MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE

EUTANAZIE – ETICKÝ A PRÁVNÍ PROBLÉM

Bakalářská práce

Marie Gájová Brno 2016

Obsah1

Úvod 62 Definice obsahu pojmu-Eutanazie........................................................................7

3 Historický vývoj..................................................................................................10

3.1 Nacistický program „Eutanazie“.................................................................14

4 Eutanazie z pohledu etického a právního............................................................16

4.1 Nizozemsko.................................................................................................18

4.2 Belgie..........................................................................................................19

5 Právní úprava v České republice.........................................................................20

5.1 Kvalifikace euthanasie podle zákona č.140/1961 Sb..................................21

5.2 Trestný čin usmrcení na žádost jako privilegovaná skutková podstata ......24

5.3 Ústavní opora pro provádění euthanasie - stav de lege lata........................27

6 Skutková podstata případu Diane Pretty ve Spojeném království......................28

7 Etický problém umírání a smrti...........................................................................31

7.1 Umírání jako proces....................................................................................32

7.2Paliativní léčba.............................................................................................35

7.3Hospice……………………………………………………………………......36 7.4Narození malformovaného jedince jako právní a etický problém……………377.5Česká republika……………………………………………………………….39

8 Eutanazie pro a proti...........................................................................................42

9 Závěr...................................................................................................................45

Seznam použité literatury.......................................................................................47

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny citace a

parafráze řádně vyznačila v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové

materiály, z nichž jsem čerpala, uvádím v seznamu použité literatury.

V Brně dne 15. 4. 2016 …………

Marie Gájová

3

Poděkování

Tímto bych ráda poděkovala JUDr. Tomáši Sobkovi, Ph.D. za odborné vedení

bakalářské práce a za podnětné připomínky.

4

Anotace

Eutanazie je v dnešní době jedním z nejdiskutovanějších témat na světě. Tato

bakalářská práce je zaměřena na etickou a právní stránku eutanazie. První část

vymezuje základní pojmy, které se k této problematice úzce vztahují a také

definuje základní formy eutanazie. Další kapitolou je paliativní péče.

Následující část této práce je zaměřena na eutanazii v našem právním řádu.

Poslední kapitola je pak tvořena přístupem ostatních zemí k eutanazii, především

Nizozemska, Švýcarska, Belgie a Lucemburska.

Klíčová slova

eutanazie – asistovaná sebevražda – paliativní péče – právo – legalizace - etika

Abstract

The euthanasia is one of the most discussed topic all over the world. This bachelor

thesis is focused on the ethical rights of euthanasia. First part explains the basic

concepts that are closely related to the theme and also the types of euthanasia.

Next chapter is palliative care. Next part is focused on juridical aspects of

euthanasia. The last part of the thesis is euthanasia and other countries like

Netherlands, Switzerland, Belgium or Lexumbourg.

Key words

euthanasia – assisted suicide – palliative care – law – legalisation – ethics

5

1 Úvod Eutanazie je většinou definována jako usmrcení na žádost pacienta. Je to

fenomén, který nám přináší zneklidnění snad od již od samotného počátku

lidských dějin. Možnosti a oprávnění nakládat se svým životem podle svého

uvážení a rozhodnutí příkře kontrastuje s filozoficko - náboženskými principy a

zásadami skoro všech filozofických, duchovních a náboženských směrů světa.

Dnešní doba v kontextu s převratnými vědeckými objevy, společenské

změny a celkový pohled na rozsáhlou skupinu dějů rozšiřuje otázku eutanazie o

nové aspekty.

Co je vůbec lidská vůle? Je vůle osoby rozhodnuté zemřít skutečně vůlí

svobodnou? Popřípadě co vše s ní souvisí? Jestli v některých případech uznáme

právo lidské vůle zemřít, kdo může rozhodnout, jaké případy to jsou?

Kdo uváží, že je projevená, tedy deklarovaná je skutečně vůle reálná? Kdo určí

kde, kdy a jakým způsobem? Kdo za ni bude právně, ale především i mravně

odpovědný? Daný člověk, který se pro věc rozhodl? Společnost, jež euthanazii

povolila? Nebo osoba blízká, která to tomuto jedinci nevyvrátila?

Nebo snad ošetřující lékař, který si celou situaci zváží a v celé věci „pouze“ podá

praktickou pomoc? Je to řada otázek, které jsou stejně důležité jako otázky z

opačné strany, kde se pacienti i odborníci táží, zda je etické a lidské ponechat

člověka trpět, když je nám známo, že jeho život bude pouze nekončící bolest a

utrpení?

Je etické a ekonomické vynakládat finanční prostředky na udržování života v

utrpení, zatímco není dostatek prostředků na léčitelné onkologické dětské

6

pacienty? Kdo posoudí náklady na smrt a život? A kdo o nich má právo

rozhodovat?

Jaký důvod vede lidského jedince k úvaze a někdy i k rozhodnutí životní dráhu

ukončit? Je za tím především bolest, utrpení a zoufalství? Takové stavy, kterým

by vyspělá současná medicína měla nejen předcházet, ale v dnešní době by je ani

neměla dopustit.

Neměla by objektivní a na důkazech založená medicína hledat větší sepětí s

pochopením lidské psychiky a duše?

Neměly by se otázky spojené s faktickou perspektivou lidského života a statistické

pravděpodobnosti přežití spojovat víc s úvahou o lidském životě v jeho nejširším

duchovním, ale i náboženském významu? Nebo je to něco co do současné

medicíny nepatří?

Diskuze kolem eutanazie přináší mnoho otázek a málo odpovědí. Žijeme v

moderním světě kde se lidé ptají, a požadují jasné odpovědi. Není možné něco

zapovědět, byť se to týká základů lidského bytí, a dále již jen mlčet. Umírání je od

počátku lidstva spojeno se strachem, úzkostí a utrpením.

Když o něm ovšem uvažuje zdravý člověk, pak vzbuzuje určité napětí, které

ho nutí se ptát a přemýšlet. Z těchto důvodů je povinností lékařů, zdravotníků,

filozofů a teologů, tedy všech, kteří pečují o lidské potřeby, o těchto otázkách

diskutovat. Hovořit o všech možných souvislostech, zvažovat význam a důsledky1

různých názorů a postojů a ve svém důsledku především hledat způsoby, jak ulevit

duševně a fyzicky strádajícím.

2 Definice obsahu pojmu-Eutanazie Světová lékařská asociace (Word Medical Association – WMA) definuje

eutanazii jako „vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit

1 Radek Ptáček, Petr Bartůněk a kol., Eutanazie pro a proti. Grada Publishing, 2012, s. 207

život jiného člověka za následujících podmínek subjektem je kompetentní

informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádá, aby její

život byl ukončen, jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a páchá

tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby, a skutek je proveden

se soucitem a bez osobního zisku“2 WMA toto jednání odsuzuje a vyzývá lékaře,

aby eutanazii neprováděli, protože tato aktivita je v rozporu s etickými principy

lékařské praxe a požadují po zemích kde je již eutanazie uzákoněna o změnu

těchto zákonů.

V Nizozemí byla od začátku eutanazie definována jako úmyslné ukončení

života člověka na jeho vlastní žádost někým jiným než člověkem samotným, a to

lékařem. Podrobný rozbor upřesňoval trojí charakteristiku tohoto konání – úmysl

zabít, zabití a vlastní žádost pacienta - zabití je uskutečňováno skutkem (podání

„léku“), a že tedy nezahrnuje ustoupení od aktivity, například ukončení léčby.

V Belgii je eutanazie definována jako „úmyslné ukončení života jinou

osobou než osobou, o níž se jedná, na základě žádosti této osoby“. Z celého

dalšího textu vyplývá, že tato „jiná osoba „ je lékař. Zde nyní uvádíme, zda jde

pouze o akt zabití (podáním léku), a nebo je pod tímto pojmem podsunuto i

odstoupení od léčby s úmyslem nemocného zabít. V zákonech obou těchto zemí

bylo jasně řečeno, že jde o pacienty s těžkým a nevyléčitelným onemocněním

v terminálním stádiu.

V Holandsku je eutanazie prováděna už od osmdesátých let minulého století,

nejprve pod kontrolou komisí, od roku 1992 pod ochranou určité zákonné úpravy

skryté v zákoně o pohřebnictví a od roku 2001 pod zákonem nově upraveným.

V Belgii a v Lucembursku byl zákon vytvořen v roce 2001.

Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve své rezoluci číslo 1859 z roku 2012,

týkající se předem vyjádřených přání nemocných3, v odstavci 5 správně a bez 2 WMA:Medical ethics manual. World Medical Asssociation:20053 Council of Europe, Parliamentary Assembly. Protecting human rights and dignity by taking into

8

pletení pojmů označujeme eutanazii jako „úmyslné zabití, ať již skutkem nebo

zanedbáním, závislé lidské osoby pro její údajné dobro“ a soudí toto konání,

„které musí být co nejpřísněji sankcionováno“. Tato definicí a postoj se

ztotožňuje také s názory Jana Pavla II.4

Důležitou úlohu při etickém uvažování sehrává úmysl. A z tohoto důvodu

bychom se měli ztotožnit s pojetím eutanazie podle Parlamentního shromáždění

Rady Evropy a souhlasit, že obsah pojmu je úmyslné zabití člověka a to jak

aktivním nebo pasivním způsobem. Měli bychom konečně odstranit třídění

eutanazie na aktivní a pasivní, toto vede k pletení pojmu, protože pojmy pasivní

eutanazie jsou dvě odlišné skutečnosti 1. úmysl zabít a zabití a za 2. úmysl

odstoupit od takové léčby, která je již marná a neúčelná, která již nevede

k zlepšování v terminálním stádiu nemoci a neúměrně zatěžuje pacienta. Obvyklá

léčba a péče s ulevováním ve všech těžkostech je samozřejmostí do posledního

momentu. Jedině tento postup (tzv. letting die, alloving to die – nechání zemřít) je

úplně v souladu s mravností a s dávnou tradicí lékařské etiky. Nemá zcela nic

společného s pojmem eutanazie.

Toto třídění však hraje důležitou úlohu, i rozdíl, který se dotýká objektu

hodnocení. V prvním řadě lékař hodnotí život pacienta, anebo se přizpůsobuje

posouzení života samotným pacientem, který ho žádá o zabití. Má však lékař

právo rozhodnout zda život kohokoliv jako neužitečný či nehodný života?

Ve druhém případě pak hodnotí aplikovanou léčbu. Dává si otázky, zda je léčebný

proces ještě užitečný pro život pacienta, jestli pro něj bude přínosný, a nebo

nadměrnou a úplně zbytečnou zátěží, která povede jen k protahování obtíží,

které stejně budou končit smrtí. Pacient v terminálním stádiu má potom právo s

takovou léčbou nesouhlasit, a sám se rozhodnout, jak chce žít ve svém poslední

fázi života.

account previously expressed wishes of patients. Resolution 1859 (2012).4 Kongregace pro nauku a víru. Bona et iura, ze dne 5. května 1980. Praha : Karmelitánské nakladatelství, 2009.

9

Příkladem tohoto zvažování může být i Doporučení představenstva ČLK

č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní

u pacientů v konečné fázi nemoci. (Neschopnost vyjádřit svou vůli ponecháme

pro tento rozbor stranou). Příkladně jde o pacienty se selháním celého organismu,

kdy přes v maximální možnou podporu a náhradu orgánových funkcí dojde k

trvalému zhoršování stavu, který již nelze léčebně ovlivnit.

Pak logicky přichází přechod na paliativní léčebné postupy. Nejsou zde úmysly,

které by chtěly nemocného zabít nebo snižovat jeho důstojnost. Všichni jsme

přece smrtelné bytosti a na mnoho nemocí je bohužel i nejvyspělejší medicínská

péče krátká.

V nizozemské definici je do eutanazie zahrnuto jen zabití činem podáním

„léku“, a nikoliv nepodání léčby anebo odstoupení od léčby s úmyslem zabít.

Nerozlišování mezi úmyslným nepodáním léčby se záměrem, aby nemocný

zemřel, a ustoupením od léčby, která je již neúčinná a nadměrně zatěžující, je však

vstupem na prudký kluzký svah.

Bude mrtev jak ten tak onen, takže vlastně asi nezáleží na pohnutkách, které k

nejednání vedly.

Navíc úmysl zabít a zabití tím, že léčba není aplikována (anebo vysazena), by

mělo byt zahrnuto do eutanazie. Počty eutanazií uváděné holandskými autory

mohou být tímto značně zkreslené neodpovídají skutečnosti.5

3 Historický vývojDoslovný překlad z řečtiny slova Eutanazie znamená „dobrá smrt“(eu-dobrý,

thanatos-smrt). První zmínky zemřít nacházíme v Bibli, zde král Saul žádá svého

vojáka o usmrcení, aby neupadl do zajetí nepřátel. Voják odmítá, Saul páchá

sebevraždu. V druhé knize Samuelově přichází k Davidovi amalechitský zběh ze

5 Radek Ptáček, Petr Bartůněk a kol., Eutanazie pro a proti. Grada Publishing, 2012, s. 3510

Saulova vojska, který ho po své nezdařené sebevraždě vyzýval : „Přístup vedle

sem a zabí mne, nebo mne obklíčila úzkost, a ještě všecka duše má jest ve mne“.

Verš 10, odpověď amalechitského zběha, říká:“ Protož stoje nad ním, zabil jsem

ho, neboť jsem věděl, že nebude živ po svém pádu“.

David za to nechal zběha ztrestat smrtí.

Antičtí filozofové byli prvními, kteří se zaobírali ukončením lidského života.

Největší důraz byl kladen na způsob umírání, na přístup lidského jedince

k dobrovolnému přijetí smrti a na rozbor psychiky umírajících. Stěžejní bylo,

aby člověk umíral „dobrou smrtí“, ve vyváženém stavu vědomí, v poklidu a za

sebekontroly. Jen z těchto příčin dosažení tohoto způsobu smrti mohlo být

uvažováno o urychlení odchodu ze života.

Mnoho filozofů nahlíželo na problém milosrdné smrti z různých úhlů pohledu.

Pythagorejci s ní nesouhlasili z náboženských důvodů a odvolávali se na respekt k

lidskému životu. Pozemské bytí, jehož součástí je utrpení a bolest jako odplata

za předešlé hříchy, lidské bytí na tomto světě má bohy předepsaný počet dnů a

vědomé ukrácení života je porušením zákona božího. Starověká lékařská etika se

problémem milosrdné smrti nezaobírala, převzali přístup nacházející se v

Hippokratově přísaze pocházejících od zástupců pythagorejské školy: „Nepodám

nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a nikomu tuto možnost

nenavrhnu“. Dané přesvědčení v lékařské etice převážilo a stalo se základním

kamenem lékařských kodexů.

Sokrates obhajoval právo na „milosrdnou smrt“ okolnostmi, které souviseli s

vědomím jeho vlastního, brzkého konce po odsouzení k smrti.

Pokládal strach z umírání za zbytečný, věřil, že nic nemůže poškodit dobrému

člověku, ať v životě nebo ve smrti. Sdílel názor neupínat se k životu, který je plný

utrpení, bolesti a nevyléčitelně nemocných, navrhoval, aby lékaři tyto nemocné

jedince nechaly v klidu zemřít. Toto bylo spíše „ponechání zemřít“ než o

aktivně přivozenou smrt.

11

Pohled Platona na sebevraždu nebyl pozitivní, ale v případě bolestivých a

těžkých chorob by v některých případech schválil vědomé ukončení života.

Nesdílí přesvědčení, že člověka životem obdařili bohové a že tedy nesmí ze své

vůle ukončit vlastní utrpení.

Podřizuje život lidského jedince státu, člověk nevyléčitelnou chorobou (i

nezpůsobilý) je neprospěšný jak pro sebe tak i pro stát. Komunitu se má skládat z

jedinců duševně a tělesně zdravích. „Pokut pak jde o ty, kteří nejsou zdraví, ti se

ponechají zemřít“. Souhlasil by tedy vědomě s eutanazii nevyléčitelně

nemocných i nezpůsobilých, prodlužování „špatného života“ považoval za

neužitečné.

Aristoteles zcela odmítal vědomí odchod ze života: „Přivodit si smrt,

abychom se vyhnuli chudobě nebo hoři lásky anebo vůbec nějakému zármutku,

nenáleží člověku statečnému, nýbrž spíše zbabělci, jest totiž změkčilostí vyhýbat

se protivenství a sebevrah nepodstupuje smrt proto, že jest to krásné, nýbrž proto,

že se vyhýbá zlu“. Hlásal, že člověk by měl smrt přijmout s odvahou. Euthanasii

odmítal, protože a je demonstrací nejvyššího stupně ukvapenosti a zbabělosti.

Přijmutí smrti s odvahou je důležitým a mravním testem ctnostného a statečného

lidského jedince.

Cicero zastává názor, že stáří je velice náročná etapa života, ale současně

věří, že toto neplatí obecně a že stáří se dá prožít hodnotným způsobem života,

stejně jako Seneca upozorňuje na to, že vhodné nikoliv pouze žít, ale kvalitně žít

a děkuje přírodě, že nám nabídla nespočetné množství možností a způsobů

odchodu ze života. Nemá problém zvolit formu bezbolestného odchodu ze života

proti smrti v útrapách, ale ne rukou jiné osoby. Stoikové souhlasí s eutanazii,

pokud už život člověka nebyl v souladu s individuálně pociťovanými potřebami a

poznáním sebe sama vzhledem k bolesti, chorobě, tělesné abnormalitě. Ale

zavrhují eutanazii jako pouhé emotivní jednání, kterým chtějí uniknout

12

nástrahám života, bez uvážení povinností vůči blízkým a ostatním členům

společnosti.

Změnu vůči postoji k umírání způsobil nástup křesťanské víry, jež odmítá

úmyslné ukončení vlastního života v jakékoli formě a která na utrpení člověka

shledává pozitiva čí určitý smysl. Stěžejním představitelem tohoto názorového

směru se stal Tomáš Akvinský, dle jeho názoru nelze zasahovat do přirozeného

běhu umírání, jedině tak je možné zachování Boží spravedlnosti a řádu přírody.

S nástupem renesance a humanismu se spět obrací k autonomii člověka.

Utopisté se zabývají procesem umírání a právem jedince do tohoto děje

zasahovat. Thomas Moore požadoval, aby nemocným jedincům byla věnována

náležitá péče. Zároveň člověk, který trpí nevyléčitelnou chorobou s bolestným

průběhem prokáže svou moudrost tím, že sám raději zbaví společnost zátěže v

podobě sebe samého, tedy sebevraždou, nebo se nechá se svým souhlasem usmrtit

jinými. Nesouhlasí-li nemocný jedinec s doporučením úředních a státních autorit

(posuzují jeho zdravotní stav a žádost o předčasnou smrt) ukončit svou

nezměrnou bolest, bude společnost jeho rozhodnutí respektovat. Na druhé straně,

ukončí-li někdo svůj život, aniž mu bylo dáno svolení, tělo zemřelého nesmí být

řádně pohřbeno.

Filozof Francis Bacon nabádá lékaře, aby neodvraceli svůj pohled od

pacientů v konečné fázi nemoci, aby k nim naopak přistupovali s porozuměním a

snažili se zmírnit utrpení a bolest, i tehdy, když tento proces povede k uspíšení

smrti. Lékaři tedy s dosavadní úlohou léčit měli přidat i poslání tišit utrpení a

agonii, aby umírající člověk mohl zemřít poklidnou, dobrou smrtí – euthanasií.

V 19. století byl proklamován kodex lidských a občanských práv, který

zdůrazňuje autonomii každého jedince. Z filozofů tohoto období je nutno si

připomenout Immanuela Kanta, pro nějž je akt chtění sám sebe ničit či poškozovat

za kontradiktorický. Lidský jedinec je považován za účel sám o sobě a nesmí sám

sebou disponovat, mrzačit se či nechat se usmrtit. Autonomii člověka chápe jako

13

konání v souladu jeho rozumovou vůlí a ne s jeho vůlí tvůrčí.

V minulém století se k problematice euthanasie vyjádřil též Mahátma Gándhí,

hlásající, že fatalismus má své hranice a že není nutné se smiřovat s velkým, nic

nepřinášejícím utrpením člověka. S tímto názorem souhlasil také německý

protestanský teolog Albert Schweizer, který kritizoval dodržování zásady

„nezabiješ“ jako za nevolnictví sloužící lidem mnohem hůře než její porušení.6

3.1 Nacistický program „Eutanazie“Koncepce eugeniky byla v masivním měřítku zneužita nacionálně

socialistickou ideologií ve fašistickém Německu. Ve vidině utvoření dokonalé,

čisté rasy proběhl holocaust, program T4 a „Eutanazie“. Právě tento zavádějící

název vyvolává zmatek ve významu chápání eutanazie u laiků i odborníků.

Adolf Jost (rakouský psycholog) prosazoval myšlenku, že rozhodování o smrti

jednotlivce v terminálním stádiu náleží do rukou státu, aby se zachovalo zdraví a

život společnosti.

Jako jedinci „nehodní života“ byli označeni duševně nemocní, slabomyslní a

retardovaní. Zničení těchto životů bylo považováno za „léčebné a ozdravné dílo“.

Skupiny lidí byly označený za neužitečnou lidskou zátěž s nesmírným

ekonomickým dopadem. Tato teorie se též promítala do učebnic matematiky, kde

byly jako modelové příklady studentům předkládány - kolik manželských půjček

by stát mohl poskytnout místo peněz vydaných na péči o invalidy a duševně

choré.

První případem, který odstartoval realizaci programu hromadného

vyvražďování byla „legální“ likvidace novorozence jménem Knauer. Toto dítě se

narodilo slepé, pouze s jednou končetinou a zjevně s postižením idiocií. Hitler

pověřil svého osobního lékaře Karla Brandta, aby se na tento případ jel podívat na

6 Pletková, K. Pojem Eutanazie-historický vývoj a dnešní chápání, Zdravotnictví v ČR, roč. 12, č. 4 (2009), s. 126-128

14

kliniku v Lipsku.

Na Hitlerův příkaz lékař ujistil ošetřující lékaře o tom, že ukončit život dítěte

je v pořádku a nebudou nijak trestně odpovědní. O eutanazie se rozhodlo na

základě oficiální žádosti rodiny.

Bylo odsouhlaseno, aby se v podobných případech postupovalo stejně a tímto

vražedný program započal. Prvními obětmi se stali novorozenci a postupně se

přecházelo do stále vyšších věkových skupin. Registr Říšské komise pro

vědeckou registraci vážných dědičných a vrozených chorob evidoval narozené

děti s vadami a rovněž zpětně vyhledával tyto děti do tří let věku.

Porodní asistentky a lékaři měli povinnost vyplňovat rozsáhlý dotazník o

dětech s postižením, čímž se vzbuzoval dojem, že jde čistě o medicínské statistiky.

Později bylo dosvědčeno, že šlo pouze o zamlžení pravého účelu.

Tři experti vydávali potvrzení pro ukončení života dětí na předtištěný formulář,

bylo zapotřebí souhlasu všech tří, což také byl nejčastější verdikt. V případech kde

bylo rozhodnuto o zachování života, byly po čase tyto případy opět předloženy k

přezkoumání s novými informacemi, které téměř vždy vedly k rozhodnutí ukončit

život dítěte.

Ústavy, kde se provádělo zabíjení dětí se rozšířily po celém Německu,

Rakousku i Polsku, byla vytvořena síť, která umožňovala větší dostupnost,

zvýšení počtu vražd a snížení ekonomických nákladů na transport nemocných do

vzdálenějších míst. Dokumenty evidující tyto činy sdělovaly, že se dětem

dostávala nejodbornější péče, byly „léčeny, a nikoli zabíjeny“.

Psychologicky pozitivní dopad měli dokumenty i na lékaře, kteří usmrcovali.

Odpovídaly ideám o převrácení pojmu léčba a zabíjení.

Rodičům byly předkládány informace o nezvratnosti a utrpení jejich dětí a to,

že by měli být vděční, že jim moderní medicína tímto způsobem dokáže pomoci.

V případě, že by se rodiče přece jen chtěli starat o své postižené dítě, budou

15

zbaveni poručnictví. Angažovanost velkého počtu úředníků a zdravotníků

odjímala aktérům vražd přímou odpovědnost za činy.

Časem se rozšířily diagnózy i věkové hranice, které spadaly do programu

„Eutanazie“, a obětmi se stávali mladiství delikventi, přednostně židovského

původu.

Některé metody zabíjení byly obzvláště kruté, bylo to postupné odnímání

potravy až smrt vyhladovění dále jedem aplikovaným injekčně, dospělí byli

likvidováni převážně v plynových komorách.

Do září 1941, kdy byl program po protestech církve a pozůstalých oficiálně

zastaven, bylo takto usmrceno přibližně 70 000 lidí (po oficiálním zastavení

programu ještě však dalších 50 000), které speciálně vybraní lékaři označili za“

leben - sunwerte“- nehodné života.

Modely likvidace postižených lidí byly později použity v koncentračních

táborech u „rasově méněcenných“. Zneužití pojmu eutanazie vedlo v Německu k

dlouhodobému vyhýbání se diskusi o této problematice.7

4 Eutanazie z pohledu etického a právníhoProblematika eutanazie je nestále diskutovaná a aktuální. Jedním z hlavních

důvodů je její nejednoznačnost z etického hlediska. Dochází zde ke střetu

jednotlivých všeobecně uznávaných etických hodnot. Z hlediska primárních

hodnot je nejvýznamnější hodnota lidského života jako základní etická maxima

naší společnosti. Právo na život patří mezi nezadatelná lidská práva, je právem, se

kterým nesmí disponovat ani jeho nositel.8 Hlavní důraz na hodnotu života

vyplývá z křesťanské tradice a v souladu s touto tradicí je považována za

významnější než právo na sebeurčení jedince, na nakládání s vlastní osobou. Tato

premisa byla v evropském právním řádu donedávna vyjádřena i v trestnosti

sebevraždy a je stále aktuální, v ochraně života jako nedisponovatelné hodnoty ve

7 Ščepoňcová, S., Novotný Z. Sestra roč. 23, č. 11 (2013), s. 13-158 Ščepoňcová, S., Novotný Z. Sestra roč. 23, č. 11 (2013), s. 13-15

16

většině právních řádů euroatlantické civilizace. Za základní lidské právo nelze

právo na život považovat jen v těch zemích, kde je tak výslovně vyjádřeno v

ústavě nebo v mezinárodních smlouvách, jimiž jsou vázány. Tyto principy stojí

nad státem, ústavou i právem.9

Proti této hodnotě stojí právo na autonomii člověka, která byla z

křesťanských zemí výrazněji vnímána v zemích protestanských. Z tohoto důvodu

je postoj k eutanazii, anebo k asistované sebevraždě, vstřícnější právě v

Nizozemsku a ve Švýcarsku.

Obdobné základním lidskoprávním principům jsou základní principy

lékařské etiky vyjádřené v principu nomaleficience (především neškodit), principu

beneficience (pomoci, dobrodiní) a principu úcty k autonomii pacienta, jeho léčbě,

ošetřování s respektováním jeho lidské důstojnosti.10

Při etickém hodnocení euthanasie musíme vzít v úvahu i takové hodnoty jako

spravedlnost (jinak vnímáme vraždu se zavrženihodných důvodů a zabití s

útrpnosti). Právě s etickými hodnotami souvisí společenská tolerance k případné

legalizaci euthanasie, která může ovlivnit důvěru v lékaře a ve zdravotnický

personál a ošetřovatelský proces všeobecně. Tady jsou patrny i ekonomické

souvislosti.

Máme zde konflikt dvou společenských zájmů a to zájem na ochraně života a

prevence zneužití euthanasie a zájmu na ekonomické udržitelnosti zdravotních a

sociálních systémů. Za stěžejní konflikt lze považovat střet celospolečenského

zájmu na ochraně života na straně jedné a individuální potřeby autonomie a

potřeby odstranit zbytečné utrpení jedince na straně druhé.

V řadě individuálních případů nutno eticky chápat a obhájit aktivní způsob

9 Blahoš, J., Baláš, V., Klíma, K., Srovnávací ústavní právo. 2.vyd., Praha ASPI publishing, 2003, s. 47910 Gluchman, V. Dokulil, M., Praktické otázky etiky a morálky (Etika III). 1. vyd., Prešov L.I.M. 2000, s. 190

17

eutanazii. Velmi důležitou otázkou je, zda tyto jednotlivé případy omlouvají

obecnou úpravu. Právní systém má řadu mechanismů, od přihlédnutí k

polehčujícím okolnostem, přes okolnosti vylučující trestní odpovědnost až po

prezidentskou milost. Hlavní rizikový faktor právní úpravy euthanasie spočívá

hlavně v tom, že zabití ze soucitu se stává stále častěji společenskou normou.

Narůstající počet eutanazie v Nizozemí jak kvantitativní, tak i kvalitativní to jest

uplatnění na jiné situace, než je úleva od nesnesitelné bolesti a to například

usmrcení lékařem u pacientů psychiatrických, kteří trpí maniodepresivní

psychózou – případ Chabot, nebo u postižených novorozenců – případ Prins a

Kadijk jsou tomu příkladem.11

4.1 NizozemskoNizozemí jako první země, která uzákonila výslovnou beztrestnost aktivní

eutanazie.

Přijetí zákona v roce 2002 předcházel zdlouhavý vývoj právní praxe, kdy v

jednotlivých rozsudcích byly postupně formulovány právní podmínky

beztrestnosti eutanazie.

Profesní samospráva přijala podmínky, za kterých byla aktivní eutanazie

akceptována ještě před přijetím tohoto zákona v roce 1982. Zákon tímto jen

respektoval již aplikovanou praxi. K povinnostem lékaře nepatří povinnost

vykonat euthanasii, když pacient nesplňuje podmínky „řádné péče“, euthanasii

vykonat nesmí. Lékaři odmítají až dvě třetiny podaných žádostí. Akceptovány

jsou i žádosti, které jsou učiněné předem, a to již od 16 let věku pacienta.

Hlavními podmínkami jsou beztrestnost, dobrovolnost a důkladné zvážení,

přesvědčení lékaře o nezvratnosti a nesnesitelnosti utrpení. 12

11 Blahoš, J., Baláš, V., Klíma, K., Srovnávací ústavní právo. 2.vyd., Praha ASPI publishing, 2003, s. 47912 Pejchalová Grünwaldová, V. Euthanasie a pomoc při sebevraždě, Informační podklad č. 5.244. Studie parlamentního institutu. 2005, online, cit. 2008-08-1, dostupné z http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?

18

Pacient je informován o svém zdravotním stavu, je nutná konzultace

nejméně jedním dalším nezávislým lékařem. V případě dětí ve věku 12 až 16 let

lze eutanazii aplikovat za předpokladu současné žádosti nemocného dítěte a

souhlasu rodičů. Po provedení eutanazie u pacienta je lékař povinen podat

informaci místně příslušnému patologovi. Původně zůstávalo prokazování

podmínek beztrestnosti na lékaři, nynější době je důkazní břemeno na státním

zástupci. 13

Z judikatury zde uvedeme již zmiňovaný případ Chabot, který se stal ještě před

přijetím zákona o eutanazii.

Psychiatr Chabot napomáhal po mnoha konzultacích s odbornými lékaři při

provedení eutanazie u pacientky trpící maniodepresivní psychózou. Nejvyšší soud

v tu dobu judikoval, že utrpení nemusí mít jen a pouze fyzický základ, pacient

nemusí trpět nevyléčitelnou chorobou a může být i „psychiatrickým pacientem“.

Přičemž nesplnil některé dané podmínky a byl odsouzen, soud mu však neudělil

žádný trest. Následně potom byl potrestán disciplinární nizozemskou lékařskou

komorou. 14

4.2 BelgieV Belgii na rozdíl od Nizozemí nedochází ke změnám v trestním zákoníku.

Zvláštní zákon však umožňuje beztrestnost při úmyslném jednání jiné osoby než

pacienta samého, které vedou k ukončení života pacienta na jeho vlastní žádost při

splnění zákonem daných podmínek. Jestliže nedojde ke splnění podmínek, jde

stejně jako v Nizozemí o vraždu nebo neposkytnutí pomoci. I zde má umožněno

pacient sepsat předem souhlas s aktivní eutanazií, který lze pak použit při

nevyléčitelných stavech nemoci v bezvědomí.

Žádost o euthanasii je nutno podat vždy písemně nebo se svědkem a je

13 Fenyk, J.Stručné zamyšlení nad trestností usmrcení na žádost a z útrpnosti a v případě tzv. asistované sebevraždy (euthanasie). Trestní právo 2004, č .6, s. 4 In. ASP (ASPI ID LIT27043CZ).14 Haškovcová, H. Lékařská etika 3.vyd., Praha, Galén 2002

19

možné ji vždy vzít zpět. I v tomto případě nesmí být lékař nucen provádění

euthanasie. Nejdůležitější podmínkou je je zletilost pacienta, za zletilého se

považuje osoba starší 15 let, která byla zplnoletněna soudem a je způsobilá k

právním úkonům. Subjektivně požadavek musí vzejít z vlastní autonomie

pacienta a také musí být opakovaně vyřčen. Objektivně musí jít o medicínsky

beznadějný stav nemoci a stav trvalého fyzického nebo psychického utrpení

jedince. 15

Lékař musí plánovanou eutanazii také prokonzultovat s nejméně jedním dalším

nezávislým lékařem a se všemi členy týmu, který se na zákroku bude podílet.

Lékař musí nabýt přesvědčení, že neexistuje jiná možná varianta léčebného

postupu a svobodné vůle trpícího pacienta. 16

Před nějakým časem byla v Belgii povolena také eutanazie u dětí s

nevyléčitelnými nemocemi. To vyvolalo velice silné reakce. V posledních letech

počet osob žádajících o ukončení života rapidně vzrostl: v roce 2012 jich bylo

1432, zatímco v roce 2013 už tento počet vystoupil na 1807. Polovina z nich

tvořena osobami staršími 70 let. V roce 2011 se pro asistovanou sebevraždu

rozhodlo 1133 lidí, většina z nich měla zhoubné bujení a byla v terminálním

stadiu choroby. Čtvrtina z nich tvořily jedinci starší 80 let.

5 Právní úprava v České republice Český právní řád eutanazii v žádném případě nedefinuje ani ji nijak právně

neupravuje. Z pohledu trestně-právních následků je dělení na aktivní a pasivní

eutanazii zcela zavádějící. Za konání je považováno i nekonání, v případě že k

němu byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen. Jde o zvláštní povinnost

konat, při které pachatel činu nese odpovědnost za vzniklé následky na rozdíl od

15 Pejchalová Grünwaldová, V. Euthanasie a pomoc při sebevraždě, aktualizace 3/2008 studie Parlamentního institutu, online, cit. 2008-08-1, Dostupné z http://www.euthanasie-dobrasmrt.cz/?16 Císařová, D., Svobodová, O. Trestní právo a zdravotnictví. 2. vyd. , Praha Orac, LexisNexisCZ, 2004. s. 183

20

obecné povinnosti konat, zde je trestný samotný fakt neposkytnutí pomoci a

následky se zde nepřičítají.

Za zvláštní povinnost konat je považováno v české právní teorii i situace, kdy

povinnost konat vychází z právního předpisu a to například povinnost poskytnutí

zdravotnické péče lege artis, podle zákona o péči o zdraví lidu dále povinnost

vyplývající z pracovní smlouvy nebo smlouvy s pojišťovnou, povinnost

vyplývající z předcházejícího nebezpečného konání v rozporu s právními

předpisy, které může být i nedbalostní a případ garance, kdy svým jednáním

garant převezme odpovědnost za chráněný zájem. 17

V těchto případech je nutno odlišit nepřímou eutanazii, kdy smrt je

nezamyšleným, neplánovaným vedlejším účinkem poskytované léčby, toto může

nastat například u léčby bolesti, nikoli ne však vlastním účelem jednání.

Ústavněprávní principy problematiky eutanazie jsou vyjádřeny v kodexech

lidských práv. České republiky se hlavně týká Listina základních práv a svobod a

Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s

aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně). Listina

je součástí ústavního pořádku České republiky, lidskoprávní úmluvy jsou však

také používány Ústavním soudem při posuzování porušení práv a svobod.

Mezinárodní úmluvy ratifikované parlamentem mají v případě konfliktu se

zákonem aplikační přednost.18

5.1 Kvalifikace euthanasie podle zákona č.140/1961 Sb. Právní řád České republiky v současné době eutanazii v žádné normě výslovně

neupravuje. Euthanasie v podobě usmrcení na žádost a ze soucitu je považována

za vraždu podle § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona: Kdo jiného

úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let. “Může jít

17 Jelínek, J. ,a kol., Trestní právo hmotné: Obecná část, zvláštní část. 1 Vyd., Praha, Linde, Praha a.s., 2005, s. 79418 Prošková, E.,Kontakt, roč. 11. č. 1 (2009), s. 257-265

21

o vraždu spáchanou jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 89 ods. 2

trestního zákona.19

Podle současné právní úpravy lze počítat s materiálním korigováním

závažnosti tohoto jednání v závislosti na společenské nebezpečnosti činu, a tak se

zmírněním následků stanovených zákonem pro pachatele. Jedním způsobem by

mohlo být posouzení jednání jako nedostačující požadované hranice společenské

nebezpečnosti podle §3 trestního zákona a poté podle §24 odst. 1 za určitých

podmínek od potrestání pachatele trestného činu menší společenské nebezpečnosti

upustit. Čin může být posouzen jako trestný jen, je-li jeho stupeň nebezpečnosti

pro společnost vyšší než nepatrný (§3 odst. 2). Tato zásada znamená, že jednání,

která v konkrétní podobě nedosahují minimální výše stupně nebezpečnosti pro

společnost, nejsou vůbec trestnými činy. Tak lze jednotlivé prvky trestného činu

vraždy odstupňovat až do té míry, že konkrétní stupeň nebezpečnosti dosáhne

hranice nepatrnosti, jak tomu může být u usmrcení osoby na její žádost a z

útrpnosti.20Pro použití této možnosti by soud musel konkrétní akt eutanazie

posoudit jako čin s nepatrným, menším stupněm nebezpečnosti. Ačkoli soudy činí

závěr o nebezpečnosti činu pro společnost na základě dokazování a po posouzení

všech důkazů,21 možnosti prohlásit určitý čin formálně naplňující znaky trestného

činu za jednání v souladu s právem mnoho nevyužívají hlavně z důvodu důkazní a

argumentační obtížnosti.

Další možností zmírnění nepřiměřeně tvrdého trestu pro pachatele aktivní

eutanazie je mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 trestního

zákona. Toto ustanovení je omezeno na případy, kdy pro výjimečné okolnosti

případu by účelu trestu bylo možné dosáhnout i trestem kratšího trvání než

trestem uvedeným v zákonné trestní sazbě (R 41/1976). Mimořádné snížení trestu 19 Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné-II. Zvláštní část, Praha, ASPI, a.s. 2007 s. 3020 Šámal,P., Púry, F.,Rizman, s., Trestní zákon komentář, 6 vyd., Praha c. h. Beck, 2004, s. 3021 Císařová, D., a kol.,Trestní právo procesní, Praha, Linde 2006, s.73-74

22

lze odůvodnit okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty

trestného činu (zde tedy vraždy) tehdy, pokud její význam a intenzita naplnění

vybočují z obvyklých případů takových trestných činů. Nelze je však dovozovat

pouze z mírnější alternativy, zde usmrcení na žádost, kterou by byla naplněna

skutková podstata (obdobně R 5/1966). 22

Nemělo by docházet k opakovanému využívání tohoto ustanovení v určité

skupině případů aktivní eutanazie, neboť by to vedlo k vytvoření faktické

privilegované skutkové podstaty a soud by přebíral funkci zákonodárce. Právní

úprava určité kategorie jednání jako zvláštní skupiny poskytuje lepší záruky

rovného uplatňování práva.

Pachatel nemá na použití §40 trestního zákona nárok, tento postup zcela

záleží na uvážení soudu, a kdyby mu ho soud nepřiznal tam, kde ho ve

srovnatelné situaci přiznal jiné osobě, je sporné, zda by pachatel mohl hájit

závazností obecné rozhodovací praxe soudu, jelikož judikatura není v České

republice formálním pramenem práva.23 V případě usmrcení na žádost je toto

řešení kritizováno a není považováno za vhodné. Jako juristicky vhodnější je

řešení v podobě privilegované skutkové podstaty.

Okolnosti případu usmrcení na žádost by také mohly být posuzovány jako

polehčující podle § 33 trestního zákona, například spáchání činu ve velkém

rozrušení. Vhodnějším řešením by bylo, co se týče duševní schopnosti pachatele

využít ustanovení § 12 trestního zákona o nepříčetnosti.

Polehčující okolnosti jsou v trestním zákoně vyjmenovány pouze

demonstrativně, soud může v konkrétním případě přiznat povahu polehčující

okolnosti i jiným skutečnostem, pokud mají vliv na stupeň nebezpečnosti

trestného činu pro společnost a tím i na úvahy o trestu. Tak může být polehčující 22 Šámal, P., Púry, F., Rizman, s., Trestní zákon komentář, 6 vyd., Praha c. h. Beck, 2004, s. 37623 Císařová, D., Sovová, O., Trestní právo a zdravotnictví II, Praha, Orac, 2004, s. 119

23

okolností to, že byl pachatel požádán o spáchání trestného činu (eutanazie). 24

Dalším možností posouzení problematiky eutanazie je aplikace ustanovení o

okolnostech vylučující protiprávnost. V současné době toto řešení nelze využít,

neboť ustanovení o krajní nouzi § 14 trestního zákoníku je v případě eutanazie

problematické a u svolení poškozeného podle názorů v právní teorii i praxi

převládá názor, že zájem na ochraně života převažuje nad autonomií jedince, k

vlastnímu usmrcení tedy nelze svolit. Pasivní eutanazie ve smyslu nebránění

příchodu přirozené smrti přímo v právním řádu upravena není. Lze to chápat jako

odepření informovaného souhlasu k léčbě dle § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb.,

o péči a zdraví lidu, tedy se jedná o jednání právem dovolené.

Nebo nepokračování v marné léčbě, která by fakticky smrt jen oddalovala,

toto jednání se považuje za postup v souladu s pravidly lege artis. Stejně tak tišení

bolesti jako nepřímá eutanazie je posuzováno jako postup podle pravidel lege

artis. Eventuálně lze tento postup ospravedlnit jako jednání v krajní nouzi podle §

14 trestního zákona. Privilegovaně se trestá účast na sebevraždě podle § 230 odst.

1, kdy za formu eutanazie lze považovat případ, kdy pachatel pomáhá

nevyléčitelně nemocnému, aby se sebevraždou zbavil utrpení.

5.2 Trestný čin usmrcení na žádost jako privilegovaná skutková podstata

Nejdůležitějším argumentem pro vytvoření privilegované skutkové podstaty

trestného činu usmrcení na žádost je fakt, že se jde o takový akt, který je v dnešní

společnosti vnímaný jako ne úplně výjimečný, a je tedy nutný pro právní

regulaci.25 Psychický stav, rozpoložení a pohnutky pachatele usmrcení na

žádost jsou opakem pohnutek pachatele vraždy jako příkladně hmotné obohacení,

pohlavní nevázanost a zvrácenost či pomsta. V souvislosti s těmito okolnostmi

dochází k podstatnému snížení typové nebezpečnosti činu pro společnost, která by

24 Šámal,P.,Púry, F.,Rizman, s., Trestní zákon komentář, 6 vyd., Praha c.h. Beck, 2004, s. 27725 Šámal,P.,Púry, F.,Rizman, s., Trestní zákon komentář, 6 vyd., Praha c.h. Beck, 2004, s. 293

24

měla hledat odraz v sankci oproti obecné, základní skutkové podstatě vraždy.

Privilegovanou skutkovou podstatu není možné spolehlivě nahradit jinými

ustanoveními trestního zákona. Jedinou možnou úvahou, která přináší řešení a to

podle § 40 trestního zákona, mimořádné snížení trestu odnětí svobody, reaguje na

konkrétní nebezpečnost činu pro společnost, je vázáno na případy výjimečné a

tedy jeho využití je závislé na úvaze soudce, a tím přináší sebou nebezpečí

nejednotnosti soudní praxe. Privilegovaná skutková podstata vyjadřuje typovou

nebezpečnost, upravuje případy typické a poskytuje pachateli vyšší právní jistotu,

protože vychází přímo ze zákona. 26

Z důvodu k výše uvedeným argumentům se pokládá právní úprava

privilegované skutkové podstaty usmrcení na žádost za nenahraditelnou. Touto

cestou se vydala řada evropských států jako SRN, Rakousko, Švýcarsko, Polsko,

Dánsko, Norsko, Finsko, Island, přičemž souhlasí jako privilegovanou podstatu

jen s euthanasii vědomou.

Nyní existuje v českém trestním zákoně pouze jediná privilegovaná

skutková podstata a to je § 220 vražda novorozeného dítěte matkou. 27

Rakouský trestní zákon z roku 1852, který měl platnost v českých zemích, až

do roku 1950 rozeznával různé skutkové podstaty usmrcení jako vražda úkladná,

loupežná, zjednaná a prostá, dále pak několik druhů zabití, kde přímý úmysl

nesměřoval k usmrcení člověka. 28

26 Gřivna, T., Privilegované skutkGové podstaty de lege lata a de lege ferenta, Trestní právo, 2003, č. 6, s. 327 Jelínek, J., a kol. Trestní právo hmotné, Obecná, Zvláštní část, Praha, Linde, 2006, s.637,shodně Musil,J., Český trestní zákon potřebuje diferencovanější skutkovou podstatu úmyslného usmrcení, Trestní právo, 2004, č. 10,s.11, Novotný, O., Vokoun, R.,a kol.,Trestní právo hmotné II. Zvláštní část, Praha ASPI, a.s., 2007, s. 23-24, Říha, J., Ještě k privilegovaným podstatám, Trestní právo, č. 3, 2004, s. 22-24 a č. 4, 2004 s. 9-1828 Novotný,O., Vokoun, R. .a kol. Trestní právo hmotné-II. Zvláštní část, Praha,ASPI,a.s. ,2007, s. 23

25

Současný trestní zákoník, který si zakládá na tradici českého práva a

monitorující soudobí vývoj teorie a praxe v zahraničí by se měl především

zaobírat rozšiřováním privilegovaných skutkových podstat k úmyslným trestným

činům, jejichž objektem je život a zdraví (kromě eutanazie), a tak adekvátním

způsobem vystihnout velmi odlišné stupně typové nebezpečnosti a spravedlivě

odstupňovat sankce. 29

Právní úprava privilegované skutkové podstaty usmrcení na žádost je potřebná,

nejlépe v rámci norem trestního práva hmotného, v koncepci s dalšími

privilegovanými podstatami úmyslných trestných činů. Nutné je se také zaobírat

změnou celé terminologie věnující se problematice eutanazie:30

1) Usmrcení na žádost (neboli eutanazie) z úzce vytýčenou definicí, by bylo

možné uvažovat i o zahrnutí pouze s úmyslem přímým, tímto by došlo k odlišení

od nepřímé eutanazie, které lze spáchat jak konáním, tak opomenutím, upravené

jako privilegovaná skutková podstata.

2) Konání do této doby představované pojmem pasivní euthanasie lze

označit jako záměrné přerušení léčby například v tzv. profesorském

alternativním návrhu v SRN v roce 2005 je označován jako „ukončení, omezení

nebo opomenutí život udržujících opatření“. 31

Celková úprava podmínek nezapočetí či přerušení léčby (v jakých případech,

kdo o tom může rozhodnout, jakým způsobem se bude postupovat v případě

pacienta neschopného vyjádřit svou vůli) by mohla být řešena v samostatném

zákoně, například v zákoně č. 20/1966 Sb., O péči o zdraví lidu. 32

29 Gřivna, T., Privilegované skutkGové podstaty de lege lata a de lege ferenta, Trestní právo, 2003,30 Na IX. Světovém kongresu medicínského práva v roce 2002 v Maastrichtu zaznělo ústy domácích zástupců, že za euthanasii se považuje podle nizozemského pojetí pouze euthanasie aktivní, euthanasii pasivní (vnímané spíše jako postupy DNR a práv pacientů rozhodnout o další léčbě) a nepřímé název eutanazie nepřísluší.31 Alternativ-Entwurf Sterbebegleitung, Goltdammers Archiv2005, s. 559-56332 Obdobně i Mach, J., Medicina a pravo, Praha C. H. Beck, 2006, s. 191: „Vypracování příslušných profesních standardů a stanovení zákonného postupu konziliárního či jiného rozhodnutí o těchto závažných otázkách by bylo patrně žádoucí“.

26

3) Jednání do dnešní doby označované za nepřímou euthanasii pojmenovat

vhodnějším způsobem (např. opatření tišící bolest) a také právně vymezit v

samostatném zákoně (např. V zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu)

přípustné podmínky podávaní prostředků snižující bolest, což by zaručovalo

nejen právní jistotu lékařům, ale i pacientům ve smyslu léčby bolesti podle

postupů lege artis s maximálním odstraněním možného rizika zneužití.

Dalším problémem, který by měl být řešen je věnování pozornosti

zjišťování vůle pacienta neschopného vyjádřit svůj souhlas, resp. nesouhlas

s navrhovanou léčbou. Zabývat se právem pacienta rozhodnout o průběhu své

léčby do budoucna (tzv.institut living will), závazností takového rozhodnutí,

právem blízkých dát rozhodnutí ve věcech pacienta a možností nahradit vůli

pacienta rozhodnutím uděleném soudem.

5.3 Ústavní opora pro provádění euthanasie - stav de lege lata

Pokud jde o problematiku eutanazie jsou klíčové ustanovení dle článku 3

Ústavy České republiky (dále jen Ústavy) a Listiny základních práv a svobod

(dále jen listina), která byla publikována pod č.2/1993 Sb.

Stejně tak, dle článku 10 Ústavy, jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy k

jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,

součástí právního řádu stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,

použije se mezinárodní smlouva. Článkem 3 a 10 je jasně stanovena priorita

ústavního pořádku a některých mezinárodních smluv před zákony České

republiky.

Dále článek 10a Ústavy, který primárně směřuje k Evropské unii, která však

žádnou specifickou úpravu eutanazie nemá. Je-li tedy součástí ústavního pořádku

27

České republiky Listina základních práv a svobod pak je důležitý článek 6, a to

zejména odstavec 1 a 4.

Dle článku 6 ods.1 Listiny má „každý právo na život a lidský život je hoden

ochrany již před narozením“. S výjimkou dovětku, že „lidský život je hoden

ochrany již před narozením“, je formulace obsažena v Listině identická s článkem

2. Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 2/1992), jejíž dodržování či

nedodržování podléhá přezkumu Evropského soudu pro lidská práva.

Pomineme-li dovětek článku 6 odst. 1 Listiny, dle kterého je „lidský život hoden

ochrany již před narozením“, zajímá nás zejména to, zda právo na život včleněné

jak do Ústavy tak do listiny v sobě obsahuje i právo na smrt a zejména právo

na smrt z rukou jiné osoby.

Český Ústavní soud při přezkumu obecně závazných právních předpisů

rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Z tohoto hlediska je stěžejní

rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci 2346/02 Pretty vs. The

United Kingdom.

6 Skutková podstata případu Diane Pretty ve Spojeném království

Paní Diane Pretty byla ve 43 letech postižena nemocí motorických neuronů,

což je progresivní neurodegenerativní onemocnění motorických buněk v

centrálním nervovém systému spojené s postupným ochabováním svalů

ovládaných vůlí. Žádná léčba není schopna onemocnění zabránit. Ke smrti

dochází v důsledku slabosti dýchacích svalů a svalů kontrolujících mluvení a

polykání, což vede k nedostatečnosti dýchání a pneumonii.

V době projednávání případu ESLP bylo onemocnění již v pokročilém stádiu.

Stěžovatelka byla již ochrnutá od krku dolů, nemohla srozumitelně mluvit a byla

uměle vyživována. Odhad délky života se počítal v týdnech či měsících, avšak

28

intelekt a schopnost rozhodování byl nedotčen. Je známo, že terminální fáze

nemoci je značně vyčerpávající, doprovázena ztrátou důstojnosti. Stěžovatelka

pociťovala strach z utrpení a nedůstojnosti a naléhavě si přála mít možnost

kontrolovat, jak a kdy zemře a tak být utrpení a nedůstojnosti ušetřena.

Podle anglického práva není spáchání sebevraždy trestným činem, avšak

stěžovatelka z důvodu své nemoci nemohla tento krok učinit bez cizí pomoci,

avšak spáchání sebevraždy s cizí pomocí je trestným činem. Aby stěžovatelka

mohla sebevraždu spáchat s pomocí svého manžela, obrátil se její advokát

dopisem ze dne 27. 2. 2001 na úřad pro veřejné trestní stíhání (dále jako

prokuraturu) s žádosti o záruku, že manžela stěžovatelky nebude stíhat, pokud jí

bude nápomocen pří spáchání sebevraždy v souladu s jejím přáním.

Tento orgán záruku odmítl (taková záruka mu není zákonem dána).

Stěžovatelka po té požádala 20. 8. 2001 místně příslušný soud, aby přezkoumal

toto rozhodnutí, nebo vydal prohlášení, že §2 zákona o sebevraždě je neslučitelný

s čl. 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

Úmluva). Následně podala stěžovatelka obdobné odvolání k Sněmovně lordů.

Oba tyto orgány její žádost zamítly. Stěžovatelka využila i poslední možnosti

přezkumu a obrátila se 21. 12. 2001 na Evropský soud pro lidská práva. Ve své

stížnosti uvedla, že odmítnutí prokuratury poskytnout jejímu manželovi v případě

napomáhání sebevraždě, jakož i zákaz asistované sebevraždy vnitrostátním

právem porušují její práva přiznaná v čl. 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy.

Veřejné jednání se konalo dne 19. 3. 2002 a paní Pretty se jej osobně účastnila.

Dne 29. dubna 2002 vyhlásil ESLP rozsudek ve věci 2346/02 .33

Ustanovení Úmluvy dotčená v rozhodnutí Pretty vs Spojené království.

Čl. 2 Právo na život je ochráněno zákonem.

Právní argumentace ESLP :

33 Viz. http : // www.echr.coe.int /echr.29

Právo na život nemůže být argumentováno tak, že zahrnuje i negativní aspekt,

totiž právo na smrt.

Čl. 3 Nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému zacházení nebo trestu.

Právní argumentace ESLP :

Z hlediska čl. 3 nevzniká žádná pozitivní povinnost státu, aby poskytl zákonnou

možnost pro jakoukoli formu asistované sebevraždy.

Čl. 8 Právo na respektování rodinného a soukromého života.

Právní argumentace ESLP :

ESLP se domnívá, že všeobecný zákaz asistované sebevraždy je nepřiměřený.

Čl. 9 Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského jednání.

Právní argumentace ESLP :

Stížnost se nevztahuje k nějaké formě projednávání náboženského vyznání nebo

přesvědčení ve smyslu chráněném článkem 9.

Čl. 14 Užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou musí být zajištěno bez

diskriminace.

Právní argumentace ESLP :

Nelze považovat za diskriminaci, pokud tělesně je neschopná a osoba nemůže

požádat o pomoc při sebevraždě.

Zásadní význam rozhodnutí Pretty vs Spojené království je v tom, že poprvé

posuzuje kompletně asistovanou sebevraždu ve vztahu k článkům Úmluvy a

ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 2, 3, 8, 9, 14), které jsou relevantní

ve vztahu k eutanazii.

Rozhodnutí dospělo k závěru, že žádný z článků úmluvy nebyl porušen.

Význam rozhodnutí je zdůrazněn tím, že všechny evropské státy jsou signatáři

Úmluvy a ta je pro ně přímo závazná a rovněž judikatury ESLP jsou závazné.

Rozhodnutí je založeno na etickém základě, vyznívá ve prospěch práva na život a

30

lidskou důstojnost, ale zároveň vyjadřuje respekt k prožívanému utrpení a lidské

důstojnosti.

Je v souladu s požadavky na etické chování lékaře vyjádřenými v

Hippokratově přísaze a etických kodexech. Respektuje hodnoty evropské

civilizace mající kořeny v křesťanství a judaizmu. 34

7 Etické problémy umírání a smrti

Ve světě byl proces detabuizace problému umírání a smrti započat přibližně

počátkem sedmdesátých let 20. století u v důsledku zdejší ideologie bylo hluboké

mlčení. Z tohoto důvodu po roce 1989 došlo k velikému zájmu o tuto

problematiku Nejprve se většina laiků i odborníků zajímala pouze o atraktivní

otázky umírání a smrti. O popularizaci této problematiky se zasloužily hlavně

knihy R.A. Moodyho a Tibetská kniha mrtvých.35V dnešní době se na veřejnosti i

v odborných kruzích diskutuje zejména o otázce eutanazie. Čeští lékaři a

zdravotnický personál se od počátku devadesátých let zaobírá problematikou

umírání a smrti. Hlavním důvodem je nejistota jak se chovat k nemocným

v terminálním stádiu choroby. Nejistota je veliká, hlavně z důvodu, že dřívější

umírání doma v rodinném kruhu již není možné z různých důvodů ať už

pracovního vytížení členů rodiny, nedostatkem času a finančního zajištění člena

rodiny, který se stará o nemouhoucího. Nový institut respektující profesionální

pomoc ještě nebyl vyvinut. V této souvislosti nás může napadnout mnoho otázek

jak se správně, eticky chovat k umírajícím, myslím, že doba tabuizace umírání a

smrti u nás již skončila. Tento problém byl řešen ve všech vyspělých zemích, to je

důvod proč vznikla řada nadnárodních strategických dokumentů. V roce 1999

parlamentem rady Evropy schválen dokument Ochrana lidských práv a hodnot 34 Soňa Matochová, Etika a právo v kontextu lékařské etiky, Masarykova univerzita, nakladatelství Brno 2009, s. 153-16035 Moody RA, Leben nach Tod. Hamburg : Rowolth 1977, kniha opakovaně vycházela s českým překladem, jedním z posledních je Život po životě, Praha, Knižní klub 2014

31

nevyléčitelně nemocných a umírajících (syn. Charta umírajících, Práva

umírajících).36

Od devadesátých let je  řešením tohoto problému na prvním místě paliativní

medicína.

7.1 Umírání jako proces

Umírání je v lékařské terminologii synonymem terminálního stavu při, kterém

dochází k postupnému nezvratnému selhávání důležitých vitálních funkcí tkání a

orgánů a tím k smrti jedince. Terminální stav lze chápat jako samotné umírání, ale

umírání nelze redukovat pouze na terminální stav. Umírání je proces, o kterém lze

uvažovat již od vlastního zrození, člověk umírá fakticky tehdy, když se naplnil

jeho geneticky podmíněný životní program. Teorií délky života a problematikou

fyziologické a patologické smrti se zaobírají vědní obory a to medicíny, biologie,

filozofie a především thanalogie jež je interdisciplinární nauka o smrti.

Z metodického a též praktického hlediska odborníci rozdělují proces umírání na

tři části, které jsou časově odlišné a to pre finem, in finem, post finem. Počátek

období pre finem je u jedince dáno diagnózou dlouhodobé, vážné a prognosticky

špatné nemoci. V této fázi musíme usilovat o maximální snížení obtíží

nemocného, pacient musí vědět, že mu kromě lékařské pomoci bude poskytnuta

pomoc psychologická a zejména lidská. Nikdo by neměl zemřít dřív psychicky

ztrátou naděje než fyzicky. Psychická beznaděj urychluje nástup choroby i

samotné smrti. Sociální smrt může nastat také při absenci nemoci u jedinců na

36 Plné znění dokumentu je uveřejněno na internetu, nebo též v Haškovcová H. Thanalogie. Nauka o umírání a smrti. 2. vyd. Praha : Galén 2007

32

pokraji společnosti. 37Jak se chovat v tomto stádiu pre finem, je nutno respektovat

jednotlivé fáze psychické odezvy na příchod vážné nemoci.38Člověk je nemocí

omezen jak fyzicky tak i sociálně, s tímto nelehkým problémem adaptace života

s vážnou nemocí může pomoci psycholog a též i nemocniční kaplan.39

Ve stavu pre finem si pacient uvědomuje svůj vážný stav, ale jeho existenci také

popírá.

Je to paradox čím se umírající více blíží smrti tím je popírání této skutečnosti

intenzivnější. Odborníci se shodují na tom, že každý nemocný by měl mít alespoň

jednoho člověka,  který bude respektovat jeho nárok na otevřenou komunikaci.

Další fázi je fáze in finem, která je totožná s lékařským pojetím terminálního

stavu. Z etického hlediska se zde otevírají čtyři okruhy a to realizace smrti, dříve

vyslovené přání, marná léčba a též problematika eutanazie. Ještě v nedávné

historii o umírajícího jedince pečovala především rodina to jest, že péče byla

většinou laickou záležitostí. Lékař vstupuje na scénu ošetřování umírajícího

poměrně pozdě a to až na konci minulého století. Umírání doma měla po staletí

totožný scénář, každý věděl jaká je jeho role i nemocný věděl přibližně co se bude

dít. Tuto situaci již zažil, když sám hrál roli doprovázejícího. Životem proškolený

člověk zvládl to čemuž se dnes říká adekvátní přístup k umírajícímu. Důležité je,

že umírající věděl, že brzy nastane jeho konec, a proto mohl svolat příbuzné a

vyslovit poslední přání a též rozmlouvat s knězem a přijmout poslední pomazání.

Člověk po tomto ritualizovaném rozloučení již smířen čekal na smrt. Péče o

nemocné a umírající se postupně přesunula do nemocniční zařízení a do rukou

lékařů. Umírající nemá představu co se s ním bude dít, v nemocničním zařízení

má zajištěnou čistotu, jídlo, léky, ošetřují ho cizí lidé. Smrt může nastat

v okamžiku kdy se příbuzní nemohou s umírajícím rozloučit a tím nemocný

přichází o možnost rozloučení se a též možnost vyslovení posledního přání. Zvyk 37 Blumenthal-Barby, K. Kapitoly z thanalogie, Praha. Avicenum 198738 Kubler-Rose E., O smrti a umírání. Praha : Portál 201539 V roce 2011 byla u nás založena Asociace nemocničních kaplanů a v roce 2012 Katolická asociace nemocničních kaplanů. Kaplani již ve všech velkých nemocnicích pracují.

33

izolovat umírajícího má svůj počátek na začátku třicátých let našeho století.

Teprve koncem padesátých let se začalo hovořit, že „bílá plenta“ není nejlepší

řešení a je nutno poslední chvíle člověka zlidštit a umožnit mu kontakt s rodinou a

přáteli.

V domácím modelu chyběla profesionální péče a v nemocničním modelu zase

chyběla osobní angažovanost zdravotnického personálu. Řešení lze nalézt

v kompromisu, ve světě se hovoří o alternativní nemocniční péči a znovuzapojení

rodiny do procesu umírání. Umírání by mělo opět získat charakter sociálního aktu,

jednak podpořit v nemocnici paliativní léčbu za účasti a asistence blízkých osob,

nebo nechat nemocného zemřít doma, ale s profesionální pomocí odborníků. 40

V terminálním stádiu bývá člověk unaven, soustředí se na fungování své

biologické existence, jeho vědomí je většinou zastřené a změněné. Prožívání

umírajících a ošetřovatelskou péči popsala vroce 1994 Daniela Tausch-

Flammerová.41

Posledním stádiem je fáze post finem, která začíná bezprostředně po smrti

pacienta. První skutečností je nutnost informovat rodinu. Nejčastějším způsobem

je zaslání telegramu, který u příbuzných vyvolá šok i když blížící se konec

očekávali.

Bez problému také nebývá předání věcí po pozůstalém. Naopak péče o mrtvé tělo,

jež je obsažena v odborné literatuře je již bezproblémová. Dalším problémem je

uložení mrtvého těla na oddělení po dobu povinných dvou hodin. Řada nemocnic

nemá k tomuto účelu vhodné prostory a tak tělo leží na zcela nevhodných místech

dokonce i zůstává na pokoji se spolupacienty. I když péče o pozůstalé nepatří do

kompetence zdravotníků, měli by být informování, že ritualizace způsobu

předávání informací o úmrtí usnadní blízkým unést právě prožívanou extrémní 40 Haškovcová, H., Lékařská etika, 4.,aktualizované a rozšířené vydání, Galén, 2015, ISBN 978-80-7492-204-641 Autorka ve své knize shrnula své zkušenosti z německých hospiců v knize Die letzten Woche und Tage (Diakonischen Werk EKD 1994).

34

ztrátu a je jedinou prevencí reakce pozůstalých před patologickou reakcí na ztrátu

blízké osoby. Procesu zármutku a žalu se v posledních letech věnuje zvýšená

pozornost, hlavním důvodem je, že může probíhat jak fyziologicky, ale může

vzniknou i patologie. O rozvoj poradenství o pozůstalé usiluje Naděžda

Špaténková.42

Ke „zdravému“ průběhu smutku přispívá v nemalé míře i pohřební rituály. Dříve

pozůstalí nosily smuteční pásku a doba truchlení byla mnohem delší, takže

pozůstalý měl čas se se ztrátou vyrovnat. Komercionalizace smrti je realitou,

standardizace obřadu a zkrácení doby truchlení nedává čas pozůstalým se smrtí

svého blízkého vyrovnat a může docházet k patologiím a psychickým problémům

jako je třeba deprese. Smrt byla vytěsněna, protože je interpretována jako

předčasná prohra. Způsob pohřbívání je odrazem vztahu naší civilizace

k zemřelým a k smrti samotné. Snad nastanou lepší časy v této oblasti a k tomu

může přispět vznik cechu pohřebnictví, jehož členové se usilují o kultivovanost a

důstojnost posledních věcí člověka.43

7.2 Paliativní medicína Paliativní, zmírňující medicína představuje ucelený systém pomoci umírajícím a

jejich rodinám. 44 Na tomto místě je důležité upozornit na významný dokument,

který pod názvem Ochrana lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a

umírajících schválil Parlament Rady Evropy (dokument Rady Evropy č. 1418)

v roce 1999. V něm bylo jasně uvedeno, že paliativní medicína je jedinou

vhodnou a reálnou alternativou k sílícím eutanatickým tendencím. Měl by na ni

mít nárok každý jedinec, který by neměl být vydán napospas nesnesitelným

příznakům přicházející smrti, měla by mu být poskytnuta adekvátní medicínská a

psychologická podpora. Paliativní péče by měla být organizována v hospicích,

42 Špaténková, N., Poradenství pro pozůstalé. Principy, proces, metody. Praha Publishing 2012.43 Jedním z cílů cechu hrobnického je vzdělávání hrobníků. Blíže v knize Stejskal, D.,Šejvl, J., et. al. Pohřbívání a hřbitovy. Praha :Woltres Kluwer 2011.44 Vorlíček, J., Adam Z., et al. Paliativní medicína. 2.vyd. Praha:Grada Publishing 1998.

35

v nemocnicích na odděleních hospicové a paliativní péče. Velmi významné je

ustanovení o absolutním zákazu provést ukončení života nemocných a

umírajících.

Toto by mělo být zaručeno v právních řádech všech členských států v souladu se

článkem 2 Evropské úmluvy o lidských právech a to že smrt nemůže být nikomu

vyměřena záměrně.

Ani dříve vyslovené přání, nemůže být právním zajištění výkonu aktivit

vedoucích ke způsobení smrti.45

V České republice byla paliativní medicína a léčba bolesti uznána zákonem

č.95/2004 Sb., jako samostatný obor. V roce 2005 byla založena Asociace

poskytovatelů hospicové péče a paliativní péče, která vytvořila potřebné standardy

péče. K uzákonění lůžkové i mobilní péče došlo v roce 2007.

7.3 HospiceHospice jsou speciálním zařízením pro umírající. Pojem hospic znamená původně

útulek, útočiště a jejich úkolem je péče o nemocné a umírající. Hospice se

nejprve rozšířily v Americe a také v Anglii, dále byly zřízeny v Německu a

Rakousku. První hospic byl zřízen v roce 1967 v Londýně a jeho zakladatelka

Cecily Saundersová hlásala za prioritní tlumit bolest nikoliv jen fyzickou, ale

psychickou, nesmí být připuštěna izolace nemocného, a proto byla možnost

návštěv blízkých bez omezení. Všechno úsilí musí být směřováno k tomu, aby

umírající žil pohodlným životem úměrným ke svým možnostem, s tím že smrt je

v určité době reálná. Praktikuje se zásada, která dává důraz na přítomnost a naděje

maličkostí.46

V současnosti působí na území České republiky řada kamenných hospiců. Prvním

ambulantní jednotkou hospicové péče Cesta domů mobilní hospic založený

45 Z dokumentu Rada Evropy č. 1418/1999 O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících.46 Saunders C.Hospice:The Living idea. London:naklad: neuved. 1982

36

v roce 2001. Přijetí do hospicového programu se řídí danými pravidly. Hospicová

péče nejlépe vyhovuje onkologicky nemocným středního a staršího věku pro

pacienty HIV-pozitivní, případně nemocné se závažnými neurologickými

chorobami, jmenovaní jsou totiž schopni poskytnout informovaný souhlas i

s vědomím své neblahé prognózy. Dále je důležité uvést, že jsou přijímáni

pacienti, u nichž je smrt očekávána v časovém horizontu šesti měsíců. Toto časové

omezení pobytu nemocného odlišuje hospice od jiných zdravotnických zařízení.

Z uvedených důvodů vyplývá, že hospice mohou výrazně pomoci určité skupině

umírajících, ale nemohou převzít péči o všechny umírající. To znamená, aby byla

rozvíjeny paliativní způsoby léčby ve stávajících nemocničních zařízeních.

7.4 Narození malformovaného jedince jako právní a etický problém

Dnešní lékařská diagnostika umožňuje zjištění postižení plodu již v průběhu těhotenství, i tak dochází k donošení a porodu těžce malformovaných jedinců. Po narození takového jedince stojí lékař před těžkým dilematem zda léčit a podporovat jedince s použitím velice nákladné lékařské péče s vědomím jeho neodvratitelného konce, a nebo umožnit a urychlit nástup smrti vhodným zákrokem. Hmotným předmětem útoku u trestného činu proti životu a zdraví je člověk a trestně právní doktrína vymezuje člověka jako bytost zrozenou z ženy, i když se tento jedinec odchyluje anatomicky či fyziologicky a tím pádem může být předmětem útoku i „zrůda“. Zákroky proti takovým bytostem jsou okamžikem smrti vraždou dle §140 trestního zákoníku a to dokonce vraždou kvalifikovanou dle odst. 3 písm. c. Objektem trestného činu proti životu je chránit život člověka. Trestně právní ochrana zdraví je zakotvena v čl. 6. Trestní zákon poskytuje ochranu všem lidským bytostem stejnou měrou podle trestního zákoníku §140 až 144. Problematika péče o malformované jedince je komplikovaná, ale nedovoluje zavírat oči nad vegetací těchto jedinců a tragédiemi jejich rodin. Nemůžeme na těžce malformované jedince hledět jako na těžce nemocné osoby, které je třeba jakoukoli lékařskou péčí udržet na životě, který je bez nejmenší naděje na uzdravení. Proto je mnoho zastánců u novorozenců s vážnými malformacemi, že by se mělo ustoupit od úsilí o záchranu života mělo být přípustné, i při naději o

37

přežití, jsou – li malformace tak závažné, že vylučují možnost lidské existence.47

V naší společnosti bylo dosaženo vysoce humánního řešení přerušení nežádoucího těhotenství, tedy zásahu proti životu, i když ještě nitroděložnímu, musíme též nalézt odpovídající řešení bezperspektivní situace malformovaných jedinců.

Lékař, který vede porod malformovaného novorozence, by měl mít právo o dalším postupu rozhodnout sám nebo po konzultaci se specialistou s oboru pediatrie, ale bez vyjádření či stanoviska matky nebo obou rodičů. S ohledem na psychický stav rodičky je ohleduplnější ji informovat o úmrtí těžce malformovaného jedince než ji sdělit zprávu o narození takového jedince bez jakékoli šance na sebemenší změnu k lepšímu. Vyjádření souhlasu matky, nebo obou rodičů s ukončením života takového jedince by bylo spíše prohloubení psychického traumatu než efektivním výkonem rodičovských práv. Na straně druhé by případná účast rodičů při řešení této situace mohla přinést dva aspekty. Za prvé rodiče, kteří se nechtějí vyrovnat s narozením těžce malformovaného potomka, nechtějí uvěřit beznadějné diagnoze a vyžadují od lékaře bezúčelné zákroky k záchraně života, hrozí zde i obvinění z vraždy při odmítnutí prodlužování života takového jedince. A na straně druhé vyslovující souhlas s navrženým postupem by zbavil lékaře jisté míry odpovědnosti za přijaté a realizované rozhodnutí.

Mělo by tedy jít o určitý způsob eutanazie, v této souvislosti se používá název tzv. raná euthanasie. Otázka rané euthanasie a požadavek na její legalizaci, včetně práva plodu narodit se jako normální dítě, byla předmětem jednání poprvé na 6. Světovém kongresu zdravotnického práva v roce 1982 v Gentu.48 Zatímco byla na kongresu aktivní euthanasie odmítnuta a vyhlášena za trestnou, a to i v případě, že by si ji pacient přál, forma pasivní euthanasie byla všeobecně přijata.49

Pasivní euthanasie se vysvětluje tím, že se pacient ponechává zemřít bez léčebných zákroků nebo provádění jen povrchní léčby. Naopak aktivní euthanasie znamená vyvolání smrti konkrétním jednáním, například podáním letální dávky analgetik. Můžeme se ptát zda je pasivní euthanasie je v pravém slova smyslu

47 Štěpán, J., K eticko-právní problematice moderní medicíny. In. Mediko uiridica v. (Sborník referátů z V. Československé medicínské konference). Bratislava :LFUK, 1983, s.24448 Československá patologie s přílohou soudní lékařství. 1983, č. 2, 31 přílohy. 49 Lysičan, J., Euthanasia. In. Medico iuridico V.(Sborník referátů z V.Československé medicínsko-právní konference s mezinárodní účastí). Bratislava : LFKU, 1983, S. 67

38

euthanasii. Vyloučí-li se jakákoli intervence od lékaře je vlastně uvolněním přirozeného řešení, které je obdobné jako když lékař nezasahuje vůbec. Pasivní euthanasie může být daleko krutější a nehumánní jako aktivní. Pasivní je vlastě nebránění v umírání a euthanasie ve své podstatě znamená právě zkrácení umírání a urychlení nástupu klidné a bezbolestné smrti. Stanovisko odmítající aktivní způsob euthanasie a připouštějící pasivní je rozporný, jelikož neexistuje morální ani právní rozdíl mezi úmyslným usmrcením spáchaným konáním nebo opomenutím.

Některé země posuzují účastenství na sebevraždě jako trestné, jinde je to privilegovaná skutková podstata trestného činu vraždy, zákonným znakem skutkové podstaty je souhlas či žádost pacienta. Odlišnosti v právních úpravách téhož jednání v různých státech svědčí o nejednotnosti názoru na právní hodnocení euthanasie.

K úkolům medicíny nepatří prodlužování biologické existence jedince v případě malformovaných jedinců se o nic víc nejedná a veškeré zákroky vedoucí k prodloužení jejich existence nemají etické ani humánní opodstatnění. Proto tato problematika musí být vyřešena, aby se medicínská stránka dala do souladu se stránkou právní.50

7.5 Česká republikaV  prosinci 2011 byl schválen parlamentem ČR zákon o zdravotních službách

50 ČZPaB 1/2014, www.ilaw.cas.cz/medlawjournal39

s účinností od 1. 4. 2012, který v § 36 odst. 5 výslovně stanoví, že dříve

vysloveného přání -

a) není třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo k poskytování

zdravotních služeb, k nimž se toto přání vztahuje, k takovému vývoji, že lze

důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s jejím poskytnutím, (…)

b) nelze respektovat, pokud nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem

je aktivní způsobení smrti,

c) nelze respektovat, pokud by jeho splnění mohlo ohrozit jiné osoby,

d)nelze respektovat, pokud by byli v době, kdy poskytovatel neměl k

dispozici, dříve vyslovené přání, započaty takové zdravotní výkony, jejichž

přerušení by vedlo k aktivnímu způsobení smrti.

Zákon o zdravotních službách tedy odmítá aprobovat závaznost takového

dříve vysloveného přání, které by požadovalo aktivní způsobení smrti, podobně

jak je tomu ve většině zemí, jež přijaly institut dříve vysloveného přání. V

současnosti, kdy usmrcení na žádost není trestním zákoníkem v ČR upraveno ani

jako výslovná privilegovaná skutková podstata, je koncepce § 36 ods. 5 zákona o

zdravotních službách zcela na místě, ostatně nizozemská, belgická a

lucemburská právní úpravu, která umožňuje aktivní eutanazii na základě dříve

vysloveného přání, lze považovat za extrémní výjimku, zřejmě ještě

problematičtější než samotné dekriminalizované usmrcení na žádost v reálné

časové souvislosti s žádostí pacienta o usmrcení. Nad aktuálním českým

zákonným ustanovením dříve vysloveného přání se nabízí otázka, proč je dle

Důvodové zprávy aktivní usmrcení vykládané jako odpojení od přístroje, jež je

dokonce stavěno na roveň podání smrtící dávky léku. Tato konstrukce je o to

nepochopitelnější, že z návrhu zákona ve světle Důvodové zprávy vyplývá, že

pacient nemá právo prostřednictvím dříve vysloveného přání požadovat, aby byl

odpojen od přístroje, ale na druhou stranu může požádat, aby na přístroj vůbec

připojen nebyl.

40

Toto pojetí je zcela nekonzistentní s celým právním rámcem odmítání

zdravotní péče, pacient, který je v relevantním okamžiku způsobilý k právním

úkonům, okamžité odpojení od přístroje (př. dialýzy) požadovat může, 51 aniž by

bylo dovozeno, že tím dojde ze strany zdravotníka k zaviněnému aktivnímu

způsobu škody na zdraví či smrti.

Lze tedy shrnout, že česká právní úprava dříve vysloveného přání dle § 36 o

zdravotních službách nerespektuje obecné (jakož i ústavněprávní) zákonitosti

poskytování zdravotní péče, ale i to, že nepřipouští, aby na základě dříve

vysloveného přání bylo možné požadovat odpojení od přístroje, popírá hlavní a

původní smysl dříve vysloveného přání. .52

České právo, které vzhledem ke znění Důvodové zprávy k zákonu o

zdravotních službách prohlašuje odpojení od přístroje za konání, a tím odpírá

pacientům možnost, aby na základě jejich přání u nich byla pro případ jejich

budoucí nezpůsobilosti k právním úkonům ukončena přístrojová podpora vitálních

funkcí, představuje jistě zcela raritní chápání výkonu pacientovi autonomie a je

oprávněně odmítáno. I s ohledem na spory v zemích, kde se právo pacienta na

odpojení od přístrojů jako takové již dlouhá léta nezpochybňuje o povahu jednání

odpojení od přístrojů, se přesto nejeví jako dostatečně přesvědčivé odbýt řešení v

současnosti platné a účinné právní úpravy týkající se odpojování od přístroje

prostým konstatováním, že důvodová zpráva nemá sílu zákona, a dříve vyslovené 51 Podmínka v úst. § 34 odst. 5 zákona o zdravotních službách (Odvolání souhlasu není účinné, pokud již bylo započato provádění zdravotního výkonu, jehož přerušení může způsobit vážné poškození zdraví nebo ohrožení života pacienta), jakkoliv pochopitelná z pohledu zdravotníků, jeví se vzhledem k čl. 5 a násl. Úmluvy o biomedicíně, jakož i judikatuře Ústavního soudu, poněkud problematickou.52 Termín advence direktive byl poprvé použit v USA v 60. letech minulého století právníkem L. Kutnerem právě v souvislosti s dříve vysloveným přáním, kterým pacient odmítá, aby byl i za pomocí přístrojů udržován při životě proti své vůli. In. EMANUEL L. How living wills can help doctors and patients talk abount dying. BMJ 2000, 320 : 1618-1619.

41

přání bude nutno respektovat, i když bude požadovat odpojení od přístrojů. 53

V situaci, kdy chybí jakákoliv soudní rozhodnutí i dlouhodobější veřejná

diskuze nad tématem odpojováním od přístrojů, představuje Důvodová zpráva k

zákonu o zdravotních službách je legitimní prostředek, který se s ohledem na

některé zahraniční právní názory nepředstavuje zcela nepochopitelný exces ze

strany českého zákonodárce.

K dosažení právní jistoty pacientů a zdravotníků při ukončování přístrojové

podpory je zapotřebí více než jenom názorová shoda „většiny přítomných

právníků na odborné konferenci“.54

Jako nejúčinnější řešení se jeví doplnění závazného doporučení postupu dle § 4

odst. 5 zákona o zdravotních službách, konkrétně Konsenzuálního stanoviska k

poskytování paliativní péče, které by výslovně řešilo ukončování přístrojové

podpory vitálních funkcí s ohledem na diagnózu a vůli pacienta.

8 Eutanazie pro a protiArgumenty pro euthanasii -

1. Prodlužování života za každou cenu se stává obsesí moderní medicíny 55

a lékaři by měli přijmout odpovědnost za vznik technologií, které umožňují

prodlužování života dál a dál. K této odpovědnosti patří i uzákonění možnosti

53 Lidové noviny dne 30. 3. 2012 referovaly o odborné konferenci, na niž se valná většina přítomných právníků shodla, že vypnutí přístrojů není aktivní způsobení smrti, které je zakázané. A tedy ho lékař musí respektovat. „Důvodová zpráva nemá sílu zákona,“upozorňuje soudce brněnského krajského soudu Michal Ryška. Odpojení od přístroje nepovažuje za eutanazii a opírá se při tom o rozhodnutí německého soudu nebo i názor křesťanského bioetika Marka Váchy. Jestli pacient může odmítnout resuscitaci, nebo i pomoc přístrojů, je přitom velký rozdíl. Typický příklad popsal známý chirurg Pavel Pafko : pacient při dopravní nehodě upadne do bezvědomí a záchranáři ho napojí na dýchací přístroj. Přijede do nemocnice, kde leží jeho dříve vyslovené přání a tam se má rozhodnout. Odpojit? „Od prvního dubna budou muset lékaři dříve vyslovené přání respektovat,“ odpovídá Těšínová. In.: Čabanová A. : Odpojit od přístrojů od neděle, Lidové noviny, 30. 3. 2012.54 Důvodová zpráva je prostředek tzv. nezávazného, ale relevantního výkladu právní normy. In. Boguszak, J., Teorie práva, 2. Vyd.,Praha : ASPI Publishing, 2004, str. 181.55 Evangelium vitae 1005, III. kapitola, čl. 65.

42

euthanasie.

2. Důraz na autonomii pacienta. Tato skupina argumentů by mohla být

formulována například takto - Můj život mi patří jako jakákoli jiná věc, mohu si

s ním učinit co se mi zlíbí, a je mým právem rozhodnout, kdy, kde a za jakých

okolností zemřu. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

3. Strach ze ztráty důstojnosti nebo zbytečné protahování bolesti. Argumenty jsou

tyto, strach ze ztráty kontroly nad sebou, strach ze ztráty důstojnosti. Existuje

dobré a špatné umírání. Pokud nastane varianta špatného umírání, měl by pacient

právo je aktivně zkrátit. Pokud platí, že po smrti nic není, nemá jedinec pozdější

odpovědnost za své činy.

4. Euthanasie tu vždy byla a bude a je tedy lepší ji regulovat zákonem.

5. V některých zemích může být občan souzen z důvodu, že neukrátí život

trpícímu zvířeti, a naopak ukrátí život trpícímu člověku, nebylo by správné zkrátit

život i trpícímu člověku, zejména je-li to na jeho přání.

Argumenty proti eutanazii -

1. Právo zabít člověka jiným člověkem neexistuje, byť je to i na jeho vlastní

žádost.

2. Uzákoněním eutanazie se dostaneme do situace „kluzkého svahu“ a bylo by

naivní se domnívat, že jednotlivé případy euthanasie lze omezit na dobře

zdůvodněné případy.

Situace v Nizozemí (kauza Brongersma – provedení eutanazie z důvodu

„unavenosti životem“, kauza Chabot – provedení eutanazie ženě středního věku z

důvodů depresí bez konzultace s jiným lékařem) důvody k optimismu nedodává.56

3. Ať je eutanazie cokoli, určitě není důstojnou smrtí. Otázka nestojí v rozhodnutí

nedůstojné, protahované a bolestivé umírání versus milosrdná smrt. Ale naopak

milosrdná smrt v hospicovém zařízení, v péči laskavého personálu, kde se smrt

neurychluje ani neoddaluje versus nemilosrdná eutanazie. Významným 56 Podrobněji např. Vácha, M., Mauer, M., Königová, R.,: Základy moderní lékařské etiky. Praha - Portál, 2012

43

příspěvkem k vyřešení problému eutanazie je kvalitní paliativní medicína a

hospicová péče.

4. Umírající se může jen těžko autonomně rozhodnout o sobě, a to právě z toho

důvodu, že je umírající.

Ovšem je vulnerabilní, může být pro eutanazii svým okolím manipulován, míra

jeho autonomie je vždy sporná. Může nastat situace, kdy se umírající pacient

dostane do tlaku okolí na ukončení života a není schopen této situaci čelit.

5. Volání po eutanazii je znamením, že nějaký rozměr pacienta není ošetřen.

Pacienta můžeme vnímat jako mnohorozměrnou bytost podle častého rozdělení

jako bio-psycho-socio- spirituální entitu. 57

6. Uzákonění eutanazie se může stát vzkazem pro mladou generaci, v čem spočívá

hodnota lidského života. Pacient, který již sám není schopen vytvářet hodnoty, již

může vnímat sám sebe jako břemeno pro společnost.

Akceptace eutanazie, oslabí sociální respekt k lidskému životu. Populace stárne a

v mezigeneračním napětí není obtížné představit různé možnosti zneužití

euthanasie. 7. Je vědomé a chtěné zabití jednoho člověka druhým možno

ospravedlnit, a to i v případě, že potencionální oběť zabití vyžaduje? Bioetik a

filozof Leon Kass přináší argument, který není bez zajímavosti. Existuje situace,

kdy nějaký skutek proběhne zcela dobrovolně mezi dvěma dospělými a

kompetentními lidmi, vůči kterému nejsme schopni racionálně zdůvodnit svůj

odpor, a který přesto zůstává eticky zavrženíhodný.

Kass uvádí jako příklad dobrovolný incest dospělé dcery s otcem nebo

příklad kanibalismu, který je dopředu domluven, podepsán a oběma stranami

odsouhlasen.58 „Může naše neschopnost racionálně ospravedlnit náš odpor k

těmto věcem učinit tento odpor eticky podezřelým? V žádném případě ne.“59

57 Např. Svatošová, M.,: Hospice a umění doprovázet. 6. vydání Kostelní Vydří - Karmelitánské nakladatelství, 2008.58 Kass, R., : Life, Liberty and Defense of Dignity. New York, London : Encounter Books, 2002, p. 150.59 Kass, R., : Life, Liberty and Defense of Dignity. New York, London : Encounter Books, 2002,

44

9 ZávěrEtický pohled na problematiku eutanazie může být různý a je těžké zaujmout

jednoznačný názor. Na jedné straně je zde obava o zneužití tohoto institutu a na

druhé straně je zastáván názor, že prodlužování života u nevyléčitelně nemocných

v  beznadějném stavu, který sám nemůže spáchat sebevraždu a žádá o ukončení

života, je zcela na místě za předpokladu, že budou stanovena jasná právní kritéria,

za kterých lze beztrestně pomoci k sebevraždě, nebo i provést aktivní eutanazii.

Z právního hlediska je pak nutné najít dostatečně spolehlivou míru „právních

pojistek“ pro případ, že by asistovaná sebevražda měla být právně tolerována.

Podle českého právního řádu je situace poměrně jasná, euthanasie jak aktivní tak

pasivní je zločinem vraždy. Účast na sebevraždě v podobě pomoci, rady, vyvolání

rozhodnutí spáchat sebevraždu nebo utvrzování v předsevzetí toto učinit je

trestným činem účasti na sebevraždě.

Respektování vůle nemocného ve formě platného negativního reverzu a

neposkytnutí potřebných zdravotních služeb, se kterými nemocný nesouhlasí, je v

duchu zásady vycházející z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a je plně

právem akceptována.

Stejně tak v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně a zákonem o

zdravotních službách je respektování dříve vysloveného přání neposkytnout určité

zdravotní služby jednáním v souladu se zákonem.

Mírnění utrpení nevyléčitelně nemocného i za cenu zvyšování dávek utišujících

prostředků, byť s rizikem ohrožení života pacienta, má rozhodně přednost.

A v případě, že pacient zemře v důsledku podání utišujících léků, které

p. 154.45

bránily v jeho utrpení, a že podání nižšího množství by znamenalo vystavit jej

naopak tomuto utrpení, nemůže být toto jednání považováno za trestné.

Protiprávním a neetickým jednáním by naopak mohlo být ponechání pacienta v

bolestech a utrpení, ač jsou k dispozici účinné utišující prostředky.

Je-li ukončena léčba nevyléčitelně nemocného pacienta, která po zralé úvaze

lékařského konzilia, v souladu s uznanými postupy a pravidly lékařské vědy není

nadále indikována, nejde o euthanasii, ale o postup, který je v souladu s právem i

pravidly lékařské vědy. Je to ukončení života vymykající se pojmu eutanazie.60

60 Radek Ptáček, Petr Bartůněk a kol., Eutanazie pro a proti. Grada Publishing, 2012, s. 13646

Seznam použité literatury

Ptáček Radek, Bartůněk Petr a kol., Eutanazie-pro a proti, Praha 7, GRADA

Publishing, 2012, ISBN 978-80-247-4659-3

Ptáček Radek, Bartůněk Petr a kol., Etické problémy medicíny na prahu 21.

století, Praha 7, GRADA Publishing, 2014, ISBN 978-80-247-547-0

Matochová Soňa, Etika a právo v kontextu etiky, Brno, Masarykova univerzita,

muni PRESS, 2009, ISBN 978-80-210-4757-0

Munzarová Marta, Zdravotnická etika od A do Z, Praha 7, GRADA Publishing,

a.s., 2005, ISBN 80-247-1024-2

Munzarová Marta, Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?. Vyd. v KNA 2. V

Kostelním Vydří: Pro občanské sdružení Ecce homo vydalo Karmelitánské

nakladatelství, 2008, 87 s. ISBN 978-80-7195-304-3.

Munzarová Marta, Eutanazie, nebo paliativní péče?, Praha 7, GRADA

Publishing, a.s., 2005, ISBN 80-247-1025-0

Haškovcová Helena. Thanatologie : nauka o umírání a smrti. 2., přeprac. vyd.

Praha : Galén, 2007, 244 s. ISBN 978-80-7262-471-3

47

Haškovcová Helena. Lékařská etika, čtvrté, aktualizované a rozšířené vydání,

Praha : Galén, 2015, s.169-190, ISBN 978-80-7492-204-6

Šipr, Květoslav, Mičo Milan a Krumpolc Eduard, Aktuální bioetické texty:

Deklarace o eutanazii. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005,

47 s. ISBN 80-244-1278-0

Vokurka Martin, Hugo Jan a kol., Velký lékařský slovník, 8. aktual. vydání,

Praha 4, MAXDORF, 2008, ISBN 978-80-7345-166-0

Deppert Katharina, Zivilrechtliche Aspekte im Umfeld von Sterben und Tod,

Der Ackermann aus Böhmen, (2006), Spolkový soud Karlsruhe, s. 73-81, ISBN

9788025423875

Marková, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vyd. Praha: Grada, 2010,

128 s. ISBN 978-80-247-3171-1

Matochová Soňa, Otázka eutanazie z pohledu judikatury Evropského soudu pro

lidská práva, Zdravotnické právo v praxi, Roč. 4, č. 2, (2006), s. 24-28, ISSN

1214-2883

Munzarová Marta, Světová lékařská asociace a eutanazie-zcela jasná orientace,

Praktický lékař, Roč. 84, č. 7, (2004), s. 402, ISSN 0032-6739

Pletková Kristina, Pojem eutanazie-historický vývoj a dnešní chápání,

Zdravotnictví v České republice, Roč. 12, č. 4 (2009), s. 126-129, ISSN 1213-

6050-Lit. : 18

48

Pletkova Kristina, Eutanazie- úvahy de lege ferenta, Zdravotnictví a právo, Roč.

12, č. 10, (2008), s. 3-7, ISSN 1211-6432- Lit. : 18

Šustek Petr, Informovaný souhlas - odmítnutí zdravotní péče, Zdravotnické

právo, Roč. 15, č. 12, (2011), s. 20-33, ISSN 1211-6432

Pletkova Kristina, Aktivní eutanazie. Právní posouzení, Postgraduální medicína,

Roč. 10, č. 9, (2008), s. 974-978, ISSN 1212-4184

Štěpoňcová Sabina, Eutanazie vs. nacistický program „Eutanazie“, Sestra roč.

23, č. 11 (2013), s. 13-15, ISSN 1210-0404

Kopecká Ester, Eutanazie v kontextu lidských práv, Sestra, Roč. 22, č. 10,

(2012), s. 18-20, ISSN 1211-6432

Vlčková Klára, Eutanazie, Bolest, Roč. 17, č. 2, (2014), s. 57-63, ISSN 1212-

0634

Skálová Andrea, Eutanazie očima různých oborů, Zdravotnické noviny, Roč. 61,

č. 25, (2012), s. 18-19, ISSN 1805-2355

Drábková Jarmila, Lékařsky asistovaná sebevražda, Praha, Referátový výběr z

anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Roč. 60, č. 3, (2013), s. 24-27,

ISSN 1212-3048

Drábková Jarmila, Jaké obrazy má smrt – soudobé paradigma, Praha,

49

Referátový výběr z anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Roč. 60, č.

2, (2013), s. 8-13, ISSN 1212-3048

Drábková Jarmila, Zákon eutanazii v Belgii a změny v konečné fázi života,

Praha, Referátový výběr z anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Roč.

56, č. 4-5, (2009), s. 318-320, ISSN 1212-3048

Teryngel Jiří, Ochrana zdravotnictví v novém trestním kodexu, Zdravotnické

právo, Roč. 13, č. 3 (2009), s. 11-16, ISSN 1211-6432

Matějíček Jaromír, Soudní rozhodnutí německého soudu týkajícího se dříve

projevených přání pacienta, Hradec Králové, Zdravotnické právo, Roč. 14, s.

11-16, ISSN 1211-6432

Mitlöhner Miroslav, Sebevražda a eutanazie – některé zdravotní, sociální a

právní problémy, Zdravotnické právo, Roč. 8, č. 12, (2004), s. 15-18, ISSN

1211-6432

Mitlöhner Miroslav, Některé právní problémy současné medicíny, Zdravotnické

právo, Roč. 4, č. 3, (2000), s. 13-14, ISSN 1211-6432

Bošková Vladimíra, Ukončení života na žádost pacienta v Nizozemí,

Zdravotnické noviny, Roč. 49, č. 50, (2000), s. 1, 8, ISSN 0044-1996

Prošková Eva, Etické a právní aspekty eutanazie, Kontakt, Roč. 11, č. 1, (2009),

s. 257-265, ISSN 1212-4117-Lit. : 24

Peterková Helena, Ukončení přístrojové podpory vitálních funkcí v kontextu

50

zákona o zdravotnických službách, Zdravotnické fórum, Roč. 2012, č. 9, s. 21-28,

ISSN 1804-9694

Šipr Květoslav, K návrhu legalizace eutanazie v České republice, Scripta

bioetika, Roč. 8, č. 1-2, (2008), s. 19-22, ISSN 1213-2977

Medicin tribune, Pro eutanazii není místo, Roč. 9, č. 1, (2013), s. B6, ISSN

1214-8911

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky, ve znění pozdějších předpisů. In:

ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 4. 2015].

Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod. In: ASPI [právní

informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 4. 2015].

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI

[právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 3. 2015].

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

(zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní

informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2015].

Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na

ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie

a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Dostupné z:

51

http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=3563.

Všeobecná deklarace lidských práv [online]. [cit. 12. 4. 2015]. Dostupné z:

http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/vseobecna-deklarace-

lidskychprav.pdf

Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999, o ochraně lidských práv a důstojnosti

nevyléčitelně nemocných a umírajících (Charta práv umírajících). UMIRANI.CZ

[online]. Cesta domů, © 2015 [cit. 15. 6. 2015]. Dostupné z:

http://www.umirani.cz/res/data/010/001137.pdf

Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Nizozemský trestní zákon a předpisy

související. Vyd. 1. Praha: KUFR, 2006, 75 s. ISBN 80-7338-054-4. Dostupné

také z: http://www.ok.cz/iksp/docs/328_1.pdf

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 4. 2002, Pretty proti

Spojenému království, stížnost č. 2346/02. Evropský soud pro lidská práva

[online]. Evropský soud pro lidská práva © 2015 [cit. 28. 7. 2015] Dostupné z:

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-60448

Doporučení představenstva ČLK č.1/2010 k postupu při rozhodování o změně

léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou

schopni vyjádřit svou vůli. Dostupné z: http://www.lkcr.cz/doporuceni-

predstavenstev-clk- 227. html

Časopis zdravotnického práva a bioetiky, Journal of Medical Law and Bioethics,

Vol 4, No 1, (2014), ISSN 1804-8137, http:/www.ilaw.cas.cz/medlawjornal

52

53