Pohřbívání a hřbitovy a jejich vývoj v českých zemích /Burials and Cemeteries and Their Development in the Czech Lands

Milena Lenderová, Tomáš Jiránek, Marie Macková – Z dějin české každodennosti, Karolinum – Univerzita Karlova v Praze, Praha 2009, ISBN 978-80-246-1683-4

str. 258 (kap. Pohřbívání)všechny společnosti, které jsou etnologicky nebo historicky prokázány, věnují smrti a otázkám, jež jsou s ní spojeny, mimořádnou pozornost – neexistuje jediná společnost, která by jen tak odhodila lidské tělo. Pohřeb je rituálem všeobecně respektovaným, pouze osoby popravené, osoby stojící na okraji společnosti (čarodějníci, zločinci) bývají zbaveny práva pohřbu a jejich mrtvá těla potupně ponechána na veřejně přístupném místě. …

Po staletí měl pohřeb společenský charakter: tak jako se s umírajícím loučila nejen jeho rodina, ale i přátelé, známí, sousedi, čeleď, tak bylo zcela samozřejmé, že se všichni účastní i poslední cesty zemřelého. Jak nebožtík, tak pozůstalí nezůstávali osamocení, ale těšili se projevům účasti a soucitu.1 V 19. století sice převládl model intimního a rodinného pohřbu, dříve charakteristický především pro reformované církve, spolu s rozmachem nacionálního cítění se však objevil nový typ pohřbu: pohřeb jako národní manifestace.2 Tak jako si česká veřejnost přivlastňovala život českého vlastence či vlastenky, tak si také přivlastňovala jeho smrt. Pro veřejnost byla účast na pohřbu národního výtečníka příležitostí dát najevo své ztotožnění s jeho snahami, s národním programem: připomeňme v této souvislosti pohřby Josefa Jungmanna v listopadu 1847, Josefa Kajetána Tyla v červenci a Karla Havlíčka Borovského 1. srpna 1856. Manifestačních pohřbů přibývalo po obnovení ústavnosti a v době politických sporů v šedesátých (během nichž se vytvořil poměrně stálý rituál jejich průběhu i jejich společenské reflexe)

p. 258 (Ch. Burying)All companies that are ethnologically or historically proven, dedicated special attention to death and issues that are associated with it - there is no one company that just threw the human body. The funeral ritual is universally respected, only the executed persons, the persons standing on the edge of society (magicians, criminals) are deprived of their right of burial, and their carcasses left ignominiously in a public place. ...

For centuries, the funeral was a social nature: just as they said goodbye to the dying, not only his family but also friends, neighbors, family, serving people, it was obvious that everyone involved in the deceased's last journey. Both the deceased and the survivors were no longer left alone, but enjoyed the speeches and participation and compassion.(1) In the 19th century, although the prevailing model of funeral was rather intimate and family funeral, previously characterized mainly by the Reformed Church, along with the rise of nationalist sentiment, however, a new type of funeral eastablished: funeral as a national manifest.(2) As the Czech public life preempted Czech patriots it also preempted their death. For public, such a participation at the national funeral of some patriot became an opportunity to express their identification with their efforts, the national program: Recall in this context, funerals of Josef Jungmann in November 1847, the of. Josef Kajetan Tyl in July and of Karel Havlicek Borovsky on the 1st August 1856. The number of manifestatng funerals had continuously increasing after the restoration of constitutionality and at the time of the political disputes in the sixties (during which they formed relatively stable funeral ritual and its social reflections)

1 „Nenechali nás lide samotný, pořád u nás někdo byl a nás těšil.“ Frič, Zielecká: Paměti babičky Kavalírové, s.652 Jiří Rak: Pohřeb jako národní manifestace. In: Lorenzová, Petrasová (ed.): Fenomén smrti v české kultuře 19. století,

s. 56-64

(str. 260) na počátku sedmdesátých let;3 v dalších letech se pak staly běžnou součástí života vlastenecké společnosti. Na jejich vypravení měly velký podíl spolky a korporace, kterým tato poslední rozloučení poskytovala prostor k sebereprezentaci, k posílení vlastního obrazu.

(kapitola „Pohřeb žehem“)Prastarý zvyk spalování mrtvých, v evropské kultuře po dlouhá staletí zapomenutý, obnovilo osvícenství. Na jedné straně byl výrazem zesvětštění společnosti, na druhé straně odpovídal požadavkům komunální hygieny, jež se v Evropě objevily v polovině 18. století. Nemalou roli sehrálo přesvědčení, že pohřby do země znamenají plýtvání půdou, mrhání pozemky, jejichž cena rostla a které mohly sloužit k jiným účelům, být k užitku živých. …

Přestože v Písmu není pohřeb žehem výslovně zakázán, zůstával pro katolickou církev nepřípustný; nepřijatelná byla představa ohně, který stravuje tělo zemřelého, ohně jako synonyma pekla – vždyť do pekla přicházeli ti, kdo zemřeli ve smrtelném hříchu. Spálení platilo za největší potupu živého i mrtvého, smrtí ohněm byli trestáni kacíři a čarodějnice. Katolická církev tvrdošíjně odmítala pohřeb žehem z dalších důvodů. Narušoval rituál pohřbu, měl ateistickou, volnomyšlenkářskou, zednářskou konotaci. Její odpor byl protestem proti návratu k postojům, které kdysi dávno – pod vlivem křesťanství – lidé opustili. V jejích očích byl popel vyloučen z představy vzkříšení, kolumbária svým uspořádáním odporovala pojetí křesťanského hřbitova. Vnímala

(str. 261)volání po pohřbu žehem stejně negativně jako pokusy o sekularizaci manželství a školy. Čeští katolíci měli – vedle argumentu „pohanského“ původu kremace – ještě další výhradu, jeho „němectví“. Vždyť pomineme-li krematorium v Miláně (postavené r. 1876), první se k myšlence pohřbu žehem přiklonily německé protestantské země.

Evangelická církev se totiž s pohřbem žehem

(P. 260)and early seventies; in the following years it became a normal part of lives of the patriotic societies to whom this last farewell to provide space for self-representation, to strengthen their own image.

(Chapter "Cremation")The ancient custom of burning the dead bodies, in European culture for centuries forgotten, the Enlightenment renewed. On the one hand, it was the expression of secularism, on the other hand, met the requirements of municipal sanitation, which appeared in Europe in the 18th century. Significant role played the belief that the burials represent wasting of the land, whose price rose, which could be used for other purposes, be of use to the living. ...

Although Scripture does not explicitly prohibit the cremation, it remained unacceptable to the Catholic Church, because of the idea of the fire consuming the body of the deceased as a synonym of hell fire - after all, those came to hell, who died in mortal sin. Burning paid for most of the living as a biggest punishment, with death by fire being punished heretics and witches. Catholic church stubbornly refused to cremation for other reasons. It distorted the funeral ritual, had atheist, free-spirited, Masonic connotation. The opposition was protesting against a return to attitudes that long ago - under the influence of Christianity - the people left behind. In the eyes of the church, ash was excluded from the resurrectional idea and the columbaria with their arrangement contradicted the concept of a Christian cemetery. The church felt

(P. 261)calling after the funeral, cremation negatively as well as attempts to secularization of marriage and schools. Czech Catholics have had yet another complaint - in addition to the argument of "pagan" origin of cremation - his "Germanness”. Indeed, apart from the crematorium in Milan (built 1876), the idea of cremation burial were in favor of German Protestant country firstly.

3 Rak: Pohřeb jako národní manifestace, s. 32; dále Jiří Štaif: Smrt a druhý život Františka Palackého. In: Lorenzová, Petrasová (ed.): Fenomén smrti v české kultuře 19. století, s. 267-297; Luboš Velek: Stáří, smrt a pohřeb politických vůdců. In: Lorenzová, Petrasová (ed.): Fenomén smrti v české kultuře 19. století, s. 298-307.

smířila snadno, snad proto, že od dob reformace patřil pohřeb k méně důležitým obřadům, zrušeny byly i modlitby za zemřelé a zádušní bohoslužby. …

(str. 262)Až do první světové války zůstávaly kremace výjimkou. Nejen pro odpor katolické církve, námitky měla i vznikající kriminalistika: kremace znemožňuje exhumaci zesnulého. Překážkou byly rovněž vysoké náklady spojené s tímto způsobem pohřbu. …

(str. 263)Jako první vzniklo v českých zemích na samém sklonku monarchie krematorium postavené vídeňským spolkem Flamme v převážně německém Liberci. Nejdříve bylo úředně zapečetěno, a tak se první kremace uskutečnila – vhledem k lokalitě snad symbolicky – právě 28. října 1918. Do konce roku zde bylo spáleno 83 zesnulých.4

(kapitola „Hřbitovy“)Hřbitov je nejen místo určené k pochovávání zemřelých, je velmi důležitým znakem a ukazatelem každé kultury, každé civilizace. Vítězství křesťanství vedlo k zakládání hřbitovů kolem kostela. Celek, který tvořil v Evropě kostelní okrsek, ať již farní nebo klášterní, sdružoval faru, školu, zvonici, hřbitov s kostnicí. Vědomí kontinuity bylo evidentní, kostel provázel věřícího na celé jeho pozemské pouti, od narození k biřmování, od vzdělání k sňatku, od křtu potomků k vlastnímu pohřbu. Každý člověk vstupující do kostela si uvědomil pomíjivost pozemského života a svou povinnost pomodlit se za zesnulé. Místopis středověkých měst se o hřbitovech většinou nezmiňovaly: patřily prostě k areálu kostela. Byly to malé, většinou zdí uzavřené prostory – odpovídaly malému počtu obyvatel města, případně farnosti. Ve svém omeze-

(str. 264)ném prostoru se vyvíjely po staletí. Zvláštní

Protestant Church made up with burial cremation easily, perhaps because since the times of Reformation, burial had become one of the less important funeral rite, both the prayers for the dead and requiem mass had been canceled. ...

(P. 262)Cremation used to be rather exceptional until the First World. Not only because of the opposition of the Catholic Church, the emerging criminology had the opposition as well. Cremation made impossible to exhume the deceased. High costs associated with this method of burial formed a barrier as well. ...

(P. 263)The first crematorium originated in the Czech lands at the very end of the monarchy was built by Viennese club Flame in mostly German town of Liberec. It was first officially sealed, so the first cremation took place - the location of insight perhaps symbolically - Just on the 28th October 1918. By the end of the year, 83 deceased there were burned there.(4)

(Chapter "Cemetery")The cemetery as a place for burying the dead is a very important indicator of character of every culture, every civilization. The victory of Christianity led to the establishing of cemeteries around the church. The whole, which formed in Europe such a church district, whether parochial or monastic, merged parish, school, bell tower, cemetery with an ossuary. Awareness of continuity was evident, every faithful had been accompanied by church within all his earthly journey from birth to confirmation, from education to marriage, from the baptism of children to his own funeral. Every person entering the church realized the transience of earthly life and their duty to pray for the dead. There are usually no mention of the cemeteries in topographies of medieval towns: they simply belonged to the church grounds. They were

4 Vladimír Teyssler, Václav Kotyška: Technický slovník naučný, 7. Praha 1932, s. 163V Československé republice byla kremace povolena zákonem č. 180 z 1.dubna 1919, znovu pak zákonem č.264 ze 7. prosince 1921 a vládním nařízením č. 194 Sb. a nařízením z 9. října 1923.Spalovat se smělo jen v úředně schválených krematoriích. Katolická církev zůstala nesmlouvavá: do roku 1926 zákaz kremace třikrát obnovila a upřesnila. K úplnému povolení došlo až roku 1962, tedy více než 70 let po pohřbu (žehem) paní Augusty Braunerové, mecenášky katolické církve.

místo zaujímaly pískovcové a mramorové náhrobky s epitafy významných osobností, pohřbívaných na čestném místě buď těsně vedle kostela, nebo u jeho ohradní zdi. Až do 18. století se pohřbívalo také uvnitř kostelů. Na privilegovaném místě, v ambitech a hrobkách pod dlažbou, našli místo posledního odpočinku panovníci, kněží, šlechta, vysocí úředníci, důstojníci, univerzitní profesoři a význační členové městských rad. V 17. a 18. století se na městských hřbitovech objevily rodinné hrobky, které přinesly impulz pro výtvarné inovace. Baroko ovlivnilo rovněž podobu hřbitovních bran, ohradní zdi a kostnic. Obecně se však na estetický dojem příliš nehledělo: během staletí hrobů přibývalo, na jejich úpravu nebyl pokaždé čas, protože „turnus vykopávek“ byl velmi krátký. I když se plnily kostnice, terén hřbitova převrstvováním půdy stoupal.

V některých evropských městech začalo stěhování hřbitovů za město už v 16. století, ve větší míře se objevilo ve století následujícím. Důvodem byly především stavební úpravy kostelů, které bylo nutno zvětšit, aby bylo možné dostát novým nařízením tridentského koncilu, ale už i obavy hygienické, obavy, že mezi tlejícími mrtvými těly a městskými epidemiemi by mohla existovat přímá souvislost. Proti hřbitovům v těsné blízkosti lidských příbytků tak začali protestovat sami obyvatelé měst. Morové rány se staly posledním impulzem k překládání hřbitovů za městské brány. … Tato pohřebiště byla sice časem opuštěna, ale další epidemie vedly k jejich oživení, dá-li se tento výraz v případě hřbitovů použít. Prostor bývalého hřbitova vstřebal většinou rozšiřující se kostel. … Mimo střed města definitivně vypudilo hřbitovy až osvícenství.

V praxi se názory osvícenců projevily nejprve ve Francii. Ve druhé třetině 18. století nabyly snahy pařížských lékařů přenést hřbitovy mimo městské aglomerace na intenzitě – což souviselo jak s rozmachem medicíny, tak s prohlubujícím se smyslem pro čistotu. Výnos o hřbitovech vydali pařížští soudci 12. března 1773, jeho obsahem bylo úsilí změnit prastarý zvyk pohřbívat ad sanctos et apud ecclesiam. Pro upřílišněný radikalismus nebyl výnos uveden do praxe, nelze však vyloučit, že při návštěvě

small, mostly wall space-enclosed - meet a small population of the city or parish. In their limited

(P. 264)area, they developed over the centuries. Sandstone and marble tombstones with epitaphs of famous people, burried either the place of honor right next to the church, or at its boundary wall occupied a special place of the cemetery. Up to 18 century, some burials were held inside the church as well. The privileged found the last resting place in the cloisters and the tombs under the pavement - kings, priests, nobles, officials, officers, university professors and prominent members of city councils. In the 17th and 18 century, family tombs discovered in town cemeteries, which brought the impuls for creative innovations. Baroque also influenced the form of the cemetery gates, boundary walls and charnel houses. Generally, however, not at certain aesthetic impression too: the number of graves increased during the centurie, there was not always for the aesthetic adaptation, because the "troop digs" was very short. Although the charnel housed were filled with bones, the cemetery landscape increased.

In some European cities started moving cemeteries out of the town already in the 16th century, increasingly appeared in the following one. This was due mainly because of the new regulation of the Council of Trent - churches had to be increased - but it also concerned health, fears that there could be a direct link between the decaying dead bodies and urban epidemics. Against the cemeteries in close proximity to people's homes, alone the urban inhabitants began to protest. Plagues was the last impulse to translate the city cemetery out of the town gates. ... This cemetery was abandoned, although over time, other epidemics have led to their recovery, if we can call this expression for cemetery use. The area of abandoned cemetery has been usually absorbed by the growing church. ... The Enlightement finally drove the cemeteries out of the city center.

In practice, the views of enlighted philosophers expressed first in France. In the second third of the 18th century, Parisian doctors took efforts to pass cemeteries outside urban agglomerations - which is associated with the growth of both

Paříže v první polovině roku 1777 inspiroval budoucího císaře Josefa II. Jak známo, panovník byl ve své reformní činnosti skutečně důkladný a neponechal stranou snad žádný aspekt života svého lidu. Lid ovšem ne vždy jeho osvícené snažení pochopil a přijal – císařovy zásahy do posledních věcí člověka, související s balíčkem reforem církevních, jsou toho dokladem.

(str. 265)Toleranční patent z r. 1781 umožnil rozšíření pohřebního ritu evangelíků, založeného na představě rovnosti všech zemřelých před Pánem. Nekatolický hřbitov, bez rodinných hrobek, nebyl oddělen od okolí zdí, pouze alejemi stromů a živým plotem. Zesnulí měli být pohřbíváni podle data úmrtí, vlevo od vchodu muži, vpravo ženy. Náhrobek tvořil jen prostý kámen se jménem zemřelého a jeho životními daty. Patrně nejstarším tolerančním hřbitovem v českých zemích byl hřbitov v Novém Městě na Moravě. Teprve druhá polovina 19. století, jež přinesla změnu sociální skladby protestantské obce, změnila i evangelický pohřební ritus, který se přiblížil ritům ostatním.

Nařízením z r. 1786 bylo zrušeno pohřbívání v kostelech a kolem kostelů, místo nich měly být zakládány nové hřbitovy v patřičné vzdálenosti od obydlených prostor. Trvalejší vliv měla liberální opatření z přelomu 18. a 19. století, především svolení z zakládání soukromých pohřebišť a hřbitovů.5 Navzdory tomu a přes existenci tolerančního patentu zůstaly konfesijní rozdíly ještě respektovány: pro katolíky vznikly Olšany a malostranský hřbitov v Košířích, pro protestanty hřbitov v Karlíně (zrušen r. 1894), pro židy hřbitov u Olšan. Udržel se rovněž vyšehradský hřbitov pro katolíky; židé pokračovali v pohřbech uvnitř ghetta (definitivně ukončeno až roku 1890) a na malém hřbitově v Libni, který vznikl někdy v 18. století. Staré hřbitovy nepodlehly demolici, která se protáhla až do první poloviny 19. století, okamžitě.

Císařské nařízení rušící hřbitovy uvnitř hradeb mělo jistě své opodstatnění, nicméně bylo prvním krokem k vytěsnění smrti. Intimitu božího pole, v němž pozůstalí – s představou vlastního posledního útočiště – i potmě našli

medicine and the deepening sense of purity. Decree on cemeteries issued the Parisian judges on the 12th March 1773, its content was an effort to change the old church custom of burying ad sanctos ad et apud Ecclesiam. Because of its radicalism, this decree was not put into practice, but it can not be excluded that during his visit to Paris in the first half of 1777, the future Emperor Joseph II. Habsbourg had been inspired by this decree.As it's known, the sovereign was in his reform activities really careful and not leave aside perhaps no aspect of life of his people. But people did not always understand his enlightened efforts and received - the emperor's intervention in the recent human cases related to religious reform package, is proof of that.

(P. 265)Patent of Toleration of 1781 enabled the extension of the Evangelical funeral rite, based on the concept of equality of all deaths before the Lord. Non-Catholic cemetery, with no family tombs, was not separated from the surrounding by walls, but the only avenue of trees and hedges. The deceased should be buried according to the date of death, to men on the left from the entrance, women on the right. There were simple tomb stones with the names of the deceased and the dates of their lives. Apparently the oldest tolerance cemetery in the Czech lands, is the one in Nove Mesto na Morave. It was not until the 2nd half of the 19th century, which produced a change in social structure of the Protestant community, - the evangelical funeral rite became much closer to other rites.

By regulation of 1786, burying in & around the churches was repealed and new cemeteries should be set up in the appropriate distance from inhabited areas instead. More lasting effect was a liberal measures of the turn of the 18th and 19th century, particularly approval of the establishing of private cemeteries.(5) Despite this and despite the Patent of Toleration, denominational differences still remained respected: the Olsany cemetery was set up for Catholics, the cemetery of Karlin (repealed in 1894) was founded protestants, a new established cemetery next to the Olsany one was set up for Jews, but they also went ahead in burying inside the ghetto (a

5 Vlnas: Druhý život barokního pohřbu, s. 17

hroby svých předků, nahradily velké nekropole nacházející se mimo město. To způsobilo rovněž závažné změny v pohřebních zvyklostech. Vzdálenost nových hřbitovů od centra města znemožnila rituální cestu pohřebního průvodu: vyzvednutí těla v domě smutku, účast na zádušní mši i pohřbu na hřbitově. Obřad se musel rozdělit na cestu z domu do kostela a na cestu z kostela na hřbitov. Původní rituál zůstal zachován na vesnici, kde vzdálenost hřbitova od venkovského kostela nebyla zpravidla příliš velká. Nařízení císaře se tak nesetkalo s valným porozuměním. Odpor však dlouho nevydržel. Podoba měst se změnila, uprázdněná místa kolem kostelů byla účelově využita.

Stejného ražení jako nařízení o pohřbívání mimo město byl pověstný císařův příkaz nepohřbívat zemřelé v rakvích, ale zašít je do pytlů nebo do plátna. Pohřbívání v dřevěných rakvích mělo dlouhou tradici – prosazovalo se od 13. století. Na důležitosti nabylo ve chvíli, kdy se rozšířil zvyk pohřebních

(str. 266)průvodů. Tehdy se rakve staly nejpodstatnější materiální složkou pohřebního obřadu. Podobou a provedením rakve se snadno vyjádřil sociální status i majetkové poměry. Jen těla chudých zašitá v pytlích končila ve společných jamách. Není tedy divu, že přes sympatie dolních vrstev k císaři věděli prozíraví krajští hejtmani, že s tímto nařízením neobstojí, proto s jeho vyhlášením v některých krajích otáleli. Právě necitlivé nařízení pohřbívat bez rakví se setkalo s největším lidovým odporem, proto bylo v lednu roku 1785 odvoláno. Opožděnou reakcí na tuto josefínskou střízlivost byly výpravné pohřby a renesance „smrtoslavných lešení“ (castra doloris) po téměř celé 19. století, které historik Vít Vlnas nazývá „druhým životem barokních pohřbů“.6

V 19. století se díky boření městských hradeb a rozšiřování měst hřbitovy do areálů měst vrátily. Velkoměstské nekropole jsou poměrně rozsáhlé (připoměňme alespoň pařížský Montparnasse, pražské Olšanské hřbitovy či Vyšehrad) a často představují nezanedbatelný díl velkoměstské zeleně. Na venkově se zas hřbitovy „navrátily“ ke kostelům: ze hřbitovní kaple, součásti nově

definite end to the year 1890) and in the small cemetery in Prague-Liben, that originated sometime in the 18th century. Also retained the Vysehrad cemetery for Catholics, Old cemeteries succumbed to demolition, which lasted until the early 19th century, not immediately.

Emperor of disturbing burials within the town walls was certainly warranted, however, it was the first step to crowd out death. Intimacy of God's field, in which the survivors - the idea of his own last resort - found the dark graves of their ancestors, has been replaced by a large necropolis outside the city. It also caused major changes in burial practices. Distance of new cemeteries from the center prevented the ritual funeral procession route: to pick up the body in the house of mourning, attendance at the memorial service and burial in the cemetery. The ceremony had to divide the route from home to church and the road from the church to the cemetery. The original ritual remained at the village cemetery, where the distance from the rural church is not usually too big. So the Emperor did not meet with understanding by the general. The resistance did not last long, however. The form of cities has changed, the vacant space around the church has been purposely used.

The same rank as the regulation of burial outside the city was well-known emperor command not to bury deceased in coffins, but darn it into a bag or cloth. Burials in wooden coffins had a long tradition - pushed up from 13 century. The importance came when the extended burial custom

(P. 266)processions. Then the coffin became the most important physical component of the funeral ceremony. Shape of coffins and the implementation is easy to express social status and financial situation. Just bodies of needy people sewn in bags ended in common pits. No wonder that, despite of the sympathy to the Emperor from the lower layers, wise County governors knew that this regulation does not hold longer, so they lingered with this announcement of his Just this insensitive way of

6 Vlnas: Druhý život barokního pohřbu, s. 13-33

založeného hřbitova mimo vesnici, se stal kostel, případně byl nový hřbitov s kostelem založen.

Evropské křesťanské hřbitovy mají, navzdory jistým regionálním odlišnostem, řadu společných znaků. Hřbitov je ohraničen zdí, uprostřed (nejedná-li se o hřbitov interkonfesijní) se nachází kříž, znamení vykoupení a záruka budoucího vzkříšení. Na katolických hřbitovech bývala kaple, v níž se mohla sloužit mše, a kostnice, v níž byly skladovány kosti vyňaté ze zrušených hrobů. Ke hřbitovu patřila rovněž umrlčí komora. Topografie hřbitova odráží společenské rozvrstvení: i na hřbitově jsou místa určená privilegovaným, místa, kam byli pochováváni příslušníci středních vrstev, a místa pro chudé. Existovala (a existuje) kategorizace pohřbů, ale i kategorizace místa posledního odpočinku. Hřbitov je jak muzeem výtvarného umění, tak zahradou. Dnes samozřejmá květinová výzdoba rakve, obřadní síně i hrobu není příliš stará. Zvyk pokládat květiny na rakev, případně do rakve, je ojediněle doložen v 16. a 17. století. Zmínky o květinách jsou však vzácné, k jejich rozšíření došlo až v 19. století.

Katolický hřbitov musel být vysvěcen, církev striktně dohlížela na to, aby zesnulí byli ukládáni výhradně do posvěcené půdy. Do ní však mohli být pohřbeni jen ti, kteří zemřeli jako řádní synové a dcery církve, byli pokřtěni a zaopatřeni svátostí umírajících. Pokud přece jen došlo na katolickém hřbitovu

(str. 267)k pohřbu, který odporoval církevním nařízením, kněz se buď nezúčastnil vůbec, nebo přihlížel v civilním oblečení toliko jako svědek; záznam o úmrtí byl v každém případě v matrice proveden. Bezvěrcům nebylo místo na katolickém hřbitově odepřeno úplně, ale byli pochováni na odděleném místě.

První úření zásahy týkající se hřbitovů spadají, jak jsme si povšimli, do doby osvícenského absolutismu. Normativní aktivity zaměřené tímto směrem však pokračovaly i v 19. století, kdy se ustálila zásada, že z hlediska komunální hygieny podléhá každý hřbitov veřejné moci. Hřbitovy respektovaly přísné předpisy, které určovaly podobu hrobek, individuálních i

burying without coffins met with the most people's resistance, so it was revoked in January 1785. Delayed reaction to the Josef II's sobriety, big, spectacular funerals and the “Castra Doloris” had their second renaissance to nearly the entire of the 19th century. Historian Vit Vlnas called it "the second life baroque funerals" .(6)

In the 19th century, the cemeteries return back in the towns thanks to demolishing of the city walls and the expansion of urban areas ouside the the former city. Metropolitan necropolis are quite large (at least remember the Paris Montparnasse cemetery and Olsany Prague Vysehrad) and often represent a significant part of the metropolitan green. In the countryside, cemeteries "returned" to the churches again: from the cemetery chapel, part of the newly established cemetery outside the village, became a church, somewhere a new cemetery was founded with the church.

European Christian cemeteries have, despite of some regional differences, many common features. The cemetery is surrounded by walls, a cross is standing in the middle (if not an inter-confessional cemetery), a sign of redemption and a guarantee of future resurrection. The former chapel of the Catholic cemeteries, which could be served a mass in, and the ossuary for storing of bones extracted from the canceled graves. The death's house used to be a part of the the cemetery, too. The topography of the cemetery reflects social stratification: in the cemetery, there were also places of the privileged, places where the the middle class were buried, and place for the poor. There was (and there is) a categorization of funerals and categorization of the last resting place. The cemetery is like a museum of fine arts, and garden. Today obvious floral decorations of coffin, funeral parlor and the grave is not too old. Habit to put flowers on the coffin or in the coffin, is rarely documented in the 16th and 17th century. Mention of flowers are rare however, their expansion occurred in the 19 century.

Catholic cemetery had to be ordained, the Church had strictly supervised to ensure that the deceased had been placed exclusively in the consecrated soil. In it, however, might be buried,

společných hrobů, dětských hrobů, časovou lhůtu pro otevření již existujícího hrobu či podmínky pro jeho zrušení – v tomto případě respektovaly úřady církevní nařízení, aby kosti pozůstalých byly přeneseny do nové nekropole. Vstup veřejné moci do vztahu mezi zesnulými a živými, zrušení monopolu církve usnadnilo rovněž vznik hřbitovů interkonfesijních.

V Čechách a ve střední Evropě se neprosadil mountauburnský typ hřbitova, rural cemetery, soukromý hřbitov umístěný v přírodě, s nenápadnými náhrobky na travnaté ploše osázené stromy, jehož prototyp vznikl vznikl roku 1831 v Mount Auburn v Massachusetts. Tomuto typu se přiblížily až lesní hřbitovy, zakládané na sklonku první republiky či na počátku protektorátu. České hřbitovy se blíží spíše – co do umístění v topografii města či pokud se vymezení hřbitovní plochy zdí týče (nikoli co do úpravy a výzdoby hrobů) – pařížskému Père-Lachaise, vzniknuvšímu na počátku 19. století. Z přírody zde zůstaly jen vzrostlé stromy, rozsáhlé travnaté plochy zpravidla ustoupily náhrobkům, hrobkám, pomníkům. Díky skutečnosti, že se v Čechách udržel a zachoval zvyk zdobit hroby květinami, že česká okázalost za francouzskou pokulhávala, nezměnily se hřbitovy v českých zemích v pochmurná kamenná města s převládající šedí.

Specifickým pohřebištěm se stal vyšehradský Slavín, určený pro významné osobnosti českého kulturního a politického života, který se – podle návrhu architekta Antonína Wiehla a se sochařskou výzdobou Josefa Maudra – stal součástí vyšehradského hřbitova. Hřbitov spravoval spolek Svatobor a jako první sem byl pochován, a to navzdory svému předsmrtnému přání, Julius Zeyer. Další pohřby však hbitě následovaly... Otázka“zaslouženého“ pohřbu na toto národně sakrální místo budila v české společnosti četné rozepře, prohlubované skutečností, že sem nesměli být pohřbíváni nekatolíci (toto omezovací právo dal vyšehradské kapitule již zakladatel) a ukládány urny osob pohřbených žehem. Obdobou tolerantního pařížského Pantheonu se tedy Vyšehrad nestal...

Na nově zakládaných hřbitovech byly novým prvkem pomníky věnované větší skupině

only those who died as full sons and daughters of the Church, be baptized, and cared for the dying sacraments. If he was on the Catholic cemetery

(P. 267)the funeral, which contradicted the church by a priest, he either did not participate at all, or in civilian clothes stood by as the only witness, the record of death was made in the death records in any case, however. Infidels hadn't been place on the Catholic cemetery refused outright, but were buried in a separate cemetery location.

As we have noted, the first official interventions about cemeteries originated since the time of enlightened absolutism. Normative activities aimed in that direction continued in the 19th century, when the principle stabilized that in terms of municipal hygiene every cemetery is a sublect of public authority. Cemeteries respect the strict rules that determine the form of tombs, individual and common graves, children's graves, the time limit for opening an existing grave or conditions for its abolition - in this case, the public authority respect the religious authorities to trasfer the surviving bones to the new necropolis. Entrance of the public authorities in the relationship between the deceased and the living, and cancelling of the (Catholic) Church monopoly facilitated setting up of inter-confessional cemeteries as well.

In the Czech Republic and Central Europe was not adopted mountauburn-type of cemetery, Rural Cemetery, a private cemetery located in the countryside, with a subtle grassy tombs in the area planted with trees, whose prototype was created in 1831 in Mount Auburn in Massachusetts. This type is closer to the forest cemetery, founded at the end of the First Republic (1918-1938) or the beginning of the protectorate (1938-1945). Czech cemetery is closer - in terms of location in the town topography, or in the definition in the terms of the cemetery wall line (not what the presentation and decoration of graves) - Paris' Père-Lachaise, originated in the early 19th century. From nature, there remained only mature trees, large grassy areas usually resolved tombstones, tombs, monuments. Due to the fact that in Bohemia, the custom of decorating the graves with flowers

zemřelých. Po skončení obou ze světových válek se součástí hřbitovů staly i pomníky padlým, případně hromadné hroby vojáků. Toto důstojné uložený padlých nebylo dlouho samozřejmostí. Dnes je nám těžko pochopitelné, jak významným zlomem bylo rozhodnutí pražské obce z roku 1866, jímž bylo povoleno pohřbívat vojáky na Olšanské hřbitovy. Až do té doby (a samozřejmě ještě dlouho potom) totiž panoval zvyk pohřbívat padlé do společných jam: jen zřídka měli štěstí, že je odnesli kamarádi, aby jejich těla předali příbuzným. Bitevní pole bývala proto i místem hromadných hrobů, a jako taková představovala ohnisko nebezpečných nákaz. Platilo to i pro vojenské hřbitovy ve městech, v Praze např. u Strahovské brány a později v Karlíně na Invalidovně – oba byly zrušeny roku 1906.

has kept and maintaned, and the Czech pomp has always been much less than the French one, the Czech cemeteries hasn't changed in the stoned city under the reig of gray.

The Vysehrad Slavin became a specific burial site, designed for prominent personalities of Czech cultural and political life, which - according to plans of architect Antonin Wiehl and sculptures by Joseph Mauder – became a part of the Vysehrad cemetery. Cemetery had been administered by Svatobor Association and the writer Julius Zeyer was the first man buried here, however despite of his premortal desire. Other burials, however, swiftly followed by ... The question of "earned" funeral to this nationally sacred place aroused numerous disputes in the Czech society, deepened by the fact that non-Catholics weren't to be buried here and the cremation urns weren't to be saved here as well (this restriction was determined by the Vyšehrad Chapter founders). Vysehrad hadn't become similar to the tolerant Parisian Pantheon ...

In newly established cemeteries, a new element discovered - a monument dedicated to the larger group who died. After the two world wars, the cemetery became part of the memorial - mass graves of soldiers. This decent saving of killed persons hadn't benn granted for a very long time before. Today, we are hard to understand how significant turning point was the decision of the municipality of Prague in 1866, which was allowed to bury soldiers in Olsany cemeteries. Until then (and of course a long time thereafter) there was a custom of burying the fallen soldiers into common pits: only rarely have been fortunated to be taken by friends away, so that their bodies handed over to relatives. The battlefield used to be therefore like a place of mass graves, and as such constitutes an outbreak of dangerous diseases. This was true even for military cemeteries in cities such as in Prague at the Strahov Gate and later in the Invalides in Karlin - both were abolished in 1906.

Novák, Pavel a kol: Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století, Národní zemědělské muzeum, Praha 2005, ISBN 978-80-86874-06-7

Str. 153 (kap. „Postproduktivní životní fáze“)

Okamžikem odchodu starých hospodářů či řemeslníků na výměnek se podstatným způsobem změnil jejich život. Především z nich spadla tíže odpovědnosti za usedlost, dílnu či živnost. Ti výměnkáři, kteří byli ještě při síle, si obvykle vymínili i malé výměnkářské hospodářství, takže dělali vlastně totéž jako v době, kdy ještě hospodařili. Pouze nejtěžší práce pro ně jako vymíněnou bezplatnou službu zajišťovali mladí. Až nastal čas, kdy již výměnkáři ani toto malé hospodářství nebyli schopni zvládnout, předali ho mladým výměnou za naturální, výjimečně i finanční dávky. Jiní výměnkáři si vymínili příslušné naturálie, služby, případně finanční příspěvek již v okamžiku postupu. Jejich životní styl se pak změnil mnohem výrazněji. I nadále obvykle pomáhali podle svých slábnoucích sil v hospodářství, ale základní změna spočívala v tom, že již nemuseli. Trpkou příchuť měla tato fáze u nemajetných venkovských vrstev. Výměnkáři zanechali práce až tehdy, kdy ji již nebyli schopni fyzicky vykonávat. Pokud je nezabezpečily děti, pak byli odkázáni na dobročinnost. V prvé polovině 19. století tito chudí pravidelně žádali vrchnost o příspěvek a někdy ho i obdrželi či získali místo ve vrchností zřízeném špitále. Od druhé poloviny 19. století však převzaly tuto povinnost nově vzniklé obce. Ty vyplácely svým obecním chudým minimální almužny, případně jim zajistily ubytování v obecní pastoušce. Vzhledem k minimálním příjmům obcí byla péče o obecní chudé běžně přenášena na bedra majetnějších obyvatel obce. Chudým bylo povoleno chodit „po prosbě“ čili žebrat a tento způsob trávení postproduktivní fáze života chudých případně nemocných lidí byl na vesnici běžný ještě počátkem 20. století.

Tato životní fáze končila smrtí. Smrt brali venkované jako přirozenou součást života, představovali si ji jako ženu v bílém oděvu nebo plachtě, případně jako kostlivce s kosou a nebáli se jí. Na smrt se lidé dlouhodobě chystali. Připravovali si šaty „do truhly“ a ve 20. století si i šetřili na pohřeb. Staří a nemocní lidé se loučili s rodinou a známými, žehnali dětem, ale i

P. 153 (Ch. "The post-productive stadium of life”)

At the moment of leaving the old farmers and craftsmen to “výměnek” (= to become a “retired” farmer, craftsman etc.), significantly changes became in their lives.The responsibility for the farm, shop or business fell of them above all. Retired farmers who were still in power, they usually insisted a “warranted, bespoken retired-farmers' farm”, so did the same things as when tey were the main farmers. Only the hardest work for them as a free “warranted, bespoken” service had been provided for them by the young farmers. When the “retired” farmers stopped being able to look afteir their small, bespoken farm, they handed it to the young in exchange for a kind of unique as well as financial benefits. Other “retired” farmers have insisted the kind services or financial contribution already at the point of procedure. Their lifestyle has changed more steeply then. They usually continue to help according to their dwindling forces in the farm, but the basic change was that they no longer had to. This phase of life had a bit bitter taste for the rural poor layers. The retired farmers left work only when they had not been able to physically perform. If they hadn't been ensured by children had been directed to charity then. In the first half of the 19th century, these poor people regularly asked for assistance and sometimes even received it or get a place in a hospital set up by the nobility. Since the second half of the 19th century, however, this obligation assumed to the newly created municipality. They paid minimal alms to the local poor or provide them an accommodation in local pastoušce. Due to minimum income in such communities, the care of poor was usually broadcast on the shoulders of more affluent residents of the village. The poor were allowed to walk "after pleading" or begging and lately this kind of spending this phase of life of the poor or sick people in the village was a common up to the early 20th century.

This phase of life ended with the death of life. The villagers took the death as a natural part of life, imagining her as a woman in a white gown

rozdělovali majetek, v některých regionech chystali i pohřební pohoštění a nechávali se včas knězem zaopatřit. Staří lidé umírali doma, uprostřed svých blízkých, kde bývalo zvykem k úmrtnímu loži brát celou rodinu včetně malých dětí. Se smrtí se tak mohli pozůstalí snáze vyrovnat, neznamená to však, že by ji nesli méně tíživě než dnešní generace. Příchod smrti byl předvídán ze snů, nezvyklého chování zvířectva i nezvyklých úkazů v domě. Předvídání smrti bylo součástí řady výročních i rodinných obřadů.

Se smrtí, přípravami pohřbu a vlastním pohřbem byla rovněž spojena řada obyčejů, které vycházely jednak z úcty k zemřelému, jednak z obavy z jeho návratu a obtěžování živých lidí. V obřadech se mísí magie a náboženské úkony. Smrtelné lože obcházeli příbuzní s hořící hromničkou a snažili se umírajícímu ulehčit odchod z tohoto světa nakuřováním bylinami. Pod hlavu mu dávali piliny, kladli ho na žitnou slámu, dětem dávali pod hlavu matčin svatební šátek či zástěru. Ihned po skonu mrtvému zatlačili oči, na Valašsku mu na ně položili peníz, aby si nikoho nevyhlédl s sebou na cestu do záhrobí.Otevřela se okna, zastřela zrcadla a nesmělo se v domě nic dělat. Mrtvole podvázali bradu, omyli ji, muže oholili a poté oblékli do rakve. Předměty použité k přípravě nebožtíka, jako byla voda, hřeben apod. Se likvidovaly tak, aby nemohly nikomu škodit – vylitím na místo, kam nikdo nechodil, spálením, zahrabáním do hnoje. Mrtví se ještě v první polovině 19. století oblékali do rubáše, později do nového lněného oděvu bílé barvy, která bývala barvou smuteční. Ženatí a vdané se obvykle nechávali pohřbít ve svatebních či alespoň nedělních šatech. Bílou barvu v první polovině 20. století postupně vystřídala barva černá. Ruce nebožtíkům svázali růžencem nebo stuhou, do rakve se vkládaly svaté obrázky a zámožnějším ženám i některé jejich oblíbené předměty, mužům zase dýmka, tabák i láhev pálenky. Aby si hospodář či hospodyně nevzal hospodářství do hrobu, dávaly se mu tam až do konce 19. století i kovové mince.

Smrt oznamovalo celé vesnici zvonění umíráčku. Podle něj se dalo poznat, kdo zemřel. Mužům se zvonívalo třikrát, ženě dvakrát a dětem jen jednou.7 Smrt nový hospodář

or sheet, or as a skeleton with a scythe, and didn't fear it. People were going long at death. They were preparing to dress "the ark" and in the 20th century, they saved for the funeral. Old and sick people parted with family and friends, blessed the children, but also divided the property and in some regions, they managed a funeral meals - and in time, they were used to raise a priest. Old people died at home, surrounded by their loved ones - it was a custom to take the whole family including small children to the death bed. The survivors were able to cope more easily with the death, however it does not meant that they bored it less oppressively than today's generation. The arrival of the death was anticipated from dreams, unusual behavior of livestock and unusual occurrences in the house. Predicting death was a part both of annual and family ceremonies.

With the death, funeral preparations and burial were also associated numerous traditions, which were based both on respect for the deceased, and because of the fear of his return and harassment of living people, and form a mix of magic rites and religious practices. Family moved around the deathbed with a burning candle burn aromatic herbs to try to relieve the demise of the dying. Under the head, they gave him wooden chips, put him on rye straw, a mother's scarf or her wedding veil were put under the children' head. Immediately after the death came, they pushed eyes to the deceased; in Wallachia regionhe, they laid coins on the closed eyelids to the deceased wasn't able to invite somebody still living to follow him on the last journey. The windows were opened, mirrors covered and anybody could not do anything. They curbed corpse chin, washed the whole, men were shaved, and then put in the coffin. Items used to prepare the deceased, as the water, comb etc. Had to be liquidated so that they can not harm anyone - by outpouring on the place where nobody went, incineration, burying in the manure. The dead had been still in the first half of the 19th century, dressed in a shroud, then in a new white dress flax, cause white colour used to be a funeral one. Married had usually let bury in a wedding dress, or at least in Sunday-clothes. White color had been in the first half of the 20th century gradually replaced by black. Hands of the deceased persons used to be tie with a ribbon

oznamoval dobytku a všemu domácímu zvířectvu i stromům, neboť se věřilo, že by jinak mohli zemřít skeskem a uschnout. Podle lidových představ bloudila duše zemřelého až do jeho pohřbu kolem něho, a bylo proto nutné nenechat mrtvého o samotě, aby k němu nemohly proniknout zlé síly. Před nimi chránila svěcená voda, modlitby a věčné světlo. S mrtvým se chodili rozloučit jeho známí a příbuzní, každý den večer až do pohřbu se u něj scházeli sousedé ke společnému modlení a zpěvu pohřebních písní, které trvalo někdy až do rána a bylo spojeno s pohoštěním. V den pohřbu přišel do domu kněz, pozůstalí zatloukli víko rakve a se slovy „už se s vámi loučím“ nebo „s Pánem Bohem“ ho nohama napřed vynesli z domu. Po vynesení rakve ihned popřevraceli stoličky a židle, na nichž ležela rakev, někde je vynesli ven a nechali tři dny u zdi pod okapem, aby se mrtvý nemohl vrátit.

Od domu mrtvého vyrazil pohřební průvod směrem ke hřbitovu. V čele šel ministrant s křížem, za ním děti, muži, hudba a zpěváci, poté kněz s doprovodem, za ním nesli rakev a teprve za ní kráčeli nejbližší příbuzní a za nimi ostatní lidé. Při pohřbech zámožných lidí nrsli lidé v rukách rozžaté svíce, aby jejich světlo chránilo nebožtíka a pozůstalé před škodlivými silami. U chudších pohřbů totéž obstarávala rozžatá lucerna, již nesl poslední v průvodu. Pohřební průvod se zastavoval cestou u všech křížů a kapliček, pokud byl hřbitov mimo katastr obce, i na jeho hranicích. Zde se modlili a zástupce pozůstalých prosil jménem nebožtíka živé za odpuštění hříchů, jichž se na nich dopustil. Po příchodu na hřbitov byla rakev za doprovodu hudby či zpěvu spuštěna do hrobu a lidé se s mrtvým rozloučili vhodením hrstky hlíny do hrobu. Oplakávání v podobě zpívaných či recitovaných textů náboženského obsahu prokládaných vzdechy, tzv. Pohřební pláče, bylo úkolem pozůstalých žen, často se ale na ně najímaly profesionální plačky. Průvod zpět již probíhal za doprovodu veselejší hudby.

Po pohřbu následovala smuteční hostina zvaná nejčastěji trachta, kde se tradičně podával chléb s tvarohem či syrečky a alkohol. Zvláštní pohoštění bylo připravováno pro nosiče rakví a

or a rosary, were inserted into the coffin full holy pictures, more affluent women got some of their favorite subjects, the men got the pipe, tobacco and a bottle of brandy. To a landlord or landlady, metal coins were given in the coffin to prevent them to take the economy (farm, manor, firm, factory etc.) into the grave until the end of the 19th century.

Death was notified to the village with ringing the death knell. According to the ringing, it was possible to tell who had died. Men got three-time-ringing, women two-time-ringing and after a child death, the knell rang for one time only. Both the livestock, domestic animals and trees used to be announce of the death, because they were believed that they might otherwise die from a sorrow after the dead man. According to popular imagination of the deceased's soul wandering around him until the funeral, it was therefore necessary not to let the dead person alone to prevent the evil forces from penetrating into the dead body. Holy water, prayers and eternal light could protect them from the evil. Friends and relatives were coming to say good bye to the dead person, each evening until the funeral, the neighbors met with the deceased pray around him and sing funeral songs, which sometimes lasted until dawn, and was associated with catering. On the day of the funeral, a priest came to the house, survivors hammered the coffin lid and while saying the words "no longer with you, good-bye" or "the Lord and God with you" brought him feet first out of the house. After delivering of the coffin, they immediately laid down all of the stools and chairs, the coffin was laying on, somewhere they were brought out and left there for three days at the wall under the eaves, so that the dead person could not return.

The funeral procession went from the house of the dead to the cemetery. A ministrant went with an altar cross, behind him children, men, music and singers, then the accompanied priest, men carrying a coffin behind him and just now walked the closest relatives and other people.. Within the funerals of wealthy persons, people in the procession had been carying burnng candles in hands, cause their light protected the

7 Jančař, Josef a kol.: Vlastivěda moravská, Lidová kultura na Moravě. Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici, 2000, str. 183

ve starším období i pro obecní žebráky. V některých regionech se ještě v první polovině 19. století pro žebráky a almužníky pořádala hostina až týden po pohřbu a rozdávaly se jim šaty po nebožtících.

Zvláštní povahu měly pohřby svobodných. Jejich pohřeb symbolizoval svatbu, proto byli oblékáni do svatebního oděvu, rakev nesli mládenci a družičky. Černě oblečená družička se zlomenou svící v ruce symbolizovala nevěstu a někdy jí skutečně byla dívka nebo snoubenka zemřelého. V průvodu byly nošeny symboly plodnosti a do hrobu se vhazovaly papírové kytky, květinové věnce a šerpy mládenců. Až do meziválečného období po pohřbu následovala pohřební hostina spojená s tancem a hudbou, nazývaná svatba, které se účastnili vrstevníci zemřelé osoby. Pohřby malých dětí byly skromné. Do rakve dostávaly svaté obrázky a oblíbené hračky. Nepokřtěné děti pochovávali mimo hřbitov, za hřbitovní zdi..

Výminka řádného křesťanského pohřbu byla častou součástí postupních smluv. Úhrada pohřebních nákladů pak byla na mladých hospodářích. Řádný pohřeb však býval prestižní záležitostí a šetření na pohřbu rodičů se setkalo s tvrdou odezvou v podobě pomluv celé vesnice. V mladší době se postupně mezi výměnkáři rozšiřoval zvyk šetřit si na pohřeb, který byl i dříve častý u vrstev, které neměly žádný výměnek a byly odkázány na vlastní prostředky.

… Náhrobek, poslední připomínka zemřelého člověka, patřil k sociálně distinktnivním znakům a jeho honosnost byla zpravidla v přímé úměře k velikosti usedlosti či jiného majetku jejího majitele. Hroby se ještě v první polovině 19. století upravovaly velmi jednoduše. Byly obkládány drnem, ve většině případů na nich stály prosté dřevěné kříže. Železné litinové kříže se objevují až s rozvojem průmyslové výroby v druhé polovině 19. století. Mezi německou menšinou v horských oblastech byl rozšířen zvyk tzv. Totenbretter (umrlčí pkna). Prkno, na němž ležel mrtvý, se po pohřbu ozdobilo – podle ekonomické situace rodiny různě – řezbami a malbami, nápisy a verši. Stavělo se ke křižovatkám, přibíjelo se na stromy, stodoly atd.

Mrtví však i nadále zůstávali alespoň ve

deceased and the survivors from harmful forces. To the poorer funerals, the same meant the burning latern carried by the last person of the procession. The funeral procession stopped at all the crosses and chapels on the way, and if the cemetery were outside of the village, the procession stopped at the village borders as well. Here they prayed and prayed on behalf of the deceased and his surviving relatives asking for the forgiveness of sins, which are committed to them. After arriving at the cemetery, the coffin accompanying by music and singing was let down and people gave farewell with throwing a piece of soil to the open grave. Lamentation in the form of sung or recited texts interspersed with religious content sighs, called Funeral cries. It was the task of surviving women, but often they hired professional funeral-cries women singers. On the way back, the procession was already accompaned by much more cheerful music.

After the funeral, a funeral catering called “trachta” followed, which is traditionally joined with serving of cheese bread, riping cheese or cottage cheese and alcohol. Special meals were prepared for the coffin-carriers and ior the old local beggars. In some regions, even in the first half of the 19th century , a catering banquet used to be held for beggars a week after the funeral and were giving up the clothes after the deceased.

Burials of the singles had a specific nature. Their funeral symbolized wedding, that's why they were clothed in a wedding dress. Young men carried the coffin and a bridesmaid dressed in black with a broken candle in hand, symbolized the bride, and sometimes she really was a girl or a fiancée of the deceased. Symbols of fertility used to be carried symbols in the procession, such paper flowers, flower garlands and sashes of young men had been throven in the open grave then. After the burial, a funeral feast followed, associated with dance and music and called the wedding, which involved a deceased person's peers. Funerals of young children were modest. The coffin received holy pictures and favorite toys. Unbaptised children had to be buried outside the cemetery, at the cemetery wall.

vzpomínkách součástí světa živých. Připomínali si je především v listopadu o svátku Všech svatých a Dušiček. Ještě v 19. století a někde ještě déle lidé věřili, že je třeba si duše mrtvých naklonit milodary. Proto rozdávali lidé v předvečer 2. listopadu dětem a žebrákům zvláštní pečivo zvané dušičky, případně boží kosti, a ti se měli za mrtvé modlit. V jiných regionech v tuto dobu chodili po domech koledovat dušičkové babičky, které za modlení dostávaly almužnu. Od meziválečného období tento zvyk vymizel a vzpomínka na zemřelé dostala podobu hromadných návštěv na hřbitovech spojených s úpravou a zdobením hrobů. Na mrtvé se vzpomínalo také a Štědrém večeru, o svatbách, posvíceních, odvodech, dožínkových slavnostech a o poutích.

Warrancy of a proper Christian burial was often part of successive contracts. Payment of funeral expenses was then on the young farmer. Proper burial, however, used to be prestigious affair, and money-saving at the funeral of their parents met with harsh reaction in the form of rumors all around the village. The habit of saving money for the funeral has gradually spread along the retired farmers.Ths habit was common in earlier times among the poorest people as well that had any bespoken farm and were referred to their own devices.

... Tomb, the last reminder of the deceased person belonged to socially distinctive characteristics and its splendor is usually in direct proportion to the size of the estate or the property of its owner. The graves are still in the first half of the 19th century arranged easily. They were facing with grass-sword, in most cases these were a simple wooden cross. Iron crosses appeared ater the development of industrial production in the second half of the 19th century. Among the German minority in the mountainous areas, a habit called “Tottenbretter” (Death's boards) have been extended. Board, on which the dead layed, the funeral was decorated - after the economic situation of families in different ways - with paintings, carvings, inscriptions and verses. The boards had been constructioned at the cross-roads, hammered standing to the trees, barns, etc.

The dead still remain in the memories as a part of the world of living people. They remind them in November mainly on the All Sants Feast (1st November) and All of the Faithful Deceased Feast (“Dušičky”, 2nd November). Even in the 19th century and sometimes even longer, people believed that the souls of the dead people should tilt charity. Therefore, people handed out to the beggars and children special pastries called “soul” (=dušička), or “divine bones”in the eve of the 2nd November to pray for the dead. In other regions in this period, a “caroling grannie”went from house to house caroling and praying after receiving the alms. Since the interwar period, this custom has disappeared, and the memory of the deceased took the form of group visits to the cemeteries associated with the treatment and decoration of graves. The dead are remembered

also at Christmas Eve, for weddings, feasts, army charges, grain festivals and fairs.