brno 2011

minulost minulosti

ida hattemer-higginsová / minulost minulosti 4

ida hattemer-higginsováminulost minulosti

berlínský román

ida hattemer-higginsová / minulost minulosti 6

Zmizelým.

Скажите мне, друзя, в какой Валгалле Мы вместе с вами щёлкали орехи?

Ida Hattemer-Higgins

� e History of History

Copyright © Ida Hattemer-Higgins, 2011

All rights reserved.

Translation © Martina Neradová, 2011

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011

isbn 978-80-7294-519-1

část druhá / provaz 7

Nadcházející procitnutíje jako dřevěný kůň Řeků

ve snové Tróji.

walter benjamin

část prvnítělo

11

kapitola prvníneměnnost dokladů

Vody oceánů se zvedly a přes oblohu se přehnaly mraky — příliv lidské masy se točil v koloběhu lásky a zrady, valil se přes mrakodrapy a trosky, prolomené zdi a vybájené děti a brzy tu byl rok 2002. Jednoho časného zářijového rána toho roku se v lese za Berlínem probudila mladá žena z krát-kého spánku a nevěděla, kde je. Z paměti jí vypadlo něko-lik měsíců života a připadala si čerstvá jako právě narozené dítě.

Posadila se. Měla dlouhé vlasy a na sobě pánské šaty: ne-poddajné kalhoty, klopák a dlouhý vlněný svrchník, ale obu-tá byla v kozačkách na vysokém podpatku.

Od brady dolů vypadala jako harémová konkubína — její tělo bylo nádherné, mrštně se pohybovalo, přetékalo vědo-mím vlastní síly a mladosti, kypělo zdravím. Její tvář naopak připomínala tvář mandarína poznamenanou přecitlivělostí a neustálým nervovým vyčerpáním. Takové ženy jsou ob-čas k vidění na francouzských pornografi ckých pohlednicích z fi n de siècle: ženy, které bez rozpaků nabízejí své tělo, ale z tváře jim září patos intelektu, přecházející v kotěcí, žádosti-vý, křehký a světem znavený úsměv. Celkově vzato, Margaret

ida hattemer-higginsová / minulost minulosti 12

vypadala jako žena, které se nevyhnou potíže, a kdo ví, zda už se do něčeho nezapletla.

Noc visela nízko nad krajinou. Margaret se rozhlédla ko-lem sebe, ale viděla jen břízy. Natáhla se po tašce — kožené mošně, která ochable ležela u stromu, o nějž se opírala —, a když se pohnula, uvědomila si, že má bolavou ruku. Bolely ji obě ruce, ale proč, to netušila.

Nenapadlo ji nic lepšího než vstát a dát se na pochod. Pod kozačkami jí praskaly větvičky. Jejich lupání ji lekalo.

Došla k potoku, pověsila si tašku na rameno, rukama šát-rala po kamenech a po čtyřech se brodila na druhý břeh. Vlně-ný svrchník vláčela vodou. Ve světle přibývajícího měsíce, pro cházejícího mezerou mezi mladými borovicemi, viděla, že má do dlaní a prstů zažranou špínu tak hluboko, že vypa-dala jako tetování, ačkoliv kůže na zápěstích svítila čistotou.

Se svítáním, když se rozhostilo mlhavé šero, se Margaret dostala na kraj lesa. Uslyšela pronikavé, řezavé volání ptáků, které jí na okamžik zastřelo myšlenky. Zastavila se a přemýš-lela, co se to v noci odehrálo.

Našla neudržovanou cestu, potom asfalt, vily, zelené mar-kýzy, břidlicové střechy, kolečka, zazimované růže a nakonec Grunewaldské nádraží.

Když už Margaret ujížděla vlakem domů, do města, zno-vu ji přepadl strach, ale tentokrát ponovu. Hrůza jí už nesví-rala hrdlo. Strach se usadil v samotné dřeni věcí. Na rukáv se jí přilepil dokonale prokreslený mokrý bukový list a jí se zdálo, že je to suvenýr upomínající na cosi zlého a tajemné-ho. Hleděla na své špínou vzorované dlaně a netušila, odkud se ta špína vzala. Zavrtěla se na plastovém sedadle, ucítila tah mokrého oděvu a odložila si svrchník a těžkou červenou šálu. Viděla, že má šaty poseté modravým jehličím lepícím se na vlhkou látku, po lemu kabátu pomalu postupovalo ztracené slunéčko sedmitečné a ona netušila, odkud se vzalo tolik pro-jevů přírody, tolik neuspořádanosti.

část první / tělo 13

Pokrývači, kominíci, poslíčkové v ranním vlaku — všich-ni se dívali na Margaretinu neupravenou, ponurou tvář, na níž spatřili zřídka vídaný výraz. Seděla tam, tvář rozbitou na kusy ještě těžší než vlněný svrchník, a bylo to téměř očividné: hroutila se pod napětím, které vynakládala na to, aby se do-kázala přizpůsobit danému dni. Scházela jí jemná nápověda, jíž by se mohla nechat vést.

Vlak S-Bahnu dorazil do stanice Zoo a zastavil. Otevřený-mi dveřmi proudil dovnitř studený vzduch. Na vedlejší koleji s mocným, bezdechým zaskřípěním zabrzdil meziměstský spoj, minutová ručička hodin na nástupišti hlasitě poskočila a zastavila se na šestce. Z tlampače se ozval signální tón ná-sledovaný oznámením o odjezdech vlaků do Lyonu, Terstu, ba dokonce do Amsterdamu, a dav se přesunul po perónu jako včelí roj.

Dveře se zavřely a vlak se hladce rozjel. Margaret se díva-la ven okénkem počmáraným mléčně bílými graffi ti. Kolem ubíhala nádhera ranního města a brzy se objevil pozlacený andělíček, který osvícený slunečními paprsky probleskoval tu a tam mezi stromy v parku. Pod mostem v Tiergartenu kráčela žena po dlažebních kostkách téže barvy, jakou měli holubi, kteří mechanicky zobali do spár mezi nimi. Žena měla na hla-vě úzký bílý šátek, tlačila kočárek a vítr jí zvedal vlasy k obloze.

Margaret se odvrátila. Sklopila oči a zadívala se na vlastní koleno. Viděla, jak po něm leze červenočerný hmyz. Zamra-čila se. Ohrnula rty. Popadla ji zlost a závist a pocítila hrozný hlad. Natáhla paži, dvěma prsty puntíkatou berušku zvedla a nepustila ji z ruky.

Zavřela oči, ale nebylo úniku.Zase oči otevřela. Spánek jí naháněl stejnou hrůzu. Dívala

se rozbolavělýma očima z okna, v pravičce chovala lezoucí-ho broučka a potom znovu spatřila tu ženu s bílým šátkem, tentokrát ve velké dálce, a vítr znovu nadnášel ženiny vlasy k obloze a bylo to jako výkřik.

ida hattemer-higginsová / minulost minulosti 14

Stačilo jedno sevření — červenočerný brouček se jí v dlani proměnil v sirupovou šmouhu.

Nemohla si pomoct: Margaret spala, svážela se blíž k okén-ku, koleny narážela do kolen ženy sedící naproti a víčka měla tak bledá, že ji do očí bodalo sluneční světlo. Zdály se jí dě-sivé sny.

Vzbudila se na konečné v Ahrensfelde, znovu obklopena trávou a stromy, ale ráno mezitím dozrálo a ona se místo na západ Berlína dostala na jeho východní okraj. Přestup ve Friedrich straße zaspala. Přišel ji vzbudit nádražák. Chtěl vi-dět její lístek. Margaret prudce zvedla hlavu. Sáhla do náprsní kapsy těžkého pánského svrchníku a našla tam promočený, páchnoucí americký pas. Zašátrala v druhé kapse a nahma-tala plastovou studentskou průkazku na vlak s půlročním kuponem.

Když dorazila domů, do bytu v Schönebergu, připadala si tak lehká, že se cestou do ložnice málem nemusela dotýkat země, zvednutá příbojovou vlnou, která ji unášela s sebou.

Jedna Margaret, ta hmotnější, se potom zavrtala pod pe-řinu a nenasytně spala, zatímco druhá Margaret, stín té spící dívky, otevřela šatní skříň a vyndala z ní veškeré oblečení. Hromady šatů vynesla na dvůr a všechno šmahem vyhodi-la do popelnice. Pak vystoupala zpět do ložnice, vklouzla ke spící Margaret a splynula s ní v jeden celek.

Když se sjednocená Margaret probudila ze třetího spán-ku, byla na nové planetě. Na téhle nové planetě se vrátila ke svému starému životu.