Hlas jemnéHo vánku

Cesare Falletti

Vnitřní život a vztah s Bohem

103

oBsah

Úvod ........................................................................................... 5

Boží přítomnost ......................................................................... 9

Zůstat v něm ............................................................................ 18

naslouchat slovu ................................................................... 27

Dopis Z Domova ........................................................................ 34

chápat a pamatovat si ............................................................ 41

oD četBy k víře… .................................................................... 48

... a oD víry k životu ................................................................ 51

Boží přítomnost ve svátostech ............................................... 56

liDé jako přítomnost ............................................................... 64

setkat se... ............................................................................... 71

... s liDstvím .............................................................................. 79

neZBytný konflikt ................................................................... 86

očistit srDce ............................................................................ 93

Myšlenka na závěr ................................................................ 102

5

Úvod

„(Elijáš) vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: »Co tu chceš, Elijáši?« Odpověděl: »Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.« Hospodin řekl: »Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.« A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hos-podin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas, tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavi-nul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně“ (1 Král 19,8-13).

Když se člověk při namáhavém výstupu na osa-mělou horu zastaví, aby nabral dech nebo aby se

6

ohlédl zpět, uvidí místo, z něhož vyšel, jinak. Jeho vnímání věcí se postupně rozšiřuje a svět, který ho obklopoval, nabývá nových tvarů.

Eliáš dobojoval svůj boj s modláři. Boj s onou narcistickou projekcí, v níž se člověk obklopí mnoha zrcadly, která mu vracejí jeho vlastní obraz tak, aby se cítil zcela jistý. Pochopitelně, pravda je nepohodlná. Ti, kteří se ve světě modlářství, v geniálním světě královny Jezábel, dobře zařídili, se jasu světla bráni-li. Byl mezi nimi i sám král, i když ho občas trápilo svědomí. Nebylo možné ovšem přehlédnout znamení ohně, který vyšlehl z nebe a strávil oběť. Křik „Jen Hospodin je Bůh, jen Hospodin je Bůh!“ zněl jako neovladatelný hřmot. Nicméně pak rozum a vlastní pohodlí opět zvítězily a oslavovaný prorok musel hledat úkryt. Eliáš stoupá na vysokou horu a ptá se sám sebe, nebo lépe, ptá se samotného Boha na tuto samotu. Ptá se na náhlé zhroucení svého poslání, které zdánlivě tak dobře začalo. Ptá se, proč se zdá, že Všemohoucí vždy nechává své dílo ztroskotat.

Všichni, a často s výčitkami, se Pána ptáme na důvody jeho jednání, protože se domníváme, že by se měl snést jako bouřlivý silný vítr, nahnat strach svým odpůrcům a rozehnat jejich shromáždění. Ane-bo že by zemětřesením měl zpřetrhat jejich pevné plány a zbořit jejich vysoké věže. Toto netrpělivé očekávání zásahu Boží síly zůstává nenaplněno. Zlí zůstávají zlými a zdánlivě mají pravdu, neboť se jim daří dobře.

�

A tak čekáme, že oheň, snad ten pekelný, znovu nastolí naši malou spravedlnost a konečně se mám dostane zadostiučinění. Ale Pán není v ohni. Je to milosrdný Bůh, který přináší spásu a nepřestává volat hříšníky, aby z nich učinil vlastní děti a aby jim umožnil radovat se ve svém domě.

Eliáš zjišťuje, že Bůh je nepoznatelný a že – pouze když umlčíme všechny svoje modlářské představy – odhalíme jeho přítomnost. Nemůžeme ho zadržet. Nemůžeme ani nijak zaznamenat jeho kroky a jeho přítomnost, v níž se nacházíme a zůstá-váme a která nás uchvacuje.

Bůh se nenechá zadržet či vlastnit. Dává se svobodně a zdarma, „jako první“ (Jan 4,19). Je-li přijímán ve víře, přebývá v tom, kdo mu naslou-chá. Jeho přítomnost je tichá, ale mocná. Přebývá v nás Slovo „hlasité“ jako opravdové ticho. Působí v hlubinách srdce a dává nám zaslechnout „slo-va nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout“ (2 Kor 12,4).

Abychom se s ním setkali, je třeba se vydat bez-pečnou pěšinou vyšlapanou Otci, jež nás předešli ve víře a v hledání Boha. Boha, který nás v Kristově škole činí pravými ctiteli Otce v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23). Boží slovo otevírá náš zrak pro setká-ní s muži i ženami naší doby a pít z pramene živé vody můžeme kdekoli. Vždyť Ten, který je pra-menem, na sebe vzal podobu člověka a přebývá

8

v chudobě každého z nás. Přijímá za své všechny rány lidstva a činí je plodnými.

Abychom „viděli Boha“, potřebujeme čisté srdce (srov. Mt 5,8), srdce svobodné, které umí a chce milovat. Tato cesta trvá celý život. Pouze neúnav-né milosrdenství Syna člověka nás opětovně staví na nohy, dává nám sílu udělat další krok směrem k cíli a žádá o možnost projít naším srdcem k člově-ku. Tak „mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký je“ (srov. 1 Jan 3,2). Skrze náš pohled, omytý hledáním Boha (viz příběh slepého od na-rození, Jan 9), budou lidé moci uzřít „světlo pravé, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9).

Boží tajemství nespočívá pouze v tom, že je trans-cendentní, ale především ve skutečnosti, že Bůh je nám blízko jako člověk. Že je každému nablízku jedinečným způsobem a že právě tato blízkost nás činí pravými lidmi. Touto knihou bych chtěl pomoci svým bratřím a sestrám vstoupit do intimního vzta-hu s Bohem, aby se tak jako on stali opravdovými lidmi.

79

... s liDstvím

Poté, co jsme upřeli oči na Otce, s ním můžeme potkat své bratry a od Slova, které se skutečně sta-lo člověkem, se můžeme naučit lidským vztahům k našim bratřím.

V Řeholi svatého Benedikta se k přijímání hostů – způsobu, jak se mniši setkávají se svými bratry v lid-ství – vztahují velmi výmluvná slova, jež poukazují na to, jak důležité jsou mezilidské vztahy i pro ty, kdo „se uchýlili do samoty a odloučení od světa“.

Nejdříve zde nacházíme teologický důvod pohos-tinnosti: „Všichni příchozí hosté se mají přijímat jako sám Kristus, který sám jednou řekne: »Byl jsem na cestě a ujali jste se mě.«“ Následují instrukce, jak má probíhat přijetí hostů a celé setkání: „Všem se má projevovat náležitá úcta [...], představený nebo bratři mu okamžitě s veškerou laskavou ochotou vyjdou vstříc. [...] Se všemi hosty se mniši vítají nebo loučí s veškerou pokorou [...], (tím) se v nich klanějí Kristu – vždyť Ho v hostech skutečně přijímají. [...] Hostu se přečte Boží zákon, aby se poučil. A pak se mu prokazuje veškerá pozorná pohostinnost“ (Řehole sv. Benedikta, dále ŘB, kap. 53).

80

Benedikt klade při setkání důraz na tři věci: spo-lečnou modlitbu, pokoru a zdvořilost, která není falešnou světáckostí, ale projevem upřímné lásky.

Křesťanství nepohrdá lidskými ctnostmi. Naopak jim propůjčuje plnost a intenzitu, které zjevují stvo-řitelský plán a ještě více dílo Ježíše Krista, jenž tím, že se stal člověkem, vykoupil lidskou přirozenost a dal jí ještě větší jas.

Když Benedikt žádá především modlitbu, ukazu-je, že žádné lidské setkání nemá poklesnout k posto-jům pod lidskou úroveň – k banalitě, světáckosti, tlachání nebo přímo pomlouvání, jež ohrožují naše setkání s lidmi.

Modlitba se ani nemusí vyjadřovat slovy, ale pokud se s lidmi setkáváme modlíce se, kvalita a hloubka těchto setkání jsou zajištěny.

Následně svatý Benedikt žádá, aby se s hosty zacházelo s pokorou a lidskostí.

Velikým tajemstvím křesťanství je Vtělení, tedy sestup Boha na zem a spása uskutečněná vzkříše-ním a sesláním Ducha. Bůh se stal člověkem, pro-tože člověk se hříchem a jeho následky degradoval na karikaturu či znetvořenost; nepřestává však být člověkem. Proto se stal Ježíš člověkem, vzal na sebe následky hříchu a plně prožíval lidskost. Proto je to on, od koho se máme stále učit být lidmi.

Ježíš je září Nejsvětější Trojice v lidském těle a Trojice je pramenem každého vztahu. Od ní se máme učit i v našich mezilidských vztazích. Jednota

81

Trojice neruší jednotlivé Osoby, není to splynutí, ovládnutí nebo podmanění, ale úcta a láska, které umožňují druhému, aby byl jiný, a současně utvářejí jednotu tím větší, čím je láska silnější. Láska chce, aby ten druhý byl jiný.

V Trojici je láska nekonečná, a proto i respekto-vání odlišnosti a jednota jsou nekonečné.

Je tedy nezbytná úcta k druhému, ale jistým způsobem i úcta k sobě samému. V naší společnosti se často zapomíná, že setkání mezi dvěma osobami má být setkáním dvou lidských bytostí a ne dvou postav, které si hrají nebo hrají svou roli. Nepotře-bujeme, aby se spolu setkávaly divadelní postavy, nýbrž lidské bytosti zůstávající ve všech situacích samy sebou. Jen tak zůstane veškerá rovnováha mezi lidmi neporušená a je možné společně růst ke svatosti. Svatostí rozumíme plné uskutečnění našeho bytí muži a ženami stojícími před Boží tváří.

Zdá se, že je tato hodnota stále méně vyhledávaná a ustupuje setkáním, jež jsou spíše střetem mezi role-mi, divadelními postavami, maskami upevněnými na tváři ne kvůli setkání, nýbrž kvůli ovládání, vnu-cování se nebo obraně. Potkáváme a díváme se na to, co ten druhý dělá, ne čím je. Jsme zaměřeni na svou roli a ne na své srdce. Soustřeďujeme se na to, aby-chom byli povrchně uznáváni v pomíjivých věcech, a ne na to, abychom byli milováni jako osoby.

Prožívat vztahy plné lidskosti znamená přede-vším být k druhým pozorní a již předem příznivě naklonění, otevření a téměř něžní. To, co Bible

82

nazývá srdcem z masa a ne z kamene, je Ježíšova vlastnost, kterou on sám u sebe zdůrazňuje: „Jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29).

Když Ježíš říká „Učte se ode mě“, poukazuje na vlastnosti svého srdce a prohlašuje, že nemůžeme být opravdu lidmi, jestliže se jednoznačně nerozhod-neme pro jeho způsob života.

Přehnaný důraz na role v mezilidských vztazích je pramenem arogance a rozdělení. Arogance je červ, který nahlodává lidské vztahy a je všudypřítomný. Velmi často si to neuvědomujeme, protože jsme příliš soustředěni na to, kým jsme a co máme dělat, jaká je naše zodpovědnost, úloha, cíl, a zapomínáme, že jsme především lidé stojící tváří v tvář lidem. Tak se ztrácí lidskost. Trvalým podezíráním těch druhých se neustále stavíme do obranného postoje.

Arogance je velmi nebezpečná pohroma, protože vede ke konfliktům, podezíravosti, hněvu a touze po odplatě nebo přímo pomstě. Degraduje lidské vztahy tím, že z nich činí vztahy na základě moci. Setkáváme se s ní i u nejlepších lidí. Arogance se vetře kamkoli, i mezi kněze, biskupy, lidi, kteří se věnují charitě, lidi, kteří s ohromnou velkory-sostí slouží druhým, mezi přátele, kde poškozuje přátelství, i do pracovních vztahů, kde zabraňuje spolupráci. Je všudypřítomná, a proto musí být naše ostražitost neúnavná. „Každý ať si prozkoumá své vlastní dílo a pak ať se chlubí každý jen sám sebou a ne na účet druhého,“ (Gal 6,4) říká svatý Pavel. Byl-li Ježíš mezi svými „jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27),

83

nikdy nezapomněl, že se dobrovolně stal člověkem a že své bratry nespasí službou, ale tím, že je bere jako osoby a ne jako věci, cíle, nástroje, lidi určené ke spasení atd. Tímto způsobem lidi „polidšťuje“.

Bůh se stal člověkem a spasil lidi, nestal se spa-sitelem, kazatelem, lékařem atd.

Kromě rolí vychází arogance i z hodnocení, do něhož své bratry zaškatulkováváme. Nálepka, kterou na lidi připevňujeme, často jako označení podřadnosti nebo nižší jakosti, nám umožňuje jednat s druhými blahosklonně, ale i s povýšeností nebo dokonce s pohrdáním.

Je velmi důležité dávat si pozor na aroganci a na vztahy, jež přisuzují velkou důležitost rolím a ne lidem. Pomůže nám to i v nejmenších drobnostech si uvědomit, jak jsou tyto postoje nakažlivé a jak brání opravdu lidskému vztahu.

Ježíš se na všechny, i na Piláta, Jidáše, Heroda a Kaifáše, díval nejen s dobrotivostí, ale především s velkou úctou k lidské osobě. To stejné platilo pro Samaritánku, cizoložnici, hříšnici, celníka i jeho křehké apoštoly, římské vojáky a všechny nemocné, zvláště pak malomocné. Každému tento pohled a vztah s Ježíšem navracel jeho lidskou důstojnost. – I když někteří tento spásonosný pohled přijmout nechtěli, skrývali se za svou rolí a nedovolili, aby je setkání s Ježíšem učinilo skutečnými lidmi.

Toto je pravá pokora Ježíšova srdce, takže lidé se setkávali skutečně s osobou a ne se superstar. Ježíš ve všem prokázal velkou svobodu.

84

Pokora je vědomí, že nejsem všemohoucí a že takovým nechci být. Delirium všemohoucnosti dří-má v každém z nás a projevuje se tvrdostí, nesnášen-livostí a stálými výčitkami vůči Bohu, sobě samému i druhým. Pokora nás naopak činí spokojenými s tím, že závisíme na Bohu, že je naším Stvořitelem, že jsme jím byli spaseni. „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Tato pokora pramenící z pravdivého pohledu na náš život nás činí opravdu lidskými, mnohem silnějšími než jsou ti, kteří hledají moc nebo prestižní společenské postavení. Dává nám totiž sílu postavit se před druhé a přijímat je, aniž bychom je pro své přežití potřebovali zlikvidovat.

Pokora je „nejlidštější“ skutečnost, ctnost děla-jící z člověka skutečného člověka, protože zná své hranice, ale současně ví, že Stvořitel ho učinil mis-trovským dílem. Kdo je pokorný, není ve vztahu zašlapán. Zachovává si celou svou lidskou důstoj-nost a zároveň ji přiznává také druhému. Nezajímá ho ani nadřazenost, ani podřízenost, i když přijímá místo a roli obou. S každým je však třeba mít vztah správný a přiměřený. Například v Řeholi svatého Benedikta se píše: „Mladší ať […] ctí ty starší, starší ať milují ty mladší“ (ŘB, kap. 63). To jsou dva odstíny vzájemné lásky.

Ježíšova mírnost je nesmírně náročná a je možná tím nejkrásnějším poselstvím, které máme předat světu. Vždyť neexistuje mírnost, jež by nebyla něžná a současně silná. „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Zranitelnost činí člověka silným,

85

tak silným, že se může svléknout ze své role jako z brnění, přičemž ví, že láska je nepřemožitelná, i když tělo může být zničeno. Ve své mírnosti řekl Ježíš Samaritánce, která ho provokovala: „Kdybys znala Boží dar a kdo je ten, kdo ti říká: »Dej mi napít!«“ a ne „Nevíš, s kým mluvíš!“.

Mírnost je způsob, jak se můžeme darovat lidem; i když je znevažována a opovrhována, vždy zasé-vá semeno spásy, nové světlo, které proniká tmou arogance a násilí.

102

myšlenka na Závěr

Vír nekonečné něhy, z níž je člověk uhněten a po níž nepřekonatelně touží, mu dává pocit naléhavosti, který se často projevuje neklidem, napětím, neštěstím.

Člověk hledá pokoj. Potřebuje důvěřovat a cesta k tomuto cíli spočívá v odevzdání se do rukou Někoho, kdo ho miluje a je všemohoucí.

Tato cesta není ani snadná, ani rychlá. Pokušení podleh-nout nějakému druhu magie, kterou by chtěl člověk přinutit Boha, aby se podřídil jeho vůli, jsou častá a přinášejí jen zlo a smrt.

Bůh je láska a lásku je třeba očekávat jako překvapení, jež dostáváme zcela zdarma, podle intuice a nápaditosti milujícího.

Taková je důvěra života vloženého do společenství s Bohem a zároveň života, který aktivně využívá talenty a schopnosti, přijaté od přírody i získané vlastní formací. Tato důvěra vede k dobru.

Abychom mohli mít důvěru, je třeba mít nejprve trpěli-vost, neboť nic velkého a životodárného se neuskutečňuje pouze lidskou námahou a vynalézavostí. Je třeba společen-ství s Bohem a s bratry, které se postupně rozvíjí časem, nasazením a pokornou schopností čekat.

Kdo touží žít tak, aby v něm duch a aktivita vzájemně spolupracovali na dokonalém naplnění života, a touží krá-čet, jak říká svatý Benedikt, se „srdcem stále větším“, nechť si každé ráno při vstávání stejně jako dávný mnich řekne: „Dnes začnu.“