Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Pedagogická fakulta

Oddělení celoživotního vzdělávání

Závěrečná práce

Hravý nácvik slovních druhů

na 1. stupni ZŠ

Vypracovala: Mgr. Šárka Vávrová

Vedoucí práce: Mgr. Michaela Křivancová, Ph. D.

České Budějovice 2017

Prohlášení

Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracovala samostatně pouze s

použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění

souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě

elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované

Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a

to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační

práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu

s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a

oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž

souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací

Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a

systémem na odhalování plagiátů.

V Českých Budějovicích dne 6. května 2017 Šárka Vávrová

Anotace

Závěrečná práce se zabývá hravým nácvikem slovních druhů na 1. stupni

základní školy.

Teoretická část obsahuje popsání slova a jeho druhů, dělení slovních druhů

z hlediska sémantického, morfologického a syntaktického. Dále se zaměřuje na

stručné seznámení s jednotlivými slovními druhy a jejich prezentaci v současných

učebnicích pro 1. stupeň základních škol.

Praktická část představuje praktický nácvik slovních druhů formou

zajímavých her, úkolů, cvičení či pracovních listů.

Klíčová slova:

Slovní druhy, 1. stupeň základní školy, výuka, hry, instrukce

Abstract

The final thesis concerned with practice of parts of speech in Czech language

in the lower primary school.

The theoretical part describes parts of speech on basis of the semantic,

morphological and syntactic term. Then shortly show individual parts of speech and

their demonstration of contemporary Czech language textbooks for the lower primary

school.

The practical part present practice in the form of games, interesting works,

exercises or worksheeds.

Key words:

parts of speech, the lower primary school, teaching, games, instruction

Poděkování

Děkuji Mgr. Michaele Křivancové, Ph. D. za odborné vedení mé závěrečné

práce, věcné připomínky a vstřícný přístup, který mi během psaní práce věnovala.

ObsahProhlášení......................................................................................................... 2

Anotace ............................................................................................................ 3

Klíčová slova: .................................................................................................... 3

Abstract ............................................................................................................ 3

Key words:........................................................................................................ 3

1 Úvod........................................................................................................... 7

2 Teoretická část........................................................................................... 8

2.1 Slovo a jeho druhy.............................................................................. 8

2.1.1 Slovo ............................................................................................. 8

2.1.2 Slovní druhy.................................................................................. 9

2.1.3 Kritérium sémantické ................................................................... 9

2.1.4 Kritérium morfologické .............................................................. 10

2.1.5 Kritérium syntaktické ................................................................. 11

2.2 Hranice mezi slovními druhy............................................................ 11

2.3 Slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ...................................... 12

2.4 Jednotlivé slovní druhy .................................................................... 12

2.4.1 Substantiva................................................................................. 12

2.4.2 Adjektiva..................................................................................... 16

2.4.3 Pronomina.................................................................................. 18

2.4.4 Numeralia................................................................................... 20

2.4.5 Verba .......................................................................................... 22

2.4.6 Neohebné slovní druhy .............................................................. 24

3 Praktická část........................................................................................... 27

3.1 Hry a cvičení na poznávání a osvojování jednotlivých slovních druhů

27

3.1.1 Třídíme hromádku slov .............................................................. 27

3.1.2 Hry s vyjmenovanými slovy ........................................................ 28

3.1.3 Jaký slovní druh nás probudí...................................................... 29

3.1.4 Jaký slovní druh nás rozpohybuje .............................................. 29

3.1.5 Telefonky.................................................................................... 30

3.1.6 Pexesa......................................................................................... 30

3.1.7 Živé pexeso................................................................................. 31

3.1.8 Vláček ......................................................................................... 32

3.1.9 Záhadná slova - Přesmyčky ........................................................ 32

3.1.10 Šifry........................................................................................... 32

3.1.11 Sudoku...................................................................................... 33

3.1.12 Chytáme rybičky....................................................................... 34

3.1.13 Hledáme slovní druh ................................................................ 35

3.1.14 Jméno, město ........................................................................... 35

3.1.15 Osmisměrka.............................................................................. 36

3.1.16 Křížovky .................................................................................... 36

3.1.17 Barevné vybarvování................................................................ 37

3.1.18 Pracovní list .............................................................................. 39

4 Závěr ........................................................................................................ 44

5 Seznam použité literatury ....................................................................... 45

7

1 Úvod

Jazyk a jazyková výchova je podle mne jedním z nejdůležitějších okruhů

vzdělávání. Dobře ovládat svůj mateřský jazyk, umět se správně a vhodně

vyjadřovat, bez problémů komunikovat verbálně či neverbálně, to vše a mnohem

více se děti mají ve škole naučit. I přesto že pro některé z nás jsou tato témata velmi

lákavá, mnohým nezní tak libozvučně. Děti si přeci chtějí hrát a vesele se bavit.

Mnohdy to však při školním vyučování není tak lehké zařídit.

Cílem této práce je proto pokus o vytvoření souboru hravých cvičení, které

by mohly být podpůrným materiálem či inspirací pro pedagogy, kteří se snaží dětem

zprostředkovat vyučování hravější, zábavnější formou. Snažím se tedy motivovat

nejen žáky, ale i učitele.

V teoretické části práce se pokusím o přehledné shrnutí slovních druhů –

stručnou definici, hranici mezi slovními druhy či kritéria vymezování slovních druhů.

Dále se budu snažit o teoretické shrnutí jednotlivých druhů slov. U konkrétních

druhů se zaměřím i na jejich představení v současných učebnicích českého jazyka

pro žáky 1. stupně základních škol.

Praktickou část zaměřím na hravé osvojování vědomostí v učivu o slovních

druzích. Nabídnu zde soubor her a hravých cvičení, které mají za cíl pozitivně

motivovat žáky, že učit se můžeme i zábavnou formou. Pedagogům se pokusím

nabídnout několik nápadů na hravou činnost při vyučování českého jazyka.

8

2 Teoretická část

2.1 Slovo a jeho druhy

2.1.1 Slovo

Slovo můžeme chápat jako základní prostředek pro vyjadřování. Je to

nejjednodušší útvar, který má ustálený význam (ať už jde o jednu hlásku např. a, i,

…, či o spojení více hlásek např. oni, ani, pes, …).

„Slovo můžeme vymezit a) z hlediska sémantického: Jde o jednotku slovní

zásoby mající věcný, lexikální význam. U slov ohebných je taková jednotka tvořena

celým souborem tvarů. Jsou i slova, která tento význam nemají nebo ho mají tak

neurčitý a všeobecný, že je velmi obtížné ho popsat (zvukomalebná citoslovce;

některé spojky /např. žel). Soubor všech slov představuje slovník toho kterého

jazyka.

b) z hlediska grafického: Za slovo považujeme útvar tvořený několika

grafémy spojenými v celek (nebo jen jedním grafémem), oddělený od ostatních slov

po obou stranách mezerou.

c) z hlediska fonetického: Slovo je útvar složený z fonémů (několika i

jednoho), sjednocený přízvukem a oddělený od ostatních slov potenciálními pauzami

(s jedním hlavním slovním přízvukem). Ovšem jsou i slova bezpřízvučná, tzv.

příklonky a předklonky, která se v proudu řeči přiklánějí k slovu přízvučnému.

d) z hlediska morfologického: Tvar slova může obsahovat i několik slov

grafických, např. složené analytické tvary slovesné {byl bych býval poslouchal, byl

jsem poslán).

e) z hlediska větného: Slova mají funkci větných členů nebo jsou větnými

ekvivalenty, ovšem tuto funkci plní pouze slova plnovýznamová, předložky jen ve

spojení se jmény, ostatní slova větnými členy nejsou, ale podílejí se na výstavbě a

pragmatickém významu výpovědí a komunikátů.

9

f) z hlediska kontextu: Slova mívají jeden určitý význam, ať jde o slova

jednoznačná, nebo mnohoznačná.“ (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s.

75)

2.1.2 Slovní druhy

Všechna slova v českém jazyce můžeme roztřídit. Tradičně rozlišujeme deset

slovních druhů: podstatná jména (substantiva), přídavná jména (adjektiva), zájmena

(pronomina), číslovky (numeralia), slovesa (verba), příslovce (adverbia), předložky

(prepozice), spojky (konjunkce), částice (partikule), citoslovce (interjekce). Ne vždy

tomu tak však je. Marie Čechová ve svém díle Čeština, řeč a jazyk (2000) podotýká,

že částice „bývaly ve starších mluvnicích rozptýleny mezi příslovce, popř. citoslovce“

(ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s.86). Naopak se ojediněle jeden druh

slov přidává, a to predikativa, která jsou běžně součástí adverbií (ve spojení je

chladno, bylo potřeba). Při třídění jednotlivých slovních druhů však musíme

vycházet z různých hledisek. Nemůžeme tedy jednoznačně zařazovat slova podle

jednoho kritéria, ale musíme brát v potaz komplexní povahu jednotlivých slov a

slovních druhů.

„Slovní druhy jsou vymezeny na základě tří kritérií. Ta se někdy doplňují, jindy

si konkurují, přitom žádné kritérium samo o sobě není dostačující. Jsou to kritéria:

sémantické/ významové, morfologické/tvaroslovné a syntaktické/skladební.“

(ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 88-89)

2.1.3 Kritérium sémantické

Ze sémantického hlediska pohlížíme na jednotlivá slova jako na nositele

vlastního významu. Dělíme je proto na slova plnovýznamová (autosémantická) a

neplnovýznamová (synsémantická), ostrou hranici však mezi nimi nenajdeme.

Za plnovýznamová slova považujeme podstatná jména, přídavná jména,

slovesa, příslovce, zájmena a číslovky, v mnohých případech i citoslovce. Nazýváme

je autosémantickými, jelikož mají samy lexikální význam. Oproti tomu

10

neplnovýznamová slova samy lexikální význam nemají, získávají ho až po zapojení

do kontextu. Řadíme sem tedy předložky, spojky a částice.

U podstatných a přídavných jmen chápeme dobře význam jako samostatný.

Ani u sloves nedělá určování obtíže. Zájmena, číslovky a některá příslovce mají

substituční schopnost (zastupují podstatná jména, přídavná jména a příslovce),

avšak můžeme je také zařadit do snadno zařaditelných slovních druhů.

„Problém při určování slovních druhů na základě sémiotiky nastává ve chvíli,

kdy se změní přístup ke skutečnosti, a to především v oblasti abstraktního chápání.

Například z červené růže vytvoříme červeň růže. Sémiotický význam je stejný,

mluvnické určování slovního druhu nikoliv.“ (VESELKOVÁ, Alice. Slovní druhy a jejich

netradiční pojetí na 1. Stupni základní školy, Univerzita Karlova v Praze, pedagogická

fakulta, diplomová práce, 2015, s. 13)

Dalším problémem by při určování slovních druhů mohly být částice.

Původních pár výrazů vyjadřujících přání, se rozrostla o výrazy spojkové (Ale i ty,

Jirko? Aby tě husa kopla!) a příslovečné (prý, snad, lze). Správné zařazení ke

slovnímu druhu tedy záleží na kontextu věty či textu.

2.1.4 Kritérium morfologické

Taktéž samotné morfologické (tvaroslovné) kritérium neroztřídí všechna

slova do slovních druhů. Tvaroslovné hledisko platí totiž pouze u ohebných slovních

druhů, k nimž se řadí podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a slovesa.

Ohebná slova zařazujeme podle toho, zda se skloňují (podle substantivního,

adjektivního či zájmenného skloňování) nebo časují. Skloňují se tedy všechna jména

(substantiva, adjektiva, zájmena a číslovky). Slovesa mění svůj tvar podle tří časů

(minulý, přítomný a budoucí).

Ostatních pět slovních druhů řadíme z morfologického hlediska k slovním

druhům neohebným- nedají se skloňovat ani časovat. Avšak ani „toto dělení není

absolutní, protože existují i nesklonná substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky a

naopak např. některá adverbia mohou mít tvary měněné podle rodu a čísla (jakživ,

jakživa, jakživi atp.), některé spojky mají formy vyjadřující osobu a číslo: abych, abys,

11

aby, …), citoslovce nebo částice mohou vyjadřovat 2. os. sg. a pl.: na X nate, viď X

viďte apod.“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové

noviny, 2012, s. 228)

2.1.5 Kritérium syntaktické

Posledním hlediskem je kritérium syntaktické (skladební). Zde bereme

v potaz to, jakou syntaktickou funkci plní jednotlivá slova ve větě/výpovědi. Marie

Čechová je definuje takto: „Slova různé druhové platnosti plní rozmanité funkce v

mluvnické výstavbě výpovědi, tzn. uplatňují se v rovině syntaktické/skladební jako

slova-výpovědi (věty), jako větné členy a jako gramatické výrazy, pomocná slova při

větné i textové výstavbě.“ (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 90)

Roli větných členů plní všechny plnovýznamové slovní druhy a citoslovce,

která mohou mít obdobnou funkci, jako mají slovesa. Ostatní neplnovýznamová,

neohebná slova sice nejsou větnými členy, podílejí se však na výstavbě výpovědí

(spojky spojují výpovědi, větné celky i jednotlivé větné členy, předložky tvoří větné

členy ve spojení se jménem, částice naznačují komunikační funkci a emoce.

Spojky, některá zájmena, částice i příslovce slouží k udržení smysluplnosti a

soudržnosti textu.

2.2 Hranice mezi slovními druhy

Přesto že máme vymezených deset slovních druhů, do kterých zařazujeme

jednotlivá slova, není hranice mezi jednotlivými druhy slov vždy jasně zřetelná.

Stává se, že některá slova přecházejí od jednoho slovního druhu ke druhému. Jedná

se především o substantivizaci adjektiv (cestující - člověk), adverbializaci (jít kolem,

kvečeru, …), prepozicionalizaci (vzhledem k, během, …), konjunkcionalizaci

(zatímco), interjekcionalizaci (božínku) a partikulizaci (to už nejde).

Dále se můžeme setkat s pojmem slovně-druhová homonymie, kterou uvádí

Marie Čechová. Jedná se o stejně znějící slovo, které však v různém kontextu

zařazujeme k různým slovním druhům. (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000,

s. 91)

12

2.3 Slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

Jelikož není Rámcovým vzdělávacím plánem přesně určeno, ve kterém

ročníku by se žáci měli se slovními druhy seznámit, není učivo v jednotlivých

učebnicích jednotné. V současné době se žáci základních škol seznamují s učivem o

slovních druzích ve 2. či ve 3. ročníku. Např. učebnice Český jazyk pro základní školy

2 z nakladatelství SPN nezařazuje slovní druhy vůbec. Učebnice z nakladatelství

Nová škola, Prodos, Didaktis i Alter učivo ve 2. ročníku zařazují. Jde o krátké

představení všech slovních druhů a stručné seznámení s podstatnými jmény a se

slovesy. Veškeré informace se opakují i ve 3. ročníku a učivo o slovních druzích se

zde ještě prohlubuje. Po rozmluvách se zkušenými kolegy pedagogy, učícími ve

druhých i ve třetích ročnících základní školy, v níž jsem také pracovala, je prý

zbytečné žáky s učivem seznamovat, jelikož je učiva málo a děti prý stejně vše

zapomenou. Osobně si myslím, že to není na škodu. Ve třetím ročníku už se učivo o

slovních druzích značně prohlubuje. Žáci se seznamují s mluvnickými kategoriemi

substantiv a částečně i se slovesy. Proto předpokládám, že i malá zmínka napomůže

v ostatních ročnících. Žáci si učivo prohlubují, není pro ně vše nové, není nového

učiva tolik.

2.4 Jednotlivé slovní druhy

2.4.1 Substantiva

„Podstatná jména jsou jednak názvy osob, zvířat a věcí, jednak samostatné

názvy pro vlastnosti, děje a vztahy. Jsou ve větě nejčastěji podmětem nebo

předmětem, ale mohou být i jiným větným členem. Mění tvary podle pádu a čísla,

ale mají vždy jen jeden ze tří rodů: jsou buď rodu mužského, nebo ženského, nebo

středního.“ Takto definují substantiva Bohuslav Havránek a Alois Jedlička

(HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 46).

Podstatná jména pojmenovávají substance buď konkrétně (podstatná jména

konkrétní, např. člověk, moře) nebo abstraktně (podstatná jména abstraktní, např.

důvěřivost, jásot, …). „Hranice mezi konkrétními a abstraktními substantivy je

13

relativní, nejednou probíhá i uvnitř téže lexikální jednotky, např. psaní, kapání,

mazání, označující jednou děj, podruhé výsledek nebo prostředek děje.“ (KOMÁREK,

Miroslav. Příspěvky k české morfologii, Periplum, 2006, s. 32)

Konkrétní podstatná jména můžeme ještě dále rozdělit na obecná, která

označují obecně jakoukoli osobu, zvíře nebo věc (zámečník, kůň), a vlastní, jež

označují určitou konkrétní osobu, zvíře či věc (Brok, Petr). Vlastní jména se navíc píší

s velkým počátečním písmenem.

Podstatná jména mívají zpravidla dvojí číslo: jednotné (singulár) a množné

(plurál). Některá substantiva mají však jen tvary jednotného čísla, ale označují více

věcí stejného druhu. Nazýváme je hromadnými (dříví, kamení, stromoví). Dále pak

také podstatná jména látková, jež označují „část i celek, tedy látku samu bez zřetele

na množství (dřevo, mouka, cukr).“ (MELICHAR, Jiří; STYBLÍK, Vlastimil. Český jazyk,

přehled učiva základní školy, 1988, s. 62)

Další skupinou slov, jsou podstatná jména pomnožná, jež označují jednu věc

tvarem množného čísla (nůžky, záda, dveře). K rozpoznání množství bývají

vyjadřována pomocí druhových číslovek (dvoje kamna, troje kalhoty).

U substantiv dále rozeznáváme trojí rod: mužský (chlapec), ženský (dívka),

střední (kuře). Ve velké většině případů je gramatický rod totožný s rodem

přirozeným. Není to však pravidlem. Proto musíme u mužského rodu určovat i

podkategorii životnosti. Např. hmyz- tímto sloves sice označujeme živé tvory, avšak

gramaticky musíme určit slovo hmyz za neživotné, jelikož se 1. a 4. pád singuláru

shoduje. Toto platí i obráceně. Máme však i výjimku, a to možnost dvojího tvaru u

neživých věcí. „U některých substantiv označujících neživotné substance lze užívat

koncovek životných i neživotných. Jsou to substantiva tvořená sufixy –tel, -ec

(ukazatel, ledoborec- Ledoborce vypluly. X Ledoborci vypluli.)“ (KOLEKTIV autorů.

Příruční mluvnice češtiny. 2.opr.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, 234)

Jelikož substantiva (adjektiva, zájmena a číslovky) patří mezi ohebné slovní

druhy, které se skloňují, mění své tvary podle sedmi pádů v každém čísle. Pád je

velmi důležitý, jelikož vyjadřuje funkce podstatného jména ve větě. K tomu,

14

abychom mohli pád určit, potřebujeme znát pádové otázky, jimiž se ptáme na

konkrétní substantivum. Rozeznáváme:

1. pád nominativ- kdo? co?

2. pád genitiv- koho? čeho?

3. pád dativ- komu? čemu?

4. pád akuzativ- koho? co?

5. vokativ- oslovujeme, voláme

6. pád lokál- (o) kom? (o) čem?

7. pád instrumentál- kým? čím?

Všechny pády mohou být předložkové nebo bezpředložkové, kromě lokálu,

který je pouze předložkový, a vokativu, který je pouze bezpředložkový.

Dále substantiva třídíme do skupin podle gramatického rodu a podle

zakončení. V každé skupině máme několik vzorů, podle kterých skloňujeme ostatní

podstatná jména. Pro zařazení ke vzoru je nutné znát rod a zakončení nominativu a

genitivu singuláru určovaných substantiv.

Rod střední: město, moře, kuře, stavení

Rod ženský: žena, růže, píseň, kost

Rod mužský životný: pán, muž, předseda, soudce

Rod mužský neživotný: hrad, stroj

K jednotlivým podstatným jménům však nemůžeme zařadit všechna jména.

V rámci vzoru můžeme odlišovat podvzory (např. u vzoru hrad podvzor les). Dále se

můžeme setkat se substantivy nesklonnými (přejatá neživotná podstatná jména), či

se substantivy, jež mají adjektivní koncovky a skloňují se tedy podle vzorů

přídavných jmen.

2.4.1.1 Substantiva v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

„Podstatná jména jsou názvy osob (pekař), zvířat (slon) a věcí (míč).

Ukazujeme si na ně ten, ta, to.“ (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český

jazyk 2: učebnice pro 2. ročník základní školy. Brno: Nová škola, 2014, s. 91) Takto

definuje slovní druhy učebnice českého jazyka pro 2. ročník z nakladatelství Nová

škola, Didaktis, Prodos nebo i starší vydání učebnic Fortuna. Všechny zmíněné

15

učebnice zařazují hned po podstatných jménech či výkladu celku slovních druhů

výklad psaní velkých písmen ve vlastních jménech. Ze zadaných cvičení bychom

mohli vybrat např.: doplnění či vypsání vhodných podstatných jmen do vět a z vět,

třídění substantiv podle názvu osob, zvířat či věcí či vymýšlení podstatných jmen

začínajících danou hláskou.

Jak již bylo řečeno výše, ve třetím ročníku se výklad o slovních druzích

opakuje. Ať už jde o doslovnou definici či podobné úkoly. Postupně se začíná

s rozšiřováním. „Podstatná jména jsou také názvy vlastností a dějů“. Nejprve jsou

zařazena velká písmena ve vlastních jménech a v místních názvech. Až po

představení ostatních slovních druhů přechází učebnice k mluvnickým kategoriím.

Stručně definuje, co je rod, číslo a pád. „U podstatných jmen rozlišujeme trojí rod:

mužský – můžeme si ukázat zájmenem TEN (muž), ženský – můžeme si ukázat

zájmenem TA (žena), střední – můžeme si ukázat zájmenem TO (dítě). U podstatných

jmen rozlišujeme dvojí číslo: číslo jednotné – vyjadřuje něco, co se vyskytuje jednou

(pomohou určit zájmena TEN, TA, To), číslo množné – vyjadřuje něco, co se vyskytuje

víckrát (pomohou určit zájmena TI, TY, TA). Tvary podstatných jmen se mění podle

pádů. Říkáme, že se podstatná jména skloňují. Rozlišujeme sedm pádů. Pád zjistíme

pomocí pádové otázky.“ (DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3: učebnice pro 3.

ročník základní školy. Brno: Nová škola, 2015, s. 60) V ostatních učebnicích se výklad

téměř shoduje. Každá si dodá pouze svůj vlastní příklad, na kterém novou látku

vysvětluje. Pouze učebnice z nakladatelství Didaktis a Alter předkládá žákům navíc

vysvětlení o životnosti podstatných jmen. Ostatní nakladatelství přidávají toto učivo

až ve čtvrtém ročníku, kdy se jedná pouze o malé rozšíření. Proto si myslím, že je

tato látka probíraná již ve třetím ročníku nadbytečná. Žáci se seznamují se všemi

mluvnickými kategoriemi, takže mají dostatečné množství nové látky. Postupné

rozšiřování a prohlubování je, myslím si, účinnější.

Ve čtvrtém ročníku se, jak už bylo řečeno, jednotlivé kategorie prohlubují.

Neustále se opakují stejné poučky, vysvětlení, občas je doplněno o malé rozšíření.

Novým učivem je zde skloňování podstatných jmen podle vzorů. Velmi se mi líbilo

odůvodnění z učebnice Nové školy: „Milé děti, nyní dávejte dobrý pozor. Vodník

16

Lojzík vás seznámí s novým důležitým učivem. Když jste dřív psaly podstatná jména,

nevěděly jste, zda v koncovkách napsat i nebo y. Váhaly jste např., jak napsat větu

V lesích se prohánějí víly se strašidly‘. Nyní se naučíte skloňovat vzory podstatných

jmen a podle nich potom tvořit i psát koncovky všech ostatních názvů věcí, zvířat,

osob, dějů, vlastností.“ (MÜHLHAUSEROVÁ, Hana, JANÁČKOVÁ Zita, PŘÍBORSKÁ

Olga, ZBOŘILOVÁ Jitka. Český jazyk 4: učebnice pro 4. ročník. Brno: Nová škola, 2011,

s. 45) Každá z učebnic poté jasně a stručně vysvětluje skloňování podstatných jmen

od středního rodu po mužský. Samozřejmostí je u každého rodu tabulka vzorů.

V pátém ročníku se již do učebnic nové učivo o podstatných jménech

nezařazuje. V některých učebnicích můžeme najít malé doplnění k prohloubení

znalostí. Např. v učebnici pro 5. ročník nakladatelství SPN: „Většina podstatných

jmen vyjadřuje svými tvary dvojí číslo: jednotné a množné. Některá však mají tvary

buď jen v čísle jednotném (listí, mléko) nebo jen v čísle množném (kalhoty,

neštovice).“ (HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena;

BURIÁNKOVÁ, Milada. Český jazyk 5 pro základní školy. Praha: SPN, 2010, s. 79)

Vysvětlení učiva o podstatných jménech se ve všech zmíněných učebnicích

téměř neliší. Obdobné jsou i úkoly na procvičování probrané látky. Co mě však

zaujalo je to, že čím je učebnice novější (dle data vydání), tím ubývá cvičení na

zopakování a procvičení, prohloubení znalostí. Naopak se mi zdá velmi dobré, že se

všechny učebnice snaží navzájem propojovat již získané vědomosti. Např. Na

základě znalostí o příbuznosti slov, mají děti tvořit další slova a zařazovat je ke

slovním druhům. Tím se vědomosti upevňují. Děti nezapomínají, co se již naučily.

2.4.2 Adjektiva

Druhým slovním druhem jsou adjektiva. „Přídavná jména jako slovní druh se

tradičně vymezují jako slova plnovýznamová, pojmenovací, blíže určující jiná slova,

v závislosti na substantivu signalizující formálními prostředky kongruentní kategorie

rodu, čísla, pádu.“ (Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví; Praha:

Academia, 1986, s. 69) Adjektiva tedy vyjadřují vlastnosti podstatných jmen, s nimiž

17

se shodují v rodě, čísle a pádě (černý pes, černá kočka, černé tele, černé oblečení,

…).

Z hlediska syntaktického plní přídavná jména ve větě nejčastěji funkci

přívlastku (Hana má krásné nové šaty.), dále pak jmenné části přísudku (Pavel je

milý.) a často také doplňku (Petr přišel skleslý.).

I z hlediska významového můžeme adjektiva rozdělovat. Např. Příruční

mluvnice češtiny vysvětluje toto rozdělení následovně: „Kvalifikační adjektiva

vyjadřují jen vlastnosti substancí, např. dobrý, pilný, …. Jsou obvykle neutvořená.

Mívají povahu subjektivního hodnocení a je většinou možné je stupňovat.

Relační adjektiva vyjadřují kromě vlastností substancí i vztah k další substanci

nebo ději, k jiné vlastnosti nebo okolnosti, od jejichž názvů jsou utvořena (např.

studentský spolek).“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství

Lidové noviny, 2012, s. 281)

Jak již bylo zmíněno výše, většina přídavných jmen se může stupňovat.

Stupňovat znamená vyjadřovat při srovnávání míru vlastnosti. Rozlišujeme tři

stupně. Prvním stupněm je základní míra vlastnosti (starý muž, moudrý člověk).

Druhým stupněm vyjadřujeme větší míru, než je základ (starší žena, moudřejší

člověk), a třetím stupněm je největší míra vlastnosti (nejstarší osoba, nejmoudřejší

král).

Druhý slovní druh, tedy ohebný, se stejně jako podstatná jména skloňuje. U

přídavných jmen odlišujeme deklinaci jmennou, složenou (tvrdou, měkkou) a

smíšenou. V současné češtině se vyskytují jmenné tvary adjektiv pouze v 1. a ve 4.

pádě obou čísel (Jsem dlužna. Ráda tě vidím zdrávu). A protože existují jen v malém

počtu adjektiv tvrdých, bývají většinou součástí frazémů. (Příruční mluvnice češtiny,

2012)

Složená deklinace adjektiv tvrdých má vzor mladý a adjektiva měkká se

skloňují podle vzoru jarní.

Posledním typem skloňování přídavných jmen je deklinace smíšená. Podle

této deklinace se skloňují přídavná jména přivlastňovací typu otcův a matčin.

18

2.4.2.1 Adjektiva v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

Přídavná jména se v současných učebnicích druhého ročníku pro 1. stupeň

základních škol vyskytují pouze ve výčtu všech slovních druhů. Ve třetím ročníku se

o mnoho více nepřidává. Zazní zde pouze stručné vysvětlení: „Přídavná jména

vyjadřují vlastnosti osob, zvířat nebo věcí. Ptáme se na ně otázkami jaký?, který?,

čí?“ (MIKULENKOVÁ, Hana; MALÝ, Radek, ČESKÝ JAZYK 3, učebnice pro třetí ročník

základní školy. Olomouc, 2004, PRODOS, s. 50) Podobné vysvětlení zaznívá i u

ostatních učebnic (Nová škola, SPN, Didaktis, Alter). Podobně stručně se probírají

přídavná jména i ve čtvrtém ročníku. Žáci se zde pouze naučí rozlišit dvě kategorie:

ohebné a neohebné slovní druhy. Pochopí tedy, že přídavná jména, stejně jako

podstatná jména, mění své tvary, tedy se skloňují. Do této chvíle se v učebnicích

vyskytují pouze cvičení na rozřazování slovních druhů, popřípadě vymyšlení

vhodného přídavného jména k zadanému podstatnému jménu (Na tomto cvičení je

dokázáno, že je velmi důležité ovládat nejprve podstatná jména, která na sebe

adjektiva váží.).

V pátém ročníku již žáci poznávají druhy adjektiv, jejich skloňování i

stupňování. Opět se setkáváme s obdobnými vysvětleními ve všech zmiňovaných

učebnicích. Nejprve se žáci seznamují se třemi druhy přídavných jmen. Podle

zakončení se je následně učí rozeznávat. Následuje skloňování jednotlivých druhů.

Téměř všechny učebnice seznamují žáky i se stupňováním adjektiv, některé

učebnice přidávají i nepravidelné stupňování. Pouze nakladatelství Nová škola a

Didaktis toto učivo vynechává. Což si myslím, není na závadu. Žáci se v pátém

ročníku podrobněji seznamují s větším počtem slovních druhů, proto si myslím, že

není důvod je novým učivem přetěžovat. Zvláště pokud se v dalších ročnících učivo o

přídavných jménech opakuje a prohlubuje.

2.4.3 Pronomina

„Zájmena představují plnovýznamový ohebný slovní druh, v němž se různou

měrou realizuje schopnost jazyka pojmenovávat substance a vlastnosti substitučně.“

(KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s.

19

287-285) Jejich funkcí je tedy zastupovat podstatná a přídavná jména (určitou

osobu, zvíře, věc, vlastnost naznačují či na ně odkazují). Odtud můžeme vyvodit

název „za jména“. Z tohoto důvodu mění svůj pád i číslo podle jména, které

zastupují.

Rozeznáváme sedm druhů zájmen podle významu. Zájmena osobní vyjadřují

první, druhou a třetí osobu a zájmena zvratná. První osobou označujeme mluvčího

(já, my), druhou adresáta (ty, vy) a třetí osoby nebo věci, o nichž mluvíme (on, ona,

ono, oni, ony, ona). „Zájmeno zvratné (sebe, sobě, si …) označuje vztah k osobě nebo

věci, která je v téže větě podmětem, a to bez rozdílu, zda jde o osobu první, druhou

nebo třetí.“ (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN,

1980, s. 89) Pomocí přivlastňovacích zájmen je někomu (něčemu), něco (někdo)

přivlastňováno, přisuzováno (můj stůl, tvůj obraz, její pes). K posesívním zájmenům

můžeme přiřadit i zvratné zájmeno svůj, jehož tvary se shodují s formami zájmen

můj, tvůj. Přivlastňuje osobě, pokud je ve větě podmětem. Ukazovacími zájmeny

ukazujeme na bližší i vzdálenější osoby, věci nebo vlastnosti (ten, tento, tenhle,

onen, takový, týž, tentýž, sám). Zájmena kdo, co, jaký, který, čí řadíme mezi tázací

zájmena, jimiž se tážeme po někom či po něčem, žádáme doplnění informací. Tatáž

zájmena mají v jiném kontextu a spojení i funkci zájmen vztažných. Přidávají se

k nim ještě tvary zájmena jenž. Vyjadřují vztah vedlejší věty k některému členu

z věty řídící. Neurčitými zájmeny blíže nenaznačujeme o kom nebo o čem se mluví,

jde pouze o obecné naznačení. Skládají se z tázacích zájmen a různých předpon a

částí (někdo, kdosi, cokoli …). Posledním druhem jsou zájmena záporná, kterými

popíráme existenci osob, věcí či vlastností (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný).

U zájmen dále rozlišujeme, zda rozlišují rod (rodová) či nikoli (bezrodá). Mezi

bezrodá řadíme zájmena 1. a 2. osoby, zvratné zájmeno se a zájmena kdo a co.

Zájmena rodová můžeme skloňovat stejně jako přídavná jména (adjektivní

skloňování zájmen) nebo zájmenným skloňováním, které ještě rozlišujeme na

měkké (podle vzoru náš) a tvrdé (podle vzoru ten).

20

2.4.3.1 Pronomina v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

Stejně jako u adjektiv se zájmena ve druhém ročníku vyskytují pouze ve

výčtu všech slovních druhů. Ve třetím ročníku se přidává povědomí o všech slovních

druzích. Žáci jsou stručně seznámeni s tím, co zájmena vyjadřují. „Slova, která

zastupují podstatná jména, místo podstatných jmen označují osoby, zvířata a věci

nebo na ně ukazují, se nazývají zájmena. Např. já, ty, on, ten, tamten …“ (HOŠNOVÁ,

Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada. Český jazyk 3

pro základní školy. SPN, 2008, s. 141) Některé z učebnic ještě připojují otázky, jimiž

se na daná zájmena ptáme. Teprve v pátém ročníku se zájmena probírají více. Děti

se seznamují s jednotlivými druhy zájmen, učí se je v náležitém tvaru, vhodně je

doplňují do vět a do celých textů, určují pády osobních zájmen … Skloňování

osobních zájmen, což je pro žáky většinou, zvláště v některých tvarech, obtížné,

představují některé učebnice stručnými a velmi přehlednými tabulkami

s následnými vhodnými příklady (např. učebnice z nakladatelství SPN). Žádná

z uvedených učebnic nenabízí zbytečně náročné vysvětlování ani úkoly. Vše

z probraného učiva budou žáci doplňovat v dalších ročnících.

2.4.4 Numeralia

Číslovky jsou čtvrtým ohebným slovním druhem. Vyjadřují počet, pořadí,

počet druhů, počet opakování děje, násobenost, srovnání, míru a názvy číslic.

„Číslovky nemají jednotnou slovnědruhovou povahu. Jsou substitutem

(podobně jako zájmena), který vyjadřuje kvantum jako substanci: pět, pětka, pětice,

mnoho, jako vlastnost: pátý (student), pětinásobný (vítěz), několikáté (zpoždění), i

jako okolnost: pětkrát (usnout).“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny.

Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 301-302)

Ve školské praxi můžeme číslovky rozřadit do několika druhů. Číslovky

základní znamenají počet a odpovídají na otázku kolik? (sedm, dvacet tři i

třiadvacet). Základní číslovky mohou být vyjádřeny i neurčitě (mnoho, nemálo).

Číslovky řadové vyjadřují pořadí a odpovídající na otázku kolikátý? (desátý). Stejně

jako základní mohou být řadové číslovky v neurčitém tvaru (několikátý). Dalším

21

druhem jsou číslovky druhové označující počet druhů. Odpovídají na otázku

kolikery? /kolikerý? (dvojí, troje). Stejně jako předešlé druhy i druhové číslovky

mohou být vyjádřeny neurčitým tvarem (několikery). Poslední skupinou jsou

číslovky násobné, které vyjadřují, kolikrát se určitá věc opakuje, kolikrát se něco

znásobilo (třikrát, dvojí, jedenkrát i jednou). Opět mohou vyjádřit svou formu

neurčitě (několikrát, mnohonásobný, častokrát).

Numeralia, stejně jako ostatní jména, mohou vyjadřovat rod, pád a některé i

číslo. Ve větách se chovají jako substantiva a adjektiva. Některé neohebné číslovky

se zase chovají jako adverbia (jednou, dvakrát, několikrát).

Číslovky jako ohebný slovní druh můžeme také skloňovat. Jelikož se některé

chovají jako substantiva, můžeme je jako substantiva i skloňovat (tři, pět, milion,

devatero, dvojka). Adjektivní skloňování mají číslovky řadové, druhové a typy jako

milionový, pětinásobný aj. Některé číslovky však nejdou zařadit ani

k substantivnímu, ale ani k adjektivnímu skloňování (např. jeden se skloňuje jako

zájmeno ten- jde o tzv. zájmenné skloňování). Některé číslovky zůstávají nesklonné -

typ několikrát.

2.4.4.1 Numeralia v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

S číslovkami, jako se slovním druhem, se žáci prvního stupně základních škol

setkávají opět ve druhém ročníku, v řadě všech slovních druhů. Více informací

získávají ve třetí třídě. Jde většinou o stručné charakterizování slovního druhu. Např.

učebnice Nová škola (2015) vysvětluje číslovky následujícím způsobem: „Číslovky

jsou slova, která vyjadřují počet, pořadí nebo kolikrát se něco vyskytuje. Odpovídají

na otázky: kolik? Kolikátý? Kolikrát?“ (DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3:

učebnice pro 3. ročník základní školy. Nová škola, 2015, s. 68-70)

Stejně jako předešlý slovní druh se i číslovky detailněji probírají až v pátém

ročníku. Žáci se učí jednotlivé druhy číslovek, správná skloňování a v neposlední

řadě i správné psaní číslovek. V učebnicích nechybí zajímavé úkoly (např. číselné

rébusy či výskyt číslovek ve známých pohádkách- Nová škola 2015).

22

2.4.5 Verba

Slovesa patří, stejně jako předchozí slovní druhy, k ohebným

plnovýznamovým slovním druhům. Na rozdíl od nich se však neskloňují, ale časují.

„V nejobecnější rovině lze říci, že jednak vyjadřuje stavy, prosté a akční

mutace těchto stavů a jednak procesy a změny těchto procesů.“ (KOLEKTIV autorů.

Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 310) Slovesa tedy

vyjadřují činnost podmětu, nebo stav podmětu a jeho změnu.

Jak již bylo řečeno, slovesa se časují, mění tedy své tvary. Mohou být

vyjádřeny trojí osobou (mlčím, mlčíš, mlčí), dvojím číslem (mlčíš, mlčíte), trojím

časem (mlčím, mlčel jsem, budu mlčet), trojím způsobem (mlčím, mlč, mlčel bych),

dvojím rodem (mlčel jsem, byl umlčen) a videm (mlčet, umlčet). Slovesná osoba

slouží k orientaci mezi účastníky promluvy. 1. osoba je mluvčí, 2. osoba adresát a 3.

osoba je nezúčastněný. Číslo je těsně spjato se slovesnou osobou. Vystihuje

„singularitu nebo pluralitu konatelů děje nebo objektů děje.“ (KOLEKTIV autorů.

Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 315) Určitými tvary

vyjadřuje sloveso také čas, jež rozlišujeme trojí. Přítomný čas vyjadřuje děj, který se

odehrává v okamžiku probíhající promluvy. Minulý čas vyjadřuje děj, jenž se stal

před okamžikem promluvy. Budoucí čas vyjadřuje děj, jenž se teprve odehraje. Trojí

způsob u slovesných tvarů určitých můžeme rozdělit na oznamovací, jenž prostě

oznamuje slovesný děj, rozkazovací, jenž vyjadřuje rozkaz či přání, podmiňovací,

jehož děj je možný, ale klade si podmínku. Dále u sloves určujeme slovesný rod

činný, kterým můžeme říci, co činí podmět věty. U trpného rodu činí děj někdo jiný,

než je podmět věty. U slovesných tvarů vidu dokonavého sledujeme děj jako

ohraničený, ukončený. Oproti tomu slovesa nedokonavá jsou probíhající.

Slovesné tvary, které jsou schopné vyjádřit jednu ze tří osob v jednotném či

množném čísle a způsobu, nazýváme slovesnými tvary určitými. Tvary, které toto

nejsou schopny vyjádřit, pojmenováváme slovesnými tvary neurčitými, mezi které

patří infinitiv, příčestí minulé, příčestí trpné a přechodníky minulé i přítomné.

Z morfologického hlediska můžeme slovesné tvary rozlišit na jednoduché a

složené. „Jednoduché tvary slovesné jsou aktivní tvary indikativu prézenta,

23

indikativu futura sloves dokonavých, imperativu, futura sloves pohybových, aktivní

přechodníky přítomný a minulý a infinitiv aktivní. Složené tvary slovesné jsou

indikativ préterita, futurum sloves nedokonavých, tvary opisného pasiva a

kondicionál přítomný a minulý, pasivní přechodníky a infinitiv pasivní.“ (KOLEKTIV

autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 324)

U verb můžeme dále rozlišit, zda jsou vyjádřeny jednoduchým či složeným

tvarem. Ve složených tvarech spojujeme významové sloveso s tvarem slovesa

být/bývat (mlčel jsem).

2.4.5.1 Verba v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

„Slovesa jsou slova, která vyjadřují, co osoby, zvířata a věci dělají nebo co se

s nimi děje (sedí, utíkají, čteme).“ (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český

jazyk 2: učebnice pro 2. ročník základní školy. Nová škola, 2014, s. 92) Takto

vysvětluje slovesa ve druhém ročníku učebnice Nová škola. Ostatní učebnice se však

ve vysvětlení nijak výrazně neodlišují. Detailněji se učivo neprobírá. Žáci se učí

slovesa najít ve větě, vyprávět co kdo dělá, vyprávět podle obrázku.

Ve třetím ročníku se vše známé opět zopakuje a vědomosti si děti dále

prohlubují. Učí se, že slovesa jsou ohebným slovním druhem, tedy že se časují. Proto

se zde žáci seznamují se slovesným číslem, osobou a časem, ale také s pojmem

infinitiv či zvratné sloveso. Mezi nejčastější úkoly patří opět vyhledávání sloves ve

větách, určování osoby, čísla a času, ale například také mají žáci za úkol převyprávět

text v minulém čase, doplňovat zájmena ke slovesům. Velmi pěkně jsou

představena slovesa v učebnici SPN. Celou kapitolu provázejí úryvky z knih Karla

Čapka a jsou doplněny zajímavými úkoly. Nejen že se žáci seznamují s novým

učivem, ale podněcuje je zajímavý (mnohdy i nedokončený) text, se kterým se dá

nadále velmi tvořivě pracovat.

Ve čtvrtém ročníku se po prvotním opakování učivo dále doplňuje o

vysvětlení jednoduchých a složených tvarů, určitých a neurčitých tvarů. Učebnice

SPN a Didaktis zahrnuje i učivo o slovesném způsobu. Ostatní učebnice si probírání

24

slovesného způsobu nechávají až na ročník pátý, v němž si žáci dosud získané

vědomosti opakují a upevňují.

2.4.6 Neohebné slovní druhy

Neohebných slovních druhů rozlišujeme v českém jazyce pět, stejně jako

ohebných slovních druhů. Do této skupiny patří příslovce, předložky, spojky, částice

a citoslovce. Jelikož se neohebné slovní druhy na prvním stupni základních školy

neprobírají tak obsáhle, rozhodla jsem se je všechny zařadit do jedné části.

„Příslovce (Adverbia) se sémanticky třídí v podstatě podle typu okolností,

které vyjadřují: okolnosti místní, časové, způsobové a příčinné jsou vyjadřovány

adverbii místa, času, způsobu a příčiny.“ (Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 –

Tvarosloví; Academia, 1986, s. 189) Mezi příslovce místní můžeme zařadit např.

všude, tam, domů. Mezi časové patří např. zítra, potom, odkdy, pak. U způsobových

adverbií (vyjadřují způsob, míru či zřetel) se objevují např. dobře, snadno, trochu,

hezky. A k příslovcím příčiny můžeme přiřadit např. schválně, navzdory, náhodou.

Dále můžeme mezi příslovce zařadit také příslovečné spřežky, které vznikly

spojením předložky a podstatného jména, přídavného jména nebo zájmena. Patří

sem např. shora, zdola, kvečeru, nahoře, beztoho. Píšeme je vždy dohromady.

Některá příslovce, i když jsou neohebnými slovními druhy, můžeme stejně jako

adjektiva stupňovat, např. snadno, snadněji, nejsnadněji.

„Předložky jsou slova neohebná, která vyjadřují podobné okolnosti jako

příslovce, totiž místo, čas, způsob, příčinu aj. Mají sice svůj vlastní význam, ale ten se

projevuje teprve ve spojení předložky se jmény, s nimiž se spojují; samostatně se

předložky v řeči nevyskytují.“ (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná

mluvnice česká, SPN, 1980, s. 143) U prepozic můžeme rozeznávat, zda jsou vlastní

(původní) či nevlastní (nepůvodní). Vlastní předložky jsou taková slova, jež se

vyskytují pouze jako předložky. Oproti tomu nevlastní předložky mohou být podle

významu i jiným slovním druhem (kolem, pomocí, uprostřed).

Spojky (Konjunkce) jako další neohebný slovní druh jsou velmi výstižně

formulovány v Příruční mluvnici češtiny (2012): „Spojky jsou slova neohebná,

25

neplnovýznamová, sloužící ke spojování vět i částí vět, a to jako členů rovnocenných,

spojených vztahy koordinace, nebo nerovnocenných, spojných vztahy subordinace.

Spojky tedy vyjadřují jejich vzájemný vztah.“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice

češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 350) I konjunkce můžeme pro

přehlednost roztřídit. Spojky parataktické (souřadicí) vyjadřují významový poměr

mezi souřadně spojenými větnými členy či větami. Řadíme sem např. spojky: a, i,

ani, nebo, buď- nebo, ale… Spojky hypotaktické (podřadicí) vyjadřují poměr věty

vedlejší k větě řídící. Do této skupiny řadíme např. spojky: protože, že, aby, neboť …

Částice (Partikule) jsou devátým slovním druhem. Uvozují věty a tím

napovídají, o jaký druh věty se jedná (otázka, rozkaz, oznámení, zvolání). Naznačují

ale také „různý postoj mluvčího k jejich obsahu (Zdalipak to víš?)“. (HAVRÁNEK,

Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 146) Samostatně

nejsou větnými členy.

Citoslovce (Interjekce) jsou posledním neohebným slovním druhem. Ve větě

stojí tento slovní druh samostatně. Interjekce vyjadřují především pocity (mňam,

fuj), emoce (au, hurá, páni), snaží se napodobovat hlasy a zvuky (buch, mňau, ťapy

ťap). Citoslovce mohou ve větných celcích nahrazovat některé větné členy (zejména

přísudek)- v takovém případě jsou součástí věty a nestojí mimo ni, tudíž se ani

neoddělují čárkou.

2.4.6.1 Neohebné slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ

„Předložky se spojují se jmény. (v, z, s, k, u, na, nad, pod, za, před, přes, mezi,

od, do) Píší se zvlášť před slovem, ale čteme je dohromady.“ (BURIANOVÁ, Hana;

JÍZDNÁ, Ludmila; TARÁBKOVÁ, Mária. Český jazyk, učebnice pro 2. ročník základní

školy. DIDAKTIS, 2009, s. 74) Takto stručně definuje předložky ve druhém ročníku

učebnice DIDAKTIS (2009). Ostatní učebnice mají podobně srozumitelné vysvětlení.

Stejně tak pro slovní druh spojek nacházíme v učebnicích pro druhý ročník téměř

jednotné vysvětlení: „Spojky jsou slova, která spojují slova nebo věty.“

(KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník

26

základní školy. Nová škola, 2014, s. 95) Po výčtu spojek mají děti většinou za úkol

vybrat správnou spojku (předložku) a vložit ji do věty.

Ve třetím ročníku už žáci získávají povědomí o všech neohebných slovních

druzích. U každého slovního druhu je opět podáno stručné a jasné vysvětlení.

Následují jednoduché úkoly na procvičení a upevnění nového učiva. Žádná z učebnic

nevěnuje jednotlivým slovním druhům více než jednu stránku (vysvětlení, příklady,

úkoly).

Ve čtvrtém a v pátém ročníku si žáci neohebné slovní druhy vždy

připomenou v několika cvičeních. Upevňují si své znalosti, procvičují a doplňují

informace z daných úkolů. Rozsah učiva o neohebných slovních druzích není velký,

ale myslím si, že je plně dostačující. Děti se mají naučit poznat jednotlivé ohebné i

neohebné slovní druhy ve větách, v textech. Mají získat stručné povědomí o všech

slovních druzích. Podrobnějšího probírání se dočkají ve vyšších ročnících.

27

3 Praktická část

Jak již bylo výše řečeno, žáci se od druhé či třetí třídy začínají seznamovat

s učivem o slovních druzích. Podle očekávaných výstupů RVP ZV mají žáci na 1.

stupni ZŠ rozlišovat slovní druhy v základním tvaru, užívat v mluveném projevu

správné gramatické tvary podstatných jmen, přídavných jmen a sloves, určovat

slovní druhy plnovýznamových slov a využívat je v gramaticky správných tvarech ve

svém mluveném projevu. Pro využití nabízených her a cvičení jsem proto vycházela

právě z výstupů RVP ZV.

Žáci potřebují při osvojování a upevňování nového učiva zajímavé a

motivační podněty. V následujících kapitolách jsou uvedeny některé hravé formy

cvičení, které by mohly zvýšit zájem žáků o probírané učivo. Některé z her a úkolů

mohou být použity jako úvodní motivace k práci, další se mohou zařadit ke konci

hodiny, jelikož nejsou tak náročné a žák u nich dokáže udržet pozornost i přes

celkovou únavu. Některé z her mohou být doprovázeny pohybem, který zvýší

aktivitu u dětí a žáci si ani neuvědomí, že si právě osvojují nové učivo.

U každé hry či u každého cvičení je popsán cíl, organizační formy práce,

pomůcky a metoda, jak s daným úkolem pracovat.

3.1 Hry a cvičení na poznávání a osvojování jednotlivých slovních druhů

3.1.1 Třídíme hromádku slov

Cílem práce je seznámení s novými pojmy (slovní druhy, jednotlivé konkrétní

slovní druhy), zjištění, že každé slovo se může zařadit do určité skupiny slov, která si

je nějakým způsobem blízká.

Děti rozdělíme do skupin. Každá skupinka dostane hromádku kartiček

(přibližně 20). Na každé z kartiček je napsané jedno slovo. Děti mají za úkol slova

roztřídit. Vymýšlíme slova jednoduchá, konkrétní. Např.: kočka, pes, já, osm, ty,

dělat, …

28

Po roztřídění si s dětmi vysvětlujeme jednotlivé hromádky slov (proč zařadily

konkrétní slovo do dané skupiny, jaké další by tam mohlo patřit, …). Vzniklé skupiny

následně pojmenujeme.

Varianta – Tato skupinová práce může dobře posloužit i v dalších hodinách

zaměřených na výuku slovních druhů. Např. pokud na lístečky napíšeme pouze

podstatná jména. V tomto úkolu je motivující to, že dítě přijde na nové učivo úplně

samo či se spolužáky.

Variant této práce, kterou jsem vymyslela, může být tedy mnoho. Dá se

využít na vyvození jakéhokoliv učiva (druhy přídavných jmen, mluvnické kategorie

ohebných slovních druhů, …)

3.1.2 Hry s vyjmenovanými slovy

Jednotlivé úkoly a práce s vyjmenovanými slovy jsou velmi efektivní. Děti

mohou procvičovat v jednu chvíli již učivo dříve probrané a zároveň i učivo nové. Žák

si opakováním, procvičováním učivo upevňuje, hledá nové významy. Inspirací při

vytváření tohoto cvičení mi byla náslechová hodina u žáků 3. ročníku.

Varianty

1. Děti rozdělíme do skupin. Jedna skupina má za úkol vybrat ze všech

vyjmenovaných slov pouze podstatná jména. Druhá skupina vybírá pouze přídavná

jména, další skupina slovesa, … Dvě skupiny mohou mít stejné zadání. Po splnění

úkolu mohou výsledek konzultovat, mohou debatovat, zdůvodňovat. Žáci se tím učí

diskutovat, odůvodňovat svá tvrzení, uvádět další příklady, rozvíjí si slovní zásobu.

2. Další variantou může být třídění v rámci podstatných jmen – jedna skupina

může vybrat slova označující zvířata, druhá věci, další vlastní jména.

3. Další možností může být vymýšlení slov příbuzných. Např. ze slovesa MÝT

utvořte podstatné jméno, přídavné jméno. Děti mají spoustu možností k vymýšlení.

29

S vymyšlenými slovy můžeme nadále dobře pracovat. Můžeme tvořit věty, souvětí

z několika zadaných slov, či celé příběhy.

3.1.3 Jaký slovní druh nás probudí

Všechny děti mají položené hlavičky na lavici a mají zavřené oči. Předem se

domluvíme, jaký slovní druh nás probudí, např. sloveso. Učitel říká různá slova.

Vždy, když zazní sloveso, zvednou děti hlavy z lavice.

Další možností je, že učitel neříká pouze slova, ale čte například nějakou

pohádku, kratší úryvek z knížky či čítanky.

Učitel vidí, zda děti učivo zvládají, zda potřebují ještě procvičování. Děti si při

této hře odpočinou. Sice musí přemýšlet, ale velmi se u této hry zklidní. Inspirací při

vymýšlení této hry mi byla má bývalá paní učitelka, která s námi tuto hru hrála při

procvičování různých druhů učiva.

3.1.4 Jaký slovní druh nás rozpohybuje

Obdobná hra jako je předchozí aktivita, která mi byla inspirací. Děti sedí na

židlích v kruhu a mají zavřené oči. Před hrou se žáci s učitelem domluví, co budou

dělat, jestliže zazní jednotlivé slovní druhy. Např. když zazní podstatné jméno,

zvedneme ruku, když zazní sloveso, sáhneme s prstem na nos. Aktivit nesmí být

příliš mnoho, aby se dětem nepletly.

Zábavnou formou si děti procvičují jednotlivé slovní druhy, zároveň se u hry

odreagují, podle zvolené aktivity se i protáhnou. Zavřené oči mají žáci nejen

z důvodu „opisování“, ale tato forma je pro děti i zábavnější.

Varianta: Tuto hru můžeme využít i při nácviku mluvnických kategorií

slovních druhů. Např. vždy, když zazní přídavné jméno tvrdé, zataháme se za ucho,

…

30

3.1.5 Telefonky

Každé dítě dostane kartičku se slovem. Úkolem je telefonovat ostatním

slovním druhům. Např. „Podstatné jméno stůl volá slovní druh 8+2“. Následně se

ozve daný slovní druh: „Citoslovce mňau, citoslovce au, …“ A pokračuje se dále.

Tato aktivita je náročnější v tom, že si dítě musí nejprve samo uvědomit,

jakým je slovním druhem, následně jakým číslem označujeme daný slovní druh a

dále musí pozorně sledovat, jaký se říká příklad. Jelikož jsou ale příklady lehké,

nebývá toto až takový problém. Děti hra baví. Opět je variabilní v tom, že se dá

využít i při procvičování jiného učiva či v jiných předmětech.

Hlavním cílem aktivity je především přiřazování slov k jednotlivým slovním

druhům. Můžeme ji zařadit jako oživení hodiny, zopakování v začátku hodiny či na

konci výuky, když jsou již děti unavenější.

Tuto hru jsem měla možnost vidět při náslechové hodině u žáků 2. ročníku.

3.1.6 Pexesa

Tato známá dětská hra má ve vyučování českého jazyka velké uplatnění.

Proto mě napadly i další varianty. Při nácviku slovních druhů ji můžeme využít hned

v několika formách. Děti si hravou formou procvičují či opakují učivo.

Děti rozdělíme do skupinek či do dvojic, rozdáme jim pexeso. Děti hrají,

učitel obchází jednotlivé skupiny a pozoruje, dohlíží na správnost prováděné hry.

Všechny karty se zamíchají, otočí se lícem dolů tak, aby se žádná

nepřekrývala. Žáci postupně otáčejí dvojice karet lícem nahoru tak, aby okolní hráči

viděli otočené slovo – slovní druh. Pokud obrácené karty patří k sobě, dítě si je

ponechává a otáčí další dvojici. Pokud k sobě karty nepatří, otočí se opět lícem dolů

a pokračuje další hráč. Hraje se tak dlouho, dokud nejsou všechny karty spárovány.

Vítězí hráč s vyšším počtem karet.

Varianty: 1. Máme 10 párů karet. Žáci hledají pár slovní druh – slovo jako

příklad slovního druhu, např. podstatné jméno – strom, sloveso – pracovat

31

2. Opět máme 10 párů kartiček. Děti hledají odpovídající dvojici. Tentokrát je

však místo slovního druhu napsaná číslice 1-10. Dvojice budou tedy tvořit číslo

označující slovní druh – slovo jako příklad slovního druhu, např. 2 – krásný.

Postupně můžeme dávat dětem složitější příklady, slova, která nejsou

v základním tvaru.

3. V další možnosti hledají žáci pouze slova od stejného slovního druhu.

Např. pán – krabice, já – tvoje, …

3.1.7 Živé pexeso

Varianta předešlé hry může mít, pro děti možná zábavnější, formu živého,

osobního zapojení do hry. Jelikož jsou žáci osobně zapojeni do hry, je cíl hry

efektivnější. Děti se učí novým slovům, procvičují si slovní druhy. Tato hra mě velmi

zaujala při náslechové hodině.

V úvodu hry se vyberou dva hráči, kteří jdou za dveře (nesmí slyšet, na čem

se zbytek třídy domlouvá). Ostatní žáci jsou vyučujícím rozděleni do dvojic. Každá

dvojice představuje jeden slovní druh. Sami žáci, si určí, které přesně slovo budou.

Např.: Anička a Pavel jsou podstatná jména. Anička přestavuje podstatné jméno

tužka a Pavel zastupuje slovo okno. Následně jsou zavoláni zpět žáci, kteří byli za

dveřmi a kteří budou hádat správné dvojice. Tak jako u předešlé hry se dvojice

střídá v hádání a hledání párů. Hádající vždy řekne jméno spolužáka, ten se postaví a

řekne, jaké je konkrétní slovo (tužka). Hádající si tedy musí uvědomit, že hledá

dvojici k podstatnému jménu. Opět vyvolá jiného spolužáka, ten se opět postaví a

řekne, jaké slovo zastupuje. Pokud hádající uhodne pár, dvojice se zvedne a dále se

hry účastní jako divák. Pokud hádající neuhodne dvojici, pokračuje druhý hadač.

Takto se žáci střídají do nalezení všech dvojic.

32

3.1.8 Vláček

Starší kolegové mi před začátek mé vlastní praxe dávali rady, jak určitá

témata s dětmi procvičovat. Na základě těchto rad, jsem si přetvořila další aktivitu

na procvičování slovních druhů.

Každé dítě dostane kartičku s jedním napsaným slovem. Úkolem je přiřadit

slovo do správného vagónku, který má na sobě napsaný název slovního druhu. Díly

vláčku jsou rozmístěné po celé třídě. Když všechny děti přiřadí slova, rozdělí učitel

žáky do skupin. Každá skupina musí zkontrolovat obsah jednoho vagónku.

Děti se tímto cvičením rozpohybují, nesedí stále v lavici. Učí se třídit slovní

druhy a dále se učí následné kontrole. Hra také v dětech vzbuzuje pocit

zodpovědnosti za kontrolu daného vagónku.

3.1.9 Záhadná slova - Přesmyčky

Žáci dostanou od učitele na papírku napsané záhadné slovo, které musí

rozluštit. Z přeházených písmen jde utvořit název slovního druhu.

Hra jde hrát jako soutěž, může se hrát jako skupinová hra – každá skupina

dostane stejný počet lístečků. Tato hra se ale může použít i při frontální výuce, kdy

učitel napíše záhadné slovo na tabuli a žáci společně luští.

Hra je vhodná na procvičování názvů slovních druhů.

Tato hra je ve školním prostředí velmi známá. Jako dítě jsem ji i já ve škole

hrávala, proto jsem jí nechala inspirovat i pro procvičování slovních druhů.

Např.: N A J Á Z M E – zájmena

3.1.10 Šifry

Inspirací pro tuto aktivitu mi byla kniha Evy Schneiderové Kuna nese nanuk.

Může to být skupinová, ale i sólová, hra na šifry. Každá skupina, dvojice či

jednotlivec dostanou na kartičce napsanou číselnou šifru, kterou musí rozluštit.

33

Např. šifra 1 5 1. – žáci mají za úkol vymyslet větu, která se skládá právě z těchto

slovních druhů. Např. Maminka vaří oběd. 2 1 6 5. – Červená růže včera uvadla.

3.1.11 Sudoku

Hra sudoku může žákům dobře pomoci při osvojování slovních druhů, při

jejich zařazování. Velkou inspirací pro tuto hru mi byl internetový portál rvp.cz., kde

jsem viděla tuto aktivitu zaměřenou na pády podstatných jmen.

Dětem rozdáme lístečky s hrou sudoku (9x9 čtverečků). Nepoužíváme zde

však čísla, ale místo čísel volíme názvy slovních druhů. Děti mají za úkol zapsat do

tabulky názvy slovních druhů tak, aby se v žádném sloupečku ani řádku neopakovaly

dva stejné slovní druhy. (Žáci si mohou psát pomocná čísla ke slovům.)

slovesapříd. jm.

číslovkypředložky

zájme-na

předložky

podst. jm.

číslovkypodst.jm

příd.jm.

číslovkyzájme-na

příd. jm.

slovesa

příslov-ce

příd. jmpodst. jm.

číslovky

příd. jm.

číslovkypodst. jm.

číslovkypodst. jm.

zájme-na

příslov-ce

zájme-na

slovesaPříslov-ce

předložky

číslovkypodst. jm.

Příslov-ce

Podst. Jm.

Příd. Jm.

34

Další variantou hry sudoku je, že v mřížce jsou uvedena slova představující různé

slovní druhy a žáci doplňují další tak, aby se v řádku ani sloupečku neopakoval žádný

slovní druh.

3.1.12 Chytáme rybičky

Na tabuli nakreslíme rybníček. V rybníku plave spousta rybiček. Každá rybka

má na sobě nějaké slovo. Žáci jsou vyzváni, aby postupně vyškrtávali slova, která již

umíme zařadit k některému slovnímu druhu. Na zbylých rybičkách jsou napsána

např. slovesa (můžeme je psát i v různých tvarech).

Můžeme žáky nechat, zda poznají nový slovní druh. Podle různých tvarů

sloves můžeme společnou dedukcí nové slovní druhy vyvozovat. Dále můžeme slova

z rybiček použít k různým cvičením – vymýšlet věty, příběhy, pohádky, …

bez oni pět

dělat brzy pilná

strom krásný dvakrát

nábytek tentoprochá-

zettudy první

mamin-čin

devadesátý

učit se

troje taková pondělí ven k

spát ráno pes my na

si od hodně slečna několik

skrom-né

hezky slunce

35

Pro tuto aktivitu jsem se nechala inspirovat podobným úkolem, který

zadávala má zkušenější kolegyně svým žákům při hodině matematiky.

3.1.13 Hledáme slovní druh

Tato aktivita mě napadla při praxi u žáků 2. třídy, kteří se často potřebovali

protáhnout a odreagovat.

Po třídě jsou na zemi rozmístěné kartičky s čísly od 1 do 10. Každé dítě

dostane lísteček se slovem, které má správně přiřadit ke slovnímu druhu a najít po

třídě číslo, které daný slovní druh zastupuje.

Žáci se při tomto cvičení rozpohybují, odreagují, neuvědomují si, že se učí.

Procvičují si přiřazování slov ke slovním druhům. Pracují samostatně, ale aktivitu bez

hluku nemůžeme očekávat. Vhodné je proto tuto činnost zařadit při velké únavě

dětí či před koncem vyučovací hodiny.

3.1.14 Jméno, město

Varianta klasické hry Jméno, město … může být prospěšná i ve školních

lavicích. Učitelé, tedy i mí bývalí kolegové, ji často využívají, proto jsem se u nich

nechala inspirovat. Učitel či jeden z žáků říkají potichu abecedu. Další žák v určitý

okamžik řekne STOP. Děti začnou psát ke každému slovnímu druhu příklad začínající

na písmeno z abecedy, u kterého se skončilo. Kdo je první hotov, řekne HOTOVO.

Žáci si hrou rozšiřují slovní zásobu, opakují abecedu. Jelikož se jedná o

soutěž, učí se děti, že ne každý může vyhrávat.

Varianta: Z počátku by mohlo být pro žáky těžké vymýšlet slova

k jednotlivým slovním druhům pouze na jedno počáteční písmeno. Můžeme proto

žáky učit hru nejprve s jakýmkoli počátečním písmenem.

36

3.1.15 Osmisměrka

Žáci mají za úkol najít v legendě např. zájmena a následně vyškrtávat tato

jména po jednotlivých písmenkách ve mřížce. Ne všechna zájmena tam však musí

být. Po dokončení úkolu zbydou v mřížce písmena, ze kterých složíme tajenku.

Žáci si zadaným úkolem procvičují nejen probíraný slovní druh, jeho druhy,

ale také postřeh, koncentraci.

Např. Legenda: Patří mamince, je její. Patří tatínkovi, je jeho. Patří mně, je

moje. Patří tobě, je tvoje. Podám to Alence, podám to jí. Vidím Olinku, vidím ji. Patří

to dětem, je to jejich. Je to pána, je to on. Je to paní, je to ona. Je to dítě, je to ono.

Beru to pro kamaráda, beru to pro něho. Ukazuji na dívku, je to ta dívka. Ukazuji na

okno, je to to okno. Přinesu to bratrovi, přinesu to jemu. Patří to nám, je to naše.

Ukazuji na tebe, jsi to ty. Ukazuji na sebe, jsem to já.

J I M A T J U V

E Í Ů T O Á M E

J O J Ů V T E Š

I H E Í J E J A

CH Ě H Á O N O N

A N O N Š Y T I

Tajenka: ______________

Dále můžeme s celým úkolem pracovat. Můžeme např. vymýšlet věty s nalezeným

slovem, určovat druhy zájmen z legendy, nakreslit (tajenka + pokoj), …

(převzato z: SKLENÁŘOVÁ, Dana: Křížovky, osmisměrky, doplňovačky; Blug, s. 101)

3.1.16 Křížovky

Křížovky jsou u dětí i dospělých velmi oblíbené. Žáci si hravou formou

procvičují slovní zásobu. Variantnost úkolu nám nabízí užití ve všech oblastech

výuky.

37

Žáci mají dopisovat do jednotlivých řádků slova, podle směru šipek, která

odpovídají legendě. V tučně vyznačených částech se nakonec objeví tajenka.

Např. V legendě jsou napsaná slova. Do křížovky budou ale žáci zapisovat

antonyma (slova opačného významu). Některá písmenka jsou pro obě slova

společná, v křížovce jsou vyznačena.

S tajenkou se dá opět pracovat. Např. Jaký je to slovní druh? Umíme určit, o jaký

druh se jedná? Vymyslíme další příklady? Kde můžeme tato slova často slyšet?

Vymyslíme věty. Začneme příběh, pohádku s tímto slovem, …

Stár Teplo

Blíže Stojí

Topí se Zvýšení

Správnost Teplo

Špinavá Sedět

Nahoře Lenost

Hloupá Mlád

Zima Hodně

Tajenka:

(převzato z: SKLENÁŘOVÁ, Dana: Křížovky, osmisměrky, doplňovačky; Blug, s. 103)

3.1.17 Barevné vybarvování

Barevné vybarvování je vhodné k procvičení jednotlivých slovních druhů,

jako opakování celého učiva i jako doplňkové cvičení v závěru hodiny, když jsou již

žáci unaveni.

Učitel rozdá žákům list s obrázkem rozděleným na menší obrazce. V každém

obrazci je napsané slovo, které musí dítě nejprve správně určit či zařadit, a dále je

úkolem celé políčko vybarvit. Barvu použijí žáci podle legendy, která je umístěna u

38

obrázku. (inspirace: PAVLOVÁ, Jana a PIŠLOVÁ, Simona, Barevná čeština pro třeťáky.

SPN, 2005) (zdroj obrázku: https://cz.pinterest.com/)

39

3.1.18 Pracovní list

Pracovní listy mohou být v jakémkoli učivu dobrými pomocníky při shrnutí

učiva, opakování či testování vědomostí žáků. Pracovním listem však můžeme žáky i

pozitivně motivovat, rozvíjet u nich např. čtenářský zájem a propojovat

mezipředmětové vztahy.

Pracovní list pro žáky 5. ročníku

1. text

9. kapitola - Osvobozené sudy

,,… Den po bitvě s pavouky Bilbo a trpaslíci podnikli poslední zoufalý pokus

najít cestu z lesa, dřív než zajdou hladem a žízní. Zvedli se a klopýtavě vykročili

směrem, o němž se osm z nich třinácti domnívalo, že tam leží stezka. Ale nikdy se už

nedověděli, jestli měli pravdu. Jeden z těch šerých dnů, jaké byly ve hvozdu všechny,

se zase jednou propadl do černé noci, když se náhle kolem nich rozzářila světla

mnoha pochodní jako stovky rudých hvězd. Z lesa vyskočili lesní elfové s luky a

oštěpy vyzvali trpaslíky, aby zůstali stát.

Na boj nebylo ani pomyšlení. I kdyby nebyli trpaslíci tak zbědovaní, že se

vlastně nechali zajmout rádi, jejich nože, jediné zbraně, které jim zbyly, by jim

nebyly nic platné proti šípům elfů, kteří dokázali po tmě trefit ptačí oko. Tak tedy

jednoduše strnuli, pak si sedli na zem a čekali-všichni, až na Bilba, který si bleskem

nasadil svůj prsten a uklouzl stranou. Takže když elfové spoutávali trpaslíky do

dlouhé řady, jednoho za druhým, a počítali je, vůbec nenašli ani nepočítali hobita…“

(http://www.hobbiton.wz.cz/uryvky.htm - Hobit, aneb cesta tam a zase

zpátky)

Úkoly k prvnímu textu:

1. Rozmysli, zda je podtržené slovo ve větě podstatným či přídavným

jménem. Zatrhni slovo, které se nachází pod správným slovním druhem. Ze

zbylých slov sestav tajenku. Úkol splň.

40

Rád poslouchám babiččino vyprávění

Podávali jsme ruku panu řediteli.

Přišli k nám maminčini přátelé.

Bratrovi upadl podnos s chlebíčky.

Sousedovi psi často štěkají.

Daroval mi to tatínkův kamarád.

Tajenka: __________________________________

2. Použij všechna písmenka z rámečku a sestav z nich zájmeno. Pak urči

jeho druh.

3. Najdi v textu všechny číslovky. Vypiš je a zařaď je ke správnému druhu.

______________________________________________________________

______________________________________________________________

______________________________________________________________

Podstatné jméno

Přídavné jméno

Do V

úryvku sešitu

zapiš vybarvi

modře červeně

přídavná všechny

jména číslovky

S J

Ů V

T Ž Ý

T N E

Ý R O K

K E T I L

J A Ý

I N K

41

4. Jaký druh číslovek se v textu nevyskytuje? Vymysli příklad a použij ho ve

větě.

______________________________________________________________

______________________________________________________________

______________________________________________________________

5. Odpověz na otázky ANO x NE

a. V textu se objevují pouze slovesné tvary v čase minulém.

b. V ukázce nenajdeme slovesné tvary ve všech osobách.

c. V úryvku jsou pouze slovesné tvary v množném čísle.

2. text

Ráno po pozdní snídani seděl čaroděj s Frodem u otevřeného okna pracovny.

V krbu šlehal jasný oheň, ale slunce hřálo a vál jižní vítr. Všechno vypadalo svěže a

mladá jarní zeleň se třpytila na lukách i na prstíčkách stromů. Gandalf myslil na jaro

před téměř sedmdesáti roky, kdy Bilbo vyběhl z domu bez kapesníku. Měl dnes vlasy

možná bělejší než tehdy, vousy i obočí delší a tvář více zbrázděnou starostmi a

moudrostí; oči však měl pořád stejně jasné a kouřil a vyfukoval kroužky dýmu se

stejnou vervou a rozkoší. Kouřil právě mlčky, protože Frodo seděl tiše v hlubokém

zadumání. V ranním světle cítil temný stín novin, které Gandalf přinesl. Nakonec

přerušil mlčení. „Včera večer jste mi začal vyprávět divné věci o mém prstenu,

Gandalfe,“ řekl. „A pak jste se zarazil, protože prý takové věci je lepší nechat na

ráno. Neměl byste to teď dovyprávět? Říkáte, že je ten prsten nebezpečný, o moc

nebezpečnější, než tuším. Jak?“

(TOLKIEN, J. R. R., Pán prstenů. Společenstvo prstenu. Mladá fronta, Praha

1990, s. 58)

42

Úkoly k druhému textu:

1. Ve druhém větném celku najdi spojky a nahraď je jinými vhodnými

spojkami.

______________________________________________________________

______________________________________________________________

2. Ve větě- Kouřil právě mlčky, protože Frodo seděl tiše v hlubokém

zadumání. – najděte spojku.

______________________________________________________________

Nahraďte ji spojkami z nabídky. Nabídka: přestože, jelikož, proto

______________________________________________________________

Změní se nějak význam věty?

______________________________________________________________

Která z nabízených spojek je nejvhodnější?

______________________________________________________________

3. Spoj věty vhodnými spojkami do souvětí:

Používá prsten. Činí se neviditelným.

______________________________________________________________

Byl silný. Měl dobré srdce. Temná síla ho pohltí.

______________________________________________________________

Varoval mě před tím. Nosil jsem ho pořád na krku.

43

______________________________________________________________

4. Vylušti rébus

Nápovědu hledej v textu

1. Utvoř 2. stupeň příslovce od přídavného jména bílý

__ __ __ __ __ __

2. urči druh u číslovky: patero

__ __ __ __ __ __ __

3. urči druh zájmena: cokoli

__ __ __ __ __

4. jakým slovním druhem je slovo: haf

__ __ __

5. Jakým slovním druhem je zvýrazněné slovo: „…kouřil a vyfukoval kroužky

dýmu se stejnou vervou a rozkoší.“

__ __ __ __ __ __

6. Jakým slovním druhem jsou slova: dobře, měkce, špatně

__ __ __ __ __ __ __ __ __

7. Jakým slovním druhem jsou slova: od, k, na

__ __ __ __ __ __ __ __ __

8. Jakým slovním druhem jsou slova: ano, ne, ať

__ __ __ __ __ __ __

9. Jakým slovním druhem jsou slova: oni, tento, jehož

__ __ __ __ __ __ __

10. 2. stupeň příslovce nebezpečný

__ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __

Podtržená písmena ti poví, kdo je autorem knih: ______________________

44

4 Závěr

Cílem mé práce bylo vytvoření pomocného materiálu, jež by mohl být pro

vyučující na 1. stupni základních škol dobrým doplňkem pro výuku slovních druhů.

V teoretické části práce jsem se pokusila stručně objasnit, co je slovo a slovní

druh. Následovalo stručné vymezení slovních druhů dle jednotlivých kritérií.

Další podkapitoly zahrnují seznámení s konkrétními ohebnými a neohebnými

slovními druhy, jejich stručné definice a případná dělení. Součástí je i náhled do

současných učebnic českého jazyka pro 1. stupeň základních škol. Pokusila jsem se

nastínit, jak jsou jednotlivé slovní druhy představovány našim žákům, jak jsou

shrnuty důležité informace týkající se tohoto učiva. Všímala jsem si zajímavostí či

odchylek.

Praktická část zahrnuje několik didaktických her a cvičení, které mohou být

podpůrným materiálem při procvičování či opakování učiva o druzích slov. Každé

cvičení je popsáno tak, aby mu mohl porozumět nejen vyučující, ale také samotný

žák.

Inspirací mi byly především děti, jejich zájem o hru a nestandardní formy

vyučování. Každý člověk chce, aby ho jeho práce bavila. I dítě ve škole má své

zaměstnání, musí vstřebávat obrovské množství informací. Proto jsem se snažila

vytvořit tento soubor cvičení, který by mohl pomoci učitelům i dětem učit se

s radostí a zábavnou formou. Pomocníky při vytváření jednotlivých úkolů mi byly

učebnice, příručky, ale i nápady mé či mých bývalých kolegů.

Některé z úkolů jsou i praxí ověřené. Jelikož ohlasy byly vesměs pozitivní,

ověřuje se mi, že dobrá příprava a snaha pomoci žákům osvojovat si učivo hravou

formou se vyplatí.

45

5 Seznam použité literatury

Studijní literatura

ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk. 2. přepracované vydání. Praha: ISV, 2000, 407

s. ISBN 80-858-6657-9

HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, 15. Vydání. Praha,

SPN, 1980

Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví; Praha: Academia, 1986, 1. vydání,

536 s

KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. 2.opr.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové

noviny, 2012, ISBN 978-80-7106-624-8

KOMÁREK, Miroslav. Příspěvky k české morfologii. 2. vydání. V Olomouci 2006:

Periplum, ISBN 80-866-2427-7

MELICHAR, Jiří; STYBLÍK, Vlastimil. Český jazyk, přehled učiva základní školy. 10.

Vydání. Praha. 1988

Učebnice českého jazyka pro ZŠ

BURIANOVÁ, Hana; JÍZDNÁ, Ludmila; TARÁBKOVÁ, Mária. Český jazyk, učebnice pro

2. ročník základní školy. DIDAKTIS Brno, 2009, třetí vydání, 103 s. ISBN 978-80-7358-

132-9

DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3: učebnice pro 3. ročník základní školy. Brno:

Nová škola, 2015,2. Vydání 112 s. ISBN 978-80-7289-551-9

HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada.

Český jazyk 3 pro základní školy. Praha: SPN, 2008, 1. vydání. 216 s. ISBN 978-80-

7235-390-3

HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada.

Český jazyk 5 pro základní školy. Praha: SPN, 2010, 1. Vydání. 224 s. ISBN 978-80-

7235-453-5

KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník

základní školy. Brno: Nová škola, 2014, 3. Vydání 112 s. ISBN 978-80-7289-550-2

46

MIKULENKOVÁ, Hana; MALÝ, Radek, ČESKÝ JAZYK 3, učebnice pro třetí ročník

základní školy. Olomouc, 2004, PRODOS. 79 s, ISBN 80-7230-124-1

MÜHLHAUSEROVÁ, Hana, JANÁČKOVÁ Zita, PŘÍBORSKÁ Olga, ZBOŘILOVÁ Jitka.

Český jazyk 4: učebnice pro 4. ročník. Brno: Nová škola, 2011, 95 s. ISBN 978-80-

7289-087-3

Primární didaktické zdroje

BLUMENTRITTOVÁ, Vlasta; Procvičujeme druhy slov, Blug

Metodický portál RVP: rvp.cz

SCHNEIDEROVÁ, Eva: Kuna nese nanuk; Albatros, Praha 2008

SKLENÁŘOVÁ, Dana: Křížovky, osmisměrky, doplňovačky; Blug

SUCHÁ, Romana; Slovní druhy s čertíkem Kvítkem, Edika, Brno, 2016

TOLKIEN, J. R. R., Pán prstenů. Společenstvo prstenu. Mladá fronta, Praha 1990

VESELKOVÁ, Alice. Slovní druhy a jejich netradiční pojetí na 1. Stupni základní školy,

Univerzita Karlova v Praze, pedagogická fakulta, diplomová práce, 2015

http://www.hobbiton.wz.cz/uryvky.htm - Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky

www.pinterest.com