HUNGER GAMES

Aréna smrti

Suzanne Collinsová

Poprvé vydalo v roce 2008 ve Spojených státech amerických nakladatelství Scholastic Press, an Imprint of Scholastic Inc.

Copyright © 2008 by Suzanne Collins

All rights reserved.

ISBN 978-0-439-02348-3

Z anglického originálu The Hunger Games přeložil Zdík Dušek.

Redigoval Štěpán Kovařík

Jazyková korektura Petr Koudelka

Odpovědný redaktor Jakub Šedivý

Technická redaktorka Dana Sýkorová

Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Radiová 1122/1, Praha 10,

jako svou 1853. publikaci.

1. vydání, 2010

Sazbu zhotovilo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o.

Vytiskl Finidr, s. r. o., Český Těšín

České vydání © Fragment, 2010

Translation © Zdík Dušek, 2010

Beletrie pro děti a mládež / Fantasy, sci-fi, horory / Edice Hunger Games

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

email: fragment@fragment.cz

http://www.fragment.cz

ISBN 978-80-253-1012-0 (1. vydání, 2010)

Věnováno Jamesu Proimosovi

PRVNÍ ČÁSTSPLÁTCI

Když se probouzím, druhá strana postele je chladná. Natahuji prsty směrem k Priminu teplu, alenahmatám pouze hrubý plátěný povlak matrace. Určitě měla zlé sny a vlezla si k matce. Není divu.Dnes je Den sklizně.

Zvedám se na loket. V ložnici je dostatek světla, abych na svou mladší sestru Prim viděla. Ležíschoulená a tulí se k matčinu tělu. Mají tváře přitisknuté k sobě. Matka ve spánku vypadá mladší –pořád unaveně, ale ne zničeně. Primina tvář je svěží jako kapka deště a krásná jako prvosenka, pokteré dostala jméno. Matka byla kdysi taky velice krásná. Nebo mi to aspoň lidé říkali.

U Priminých nohou sedí ten nejošklivější kocour na světě a hlídá ji. Chybí mu polovina ucha, mározmáčklý nos a jeho oči připomínají barvou shnilé ovoce. Prim ho pojmenovala Pryskyřník, protožetrvala na tom, že jeho kalně nažloutlý kožich svítí jako ta zářivá květina. Pryskyřník mě nenávidí.Nebo mi každopádně nedůvěřuje. Ačkoliv je to už řada let, mám pocit, že si stále pamatuje, jak jsemse ho pokusila utopit ve vědru, když ho Prim přinesla domů. Bylo to vychrtlé kotě s břichem nateklýmod červů a plné blech. To poslední, co jsem potřebovala, byl další hladový krk. Prim ale úpěnlivěškemrala, a dokonce i plakala. Musela jsem dovolit, že s námi kotě zůstane. Dopadlo to dobře. Matkaho odčervila a stal se z něj rozený lovec myší. Občas chytí i krysu. Někdy při porcování úlovkuházím Pryskyřníkovi vnitřnosti. Časem na mě přestal syčet.

Vnitřnosti. Žádné syčení. To je nejbližší vztah, jaký kdy navážeme.

Spouštím nohy z postele a obouvám si lovecké boty z pružné kůže, která se vytvarovala podle mýchnohou. Natahuji si kalhoty a košili, zastrkuji dlouhý tmavý cop do čapky a beru si vak na jídlo. Nastole leží vynikající kozí sýr zabalený do listů bazalky a přiklopený dřevěnou miskou kvůli hladovýmmyším a kočkám. Dostala jsem ho od Prim jako dárek ke Dni sklizně. Opatrně ukládám sýr do kapsy avycházím ven.

Naše část Dvanáctého kraje, takzvaná Sloj, je obvykle plná horníků, kteří v tuto hodinu míří naranní směnu do uhelných dolů. Jsou to lidé se shrbenými rameny a oteklými klouby prstů a mnozí znich už dávno vzdali marnou snahu čistit si zlomené nehty i vrásky ve vyzáblých tvářích od uhelnéhomouru. Dnes však černé ulice zejí prázdnotou. Okenice nízkých šedých domků jsou zavřené. Sklizeňzačíná ve dvě hodiny. Lidé si přispávají. Pokud mohou.

Náš dům stojí téměř na konci Sloje. Stačí projít několika bránami a ocitnu se na zanedbaném poli,jemuž říkáme Louka. Od lesů, které obklopují skoro celý Dvanáctý kraj, je pole odděleno vysokýmplotem zakončeným ostnatým drátem. Teoreticky by měl být dvacet čtyři hodin denně pod elektrickýmproudem, aby odrazoval šelmy žijící v lesích – smečky divokých psů i samotářské pumy a medvědy–, které kdysi ohrožovaly naše ulice. Elektřinu do něj ale pouštějí nanejvýš na dvě nebo tři hodinyvečer, takže se ho většinou člověk může klidně dotknout. I tak ale vždycky nejprve chvilku pozorněposlouchám, jestli neuslyším hučení elektřiny. Plot je tichý jako kámen. V úkrytu za houštím si lehámna břicho a proplazím se pod půlmetrovým pruhem, který je už roky uvolněný. Plot má řadu dalšíchslabých míst, ale k tomuhle to mám z domova nejblíž, a tak většinou vcházím do lesa právě tudy.

Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z dutého kmene luk a toulec se šípy. Ať už je plot pod

proudem nebo není, udržuje šelmy mimo Dvanáctý kraj. Po lese se však pohybují volně a navíc sičlověk musí dávat pozor na jedovaté hady i vzteklá zvířata, taky tady nejsou žádné stezky. Je tu alejídlo, pokud ho umíte najít. Můj otec to uměl a předal mi část svých vědomostí, než ho roztrhal nakusy výbuch v dole. Nezbylo z něj nic, co bychom mohli pohřbít. Tehdy mi bylo jedenáct. O pět letpozději na něj stále ze spaní křičím, aby utekl.

Ačkoliv je vstup do lesa zákonem zakázán a za pytlačení hrozí ty nejpřísnější tresty, riskovalo byto víc lidí, kdyby měli zbraně. Většina ale nemá odvahu ani u sebe nosit nůž. Můj luk je vzácnost –vyrobil mi ho otec, spolu s několika dalšími, které mám dobře poschovávané po lese a pečlivězabalené do vodotěsných obalů. Otec by býval mohl vydělat dost peněz, kdyby je prodal, ale kdyby tozjistily úřady, čekala by ho veřejná poprava za podněcování ke vzpouře. Většina mírotvorců dělá, ženevidí těch pár lidí, kteří loví, protože mají stejný zájem o maso jako ostatní. Vlastně patří mezi našenejlepší zákazníky. Nikdy by však nepřipustili, aby někdo ve větším měřítku vyzbrojoval obyvateleSloje.

Na podzim se pár nejstatečnějších odvažuje v lesích trhat jablka. Vždycky se ale drží v dohleduLouky, aby mohli v případě potíží utéct do bezpečí Dvanáctého kraje. „Dvanáctý kraj. Místo, kdečlověk může bezpečně umřít hlady,“ šeptám si pro sebe a rychle se ohlížím přes rameno. I tady,uprostřed nicoty, si člověk dělá starosti, aby ho někdo nezaslechl.

Když jsem byla mladší, znervózňovala jsem matku tím, co jsem říkala o Dvanáctém kraji a lidech,kteří řídí naši zemi Panem ze vzdáleného města zvaného Kapitol. Nakonec jsem pochopila, žeprostořekost by nás jen přivedla do ještě větších problémů, naučila jsem se držet jazyk za zuby anasazovat neproniknutelný výraz, aby nikdo neuhodl, co si myslím. Tiše plním svoje úkoly ve škole.Na veřejném tržišti se omezuji na zdvořilé fráze. Na Jarmarku, což je černý trh, kde vydělávámvětšinu peněz, jednám takřka výhradně obchodně. I doma, kde nebývám tak příjemná, se vyhýbámošidným námětům, jako je sklizeň, nedostatek potravin nebo Hladové hry. Prim by mohla někdezopakovat moje slova, a kam bychom pak přišly?

V lese čeká jediná osoba, s níž se mohu cítit úplně svobodně. Hurikán. Vnímám, jak se mi uvolňujíobličejové svaly, a přidávám do kroku. Stoupám svahem k našemu místu, skalní římse s výhledem doúdolí, kterou před cizíma očima chrání spleť ostnatých ostružin. Jakmile vidím, že už na mě čeká,koutky úst se mi zvedají do úsměvu. Hurikán říká, že se neusmívám jinde než v lese.

„Nazdar, Katrys,“ zdraví mě. Ve skutečnosti se jmenuji Katniss, ale když jsem se mupředstavovala, zašeptala jsem to tak tichounce, že mi špatně rozuměl. Když mě potom po lese začaldoprovázet pomatený rys, který si ode mě bral zbytky úlovků, vznikla z toho moje oficiální přezdívka.Nakonec jsem rysa musela zabít, protože plašil zvěř. Bylo mi skoro líto, že se zbavuji svéhospolečníka. Za jeho kožešinu jsem ale dostala slušně zaplaceno.

„Podívej, co jsem zastřelil,“ chlubí se Hurikán a zvedá bochník chleba, z něhož trčí šíp. Směju se.Je to opravdový chléb z pekárny, ne takový ten plochý, hutný pecen, který si doma vyrábíme z přídělůobilí. Beru ho do rukou, vytahuji z něj šíp a čichám si k proraženému otvoru v kůrce, abych vdechlavůni, z níž už se mi sbíhají sliny. Takový jemný chléb je jen pro zvláštní příležitosti.

„Hmm, ještě je teplý,“ říkám. Hurikán určitě zašel hned za rozbřesku do pekárny a za něco hovyměnil. „Kolik tě stál?“

„Jen jednu veverku. Pekař měl nejspíš dnes ráno sentimentální náladu,“ odpovídá Hurikán.

„Dokonce mi popřál hodně štěstí.“

„Dneska se všichni cítíme blíž jeden druhému, ne?“ krčím rameny. Neobtěžuji se ani obrátit oči vsloup. „Prim nám dala sýr,“ dodávám a vytahuji ho z kapsy.

Jeho výraz se rozjasňuje. „Díky, Prim. Uděláme si opravdové hody.“ Náhle nasazuje kapitolskýpřízvuk a napodobuje Cetkii Trinketovou, která přichází jednou ročně při sklizni, aby s nepřirozenou,úpornou veselostí přečetla vylosovaná jména. „Málem jsem zapomněl! Šťastné Hladové hry!“ Zešlahounů kolem nás trhá několik ostružin. „Ať tě stále doprovází…“ Hází jednu ostružinu vysokýmobloukem ke mně.

Chytám ji do úst a drtím jemný plod mezi zuby. Po jazyku se mi rozlévá sladká kyselost. „…štěstěna!“ dokončuji se stejným elánem. Nezbývá než o tom žertovat, protože jinak bychom museli býtprolezlí strachem do morku kostí. Kapitolský přízvuk je kromě toho tak strojený, že v něm zní směšněprakticky cokoliv.

Sleduji, jak Hurikán vytahuje nůž a krájí chleba. Mohl by být mým bratrem. Má rovné tmavé vlasy,snědou pleť, a dokonce i stejně šedé oči jako já. Nejsme ale příbuzní, aspoň ne blízce. Většina rodin,které pracují v dolech, se takhle jedna druhé podobá.

Proto moje matka a Prim se svými plavými vlasy a modrýma očima vypadají, jako by semnepatřily. A je to vlastně pravda. Matčini rodiče byli jedni z drobných obchodníků, kteří dodávalizboží úředníkům, mírotvorcům a tu a tam i nějakému zákazníkovi ze Sloje. Vedli lékárnu v hezčí částiDvanáctého kraje, jelikož si takřka nikdo nemůže dovolit doktora, léčí nás lékárníci. Otec se seznámils matkou díky tomu, že na loveckých výpravách občas sbíral léčivé bylinky a prodával je jejímrodičům, kteří z nich v lékárně připravovali nějaké hojivé lektvary. Musela ho opravdu hodněmilovat, když kvůli němu opustila domov a odešla do Sloje. Snažím se na to myslet ve chvílích, kdypřed sebou vidím jen ženu, která s nečitelným a prázdným výrazem sledovala, jak se její děti mění vkostlivce potažené kůží. Chtěla bych jí odpustit, už kvůli otci. Mám-li však být upřímná, nejsemzrovna odpouštěcí typ.

Hurikán klade na krajíce chleba kousky kozího sýra a pečlivě na každý urovnává bazalkový list. Jázatím trhám plody ostružiníku. Sedáme si do výklenku ve skalní stěně. Tady jsme neviditelní, alemáme přitom jasný výhled na údolí, které se hemží letním životem, zelení, jedlými kořínky i rybami,hrajícími ve slunečním světle duhovými barvami. Je nádherný den s modrou oblohou a jemnýmvánkem. Jídlo je vynikající, sýr se krásně vsakuje do teplého chleba a ostružiny se nám rozplývají vústech. Všechno by bylo skvělé, kdyby se opravdu jednalo o svátek a kdybych se celý den mohlapotulovat po horách s Hurikánem a lovit maso k večeři. Místo toho však budeme muset ve dvě hodinystát na náměstí a čekat, jestli nepřečtou naše jména.

„Víš, že to můžeme zkusit,“ říká Hurikán tiše.

„Co?“ ptám se.

„Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to dokázali,“ odpovídá Hurikán.

Nevím, jak na to reagovat. Ten nápad je naprosto nesmyslný.

„Kdybychom neměli tolik dětí,“ dodává rychle.

Nejsou to samozřejmě naše děti, ale jako by byly. Hurikán má dva mladší bratry a já zase sestru.Prim. A můžeme k nim klidně připočítat i naše matky, protože co by si bez nás počaly? Kdo by nasytil

ústa, která žádají stále další přísun potravy? Ačkoliv oba chodíme denně na lov, stejně nastávajívečery, kdy je třeba zvěřinu vyměnit za vosk, tkaničky do bot či vlnu; večery, kdy uléháme do posteles kručícím žaludkem.

„Nikdy nechci mít děti,“ říkám.

„Já bych možná chtěl. Kdybych nežil tady,“ říká Hurikán.

„Jenže tu žiješ,“ odsekávám podrážděně.

„Zapomeň na to,“ vyštěkne on.

Celý rozhovor je na levačku. Odejít? Jak bych mohla opustit Prim, jedinou osobu na světě, u kteréjsem si opravdu jistá, že ji miluji? A Hurikán je zase zcela oddaný své rodině. Nemůžeme odejít, takproč ztrácet čas tím, že o tom budeme planě debatovat? A i kdybychom odešli… i kdybychomodešli…, kde se vzaly ty úvahy o dětech? Mezi mnou a Hurikánem nikdy nebylo žádné romanticképouto. Když jsme se seznámili, byla jsem hubená dvanáctiletá holka, a přestože on byl pouze o dvaroky starší, vypadal jako muž. Trvalo dlouho, než jsme se vůbec spřátelili, přestali se handrkovat přikaždé výměně a začali si pomáhat.

Navíc kdyby Hurikán chtěl děti, neměl by potíže najít si manželku. Je pohledný, dost silný, abyzvládl práci v dolech, a umí lovit. Když prochází ve škole kolem dívek, pozná se podle jejich špitání,že by o něj stály. Vzbuzuje to ve mně žárlivost, ale ne z toho důvodu, který lidi napadá. Je prostěhodně těžké najít dobrého parťáka pro lov.

„Co chceš dělat?“ ptám se. Můžeme lovit, chytat ryby nebo sbírat lesní plody.

„Pojďme rybařit k jezeru. Necháme tam udice a mezitím nasbíráme něco v lese. Na dnešní večerbychom měli mít něco pěkného,“ říká.

Dnešní večer. Po sklizni by všichni měli slavit. A hodně lidí to opravdu dělá, protože se jim uleví,že jejich děti byly tento rok ušetřeny. Nejméně dvě rodiny však zavřou okenice, zamknou dveře abudou uvažovat, jak přežijí nadcházející bolestné týdny.

Dnes jsme úspěšní. Šelmy nás nechávají na pokoji, protože se jim nabízí plno snazší a chutnějšíkořisti. Později dopoledne už máme aspoň deset ryb, pytel různé planě rostoucí zeleniny, a což jenejlepší, čtyři litry jahod. Jejich políčko jsem před několika lety našla já, ale Hurikána napadlo,abychom kolem něj uvázali rybářské sítě a ochránili je tak před divokými zvířaty.

Cestou domů se stavujeme na černém trhu, který funguje v opuštěném skladišti, kde kdysi bylopřechováváno uhlí. Když vymysleli lepší systém, v němž se uhlí přepravuje přímo z dolů k vlakům,budovu skladiště postupně zaplnil Jarmark. Většina obchůdků už v tuto dobu v Den sklizně zavřela,ale na černém trhu je pořád dost živo. Snadno vyměníme šest ryb za dobrý chléb a další dvě za sůl.Mastná Sae, kostnatá stařena, která prodává misky horké polévky z velkého kotlíku, si bere polovinuzeleniny za dva kusy vosku. Jinde bychom možná pořídili o chloupek lépe, ale snažíme se vycházet sMastnou Sae, co nejlépe to jde. Je to jediný člověk, který za každých okolností koupí divokého psa.Nelovíme psy schválně, ale pokud vás napadnou a vy jednoho nebo dva z nich zabijete, inu, maso jemaso. „Jakmile je v polévce, říkám mu hovězí,“ poznamenává Mastná Sae a významně na nás mrká.Nikdo ze Sloje by neohrnul nos nad dobrým stehnem z divokého psa, ale mírotvorci, kteří chodí naJarmark, si mohou dovolit být vybíravější.

Když vyřídíme svoje obchody na trhu, vypravujeme se k zadnímu vchodu do starostova domu,

abychom tu prodali polovinu jahod. Víme, že je starosta má ve zvláštní oblibě a může si dovolit našicenu. Dveře otvírá starostova dcera Madge. Ve škole chodí do stejného ročníku jako já. U starostovydcery byste čekali, že bude nafoukaná, ale je v pohodě. Jen si hledí svého, stejně jako já. Vzhledem ktomu, že žádná z nás nemá mnoho přátel, ve škole často končíme spolu. Jíme společně oběd,sedáváme vedle sebe při různých shromážděních a tvoříme dvojici při sportovních činnostech. Jenzřídka mluvíme, což nám oběma vyhovuje.

Dnes její jednotvárné školní oblečení nahradily drahé bílé šaty a plavé vlasy má stažené růžovoustuhou. Slavnostní oděv na sklizeň.

„Pěkné šaty,“ podotýká Hurikán.

Madge po něm vrhne rychlý pohled a pokouší se uhodnout, jestli jde o vážně míněnou pochvalu,nebo jen o ironickou poznámku. Skutečně to jsou hezké šaty, ale nikdy by je neměla za normálníchokolností. Svírá rty k sobě a pak se usměje. „Jestli budu muset jít do Kapitolu, chci aspoň, aby mi toslušelo.“

Teď vypadá zmateně Hurikán. Myslí to vážně? Nebo si z něj dělá legraci? Hádám, že to druhé.

„Ty do Kapitolu nepůjdeš,“ říká Hurikán chladně. Zrak mu padá na malý, kulatý špendlík, kterýzdobí její šaty. Z pravého zlata. Krásně udělaný. Za takový by si průměrná rodina mohla dovolitkupovat chleba po celé měsíce. „Kolik tak můžeš mít? Pět zápisů? Já jich měl šest, už když mi bylodvanáct.“

„To není její chyba,“ říkám.

„Ne, to není ničí chyba. Tak to prostě chodí,“ krčí rameny Hurikán.

Madge nasazuje neproniknutelný výraz. Tiskne mi do dlaně peníze za jahody. „Hodně štěstí,Katniss.“

„Tobě taky,“ odpovídám a dveře se zavírají.

Ke Sloji kráčíme v tichu. Nelíbí se mi, že si Hurikán rýpl do Madge, ale má pochopitelně pravdu.Systém sklizně není spravedlivý – nejhůř jsou na tom vždycky chudí. Jakmile je vám jednou dvanáctlet, budete zařazeni do slosování. Toho roku se vaše jméno ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tamdvakrát, a tak dále, dokud vám není osmnáct, což je poslední rok, kdy jste losováni a máte v osudícelkem sedm lístečků. To platí pro všechny občany ve všech dvanácti krajích země Panem.

Má to ovšem háček. Řekněme, že jste chudý a hladovíte jako my. Můžete se rozhodnout, že svojejméno přidáte do osudí víckrát výměnou za speciální oblázky. Každý oblázek má hodnotu skrovnéhoceloročního přísunu obilí a oleje pro jednu osobu. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny.Takže ve dvanácti letech bylo mé jméno zapsáno čtyřikrát. Jednou, protože jsem musela, a třikrátkvůli oblázkům na obilí a olej pro mne, pro Prim a pro matku. To samé jsem byla nucena dělat každýdalší rok. Jednotlivé zápisy se sčítají, takže nyní, ve věku šestnácti let, jsem zapsaná dvacetkrát.Hurikán, kterému je osmnáct a pomáhá sedmičlenné rodině, nebo ji přímo živí, dokoncedvaačtyřicetkrát.

Chápete tedy, proč ho někdo jako Madge, která nikdy nepotřebovala jediný zápis navíc, můžepodráždit. Pravděpodobnost, že vyberou ji, je minimální ve srovnání s dětmi ze Sloje. Není nulová,ale je výrazně menší. A ačkoliv pravidla stanovil Kapitol, nikoliv jednotlivé kraje, a už vůbec neMadgeina rodina, těžko nemít dopal na ty, kteří nepotřebují přidávat svá jména výměnou za oblázky.

Hurikán ví, že jeho vztek na Madge míří špatným směrem. Za jiných dnů jsem hluboko v lesíchposlouchala jeho výklady o tom, že oblázky jsou jen dalším nástrojem, jak nás trápit. Je to způsob,jak zasít nenávist mezi hladovějící dělníky ve Sloji a ty, kteří se mohou spolehnout na to, že budoumít každý den na stole večeři, a tím zajistit, abychom si navzájem nikdy příliš nedůvěřovali.„Kapitolu vyhovuje, když jsme rozdělení,“ říká Hurikán, když v doslechu nejsou jiné uši než moje.Kdyby nebyl Den sklizně. Kdyby dívka se zlatým špendlíkem a bez oblázků nepronesla poznámku,kterou sama jistě považovala za naprosto nevinnou.

Cestou se ohlížím na Hurikánovu tvář, přes kamenný výraz stále brunátnou hněvem. Jeho vztek mipřipadá zbytečný, ačkoliv mu to nikdy neříkám. Ne že bych s ním nesouhlasila. Souhlasím. Jenže kčemu je brojit proti Kapitolu v hlubokém lese? Tím se ničeho nedosáhne. Nenapraví se tímnespravedlnosti. Nenaplní nám to prázdné žaludky. Naopak tím jen vyplaší blízkou zvěř. Nechávámho ale, ať se vykřičí. Je lepší dělat to v lese než přímo v kraji.

Dělíme si s Hurikánem zisk: dva bochníky dobrého chleba, zeleninu, dva litry jahod, sůl, vosk atrochu peněz.

„Uvidíme se na náměstí,“ říkám.

„Vezmi si na sebe něco hezkého,“ odpovídá bezvýrazně.

Doma zjišťuji, že matka se sestrou už jsou přichystané k odchodu. Matka má na sobě pěkné šaty zdoby, kterou trávila v lékárně. Prim je oblečená do mých prvních sklizňových šatů: sukně a blůzyobroubené volánkem. Oboje jí je trochu velké, ale matka jí oblečení upravila spínacími špendlíky. Itak má Prim co dělat, aby blůza zůstávala vzadu zastrčená do sukně.

Čeká na mě vana s teplou vodou. Drhnu ze sebe špínu a pot z lesa, a dokonce si i myji vlasy. Kmému překvapení pro mě matka připravila jedny ze svých krásných šatů, z jemně modré látky a sbotami, které s nimi ladí.

„Víš to jistě?“ ptám se. Snažím se překonat nutkání odmítat její nabídky pomoci. Nějakou dobujsem byla tak rozzlobená, že jsem jí nedovolovala, aby pro mě cokoliv udělala. A tohle je docelavýznamné gesto. Svých šatů si nesmírně cení.

„Samozřejmě. Ještě tě taky učešu,“ odpovídá. Nechávám ji, aby mi vysušila vlasy ručníkem aspletla je do copu. Sotva se poznávám v popraskaném zrcadle, které je opřené o stěnu.

„Vypadáš nádherně,“ říká Prim se zatajeným dechem.

„A vůbec ne jako normálně,“ dodávám. Objímám ji, protože vím, že nadcházející hodiny pro nibudou kruté. Jde o její první sklizeň. Je sice v relativním bezpečí, protože její jméno je zapsánojenom jednou – nedovolila bych jí, aby si kupovala nějaké oblázky –, ale dělá si starosti o mě. O to,že se může stát nemyslitelné.

Ochraňuji Prim, jak jen mohu, ale proti sklizni jsem bezmocná. V hrudi se mi dme úzkost, kteroucítím vždy, když ji něco trápí či bolí, a hrozí, že to na mě bude poznat. Všímám si, že se jí blůza opětvykasala ze sukně, a nutím se do klidu. „Zastrč si ocásek, kachňátko,“ říkám a uhlazuji blůzu zpátky namísto.

Prim se hihňá a tiše kvákne.

„Nech si to kvákání,“ říkám s bezstarostným smíchem, jaký u mě umí vyvolat právě jen Prim.

„Pojď, najíme se,“ dodávám a letmo ji políbím na temeno hlavy.

Na plotně se už dusí ryba se zeleninou, ale ta bude k večeři. Rozhodly jsme se, že si jahody a chlébz pekárny schováme na večerní jídlo. Nyní místo toho pijeme mléko Dámy, Priminy kozy, a jímedomácí chléb upečený z obilí za oblázky, ačkoliv nikdo z nás nemá příliš chuť k jídlu.

V jednu hodinu míříme k náměstí. Účast je povinná, pokud nejste na prahu smrti. Dnes večer si tozkontrolují úředníci, a pokud nemáte na kahánku, půjdete do vězení.

Je opravdu škoda, že sklizeň probíhá na náměstí – jednom z mála míst Dvanáctého kraje, které jedocela příjemné. Náměstí lemují obchody a ve dnech veřejného trhu, zejména za dobrého počasí,vyzařuje atmosféru dovolené či prázdnin. Dnes z něj však i navzdory barevným plakátům visícím zbudov sálá pochmurná tíseň, k níž ještě přispívají televizní štáby, rozmístěné jako supi na střechách.

Lidé mlčky zaplňují náměstí a zapisují se. Sklizeň představuje vhodnou příležitost pro Kapitol, abysi udržel přehled o obyvatelstvu. Dvanáctileté až osmnáctileté děti jsou podle věku odvedeny dojednotlivých sektorů ohraničených provazy, nejstarší vepředu, mladší, jako Prim, vzadu. Rodinnípříslušníci se seřazují po obvodu a drží se vzájemně za ruce. Jsou tu však i další, kteří se nemusí báto nikoho blízkého anebo jimž už na tom nezáleží: chodí davem a přijímají sázky na to, která dvějména budou letos vybrána. Sází se na věk dětí, na to, zda budou pocházet ze Sloje či z obchodnickérodiny, a jestli se zhroutí a rozpláčou se. Většina lidí odmítá s takovými existencemi obchodovat, aledělá to velice opatrně. Leckterý sázkař funguje zároveň jako informátor, a kdo nikdy neporušil zákon?Mě by mohli zastřelit prakticky každý den za lov v lese, ale chrání mě mlsné jazyky mocných. Všichnina tom ovšem nejsou tak dobře jako já.

V každém případě se s Hurikánem shodujeme, že kdybychom si měli vybrat mezi smrtí hladem akulkou do hlavy, kulka by byla mnohem rychlejší.

Náměstí se plní a lidé se mačkají čím dál víc. Zdejší prostor je docela rozlehlý, ale nestačí proveškeré obyvatele Dvanáctého kraje, jejichž počet se pohybuje kolem osmi tisíc. Opozdilci jsousměrováni do přilehlých ulic, kde mohou sledovat celou událost na velkých obrazovkách, protože jiživě přenáší státní televize.

Stojím v hloučku šestnáctiletých dětí ze Sloje. Vážně si kýváme na pozdrav a soustředíme svoupozornost na dočasné pódium, které je vztyčeno před budovou soudu. Stojí na něm tři židle, řečnickýstupínek a dvě velké skleněné koule, jedna pro chlapce a druhá pro dívky. Dívám se na kousky papíruv dívčím osudí. Na dvaceti z nich je pečlivým rukopisem napsáno Katniss Everdeenová.

Na jedné ze tří židlí sedí Madgein otec, starosta Undersee, vysoký muž s řídnoucími vlasy, a nadruhé Cetkie Trinketová, moderátorka pro Dvanáctý kraj, která sem právě dorazila z Kapitolu i sesvým děsivě zářivým úsměvem, narůžovělými vlasy a jasně zeleným oblekem. Něco si mezi seboumumlají a ustaraně se ohlížejí na prázdné místo.

Přesně když hodiny na radnici odbíjejí dvě, přistupuje starosta k mikrofonu a začíná číst. Každýrok se opakuje stejný proslov. Shrnuje dějiny Panemu, země, která povstala z popela toho, co se kdysinazývalo Severní Amerika. Vypočítává katastrofy, sucha, bouře, požáry a stoupající hladiny oceánů,které pohltily značnou část souše, i následnou krutou válku o zbývající zdroje. Výsledkem byl vznikPanemu, zářícího Kapitolu obklopeného třinácti kraji, který přinesl mír a prosperitu svým občanům.Následovaly Temné dny vzpoury krajů proti Kapitolu. Dvanáct jich bylo poraženo, třináctý bylvyhlazen. Smlouva o velezradě nám poskytla nové zákony zaručující mír a jako každoroční

připomínka, že Temné dny nesmějí nikdy přijít znovu, vznikly Hladové hry.

Pravidla her jsou prostá. Jako trest za vzpouru musí každý kraj dodat jedno děvče a jednohochlapce, kterým se říká splátci a kteří se zúčastní následující soutěže. Dvacet čtyři splátců jeuvězněno v rozlehlé venkovní aréně, která může zahrnovat vše od žhavé pouště po zmrzlou pustinu.Během několika týdnů spolu soutěžící bojují na život a na smrt. Poslední splátce vyhrává.

Odvážet děti z krajů a nutit je, aby se vzájemně zabíjely, zatímco my můžeme jen bezmocněpřihlížet – tak nám Kapitol připomíná, že jsme mu vydáni na milost a nemilost. Že nemáme šancipřežít další případnou vzpouru. Ať už používají jakákoliv slova, skutečné poselství je jasné:„Podívejte se, jak si bereme vaše děti, obětujeme je a vy s tím nemůžete nic dělat. Jestli proti tomujen hnete prstem, zničíme vás do posledního, stejně jako jsme to udělali s Třináctým krajem.“

Ve snaze dodat celé události nejen mučivý, ale také ponižující průběh Kapitol vyžaduje, abychompřistupovali k Hladovým hrám jako ke slavnostní sportovní události, v níž jednotlivé kraje soutěžímezi sebou. Vítězného splátce čeká snadný život v domovském kraji, který bude zahrnut cenami,zejména jídlem. Po celý rok Kapitol věnuje vítěznému kraji dary obilí a oleje, a dokonce i lahůdkytypu cukru, zatímco my ostatní bojujeme s hrozícím hladem.

„Je to čas pokání i vzdávání díků,“ odříkává starosta.

Vzápětí přečte seznam vítězů za Dvanáctý kraj. Během sedmdesáti čtyř ročníků jsme měli přesnědva. Jen jeden z nich je ještě naživu. Haymitch Abernathy, břichatý muž ve středním věku, který právěhuláká něco neartikulovaného, potácí se na jeviště a ztěžka klesá na třetí židli. Je opilý na mol. Davreaguje symbolickým potleskem, ale Haymitch je celý popletený a pokouší se obejmout CetkiiTrinketovou, která se mu jen tak tak ubrání.

Starosta se tváří nešťastně. Všechno přenáší televize, a Dvanáctý kraj je proto v tuto chvílipředmětem posměchu celého Panemu, a on to ví. Rychle se pokouší strhnout pozornost zpátky kesklizni a představuje Cetkii Trinketovou.

Cetkie rozjařeně jako vždy pospíchá k řečništi a hlaholí svoje obvyklé: „Šťastné Hladové hry! Aťvás stále doprovází štěstěna!“ Její růžové vlasy jsou jistě parukou, protože se jí lokny po setkání sHaymitchem mírně posunuly ke straně. Pokračuje tím, jaká je to čest být tu s námi, ačkoliv všichnivědí, že se zoufale snaží, aby ji přesunuli do lepšího kraje, kde mají pořádné vítěze a ne opilce, kteřívás obtěžují před zraky celého národa.

Přes hlavy davu si všímám Hurikána, který mi oplácí pohled s nepatrným náznakem úsměvu. Narozdíl od ostatních sklizní se na téhle aspoň stalo něco mírně zábavného. Náhle ale myslím naHurikána a jeho čtyřicet dva zápisů ve skleněné kouli a na to, že počet pravděpodobnosti nehraje vjeho prospěch. Aspoň ve srovnání s řadou jiných chlapců. A jeho možná napadá totéž, protože sechmuří a odvrací tvář. „Jsou tam přece tisíce papírků,“ přeju si, abych mu mohla zašeptat.

Nastal čas losování. Cetkie Trinketová jako vždycky říká: „Dámy mají přednost!“ a přechází keskleněnému osudí s dívčími jmény. Sahá dovnitř, noří ruku hluboko do koule a vytahuje jediný kousekpapíru. Dav tají dech, takže by bylo slyšet, kdyby někdo upustil špendlík, a mně se zvedá žaludek.Zoufale doufám, ať to nejsem já, ať to nejsem já, ať to nejsem já.

Cetkie Trinketová se vrací k mikrofonu, uhlazuje papírek a jasným hlasem čte jméno. Opravdu tonejsem já.

Je to Primulie Everdeenová.

Když jsem se jednou ukrývala na stromě a nehybně čekala, až kolem půjde nějaká zvěř, usnula jsema zřítila se tři metry na zem. Dopadla jsem na záda a měla jsem pocit, že ten náraz mi z plic vyrazilvšechen vzduch. Ležela jsem a pokoušela jsem se nadechnout nebo vydechnout, cokoliv.

Právě tak si připadám teď – snažím se vzpomenout si, jak se dýchá, nedokážu mluvit a ohromenězírám, zatímco mi v hlavě stále doznívá ozvěna toho jména. Někdo mě drží za paži – je to chlapec zeSluje a já mám dojem, že jsem se asi kácela k zemi a on mě zachytil.

Muselo dojít k nějakému omylu. Tohle nemůže být pravda. Prim měla jediný papírek mezi tisíci!Šance na její vylosování byly tak nepatrné, že jsem si o ni ani nedělala starosti. Copak jsemnepodnikla všechno, abych ji ochránila? Kupovala jsem oblázky a odmítala jsem jí dovolit, abydělala totéž. Jediný papírek. Jediný papírek mezi tisíci. Počet pravděpodobnosti byl na její straně.Jenže to nepomohlo.

Jakoby z dálky slyším nešťastné mumlání davu, které se ozývá vždycky, když vyberou dvanáctiletéděvče, protože to nikdo nepovažuje za spravedlivé. V dalším okamžiku ji vidím, jak kolem mě s tváříbílou jako stěna a rukama křečovitě sevřenýma v pěst kráčí topornými, drobnými krůčky k pódiu, a užhledím na zadní část její blůzy, která se jí opět vykasala ze sukně a čouhá ven. Právě tento detail, tennezastrčený kousek látky připomínající kachní ocásek, mě přivádí k sobě.

„Prim!“ Z hrdla se mi dere přiškrcené volání a náhle se vysvobozuji ze své strnulosti. „Prim!“Nemusím se prodírat davem. Ostatní děti mi okamžitě dělají uličku přímo k tribuně. Dobíhám k ní vokamžiku, kdy se chystá vystoupat po schodech. Jediným pohybem ji odstrkuji za sebe.

„Hlásím se jako dobrovolnice!“ volám zajíkavě. „Hlásím se jako dobrovolnice!“

Na pódiu propuká jistý zmatek. Ve Dvanáctém kraji se neobjevil žádný dobrovolný splátce po celádesetiletí a nikdo si v první chvíli není jistý, jak se v takovém případě postupuje. Podle pravidelmůže po vytažení jména z osudí zaujmout místo splátce někdo jiný – chlapec, šlo-li o chlapce, čidívka, šlo-li o dívku. V některých krajích, kde vylosování znamená velkou čest, se dychtivě nabízířada zájemců ochotných riskovat život a přijetí dobrovolníka je komplikovaný proces. Ve Dvanáctémkraji, kde se při pronesení slova splátce každému vybaví výraz mrtvola, však dobrovolníci vymřeli.

„Výtečně!“ jásá Cetkie Trinketová. „Mám ale dojem, že nejprve musíme představit vítěze sklizně,pak se teprve zeptáme, jestli se nenajde nějaký dobrovolník, a nakonec… ehm…,“ její hlas sevytrácí; sama si není jistá.

„Co na tom záleží?“ říká starosta. Hledí na mě s bolestným výrazem ve tváři. Osobně mě nezná,ale vidím na něm, že ví, kdo jsem. Jsem ta dívka, která přináší jahody. Dívka, se kterou možná občasprohodí pár slov jeho dcera. Dívka, která před pěti lety stála schoulená se svou matkou a sestrou,zatímco jí jakožto nejstaršímu dítěti předával medaili za statečnost. Medaili pro jejího otce,roztrhaného na kousky v dole. Vzpomíná si na to? „Co na tom záleží?“ opakuje chraptivě. „Aťpostoupí kupředu.“

Prim za mnou hystericky křičí. Sevřela mě svými hubenými pažemi jako do svěráku. „Ne, Katniss!

Ne! Ty tam nesmíš jít!“

„Pusť mě, Prim,“ odbývám ji drsně, protože mě její pláč rozrušuje a nechci se rozplakat taky. Ažby televize opakovala záznam dnešní sklizně, všichni by si všimli mých slz a považovali by mě zasnadný terč. Za slabocha. Tohle potěšení nikomu neudělám. „Pusť!“

Cítím, jak ji ode mne někdo odtahuje. Otáčím se a vidím, že Hurikán zvedá Prim ze země. Másestra se mu zmítá v rukách. „Tak jdi, Katrys,“ říká Hurikán nuceně pevným hlasem a odnáší Prim kmé matce. Zhluboka se nadechuji a stoupám po schodech.

„Bravo!“ rozplývá se Cetkie Trinketová. „To je pravý duch her!“ Těší ji, že se konečně v jejímkraji něco děje. „Jak se jmenuješ?“

Těžce polykám. „Katniss Everdeenová,“ odpovídám.

„Vsadím se, že to byla tvoje sestra. Nechceš, aby ti sebrala veškerou slávu, co? No tak, všichni!Velký potlesk našemu nejnovějšímu splátci!“ trylkuje Cetkie.

Ke cti všech obyvatel Dvanáctého kraje slouží, že nikdo nezatleskal. Dokonce ani sázkaři, kterýmje normálně všechno jedno. Možná proto, že mě znají z Jarmarku, nebo znali mého otce, nebo sesetkali s Prim, kterou musí všichni milovat. Místo uznalého potlesku tedy stojím nehybně na pódiu aostatní dávají nalevo svůj nesouhlas tím nejstatečnějším způsobem, jakého jsou schopni. Tichem. Cožjasně říká, že nesouhlasíme. Neodpouštíme. Tohle celé je špatně.

Pak se stane něco nečekaného. Aspoň já jsem to nečekala, protože nepovažuji Dvanáctý kraj zaoblast, které na mně záleží. Ve chvíli, kdy jsem vystoupala po schodech, abych zaujala Primino místo,se ale něco změnilo a patrně jsem se stala váženou osobou. Nejprve jeden člověk, pak druhý avzápětí takřka všichni ve shromážděném davu tisknou tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a pak jevztahují ke mně. Je to staré a vzácně používané gesto našeho kraje, jež lze občas spatřit na pohřbech.Představuje vyjádření díků a obdivu a užívá se při rozloučení s někým, koho milujete.

Teď mi opravdu hrozí, že se rozpláču, ale Haymitch si vybírá právě tento okamžik, aby sepřipotácel přes jeviště a začal mi gratulovat. „Podívejte se na ni. Jen se na ni podívejte!“ haleká aobjímá mi paží ramena. Na takovou lidskou trosku má překvapivou sílu. „Líbí se mi!“ Jeho dech čpíalkoholem a je to už dlouho, co se naposledy koupal. „Má plno…“ Nějakou dobu mu trvá, než sivzpomene na správné slovo. „Kuráže!“ vykřikuje vítězoslavně. „Víc než vy!“ Pouští mě a vydává sedo přední části jeviště. „Víc než vy!“ opakuje a ukazuje přímo do kamery.

Má na mysli diváky, nebo je tak opilý, že provokuje samotný Kapitol? To se nikdy nedozvím,protože ve chvíli, kdy Haymitch otvírá ústa, aby pokračoval v řeči, padá z pódia a zůstává omráčeněležet před ním.

Je mi odporný, ale za jeho vyrušení jsem vděčná. Všechny kamery se naštěstí soustředily na něj ajá jsem měla dostatek času, abych si tiše, přiškrceně odkašlala a uklidnila se. Skládám ruce za záda azírám do dálky. Vidím kopce, na něž jsem dnes ráno stoupala s Hurikánem. Na vteřinu si cositoužebně přeju…, abychom opustili kraj…, protloukali se po lesích…, ale vím, že jsem se rozhodlasprávně, když jsem neutekla. Protože kdo jiný by se dobrovolně přihlásil místo Prim?

Haymitche odnášejí na nosítkách a Cetkie Trinketová se pokouší znovu rozjet zadrhávající show.„Jaký vzrušující den!“ švitoří a snaží se narovnat si paruku, která se nebezpečně posunula doprava.„To ale ještě není všechno! Je načase zvolit splátce z řad chlapců!“ Se zjevnou nadějí; že se jí podaří

zvládnout vzpurnou paruku, si pokládá jednu ruku na hlavu, přechází k druhému skleněnému osudí,osudí se jmény chlapců, a vytahuje první lístek, který jí přijde pod prsty. Čile se vrací k mikrofonu.Ani si nestačím přát bezpečí pro Hurikána a Cetkie už čte jméno: „Peeta Mellark.“

Peeta Mellark!

Ach, ne, pomyslím si. Ten ne. Protože to jméno znám, ačkoliv jsem s jeho nositelem nikdy přímonemluvila. Peeta Mellark.

Ne, dnes mě opravdu nedoprovází štěstěna.

Sleduji, jak přichází k jevišti. Je střední, podsadité postavy a má popelavě plavé, vlnité vlasy,které mu padají do čela. Ve tváři se mu zračí momentální šok a je vidět, jak se snaží udržet kamennýobličej. V modrých očích mu svítí strach, jaký jsem již tolikrát četla v očích lovené zvěře. Vystoupáale neochvějně na jeviště a staví se na svoje místo.

Cetkie Trinketová se ptá po dobrovolnících, ale nikdo se nehlásí. Peeta má dva starší bratry, vímto, protože jsem je viděla v pekárně, ale jeden je pravděpodobně příliš starý, než aby se přihlásil, aten druhý to neudělá. Tak to tady chodí. Rodinná oddanost má svoje meze, zejména během Dnesklizně. Můj čin byl notně radikální.

Jako každoročně v tuto chvíli začíná starosta předčítat dlouhou a nudnou Smlouvu o velezradě – jeto povinné, ale já nevnímám jediné slovo.

Proč on? ptám se sama sebe. Pak se snažím namluvit si, že na tom nezáleží. Nejsme s PeetouMellmarkem přátelé. Dokonce ani sousedi. Nepovídáme si spolu. K jedinému setkání došlo před lety.Pravděpodobně si na něj ani nevzpomíná. Ale já ano a nikdy nezapomenu…

Došlo k němu během toho nejhoršího období. Otec se zabil při důlním neštěstí tři měsíce předtím,v nejchladnější zimě, jakou si kdo pamatoval. Otupělost z jeho ztráty minula a čas od času mězničehonic zasáhla vlna bolesti, která mi rozechvěla tělo vzlyky. Kde jsi? volávala jsem v duchu.Kam jsi odešel? Samozřejmě se nikdy neozvala odpověď.

Kraj nám věnoval malou finanční částku jako odškodnění za otcovu smrt, která pokryla zhruba našeměsíční náklady. Od matky se očekávalo, že bude ten měsíc truchlit a pak si najde práci. Jenže ona siji nenašla. Nedělala nic, jen seděla v křesle, nebo, což bylo ještě častější, se choulila pod přikrývkouna posteli a nepřítomně hleděla někam do dálky. Občas se pohnula, jako by pocítila nějaké naléhavénutkání, ale vzápětí se zhroutila zpátky do nehybnosti. Ani Primino žadonění na ni nemělo žádnýúčinek.

Byla jsem vyděšená. Teď usuzuji, že se matka propadla do temné studnice žalu, tehdy jsem všakvěděla jen tolik, že jsem neztratila pouze otce, ale taky matku. V jedenácti letech – Prim bylo sedm –jsem převzala roli hlavy rodiny. Neměla jsem na vybranou. Kupovala jsem jídlo na trhu, vařila jsem,jak nejlépe jsem dovedla, a snažila jsem se udržovat Prim a sebe v čistotě. Kdyby se totiž rozkřiklo,že se o nás matka nedokáže starat, kraj by nás umístil do sirotčince. Ve škole jsem vídala některé děti,které takhle dopadly. Viděla jsem jejich smutek, otisky rozzuřených rukou na jejich obličejích ibeznaděj, která ohýbala jejich ramena. Nemohla jsem dopustit, aby se něco podobného stalo Prim.Sladké, drobounké Prim, která plakala vždycky se mnou, ještě než zjistila důvod mých slz, kteráčesala a splétala matčiny vlasy, než jsme odcházely do školy, a která dosud každý večer leštilaotcovo zrcátko na holení, protože nesnášela vrstvu uhelného prachu, který se usazuje ve Sloji úplněna všem. Sirotčinec by ji rozdrtil jako obtížný hmyz. A tak jsem držela naši tísnivou situaci v tajnosti.

Peníze ale došly a pomalu jsme umíraly hlady. Jinak se to formulovat nedá. Opakovala jsem si, žestačí, abych to vydržela do května, do 8. května, kdy mi bude dvanáct, a přihlásím se o oblázky azískám drahocenné obilí a olej, abych nakrmila naši rodinu. Jenže zbývala ještě řada týdnů a dokvětna jsme mohly být snadno po smrti.

Smrt hladem není ve Dvanáctém kraji nic výjimečného. Kdo neviděl její oběti? Staré lidi, kteřínemohou pracovat. Děti z rodin, kde je příliš mnoho hladových krků. Dělníky, kteří utrpěli nějakézranění v dole. Ti všichni se mátožně vlečou ulicemi a jednoho dne je spatříte, jak sedí nehybně u zdinebo leží na louce, slyšíte nářek z nějakého domu a jsou povoláni mírotvorci, aby odnesli tělo. Jakooficiální příčina konce se nikdy neuvádí smrt hladem. Vždycky jde o chřipku nebo zápal plic, ale tímse nikdo nenechá zmást.

Toho odpoledne, kdy jsem se setkala s Peetou Mellarkem, zemi bičovaly neustávající provazceledového deště. Byla jsem ve městě, abych se pokusila vyměnit obnošené dětské šaty na veřejnémtrhu, ale nikdo o ně neměl zájem. Ačkoliv jsem navštívila černý trh několikrát s otcem, příliš jsem sebála, než abych se vydala na to drsné místo sama. Liják promáčel otcův lovecký kabát a já jsem bylaprochladlá do morku kostí. Už tři dny jsme neměly nic jiného než horkou vodu s nějakými sušenýmimátovými listy, které jsem našla v zadní části kredence. Když trh končil, třásla jsem se tolik, že jsemupustila balíček dětského oblečení do bahnité kaluže. Nezvedla jsem ho ze strachu, že bych spadla anedokázala bych se postavit na nohy. Kromě toho to oblečení stejně nikdo nechtěl.

Nemohla jsem se vrátit domů, protože tam byla matka se svýma mrtvě prázdnýma očima a mladšísestra s propadlými tvářemi a popraskanými rty. Nemohla jsem vejít do té místnosti s dýmajícímohněm z vlhkých větví, které jsem nasbírala na kraji lesa, když nám došlo uhlí, s prázdnýma rukamabez jakékoliv naděje.

Potácela jsem se po blátivé ulici za obchody, které sloužily těm nejbohatším měšťanům.Obchodníci bydlí nad svými krámky, takže jsem se v podstatě pohybovala na jejich zadních dvorcích.Vzpomínám si na obrysy záhonů, které ještě nebyly osety, na jednu nebo dvě kozy v chlívkách,jednoho promočeného psa přivázaného k tyči a schlíple schouleného v blátě.

Krádeže jsou ve Dvanáctém kraji přísně zakázány a trestají se smrtí. Napadlo mě ale, že by něcomohlo být v popelnicích, a to by bylo v pořádku. Třeba nějaká kost u řeznictví, nebo shnilá zelenina uhokynáře, věci, které by nikdo jiný než má zoufalá rodina nebyl ochoten jíst. Popelnice však bylybohužel čerstvě vyvezeny.

Cestou kolem pekařství se mi z vůně čerstvě upečeného chleba úplně zatočila hlava. Pece měli vzadní části domu a z otevřených kuchyňských dveří se linula zlatá záře. Okouzleně jsem hleděla dohorka a vnímala jsem nádhernou vůni, dokud mě ledový déšť, který mi stékal za krk, nevrátil do tvrdéskutečnosti. Zvedla jsem víko popelnice a zjistila jsem, že i tahle je dokonale, nelítostně prázdná.

Najednou se na mě rozkřičel nějaký hlas. Vzhlédla jsem a spatřila pekařovu manželku, která říkala,abych vypadla, jinak že zavolá mírotvorce, a že se jí už dělá špatně ze všech těch spratků ze Sloje,kteří se jim přehrabují v odpadcích. Její slova byla krutá a já proti nim neměla žádnou obranu.Opatrně jsem položila víko a ustoupila jsem, když tu jsem ho spatřila: chlapce s plavými vlasy, kterývyhlížel zpoza matčiných zad. Chodil do mého ročníku, ale jeho jméno jsem neznala. Kamarádil sdětmi měšťanů, tak jak bych ho mohla znát? Jeho matka zašla s popuzeným bručením zpátky dopekárny, ale on mě určitě sledoval, jak odcházím za ohrádku, kde chovali prase, a opírám se o kmenstaré jabloně. Pomalu jsem vstřebávala skutečnost, že nemám nic, co bych mohla donést domů rodině.

Podlomila se mi kolena a sklouzla jsem podél kmene ke kořenům stromu. Bylo toho na mě moc. Bylajsem příliš podchlazená a vyčerpaná, tak vyčerpaná… Jen ať zavolají mírotvorce a odvedou nás dosirotčince, pomyslela jsem si. Nebo mě nech zemřít přímo tady v tom dešti.

V pekařství se ozval nějaký rachot a já jsem slyšela, jak ta žena opět křičí. Následoval zvuk rány ajá jsem matně uvažovala, co se asi děje. Bahnem ke mně čvachtaly něčí kroky. Pomyslela jsem si: Toje ona. Jde mě zahnat s holí. Mýlila jsem se. Byl to ten kluk. V náručí nesl dva obrovské bochníkychleba, které patrně upadly do ohně, protože jejich kůrka byla černá jako uhel.

Jeho matka ječela: „Zkrm je prasatům, ty hlupáku! Co s nimi jiného? Žádný slušný člověk sinekoupí spálený chleba!“

Chlapec začal odlamovat kusy hmoty ze zčernalého bochníku a házel je do koryta. Doneslo se kemně zacinkání předních dveří pekařského obchodu a chlapcova matka zmizela, aby obsloužilazákazníka.

Kluk se nepodíval mým směrem, ale já jsem ho sledovala. Kvůli tomu chlebu a kvůli červenémupruhu na jeho tváři. Čím ho uhodila? Moji rodiče mě nikdy nemlátili. Ani jsem si to nedokázalapředstavit. Chlapec se ohlédl k pekařství, jako by si ověřoval, že je čistý vzduch, pak se obrátilzpátky k praseti a hodil bochník chleba směrem ke mně. Druhý rychle následoval a vzápětí chlapecodčvachtal do domu a zavřel za sebou kuchyňské dveře.

Nevěřícně jsem zírala na bochníky. Byly dobré, vlastně přímo skvělé, až na několik spálenýchmíst. Chtěl, abych si je vzala? Určitě, protože mi ležely přímo u nohou. Než si kdokoliv stačilvšimnout, co se stalo, nacpala jsem si je pod košili, zakryla je pečlivě loveckým kabátem a spěšnějsem se vydala pryč. Horkost bochníků mě pálila do kůže, ale sevřela jsem je ještě pevněji, protožepro mě představovaly život.

Než jsem došla domů, chleby už trochu vychladly, ale jejich nitro bylo dosud teplé. Jakmile jsemje položila na stůl, Prim natáhla ruku, aby si kousek odlomila, ale já jsem ji přiměla, aby si sedla,přinutila jsem matku, aby se k nám připojila u stolu, a nalila jsem teplý čaj. Seškrábla jsem černoukůrku a nakrájela jsem chleba. Snědly jsme celý bochník, krajíc po krajíci. Byl to dobrý, vydatnýchléb plný hrozinek a oříšků.

Dala jsem sušit oblečení k ohni, vlezla si do postele a upadla do bezesného spánku. Až druhý denráno mě napadlo, že ten chlapec možná spálil chleby schválně. Možná je záměrně shodil do plamenů,ačkoliv věděl, že za to bude potrestaný, a pak je donesl mně. Tuto myšlenku jsem ale zaplašila. Určitěse jednalo o nehodu. Proč by to jinak dělal? Vždyť mě ani neznal. Už to, jak mi hodil ten chléb knohám, ale představovalo obrovskou laskavost, za kterou by mu jistě hrozil pořádný výprask, kdybyna ni někdo přišel. Nedokázala jsem jeho čin pochopit.

Ke snídani jsme snědly několik dalších krajíců a vydaly jsme se se sestrou do školy. Jako by přesnoc nastalo jaro. Oteplilo se. Po obloze pluly nadýchané obláčky. Ve škole jsem minula toho chlapce.Tvář mu otekla a kolem oka měl monokl. Stál se svými kamarády a nedal nijak najevo, že si měpamatuje. Když jsem ale odpoledne vyzvedávala Prim a odcházela ze školy domů, přistihla jsem ho,jak na mě hledí přes školní dvůr. Naše oči se střetly jen na vteřinu a poté se odvrátil. Zahanbeně jsemsklopila oči a právě v tu chvíli jsem ji spatřila. První pampelišku toho roku. V hlavě se mi rozeznělzvonek plný naděje. Pomyslela jsem na dlouhé hodiny, jež jsem trávila s otcem v lese, a věděla jsem,jak přežijeme.

Dodnes se nedokážu zbavit spojitosti mezi tím chlapcem, Peetou Mellarkem, chlebem, který mi vlildo žil naději, a pampeliškou, která mi připomněla, že náš osud není zpečetěn. Nejednou jsem seotočila na školní chodbě a zjistila, jak mě Peeta pozoruje, jen aby v další vteřině spěšně odvrátilzrak. Mám pocit, že mu něco dlužím, a dluhy nesnáším. Kdybych mu třeba někdy poděkovala, možnábych nyní necítila takový zmatek. Několikrát už mě to napadlo, ale nikdy nenastala vhodná příležitost.A teď už ani nenastane. Protože nás uvedou do arény, abychom bojovali na život a na smrt. Jak přesněmu mám za takových okolností začít děkovat? Poděkování nemůže vypadat upřímně, když se mupřitom budu snažit podříznout hrdlo.

Starosta dočítá Smlouvu o vlastizradě a pokyne, abychom si s Peetou potřásli rukama. Peeta mástejně pevnou a teplou dlaň jako ty bochníky chleba. Dívá se mi přímo do očí a jsem si jistá, že mitiskne ruku, aby mě uklidnil. Možná to je ale jen křeč z nervozity.

Otáčíme se čelem k davu a začíná hrát hymna Panemu.

No co, pomyslím si. Bude nás čtyřiadvacet. Mám slušnou šanci, že ho někdo zabije dřív než já.Jenže se zdá, že na svoje šance poslední dobou nemohu příliš spoléhat.

Jakmile končí hymna, zadrží nás. Ne že by nám nasadili pouta nebo něco takového, ale hloučekmírotvorců nás odvádí předním vchodem do soudní budovy. Možná už se v minulosti někteří splátcipokusili utéct. Já jsem ovšem nikdy o ničem podobném neslyšela.

Uvnitř mě zavírají do nějaké místnosti a nechávají mě o samotě. Je to ta nejpřepychovější místnost,v jaké jsem kdy byla, s tlustým, měkkým kobercem, sametovou pohovkou a křesly. Poznám samet,protože matka má jedny šaty se sametovým límcem. Sedám si na pohovku a musím stále prstypřejíždět hebkou látku. Také mi to pomáhá v tom, abych se uklidnila, zatímco se snažím připravit nanásledující hodinu. Během tohoto času se splátci mají rozloučit se svými blízkými. Nemohu si dovolitrozrušení, abych vycházela z téhle místnosti s opuchlýma očima a červeným nosem. Nesmím plakat.Na vlakovém nádraží budou další kamery.

Jako první přicházejí matka se sestrou. Natahuji se k Prim a ona mi sedá do klína a hlavu mipokládá na rameno, přesně jako když byla ještě batole. Matka se posadí vedle a objímá nás. Několikminut mlčíme. Pak jim začínám vysvětlovat, co mají dělat, když teď nebudu s nimi.

Prim nesmí brát žádné oblázky. Pokud si budou počínat opatrně, uživí se prodejem Primina kozíhomléka a sýra i malým lékárnickým obchůdkem, který nyní matka vede pro lidi ze Sloje. Hurikán jíbude dodávat bylinky, které si sama nepěstuje, ale musí mu je pečlivě popsat, protože on je nezná takdobře jako já. Taky jim bude nosit zvěřinu – dohodli jsme se na tom zhruba někdy před rokem a jábych udělala totéž pro něj – a patrně za ni nebude nic chtít, ale měly by mu na oplátku taky něcodávat, například mléko nebo nějaké léčivo.

Vůbec nenavrhuji, že by se Prim měla naučit lovit. Pokusila jsem se ji několikrát učit a vždycky todopadlo katastrofálně. Les jí nahání hrůzu, a kdykoliv jsem něco střelila, rozplakala se a mluvila jeno tom, jak bychom zvíře mohly vyléčit, kdybychom ho donesly rychle domů. S chovem má aleúspěchy, a proto se soustředím právě na něj.

Když končím s pokyny ohledně topiva, obchodu a chození do školy, obracím se k matce a tvrdě jítisknu ruku. „Poslouchej mě. Posloucháš mě?“ Přikyvuje. Má naléhavost ji poplašila. Musí vědět, cose chystám říct. „Tentokrát nesmíš odejít,“ říkám.

Matčiny oči se stáčejí k podlaze. „Já vím. Už se to nestane. Nemohla jsem si pomoct, když…“

„Tentokrát budeš muset. Nemůžeš vypnout a nechat Prim, ať se stará o všechno sama. Už tu nebudujá, abych vás obě udržela naživu. Je fuk, co se stane a co uvidíš na obrazovce. Musíš mi slíbit, ženepřestaneš bojovat!“ Zvyšuji hlas, až téměř křičím. Chrlím ze sebe veškerou zlost i veškerý strach,které jsem cítila při její reakci na otcovu smrt.

Vytrhuje paži z mého sevření a nyní přešla zlost na ni. „Byla jsem nemocná. Mohla jsem se vyléčit,kdybych měla bylinky, jaké mám teď.“

Možná byla opravdu nemocná. Viděla jsem, jak od té doby vyléčila různé lidi z otupujícího smutku.Snad je to nemoc, ale v každém případě si ji teď nemůžeme dovolit.

„Tak si je ber. A postarej se o ni!“ odpovídám.

„Budu v pořádku, Katniss,“ říká Prim a bere můj obličej do svých dlaní. „Ty na sebe musíš takydávat pozor. Jsi rychlá a statečná. Třeba dokážeš vyhrát.“

Nemohu vyhrát a Prim to jistě hluboko v srdci ví. Tahle soutěž bude zdaleka převyšovat mojeschopnosti. Děti z bohatších krajů, kde vítězství v Hladových hrách berou jako velkou čest, na nětrénují celý život. Budou mezi nimi chlapci, kteří jsou dvakrát až třikrát větší než já. Děvčata, coznají dvacet různých způsobů, jak zabít člověka nožem. A samozřejmě tam budou i lidé jako já. Ti,které bude třeba odstranit, než začne skutečná zábava.

„Možná,“ říkám, protože bych těžko mohla nabádat matku, ať nepřestává bojovat, kdybych se samavzdala. Kromě toho nemám v povaze vzdávat se bez boje, i když se zdá, že přede mnou stojínepřekonatelné překážky. „Pak bychom byly bohaté jako Haymitch.“

„Mně je jedno, jestli jsme bohaté. Chci jenom, aby ses vrátila domů. Zkusíš to, viď? Doopravdy tozkusíš?“ ptá se Prim.

„Jistě, přísahám, že to opravdu zkusím,“ přikyvuji. A vím, že už kvůli Prim mi ani nic jinéhonezbývá.

Pak se ve dveřích objevuje mírotvorce a posunkem naznačuje, že nám vypršel čas. Objímáme setak pevně, až to bolí, a já jenom pořád opakuji: „Mám vás ráda. Mám vás obě ráda.“ Ony mi říkajítotéž, v další chvíli je mírotvorce vyvádí ze dveří a zavírá za nimi. Bořím hlavu do jednoho zesametových polštářků, jako bych tím dokázala celou skutečnost nějak zahnat.

Do místnosti vstupuje někdo další. Vzhlédnu a překvapeně zjišťuji, že za mnou přišel pekař, otecPeety Mellarka. Nemohu uvěřit, že mě navštívil. Koneckonců, brzy se budu snažit zabít jeho syna.Trochu se ale známe a mou sestru zná ještě lépe. Když prodává kozí sýry na černém trhu, nechává muvždycky dva stranou a on jí na oplátku dává štědrý příděl chleba. Vždycky obchodujeme s ním, kdyžnikde poblíž není ta jeho semetrika, protože se pak chová mnohem příjemněji. Jsem si jistá, že bynikdy neudeřil svého syna tak, jako to udělala ona, když spálil chléb. Proč ale za mnou přišel?

Pekař rozpačitě usedá na okraj jednoho z přepychových křesel. Je to velký muž se širokými ramenya s jizvami po spáleninách od mnohaleté práce u pecí. Určitě se právě rozloučil se svým synem.

Vytahuje z kapsy kabátu bílý papírový balíček a podává mi ho. Otvírám ho a uvnitř jsou sušenky.To je luxus, jaký si nikdy nemůžeme dovolit.

„Děkuji,“ říkám. Pekař není hovorný ani za nejlepších časů a dnes podle všeho nenachází žádnáslova. „Dnes ráno jsem měla kousek vašeho chleba. Můj kamarád Hurikán vám za něj dal veverku.“Přikyvuje, jako by si vzpomněl. „To nebyl váš nejlepší obchod,“ dodávám. Krčí rameny, jako by natom vůbec nezáleželo.

Nenapadá mě nic dalšího, a tak sedíme mlčky, dokud pro něj nepřichází mírotvorce. Pan Mellarkvstává a odkašlává si, aby si pročistil hrdlo. „Budu dávat pozor na tu holčičku. Postarám se, aby mělaco jíst.“

Cítím, jak mi při těch slovech padá z prsou část tíhy. Se mnou lidé obchodují, ale Prim majínefalšovaně rádi. Snad ji mají rádi natolik, aby ji nenechali zemřít.

Další host je také zcela nečekaný. Kráčí ke mně Madge. Nevypadá uplakaně ani se netvářívyhýbavě a promlouvá ke mně tónem, jehož naléhavost mě udivuje. „V aréně tě nechají nosit jednuvěc z tvého kraje. Jednu věc, která ti bude připomínat domov. Vezmeš si tohle?“ Podává mi kulatý

zlatý špendlík, který jsem ráno viděla na jejím oblečení. Moc jsem si ho předtím neprohlížela, alenyní si všímám, že znázorňuje malého ptáka v letu.

„Tvůj špendlík?“ ptám se. Výběr symbolu mého kraje je tou poslední věcí, na kterou bych teď mělapomyšlení.

„Připnu ti ho na šaty, ano?“ Madge nečeká na odpověď, naklání se ke mně a připíná mi ozdobu kšatům. „Slib mi, že ho budeš mít v aréně, Katniss,“ říká. „Slibuješ?“

„Ano,“ odpovídám. Sušenky. Zlatý špendlík. Dnes dostávám všemožné dárky. Madge mi dává ještěněco. Polibek na tvář. Pak odchází a já v duchu přemítám nad tím, že Madge možná opravdu po celoutu dobu byla mou kamarádkou.

Konečně se objevuje Hurikán. Sice mezi námi není žádný romantický vztah, ale když rozevíránáruč, neváhám a objímám ho. Jeho tělo je mi dobře známé – to, jak se pohybuje, vůně kouře zpáleného dřeva, dokonce i zvuk tlukotu jeho srdce, který znám z tichých okamžiků na lovu –, tohle jeale poprvé, co to vše cítím na vlastní kůži, která se dotýká jeho štíhlého, svalnatého těla.

„Poslyš,“ říká. „Nůž splašíš docela snadno, ale musíš nějak získat luk. To je tvoje největšínaděje.“

„Někdy nemají žádné luky,“ poznamenávám a vzpomínám na rok, kdy splátci dostali pouze hrozivékyje s hřeby, jimiž se museli ubíjet k smrti.

„Tak si nějaký vyrob,“ říká Hurikán. „I slabý luk je lepší než žádný.“

Pokoušela jsem se napodobit otcovy luky, ale s chabými výsledky. Není to tak jednoduché. I otecmusel občas vyhodit nepovedený výrobek.

„Ani nevím, jestli budeme mít dřevo,“ namítám. Jiný rok zase všechny vypustili do pusté krajiny sbalvany, pískem a trnitými keři. Ten ročník mi připadal nejhorší ze všech. Mnoho účastníků zahynulopo uštknutí jedovatým hadem nebo zešílelo žízní.

„Skoro vždycky je tam nějaké dřevo,“ odpovídá Hurikán. „Od toho roku, kdy jich polovinazahynula zimou. Na tom není nic moc zábavného.“

To je pravda. Jedny Hladové hry jsme sledovali hráče, jak v noci mrznou. Sotva jsme je viděli,protože se jenom choulili do klubíček a neměli dřevo na oheň, pochodně nebo cokoliv podobného.Kapitol považoval tolik tichých, nekrvavých úmrtí za nudu. Od té doby je při hrách většinou kdispozici dřevo, aby si splátci mohli rozdělat oheň.

„Ano, skoro vždycky ano,“ přikyvuji.

„Katniss, je to jenom lov. A ty jsi nejlepší lovec, jakého znám,“ říká Hurikán.

„Není to jenom lov. Protihráči jsou ozbrojení. A přemýšlejí,“ upozorňuji ho.

„Ty taky. A máš víc zkušeností. Opravdových zkušeností,“ pokračuje. „Umíš zabíjet.“

„Ale ne lidi,“ říkám.

„Jaký v tom může být rozdíl?“ krčí Hurikán pochmurně rameny.

Hrozné na tom je, že pokud dokážu zapomenout, že jde o lidi, opravdu v tom nebude žádný rozdíl.

Mírotvorci přicházejí příliš brzy a Hurikán je žádá o víc času, ale oni ho nekompromisně odvádějí

a mě se zmocňuje panika. „Nenech je umřít hladem!“ vykřikuji a držím ho za ruku.

„Nenechám! Víš přece, že nenechám! Katniss, pamatuj, že…,“ říká, ale mírotvorci nás odtrhují odsebe a přibuchují dveře, takže se nikdy nedozvím, co chtěl, abych si pamatovala.

Ze soudní budovy je to na vlakové nádraží jenom kousek jízdy autem. Ještě nikdy jsem autemnejela. Jen jsem se párkrát v životě vezla náklaďákem. Ve Sloji chodíme pěšky.

Rozhodnutí, že nebudu plakat, bylo správné. Na nádraží se to hemží reportéry, jejichž kamerypřipomínají hmyz a jsou namířeny přímo na mou tvář. Jsem ale zvyklá nasazovat kamenný,neproniknutelný výraz, a tak to dělám i teď. Všímám si svého obličeje na televizní obrazovce nastěně, která přenáší živě můj příjezd, a potěšeně zjišťuji, že vypadám téměř znuděně.

Peeta Mellark naproti tomu zjevně plakal a kupodivu se to ani zřejmě nepokouší nijak zastírat.Okamžitě přemítám, jestli se nemůže jednat o strategii pro nadcházející hry. Třeba chce budit dojem,že je slabý a ustrašený a nepředstavuje pro ostatní splátce žádné nebezpečí, a potom zničehonicvyrazí do útoku. Podobný postup se před pár lety velice dobře osvědčil Johaně Masonové zeSedmého kraje. Vypadala jako uplakaný a hloupý zbabělec, takže se s ní nikdo nezdržoval, dokudnezbývalo už jen pár soutěžících. Pak se ukázalo, že Johana umí nemilosrdně zabíjet. Sehrála toopravdu chytře. U Peety Mellarka, pekařova syna, by se ale takováhle strategie moc nehodila.Všechny ty roky, po které měl dostatek jídla a nosil tácy s chleby, se přetavily do širokých ramen avypracovaných svalů. Bude muset plakat opravdu hodně, aby přesvědčil ostatní, že ho mohoupřehlížet.

Musíme několik minut stát ve dveřích vlaku, zatímco kamery snímají naše obličeje; nakonecmůžeme konečně vstoupit dovnitř a dveře se za námi milosrdně zavírají. Vlak se okamžitě dává dopohybu.

Rychlost mi zpočátku bere dech. Jistě, nikdy jsem nejela vlakem, protože cestování mezi kraji jezakázané s výjimkou plnění oficiálně přidělených povinností. To pro nás z větší části znamenápřepravu uhlí. Tohle ale není obyčejný uhelný vlak. Jde o jeden z vysokorychlostních kapitolskýchmodelů, který uhání průměrnou rychlostí bezmála čtyř set kilometrů za hodinu. Cesta do Kapitolu námzabere necelý den.

Ve škole nás učí, že Kapitol stojí na místě, kterému se dříve říkalo Skalisté hory. Dvanáctý krajleží v regionu známém jako Apalačské pohoří. Uhlí se tu těžilo už před stovkami let, což je takydůvod, proč naši horníci musí kutat tak hluboko.

Ve škole se veškeré vyučování točí kolem uhlí. Kromě základního umění číst a počítat se většinainformací týká jeho těžby a zpracování. S výjimkou každotýdenní lekce z dějin Panemu. Většinou jdeo spoustu žvástů o tom, za co všechno vděčíme Kapitolu. Vím, že nám neříkají všechno a že skutečnýpříběh vzpoury bude hodně jiný. Moc často na to ale nemyslím. Ať už je pravda jakákoliv, nevím, jakby mi pomohla sehnat potravu.

Vlak splátců je dokonce ještě luxusnější než ta místnost v soudní budově. Každý dostávámepřidělenou ložnici se šatnou a soukromou koupelnou, kde teče horká i studená voda. Doma nemámehorkou vodu, pokud ji nepřivedeme k varu nad ohněm.

Jsou tu zásuvky plné kvalitního oblečení a Cetkie Trinketová mi říká, že mohu dělat, cokoliv buduchtít, a obléknout si, co se mi zamane – všechno je mi k dispozici. Jenom se mám připravit k večeři,která bude za hodinu. Svlékám si matčiny modré šaty, vstupuji do horké sprchy. Ještě nikdy jsem se

nesprchovala. Je jako stát na letním dešti, jen teplejším. Beru si na sebe tmavě zelenou košili akalhoty.

Na poslední chvíli si vzpomínám na Madgein zlatý špendlík. Poprvé si ho pozorně prohlížím.Vypadá, jako by někdo vymodeloval malého zlatého ptáka a pak kolem něj dotvořil kruh, s nímž jepták spojen jen špičkami křídel. Náhle ho poznávám. Reprodrozd.

To jsou legrační ptáci a představují způsob, jak popíchnout Kapitol. Během vzpoury Kapitolvyšlechtil řadu geneticky změněných zvířat, která mu sloužila jako zbraně. Běžně se jim říkalomutanti nebo mutové. Jedním z nich byl i pták jménem reprozob, který si uměl ukládat do paměti celélidské rozhovory a pak je opakovat. Používali se výhradně samci, kteří byli vypouštěni do oblastí,kde se schovávali nepřátelé Kapitolu, a jakmile ptáci nashromáždili dostatek rozhovorů, odletělizpátky do svých domovských center, kde zopakovali, co se naučili. Lidem chvíli trvalo, než jimdošlo, jakým způsobem jsou odposlouchávány jejich soukromé rozhovory. Od té chvíle vzbouřencipochopitelně začali krmit Kapitol nekonečnými výmysly, takže se karta obrátila. Centra byla uzavřenaa ptáci byli ponecháni svému osudu v divočině.

Jenže reprozobové nevymřeli a místo toho se spářili se samicemi drozda mnohohlasého a dalivznik reprodrozdům – úplně novému druhu, který dokáže napodobovat ptačí zpěv i lidské melodie.Ztratili schopnost vyslovovat slova, ale stále umějí vydávat celou škálu lidských zvuků, od dětskéhopištivého švitoření po podstatně hlubší tóny dospělého muže. A umějí přezpívávat písně. Nejen párnot, ale celé písničky s řadou slok, pokud máte dostatek trpělivosti, abyste jim zpívali, a jim se líbíváš hlas.

Můj otec je měl obzvláště rád. Na lovu jim vždycky zpíval nebo pískal složité melodie a oni je pozdvořilé pauze vždycky opakovali. Ke každému se nechovají s takovou úctou, ale kdykoliv zpívalotec, všichni ptáci v okolí ztichli a poslouchali. Měl krásný hlas, jasný, silný a tak plný života, že sečlověku při jeho poslechu chtělo naráz smát i plakat. Po jeho smrti jsem se nikdy nedokázala přimět ktomu, abych jeho zvyk převzala. Na tom špendlíku je přesto cosi uklidňujícího. Jako bych s sebouměla, kousek svého otce, který mě ochrání. Připínám si špendlík na košili a díky tmavě zelenémulátkovému pozadí si umím téměř představit, jak reprodrozd létá mezi stromy.

Přichází Cetkie Trinketová, aby mě odvedla na večeři. Kráčím za ní úzkou, houpající se chodboudo jídelny se stěnami obloženými naleštěným dřevem. Je tu stůl se snadno rozbitelným nádobím a uněj čeká Peeta Mellark. Židle vedle něj je prázdná.

„Kde je Haymitch?“ ptá se Cetkie zvonivě.

„Když jsem ho viděl naposled, šel si dát šlofíka,“ odpovídá Peeta.

„Inu, byl to náročný den,“ poznamenává Cetkie. Mám dojem, že se jí ulevilo, když tu Haymitchnení, což jí těžko může někdo vyčítat.

Večeři nám nosí po jednotlivých chodech. Hustá mrkvová polévka, zelený salát, jehněčí kotlety sbramborovou kaší, sýr, ovoce a čokoládový dort. Během jídla nám Cetkie Trinketová neustálepřipomíná, abychom si nechali dost místa na další chody. Já se ale cpu, protože jsem nikdy nejedlanic podobného, tak dobrého a v takovém množství a protože patrně to nejlepší, co mohu do začátkuher udělat, je přibrat pár kilo.

„Vy dva máte aspoň slušné způsoby,“ podotýká Cetkie, když pojídáme hlavní chod. „Loňskádvojice jedla všechno rukama jako párek divochů. Úplně mi to rozhodilo zažívání.“

Vloni byly vylosovány dvě děti ze Sloje, které nikdy, ani jeden za celý život, neměly dostatek jídla.A když ho najednou byl dostatek, správné stolování bylo rozhodně tím posledním, na co myslely.Peeta je syn pekaře a má matka naučila Prim i mě, jak se správně jí, takže ano, umím zacházet svidličkou a nožem. Cetkiina poznámka se mi ale natolik nelíbí, že schválně dojídám zbytek jídla prstya nakonec si otírám ruce do ubrusu. Cetkie stiskne rty těsně k sobě.

Je po jídle a já mám co dělat, abych ho v sobě udržela. Všímám si, že Peeta taky trochu zezelenal.Žaludek ani jednoho z nás není zvyklý na tak bohatou stravu. Když ale dokážu strávit směs MastnéSae skládající se z myšího masa, prasečích vnitřností a stromové kůry, její zimní specialitu, jsemrozhodnutá, že zvládnu i tohle.

Přesouváme se do jiného oddílu vlaku, abychom se podívali na shrnutí Dne sklizně po celémPanemu. Snaží se jednotlivá losování rozdělit na celý den, aby je zájemce mohl sledovat všechnyživě, ale to mohou dělat jen lidé v Kapitolu, protože se nikdo z nich nemusí účastnit sklizně ve svémkraji osobně.

Postupně sledujeme ostatní sklizně, losování jmen a hlášení dobrovolníků, i když většinou se nikdonehlásí. Prohlížíme si tváře dětí, s nimiž budeme soutěžit. Několik se mi vrývá do paměti. Obludnýkluk, který se vrhá kupředu jako dobrovolník za Druhý kraj. Dívka s liščí tváří a uhlazenýmičervenými vlasy za Pátý kraj. Chlapec napadající na jednu nohu z Desátého kraje. A nejvýrazněji namě působí dvanáctiletá dívenka z Jedenáctého kraje. Má tmavě snědou pleť a tmavé oči, ale jinak sezjevem i chováním podobá Prim. Když se staví na pódium a ptají se po dobrovolnících, ozývá se alejen svist větru mezi sešlými budovami kolem ní. Nikdo se nehrne, aby zaujal její místo.

Nakonec ukazují Dvanáctý kraj. Vyvolávají Prim a já se ženu dopředu jako dobrovolnice.Zoufalství v mém hlase se nedá přehlédnout, když odstrkuji Prim za sebe ve strachu, že mě nikdoneuslyší a že odvedou Prim pryč. Oni mě ale samozřejmě slyší. Vidím, jak Hurikán zvedá Prim, asleduji, jak stoupám na pódium. Komentátoři si nejsou jistí, co říct na to, že dav odmítl zatleskat amlčky mi vzdal úctu. Jeden prohodí, že Dvanáctý kraj je trochu zaostalý, ale že místní zvyky mohoubýt okouzlující. V další chvíli se Haymitch řítí z pódia a komentátoři komicky zasténají. Vytahují zosudí papírek s Peetovým jménem a Peeta mlčky zaujímá svoje místo. Potřásáme si rukama. Znovuzazní hymna a program končí.

Cetkie Trinketová je krajně nespokojená se stavem své paruky během sklizně. „Váš instruktor semusí hodně učit o vystupování. A o chování před televizními kamerami.“

Peeta se nečekaně nahlas rozesměje. „Byl opilý,“ říká. „Je opilý každý rok.“

„Každý den,“ dodávám. Nemohu si pomoct: musím se taky usmát. Cetkie svůj komentář proneslatónem, jako by Haymitch měl jen poněkud neotesané způsoby, které by se daly napravit s pomocíněkolika dobrých rad.

„Jistě,“ syčí Cetkie Trinketová. „Je zvláštní, že vám dvěma to připadá směšné. Víte přece, že vášinstruktor znamená při těchto hrách vaše záchranné lano a spojení se světem. To on vám radí, shánísponzory a organizuje předávání případných darů. Může být tím rozhodujícím faktorem, kterýrozhodne, jestli přežijete, noho ne!“

V tu chvíli se do našeho oddílu vpotácí Haymitch. „Přišel jsem o večeři?“ ptá se s těžkým jazykem.Pak se vyzvrací na drahý koberec a padá do vlastních zvratků.

„Tak se smějte!“ říká Cetkie Trinketová. Obchází ve svých špičatých střevících nepořádek na zemi

a prchá z místnosti.

Několik okamžiků s Peetou vstřebáváme výjev, na němž se náš instruktor snaží zvednout z kluzké,odporné hmoty, která vyšla z jeho žaludku. Z pachu zvratků a alkoholu se mi málem dělá nevolno.Díváme se s Peetou na sebe. Haymitch zjevně nestojí za moc, ale Cetkie má pravdu v jedné věci:jakmile se ocitneme v aréně, nikoho jiného mít nebudeme. Aniž bychom se museli domlouvat, beremes Peetou Haymitche každý za jednu paži a pomáháme mu na nohy.

„Já upadl?“ ptá se Haymitch. „Tady to smrdí.“ Otírá si ruku o nos a rozmazává si zvratky poobličeji.

„Odvedeme vás do vašeho pokoje,“ říká Peeta. „Trochu vás očistíme.“

Zpola vedeme a zpola vlečeme Haymitche zpátky do jeho místnosti. Nemůžeme ho takhle uložit dopřepychového povlečení na posteli, a tak ho odtahujeme do koupelny a pouštíme na něj sprchu.Haymitch si toho skoro ani nevšímá.

„To je v pořádku,“ obrací se Peeta pomalu ke mně. „Já to tu převezmu.“

Nemohu než cítit jistou vděčnost, protože rozhodně nemám chuť svlékat Haymitche, omývat muzvratky z chlupů na hrudi a ukládat ho do postele. Peeta se na něj možná snaží udělat dobrý dojem,aby byl po začátku her jeho favoritem. Podle toho, v jakém je ale Haymitch stavu, si stejně zítranebude nic pamatovat.

„Dobře,“ říkám. „Pošlu sem nějaké Kapitolany, aby ti pomohli.“ Ve vlaku je jich plno. Vaří nám.Obsluhují nás. Hlídají nás. Mají v popisu práce, aby se o nás starali.

„Ne, nechci je tu,“ vrtí hlavou Peeta.

Přikyvuji a mířím do své místnosti. Chápu Peetovy pocity. Taky nedokážu vystát pohled naKapitolany. Přimět je, aby se postarali o Haymitche, by ale mohlo být jakousi malou pomstou.Přemítám tedy, proč Peeta trval na tom, že si ho vezme na starost sám, a zničehonic si pomyslím: Toproto, že je od přírody laskavý. Podobně laskavě se zachoval tenkrát, když mi dal ten chleba.

Prudce se zastavuji. Laskavý Peeta Mellark je pro mě daleko nebezpečnější než Peeta krutý abezcitný. Laskaví lidé si najdou cestu do mého nitra a zakoření tam. A to nesmím Peetovi dovolit,tam, kam jedeme, to není možné. Proto se rozhoduji, že od nynějška se budu s pekařovým synemstýkat co nejméně.

Vracím se do svého pokoje a vlak se zastavuje u nástupiště, aby doplnil palivo. Rychle otvírámokno, vyhazuji sušenky od Peetova otce z vlaku a opět okno prudce zavírám. Končím. Končím s nimioběma.

Balíček sušenek dopadá na zem a puká v trsu pampelišek u kolejí. Vidím ten obrázek na pouhýzlomek vteřiny, protože vlak se opět rozjíždí, ale stačí mi to. Připomíná mi tu pampelišku na školnímdvoře před tolika lety…

Právě jsem se odvrátila od pohmožděné tváře Peety Mellarka, když jsem si všimla první jarnípampelišky a věděla jsem, že nejsme v beznadějné situaci. Opatrně jsem ji utrhla a spěchala jsem

domů. Popadla jsem do jedné ruky kbelík, do druhé Priminu ruku a vyrazily jsme na Louku, kde jsmeopravdu našly plno žlutých květů. Postupovaly jsme podél vnitřní strany plotu snad kilometr a půl,dokud jsme neměly plný kbelík pampeliškových listů, stonků a květů. Toho večera jsme se najedlypampeliškového salátu a zbytku chleba z pekařství.

„Co ještě?“ zeptala se mě Prim. „Jaké další jídlo můžeme najít?“

„Všechno možné,“ slíbila jsem jí. „Jenom si na ně musím vzpomenout.“

Matka měla knihu, kterou si přinesla z lékárny. Stránky byly vyrobeny ze starého pergamenu a nanich se skvěly obrázky rostlin, doplněné o jejich krasopisně napsaná jména, místa, kde se nacházejí, ainformace o tom, kdy kvetou a v čem spočívají jejich léčivé účinky. Můj otec ale do knihy dopsaldalší údaje. Rostliny, které se mohou jíst. Pampelišky, divoké cibule, pinie. Prim i já jsme strávilyzbytek večera listováním v knize.

Následující den jsme nešly do školy. Nějakou dobu jsem se zdržovala při okrajích Louky, alenakonec jsem sebrala odvahu a prolezla pod plotem. To bylo poprvé, co jsem zde byla sama, bezochrany otcových zbraní. Vytáhla jsem si ale z dutiny stromu malý luk a šípy, které pro mě udělal.Toho dne jsem patrně nezašla do lesa hlouběji než na dvacet metrů. Většinou jsem seděla ve větvíchstarého dubu a doufala jsem, že kolem půjde nějaká zvěř. Po několika hodinách se na mě usmálo štěstía podařilo se mi ulovit králíka. Několik králíků už jsem zastřelila dřív, pod otcovým dohledem.Tenhle byl ale první, kterého jsem zabila sama.

Neměly jsme maso už několik měsíců. Pohled na králíka podle všeho také pohnul něčím v mématce. Probrala se k životu, stáhla z něj kožešinu a uvařila ho s bylinkami, které nasbírala Prim. Pakse začala znovu chovat zmateně a vrátila se do postele, ale když se jídlo dovařilo, přiměly jsme ji sPrim, aby se taky najedla.

Les se stal naší spásou a já se každým dnem odvažovala hlouběji do jeho náruče. Zprvu to šlopomalu, ale byla jsem pevně rozhodnuta, že nás uživím. Kradla jsem ptačí vejce z hnízd, chytala jsemryby do sítí a občas se mi podařilo zastřelit králíka nebo veverku. Taky jsem sbírala různé rostliny,které mi vyrážely pod nohama. Rostliny jsou ošidné. Mnohé z nich jsou jedlé, ale stačí se jednousplést a jste mrtví. Pečlivě jsem srovnávala natrhané bylinky s otcovými obrázky a udržovala jsemnás při životě.

Při jakékoliv známce nebezpečí – vzdáleném zavytí či nevysvětlitelném prasknutí větve – jsemzprvu prchala zpátky k plotu. Pak jsem se začala chránit před divokými psy tím, že jsem šplhala dokorun stromů. Psy rychle omrzelo čekání a přesunuli se jinam. Medvědi a kočkovité šelmy žili ažhlouběji v lese; patrně se jim nezamlouvá pach sazí v našem kraji.

Osmého května jsem šla do soudní budovy, zapsala se kvůli potřebným oblázkům a odtáhla jsemdomů první dávku obilí a oleje v Primině vagónku na hraní. Osmého dne v každém měsíci jsem pakdělala totéž. Nemohla jsem samozřejmě přestat lovit a sbírat bylinky. Obilí k životu nestačí a je třebakupovat další věci: mýdlo, mléko či nitě. To, co jsme nemusely sníst, jsem začala měnit na Jarmarku.Měla jsem strach vstoupit na černý trh bez otce po svém boku, ale lidé si ho vážili a nyní mezi sebepřijali i mě. Zvěřina je koneckonců pořád zvěřina, bez ohledu na to, kdo ji skolil. Taky jsemprodávala u zadních dveří domů bohatších zákazníků ve městě, snažila jsem se vybavit, co mi svěřilotec, a naučila jsem se i pár nových věcí. Řezník kupoval králíky, ale ne veverky. Pekaři chutnajíveverky, ale koupí je ode mě, jenom pokud není nablízku jeho manželka. Vrchní mírotvorce zbožňuje

divoké krocany. Starosta zase miluje jahody.

V pozdním létě jsem se právě myla v tůňce, když jsem si kolem sebe všimla vysokých rostlin s listypřipomínajícími tvarem hroty šípů. Květy měly tři bílé lístky. Klekla jsem si do vody, prsty jsemzabořila do měkkého bahna a vytáhla jsem plnou hrst kořenů s malými, namodralými hlízami, kterésice nevypadají nic moc, ale uvařené nebo upečené jsou stejně dobré jako brambory. „Katniss,“ řeklajsem nahlas. Byla to rostlina, podle jejíhož dávného indiánského označení pojmenovali i mě. Šípatkastřelolistá. Slyšela jsem otcův hlas: „Dokud dokážeš najít samu sebe, nikdy neumřeš hladem,“vtipkoval kdysi. Strávila jsem hodiny tím, že jsem prsty u nohou a klacíkem ryla ve dně tůně.Posbírala jsem hlízy, které vypluly k hladině, a toho večera jsme si vystrojily hostinu z ryb a kořenůšípatky, dokud jsme neměly, poprvé po mnoha měsících, břicha naplněná k prasknutí.

Matka se pomalu navracela do života. Začala uklízet, vařit a nakládat část potravin, abychom siudělaly zásoby na zimu. Lidé nám dávali peníze nebo jiné potřebné zboží za její léky. Jednoho dnejsem zaslechla, jak si zpívá.

Prim byla nadšená, že se matka probrala z letargie, ale já jsem ji nepřestávala sledovat a čekalajsem, kdy se znovu propadne do žalu. Nedůvěřovala jsem jí. A malá, zjizvená část mého nitra jinenáviděla za její slabost, za její apatii, za tvrdé měsíce, kterými jsme kvůli ní musely projít. Prim jíodpustila, ale já jsem se své matce odcizila a vztyčila jsem kolem sebe ochrannou hradbu, abychnikdy nemusela potřebovat její pomoc. Náš vztah už nikdy nebyl takový jako dřív.

A teď zemřu, aniž bych to mohla napravit. Vzpomněla jsem si, jak jsem na ni dnes křičela v soudníbudově. Řekla jsem jí ale taky, že ji mám ráda, takže se to nakonec možná všechno vyrovná.

Nějakou dobu jen tak stojím, hledím z okna vlaku a přeju si, abych ho mohla znovu otevřít, alenevím jistě, co by se stalo při tak vysoké rychlosti. V dálce vidím světla dalšího kraje. Sedmičky?Desítky? Nemám tušení. Myslím na lidi v jejich domovech, kteří se ukládají do postelí. Představuji sidomov s pevně zavřenými okenicemi. Co asi teď dělají má matka a Prim? Dokázaly sníst večeři?Dušenou rybu a jahody? Nebo jídlo zůstalo netknutě ležet na jejich talířích? Dívaly se na shrnutícelodenních událostí v otlučené staré televizi, která stojí na stolku u stěny? Jistě ještě plakaly. Drží semá matka, aby mohla dodávat sílu Prim? Nebo už se zase začala odpoutávat a nechává tíhu tohotosvěta na sestřiných křehkých ramenou?

Prim bude dnes v noci bezpochyby spát u matky. Trochu mě utěšuje pomyšlení na rozježenéhoPryskyřníka, který se uvelebí na posteli, aby ji hlídal. Pokud bude sestřička plakat, přilísá se k ní donáruče a schoulí se u ní, dokud se Prim neutiší a neusne. Jsem moc ráda, že jsem ho neutopila.

Vzpomínky na domov zvyšují mou osamělost. Tento den byl téměř nekonečný. Je možné, že jsme sHurikánem jedli ještě dopoledne ostružiny? Připadá mi to jako výjev z úplně jiného života. Jakodlouhý sen, který přešel v noční můru. Když půjdu spát, možná se vzbudím zpátky ve Dvanáctémkraji, kam patřím.

V zásuvkách je patrně dostatečný výběr nočních úborů, ale já si jen svlékám košili i kalhoty avklouznu do postele ve spodním prádle. Povlečení je z měkké, sametové látky a pod silnouprošívanou pokrývkou je mi ihned příjemné teplo.

Jestli mám brečet, nyní je vhodná chvíle. Ráno si mohu smýt všechny stopy slz z tváří. Žádný pláčale nepřichází. Buď jsem příliš unavená, nebo příliš otupělá na to, abych plakala. Cítím jen touhu býtněkde jinde, a tak se nechávám pravidelným pohupováním vlaku ukolébat do zapomnění spánku.

Přes závěsy proniká do místnosti šedé světlo, když mě probouzí hlasité klepání na dveře. Slyšímhlas Cetkie Trinketové: „Vstávat, vstávat, vstávat! Dneska bude velký, velký, velký den!“ Na několikvteřin se pokouším odhadnout, co se asi děje té ženské v hlavě. Jakými myšlenkami se během dnezabývá? Jaké sny se jí zdají v noci? Nemám sebemenší tušení.

Beru si znovu svoje zelené oblečení, protože není vlastně špinavé, jen trochu pomačkané po nocistrávené na hromádce na zemi. Prsty přejíždím po drobném zlatém reprodrozdovi a myslím na les, nasvého otce i na to, jak se probouzí matka s Prim a připravují se na nutnost zařizovat všechny věcibeze mě.

Spala jsem se složitě spletenými vlasy, jak mi je upravila matka na Den sklizně, a účes stálenevypadá špatně, takže si ho nechávám. Nezáleží na tom. Už jistě nejsme daleko od Kapitolu, ajakmile dorazíme do města, o mém vzhledu na dnešní večerní ceremoniál stejně rozhodne vizážista.Jen doufám, že mi nepřidělí takového, který za poslední výkřik módy považuje nahotu.

Vstupuji do jídelního vozu a Cetkie Trinketová kolem mě prochází s šálkem kávy. Potichu si prosebe mumlá sprostá slova. Haymitch s opuchlým a rudým obličejem po pitce z předchozího dne sehihňá. Peeta drží housku a tváří se poněkud zaraženě.

„Sedni si! Jen si sedni!“ říká Haymitch a mává na mě. Jakmile dosedám na židli, pokládají předemě obrovský talíř s jídlem. Vajíčka, šunku, hromady opečených brambor. Mísa s ovocem spočívá naledu, aby její obsah zůstal chladný. Košík s houskami, který přede mne staví, by uživil moji rodinunejméně týden. Je tu i elegantní sklenice pomerančové šťávy. Nebo se aspoň domnívám, že to jepomerančová šťáva. Pomeranč jsem ochutnala jen jednou, na Nový rok, když mi otec jeden koupiljako speciální lahůdku. Šálek kávy. Moje matka zbožňuje kávu, kterou si nemůžeme téměř nikdydovolit, ale mně připadá hořká. Stojí tu i tmavě hnědý šálek s něčím, co jsem dosud i neviděla.

„Říkají tomu horká čokoláda,“ říká Peeta. „Je to dobré.“

Usrknu trochu horké, sladké, smetanové tekutiny a projíždí mnou zachvění. Přestože mě nesmírnělákají i ostatní potraviny, nejprve vypiji čokoládu až do dna. Pak se cpu vším možným a spořádám,kolik se toho do mě vejde, což není nijak malé množství. Dávám si pozor, abych to nepřehnala snejtěžšími potravinami. Jednou mi matka řekla, že vždycky jím, jako bych už nikdy v životě nemělavidět žádné další jídlo. „Vždyť ho taky neuvidím, pokud ho nedonesu domů,“ odpověděla jsem tehdya matka zmlkla.

Když už mám pocit, že mi každou chvíli praskne žaludek, opírám se a rozhlížím se po svýchspolečnících u snídaně. Peeta ještě jí – odlamuje kusy housky a namáčí si je v horké čokoládě,Haymitch nevěnuje příliš pozornosti talíři s jídlem a místo toho přihýbá ze sklenice s červenoušťávou, kterou ředí čirou tekutinou z láhve. Podle pachu jde o nějaký alkohol. Neznám Haymitche, aleviděla jsem ho dost často na Jarmarku, jak hází hrst peněz na pult ženě, která prodává destiláty. Neždorazíme do Kapitolu, bude úplně namol.

Uvědomuji si, že se mi Haymitch hnusí. Není divu, že splátci Dvanáctého kraje nikdy nemají šanci.Nejde jen o to, že jsme podvyživení a chybí nám výcvik. Někteří z našich soutěžících byli dost silní,aby se mohli o vítězství přinejmenším pokusit, zřídkakdy ale získáme sponzory a Haymitch na tom málví podíl. Bohatí lidé, kteří podporují jednotlivé splátce – buď proto, že si na ně vsadili, nebo aby semohli vychloubat, že uhodli vítěze –, očekávají, že budou jednat s někým více nóbl, než je Haymitch.

„Takže vy nám máte radit,“ oslovuji ho.

„A tady máte první radu. Zůstaňte naživu,“ říká Haymitch a hýká smíchem. Vyměňuji si pohled sPeetou, než si stačím připomenout, že s ním vlastně nechci mít nic společného. Tvrdost v jeho očíchmě překvapuje. Většinou vypadá tak mírně.

„To je moc legrační,“ říká Peeta. Náhle udělá výpad proti sklenici v Haymitchově ruce. Sklenicese tříští o podlahu a krvavě červená tekutina z ní vytéká k zadní části vlaku. „Ale ne pro nás.“

Haymitch na zlomek vteřiny váhá, ale potom zasahuje Peetu pěstí do brady a shazuje ho ze židle.Když se znovu natahuje po láhvi s tvrdým alkoholem, zabodnu nůž do stolní desky mezi jeho ruku aláhev, těsně před jeho prsty. Jsem přichystaná odrazit jeho úder, ale žádný útok nepřichází. Haymitchse místo toho opírá a mžourá na nás.

„Copak, copak?“ podivuje se. „Že bych letos dostal párek opravdových bojovníků?“

Peeta se zvedá z podlahy a bere si zpod ovocné mísy hrst ledu. Začíná si ho přikládat k červenémufleku na bradě.

„Ne,“ řekne Haymitch a zadržuje mu ruku. „Jen ať je ta modřina vidět. Publikum si bude myslet, žeses popral s jiným splátcem ještě před vstupem do arény.“

„To je proti pravidlům,“ namítá Peeta.

„Jenom když vás přistihnou. Modřina bude naznačovat, že jsi bojoval a nikdo tě nechytil, což jeještě lepší,“ vysvětluje Haymitch. Obrací se ke mně. „Dokážeš zasáhnout nožem ještě něco kroměstolu?“

Nejšikovnější jsem s lukem a šípem, ale strávila jsem dost času i vrháním nožů. Pokud také občaszraním šípem nějaké zvíře, je lepší ho dorazit nožem, ještě než se k němu přiblížím. Uvědomuji si, žepokud chci upoutat Haymitchovu pozornost, nyní je ta správná chvíle udělat dojem. Vytrhuji nůž zestolu, chytám ho za ostří a vrhám ho přes místnost proti stěně. Ve skutečnosti jsem jen chtěla, aby sepořádně zabodl, ale ostří se noří do mezery mezi dvěma panely, díky čemuž vypadám o hodně lepší,než ve skutečnosti jsem.

„Stoupněte si sem. Oba,“ přikazuje Haymitch a kývá do středu místnosti. Poslechneme a on násobchází, tu a tam do nás dloube jako do zvířat na trhu, zkoumá naše svaly a prohlíží si naše obličeje.„No, nejste úplně beznadějní. Vypadá to, že jste ve slušné kondici, a jakmile si vás vezmou do parádyvizážisti, budete i docela pohlední.“

Peeta i já mlčíme. Hladové hry sice nejsou soutěží krásy, ale nejhezčí splátci vždycky seženou vícesponzorů.

„Dobře, uzavřu s vámi dohodu. Nebudete mi bránit v pití a já zůstanu dost střízlivý na to, abychvám pomohl,“ říká Haymitch. „Uděláte ale přesně to, co vám řeknu.“

Není to ta nejlepší dohoda, ale pořád jde o obrovský pokrok srovnání se situací před desetiminutami, kdy jsme neměli žádného trenéra.

„Dobře,“ přikyvuje Peeta.

„Tak nám pomozte,“ říkám já. „Až budeme v aréně, jaká je nelepší strategie u Rohu hojnosti, kdyžněkdo…“

„Všechno po pořádku. Za pár minut dorazíme na nádraží, dostanete se do rukou vizážistů. Nebude

se vám líbit, co s vámi provedou, ale ať už to bude cokoliv, nebraňte se jim,“ říká Haymitch.

„Ale…,“ začínám.

„Žádné ale. Prostě se nebraňte,“ nenechá mě Haymitch domluvit. Zvedá ze stolu svoji láhev avychází z vozu. Když se za ním zavírají dveře, vlak potemní. Pořád svítí několik světel uvnitř, alevenku je naprostá tma, jako by padla noc. Dochází mi, že projíždíme tunelem, který prochází horamisměrem ke Kapitolu. Hory vytvářejí přirozenou bariéru mezi Kapitolem a východními kraji. Zvýchodu se do Kapitolu takřka nedá dostat jinak než tunely. Tato zeměpisná výhoda představovalavýznamný faktor přispívající k porážce krajů ve válce, která vyústila až v to, že dnes jsem splátcem.Při přechodu pohoří byli vzbouřenci snadným terčem kapitolských leteckých sil.

Peeta Mellark a já stojíme v tichosti, zatímco se vlak řítí kupředu. Tunel pokračuje stále dál a dál,já myslím na tuny skály, která mě odděluje od modré oblohy a svírá se mi hruď. Nesnáším pomyšlení,že jsem takhle sevřená mezi kameny. Připomíná mi to doly a mého otce, který se nemůže dostat keslunečnímu světlu a je navěky pohřben v temnotě.

Vlak náhle začíná zpomalovat a vůz zalévá jasné světlo. Nemůžeme si pomoct. Oba s Peetoupřebíháme k oknu, abychom spatřili na vlastní oči, co známe jen z televize: Kapitol, hlavní městoPanemu. Kamery nelhaly: je velkolepý. Možná je ve skutečnosti ještě velkolepější, protože nemohlyplně zachytit jeho nádheru a třpytivé, duhově zbarvené budovy tyčící se k nebi, lesklé vozy, kteréprojíždějí po širokých dlážděných ulicích, podivně oblečené lidi s prapodivnými účesy anamalovanými tvářemi – lidi, kteří vždycky měli co k jídlu. Všechny barvy působí uměle – růžová jepříliš sytá, zelená příliš jasná, žlutá úplně bodá do očí – jako na plochých kulatých lízátkách v tédrobounké cukrárně ve Dvanáctém kraji, která jsme si nikdy nemohly dovolit koupit.

Lidé si na nás začínají dychtivě ukazovat, jakmile poznávají vlak se splátci. Ustupuji od okna,znechucená jejich vzrušením. Vím, že se nemohou dočkat, až budou sledovat, jak umíráme. Peeta alezůstává stát, a dokonce mává a usmívá se na zírající dav. Přestává teprve ve chvíli, kdy vlak vjíždí nanádraží, které nás skrývá před zvědavými pohledy obyvatel.

Všímá si, jak se na něj dívám, a krčí rameny. „Kdoví,“ říká. „Někdo z nich může být bohatý.“

Zmýlila jsem se v něm. Přemýšlím o jeho činech od okamžiku, kdy začala sklizeň. O tom, jak mipřátelsky stiskl ruku. O jeho otci, který za mnou zašel se sušenkami a slíbil, že bude živit Prim…Neponoukl ho k tomu Peeta? Jeho slzy na nádraží. To, jak se nabídl, že Haymitche umyje, ale pak semu dnes ráno postavil, když viděl, že to po dobrém nepůjde. A nyní mává z okna, snaží se získat sidav na svou stranu.

Jednotlivé kousky skládačky stále netvoří ucelený obraz, ale mám pocit, že vidím, jak se z nichformuje jakýsi plán. Peeta se nesmířil se smrtí. Už teď bojuje, aby zůstal naživu. Což zároveňznamená, že laskavý Peeta Mellark, ten chlapec, který mi dal chleba, se mě ze všech sil snaží zabít.

Skříííp. Skřípu zuby, zatímco Venia, žena se světle zelenomodrými vlasy a zlatým tetováním nadobočím, trhá za další pruh látky na mé noze a vytrhuje s ním i chloupky. „Pardon!“ pípne svýmhloupým kapitolským přízvukem. „Jenže jsi strašně chlupatá!“

Proč tihle lidé při řeči tak piští? Proč tak málo otvírají ústa, když mluví? Proč na koncích větzvedají hlas, jako by pokládali nějakou otázku? Samé divné samohlásky, úsečná slova a zasyknutí ukaždého písmene s…, není divu, že jejich mluva tak svádí k parodování.

Venia nasazuje výraz, který má podle všeho vyjadřovat soucit. „Mám ale dobrou zprávu. Tenhle jeposlední. Připravená?“ Svírám hrany stolu, na kterém sedím, a přikyvuji. Poslední pruh chloupků nanohách je s bolestným trhnutím vyškubnut i s kořínky.

Jsem v Kosmetickém centru už víc než tři hodiny a ještě jsem se nesetkala se svým vizážistou.Zřejmě se na mě nehodlá dívat dokud Venia a další členové přípravného týmu nevyřeší několik doočí bijících problémů. Už mi vydrhli celé tělo písčitou pěnou, která ze mě nesetřela jen špínu, alenejméně tři vrstvy pokožky, upravili mi nehty, aby vypadaly jeden jako druhý, a především zbavili métělo ochlupení. Nohy, paže, trup, podpaží i části obočí byly zbaveny chloupků, takže si připadám jakooškubaný pták přichystaný na pekáč. Nelíbí se mi to. Má kůže při dotyku bolí, svědí mě a je velicecitlivá. Dodržuji ale svoji část dohody s Haymitchem a nic nenamítám.

„Vedeš si moc dobře,“ poznamenává chlápek jménem Flavius. Přejíždí si prsty po oranžovýchnakroucených loknách a nanáší čerstvou vrstvu purpurové rtěnky na rty. „Jestli něco nesnáším, je tokňoural. Namažte ji.“

Venia a Octavia, boubelatá žena s celým tělem nabarveným na bledý odstín hráškové zeleně, mivtírají do kůže nějakou vodičku, která nejprve štípá, ale poté uklidňuje mou bolavou kůži. Následněmě stahují ze stolu a svlékají mi tenké šaty, které jsem chvílemi směla mít na sobě. Stojím před nimiúplně nahá, zatímco mě obcházejí s pinzetami v ruce, aby mohli odstranit poslední vzpurné zbytkychloupků. Vím, že bych se měla stydět, ale všichni tři vypadají tak zvláštně, že ve mně nevzbuzujívětší pocity studu než trio extravagantně barevných ptáků zobajících kolem mých nohou.

Nakonec všichni tři ustupují a obdivují své dílo. „Výborně! Už vypadáš skoro jako lidská bytost!“říká Flavius a všichni se smějou. Nutím se do úsměvu, abych jim ukázala, jak jsem vděčná. „Děkuji,“říkám sladce. „Ve Dvanáctém kraji nemáme moc důvodů, proč vypadat hezky.“

Tím si je zcela získávám. „Jistěže ne, chudinko!“ říká Octavia a splaskne nade mnou soucitně ruce.

„Ale neboj se,“ dodává Venia. „Až s tebou Cinna skončí, budeš prostě božská!“

„Slibujeme! Víš, když jsme tě teď zbavili všech těch chlupů a špíny, nevypadáš vůbec hrozně!“podotýká Flavius povzbudivě. „Zavoláme Cinnu!“

Vybíhají z místnosti. Těžko mohu svůj přípravný tým nenávidět. Jsou to naprostí idioti. Přesto alevím, že se mi svým zvláštním způsobem snaží pomoct.

Dívám se na chladně bílé stěny i podlahu a odolávám nutkání vzít si na sebe šaty. Tenhle Cinna,

můj vizážista, by stejně hned chtěl, abych se zase svlékla. Místo toho zvedám ruce k účesu, k jedinéoblasti těla, kterou jsem si podle svého přípravného týmu směla nechat beze změny. Hladím prstysametové copy, které mi tak pečlivě splétala matka. Má matka. Její modré šaty i boty jsem nechala napodlaze vagonu. Vůbec mě nenapadlo si je vzít a snažit se držet kousku mé rodiny a domova. Teď měmrzí, že jsem to neudělala.

Dveře se otvírají a dovnitř vstupuje jakýsi mladík. To je jistě Cinna. Ohromuje mě, jak normálněvypadá. Většina vizážistů, s nimiž dělají rozhovory v televizi, jsou tak nabarvení, nalíčení achirurgicky upravení exoti, že vypadají skoro jako zrůdy. Cinnovy krátce přistřižené hnědé vlasy alepodle všeho mají svou přírodní barvu. Má na sobě obyčejnou černou košili a kalhoty. Jediný ústupekvšeobecné honbě za vylepšováním těla je zřejmě jemná, kovově zlatá oční linka. Podtrhuje zlatévločky v jeho zelených očích. A přes nechuť ke Kapitolu a jeho ohavné módě si říkám, že Cinnavypadá docela atraktivně.

„Ahoj, Katniss. Jsem Cinna, tvůj vizážista,“ představuje se tichým hlasem, který postrádákapitolskou strojenost.

„Ahoj,“ hlesnu opatrně.

„Dej mi chvilku, ano?“ říká. Obchází mé nahé tělo; nedotýká se mě, ale vstřebává každý centimetročima. Odolávám nutkání zkřížit si ruce na prsou. „Kdo ti dělal vlasy?“

„Moje matka,“ odpovídám.

„Krásný účes. Skutečná klasika. A je v téměř dokonalé rovnováze s tvým profilem. Má velicešikovné prsty,“ říká.

Čekala jsem někoho křiklavě vymóděného, někoho staršího, kdo se zoufale snaží vypadat jakomladík, někoho, kdo se na mě bude dívat jako na kus masa, který má naaranžovat na talíř. Cinna neníani jedno z toho.

„Vy jste nový, že ano? Myslím, že jsem vás ještě neviděla,“ říkáni. Většina vizážistů představujeznámé tváře, které vyčnívají z neustále se měnícího davu splátců. Některé vídám po celý život.

„Ano, tohle jsou moje první hry,“ přikyvuje Cinna.

„Proto vám dali Dvanáctý kraj,“ říkám. Nováčci obvykle končí u nás, u nejméně žádaného kraje.

„Já jsem o něj požádal,“ odpovídá, aniž by poskytl další vysvětlení. „Co kdyby sis oblékla šaty apromluvili jsme si?“

Oblékám se a následuji ho dveřmi do salonku, kde na opačných stranách nízkého stolku stojí dvěčervené pohovky. Tři stěny jsou holé a čtvrtá je prosklená, takže poskytuje výhled na město. Podlesvětla odhaduji, že je přibližně poledne, ačkoliv slunečnou oblohu zakryly mraky. Cinna mě vyzývá,abych se posadila na jednu pohovku, a sám usedá proti mně. Tiskne tlačítko po straně stolku. Vrchnídeska se rozestupuje a zespodu vyjíždí druhá, s naším obědem. Máme kuře s kousky pomerančeuvařené ve smetanové omáčce, položené na vrstvě perlově bílé obiloviny, drobounkých zelenýchhrášků a cibulek, housky ve tvaru květů a jako moučník pudink medové barvy. Pokouším se představitsi, jak bych asi sestavovala podobné jídlo u nás doma. Kuřata jsou příliš drahá, ale mohla bych jenahradit divokým krocanem. Druhého krocana bych musela zastřelit, abych ho vyměnila za pomeranč.Kozí mléko by posloužilo místo smetany. Hrášek můžeme vypěstovat na zahrádce. Musela bychdonést divoké cibule z lesa. Nepoznávám druh obiloviny: naše příděly za moje oblázky se vždycky

rozvaří na nevábnou hnědou kaši. Luxusní houstičky by znamenaly nutnost další směny s pekařem,patrně za dvě či tři veverky. Pokud jde o pudink, mohu se pouze dohadovat, co v něm je. Celkem byšlo o několik dnů lovu a sběru kvůli jedinému obědu, a i pak by byl jenom chabou náhražkou téhlekapitolské verze.

Uvažuji, jaké to asi je, žít ve světě, kde se jídlo objeví po stisknutí tlačítka. Jak bych trávilahodiny, které nyní věnuji pročesávání lesa při hledání obživy, kdybych ji dokázala sehnat tak snadno?Co pořád dělají obyvatelé Kapitolu, kromě toho, že si zdobí těla a čekají na novou dodávku splátců,kteří budou umírat pro jejich potěšení?

Vzhlížím a všímám si, že mě Cinna upřeně pozoruje. „Musíme ti připadat neskutečně odporní,“říká.

Viděl něco v mé tváři, nebo mi četl myšlenky? Má nicméně pravdu. Celá tahle kapitolská sebrankaje mi skutečně odporná.

„To je jedno,“ pokračuje Cinna. „Takže, Katniss, k tvému kostýmu na zahajovací ceremoniál.Kolegyně Portia je vizážistka splátce Peety. A momentálně si říkáme, že bychom vás rádi oblékli donavzájem sladěných a doplňujících se kostýmů,“ vysvětluje Cinna. „Jak víš, je zvykem do nich nějakzapracovat to, co je typické pro daný kraj.“

Na zahajovací slavnost má splátce mít na sobě něco, z čeho se dá usuzovat na hlavní zaměření jehokraje. U Jedenáctého kraje jde o zemědělství. Čtvrtý kraj, rybaření. Třetí kraj, továrny. To znamená,že jako zástupci Dvanáctého kraje budeme s Peetou v nějakém hornickém úboru. Vzhledem k tomu, žehornické kombinézy nejsou příliš slušivé, naši splátci obvykle skončí v krátkých oblečcích a přilbáchs čelními reflektory. Při jednom ročníku byli zcela nazí a pokrytí černým pudrem, který mělpředstavovat uhelný mour. Je to vždycky strašné a nijak to nepomáhá získat obdiv davu. Připravuji sena nejhorší.

„Takže dostanu hornické oblečení?“ ptám se a doufám, že nebude aspoň nemravné.

„To přesně ne. Víš, říkali jsme si s Portií, že hornické kostýmy jsou docela překonané. V nich sivás nikdo nezapamatuje. A my oba se domníváme, že je naší povinností zařídit, aby splátciDvanáctého kraje byli nezapomenutelní,“ říká Cinna.

Určitě budu nahá, pomyslím si.

„Takže místo toho, abychom se soustředili na hornictví, zaměříme se na samotné uhlí,“ pokračujeCinna.

Nahá a pokrytá černým prachem, říkám si v duchu.

„A co děláme s uhlím? Spalujeme ho,“ dokončuje Cinna. „Nebojíš se ohně, že ne, Katniss?“ Vidímůj výraz a usmívá se.

O několik hodin později jsem oblečená do šatů, ze kterých se jistě vyklube buď tennejobdivuhodnější, nebo nejtrapnější kostým v dějinách zahajovacích obřadů. Mám na sobě prostýčerný elastický oděv, který mě zahaluje od kotníků po krk, a lesklé kožené boty zavázané až podkoleny. Nejzásadnější součástí kostýmu je ale volně splývající kápě z oranžových, žlutých ačervených pruhů a stejně barevná přilba. Cinna je má v úmyslu podpálit těsně předtím, než nášválečný vůz vjede do ulic.

„Není to pochopitelně skutečný plamen, jen takový malý umělý oheň, který jsme s Portií vymysleli.Budeš v naprostém bezpečí,“ ujišťuje mě. Já si ale vůbec nejsem jistá, jestli do chvíle, než dorazímedo centra města, nebudu osmahnutá pěkně dozlatova.

Na obličeji nemám příliš líčidel, jen mi trochu zvýraznili některé rysy. Vlasy mi rozčesali a potéspletli do copu splývajícího na záda, jaký obvykle nosím. „Chci, aby tě publikum v aréně okamžitěpoznalo,“ říká Cinna zasněně. „Katniss, dívka v plamenech.“

Bleskne mi hlavou, že Cinnovo klidné a zdánlivě normální chování je jen přetvářkou úplnéhošílence.

Přes ranní poznatek o Peetově povaze mi padá kámen ze srdce, když ho vidím oblečeného dostejného kostýmu. Jako pekařův syn by měl vědět o ohni všechno. Doprovází ho jeho vizážistka Portiaa přípravný tým a všichni překypují nadšením z toho, jakou senzaci vzbudíme. Kromě Cinny, kterývypadá spíš unaveně, když přijímá gratulace.

Rychle nás odvádějí do přízemí Kosmetického centra, které je v zásadě obří stájí. Zahajovacíobřad má každým okamžikem začít. Dvojice splátců nastupují na válečné vozy tažené čtyřspřežímikoní. Naše zvířata jsou uhlově černá. Koně jsou vycvičeni tak dokonale, že je nikdo nemusí řídit.Cinna s Portií nám pomáhají do vozu a pečlivě aranžují náš postoj i kápě. Ještě poodstupují, aby sespolu o něčem poradili.

„Co si myslíš o tom ohni?“ šeptám Peetovi.

„Strhnu ti kápi, jestli ty strhneš moji,“ cedí přes sevřené zuby.

„Platí,“ říkám. Pokud se nám je podaří sundat dost brzy, možná se vyhneme nejhoršímpopáleninám. Situace ale nevypadá růžově. Do arény nás vypustí bez ohledu na to, v jakém budemestavu. „Vím, že jsme slíbili Haymitchovi, že uděláme přesně to, co nám řeknou, ale myslím, že honenapadlo tohle.“

„Kde je vlastně Haymitch? Neměl by nás chránit před podobnými věcmi?“ ptá se Peeta.

„Vzhledem k tomu, jak je nasáklý alkoholem, by od něj patrně nebylo moudré, aby se zdržoval uotevřeného ohně,“ odpovídám.

Najednou se oba smějeme. Patrně jsme natolik nervózní z her a bezprostředně taky vyděšení z toho,že se brzy změníme v živé pochodně, že nejednáme rozumně.

Ozývá se zahajovací hudba. Lze ji snadno slyšet, protože je přenášena do celého Kapitolu. Otvíráse masivní brána a odhaluje ulice lemované davy lidí. Jízda potrvá nějakých dvacet minut a skončí vMěstském kruhu, kde nás přivítají, zahrají hymnu a odvedou nás do Výcvikového centra, které sestane naším domovem a zároveň i vězením až do začátku her.

Splátci z Prvního kraje vyjíždějí na válečném voze taženém sněhobílými koni. Oba soutěžícívypadají nádherně, celí se stříbrně lesknou a jejich vkusné tuniky se třpytí drahokamy. První krajvyrábí luxusní zboží pro Kapitol. Je slyšet povykování davu. Splátci z Prvního kraje jsou vždyckymiláčky místních lidí.

Druhý kraj se připravuje, aby následoval své předchůdce. Čas letí jako vítr a najednou se blížímek bráně i my. Vidím, že se kvečeru při zatažené obloze poněkud šeří a světlo šedne. Z brány vyjíždějísplátci z Jedenáctého kraje, když k nám přistupuje Cinna se zapálenou pochodní. „Tak jdeme na to,“

říká, a než stačíme zareagovat, podpaluje naše kápě. Lapám po dechu a čekám na závan horka, alecítím jen slabé šimrání. Cinna vystupuje na vůz před nás a zapaluje nám čelenky. Ulehčené vydechuje.„Funguje to.“ Pak mi jemně zvedá prsty bradu. „Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou těmilovat!“

Seskakuje z vozu a zřejmě ho ještě něco napadá. Křičí na nás, ale přes hlasitou hudbu není slyšet,co říká. Znovu křičí a posunkuje.

„Co to říká?“ ptá se Peeta. Poprvé se k němu otáčím a zjišťuji, jak oslnivě s těmi falešnýmiplameny vypadá. Já tak musím vypadat taky.

„Myslím, že chce, abychom se drželi za ruce,“ říká Peeta. Bere mou pravou ruku do své levé adíváme se na Cinnu pro potvrzení. Přikyvuje, ukazuje vztyčený palec a to je poslední, co vidíme předvýjezdem do města.

Prvotní znepokojení davu se rychle mění v povzbudivé výkřiky a skandování „Dvanáctka!“ Všichnise otáčejí k nám – strháváme na sebe i pozornost lidí, kolem nichž projíždějí tři vozy před námi.Nejprve stojím jako přimražená, ale když se zahlédnu na velké televizní obrazovce, vidím, jak úžasněvypadáme. V houstnoucím šeru nám oheň osvětluje tváře. Zdá se, že za sebou necháváme ohnivoustopu z našich kápí. Cinna udělal dobře, když použil jen minimum líčidla: oba vypadáme přitažlivě,ale zároveň nejsme změněni k nepoznání.

Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě milovat! zní mi v uších Cinnův hlas. Zvedámbradu o trochu výš, nasazuji ten nejlíbeznější úsměv, jakého jsem schopná, a volnou rukou mávám.Jsem ráda, že se držím Peety, který je nehybný a pevný jako skála. Jak stoupá má sebedůvěra,posílám davu několik vzdušných polibků. Obyvatelé Kapitolu šílí, zasypávají nás květy a křičí našejména, naše křestní jména, která se obtěžovali najít v programech.

Dunící hudba, skandování a obdiv davu mi stoupají do hlavy a já nedokážu potlačit vzrušení. Cinnami poskytl obrovskou výhodu. Nikdo na mě nezapomene. Na to, jak vypadám, ani na to, jak sejmenuji. Katniss. Dívka v plamenech.

Poprvé cítím, jak se ve mně zažehuje jiskřička naděje. Určitě se musím zalíbit aspoň jednomusponzorovi! A s trochou další pomoci, nějakým jídlem a správnou zbraní – proč bych měla házetručník do ringu?

Někdo mi hází rudou růži. Chytám ji, jemně si k ní přivoním a posílám vzdušný polibek ve směrudárce. Stovka rukou se natahuje do vzduchu, aby zachytila můj polibek, jako by šlo o něcohmatatelného.

„Katniss! Katniss!“ slyším své jméno ze všech stran. Všichni stojí o mé polibky.

Teprve na Městském kruhu si uvědomuji, že Peetovi zcela určitě odumírá ruka, jak mu ji celoudobu pevně svírám. Dívám se na naše propletené prsty a uvolňuji sevření, ale on ho opět obnovuje.„Ne, nepouštěj mě,“ žádá mě. Od modrých očí se mu odráží odlesk plamenů. „Prosím. Jinak spadnu.“

„Dobře,“ říkám. Držím se ho i nadále, ale nemohu si pomoct: připadá mi zvláštní, jak nás Cinnaspojil dohromady. Nezdá se mi správné, představovat nás jako tým a pak nás zavřít do arény, kde sebudeme snažit jeden druhého zabít.

Dvanáct válečných vozů vyplňuje obvod Městského kruhu. Na okolních budovách jsou všechnaokna obsazená těmi nejvýznamnějšími občany Kapitolu. Koně dotahují náš vůz přímo k sídlu

prezidenta Snowa a zastavují. Hudba končí poslední fanfárou.

Prezident, drobný štíhlý mužík s bílými vlasy, nás oficiálně vítá a z balkonu přímo nad námi. Podletradice se během jeho proslovu na obrazovkách střídají záběry na tváře jednotlivých splátců. Vidímale, že s Peetou strháváme daleko největší pozornost. Čím větší je tma, tím obtížněji lidé odvracejípohled od našich plamenů. Při národní hymně se pokoušejí rychle zabrat všechny dvojice soutěžících,ale kamera setrvává podstatně déle u vozu Dvanáctého kraje, když naposledy pomalu projíždíme poobvodu Městského kruhu a konečně mizíme za bránou Výcvikového centra.

Sotva se za námi zavřela brána, už nás obklopily přípravné týmy, které drmolí slova chvály takpřekotně, až se jim takřka nedá rozumět. Rozhlížím se a všímám si, že na nás řada ostatních splátcůvrhá zlostné pohledy, což potvrzuje mé podezření, že jsme je všechny doslova zastínili. Pak seobjevuje Cinna s Portií, pomáhají nám z válečného vozu a snímají z nás hořící kápě i čelenky. Portiahasí plameny nějakým postřikem ze spreje.

Uvědomuji si, že jsem stále přilepená k Peetovi a pracně uvolňuji zatuhlé prsty. Oba si mnemeruce.

„Díky za to, žes mě držela. Nebyl jsem si tam moc jistý,“ říká Peeta.

„Nebylo to vidět,“ odpovídám. „Nikdo si toho určitě nevšiml.“

„Nikdo si určitě nevšiml ničeho jiného než tebe. Měla by sis brát plameny častěji,“ dodává. „Slušíti.“ Pak mi věnuje úsměv, který vypadá zcela nefalšovaně a sladce, přesně s tou správnou příměsíostychu, až mnou prochází neočekávaná vlna tepla.

V hlavě mi zní poplašný zvonek. Nebuď hloupá. Peeta už plánuje, jak tě zabije, připomínám si.Jen se tě snaží uchlácholit, aby z tebe byla lehčí kořist. Čím je příjemnější, tím je nebezpečnější.

Ale jelikož tuhle hru mohou hrát dva, stoupám si na špičky a líbám ho na tvář. Přímo na jehomodřinu.

Výcvikové centrum má věž určenou výhradně pro splátce a jejich týmy. Tohle bude náš domov aždo vlastního začátku her. Každý kraj zabírá celé jedno patro. Člověk prostě vkročí do výtahu astiskne číslo kraje. Jednoduché.

Výtahem už jsem jela dvakrát – v soudní budově ve Dvanáctém kraji. Jednou, když jsem přejímalamedaili po otcově smrti, a včera, abych se naposledy rozloučila s přáteli a rodinou. Tam se všakjednalo o tmavou a temnou kabinu, která se plížila jako šnek a páchla po zkysaném mléku. Stěnytohoto výtahu tvoří křišťálové sklo, takže je vidět lidi v přízemí, kteří se postupně zmenšují navelikost mravenců, zatímco člověk ujíždí rychle vzhůru. Je to povznášející pocit a jsem v pokušenípožádat Cetkii Trinketovou, jestli bychom se nemohli svézt ještě jednou, ale připadá mi to dětinské.

Cetkiiny povinnosti zjevně nekončí na nádraží. Spolu s Haymitchem na nás bude dohlížet až dookamžiku našeho vstupu do arény. Svým způsobem je to výhoda, protože se na ni přinejmenšímmůžeme spolehnout, že nás odvede na správné místo. Haymitche jsme naproti tomu neviděli odokamžiku, kdy ve vlaku souhlasil s tím, že nám pomůže. Patrně někde leží zpitý do bezvědomí. CetkieTrinketová na druhou stranu vypadá, jako by se vznášela v sedmém nebi. Jsme její první svěřenci,kteří měli úspěch na zahajovacím obřadu. Chválí nejen naše kostýmy, ale také to, jak jsme se chovali.Navíc zná všechny lidi, kteří v Kapitolu něco znamenají – mluvila s nimi celý den o nás a snažila sezískat nějaké sponzory.

„Zůstávala jsem ovšem velice tajemná,“ říká a mhouří oči, „protože se mě Haymitch pochopitelněneobtěžoval seznámit s vašimi strategiemi. S tím, co jsem měla k dispozici, jsem ale dělala, co jsemmohla. Že se Katniss obětovala za svou sestru. Že jste oba vyvinuli velké úsilí, abyste překonalibarbarství svého kraje.“

Barbarství? To je velice paradoxní poznámka od ženy, která nás pomáhá připravovat na masakr. Ana čem vlastně zakládá náš údajný úspěch? Na etiketě stolování?

„Všichni mají pochopitelně pochyby. Přece jen pocházíte z uhelného kraje. Ale já jim řekla, a tobylo ode mě moc chytré: ‚Když působíte na uhlí dost velkým tlakem, změní se v perly!‘.“ Usmívá sena nás tak zářivě, že nám nezbývá, než nadšeně přikyvovat její chytrosti, ačkoliv nemá pravdu.

Uhlí se nemění v perly. Perly rostou v mušlích. Možná chtěla říct, že se uhlí mění v diamanty, aleto taky není pravda. Slyšela jsem, že v Prvním kraji mají něco jako stroj, který umí měnit v diamantygrafit, jenže my ve Dvanáctém kraji netěžíme grafit. To patřilo k povinnostem Třináctého kraje, nežho Kapitol zničil.

Přemítám, jestli to vědí lidé, u kterých nám celý den dělala reklamu, nebo jestli je jim to úplnějedno.

„Bohužel nemohu uzavírat smlouvy se sponzory. To může dělat jenom Haymitch,“ říká Cetkieponuře. „Ale nebojte se, já ho dostanu ke stolu třeba se zbraní v ruce, jestli to bude nutné.“

Ačkoliv Cetkie Trinketová trpí zásadními nedostatky v mnoha oblastech, její odhodlání musímobdivovat.

Moje místnosti jsou větší, než náš celý dům ve Dvanáctém kraji. Jsou přepychové jako ve vlaku,ale taky tu je tolik různých automatických hejblátek, že určitě nebudu mít ani čas vyzkoušet všechnatlačítka. I sprcha je vybavena panelem s více než stovkou programů, kterými je možné ovládat teplotua tlak vody, přidávat mýdla, šampony, vůně, oleje a masáže. Když vkročíte na koupelnovou podložku,začne na vás vanout teplý vzduch, který vás osuší. Místo toho, abych se po umytí zdržovala sezacuchanými vlasy, pokládám pouze dlaň na krabičku, která do mých vlasů vyšle proud vzduchu atakřka okamžitě je vysuší a rozfouká. Splývají mi na ramena jako lesklá a hladká záclona.

Programuji skříň, aby mi vydala oblek podle mého vkusu. Okna zaostřují pohled na různé částiměsta podle mých pokynů. Stačí jen zašeptat do mikrofonu název jídla z obrovského seznamu a zanecelou minutu se objeví horký objednaný pokrm. Přecházím po místnosti a uždibuji husí játra anadýchaný chléb, dokud se neozve zaklepání na dveře. Cetkie na mě volá, že je čas jít na večeři.

Prima. Mám hlad jako vlk.

Když vstupujeme do jídelny, Peeta, Cinna a Portia stojí na balkoně, z něhož je výhled na celýKapitol. Jsem ráda, že tu jsou naši vizážisti, zejména když jsem se dozvěděla, že se k nám připojí iHaymitch. Večeře, u které by byla jen Cetkie a Haymitch, by jistě skončila katastrofálně. Navíc nejdejen o jídlo, ale také o naplánování našich strategií a Cinna s Portií již prokázali svou cenu.

Tichý mladík oblečený v bílé tunice nám všem nabízí sklenky s vínem. Uvažuji o tom, že odmítnu.Nikdy jsem ale víno nepila s výjimkou domácího, kterým matka léčí kašel, a kdy se mi naskytne dalšípříležitost je ochutnat? Srkám trpkou, nakyslou tekutinu a v duchu si pomyslím, že by se dala vylepšitněkolika lžícemi medu.

Haymitch přichází přesně ve chvíli, kdy se podává večeře. Vypadá, jako by měl vlastníhovizážistu, protože je čistý, upravený a vypadá střízlivější než kdykoliv předtím. Neodmítá nabízenévíno, ale když se pouští do polévky, dochází mi, že to je poprvé, co ho vidím jíst. Možná se opravdubude krotit na dostatečně dlouhou dobu, aby nám pomohl.

Cinna a Portia mají podle všeho příznivé účinky na Haymitche i Cetkii, kteří se aspoň k soběchovají civilizovaně a zdvořile. A oba nešetří chválou na adresu vizážistů a jejich výtvoru prozahajovací ceremoniál. Zatímco si ostatní nezávazně povídají, soustředím se na jídlo. Houbovápolévka, hořká zelenina s rajčaty o velikosti hrášku, krvavý biftek tenký jako papír a podávaný sesladkými modrými hrozny. Obsluhují nás samí mladí lidé ve stejných bílých tunikách, jako mělmladík roznášející víno, pohybují se beze slova kolem stolu a dohlížejí na to, abychom měli stáleplné talíře i sklenice.

Po vypití poloviny sklenky se mi začíná trochu zastírat mysl, a tak raději přecházím na vodu. Tenpocit se mi nelíbí a doufám, že brzy odezní. Je mi záhadou, jak Haymitch dokáže takhle trávit celýživot.

Snažím se soustředit na hovor, který se stočil k našim kostýmům na nadcházející interview, kdyžjakási dívka v bílé tunice pokládá na stůl nádherný dort a zapaluje ho. Dort vzplane a plameny ještěchvíli olizují jeho okraje, než uhasnou. Na okamžik mne přepadají pochyby. „Jak to, že hoří? Není vněm alkohol?“ ptám se a dívám se na dívku. „To je to poslední, co bych ch… ach! Tebe znám!“

Nedokážu přiřadit k dívčině tváři jméno, ale jsem si tím jistá. Ty tmavě zrzavé vlasy, překrásnérysy, porcelánově bílá pleť. Už když to ale říkám, cítím, jak se mi vnitřnosti stahují úzkostí aprovinilostí, a ačkoliv si nedokážu vybavit podrobnosti, vím, že mě s tou dívkou spojuje nějaká

ošklivá vzpomínka. Můj zmatek a stísněnost se jen zesílí, když jí po tváři přelétne výraz hrůzy.Rychle zavrtí hlavou a spěšně odbíhá od stolu.

Čtyři dospělí kolem stolu mě sledují jako dravci.

„Nebuď směšná, Katniss. Jak bys mohla znát avoxku?“ Vyštěkne na mě Cetkie. „To je nesmysl.“

„Co je avoxka?“ ptám se hloupě.

„Avox je člověk, který spáchal zločin. Té holce vyřízli jazyk, aby nemohla mluvit,“ říká Haymitch.„Patrně je to nějaká zrádkyně. Není pravděpodobné, že bys ji znala.“

„A i kdyby ano, nemáš s nimi co mluvit, pokud jim nedáváš nějaký rozkaz,“ dodává Cetkie.„Jistěže ji neznáš.“

Ale já ji znám. A když teď Haymitch vyřkl slovo zrádkyně, vzpomínám si odkud. Ostatní se alekaboní natolik, že to nemohu nikdy přiznat. „Ne, asi ne. Já jenom…,“ koktám. Víno mi taky nijaknepomáhá.

Peeta luská prsty. „Delly Cartwrightová. To je ono. Taky jsem si říkal, že mi ta holka připadápovědomá. Pak jsem si uvědomil, že je strašně podobná Delly.“

Delly Cartwrightová je nezdravě bledá, neforemná dívka s nažloutlými vlasy, která se našíservírce podobá asi tak, jako brouk podobá motýlovi. Taky je dost možná tou nejpřátelštější osobouna celé planetě – neustále se ve škole na všechny usmívá, dokonce i na mě. Dívku se zrzavými vlasyjsem neviděla usmát se ani jednou. Vděčně se ale chytám Peetovy pomocné ruky. „No ano, tu jsemmyslela. Asi to bude těmi vlasy,“ říkám.

„A podobným výrazem v očích,“ přikyvuje Peeta. Všichni kolem stolu se uvolňují. „Dobře, jestlije to všechno,“ říká Cinna. „A ano, v tom dortu byl alkohol, ale ten všechen shořel. Objednal jsem hospeciálně na počest vašeho plamenného vystoupení.“

Jíme dort a přesunujeme se do salonku, abychom sledovali záznam zahajovacího obřadu, kterýprávě vysílají. Pár dalších dvojic udělalo docela dobrý dojem, ale žádná se nemůže měřit s námi. Imy sami mimoděk vydechujeme, když nás zabírají kamery, jak vyjíždíme z Kosmetického centra.

„Koho napadlo, aby se drželi za ruce?“ ptá se Haymitch.

„Cinnu,“ odpovídá Portia.

„Krásný náznak vzpurnosti,“ říká Haymitch. „Dokonalé.“

Vzpurnosti? Nad tím se musím na okamžik zamyslet. Když si ale vzpomenu na ostatní dvojice, kteréstály prkenně vedle sebe a nijak nedávaly najevo, že si vůbec uvědomují přítomnost jeden druhého,jako by hry už začaly, chápu, co tím Haymitch myslí. Tím, že jsme se představili jako přátelé anikoliv jako protivníci, jsme se od ostatních odlišili stejně jako ohnivými kostýmy.

„Zítra ráno vás čeká první výcvik. Setkáme se u snídaně a přesně vám povím, jak chci, abyste sechovali,“ říká Haymitch Peetovi a mně. „Teď se jděte trochu vyspat a my dospělí si tu zatímpromluvíme.“

Kráčíme s Peetou chodbou k našim pokojům. U mých dveří se opírá o rám, ne že by mi přímozablokoval vstup, ale rozhodně chce, abych mu věnovala pozornost. „Takže Delly Cartwrightová. Toje ale náhoda, že jsme tu natrefili na její dvojnici.“

Žádá mě o vysvětlení a já jsem v pokušení mu je poskytnout. Oba víme, že mě vytáhl z bryndy.Takže jsem už zase jeho dlužnicí. Když mu řeknu pravdu o té dívce, trochu tím dluh vyrovnám. Čemutím mohu ublížit? I kdyby ten příběh někdo zopakoval, nemůže mi tím příliš ublížit. Byla jsem jenomsvědek. A o Delly Cartwrightové lhal stejně jako já.

Uvědomuji si, že si o té dívce opravdu chci s někým popovídat. S někým, kdo by mi pomohldoplnit mezery v jejím příběhu. Zvolila bych si Hurikána, ale není pravděpodobné, že ho ještě někdyuvidím. Přemítám, jestli na mě takhle Peeta nebude mít nějakou páku, když mu všechno řeknu, alenenapadá mě, jak by to mohl proti mně využít. Pokud se mu s něčím svěřím, možná nakonec uvěří, žeho vnímám jako přítele.

Pomyšlení na tu dívku s vyříznutým jazykem mě navíc děsí. Připomíná mi, proč jsem tady. Nejsemtu, abych předváděla oslnivé kostýmy, ani abych ochutnávala lahodné pokrmy. Jsem tu, abychzahynula krvavou smrtí, zatímco bude dav diváků povzbuzovat mého vraha.

Říct, nebo neříct? Mozek mi po tom víně stále pracuje zpomaleně. Hledím do chodby, jako bychtam mohla najít odpověď.

Peeta vycítí mé váhání. „Už jsi byla na střeše?“ Vrtím hlavou. „Cinna mě tam dovedl. Je vidětskoro na celé město. Fičí tam ovšem docela hlasitý vítr.“

Překládám si to v duchu jako: „Nikdo nás neuslyší.“ Člověk má pocit, že je tu neustále poddohledem. „Můžeme si tam jen tak zajít?“

„Jistě, jen pojď,“ říká Peeta. Následuji ho ke schodišti, které vede na střechu. Nad ním je malá,kopulovitá místnost s dveřmi ven. Vykračujeme do chladného, větrného večerního vzduchu. Nadvyhlídkou se mi tají dech. Kapitol se třpytí jako obří roj světlušek. Elektřina ve Dvanáctém krajifunguje dost nespolehlivě a obvykle ji máme k dispozici jen několik hodin denně. Večery častotrávíme při svíčkách. Na dodávku proudu se dá spolehnout pouze v okamžiku, kdy vysílají hry nebonějakou důležitou vládní zprávu, kterou musí lidé povinně sledovat v televizi. Tady ale nehrozí žádnýnedostatek. Nikdy.

Přecházíme s Peetou k zábradlí na okraji střechy. Dívám se z výšky naší budovy přímo pod sebe naulici a na lidi, kteří se hemží hluboko dole. Jsou slyšet jejich auta, občasný výkřik a podivné kovovécinkání. Ve Dvanáctém kraji bychom se teď všichni chystali ulehnout do postele.

„Ptal jsem se Cinny, proč nás sem nahoru pouštějí. Copak se nebojí, že se někteří splátcirozhodnou raději rovnou skočit?“ říká Peeta.

„Co ti odpověděl?“ ptám se.

„Nemůžeš skočit,“ krčí rameny Peeta. Napřahuje ruku do zdánlivě prázdného prostoru. Ozve seostré prasknutí a Peeta cukne rukou zpátky. „Je tu elektrické pole, které tě hodí zpátky na střechu.“

„Pořád si dělají starosti o naši bezpečnost,“ říkám. I když Cinna ukázal Peetovi střechu, přemítám,jestli bychom tu měli být tak pozdě a jen sami. Ještě nikdy jsem neviděla splátce na střešeVýcvikového centra. To ovšem neznamená, že nás nenahrávají. „Myslíš, že nás sledují?“

„Možná,“ připouští Peeta. „Pojď se podívat na zahradu.“

Na opačné straně kopule vytvořili zahradu se záhony květin a stromy v květináčích. Z větví visístovky zvonků, které vysvětlují ono kovové cinkání, jež jsem prve slyšela. Za tak větrného večera

jejich zvuk stačí k přehlušení rozhovoru dvou lidí, kteří nechtějí být odposloucháváni. Peeta na měvyčkávavě hledí.

Předstírám, že si prohlížím květ. „Jednoho dne jsme lovili v lese. Schovávali jsme se a číhali jsmena kořist,“ šeptám.

„Ty s otcem?“ ptá se šeptem.

„Ne, s kamarádem Hurikánem. Najednou přestali zpívat ptáci. Až na jednoho. Jako by vydávalvarovný pokřik. A pak jsme je uviděli. Jsem si jistá, že to byla ona. Byl s ní nějaký chlapec. Měliroztrhané šaty a tmavé kruhy pod očima. Utíkali, jako by na tom závisel jejich život,“ vyprávím.

Na chvíli se odmlčím a vzpomínám, jak nás pohled na tento podivný pár ochromil. Zjevněnepocházeli z Dvanáctého kraje a zoufale prchali lesem. Později jsme uvažovali, jestli jsme jimnemohli pomoct v útěku. Možná jsme mohli. Mohli jsme je schovat. Kdybychom jednali rychle. Jistě,ta situace nás s Hurikánem zastihla nepřipravené, ale jsme oba lovci. Víme, jak vypadají zvířatazahnaná do kouta. Věděli jsme, že ta dvojice má potíže, jakmile jsme ji spatřili. Ale jenom jsmepřihlíželi.

„Zničehonic se objevilo vznášedlo,“ pokračuji. „Chci říct, že v jednu chvíli byla obloha prázdná, av další vteřině tam bylo. Nevdávalo žádný zvuk, ale oni ho uviděli. Na dívku dopadla síť a zvedla jitak rychle jako výtah. Chlapce střelili nějakým oštěpem. Ten oštěp byl připojený k lanu, takže vytáhlii jeho tělo, ale jsem si jistá, že byl mrtvý. Slyšeli jsme, jak dívka jednou vykřikla. Myslím, že křičelajméno toho chlapce. Pak vznášedlo zmizelo a ptáci začali zpívat, jako by se nic nestalo.“

„Viděli tě?“ ptá se Peeta.

„Nevím. Byli jsme pod skalním převisem,“ odpovídám. Ale ve skutečnosti to vím. V jednomokamžiku, po varovném volání toho ptáka chvíli předtím, než se objevilo vznášedlo, nás ta dívkaspatřila. Zadívala se na mě a zavolala o pomoc. Ani Hurikán, ani já jsme ale nezareagovali.

„Celá se chvěješ,“ říká Peeta.

Vítr a vzpomínky zbavily mé tělo veškerého tepla. Ten dívčin výkřik… byl její poslední?

Peeta si svléká bundu a přehazuje mi ji přes ramena. Začínám od něj ustupovat, ale pak se zarazíma rozhoduji se, že přijmu jeho bundu i jeho vlídnost. Tak by se zachoval přítel, ne?

„Byli odtud?“ ptá se a zapíná mi knoflík u krku.

Přikyvuji. Vypadali jako obyvatelé Kapitolu. Chlapec i dívka.

„Kam podle tebe utíkali?“ pokračuje Peeta ve vyptávání.

„To nevím,“ krčím rameny. Dvanáctý kraj je víceméně konec světa. Za námi už je jen divočina.Pokud člověk nepočítá rozvaliny Třináctého kraje, které pořád doutnají od jedovatých bomb, jež naněj svrhli. Občas je ukazují v televizi, jako připomínku a výstrahu. „Ani nevím, proč prchali.“Haymitch označil avoxyl za zrádce. Zrádce čeho? Mohli zradit jedině Kapitol. Tady ale majívšechno. Není důvod se bouřit.

„Já bych odtud taky odešel,“ vyhrkne Peeta. Pak se nervózně rozhlíží. Řekl to dost hlasitě, aby tobylo slyšet přes cinkání zvonků. Směje se. „Šel bych domů, kdyby mě nechali. Ale musíš uznat, žejídlo je tu senzační.“

Znovu zachránil situaci. Pokud nikdo neslyšel nic jiného, domníval by se, že jde jen o rozhovordvou vystrašených splátců, nikoliv o napadení nezpochybnitelné dobroty Kapitolu.

„Začíná být zima. Pojďme dovnitř,“ říká. Pod kopulí je teplo a světlo. Peeta pokračujekonverzačním tónem: „Tvůj kamarád Hurikán – to je on, kdo odnesl tvou sestru při sklizni?“

„Ano. Znáš ho?“ ptám se.

„Ani ne. Slyšel jsem, že se o něm hodně baví holky. Myslel jsem, že je tvůj bratranec nebo něco naten způsob. Pomáháte si,“ říká.

„Ne, nejsme příbuzní,“ odpovídám.

Peeta s neproniknutelným výrazem přikyvuje. „Přišel se s tebou rozloučit?“

„Ano,“ přikyvuji a pečlivě ho pozoruji. „Stejně jako tvůj otec. Ten mi přinesl sušenky.“

Peeta povytahuje obočí, jako by to pro něj byla novinka. Poté, co jsem ho ale viděla tak hladcelhát, tomu nepřikládám žádnou váhu.

„Opravdu? No, má tě rád a tvou sestru taky. Mám dojem, že by si přál mít dceru místo domuplného kluků.“

Pomyšlení na to, že se o mně možná někdy bavili u večeře nebo u pekařské pece, mě ohromuje.Určitě to muselo být v matčině nepřítomnosti.

„V dětství se můj otec znal s tvou matkou,“ dodává Peeta.

Další překvapení. Ale tohle je nejspíš pravda. „Ano, ona vyrostla ve městě,“ říkám. Připadá minezdvořilé dodávat, že se o pekaři nikdy nezmínila ani slůvkem, s výjimkou příležitostí, kdy chválilajeho chleba.

Stojíme u dveří a já vracím Peetovi bundu. „Uvidíme se ráno.“

„Zatím ahoj,“ říká a odchází chodbou pryč.

Když otvírám dveře, zrzavá dívka právě sbírá můj elastický oděv a boty z podlahy, kde jsem jenechala, než jsem šla do sprchy. Chci se jí omluvit za to, že jsem ji možná u večeře dostala do potíží.Vzpomínám si ale, že s ní nemám mluvit, pokud jí nehodlám dát nějaký pokyn.

„Promiň,“ oslovuji ji. „Tyhle věci jsem měla vrátit Cinnovi. Omlouvám se. Můžeš mu je odnést?“

Vyhýbá se mému pohledu, mírně přikyvuje a míří ke dveřím.

Měla jsem v úmyslu omluvit se jí za události u večeře, ale vím, že má omluva sahá podstatněhlouběji. Stydím se, že jsem se jí nepokusila pomoct tehdy v lese. Že jsem nechala Kapitol zabít tohochlapce a zmrzačit ji, aniž bych hnula prstem.

Jako když jsem sledovala hry.

Skopávám z nohou boty a lezu si v šatech pod pokrývku. Nepřestávám se chvět. Třeba si mě tadívka ani nepamatuje. Ale vím, že ano. Nikdy nezapomenete tvář člověka, který byl vaší poslednínadějí. Přetahuji si pokrývku přes hlavu, jako by mě to mohlo ochránit před rusovlasou dívkou, kteránemůže mluvit. Cítím však na sobě její pohled, pronikající stěnami, dveřmi i lůžkovinami.

Napadá mě, jestli ji potěší, až mě uvidí umírat.

Ve spánku se mi zdají děsivé sny. Tvář zrzavé dívky se prolíná s krvavými výjevy z dřívějšíchHladových her, s mou matkou, uzavřenou do sebe a nedosažitelnou, i s vyzáblou a vystrašenou Prim.Probouzím se s křikem – volám na svého otce, aby utíkal, zatímco v dole dochází k explozi, která zářímilionem smrtících jiskřiček světla.

Okny proniká do místnosti úsvit. Kapitol se halí do strašidelného mlžného oparu. Bolí mě hlava a vnoci jsem se kousla do tváře. Přejíždím jazykem po narušené tkáni a cítím chuť krve.

Pomalu vstávám z postele a jdu do sprchy. Náhodně mačkám několik tlačítek na kontrolním panelua musím poskakovat z nohy na nohu pod střídavými proudy ledově studené a palčivě horké vody.Vzápětí mě zaplavuje citrónová pěna, kterou ze sebe musím seškrabovat kartáčem. No dobře. Aspoňse mi rozproudila krev.

Jakmile jsem suchá a potřená pleťovou vodou, beru si oblečení, které mám připravené před skříní.Přiléhavé černé kalhoty, karmínově červená tunika s dlouhými rukávy a kožené boty. Vlasy si splétámdo jednoduchého copu na zádech. To je poprvé od rána v Den sklizně, kdy se upravuji sama. Žádnémódní výstřelky v účesu ani v oblečení, žádná plamenná kápě. Jen já. Jako bych se chystala vyrazitdo lesa. Ta myšlenka mě uklidňuje.

Haymitch neurčil přesnou hodinu, kdy se s ním máme setkat u snídaně, ale mám hlad, a tak sevydávám do jídelny. Doufám, že tam bude něco k snědku. Nejsem zklamaná. Stůl je sice prázdný, alena dlouhé polici po straně místnosti stojí nejméně dvacet talířů. Nějaký mladík, další avox, stojí vpozoru opodál. Když se ptám, jestli se mohu obsloužit sama, souhlasně přikyvuje. Nakládám si natalíř vejce, klobásy, koláčky se silnou vrstvou pomerančové marmelády a plátky světle červenéhomelounu. Hltám kupu potravy a sleduji východ slunce nad Kapitolem. Na druhý talíř si dávám horkéobiloviny polité dušeným hovězím. Nakonec si beru talíř s houskami, sedám si ke stolu, odlamujikousky pečiva a namáčím si je v horké čokoládě, jak jsem to viděla dělat Peetu ve vlaku.

Myšlenky se mi zatoulávají k matce a k Prim. Určitě jsou vzhůru. Matka připravuje k snídanibramborovou kaši. Prim před odchodem do školy dojí kozu. Ještě předevčírem jsem byla doma. Je tovůbec možné? Ano, předevčírem. A teď mi i na tu vzdálenost připadá domov prázdný. Co asi říkalyvčera v noci na mé první ohnivé vystoupení během her? Načerpaly z něj naději, nebo se jenprohloubila jejich hrůza, když viděly všech dvacet čtyři splátců shromážděných na jednom místě, znichž má přežít jen jediný?

Dovnitř vcházejí Haymitch s Peetou, přejou mi dobré ráno a berou si vlastní talíře. Dráždí mě, žePeeta má na sobě přesně stejné oblečení jako já. Musím říct něco Cinnovi. Hraní si na kamarádskádvojčátka stejně skončí, jakmile začnou vlastní hry. Určitě to přece musejí vědět. Pak si uvědomuji,jak mě Haymitch poučil, abych dělala to, co po mně vizážista bude chtít. Kdyby šlo o kohokolivjiného než Cinnu, byla bych v pokušení jeho pokynů nedbat, ale po triumfu ze včerejšího večera minezbývá příliš velký prostor ke kritice jeho rozhodnutí.

Jsem nervózní z výcviku. V nadcházejících třech dnech budou splátci společně trénovat. Posledníodpoledne dostane každý z nás příležitost soukromě vystoupit před tvůrci her. Jsem celá nesvá z toho,

že se setkám s ostatními soutěžícími tváří v tvář. Obracím v prstech housku, kterou jsem právě zvedlaz košíku, ale má chuť k jídlu je tatam.

Když Haymitch dojídá několikátou porci dušeného hovězího, odsunuje od sebe s odfouknutím talíř,vytahuje z kapsy plochou láhev, dlouze si z ní přihýbá a opírá se lokty o stůl. „Takže k věci. Výcvik.Zaprvé, jestli chcete, budu vás trénovat odděleně. Rozhodněte se hned teď.“

„Proč byste nás měl trénovat odděleně?“ ptám se.

„Kdybyste třeba něco uměli a nechtěli, aby se o tom dozvěděl ten druhý,“ vysvětluje Haymitch.

Vyměňuji si pohled s Peetou. „Já nemám žádné tajné dovednosti,“ říká. „A taky už vím, v čem jsidobrá ty. Jedl jsem plno tvých veverek.“

Nikdy mě nenapadlo, že Peeta jí mnou zastřelené veverky. Vždycky jsem si představovala, že si jepekař v tichosti upeče sám pro sebe. Ne z chamtivosti, ale proto, že rodiny měšťanů obvykle dávajípřednost drahému masu od řezníka. Hovězímu, kuřecímu a koňskému.

„Můžete nás trénovat dohromady,“ říkám Haymitchovi a Peeta přikyvuje.

„Dobrá. Takže mi povězte, v čem jste dobří,“ vyzývá nás Haymitch.

„Já neumím nic moc,“ říká Peeta. „Pokud nepočítáte pečení chleba.“

„Promiň, ale to opravdu nepočítám. Katniss. Vím, že jsi šikovná s nožem,“ obrací se Haymitch kemně.

„Ani moc ne. Ale umím lovit,“ říkám. „S lukem a šípy.“

„A jsi dobrá?“ ptá se Haymitch.

Musím se nad tím zamyslet. Po čtyři roky jsem dokázala shánět dostatek potravy, abychom mělydoma co jíst. To není malý úkol. Nejsem tak dobrá, jako byl můj otec, ale ten měl víc zkušeností.Mám lepší mušku než Hurikán, ale taky střílím častěji. Hurikán to umí skvěle s pastmi a oky. „Docelami to jde,“ připouštím.

„Je skvělá,“ ozývá se Peeta. „Můj otec si kupuje její veverky, vždycky obdivuje, že šípy nikdyneprojdou tělem. Všechny je trefuje do očí. A to samé platí o králících, které prodává řezníkovi.Dokonce umí ulovit i vysokou.“

Peetova chvála mě zastihuje zcela nepřipravenou. Zaprvé mě překvapuje, že si toho vůbec všiml.A zadruhé, že vyzdvihuje moje přednosti. „O co ti jde?“ ptám se ho podezřívavě.

„O co jde tobě? Jestli ti má pomoct, musí vědět, v čem jsi dobrá. Nepodceňuj se,“ odpovídá Peeta.

Nevím proč, ale tím mě jen nahněvá. „A co ty? Viděla jsem tě na trhu. Dokážeš zvednoutpadesátikilový pytel mouky jako nic,“ štěkám na něj. „Jen mu to pověz. To přece není k zahození.“

„Jo, jsem si jistý, že v aréně bude plno pytlů s moukou, abych mohl házet po ostatních soutěžících.To není totéž, jako když někdo umí používat opravdovou zbraň, a ty to dobře víš,“ odsekává mi.

„Umí zápasit,“ říkám Haymitchovi. „Vloni byl na školní soutěži druhý, hned za svým bratrem.“

„K čemu mi to je? Kolikrát jsi viděla někoho uzápasit k smrti?“ odfrkává Peeta znechuceně.

„Vždycky dochází k bojům tělo na tělo. Stačí mít nůž a budeš mít aspoň šanci. Jestli mě někdo

přepadne, je po mně!“ Slyším, že rozhněvaně zvyšuji hlas.

„Jenže tebe nikdo nepřepadne! Budeš žít v koruně nějakého stromu, živit se syrovými veverkami aodrovnávat jednoho po druhém šípy. Víš, co řekla moje matka, když se přišla se mnou rozloučit, abymě povzbudila? Řekla, že Dvanáctý kraj možná bude mít konečně zase vítěze. Pak jsem si uvědomil,že nemyslela mě, ale tebe!“ vybuchuje Peeta.

„Ale no tak, myslela určitě tebe,“ mávám nad jeho slovy rukou.

„Řekla doslova: Ta holka umí přežít. Ta holka!“ zdůrazňuje Peeta.

To mě omračuje. Opravdu to o mně řekla jeho matka? Vycházela jsem z jejího hodnocení líp nežjejí vlastní syn? Vidím v Peetových očích bolest a vím, že nelže.

Najednou jsem znovu za pekařstvím a cítím, jak mi po zádech stékají kapky studeného deště i jakmi kručí v břiše. Když promlouvám, můj hlas zní jako hlas jedenáctileté holčičky. „Ale jenom proto,že mi někdo pomohl.“

Peeta na okamžik stáčí pohled na housku v mé dlani a já vím, že si na ten den vzpomíná taky. Pakale jen krčí rameny. „Lidé ti budou pomáhat i v aréně. Budou se hádat o to, kdo tě bude moctsponzorovat.“

„Ne víc než tebe,“ namítám.

Peeta obrací oči v sloup a otáčí se k Haymitchovi. „Ona o tom nemá ani tušení. Neví, jaký dojemumí vyvolat.“ Přejíždí prstem po dřevěné desce stolu a odmítá se na mě podívat.

Co tím pro všechno na světě myslí? Že mi lidé pomáhají? Když jsme umírali hladem, nikdo minepomohl! Nikdo kromě Peety. Jakmile jsem pak měla něco na výměnu, všechno se změnilo. Jsemtvrdý obchodník. Nebo nejsem? Jaký dojem vyvolávám? Že jsem slabá a potřebuji pomoc?Naznačuje Peeta, že dostávám dobrou cenu, protože je mě lidem líto? Pokouším se odhadnout, zda jeto pravda. Někteří obchodníci byli možná při směně zboží trochu velkorysí, ale vždycky jsem topřipisovala jejich dlouholetému přátelství s mým otcem. Moje zvěř je navíc vždycky prvotřídní.Nikdo mě nelituje!

Propaluji housku pohledem. Jsem si jistá, že se mě Peeta snažil urazit.

Zhruba po minutě ticha Haymitch říká: „No dobře. Dobře, dobře, dobře. Katniss, nemáme záruku,že v aréně budou nějaké luky a šípy, ale při soukromém vystoupení před tvůrci her ukaž, co umíš. Doté doby se lukostřelbě vyhýbej. Umíš klást oka?“

„Znám pár základních pastí,“ mumlám.

„To by mohlo být významné kvůli potravě,“ říká Haymitch. „A Peeto, Katniss má pravdu. Nikdynepodceňuj význam síly. Fyzická síla velice často rozhoduje o vítězi. Ve Výcvikovém centru budoumít činky, ale před ostatními splátci neukazuj, jakou váhu uzvedneš. Plán je stejný pro oba. Půjdete naskupinový trénink. Využijte ten čas, abyste se naučili něco, co neumíte. Házet oštěpem. Ohánět sekyjem. Naučte se vázat slušné uzly. To, v čem jste nejlepší, předveďte až při soukromém vystoupení.Je to jasné?“ ptá se Haymitch. Peeta i já přikyvujeme.

„Ještě jedna věc. Chci, abyste na veřejnosti byli celou dobu spolu,“ říká Haymitch. Oba začínámeněco namítat, ale Haymitch pleskne rukou do stolu. „Celou dobu! Nehodlám se o tom bavit!Souhlasili jste s tím, že se budete řídit mými pokyny! Budete spolu a budete se k sobě chovat vlídně.

Teď jděte. V deset hodin počkejte u výtahu na Cetkii, aby vás odvedla na výcvik.“

Koušu se do rtu a vracím se do svého pokoje. Dávám si záležet, aby Peeta slyšel, jak za seboubouchám dveřmi. Sedám si na postel. Nenávidím Haymitche, Peetu i sama sebe za to, že jsem sezmínila o tom dávném deštivém dnu.

Takový nesmysl! Peeta a já budeme předstírat, že jsme přátelé! Budeme vyzdvihovat přednostijeden druhého a trvat na tom, aby došly uznání. Jenže v jistém okamžiku budeme muset odhoditpřetvářku a přijmout skutečnost, že jsme soupeři na život a na smrt. Což bych byla schopná učinithned teď, nebýt Haymitchova stupidního pokynu, abychom se během tréninku drželi pohromadě. Je toasi moje chyba, protože jsem mu řekla, že nás nemusí trénovat odděleně. To ale neznamenalo, že chcidělat všechno s Peetou. Který mimochodem taky zjevně nechce být spárovaný se mnou.

V uších mi pořád zní Peetův hlas. Ona o tom nemá ani tušení. Neví, jaký dojem umí vyvolat.Očividně mě chtěl ponížit. Určitě. Ale zároveň ve mně hlodá pochybnost, jestli se nakonec přece jennejednalo o poklonu. Třeba tím měl na mysli, že jsem svým způsobem přitažlivá. Je divné, jak moc simě všímal. Například jakou pozornost věnoval mému lovu. A on mi taky nebyl tak lhostejný, jak jsemsi představovala. Ta mouka. To zápasení. Nepřestávala jsem sledovat toho chlapce s chlebem.

Je skoro deset hodin. Čistím si zuby a opět si uhlazuji vlasy. Zlost na chvíli přemohla mounervozitu ze setkání s ostatními splátci, ale nyní cítím, jak ve mně opět narůstá úzkost. Ve chvíli, kdyse setkávám s Cetkií a Peetou u výtahu, se přistihuji, že si koušu nehty. Okamžitě přestávám.

Tréninkové místnosti jsou v podzemních podlažích budovy. V luxusním výtahu nám sestup netrváani minutu. Dveře se otvírají do obrovské tělocvičny plné různých zbraní a překážkových drah.Ačkoliv ještě není deset, přicházíme jako poslední. Ostatní splátci stojí nervózně v kruhu. Všichnimají ke košilím připíchnutý čtvereček látky s číslem svého kraje. Zatímco mi někdo připíná na zádadvanáctku, rychle se rozhlížím. Peeta a já jsme jediní ve shodných úborech.

Jakmile se připojujeme ke kruhu, vysoká vrchní trenérka Atala s atletickou postavou začínáuprostřed kruhu vysvětlovat rozvrh výcviku. Odborníci na jednotlivé disciplíny zůstanou u svýchstanovišť. Můžeme se mezi nimi volně pohybovat podle instrukcí našich rádců. U některých stanovišťse probírají techniky přežití, u jiných zase boj. Cvičné souboje mezi splátci jsou zakázané. Pokudbudeme potřebovat trénovat s partnerem, jsou nám k dispozici asistenti.

Když Atala začíná předčítat seznam stanovišť, mimoděk přejíždím očima po ostatních splátcích.Tohle je první chvíle, kdy stojíme tak blízko u sebe a v prostých šatech. Má beznaděj stoupá. Skorovšichni chlapci a nejméně polovina dívek mě převyšuje, ačkoliv řada z nich nebyla nikdy pořádněživena. Je to vidět na jejich kostech, kůži i na prázdném pohledu v očích. Možná jsem od přírodydrobnější, ale celkově mi vynalézavost mé rodiny v této oblasti dává jistou výhodu. Stojím rovně, apřestože jsem hubená, mám docela sílu. Maso a bylinky z lesa v kombinaci s námahou, kterou bylotřeba vyvinout k jejich získání, mi daly lepší fyzičku, než má většina ostatních.

Výjimkou jsou soutěžící z bohatších krajů – dobrovolníci, kteří byli pro tuto chvíli živeni atrénováni po celý život. To se obvykle týká splátců z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje. Přísně vzatoje proti pravidlům, pokud někdo cvičí splátce, než dorazí do Kapitolu, ale stává se to každým rokem.Ve Dvanáctém kraji jim říkáme profesionální splátci, nebo jenom profíci. A ať se to člověku líbínebo ne, vítězem bude jeden z nich.

Nepatrná výhoda, kterou jsem měla při příchodu do Výcvikového centra, se podle všeho v

přítomnosti ostatních soutěžících rozplývá. Další splátci na nás nežárlili proto, že bychom byli nějakúžasní, ale kvůli našim skvělým vizážistům. Teď nevidím v pohledech profesionálních splátců nic nežopovržení. Všichni z nich jsou jistě o dvacet až padesát kilogramů těžší než já. Vyzařuje z nicharogance a krutost. Jakmile nám Atala dává rozchod, okamžitě míří k těm nejhroznějším zbraním aobratně si s nimi pohrávají.

Zrovna přemítám o tom, jaké mám štěstí, že umím rychle utíkat, když tu mi Peeta sahá na ruku a jánadskakuji. Je stále vedle mě, přesně podle Haymitchových pokynů. Střízlivě se na mě dívá. „Kdebys chtěla začít?“

Ohlížím se na profesionální splátce, kteří se předvádějí a zjevně chtějí zastrašit konkurenty. Pak sedívám na ostatní, podvyživené děti, které roztřeseně berou poprvé do ruky nůž nebo sekeru.

„Možná bychom mohli uvázat pár uzlů,“ říkám.

„Máš pravdu,“ přikyvuje Peeta. Přecházíme k prázdnému stanovišti. Zdejšího instruktora podlevšeho těší, že má nějaké žáky. Mám dojem, že lekce ve vázání uzlů nejsou zrovna hitem Hladovýchher. Jakmile instruktor zjišťuje, že vím něco o stražení ok, ukazuje nám jednoduchou, účinnou past,která umí chytit člověka za nohu a vytáhnout ho do koruny stromu. Soustředíme se na tuto dovednostzhruba hodinu, dokud si ji oba neosvojíme. Pak se přesunujeme k maskování. Peeta si podle všehotuto lekci doopravdy užívá, roztírá si po bledé pokožce směs bláta, hlíny a šťávy z různých bobulí asplétá si masky z lián a listů. Trenér u maskovacího stanoviště je z jeho díla nadšený.

„Zdobím dorty,“ přiznává Peeta.

„Dorty?“ opakuji. Zrovna jsem pozorovala chlapce z Druhého kraje, který na vzdálenost patnáctimetrů proklál oštěpem srdce figuríny. „Jaké dorty?“

„Doma. Dorty s polevou, v pekárně,“ vysvětluje.

Má na mysli ty, které vystavují ve výloze. Krásné dorty zdobené květinami a dalšími věcmi zpolevy. Jsou určené k narozeninám nebo na Nový rok. Prim mě cestou přes náměstí vždycky táhne kpekařství, abychom si je prohlédly, ačkoliv si nikdy nebudeme moct něco podobného dovolit. VeDvanáctém kraji bývá ovšem málo příležitostí obdivovat něco krásného, a tak Prim nechci kazitpotěšení.

Prohlížím si pozorněji vzor na Peetově paži. Střídavé pruhy světlé a tmavé barvy připomínají hruslunečního světla dopadajícího přes listoví stromů. Přemítám, jak to asi ví, protože pochybuji, že bylněkdy za plotem. Dokázal to snad odvodit z té poničené staré jabloně na jejich zadním dvorku? Tocelé – jeho umění, ty nedostupné dorty i chvála odborníka na maskování – mi leze na nervy.

„Moc hezké. Kéž bys mohl někoho uzdobit k smrti,“ poznamenávám.

„Jen se nepovyšuj. Nikdy nevíš, na co můžeš v aréně narazit. Řekněme, kdyby byla jako gigantickýdort…,“ začíná Peeta.

„Takže se přesuneme dál,“ skáču mu do řeči.

Další tři dny se s Peetou tiše přesunujeme od jednoho stanoviště k druhému. Učíme se některécenné dovednosti, od rozdělávání ohně přes vrhání nožem až po stavbu přístřeší. Přes Haymitchůvpokyn, abychom se tvářili jako průměrní soutěžící, Peeta vyniká v zápase a já procházím bez mrknutíoka testem jedlých rostlin. Držíme se však stranou od lukostřelby a zvedání činek, abychom si něco

ušetřili na soukromé vystoupení.

Tvůrci her se objevili jen první den. Přibližně dvacet mužů a žen oblečených do tmavě nachovýchhábitů. Sedí na vyvýšeném ochozu kolem tělocvičny, někdy se procházejí mezi námi, aby si nás mohliprohlédnout zblízka, a zapisují si nějaké poznámky, ale většinou se věnují nekonečné hostině, kteroupro ně avoxové vystrojují, a nás si vůbec nevšímají. Zdá se ale, že přece jen sledují splátce zDvanáctého kraje. Několikrát zvedám pohled a všímám si, že se na mě někdo z nich dívá. Běhemnašich obědů si také povídají s trenéry. Při návratu je vidíme všechny sdružené pohromadě.

Snídaně a večeře se podávají na našem patře, ale oběd všichni jíme v jídelně vedle tělocvičny.Chody jsou rozmístěné na vozíkách po obvodu místnosti a musíme se obsluhovat sami. Profesionálnísplátci se většinou halasně shlukují u jednoho stolu, jako by dávali najevo svou nadřazenost,dokazovali si, že se navzájem nebojí, a nás ostatní nepovažovali za hodna zmínky. Většina ostatníchsplátců sedí o samotě jako ztracené ovce. Nikdo s námi nepromluví ani slovo. Jíme s Peetouspolečně, a protože nám to Haymitch neustále důrazně připomíná, snažíme se spolu přátelsky hovořit.

Najít téma není snadné. Hovory o domovu jsou bolestné. Hovory o momentální situacinesnesitelné. Jednoho dne Peeta vyprazdňuje koš na chléb a ukazuje, jak se organizátoři snažíkombinovat druhy z jednotlivých krajů s kvalitním kapitolským chlebem. Bochník ve tvaru ryby a sezeleným nádechem mořských řas Čtvrtého kraje. Srpek měsíce ozdobený semínky z Jedenáctéhokraje. Ačkoliv je vyroben ze stejné hmoty, daří se mu nějak vypadat mnohem chutněji než ty ošklivékapkovité sušenky, které se normálně prodávají doma.

„A to je všechno,“ říká Peeta a vrací chleby do košíku.

„Rozhodně toho víš hodně,“ podotýkám.

„Jenom o chlebu,“ krčí rameny. „Dobře, teď se zasměj, jako bych řekl něco vtipného.“

Oba předvádíme poměrně přesvědčivý smích a nedbáme na upřené pohledy ostatních v místnosti.

„Tak. Já se budu příjemně usmívat a ty mluv,“ říká Peeta. Haymitchův pokyn, abychom se k soběchovali přátelsky, nás oba unavuje. Od chvíle, kdy jsem za sebou zabouchla dveře, se mezi námivznáší chlad. Máme ale své rozkazy.

„Už jsem ti někdy vyprávěla, jak mě honil medvěd?“ ptám se.

„Ne, ale zní to skvěle,“ říká Peeta.

Snažím se nasadit zaujatý výraz a vzpomínám na pravdivou historku, jak jsem pošetile zpochybnilaprávo černého medvěda na hnízdo lesních včel. Peeta se směje a klade otázky přesně ve správnýchmístech. Je v tom mnohem lepší než já.

Druhý den, když se pokoušíme zvládnout vrhání oštěpů, mi šeptá: „Myslím, že máme fanouška.“

Házím oštěp – mimochodem, nejsem v tom zase tak špatná, pokud nemusím dohodit daleko – avidím, že kousek za námi stojí drobná dívka z Jedenáctého kraje a sleduje nás. Je to ta dvanáctiletáholčička, která mi vzrůstem tolik připomíná Prim. Zblízka vypadá na deset. Má jasné, tmavé oči ahedvábně snědou kůži, stojí mírně na špičkách, s pažemi nepatrně oddálenými od těla, jako by bylapřipravena při sebemenším zvuku vzletět. Je nemožné si při pohledu na ni nevybavit nějakého ptáka.

Beru další oštěp a Peeta vrhá svůj. „Mám dojem, že se jmenuje Routa,“ dodává tiše.

Koušu se do rtu. Routa je drobná, žlutě kvetoucí bylinka, která roste na Louce. Routa. Primulka.

„Co s tím můžeme dělat?“ ptám se ho drsněji, než jsem zamýšlela.

„Nic,“ odpovídá. „Můžeme si jenom povídat.“

Když o něm teď vím, je těžké si toho dítěte nevšímat. Připojuje se k nám u různých stanovišť.Podobně jako já zná bylinky, rychle šplhá a dobře míří. Při střelbě z praku zasáhne pokaždé cíl. Coale svede prak proti stokilovému obrovi s mečem?

Zpátky na patře Dvanáctého kraje se nás Haymitch s Cetkií během snídaně i večeře vyptávají nakaždý okamžik dne. Co jsme dělali, kdo nás sledoval, jak si vedou ostatní splátci. Cinna s Portií sejídel neúčastní, takže tu není nikdo, kdo by uklidňoval horké hlavy. Ne že by se Haymitch s Cetkiíhádali. Zdá se, že jdou za společným cílem, aby nás co nejlépe připravili. Neustále nás zahrnujípokyny, co bychom měli a naopak neměli dělat během výcviku. Peeta je trpělivější, ale mně to lezekrkem a jsem čím dál mrzutější.

Když druhého dne konečně odcházíme do postele, Peeta zahučí: „Někdo by měl Haymitchovi dátpanáka.“

Vyluzuji zvuk, který je na půli cesty mezi odfrknutím a smíchem. Pak se zarážím. Je to nápor namou mysl – navzdory předstírání, že jsme přátelé, se snažím nezapomenout, jaká je skutečnost. Až seocitneme v aréně, budu aspoň vědět, kde si stojím. „Nech toho. Nechci nic hrát, když není nikdonablízku.“

„Dobře, Katniss,“ říká unaveně. Od té doby spolu mluvíme jen před lidmi.

Třetího dne výcviku nás začínají vyvolávat od oběda k soukromému vystoupení před tvůrci her.Kraj po kraji, nejprve chlapec, poté dívka. Dvanáctý kraj je jako vždy odsouzen k tomu, že přijde nařadu jako poslední. Zdržujeme se v jídelně, protože nás nenapadá, kam jinam bychom mohli jít.Nikdo se k nám nevrací. Místnost se vyprazdňuje a tlak, abychom se na sebe tvářili přátelsky, sesnižuje. Když volají Routu, zůstáváme o samotě. Sedíme mlčky, dokud neposílají pro Peetu. Zvedá seze židle.

„Nezapomeň na to, co Haymitch říkal o házení těžkých předmětů.“ Ta slova mi vyklouzávají z úst,než je stačím zadržet.

„Díky, nezapomenu,“ odpovídá. „A ty… dobře miř.“

Přikyvuji. Nevím, proč jsem vůbec něco řekla, ačkoliv pokud bych měla zemřít, byla bych raději,kdyby vyhrál Peeta, než někdo z ostatních. Bylo by to lepší pro náš kraj, pro mou matku i pro Prim.

Zhruba po čtvrthodině volají mé jméno. Uhlazuji si vlasy, narovnávám ramena a kráčím dotělocvičny. Okamžitě je mi jasné, že jsem v maléru. Tvůrci her tu sedí už příliš dlouho. Muselipřetrpět třiadvacet dalších vystoupení. Většina z nich taky vypila příliš mnoho vína. Víc než cokolivjiného chtějí jít konečně domů.

Nemohu dělat nic jiného, než pokračovat podle plánu. Jdu ke stanovišti lukostřelby. Ach, ty zbraně!Celé dny mě svrběly dlaně. Jsou tu luky vyrobené ze dřeva, plastu, kovu i z materiálů, jaké nedokážuani pojmenovat. Šípy s pírky seřazenými do bezchybně rovnoměrných řad. Vybírám si luk, napínámjej a beru si přes rameno odpovídající toulec se šípy. Je tu řada terčů, ale připadá mi příliš svazující.Obvyklé býčí oči a lidské postavy. Kráčím do středu tělocvičny a vybírám si první terč. Figurínu

používanou ke cvičení vrhání nožů. Jakmile natahuji tětivu, vím, že je cosi v nepořádku. Tětiva jetužší než ta, jakou používám doma. Šíp je méně ohebný. Míjím figurínu o několik centimetrů apřicházím o tu trochu pozornosti, kterou se mi podařilo vyvolat. Zahanbeně odcházím zpátky k býčímuoku. Střílím stále znovu, dokud neznámou zbraň dokonale nezvládám.

Znovu uprostřed tělocvičny zaujímám původní pozici a tentokrát můj šíp zasahuje figurínu přímodo srdce. Následně přesekávám šípem provaz, který drží pytel s pískem určený k boxování, a pytel sepo dopadu na zem otvírá. Aniž bych se zastavila, dělám kotoul přes rameno, zvedám se na jednokoleno a plynulým pohybem vysílám šíp do jednoho ze zavěšených světel vysoko nad podlahoutělocvičny. Ze světla se snáší k zemi sprška jisker.

Je to skvělý zásah. Otáčím se k tvůrcům her. Několik na mě uznale kývá, ale většina se soustředí napečené sele, které jim právě donesli na hodovní stůl.

Popadá mě vztek. V sázce je můj život a oni nemají ani dost slušnosti, aby mi věnovali pozornost.Raději si prohlížejí mrtvé sele. Zrychluje se mi tep a cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Bezpřemýšlení vytahuji z toulce další šíp a vysílám jej přímo ke stolu tvůrců her. Slyším poplašenévýkřiky a lidé polekaně uskakují. Šíp zasahuje jablko zastrčené v tlamě selete a přišpendluju je kestěně za ním. Všichni na mě nevěřícně zírají.

„Děkuji vám za pozornost,“ říkám. Pak se mírně ukláním a kráčím rovnou k východu, aniž by měpropustili.

Cestou k výtahu vztekle odhazuji luk na jednu stranu a toulec na druhou. Míjím zírající avoxy, kteříhlídají výtahy, a v kabině zasahuji tlačítko s číslem dvanáct úderem pěstí. Dveře se zavírají a výtahstoupá. Dojíždím až k našemu patru a po tvářích se mi začínají koulet slzy. Slyším, jak mě ostatnívolají ze salonku, ale utíkám chodbou ke svému pokoji, zamykám za sebou dveře a vrhám se napostel. Tam se teprve opravdu rozvzlykám.

To se mi povedlo! Teď jsem všechno zkazila! Jestli jsem měla aspoň nepatrný náznak naděje,přišla jsem o něj, když jsem vystřelila šíp na tvůrce her. Co teď se mnou udělají? Uvězní mě?Popraví mě? Vyříznou mi jazyk a udělají ze mě avoxku, abych mohla obsluhovat budoucí splátcePanemu? Na co jsem myslela, když jsem vysílala ten šíp? Jistě, v tu chvíli jsem prostě nemyslela,sestřelila jsem to jablko čistě proto, že jsem byla rozzlobená kvůli jejich lhostejnosti. Nesnažila jsemse nikoho z nich zabít. Kdyby ano, už by byli po smrti!

Ale co na tom vlastně záleží? Stejně jsem nemohla tyhle hry vyhrát. Koho zajímá, co se mnouudělají? Strach mi nahání především to, co mohou provést s matkou a s Prim. Jak bude má rodinatrpět za mou vznětlivost? Zabaví jim jejich skrovný majetek, nebo pošlou matku do vězení a Prim dosirotčince? Nebo je rovnou zabijí? To by přece neudělali, nebo ano? Ale proč ne? Co jim na tomsejde?

Měla jsem tam zůstat a omluvit se. Nebo se zasmát, jako by to celé byl vtip. Pak by se mnou možnánaložili shovívavě. Já jsem ale místo toho vypochodovala z místnosti tak neuctivě, jak jen to šlo.

Haymitch a Cetkie klepou na dveře. Křičím na ně, ať jdou pryč, a oni nakonec odcházejí. Trvánejméně hodinu, než se vypláču. Pak jen ležím schoulená na posteli, hladím hedvábné povlečení asleduji, jak slunce zapadá nad umělým cukrkandlovým Kapitolem.

Zpočátku očekávám, že si pro mne přijdou stráže. Jak ale ubíhá čas, připadá mi to stále méněpravděpodobné. Pořád potřebují dívku za Dvanáctý kraj, nebo ne? Jestli mě tvůrci her chtějípotrestat, mohou to udělat veřejně. Počkají, až budu v aréně a pak na mě poštvou divoká zvířata. Amohu se vsadit, že mi neposkytnou luk a šípy, abych se mohla bránit.

Ještě předtím mi ale dají tak nízké skóre, že mě nebude sponzorovat nikdo příčetný. To se stanehned dnes večer. Vzhledem k tomu, že soukromé vystoupení není určeno pro cizí oči, tvůrci heroznámí u každého hráče svoje bodové hodnocení, které poskytne divákům startovní čáru, na jejímžzákladě mohou začít sázet. Čísla se pohybují od jedničky ke dvanáctce, přičemž jednička jenenapravitelně špatná a dvanáctka nedosažitelně vysoká, a odrážejí, jak slibně se tvůrcům her danýsplátce jeví. Hodnocení nezaručuje, kdo vyhraje. Je to jen odraz schopností, které splátce předvedlběhem výcviku. Nepředvídatelné faktory v aréně často způsobí, že splátce s nejvyšším hodnocenímpadne jako první. A před pár lety se přihodilo, že chlapec, který dostal v hodnocení jen trojku, vyhrálcelé hry. Známky ale mohou pomoct či ublížit soutěžícímu v očích sponzorů. Doufala jsem, že mistřelecké umění vynese šestku nebo sedmičku, ačkoliv nemám příliš velkou sílu. Teď jsem si jistá, žebudu mít nejnižší skóre ze všech čtyřiadvaceti soutěžících. A pokud mě nikdo nebude sponzorovat,pravděpodobnost, že zůstanu naživu, klesá téměř k nule.

Když na dveře klepe Cetkie a volá mě k večeři, usuzuji, že mohu klidně jít. Večer v televizi ukážounaše hodnocení, takže stejně nemá cenu pořád skrývat, co se stalo. Jdu do koupelny a oplachuji sitvář, ale stále ji mám zarudlou a opuchlou od pláče.

Všichni čekají u stolu. Jsou tu dokonce i Cinna a Portia. Přeju si, aby sem vizážisti bývalinechodili, protože se mi z nějakého důvodu nelíbí pomyšlení, že je zklamu. Jako bychbezmyšlenkovitě zahodila všechnu skvělou práci, kterou odvedli při přípravě zahajovacího obřadu.Vyhýbám se pohledům ostatních a lhostejně nabírám rybí polévku lžící. Slaná chuť mi připomínámoje slzy.

Dospělí se začínají bavit o předpovědi počasí a já se podívám na Peetu. Hledí na mě spovytaženým obočím. V jeho očích se zráčí otázka. Co se stalo? Jen mírně vrtím hlavou. Když pakpodávají hlavní chod, slyším, jak Haymitch říká: „Dobře, konec nezávazného plkání. Jak mizerní jstedneska byli?“

Peeta začíná: „Nemám pocit, že by na tom vůbec záleželo. Když jsem přišel před tvůrce her, nikdose na mě pomalu ani nepodíval. Myslím, že zpívali nějaké pijácké písničky. Chvíli jsem házel srůznými těžkými předměty, dokud mi neřekli, že mohu jít.“

Po jeho slovech se cítím o něco líp. Peeta sice nezaútočil na tvůrce her, ale aspoň se k němuchovali stejně lhostejně jako ke mně.

„A ty, drahoušku?“ říká Haymitch.

Jeho oslovení mě napružuje natolik, že jsem aspoň schopná odpovědět. „Vystřelila jsem šíp natvůrce her.“

Všichni přestávají jíst. „Cože jsi udělala?“ Hrůza v Cetkiině hlase potvrzuje mé nejhorší obavy.

„Vystřelila jsem na ně šíp. Vlastně ne přímo na ně. Jejich směrem. Jak říkal Peeta, střílela jsem zluku a oni si mě nevšímali, takže jsem prostě… prostě jsem ztratila hlavu a vystřelila jsem jablko zhuby tomu pitomému pečenému seleti!“ vysvětluji vzdorně.

„Co ti říkali?“ ptá se Cinna opatrně.

„Nic. Nebo spíš nevím. Potom jsem odešla,“ odpovídám.

„Aniž by tě propustili?“ lapá Cetkie po dechu.

„Propustila jsem se sama,“ říkám. Vzpomínám si, jak jsem slíbila Prim, že se opravdu pokusímvyhrát, a mám pocit, jako by se na mě zřítila tuna cihel.

„Tak to bychom měli,“ poznamenává Haymitch a maže si housku máslem.

„Myslíte, že mě zatknou?“ ptám se.

„O tom pochybuji. Teď by měli plno starostí sehnat náhradnici,“ říká Haymitch.

„A co moje rodina?“ ptám se dál. „Potrestají je?“

„Těžko. Nemělo by to smysl. Chápej, museli by zveřejnit, co se stalo ve Výcvikovém centru, aby tomělo nějaký účinek na diváky. Lidé by chtěli vědět, co jsi udělala. Jenže to nemohou prozradit,protože je to tajné, takže by trestáním rodiny jenom mrhali časem,“ vysvětluje Haymitch. „Spíš tiudělají ze života peklo v aréně.“

„To nám plánují udělat tak jako tak,“ říká Peeta.

„To je pravda,“ přikyvuje Haymitch. A já si uvědomuji, že se stalo nemožné. Podařilo se jim měskutečně rozveselit. Haymitch zvedá rukama vepřovou kotletu, nedbá na Cetkiino zakabonění anamáčí si ji ve víně. Odhryzne kousek masa a rozesměje se. „Jak se tvářili?“

Cítím, jak se mi mimoděk zvedají koutky úst. „Vyděšeně. Byli v šoku. A někteří z nich vypadalidost směšně.“ Vybavuje se mi jeden konkrétní výjev. „Jeden z nich zakopl a spadl do mísy spunčem.“

Haymitch hýká smíchem a všichni se smějeme s výjimkou Cetkie, ačkoliv i ta potlačuje úsměv.„No, zasloužili si to. Jejich úkolem je si vás prohlédnout a ohodnotit. A nemají právo vás dvaignorovat jenom proto, že jste z Dvanáctého kraje.“ Náhle se kradmo rozhlíží, jako by řekl něcoošklivého. „Omlouvám se, ale tak to cítím,“ dodává všeobecně.

„Dostanu strašně mizerné hodnocení,“ říkám.

„Na hodnocení záleží jedině tehdy, pokud jste mimořádně dobří. Nikdo si moc nevšímá špatnýchani průměrných. Všichni si mohou říkat, že si schválně schováváš talent pro sebe. Tuhle strategiipoužívá plno lidí,“ říká Portia.

„Doufám, že právě tak si lidé vyloží čtyřku, kterou pravděpodobně dostanu,“ ozývá se Peeta.„Pokud vůbec. Myslím, že snad neexistuje nic, co by dělalo ještě menší dojem, než když někdozvedne těžkou kouli a hodí ji o pár metrů dál. Jednu jsem si málem pustil na nohu.“

Usmívám se na něj a dochází mi, že mám hlad jako vlk. Odřezávám si kus vepřového, pokládám hona bramborovou kaši a pouštím se do jídla. Všechno je v pořádku. Má rodina je v bezpečí. A pokudjsou v bezpečí oni, nezpůsobila jsem žádnou škodu.

Po jídle se přesunujeme do salonku, abychom sledovali, jak v televizi vyhlašují naše známky.Nejprve ukážou fotografii splátce a poté se přes ni rozsvítí číslo. Profesionální splátci obvykledostávají body v rozmezí osmi až deseti. Většina ostatních hráčů se pohybuje kolem pětky. MaláRouta překvapivě získává sedmičku. Nevím, co porotcům ukázala, ale je tak drobná, že to na němuselo hluboce zapůsobit.

Dvanáctý kraj přichází na řadu poslední, jako obvykle. Peeta dostává osmičku, takže přinejmenšímpár tvůrců her muselo sledovat, co dělá. Zarývám si nehty do dlaní a očekávám nejhorší. Naobrazovce se objevuje moje tvář a vzápětí se přes ni rozsvítí jedenáctka.

Jedenáctka!

Cetkie Trinketová vyjekne a všichni mě poplácávají po zádech a blahopřejou mi. Celé mi topřipadá jako ve snu.

„To musí být nějaká chyba. Jak… jak je to možné?“ ptám se Haymitche.

„Asi se jim líbil tvůj temperament,“ krčí rameny. „Mají zájem o dobrou show a potřebují hráče splamenným přístupem.“

„Katniss, dívka v plamenech,“ říká Cinna a objímá mě. „Jen počkej, až uvidíš šaty na interview.“

„Další plameny?“ ptám se.

„Něco na ten způsob,“ odpovídá potutelně.

Nastává další rozpačitý okamžik, kdy si s Peetou navzájem blahopřejeme. Oba si zatím vedemedobře, ale co to znamená pro toho druhého? Co nejrychleji se stahuji do svého pokoje a zavrtávám sepod přikrývku. Napětí toho dne a zejména pláč mě vyčerpaly. Usínám a nořím se do dočasnémilosrdné úlevy spánku, zatímco mi před očima stále problikává číslo jedenáct.

Za úsvitu zůstávám chvíli ležet v posteli a pozoruji, jak po obloze stoupá slunce. Je nádhernénedělní ráno. Doma bych měla den volna. Přemítám, jestli je Hurikán už v lese. Obvykle věnujemeneděli shánění zásob na celý týden. Vstáváme časně, lovíme, sbíráme a poté jdeme na Jarmark.Představuji si Hurikána beze mě. Oba umíme lovit sami, ale jsme lepší ve dvojici. Obzvláště pokudmáme spadeno na nějakou větší zvěř. I v případě malých úlovků ale přítomnost společníka všechnousnadňuje a zpříjemňuje náročný úkol uživit rodinu.

Snažila jsem se lovit sama přibližně půl roku, než jsem poprvé v lese narazila na Hurikána. Stalose to jednu říjnovou neděli, vzduch byl chladný a vznášel se v něm čpící pach rozkladu. Dopolednejsem strávila tím, že jsem se přetahovala s veverkami o oříšky, a odpoledne, když se udělalo o něcotepleji, jsem se brodila potokem a sbírala hlízy šípatky. Pokud šlo o maso, zastřelila jsem jenomveverku, která mi téměř přeběhla přes prsty u nohou v honbě za žaludy, ale zvířata se tady budouvyskytovat i v zimě, kdy mi sníh zakryje ostatní zdroje potravy. Odvážila jsem se hlouběji nežobvykle a nyní jsem pospíchala zpátky domů se svými pytlovinovými vaky, když tu jsem narazila namrtvého králíka. Visel za krk v tenkém drátěném oku třicet centimetrů nad mou hlavou. Asi o patnáctmetrů dál se houpal další. Poznala jsem tento druh pastí, protože je používal i můj otec. Když se do níchytí kořist, past ji vymrští vysoko do vzduchu, mimo dosah jiných hladových zvířat. Snažila jsem seklást pasti celé léto, ale bez úspěchu. Zrovna jsem přiložila prsty k drátu nad jedním z králíků, kdyžse ozval hlas: „To je dost riskantní.“

Uskočila jsem nejméně o metr a zpoza stromu se vynořil Hukán. Jistě mě sledoval celou dobu.Tehdy mu bylo teprve čtrnáct, ale měřil přes sto osmdesát centimetrů a připadal mi jako dospělý.Vídala jsem ho ve Sloji i ve škole. A setkali jsme se ještě jednou. Přišel o otce při stejném výbuchu,který připravil o život mého otce. V lednu jsem stála vedle něj, když přebíral medaili v soudníbudově jako nejstarší dítě bez otce. Vzpomínala jsem si na jeho dva mladší bratry, kteří se drželimatky, jejíž břicho naznačovalo, že jí zbývá jen několik dní do dalšího porodu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, přišel ke mně a osvobodil mrtvolu králíka z oka. U opasku mu viselidalší tři.

„Katniss,“ špitla jsem sotva slyšitelně.

„Krádež se trestá smrtí, Katrys, nebo jsi o tom neslyšela?“

„Katniss,“ řekla jsem hlasitěji. „A nic jsem nekradla. Jenom jsem se chtěla podívat na tvou past.Do mých se nikdy nic nechytí.“

Nepřesvědčeně se na mě zamračil. „Tak odkud máš tu veverku?“

„Zastřelila jsem ji.“ Sundala jsem si z ramene luk. Ještě pořád jsem používala menší verzi zbraně,kterou mi vyrobil otec, ale cvičila jsem i s lukem normální velikosti, kdykoliv se mi naskytlapříležitost. Doufala jsem, že na jaře už budu schopná lovit větší zvěř.

Hurikán se zahleděl na můj luk. „Mohu se na něj podívat?“

Podala jsem mu ho. „Nezapomeň, že krádež se trestá smrtí.“

To bylo poprvé, co jsem viděla, jak se usmívá. Úsměv rázem vymazal jeho výhrůžný výraz azměnil jej v člověka, jakého byste si přáli poznat. Trvalo ale několik měsíců, než jsem mu ten úsměvoplatila.

Povídali jsme si o lovu. Řekla jsem mu, že bych mu možná dokázala opatřit luk, pokud má něco navýměnu. Ne jídlo. Chtěla jsem znalosti. Chtěla jsem se naučit klást pasti, do kterých se za jediný denchytí několik tlustých králíků. Souhlasil s tím, že na něco přijdeme. Jak šly týdny, zdráhavě jsme sezačali dělit o svoje vědomosti, o zbraně i tajná místa, kde se vyskytovalo plno planých švestek nebokrocanů. Naučil mě stražit pasti a rybařit. Já jsem mu ukázala, které rostliny se dají jíst, a nakonecjsem mu dala i jeden drahocenný luk. A pak jsme se jednoho dne, aniž bychom si co řekli, stalispolupracovníky. Dělili jsme si práci i úlovky. Zajišťovali jsme, aby obě naše rodiny měly co jíst.

Hurikán mi poskytl pocit bezpečí, jaký mi chyběl od otcovy smrti. Jeho společnost ukončila dlouhéosamělé hodiny v lese a mé lovecké schopnosti se zlepšily, když jsem se nemusela neustále ohlížetpřes rameno, protože mi někdo kryl záda. Postupně se ale Hurikán stal mnohem víc než loveckýmspolečníkem. Stal se mým důvěrníkem, člověkem, s nímž jsem mohla sdílet myšlenky, které bychnikdy nevyslovila nahlas uvnitř plotu. Na oplátku se mi svěřoval se svými nápady. V lese sHurikánem jsem čas od času byla doopravdy šťastná.

Označuji ho za přítele, ale v posledním roce mi to slovo připadalo příliš obyčejné a nedostatečnépro popis toho, co pro mě Hurikán znamená. Hrudí mi vystřelují ostny stesku. Kéž by teď byl semnou! To ale samozřejmě nechci. Nechci, aby byl v aréně, kde za pár dní zemře. Jde jen o to…, že michybí. A nelíbí se mi, jak jsem osamělá. Stýská se mu po mně? Určitě ano.

Myslím na jedenáctku, která se večer rozzářila pod mým jménem. Vím přesně, co by mi řekl. „Je tustále prostor ke zlepšení.“ Pak by se na mě usmál a já bych mu, nyní už bez váhání, úsměv oplatila.

Proti své vůli musím srovnávat svůj vztah s Hurikánem s předstíraným vztahem s Peetou. Nikdynepochybuji o Hurikánových pohnutkách, zatímco o Peetových naopak pochybuji neustále. Není toovšem spravedlivé porovnání. Hurikán a já jsme byli svedeni společnou potřebou přežít. Peeta a jávíme, že přežití toho druhého znamená vlastní smrt. Jak se tomu lze vyhnout?

Cetkie klepe na dveře a připomíná mi, že je přede mnou další „velký, velký, velký den!“. Zítravečer televize odvysílá rozhovory s jednotlivými soutěžícími a já odhaduji, že dnes bude mít náš týmplné ruce práce s tím, aby nás připravil.

Vstávám a rychle se sprchuji. Tentokrát si dávám větší pozor to, která tlačítka tisknu. Vzápětí sevydávám do jídelny. Kolem stolu stojí Peeta, Cetkie a Haymitch a hovoří spolu tlumenými hlasy. Tomi připadá zvláštní, ale hlad vítězí nad zvědavostí a já si nejprve naložím plný talíř jídla a teprvepak se k nim připojuji.

Dnes máme dušené jehněčí se sušenými švestkami, kterým si polevám hromadu divoké rýže.Naházím do sebe polovinu porce a pak si uvědomím, že nikdo nemluví. Zapíjím jehněčípomerančovým džusem a otírám si ústa. „Tak co se děje? Dneska nás budete připravovat narozhovory, že ano?“

„Správně,“ přikyvuje Haymitch.

„Nemusíte čekat, až dojím. Mohu poslouchat a jíst najednou,“ upozorňuji je.

„Došlo k menší změně dosavadního přístupu,“ říká Haymitch.

„Jaké?“ ptám se. Nevím úplně přesně, jaký máme momentálně přístup. Snaha o to, abychom předostatními splátci vypadali průměrně, je poslední strategický plán, na který si vzpomínám.

Haymitch krčí rameny. „Peeta mě požádal, abych vás trénoval odděleně.“

Zrada. Takový je můj první pocit, což je směšné. Ke zradě je totiž třeba nejprve mít vybudovanoudůvěru. A důvěra nebyla součástí dohody. Jsme splátci. Jenže ten chlapec, který riskoval výprask,aby mi dal chléb, který mě držel na válečném voze, který trval na tom, že Haymitch musí znát mélovecké schopnosti… nedůvěřovala jsem mu nakonec přece jen?

Na druhou stranu vnímám úlevu, že konečně můžeme skončit s předstíráním přátelství. Ať už jsmesi pošetile vytvořili jakékoliv slabé pouto, nyní se přetrhlo. A byl k tomu nejvyšší čas. Hry začínajíza dva dny a vzájemná náklonnost by představovala slabost. Ať už přimělo Peetu k jeho rozhodnutícokoliv – a mám podezření, že to byly moje lepší známky při hodnocení –, měla bych mu za ně býtvděčná. Možná se konečně smířil se skutečností, že čím dříve otevřeně přiznáme, že jsme sokové, tímlépe.

„Dobře,“ říkám. „Takže jaký je program?“

„Oba strávíte čtyři hodiny s Cetkií kvůli vystupování a čtyři hodiny se mnou kvůli obsahurozhovoru,“ říká Haymitch. „Ty začínáš s Cetkií, Katniss.“

Nedokážu si představit, co by mě Cetkie musela učit, aby to zabralo čtyři hodiny, ale nakonecvyužíváme čas do poslední minuty. Jdeme do mého pokoje, oblékám si dlouhé šaty a boty s vysokýmipodpatky, i když ne ty, které budu mít na sobě pro skutečný rozhovor, a Cetkie mi říká, abych se vnich prošla. Boty jsou nejhorší. Ještě nikdy jsem neměla vysoké podpatky a nedokážu si zvyknout naty vratké špičky. Cetkie v nich ale pobíhá neustále, a když to umí ona, jsem pevně rozhodnuta, že se tonaučím taky. Šaty představují další problém. Pořád se mi zachytávají za boty, já, je pochopitelněvždycky povytáhnu a v další chvíli se na mě Cetkie vrhá jako ostříž, pleská mě přes ruce a ječí: „Nenad kotníky!“ Jakmile konečně zvládám chůzi, následuje lekce sezení, držení těla (prý mám tendencisklánět hlavu), pohled, gesta rukou a úsměv. V zásadě jde o to, abych se usmívala čím dál víc. Cetkiemě nechává říkat stovku obyčejných vět, které mám začínat s úsměvem, usmívat se během nich neboje s úsměvem dokončit. Při obědě mě bolí lícní svaly od nadměrného používání.

„To je to nejlepší, co z tebe dostanu,“ říká Cetkie s povzdechem. „Hlavně nezapomeň, Katniss, žechceš, aby tě diváci měli rádi.“

„Vy si nemyslíte, že mě budou mít rádi?“

„Ne, jestli je budeš v jednom kuse nasupeně propalovat pohledem. Takový výraz si schovej až doarény. Představuj si, že tu jsi mezi přáteli,“ radí mi Cetkie.

„Uzavírají sázky na to, jak dlouho budu žít!“ vybuchnu. „To nejsou mí přátelé!“

„Tak se to snaž předstírat!“ odsekává Cetkie. Pak se uklidňuje a oblažuje mě zářivým úsměvem.„Vidíš, takhle nějak. Usmívám se na tebe, ačkoliv mě štveš.“

„Ano, vypadá to velice upřímně,“ říkám. „Jdu se najíst.“ Skopávám z nohou boty na vysokýchpodpatcích a rázuju do jídelny. Sukni si vytahuji až po stehna.

Zdá se, že Peeta a Haymitch mají docela dobrou náladu, takže doufám, že instrukce k obsahu

rozhovoru budou po náročném dopoledni představovat zlepšení. Nemohu se však mýlit víc. Haymitchmě po obědě odvádí do salonku, usazuje mě na pohovku a chvíli se na mě beze slova kaboní.

„Co je?“ ptám se nakonec.

„Snažím se vymyslet, co s tebou,“ říká. „Jak tě představíme. Budeš okouzlující? Odměřená?Nelítostná? Zatím záříš jako hvězda. Dobrovolně ses přihlásila místo své sestry. Díky Cinnovi jsivypadala nezapomenutelně. Dostala jsi nejvyšší hodnocení po výcviku. Všechny jsi zaujala, ale nikdoneví, kdo vlastně jsi. Dojem, jaký zítra uděláš, rozhodne o tom, co pro tebe dokážu získat odsponzorů,“ říká Haymitch.

Vzhledem k tomu, že jsem po celý život sledovala rozhovory se splátci, vím, že na jeho slovech jehodně pravdy. Pokud se zalíbíte divákům, ať už tím, že jste vtipní, krutí nebo výstřední, získátevýznamnou výhodu.

„Jaký je Peetův přístup? Nebo se nesmím ptát?“ říkám.

„Bude vystupovat jako příjemný sympaťák. Má vrozenou schopnost dělat si legraci sám ze sebe,“odpovídá Haymitch. „Jenže ty, když otevřeš pusu, působíš mrzutě a nepřátelsky.“

„To není pravda!“ ohrazuji se.

„Prosím tě. Nevím, kde se v tobě vzala ta kouzelná dívka na válečném voze, která mávala davům,ale od té doby jsem ji neviděl,“ říká Haymitch.

„A že jste mi dal plno důvodů k veselí,“ odsekávám.

„Ale mně se líbit nemusíš. Já tě sponzorovat nebudu. Tak předstírej, že jsem publikum,“ nedá serozhodit Haymitch. „Něčím mě zaujmi.“

„Fajn!“ vrčím. Haymitch se ujímá role reportéra a já se snažím co nejmileji a nejpodmanivějiodpovídat na jeho otázky. Jenže to nedokážu. Jsem příliš navztekaná na Haymitche kvůli tomu, co miřekl, a nedokážu se soustředit na dotazy. Myslím jen na to, jak jsou celé Hladové hry nespravedlivé.Proč se ze sebe snažím dělat cvičeného psa, který poskakuje, jak kdo píská, abych se zalíbila lidem,které nenávidím? Čím déle rozhovor probíhá, tím víc je na mně vidět zlost, dokud na Haymitchesvoje odpovědi doslova nevrčím.

„Dobře, to stačí,“ říká. „Musíme přijít na něco jiného. Nejenže jsi nepřátelská, ale pořád o toběnic nevím. Položil jsem ti padesát otázek a nezískal jsem žádnou představu o tvém životě, o tvérodině a o věcech, na kterých ti záleží. Oni o tobě budou chtít vědět víc, Katniss.“

„Ale já nechci, aby o mně něco věděli! Už tak mi berou moji budoucnost. Nemohou mi sebrat ještěvzpomínky na minulost!“ ohrazuji se.

„Tak lži! Něco si vymysli!“ krčí rameny Haymitch.

„Neumím moc dobře lhát,“ říkám.

„Tak se to radši zčerstva nauč. Jsi okouzlující asi jako mrtvý slimák,“ odpovídá Haymitch.

Au. To bolí. I Haymitchovi patrně dochází, že se mnou mluví příliš příkře, protože ztiší hlas.„Mám nápad. Zkus se tvář skromně.“

„Skromně,“ opakuji po něm.

„Jako že nevěříš, jak si mohla malá holka z Dvanáctého kraje vést tak dobře. Tohle celé zdalekapřekonává tvoje nejdivočejší sny. Povídej o Cinnových šatech. O tom, jak jsou tu milí lidé. Jak těokouzlilo velké město. Když už nehodláš mluvit o sobě, aspoň vysekávej poklony publiku. Každouotázku zaveď tímhle směrem. Rozplývej se.“

Další hodiny jsou pro mě mučením. Okamžitě vychází najevo, že se neumím rozplývat. Zkoušímenaopak namyšlenost, ale nemám k tomu potřebnou aroganci. Na zuřivost jsem podle Haymitche příliš„křehká“. Nejsem vtipná. Duchaplná. Sexy. Ani tajemná.

Na konci sezení nejsem vůbec nikdo. Haymitch začal pít někde kolem pokusů o vtipnost a do hlasumu pronikla jízlivost. „Vzdávám se, drahoušku. Prostě se snaž odpovídat na otázky a pokus se mluvittak, aby publikum hned nepoznalo, jak otevřeně jimi pohrdáš.“

Ten večer jím u sebe v pokoji, objednávám si ostudné množství lahůdek, přejídám se k prasknutí apoté si vylévám vztek na Haymitche, Hladové hry i každého živého tvora v celém Kapitolu tím, žerozbíjím talíře po místnosti. Když přichází ta avoxská dívka se zrzavými vlasy, aby mi rozesílalapostel, třeští oči na ten binec všude kolem. „Nech to být!“ ječím na ni. „Prostě to nech!“

Nenávidím i ji, s jejíma vědoucíma, vyčítavýma očima, které mě nazývají zbabělcem, zrůdou aloutkou Kapitolu, tehdy i nyní. Musí si myslet, že mě konečně dostihla spravedlnost. Aspoň svousmrtí splatím život toho chlapce v lese.

Dívka ale místo toho, aby odešla, za sebou zavírá dveře a mizí v koupelně. Vrací se s vlhkýmhadříkem, jemně mi otírá obličej a smývá mi krev od rozbitého talíře z rukou. Proč to dělá? A proč jinechávám?

„Měla jsem se tě pokusit zachránit,“ šeptám.

Vrtí hlavou. Má tím na mysli, že jsme udělali správně, když jsme zůstali stát stranou? Že miodpustila?

„Ne, zachovali jsme se špatně,“ říkám.

Poklepává si prsty na ústa a pak ukazuje na mě. Asi tím myslí, že bych jenom taky skončila jakoavox. Asi má pravdu. Jako avox nebo jako mrtvola.

Další hodinu pomáhám rusovlasé dívce uklízet pokoj. Jakmile jsou všechny odpadky vyházeny avyčištěny zbytky jídel, připravuje mi postel. Lezu si pod přikrývku jako pětileté dítě a nechávám ji,aby mě přikryla. Pak odchází. Chci, aby zůstala, dokud neusnu. Aby tu byla, až se vzbudím. Chci od tédívky ochranu, ačkoliv já jsem ji tehdy poskytnout nedokázala.

Ráno se mi nevěnuje rusovlasá dívka, ale můj přípravný tým. Lekce s Cetkií a Haymitchemskončily. Dnešní den patří Cinnovi. On je moje poslední naděje. Možná budu díky němu vypadat takskvěle, že nikdo nebude věnovat pozornost tomu, co říkám.

Pracují na mně do odpoledne, mění mou pleť v třpytivý satén‚ malují mi tužkou složité vzory napaže a kreslí na mých dvacet dokonalých nehtů plameny. Venia mi začíná splétat vlasy do vzoru,který začíná u mého levého ucha, klene se mi přes celou hlavu a spadá mi v jediném copu přes pravérameno. Patlají mi obličej vrstvou bledého líčidla a pak do něj kreslí mé rysy. Obrovské tmavé oči,plné rudé rty a řasy, od kterých při mrkání odletují blesky. Nakonec mi posypávají celé tělo pudrem,který se třpytí jako zlatý prach.

Následně vchází Cinna s tím, co musí být můj kostým, ale nevidím ho, protože je zabalený. „Zavřioči,“ přikazuje mi.

Cítím hedvábnou vnitřní stranu šatů, které mi sklouzávají po nahém těle, a následně i jejich váhu.Určitě jde nejméně o patnáct kilogramů. Svírám Octaviinu ruku a poslepu vstupuji do střevíčků. Spotěšením zjišťuji, že mají nejméně o pět centimetrů nižší podpatek než ty, v nichž jsem muselazkoušet s Cetkií. Ještě chvíli vnímám, jak na mně něco upravují, a následně zavládne ticho.

„Už mohu otevřít oči?“ ptám se.

„Ano,“ slyším Cinnu. „Otevři je.“

Bytost, která stojí přede mnou ve vysokém zrcadle, pochází z jiného světa. Ze světa, jehožobyvatelům se třpytí kůže, blýskají se jim oči a jejich oděv je vyroben z drahokamů. Protože moješaty jsou zcela pokryté drahými kameny odrážejícími světlo – červenými, žlutými a bílými svločkami modrého odstínu, které podtrhují špičky naznačených plamenů. Sebenepatrnější pohybvytváří iluzi, že mne obklopují ohnivé jazyky.

Nejsem hezká. Nejsem překrásná. Jsem oslnivá jako slunce.

Několik vteřin všichni jen zíráme. „Ach, Cinno,“ šeptám nakonec. „Děkuji.“

„Zatoč se přede mnou,“ říká. Rozpřahuji ruce a točím se dokola. Přípravný tým vzdychá obdivem.

Cinna je propouští a nechává mě, abych se chvíli procházela – šaty i boty jsou podstatnězvládnutelnější než ty při Cetkiině lekci. Šaty ze mě visí tak, že nemusím při chůzi zvedat sukni, takžemám aspoň o jednu starost méně.

„Takže jsi připravená na rozhovor?“ ptá se Cinna. Z jeho výrazu poznávám, že mluvil sHaymitchem. Že ví, jak jsem příšerná.

„Jsem hrozná. Haymitch řekl, že mu připomínám mrtvého slimáka. Ať jsme zkoušeli cokoliv,nedokázala jsem to prodat. Nedokážu být žádným z těch lidí, které bych podle něj měla hrát,“ říkám.

Cinna se na chvilku zamýšlí. „Co kdybys byla prostě sama sebou?“

„Sama sebou? To taky k ničemu není. Podle Haymitche jsem mrzutá a nepřátelská,“ odpovídám.

„No, to jsi… v Haymitchově přítomnosti,“ říká Cinna a zubí se. „Já tě tak nevidím. Přípravný týmtě zbožňuje. Dokonce sis podmanila i tvůrce her. A pokud jde o obyvatele Kapitolu, ti o toběnepřestávají mluvit. Všichni obdivují tvého ducha.“

Mého ducha. To je úplně nová myšlenka. Nejsem si zcela jistá, co tím myslí, ale jeho slovanaznačují, že jsem statečný bojovník. Ne že bych se nikdy neuměla chovat přátelsky. Dobrá, možnánepřetékám láskou ke každému, koho potkám, a možná se každou chvíli neusmívám, ale na některýchlidech mi opravdu záleží.

Cinna bere mé ledové dlaně do svých teplých. „Až budeš odpovídat na otázky, zkus si představit,že oslovuješ nějakého přítele doma. Kdo je tvůj nejlepší přítel?“ ptá se Cinna.

„Hurikán,“ odpovídám bez váhání. „Jenže to nedává smysl, Cinno. Hurikánovi bych neříkalavšechny ty věci o sobě, protože ten už je ví.“

„A co já? Nemohla bys ve mně vidět přítele?“ ptá se Cinna.

Ze všech lidí, s nimiž jsem se setkala po odjezdu z domova, mám Cinnu zdaleka nejraději. Zalíbilse mi hned zpočátku a dosud mě nezklamal. „Asi ano, ale…“

„Posadí mě na hlavní hlediště spolu s ostatními vizážisty. Budeš se moct dívat přímo na mě. Kdyžti položí otázku, vyhledej mě očima a odpověz co nejupřímněji,“ radí Cinna.

„I když si budu myslet něco strašného?“ ptám se. Protože to se může snadno stát.

„Zejména pokud si budeš myslet něco strašného,“ usmívá se Cinna. „Zkusíš to?“

Přikyvuji. Je to určitý plán. Nebo přinejmenším stéblo, kterého se chytám.

Až příliš brzy nastává čas vyrazit. Rozhovory se uskuteční na jevišti postaveném u Výcvikovéhocentra. Jakmile vyjdu z pokoje, za pár minut se ocitnu před davem, před kamerami a před celýmPanemem.

Když Cinna sahá po klice, ještě mu zadržuji ruku. „Cinno…“ Jsem úplně ochromená trémou.

„Nezapomeň, že tě už teď milují,“ říká Cinna jemně. „Buď prostě sama sebou.“

U výtahu se setkáváme s ostatními lidmi z týmu Dvanáctého kraje. Portia a její pomocníci takytvrdě pracovali. Peeta vypadá v černém obleku s náznaky plamenů skvěle. Ačkoliv spolu vypadámevýborně, je pro mě úleva, že na sobě nemáme totožné šaty. Haymitch i Cetkie jsou oblečeni do gala.Haymitchovi se vyhýbám, ale přijímám Cetkiiny poklony. Cetkie umí být otravná a sebestředná, alejejí slova nemají tak ničivý dopad jako Haymitchova.

Otvírají se dveře výtahu a já vidím, že se ostatní splátci právě řadí před výstupem na jeviště.Všech čtyřiadvacet nás během všech rozhovorů bude sedět ve velkém oblouku. Já půjdu poslední,nebo vlastně předposlední, protože dívka z každého kraje má přednost před chlapcem. Jak bych sipřála, abych mohla jít jako první a mít to celé za sebou! Teď budu muset před svým vystoupenímposlouchat, jak duchaplní, vtipní, skromní, nelítostní okouzlující jsou všichni ostatní. Diváci se navíczačnou nudit, stejně jako tvůrci her. A tentokrát nemohu zrovna vystřelit šíp na publikum, abych sizískala jeho pozornost.

Těsně před výstupem na scénu za námi s Peetou přichází Haymitch a vrčí: „Nezapomeňte, že jstepořád šťastný párek. Tak se podle toho chovejte.“

Cože? Já myslela, že jsme s tím přestali, když Peeta požádal o samostatný trénink. Hádám ale, žepři veřejných akcích je všechno při starém. V každém případě zrovna nemáme příliš příležitostí kespolečnému předstírání, protože kráčíme v řadě za sebou ke svým místům a sedáme si.

Pouhý výstup na jeviště způsobuje, že se mi zrychluje dech. Vnímám, jak mi ve spáncích buší tep.S úlevou dosedám do svého křesla, protože se mi chvějí nohy a bojím se, že s vysokými podpatkyzakopnu. Sice se už šeří, ale Městský kruh je jasnější než za letního dne. Pro významné hosty vztyčilivyvýšenou lóži, v jejíž první řadě sedí vizážisti. Kamery je postupně zabírají, když diváci reagují najejich díla. Velký balkon na budově po pravé straně byl přidělen tvůrcům her. Většinu ostatníchbalkonů zabraly televizní štáby. Celý Městský kruh i přilehlé ulice jsou napěchovány lidmi. Všichnistojí. V domovech a společenských místnostech po celé zemi jsou zapnuty televizory. Každý občanPanemu se dívá. Dnes večer nedojde k žádným výpadkům proudu.

Na jeviště přichází Caesar Flickerman, moderátor, který vede rozhovory už více než čtyřicet let. Jeto trochu děsivé, protože jeho vzhled se za celou tu dobu prakticky nezměnil. Pod vrstvou bílého

líčidla je stále stejný. Nosí stejný účes, který si na každé Hladové hry barví jiným odstínem, i stejnýslavnostní oblek tmavomodré barvy ozdobený tisícem drobounkých elektrických žárovek, kteréblikají jako hvězdy. V Kapitolu provádějí chirurgické operace, aby lidé vypadali mladší a štíhlejší.Ve Dvanáctém kraji se stařecký vzhled bere jako velký úspěch, protože plno lidí umírá v mládí. Kdyžčlověk vidí starého člověka, má sto chutí mu poblahopřát k dlouhověkosti a zeptat se na tajemstvíjeho přežití. Plnoštíhlému člověku každý závidí, protože nežije z ruky do úst jako většina ostatních.Tady je ale všechno jiné. Vrásky jsou nežádoucí a kulaté břicho není známkou úspěchu.

Letos má Caesar modré vlasy a oční víčka i rty stejného odstínu. Vypadá divně, ale mnohem méněděsivě než minulý rok, kdy se objevil s karmínovým přelivem a působil dojmem, že krvácí. Vyprávíněkolik vtipů, aby rozehřál diváky, ale pak hned přikračuje k hlavnímu programu večera.

Dívka z Prvního kraje, vyzývavě oblečená do průhledných zlatých šatů, přichází do středu jeviště,aby se připojila k Caesarovi na svůj rozhovor. Hned je vidět, že její trenér neměl potíže vymyslet, jakse má představit publiku. S těmi splývavými plavými vlasy, smaragdově zelenýma očima, vysokou aztepilou postavou… je sexy od hlavy k patě.

Všechny rozhovory trvají pouhé tři minuty. Pak se ozve zvonek a následuje další splátce. Musímuznat, že se Caesar opravdu snaží, aby všichni soutěžící zazářili. Mluví s nimi přátelsky, snaží seuklidnit ty, kteří jsou nervózní, směje se chabým vtipům a umí svou reakcí změnit slabou odpověď vnezapomenutelnou. Sedím jako dáma, jak mi to ukázala Cetkie, zatímco se u Caesara střídají zástupciDruhého, Třetího a Čtvrtého kraje. Každý očividně zdůrazňuje určitou věc. Nestvůrný kluk z Druhéhokraje je nemilosrdný stroj na zabíjení. Dívka z Pátého kraje s liščí tváří je lstivá a vyhýbavá. Všímámsi Cinny, jakmile zaujal svoje místo, ale ani jeho přítomnost mě nedokáže uvolnit. Osmý, Devátý,Desátý kraj. Váhavý chlapec z Desátého kraje je velice tichý. Potí se mi dlaně, ale šaty s drahokamyvůbec neodsávají vlhkost a nemám se o co otřít. Jedenáctý kraj.

K Caesarovi se vznáší Routa, oblečená do pavučinkově jemných šatů doplněných i o křídla.Diváci se ztiší a bez dechu sledují kouzelnou vílu lehkou jako vánek. Caesar s ní hovoří velice mile achválí její hodnocení po výcviku – sedmička je na někoho tak drobného skutečně obrovskýmúspěchem. Když se jí ptá, co bude v aréně její největší předností, Routa ani na vteřinu nezaváhá.„Jsem těžko polapitelná,“ odpovídá rozechvělým hláskem. „A když mě nedokážou chytit, nebudou měmoct zabít, takže mě neodepisujte předem.“

„To bych neudělal ani za milion let,“ říká Caesar povzbudivě.

Chlapec z Jedenáctého kraje, Mlat, má stejně snědou pleť jako Routa, ale tím jejich podobnostkončí. Je to obr, vysoký snad přes sto devadesát centimetrů a statný jako dobytče, ale všimla jsem si,že odmítl pozvání profesionálních splátců, aby se k nim přidal. Místo toho se držel o samotě stranou,s nikým nemluvil a projevoval jen minimální zájem o výcvik. I tak získal při hodnocení desítku a nenítěžké si představit, čím tak zapůsobil na tvůrce her. Nedbá na Caesarovy pokusy o laškování,odpovídá prostým „Ano“ či „Ne“ nebo zůstává potichu.

Kdybych byla velká jako on, mohla by mi projít moje mrzutost i nepřátelství! Vsadím se, že aspoňpolovina sponzorů o něm přinejmenším uvažuje. Kdybych měla peníze, vsadila bych si na něj taky.

Vzápětí vyvolávají Katniss Everdeenovou a já si jako ve snu uvědomuji, že vstávám a kráčím dostředu jeviště. Potřásám Caesarovi rukou a Caesar je natolik profesionální, že si hned neotírá dlaň doobleku.

„Takže, Katniss, Kapitol musí představovat docela výraznou změnu oproti Dvanáctému kraji. Cona tebe udělalo největší dojem?“ ptá se.

Cože? Co to řekl? Jako by jeho slova nedávala žádný smysl.

V ústech mám sucho jako na poušti. Zoufale hledám v davu lidí očima Cinnu a zachytávám jehopohled. Představuji si, že mě ptá on. „Co na tebe udělalo největší dojem?“ Namáhám mozek, abychvymyslela aspoň něco, co se mi tu líbilo. Buď upřímná, opakuji si v duchu. Buď upřímná.

„Dušené jehněčí,“ daří se mi ze sebe vypravit.

Caesar se směje a já si matně uvědomuji, že se k němu připojili i někteří diváci.

„Se sušenými švestkami?“ ptá se Caesar. Přikyvuji. „Toho jím plné mísy.“ Otáčí se bokem kpubliku a přejíždí si rukou po břiše. „Není to vidět, že ne?“ Výkřiky z obecenstva ho ujišťují, že není,a tleskají. Tohle jsem měla na mysli – Caesar se vám snaží pomoct.

Pokračuje důvěrně: „Když ses objevila při zahajovacím obřadu, Katniss, na chvilku se mi doslovazastavilo srdce. Co sis pomyslela o svém kostýmu?“

Cinna na mě povytahuje obočí. Buď upřímná. „Myslíte potom, co jsem se přestala bát, že uhořímzaživa?“ ptám se.

Ozývá se hlasitý smích. Nefalšovaný, hlasitý smích diváků.

„Ano. Začni tímhle okamžikem,“ přikyvuje Caesar.

Stejně bych to měla říct svému příteli Cinnovi. „Myslela jsem si, že Cinna je skvělý vizážista a žeto je ten nejnádhernější kostým, jaký jsem kdy viděla. Nedokázala jsem uvěřit, že ho mám na sobě, anedokážu tomu uvěřit ani u těchhle šatů.“ Pozvedám sukni, abych ji roztáhla do šířky. „Jen se na něpodívejte!“

Publikum vzdychá obdivem a já vidím, jak Cinna naznačuje ukazováčkem krouživý pohyb. Vímpřesně, co mi chce sdělit. Zatoč se přede mnou.

Otáčím se a reakce diváků na sebe nenechá dlouho čekat.

„Ach, udělej to ještě jednou!“ říká Caesar a já zvedám paže a otáčím se kolem dokola. Sukně se mizvedá a šaty mě zahalují plameny. Publikum mě povzbuzuje hlasitými výkřiky. Zastavuji a chytám seCaesara za ruku. „Nepřestávej!“ říká.

„Musím, točí se mi hlava!“ Hihňám se, což je věc, kterou jsem patrně neudělala za celý život anijednou. Nervozita a točení mi ale způsobily závrať.

Caesar mě ochranářsky objímá paží. „Neboj, držím tě. Nemohu dopustit, abys kráčela ve šlépějíchsvého trenéra.“

Všichni hýkají smíchem, zatímco kamera vyhledává Haymitche, který se proslavil pádem při Dnisklizně. Haymitch dobromyslně mává a ukazuje zpátky na mě.

„To je v pořádku,“ ujišťuje Caesar dav. „U mě je v bezpečí. Takže, k tvému hodnocení.Jedenáctka. Naznač nám, co se tam odehrálo.“

Těkám pohledem po tvůrcích her na jejich balkonu a koušu se do rtu. „Ehm…, mohu říct jen tolik,že se to patrně stalo poprvé.“

Kamery míří na tvůrce her, kteří se uchechtávají a přikyvují. „Nenapínej nás,“ sténá Caesarbolestně. „Chceme podrobnosti. Detaily.“

Obracím se k balkonu. „O tom bych neměla mluvit, viďte?“

Tvůrce her, který spadl při mém vystoupení do mísy s punčem, vykřikuje: „Neměla!“

„Děkuji,“ říkám. „Omlouvám se, ale víc vám k tomu nepovím.“

„Vraťme se k okamžiku, kdy při sklizni vyvolali jméno tvé sestry,“ říká Caesar. Nyní se tvářípodstatně vážněji. „A ty ses přihlásila jako dobrovolník. Můžeš nám o ní něco říct?“

Ne. Ne vám všem. Ale možná bych mohla něco říct Cinnovi. Nemyslím, že si smutek v jeho tvářijen představuji. „Jmenuje se Prim. Je jí teprve dvanáct a já ji mám ráda víc než kohokoliv jiného.“

Na Městském kruhu byste nyní slyšeli spadnout špendlík.

„Co ti řekla po sklizni?“ ptá se Caesar.

Buď upřímná. Buď upřímná. Těžce polykám. „Požádala mě, abych se pokusila vyhrát.“ Diváci aninedutají a visí na mých rtech.

„A co jsi jí řekla ty?“ pokračuje tiše Caesar.

Cítím, jak mé tělo tuhne. Jsem napjatá jako před lovem. Když konečně promluvím, zdá se, že můjhlas poklesl o celou oktávu. „Přísahala jsem, že to zkusím.“

„To se vsadím,“ říká Caesar a tiskne mi ruku. Rozezní se zvonek. „Bohužel nám vypršel čas.Hodně štěstí, Katniss Everdeenová z Dvanáctého kraje.“

Potlesk trvá ještě dlouho poté, co si sedám. Dívám se na Cinnu, abych od něj dostala ujištění.Nenápadně mi ukazuje vztyčený palec.

Během první části Peetova rozhovoru jsem stále jako omámená. Od samotného počátku si alezískal diváky na svou stranu. Slyším, jak se smějou a jak na něj pokřikují. Připomíná svůj příběhpekařského syna a srovnává splátce s chleby z jejich krajů. Pak přidává legrační historku o nebezpečíkapitolských sprch. „Povězte, ještě pořád voním po růžích?“ ptá se Caesara a několik vteřin senavzájem očichávají. Obecenstvo se válí smíchy. Začínám se znovu soustředit, když se Caesar ptáPeety, jestli má nějaké děvče.

Peeta váhá a nepřesvědčivě vrtí hlavou.

„Pohledný chlapec jako ty? Určitě musí být nějaká dívka, která je ti drahá. No tak, jak sejmenuje?“ naléhá Caesar.

Peeta vzdychá. „Jedna tu je. Ani si nevzpomínám, odkdy se mi líbí. Jsem si ale docela jistý, že aždo sklizně nevěděla o mé existenci.“

Dav soucitně hučí. Neopětovanou lásku si umějí představit všichni.

„Chodí s někým jiným?“ ptá se Caesar.

„Nevím, ale líbí se mnoha klukům,“ odpovídá Peeta.

„Což to udělat takhle? Vyhraješ a vrátíš se domů. Pak tě určitě nebude moct odmítnout, ne?“ říkáCaesar povzbudivě.

„Myslím, že to nepůjde. Výhra… v mém případě nepomůže,“ říká Peeta.

„Jak to, že ne?“ diví se Caesar.

Peeta se rdí jako rak a vykoktá: „Protože… protože… sem přijela se mnou.“

DRUHÁ ČÁSTHRY

Kamery chvíli setrvávají na Peetových sklopených očích, zatímco mně postupně dochází, co právěřekl. Pak vidím svůj obličej, s ústy pootevřenými směsicí překvapení a protestu, v nadživotnívelikosti na všech obrazovkách a uvědomuji si, že myslí mě! Stisknu rty k sobě a civím do země vnaději, že tím zakryji vír emocí, který ve mně propuká.

„Tak to je opravdu smůla,“ říká Caesar a v jeho hlase zní nehraná bolest. Dav souhlasně mumlá, aněkolik lidí dokonce zoufale vykřiklo.

„Není to dobré,“ souhlasí Peeta.

„Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu mladou dámu nezamilovat,“ dodáváCaesar. „Ona o tom nevěděla?“

Peeta vrtí hlavou. „Až doteď ne.“

Na zlomek vteřiny zvedám oči k obrazovce a rozeznávám na své tváři jednoznačný ruměnec.

„Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?“ obrací se Caesar k obecenstvu.Dav skanduje svůj souhlas. „Pravidla jsou bohužel pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel.Takže hodně štěstí, Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem, když řeknu, že naše srdcecítí s tvým.“

Ryk davu je ohlušující. Peeta svým vyznáním lásky zcela zastínil všechny ostatní rozhovory. Kdyžse publikum konečně aspoň trochu utiší, špitne: „Děkuji,“ a vrací se na své místo. Stoupáme si nahymnu. Musím zvednout hlavu, protože se ode mne očekává uctivý postoj, a nemohu si nevšimnout, ževšem obrazovkám vévodí záběr na Peetu a na mě, oddělené několika metry prázdného prostoru, kterýv představivosti diváků nelze překonat. Jsme jako ubohé tragické postavy.

Na mě to ale neplatí.

Po hymně se splátci vracejí do haly Výcvikového centra a nastupují do výtahů. Pečlivě si vybírámkabinku, v níž nejede Peeta. Dav zpomalil naše týmy vizážistů, trenérů a průvodců, takže jsme jen my,soutěžící. Z mého výtahu vystupují ve svých patrech čtyři splátci a já zůstávám sama. Dveře seotvírají ve dvanáctém patře. Ze sousední kabinky právě vychází Peeta. Zasahuji ho dlaněmi jakoberanidly do hrudi. Ztrácí rovnováhu a padá do vázy s umělými květinami. Váza se tříští na stovkydrobných kousků a Peeta se hroutí mezi střepy. Z rukou mu okamžitě začíná prýštit krev.

„Za co to bylo?“ ptá se ohromeně.

„Neměl jsi právo o mně říkat takové věci!“ křičím na něj.

Znovu se otvírají dveře výtahů a objevuje se Cetkie, Haymitch, Cinna a Portia.

„Co se děje?“ ptá se Cetkie s náznakem hysterie v hlase. „Upadl jsi?“

„Strčila do mě,“ odpovídá Peeta, zatímco mu Cetkie a Cinna pomáhají na nohy.

Haymitch se otáčí ke mně. „Strčila?“

„To byl váš nápad, co? Udělat ze mě před celou zemí pitomce?“ obořím se na něj.

„To byl můj nápad,“ ozývá se Peeta a s bolestnou grimasou si vytahuje z dlaní střípky. „Haymitchmi s ním jenom pomohl.“

„No jistě, Haymitch je velice ochotný. Vůči tobě!“ běsním.

„Ty jsi nána,“ odfrkává Haymitch znechuceně. „Opravdu si myslíš, že ti ublížil? Právě ti nastříbrném podnose naservíroval něco, čeho bys sama nikdy nedokázala dosáhnout.“

„Kvůli němu vypadám jako slaboch!“ křičím.

„Kvůli němu vypadáš jako žádoucí dívka! A nalijme si čistého vína, v tomhle ohledu potřebuješveškerou pomoc, jakou ti kdo poskytne. Dokud neřekl, že tě miluje, byla jsi romantická asi jakohrouda hlíny. Teď tě chtějí všichni. Mluví jen o vás. O milencích z Dvanáctého krajepronásledovaných osudem!“ říká Haymitch.

„Ale my nejsme milenci pronásledovaní osudem!“ ohrazuji se.

Haymitch mě chytá za ramena a přišpendluje mě ke stěně. „No a co? Celé je to velká show. Jde oto, jak tě lidé vnímají. Po tvém rozhovoru bych o tobě dokázal říct nanejvýš to, že jsi byla docelamilá, ačkoliv už to se samo o sobě rovnalo menšímu zázraku. Teď jsi jim všem zlomila srdce.Jemináčku, jak ti toužebně padají k nohám všichni chlapci doma! Kdo myslíš, že získá víc sponzorů?“

Z pachu vína v jeho dechu se mi zvedá žaludek. Odstrkuji ho od sebe a ustupuji stranou, abych sipročistila hlavu.

Přichází ke mně Cinna a objímá mě paží kolem ramen. „Má pravdu, Katniss.“

Nevím, co si mám myslet. „Měli jste mi to říct, abych nepůsobila tak hloupě.“

„Ne, tvoje reakce byla dokonalá. Kdybys to věděla, nevypadala bys upřímně,“ říká Portia.

„Dělá si jenom starosti o svého chlapce,“ poznamenává Peeta chraptivě a odhazuje krvavý střep zvázy.

Do lící se mi vrací ruměnec, když si vzpomínám na Hurikána. „Já nemám žádného chlapce.“

„To je fuk,“ krčí Peeta rameny. „Vsadím se, že je dost chytrý, aby poznal habaďůru. Ty jsi navícneřekla, že mě miluješ, takže co na tom záleží?“

Pomalu mi docházejí jejich slova. Má zlost ustupuje. Sice pořád myslím, že mě využili, ale nadruhou stranu se zdá, že jsem zároveň získala slušnou výhodu. Haymitch má pravdu. Rozhovor jsempřežila, ale kdo jsem doopravdy byla? Husička, která se otáčí ve třpytivých šatech a hihňá se. Jedinýdobrý okamžik nastal, když jsem hovořila o Prim. Když to srovnám s Mlatem, jeho mlčenlivou,smrtící silou, jsem zcela zapomenutelná. Naivní, třpytivá a zapomenutelná. I když úplnězapomenutelná – pořád mám jedenáctku z výcviku.

Teď ze mě ale Peeta učinil objekt lásky. Nejen jeho. Mluvil o tom, že mám řadu obdivovatelů. Ajestli si publikum opravdu myslí, že jsme zamilovaní… Pamatuji si, jak silně reagovali na jehovyznání. Milenci pronásledovaní osudem. Haymitch má pravdu, v Kapitolu takové věci spolknou i snavijákem. Najednou začínám mít strach, že jsem nereagovala správně.

„Mysleli jste si, že bych do něj mohla být zamilovaná, když mi vyznal lásku?“ ptám se.

„Já ano,“ říká Portia. „To, jak jsi sklopila pohled, ten, ruměnec…“

Ostatní se připojují.

„Jsi skvělá, drahoušku. Sponzoři se budou stavět do fronty přes dva bloky,“ dodává Haymitch.

Stydím se za své chování. Nutím se k tomu, abych oslovila přímo Peetu. „Promiň, že jsem do tebestrčila.“

„To nic,“ krčí rameny. „Ačkoliv je to, striktně vzato, proti pravidlům.“

„Jsou tvoje ruce v pořádku?“ ptám se.

„Nic vážného se jim nestalo,“ odpovídá.

V následném tichu se k nám nese lahodná vůně večeře z jídelny. „Pojďme se najíst,“ navrhujeHaymitch. Všichni ho následujeme ke stolu a zaujímáme svoje místa. Peeta ale příliš krvácí a Portiaho vede pryč, aby ho ošetřili. Pouštíme se do smetanové polévky s růžovými plátky bez nich. Než jidojídáme, jsou zpátky, Peeta má ruce zavázané obvazy. Připadám si provinile. Zítra nás vypustí doarény. Pomohl mi a já jsem se mu odvděčila zraněním. Copak mu nikdy nepřestanu dlužit?

Po večeři sledujeme záznam rozhovorů v salonku. Připadám si plytká a nevýrazná, jenom senakrucuji a natřásám v šatech, ale ostatní mě ujišťují, že jsem okouzlující. Peeta je nepochybněskvělý a zcela si získává všechny diváky jako nešťastně zamilovaný chlapec. Pak se objevuji já,zardělá a zmatená, krásná díky Cinnovým šatům, žádoucí díky Peetovu vyznání, za daných okolnostítragická postava – a v každém případě nezapomenutelná.

Po skončení hymny obrazovka zčerná a na místnost padá ticho. Zítra ráno nás probudí a obléknoudo arény. Hry nezačnou před desátou hodinou, protože obyvatelé Kapitolu nepatří mezi ranní ptáčata.Peeta a já ale musíme vstávat časně. Nedá se nijak odhadnout, jak daleko budeme muset cestovat karéně, kterou tvůrci her připravili pro letošní ročník.

Vím, že s námi nepojede Haymitch ani Cetkie. Jakmile odsud vyrazíme, přesunou se do Centrály ajá doufám, že budou podepisovat smlouvy se sponzory a vymýšlet nejlepší strategii, jak a kdy námdodat dary. Cinna a Portia pojedou s námi až na místo, odkud nás vypustí do arény. Poslednírozloučení přesto musí proběhnout už tady.

Cetkie nás oba bere za ruce a s nefalšovanými slzami v očích nám přeje hodně štěstí. Děkuje nám,že jsme byli těmi nejlepšími splátci, jaké kdy měla tu výsadu uvádět. A pak, protože jde o Cetkii azákon jí patrně ukládá, aby vždycky řekla aspoň něco bezcitného, dodává: „Vůbec by měnepřekvapilo, kdyby mě konečně povýšili do nějakého pořádného kraje!“

Oba nás líbá na tváře a spěšně odbíhá, buď proto, že ji přemohl smutek z loučení, nebo proto, že užse těší na radostné vyhlídky, které ji čekají.

Haymitch si zakládá ruce na prsou a prohlíží si nás od hlavy k patě.

„Nějaká poslední rada?“ ptá se Peeta.

„Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá žaludek na masakr u Rohu hojnosti.Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody,“ říká. „Jasné?“

„A potom?“ ptám se já.

„Zůstaňte naživu,“ odpovídá Haymitch. Jde o stejnou radu, jakou nám dal už ve vlaku, ale tentokrát

se nesměje a není opilý. My jen přikyvujeme. Co jiného se dá říct?

Když odcházím do svého pokoje, Peeta se ještě zdržuje na kus řeči s Portií. Jsem ráda. Ať už siřekneme jakákoliv podivně znějící slova na rozloučenou, může to počkat do zítřka. Mám rozestlanoupostel, ale nikde není ani stopa po té zrzavé dívce. Přeju si, abych znala její jméno. Měla jsem se jízeptat. Mohla mi je třeba napsat. Nebo mi napovědět posunky. Jenže pak by ji možná potrestali.

Sprchuji se a drhnu ze sebe zlatý prach, líčidlo i celkový pach krásy a luxusu. Z úsilí přípravnéhotýmu mi tak zbývají jen kresby plamenů na nehtech. Rozhoduji se, že si je nechám jako připomínkutoho, kým jsem pro diváky. Katniss, dívka v plamenech. Třeba mi to poskytne jakousi kotvu, které sev nadcházejících dnech budu moct držet.

Oblékám si silnou, huňatou noční košili a lezu do postele. Trvá mi zhruba pět vteřin, než midochází, že nemám šanci usnout. Přitom se zoufale potřebuji vyspat, protože každý okamžik únavy varéně bude představovat pozvánku na schůzku se smrtí.

K ničemu to není. Míjí jedna, dvě, tři hodiny a víčka mi stále odmítají ztěžknout. Musím si stálepředstavovat, do jakého terénu nás vrhnou. Do pouště? Močálu? Mrazivé pustiny? Ze všeho nejvícdoufám, že tam budou stromy, které by mi mohly poskytnout úkryt, potravu a přístřeší. Stromy bývajív aréně často, protože holé krajiny jsou nudné a hry v nich obvykle končí velice rychle. Jaké ale budepodnebí? Jaké pasti tvůrci her v aréně připravili, aby oživili pomaleji plynoucí pasáže? A pak tu jsouostatní plátci…

Čím usilovněji se snažím usnout, tím větším obloukem se mi spánek vyhýbá. Nakonec jsem taknervózní, že nedokážu vydržet ani v posteli. Přecházím po pokoji sem a tam, buší mi srdce apřerývaně oddechuji. Místnost mi připadá jako vězeňská cela. Jestli se nedostanu brzy na vzduch,začnu znovu hystericky házet věcmi. Běžím po chodbě ke schodům na střechu. Dveře nejsou jenodemčené, ale přímo otevřené dokořán. Někdo je možná zapomněl zavřít, ale na tom nesejde.Energetické pole kolem střechy zabraňuje jakémukoliv zoufalému pokusu o únik. A já nehledám únik,jen si potřebuji naplnit plíce vzduchem. Chci vidět oblohu a měsíc poslední noci, kdy mě nikdonebude pronásledovat.

Střecha není v noci osvětlená, ale jakmile bosými chodidly došlapuji na dlážděný povrch, vidímjeho siluetu, černě vyrýsovanou proti pozadí světel, která v Kapitolu nikdy nezhasínají. V ulicích sehemží docela dost lidí, doléhá k nám hudba, zpěv a troubení klaksonů aut – nic z toho neslyším přessilné okno ve svém pokoji. Mohla bych se zase vzdálit, aniž by si mě všiml; přes ten ruch z ulice mějistě neslyšel. Noční vzduch je ale tak svěží, že se nedokážu vrátit do své zatuchlé klece. A jaký je vtom rozdíl, jestli spolu budeme mluvit nebo ne?

Neslyšně kráčím po dlaždicích. Když jsem pouhý metr za ním, říkám: „Měl by ses trochu vyspat.“

Trhne sebou, ale neotočí se. Vidím, že mírně vrtí hlavou. „Nechtěl jsem přijít o mejdan.Koneckonců je na naši počest.“

Stavím se vedle něj a vykláním se přes zábradlí. Široké ulice jsou plné tancujících lidí. Mhouřímoči, abych rozeznala jejich drobné postavičky o něco zřetelněji. „Oni mají masky?“

„Kdoví?“ krčí rameny Peeta. „Tady nosí ty nejšílenější kostýmy i normálně. Taky nemůžeš spát?“

„Nedokážu si vyčistit hlavu,“ říkám.

„Myslíš na svou rodinu?“ ptá se.

„Ne,“ připouštím trochu provinile. „Pořád si představuji, jaké to bude zítra. Což samozřejmě nemácenu.“ Ve světle z ulice nyní vidím jeho tvář i to, jak před sebou nemotorně drží ovázané ruce. „Je miopravdu moc líto těch rukou.“

„Na tom nezáleží, Katniss,“ říká. „Nikdy jsem v těchhle hrách neměl opravdovou šanci.“

„Takhle bys k tomu neměl přistupovat,“ napomínám ho.

„Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat, je, že si neudělám ostudu a…“ Váhá.

„A dál?“ pobízím ho.

„Nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom… chci zemřít jako já. Dává to smysl?“ ptá se.Vrtím hlavou. Jak by mohl zemřít jako někdo jiný? „Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili vnetvora.“

Koušu se do rtu a připadám si vedle něj méněcenná. Zatímco já dumám o dostupnosti stromů, Peetase snaží přijít na to, jak si zachovat vlastní totožnost. Čistotu duše. „Chceš říct, že nikoho nezabiješ?“ptám se.

„Ne, až přijde čas, určitě budu zabíjet jako všichni ostatní. Nemohu se vzdát bez boje. Jen si pořádpřeju, aby se mi podařilo vymyslet způsob, jak… jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem vícnež figurka v jejich hrách,“ říká Peeta.

„Jenže nejsi,“ namítám. „Nikdo z nás není víc. Tak celé hry nefungují.“

„Dobře, ale i tak jsme to pořád ty a já,“ trvá na svém. „Ty to nevidíš?“

„Možná. Jenže… bez urážky, komu na tom záleží, Peeto?“ říkám.

„Mně. Chci říct – na čem jiném mi může v tuhle chvíli záležet?“ ptá se vášnivě. Hledí svýmamodrýma očima upřeně do mých a zjevně čeká odpověď.

O krok ustupuji. „Třeba na tom, co říkal Haymitch. Že se máme snažit zůstat naživu.“

Peeta se na mě smutně a výsměšně usmívá. „Jistě. Díky za tip, drahoušku.“

Je to jako facka do tváře. To, jak použil Haymitchovo povýšené oslovení. „Podívej, jestli chcešstrávit poslední hodiny života plánováním nějaké ušlechtilé smrti v aréně, je to tvoje volba. Já chcisvoje poslední hodiny strávit ve Dvanáctém kraji.“

„Nepřekvapilo by mě, kdybys to dokázala,“ říká Peeta. „Pozdravuj ode mě matku, až se vrátíš,ano?“

„Spolehni se,“ odpovídám, otáčím se na patě a odcházím ze střechy.

Zbytek noci střídavě usínám a opět se probouzím a připravuji si pichlavé poznámky, které ránopronesu na adresu Peety Mellark. Peeta Mellark. Uvidíme, jak šlechetný a silný bude tváří v tvář bojina život a na smrt. Pravděpodobně se z něj stane jeden z těch rozběsněných zvířeckých splátců, kterýse pokusí zhltnout srdce svých obětí. Před lety se v aréně objevil právě takový Titus ze Šestého kraje.Úplně se pomátl a tvůrci her ho museli omráčit elektrickými zbraněmi, aby mohli vyzvednout tělahráčů, které zabil, než je stačil sníst. V aréně sice neplatí žádná pravidla, ale kanibalismus nemajídiváci rádi, a tak se ho tvůrci snažili potlačit. Objevily se spekulace, že lavinu, která konečně Titazabila, naplánovali sami tvůrci her schválně, aby se vítězem nestal šílenec.

Ráno ale Peetu nevidím. Před úsvitem za mnou přichází Cinna, přináší mi jednoduché šaty aodvádí mě na střechu. Poslední převléknutí a přípravy proběhnou v katakombách pod vlastní arénou.Zničehonic se objevuje vznášedlo, jako tenkrát v lese, když jsem se stala svědkem zajetí té dívky, ake střeše se spouští provazový žebřík. Chytám se nejnižších příček a mžiku mám pocit, jako by mězmrazili. Nějaký druh proudu nebo silového pole mě přišpendlí k žebříku, dokud mě nevytáhne dobezpečí.

Očekávám, že se na palubě vznášedla opět budu moct hýbat, ale zůstávám strnulá, i když ke mněpřistupuje žena v bílém plášti a s injekční stříkačkou v ruce. „Tohle je jenom vysílačka, Katniss. Čímmíň se budeš hýbat, tím účinněji ji mohu umístit,“ říká.

Míň hýbat? Jsem jako socha. To však nijak neumrtvuje ostré bodnutí bolesti, když mi žena pod kůžina předloktí vstřikuje jehlou kovovou vysílačku, podle jejíhož signálu budou moct tvůrci her sledovatmoje pohyby po aréně. Rozhodně nehodlají ztratit z očí žádného splátce.

Jakmile je vysílačka na svém místě, žebřík mě konečně pouští ze sevření. Žena odchází a žebřík zestřechy vyzvedává Cinnu. Objevuje se avox a směruje nás do místnosti s prostřenou snídaní. Přesnapětí, které mi svírá útroby, se toho snažím do sebe nacpat co nejvíc, ačkoliv na mě žádné zlahodných jídel nedělá valný dojem. Jsem tak nervózní, že bych právě tak mohla jíst uhelný prach.Trochu mě rozptyluje jen výhled z okének, když plachtíme nad městem a posléze nad divokoukrajinou. Takhle tedy vidí svět ptáci. Jenže ti jsou volní a svobodní. Na rozdíl ode mne.

Let trvá asi půl hodiny, než okénka zčernají. To znamená, že se patrně blížíme k aréně. Vznášedlopřistává a Cinna i já se vracíme k žebříku, jenže tentokrát nás spouští do podzemních katakomb, kterése nacházejí pod arénou. Kráčíme podle pokynů k místnosti určené pro mou přípravu. V Kapitolu jinazývají Startovací kóje. V krajích se o ní mluví jako o Dobytčí ohradě. O místě, odkud zvířatapokračují na jatka.

Všechno je tu zbrusu nové. Budu první a jediný splátce, který tuto Startovací kóji využije. Arény semění v historické atrakce, které se po hrách uchovávají. Jde o oblíbená místa návštěv a dovolenýchobyvatel Kapitolu. Měsíční pobyty, připomenutí důležitých okamžiků her, prohlídka katakomb,návštěva míst, kde umírali splátci. Dokonce se můžete účastnit opětovného přehrávání významnýchscén,

Říkají, že tu podávají skvělé jídlo.

Mám co dělat, abych v sobě udržela snídani. Sprchuji se a čistím si zuby. Cinna mi splétá vlasy doprostého copu, který se mi houpá na zádech a který se už stal mým znakem. Následně přicházejí šaty,stejné pro všechny splátce. Cinna nemohl do přípravy mého oblečení nijak zasahovat, a dokonce aninevěděl, co bude v doručeném balíku, ale pomáhá mi s oblékáním do spodního prádla, prostýchžlutohnědých kalhot, světle zelené blůzy, objemného hnědého opasku a tenké červené bundy, která misahá až po stehna. „Látka té bundy je navržena tak, aby udržovala tělesné teplo. Očekávej chladnénoci,“ poznamenává Cinna.

Boty, do kterých budu mít tenké ponožky, jsou lepší, než v jaké jsem doufala. Vyrobené z měkkékůže a nepříliš odlišné od těch, které nosím doma. Tyhle mají tenkou, ohebnou podrážku se vzorem.To je dobré pro běh.

Říkám si v duchu, že už mám na sobě všechno, když Cinna ještě vytahuje zlatý špendlík sreprodrozdem. Úplně jsem na něj zapomněla.

„Odkud to máte?“ ptám se.

„Z toho zeleného oblečení, které jsi na sobě měla ve vlaku,“ odpovídá. Vzpomínám si, že jsem tenšpendlík sundala z matčiných šatů a připnula si ho ke košili. „Jen tak tak prošel přes komisidohlížitelů. Někteří si mysleli, že by se dal využít jako zbraň a poskytl ti nespravedlivou výhodu.Nakonec ho ale pustili,“ říká Cinna. „Sebrali ovšem prsten té dívce z Prvního kraje. Když se otočilodrahokamem, vynořil se otrávený hrot. Tvrdila, že o tom neměla tušení, a nedal se nijak dokázat opak.Přišla ale o symbol rodného kraje. Tak, jsi hotová. Projdi se a ujisti se, že se ve všem cítíšpohodlně.“

Procházím se, otáčím se do kruhu a rozmachuji se pažemi. „Ano, všechno sedí. Padnou mi jakoulité.“

„Takže nezbývá než čekat na zavolání,“ říká Cinna. „Pokud nemáš pocit, že bys ještě něcodokázala sníst.“

Jídlo odmítám, ale přijímám sklenici vody. Srkám ji pomalými doušky, zatímco sedíme napohovce. Nechci si kousat nehty ani rty, a tak si podvědomě žvýkám vnitřní stranu tváře. Rána seještě plně nezahojila a brzy mi ústa plní chuť krve.

Nervozita se pozvolna mění v hrůzu a napjatě očekávám, co se stane. Za hodinu už mohu být mrtvá.Vlastně za necelou hodinu. Přejíždím prsty po tvrdé bulce na předloktí, kam mi ta žena vstříklavysílačku. Mačkám si ji, ačkoliv mě to bolí a kolem bulky se začíná tvořit podlitina.

„Chceš si povídat, Katniss?“ ptá se Cinna.

Vrtím hlavou, ale po chvilce k němu natahuji ruku. Cinna ji bere do dlaní. Takto sedíme, dokudpříjemný ženský hlas neoznámí, že nastal čas, abychom se připravili na uvedení.

Stále svírám Cinnovi ruku a přecházím ke kruhové kovové destičce. Stavím se na ni. „Nezapomeň,co ti říkal Haymitch. Uteč a najdi vodu. Dál pak uvidíš,“ říká. Přikyvuji. „A pamatuj si tohle. Nesmímsázet, ale kdybych mohl, vsadil bych na tebe.“

„Opravdu?“ šeptám.

„Opravdu,“ přikyvuje Cinna. Sklání se ke mně a líbá mě na čelo. „Hodně štěstí, ohnivá dívko.“Vzápětí se kolem mě spouští skleněný válec, který přerušuje náš kontakt a odděluje nás od sebe.Poklepává si prsty na bradu. Hlavu vzhůru.

Zvedám hlavu výš a stojím co nejrovněji. Válec začíná stoupat. Zhruba čtvrt minuty mě obklopujetemnota a poté cítím, jak mě kovová deska vysunuje z válce na volné prostranství. Na okamžik měoslňuje jasné sluneční světlo a vnímám pouze silný vítr s nadějnou vůní borovic.

Pak kolem sebe slyším dunivý hlas legendárního hlasatele Claudia Templesmithe.

„Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou!“

Šedesát vteřin. Tak dlouho musíme zůstat stát na kovových plošinách, než zazní zvuk gongu. Pokudz nich sestoupíme před vypršením lhůty, nohy nám utrhne výbuch pozemních min. Máme šedesátvteřin, abychom se rozhlíželi po kruhu splátců, kteří jsou všichni rozmístěni ve stejné vzdálenosti odRohu hojnosti, obřího zlatého rohu ve tvaru kornoutu se zahnutou špičkou, nejméně šest metrůvysokého, plného věcí, které nám pomohou v aréně: potravin, zásob vody, zbraní, léků, oblečení aprostředků k rozdělání ohně. Kolem Rohu hojnosti leží další předměty, jejichž hodnota klesá srostoucí vzdáleností od centra. Tak například pouhých několik kroků přede mnou leží metrovýčtverec plastové fólie. Určitě by se mi mohl hodit za deště. V ústí rohu ale vidím vak se stanem, kterýby mne ochránil před jakýmkoliv počasím. Pokud budu mít žaludek na to, abych se k němu rozběhla abojovala o něj s třiadvaceti dalšími splátci. Což bych podle trenérových pokynů neměla.

Stojíme na rovném, otevřeném prostranství udusané hlíny. Za protějšími splátci nic nevidím, cožnaznačuje, že tam bude svah, nebo dokonce strmý útes. Po mé pravici se třpytí hladina jezera. Nalevoa za mnou roste řídký borový les. Tam bych podle Haymitche měla zamířit. Okamžitě.

V duchu slyším jeho pokyny. „Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody.“

Bohatství, jež se mi nabízí, je ale lákavé, velice lákavé. Taky vím, že když ho nezískám já, vezmesi ho někdo jiný. Že si většinu zásob a zbraní rozdělí profesionální splátci, kteří přežijí úvodnímasakr. Něco přitahuje moji pozornost. Támhle, na hromádce přikrývek, leží stříbrný toulec se šípy aluk s tětivou, připravený k použití. Ten je můj, myslím si. Ten je určený pro mě.

Jsem rychlá. Dokážu sprintovat rychleji než všechny ostatní dívky ve škole, ačkoliv pár z nich mědokáže porazit v závodu na delší trati. Roh hojnosti je ode mě pouhých čtyřicet metrů, což je přesněmá silná stránka. Vím, že k němu dokážu doběhnout jako první, ale otázka zní, jak rychle zase dokážuzmizet. Než seberu zásoby a zbraň, dostanou se k rohu i ostatní, a i když jednoho nebo dva bychdokázala s lukem vyřídit, tucet splátců v tak malé vzdálenosti by mě snadno zabil oštěpy a kyji. Neboobyčejnými pěstmi.

Na druhou stranu nebudu představovat jediný cíl. Vsadím se, že mnoho splátců přehlédne drobnoudívku, byť získala po výcviku nejvyšší hodnocení, a zaměří se na nebezpečněji působící soky.

Haymitch mě nikdy neviděl běžet. Kdyby ano, možná by mi radil, abych to zkusila. Abych získalatu zbraň. Protože tato zbraň může velice snadno představovat mou záchranu. A v celé hromadě vidímjediný luk. Vím, že už jistě uplynula téměř celá minuta. Musím se rozhodnout, co podniknu, auvědomuji si, že mimoděk natáčím nohy k běhu, nikoliv pryč do okolního lesa, ale k zásobámuprostřed kruhu a ke kýženému luku. Náhle si všímám Peety o pět splátců napravo ode mne. Je doceladaleko, přesto vidím, že se dívá přímo na mě, a mám dojem, že vrtí hlavou. Do očí mi ale svítíslunce, a zatímco o tom pořád přemítám, rozezní se gong.

Prošvihla jsem to! Prošvihla jsem svou šanci! Ty dvě vteřiny, které jsem ztratila, protože jsemnebyla připravená, stačí k tomu, abych si běh k rohu rozmyslela. Chvilku nerozhodně přešlapuji,zmatená a popletená ze směru, kterým se chce vydat můj mozek. Vzápětí se vrhám kupředu, zvedámplastovou fólii a chleba. Jde o tak mizerný úlovek a já jsem natolik rozzlobená na Peetu za to, že

rozptýlil moji pozornost, že běžím ještě dvacet metrů ke středu kruhu, abych sebrala jasně oranžovýbatoh, který může obsahovat cokoliv. Nedokážu snést pomyšlení, že bych měla začínat s prázdnýmarukama.

Nějaký kluk, myslím, že z Devátého kraje, sahá po batohu ve stejnou chvíli jako já a krátkou chvílise o něj přetahujeme. Vtom zakašle a prská na mou tvář krev. Potácivě ustupuji o několik kroků,zděšená z teplých, lepkavých kapek. Chlapec se hroutí k zemi a já vidím, že mu ze zad trčí nůž. Dalšísplátci už dorazili k Rohu hojnosti a připravují se k útoku. Ano, běží ke mně dívka z Druhého kraje.Je asi deset metrů daleko a v jedné ruce svírá několik nožů. Viděla jsem ji vrhat nože při výcviku.Nikdy nemine cíl. A já jsem její další terč.

Veškeré obavy, které jsem dosud pociťovala, se koncentrují do bezprostředního strachu před toutodívkou, tímto dravcem, který mě může v příštích vteřinách zabít. Tělem se mi rozlévá adrenalin,přehazuji si batoh přes jedno rameno a plnou rychlostí vybíhám k lesu. Slyším svištění letícího ostří areflexivní povytahuji batoh vzhůru, abych si ochránila hlavu. Ostří se zabořuje do batohu. Už mám naramenou navlečené oba popruhy a sprintuji ke stromům. Nějak vím, že mě ta dívka nebudepronásledovat. Že se vrátí k Rohu hojnosti, než si ostatní rozdělí kořist. Po tváři mi přeletí úsměv.Díky za tu kudlu, pomyslím si.

U okraje lesa se na vteřinu otáčím, abych se rozhlédla po otevřeném prostranství. Kolem Rohuhojnosti spolu bojuje zhruba deset splátců. Několik jich už leží na zemi mrtvých. Ti, kteří radějiutekli, mizí mezi stromy nebo do prolákliny naproti mému stanovišti. Pokračuji v běhu, dokud mě lesneskryje před zraky ostatních soutěžících, pak přecházím do pomalejšího klusu, kterým se podlesvého odhadu dokážu pohybovat delší dobu. Několik dalších hodin střídavě klušu a kráčím, abych seco nejvíce vzdálila od jiných splátců. Při zápase s chlapcem z Devátého kraje jsem ztratila bochníkchleba, ale podařilo se mi zasunout plastovou fólii do rukávu. Nyní ji za chůze úhledně skládám azasunuji si ji do kapsy. Také vytrhuji nůž z batohu – je to pěkná zbraň s dlouhým nabroušeným ostřím,u rukojeti dokonce zubatým, takže jej budu moct použít i jako pilku – a zasunuji si ho za pasek.Neodvažuji se zastavit, abych prozkoumala obsah batohu. Přestávky dělám jen na tak dlouho, abych siověřila, že mě nikdo nepronásleduje.

Dokážu urazit značnou vzdálenost. Vím to z dob, kdy jsem lovila v lese. Ale budu potřebovat vodu.To byl Haymitchův druhý pokyn, a jelikož jsem tak trochu zpackala splnění prvního, nepřestávám serozhlížet po nějakých známkách vody. Zatím nemám štěstí.

Les se postupně mění a mezi borovicemi se objevují i jiné druhy stromů, z nichž některé poznávám,ale jiné jsou pro mě úplnou novinkou. V jednu chvíli slyším nějaký hluk a vytahuji z pásku nůž propřípad, že bych se musela bránit, ale jen jsem vylekala nějakého králíka. „Ráda tě vidím,“ šeptám.Když je tu jeden králík, mohou jich tu být stovky, které jen čekají, až se zachytí do mých pastí.

Půda se svažuje, a to se mi nijak zvlášť nezamlouvá. V údolích si připadám jako v pasti. Chci býtraději vysoko, jako v kopcích kolem Dvanáctého kraje, kde uvidím, jak se ke mně blíží nepřátelé.Nemám ale jinou možnost než jít dál.

Je to zvláštní, ale necítím se zase tak mizerně. Dny, kdy jsem se cpala jídlem, se konečněvyplácejí. Mám výdrž, i když trpím nedostatkem spánku. Chůze lesem mě osvěžuje. Těší mě samota,ačkoliv jde o iluzi, protože jsem pravděpodobně právě teď na televizních obrazovkách. Nikolivnepřetržitě, ale tu a tam ano. První den dochází k tolika úmrtím, že procházka splátce po lesenepředstavuje natolik atraktivní záběr. Budou mě ale ukazovat dost často, aby připomněli divákům, že

jsem naživu, nezraněná a v pohybu. Jedna z největších vln sázení probíhá právě první den, jakmile selidé dozvědí jména úvodních obětí. Nedá se ovšem srovnávat s tím, co se děje, když zbývá několikposledních hráčů.

Je pozdní odpoledne, když ke mně doléhá zvuk děl. Každý výstřel symbolizuje mrtvého splátce.Zřejmě konečně ustal boj u Rohu hojnosti. Organizátoři nikdy nevyzvedávají těla; dokud se vítězovénerozptýlí. První den dokonce ani nestřílejí z děl, dokud neskončí úvodní řež, protože se jen těžkosledují všechna úmrtí. Dopřávám si chvilku odpočinku a udýchaně počítám rány. Jedna…, dvě…,tři…, a tak pokračují až k jedenáctému výstřelu. Celkem jedenáct mrtvých. Zbývá třináct hráčů.Nehtem seškrabuji z tváře zaschlou krev chlapce z Devátého kraje. Ten je určitě po smrti. Přemýšlímo Peetovi. Přežil první den? Za pár hodin se to dozvím. Až budou promítat fotografie mrtvých naoblohu, abychom se my ostatní podívali.

Náhle mě drtí pomyšlení, že Peeta už je možná po smrti, že vykrvácel, organizátoři vyzvedli jehotělo a právě ho přepravují zpátky do Kapitolu, aby ho omyli, převlékli a vyslali v proslulé dřevěnérakvi do Dvanáctého kraje. Už tu třeba není. Vrací se domů. Usilovně se snažím, abych si vybavila,jestli jsem si ho všimla po zaznění gongu. Naposledy jsem ho viděla, jak na mě vrtí hlavou těsně předzačátkem her.

Možná by bylo lepší, kdyby už byl po smrti. Nevěřil, že by dokázal vyhrát. A na mě aspoň nezbudenepříjemná nutnost ho zabít. Možná by bylo lepší, kdyby už nadobro vypadl ze hry.

Vyčerpaně se hroutím vedle svého batohu. Stejně se do něj musím podívat, ještě než padne noc.Musím zjistit, co mám k dispozici. Stahuji si popruhy z ramen a vidím, že jde o kvalitní batoh,ačkoliv má poněkud nešťastnou barvu. Takový oranžový odstín bude za tmy skoro zářit. V duchu sipřipomínám, že ho zítra jako první věc po ránu musím zamaskovat.

Otvírám ho. Nejvíc ze všeho v tuto chvíli toužím po vodě, Haymitchův pokyn, abych okamžitěnašla vodu, nebyl řečený jen tak náhodou. Bez vody dlouho nevydržím. Pár dní budu schopnáfungovat i s nepříjemnými příznaky dehydratace, ale pak se mi přitíží a já budu jen bezmocně čekat nasmrt, která přijde nejpozději po týdnu. Pečlivě před sebe skládám zásoby, jeden tenký černý spacípytel, který uchovává tělesné teplo. Balíček sušenek. Balíček sušených hovězích proužků. Lahvička sjódem. Krabička zápalek. Malý kotouček drátu. Sluneční brýle. A dvoulitrová umělohmotná láhev svíčkem, suchá jako troud.

Nemám vodu. Jak těžké by pro ně asi bylo naplnit láhev? Uvědomuji si, že už mám sucho v ústech iv hrdle a praskají mi rty. Celý den jsem na cestě. Bylo horko a já jsem toho hodně vypotila. Doma jevždycky nějaký pramen, z něhož se mohu napít, případně sníh, který lze rozehřát.

Vracím věci do batohu a vtom se mi v hlavě vynořuje strašná myšlenka. To jezero. To, které jsemviděla, když jsem čekala na zaznění gongu. Co když je jediným zdrojem vody v celé aréně? Tak bytvůrci her zajistili, že se u něj budeme střetávat a bojovat spolu. Jezero je ve vzdálenosti celodenníhopochodu od místa, kde nyní sedím, a bez pití půjde o značně namáhavou cestu. A i když k němu dojdu,bezpochyby ho bude střežit někdo z profesionálních splátců. Začínám panikařit, ale vzpomínám si nakrálíka, jehož jsem dnes vyplašila. Ten taky musí někde pít. Jen musím zjistit kde.

Padá soumrak a já se neklidně rozhlížím. Stromy rostou příliš řídce, než aby poskytovaly pořádnýúkryt. Vrstva jehličí, která tlumí moje kroky, zároveň ztěžuje stopování zvířat k napajedlu. A pořádkráčím z kopce, hlouběji a hlouběji do zdánlivě nekonečného údolí.

Taky mám hlad, ale netroufám si načínat drahocennou zásobu sušenek a hovězího. Místo tohovytahuji nůž a přistupuji k jedné borovici. Odřezávám vnější vrstvu kůry a seškrabuji plnou hrstměkčí kůry vespod. Pomalu ji žvýkám a pokračuji v chůzi. Po týdnu těch nejvybranějších lahůdek setahle hmota obtížně polyká. Už jsem ale v životě snědla spoustu borové kůry. Rychle si zvyknu.

Za další hodinu je jasné, že musím najít nějaké místo, kde přečkám noc. Probouzejí se nočnízvířata. Slyším občasné zahoukání nebo zavytí – první náznak, že o králíky budu soutěžit se zdejšímidravci. Ještě se nedá odhadnout, jestli tu jsou tak velké šelmy, aby viděly zdroj masa i ve mně. Právěv tomto okamžiku se za mnou může plížit libovolné množství zvířat.

Usuzuji nicméně, že se přednostně musím chránit před ostatními splátci. Jsem si jistá, že mnozíbudou za noci pokračovat v lovu. Ti, kteří zvítězili v boji u Rohu hojnosti, budou mít jídlo, dostatekvody z jezera, pochodně nebo svítilny a zbraně, které budou chtít co nejdřív použít. Mohu jen doufat,že jsem postupovala dost rychle a dost daleko, abych byla mimo jejich dosah.

Před uložením ke spánku vytahuji z batohu drát a nastražuji do křovin dvě pasti, které vyzvednouchycené zvíře vysoko do vzduchu. Vím, že je to riskantní, ale potraviny mi tu dojdou velice rychle. Ana útěku nemohu klást oka. Přesto ale jdu ještě pět minut, než se konečně zastavuji.

Pečlivě si vybírám správný strom. Je to vrba, ne příliš vysoká, ale roste ve skupině dalších vrb,které poskytují úkryt závojem svěšených větví. Šplhám do koruny a držím se na silných větvích ukmene. Konečně objevuji rozsochatou vidlici, která se stane mým lůžkem. Chce to trochu úsilí, aleupravuji spací pytel do poměrně pohodlné polohy. Batoh umísťuji do nohou spacího pytle a soukámse za ním. V rámci předběžné opatrnosti si svlékám opasek, omotávám jím větev i spací pytel a znovusi ho zapínám kolem pasu. Pokud se ve spánku překulím, aspoň nespadnu. Jsem dost malá, abych sipřetáhla vršek spacího pytle přes hlavu, ale oblékám si i kapuci. Stmívá se a rychle se ochlazuje.Přestože jsem riskovala, když jsem vybíhala pro ten batoh, nyní vím, že jsem se zachovala správně.Spací pytel, který zadržuje tělesné teplo, je k nezaplacení. Dokážu si představit, že největší starostiřady jiných splátců je, jak se trochu zahřát, zatímco já se možná na několik hodin i vyspím. Kéž bychjenom neměla takovou žízeň.

Jen co padla noc, slyším hymnu, která předchází rekapitulaci dnešních úmrtí. Mezi větvemi vidímna obloze emblém Kapitolu. Ve skutečnosti se dívám na obrovskou obrazovku, kterou nese jedno zjejich vznášedel. Hymna končí a nebe na okamžik zčerná. Doma bychom sledovali podrobné záběry zkaždého zabití, ale to se zde považuje za nepřípustné, protože by tím ostatní soutěžící mohli získatnespravedlivou výhodu. Kdybych například někoho zastřelila lukem, okamžitě by všichni ostatnívěděli o mém tajemství. Ne, tady v aréně všichni vidíme tytéž fotografie, které ukazovali, kdyžzveřejňovali naše hodnocení po výcviku. Obyčejné snímky tváří. Nyní je ale místo bodovéhohodnocení doplňují jen čísla krajů. Zhluboka se nadechuji, když se na obrazovce začínají objevovatobličeje mrtvých splátců, a odpočítávám je na prstech.

Jako první se objevuje dívka z Třetího kraje. To znamená, že profesionální splátci z Prvního aDruhého kraje všichni přežili.

Žádné překvapení. Následuje chlapec ze Čtvrtého kraje. To jsem nečekala. Profesionální splátciobvykle první den přežijí bez úhony. Chlapec z Pátého kraje… Ta dívka s liščím obličejem zřejměunikla. Oba splátci ze Šestého a Sedmého kraje. Chlapec z Osmého. Oba z Devátého. Ano, to je tenchlapec, s kterým jsem se přetahovala o batoh. Došly mi prsty, takže zbývá poslední mrtvý. Je toPeeta? Ne, na obrazovce se objevuje tvář dívky z Desátého kraje. To je všechno. Znovu se objevuje

emblém Kapitolu s posledními fanfárami. Pak se v lese opět rozhostí ticho a tma.

Ulevilo se mi, že je Peeta naživu. Znovu si opakuji, že kdyby mě zabili, jeho vítězství by prospělomé matce i Prim. Tím sama sobě vysvětluji protichůdné emoce, které mě zaplavují, když si vzpomenuna Peetu. Na vděčnost, že mi poskytl výhodu tím, když mi veřejně vyznal lásku. Na zlost nad jehomorální převahou na střeše. Na hrůzu z toho, že se tu v kterémkoliv okamžiku můžeme utkat tváří vtvář.

Jedenáct mrtvých, ale nikdo z Dvanáctého kraje. Pokouším se dát dohromady, kdo zbývá. Pětprofesionálních splátců. Dívka s liščí tváří – překřtila jsem ji na Lišku. Mlat a Routa. Routa…takžese jí nakonec přece jen podařilo přežít první den. Nemohu si pomoct – cítím úlevu. To je desetsoutěžících. Na zbývající tři si vzpomenu zítra. Urazila jsem velký kus cesty, a když je teď noc aležím vysoko v koruně stromu, musím si trochu odpočinout nebo se o to aspoň pokusit.

Dva dny jsem se pořádně nevyspala a pak následovala dlouhá cesta do arény. Zvolna uvolňujinapjaté svaly, zavírám oči a hlavou mi bleskne poslední myšlenka: jaké je štěstí, že nechrápu…

Křup! Budí mě zvuk praskající větve. Jak dlouho jsem spala? Čtyři hodiny? Pět? Mám ledověchladnou špičku nosu. Prask! Co se děje? To není zvuk větve, která povoluje pod něčíma nohama, alez lesa ke mně doléhá ostré křupání. Prask! Prask! Odhaduji, že se zvuk ozývá z místa několik setmetrů ode mne, pomalu a neslyšně se obracím daným směrem. Několik minut vidím jen tmu a slyšímšustění. Pak zahlédnu jiskřičku a objevuje se malý oheň. Vidím, jak si někdo nad plameny zahříváruce, ale víc nerozeznám.

Musím se kousnout do rtu, abych nezačala křičet na toho, kdo si rozdělal oheň – ty nejhoršínadávky, jaké znám. Co si myslí? Oheň za soumraku by se dal pochopit. Ti, kteří bojovali u Rohuhojnosti, ti nejsilnější a nyní také nejlépe vybavení splátci ještě patrně nemohli být natolik blízko, abysi všimli plamenů. Ale teď, když už hodiny pročesávají les, aby našli další oběť? To můžete rovnoumávat vlajkou a volat: „Pojďte sem a zabijte mě!“

A já jsem co by kamenem dohodil od toho největšího pitomce letošních her. Přivázaná ke stromu.Neodvažuji se utéct, protože místo mého odpočinku právě někdo vytroubil každému zabijákovi,kterého to může zajímat. Já samozřejmě vím, že je zima a každý nemá spací pytel. Ale pak má zatnoutzuby a vydržet to do svítání!

Vztekle ležím ve spacím pytli další dvě hodiny a doopravdy myslím na to, že kdybych dokázalaneslyšně slézt ze stromu, neměla bych sebemenší potíže vyřídit svého nového souseda. Instinkty miradí, abych utekla, ne bojovala, jenže tahle osoba pro mě zjevně představuje riziko. Hloupí lidé jsounebezpeční. A tenhle splátce je patrně neozbrojený, zatímco já mám skvělý nůž.

Obloha je stále tmavá, ale všímám si prvních známek nadcházejícího svítání. Začínám si myslet, žesi nás – tím myslím sebe a tu osobu, jejíž zabití právě plánuji – nakonec přece jen nikdo nevšimne.Vtom to slyším. Několik párů nohou, které se dávají do běhu. Osoba u ohýnku určitě usnula. Jsou u ní,než stačí utéct. Teď už vím, že je to dívka, poznávám to z jejího škemrání a zoufalých výkřiků, kterénásledují. Pak se ozývá smích a několikahlasé blahopřání. Někdo volá: „Dvanáct je vyřízených.Zbývá jedenáct!“ Odpovědí mu je několik souhlasných zařičení.

Takže loví ve smečce. Příliš mě to nepřekvapuje. V raných fázích her jsou často uzavírána různáspojenectví. Silní hráči se spojují, aby uštvali slabší, a až půjde do tuhého, začnou se obracet jedenproti druhému. Nemusím příliš usilovně přemýšlet, abych uhodla, kdo uzavřel tento pakt. Půjde o

zbývající profesionální splátce z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje. Dva chlapce a tři dívky. O ty,kteří vždycky obědvali spolu.

V dalších vteřinách slyším, jak kontrolují, jestli jejich oběť u sebe neměla nějaké zásoby. Podlejejich poznámek odhaduji, že nenašli nic, co by stálo za pozornost. Napadá mě, jestli to nebyla Routa,ale rychle to zamítám. Routa je příliš chytrá, než aby si takhle rozdělávala oheň.

„Radši zmizíme, aby mohli vyzvednout tělo, než začne páchnout.“ Jsem si skoro jistá, že topromluvil ten drsný kluk z Druhého kraje. Následuje souhlasné mumlání a pak ke své hrůze slyším,jak, smečka vyráží mým směrem. Nevědí, že tu jsem. Jak by mohli? A jsem dobře ukrytá ve skupiněstromů. Přinejmenším dokud nevyjde slunce. Pak se můj černý spací pytel změní z dobréhomaskování ve skutečný problém. Jestli půjdou dál, minou mě a za minutku zmizí.

Profíci se ale zastavují na mýtině zhruba deset metrů od mého stromu. Mají svítilny. Tu a tamzahlédnu mezi větvemi jejich paži či botu. Setrvávám zcela nehybně a neodvažuji se ani dýchat.Všimli si mě? Ne, ještě ne. Podle jejich rozhovoru poznávám, že se zabývají něčím jiným.

„Neměli jsme už slyšet výstřel z děla?“

„Myslím, že měli. Není důvod, aby nevystřelili hned.“

„Jedině že by nebyla mrtvá.“

„Je mrtvá. Sám jsem ji bodl.“

„Tak jak to, že nestřílejí?“

„Někdo by se měl vrátit a ujistit se, že je opravdu vyřízená.“

„Jo, bylo by nepříjemné, kdybychom ji museli stopovat dvakrát,“

„Říkám, že je mrtvá!“

Začíná hádka, dokud jeden splátce ostatní neumlčí. „Ztrácíme čas! Půjdu ji dorazit a můžemepokračovat!“

V tu chvíli málem padám ze stromu. Ten hlas patří Peetovi.

Díky bohu, že jsem se večer přivázala. Skulila jsem se z vidlice ke straně a nyní visím tváří k zemi.Na stromě mě drží opasek, jedna ruka a nohy, kterými ve spacím pytli objímám větev těsně u kmene.Určitě jsem při svém sklouznutí zašramotila, ale profíci jsou příliš zaneprázdněni vlastní debatou.

„Tak do toho, Milovníku,“ říká kluk z Druhého kraje. „Jdi se podívat.“

Na okamžik zahlédnu ve světle baterky Peetu, jak míří zpátky k dívce u ohně. Tvář má napuchlou apokrytou podlitinami, na jedné paži má zkrvavený obvaz a podle zvuku jeho kroků soudím, že trochukulhá. Vzpomínám si, jak na mě vrtěl hlavou, abych se neúčastnila boje o zásoby, zatímco on celoudobu plánoval, že se vrhne do největší mely. Že udělá přesný opak toho, co mu Haymitch řekl.

Dobře, to dokážu překousnout. Zásoby představovaly opravdu hodně lákavý pohled. Ale tohle…,ta druhá věc. Že se spojil s vlčí smečkou profíků, aby uštvali nás ostatní. Nikdo z Dvanáctého krajeby nic takového neudělal! Profesionální splátci jsou příliš krutí a arogantní, jsou lépe živení, ale jenproto, že jde o přisluhovače Kapitolu, shodně nenáviděné všemi s výjimkou obyvatel jejich vlastníchkrajů. Dovedu si představit, jak o Peetovi asi teď doma mluví. A to měl tu drzost, aby se mnou mluvilo morálce?

Ten ušlechtilý chlapec na střeše se mnou zjevně hrál jen další ze svých her. Tohle ale bude jehoposlední. Budu dychtivě vyhlížet noční oblohu, až promítnou jeho fotografii mezi ostatními padlými.Pokud ho dřív nezabiju já sama.

Profesionální splátci zůstávají potichu, dokud Peeta neodejde z doslechu, a pak se dávajítlumenými hlasy do řeči.

„Proč ho prostě nezabijeme rovnou, ať to máme za sebou?“

„Nechte ho, ať chodí s námi. Čemu to vadí? A s tím nožem to docela umí.“

Opravdu? To je pro mě novinka. Dnes se o Peetovi dozvídám plno zajímavých věcí.

„Kromě toho díky němu budeme mít největší šanci ji najít.“

Chvilku mi trvá, než mi dochází, že tím myslí mě.

„Proč? Myslíš, že mu spolkla tu přeslazenou romantiku?“

„Možná. Připadala mi docela prostoduchá. Když si vzpomenu, jak se točila v těch šatech, chce semi zvracet.“

„Škoda, že nevíme, jak dostala tu jedenáctku.“

„Vsadím se, že Milovník to ví.“

Zvuk Peetových kroků je opět umlčí.

„Byla mrtvá?“ ptá se kluk z Druhého kraje.

„Ne, ale teď už je,“ odpovídá Peeta. V tu chvíli se ozývá výstřel z děla. „Můžeme jít dál?“

Tlupa profíků vybíhá pryč zrovna v okamžiku, kdy zvolna svítá a všude kolem začínají zpívat ptáci.Setrvávám ve své nepříjemné poloze a svaly se mi chvějí námahou. Pak se vytahuji zpátky na větev.Potřebuji slézt dolů a vydat se pryč, ale chvíli jen tak ležím, abych strávila to, co jsem právěvyslechla. Nejenže Peeta chodí s profíky; on jim dokonce pomáhá, aby mě našli. Tu prostoduchoudívku, kterou musejí brát vážně, protože dostala jedenáctku. Protože umí střílet z luku. Což Peeta vílíp než kdokoliv jiný.

Ještě jim to ale neřekl. Nechává si tu informaci pro sebe, protože ví, že jedině to ho udržujenaživu? Pořád kvůli divákům předstírá, že mě miluje? Co se mu honí hlavou?

Náhle ptáci umlkají. Jeden pronikavě, varovně zakřičí. Přesně takový ptačí křik jsme s Hurikánemslyšeli těsně předtím, než chytili tu dívku. Vysoko nad skomírajícím ohněm se zhmotňuje vznášedlo. Kzemi se spouští sada velkých kovových kleští. Pomalu a jemně zvedají tělo mrtvé soutěžící do stroje.Pak vznášedlo mizí a ptáci pokračují v přerušeném zpěvu.

„Je čas vyrazit,“ šeptám sama sobě. Soukám se ze spacího pytle, balím ho a ukládám do batohu.Zhluboka se nadechuji. Pod rouškou noci a přes vrbové větvoví asi bylo pro kamery obtížné získatmůj dobrý záběr. Vím ale, že teď mě jistě sledují. Jakmile doskočím na zem, stoprocentně se na mězaostří.

Diváci budou celí bez sebe, až se dozvědí, že jsem byla v koruně toho stromu, že jsem vyslechlarozhovor profíků a že vím o Peetovi. Dokud se nerozhodnu, jak se k tomu postavím, bude lepší, kdyžse budu chovat, jako bych byla nad věcí. Nesmím být ohromená, zmatená ani vyděšená.

Ne, musím vypadat, jako bych byla nejméně o tah napřed.

Když tedy vystupuji z listoví do ranního světla, na vteřinu zastavuji a poskytuji kamerám čas, abymě zabraly zblízka. Nachyluji hlavu mírně ke straně a povytahuji koutky úst ve vědoucím úsměvu.Tak! Ať dumají, co to znamená!

Zrovna se chystám vyrazit, když si vzpomínám na svoje pasti. Asi není zrovna vhodné, abych je šlazkontrolovat teď, když jsou ostatní nablízku. Ale musím. To bude těmi roky lovení. A lákadlem vpodobě masa. Odměnou je mi jeden pěkný králík. Za pár chvil už ho stahuji a vyvrhuji. Hlavu, nohy,ocas kůži a útroby schovávám pod hromadou listí. Přeju si, abych měla oheň – ze syrového králíkamůžete dostat králičí horečku, což jsem si ověřila na vlastní kůži –, když tu si vzpomínám na mrtvousoutěžící. Pospíchám k jejímu tábořišti. Opravdu, uhlíky v ohništi jsou dosud horké. Spěšně z větvívyrábím rožeň, napichuji na něj kousky rozřezaného králíka a kladu ho nad uhlíky.

Teď jsem ráda, že mě sledují kamery. Chci, aby sponzoři viděli, že umím lovit a že sázkou na měneprodělají, protože se nenechám vylákat tak snadno do pasti jako ostatní, které trápí hlad. Zatímcose králík opéká, rozemnu kousek zuhelnatělé větve na saze a pouštím se do maskování svéhooranžového batohu. Černé šmouhy představují jisté vylepšení, ale pomohla by i vrstva bláta. Kzískání bláta bych samozřejmě potřebovala vodu…

Beru si svoje věci i rožeň, házím na uhlíky trochu hlíny a vyrážím v opačném směru než profíci.Cestou sním polovinu králíka a druhou si balím do plastové fólie na později. Maso tiší kručení v mémžaludku, ale nepomáhá nijak uhasit žízeň. Najít vodu je teď můj nejdůležitější úkol.

Za chůze mám pocit, že obrazovky v Kapitolu stále zabírají mou tvář, a tak nadále pečlivě skrývámsvoje emoce. Claudius Templesmith si jistě užívá roli moderátora a právě s hosty rozebírají Peetovochování i mou reakci. Co si o tom všem mají myslet? Přiznal konečně Peeta barvu? Jak to ovlivní

kurzy sázkařů? Přijdeme o sponzory? Máme vůbec nějaké? Ano, jsem si jistá, že máme, nebo že jsmeje přinejmenším měli.

Peeta každopádně udělal tlustou čáru za seriálem o milencích stíhaných nepřízní osudu. Nebo ne?Zatím o mně skoro nic neprozradil, a tak bychom z toho stále mohli něco vytěžit. Třeba si lidépomyslí, že jde o náš společný plán. Stačí, když se budu tvářit, že mě jeho jednání těší.

Na oblohu stoupá slunce a i přes větvoví stromů mi připadá příliš jasné. Mažu si rty tukem zkrálíka a snažím se nelapat po dechu, ale k ničemu to není. I když uběhl teprve den, brzo bududehydrovaná. Snažím se vzpomenout si na vše, co vím o hledání vody. Voda teče z kopce, takževlastně není tak špatné, že scházím stále níž do údolí. Kdyby se mi podařilo najít nějakou zvířecístezku nebo zahlédnout bujnou svěží zeleň… Les však zůstává jednotvárný. Kráčím z mírného svahu,zpívají ptáci a kolem mě rostou stejné stromy.

Jak den pokračuje, uvědomuji si, že začínám mít problémy. Ta trocha moče, kterou jsem ze sebevytlačila, je tmavě hnědá, bolí mě hlava a na jazyku mám suchou skvrnu, kterou nedokážu navlhčit.Slunce mě pálí do očí, a tak si beru sluneční brýle, ale když si je nasazuji, podivně mi mění vidění,takže je zase vracím do batohu.

Pozdě odpoledne už si myslím, že jsem objevila řešení. Všímám si hustých keřů s bobulemi aspěchám k nim, abych si trhala plody a vysála z nich sladkou šťávu. Když si je ale přikládám ke rtům,pozorněji se na ně dívám. To, co jsem považovala za borůvky, jsou bobule s trochu jiným tvarem, akdyž jednu z nich rozmáčknu mezi prsty, objeví se krvavě červený vnitřek. Tyhle plody neznám.Možná jsou jedlé, ale spíš jde o nějaký ošklivý trik tvůrců her. I botanický instruktor ve Výcvikovémcentru nám zdůrazňoval, abychom se vyhýbali plodům, o nejsme na sto procent jistí, že nejsoujedovaté. To jsem věděla i předtím, ale teď mám takovou žízeň, že mě stojí velké přemáhání, abych jezahodila.

Začíná se na mně projevovat únava, ale nejde o únavu obvyklou po dlouhé cestě. Musím se častozastavovat a odpočívat, ačkoliv vím, že lék na své trápení najdu jedině tehdy, pokud budu pokračovatv pátrání. Zkouším novou taktiku: šplhám na nejbližší strom tak vysoko, jak si ve svém oslabenémstavu troufám, abych pátrala po vodě. Kam až dohlédnu, všude neměnný les.

Jsem rozhodnuta jít až do soumraku, a tak kráčím, až nakonec sotva pletu nohama.

Vyčerpaně se vytahuji do koruny stromu a připevňuji se větvi opaskem. Nemám chuť k jídlu, alecumlám králičí kůstky, abych nějak zaměstnala ústa. Padá noc, hraje hymna a vysoko na nebi vidímfotografii dívky z Osmého kraje. Té, kterou šel Peeta dorazit.

Můj strach ze smečky profíků ve srovnání s palčivou žízní ustupuje do pozadí. Kromě toho mělinamířeno na opačnou stranu a teď už budou muset odpočívat i oni. Vzhledem k nedostatku vody semožná dokonce museli vrátit k jezeru, aby doplnili zásoby.

Možná je to jediná možnost i pro mě.

Ráno s sebou přináší hotová muka. V hlavě mě zabolí s každým tepem srdce. Prosté pohybyvysílají ostrá píchnutí do všech kloubů. Ze stromu spíše padám, než seskakuji. Trvá mi několik minut,než si sbalím věci. Hluboko ve svém nitru vím, že nejednám správně. Měla bych být opatrnější arychlejší. Ale mysl mám zamlženou a je těžké zformulovat nějaký plán. Opírám se zády o kmenstromu, jedním prstem si jemně hladím povrch jazyka, který na dotyk působí jako smirkový papír, azvažuji svoje možnosti. Jak získat vodu?

Vrátit se k jezeru? To nejde. Nikdy tam nedojdu.

Doufat v déšť? Na obloze není ani mráček.

Pokračovat v hledání? Ano, to je moje jediná naděje. Pak mě však napadá další věc a následnýnával vzteku mě probírá z otupělostí.

Haymitch! Ten by mi mohl poslat vodu! Může stisknout tlačítko a dodat mi ji během několika minutna stříbrném padáčku. Vím, že určitě mám sponzory, aspoň jednoho nebo dva, kteří si mohou dovolitposlat litr vody. Ano, je to drahé, ale tihle lidé jsou chodící měšce. A taky si na mě budou sázet.Třeba si Haymitch neuvědomuje, v jak naléhavé jsem situaci.

Říkám tak silným hlasem, jak se odvážím: „Vodu.“ S nadějí čekám na padáček, který se snese znebe. Nic se ale neděje.

Něco tu nesedí. Mýlím se, když předpokládám, že mám sponzory? Nebo je Peetovo chovánívšechny odpudilo? Ne, tomu nevěřím. Tam venku je určitě někdo, kdo je mi ochotný koupit vodu,jenže Haymitch mi ji nechce doručit. Jako můj trenér řídí přísun darů od sponzorů. Vím, že měnenávidí. Dal to najevo dostatečně jasně. Ale nenávidí mě natolik, aby mě nechal zemřít nedostatkemvody? To přece nemůže, nebo ano? Pokud trenér zachází špatně se svým svěřencem, poženou ho kodpovědnosti diváci i lidé doma ve Dvanáctém kraji. Ani Haymitch by to neriskoval. Říkejte si oobchodnících na černém trhu, co chcete, ale myslím, že by ho nepřivítali s otevřenou náručí, kdybymě nechal takhle zemřít. A kde by pak sháněl svoje pití? Takže… co vlastně? Snaží se mě potrestat zato, že jsem se mu vzepřela? Směruje všechny sponzory k Peetovi? Nebo je prostě jen příliš opilý, abysi všiml, co se právě děje? Tomu nevěřím a nevěřím ani, že se mě úmyslně snaží zabít. Haymitch semě svým osobitým, nepříjemným způsobem pokoušel připravit na soutěž. Tak o co tu tedy jde?

Zakrývám si obličej dlaněmi. Teď nehrozí nebezpečí, že bych se rozplakala, protože bychnedokázala vytvořit slzu, ani kdyby na tom závisel můj život. Co Haymitch dělá? Přes mou zlost,nenávist a podezřívavost mi tichý hlásek v hlavě šeptá odpověď.

Třeba ti tak posílá vzkaz, říká. Vzkaz. Jaký vzkaz? Pak mi to dochází. Existuje jediný důvod, pročmi Haymitch nedodává vodu. Ví, že už jsem ji skoro našla.

Zatínám zuby a zvedám se na nohy. Mám pocit, jako by byl můj batoh třikrát těžší než včera.Nacházím ulomenou větev, která mi poslouží jako hůl, a vydávám se na cestu. Praží slunce a je ještěvětší vedro než první dva dny. Připadám si jako starý kus kůže, který se suší a praská v horku. Každýkrok vyžaduje obrovské úsilí, ale odmítám se zastavit. Nechci si sedat. Kdybych si sedla, je doceladobře možné, že už nevstanu a že už si ani nevzpomenu na svůj úkol.

Představuji snadnou kořist. Každý splátce, dokonce i drobounká Routa, by mě nyní mohl vyřídit –prostě by do mě strčil a zabil by mě mým vlastním nožem. Nemám dost sil, abych se bránila. Pokud jeale někdo ve stejné části lesa jako já, nevšímá si mě. Pravda je, že si připadám osamělá, jako bychbyla milion kilometrů daleko od jiné živé duše.

Nejsem ale sama. Ne, určitě mě sledují kamerami. Vzpomínám na ty roky, kdy jsem se dívala, jaksplátci hladoví, žízní a krvácí k smrti. Pokud někde jinde neprobíhá opravdu dobrý boj, zabírají mě.

Mé myšlenky se obrací k Prim. Pravděpodobně nebude sledovat živý přenos, ale během oběda veškole ukazují záznamy. Už kvůli ní se snažím tvářit co nejméně zoufale.

Odpoledne ale vím, že se blíží konec. Třesou se mi nohy a srdce mi buší jako o závod. Každou

chvíli zapomínám, co přesně dělám. Několikrát jsem klopýtla a na poslední chvíli jsem udrželarovnováhu, ale když mi uklouzne hůl, definitivně se hroutím k zemi. Nedokážu vstát. Nechávámzavřené oči.

V Haymitchovi jsem se spletla. Nemá mi vůbec v úmyslu pomoct.

To je v pořádku, myslím si. Tady to není tak špatné. Není tu takové horko, což znamená, že seblíží večer. Ve vzduchu se vznáší jemná, sladká vůně, která mi připomíná lekníny. Prsty hladímhladkou půdu, která pod nimi bez odporu klouže. Tohle je slušné místo pro smrt, říkám si.

Špičkami prstů opisuji kroužky v chladné, kluzké hlíně. Zbožňuji bahno, pomyslím si. Kolikrátjsem vystopovala kořist s pomocí jeho měkkého, snadno čitelného povrchu. Je dobré i na včelíbodnutí. Bahno. Bahno. Bahno! Prudce otvírám oči a bořím prsty do země. To je bahno! Nabírámvzduch do nozder. A takhle voní stulíky!

Plazím se bahnem za vůní. Pět metrů od místa, kde jsem se zhroutila, se prodírám hustou vrstvourostlin do rybníka. Na jeho hladině se vznášejí žluté květy krásných stulíků.

Mám co dělat, abych se udržela a nezačala hltat tolik vody, kolik se mi podaří vypít. Zbývá mi alepořád dostatek rozumu, abych rozechvělou rukou vytáhla láhev a naplnila ji vodou. Přidávám do nísprávný počet jodidových kapek jako dezinfekci. Půlhodinové čekání představuje hotová muka, alepostupuji ho. Nebo aspoň odhaduji, že uběhlo půl hodiny. Déle rozhodně čekat nemůžu.

A teď pomalu a klidně, nabádám se. Lokám si a polykám jeden doušek vody. Chvíli čekám. Pak sidám další. Během následujících dvou hodin postupně vypiji celé dva litry. A pak ještě dva.Připravuji si další láhev, než se vracím na strom, kde nadále popíjím, jím zbytek králíka a dopřávámsi i jednu ze svých drahocenných sušenek. Když pouštějí hymnu, cítím se podstatně lépe. Na oblozese neobjevují žádné tváře – dnešek přežili zbývající všichni splátci. Zítra zůstanu tady, odpočinu si,zamaskuju batoh bahnem a nalovím pár těch drobných rybek, které jsem viděla v rybníku. Vyhrabu sik nim kořeny vodních rostlin, abych si připravila dobré jídlo. Choulím se do spacího pytle a objímámláhev na vodu jako životně důležitý poklad, kterým taky je.

O několik hodin později mě vytrhuje ze spánku cupitání nohou. Zmateně se rozhlížím. Ještě nesvítá,ale vidím, co se děje.

Bylo by těžké přehlédnout ohnivou stěnu, která klesá směrem ke mně.

V první vteřině se pokouším slézt ze stromu, ale jsem k němu připoutaná opaskem. Nějak se midaří uvolnit přezku a padám k zemi, stále uvězněná ve spacím pytli. Není čas na nějaké balení.Naštěstí mám ve spacím pytli batoh i láhev s vodou. Zastrkuji dovnitř opasek, házím si batoh přesrameno a dávám se do běhu.

Svět pohltily plameny a kouř. Hořící větve se odlamují ze stromů a padají mi k nohám ve sprškáchjisker. Mohu jen následovat zvířata: králíky i srny, a dokonce si všímám i smečky divokých psů.Důvěřuji jejich instinktům, které jsou citlivější než moje. Zvířata jsou ale o hodně rychlejší aelegantně prchají porostem, zatímco moje boty škobrtají o kořeny a spadlé větve, takže nemám šancijim stačit.

Je hrozné horko, ale ještě horší je kouř, který mě může v kterémkoliv okamžiku zadusit. Přetahuji sipřes nos horní část košile. S povděkem zjišťuji, že je vlhká a nabízí mi aspoň tenký závoj ochrany.Běžím, dusím se a do zad mi pravidelně naráží batoh. Do tváře mě šlehají větve, které se bezvarování zhmotňují z kouřového oparu těsně přede mnou. Vím, že musím utíkat.

Tohle není žádný táborák splátců, který se vymkl kontrole, ani žádný náhodný požár. Plameny,které na mě útočí, jsou přirozeně vysoké a všechny stejné, což prozrazuje jejich umělý původ. Mohouza ně tvůrci her. Dnešek proběhl v přílišném poklidu. Nikdo nezemřel a možná nedošlo ani k žádnýmstřetům.

Diváci v Kapitolu se brzy začnou nudit a budou si stěžovat na jednotvárnost a nezajímavostletošního ročníku. A přesně to se nesmí při hrách stát.

Není těžké uhodnout pohnutky tvůrců her. Je tu tlupa profíků a pak zbytek soutěžících,pravděpodobně široce rozptýlený po celé aréně. Požár nás má vyhnat z úkrytů a nasměrovat k sobě.Nejde možná o tu nejnápaditější metodu, jakou jsem kdy viděla, ale v každém případě je veliceúčinná.

Přeskakuji přes hořící kmen. Nevyskočila jsem dostatečně vysoko, a tak se na spodním lemu bundyobjevují plameny. Musím se zastavit, strhnout ji ze sebe a uhasit ji. Netroufám si tu doutnající asežehnutou bundu nechat a místo toho ji zastrkuji do batohu. Doufám, že nedostatek vzduchu zadusívšechny žhavé jiskry, které jsem neuhasila já. Nic jiného nemám, jen věci, které si nesu na zádech, ajen tak tak mi stačí k přežití.

Za několik minut mě už pálí hrdlo i nos. Brzy začínám kašlat a mám pocit, jako by mi někdo peklplíce. Nepohodlí se mění v utrpení a zakrátko při každém nádechu cítím silnou bolest v hrudi. Daří semi ukrýt se za skalním výchozem právě v okamžiku, kdy se mi zvedá žaludek. Zvracím skrovnouvečeři a vodu, která mi zůstala v žaludku. Opírám se o dlaně i kolena a dávím se, dokud ze mě něcovychází.

Vím, že musím vyrazit dál, ale celá se chvěju a točí se mi hlava. Lapám po dechu a dopřávám sizhruba lžíci vody, abych si vypláchla ústa. Vyplivuji ji a polykám několik doušků z láhve. Máš jednuminutu, říkám si. Jednu minutu na odpočinek. Využívám čas k přerovnání zásob, sbalení spacíhopytle a napěchování všech věcí zpátky do batohu. Minuta uběhla. Vím, že je načase pokračovat v

cestě, ale kouř mi zastřel mozek. Lehkonohá zvířata, která byla mými průvodci, mě nechali daleko zasebou. Vím, že jsem v téhle části lesa ještě nebyla – dřív jsem nemíjela žádné větší balvany, jako jeten, za kterým se právě krčím. Kam mě tvůrci her nahánějí? Zpátky k jezeru? Do nějaké úplně novéoblasti se zbrusu novými nebezpečími? Po pár hodinách klidu u toho rybníčku začal útok. Mohla bychse jak vyhnout čelní stěně ohně a vrátit se ke zdroji vody? Ohnivá stěna musí někde končit a takynemůže hořet věčně. Ne protože by ji tvůrci her nedokázali udržovat při životě, ale protože by si tímvykoledovali stížnosti diváků na jednotvárnost. Kdyby se mi podařilo dostat se za hranici ohně,mohla bych se vyhnout střetu s profíky. Právě jsem se rozhodla, že to zkusím, ačkoliv budu museturazit mnoho kilometrů a postupovat velkou oklikou, když skálu půl metru od mé hlavy zasahuje prvníohnivá koule. Vyskakuji ze svého úkrytu, s novou energií a novým strachem.

Začíná další fáze hry. Požár nás měl jen dostat do pohybu a teď publikum čeká trocha opravdovézábavy. Jakmile zaslechnu další zasyčení, padám na zem, aniž bych ztrácela čas ohlížením. Ohnivákoule zasahuje strom po mé levici a zahaluje ho plameny. Zůstat na místě by byla jistá smrt. Sotva sezvedám na nohy, když třetí koule zasahuje půdu, kde jsem ještě před vteřinou ležela, a těsně za mnouvyrůstá do vzduchu ohnivý pilíř. Ztrácím pojem o čase a zběsile se snažím vyhýbat útokům. Nevidím,odkud koule přilétají, ale není to ze vznášedla. Celý úsek lesa byl patrně předem vybaven těžkýmizbraněmi, zamaskovanými ve stromech či kamenech. Někde v chladné a úzkostlivě čisté místnostisedí jeden z tvůrců her u řady páček a přejíždí prsty po spouštích, které mohou vmžiku ukončit můjživot. Stačí jediný přímý zásah.

Matné obrysy plánu na návrat k rybníku se rozplývají a já kličkuji, uhýbám a uskakuji předohnivými koulemi. Každá je velká jen jako jablko, ale při nárazu uvolňuje obrovské množstvíenergie. Všechny smysly mi pracují naplno a nechávám se vést čirým pudem sebezáchovy. Není časodhadovat, jestli uskakuji správným směrem. Jakmile se ozve zasyčení, musím jednat, jinak zemřu.

Něco mě však stále nutí postupovat kupředu. Zkušenosti se sledováním Hladových her mě naučily,že jisté oblasti arény jsou určeny k jistým typům útoků. Pokud se mi podaří uniknout z téhle oblasti,dostanu se z dosahu zbraní, z nichž na mě pálí. Sice možná spadnu do jámy se zmijemi, ale s tím siteď nemohu dělat starosti.

Netuším, jak dlouho uskakuji před ohnivými koulemi, ale frekvence útoků konečně polevuje. Cožje dobře, protože znovu zvracím. Tentokrát ze mě vycházejí kyselé žaludeční šťávy, které mi leptajíhrdlo a pronikají i do nosu. Musím se zastavit. Zmítají se mnou křeče, jak se zoufale snažím vyloučitjedy, které jsem do sebe vdechovala během útoku. Čekám na další zasvištění, na další signál, že mámuskočit. Nic nepřichází. Žaludeční křeče mi vhánějí slzy do očí, které mě pálí od kouře. Šaty mámpromáčené potem. Přes pach kouře a zvratků cítím seškvařené vlasy. Zvedám ruku k copu a zjišťuji,že mi z něj jedna z ohnivých koulí upálila nejméně patnáct centimetrů. Pod prsty se mi rozpadajípruhy sežehnutých vlasů. Civím na ně, ohromená jejich proměnou, když si uvědomuji, že slyším dalšísvist.

Moje svaly reagují automaticky, ovšem tentokrát ne dostatečně rychle. Ohnivá koule dopadá nazem vedle mě, ale předtím ještě olizuje mé pravé lýtko. Pohled na nohavici v plamenech je pro měposlední kapkou. Uskakuji a mrskám sebou, dopadám na ruce i nohy a s jekem se bezhlavě pokoušímzbavit té hrůzy. Konečně se mi vrací duchapřítomnost a převaluji hořící nohavici ze strany na stranupo zemi, abych zadusila plameny. Pak bezmyšlenkovitě odtrhuji zbývající látku holýma rukama.

Sedím několik metrů od výhně zažehnuté poslední ohnivou koulí. Pálí mě lýtko a ruce mám pokryté

rudými puchýři. Příliš se třesu, než abych se vydala dál. Jestli mě tvůrci her chtějí zabít, teď majípříležitost.

Slyším Cinnův hlas, s nímž se mi vybavují přepychové látky a třpytivé drahokamy. „Katniss, dívkav plamenech.“ Jak se asi tvůrci her teď smějou. Možná že toto konkrétní mučení bylo zacíleno na měkvůli Cinnovým nádherným kostýmům. Vím, že to Cinna nemohl předvídat. Myslím, si, že určitě trpíse mnou, protože jsem přesvědčená, že mu na mně opravdu záleží. Při zpětném pohledu ale mohlo býtbezpečnější, kdyby mě na ten válečný vůz postavil úplně nahou.

Útok skončil. Tvůrci her nechtějí, abych zemřela. Aspoň zatím. Všichni vědí, že nás mohouzlikvidovat během několika vteřin po zahajovacím gongu. Hlavní přitažlivost Hladových her alespočívá ve sledování toho, jak se splátci pobíjejí mezi sebou. Tu a tam se tvůrci zbaví nějakéhosoutěžícího, jen aby hráčům připomněli, že mohou, ale většinou nás ze zákulisí postrkují kevzájemným střetům. Což znamená, že když už na mě nestřílejí ohnivé koule, někde blízko jepřinejmenším jeden další splátce.

Vyšplhala bych na strom a ukryla bych se v jeho koruně, kdybych mohla, ale kouř je ve výšce stálepříliš hustý, abych tam mohla přežít. S přemáháním se stavím na nohy a kulhám od ohnivé stěny, kteráozařuje oblohu. Zdá se, že už mě požár ohrožuje jen štiplavými černými oblaky dýmu.

Pomalu se objevuje další světlo, tentokrát denní. Sluneční paprsky jsou ale zastíněny chuchvalcikouře a viditelnost je špatná. Vidím kolem sebe sotva na patnáct metrů. Za touto hranicí může býtsnadno schovaný nějaký splátce. Měla bych pro jistotu tasit nůž, ale nevěřím, že ho udržím v rucedelší dobu. Bolest v rukách ovšem nemůže nijak soupeřit s bolestí v lýtku. Nesnáším popáleniny avždycky jsem je nesnášela, třeba i malé puchýře od horké trouby při pečení chleba. Tento druhbolesti je pro mě sám o sobě nejhorší a ještě nikdy jsem nebyla popálená tolik jako teď.

Ve svém vyčerpání si ani nevšímám, že se brodím ve vodě, dokud mi nedosahuje po kotníky. Jednáse o tůň, do níž přitéká potůček, který se s bubláním vynořuje ze štěrbiny mezi kameny a voda jenádherně studená. Nořím do ní ruce a cítím okamžitou úlevu. Neříká tohle vždycky moje matka? Prvnípomocí při popáleninách je studená voda, protože vytáhne z poranění horkost. Tím ale myslí menšípopáleniny. Patrně by takovou léčbu doporučila na moje ruce. Ale co s lýtkem? Ještě jsem siceneměla dostatek odvahy, abych ho prozkoumala, ale odhaduji, že půjde o zranění úplně jinéhorozsahu.

Chvíli ležím na břiše u okraje tůně a máchám si ruce ve vodě. Prohlížím si plamínky na svýchnehtech. Pomalu se začínají odlupovat, což je dobře. Ohně už mám na celý zbytek života dost.

Omývám si krev a popel z obličeje a snažím se vyvolat si z paměti všechno, co vím o spáleninách.Ve Sloji jde o běžná zranění, protože uhlím doma topíme a vaříme na něm. Pak tu jsou ještě nehody vdolech… Jednou k nám přinesla jakási rodina bezvědomého mladíka a prosila matku, aby mupomohla. Krajový lékař, který byl odpovědný za jeho léčbu, ho odepsal a předal ho rodině, ať honechají umřít doma. S tím se však odmítli smířit. Mladík ležel na našem kuchyňském stole a nevěděl osobě. Zahlédla jsem otevřenou ránu na jeho stehně s masem spáleným až na kost a vyběhla jsem zdomu. Šla jsem do lesa a celý den jsem lovila. Ta rozšklebená noha a vzpomínky na otcovu smrt minešly z mysli. Zvláštní je, že Prim, která se jinak bojí i vlastního stínu, zůstala doma a pomáhala.Matka říká, že léčiteli se nevychovávají, ale rodí. Dělaly, co bylo v jejich silách, ale mladík zemřel,přesně jak lékař předpověděl.

Má noha potřebuje ošetřit, ale pořád se na ni nemohu podívat. Co když jsem na tom tak špatně jakoten mladík a uvidím svoji kost? Pak si vzpomínám, jak matka říkala, že pokud je popálenina opravduvážná, postižený ani nemusí cítit bolest, protože horko zničilo nervy. To mi dodává odvahu, abych seposadila a přitáhla si nohu před oči.

Při pohledu na lýtko málem omdlím. Kůže má jasně rudou barvu a je pokrytá puchýři. Nutím se dopomalých, hlubokých nádechů a jsem si docela jistá, že kamery právě zabírají moji tvář. Nemohudávat najevo slabost. Ne, pokud chci pomoc. Soucit vám sponzory nepřinese. Obdiv nad vašíhouževnatostí ano. Odřezávám zbytky nohavice hned u kolena a prohlížím si zranění pozorněji.Popálená oblast je veliká přibližně jako má dlaň. Kůže není zčernalá. Odhaduji, že to není tak vážné,abych si ránu nemohla namočit. Opatrně natahuji nohu do tůně, opírám podpatek boty o kámen, aby sekůže příliš nepromáčela, a vzdychám úlevou, protože bolest o něco ustupuje. Vím, že existují bylinky,které urychlují hojení, ale nedokážu si je vybavit, a i kdybych to dokázala, nevím, jestli je tady někdenajdu. Patrně si budu muset vystačit jen s vodou a časem.

Měla bych pokračovat v cestě? Kouř se pomalu rozptyluje, ale stále je dusivě hustý. Pokud sevydám pryč od ohně, nepadnu přímo do náruče profíkům? Pokaždé, když zvednu nohu z vody, bolestprudce zesiluje. Ruce jsou na tom o něco líp. Ty vydrží menší přestávky v koupeli. Zvolna si tedyznovu rovnám vybavení. Nejprve naplňuji láhev vodou z tůňky, přidávám pár kapek jodidu a pouběhnutí dostatečného časového intervalu začínám popíjet. Za nějakou dobu se taky nutím k tomu,abych si uždibla kousek sušenky, což pomáhá uklidnit můj žaludek. Prohlížím si spacák. Až na několikmenších popálenin zůstal víceméně nepoškozený. S bundou je to jiné. Je sežehnutá, páchne a spodníčást zad se nedá nijak spravit. Odřezávám zničený úsek a zůstává mi kus, který mi dosahuje těsně podžebra. Kapuce ale zůstala v pořádku a je to pořád o mnoho lepší než nic.

Navzdory bolesti mě začíná zmáhat ospalost. Vylezla bych na strom a zkusila si odpočinout, jenžebych byla příliš na očích. Navíc si nedokážu představit, že bych měla opustit tůň. Úhledně srovnávámzásoby, a dokonce si přehazuji batoh přes ramena, ale vypadá to, že nejsem s to odejít. Všímám siněkolika vodních rostlin s jedlými kořeny a připravuji si z nich menší jídlo s posledním zbytkemkrálíka. Srkám vodu. Sleduji, jak se po obloze pomalu přesunuje slunce. Kam bych chodila? Kdebych byla ve větším bezpečí než tady? Opírám se o batoh a přemáhá mě ospalost. Jestli mě profícichtějí najít, ať si poslouží, říkám si v duchu těsně předtím, než upadám do otupělého omámení. Ať siposlouží.

A oni mě opravdu nacházejí. Je štěstí, že jsem připravená ihned vyrazit, protože když zaslechnujejich kroky, zbývá mi sotva minutový náskok. Už se začalo šeřit. Jakmile se probouzím, vyskakuji nanohy a dávám se do běhu. Brodím se přes tůni a prchám do podrostu. Zraněná noha mě zpomaluje, alemám dojem, že ani moji pronásledovatelé nejsou tak rychlí jako před požárem. Slyším jejich kašlánía chraptivé hlasy, jak volají jeden na druhého.

Přesto se ale blíží a obkličují mě jako smečka divokých psů a tak dělám to, co jsem za danýchokolností dělala celý život. Vybírám si vysoký strom a začínám šplhat. Jestliže jsem už při běhu cítilabolest, šplhání představuje vyložená muka, protože nevyžaduje pouze fyzickou námahu, ale takypřímý kontakt dlaní s kůrou stromu. Jsem ale dostatečně rychlá, a než dorazí ke kmeni stromu, jsem užsedm metrů nad nimi. Na okamžik se zastavujeme a díváme se na sebe. Doufám, že neslyší, jak mitluče srdce.

Tohle je možná konec, pomyslím si. Jakou mám proti nim šanci? Je jich tu všech šest, pět profíků i

Peeta, a mou jedinou útěchou je skutečnost, že vypadají taky docela zdrchaně. I tak jsou ale po zubyozbrojení. Zle se na mě šklebí. Představuji pro ně snadnou kořist, která nemůže nikam uniknout. Mojesituace vypadá beznadějně. Pak si ale uvědomuji něco dalšího. Všichni jsou bezpochyby větší asilnější než já, ale zároveň jsou těžší. Není náhoda, že nejvýše rostoucí plody ze stromů trhámvždycky já a ne Hurikán nebo že vybírám ptačí vejce. Vážím jistě aspoň o dvacet kilo méně nežnejlehčí profík.

Teď už se usmívám taky. „Jak se vede?“ volám na ně vesele.

To je zaráží, ale vím, že se to divákům bude moc líbit. „Docela dobře,“ odpovídá kluk z Druhéhokraje. „A tobě?“

„Na můj vkus bylo dneska trochu horko,“ říkám. Téměř slyším smích z Kapitolu. „Tady nahoře jelepší vzduch. Proč si nevylezete za mnou?“

„Asi to udělám,“ říká tentýž kluk.

„Tu máš, vezmi si tohle, Cato,“ ozývá se dívka z Prvního kraje a nabízí mu stříbrný luk a toulec sešípy. Můj luk! Moje šípy! Už při pouhém pohledu na ně se mě zmocňuje takový vztek, až se málemdávám do křiku. Chce se mi ječet na sebe i na toho zrádce Peetu, který mě rozptýlil, když jsem mohlazískat svoji zbraň. Snažím se s ním navázat oční kontakt, ale zřejmě se záměrně vyhýbá mému pohledua leští si ostří nože o košili.

„Ne,“ vrtí hlavou Cato a odstrkuje luk. „Líp to umím s mečem.“ Vidím zmíněnou zbraň s krátkým,širokým ostřím za jeho opaskem.

Než začnu šplhat výš, dávám Catovi čas, aby se vytáhl na první větev. Hurikán mi vždycky říká, žemu připomínám veverku tím, jak umím rychle vylézt na ty nejtenčí větve. Zčásti za tuto schopnostvděčím své malé váze, ale zčásti taky zkušenostem.

Jsem už o dalších deset metrů výš, když slyším prasknutí. Ohlížím se dolů a vidím, jak Cato padá is větví k zemi. Tvrdě naráží na zem a já doufám, že si třeba zlomil vaz, ale zvedá se na nohy a hlasitěkleje.

Ta dívka s lukem – slyším, že jí někdo říká „Třpytko“ (jména, která lidé v Prvním kraji dávajísvým dětem, jsou opravdu směšná) – šplhá na strom, dokud pod ní nezačínají povolovat větve a mátolik rozumu, aby se zastavila. To už jsem ve výšce dobrých pětadvaceti metrů. Snaží se mě zasáhnoutšípem, ale okamžitě vychází najevo, že to s lukem moc neumí. Jeden ze šípů se ovšem zabodává dokůry dost blízko u mě, takže ho mohu vytrhnout. Provokativně jím mávám nad hlavou, jako by to byljediný důvod, proč jsem ho vytrhla ze stromu, ačkoliv ho ve skutečnosti hodlám použít, pokud se mi ktomu někdy naskytne příležitost. Kdybych měla tu stříbrnou zbraň v ruce, mohla bych je všechnypobít.

Profíci se na zemi přeskupují a slyším, jak si mezi sebou něco spiklenecky šuškají. Zuří, protožejsem z nich udělala hlupáky. Stmívá se čím dál víc a za chvíli už na mě nebudou moct zaútočit.Nakonec slyším Peetu, jak chraptivě říká: „Tak ji nechte na stromě. Nemůže nikam zmizet a vyřídímeji ráno.“

Inu, v jedné věci má pravdu. Opravdu nemohu zmizet. Úleva, kterou jsem cítila v tůni, už dávnoodezněla a teď jsem vystavená náporům bolesti. Usedám do rozsochy stromu a neohrabaně sepřipravuji na noc. Oblékám si bundu. Rozkládám spací pytel. Připoutávám se ke stromu a snažím se

potlačit steny, které se mi derou na rty. Horko ve spacáku je pro mou nohu příliš velké a takvyřezávám do látky díru a vystrkuji lýtko na chladný vzduch. Liji si trochu vody na ránu i na dlaně.

Hraná odvaha je ta tam. Jsem zesláblá od bolesti i hladu, ale nedokážu se přinutit k jídlu. I kdyžvydržím přes noc, co mi přinese ráno? Zírám do listoví a snažím se přesvědčit svoje tělo, aby siaspoň trochu odpočinulo, ale popáleniny mi v tom brání. Ptáci se uvelebují ke spánku a zpívajíukolébavky svým mláďatům. Vynořují se noční tvorové. Houká sova. Kouřem proniká slabý zápachskunka. Ze sousedního stromu na mě hledí oči nějakého zvířete – snad vačice – a odrážejí odleskysvítilen profíků. Náhle se zvedám na loket. To nejsou oči vačice. Jejich skleněný odraz znám až přílišdobře. Tohle nejsou vůbec zvířecí oči. V posledních paprscích denního světla rozeznávám, jak mětiše pozoruje mezi větvemi.

Routa.

Jak dlouho už tu je? Pravděpodobně celou dobu. Zůstávala nehybná a nikdo si jí nevšiml, zatímcose pod ní rozvíjel můj střet s profíky. Možná vylezla na strom krátce přede mnou, protože slyšela, jakse blíží smečka splátců.

Chvíli se díváme jedna druhé do očí. Pak, aniž by sebeméně zašustily listy, se objevuje její útláruka a ukazuje k něčemu nad mou hlavou.

Sleduji očima, kam míří její ukazováček. Nejprve vůbec netuším, na co mě upozorňuje, ale pakzhruba o pět metrů výše rozeznávám v houstnoucí tmě nezřetelné obrysy. Jenže… čeho? Nějakéhozvířete? Zdá se, že je velké zhruba jako mýval, ale visí ze spodní strany větve a jemně se pohupuje vevánku. Je to něco jiného. Mezi známými zvuky večerního lesa zaznamenám tiché hučení. Vtom mi todochází. Jde o vosí hnízdo.

Zaplavuje mě strach, ale zachovávám si tolik duchapřítomnosti, abych se nehýbala. Koneckoncůnevím, o jaké vosy se jedná. Mohl by to být ten normální typ, který vás nechá na pokoji, pokud senecítí být ohrožen. Tohle jsou ale Hladové hry a normálnost se tu nenosí. Spíš půjde o jednoho zkapitolských mutantů, sršáně. Podobně jako reprodrozdi i tyhle zabijácké vosy vznikly v laboratoři abyly strategicky rozmístěny jako pozemní miny po odbojných krajích. Jsou větší než běžné vosy, majíjasně odlišitelné zlatožluté tělo a žihadlo, po jehož bodnutí vzniká otok o velikosti švestky. Většinalidí nesnese víc než pár žihadel. Někteří zemřou po jediném. I pokud přežijete, halucinace vyvolanésršáním jedem přivedly řadu lidí k šílenství. A je tu ještě jedna věc: tyhle vosy stíhají každého, kdonaruší jejich hnízdo a pokusí se je zabít. Jsou horší než stopařští psi.

Po válce Kapitol zničil všechna hnízda kolem svého města, ale roje v blízkosti krajů bylyponechány neporušené. Patrně jako další připomínka naší prohry, podobně jako Hladové hry. Dalšídůvod, proč se držet uvnitř plotu. Jakmile s Hurikánem narazíme na hnízdo sršáňů, okamžitě sevydáváme opačným směrem.

Visí tedy nade mnou právě sršáni? Ohlížím se znovu na Routu, aby mi pomohla, ale zmizela vevětvích.

Za daných okolností patrně nezáleží na tom, o jaký druh vos se jedná. Jsem zraněná a v pasti. Tmami poskytuje krátký oddech, ale jen co vyjde slunce, profíci už určitě budou mít připravený nějakýplán, jak mě zabít. Nic jiného jim ani nezbývá, když jsem z nich udělala před zraky diváků pitomce.To hnízdo je zřejmě mou jedinou záchranou. Kdyby se mi je podařilo shodit ze stromu, možná bychunikla. Tím ale zároveň budu riskovat vlastní život.

Pochopitelně se mi nemůže podařit, abych se dostala dostatečně blízko hnízda a odřízla ho. Budumuset upilovat celou větev těsně u kmene. Zubatým ostřím nože by to mohlo jít. Co ale moje ruce? Anevyburcuji řezáním ty létající potvory k aktivitě? A co když profíci odhalí můj plán a přesunou táboro něco dál? Tím by mi udělali tlustou čáru přes rozpočet.

Uvědomuji si, že nejlepší šance uřezat větev, aniž by si toho někdo všiml, se mi naskytne běhemhymny. Vylézám ze spacáku, kontroluji, že mám u sebe nůž, a začínám šplhat vzhůru. Už to je samo osobě nebezpečné, protože větve začínají být hrozivě tenké i na mou váhu, ale vytrvám. Když dorážímk větvi, na níž se nachází hnízdo, hučení zesiluje. Pokud ale jde o sršáně, stále je podivně slabé. Tobude tím kouřem, napadá mě. Ten kouř je omámil. Dým byl taky jedinou obranou vzbouřenců protitěmto zmutovaným vosám.

Na obloze se rozzařuje emblém Kapitolu a zní hymna. Teď nebo nikdy, říkám si a začínám řezat.Na pravé ruce mi praskají puchýře, ale nepřestávám tahat nožem sem a tam. Jakmile udělám první

zářez, vyžaduje další práce menší úsilí, ale i tak je na samé hranici mých sil. Zatínám zuby apokračuji. Tu a tam se ohlédnu na nebe. Zaznamenávám, že dnes nezemřel nikdo další. To nevadí.Publikum uspokojí moje zranění i uvěznění na stromě se smečkou profíků pode mnou. Hymna alepomalu končí a já jsem přeřezala jen tři čtvrtiny tloušťky větve. Hudba končí‚ nebe černá a já musímpřestat.

Co teď? Patrně bych mohla dokončit úkol jen po hmatu, ale možná nebude ten nejchytřejší plán.Jestli jsou vosy příliš omámené, jestli se hnízdo zachytí cestou dolů na nižších větvích, jestli sepokusím uniknout, tohle všechno by mohlo být osudným mrháním časem. Lepší bude, když se semvrátím za úsvitu a shodím hnízdo přímo na svoje nepřátele.

V matné záři svítilen se pomalu vracím ke svému spacáku, kde nacházím to nejmilejší překvapení,jaké mi kdo kdy uchystal. Na spacím pytli leží malá plastová nádoba připevněná ke stříbrnémupadáčku. První dárek od sponzorů! Haymitch mi ho určitě nechal poslat během hymny. Nádoba se misnadno vejde do dlaně. Co to může být? Určitě nejde o jídlo. Odšroubuji víčko a podle vůněpoznávám, že jde o nějaký lék. Opatrně se dotýkám povrchu masti. Bolest ve špičce prstu rázemustává.

„Ach, Haymitchi,“ šeptám. „Děkuji.“ Nevykašlal se na mě. Nenechává mě, abych se starala sama osebe. Cena léku je jistě nepředstavitelně vysoká. Na koupi této drobné nádoby patrně nepřispěl jeden,ale hned několik sponzorů. Pro mne má rozhodně cenu zlata.

Nořím do nádoby dva prsty a jemně si potírám mastí lýtko. Lék má takřka kouzelné účinky –pouhým dotykem utišuje bolest a nechává za sebou příjemně chladivý pocit. Tohle není žádný lektvar,jaké moje matka vyrábí z lesních bylinek; jde o nejmodernější lék připravený v kapitolskýchlaboratořích. Po ošetření lýtka si vtírám tenkou vrstvu do dlaní. Poté balím nádobu do padáčku auvelebuji se zpátky ve spacím pytli. Když nyní polevila bolest, nacházím si pohodlnou polohu aokamžitě usínám.

Ještě před úsvitem mě vytrhuje ze spaní pták, který se posadil na větev těsně nade mnou. V šedémranním šeru si prohlížím dlaně. Lék zbarvil všechny temně rudé skvrny do růžového odstínu dětsképokožky. Noha mě stále pálí, ale mnohem méně než včera. Natírám se další vrstvou masti a tiše sibalím věci. Ať už se stane cokoliv, budu se muset přesunout hodně rychle. Také se nutím do toho,abych snědla sušenku i proužek sušeného hovězího a napila se vody. Včera jsem skoro veškerý obsahžaludku vyzvracela a už na sobě začínám cítit účinky hladu.

Pod sebou vidím smečku profíků a Peetu, jak spí na zemi. Podle toho, jak se Třpytka opírá o kmenstromu, odhaduji, že měla hlídkovat, ale přemohla ji únava.

Mhouřím oči a pokouším se proniknout zrakem větvoví vedlejšího stromu, ale nedokážu Routurozeznat. Upozornila mě na to vosí hnízdo, a proto mi připadá spravedlivé, abych ji na oplátku takyvarovala. Navíc pokud dnes zemřu, chci, aby vyhrála právě ona. I kdyby to znamenalo o trochu vícjídla pro mou rodinu, pomyšlení na to, jak korunují Peetu coby vítěze, je pro mě nesnesitelné.

Tlumeným šepotem volám její jméno a okamžitě se objevují její oči. Znovu ukazuje k hnízdu.Zvedám nůž a naznačuji ve vzduchu řezání. Přikyvuje a mizí. Ze sousedního stromu se ozývá šustění.Vzápětí ke mně stejný zvuk doléhá z dalšího stromu. Uvědomuji si, že skáče z jednoho stromu nadruhý. Mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Tohle tedy ukázala tvůrcům her? Představuji si,jak poletuje po tréninkovém náčiní, aniž by se dotkla podlahy. Měli jí dát aspoň desítku.

Na východě se objevují první červánky. Už si nemohu dovolit čekat. V porovnání s mukamivčerejšího šplhání se mi dnes leze mnohem líp. U větve, na které je zavěšeno hnízdo, přikládám nůždo rýhy a chystám se pokračovat v řezání, když si koutkem oka všímám pohybu přímo na hnízdě.Vidím jasně žluté tělo sršáně, který líně leze po papírově šedém povrchu. Není pochyb, že je pořádtrochu omámený, ale už je vzhůru a pohybuje se, což znamená, že brzy budou venku i ostatní. Nadlaních mi vyráží pot v podobě kapek mezi mastí a já se ho snažím co nejlépe osušit do košile. Jestlitu větev neodříznu během několika vteřin, vyletí celé hejno a zaútočí na mě.

Nemá smysl to dál odkládat. Zhluboka se nadechuji, svírám rukojeť nože a co nejsilněji zabírám.Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu! Bzučení sílí a slyším, jak sršáni vylétají ven. Dozadu, dopředu,dozadu, dopředu! Kolenem mi projíždí bodavá bolest, a já vím, že mě našel první z nich a dalšíbudou zakrátko následovat. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu. V okamžiku, kdy větev povoluje ařítí se dolů, strkám do ní vší silou, abych ji odhodila co nejdál od sebe. Řítí se dolů mezi nižšímivětvemi, na některých se dočasně zastavuje, ale vzápětí se uvolňuje a nakonec s žuchnutím končí nazemi. Hnízdo puká jako rozbité vejde a do vzduchu se vznese rozzuřený roj sršáňů.

Na tváři cítím druhé žihadlo a na krku třetí. Jed mě takřka ihned omamuje. Jednou rukou se držímkmene, zatímco druhou si vytrhuji žihadla z těla. Naštěstí mě našli jenom tihle tři sršáni, než se jejichhnízdo zřítilo dolů. Zbytek roje se zaměřil na nepřátele na zemi.

Pod stromem vypuká chaos. Profíci se vzbudili přímo uprostřed frontálního útoku sršáňů. Peeta aněkolik ostatních mají natolik rozumu, aby všechno nechali a dali se na útěk. Slyším výkřiky: „Kjezeru! K jezeru!“ a vím, že se pokoušejí utéct před rozzuřeným hmyzem do vody. Jezero musí býtněkde blízko, když se domnívají, že k němu doběhnou, Třpytka a další dívka, ta ze Čtvrtého kraje,nemají takové štěstí. Každá dostává řadu žihadel, ještě než se mi ztrácejí z očí. Třpytce zřejmě úplněpřeskočilo, protože vříská a snaží se odhánět sršáně lukem, což nemá žádný smysl. Volá o pomoc, alenikdo z ostatních se pochopitelně nevrací. Dívka ze Čtvrtého kraje se potácí mimo dohled, alenevsadila bych si na to, že se dostane až k jezeru. Sleduji, jak se Třpytka hroutí na zem, několik minutse křečovitě zmítá a následně znehybní.

Z hnízda nezbylo víc než prázdná skořápka. Sršáni zmizeli při pronásledování profíků. Nemyslím,že se vrátí, ale nechci to riskovat. Slézám ze stromu, a jakmile se ocitám na zemi, rozbíhám seopačným směrem, přímo od jezera. Ze sršáního jedu se mi točí hlava, ale nacházím cestu k malé tůnia nořím se do vody, čistě pro případ, že by mě stále pronásledovaly nějaké vosy. Zhruba po pětiminutách se soukám na břeh. Lidé nepřeháněli, když popisovali účinky sršáních žihadel. Otok nakoleně už se podobá spíše pomeranči než švestce. Z míst na těle, odkud jsem vytáhla žihadla, prýštíošklivě páchnoucí zelená tekutina.

Otok. Bolest. Ten zelený sliz. To, jak se Třpytka křečovitě zmítala na zemi. Odehrálo se toho tolik,a to ještě slunce ani nevyšlo nad obzor. Nechci si domýšlet, jak asi teď Třpytka vypadá. Jejízohavené tělo. Napuchlé prsty sevřené kolem luku…

Luk! Někde v mé zpomalené mysli se propojuje jedna myšlenka s druhou a v další chvíli užvrávorám mezi stromy zpátky k té dívce. Luk. Šípy. Musím je získat. Ještě jsem neslyšela výstřel zděla, takže Třpytka je možná dosud v komatu a její srdce stále bojuje s vosím jedem. Jakmile se alezastaví a dělo ohlásí její smrt, objeví se vznášedlo, vyzvedne její tělo a vezme s sebou i jediný luk ašípy, které jsem během her viděla. Nesmějí mi znovu proklouznout mezi prsty!

Přicházím k Třpytce v okamžiku, kdy zazní výstřel z děla. Sršáni zmizeli. Dívka, která během

interview ve zlatých šatech vypadala tak nádherně, se změnila k nepoznání. Otoky v místech žihadelpopraskaly a vytéká z nich smrdutá zelená tekutina. Musím páčením uvolnit několik neforemnýchvýčnělků, které kdysi bývaly jejími prsty, abych se dostala k luku. Toulec se šípy je uvězněný poddívčinými zády. Pokouším se ji odvalit stranou a tahám ji za paži, ale maso se mi rozkládá podrukama a já padám na zem.

Je to skutečnost? Nebo začínám mít halucinace? Pevně zavírám oči, snažím se dýchat ústy azakazuji si, aby se mi zvedl žaludek. Musím v sobě udržet snídani, protože možná uplyne několik dní,než budu zase schopná lovit. Ozývá se druhý výstřel z děla a já odhaduji, že právě zemřela ta dívkaze Čtvrtého kraje. Slyším, jak tichnou ptáci, a vzápětí jeden z nich vydává varovný pokřik, cožznamená, že se každou chvíli objeví vznášedlo. Zmateně si říkám, že letí pro Třpytku, ačkoliv tonedává smysl, protože jsem pořád u jejího těla a pokouším se získat šípy. Zvedám se na kolena astromy kolem mě se začínají točit. Na nebi vidím vznášedlo. Vrhám se přes Třpytčino tělo, jako bychho chtěla bránit, ale pak vidím, jak se opodál do vzduchu zvedá tělo té dívky ze Čtvrtého kraje a vdalší chvíli mizí.

„Tak dělej!“ pobízím se. Pevně zatínám čelisti, zasunuji ruce pod Třpytčinu mrtvolu, nahmatávámto, co musí být její žebra, a překulím ji na břicho. Horečně lapám po dechu. Celá situace připomínánoční můru a mně přestává být jasné, co je sen a co skutečnost. Tahám za stříbrný toulec se šípy, aleza něco se zachytil, možná za Třpytčinu lopatku. Konečně ho trhnutím uvolňuji a držím ho v rukách,když slyším, jak se ke mně podrostem blíží kroky. Ne jedny. Dochází mi, že se určitě vracejí profíci.Vracejí se, aby mě zabili, nebo si jdou pro zbraně. Případně obojí.

Na útěk je ale příliš pozdě. Vytahuji z toulce šíp pokrytý zeleným slizem a pokouším se ho přiložitk tětivě luku, ale místo jedné tětivy vidím hned tři a pach žihadel je tak odporný, že se mi to nedaří.Nedokážu to. Nedokážu.

Jsem bezmocná, když zpod stromů vybíhá první lovec s oštěpem pozvednutým k hodu. Šok naPeetově tváři mě mate. Čekám ránu, ale Peeta místo toho spouští ruku.

„Co tu ještě děláš?“ syčí na mě. Nechápavě na něj zírám. Pod uchem mu odkapává voda z jednohožihadla. Celé tělo se mu leskne, jako by se koupal v kapkách rosy. „Zbláznila ses?“ Strká do měšpičkou oštěpu. „Vstávej! Vstávej!“ Zvedám se, ale on do mě pořád strká. Co je? Co se děje? Tvrděmě od sebe odstrkuje. „Utíkej!“ křičí. „Utíkej!“

Za ním už se křovím prodírá Cato. I on je celý mokrý a pod okem má ošklivý otok. Od jeho mečese odráží paprsek slunce a já poslouchám Peetu. Prchám lesem, pevně svírám luk i šípy, narážím dostromů, které se přede mnou objevují, zakopávám a padám, když se mi nepodaří udržet rovnováhu.Vracím se k tůni a pokračuji do neznámé části lesa. Celý svět se kolem mě znepokojivě mění.Vznášivé balony, některé až o velikosti domů, se tříští do podoby milionů hvězd. Stromy roní krev,která mi šplíchá přes boty. Z puchýřů na rukách mi vylézají mravenci a já je nedokážu setřást. Lezoumi po paži a po krku. Někdo křičí a jde o dlouhý, pronikavý jekot, nepřerušovaný ani nádechy. Matnětuším, že tak možná ječím já. Zakopávám a padám do mělké jámy lemované drobnými oranžovýmibublinkami, které hučí jako hnízdo sršáňů. Přitahuji si kolena k bradě a čekám na smrt.

Jsem zmatená, je mi zle a v mysli se mi vynořuje jediná myšlenka: Peeta Mellark mi právězachránil život.

Pak mi mravenci lezou do očí a já ztrácím vědomí.

Topím se v noční můře, z níž opakovaně procitám do ještě větší hrůzy. Vše, čeho se děsím ze všehonejvíc, všechno, čeho jsem se kdy hrozila, že se stane druhým, se mi promítá před očima do těchnejživějších podrobností, takže si nemohu pomoct a musím věřit, že jde o skutečnost. Při každémprobuzení si pomyslím: Konečně to skončilo. Jenže se mýlím. Je to pouze začátek nového mučení. Nakolik způsobů přede mnou umírá Prim? Kolikrát znovu prožívám poslední okamžiky mého otce?Kolikrát cítím, jak mi trhají tělo na kusy? Taková je povaha sršáního jedu, pečlivě vyprojektovanéhotak, aby se zaměřoval na tu oblast v mozku, kde sídlí naše obavy.

Když konečně přicházím k sobě, zůstávám ležet a čekám na další vlnu halucinací. Nakonec si aleuvědomuji, že se mé tělo zřejmě konečně zbavilo jedu a zůstalo po něm zničené a slabé. Stále ležímna boku, v poloze plodu v matčině děloze. Zvedám si ruku k očím a zjišťuji, že je mám v pořádku.Mravenci jim neublížili, protože nikdy neexistovali. Pouhé natáhnutí paží vyžaduje obrovské úsilí.Bolí mě tolik částí těla, že ani nestojí za to je nějak vypočítávat. Velice, převelice pomalu si sedám.Jsem v mělké prohlubni, která není plná bzučících oranžových bublin z mé fantazie, ale starých,rozkládajících se listů. Mám vlhké šaty, ale nevím, jestli od vody z tůně, od rosy, deště nebo potu.Dlouhou chvíli dokážu jen pomalu srkat vodu z láhve a sledovat, jak se po keři zimolezu plahočínějaký brouk.

Jak dlouho jsem byla mimo? Vědomí jsem ztratila ráno. Teď je odpoledne. Ztuhlost mých kloubůvšak naznačuje, že uběhl nejméně den, možná dokonce dva. V takovém případě se nijak nedozvím,kteří splátci přežili útok sršáňů. Třpytka a ta dívka ze Čtvrtého kraje určitě zemřely, ale je tu ještě tenkluk z Prvního kraje, oba splátci z Druhého a Peeta. Zemřeli taky na následky žihadel? Jestli přežili,jejich poslední dny byly jistě stejně hrozné jako moje. A co Routa? Je tak malá, že by ji dokázalozabít i minimální množství jedu. Jenže sršáni by ji napřed museli najít a ona měla slušný náskok.

V ústech mám odpornou chuť a voda proti ní nijak nepomáhá. Vleču se ke hlohu a trhám si jehokvět. Jemně si vymačkávám kapku nektaru na jazyk. Ústy se mi šíří sladkost, která stéká do krku,zahřívá mi cévy vzpomínkami na léto, domovské lesy a na Hurikána po mém boku. Z nějakého důvodusi vybavuji naši rozmluvu z posledního rána.

„Víš, že to můžeme zkusit.“„Co?“„Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to mohli dokázat.“Najednou nemyslím na Hurikána, ale na Peetu a… Peeta! Zachránil mi život! Aspoň myslím,

protože v okamžiku našeho střetnutí jsem nedokázala rozeznat, co je skutečnost a co halucinacevyvolaná sršáním jedem. Pokud mi ale opravdu zachránil život, a mé instinkty mi říkají, že to takbylo, proč to udělal? Copak pokračuje ve hře na zamilovaného chlapce, kterou začal během tohorozhovoru? Snažil se mě ochránit? A pokud ano, proč vůbec chodil s profíky? Nic mi nedává smysl.

Uvažuji, co si asi o té události myslí Hurikán a pak celou věc odsunuji v duchu stranou, protožePeeta a Hurikán z nějakého důvodu nedokážou v mých myšlenkách žít vedle sebe.

Soustředím se na jedinou opravdu dobrou věc, která se stala od okamžiku, kdy jsem se ocitla varéně. Mám luk a šípy! Celý tucet šípů, pokud počítám i ten, který jsem vytrhla ze stromu. Už na nichnení ani stopa po tom nechutném zeleném slizu ze Třpytčina těla – což mě vede k domněnce, že onensliz možná nebyl úplně skutečný –, ale jsou pokryté skvrnami od zaschlé krve. Vyčistit je mohupozději, ale několik minut věnuji tomu, že s nimi cvičně střílím do nedalekého stromu. Luk připomínáspíše zbraně z Výcvikového centra než můj luk doma, ale komu to vadí? Jde o zvyk.

Díky zbrani se začínám na hry dívat z úplně nového úhlu. Vím, že čelím tvrdým soupeřům, ale užnejsem pouhá kořist, která utíká, schovává se a činí zoufalé kroky. Kdyby se ke mně hnal mezi stromyCato, už bych neprchala, ale střílela bych. Uvědomuji si, že se na ten okamžik dokonce těším.

Nejdřív ale musím nabrat zase trochu sil. Cítím se silně vyprahlá a zásoba vody se nebezpečněztenčuje. Ta slabá vrstva zásobního tuku, kterou jsem si vytvořila při hostinách v Kapitolu, takyzmizela a navíc jsem zhubla o několik dalších kilogramů. Pánevní kosti i žebra mi vystupují víc nežkdykoliv jindy, když nepočítám ty hrozné měsíce bezprostředně po otcově smrti. A musím sevypořádat i se zraněními – spáleninami, škrábanci, modřinami od toho, jak jsem narážela do stromů, atřemi sršáními žihadly, která jsou stále stejně oteklá a bolavá jako na začátku. Ošetřuji si popáleninymastí a zkouším trochu léku nanést i na štípance, ale na ty mast neúčinkuje. Matka na ně znala lék, listz nějaké rostliny, který do sebe dokáže vytáhnout jed, ale používala ho jen zřídka a já si nepamatujiani jméno té rostliny, natož její vzhled.

Nejdřív voda, říkám si. Teď už můžeš lovit cestou. Směr, odkud jsem přiběhla, se dá snadnopoznat podle stezky lemované polámanými větvemi, kterou vytvořilo moje omámené, smyslů zbavenétělo při zběsilém úprku. Vydávám se tedy na druhou stranu a doufám, že moji nepřátelé jsou stáleuvězněni ve světě halucinací způsobených sršáním jedem.

Nemohu postupovat příliš rychle, protože moje klouby ostře protestují proti každému zbrklémupohybu. Nasazuji ale pomalé lovecké tempo, jakým jsem se pohybovala doma po lesích, když jsemstopovala kořist. Během několika minut zpozoruji králíka a ten se vzápětí stává první obětí mého lukua šípu. Nejde o obvyklou čistou ránu do oka, ale stačí to. Zhruba po hodině nacházím mělký, aleširoký potůček, který bohatě stačí mým potřebám. Slunce pálí, a tak se během čekání, až se mivydezinfikuje voda v láhvi, brouzdám potůčkem jen ve spodním prádle. Jsem špinavá od hlavy k patěa zkouším se trochu postříkat vodou, ale nakonec si prostě lehám do potůčku a několik minut si zesebe nechávám smývat saze, krev a kůži, jež se mi odlupuje z popálenin. Peru si šaty a rozvěšuji je pookolních větvích, aby uschly.

Usedám na břeh na slunce a prsty si rozplétám vlasy. Vrací se mi chuť k jídlu a dopřávám sisušenku a další proužek hovězího. Plnou hrstí mechu otírám krev ze svých stříbrných zbraní.

Posilněná jídlem si znovu ošetřuji popáleniny, splétám si vlasy do copu a beru si na sebe vlhkéšaty, neboť vím, že je slunce brzy dosuší. Připadá mi, že bude nejlepší, když vyrazím podél potůčkuproti proudu. Nyní postupuji do kopce, čemuž dávám přednost, a jsem u zdroje čerstvé vody, kterýbude sloužit nejen mně, ale i zvěři. Snadno zabíjím podivného ptáka, který je určitě nějakým druhemdivokého krocana. V každém případě mi připadá jedlý. Pozdě odpoledne se rozhoduji rozdělat menšíoheň, abych si upekla maso. Sázím na to, že kouř nebude v šeru vidět, a s příchodem noci plamenyuhasím. Čistím ulovená zvířata a zejména tomu ptákovi věnuji mimořádnou pozornost, ale není naněm nic podezřelého. Po oškubání není větší než kuře, ale má pevné, tučné tělo. Pokládám na uhlíkyprvní porce, když tu slyším prasknutí větvičky.

Jediným pohybem se otáčím po zvuku a zvedám k rameni luk a šíp. Nikdo tam není. Nebo aspoňnikoho nevidím. Pak si všímám špičky dětské boty, která vyčnívá zpoza kmene stromu. Uvolňuji se ausmívám se. Dokáže se pohybovat lesem jako duch, to jí musím přiznat. Jak jinak by mě mohlasledovat? Promlouvám dřív, než stačím svá slova zadržet.

„Víš, oni nejsou jediní, kdo může uzavírat spojenectví,“

Chvíli se neozývá žádná odpověď. Pak zpoza stromu vyhlíží jedno Routino oko. „Ty mě chceš zaspojence?“

„Proč ne? S těmi sršáni jsi mi zachránila život. O tvoji chytrosti svědčí to, že jsi pořád naživu. Astejně to vypadá, že tě nedokážu setřást,“ říkám. Mrká na mě a snaží se rozhodnout. „Máš hlad?“Vidím, jak polyká a mimoděk stáčí pohled k masu. „Tak pojď, dneska se mi podařilo ulovit dvakusy.“

Routa opatrně vychází na otevřené prostranství. „Mohu ošetřit ta bodnutí.“

„Opravdu?“ povytahuji obočí. „Jak?“

Sahá do batohu, který má u sebe, a vytahuje několik listů. Jsem si takřka jistá, že jsou to ty, copoužívá má matka. „Kde jsi je našla?“

„V lese. Doma je všichni nosíme u sebe, když pracujeme v sadech. Zůstalo tam plno hnízd,“ říkáRouta. „A tady jich je taky hodně.“

„To je pravda. Jsi z Jedenáctého kraje. Zemědělství,“ přikyvuji. „Takže pracuješ v sadech? Tamses určitě naučila létat ze stromu na strom, jako bys měla křídla.“ Routa se usmívá. Zmínila jsem se ojedné z nemnoha věcí, na které je podle svých slov hrdá. „Tak pojď sem a ošetři mě.“

Sedám si k ohni a vyhrnuji si nohavici, abych odhalila bodnutí na koleně. K mému překvapení siRouta vkládá listy do úst a začíná je žvýkat. Matka by použila jinou metodu, ale nemáme na vybranou.Zhruba po minutě přikládá zelenou břečku z rozžvýkaných listů a slin na moje koleno.

„Áááá.“ Ten zvuk mi vychází z úst dřív, než ho dokážu zastavit. Mám dojem, jako by listy vysávalyz bodnutí veškerou bolest.

Routa se hihňá. „Je štěstí, že sis vytáhla žihadla. Jinak bys na tom byla mnohem hůř.“

„Ošetři mi ještě krk a tvář!“ bezmála škemrám. Routa si strká do úst dalších pár listů a zanedlouhose směju radostí z rychlé úlevy. Všímám si dlouhé popáleniny na Routině předloktí. „Na to mám zaseněco já.“ Odkládám zbraň a potírám ji zranění svou mastí.

„Máš skvělé sponzory,“ říká toužebně.

„Ty jsi ještě nic nedostala?“ ptám se. Vrtí hlavou. „Ale dostaneš, uvidíš. Jak se bude blížit konecher, plno lidí si uvědomí, jak jsi chytrá.“ Obracím maso na žhavých uhlících.

„Nedělala sis legraci, když jsi říkala, že mě chceš za spojence?“ ptá se.

„Ne, myslela jsem to vážně,“ odpovídám. Skoro slyším, jak Haymitch sténá nad tím, že se spojuji stímto hubeným drobečkem, ale chci ji mít u sebe. Prokázala, že umí přežít, důvěřuji jí a – proč tonepřiznat? – připomíná mi Prim.

„Dobře,“ říká a napřahuje ke mně ruku. Potřásám si s ní. „Dohodnuto.“

Takové dohody mohou být samozřejmě pouze dočasné, ale o tom se žádná z nás nezmiňuje. Routapřispívá k večeři velkou hrstí nějakých škrobnatých kořenů, které po opečení na ohni získávajívýrazně sladkou chuť pastináku. Routa také poznává uloveného ptáka – jde o nějaké divoce žijícízvíře, kterému u nich v kraji říkají koroptvice. Vypraví, že jich občas do sadů přijde celé hejno a pakse všichni pořádně najedí. Na chvíli přestáváme mluvit a mlčky jíme. Koroptvice má výborné maso,které je tak tučné, že vám po bradě stéká omastek, jakmile se do něj zakousnete.

„Páni,“ říká Routa s povzdychem. „Ještě nikdy jsem pro sebe neměla celé stehno.“

Vsadím se, že nelže. Vsadím se, že se jen málokdy dostane k masu. „Vezmi si i druhé,“ nabízím.

„Vážně?“ ptá se.

„Vezmi si, cokoliv chceš. Když mám teď luk a šípy, ulovím další. Navíc mám pasti. Ukážu ti, jakse nastražují,“ říkám. Routa se nejistě dívá na druhé stehno. „No tak si ho vem,“ říkám a tisknu jíporci do dlaně. „Maso stejně vydrží jenom pár dní a máme ještě toho králíka.“ Jakmile drží stehno vruce, vítězí její chuť k jídlu a zakusuje se do masa.

„Čekala bych, že v Jedenáctém kraji budete mít o něco víc jídla než my, když pěstujete potravinyna polích,“ poznamenávám.

Routa vykulí oči. „Ale kdepak, úrodu jíst nesmíme.“

„Hrozí vám vězení nebo tak něco?“ ptám se.

„Zbičují tě a všichni ostatní se musí dívat,“ odpovídá. „Starosta je v tom hodně přísný.“

Podle jejího výrazu poznávám, že nejde o nijak vzácnou příhodu. Veřejné bičování je v Dvanáctémkraji poměrně řídké, i když k němu občas dochází. Hurikán a já bychom teoreticky mohli být mrskánidenně za pytlačení v lesích – tedy, teoreticky bychom mohli dostat ještě o hodně horší trest, jenžemírotvorci kupují naše maso jako všichni ostatní. Starosta, Magdin otec, navíc nemá podle všehopodobné tresty ve zvláštní oblibě. Možná nakonec skutečnost, že jsme nejméně prestižním,nejchudším a nejvysmívanějším krajem z celé země, má i svoje výhody. Jako například tu, že násKapitol z větší části ignoruje, dokud plníme stanovené dodávky uhlí.

„Vy dostáváte tolik uhlí, kolik chcete?“ ptá se Routa.

„Ne,“ odpovídám. „Jenom to, co si koupíme nebo co nám uvízne na botách.“

„Během sklizně nás krmí o něco víc, aby lidé vydrželi déle pracovat,“ říká Routa.

„Nemusíte chodit do školy?“ divím se.

„Během sklizně ne. To všichni pracují,“ odpovídá Routa.

Je zajímavé poslouchat o jejím životě. Nemáme prakticky žádné spojení s ostatními kraji. Uvažuji,jestli tvůrci her nesestříhávají náš rozhovor, protože i když mi tyto informace připadají neškodné,organizátoři nechtějí, aby o sobě navzájem lidé v jednotlivých krajích věděli víc.

Na Routin návrh děláme inventuru potravin, abychom si naplánovaly další postup. Routa už vidělavětšinu mých zásob, ale přidávám na hromádku i poslední dvě sušenky a hovězí proužky, Routanashromáždila docela velkou sbírku kořenů, oříšků, jedlých listů, a dokonce i nějaké plody.

Beru do ruky neznámé bobule. „Víš jistě, že jsou bezpečné?“

„No jistě, u nás doma taky rostou. Jím je už několik dní,“ říká a sype si jich hrst do úst. Opatrnězkouším jednu z nich a je stejně dobrá jako naše ostružiny. Spojenectví s Routou mi každou chvílípřipadá jako lepší a lepší nápad. Dělíme si zásoby potravin, abychom v případě, že nebudeme pořádspolu, obě vydržely několik dní. Kromě jídla má Routa malý měch na vodu, vlastnoručně vyrobenýprak a náhradní pár ponožek. Taky si vybrousila ostrý úlomek kamene do podoby primitivního nože.„Vím, že to není nic moc,“ říká, jako by se omlouvala, „ale musela jsem od Rohu hojnosti zmizet conejrychleji.“

„To jsi udělala dobře,“ říkám. Když rozkládám svoje vybavení, překvapeně se nadechuje připohledu na moje brýle.

„Jak jsi je získala?“ ptá se.

„Našla jsem je v batohu. Zatím mi nebyly k ničemu. Nechání před sluncem a je s nimi vidět hůř nežbez nich,“ odpovídám a krčím rameny.

„Ty nejsou na slunce, ale na tmu,“ vykřikuje Routa. „Když občas sklízíme v noci, rozdávají je těmz nás, kteří pracují nejvýš na stromech, kam nedosáhne světlo pochodní. Jednou si jeden kluk Martin,zkusil svoje nechat. Schoval si je do kalhot. Na místě ho zabili.“

„Zabili ho kvůli brýlím?“ ujišťuji se.

„Ano, a to všichni přitom věděli, že není nijak nebezpečný. Martin byl nemocný na hlavu. Pořád sechoval jako tříletý. Chtěl ty brýle jenom proto, aby si s nimi hrál,“ vypráví Routa.

Začínám mít pocit, že Dvanáctý kraj je něco jako bezpečný ráj. Jistě, lidé se pořád hroutí hladem,ale nedokážu si představit, že by mírotvorci zavraždili prostomyslné dítě. Taky máme jednu takovouholčičku, vnučku Mastné Sae, která se prochází po černém trhu. Není úplně v pořádku, ale všichni sek ní chovají jako k domácímu mazlíčkovi. Házejí jí zbytky a různé další věci.

„A co tedy ty brýle dělají?“ ptám se Routy.

„Vidíš s nimi i potmě,“ říká Routa. „Zkus to večer po západu slunce.“

Dávám Routě několik zápalek a ona mi na oplátku věnuje další léčivé listy pro případ, že se miopět zhorší bolest sršáních bodnutí. Hasíme oheň a kráčíme téměř do soumraku proti proudu potůčku.

„Kde spáváš?“ ptám se jí. „V korunách?“ Přikyvuje. „Jenom v bundě?“

Kouta zvedá náhradní pár ponožek. „Ty si navlékám na ruce.“

Myslím na to, jaké chladno tu v noci bývá. „Můžeš spát se mnou ve spacáku, jestli chceš. Obě setam snadno vejdeme.“ Rozjasňuje se jí tvář. Poznávám, že v to ani nedoufala.

Vybíráme si vidlici vysoko v koruně jednoho stromu a připravujeme se k přenocování, zrovna kdyžzačínají hrát hymnu. Dnes nedošlo k žádným úmrtím.

„Routo, vzbudila jsem se až dneska. Kolik nocí jsem byla mimo?“ Hymna by měla přehlušitvšechna slova, ale stejně šeptám a pro jistotu si i zakrývám ústa rukou. Nechci, aby diváci věděli, cojí mám v úmyslu říct o Peetovi. Routa mě napodobuje a taky si zakrývá rty dlaní.

„Dvě,“ odpovídá. „Holky z Prvního a Čtvrtého kraje jsou mrtvé. Zbývá nás deset.“

„Stalo se něco divného. Nebo si to aspoň myslím. Možná jsem měla jenom halucinace ze sršáníhojedu,“ začínám. „Znáš toho kluka z mého kraje? Peetu? Myslím, že mi zachránil život. Ale předtím

chodil s profíky.“

„Teď už s nimi není,“ říká. „Špehovala jsem jejich základnu u jezera. Doběhli tam, než se zhroutiliz těch žihadel. On tam ale není. Třeba tě zachránil a musel utéct.“

Neodpovídám. Pokud mě Peeta skutečně zachránil, jsem opět jeho dlužnicí. A tenhle dluh nemohusplatit. „Jestli ano, asi to jenom patřilo k jeho hře. Vždyť víš, k tomu, jak chce, aby mu lidé věřili, žemě miluje.“

„Ach,“ říká Routa zamyšleně. „Nemyslela jsem si, že to jenom hraje.“

„Určitě to hraje,“ trvám na svém. „Vymyslel to s naším trenérem.“ Hymna končí a nebe potemňuje.„Zkusíme ty brýle.“ Vytahuji je a nasazuji si je na oči. Routa se nemýlila. Vidím všechno od listů nastromech po skunka, který prochází křovinami dobrých patnáct metrů od nás. Mohla bych ho zabít,kdybych chtěla. Mohla bych zabít kohokoliv.

„Zajímalo by mě, kdo je ještě má,“ podotýkám.

„Profíci mají dvoje. Ale u jezera mají všechno,“ říká Routa. „A jsou hodně silní.“

„To my taky,“ odpovídám. „Jenom jiným způsobem.“

„Ty jsi silná. Umíš střílet,“ namítá Routa. „Co umím já?“

„Umíš se uživit. Dokážou to oni?“ ptám se.

„Oni to nemusí umět. Mají zásoby.“

„Co kdyby je neměli? Řekněme, že by zásoby zmizely. Jak dlouho by vydrželi?“ říkám.„Koneckonců se to celé jmenuje Hladové hry, ne?“

„Jenže oni nemají hlad, Katniss,“ upozorňuje mě Routa.

„Ne, nemají. V tom je ta potíž,“ souhlasím. A poprvé mě napadá skutečný plán. Plán, který nenízaložen na nutnosti utíkat nebo se schovávat. Útočný plán. „A myslím, že ji budeme muset překonat,Routo.“

Routa se mi rozhodla plně důvěřovat. Vím to, protože ihned po skončení hymny se choulí ke mně ausíná. Ani já o ní nijak nepochybuji, a nedělám proto žádná bezpečnostní opatření. Kdyby mě chtělazabít, stačilo zmizet z toho stromu a neupozorňovat mě na hnízdo sršáňů. Hluboko v mém mozku stálehlodá zjevná skutečnost, že obě vyhrát nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že zatím pravděpodobnosthraje v neprospěch našeho přežití, daří se mi tuto myšlenku zatlačit do pozadí.

Kromě toho mou pozornost rozptyluje poslední nápad o zásobách profíků. Musíme s Routou přijítna způsob, jak zničit jejich jídlo. Jsem si celkem jistá, že pak budou mít plné ruce práce s tím, aby seuživili. Strategie profesionálních splátců tradičně spočívá v tom, že se hned na začátku zmocníveškerého jídla a pak už si s ním nedělají starosti. V letech, kdy si ho neuhlídali – jednou ho zničilaskupina ohavných plazů, jindy ho zase odnesla povodeň vyvolaná tvůrci her –, obvykle zvítězilisplátci z jiných krajů. Skutečnost, že profíci byli během dorůstání lépe živeni, se pak stává spíšepřítěží, protože neumějí mít hlad, na rozdíl ode mě a Routy.

Jsem ale příliš vyčerpaná, abych vymyslela podrobný plán ještě dnes večer. Moje zranění se hojí,mysl mám stále trochu zastřenou od sršáního jedu a Routa vedle mě, s hlavou položenou na mémrameni, mi poskytuje pocit bezpečí. Poprvé si uvědomuji, jak osaměle jsem si v aréně připadala. Jakpovzbudivá a uklidňující může být přítomnost jiné lidské bytosti. Poddávám se ospalosti a usínám spředsevzetím, že zítra se všechno změní. Zítra si budou muset krýt záda naopak profíci.

Ze spánku mě vytrhuje rána z děla. Obloha se začíná rozjasňovat a ptáci už zpívají. Routa sedí naprotější větvi a něco drží v dlaních. Čekáme a posloucháme, jestli se ozvou další výstřely, ale jeticho.

„Kdo myslíš, že to byl?“ Nemohu si pomoct a musím myslet na Peetu.

„Nevím. Mohl to být kdokoliv,“ říká Routa. „Asi se to dozvíme večer.“

„Kdo tedy ještě zbývá?“ ptám se.

„Kluk z Prvního kraje. Oba splátci z Druhého. Kluk ze Třetího. Mlat a já. A ty a Peeta,“ vypočítáváRouta. „To je osm. Počkej, ještě tu je ten kluk z Desátého kraje, ten se špatnou nohou. Ten je devátý.“

Zbývá ještě někdo, ale ani jedna si nedokážeme vzpomenout, o koho jde.

„Zajímalo by mě, jak zemřel ten poslední,“ uvažuje Routa.

„Těžko říct. Ale pro nás je to dobře. Smrt trochu upokojí diváky. Možná budeme mít čas něcopodniknout, než tvůrci her usoudí, že se letošní ročník moc vleče,“ říkám. „Co to máš v rukách?“

„Snídani,“ odpovídá Routa a rozevírá dlaně, v nichž drží dvě velká vejce.

„Čí jsou?“ ptám se.

„Nevím to jistě. Tímhle směrem jsou bažiny. Patří nějakému vodnímu ptákovi,“ říká.

Bylo by prima, kdybychom je mohly uvařit, ale nechceme riskovat rozdělávání ohně. Poslední smrtzřejmě můžeme připsat na vrub profíkům, což znamená, že se zmátořili a jsou zpátky ve hře.

Každá si vysrkneme jedno vejce, sníme králičí nohu a pár bobulí. Podle všech měřítek je to dobrásnídaně.

„Připravená?“ ptám se a beru si batoh.

„Na co?“ říká Routa, ale podle toho, jak vyskakuje, je očividně připravená na vše, co navrhnu.

„Dneska sebereme profíkům jídlo,“ odpovídám.

„Opravdu? Jak?“ V očích se jí leskne vzrušení. V tomto ohledu je přesným opakem Prim, pro niž jekaždé dobrodružství trestem.

„Nemám tušení. Pojď, vymyslíme plán během lovu,“ říkám.

Moc toho neulovím, protože se snažím z Routy vydolovat každý střípek informace o táboře profíků.Špehovala je jenom krátkou dobu, ale je velice všímavá. Tábor si zřídili u jezera a zásoby majízhruba o třicet metrů dál. Během dne nechávají jednoho splátce, chlapce z Třetího kraje, aby jim jehlídal.

„Kluka z Třetího kraje?“ ptám se. „On s nimi spolupracuje?“

„Ano, zůstává pořád v táboře. Taky dostal žihadlo, když je sršáni pronásledovali až k jezeru,“ říkáRouta. „Zřejmě souhlasili, že ho nechají naživu, když jim bude dělat hlídače. Není ale moc velký.“

„Jaké má zbraně?“ zajímám se.

„Nic moc, podle toho, co jsem viděla. Oštěp. Nás by možná dokázal zahnat, ale Mlat by ho snadnozabil,“ odpovídá Routa.

„A jídlo mají jenom na otevřeném prostranství?“ říkám. Přikyvuje. „Na tom něco nesedí.“

„Já vím, ale nedokázala jsem poznat, co přesně,“ krčí rameny Routa. „I kdybys byla schopná sepřiblížit k potravinám, jak se jich zbavíš, Katniss?“

„Spálím je. Hodím je do jezera. Poliju je benzinem.“ Šťouchám Routu do břicha, jako to dělávámPrim. „Sníme ho!“ Hihňá se. „Neboj, na něco přijdu. Ničení věcí je mnohem snazší než jejichvýroba.“

Chvíli vyhrabáváme kořínky, sbíráme bobule a jedlé listy a tlumenými hlasy se domlouváme nadalším postupu. Taky Routu blíž poznávám: je nejstarší ze šesti dětí, bezmezně ochraňuje mladšísourozence, dává jim svoje příděly a shání potravu na loukách v kraji, kde jsou strážci mnohempřísnější než u nás. Když se jí ptám, co má na světě nejradši, k mému překvapení odpovídá: „Hudbu.“

„Hudbu?“ opakuji. V našem světě řadím hudbu co do užitečnosti někde mezi pentle do vlasů aduhu. Z duhy můžete aspoň odvodit počasí. „Vy máte čas na hudbu?“

„Doma zpíváme. Při práci taky. Proto se mi tak líbí tvůj špendlík,“ říká a ukazuje na reprodrozda,na kterého jsem už znovu úplně zapomněla.

„Taky jsou u vás reprodrozdi?“ ptám se.

„Ach, ano. Několik se jich se mnou docela spřátelilo. Zpíváme si celé hodiny. A nosí ostatnímmoje vzkazy,“ říká.

„Jak to myslíš?“ divím se.

„Obvykle jsem nejvýš, takže jako první vidím vlajku, která signalizuje čas odpočinku. Mám k tomuzvláštní popěvek,“ vysvětluje Routa. Otvírá ústa a sladkým, čistým hlasem předvádí krátkou melodii.„A reprodrozdi ji pak roznesou po celém sadu. Tak všichni vědí, že je čas přestat,“ pokračuje.„Mohou být i nebezpeční, když se člověk moc přiblíží k jejich hnízdu. Ale to jim nemůžeš zazlívat.“

Odpínám si špendlík a podávám jí ho. „Vezmi si ho. Pro tebe znamená víc než pro mě.“

„Ale ne,“ odmítá Routa a zavírá mi kolem špendlíku prsty. „Líbí se mi na tobě. Podle něj jsem serozhodla, že ti mohu věřit. Kromě toho mám tohle.“ Vytahuje z košile náhrdelník spletený s nějakéhodruhu trávy, na kterém se houpá nahrubo vyřezaná dřevěná hvězda. Nebo je to možná květ. „To je můjamulet pro štěstí.“

„Zatím fungoval,“ říkám a připínám si reprodrozda zpátky na košili. „Asi by ses ho měla držet.“

V čase oběda už máme domluvený plán a časně odpoledne hodláme spustit. Pomáhám Routěnasbírat a rozmístit dřevo na první dva ohně. K přípravě třetího bude mít dost času sama.Domlouváme se, že se později setkáme na místě, kde jsme jedly první společné jídlo. Podle potůčkubych ho měla snadno najít. Před odchodem se ještě ujišťuji, že má Routa dostatečnou zásobu jídla azápalek. Trvám i na tom, aby si vzala můj spací pytel pro případ, že se nestihneme shledat do noci.

„A co ty? Nebude ti zima?“ ptá se.

„Ne, pokud si vezmu jiný spacák u jezera,“ odpovídám. „Nezapomeň, že tady není krádež protizákonu,“ dodávám s úsměvem.

Na poslední chvíli mě Routa ještě učí svůj signál, kterým rozhlašuje konec denní dřiny. „Možná tonebude fungovat, ale jestli uslyšíš, jak si ho reprodrozdi zpívají, budeš vědět, že jsem v pořádku,jenom se nemohu hned vrátit.“

„Tady jsou reprodrozdi?“ ptám se.

„Ty jsi je neviděla? Jejich hnízda jsou všude,“ říká. Musím připustit, že jsem si jich nevšimla.

„Tak dobře. Jestli půjde všechno podle plánu, uvidíme se na večeři,“ říkám.

Routa mě nečekaně objímá. Váhám jen krátkou chvíli, než jí objetí oplácím.

„Buď opatrná,“ říká mi.

„Ty taky,“ odpovídám. Otáčím se a vracím se k potůčku. Dělám si starosti – kvůli tomu, že Routuzabijí, kvůli tomu, že ji nezabijí a zůstaneme jako poslední dvě soutěžící, kvůli tomu, že ji opouštím, ikvůli tomu, že jsem nechala samotnou Prim. Ne, Prim má matku, Hurikána a pekaře, který slíbil, že jinenechá trpět hladem. Routa má jenom mě.

Stačí, když budu jednoduše sledovat potůček k místu, kde jsem na něj narazila po útoku sršáňů.Musím ale postupovat obezřetně, protože moje myšlenky se točí kolem nezodpovězených otázek, znichž většina se týká Peety. Ohlašoval ten výstřel z děla, který zazněl dnes ráno, jeho smrt? A pokudano, jak zemřel? Rukou profíka? Šlo o pomstu za to, že mě nechal žít? Opět se pokouším vybavit siten okamžik nad Třpytčiným tělem, kdy se mezi stromy vynořil Peeta. To, že se tak leskl, mě ale vedek pochybnostem o všech dalších smyslových vjemech.

Včera jsem musela kráčet velice pomalu, protože k mělčině, kde jsem se koupala, dorážím za párhodin. Zastavuji se, abych doplnila zásobu vody, a přidávám další vrstvu bahna na svůj batoh. Zdá se,

že si umíněně hodlá zachovat původní oranžovou barvu bez ohledu na to, kolikrát ho maskuji.

Blízkost tábora zbystřuje mé smysly, a čím blíže se dostávám, tím ostražitěji se rozhlížím. Často sezastavuji, abych poslouchala případné nepřirozené zvuky, a šíp mám přiložený k tětivě luku. Nevidímžádné splátce, ale všímám si některých věcí, o nichž se zmínila Routa. Porosty sladkých bobulí. Keř slisty, které zahojily mé štípance. Shluky sršáních hnízd nedaleko od stromu, na který jsem utekla. Ataky tu a tam černobílý záblesk křídla reprodrozda ve větvích vysoko nade mnou.

U stromu, pod nímž leží opuštěné sršání hnízdo, se na chvíli zastavuji, abych sebrala odvahu. Routami podrobně vysvětlila, jak se mám odtud dostat k místu s nejvýhodnějším výhledem na jezero.Uvědom si to, opakuji si. Teď jsi lovec ty, ne oni. Svírám luk pevněji v prstech a pokračuji v cestě.Docházím k houštině, o které mi říkala Routa, a znovu musím obdivovat její chytrost. Houština rostepřímo na okraji lesa, ale husté listoví dosahuje až k zemi, takže mohu lehce pozorovat tábor profíků,aniž by si mě někdo všiml. Přímo přede mnou se rozkládá rovinka, kde hry začala.

Jsou tu čtyři soutěžící. Kluk z Prvního kraje, Cato a dívka z Druhého kraje a taky vychrtlý chlapec spopelavě bledou pletí – to musí být ten ze Třetího kraje. Během pobytu v Kapitolu mi vůbec neuvízl vpaměti. Prakticky vůbec si na něj nevzpomínám, ani na jeho kostým, ani na jeho hodnocení povýcviku, ani na jeho rozhovor. I teď, když sedí na zemi a pohrává si s nějakou plastovou nádobou, hovedle jeho větších a dominantnějších společníků člověk snadno přehlédne. Musí ale pro ně mítnějakou cenu, jinak by ho nenechávali naživu. Jeho přítomnost jen zvyšuje můj zmatek nad tím, pročho asi profíci ustanovili hlídačem svého tábora a proč ho vůbec ušetřili.

Zdá se, že se všichni čtyři dosud vzpamatovávají z útoku sršáňů. I na dálku vidím jejich velkéoteklé boláky. Zřejmě je nenapadlo odstranit z bodnutí žihadla, nebo aspoň neznali listy, které by jemohly uzdravit. Léky z Rohu hojnosti očividně nezabíraly.

Roh hojnosti zůstává na původním místě, ale jeho obsah byl pozorně přebrán. Většina zásob,uložených v bednách, pytlonových vacích a plastových koších, je vyskládána do podoby úhlednépyramidy kus od tábora, ve vzdálenosti, která mi připadá příliš velká. Další jsou roztroušeny kolemobvodu pyramidy podobně jako při začátku her. Nad pyramidou se klene síť, která mi kromě ochranyproti ptákům připadá zcela zbytečná.

Zatím tomu nerozumím. Vzdálenost zásob od tábora, ta síť i přítomnost chlapce z Třetího kraje.Jedna věc je jistá: zničit zásoby nebude tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Ve hře tu jeještě nějaký další faktor a já raději zůstávám na místě, dokud nezjistím, o co se jedná. Odhaduji, žepyramida je zajištěna nějakým druhem pasti. Přemýšlím o zamaskovaných jámách, padacích sítích, oniti, při jejímž přetržení se vetřelci do srdce zabodne otrávená šipka. Možnosti jsou víceméněnekonečné.

Zatímco hloubám nad tím, co bych měla udělat, slyším, jak Cato křičí. Ukazuje nahoru nad stromy,daleko za mě, a aniž bych se otočila, je mi jasné, že Routa zapálila první oheň. Sebraly jsme dostzelených větví, aby byl kouř z ohně daleko vidět. Profíci se okamžitě chápou zbraní.

Začíná dohadování. Je dost hlasité, a tak slyším, že se týká toho, zda chlapec ze Třetího kraje mázůstat tady, nebo jít s nimi.

„Půjde s námi. V lese ho budeme potřebovat a tady už svoji práci stejně odvedl. Zásob se nikdonemůže ani dotknout, Cato.“

„A co Milovník?“ ptá se kluk z Prvního kraje.

„Pořád vám říkám, že na něj můžete zapomenout. Vím dobře, jak jsem ho zranil. Je zázrak, že ještěnevykrvácel k smrti. V každém případě není ve stavu, aby nás přepadl,“ odpovídá Cato.

Takže těžce zraněný Peeta je někde v lese. Pořád ale netuším, co ho vedlo k tomu, aby zradilprofíky.

„Pojďte,“ říká Cato. Podává oštěp chlapci ze Třetího kraje a všichni se vydávají ve směru ohně.Poslední věc, kterou slyším, jsou Catova slova při vstupu do lesa: „Až ji najdeme, zabiju ji sám anikdo se mi do toho nebude plést.“

Mám silný dojem, že nehovoří o Routě. Routa mu nehodila na hlavu hnízdo se sršáni.

Zůstávám na místě zhruba půl hodiny a snažím se vymyslet, co mám udělat se zásobami. Jedinouvýhodou, kterou mi poskytuje luk a šípy, je vzdálenost. Mohu k pyramidě snadno zapálený vyslat šíp– jsem dostatečně dobrá střelkyně, abych jím střelila oko v síti, ale nemám záruku, že zásobyvzplanou. S velkou pravděpodobností šíp jednoduše dohoří a co dál? Ničeho bych nedosáhla a ještěbych jim o sobě prozradila příliš mnoho. Že jsem tu byla, že mám spojence a že umím dobře střílet zluku.

Nemám jinou možnost. Budu se muset přiblížit a zjistit, jestli nepřijdu na to, jak přesně jsou zásobychráněné. Zrovna se chystám vykročit z úkrytu, když koutkem oka zahlédnu pohyb. Několik set metrůpo mé pravici někdo vystupuje z lesa. Na vteřinu mě napadá, že to je Routa, ale pak poznávám Lišku– to je ta zbývající soutěžící s liščí tváří, na kterou jsme si dnes ráno nedokázala vzpomenout. Plíží sena otevřené prostranství. Jakmile usuzuje, že je čistý vzduch, rozbíhá se rychlými, drobnými krůčky kpyramidě. Těsně před kruhem zásob rozházených kolem pyramidy se zastavuje, zkoumá zem a opatrněpokládá chodidla na jedno konkrétní místo. Pak se začíná zvláštními skoky přibližovat k pyramidě.Někdy dopadá kymácivě na jednu nohu, jindy si troufá udělat několik kroků. V jednu chvílipřeskakuje malý kanystr a dopadá na špičky. Odrazila se ale příliš velkou silou a setrvačnost ji vrhákupředu. Slyším, jak ostře vyjekne, když narazí dlaněmi na zem, ale nic se nestane. Hned se staví nanohy a pokračuje podobným způsobem, dokud nepronikne až k zásobám.

Takže se s tou pastí nemýlím, ale zjevně je mnohem složitější, než jsem si představovala. Takyjsem se nepletla v téhle dívce. Jak prohnaná asi musí být, když objevila bezpečnou cestu k zásobám adokáže ji bezchybně opakovat. Naplňuje si batoh, bere pár věcí z několika nádob, sušenky z beden iněkolik jablek z vaku, který visí z tyče vedle nějakého koše. Od každé potraviny krade jen několikkousků, aby nevzbudila podezření. Vzápětí se stejně podivným tancem vrací z kruhu zásob a vybíhádo bezpečí lesa.

Uvědomuji si, že bezděčně skřípu zuby. Liška jen potvrdila, co jsem už tak uhodla. Ale jakou pastmohli připravit, že vyžaduje takovou obratnost? Má snad tolik spouští? A proč Liška vyjekla, když sedotkla dlaněmi země? Člověk by si myslel… Pomalu se mi začíná rozsvěcovat. Člověk by si myslel,že čekala, jak jí v každém okamžiku vybuchne země pod nohama.

„Je to zaminované,“ šeptám. Tím se všechno vysvětluje. Ochota profíků nechat zásoby bez hlídání,Liščina reakce i přítomnost chlapce z Třetího kraje, kde mají továrny na televizory, automobily a takyvýbušniny. Kde je ale sehnal? V zásobách? Tohle není druh zbraně, jaký tvůrci her obvykle poskytují,protože dávají přednost tomu, když se splátci zabíjejí osobně. Vylézám z křoví a přecházím k jednékruhové kovové desce, která vyzvedla některého ze soutěžících do arény. Půda kolem ní je rozrytá audusaná. Miny byly po šedesáti vteřinách odpojeny, ale tomu chlapci ze Třetího kraje se je jistě

podařilo znovu aktivovat. Ještě jsem neviděla, že by to někdo udělal. Vsadím se, že to ohromilosamotné tvůrce her.

Třikrát sláva tomu klukovi za to, že převezl organizátory, jenže co si teď mám počít? Zjevněnemohu dojít k zásobám, abych se přitom nevyhodila do povětří. A hořící šíp představuje ještěnesmyslnější nápad než předtím. Miny vybuchují na základě tlaku. Ten tlak taky nemusí být přílišsilný. Jednoho roku jakási dívka upustila svůj talisman, malou dřevěnou kouli, když ještě stála nakovové desce, a pak ji museli doslova seškrabovat z okolní půdy.

Mám docela sílu v pažích, takže bych mohla do kruhu zásob hodit nějaký kámen a odpálit… covlastně? Jednu minu? Spustila by se řetězová reakce, nebo ne? Co když ten kluk ze Třetího krajerozmístil miny tak, aby výbuch jedné nevedl k explozi dalších? Tím by zabil dvě mouchy jednouranou: zajistil by ochranu zásob i smrt nezvaného vetřelce. I kdybych přivedla k výbuchu jedinouminu, jistě bych přilákala zpátky všechny profíky. A na co vlastně myslím? Proto je tam ta síť, abyzabránila podobnému útoku. Navíc potřebuji hodit zhruba třicet kamenů naráz, abych odstartovaladostatečně velkou řetězovou reakci, která by zničila veškeré zásoby.

Ohlížím se k lesu. K obloze se vznáší kouř z druhého Routina ohně. Profíci už jistě začínají mítpodezření, že jde o lest. Dochází mi čas.

Vím, že existuje řešení a že na něj přijdu, když se budu dostatečně soustředit. Upřeně hledím napyramidu, na koše a na bedny. Všechny jsou příliš těžké, než abych je dokázala převrátit šípem. Jednaz nich možná obsahuje olej na smažení, a v duchu už začínám oživovat nápad s hořícím šípem, když siuvědomuji, že bych mohla nakonec vyplýtvat všech dvanáct šípů, aniž bych přímo zasáhla zásobuoleje, protože bych jen hádala, na kterou bednu mířit. Uvažuji, jestli bych se neměla pokusitzopakovat Liščin výlet k pyramidě, abych zjistila, jestli tam nenajdu nějaký jiný způsob, ale vtom mizrak padá na zavěšený vak s jablky. Mohla bych přetnout jeho provaz – copak jsem neudělala totéž veVýcvikovém centru? Je to velký pytel, ale pořád bude možná stačit na jediný výbuch. Kdybych ovšemdokázala uvolnit jednotlivá jablka…

Už vím, co mám dělat. Přicházím na dostřel a povoluji si na tento úkol obětovat tři šípy.Rozkračuji se, odstiňuji okolní svět, pečlivě mířím. První šíp protrhuje látku vaku kousek podprovazem a zanechává po sobě širokou škvíru. Druhý ji rozšiřuje do podoby velikého otvoru. Kdyžvypouštím třetí šíp, vidím na okraji díry balancovat první jablko. Šíp zasahuje poškozenou pytlovinua odtrhuje z vaku velký pruh látky.

Vše na okamžik znehybní. V další chvíli se jablka sypou na zem a nastává obrovský výbuch, kterýmě odhazuje dozadu.

Dopad na udusanou půdu mi vyráží dech. Batoh nijak zvlášť nepomáhá zmírnit náraz. Toulec senaštěstí zachytil v ohbí lokte, takže se neroztříštil, ani mi nevymkl rameno. Luk držím stále v rukáchpřed sebou. Země se otřásá dalšími explozemi. Neslyším je. Momentálně neslyším vůbec nic. Jablkaale určitě odpálila dostatek min a rozmetané trosky spustily zase další. Zakrývám si obličej pažemi,zatímco na mě a kolem mě dopadají kusy rozbitých předmětů. Vzduch se plní štiplavým dýmem, cožnení zrovna nejlepší lék pro člověka, který se pracně snaží znovu popadnout dech.

Zhruba po minutě se půda přestává otřásat. Převaluji se na bok a povoluji si kratičkou chvilkuuspokojení při pohledu na doutnající trosky, jež zbývají z pyramidy. Z toho profíci nezachrání vůbecnic.

Musím odtud vypadnout, pomyslím si. Určitě se sem co nejrychleji vracejí. Jakmile se alezvedám na nohy, dochází mi, že únik nebude tak snadný. Točí se mi hlava. Ne jen tak trochu, alenatolik, že mi před očima víří stromy a půda se mi vzdouvá ve vlnách pod nohama. Dělám několikvrávoravých kroků a dopadám tvrdě na dlaně a kolena. Čekám pár minut, až se vzpamatuji, ale můjstav se nelepší.

Začínám panikařit. Tady nemohu zůstat. Nutně musím utéct. Jenže nemohu chodit a neslyším.Pokládám si dlaň na levé ucho, které jsem měla natočené směrem k výbuchu, a vidím, že na ní zůstávákrev. Ohluchla jsem? To pomyšlení mě děsí. Jako lovec se spoléhám na sluch stejně jako na zrak,možná dokonce ještě víc. Nesmím ale dávat najevo strach. Teď jsem nepochybně na všechobrazovkách v celém Panemu.

Hlavně za sebou nenechávat krvavou stopu, říkám si, s námahou si přetahuji kapuci přes hlavu asvazuji šňůrky ztuhlými prsty, které odmítají poslušnost. Krev by se měla vsakovat do látky. Nemohujít, ale co kdybych lezla po čtyřech? Opatrně vyrážím kupředu. Ano, pokud postupuji velice pomalu,dokážu lézt. Les ovšem neposkytuje dostatečnou ochranu. Má jediná naděje spočívá v tom, že sevrátím k Routině houštině a schovám se v listoví. Nesmějí mě zastihnout, jak se plazím na otevřenémprostranství. Nejenže by mě zabili – určitě by mě čekala dlouhá a bolestná smrt v Catových rukách.Pomyšlení na to, jak by něco takového musela sledovat Prim v televizi, mě motivuje k urputné snazedosáhnout skrýše.

Další výbuch mě sráží na obličej. Nějaká osamělá mina, kterou odpálila hroutící se bedna. Totéžse stane ještě dvakrát. Připomíná mi to těch několik kukuřičných zrn, která vždycky prasknou jakoúplně poslední, když si doma děláme s Prim nad ohněm popkorn.

Říct, že dosahuji houštiny na poslední chvíli, je ještě hodně mírné vyjádření. Právě jsem sedovlekla do houštiny u paty stromů, když se na otevřené prostranství vřítí Cato, vzápětí následovanýsvými společníky. Jeho vztek je tak obrovský, že by vypadal komicky – takže lidé si opravdu vevzteku rvou vlasy a buší do země pěstmi –, kdybych nevěděla, že je namířen proti mně a proti tomu,co jsem mu provedla. Když se k tomu připočte má neschopnost utéct či se jakkoliv bránit, výsledkemje, že jsem vyděšená do hloubi duše. Jsem ráda, že mě v úkrytu nemohou kamery zabírat zblízka,protože si koušu nehty a ze všech sil se snažím ovládnout aspoň natolik, abych necvakala zuby.

Splátce ze Třetího kraje hází do trosek kameny a zřejmě prohlásil všechny miny za vybuchlé,protože se profíci blíží k tomu, co zbývá z jejich zásob.

Cato si vybíjí hněv kopáním do dýmajících beden, zatímco ostatní hledají mezi troskami něco, coby se dalo zachránit. Nic ale nenacházejí. Chlapec ze Třetího kraje odvedl až příliš dobrou práci.Catovi to zřejmě dochází rovněž, protože se k němu vrhá, podle všeho na něj něco křičí. Jeho oběťmá čas jen se otočit a pokusit se vyběhnout, než ji Cato chytá zezadu do kravaty. Vidím, jak se naCatoyě paži napínají svaly, když trhá chlapcovou hlavou ke straně.

Vmžiku je po všem. Chlapec ze Třetího kraje je mrtvý.

Ostatní dva profíci se podle všeho snaží Cata uchlácholit. Vidím, že se Cato chce vrátit do lesa,ale ostatní dva ukazuji k nebi. Jsem z toho zmatená, dokud se mi nerozbřeskne: No jistě. Myslí si, žeať už ty exploze způsobil kdokoliv, je po smrti. Nevědí o šípech a jablkách. Předpokládají, ženastražená past byla příliš účinná, ale splátce, který ji aktivoval, přitom zahynul. Jestli se ozvalnásledný výstřel z děla, mohli ho snadno přeslechnout mezi pokračujícími explozemi. Rozervanézbytky zloděje odneslo vznášedlo. Profíci se stahují na opačnou stranu jezera, aby tvůrci her mohlivyzvednout tělo chlapce ze Třetího kraje. A pak čekají.

Předpokládám, že zní výstřel z děla. Objevuje se vznášedlo a odnáší mrtvého chlapce. Slunce sesklání za obzor. Stmívá se. Na obloze vidím emblém Kapitolu a vím, že jistě hrají hymnu. Nastáváchvíle tmy. Ukazují fotografii chlapce ze Třetího kraje. Pak i snímek chlapce z Desátého kraje, kterýjistě zemřel dnes ráno. Znovu se objevuje emblém. Teď to tedy vědí. Původce výbuchu přežil. Vesvětle emblému vidím, jak si Cato a ta dívka z Druhého kraje berou brýle pro noční vidění. Kluk zPrvního kraje zapaluje větev stromu jako pochodeň, která ozařuje ponuré odhodlání, jež se jim všemzračí ve tvářích. Profíci vyrážejí do lesa na lov.

Hlava se mi točí o něco méně, a ačkoliv na levé ucho neslyším vůbec nic, v pravém se mi ozývázvonění, což mi připadá jako dobré znamení. Nemá však smysl, abych opouštěla svůj úkryt. Jsemtady, na scéně zločinu, stejně v bezpečí jako kdekoliv jinde. Profíci si patrně myslí, že pachatel mápřed nimi dvě či tři hodiny náskok. Přesto uplyne dlouhá doba, než se odvažuji pohnout.

Nejprve vytahuji svoje vlastní brýle a nasazuji si je. Trochu se uklidňuji, když mi funguje aspoňjeden z loveckých smyslů. Lokám si vody a omývám si krev z ucha. Bojím se, že by vůně masa mohlapřilákat nezvané dravce – čerstvá krev už je dost zlá sama o sobě –, a jím jenom listy, kořínky abobule, které jsme nasbíraly s Routou.

Kdepak je můj malý spojenec? Vrátila se na místo setkání? Dělá si o mě starosti? Obloha aspoňjasně ukázala, že jsme obě naživu.

Probírám na prstech přežívající splátce. Kluk z Prvního kraje, oba z Druhého, Liška, oba zJedenáctého a oba z Dvanáctého. Jen osm. Sázkařská horečka v Kapitolu jistě vrcholí. Určitěpromítají speciální pořady o nás všech. Pravděpodobně dělají rozhovory s našimi přáteli a rodinami.Je to už dávno, co se soutěžící z Dvanáctého kraje dostal mezi posledních osm. A teď tu jsme hneddva. Podle Catových slov ale Peeta umírá. Ne že by na Catův odhad bylo spolehnutí. Copak zrovnanepřišel o všechny zálohy?

Nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou, Cato, říkám si v duchu. Teď už doopravdy.Zvedá se chladný větřík. Sahám po spacím pytli, dokud mi nedochází, že jsem ho nechala Routě.

Měla jsem si vyzvednout další, ale vzhledem k těm minám a všemu dalšímu jsem zapomněla. Začínám

se chvět. Vyhrabávám si v houštině důlek a překrývám se listy a borovým jehličím. Pořád mrznu.Rozkládám si přes trup plastovou fólii a umísťuji batoh tak, aby mě chránil před větrem. Už je to otrochu lepší. Nacházím v sobě stále více soucitu a pochopení pro tu dívku z Osmého kraje, která si oprvní noci zapálila oheň. Teď musím zatnout zuby já vydržet do rána. Házím přes sebe další listy ajehličí. Paže schovávám do bundy, přitahuji kolena k hrudi a nějak se mi daří usnout.

Když otvírám oči, svět mi připadá zvláštní a trvá mi minutu, než si uvědomuji, že už dávno vyšloslunce a já mám na očích brýle pro noční vidění. Sedám si a uklízím je. Od jezera ke mně doléhásmích a okamžitě znehybním. Smích zní sice zkresleně, ale skutečnost, že ho vůbec slyším, znamená,že se mi vrací sluch. Ano, na pravé ucho znovu slyším, ačkoliv mi v něm dosud zvoní. Pokud jde olevé ucho, aspoň přestalo krvácet.

Vyhlížím mezi listovím. Bojím se, že se vrátili profíci a že tu kvůli nim uvíznu. Ne, je to Liška,která stojí v troskách bývalé pyramidy ze zásob a směje se. Je chytřejší než profíci a nachází vpopelu přece jen několik užitečných věcí. Kovový kotlík. Ostří nože. Její veselí mě ohromuje, ale paksi uvědomuji, že po zničení zásob profíků může mít opravdovou šanci na vítězství. Stejně jako myostatní. Napadá mě, jestli se jí nemám ukázat a přibrat ji jako druhého spojence proti smečce profíků.Pak si to ale rozmyslím. Na jejím mazaném úsměvu mě něco přesvědčuje, že pakt s Liškou by minakonec vynesl nůž do zad. V další chvíli proto uvažuji, jestli není naopak vhodná doba, abych jizastřelila. Liška ale něco zaslechla. Nikoliv mě, protože odvrací hlavu a sprintuje do lesa. Čekám.Nikdo a nic se neobjevuje. Pokud se však Liška domnívá, že se blíží nebezpečí, možná bych odtudměla taky zmizet. Kromě toho se těším, až povím Routě o té pyramidě.

Jelikož nemám tušení, kde jsou profíci, usuzuji, že se mohu vracet podél potůčku. Pospíchám slukem připraveným k výstřelu a s kusem koroptvice v druhé ruce, protože mám hlad jako vlk a nechcise spokojit jen s listy a bobulemi. Potřebuji tuk a bílkoviny z masa. Cestou k potůčku se neděje nicpozoruhodného. Jakmile dorážím k vodě, doplňuji ji do láhve a myji se, přičemž obzvláštní pozornostvěnuji poraněnému uchu. Posléze pokračuji do kopce, s potůčkem jako průvodcem. Na jednom místěnarážím na stopy bot v bahně. Byli tu profíci, ale už je to nějakou dobu. Stopy jsou hluboké, protožebyly vytlačeny do měkkého bláta, ale teď na slunci téměř zcela vyschly. Na vlastní šlépěje jsem sinedávala přílišný pozor, neboť jsem se spoléhala na to, že jsem dostatečně lehká a zbytek zakryjeborové jehličí. Nyní si zouvám boty i ponožky a pokračuji bosá potůčkem.

Studená voda má na mé tělo osvěžující účinky. Daří se mi střelit dvě ryby, které v tomto pomalutekoucím potůčku představují snadnou kořist, a jednu jím hned za syrova, přestože jsem právě mělakoroptvici. Druhou schovávám pro Routu.

Pozvolna a postupně mi přestává zvonit v pravém uchu, nakonec nepříjemný zvuk zcela mizí.Uvědomuji si, že si pravidelně sahám na levé ucho a pokouším se mimoděk setřást to, co mu brání vevnímání zvuků. Pokud dochází k nějakému zlepšení, je tak nepatrné, že ho neregistruji. Nedokážu sizvyknout na poloviční hluchotu. Vyvolává ve mně pocit, že jsem vychýlená z rovnováhy a připřípadném útoku zleva více zranitelná. Dokonce slepá. Pořád otáčím hlavu postiženým směrem,zatímco se pravé ucho pokouší nahrazovat nicotu v místě, odkud ještě včera do mého mozku neustáleproudily informace. Čím delší čas ubíhá, tím menší mám naději, že se uzdravím.

Přicházím na místo našeho prvního setkání a jsem si jistá, že tu nikdo nebyl. Žádná známka poRoutě, ani na zemi, ani v okolních stromech. To je zvláštní. Teď už by se sem měla vrátit, protože jeskoro poledne. Noc bezpochyby strávila někde v koruně stromu. Co jiného by mohla dělat, když nemá

světlo a profíci s nočními brýlemi pročesávají les? A třetí oheň, který měla rozdělat, ačkoliv jsem sevčera večer zapomněla podívat, jestli opravdu hoří, byl nejdál od našeho místa. Asi jen při zpátečnícestě postupuje opatrně. Přála bych si, aby si pospíšila, protože se tu nechci zdržovat příliš dlouho.Odpoledne jsem se chtěla, přesunout na nějaké vyvýšené místo a cestou lovit. Teď však nemohu dělatnic jiného, než čekat.

Omývám z bundy a vlasů krev a oplachuji si zranění, jejichž seznam se stále rozrůstá. Popáleninyjsou už mnohem lepší, ale přesto je potírám mastí. Nejdůležitější je, aby se u mě nerozvinula infekce.Jím druhou rybu. Na horkém slunci by dlouho nevydržela, ale nemělo by být obtížné ulovit pro Routuoštěpem pár dalších. Jen kdyby se už ukázala.

Na zemi si připadám příliš zranitelná, zejména nyní s poškozeným sluchem, a proto lezu na strom.Jestli se objeví profíci, budu mít vynikající stanoviště, odkud po nich mohu střílet. Slunce postupujepomalu. Čas si krátím různými úkony. Žvýkám léčivé listy a přikládám je na bodnutí, která jižsplaskla, ale jsou dosud na dotyk citlivá. Češu si vlhké vlasy prsty a splétám je do copu. Znovu siobouvám a šněruji boty. Kontroluji luk a zbývajících devět šípů. Opakovaně zkouším šustit listy těsněvedle levého ucha, ale stále nic neslyším.

Přes koroptvici i obě ryby mi kručí v žaludku a vím, že budu mít to, co ve Dvanáctém krajioznačujeme jako „dutý den“. Den, kdy nezáleží na tom, co všechno sníte, stejně nemáte dost. Všechnoještě zhoršuje nutnost sedět na stromě a čekat, a tak se rozhoduji, že se svému hladu poddám. Jistějsem v aréně zhubla o několik kilo a potřebuji kalorie navíc. A luk a šípy zvyšují mou sebedůvěruohledně vyhlídek na získání potravy v budoucnu.

Pomalu loupu a jím hrst ořechů. Poslední sušenku. Krk koroptvice. Ten mě na chvíli zaměstnává,protože trvá dlouho, než ho oberu dočista. Nakonec si dávám ještě křidélko a je po koroptvici. Mámale dutý den a i po tom všem sním o dalším jídle. Zejména o bohatých chodech a pokrmech vKapitolu. O kuřeti ve smetanové omáčce s pomeranči. O dortech a pudinku. O chlebu s máslem. Onudlích v zelené omáčce. O dušeném jehněčím mase se sušenými švestkami. Žvýkám několikmátových listů a v duchu se napomínám. Musím to překonat. Máta je dobrá, protože po večeři častopijeme mátový čaj, takže vyvolává v mém žaludku dojem, že je po jídle. Aspoň trochu.

Klátím nohama v koruně stromu, vyhřívám se na slunci s ústy plnými máty a s lukem a šípy vedlesebe… Od uvedení do arény jsem nebyla takhle uvolněná. Jen kdyby se ukázala Routa, abychom semohly vydat na cestu. Jak se postupně stmívá, roste i můj neklid. Pozdě odpoledne se rozhoduji, že seji vydám hledat. Přinejmenším se mohu podívat na místo, kde měla zapálit třetí oheň, a zjistit, jestlinenajdu něco, co by mi řeklo, kde je teď.

Předtím ještě rozhazuji kolem starého ohniště několik mátových listů. Nasbíraly jsme je kus cestyodtud, takže Routa pochopí, že jsem tu byla, zatímco profíci z nich nic nevyčtou.

Za necelou hodinu se ocitám na místě, kde měla podle dohody rozdělat třetí hranici, a hned vím, žese něco stalo. Je tu pečlivě sestavená hranice dřeva, ale nikdo ji nepodpálil. Routa si připravilahranici, ale už se k ní nedostala. Někde mezi druhým sloupem dýmu, který jsem spatřila předvyhozením zásob do povětří, a tímhle místem nastaly potíže.

Musím si připomínat, že je stále naživu. Nebo není? Mohl se někdy v časných ranních hodinách,kdy jsem i na pravé ucho ještě skoro neslyšela, ozvat výstřel z děla signalizující její smrt? Objeví sednes večer na obloze její tvář? Ne, odmítám tomu uvěřit. Jsou stovky jiných vysvětlení. Mohla

zabloudit. Mohla narazit na smečku šelem nebo jiného splátce, například Mlata, a musela se schovat.Ať už se stalo cokoliv, jsem si téměř jistá, že uvízla někde mezi druhým ohněm a nepodpálenouhranicí u mých nohou. Něco ji drží v šachu v koruně stromu.

Musím se jít podívat.

Cítím úlevu, že mohu konečně něco podnikat, poté, co jsem celé odpoledne jen tak nečinně seděla.Tiše se plížím stíny, ale nic nevzbuzuje moje podezření. Nikde žádná známka zápasu, žádné narušenívrstvy jehličí na zemi. Zastavuji se pouze na chvilku, protože něco slyším. Nakláním hlavu ke straně,abych se ujistila, že netrpím přeludy, ale ozývá se to znovu. Reprodrozd prozpěvuje Routinučtyřtónovou melodii. Tu, která znamená, že je Routa v pořádku.

Usmívám se a postupuji ve směru ptáka. Další kousek přede mnou přebírá štafetu a zpívá tentýžpopěvek. Routa je tu melodii musela naučit nedávno. Jinak by mezitím začali zpívat něco jiného.Zvedám oči do korun stromů a hledám nějaké známky její přítomnosti. Polykám a tiše notuji tentýžpopěvek, aby pochopila, že se ke mně může bezpečně připojit. Jeden z reprodrozdů opakuje mojimelodii. A v tu chvíli slyším výkřik.

Jde o dětský křik, o křik mladé dívky, a v aréně není nikdo jiný kromě Routy, kdo by mohl takhlevolat. Dávám se do běhu, i když vím, že se může jednat o past a že na mě možná čekají všichni třiprofíci. Nemohu si pomoct. Ozývá se další výkřik a tentokrát mě Routa volá jménem: „Katniss!Katniss!“

„Routo!“ volám v odpověď, aby věděla, že jsem nablízku. Tím se to dozvědí i oni a já doufám, žeta holka, která na ně zaútočila hnízdem sršáňů a po výcviku dostala dosud nevysvětlených jedenáctbodů, odvrátí jejich pozornost od malé Routy. „Routo! Už jdu!“

Když vybíhám na mýtinu, Routa leží na zemi, beznadějně zamotaná v síti. Stačí ještě protáhnoutruku okem a vyslovit mé jméno, než jí do břicha vnikne oštěp.

Kluk z Prvního kraje umírá ještě dřív, než stihne oštěp zase vytáhnout. Můj šíp se mu zabodáváhluboko do krku. Hroutí se na kolena a s posledním záchvěvem života si vytrhuje šíp z rány. Dovzduchu tryská krev. Přikládám k tětivě další šíp, mířím lukem do všech stran a křičím na Routu:„Jsou tu další? Jsou tu další?“ Musí svoji odpověď zopakovat několikrát, než ji uslyším.

Překulila se na bok a z břicha jí vyčnívá dlouhý oštěp. Odstrkuji od ní mrtvého splátce, vytahujinůž a osvobozuji ji ze sítě. Stačí jediný pohled na její zranění a vím, že tato rána zdaleka přesahujemoje léčitelské schopnosti. Pravděpodobně by jí nedokázal pomoct nikdo. Skláním se k ní abezmocně hledím na zaraženou zbraň. Nemá smysl ji nějak konejšit a říkat, že to v pořádku. Neníhloupá. Natahuje ke mně ruku a já se jí chytám jako záchranného lana. Jako bych umírala já a ne ona.

„Vyhodila jsi do vzduchu jejich jídlo?“ šeptá.

„Do posledního drobečku,“ odpovídám.

„Musíš vyhrát,“ říká.

„Vyhraju. Vyhraju za nás obě,“ slibuji. Slyším výstřel z děla a vzhlížím k obloze. To bylo jistěohlášení smrti toho kluka z Prvního kraje.

„Nechoď pryč.“ Routa svírá mou ruku pevněji.

„Neboj se. Zůstanu tu s tebou,“ říkám. Sedám si k ní a pokládám si její hlavu do klína. Jemně jíuhlazuji husté, černé vlasy za ucho.

„Zpívej,“ říká, ale sotva ji slyším.

Zpívat? Co mám zpívat? Znám několik písní. Věřte nebo ne, ale kdysi se zpívalo i u nás doma. I jájsem zpívala. Můj otec mě vždycky strhl svým pozoruhodným, znělým hlasem – ale od jeho smrtijsem toho mnoho nenazpívala. Jen když je Prim moc nemocná. Pak jí zpívám tytéž písničky, jaké mělaráda jako malé dítě.

Zpívej. Hrdlo se mi stahuje pláčem a jsem ochraptělá kouřem i únavou. Pokud to ale je Primino,totiž Routino poslední přání, musím to aspoň zkusit. Napadá mě jednoduchá ukolébavka, kterouzpíváme neklidným, hladovým dětem. Je stará, myslím, že velice stará. Vznikla kdysi dávno v našichhorách. Má v sobě to, co náš učitel zpěvu nazývá duchem hor. Její slova jsou však klidná a konejšivá,s příslibem, že zítřek bude nadějnější než ten strašlivý časový úsek, který nazýváme dneškem.

Tiše si odkašlávám, těžce polykám a začínám:

S poduškou lehounkých lístečků pod hlavouulož se ke spánkuv odlesku červánkůdo zítřka všechny tvé starosti uplavou.Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí

květy tě ochrání před zlobou člověčído sladkých snů teď už vánek tě konejšínad všechny poklady tys pro mě vzácnější.Routiny oči se zachvěly a zavřely se. Zvedá se jí hruď, ale jen nepatrně. Z očí mi vytékají slzy a

nacházejí si cestičky po mých lících. Musím ale dokončit píseň. Pro ni.

Pod vrbou zelenou zítra ti nesmělýpaprsek sluníčkadopadne na víčkaa všechna zranění rázem se zacelí.Tady je mír a klid tady jsi v bezpečíkvěty tě ochrání před zlobou člověčí.Poslední verše jsou sotva slyšitelné.

Do sladkých snů teď už vánek tě konejšínad všechny poklady tys pro mě vzácnější.Všude panuje ticho. Pak mou píseň začínají opakovat reprodrozdi na okolních stromech.

Zůstávám sedět a sleduji, jak mé slzy kanou na její tvář. Zazní výstřel z děla. Skláním se k ní atisknu jí rty ke spánku. Pomalu jako bych ji nechtěla probudit, pokládám její hlavu do trávy a pouštímjejí ruku.

Budou chtít, abych co nejrychleji odešla. Budou chtít vyzvednout těla. A nemá žádný smysl, abychtu zůstávala. Převracím kluka z Prvního kraje na obličej, beru si jeho batoh a šíp, který ho usmrtil.Odřezávám Routě ze zad i její batoh, protože vím, že by chtěla, abych si ho vzala, ale oštěp nechávámna místě. Zbraně uvízlé v tělech vyzvedne vznášedlo. Nemám pro ten oštěp uplatnění, a čím dřívopustí arénu, tím líp.

Musím se pořád dívat na Routu, drobnější než kdykoliv jindy, jako zvířecí mládě schoulené vsíťovém hnízdě. Nemohu ji takhle nechat. Už jí sice nikdo nemůže ublížit, ale přesto mi připadádočista bezbranná. Nenávist vůči splátci z Prvního kraje mi nepřipadá dostatečná. Chlapec ve smrtirovněž vypadá křehce. Nenávidím především Kapitol, který nám tohle dělá.

V hlavě mi zní Hurikánův hlas. Jeho výlevy proti Kapitolu už nejsou plané, už se dále nedajíignorovat. Routina smrť mě přinutila, abych se postavila čelem vlastnímu vzteku nad krutostí anespravedlností, s níž s námi zacházejí. Tady ale ještě silněji než doma vnímám vlastnínemohoucnost. Neexistuje způsob, jak se Kapitolu pomstít. Nebo ano?

Pak si vzpomínám na Peetova slova na střeše Výcvikového centra. „Jen si pořád přeju, aby se mipodařilo vymyslet způsob, jak…jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem víc než figurka vjejich hrách.“ A poprvé chápu, jak to myslel.

Chci udělat přímo teď a tady něco, abych je zahanbila, abych je pohnala k zodpovědnosti, abychukázala Kapitolu, že bez ohledu na to, co dělají, nebo k čemu nutí nás, je v každém splátci kousekduše, která jim nepatří. Že Routa byla víc než figurkou jejich hře. A já taky.

Opodál v lese rostou květiny. Všechny právě kvetou v krásných odstínech fialové, žluté a bílébarvy. Trhám jich plnou náruč a vracím se s nimi k Routě. Pomalu, jednu květinu po druhé, zdobímjejí tělo. Zakrývám ošklivou ránu. Zdobím věncem z květin její obličej. Vplétám jí do vlasů jasnébarvy.

Budou to muset ukázat. Nebo i kdyby se rozhodli namířit pro tento okamžik kamery jiným směrem,budou je muset natočit opět sem, až budou vyzvedávat těla, a pak je všichni uvidí a poznají, co jsemudělala. Ustupuji a naposledy se dívám na Routu. Nakonec tu možná opravdu jen spí.

„Sbohem, Routo,“ šeptám. Tisknu si tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a natahuji je jejímsměrem. Pak odcházím, aniž bych se ohlédla.

Ptáci utichají. Nějaký reprodrozd vydává varovné hvízdnutí, které předchází objevení vznášedla.Nevím, jak to pozná. Určitě má lepší sluch než lidé. Zastavuji se a schválně soustředím pohled předsebe, nikoliv dozadu. Netrvá dlouho a ptáci opět začínají zpívat a já vím, že je Routa pryč.

Další reprodrozd, podle vzhledu ještě mladý jedinec, přistává na větvi přede mnou a zpívá Routinumelodii. Moje píseň i vznášedlo byly pro nezkušeného jedince příliš složité, ale jejích několik tónůzvládne. Těch, které znamenaly, že je v pořádku.

„Už je v bezpečí,“ říkám, když procházím pod jeho větví. „Už si o ní nemusíme dělat starosti. Je vbezpečí.“

Nemám tušení, kam bych měla jít. Krátký dotyk domova, který jsem prožila během jedné noci sRoutou, zmizel. Až do západu slunce bezcílně bloumám, kam mě nohy nesou. Nebojím se a nedávámani přílišný pozor. Což ze mě činí snadný cíl. Až na to, že zabiju každého, koho uvidím. Bez emocí abez zachvění. Nenávist vůči Kapitolu nijak nesnížila mou nenávist k ostatním soutěžícím. Zejména kprofíkům. Aspoň ti mohou zaplatit za Routinu smrt.

Nikdo se ale neobjevuje. Nezbývá nás mnoho a je to velká aréna. Brzy nás budou tvůrci her shánětdohromady nějakým jiným způsobem. Dnes ale už bylo prolito dost krve. Možná nás dokonce nechajív noci spát.

Zrovna se chystám vynést batohy na strom, když se přede mne snáší stříbrný padáček. Dárek odsponzora. Ale proč teď? Se zásobami na tom jsem docela dobře. Možná si Haymitch všiml mésklíčenosti a snaží se mě trochu rozveselit. Nebo to je lék na moje ucho?

Zvedám padáček a nacházím malý bochník chleba. Není to ten jemný bílý chléb, jaký mají vKapitolu. Je vyrobený z tmavého obilí z přídělů a vytvarovaný do podoby srpku. Posypaný semínky.Vybavuji si Peetovu lekci o pečivu z různých krajů. Tenhle pochází z Jedenáctého kraje. Opatrnězvedám dosud teplý bochník. Kolik musel stát obyvatele Jedenáctého kraje, kteří nemají dost jídla anisami pro sebe? Kolik z nich se muselo postit, aby ušetřili drobnou minci a vybrali dost na tentojediný bochník? Určitě byl určený pro Routu, ale místo toho, aby po její smrti svůj dar stáhli, daliHaymitchovi oprávnění, ať ho věnuje mně. Jako poděkování? Nebo protože podobně jako já nemajírádi nesplacené dluhy? V každém případě jde o bezprecedentní situaci. Kraj věnuje dar cizímusplátci.

Zvedám hlavu a vstupuji do posledních slunečních paprsků. „Děkuji lidem z Jedenáctého kraje,“říkám. Chci, aby věděli, že je mi jasné, kdo mi ten dar poslal. Že si uvědomuji, jakou má hodnotu.

Šplhám do hrozivé výšky na strom, ne kvůli bezpečí, ale abych se co nejvíc vzdálila od dnešního

dne. Můj spací pytel je úhledně zabalen v Routině batohu. Zítra proberu zásoby a stanovím nový plán.Dnes se ale dokážu jen připoutat a uždibovat malé kousky chleba. Je dobrý. Chutná po domově.

Brzy se na obloze objevuje emblém a do pravého ucha mi zní hymna. Vidím toho kluka z Prvníhokraje a Routu. To je pro dnešek všechno. Zbývá nás šest, pomyslím si. Jenom šest. S chlebem vrukách okamžitě usínám.

Někdy, když čelím mimořádné nepřízni okolností, mě mozek obdaruje šťastným snem. Návštěvoulesa s otcem. Hodinkou slunečního svitu a dortem s Prim. Dnes mi posílá Routu, stále ozdobenoukvětinami a posazenou ve vysokém moři stromů, jak se mě snaží naučit hovořit s reprodrozdy.Nevidím na ní ani stopy po jejích zraněních, žádnou krev, jen veselé, rozesmáté děvče. Zpívázvučným, melodickým hlasem písně, jaké jsem nikdy neslyšela. Pořád další a další. Po celou noc.Následuje chvíle omámení při probouzení, kdy slyším několik posledních taktů její písně, ačkoliv onasama už je schovaná v korunách. Když se plně probouzím, na okamžik mě vzpomínka na příjemný senuklidňuje. Snažím se tento pocit klidu si uchovat, ale rychle se mi rozplývá a zanechává mě smutnějšía opuštěnější než jindy.

Padá na mě těžká únava, jako by mi žilami proudilo místo krve olovo. Ztratila jsem vůli k těmnejjednodušším úkonům, chci tu jen ležet a bez mrkání civět do baldachýnu listů. Několik hodin senehýbu. Jako obvykle mě z otupělosti vytrhuje představa Priminy úzkostné tváře, která mě sleduje naobrazovce.

Dávám si prosté pokyny, jako například: „Teď se musím posadit, Katniss. Teď se musíš napítvody, Katniss.“ Plním vlastní rozkazy pomalými, mechanickými pohyby. „Teď musíš uspořádatbatohy, Katniss.“

Routa má v batohu můj spací pytel, téměř prázdný kožený vak na vodu, hrst oříšků a kořínků,kousek králíka, náhradní ponožky a prak. Kluk z Prvního kraje má několik nožů, dva náhradní hroty dooštěpu, baterku, kožený měšec, lékárničku, plnou láhev s vodou a balíček sušeného ovoce. Balíčeksušeného ovoce! Ze všech věcí si vybral zrovna tohle! Chápu to jako známku neskutečnénamyšlenosti. Proč se obtěžovat nošením potravin, když jich máte tolik u tábora? Když zabijetenepřátele tak rychle, že se vrátíte domů dřív, než dostanete hlad? Mohu pouze doufat, že ostatníprofíci se taky pohybují tak nalehko, pokud jde o potraviny, a teď náhle zjišťují, že nemají vlastněnic.

To mi připomíná, že se tenčí i moje vlastní zásoby. Dojídám bochník chleba z Jedenáctého kraje aposlední kousek králíka. Jídlo tu mizí opravdu rychle. Zbývají už jen Routiny oříšky a kořínky, sušenéovoce toho kluka a poslední proužek hovězího. Teď musíš lovit, Katniss, říkám si.

Poslušně rovnám zásoby, o které mám zájem, do svého batohu. Slézám ze stromu a schovávám nožea hroty oštěpu pod hromadu kamení, aby je nemohl použít nikdo jiný. Po večerním bloumání nevím,kde přesně jsem, ale snažím se vyrazit zhruba ve směru potůčku. Vím, že jdu správně, když nacházímRoutin nezapálený oheň. Krátce poté míjím hejno koroptvic usazených na větvích a zasahuji tři z nichšípy, než si vůbec stačí všimnout, co se děje. Vracím se k Routině signálnímu ohni a zapaluji ho, anižbych dbala na hustý dým. Tak kde jsi, Cato? myslím si, zatímco peču koroptvice a Routiny kořínky.Čekám na tebe přímo tady.

Kdoví, kde jsou profíci teď? Buď příliš daleko, než aby ke mně došli, nebo jsou přesvědčení, žejde o další trik, nebo… je to možné? Že by se mě prostě báli? Vědí, že mám luk a šípy, protože mě

Cato viděl, jak je beru z Třpytčina těla, ale už si dali dvě a dvě dohromady? Pochopili, že jsemvyhodila do vzduchu jejich zásoby a zabila jednoho z nich? Třeba se domnívají, že za to může Mlat.Neměl by se za Routinu smrt mstít spíš on, když je ze stejného kraje? Ne že by o ni někdy projevilnějaký zájem.

A co Liška? Pozorovala mě, když jsem ničila zásoby? Ne. Když jsem ji následující ráno přistihla,jak se směje uprostřed trosek, chovala se, jako by právě objevila nečekané, příjemné překvapení.

Profíci si patrně nemyslí, že ten signální oheň rozdělal Peeta. Cato si je jistý, že je na tom Peeta takbídně, jako by byl mrtvý. Přeju si, abych mohla Peetovi říct o těch květinách, které jsem natrhala proRoutu. Že už chápu, co se mi snažil sdělit na té střeše. Jestli vyhraje hry on, uvidí mě běhemslavnostního večera, kdy budou znovu promítat nejdůležitější okamžiky her na obrazovce nad pódiem,kde s námi dělali rozhovory. Vítěz sedí na čestném místě na jevišti, obklopen svým přípravnýmtýmem.

Slíbila jsem ale Routě, že tam budu sedět já. Za nás obě. A tento slib mi z nějakého důvodupřipadá ještě důležitější než ten, který jsem dala Prim.

Teď už si myslím, že mám skutečně šanci zvítězit. Nejde jen o to, že jsem získala luk se šípy aněkolikrát jsem přelstila profíky, ačkoliv tyto skutečnosti určitě pomáhají. Něco se přihodilo, kdyžjsem držela Routu za ruku a sledovala, jak z ní vyprchává život. Jsem pevně rozhodnuta, že jipomstím, že z její smrti učiním nezapomenutelnou událost, a toho mohu dosáhnout pouze tehdy, pokudvyhraju a stanu se nezapomenutelnou sama.

Peču maso zbytečně dlouho v naději, že se ukáže někdo, koho bych mohla zastřelit, ale nikdonepřichází. Možná se ostatní splátci někde jinde mlátí navzájem. Což by bylo prima. Od úvodníhomasakru jsem se ocitala v centru dění častěji, než se mi líbilo.

Nakonec balím jídlo na cestu a vracím se k potůčku, abych si doplnila zásoby vody. Znovu na měvšak padá ranní stesk, a ačkoliv je teprve podvečer, šplhám na strom a připravuji se na noc. Mozekmi začíná přehrávat události ze včerejšího dne. Pořád vidím probodnutou Routu i to, jak můj šípzasahuje toho kluka do krku. Nevím, proč na něj pořád vzpomínám.

Pak si uvědomuji…, že byl mou první obětí.

Kromě dalších statistických údajů, které tvůrci her udávají, aby pomohli lidem v rozhodování nakoho si vsadit, doplňují i seznam jeho obětí. Patrně mi připsali Třpytku a tu ze Čtvrtého kraje, protožejsem na ně shodila hnízdo sršáňů, ale ten splátce z Prvního kraje byl prvním člověkem, o němž jsemvěděla, že v důsledku mého jednání určitě zemře. Vlastnoručně jsem zabila bezpočet zvířat, ale jenjednoho člověka. V hlavě mi znějí Hurikánova slova: „Jaký v tom může být rozdíl?“ Samotný výstřelje až děsivě stejný. Natáhnete tětivu a vypustíte šíp. Následky jsou ale zásadně odlišné. Zabila jsemchlapce, jehož jméno ani neznám. Někde ho oplakává jeho rodina. Jeho přátelé volají po mé krvi.Možná měl dívku, která skutečně věřila, že se vrátí…

Pak si ale vybavím Routino nehybné tělo a dokážu opět vytěsnit toho kluka z hlavy. Aspoňprozatím. Podle večerního promítání na obloze se jednalo o poklidný den. Nikdo nezemřel. Uvažuji,kolik času dostaneme, než nás další katastrofa svede dohromady. Pokud k ní dojde už dnes v noci,chci se předtím aspoň trochu vyspat. Zakrývám si zdravé ucho, abych odstínila hymnu, ale vzápětíslyším fanfáru a vyčkávavě si sedám.

Jediné zprávy, které splátci dostávají, se obvykle týkají seznamu zabitých. Tu a tam se ale ozvou

trumpety a následuje nějaké oznámení. Obvykle jde o pozvánku k hostině. Pokud na soutěžící doléhánedostatek potravy, tvůrci her sezvou splátce na občerstvení někde v blízkosti Rohu hojnosti, abyvyprovokovali další boj. Někdy na soutěžící čeká skutečná hostina, ale občas jim poskytnou jen starýbochník chleba, o který se strhne hromadná bitka. Nešla bych tam kvůli jídlu, ale byla by to vynikajícípříležitost vyřídit pár konkurentů.

Z nebe k nám doléhá hlas Claudia Templesmithe, který gratuluje šesti zbývajícím splátcům. Nezvenás však na hostinu. Říká něco velice matoucího. Došlo ke změně pravidel her. Změna pravidel! Už tosamo o sobě je naprosto nečekané, protože žádná pravidla nemáme, kromě toho, že nesmíme pošedesát vteřin sestoupit z kovové plošiny, a nevysloveného pravidla, že nemáme jíst jeden druhého.Novinkou je, že za vítěze mohou být prohlášeni oba splátci z jednoho kraje, zůstanou-li naživu jakoposlední. Claudius se odmlčí, jako by věděl, že chvíli trvá, než jeho slova pochopíme, a vzápětí jeopakuje ještě jednou.

Pomalu mi dochází význam jeho slov. Letos mohou vyhrát dva splátci. Pokud pocházejí z jednohokraje. Oba mohou přežít. Oba můžeme žít.

Než se stačím zarazit, volám nahlas Peetovo jméno.

TŘETÍ ČÁSTVÍTĚZ

Zakrývám si dlaní ústa, ale můj výkřik už se rozletěl po okolí. Obloha černá a slyším, jak začínákvákat sbor žab. Hlupačko! napomínám se. Taková pitomost! Nehybně čekám, až les ožije útočníky.Pak si uvědomuji, že skoro nikdo nezbývá.

Peeta, který byl navíc zraněný, je nyní mým spojencem. Ať už jsem o něm pochybovala jakkoliv,tyto pochybnosti nyní mizí, protože kdyby teď jeden z nás zabil toho druhého, po návratu doDvanáctého kraje by se stal vyděděncem. Vím, že kdybych se dívala na tyto hry v televizi, okamžitěbych odsoudila každého splátce, který by se neprodleně nespojil se svým krajanem. Dává přecesmysl, aby se navzájem chránili. A vzhledem k tomu, že jsme milenci stíhaní nepřízní osudu,absolutně nemám na vybranou, pokud se chci dočkat ještě nějaké pomoci od sponzorů.

Milenci stíhaní nepřízní osudu… Peeta hrál na tuto strunu po celou dobu. Proč by jinak tvůrci heroznámili tak neslýchanou změnu pravidel? Možnost dvou vítězů byla umožněna jen tím, že naše„romance“ získala takovou popularitu u diváků a její ukončení by poškodilo úspěch her. Díky mně tonení. Mně se jenom podařilo Peetu nezabít. Ale ať už Peeta dělal v aréně cokoliv, musel přesvědčitpublikum, že tím usiluje o moje přežití. Vrtěl hlavou, aby mi zabránil vyběhnout k Rohu hojnosti.Bojoval s Catem, abych mohla utéct. Dokonce i s profíky se určitě spojil proto, aby mě ochránil.Vychází najevo, že Peeta pro mě nikdy nepředstavoval nebezpečí.

Při tom pomyšlení se usmívám. Spouštím ruku a zvedám tvář do měsíčního svitu, aby ji mohlysnadno zachytit kamery.

Koho se tedy musím nadále bát? Lišky? Chlapec z jejího kraje po smrti. Operuje sama a v noci.Její strategií je vyhýbat se ostatním, nikoliv útočit. Myslím, že i kdyby zaslechla můj hlas, pouze bydoufala, že mě zabije někdo jiný.

Pak je tu Mlat. No dobře, ten představuje jasnou hrozbu. Ale od začátku her jsem ho ani jednouneviděla. Vzpomínám si, jak se Liška poplašeně ohlížela na místě výbuchu, když zaslechla nějakýzvuk. Nedívala se k lesu, ale na druhou stranu. K té oblasti, kde aréna klesá dolů na území, kterédosud neznám. Jsem si skoro jistá, že prchala právě před Mlatem a že tam je jeho království. Natakovou dálku mě nikdy nemohl slyšet, a i kdyby ano, jsem příliš vysoko na stromě pro někoho taktěžkého, jako je on.

Zbývá tedy Cato a ta dívka z Druhého kraje, kteří spolu nyní jistě oslavují nové pravidlo. Jsoukromě Peety a mě jediní, kdo z něj může těžit. Mám teď utéct, protože mohli zaslechnout, jak volámPeetovo jméno? Ne, odpovídám si v duchu. Jen ať přijdou. Jen ať přijdou s těmi svými brýlemi pronoční vidění a těžkým tělem, pod nímž se podlamují větve. Přímo do dostřelu mých šípů. Vím ale, ženepřijdou. Když nepřišli za denního světla k mému ohni, nebudou za noci riskovat ani to, co by mohlabýt další past. Až přijdou, bude to na základě jejich rozhodnutí, a ne proto, že jsem jim prozradilasvoji polohu.

Zůstaň na místě a trochu se vyspi, Katniss, říkám si, ačkoliv si přeju, abych mohla okamžitě začíthledat Peetu. Zítra ho najdeš.

Opravdu usínám, ale ráno jsem mimořádně opatrná, protože mě napadá, že profíci sice mohli váhat

s útokem, ale třeba na mě nastražili pod stromem nějakou past, nebo čekají, aby mě přepadli zezálohy. Před sestupem ze stromu se připravuji na další den – jím velkou snídani, balím si věci dobatohu a chystám si zbraně. Na zemi mi ale všechno připadá klidné a neporušené.

Dnes budu muset být dvojnásob obezřetná. Profíci vědí, že se pokouším najít Peetu. Možná serozhodnou s útokem počkat, dokud ho nenajdu. Jestli je opravdu tak těžce raněný, jak si Cato myslí,ocitla bych se v situaci, kdy budu muset sama bránit dva lidi. Pokud je ale Peeta tak bezmocný, jak semu podařilo zůstat naživu? A jak ho, pro všechno na světě, najdu?

Snažím se vzpomenout si na cokoliv, co Peeta kdy řekl, z čeho bych mohla nějak usoudit, kde seskrývá, ale nic mě nenapadá. Vracím se tedy k poslednímu okamžiku, kdy jsem ho viděla, jak se třpytína slunečním světle a křičí na mě, abych utekla. Pak se objevil Cato s taseným mečem. Jak ale Peetavyvázl? Možná na něj jed sršáňů nepůsobil tolik jako na Cata. Možná mu právě tato skutečnostdovolila uprchnout. I on ale dostal žihadlo, takže jak daleko mohl doběhnout, s bodnou ranou od Cataa plný sršáního jedu? A jak se udržel při životě po všechny následující dny? Jestli nepodlehl zraněnía žihadlům, určitě by už dávno zemřel žízní.

A z toho odvozuji první věc o jeho poloze. Nemohl přežít bez vody. Vím to z vlastní zkušenostiběhem prvních dnů v aréně. Určitě se ukrývá někde v blízkosti zdroje vody. Je tu jezero, ale to mipřipadá jako nepravděpodobná možnost, protože by se ocitl příliš blízko tábora profíků. Několik tůnínapájených potůčkem. U nich byste si ale přímo koledovali o objevení. A pak potůček. Vede odmísta, kde jsme tábořili s Routou, a teče až k jezeru a dál. Jestli se držel potůčku, mohl se přesouvat apřitom zůstávat u vody. Mohl kráčet korytem, a zakrývat tak svoje stopy. Dokonce se mu mohlopodařit ulovit nějakou tu rybu.

Mám tedy dobrý výchozí bod pro své pátrání.

Pro zmatení nepřátel rozdělávám oheň, na který přikládám hodně zeleného, mokrého dřeva. I kdybysi mysleli, že jde o lest, snad usoudí, že se schovávám někde v jeho blízkosti. Já ale ve skutečnostibudu hledat Peetu.

Slunce svým žárem takřka okamžitě rozptyluje ranní opar a poznávám, že dnešní den bude většíhorko než obvykle. Voda v potůčku mi příjemně chladí chodidla. Jsem v pokušení cestou volatPeetovo jméno, ale rozhoduji se to nedělat. Budu ho muset najít s pomocí zraku a jednoho zdravéhoucha, nebo bude muset najít on mě. Bude přece vědět, že ho hledám, ne? Nemá o mně tak nízkémínění, aby si myslel, že bez ohledu na nové pravidlo budu dál hrát sama za sebe. Nebo ano? Jevelice málo předvídatelný, což by za jiných okolností mohlo být zajímavé, ale teď to představuje jendalší překážku.

Zanedlouho docházím k místu, odkud jsem zatáčela od potůčku k táboru profíků. Nikde není anistopa po Peetovi, ale to mě nepřekvapuje. Tudy jsem od té příhody se sršáni šla třikrát. Kdyby bylnablízku, jistě bych si ho už všimla. Potůček se ohýbá doleva, do oblasti lesa, kterou jsem dosudnenavštívila. Bahnité břehy pokryté spletí vodních rostlin střídají velké balvany a ty se postupně ještězvětšují, takže se mezi nimi po chvíli začínám cítit tak trochu v pasti. Teď by bylo docela obtížnérychle utéct z koryta. Ubránit se Catovi nebo Mlatovi v takovém skalnatém terénu. Dospěju dokonce kzávěru, že jdu úplně špatný směrem, protože tady by se zraněný Peeta nemohl pohybovat, vtom všakna jednom balvanu spatřím krvavou stopu. Krev už dávno zaschla, ale rovnoběžné šmouhy naznačují,že se ji někdo – možná člověk se zastřenou myslí – pokoušel otřít.

Přidržuji se kamenů a pomalu postupuji ve směru krve. Nacházím několik dalších krvavých skvrn,jednu dokonce s několika přilepenými nitěmi, ale nikde žádná známka života. Neovládnu se a tlumeněvolám jeho jméno: „Peeto! Peeto!“ Pak na pokroucený strom opodál usedá reprodrozd a začínánapodobovat moji intonaci, takže přestávám. Vzdávám se a slézám zpátky do koryta. V duchu siříkám: Určitě se přesunul jinam. Někam dál po proudu.

Právě nořím chodidlo do vody, když slyším hlas.

„Jsi tu, abys mě dorazila, drahoušku?“

Prudce se otáčím. Ta slova se ozvala po mé levici, takže jsem je neslyšela příliš dobře. A ten hlasbyl chraptivý a slabý. Přesto musel patřit Peetovi. Kdo jiný v aréně by mě oslovil „drahoušku“?Pátrám pohledem podél břehu, ale nic nevidím. Jen bahno, rostliny a balvany.

„Peeto?“ šeptám. „Kde jsi?“ Žádná odpověď. Mohlo se mi to jenom zdát? Ne, jsem si jistá, že šloo skutečný hlas, a taky zněl velice blízko. „Peeto?“ Pokračuji v chůzi podél břehu.

„Hlavně na mě nešlápni.“

Uskakuji. Promluvil mi přímo u nohou. Pořád ale nic nevidím. Pak se otevřou jeho oči, jasněmodré uprostřed hnědého bahna a zelených listů. Lapám po dechu a Peeta mě odměňuje smíchem, přikterém se mu zalesknou bílé zuby.

Jde o vrcholný výkon maskování. Zapomeňte na házení těžkými předměty. Peeta měl jít na svojesoukromé vystoupení před tvůrci her namaskovaný jako strom. Nebo balvan. Nebo bahnitý břeh plnýplevele.

„Zavři znovu oči,“ přikazuji mu. Poslechne mě a jeho ústa rovněž dočista mizí. Většinu těla má podvrstvou bláta a rostlin. Jeho tvář i paže jsou tak dovedně zamaskovány, že jsou prakticky neviditelné.Klekám si vedle něj. „Ty hodiny zdobení dortů se asi přece jen nakonec vyplatily.“

Peeta se usmívá. „Ano, poleva. Poslední obrana před smrtí.“

„Ty nezemřeš,“ ujišťuji ho pevně.

„Kdo to říká?“ Má tak slabý hlas.

„Já to říkám. Teď jsme ve stejném týmu,“ dodávám.

Otvírá oči. „Slyšel jsem. Je od tebe hezké, že jsi našla to, co ze mě zbývá.“

Vytahuji láhev s vodou a dávám mu napít. „Poranil tě Cato?“ ptám se.

„Do levé nohy. Vysoko,“ odpovídá.

„Přesuneme tě do potůčku a nejdřív tě omyju, abych se podívala, jak ta rána vypadá,“ říkám.

„Nejdřív se ke mně nakloň,“ říká. „Musím ti něco říct.“ Skláním se a přikládám mu zdravé ucho kertům, které mě šimrají, když šeptá: „Nezapomeň, že jsme do sebe bláznivě zamilovaní, takže měmůžeš líbat, kdykoliv budeš mít chuť.“

Ucukávám, ale nakonec se dávám do smíchu. „Díky, budu to mít na paměti.“ Aspoň je pořádschopný žertovat. Když mu ale začínám pomáhat k potůčku, veškerá legrace končí. Je to necelý metr.Jak obtížný úkol to může být? Velice obtížný, uvědomuji si, když zjišťuji, že se Peeta nedokáže sámpohnout ani o píď. Je tak slabý, že maximum, co může udělat, je neklást mi odpor. Zkouším ho

opatrně táhnout, ale přestože se ze všech sil snaží zůstat zticha, ze rtů se mu dere několik ostrýchvýkřiků bolesti. Bahno a rostliny ho zřejmě uvěznily a já musím mohutně zabrat, abych ho uvolnila zjejich sevření. Je stále skoro metr od vody, leží na zemi s pevně zaťatými zuby a ve tváři má stopy počerstvých slzách.

„Podívej, Peeto, do toho potůčku tě skulím. Je tady hodně mělký,“ oznamuji mu.

„Skvělé,“ vydechuje.

Krčím se vedle něj. Opakuji si, že ať se stane cokoliv, nesmím přestat, dokud nebude ve vodě. „Natři,“ velím. „Raz, dva, tři!“ Daří se mi ho překulit jen jednou a už s tím musíme přestat kvůli hroznýmzvukům, jež vydává. Leží na samém okraji koryta. Možná je to takhle stejně lepší.

„Dobře, změna plánu. Nedovalím tě až do vody,“ hlásím mu. Kromě toho, kdybych ho shodila dolů,kdoví, jestli ho ještě někdy vytáhnu ven.

„Už žádné koulení?“ ptá se.

„Ne, máš to za sebou. Teď tě umyju. Sleduj zatím okolní les, ano?“ říkám. Dá se těžko odhadnout,kde bych měla začít. Je tak pokrytý spečeným bahnem a listy, že nevidím ani jeho šaty. Pokud vůbecnějaké má. Při tom pomyšlení na vteřinu zaváhám, ale pak se pouštím do svého úkolu. Nahá tělanejsou v aréně ničím neobvyklým.

Mám dvě láhve a Routin kožený vak. Opírám je ve vodě o kámen, takže se dvě vždycky naplňují,zatímco třetí vylévám Peetovi na tělo. Chvíli to trvá, ale konečně mezi bahnem odhaluji jehooblečení. Jemně mu rozepínám bundu i košili a stahuji je z něj. Tílko má tak přilepené k ranám, že homusím rozřezat nožem a namočit vodou, aby se dalo uvolnit. Má ošklivé modřiny, přes hruď se mutáhne dlouhá popálenina a dostal celkem čtyři sršání žihadla, včetně toho pod uchem. Cítím se ale otrochu líp. Tohle všechno dokážu ošetřit. Rozhoduji se, že se nejprve postarám o horní polovinu jehotěla, abych mu trochu ulevila od bolesti, než se podívám, co mu Cato provedl s nohou.

Nemělo by smysl ošetřovat mu rány, dokud leží v čerstvě vytvořené bahnité kaluži, a tak ho opírámo balvan. Poslušně sedí, zatímco vyplachuji zbytky hlíny z jeho vlasů a kůže. Kůži má na slunečnímsvětle velice bledou a už vůbec nevypadá jako statný pekařský chasník. Musím vytáhnout žihadla zotoků po sršáních bodnutích. Pokaždé sebou trhne, ale jakmile na otok přikládám rozžvýkané listy,vydechuje úlevou. Zatímco osychá na slunci, roztírám mu po hrudi mast proti popáleninám. V tuchvíli si všímám, jak rychle mu stoupá teplota. Vrstva bahna a studená voda z potůčku zakrylyskutečnost, že plane horečkou. Procházím lékárničku ze zásob kluka z Prvního kraje a nacházímprášky proti horečce. I matka je občas kupuje, pokud selžou její domácí léky.

„Spolkni je,“ říkám a Peeta poslušně plní můj pokyn. „Musíš mít hlad.“

„Ani ne. Je to zvláštní, ale nemám hlad už několik dní,“ odpovídá Peeta. Když mu nabízímkoroptvici, dokonce nakrčí nos a odvrací se. To mi prozrazuje, jak vážně je nemocný.

„Peeto, musím do tebe dostat trochu jídla,“ trvám na svém.

„Stejně ho zase hned vyzvracím,“ namítá. Přiměju ho aspoň k tomu, aby snědl několik kouskůsušeného jablka. „Díky. Už je mi mnohem líp, vážně. Mohu se teď vyspat, Katniss?“ ptá se.

„Brzy,“ slibuji. „Nejdřív se ti musím podívat na nohu.“ Snažím se postupovat co nejjemněji –stahuji mu boty, ponožky a pak velice pomalu, po jednotlivých centimetrech i kalhoty. V látce

nohavice vidím ránu, kudy Peetovi vnikl vysoko do stehna Catův meč, ale to mě ani trochunepřipravuje na to, co nacházím pod tím. Hlubokou zanícenou ránu, z níž prýští krev a hnis. Otok. Acož je nejhorší ze všeho, pach hnijícího masa.

Mám sto chutí utéct. Zmizet v lese, jako jsem to udělala toho dne, kdy do našeho domu přineslioběť popálenin. Jít lovit, zatímco má matka a Prim ošetří zranění, k jehož uzdravení mé schopnostinestačí a jemuž nemám odvahu čelit. Kromě mě tu ale nikdo není. Snažím se postupovat se stejnýmklidným odhodláním, jaké vyzařuje z matky, když se věnuje obzvláště obtížným případům.

„Docela ošklivé, co?“ říká Peeta a bedlivě mě pozoruje.

„Nic moc.“ Krčím rameny, jako by nešlo o nic vážného. „Měl bys vidět některé případy, které nosímé matce z dolů.“ Nedodávám, že obvykle mizím z domu, kdykoliv matka léčí něco vážnějšího nežnachlazení. Když o tom tak uvažuji, nejsem ani moc ráda ve společnosti někoho, kdo kašle. „Nejdřívto musím pořádně vyčistit.“

Nechávám Peetovi krátké spodky, protože nevypadají tak hrozně, nechci je stahovat přes otekléstehno, a přiznávám, cítím se nesvá z pomyšlení na jeho nahotu. To je další rozdíl oproti mé matce aPrim. Nahota na ně nemá žádný účinek. V této fázi her by Peetovi paradoxně mnohem víc pomohla mámladší sestra. Zasouvám pod něj plastovou fólii, abych mohla opláchnout zbytek jeho těla. S každouláhví vody, kterou na něj vylévám, rána ve stehně vypadá hůř. Jinak má na nohou jen jedno žihadlo odsršáňů a pár menších popálenin, které rychle ošetřuji; Ovšem ta bodná rána… Co s ní, pro všechno nasvětě, provést?

„Necháme ji chvilku na vzduchu a pak…,“ nerozhodně umlkám.

„A pak ji vyléčíš?“ doplňuje Peeta. Zdá se, že mě téměř lituje. Jako by věděl, že jsem v koncích.

„Správně,“ říkám. „Mezitím sněz tohle.“ Vkládám mu do ruky půlky sušené hrušky a vracím se kpotůčku, abych mu vyprala zbytek šatů. Když je rozprostřu na slunci, aby uschly, procházím obsahlékárničky. Jsou tu víceméně jen základní věci. Obvazy, pilulky proti horečce, léky na zklidněnížaludku. Nic dostatečně účinného k ošetření Peety.

„Budeme muset trochu experimentovat,“ přiznávám. Vím, že listy proti sršáním žihadlům působíproti infekci, a tak začínám s nimi. Přiložím k jeho ráně hrst rozžvýkaných listů a po několikaminutách mu po stehně začíná stékat pramínek hnisu. Říkám si, že jde o dobré znamení, a bolestivě sekoušu do vnitřní strany tváře, protože hrozí, že se každou chvíli znovu objeví má snídaně.

„Katniss?“ oslovuje mě Peeta. Dívám se mu do očí. Vím, že jsem určitě zelená ve tváři. Rtynaznačuje: „Co ten polibek?“

Vyprsknu smíchem, protože celá věc je tak nechutná, že nemohu dělat nic jiného.

„Něco se děje?“ ptá se trochu příliš nevinně.

„Já… nejsem v tom dobrá. Nejsem jako matka. Nemám tušení, co vlastně dělám, a nesnáším hnis,“přiznávám. „Fuj!“ Dopřávám si tiché zasténání, zatímco oplachuji první várku listů a přikládámdruhou.

„Jak můžeš lovit?“ ptá se.

„Věř mi, že zabíjení je mnohem snazší než tohle,“ říkám. „Ačkoliv je vlastně možné, že tě právětaky zabíjím.“

„Nemohla bys to trochu urychlit?“ ptá se.

„Ne. Zavři zobák a sněz si ty hrušky,“ odsekávám.

Po třech výměnách obkladů z listů a snad celém džberu vyteklého hnisu rána vypadá o něco líp.Otok splaskl a já konečně vidím, jak hluboko se Catův meč zabořil. Až na kost.

„Co dál, doktorko Everdeenová?“ ptá se.

„Asi na ránu dám trochu masti proti popáleninám. Myslím, že pomáhá proti infekci. A obvážu ji,“říkám a vzápětí se řídím vlastními slovy. Když je zranění překryté bílým obvazem, vypadá, že půjdemnohem lépe zvládnout. Vedle sterilního obvazu ovšem vyniká, jak špinavý je lem Peetovýchspodků. Vytahuji Routin batoh. „Tímhle se zakryj a já ti vyperu spodky.“

„Mně nevadí, když mě uvidíš nahého,“ říká Peeta.

„Jsi jako zbytek mé rodiny,“ vzdychám. „Ale mně to vadí, jasné?“ Obracím se k němu zády ahledím na potůček, dokud jeho spodky nedopadnou do vody. Určitě se cítí o něco líp, když můžeházet.

„Jsi docela choulostivá na takovou nebezpečnou osobu,“ poznamenává Peeta, zatímco vytloukámze spodků špínu o dva kameny. „Teď mě mrzí, že jsem tě nenechal osprchovat Haymitche.“

Při té vzpomínce se ušklíbnu. „Co od něj máš?“

„Zatím nic,“ říká Peeta. Po krátké odmlce mu to dochází. „Proč, tobě něco poslal?“

„Lék proti popáleninám,“ odpovídám málem zahanbeně. „Jo, a taky chleba.“

„Vždycky jsem věděl, že jsi jeho favoritka,“ říká Peeta.

„Prosím tě, nedokáže vystát, když jsem s ním v jedné místnosti,“ namítám.

„Protože jste si tak podobní,“ mumlá Peeta. Nechávám jeho poznámku bez odezvy, neboť teďopravdu není vhodná chvíle urážet Haymitche, i když bych měla sto chutí to udělat.

Nechám Peetu, aby si zdříml, zatímco mu schnou šaty na slunci, ale později odpoledne už sinemůžeme dovolit dále čekat. Jemně mu třesu ramenem. „Peeto, musíme vyrazit,“

„Vyrazit?“ opakuje zmateně. „Kam?“

„Pryč odsud. Možná po proudu. Někam, kde se schováme, dokud nezesílíš,“ vysvětluji. Pomáhámmu s oblékáním, ale chodidla mu nechávám bosá, aby se mohl brodit vodou, a pomáhám mu vstát.Jakmile přenese váhu na zraněnou nohu, z tváře mu vyprchává veškerá barva. „Tak pojď. Tozvládneš.“

Jenže to nezvládne. Nebo aspoň ne nadlouho. Ujdeme zhruba padesát metrů po proudu. Peeta se miopírá o rameno a já vidím, že každou chvíli omdlí. Usazuji ho na břeh tak, že má hlavu položenoumezi koleny, a neobratně ho hladím po zádech a rozhlížím se přitom po okolí. Jistě, nejlepší by bylo,kdybych ho vytáhla do koruny stromu, ale to nepřichází v úvahu. Mohlo by to být ale horší. Balvanymezi sebou vytvářejí dutiny připomínající jeskyně. Zrak mi padá na jednu z nich, asi dvacet metrů nadpotůčkem. Když si Peeta opět může stoupnout, zpola ho vedu a zpola nesu nahoru k jeskyni. Rádabych se porozhlédla po lepším útočišti, ale tohle musí stačit, protože můj společník je dočistavyřízený. Je bledý jako duch, ztěžka oddychuje a chvěje se, přestože se teprve začalo mírněochlazovat.

Pokrývám zem v jeskyni vrstvou jehličí, rozbaluji spací pytel a ukládám do něj Peetu. Vpravuji doněj dvě pilulky a trošku vody, když nedává pozor, ale odmítá jíst třeba jen ovoce. Pak leží bez hnutí asleduje mě, jak buduji z lián něco na způsob stěny k zakrytí ústí jeskyně. Výsledek není vůbecuspokojivý. Zvíře by si možná ničeho nevšimlo, ale člověk na první pohled pozná, že jde o lidskédílo. Rozčileně stěnu opět strhávám.

„Katniss,“ ozývá se Peeta. Jdu k němu a odhrnuji mu vlasy z očí. „Díky, že jsi mě našla.“

„Ty bys našel mě, kdybys mohl,“ odpovídám. Čelo má horké, jako by pilulky neměly žádný účinek.Náhle, zničehonic, mě děsí pomyšlení, že zemře.

„Ano. Poslyš, jestli se nevrátím…,“ začíná.

„Takhle nemluv. Nevyčistila jsem ti všechen ten hnis z rány pro nic a za nic,“ skáču mu do řeči.

„Já vím. Ale pro případ, že bych…,“ pokouší se pokračovat.

„Ne, Peeto, nechci se o tom ani bavit,“ říkám a pokládání mu prsty na rty, abych ho umlčela.

„Ale já…,“ nedá se.

Z náhlého popudu se k němu nakláním a líbám ho na ústa. Je to patrně dost opožděné, protože mápravdu: měli bychom být do sebe bláznivě zamilovaní. Je to poprvé, co jsem políbila chlapce, takžeby ve mně takové políbení mělo zanechat nějaký dojem, ale vnímám jen to, jak nepřirozeně horké márty. Oddaluji se a upravuji kolem něj lem spacího pytle. „Ty nezemřeš. Zakazuji ti to. Je to jasné?“

„Je,“ šeptá.

Vycházím do chladného večera ve chvíli, kdy se z nebe snáší padáček. Rychle rozvazuji provázeka doufám, že jde o nějaké pořádný lék na Peetovu nohu. Místo toho nacházím nádobu, horkýmvývarem.

Haymitch mi nemohl poslat jasnější signál. Jeden polibek se rovná jedné porci vývaru. Skoroslyším jeho vrčení. „Máš být zamilovaná, drahoušku. Ten chlapec umírá. Ukaž divákům něco, s čímmohu pracovat!“

A má pravdu. Jestli chci udržet Peetu naživu, musím předvést publiku víc, něco, aby lidem na násopravdu záleželo. Milenci stíhaní nepřízní osudu, kteří se zoufale snaží vrátit domů. Dvě srdce bijícíjako jedno. Milostná touha.

Bude to obtížné, protože jsem ještě nikdy nebyla zamilovaná. Myslím na své rodiče. Na to, jak otecnikdy nezapomněl přinést matce z lesa nějaký dárek. To, jak se matce rozzářila tvář při zvuku jehokroků u dveří. To, jak málem přestala žít, když otec zemřel.

„Peeto!“ říkám a zkouším nasadit ten zvláštní tón hlasu, kterým matka mluvila pouze s otcem.Znovu usnul, ale probouzím ho polibkem, což ho podle všeho leká. Pak se usmívá, jako by mu keštěstí stačilo, kdyby tu mohl ležet a dívat se na mě. Peeta je v těchhle věcech skvělý.

Zvedám vývar. „Podívej, co ti Haymitch poslal.“

Je třeba hodiny přemlouvání, prošení, vyhrožování a ano, líbání než konečně, doušek po doušku,vyprazdňuje celou nádobu. Nechávám ho usnout a obstarávám vlastní potřeby: hltám večeřisestávající z koroptvice a kořínků, zatímco sleduji dnešní rekapitulaci na obloze. Žádná další úmrtí.Přesto jsme s Peetou předvedli divákům docela zajímavý den. Snad nás tvůrci her odmění klidnounocí.

Automaticky se rozhlížím po dobrém stromě, v jehož koruně bych mohla přenocovat, ale pak siuvědomuji, že tahle kapitola skončila. Nemohu nechat Peetu na zemi. Jeho poslední úkryt jsemnechala v nezměněném stavu – jak jsem ho mohla zamaskovat? – a jsme pouhých padesát metrů poproudu. Nasazuji si noční brýle, zbraně mám po ruce a sedám si, abych držela hlídku.

Teplota rychle klesá a brzy jsem promrzlá na kost. Nakonec se vzdávám a lehám si do spacíhopytle k Peetovi. Uvnitř je příjemné teplo a já se vděčně uvolňuji, dokud mi nedochází, že tu není jenteplo, ale vyložené horko, protože spacák uchovává jeho horečku. Sahám Peetovi na čelo – má jehorké a suché. Nevím, co mám dělat. Nechat ho ve spacím pytli a doufat, že horko porazí infekci?Vytáhnout ho ven a doufat, že ho zchladí noční vzduch? Nakonec jen vlhčím kousek obvazu apřikládám mu ho na čelo. Připadá mi to jako chabý pokus, ale bojím se zkoušet cokolivdrastičtějšího.

Noc trávím napůl vsedě, napůl vleže vedle Peety, vyměňuji mu obklad na čele a snažím senemyslet příliš na to, že spojením s ním jsem se stala podstatně zranitelnější, než když jsem bylasama. Jsem uvězněná na zemi, musím být ve střehu a ještě se starám o velice nemocnou osobu.Nezbývá mi než věřit, že ať už jsem se ho vydala hledat na základě jakéhokoliv instinktu, jednalo se osprávné rozhodnutí.

Když se na obloze objevují první červánky, všímám si lesklé vrstvy potu na Peetově rtu a zjišťuji,že horečka polevila. Nemá sice normální teplotu, ale aspoň je o několik stupňů chladnější. Přisplétání lián jsem minulý večer narazila na keříček s Routinými bobulemi. Očesávám je arozmačkávám do nádoby od vývaru. Nakonec je zalévám studenou vodou.

Když se vracím do jeskyně, Peeta se právě pokouší vstát. „Vzbudil jsem se a ty jsi byla pryč,“ říká.„Dělal jsem si o tebe starost.“

Musím se smát, zatímco ho znovu ukládám. „Ty sis dělal starosti o mě? Podíval ses někdy vposlední době na sebe?“

„Napadlo mě, že tě třeba našli Cato s Kordetou. Rádi loví v noci,“ odpovídá.

„Kordetou? Kdo je to?“

„Ta holka z Prvního kraje. Je pořád naživu, viď?“ ptá se.

„Ano, jsme tu my, oni, Mlat a Liška,“ říkám. „To je moje přezdívka pro holku z Pátého kraje. Jakse cítíš?“

„Líp než včera. Tohle je daleko lepší než to bahno,“ odpovídá. „Čisté oblečení, léky, spací pytel

a… ty.“

No jasně, naše romance. Dotýkám se jeho tváře a on mě bere za ruku a tiskne si ji ke rtům.Vzpomínám si, že otec dělal totéž mé matce, a uvažuji, odkud to asi Peeta má. Rozhodně ne od svéhootce a té čarodějnice.

„Žádné další polibky, dokud se nenajíš,“ říkám.

Zvedám ho do sedu, opírám ho o stěnu a Peeta poslušně polyká lžičky rozmačkaných bobulí, kterému dávám do pusy. Znovu ale odmítá koroptvici.

„Nespala jsi,“ poznamenává.

„To nevadí,“ říkám, ale pravda je, že jsem vyčerpaná.

„Vyspi se teď. Já budu hlídat. Vzbudím tě, jestli se něco bude dít,“ nabízí. Váhám. „Katniss,nemůžeš zůstat vzhůru napořád.“

V tom má pravdu. Nakonec se budu muset vyspat. A patrně je lepší vyspat se teď, kdy je Peetapoměrně při smyslech a bdělý když máme na své straně denní světlo. „Dobře,“ přikyvuji, „Ale jen nadvě hodinky. Pak mě vzbudíš.“

Na spací pytel je příliš teplo. Rozkládám ho na zem v jeskyni a lehám si na něj. V ruce držímnabitý luk pro případ, že bych musela rychle vystřelit. Peeta sedí vedle mě, opírá se o stěnu, zraněnounohu má nataženou před sebou a očima sleduje venkovní svět. „Jen spi,“ říká jemně. Rukou miodhrnuje volné pramínky vlasů z čela. Na rozdíl od dosavadních hraných polibků a dotyků toto gestopůsobí přirozeně a uklidňuje mě. Nechci, aby přestal, a on opravdu pokračuje. Hladí mě po vlasech,ještě když usínám.

Příliš dlouho. Spala jsem příliš dlouho. V okamžiku, kdy otvírám oči, vím, že je pozdní odpoledne.Peeta je hned u mě, ve stále stejné poloze. Sedám si a cítím se poněkud rozmrzele, ale odpočinulajsem si lépe než za několik posledních dnů.

„Peeto, po dvou hodinách jsi mě měl vzbudit,“ říkám.

„Kvůli čemu? Nic se tu nedělo,“ odpovídá. „Kromě toho tě rád pozoruju, když spíš. Nemračíš se, avypadáš proto o hodně líp.“

Nad jeho slovy se pochopitelně mračím, což u něj vyvolává úsměv. Tehdy si všímám, jak má opětsuché rty. Sahám mu na tvář. Žhne jako kamínka. Tvrdí, že pil, ale nádoby s vodou mi připadají stáleplné. Dávám mu pár pilulek proti horečce a stojím nad ním, zatímco pije první a poté druhý půllitrvody. Ošetřuji mu popáleniny a žihadla, které se jasně zlepšují. Zhluboka se nadechuji a rozmotávámobvaz na jeho noze.

Cítím, jak ve mně roste beznaděj. Rána vypadá hůř, mnohem hůř. Nevidím sice žádný hnis, alezvětšil se otok a lesklá kůže kolem je celá červená. Všímám si rudých proužků, které se mu začínajíšířit po noze. Otrava krve. Bez léčby ho jistě zabije. Moje rozžvýkané listy a mast na popáleniny stím nic nezmohou. Budeme potřebovat silné kapitolské léky proti infekci. Nedovedu si ani představitcenu tak silných léků. Pokud Haymitch spojí prostředky od všech sponzorů, bude to stačit? Pochybuji.Cena darů se zvyšuje s délkou her. Částka, za jakou se první den pořídí pořádné jídlo, dvanáctý denstačí na pouhou sušenku. A léky, jaké potřebuje Peeta, by byly nesmírně drahé už na začátku.

„No, trochu to oteklo, ale hnis zmizel,“ říkám rozechvěle.

„Já vím, co je otrava krve, Katniss,“ odpovídá Peeta. „I když moje matka není léčitelka.“

„Budeš jenom muset vydržet déle než ostatní, Peeto. V Kapitolu tě uzdraví, až vyhrajeme,“ ujišťujiho.

„Jo, to je dobrý plán,“ přikyvuje. Mám ale pocit, že to říká jen kvůli mně.

„Musíš jíst. Udržovat se při síle. Udělám ti polévku,“ říkám.

„Nerozdělávej oheň,“ nabádá mě. „Nestojí to za to.“

„Uvidíme,“ říkám. Jdu s nádobou k potůčku a uvědomuji si, jaké kruté horko panuje. Vsadila bychse, že tvůrci her postupně zvyšují teploty přes den a snižují je v noci. Rozpálené kameny na břehupotoka mi ale vnuknou nápad. Možná nebudu muset zapalovat oheň.

Sedám si na velký plochý kámen v polovině cesty mezi potůčkem a jeskyní. Když vydezinfikuji půlkotlíku vody, stavím kotlík na přímé sluneční světlo a přidávám do vody několik horkých kamenů ovelikosti vajec. Jsem první, kdo by připustil, že neumím moc vařit. Vaření polévky ovšem spočívávíceméně v tom, že se veškeré přísady naházejí do hrnce a pak se čeká, což zvládám docela slušně.Krájím koroptvici, dokud z ní není téměř kaše, a drtím několik Routiných kořínků. Naštěstí jsemoboje už dřív upekla, takže je stačí jen trochu ohřát. Voda je od slunce a kamenů docela teplá.Přidávám do ní maso i kořínky, vyměňuji kameny za čerstvé a vydávám se hledat něco zeleného,abych přidala trochu koření. Zanedlouho nacházím trs pažitky vyrůstající vedle několika balvanů.Dokonalé. Sekám ji najemno a přidávám ji do kotlíku, znovu měním kameny, přiklápím kotlík poklicía nechávám ho na slunci.

V okolí jsem si všimla jen málo známek přítomnosti zvěře, ale nechce se mi nechávat Peetusamotného, a tak jen nastražím několik ok a doufám, že budu mít štěstí. Přemýšlím, jak si vedouostatní splátci, když přišli o hlavní zdroj potravin. Nejméně tři z nich – Cato, Kordeta a Liška – se naněj spoléhali. Mlat ale nejspíš ne. Mám pocit, že určitě má aspoň část Routiných vědomostí o tom,jak se živit z darů země. Bojují jeden s druhým? Hledají nás? Třeba už nás jeden z nich objevil apouze čeká na správný okamžik k útoku. To pomyšlení mě nutí vrátit se do jeskyně.

Peeta leží na spacím pytli ve stínu kamenů. Ačkoliv se trochu rozjasňuje, když mě vidí, očividně secítí mizerně. Přikládám mu na hlavu chladný hadřík, ale ten se zahřívá prakticky okamžitě, jakmile sedotkne jeho kůže.

„Chceš něco?“ ptám se ho.

„Ne,“ vrtí hlavou. „Díky. Nebo počkej, ano. Vypravuj mi.“

„Mám ti vypravovat? O čem?“ říkám. Nejsem dobrá vypravěčka. Vyprávění je trochu jako zpěv.Jednou za čas ale ze mě Prim vydoluje nějaký příběh.

„Něco veselého. Pověz mi o nejšťastnějším dnu, na jaký si vzpomínáš,“ říká Peeta.

Ze rtů se mi dere něco mezi povzdychem a vyčerpaným odfrknutím. Veselý příběh? To budevyžadovat podstatně větší úsilí než polévka. Lámu si hlavu, abych vydolovala nějakou šťastnouvzpomínku. Ve většině z nich se objevuje Hurikán a lovení a mám dojem, že by se u Peety ani divákůnesetkaly s kladným ohlasem. Zbývá tedy Prim.

„Už jsem ti někdy vyprávěla, jak jsem získala pro Prim kozu?“ ptám se. Peeta vrtí hlavou avyčkávavě na mě hledí. A tak začínám. Musím ale opatrně. Má slova uslyší všichni po celém Panemu.

A ačkoliv si lidé bezpochyby dají dohromady, že jsem pytlačila, nechci ublížit Hurikánovi, MastnéSae, řeznici ani strážcům pořádku u nás doma, kteří jsou mými zákazníky. A kdybych veřejněrozhlásila, že porušují zákon, rozhodně bych jim neprospěla.

Skutečný příběh, jak jsem sehnala peníze na Priminu kozu, se totiž odvíjel následovně. Byl pátečnívečer, den před sestřinými desátými narozeninami pozdě v květnu. Jakmile skončila škola, vyrazilijsme s Hurikánem do lesa, protože jsem chtěla získat dostatečně bohatý úlovek, abych ho mohlavyměnit za dárek pro Prim. Možná za novou látku na šaty nebo za hřeben. Do pastí se chytilo doceladost zvířat a lesy byly plné různých jedlých rostlin, ale neuspěli jsme víc než v jiné dny. Vracela jsemse zklamané domů, ačkoliv mě Hurikán ujišťoval, že se nám zítra povede líp. Na okamžik jsme usedlik odpočinku u potůčku, když jsme ho spatřili. Mladého jelena, podle velikosti zhruba ročního. Teprvemu rostly parůžky, dosud pokryté vrstvou sametu. Byl připravený k útěku, ale nevěděl, co si o nás mámyslet. Lidi neznal. Vypadal nádherně.

Možná ne už tak nádherně, když ho zasáhly dva šípy, jeden do krku a druhý do hrudi. Vystřelilijsme s Hurikánem ve stejný okamžik. Zvíře se pokusilo utéct, ale klopýtlo a Hurikán mu nožempodřízl hrdlo, než si stačilo uvědomit, co se děje. Na vteřinu jsem pocítila výčitky, že jsme zabiliněco tak mladého a nevinného. Vzápětí mi ale zakručelo v žaludku, který už se těšil na mladé anevinné maso.

Jelen! Celkem jsme s Hurikánem složili vysokou zvěř pouze třikrát. První byla laň, která si nějakporanila nohu, a nedala se skoro počítat. Z této zkušenosti jsme se poučili, že nemáme tělo táhnout načerný trh. Působí jen zmatky, když se lidé handrkují o jednotlivé části a snaží se pro sebe urvat aspoňkousek. Mastná Sae nás poslala k řeznici, ale to už byl náš úlovek ošklivě poškozený, chyběly mukusy masa a kůži měl na mnoha místech proděravěnou. Všichni sice zaplatili, ale snižovalo to cenuúlovku.

Tentokrát jsme počkali do tmy a proklouzli jsme dírou v plotě nedaleko řeznictví. Ačkoliv o násbylo známo, že jsme lovci, nechtěli jsme, aby nás někdo přistihl, jak vlečeme sedmdesátikilovéhojelena ulicemi Dvanáctého kraje za denního světla, jako bychom si ze zákonů nedělali vůbec nic.

Řeznice, malá, boubelatá žena jménem Ruba, přišla po zaklepání k zadním dveřím. S Rubou senesmlouvá. Nabídne vám cenu, kterou můžete přijmout nebo odmítnout, ale je to spravedlivá cena.Přijali jsme její nabídku a Ruba přihodila několik jeleních řízků, které jsme si mohli vyzvednout porozporcování. I po rozdělení částky na dvě poloviny šlo o největší množství, jaké jsme kdy sHurikánem drželi v ruce. Rozhodli jsme se, že si to zatím necháme pro sebe a překvapíme svojerodiny masem a penězi na konci následujícího dne.

Takhle jsem ve skutečnosti získala peníze na nákup kozy, ale Peetovi vyprávím, že jsem prodalamatčin starý stříbrný medailonek. To nikomu neublíží. Přejdu ve vyprávění na den Priminýchnarozenin.

Vypravili jsme se s Hurikánem odpoledne na trh, abych koupila látku na šaty. Zatímco jsempřejížděla prsty po silném modrém bavlněném plátně, zahlédla jsem něco jiného. Byl tu stařec, kterýchová stádečko koz na opačném konci Sloje. Neznám jeho jméno, ale všichni mu říkají Kozí dědek.Má oteklé, bolestně pokroucené klouby a trpí dusivým kašlem, který dokazuje, že strávil dlouhé rokyv dolech. Jinak má ale štěstí. Nějak se mu podařilo našetřit dost peněz na kozy a teď má ve svém věkujinou náplň života, než pomalu umírat podvýživou. Je špinavý a netrpělivý, ale zvířata má čisté ajejich mléko je skvělé, pokud si ho můžete dovolit.

Jedna z koz, bílá s černými skvrnami, však ten den ležela na vozíku a příčina byla více než zjevná.Něco, patrně pes, jí potrhalo rameno a do rány se dostala infekce. Byla na tom tak zle, že ji Kozídědek musel podpírat, aby ji mohl podojit. Napadlo mě, že znám někoho, kdo ji vyléčí.

„Hurikáne,“ zašeptala jsem. „Chci pro Prim tu kozu.“

Vlastnictví dojné kozy může ve Dvanáctém kraji z gruntu změnit váš život. Kozy dokážou žít takřkaze všeho. Louka je pro ně dokonalou pastvinou a poskytnou až dva litry mléka denně. Mléka, které sedá pít, ze kterého můžete vyrábět sýr, nebo je prodat. Dokonce to ani není proti zákonu.

„Je ošklivě zraněná,“ podotkl Hurikán. „Radši bychom si ji měli líp prohlédnout.“

Přišli jsme blíž, koupili jsme si společně hrnek mléka a zastavili jsme se nad kozou, jako by násmírně zaujala.

„Nechte ji na pokoji,“ ozval se majitel.

„Jenom se díváme,“ odpověděl Hurikán.

„Tak se dívejte rychle. Brzy půjde pod kudlu. Skoro nikdo nechce kupovat její mléko, a i pak platíjenom poloviční cenu,“ řekl muž.

„Co vám za ni nabízí řezník?“ zeptala jsem se.

Muž pokrčil rameny. „Počkejte a uvidíte.“ Otočila jsem se a spatřila jsem, jak k nám přes náměstímíří Ruba. „Klika, že jste se ukázala,“ řekl jí Kozí dědek, když k nám dorazila. „Tahle holka už sibrousí zuby na vaši kozu.“

„Ne, jestli už je zadaná,“ krčím rameny nedbale.

Ruba mě přejela pohledem a pak se zamračila na zvíře. „Není. Podívejte se na to rameno. Vsadímse, že půlka těla bude moc shnilá i na klobásy.“

„Cože?“ zaprotestoval Kozí dědek. „Přece jsme se dohodli.“

„Dohodli jsme se na zvířeti s několika otisky zubů. Ne na tomhle. Prodejte ji klidně té holce, jestlije dost pitomá, aby si ji koupila,“ řekla Ruba. Když odcházela, ještě jsem zahlédla, jak na měvýznamně mrkla.

Kozí dědek šílel vztekem, ale pořád se potřeboval zbavit zraněné kozy. Trvalo půl hodiny, nežjsme se shodli na ceně. To už se kolem nás shromáždil docela velký dav lidí, kteří rozdávali rozumy.Byl to skvělý obchod, pokud koza přežije; byla jsem oloupena za bílého dne, pokud uhyne. Lidézaujímali různá stanoviska, ale já jsem si prostě vzala kozu.

Hurikán navrhl, že ji ponese. Myslím, že chtěl taky vidět Primin výraz. V záchvatu rozvernéhoveselí jsem koupila růžovou mašli a zavázala ji koze kolem krku. Pak jsme spěchali k nám domů.

Měli jste vidět Priminu reakci, když jsme vkročili do dveří. Nezapomeňte, že moje sestra plakala,aby zachránila toho hrozného kocoura, Pryskyřníka. Tentokrát zároveň plakala a smála se. Mojematka si nebyla tak jistá, jestli to byl dobrý nápad, když si prohlédla zranění, ale obě se pustily dopráce, mlely bylinky a vařily lektvary, které lily zvířeti do krku.

„To vypadá, že jsi nepadla daleko od stromu,“ poznamenává Peeta. Málem jsem zapomněla, že tuvůbec je.

„Vůbec ne, Peeto. Ony jsou pravé kouzelnice. Ta koza by nedokázala zemřít, ani kdyby se snažila,“říkám. Pak se ale koušu do jazyka, protože si uvědomuji, jak to asi muselo znít Peetovi, který umírákvůli mému neumělému felčarství.

„Neboj, já se nesnažím,“ žertuje. „Dovyprávěj ten příběh.“

„To je celé. Prim dala koze jméno Dáma. Ještě si vzpomínám, že tu noc trvala moje sestra na tom,že s ní bude spát na dece vedle ohniště. A těsně předtím, než usnuly, jí Dáma olízla obličej, jako by jídávala polibek na dobrou noc nebo tak něco,“ říkám. „Hned první den si ji zamilovala.“

„Pořád měla kolem krku tu růžovou mašli?“ ptá se Peeta.

„Asi ano,“ krčím rameny. „Proč?“

„Jenom se pokouším si to představit,“ říká hloubavě. „Chápu, proč je to pro tebe tak šťastnávzpomínka.“

„Inu, věděla jsem, že ta koza bude hotový zlatý důl,“ říkám.

„Jasně, samozřejmě jsem měl na mysli tohle, a ne trvalou radost, co jsi poskytla sestře, kteroumiluješ tolik, že jsi zaujala její místo při sklizni,“ utrousí Peeta suše.

„Ta koza si na sebe vydělala. Zaplatila se mockrát,“ trvám na svém povýšeným tónem.

„Určitě by si netroufla zachovat se jinak, když jsi jí zachránila život,“ říká Peeta. „Já mám vúmyslu udělat totéž.“

„Opravdu? A co že jsi mě stál?“ ptám se.

„Plno problémů. Neboj. Všechno ti splatím,“ říká.

„Mluvíš nesmysly,“ vrtím hlavou a sahám mu na čelo. Horečka neustupuje, ale naopak sílí. „Už jsiale o něco chladnější.“

Zvuk trubky mě leká. Vmžiku stojím na nohou u vchodu do jeskyně, aby mi neunikla jediná slabika.Je to můj nový nejlepší přítel, Claudius Templesmith, a jak jsem očekávala, zve nás k hostině. Mynemáme zase takový hlad a já už nad jeho nabídkou mávám rukou, když dodává: „Ovšem pozor.Někteří z vás možná v tuto chvíli odmítají mé pozvání. Tohle však není obyčejná hostina. Každý z vásněco zoufale potřebuje.“

To je pravda. Zoufale potřebuji lék na Peetova zranění.

„Každý z vás to najde v batohu, označeném číslem vašeho kraje za svítání u Rohu hojnosti. Dobřesi rozmyslete případné odmítnutí. Pro některé je to jejich poslední naděje,“ uzavírá Claudius.

Jeho slova zůstávají viset ve vzduchu. Nadskakuji, když mě Peeta zezadu chytá za rameno. „Ne,“říká. „Nebudeš kvůli mně riskovat život.“

„Kdo říká, že mám něco takového v úmyslu?“ odsekávám.

„Takže nepůjdeš?“ ujišťuje se.

„To víš, že nepůjdu. Nepovažuj mě za takového pitomce. Myslíš, že se poženu do otevřené bitky sCatem, Kordetou a Mlatem? Nebuď hloupý,“ říkám a pomáhám mu zpátky do lehu. „Nechám je, ať sito spolu vyřídí, a uvidíme, čí obličej bude zítra na obloze. Pak vymyslíme nějaký další plán.“

„Jsi špatná lhářka, Katniss. Nechápu, jak jsi mohla tak dlouho přežít.“ Začíná mě napodobovat.„Věděla jsem, že ta koza bude hotový zlatý důl. Už jsi o něco chladnější. To víš, že nepůjdu.“ Vrtíhlavou. „Nikdy nehraj karty o peníze. Přišla bys o poslední pětník,“ dodává.

Brunátním hněvem. „Tak dobře, půjdu tam, a ty mě nemůžeš zarazit!“

„Mohu tě sledovat. Aspoň kus cesty. Možná se nedostanu až k Rohu hojnosti, ale jestli budu křičettvoje jméno, vsadím se, že mě někdo najde. A pak budu určitě mrtvý,“ říká.

„Na té noze neujdeš ani sto metrů,“ upozorňuji ho.

„Mohu se plazit,“ říká Peeta. „Jestli půjdeš, půjdu taky.“

Je dost tvrdohlavý a možná i dost silný, aby svůj plán uskutečnil. Vyrazí za mnou s křikem do lesa.I kdyby ho nenašel splátce, mohlo by ho objevit něco jiného. Nemůže se bránit. Budu hopravděpodobně muset zazdít v jeskyni, abych vůbec mohla jít. A kdoví, jak mu ublíží nadměrnánámaha.

„A co mám dělat? Sedět tady a sledovat, jak umíráš?“ ptám se. Musí vědět, že to nepřichází vúvahu. Publikum by mě nenávidělo. A upřímně řečeno bych se nenáviděla sama, kdybych se o nic aninepokusila.

„Já nezemřu. Slibuji. Jestli mi slíbíš, že tam nepůjdeš,“ říká.

Jsme v patové situaci. Vím, že ho nepřesvědčím, a proto to ani nezkouším. Zdráhavě předstírám, žepřistupuji na jeho hru. „Pak mě ale musíš poslouchat. Pít dost vody, budit mě, kdy ti řeknu, a snístpolévku do poslední lžíce, bez ohledu na to, jak je odporná!“ vymiňuji si.

„Souhlasím. Už je hotová?“ ptá se.

„Počkej tady,“ říkám. Vzduch je mnohem chladnější, i když slunce ještě svítí. Nemýlím se vodhadu, že tvůrci her nějak ovlivňují teplotu. Uvažuji, jestli tou zoufale potřebnou věcí pro někohonení teplá přikrývka. Polévka je ale v železném kotlíku stále teplá. A dokonce ani nechutná takhrozně.

Peeta jí bez odmlouvání, a dokonce vyškrabuje kotlík lžící, aby ukázal, jak mu jídlo chutnalo. Bezustání taky chválí moje kuchařské umění, což by mě potěšilo, kdybych nevěděla, co dokáže s lidmiprovést horečka. Je to jako poslouchat Haymitche těsně předtím, než ho další dávka alkoholu opije doněmoty. Dávám mu lék proti horečce, než úplně ztratí rozum.

Když odcházím k potůčku umýt nádobí, dokážu myslet na jediné: že Peeta zemře, pokud senevypravím na tu hostinu. Udržím ho naživu ještě den nebo dva, ale pak infekce dospěje k jeho srdci,mozku nebo plícím a bude po všem. A já zůstanu sama. Znovu. Sama proti ostatním.

Jsem tak zabraná do myšlenek, že si málem ani nevšimnu padáčku, který se snáší k zemi těsněkolem mě. Skáču po něm, vytahuji ho z vody a odtrhuji stříbrnou látku, abych se dostala k lahvičce.Haymitch to dokázal! Získal lék – netuším jak, snad přesvědčil stádečko romantických pošetilců, abyrozprodali rodinné šperky – a já mohu zachránit Peetu! Je to ale jenom malinká lahvička. Musí to býthodně silný lék, aby uzdravil někoho tak nemocného, jako je Peeta. Projíždějí mnou první pochyby.Vytahuji zátku a čichám si k obsahu dárku. Má radost je ta tam. Jakmile ucítím nechutně sladkou vůni.Jen pro jistotu kapku špičkou jazyka. Není pochyb: je to sirup na spaní. Běžný lék ve Dvanáctémkraji. Oproti ostatním lékům poměrně levný, ale velice návykový. Takřka všichni si ho čas od času

vezmou. I my ho doma trochu máme. Matka ho dává hysterickými pacientům, aby je uspala a mohlajim zašít ošklivou ránu, zklidnila nebo jen aby pomohla někomu trpícímu bolestmi přežít noc. Stačíjen maličko. Takhle velká lahvička by Peetu uspala i na celý den, ale k čemu to je? Mám sto chutíhodit Haymitchův poslední dárek vztekle do potůčku, ale pak mi to dojde. Celý den? To je víc, nežpotřebuji.

Rozmačkávám hrst bobulí, aby aspoň zčásti zamaskovaly chuť sirupu, a přidávám ještě pro jistotupár mátových listů. Pak se vracím do jeskyně. „Přinesla jsem ti něco na zub. Kousek dál po proudujsem našla další keříček.“

Peeta otvírá ústa a bez váhání polyká první lžičku. Mírně se mračí. „Jsou hodně sladké.“

„Ano, tyhle bobule jsou plné cukru. Matka z nich dělá marmeládu. Ty jsi je ještě nikdy nejedl?“ptám se a dávám mu do úst druhou lžičku.

„Ne,“ odpovídá zmateně. „Ale ta chuť mi něco připomíná. Cukrové bobule?“

„Na trhu je moc často neseženeš a rostou jenom divoce,“ vykládám. Peeta polyká třetí lžičku.Zbývá poslední.

„Jsou sladké jako sirup,“ podotýká a bere si ode mě poslední lžičku. „Sirup.“ Vtom pochopí, jakáje pravda. Zacpávám mu ústa a nos dlaní, aby musel polknout a nemohl poslední dávku vyplivnout.Snaží se přimět sám sebe ke zvracení, jenže už je pozdě a on se propadá do spánku. V jeho očích siale přesto čtu, že jsem se dopustila neodpustitelné špatnosti.

Sedám si na paty a dívám se na něj se směsí smutku a uspokojení. Po bradě mu stéká šťáva zbobulí a já ji otírám. „Kdo že neumí lhát, Peeto?“ říkám, ačkoliv mě nemůže slyšet.

Na tom nesejde. Zbytek Panemu mě slyší.

Několik hodin zbývajících do setmění věnuji sbírání kamenů a maskování vchodu do jeskyně. Jde onáročnou a zdlouhavou práci, ale nakonec jsem přece jen se svým dílem docela spokojena. Vypadáto, jako by jeskyně, byla součástí větší hromady kamenů, jakých je všude kolem velké množství. Stálese mohu proplazit úzkým otvorem k Peetovi, ale zvenčí si ho nikdo nevšimne. To je dobře, protoženoc budu muset strávit s Peetou ve spacím pytli. A jestli se nevrátím z hostiny, Peeta bude schovaný,ale ne zcela uvězněný. Pochybuji však, že bez léku vydrží delší dobu. Jestli u hostiny zemřu,Dvanáctý kraj se patrně nedočká vítěze.

Připravuji si jídlo z menších, kostnatějších ryb, které obývají zdejší úsek potůčku, plním všechnynádoby vodou, dezinfikuji ji a kontroluji zbraně. Celkem zbývá devět šípů. Uvažuji, zda nemámnechat nůž u Peety, aby se mohl aspoň něčím bránit, až budu pryč, ale usuzuji, že je to zbytečné. Mělpravdu, že jeho poslední ochranou je maskování. A já ten nůž mohu upotřebit. Kdoví, s čím sesetkám?

Je tu pár věcí, kterými jsem si celkem jistá. Že Cato, Kordeta a Mlat si nenechají začátek hostinyujít. U Lišky si tak jistá nejsem, protože přímý střet nepatří k jejímu stylu ani mezi její silné stránky.Je dokonce ještě drobnější než já a nemá zbraň, pokud si nějakou nesehnala v posledních dnech.Nejspíš se bude zdržovat někde opodál, aby zjistila, co se jí podaří získat. Ale ti tři ostatní… Budumít plné ruce práce. Mou největší výhodou je schopnost zabíjet na dálku, ale k získání batohu sčíslem dvanáct, o němž se Claudius Templesmith zmínil, budu muset vyrazit přímo do centra dění.

Sleduji oblohu a doufám, že za úsvitu budu mít aspoň o jednoho soupeře méně, ale neobjevuje seničí tvář. Zítra to bude jiné. Hostiny vždy ústí v úmrtí.

Plazím se do jeskyně, vytahuji brýle a choulím se k Peetovi. Je štěstí, že jsem se dnes pořádněvyspala. Musím zůstat vzhůru. Nemyslím, že by někdo zaútočil na naši jeskyni, ale nemohu riskovat,že zaspím svítání.

Dnes v noci je mimořádná zima. Jako by tvůrci her pumpovali do arény ledový vzduch, což možnápřesně dělají. Ležím ve spacím pytli vedle Peety a snažím se vstřebávat jeho tělesné teplo doposlední kapky. Je zvláštní být fyzicky tak nablízku někomu, kdo je tak vzdálený. Peeta by mohl býtklidně zpátky v Kapitolu nebo ve Dvanáctém kraji, nebo třeba na Měsíci. Od začátku her jsem si ještěnepřipadala tak osamělá.

Prostě přijmi to, že noc bude zlá, opakuji si. Nemohu si pomoct: navzdory předsevzetí stálemyslím na matku a Prim a uvažuji, jestli v noci zamhouří oka. V takhle pozdní fázi her a vzhledem kočekávané důležité události v podobě hostiny bude školní výuka patrně zrušena. Má rodina můžesledovat hry buď v tom starém křápu doma, nebo se připojí k davům na náměstí, aby se dívala navelké, kvalitní obrazovky. Doma budou mít soukromí, ale na náměstí zase podporu ostatních lidí.Lidé se k nim budou chovat laskavě a budou jim dávat jídlo, pokud ho sami budou mít dostatek.Přemítám, jestli za nimi zašel pekař, zvlášť když jsme teď s Peetou v jednom týmu, a splnil slib, žezajistí, aby má sestřička měla plný žaludek.

Dvanáctý kraj je jistě vzhůru nohama. Jen zřídka máme někoho ve hře ještě v takhle pozdním

stadiu. Lidé jsou určitě celí pryč ze vztahu mezi mnou a Peetou, zejména když jsme teď spolu. Kdyžzavřu oči, představuji si, jak křičí na obrazovky a fandí nám, abychom bojovali dál. Vidím jejichtváře: Mastnou Sae i Madge, a dokonce i mírotvorce, kteří si ode mě kupují maso. Teď nám všichnidrží palce.

A Hurikán. Znám ho. Ten nebude fandit a křičet, ale bude sledovat každý okamžik, každý zvrat hera bude si přát, abych se vrátila domů. Uvažuji, jestli totéž přeje i Peetovi. Hurikán není můj kluk, alenestal by se jím, kdybych se té možnosti pootevřela? Mluvil o tom, že bychom spolu mohli utéct. Šlojen o praktickou kalkulaci našich šancí na přežití mimo kraj? Nebo o něco víc?

Zajímalo by mě, co si myslí o tom líbání.

Štěrbinou mezi kameny sleduji, jak se po nebi posunuje měsíc. Když jsou podle mého odhaduzhruba tři hodiny ráno, zahajuji poslední přípravy. Nechávám Peetovi vodu i lékárničku. Nic jinéhomu příliš nepomůže, pokud se nevrátím, a i tyto věci prodlouží jeho život jen o chvíli. Po chvilceváhání mu svlékám bundu a zapínám si ji přes svou. On ji nepotřebuje. Je ve spacím pytli,rozhicovaném jeho horečkou, a přes den by se v ní jen zbytečně pekl. Ruce mám ztuhlé chladem, a taksi beru Routiny náhradní ponožky, vyřezávám v nich otvory na prsty a natahuji si je na ruce. Trochu topomáhá. Plním její malý batoh nějakým jídlem, láhví s vodou a obvazy, zastrkuji za opasek nůž aberu si luk a šípy. Už se chystám vyrazit, když si vzpomínám, jak je důležité zachovat dojem, že jsmemilenci stíhaní nepřízní osudu. Skláním se k Peetovi a věnuji mu dlouhý polibek. Představuji siuslzené vzdechy diváků v Kapitolu a předstírám, že si otírám z oka slzu. Pak se protahuji otvoremmezi kameny a vyrážím do noci.

Od úst se mi vznáší drobné obláčky vodní páry. Je tu chladno jako doma v listopadu. Tam bychvklouzla do lesa se svítilnou v ruce, abych se připojila k Hurikánovi na předem domluveném místě,kde bychom se k sobě choulili, srkali bylinkový čaj z kovových čutor potažených látkou a doufali, žekolem nás za ranního úsvitu projde nějaká zvěř. Ach, Hurikáne, myslím si. Kéž bys mi teď krylzáda…

Postupuji, jak nejrychleji si troufám. Noční brýle jsou vynikající, ale stále mi zásadně chybíinformace z levého ucha. Nevím, co se mnou ten výbuch provedl, ale mám to ucho hluboce,nenapravitelně poškozené. Na tom ale nezáleží. Jestli se vrátím domů, budu tak nechutně bohatá, že sibudu moct dovolit někomu zaplatit, aby mi sluch vyléčil.

Les vždy v noci vypadá jinak. I v brýlích má vše zvláštní nádech. Jako by denní stromy, květiny akameny odešly do postele a na svá místa poslaly o trochu zlověstnější druhy. Nesnažím se postupovatjinou trasou. Vracím se proti proudu potůčku a pokračuji k Routině skrýši poblíž jezera. Cestounevidím nic, co by svědčilo o přítomnosti ostatních splátců, žádný obláček vydechovaného vzduchuani zachvění větve. Buď jsem dorazila jako první, nebo se ostatní rozmístili už večer. Pořád zbýváhodina, možná dvě, když zalézám do houštiny a čekám na začátek krveprolití.

Žvýkám několik mátových listů. Momentálně bych toho v žaludku o mnoho víc neudržela. Díkybohu, že mám kromě své bundy ještě Peetovu. Jinak bych byla nucena zahřívat se pohybem. Oblohazískává našedlý odstín a nikde stále ani stopy po jiných soutěžících. Příliš mě to nepřekvapuje.Všichni se už projevili, ať už silou, krutostí nebo vychytralostí. Předpokládají, že mám s sebouPeetu? Pochybuji, že Mlat a Liška vůbec vědí o jeho zranění. Bude jedině dobře, když si budoumyslet, že mi kryje záda, až si půjdu pro batoh.

Kde ale je? Aréna se prosvětlila natolik, že odkládám brýle. Slyším zpěv ptáků. Není už čas? Navteřinu panikařím, že jsem na špatném místě. Ale ne, jsem si jistá, že Claudius Templesmith hovořil oRohu hojnosti. A ten je támhle. Já jsem tady. Tak kde je moje hostina?

V okamžiku, kdy na Roh hojnosti dopadají první sluneční paprsky, se jedno místo na planině dávádo pohybu. Půda před ústím rohu se rozevírá a do arény vyjíždí kulatý stůl se sněhově bílýmubrusem. Na stole leží čtyři batohy, dva velké černé s čísly 2 a 11, prostředně velký zelený s pětkou apak malinký oranžový – mohla bych ho klidně nést přivázaný k zápěstí –, na kterém je jistě vyznačenočíslo 12.

Stůl sotva dosedl na místo, když z Rohu hojnosti vybíhá postava, chňapne po zeleném batohu asprintuje pryč. Liška! Musím jí nechat, že vymyslela skvělý, byť riskantní plán. My ostatní dosudtrčíme kolem prostranství a zvažujeme situaci, ale ona už má, co potřebuje. Nikomu se ji navícnechce pronásledovat, zatímco ostatní budou mít jeho batoh na očích. Liška jistě schválně nechalaostatní batohy na místě, protože věděla, že kdyby nějaký ukradla, jeho adresát by se za ní rozhodněpustil. Takhle jsem měla postupovat já! Než se ve mně vystřídají všechny emoce – překvapení, obdiv,zlost, žárlivost a frustrace –, její jasně červené vlasy mizí mezi stromy, daleko mimo dostřel. Hm.Pořád si dělám hlavu s ostatními, ale skutečným soupeřem je možná nakonec Liška.

Taky mě obrala o čas, protože teď už je jasné, že se musím dostat ke stolu jako druhá. Každý, kdoby mě předběhl, by mohl snadno popadnout můj batoh a zmizet. Bez váhání vybíhán ke stolu.Nebezpečí vytuším ještě předtím, než ho vidím. První nůž ke mně naštěstí sviští z pravé strany, takžeho slyším a dokážu ho odrazit lukem. Otáčím se, napínám tětivu a vysílám šíp přímo ke Kordetiněsrdci. Kordeta stihne uhnout natolik, aby se vyhnula smrtelnému zásahu, ale hrot šípu se jí zabodávádo levé paže. Bohužel vrhá nože pravou, ale zranění ji aspoň na okamžik zpomalí, protože si musívytrhnout střelu z ruky a prozkoumat jeho závažnost. Utíkám dál a automaticky přikládám k tětivědalší šíp, jako to dokáže jen člověk, který roky loví.

Už jsem u stolu a svírám v prstech drobný oranžový batoh. Zastrkuji ruku mezi popruhy a vytahujisi ho vysoko na paži. Je příliš malý, než abych ho nesla kdekoliv jinde. Otáčím se, abych vystřelilapodruhé, když mě druhý nůž zasahuje do čela. Roztíná kůži nad pravým obočím a otvírá ránu, z níž semi na obličej okamžitě vyřine krev, která mi oslepuje oko a stéká mi do úst. Potácím se dozadu a daříse mi vyslat šíp zhruba ve směru útočníka. Už když opouští luk, vím, že mine. Vzápětí se na mě vrháKordeta, sráží mě na záda a tiskne mi koleny ramena k zemi.

To je konec, myslím si a doufám už kvůli Prim, že bude rychlý. Kordeta si ale hodlá vychutnatsvoje vítězství. Dokonce věří, že má dostatek času. Cato je bezpochyby někde poblíž, kryje jí záda ačeká na Mláta či případně na Peetu.

„Kdepak máš milého? Pořád dýchá?“ ptá se.

Dokud si budeme povídat, budu naživu. „Je kousek odtud a číhá na Cata,“ vrčím na ni. Pak křičím zplných plic. „Peeto!“

Kordeta mi zaboří pěst do krku, a tím velice účinně odřízne přívod vzduchu k mým hlasivkám.Rozhlíží se ale ze strany na stranu a já poznávám, že na chvíli aspoň zvažuje možnost, že mluvímpravdu. Žádný Peeta, který by mě spěchal zachraňovat, se ale neobjevuje, a tak se Kordeta obracízpátky ke mně.

„Lhářko,“ syčí s úšklebkem. „Ten je skoro mrtvý. Cato ví, kam ho bodl. Zřejmě jsi ho přivázala do

koruny nějakého stromu a snažíš se ho udržet při životě. Copak to máš v tom krásném batůžku? Neníto meducínka pro miláčka? Škoda, že se k němu nedostane.“

Rozepíná si bundu, jejíž vnitřek lemuje působivá sbírka nožů. Pečlivě si vybírá jeden z nich, kterývypadá téměř roztomile, ale má kruté, zahnuté ostří. „Slíbila jsem Catovi, že když mi tě přenechá,poskytnu divákům pěkné představení.“

Zmítám se a pokouším se ji ze sebe setřást, ale není to k ničemu. Je příliš těžká a svírá mě pevně.

„Na to zapomeň. Zabijeme tě…, jako jsme zabili tu tvoji směšnou malou společnici… Jakpak že sejmenovala? Ta, která skákala ze stromu na strom? Routa? Nejdřív Routu, pak tebe a nakonec asinecháme přírodu, aby se postarala o miláčka. Co tomu říkáš?“ ptá se Kordeta. „Tak kdepakzačneme?“

Nedbale otírá rukávem bundy krev z mé rány. Chvíli si prohlíží mou tvář a naklání přitom hlavu kestraně, jako bych byla špalek dřeva a ona se rozhodovala, jakou figurku do mě vyřeže. Pokouším se jikousnout do ruky, ale ona mě chytá za vlasy a tiskne mi hlavu k hlíně. „Mám dojem…,“ téměř vrní,„že začneme s pusou.“ Zatínám zuby, zatímco mi škádlivě objíždí rty špičkou nože.

Nezavřu oči. Její poznámka o Routě mě naplnila dostatečným vztekem, abych dokázala zemřít strochou hrdosti. Můj poslední vzdor bude spočívat v tom, že se na ni budu dívat, dokud něco uvidím,což patrně nebude příliš dlouho, ale budu se na ni dívat a nevykřiknu. Aspoň zemřu svým způsobemneporažená.

„Ano, myslím, že pro rty už nebudeš mít moc použití. Nechceš miláčkovi poslat poslednípolíbení?“ ptá se. Plním si ústa krví a slinami a plivu jí do obličeje. Rudne hněvem. „Tak dobře.Začneme.“

Připravuji se na agónii, která jistě přijde. Když ale cítím, jak ostří nože roztíná první úsek kůže umých rtů, nějaká obří síla zvedá Kordetu z mého těla a v další chvíli se Kordeta dává do jeku.Nejprve jsem příliš ohromená a nechápu, co se děje. Přišel mě snad zachránit Peeta? Poslali semtvůrci her nějaké divoké zvíře, aby hry byly ještě zábavnější? Zvedlo ji z nějakého nevysvětlitelnéhodůvodu do vzduchu vznášedlo?

Když se ale omámeně zvedám na zesláblé paže, vidím, že se mýlím. Kordeta se houpá třicetcentimetrů nad zemí v Mlátových pažích. Mimoděk lapám po dechu, když vidím, jak se nade mnoutyčí a drží Kordetu jako hadrovou panenku. Pamatuji si ho jako obra, ale teď je ještě gigantičtější asilnější, než si vzpomínám. Zdá se, že pokud se v aréně nějak změnil, ještě přibral na váze. OdhazujeKordetu na zem.

Nadskakuji, když Mlat začíná křičet. Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit hlasitěji než mručením.„Co jste udělali s tou malou holkou? Ty jsi ji zabila?“

Kordeta couvá pozadu na všech čtyřech jako nějaký hmyz, příliš šokovaná, než aby zavolala naCata. „Ne! Ne, to jsem nebyla já!“

„Řekla jsi její jméno. Já tě slyšel. Zabila jsi ji?“ Další myšlenka ještě přidala jeho výrazu navzteklosti. „Pořezala jsi ji, jako ses chystala pořezat tuhle holku tady?“

„Ne! Ne, já…“ Kordeta vidí v Mlátových rukách kámen o velikosti menšího bochníku chleba aztrácí poslední zbytky kontroly. „Cato!“ ječí. „Cato!“

„Kordeto!“ slyším Catovu odpověď, ale poznávám, že je příliš daleko, než aby jí pomohl. Co asidělal? Pokoušel se dostat Lišku či Peetu? Nebo vleže číhal na Mláta a zásadně se spletl v odhadu,odkud se obr objeví?

Mlat se ohání kamenem a zasahuje Kordetu do spánku. Rána nekrvácí, ale vidím prohlubeň v jejílebce a vím, že je po ní. Ještě v ní zbývá trochu života, rychle se jí zvedá a klesá hruď a ze rtů jíuniká tiché zasténání.

Když se Mlat obrací s pozvednutým kamenem v ruce ke mně, vím, že nemá cenu pokoušet se oútěk. A luk mám prázdný, poslední šíp, který jsem měla přiložený k tětivě, jsem vyslala Kordetinýmsměrem. Jsem v pasti, uvězněná ve spalujícím pohledu jeho nazlátle hnědých očí. „Co tím myslela?Routa byla tvůj spojenec?“

„Já… já… daly jsme se dohromady. Vyhodily jsme do povětří jejich zásoby. Snažila jsem se jizachránit, opravdu. Ale dostal jí dřív. Kluk z Prvního kraje,“ říkám. Když bude vědět, že jsempomáhala Routě, možná si pro mě nevybere žádnou pomalou, sadistickou smrt.

„A ty jsi ho pak zabila?“ chce vědět.

„Ano, zabila jsem ho. Ozdobila jsem ji květy,“ říkám. „A zazpívala jsem jí ukolébavku.“

Do očí mi vhrkají slzy. Při té jediné vzpomínce mě opouští napětí i bojechtivost. Zavaluje měRoutin konec, bolest v hlavě a strach z Mlata i sténání umírající dívky kousek ode mě.

„Ukolébavku?“ opakuje Mlat podmračeně.

„Když umírala. Zpívala jsem jí, dokud neumřela,“ vysvětluji. „Lidé z tvého kraje… poslali michleba.“ Zvedám ruku, ne abych nahmatala šíp, protože vím, že se mi to nikdy nepodaří. Jenom siutírám nos. „Skonči to rychle, Mlate, ano?“

Mlatovi se ve tváři zračí protichůdné emoce. Spouští ruku s kamenem a ukazuje na mě, skoro jakoby mě obviňoval. „Protentokrát tě nechám jít. Kvůli té malé holce. Teď jsme my dva vyrovnáni.Nikdo nikomu nic nedluží. Rozumíš?“

Přikyvuji, protože tomu opravdu rozumím. Jeho slovům o dluhu. Vím, jak je nepříjemné někomuněco dlužit. Chápu, že pokud Mlat vyhraje, bude se muset vrátit do kraje, který už porušil všechnanepsaná pravidla, aby mi poděkoval, a on je nyní porušuje taky, rovněž aby mi poděkoval. A docházími, že mi tentokrát Mlat lebku kamenem neroztříští.

„Kordeto!“ Catův hlas se ozývá z větší blízkosti. Podle bolesti, kterou v něm slyším, poznávám, žeuž ji vidí ležet na zemi.

„Radši uteč, dívko v plamenech,“ říká Mlat.

Nepotřebuji, aby mi to říkal dvakrát. Otáčím se a zarývám chodidla do upěchované půdy, jakprudce vyrážím od Mlata, Kordety a zvuku Catova hlasu. Teprve v lese se na vteřinku zastavuji aohlížím se. Mlat mizí i s oběma velkými batohy přes okraj plošiny na území, kde jsem ještě nebyla.Cato klečí u Kordety s oštěpem v ruce a prosí ji, aby s ním zůstala. Za okamžik mu dojde, že je tozbytečné, že ji nelze zachránit. Narážím do stromů, opakovaně si otírám krev, která mi teče do oka, aprchám jako divoké, zraněné zvíře. Po několika minutách slyším výstřel z děla a vím, že Kordetazemřela a Cato se jistě vydá po jedné z našich stop. Buď po Mlatově, nebo po mé. Zmocňuje se měhrůza, jsem oslabená zraněním na hlavě a celá se chvěju. Vkládám do tětivy šíp, ale Cato dokáže

mrštit oštěp skoro stejně daleko, jako já dostřelím.

Uklidňuje mě jediná věc. Mlat má u sebe batoh s tím, co Cato zoufale potřebuje. Kdybych simusela vsadit, hádala bych, že se vydá za Mlatem, ne za mnou. Přesto nezpomaluji, když dobíhám kvodě. Skáču do ní v botách a pachtím se po proudu. Stahuji si Routiny ponožky, které jsem použilamísto rukavic, a tisknu si je k čelu, abych se pokusila zastavit krvácení, ale za pár minut jsou nasáklékrví.

Nějak se mi daří vrátit se do jeskyně. Protahuji se skulinou mezi kameny, v šeru si stahuji z pažeoranžový batoh, rozepínám přezku a vysypávám jeho obsah na zem. Je v něm štíhlá krabička sinjekční stříkačkou. Bez váhání bodám jehlu do Peetovy ruky a vstřikuji mu její obsah do svalu.

Zvedám si ruce k čelu a poté je spouštím do klína, rudé od krve.

Poslední věcí, kterou si pamatuji, je nádherný zelenostříbrný motýl, který mi usedá na ohbí zápěstí.

K vědomí mě přivádí bubnování deště na střechu našeho příbytku. Snažím se ale znovu usnout,protože jsem zachumlaná do teplého kokonu přikrývek zpátky doma. Matně si uvědomuji bolest hlavy.Poznávám, že spím už docela dlouho. Asi mám chřipku, a proto mohu zůstat v posteli. Matčina rukamě hladí po tváři a já ji neodstrkuji, jako bych to udělala při plném vědomí, protože bych nechtěla,aby věděla, jak moc toužím po jejím něžném dotyku. Jak moc se mi po ní stýská, i když jí stálenedůvěřuji. Pak se ozývá hlas, cizí hlas, který nepatří mé matce, a já dostávám strach.

„Katniss,“ říká ten hlas. „Katniss, slyšíš mě?“

Otvírám oči a pocit bezpečí se vytrácí. Nejsem doma s matkou. Jsem v šeré, chladné jeskyni, bosénohy mi mrznou i přes všechny vrstvy oblečení a ve vzduchu se vznáší pach krve, který si nelze sničím splést. Do zorného pole připlouvá vyzáblá, bledá tvář nějakého chlapce a po prvním úleku sezačínám cítit přece jen o něco lépe. „Peeto.“

„Ahoj,“ říká. „Jsem rád, že zase vidím tvoje oči.“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ ptám se.

„To nevím jistě. Vzbudil jsem se včera večer a ty jsi ležela, vedle mě v docela strašidelné kalužikrve,“ říká. „Myslím, že jsi konečně přestala krvácet, ale být tebou, ještě bych si radši nesedal aninic jiného.“

Opatrně zvedám ruku k hlavě a zjišťuji, že mám zavázané čelo. I ten jednoduchý pohyb je nahranici mých sil. Peeta mi přikládá k ústům láhev a já žíznivě lokám vodu. „Vypadáš dobře,“ říkám.

„Taky mi je o hodně líp. Ať už jsi mi píchla do ruky cokoliv, zabralo to,“ odpovídá. „Dneska ránomi otok na noze skoro úplně splasknul.“

Nezdá se, že by se na mě zlobil za to, jak jsem ho oklamala, uspala ho a pak se vydala na hostinu.Možná jsem ale jenom příliš vyčerpaná a vyřídí si to se mnou později, až budu silnější. Prozatím seke mně chová s příkladnou něhou.

„Jedl jsi?“ ptám se.

„Bohužel jsem zhltl asi tři porce té koroptvice, než jsem si uvědomil, že nám možná bude musetještě nějakou dobu vydržet. Neboj, zahajuji přísnou dietu,“ říká.

„Ne, to je dobře. Potřebuješ jíst. Brzy půjdu lovit,“ odpovídám.

„Moc brzy ne, ano?“ namítá. „Teď nech pro změnu chvíli mě, abych se postaral o tebe.“

Zdá se, že v tomto ohledu nemám příliš na výběr. Peeta mě krmí kousky koroptvice a hrozinkami adává mi pít spoustu vody. Tře mi nohy, abych se zahřála, a balí mi chodidla do bundy, než mi opětvytahuje spací pytel až k bradě.

„Boty a ponožky máš pořád mokré a počasí v tom moc nepomáhá,“ poznamenává. Slyším duněníhromu a štěrbinou mezi kameny vidím, jak se po obloze klikatí blesky. Z řady otvorů ve stropě kapevoda, ale Peeta nad mou hlavou sestrojil stříšku z plastové fólie.

„Zajímalo by mě, co vyprovokovalo tuhle bouři. Chci říct, kdo je cíl?“ říká Peeta.

„Cato a Mlat,“ odpovídám bez rozmyslu. „Liška bude někde ve své noře a Kordeta…, poranila měa pak…,“ umlkám.

„Vím, že je Kordeta mrtvá. Viděl jsem to včera večer na obloze,“ říká Peeta. „Zabila jsi ji?“

„Ne. Mlat jí rozbil lebku kamenem,“ odpovídám.

„Klika, že nechytil i tebe,“ podotýká Peeta.

Vzpomínka na hostinu se vrací s plnou silou a mně se zvedá žaludek. „Chytil. Ale nechal mě jít.“Pak mu samozřejmě musím vylíčit, co se stalo. Povídám mu věci, které jsem si nechávala pro sebe,protože byl příliš nemocný, než aby se ptal, a já jsem stejně nebyla připravená je znovu prožívat.Jako například o tom výbuchu, o Routině smrti, o klukovi z Prvního kraje a o chlebu. To všechnovyúsťuje v moje setkání s Mlatem a v jeho splátku za určitý typ dluhu.

„Nechal tě jít, protože ti nechtěl nic dlužit?“ ptá se Peeta nevěřícně.

„Ano. Nečekám, že tomu budeš rozumět. Vždycky jsi měl všeho dostatek. Kdybys žil ve Sloji,nemusela bych ti to vysvětlovat,“ Odpovídám.

„A ani to nezkoušej. Zjevně jsem příliš tupý, než abych to pochopil,“ říká.

„Je to jako s tím chlebem. Pořád se nedokážu přenést přes to, že ti za něj dlužím,“ pokračuji.

„S jakým chlebem? Cože? Když jsme byli děti?“ ptá se. „Myslím, že to můžeme nechat plavat.Vždyť jsi mi právě zachránila život.“

„Jenže ty jsi mě neznal. Nikdy jsme spolu nemluvili. Navíc se vždycky nejhůř splácí první dar. Anibych tu nebyla, kdybys mi tenkrát nepomohl,“ říkám. „Proč jsi to vlastně udělal?“

„Proč? Ty víš proč,“ odpovídá Peeta. Pomalu vrtím hlavou. „Haymitch říkal, že bude třeba tědlouho přesvědčovat.“

„Haymitch?“ opakuji. „Co ten s tím má společného?“

„Nic,“ krčí rameny Peeta. „Takže Cato a Mlat, ano? Asi bychom chtěli příliš mnoho, kdybychom sipřáli, aby se navzájem zlikvidovali.“

To pomyšlení mě však neuklidňuje. „Myslím, že by se nám Mlat líbil. Ve Dvanáctém kraji bychompatrně byli přátelé,“ říkám.

„V tom případě doufejme, že ho zabije Cato, abychom to nemuseli udělat my,“ opáčí Peeta ponuře.

Vůbec nechci, aby Cato zabil Mlata. Nechci, aby ještě někdo musel zemřít. Jenže takové věcivítězové za žádných okolností nesmějí v aréně říkat. Přes veškeré úsilí cítím, jak se mi oči zalévajíslzami.

Peeta se na mě ustaraně dívá. „Co se děje? Máš bolesti?“

Dávám mu jinou odpověď, protože je rovněž pravdivá, ale může být chápána jako momentálníslabost namísto slabosti trvalé a nevyléčitelné. „Chci jít domů, Peeto,“ říkám plačtivě jako malé dítě.

„Půjdeš. Slibuji,“ konejší mě a sklání se ke mně, aby mě políbil.

„Já chci jít hned,“ dodávám.

„Něco ti povím. Teď usneš a bude se ti zdát o domově. A než se naděješ, doopravdy tam budeš,“říká. „Ano?“

„Ano,“ špitám. „Vzbuď mě, až budeš potřebovat, abych držela hlídku.“

„Je mi fajn a jsem odpočinutý díky tobě i Haymitchovi. Kromě toho, kdoví, jak dlouho to ještěpotrvá?“ uzavírá.

Co vlastně myslí? Bouřku? Krátký oddech, který nám přináší? Samotné hry? Nevím, ale je mipříliš smutno a jsem příliš unavená, než abych se vyptávala.

Peeta mě budí večer. Déšť zesílil v liják, takže z míst ve stropě, kudy předtím pouze kapalo, nynístékají pramínky vody. Pod nejsilnější Peeta umístil kotlík od vývaru a upravil plastovou fólii, abyodkláněla nejhorší čůrky ode mne. Cítím se o něco lépe, mohu se posadit, aniž by se mi příliš točilahlava, a mám hlad jako vlk. Stejně jako Peeta. Je jasné, že čekal s jídlem, až budu vzhůru, a dychtí potom, abychom se do něj pustili.

Moc toho nezbývá. Dva kousky koroptvice, malá hromádka kořínků a hrst sušeného ovoce.

„Neměli bychom si něco nechat na později?“ ptá se Peeta.

„Ne, dojíme to. Koroptvice stejně už moc dlouho nevydrží a to poslední, co potřebujeme, je otravaze zkaženého jídla,“ odpovídám a rozděluji jídlo na dvě stejné hromádky. Snažíme se jíst pomalu, aleoba jsme tak hladoví, že všechno zhltneme během dvou minut. Můj žaludek to rozhodně neuspokojilo.

„Zítra půjdeme na lov,“ říkám.

„S tím ti moc nepomohu,“ podotýká Peeta. „Ještě nikdy jsem nelovil.“

„Já budu lovit a ty vařit,“ říkám. „A taky můžeš něco sbírat.“

„Kéž by tam venku byl nějaký chlebový keř,“ zasní se „Chleba, který mi poslali z Jedenáctéhokraje, byl ještě teplý,“ říkám s povzdychem. „Na, žvýkej tohle.“ Podávám mu mátové listy a sama sijich taky pár vkládám do úst.

Skoro ani není vidět promítání na obloze, ale je dostatečně jasné, abychom věděli, že dnesnezemřel nikdo další. Takže Cato a Mlat svůj zápas dosud nevybojovali.

„Kam Mlat šel? Co je vlastně za Rohem hojnosti?“ ptám se Peety.

„Step. Kam až dohlédneš, je porostlá trávou zhruba do výšky mých ramen. Nevím, některé trávyjsou možná obiloviny. Jsou tam vidět různé odstíny. Nikde ale není žádná cesta,“ popisuje Peeta.

„Vsadím se, že něco bude obilí, a vsadím se, že Mlat ví přesně které,“ odpovídám. „Byl ses tampodívat?“

„Ne. Nikomu se nechtělo stopovat Mlata v té trávě. Vypadala docela zlověstně. Vždycky, když sena ni podívám, myslím jenom na věci, které jsou v ní schované. Hadi, vzteklá zvířata, tekutý písek,“vypočítává Peeta. „Může tam být cokoliv.“

Neříkám to nahlas, ale Peetova slova mi připomínají, jak nás doma varují, abychom se nepouštěliza plot Dvanáctého kraje. Nemohu si pomoct a na okamžik ho srovnávám s Hurikánem, který by vonom poli kromě hrozby viděl i potenciální zdroj potravy. Jako Mlat. Ne že by Peeta byl vyloženěslaboch a rozhodně prokázal, že není ani zbabělec. O některých věcech ale zřejmě člověk přílišnepochybuje, když jeho domov pořád voní po čerstvě pečeném chlebu, zatímco Hurikán pochybuje o

všem. Co by si Peeta myslel o neuctivém žertování, jímž každodenně porušujeme zákon? Zděsilo byho, co říkáme o Panemu? Nebo Hurikánovy tirády proti Kapitolu?

„Možná je na tom poli chlebový keř,“ říkám. „Proto třeba Mlat vypadá vypaseněji, než když hryzačínaly.“

„Nebo má hodně štědré sponzory,“ napadá Peetu. „Zajímalo by mě, co musíme udělat, aby námHaymitch poslal trochu jídla.“

Povytahuji obočí, než si uvědomuji, že Peeta neví o vzkazu, který mi Haymitch poslal přede dvěmadny. Jeden polibek se rovná jednomu vývaru. To taky není věc, kterou mohu jen tak plácnout. Tímbych naznačovala divákům, že naše romance je vymyšlená, aby zahrála na jejich city, a výsledkem bybylo, že nedostaneme už nic dalšího. Nějak uvěřitelně musím navázat tam, kde jsme přestali. Začítněčím jednoduchým. Natahuji se k němu a beru ho za ruku.

„Patrně spotřeboval hodně prostředků na to, aby mi tě pomohl uspat,“ poznamenávám uličnicky.

„Jo, pokud jde o tohle,“ říká Peeta a proplétá prsty s mými, „něco takového už nikdy nezkoušej.“

„Nebo co?“ ptám se.

„Nebo… nebo…“ Nenapadá ho nic kloudného. „Dej mi minutku.“

„V čem je problém?“ říkám s úsměvem.

„Problém je v tom, že jsme oba naživu, což jenom posiluje tvoje přesvědčení, že jsi udělalasprávnou věc,“ odpovídá Peeta.

„Ale já jsem udělala správnou věc,“ namítám.

„Ne! To neříkej, Katniss!“ Jeho sevření sílí, až mě od něj bolí ruka, a do hlasu mu pronikáskutečná zlost. „Kdybys pro mě zemřela, neudělala bys mi žádnou laskavost. Rozumíš?“

Jeho naléhavost mě leká, ale vidím vynikající příležitost k tomu, abychom dostali nějaké jídlo, atak se snažím s Peetou držet krok. „Možná jsem to dělala pro sebe, nenapadlo tě to někdy? Možnánejsi jediný, kdo… kdo si dělá starosti o to…, jaké by to bylo, kdyby…“

Koktám. Se slovy to neumím tak jako Peeta. A za řeči mě znovu zasahuje pomyšlení, že bych hoopravdu mohla ztratit i to, jak moc nechci, aby zemřel. A nejde o sponzory ani o to, co se stane, až sevrátíme domů. A taky nejde o to, že nechci být sama. Jde o něj. Nechci ztratit toho chlapce s chlebem.

„Kdyby co, Katniss?“ ptá se tiše.

Přeju si, abych mohla zatáhnout závěsy a uzavřít tento okamžik před všetečnými zraky Panemu. Ikdyby to znamenalo, že přijdeme o jídlo. Ať už cítím cokoliv, je to čistě moje věc.

„Tohle je přesně téma, kterému se mám podle Haymitche vyhýbat,“ odpovídám neurčitě, ačkolivHaymitch nikdy nic podobného neříkal. Asi mě právě v tuto chvíli proklíná, že jsem zkazila hru v takcitově vypjaté chvíli. Peeta ale nějak vrací míček do hry.

„Tak si budu muset doplnit bílá místa sám,“ říká a přesouvá se ke mně.

Tohle je první polibek, který si oba plně uvědomujeme. Ani jeden nejsme omámeni nemocí čibolestí, ani nejsme v bezvědomí. Naše rty nejsou horké od horečky ani studené od zimy. Tohle jeprvní polibek, při kterém skutečně cítím, jak se mi něco pohnulo v hrudi. Něco teplého a zvědavého.

Tohle je první polibek, který ve mně vyvolává touhu po dalším.

Ten ale už nedostávám. Tedy, dostávám druhé políbení, ale jen letmé a na špičku nosu, protoženěco odpoutalo Peetovu pozornost. „Zase ti krvácí rána. Radši si lehni, stejně je čas spát,“ říká.

Ponožky už mám dost suché na to, abych si je mohla vzít. Přesvědčuji Peetu, ať si oblékne svojibundu. Vlhký chlad mi proniká až do morku kostí, takže on musí být napůl zmrzlý. Taky trvám na tom,že si vezmu první hlídku, ačkoliv ani jeden nepovažujeme za pravděpodobné, že by nás v tomhlepočasí někdo napadl. Peeta ale souhlasí jedině pod podmínkou, že budu taky ve spacím pytli, a já seklepu tak silně, že nemá cenu něco namítat. V příkrém kontrastu s nocí před dvěma dny, kdy jsemcítila, že je ode mě Peeta vzdálený miliony kilometrů, si nyní naopak palčivě uvědomuji jehobezprostřední přítomnost. Uvelebujeme se a on mi podkládá jednu paži pod hlavu namísto polštáře,zatímco druhou ochranářsky dává přese mne, i když se chystá spát. Takhle mě už strašně dlouho nikdonedržel. Od chvíle, kdy zemřel můj otec a já jsem přestala věřit matce, ve mně ničí paženevyvolávaly takový pocit bezpečí.

Nasazuji si brýle a sleduji, jak na podlahu jeskyně pravidelně dopadají kapky vody. Z jejichmonotónního rytmu se mi klíží víčka a několikrát nakrátko usínám. Vždycky se provinile budím,rozzlobená sama na sebe. Po třech nebo čtyřech hodinách musím vzbudit Peetu, protože nedokážuudržet oči otevřené. Podle všeho mu to nevadí.

„Až zítra přestane pršet, najdu pro nás místečko tak vysoko na stromě, že se oba vyspíme v klidu,“slibuji a okamžitě usínám.

Pokud jde o počasí, zítřek však není o nic lepší než dnešek. Liják pokračuje, jako by nás tvůrci herchtěli všechny vyplavit. Hrom duní tak mocně, že se chvěje celá zem. Peeta přesto zvažuje, že se vydáven hledat nějaké jídlo, ale já mu vysvětluji, že v takové bouřce by to k ničemu nevedlo. Neuvidí anina metr před sebe a jenom za pár vteřin promokne až na kůži. Ví, že mám pravdu, ale žaludky se námbolestně svírají hladem.

Den se vleče, přichází večer a stále nenadchází žádná změna počasí. Haymitch představuje našijedinou naději, ale nic nám neposílá, buď z nedostatku peněz – všechno teď stojí astronomické částky–, nebo protože není spokojen s naším představením. Zřejmě to druhé. Byla bych první, kdo bypřipustil, že dnes nepodáváme strhující výkony. Hladovíme, jsme zesláblí od zranění a snažíme se,aby se nám znovu neotevřely rány. Sedíme stulení k sobě ve spacáku, to ano, ale z větší části proto,abychom se zahřáli. Ani jeden z nás nedělá nic vzrušujícího, pokud nepočítáme občasné zdřímnutí.

Nejsem si vůbec jistá, jak bych měla přidat plyn v naší romantici. Polibek minulý večer bylpříjemný, ale bude vyžadovat menší zamyšlení, jak se máme dostat k dalšímu. Ve Sloji jsou dívky,některé z nich i dcery obchodníků, které těmito vodami proplouvají s nadpozemskou lehkostí. Já jsemna to ale nikdy neměla příliš času ani chuti. Polibek navíc stejně nestačí, protože kdyby ano, najedlibychom se už včera večer. Instinkty mi napovídají, že Haymitch nepožaduje jenom tělesné projevy.Chce něco osobnějšího. Takové věci, jaké se ze mě snažil dostat, když jsme zkoušeli můj rozhovor. Vtom jsem hrozná, ale Peeta ne. Nejlepší možná bude, když ho trochu rozpovídám.

„Peeto,“ začínám zlehka. „Při rozhovoru jsi říkal, že jsem se ti odjakživa líbila. Kam až sahá totvoje odjakživa?“

„Hm, tak moment. Asi k prvnímu dni školy. Bylo nám pět. Měla jsi červené šaty a vlasy… ve dvoucopech místo jednoho. Když jsme čekali ve frontě, otec mi tě ukázal,“ vzpomíná Peeta.

„Tvůj otec? Proč?“ ptám se.

„Řekl: Vidíš tu holčičku? Chtěl jsem si vzít její matku, ale utekla s horníkem,“ odpovídá Peeta.

„Cože? Ty si vymýšlíš!“ volám.

„Ne, je to pravda,“ ujišťuje mě Peeta. „Já na to: S horníkem? Proč chtěla horníka, když mohlamít tebe? A on povídá: Protože když zpívá…, utichají i ptáci, aby ho poslouchali.“

„To je pravda. Ptáci skutečně utichají. Tedy, utichali,“ přikyvuji. Jsem ohromená a zvláštně dojatátím, co pekař řekl kdysi Peetovi. Napadá mě, že má vlastní neochota zpívat a odmítání hudby neplyneani tak z toho, že bych to považovala za ztrátu času. Možná mi jen příliš připomíná otce.

„Toho dne při hodině zpěvu se učitelka zeptala, kdo umí Údolní píseň. Ty ses hned přihlásila.Učitelka tě postavila na židli a ty jsi nám zpívala. Přísahám, že všichni ptáci za okny tehdy takyzmlkli,“ vypráví Peeta.

„Ale prosím tě,“ směju se.

„Ne, takhle to bylo. A když jsi dozpívala, věděl jsem, že jsem ztracený, stejně jako tvoje matka,“říká Peeta. „Dalších jedenáct let jsem se snažil sebrat odvahu, abych tě oslovil.“

„Bezúspěšně,“ dodávám.

„Bezúspěšně. Takže svým způsobem byla klika, když při sklizni vytáhli z osudí moje jméno,“uzavírá Peeta.

Několik vteřin jsem jen pošetile šťastná, ale pak ve mně získává navrch zmatek. Protože bychom siměli tyhle věci vymýšlet; hrát, že jsme zamilovaní, ne opravdu být. Jenže Peetův příběh zní pravdivě.To o mém otci a ptácích. A opravdu jsem první den školy zpívala, ačkoliv už si nevzpomínám na tupíseň. A pokud šlo o ty červené šaty…, ty jsme opravdu měly, po mně je ještě nosila Prim, dokud sepo otcově smrti opakovaným praním nerozpadly.

Taky by to vysvětlilo další věc. Proč Peeta riskoval výprask, aby mi mohl dát chleba tohohrozného hladového dne. Jsou-li tedy pravdivé tyhle detaily…, může to být pravda celé?

„Máš… pozoruhodnou paměť,“ říkám zajíkavě.

„O tobě si pamatuji všechno,“ odpovídá Peeta a zastrkuje mi za ucho uvolněný pramen vlasů. „Toty sis mě nikdy nevšímala.“

„Všímám si tě teď,“ namítám.

„Tady nemám moc konkurentů,“ podotýká.

Chci se odtáhnout a znovu zatáhnout závěsy, ale vím, že nemohu. Jako bych slyšela Haymitchůvnaléhavý šepot: „Řekni to! Řekni to!“

Ztěžka polykám a dostávám ze sebe potřebná slova: „Ty nemáš moc konkurentů nikde.“ A tentokrátse k němu nakláním já.

Naše rty se sotva dotýkají, když se ozývá klapnutí a oba nadskakujeme. Zvedám luk se šípempřipraveným k výstřelu, ale nic dalšího už neslyšíme. Peeta vyhlíží mezi kameny a zavýskne. Než hostačím zadržet, vybíhá do deště a něco mi podává, Stříbrný padáček připevněný ke košíku. Okamžitěkoš otvírám a uvnitř na nás čekají hody – čerstvé housky, kozí sýr, jablka a nejlepší ze všeho,

polévková mísa s tím neuvěřitelným dušeným skopovým na divoké rýži. Přesně s tím jídlem, o kterémjsem Caesaru Flickermanovi řekla, že na mě v Kapitolu udělalo největší dojem.

Peeta se souká zpátky do jeskyně a září jako sluníčko. „Haymitche asi konečně unavilo, že musísledovat, jak hladovíme.“

„Asi,“ odpovídám.

V duchu ale slyším Haymitchova samolibá, byť mírně podrážděná slova: „Ano, tohle od tebe chci,drahoušku.“

Všechny buňky v mém těle naléhají, abych se vrhla do dušeného skopového a začala si ho cpátplnými hrstmi do pusy. Peetův hlas mě ale zastavuje. „S tím dušeným bychom měli pomalu.Vzpomínáš na první večer ve vlaku? Z tučného jídla mi bylo zle, a to jsem tehdy nehladověl.“

„Máš pravdu. Málem bych to do sebe naházela na jeden zátah,“ říkám lítostivě. Pak se aleovládám. Postupujeme docela rozumně. Každý si bereme housku, půlku jablka a malinkou porcidušeného s rýží. Nutím se, abych ho jedla po malých lžičkách – dokonce nám poslali i talíře astříbrné příbory – a vychutnávala si každičké sousto. Po jídle toužebně hledím na prázdný talíř. „Chciještě.“

„Já taky. Uděláme to takhle: počkáme hodinu, a jestli nám nebude zle, dáme si nášup,“ navrhujePeeta.

„Souhlasím,“ přikyvuji. „Bude to dlouhá hodina.“

„Možná ne tak dlouhá,“ namítá Peeta. „Co jsi to říkala těsně předtím, než dorazilo jídlo? Něco omně…, že nemám konkurenci…, že jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo…“

„Na to poslední si nějak nevzpomínám,“ skáču mu do řeči a doufám, že je tu přílišné šero, než abykamery zachytily můj ruměnec.

„Ach, to je pravda. Tak jsem si to jenom myslel,“ říká. „Posuň se, mrznu.“

Dělám mu místo ve spacím pytli. Opíráme se o stěnu jeskyně a moje hlava spočívá na jeho rameně.Objímá mě pažemi. Cítím jak mě Haymitch ponouká, abych pokračovala. „Takže od doby, kdy námbylo pět, sis nikdy nevšímal jiných děvčat?“ ptám se.

„Ne, všímal jsem si skoro všech, ale kromě tebe na mě žádná nezanechala trvalý dojem,“odpovídá.

„To určitě nadchne tvoje rodiče, že se ti líbí holka ze Sloje,“ poznamenávám.

„Asi moc ne, ale mně je to fuk. Jestli se vrátíme, stejně už nebudeš holka ze Sloje, ale holka zVesnice vítězů,“ upozorňuje mě.

To je pravda. Pokud vyhrajeme, oba dostaneme dům v té části města, která je vyhrazena vítězůmHladových her. Kdysi dávno, když začaly hry, Kapitol nechal v každém kraji postavit desítkupěkných domů. V našem kraji je samozřejmě obydlený jen jeden a ve většině ostatních nikdy nikdonežil.

Dochází mi jedna znepokojivá skutečnost. „Ale to bude naším jediným sousedem Haymitch!“

„To bude prima,“ říká Peeta a zesiluje své objetí. „Jenom ty, já a Haymitch. Budeme přátelé. Samépikniky, narozeninové oslavy a dlouhé zimní večery trávené u krbu vyprávěním starých historek zHladových her.“

„Říkala jsem ti, že mě nenávidí!“ ohrazuji se, ale musím se smát při představě, jak se Haymitchstává mým novým kámošem.

„Jenom někdy. Když je střízlivý, ještě nikdy jsem ho o tobě neslyšel mluvit ve zlém,“ říká Peeta.

„Ale on není nikdy střízlivý!“ protestuji.

„To je pravda. S kým jsem si ho jenom spletl? Už, vím – to Cinna tě má rád. Ovšem to je hlavněkvůli tomu, že jsi nezdrhla, když tě podpálil,“ pokračuje Peeta. „Na druhou stranu, Haymitch… No,kdybych byl tebou, úplně bych se mu vyhnul. Nenávidí tě.“

„Já myslela, žes říkal, že jsem jeho favoritka,“ připomínám mu.

„Protože mě nenávidí ještě víc,“ odpovídá Peeta. „Vlastně bych řekl, že nemá zrovna dvakrát vlásce lidi obecně.“

Vím, že se divákům bude líbit, jak si děláme legraci z Haymitche. Vyskytuje se kolem her takdlouho, že ho mnozí prakticky považují za starého známého. A po jeho pádu při sklizni ho všichniznají. Teď už ho jistě mnohokrát vytáhli z centrály her, aby poskytoval rozhovory o nás. Těžko říct,jaké lži si navymýšlel. Je trochu v nevýhodě, protože většina trenérů má partnera, dalšího vítěze,zatímco Haymitch musí být připravený na akci čtyřiadvacet hodin denně. Něco jako já, když jsemsama v aréně. Přemítám, jak se asi drží s pitím, jak zvládá pozornost ostatních a jak odolává napětí ztoho, že se nás snaží udržet naživu.

Je to zvláštní. Haymitch a já spolu sice osobně moc nevycházíme, ale možná má Peeta pravdu vtom, že jsme si podobní, protože se zdá, že se mnou dokáže účinně komunikovat načasováním darů odsponzorů. Jako když jsem věděla, že jsem určitě blízko vody, když mi stále žádnou neposílal, nebokdyž jsem věděla, že sirup na spaní nebyl určen jen k utišení Peetovy bolesti. Nebo jak mi došlo, žemusím přidat v předstírané romanci. O komunikaci s Peetou se ani nesnažil. Možná si myslí, že kotlíkvývaru by pro Peetu byl jednoduše kotlíkem vývaru, zatímco já vnímám širší souvislosti.

Napadá mě další věc a já žasnu, že to trvalo tak dlouho, než se ta myšlenka vynořila. Možná proto,že jsem teprve v poslední době začala na Haymitche hledět s jistou zvědavostí. „Jak to podle tebedokázal?“

„Kdo? A co?“ ptá se Peeta.

„Haymitch. Jak podle tebe vyhrál hry?“ upřesňuji.

Peeta se nad tím chvíli zamýšlí. Haymitch má sice statnou postavu, ale není žádná korba jako Catonebo Mlat. Není obzvlášť pohledný. Přinejmenším ne natolik, aby ho sponzoři zasypávali dary. A jetak nevrlý, že si nedokážu představit, jak s ním někdo uzavírá spojenectví. Haymitch mohl vyhrátjediným způsobem a Peeta odpovídá přesně v okamžiku, kdy jsem k témuž závěru dospěla taky.

„Přechytračil ostatní,“ říká Peeta.

Přikyvuji a oba umlkáme. V duchu ale přemýšlím, jestli Haymitch nevystřízlivěl na tak dlouho, abynám s Peetou dokázal pomoct, jen proto, že považoval naše vítězství za možné. Třeba nebyl vždyckyopilec. Třeba se na počátku snažil splátcům pomáhat. Pak to ale začalo být nesnesitelné. Musí býtpeklo trénovat dvě děti a pak přihlížet, jak umírají. Každý rok. Uvědomuji si, že pokud se odsuddostanu, bude to můj úkol. Budu cvičit dívky z Dvanáctého kraje. Ta myšlenka je mi tak odporná, žeji zaháním.

Uběhlo zhruba půl hodiny, než se rozhoduji, že se musím znovu najíst. Peeta má taky hlad, takže nicnenamítá. Zatímco nakládám na talíře další dvě malé porce dušeného skopového s rýží, začíná hrát

hymna. Peeta přikládá tvář ke škvíře mezi kameny, aby sledoval oblohu.

„Dneska nic neuvidíš,“ říkám a soustředím se spíš na jídlo než na nebe. „Nic se nestalo, jinakbychom slyšeli dělo.“

„Katniss,“ obrací se ke mně Peeta tiše.

„Co? Rozdělíme se i o další housku?“ ptám se.

„Katniss,“ opakuje, ale já ho nechci poslouchat.

„Jednu rozdělím. Sýr schovám na zítra,“ vedu si svoji. Všímám si, jak na mě Peeta upřeně hledí.„Co je?“

„Mlat je po smrti,“ říká.

„To není možné,“ odpovídám.

„Zřejmě vystřelili během dunění hromu a přeslechli jsme to,“ dodává.

„Víš to jistě? Vždyť tam leje jako z konve. Nechápu, jak vůbec můžeš něco vidět.“ Odstrkuji ho odškvíry a mžourám na temné, deštivé nebe. Asi na deset vteřin zahlédnu zkreslený Mlatův snímek a pakmizí. Je pryč.

Klesám na kameny a na chvíli zapomínám na jídlo. Mlat je mrtvý. Měla bych mít radost, ne? Odalšího splátce méně. A tohle byl hodně silný soupeř. Žádnou radost však necítím. Myslím jen na to,že mě Mlat nechal jít, že mě nechal utéct kvůli Routě, která zemřela s oštěpem v břiše…

„Jsi v pořádku?“ ptá se Peeta.

Bezvýrazně krčím rameny, chytnu se za lokty a tisknu si je k tělu. Skutečnou bolest musím pohřbíthluboko uvnitř, protože kdo by si vsadil na splátce, který kňourá nad smrtí svých protivníků. S Routoušlo o něco jiného. Byly jsme spojenci. Byla tak mladá. Ale nikdo nepochopí můj smutek nadMlatovou vraždou. To slovo mi zničehonic tane na mysli. Vražda! Naštěstí ho nepronáším nahlas.Tím bych v aréně nezískala žádné plusové body. Místo toho říkám: „Jenom… kdybychom nevyhrálimy…, přála jsem vítězství Mlatovi. Protože mě nechal jít. A kvůli Routě.“

„Jo, já vím,“ odpovídá Peeta. „Znamená to ale, že jsme o krok blíž Dvanáctému kraji.“ Tiskne mido rukou talíř s jídlem. „Jez. Je to pořád teplé.“

Zakusuji se do skopového, abych ukázala, že na mě Mlatova smrt nijak zvlášť nezapůsobila, alejídlo mi v ústech připadá jako lepidlo a musím vyvíjet značné úsilí, abych ho dokázala spolknout.„Taky to znamená, že Cato teď půjde po nás.“

„A má zase zásoby,“ dodává Peeta.

„Vsadím se, že je zraněný,“ podotýkám.

„Proč myslíš?“ ptá se Peeta.

„Protože Mlat by určitě nepadl bez boje. Je tak silný. Tedy, chci říct, že byl tak silný. A bojovalina jeho území,“ říkám.

„Dobře,“ přikyvuje Peeta. „Čím vážněji je zraněný, tím líp. Zajímalo by mě, jak se vede Lišce.“

„Ta je v pohodě,“ odsekávám nevrle. Pořád mě štve, jak se schovala v Rohu hojnosti místo mě.

„Asi bude jednodušší dostat Cata než ji.“

„Třeba se odrovnají navzájem a my budeme moct jít prostě domů,“ doufá Peeta. „Musíme si aledávat mimořádně dobrý pozor na hlídce. V noci jsem párkrát usnul.“

„Já taky,“ přiznávám. „Dnes se to nesmí opakovat.“

Mlčky dojídáme a Peeta nabízí, že si vezme první hlídku. Zavrtávám se do spacího pytle vedle něja přetahuji si cíp přes hlavu, abych skryla tvář před zraky kamer. Potřebuji jen pár chvil soukromí,kdy mohu dát najevo své pocity, aniž by je někdo viděl. Ve spacáku se tiše loučím s Mlatem a děkujimu za svůj život. Slibuji, že na něj nezapomenu, a pokud budu moct, v případě vítězství se pokusímnějak pomoct jeho i Routině rodině. Pak odplouvám do spánku, utěšená plným žaludkem a tělesnýmteplem Peety vedle mě.

Když mě později probouzí, jako první věc vnímám vůni kozího sýra. Podává mi polovinu housky srozetřenou smetanově bílou hmotou a s několika nakrájenými kousky jablka. „Nezlob se,“ říká.„Musel jsem se zase najíst. Tady je tvoje půlka.“

„To nevadí,“ odpovídám a okamžitě se zakusuji do nabízeného jídla. Tučný sýr chutná přesně jakoten, který vyrábí Prim a jablko je sladké a křupavé. „Mňam.“

„V pekařství taky děláme koláč s kozím sýrem a jablky,“ poznamenává Peeta.

„Vsadím se, že je drahý,“ říkám.

„Tak drahý, že si ho nemůžeme dovolit jíst, pokud není hodně okoralý. Jenže prakticky všechno, cojíme, je staré a oschlé,“ svěřuje se Peeta a zachumlává se do spacáku. Za necelou minutu chrápe.

Hm. Vždycky jsem předpokládala, že obchodníci mají snadný život. A je pravda, že Peeta mělvždycky dostatek jídla. Je ale dost deprimující, že musel žít o okoralém chlebu, o tvrdých, vyschlýchbochnících, které nechce nikdo jiný. U nás doma je většina potravin tak čerstvá, že si člověk musídávat pozor, aby mu neutekla.

Někdy během mé hlídky přestává pršet, nikoliv postupně, ale naráz. Liják ustává a dál už jen vodaskapává ze stromů a žene se přeplněným korytem potůčku pod námi. Vychází krásný úplněk, takže ibez brýlí vidím po okolí. Nedokážu poznat, jestli je ten měsíc skutečný, nebo ho na nebe jenompromítají tvůrci her. Vím, že byl v úplňku krátce předtím, než jsem odjížděla z domova. Sledovalijsme jeho východy s Hurikánem, protože jsme lovili do pozdních večerních hodin.

Jak dlouho jsem pryč? Odhaduji, že v aréně trávím přibližně dva týdny a předtím jsme se týdenpřipravovali v Kapitolu. Možná už měsíc stihl dokončit celý cyklus. Z nějakého důvodu chci, aby tobyl můj měsíc, ten samý, jaký vidím z lesů ve Dvanáctém kraji. Pak bych se v neskutečném světěarény, kde člověk musí pochybovat o pravosti všeho, měla aspoň čeho zachytit.

Jsme už jenom čtyři.

Poprvé si povoluji doopravdy přemýšlet o možnosti, že se třeba vrátím domů. Ke slávě. Kbohatství. Do vlastního domu ve Vesnici vítězů. Moje matka a Prim budou bydlet se mnou. Už senebudeme muset bát hladu. Poznáme nový druh svobody. Ale co dál? Jaký bude můj každodenníživot? Většinu ho dosud zabíralo shánění potravy. Když tohle odečtete, nejsem si jistá, kým vlastnějsem, jaká je moje totožnost. To pomyšlení mě trochu děsí. Myslím na Haymitche a všechny jehopeníze. Jaký vedl po vítězství život? Bydlí sám, nemá ženu ani děti a většinu doby, kdy je vzhůru, je

opilý. Nechci takhle skončit.

„Ty ale nebudeš sama,“ šeptám si. Mám matku a Prim. Aspoň prozatím. A potom… tak daleko dobudoucnosti nechci myslet, na dobu, kdy Prim dospěje a matka zemře. Vím, že se nikdy nevdám anepřivedu do tohoto světa dítě. Protože pokud existuje něco, co vítězství nezaručuje, je to bezpečívašeho dítěte. Jména mých dětí půjdou do osudí se všemi ostatními. A já přísahám, že něco takovéhonikdy nedopustím.

Konečně vychází slunce a jeho paprsky pronikají štěrbinami v kamenech a ozařují Peetovu tvář. Vco se změní on, pokud se vrátíme domů? Tento matoucí, dobromyslný chlapec, který dokáže splétatlži tak přesvědčivě, že mu celý Panem uvěřil, že je do mě beznadějně zamilovaný, a přiznávám, že vurčitých chvílích mu to věřím já sama. Aspoň budeme přátelé, myslím si. Nic nezmění to, že jsme situ navzájem zachránili život. A navíc navždy zůstane tím chlapcem s chlebem. Dobří přátelé. Ovšemcokoliv víc… Přes celou vzdálenost od Dvanáctého kraje na sobě cítím Hurikánovy šedé oči, kterémě sledují, jak pozoruji Peetu.

Rozpaky mě nutí k pohybu. Posouvám se a třesu Peetovým ramenem. Ospale otvírá oči, a jakmilena mě zaostřuje svůj pohled, stahuje mě k sobě na dlouhý polibek.

„Mrháme časem na lov,“ říkám, když se mu konečně vymaňuji.

„Já bych to nenazýval mrháním,“ odpovídá, sedá si a mohutně se protahuje. „Takže budeme lovitna lačný žaludek, abychom získali motivaci?“

„Ne,“ vrtím hlavou. „Nacpeme se, abychom víc vydrželi.“

„Počítej se mnou,“ usmívá se Peeta. Vidím ale jeho překvapený výraz, když rozděluji zbytekdušeného s rýží a podávám mu přetékající talíř. „Tohle všechno?“

„Dneska si to zasloužíme,“ říkám a oba se pouštíme do snídaně. I za studena jde o jeden znejlepších pokrmů, jaký jsem kdy ochutnala. Odkládám vidličku a vytírám poslední kapky omáčkyprsty. „Úplně vidím, jak se Cetkie Trinketová otřásá nad mými mravy.“

„Hele, Cetkie, sleduj tohle!“ říká Peeta. Odhazuje vidličku přes rameno a vylizuje svůj talířdočista jazykem, přičemž vyluzuje hlasité, spokojené mlaskání. Pak posílá větrný polibek do vzduchua volá: „Chybíš nám, Cetkie!“

Zakrývám si ústa dlaní, ale směju se. „Přestaň! Cato může být přímo před naší jeskyní.“

Odtrhuje mi ruku od úst. „No a co? Teď mám jako svou strážkyni tebe,“ říká Peeta a přitahuje mě ksobě.

„No tak,“ říkám podrážděně a vymaňuji se z jeho sevření, ale teprve poté, co dostane další pusu.

Jakmile máme sbalené věci a stojíme před jeskyní, oba zvážníme. Jako bychom posledních pár dní,chráněni jeskyní, deštěm a Catovým soubojem s Mlatem, měli krátkou dovolenou či odpočinek.Ačkoliv je teplo a slunečno, oba cítíme, že jsme zpátky ve hře. Podávám Peetovi nůž, protože ať užměl původně jakoukoliv zbraň, je dávno pryč, a Peeta si ho zasunuje za opasek. Mých posledníchsedm šípů – z dvanácti jsem tři obětovala na vyhození zásob do povětří a dva při hostině – chrastí vtoulci trochu příliš volně. Nemohu si dovolit přijít o další.

„Teď už po nás určitě jde,“ poznamenává Peeta. „Cato není typ, co by čekal, až jeho kořist půjdekolem.“

„Jestli je zraněný…,“ začínám.

„Na tom nezáleží,“ skáče mi Peeta do řeči. „Jestli může chodit, přijde.“

Po vydatném dešti se potůček rozvodnil a vystoupil o několik desítek centimetrů z břehů.Zastavujeme se u něj, abychom doplnili zásoby vody. Prohlížím pasti, které jsem nastražila předněkolika dny, ale všechny jsou prázdné. To za takového počasí není překvapivé. V téhle oblasti jsemnavíc neviděla moc zvířat ani jejich stop.

„Jestli chceme jídlo, měli bychom raději vyrazit do mého starého loviště,“ říkám.

„Jak chceš. Jen mi řekni, co ode mě potřebuješ,“ odpovídá Peeta.

„Měj oči na stopkách,“ instruuji ho. „Co nejvíc se drž na kamenech. Není důvod, abychomnechávali stopy, které by mohl někdo sledovat. A poslouchej za nás za oba.“ Teď už je zcela jasné, žeexploze zničila můj sluch v levém uchu nadobro.

Nejraději bych šla vodou, abych zcela zakryla stopy, ale nejsem si jistá, jestli Peetova noha odoláproudu. Lék se sice vypořádal s infekcí, ale Peeta je pořád hodně zesláblý. Mě bolí čelo kolem šrámuod nože, ale po třech dnech krvácení přestalo. Mám hlavu přesto omotanou obvazem, čistě propřípad, že by fyzická námaha ránu opět otevřela.

Kráčíme podél potůčku a míjíme místo, kde jsem objevila Peetu zamaskovaného rostlinami abahnem. Jak lilo a hladina stoupla, zanikly aspoň všechny známky toho, že tu byl. Kdyby tedy bylotřeba, můžeme se vrátit do jeskyně. Jinak bychom to s Catem za zády nemohli riskovat.

Balvany se zmenšují na velikost kamenů, které postupně přecházejí v oblázky, a po chvíli jsme kmé úlevě zpátky na borovém jehličí a mírném svahu lesní půdy. Poprvé si uvědomuji, že mámeproblém. Při procházení po kamenitém terénu musí člověk s nemocnou nohou působit nějaký hluk.Jenže Peeta dělá hluk i na měkké vrstvě jehličí. A jde o pořádný hluk, jako by na něco dupal. Otáčímse k němu.

„Co je?“ ptá se.

„Musíš se pohybovat tišeji,“ říkám. „Nejde jen o Cata, ale takhle taky vyplašíš každého králíka vokruhu deseti kilometrů.“

„Vážně?“ diví se. „Promiň, to jsem nevěděl.“ Dáváme se opět do chůze a je to o malinko lepší, alei když slyším jen na jedno ucho, při zvuku jeho dupání nadskakuji. „Nemůžeš si zout boty?“ navrhuji.

„Tady?“ vyjeví se, jako bych po něm chtěla, aby kráčel bosýma nohama po žhavých uhlících neboněco na ten způsob. Musím si připomínat, že není zvyklý na lesy, protože pro něj představujístrašidelné, zakázané místo za plotem Dvanáctého kraje. Myslím na Hurikána a jeho pružný, neslyšnýkrok. Je až děsivé, jak málo hluku dělá, dokonce i když padá listí ze stromů a je opravdu těžképohybovat se po lese, aniž by člověk vyplašil zvěř. Jsem si jistá, že se teď doma směje.

„Ano,“ odpovídám trpělivě. „Já to udělám taky. Tak budeme oba tišší.“ Jako bych taky dělala hluk.Oba si tedy zouváme boty i ponožky, a přestože je to zase o trochu lepší, připadá mi, že se Peeta snadschválně snaží šlápnout na každou suchou větvičku, kterou míjíme.

Není ani třeba říkat, že ačkoliv nám cesta k místu, kde jsem tábořila s Routou, trvala několik hodin,nic jsem nezastřelila. Kdyby trochu opadla voda v potoce, mohla bych nachytat ryby, ale proud jezatím příliš silný. Když se zastavujeme, abychom si chvíli odpočinuli a napili se, snažím se vymyslet

nějaké řešení. Nejlepší by bylo Peetu opustit, dát mu za úkol nějaké jednoduché sbírání kořínků a jítlovit, jenže tím bych ho nechala, aby se bránil proti Catově oštěpu a síle jen s nožem. Nejraději bychho tedy schovala někam do bezpečí, šla na lov, pak se vrátila a vyzvedla ho. Mám ale pocit, že stakovým návrhem nebude souhlasit.

„Katniss,“ říká. „Musíme se rozdělit. Vím, že ti plaším zvěř.“

„Jenom proto, že máš zraněnou nohu,“ odpovídám šlechetně Peetovi, ačkoliv je mi jasné, že jehozranění je jen menší částí problému.

„Já vím,“ říká. „Tak co kdybys pokračovala dál? Ukaž mi, jaké mám sbírat rostliny. Tak budemeaspoň oba užiteční.“

„Ne, pokud přijde Cato a zabije tě.“ Pokoušela jsem se to říct co nejpříjemněji, ale stejně tovyznívá, jako bych ho považovala za slabší článek naší dvojice.

Překvapivě se jen směje. „Podívej, já si s Catem poradím. Už jsem s ním přece bojoval, ne?“

Jo, a dopadlo to skvěle. Skončil jsi s duší na jazyku a v bahně. Přesně to se mi chce říct, jenženemohu. Bojem s Catem mi přece zachránil život. Zkouším jinou taktiku. „Co kdybys vylezl na stroma fungoval jako hlídka, zatímco budu lovit?“ říkám a snažím se, aby to vyznělo jako velice důležitýúkol.

„Co kdybys mi ukázala, co je tady po okolí jedlého, a šla sehnat maso?“ napodobuje můj tón.„Jenom nechoď moc daleko, kdybys potřebovala pomoc.“

Vzdychám si a ukazuji mu nějaké kořínky, které může vyhrabávat. Každopádně potřebujeme jídlo.Jedno jablko, dvě housky a hrudka sýra o velikosti švestky nevydrží nadlouho. Půjdu jenom o kousekdál a budu doufat, že Cato je někde úplně jinde.

Učím Peetu ptačí hvízdnutí – ne melodii, jakou používala Routa, ale jednoduché písknutí o dvoutónech –, které můžeme použít jako signál, že jsme v pořádku. V tomhle je naštěstí Peeta dobrý.Nechávám ho s naším batohem a vyrážím.

Mám pocit, že je mi znovu jedenáct, jen nejsem uvázaná k bezpečí v podobě plotu, ale k Peetovi,což mi poskytuje dvacet, možná třicet metrů prostoru k lovení. Bez Peety ale les ožívá zvuky zvířat.Uklidňuje mě jeho pravidelné hvízdání a odvažuji se o kousek dál. Brzy se mohu pochlubit dvěmakrálíky a veverkou. Usuzuji, že to prozatím stačí. Mohu nastražit pasti a možná chytit pár ryb. SPeetovými kořínky budeme mít chvíli dost.

Vracím se kousek zpátky a uvědomuji si, že jsme si nějakou dobu nevyměnili signály. Když se namé hvízdnutí neozve odpověď, dávám se do běhu. Skoro ihned nacházím batoh i úhlednou hromádkukořínků vedle něj. Opodál je na zemi rozprostřená plastová fólie a na ní leží vrstva natrhanýchbobulí. Kde je ale Peeta?

„Peeto!“ Zmocňuje se mě panika. „Peeto!“ Otáčím se ve směru ševelení větviček a málem hozasahuji šípem. Naštěstí v poslední vteřině strhnu ruku stranou a vysílám šíp do kmene dubu po jeholevici. Uskakuje a do vzduchu vylétá hrst bobulí.

Můj strach se rázem mění v hněv. „Co to děláš? Měl jsi být tady, ne někde běhat po lese!“

„U potůčku jsem našel tyhle bobule,“ odpovídá. Můj výbuch ho zjevně mate.

„Pískala jsem. Proč jsi neodpověděl?“ štěkám na něj.

„Neslyšel jsem tě. Voda je asi moc hlasitá,“ říká. Přichází ke mně a pokládá mi dlaně na ramena. Vtu chvíli si uvědomuji, že se celá chvěju.

„Já myslela, že tě Cato zabil!“ skoro křičím.

„Ne, nic se mi nestalo.“ Peeta mě objímá, ale já nereaguji. „Katniss?“

Odstrkuji ho od sebe a snažím se ovládnout svoje emoce. „Když se dva lidé dohodnou na signálu,drží se v doslechu, protože když jeden z nich neodpovídá, znamená to průšvih. Jasný?“

„Jasný,“ odpovídá.

„Dobře. Protože přesně to se stalo s Routou a já jsem se pak dívala, jak umírá!“ dodávám.Odvracím se od něj, jdu k batohu a otvírám další láhev s vodou, i když v mé ještě trochu zbývá.Nejsem ale připravená mu odpustit. Všímám si jídla. Housky a jablka jsou nedotčená, ale někdorozhodně vzal kousek sýra.

„A jedl jsi beze mě!“ Ve skutečnosti je mi to jedno, ale potřebuji se zlobit kvůli něčemu dalšímu.

„Cože? Ne, nejedl,“ ohrazuje se Peeta.

„Ale? Takže ten sýr patrně zhltla jablka,“ ušklíbám se.

„Já nevím, kdo nebo co snědlo sýr,“ říká Peeta pomalu a zřetelně, jako by se snažil zachovat klid,„ale já to nebyl. Byl jsem u potůčku a sbíral jsem bobule. Nechceš nějaké?“

Nějaké bych si dala, ale nechci povolovat příliš brzy. Kráčím k nim a prohlížím si je. Tyhle jsemještě neviděla. Ne, viděla. Ale ne v aréně. Tohle nejsou Routiny bobule, ačkoliv se jim podobají.Neodpovídají ani žádným z těch, o kterých jsem se učila během výcviku. Shýbám se, pár jich zvedáma koulím je mezi prsty.

V duchu slyším otcův hlas. „Tyhle ne, Katniss. Nikdy. To je rulík zlomocný. Byla bys mrtvá už poněkolika bobulích.“

V tu chvíli zazní výstřel z děla. Otáčím se a čekám, že uvidím Peetu, jak se hroutí k zemi, ale jenpovytahuje obočí. Zhruba sto metrů od nás se objevuje vznášedlo a zvedá do vzduchu vyzáblé těloLišky. Vidím, jak se na slunci lesknou její rudé vlasy.

Mělo mě to napadnout hned, jak jsem uviděla chybějící sýr.

Peeta mě drží za paži a strká mě ke stromu. „Šplhej. Bude tu cobydup. Větší šanci budeme mít,když s ním budeme bojovat shora.“

Zastavuji ho. Náhle jsem dočista klidná. „Ne, Peeto, tu jsi zabil ty, ne Cato.“

„Cože? Vždyť jsem ji od prvního dne ani neviděl,“ říká. „Jak jsem ji mohl zabít?“

Místo odpovědi ukazuji na bobule.

Chvíli trvá, než Peetovi vysvětlím situaci. To, jak Liška kradla potraviny z hromady zásob, nežjsem je vyhodila do povětří, jak se snažila brát dostatek, aby se udržela naživu, ale ne tolik, aby siprofíci všimli, že něco chybí, i to, že nepochybovala o jedlosti bobulí, které jsme hodlali sami sníst.

„Zajímalo by mě, jak nás našla,“ poznamenává Peeta. „Asi to bude moje chyba, jestli jsem takhlučný, jak říkáš.“

Stopovat nás bylo asi tak stejně obtížné, jako sledovat stádo dobytka, ale snažím se být laskavá.„Liška je velice chytrá. Tedy byla. Dokud jsi ji nepřechytračil.“

„To nebylo schválně. Navíc mi to tak nějak nepřipadá fér. Kdyby je nesnědla ona, byli bychom obamrtví.“ Opravuje se. „Ne, vlastně nebyli. Tys je poznala, že ano?“

Přikyvuji. „Té rostlině říkáme rulík zlomocný.“

„Už ten název zní nebezpečně,“ říká. „Je mi to líto, Katniss. Já si vážně myslel, že jsou stejné jakoty, které jsi trhala.“

„Neomlouvej se. Znamená to přece, že jsme o krok blíž domovu, ne?“ ptám se.

„Zbytek vyhodím,“ říká Peeta. Zvedá fólii s bobulemi a odchází s nimi do lesa.

„Počkej!“ Beru kožený váček, který patřil chlapci z Prvního kraje, a plním ho několika hrstmibobulí. „Když zmátly Lišku, možná zmatou i Cata. Jestli nás pronásleduje, můžeme předstírat, že jsmenáhodou upustili ten váček, a jestli je sní…“

„Hurá zpátky do Dvanáctého kraje,“ doplňuje Peeta.

„A je to,“ říkám a připevňuji si váček k opasku.

„Teď bude vědět, kde jsme,“ upozorňuje mě Peeta. „Jestli byl někde poblíž a viděl vznášedlo,pochopí, že jsme ji zabili my a půjde po nás.“

Má pravdu. Tohle by mohla být příležitost, na jakou Cato čekal. I když ale teď utečeme, mámemaso, které je třeba upéct a oheň by prozradil naši přesnou polohu. „Rozděláme oheň. Hned teď.“Začínám sbírat větvičky.

„Jsi připravená se mu postavit?“ ptá se Peeta.

„Jsem připravená jíst. Bude lepší, když si upečeme jídlo, dokud máme možnost. Jestli ví, že tujsme, tak ať. Taky ale ví, že jsme dva, a patrně dospěje k závěru, že jsme pronásledovali Lišku. Toznamená, že ses uzdravil. A oheň by signalizoval, že se neskrýváme, ale vybízíme ho, aby se ukázal.Ukázal by ses za takových podmínek ty?“ ptám se.

„Asi ne,“ připouští.

Peeta to s ohněm umí skvěle a zanedlouho ho rozdělá i z vlhkého dřeva. Zakrátko už se králíci iveverka opékají nad plameny a kořínky, zabalené do listů, se pečou v uhlících. Střídavě sbírámejedlé listy a dáváme bedlivý pozor, jestli se neblíží Cato, ale jak jsem očekávala, nikde se neukazuje.

Jakmile je jídlo hotovo, většinu ho balím a každému nechávám králičí nohu na cestu.

Chci se přesunout někam výš do lesa, vylézt na vhodný strom a připravit se na noc, ale Peetaodporuje. „Já neumím šplhat jako ty, Katniss, zvlášť teď s tou nohou, a nemyslím, že bych dokázalusnout patnáct metrů nad zemí.“

„Není bezpečné zůstat jen tak na zemi,“ namítám.

„Nemohli bychom se vrátit do jeskyně?“ navrhuje. „Je u vody a snadno se v ní ubráníme.“

Vzdychám. Několik dalších hodin chůze – nebo spíš dupání – přes les, abychom se dostali dooblasti, kterou jsme ráno museli kvůli lovu opustit. Peeta ale nežádá zase tolik. Celý den se drželmých pokynů a jsem si jistá, že kdyby to bylo obráceně, nenutil by mě trávit noc v koruně stromu.Dochází mi, že jsem se k němu dnes nechovala moc přívětivě. Peskovala jsem ho za to, jaký děláhluk, seřvala jsem ho, že se ztratil… Romance, kterou jsme hráli v jeskyni, se na otevřenémprostranství, pod horkým sluncem a s neustálou hrozbou v podobě Cata za zády rozplynula. Haymitchuž mě má patrně plné zuby. A pokud jde o diváky…

Stoupám si k němu na špičky a líbám ho. „Jasně. Vrátíme se do jeskyně.“

Vypadá, že ho to potěšilo a že se mu ulevilo. „Páni, to bylo snadné.“

Vytahuji šíp z kmene dubu, opatrně, abych ho nepoškodila. Šípy nyní ztělesňují jídlo, bezpečí aživot.

Házíme do plamenů další hromadu větví. Oheň by tak měl dýmat ještě několik hodin, ačkolivpochybuji, že se k němu Cato vydá. U potůčku si všímám, že voda znatelně opadla, takže navrhuji,abychom kráčeli korytem. Peeta šťastně souhlasí, a poněvadž se vodou pohybuje mnohem tišeji nežpo souši, jde o dvojnásob dobrý nápad. K jeskyni to je ale dlouhá cesta, i když kráčíme z kopce amáme pečeného králíka. Dnešní výlet nás oba vyčerpal a pořád jsme dost podvyživení. Nechávámjeden šíp přiložený k tětivě, kvůli Catovi i kvůli rybám, které bych mohla zahlédnout, ale potok jepodivně mrtvý.

Než dospějeme k cíli, sotva pleteme nohama a slunce visí nízko nad obzorem. Doplňujeme si láhvevodou a stoupáme do nízkého svahu k naší jeskyni. Není to sice nic moc, ale tady v divočině jde o tunejbližší napodobeninu domova. Taky tam bude větší teplo než na stromě, protože kameny trochuchrání před větrem, který začal vát od západu. Připravuji dobrou večeři, ale v polovině jídla Peetazačíná klimbat. Po dnech nečinnosti si lov vybral svoji daň. Nakazuji mu, ať si vleze do spacáku, adávám stranou zbytek jeho porce na později. Okamžité usíná. Přitahuji mu spací pytel k bradě a líbámho na čelo, ne kvůli divákům, ale kvůli sobě. Jsem vděčná, že je stále tady se mnou a že není mrtvý,jak jsem se tam u potůčku bála. Jsem moc ráda, že nemusím čelit Catovi sama.

Krutému řezníkovi Catovi, který dokáže jediným trhnutím člověku zlámat vaz, který dokázalpřemoct Mlata a který má na mě pifku od samého začátku. Patrně mě začal nenávidět v okamžiku, kdyjsem ho předstihla v hodnocení po výcviku. Kluk jako Peeta by nad tím jednoduše pokrčil rameny,ale mám dojem, že Cato se tím nepřestává užírat a že to rozptyluje jeho soustředění. Což není nikteraktěžké. Vzpomínám na jeho hysterickou reakci, když zjistil, že zásoby vyletěly do povětří. Ostatní bylirozčileni, to je jasné, ale Cata můj čin dočista rozhodil. Přemítám, jestli je vlastně zcela příčetný.

Na nebi se objevuje emblém Kapitolu a já sleduji, jak promítají fotografii Lišky, která za chvílizmizí ze světa navždy. Peeta o tom sice víc nemluvil, ale myslím, že nemá dobrý pocit z toho, že ji

zabil, byť se jednalo o zásadně důležitý krok k vítězství. Nemohu předstírat, že mi Liška chybí, alemusím ji obdivovat. Hádám, že kdyby nám dali nějaký test, byla by ze všech splátců nejchytřejší.Kdybychom na ni například nastražili past, vsadím se, že by to vytušila a vyhnula by se bobulímširokým obloukem. Nakonec ji zabila Peetova nevědomost. Strávila jsem tolik času tím, že jsem sesnažila nepodceňovat své protivníky, a úplně jsem zapomněla na nebezpečí, že je přecením.

To mě přivádí zpátky ke Catovi. Zatímco asi docela chápu Lišku a rozumím tomu, kdo byla i jakouměla strategii, Cato je mnohem nevyzpytatelnější. Je silný, dobře vycvičený, ale že by byl chytrý?Nevím. Rozhodně ne tak jako ona. A úplně postrádá disciplínu a sebeovládání, jaké jsemzaznamenala u Lišky. Řekla bych, že Cato si nechá snadno zaslepit úsudek záchvatem vzteku. Ne žebych se v tomto ohledu mohla cítit nějak nadřazeně. Vzpomínám na okamžik, kdy jsem rozzuřeněvystřelila šíp do jablka v prasečí tlamě. Možná nakonec rozumím Catovi víc, než si myslím.

Přes tělesnou únavu zůstává má mysl bdělá, a tak nechávám Peetu spát déle než do okamžiku, kdybychom se normálně měli vystřídat. Budím ho vlastně až ve chvíli, kdy se barva oblohy změnila zčerné v šedou. Poplašeně se rozhlíží. „Spal jsem skoro celou noc. To není spravedlivé, Katniss, mělajsi mě vzbudit dřív.“

Protahuji se a zachumlávám se do spacáku. „Vyspím se teď. Vzbuď mě, jestli se bude dít něcozajímavého.“

Nic se zřejmě nedělo, protože když otvírám oči, mezi kameny na mě vykukuje horké odpoledníslunce. „Něco nového o našem příteli?“ ptám se.

Peeta vrtí hlavou. „Ne, jako by se po něm slehla zem.“

„Kolik nám podle tebe zbývá času, než nás tvůrci her svedou dohromady?“ napadá mě.

„Liška zemřela skoro před čtyřiadvaceti hodinami, takže uběhl dostatek času, aby si diváci vsadilina favorita a začali se nudit. Odhaduji, že se to může stát každou chvíli,“ říká Peeta.

„Jo, taky mám pocit, že dnešek je dnem D,“ souhlasím. Sedám si a rozhlížím se po poklidnémterénu. „Jak to asi udělají?“

Peeta zůstává zticha. Na mou otázku neexistuje žádná dobrá odpověď.

„No, dokud nezačnou, nemá smysl promrhat dobrý den k lovu. Asi bychom se měli co nejvícnacpat pro případ, že narazíme na problémy,“ říkám.

Peeta balí naše věci, zatímco já připravuji velkou hostinu. Zbytek králíků, kořínky, listy i housky srozetřeným sýrem. Do zásoby nechávám jen veverku a jablko.

Po jídle po nás zbývá hromádka králičích kostí. Mám mastné ruce, čímž můj pocit zašpiněnosti jennarůstá. Ve Sloji se sice nekoupeme denně, ale udržujeme se ve větší čistotě než já v poslední době.Až na nohy, kterými jsem se brodila potůčkem, jsem pokrytá vrstvou špíny.

Na odchodu z jeskyně je cosi definitivního. Myslím, že v aréně už nestrávíme další noc. Mámdojem, že tak či onak, živá či mrtvá, z ní dnes uniknu. Hladím kameny na rozloučenou a míříme kpotůčku, abychom se umyli. Moje kůže prahne po chladné vodě. Mohla bych si umýt vlasy a ještěmokré si je splést do copu. Uvažuji, jestli se nám nepodaří trochu si přemáchnout šaty. Potomdocházíme k potůčku nebo spíše k místu, kudy dříve tekl. Teď je tu jen koryto vyschlé na troud.Pokládám na dno dlaň.

„Není ani trochu vlhké. Určitě ho vysušili, zatímco jsme spali,“ říkám. Plíživě se mi vrací strach zrozpraskaného jazyka, bolavého těla a otupělé mysli, což jsem všechno nedávno zažila na vlastníkůži. Láhve máme sice celkem plné, ale na tomhle horkém slunci nebude dvěma lidem trvat dlouho,než je vyprázdní.

„Jezero,“ říká Peeta. „Právě tam chtějí, abychom šli.“

„Možná je ještě nějaká voda v tůních,“ poznamenávám nadějně.

„Můžeme se přesvědčit,“ odpovídá, ale pouze se mi snaží zlepšit náladu. Uvědomuji si to, protožedobře vím, co objevím, až dojdeme k rybníku, kde jsem si namáčela popálenou nohu. Prašnou,vyprahlou jámu. Stejně tam ale jdeme a potvrzujeme si, že jsme se ve svém odhadu nemýlili.

„Máš pravdu. Nahánějí nás k jezeru,“ říkám. Není tam žádný úkryt. Mají zaručený krvavý soubojna život a na smrt, aniž by jim něco bránilo ve výhledu. „Chceš tam jít rovnou, nebo počkat, až námdojde voda?“

„Půjdeme hned, dokud jsme najedení a odpočatí. Ať už to celé ukončíme,“ říká.

Přikyvuji. Je to legrační. Mám pocit, jako by znovu nastal první den her. Jako bych byla opět vestejné pozici. Dvacet jedna splátců je po smrti, ale pořád ještě musím zabít Cata. Nebyl vlastně oncelou dobu tím hlavním protivníkem? Teď mi připadá, že další soutěžící představovali jen vedlejšípřekážky, rozptýlení pozornosti před skutečnou bitvou letošního ročníku her. Mezi Catem a mnou.

Ale ne, vedle mě kráčí ještě jeden splátce. Cítím, jak mě objímá pažemi.

„Dva proti jednomu. Měla by to být hračka,“ podotýká.

„Příště se najíme v Kapitolu,“ odpovídám.

„To se vsaď,“ souhlasí.

Chvíli stojíme v objetí a vnímáme přítomnost jeden druhého, sluneční světlo i šustot listů u našichnohou. Pak se beze slova pouštíme a vyrážíme k jezeru.

Je mi jedno, že Peetovy kroky opět odhánějí hlodavce a plaší ptáky. Musíme bojovat s Catem a jábych to raději vyřídila tady než na otevřené planině. Pochybuji však, že budu mít příležitost. Pokudnás chtějí mít tvůrci her na otevřeném prostranství, finále se odehraje právě tam.

Zastavujeme se na krátký odpočinek pod stromem, kde mě obklíčili profíci. Správnost méhoodhadu potvrzuje zbytek sršáního hnízda, rozdrcený deštěm a vysušený prudkým sluncem. Strkám doněj špičkou boty a hnízdo se rozpadá na prach, který rychle odnáší vítr. Nemohu si pomoct a zvedámhlavu ke stromu, kde potají seděla Routa a čekala, aby mi zachránila život. Sršáni. Třpytčino opuchlétělo. Děsivé halucinace…

„Pojďme dál,“ říkám, protože chci uniknout ponuré atmosféře, která toto místo obklopuje. Peeta nicnenamítá.

Vzhledem k tomu, jak pozdě jsme vycházeli, dorážíme k rovině skoro vpodvečer. Nikde ani stopapo Catovi. Nikde nic, jen zlatý Roh hojnosti lesknoucí se v paprscích zapadajícího slunce. Propřípad, že by se Cato pokusil o stejný trik jako Liška, obcházíme Roh hojnosti, abychom se ujistili, žeje prázdný. Pak poslušně, jako bychom dostali nevyslovené pokyny, přecházíme k jezeru a plníme siláhve.

Mračím se na klesající slunce. „Nechce se mi s ním bojovat až po setmění. Máme jenom jednybrýle.“

Peeta opatrně mačká do vody kapku jodidu. „Právě na to možná čeká. Co chceš dělat? Vrátit se kjeskyni?“

„Buďto, nebo si najdeme nějaký strom. Dáme mu ale ještě půl hodiny. Pak se schováme,“odpovídám.

Sedíme u jezera. Nemá cenu se skrývat. V korunách okolních stromů vidím poletovat reprodrozdy,kteří si pohrávají s melodiemi jako s jasně zbarvenými míči. Otvírám ústa a zpívám Routinčtyřtónový popěvek. Slyším, jak ptáci při zvuku mého hlasu zvědavě umlkají a poslouchají. Opakujinápěv v naprostém tichu. Po mně ho zpívá nejprve jeden reprodrozd a pak další. Vzápětí celý světožije tímto jediným zvukem.

„Jako tvůj otec,“ říká Peeta.

Prsty přejíždím po zlatém špendlíku na košili. „To je Routina píseň,“ odpovídám. „Myslím, že si jipamatují.“

Hudba nabývá na síle a já vnímám její krásu. Tóny se překrývají a doplňují jeden druhý, takževytvářejí nádhernou, nadpozemskou harmonii. Tento zvuk tedy díky Routě posílal obyvateleJedenáctého kraje každý večer z práce domů. Notuje ho tam někdo i teď, když je Routa po smrti?

Na chvíli zavírám oči a poslouchám, uchvácena krásou té písně. Něco však začíná hudbunarušovat. Melodií se šíří nelibozvučné tóny. Hlasy ptáků se zvedají k vřeštivému varovnému křiku.

Stojíme na nohou, Peeta drží pozvednutý nůž a já jsem připravena vystřelit, když tu se mezi stromyprodírá Cato a vrhá se k nám. Nemá oštěp. Má vlastně úplně prázdné ruce, ale přesto se řítí přímo nanás. Můj první šíp ho zasahuje do hrudi, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu se odráží stranou.

„Má na sobě nějakou zbroj!“ křičím na Peetu.

Právě včas, protože v další chvíli je Cato u nás. Čekám zápas, ale Cato probíhá přímo mezi námi,aniž by zpomalil. Z toho, jak je udýchaný, i z čůrků potu, které mu stékají po zarudlé tváři, poznávám,že běží už dlouho. Ne k nám. Před něčím prchá. Ale před čím?

Rozhlížím se po lese a vidím, jak na otevřené prostranství vyskakuje první tvor. Když se otáčím kútěku, vidím, jak se k němu připojuje několik dalších. Vzápětí slepě klopýtám za Catem a myslímjedině na to, jak si zachránit život.

Mutanti. O tom není pochyb. Tyhle muty jsem ještě neviděla, ale rozhodně nejde o normálnízvířata. Podobají se obrovským vlkům, ale který vlk doskočí na zadní končetiny a snadno na nichudrží rovnováhu? Který vlk mává přední prackou na zbytek smečky, jako by měl zápěstí? Těchto věcísi všímám na dálku. Jsem si jistá, že zblízka se odhalí jejich ještě hrozivější vlastnosti.

Cato míří přímou čarou k Rohu hojnosti a já ho bez váhání následuji. Pokud si myslí, že jde onejbezpečnější místo, proč bych o tom měla pochybovat? A i kdybych dokázala doběhnout kestromům, Peeta se zraněnou nohou by jim nikdy nedokázal uniknout… Peeta! Právě jsem položila rucena kovový bok rohu, když si uvědomuji, že jsem součástí týmu. Peeta je asi patnáct metrů za mnou akulhá, jak nejrychleji dokáže, ale mutové ho rychle dohánějí. Vysílám do smečky šíp a jeden z tvorůse hroutí k zemi, ale jeho místo ihned zaplňuje řada náhradníků.

Peeta na mě mává, abych vyšplhala nahoru. „Na roh, Katniss! Rychle!“

Má pravdu. Na zemi neochráním ani jednoho z nás. Začínám šplhat za pomoci rukou i nohou.Povrch z ryzího zlata byl vytvořen tak, aby se podobal spletenému rohu, který plníme při sklizni,takže tu jsou drobné rýhy a vyvýšeniny, které usnadňují šplhání. Po dnu na slunci je ale kov na dotyktak horký, až se bojím, že mi na rukách naskáčou puchýře.

Cato leží na jedné straně na vrcholu rohu, sedm metrů nad zemí, lapá po dechu a dívá se přes okraj.Teď mám příležitost ho vyřídit. Zastavuji se v polovině cesty, k vrcholu a přikládám k tětivě dalšíšíp, ale zrovna když se ho chystám vypustit, slyším Peetův výkřik. Otáčím se a vidím, že právědokulhal k okraji rohu a mutové jsou mu v patách.

„Polez!“ křičím. Peeta začíná šplhat, jenže jeho postup nezpomaluje pouze zraněná noha, ale i nůžv jeho ruce. Střílím šíp do chřtánu prvního muta, který položí pracky na kov. Umírající tvor se ještěohání tlapou a nechtěně otvírá rány na tělech několika svých společníků. Tehdy si poprvé lépevšímám jeho drápů. Jsou deset centimetrů dlouhé a ostré jako břitva.

Peeta už je u mě. Chytám ho za paži a táhnu ho s sebou. Vtom si vzpomínám na Cata a podívám sevzhůru, ale Cato zápasí se záchvatem křečí a zjevně si všímá daleko víc mutů než nás. Vykašlává zesebe cosi nesrozumitelného. Funění a vrčení mutů taky nijak nepomáhá.

„Cože?“ křičím na něj.

„Ptal se, jestli umějí šplhat,“ odpovídá Peeta a obrací mou pozornost zpátky k úpatí rohu.

Mutové se srocují a znovu se stavějí na zadní končetiny, což jim dodává podivně lidský vzhled.Všichni mají hustý kožich, někteří z rovných chlupů, jiní z vlnitých, a jejich barva nabývá různýchodstínů od uhlově černé po plavou. Je na nich ještě něco dalšího, z čeho se mi ježí chloupky vzátylku, ale nedokážu to přesně určit.

Přikládají čenichy k rohu, očichávají a olizují kov, škrábou prackami do jeho povrchu a vydávajípronikavá štěknutí. Takhle se jistě dorozumívají, protože smečka ustupuje, jako by si dělala místo.Pak se jeden z nich, středně velký mut s hedvábnými vlnami plavých chlupů, rozbíhá a skáče na roh.Musí mít neuvěřitelně silné zadní končetiny, protože dopadá pouhé tři metry pod námi. Růžové rty

odhaluje v krutém úšklebku. Zlomek vteřiny zůstává nehybně na místě a právě v tu chvíli mi dochází,co mi na těch mutech nesedí. Zelené oči, které mě propalují pohledem, se vůbec nepodobají očímpsů, vlků či jakékoliv jiné psovité šelmy, jakou jsem kdy viděla. Jde jednoznačně o lidské oči.Jakmile si to uvědomím, všímám si ještě obojku s číslem 1 vykládaného drahokamy a najednou je mivšechno jasné. Plavé vlasy, zelené oči, to číslo… Je to Třpytka.

Ze rtů se mi dere výkřik a mám co dělat, abych udržela šíp u tětivy. Čekala jsem na další jistouránu a až příliš jasně jsem si uvědomovala, jak se tenčí má zásoba šípů. Čekala jsem, až zjistím, jestliti tvorové opravdu umějí šplhat. I když teď vidím, že mut začíná sjíždět dolů, protože se nedokážezachytit na kovovém povrchu rohu, a i když slyším, jak jeho dlouhé drápy skřípají po zlatě jako nehtypo tabuli, střílím mu šíp do krku. Jeho tělo se zachvěje a se zaduněním dopadá na zem.

„Katniss?“ Na paži cítím Peetovo sevření.

„To je ona!“ vypravuji ze sebe.

„Kdo?“ ptá se Peeta.

Rozhlížím se po smečce a všímám si různé velikosti a barev jednotlivých zvířat. To malé sčerveným kožichem a jantarovýma očima… Liška! Támhle, s popelavými vlasy a oříškově hnědýmaočima je ten chlapec z Devátého kraje, který zemřel, když jsme se přetahovali o batoh! A nejhorší zevšech je nejmenší mut s tmavě lesklým kožichem, obrovskýma hnědýma očima a obojkem, na kterémje ze slámy spleteno číslo 11. Má nenávistně vyceněné zuby. Routa…

„Co je, Katniss?“ Peeta mi cloumá ramenem.

„To jsou oni. Všichni. Ostatní. Routa, Liška a… všichni ostatní splátci,“ koktám.

Slyším, jak Peeta zalapá po dechu. I on je poznává. „Co s nimi provedli? Nemyslíš si přece…, žeby to mohly být jejich skutečné oči?“

Oči jsou tím posledním, co mi dělá starosti. Co jejich mozky? Dali jim vzpomínky skutečnýchsplátců? Naprogramovali je k nenávisti vůči nám, protože jsme přežili a oni byli tak bezohlednězavražděni? A ti, které jsme zabili my… Věří, že mají šanci pomstít svou vlastní smrt?

Než stačím vyjádřit tyto myšlenky, mutové se opět pouštějí do útoku na roh. Rozdělili se do dvouskupin po stranách rohu a odrážejí se mocnýma zadníma nohama, aby se k nám pokusili doskočit. Jenkousek od mé ruky cvaknou zuby a slyším Peetův výkřik. Cítím, jak mnou škube a jak měkombinovaná váha Peety a jednoho z mutů táhne ke straně. Nebýt mé sevřené paže, už bych ležela nazemi, ale i takhle mám co dělat, abych nás oba udržela na oblém rohu. Blíží se další bývalí splátci.

„Zabij to, Peeto! Zabij to!“ křičím, a ačkoliv pořádně nevidím, co se děje, vím, že Peeta jistě tvorabodl nožem, protože se tíha zmenšuje. Dokážu ho vytáhnout zpátky na roh a suneme se k vrcholu, kdečeká to menší ze dvou zel.

Cato se ještě pořád nezvedl na nohy, ale už dýchá pomaleji a já vím, že se brzy vzpamatuje natolik,aby nás shodil dolů. Beru další šíp, ale tím nakonec vyřizuji jiného muta. To musel být jistě Mlat.Kdo jiný by vyskočil takhle vysoko? Na zlomek vteřiny cítím úlevu, protože jsme konečně vyšplhalimimo jejich dosah, a právě se obracím čelem ke Catovi, když něco strhává Peetu od mého boku. Jsemsi jistá, že ho dostala smečka mutů, dokud mi na obličej nedopadá jeho krev.

Přede mnou stojí Cato, téměř na samém okraji rohu, a drží Peetu v kravatě, takže Peeta nemůže

dýchat. Pokouší se vymanit z Catova chvatu, ale jen chabě, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli jedůležitější dýchat, nebo se pokusit zastavit krvácení z rány na lýtku, kterou mu způsobil mut.

Mířím jedním z posledních dvou šípů na Catovu hlavu, protože vím, že by na jeho trup anikončetiny neúčinkoval. Nyní vidím, že má celé tělo pokryto přilnavou sítí. Nějaká kvalitní zbroj zKapitolu. Tohle měl v batohu na hostině? Zbroj na ochranu před mými šípy? V každém případě muopomněli poslat kryt na obličej.

Cato se jen směje. „Střel mě a spadneme oba.“

Má pravdu. Jestli ho zastřelím a on se zřítí mezi muty, Peeta jistě zahyne s ním. Dospěli jsme dopatové situace. Nemohu zastřelit Cata, aniž bych zároveň nezabila Peetu. On nemůže zabít Peetu, anižby si nevysloužil šíp do mozku. Stojíme jako sochy a oba hledáme nějakou cestu ven.

Moje svaly jsou tak napjaté, že mám pocit, jako by měly každou vteřinou prasknout. Mám pevnězaťaté zuby. Mutové utichají a já slyším jen bušení krve ve zdravém uchu.

Peetovi modrají rty. Jestli něco neudělám rychle, udusí se a já ho ztratím. Cato pak asi použije jehotělo jako zbraň proti mně. Vlastně jsem si jistá, že přesně takový je Catův plán, protože se sicepřestal smát, ale rty mu zvlnil vítězoslavný úšklebek.

Jako v posledním vzepětí sil Peeta zvedá prsty, od kterých mu odkapává krev z nohy, ke Catověpaži. Nesnaží se však vysvobodit. Jeho ukazováček se naklání ke straně a naznačuje křížek na hřbetěCatovy ruky. Cato to gesto pochopí přesně vteřinu po mně. Poznávám to podle toho, jak mu úsměvmizí z tváře. To už je ale pro něj pozdě, protože v tu chvíli se mu do ruky zabodává můj šíp.Vykřikuje a reflexivně pouští Peetu, který do něj prudce vráží. Na krátký, hrozivý okamžik sedomnívám, že oba přepadnou přes okraj. Vrhám se kupředu a chytám Peetu, zatímco Cato ztrácírovnováhu na kovu kluzkém od krve a řítí se k zemi. Slyšíme, jak dopadá i jak si přitom vyráží dech,a vzápětí na něj útočí mutové. Peeta a já držíme jeden druhého a čekáme na výstřel z děla, na konecsoutěže i na vysvobození. Nic se však neděje. Zatím ne. Protože tohle je vyvrcholení Hladových her adiváci očekávají show.

Nedívám se, ale slyším vrčení a bolestné vytí, zvířecí i lidské, když Cato bojuje se smečkou mutů.Nechápu, jak může být dosud naživu, dokud si neuvědomuji, že ho od krku po kotníky chrání zbroj.Možná nás čeká převelice dlouhý večer. Cato taky má u sebe nůž či meč, který měl schovaný voděvu, protože se občas ozývá smrtelný výkřik muta nebo cinknutí kovu o kov, když ostří Catovyzbraně naráží do zlatého rohu. Boj se přesunuje kolem Rohu hojnosti a já vím, že se Cato jistěpokouší o jediný manévr, který by mu mohl zachránit život – vrátit se kolem špice rohu a vylézt znovuk nám. Nakonec je však přes svoji pozoruhodnou sílu a obratnost poražen.

Netuším, jak dlouho to trvalo, možná celou hodinu, ale nakonec Cato padá k zemi a slyšíme, jak homutové vlečou do Rohu hojnosti. Teď ho vyřídí, pomyslím si. Stále se však neozývá výstřel z děla.

Padá noc a hraje hymna, ale na nebi se neobjevuje Catův obrázek. Přes stěny rohu k nám doléhajíjen tlumené steny. Ledový vítr vanoucí přes prostranství mi připomíná, že hry ještě neskončily,všechno se může táhnout kdovíjak dlouho a stále nemáme zaručené vítězství.

Obracím svou pozornost k Peetovi a zjišťuji, že mu silně krvácí noha. Všechny zásoby i batohyzůstaly u jezera, kde jsme je nechali, když jsme prchali před muty. Nemám s sebou obvaz ani nicjiného, čím bych zastavila to krvácení z lýtka. Chvěju se sice v pronikavém větru, ale strhávám zesebe bundu, svlékám si košili a co nejrychleji se vracím do bundy. I po krátké chvilce mi

neovladatelně cvakají zuby.

Peetův obličej je v měsíčním svitu popelavě šedý. Pokládám ho a zkoumám jeho zranění. Přesprsty mi stéká teplá, lepkavá krev. Tady obyčejný obvaz nestačí. Párkrát jsem viděla, jak má matkapoužívá škrticí obvaz a pokouším se ji napodobit. Odřezávám rukáv košile, omotávám ho Peetovidvakrát pod kolenem a vážu poloviční uzel. Nemám klacík, a tak beru poslední šíp, zasunuji ho dosmyčky a utahuji, jak si troufám nejvíce. Je to riskantní postup, protože Peeta může přijít o nohu, alekdyž to porovnám s bezprostředně hrozícím nebezpečím smrti, co mi zbývá jiného? Obvazuji ránuzbytkem košile a lehám si vedle něj.

„Neusínej,“ říkám mu. Nevím jistě, jestli je to přímo lékařské opatření, ale děsí mě, že kdybyusnul, už se nemusí vzbudit.

„Je ti zima?“ ptá se. Rozepíná si bundu a já se k němu tisknu, zatímco ji ovinuje kolem mě. Je mi oněco tepleji, když se navzájem zahříváme pod dvěma vrstvami oblečení, ale noc teprve začíná.Teploty ještě klesnou. Už teď vnímám, jak se Roh hojnosti, který mě při prvním výstupu tak pálil,pomalu mění v led.

„Cato ještě pořád může vyhrát,“ šeptám Peetovi.

„Tomu nevěř,“ odpovídá a přetahuje mi přes hlavu kapuci. Chvěje se však ještě silněji než já.

Další hodiny jsou nejhorší v mém životě a to, když se nad tím zamyslíte, je co říct. Samotná zimaby jako mučení stačila, ale skutečnou noční můrou je Catovo sténání, škemrání a nakonec, už jennaříkání. Po velice krátké době je mi úplně jedno, kým je nebo co udělal. Chci jen, aby jeho utrpenískončilo.

„Proč ho prostě nezabijou?“ ptám se Peety.

„Víš přece proč,“ říká a tiskne mě k sobě.

A opravdu to vím. Teď žádný divák nepřestane sledovat televizní obrazovku. Z hlediska tvůrců herjde o vyvrcholení zábavy.

Vleče se to stále dál, až Catovy zvuky zcela zaplavují mou mysl, blokují mé vzpomínky i naději nazítřek, vymazávají všechno kromě současnosti, v jejíž nezměnitelnost pomalu začínám věřit. Už nikdynepoznám nic než chlad, strach a trýznivé naříkání umírajícího chlapce.

Peeta začíná usínat a já pokaždé křičím jeho jméno stále hlasitěji a hlasitěji, protože jestli mi teďzemře, vím, že se úplně zblázním. Bojuje se spánkem, patrně spíš kvůli mně než kvůli sobě, a je topro něj těžké, protože bezvědomí by pro něj bylo určitým vysvobozením. Adrenalin, který mi koluje vtěle, by mi ale nikdy nedovolil usnout, takže ho nemohu nechat odejít. Prostě nemohu.

Jediný náznak ubíhajícího času představuje nebe, na kterém se pomalu posunuje měsíc. Peeta naněj ukazuje a trvá na tom, abych uznala, že postupuje, a občas na krátký okamžik cítím záblesk naděje,než mě opět pohltí muka noci.

Konečně slyším, jak mi Peeta šeptá, že vychází slunce. Otvírám oči a zjišťuji, že hvězdy blednouve světle rozbřesku. Taky vidím, že Peetovi z obličeje vyprchala veškerá barva. Že mu zbývá už jenmálo času. A vím, že ho musím dostat zpátky do Kapitolu.

Dosud však nezazněl výstřel z děla. Tisknu zdravé ucho k rohu a rozeznávám chabý Catův hlas.

„Myslím, že je blíž u ústí, Katniss. Dokážeš ho zastřelit?“ ptá se Peeta.

Jestli je někde u ústí rohu, snad bych ho mohla zasáhnout. V tuto chvíli by šlo o akt milosrdenství.

„Poslední šíp je ve tvém škrticím obvazu,“ říkám.

„Tak ho nepromrhej,“ odpovídá Peeta, rozepíná bundu a pouští mě.

Beru si šíp a utahuji obvaz, jak nejvíc mé zmrzlé prsty dokážou. Mnu si dlaně o sebe, abych v nichobnovila krevní oběh. Plazím se k okraji rohu a nahlížím přes něj. Cítím, jak mě Peeta přidržuje,abych se nepřevážila.

Chvilku trvá, než v chabém světle a v krvavé změti rozeznávám Cata. Pak syrový kus masa, kterékdysi bývalo mým nepřítelem, vydává zvuk, a já vidím, kde má ústa. A myslím, že slovo, které sesnaží pronést, zní: prosím.

Vystřeluji šíp do jeho lebky: ne z pomstychtivosti, ale z lítosti. Peeta mě vytahuje zpátky nahoru.Držím luk, ale toulec už mám prázdný.

„Dostala jsi ho?“ šeptá.

V odpověď se ozývá výstřel z děla.

„Tak jsme vyhráli, Katniss,“ říká dutě.

„Třikrát sláva,“ vypravuji ze sebe, ale v mém hlase nezní žádná radost z vítězství.

Na prostranství se objevuje otvor v zemi a zbývající mutové do něj jako na povel skáčou. V dalšíchvíli mizí a země se nad nimi opět uzavírá.

Čekáme, až vznášedlo odnese Catovy ostatky a až zazní vítězné fanfáry, ale nic se neděje.

„Hej!“ křičím vzhůru. „Co se děje?“ Jedinou odpovědí je švitoření probouzejících se ptáků.

„Možná to je kvůli tělu. Možná bychom se od něj měli vzdálit,“ napadá Peetu.

Snažím se vzpomenout si, jestli se člověk musí vzdálit od těla posledního poraženého protivníka.Jsem příliš omámená, než abych si byla jistá, ale jaký jiný důvod by odkládání fanfár mohlo mít?

„Dobře. Myslíš, že dojdeš k jezeru?“ ptám se.

„Zkusím to,“ říká Peeta. Pomalu slézáme z rohu a padáme na zem. Jestli mám i já takhle ztuhlékončetiny, jak se Peeta vůbec může hýbat? Zvedám se jako první a protahuji paže i nohy, dokud senecítím dost silná, abych ho mohla podepřít. Nějak se nám daří vrátit se k jezeru. Nabírám do dlanístudenou vodu, aby se Peeta mohl napít, a pak i pro sebe.

Reprodrozd vydává dlouhé, tiché hvízdnutí a do očí mi vhrknou slzy úlevy, když se objevujevznášedlo a odnáší Catovo tělo. Teď odvezou i nás. Teď můžeme jít domů.

Pořád se ale nic neděje.

„Na co čekají?“ říká Peeta slabě. Po uvolnění tlakového obvazu a námaze, s níž se dovlekl kjezeru, se jeho rána opět otevřela.

„Nevím,“ krčím rameny. Ať už čekají na cokoliv, nemohu přihlížet, jak Peeta krvácí. Vstávám,abych našla nějaký klacík, a takřka okamžitě nacházím šíp, který se odrazil od Catovy zbroje.Poslouží stejně dobře jako první. Skláním se, abych ho zvedla, když se arénou rozléhá hlas Claudia

Templesmithe.

„Zdravíme poslední soutěžící sedmdesátých čtvrtých Hladových her. Původní úprava pravidelbyla zrušena. Podrobnější přezkoumání odhalilo, že lze povolit jen jednoho vítěze,“ oznamuje.„Hodně štěstí a ať vás stále doprovází štěstěna.“

Ozývá se krátké zašumění a dál nic. Nevěřícně zírám na Peetu a pomalu mi dochází pravda. Nikdynás neměli v úmyslu nechat naživu oba. Tohle všechno vymysleli tvůrci her, aby zaručili tonejdramatičtější vyvrcholení her v dějinách. A já jsem jim na to skočila.

„Když se nad tím zamyslíš, není to tak překvapivé,“ říká tiše Peeta. Dívám se, jak se namáhavězvedá na nohy. Pak se vydává ke mně, jako ve zpomaleném záběru, a vytahuje zpoza opasku nůž…

Než si vůbec uvědomuji, co dělám, mířím mu přímo na srdce šípem. Peeta povytahuje obočí a jávidím, že jeho nůž obloukem odlétá do jezera, kde se nad ním se šplouchnutím zavírá hladina.Odhazuji zbraň a ustupuji. Ve tváři rudnu hanbou.

„Ne,“ říká Peeta. „Udělej to.“ Kulhá ke mně a tiskne mi luk zpátky do ruky.

„Nemohu,“ protestuji. „Nejde to.“

„Musíš. Než pošlou zpátky ty muty nebo něco jiného. Nechci zemřít jako Cato,“ říká.

„Tak zastřel ty mě,“ odsekávám vztekle a podávám mu zbraň. „Zastřel mě, vrať se domů a žij s tímvědomím až do smrti!“ Za řeči si uvědomuji, že okamžitá smrt by znamenala ten lehčí úděl.

„Víš, že to neumím,“ říká Peeta a odhazuje luk. „Dobře, stejně zemřu dřív.“ Sklání se a strhává si znohy obvaz, takže odstraňuje poslední bariéru krvácení.

„Ne, nesmíš se zabít,“ křičím. Klečím vedle něj a zoufale se mu snažím přitisknout obvaz zpátky naránu.

„Katniss,“ říká. „Tohle chci.“

„Nenecháš mě tady samotnou,“ odpovídám. Protože jestli zemře, nikdy se nevrátím domů, aspoň nedoopravdy. Strávím zbytek života v aréně a budu se pořád pokoušet vymyslet nějaké, řešení.

„Poslouchej,“ říká a staví mě na nohy. „Oba víme, že musejí mít vítěze. To může být jen jeden znás. Prosím, nebraň se tomu. Kvůli mně.“ A pokračuje tím, jak mě miluje a co by byl život beze mě,ale já ho přestávám poslouchat, protože mi v hlavě stále znějí jeho předchozí slova.

Oba víme, že musejí mít vítěze.Ano, musejí mít vítěze. Bez vítěze tvůrcům celé hry vybuchnou přímo do tváře. Zklamali by

Kapitol. Možná by je čekala i poprava, pomalá a bolestná smrt, kterou by kamery přenášely navšechny obrazovky po celé zemi.

Kdybychom měli s Peetou zemřít oba, nebo kdyby si tvůrci her mysleli, že zemřeme…

Mé prsty neobratně zápolí s váčkem u opasku. Peeta si všímá, co dělám, a svírá mi zápěstí. „Ne, toti nedovolím.“

„Důvěřuj mi,“ šeptám. Dlouhou chvíli mi hledí do očí a nakonec mě pouští. Otvírám váček a sypumu do dlaně několik lžiček bobulí. Pak si beru svůj podíl. „Na tři?“

Peeta se ke mně sklání a velice něžně mě líbá. „Na tři,“ opakuje.

Postavíme se zády k sobě a držíme se za ruce.

„Natáhni dlaň před sebe. Chci, aby je všichni viděli,“ říká.

Narovnávám prsty a tmavé bobule se lesknou na slunci. Stisknu Peetovi dlaň jako znamení i narozloučenou a začínáme počítat. „Jedna.“ Možná se mýlím. „Dvě.“ Možná je jim fuk, jestli zemřemeoba. „Tři!“ Je příliš pozdě na to, abych si to rozmyslela. Zvedám si ruku k ústům a naposledy serozhlížím po světě. Bobule se zrovna dotkly mých rtů, když začínají hrát trumpety.

Do fanfár zoufale křičí hlas Claudia Templesmithe: „Přestaňte! Přestaňte! Dámy a pánové, spotěšením vám představuji vítěze sedmdesátých čtvrtých Hladových her, Katniss Everdeenovou aPeetu Mellarka! Zde jsou – splátci z Dvanáctého kraje!“

Vyplivuji bobule a otírám si jazyk o cíp košile, abych se ujistila, že na něm neulpěla žádná šťáva.Peeta mě táhne k jezeru, kde si oba vyplachujeme ústa vodou a pak se hroutíme jeden druhému donáruče.

„Nespolkl jsi žádné?“ ptám se ho.

Vrtí hlavou. „A ty?“

„Kdyby ano, asi bych už byla mrtvá,“ odpovídám. Vidím, jak se jeho rty hýbají, ale neslyším hopřes ryk davů v Kapitolu, který nám posílají živě do reproduktorů.

Nad hlavou se nám zhmotňuje vznášedlo a spouštějí se z něj dva žebříky, ale já ani za nicnehodlám Peetu pustit. Objímám ho paží a pomáhám mu vstát. Oba pokládáme nohu na první příčkužebříku. Elektrický proud nás znehybňuje na místě, ale tentokrát jsem ráda, protože si opravdu nejsemjistá, jestli by se Peeta udržel po celou cestu. A protože se dívám dolů, vidím, že nám sice znehybnělysvaly, ale nic nebrání krvácení z Peetovy z nohy. Jakmile se za námi zavírají dveře a vypne seelektrický proud, Peeta samozřejmě hned padá v bezvědomí k zemi.

Stále mu prsty svírám bundu tak pevně, že když ho odnášejí, bunda povoluje a mně zůstává v rucekus tmavé látky. Začínají se mu věnovat lékaři ve sterilně bílých pláštích, rouškách a rukavicích,připraveni na operaci. Peeta leží na stříbrném stole bledý a nehybný, na všechny strany z nějvystupují trubičky a dráty a já na okamžik zapomínám, že hry skončily. Vnímám lékaře jako dalšíhrozbu, jako novou smečku mutů, která se ho snaží zabít. Vytřeštěně se za ním vrhám, ale chytají mě avlečou mě do jiné místnosti, kde mě zavírají za prosklenými dveřmi. Buším do skla a z plných plicječím. Nikdo si mě nevšímá kromě nějakého kapitolského sluhy, který se objevuje za mnou a nabízími pití.

Klesám na podlahu s obličejem u dveří a nechápavě civím na křišťálovou sklenici ve své ruce. Jeledově chladná a plná pomerančového džusu. S brčkem s nabíraným bílým paraplíčkem. Jaknepatřičně vypadá v mé krvavé, špinavé ruce s hlínou za nehty a poseté jizvami. V ústech se mi zpomerančové vůně sbíhají sliny, ale odkládám sklenici na zem, protože nedůvěřuji ničemu takčistému a krásnému.

Přes sklo vidím, jak lékaři běhají kolem Peety a mračí se soustředěním. Vidím, jak do nějtrubičkami pumpují nějaké tekutiny, sleduji stěnu z ukazatelů a světélek, která mi nic neříkají. Nevímto jistě, ale mám dojem, že měl Peeta dvakrát zástavu srdce.

Jako bych byla zpátky doma a přinesli k nám beznadějně potrhaného člověka po výbuchu v dolenebo ženu, která již třetím dnem rodí, nebo vyhladovělé dítě zápasící se zápalem plic a má matka aPrim měly ve tvářích úplně stejné výrazy. Je čas, abych utekla do lesa, abych se schovala mezistromy, dokud pacient nezemře a v jiné části Sloje mu kladivy neztlučou rakev. Tady mě však věznístěny vznášedla a stejná síla, která drží milované osoby kolem umírajícího. Kolikrát už jsem je vidělav kruhu kolem našeho kuchyňského stolu a myslela si: Proč neodejdou? Proč tu zůstávají?

Teď už to vím. Nemají na výběr.

Trhám sebou, když zachycuji něčí pohled, vzdálený jen několik centimetrů od mé tváře, a pak siuvědomuji, že to je odraz mého vlastního obličeje ve skle. Nepříčetný pohled, vpadlé tváře,rozcuchané a slepené vlasy. Vypadám jako vzteklé zvíře, neochočené a zcela šílené. Není divu, že seode mne všichni drží stranou.

V další chvíli přistáváme na střeše Výcvikového centra a odnášejí Peetu, ale mě nechávají zadveřmi. Vrhám se s jekem proti sklu a myslím, že jsem opodál zahlédla záblesk růžových vlasů. Tomusí být Cetkie… Cetkie mě jistě jde zachránit. Pak mě zezadu bodá jehla.

Po probuzení se nejprve bojím pohnout. Celý strop září měkkým žlutým světlem a já vidím, želežím v místnosti, kde není nic kromě mé postele. Nevidím žádné dveře ani okna. Vzduch je cítitostrou vůní dezinfekce. Z pravé paže mi vychází několik trubic, které mizí ve stěně za mnou. Jsemnahá, ale zakrývá mě hebké ložní prádlo. Opatrně zvedám levou paži nad přikrývku. Nejenže jsemumytá, ale nehty mám upilované do podoby dokonalých oválků a jizvy od popálenin jsou zcelavybledlé. Dotýkám se tváře, rtů i nerovné jizvy nad obočím, a právě si projíždím čisté vlasy, kdyžohromeně znehybním. Opatrně si mnu levý boltec. Ne, nebyla to iluze. Znovu slyším.

Zkouším se posadit, ale široký popruh kolem pasu mi neumožňuje víc, než abych se zvedla o párcentimetrů nad prostěradlo. Zmocňuje se mě panika a snažím se vysoukat zpod omezujícího popruhu,když tu část stěny popojede do strany a dovnitř vstupuje ta rusovlasá avoxská dívka s podnosem.Pohled na ni mě uklidňuje a přestávám se snažit o únik. Chci jí položit milion otázek, ale bojím se, žebych jí přílišnou přátelskostí nadělala potíže. Jistě mě bedlivě sledují. Pokládá mi tác na stehna atiskne tlačítko, které mě zvedá do sedu. Zatímco mi upravuje polštáře, dovoluji si jednu otázku.Říkám ji nahlas, tak jasně, jak můj ochraptělý hlas zvládne, aby v tom nikdo nemohl vidět nic tajného.„Přežil Peeta?“ Přikyvuje, vkládá mi do dlaně lžičku a já cítím, že má radost.

Možná si nakonec přece jen nepřála moji smrt. A Peeta žije. Jistě – musel přežít, při všem tomnákladném vybavení, které tu mají. Přesto jsem si až dosud nebyla jistá.

Dívka odchází, dveře se za ní nehlučně zavírají a já se hladově obracím k tácu. Je na něm miskačirého vývaru, malá porce jablečné přesnídávky a sklenice vody. To je všechno? pomyslím sinabručeně. Neměli by mi k večeři na uvítanou podstrojit něco velkolepějšího? Zjišťuji ale, že mámco dělat, abych dojedla i svůj skrovný pokrm. Zdá se, že se mi žaludek scvrkl na velikost kaštanu, a vduchu přemítám, jak dlouho jsem asi byla v bezvědomí, protože poslední ráno v aréně jsem nemělažádné potíže s konzumací pořádné snídaně. Obvykle uběhne několik dní mezi koncem soutěže apředstavením vítěze, aby mohli dát vyhladovělou a zraněnou trosku zase dohromady. Cinna a Portianěkde připravují naše šaty pro veřejné vystoupení. Haymitch a Cetkie organizují banket pro sponzorya procházejí otázky na náš poslední rozhovor. Dvanáctý kraj je patrně vzhůru nohama, jak se všichnisnaží připravit vítací ceremoniál pro Peetu a pro mě, zejména když uvážíte, že poslední podobná akceproběhla téměř před třiceti lety.

Domov! Prim a má matka! Hurikán! I při pomyšlení na Primina špinavého starého kocoura seusmívám. Brzy budu doma!

Chci vstát z postele, abych se podívala za Peetou a Cinnou a abych zjistila víc o tom, co se chystá.A proč bych taky neměla? Cítím se dobře. Když se ale začínám dobývat zpod popruhu, cítím, jak mi zjedné trubice vtéká do žíly jakási chladná tekutina, a takřka okamžitě ztrácím vědomí.

To se opakuje stále znovu, ani nemám tušení kolikrát. Budím se, jím, a i když odolávám nutkání

pokusit se vstát z postele, dostávám další dávku uspávadla. Jako bych se vznášela ve zvláštním,neustálém šeru. Všímám si jen několika věcí. Ta rusovlasá dívka se už nevrátila a postupně taky mizímé jizvy – nebo si to jen představuji? A slyším doopravdy křik nějakého muže? Nikoliv skapitolským přízvukem, ale s hrubší intonací domovského kraje. A nedokážu se taky zbavit nejasného,uklidňujícího pocitu, že na mě někdo dává pozor.

Konečně nastává čas, kdy přicházím k sobě a do pravé paži mi nevedou žádné hadičky. Popruhkolem pasu zmizel a já si mohu volně pohybovat. Začínám se zvedat do sedu, ale znehybňuji připohledu na své ruce. Jejich kůže je dokonale hladká a lesklá. Nejenže beze stopy zmizely jizvy zarény, ale také šrámy, které se nahromadily za roky lovení. Čelo mám hebké jako satén, a když sepokouším nahmatat spáleninu na lýtku, nic tam není.

Spouštím nohy z postele, nervózní z toho, jestli unesou mou váhu, a zjišťuji, že jsou silné a pevné.Na kraji postele leží oděv, při jehož spatření sebou trhnu. Je stejný jako ten, který jsme všichnimuseli mít na sobě v aréně. Zírám na něj, jako by měli zuby, dokud si neuvědomím, že to jesamozřejmě úbor, v němž se přivítám se svým týmem.

Za necelou minutu jsem oblečená a přešlapuji před stěnou v místě, kde vím, že se nacházejí dveře,ačkoliv je nevidím. Náhle se otvírají. Vstupuji do široké, liduprázdné chodby, v níž nejsou vidětžádné další dveře. Musí tu ale být. A za jedněmi je jistě Peeta. Když jsem teď při vědomí apohyblivá, dělám si o něj stále větší obavy. Určitě je v pořádku, jinak by to ta dívka neříkala.Potřebuji ho ale vidět na vlastní oči.

„Peeto!“ volám, protože tu není nikdo, koho bych se zeptala. Slyším svoje jméno, ale ne Peetovýmhlasem. Jde o hlas, který ve mně vyvolává nejprve podráždění a vzápětí nedočkavost. Cetkie.

Otáčím se a vidím, že všichni čekají ve velké místnosti na konci chodby – Cetkie, Haymitch iCinna. Bez váhání k nim vybíhám. Vítěz by možná měl dávat najevo větší sebekontrolu a nadřazenost,zejména když ví, že se všechno natáčí, ale mně je to jedno. Utíkám k nim a překvapuji dokonce i samusebe, když se nejprve vrhám do náruče Haymitchovi. Šeptá mi do ucha: „Dobrá práce, drahoušku,“ anezní to nijak sarkasticky. Cetkie je celá uslzená, hladí mě po vlasech a opakuje, jak všem říkala, žejsme perly. Cinna mě jen pevně objímá a nic neříká. Pak si všímám, že chybí Portia, a zmocňuje semě neblahá předtucha.

„Kde je Portia? S Peetou? Je v pořádku? Chci říct žije?“ vyhrknu.

„Je v pohodě. Jenže chtějí, abyste se setkali až v přímém přenosu na závěrečném ceremoniálu,“vysvětluje Haymitch.

„Ach, takhle to je,“ vydechuji. Hrozný okamžik, kdy jsem si myslela, že je Peeta mrtvý, opět míjí.„To bych asi chtěla sama vidět.“

„Jdi s Cinnou, musí tě připravit,“ říká Haymitch.

Je skvělé být o samotě s Cinnou, cítit na ramenou jeho paži a nechat se jím odvádět několikachodbami mimo dosah kamer a potom k výtahu, který jede k hale Výcvikového centra. Nemocnice jetedy hluboko pod zemí, dokonce ještě pod tělocvičnou, kde splátci trénovali vázání uzlů a házeníoštěpem. Okna haly jsou temná a službu má několik strážných. Nikdo jiný nevidí, jak míříme k výtahu.Naše kroky se rozléhají prázdným prostorem. Když vyjíždíme do dvanáctého poschodí, myslí miprobíhají tváře ostatních splátců, kteří se nikdy nevrátí, a na hrudi vnímám nesmírnou tíhu.

Dveře zdviže se otvírají a mě obklopuje Venia, Flavius a Octavia. Nadšeně drmolí jeden přesdruhého, takže ani nedokážu rozeznat, co mi říkají. Smysl jejich slov je ale docela jasný. Jsouskutečně radostí bez sebe a já je vidím taky moc ráda, i když ne tolik jako Cinnu. Jde spíš o radostčlověka, když vidí přítulnou trojici domácích mazlíčků na konci obzvlášť obtížného dne.

Odvádějí mě do jídelny a já dostávám skutečné jídlo – rostbíf s hrášky a housky –, ale stále přísněhlídají moje porce. Když totiž žádám o přídavek, dočkám se odmítnutí.

„Ne, ne, ne. Nechtějí, abys to všechno vyvrhla na pódiu,“ vysvětluje Octavia, ale potají mi podstolem podává další housku, aby mi dala najevo, že je na mé straně.

Vracíme se do mého pokoje, Cinna na chvíli odchází a věnuje se mi můj přípravný tým.

„Páni, odvedli na tobě skvělou práci,“ říká Flavius závistivě, „Nenechali ti na kůži jedinounedokonalost.“

Když se ale dívám do zrcadla na svoje nahé tělo, vnímám jen to, jak jsem hubená. Tedy, těsně poodchodu z arény jsem jistě vypadala hůř, ale pořád dokážu snadno spočítat všechna žebra.

Nastavují pro mě sprchu a upravují mi vlasy, nehty i líčení. Brebentí tak překotně, že skoronemusím odpovídat, což je dobře, protože mi není moc do řeči. Je zvláštní, že ačkoliv mluví pořád ohrách, vypravují, kde zrovna byli, co dělali nebo jak se cítili, když došlo k nějaké konkrétní události.„Byla jsem ještě v posteli!“

„Právě jsem si nechal obarvit obočí!“

„Přísahám, že jsem málem omdlela!“ Všechno se točí kolem nich, ne kolem umírajících chlapců aděvčat v aréně.

My ve Dvanáctém kraji si ve hrách takhle nelibujeme. Zatneme zuby a sledujeme je, protožemusíme, ale jakmile je po všem, snažíme se co nejrychleji vrátit ke svým povinnostem. Abychnezačala svůj přípravný tým nenávidět, přestávám poslouchat většinu toho, co říkají.

Přichází Cinna s prostými žlutými šaty.

„Ta maškaráda s dívkou v plamenech skončila?“ ptám se.

„To mi pověz ty,“ říká a přetahuje mi šaty přes hlavu. Okamžitě si všímám vycpávek přes ňadra,které dodávají mému tělu křivky, o něž je připravil hlad. Sahám si na prsa a mračím se.

„Já vím,“ říká Cinna, než se stačím ohradit. „Ale tvůrci her tě chtěli vylepšit chirurgicky. Haymitchs nimi musel urputně bojovat. Tohle je kompromis.“ Stoupá si přede mě, než se stíhám podívat nasvůj odraz. „Počkej, nezapomeň na boty.“ Venia mi pomáhá do plochých kožených sandálů a já seobracím k zrcadlu.

Pořád jsem „dívka v plamenech“. Látka jemně září a sebenepatrnější pohyb vysílá přes mé tělovlnku světla. Kostým pro válečný vůz v porovnání s tím vypadal křiklavě a výstředně, šaty prointerview zase příliš vyumělkovaně. V těchto šatech budím dojem, že jsem oblečena do svitu svíčky.

„Co tomu říkáš?“ ptá se Cinna.

„Myslím, že jsou zatím nejlepší,“ odpovídám. Když se mi daří odtrhnout oči od žhnoucí látky,zažívám menší šok. Mám rozpuštěné vlasy, které přidržuje jediná čelenka. Líčení vyplňuje a zahlazujeostré rysy mé tváře. Na nehtech mám vrstvu průhledného laku. Šaty bez rukávů nemám nabrané u

pasu, nýbrž u žeber, takže není třeba použít další vycpávky. Spodní lem mi dosahuje ke kolenům.Jsem bez podpatků, takže je vidět mou skutečnou výšku. Vypadám, jednoduše řečeno, jako holka.Jako mladá holka. Nanejvýš čtrnáctiletá. Nevinná. Neškodná. Ano, je ohromující, že se Cinnovipodařilo dosáhnout takového efektu, když si člověk vzpomene, že jsem právě vyhrála Hladové hry.

Jde o velice promyšlený kostým. Cinna nenavrhuje nic samoúčelného. Koušu se do rtu a pokoušímse uhodnout jeho pohnutky.

„Čekala jsem, že budu mít něco… složitějšího,“ poznamenávám.

„Říkal jsem si, že se takhle budeš Peetovi líbit víc,“ odpovídá opatrně.

Peetovi? Ne, tady nejde o Peetu. Jde o Kapitol, tvůrce her a diváky. Přestože dosud plně nechápuCinnův návrh, připomíná mi, že hry dosud neskončily. A za jeho vlídnou odpovědí tuším jakésivarování. Před něčím, o čem se nemůže zmínit dokonce ani v přítomnosti vlastního týmu.

Jedeme výtahem na poschodí, kde jsme trénovali. Je zvykem, aby vítěz a jeho či její pomocný týmvystoupal zpod pódia. Nejprve tým, následovaný průvodcem, vizážistou, trenérem, a nakonecsamotný vítěz. Jenže letos jsou dva vítězové se stejnou průvodkyní a trenérem, takže bylo třeba celýpostup upravit. Ocitám se v chabě osvětlené oblasti pod jevištěm, kam nainstalovali zbrusu novýkovový disk, který mě vynese vzhůru. Ještě tu jsou vidět hromádky pilin a je tu cítit čerstvá barva.Cinna a pomocný tým odcházejí, aby se převlékli a zaujali svá místa, takže zůstávám o samotě. V šeruvidím zhruba deset metrů od sebe provizorní stěnu a předpokládám, že za ní je Peeta.

Hučení davu je tak hlasité, že nepostřehnu Haymitchův příchod, dokud se nedotkne mého ramene.Polekaně uskakuji – zřejmě jsem napůl pořád v aréně.

„Klid, to jsem jenom já. Tak se na tebe podíváme,“ říká Haymitch. Rozpažuji a jednou se otáčím.„Ujde to.“

Nejde zrovna o vřelou pochvalu. „Jenže co?“ ptám se.

Haymitch zatéká očima po zatuchlém prostoru pod jevištěm a vypadá to, že dospívá k nějakémurozhodnutí. „Jenže nic. Co takhle objetí pro štěstí?“

Inu, to je na Haymitche hodně divná prosba, ale koneckonců jsme vyhráli. Objetí pro štěstí je zatakové situace možná úplně normální. Když ho však objímám pažemi kolem krku, zjišťuji, že měpevně chytá a nepouští. Začíná mluvit, velice rychle a tiše, do mého ucha a jeho rty jsou zakryté mýmivlasy.

„Poslouchej. Jsi v průšvihu. Kapitol prý zuří kvůli tomu, jak jste je vyšplouchli v aréně. Nesnášejí,když se jim lidé smějou, a teď si z nich tropí žerty celý Panem,“ říká Haymitch.

Cítím, jak mě zachvacuje hrůza, ale směju se, jako by Haymitch říkal něco příjemného, protožemoje ústa nic nezakrývá. „A co dál?“

„Vaše jediná obrana je, že jste tak bláznivě zamilovaní, že jste nebyli odpovědní za svoje činy.“Haymitch se odtahuje a upravuje mi čelenku ve vlasech. „Rozumíš, drahoušku?“ Mohl mluvit očemkoliv.

„Rozumím,“ přikyvuji. „Řekl jste to i Peetovi?“

„To jsem nemusel,“ odpovídá Haymitch. „Ten to nepotřebuje.“

„Ale myslíte, že já to potřebuji?“ říkám a na oplátku mu upravuji jasně červenou kravatu, do kterého musel Cinna jistě dostat nějakým zápasnickým chvatem.

„Odkdy záleží na tom, co si myslím?“ krčí rameny Haymitch. „Radši zaujmeme svoje místa.“Odvádí mě ke kovovému kruhu. „Tohle je tvoje noc, drahoušku. Užij si ji.“ Dává mi pusu na čelo amizí do šera.

Tahám za lem sukně a přeju si, aby byla delší a zakrývala, jak se mi klepou kolena. Pak midochází, že to k ničemu není. Celá se třesu jako osikový list. Snad to připíšou mému rozrušení.Koneckonců, je to opravdu moje noc.

Bojím se, že mě vlhký pach plísně pod jevištěm zadusí. Na kůži mi vyráží studený, lepkavý pot anedokážu se zbavit pocitu, že se na mě každou chvíli zřítí prkna pódia a zaživa mě pohřbí podsutinami. Když jsem za fanfár opouštěla arénu, měla jsem být v bezpečí. Už napořád. Po zbytekživota. Pokud ale Haymitch mluví pravdu – a nemá důvod lhát –, ještě nikdy jsem nebyla ve většímohrožení.

Je to daleko horší, než když vás pronásledují v aréně. Tam jsem mohla pouze zemřít. Konecpříběhu. Tady ale mohou potrestat Prim, matku, Hurikána, lidi ve Dvanáctém kraji, všechny, na nichžmi záleží… Pokud nedokážu přesvědčivě sehrát roli dívky, která šílí láskou podle Haymitchemnavrženého scénáře.

Pořád mám tedy šanci. Když jsem si v aréně sypala do dlaně ty bobule, myslela jsem jenom na to,jak přelstít tvůrce her, ne na to, jaký bude mít můj čin dopad v Kapitolu. Jenže Hladové hry jsoujejich zbraní a člověk by je při nich neměl porazit. Teď se tedy Kapitol bude tvářit, jako by měl celoudobu navrch. Jako by celou věc režíroval do posledního detailu až po dvojitou sebevraždu. To ovšembude fungovat, jen pokud jim budu hrát do karet.

A Peeta… Peeta taky utrpí, pokud se něco zvrtne. Co to ale Haymitch říkal, když jsem se ho ptala,jestli seznámil Peetu se situací? Jestli mu řekl, aby předstíral, že je beznadějně zamilovaný?

„To jsem nemusel. Ten to nepotřebuje.“Nepotřebuje to říkat, protože je opět o krok přede mnou a dobře si uvědomuje hrozící nebezpečí?

Nebo… je do mě doopravdy beznadějně zamilovaný? Nevím. Já jsem ještě ani nezačala rozplétatemoce, které vůči Peetovi cítím. Je to příliš složité. Jak oddělit to, co jsem udělala jako součást her,od toho, co jsem udělala ze vzteku vůči Kapitolu. Nebo kvůli tomu, jak se na to budou dívat doma veDvanáctém kraji. Nebo jednoduše proto, že to byla jediná slušná věc, která se dala udělat. Nebo cojsem udělala, protože mi na něm záleží.

Tyhle otázky si musím zodpovědět doma, v tichu a klidu lesa, kde mě nebude nikdo pozorovat. Netady, se všemi pohledy upřenými mým směrem. Jenže přepych soukromí nebudu mít bůhvíjak dlouho.A právě teď začíná nejnebezpečnější část Hladových her.

V uších mi duní hymna a slyším, jak Caesar Flickerman zdraví publikum. Ví, jak životně důležitéje, abych dnes odpovídala správně? Musí to vědět. Bude nám chtít pomoct. Dav začíná tleskat,zatímco představují naše pomocné týmy. Představuji si Flavia, Venii a Octavii, jak poskakují popódiu a směšně se uklánějí. Je jasné, že nemají o ničem ani páru. Pak představují Cetkii. Jak dlouhočekala na tento okamžik. Doufám, že si ho dokáže užít, protože bez ohledu na to, jak naivní umí být,má na jisté věci velice bystrý instinkt a určitě aspoň tuší, že jsme v maléru. Portii a Cinnu vítá hlasitéskandování, samozřejmě, byli skvělí a hned při první účasti na Hladových hrách udělali obrovskýdojem. Už chápu, proč mi Cinna na dnešní večer navrhl takové šaty. Bude třeba, abych vypadala conejnevinněji. Haymitchův příchod rozpoutává bouřlivé ovace a dupání, které trvá nejméně pět minut.Inu, zaznamenal první úspěch. Udržel naživu ne jednoho, ale hned dva splátce. Co kdyby mě včasnevaroval? Chovala bych se jinak? Vytahovala bych se tím okamžikem s bobulemi přímo před očimaKapitolu? Ne, patrně ne. Ale klidně jsem mohla být méně přesvědčivá, než jsem třeba teď. Právě teď,protože cítím, jak mě kovová deska zvedá na jeviště.

Oslňující světla. Ohlušují řev, který rozechvívá kov pod mýma nohama. Pak se pár metrů ode měobjevuje Peeta. Vypadá tak čistě, zdravě a krásně, že ho sotva poznávám. Jeho úsměv je ale stejný, aťse usmívá v bahně nebo v Kapitolu, a když ho vidím, dělám zhruba tři kroky a vrhám se mu do náruče.Zapotácí se a málem ztrácí rovnováhu, a tehdy si uvědomuji, že v ruce drží tenkou kovovou hůlku.Napřimuje se a objímáme se, zatímco obecenstvo šílí. Peeta mě líbá a já si celou dobu říkám: Víš to?Víš, v jakém jsme nebezpečí? Zhruba po deseti minutách mu Caesar Flickerman klepe na rameno,abychom pokračovali v programu, ale Peeta ho odstrkuje, aniž by se na něj vůbec podíval. Diváciřičí nadšením. Ať už si to Peeta uvědomuje nebo ne, jako obvykle hraje u publika přesně na tusprávnou strunu.

Konečně nás přerušuje Haymitch a dobromyslně nás postrkuje ke křeslu pro vítěze. Obvykle jde ojediné zdobné křeslo, z něhož vítězný splátce sleduje sestřih vrcholných momentů her, ale protožejsme letos dva, tvůrci her nám dodali přepychovou červenou pohovku. Docela těsnou, takže má matkaby ji patrně označila za milenecké hnízdečko. Sedím tak blízko Peety, že jsem prakticky u něj naklíně, ale jediný Haymitchův pohled mi dává najevo, že to nestačí. Odkopávám sandály, krčím nohyke straně a pokládám hlavu na Peetovo rameno. Automaticky mě objímá paží a já mám pocit, jakobychom se ocitli zpátky v té jeskyni a choulili se k sobě, abychom se zahřáli. Jeho košile je ze stejnéžluté látky jako mé šaty, ale Portia mu dala i dlouhé černé kalhoty. Taky nemá sandály, ale velkéčerné boty, které nechává položené na zemi. Přeju si, aby mi Cinna připravil něco podobného,protože ve svých lehkých šatech si připadám tak zranitelně. Odhaduji ale, že přesně o to mu nakonecšlo.

Caesar Flickerman ještě chvíli žertuje a pak nadchází chvíle pro začátek promítání. To potrvápřesně tři hodiny a musí se na něj dívat celý Panem. Světla potemňují, na obrazovce se objevujeemblém a já zjišťuji, že na to nejsem vůbec připravená. Nechci se dívat, jak umírá ostatních dvacetdva splátců. Dost z nich jsem viděla zemřít na vlastní oči. Buší mi srdce a bojuji s nutkáním utéct. Jaktohle mohli ostatní vítězové zvládnout sami? Při vrcholných okamžicích pravidelně ukazují v malémvýřezu v rohu obrazovky i reakci vítěze. Vzpomínám na dřívější ročníky… Někteří překypují

vítězoslávou, pumpují do vzduchu pěstí, buší se do hrudi. Většina vypadá pouze omráčeně. Vím, žejediné, co mě tu drží, je Peeta – jeho paže kolem mých ramenou, jeho druhá ruka propletená s mojí.Dřívější vítězové se na druhou stranu nemuseli bát, že Kapitol právě v tuto chvíli hledá způsob, jak jezničit.

Zhuštění několika týdnů do pouhých tří hodin je pozoruhodný výkon, zejména když si člověkuvědomí, kolik kamer celé hry snímalo. Ať už vrcholné okamžiky sestavuje kdokoliv, musí zvolitpříběh, který chce vyprávět. Letos jde poprvé o milostnou romanci. Vím, že jsme s Peetou vyhráli,ale přesto nám věnují nebývale velký prostor, a to od samého začátku. Jsem ovšem ráda, protože tímpodporují moji obranu, že jsem při vzpouře proti Kapitolu jednala na základě bláznivé lásky. Navíc ztoho plyne, že se nebude tolik času věnovat úmrtím.

První půlhodina se soustředí na události před uvedením do arény: Den sklizně, jízda ve válečnýchvozech Kapitolem, bodová hodnocení po tréninku a naše rozhovory. V pozadí hraje jakásioptimistická hudba, která všechno ještě zhoršuje, protože skoro všichni na obrazovce jsou užpochopitelně mrtví.

Jakmile se ocitáme v aréně, následuje podrobný sestřih úvodního masakru u Rohu hojnosti a pakautoři filmu v zásadě střídavě ukazují záběry umírajících splátců a nás dvou s Peetou. Vlastněvětšinou Peety, protože není pochyb, že celou romanci nese na svých bedrech právě on. Teď užvidím, co viděli diváci – jak oklamal profíky, jak zůstal vzhůru celou noc pod stromem se sršáni, jakbojoval s Catem, abych mohla utéct, a jak dokonce i v tom bahnitém břehu šeptal ze spaní mojejméno. Já v porovnání s ním působím bezcitně: uhýbám před ohnivými koulemi, házím po ostatníchsršání hnízdo a vyhazuji do povětří zásoby. Dokud neběžím na pomoc Routě. Její smrt promítajícelou: probodnutí oštěpem, můj marný pokus o její záchranu, šíp, který proklál hrdlo chlapci zPrvního kraje, i Routin poslední výdech v mém klíně. I tu píseň. Ukazují ji do poslední noty. Něco vmém nitru se svírá a jsem příliš otupělá, než abych cokoliv cítila. Jako bych sledovala naprostécizince v jiných Hladových hrách. Všímám si ale, že vynechávají tu část, kde zdobím Routino tělokvětinami.

Správně. Protože i z toho gesta čišela určitá rebelie.

Jakmile oznamují, že mohou zvítězit dva splátci, pokud pocházejí z jednoho kraje, můj výkon sezlepšuje. Křičím Peetovo jméno a vzápětí si zakrývám dlaní ústa. Pokud jsem se k němu předtímchovala lhostejně, nyní to vynahrazuji, když ho nacházím, ošetřuji ho, jdu na hostinu pro léky anešetřím polibky. Objektivně vidím, že Catova smrt i mutové jsou příšerní, ale znovu se mě zmocňujepocit, jako by se to dělo lidem, s nimiž jsem se nikdy nesetkala.

Pak nadchází okamžik s bobulemi. Slyším, jak se diváci ztišují, aby jim nic neuniklo. Jsem velicevděčná tvůrcům filmu, kteří neukončili své dílo oznámením o našem vítězství, ale záběrem na mě, jakbuším do skleněných dveří vznášedla jako smyslů zbavená a ječím Peetovo jméno, zatímco se holékaři pokoušejí oživit.

Z hlediska přežití šlo o můj nejlepší okamžik za celý večer.

Znovu hraje hymna a povstáváme. Na scénu přichází samotný prezident Snow, následovaný malouholčičkou, která nese polštářek s korunou. Na polštářku leží jediná koruna a je slyšet, jak jsou z tohodiváci zmatení. Komu ji položí na hlavu? Pak ale prezident Snow korunou otáčí a ta se dělí na dvěpoloviny. První klade s úsměvem na hlavu Peetovi. Pořád se usmívá, když druhou dává na hlavu mně,

ale jeho oči, jen několik centimetrů od mých, jsou stejně nemilosrdné jako oči hada.

V tu chvíli vím, že ačkoliv bychom bobule snědli oba, hlavní viník jsem já, protože se jednalo omůj nápad. To já jsem ten strůjce. Já si zasloužím trest.

Následuje klanění a provolávání slávy. Už mi umdlévá ruka od mávání, když Caesar Flickermankonečně přeje divákům dobrou noc a připomíná, aby se nezapomněli zítra dívat na závěrečnérozhovory. Jako by měli na vybranou.

Odvádějí nás s Peetou do prezidentského sídla na banket, kde máme jen velice málo času na jídlo,protože se kapitolští úředníci a obzvláště štědří sponzoři přetlačují o to, kdo se s námi vyfotografuje.Míhají se kolem nás rozesmáté tváře, s postupem večera stále opojenější a opojenější. Tu a tamzahlédnu Haymitche, což mě uklidňuje, nebo prezidenta Snowa, což mě děsí, ale pořád se směju,děkuji lidem a usmívám se, když mě někdo fotografuje. Ani na okamžik nepouštím Peetovu ruku.

Nad obzorem už pomalu vychází slunce, když se dostáváme zpátky na dvanácté poschodíVýcvikového centra. Čekám, že budu mít konečně příležitost k tomu, abych si promluvila s Peetou,ale Haymitch ho posílá s Portií pryč, aby vybrali oblek pro rozhovor, a osobně mě doprovází kedveřím do mého pokoje.

„Proč s ním nemohu mluvit?“ ptám se.

„Na mluvení bude plno času, až se vrátíme domů,“ odpovídá Haymitch. „Jdi spát, ve dvě začnerozhovor.“

Přes Haymitchovu snahu jsem rozhodnuta, že musím vidět Peetu mezi čtyřma očima. Několik hodinse převaluji na posteli z boku na bok, ale pak vyklouznu na chodbu. Nejprve se dívám na střechu, taje však prázdná. I ulice města jsou po oslavě z minulého večera prázdné. Na chvíli se vracím dopostele a pak se chci vydat přímo do jeho pokoje, ale když zmáčknu kliku, zjišťuji, že mě někdozvenku zamkl. Nejprve podezírám Haymitche, ale pak se ve mně ozývá plíživější strach z toho, že měmožná sleduje a omezuje v pohybu Kapitol. Od počátku Hladových her jsem nemohla nijak uniknout,ale tohle mi připadá jiné, mnohem osobnější. Jako bych byla uvězněna za nějaký zločin a očekávalavynesení rozsudku. Spěšně se vracím do postele a předstírám, že spím, dokud mě nepřichází CetkieTrinketová upozornit na začátek dalšího „velkého, skvělého, úžasného dne“.

Mám asi pět minut na to, abych snědla misku horkých obilovin a dušeného masa, než se na mě vrhámůj pomocný tým. Stačí jen, abych pronesla: „Lidé vás zbožňovali!“, a další dvě hodiny nemusím anišpitnout. Když přichází Cinna, posílá je pryč a obléká mě do bílých, vzdušných šatů a růžových bot.Pak mi osobně upravuje líčení, dokud nepůsobím dojmem, jako by se ze mě linula jemná, narůžovělázáře. Nezávazně spolu klábosíme, ale bojím se ho zeptat na cokoliv důležitého, protože po těchzamčených dveřích se nemohu zbavit pocitu, že mě neustále sledují.

Rozhovor probíhá v salonku na druhém konci chodby. Celou místnost přestavěli a přestěhovalinám sem naši mileneckou pohovku, obklopenou vázami s červenými a růžovými růžemi. Je tu jenněkolik kamer a žádní diváci.

Jakmile vcházím dovnitř, Caesar Flickerman mě přátelsky objímá. „Blahopřeju, Katniss. Jak secítíš?“

„Dobře. Jen jsem nervózní z toho rozhovoru,“ říkám.

„Nebuď. Dopadne to skvěle,“ ujišťuje mě a konejšivě mě hladí po tváři.

„Nejsem moc dobrá na povídání o sobě,“ říkám.

„Nic, co řekneš, nebude špatně,“ odpovídá.

A já si myslím: Ach, Caesare, kéž by to byla pravda. Ve skutečnosti ale pro mě prezident Snowdost možná právě teď organizuje nějakou „nehodu“.

Pak se objevuje Peeta, který vypadá báječně v červenobílém obleku, a odtahuje mě stranou. „To jedost, že tě vidím. Zdá se, že se nás Haymitch snaží ze všech sil držet od sebe.“

Haymitch se spíš ze všech sil snaží, abychom zůstali naživu, ale je tu příliš mnoho uší, a tak jenříkám: „Ano, v poslední době začal být velice zodpovědný.“

„Už jenom tenhle rozhovor a pojedeme domů. Tam nás nemůže pořád sledovat,“ říká Peeta.

Cítím, jak mnou projíždí jakési zachvění, ale není čas analyzovat proč, protože štáb je už na náspřipraven. Sedáme si poněkud formálně na pohovku, ale Caesar říká: „Klidně se k němu přitul, jestlichceš. Vypadalo to moc hezky.“ A tak zvedám nohy jako včera a Peeta mě tiskne k sobě.

Někdo odpočítává poslední vteřiny a vzápětí se náš živý obraz přenáší do celé země. CaesarFlickerman je skvělý – laškuje, žertuje a vzdychá přesně ve správných momentech. S Peetou se spolubaví stejně nenuceně jako při prvním rozhovoru, takže se jen hodně usmívám a snažím se mluvit conejméně. Tedy, něco přece jen říkat musím, ale co nejdříve se snažím předat slovo Peetovi.

Nakonec ale Caesar začíná klást otázky, které vyžadují podrobnější odpovědi. „Takže Peeto, zednů strávených v jeskyni víme, že ses do Katniss zamiloval na první pohled, ve věku pěti let,“ říkáCaesar.

„Jakmile jsem se na ni podíval,“ potvrzuje Peeta.

„Ovšem Katniss, s tebou je to složitější. Myslím, že skutečné vzrušení pro diváky představovalosledování, jak ses do něj postupně zamilovala. Kdy ti vlastně došlo, že Peetu miluješ?“ ptá se Caesar.

„Ach, to je těžká otázka…“ Mírně a sípavě se směju a dívám se na svoje ruce. Pomoz.

„Vím, kdy to došlo mně. Ten večer, kdy jsi zvolala jeho jméno na tom stromě,“ říká Caesar.

Díky, Caesare! pomyslím si a pokračuji v rozvíjení jeho nápovědy. „Ano, to bylo asi ono. Totiž,do té doby jsem se snažila nemyslet na to, jaké bych v sobě mohla chovat city, protože to bylo taksložité a všechno by se jenom zhoršilo, kdyby mi na něm záleželo. Tam na tom stromě se ale všechnozměnilo,“ říkám.

„Proč se to podle tebe stalo?“ naléhá Caesar.

„Možná… protože poprvé… existovala šance, že bychom mohli zůstat spolu,“ odpovídám.

Vidím, jak si za kameramanem Haymitch oddychl, a vím, že jsem řekla správnou věc. Caesarvytahuje kapesník a musí se na chvilku odmlčet, protože je dojatý. Cítím, jak Peeta tiskne čelo kmému spánku a ptá se: „A když teď jsme spolu, co se mnou uděláš?“

Obracím se k němu. „Dám tě někam, kde nebudeš moct přijít k úrazu.“ Když mě líbá, lidé vmístnosti mimoděk vzdychnou.

Pro Caesara jde o dokonalý předěl k tomu, aby přešel k otázkám na všemožné způsoby, jimiž nászraňovali v aréně, od popálenin přes žihadla až po rány. Teprve když se dostáváme k rautům,

zapomínám, že mě natáčejí kamery. To když se Caesar ptá Peety, jak funguje jeho „nová noha“.

„Nová noha?“ opakuji, nakláním se a vytahuji Peetovy nohavice. „Ach ne,“ šeptám, když se dívámna umělou končetinu z kovu a plastu, jež nahradila původní maso.

„Nikdo ti to neřekl?“ ptá se Caesar jemně. Vrtím hlavou.

„Neměl jsem příležitost,“ poznamenává Peeta a mírně krčí rameny.

„To je moje chyba,“ říkám. „Protože jsem použila ten škrticí obvaz.“

„Ano, je tvoje chyba, že jsem naživu,“ doplňuje Peeta.

„Má pravdu,“ přikyvuje Caesar. „Bez něj by určitě vykrvácel k smrti.“

Asi je to tak, ale přesto mě to odhalení rozrušuje natolik, že se bojím, že se dám do pláče, a pak sivzpomínám, že mě sledují všichni obyvatelé celé země, a tak ukrývám tvář do Peetovy košile. Trvádvě minuty, než mě přemluví, abych se znovu otočila do kamery, protože v košili, kde mě nikdonevidí, je mi lépe, a když se konečně otáčím, Caesar se mě na nic neptá, aby mi poskytl čas nauklidnění. Vlastně mě nechává na pokoji až do chvíle, kdy přicházejí na řadu bobule.

„Katniss, vím, že jsi právě utrpěla šok, ale musím se zeptat. V tom okamžiku, kdy jsi vytáhlajedovaté bobule. Co se ti honilo hlavou?“ obrací se ke mně.

Na dlouhou dobu se odmlčuji, abych vzala rozum do hrsti. Jde o zásadně důležitý moment, kdy buďzpochybním autoritu Kapitolu, nebo se budu držet toho, že jsem šílela při pomyšlení, že ztratím Peetu,a tudíž nemohu být odpovědná za své činy. Mám pocit, že si situace žádá dlouhý, dramatický proslov,ale dostávám ze sebe jen téměř neslyšitelnou větu: „Nevím, jenom… jsem nemohla snéstpomyšlení…, že bych byla bez něj.“

„Peeto? Chtěl bys něco dodat?“ ptá se Caesar.

„Ne. Myslím, že to platí pro oba,“ odpovídá.

Caesar se loučí s diváky a je po rozhovoru. Všichni se smějou, pláčou a objímají se, ale já sinejsem jistá, dokud se nedostanu k Haymitchovi. „Bylo to dobré?“ šeptám.

„Dokonalé,“ odpovídá.

Vracím se do pokoje, abych si sbalila svých několik věcí, a zjišťuji, že si vlastně nemám co vzítkromě toho zlatého špendlíku od Madge. Někdo mi ho vrátil po hrách do pokoje. Odvážejí násulicemi ve voze s kouřovými skly a na nádraží už čeká vlak. Máme sotva čas na rozloučení s Cinnou aPortií, ačkoliv je uvidíme znovu za pár měsíců, až budeme objíždět jednotlivé kraje při vítěznémturné. Tímto způsobem Kapitol připomíná lidem, že Hladové hry nikdy úplně nemizí. Dostanemespoustu zbytečných medailí a všichni budou muset předstírat, že nás mají rádi.

Vlak se dává do pohybu a řítíme se tmou, dokud nevyjíždíme z tunelu a já se poprvé od sklizněvolně nenadechuji. Doprovází nás Cetkie a samozřejmě taky Haymitch. Jíme obrovskou večeři ausedáme v tichu před televizí, abychom sledovali záznam rozhovoru. S tím, jak se vzdalujeme odKapitolu, začínám stále více myslet na domov. Na Prim a na matku. Na Hurikána. Odcházím sepřevléknout ze šatů do prosté košile a kalhot. Když si pomalu a důkladně smývám z tváře líčení asplétám si vlasy do copu, začínám se proměňovat zpátky v sama sebe. V Katniss Everdeenovou. Vdívku, která bydlí ve Sloji. Loví po lesích. Obchoduje na Jarmarku. Zírám do zrcadla a pokouším se

vzpomenout si, kdo jsem a kdo nejsem. Když se vracím k ostatním, tlak Peetovy paže na mýchramenou mi už připadá cizí.

Vlak se krátce zastavuje, aby doplnil palivo, a my smíme jít ven na čerstvý vzduch. Už není důvod,aby nás hlídali. Procházíme se s Peetou podél kolejí, ruku v ruce, a já nedokážu najít žádná slova,když jsme teď sami. Peeta se zastavuje, aby mi natrhal květiny. Když mi je podává, usilovně sesnažím tvářit potěšeně. Peeta přece nemůže vědět, že tyhle růžovobílé květy patří divokým cibulkám ajen mi připomínají hodiny, které jsme strávili jejich sběrem s Hurikánem.

Hurikán. Při pomyšlení, že ho za pár hodin uvidím, se mi stahuje žaludek. Ale proč? Nedokážu sina to přesně odpovědět. Vím jen, že mám pocit, jako bych lhala někomu, kdo mi důvěřuje. Nebopřesněji hned dvěma lidem. Zatím mi to kvůli hrám procházelo. Doma už se ale za ně nebudu moctschovávat.

„Co se děje?“ ptá se Peeta.

„Nic,“ odpovídám. Pokračujeme v chůzi kolem konce vlakové soupravy. Jsem si docela jistá, žeteď už kolem nás nejsou žádné kamery, které by se schovávaly v zakrslých houštinách kolem kolejí.Pořád ale nedokážu promluvit.

Nadskakuji, když mi Haymitch pokládá ruku na rameno. I tady, uprostřed nicoty, hovoří tichýmhlasem. „Skvělá práce, vy dva. Pokračujte v tom i v kraji, dokud neodjedou kamery. Měli bychom býtv pohodě.“ Sleduji, jak odchází zpátky k vlaku, a vyhýbám se Peetově pohledu.

„Co tím myslel?“ ptá se mě Peeta.

„To Kapitol. Nelíbil se jim náš trik s bobulemi,“ odpovídám.

„Cože? O čem to mluvíš?“ říká nechápavě.

„Připadal jim moc vzpurný. Proto mi Haymitch dával během posledních dní instrukce, abych toještě nezhoršila,“ říkám.

„Instrukce? Mně ale ne,“ podotýká Peeta.

„Věděl, že jsi dost chytrý, aby ses choval správně,“ říkám.

„Já nevěděl, že se mám chovat nějak speciálně,“ říká Peeta. „Takže tím chceš říct, že těchposledních pár dní, a asi taky… v aréně… to byla jenom strategie, kterou jste vy dva dalidohromady.“

„Ne. V aréně jsem s ním přece nemohla nijak mluvit, ne?“ koktám.

„Ale věděla jsi, co chtěl, abys dělala, že ano?“ říká Peeta. Koušu se do rtu. „Katniss?“ Pouští mouruku a já o krok ustupuji, jako bych musela najít ztracenou rovnováhu.

„To bylo všechno kvůli hrám,“ pokračuje Peeta. „To, jak ses chovala.“

„Všechno ne,“ špitám a držím pevně svoje květiny.

„Tak co? Ne, zapomeň na to. Skutečná otázka asi zní, kolik z toho zůstane, až se dostaneme domů,“říká.

„Já nevím. Čím blíž jsme Dvanáctému kraji, tím jsem zmatenější,“ odpovídám. Čeká na dalšívysvětlení, ale žádné nepřichází.

„Tak mi dej vědět, až si to ujasníš,“ říká s hmatatelnou bolestí v hlase.

Vím, že mám plně uzdravené uši, protože i přes hukot motoru slyším každý jeho krok, když odcházído vlaku. Když se vrátím, zjišťuji, že Peeta zmizel na noc do svého kupé. Nevidím ho ani následujícíráno. Znovu se vlastně objevuje až v okamžiku, kdy zastavujeme na nádraží ve Dvanáctém kraji.Kývá mi bezvýrazně na pozdrav.

Chci mu říct, že to od něj není fér. Že jsme si byli cizí. Že jsem dělala, co se dalo, abych zůstalanaživu a abych udržela naživu nás oba. Že mu nemohu vysvětlit, jaký je můj vztah s Hurikánem,protože to sama nevím. Že láska ke mně mu není k ničemu, protože se stejně nikdy nevdám, a on bymě jenom začal nenávidět později. Že i kdybych ho měla ráda, je to jedno, protože mu nikdy nebuduschopná nabídnout takovou lásku, která vede k rodině a k dětem. A jak ji může nabízet on, po tom,čím jsme právě prošli?

Taky mu chci říct, jak moc mi už teď chybí. Ale to by nebylo fér pro změnu ode mne.

A tak jen mlčky stojíme a sledujeme, jak se blíží naše zašlé, malé nádraží. Okénkem vidím, že nanástupišti stojí les kamer. Všichni budou nadšeně sledovat náš příjezd domů.

Koutkem oka vidím, jak mi Peeta podává ruku. Nejistě se na něj dívám. „Ještě jednou? Prodiváky?“ říká. Nemluví rozzlobeně. Jeho hlas zní prázdně, což je horší. Chlapec s chlebem už se mivzdaluje.

Beru jeho ruku do své, pevně se ho držím a připravuji se na kamery. Hrozím se chvíle, kdy hokonečně budu muset pustit.

ObsahNepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný

Nepojmenovaný