pevně snem tvůj jedinečný aktmá zevní běhnoa křížová stuha červenározplétám křížovouale na rameni jen velmi málo hněvua nádherná.

Odporná vojácká kurvaohavná a ohavitelná kurvahoupe mou felaci mé smutné zvířela-la-la zasunout zasunouta že jsem ji ohnuluž mě nevěkovatí.

Milovat tě je čisté a houževnaté a tě pochybné teď kdyžpohřeb vyje na zimyvyje na jara ne ona vyjía já špinavá panna ježnepolyká se nemohu vy-šňořit tam kde jsijako za tvého živa ty naproti budící měz celé nocinebyla metafora jež by stála za to.

128

Moč močitjako se drží v rucesvá nejměkčí blbostlaskavě a v podřepu.

Zázrak pro roznoženoumačkáme divokou věcmeč výš zdvižený ó třešeň.

Pohlaví obecné nakonec obecnéa hlada modlitbavěci které nás znetvořují.

Stejná věc připomínámeje věcí pro náskdyž je to věc jinéhověc když se odvrací.

129

Italu CalvinoviHraješ v taverně tváří do karet láskyříkáš co je to říct: má cesta visí na Soucitu naMilosti žena zlehka dotčená jinde víla kde to jen

sakradvě geniálnía jejich geniální zrada krajiny také jsem v životě

nevidělsvé čisté části.

Jít na život na smrtpřestatpřestat předcházet lásce.

130

Jasný roubík

131

jasný roubík2000–2001

Patricku Watteauovi

Zakaž čištěníklec zůstaneklecí.

Když tělo lezez jiného tělaškrtáškrábe.

K mrtvole se jde jako ke gnózi.

V ústech mrtvého: program.

Dokonce bradavkykůže jež táhnejednu pryč od druhé.

132

Sperma: člověk není veden zpět.

Mozek také nula očí.

Bílá v úplnostináhodnost nás přiváženínás.

Antropometrietam kde zhroutit sevyjde nastejno.

Styčnost – úměrně škrtu.

Tam kde budeš černý budeš černý.

Bez kůže krajina.Patník je také bez kůže.

133

To s čím se nespojíš v tělez něj prchlovertikálně.

To co je zmrzačené

alespoň něcostoupá přímo z něj.

Ve stejnou chvílizemě se plazíneobklopená.

Pobití na cestu skrz

Nit země

proti-šev

134

Projít dveřmi

být v záhybech

Nemáme totiž slovonastává to jako cosi

Pohlaví je proto aby bílá už neměla jméno

proč úplné okraje

neboť jsme moc daleko

Nesoucev bolestiruce stejnévelikosti

135

Ne prostý rašelina kam jdou jeho nohykde uvidí své nohyprázdnit se

Uvidí je jednua druhoujednupakdruhou

Kam jde pod svým pohlavím a se svýmpohlavímpak pohlaví jiného tam jde

ten kdo ho prázdní

Říkánechme tady to tělo

136

Neříká spím alemé údy mě prodlužují

Atra

Říká že cítí jak žije ve stanu či v bytí.Že takhle se může vrátit dost z daleka –

– a dlouze

Člověk u stolu strochou životase svým hlasemskývou co projdes dvojím hřbetem

Život to co ho přesahuječiní nesrozumitelným.

Také ho žijem.

137

Ustavičný kiks kulaté

duše: té jež se nekutálí

Jeho ruce na jeho těle hluboképro něj dělané

Tak i v lásce v práci – vnaprostém bezmatčí

Slzy nepřicházejí protožehlavujiž má nahořemá dole

Byly vidět v nocijeho oči spolua od sebe

138

Udělal se nad tímuž tohleje odlišné

V pohlaví vězí slovo plemene: plémě mluvía proti-plemene: proti plémě-mluví

Kdo spájí zemi a včera: včera

Vzpomínka: říká psi

Říká psi říkáucho rozbitétetováním

Říká: ucho rozbitév pravém uchu

139

Není žádný světoko lne na střed

Nic z něj nezbýváje denní

nikdy nicnebylona jeho rtechzotavence

Jeho noc – přílišzvedá se svápenným pupkem

Obraz ho proklínáon proklíná obraz

Hrne se do iradiace

ta ho vyhání z něj

140

Katastrod lebky dál

vzat.

Je udušenýnezná jménovzduchuneví co jeto vzduch

Slzy na jeho tváři. Ale nemá jichméně za okamžik.

Okraj visí ze všech stran.

Pravý okrajpak svah tyčto je vždyckyze všech stran.

141

Kostkdyž překvapilaje jistá.

Ať se říká protimluvroušcea roubíku.

Protože neníomezení v oku

jen roztočený vztyk.

Jako v líhnikde je to sráz.

142

Žádné místo není opuštěné.

Oči jepořádvytvářejí.

Na omezeném těle tělo neomezenétělesností.

Drát očí: velký, těžký: někdo

Nyní tělo žádného dětství

z povrchu – jež přišlo

A průjmypravic

aby byl hmatný najit

143

Pracuj a milujnestraš bydli

bydli a volej

Protože je to průzračnéje to

Protože se také díváme nekonečně

144

Tautologie jedna

145

tautologie jedna2000–2001

Jeanu-Pierru Sintivovi

Poezie nemá nápadný obzorzemí je hnuto denním pohybem a nebemnekaždé stvořené světlo musí selhatpíšou drobně mluví tišejejichž střed je všude a obvod nikde

nespasí nás gesta ani my je

četl jsem od žebráka

neboť tak mluví roztrhaný krajk rozervaným stromůmspolu zavřeným nad jejich okem

slyšet zvíře utichat a věšet se, nejdřív utichata pak se věšet za roztavených štěkotů

146

tři noci ne-revoluceinvoluce že už sinejsem sídlemó mluvný

že čenichy zahodily svůj původ a své hlasy

to byvše znovu nalezeno na jeho oku

slina hůl na čele

všechno pro dotek a být dotýkán převržennapálen spálen suché období svezené senopohledu

být mrtvý a pořád se hýbat vřít

prsty uvnitř ústjako švestky a fíkyrozněcující touhu říctv ústech

147

zavřít chci vidět oko slova

dost dlouho louhovanáaby bilaaby byla bita

a pořád ta rakev četby, marná a strašnáujímající a neujímající seve smrtiči vztyčeném břiše

vstoje pak roztrhán vzepřen jako když mámzemi naruby to je znamení že chčiju rovněó rudá krev málo koroptvíčasu zkrevnělého vevteřině, změť, nic

objímáš mě a pláčeš jakoby s časems rukama zabořenýma v čase s hmotou

148

miluj svůj oheň za jeho sníh za jeho zralou bíduvcházíme list měli jsme hladkonkrétní vlasytak i neviditelné

já se znám se předbíhám si šiju si zašívám kunduto co se zvrátilo do kundy v kundím snutráva žebrající světlo

mám sraz se smysly střesené nucené meruňkykaždému samota

míra pro vyřčení

zháším nechci se odříznout od psaní nechcipsát že se odřezávám vidím daleko ažk nahému psanému neklidu chci zhasnout

149

štěpím se věším se jsem všechno a nedostatekvíry rozdrolené mezi prsty jako sádramám krásného psa šaška a šankrkaždé smrti nemožnostto vmezeřené co mě zdržuje odděluje odmatky a když cuknu za šňůrku zapírá

k bytí se musí mít hlava na ramenou – tedy noca záhyb temnoty

stvořil jsem předpotopní řečí jdu odkud chci

po oškrabu toho rykuněkde uvnitř hlavyprvá noha

vraž bytí ramenyna dno řvi vše

snít nahoře vidět umírat mrtvoly mrtvolyshora a růžové plameňáky skrz

150

zevní kapradinu má vítr na háku začíná krvácetzalkne tím celou ulici vítr ale jeho pohled je takkalný milý

nápěv k tanci kroužení kolem sebe to vše bylopromyšlené a trávit tam celé noci opakovánímrvaním si vlasů nekonečna

kroužení kolem sebe vzpomínánía úmrtí ad hoc

slyšet jak se hýbe zpěv kamínků umění vesněhu a postavených ústech

na slepcově věštci přímo u oknaprvosenka je to ono šeptal jsem slepci

tam obrácený úchyt na sedadle sedícím tomukvůli čemu mu jdu ztropit kravál

chlemtat jsoucno známá lámeto co kdo a sakra kde

151

voláme prosíme modlíme se k noci kpodstatě

syntax výsada antirtu

nejjmenovitější možnýrudá ústa zubatá obehnaná žraná jak

ulice vraždí na vlhké trávě vlastní tělo,rzivé tělo, čerstvá věčnostó teď je třeba znovu sestoupitk okru a vlhkýmzelením a žlutím i okru hlavně žádnou poeziiděti vraždí vraždí

někteří kdo nespálili minulé trávy někteříkdo nemají minulostale tělo zrcadloztracené tělov úporném visu na druhé straně v kuchyni crčí

152

ten chlup původně stydký mu pískuje život

zuří v ruce válka druhu sub aeternitate

zuří na tváři mrtvého bez chyb a rýh jež řveza někým aby řekla vše

nikdy nemizím předtím než se s ní pomiluji anechám zahradu otevřenou

ten nejhorší obsloužený v tísni v panice mávchod na dosah

země tlustá jak jehla zakončujícíokraj krve

153

také tělo ucpává hlavutracheo-artériípřesnou oklikouřeholí

proviant není nahraditelný mimo hladze všech úhlů pohledu jakýkoliv hlad –stejně tak rty jež mají

jazyk schne nekonečnemje to i tělo jež se drží hlavou z těla ven

nic moc ale ohromnost jsoucí přede vším hlášenénáležité riziko tehdy se odděluje od jedné druhá

planá či šerednápevná kladka atak jak ránoi kukuřiceke rtůmnebývalýchdnešní člověk se od nich neliší

154

ve chvíli kdy se díváš seznáváš žemizíš

lituji vyřčené nebe nebe položené na hůlčlověka čekající na slovo když člověk mluví

z bytí vše co se hýbe co se rozpadá comizí jednoho dne křídlo jednou křídlo jednouz kladky křídlo. Kdo by mohl vydržet? Psátstejnou rukou

utváření se společně ráno kukuřice chladnájako osamělý mramor ráno jim na rtech a nartech zvířat, stáda, především příze,nebývalá zahálčivka

155

lidé se dívají na čas a doufají že nejsoujeho

ani podstatou ani principem či principem

pracovitý člověk nepochybně chce paruziizmizelého také odkládám hlavu a rohy napájímnočního a neprůkazného koně

za úsvitu dokonce v rozích, rukám chladnou hlínučekal se nový mráz ale vše zůstává na zemi apočítá se s ústy u svíce

přítel srdce pták v něm krouží tak dobře že vůbecse nehýbe země

to únava zestarodávní zápěstí a krásu

156

jistě krásu té jež odzbrojila cvrčka Ronsardajednou ráno u jezera Como Ronsard na dohledna jezeře se tyčící na dohled svému osudua generacím statnou nohou

rád jsem vínem v hrdelní kostřea pytlačím ho za nocí jasnozřivých myšlenekjako z houslařství polínko na hlavu

tajemství skryté v hlavě hory stvořil jsem akt jejžviděl jsem nový začátek

uzavření kéž má oko

když mráz není hlídaný a když je nazvířatech a na broušené řeči slova

jsem tím kdo mluví třeskutě

157

je třeba sestoupit do orgánu zorientovat se zmlknout

mizí rukopis jen co vejde jen co nenápadněnapustí inkoustem sdílený vnitřní povrch okarohovky

statná noha zabřednutí bedna na čas jakoby obrazný

a čas který nás žvýkákterý žvýkáme

jejich vhodná pomalá měkká milovaná těla tělatěch jež milovaly jako v Rilkem a do nekonečna jimje nevrátili

158

žhnutí vystrkujeme

tělo z rukynemožností jehoobrovským zmatkemv čelním střetus čím kde

Studna plnící zuby

javor jejž si všechny kladou na břicha a myna latríny intenzivně jako za války

hartusíme aby se stalo cosico pronikne promyslí dírou

159

padá do moře jako kamínkyhranic úst zkus se dotknout zkus teď svéhranice

slyším plicní stahy srdečního strojetam nová bučina tu kmenovina sídlo cizinceobávané bídy brloh vínem zpitý ryzí nádheracesty

tohle co kope v hlavě bortí mrakretní v hlavě že vždycky nuzný

oheň viděný procházet pronikat ržát a vrhat ses mezerou

spíte hranice hlídané v šílenství a rtyčtete

160

Vrytý čenich

161

Jeanu-Paulu Héraudovi

vrytý čenich2000–2001

očisti ručně kapradí nebo se vyšvihni do sedla u jezer

řeka líná ležící hmota sejmutí líná hmotamnožnéúchyty jednotná tenata

nahrazovala slovo vzpomínka slovem zahrada:nemám na to

žádnou zahradu říkala

skoro ticho

162

už děti spíme jako bychom se měli poznat

a všude úmor stejný hmatatelný matky nespí

a už děti spíme jako bychom se měli poznata úmor a počátek je všude hmatatelný matky

říct ticho ba jako

163

větev po větvi viditelná a neviditelná podzemní apřeseknutá alevýška se přetrvává jež pytlačí ticho ba

hmota s cípy z dusotů a snů kvůli tomu nebe

uřízli mu jazyk utopili tvář urvali táhlona Srpenslunce šlo dál

uřízli mu tvář četli jste nádavkem táhlo na Srpenslunce

se neukazovalo nechalo se projít strčilo se do člověka

164

strčilo aby existoval pohlavní a hybný na roveň sezaťatými

víčky slzami co bezprostředně nemizí zpozavyhládlými

existence až po tracheu,

tak strávil největší jas svého zavření bylo to na roveňse slzami a s časem –

existence až po tracheu,

165

chtěl aby zášť dělala hluk měkkost oblečeníjež kvílí

dřít na žďáru daleko od vrcholů směrem k vrcholům

mluví a zároveň si drží srdce žádná idiosynkrasiedrží si srdce širý úkaz žádné tvoření představ v jejichsrdci žádné v jejich projevu jdeš nahoru oni mluvíslovo je předchází je skoro obsahuje ne už jeneobsahuje, pořád běžet jít žít jak se říká vidět, jítzdokonalit, jít opustit, pohřbít nekonečno s kostí

jako v tichosti předat tresti těla

166

přesné a ztracené oko příčinný výmysl

jak věčnost jediná růže a kanonické zdvojeníprostorubýt mu vnější

nezpůsobilost jako předat mrtvolu noci

orgán života ústřice šílená jak jen ústřice může

167

vše zpět na nulu jež není nekonečno či hořejšeknejvyššípříznak rány žádné příbuznosti

nástroj přešívá každý i příbuzný kámen rozpojenízměť v jeho prasklině

na zemi tohle napsané je třeba zamlčet i obraz

ničit pravidelně se vracet

168

doloristické tělo opravdu potažené sebou kůží tadefiniceto stvrzení vzdálenost k napnutí

a pustá rozpadlá rozebraná křída domněle siudržujeme

vzdálenosti

objev zlomu spáry k zhnusenívyvržení návratu

jít ven mlčet a podat mlčené prostor setkání

169

rodit se ržát žít vyvrhnout hledat kde to dá

v zimě prádlo úzká země v létě místo ducha

zuby spáry strachu

v živém oku úděl slunce na postupu plot

170

Orans: v torakální dálce

místo kde hluboký tep plic páchne se poddává seobrací

a tepot v žaludku kde dýchat vidno že je tojakovtáhnout hruď času

drží zemi zítra třídit

171

tvář na lípách na okenici pomalosti klesá

bydlím blízko kůže mrak tresť těla

je tu výmysl nic nevidím vidím tam

na roveň čeho tlačím na převařený prostor

172

truhla hlasu samota

také dobrodruh od narození zmrzačeného úplného

jako každý padlý odděluji

jsem hluchý tyčím skelný život

173

dotknout se přesunů rozhodnutí stop

se odděluje od vnějšku vzlínavě

křižuji právě svět naruby v obou směrechprotínání pryč živá rovnováha

Segalen na hřbetu hory

174

touha nechat se oddělit číst

ten blázen za hlavou je ti podobný trhá příčky

je třeba najít studnu jež pije žízeň

oddělení bludných orgánů

175

existuji říkáním kam spustit tělo

proroctví vjemu řez hrdlem

podle mého identického šklebu masakr bytídům šelem

a ta poušť říct bytí

176

v každém úmoru můžeš číst rozvrat a zmatek šílenýterén nesnesitelný život nalezený řečí a řekou, toukterá hyzdí a segreguje

šílený nesrozumitelný terén života můžeš číst tenšílený terénživot ve vzduchu je vidět tělo vidět není

plazení plemene zvaného mozek

nevhodný les který nepřetržitě vřeští

177

ještě je vidět dech úchyt kotník a který hoří

a všechen vzestup jednoty ve směrové řečiztratil řeč

a čitelný ve směrovém drtiči nalézá radost vhledání na dně svého počátku

dnes ráno maso brousí neladící k hlavě

178

oklika jakoby fyzická bytím

žena do prokletého zděšeného srdce vchází a pokládá se

a předpokládá se sama očekávaná chtěná být z věže

kosti venku živené zavřené v tajnosti

myšlenka odvinout z ní myslný trup díru

179

je třeba aby tohle ze slov z řeči odmýšlelo bouralo

popožeň svůj rýč štědré světlo když naklánět seexistuje

píská

nesnímej škleb dokud jsi nevykopal nenalezitelnéspolečná zeďa čtyři rohydech se dál můžepoznávatpísmena řeči bít je a černit je ovociaby jen ona zůstala na prahuse zničenýmvpředu dveře dokořán rozeznáváme ho zdrcenéhoa na dosah žádného rozjasnění házímetěžkou nevědomou tichou hrst štěrkuoni notáři své vlastní řečizemě dotekuje tam podstataa smyšlenkatakový i ten

180

vzdálený sníha sjízdnýpohledemkterý se přinášínahý úplně sáma vzdoruje sia skládá sez naplnění ne čitelnostkaždá prvotní trhlinas ohledem na přechod ven a odtamtudnemít chuť se vracet tam kde hlavakde dech svědek vločkování očitý kdyžústa dokořán a nemohou dálneboť je to nepřípustné a přesto jdou dál mezipahorky ranami a mizenímividět že jsme se stalidnes ráno jinaknež včera a zítrarozeznat žádný tlukot blízko žádné podobnostitřímat ještě sekyru vysoko s hutnou vzpomínkouna třešeň na ten tanec před tebou když řečenýpovstal s opatrností mrtvýchse sebou se rvátjizvit si žaludek tenřečí rozbitýtvrdé vlastnictví tvrdéjako je nemožnédržet to co jenic věc s jejímhřebenem a jižspalujestránkaumírající spořádaný a kazatelskýuž nic nedržet proni jen zmrzlé prstya probodnuté

181

počítáním světaněco nepochopitelnéhoco umožňuje projít a vidět dopředuvidět že jsme se staliblízko žádné podobnosti rozdrážděný tep plicjak opona oheňúšklebek bytí:tohle všechno tělo vystavuje a chce ať to odvrátímeod toho co se nikde nenaučil, křičet – ani být dítěprvní lhůta navždycky

růst svinutý jako pytel s kostmi skutečna

z myšlenek padá někam vtělení někam

182

bylo by třeba odlepit prsty těch kteří znají břemenoočí

katastrální tělo mrtvoly

a každý bude dravcem své smrti

ten les vně mě nepojmenovatelný

183

jak krásná je válka odsud odcizení těla

pobláznit dýcháním

je poezie nic bláta vržené do chřtánu ničeho

a náčrt arteriálních těl v oku jakobradavky

184

pojmenovatelné a nepojmenovatelné věci vícnásilnit

pojmenovatelné než nepojmenovatelné

nemyslitelná stěna už napnutá a hlava

střepy času jakoby šupiny

věci znané v jejich věčném a tedy neznámémmizení

185

skutečná dělitelná hmatná tíseň při strkání do pytlevšeho a cpátho donekonečna

visící zchromlí obklíčení vámi samými

jako velmi smrtelný hlad milovat strach že budu

zničen a milovat zničené

186

utvářet sůl podzemní svého šílenství

naše otázka někdy několikrát na smrt a nejdřívzda je

zda se rozvírá uprostřed když do nás proniká

oddělení tohle a píšu tohle

187

láska taky utváří noc nesoulady a tlumenékřikynalezené ráno v hloubi pokoje

ticho se zvětšuje je fyzické takové ticho

stejný sníh tu věc jsme zazdili

maso drží v šroubech maso si hlídá své zjevení a svézmizení stejně jako sníh

188

mléčné vemeno zdálky neboť ve svahu

neboť v té bestii je zjevení je nezbytnéochuzení

a skvrny pokrývající ovci ho drží na očíchdenní přítomnosti toho

a bílá jako zub čištění

189

hrot cepín vězící v přijetí ledovce jako šíp ve světěkterým nastává závrať a cyklus kámen-smrt-kámen

v ústupu převrácení relativita

návrat korábů s autismem korábů

jakási involuce jako je slovo samo

190

jako je otevřený autismus

nebo větev ztracená po písečných deskách večera

aby sníh vydržel na dosah hladu neboť vře

polibek vtisknutý na rudá ústa války

191

stisknout ústa a utvořit hlad ve viditelnu

září z prázdna nebe jež hryžem

192

193

před časem2000–2001

Oheň segreguje a svádí tam kde šité – oko zpozahryzanézubům vnitřní

Jak vejce v sevření vivisekce

Navštěvujeme

Či mravenci na rubu jediného prstu – tohokterý čte

Tolik uzlůZemě opakující narubyUtěšený vlasČi nikdy

194

Najít kam pohřbít divoký oheň šílenců řeč surovců –drobná kónická tráva v jejich srdci a stačí, aby se to,prostě,hnulo –

Každý den vypuzený mozek křovinatý kdesi

Nic. Přesné masožraní – jako vytvoření, když zní

I tvář je sevřená viděná zdola – drobně tříděná

195

Buď přesný a buď jedna z posledních opor tichakdyž křiví

Jako žena držící v pohledu úchyt – tajemství

Je třeba vstát navzdory padrti

Je třeba vstát navzdory vzklíčenému pytli

196

Být torero: jako někdy se střechou – křiky jež jsmezabalili

do plachty – ne ostatní

Maso bylo lépeOčištěné zpočátkuŽelezný věkA přesuny

Strom synkopickýJak črtOpřený o svůj sníh

Jsou křiky které jsme nemohli vyrvat z předníchplachet

197

Synkopický strom který se opírá o tmavě černéohniště

řeči a jednoho sněhu

Atd. nic nedědíme

Sníh sám o sobě rybnatý a chřípí nahořetvořícípřesuny – tvořící víc – nebo přesunysněhu samého

Z pytle prožraných kostí a tření maličkýchkousků času

198

Nebe je ho ve své rychlosti plné – v okamžiku jehokrásy

kdyplyne a překonává svou krásu

Suché mléko rozumu: krabí změť

Z těch dvou věcí, z těch zvířat rouno: dálavy

Nehybní: pouštíme předek mezi nás hýbat se

199

Staré cáry z hlíny a vody slané rychlé prstypsaní,čtení

Země složená napůl, zaměstnaná nehty, stopamiv blátěvzduchu vrženého do více vzduchu žer své kóma

Oko: a jak se chytá

Jak se kupí nad sebou do přepážky, do pahorku

200

Oko je vždycky jen na líci

Země, jak ji tyčíme, jak se stáváme: tohle takyvržená zčasu

A nejistota – nijak ji nesrážet. Zároveň skoncovat –a tojakoby zpoza

Psát lhostejnými – či odlišnými – prsty obejít sebez ruky

201

Zavřená kniha – stále ta výměna krátkých zkrutů

Už žádná možná převýchova – vše ztraceno

Každé slovo: prozářený pokoj z nějž se světlo nevrací. Alevytí.

Izolovat je cosi neurčitě: to myslet, malovat.

Co je nemožné: psát pod nátlakem

202

Mlčet. Ale co je mlčet. Než uchvátitvření.

přítomná chvíle ať se přijdepodepřít – je-li tam podzemí

Jelikož místo bylo k zachvácení – místo nicoty – inicota sama

Chvat kolejí: celistvost –Samota abychom mohli být dva. Pod sněhem –země splazí kůží

203

Jedna věc je izolovat se: jistá trpělivost – pro toco je černé.

Chřestění tváře vzduchu v půdě.

Chřestění písku vzduchu v půdě – tvořící tvářplnou mezer

Entý úchyt klíč bolesti se otáčí ve vědru jinévětší bolesti

jelikož není průchod když vejde vítr do svýchpahýlů

204

stejně jak osudy leží stůl na sobě apodrobný vyhnaný ze světla na kolenou stařeca zdrženlivosti zvířat

hvízdavé zdrženlivosti

na kolenou staré ticho zvířat malépříběhy

poleno, stan sta

205

podrážky to říkají a holeně – až pokrk

až po erekci krku

kost obrůstá masodívá se civí soudí

ono na nikom přibité

myslící hlava je hlava nehlava – nikdy nebylaříká se

206

pod zemí odzemění – strnulý vzmach

místo zubů – dobře utáhnout lanapozorující z ticha pobyt chycený vprostředničeho –

veškerá náhoda lidí a její opak

laskavost pokousaných tich – vedených do úhoru

207

řeč tvoří svůj opak

oko skrz naskrz porušené – stále volnéotočené stranou

k smrti již obývá citace, postesknutí

bloudit nedílností – pronásledovat sejinak

208

tvůj strnulý život – hybridní, zaujatý

vše co odolává nekonečnu obnovuje nekonečno

mikročetby – malé ruiny

úprava a zmrzačení přiškrcujípodzemní kůže – noční průchody,prostřením a náhodou křídy

209

těm kdo si myslí že psát je sedimentovat: věšetse předtím na prstence

jdi vpřed s pohledem stejným jako sníh ve vlasech

vyvržený šílenec k nikomu přišlý klepe na dveřečasu věcí

prorazit obří hlavu kolébky – abyto vyteklo

210

vidění: zborcený korunní slovník nejmenšívzdálenosti – skutečnost nikdy plná –očité

co není zosnované červivé nemyslitelné

to co neviditelné nijak nevykoupit ztvrdlinustránky zdrápané vzletem hrazdy pakjiné k tomu co navíc modré řezanésněhem

písek dá se říct takérameno zavalené metremhlíny kde odročit o vlas

211

řekni že ji miluješ. Ať k tomu zubyněco řeknou

nesnášenlivá příkrost smrti ; rozbít co nejvíczde kupředu vláčet svou boudu

v zubech drží model Črt

obraz je přípustný tvar smrti

212

jaké že je to psaní před vším naruby a protivšemu – když je tam nic

měla pravdu o šetření gesty –teď mi chybí

Je nějaký důvod pro to že dědímevyčerpání

koza na návsi : nenáviděli ji

213

bumerang ústa tam nebo v rozhvězděnížádná litá stavěná je třeba sevřít skleničkuokamžiku – a si ji představit

živit drží stín v ruce – přestatživit zvětšuje stín

byl jsem sám samotou vražedkyň jenzuby na myšlení bradavky jejich rty –i když už natočené k možné smrti – nikdoneviděl život odedávna

ve zvířeckosti jsme snili o tom že stažení

214

oči suše brázdící ve staženém ainvoluce jakoby s úmyslem nula

na tvé láskyna tvé pastina tvá zřídla

stůl zanechaný časem

jeho nepřítomnost v přesunu

psát všude kroužit neporazitelný postel hnát

dřevěná koza střeva

215

dlouhý seznam mrtvých vláčených jejichvlastní silou exilu hvězd stejně jakoválečných studní

tráva našeho zespolečněnípařez na pohled vetřelá bdělost krvejako žena která má tvářživina u vchodu do nebe

o našich vyschlých přesunech dlouho vzteklých

držen nijak ohromen – ubit každou možnostísmečka ucho výpust na vás

216

bloudí první to očividně popřené poušť změněnáv pramen tajemství toho plazení či vynechaného

nemožností odpoutat se jako denplný požárů jen koitus rozhodnutelnostnoci

zevnitř nikdy není úplná – fyzickéoddálení

rozkoš je jediná představa přírody co si můžemeudělat pahorek

217

loďka odplutá abstraktní

nijakvřená dřená kostdo podzemní stanice stopa

dělená kost oka věčněnoc

brutální ruce leskem

218

je třeba v divé noci myšlenek byla denní

už dvě oči po zklamaném ostří pohledu

je cizota mrtvých a nevyhnutelnýpřechod?

ohromná hmota výpust v prstech zjílu z první noci je nekonečnopro úzkost

219

vysokost zákona –

z normostavu stav básnický: od solik přechodu od hráze ke dveřím s pantyintenzivní území zkázy oko vprázdnu visící těžké a dlouhéuvnitř šňůra

z tváře v úzkých z neznámého břicha zmyšlenky ruina položená na naše oči

jak červnový dav minulou nedělisám v zubech, nehybný, od cesty

220

po dodělání břicha ten samotář každéhopřed sněhem

mezi znaky znaky mezi sebou

semeno nikdy ve vzduchu zplození

noc padlá na kostru na sklad na nebe natemnu rozptýlená již třeba lít daleko od lebkynebo do samoty

221

z anděla ta z jeho končetiny slina čísi

z člověka hnutého zevnitř černým hřmotem

pahorek střecha co se vzdaluje zatímco sněžíkrása červeného nože

živoucí povrch rodivost

222

pták jako nevědomost kde je zeměvytlačená zemí ho strne

je třeba vrátit zavření

žádný obraz se nevrací jinam než do touhy

dělená kost oka věčnoc

223

den čím dál víc denní náhoda obraz odBreughela staršího

z našich přesunů jen naše přesuny

líbat tvář až k válce

z času neboť je děravý

prožraná kostra

224

Tobě pýthická pozdě

nehnat nic

je okolí jazyka naříznutého ničím atd.

znělé prostředívodítko svého pohlaví nikomuv sezóně vně nás na náměstípsi pobití jak vyrvaní z kořenů brzyjež hluky

225

nikdo vně sebe

jen své překonání

ta osobní pravda kterou máš propastnaštěstí tvé modely

pískat bez vědomí prázdnaznepokojovat kořist

vyměněný půl za půl létavec

času plastikový prostor – pohled

226

podat paži prázdnotě jako příliš krátkýpopruh

pták jako nevědomost kde je zeměvytlačená zemí ho strne

písek za první odpověď, za dětství

mrtvola: šklebovitost

v metastázách času

227

je třeba vztyčit mrtvéhopak zahodit chlév světloneboť je sníh

z jedince zeměbez šroubů hluboká noha mrak těchdvou rukou v opuštěnosti

je kantáta potom nůžzesnulý se tiše prázdnízmlknout prýštit oheň

výt podle sebe v bludném transportu

228

dívat se – sdírat se

naše kosti lásek ořeší změť polibek nadenní ústa a z války starodávná

stav jazyka start a konec jakozůstává mrtvý na rtech mrtvého

zrušená četba přechodu : gnose

229

kuši rub drcený v prstechodvrhy v prstovité hlavě

putování cibulí

nárůdek, dělba rozsvitu

ty nechápeš zakopané

díra – závorka mrtvého

místo na dýchánídrbat oba smysly

230

infinitivprázdnící čascuká

zapomíná že padá

netouží méně po hlavě jako zvíře

nechoďme pryč i když právě sděleníznačného řešeta

231

skleslosti nebes kynoucích v tvar – malé kostkykdyž sněží malá rozhodnutí veškeré samoty

už bez kůrydospíváme k tichu

drahá destrukce říkat jakobypřechod

tělo rozevřené jak jeho roh tvář mrtvýchkostnice krajina ruky

232

tvořit vzdálenost již poprsí žen vdešti škrtá – krásné bytí a já černékosti v ústech a nevím kam se vrátitnejdřív

mrdatrašitpsátsrátrašit v noci

nevložil jsem nic krom prázdna saméhoči snad samo prázdno rozhodné spíšícíztratit nekonečno v konečnu – vítr

rozebrat co nebere koncepředurčit kosti ke svaruten popruh přesunujméno nikde nalezené zpívaná tvářtak jasná že poklepem cituje smrt

233

spálil jsem v poledne dělbu poledne

v chlévě kde se zvířata podobajíněčemu – ztečím

zřícené provazydětství stěnyinternace řečenéhozjevná brzdazralá vzdálená čelist přecházetsvět a žrát svůj prostý rod tam kde zimazvýrazňuje cestu jako špendlík –jako rýč

crčíš krev to vzdoruje tvému tělu – jsicyklický ztracený rozum hrabané voláníztráty – sníh na úzkýchkolenou skutečnosti žlab krve

234

polibky sobě tím druhým temnoutoaletou

život ustálený v psanístrčené nebe jistota žádné nemázkrotit jak se sluší zavřít psanílichým zárazem život jeho prašnébřicho náhodný utrejch – myjsme bezobratlí jsme sivědomí blízkosti některých mrtvýchznámých mrtvých v krabatém suknu ontaké z mrtvých

touha je čistota čelící času

slunce bez jménasekyra postupování

235

z toho vzdáleného odhaleníale od soli k soli slyšenéhoříká že být je skladovat scelováníneboť pro tělo samé je průchodem

vzestup zacpaná díra v zadku zničenímísta určení nebo v tvých rudých lesích

a osamocení prach mimo hlukprach přivést vítr aby rozbil hlavohlízutichá bouře vzdušných soch trh sflákotami slov jako v knihovně sebesama tahle tlama ztráta rovnováhy

spím v nemožném zjeveném ponorulistí odpory jako roztroušené pozemky jetu včerejší bitka v zimě vržená do neviditelnana obilí přísahat že je nesrozumitelný a zvonyvelmi staré

236

přerytá vzdálená půda svar skákajícíjeden za druhým a závora když hmátneš namyšlenku, křik, smrt

očividnost je tu mrakje nás víc než tady

noc vedená jen očima láskyoči pronikají do trvání doslimáka jazyků temné mléko oběšenína sobě

rozvázaná tvářoheň tam tečepod černým vlivemmasa z maličkýchnepřítomnost mých dcerek v noci

237

maratón každého dne hlavy

dělíme se okamžik usedne a strne trvájedině že by to znamenalo ještě tě vidětposloucháme své oči umíratnapodobovat ticho

bledá tvářstočená k větru směšnému v jeho výmluváchkteré jazykkde nebydlí přepaženýkde bydlív němž nikdo nebydlí

mentální soběstačnostnesmírná hladina

238

známé krvácení obkličujem neslýchanéhopohlcenou

jazyk aby posloužil jako nůž

uškrcenou vodu nechat bloudit

rty mé touhy znásobenéje třeba dát chléb tomu co je vysoko

tam kam jsme šli z touhy po dutostidodatečné v úkroku neboť je třeba snášetnenávist k prázdnu – z uzlů vřed

239

jedna pod lesy pod ruinami zeleněumístěné půdou spící souvratě koncik sobě v neexistující jednotě vypukléarchetypální, jež z modři zhybridní

vytřiď: rozhodni kdo z ucha kdo z nebe, kdoz modři

mé tělo jelikož se od rána začínápodobat mému tělu prázdnotě a vážit jev posledním koši pstruhů horký výpust sevřítživot všude úplný – a to co kroutíjemně od tebe k tobě

to v ústech černá změť cest masoostré úzké zelené úplný had bušící dooka do polštáře břicha řežeme slinyjako věk kdy věci jsou černé ausínají

240

rozhvězdění vniklé do citace navštívenípaží a kolena vzlétlá pod tíhoumodlitby brody přes řeku popuštěnépluhem, v nečekaném

jeho prach jeho pilník aby našel průchod ucpal ho

na úzkosti vlasukosti bílé třmenydenní neskutečno desátekotýpky vnitřky

odvrácené oči

241

oči zdvižené v okamžení abylépe tvořili a porcovali tělo

nemožností

242

A my nic, co říct…

Zrod netopoří. Nejdřív se musíprojít smrtí.Přestat dře

Antifráze jež mě obléháspojený konec s puškouživý zrak ale to jekružná Joséphinekrouží v mé pamětiperifrastická Výsostnánebrání to zemřít být mrtvý.Lhůty mrtvého

Slova mrtvoly, která nás najde (nikdo, s kým mluvit,vůbec): „Mám hrůzu ze života. Mám z něj hrůzu a vyz něj máte hrůzu (Odpovídat nám nepřísluší). Mámz vás hrůzu, a vy ze sebe máte hrůzu.“ (A my nic, coříct: ale že je tím, kdo nás odděluje).Popisy malého

Můžeme se, budeme se moci ještě dlouho pozastavo-vat nad tím podivným jevem při četbě básníka, nadtíhou, kterou může životopisná anekdota naložit najeho verše, dokonce na ty nejrozhodněji odtažité. Ne-čteme Artauda, Rodanského, Celana, aniž bychomvěděli, do jakého přediva událostí je zapleteno kaž-dičké slovo, a aniž bychom pociťovali text jakoby pře-vracený skutečností, která ho učinila možným – mož-ným a stejně tak nezbytným. A v poezii především jevýsostnou anekdotou, strašlivě úplnou, nevyhnutel-nou a prázdnou – očividnou a vidoucí – anekdota se-bevraždy. Můžeme toho litovat, divit se tomu, předstí-

243

rat odmítnutí, faktem je, že zjištění je vždycky stejné:sebevražda má hodnotu psaného znaku, je to autorskáposlední tečka, která převrací celé dílo naruby, rozrý-vá je zevnitř, pracuje tak jako červ, obrací srdce kaž-dého verše. V některých případech je taková četbazkreslující, ba nemístná. U Guy Viarra nemůže nebýtjediná možná. Přinejmenším zpočátku. Protože onsám je první, kdo tím začíná. Nesnažím se podtrh-nout, jak by to snad bylo – dosti marně – možné, věš-teckou předzvěst závěrečného činu v textu díla. Pro-tože o tohle nejde. Guy Viarre dělá mnohem víc nežjen předvídat svou sebevraždu – on ji žije. Svým způ-sobem z ní vytváří zkušenost – v řeči – a od prvníchslov. Stejně jako je pro to, aby člověk měl čelist, nut-né prodělat ztrátu, pro to, aby se člověk zrodil do svéřeči, je třeba prodělat smrt. Je třeba už být kdysi mrt-vý – tak aby bylo možné napsat „dopis přišlý odjinud“,dopis od sebevraha, „ať už je kdekoli“, pro toho, kdozůstal. To není hra na přízrak – ani (zdaleka ne!) „ni-hilistické“ odmítnutí světa a života –, nýbrž ztělesněnínemožnosti. Nemožnosti být na světě, když už jsme hoopustili. Nemožnosti života živeného, dokonce zroze-ného z vlastního popření, předem daného a prvotní-ho. Života čím dál víc štěpeného vlastní prací, kteráznamená „kamenovat / a děkovat za své ruce / ale že-brat, žebrat a nic o tom nevědět / pořád umírat, umí-rat a nic o tom neztajit“.

Guy Viarre neodmítá svět. Dokonce ho svým způso-bem, který je smrtící a vražedný, miluje. Nebo o toalespoň usiluje. Se zuřivostí… zvířete chyceného dopasti. Řečí „úst dvojnásob pozemských“, které i „nahranici stále mluví o světě“. I když je tvrdě vyhoštěnýdo zkušenosti nejhoršího, která je mu vlastní, jako byse snažil. Vydržet v těle, týkat se hmoty. Hledá v soběvenkovana, vymýšlí si své černošství, troufá si ručně

244

pytlačit pstruhy v bystřinách v Ariege, „nemění nicna uctívání stromů“ a víc než v co jiného pevně věřív přátelství. Chce, aby „pohled žil“. Dokonce má ko-ketně rád loutky, drdoly, prostitutky, „kružnou Josép-hine“ a whisky. Má rád slova „záliv“, „máta“, „meč“,„definitivní šperk“ a (přiznává to jako lehký hřích)poezii Juda Stéfana. Vyumělkovanost? Ne – spíš sla-bost pro to, co ještě dodává trochu příchuti, špetkuzoufalého koření studenému jídlu života. Ale chuť,s jakou se do něj pouští, nemůže být bez krutosti. GuyViarre je rád, když vedle krásy sedí „skutečnost zalitákrví / a malá na (jeho) dětských kolenou / velmi pří-tulná malá“. Poté, co prošel smrtí, prohání smrtíi svět – jako se prohání tělo po ostří meče – po čer-ném ostří rukopisu smrti. Proto je – i když objímá –tím, kdo odděluje. A kdo může mít, přestože ho mi-luje, hrůzu ze života: podobně jako, od sebe oderva-ný, hrůzu ze sebe.

Hlídám se špehujijako postiženýsvé postižení.

Ano, postižený zpožděním, dětstvímvelkolepým dětstvím.Přestat dře

Nejsme stvořeni pro bytí.

A tak se štěpímepořád se štěpíme.

Tvář je jasnácituje smrt.Přestat dře

245

Guy Viarre je z těch, pro něž život není schůdný. Pro-tože je nevyhnutelně nedostatečný nebo přehnaný.Museli byste ho vidět, jak se namáhavě, marně po-koušel existovat (jako když se rybaří), dokud byl naži-vu. I ve svém každodenním těle byl svědkem vlastní-ho života odříznutého od sebe tím, „co ho přesahuje“a „činí nesrozumitelným“. Vrozená nedůslednost;zpátečnické dětství; břitký profil jakoby vytržený z ně-jakého Kitana spojený se zálibou v tlustokožní těžkos-ti slov „apofatický“ a „paraplegický“; přerývaná leklostjeho verše; řeč, která kope do autu a propadá se domrtvého času; všechno, čím je, z něj dělá stvoření nej-méně přizpůsobivé světu. Jako „mrzák / u bran ne-blahého vřetena údů“ a „nekřivitelný / slepýš, čiré co-si“, kterého nakazí „angína / dřevité trýzně“, vidí, že„existence tedy / jako trýzněná kost / (jež) jde zpří-ma v člověku / a žebrá o bouři“. Jde „bez sebe“ jakoněkdo, pro koho „přestat dře“. Dokonce se k tomurozštěpení upíná (stejně jako se usilovně snažil aspoňtrochu milovat svět), protože cítí, že na jeho základě,že právě tím rozerváním se řeč stává možnou. Proto-že ví, že v životě „selhat“ může znamenat „nakazit seprávě tím“: poezií. Tou jedinou – tou, která nepřestá-vá, která by nedokázala přestat citovat smrt – jakosvou vlastní nemožnost. Uboze, jako když „hnětemev ruce“… „otáčet žalostné jmění“.

Bezpředmětnost: to se řítí jinamnež do vyústění.Bez sebe

Styčnostúměrně škrtu.Hůř

246

Slovo nesoucí znamení svého zrodu: rozbité – rozbí-jející. A jež padá – musí padat do každé díry, kterourozšklebí. Slovo, jež oslovuje, jako by se opíralo. O je-dinou nepřítomnost, jejímž plodem – nebo červem –je. Připravené zmizet, jakmile se objeví: poezie bez-předmětná. U Guy Viarra se nikdy nedočteme o „pá-du“ (který žádným pádem není) šikovné básně, kdevšechno – čtenář, celý svět – jakoby zázrakem dopadána nohy… i kdyby měly růst na hlavě. Tady se padádoopravdy – do prázdnoty – do prázdnoty na konciverše – do prolákliny smyslu – na konci přervané škr-tem slov. Připustíme-li, že u některých básníků sestránka občas podobá věcem z tohoto světa (stromu,lesu, zdi nebo zrcadlu, úlu, sklenici vody, železničnítrati…), verš Guy Viarra je tah perem – černý – kterýtáhne, jak už to slovo naznačuje – a který škrtá. Úsečnikam nevedoucího záporného smyslu – která všech-no odnáší, ale nikam neústí – načrtnutá nemožnýminkoustem: černým zmizíkem. Protože právě v tommožná tkví jediný záblesk bytí (a jestli ne, nevadí, aťjde celé bytí k čertu: do nicoty). Protože to, co se stá-le a bez zoufání snažíme s konečnou platností získat„úměrně škrtu“ je… styčnost. Jinými slovy: kontaktníbod. „Třecí bod / sdílený“. Navzdory všemu. Navzdo-ry nicotě, která podrývá všechno – svět, řeč, člověkav lidech. Přes svou zásadní bezpředmětnost je báseňstále zasvěcená „sdílení“, musí se jít dotknout jinéhotěla – byť by to byl jediný a nepravděpodobný a neo-pakovatelný bod. Musíme dokonce pochopit, že onojiné tělo je právě to, co škrtá. Že styčnost má důvodškrtat… to, k čemu tíhne. Řeč má důvod škrtat to, cojejí slova znamenají nebo by chtěla znamenat. Šíp(škrt) ruší terč. Verš je tedy to, co se dotýká nedo-tknutelného – ruka napřažená do světa, který nemů-že nezpřístupnit to, čeho se dotýká – pokud nechcelhát. A to natolik, že prázdnota na konci verše pohl-

247

cuje (podobně jako nula při násobení): jako by chtě-la vsát všechno, co jí předchází a zmizet s tím (odnéstvšechno ve svém zmizení). Kterékoli slovo z našehoslovníku může být náhle ohrožené ve své celistvosti,pokud se objeví v nějakém verši Guy Viarra: tím, že jev něm, už se nerozumí samo sebou. Stránka se stávámístem – nepřípustným, nebezpečným – věčného ná-vratu nicoty tepající v samotném srdci světa, jehožjsoucnost psaní zároveň vyžaduje a popírá. A pouzetenhle věčný návrat způsobuje, že psaní uniká vlastní-mu zmaru – jen dočasně, než se do něj znovu vrhne,ještě o kus dál – a to bez konce, kromě nuceného vy-čerpání autora. Protože pro samé odečítání „vše bylosundáno krom hlavy / pro tvrdohlavost“. Pro omílání– které je vitálním rytmem – k smrti. Omílání jakou Becketta a Bernharda, jimž bychom ale ještě ampu-tovali čtyři páry – je třeba říct, že čerstvých a rychlých– údů. Poezie – poezie Guy Viarra – je právě jen toh-le – není to jen tak. S tímhle nemožným, neoblom-ným básníkem francouzština (ta kurtizána) dopadána kost. Náhle se vidí, jak se na sebe dívá: strašlivě hu-bená, neúplná, zbloudilá. A ta kost nám zůstává vzpří-čená v krku – nám, kteří se pokoušíme dál mluvit v téprázdnotě, již nejen jeho smrt, ale každý verš znovučtený po jeho smrti, nepřestává hloubit v samotnépodstatě jazyka a v těch zbytcích světa, které už brzylpí jenom na něm. Netuším, Guy Viarre, jestli jsi udě-lal dobře, když jsi odešel – ale netuším to nekonečně.A: nekonečně, to je čelist.

Cédric Demangeotprosinec 2005

248

Ediční poznámka

Bílé předání je prvním pokusem o ucelené vydání díla Guy Vi-arra v jediné knize. Až na jeho nejdelší prózu Don’t call me wort-hy (Greges, 2002) a na několik textů z raného období obsahu-je tato kniha všechno, co z Viarrovy pozůstalosti dosud vyšlo.Texty jsou řazeny chronologicky podle doby vzniku, nikoli pod-le data prvního vydání. Jedinou výjimku představuje „Dopis při-šlý odjinud“ postavený na úplný začátek, protože nejlépe popi-suje stav či místo, odkud Guy Viarre své básně píše: sebevraždanení závěrečnou tečkou za jeho dílem; je jeho prvotním im-pulsem. Naučil se mít rád některé drobnosti života, ale nic tonezměnilo na tom, že byl mrtvý už ve chvíli, kdy se v něm zro-dil básník, ne-li ještě dřív. A také jeho řeč je jiná. Nejenom slo-va, ale i gramatická a větná logika verše se u něj láme způso-bem, jaký francouzština dosud neznala.

V závěrečném období své tvorby psal Guy Viarre rychle, pro-tože tušil, že už nemá moc času. V tlustých strojopisech, kterépo sobě zanechal, je často na každé stránce jediný verš, někdydva nebo tři. Přitom je jasné, že tyhle rozbité útržky tvoří celek,jedinou báseň. Délka těchto textů v původním stavu je z nakla-datelského hlediska neúnosná. Proto jsme se rozhodli napo-dobit příklad francouzského vydání, v němž je rytmus jednohoverše či fragmentu na stránku poněkud sevřenější. Výsledkemje víceméně pravidelný rytmus čtyř fragmentů na stránku, kte-rý dává dostatek prostoru bílým mezerám a umožňuje číst tex-ty v jejich nepřetržitosti a zároveň v jejich trhanosti.

Na závěr bych chtěl poděkovat Yvesovi di Manno z naklada-telství Flammarion a Jeanu-Pierrovi Sintivovi, majiteli naklada-telství Unes, kteří bezplatně poskytli práva na překlad jimi vy-daných Viarrových textů. Vůbec největší vděk ale patří CédricuDemangeotovi, básníkovi a Viarrovu příteli, který se stará o tří-dění a vydávání jeho pozůstalosti. Bez jeho nezištné pomoci bytato kniha nikdy nemohla vzniknout.

P. Z.

249

9 788086 603766

www.fra.cz

Co

ver

© M

ich

al R

ydva

l, 2

008

Co a jakým způsobem by nám sdělili naši mrtví,pokud by mohli? Texty Guy Viarra (1971–2001)hodně napovídají. Jeho přátelé tvrdí, že se narodiljen nedopatřením. Přesto, když už byl jednou nasvětě, rozhodl se vydržet třicet let. Jeho řeč připo-míná tu naši, ale je jakoby nelidská. Poezie odji-nud, přeložená jen napůl, už za autorova životaposmrtná, psaná smrtí. Podivuhodný zjev, kterýdo moderní francouzské literatury patří jen proto,že shodou okolností zemřel ve Francii na začátkujednadvacátého století.

9 788086 603766

www.fra.cz

Co

ver

© M

ich

al R

ydva

l, 2

008

Co a jakým způsobem by nám sdělili naši mrtví,pokud by mohli? Texty Guy Viarra (1971–2001)hodně napovídají. Jeho přátelé tvrdí, že se narodiljen nedopatřením. Přesto, když už byl jednou nasvětě, rozhodl se vydržet třicet let. Jeho řeč připo-míná tu naši, ale je jakoby nelidská. Poezie odji-nud, přeložená jen napůl, už za autorova životaposmrtná, psaná smrtí. Podivuhodný zjev, kterýdo moderní francouzské literatury patří jen proto,že shodou okolností zemřel ve Francii na začátkujednadvacátého století.

.pdf

ekn

iha

na

ww

w.f

ra.c

z.p

dfek

nih

a n

a w

ww

.fra

.cznovinky

Jean-Claude Izzo, Totální chaosPetr Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-NazaireJakub Řehák, Světla mezi prknyLadislav Šerý, Laserová romance 2Muhammad Šukrí, Nahý chleba dotisk

připravujeme

Fra Blank. Reader 2009Sławomir Mrožek, Kohout, lišák a jáJonathan Crary, Techniky pozorovateleGeorges Didi-Huberman, Ninfa modernaJohn Berger, O pohledu fra