Gymnázium Václava Hraběte Hořovice

Školní rok 2015/2016

Evoluce člověka

Seminární práce z biologie

Autor práce: Jan Mašek 8.A

Prohlašuji, že jsem seminární práci vypracoval samostatně a s použitím pouze uvedené

literatury.

V Hořovicích dne 21. ledna 2016 Jan Mašek

Obsah

Úvod .......................................................................................................... 4

1. ....................................................................................................Australopithec

us afarensis .......................................................................................... 6

2. ....................................................................................................Homo habilis

............................................................................................................. 8

3. ....................................................................................................Homo

ergaster ................................................................................................ 9

4. ....................................................................................................Homo erectus

............................................................................................................. 9

5. ....................................................................................................Homo erectus

pekinensis ............................................................................................ 11

6. ....................................................................................................Homo

heidelbergensis .................................................................................... 13

7. ....................................................................................................Homo

neanderthalensis .................................................................................. 13

8. ....................................................................................................Homo sapiens

............................................................................................................. 14

9. ....................................................................................................Homo sapiens

sapiens ................................................................................................. 15

10. ..................................................................................................Tabulka

historického výskytu ........................................................................... 16

Závěr ......................................................................................................... 17

Soupis literatury ........................................................................................ 17

4

Úvod

Lidé se už od nepaměti zajímali o původ člověka. Zpočátku, kdy neexistovaly žádné

vědní disciplíny a vědci, kteří by se touto problematikou zabývali klidně i celý život, si to lidé

snažili vyložit různými mýty v náboženství. Jeden z nich jistě všichni známe, je to biblický

příběh o původu člověka, kdy Bůh nejprve stvořil Adama a z jeho žebra později Evu. Další

známý mýtus o vzniku člověka pochází z Řecka. Tam byl člověk stvořen titánem

Prométheem. Uplácal jej z hlíny a daroval mu život. Těchto mýtů se člověk držel mnoho

staletí. Jiné názory byly často brány jako kacířství a jeho zastánci byli pronásledováni. Nálezy

kosterních pozůstatků, které se našly při stavbách či náhodou např. při průzkumu jeskyně,

byly označeny jako podvrhy a snaha o kacířství. Až s příchodem 18. století a vědců Carla

Linného, J.B.Lamarcka a především o století později, kdy se začal hlavního slova

v představách o vývoji člověka ujímat britský přírodovědec Charles Darwin. Ten byl

zakladatelem evoluční biologie a především napsal knihu O původu druhů přírodním výběrem

a O původu člověka. Tím učinil obrovský krok ke vzniku vědeckých disciplín zkoumajících

původ člověka. Jeho teorie sice zpočátku nebyla vnímána příliš pozitivně a řada vědců, kteří

vyznávali křesťanskou víru, ho stále i v 19. století považovala za kacíře. Ovšem Charles

Darwin si za svým názorem stál, a tak i díky němu mohu psát seminární práci o předchůdcích

člověka. Za svého života pronesl tento výrok: „Člověk by nedosáhl nikdy panujícího

postavení ve světě bez používání rukou, těchto nástrojů, tak podivuhodně poslušných jeho

vůle.“. (http://citaty.net/autori/charles-darwin/). Tato seminární práce dokládá, že to byl

skutečně velice trefný a pravdivý výrok.

Postupně se věnuji všem předchůdcům člověka, které jsem vybral jako důležité a

pravděpodobně nepostradatelné k dovršení vývoje. Nezahrnul jsem žádného předchůdce,

který by byl vyloženě krokem zpět anebo nepřinesl nějakou inovaci v postupu k modernímu

člověku. Jak uvidíte na přiloženém obrázku, který znázorňuje základní evoluční strom, tak až

na Parantrhopuse jsem do své práce zařadil všechny předchůdce. Cílem práce není popisovat

přesně do detailu každý rozdíl mezi jednotlivými stupni vývoje, ale poukázat na skutečnost,

že každým dalším předchůdcem blíže k modernímu člověku se dostáváme do momentálního

konce evoluce lidské rasy. Jednotlivé kapitoly o předchůdcích člověka obsahují informace o

jeho stavbě těla, vzhledu tváře a odlišnostech od moderního člověka. Také jsou u některých

zástupců připojeny informace

5

o kultuře, používání a vyrábění nástrojů, atd. Jako poslední část své seminární práce jsem

zvolil krátkou kapitolu s uspořádáním jednotlivých zástupců do časové linie, tak jak šli

chronologicky po sobě. Chtěl bych tím docílit větší přehlednosti a vytvořit představu o tom,

jak dlouho se jednotliví zástupci vyskytovali v dějinách vývoje.

http://www.globalchange.umich.edu/gctext/Inquiries/InquiriesbyUnit/Unit5files/image017.jpg

Na tomto obrázku vidíme pravděpodobný vývoj člověka od Australopitheka až po dnešní

druh lidí. Díky jednotlivému rozložení poddruhů jsme schopni rozpoznat, která vývojová

větev byla slepá. Řadí se tam například rod Paranthopus, o kterém se ve své práci, pro jeho

nepříliš velký význam, nezmiňuji. Zaměřuji se tedy pouze na rody Australopithékus a Homo.

6

1. Australopithecus afarensis

Rod australopitéků (což v předkladu znamená „jižní opice“) se dělí na několik druhů,

z nichž se o dvou uvažuje jako o přímých předchůdcích člověka, konkrétně a. afarensis a

a. africanus. Pravděpodobnější se zdá být druh afarensis, a to díky i jednomu

z nejdůležitějších nálezů, týkajících se našich předků, australopithecovi, který dostal jméno

Lucy. Byla to žena a její velký význam tkví v tom, že je to nejstarší dobře zachovalá kostra

živočicha, který již chodil prokazatelně především po dvou dolních končetinách. Ostatní

druhy jsou s největší pravděpodobností slepá vývojová větev. (srov. Mazák 1986: 193-203)

Australopitékové se objevují zhruba před 4 miliony let. Vyskytovali se především na

území dnešní Etiopie a Tanzanie. Chodili vzpřímeně, průměrná výška byla 120 cm a váha

kolem 35 kg (pro srovnání je to velikost a váha dnešního průměrného 8 letého dítěte). Jak to

již u savců zpravidla bývá, tak samec převyšoval samičku velikostí, hmotností i silou.

Jejich tělesná stavba nesla jak hominidní (lidem podobné) znaky, tak i starobylé rysy

lidoopů. Je ovšem potřeba předem uvést, že těch hominidních nebylo mnoho. Jeden ze znaků,

který je více posouval k lidoopům, byl tvar lebky. Lebka byla dlouhá a poměrně nízká a měla

ploché čelo jemné stavby, měla tedy starobylé rysy lidoopů. Mezi hominidní znaky se počítá

například velký týlní otvor, jímž vybíhá mícha, také jeho umístění na lebeční spodině. Lebku

charakterizoval její týl, který byl vystouplý, protažený v hřeben. Kapacita mozkovny se

vyšplhala k hranici 500 cm3, což se může zdát málo, když uvážíme kapacitu mozkovny

například šimpanzů, která atakovala hranici 400 cm3. Ovšem i tato změna je značně

„povyšovala“ nad zvířata. Obličej Australopitéků byl poměrně vystouplý a zejména jeho

spodní část se nápadně rozšiřovala. Chrup byl však již vyvinutější a podobal se lidskému

chrupu mnohem více. Špičáky zřetelně převyšovaly ostatní zuby a při skousnutí vyžadovaly

odpovídající mezery mezi zuby v horní i dolní čelisti. První třenové zuby měly na korunce po

jednom hrbolku, jako je tomu u lidoopů, zbývající zuby měly už lidský vzhled. Platí to

zejména o stoličkách s velkými korunkami pokrytými silnou vrstvou skloviny. Právě stavba

zubů je jeden z nejvíce hominidních znaků, který můžeme na Australopitékovi nalézt (srov.

Mazák 1986: 193-203).

Měl vzpřímenou postavu. To mu umožnila stavba páteře, pánve a kostí dolních končetin.

Bipední (pohyb po dvou zadních končetinách, které nasedají na pánev) pohyb byl u něj

naprosto unikátní. Vyvinul se pravděpodobně kvůli lepší orientaci ve vysokých trávách, které

rostly v jeho okolí. Jeho horní končetiny byly vzhledem k tělu delší než u člověka moderního

7

typu. Byl to pozůstatek po některém lidoopovi, který měl ruce primárně uzpůsobené ke

šplhání ve větvích stromů. Samotná ruka však svou základní stavbou patřila do kategorie

zcela lidských s palcem schopným dokonalé opozice (postavení oproti ostatním prstům) (srov.

Mazák 1986: 193-203).

Australopitékové se živili převážně vegetariánsky – sbírali různé plody, bobule, aj. Díky

jejich vyvinutému chrupu, který se již v jistých aspektech podobal našemu, mohli přejít i na

tvrdší stravu. Tou se myslí například některé ořechy, kořeny, semena, atd. Výjimečně ulovili

nějakého drobného živočicha, především malého obratlovce. Jídelníček si zpestřovali

hledáním vajec a termitů, což bylo spíše jen zpestření jídelníčku, než pravidelná strava.

Žili v menších tlupách pod různými skalními převisy, v jeskynních nebo křovinách.

Pravděpodobně nevytvářeli monogamní páry, ale celé tlupy jedinců, podobně jako dnešní

lidoopi. Z nástrojů používali především různé větve, neopracované kameny či kosti. Úmyslně

nástroje neopracovávali, nebo o tom alespoň nejsou seriózní důkazy. Pouze využívali

jednotlivé věci, které se jim hodili a našli je v okolní přírodě (srov. Mazák 1986: 193-203).

Rekonstrukce vzhledu

https://c2.staticflickr.com/4/3281/295644560

2_f28c4579bb_b.jpg

8

2. Homo habilis

Homo habilis (člověk zručný) se pravděpodobně vyvinul z Australopiteka. Žil v době

nejstaršího paleolitu, tedy před 2,7 -1,5 mil. let v Africe. O samotné existenci Homo habilis se

vedly dlouhé diskuze. Největším zastáncem samostatného druhu habilis byl profesor B.

Leakey. „Někteří vědci se domnívali, že profesor neobjevil nic jiného než dalšího

Australopiteka. Po dlouhých spekulacích se ovšem ukázalo, že pravdu měl profesor, který

jako jediný stál za svým názorem, že Homo habilis je samostatný druh.“ (Mazák 1986: 217)

Zachované zbytky kostí ukazují, že Homo habilis nebyl o mnoho větší než

Australopithecus. Dosahoval 125 až 140 cm výšky. Hmotnost se odhaduje na 30 až 42 kg.

Podobně jako u ostatních zástupců Homo byly ženy menší. Tvar lebky byl oproti jeho

předchůdci Australopitekovi celkově mnohem zaoblenější. To je další krok v postupném

vývoji. Nadočnicové valy (oblouky) zůstaly stále mohutné a to především u mužů. Obličej byl

velmi široký, vystupoval dopředu a neměl bradový výběžek. Čelist byla poněkud kratší a

zaoblenější než u Australopiteka a tím bližší modernímu člověku. Zuby zůstaly velmi

podobné. Kapacita mozkovny se zvětšila na přibližně 650 cm3. To se může zdát jako

zanedbatelné zlepšení, ovšem u takto evolučně nízko postavených hominidů to má

dalekosáhlejší důsledky než stejný rozdíl u evolučně pokročilejších typů. (srov. Mazák 1986:

213-219)

Homo habilis měl dokonale vzpřímenou postavu. Velký týlní otvor byl ve srovnání

s Australopitekem ještě více posunut dopřed a na spodinu lebky. Díky tomu se podle studia

jeho chůze již velice podobala naší a lišila se pouze v zanedbatelných maličkostech. To je

velmi zajímavé vzhledem k velkým rozdílům ve stavbě dolních končetin. Zásadní je, že na

kostře nohy byly nalezeny dva pro moderního člověka naprosto typické znaky: velký, jen ve

vertikální rovině pohyblivý palec a dvojitá klenba chodidla.

Typické pro tohoto předchůdce člověka bylo používání a především vyrábění nástrojů.

K tomu mu dopomohla jak dokonaleji stavěná ruka, tak větší kapacita mozkovny. „Ruka

Homo habilis byla schopná s dostatečným citem uvědoměle vytvářet nejprimitivnější

kamenné nástroje.“ (Mazák 1986: 223). Vyráběl si jednoduché pazourky, nože, škrabky,

sekerky, atd.

9

3. Homo ergaster

Homo ergaster (člověk dělný) byl původně považován za poddruh Homo erectus nebo

habilis. Ovšem jako v předešlých případech se díky práci vědců podařilo prokázat jeho

samostatnost. Vyskytoval se v obodobí před 1,7 až 1,4 mil. let. Jako u prvního zástupce Homo

se našli jeho pozůstatky i na jiném světadílu než je Afrika, a to sice v Asii.

Byl o něco málo větší než Homo habilis. Dosahoval 135 až 150cm a byl i robustnější

tělesné stavby. Měl dokonalejší a vyspělejší čelisti. Ta se zase o něco zkrátila. Odlišný byl i

vzhled obličeje, na kterém byla již znatelná vystupující nosní kost, což byl krok kupředu.

Samotný nos zůstával, ale stále poměrně plochý a široký. Avšak zvětšením mohutných

nadočnicových oblouků, se dostáváme opět o krok zpátky. Kapacita mozkovny se ale zvětšila

na více než 700 cm3. „Je přitom dosti překvapivé, že se tento druh liší tak výrazně od druhu

Homo habilis a jeví se nesporně evolučně pokročilejší, ačkoliv je pravděpodobné, že alespoň

po určitou dobu své existence žily oba zmíněné druhy současně.“ (Mazák 1986: 247).

Pro Homo ergaster je typická pravo-levá asymetrie mozku, charakteristická pro

pravorukost. Ta se projevila především na vytváření nástrojů, u kterých je patrné, že mnohem

snazší a kvalitnější úkon s ní provede jedinec, který je pravoruký. Samotná asymetrie mozku

byla pravděpodobně velmi důležitá v dalším psychickém vývoje budoucích druhů, neboť se

zachovala a hraje velkou roli i v našich životech. Například lidé, kteří mají poruchu, kdy

jedna hemisféra mozku nespolupracuje s druhou, musí brát různé uklidňující léky, kvůli své

nevyzpytatelné povaze. (srov. Mazák 1986: 226-235)

Rekonstrukce

vzhledu obličeje

https://s-media-cache- ak0.pinimg.com/736x/a1/3a/af/a13aaf52d67bc08ebc4ec77dd7004e34.jpg

10

4. Homo erectus

První stopy týkající se Homo erectus (člověk vzpřímený) nacházíme asi v době před 1,75

mil. let. Na rozdíl od svých předchůdců byl poměrně vysoký. Jeho průměrná výška se

pohybovala okolo 170 cm, přičemž nález pozůstatků s nejvyšší možnou výškou by po

rekonstrukci atakoval hranici 185 cm. Mozkovna se vyvinula také do větších rozměrů než u

h. habilis nebo h. ergaster – její hodnoty dosahovaly přibližně 900 cm3. V dobách jeho života

byly kontinenty rozloženy jinak, než jak je známe ze současnosti. Afrika byla spojena

s Evropou a Asií, proto pro něj nebyl problém rozšířit se po celém Světě. Fosilie byly

nalezeny v jižní části Afriky, Evropě, Číně a Indonésii. Mezi nejvýznamnější naleziště patří

Bouri v Etiopii, Lan-tchien v Číně a české Přezletice (Zlatý kopec). (srov. Jelínek 1977:70-

75)

Homo erectus si vyráběl řadu nástrojů. Zdokonalil pěstní klíny, objevily se první

oboustranně opracované nástroje jako například škrabadla, sekáče a rydla. Také již dovedl

využívat oheň jako možnost úpravy potravin a díky tomu mohl přijímat masitější potravu,

která mu dopomohla k většímu a rozvinutějšímu mozku. Oheň sice uměl využívat, ale

nedokázal ho sám rozdělat, kdykoliv chtěl, byl tedy odkázán na přírodu. Oheň dále využívaly

jako zdroj světla a v neposlední řadě i prostředek k obraně. Podle výzkumů zanechalo

používání ohně jako prostředku ochrany v moderním člověku dnešní doby pocit bezpečí a

klidu, když pozoruje klidný plamen svíčky či táborového ohně. (srov. Jelínek 1977: 86)

Na rozdíl od Homo habilis a Australopiteka měl Homo erectus menší žvýkací zuby a

několik dalších morfologických struktur, které ho odlišují. Řadí se mezi ně například

zalomení týlu, vertikální zkrácení obličeje a vytvoření masivních nadočnicových obouků,

které měly podobu souvislého valu. „Mezi typické znaky Homo erectus patří velký, dopředu

vystupující, jakoby stříškovitý nadočnicový val s výraznou nadočnicovou brázdou, nízké

ustupující čelo, střechovitě tvarovaná klenba dolní končetiny a zalomená týlní kost, která má

vystupující týlní val.“ (srov. Jelínek 1977: 90)

Jako první z našich předchůdců kombinoval jak lovecký, tak sběračský způsob života, což

mu přinášelo obrovské výhody. Také to poukazuje na rozvinutější intelekt, když dokáže

záměrně skloubit dvě tyto odlišné akce pro stravování. S největší pravděpodobností se u něj

vyvinul i primitivní jazyk, ovšem stále se o tom vedou spekulace (jeho předchůdci se

11

dorozumívali posunky a různými skřeky). Poslední představitelé vymřeli asi před 150 000

lety.

Homo erectus má několik poddruhů:

H. erectus erectus (člověk vzřpímený trinilský, původně Pithecantropus erectus)

H. erectus modjokertensis (člověk vzpřímený modžokertský)

H. erectus lantianensis (člověk vzpřímený lantianský)

H. erectus pekinensis (člověk vzpřímený pekingský, původně Sinathropus pekinensis)

Vzhled Homo erectus

http://1.bp.blogspot.com/-CAH-UO8kC50/Ugu-

XxeiWfI/AAAAAAAAZWg/KxseueB4eI8/s1600/homo+erectus+2.gif

4.1 Homo erectus pekinensis

Asi nejvýznamnějším z poddruhů Homo erectus je právě Homo erectus pekinensis,

nalezený asi 44 km jihozápadně od Pekingu, proto se v jeho názvu objevuje pekinensis. V této

12

lokalitě jsou vápencové kopce s mnoha jeskyněmi. V jedné z těch zvlášť prostorných (uvádí

se přibližně 150m x 50m a až 38m výška) byly nalezeny kosterní pozůstatky několika desítek

předchůdců člověka svým vzhledem velice podobných kostrám Homo erectus. K tomu bylo

nalezeno přes 100 000 kamenných a kostěných nástrojů. (srov. Jelínek 1977: 70)

Jeho výška je odhadována na 150 až 160 cm (ženy opět o něco málo menší než muži). Na

lebce nalézáme množství znaků, které nám potvrzují, že Homo erectus pekinensis je vývojově

skutečně výše než Homo erectus. Patří mezi ně například nadočnicové valy, které jsou sice

stále poměrně mohutné, ale nad očnicemi se lehce obloukovitě ohýbají a přestávají tak být

víceméně přímou kostěnou lištou shora kryjící očnice. Spodní čelist je ve své celkové stavbě

slabší. Stejně tak utváření týlu lebky. Oba tyto znaky naznačují samy o sobě modernější a tím

tedy dnešnímu člověku bližší utváření obličejových částí lebky. Další rozdíl nalézáme ve

zvětšení kapacity mozkovny, která se pohybovala od 1000 k až 1300 cm3. To už je znatelný

nárůst kapacity. (srov. Mazák 1986: 269-272)

Podle stavby nalezeného chrupu vědci dospěli k závěru, že se živil jak živočišnou, tak i

rostlinnou stravou. K jeho stravovacím návykům se váže jedna zajímavost, a to sice

kanibalismus. „ Lebky člověka pekingského, které byly nalezeny v Chou-kou-tienu nepatřily

však těm, kdo sídliště obývali, ale byly to lebky obětí obyvatel sídliště!“ (Mazák 1986: 269).

Toto ovšem neznamená, že by živil pouze svými druhy. Právě naopak, pouze ve výjimečných

situacích. Živil se především lovem zvěře ve svém okolí. Lovil vysokou zvěř, a to především

jeleny, kteří tvořili až 70% jeho kořisti. V jeho obydlí byly ale nalezeny kosti, které patřily i

mnohem větší zvěři. Například koním, a dokonce i slonům. Nedá se ovšem předpokládat, že

by příslušníci Homo erectus pekinensis byli sami schopni ulovit tak obrovské zvíře, jako je

slon. Pravděpodobně šlo o zdechliny, které nalezli a jejichž části postupně dopravovali do

obydlí. Samozřejmě další část jejich jídelníčku tvořily rostliny. Nejpravděpodobněji plody

břestovce.

Další zajímavostí je nalezení pozůstatků ohniště. Homo erectus pekinensis tedy znal oheň.

„Ohniště, které bylo nalezeno, nebylo však jen ledajaké. Je to ohniště, před nímž se musíme

v úžasu sklonit, neboť je to jeden z nejstarších a největších ohňů, u nichž se člověk na světě

kdy hřál. Obsahuje nepřerušenou šest metrů vysokou vrstvu popela!“ (Mazák 1986: 270).

Oheň byl zřejmě neustále udržován – patrně proto, že alespoň zpočátku uměl Homo erectus

pekinensis sice oheň používat, ale ne ho záměrně vlastním úsilím rozdělat. Původní zdroj

ohně musel být buď strom zapálený bleskem, nebo jiný přirozený požár v přilehlé přírodě.

Jak je patrné tak tito předchůdci člověka žili v tlupách v počtu okolo 30 jedinců. Tlupa se

skládala z 3-6 dospělých mužů, 6-10 dospělých žen a zbytek, tedy 15-20 členů tvořily

13

nedospělé děti. Díky životu v tlupě se u nich rozvinul primitivní jazyk, který ovšem musel být

poměrně bohatý na pojmy. Vzhledem k tomu, že již velkou část jejich jídelníčku tvořily

úmyslně ulovená zvířata (pokud nepočítáme nalezené zdechliny slonů a dalších velkých

zvířat) museli prokazovat za prvé odpovídající psychickou úroveň a za druhé rozvinutou

komunikaci při koordinaci útoku na zvěř.

Také úroveň kamenných nástrojů dokládá schopnost již poměrně vysokého dorozumění.

Jinak by se jen těžko dalo vysvětlit, že se objevuje značné množství nástrojů, které mají

v podstatě již danou standardizovanou velikost, tvar, materiál, atd. Řeč se jistě ještě skládala

do značné míry z různých posunků či velmi výrazných a patrných výrazů v obličeji. To ale

jednoznačně nesnižuje důležitost toho kroku ve vývoji. S téměř stoprocentní jistotou můžeme

ale tvrdit, že jejich řeč již obsahovala nějaké hlasové projevy. Dokazuje to přítomnost tzv.

Brocova centra řeči v mozku. „Nebyla to ještě artikulovaná řeč, protože utváření spodní čelisti

postrádající bradový výběžek ukazuje, že úpony svalů, které ovládají pohyb jazyka při

artikulované řeči, nejsou vytvořeny tak, aby takovou řeč u člověka pekingského dovolila

předpokládat.“ (Mazák 1986: 271).

Vše, co se doposud o tomto předchůdci člověka zjistilo, ukazuje, že šlo o bytost, která se

dá skutečně označit za lidskou bytost. Činnosti jeho mozku se již musely pohybovat ve

sférách lidského intelektu. Proto o příslušnících toho druhu můžeme mluvit jako o „lidech“

schopných skutečného myšlení.

5. Homo heidelbergensis

Homo heidelbergensis (člověk heidelberský) se dříve spolu s Homo neanderthalensis řadili

mezi podruhy homo sapiens, ale výzkumy prokázaly, že toto zařazení nebylo úplně správné.

Tento člověk je přechodový stupeň mezi Homo erectus a Homo sapiens (ale i Homo

neanderthalensis). Žil přibližně před 700 - 200 tisíci lety, ovšem přesný začátek a konec jeho

výskytu je stále tématem spekulací, kdy mnozí vědci posouvají jeho první výskyt o 50 tisíc let

blíže k našemu letopočtu. Někteří naopak dále, proto nemůžeme s úplnou jistotou popsat dobu

svého výskytu na Zemi. Na rozdíl od jeho předchůdce se vyskytoval pouze v Africe a Evropě.

(srov. Jelínek 1977: 80-85)

Je pro něj typické zvětšování mozkovny, dosahovaly 1200 – 1400 cm3, taktéž se

zvyšuje tělesná hmotnost (80-90 kg) a výška (180 cm) oproti jeho předchůdci Homo erectus.

Došlo také k vývoji silnější a lépe stavěné kostry, vývoji čela, které už začalo vykazovat lehký

ústup od velkých nadočnicových oblouků. Podle zkoumání pozůstatků zubů se zdá, že velké

14

množství jeho potravy bylo tvořeno rostlinnou stravou, převážně kořínky, bobulemi a plody.

Ty zajištovalo téměř 75% jeho celkového kalorického příjmu. Bohužel i v dnešní době stále o

tomto zástupci mnoho nevíme. (srov. Jelínek 1977: 92)

6. Homo neanderthalensis

Homo neanderthalensis (člověk neandrtálský) se poprvé objevuje kolem roku 205 000 let

před naším letopočtem. Byl pojmenován podle významného nálezu v německém

Neanderthalu. Předpokládá se, že byl nástupcem Homo heidelbergensis, konkrétně jeho

severní vývojové větve. Není brán jako přímý předchůdce dnešního člověka, ovšem podle

současných studií si Homo neanderthalensis mohl vyměnit genetické informace se svým

nástupcem (Homo sapiens). Vzhledem k tomu, že jistý čas dějin žili tito „lidé“ najednou, je

to vcelku pravděpodobné. Dokonce i v DNA moderního člověka lze najít určité procento

pozůstatku Homo neanderhalensis. (srov. Mazák 1986: 290-293)

Neandrtálci žili v průběhu poslední doby ledové nejenom v Evropě, ale i v severní Africe

a střední Asii. Díky poměrně velkému rozšíření rozlišujeme více druhů člověka

neandrtálského. Jedna evoluční skupina (ta dřívější) se nazývá protoneandrtálec a druhá

skupina je extrémní neboli klasický neadrtálec.

Stavba těla byla velice robustní, výška byla ovšem poněkud menší. Dosahovali totiž

přibližně 155-165 cm. Pokud bychom ho srovnali s dnešním člověkem, tak by na tělesné

stavbě neandrtálců vynikla především mohutně stavěná šíje a těžce stavěné končetiny. Dolní

i horní končetiny měly silně vyvinutou svalovinu. (srov. Jelínek 1977: 101-110)

Pokud srovnáme kapacitu mozku neandrtálce a současného člověka, tak dospějeme

k překvapivému závěru. „Zjištěné hodnoty lebeční kapacity se pohybují mezi 1 300 až 1 700

(!) ccm, přičemž průměr, vypočítaný na základě kapacit jedenácti lebek evropských

neandrtálců, dosahuje hodnoty 1 528 ccm, a je tak dokonce vyšší než průměrné hodnoty

lebečních kapacit současného člověka!“ (Mazák 1986: 295). Nejspíše i díky takto velké

kapacitě mozkovny byl neandrtálec schopen tak složitého úkonu jako víra v posmrtný život.

(srov. Jelínek 1977: 101-110)

15

7. Homo sapiens

Homo sapiens (člověk moudrý) se již od dnešního člověka příliš nelišil. Dalo by se

konstatovat, že jediné velké rozdíly jsou pouze výška (Homo sapiens dorůstal v průměru

o 5-10 cm méně) a délka života, kdy se dožíval nižšího věku. Vyvinul se z vývojové linie

člověka heidelberského. Žil převážně v Africe jako téměř všichni předchůdci člověka.

Nahradil tam do té doby hojně rozšířený druh Homo erectus.

Oproti neandrtálci měl menší kapacitu mozkovny. Dosahovala hodnot kolem

1 300 ccm. Ovšem neznamená to, že by to byl hned krok zpátky, právě naopak. Mnohem více

záleží na tom, jak je mozek využíván, než jaký má objem, což dokazuje i dnešní, moderní

druh lidí, který má v průměru menší kapacitu mozku než neandrtálci. (srov. Mazák 1986: 305)

Člověk moudrý byl velice zručný a zvládl vyrábět a používat mnoho nástrojů. Bylo

nalezeno mnoho pozůstatků po řezbářství a malířství. To dokazuje velké využití mozku a

především zapojení fantazie, kdy vyráběli věci, které již měly nějakou formu a

symbolizovaly konkrétní věc.

Měl představu, o tom co znamená smrt, a také své bližní po smrti pohřbíval. Uměl

rozdělávat oheň.

8. Homo sapiens sapiens

Konečně se dostáváme k člověku modernímu, člověku dnešního typu. Objevil se

pravděpodobně před více než 25 000 lety. Jak již víme, moderní člověk se rozšířil prakticky

po celém povrchu planety (pokud nepočítáme oblasti s extrémními podmínkami). Aktuálně

čítá jeho populace více než 7,2 miliard jedinců a stále poroste.

Přesně datovat první výskyt člověka je velice problematické a záleží především na oblasti.

Existují jistě nálezy staré i více než 40 000 let. Ovšem seriózní odhady mluví skutečně o

25 000 letech. Jedno významné naleziště je i u nás, a to konkrétně Dolní Věstonice na

Moravě.

Kosterní pozůstatky z dob před 20 000 lety ukazují, že již v této době měl člověk

prakticky stejnou podobu. Byly zde nějaké malé rozdíly, které byly ovšem dány především

vlivem prostředí, ve kterém žil, například podsaditější stavba těla v chladnějších oblastech.

Moderní člověk dorůstá do výšek od 120 cm (některé kmeny afrických či jihoamerických

indiánů) až po 180 cm (především Evropa a Severní Amerika). Samozřejmě existují i

výjimky, kdy jedince dosahuje více než 220 cm. Hmotnost je dána především tím, kde se

člověk vyskytuje. V dnešní době dosahují nejvyšší váhy lidé v Severní Americe a Evropě díky

16

dostatku (spíše až přebytku) potravy. Nejnižší váhy dosahují lidé v Africe, a to právě kvůli

nedostatku potravy. (srov. Beneš 1994: 31-49)

Člověk se postupně vyvinul z poddruhu, který se nazýval Cromagnon. Pojmenování

vzniklo pomocí oblasti Cro-Magnon ve Francii, kde bylo nalezeno mnoho kosterních

pozůstatků. Tento poddruh byl už vlastně moderní člověk, který se pouze v průběhu let

postupně vyvíjel především po mentální stránce. Také se vyvíjela kultura, která postupně

směřovala k utváření první civilizace v Mezopotámii.

Na rozdíl od svých předchůdců začal mít obrovský vliv na životní prostředí, které bohužel

systematicky ničí. Jedná se především o tropické deštné pralesy a znečišťování ovzduší a

oceánů. Proto zastává velká část vědců, aby Homo sapiens sapiens nazýval pouze člověkem

dnešního typu, či člověkem moderním a ne člověkem rozumným.(srov. Mazák 1986: 319)

9. Tabulka historického výskytu

Druh Počátek výskytu Konec výskytu

Australopithékus Před 4 mil. let Před 2 mil. let

Homo habilis Před 2,7 mil. let Před 1,5 mil. let

Homo ergaster Před 1,7 mil. let Před 1,4 mil. let

Homo erectus Před 1,75 mil. let Před 143 000 lety

Homo erectus pekinensis Před 1,65 mil. let Před 150 000 lety

Homo heidelbergensis Před 700 000 lety Před 200 000 lety

Homo neanderhalensis Před 205 000 lety Před 40 0000 lety

Homo sapiens Před 200 000 lety Před 40 0000 lety

Homo sapiens sapiens Před 25 000 lety Konec výskytu nenastal

Z tabulky vyplývá, že několik druhů žilo jistou část dějin bok po boku, takže se navzájem

mohli ovlivňovat. Doba mezi výskytem Homo sapiens a Homo sapiens sapiens byla

pravděpodobně doba výskytu člověka kromaňonského, jak jsem popisoval v kapitole Homo

sapiens. Tabulku jsem vytvořil za cílem lepšího pochopení a ucelení informací na jednom

místě.

17

Závěr

Cílem mé práce bylo představit vývoj člověka od prvních zástupců, kteří prokazatelně

chodili po dvou dolních končetinách a patří do evoluční teorie o vývoji moderního člověka.

Snažil jsem se u každého druhu uvádět ty nejdůležitější informace, které by měly blíže

přiblížit rozdíl a také podobnost mezi námi a našimi předchůdci. Mezi tyto informace jsem

zahrnul stavbu a vzhled těla, kapacitu mozkovny, popř. kulturu a používání nástrojů

Podrobněji jsem se věnoval druhům, které se objevovaly spíše na počátku evoluční řady,

protože jsem chtěl poukázat na odlišnosti od moderního člověka ať už v způsobu života, tak

v tělesné stavbě. Velkým zlomem jistě byl už samotný Australopithékus, protože se začal

pohybovat po dvou dolních končetinách a jeho stavba ruky se už velmi podobala té naší, byl

to obrovský pokrok od říše zvířat. Dalším, a to velmi důležitým mezníkem bylo objevení

přínosu ohně. To co dnešní lidé pociťují při pohledu do hořících plamenů (samozřejmě pokud

je neohrožují na životě) jako pocit bezpečí, je pozůstatek po našich předcích. Pokusil jsem se

přiblížit, to jak vznikal první jazyk. Byl sice velice primitivní, ale rozhodně byl zásadní pro

rozvoj mozku a kultury našich předků.

Jeden ze zdrojů, který jsem bral jako inspiraci, byl Charles Darwin a jeho dílo O původu

člověka. Sám si ve své knize již předpověděl to, že hodně lidem bude jeho teorie (i když byla

pravdivá) pro smích. I po tolika letech co knihu vydal, je pro mnoho vědců, zkoumajících

původ člověka naprosto zásadním dílem. Toto dílo by se dalo pochopit tak, že největší

předpoklad k přežití nemá ten, kdo je nejsilnější a nejinteligentnější, ale ten kdo se kdo

dokáže nejlépe přizpůsobit, což je se v jistém slova smyslu stalo skutečností i v dnešní

moderní době.

18

Soupis literatury

Beneš, Jan, Člověk, Mladá Fronta, Praha, 1994

Darwin, Charles, O původu člověka, Academia, Praha, 2006

Jelínek, Jan, Velký obrazový atlas pravěkého člověka, Artia, Praha, 1977

Mazák, Vratislav, Jak vznikl člověk, ROH, Praha, 1986