IKS-TEORIE A DĚJINY SPORTU Předložený text je určen studentům tělovýchovných oborů jako podpůrný materiál pro studijní

předmět Teorie a dějiny sportu (KSK/KDSP) vyučovaný v bakalářské etapě. Jeho cílem je

studenty seznámit se základními historickými fakty vybraných sportovních her, které doplňují

informace z teoretických přednášek a seminářů. Distanční text je určen především pro

studenty kombinované formy studia. Text se zabývá historií: basketbalu, baseballu, fotbalu,

florbalu, házené, ragby a volejbalu.

1 Historie baseballu a softballu

1.1 Historie baseballu a softballu

Kolem roku 1300 hráli angličtí venkovští mlékaři hru Stool Ball, nazývající se podle stoliček,

které používali místo met a běhali kolem nich, když se trefili holí do míčku. V 18. století

studenti vyměnili stoličky za jakési kolíky zaražené do země a nazvali tuto zábavu Goal Ball.

Ve stejné době se také poprvé objevuje slovo Base-Ball, které uvádí i Little Pretty Pocketbook

vydaná v Americe roku 1762.

Obrázek 1. Hráči hry baseball z 19. století.

Podoba hry, která překročila Atlantik právě do Spojených států, byla známa spíše pod názvy

jako Rounders, Town Ball nebo Boston Ball. Teprve později se ustálil pojem Baseball.

Obrázek 2. Informační plakát o rozpisu utkání z roku 1867.

Roku 1845 Alexander Cartwright sestavil standardizovaná pravidla, z nichž se některá

zachovala dodnes, první utkání podle nových pravidel se hrálo 19. června 1846. Postupem

času se obliba této hry v Americe stupňovala. V roce 1876 byla ustanovena Národní liga

profesionálních baseballových klubů, v zájmu oficiálnosti utkání začala najímat placené

rozhodčí a vytvořila jakýsi management vedení doposud velmi jednoduše organizovaných

klubů. Nedlouho nato byla založena konkurenční Americká liga opírající se zejména o

venkov. Samozřejmě vznikaly a zanikaly i další soutěže a ligy, ale pouze National League a

American League dosáhly takové popularity a síly, která jim dovolila přežít ostrou

konkurenci. V současnosti obě společně tvoří tzv. Major League (Hlavní ligu), která je

obklopena přízní milionů fanoušků z celého světa. Není pochyb o tom, že baseball dosáhl

největšího rozvoje právě v Severní Americe, v dnešní době však můžeme mluvit o jeho šíření

a postupu do celého světa. Pravidelnou soutěž pořádá, podle údajů organizace Major League

International z roku 1992, šedesát osm zemí. V roce 1995 bylo registrováno už 99 stálých a 3

nestálí členové International Baseball Asociation. Progresivní trend byl zaznamenán i v

olympijském hnutí. Jako ukázkový sport se baseball představil celkem sedmkrát na

Olympijských hrách, v Barceloně v roce 1992 se již rozdaly první sady medailí. Největšího

rozvoje mimo USA a Kanadu dosáhl baseball ve státech Dálného východu (Korea, Tchajwan

a především Japonsko) a Střední Ameriky (Portoriko, Dominikánská Republika, Kuba,

Nikaragua, Kostarika a Venezuela). V Evropě patří k nejlepším hráči Itálie a Nizozemska.

Počátky softballu najdeme na konci 19. století, kdy vzniká jako průpravná hra v tělocvičně

pro potřeby baseballových hráčů, pro účely tréninku v tělocvičně bylo nutno zmenšit hřiště,

zvětšit míč a zkrátit pálku. Tato průpravná hra, známá pod názvem indoor-outdoor, se však

příliš nerozšířila. Do roku 1920 neexistují jednotná pravidla ani jednotný název (softbaseball,

playgroundball, baseball for women a podobně). Ke sjednocení pravidel a prvnímu veřejnému

turnaji v softballu dochází v roce 1930. První mezinárodní turnaj byl uspořádán při příležitosti

světové výstavy v Chicagu v roce 1933 a v této době se začal používat název softball. V roce

1952 byla založena ISF – International Softball Federation. Od roku 1965 se pravidelně

pořádají Mistrovství světa pro ženy, od roku 1966 pro muže.

Obrázek 3. Zobrazení zápasu baseballu z 19. Století.

Obrázek 4. Historické čepice používané při baseballu v 19. Století.

Obrázek 5. Družstvo baseballistů z 19. Století.

Obrázek 6. Jedna z prvních rukavic používaných při baseballu.

Obrázek 7. Typy baseballových čepic.

1.2 Historie organizovaného baseballu a softballu v Československu

Koncem 19. století byly v Čechách pálkovací hry mezi mládeží velmi oblíbené – např. velký

pasák. Kromě pasáka byly v oblibě drobné pálkovací hry jako barborky, špaček, apod. S

rozvojem sportovních her začátkem 20. století (fotbal, házená, basketbal) nastává na území

ČR pozvolný úpadek pálkovacích her, ačkoliv se objevuje playgroundball a organizace

YMCA vydává v roce 1926 v Praze jeho první pravidla. Ve 30. letech se v Brně hraje

Brněnská liga v baseballu a z této doby pochází též knížka Janouška a Chudoby: Voleyball a

baseball vydaná v Brně roku 1931. Okupace ČSR omezila rozvoj softballu na minimum, ale

přesto se trvale hraje v Brně a v „dolech“ v Modřanech. Po druhé světové válce má na rozvoj

pálkovacích her vliv opět YMCA – jejím prostřednictvím vydává Jaroslav First v roce 1947

první příručku s pravidly a rozborem hry po stránce techniky a taktiky Učme se hře, kterou

hrají miliony. Velký propagátor softballu doc. František Stibitz vydává v padesátých letech

první ucelená skripta Sportovní hry III – Pálkovaná, jejichž rozšířené vydání v roce 1954 je na

dlouhou dobu jediným zdrojem informací pro zájemce o pálkovací hry. Na přelomu 50. a 60.

let se hraje softball převážně v Praze, v Brně, Přerově a Hradci Králové. Začínají se hrát první

neorganizované turnaje. Novodobá historie baseballu a softballu začíná v roce 1963, kdy byla

vytvořena sekce softballu při OV ČSTV v Praze. V roce 1965 byl ustaven Svaz softballu a

baseballu MV ČSTV Praha. Po mnoha složitých náležitostech, které vznik nového svazu

provázely, dalo plénum ČÚV ČSTV v únoru 1976 souhlas k ustanovení Svazu softballu a

baseballu ČÚV ČSTV, do jehož čela byl zvolen Aleš Hrabě. V lednu 1990 se koná v Brně

ustavující konference Federálního svazu softballu a baseballu a v tomto roce se stává ČSFR

členem Evropské softballové asociace (ESF) a Evropské baseballové asociace (CEBA).

Reprezentační družstva se pravidelně zúčastňují ME a MS. Pod vlivem rozpadu republiky

zaniká v prosinci 1992 na valné hromadě Federální svaz softballu a baseballu a vznikají dva

nové české svazy – Česká softballová asociace (ČSA) a Česká baseballová asociace (ČBA).

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

1. Co to byl stool ball?

2. Kde vznikl baseball a ve kterém století?

3. Kdy se hrálo první utkání v basebalu?

4. Jaké obdobné hry na principu baseballu se hrály v Čechách?

5. Jaké dva svazy vznikly v roce 1992 a proč?

2 Historie basketbalu

2. 1 Historie basketbalu

Hra byla vytvořena v roce 1891 Dr. Jamesem Naismithem, který působil jako učitel na

sportovní škole YMCA ve Springfieldu ve státě Massachusetts. James Naismith se narodil

6. 1. 1861 v Almonte v Kanadě. V roce 1891 dostal za úkol od tehdejšího ředitele Dr. Luthera

Gulicka, aby vymyslel novou hru, kterou budou moci studenti hrát v tělocvičně, za

nepříznivého počasí. Proto vymyslel hru basketbal, která se během následujících sta let stala

jednou z nejoblíbenějších sportovních her na světě. V roce 1936 byl basketbal zařazen na

Olympijské hry v Berlíně a Dr. Naismith mohl jako první vhazovat úvodní rozskok. Díky

tomu mu bylo uděleno čestné místo v basketbalové síni slávy. James Naismith zemřel 28. 11.

1939 v Lorenci v Kansasu (Vasilko, 2004).

Obrázek 7. a 8. Dr. James Naismith.

Učitel Naismith vymyslel tuto hru, aby mohli studenti v zimě hrát nějaký sport v hale a v létě

venku. Obrovským problémem se stala rozloha tělocvičny. Naštěstí dostal pan Naismith

nápad, že by mohl přibít na dva koše ve výšce deseti stop na opačné strany tělocvičny. Určil

podavače, kteří stáli na žebřících u košů (na sběr broskví), a rozdělil své studenty na dvě

devítičlenná družstva. Hra se studentům obrovsky zalíbila a stala se na škole velice populární

(Vasilko, 2004). Téměř přes noc zapustila košíková kořeny na středních a vysokých školách,

kde opojení studenti volali po basketbalu na úkor všech ostatních sportů a aktivit. Záhy došlo

k měření sil mezi třídami, ale i mezi vybranými celky škol. Hra již téměř od začátku

překročila hranice pohlaví, dala dívkám příležitost, aby se nemusely bavit ryze mužskými

sporty jako americkým fotbalem a baseballem. Začaly se formovat amatérské týmy a ligy a

rozvíjelo se regionální soupeření.

Obrázek 9. Hra basketbalu v přírodě

Nová hra se ze své kolébky na springfieldské univerzitě rychle šířila do všech koutů Země.

Nejprve na sever do Kanady a teprve těsně před koncem století pronikla na jih do Střední a

Jižní Ameriky - Brazílie, Mexika. Další území kam se basketbal rozšířil byly Filipíny, Čína,

Japonsko, Indie, Persie a Austrálie. Do Evropy přivezli hru studenti, kteří studovali na

amerických univerzitách a na konci první světové války američtí vojáci (Dobrý & Velenský,

1987).

Prvních třináct pravidel, které byly otištěny v lednu 1892 ve školním časopise Triangl:

6. Míč může být házen všemi směry jednou nebo oběma rukama.

7. Míč může být odrážen všemi směry jednou nebo oběma rukama (nikdy ne pěstí).

8. Hráč nesmí běhat s míčem. Musí jej odhodit z toho místa, kde jej chytil (ústupek se

povoluje tomu hráči, který míč chytil v plné rychlosti).

9. Míč musí být držen v rukou nebo mezi nimi. Paží a těla se nesmí používat k držení

míče.

10. Není dovoleno vrážení, strkání, držení, podrážení či udeření soupeře žádným

způsobem. Porušení tohoto pravidla kýmkoli se počítá za osobní chybu a druhé

porušení diskvalifikuje hráče až do doby, kdy je dosažen koš, nebo – byl-li zřejmý

úmysl poranit soupeře – na celou dobu do konce utkání bez povolení náhradníka.

11. Osobní chybou je udeření pěstí, porušení pravidla č. 3, 4 a jak je popsáno v pravidle č.

5.

12. Jestliže se některé družstvo dopustí tří osobních chyb po sobě, počítá se to jako koš

soupeři. (Po sobě znamená, že mezi tím soupeř nedopustí žádné osobní chyby.)

13. Koše je docíleno, jestliže je míč vhozen či odražen do koše a zůstane tam za

předpokladu, že bránící se nedotknou či neporuší koš. Zůstane-li míč na okraji a

soupeř pohne s košem, počítá se to jako koš.

14. Vlétne-li míč do zámezí, je vhazován do hřiště tím hráčem, který se jej první zmocní.

V případě nedorozumění vhodí jej rozhodčí kolmo k postranní čáře do hřiště. K

vhození je povoleno 5 sekund. Trvá-li déle, vhazuje soupeř. Jestliže některá strana

zdržuje hru, posuzuje to rozhodčí jako osobní chybu.

15. Druhý rozhodčí posuzuje hráče a zaznamenává osobní chyby. Upozorňuje hlavního

rozhodčího, když se družstvo dopustí tří osobních chyb po sobě. Má právo

diskvalifikovat hráče za podle pravidla 5.

16. Hlavní rozhodčí sleduje míč a rozhoduje, kdy je míč ve hře, v zázemí, které straně

patří a měří čas. Rozhoduje, kdy bylo dosaženo koše a vykonává všechny ostatní

povinnosti, které obvykle vykonává každý rozhodčí.

17. Hraje se 2 x 15 minut a pětiminutovou přestávkou.

18. Strana, která docílí v hrací době více košů, je vítězem. V případě nerozhodného

výsledku může hra se souhlasem kapitánů obou družstev pokračovat až do docílení

dalšího koše (Dobrý & Velenský, 1987).

Naismith poté vymyslel pět základních zásad, které sepsal mezi 13 základních pravidel:

Hra je hrána s kulatým míčem a hraje se rukama.

Hráč nesmí běhat s míčem.

Jakýkoliv hráč může zaujmout jakoukoliv pozici na hřišti v jakýkoliv čas.

Mezi hráči nesmí byt žádný fyzický kontakt.

Koš musí byt umístěn vodorovně nad zemí hřiště (Smith, 1998).

Na samém počátku se jednalo o pomalou, těžkopádnou a dalo by se říct až statickou hru. V

průběhu let se společnost začala vyvíjet a zároveň s ní se rozvíjela i pravidla, která změnila

tuto hru na rychlý, dynamický a technický sport. Tato hra později dobyla celý svět. Současná

pravidla hry pak dělají basketbal velmi rychlým, útočným sportem a zároveň také disciplínou,

která je ze všech míčových sportů nejnáročnější na dovednost (Smith, 1998). Basketbal se za

tu dobu stal celosvětově populárním sportem a hraje ho více než 300 milionů lidí (Vasilko,

2004).

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

19. Kdo byl zakladatelem basketbalu?

20. Vyjmenuj min 6 pravidel z roku 1892.

2.2 Historie basketbalu ve světě

Hru pok-ta-pok, podobnou basketbalu, hráli v 10. století př.n.l. Olmékové

v Mexiku. Až do 16.století hráli mexičtí Aztékové hru tlachtli - když se hráči podařilo dostat

míč do upevněného kamenného kruhu, získal nárok na část oděvu od diváků. Tato hra se

podobala basketbalu pouze v tom, že se hráči na hřišti o rozměrech 166 x 28 metrů snažili

prohodit míč kamenným kruhem, umístěným ve výšce několika metrů nad zemí. Jinak hra

neměla s moderním basketbalem nic společného.

Obrázek 10. Hráči hry pok-ta-pok. Obrázek 11. Hřiště na pok-ta-pok.

Obrázek 12. Hráči hrající hru pok-ta-pok.

Moderní basketbal vznikl ve Springfieldu (stát Massachusetts) v USA. V roce 1891 nařídil

profesor Naismith hráčům svého ragbyového družstva, aby při zimním tréninku házeli míče

do košů postavených na bednách od pomerančů. Jeho představa nové hry byla motivována

touhou zpestřit studentům některé nezáživné činnosti, mezi které patřilo pochodování, cvičení

a ruční práce. Naismith původně zamýšlel připevnit čtvercové skříňky jako terče na kolejních

tabulí umístěných na protějších stěnách učebny, ale protože skříňky nebyly včas připraveny -

použil dřevěné košíky na broskve, které daly tomuto sportu jméno.

Při prvním nácviku vysvětlil Naismith pravidla osmnácti žákům své třídy, vyzval dva z nich,

Franka Mahana a Duncana Pattona, aby si zvolili strany, vybrali osm spoluhráčů a hra se

rozběhla. Všichni užasli s jakým nadšením studenti zahájili utkání. Po mnoha útocích a

střeleckých pokusech William R. Chase proměnil příležitost ze střední části hřiště a historické

utkání skončilo výsledkem 1:0. Po tomto utkání se zásadně změnil postoj studentů k hodinám

tělocviku, které nyní očekávali s mimořádným zájmem. Když se rozjeli domů na vánoční

prázdniny, nadšeně vyprávěli svým přátelům o nové hře. Celá řada sportovních svazů psala J.

A. Naismithovi o kopii pravidel, které byla zveřejněna 15. 1. 1892 ve vydání kolejního

časopisu "Triangle". V počátečním období se počet hráčů na hřišti měnil od pěti do sedmi

podle počtu studentů ve třídě a velikosti hrací plochy. V roce 1895 hrávalo po vzájemné

dohodě převážně pět hráčů a po dvou letech byl tento počet stanoven pravidly (Vancil &

Jozwiak, 1997).

Obrázek 13. První šněrovací basketbalový míč.

Poměrně brzy po svém vzniku překračuje basketbal hranice USA a dostává se do Francie

(1893), potom do Austrálie, Číny a Indie, do Japonska (1900) a do Íránu v roce 1901.

Misionáři předvedli tuto hru v Brazílii v roce 1896.

Obrázek 14. První družstvo žen basketbalu z roku 1902.

Během prvních pěti let po vzniku basketbalu docházelo k paradoxní situaci. Jednotlivé třídy

měli totiž 50-60 žáků a hrací plocha, která byla k dispozici, umožňovala využití pouze 10-18

hráčům - ostatní byli nuceni přihlížet. Toto omezení přimělo mnoho členů k pronajímání sálů,

ve kterých mohli provozovat svůj oblíbený sport. Prvními kluby byly Trenton, New York

Wanderers a Buffalo Germans.

V počátečním období nastupovali hráči k utkání oblečeni do krátkých prošívaných kalhot

sahajících ke kolenům, s chrániči na kolena a v přiléhavých svetrech společných pro všechny

hráče. Hrací plocha byla často neregulérní díky obvyklým překážkám jako např. pilíře,

schodiště, kamna nebo různá vnitřní zařízeni, která překážela ve hře a proto bylo v roce 1903

stanoveno, že hřiště musí být zbaveno všech překážek.

V roce 1892 byl původní dřevěný koš na broskve nahrazen těžkým z drátu upleteným košem a

v následujícím roce firma Narragansett Machinery Co. dala na trh železnou obroučku s

pletenou síťkou ve tvaru koše. Původně bylo k vyjmutí míče po každém úspěšném hodu

používáno žebříku, ale později byla k tomuto účelu používána tyč, než se oficiálně zavedlo

používání šňůry, která tvořila uzávěr dna koše. Otevřená síťka, která volně propouštěla míč,

byla přijata v sezóně 1912 - 13. V roce 1896 bylo dosaženi koše z pole redukováno ze tří na

dva a při trestném hodu ze tří na jeden bod (Vancil, & Jozwiak, 1997).

Do roku 1895 se hrálo na koše bez desek, ale stísněné poměry tělocvičen umožňovaly

neukázněným divákům nahýbat se přes zábradlí hlediště a měnit dráhu míče směřujícího do

koše. Proto mužstva naléhala na instalaci přepážky, která by odstranila tato nesportovní

zasahování. Žádosti bylo vyhoveno deskou o rozměrech 122 x 183 cm. Již v roce 1910 byly

používány skleněné desky, ale jejich legalizace byla potvrzena až v roce 1947. Další úprava

se týkala umístění košů vzhledem k hrací ploše. V roce 1921 byly desky košů posunuty 61 cm

a v roce 1940 122 cm od zadní čáry do hřiště z důvodů snížení počtu přešlapů do zámezí

(Vancil, & Jozwiak, 1997).

První dva roky se hrálo fotbalovým míčem. V roce 1894 továrna na jízdní kola Overman

Wheel Co. dodala na trh první basketbalový míč, asi o 10 cm větší po obvodu a vážící méně

než 560 g. V průběhu roku 1949 byl šněrovací míč nahrazen novým typem oficiálního míče o

obvodu 76 cm a váze 565 - 625 g.

Současně s modernizací technického zařízení a vybavení postupoval basketbal kupředu i při

sjednocování a upřesňování pravidel hry. Vzhledem k tomu, že první pravidla byla

formulována pouze obecně, docházelo k situacím, že se na hrací ploše setkala mužstva

praktikující různá pojetí a bylo tedy logickým kompromisem, že se každý poločas hrál podle

jiných pravidel. V počátečních letech basketbalu bylo dosahováno poměrně nízkého skóre

(méně než 30 vítězných bodů nebylo nic neobvyklého). Utkání byla vedena v poměrně

pomalém tempu, protože mužstva, která neměla výškovou převahu se obvykle bránila

zpomalováním hry - driblinkem a vracením míče zpět. Proto další vývoj pravidel a herního

pojetí vedl ke zrychlování hry a tím k dramatičnosti, která postupně získávala na přitažlivosti

u stále širšího okruhu sportovních příznivců. Výrazná změna pravidel v tomto duchu se

uskutečnila v rozmezí let 1933-45, kdy bylo přijato pravidlo určující útočícímu mužstvu

časový limit ve kterém musí dopravit míč na soupeřovu stranu hřiště, úprava také přinesla

pravidlo 3 sekund, byl odstraněn rozskok ve středu hřiště po dosažení koše a od této doby

pravidla nedovolují bránícímu hráči zasáhnout míč směřující do koše v sestupné fázi jeho

dráhy (Vancil, & Jozwiak, 1997).

Za zmínku snad ještě stojí novinka z roku 1930 - střelba jednou rukou popularizovaná hráčem

Angelo Luisettirn, který tímto převratným stylem mnohokrát dosáhl více než 50 bodů za

utkání.

Výše uvedený stručný nástin historického vývoje basketbalu v USA dává určitý časový

přehled o počátcích a postupném pronikání tohoto sportu do povědomí světové veřejnosti.

Basketbal stále získává na popularitě díky novým herním strategiím, střelecké perfektnosti a

rostoucí hráčské základně. Důkazem bylo basketbalové utkání mužstev Československa a

Řecka, která se v roce 1969 střetla na Olympijském stadionu v Athénách před návštěvou 65

000 diváků (Vancil, & Jozwiak, 1997).

Zbývá dodat, že v roce 1932 byla založena Mezinárodní federace pro košíkovou FIBA

(Federation Internationale de Basketball Amateur) se sídlem v Mnichově a ČSR se stala

jedním z prvních členů. V následujícím roce Československo, Portugalsko a Švýcarsko

svolalo do Ženevy schůzku za účelem sjednocení pravidel. Bylo dohodnuto přijmout jako

základ pravidla praktikovaná na univerzitních kolejích ve Spojených státech amerických,

částečně upravená v duchu odchylek mezitím vžitých v Evropě (Vancil, & Jozwiak, 1997).

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

21. Jakou hru hráli Aztékové?

22. Kde vznikl moderní basketbal?

23. Kdy byla založena FIBA?

24. V kterém roce byl nahrazen koš na broskve?

2.3 Historie basketbalu v Čechách

První zmínky o basketbale u nás jsou z roku 1897, kdy bylo sehráno první veřejné utkání ve

Vysokém Mýtě. Utkání bylo pořádáno učitelem Jaroslavem Karáskem na slavnosti školní

mládeže a je popsáno v jeho knize Sport a jeho význam. V roce 1898 popsal basketbal učitel

tělesné výchovy na české reálce v Praze 1 a ředitel Spolku ku pěstování her české mládeže v

Praze Josef Klenka v časopise Sokol. Hru propagoval zejména pro dívky na kurzech pro

výcvik učitelů a učitelek.

Přes tyto první pokusy se však basketbal začal u nás rozvíjet až po první světové válce. V roce

1919 bylo na podzim v žižkovské sokolovně v Praze sehráno první skutečné utkání mezi

družstvy atletů zásluhou prof. J. A. Pipala. V tom stejném roce přeložil pravidla z amerického

originálu F. M. Marek, který se stal nejaktivnějším propagátorem tohoto sportu u nás.

Košíková se začala hrát na letních táborech pořádaných Young Men's Christian Association

(YMCA), na školách a později v řadách členů Sokola. V roce 1921 byl založen společný

Český volejbalový a basketbalový svaz, jehož prvním předsedou byl prof. J. A. Smotlacha.

Ten jako představitel vysokoškolského sportu věnoval rozvoji basketbalu materiální i finanční

prostředky.

V roce 1922 se uskutečnilo první mezinárodní vystoupení českých žen v košíkové. Hráčky

nastoupily proti soupeřkám z Francie a Itálie v rámci účasti na 2. mezinárodních hrách v

Monte Carlu.

Basketbal si úspěšně dál razil cestu vpřed a začal se šířit po celé republice. Zpočátku se hrával

pouze rekreačně a tak v roce 1924 měl asi 100 registrovaných hráčů v přibližně 10 oddílech.

Postupem času se však začala přidávat další střediska. Košíková se začala hrát

i v České obci sokolské (ČOS), avšak hráči Sokola nebyli zahrnuti mezi registrované hráče.

První větší soutěž, která se u nás pořádala, byl v letech 1927-28 přebor ČOS v basketbalu.

Rok 1928 zaznamenal velký přelom v rozvoji košíkové u nás. Otevření nových tělocvičen,

vznik vysokoškolských klubů (Strakova, Maratón), družstva sokolská (Sokol Pražský,

Dejvice a Žižkov) i družstva sportovních klubů (např. SK Kladno).

V letech 1929-30 byla již vypsána první přebornická soutěž – mistrovství Prahy, které bylo

později změněno na mistrovství Čech a v roce 1933 na mistrovství ČSR. S výjimkou druhé

světové války bylo od té doby pořádáno každým rokem jako nejvyšší přebornická soutěž.

V Bratislavě roku 1930 byl uspořádán první přebor ČOS v basketbalu žen. V témže roce byl v

Brně uspořádán první přebor ČOS v basketbale mužů. V té době měl Sokol již 58 jednot, kde

provozovalo košíkovou na 418 mužů a 331 dorostenců.

Roku 1934 došlo k dohodě mezi basketbalovým svazem a ČOS a od roku 1935 se sokolská

družstva zúčastňovala i všech svazových mistrovství. Tímto se u nás začal basketbal masově

rozšiřovat. K výkonnostnímu rozvoji dochází po roce 1945 a to zejména při soutěžení se

slovenským basketbalem, který se nezávisle rozvíjel během druhé světové války.

Československé mužstvo získalo nečekaně titul mistrů Evropy mužů v roce 1946 v Ženevě. Z

důvodu dostatečné finanční i materiální podpory, a také následných úspěchů byl v roce 1946

založen samostatný Československý basketbalový svaz, jehož prvním předsedou se stal F. M.

Marek.

Po roce 1948 se u nás začal budovat systém tělesné výchovy po vzoru SSSR. Toto období

bylo silně ovlivněno komunistickým režimem a budováním nové socialistické vlasti. Přestože

docházelo k velkým změnám, které trvaly až do roku 1989, mělo toto období pro rozvoj

basketbalu, ale i jiných sportů, velký význam. Tehdejší režim podporoval sport, kvůli možné

obraně před „západem“. Košíková byla zařazena do školních osnov tělesné výchovy na všech

stupních škol a do branné výchovy. Proto byl rozvoj sportu podporován i armádními

složkami. Téměř všechny sporty jej využívají jako součásti své přípravy pro jeho výchovné

i fyziologické hodnoty. Velký výběr a možnosti sportování poskytoval i Československý svaz

tělesné výchovy (ČSTV) formou tělovýchovných jednot a jednotlivých sportovních oddílů.

Dále vznikala různá tělovýchovná sdružení a různé basketbalové kluby (Rijecký, 1982).

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

25. Kde se uskutečnilo v Československu první utkání?

26. Ve kterém roce byl založen basketbalový svaz?

27. Popiš stručně historii basketbalu v Československu.

3 Historie fotbalu

3.1 Historie fotbalu ve světě

Podíváme-li se dále do minulosti, byli to spíše míčové hry, které fotbal jen připomínali. Kdy

míčové hry podobné fotbalu přesně vznikly, to už se nedovíme. Některé prameny uvádějí

2500, některé i 5000 let př.n.l v Číně.

Obrázek 15. Číňané hrající míčovou hru nohou.

3.1.1 Čína a Tsu Chu

Číňanům je tedy připisována hra podobná fotbalu, u které některé prameny uvádějí roky až

5000 před n.l. Písemná dochovaná zmínka je z let 255 až 206 před n.l. (dynastie Tsin) a to ve

vojenských manuálech, protože tato hra byla součástí mírového tréninku vojáků. Hra se pak v

dynastii Hana (206 př.n.l až 220 n.l.) velmi rozšířila.

Hra byla nazývána Tsu Chu, což doslovně znamená kopaná do míče, neboť tsu znamená

„kopat míč nohami“ a chu - „koule (míč) vyrobená z kůže a vycpaná“. Míč býval vycpaný

vlasy a peřím. Docílit branky bylo velice náročné, neboť branku znamenal kruh se sítí, asi v

průměru 30-40 cm, zavěšený na dvou bambusových tyčích, asi 9 metrů vysoko. Protože se

míč nesměl hrát rukama, hráči museli být velice dovední a ve své době byli považování za

umělce. Během dynastie Tanga (618-907 n.l.) nahradil pevný míč dutý míč naplněný

vzduchem. V té době začal být tento sport oblíbený i u žen. V roce 1911 byl nahrazen

moderním západním fotbalem.

3.1.2 Japonsko a Kemari

Podobná hra jako Tsu Chu se hrávala později v Japonsku. Dokonce z roku 50 n.l. je zmiňován

zápas, mezi hráči Tsu Chu a Kemari. Tudíž je to první dochovaný mezinárodní zápas.

Kemari se hrála způsobem, co nejdéle udržet míč ve vzduchu. Tomu bránil míč, který měl asi

20 cm v průměru a byl vyroben z jelení kůže a byl vycpán pilinami. Na hřišti, které bylo

ohraničeno stromy, se pohybovalo od 2 do 12 hráčů. Hra nebyla ani tak soutěživá, jako spíše

důstojná a obřadní, hráči dovedně na několik dotyků udrželi míč ve vzduchu, pak jej s

pokřikem poslali dalšímu hráči. O důstojnosti této hry svědčí i obrázek hráče tohoto sportu.

Hra se stala velice populární v 10. - 16. století a zmiňuje se o ní i Marco Polo; někteří tvrdí, že

přinesl fotbal do Evropy, ale fotbal, již v té době v Evropě byl.

Obrázek 16. Japonský hráč Tsu Chu.

3.1.3 Řekové, Episkiron a Harpastron.

Velmi málo je známo o řeckých míčových hrách. Jak je ale doloženo, hra Episkyro byla hraná

již před 800 lety př. n. l. Jedním ze základních pravidel bylo, že se míč může hrát i rukama,

proto někdo může namítnout, že se jednalo spíše o rugby než o fotbal. Měla však velmi

společných znaků s fotbalem, zvláště rozměry hřiště a počet hráčů na obou stranách, kterých

bylo 12. Další řeckou míčovou hrou byl Harpastron, což ale opět v překladu znamená

házenou, nebo metanou. Míče se používali nejprve z látky a vlasů, svázané provázkem a

sešité (špatný odskok), později huštěné, z prasečího měchýře, obalené prasečí nebo jelení

kůží.

3.1.4 Římané a Harpastum.

Římané po podmanění Řecka, někdy v letech 140 př.n.l., převzali hry Episkyro a Harpastron a

vypracoval je do hry zvané Harpastum. Hra to byla ve stylu rugby (mohli jste používat ruce a

nohy) a používal ji Julius Caesar a jeho generálové jako formu branné výchovy vojáků, s

cílem zlepšit fyzickou kondici římské armády zábavnou formou. Míč byl asi 20 cm veliký a

byl šitý z kůže vyplněný zvířecími chlupy. Málo je známo z pravidel, ale my víme, že hřiště

bylo obdélníkového tvaru, počty hráčů se velmi liší. Cílem bylo dopravit míč jakýmkoliv

způsobem za soupeřovu pomezní čáru. Hra to byla neuvěřitelně rychlá a tvrdá a bylo

dovoleno i faulovat. Během expanze Říma se tato hra dostala i na britské ostrovy, kde se

velice ujala.

Obrázek 17. Hráči při hře Harpastum.

3.1.5 Indiáni a Pasuckuakohowog

Záznamy dokládají, že původní indiáni hráli fotbal nebo Pasuckaukohowog od roku přibližně

1620. Ač je velmi pravděpodobné, že oni jej hráli i mnohem dříve. Slovo Pasuckuakohowog

vlastně znamená „Shromažďují se ke hře míče nohou“.

Tyto hry nebyly velmi hezké a byly neuvěřitelně násilné. Stalo se často, že hráči odešli s

polámanými kostmi a jinými vážnými zraněními. Ve skutečnosti hra to byla téměř válka, až s

500 hráči na každé straně.

3.1.6 Aztekové a Tlachtli

Tlachtli byla hra Aztéků a tvrdí se, že je až 3000 let stará. Tato hra bývala spíše směsicí

basketbalu, volejbalu a fotbalu. I když jedno z pravidel bylo, že hráči nesměli hrát rukama,

nicméně mohli používat hlavu, lokty, nohy nebo boky. Ruiny téměř každého historického

města zahrnují obezděný dvůr pro posvátnou hru Tlachtli. Dvory byly často blízko chrámů,

které posilovaly duchovní vlastnosti hry. Tlatchi byl popisovaný jako divácký sport,

astrologické studium a politický zápas najednou. Smysl pro astrologii vychází ze skutečnosti,

že Aztékové a zvláště kněží věřili, že pohyb gumového míče během hry symbolizoval

budoucí cestu slunce. Tato hra se hrála v uzavřených dvorech obklopených fanoušky, na

konci každé strany byl kamenný kruh, podobný basketbalovému koši, ve výšce 3 m nad zemí,

o díře v průměru 30 cm. Hra znamenala přehrávání míče ze strany na stranu, aniž by míč

dopadl na zem, hrozila ztráta, jako v odbíjené. Za zásah nepovolenou části těla byl bod pro

soupeře. Nicméně hlavním cílem bylo dopravit míč do kamenného kruhu. Tým, který to

udělal první zvítězil, bez ohledu na počet bodů ze hry. Hráči měli chrániče kolen a helmy, ale

to je chránilo pouze v případě vítězství, protože poražený tým skončil jako oběť bohům.

Obrázek 18. Hráč Tlatchi.

3.1.7 Italové a Calcio

Historie Calcia se traduje k 16. století, nicméně kořeny Calcia mohou být nalezeny v římské

hře Harpastum.

Nejslavnější zápas této hry se odehrál 17. února 1530 v Piazza Santa Croce v Florencii.

Ačkoliv v té době celé město Florencie bylo v obležení, lid Florencie byl odhodlán

proběhnout se hrou, aby dodržoval tradici hraní během karnevalu v únoru a projevil opovržení

k napadnutí města.

Hra Calcio byla podobná k rugby a hodně násilnější než dnešní fotbal. Mladí lidé výjimečné

síly, někdy i aristokrati, hráli tuto hru při slavnostních příležitostech. Hra samotná zahrnovala

skupiny po 27 hráčích, kteří mohli používat jak nohy, tak i ruce k odehrání míče. Zápasy byly

obecně hrány na náměstích hlavních měst. Cílem bylo donesení míče do určeného pole, za

koncovou čárou soupeře. Jedno z pravidel bylo, že míč se nepřestával pohybovat, jinak byla

přerušená hra. Calcio byla v Itálii neuvěřitelně populární hra a její vliv dokonce zasahoval až

do Vatikánu, kde papeži jako Clement VII, Leo IX a Urban VIII, byli ke hře příležitostně

zváni. V roce 1580 Giovanni Bardi, vydal první soubor pravidel pro hru Calcio, přibližně tři

sta roků před pravidly fotbalu moderního. Calcio se už v Itálii nehraje, s výjimkou festivalu

června ve Florencii, kde jsou zápasy jakousi dodnes uznávanou tradicí.

Obrázek 19. Utkání Calcia.

3.1.8 Francie a Choule nebo Soule

Římané přinesli Harpastum do Francie někdy roku 50 př.n.l. Francouzi hru převzali a

vytvořili vlastní verzi této hry pod názvem Choule nebo Soule. Šlechta hru nazývala „La

Soule“ obyčejní lidé „La Choule“. Počátky této hry se tradují do 12. století. Hra byla hrávaná

o nedělích, až do západu slunce a hřiště měnilo svou délku. Mohlo být velikostí dvou ulic, ale

také dvou měst. Hra začala vyhozením míče do vzduchu, což mělo představovat slunce.

Cílem hry bylo vstřelit branku, tou mohlo být cokoliv - strom, zeď nebo i potok.

Míč byl poměrně těžký a vyroben ze sešité kůže a byl vycpán další kůží a otrubami. Tuto hru

hrály většinou mezi sebou dvě vesnice, někdy i stovky hráčů proti sobě. Hra byla velice tvrdá

a násilná. Násilnosti dosáhly takové míry, že hru musel v roce 1319 zakázat král Filip V.

Nicméně, přesto, že hru zakázal i král Karel V. v roce 1388, nebránilo nic tomu, aby se

hrávala i nadále.

3.1.9 Anglie - středověk.

Italové uvádějí, že fotbal se hrál v Anglii díky vojínům římských legií už za Julia Ceasara. V

Londýně se na Tower Hill utkala místní vojenská posádka s posádkou ze St. Albans. Jiná

zpráva z Anglie z roku 211 hovoří o občanech Derventia, později Little Chesteru, jak oslavili

vítězství nad římskými legiemi hrou s míčem, který kopali k městským hradbám.

Fotbal však v Anglii vzkvétal až v 8. století jako oblíbená hra davu, bez nějakých zvláštních

pravidel, hrával se rukama i nohama, na různých plochách, v ulicích mezi bránami měst, mezi

vesnicemi apod. S fotbalem však přišlo i řádění davu - Biskup z Exeteru si v roce 1287

stěžoval starostovi, že hraní před katedrálou ruší bohoslužby a rozbíjejí se přitom okna.

Obyvatelé Londýna v roce 1314 sepsali supliku královskému dvoru, aby se s divokými

míčovými hrami skončilo. Král Edward II. žádosti vyhověl. V archivu Anglické fotbalové

asociace (FA) je uložena listina, v níž se píše: "Jelikož je ve městě veliký hluk způsobený

srocováním při velkém, z čehož může povstat mnoho špatností, které Bůh zapovídá,

rozkazujeme a zapovídáme jménem královským pro budoucnost pořádání takových zápasů ve

městě pod trestem vězení." Zákaz zřejmě příliš nezabral. V roce 1331 Edward III. nepovolil

hrát v ulicích kolem Westminsteru, neboť tím byla rušena zasedání parlamentu. Královským

nařízením, z roku 1348, mohlo být porušení zákazu hrát fotbal potrestáno vězením. V roce

1364 se fotbal zakazoval kněžím. S letopočtem 1496 je spojeno královské nařízení, podle

něhož se fotbal nepovoloval řemeslníkům, dělníkům a sluhům, což souviselo se snahou o

vyšší produktivitu práce v počátcích rozvoje kapitalistické výroby. Přesto se vyznavači sportu

nevzdávali. Zápasy pořádaly různé řemeslnické cechy, které se staraly i o ceny pro úspěšné

celky. Například londýnský pivovarnický cech uskutečnil podle záznamu z roku 1425

finanční sbírku, z níž byli hráčům při jisté církevní slavnosti vyplaceny peníze po zápase.

Fotbal nenacházel pochopení ani na anglických univerzitách. Jako první přišel zákaz v roce

1555 v Oxfordu, stejné opatření bylo přijato roku 1571 v Cambridgi. Ale vždycky nebylo jen

špatně. Na přelomu 16. a 17. století prožíval fotbal v Anglii dokonce přechodný rozmach.

První doklad o fotbalu je tištěný arch z Edinburghu, s datem 1672 - 1673.

Obrázek 20. Fotbalový zápas v Anglii v 17. století.

3.1.10 Anglie - první soutěže

Na začátku 19. století nic nenasvědčovalo tomu, že by měl fotbal před sebou nadějnou

budoucnost. Rozmach průmyslové revoluce v Anglii této lidové hře ani trochu nepřál.

Oživení přinesla v Anglii až další desetiletí první poloviny 19. století. Zásluhu na tom neměli

ani příslušníci vyšších vrstev, ani prostí lidé, ale studenti na středních soukromých školách;

pedagogové se zvýšeného zájmu mládeže o hry a pohyb v přírodě chytli. Viděli v tom menší

zlo, než jaké přinášel život v kuřáckých a pijáckých partách, v nichž především aristokratická

mládež utápěla svůj volný čas. Hra se tedy začala rozvíjet na jednotlivých školách, ovšem

každá škola měla svá pravidla. Zejména hra ve škole v Rugby byla nejvíce specifická, že se

rozvinula v jiný druh sportu, pojmenovaný podle místa vzniku. Nejznámější z prvních

pravidel vytvořil v roce 1862 uppinghamský rektor J. C. Thring. Jsou to vůbec nejstarší

dochovaná pravidla fotbalu. Ve srovnání s těmi současnými byla stručná a jednoduchá.

Rok po vydání těchto pravidel, přesně 26. října 1863, se v londýnském restaurantu

Freemason's Tavern, sešli zástupci jedenácti anglických klubů, kteří byli zajedno, že je nutno

jednak sjednotit fotbalová pravidla, jednak ustavit spolek, jenž by organizoval fotbalové

zápasy a soutěže. Proto založili první fotbalovou organizaci na světě: The Football

Association. Za nejstarší klub na světě je považován Sheffield FC, založený 24. října 1857.

Prvním klubem, který se věnoval pouze fotbalu, byl Forest Football Club, založený o dva

roky později ve Snaresbrocku v Epping Forest. Následoval roku 1862 Crystal Palace z jižního

Londýna a Notts County z Nottighamu, v roce 1863 Barnes z jihozápadního Londýna, Civil

Service Londýn a Stoke City.

Anglický pohár, v originále The Football Association Challenge Cup, první fotbalová soutěž

na světě, byl založen 16. října 1871 a následujícího roku proběhl jeho úvodní ročník.

Přihlásilo se do něj patnáct mužstev - čtrnáct anglických a jedno ze Skotska: Barnes, Civil

Service, Crystal Palace, Clapham Rovers, Donnigton School, Hampstead Heathens, Harrow

Chequers, Hitchin, Maidenhead, Great Marlow, Reigate Priory, Royal Engineers, Upton Park,

Wanderers a Queen`s Park (Glasgow). V prvním ročníku bylo sehráno třináct zápasů. Ve

finále, které proběhlo před návštěvou dvou tisíc diváků na hřišti Kennigton Oval, zvítězilo

mužstvo Wanderers nad Royalem Engineers 1:0.

V hotelu Royal v Manchesteru zasedli 17. dubna 1888 zástupci Aston Villy, Notts County,

Blacburnu Rovers, Burnley, Wolverhamptonu Wanderers, Stoke City a West Bromwich

Albionu. Dohodli se, že první ligovou soutěž, kterou si budou kluby samy řídit

prostřednictvím společné organizace, pod názvem The Association Football Union, zahájí

hned v září téhož roku za účasti dvanácti klubů. Kromě zakladatelů, se v prvním ročníku

objevila ještě mužstva Bolton Wanderers, Preston North End, Derby County, Everton a

Accrington Stanley. Prvním mistrem Anglie se v roce 1889 stal Preston North End.

V Anglii se postupně vyvinulo několik soutěží, které přispívaly k šíření jednotných pravidel.

První mezinárodní utkání proběhlo mezi Anglií a Skotskem 30. listopadu 1872 a skončilo

bezbrankovou remízou. První mimoevropské mezinárodní fotbalové utkání se uskutečnilo 28.

listopadu 1885 v Newarku mezi Spojenými státy a Kanadou, která zvítězila 0:1.

Fotbal se postupně rozšířil i na kontinent, kde je nejstarším fotbalovým mužstvem patrně

švýcarský Lausanne Football and Cricket Club založený v roce 1860. Díky anglickým

dělníkům pracujícím na stavbě železnice se fotbal dostal až do Jižní Ameriky, přičemž ale tato

teorie rozšíření fotbalu na jihoamerický kontinent nebyla nikdy přesvědčivě doložena.

Dnes fotbal hrají profesionální fotbalisté po celém světě, mnoho dalších lidí se mu pak věnuje

na amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu, uspořádaného v roce 2001 mezinárodní

fotbalovou federací FIFA, hraje pravidelně fotbal nejméně 240 miliónů lidí ve více než 200

zemích světa. Mezi příčinami jeho popularity jsou bezesporu jednoduchá pravidla a naprosto

minimální náročnost na vybavení.

3.2 Historie kopané v Čechách

Horák (1997) tvrdí, že první výskyt kopané u nás nebyl v Praze, jak by si mnozí mysleli, ale v

Roudnici nad Labem. Na zdejší gymnázium v roce 1886 přichází profesor Jan Sommer. Jako

nový tělocvikář obeznamuje své studenty se zcela novou hrou, kterou měl možnost poznat při

svém působení v zahraničí. Kopaná zaujala nejen roudnickou mládež, ale i místní sokoli a

veslaře. Po seznámení s hrou se následně 15. září 1892 uskutečňuje první oficiální utkání

mezi ČAC Roudnice a Sokolem Roudnice, který skončil vítězstvím ČAC 1:0. Roku 1887

založilo v Praze, 28 českých sportovců, kteří odešli z německého klubu, první fotbalový klub

u nás International Rowing Club. Fotbal se dále rychle šířil po celé Praze a Čechách, a s tím

byl spojen také vznik prvních fotbalových hřišť, které byly na Císařské louce, Letné a

Stromovce.

V této době se hrál fotbal tak, jak se družstva před utkáním dohodla. Nezáleželo na počtu

hráčů ani na délce utkání. Obvykle se hrálo s patnácti hráči. Cílem hry již nebylo ubránit

vlastní brankovou čáru a dostat míč za soupeřovu útočnou, ale dát míč do brány. Neexistovalo

ještě pokutové území, ani značka pro pokutový kop, ale souběžně s brankovou čárou vedli

dvě čáry. Z jedné se prováděl kop od branky a z druhé se kopal pokutový kop, který nemusel

nařídit pouze rozhodčí, ale na vyžádání i družstvo, které soupeř fauloval v území 12 yardů od

brány. Délka hřiště byla libovolná, ale šířka neměla být menší než 50 yardů.

První mezinárodní zápas se podle Mráze (1976) odehrál roku 1899, kdy se utkala mužstva

Prahy a Vídně. Další mezinárodní zápasy na klubové úrovni sehrála Slavia s týmy Berlína a

Oxfordu. V roce 1901 vznikl Český fotbalový svaz, v devadesátých letech 19. století byly

založeny nejznámější kluby Sparta Praha a Slavia Praha. V roce 1922 byla Československá

fotbalová asociace přijata za právoplatného člena FIFA.

3.2.1 Fotbal v českých zemích v letech 1896 – 1917

Podle Šálka (1980) byl jedením z prvních průkopníků kopané v Čechách Josef Rössler

Ořovský. Byl to jeden z našich nejlepších veslařů a lyžařů na sklonku 19. století. Jako

všestranného sportovce ho zaujal také fotbal, pro který udělal mnoho. Přeložil jako první

pravidla, patřil mezi první rozhodčí a velkou mírou se také zasloužil o vznik první fotbalové

soutěže v Čechách - Český Sculling Cercle Praha v roce 1896, které se účastnily čtyři týmy (

AC Praha, SK Slavia, AC Sparta, ČFK Kickers) pod názvem „Národní zápasy mužstev

kopaný míč cvičících“. Jejím vítězem se stal ČFK Kickers Praha.

Kluby a spolky, které provozovaly fotbal byly do roku 1991 organizovány v České amatérské

atletické unii – ČAAU, která sdružovala příznivce všech sportovních disciplín. Zmatek v

organizaci fotbalu vedla k tomu, že se v roce 1897 našlo dokonce pět pořadatelů na vypsání

nejvyšší soutěže s názvy:

mistrovství Prahy

mistrovství Zemí koruny České

mistrovství Království českého

mistrovství Čech

mistrovství Rakouska

Nakonec se dle Horáka (1997) uskutečnilo mistrovství Čech, které vypsal Český Sculling

Cercle. V roce 1899 bylo v ČAAU sdruženo 21 klubů, fotbal však hrály pouze tři. Ani v

následujícím roce se přes částečné zlepšení poměrů ve fotbale a přes veškeré snahy vrcholový

orgán založit nepodařilo. Fotbalu se v té době věnovalo na 20 klubů a kroužků. Když nebyla

schopna ČAAU organizačně zajišťovat a podporovat všechny sporty, začala vznikat

specializovaná organizace fotbalu. V únoru 1901 byl založen Český svaz footballový pro

královské město Plzeň, který pořádal Mistrovství královského města Plzně v kopané. Na jaře

byl vytvořen Český svaz footballový (ČSF) jako vrcholový orgán organizovaného fotbalu,

který se 19. 10. 1901 oficiálně ustavil na základě úředně schválených stanov.

Zakládajícími členy ČSF byly kluby:

AC Praha, AC Sparta, SK Slávia, ČAFC Král. Vinohrady, SK Olympia Košíře, SK Plzeň, FK

Horymír Praha, FK Malá Strana, Hradčanský SK, AFK Kolín, SK Olympia Praha VII, SK

Union Žižkov, SK Vyšehrad, SK Meteor Praha VIII, Letenský kroužek Česká vlajka Praha,

FC Union Plzeň, AC Roudnice nad Labem.

Již od počátku, musel ČSF řešit vnitřní rozpory mezi nejsilnějšími kluby a neustálé spory s

Rakouským fotbalovým svazem, který se snažil omezovat činnost českého fotbalu.

V roce 1906 se ČSF stal provizorním členem Mezinárodní federace fotbalových svazů (FIFA)

a na kongresu FIFA v Amsterdamu v roce 1907 byl přijat za řádného člena. Již v následujícím

roce však FIFA na zákrok Vídně vyloučila ČSF ze svých řad a zakázala všem svým členům

styk s českými kluby. Tím chtělo Rakousko donutit české sportovce, aby se vzdali

samostatnosti. Amatérské fotbalové svazy Anglie a Francie, které stály mimo FIFA založily v

roce 1911 Mezinárodní unii amatérského fotbalu (UIAFA). Do ní vstoupil i ČSF. Tato unie

uspořádala v květnu 1912 amatérské mistrovství Evropy, ve kterém čeští fotbalisté zvítězili a

stali se tak mistry Evropy. V následujícím roce se však UIAFA rozpadla.

V roce 1916 byl ČSF rozpuštěn a jeho činnost byla obnovena v roce 1917. Po vzniku

samostatného Československa v následujícím roce pokračoval svaz ve své činnosti pod

názvem Československý svaz footballový.

Pravidelné soutěže v českých zemích

Podle Horáka (1997) byly první snahy o pravidelnou soutěž v roce 1896, kdy bylo

organizováno první mistrovství Čech. To se pak konalo v různých podobách každoročně až

do roku 1905. V následujících letech se především díky vlivům Vídně oficiální soutěž ve

fotbalu zkomplikovala. Navíc se v té době projevily snahy jednotlivých klubů se separovat.

Zde vznikl i dlouholetý a „tradiční“ spor pražských S. V některých letech jakoby se ztrácel

zájem o fotbal, soutěže měnily často svoji tvář a charakter, byla slabá úroveň hry. Teprve v

roce 1912 byla založena pravidelná celoroční soutěž na úrovni Středočeské župy. V této době

se hrály soutěže i na Moravě a na Plzeňsku.

Mistrovská soutěž Středočeské župy měla nejdelší tradici a soustřeďovala prakticky

nejsilnější mužstva z Čech, a proto se silně bránila všem snahám o vytvoření skutečně

celostátní soutěže. Byla pořádána pouze nepravidelně konaná soutěž mezi vítězi župních

mistrovství o titul mistra ČSF. Rovněž nižší soutěže neměly vzájemnou provázanost s vyššími

soutěžemi a tak se dá po letech konstatovat jenom jakýsi zmatek a chaos, který je věrným

obrazem poměrů v tehdejším sportu.

Nejkvalitnější domácí soutěží tohoto období byl Pohár dobročinnosti, který pořádal ČSF

každoročně počínaje rokem 1906 a který nahrazoval mistrovství Čech. Pohár se hrál z

počátku v několika skupinách, jejichž vítězové se pak utkali mezi sebou. Později byli

účastníci rozděleni do několika tříd podle výkonnosti. V roce 1909 se hrálo nepovinné

mistrovství ČSF. V letech 1912 – 14 a 1917 pak povinné mistrovství ČSF jako nejvyšší

soutěž svazu.

3.2.2 Fotbal v Československé republice v letech 1918 – 1939

Nová kapitola v dějinách českého a později československého fotbalu začala vlastně již

počátkem roku 1918. V lednu tohoto roku byla ustanovena Středočeská župa fotbalová, která

vypsala své mistrovství I. a II. třídy. Do I. třídy bylo zařazeno původně 7 klubů (SK Praha

XV, SK Slávia, SK Smíchov, AC Sparta, AFK Vršovice, Union Žižkov, Viktorie Žižkov),

později k nim přibyl ještě Meteor Praha VIII. Ve II. třídě hráli SK Bubeneč, Čechie Karlín,

SK Olympia Praha VII a ČAFC Vinohrady.

Nově byly organizovány také další župy. Kladenská župa sdružovala 6 klubů, západočeská 7

klubů. Do jihočeské župy patřily kluby z Jindřichova Hradce, Písku, Strakonic, Tábora a

Třeboně.

Velký rozvoj fotbalu však nastal až po skončení 1. světové války a vzniku samostatné

Československé republiky v říjnu 1918. Zatímco v roce 1915 sdružovala ČSF 228 klubů a

7300 hráčů, dosáhl již v roce 1922 jejich počet 1049 klubů více než 38 000 hráčů.

Na podzim roku 1918 byl založen Středočeský pohár Středočeské župy, který měl vysokou

úroveň a těšil se velkému zájmu.

3.2.3 Fotbal v českých zemích v letech 1939 – 1944

Po vstupu německých vojsk do Československa v březnu 1939 došlo k rozpadu

Československé republiky a území Čech a Moravy se dostalo do protektorátní správy

Velkoněmecké říše. Vznikl tak nový státní útvar – tzv. Protektorát Čechy a Morava.

Slovenské kluby se vznikem Slovenského státu přešly automaticky do slovenských soutěží,

byly zrušeny židovské kluby na území Čech a Moravy, kluby německých menšin byly

zařazeny do soutěží v rámci Německa. Nejvyšší soutěží se stala tzv. Českomoravská liga,

která vyvíjela činnost po celou dobu okupace. S blížícím se koncem druhé světové války

nebyly soutěže na podzim 1944 již ani započaty.

Pravidelné soutěže v českých zemích v letech 1939 – 1944

Nejvyšší soutěží byla Českomoravská liga o 12 týmech, druhou soutěží byla divize o 4

skupinách. Obě tyto soutěže se hrály systémem podzim/jaro.

Další významnou soutěží se stal nově založený Český pohár, který se hrál poprvé v roce 1940

a pak každoročně až do roku 1944. Tuto soutěž hrálo vyřazovacím systémem 16 mužstev,

která se kvalifikovala na základě výsledků v župních pohárech. Největší zastoupení (5

účastníků) měla Středočeská župa.

3.2.4 Fotbal v Československu v letech 1945 – 1992

Po skončení druhé světové války v květnu 1945 došlo rychle ke znovuobnovení činnosti ve

všech oblastech života společnosti, sport nevyjímaje. Již na podzim 1945 byla zahájena první

liga a to ve dvou skupinách. Mistr ligy vzešel ze vzájemných zápasů vítězů skupin. Poměrně

početně byl v lize zastoupen slovenský fotbal. V podobě jedné skupiny odstartovala ligová

soutěž v ročníku 1946/47.

Bohužel, změnou politického systému v roce 1948 docházelo k častým, někdy těžko

pochopitelným změnám v systému tělesné výchovy a sportu. Nejkřiklavějším případem bylo

vyřazení Ingstavu Teplice (na třetím místě) a dalších celků z ligy 1952 v rámci zavedení tzv.

průmyslových odvětví. Tyto změny negativně ovlivnily i fotbalové soutěže. Mnohokrát se

měnila tvář soutěží, především se měnil počet účastníků, dále docházelo i ke změnám hracího

období. Rovněž často se měnil počet sestupujících a postupujících. Až v 70. letech liga našla

svoji stálou formu a systém. Tato struktura soutěží vydržela v podstatě až do rozdělení

Československa 1.1. 1993 na dva samostatné státy a z toho vyplývajícího rozdělení soutěží.

Při všech změnách názvů, počtu účastníků a podob zůstala vrcholnou soutěží vždy liga, řízená

nejvyšším československým fotbalovým orgánem. Také ten zaznamenal v poválečném období

řadu změn.

V období 1945 – 48 byl fotbal řízen Československým fotbalovým svazem, v roce 1948 po

všech politických, hospodářských a společenských změnách a po tzv. sjednocení tělovýchovy

byl nucen se přejmenovat na Fotbalový odbor Československé obce sokolské. Tento název

existoval až do roku 1952, kdy se vrcholovým fotbalovým orgánem stala Sekce kopané při

Státním výboru pro tělesnou výchovu a sport. Po založení Československého svazu tělesné

výchovy v roce 1957 přešla tato funkce na Ústřední sekci kopané ČSTV.

I po federalizaci země v roce 1969 činnost jednotlivých sportovních svazů řídil ČSTV.

Vrcholovým orgánem fotbalu byl Československý fotbalový svaz ČSTV, při čemž výkonným

orgánem se stal Výbor fotbalového svazu. Ten pod sebou soustřeďoval činnosti obou

republikových výborů fotbalových svazů.

V zahraničí vystupoval tento orgán stále však pod oficiálním názvem Československý

fotbalový svaz, na krátko v letech 1967 – 70 pod názvem Československá asociace fotbalová,

od roku 1989 pod názvem Československá fotbalová asociace. Ta zanikla s rozdělením

federace na samostatné státy – Českou a Slovenskou republiku k 1.1. 1993.

Vrcholové fotbalové orgány nových státních orgánů pak přešly k jiným názvům:

Českomoravský fotbalový svaz a Slovenský futbalový zvaz. Protože i po rozdělení federace

probíhala kvalifikace na MS 1994 v USA, odehrál společný tým tuto kvalifikaci pod názvem

Reprezentace Čech a Slovenska (RCS). Po neúspěšném tažení tohoto týmu vyřazovacími boji

se skončila dlouhá historie československé kopaná, poznamenaná řadou častých klubových i

mezinárodních úspěchů na zeleném trávníku doma i v zahraničí.

3.2.5 Fotbal v České republice od roku 1993

Rozdělením federace na dva samostatné státy – Českou a Slovenskou republiku k 1. 1. 1993

došlo také k rozdělení organizace československého fotbalu. Vrcholovým fotbalovým

orgánem v České republice se stal Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS), ve Slovenské

republice Slovenský futbalový zvaz (SFZ). Ve společné nejvyšší soutěži – I. lize – byl dohrán

ještě ročník 1992/93 a i po rozdělení federace hrál kvalifikaci na MS 1994 společný tým pod

názvem Reprezentace Čech a Slovenska (RCS).

Nová struktura fotbalových soutěží v České republice vstoupila v život ročníkem 1993/94. Do

první ligy přešlo 9 účastníků z Čech a Moravy z posledního ročníku federální první ligy, 6

týmů z Českomoravské fotbalové ligy a o 16 místo byla sehrána kvalifikace mezi posledním,

desátým týmem z českých zemí ve federální první lize a sedmým týmem ČMFL. Do druhé

ligy bylo zařazeno deset zbylých týmů z ČMFL a po prvních třech týmech z České fotbalové

ligy a Moravskoslezské fotbalové ligy. Tak měly dvě nejvyšší soutěže po 16 účastnících vždy

v jedné skupině.

Třetí nejvyšší soutěží se stala Česká fotbalová liga s 18 účastníky a Moravskoslezská

fotbalová liga s 16 účastníky. Do nich byla zařazena zbývající startující mužstva (vyjma

sestupujících) a týmy postupující z divize.

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

28. Kdy se datují první zmínky o míčové hře obdobné fotbalu?

29. Jaké sportovní hry podobné fotbalu se hrály v Číně, Japonsku, Itálii, Francii?

30. Jaké fotbalové hry hráli Římani, Řekové a Aztékové?

31. Popiš stručně počátky fotbalu v Anglii.

32. Kdy se hrálo první oficiální utkání ve fotbale, a které to byly týmy?

33. Kdy a kde se hrálo první mezistátní utkání a mezi jakými státy?

34. Kdo hrál první mezistátní utkání mimo evropský kontinent?

35. Který klub je oficiálně nejstarší a v kterém roce byl založen?

36. Kde se hrálo první utkání ve fotbale v Čechách?

37. Kdy byla v Čechách založena první soutěž ve fotbale?

38. Popiš stručně vývoj fotbalu v Čechách až do roku 1993.

4 Historie florbalu

4.1 Historie florbalu ve světě

Florbal vznikl původně v zámoří, ale nejvíce ho proslavily skandinávské země Švédsko a

Finsko. Jde o sálovou mutaci tzv. bandy hokeje, který je v těchto zemích nesmírně populární.

Obrázek 21. Florbal ve škole ve 20 století.

Začátky florbalu se odehrály v Severní Americe, odkud taky pochází vynález děrovaného

míčku, se kterým se dodnes tento sport provozuje. Američané totiž trénovali baseball s

podobným lehkým míčkem, ten měl však původně asi dvojnásobnou velikost, aby se podobal

tomu baseballovému. Současnou podobu a řád však dali florbalu až Evropané. Švédové a

Finové vycházeli z bandy hokeje, který se hraje sice na bruslích ale s míčkem a branky jsou

rovněž odlišné od těch klasických hokejových.

I když florbal vznikl původně v USA, je za kolébku tohoto sportu považováno Švédsko. Zde

se v 70. letech 20. století začal, pod názvem innebandy hrát organizovaně a rychle si získal

obrovskou popularitu. Další zemí, kde si hra brzo získala popularitu, bylo Finsko (pod

názvem salibandy) a Švýcarsko (unihockey). S rozdílnými názvy se také mírně lišila pravidla,

největší rozdíl byl ve švýcarské verzi, kde i brankář používal hokejku. Ke sjednocení pravidel

došlo v roce 1986 v souvislosti se založením Mezinárodní florbalové federace.

(www.florbal.qfoto.eu)

Mezinárodní florbalové federaci se podařilo v průběhu devadesátých let sjednotit pravidla a

dnes má florbal ve stručnosti následující podobu pravidel:

Hraje se v halách na hřištích velikosti 40 x 20 metrů, hřiště je ohraničeno po celém

obvodu mantinely vysokými 50 cm, branka má rozměry 160 x 115 cm.

Hrací čas je 3 x 20 minut s 10 minutovými přestávkami.

Na hřišti má každé družstvo 5 hráčů a jednoho brankáře, brankář nemá hokejku.

Utkání řídí dva rozhodčí s rovnocennou autoritou.

Hokejky i míček jsou vyrobeny z plastových materiálů.

Ve florbalu je především zakázán tvrdý kontakt s protihráčem, blokování, sekání, nebo

kopání do soupeřovy hokejky. Nehraje se rukou ani hlavou, není povolena hra

hokejkou nad úrovní kolen. (www.lhokamo-praha.sweb.cz)

Ve Švýcarsku šli svou cestou. Hlavním rozdílem bylo to, že brankář měl hokejku, jako má

brankář v hokeji. Ve Švýcarsku hrají „velký florbal“ (Grossfeld) pouze v nejvyšších

soutěžích. V nižších soutěžích se hraje tzv. Kleinfeld – malý florbal, kde v poli hrají pouze 3

hráči (plus brankář). Kleinfeld hraje převážná většina florbalistů v nižších soutěžích. Švýcaři

k tomuto rozdělení přistoupili asi také proto, že ve Švýcarsku není dostatek velkých hal

(40x20 m).

I dnes už ve Švýcarsku brankáři hokejku nemají, protože existují mezinárodní pravidla

florbalu stanovená Mezinárodní florbalovou federací IFF (International Floorball Federation).

IFF vznikla v roce 1986, mezi zakládající země patřilo Švédsko, Finsko a Švýcarsko. V

současnosti tvoří IFF přes 40 zemí, mezi které patří i Nigérie nebo Pákistán. Česko, respektive

ČFbU, se stalo členem v roce 1993, kdy měla IFF osm členů.

Švédsko udává směr ve vývoji dnešního florbalu a má nejvíce registrovaných florbalistů na

světě. Česká florbalová unie je z hlediska počtu členů na třetím místě za druhými Finy a před

čtvrtými Švýcary.

Konalo se již osm ročníků mistrovství světa, přičemž šestkrát vybojovalo vítězství Švédsko,

ale při předposledním mistrovství v roce 2008 v České republice je sesadilo z trůnu Finsko.

To titul obhájilo na vlastní půdě v roce 2010. Češi na domácí půdě obsadili čtvrté místo, ve

Finsku získali bronz, když porazili tým Švýcarska jasným rozdílem 9:3. Pro tým Česka to

byla historicky druhá medaile.

Florbal obdržel v prosinci 2008 uznání Mezinárodního olympijského výboru. Od této chvíle

může začít usilovat o zařazení na program olympijských her, jenž může být na návrh

programové komise MOV upravován pro každé jednotlivé olympijské hry. Naposledy byl

program upraven pro hry 2016 v Brazílii. Pro zařazení na program Olympijských her nejsou

stanoveny konkrétní podmínky, ale pro úspěšnou snahu musí florbal ještě výrazně rozšířit

počet členských zemí v asociaci IFF. (www.cs.wikipedia.org)

4.2 Historie florbalu v Čechách

Dynamický vývoj tohoto mladého sportu zasáhl na počátku 90.let také Českou republiku.

Díky výměnné stáži mezi studenty pražské VŠE a finské university KY Helsinky bylo

sehráno v roce 1984 první přátelské utkání a jako dar obdrželi naši studenti historickou sadu

originálních hokejek, se kterou téměř dva roky pravidelně trénovali (např. Michal Bauer, Petr

Chaloupka).

Po neoficiálních kontaktech se zahraničními kluby a „době nadšení“ byla založena v roce

1992 Česká florbalová unie (ČFbU), která sjednotila domácí zájemce o florbal, vypracovala a

zorganizovala systém ligových soutěží. Ty byly oficiálně zahájeny v roce 1994.

Od „pionýrských začátků“ došlo k neuvěřitelnému nárůstu členské základny. V současnosti

florbalová unie sdružuje přes 28 000 registrovaných hráčů a každý rok se tento stav zvyšuje.

Díky jednoduchosti, rychlosti, technickým kouskům a především dostupnosti si florbal získal

obrovské zázemí také na všech stupních škol. Obliba florbalu jde tak daleko, že začíná

vytlačovat tradiční míčové hry, což dokazuje i více než 1500 škol zapojených do školních

florbalových turnajů.

Široká základna se zákonitě promítá také do kvality i výkonnosti české reprezentace, která

dosahuje výborných výsledků na evropské i světové scéně. Potvrzením síly našeho florbalu je

pak určitě 4. místo mužů ze světového šampionátu 2002 v Helsinkách a 2008 v Praze, kde

jsme se umístili hned za florbalovými velmocemi Švédskem, Finskem a Švýcarskem ale

hlavně MS 2004 ve Švýcarsku, kde Češi prohráli až ve finále s "kolébkou florbalu",

Švédskem. Velice kvalitní hru předvádí také čeští junioři (hráči do 19ti let). Ti v roce 2003

získali bronz, který se snažili obhájit na MS 2005 v Lotyšsku. Tam bohužel vypadli v

semifinále s domácím celkem.

Mezinárodní uznání zaznamenala Česká florbalová unie i na poli diplomacie. Česká republika

se stává pravidelným pořadatelem florbalových akcí. Mistrovství světa se u nás pořádalo v

roce 1998 (Praha, Brno) a v Praze a Ostravě v roce 2008. Pořadatelství Mistrovství světa

juniorů jsme získali v roce 2003 (Praha). V Čechách se již dvakrát objevil Pohár mistrů

evropských zemí. V roce 2003 (Praha, Liberec) a 2006 (Ostrava).

Skvělou vizitkou organizačních i sportovních schopností českého florbalu je bezesporu

pořádání jednoho z největších klubových turnajů na světě - Czech Open (v roce 2008 již 16.

ročník), kdy se začátkem srpna rok co rok stane Praha centrem florbalové planety (v roce

2008 se zúčastnilo 239 družstev z 18ti zemí světa). (www.florbal.qfoto.eu)

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

39. Kde vznikl florbal?

40. Ve kterém roce vznikla IFF?

41. Jaký byl stručný historický vývoj florbalu v Čechách?

5 Historie házené

5.1 Hry zaměřené na házení v nejstarší historii

Za přímé předchůdce sportovních házenkářských her lze označit teprve některé z her, které

vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století. Avšak v kulturních dějinách lidstva

můžeme, a to i na vývojově nejprimitivnějších úrovních, nalézt hry s řadou prvků

analogických moderním házenkářským hrám. Původní přirozené (existenční) pohyby člověka

- chůze, běh, skok, lezení, plavání - se v pracovně kulturním vývoji, při výrobě a používání

artefaktů rozmnožily. Vznikly pohyby nové: házení, chytání, vrhání, sekání, veslování,

střílení apod. Hraní a hry byly v dětství přípravou na činnost dospělých, v dospělosti sloužily

jako zábava a mnohdy také jako obřad při různých slavnostech (Táborský, n.d.).

O životě lidí starých prvotně pospolných společenství se zachovalo jen málo historických

dokladů. Vědomosti o novověkých primitivních kmenech, žijících na úrovni prvotné pospolné

společnosti, však poskytuji cenná východiska k relativně přesným představám o minulosti.

Beckmann et al. (1933) uvádějí, že míč na hraní (Spielball) je prastarým cvičebním náčiním.

Lze to doložit téměř u všech přírodních národů, a to až od nejtemnějšího starověku. Míče se

vyráběly z nejrůznějších materiálů - listí, rostlinných vláken, ztuhlé rostlinné šťávy, chlupů,

kůže apod. Tentýž autor se mimo jiné odvolává na dílo Games of the North American Indians

(Washington 1907), ve kterém americký vědec Culin věnoval míčovým hrám

severoamerických Indiánů plných 150 stran.

V třídních společensko-ekonomických formacích se také tělesná výchova třídně

diferencovala. Charakter pohybových her a zábav byl jiný u příslušníků třídy otrokářů, jiný u

otroků. Třídní příslušností byl poznamenán i výběr a uplatnění forem a prostředků tělesné

výchovy za feudalismu a kapitalismu.

V gymnasiích Helénů (gymnasion - cvičiště pro tělesnou výchovu ve starém Řecku) byl

vymezován zvláštní prostor pro míčové hry – spharisterion (sphaira = míč). Nejznámější

míčovou hrou byla v Helladě zřejmě hra, kterou lze přirovnat k zaháněné, tzv. episkyros.

Obrázek 22. Řekové hrající s míčem pohybové hry.

Obrázek 23. Hráč hrající epyskyros.

Staří Římané provozovali míčové hry nejen pro zábavu, ale také jako léčebný prostředek. Míč

byl jedním ze znamení lékařů. Claudius Galénos (130-200 n. l.), římský lékař, rozlišoval pět

různých velikosti míčů, mimo jiné také velký vyfouknutý dutý míč (follis). Galénem

popisovaná hra harpaston byla pravděpodobně v některých rysech podobná anglickému ragby

a německému raffballu (Beckmann et al., 1933).

Obrázek 24. Římská hra s míčem.

Obrázek 25. Mayský kurt na hraní s míčem (900-1100 n.l.).

Obrázek 26. Mayové hrající hru s míčem rukou.

Z období feudalismu je doložena již poměrně početná řada pohybových her, třídně

diferencovaných, uplatňovaných v nepřehledném množství úzce regionálních variant. Krátký

et al. (1963) píši: "Lidová cvičení a lidové hry a zábavy navazovaly na prastaré tradice a

zvyklosti. Mnoho z nich stále vznikalo a zanikalo, jiné se v nepodstatných rysech obměňovaly

nebo dostávaly místní názvy. Hlavni z nich, a to byly ty nejprostší a nejvydatnější, které

pozůstávaly z přirozených pohybů a daly se provádět kdekoli a kdykoli (sezónně i celoročně),

přetrvaly věky. Patří k nim z tzv. malých či pohybových her všechny honičky, schovávané,

házené, chytané, odbíjené, kopané." Mezi nejstarší dochované zmínky o hrách s

házenkářskými prvky patří Fangballspielen, opěvovaná potulným pěvcem Waltherem Von der

Vogelweide (1170-1230 n. l.) (Táborský, n. d.).

V novověku, s rozvojem kapitalistické společenské formace, kdy se v průmyslově

nejvyspělejších zemích postupně zvětšoval objem volného času pro stále větší vrstvu

obyvatelstva, nastaly podmínky pro další vývoj tělesné výchovy. Organizovaná kosmopolitní

kapitalistická společnost se zákony volné soutěže vtiskávala i tělesné výchově stále více

organizovanou strukturu a zároveň podporovala vznik soutěží a závodivých forem, tedy vznik

moderních sportovních odvětví. Sportovní pojetí tělesné výchovy se prosadilo především v

Anglii, kde se již v první polovině 19. století vyvíjely z původních lidových a šlechtických her

a zábav mimo jiné také sportovní hry s psanými pravidly: kopaná, pozemní hokej, ragby, ale

také tenis, golf a další. Tento systém přejala brzy anglicky mluvící Amerika a rozšířila ho o

další sportovní hry: košíkovou, lední hokej, odbíjenou aj. (Táborský, n. d.).

V kontinentální Evropě měly dlouho převahu gymnastické systémy, které zdůrazňovaly spíše

zdravotní a výchovné hledisko než aspekt výkonnostní - Jahn-Eiselenův německý turnérský

systém, Lingův švédský systém léčebného tělocviku, Tyršův systém sokolský. Postupné však

i sem pronikaly anglické sportovní formy, a to zvláště na konci minulého století. Za

ideologického představitele tohoto prorůstání anglického sportovního systému do dalších

evropských zemí je považován Herbert Spencer (1820-1903). Umělému tělocviku vytýkal

jednostrannost; lidské přirozenosti více odpovídá hra, je všestrannější, rozmanitější, zábavná,

příjemná, činí dítě i dospělého šťastným. Pedagogické zdůrazňování hry mělo ohlas u

psychologů, fyziologů a ve školské praxi. Hry se dostávaly do učebních osnov (v Německu v

roce 1882, ve Francii v roce 1888, v Rakousko-Uhersku v roce 1890). Evropa přejímala nejen

hotové vzory, ale vytvářely se i zcela nové formy. Zejména učitelé upravovali známé lidové

hry nebo vymýšleli pravidla nových. Právě v této době vznikla řada míčových her hraných

rukama, mimo jiné také jako určitá protiváha kopané, která nebyla považována za vhodnou

pro mládež, zvláště dívčí (Táborský, n. d.).

Otázky:

Ikona6a

42. Ve kterých zemích byly první zmínky o míčových hrách?

43. Co bylo hlavním principem v míčových hrách u Mayů?

5.2 Historie národní házené

V českých zemích se utvářely objektivní podmínky pro organizované šíření sportovních her

koncem 19. století. V roce 1890 byl vydán výnos rakousko-uherského ministra školství

Gautsche, který ukládal školám, aby ve zvláštních půldnech pěstovaly s mládeží hry. V r.1892

vznikl v Čechách Spolek pro pěstování her české mládeže, který se přičinil o tvůrčí rozvoj

českých národních her. V témže roce vydal odborný inspektor tělocviku Josef Klenka (1853-

1932) příručku Tělocvičné hry, která obsahovala řadu her používaných a doporučovaných na

školách i v sokolských jednotách (Táborský, n. d.).

Obrázek 27. Josef Klenka.

V roce 1905 zveřejnil učitel tělocviku Václav Karas pravidla házenkářské hry, kterou nazval

vrhaná s přenášením. Podle Krátkého (1958) se vrhaná s přenášením začala hrát již kolem

roku 1894. Pro školní potřeby byla typická volnost ve stanovení velikosti hřiště i počtu hráčů

(Táborský, n. d.).

Karas udával, že se vrhaná s přenášením vyvinula z metané (asi zaháněná) zaváděním prvků

součinnosti hráčů. Metací míč nahradil menší míč vrhací. Karas uplatňoval a dále upravoval

některá pravidla tzv. košíkové, obyčejné kopané i kopané s přenášením (pravděpodobně

ragby) (Táborský, n. d.).

Druhou hrou, která ovlivnila vznik národní házené, byla cílová (terčová). Hru popsal Klenka

(1906) v publikaci Tělocvičné hry pro chlapecké školy, což bylo 4. vydání již vzpomenuté

příručky Tělocvičné hry. Tuto hru dále propagoval a upravoval Klenkův spolupracovník

Krištof. Cílová byla předváděna na V. Všesokolském sletě v roce 1907 členy Kroužku pánů a

slečen ze Spolku pro pěstování her české mládeže. Pravidla cílové byla inspirována

americkou košíkovou a anglickou kopanou. Některé pozdější popisy cílové nevycházely

důsledně (Mráz 1962) z původních pramenů (Táborský, n. d.). Přibližné ve stejné době

vytvořil učitel tělocviku Antonín Krištof (1882-1910) pravidla další hry, kterou nazýval

zpočátku rovněž cílová, později házená. Házená (cílová) získala brzy sportovní charakter. V

roce 1908 sehrála dvě družstva Strakovy akademie, na které Krištof učil, utkáni, o němž

referoval i tisk. Ve stejném roce byla v nakladatelství B. Kočího v Praze vydána pravidla hry

pod názvem Házená (cílová). Výtah z těchto pravidel je v příloze. Kryštof byl velmi

nadšeným propagátorem a organizátorem. Zasloužil se nejen o vydání pravidel házené

(cílové) v češtině, ale přeložil je i do němčiny a esperanta. Ženevský esperantský časopis tato

pravidla 1908 uveřejnil (Zajíc, 1975). Již v r.1907 založil Krištof Sportovní kroužek Házená

Praha a v r.1909 podnítil utvoření prvního ústředí národní házené - ustavila se Svazová

komise kroužků házené. Krištof před svou náhlou smrtí hrál a nacvičoval házenou (cílovou)

také s vysokoškoláky, v kursech učitelů i ve cvičitelských sokolských školách. Absolventi

těchto školení (byli mezi nimi i jugoslávští studenti) pak házenou (cílovou) šířili dále

(Táborský, n. d.).

Obrázek 28. Antoním Krištof při nácviku házené.

Obrázek 29. Házená smíšených družstev v roce 1909.

Házená (cílová), prvotní varianta národní házené, se tedy poměrně rychle popularizovala.

Byly činěny i pokusy hrát ji také během zimního období na bruslích. V roce 1911 zařadil

český olympijský výbor tuto hru do svých sportovních slavností. V roce 1912 byla součástí

programu VI. Všesokolského sletu. S národní házenou se seznamovali také frekventanti tzv.

ruského kursu - čeští učitelé tělocviku, kteří pak odcházeli na střední školy carského Ruska. V

letech 1909-1912 to bylo celkem asi 130 až 150 učitelů. Na Ukrajině pak národní házená

vzbudila veliký zájem a prodělávala osobitý vývoj. V roce 1915 se v Charkově hrála první

soutěž za účasti 14 družstev. Ještě v roce 1952 bylo na Ukrajině asi 100 000 hráčů (Kukušín,

1962). Později se však stal oblíbenějším handball a házená (Táborský, n. d.).

Období první světové války rozvoj národní házené zastavilo. Udržovala se jen místy,

především ve školním tělocviku. Avšak již v roce 1918 vydal Jaroslav Trantina (1891-1954)

opravená pravidla národní házené a sám se stal na několik let vůdčí organizátorskou

osobností. Z jeho iniciativy byl v roce 1919 utvořen Přípravný výbor Svazu házené a

ženských sportů, který prohlásil pravidla národní házené, podle novelizace provedené

Trantinou a Benešem, za oficiální. 22. února 1920 byl založen Československý svaz házené a

ženských sportů (ČSHŽS), který v témže roce registroval 167 klubů s 2520 aktivními členy.

Již rok předtím bylo uspořádáno neoficiální mistrovství republiky pro družstva žen. V roce

1920 se zúčastnilo Všesportovních slavností v Praze sedmdesát družstev národní házené. A

konečně o rok později bylo uspořádáno turnajovým systémem i l. oficiální mistrovství ČSR v

národní házené žen. Pro muže bylo první mistrovství vypsáno až v roce 1923 (Táborský, n.

d.).

V této době zaznamenala národní házená také mezinárodní úspěchy. Předseda ČSHŽS

Trantina se podílel v roce 1921 v Paříži na ustavení Mezinárodní federace ženských sportů

(Féderation Sportive Féminine Internationale - FSFI). Tato organizace uznala česká pravidla

házené za svá oficiální. Vedle Slovenska, Ukrajiny, Jugoslávie a Polska se tak národní házená

sířila i do Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska. Tento rozmach však byl záhy zastaven

silným konkurentem – německým handballem. Nepříznivým faktorem dalšího mezinárodního

rozvoje národní házené bylo také její zařazení do kategorie ženských sportů i okolnost, že

FSFI propagovala především lehkou atletiku. V roce 1923 byla dokonce družstva, která se

střetávala pod patronací FSFI, nucena spojovat utkání v národní házené s lehkoatletickým

trojbojem (sprint, skok daleký s rozběhem, vrh koulí). Orientace národní házené na ženy v

období dvacátých a v první polovině třicátých let je zřetelná také v mezinárodním sportovním

styku. Česká klubová družstva žen sehrála v letech 1922 až 1933 celkem 76 mezinárodních

utkání, většinou s družstvy z Jugoslávie, ale také z Francie, Polska a Rakouska. Muži sehráli

pouze 4 mezinárodní utkání, všechna v roce 1926 při zájezdu Sokola Vídeň na Moravu.

Mezistátní utkání byla pořádána pouze pro ženy, ČSR jich sehrála celkem 14 (Táborský, n.

d.).

Obrázek 30. První reprezentační družstvo žen v roce 1924.

Na III.kongresu FSFI v r.1924 byl Trantina zvolen viceprezidentem. To zřejmě dopomohlo k

tomu, že v rámci II. ženských světových her (Goteborg 1926) byl sehrán také turnaj v národní

házené. Zvítězilo v něm družstvo ČSR. Své prvenství jsme obhájili i na III. ženských

světových hrách v Praze 1930. Turnaje se zúčastnila tři družstva (2. Jugoslávie, 3. Polsko).

Čtvrté a poslední ženské světové hry (Londýn 1934) zaznamenaly v turnaji národní házené

účast dvou družstev (1. Jugoslávie, 2. ČSR). Činnost FSFI a s ní také mezinárodní kontakt v

národní házené poté postupné zanikl. Také doma prožívala národní házená krizi, která trvala

přibližně deset let (1927 až 1937). Jednou z vážných příčin byla organizační roztříštěnost

československé tělovýchovy a sportu. Svaz házené měl v roce 1931 registrováno pouze 675

hráčů a hráček. Národní házená se však hrála i v Sokole, DTJ, FDTJ, Orlu a v dalších

tělovýchovně méně významných spolcích (skauti, hasiči apod.), ve školách i v armádě.

Většina z těchto organizací pořádala svá vlastní mistrovství a přebory (Táborský, n. d.).

Za okupace Československa fašistickým Německem se národní házená stala jedním ze

symbolů českého vlastenectví. Československý svaz házené (ČsSH) byl nucen změnit v roce

1939 své pojmenování na Český svaz házené (ČSH). Jeho členská základna se rychle

rozšiřovala, také zásluhou přílivu hráčů ze zrušených sokolských a dělnických

tělovýchovných organizací. Zatímco v roce 1939 registroval ČSH 1787 hráčů a hráček, v roce

1944 jich sdružoval 22 156 ((Táborský, n. d.).

Bezprostředně po obnovení Československa se konal 29. června 1945 sjezd ČSH, kterého se

zúčastnili také zástupci ze Slovenska. Ti pak ustavili v září 1945 Slovenský zvaz hádzanej,

který si uložil úkol organizovat mimo jiné také soutěže v národní házené. V následujících

letech se bouřlivý rozvoj národní házené zastavil i v rámci ČSR. Národní házená postrádala

možnost mezinárodního styku a postupně opouštěla své pozice, především ve prospěch

házené (tehdy tzv. mezinárodní házené o sedmi hráčích). Po sjednocení československé

tělovýchovy do ČOS se utvořilo v listopadu 1948 Ústředí pro házenou podle dosavadních

pravidel. Současně ale vzniklo i Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích.

Poslední pokus o uhájení převahy národní házené nad házenou byl učiněn v roce 1951. V

únoru tohoto roku byla rozhodnutím orgánů Československé obce sokolské (plnila tehdy

funkci obdobnou dnešnímu ČSTV) sloučena obě házenkářská ústředí. Nově vytvořená komise

potlačovala administrativními zákroky rozvoj handballu, a zejména házené. Tím se rozpory

jen vyhrotily a koncem roku 1952 došlo k definitivní organizační rozluce vytvořením

Ústřední sekce české házené a Ústřední sekce házené. Tyto názvy byly určeny dekretem

Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Tehdejší oficiální název česká házená byl

později podle rozhodnutí ÚV ČSTV z ledna 1971 upraven na název národní házená

(Táborský, n. d.).

Národní házená je sportovní hrou, která pozbyla dřívější význam. Územně je omezena na

oblasti Čech a Moravy. Nepatří ani zde mezi nejrozšířenější sporty. Podle statistiky ČSTV k

31. 12. 1986 se řadila se svými 8640 registrovanými členy na 23. místo v pořadí sportovních

odvětvi v ČSSR. Podle statistiky ČSTV za rok 1997 (stav ke 27. 3. 1998) bylo ve Svazu

národní házené registrováno 75 oddílů se 6247 členy. To pro SNH skóruje na 25 .místo mezi

sportovními svazy, které jsou rámci ČSTV sdruženy (Táborský, n. d.).

Funkcionáři, trenéři a hráči národní házené však sehráli zejména v minulosti v rozvoji

československé tělovýchovy a házenkářského sportu významnou a neopominutelnou úlohu.

Národní házená měla přímý podíl na úspěšném rozvoji a výsledcích mezinárodní házené v

ČSSR zvláště v padesátých letech. V tomto období přecházelo z národní házené na házenou,

ale i na handball, mnoho vyspělých hráčů i celých družstev, kteří podněcovali vývoj

mezinárodní házené svou celkovou sportovní výkonností a řadou nových technicko-

taktických prvků (např. územní obrana, střelba zadovkou, střelba výklonem) (Táborský, n. d.).

Otázky:

Ikona6a

44. Kdo to byl Antoním Krištof?

45. Jaká byla prvotní varianta národní házené?

46. Kdo to byl Václav Karas?

5.3 Historie handballu

Handball (házená o jedenácti hráčích) vykrystalizoval z míčových her, které vznikaly pro

školské a turnerské potřeby na území Německa. Rozšířené byly zpočátku rozličné formy

zaháněné. Odlišovaly se od sebe velikostí a uspořádáním hřiště, používaným hracím náčiním

či pravidly o hraní s míčem a počtem hráčů. Dochovaly se jejich různé názvy: Ballvertreiben,

Balltreiben či Parteiball, Stossball (míč nebyl chytán a házen, ale odbíjen), Schleuderball

(používal se míč s poutkem), Grenzball (velký plný míč), Raffball (malý plný míč). Právě v

raffballu získala zaháněná postupně sportovní charakter. Z variant raffballu jsou nejznámější

Kochova (pravidla publikována 1897), Hirschmannova (1912) a Schulzova (1915) (Táborský,

n. d.).

Od varianty raffballu s brankami bylo velice blízko k tzv. torballu. Torball byl znám

především ve dvou úpravách: Wiesbadener Torball (1908) a Pforzheimer Ball (1909). Hřiště

na torball bylo asi 20m x 40m veliké s obdélníkovými brankovišti a s brankami 2,5m

širokými a 2m vysokými. Berlínská turnerská rada propagovala v letech 1915-1917 torball

jako ženskou bojovou hru. A právě zde v Berlíně prosadil tělocvikář Max Heiser na schůzce

zástupců ženského a mládežnického turnerského výboru 29. října 1917, že hra označovaná

dosud jako torball ponese nadále pojmenováni handball. V Heiserově podání byl zakázán

pohyb s míčem a jakýkoliv boj o míč (Táborský, n. d.).

V roce 1919 provedl berlínský učitel Carl Schelenz zásadní úpravy pravidel, které lze

považovat za prvotní variantu dnešního handballu. Schelenz nejen zavedl možnost tří kroků

při uvolňování s míčem, boj o míč a zmenšení míče na dnešní velikost, ale také přenesl hru na

větší fotbalová hřiště. Tato úprava pravidel pomohla řešit problém hřišť (mohla být využívána

hřiště na kopanou) a vyhovovala z obsahového hlediska i mužům. Schelenzovo pedagogické

působení na kursech Německého říšského výboru pro tělesnou výchovu v Berlíně dopomohlo

rychlému šíření handballu do dalších oblasti Německa a německy mluvících zemí (Táborský,

n. d.).

První sportovní utkání v handballu mužů se uskutečnilo v únoru 1920. V témže roce vypsal

Svaz braniborských atletických spolků (VBAV) pohárovou soutěž a hned nato uspořádali

soutěž také turnéři (DT). První mezistátní utkáni se hrálo v r.1925 (Německo-Rakousko,

muži, 3:6). Až do roku 1934 se hrála v Německu nejméně tři samostatná mistrovství: soutěž

sportovních klubů (DSB), soutěž turnerů (DT) a soutěž dělnického turnerského a sportovního

svazu (ATSB). Organizační roztříštěnost a chybějící handballová ústředí (národní i

mezinárodní) byly také příčinou existence několika mutací pravidel (Táborský, n. d.).

V dělnických jednotách se handballová pravidla lišila od jiných spolků zvláště ve dvou

bodech: míč musel být držen tak, aby se nedotýkal těla; při volném hodu nebyla povolena

přímá střela na branku. Handball byl zařazen do programu dělnických olympiád v roce 1925

ve Frankfurtu a v roce 1931 ve Vídni (Táborský, n. d.).

Obrázek 31. Informační plakát k „Dělnické olympiádě“.

Obrázek 32. Ukázky za slavnostního nástupu na Dělnické Olympiádě.

Předpoklady ke sjednocování pravidel handballu byly vytvářeny postupně, v souvislosti se

vznikem a vývojem mezinárodních organizací. Základ nadnárodního řízení handballu byl

položen v srpnu 1926. Na VIII.kongresu mezinárodní amatérské atletické federace (IAAF) v

Haagu byla vytvořena zvláštní komise, jejímž úkolem bylo řízení míčových her hraných

rukama (handball, ale také národní házená, basketball, courtball, voleyball, faustball aj.). Tato

komise navrhla opatření, která byla na IX.kongresu IAAF (Amsterodam 1927) přijata.

Míčové hry hrané rukama byly rozděleny do tři skupin: handball, courtball, basketball. Pro

první skupinu pak byla jako mezinárodně platná uznána pravidla německého handballu

(házené o jedenácti hráčích). Tím přišla naše národní házená o významnou možnost

mezinárodni patronace (Táborský, n. d.).

Úsilí příznivců jmenovaných míčových her (vůdčí postavení mezi nimi měli zastánci

handballu) o samostatnost a snaha prosadit se také v olympijském hnutí vedly k odtržení od

IAAF. Při příležitosti olympijských her v Amsterodamu se konal v srpnu 1928 ustavující

kongres mezinárodní amatérské handballové federace – Internationale Amateur Handball

Federation. Prezidentem i sekretářem IAHF se stali Němci. Za povšimnutí stojí, že ve

čtyřčlenné radě byl rovněž Čechoslovák Trantina a pozdější předseda mezinárodního

olympijského výboru Brundage. Technická komise IAHF se členila opět na tři oddělení:

handball, courtball, basketball. Prvního kongresu se zúčastnili zástupci 10 zemí. Ještě koncem

roku 1928 byla vydána oficiální pravidla IAHF pro handball v němčině, angličtině a

francouzštině (Táborský, n. d.).

II. kongres IAHF se uskutečnil v r.1930 v Berlíně. Trantina nebyl do rady IAHF znovu

zvolen, a národní házená tak ztratila poslední kontakt s touto organizací. Důležitým

usnesením kongresu byl požadavek na zařazení handballu, courtballu a

basketballu do programu letních olympijských her v Los Angeles (1932). Mezinárodní

olympijský výbor (IOC) vyslovil v r.1931 s touto žádostí IAHF souhlas. Turnaj v handballu

se však na OH 1932 pro organizační a ekonomické potíže nekonal. V roce 1934 rozhodl

kongres IOC o zařazení handballu do programu letních olympijských her v Berlíně. Tohoto

olympijského turnaje (1936) mužů v handballu se zúčastnilo šest družstev (Táborský, n. d.).

Obrázek 33. Utkání handbalu na Olympiádě v Berlíně v roce 1938.

První mistrovství světa v handballu mužů bylo pořádáno v roce 1938 v Německu a zúčastnila

se ho družstva deseti evropských zemí. ČSR reprezentovalo družstvo složené ze sudetských

Němců. Další sportovní plány, včetně handballového turnaje na neuskutečněných

olympijských hrách v roce 1940 v Tokiu, byly událostmi druhé světové války zmařeny.

Činnost IAHF nebyla po válce obnovena. Na její sportovní tradice navázala nová mezinárodní

federace házené (viz dále). Zájem o handball opadal jak přirozenou cestou, tak i po

administrativních opatřeních v některých zemích, např. v bývalé NDR a bývalém SSSR. V

současné době se konají regionální a turnajové soutěže již jen v Německu (Táborský, n. d.).

Obrázek 34. Utkání v handbalu z pražské Sparty.

V Československu se handball nikdy příliš neprosadil. Do roku 1945 byl hrán

československou německou menšinou, která si ustavila v roce 1932 svůj handballový svaz. V

letech 1948 až 1951 byl handball v ČSR řízen ústředím pro házenou o sedmi a jedenácti

hráčích. V roce 1948 se v Praze sehrálo i první oficiální utkání českých družstev v handballu

mužů. V roce 1949 se zúčastnilo naše reprezentační družstvo žen mistrovství světa a obsadilo

mezi čtyřmi účastníky 3. místo. Celostátní soutěž v handballu byla vypsána poprvé v roce

1950, naposledy v roce 1956, většinou pouze pro mužská družstva. Vyslání československého

mužstva na turnaj při příležitosti světového festivalu mládeže v Moskvě v roce 1957 mělo

spíše solidární charakter a bylo naší poslední oficiální handballovou akcí.

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

47. Od kterého roku se používal název Handball?

48. Které hry byly předchůdce handbalu?

49. Ve kterých zemích byl handbal nejvíce rozvinut?

50. Na které Olympiádě byl handbal naposledy?

51. Jaký je rozdíl mezi handbalem a házenou?

5.4 Historie házené

Za první formu házené lze považovat hru, kterou zavedl v Dánsku pro žáky ordrupského

gymnázia učitel Holger Nielsen v roce 1898. Hra byla nazývána haandbold. Haandbold se v

Dánsku poměrně rychle rozšiřoval. Již v roce 1904 byl založen dánský Haandboldový svaz,

který organizoval pravidelné soutěže. O dva roky později byla vydána pravidla haandboldu

knižně (Nielsen, 1906).

Obrázek 35. Holger Nielsen

Dánské hnutí ovlivnilo pravděpodobně i vývoj házené ve Švédsku. Zde, nejdříve rovněž na

školách, se počátkem našeho století začal hrát tzv. handboll v poněkud odlišné podobě od

haandboldu. Hrál se převážně v halách, proto byly rozměry hrací plochy poměrně malé. První

utkání v handbollu se uskutečnilo v roce 1907 mezi námořními školami v Karlskroně

(Táborský, n. d.).

Pro mezinárodní rozvoj házené byl klíčovým rok 1934, kdy III.kongres IAHF konaný ve

Stockholmu uznal skandinávská pravidla. Pod záštitou IAHF se pak konalo 5. a 6.února 1938

v Berlíně první mistrovství světa v házené mužů. Čtyři zúčastněná družstva se střetla každé s

každým, délka utkání byla pouze 2x15 minut ((Táborský, n. d.).

Druhým klíčovým mezníkem rozvoje házené se stal zakládající kongres Internationale

Handball Federation v roce 1946 v Kodani. Mezi osmi zakládajícími národními federacemi

byly zastoupeny čtyři skandinávské země. Sídlem IHF bylo až do roce 1950 Švédsko. Poté

byl sekretariát IHF přemístěn do švýcarské Basileje, ve které je dodnes. Německo bylo do

IHF přijato až v roce 1950. I když v IHF pokračovalo, podobně jako v IAHF, společné

mezinárodní řízení házené i handballu, přispěly výše uvedené okolnosti k tomu, že házená

postupně výrazně dominovala. Poslední mistrovství světa v handballu se uskutečnilo pro ženy

v roce 1960, pro muže v r.1966. Mistrovství světa v házené se konala od konce padesátých let

pro obě kategorie v tříletých cyklech. V r.1972 byla házená mužů poprvé na programu

olympijských her, v r.1976 se uskutečnil i první olympijský turnaj žen. Viz též kapitola

Mezinárodní organizace a soutěže v házené. Oddílová družstva z českých zemí se utkala v

házené oficiálně poprvé 30.listopadu 1947 (ZJŠ Sparta Bratrství - Sokol Úvaly). Iniciátorem

utkání byl Jan Radotínský, který se seznámil s házenou v létě 1947 na vysokoškolském

zájezdě do Francie (Táborský, n. d.).

V dubnu 1948 byl při jednání zájemců o házenou z Tyršova pražského sokolského kraje

ustaven Přípravný výbor pro mezinárodní házenou. Koncem téhož roku vzniklo při ČOS

Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích (viz výše). V roce 1950 se uskutečnila první

mistrovská soutěž v házené mužů i žen. Po vzniku společného ústředí pro národní házenou,

handball i házenou v únoru 1951 došlo u nás k zákazu hraní házené v letním období. Házená

se měla nadále hrát pouze v zimě v halách jako doplňková hra. Mistrovská soutěž v házené

byla zrušena a oddíly měly přihlásit svá družstva do soutěží národní házené. Toto ustanovení,

i když platilo ještě v roce 1952, však nebylo příznivci házené plně akceptováno, zvláště na

Slovensku (Táborský, n. d.).

Vznik Ústřední sekce házené koncem roku 1952 umožnil v Československu další nerušený

vývoj této sportovní hry. Díky národním házenkářským tradicím a podmínkám socialistického

sportovního systému jsme patřili v padesátých a šedesátých letech mezi absolutní světovou

házenkářskou špičku. Své čelní postavení jsme si pak ve stále silnější a početnější konkurenci

udržovali s menšími výkyvy též nadále (Táborský, n. d.).

Jak ženy v roce 1957, tak muži o deset let později dosáhli světového prvenství. Svou poslední

medaili z MS přivezly ženy v roce 1986, když ve finálovém utkání podlehly družstvu

bývalého SSSR. Muži stáli na stupních vítězů naposled na OH 1972.

Stříbro z OH 1972 je jedním z nejslavnějších úspěchů československé házené a postarala se o

něj tato sestava: Škarvan Jaroslav, Mikeš Pavel, Kavan Jiří, Králík František, Škára Zdeněk,

Jarý Pavel, Satrapa Ivan, Pospíšil Peter, Klimčík Arnošt, Haber Vladimír, Brůna František,

Konečný Jaroslav, Beneš Ladislav, Krepindl Jindřich, Lukošík Andrej, a Lafko Vincent.

Obrázek 36. Stříbrný tým ČSSR z Olympiády v Mnichově 1972.

Naše nejúspěšnější klubové mužstvo Dukla Praha zvítězilo v soutěži Poháru mistrů celkem

třikrát, v letech 1957 (pod hlavičkou městského výběru Prahy), 1963 a 1984. V ženách jsme

stejnou soutěž vyhráli jednou diky Spartaku (Spartě) Praha v roce 1962.

Obrázek 37. Dukla Praha jako vítěz poháru Mistrů evropských zemí.

V roce 1964 jsme se stali pořadateli mistrovství světa mužů. Při této příležitosti se též

uskutečnilo v Praze první světové odborné sympozium trenérů s účastí kolem 250 osob.

V roce 1968 byly položeny základy vzniku Českého svazu házené (ČSH), který byl společně

se Slovenským zvazem hádzanej (SZH) zastřešen Československým svazem házené (ČSSH).

Kongres IHF v roce 1968 zrušil, na protest proti invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy na

území Československa, mistrovství světa žen, které se mělo koncem téhož roku uskutečnit v

bývalém SSSR.

V roce 1974 byl poprvé uspořádán mezinárodní turnaj reprezentačních družstev žen v Chebu,

který si získal světovou vážnost a oblibu. V roce 1978 se stalo Československo dějištěm

mistrovství světa žen. Podle statistiky ÚV ČSTV k 1. 1. 1987 se házená se svými 42 351

registrovanými členy řadila na osmé místo mezi sportovními odvětvími, která byla tehdy v

Československu pěstována (Táborský, n. d.).

Po listopadu 1989 došlo k vytvořeni Československé konfederace sportovních a

tělovýchovných svazů (ČSKSTS) a Československý svaz házené se stal jejím členem. V roce

1990 jsme organizovali mistrovství světa mužů. V tomto období jsme se také (zejména

osobou Jaroslava Mráze) významně podíleli na vzniku EHF. Jedna z přípravných schůzek se

konala v Praze. Po rozdělení Československa a vzniku České republiky k 1.1.1993 se ujal

Český svaz házené - nadále sdružený v Českém svazu tělesné výchovy (ČSTV) - řízení

mezinárodního styku a samostatné české reprezentace. Po dohodě se SZH, s IHF a s EHF

převzal ČSH na mezinárodním poli nástupnictví za bývalou ČSFR v mužích, Slovensko v

ženách. Mistrovství světa mužů ve Švédsku a MS žen v Norsku v roce 1993 však byla ještě

obeslána společnými československými družstvy pod hlavičkou UCS (Unified Team of Czech

and Slovak Republic) (Táborský, n. d.).

V neustále se rozšiřující a vyrovnávající konkurenci je jakýkoliv úspěch neobyčejně obtížný.

Přesto ani po rozdělení Československa neztratila reprezentační družstva České republiky

svůj kontakt s elitou. Od roku 1994 se naši muži kvalifikovali na dvě ME (1996, 1998) a na

dvě MS (1995, 1997). Ženy se probojovaly na jedno ME (1994) a na dvě MS (1995, 1997).

Reprezentační družstvo dorostenek získalo na ME 1994 první ryze českou medaili (ve

finálovém střetnuti jsme prohráli s Ukrajinou). Stejného úspěchu dosáhli na ME 1997 naši

dorostenci (porážka až ve finále se Švédskem) (Táborský, n. d.).

Aktivní jsme byli rovněž funkcionářsky a organizačně. Při vzniku samostatné České

republiky jsme měli pouze jedinou dvojici mezinárodních rozhodčích a jednoho funkcionáře v

orgánech IHF či EHF. Současná bilance jsou čtyři páry rozhodčích s mezinárodní kvalifikací,

čtyři funkcionáři v komisích IHF a EHF a pět delegátů EHF. V roce 1996 se poprvé

uskutečnil Vánoční turnaj mužů za účasti úřadujícího olympijského vítěze Chorvatska, mistra

světa Francie, mistra Evropy Ruska a družstva Česka. Byly uspořádány také tři konference

ČSH, v letech 1993, 1995 a 1997. Hlavní úsilí funkcionářů házené v Čechách na kterékoliv

řídicí úrovni je však stále více zacíleno na získávání nejnutnějších finančních prostředků pro

vlastní činnost. Koncepční a odborné zásahy jsou tak výrazně omezovány. Přesto jsou kluby a

oblasti, ve kterých se daří ty největší obtíže překonávat a věnovat patřičnou pozornost také

dětem a mládeži, naší házenkářské budoucnosti. Za všechny jmenujeme alespoň Havlíčkův

Brod, Plzeň, Lovosice, Jindřichův Hradec, Olomouc, Zubři, Karvinou... (Táborský, n. d.).

Tabulka 1. Přehled MS v házené žen

Mistrovství světa v házené žen

MS žen v hale (7 hráček) 1957 • 1962 • 1965 • 1968 • 1971 • 1973 • 1975 • 1978 • 1982

• 1986 • 1990 •1993 • 1995 • 1997 • 1999 • 2001 • 2003 • 2005

• 2007 • 2009 • 2011 • 2013

MS žen venku (11 hráček) 1949 • 1956 • 1960

Tabulka 2. Přehled MS v házené mužů

Mistrovství světa v házené mužů

MS muži v hale (7 hráčů) 1938 • 1954 • 1958 • 1961 • 1964 • 1967 • 1970 • 1974 • 1978

• 1982 • 1986 •1990 • 1993 • 1995 • 1997 • 1999 • 2001 • 2003

• 2005 • 2007 • 2009 • 2011 •2013 • 2015

MS muži venku (11 hráčů) 1938 • 1948 • 1952 • 1955 • 1959 • 1963 • 1966

5.5 Pravidla historických sportovních her spojené s vývojem házené

5.5.1 HAANDBALL

Hřiště: Obdélníkové - rozměry 30m x 45m, obdélníkové brankoviště 5m x 7m. Branky byly

stejně veliké jako dnešní, tedy 2m vysoké a 3m široké.

Hráči: Družstvo tvořilo šest hráčů v poli (nesměli vstoupit do brankoviště) a jeden brankář.

Další pravidla: Také pravidla o hraní s míčem a o chování k soupeři byla v mnohém podobná

pravidlům současným.

Obrázek 38. Hřiště na haanball.

5.5.2 VRHANÁ S PŘENÁŠENÍM

Podle Karase (1905) citujeme volně "návrh, jak by se asi mohlo hráti."

Hřiště: Obdélníkové, s poměrem stran 1:2; rozloha se řídila počtem hráčů. Rohy hřiště

vyznačeny tyčemi nebo praporci, podobně půlící body mezí bočních. Uprostřed mezí čelních

zvedá se v přiměřeném rozpětí obligátní branka. Sloupce brankové jsou spojeny na zemi

narýsovaným polokruhem (přes něj nesměl brankář ven a ostatní hráči dovnitř), nahoře

motouzem s vlajícím praporečkem uprostřed.

Hráči: Jejich počet byl libovolný, "ale ne mnoho". Při doporučovaném počtu devíti se hráči

dělili na 3 obránce a 6 harcovníků. U obránců se rozlišoval brankář a dva pomezní.

Harcovníky tvořila trojice záložníků - zadák a dva krajníci a trojice útočníků - předák a dva

pobočníci. Aby se hráči nepletli, "ováží si jedni kapesníkem levé rámě, nebo si svléknou

kabáty, či odloží jedna strana čepice a klobouky".

Další pravidla: Během hry museli hráči zachovávat určenou hráčskou funkci. Na to dohlížel

tzv. vrchník, kterým byl buď brankář, či předák. Vlastní útok příslušel jen předáku a

pobočníkům, kteří se po zahájení hry již nesměli vrátit na svou obrannou polovinu hřiště.

Podobně zadák a pomezní nesměli na svou útočnou polovinu hřiště. Pohyb hráčů byl

omezován také podélnou osou hřiště. Pobočníci, krajníci a pomezní ji nesměli přeběhnout.

Toto právo náleželo pouze předáku a zadáku. Hráči si mohli přihrávat, útočníci s míčem

mohli kličkovat a střílet. Míč odebírali obránci svému soupeři dotykem na hráče s míčem.

Obrázek 39. Hřiště na Vrhanou s přenášením.

5.5.3 CÍLOVÁ (TERČOVÁ)

Klenka (1906)

Hřiště: Obdélníkové, střed označen kruhem o poloměru m. V polovině obou kratších stran

byly na 1 až 2 tyčích vysokých 1,5m umístěny kruhové, vertikálně orientované terče o

průměru 1m. U terčů bylo vyznačeno polokruhové území o poloměru 6m. Při "závodní hře"

se doporučovalo polepit terč papírem, aby byl dobře viditelný a byl "podán neklamný důkaz,

že míč terčem proletěl". Hrálo se dutým míčem o průměru 20-21cm.

Hráči: V každém družstvu jich mohlo být jen šest. Rozlišovaly se funkce cílaře (strážce

terče), dvou záložníků a tří útočníků. Jejich pohyb po hřišti nebyl omezován.

Další pravidla: Hrálo se 2 x 10 až 20 minut podle vzájemné dohody. Míč nesměl být hráčem

držen déle než dvě sekundy a nesměl s ním být proveden více než jeden krok. Bylo povoleno

"honění míče rukama" (driblink) a nadhazování míče. Do míče se nesmělo kopat a tlouci

pěstí.

5.5.4 HÁZENÁ CÍLOVÁ

Krištof (1908)

Hřiště: Obdélník dělený po délce na tři stejné třetiny. Branky byly 2,5m vysoké a pouze 2m

široké. Obdélníkové brankoviště mělo rozměry 4m x 6m. Uprostřed hřiště byl narýsován

čtverec o stranách 3m, ze kterého se výhozem zahajovalo utkání.

Hráči: Družstvo tvořilo sedm hráčů - tři útočníci, dva náhradníci, jeden záložník a jeden

brankář. Útočníci se směli pohybovat jen ve střední a útočné třetině, náhradníci jen ve střední

a obranné třetině hřiště. Záložník a brankář měli pohyb omezen pouze na vlastní obrannou

třetinu hřiště (včetně brankoviště).

Další pravidla: S míčem mohl hráč provést nejvýše tři kroky. Mezi hlavní přestupky patřilo

kopnutí do míče, hraní pěstí, strkání do soupeře, vytržení míče protihráči, vyběhnutí z

určeného herního prostoru.

Pozdější významnější úpravy

1919: Hřiště bylo zvětšeno na 32m x 48m, brankoviště na 4m x 8m. Branka byla snížena na

2,4m. Útočníkům byl povolen vstup do brankoviště soupeře. Míč nesměl být přihráván na

vzdálenost kratší než 2m.

1936 a 1937: Obdélníkové brankoviště bylo nahrazeno půlkruhovým (poloměr 5m).

5.5.5 NÁRODNÍ HÁZENÁ

Výtah z pravidel Svazu národní házené ČUV ČSTV platných od 1.8.1987.

Hřiště: Obdélníkové, po délce dělené natři stejně velké třetiny. Půlící čára je uprostřed kolmo

protnuta 1 m dlouhou čarou. Rovnoběžně s půlící čarou jsou ve vzdálenosti 4m od ní vedeny

8m dlouhé pomocné čáry, které určují postavení hráčů při výhozu. Brankoviště jsou

půlkruhová o poloměru 6m (střed půlkruhu je uprostřed brankové čáry). Branky mají světlost

2m na šířku a 2,4m na výšku.

Hráči: Družstvo tvoří sedm hráčů - 3 útočníci, 2 záložních 1 obránce a 1 brankář. Střídat smí

jeden brankář a tři hráči do pole. Útočníci se smějí pohybovat a hrát ve střední a vlastní

útočné třetině hřiště včetně prostoru brankoviště, nesmějí však z brankoviště vystřelit.

Záložníci smějí hrát ve střední a vlastní obranné třetině kromě brankoviště. Přejde-li míč do

vlastní útočné třetiny, musí se záložníci přemístit za půlící čáru směrem k brance soupeře. Do

vlastní obranné poloviny se mohou vrátit, až když míč přejde třetinovou čarou ze soupeřova

obranného pole do pole středního. Nedodrží-li záložník toto ustanovení, dostává se do

postavení mimo hru a je nařizován volný hod od půlící čáry. Obránce a brankář smějí hrát ve

střední a vlastní obranné třetině včetně brankoviště.

Další pravidla: Hráč smí míč držet nejdéle dvě sekundy. Rozsah uvolnění hráče s míčem tedy

není vymezen počtem kroků, ale časově. Míč smí být vyhazován nad hlavu (nadhoz) nebo

odrážen od země (driblink), avšak nejvýše dvakrát za sebou. Na branku se smí vystřelit jen z

prostoru mimo brankoviště. Není tedy povolena střelba v náskoku a v letu, může však být

vystřeleno v pádu i ve výskoku. Jsou rozlišovány následující standardní situace: vhazování,

hod z rohu (následuje podobně jako v kopané i po zákroku brankáře), hod od branky

(vyhazování), hod rozhodčího, volný hod (z něj nemůže být dosaženo přímo branky), trestný

hod (při něm smí brankáři při chytání vypomáhat i obránce), pokutový hod (provádějící hráč

se může uvolňovat a nejen střílet, ale i přihrávat).

Obrázek 40. Hřiště na Národní házenou.

5.5.6 RAFFBALL

Na třech variantách je dobře patrný vznik a vývoj branky a brankoviště.

Hřiště: Typická byla trojnásobná až desetinásobná převaha délky nad šířkou, což odpovídalo

vůdčímu motivu zaháněné. Středová zóna hřiště, vymezená oběma přerušovanými čarami,

měla význam pouze při zahajování hry. Branky v poslední z variant byly 2,5m široké a 2m

vysoké.

Hráči: Nejčastěji jich bylo v každém družstvu sedm až deset.

Další pravidla: Bylo povoleno vzájemné přihrávání míče s cílem dopravit ho za koncovou

čáru hřiště na soupeřově polovině, případně (v mladších variantách) do protivníkovy branky.

Míč byl většinou plný, kožený a měl jen 10cm průměr. Trvání hry bylo dáno buď počtem

dosažených bodů - na tři získané body (u prvních variant), anebo časem - 2 x 15 minut (u

variant s brankami). Míč nesměl být držen déle než tři sekundy. Hráči s míčem byl pohyb buď

zakázán, nebo byly povoleny nejvíce tři kroky.

5.5.6 HANDBALL

Podle platných pravidel IHF (Handbuch 1977).

Hřiště: Obdélníkové, fotbalových rozměrů. Stejně tak i branka se světlostí 2,44m na výšku a

7,32m na délku. Čára brankoviště je půlkruhová o poloměru 13m a se středem uprostřed

branky. Přerušovaná čára volného hodu tvoří půlkruh o poloměru 19 m. Čára trestného hodu

je od brankové čáry vzdálena 14m. Hřiště je dále rozčleněno čarou středovou a dvěma

třetinovými čarami. Středový kruh má poloměr 9,15 m a se středovou čarou spoluurčuje

postavení družstev při výhozu.

Hráči: Na hrací ploše jich může být z jednoho družstva současně nejvýše jedenáct. Hráči v

poli se mohou pohybovat po celé ploše hřiště s výjimkou prostoru obou brankovišť. Tento

prostor je vyhrazen brankářům. V obranné, resp. útočné třetině družstva se však smí nacházet

současně nejvýše šest jeho hráčů v poli.

Další pravidla: Hráč může držet míč nejdéle tři sekundy a uvolnit se s ním nejvýše třemi

kroky. Při vedení míče je povolen opakovaný jednoúderový driblink - míč může být mezi

jednotlivými údery o zem opět chycen a v rozmezí 3 sekund či kroků vždy znovu držen. Toto

pravidlo ve spojení s velkou hrací plochou a poměrně volným operačním prostorem v

blízkosti brankoviště značně přispívá k nežádoucímu omezování součinnosti hráčů a k

přehnanému sebeuplatňování vynikajících jednotlivců. Při střelbě je povoleno také použití

střeleckých způsobů v letu a v náskoku. Také převážná část ostatních ustanovení pravidel

handballu je blízká pravidlům házené.

Obrázek 41. Hřiště na handbal.

Tabulka 3. Přehled vývoje mezinárodních organizací spojených s házenou.

Házenkářské sportovní hry

Sportovní odvětví Jiná označení Zastřešující mez.

organizace

Současné rozšíření

Národní házená - Házená

- Česká házená

FSFI (1921 – 1939)

IAAF (1926 – 1928)

V současnosti žádná

Česko

Handball - Mezinárodní

házená o 11 hráčích

IHF

- Feldhandball

- Grossfeldhandball

IAAF (1926 - 1928)

IAHF (1928 - 1939)

IHF (1946 - 1977)

V současnosti žádná

Německo

Házená - Mezinárodní

házená o 7 hráčích

- Handball

- Kleinfeldhandball

- Hallenhandball

IAHF (1934 - 1939)

IHF (1946 - dosud)

EHF (1991 - dosud)

více než 140 zemí

všech kontinentů

- Team-Handball

- Handball Olympic

Miniházená - Malá házená

- Minihandball

IHF (1996 - dosud)

EHF (1996 - dosud)

většina házenkářsky

vyspělých zemí

Plážová házená - Házená na písku

- Beach-Handball

- Sandball

IHF (1996 - dosud)

EHF (1996 - dosud)

převážně přímořské

státy v Evropě a Jižní

Americe

Tabulka 4. Přehled významných událostí spojených s házenou.

Chronologie významných událostí

NÁRODNÍ

HÁZENÁ

HANDBALL HÁZENÁ

1892 založen Spolek pro

pěstování her české

mládeže

1897 vydána pravidla

raffballu (Koch)

1898 počátky haandboldu

v Dánsku

. 1904 založen dánský

Haandboldový svaz

1905 vydána pravidla

vrhané s přenášením

(Karas)

.

1906 vydána pravidla

cílové-terčové

(Klenka)

utvořena pravidla

házené - cílové

(Krištof)

.

1907 založen Sportovní

kroužek Házená

Praha

.

1908 vydána pravidla

házené - cílové

.

1909 vznikla svazová

komise kroužků

házené

.

1917 torball přejmenován

na handball (Heiser)

1918 upravena pravidla

národní házené

(Trantina)

.

1919 pravidla handballu

upravena pro hřiště

na kopanou

(Schelenz)

1920 založen .

Československý svaz

házené a ženských

sportů

1921 založena FSFI .

1926 vznik komise

míčových her při

IAAF

1928 ustavující kongres

IAHF

1930 III. ženské světové

hry v Praze 1936

. 1934 přijetí

skandinávských

pravidel na III.

Kongresu IAHF

1936 olympijský turnaj

mužů

1938 první MS mužů 1938 první MS mužů

1948 vznik Ústředí pro

házenou podle

dosavadních pravidel

při ČOS

1948 vznik Ústředí pro

házenou o 7 a 11

hráčích při ČOS

1949 první MS žen

1952 vytvoření Ústřední

sekce české házené

. 1952 vytvoření Ústřední

sekce házené

. 1957 první MS žen

1960 poslední MS žen

1966 poslední MS mužů

1971 vytvoření Svazu

národní házené

.

. 1972 první OH turnaj

mužů

. 1976 první OH turnaj žen

6 Historie ragby

6.1 Historie ragby ve světě

Ragby (anglicky rugby football) je sportovní hra, která se rozšířila v 19. století v Anglii. Jeho

počátky sahají do první poloviny 19. století do školy ve městě Rugby, podle kterého je hra

pojmenována. V průběhu času se z původního ragby vyvinuly dva sporty s odlišnými

pravidly: rugby union (patnáctkové ragby, rozšířenější varianta s 15 hráči na každé straně) a

rugby league (třináctkové ragby se 13 hráči). Ze stejného základu se rovněž vyvinuly

americký a kanadský fotbal.

Francouzské prameny ovšem správně uvádějí, že podobná hra, která má pravděpodobně svého

předchůdce v starořímských legiích, byla již dříve hrána v Itálii, Francii a dalších městech

Anglie

Hra rugby má svůj název od města Rugby a školy Rugby Public School, které jsou v hrabství

Warwickshire ve střední Anglii. Kamenná deska zasazená na zdi hlásá, že to v roce 1823 byl

žák této školy William Webb Ellis, jenž "nedbaje pravidel fotbalu, jak se tehdy hrál", první

uchopil míč do rukou a nesl jej dopředu. Tak vznikla nová hra - Rugby football, která se podle

tohoto vzoru uchytila na dalších středních školách internátního typu v Anglii. Nutno však

poznamenat, že prapůvodní hra "football" - starší bratr dnešního "socceru" a "ruggeru" byl

hrán v Anglii jinde již odedávna. Zásluhu o rozvoj ragby má obchodník, který místo míčů

vycpaných slámou, hadry apod., které se pohybovaly pouze po zemi, začal vyrábět míče z

močových měchýřů vepřů, obšívaných kůží. Tyto míče měly tvar, který lépe vyhovoval

hráčům, zvláště při kopech na branku po odrazu. K zásadní rozluce mezi těmito dvěma

sourozenci došlo v roce 1863, kdy byla v Anglii založena asociace footballu v dnešním slova

smyslu. K založení Rugby-football Union došlo o osm let pozděj v roce 1871. Pravidla hry

byla schválena v roce 1871. Angličané mají tu tradici, že kamkoli přijdou, vytvářejí si kolem

sebe alespoň kousek "staré Anglie". Není tedy divu, že hra, kterou prošli četní frekventanti

škol a později i univerzit (Oxford, Cambridge) se šířila zpočátku hlavně ve Velké Británii

(Skotsko, Wales, Irsko) a v její bývalé koloniální říši (již v roce 1870 jsou zaznamenána první

utkání na Novém Zélandě a o něco později v Austrálii). Popularita hry rostla a rugby již v

80.letech minulého století přeskočilo Lamanšský kanál a šířilo se ve Francii, Německu a

odtud po celém evropském kontinentě. K nám přišlo rugby poprvé zásluhou propagátora

mnoha jiných sportů J. Rösslera Ořovského v roce 1896, ale napoprvé se neuchytilo. Je

nesporné, že vedoucí postavení ve světovém rugby mají Britové a jejich bývalé kolonie -

Nový Zéland, Austrálie, Jižní Afrika, Fidži atd. Ve značné části těchto zemí je rugby školním

sportem číslo jedna, povinným předmětem a výchovným prostředkem. Téměř každý Brit, jenž

to někam dotáhl, jenž po škole a studiu zastává významnější místo, měl alespoň někdy co s

rugby činit. Zůstává skutečností, že vysoce postavení lidé - ministři, guvernéři, státní úředníci,

profesoři, důstojníci až po generál y a maršály, členové vlády a jiní prominenti dříve rugby

hráli. V poslední době však dochází k náporu na dosud neotřesitelné pozice Britů. Především

Francie, Italie, Španělsko učinili v posledních letech velký skok dopředu. Kritériem úrovně

českého rugby je a zůstává účast v soutěžích řízených FIRA, t.j. Mistrovství Evropy

reprezentačního mužstva "A" a juniorů. V 80. letech se konečně v International Board - naší

vrcholné organizaci, prosadili zastánci celosvětové soutěže. Zejména zástupci Nového

Zélandu a Austrálie prosadili první ročník Světového poháru, který byl v roce 1987 uspořádán

v Austrálii a na Novém Zélandě. Na první ročník bylo vybráno 16 nejlepších světových týmů

a na domácí půdě zvítězil Nový Zéland. Na druhý ročník již byla přihlášená reprezentační

mužstva rozdělena do kvalifikačních skupin. V tomto ročníku jsme se kvalifikace zúčastnili

také my a po vítězství nad Jugoslávií a porážce s Portugalskem jsme byli vyřazeni. Šestnáct

nejlepších mužstev startovalo na hřištích ve Francii a na Britských ostrovech. Suverénním

vítězem se stalo mužstvo Austrálie. Velký úspěch sportovní i komerční byl dobrým základem

k tomu, aby se rugby stalo ještě populárnějším na celém světě. Třetí ročník, který byl

uspořádán v loňském roce v Jižní Africe, byl snad jednou z nejsledovanějších sportovních

událostí ve světě. Naše reprezentační mužstvo postoupilo z první kvalifikační skupiny v

Holandsku do druhé, kde však v Itálii neuspělo. Vítězem třetího ročníku se stalo mužstvo

Jižní Afriky. K tomu, aby se rugby vrátilo opět na Olympijské hry, bylo třeba vytvořit jednu

světovou federaci. V roce 1994 se sešli zástupci IB a FIRA a dohodli se, že reprezentantem

rugby ve světě bude International Board a bude zajišťovat pořádání vrcholných akcí

reprezentace, tj. Světový pohár o "15 hráčích" i o "7 hráčích" a také Olympijské hry. Rugby

na Olympiádě uvidíme v roce 2000 v Sydney. FIRA byla pověřena organizací Mistrovství

světa juniorů, které získává stále více na popularitě a v letošním roce startuje v Itálii 32

mužstev. FIRA dále bude zajišťovat školení a zvyšování úrovně rozhodčích i trenérů.

Historickou změnou je, že od roku 1995 přestává být náš sport sportem amatérů, jak se tato

změna projeví, ukáže až budoucnost

Obrázek 41. William Webb Ellis.

Obrázek 42. Socha Williama Webba Ellise.

Obrázek 43. Pamětní deska Williama Webba Ellise.

Obrázek 44. Utkání ragby v 19. století.

6.2 Pohár Williama Webba Ellise

Obrázek 45. Pohár Williama Webba Ellise.

Pohár Williama Webba Ellise, nazývaný také "Webb Ellisův pohár" (the Webb Ellis Cup), je

trofejí pro vítěze Mistrovství světa v ragby. Cena je pojmenována po Williamu Webbu

Ellisovi, jehož federace RFU označila za "vynálezce" ragby.

Historie

Trofej vytvořila šperkařská dílna Garrard's na zakázku Mezinárodní ragbyové federace (IRB,

tehdy ještě International Rugby Football Board – IRFB). Pohár byl vytvořen na základě

trofeje z roku 1906, kterou zhotovila londýnská firma Carrington and Co. a která

představovala viktoriánské zpracování poháru od Paula de Lamerie z roku 1740.

Pohár vysoký 38 cm je vyroben z pozlaceného stříbra a opatřen dvěmi litými ozdobnými

uchy. Na jednom uchu je umístěna hlava satyra, na druhém hlava nymfy. Na přední straně

poháru jsou vyryty nápisy International Rugby Board a pod ním The Webb Ellis Cup. Pohár

se uděluje vítězi mistrovství světa od prvního konání této soutěže v roce 1987.

V roce 2002 při zahájení ragbyového MS v opeře v Sydney tehdejší předseda IRB Vernon

Pugh navrhl, aby země, jež trofej získá třikrát, ji získala natrvalo s tím, že se poté bude hrát o

druhý pohár. Pugh zemřel v dubnu následujícího roku a o jeho návrhu se nikdy oficiálně

nejednalo.

Během kvalifikace na MS v ragby v roce 2003 pohár putoval po australských klubech a poté

byl čtrnáct dní před finále MS vystaven ve Státní knihovně v Sydney. Během šampionátu před

finále mezi týmy Austrálie a Anglie v roce 2003 se o Pughově návrhu začalo znovu

diskutovat, protože Austrálie mohla MS vyhrát potřetí (předtím zvítězila v letech 1991 a

1999). Australská ragbyová federace však tento návrh nikdy oficiálně nevznesla a finále

nakonec stejně vyhráli Angličané.

Co možná nevíte

Pohár má přezdívku "Bill", jak jej pojmenoval australský centr Anthony Herbert, po

jeho zisku v roce 1991. Australská média trofej takto nazývala i v průběhu šampionátu

v roce 1999. Australané tehdy vyhlásili kampaň s mottem "Získejme Billa zpět"

(Bring Back Bill), což se jim nakonec podařilo, když ve finále porazili Francii a

získali tak titul mistrů světa podruhé.

Austrálie je jedinou zemí, která tuto cenu získala dvakrát.

Před svou návštěvou v České republice v roce 2006 byl pohár vystavován v Kanadě

při příležitosti zápasu kanadského týmu proti USA v rámci kvalifikace na MS v ragby

2007. Po tomto vítězném utkání postoupila Kanada na MS.

V době od května do listopadu 2006 putoval na turné po Francii ragbyový vlak o

čtyřech vozech, který za 190 dnů zastavil či zastaví v mnoha městech. Jeho účelem je

propagace Mistrovství světa 2007. Vlak mimo jiné veze i tuto trofej. Jednou z jeho

zastávek bylo i město Menton, kde William Webb Ellis prožil poslední měsíce svého

života a kde je také pohřben.

Od roku 1987 bojují každé čtyři roky nejlepší ragbyová mužstva světa o pohár Williama

Webba Ellise.

1987 – Austrálie

finále: Nový Zéland–Francie 29:9

1991 – Velká Británie, Francie

finále: Anglie–Austrálie 6:12

1995 – Jižní Afrika

finále: Jižní Afrika–Nový Zéland 15:12

1999 – Velká Británie, Francie

finále: Austrálie–Francie 35:12

2003 – Austrálie

finále: Austrálie–Anglie 17:20

2007 – Francie

finále: Anglie–Jižní Afrika 6:15

6.3 Historie ragby v ČR

Historie rugby v ČR První počátky možno zaznamenat do roku 1895, kdy všestranný český

sportovec Rössler-Ořovský přivezl z Anglie první rugbyový míč. Se skupinou nadšenců se

snažil nacvičit rugby v Českém yachtklubu, ale k sehrání veřejného utkání nedošlo. První

utkání na půdě tehdejšího Československa viděla však Bratislava. Na vzniku Čs. športového

klubu Slavia Bratislava v roce 1925 měl podstatný podíl anglický vicekonzul pan Dowden.

Mužstvo tvořili úředníci konzulátů, ale i Slováci. V blízké Vídni hráli rugby tehdy již rugbisté

klubů Wiener Amateure a Wiener Sportklub. Tak v roce 1925 v Bratislavě došlo k

přátelskému utkání mezi domácí Slavií a vídeňským Amateure, ve kterém hosté zvítězili 8:3.

O rok později ve Vídni naopak zvítězili bratislavští 6:5. Bratislavský klub, který však neměl

dlouhou dobu existence, se ale v roce 1927 přičinil spolu s Moravskou Slavií Brno sehráním

propagačního utkání v Praze o vznik prvního rugbyového klubu v Praze SK Slavia Praha.

Kolébkou rugby v naší republice je Brno, kde již v té době nejaktivněji pulsoval život

především ve sportovním klubu v Moravské Slavii Brno, kde v roce 1926 byl založen také její

rugbyový oddíl. Jedním z iniciátorů, který stál bezesporu u zrodu, byl redaktor Ondřej Sekora

(nar. 25. 9. 1899, zemřel 4. 7. 1967). Akademický malíř, redaktor brněnských Lidových

novin, autor mnoha dětských knížek, stvořitel Ferdy Mravence, zakladatel československého

rugby. Studoval na gymnáziu v Brně a ve Vyškově, studia dokončil po válce 1919. Začal

studovat právnickou fakultu v Brně a zároveň kreslil pro časopisy. V roce 1921 studia přerušil

a vstoupil do redakce Lidových novin jako kreslíř a redaktor. Redigoval také časopis SPORT

(od roku 1926). Jako novinář často cestoval (v létech 1924 a 1927 pobýval ve Francii). Sám

velmi rád cvičil a sportoval a jedině jeho tělesná odolnost mu umožnila přečkat žalářování v

nacistických koncentračních táborech. Rugby poznal při svých studiích v Paříži. Od ledna

1926 uveřejňoval v brněnském časopisu SPORT pravidla přeložená z francouzštiny,

angličtiny a němčiny. Ondřej Sekora byl zakladatelem rugby u nás, překladatelem pravidel,

organizátorem, trenérem, rozhodčím a dokonce i v létech 1927-28 předsedou druhého ústředí

čs. rugbyového sportu tehdejší "Československé asociace rugby-footballu", ale ve skutečnosti

nikdy rugby nehrál. Méně známý byl jeho dobrý kamarád, o šest let mladší František Ruber

(nar. 10. 7. 1905, zemřel 20. 5. 1994). Narodil se ve Vídni, ale po přestěhování s rodiči do

Brna v roce 1918 začal s plaváním a fotbalem spolu s hercem Ladislavem Peškem právě v

Moravské Slavii, později patřil k všestranným úspěšným sportovcům v několikadisciplínách

ve Vysokoškolském sportu v Brně. S rugby se seznámil v Tours, kde studoval na zdejší

univerzitě "elementární kurs francouzštiny", a kde se zúčastnil i několika tréninků rugby.

Spolu s O. Sekorou začali překládat pravidla, patřil ke spoluzakladatelům Československé

federace rugby-footballu, kde se stal jednatelem. Byl členem mužstva Československa, které

se 22. května 1927 střetlo v prvním neoficiálním utkání v historii s Rumunskem v Bratislavě,

na hřišti I. Čs. Š. K. Bratislava. V tomto utkání hosté zvítězili 23:6. Není bez zajímavosti, že

kromě kapitána mužstva F. Rubera hráli v mužstvu z Moravské Slavie Svozil, Janoušek,

Štourač, pět hráčů ze Slávie Bratislava, vicekonsul Dowden, Nichols, Maršiš Š. a J., Jurkovič

a Dohnal, dva z AK Žižka i čtyři Jihoafričané: Nicholls, Dr. Uys, Dr. Toit a Thorp z Wiener

Amateure. František Ruber byl tudíž prvním kapitánem naší rugbyové reprezentace v celé

historii !

Rokem založení českého ragby je rok 1926. Od tohoto roku se začíná psát ragbyová historie,

jejíž nejvýznamnější okamžiky přináší tento článek.

1926

Týdeník Sport uveřejňoval na pokračování pravidla ragby, která psal a sám ilustroval

Ondřej Sekora.

První historické utkání v Brně (9. 5.): SK Moravská Slavia–AFK Žižka Brno 31:17

První historické mezinárodní utkání v Brně (2. 6.): Slavia Brno–Wiener Amateure

12:12

1927

Propagační utkání, které se hrálo 7. 5. v Praze na Letné Slavia Bratislava–Moravská

Slavia Brno dalo podnět k založení rugbyového klubu SK Slavia Praha.

Vznikly další kluby: RC Praha, Vysokoškolský všestudentský klub Praha (VVK) a

Vysokoškolský sport Brno.

První neoficiální mezistátní utkání v Bratislavě: Československo (s hráči Wiener)–

Rumunsko 6:23

1928

Ustanovení Československého svazu rugby-footballu, který registroval 160 hráčů.

Předseda Trlica.

1929

První oficiální mistrovství Československa v ragby vyhrála Slavia Praha.

1930

V dubnu hostoval v Československu francouzský klub Stade Français, který hrál v

Praze.

1931

První mezistátní utkání v Lipsku (9. 11.): Německo–Československo 38:0

1934

Založení mezinárodní rugbyové federace FIRA v Paříži za účasti čs. zástupce dr.

Kratochvíla.

1935

Utkání Sparta–VVK Praha 3:3 bylo posledním předválečným ragbyovým utkáním.

Tím byla ukončena první etapa vývoje Československého rugby. Kluby zastavily

činnost.

1944

Harry Rust, který se dozvěděl, že ve skladech Strahovského stadiónu jsou ragbyové

míče, zahájil nábor se svými spolužáky Záhoříkem, Totuškem, Vaníčkem z gymnázia

z Křemencové ulice. Začaly první tréninky za účasti téměř 100 hráčů.

1946

Vznik brněnských oddílů Moravská Slavia, Sokol Brno I a Vysokoškolského sportu.

První mezizemské utkání v Praze (1. 5.): Čechy–Morava 32:9

První poválečné mezistátní utkání v Bussum (10. 11.): Československo–Nizozemsko

14:8

Vyšla knižně Pravidla rugby (autor dr. František Čech).

1948

První poválečný mistrovský titul získal LTC Praha.

1949

Utvořen oddíl ATK (Armádní tělovýchovný klub) Praha.

1950

Dlouhodobou mistrovskou soutěž, která se hrála poprvé ligovým způsobem, vyhrál

Sokol Brno I.

V Praze, v Brně a v tehdejším Gottwaldově byl zahájen výcvik ragby dorostenců.

1956

Naši ragbisté se utkali poprvé s reprezentačním celkem Francie.

Na základě negativního hodnocení ragby před armádními představiteli z úst trenéra

ledního hokeje SSSR A. Tarasova bylo zrušeno ragby v ÚDA Praha.

1957

Československo startuje s francouzskými, rumunskými a sovětskými ragbisty na

mezinárodním turnaji v Moskvě při Světovém festivalu mládeže a studentstva.

1965

Československý tým startoval v nové soutěži v Poháru národů FIRA, kde se utkal s

Itálií, Rumunskem a Francií.

1967

Akademický malíř Ondřej Sekora, zakladatel čs. ragby, zemřel 4. 7. 1967 ve věku 68

let.

1968

Reprezentanti ČSSR získali třetí místo v Poháru národů za Francií a Rumunskem.

Armádní ragbisté se přestěhovali z Bohdanče do Přelouče.

1971

Reprezentanti ČSSR vítězstvím nad Španělskem, Belgií a Jugoslávií postoupili do

skupiny "A". Změna bodování – od září je položení míče v brankovišti za 4 body.

1972

Čtvrté místo z ME juniorů v Římě je zatím nejlepší naše umístění v historii této

soutěže.

Prvním Ragbistou roku byl zvolen Jiří Skall.

1975

Reprezentanti ČSSR, kteří v tomto roce sestoupili ze skupiny A, hráli poprvé proti

Švýcarsku.

Vyškovští ragbisté získali všechny mistrovské tituly od mužů až po starší žáky.

1977

Reprezentanti ČSSR postoupili do A skupiny ME.

1978

V Praze se konal 36. kongres FIRA. Československo po sestupu reprezentantů ze

skupiny "A" ME na dobu pěti let vystoupilo ze soutěží FIRA.

1983

Návrat týmu ČSSR do soutěží FIRA.

Reprezentační tým poprvé hrál v Praze proti Tunisku.

1984

V Říčanech začalo 44 žen hrát ragby, což jim s pěti vzájemnými zápasy vydrželo celý

rok.

1985

Reprezentanti ČSSR absolvovali autobusem nejdelší cestu za svými soupeři. Na trase

8100 km (Praha–Lisabon–Casablanca–Praha) hráli poprvé s Portugalskem.

1986

V květnu v ČSSR startovali poprvé ragbisté z amerického kontinentu (výběr hráčů

Kanady). Zájezd organizovala kanadská organizace Sportovci proti bombám.

1987

Reprezentační mužstvo skončilo v ME skupiny "B" na 2. místě.

Mezinárodní turnaj kadetů o "Šišku Mladého světa" se konal s rekordní účastí týmů

(celkem 24, z toho 12 ze zahraničí).

1988

Hlavní cenu Olympijského výboru FAIR-PLAY získal ligový hráč Říčan Jaroslav

Mach (upozornil rozhodčího, že jemu uznaná čtyřka nebyla).

1990

Novým předsedou nově ustanovené Československé rugbyové unie byl zvolen Miloš

Dobrý.

1991

Na prvním MS juniorů se naše reprezentace umístila na 10. místě Ve Francii a Velké

Británii probíhal Světový pohár – mezi diváky zápasů SP byli i čs. ragbisté.

1992

Novým předsedou České rugbyové unie byl zvolen JUDr. Ladislav Procházka.

Juniorské reprezentační mužstvo se umístilo na MS na 8. místě v Madridu.

Čs. tým se zúčastnil v Catanii (Itálie) kvalifikace na MS '93 v rugby o sedmi hráčích.

Armádní ragbisté se z Přelouče přestěhovali do Pardubic.

Změna bodování – od září platí položení za 5 bodů.

1993

V kvalifikaci pro Světový pohár 1995 v JAR obsadilo reprezentační mužstvo ČR na

turnaji v Nizozemsku 2. místo za domácími ragbisty a před Izraelem.

1994

Reprezentace neúspěšně startovala v italské Brescii ve druhém kole kvalifikace pro

Světový pohár 1995 spolu s mužstvy Itálie a Nizozemska.

Na základě rozkazu ministra národní obrany č. 43/95 o činnosti kolektivních sportů v

armádě byl zrušen klub VTJ Pardubice.

1995

S cílem zkvalitnění mistrovství republiky mužů byl snížen počet účastníků na osm, s

tím, že závěrečné boje budou hrány systémem play-off. Celkově asi 10 českých

ragbistů navštívilo JAR, aby zde sledovalo některá z utkání MS 1995.

1996

Čestný diplom Olympijského výboru FAIR-PLAY '95 in memoriam byl udělen Janu

Navrátilovi, který zemřel při záchraně kamarádů ze sklepních prostorů klubovny, kde

unikal plyn.

Prvním vítězem play-off se stal RC Říčany.

1997

Čeští ragbisté hráli poprvé za velkou louží: junioři ČR v Jižní Americe na MSJ v

Chile, kde skončili třetí ve skupině B, tj. celkově na 15. místě, a veteráni Old Boys

Praha v severní Americe na Světovém festivalu veteránů v kanadském Vancouveru

1999

Veteráni Old Boys Praha hráli jako první český tým v Austrálii, kde se účastnili

dalšího ročníku Světového veteránského festivalu, a také na Novém Zélandě.

V Praze hraje za český tým v utkání Česko–Penguins RFC (27:31) mistr světa z roku

1995 Jihoafričan s českými předky Joel Stransky.

2001

Reprezentace Česka se probojovala do třetího kola evropské kvalifikace na MS 2003.

Mistrovský titul extraligy získaly Říčany.

V Praze se konal Kongres FIRA-AER (červen).

2002

Reprezentace Česka skončila ve třetím kole kvalifikace na MS 2003 na druhém

nepostupovém místě za Ruskem a před Nizozemskem.

Mistrovský titul KB Extraligy získala TJ Praga Praha.

Povodeň zničila hřiště, šatny a klubovnu Slavie Praha (srpen).

2003

Reprezentace Česka se v I. divizi ME FIRA-AER umístila na 4. místě.

Mistrovský titul KB Extraligy získal RC Tatra Smíchov.

Prezidentem ČSRU byl zvolen Eduard Krützner.

RK Petrovice vyhořely šatny a klubovna (prosinec).

2004

Reprezentace se udržela v I. divizi ME FIRA-AER.

Mistrovský titul KB extraligy získaly Říčany.

Nové hřiště otevřeli v Přelouči.

2005

ME “7” žen skupina B v Praze, na kterém hráčky Česka skončily na pátém místě

(květen).

Mistrovský titul KB Extraligy obhájili ragbisté RC Říčany.

Česko–Waratahs (Austrálie) 3:94 – exhibiční utkání v Praze v Edenu sledovalo 5 000

diváků (říjen).

2006

RC Slavia Praha otevřela nový ragbyový stánek v Praze v Edenu (duben).

Vznikl nový klub RC Sedlčany.

Ragbisté oslavují osmdesátiny ragby.

Mistrovský titul KB Extraligy získali potřetí za sebou ragbisté RC Říčany.

Národní tým bojoval v kvalifikaci na Mistrovství světa 2007.

Bylo zvoleno nové vedení ČSRU v čele s prezidentem Pavlem Teličkou.

Obrázek 46. Ondřej Sekora (1899-1967).

Obrázek 47. První pravidla ragby od Ondřeje Sekory.

Obrázek 48. Utkání v ragby v Anglii.

Obrázek 49. Utkání v ragby.

Obrázek 50. Pamětní obraz Williama Webba Ellise a jeho školy.

Obrázek 51. Utkání v ragby v Japonsku.

6.4 Ragby na Olympiádě

Ragby bylo poprvé představeno na OH v roce 1900 v Paříži, poté následoval Londýn 1908,

Antverpy 1920 a opět Paříž 1924. Krátce po posledních jmenovaných hrách olympijský

výborzrušil ragby jako olympijský sport, přestože vyprodalo více vstupenek než např. trat’ové

sporty. V roce 1928 olympijský výbor odmítl žádost o uvedení ragby na OH v Amsterodamu,

a to z těchto tří důvodů. Olympijský výbor kladl důraz na individuální sporty, množství

závodníků chtěl posílit ženskými závodnicemi, dále sport jako takový nebyl podporován

vstupem Británie, tak jak se předpokládalo. Bylo také kritizováno nevhodné chování

francouzských fanoušků a nedostatek mezinárodního zapojení

(www.rugbyfootballhistory.com). Zajímavé je, že po válce podporoval snahy o začlenění

ragby na OH jak socialistický SSSR, tak Jižní Korea. V anketě Washington Post (USA)

sledující zájem veřejnosti o sport, který by si přála na OH, vede drtivým náskokem ragby před

dalšími sporty, jako jsou frisbee, lacrosse, kriket a další sporty-pod 1% (Hronec 2003,

www.ragby.cz). K tomu, aby se rugby vrátilo opět na Olympijské hry, bylo třeba vytvořit

jednu světovou federaci. V roce 1994 se sešli zástupci IB a FIRA a dohodli se, že

reprezentantem rugby ve světě bude International Board a bude zajišťovat pořádání

vrcholných akcí reprezentace, tj. Světový pohár o "15 hráčích" i o "7 hráčích" a také

Olympijské hry. Rugby mělo premiéru na Olympiádě v Sydney v roce 2000. FIRA

bylapověřena organizací Mistrovství světa juniorů, které získává stále více na popularitě a v

roce 2006 startovalo v Itálii 32 mužstev. (www.rugby.cz). V současné době však mezinárodní

olympijský výbor neodsouhlasil, aby bylo ragby v sedmi zařazeno na program OH v Londýně

2012. (Ročenka 1926–2006).

BRITSKÝ/ ANGLICKÝ SOCIO-HISTORICKÝ KONTEXT, SPORT A RAGBY UNIE

Anglie je „kříženec“ národností, definována etnickými rozdíly a smíšenými kulturami.

Směsice kultur (např. Keltové, Římané, Anglo-Sasové a Normani) a model masové migrace

vytvořil cosi, co bylo nazváno Danielem Defoe jako „voříšek – míšenec“. (Roche,1998)

Ragby je v Anglii obecně přijímáno jako středověká lidová hra. Podstata ragby (unie) v Anglii

je vázána na společenskou vrstvou, amatérismus a model „gentlemana“. A vývoj moderního

ragby je ovlivněn celou řadou mocenských soubojů, které až do současností ochránily „étos“

anglického gentlemana. Anglická společenská struktura tak uchovala unii ragby a tradici

amatérismu. Jinak řečeno, Unie byla postavena na extrémně odolných společenských zvycích,

které tradičně lpěly na „bílé“ kultuře, vyšší-střední společenské vrstvě, universitně vzdělaných

mužích a je ukázkou historicky potlačovaného zápalu patriotismu. Sport poskytuje několik

národních kulturních paradoxů. Například soupeření Anglo-Sasové (Angličané) proti Keltům

v každoročním šampionátu 6 národností (Six Nation Championship). (Tuck, 2003). Fotbal, od

kterého se ragby odštěpilo, se stal výhradní doménou střední a vyšší společenské vrstvy-

mužů, kteří kodifikovali a organizovali něco, co bylo dosud relativně bez struktury a omezeno

na prostý lid a dělnické hry (Dunning a Sheard, 1979, Mason, 1980). Byly vytvořeny dva

hlavní herní proudy, společně s fotbalovou asociací 1863 a unií ragby 1871. Hry byly

rozšířeny podle regionů nebo národností nebo konečně podle účasti jednotlivých

společenských vrstev, což se nejvíce projevilo v 80. a 90. letech 18. století. Velký nárůst

účasti dělnické třídy nejen jako hráčů, ale také jako platících diváků v tomto období, nutně

podpořil snahy o profesionalismus v tomto sportu. Tento trend byl zaznamenán i v dalších

sportech, např. fotbal nebo kriket. V ragby byl však vývoj řešen velmi rozdílně, v porovnání s

ostatními sporty. Ragbyová fotbalová unie (Rugby Football Union RFU) prosazovala zásadně

amatérské myšlenky, které souvisely se sílícím olympijským hnutím v této době. To vedlo k

rozdělení a následnému odtržení severních anglických klubů a založení Severní unie

(Northern Union) v roce 1895 (Dunning a Sheard, 1979). Severní unie sice usilovala o

prosazování zásad amatérismu (v roce 1922 byla přejmenovaná na fotbalovou ragby ligu-

Rugby Football Leauge-RFL), ale byla také připravena tolerovat profesionály a dále měnit

některá pravidla hry, za účelem zvýšení atraktivity sportu a otevřenosti hry pro platící

publikum. Tyto změny byly zaznamenány v nových pravidlech, které byly vydané těsně po

rozdělení (v roce 1898). Od založení Severní ligy v roce 1895, byla profesionální liga ragby

hrána téměř výsadně v severní Anglii, v oblastech Yorkshire, Lancashire, Cumbriavelmi silně

se ztotožňovala s průmyslovou-dělnickou společenskou vrstvou. Na rozdíl od ostatních sportů

má proto organizační základnu v tomto regionu, ve městě Leeds v Yorkshiru. Tato prostorová

a kulturní identita – konkrétně asociace hry s oblastmi, kde probíhala nejvíce industriální

revoluce, s průmyslovou dělnickou třídou a s mužstvím této společenské vrstvyměla vliv na

vývoj tohoto sportu v budoucnosti. (Roche, 1998, Petersen, 1996) Sociální kontext této hry –

hlavně dělnický charakter a kořeny hry jsou velmi často nadsazovány. Sociální původ hry je

však ovlivněn konkrétní částí britské střední třídy speciálně ne těmi, kteří prošli systémem

soukromých škol v Anglii a kteří tak ovlivnili většinu sportů vznikajících v tomto období. Ti,

kdo stáli v čele ragby klubů, byli podnikatelé nebo průmyslníci v daných oblastech a právě ti

se zasloužili o pozdější rozdělení. Naopak v jižní Anglii tvořila základnu hlavně střední

společenská třída, která prosazovala amatérismus a byla tak reprezentantkou unie ragby

(Rugby Union). Požadovala, aby měli všichni hráči zaměstnání. Dělnická třída byla

vyloučena ze hry, a proto se zajímala spíše o profesionální fotbal. Naproti tomu, na

průmyslovém severu bylo nutné, aby ragby kluby byly schopny konkurovat profesionálnímu

fotbalu. Profesionální, regionální a třídní identita ligy ragbistů(RFL) má proto svůj původ v

rozdílných sociálně-ekonomických souvislostech severní a jižní Anglie v 19. století, více než

v bezprostředním kulturním vývoji britské dělnické třídy.

Kultura britské ragbyové ligy je ukázkou problémů spojení kolektivní identity s lokálním

prostředím a obecnou regionální specifikací severní Anglie. Pravdou je, že na rozdíl od

ostatních sportů, tento sport reprezentuje kolektivní kulturní identitu „národa“. Od dob vzniku

ragby, ke konci 19. století, tato hra byla, je a bude spíše lokální záležitostí než národním

sportem. V podstatě ragbyová liga je nositelkou národní identity stejně jako ragbyová unie. Ta

se stará o „národní“ sporty ve Walesu, na Novém Zélandu, v Jižní Africe a zároveň přináší

mezinárodní uznání. Dále umožňuje sehrání důležité role jednotlivých národních identifikací

a diferenciací mezi Anglií, Francií, Austrálií, Irskem, Skotskem a dalšími zeměmi. (Roche

1998).

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

52. Kdo byl zakladatelem ragby?

53. Kde vzniklo a ve kterém století?

54. Od jakého sportu se ragby oddělilo?

55. Jak probíhalo ragby na Olympiádě?

56. Jaká je stručná historie ragby v Čechách?

57. Jakým způsobem se šířilo ragby po světě?

58. Jaká je stručná historie Poháru William Webb Ellis?

7 Historie volejbalu

7.1 Historie volejbalu ve světě

Jsou známy dvě různé verze počátků volejbalu. V neoficiální verzi se udává, že s volejbalem

začali hasiči v Chicagu, kteří si krátili volné chvíle, kdy právě nehořelo, házením míče přes

natažený provaz. Komu balon upadl na zem, dopustil se chyby. Kvůli zrychlení hry pak hráči

zkoušeli míč odbíjet - a tak vzniklo nové sportovní odvětví.

V roce 1895 chtěl profesor W. G. Morgan ve Springfieldském gymnáziu nahradit málo

emocionální gymnastická cvičení něčím zajímavějším. Toužil po hře s menšími silovými

a kondičními nároky (např. oproti basketbalu) pro všechny věkové kategorie. Tak se rozhodl,

že v tělocvičně upraví tenisovou síť do výšky 183 cm a řekl studentům, aby přes tu síť začali

odrážet basketbalový míč (Sobotka, 1995). Poté se basketbalový míč nahradil gumovou duší,

ale později dal Morgan zhotovit první volejbalový kožený míč s duší (Příbramská, 1989).

Obrázek 52. W. G. Morgan.

Původní název volejbalu nesl „mintonette“, ale tento název se uchytil jen rok a poté byl

„mintonette“ přejmenován A. L. Halstetem na „to volley the ball“, což v překladu znamená

„odrážení míče“. (Sobotka, 1995)

V roce 1986 jsou dána nová pravidla, která uveřejnil J. J. Cameron. Parametry hřiště byly

7,65 m x 15,33 m a síť byla ve výšce 1,98 m od země. Co se týče podání, podávající musel

stát jednou nohou na čáře, míč musel být udeřen rukou a hráč měl k dispozici dva pokusy.

Míč byl charakterizován jako gumová duše krytá kůží nebo plátnem. V této době se hrálo na

ztráty. Míč, který se dotknul sítě, s výjimkou prvního podání, byl brán jako mrtvý míč a míč

který dopadl na čáru, se počítal jako míč mimo hřiště. Dotknul-li se nějaký hráč sítě, byl tento

míč také počítán jako mrtvý. Volejbal mohl hrát jakýkoliv počet hráčů. Bylo zakázáno držení

míče. Míč, který se odrazil od jakéhokoliv předmětu mimo hříště, byl dobrý (byl ve hře) a

hráči mohli dále hrát. Nejprve se volejbal hrál převážně v tělocvičně, pro zpestření zimního

období, ale zanedlouho studenti začali volejbal hrát i ve volné přírodě, na koupalištích apod.

Brzy se volejbal stal jednou z nejoblíbenějších rekreačních her v amerických školách

(Buchtel, 2006).

Stručný přehled vývoje:

1895 William G. Morgan založil hru s názvem „mintonette“, později nazvaný volejbal.

1896 Byl založen první volejbalový tým Holyoke YMCA.

1928 Vznikla americká volejbalová asociace.

1930 Vznikl v Kalifornii plážový volejbal, který hráli dva hráči.

1948 Uskutečnil se první evropský šampionát v Římě, kde zvítězil tým Československa.

1949 První mistrovství světa mužů ve volejbale.

1964 Se stává olympijským sportem. Zlatou medaili v mužské kategorii získal tým SSSR

a v ženské kategorii tým Japonska.

1973 Proběhl první světový pohár žen ve volejbale v Uruguayi, kde zvítězilo družstvo ze

SSSR

1983 Vznikla asociace profesionálních volejbalistů.

1987 První mistrovsví světa v plážovém volejbale v Brazílii.

1995 100 let od vzniku volejbalu. Byla založena Morganova trofej

1996 Plážový volejbal poprvé na olympiádě (Giddens, 2005).

Z USA se dostává volejbal v roce 1900 do sousední Kanady. Ve stejném roce se volejbal

začíná hrát v Indii. Další zprávy o šíření volejbalu jsou ze Střední Ameriky, v Kubě roku 1905

a Peru roku 1910. Do Uruguaye přináší volejbal v roce 1912 pan Hopkins a již

v roce 1915 je zde založena první národní volejbalová federace. V Tokiu a Japonsku zavedl

volejbal roku 1908 pan Ohmori. O dva roky později je volejbal znám na Filipínách, kolem

roku 1913 i v Číně. V Asii dostává volejbal vlivem místních podmínek a mentality hráčů

specifický charakter. Postupně mizí rekreační způsob, hraje se na větším hřišti a objevují

se prvky závodního pojetí hry. Tyto odlišnosti se projevují i v pravidlech. Hraje se s větším

počtem hráčů (16, 12, 9), není omezen pohyb hráčů po hřišti, každá chyba se trestá bodem a je

možnost dvou podání.

Obrázek 53. Volejbal ve volných chvílích na začátku 20. století.

Obrázek 54. Volejbal ve školním provedení v roce 1952.

Do Evropy se dostal volejbal v roce 1917. Zasloužili se o to vojáci USA bojující v 1. světové

válce na území Francie. Zásluhou amerických vystěhovalců se objevuje v Litvě, Estonsku,

Lotyšsku a postupně se šíří do dalších evropských států (Táborský, 2004). V roce 1915 se

začal hrát v Rusku a v červenci 1923 se v Moskvě uskutečnilo první volejbalové utkání řízené

rozhodčím. Toto utkání se stalo důležitým momentem v dalším vývoji volejbalu v tehdejším

SSSR (Buchtel, 2006).

7.2 Historie volejbalu v Čechách

V letech po I. světové válce organizovalo ministerstvo národní obrany šestitýdenní cvičitelské

kursy. Tyto kursy se konaly ve Strakově akademii a jejich účastníci spávali

v kasárnách na Pohořelci. Samotný výcvik pak probíhal na hřišti Slávie na Letné.

Technickými a odbornými pracovníky kursů byli profesor J. A. Pipal, kapitán Machotka

a instruktor J. W. Yonger. Hlavní náplní kursů byla v té době lehká atletika. Hlavní aktér

těchto kursů, profesor Pipal, připravoval v kursech také závodníky na první poválečnou

olympiádu v Antverpách. Díky mezinárodním stykům poznali účastníci kursů jako první

v nové republice i u nás dosud velmi málo známé hry jako volejbal, basketbal a další tzv.

americké hry. Od roku 1921 začal dostávat volejbal u nás organizační strukturu, proto právě

tento letopočet uvádíme jako počátek organizovaného volejbalu u nás. V roce 1923 vyšla

první oficiální pravidla pro volley-ball, basket-ball, playgroundball a hand-ball. Vydalo je

vydavatelské oddělení organizace YMCA v Československu. J. A. Pipal od roku 1919 působil

v Praze jako ředitel YMCA. Young Mens Christian Association byla mezinárodní

kosmopolitická pseudonáboženská organizace mladých mužů, sledující buržoazně politické

a ekonomické cíle pod rouškou kulturní propagandy. V roce 1921 YMCA ustanovila první

volejbalovou organizaci u nás – Volejbalový svaz.

V prvních letech hra pod vysokou sítí dostala české jméno podbíjená. Existovalo i několik

podob anglických názvů: wolley-ball, wolleyball, volley-ball i volleyball. V padesátých letech

se pak tyto názvy přestaly téměř používat, neboť bylo nařízeno používat český termín

odbíjená (Kaplan & Buchtel, 1987).

Volejbal se postupně stával oblíbeným a postupně se šířil do středisek YMCA,

vysokoškolského sportu, na střední školy a také do dělnických tělovýchovných organizací,

Sokola, Orla apod. Největší oblibu si získal volejbal u studentů vysokých škol a prvním

oddílem se stala Strakova akademie. Dále také vzniklo družstvo Vysokoškolský volejbalový

klub Praha a z mimopražských to byla vysokoškolská družstva Brandýs, Jičín, Jindřichův

Hradec, Klatovy apod. Nejmenší popularitu měl volejbal na vysokých školách v Brně. Velký

zájem o volejbal měly také družstva středních škol. V roce 1921 v Pardubicích, se

volejbalového turnaje zúčastnilo 54 středních škol (Buchtel, 2006).

V roce 1924 byl založen ČVBS (Český Volejbalový a Basketbalový Svaz). V témže roce se

hrála první oficiální soutěž - mistrovství republiky mužů. Vítězem se stal tým pražské

Strakovy akademie (vysokoškolský volejbalový klub). Ten se stal mistrem i v roce 1926, kdy

mu byl předán poprvé putovní pohár. Věnoval jej Dr. Smotlacha. V roce 1929 se poprvé stalo

mistrem republiky sokolské družstvo – Sokol Kroměříž. V roce 1930-31 zvítězila opět

Strakova akademie, v roce 1932 svůj triumf zopakoval Sokol Kroměříž.

Rozvoj volejbalu také velmi ovlivnilo trampské hnutí. V roce 1932 byl vytvořen sportovní

svaz – Trampská volejbalová liga. Tato liga měla desetkrát větší počet registrovaných hráčů

než ČVBS. Avšak v roce 1936 dochází ke sloučení Trampské volejbalové ligy s ČVBS.

V roce 1946 vzniká mezinárodní volejbalová federace (FIVB) a k ní přidružený

Československý volejbalový svaz (ČVS), jehož prvním předsedou se stal J. Havel. V roce

1948 se potom koná první mistrovství Evropy v Římě a Čechoslováci vyhrávají první

historickou zlatou medaili. První mistrovství Evropy žen se konalo v témže roce v Praze,

stejně jako první mistrovství světa mužů v roce 1949. Na něm obsadily naše výběry druhá

místa za suverénním Sovětským svazem. Volejbal jako sportovní odvětví se v naší republice

za více než osmdesátileté trvání přeměnil z nenáročné doplňkové a kompenzačně – rekreační

hry v jeden z nejmasovějších sportů. Plně se uplatňuje v rovině vrcholové, výkonnostní

a rekreační, tedy v nejrůznějších organizačních formách ale i neorganizovaně (Kaplan &

Buchtel, 1987).

Na základě zkušeností mužů se u nás rozvíjel i volejbal žen. První utkání se hrála ve druhé

polovině dvacátých let. Pravidla pro ženy byla od pravidel mužů odlišena pouze výškou sítě.

Od roku 1931 hrály ženy oficiální mistrovské soutěže (Buchtel, 2006).

7.3 Historický vývoj pravidel volejbalu

V roce 1897, v počátcích volejbalu, byla pravidla docela odlišná od dnešních. Hrálo se na

devět směn, přičemž jedna směna představovala jedno uvedení do hry (podání) na každé

straně hřiště. Počet hráčů byl neomezen. Hrací plocha měla rozměry 7,65 x 15,23 m, výška

sítě byla 198 cm, míč měl obvod 63,5 - 68,6 cm a vážil 255 - 340 g. Byl povolen „dribling“,

což bylo nadrážení balonu jedním hráčem vícekrát za sebou.

1910 zvýšila se síť na 213 cm, dribling byl zakázán a začalo se hrát na sety do

jednadvaceti

1917 omezil se počet hráčů na šest, síť se zvýšila na 244 cm a sety se hrály do patnácti

bodů

1920 hřiště pod sítí rozděleno středovou čárou, vydána první česká pravidla hry

1922 počet odbytí omezen na tři, zákaz smečování zadních hráčů ze sítě

1926 vydána první oficiální pravidla ČVBS

1944 hřiště dostává stávající rozměry 18x9 m, výška sítě je stanovena na 245 cm pro muže

a 225 cm pro ženy.

1950 zavedena útočná čára -“třímetrová“.

1963 výška sítě upravena naposledy na dnešních 243 cm pro muže a 224 cm pro ženy,

váha míče stanovena na 250-280 g, obvod 65-67 cm. Pouze kapitán družstva se

může obracet na rozhodčího s dotazy

1964 Pravidla smějí být nadále měněna pouze jednou za čtyři roky na olympijském

kongresu FIVB. Dovoleno samovykrývání blokaře

1968 dovoleno blokovat podání soupeře

1972 zavedena oficiální gestikulace rozhodčích, poprvé zavedeny anténky (9,4 m od sebe)

1976 posunutí vzdálenosti antének na 9m, dotek bloku není počítán jako prvé odbití

družstva

1980 nová koncepce textu pravidel FIVB upravuje výšku stropu, intenzitu osvětlení,

číslování dresů a tresty pro hráče i lavičku

1984 zákaz blokování podání soupeře

1988 rozhodující set se hraje systémem „tie – break“ (zkrácená hra) a sety jsou limitovány

17 – ti body

1992 rozhodující set není limitován sedmnáctým bodem a musí skončit rozdílem dvou

bodů

1994 povoleno hraní kteroukoliv částí těla, zóna podání rozšířena na 9 m (dříve jen 3 m),

změny pravidel možné provádět i mimo čtyřleté období

1996 tlak míče snížen na 0,300 - 0,325 kg/cm2, (4,26 – 4,61 psi)

1998 hra na tři sety do 25 bez „ztráty podání“, případný pátý „tiebreak“ do patnácti bodů -

vždy s rozdílem dvou bodů, hraje se s barevným míčem (v současnosti je

homologován FIVB míč modro-žluté barvy). Je zaveden post libero - hráč zpravidla

menšího vzrůstu, hbitý, střídá kteréhokoliv hráče zadní řady, nesmí útočit, jeho

funkce je čistě obranná. Je zaveden technický „time – out“ 90s při osmi a šestnácti

dosažených bodech a tresty se signalizují kartami (napomenutí je ústní, žlutá karta je

trest – družstvo ztrácí rozehru a hráč zůstává ve hře, červená karta znamená

vyloučení – družstvo ztrácí rozehru a hráč nesmí hrát do konce setu a červená a žlutá

karta zároveň znamená diskvalifikaci – ztráta rozehry a vyloučení hráče ze zápasu)

2000 po provedeném podání možnost doteku sítě míčem

2009 každé družstvo má právo určit z hráčů až 2 specializované obranné hráče – „libera“

Otázky ke kapitole:

Ikona6a

59. Kdy a kde vznikl volejbal?

60. Kdo volejbal založil a proč?

61. Jaká je stručná historie volejbalu ve světě?

62. Jakým způsobem se dostal volejbal do Evropy?

63. Jaká je stručná historie volejbalu v Čechách?

64. Jaké jsou podle Vás zásadní mezníky ve vývoji pravidel ve volejbalu?

8 Literatura

Achmerov, E. K (1981). Volejbal v škole. Minsk.

Anonymous. FLORBAL Škvorec. Retrieved 25. 3. 2013 from World Wide Web:

http://florbal.qfoto.eu/index.php?option=com_content&view=article&id=62:historie-

florbalu&catid=42:o-florbalu&Itemid=88

Anonymous. Fotbalová historie. Retrieved 25. 3. 2013 from World Wide Web: http://fotbal-

historie.7x.cz/rubriky/freestyle-fotbal

Anonymous. Lhokamo Praha. Retrieved 25. 3. 2013 from World Wide Web: http://lhokamo-

praha.sweb.cz/historie.html

Anonymous. National Geographic česko. Retrieved 25. 3. 2013 from World Wide Web:

http://www.national-geographic.cz/detail/infografika-dejiny-fotbalu-zacaly-rvackou-23018/

Anonymous. WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie. Retrieved 25. 3. 2013 from World Wide

Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Florbal

Black, D. R., & Nauright, J. (1996). Rugby and the South African Nation. Sport.

Buchtel, J. (2006). Teorie a didaktika volejbalu. Praha: Karolinum.

Buchtel, J., & Ejem, M. (1981). Odbíjená. Praha: Olympia.

Carroll, R. (2003). Racism in South African Rugby. Guardian Charleston.

Collins, T. (1996). Myth and reality in the 1895 rugby split. Sheffield Hallam University.

Dobrý, L. (1977). Didaktika sportovních her. Praha: SPN.

Dobrý, L., & Seminigovský, B. (1988). Sportovní hry. Výkon a trénink. Praha: Státní

pedagogické nakladatelství.

Dobrý, L., & Velenský, E. (1987). Košíková. Teorie a didaktika. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství.

FIBA. (2004). Pravidla basketbalu. Praha: ČBF.

Fiedler, M. (1987). Volleyball.Berlin. Münster: Phillipka Sportverlag.

Floris, J. G. & van der Merwe (1998). Rugby in the Prisoner - of - War Camps During the

Anglo- Boer War of 1899–1902. Football Studies.

Giddens, S, & Giddens. (2005). Volleyball Rules, Tips, Strategy, And Safety. New York:

Rosen Publishing Group.

Giddens, S, & Giddens. (2005). Volleyball Rules, Tips, Strategy, And Safety. New York:

Rosen Publishing Group.

Grundlingh, A., & Odendaal, A. (1997). Beyond the Tryline. Rugby and South African

society. Journal of Sport History. 54, 13.

Harre, D., et al. (1973). Nauka o sportovním tréninku. Praha: Olympia.

Choutka, M. (1976). Teorie a didaktika sportu. Praha: SPN 1976.

Choutka, M. et al. (1976). Sportovní hry. Praha: SPN.

Jackson, S. J. (1998). Life in the fast lane. International Review for the Sociology. University

of Otago, New Zealand.

Jančálek, S. et al. (1990). Házená. Teorie a didaktika. Praha. SPN.

Kadlecová, R. (2003). Softball v tělesné výchově na základních školách. Diplomová práce.

Brno: FSpS MU.

Kaplan, O, & Buchtel, J. (1987). Odbíjená (Teorie a didaktika). Praha: Státní pedagogické

nakladatelství.

Kaplan, O. (1999). Volejbal. Praha: Grada Publishing.

Kaplan, O., Buchtel, J., &. Zoula, V. (1989). Didaktika volejbalu ve školní tělesné výchově.

Praha: SPN.

Kneet, M. et al. (1953). How to Improve Your Softball. New York.

Knobloch, P. (1987). Softball, baseball pro trenéry všech tříd. Praha: ČÚV ČSTV.

Matiašek, V. et al. (1959). Taktika odbíjené. Praha: STN.

Maxwell, L., Howell, Linguy, Xie, & Wilkes, B. (2001). The Wallabies A Definitive History

of Australian Text Rugby. Sporting traditions.

Nielsen, H. (1906). Vejledning i haanbold. Kobenhavn: Indaettens.

Petersen, R. (1996). Parable of the Kingdom: Rugby and Race. The Christian Century,

Procházka, K. (1984) Fotbal to je hra, 1. vyd. Olympia. Praha.

Příbramská, A. (1989). Volejbal. Praha: Olympia.

Příbramská, A. et al. (1989). Volejbal, učební texty pro trenéry 3. třídy. Praha: Olympia.

Rijecký, A. (1982). Basketbal, Učebné texty pre školenie trenérov III. Triédy. Bratislava:

Šport, slovenské tělovýchovné nakladatelstvo.

Rijecký, A. (1982). Basketbal, Učebné texty pre školenie trenérov III. Triédy. Bratislava:

Šport, slovenské tělovýchovné nakladatelstvo.

Ročenka 1926 –2006: 80 let českého ragby. Praha: Česká ragbyová unie, 2006.

Roche, M. (1998). Sport, Popular Culture and Identity. University of Brighton, CSRC

Rovný, M. et al. (1964). Volejbal. Bratislava: SV ČZTV.

Rovný, M. et al. (1976). Športové hry. Praha: SPN.

Rugby Racial Controversy in South Africa Opens Old Wounds. The post and Courier sports

historia. Culture, Politics and Power in the Old and New South Africa. Journal of sport

history, 1999.

Sláma, Z. (1984). Ragby: technika, taktika, metodika nácviku, trénink. Praha: Olympia.

Smith, R. (1998). Velká encyklopedie basketbalu. Praha: Nakladatelství Václav Svojka & Co.

Sobotka, V. (1995). Teorie a didaktika odbíjené. Brno: OL PRINT.

Stibitz, F. (1968). Odbíjená. Praha: Olympia.

Stibitz, F. (1968). Pálkovaná. Praha: Olympia nakladatelství ČSTV.

Stibitz, F. (1982). Informace o méně známých sportovních hrách. Praha: Univerzita Karlova.

Süss, V. (2003). Softball a baseball. Praha: Grada.

Táborský, F. (2004). Sportovní hry. Základní pravidla-organizace-historie. Praha: Grada

Publishing.

Táborský, F. (n.d.). Historie házené. Retrieved 11. 3. 2013 from World Wide Web:

http://www.svaz.chf.cz/content.aspx?contentid=2693

Tobolka, A. et al. (1983). Volejbal pro trenéry 2. třídy. Učební texty. Praha: Olympia.

Tobolka, A.et al. (1963). Odbíjená mládeže. Praha: STN.

Tuck, J. (2003). The Men in White. International Review for the Sociology of Sport Winning

the Future. The Economist.

Vasilko, T. (2004). História basketbalu (1923-2003): z pohledu Banskej Bystrice. Banská

Bystrica: MAGENTA – Vlkanová.

Vašíčková, Š. (2009). Ragby-historicko společenský vývoj hry u nás a v zahraničí. Tělesná

kultura, 2009, 32(1), 73–87.

Votík, J. (2001) Trenér fotbalu „B“ licence, Olympia, Praha.

www. cesky-volejbal.cz/

www.atlantrugby.com/

www.beach.cz

www.buzzle.com

www.cs.wikipedia.org/wiki/Olympijsk%C3%A9_hry

www.cs.wikipedia.org/wiki/Pl%C3%A1%C5%BEov%C3%BD_volejbal

www.cs.wikipedia.org/wiki/Volejbal

www.cs.wikipedia.org/wiki/Volejbal

www.cvf.cz

www.cvf.cz/?clanek=400

www.cvf.cz/?clanek=428

www.cvf.cz/?clanek=4542

www.cvf.cz/?clanek=491

www.inventors.about.com/od/uvstartinventions/a/Vollyball.htm

www.ragby.cz>

www.rugbyunion.cz>

www.sarugby.net/>

www.skmeteor.estranky.cz/

www.volejbal- brno.cz/index.php

www.volejbal.cz

www.wesclark.com