Ján HoštajKrátké prózy

česi, čítajtesvazek 4

Ján HoštajKrátké prózy

© Gabriel Hoštaj, 2013Photo © David Konečný, 2013

Illustrations © Katarína Slaninková, 2013© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-061-9

Tato kniha vyšlas fi nanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava.

Abeceda

(prozaický cyklus)

13

Zahradník A. B. byl nadmíru tvrdohlavý muž;ten když si něco umínil, jen tak se toho nevzdal.Posuďte sami:

Ve své zahrádce, hned vedle domu, snaživěpěstoval nejrůznější zeleninu, ale převážnou mírusvé péče věnoval jabloni, svému jedinému stromu.A tak si tedy zkuste představit, jak velké musely býtjeho obavy, když začala jednoho dne schnout, a jak hrozný musel být jeho žal, když po dvou týdnechmarných pokusů o její záchranu úplně uschnula.Není se věru ani moc čemu divit, že se s tím nedo-kázal smířit a že ji v upřímné naději nepřestávalzalévat vodou ze studny…

Jeho trápení trvalo už dva měsíce — přesto, žese každé ráno budil s očekáváním — kromě po-směchu nepřejícníku to nic nepřinášelo. On se však nevzdával a zaléval uschlý strom dál…

15

A pak, když se jednoho rána probudil, zjistil, žemu z tolika zalévání vyschla i studně.

A to ho docela zlomilo. Šel, uvázal na jabloň pro-vaz a oběsil se… A nebýt suchých větví, podařiloby se mu to. �

16

Mladík B. B. šlápl na hřebík a poranil si při tomnohu. Ránu si zalepil náplastí a další pozornosttomu nevěnoval.

Druhého dne konstatoval přivolaný lékař, žeinfekce pokročila a chirurgický zákrok je nevy-hnutelný. Amputovali mu tedy pravou nohu odkotníku.

Samotný řez se sice podařil, ale další postupinfekce se zastavit nepodařilo. A tak se museloamputovat ještě jednou — tentokrát už od kolen-ního kloubu.

Rána pod kolenem se ještě nestihla ani pořádnězacelit a testy potvrdily, že je třeba znovu řezat. Aby bylo jisté, že se zákrokem rychle postupující infekcepředstihne, tak pořádný kus nad kolenem.

No a protože ani toto nepřineslo očekávanévýsledky, muselo se v amputacích pokračovati v následujících dnech…

Když B. B. přišel o celou nohu, zdálo se, že jezachráněný. Rána se totiž hojila dobře a možnékomplikace nenastaly.

Až za pár dní mu přišli oznámit, že výš už seřezat nedá. Píchli mu léky proti bolesti a převezliho na samotku. �

17

Slečna B. C. byla znásilněna odporným individuem.Když v takovém stavu přišla domů, všichni jen hle-děli, nikdo se nezmohl na slovo… Zoufalá B. C. tonevydržela, něco po nich křikla, vzala si kabelkua běžela pryč, s úmyslem domů se stejně nevrá-tit. Na odchodu za sebou ještě prudce přibouchladomovní dveře.

Policista, kterému šla zločin ohlásit — byl mladý a nechápavý. „Slečno — můžete mi přesně popsat,jak znásilnění probíhalo.“ Ale byl alespoň natolik milý, že jí dovolil zavolat nejlepší kamarádce. Aleu ní to nikdo nebral, takže se po několika marnýchpokusech rozhodla vrátit domů.

Zrovna procházela špatně osvětlenou uličkou,když za sebou zaslechla rychle se přibližující kroky.Rozběhla se, ale stačila doběhnout jen pod nejbližšílampu: tam se na ni vrhl.

Ve chvíli, kdy z ní strhával šaty, si všiml jejíhodobitého těla, okamžitě ji poznal a zaskočený sedal na útěk. �

18

Kostelník C. C. byl hluboce věřící a jeho jedinoutouhou bylo, stát se svědkem nějakého Božíhozázraku.

Každé ráno, jen co vstal, o to prosil Boha v mot-litbách. A večer, těsně před spaním, znovu poklekla stejně jako ráno, prosil… Celé roky.

Stárl, už i slábl, přibývalo mu nemocí, pomalumu ubíhaly dny jeho života — ale toužebně očeká-vaný zázrak pořád nepřicházel. Ale on se nevzdá-val a zdálo se, že jeho víra a trpělivost jsou neko-nečné.

Toto však přestalo být pravdou dne, kdy zrovnaslavil své sedmdesáté první narozeniny. Už od ránabyl jakýsi nesvůj, podrážděný, nervózní; a když pak na oslavě ještě něco popil, jeho počáteční špatnánálada vyústila do výbuchu takové zlosti, že strh-nul ze stěny litinový krucifi x, rozbil ho o stůl, pak vyběhl na dvůr a za nezopakovatelných nadávek,hroze pěstí k nebesům, křičel: „Neumřu, dokudneuvidím zázrak! Sly-šíš! To ti slibuju!“

A za tři dny ho našli mrtvého… �

19

Minulý týden vzrušila celé okolí zpráva o podivnésérii neštěstí a následné smrti paní C. D.:

Paní C. D. jako obvykle pospíchala z práce —uklouzla však na neposypaném chodníku, zlomilasi nohu a byla převezena na ošetření do nemoc-nice.

Když ji po ošetření přivezli z nemocnice domů,s nohou v sádře, místo toho, aby poslechla lékařea ležela, pustila se do uklízení a zlomila si ještěi ruku.

Když ji převáželi do nemocnice, spadla ošetřo-vatelům z nosítek a rozbila si hlavu.

A během následného vyšetření na ni spadl laj-dácky ukotvený rentgen, přičemž jí naštípl dvěžebra.

Tak to s ní šlo až do následujícího rána…Následující ráno, už náležitě ošetřená, mávala

muži odcházejícímu do práce. Příliš se přitomvyklonila z okna, obvazy a sádra ji převážily, ztra-tila rovnováhu, vypadla na chodník a zabila se. �

20

Pán D. D. měl rodinu. Jednoho rána všichni vstali,umyli se, oblékli, nasnídali a společně vyšli z domu.Pomalu kráčeli směrem k autobusové zastávce.

Když tam dorazili, autobus už tam stál a cestu-jící nastupovali.

Pán D. D. políbil ženu, pohladil děti, podal rukunejstaršímu synovi a pak, když už autobus s jehorodinou odjížděl, mával, dokud mu nezmizel za nej-bližší zatáčkou.

Pak šel do práce.Neměl však šťastný den. Na stole už ho totiž

čekal vzkaz, že autobus měl vážnou nehodu, kterounikdo z jeho blízkých nepřežil. Pan D. D. dostaltoho dne v práci volno. Šel tedy domů, prohlíželsi rodinné album a čekal, než se setmí… Když užbyla noc, rozplakal se a kolem třetí ráno nešťastněvykřikl. �

21

D. E. pochopil, že se tento svět řítí do záhuby. Pocí-til svoje schopnosti a rozhodl se, že on bude jehospasitelem. Vyšel tedy do ulic realizovat svůj plán.

Po pár útocích na jeho osobu: fyzických nebojen slovních; po dvou předběžných zadrženích: zapobuřování a za rušení nočního klidu; a po trapnémvýstupu v místním kostele — jednoduše zešílel.Po deseti letech marné léčby umřel v ústavu prochoromyslné a pohřbili ho na přilehlém hřbitově.

Brzy po jeho smrti se však mezi lidmi rozšířilnázor, že D. E. nebyl blázen, jak se o něm tvrdilo,ale že do zmíněného ústavu utekl před nepochope-ním světa a kvůli riziku, které mu mohlo vzhledemk charakteru jeho činnosti hrozit. Když umíral,vyslovil údajně rozhodující slova, o kterých se mezi-tím vytvořil celý mýtus. Avšak dnes si už nikdoz tehdy přítomného personálu nedokáže vzpome-nout na jejich přesné znění. �

22

E. E. byl talentovaný houslista. Denně cvičil, zedne na den dělal pokroky a — podle znalců — bylna nejlepší cestě stát se virtuosem. Ale když mělojeho dlouholeté úsilí přinést plody, když měl zazářitv koncertních sálech, přišel náhle o ruku a muselse s houslemi rozloučit.

Aby snadněji zapomněl, aby se snadněji smí-řil — a konečně — aby i ukojil svůj „hlad po hudbě“,začal zpívat. Když si postupem času troufl i na těžšíárie a zdálo se, že se se vším vyrovnal — začal ztrá-cet hlas.

Poučen předešlou pohromou okamžitě nechalzpěv zpěvem a začal se věnovat něčemu, sice hudběvzdálenému, ale blízkému jeho citlivé duši: totižmalování.

Ale neštěstím nebyl konec. V období, kdy pocítil,že začíná pomalu pronikat do toho tajemného světalinií a barev — náhle oslepl. A to ho už zlomilo!Zestárlý, zatrpklý a s podlomeným zdravím už jenposedával a přemýšlel o svém neštěstí.

Se svými myšlenkami se jednou svěřil hrstceposledních přátel a ti ho nadšeně, doufajíce, žemu práce přinese rozptýlení a zlepšení nálady,přemluvili, aby si je nenechával jen pro sebe.Pro tento účel mu obstarali i slepecký psací stroja on na něm pak klepal od rána do večera, skorobez přestávek. Tehdy nikoho ani nenapadlo, jak

24

tragické následky může mít jejich ušlechtilý záměr…

Po třech měsících vysílený E. E. náhle se psanímpřestal a během následujících dvou dní, kdy k soběnikoho nepouštěl, všechno spálil, psací stroj zničila on sám se oběsil. �

25

E. F. byl nenápadný. Měl uzavřený okruh přátela milující rodinu. Chodil do práce a bydlel v doměna předměstí.

Dnes už E. F. nežije. Nežijí ani jeho přátelé. Jehorodina postupně vymřela a fi rma, ve které kdysipracoval, dávno zkrachovala. Většina jeho bývalýchspolupracovníků, kteří by si ho mohli pamatovat,je mrtvá, a ti, kteří ještě žijí, jsou příliš staří na to,aby si vůbec něco pamatovali. Dokonce i dům — vekterém kdysi bydlel, je už zbouraný a ulice, ve kteréten dům stál, musela ustoupit nové výstavbě. �

26

Paní F. F. neměla dobrou sousedku. Když poklidněvyšla na společnou chodbu a potkala ji tam, ta jímísto pozdravu řekla, že je stará šlapka.

Ona se tím však nenechala zaskočit a na odplatují vynadala do cour.

Sousedka asi takovýto obrat neočekávala a zma-teně vykřikla cosi urážlivého o dětech a muži F. F.

F. F. se však na obranu svého muže postavilas tvrzením, že je vždy lepší, když se chlap sem tamnapije, než když podvádí svou ženu — tak jako tenjejí kurevník.

Urážka manžela vyvedla sousedku zcela z míry.Ztratila poslední špetku soudnosti a vyřvávala nadruhou: příšerný šatník, nadváha, křečové žíly…A byla by ve výpočtu nedostatků F. F. pokračovala,kdyby se mezitím nezačaly tahat za vlasy, škrábata kopat, což bránilo v řeči.

Po chvíli vzájemného zápasu se od sebe odtrhly a každá zmizela s pláčem za vlastními dveřmi. �

27

Jednoho dne začal mít F. G. všeho tak akorát dost,rozhodl se proto pro útěk. Večer, jen co všichniusnuli, si tajně sbalil věci, vzal si trochu peněza potichu za sebou přivřel dveře. Jeho záměr bylnepochybný.

První komplikace se však objevily už za nej-bližším rohem. Kufry mu ztěžkly a on se rozhodlpřivolat si taxík; ale v tuto noční dobu to bylonemožné, a tak musel v cestě k nádraží pokračo-vat pěšky, se stále častějšími přestávkami na odpo-činek. Ve chvíli, kdy tam konečně dorazil, právěodjížděl jakýsi rychlík, a tak do něj na posledníchvíli naskočil, i když ani netušil, kam jede…

Po třech dnech mu došly peníze. Po týdnu muselbez zaplacení utéct z hotelu. Během následujícíchdvou dnech hladovění ještě odolával, ale třetíhodne se už rozhodl něco si ukrást, ale všimli si hoa během bezhlavého útěku přišel o oba kufry.Po dvou týdnech ho ani vidina chladného přijetía množství otázek nedokázala odradit od návratu.A dnes už je F. G. opět doma. �

29

Už ne nejmladší slečna G. G. byla pověstná tím, žekaždou chvíli páchala sebevraždu. Jejím oblíbe-ným způsobem bylo otrávit se prášky na spaní neboplynem. Na celé věci by vlastně nebylo nic až tak podivné, až na to, že ji vždy stihli včas zachránit.(K vysvětlení takového neobvyklého štěstí však stačí uvést fakt, že vždy chvíli před samotnýmaktem ohlásila svůj úmysl telefonicky nejbližšízáchranné službě. I proto se tomu nikdo nedivil,všichni to považovali za výstřednost bohaté starépanny.) Ale jeden z takovýchto „nevydařenýchpokusů“ sice neukončil její život, ale dokázal hood základu změnit. Zamiloval se totiž do ní řidičsanitky a brzy byla svatba…

Líbánky byly nejkrásnějším obdobím jejíhoživota — byly jako sen! Dokonce se rozhodla —víckrát už si na život nesáhnout. Pak však přišly všední manželské dny a G. G. se ze snu pomaluprobouzela. Po roce manželství, o kterém mlu-vila jako o omylu, se pokusila znovu spáchatsebevraždu obvyklým způsobem. Tentokrát jívšak štěstí nebylo nakloněno. Sanitka totiž mělapo cestě poruchu, se kterou si její muž, který mělshodou okolností právě tehdy službu, nedokázalporadit. Než se mu podařilo poruchu odstranit —přesněji řečeno — než záhadná porucha zmizela,protože její pravou příčinu se nikdy nepodařilo

30

vypátrat, bylo už pozdě a nešťastné paní G. G.nebylo pomoci. �