Jaroslav Klíma

Osmašedesátý: Kdo zradil vlast

Praha 2009

1

Předmluva

Proč píši o pozadí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 19681. O události, která zasáhla do života milionů občanů Česko-slovenska, a jež měla dopad i na světové dějiny, se již mnoho psalo a mluvilo. Většinou vše ale proběhlo tendenčně, neprav-divě a povrchně. V důsledku toho zůstala skryta příčina a po-zadí tohoto důležitého dějinného pohybu ve Střední Evropě, na nějž pak navázaly převratové děje, probíhající ve formě demontáže socialismu.2. Vědecký rozbor tohoto historického zastavení, na němž by byla ctěna a dodržena zásada pravdy a objektivity, stojí dosud před nějakým povolaným historickým ústavem, v němž nepodjatě pracují k tomu školení profesionálové. Věřím, že takové pracoviště se časem najde a v něm budou odborníci, kteří proanalyzují obrovské množství písemného materiálu, který zatím leží ladem v mnoha archivech, zvláště v archivech tajných služeb Spojených států amerických (USA), Spolkové republiky Německo (SRN), Ruska a dalších zemí.3. Jako jedinec a amatér jsem přistoupil před časem ke své písemné práci jen z dobré vůle zachytit vše od osob, které se událostí zúčastnily, byly svědky i pomocníky. Pro lepší orientaci jsem využil také písemných informací, které soustředil svými výslechy i Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky (ÚDV). Často jsem mohl čerpat informace jen od rodinných příslušníků a známých těch osob, které v událostech kolem vstupu vojsk působily v útvarech Bezpečnosti, armády, v tisku a médiích, když mnozí přímí účastníci už nežijí. Z těchto hledisek a bez nároku na ucelenou studii jsem přistoupil k písemnému zpracování v naději, že to může pomoci při důkladném a vědeckém zpracování k tomu povolaným vědeckým institutem nebo k tomu školeným historikem.4. Musím se přiznat, že vycházeje z nedostatečných zdrojů poznání, přece jen jsem došel k určitému údivu a zklamání: Státní orgány - ÚDV, státní zástupci a soudci - použily často právní kvalifikace „vlastizrada“, i když neměly k dispozici objektivní a vědecky fundovanou historickou analýzu. Obávám se, že zde leží důvod příští revize a kritika díla, které odvádějí dnešní příslušní činitelé.5. Nečiním si nárok na historickou analýzu, nedávám a nevnucuji své názory, protože to je už několikaletý úkol specializovaných vědeckých státních historických ústavů. Mé jednání je třeba chápat jako snahu napomoci k objasnění historické pravdy o tomto složitém historickém období. K svému rozhodnutí se cítím oprávněn proto, že jsem byl dobře informován přímými účastníky a svědky mnoha událostí a chování

2

lidí a byl jsem seznámen s nevyvratitelnými materiály.6. Vývoj společnosti a život lidí se bude dále rozvíjet na teritoriu bývalého Československa, bez ohledu na příští státní a mezistátní uspořádání v rámci Evropy. Časové období kolem roku 1968 nebude možno nikdy vymazat z historie a nebylo by ani moudré a etické, aby bylo zkresleně, tendenčně a falešně interpretováno.7. Při své práci jsem byl veden starou, často vzpomínanou filozofickou moudrostí, která důrazně prohlašovala: Kdo nezná minulost, nemůže pochopit přítomnost a vůbec nebude moci předvídat budoucnost.8. Ideovým posláním této práce proto je, a to je třeba zvláště opakovat, napomoci při řešení složitých úkolů příštího vývoje potomků lidí, kteří žili a pracovali na území bývalé socialistické republiky Československo. 9. Shrnuji svá zjištění a poznání: Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky (ČSSR) byl záměrně vyprovokován Američany a pravicí v Komunistické straně Československa (KSČ) v čele s Alexandrem Dubčekem s cíle provést v ČSSR mocenský převrat, pozatýkat a uvěznit představitele levice a nastolit moc pravice, bez ohledu na to, že tím vyvolají občanskou válku, jež může přerůst ve válku širokého rozsahu.Hrstka důstojníků, která dne 20. srpna 1968 vstoupila do budovy ministerstva vnitra na Letné, pomohla zmařit výše uvedené plány pravice a Američanů. 10. Zpracovávám tuto studii s vnitřním pocitem upokojení, že jsem tehdy v šedesátých letech stál na straně těch, kteří učinili vše, aby vlastní zem neshořela v ohni války, aby národy Československa nevykrvácely v občanské válce.

Praha, 6. července 2002

Autor

3

Osmašedesátý na vnitru: Osobní svědectví 11. Úsek Bezpečnosti ministerstva vnitra ČSSR byl vždy řízen prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ. V lednu 1968 došlo k zásadní personální změně. Do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl zvolen Alexander Dubček. Pak následovaly dílčí personální změny. Očekávalo se, že Dubček předvolá ministra a náměstky, aby podali hlášení o činnosti resortu, za nějž odpovídají, a o situaci v něm. 12. Dubček nic takového neučinil a jen zřídka přijímal hlášení od ministra vnitra Josefa Kudrny. Situace v zemi se přitom zostřovala, rostla kriminalita a ze všech směrů se aktivizovala rozvědná činnost západních zpravodajských služeb, které přešly k zesílenému organizování vnitřní podvratné činnosti proti státu a jeho zřízení. Zprávy o tom Dubček nečetl a dal najevo, že je číst nechce. Dokonce jednou žádal, aby byly dávány tajemníkovi ÚV Jiřímu Hendrychovi, který prý to rád čte.13. Náměstek ministra plukovník Jaroslav Klíma, odpovědný za úsek práce kontrarozvědky v ČSSR, potřeboval zásadní stanovisko k mnoha důležitým problémům operativní práce přímo od Dubčeka. Napsal proto Dubčekovi dopis, v němž ho požádal o služební slyšení. Dubček ale neodpověděl a Klímu na slyšení nepovolal. Klíma to pochopil jako projev osobní nedůvěry a napsal Dubčekovi žádost o uvolnění z funkce, v naději, že Dubček do této funkce bude jmenovat osobu, které důvěřuje a to bude přínosem pro práci kontrarozvědky v této složité době. Dubček neodpověděl a bez průtahu žádost Klímy zařadil na porad jednání předsednictva ÚV a to žádosti vyhovělo. Do funkce náměstka pro kontrarozvědku a náčelníka hlavní správy Státní bezpečnosti byl později jmenován Dubčekův přítel Viliam Šalgovič.14. Klíma byl uvolněn z funkce a byla mu poskytnuta studijní dovolená, neboť dokončoval studia na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Klíma odjel na chatu a tam usilovně pracoval na závěrečné práci svého studia, ale s obavami sledoval rozjitřování a chaos, který probíhal v Praze. Občas odjel do Prahy za rodinou a pro potřebnou literaturu.

Devatenáctého srpna15. Dne 19. srpna jel Klíma do Prahy pro literaturu; v dopoledních hodinách mu volal plk.JUDr. Josef Ripl do jeho bytu. Ripl mu byl známý jako čestný, inteligentní muž, dobrý organizátor a vynikající vlastenec,osvědčivší se v době okupace. Velice naléhavě žádal o okamžité setkání. Došlo k němu na Staroměstském náměstí a Klímu překvapila intenzita starostlivosti Ripla o vývoj v zemi a obavy, že zahraniční

4

rozvědky lehce naverbovávají početné zástupy našich občanů. Vyslovil obavy, že vedení státu nic proti tomu a na obranu státu nepodniká a že vše spěje ke státnímu převratu. Ze svého vášnivého výkladu přešel rychle na svůj požadavek. Žádal Klímu, který znal JUDr. Lubomíra Štrougala ještě jako ministra vnitra z doby, kdy byl jeho náměstkem, aby za ním zašel na předsednictvo vlády, kde pracoval jako místopředseda Oldřicha Černíka, a upozornil ho na to, že ministr Josef Pavel sestavil skupinu důstojníků a poslal je na Slovensko vyhledat osoby a materiály, které by dokazovaly, že Štrougal v době, kdy byl ministrem vnitra, nechal bezpečností rozpracovávat Gustáva Husáka. Ripl na svůj výklad opakovaně zdůrazňoval, že za touto akcí stojí americká CIA, která chce tímto manévrem postavit proti sobě Štrougala a Husáka, kteří oba úzce spolupracují ve funkcích místopředsedů vlády ČSSR. Klíma nebyl požadavkem nadšen, ale Ripl přesvědčoval, že se jedná o klíčovou záležitost, že to má souvislost s kritickou situací v zemi a proto nakonec splnění přislíbil. K setkání Klímy s Riplem došlo 19. srpna kolem 14. hodiny. V té době Ripl nic o příchodu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR nevěděl a neříkal.16. Klíma ve večerních hodinách zavolal zvláštním telefonem do bytu Lubomíra Štrougala a poprosil ho o přijetí. Ten ochotně souhlasil, ale žádal, aby přišel do jeho kanceláře na předsednictvo vlády.

Dvacátého srpna přes den17. Po osmé hodině ranní dne 20. srpna 1968 Klíma prošel přes výdejnu povolení vstupu a stanul v kanceláři Lubomíra Štrougala a zde mu řekl vše podstatné, co mu říkal Ripl. Štrougal pozorně a vlídně přijal varování o intrikách a cílech, které jsou tím sledovány. Dlouhou chvíli o něčem usilovně přemýšlel a pak těžce v hlase řekl, že ví, že jsou Sověti v těžké situaci, když k nám budou muset poslat vojska, a s obavou v hlase pak jako pro sebe dodal - a kdo to pak vezme, až to ty tanky tady rozjezdí. Chvíli mlčel a pak doplnil: A uvědomují si Sověti, že to nedopadne tak, jak očekávají, protože Svobodu po schůzce v Čierné silně ovlivňuje Dubček a Smrkovský? Klíma byl zcela vyšinut tím, co slyšel, neboť byl několik týdnů mimo Prahu, vtažen do klubka svých problémů, a nemohl souvisle vyjádřit svůj názor. Štrougal, ale vůbec neřekl, že vojska přijdou a kdy, a ani nenaznačil, že o tom ví určitě nebo že před tím varuje. Proto Klíma chvíli uvažoval, zda to není vyjádření určitých obav, které kolovaly mezi lidmi a při nichž ti potřební a ustrašení se kojili nadějí, že Sověti to tak nenechají a přijdou zase včas, jako v roce 1945.18. Klíma byl silně rozrušen tím, co slyšel, a když Štrougala opustil, dlouho chodil ulicemi města a přemýšlel nad tím, že

5

se něco vážného bude dít. Zneklidnilo ho, že se mluví o příjezdu tanků a o tom, že to nedopadne tak, jak Sověti očekávají. Protože už pochopil strategickou koncepci provokace, kterou tajná služba USA jako šablonu často používala, rozhodl se nezůstat stranou a svěřit se s obavami vedoucímu sovětských poradců u ministra vnitra generálu Michailu Kotovovi. Cestou do jeho bytu byl znepokojen tím, že zjistil za sebou sledování. Učinil opatření a dorazil do bytu generála Kotova kolem 11. hodiny. Jeho manželka vyrozuměla Kotova a ten rychle přišel do svého bytu.19. Klíma Kotovovi řekl vše o návštěvě u Štrougala a kladl otázku, zda je skutečně vše tak špatné, že přijdou vojska a zda je to správné. Kotov byl trochu rozzloben a řekl, že situace je jiná než v době, kdy Klíma odcházel z funkce. Přesvědčivě prohlásil, že hrozí nebezpečí protistátního převratu a k tomu že jsou již zformovány síly vnitřní a vnější. Netajil se tím, že odpoledne bude zasedat předsednictvo ÚV KSČ, které svou většinou přijme usnesení, v němž požádá o pomoc spojenců. Klímu překvapilo, že Kotov s úlekem zpozorněl, když řekl, že Štrougal mluvil o příjezdu tanků, které to tu rozjezdí, a pak že to nedopadne tak, jak Sověti očekávají. Klíma ještě dodal, že podle Štrougala Černík váhá... ale to už se projevila Kotovova netrpělivost a dal najevo, že někam spěchá. Úplně u dveří se zastavil a řekl, že Klímu hledá od rána Šalgovič, který ho chce pověřit úkoly a doporučil Klímovi, aby ho ihned vyhledal.20. Klíma Šalgoviče ihned nevyhledal. Neměl jasno o vzniklé situaci, nevěděl, kdo jde proti komu, kdo kde stojí a jak myslí. Nemohl a ani nechtěl připustit myšlenku, že lidé ve vedení strany a státu, jimž důvěřoval, by šli najednou jinou cestou a jinam, než on a než i oni dříve prohlašovali. Proto se rozhodl, že nejdřív pojede na chatu za rodinou. Tam v bolestivém a chaotickém přemýšlení dospěl k závěru, že se řítí na celou zemi události, které se mohou vymknout a prosadit jako ozbrojený boj. Uvědomoval si, že přijdou ozbrojená vojska do prostředí, kde nemálo lidí je již masivním ideologickým zpracováním dezorientováno a fascinováno do nebezpečného stavu takového stupně, že se může zvednout do nerozvážných činů. Živě si představil, jaká obrovská vojenská síla stojí za západní hranicí od nás. Věděl, že neviditelný fantom napjal struny své sítě do prasknutí a že stačí, aby došlo k jednomu výstřelu a začnou mluvit zbraně, které se stanou dirigenty osudu tisíců lidí a vezmou možnost politikům pronášet slova, vedoucí ven z bojové vřavy k mírové práci. Klíma měl úplnou volnost ke zvolení své příští cesty, protože byl na studijní dovolené. Bylo tu ale také usilovné hledání Viliama Šalgoviče, který ho chtěl pověřit nějakým úkolem. Nakonec u něho převládlo vnitřní přesvědčení, že nemá právo zůstat stranou v tak těžké chvíli, ale že musí plnit služební

6

přísahu, jež ho zavazovala k tomu, aby v souladu s Ústavou chránil daný společenský řád a nedovolil zmařit mírový život.

Dvacátého v podvečer21. Klíma kolem 18. hodiny dorazil do Thákurovy ulice v Praze 6, aby se hlásil u náměstka Viliama Šalgoviče k plnění jím daných úkolů. Šalgovič v úřadě nebyl, protože jednal u minist-ra národní obrany Martina Dzúra. Přijal ho proto plk. Josef Ripl, jeho zástupce, netající se radostí nad tím, že může pře-dat Klímovi rozkaz Šalgoviče.22. Ripl navázal na včerejší rozhovor a doplnil jej tím, že vše se dalo už do pohybu. Objasnil, že od odpoledních hodin zasedá předsednictvo ÚV KSČ, že se očekává bojovná debata, předně o bezvýchodné bezpečnostní situaci v zemi, že je zajištěna většina hlasů v předsednictvu, které vysloví nedůvěru Alexandru Dubčekovi, že pak bude zvolen nový první tajemník a že většinou předsednictva budou požádáni Sověti a další spojenci o vojenskou pomoc, která překročí hranice do ČSSR k půlnoci. Ripl byl pln rozšafnosti a energie. Mluvil z něho statečný a šlechetný duch.23. Oba neměli mnoho času k rozhovoru a proto přešel Ripl k výkladu, jaký úkol má Klíma podle Šalgoviče splnit. Začal tím, že ministr Pavel a jeho blízcí a důvěrní důstojníci podnikají nějaké přísně utajené aktivity již několik dnů. Zvlášť ho znepokojoval tak zvaný operační štáb, v jehož čele stál jako šéf plk.RSDr. Oldřich Hromádko. Jeho činnost byla nelogická a podezřelá tím, že konspirativně ustavuje ze zvlášť pro ně spolehlivých lidí tak zvané "operační štáby". Na území Prahy že mají zjištěny dva takové útvary, a odvodil z toho, že podobných bylo zřízeno asi mnoho po celém území a to se vymyká mírové organizaci a proto musí být připraveny pro nějaké zvlášť závažné účely. Oba se znepokojením mysleli na to, aby od nich nevyšly výstřely, až dojde k příchodu spojenců a nastane chaos.24. Z této úvahy vyšel Ripl a řekl, že toho se obávají nejvíce a proto Šalgovič nařídil, aby do budovy ministerstva vnitra (MV) na Letné, kde sídlil ministr Pavel, vešla skupina, která by paralyzovala tam sídlící úřad "operačního štábu". Vrcholné překvapení pak nastalo, když Ripl řekl, že tento úkol musí splnit Klíma.25. Klíma věděl, že v takové situaci nelze protestovat a různě se vykrucovat. Ze služby věděl, že v takové situaci rozkaz nelze odmítnout, nýbrž odevzdaně a pokorně splnit. Zeptal se proto, kdo bude v této skupině. Ripl odpověděl, že nemají nikoho, že je málo vhodných lidí a proto aby Klíma navrhl osoby a on je rozkazem povolá. To byl vrchol improvizace v tak těžké situaci, když zbývalo tak zoufale málo času.

7

26. Klíma proto navrhl plk.JUDr. Františka Rezka, plk. Jana Bokra a plk. Miroslava Milatu. Plk. Ripl vše přijal a slíbil jmenované povolat a určil, aby se všichni shromáždili v kanceláři náčelníka pražské správy StB v Bartolomějské ulici a zde čekali na jeho pokyn k tomu, aby odjeli k budově MV na Letné a vstoupili dovnitř.

Dvacátého večer a v noci27. Během pár hodin od rozhovoru Klímy s Riplem se uvedení důstojníci sjeli na S-StB Praha. Kromě Milaty - ten měl sám přijet přímo na Letnou. Všichni byli překvapeni, napjati a dezorientováni. Klíma jim mohl říci jen to, co se dověděl od Ripla, to znamená, že zasedá předsednictvo ÚV KSČ, že hodnotí situaci v zemi, která je výbušná a že většina členů předsednictva situaci hodnotí jako kritickou, na níž naše síly nestačí a proto budou většinou členů předsednictva požádáni Sověti a ostatní spojenci, aby nám poskytli pomoc. Řekl, že mluvil s generálem Kotovem a ten ho ujistil, že vojska přicházejí, aby zabránila násilnému převratu a zajistila bezpečnost státu ze západní hranice proti vpádu protivníka. Potom, po splnění úkolu a zklidnění situace se vojska vrátí do svých zemí. Mlčky vše vyslechli a ponořili se do vnitřního uvažování a čekali, až Ripl dá povel k výjezdu, aby zajistili vše tak, aby z budovy MV nevyšel podnět nebo výstřel, jenž by rozpoutal krveprolití.28. Kolem 23. hodiny, spíše několik minut před, volal Ripl a nařídil přesun a splnění úkolu. Přesun proběhl rychle ve vlastním autu a před budovou MV už čekal Miroslav Milata – klíčová osoba, který jako náčelník správy kádrů měl své sídlo v budově. Klíma stanovil postup tak, že první půjde Milata, ten vyvolá strážného za zamčeným hlavním vchodem, řekne mu, že potřebuje ve své kanceláři něco projednat s Klímou, Bokrem a Rezkem. Všechno se pak splnilo a uvedení důstojníci vstoupili do budovy, předložili služební průkazy a veliteli stráže zopakovali, co se děje na ÚV, že přijdou pozvaná spojenecká vojska. Klíma zavolal před jejich očima telefonem jejich náčelníka, šéfa ochrany vládních budov plk. Josefa Holka a za jejich přítomnosti mu řekl, že přišli do budovy na rozkaz Šalgoviče a požádal ho, aby dal příkaz veliteli stráže, aby přijal nás příchozí jako posilu pro ochranu budovy. Holek tak učinil a veliteli k tomu vydal souhlas a příkaz.Milata pak odešel k dozorčímu důstojníkovi ministerstva a hlásil mu, proč skupina do budovy vešla, a požádal ho, aby důležité události hlásil také Klímovi nebo Milatovi. Skupina nikde nenarazila na nesouhlas a odpor, naopak vše bylo přijato s úlevou, že konečně skončí chaos a hrozba rozvratu. Třeba dodat, že Klíma a Bokr nebyli vybaveni žádnou zbraní a tudíž disponovali jenom slovem při jednaní s lidmi, kteří je

8

znali a jim důvěřovali.29. Hned po vstupu do budovy dorazili sem také dva důstojníci přímo poslaní Šalgovičem, aby vešli do kanceláře dozorčího důstojníka operačního štábu plk. Hromádka a převzali kontrolu nad tímto uzlem spojení a velení.30. Po těchto úkonech nařídil Klíma Rezkovi zajištění budovy zvenku a zevnitř a odešel s Bokrem do kanceláře Milaty, aby promysleli, co dále podnikat a ohlásili Šalgovičovi, že do budovy bez komplikací vstoupili.31. Zajímavě popisuje tuto dobu do protokolu ÚDV tajemník ministra Pavla Jiří Hošek. Vypovídá: "Dne 20.8.1968 v nočních hodinách (přibližně kolem 23. hodiny) mne do bytu volal nejprve operační důstojník z budovy MV na Letné a tento mi sdělil, že dostal zprávu o tom, že na četných místech republiky vstoupila vojska Varšavské smlouvy na území našeho státu. Vzápětí nato mi telefonoval tehdejší předseda vlády Oldřich Černík a ptal se mne, zda o vstupu vojsk na naše území něco vím a zároveň mne požádal o zprostředkování spojení s ministrem Pavlem. Chtěl, abych jakmile ministra vyrozumím, společně s ním se dostavil na rozšířené zasedání předsednictva ÚV KSČ." Pak popisuje, že šel do budovy MV a před ní u vchodu si všiml hloučku civilistů a že dal dozorčímu pokyny na uzávěru budovy, aby nikoho nevpouštěl a nevypouštěl, uložil mu povolat posily k ochraně. Nic takového ale Rezek neviděl a nehlásil. 32. Hošek pokračuje tím, že z budovy ÚV KSČ volal operačnímu důstojníkovi na MV, neboť chtěl vědět, jak se vyvíjí situace. Vypovídá: "Operační mi sdělil, že se dověděl, že budova má být obsazena příslušníky Lidových milicí. Ptal jsem se, co to má znamenat a kdo dal takový pokyn. On odpověděl, že pplk. Josef Holek, náčelník 5. správy MV. Já jsem proto ihned se spojil s Holkem, tento mi sdělil, že žádný takový nevydal, opravuji, řekl, že mi o tom nemůže nic říci a ať se obrátím na náměstka Šalgoviče. Já jsem se na základě informace Holka telefonicky spojil se Šalgovičem a ptal se ho, co je pravdy na informaci, že budova na Letné má být obsazena lidovou milicí. Šalgovič potvrdil, že je to pravda a že se se mnou o tom nebude bavit. Já jsem mu na to řekl, že dispoziční právo k lidovým milicím má pouze předsednictvo ÚV KSČ, osobně generální tajemník, tedy v té době Dubček. Shodou okolností se v tu chvíli Dubček nacházel poblíž mne a proto jsem mu předal hovor. Z tohoto hovoru si dodnes přesně pamatuji, že Dubček Šalgovičovi do telefonu odpověděl slovy: ´Čo robíš Vilo, uvedom si svoju odpovednost pred stranou a ľudom, použitie ľudovej milície je nelegálné.´ Co mu na to Šalgovič odpověděl nevím, pamatuji si pouze, že Dubček byl silně rozrušen a plakal, načež položil sluchátko."33. Není možno vše přesně časově určit, protože Hošek to líčí

9

jinak, ale šlo v jednom momentu o vážnou událost.Přišel Rezek a hlásil, že v patře, kde je kancelář ministra a jeho sekretariát, zastihl a překvapil muže, který tam nemá co pohledávat, a žádal Klímu, aby na místě ve věci rozhodl. Klíma se odebral na místo a viděl, že oním neznámým je tajemník ministra Jiří Hošek. Zeptal se ho proto, proč přišel a on odpověděl, že nastoupil do práce, protože byla vyhlášena pohotovost. Klíma byl zaskočen, neboť Hošek tvrdil, že jde do práce, že tam patří, zatímco Klíma a Rezek nikoliv. Klíma, protože nebyl informován, se jal Hoškovi vysvětlovat, že předsednictvo jednalo o situaci v zemi a rozhodlo se o pomoc požádat Sověty a spojence a ti přicházejí na pomoc. Hošek pozorně poslouchal, věděl ale, že je vše už jinak, ale mlčel. Klíma, aby vše nějak ukončil a mohl jít podat o tom hlášení Šalgovičovi, vědom si toho, že nemůže jednat svévolně, řekl Hoškovi, aby tedy šel do své kanceláře, ale nikam netelefonoval. Hošek spokojeně přitakal a všichni se rozešli. 34. Proč ale přijel na Letnou, objasňuje v protokolu takto: "Potom jsme se s ministrem radili o dalších krocích, neboť z jednání předsednictva bylo jasno, že k přepadení naší země skutečně došlo. Dohodli jsme se, že pojedu na Letnou do jeho kanceláře a z jeho a mého trezoru odstraním písemnosti, které by mohly být zneužity... Při vstupu do budovy na Letné jsem nevyužil hlavní vchod, ale šel jsem bočním vchodem, který používal pouze ministr... Průchozími dveřmi jsem odešel do kanceláře ministra, kde jsem skutečně z trezoru vytřídil některé písemnosti a po nějaké době jsem opět vyšel a odjel zpět do budovy ÚV KSČ... Když jsem se vrátil na ÚV KSČ, tak jsem se opět setkal s ministrem Pavlem a společně jsme přivezené písemnosti zlikvidovali na WC".35. Vzniká logicky otázka, jaké dokumenty musel zničit ministr vnitra Pavel a jeho tajemník na WC. Je jediná odpověď: Byly to dokumenty svojí podstatou protizákonné a protiústavní a proto nesměly padnout do rukou obhájců zákona a demokracie. S největší pravděpodobností souvisely s přípravou na zatýkání levicově orientovaných osob a se zřizováním koncentračních táborů. Proto také ministr do úřadu nepřijel a ukryl se u svého přítele.36. K úplné představě o průběhu událostí je třeba ještě uvést to, co k tomu říká vůdčí osoba, plk.RSDr. Oldřich Hromádko. V protokolu před ÚDV vypověděl: "Dne 20. 8. 1968 asi kolem 23. hodiny mi do bytu volal operační důstojník z budovy na Letné s tím, že má hlášení, že na některých hraničních přechodech překračují naše hranice vojska Varšavské smlouvy. Dále jsem si tuto zprávu prověřoval a také jsem tomu operačnímu uložil, aby telefonoval a vyrozuměl o situaci ministra Pavla a předsedu vlády Černíka. Myslím, že jsem po nějaké chvíli volal znovu dozorčího, chtěl jsem po něm, aby pro mne poslal okamžitě vozidlo, nevím již přesně pořadí těchto hovorů, ale při jednom

10

tom telefonátu mi řekl ´Jsou tady, míří na mne pistolí´ a pak spojení bylo přerušeno. Teprve později jsem se dověděl, že tím pracovníkem, který mířil pistolí, byl zřejmě tehdejší náčelník personální správy Milata. Také jsem v tu dobu volal Rybáře, to byl zástupce náčelníka hlavní správy Veřejné bezpečnosti (VB), který byl v tu dobu již na pracovišti, a ten mi sdělil, že Šalgovič vyhlásil pohotovost. Upozornil jsem ho, že to musel udělat za zády ministra Pavla, který žádnou pohotovost nevyhlašoval."37. Klíma se dověděl, že Hromádko usilovně a několikanásobně volal na číslo telefonu svého "operačního štábu", ale tam bral telefon důstojník, který tam byl poslán Šalgovičem. Hromádko se rozhodl a zavolal plk. Rybářovi a žádal ho, aby sestavil bojovou skupinu, která by osvobodila a obsadila budovu MV na Letné.38. Klíma, když se to dověděl, byl zneklidněn, neboť tím hrozilo nebezpečí ozbrojeného střetu, a rozhodl se, že Hromádkovi osobně zavolá a požádá ho o zrušení tohoto postupu. Zavolal mu do bytu a smířlivě začal apelovat na jeho rozvahu. Řekl, že už jistě ví, že do země vstupují vojska Varšavské smlouvy, že vzniká velice výbušná situace a že ho prosí, aby se do ničeho nemíchal, neboť vše musí řešit politici. Připomenul mu společné boje proti banderovcům na Slovensku a že vojska Varšavské smlouvy nezval, ale teď nesmí dojít k tomu, aby promluvily zbraně. Hromádko poslouchal a po chvíli nevrle řekl, že Klíma nemá právo mu něco nařizovat, že není ve službě, neboť má studijní dovolenou. Klíma se rozzlobil a kategoricky od Hromádka žádal zmrazení jeho aktivit a Hromádko nakonec odpověděl, že dikci rozumí.39. V protokolu před ÚDV 19. 10. 1995 Hromádko vypověděl toto: "V tu dobu, pořadí již přesně nevím, volal ke mně do bytu z MV na Letné Jaroslav Klíma, který byl náměstkem ministra, ovšem v té době byl mimo službu, neboť - pokud si vzpomínám, tak měl studijní volno. Tento mi sdělil, abych se do ničeho nepletl, řekl ještě něco dalšího, nepamatuji si již co, já jsem mu na to odpověděl, že nemá co dělat na vnitru a já že mu nejsem podřízen a nemá mi co rozkazovat."

Po půlnoci na jednadvacátého40. Po půlnoci volal do kanceláře Milaty ministr Pavel a chtěl vědět, jaká je situace a co se děje. Milata předal sluchátko Klímovi a ten mu řekl, že kromě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se neděje nic zvláštního a vyvrátil mu obavy, že budova MV je obsazena lidovou milicí. Zdůraznil, že v budově jsou výhradně důstojníci MV, kteří očekávají, že ministr brzy přijede, aby se ujal řízení ministerstva v této těžké době. To bylo několikrát opakováno a nakonec Pavel slíbil, že na ministerstvo přijede. Nepřijel! Odjel ke svému příteli v Žitné

11

ulici. Hošek do protokolu před ÚDV na otázku vyšetřovatele, zda byl přítomen ministr Pavel a zda mohl zasahovat do dění na ministerstvu odpověděl, že zasahovat nemohl, protože se zdržoval u přítele v Žitné ulici.41. Podrobněji věc popisuje Hromádko do protokolu takto: "Vím o tom, že také ministr Pavel byl někde schovaný, mluvil jsem s ním telefonicky, když byl na ÚV KSČ, byl z toho takový roztřepaný, říkal, že si mám sám zvážit, co budu dělat, že mi žádné pokyny dávat nebude."42. Další svoji činnost Hromádko popsal do protokolu v tomto znění: "Ráno 21.8. jsem si odněkud zajistil vozidlo a začal jsem objíždět některá pracoviště MV. Tam jsem upozorňoval pracovníky na to, že je potřeba se postavit proti okupaci, dodával jsem nějaké zprávy do radia apod."43. Z uvedeného je zřejmé, že speciální organizace pro zvláštní represivní účely - "operační štáby" - byla jako organizovaná síla vyřazena z činnosti. Velitelé podřízených operačních štábů čekali marně na rozkazy shora. Ty však nepřišly. Proto někteří jedinci začali rozvíjet aktivity na vlastní pěst. Jezdili po bytech a chatách a s podporou rozhlasu hledali Šalgoviče, Ripla, Klímu a řadu levicových politiků. Organizovaně a ve velkém rozsahu se ale věznice a koncentrační tábory naplňovat nezačaly. Chyběla k tomu organizovaná síla, jejíž páter tvořily "operační štáby". Tato činnost si ale vyžádala smrt plukovníka Jana Záruby.44. Existuje mnoho faktů a signálů, svědčících o tom, že vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl rafinovaně a brutálně vyvolán Západem v čele s USA a jejich tajnou službou, řadou zpravodajských her, při nichž se využívaly mnohé vnitřní těžkosti a chyby tehdejšího režimu k vyvolávání politických konfliktů a neshod, předně s vedením Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a Sovětského svazu. Západ organizoval řadu akcí k ovládnutí médií proniknutím svých sympatizátorů a Ústřední zpravodajskou službou Spojených států (CIA) řízených a placených agentů.

Viliam Šalgovič splnil svoji služební přísahu - bránil ústavu a daný společenský řád a snažil se zabránit krveprolití45. Viliam Šalgovič byl po odvolání plk. Jaroslava Klímy jmenován náměstkem ministra vnitra Josefa Pavla pro úsek kontrarozvědky a náčelníkem hlavní správy Státní bezpečnosti. Do této funkce ho vybral osobně sám Dubček a nepochybně v té době stál Šalgovič na stejné politické pozici jako Dubček. 46. Po několika týdnech, když se seznámil s operativní situací v zemi a dostal do rukou rozvědné informace o tom, že se připravuje v zemi protistátní převrat, který je podporován a koordinován silami ze Západu, zvláště z USA a SRN, změnil

12

postupně své stanovisko. Svým nejbližším podřízeným náčelníkům, kterým důvěřoval, otevřeně několikrát vyjádřil své obavy. Postěžoval si také mnohokrát, že Dubček situaci tak nevnímá a vynucuje si jednání Bezpečnosti, které poškozuje republiku a ohrožuje její bezpečnost. V době před jednáním v Čierné nad Tisou byl už přesvědčen, že je třeba, aby vedení strany a státu rozhodně vystoupilo na obranu státu a jeho zřízení. Se souhlasem pak přijal také všechny sliby, které tam Dubček dal k personálním změnám (odchod Kriegela a Smrkovského z předsednictva a Císaře z funkce tajemníka ÚV KSČ). Souhlasil také s tím, že se oddělí StB do samostatného ministerstva a neměl námitek,že to bude položeno na jeho bedra. Úzce spolupracoval s vynikajícím organizátorem plk. Josefem Riplem a jemu uložil rozpracování mnoha věcí, souvisejících s řešením vážné situace. 47. Před rozhodnutím o vstupu vojsk byl na dovolené v Bulharsku, odkud byl odvolán. Když došlo ke vstupu, organizoval s přehledem všechna opatření. Působil dojmem, že věří u Dubčeka a Černíka v obrat, když dojde ke vstupu vojsk. Možná, že věřil, že se zaleknou a couvnou a dojde ke konstruktivnímu jednání. Vůbec ale netušil, a to byla tragédie levice, že je vše vyzrazeno, že CIA již informovala a diriguje pravici a že vše chtějí hnát do krveprolití. To také vysvětluje, proč Šalgovič později zmlkl, zneklidněl a chvilkami ztratil orientaci a rozhodnost. Silně na něj působilo volání Dubčeka, proč nechal "obsadit" budovu MV lidovou milicí, přičemž Dubček plakal a Šalgovičovi to vyčítal. Prostě, Šalgovič věřil v Dubčeka a považoval ho za přítele a v tom se zmýlil. Dubček takový nebyl a Šalgoviče už předtím dávno odepsal. Dokonce ho dal na seznam osob, které měly být po vstupu vojsk, očekávaném ve 24 hodin, zatčeni a uvrženi jako vlastizrádci do věznice v Řepích u Prahy. Jeden výtisk seznamu byl nalezen v trezoru Josefa Smrkovského a ofotografován sovětskými důstojníky, když vstoupili do Prahy.48. Postoj Šalgoviče a jeho chování také ovlivnil špeh, který se vetřel v jeho důvěru, když se stal náčelníkem HS StB. Ten dříve pracoval v analytice, byl slovenského původu a Šalgovičovi se vetřel tím, že ho upozornil na nějaké věci z StB, jež se týkaly jeho osoby. Šalgovič mu uvěřil a zařídil, aby pracoval u něho v sekretariátě. Onen důstojník se jmenoval Jan Kotrč a jeho bratr patřil ke skupině druhého centra kolem městského výboru KSČ v Praze. Lze předpokládat, že Kotrč informoval svého bratra a tím i druhé centrum o všem zajímavém, co probíhalo u Šalgoviče a v jeho štábu.49. Za velké štěstí lze považovat, že onen Kotrč nebyl kolem 23. hodiny 20. srpna přítomen na pracovišti, když byl zahájen vstup vojsk Varšavské smlouvy a Šalgovič s Riplem organizovali řadu opatření se zaměřením, aby nedošlo k ozbrojenému střetnutí. Na pracoviště Kotrč nastoupil až 21. srpna

13

v ranních hodinách a vystřídal unaveného a po celou noc pracujícího plk. Jílka, šéfa Šalgovičova sekretariátu, který si pak šel odpočinout. Kotrč od něho převzal informaci o dění kolem, o spojení a zvláštní čísla telefonu na Indru a další vedoucí činitele a zprostředkovával spojení. Kotrč tedy přišel později, mnoho mu uniklo, ale s o to větší intenzitou pak vše sledoval, zapisoval a samozřejmě i hlásil bratrovi na druhé centrum. Je pravděpodobné, že od něho také pocházely dílčí podklady pro ony zprávy rozhlasu, lživě oznamující, že StB zatýká, že používá krycí poznávací značky aut, lživě označující jména důstojníků, aby je a rodinné příslušníky zastrašili apod.50. Úlohu čilého špeha Kotrč sám dokládá a vysoko chlubně hodnotí do protokolu před vyšetřovatelem ÚDV dne 12. 10. 1995, přičemž se opírá o záznam, jím sepsaný 11. 10. 1968. Zde kromě jiného píše: "Nemohl jsem si udělat přesnou představu o stanovisku s. Šalgoviče, jen jsem cítil, že je v té době nerozhodný, rozporný a ze situace osobně nešťastný. V jednom takovém letmém rozhovoru mi řekl, že on, Šalgovič, přece nemůže jít proti Dubčekovi. V průběhu večera několikrát pil vodku z lahve, kterou měl u sebe." Pak vypovídá o tom, kam telefonoval Klíma, jaké rozkazy dal Ripl a kdo se s kým radil. Proste špeh v centru událostí!

Zvýšený zájem americké tajné služby o Československo v druhé polovině let šedesátých51. Cílem CIA bylo provést v roce 1968 v ČSSR protistátní převrat, při němž by bylo svrženo tehdejší společenské zřízení, i když šlo v podstatě o rozvinutí frontálního útoku pod praporem hesel o nápravě chyb a nedostatků i zdokonalení socialistického zřízení.52. K provedení převratu a svržení socialistického zřízení vypracovaly řídící síly USA a jejich vnitročeskoslovenská agentura následující postupy:a) Převrat provést z nejvyššího orgánu hlavní politické moci v zemi - Komunistické strany Československa (KSČ) - v době mimořádného 14. sjezdu KSČ dne 9. září 1968 tím, že by do vedoucích stranických a státních orgánů byli prosazeni funkcionáři protisovětského a protisocialistického zaměření, ochotní dělat politiku a řídit stát ve vazalském postavení vůči USA. b) Druhý taktický postup vycházel z toho, že SSSR bude chtít udržet Československo ve sféře svého vlivu, jak bylo stanoveno dohodami mezi Spojenci ke konci druhé světové války na Jaltě a v Postupimi. V tomto směru se pak pracovalo na variantě k provedení řady politických, diplomatických a zpravodajských her, které by vyvrcholily tím, že vedení Varšavské smlouvy

14

v dohodě s levicovými a prosovětskými stoupenci v ČSSR by vyslalo do Československa svá vojska, čímž by se SSSR a levice v KSČ dostala do důmyslně připravené pasti. Protože tato strategická šablona byla provedena také při vlákání Sovětů do Afghánistánu, lze míti za to, že v případě ČSSR USA předně preferovaly tuto variantu od samého začátku. Jinými slovy, vládě USA šlo od začátku o to, aby vznikl konflikt, při němž by byla vyvolána občanská válka pod hesly boje proti agresorovi - Sovětům, do níž by vstoupil také později vojensky Západ, krytý tvrzením, že přichází na pomoc napadenému Československu.53. Československá kontrarozvědka zachytila bezpečně v druhé polovině šedesátých let zvýšený zájem o Československo předně ze strany CIA. Soustředěná aktivita byla vedena z rozvědné rezidentury americké ambasády v Praze, z rezidentury CIA ve Vídni a z dalších míst.54. Ve větším rozsahu se využívaly výjezdy našich občanů na Západ, zejména pro tajnou službu zajímavých a kvalifikovaných osob, k jejich vytěžování, případně k jejich verbovce.55. Z jednotlivých zpravodajských her, které československá kontrarozvědka vedla, bylo k velkému překvapení zjištěno, že CIA počítá již v roce 1967 s tím, že v ČSSR v nejbližším období dojde k velkým změnám ve vedení KSČ a její politice, ve složení vlády a v důležitých státních orgánech. Vycházejíce z této představy úkolovali rozvědčíci USA svoji agenturu, aby podávala informace o osobním profilu mnohých vedoucích činitelů, o jejich slabostech, silných stránkách, jejich postavení i ambicích v politice.56. Zvláštní zájem byl projevován o ty činitele, kteří vystupovali s kritikou tehdejších předních činitelů. Mimořádná pozornost byla směrována na nalezení osoby, jež by mohla sehrát roli vůdce a disponovala předpoklady a ambicemi k provedení personálních změn v tehdejším stranickém a státním vedení. Bylo to vysvětleno tím, že těmto „vycházejícím“ velikánům bude poskytnuta veškerá pomoc zvláště ve sdělovacích prostředcích domácích i zahraničních tak, aby byli vnuceni veřejnosti s nadějí a vírou, že vyřeší negativní jevy a nedostatky ve společnosti. Zvláštní zájem byl směrován k nalezení kariéristů - křiklounů, bažících po moci a slávě – typu Smrkovský, Kriegel, Dubček a další.57. Souběžně byly vznášeny požadavky na zjišťování organizací, jež se již zformovaly jako konspirované, proti režimu zaměřené skupiny osob, a byly ukládány úkoly organizovat a formovat.58. Zájem o ČSSR v té době projevovala CIA diferencovaně. Jinak pracovala proti historickým zemím a jinak proti Slovensku. Slovensko zpracovávali tak, že je hodnotili jako slabé místo společného státu, jakousi naději na opozici a s tím, že bude možno využít některých osob a politiků proti

15

Praze. Za tím účelem měli také na důležitém místě ve stranickém orgánu v Bratislavě tajného agenta, který zásoboval rezidenturu ve Vídni perfektními informacemi o situaci v politickém vedení v Praze a v rozhodujících politických a státních orgánech.59. Této takzvané slovenské kartě věnovala CIA velkou pozornost a její zájem s největší pravděpodobností stojí za aktivitou Františka Kriegela, stojícího v cele skupiny politiků KSČ, která odjela koncem prosince 1967 do Bratislavy, aby tam jednala se stejně smýšlejícími politiky o postupu proti vedení Antonína Novotného a předně proti němu samotnému.60. Je možno říci, že CIA správně rozpoznala, že je možno využít rozhodnutí, ke kterému došla realisticky smýšlející část Ústředního výboru KSČ - že je třeba provést reformu stranické a státní politiky v důležitých oblastech strany a státu - již na konci roku 1967, přičemž se uvažovalo i o personálních změnách.61. Z průběhu událostí, které následovaly, lze učinit závěr, že odstranění Antonína Novotného z vedení strany a státu postavila CIA jako strategický úkol číslo 1. Toto odstranění mělo otevřít prostor personálnímu posunu, přičemž by pod záminkou odstraňování „novotnovců“ měli být odsunuti předně ti funkcionáři, kteří důsledně stáli na pozici, vyjádřené poznáním, že je třeba provést reformy a nápravu chyb a křivd, ale ponechat socialistické uspořádání a bez destabilizace a rozvracení socialistický systém dále rozvíjet a zdokonalovat.62. Nabízí se otázka po příčinách, proč USA přešly ve věci Československa k ofenzívě již na počátku července 1968. Možná, že hlavní příčina spočívala v tom, že se pro USA nerozvíjela úspěšně válka ve Vietnamu. Akademické kruhy USA to vyjádřily i prostřednictvím filmových prací popularizujících jejich analýzy tak, že vojska USA ve Vietnamu se začátkem roku 1968 ocitla v tlaku vietnamských vojsk, které svou statečnost opíraly o rozsáhlou vojenskou pomoc ze SSSR. Upřímně říkají, že Spojené státy se ohlížely po nějaké pomoci a ta pomoc k jejich radosti a překvapení přišla z dalekého Československa, v podobě tzv. Pražského jara, jež přineslo politický konflikt, který odčerpal síly a tlak Sovětů.63. Možná, že na to působila i napjatá vnitropolitická situace v samotných USA v podobě rozsáhlého odporu k válce ve Vietnamu, odmítání mladých mužů odcházet do krvavé války v daleké zemi a vzrůstající mírové hnutí ve Státech. Oslabení USA přinesl asi také zesílený boj za rasovou rovnoprávnost černochů. Rozjitření nálad způsobila nepochybně i vražda Martina Luthera Kinga a zavraždění populárního kandidáta na funkci prezidenta Roberta Kennedyho.64. To jsou bohužel bez podkladů a důkazů z USA jen domněnky, ale faktem je, že vláda USA začátkem července 1968 přijala

16

rozhodnutí, v němž se počítalo s tím, že v ČSSR dojde k válce a pod tlakem cizích vojsk ustoupí vojska čs. armády na území Německé spolkové republiky, kde americká armáda poskytne ustupujícím vojskům potřebnou pomoc.- Obracím pozornost na tento časový údaj: vláda USA takto rozhodla začátkem července 1968, to je v době, kdy hledá SSSR a ostatní spojenci cestu k domluvě s ČSSR formou jednání a na politickém vrcholu spojeneckého vedení se zásadně odmítala brutální metoda řešení sporů a vůbec se odmítalo použití vojenské formy řešení napětí mezi ČSSR a spojenci.65. Ke zdůvodnění oprávněnosti tohoto výkladu je třeba uvést následující: Koncem roku 1991 se konala v Liblicích u Mělníka mezinárodní konference historiků o Pražském jaru. Karel Pacner o tomto jednání podal v deníku MF Dnes dne 21. 8. 1992 zajímavou zprávu, v níž uvádí: Mezinárodní porady se zúčastnil i americký profesor z univerzity v Miami Jiří Valenta, zabývající se podrobně otázkou Československa roku 1968 a vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. "I když se nepodařilo najít příslušné dokumenty, přesto může být postoj USA interpretován jako souhlas k intervenci. Jiří Valenta zkoumal americké archivy a zpovídal mnohé tehdejší americké činitele. Například generál Polack (správně má být: genpor. James H. Polk - pozn. red.), který velel americkým vojskům v Evropě, dostal začátkem července z Washingtonu příkaz, aby své útvary stáhl od hranic s Československem. V případě konfliktu měl pomáhat zraněným čs. vojákům a ustupujícím čs. oddílům na německé území." (Podrobnosti jsou v protokolu konference v Ústavu soudobých dějin AV v Praze.) 66. Profesor Valenta vše vysvětluje tak, že postoj USA může být interpretován jako souhlas k intervenci, že USA souhlasily s tím, že do Československa vstoupí vojska Varšavské smlouvy. A k tomuto poznání došel na základě postojů administrativy USA, které zaujala již na počátku července 1968. To je v souladu také se stanoviskem, jež zaujal prezident USA Lyndon Johnson, když mu velvyslanec SSSR v USA Dobrynin ještě před vstupem vojsk oznamoval, že spojenecká vojska SSSR do ČSSR vstoupí, a ověřoval si, zda nadále platí jaltsko-postupimské dohody. Johnson přijal toto sdělení bez protestu, dokonce se souhlasným mlčením. Projevil jen zájem o stav přípravy své návštěvy Sovětského svazu, plánované na dobu za několik dnů.67. Lyndona Johnsona lze těžko podezírat z intrik, že věděl tom, že se CIA připravila na vstup vojsk Varšavské smlouvy do připravené pasti, která přeroste ve válečné střetnutí dvou politických bloků, v němž zvítězí protisovětský blok.68. K objasnění všech těchto okolností už mělo dávno dojít, určitě dřív, než došlo ke skandalizaci takzvaných vlastizrádců, předtím, než začal fungovat mechanismus zvaný Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a než se

17

touto falešnou stopou začal ubírat početný zástup státních zástupců a soudců. Bylo to třeba provést už proto, že i po našich stopách půjde zákonitě jednou spravedlivý soud dějin.

Operační plán USA a SRN proti ČSSR v období let 1967-196869. Podle rozvědných zpráv tajných služeb SSSR, Německé demokratické republiky a Československa dala SRN ve spolupráci s USA v této době na pořad dne společnou útočnou akci proti Československu. Obě mocnosti věřily, že dlouhodobou podvratnou a vojenskou operací v Evropě vytvoří podmínky k prosazení své strategie expanze. USA si tím měly pomoci vytáhnout nohy z bahna neúspěchů doma a ve Vietnamu a konstituovat útočnou koncepci s cílem dosáhnout předpokladů k politickému, hospodářskému, ale i vojenskému vítězství nad Sovětským Svazem a socialismem SRN pak šlo o to, aby v závěsu za USA se mohla vrátit ke své tradiční politice ovládnutí Evropy a obnovit strategii v duchu "Drang nach Osten".70. V tomto duchu motivované obrátily se hlavní mocnosti NATO k pokusu realizovat plán, podle kterého měla být nejprve jedna socialistická země, ČSSR – později měly přijít na řadu další – vytržena ze socialistického společenství, připoutána k imperialistickým zemím, čímž měl být změněn poměr sil v Evropě a ve světě ve prospěch imperialismu.Autory, organizátory a režiséry tohoto skrytého, nepozorovatelného vývozu kontrarevoluce do ČSSR byly politické a vojenské štáby bonnského režimu a vojenskoprůmyslový komplex s řadou institucí a s ideovými "vůdci", jako Brzezinski a další, na straně USA. Podle nich se měla stát Praha centrem politiky a strategie, jakož i konkrétních kroků k rozbíjení ostatních států se socialistickým uspořádáním v Evropě.71. Při stanovení těchto cílů se vycházelo především z těchto úvah:a) Zvláštní vojenskogeografická situace a tím i strategické postavení ČSSR jako jihozápadní přední stráže socialistického společenství států v Evropě.b) Subjektivní faktory, mezi nimiž hrála rozhodující roli skutečnost zpravodajsky dobře zpracovaného území.Tím je myšlena především dobře připravená agenturní síť osob, které byly získány a zpracovány v době okupace německými okupanty, jako agentura sicherheitsdienstu, gestapa, abwehru a nacistických organizací, která zůstala po válce neodhalena a nebo přešla do rukou a služeb Američanů a tajné služby Německé spolkové republiky. (Viz tzv. německé báze. - Pozn. red.)72. Rozhodující roli ale sehrála agentura nová, mladší a prodejná tajným službám, předně USA. Kvalitativní zlom pak nastal v okamžiku, kdy členové této zrádné cizí agentury se dostali do vedoucích orgánů komunistické strany v ČSSR a odtud

18

podporovali a organizovali podvratnou činnost a zvláště ideologické klamání,rozvracení, dezorientování lidových mas, za pomoci sdělovacích prostředků domácích a zahraničních. 73. Tuto ničemnou a protilidovou činnost ve službách zahraničních nepřátel prováděli předně člen předsednictva ÚV KSČ František Kriegel, člen předsednictva a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář.74. Pod různými klamavými hesly, jako „socialismus s lidskou tváří“, „demokratický socialismus“,“práva a svobody clověka“, byly rozbíjeny pilíře ústavního uspořádání a do společnosti vnášena nestabilita, chaos a anarchie, s úmyslem uskutečnit společenský převrat.75. Vše bylo intenzivně podporováno ze Západu, zvláště ze SRN a z USA. Ze záplavy komentářů a hesel je možno uvést třeba následující: Časopis U.S. News and World Report poukázal nikoli náhodně na jaře 1968 na to, že dostanou-li se v Československu k moci protisocialistické síly, stane se tato země koridorem, aby vojska Západu mohla pochodovat až přímo na ruskou hranici.76. V červnu 1969 Gustáv Husák na poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě kromě jiného vysvětlil, že proti ČSSR za posledního půldruhého roku zesílil vnější imperialistický tlak nejen po linii rozvědek, ale zejména tlak ideologický, zaměřený na dezorientaci obyvatelstva, na zeslabení jeho třídního a socialistického uvědomění a také na rozněcování nacionálního cítění.77. Možno říci, že začátkem roku 1968 byl v podstatě dopracován západoněmecko-americký „operační plán“ proti ČSSR. Vycházel z modelu strategie expanze. Počítal s několika zčásti se překrývajícími fázemi, ve kterých měly důležitou úlohu systémy tajných služeb obou zemí.78. Pod krycím jménem Zefír, tzn. mírný jihozápadní vítr, byl potom tento operační plán na jaře roku 1968 schválen vedoucími politickými grémii NATO a jejich mezinárodním vojenským štábem, jako tajný „zvláštní program“ postupu proti ČSSR.79. Podrobně v něm bylo stanoveno, jak je nutno vytvářet vnitřní a vnější podmínky pro postupné odtrhávání ČSSR ze socialistického systému a jakými cestami má být ČSSR postupně včleňována do imperialistické mocenské sféry a do kapitalistického hospodářského systému, jak mají tajné služby organizovat špionáž a komplexní podvratnou činnost v ČSSR a vojensky zabezpečovat očekávaný „proces eroze“. Operační plán Zefír přesně určoval, jakých podvratných metod se má proti ČSSR použít, dále pak stanovil, že jednotky bundeswehru a 7. armády USA mají být pro intervenci NATO soustředěny hlavně v prostoru jižního Německa. Hlavní velitel vojsk USA v Evropě generál Polk obdržel k tomuto přesunu rozkaz z Washingtonu

19

(viz vystoupení profesora Valenty na sympoziu v Liblicích v roce 1991) již počátkem července 1968.80. Těmito kroky byla strategie a taktika jak pro vnitřní státní převrat, „bez násilného povstání“, tak pro „skrytou válku“, na jejímž konci mělo dojít k bleskovému přepadení, v podstatě dopracována a definována.Pro rok 1968 byly naplánovány následující fáze zvenčí řízeného kontrarevolučního vývoje v ČSSR:81. V první fázi měly zejména tajné služby umožnit systematickou a rafinovaně maskovanou podporu protisocialistických sil, směřující ke skrytému převzetí moci, a přejít v podstatě k reakční diktatuře, kamuflované jako „demokratický“ socialismus“ nebo - jak se pak zrenovovalo - k “socialismu s lidskou tváří“. Tady je třeba ještě se vrátit k poučení z minulosti:82. Ještě v roce 1956 sázel imperialismus v Maďarské lidové republice na rychlé uskutečnění násilného a ozbrojeného převzetí moci kontrarevolucí. V ČSSR byl už Západ poučenější a postupoval taktikou tiché a demagogické kampaně sdělovacích prostředků, vrcholící převratem shora, který se měl opírat o ty části obyvatelstva, jež budou psychologickým vedením války dezorientovány v nacionalistickém, protisovětském a protisocialistickém duchu. 83. Proto v této fázi se zaměřila kontrarevoluce proti komunistické straně, činíc ji odpovědnou za demagogicky a lživě stavěné nedostatky, a na státní moc, jíž byla lživě a zkresleně připisována odpovědnost za takzvané porušování zákonnosti. Bezohledně drze byla lidové moci připisována odpovědnost za politické procesy, které byly ve své většině vyprovokovány a zinscenovány tajnou službou USA, jako tomu bylo v případě Rudolfa Slánského a dalších. (Steven 1974) 84. Stranický a státní aparát měl být rozložen zevnitř a postupně odstraněn. Zároveň se zdvihla vlna mohutného psychologického teroru proti všem třídně uvědomělým, prosocialistickým silám s úmyslem rozkolísat nepevné a osobně nestatečné jedince a zlomit jejich schopnost boje a odporu.85. V průběhu jara 1968 pak bylo vidět, že na rozdíl od Maďarska kontrarevoluce nespěchala s přechodem na fyzickou likvidaci prosocialistických sil. To neznamená, že by s fyzickou likvidací nepočítali. Naopak! Profesor University Karlovy Václav Černý ji očekával v podobě věšení na kandelábrech, ale měl to eticky zdůvodněno jako akci, kterou provede ne jejich vinou „pouliční lůza“.86. Ve druhé fázi už byla plánována skrytá válka, jež měla být rozpoutána za pomoci vnější kontrarevoluce, předně tajnými službami a útvary vojenské diverze, včetně psychologického vedení války, stupňovaného tak, aby přerostla až do války

20

občanské, s cílem prosadit převzetí moci protisocialistickými silami. Pro vojenské zabezpečení obou fází zahájily štáby NATO maskovaný vojenský nástup jednotek a uvažovaly již o možnosti intervence. S tím jsou spojeny přesuny amerických a z‘padonemeckých vojsk a jejich doplňování nejmodernějšími zbraněmi, ustavování speciálních štábů a také příprava manévrů pod označením Černý lev.87. A konečně ve třetí fázi měla být ČSSR za pomoci kontrarevoluční vlády pod heslem "sebeurčení" zdánlivě neutralizována, odtržena od Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci a přeměněna v centrum ideologického vojensko-politického podrývání ostatních socialistických států. Takto vzniklá “nová“ buržoazní Československá republika měla být pevně začleněna do mocenské sféry NATO.88. Takto v hlavních rysech byl vypracován operační plán USA a SRN proti ČSSR počátkem roku 1968,v němž se již vycházelo z frakčních rozporů uvnitř KSČ a z rozporů, které uměle vzplály na bázi nacionalismu a nepolitického, až egoistického vztahu mezi Čechy a Slováky.89. Při realizaci uvedeného operačního plánu se začaly projevovat brzy speciální zájmy a představy. Jednou to byly německé a brzy potom "národní zájmy" USA. Hodně netrpělivosti se projevilo na straně západního Německa. Charakterizuje to článek v časopisu Bonner Rundschau, kde se na jaře 1968 píše: "Spolková vláda udělala velice dobře, že na novou situaci v Praze reagovala s maximální obezřetností ... Pomalu bychom měli ovšem hrát vlastní part, opatrně, ale energicky."90. Taktickou linií Bonnu v tu dobu bylo neangažovat se v ideologické diverzi nijak otevřeně, aby světová veřejnost získala dojem, že se Bonn do vnitřních záležitostí ČSSR nevměšuje. Západoněmecká vláda vedla proto svou psychologickou válku hlavně prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků umístěných na západoněmecké půdě jako "válku v éteru".91. Podobně začala preferovat své představy i vláda USA. Ta měla v rukou pádnější a přesvědčivější nástroje. Měla přímo v rukou své tajné agenty ve vedení ÚV KSČ a vlády (Kriegel, Smrkovský, Mlynář a další; plně ovladatelný podle jejich zájmů byl ale i Černík a další). Naskytla se tudíž možnost rozehrát vyšší hru, která by podminovala mezinárodní postavení SSSR a obrátila světové veřejné mínění proti Sovětům a Varšavské smlouvě. To mohla přinést jedině strategie, při níž by došlo v ČSSR ke státnímu převratu shora, počínajíc stranickým sjezdem, jak názorně vysvětlil František Kriegel Vladimíru Přikrylovi před odjezdem na poradu se sovětským vedením do Čierné nad Tisou: Přistoupíme Sovětům na všechno, ale nebudeme nic realizovat. Tak dojdeme ke sjezdu 9. září. Tam ovládneme vedoucí orgány a přijmeme usnesení, které umožní provedení převratu. Po sjezdu uděláme změny v dalších orgánech státní

21

moci a pak změníme zahraniční orientaci. Kriegel, hlavní páka USA v ČSSR, také sebevědomě říká, že jsou připraveni i pro eventualitu, že by se to nepodařilo a Sověti v souladu se smlouvami by zajistili svou strategickou pozici v ČSSR. Jednoduše svolají sjezd a ten postaví diktující podmínky!92. Z faktů, které jsou k dispozici, je možno vyvodit závěr, že USA „v národním zájmu“ doplnily operační plán proti ČSSR o část, která by umožnila vylákat Sověty a další spojence do ČSSR jako do připravené pasti. Na to už byla hotová koncepce Brzezinského, rozpracovaná v generálním štábu. Bylo pro ně logické, že zákonitě všichni českoslovenští komunisté nezradí Sověty a spojence a že tudíž dojde k jednání mezi komunisty - vlastenci a Sověty. A právě tuto dohodu bylo třeba včas a hlavně předem získat a znemožnit, aby spojenci byli v souladu s článkem 51 Charty OSN do ČSSR pozváni legálně a legitimně. A to měla zajistit americká špionáž. A americká špionáž to zajistila tím, že o jednání zástupce Sovětů a zástupců levice ve vedení KSČ zjistila včas všechny podrobnosti.93. Při tomto záludném manévru americkou stranu muselo napadnout, že může dojít k ozbrojenému boji. Z počátku ve formě občanské války, a později že vše může přerůst ve válku mezinárodní a že nelze ani vyloučit nasazení zbraní hromadného ničení. Naopak, je vážné podezření, že se s tím počítalo a věděli, že se to odehraje ve středu Evropy a že za viníka bude označen SSSR a levice v ČSSR. A že to bude přesvědčivé vítězství ve světovém mínění, které předurčí myšlení milionů lidí na celá staletí.Tak byla stanovena ideová linie „operačního plánu“ proti ČSSR v roce 1968!

Vojenskoprůmyslový komplex USA a vláda SRN vybudovaly past, do níž by se chytla a v níž by byla poražena Varšavská smlouva a levice ve vedení KSČ94. V roce 2002 vyrobila Česká televize seriál Československo ve zvláštních službách. K dotvrzení obvinění Varšavské smlouvy a předně sovětské vlády, že provedly vstupem vojsk agresi proti ČSSR, autoři v jednom z dílů použili i rozhovor s Olegem Kaluginem, jenž měl vyznít jako usvědčení vlády SSSR z tohoto neslýchaného agresivního vpádu. Vše, co Kalugin vyprávěl, bylo v podstatě libreto, sestavené tvůrci seriálu se zřejmou pomocí CIA. 95. Oleg Kalugin pracoval v roce 1968 na velvyslanectví SSSR v USA pod diplomatickým krytím jako rezident sovětské KGB. Zastával tudíž významnou funkci a proto také měl hodnost generála KGB. Jemu byli podřízeni mnozí další rozvědčíci, působící v USA, on řídil a usměrňoval jejich práci a předával do centrály KGB jimi získané rozvědné informace.

22

96. Vše by bylo zcela normální a obvyklé, kdyby Kalugin byl čestným člověkem. Ale on nebyl a stal se tajným agentem americké tajné služby a pracoval konspirativně pro ni. Po několik letech byl odvolán do centrály v Moskvě a dal se na politiku v Rusku. To bylo ještě za Gorbačova, a nelze vyloučit, že podle šéfů v USA měl sehrát nějakou roli vůdce v Rusku. Tady ale došlo k poruše a Kalugin byl propuštěn a zbrzděna mu činnost v politice. Nakonec se dostal nějak do USA, kde žije dosud a živí se špiněním své vlasti a přátel, dává rozhovory podle přání a vystupuje jako “exkursovod“ po místech a ukazuje, kde kdo byl zaverbován rozvědčíky KGB nebo odhalen FBI.97. Tento Kalugin byl povolán v seriálu Československo ve zvláštních službách, aby v podstatě řekl toto: V roce 1968 dostával zprávy od agentury v USA a také z tisku, ale nenašel nic, co by svědčilo o tom, že USA zasahují anebo mají zájem zasahovat do vnitřních záležitostí ČSSR. Dokonce šéf KGB Andropov v létě 1968 poslal Kaluginovi příkaz, aby vypracoval zprávu, v níž by byl rozbor zájmu USA o ČSSR. Kalugin sebevědomě se pochlubil, že zprávu zpracoval a do Moskvy poslal, ale v ní zdůraznil, že USA a jejich tajná služba nemají o ČSSR zvláštní zájem. Na kameru se ďábelsky zachechtal, jakoby dokazoval, jak byl mazaný a jak chytře podle libreta pracoval pro CIA a odháněl podezření proti ní.98. Kalugin, aby završil zrádcovskou scénku, dodal sebevědomě, že zprávu od něho si přečetl hned u dešifréra šéf KGB Andropov a nařídil mu, aby zprávu okamžitě zničil. Lživě to vysvětlil tím, že Andropov se bál, aby se zpráva nedostala k Brežněvovi a dalším vedoucím činitelům, kteří by z jejího obsahu nabyli přesvědčení, že Američané se o Československo nezajímají. Podle mých zkušeností tomu bylo zcela jinak. Andropov Kaluginovi nevěřil a podezíral ho. S odstupem doby a po všem, co už víme, je možno říci, že CIA chtěla u Sovětů vyvolat dojem, že mají otevřenou cestu k tomu, aby problém ČSSR řešili s levicí ve vedení KSČ za účasti vojsk států Varšavské smlouvy. Prostě, šlo jim o to, aby vešli do připravené pasti.99. Ke Kaluginovi je třeba ještě dodat konec, který všechno potvrzuje. 25. června 2002 byl odsouzen v Moskvě bývalý generál Kalugin v nepřítomnosti - protože je v USA - k trestu odnětí svobody na 15 let a ke ztrátě hodností a vyznamenání za trestný čin vlastizrady, protože pracoval jako špion pro CIA. Je nepochybné, že byl špiónem CIA i v Iétě 1968.100. Výše bylo uvedeno, že James H. Polk, hlavní velitel amerických vojsk v Evropě, obdržel počátkem července 1968 z Washingtonu příkaz, aby stáhl od hranic s ČSSR americká vojska. Generál Polk tak učinil a na jejich postavení se posunula vojska SRN. V operačním plánu bylo zapracováno, že v období, kdy do ČSSR vstoupí vojska Varšavské smlouvy a

23

podaří se Západu a pravici vyvolat občanskou válku a ozbrojený boj proti vojskům Varšavské smlouvy, vpadnou silné západoněmecké vojenské svazy do ČSSR a vláda SRN se sudetoněmeckými spolky postaví požadavek návratu odsunutých Němců do ČSSR.101. K zamýšlenému vojenskému vpádu do ČSSR měly sloužit také vojenské manévry SRN nazvané „Černý lev“. Jednalo se o velké vojenské uskupení s těmito svazky: všechny jednotky 2. sboru bundeswehru, tj. štáb sboru, sborové útvary, 4. a 10. motostřelecká divize, 12. tanková divize; zčásti 1. vzdušná výsadková divize; jedna tanková brigáda 4. tankové divize USA a průzkumný pluk 3. francouzské mechanizované divize, jakož i značné síly západoněmecké jižní skupiny letectva.Letecké seskupení s 10 000 muži a vojenské techniky, schopné uskutečnit více než 1000 vzletů denně. Jednalo se o vojenské uskupení mající celkem přes 42 000 mužů, 13.000 kolových vozidel, 1600 pásových vozidel a 300 bojových letounů. Bundeswehr se na tomto seskupení NATO účastnil téměř 90 procenty pozemních sil se sto procenty sil leteckých (Charisius, Mader 1974, 339). Bonnská revanšistická armáda a 7. armáda USA – zejména vojska účastnící se manévrů „Černý lev“ - byly otevřeně připravovány na to, že budou zvenčí zabezpečovat „podloudný“ vývoz kontrarevoluce a tiché převzetí moci v ČSSR a fungovat vůči státům Varšavské smlouvy jako nástroj vydírání. Osnova manévrů ukazovala na to, že vojska mají být připravena na vojenskou intervenci a na omezenou válku proti ČSSR.102. Ze strategické orientace tohoto vojenského uskupení vyplývá, že je spíše ještě zaměřeno na strategii, při níž by mělo dojít k politickému převratu na půdě 14. sjezdu KSČ dne 9. září 1968.103. V červenci 1968 ladili ministr obrany Gerhard Schröder a ministr financí Franz-Josef Strauss politiku vměšování Západního Německa a USA do věcí ČSSR poznovu s nejvyššími představiteli americké vlády. Počítali s tím, že fáze „tichého“ vývozu kontrarevoluce do ČSSR v nejbližších dnech vyvrcholí, a moc že plně uchvátí protisocialistické síly. NATO se mělo přizpůsobit této očekávané situaci. 104. V „operačním plánu“ Bonnu a Washingtonu byl totiž podzim 1968 považován za cosi jako bod zvratu. Podle názoru imperialistických štábů oním bodem měla být chvíle, kdy KSČ a socialistická moc v ČSSR budou zevnitř učiněny neschopnými boje. Na 14. sjezdu KSČ, který se měl konat 9. září, mělo kontrarevoluční seskupení dokončit už zahájenou výměnu ve vedení strany a státu, zatímco vystupňované vměšování zvenčí, zejména vměšování bonnského režimu, mělo toto „nehlučné“ převzetí moci protisocialistickými silami podporovat. Nejpozději v tomto okamžiku se mělo rozhodnout o tom, zda se

24

“tichá“ kontrarevoluce shora prosadí a bude potřebovat jen „demonstrativní“ vojenskou podporu zvenčí anebo bude nutno přejít ke druhé fázi, k násilné změně politickomocenských poměrů v ČSSR, eventuálně přímo spojené s vojenskou invazí do ČSSR (Charisius, Mader 1974, 325). 105.Tito "jestřábi" v USA a v SRN počítali s tím, že fáze "tichého" vývozu kontrarevoluce do ČSSR v nejbližší době vyvrcholí a moc že postupně uchvátí protisocialistické síly. Napjatě tudíž očekávali, zda se tento tichý a nenápadný převrat prosadí výhradně vnitřními československými silami, nebo bude třeba spustit "demonstrativní" vojenskou podporu zvenčí.106. Jako řídící a koordinující orgán pro kontrarevoluční operace proti ČSSR na západoněmecké straně fungoval už od května 1968 v úřadu spolkového kancléře Kurta Georga Kiesingera "meziministerský štáb". Tomuto štábu podléhaly všechny resorty politiky expanze. Štáb uskutečňoval všechna opatření v součinnosti s řídícím štábem bundeswehru.107. Z belgických pramenů vyšlo najevo, že i vrchní velitelství NATO pro Evropu ustavilo zvláštní vojenský štáb pro neustálé zpracovávání československého problému. K tomuto štábu byly přičleněny velitelské orgány a instituce tajné služby. Pracoval proti ČSSR od počátku července z prostoru Řezna. Velitelem tohoto štábu byl západoněmecký představitel v NATO, který pocházel z Československa. Tento štáb úzce koordinoval rozvědnou činnost s ředitelstvím BND.108. SRN a USA, které se v předcházejících letech poučily z neúspěchu v Maďarsku, Polsku a v NDR, postupovaly teď podle jiné taktiky. Walter Ulbricht, předseda státní rady NDR, tuto taktiku charakterizoval takto: "Západoněmečtí odborníci na kontrarevoluční činnost pro to vynalezli označení ´nenásilné povstání´. Existuje pro to celý program. Můžeme přesně srovnávat s tímto programem vypracovaným v západním Německu a opatřeními, která uskutečnily různé kluby v Československé socialistické republice. Celý problém spočívá v tom, že tento boj zájmů, toto ´nenásilné povstání´ se neuskutečňuje za podmínek občanské války, nýbrž civilizovanou formou, s dobrými manýrami, zastrašené státní orgány je dokonce trpí. To prý je podstata demokracie a o tu má stát pečovat. Socialistický stát má při tom dokonce jaksi ve jménu pořádku pomáhat."109. Po druhé světové válce, tedy v období studené války, jež byla v podstatě válkou iniciovanou imperialismem jako válka proti komunismu, světovému pokroku a národně osvobozovacímu boji, mimořádně vzrostl význam tajných služeb. Možno souhrnně říci, že tajné služby měly nejen hlavní slovo při organizování národních států, nýbrž tajné služby to byly, které zpracovávaly a připravovaly směry hlavního protiútoku. Tato charakteristika platí předně pro USA. V roce 1947 byla

25

ustavena CIA – Ústřední zpravodajská služba Spojených států - která s podporou nejvyšších míst USA se postupně stala mocným státem ve státě. Do CIA byly postupně soustředěny nejdokonalejší a nejvyškolenější špičkové kádry všech přírodních a humanitních věd, aby vybudovaly nejdokonalejší a nejagresivnější tajnou službu světa.110. Od samého začátku měla CIA k dispozici obrovské množství finančních prostředků, neboť byla ve svých špičkách těsně napojena na mezinárodní monopoly, usilující o ovládnutí nejefektivnějších světových materiálních zdrojů surovin, odbytišť a strategicky významných bází pro uskutečňování politiky agrese s cílem světovlády.111. Od samého začátku věnovala CIA preferenční pozornost těm společenským vědám, které umožňovaly ovládání a ovlivňování myšlení člověka tak, aby to vyhovovalo americkým zájmům. To pak přinášelo své ovoce v podobě servilního, poslušného chování a jednání mnoha důležitých osob ve státnických, politických a vojenských funkcích, které skončily zákonitě jako dobře fungující tajní agenti disponující všemi metodami této práce anebo jako takzvaní agenti vlivu.112. V případě ČSSR se CIA a BND přednostně orientovaly na opatřování podrobných údajů pro použití celého instrumentáře strategie expanze, respektive na budování opěrných bodů pro tuto expanzi, a uvnitř země na zesilování podvratné činnosti. Mnoho naznačuje článek Arthura Shieldse s názvem Úloha špionů USA v československé krizi, uveřejněný v orgánu Komunistické strany USA Daily World v roce 1968. V něm se říkalo: "Československo je objektem amerických špionů už dlouhou dobu. Jeden multimilionář z Texasu mi to docela otevřeně přiznal. Průmyslový magnát Andrade byl velmi proslulý svou oddaností Mussolinimu, když byl Duce u moci. Proslavil se jako profesionální antikomunista a přívrženec McCarthyho. Když jsem přišel do Dallasu, docela otevřeně sbíral finanční prostředky pro pašování agentů za ´železnou oponu´. A když jsem se ho zeptal, o kterou zemi se nejvíc zajímá, odpověděl mi: ´O Československo.´ Zdá se, že agenti USA pronikli hluboko do této strategicky důležité země, jež hraničí se čtyřmi socialistickými zeměmi a s Rakouskem a Německem. Úlohou amerických agentů není prostě jen shromažďovat špionážní údaje, nýbrž i verbovat zrádce." - Velice otevřená slova, řečená přímo v Americe a představitelem americké elity.113. Možno říci, že hlavní směry náporu špionáže a podvratné činnosti CIA a BND v přípravné fázi, směřující k provedení protisocialistického převratu, s případným dovedením do stádia občanské války a pak nevylučujíce ani válku mezinárodní i s použitím zbraní hromadného ničení, byly tyto:(a) Infiltrace hromadných sdělovacích prostředků a jejich synchronizace s Radio Free Europe, s Deutsche Welle, kolínským

26

Deutschlandfunkem, bavorským rozhlasem a dalšími orgány psychologického vedení války, které od poloviny šedesátých let systematicky zesilovaly své štvaní proti socialistickému zřízení a jeho základům v ČSSR. Ernst Fischer, jeden z předních rakouských filosofů, v rakouské televizi v březnu 1968 přiznal, že proces probíhající ve sdělovacích prostředcích je dlouho připravován kruhy, udávajícími tón v hromadných sdělovacích prostředcích ČSSR. Následně to objasnil a rozvedl: "Exploze na sjezdu spisovatelů má dlouholetou prehistorii. Předcházely rozhovory, diskuse, studie, pracovní kolektivy - například pracovní kolektiv kolem vynikajícího ekonoma Oty Šika, sociologické pracovní kolektivy v Akademii věd a ve stranické škole, různé pokusy v literatuře a ve filosofii, kontakty mezi intelektuály, spisovateli a zkušenými stranickými funkcionáři, takže všechno jde jinou, organizovanější, cílevědomější cestou, než kdysi v Maďarsku."(b) Infiltrace stranického a státního aparátu v ČSSR. Agenti tajných služeb měli, jak dosvědčil francouzský časopis Temps modernes, zachovat disciplínu, držet se "linie", pronikat do aparátu a jiných vedoucích orgánů a zaujmout klíčové pozice. Zároveň byli nabádáni, "aby nedávali žádný podnět k předčasnému konfliktu s vyššími funkcionáři a snažili se šplhat po stupních žebříků co možná nejrychleji".(c) Vytváření konspirativních opozičních protisocialistických center. Tak v polovině šedesátých let měla být založena "nová" sociálnědemokratická strana ČSSR a později působit jako trhavina proti jednotě dělnické třídy a jako politické středisko kontrarevoluce. Přípravné práce podpořily a urychlily v roce 1967 informační cesty některých vůdčích pravicových sociálních demokratů, kteří navštěvovali maskovaný zakládací výbor české sociální demokracie a Ústav pro mezinárodní politiku v Praze, centrálu pro šíření sociáldemokratismu. Stejné rozkladné akce zahájila za režie pravicových vůdců německé SPD i tzv. Socialistická internacionála, zčásti řízená prostřednictvím rakouských a italských spojení na nejvyšší úrovni, placených, živených a chovaných americkou CIA. Tito pravicoví vůdcové SPD v západním Německu přitom spolupracovali s emigrantskými kruhy v USA. Kromě toho Nadace Friedricha Eberta, spravovaná západoněmeckým vedením SPD, udržovala úzké styky s novinářskými a spisovatelskými kruhy v ČSSR. Nadace Friedricha Eberta disponovala pro sanování takových podniků obrovskými finančními prostředky, jež poskytly mezinárodní koncerny. (d) Rozšířená a zaktivizovaná vojenská špionáž v ČSSR. Dosvědčuje to skutečnost, že západoněmecké špionážní orgány využívaly k rozšiřování své konspirativní sítě nejen neustále rostoucího proudu turistů do ČSSR, ale i sílících obchodních a hospodářských kontaktů. Překročilo-li v roce 1964 západoněmecko-československou hranici v obou směrech přibližně

27

450 000 cestujících, bylo jich v roce 1967 už 785 000. V roce 1968, jak již bylo výše uvedeno, navštívilo ČSSR dokonce několik vyšších velitelů těch svazů bundeswehru a 7. armády USA, jež byly dislokovány na československém směru.114. Po těchto přípravných pracích na podkladě "operačního plánu" hlavních mocností NATO bylo po zahájení nepřímé agrese proti ČSSR počátkem roku 1968 hlavním úkolem tajných služeb, mobilizovaných v celé jejich šíři a košatosti, zorganizovat silnou pátou kolonu jako vnitřní páteř kontrarevoluce a řídit její akce. Ve spolupráci s protisocialistickými silami v ČSSR měly tajné služby rozhodující podíl na tom, že tu vznikla kontrarevoluční platforma, vedoucí centra a podzemní organizace.115. Po rozkladné propagandistické kampani v ČSSR a proti ČSSR, systematicky rozdmýchávané od ledna 1968 zejména přes kontakty americké a západoněmecké tajné služby a koordinovaně vedené zevnitř i zvenčí, měly kontrarevoluční síly ke dni 27. června 1968 zato, že nadešla chvíle, aby veřejnosti předložily svou platformu. K tomuto datu byl v několika československých novinách zároveň - v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách a Mladé frontě - stejně jako v rozhlase a v televizi uveřejněn tzv. otevřený dopis skupiny osob pod názvem "2000 slov k dělníkům, rolníkům, zaměstnancům, vědcům, umělcům, všem občanům".116. Za pomoci tohoto demagogického programu kontrarevoluce měla být napřed vytvořena masová základna, jež by nejprve sjednotila různé protisocialistické proudy, stanovila další postup ve směru náporu zprvu do podzimu roku 1968 a zahájila určitá organizační a taktická opatření.117. Manifest byl psán rukopisem imperialistického psychologického vedení války, ať už se k jeho autorství hlásí kdokoli. Byl těmi, kdo ho inspirovali, zamýšlen jako směrnice pro první fázi operace proti ČSSR, pro údajné "nenásilné povstání".118. Pod pláštíkem tzv. liberalizace a takzvaného demokratického socialismu se jeho autoři pokoušeli diskreditovat celé dějiny československé republiky od roku 1948 a vychvalovat buržoazní Československo. Socialistické vymoženosti měly být zrušeny, komunistická strana měla být odstraněna, přátelství českého a slovenského národa, jakož i s ostatními národy bratrských socialistických států podryto a tím kontrarevoluci uvolněna cesta.119. Autoři výzvy a ti co stáli za nimi – americká a západoněmecká tajná služba – zamýšleli aktivizovat protisocialistické živly, když prohlašovali, že nadcházející období bude rozhodující na mnoho let, a vyzývali, aby vystoupily se svými hesly. Vyzývali ke stávkám, demonstracím a nepokojům, tedy k předformám skryté války. Vyzývali, aby se

28

všude zakládaly vlastní občanské výbory a komise, to znamená, aby se přecházelo k postupnému uchvacování moci. Slibovali, že nové vedení, kterému dají mandát, budou hájit se zbraní v ruce.120. To byly konkrétní kroky kontrarevolučních sil, směřující k další fázi, která měla dále posunout převzetí politické moci v ČSSR. Je zajímavé, že v těsné návaznosti se pak objevují nové konkrétní kroky v nejvyšších vládních kruzích USA a SRN. Nejdůležitější z nich je příkaz Washingtonu pro velitele vojsk USA v Evropě generála Polka, aby stáhl vojska od hranic s ČSSR a připravil se na poskytnutí pomoci československým vojskům, které budou po bojích s vojsky Varšavské smlouvy ustupovat na území SRN.121. Uvedený příkaz Washingtonu byl zaslán počátkem července 1968, což lze pochopit pouze tak, že v této době již vláda USA kalkuluje s tím, že na území ČSSR dojde k ozbrojeným bojům a po nich budou muset československá vojska ustoupit na území SRN. V logice tohoto příkazu vojsky protivníka mohla být jen vojska Varšavské smlouvy.122. Největší škody a oslabení stávajícímu režimu však přinesli zrádci a přeběhlíci ve vedoucích stranických a státních funkcích a vysocí důstojníci ozbrojených složek.123. O přeběhlících a zbabělcích ve vedení strany a státu bylo již mnoho řečeno. František Kriegel sehrál úlohu strategického agenta ve vedení KSČ nejen tím, že podával rozvědné informace určené CIA, v jejíchž službách sloužil a jehož řízení bylo povýšeno na stupeň nejvyšší – řídil ho sám velvyslanec USA v ČSSR. Kriegel prováděl také aktivní politiku. A sehrál úlohu dirigenta ve vztahu k Dubčekovi, Černíkovi a dalším. Našli se i sekundanti - pomocníci, do nichž se vypracoval Smrkovský, Mlynář a někteří další ve stranickém aparátu a pak kolem druhého centra ve straně, na půdě městského výboru KSČ v Praze.124. Mnohem závažnější, podlejší a nebezpečnější roli však sehráli agenti CIA, kteří sloužili na vedoucích velitelských a politických funkcích v armádě a Bezpečnosti. Z generace na generaci by měla být přenesena fakta o tom, že v národech Československa vedle milionů lidí poctivé práce, skutečných hrdinů a uvědomělých občanů, se našli také podlí, egoističtí zrádci a zaprodanci.

Kdo zradil vlast125. Na prvním místě je třeba jmenovat Jana Šejnu, generála Československé armády, poslance Národního shromáždění.Richard Helms, ředitel CIA v letech 1966 – 1972, označil Šejnu po jeho útěku do USA za nejdůležitějšího uprchlíka, který kdy emigroval z ČSSR do USA. Ray Cline, bývalý náměstek ředitele

29

CIA (1962 - 1966), v letech 1966 - 1969 šéf rezidentury v Bonnu a později poradce ministra zahraničních věcí USA, prohlásil, že po Olegu Peňkovském, sovětském plukovníkovi, jehož špionážní informace hrály začátkem šedesátých let významnou roli při vypuknutí a řešení tzv. kubánské krize, to byl právě československý generál Šejna, kdo dodal Západu v období konfrontace s Východem nejdůležitější zprávy. Označil Šejnu za vynikající špionážní zdroj na nejvyšší úrovni ve výzvědných službách.126. Tohoto člověka by měl znát každý Čech, aby mohl poznat osobní profil skutečného a hanebného zrádce, kariéristy, i když jeho sociální původ a jeho demagogie vyvolávaly dojem, že se jedná o prostého čestného člověka. 127. Jan Šejna se narodil 12. května 1927. Zprvu pracoval jako zemědělský dělník v malé vesnici. V 19 letech vstoupil do komunistické strany. V roce 1950 nastoupil vojenskou prezenční službu. O rok později se stal vojákem z povolání v hodnosti poručíka. Za tři roky už byl plukovníkem, kandidátem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. Rychlý postup v kariéře mu umožnila kritika a ostré odsouzení ministra Alexeje Čepičky, což přišlo vhod jeho konkurentům a protivníkům. Po příchodu nového ministra národní obrany Bohumíra Lomského byl dosazen jako náčelník jeho ministerského sekretariátu. Pak už šla nahoru jeho hvězdná kariéra a stal se předsedou hlavního výboru KSČ na MNO a z této funkce se stal i členem kolegia ministra. Z tohoto titulu byl zařazován do vojenských delegací na jednání do Moskvy a do jiných států Varšavské smlouvy. Mnoho důstojníků mu důvěřovalo a další se mu podbízeli a vnucovali. 128. Šejna se přátelil dlouhá léta s Horským-Bergmannem, zaměstnancem americké letecké společnosti PanAm. Horský byl tajným spolupracovníkem StB, ale současně pracoval jako agent CIA a StB vodil za nos. To umožnilo Američanům, aby získávali od Šejny a z prostředí, které znal, velmi cenné špionážní informace. V roce 1967 se dostal Šejna do kriminálních potíží. Toho využil Horský a Šejnu získal k vědomé špionáži pro CIA.129. V osobě Horského-Bergmanna se podle údajů StB jednalo prokazatelně o agenta CIA, která jej podstavila československé Státní bezpečnosti a ta s ním zprvu pracovala jako s důvěryhodným tajným spolupracovníkem, ale v prosinci 1967 jej rozšifrovala jako dubléra-dvojníka. Horský podával zprávy pro CIA z nejvyšších stranických a státních míst a z armády. Informace čerpal převážně od Šejny a jeho známých.130. Začátkem ledna 1968 na popud generála Jana Šejny došlo k důvěrné schůzce generála Vladimíra Janko, generála Otakara Rytíře a Šejny s Horským-Bergmannem. Šejna přišel s návrhem, aby komunisté na ministerstvu národní obrany a na generálním štábu vyjádřili podporu Antonínu Novotnému, aby zůstal ve

30

funkci prvního tajemníka, neboť nemůže odcházet v tak složité době.131. Na této schůzce bylo dohodnuto, že komunisté na ministerstvu národní obrany (MNO) svolají schůzi a na ní přijmou usnesení na podporu Novotného. To se příští den stalo a návrh podporoval hlavně generál Janko. Přijaté usnesení bylo odvezeno přímo na zasedání pléna ÚV KSČ. Dorazilo však pozdě. Prvním tajemníkem byl už zvolen Alexander Dubček. Touto iniciativou byli zdiskreditováni mnozí vynikající důstojníci armádního velení a padla na ně „pronovotnovská kletba“.132. Šejna splnil všechny úkoly od CIA. Ta tehdy usilovala zesílit tlak na destabilizaci uvnitř ČSSR hlavně tím, že se uvnitř KSČ a státu zvedne vlna nedůvěry až nenávisti proti tehdejším stranickým a vládním činitelům, s nimiž byly spojovány chyby a nedostatky i nezákonnosti. První na řadě byl Antonín Novotný, první tajemník a president republiky, i jeho stoupenci. CIA se proto rozhodla, že stáhne Šejnu do USA, aby toho využila k propagandistické kampani ve světovém měřítku. Doma měla dezerce Šejny vyznít jako zběhnutí člověka, který měl hodně blízko k Novotnému přes jeho syna, a to mělo pobouřit obyvatelstvo i pomoci Dubčekovi, aby se vypořádal v personální oblasti s lidmi jemu nepohodlnými a tím si otevřel možnost dosadit na důležitá místa v ozbrojených silách své lidi.133. Dne 24. února dezertoval z Československé lidové armády generál, poslanec Národního shromáždění (NS) a tajemník hlavního výboru útvarové organizace KSČ na MNO Jan Šejna. Oficiálně oznámil nadřízeným, že jede na hory, lyžovat do Polska, ale ve skutečnosti odjel se synem a údajně s jeho dívkou autem přes Bratislavu a Maďarsko do Jugoslávie a dále do Itálie a odtud byl převezen letadlem CIA do USA. Organizování jeho útěku zajišťovala rezidentura CIA ve Vídni.134. Vše proběhlo tak, jak CIA plánovala. Armádní velení USA oznámilo pak světu, že do USA zběhl generál Šejna, z hlediska zpravodajského po Peňkovském nejcennější a nejvýznamnější zdroj americké špionáže ve státech Varšavské smlouvy.135. Po útěku Šejny se zvedla mohutná kampaň a směřovala také proti Novotnému a osobám kolem něho. Pak došlo k velkým personálním změnám na mnoha úsecích a úrovních a na jejich místa pronikli dubčekovci - kariéristé nového typu. To posloužilo k zahájení nové etapy, k níž napomohla vlna personálních přesunů - etapy přípravy protistátního převratu.136. Těsně před dezercí hovořil Šejna s generálem Václavem Prchlíkem, v té době vedoucím oddělení ÚV KSC pro armádu a Bezpečnost. Jeho předchůdce Miroslava Mamulu "na hodinu" vyhnal Dubček, protože mu nedůvěřoval a považoval ho za "novotnovce". Prchlík byl předtím náčelníkem hlavní politické správy Československé lidové armády a s Šejnou vycházeli jako

31

dobří přátelé. Šejna o své připravené dezerci informoval Prchlíka na recepci k výročí založení Rudé armády (asi 23. února) . Prchlík, podle slov Šejny, která přednesl novinářům v USA, toto sdělení pozorně vyslechl, pokýval hlavou, mlčel a nic mu nerozmlouval, ale obsah rozhovoru také služebně nehlásil. O tomto rozhovoru s Prchlíkem informoval Šejna nepochybně CIA a dokonce se o tom zmiňoval na tiskových konferencích, kdy to uváděl jako příklad svého umu a důkaz prohnilosti a zrádcovství mezi politiky ČSSR.137. Se znalostí zpravodajské praxe je možno konstatovat, že Šejna předal CIA velice významnou špionážní informaci, která charakterizovala a kompromitovala Václava Prchlíka tak silně, že pak stačilo málo k tomu, aby CIA využila vědomost Prchlíka o připravené dezerci k tomu, aby Prchlíka zaverbovala do svých služeb.138. Aktivity Prchlíka na jaře a jeho vystoupení proti Varšavské smlouvě vyvolaly znepokojení spojenců Varšavské smlouvy. Ti protestovali a Dubček, aby je oklamal – jak píše ve svém životopisu – jednoduše "vrátil" Prchlíka na MNO. Stalo se tak 26. července 1968.139. Novinář Karel Pacner dne 21. srpna 1992 v MF Dnes píše: "Občas se vyskytuje názor, že okolo Prchlíka se soustředila skupina důstojníků, která připravovala plán vojenské obrany Československa. Takovou studii by musel udělat tým vysoce kvalifikovaných štábních důstojníků, ale nikdo o ničem neví." Pacner asi neměl štěstí, daleko se nedostal a nebo mlčí. A přece existovala určitá koncepce pro takovou "obranu". Podle ní se měla soustředit obrana kolem velkých měst – Prahy, Brna, Bratislavy a některých ohnisek odporu. A tam se měly koncentrovat těžké zbraně (tanky, rakety, letadla) a početná síla vojsk. Historikové budou muset prozkoumat a zjistit, co se tím sledovalo, zda to byla provokace anebo projev hnutí mysli dobrodruhů, lačnících po krvi a válečném ničení.140. Je pravděpodobné, že v armádě se připravovalo na ojedinělých místech válečné střetnutí. Ve stejném listu píše Pacner následující: "Někteří vysocí čs. důstojníci uvažovali v prvních dnech okupace o bojích s cizími vojsky. Patrně 22. srpna nebo následujícího dne nabízel velitel 10. letecké armády generál Kúkol předsedovi KNV v Hradci Králové Josefu Grösslerovi (správně má být Grösserovi - pozn. red.), že jeho letadla začnou bombardovat Sověty okolo Prahy. Potřeboval rozkaz od některého politického činitele – předseda KNV by mu stačil. Velitel raketového oddílu 2. motostřelecké divize v Písku chtěl raketami ostřelovat sovětská postavení okolo hlavního města. I mnozí další velitelé měli chuť zaútočit." (Pacner 1992)141. Z toho, co bylo uvedeno, přesvědčivě vystupuje hloubka a závažnost zrady odpovědných důstojníků a politiků. Ukazuje to

32

také rozklad státu, který byl připraven tajnými službami Západu a vnitřními protistátními silami, směřujícími k tomu, aby do ČSSR vlákaly vojska spojenců a rozžehly plamen války. Pro tyto síly neexistovala žádná suverenita ČSSR, žádná ústava republiky, prezident republiky, zákony a služební rozkazy.142. K tvrzení, že CIA sledovala taktiku „hry na slovenskou kartu“ je třeba ještě uvést následující příběh:Výše uvedený Horský-Bergmann coby spolupracovník československé Státní bezpečnosti (StB) přinášel, vnucoval a opakoval rozvědné informace již od října 1967 a v nich varoval, že na Slovensku se zformovala skupina politiků v čele s Alexandrem Dubčekem, která usiluje o odstranění Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka a prezidenta republiky. Na Slovensku pak byla mezi funkcionáři vedení rozšířena důvěrná zvěst – asi z úst onoho agenta rezidentury CIA ve Vídni - že Praha připravuje zatčení protivníků Antonína Novotného. Uvěřil tomu i Vasil Biľak a uvádí to ve svých Pamětech tak, že z Prahy přiletělo dokonce již letadlo a v něm příslušníci Bezpečnosti, kteří měli provést zatčení slovenských odpůrců Novotného. Nic takového vedení hlavní správy StB nedělalo a ani nezamýšlelo, protože vedení StB usoudilo, že zpráva od Horského je podvrh od CIA, sledující zostření vztahu mezi Bratislavou a Prahou a že je to manévr tajné služby USA proti jednotné republice a pokus o její oslabení.143. Vedení HS StB tuto záležitost předalo ministrovi vnitra Kudrnovi s vysvětlením, že je to brutální snaha CIA postavit Čechy proti Slovákům a Slováky proti Čechům, že je to provokace nejhrubšího zrna, a ministr Kudrna nepochybně informoval Novotného, protože byl vysloven souhlas s analytickým závěrem a uloženo, aby kontrarozvědná činnost byla prováděna tak, aby StB považovala určitý nesoulad v nejvyšším vedení KSČ za nedotknutelnou vnitřní stranickou záležitost. To bylo pak citlivě a úzkostlivě dodržováno. Na přístupu ke zprávám od Horského pak bylo možno Horského odhalit jako agenta-provokatéra ve službách CIA.

Schůzka politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Dráž-ďanech (březen 1968)144. Dne 22. března 1968 se Antonín Novotný vzdal funkce prezidenta republiky. Učinil tak na základě doporučení předsednictva ÚV KSČ, které to zdůvodnilo tím, že to žádá veřejné mínění v ČSSR. Funkci prezidenta převzal podle ústavy dočasně předseda vlády Jozef Lenárt.145. Ihned po předávacím ceremoniálu odletěla delegace na schůzku politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Členy československé delegace byli Alexander Dubček, Jozef Lenárt,

33

Oldřich Černík, Drahomír Kolder a Vasil Biľak.146. Původně se předpokládalo, že hlavním bodem jednání bude řada ekonomických problémů států Varšavské smlouvy. Nastala ale změna. Spojenci byli vyděšeni vývojem v ČSSR, zvláště v mediální oblasti, který destabilizoval a rozvracel poměry v zemi, což se odráželo také v mocném růstu kriminality všech směrů.147. Jednání zahájil Walter Ulbricht a oznámil, že schůzka musí posoudit celkovou situaci v Československu a vyslovil naději, že Dubček osvětlí, co se děje v KSČ a v Československu. Pak se účastníci dohodli na předsednictví a schválili, aby v sále zůstali jen členové delegací, experti aby zasedací sál opustili.148. Pak promluvil Dubček. Informoval, že KSČ se musí připravit na svůj 14. sjezd a ubezpečoval, že se nepřipustí nic, co by bylo v rozporu s linií strany. Ustavičně opakoval, že hospodářská situace v ČSSR je velmi složitá a to si vynucuje řídit hospodářství ponovu. Slíbil, že nikdy nedopustíme oslabení jednoty se socialistickými zeměmi a přátelství se Svazem sovětských socialistických republik. (Biľak 1991, 1, 128) Dubček ukazoval na chyby po Novotném, a mezi nimi jako příklad uvedl, že krajští tajemníci KSČ už nebyli několik let měněni a to teď leží na něm. Ujišťoval přítomné, že není třeba mít obavy, protože „my“ situaci zvládneme. Přitom si postěžoval, že největší ránu jim zasadil svým útěkem do zahraničí generál Šejna.Biľak hodnotí projev Dubčeka takto: “Dubček měl zvláštní způsob vyjadřování. Kdo neznal jeho způsob myšlení, mohl ho poslouchat třeba hodinu a ničemu v podstatě nerozuměl. Když neměl projev napsaný, mluvil trhaně, nesouvisle. Málokdy dokončil myšlenku.“ Všem utkvělo v mysli a všechny překvapilo, že pochválil Smrkovského.Členové delegace byli projevem Dubčeka konsternováni.149. Pak promluvil Leonid Brežněv. Velmi klidně poprosil, aby delegáti pochopili a prominuli, když bude mít odlišný názor na situaci, než měl Dubček. Několikrát zdůraznil, že to dělají jen proto, že Komunistická strana Sovětského svazu a sovětský stát mají zájem, aby v Československé republice bylo ještě lépe, aby autorita KSČ byla ještě vyšší, aby naše bratrství bylo ještě pevnější. Brežněv přiznal, že sovětští komunisté neumějí pochopit různá prohlášení, která jsou na denním pořádku v Československu, jakoby až nyní, tj. po lednu 1968, dochází k demokratizaci života, jakoby v Československu nebylo dosud vlastně nic, ani demokracie, ani pořádek. Prosil členy československé delegace, aby se včas vzpamatovali a uvědomili

34

si, že nepřítel nespí, že vlna, která narůstá, směřuje ke kontrarevoluci. Vyjádřil podiv nad tím, že v tom, co dělá Smrkovský, se vidí pozitivní postup. Vyslovil podivení, že Dubček Smrkovského ještě pochválil: "Když vy tak oceňujete Smrkovského, potom chápu, proč on a ne ústřední výbor usměrňuje běh událostí."150. Po polední přestávce vystoupil Wladyslaw Gomulka, představitel Polské sjednocené dělnické strany. Hovořil velmi ostře. Na rozdíl od Brežněva neradil, neupozorňoval, ale nadával. Řekl, že základní problém je v tom, že KSČ nevidí nebezpečí a odsoudil, že naše delegace se na situaci dívá, jakoby to byla jen naše vnitřní záležitost. Gomulka tvrdil, že Komunistická strana Československa se nechce poučit z událostí v Polsku a v Maďarsku, že všude začínali spisovatelé a novináři. Dodal, že polští studenti jen čekají, jak to půjde dále v Československu, aby mohli vyvolat nepokoje v Polsku. V jednu chvíli zabodl ukazovák do československé delegace a křičel: "Chcete nám dát nový typ socialismu. To nabízí i Svobodná Evropa. Nastupuje u vás teror a vy to nevidíte. Novotný a jeho odvolání je vaše věc, ale to co trpíte je podlost." Vyvrcholením kritiky a varování byla tato slova: "Historie ještě ukáže, kdo dělal více zla, či Novotný za deset let anebo vy za pár měsíců. Rozkládáte stranu, armádu, disciplinu, nemáte žádnou demokracii. Rozpalujete nacionalismus. Nevidíte, že hrozí rozpad Československé republiky jako státu?"Gomulka jistě nevěděl všechno, ale vycítil správně strategii USA a Západu: Načne to Československo a pak se pohne lavina rozvratů do Polska a ostatních států.151. Dalším diskutérem byl János Kádár. Klidným a tichým hlasem se snažil přesvědčit, aby československá delegace pochopila, že to, co se děje v Československu, není a nemůže být jen československou záležitostí. Řekl: "Události jsou vaše, ale my jsme s vámi solidární. Jsme tu jako vaši spojenci a spolubojovníci." Zdůrazňoval, že to co se u nás vytváří už není demokracie, ale chaos.152. Pak vystoupil Walter Ulbricht, který se zcela ztotožnil s tím, co bylo řečeno řečníky před ním. Odsoudil, že naše sdělovací prostředky polemizují s NDR a vytýkají jí, že málo informuje občany o takzvané demokratizaci v ČSSR, o nových metodách, o nové formě budování socialismu. Důrazně vytkl, že totéž opakuje šestkrát denně i propaganda ze SRN. Na mnoha příkladech dokazoval, jak se překrucuje pravda a jak se lže. Energicky prohlásil, že kdyby se to opakovalo i v příštím období, že nebudou moci být zticha a budou nás velmi ostře kritizovat.153. Za Bulharsko vystoupil Stanko Todorov, zastupující nepřítomného Todora Živkova. I on byl přesvědčen, že

35

v Československu je tolik nenormálností, že je těžké je pochopit a to, co dělá Smrkovský, by netrpěla žádná vláda, žádný ústřední výbor.154. Zajímavě vystoupil předseda rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. Řekl: "Nás, přátele Československa, mnohé jevy znepokojují a nepřátele to nadchne. Imperialismus vsadil na Československo a do přípravy mnohých akcí investoval nemalé prostředky a chtěl by nějaké výsledky. Dnes je jasné, že rozhlas, tisk a televize, celé sdělovací prostředky jsou v podstatě v rukou nepřátel." Dokonce argumentoval: "Nastal totiž tak rychlý obrat směrem k Západu, k nekritickému přebírání všeho, co je na Západě, že to dokonce překvapuje i buržoazní vlády. O vztazích mezi Československem a Sovětským svazem se píše přímo zlostně." Zvlášť pozoruhodné a přímo prorocké bylo, když řekl: "Z dlouhodobého hlediska, když upevníme naše vzájemné ekonomické vztahy, rozvineme širokou integraci, ne kapitalismus, ale socialistická ekonomika má budoucnost a dokáže, na co má schopnosti." 155. Takto zazněly hlavní projevy a myšlenky na drážďanské poradě. Biľak ve svých pamětech k tomu závěrem dodává: "Dubček se pohyboval jako náměsíčný, tvářil se jako člověk, který nechápe, co se stalo a všichni dohromady jsme nevěděli, co bude dál, jaký to bude mít konec. Být zticha bylo těžké, ale polemizovat nebylo lehké." 156. Nakonec se našlo východisko: Delegace ústy Dubčeka slíbila, že situaci drží v rukou a Dubček prosadil v delegaci, že o názoru spojenců nebudou ani komunistickou stranu a ani veřejnost informovat.157. S přihlédnutím k chování a jednání Dubčeka v době pozdější se vnucují domněnky v těchto směrech:a) Dubček byl CIA v tehdejší době vyhodnocen na základě dokonalých znalostí o jeho ješitné, domýšlivé, kariéristické povaze a malých intelektuálních schopnostech jako vhodná figura, která – když se podpoří – sehraje úlohu brizantní trhaviny ve vedení KSČ a ČSSR.Tomu odpovídající pokyny k hledání a analýze CIA v této fázi dávala a zprávy podobného obsahu přijímala.V tom případě Dubček pracoval pro CIA nevědomky a mohl být usměrňován Kriegelem a Smrkovským a veden tam, kam chtěla CIA.b) Je zde i další možnost, spočívající v tom, že Dubček byl v této fázi již v tajném konspirativním styku se CIA, navázaném, když pracoval jako tajemník ÚV KSS v Bratislavě. Tuto variantu podporuje fakt, že CIA pracovala proti ČSSR velice aktivně z rezidentury Vídeň, kde bylo soustředěno na čtyřicet rozvědných pracovníků, výhradně pracujících proti ČSSR.Je třeba brát v úvahu také okolnost, že v únoru 1968 poslalo

36

vedení KGB náměstku ministra vnitra Klímovi zprávu, že podle jejich poznatků v Bratislavě pracuje pro CIA velmi efektivně agent, podávající cenné rozvědné informace z oblasti ÚV KSČ a z nejvyššího patra státního vedení. Zprávu mu přečetl poradce J.G. Nazarov, ale odmítl sdělit jméno a předat mu papír se zprávou. - V té době totiž Dubček už byl prvním tajemníkem ÚV KSČ...

Porada v Čierné nad Tisou a v Bratislavě - hledání cesty k obnovení vztahů spolupráce158. Je třeba zdůraznit, že změnu ve vedení KSČ a usnesení, naznačující příští politiku KSČ, přijalo vedení KSSS velice kladně. Podobně tomu bylo i u dalších spojenců Varšavské smlouvy. Nové vedení KSČ začalo rozvíjet v revidovaném pojetí svoji činnost. Byl zpracován Akční program, v němž byly zakotveny hlavní politické problémy, jež nazrály k svému řešení.159. Všechny tyto kroky nevedly však k dosažení realistického obratu a ke zklidnění situace v zemi a ke zlepšení vztahu ke spojencům, zvláště k SSSR.160. Kritika a odsuzování stávajícího režimu, zvláště padesátých let, stálo v popředí činnosti sdělovacích prostředků a dlužno říci, že silně ovlivňovalo myšlení obyvatelstva. V podstatě probíhalo ideové odzbrojování, vnucující obyvatelstvu tvrzení, že vše, čeho bylo dosaženo v letech po válce, bylo špatné, nesprávné a odsouzeníhodné. Všemi prostředky se vnucovalo tvrzení, že veškerá uvědomělá a obětavá práce milionů lidí, jež byly přesvědčeny o tom, že budují lepší život v sociálně spravedlivější společnosti a bez válek a útisku, byla jen bláhová utopie.161. Rozhodující podíl na této negativistické propagandě měla skutečnost, že odsuzování režimu vycházelo z tvrzení, že v uplynulých letech byla porušována zákonnost a probíhala lavina nezákonných postupů proti občanům. Problém “nezákonností“ byl postaven do popředí neoprávněně a rafinovaně, s úmyslem nastolit a vnutit dezorientační problém, který bude mít kapacitu použití na celá desetiletí dopředu, neboť se bude moci dlouhá léta pak tvrdit, že v těchto letech se jednalo jen o sérii zatýkání, soudů a vražd. Je pravda, že v prvních letech došlo v trestním procesním řádu k nezákonnostem a mnoho škody přivodilo mechanické uplatňování brutálních metod. Skrytou a zamlčovanou pravdou ale je i to, že řada tzv. politických procesů byla vyvolána rafinovaně a promyšleně západními tajnými službami, které tyto případy mazaně vykonstruovaly a orgány Bezpečnosti nebyly dost schopné, aby to odhalily. To se týká předně případu Slánský a spol. Kromě toho protistátní trestná činnost byla cíleně organizována tajnými západními službami a dokonce i

37

vysílačkami Západu. Mnoho lidí by nikdy nepřišlo do rozporu se zákonem, kdyby k tomu nebyli ze Západu vedeni a organizováni.162. Vedení spojeneckých států, v obavách o svou bezpečnost, mělo snahu jednat s naším vedením a obnovit svazky spolupráce a důvěry. Navrhlo proto společnou poradu ve Varšavě. Vedení v čele s Dubčekem ale odmítlo se této porady zúčastnit a zůstalo doma.163. Na poradě v Čierné nad Tisou a v Bratislavě, jež byly iniciovány Sověty, bylo dosaženo určitých dohod a usnesení, které působily jako předzvěst a naděje na obnovení klidné spolupráce mezi ČSSR a Sovětským svazem i dalšími spojenci. Jinak tomu bylo ve druhém táboře. Odpůrci výsledků těchto porad odmítli a v skrytu organizovali dál masivní akce k rozvíjení nepřátelství.164. Lze nejen tvrdit, ale i doložit, že postoj některých našich činitelů v jednání v Čierné a Bratislavě byl neupřímný a nečestný. V tomto duchu také koncem července 1968 na tato jednání odjížděli.165. Z mnoha příkladů je třeba uvést alespoň tento případ: Vladimír Přikryl, funkcionář KSČ ve svém vystoupení na schůzi okresního výboru KSČ v Gottwaldově dne 25. srpna 1968 řekl: "Víte soudružky a soudruzi, nebyla to lehká práce. Vyžadovalo to mnoho příprav a úsilí. 14. sjezd však není naším konečným cílem, ale jedním z cílů, abychom mohli plně rozvinout nový model socialismu. Nakonec, proč bych vám to neřekl, vždyť to bude stejně jednou řečeno a nyní již není důvodu k nějakým tajnostem. Když jsem byl v kanceláři s. Smrkovského krátce před schůzkou v Čierné, položil jsem s. Kriegelovi otázku, jak budeme postupovat, když podmínky v Čierné budou pro nás nepřijatelné anebo nám naši cestu a cíl oddálí. Na to s. Kriegel odpověděl, že jedem do Čierné rozhodnuti přistoupit na všechno, přijmout jakékoliv podmínky, ale jejich realizaci budeme oddalovat až do 14. sjezdu. Na sjezdu si uděláme pořádek, upevníme si svoje pozice na ÚV i ve státních orgánech, přehodnotíme všechny nynější smlouvy a závazky především vůči socialistickým zemím a upevníme naší suverenitu. Dále s. Kriegel uvedl, že již měsíc před Čiernou byla učiněna opatření i pro případné svolání 14. sjezdu, kdyby došlo k obsazení našeho území. A to, co nyní slyšíte kolem sebe, celá ta činnost sdělovacích prostředků a spojení, to je výsledek těchto příprav."166. Přikryl ve své řeči vlastně popsal strategii a postup pravice a CIA pro srpnové události. V podrobnostech tady strategický agent CIA František Kriegel, který nejen mnoho ví, ale také z důležité pozice člena předsednictva a předsedy Národní fronty říká:a) Do Čierné jedou, aby oklamali Sověty tím, že přistoupí na všechno, ale nebudou plnit nic z toho co slíbí.

38

b) Budou chtít klamáním Sovětů a spojenců dojít do 9. září, kdy se měl konat 14. sjezd.c) Na sjezdu si chtěli udělat pořádek, upevnit pozice na ÚV a ve státních orgánech, což je třeba chápat tak, že do rozhodujících funkcí prosadí stoupence Kriegela, Smrkovského, Dubčeka a dalších, jim podobných, s prozápadní, kapitalistickou orientací.d) Na základě obsazení vedoucích stranických postů měla vlastně proběhnout fáze uchopení politické moci ve vrcholném politickém orgánu.e) Pak mělo následovat upevnění pozic ve státních orgánech, to je v Národním shromáždění, ve vládě, ministerstvech a státních orgánech na nižších stupních. (Pozn.: Jak to provést v praxi, formuloval již v červnu 1968 K. Osvald, jeden z ideologů Klubu 231: Po zlikvidování Státní bezpečnosti je nutno provést čistku v armádě a zabezpečit tak převzetí moci pokojnou nekrvavou cestou.) Tento postup nese znaky politického převratu, při využití existence a fungování těchto orgánů, formou a postupy, které je možno vyzdvihovat jako legální a legitimní. Nikdo nic nemohl namítat a bylo to možno posvětit heslem „z vůle lidu“, případně „z rozhodnutí sjezdu.“f) Kriegel ohlašuje, že přehodnotí všechny nynější smlouvy a závazky především vůči socialistickým zemím a že upevní naši suverenitu. To ve svém jádře znamená zrušení smluv se socialistickými státy, vystoupení z Varšavské smlouvy a z Rady vzájemné hospodářské pomoci. Tady Kriegel neříká, jaká bude konstelace zahraniční politiky potom, ale jinou cestou byl dán pokyn, zatím nehovořit o vstupu do NATO.

O osudu Československa bylo rozhodnuto začátkem července ve Washingtonu167. Je nepochybné, že vše co se dělo ve štábech, které vytyčovaly tuto strategii USA a SRN, se rozvědnými cestami dostalo na stůl sovětského vedení a také československé kontrarozvědky. Nepochybně to zjistila i strategická vojenská rozvědka SSSR. Vše vyznívalo příliš jasně: v ČSSR musí být svržena stávající státní moc, zaručená ústavou, a musí být nastolena vláda a moc protilidová, protisocialistická, protisovětská a prokapitalistická.168. Sovětské vedení v duchu jednání v Čierné nad Tisou a v Bratislavě ve své většině věřilo, že dojde k personálním změnám ve vedení KSČ, k posílení prosocialistických sil a lidové státní moci. Věřilo, že se bude dodržovat vnitřní právní řád a mezinárodní smlouvy. Pevně věřilo v mírovou cestu řešení. Byly ale také první signály a pochybnosti o věrohodnosti Dubčeka.

39

169. Proto počátkem dubna navštívil ČSSR předseda vlády SSSR Alexej Kosygin, aby osobně zjistil situaci ve vedení KSČ a státu. Zaměřil se na zjišťování situace, bohužel asi u nesprávných osob tehdejšího vedení. Hovořil i s dalšími informátory, také s Josefem Smrkovským, a ti ho ovlivnili natolik, že po návratu na schůzi politbyra prohlásil, že největší důvěru lidu mají Dubček a Černík a ty že je třeba podporovat a na ně se orientovat. To rozhodlo. Jiného názoru byl Andropov, Šelest, Gromyko a další. Brežněv byl nevyhraněný a věřil, že Dubčeka nějakým způsobem ovlivní a ten splní dohody.170. Zklamání z politiky a postojů Dubčeka prožívali také někteří členové československého vedení, mezi nimiž byli Vasil Biľak, Drahoš Kolder, Alois Indra a další, kteří se svým prosocialistickým postojem postupně profilovali jako levice. V této skupině rostly obavy o osud Československa a mírový život lidí v něm. Se svými obavami se netajili ani před Sověty a tak je zcela logické, že z obou stran vznikly myšlenky a úvahy, jak zachránit situaci.171. Od začátku bylo jisté, že sami s rozkládající se státní mocí a ochrnutou stranou bez pomoci zvenku od spřátelených států a stran se z nebezpečí nedostaneme. To se nakonec odrazilo v dopisech, jimiž se někteří členové obrátili s žádostí o poskytnutí pomoci na sovětské vedení a v nichž rozváděli, jaká je katastrofická situace v zemi.172. Od samého začátku bylo sovětskou stranou preferováno stanovisko, že je třeba personálně změnit vedení strany tak, aby odešel Kriegel, o němž se postupně upevňovalo přesvědčení, že je strategickým agentem CIA ve vedení KSČ. - Dokonce Dubčekova manželka Anna se na oslavě v Brně–Líšni stala svědkem toho, jak Kriegel nejdřív hovoří s americkým velvyslancem a pak jeho nespokojenost s pomalým postupem a rady energičtějšího protirežimního postupu předává Josefu Smrkovskému. O tom existovalo podezření, že za války pracoval pro sicherheitsdienst a podle praxe se usuzovalo, že tento fakt se po válce dostal do rukou amerických tajných služeb a ty ho pod hrozbou vyzrazení vydírají.173. Ještě dalšími personálními změnami se mohlo vylepšit a zdokonalit předsednictvo ÚV KSČ. Takové změny Dubček provést nechtěl, zvláště nechtěl – zřejmě pro nějaký závazek – hnout s Kriegelem a Smrkovským, jejichž pozici už celá kohorta objednaných osob ve sféře sdělovacích prostředků zajišťovala vychvalováním a glorifikováním.

V sovětském vedení bylo po 13. srpnu rozhodnuto podniknout zá-sadní a rozhodné kroky174. Vedení KSSS už dlouho jednalo o vnitropolitické situaci

40

ve vedení KSC a uvnitř Československa. Ze svých rozvědných a politických zdrojů vědělo, že se schyluje ke kritickému zlomu a že v sázce je i světový mír. Bylo jistě si vědomo vážnosti situace, neboť proti sobě stály dva mocné, nejmodernějšími a jadernými zbraněmi vyzbrojené státy. Hledat východisko ze složité situace bylo velice těžké.175. Podle průběhu dalších dnů je možno říci, že se dospělo k závěru, že Československu bude třeba poskytnout pomoc všestrannou, a to i vojenskou. Je možno tvrdit a následující vývoj to potvrzuje, že sovětské vedení do poslední chvíle věřilo, že se v předsednictvu ÚV KSČ zformuje levicová, prosocialistická většina, která získá většinu šesti hlasů proti pěti, a ta v souladu se stanovami pak prosadí personální změnu v předsednictvu tak, že bude provedena změna ve funkci prvního tajemníka a většina členů předsednictva pak přijme návrh, aby byl požádán Sovětský svaz i ostatní spojenci o poskytnutí vojenské pomoci k zajištění klidu a pořádku uvnitř země a k ochraně státu před vnějším vojenským nebezpečím.176. Těžiště představ o řešení stálo tudíž na víře, že se levice v předsednictvu ÚV KSC vzchopí, zformuje a odtud začne renesance nejuvědomělejších sil socialismu, od předsednictva, přes ÚV KSČ, vládu, parlament až do krajů, okresů, měst a vesnic. Opravdově se věřilo, že bude udržen mír, zabráněno tragédii války a potom se bude zajišťovat vše ke klidnému, bezpečnému a důstojnému životu lidí·177. Sovětské vedení a vedení dalších spojenců postavilo tudíž koncepci, že na prvním místě bude stát rozhodnutí většiny v předsednictvu ÚV KSČ, to prosadí personální změny a požádá Sověty a spojence o poskytnutí pomoci a spojenci prosbu vyslyší a pomoc poskytnou. Takový postup byl morální, etický a z hlediska mezinárodního práva i ospravedlnitelný. Věřilo se pevně, že v oné většině jsou členové Drahoš Kolder, Vasil Biľak, Oldřich Švestka, Emil Rigo, František Barbírek a Jan Piller.178. Tajemství zahaluje další komunikace mezi Sověty a výše uvedenou (dá se předpokládat, že v té době již nějak zkonstituovanou) levicí. Lze mít za to, že poté se nějak komunikovalo pomocí utajeného spojení, asi přes sovětskou ambasádu, při němž byla vyměňována stanoviska a názory. 179. K dispozici je jen spolehlivý údaj o jednání Stěpana Červoněnka, velvyslance SSSR v Praze, a Aloisa Indry, tajemníka ÚV KSČ a člena sekretariátu ÚV, z doby asi kolem 16. srpna 1968. Zprávu o tomto setkání poslal velvyslanec Červoněnko do Moskvy a 18. srpna Leonid Brežněv seznámil s jeho obsahem představitele spřátelených zemí - Wladyslawa Gomulku, Jánose Kádára, Ericha Honeckera a Todora Živkova. Kopii této Brežněvem přednesené zprávy zaslal po převratu 1989 ruský prezident Boris Jelcin Václavu Havlovi s dalšími

41

dokumenty a stala se pak pracovním materiálem pro vládní komisi, ustavenou pro šetření okolností kolem vstupu vojsk do CSSR.180. Tento dokument byl v roce 1993 publikován v tomto znění:"Dnes jsem se sešel s Indrou na jeho žádost, přijel i s Pavlovským. Indra mi sdělil, že jejich skupina právě schválila plán svého vystoupení na zasedání předsednictva ÚV KSČ (20. srpna), a to za předpokladu, že v pondělí (tj. 19. srpna) budou ujištěni, že v noci z 20. na 21. srpna zahájí akci naše vojska. Oni k půlnoci z 20. na 21. srpna vyvolají na zasedání rozkol, zajistí vyslovení nedůvěry pravičákům a převezmou vedení strany a vlády do svých rukou. V připraveném dokumentu se obrátí k národu, k bratrským stranám o pomoc zdravým silám. Tento dokument nám předají zítra... a měl by být zveřejněn ráno 21. srpna, až naše vojska vstoupí do Československa... Na dny 21. - 22. srpna bude svoláno plénum ÚV KSČ i zasedání Národního shromáždění, které nepochybně podpoří jejich akce a odsouhlasí apel k bratrským zemím se žádostí o vojenskou pomoc. V noci po zasedání předsednictva budou obsazeny tiskárny a redakce Rudého práva a připraveno jeho zvláštní vydání. Jeden z nejdůležitějších členů skupiny zajistí vypojení rozhlasového, televizního, telefonního i telegrafického spojení." (Kural 1993, 154)181. Obsah této zprávy se dostal do rukou pravice a tak se dověděla o tom, že ve spolupráci levice a Sovětů dojde ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Mohla se to dovědět jedinou cestou - od americké CIA, která rozvědnou informaci získala asi od svého agenta pracujícího na sovětské ambasádě v Praze anebo ji Američané získali tím, že rozbili sovětskou šifru pro spojení velvyslanectví s Moskvou.182. Ze zprávy od Červoněnka se rázem americká špionáž a dubčekovci dověděli, že ke vstupu vojsk dojde, že to má začít legálně a legitimně po projednání na předsednictvu UV KSČ. Dověděli se i taktický postup, jenž spočíval v tom, že se bude jednat o destabilizované bezpečnostní situaci v zemi, o nečinnosti orgánů státní moci a správy, což posílí i kritický apel a výzva politbyra. Ze zprávy se také dověděli, že centrálními osobami jsou již výše uvedení členové levice a Alois Indra, ministr Oldřich Pavlovský a další. Strategicky nejdůležitější údaj spočíval v tom, že se dověděli o strategickém čase, to je: k půlnoci z 20. na 21. srpna. Dověděli se, že levice k tomuto časovému údaji vyvolá na předsednictvu rozkol a že tak učiní, jen když budou ujištěni, že z 20. na 21. srpna zahájí akci sovětská vojska.183. Je nepochybné, že o připravené operaci se cíleně od CIA dověděli Dubček a Černík a že CIA počítala s tím, že to oba a celou pravici ještě více rozohní a poštve. Proto má výčitka, směřující k tomu, že neučinili nic, aby tomu zabránili, je asi

42

směšná…184. Američané nepochybně jásali, když se akce tak krásně rozvinula:Sověti a Varšavská smlouva nepřijdou jako bratrská pomoc. Dostanou se do pasti, protože přijdou jako agresorové. Národ, pozvednutý jimi ovládnutými a jimi řízenými sdělovacími prostředky, je nepřijme jako přátele a potomky válečných osvoboditelů, nýbrž jako agresory. O tom byli před operací přesvědčeni.

Jak postupoval Dubček a jeho spojenci185. Dubček předně organizoval jednání předsednictva tak, aby se přednostně jako první bod projednávala příprava a materiály pro 14. sjezd, který se měl konat 9. září.Sledoval tím záměr nedat možnost levici, aby měla dost času, sil a odvahy, jednat o kritické situaci v zemi, k čemuž byla již zpracována zpráva a jejíž obsah byl velice alarmující. Domýšlí se, že levice vezme na pomoc i dopis od Leonida Brežněva, v němž kriticky pohlíží na situaci a apeluje tím na předsednictvo. 186. Levici Dubčekův obrat zaskočil, neboť počítala s jednáním o situaci v zemi. Mlynář, architekt tohoto scénáře píše, že se levice nevzchopila, aby protestovala proti změně programu. Obdivuje Dubčeka, jak vše vehementně prosadil a pokračoval v přípravě na sjezd. To bylo rozhodující, protože o situaci v zemi se jednalo již v nervózní situaci, vyvolané křikem a nadávkami, při nichž se už začala objevovat slova o vlastizrádcích a Kriegel věděl, kam míří. 187. Psychologická "válka" vytvořila dusnou atmosf‘éru, neboť obě strany věděly, že do země vstoupí vojska Varšavské smlouvy.188. Byly vypracovány seznamy osob z levice, které měly být zatčeny v momentu vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a uvězněny ve věznici v Řepích u Prahy.189. Bylo bezpečně zjištěno, že po vstupu vojsk do Prahy pronikli jejich důstojníci do kanceláře Smrkovského v Národním shromáždění a v jeho trezoru našli seznam osob, které měly být zatčeny a uvězněny. Důstojníci seznam ofotografovali, originál vrátili zpět do trezoru a kopii odvezli do Moskvy. Na seznamu byli všichni členové levice v předsednictvu ÚV, kteří v dopise Brežněvovi jsou uvedeni jako ti členové, kteří vyvolají rozkol, a další, kteří se měli na vstupu nějak podílet.190. Protože seznam byl nalezen u předsedy Národního shromáždění, lze mít zato, že po vstupu vojsk měli být zatčeni a obviněni z vlastizrady za pomoci zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění. Tomu by nasvědčovalo také

43

svolávání vybraných poslanců, aniž by o tom věděl prezident republiky, oprávněný ze zákona Národní shromáždění svolat.191. V písemnostech ÚV KSČ existoval dokument, potvrzující, že se připravovala rozsáhlá zatýkací akce proti levicovým prosocialistickým silám. Miloš Jakeš ve své knize Dva roky generálním tajemníkem o tom napsal: "Pravicová část ref‘ormátorů ve vedení strany připravovala i další kroky. V roce 1969 jsem například osobně viděl dokument o zřízení internačních táborů pro některé funkcionáře strany a vlády - prý v zájmu jejich ochrany - který v létě 1968 vypracovalo ministerstvo vnitra vedené Pavlem a zaslalo jej A. Dubčekovi. Byl na něm Dubčekův podpis, potvrzující, že návrh četl bez dalších poznámek. V této souvislosti uvádím, že u příležitosti stranického pohovoru s A. Dubčekem v roce 1970 mě mezi čtyřma očima žádal, aby v záznamu o pohovoru o tom nebyla zmínka, že prý se bojí, aby to nebylo zneužito k trestnímu stíhání. Vyhověl jsem jeho žádosti, ujistil jsem ho, že něco takového nepřichází v úvahu." (Jakeš 1996)192. To, co uvádí M. Jakeš a co je asi dodnes možno doložit dokumentem z archivu bývalého ÚV KSČ, dokazuje, že dubčekovci o přípravě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, diskutovaném levicí se Sověty, věděli a že se pod praporem demokracie a zákonnosti připravoval krutý represivní postup proti socialisticky smýšlejícím lidem. Je třeba ještě dodat, že "všemocný" Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu o tomto také musel vědět a přesto vedl trestní řízení proti levici, která se měla podle dubčekovců stát obětí represe. Kromě toho se domnívám, že Dubček a další signatáři naplnili v momentu schválení instrukce veskrz protizákonné, už tím, že chtěli zřizovat koncentráky, skutkovou podstatu vlastizrady.193. Nejrozsáhlejší a nejúčinnější opatření bylo provedeno v resortu ministerstva vnitra. Umožnil to ministr Josef Pavel, jenž byl o co méně schopný, o to více manipulovatelný a splnil vše co mu reakce, Kriegel a agenti CIA nařídili. Ministr zřídil rozsáhlou, územně rozprostřenou organizaci tak zvaných operačních štábů v čele s plukovníkem RSDr. Oldřichem Hromádkou. Tato "komanda" byla připravena k provádění rozsáhlých represí - zatýkání a uvěznění velkého počtu funkcionářů a občanů, nejenom komunistů, stojících na pozicích obrany socialismu. Tyto operační štáby byly složeny především z příslušníků VB a situovány podle jejich dislokace. Na území Prahy byly dva takové štáby - hlavní a rezervní. V čele jednoho z nich stál důstojník Srnec.

Na“přivítání“ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se při-pravuje reakce z domova a ze zahraničí194. Podzemní protizákonné síly, rozvědné organizace Západu a

44

nejrůznější konspirativní organizace reakčních domácích vůdců se začínají organizovat na "přivítání" spojenců a na své vystoupení.195. Mobilizují se sdělovací prostředky, které svůj scénář už připravily v době, kdy byla odmítnuta účast na Varšavské schůzce. Organizoval to na shromáždění zástupců sdělovacích prostředků (rozhlasu, televize, deníků a časopisů) generál Václav Prchlík v budově ÚV KSČ s vědomím Dubčeka, který se ale osobně nemohl zúčastnit.Tato skrytá mobilizace se dala do pohybu, protože se pravice dověděla, že k půlnoci z 20. na 21. srpna vstoupí do ČSSR spojenecká vojska Varšavské smlouvy.196. Vědělo se již také, že tato vojska vstoupí bez pozvání z československé strany, neboť dubčekovcům se podaří zmařit záměr levice, usilující o personální změny v předsednictvu ÚV KSČ. Zdá se, že dopoledne 20. srpna se mezi pravicí ve vedení objevily různé formy názorů na postoj a postup na připravený vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. 197. Uvažovalo se o tom, že bude svolána na Staroměstské náměstí demonstrace lidu, na níž Dubček vystoupí se sdělením, že mu hrozí ze strany levice nebezpečí, neboť mu chtějí vzít možnost dokončit reformy, zahájené po plénu v lednu. Tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař k tomu vydal svému sekretáři Horákovi příkaz, aby projednal s vedením Čs. rozhlasu vše potřebné k vysílání z tohoto shromáždění. Ten to projednal, ale přípravy byly nakonec odvolány. Rozhodly tak asi síly, které usoudily, že by se po apelu Dubčeka k národu spustily předčasně natažené mechanismy, které by připravenou past zlikvidovaly. A to bylo zcela proti strategickému záměru, v němž šlo o to, aby Varšavská smlouva do ČSSR vstoupila jako agresor. A je logické, že do Československa by divize Varšavské smlouvy asi nevstupovaly, kdyby sdělovací prostředky národ pozvedly do rozhodného boje. Určitě to nevyhovovalo strategii CIA, která se s uspokojením dívala na k boji připravené šiky od sdělovacích prostředků přes různé nedočkavostí hořící skupiny a jednotlivce.198. Z velkého množství faktů a příkladů, kterými teď disponuje ÚDV, je třeba vybrat a ukázat následující:20. srpna se na různých místech objevily letáky s tímto obsahem: "Buďte připraveni k poslední bitvě. Pronásledujte komunisty všude. Opírejte se přitom o spolehlivé lidi se západním protikomunistickým přesvědčením a pevnými nervy. Nedejte se předčasně desorientovat komunistickou propagandou, čerpejte své informace ze západních vysílačů. Vždy myslete na jedno: Musíme se odpoutat od Varšavské smlouvy, aby nám západní demokracie mohly pomoci. Jejich armády jsou připraveny. Vojenský úder západních spojenců se v nutném případě nezastaví před zničením satelitů SSSR. Za pomoci

45

nejmodernějších vojenských prostředků je přímo zaměřen na vojenské a hospodářské cíle."199. V ilegalitě pracující sociálnědemokratická strana, která začala tajně vytvářet stranické organizace (podle jejich tvrzení disponovali již 600 000 členy, k nimž mělo přejít z řad bezpartijních dalších 600 000 osob) se měla stát vedoucí a vládní stranou v zemi.Sociální demokracie měla také vypracovaný program, v němž měla ČSSR předně vystoupit z Varšavské smlouvy a k oklamání obyvatelstva prohlásit ČSSR za neutrální stát. Ale to jen pro začátek, protože v programu se pečlivě zdůrazňovalo, aby o eventuálním vstupu CSSR do Evropského hospodářského společenství se zatím nejednalo a také o vstupu ČSSR do NATO aby se zatím nediskutovalo.200. Dne 20. srpna odpoledne pražské vedení sociální demokracie narychlo svolalo tiskovou konferenci, na níž její představitelé prohlásili, že se "v Československu vytvořila příhodná situace k odstranění komunistů od moci" a že konečně nadešla doba "zasadit komunistům poslední úder". Jedním dechem řekli, že tento boj bude pro sociální demokraty vítězný, protože se opírají o své zahraniční kolegy, zejména o sociální demokraty v NSR. Třeba ještě dodat, že po poradě 19. srpna předáci sociálních demokratů předpokládali, že jako budoucí nejsilnější strana vystoupí s požadavkem, aby jim bylo svěřeno sestavení nové vlády. Z tohoto důvodu se připravoval návrat některých sociálních demokratů z emigrace.201. Z postupu a záměrů sociálních demokratů se přímo vnucuje přesvědčení, že vše bylo řízeno z jednoho centra, jímž byla americká tajná služba, a že vše směřovalo k násilnému převratu a rozpoutání občanské války, která mohla přerůst v rozsáhlý válečný konflikt na území Československa. Vše nasvědčuje tomu, že tato aktivita socdem organizace vychází ze směrnice CIA, která jim říkala, že k půlnoci vstoupí vojska Varšavské smlouvy do ČSSR. (Čerpáno z článku v Rudém právu ze dne 22.8.1969.)202. Dne 17. srpna odjel ministr zahraničních věcí náhle na dovolenou k moři do Jugoslávie. Nebral nijak ohled na to, že za tři dny měl přijet do ČSSR pozvaný generální tajemník U Thant a Jiří Hájek ho měl vítat a doprovázet.Tento náhlý výlet je možno také pochopit jako jednání, sloužící k tomu, aby Hájek byl v době vstupu vojsk mimo území ČSSR, aby měl nerušenou možnost rychle odletět do Rady bezpečnosti OSN v New Yorku. Skutečně k tomu pak došlo a Hájek s určitou protekcí 21. srpna odletěl do USA v rozporu s pokyny prezidenta a vlády. Zde přednesl projev odsuzující vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, označil jej za agresi a vyslovil požadavek vyklizení území od cizích vojsk. Jak to bylo ve skutečnosti, budou moci jednou objasnit objektivní historici.

46

Již dnes je ale možno říci, že Hájkův projev silně ovlivnil světové veřejné mínění k odsouzení SSSR a dalších spojenců jako agresorů.203. V pondělí 19. srpna byla vyvážena z Výzkumného ústavu spojů na Smíchově radiová a spojovací technika na místa náhradní dislokace, z nichž pak bylo vedeno vysílání proti vstupujícím vojskům a podněcován národ k boji proti "okupantům". Tento důležitý přesun podle mobilizačních plánů se děl bez vědomí odpovědného šéfa resortu.204. Kolem 17. srpna narychlo a horečně odjíždějí ženy a děti zaměstnanců americké ambasády a jejich institucí i diplomatů jiných zastupitelských úřadů, kteří byli důvěrně o situaci, k níž se schyluje, informováni.205. Z americké ambasády byla v této době získána rozvědná informace, že do ČSSR vstoupí vojska Varšavské smlouvy. Na výslechu před ÚDV o tom vypovídal šéf odboru kontrarozvědky plk.JUDr. Jaroslav Vosecký takto: “Svědek Jaroslav Vosecký vykonával funkci náčelníka 1. odboru 2. správy SNB. Na pracoviště se dostavil dne 20.8. při vyhlášení pohotovosti, kde mu bylo zástupcem náčelníka Josefem Riplem sděleno, že o půlnoci budou přicházet na naše území sovětská vojska a proto byli všichni organizováni k různým úkolům v rámci této mimořádné události. Nikdo z nich předem o vstupu vojsk nevěděl, i když poznatky byly získávány od Američanů, odkud vyplývalo, že americká strana je o vstupu vojsk předem informována." (Spis čj. ÚDV-52/Vt-95, výpověď svědka Voseckého ze dne 21. dubna 1997.)206. Z Voseckého výpovědi přesvědčivě vyplývá, že ambasáda USA v Praze o připraveném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR předem věděla a že to bylo zjištěno československou kontrarozvědkou.Výpověď dále potvrzuje, že ve služebním rozkazu uvedl plk. Ripl, že vstup započne o půlnoci z 20. na 21. srpna.

Po vstupu vojsk207. Jednalo se o vstup vojsk SSSR, Polska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Bulharska. V historiografii je to uváděno jako vstup "pěti států".208. Po příchodu vojsk nebylo dosaženo cílů, které se (levicí) očekávaly a byly žádoucí. Nedošlo ke změně ve vedení KSČ. Ve funkci prvního tajemníka zůstal nadále Alexander Dubček. Nezvítězilo poznání o katastrofální situaci v neplnění obrany socialistického státu vlastními silami a že je třeba v zájmu života většiny lidí udržet mír, obnovit klid a pořádek. Neprosadilo se legální požádání o vyslání pomoci od svých spojenců.

47

209. Protože nic z toho nebylo splněno a dosaženo, nabídla se pravici a Západu možnost, aby zaútočil pod krytím lživého obvinění, že došlo k agresi a okupaci CSSR. Připravená past na spojence a levici zaklapla, jak Západ a pravice připravily.210. Pravice v předsednictvu měla připraveno provolání, jež bylo ve skutečnosti mobilizací obyvatelstva pod nenávistnými hesly proti Sovětům a spojencům, jakož i proti vlastním prosocialisticky orientovaným vlastencům. Umožnilo to vykřikovat hesla v médiích o okupantech a okupaci a ty, kteří s tím nesouhlasili a bránili ústavní společenský řád, pak označit za zrádce a kolaboranty. A o to jim šlo.211. Do dějinných análů je třeba zaznamenat pokrytectví a nečestné jednání těch, kteří stáli na nejvyšších postech a snížili se ke klamání, podvádění a lhaní, až do nebezpečné avantýry.212. Z protokolů výše citovaných jsme se dověděli, že Černík dostal od dozorčího MV na příkaz Hromádky hlášení už ve 23 hodin, že vojska vstupují do ČSSR; že Černík nepochybně o tom informoval Dubčeka a že byla informována celá pravicová skupina v předsednictvu. Pak si Dubček ověřuje u Šalgoviče údajné obsazení MV lidovou milicí a pláče. Vstup vojsk oznamuje přítomným Černík teprve ve 23:40. Dubček ochotnicky "pláče" a vykřikuje "to udělali mně" a teatrálně se vzdává funkce. O "obsazení" MV lidovou milicí mlčí. Je to proto, že si uvědomuje, že se zhroutil připravený plán na represe? Nepochybně to jednou objasní soud historie.213. Dubček v rozrušení nad tím, že se plány boří, vykřikl, že se vzdává funkce prvního tajemníka. Došlo ale k neuvěřitelnému překvapení. Levice, která měla být Dubčekem represována a on ji má ve složce na seznamu, ho začíná přesvědčovat, že má zůstat právě v této těžké době, místo toho, aby se toho chopila a zvolila jiného a změnila průběh smutných událostí.Jaký to paradox!214. Vasil Biľak popisuje, že pravice dobře věděla, co a jak dál, a přešla do aktivity. Její lidé obsadili nejdůležitější telefonní a dálnopisné linky a vydávali kontrarevolučním střediskům pokyny, co mají dělat, co organizovat. Rozhlas a televizi začali obsazovat aktivisté a vyzvali domácí a mezinárodní reakci do boje proti tzv. okupaci. Taxikáři dostali pokyn jezdit po Praze a svými klaksony vzbudit celé město. Druhé centrum získalo seznam všech náhradních pracovišť v Praze, krytů a stanovišť civilní obrany a spojovací linky, určené pro případ války. Pravice byla na vše připravena už dříve. Se vším kalkulovala. Měla připraveny i náhradní prostory pro vysílání rozhlasu a televize. Vše měli připraveno již měsíc před schůzkou v Čierné nad Tisou, jak se pochlubil Kriegel.

48

215. Pravice v předsednictvu měla připraveno své prohlášení ke vstupu vojsk, které ve skutečnosti vyzývalo k boji proti spojencům, jak dirigoval strategický záměr z tajné služby CIA. Levice se nakonec i přes řev Kriegela, Smrkovského a Mlynáře na chvíli semkla a prosadila úpravu znění textu. 216. Podařilo se aspoň do prohlášení vsunout věty: "Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země." Více změnit se nepodařilo a pravice prosadila, aby se o návrhu hlasovalo. Byla ještě chvíli naděje, že nebude přijato. 217. Bohužel, stalo se. Pro špatné a škodlivé prohlášení hlasovali: Alexander Dubček, Oldřich Černík, František Kriegel, Josef Smrkovský, Václav Špaček, Jan Piller a František Barbírek. Proti prohlášení hlasovali pouze: Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Emil Rigo. František Barbírek a Jan Piller podlehli strachu a proti prohlášení nehlasovali. Zvítězila pravice v poměru sedm hlasů pro prohlášení a čtyři hlasy proti. Tím pravice nakonec prosadila, aby toto škodlivé prohlášení bylo vysíláno po celé zemi a do celého světa. 218. To nesmírně celý vývoj poškodilo. Čestní občané se stáhli do ústraní a ulici ovládly protisocialistické a kriminální síly. V rozhlasovém vysílání se dost srozumitelně naznačovalo, že zrádce je třeba likvidovat. Skutečně pak začal hon na vlastenecké a prosocialistické síly. Lež, zloba, brutalita a vulgárnost opanovaly ulice měst a vesnice. S určitostí je možno říci, že by se na pořad dne dostaly kandelábry a masové vraždění, kdyby nebyla na místě vojska spojenců a nebyl vydán rozkaz prezidenta Ludvíka Svobody, zakazující organizaci ozbrojeného násilí.

Co je s Lenártem?219. Jozef Lenárt, tajemník ÚV KSČ, se dne 20. srpna 1968 zúčastnil oficiálního přivítání nějakého státního hosta v ČSSR. Přivítání byl kromě jiných také přítomen místopředseda vlády Lubomír Štrougal. Lenárt viditelně nebyl ve své kůži a byl pobledlý v obličeji. Všiml si toho Štrougal a zeptal se Lenárta, co mu působí zdravotní potíže. Lenárt jen obecně odpověděl, že mu není dobře. Štrougal mu s účastí potvrdil, že nevypadá dobře a poradil, aby se na všechno vykašlal a šel k lékaři. Lenárt poslechl a šel k lékaři, ten ho vyšetřil a doporučil, aby si lehnul a odpočinul. Snad i nějaký lék mu dal. Lenárt se dle rady odebral domů, aby se léčil. Odpoledne 20. srpna 1968 na zasedání předsednictva ÚV KSČ už nešel a stonal. Po půlnoci na 21. srpna se i Lenárt dověděl, že vojska Varšavské smlouvy vstoupila do ČSSR a vyhledal spojení na ÚV

49

KSČ. Pak se nějak zapojil do běhu událostí.220. Vasil Biľak o nepřítomnosti Lenárta na zasedání předsednictva píše: „Se soudruhy Kolderem, Švestkou a Rigem jsme se dohodli, že musíme na zasedání předsednictva ústředního výboru při projednávání druhého bodu ´Současná politická situace v ČSSR a podmínky činnosti KSČ a návrh dalšího postupu´ vyvolat zásadní diskusi a vynutit přijetí rozhodných opatření, vyplývajících ze závěrů v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Hovořil jsem rovněž s F. Barbírkem a J. Pillerem. Oba slíbili plnou podporu. Z jedenácti členů předsednictva chtělo šest členů řešit situaci. Byla velká škoda, že soudruh Lenárt onemocněl a zasedání předsednictva se nemohl zúčastnit. Nebyl sice členem předsednictva, ale jeho slova měla váhu. O Dubčekovi a Černíkovi jsem si myslel, že se jen stěží ztotožní s Kriegelem a Smrkovským a nakonec se přidají k většině. Na Špačkovi nám příliš nezáleželo. Císař, Mlynář, Slavík a Sádovský neměli hlasovací právo. Soudruh Indra byl jednoznačně na straně zdravých sil."(Biľak 1991,2-104)221. Dnes - podle toho, jak postupoval Dubček a další - víme, že v té době dubčekovci věděli, že k půlnoci přijdou vojska Varšavské smlouvy a že je vstup synchronizován s postupem levice a Sovětů.Z vyjádření Štrougala kolem deváté hodiny ranní lze předpokládat , že o tom věděl i Štrougal. Nelze říci, zda Štrougal radil Lenártovi ze soucitu anebo s určitým kalkulem. Vůbec není jasno, zda Lenárt byl skutečně tak nemocen, že mu hrozila zkáza, anebo zvítězila obava z událostí, které měly přijít - ať už věděl, nebo jen tušil.

Vojska Varšavské smlouvy vstoupila do ČSSR o hodinu dříve, než bylo stanoveno. To rozhodlo, že se nerozpoutaly běsy války222. V dopise Červoněnka Brežněvovi byl údaj o dohodě, že vše podstatné se stane k půlnoci z 20. na 21. srpna 1968. Tento termín pak byl pro obě strany stěžejní a rozhodující při rozpracování všech vojenských a politických plánů. Příslušníci Bezpečnosti byli povoláváni do pohotovosti a bylo jim řečeno, že vojska VS začnou přicházet do ČSSR k půlnoci – to je ve 24 hodin.223. Tento čas je uváděn také v depeši ministra zahraničních věcí SSSR Andreje Gromyka, zaslané velvyslanci Stěpanovi Červoněnkovi 19. srpna a v ní se mu ukládá, aby navštívil 20. srpna prezidenta Ludvíka Svobodu a ústně ho seznámil s obsahem depeše, vysvětlující důvody vstupu vojsk. V té se kromě jiného říká: "Ústřední výbory bratrských stran a vlád Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky,

50

Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky obdržely prosbu většiny členů předsednictva ÚV KSČ a mnohých členů vlády ČSSR o poskytnutí pomoci československému lidu ozbrojenými silami v zájmu odporu proti kontrarevoluci a záchrany výdobytků socialismu v Československu. Všechny otázky, které jsme společně posoudili a rozhodli v Čierné nad Tisou a v Bratislavě, nebyly vyřešeny. Toho využívají kontrarevoluční síly pro posílení svého boje. Soudruzi Dubček, Smrkovský, Císař a někteří další se chovají neupřímně a nečestně a fakticky podporují činnost reakčních sil. O našich posledních poselstvích s. Dubčekovi jste informován sovětským velvyslancem. S vědomím bezprostředního ohrožení existence socialistického zřízení ve Vaší zemi, absence žádoucího odporu proti narůstající kontrarevoluci, vedeni principy socialistické, bratrské solidarity a závazky, které na sebe naše země vzaly, dali jsme souhlas k poskytnutí této pomoci. V souladu s tím vstoupí jednotky našich pěti zemí dnes ve 24 hodin na území Československa. Vstoupí do Vaší země jako věrní přátelé československého lidu. Nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí země. Vojenské jednotky pěti bratrských zemí budou staženy z území Československa, jakmile to bude uznáno nutným prezidentem a vládou ČSSR."224. Dále pak je v depeši výrazně zdůrazněno: "Ústřední výbory našich stran a vlády našich zemí Vás prosí, soudruhu prezidente, abyste vystoupil s provoláním k armádě a lidu Československa - aby se nestavěly na odpor vojskům bratrských zemí, ale uvítali je jako přátele. To by poskytlo možnost vyhnout se nežádoucím incidentům a obětem a také by to pomohlo mařit provokace ze strany nepřátel socialismu."225. V příkladně humánním tónu depeše Gromyka – a to byl hlas vedení SSSR - se také doporučuje, aby prezident vystoupil v rozhlase a vysvětlil obyvatelstvu příčiny, proč vojska přicházejí. Je třeba podtrhnout, že Gromyko vysvětluje, že přijdou vojska, protože o to většina právoplatných a k tomu zmocněných členů předsednictva takto rozhodla. Tím se potvrzuje, že všechna důležitá opatření a vstup se opíraly o pevné přesvědčení, že skutečně v předsednictvu vznikne většina šesti hlasů proti pěti hlasům, což se bohužel pak nestalo a vše mělo jiný charakter a průběh.226. Fakt, že prezident měl vystoupit v rozhlase se svým zásadním projevem v tak těžké chvíli, pak svědčí jako důkaz proti žalobě Úřadu dokumentace a vyšetřování, který držení rozhlasu pro tento účel v pohotovosti zneužil proti vedoucímu správy spojů Karlu Hoffmannovi a je součástí jeho obžaloby.227. Není pochyb, že vše na straně spojenců bylo směrováno ve znamení toho, že vojska přijdou o půlnoci z 20. na 21. srpna 1968. Se stejným termínem pracovala i druhá strana – vojenské síly USA a SRN, CIA, BND a také naše druhé politické centrum.

51

Ve skutečnosti se vojska dala do pohybu o hodinu dříve. Tento posun vnesl zmatek do plánů a opatření vnějšího protivníka, ale i do všech plánů, které s USA a NSR připravila československá pravice - druhé centrum, o němž Dubček věděl a v němž měli rozhodující postavení Josef Smrkovský, František Kriegel, Václav Špaček, Bohumil Šimon ve spojení se členy sekretariátu Čestmírem Císařem a Václavem Slavíkem.228. Proč se posunul příchod vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR na 23 hodin místo původně stanovených 24 hodin se můžeme jen domnívat asi toto. Sověti na základě informace od Kotova po rozhovoru s Klímou asi usoudili, že plán vstupu a strategický čas je vyzrazen druhé straně. Potvrdil jim to Dubček tím, že prosadil svůj program na schůzi předsednictva a tím zmařil levicí připravený postup. To utvrdilo štáb akce, že je vše vyzrazeno. Zbývala poslední možnost, posunout vstup vojsk o hodinu dříve a pokyny řídit takovou cestou, aby se o tom nedověděl protivník, jak se stalo na začátku akce. Přesun času vstupu se podařilo utajit a protivníka překvapit a získat strategickou výhodu.229. Na závěr je třeba uvést, co řekl v odpověď na informaci velvyslance Červoněnka prezident republiky Ludvík Svoboda. Červoněnko ve svém hlášení do Moskvy o jednání se Svobodou napsal: "Svoboda řekl, že vstup vojsk nevítá, ale že už, když jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti spojeneckým státům nepůjde. Udělá všechno, aby nedošlo k odporu, krev nepoteče." A prezident Ludvík Svoboda čestně, jako dříve na bojišti, slib splnil.

Kritický časový úsek230. Jak bylo výše řečeno, levice v ÚV KSČ sovětské vedení se vzájemně informovaly a dohodly, že vojska Varšavské smlouvy vstoupí do ČSSR k půlnoci z 20. srpna 21. srpen. Tento časový údaj byl potvrzen také v depeši, kterou zaslal ministr za-hraničních věcí SSSR Andrej Gromyko sovětskému velvyslanci v Praze Stěpanovi Červoněnkovi. S touto depeší měl Červoněnko seznámit prezidenta Ludvíka Svobodu v době těsně před vojenskou akcí. Bylo také uvedeno, že tento časový údaj získa-la špionážní cestou americká tajná služba, která o připravené operaci informovala dubčekovce – pravici.231. Dubčekovci a CIA pak provedli řadu konspirativních opatření, aby se připravili na příchod vojsk a obrátili jej ve svůj prospěch. Mezi nimi byla represivní opatření proti levici v předsednictvu a na dalších stupních. Počítalo se i s internací socialisticky orientovaných občanů. Vše mělo proběhnout bez soudů, obhájců a prokurátorů. Zahájení represí bylo připraveno na moment po ohlášení, že do země vstupují spojenecká vojska.

52

232. Zamysleme se nad tím, jak by se začala formovat situace v okamžiku, když přišla zpráva k půlnoci, že spojenci překročili hranice. Dubček měl ve složce na stole dokumenty k provedení svých represí. (Dokumenty zabavili důstojníci Sovětské armády při odvádění Dubčeka a jsou v Moskvě.) Smrkovský měl v trezoru seznam vedoucích činitelů levice, kteří měli být označeni za vlastizrádce, zatčeni a uvězněni v Řepích u Prahy. Tato opatření by konkrétně přesvědčila vstupující spojence, že došlo k převratu a spojenci by na takový obrat odpověděli jedině zbraněmi. Tak by nepochybně vznikla válečná situace, kterou podle slov hlavního velitele amerických vojsk v Evropě generála Polka Američané už dříve očekávali. Vzplanuly by těžké, krvavé boje, do nichž by vstoupila československá armáda a další obyvatelé, které by pozvedly k činům domácí a cizí vysílačky. Došlo by ke kolosálnímu krvavému boji, v němž by padly tisíce lidí a byly zničeny nevyčíslitelné materiální a kulturní hodnoty. Víme, že na straně spojenců vstoupilo více než půl milionu vojáků. Rozhlas a tisk by rozvinuly kampaň na "obranu vlasti". Plány k tomu měly již od poloviny července připravené. V nich už byla plamenná hesla: okupace, agrese, zrádci, kolaboranti, smrt zrádcům a pod. 233. Naštěstí k ničemu popisovanému nedošlo. Vojska přišla o jednu hodinu dříve, než pravice, Američané a Němci očekávali. Zatýkání levice nemohlo proběhnout. Operační štáby a další zorganizované skupiny nemohly zahájit svoji činnost. Centrální štáb plk. Oldřicha Hromádka byl neutralizován. Byl obsazen lidmi, které vyslal Šalgovič. Ministr vnitra Pavel nechal svým tajemníkem z vnitra odvést kompromitující dokumenty a společně je ničili na WC, pak ujel a schoval se u svého přítele. Jejich důmyslná represivní mašinérie byla rozbita.

Proč vláda USA zvolila taktiku vylákání Sovětů k vojenské akci proti ČSSR?234. Podle mezinárodního práva a zvláště Charty OSN, článku 51, bylo možno uskutečnit vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR jen za předpokladu, že budou státy Varšavské smlouvy o vojenský vstup do ČSSR požádány nejvyššími politickými a mocenskými státními orgány ČSSR. V tehdejší době to představovalo příslušný akt, schválený většinou v předsednictvu ÚV KSČ a v Národním shromáždění. V takovém případě by pak bylo možno chápat a přijmout vstup vojsk Varšavské smlouvy jako postup zcela legální a legitimní, řešící vnitřní záležitosti spojenecké aliance Varšavské smlouvy. Rada bezpečnosti by pak nepochybně i přes různé protesty získala většinu (USA by vyjádřily souhlas) a vše by proběhlo mírnou nekonfliktní cestou. Sověty by to také nijak nekompromitovalo. K tomu bylo ale třeba, aby se skutečně

53

taková většina v předsednictvu ÚV KSČ konstituovala, rovněž pak v Národním shromáždění, a příslušný mezinárodně platný dokument přijala.235. Rozhodující roli sehrála ve vrcholné fázi americká tajná služba, která zjistila podrobnosti o tom, že levice v předsednictvu ÚV KSČ a sovětské vedení už došly do toho stádia, jež očekávaly USA - to jest, že navázaly kontakt a jednaly už o reálném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tajná služba se dověděla, že se má zformovat v předsednictvu většina, která chce převzít moc a požádat spojence o vyslání vojsk.236. CIA a dubčekovci na základě toho postavili taktiku zmaření postupu levice a Sovětů. Výsledkem bylo, že většina v předsednictvu nevznikla a dokument k požádání Sovětů o vyslání pomoci nespatřil vůbec světlo světa. V důsledku toho vstup vojsk bez pozvání a vědomí příslušných orgánů státu byl protiprávní a v rozporu s článkem 51 Charty OSN. Formálně, po vstupu vojsk bez pozvání, většinou vznikly podmínky pro válečný stav (Act of War) a z toho vzniklo právo na sebeobranu. Tím nastala mezinárodní komplikace s nebezpečím obrovského rozsahu, diskreditující předně SSSR. 237. Tento stav přivodil diplomatickou a politickou porážku Sovětů na celé příští období, neboť Sověti mohli z toho vyjít jedině tím, že provedli ústupky strategického významu, které odváděli USA a celému světovému mínění až do roku 1989, a to pomohlo připravit řetěz převratů v řadě socialistických zemí a v samotném SSSR. 238. Takový vývoj událostí byl připravován vládou USA a SRN již od začátku roku 1968 a reálně zajišťován nejméně od července 1968. Tudíž podle trestního práva ČSSR dopustilo se mnoho občanů ČSSR v té době mnoha trestných činů podle tehdy platného trestního zákona. Z těchto důvodů nelze začít vyšetřovat a soudit za činnost podle skutkových podstat od momentu vstupu vojsk, nýbrž přísluší začít mnohem dříve, do vstupu.239. Podle Otakara Kořínka, zpravodaje slovenské tiskové agentury TASR, působícího ve Washingtonu v letech 1992 -1998, více než osmdesátiletý Walt Rostow, který byl v té době (srpen 1968) jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta Lyndona Johnsona, upřesnil na setkání s Kořínkem v texaském Austinu, že československá vláda požádala v roce 1968 USA, aby v případě sovětské vojenské invaze nezasahovaly. Tato žádost přišla do Washingtonu několik dnů před invazí. (Kořínek 2002)240. Tato okolnost potvrzuje autorovo zjištění z jiných pramenů, že československé vedení o připraveném vstupu vojsk vědělo a činilo opatření, aby mu čelilo podle svých plánů a záměrů, v nichž byly naplánovány represivní zásahy proti levici a proti vstupujícím vojskům.

54

241. Z toho, co říkal Rostow, rovněž vyplývá, že o záměru československé strany věděl také Johnson a zdálo se, že tak vážná informace ho nijak zvlášť nevzrušila.242. Bezpečně víme, že na akci vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byla zainteresovaná americká strana a že to byl její strategický cíl, který uskutečňovala i za zády Johnsona a možno dokonce připustit, že CIA a vojenskoprůmyslový komplex v té věci prezidenta Johnsona ignorovaly a přehlížely.243. Potvrzovala by to také následující událost: Anatolij Dobrynin, velvyslanec SSSR v USA, krátce před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR vykonal oficiální návštěvu u Johnsona. Měl mu sdělit, že vláda SSSR a dalších spojenců vstoupí do ČSSR na základě oficiální žádosti příslušných orgánů ČSSR. Johnson informaci vyslechl v klidu a vzal ji na vědomí. Nic nenamítal ani neměl žádné otázky. Zajímal se jen o jedno: Jak bude probíhat a jak je připravena jeho státní návštěva v SSSR, jež se měla uskutečnit za několik dnů. Doprovod Johnsona ustrnul a pošeptali mu, aby reagoval nějak na vstup, což pak Johnson diplomaticky učinil.244. Úvaha o tom, že aktivita vojenskoprůmyslového komplexu a CIA se realizovala za zády prezidenta a že byl postaven před hotovou událost, odpovídá poměrům, které v nejvyšším poschodí státní moci USA již dlouhodobě existovaly.245. Tyto poměry vyjádřil již před léty prezident Harry S. Truman: "Pokud do toho vidím, nespokojují se ti chlapci ze CIA s tím, aby informovali o válce a podobných událostech, ale jdou dále a dělají své vlastní války, a nikdo nemůže vědět, co mají právě za lubem. Vydávají miliardy dolarů, aby kdekoli podněcovali neklid, jen aby měli něco, o čem by mohli podávat zprávy (...) Tato služba se vyvinula ve vlastní vládu, která operuje zcela v tajnosti. Tito lidé nepotřebují nikomu skládat účty. To je v demokratické společnosti velmi nebezpečná věc…" 246. Od doby Harryho Trumana se poměry nezlepšily, spíše se za období šéfování Richarda Helmse v čele CIA posunuly k horšímu, k rozsáhlému intrikování až do ozbrojených akcí a teroru, za což byl Helms po neúspěchu s ČSSR v Kongresu kritizován.247. V roce 1995 pobýval v USA novinář Tomáš Sniegoń, aby napsal pro Mladou frontu reportáž o Janu Šejnovi. Umožnila mu to CIA a také dlouhou dobu hovořil o mnohých problémech roku 1968 s bývalým šéfem CIA Helmsem, který věděl, že Sniegoń pracuje pod kontrolou a asi i v zájmu CIA a USA na knize o roku 1968. 248. Sniegoń mu při té příležitosti řekl, že Klíma, odpovědný v té době za kontrarozvědnou práci při obraně ČSSR, tvrdí, že CIA vše připravovala, na vstupu vojsk do ČSSR měla zájem, jej provokovala a o přípravě a provedení vstupu vše věděla. 249. Helms se podle Sniegoně cítil zaskočen a tvrdošíjně

55

tvrdil, že CIA o přípravě vstupu vojsk do ČSSR nic nevěděla, natož, aby jej konspirovala. Aby byl přesvědčivý, tvrdil, že dokonce vstoupila do ČSSR divize, o které neměli žádné informace. Použil argumenty, které jsou na první pohled naivní, a vše se ve svém souhrnu přesvědčivě projevuje jako snaha stůj co stůj utajit, že CIA byla hlavním iniciátorem a organizátorem.

Co nesmí být zapomenuto z velké zkoušky, kterou musel projít lid Československa250. Osud v roce 1968 vehnal národy Československa až na samý okraj propasti.Varovným mementem zůstává poznání, kdo velel oněm batalionům zrady a zkázy.251. Nepochybně hlavní viníky je třeba hledat v této zemi. Jsou to ti, co se vydávali celá léta za stoupence pokroku a vůdčí sílu, schopné splnit úkoly, které vyplývají z toho, že lidská společnost na základě zákonitého vývoje výrobních sil a zvláště výrobních prostředků se dostala do stadia nevyhnutelné nutnosti nahradit kapitalistický systém jiným společenským uspořádáním, k čemuž byl učiněn pokus v podobě socialismu tehdejšího typu. Během dramatického dějinného vývoje mnozí lidé ztratili víru v nové uspořádání a souběžci revoluce dezertovali. Mnozí se stali snadnou kořistí pro tajné služby Západu a přeběhli čile do jejich služeb. 252. Vedle nich vyrostla masa malověrných, toužících předně po bohatství a slávě a ti se stali snadnou obětí cílené a rafinované propagandy. Většina obyvatelstva byla zahnána propagandou, nevírou v pokrok a polovičatou vidinou bohatství v kapitalismu na pozice lhostejnosti anebo rezervní armády kontrarevoluce.

Vyprovokovaný vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR - vojenskostrategická šablona pasti253. Vyprovokovaný vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl vojenskostrategickou šablonou pasti, kterou použily USA později v roce 1979 k tomu, aby vlákaly SSSR ke vstupu jeho vojsk do Afghánistánu.254. Případ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a vše co tomu předcházelo, zvláště činnost tajných služeb USA a SRN a jejich agentury uvnitř ČSSR, nebylo po roce 1968 řádně a objektivně vyšetřeno a proanalyzováno. Nebyl o to zájem na sovětské a ani na československé straně. A to byla chyba, i když úzkostlivé snažení vedení KSČ, aby to neskončilo celým řetězem politických procesů, bylo správné. Kdyby se objektivní analýza provedla a zakončila bez trestního postihu, mohly se

56

vyvíjet události v další etapě zcela jinak a pravděpodobně by nedošlo ani k afghánskému dobrodružství a k celému řetězu vážných neúspěchů, jež přispěly k porážce socialistického tábora ve studené válce.255. O uplatňování strategie "pasti" vládnoucími orgány USA bylo zveřejněno v americké literatuře a amerických filmech již mnoho důkazů. Stalo se tak proto, že po vítězství USA ve studené válce vystoupilo mnoho činitelů, aby se pochlubili svými zásluhami na tomto vítězství a demonstrovali svůj um a inteligenci před celým světem.256. Za nejvážnější důkaz tohoto tvrzení je nutno ale považovat knihu, kterou napsal Robert Gates, bývalý ředitel americké tajné služby CIA pod názvem From the shadows (Ze stínu) a v níž s pýchou oznamuje, že už šest měsíců před vpádem Sovětského svazu do Afghánistánu začala CIA podporovat různé afghánské skupiny. Americká filmová společnost z komerčních důvodů a propagandistických cílů o tom v roce 1994 natočila dokumentární film a v něm Gates ukazuje, jak naverbovali stovky mladých Afghánců a usilovně je cvičili, dokonce ve Skotsku, v bojové taktice a v zacházení s nejmodernějšími zbraněmi pro válku proti Sovětům, a to dlouho před sovětským vstupem do jejich země.257. Francouzský časopis Nouvel observateur zhodnotil odhalení a přiznání Gatese jako neuvěřitelně senzační a požádal Zbigniewa Brzezinského, tehdejšího poradce prezidenta Cartera pro otázky bezpečnosti, o vysvětlení. A Brzezinski to potvrdil. 258. Francouzský redaktor mu položil otázku: "Robert Gates ve své vzpomínkové knize píše, že americké tajné organizace začaly podporovat afghánské mudžáheddíny šest měsíců před vpádem SSSR do Afghánistánu. Vy jste byl tehdy poradcem prezidenta Cartera pro bezpečnost a měl jste klíčové postavení. Potvrdíte toto prohlášení?" Brzezinski odpověděl: "Ano, podle oficiální verze začala pomoc CIA mudžáheddínům roku 1980, tj. po 24. prosinci 1979, kdy SSSR vtrhl do Afghánistánu. Ve skutečnosti však, a to bylo drženo v tajnosti, prezident Carter podepsal 3. července 1979 první dokument o tajné pomoci protivníkům afghánského prosovětského režimu. Týž den jsem napsal Carterovi dopis tohoto znění: Jsem přesvědčen, že tento akt bude mít za následek vojenský útok SSSR."259. Francouzský redaktor je překvapen sebevědomou odpovědí a ptá se dál: "Přes nebezpečnost tohoto aktu jste ho podporoval. Chtěl jste tím povzbudit Sověty, aby vstoupili do války?" A Brzezinski otevřeně a jaksi samozřejmě říká: "Přesně tak nikoliv. Nenutili jsme Rusy, aby zaútočili, ale úmyslně jsme zvýšili možnost, aby to učinili."260. Redaktor je odpovědí Brzezinského zneklidněn a klade

57

otázku ke zjištění morálky tázaného. Ptá se: "Tehdy, když Rusové tvrdili, že svou armádu poslali do Afghánistánu, aby zabránili vměšování USA, nikdo tomu nevěřil. Nelitujete dnes ?" Brzezinski se sebevědomím a arogancí vítěze odpovídá: "Čeho bych měl litovat? Ty tajné akce byly výtečný nápad. Zatáhly Rusy do afghánské pasti. A toto bych měl litovat? V ten den, kdy Rusové překročili afghánské hranice, jsem napsal prezidentu Carterovi: Teď je příležitost, abychom zatáhli Rusy do takové války, jako byla vietnamská. Napadení Afghánistánu zatáhlo moskevskou vládu do desetileté vyčerpávající války, psychicky rozložilo Sověty a nakonec došlo k rozpadu sovětského impéria."261. Redaktor se nespokojuje a ptá se dál :"A to nelitujete, že jste podpořili fundamentalistický islám, pomohli a poradili nastávajícím teroristům?" Brzezinski nato přesvědčivě a cynicky vysvětluje" "Co je z historického hlediska důležitější? Talibán, nebo pád sovětského impéria? Povzbuzení několika islamistů, nebo osvobození Východní Evropy a konec studené války?"262. Redaktor je překvapen a klade otázku: "Několik povzbuzených islamistů? Všude se tvrdí a opakuje, že islámský fundamentalismus je nebezpečný pro celý svět." Brzezinski se nevzdává a pokračuje v poučování. Posuďme jeho vidění světa a jeho představy. Říká: "To jsou pusté řeči. Ono se říká, že Západ musí mít jednotnou a všestrannou politiku proti islámu. To je hloupá řeč, protože neexistuje jednotný islám. Hodnoťme islám s rozumem a nikoliv emocionálně a demagogicky. Islám s půldruhou miliardou je největší náboženství světa. Ale jaká podoba je mezi fundamentalistickou Saudskou Arábií a umírněným Marokem, mezi vojenským Pákistánem a prozápadním Egyptem či občanskou Střední Asií? Jejich obraz se nijak neliší od obrazu křesťanských zemí." 263. Od té doby se mnoho změnilo. Byl proveden teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku, na Pentagon ve Washingtonu a jiné objekty v USA. V Afghánistánu se rozhořela nová mohutná válka. V ní bojují Američané proti teroristům z AI-Kajdá a Talibánu. Ve své většině to jsou válečníci, které vyzbrojily USA, vycvičily jejich ozbrojené síly a vyškolila jejich CIA. USA dosáhly svého cíle. Pronikly na území Afghánistánu a přes další bývalé státy SSSR stojí na jižní hranici Ruska a strategicky tak kontrolují středoasijské zdroje ropy. Pod oficiálním označením boje proti terorismu byla zahájena válka, která bude mít světový rozměr a může trvat až padesát let, jak prohlásil prezident USA George W. Bush.

Neúspěch USA v ČSSR v roce 1968 se stal poučením pro jejich další postup

58

264. Politického převratu i za cenu občanské války a navazující mezinárodní války nebylo v srpnu 1968 dosaženo. Společenský systém socialistického charakteru, opírající se o ústavu z roku 1960, byl s pomocí spojeneckých států obhájen a zachován. Proces demontáže socialismu i v dalších sousedních státech se nepodařilo prosadit.265. USA a další imperialistické státy vyvodily z dosaženého výsledku závěry a poučení. Potvrdilo se jim, že takovou cestou není možno socialistické zřízení vyvrátit, pokud bude existovat celistvý, vojensky a hospodářsky silný SSSR. Neúspěšné pokusy o převrat v NDR, Maďarsku, Polsku a nyní v ČSSR byly dostatečným poučením.266. Analytikové a stratégové rozhodli jednoznačně: Vítězství může být dosaženo jen tehdy, když bude rozvrácen Sovětský svaz. Pak budou v krátké době svrženy i režimy v ostatních socialistických státech.267. V situaci vojenskostrategické rovnováhy obou bloků to byla jediná cesta, vylučující jadernou válku, za předpokladu, že se zorganizuje vnitřní rozklad státu a společenský socialistický systém především v SSSR. Pak se v dalších evropských socialistických státech připraví zevnitř státní převrat "sametovou revolucí".268. Do popředí se dostala úloha a činnost tajných služeb Západu, předně USA, a masivní propagandistická činnost médií, zahraničních i vnitřních. K tomu přistoupilo ještě hledání a formování osob, majících velké možnosti a vliv na vytváření ideologického myšlení v protisocialistickém duchu. To se stalo náplní práce tajných služeb a jiných organizací ve službách imperialismu. Velký význam začaly představovat organizace a jednotlivci disidentského charakteru, bohatě dotované ze Západu.269. Mimořádný význam v této etapě mělo hledání vedoucích činitelů, kteří místo zdokonalování socialistického společenského zřízení měli schopnosti pouze k jeho destrukci, byť kamuflované pojmenováním "přestavba", "demokratizace", "humanizace", "osvobození" od něčeho apod.270. Přímí a placení agenti CIA a jejich vyhledávání a podpora kariéristů, kolísavců a slavomamů sehrála rozhodující roli zvláště tím, že se prodrali k moci.271.Lidé jako Jakovlev a Ševardnadze v politických orgánech, Kalugin v orgánech státní bezpečnosti a další proklestili cestu Gorbačovovi a podobným, kteří dávali záruku, že provedou shora převrat v SSSR, rozvrátí státní moc, zruinují hospodářství, přemění mocný stát v trpaslíka tím, že jej zlikvidují. V tom byla záruka, že podobné převraty proběhnou i v dalších socialistických státech Evropy a otevřou cestu, aby USA ovládly celý svět. Tyto záměry se v během několika let

59

naplnily.272. Vývoj lidské společnosti cestou formování nových a dokonalejších společenských systémů se zastavil a společenské uspořádání se vrátilo zpět do stadia hlubokých a krutých sociálních a společenských rozdílů ve společnosti, s vyšší intenzitou práce a dokonalejší technologií nastoupilo i ostřejší vykořisťování a to vše přináší permanentní sociální napětí, útisk a potlačování. Válečné a policejní střety se stávají všedním zjevem.273. Honba za ziskem a bohatstvím bez ohledu na to, zda to prospívá a nebo škodí lidstvu, ignorování zdravotních a životních potřeb lidí ve zdravém přírodním prostředí, může přivodit záhubu milionům lidí ve smrtelném objetí vládce světa – USA.

Internacionální pomoc socialistických států přišla včas!274. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se stal nejdůležitější událostí novodobých dějin Československa a negativně vstoupil do života a myšlení řady generací.275. Tato událost ovlivnila silně i vývoj ve světě, který v té době byl rozdělen na tábor socialismu a kapitalismu, a to ve prospěch kapitalismu, neboť byl světové veřejnosti vnucen - a ta jej tak přijala - jako agresivní akt proti malému Československu, které si chtělo zvolit jinou cestu svého „socialistického“ vývoje.276. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR podle tehdy vnucené interpretace vnesl rozkol do světového komunistického a pokrokového hnutí a oslabil je.277. Názorově se rozdělilo obyvatelstvo ČSSR na otázku vstupu vojsk v podstatě na tři části:a) V první jsou ti, kteří v souladu s duchem protisocialistické a prokapitalistické propagandy tvrdili, že vstup vojsk Varšavské smlouvy byl agresí a zásahem do vnitřních záležitostí státu. V této se koncentrovali většinou ti, kteří došli k přesvědčení, že je třeba opustit cestu socialistického uspořádání podle znění Ústavy ČSSR ze dne 11. července 1960.b) Ve druhé skupině byla ta část obyvatelstva, která v podstatě byla spokojena se socialistickým uspořádáním, jež dávalo záruku sociálních jistot, práci, slušnou životní úroveň a perspektivu důstojného života. Přesto i tato skupina stála v řadě odsuzujících vstup, často pod vlivem propagandy a byla přesvědčena, že vstup spojenců byl neoprávněný, často to formulovali jako „neměli sem chodit, nikdo je nezval“. A když se použilo zdůvodnění, že byli o vstup požádáni v důsledku nebezpečí převratu v zemi, bylo to označeno jako jednání

60

neinteligentní – omezené.c) Ve třetí skupině, která je nejmenší, jsou ti, kteří vstup vojsk chápali jako vynucenou nutnost, jedině schopnou zabránit protistátnímu převratu za rozhodující účasti Západu. Tato skupina byla nakonec vystavena útokům a nespravedlivému odsouzení. Po převratu v roce 1989 byl na mnohé z nich soustředěn útok médií a dokonce byl přijat zákonodárným orgánem nový zákon, jenž retrospektivně umožnil trestně stíhat řadu činitelů podle ustanovení socialistického trestního zákona pro trestný čin VLASTIZRADA.278. V srpnu 1968 se nepodařilo USA a dalším socialismu nepřátelským státům svrhnout stávající společenský řád, který byl pokusem o nové spravedlivější, vyspělejší a perspektivnější společenské uspořádání. Nepodařilo se ani vnějším a vnitřním reakčním silám vyvolat občanskou a zeměpisně širší válku.279. Na základě faktů, které jsou k dispozici, a analytických závěrů, které je možno odvodit, je na místě s určitostí říci, že kdyby došlo k válce, na našem území by zahynuly tisíce lidí z generací, které od té doby dospěly a zařadily se do dnešní mírové společnosti a uplatňují se ve vědě, v materiální výrobě, školství, kultuře, zdravotnictví a jsou nositeli dalšího rozvoje národa.280. V událostech, spojených s příchodem vojsk, zahynulo několik desítek lidí. Mnohdy náhodně, omylem anebo v tragických haváriích. Všech je mně nesmírně líto. Odpovědnost za jejich smrt ale nesou ti, co krizi a konfliktní situaci vyvolali.281. Za následujících dvacet let do převratu 1989 vyrostly statisíce vzdělaných a schopných mladých lidí, bez nezaměstnanosti, bídy a psychotropních látek. Nebraly si život stovky práceschopných mužů jenom proto, že nemají a nedostanou práci, aby zajistili život svých dětí.282. To vše vyvolává hřejivý pocit ve vědomí těch, kteří v roce 1968 v nepočetné skupině povstali, aby se spojenci bránili svou zem a zajistili bezpečnost a slušnou budoucnost národům Československa.

V Praze dne 6. července 2002

61

Příloha 1: Věc čj. ÚDV-52/Vt-95Obvinění autora z vlastizrady (podstatné části):Ze sdělení obvinění ze dne 4. srpna 1995:(...) Vám sděluji obvinění z trestného činu vlastizrady podle § 91 s přihlédnutím k § 9 trestního zákona (...) s přihlédnutím k článku 5 zákona č. 198/93 Sb., neboť na zákla-dě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že ve spojení zejména s Viliamem Šalgovičem (...), Bohumilem Molnárem (...) a Janem Bokrem (...) jste ve dnech 20. 8. 1968 - 22. 8. 1968 mařil a ztěžoval plnění důležitého úkolu ozbrojeného sboru jako člen organizované skupiny a ve spojení s činiteli cizí moci. Tímto trestním jednáním jste formou sabotáže naplnil skutkovou podstatu trestného činu vlastizrady.Odůvodnění: Od 20. 8. 1968, kdy jste byl informován o chystaném vstupu cizích vojsk na území našeho státu jste spolu s Viliamem Šalgovičem soustavně prováděl činnost mající za cíl mařit řádný chod státních orgánů, zvláště ministerstva vnitra. Zejména v nočních hodinách z 20. 8. 1968 na 21. 8 . 1968 jste spoluorganizoval obsazení budovy ministerstva vnitra v Praze na Letné s cílem znemožnit činnost legálního vedení tohoto resortu. Toto trestní jednání jste prováděl v součinnosti s příslušníky ozbrojených sil SSSR a s vědomím toho, že jejich vstup a jakoukoli činnost označili od samého počátku nejvyšší představitelé ČSSR za protiprávní. Toto Vaše zmiňované trestní jednání je dokumentováno archivními materiály a výpověďmi svědků. (...)Toto usnesení bylo městským státním zastupitelem zrušeno 10. 8. 1995 jako nezákonné, postrádající zákonné náležitosti. Ze sdělení obvinění ze dne 15. srpna 1995:(...) sděluji, že Vás stíhám jako obviněného z trestného činu vlastizrady podle § 91 trestního zákona, spáchaného formou sabotáže podle § 97 odst. 1a, 2a trestního zákona (...), neboť na základě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že ve dnech 20. 8. 1968 - 22. 8. 1968 v objektech ministerstva vnitra v Praze a na dalších místech v Československé socialistické republice společně zejména s Viliamem Šalgovičem (...), Bohumilem Molnárem (...)a Janem Bokrem (...) mařil a ztěžoval plnění důležitého úkolu ozbrojeného sboru v přímém spojení s činiteli cizí moci. Toto jednání jste prováděl v součinnosti s příslušníky ozbrojených sil SSSR, za situace, kdy jejich vstup na území ČSSR a jakoukoli činnost zde označili od samého počátku nejvyšší představitelé státu za protiprávní. Zejména jste v nočních hodinách z 20. 8. 1968 na 21. 8. 1968 jako příslušník SNB spoluorganizoval obsazení budovy ministerstva vnitra v Praze na Letné s cílem znemožnit činnost legálního vedení tohoto resortu. (...)

62

Příloha 2Věc sp.zn. KZv 299/95Usnesení městského státního zástupce v Praze ze dne 29. dubna 1997 o zastavení trestního stíhání (vybrané části)Co spojovalo obviněné do skupinyTrestného činu vlastizrady formou sabotáže se měli dopustit společně s Viliamem Šalgovičem, Josefem Riplem a Bohumírem Molnárem (kteří mezitím zemřeli) v době od 20. 8. do 22. 8. 1968 v objektech ministerstva vnitra v Praze jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) za situace, kdy republika byla okupována ozbrojenými složkami Varšavské smlouvy, se měli na podporu interventů podílet na akcích, směřujících ke znemožnění činnosti legálního vedení resortu - přitom ne každý na týchž akcích. ObžalovaníJan Bokr, nar. 14.5.1926; Štefan Hubina, nar. 21.7.1922; Josef Houska, nar. 13.10.1924; Jaroslav Klíma, nar. 23.4.1921; Albín Kožuch, nar. 17.2.1924; Zdeněk Žlábek, nar. 11.10.1925.Důvod k zastavení stíháníSkutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. V případě Jana Bokra a Jaroslava Klímy mělo jít o podíl na obsazení budovy MV v Praze 7 na Letné v nočních hodinách z 20. 8. na 21. 8. 1968. Úkony vyšetřovateleByly vyčerpávajícím způsobem opatřeny všechny dostupné důkazy z kritického ob-dobí i z pozdějších let a byla vyslechnuta řada svědků. Mj. jde o zprávy o šetření in-spekce MV ze září 1968 a února 1969, vyjádření vedoucích pracovníků MV, zá-znamy z porad ministra z konce roku 1968, stanoviska hlavního výboru KSČ na MV, rozkazy ministra, protokoly o výslechu nynějších obviněných a dalších osob z let 1990-1991.Vyslechnutí svědci a jejich tehdejší postaveníJUDr. Jaroslav Andres, 1. správa SNB; Václav Aubrecht, referent 3. odd. 6. odboru 2. správy SNB; Karel Bartoň, asistent školy 1. správy MV; Jiří Batelka, specialista analytického odboru 2. správy MV; Miloslav Beneš, ředitel správy radiokomunikací; ing. Emil Belan, příslušník SNB; Josef Čadek, referent 4. odd. 4. odboru 2. správy MV. PhDr. Rostislav Běhal, programový náměstek ústředního ředitele Čs. rozhlasu; Milan Bretyš, šéfredaktor mezinárodní redakce ČTK; Milan Bubeníček, pracovník inspekce MV; JUDr. František Greguš, příslušník SNB; Jiří Doležal, náčelník pasové kontroly 2. správy SNB; Stanislav Doubek, referent 12. odboru hospodářské kontrarozvědky; ing. Jaromír Drbal, ředitel odboru telekomunikací Ústřední správy spojů; František Dubský, tajemník ministra vnitra Pavla; JUDr. Zdeněk Formánek, zástupce náčelníka hlavní správy StB a náčelníka 2. správy MV; Miroslav Franc, pracovník 2. správy SNB; JUDr. Slavoj Frous, náčelník německo-rakouského odboru 1. správy SNB; Jaroslav Fuchs, náčelník odboru 2. správy SNB; Vladimír Gibic, pracovník 5. správy SNB; Josef Havlíček, vedoucí ústředního technického provozu Čs. rozhlasu; Přemysl Holan, náčelník 6. odboru 1. správy SNB; Miroslav Homoláč,

63

vedoucí tajemník hlavního výboru KSČ na MV; Jiří Hošek, osobní tajemník ministra Pavla a tajemník jeho sekretariátu; JUDr. Jaroslav Hovorka, náčelník 12. odboru 2. správy SNB; Karel Hrabal, náměstek ředitele Čs. rozhlasu; ing. Oldřich Hromádko, náčelník operačního štábu MV; ing. Bohuslav Chňoupek, náměstek ministra kultury a informací; JUDr. Drahomír Illík, zástupce náčelníka studijního odboru 1. správy SNB; JUDr. Zdeněk Jodas, náčelník 6. odboru 1. správy SNB; Josef Jindřich, náčelník odboru pro rozvojové země 1. správy MV; Miloš Junek, technický náměstek ředitele Čs. rozhlasu; Věra Kafková, sekretářka Karla Hoffmanna; Ing. Jaroslav Kadlčák, technický zástupce ředitele vysílače Liblice; JUDr. Jaroslav Karas, náčelník krajské správy SNB v Praze; Rudolf Kašparovský, náčelník oddělení 1. odboru ekonomické kontrarozvědky; Jan Kotrč, pracovník sekretariátu V. Šalgoviče na 2. správě SNB; Vilém Koziorek, zástupce náčelníka 11. odboru nelegální součásti rozvědky; František Kraus, náčelník analytického odboru krajské správy SNB v Praze; ing. Lubomír Kroh, náčelník mobilizačního odboru MV; ing. Karel Lánský, vedoucí zpravodajů Čs. rozhlasu; jaroslav Lažanský, redaktor zahraniční redakce ČTK; Stanislav Ledinský, referent 2. správy MV; Jozef Lenárt, tajemník ÚV KSČ; Vlastimil Machálek, osobní řidič Karla Hoffmanna; Milan Michel, zástupce náčelníka 6. odboru 1. správy; JUDr. Ferdinand Mlkvy, náčelník krajské správy SNB západoslovenského kraje; JUDr. Jan Paclík, zástupce náčelníka 1. správy SNB; ing. Miroslav Podlaha, ředitel Správy dálkových kabelů Praha; Vlastimil Rollo, náčelník 2. odboru 6. správy SNB; Václav Samec, zástupce náčelníka vnitřního odboru 2. správy SNB; ing. Vladimír Sedláček, vedoucí oddělení VKV radiotelekomunikací; JUDr. Stanislav Skřivánek, náčelník německého odboru 2. správy MV; Ladislav Skupa, náčelník 2. odd. 13. odboru 2. správy SNB; Blahoslav Sláma, náčelník sekretariátu 1. správy SNB; Jan Slavík, řidič ČTK v Praze; Jiří Spudil, vedoucí provozního okrsku rozhlasu po drátě; Antonín Strouhal, náčelník 3. odboru 1. správy SNB; Miroslav Sulek, ředitel ČTK; ing. Stanislav Šašek, referent 13. odboru 2. správy; Oldřich Šebor, náčelník 7. správy SNB; Lubomír Šefrna, 1. odbor 1. správy SNB; Oldřich Šesták, pracovník Ústřední správy spojů; Jan Škapa, zástupce náčelníka odboru 2. správy SNB; Oldřich Špelina, zástupce náčelníka 2. správy SNB; JUDr. Lubomír Štrougal, místopředseda vlády; Dominik Těšík, vedoucí směny vysílače Liblice; Václav Tichý, rádiový dispečer Správy radiokomunikací; Miloslav Vacík, tajemník ÚV Národní fronty; ing. Jiří Vojta, náčelník vědeckotechnické rozvědky; Josef Vlček, pracovník studijně analytické skupiny ministra vnitra; ing. Milan Vokurka, náčelník 15. odboru 1. správy SNB; Jaroslav Vosecký, náčelník 1. odboru 2. správy SNB; Antonín Zajíček, referent krajské správy SNB v Praze.Výsledky předchozích šetření(...) Z výsledku šetření Inspekce ministra vnitra z října 1968 k postoji československé státní bezpečnosti v mimořádných událostech kolem 21. 8. 1968 a hodnocení činnosti jednotlivých vedoucích pracovníku bylo shledáno, že v důsledku mimořádné situace na některých úsecích MV vznikly složité poměry zejména tím, že řízením některých úseku byli pověřeni pracovníci již dříve funkcí zbavení a legálním představitelům byl výkon jejich funkcí znemožňován. Posouzení odpovědnosti jednotlivých příslušníků bylo velmi složité vzhledem k tomu, že postup Inspekce musel respektovat jak zásady moskevského protokolu, tak zákony a interní normy činnosti MV. Při objasňování nebylo použito formy vyšetřování.Z této zprávy však vyplynulo, že o připravovaném vstupu spojeneckých vojsk na naše území byl předem informován tehdejší náměstek ministra vnitra V. Šalgovič,

64

přičemž se nepodařilo zjistit, kdo mu poskytl informace a kdo ho řídil. Šalgovič vydával pokyny a organizoval činnost StB směřující k nerušenému vstupu vojsk na naše území (blokace letiště Ruzyň, telekomunikačních center, zajištění budovy MV na Letné, organizování ochrany některých činitelů KSČ, vyhlášení 100% pohotovosti). K zajištění těchto úkolů soustředil kolem sebe od 20. 8. 1968 několik pracovníků MV, již dříve zproštěných funkcí, jako plk. J. Klímu, bývalého náměstka ministra vnitra pro StB, plk. J. Housku, bývalého náčelníka 1. správy MV, plk. J. Bokra, bývalého náčelníka 6. správy MV. Do zabezpečování úkolu zapojil i zástupce náčelníka 2. správy pplk. Dr. J. Ripla a náčelníka Správy StB Praha pplk. B. Molnára. Dále povolal do Prahy z Bratislavy Dr. Mlkveho, mjr. Greguše a z Nitry mjr. Belána. Během večera dne 20. 8. 1968 byly na HS StB uvedeny do pohotovosti skupiny pracovníků, určené k plnění některých z uvedených úkolů. Jmenovaným jednotlivcům i skupinám bylo vysvětleno, že všechna připravovaná opatření jsou prováděna se souhlasem prezidenta republiky, vlády, ÚV KSČ a že ke vstupu spojeneckých vojsk na území ČSSR dochází s jejich vědomím. Plk. Housku pověřil uvést 1. správu do pohotovosti, zajistit sklady zbraní, izolovat asi 20 pracovníků. Dne 21. 8. 1968 pověřil vedením rozvědky plk. Žlábka.Dne 27. 8. 1968 se řízení rozvědky opět ujal náčelník 1. správy mjr. Čada. V československé kontrarozvědce byl pověřen úkoly pplk. Dr. Ripl, který měl mimo jiné nepřipustit velení Dr. Jankrleho a Dr. Formánka. Plk. Bokrovi bylo uloženo zabezpečit telekomunikační a rozhlasové sítě před zneužitím, plk. Klíma byl pověřen úkoly zajistit budovu MV na Letné před zneužitím nepovolanými osobami. Zpráva konstatuje, že zajištění rozhlasu, televize bylo splněno jen formálně a to bud' v důsledku nasazení malého počtu sil, jejich neodbornosti, nebo proto, že pracovníkům StB byla orgány spojů odpírána pomoc. Ze strany příslušníků StB nedošlo k porušení zákonných norem ve vztahu k občanům. Z šetření vyplynulo, že většina příslušníků StB, kteří se uvedených akcí zúčastnili, plnila úkoly v přesvědčení, že jsou vyžadovány ÚV KSČ a vládou. Např. na KS SNB Praha byli pracovníci dezorientováni tvrzením, že prohlášení předsednictva ÚV KSČ vysílané rozhlasem je podvržené, a že v tomto směru bude vydán rozkaz "ministra vnitra" plk. Šalgoviče. Na myšlení příslušníků StB působily i takové skutečnosti, jako izolace funkcionářů HS StB Jankrleho, Formánka a dalších. Již v průběhu 21. 8. 1968 v důsledku prohlášení předsednictva ÚV KSC většina pracovníků StB vystupovala na podporu legálních orgánů. Bylo tak překonáno počáteční živelné období a nadále již nebyly plněny žádné úkoly plk. Šalgoviče. Činnost v hlavní centrále MV na Letné byla zpočátku zajišťována z rozhodnutí plk. Šalgoviče plk. Klímou a Milatou, vstup do budovy byl povolován pracovníkům podle seznamu. Přímým vykonavatelem těchto příkazů byl pplk. Rezek. Zpráva se dále zabývá situací na jednotlivých úsecích MV.Pokud jde o plk. Bokra, k tomuto bylo zaujato stanovisko, že i když plnil některé úkoly na úseku spojů, uložené V. Šalgovičem, dbalo to, aby byly zajištěny cestou legálních orgánů Státní spojovací správy. Pplk. Hubina, zástupce náčelníka 2. správy HS StB, pplk. Kožuch, náčelník odboru 2. správy HS StB a další plnili v kritických dnech úkoly svých legálních nadřízených, zdůrazněné souhlasem prezidenta a vlády. Jejich činnost nepřekročila meze jejich služebních pravomocí. Pokud jde o plk. Klímu a plk. Housku, tito na sebe brali úkoly, k jejichž plnění nebyli podle dosavadních zjištění oprávněni. Pokud jde o pplk. Hubinu, tento plnil rozkazy V. Šalgoviče, kterému byly dány příkazy Indry a Hoffmanna, směřující k zastavení vysílání rozhlasu dne 21. 8.

65

1968. Na základě těchto pokynů zajistil zastavení činnosti na vysílači v Liblicích, šlo o úkoly přesahující rámec 2. správy, avšak pplk. Hubina přistupoval k jejich plnění na pokyn nadřízených. Zpráva je podepsána pplk. Dr. Karlem Kutnohorským a následně projednána na poradě ministra se všemi jmenovanými. Ve zprávě je podrobně zadokumentována činnost V. Šalgoviče. Přílohou této zprávy je i stanovisko předsednictva HV KSČ.Další šetření Inspekce ministra vnitra k srpnovým událostem v roce 1968 probíhalo v listopadu 1968 se stejnými závěry, jak je popsáno shora. V dubnu 1969 probíhalo opět prověřování události kritické doby u StB, ve složkách Inspekce ministra vnitra. Závěrem tohoto šetření bylo konstatováno po rozsáhlém rozboru, že o vstupu vojsk na našem území byl předem informován plk. V. Šalgovič, náměstek ministra vnitra pro StB. Rozsah a zdroj informací nebyl zjištěn a jiný vedoucí pracovník nebyl dle dosažitelných podkladů v MV do situace zasvěcen. Vstupem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do ČSSR vznikla v celém aparátu MV, zejména u Hlavní správy StB, 1. správy MV, na úseku štábních útvarů MV a u KS SNB Praha složitá situace. Byla podmíněna jednak dlouholetým vývojem v ČSSR, včetně složitostí vývoje po lednu 1968. Překvapivý akt spojených vojsk, přerušení řídící činnosti nejvyšších vládních a stranických orgánů, včetně ministerstva vnitra se musel projevit otevřeně negativními důsledky. Komplex všech latentně (řada měsíců nízká úroveň řídící činnosti) i otevřeně působících činitelů se pak projevil ve dnech vstupu vojsk na území ČSSR spolu s těmi problémy, které tato reálnost sama o sobe přinesla. Tuto událost je tedy nutno vidět v souvislosti s příčinami, které v celém aparátu existovaly. Pokud jde o V. Šalgoviče, bylo prokázáno, že dne 19. 8. 1968 seznámil obv. Housku, aby byl k dispozici, neboť dne 20. 8. 1968 zasedá předsednictvo ÚV KSČ, které vydá zásadní rozhodnutí. Uložil mu, aby byl k dispozici pplk. Holkovi k zesílení ochrany objektu a ochrany vedoucím funkcionářům. Od 20. 8. 1968 postupně svolával a vydával úkoly pplk. Riplovi, obv. Houskovi, plk. Molnárovi, obv. Klímovi a obv. Bokrovi. Obv. Houskovi uložil vyhlásit 100% pohotovost, zajistit sklady zbraní a střeliva a izolovat některé pracovníky 1. správy MV. Obv. Klímovi uložil zajistit budovu MV na Letné před nepovolanými osobami a obv. Bokrovi uložil technicky zabezpečit telekomunikační a rozhlasové sítě proti zneužití. Další pokyny se netýkaly obviněných.Společným závěrem ministra vnitra a předsednictva HV KSČ bylo stanovisko, že postup a činnost některých pracovníků byla v rozporu se služebními předpisy, v situaci velmi nepřehledné a komplikované a nebyly vyvozovány proti porušitelům žádné důsledky, neboť vycházeli z přesvědčení, že jejich činnost odpovídá zájmům socialistického státu(...)Závěr usnesení městského státního zastupitele Shora uvedené důkazy tvoří souhrn skutkových zjištění, na základě kterých musel státní zástupce vycházet a zhodnotit konkrétní činnost jednotlivých obviněných, včetně následků jejich jednání v inkriminované době.Pokud jde o trestnou činnost obviněného Jana Bokra, k tomuto bylo zjištěno, že do července roku 1968 vykonával funkci náčelníka 6. správy SNB, která se zabývala operativní technikou. Dne 20. 8. 1968 byl na pokyn náměstka ministra vnitra V. Šalgoviče povolán zpět do funkce v rámci vyhlášené pohotovosti s tím, že má vykonávat rozkazy podle pokynu náčelníka Správy StB Praha plk. B. Molnára, kde mu bylo uloženo zajistit telefonní spojení v budově MV v Praze 7 Letné před

66

zneužitím. V tomto směru obviněný však žádné úkony nekonal. Další pokyn dostal již 21. 8. 1968 od V. Šalgoviče společně se svědkem Oldřichem Šeborem, kdy jim náměstek ministra vnitra ukládal zastavit vysílače, což obviněný společně se svědkem odmítl, že to není technicky možné. Z výpovědi samotného obviněného vyplynulo, že následujícího dne 22. 8. 1968 dostal další pokyn od tajemníka KSČ Lenárta k provedení opatření ve sdělovacích prostředcích, což obviněný odmítl a tato jeho obhajoba byla prověřena i šetřením Inspekce ministra vnitra a z žádného jiného důkazu provedeného v průběhu tr. řízení nevyplynulo, že by tento obviněný prováděl nějaké zásahy v oblasti spojů a to ani na základě rozkazů svých nadřízených, či politických funkcionářů. O jeho jednání svědčí výpovědi svědků Jiřího Doležala, Vlastimila Rollo, Ladislava Skupy a Oldřicha Šebora. Z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by obviněný měl sebemenší vědomost o připravované invazi spojeneckých vojsk do ČSSR, že by byl ve spojení s představiteli těchto vojsk, nebo ve vědomém spojení s iniciátory akcí ve prospěch okupantů, kterými byli zjištěni toliko V. Šalgovič, J. Ripl, či B. Molnár. Jednání tohoto obviněného popsané ve sdělení obvinění není naprosto důkazně doloženo a výpovědi svědků spíše vyznívají v jeho prospěch, stejně jako závěry Inspekce. Zpracování návrhů pro Lenárta, jejichž obsah nebyl ani konkretizován, nebyl předmětem sděleného obvinění a Jan Bokr toto zcela popřel. (...)K jednání obviněného Jaroslava Klímy bylo zjištěno, že jde o bývalého náměstka ministra vnitra, který od 1. 6. 1968 měl služební volno na dokončení vysokoškolského studia. V inkriminovaných dnech byl povolán do služby náměstkem MV V. Šalgovičem, který mu uložil zajistit budovu MV na Letné s ohledem na vstup vojsk. Byla mu přidělena skupina pplk. Rezka k posílení ostrahy budovy za spolupráce pplk. Milaty. Z šetření Inspekce MV vyplynulo, že dne 21. 8. 1968 měl obviněný požádat 1. náměstka plk. Padrůňka, aby nevydával příkazy a odešel mimo pracoviště, což však v současném tr. řízení nikdo ze svědků nepotvrdil, některé pouze varoval, aby nechodili do zaměstnání. Rovněž z výpovědi svědků zcela jednoznačně vyplynulo, a to zejména z výpovědi svědka Miroslava Homoláče, že obviněný Jaroslav Klíma neměl žádnou vědomost o plánované invazi vojsk, neměl ani vědomost o smyslu rozkazu V. Šalgoviče, neboť kritické noci po odvysílání oficiálního prohlášení předsednictva ÚV KSČ s ním odjel k V. Šalgovičovi, aby jim toto prohlášení potvrdil. Z jednání obviněného bylo patrno, že je zmaten. Jeho jednání lze hodnotit v souladu se služebním hodnocením, že v době svého odvolání z funkce neměl na pracovišti své opodstatnění, nicméně na druhé straně zde byly rozkazy náměstka ministra, které byly podřízení povinni plnit, což vyplynulo z výpovědi všech svědků, kteří zastávali kompetentní funkce na MV ČSSR. Žádné jiné vazby než na zmíněné rozkazy nebyly u tohoto obviněného zjištěny ve vztahu k nepříteli.(...)Ze shromážděného důkazního materiálu lze učinit závěr, že dne 20. 8. 1968 již v odpoledních hodinách organizoval náměstek ministra vnitra pro StB Viliam Šalgovič akci, z jejíhož charakteru lze dovodit, že on, případně i další příslušníci vedení MV byli předem informováni o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Přijímaná opatření byla bezesporu konána v zájmu a ve prospěch cizí moci. V. Šalgovič byl zřejmě ve spojení s politiky kolem A. Indry. Tyto akce probíhaly bez vědomí vedení státu a bez vědomí ministra vnitra Josefa Pavla, naopak byly realizovány za vědomého odstavení resortu. Realizace jednotlivých akcí probíhala prakticky současně se vstupem cizích vojsk na naše území. V. Šalgovič uděloval rozkazy zejména zástupci náčelníka 2. správy Josefu Riplovi a v návaznosti na něm předem vybraným příslušníkům. Ještě před vydáním oficiálního prohlášení přesvědčoval V.

67

Šalgovič podřízené, že vstup probíhá se souhlasem prezidenta a dalších ústavních orgánů. Tím vytvořil dojem, že i on jedná v intencích postupu těchto představitelů státu. Některá opatření byla úspěšná (letiště, odstavení orgánů MV), selhala snaha po ovládnutí sdělovacích prostředků a ze strany vyšetřovatele nebylo zadokumentováno sledování osob. Je skutečností, že odvysílání Prohlášení ÚV KSČ, které se distancovalo od okupace, zcela zjevně narušilo původní plán akce a situace se pak vyvíjela živelně a nepřehledně. Následkem toho bylo, že od nočních hodin 21. 8. 1968 přebíraly iniciativu přímo orgány SSSR již bez asistence Šalgoviče. Z uvedeného vyplývá závěr, že z pracovníků ministerstva vnitra, kteří byli ve spojení s velícími složkami okupačních vojsk, by se jednalo s největší pravděpodobností o zemřelé Viliama Šalgoviče, případně Josefa Ripla a Bohumíra Molnára. Při posuzování podmínek trestní odpovědnosti všech obviněných je nutné se zabývat otázkou, v jakém postavení se obvinění v inkriminovanou dobu nacházeli. Bylo prokázáno, že byli v postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti. V tehdejší době byl Sbor národní bezpečnosti koncipován ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1zákona č. 70/1965 Sb. jako ozbrojený a podle vojenských zásad organizovaný sbor, podřízený ministru vnitra. Podle ustanovení § 4 odst. 3 téhož zákona byli příslušníci SNB v tehdejší době povinni řídit se rozkazy ministra vnitra a příslušných náčelníků a velitelů. Jeví se potřebným připomenout, že v tehdejší době z této zásady citovaný zákon o SNB nepřipouštěl, resp. se o nich nezmiňoval. Tuto skutečnost dozajista nelze vykládat tak, že by příslušníci SNB v tehdejší době jakožto příslušníci ozbrojeného a podle vojenských zásad organizovaného sboru byli povinni plnit rozkazy absolutně s tím následkem, že by v takových případech byli vždy beztrestní. Je třeba poukázat na ustanovení § 14 odst. 1 citovaného zákona o SNB, podle kterého příslušníci Sboru národní bezpečnosti měli chránit při plnění svých úkolů stanovených citovaným zákonem ústavní a jiná práva a dbát, aby byly dodržovány ústavní a jiné povinnosti. V těchto intencích je nutné posuzovat případnou trestnou odpovědnost všech obviněných za to, že případně neodmítli splnění jim vydávaných rozkazů. Ta by připadala v úvahu v případe, že by z hlediska subjektivní stránky v úvahu připadajících trestních činů byly prokázány skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obvinění mají povědomost o tom, že plnění jim oprávněnými osobami vydaných rozkazů zakládá skutkovou podstatu posuzovaných trestných činů. Musely by tedy být prokázány skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jednak zneužívají svého postavení příslušníků SNB, že plněním rozkazů maří nebo ztěžují plnění důležitého úkolu ozbrojeného sboru a současně s tím, že jednají v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení, byt' jen v tom smyslu, že jednají v úmyslu podstatným způsobem zasáhnout do struktury legálně ustanovených státních orgánů. Jak již bylo shora skutkově rozvedeno, důkazy v takovém směru v proběhlém vyšetřování opatřeny nebyly.S ohledem na tento závěr z hlediska činěného meritorního rozhodnutí nejsou činěny podrobnější úvahy s ohledem na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, o běhu promlčecích dob. Z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona je apriorně jednání obviněných posuzováno podle trestního zákona účinného v době, kdy byly posuzované skutky spáchány. Jen tehdy, byly-li by dány podmínky k vyvození trestní odpovědnosti alespoň u některého z obviněných podle tehdy účinného a současně i podle některého později účinného trestního zákona, bylo by namístě vést úvahy o tom, zda posouzení trestnosti činu podle pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější. Taková situace však v dané trestní věci nenastala.

68

Je proto nutno konstatovat, že pro nedostatek objektivní i subjektivní stránky skutky ani jednoho z obviněných, tak jak byly popsány v opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění a tak jak lze popis skutkového děje s ohledem na pravidla o totožnosti skutku případně rozšířit, nejsou stíhanými ani jinými trestnými činy, přičemž pro časový odstup a též pro charakter jednání obviněných není možné ani uvažovat o tom, že stíhané skutky by mohly být jiným příslušným orgánem posouzeny jako přestupky nebo jako kárná provinění.Ze všech těchto důvodů bylo trestní stíhání proti obviněným Janu Bokrovi, Josefu Houskovi, Jaroslavu Klímovi, Albínu Kožuchovi, Zdenku Žlábkovi, Štefanu Hubinovi podle ust. § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu státním zástupcem zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.Rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání nemá vliv na případné posuzování jiného druhu odpovědnosti obviněných za jejich jednání v srpnu 1968. (...)

69

Příloha 3Základní životopisné údaje o autoroviAutor studie, plukovník Jaroslav Klíma, narozen 23. dubna 1921, byl po dva roky – od března 1966 do jara 1968 - velitelem československé Státní bezpečnosti. Vyučil se knihařem. Od srpna 1939 pracoval v Německé říši i v protektorátu. Podle vlastního vyjádření organizoval pomoc totálně nasazeným a útěky válečných zajatců (jednoho francouzského a šesti sovětských), přičemž se třemi z nich vytvořil na Vysočině partyzánský oddíl, který se v březnu 1945 spojil se sovětským desantem, v jehož štábu pak působil.Příslušníkem SNB byl od 13.6.1945 do 30.4.1976, kdy odešel do starobního důchodu; po válce působil v pohraničí, bojoval proti banderovcům UPA; v roce 1949 absolvoval Ústřední politickou školu KSČ. Na začátku 50. let byla prošetřována jeho odbojová činnost (zejména kurýrní cesty mezi říší a protektorátem).Od 1.1.1953 vykonával funkci náčelníka krajské správy StB v Karlových Varech, od 1.1.1954 náčelníkem krajské správy MV tamtéž. V dubnu 1955 se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na MV; od 1.1. 1956 v činné záloze (ve studijním ústavu MV); od 1.9.1957 do 27.7.1958 ve škole KGB v SSSR.Od 1.9.1958 byl zástupcem náčelníka krajské správy MV v Praze; od 22.11.1961 zástupcem náčelníka 1. správy MV (rozvědky).Od 29.10.1962 náměstkem ministra vnitra; v této funkci od 1.1.1964 řídí správy vyšetřování VB a StB; od března 1966 náčelníkem nové hlavní správy StB.V roce 1962 začal studovat práva na Universitě Karlově, studium však nedokončil.Od 1.12.1968 analytikem 2. správy StB (kontrarozvědky), přidělen k operativní evidenci. Od 1.8.1969 do poloviny roku 1972 představitelem federálního MV v NDR; od 1.11. 1972 náčelníkem odboru mezinárodních styků federálního MV; od 1.2.1975 konzultantem federálního ministra vnitra.Dne 1. května 1976 odešel do starobního důchodu; od likvidačního zákeřného fyzického napadení 24. května 1982 osobou (nar. 1947), již podle svých slov znal z minulosti (odkud, se lze jen dohadovat), měl trvalé zdravotní potíže.Od 4. srpna 1995 byl stíhán pro svou činnost v srpnu 1968; stíhání zastaveno 29. dubna 1997.Zemřel 20. srpna 2003.

70

Příloha 4Základní životopisné údaje některých lidí na vnitru (aktérů studie)

Bokr, JanNarozen 14.5.1926; vyučil se modelářem ve Škodových závodech v Plzni.V roce 1945 odveden k pohotovostnímu pluku SNB; střežil hranice v Hřensku, bojoval na Slovensku proti banderovcům UPA.Od roku 1948 na MV jako spojař, pak u operativní techniky. Od roku 1962 ná-čelníkem 9. správy (techniky).v roce 1968 čtyři měsíce hospitalizován, pak náčelníkem 1. odboru 6. správy (tech-niky), od 1970 zástupcem náčelníka této správy.1975-1980 představitelem federálního MV v Bulharsku; poslední rok před důchodem na Správě služeb diplomatickému sboru.Od 1981 ve starobním důchodu.

Holek, JosefNarozen 23.1.1922. Zemřel 9.8.1972.Po měšťanské a obchodní škole ve Veselí n.M. účetní v továrně na obuv. Od 1949 instruktor aparátu KSČ; od 1952 tajemník OV KSČ v Gottwaldově.Do SNB 1.2.1955 - tajemník hlavního výboru KSČ na MV, od září 1960 do prosince 1962 vedoucí tajemník.Od ledna 1963 do března 1970 náčelník 5. správy (ochrana stranických a vládních činitelů). Poté ze zdravotních důvodů referent 4. správy.

Hošek, Jiří Narozen 9.8.1922 v Praze.Po maturitě (1941) praktikant; 1943 totálně nasazen v Berlíně, pak v tiskárně v Duchcově, opět Berlín.Od května 1945 v SNB v Praze - úsek vnitřní bezpečnosti; od ledna 1946 do února 1947 vyšetřovatel StB; poté v aparátu KV KSČ v Plzni a od srpna 1947 do prosince 1949 na MV v sekretariátu Pavla.Zpravodajský důstojník Lidových milic; v únoru 1948 zatýkal v sekretariátu národně socialistické strany a na ministerstvu spravedlnosti.Od ledna 1950 do srpna 1951 tajemníkem bezpečnostních odborů na ÚRO.Od září 1951 do dubna 1952 v politickém sekretariátu ministerstva národní bez-pečnosti; poté do června 1954 na kriminálce HS VB.Od července 1954 do listopadu 1963 na politickém odboru Vnitřní stráže - vojska MV; poté ve studijně analytické skupině vnitřní správy MV u Padrůňka. V letech 1958 - 1959 a 1962 - 1963 studium sociologie na Vysoké škole politické KSČ; 1967 RSDr.Od dubna do listopadu 1968 náčelníkem sekretariátu ministra Pavla; poté na HS VB a na Federální kriminální ústředně; v září 1969 zproštěn výkonu služby, v prosinci 1970 propuštěn z MV, odňata hodnost pplk. a vyloučen z KSČ.

Hromádko, OldřichNarozen 15.6.1923. Vyučil se strojním zámečníkem. Od září 1941 do října 1944

71

totálně nasazen v loděnicích v Brémách, pak v Kolíně nad Rýnem, Pak se skrýval na Úpicku.Od června 1945 v KSČ. Od června do září 1945 vedoucím vyšetřovacího oddělení Národní stráže v Trutnově.Od října 1945 v SNB, mj. v boji proti UPA na Slovensku. V únoru 1948 na ostraze Hradu. Od února 1949 velitel útvaru Jeřáb (ostraha dolů a táborů) v Jáchymově.Od prosince 1950 velitel brigády Pohraniční stráže v Plané u Mariánských Lázní.V letech 1951 - 1954 studium na Vojenské akademii Klementa Gottwalda, titul RSDr.Od listopadu 1954 velitelské funkce v učilištích PS a VS.Od ledna 1962 náčelníkem Vnitřní stráže MV.Od července 1964 velitelské funkce v odborném školství MV.Od ledna 1967 analytik VKR; od podzimu 1967 organizátor výstavy k Vítěznému únoru; v březnu 1968 spoluautor akčního programu VKR. V červenci 1968 náčelník operativního štábu MV.Od prosince 1968 do září 1969 ve štábu CO na MV s působností pro pražské metro. Pak dlouhodobě psychicky nemocen. V červnu 1970 propuštěn z MV, odňata hodnost plk. a vyznamenání.Pracoval ve Fasádostavu, pak u Železničního stavitelství.

Kotov, Michail GrigorjevičRus, narozen 1918. Generálmajor zahraniční rozvědky KGB; v letech 1945 - 1950, 1953 - 1957, 1972 - 1975 rezident rozvědky KGB ve Finsku pod diplomatickým kry-tím.Na konci padesátých a na začátku šedesátých let zástupce náčelníka rozvědky (1. hlavní správy KGB).V roce 1968 a až 12. března 1970 představitel KGB (dříve tzv. hlavní poradce) při MV ČSSR.

Kudrna, JosefNarozen 1920, zemřel 1989. Aparátník ÚV KSČ. Byl náměstkem ministra vnitra od 16. 4. 1956, poté ministrem vnitra od 26. 4. 1965 do 15. 3. 1968.

Milata, MiroslavNarozen 2.9.1927. Původním povoláním nástrojař ve Vítkovických železárnách; člen KSČ od roku 1945. Od konce roku 1950 v aparátu OV a KV KSČ.Od srpna 1962 náčelníkem kádrové a organizační správy MV. V roce 1973 absolvoval studium práv na PF UK.V srpnu 1968 odvolán z funkce; od listopadu 1968 náčelníkem oddělení ve statisticko-evidenčním odboru MV. Od dubna 1970 náčelníkem samostatného odboru ochrany FMV. V letech 1974 - 1975 stáž na ÚV KSČ - vedoucí zvláštního odboru (pravděpodobně ochrana ÚV) na všeobecném oddělení ÚV KSČ.V únoru 1983 odchází do důchodu.

72

Molnár, Bohumír (rozený Motejlek; krycím jménem Drábek - matčino dívčí jméno; dalším krycím jménem Molnár - snad dívčí jméno manželky; od ledna 1958 i matrikově)Narodil se 2. února 1924 na Pardubicku. Učil se pekařem, za okupace pracoval v Praze jako pomocný dělník, od konce roku 1942 nasazen v Říši, řidič v Norimberku. V pětačtyřicátém na Domažlicku "čistil lesy". 1946-1948 základní vojenská služba, osvětový poddůstojník. Pak dělník ve Svitavách a bezpečnostní referent podniku. Koncem roku 1949 přijat k SNB, od března 1950 na rozvědce. Od listopadu 1952 již pod diplomatickým krytím jako Molnár na rezidentuře ve Vídni, řízené Miroslavem Nacvalačem (dalšími příslušníky byli Miloš Vejvoda a Jiří Ondráček). Koncem roku 1953 Molnár přebírá velení rezidentury.1955 stažen, zřejmě jako důsledek defekce sovětského rezidenta Děrjabina v březnu 1954 a znalostí britské zpravodajské služby. Od srpna 1955 ve vedení rozvědky. Od listopadu 1961 do srpna 1968 zástupcem náčelníka krajské správy MV Praha pro operativu. Koncem roku 1968 krátce opět na rozvědce, kde zastupoval náčelníka odboru aktivních opatření a dezinformací. Od ledna 1970 zástupcem náčelníka kontrarozvědky. V polovině roku 1974 náčelníkem ekonomické kontrarozvědky.1982 přechází do činných záloh jako ředitel správy Sboru diplomatických služeb, odkud odchází do důchodu v lednu 1984. Generálmajor Bohumír Molnár umírá 19. října 1988.

Pavel, Josef Narozen 18.9.1908, Novosedly u Českých Budějovic, + 1973. Od svých 21 let v čes-koslovenském Komsomolu, roku 1932 vstoupil do KSČ. V letech 1935 - 1937 stu-doval na kominternovské Mezinárodní leninské škole v Moskvě. V letech 1937 - 1939 byl interbrigadistou ve Španělsku (velitel praporu, u Barcelony velitel brigády). V le-tech 1939 - 1943 byl internován v táborech ve Francii a v Anglii; v letech 1943 - 1945 bojoval v čs. bojových jednotkách na Západě.Roku 1945 organizační tajemník krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem, od roku 1946 byl vedoucím tajemníkem krajského výboru v Plzni. Roku 1947 vedoucím branně bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Ve dnech únorového převra-tu 1948 byl náčelníkem hlavního štábu Lidových milicí.Na přelomu 40. a 50. let byl náměstkem ministra vnitra, generálem SNB a krátký čas i velitelem Pohraniční stráže. Na počátku února 1951 byl zatčen, vězněn v Leopol-dově. V říjnu 1955 byl Pavel občansky i stranicky rehabilitován.Na politickou scénu se na krátký čas vrátil v průběhu Pražského jara, od 8. dubna 1968 vykonával funkci ministra vnitra. Pokusil se o reformu resortu, rozvědky a pře-devším kontrarozvědky. Provedl také některé personální změny. Již 30. srpna 1968 byl nucen podat demisi.

Rezek, FrantišekNarozen 28.8.1922 v Krušovicích. Po škole dělník na silnici, pak v pracovním táboře na Roudnicku, v roce 1944 v Mostě, po svévolném vzdálení v koncentračním táboře v Horním Litvínově, pak opět v Mostě. V červnu 1945 odveden k SNB, služba na místních stanicích, od prosince 1948 v

73

Praze. V letech 1949 - 1950 v pěchotním učilišti v Lipníku n.B. Od července 1950 do června 1959 různé velitelské funkce u Pohraniční stráže. Od září 1951 do ledna 1953 ve vojenské škole u Moskvy. V letech 1959 - 1968 velitelské funkce u Správy nápravných zařízení.V letech 1961 - 1965 studium na PF UK, 1966 JUDr.V dubnu 1968 předsedou komise MV pro šetření nezákonností kolem roku 1950; materiály z tajných fondů k Pavlovi v červnu 1968 předal Sovětům, uveřejněno v bul-harském tisku.Koncem srpna a v září 1968 vyšetřován pro činnost kolem 21.8., zařazen k inspekci MV. Od listopadu 1969 ve velitelských funkcích na Správě SNB hl.m. Praha, od ledna 1971 na 2. správě FMV.Od srpna 1973 do dubna 1979 náčelníkem zpravodajské správy PS, plk. Od srpna 1979 v důchodu.

Ripl, Josef Narozen 24.2.1923. Vyučen soustružníkem kovů, pracoval ve Škodových závodech v Plzni.; od června 1945 v KSČ. Od srpna 1945 v SNB, vesměs v západních Čechách, až po funkci zástupce krajského náčelníka. Od září 1956 jeden rok studuje v SSSR. Od března 1963 zástupcem náčelníka kontrarozvědky (pro malé kapitalistické státy), s přestávkou od 24.8.1968 do 1.2.1970, kdy vesměs pracoval v analytickém odboru 2. správy nebo byl zbaven výkonu služby (10.11.1968 - konec února 1969). Od února 1971 vykonával funkci náčelníka federální správy pasů a víz.Od začátku roku 1973 do konce dubna 1982 náčelníkem pražské krajské správy SNB.Před odchodem do starobního důchodu do konce května 1983 konzultantem ministra. Zemřel 1.12.1984.

Rybář, Jaroslav(správně: Rybař) Narozen 14.6.1920. Od 1935 do 1941 soustružník kovů ve Škodových závodech v Plzni. Po strojní průmyslovce (1941 - 1943) technický úředník tamtéž. Před a za protektorátu cvičitelem DTJ, krátce i Kuratoria. Koncem roku 1943 totálně nasazen na odklízení trosek v Hamburku. V květnu 1945 v Revolučních gardách, pak u SNB v Žatci, od března 1948 osvětový důstojník v Praze. Od dubna 1953 do června 1954 na inspekci MV.Od července 1954 do února 1963 zástupcem náčelníka KS pro VB v Hradci Králové. Od 1956 rok na škole milice v SSSR.Od března 1963 zástupcem náčelníka HS VB. V roce 1965 absolvoval studium na PF UK. V březnu 1968 vedoucím tajemníkem HV KSČ na MV. Delegátem vysočanského sjezdu, kde byl zvolen do ÚV KSČ. Od srpna 1968 náčelníkem HS VB, od září 1968 do února 1969 náměstkem ministra pro VB, pak náčelníkem FKÚ.V říjnu 1969 zproštěn výkonu služby, v červnu 1970 odňata hodnost plk. a odchází z MV. Do dubna 1971 trestně stíhán. Od 1980 plně invalidní. V listopadu 1990 Langošem rehabilitován.

74

Po 21. srpnu 1968 mj. organizoval výrobu krycích dokladů pro Čestmíra Císaře a další osobu. Manželka Libuše, rozená Rumlová; sestra akademika - ředitele Filosofického ústavu ČSAV; vzdálená sestřenice Karla Koteka, zpravodajského důstojníka na americké ambasádě v Praze (1945 - 1948 vypovězen), poté v NSR.

Šalgovič, ViliamNarozen 12.12.1919 Ružindol, + 6.2.1990 Bratislava; původním povoláním typograf. Voják armády Slovenské republiky, 1943 přešel k sovětským partyzánům. Po absolvování sovětského vojenského učiliště osvětovým důstojníkem v 1. čs. armádním sboru v SSSR. V letech 1945 - 1951 byl zpravodajským důstojníkem v Čs. armádě.Od roku 1946 byl poslancem Slovenské národní rady, v letech 1948-1954 poslancem Národního shromáždění. V letech 1950-1962 a 1975-1989 byl členem ÚV KSS, v 60. letech a v první polovině 70. let předsedou ústřední kontrolní a revizní komise.Za pražského jara 1968 náměstkem čs. ministra vnitra J. Pavla. Od roku 1969 vojenský přidělenec do Maďarska.V 70. letech byly Šalgovičovi opět svěřeny vysoké stranické a státní funkce. V období 1975-1989 byl předsedou Slovenské národní rady. Po listopadu 1989 se musel všech funkcí vzdát a začátkem února 1990 spáchal sebevraždu.

Štrougal, LubomírNarozen 19.10.1924; 1949 absolvoval práva na Universitě Karlově; od 1948 aparát-ník jihočeské KSČ, později i funkcionář. Ministrem vnitra se stal 23. června 1961, když předtím neuspěl jako ministr zemědělství (od 6.3.1959). Z vnitra odešel 26.4.1965 na funkci tajemníka ústředního stranického aparátu; od dubna do konce roku 1968 místopředsedou vlády a šéfem hospodářské rady vlády; pak šéf českého stranického aparátu; 28.1.1970 - 12.10.1988 předsedou federální vlády. Jeho vláda připravila na jaře 1988 transformaci národního majetku (disponovatelného pouze legislativně) na majetek státní (disponovatelný exekutivou) a tím otevřela dveře priva-tizaci pouhým úředním rozhodnutím.

Vosecký, JaroslavNarozen 17.10.1923. Soustružník kovů v Pečkách, pak průmyslovka v Kolíně. Od srpna 1944 totálně nasazen v Úvalech.Od června 1945 v SNB. O září 1947 orgán ZOB v Hradci Králové, od srpna 1948 u StB v Liberci, pak ve velitelských funkcích krajských správ SNB v Liberci, Pardubi-cích a Hradci Králové.Od 1954 rok na operativní škole v SSSR. V roce 1961 absolvoval PF UK. Od listopadu 1961 velitelské funkce na 2. správě MV (1964 - 1968 odbor pracující proti zpravodajským službám USA), od ledna 1970 náčelníkem 6. správy zpravodaj-ských služeb. Od prosince 1970 do prosince 1973 náměstkem ministra. Pak odvolán na vlastní žádost (inspekce zjistila závady v hospodaření - nákupy tech-niky), referentem vnitřní a organizační správy.Od prosince 1974 náčelníkem studijně analytického odboru 3. správy (VKR). V prosinci 1981 odchází do důchodu.

75

Záruba, JanNarozen 16.10.1923. Za protektorátu byl totálně nasazen v Breslau (Wroclaw) - Junkersovy závody. Po válce rok úředníkem na ONV v Chotěboři, pak základní vojenská služba, po návratu od října 1948 tajemníkem ONV v Chotěboři. V letech 1950 - 1953 vedoucím funkcionářem OV KSČ, pak do 1962 na KV KSČ v Pardubicích - později v Hradci Králové. V roce 1958 absolvoval VŠP KSČ.Od 19.3.1962 náměstkem, od 11.5.1965 prvním náměstkem ministra vnitra. Odvolán z funkce 30.6.1968. Od 5.7.1968 náčelníkem inspekce MV.Dne 29.8.1968 zemřel - sebevražda zastřelením.

Citované pramenyVyšetřovací spis Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu čj. ÚDV-52/Vt-95Dozorový spis Městského státního zastupitelství v Praze sp.zn. KZv 299/95

Citovaná literaturaBiľak, V. (1991). Paměti Vasila Biľaka. Díly 1 a 2. Praha: Agentura Cesty.Brzezinski, Z. (1998). « Oui, la CIA est entrée en Afghanistan avant les Russes... » Le Nouvel Observateur, 15. 1. 1998, http://hebdo.nouvelobs.com/hebdo/parution/p1732/articles/a19460-.html. Cit. dle Haló novin (?) ze dne 18. 4. 1998. Anglický transkript The CIA's intervention in Afghanistan viz http://www.globalresearch.ca/articles/BRZ110A.html Gates, R. (1997). From the shadows. The ultimate insider´s story of five presidents and how they won the Cold war. New York: Touchstone. - Srv. výpověď téhož v televizním dokumentárním filmu CIA: Guerres secrètes. FR, TV Arte 2003. 3 x 52 min. R: W. Karel. S: A. Adler, W. Karel.Charisius, A., Mader, J. (1969). Nicht länger Geheim. Berlin: Deutscher Militärverlag. - Cit. dle českého překladu (1974) Tajná služba bez masky. Praha: Naše vojsko. Jakeš, M. (1996). Dva roky generálním tajemníkem. Praha: Regulus.Kořínek, O. (2001). Washington. Sedem rokov v centre moci. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov. - Cit. dle recenze: Suja, S. (2002). Washington očima zpravodaje. Haló noviny, 12. 7. 2002, příl. Obrys - Kmen, č. 26. Viz též http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2002&cis=26&cl=06 Kural, V. (ed.) (1993). Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces. Praha: Parta.Miller, M. (1974) Plain speaking. An oral biography of Harry S. Truman. New York: Berkley. - Viz též www.trumanlibrary.org/hstpaper/millerm.htm . Cit. dle německého vydání (1975). Offen gesagt. Harry S. Truman erzählt sein Leben. München: Deutsche Verlag-Anstalt.Pacner, K. (1992). Mohlo pražské jaro zvítězit? MF Dnes, 21. 8. 1992, s. 7.

76

Shields, A. (1968). Úloha špionů USA v československé krizi. Překlad článku z Daily World. B.m.d.Steven, S. (1974). Operation Splinter Factor. London: Hedder and Stoughton. - Dle českého vydání (1991) Výbušnina. Operace CIA Splinter Factor. Praha: Sakko.

Další vybrané prameny a literaturaArchiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů vojsk ministerstva vnitra, fond Personální spisy.Seznam zpřístupněných personálních spisů příslušníků StB. http://www.abscr.cz/data/seznamy/stb7.xls Cajthaml, P. (2007). Jaroslav Klíma - strážce zákona s cejchem vlastizrádce. In: Paměť a dějiny, roč. 1, č. 1, s. 170-174.Churaň, M., ed. (1998). Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri. Viz http://www.libri.cz/databaze/kdo20/main.phpLenárt, J. (2003). Obžalován z vlastizrady. Divišov: Orego.Mencl, V., ed. (1992). Mezinárodní konference o československém vývoji v roce 1968, jeho mezinárodních souvislostech a důsledcích: Liblice 02.12.1991-06.12.1991. Praha: Komise vlády ČSFR pro analýzu historických událostí let 1967-1970 a Komisia vlády SR pre analýzu historických udalostí z rokov 1967-1970.Foreign relations of the United States. 1964-1968. Vol. 17. Eastern Europe. http://www.state.gov/www/about_state/history/vol_xvii/index.html Lyndon Baines Johnson Library and Museum. http://www.lbjlib.utexas.edu/ Cold War International History Project. http://wilsoncenter.org/index.cfm?topic_id=1409&fuseaction=va2.browse&sort=Collection&item=Soviet%20Invasion%20of%20Czechoslovakia; http://wilsoncenter.org/index.cfm?topic_id=1409&fuseaction=va2.browse&sort=Collection&item=Czechoslovakia%20in%20the%20Cold%20War Parallel History Project on Cooperative Security. http://www.php.isn.ethz.ch/collections/index.cfm

77

Jmenný rejstřík(odkazuje k odstavcům, nikoli ke stránkám)

Biľak, Vasil 142, 145, 148, 155, 170, 177, 214, 217, 220Bokr, Jan 26, 28, 30; příl. 1, 2, 4Brežněv, Leonid 98, 149, 150, 169, 179, 185, 189, 222Brzezinski, Zbigniew 257-262Bush, George W. 263Carter, James 257, 258, 260Císař, Čestmír 46, 197, 220, 223, 227Cline, Ray 125Čepička, Alexej 127Černík, Oldřich 15, 19, 31, 36, 47, 91, 123, 145, 169, 183, 212, 217, 220Černý, Václav 85Červoněnko, Stěpan 179, 223, 229, 230Dobrynin, Anatolij 66, 243

Dubček, Alexander

9, 11-13, 17, 22, 32, 45-47, 50, 56, 123, 131, 132, 135, 136, 138, 142, 145, 147-150, 155-157, 162, 166, 168-170, 172, 183, 185, 186, 191, 192, 195, 197, 208, 212, 213, 217, 220, 221, 223, 227, 228, 230, 232

Dubčeková, Anna 172Dzúr, Martin 21Fischer, Ernst 113Gates, Robert 256-258Gomulka, Wladyslaw 150, 179Gorbačov, Michail 96, 271Gromyko, Andrej 169, 225, 230Grösser, Josef 140Hájek, Jiří 202Havel, Václav 179Helms, Richard 125, 246, 247, 249Hendrych, Jiří 12Hoffmann, Karel 226; příl. 2Holek, Josef 28, 32; příl. 2, 4Honecker, Erich 179Horský-Bergmann 128-130, 142

78

Hošek, Jiří 31-33, 40; příl. 2, 4Hromádko, Oldřich 23, 29, 36-39, 41, 42, 193, 212, 233; příl. 2, 4Husák, Gustáv 15, 76Indra, Alois 49, 170, 179, 180, 182, 220; příl. 2Jakeš, Miloš 191, 192Jakovlev, Alexander 271Janko, Vladimír 130, 131Jelcin, Boris 179Jílek, plk. 49Johnson, Lyndon 66, 67, 239, 241-243Kádár, János 151, 179Kalugin, Oleg 94-99, 271Kennedy, Robert 63Kiesinger, Kurt Georg 106King, Martin L. 63Kolder, Drahomír 145, 170, 177, 217, 220Kořínek, Otakar 239Kosygin, Alexej 154, 169Kotov, Michail 18, 19, 27, 228; příl. 4Kotrč, Jan 48-50; příl. 4

Kriegel, František 46, 56, 59, 73, 91, 123, 157, 165, 166, 172, 173, 186, 193, 214, 215, 217, 220, 227

Kudrna, Josef 12, 143; příl. 4Kúkol, generál 140Lenárt, Jozef 144, 145, 219-221; příl. 2Lomský, Bohumír 127Mamula, Miroslav 136McCarthy 112Milata, Miroslav 26-28, 30, 36, 40; příl. 2Mlynář, Zdeněk 3, 91, 123, 186, 215, 220Mussolini, Benito 112Nazarov, J. G. 157Novotný, Antonín 59, 61, 130-132, 135, 142-144, 148,150Osvald, O. 166Pacner, Karel 65, 139, 140

79

Pavel, Josef 15, 23, 24, 31, 34-36, 40, 41, 45, 191, 193, 233; příl. 2, 4Pavlovský, Oldřich 180, 182Peňkovskij, Oleg 125, 134Piller, Jan 177, 217, 220Polk, James H. 65, 79, 100, 120, 232Prchlík, Václav 136-139, 195Přikryl, Vladimír 91, 165, 166Rezek, František 26, 28, 30, 31, 33; příl. 2, 4Rigo, Emil 177, 217Ripl, Josef 15, 17, 21-28, 43, 46, 49, 50, 205, 206; příl. 2, 4Rostow, Walt 239, 241Rybář, Jaroslav 36, 37; příl. 4Rytíř, Otakar 130Shields, Arthur 112Schröder, Gerhard 103Slánský, Rudolf 83, 161Slavík, Václav 220, 227

Smrkovský, Josef 17, 46, 47, 56, 73, 91, 123, 148, 149, 153, 157, 165, 166, 169, 172, 173, 189, 215, 217, 220, 223, 227, 232

Sniegoň, Tomáš 247-249Strauss, Franz-Josef 103Svoboda, Ludvík 17, 218, 223, 229, 230

Šalgovič, Viliam 13, 19-21, 23, 24, 28-30, 32-33, 36, 37, 43, 45, 45-50, 212, 233; příl. 2, 4

Šejna, Jan 125, 127-130, 132-137, 148, 247Šelest, Pjotr 169Ševardnadze, Eduard 271Šik, Ota 113Špaček, Václav 217, 220, 227Štrougal, Lubomír 15-18, 219, 221; příl. 2, 4Švestka, Oldřich 177, 217, 220Todorov, Stanko 153Truman, Harry S. 245, 246U Thant 202Ulbricht, Walter 108, 147, 152

80

Valenta, Jiří 65, 66, 79Vosecký, Jaroslav 205, 206; příl. 2, 4Záruba, Jan 43; příl. 4

Poznámka editoraPředkládaná studie vychází z poslední verze rukopisu, vznikajícího v průběhu deva-desátých let 20. století.Rukopis (ve formě strojopisu) má hlavní část v rozsahu 2+43 číslovaných stran s da-tem 6. července 2002, jako autor uveden Vladislav Milata (Klímův pseudonym a zá-roveň krycí jméno); dále sedm vložek a dodatků, zpracovaných v následujících dnech (v rozsahu stran 1, 5, 1, 2, 4, 1, 1).Editor v souladu s ústním zmocněním autora z konce září 2002 zapracoval autorovy vsuvky a dodatky, odstranil duplicity a předřadil původní odstavce 95 až 120 a 152 až 155 na začátek studie jako odstavce 11 až 50. Editor vybral podstatné části dvou usnesení státního zástupce ve věci obvinění auto-ra z vlastizrady (1995 - 1997), uvedené v přílohách.Editor dále jednak z několika portrétů v periodiku Paměť a dějiny, jednak z fondu Ar-chivu bezpečnostních složek, výjimečně i odjinud (Československý biografický slovník, Praha 1992) sestavil základní biografické údaje o hlavních osobách příběhu, uvedené v přílohách.27. ledna 2009

PhDr. Pavel Barák

81