Invektivy proti Všehrdovi z let 1494—1509

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Invektivy proti Všehrdovi z let 1494—1509Author(s): JAN MARTÍNEKSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 107, Čís. 4 (1984), pp. 246-254Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23462502 .

Accessed: 14/06/2014 21:02

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 21:02:51 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23462502?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Invektivy proti Všehrdovi z let 1494—1509

JAN MARTINEK (PRAHA)

V článku „Starší období Všehrdovy literární činnosti" (LF 104, 1981, 90—101) jsem záměrně ponechal stranou literárně dochované zprávy o Všehrdově soukro mém životě. Zde naopak z těchto informací vycházím, ale nevěnuji jim hlavní

pozornost. Tato zlovolně formulovaná a s vybraným literárním vkusem a taktností

sotva slučitelná tvrzení chci podrobit rozboru jen potud, pokud je to nezbytné pro dataci a interpretaci jiných soudobých literárních památek.

Iniciátorem a zčásti i pisatelem invektiv proti Všehrdovi byl Jan z Pibry, velmi pravděpodobně totožný s Janem z Domaslavě (srov. LF 104, 1981, 54, pozn. 9). Otázkou totožnosti, o níž bylo již mnoho psáno, se zde nebudu zabývat, pro účely tohoto článku budu identitu předpokládat a důsledně mluvit o Janu z Pibry i tam, kde se v dokladech — zejména starších — vyskytuje jméno Jana z Domaslavě. Některým Pibrovým zprávám o Všehrdovi dával literární formu Bohuslav z Lobkovic. O šíření jeho výtvorů se staral opět Jan z Pibry, který zasílal jejich opisy vybraným adresátům (LF 104, 1981, 54n.). Pibrova auto kritičnost a snad i kritický přístup vydavatelů 16. stol. způsobil, že se Pibrovy protivšehrdovské polemiky, které byly zřejmě příliš výmluvným svědectvím autorova primitivismu a chatrného vzdělání, nezachovaly. Neznáme ani Všehrdo

vy projevy namířené proti literárním odpůrcům. Výjimkou jsou pouze verše z konce roku 1493 přičítané Všehrdovi (LF 104, 1981, 57—65), které daly podnět k výměně názorů mezi ním na straně jedné a Pibrou a Lobkovicem na straně druhé.

Pro úsporu místa a přehlednost budu nadále užívat těchto zkratek a značek: d Farrago poematum ( + Appendix), 1570; v. Rukověť 3,179

j Všehrd, O právích . . . knihy devatery, vyd. H. J i r e č e k, Praha 1874

r Spisy Bohuslava Hasištejnského... 1, vyd. B. Ryba, Praha 1933

t Listář Bohuslava Hasištejnského ..vyd. J. Truhlář, Praha 1893

tr J. Truhlář, Humanismus a humanisté, Praha 1894

x Bohuslai Hassensteinii a Lobkowicz Epistulae, ed. J. Martínek et D. Martínková, 1,

Epistulae de re publica scriptae, Leipzig 1969

y idem 2, Epistulae ad familiares, Leipzig 1980

Podrobnější citace jsou v Rukověti 3 a v edicích x, y. Číslo připojené ke zkratce nebo značce bez

bližšího označení znamená stránku, další číslo po čárce řádek (jen při citaci textu v edicích). Jinak se

odkazuje též k číslům listů (= č.).

Záznamy Jeronýma z Hradešína podávají k 3. 11. 1508 tuto zprávu: Hoc die M. Victorynus ex Wssehrd copulatus est matrimonio cum Appolonia in Hut pellice sua (Magyar Tudományos akadémia konyvtára: G. Ráth 1501; na bohemi kální obsah vpisků v knize upozornil a text citovaného záznamu uveřejnil J. H e j n i c, LF 107, 1984, 45; viz též pozn. 3 na téže str.). Jde o zápis zdánlivě málo významný: Všehrdův sňatek s Apolenou z Huti byl v novodobé literatuře dobře doložen pramennými zprávami, Hradešínovy poznámky doplňují pouze datum sňatku. A přece právě tato datace otvírá nové možnosti bádání. Jednu z cest

naznačuje v pozn. 3 již Hejnic sám. Truhlář (t 206) vyslovil domněnku, že jedna ze dvou osob, jíž se týká list Bohuslava z Lobkovic datovaný 13. 1. bez roku, je Všehrd. To připustila též naše edice y 205, kde je týž Lobkovicův dopis označen číslem 159: „Si in hac epistula de V i c t o r i n o re vera scribit Hassensteinius, quod et nos concedere parati sumus..." Na Všehrda ukazují

246



INVEKTIVY PROTI VSEHRDOVI Z 1. 1494—1509

slova o literární slávě (y 155, 18—19) a o někdejším důvěrném přátelství s Lobko vicem (y 155, 33—34). Nyní se tento předpoklad potvrdil nade vši pochybnost. V citovaném listu t č. 177 = y č. 159 reaguje Lobkovic na Pibrovy zprávy o dvou sňatcích, které v případě obou manželských párů pouze daly legální základ dávno existujícím vztahům: y 156, 9—10:... sì puellarum, quarum simplicitati multis annis illuserunt, nunc saluti consulere cupiunt (srov. Hradešínovu charak teristiku Všehrdovy nevěsty). V obou případech byl asi sňatek umožněn teprve smrtí předchozí manželky a příležitosti k uzavření nového sňatku bylo ihned

využito: y 155, 35—156, 3: Nam cum multos imitati sunt, qui nulli mulieri légitimé coniungi voluerunt, nisi eius fecunditatem prius experirentur, tum Guilhelmum, Saxoniae principem, qui puellam, cui assueverat, v i x conclamato fune re u x or i s ... sibi matrimonio copulavit. Bylo ovšem řečeno, že dopis je v edici t bez roku. Vydavatel se ani v poznámce nepokusil tento časový údaj doplnit. Naproti tomu má edice y 155 přesné určení: 13. 1. 1509, které je v napros tém souladu s Hradešínovým datováním Všehrdovy svatby: 3. 11. 1508. Mezi těmito dvěma daty byl napsán Pibrův nedochovaný list (y 155,7: quae ad. me seri bis). Rozhodující je, že jsme rok 1509, který je v naší edici (1980) proti vydání t navíc, nestanovili podle Hradešína (jehož záznam byl publikován až r. 1984), nýbrž podle nově zjištěných (dřívějšími badateli nerozpoznaných) ročních cyklů v Mitisově vydání Lobkovicovy korespondence (y XXVI—XXXII; srov. Strah. kn. 14—15, 1979—80, 75—101). Nenadálý nález Hradešínova záznamu proto potvrzuje vročení 1509 listu č. 159 v naší edici y a s ním zároveň správnost úvahy o ročních cyklech (y XXVI—XXXII, Str. kn. ut supra) a nepřímo i nové datace ostatních listů bez roku stanovené ve vydání y na základě této úvahy.

Námitce, proč Pibra nepodal Lobkovicovi zprávu o zmíněných společenských událostech již v (nám nedochovaném) listu, na který Lobkovic odpověděl 27. 12. 1508 dopisem č. 157, lze čelit poukazem na logický sled korespondence: Dne 15. 9. 1508 si Lobkovic stěžuje, že Pibra nepíše (y č. 155), 27. 12. 1508 ho obviňu

je, že píše pouze o neosobních „únikových" námětech, čímž se brání možným

důsledkům zachycení důvěrné korespondence nepovolanými osobami (y č. 157), teprve 13. 1. 1509 je spokojen: v Pibrově listu si přečetl příběhy připomínající náměty starověkých komedií (y č. 159).

Otázkou, zda je druhá osoba v listu zmíněná, jíž se rovněž týká údaj o literární

proslulosti a někdejším přátelství s Lobkovicem, Řehoř Hrubý z Jelení (y 205, č. 159), se v této souvislosti nemíním zabývat.

Z kritiky listu y 159 na podkladě nových zjištění by tedy vyplývalo, že se Všehrd oženil krátce po smrti své dřívější (první?) manželky neznámého jména 3. 11. 1508 s Apolenou z Huti, která žila v jeho domě již dávno předtím. Nelze s jistotou tvrdit, že tomu tak bylo již na přelomu let 1493—4, ze kdy je Lobkovicův dopis v y 52, 10—11, kde se říká: ... in cuius domo pellices (slovní shoda s Hradešínem! — v. dříve) una cum maire familias degunt. Nesprávně předpokládá F. Č á d a

(Všehrd, List Spolku českých právníků 2, 1920, sešit 1—2, str. 9), že se slovy mater familias označuje Všehrdova matka — jde o paní domu, manželku. O Všehrdově matce se v Lobkovicově korespondenci nikde nemluví. Všehrd byl tedy již r. 1493 — aspoň podle Lobkovicova tvrzení — ženat. Jedním ze zdrojů Všehrdovy zámožnosti, která je již k tomuto roku prokázána (y 52, 4—5: fenus exercet, usurae incumbit; pro pozdější dobu j XIV), mohl být výhodný sňatek, na

který snad Lobkovic naráží slovy: quae praeter spem hominum acciderunt (y 51, 25—26), pokud jimi ovšem nemíní nenadálou nobilitaci osoby měšťanského

původu. Citace y 51—52 v předchozím odstavci jsou z pamfletu z 2. 1. 1494 (y č. 43),

který se bez nejmenší pochyby týká Všehrda. Tím se tedy dostáváme ke kritice

247



JAN MARTÍNEK

a interpretaci tohoto nenávistného listu. Původně se soudilo, že formulaci invekti

vy diktovala snaha kompromitovat protivníka všemi prostředky, tedy i zcela vymyšlenými tvrzeními, jak bylo u humanistů zvykem (tr 51). Tento názor byl dlouho považován za správný, protože je známo, že humanisté byli po této stránce

učelivými žáky svých antických vzorů, od nichž přejímali i pochybnou morálku filipik. Také zjištění, že Lobkovic užil k polemice proti Všehrdovi nepatrně přizpůsobených veršů napsaných dříve na adresu jiného protivníka (tr 52, pozn. 3) a že byl ochoten vztáhnout celý obsah zmíněného pamfletu y č. 43 na kteréhokoli jiného autora, kdyby se ukázalo, že on a nikoli Všehrd napsal proti papežské verše (y 56, 4—5), utvrzovalo novodobé badatele v přesvědčení o for málnosti invektivy a nereálnosti jejích věcných údajů. Nyní je však nutno vzhle dem k předchozím zjištěním formulovat závěry o věrohodnosti proslulého Lobkovicova pamfletu y č. 43 takto: Pibra (i v tomto případě iniciátor polemiky) i Lobkovic získali informace o Všehrdovu renesančně laxním vztahu k určitým morálním postulátům i o tom, jak se projevovaly důsledky těchto názorů v jeho životní praxi, a zneužili těchto informací v literární polemice proti němu. Je třeba počítat s velkými nadsázkami, ale zároveň je nutno předpokládat, že se věcná tvrzení v listě y č. 43 do jisté míry zakládají na skutečnosti. O Lobkovicovi zřejmě platí to, co sám řekl o Všehrdovi: odio ... effertur, ut sine mente sensuque sit, erubescit tamen manifesti mendacii coargui (y 47, 17—18). Pamflet y č. 43 lze tedy považovat za pramen k poznání Všehrdova života. Hlavním důvodem pro stanovení těchto závěrů je důkaz, že list y č. 159 a nám nezachovaný předchozí list Pibrův se týkaly Všehrda a obviňovaly ho po mnoha letech z týchž věcí jako pamflet y č. 43. V případě Pibrova listu i Lobkovicovy odpovědi y č. 159 šlo pouze o soukromou korespondenci, tedy již nikoli o pamflety určené veřejnosti (jako byl list y č. 43) a část dopisu y č. 159 je kromě toho žertovně pojata jako Všehrdova obhajoba (y 155, 32—156, 10), takže v těchto případech již nemůžeme počítat s rétorickou fikcí, která měla Všehrda kompromitovat před čtenáři, nýbrž s reál ným podkladem obou dopisů a tudíž i pamfletu y č. 43. Lobkovic nemohl při jeho koncipování počítat s tím, že zcela nepravdivá tvrzení budou prominuta s ohledem

na licenci, kterou poskytoval zvolený literární druh; taková znalost literárních

zvyklostí týkajících se antických filipik tehdy v Čechách ještě nebyla. Je zde ostatně nezávislé svědectví Hradešínovo, který byl sice katolík, ale nestýkal se,

pokud víme, důvěrně s Lobkovicem, nýbrž s Albrechtem z Kolovrat (LF 107, 1984, 44), na kterého se Lobkovic díval kriticky (y 143, 12—13: qui errore imperitae multitudinis pendei; srov. y XXVIII § 34). Kolovratovi byl naopak blízký Všehrd doporučený jím za obhájce městu Kolínu (j 546). Hradešín i Všehrd patřili tedy k chráněncům a přátelům téhož předního českého šlechtice. Hradešín proto patrně neměl osobní důvody škodit šířením nepravdivých zpráv Všehrdovi na dobré pověsti.

Zjištěním, že list y č. 159 se bezpochyby týká Všehrda, jsme získali pro rozbor všehrdovských polemik nový opěrný bod mimořádného významu. Listy y č. 43 (2. 1. 1494) a y č. 159 (13. 1. 1509) je nyní patnáctileté období těchto polemik pevně zarámováno.

Všehrda se bezpečně týká ještě dalších pět Lobkovicových projevů. První čtyři jsou z prvního pololetí 1494, pátý asi z roku 1497:

1. Verše v d 307 namířené proti Všehrdově kritice papežů 2. List y č. 44 začínající oslovením Victorine (y 55, 22) a odmítající Všehrdo

vu žádost o odvolání obsahu pamfletu y č. 43 3. List y č. 45 obsahující polemiku proti Všehrdovu výkladu hymnu Eneáše

Silvia Quid tibi tandem ... (Ursula Bruckner, LF 103, 1980, 79—81)

248




4. List y č. 46 vyvracející Všehrdovy utrakvistické názory. (Důkazy, že se tento list týká Všehrda a nikoli Adelmanna, jak uvádí editio princeps, jsou shromážděny vy 187 č. 46 a další je připojen v LF 104, 1981, 96—97: citát z Eneáše Silvia, jehož je užito v y č. 46, přejímá krátce nato Všehrd.)

5. Verše v d 119, v nichž je chválen Václav z Březnice alias Václav Hyndrák z Habrové a odsuzován jeho předchůdce v místopísařství (Všehrd): Hyndracus tabulis praeponitur: ipsa quiescit // ambitus et sese succu buisse dolet. (Truhlář — tr 63 — emenduje ipsa na i pse, ale není vylouče no, že v rukopisné předloze pro editio princeps, kterou pořídil Mitis, bylo ambitio místo ambitus, takže by bylo nutno fem. ipsa podržet; srov.

y 51, 23; d 41: Te tenet ambitio ...; viz níže.) Pamflet y č. 43 a listy y č. 45 a y č. 159 mají čtyři shodné znaky: A. Obsah je

polemický. B. Iniciátorem je Pibra, C. pisatelem Lobkovic, D. předmětem Všehrd. U ostatních zachovaných listů z vymezeného období (1494—1509), kde lze zjistit znaky A—C, můžeme s určitou pravděpodobností usuzovat i na přítom nost znaku D: polemika míří na Všehrda. Tím spíše to platí o listech, jejichž vztah k Všehrdovi předpokládali na základě jejich obsahu již předchozí badatelé.

V další části práce probereme (a) prozaické a (b) básnické projevy Bohuslava z Lobkovic,

(1) o jejichž vztahu k Všehrdovi uvažoval Truhlář (2) na jejichž zřejmý vztah k Všehrdovi nebylo dosud upozorněno.

Zároveň se pokusíme o časové určení nedatovaných památek.

(la) List y 59, č. 49 ( = t č. 57) z roku 1495 má znaky A—C (viz výše). Je namířen proti kritikovi Lobkovicova spisu De miseria humana. Podle t 64 jím byl nejspíše Všehrd. Toto tvrzení podpoříme srovnáním:

V y 59,18 ironicky: ami cum hune nostrum; srov. ironicky o Všehrdo vi: y 43, 3: amicus iste, y 43, 9: amicus noster, y 43, 19: huic amico, y45, 2: amicum nostrum; všechny čtyři srovnatelné doklady jsou asi o rok a půl starší než náš list y 59, č. 49. — y 59, 21: per an g u l o s o b l o q u i t u r; srov. o Všehrdovi x 44, 15—16: in angulis ... glorietur, y 51, 20: clam obloquitur. — y 59, 27: Aristarchům hune aetatis nostrae; srov. o Všehrdovi y 51, 21: Aristarchus

quidam. — y 59, 28: i n suis t al p a m esse; srov o Všehrdovi y 52, 9: in suis talpa est; jsou ještě další doklady tohoto znění. — y59, 24: temeritate et

impudenti a; srov. o Všehrdovi y 47, 3 quanta sit hominis temeritas, y 51, 3: temeritas huius levissimi nebulonis, y 56, 1: temeritatem illius, y 58, 3: tua impu denter ingerere.

V listu y 111 —112, č. 106 ( = tč. 113) z 21. 7. 1505 zjišťujeme znaky A—C. V editio princeps je vydavatelova marginální poznámka: Invectiva Victorini (y 198, č. 106) vysvětlující, co dalo Lobkovicovi podnět k tomuto dopisu, v němž se brání proti nejmenovanému kritiku (srov. t 149, tr 124—125). Na vztah k Všehrdovi ukazují i tyto paralely: y 112, 3 : probris m al e di c ti s qu e certare; srov. o Všehrdovi y 46, 18: probris maledictisque insectatur. — y 112, 4: totus probrum et maledictum est; srov. o Všehrdovi y 51, 16—17: est enim omnium facinorum quaedam officina atque colluvies. —y 112, 6—7: me certe mi s e r e t hominis a me ... ali quando fami liariter amati; o Všehrdovi y 49, 10: miseret me admodum huius viri, y 42, 21—22: quem .. . uni ce semper et colui et dilexi, y 155, 33—34 o dvou bývalých přátelích, z nichž jeden byl Všehrd: quos aliquando familiariter amavi. — y 112, 7—8: a temeritate atque impudentia non cessât; srov. výše list y 59, č. 49, kde jsou u slov temeritate et

impudentia (y 59, 24) paralely z listů týkajících se nepochybně Všehrda. — O tom, že nejen slovní podobnosti, ale i věcná náplň (y 112, 7: tot vitae famaeque periculis edoctus) ukazuje na Všehrda, je vyloženo v y 198, č. 106.

249



JAN MARTÍNEK

(lb) Verše otištěné v d 40—41 míří podle tr 125 na Všehrda. V této souvislosti

je třeba uvést, že se v básnických projevech nemůžeme řídit podle dříve zmíněných znaků, protože Pibra nebývá jako iniciátor jmenován, i když jím mnohde asi byl. Jsme tedy odkázáni na obsah, který mluví pro Truhlářovu domněnku. Ten, proti němuž byla polemika napsána, byl právník, který podle pisatelova názoru jednal zištně, projevoval velkou chamtivost, bral úplatky, nedbal spravedlnosti a škodil těm, kdo měli požívat jeho zvláštní ochrany: Diripis et spolias ..., pupillis, viduis pauperibusque noces . .., munera passim accipis et praefers iustitiae pretium. V následujícím odstavci upozorňuji na slovní podobnosti s památkami týkajícími se Všehrda, v dalším odstavci na shody věcné.

Báseň d 40: Haec faciunt, quos turba frequens vocesque faventum 11 et p o puli plausus et levis aura iuvat; srov. o jedné ze dvou osob, jichž se týká listy č. 159, nejspíše o Všehrdovi (y 155, 15—16): ita vivit, ut gloriam inde petere popularemque auram captare videatur. — d 41: a m b i t i o, f a s t u s; o Všehr dovi y 51, 24—25: quasi quicquam eo ... ambitiosius ... sit; y 51, 26: magistrá tům, quem obtinet, nonne ambitione consecutus est? y 45, 26: cuius animus adeo fastu plenus est . .., y 51, 17—18: quid eo aut superbius aut fastu plenius est?

Báseň d 40: plebemque furentem concitai; o Všehrdovi y 45, 4—5: pestiferis his sermonibus imperitum vulgus ad res novas incitare, y 50, 20—21: provinciae quietem turbare. — d 41: nec satis es fidus cuiquam; srov. o Všehrdovi y 51, 20: his, quos coram laudai admiraturque, clam obloquitur atque detrahit.

Tyto verše vznikly asi mezi lednem 1494 a březnem 1497, kdy Všehrd ještě zastával úřad místopísaře. Po roce 1497 se již jako homo privatus nemohl dopou štět přehmatů, které mu Lobkovic klade za vinu. Brzy po roztržce s ním v lednu 1494 vypracoval Všehrd literární program, jehož cílem bylo povznesení domácího jazyka (j 536—540). Není vyloučeno, že se tehdy v nějaké nám nezachované polemice proti přílišnému užívání latiny a zanedbávání češtiny dotkl i literární činnosti Lobkovicovy (srov. jeho slova v d. 40: quod nostrum car pis studium . ..). Verše: Plebemque furentem concitai in procerum seditiosus opes patrně ukazují na Všehrdův právě v tu dobu sílící odpor k panskému stavu (Lobkovic říká proceres, rytíři jsou u něho nobiles). Tato konfrontace přispěla r. 1497 k Všehrdo vu pádu a našla výraz v Knihách devaterých (j XII, XIII).

Podle dobře zdůvodněného tvrzení Truhlářova (tr 52) jsou proti Všehrdovu výroku namířeny verše v d 158, v nichž Lobkovic sice připouští oprávněnost tvrzení nejmenovaného odpůrce o úplatnosti papeže Alexandra VI., ale obhajuje papežství jako instituci. Báseň navazuje myšlenkově na list y č. 43, ale byla asi napsána později. V y č. 43 bere Lobkovic papeže, od něhož očekával potvrzení své volby olomouckým biskupem a jemuž proto chtěl poskytnout důkaz své bezvýhrad né věrnosti a oddanosti, jednoznačně v ochranu proti Všehrdovi. Báseň v d 158 napsal zřejmě až tehdy, když se přesvědčil, že právě papežova úplatnost mu brání v dosažení vytčených cílů. Na druhé straně by však ukazovala zmínka o špatném veršování (versu ... malus) na blízkost datu 2. 1. 1494 (srov. y 55, 5—15). V básni lze srovnat výrok: ni t al p a es propriis in moribus s y 52, 9: in suis talpa est (tak o Všehrdovi častěji, viz výše).

(2a) Dosud nebylo zjištěno, že pokračováním polemiky z roku 1494 (y č. 43) je krátký výpad proti Všehrdovi (a jemu podobným) ve spisu De miseria humana (vzniklém asi během první poloviny roku 1495; r 57, 13—15; r 58, 6—8): Ipsi vidimus plerosque nimia discendi cupiditate ad i n s a ni a m redactos esse et, dum ultra alios sapere volunt, communem hominum sensum amisisse .... Iubet

P a u l u s non plus sapere, quam oportet, sed sapere ad sobrietatem.

Huic si plerique aetatis nostrae, qui sibi sci oli videntur, parerent, ab opinion i b us novis et ecclesiasticis institutis adversantibus abstinerent; srov. o Všehrdovi

250



INVEKTIVY PROTI VŠEHRDOVI Z 1. 1494—1509

y 48, 2—7: Ait papa secutus Paulum: „Nolite alta sapere, sed. sapite ad sobrieta tem." At hic, quem scientia inflavit, quem multae litterae ad insaniam deduxe runt, nisi ... mystica fidei ... subverteret, rudem se et ignarum .. . existimari putaret, y 43, 5: se ... a perniciosissima opinione revocavero ..., y 45, 3: obtrectare ecclesiae

Z dosud nerozpoznaných útoků na Všehrda je zvláště významný ten, který je součástí nejrozsáhlejšího Lobkovicova díla — listu x č. 3 o správě státu (x 44, 18—45, 7). Tuto část listu formulovanou obecně (plur.) je nutno vztahovat

především na Všehrda z těchto důvodů: A. Vytýká se superbia, arrogantia; srov. o Všehrdovi y 51, 17—18: quid eo ...

superbius est .. .? B. Důvodem domýšlivosti je znalost domácího práva. Tu prokázal Všehrd

nejpřesvědčivěji právě v roce sepsání listu x č. 3 (1499) dokončením a zpřístupně ním rukopisu Knih devaterých (j XVII).

C. Dalším důvodem pocitu nadřazenosti je řečnická pohotovost. Tu dosvědčil Lobkovic Všehrdovi dvakrát; druhý důkaz pochází již z doby po vzájemném znepřátelení: d 164: Te duce in Arctoas venit facundia gentes, Ilo decus, o nostri

splendor honosque soli; y 52, 19—20: hue nervos eloquentiae suae intendit. D. Příčinou přezíravého stanoviska je též srovnání vlastní aktivity v řečnictví

a veřejném životě s pasivitou Lobkovice a jiných. Srov. Lobkovicovy verše určené

patrně Všehrdovi v d 40—41: Quod nostrum carpis studium vitaeque quietem ..., / nunc et nostras aude damnare latebras.

E. Vytýká se přílišná péče o formální čistotu projevu, ale zanedbávání morálních

principů. Podobnou výtku obsahuje též protivšehrdovský pamflet y č. 43 (y 54, 1—3; srov. slova: polita, limata, concinna excultaque s výrazy v x 44, 25—26:

arguta, concinna et ornata; dvojice slov je shodná, ostatní jsou téměř

synonyma). F. List x 3 je adresován Petru z Rožmberka, který měl jako zemský hejtman

jistě podíl na Všehrdově sesazení (j XIII, tr 76), takže Lobkovic mohl očekávat, že jeho literární útok na Všehrda najde u něho porozumění a souhlas.

(2b) Verše De lani Varadiensis Zoilo (d 114) obhajují rozhodnutí Jana

Filipce, bývalého varadínského biskupa (viz y 189, č. 53), odejít do kláštera. Tato obrana je namířena proti nejmenovanému kritikovi, který se s Lobkovicem zřejmě utkal častěji: (Quid semper virus, quid semper lurida verba proiicis; pokud jde o výrazy venenum a virus v této básni srov. o Všehrdovi y 54,29: venenum, quod in corde gerii, kde koresponduje venenum s virus (y 54,25), což opět s virus u Všehrda (j 531). Dále lze srovnat d 114: qui lanům

lacerasti; o Všehrdovi y 48, 4—5: Nisi quotidie doctissimos sanctissimosque viros laceraret .... Všehrd se lišil od Filipce vírou. Proti jeho autorství ínvektivy, na niž se odpovídá v d 114, by však mohlo mluvit to, že Filipec vstoupil do kláštera již 10. 6. 1492 (F. P a 1 a c k ý, Dějiny 5, Praha 1906, 189), kdežto řada protivše hrdovských pamfletů začíná až 2. 1. 1494. Báseň ovšem mohla vzniknout po tomto

datu, ale v tom případě by byl asi časový odstup otupil ostří polemiky nebo by ji byl učinil úplně zbytečnou.

Na vytrvalého literárního odpůrce, jímž byl, pokud víme, jen Všehrd, míří také dvě disticha v d 190: Invide vipereo q u o t i e s me dente lacessis .. .. Časové zařazení není pro všeobecný charakter veršů možné.

V závěru podám jednak chronologický přehled zachovaných i nezachovaných polemických projevů s výkladem jejich příčinné souvislosti, jednak výčet poznatků, k nimž jsem v tomto článku dospěl.

Lobkovic se dověděl nedlouho před 10. 10. 1493 o chystaném smíru Pražanů s papežem. Doufal v rychlý účinek jednání — návrat ke katolické víře a obnovení

251



JAN MARTÍNEK

významu Prahy jako evropského obchodního a kulturního centra. Tyto myšlenky

vyjádřil v listě z 10. 10. 1493 určeném Pibrovi (y č. 40). Zároveň podpořil snahy Pražanů o dorozumění s Římem v krátké básni (t 50). Před 2. 1. 1494 obdržel od Pibry parodii těchto svých veršů. Byla psána rukou Všehrdovou a varovala Pražany před dohodou s papežskou stolicí (incipit: Qui caelum ...; srov. LF 104, 1981, 53—65: Označení parodie nadpisem „Papae mastix" je chybné; dochovala se bez původního názvu; proti dřívějším pochybnostem se dokládá, že je patrně dílem Všehrdovým). Pibra vyzval Lobkovice, aby veřejně odsoudil parodii i jejího autora, což Lobkovic učinil listem z 2. 1. 1494 (y č. 43), v němž nevybíravým způsobem napadl Všehrda pro jeho náboženské názory, veřejnou činnost i soukro mý život, o němž získal informace jednak přímo, jednak prostřednictvím přátel, zejména Jana z Pibry. Ten sestavil z Všehrdova a Lobkovicových polemických projevů drobnou rukopisnou publikaci, kterou v opisech šířil (LF 104, 1981, 54—57). Všehrd si uvědomil, že by tak příkrá veřejná kritika mohla škodit jeho kariéře, a proto dvakrát žádal Lobkovice, aby mu parodii vrátil a aby odvolal obsah svého pamfletu z 2. 1. 1494 ( = y č. 43). Autorství parodie přitom Všehrd popřel. Listem y č. 44 psaným snad koncem zimy 1494 odmítl Lobkovic oba Všehrdovy požadavky, prosbu o odvolání s tím, že text pamfletu již postoupil Pibrovi, který jeho práce zveřejňuje. Pibra mezitím získal výtisk hymnu Eneáše Silvia Quid tibi tandem ..., na který se odvolal Všehrd ve verších Qui caelum ... jako na svědectví o úpadku papežství, a zaslal jej Lobkovicovi, který v listě y č. 45 z 18. 3. 1494 popřel možnost Silviova autorství i protipapežské tendence této básně (srov. Ursula Bruckner, LF 103, 1980, 79: hymnus je prací Silviovou). Všehrd dále usiloval v korespondenci o smír s Lobkovicem cestou dorozumění v náboženských otázkách, které byly hlavní příčinou rozporů. Zachovala se pouze arogantní odpověď Lobkovicova psaná asi na jaře 1494 (y č. 46), v níž sice nabízí Všehrdovi možnost rozmluvy, ale pod podmínkou, že se dá od něho poučit a že se

bezvýhradně podrobí učení římské církve. Tuto podmínku považoval Všehrd patrně za nepřijatelnou; nevíme, že by ke schůzce bylo kdy došlo. Naopak v první

polovině roku 1495 vložil Lobkovic do spisu De miseria humana polemiku proti lidem příliš dychtivým vědomostí, kteří nerespektují hranice lidského poznání vymezené Písmem (r 57, 13—15; 58, 6—8). Jde o opakování výtky adresované Všehrdovi v pamfletu y č. 43 (y 48, 2—7). O spisu De miseria humana se patrně Všehrd kriticky vyjádřil, což sdělil Pibra Lobkovicovi, který pohrozil replikou (y č. 49 asi z léta 1495). Verši namířenými proti odpůrcově (zřejmě Všehrdově) domnělé zištnosti, chamtivosti a demagogii reagoval Lobkovic na to, že byl od něho obviněn z pasivity a nezájmu o veřejný život (d 40—41) a v jiné básni (d 158) obhajoval proti němu papežství jako instituci, ale zároveň připustil oprávněnost jeho tvrzení o úplatnosti papeže Alexandra VI., o níž se sám přesvědčil. Pibrovy intriky, Lobkovicovy pamflety a znepřátelení čelných příslušníků panského stavu přispělo k Všehrdovu pádu r. 1497. Příčin však asi bylo více a Všehrdův případ nebyl ojedinělý. Postavení úředníků u desk, kde se registrovaly majetkové převody, bylo exponované, naskýtala se lákavá příležitost k přehmatům, ale též ke křivým obviněním, veliká rivalita mezi úředníky vedla ke sporům, které měly často důsled ky existenční nebo dokonce trestní. Zásahem vyšší moci odcházeli od desk před časně úředníci před Všehrdem (j VIII) i po něm. Pro první polovinu 16. stol. to dokládá Jan Hodějovský v poznámkách k Hájkově kronice (Praha Strahov DH I 23, 307, r. 1512), kde zaznamenává řadu konkrétních příkladů, jak se rozličně ... utiskali misto písařové, a jako ojedinělou výjimku výslovně uvádí, že místopísař Petr Čáp z Dobřenic s poctivostí umřel.

Zadostiučinění nad Všehrdovým propuštěním projevil Lobkovic v oslavných verších na jeho nástupce Václava Hyndráka (d 119, tr 63). Dokončení rukopisu

252




Všehrdova monumentálního díla r. 1499 zřejmě na Lobkovice silně zapůsobilo. Uvědomil si, že velmi posílilo Všehrdovu právní i literární autoritu a tím nepřímo otupilo ostří jeho vlastních polemik namířených proti němu. To byl asi důvod, proč považoval za nutné bránit se právě tehdy proti sebevědomí vynikajících znalců českého práva, kteří prý na osoby stranící se veřejného života a soudnictví pohlížejí jako na nevzdělané, aniž si uvědomují, že více než na řečnické pohotovosti záleží na morálních hodnotách, jichž se zase naopak nedostává těmto domýšlivým práv níkům (x 44,18—45, 7). Lobkovic tedy již zcela opustil věcný tón polemiky a zvo lil si značně subjektivní kritéria. Na invektivu pocházející (podle Mitisova údaje) od Všehrda reagoval naopak 21. 7. 1505 s přezíravým klidem a vyrovnaností povznesenou nad rozbroje a hádky (y č. 106). Tuto změnu jeho stanoviska způso bil asi časový odstup. Když mu Pibra na přelomu let 1508/09 pohoršeným a nená

vistným tónem (srov. y 155, 10—11: qui ita frémis succensesque) referoval o Všehrdově svatbě slavené 3. 11. 1508, označil jeho pohoršení a zášť za směšnou (y 155, 10: ipse ridiculus es), protože k ní nebyl důvod. Všehrd naopak ukončil

podle Lobkovicova názoru vyloženého v listu řadu poklesků způsobem, který byl z morálního hlediska jedině možný a správný.

Jak je vidět, docházelo přes nevybíravost ve slovním výrazu (srov. y 155, 12; y 155, 18 atd.) k určitému sbližování. Dokonce i Všehrd, který psal ještě r. 1505 podle Mitisova svědectví invektivu, se vyjádřil v listě t 215, č. 193, který je určen Řehoři Hrubému z Jelení (f 1514), obsahuje zmínku o pamfletu y č. 43 (1494) a je zachován neúplně a bez roku, o Lobkovicově tvorbě s nejvyšším uznáním a o sobě naopak s nepochopitelnou skromností (nečísl, ř. 3—5). Podle vydavatele (t 215) vznikl tento list dlouho po roce 1494. Lze si skutečně těžko představit, že

byl napsán v době ještě živého nepřátelství a častých vzájemných invektiv. Studiem pramenů jsme získali další zprávy o Pibrově účasti na polemikách proti

Všehrdovi. Jeho dlouholeté působení na Lobkovice přineslo nedobré výsledky. Bylo osudem vynikajících lidí, že se mýlili při volbě přátel — podobného omylu, který nezůstal bez vlivu na literární práci a vedl ke zbytečným polemikám, nebyl ušetřen, jak je dobře známo, ani Komenský.

Lobkovicovy invektivy z let 1494—1509 neobsahují jen obvinění, ale přiznávají Všehrdovi také některé přednosti, a to jednak vědomě, jednak bezděčně.

Vědomě přiznává Lobkovic Všehrdovi velké vzdělání (y 48, 3—4: multae litterae), literární vkus, který ho vedl k četbě stylisticky vybroušených památek (rozuměj: vrcholné antiky; y 54, 2: polita solum, limata, concinna excultaque legere consuevit) a určité jméno v oblasti písemnictví (y 155, 19: nomen aliquod in litteris). Nepřímo ho srovnává s antickými mysliteli (y 155, 22—23), což bylo za humanismu — i když toto srovnání sleduje polemické cíle — již samo o sobě lichotivé. Oceňuje rovněž jeho výmluvnost (y 52, 20: eloquentia). V této věci byl pravděpodobně ochoten uznat jeho lepší předpoklady (x 44, 19, x 44, 25—26, x 45, 1—2), protože sám nedosahoval velkých řečnických výkonů. Kromě

konceptu deklamace Pro Petro Schotto se žádné jeho řeči nezachovaly, veřejného vystupování na zemských sněmech se stranil (x 44, 25), svým prozaickým proje vům nedovedl dát pevnou osnovu, což je pro řečníka základní podmínka úspěchu, současníci ho považovali spíše za mistra verše, kdežto Ciceronova následovníka viděli ve Šlechtovi (d R 3a: Balbus Šlechtovi: Clarior ipse foro es, Parnasso

acceptior ille ( = L.), / / i lie Marone placet, tu Cicerone tonas). Soudobé označe ní orátor týkající se Lobkovice (Rukověť 3, 179) je třeba chápat ve smyslu „prozaický spisovatel."

Bezděčně přispívá Lobkovic k ocenění Všehrda tím, že mu přiznává vlastnosti, které sice sám odsuzuje, ale které mohly získat sympatie některých liberálněji smýšlejících současníků, jako byl Jan Šlechta (srov. y 81, 10—14). Jde

253



JAN MARTÍNEK

především o Všehrdovu touhu po vzdělání, o jeho snahu opatřit si co nejvíce vědomostí bez zřetele k předem stanoveným hranicím lidského poznání.

Ve zmíněných invektivách je mnoho zlovolných projevů a zákeřných výpadů. Pokud se však tyto literární polemiky vymanily ze škodlivého vlivu Pibrova

sledujícího nízké cíle a věnovaly pozornost obecným námětům, jako byly problémy vzdělání, možností a hranic poznání a otázky literárního vkusu, přispívaly k tříbení názorů a formulaci poznatků a zařadily se tak mezi nejvýznamnější projevy humanistické literatury v českých zemích, která prožívala ve vladislavské době

právě díky nepřetržité výměně názorů na zásadní otázky mezi předními spisovateli své herojské období. Zaujetí pro věc vytvářelo i odpovídající literární formu. V té souvislosti nás napadají Tacitova slova (dial. 40), která v našem případě můžeme vztáhnout nejen na soudní řečnictví — zázemí Všehrdovo, nýbrž i na deklamace

(y 52, 20) a na literární polemiky: lam vero contiones assiduae et datum ius

potentissimum quemque vexandi atque i p s a inimicitiarum glo ria... quantum ardorem ingeniis, quas oratoribus faces admovebant!

ARGUMENTŮM De libellis famosis intra annos 1494—1509 in contumeliam Victorini Cornei» compositis

JAN MARTINEK

Victorinus Cornélius Chrudimenus, qui in nobilium numerum relatus equestri titulo „a Wssehrd" utebàtur, acutissimus iuris Bohemici interpres et constantissimus sermonis patrii assertor merito est iudicatus, qua laude et gloria apud seros quoque posteros viget. Is anno 1493 munus vicenotarii terrae Bohemiae adeptus, cum a sacris Romanis alienus esset, graves inimicitias cum Iohanne a Pibra et Bohuslao a Lobkowicz, obstinatis fidei Romanae defensoribus, exercebat, a quibus ob religionis diversitatem omni conviciorum genere incessebatur. Cuius litis memorabilis monumenta in opusculo supra posito collecta et cum aliis fontibus comparata in pristinum temporis ordinem a me investigatum eo Consilio redegi, ne testimoniorum tanti viri vitam illustrantium notitia ob falso intellectam temporum seriem obscuraretur. Sint licet testimonia illa a malevolis in Victorinum affectionibus profecta, talem tamen interdum ipsorum verba invitis etiam auctoribus sensum reddunt, ut Victorini virtutes quamvis densa maledictorum caligine opertas tamquam per nubila translucentes agnoscere videamur.

254



Documents

Invektivy proti Všehrdovi z let 1494—1509